Kdo bude jako dítě

1
Evangelický měsíčník | ročník 85/2009 | cena 25 Kč | roční předpatné 290 Kč
Kdo bude jako dítě
Být jako dítě znamená umět přijímat, ať je to pomoc a služba nebo odpuštění
a nová životní možnost. Prostě brát, co druhý dává. Jan Trusina | 22
Důvěru nevzdávejme
synodní senior Joel Ruml | 14
Církev okradená
Odsouzeni ke spolupráci
Rozhovory s Lydií Gallusovou
Jakubem Trojanem
| 16
| 32
| 10
| 34
3 ÚVODNÍK
Po dvaceti letech – J. Mamula
4 NAŠE KAZATELNY
5 BIBLICKÁ ÚVAHA
Kdo bude jako dítě – Ženatý, D.
6 Z CÍRKVE
EKUMENA
Máme společný duchovní vkus – M. Hübner
Noc otevřených kostelů 2009 – O. Chrást
ČESKÉ PŘEDSEDNICTVÍ EU
10 CÍRKEVNÍ KANCELÁŘ
Aby církevní kancelář nebyla daleko – I. Benešová
13 PO UZÁVĚRCE
Vyjádření SR ke zpronevěře na našem ústředí
14 V TĚCHTO DNECH
Důvěru nevzdávejme
16 AKTUÁLNĚ
Církev okradená – J. Mamula
17 NÁZOR
Tato zkušenost církvi prospěje – -pesJUBILEUM
Miroslav Rozbořil osmdesátníkem – J. Kostelecký
18 GLOSA Soukromý generační hrdina – top
OTÁZKA MĚSÍCE
19 PTÁME SE
O. Stehlíka na atmosféru ve Spojených státech
20 KOMENTÁŘ
Zapomenuté výročí – M. Hübner
Spousta věcí zadarmo – T. Pavelka
21 CÍRKEVNÍ ROK
Třicet let krásy a síly – top
22 TÉMA
Další povinnost, nebo ulehčení? – J. Trusina
J. A. Komenský: Dítě a učitel své doby – J. Kašper
26 CO SI MYSLÍ Kolik dítěte ve vás zůstalo?
POSTŘEH Jedli je ne samou láskou – J. Hoblík
28 DIAKONIE A CÍRKEV
Odsouzeni ke spolupráci – jam
Když oběti násilí trpí, trpí i Bůh – EG
32 ZPÍVEJTE HOSPODINU PÍSEŇ NOVOU
Chvalte! Oslavujte! Plesejte! – L. Moravetz
34 OBECENSTVÍ SVATÝCH Rozhovor s J. S. Trojanem
Jan Palach nás učinil svými přáteli – P. Veber
36 RECENZE
K České synoptické Bibli... – J. Dušek
37 SLOUPEK
38 NEJEN DĚTEM
ÚVODNÍK
Po dvaceti letech
S
polečenská scéna má sklon se měnit po dvaceti
letech, nechal se slyšet nedávno exprezident Václav Havel. Na začátku roku symbolické dvacítky od
listopadového sametového převratu máme příležitost
k zamyšlení.
Například Diakonie a církev. Nebo církev a Diakonie? Ať z té či oné strany, ještě před pár lety narážela
jejich spolupráce na bariéry. „Víra“ versus „Profesionalita“. Něco je dnes jinak a máme tu společný program
„Můj soused“. Kdo se diví, nechť si uvnitř najde strany,
které budou nyní patřit naší Diakonii. Prý je to jen kvůli
penězům, ale co když i ony mohou napomoci dějinným
změnám či posunům. Proč by se nešlo podívat na jakékoliv rozložení sil „jako dítě“?
I naše ústředí má nakročeno k zajímavé restrukturalizaci. Připadáme si stále menší, ale vedoucí tajemnice
Lydie Gallusová rozhodla zvětšit pyramidu řízení o jedno patro. Rozdělila ÚCK na čtyři úseky a o vedení se
podělí s třemi náměstky, ze stávajících zaměstnanců.
Zmiňovat rutinní delegování pravomocí se může zdát
málem „dětinské“, ale symbolická hodnota takového
manažerského postupu je důležitá a velkorysá. Její
význam ovšem bledne pod vahou čerstvých událostí.
Prozíravé kroky nestačily předejít důsledkům jednoho
špatného rozhodnutí. V míře pro nás dosud neznámé
a nepředstavitelné jsme byli okradeni vlastním zaměstnancem. Přesto máme za to, že podpořit naše vedení
v nastoupeném rozmachu je jediná možná cesta.
Stejné přeskupování zračí i změny ve formátu
našeho časopisu. Přesněji řečeno chtěly zračit, když
jsme byli ještě na přelomu roku rozhodnuti pro dynamičtější velký formát na tři sloupce. Jeden chybný
výpočet se pak stal důvodem nejen ostudného zdržení,
ale i malého prozření. Omlouváme se. Nakonec jsme
přešli jen kvůli větší volnosti na klasický formát B5
a doufáme, že takto bude sazba lépe odpovídat m.j.
pestrému životu na internetu. Na něj brzy vstoupí
náš nový portál. Blogy, diskuze, fóra a online chaty
s kompetentními lidmi, rozproudit tento druh komunikace i v církvi nás nemine. Inu, po dvaceti letech
chceme vyzkoušet, kolik je místa na evangelickém
informačním trhu. Detaily příště,myslete na nás.
Jan Mamula
„Zdravé děti pomáhaly svým handicapovaným kamarádům v jednom družstvu, byla radost pozorovat, jak se navazují nová přátelství,“
řekla v rámci mezinárodní akce „Nesedávej panenko v koutě aneb týden pro inkluzi“ Mgr. Ivana Kováčová, ředitelka Základní školy
speciální Diakonie ČCE Merklín (www.specialniskolamerklin.cz). Stránky Diakonie ČCE hledejte uvnitř listu, foto Jan Šilar
NAŠE KAZATELNY
Zdánlivě neefektivní
Jan 2:1-11
N
a svatbě nastal průšvih. Snad že hostů bylo
moc, snad že mezi nimi byli všelijací vyžírkové,
měchy s vínem jsou najednou prázdné. Rozejdou
se zklamaní hosté předčasně? Rozhádají se rodiny
a skupiny příbuzných místo kýženého sblížení otázkou, kdo za to může? To asi víří hlavou Marii. Obrátí
se na svého syna: „Nemají vína...“
Jak to může vypadat? Ježíš řekl služebníkům:
„Naplňte ty nádoby vodou! I naplnili je až po okraj.“
(v.7). My si to představujeme snadno, ale ve skutečnosti je za tím dost práce. Znamenalo to dojít ke
studni nebo k cisterně – a ta byla někdy i za vesnicí,
vytáhnout okov, naplnit džbán, donést ho zase zpátky a to opakovat, až jsou všechny nádoby po okraj
plné. Pro jednoho člověka je to jistě práce na několik
hodin. Služebníci pracují, i když to v situaci hrozícího konce svatby vypadá jako nesmyslná dřina.
A tak jsou tihle služebníci obrazem života víry, života
v církvi. Spousta toho, co děláme, je zdánlivě neefektivní až nesmyslné. Jenže věříme, že se ta voda,
kterou pracně taháme ve svých všedních službách,
promění Ježíšovou láskou na víno. Že se obraz církve promění z unavených nosičů na správce, který
ochutnává a nevěří vlastním chuťovým buňkám.
A tak stojí zato zvát Krista do našeho středu,
jak to dělali ti účastníci svatby. I když nám třeba
hrozí, že se všechno víno vypije, však ono se to ještě obrátí. Naplníme ještě jednou naše staré formy
vodou a Kristus ji promění v to nejlepší víno. Kdo
pije takové víno, toho nečeká druhý den kocovina,
ale radost bez konce.
Mikuláš Vymětal
Komu věříme?
D
Sk 19,23-40
nešní člověk často odmítá církev, protože církev
ho omezuje. Každý má přece vlastní rozum, aby
dovedl posoudit, co ve svém duchovním prostoru
potřebuje, co chce a je schopen přijmout. Nechce
být uzavřen do jednoho učení ani do jednoho typu
projevů víry. Kdysi se začaly v Evropě i v USA budovat
ekumenické dálniční kostely, aby i lidé na cestách
mohli slavit neděli, pak se ukázalo, že ještě lépe
je budovat kostely přímo v multiplexech, tam je
navštíví více lidí. Dnes tyto hypermarketové hyperkostely neprovozují církve, nýbrž si je pronajímají
jiné „subjekty“. Ukázalo se, že vedle supermarketu,
servisu počítačů a posilovny se kostel komerčně
vůbec neztratí. „Duchovno“, zbavené dogmatiky
jedné z církví, „duchovno“ jako součást lidských
potřeb se stalo lukrativním obchodním artiklem.
A protože duchovní nauky se vyvíjejí rychleji než
výpočetní technika, roste konkurence. Cenová
politika duchovna je podobná počítačům: nové je
velmi drahé, ale cena rychle spadne na desetinu.
Stále nové, spolehlivější, objevnější, v moderním
balení propagované duchovní výrobky…
Proto psali Židé Starý zákon a křesťané zákon
Nový. Proto prožili učedníci setkání s Ježíšem a naplnění Duchem svatým. Proto má své místo církev,
křest, Večeře Páně, bohoslužby a kázání, společné
zpívání písní a sdílení modliteb, aby to první místo v lidském životě, Boží trůn, nezůstalo prázdné
a nedostali příležitost náhražkoví bohové.
Pavel Klinecký, www.volny.cz/kocna/sbor
Kde se nachází Ježíš?
P
1K 2,6-14; L 2,41-52
roč mě hledáte? Copak nevíte, že musím být
všude tam, kde jde o věc Boží, o věc mého Otce?
(A také o věc našeho Otce, který je v nebesích atd.)
Nápověda všem, kdo by hledali Ježíše. Najdete ho
tam, kde jde o Boží věci, o Boží záležitosti. A také
naopak. Kdo by hledal Boha a narazil na Ježíše, může
si být jist, že je u cíle. Protože on je vždycky tam, kde
jde o věci Boží. Pokud to jen tušíme, teď to smíme
slyšet naplno, pochopit a vědět...
Pro nás pak je nesmírně důležité, že v tomto
dítěti jménem Ježíš je okruh smlouvy rozšířen i za
hranice tělesných potomků Abrahamových, na
všechny ostatní národy. Také my můžeme Boha
zbožně a spravedlivě ctíti po všechny dny svého
života, můžeme chodit neustále před Hospodinem.
Také náš život smí být do této smlouvy pro Ježíše
zahrnut.
I na počátku roku 2009 platí, že Ježíšova vláda
pokoje, lásky a slitování není zrušena, podlomena
ani nijak oslabena. Nedejme se splést tím, že biblické texty často hovoří o věčnosti. To neznamená, že
teď, v této časnosti, v naší přítomnosti se tak neděje.
Naopak. Děje se tak stále, v jakémkoli čase.
To smíme slyšet na počátku roku, do něhož mnozí
vyhlížejí s obavami. Všude kolem zní, že přijde krize,
že na nás dopadne. Možná. Nejspíš ano. Jestliže se
v našem blahobytu budeme muset i uskromnit, ono
se zase nic tak hrozného nestane.
Aleš Mostecký, www.trebic.evangnet.cz
úryvky z kázání na webu i odjinud vybrala GMa
BIBLICKÁ ÚVAHA
Kdo bude jako dítě
Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.
( Matouš 18,4)
S
pustí to otázka učedníků: kdo je vlastně největší
v království nebeském? Proč se tak ptali? Proč je
to zajímalo? Toužili být největší? Měli mezi sebou
spor? Začaly se projevovat zásluhy – co mně budeš
povídat, já s ním chodím delší dobu než ty, tak koukej
poslouchat... Nebo se učedníci setkávali s někým,
kdo se povyšoval a šel jim na nervy? A vůbec, klade
podobné otázky člověk, který má všední starosti?
Potřebuje se spokojený člověk pídit po tom, kolikátý
je v pořadí velikosti před Bohem?
Ježíš zavolal dítě a postavil je doprostřed. Dítě.
Slouží jako viditelný znak pošetilosti učedníků. Dítě
uprostřed ani nepromluví, nevíme zda bylo či nebylo
vzorné, ani jaké mělo známky ve škole.
Co je na dítěti jiného než na dospělém? Myslím,
že především dvě vlastnosti. Schopnost bez problémů a dychtivě přijímat nabízený dar. A schopnost
změny. Dítě si dá říct.
Oproti tomu dospělý má problém jak s přijímáním, tak se schopností si dát říct.
Ježíšovo slovo je břitké. „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království
nebeského.“ Obrátit se. J. B. Souček překládá: otáčeti, obraceti – též by smyslu proměňovati. Tedy
– proměnit se. Změnit se. Kdo není schopen změny,
je vedle. Končí. Vykračuje si, ale netuší, že slepou
cestou. Člověk ověnčený zásluhami, přesčasy, řečmi, články, činy, není Ježíšovi tak milý, jako člověk
schopný změny.
A pak to Ježíš vystupňuje. „Kdo se pokoří a bude
jako tohle dítě, ten je největší v království nebes-
kém.“ Co se rozumí slovem – pokoří? Opět J. B.
Souček – snižovati ve fyzickém smyslu, např. horu;
ponižovati, pokořovati.
Ta schopnost změny může být náročná, jako když
se snižuje hora. Může to bolet. Ostatně, ubrat svou
velikost bez bolesti, to snad ani není možné. Snížit
se, umenšit se, to nejde samo přirozenou cestou.
K čemu jsou ty změny nutné? Abychom vešli do
Božího království. Bůh je svatý, nestvořený, věčný.
My takoví nejsme. A přesto nás Bůh zve k sobě. A ať
se nám to líbí nebo ne, jeho syn nám sděluje jasně.
Nevejde ten, kdo si myslí, že už je dobrý a nemusí
se stále znovu a znovu nechat drhnout Duchem
Ubrat svou velikost bez bolesti,
to snad ani není možné.
svatým. Nevejde ten, kdo se nenechá Duchem svatým čistit a zjemňovat, aby viděl, slyšel, radoval se,
plakal. Aby byl i v padesáti a šedesáti letech svého
života schopen se nadchnout. Aby přijímal dychtivě
a bez podmínek Boha, člověka, i každý den.
Učedníci se handrkovali o to, kdo z nich je větší
v Božím království. Díky nim víme na čem záleží.
A kdybychom na to snad zapomínali, každé dítě které spatříme, nám to připomene. Dychtivě přijímat
co Bůh dává. A schopnost změny. Dát si říct.
A pozor na zvláštní záludnost. Čím jsme starší,
tím víc to potřebujeme slyšet! To není slovo pro
rozpustilou mládež. Je to slovo pro... Pro nás.
Daniel Ženatý
EKUMENA
Máme společný duchovní vkus
Proběhlo jednání synodní rady ČCE a církevní rady Slezské církve evangelické a.v.
V
úterý 13. ledna 2009 se sešla synodní rada Českobratrské církve evangelické (ČCE) s desetičlennou církevní radou Slezské církve evangelické a.v.
(SCEAV) v čele s biskupem Stanislavem Pietakem.
Obě církve se zabývají tématem misie a slezská
církev na schůzce dala k dispozici svůj dokument na
toto frekventované téma. „Spojuje nás práce v Komitétu členských církví Světového luterského svazu,
cítíme, že jsme si blízcí a že máme společný duchovní
vkus“ konstatoval náměstek synodního seniora Miloš
Rejchrt v začátku jednání. Stanislav Pietak zmínil své
osobní vztahy s Českobratrskou církví evangelickou,
připomenul ekumenická setkávání v seniorátu včetně práce v komitétu.
Ke společnému postupu ve věci majetkového
vyrovnání a o průběhu zasedání parlamentní komise
referoval náměstek synodní kurátorky Pavel Stolař:
„Poslední dvě jednání byla věcnější a reálnější. Záleží
na tom, jakým způsobem bude komise podávat závěry
a zda je parlament přijme.“ Člen církevní rady SCEAV
Bronislav Stebel poznamenal, že jednota mezi církvemi v Ekumenické radě v této oblasti je křehká. „Církve jsou v těžké situaci, nemohou klást požadavky na
stát, ale věc by se měla stále připomínat a tlačit na
její řešení. Otázkou zůstává jakým vhodným způsobem.“ Biskup Jan Graubner a předseda Ekumenické
rady církví (ERC) Pavel Černý se zúčastnili schůzky
Z CÍRKVE
K loňskému 90. výročí ČCE připravuje ústřední církevní archiv vydání prestižního sborníku, který bude
obsahovat devět historických prací k výročí a ponese
název „Ex archivis ecclesiae. Sborník příspěvků historiků a archivářů k dějinám ČCE a jejich předchůdkyň,
evangelických církví augsburského a helvetského
vyznání v českých zemích“. Připravovaný sborník
přispěje svými texty k obohacení na poli odborného
bádání nově zpracovanými tématy z církevní historie a dějin umění. Zároveň bude rozšířeno povědomí
mimo kruhy ČCE o existenci Ústředního archivu ČCE
jako odborného historického pracoviště. Publikace
bude nabídnuta knihovnám vysokých škol, sborům
a farářům.
s ministrem Petrem Nečasem, z níž ale nevzešel žádný konkrétní podnět.
Ve financování práce ERC nepanuje jednota. Existují dva různé přístupy – možnost čerpat ze státního
rozpočtu nebo hradit náklady podle příspěvkového
klíče. Bohužel v praxi se vyskytuje jiné měřítko při
čerpání finančních prostředků církvemi a odlišné při
jejich přispívání. Synodní rada ČCE se domnívá, že
klíč používaný při nárokování peněz z majetkového
vyrovnání by měl platit i při přispívání na ERC. U obou
církví v tomto směru panuje konsenzus.
Žena+muž+děti
Tématem „rodina“ se zabývaly synody ČCE i SCEAV.
Slezská církev vydala prohlášení, kterým reagovala
na studijní materiál Luterského světového svazu „Lidská sexualita“. SCEAV se staví na stranu asijských
a afrických církví a prohlášení poslala do USA pensylvánské synodě. Z obou synodů existují konkrétní
výstupy na toto téma. Farář Miloš Rejchrt řekl, že
v církvi se vytrácejí hodnoty, doposud samozřejmé,
jde např. o rozvody farářů. „Je třeba neustále ukazovat, co je správné. Je dobré znát a vědět, že evangelíci
vyznávají model žena+muž+děti. Joel Ruml zmínil,
že existují sice církevní řády, ale není žádná vymahatelnost. Současné trendy devastují život v církvi
a reakce synodu, řešit to paragrafy, je pouze dodatečNAROZENINY
14. 1. Kurt Bartoš (65 let),
farář v. v. naposledy v Roudnici n. L.
18. 1. Pavel Čmelík (50 let),
jáhen ve Vsetíně – Horním sboru
22. 1. Jiří Kabíček (75 let),
farář v. v. naposledy ve Zlíně
22. 1. Lubomír Kabíček (75 let),
farář v. v. naposledy v Jihlavě
25. 1. Luděk Rejchrt (70 let),
farář v Praze 4 – Braníku
28. 1. Jaroslav Ondra (75 let),
farář v. v. naposledy v Zábřehu na Moravě
ÚMRTÍ
Jitka Slabá, roz. Goldbrichtová, vdova
po evangelickém faráři Bohuslavu Slabém,
zemřela 14. ledna ve věku nedožitých 87 let.
ná. „Ale netřeba zoufat, stále existuje značné jádro,
které dobře funguje“ mínil synodní senior.
Co se týče pastorace farářů v ČCE, platí třístupňové zřízení – sbor, seniorát, povšechný sbor. Existuje
také individuální pastorace. Otázky rodiny řeší odbor
pro laiky.
Biskup Pietak kladl důraz na autoritu faráře jakožto služebníka, který nepřišel, aby se mu sloužilo, ale
aby sloužil.
V České televizi probíhá projekt „čtení dětem
v rodinách“. Tuto bohulibou akci by církve měly
podpořit a například doporučit vhodnou literaturu.
Je to téma pro komitét, zaznělo na schůzce.
Tajemník ekumenického oddělení ČCE Gerhard
Frey-Reininghaus ke zhodnocení spolupráce v rámci
komitétu Luterského světového svazu řekl, že komitét udělal od října 2006 mnoho práce. Letos končí
delegátům volební období a budou nové volby. Na
synod ČCE v tomto roce přijedou generální tajemníci
Luterského světového svazu a Světové aliance reformovaných církví Ishmael Noko a Setri Nyomi. Při této
příležitosti chce komitét uspořádat 15. kvìtna 2009
společný seminář o reformované a luterské tradici.
K tématu regionální spolupráce v rámci Visegrádu přišel synodní senior s návrhem organizovat
setkávání zástupců luterských církví nejen v rámci komitétu ČR, ale i států Visegrádu. V Evropě
spolupracují luterské církve méně než na jiných
kontinentech. Konkrétní příležitostí by mohlo být
pozvání na slavnosti, které pořádá SCEAV koncem
května v Ostravě. Náměstek biskupa Jan Waclawek
podotkl, že v evropské diakonii funguje visegrádská
platforma. A jaké by mělo mít takové setkání podobu?
ZE SVĚTA
Přístup pro humanitární organizace
Stuttgart. Diakonická pomoc při katastrofách
požadovala vzhledem k izraelským vzdušným náletům svobodný přístup pro humanitární organizace
do pásma Gazy. Lékařské ošetření civilního obyvatelstva na palestinském území musí být zajištěno, říká
ředitelka Cornelia Füllkrug-Weitzelová ve Stuttgartu.
Partnerské organizace pomoci při katastrofách v pásmu Gazy by měly ve svých zdravotnických centrech
přerušit provoz, pokud vázne přísun medicínských
prostředků. Diakonická pomoc při katastrofách v rámci celosvětové křesťanské pomocné sítě ACT (Církve
si společně pomáhají) poskytla 50 000 Eur především
na léky. epd/gm
Urážlivé svíčky
Neobvyklou nabídkou překvapil v uplynulých dnech
Delegace si vyměnily dárky, biskup S. Pietak druhý zleva.
„Ideální by bylo pracovní společenství, které by ale
nemělo nahradit národní komitét ČCE a SCEAV. Mělo
by se začínat malými krůčky. Zorganizovat nezávazná
setkání lidí, kteří se angažují v této věci“, domníval
se Joel Ruml.
Podán a akceptován na období 2010-2012 je společný projekt supervize farářů. Farářka ČCE Irena
Škeříková pracuje na revizích projektu. Ten vzešel
z přání synodu ČCE, ale supervize naráží v církvi na
nepřijetí. Panuje názor, že farář si v obtížné situaci
musí umět poradit sám. Biskup Pietak supervizi podporuje a míní, že si ji církev může přizpůsobit podle
svých podmínek.
Posledním, desátým bodem jednání bylo setkání
v Bruselu. Zástupci církví se setkají nejen s českými
poslanci evropského parlamentu, ale i jiných zemí,
především Francie a Švédska. SCEAV navrhla setkat
se také s polským poslancem Buskem. Zástupci církví
budou mít k dispozici brožuru ERC „Příspěvek církví
k otevřené občanské společnosti“.
V závěru jednání zaznělo přání uskutečnit
v budoucnu podobné setkání na půdě slezské církve.
Nabízí se možnost uspořádat schůzku v období mezi
zvolením nové synodní rady ČCE a jejím uvedením
do úřadu.
(ib)
návštěvníky hřbitova v porýnsko-hesenském NiederOlmu automat na svíčky. Kdo si koupil svíčku, dostal
jako přídavek zapalovač s obrázkem polonahé ženy
nebo svalnatého muže s bederní zástěrkou, jak informovaly Mainzer Allgemeine Zeitung. Podle tiskové
zprávy vysvětlil zodpovědný podnikatel zásobení
automatu jako vadnou zásilku. epd
Mnozí Švýcaři neznají Kalvína
Zürich. Více než polovina Švýcarů mladší generace
ještě nikdy neslyšela o církevním reformátoru Janu
Kalvínovi (1509-1564), na jehož 500. narozeniny se
v tomto roce vzpomíná. Při průzkumu curyšských
„SonntagsZeitung v hodnocení nejvýznamnějších
Švýcarů všech dob se totiž umístili reformátoři Ulrich
Zwingli (1484-1531) a Jan Kalvín na místě 18. a 22., jak
informovalo reformované médium. Znepokojivé ale
je, že 53% mladších 34 let ještě nikdy o Kalvínovi a 48%
ještě nikdy o Zwinglim neslyšelo. epd/gm
EKUMENA
Noc otevřených kostelů 2009
Ukázat svatostánky v světle
S
vé brány otevřely kostely v Praze 19. ledna ve večerních hodinách, aby tak uvítaly zájemce o kulturní
a duchovní program, pořádaný v rámci Noci otevřených
kostelů. Ekumenická rada církví v České republice ve
spolupráci s místními církvemi organizovala tuto akci již
potřetí. Křesťanské církve chtějí v rámci tradičního Týdne modliteb za jednotu křesťanů ukázat své svatostánky
i v trochu jiném světle a v jiném čase než je obvyklé.
Celý večer začal ekumenickou slavností v sídle Církve bratrské. Slavnosti se účastnila většina předních
představitelů církví v ČR. Na slavnosti promluvil mimo
jiné předseda ERC v ČR Pavel Černý a kázal olomoucký
arcibiskup Jan Graubner.
Celá noc pak pokračovala na různých místech Prahy
– studentským ekumenickým shromážděním v kostele
sv. Jana Křtitele Na Prádle, koncertem populární hudby
v Kostele u Salvátora na Praze 1 či v chrámu sv. Mikuláše
varhanním koncertem. V katedrále pravoslavné církve
v Resslově ulici se pak konaly již podruhé v rámci Noci
otevřených kostelů zpěvy písní z ekumenické duchovní
komunity Taizé. Celá akce přilákala dohromady asi 500
návštěvníků. Ondřej Chrást
ČESKÉ PŘEDSEDNICTVÍ EU
Církve podpoří české
předsednictví EU
E
kumenická rada církví (ERC) se k českému předsednictví Evropské unii (EU) připojí setkáními
a diskusemi s komisaři EU Vladimírem Špidlou
(sociální otázky) a Janem Figlem (vzdělávání, školství a kultura), se zástupcem komise pro všeobecný
dialog společnosti a církve a zástupcem komise pro
kompetence a pravomoci EU komisí (otázka grantů).
Diskutovat také bude se členem evropského parlamentu Hynkem Fajmonem, s pracovníky Konference
evropských církví (KEK), se zástupci sdružení církevních organizací pro rozvojovou pomoc (EU diakonie)
a dalšími. Toto setkání se uskuteční ve dnech 27.–29.
ledna 2009 v Bruselu. Za Českobratrskou církev
evangelickou se zúčastní synodní senior Joel Ruml,
synodní kurátorka Mahulena Čejková, náměstek
synodní kurátorky Pavel Stolař, Miloš Calda, èlen PO
pro spol. a mezinár. záležitosti a vedoucí tajemník
ekumenického oddělení Gerhard Frey-Reininghaus.
Program v Bruselu bude směřován na témata:
vztah církví k institucím EU (práce institucí, řešení
problémů, které zajímají církve, fungování EU komise
vůči církvím) a náplň a poslání církevních institucí
v Bruselu (důležitost jejich práce i ve vztahu k českým
církvím, práce KEKu, činnost komise pro práci s migranty). Připraven je také kulturní program včetně
setkání v Českém kulturním středisku.
ERC plánuje v následujících měsících i schůzku
s vicepremiérem pro evropské záležitosti Alexandrem
Vondrou i delegací ze Švédska, které po Česku počátkem července předsednictví převezme.
K českému předsednictví vydává ERC, v redakci Hany Volné z ČCE, česko-anglickou publikaci
s vloženým CD, s titulem „Příspěvek církví k otevřené
občanské společnosti“.
Smyslem publikace není pouze vést dialog s vládními prioritami pro první české vedení EU a představení
vlastní vize církví. Vydaná příručka má univerzální
použití, může sloužit například k prezentaci jednotlivých církví sdružených v ERC.
(ib)
NAD VAŠIMI DOPISY
Červený kostel nezahálel
Ad ČB 14/2008
K
rozhovoru šefredaktora bratra J. Mamuly s památkářkou sestrou Martou Procházkovou uvedeného ve stati „Neuzavírat stavbám cestu“, konkrétně
k poslední odpovědi: „Jak k nám může historie nově
promlouvat?“ si dovoluji podotknout.
Červený kostel nebyl uzavřený po celou dobu
totality. Pokud po určitou dobu nesloužil svému účelu, nebylo to z vůle 1. brněnského sboru, ale bylo to
tím, že jednak vlivem zvýšení intenzity dopravy došlo
k údajnému statickému narušení stavebních konstrukcí v základech. Byl tenkrát ze státních prostředků
opraven, a stát kvůli tomu omezil sboru jeho užívací
práva. Kostel ale minimálně v padesátých a i částečně
snad i šedesátých letech sloužil každou neděli k pravidelným bohoslužbám. Já sám jsem v něm byl v roce
1954 komfirmován a v uvedených letech jsem zde
bohoslužby navštěvoval (pokud jsem nezaspal,to jsem
pak chodil na Pelicovu). Nemohu zapomenout ani na
to, jak byl kostel doslova přeplněn v roce 1958, když
v něm byla slavnost 500. výročí založení Jednoty bratrské pořádaná tehdy Kostnickou jednotou. Výjimečně
tenkrát zval ke slavnostním bohoslužbám zvon z věže
kostela a nad vchodem učastníky vítaly bílé prapory
s červeným kalichem.
Tom
PORADNÍ ODBORY
Kurz pro sbormistry
Ž
almy a žalmové zpěvy je hlavní téma 13. kurzu pro
vzdělávání sbormistrů, kterého se mohou zúčastnit
také zpěváci, varhaníci a zájemci o sbormistrovství.
Žalmy patří ke vzácnému dědictví, které křesťanská
církev převzala z židovské tradice. V průběhu staletí
docházelo k různým zpracováním žalmů. Tento proces
není u konce, ale pokračuje dál. V dnešní křesťanské
církvi se setkáváme s širokou paletou zhudebněných
žalmů (písňových i nepísňových). Ukazuje se, že právě
pluralita žalmových zpěvů, seřazených vedle sebe, otevírá církvi i jednotlivcům nové přístupy k žalmům. Tato
zkušenost zanechá stopy také v příštím Evangelickém
zpěvníku, na němž se v současné době pracuje.
S novými žalmovými zpěvy přibudou pěveckým sborům krásné úkoly. S prezentací těchto novot chceme
začít již teď. Na kurzu budou referovat členové zpěvníkové komise, kteří se autorsky podílejí na zpracování
některých nových žalmových zpěvů: Miloslav Esterle
(předseda), Jiří Pejla a Ladislav Moravetz. Kromě
přednášek a diskusí budeme v jednotlivých dílnách
nacvičovat a také dirigovat (společně i individuálně):
vícehlasé úpravy žalmových písní (Schützovy žalmy,
ženevské žalmy, žalmy autorů 20. stol.), responsoriální
žalmy (Ebenovy žalmy, vícehlasé žalmové modely),
žalmové kánony, žalmové moteto Missa simplex od
Richardse Dubry.
R. Dubra je významný současný lotyšský skladatel.
Jeho krátká mše (SATB, stupeň obtížnosti: jednoduchý)
je zařaditelná do evangelických bohoslužeb. Součástí
kurzu bude také příprava hudební stránky nedělních
bohoslužeb s Večeří Páně, kázat bude farář Lubomír
Kabíček.
Kurz se koná od 13.–15. března 2009 ve středisku Sola Gratia v Bystřici pod Hostýnem (www.sola.
cz). Provoz kurzu bude hradit ústředí ČCE. Noclehy
a stravování (sobota: snídaně, oběd, večeře – neděle:
snídaně, oběd) si budou uchazeči kurzu platit sami.
Tento poplatek činí 970 Kč /osoba. Po skončení kurzu
každý uchazeč obdrží potvrzení o účasti, které, budeli chtít, může předložit ve svém sboru k proplacení
poplatku kurzu.
Zahájení kurzu: pátek 13. března ve 20.00 hod.
v kapli Sola Gratia. Kurz zakončíme společným
nedělním obědem. Na kurz je možno se přihlásit do
8. března prostřednictvím závazné písemné přihlášky
(jméno, příjmení, bydliště, sbor ČCE, případné přání
vegetariánské či masité stravy, telefon, e-mail, datum),
kterou je možno poslat poštou Ladislav Moravetz, Na
Chaloupkách 172, 768 72 Chvalčov nebo mailem:
[email protected]
Odhlášení z kurzu (jsou-li k tomu závažné důvody)
je možno učinit nejpozději do 10. března, aby nevznikly
zbytečné finanční výdaje. Budeme rádi, když se zúčastníte celého kurzu.
Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor ČCE,
předseda poradního odboru pro církevní hudbu
NAPSALI O NÁS
Farář káže v hospodě a s muzikou
O
d září 2006 si evangelický farář a kdysi též
undergroundový písničkář skupiny Lídl & Velík
Štěpán Hájek plní svůj dávný sen: každou druhou
neděli v měsíci pořádá v klubu Desert na Rooseveltově ulici v Brně evangelickou bohoslužbu.
Modlí se i káže přímo v hospodě, navíc s koncertem pozvané kapely, kterou sám vybírá. Hráli zde
například Květy, Sestry Steinovy, Sváťa Karásek,
Poletíme?, Původní Bureš, Veselá zubatá, Bača rači
čevabčiči a další. K rozmluvě nebo čtení z oblíbené
knížky si zároveň zve různé hosty... Může sem vejít
kdokoliv, štamgast či náhodný návštěvník, provoz
na baru je samozřejmě nepřerušen a vstup do přilehlého sálku zdarma...
Co s tím? (Že ev. církev oslovuje poměrně málo
dělnictva pozn. red.)
Moc nevím, ale jednou z cest může být právě dobrá kapela, která dokáže zaujmout a přitom nemá
hloupé texty. Vytvoří-li kolem sebe fanouškovskou
obec, má daleko větší možnosti, jak ovlivnit i další.
A nenařkl vás někdo, že tak „vstřícné“ kroky
účelově přitahují lidi k víře?
V Desertu se mi to nestalo, spíš tu lidé oceňují, že
nesu kůži na trh do volně přístupné hospody, která je
komukoliv otevřená a kde probíhá normální provoz.
Ale v Dubenkách při Parrésii se mi to stalo, tam mi
jeden Brňan vmetl do tváře, že „vy evangelíci už
nevíte, co byste vymysleli, abyste ty lidi nalákali“.
Což mě hodně naštvalo.
Český národ je ale vnímán jako jeden z nejateističtějších v Evropě.
To bychom museli dlouho probírat, co je ateismus... Chtěl bych však zároveň říct, že za všecko
špatné, co česká společnost vůči církvím cítí, si ty
církve můžou z větší části samy. Samozřejmě to má
své historické pozadí, církve by však každopádně
měly usilovně přemýšlet, proč je vůči nim česká
společnost nedůvěřivá. A poučit se z toho.
Regionální mutace, Mladá fronta DNES – Brno,
Jana Soukupová (výňatek)
CÍRKEVNÍ KANCELÁŘ
Aby církevní kancelář
nebyla daleko
V červenci loňského roku došlo ke změně
ve funkci vedoucí tajemnice Ústřední
církevní kanceláře. Na toto místo
nastoupila PhDr. Lydie Gallusová (1954).
Vystudovala romanistiku na Filozofické
fakultě Masarykovy univerzity v Brně,
pracovala jako odborná asistentka
tamtéž, později působila ve vedení
obchodní firmy v Brně a ve vydavatelství
Vltava-Labe-Press v Jihlavě a v Brně.
Narodila se v rodině evangelického
faráře, duchovními ve sborech ČCE
jsou také syn Petr (v Sázavě) a sestra
Ester (v Praze na Vinohradech).
Po půl roce její činnosti přinášíme,
jak jsme v Českém bratru slíbili,
s novou tajemnicí rozhovor.
Máte evangelické kořeny, ale v církvi jste nikdy
nepracovala. Pracovat v servisní organizaci
– jak je ústřední církevní kancelář označována – je
přece jenom něco jiného, než být „pouze“ farářským
dítětem. Čili co vás přivedlo, co jste našla a s čím do
ústředí přicházíte?
Máte pravdu, jako zaměstnanec jsem v církvi nikdy
nepracovala, ale život v církvi znám dobře. Prožila
jsem 25 let na faře, 16 let na vesnickém sboru (v Sázavě) a 9 let v městském sboru (v Brně-Židenicích).
Jako většina farářských rodin byla naše maminka
i my tři děti zapojeni do všech sborových akcí a různých pravidelných činností (od úklidu sborových
místností a kostela až po administrativu). Od rodiny
faráře se jakoby automaticky očekávala spolupráce ve všech sborových záležitostech. V Brně jsem
zažila roky krásného společenství mládeže, založili
jsme pěvecký sboreček a jezdili zpívat do domovů
10
důchodců, pěstovali ekumenu s katolíky, jezdili
na kurzy a sjezdy mládeže, brigády. Celkově to ale
v Brně nebyla žádná idyla: kvůli cejchu farářského
dítěte jsem zažila i velkou šikanu.
Později, se třemi malými dětmi, už pro mě nebylo
možné pokračovat v zapojení do aktivního církevního života a ani v dalších letech, kdy jsem jako
živitelka rodiny musela dost tvrdě pracovat. Zůstal
na čas jen zpěv a modlitební večery.
Do výběrového řízení na místo vedoucího tajemníka ÚCK jsem se přihlásila z velmi prozaického
důvodu – hledala jsem práci. Ztratila jsem zaměstnání, když z organizačních důvodů byla zrušena
místa ředitelů vydavatelství regionálních deníků
a tím i místo moje. Hledala jsem možnost uplatnit
zkušenosti. To, že je to práce v ústředí církve, bylo
jaksi navíc. Ani jsem vlastně moc nepočítala s tím,
že by to mohlo vyjít.
Netušila jsem, do čeho jdu, neměla jsem
téměř žádné informace o šíři problémů a úkolů, otevíralo se to přede mnou až postupně po
nástupu do funkce.
Výhoda vyššího věku je určitý nadhled. Jsem
si velice vědoma krátkosti času. A vidím sebe
sama jako jednoho pracovníka v řadě. (Bylo by
moc hezké vidět tu řadu – všechny ty moje předchůdce pohromadě – snažila jsem se představit
si je vedle sebe.)
Synodní radu pro mě kdysi představovala dvě
vzácná jména: Kája Trusina a Marta Kačerová.
Když jsem do Husova domu vstupovala jako na
svoje nové pracoviště, cítila jsem úctu. Byl (a je) to
skutečně zážitek a radost, po těch mnohých letech
v ne příliš přátelském světě byznysu, potkávat staré
známé z církve, být obklopena stejně smýšlejícími
lidmi. Je mimořádné mít možnost zahájit ve středu
pracovní den pobožností, zpívat k narozeninám
u dveří oslavenců krásné evangelické písničky.
Zároveň jsem ale už velmi brzo pocítila velký
problém, dosud nepoznaný: střet jakéhosi křesťanského postoje s manažerskými postupy a firemními
pravidly. Mám výhodu pohledu zvenku. Pro mě je
ústřední církevní kancelář stejný organismus,
jako jiné velké firmy, skutečný kolos, který, pokud
má fungovat, se musí řídit jasnými a důsledně
dodržovanými pravidly a řády. V první řadě se musí
otevřeně komunikovat. Dále je nutná dobrá informovanost, průhlednost, zodpovědnost, důslednost
a v neposlední řadě starost o motivaci pracovníků.
I když také slyším hlasy, že naše práce je především
služba, má to být a zároveň to je servis sborům
a synodní radě.
Dobrá, je tedy podle vás možné sladit obě dikce –
jak říkáte organismus velké firmy, kolos – a zároveň
hovořit o křesťanské službě? Řada lidí v kanceláři
pracuje právě proto, že svou práci vnímají jako
službu a ÚCK pro ně není firma jako každá jiná.
Myslím, že ano. Ale každý, kdo v církvi pracuje, ví,
že práce v církvi je těžká. Právě to určité očekávání
služby a dobrovolnosti někdy zavazuje a svazuje.
Také křesťanská praxe je těžká. Možná v církevním prostředí víc než v necírkevním, kde člověk
cítí odpovědnost, je-li reprezentantem své církve
mezi nevěřícími.
Člověk přicházející zvenku, „ze světa“, do ústředí
církve, má zřejmě také určitá očekávání, ale zjistí,
že lidské slabosti jsou všude stejné. Vyrovnat se
s tím je zde ale těžší než jinde. Začala jsem přemýšlet o věrohodnosti evangelíků – co kážeme a jak se
chováme.
Svou úlohu vidíte především kde?
Řídit kancelář tak, aby pružně a profesionálně fungovala. Vadí mi diletantismus.
Přeji si, aby lidé za mnou přicházeli s důvěrou,
jednali otevřeně, nebáli se vyslovit kritiky, nevyhýbali se nepříjemným situacím – neschovávali se
za „křesťanskou lásku“, uměli pojmenovat špatné
a neobcházeli, ale řešili problémy. Nejhorší jsou
nastřádané neřešené konflikty, které brání kontaktu na rovinu.
Základem musí být otevřená komunikace, jasné
a průhledné jednání, bez jakýchkoli tabu, je potřeba
mít správné lidi na správných místech a pracovat
efektivně. Zde vidím naprostou paralelu s firmou,
(která chce dobře fungovat a nezkrachovat) a také
svůj úkol: odpovědné hospodaření kanceláře
a správně nastavené kontrolní mechanismy.
Snažím se hodně hovořit se svými spolupracovníky a mám velkou radost z pozitivních reakcí na
změny. Také je pro mne velmi důležité být v pravidelném kontaktu se synodní radou.
Jedno nebezpečí vidím ale i v tom, že v jednotlivých odděleních kanceláře chceme zvládnout pořád
víc, nabíráme na sebe víc, než zvládáme, přepínáme
se, pak nestíháme, jsme unavení. Je potřeba dobře
zvažovat a správně vybírat, nebrat na sebe víc, než
lze dobře zvládnout.
Celkově musím přiznat, že práce v ÚCK je pro
mne od samého začátku ve znamení velkého pracovního nasazení a odvahy. Není to jednoduchá
práce. Ale věřím tomu, že změny v ÚCK přinesou
dobré ovoce, jinak bych tu práci nemohla dělat.
Změn je hodně, chvíli to potrvá, ale už teď se těším,
až se vše rozběhne. Chtěla bych být prostředníkem
k dorozumění a porozumění a v ústřední kanceláři,
aby jednou zpětně bylo možno říci, že to bylo dobré
období.
Tak trochu „zelenou nití“ je neustálá kritika kanceláře. Počtu lidí, kvality práce etc. Myslím, že řadu
poctivých dělných pracovníků to trápí. Pamatuji si
dokonce na dopis, ve kterém pisatel nechápal, nač
je třeba zaměstnávat správce sítě.
Když jsem se při přípravě k výběrovému řízení
začala zajímat o ÚCK, uslyšela jsem o mohutné
kritice na její fungování. I po nástupu do funkce
mi pár lidí řeklo: „Chudáku, na co ses to dala?„
Nebo názor: „V tom baráku (Husův dům) je jakoby
něco zakletého, po čase tam každý nadšenec ztratí
chuť.“ To skutečně nebylo moc povzbudivé. Během
půl roku práce ve funkci vedoucí tajemnice jsem
pochopila, proč ta kritika.
Proč?
Myslím si, že vývoj kanceláře nezareagoval na
změny doby. Už při prvním pohledu na organizační
strukturu nutně člověka napadne, jak může vedoucí tajemník přímo řídit 13 oddělení v domě, být spolehlivě osobou, která zaštiťuje řešení úkolů synodu,
úkolů vyplývajících z pravidelných zasedání SR, má
na starosti zajistit řešení právních problémů a je
i v přímém kontaktu se sbory a ostatním světem
„venku“? To je víc než příliš.
ÚCK má stále stejnou organizační strukturu,
jako před lety.
A to je špatně. Doba je úplně jiná. Poté, co se
se svobodou otevřely různé možnosti, začalo se
v kanceláři s novými a novými aktivitami, ale
žádná změna ve struktuře řízení. Práce zde dříve
a nyní se vůbec nedá srovnávat. Jeden z mých
předchůdců, Miroslav Brož, který na SR strávil
téměř dvě desítky let, mi o tom vyprávěl: měl 14
spolupracovníků (nyní jich je přes 40) a možnosti
aktivit velmi omezené. (V letošním roce mělo např.
oddělení výchovy 45 akcí, ekumenické oddělení má
nyní nevídaně široký záběr, atd.)
Je tedy potřeba mnohé změnit. A začala s tím
už vlastně SR v okamžiku, kdy hledala vedoucího
tajemníka ve výběrovém řízení – to se dosud zatím
nikdy nekonalo. Myslím, že je to tak velmi správně.
¥
11
¥ Kritika ÚCK byla zřejmě mnohdy oprávněná,
ale je potřeba vidět i druhou stranu: jaká je kázeň
a disciplina ze strany sborů? Co říci, když na výzvu
či prosbu není reakce, či zareaguje 1/3 sborů?
Jak byste chtěla pohled
ze sborů na kancelář změnit?
Myslím, že je malá informovanost o tom, co se
v ústředí děje. Synodní rada a mnozí zaměstnanci
ÚCK pracují nesmírně obětavě, do večera, o víkendech, ale o mnohých aktivitách se „venku“ vůbec
neví. Slova o „nabubřelém aparátu“ synodní rady
jsou důsledkem nedostatku informací. Proto moje
snaha: více komunikace, více informací z ústředí
ven. Máme v plánu postupně představovat jednotlivá oddělení a jejich aktivity, aby bylo více jasno, jak
co funguje a proč je tu tolik lidí, kolik jich je. Ráda
poskytnu případným zájemcům i další informace.
(Malý příklad: málokdo tuší, že takovou sborovou
zásilku zpracovává a vypravuje poštou i elektronic-
Neměli bychom i jako církev
být viditelnější a otevřenější?
ky jediná osoba – asistentka Alice, při kopírování
stovek listů jen s pomocí kolegy z provozu – celkově
práce na hodiny. A pak se dozvíme, že někde sborové zásilky ani nečtou!!!)
Chceme vytvářet takové zázemí pro sbory, kam
se s důvěrou mohou obrátit. Ústředí a sbory, to
jsou sice rozdílné světy, centrála bude vždycky
ostře sledována a komentována, ať už je v Praze
či jinde, ale mým přáním je, aby ty dva světy byly
dobře propojeny, aby ÚCK nebyla kanceláří „někde
strašně daleko“, ale pokud možno „po ruce“.
V poslední době odešlo několik zaměstnanců
především z ekonomického oddělení, přišli noví...
Ano, přišla jsem do neklidné a svízelné situace,
s velkými personálními změnami (ekonomické
oddělení bylo v kritické situaci), v krátké době bylo
potřeba najít nové lidi, zaučit je, začít likvidovat
staré chyby a fungovat nově. Vůbec to nebylo příjemné období, nechtěla bych si to zopakovat ani
v nejmenším. Zdaleka sice ještě nejsme tam, kam je
potřeba se dostat, ale jsme určitě na dobré cestě.
Celkově je mnoho změn: v nové struktuře (o jednoho pracovníka méně) nyní funguje provozní
oddělení a právní služby, probíhají velké práce
ve všech odděleních při zakládání spisovny (vše
bude fungovat na elektronické bázi), připravujeme
zásadní změnu webových stránek ústředí s propojením se změnami v Českém bratru a celkově se
12
pozmění struktura ÚCK: vzniknou nové mezičlánky,
aby kancelář mohla skutečně dobře fungovat.
Přišla jste do ÚCK v roce oslav 90. výročí.
Zde pracovníci odvedli mimo svou agendu také
mimořádný kus práce. Vidíte to také tak?
Nechci laciné chvály, ale otevřený názor.
Byl to skutečně mimořádný kus práce, který odvedli pracovníci ústředí v souvislosti s oslavami. Na
akce podobných rozměrů bývají zaangažovány
agentury. Tady to lidé zvládli s nesmírným nasazením sami, dobrovolnou a obětavou prací, vedle
vlastních povinností. O to více nás těší ocenění
domácích i zahraničních hostů (jeden švýcarský
host řekl: „ bylo to rozmanité, přátelské a profesionální“). Příprav a průběhu oslav se aktivně účastnili
téměř všichni pracovníci ÚCK a patří jim za to velký
dík.
Před oslavami byly názory různé. Neslavit,
nejde o stoleté výročí, pokud ano, ať sbory slaví
samy, vůbec je to zbytečné, z Prahy nadirigované
a stojí to peníze.
K diskuzi, zda slavit či ne, jednoznačně přidávám
své ANO. Myslím, že máme jedinečnou církev a že
o sobě dáváme málo vědět. Takové jubileum je
k tomu víc než dobrá příležitost a také důležitá
i pro nás samé: chceme se společně radovat (slavit)
a tím se i navzájem posilovat. Často se příliš držíme v pozadí. Jen ať svět vidí, že jsme nejen církev
vzdělaných lidí, ale také jsme „úplně normální“
a ještě máme něco navíc. Byli jsme přísně vychováni – hodně nároků, zdůrazňování nutnosti pokory,
skromnosti, málo pochvaly a ocenění, což vše vede
k nejistotě a malému sebevědomí. Nepřenášíme to
dál? Neměli bychom i jako církev být viditelnější
a otevřenější?
Řekla jste na adresu církve hodně chvály,
a tak na závěr prosím o přání pro všechny.
Z pohledu toho, kdo má na starosti chod ústřední
kanceláře: dělat správná rozhodnutí, dobře hospodařit se svým časem, dělat rád svoji práci a žít
tak, abychom nebyli lidé utrápení, vystresovaní
a uhonění, ale lidé radostní a aby to na nás taky
bylo vidět!
Heslo vybrané pro r. 2009 je právě slovo, které mě drží a povzbuzuje: Co je u lidí nemožné, je
možné u Boha. Vědomí toho, že nejsme na všechno
sami a kde naše vlastní síly nestačí, je síla jiná, ať
nás provází novým rokem.
před Vánoci se ptala Ivana Benešová
PO UZÁVĚRCE
M
Vyjádření synodní rady
ke zpronevěře na našem ústředí
ilé sestry, milí bratři,
synodní rada ČCE projednala situaci, vzniklou
zpronevěrou finančních prostředků ve výši 10 milionů
Kč v ústřední církevní kanceláři. Podezřelým je bývalý
hlavní ekonom kanceláře V. P., několikrát trestaný za
podvody, který do zaměstnaneckého poměru v naší
církvi nastoupil patrně se záměrem pokračovat v podvodné činnosti. Stávající kontrolní systémy církve
rutinního a zkušeného podvodníka neodhalily.
Synodní rada prověřila ochranu finančních prostředků ústředí církve, opakovaně se v této věci radila
s bankovními experty. Na základě těchto konzultací
navrhla některé úpravy systému a vydala pokyny ke
změnám ve způsobu přijímání nových pracovníků.
Nyní má synodní rada za to, že nebezpečí podobné
zpronevěry v ÚCK je sníženo na minimum. Dále
přizvala externí auditní skupinu, která má nezávisle a objektivně popsat systém finančních toků, tak
pomoci určit příčiny selhání kontroly v této oblasti
a navrhnout opatření k nápravě. Členy této skupiny
jsou nezávislí odborníci z oblasti bankovnictví, státní
kontroly a státní správy. Auditní skupina svou činnost
již zahájila. Zprávu auditní skupiny i zprávy o všech
opatřeních synodní rada předloží nejbližšímu zasedání synodu.
Odcizená částka pochází z konta, na kterém se
shromažďují finanční prostředky především od
zahraničních dárců, určené na investice a projekty
plánované na r. 2009. Pro synodní radu je prioritou,
aby závazky spojené s dary v tomto roce byly v plné
šíři splněny. Zároveň synodní rada znovu potvrzuje, že
odcizení prostředků neohrožuje provoz církve.
V souvislosti se zpronevěrou zvažovali všichni členové synodní rady míru vlastní odpovědnosti a otázku
setrvání ve svých funkcích. Po zvážení všech okolností (konání řádného zasedání synodu za tři měsíce
a jeho příprava, potřeba přijímat okamžitá rozhodnutí
v krizové situaci), rozhodla se synodní rada požádat
synod při nejbližším řádném zasedání v květnu tohoto
roku, aby na počátek jednání rozhodl, zda dosavadní
synodní rada má setrvat ve funkcích až do skončení
svého mandátu.
Synodní rada také projednala rezignaci vedoucí
tajemnice ÚCK Lydie Gallusové. Synodní rada rozumí
této rezignaci jako přijetí části odpovědnosti sestry
Gallusové za situaci, ve které došlo k podvodu podřízeného pracovníka V. P.S ohledem na možnou destabilizaci ÚCK, způsobenou jejím odchodem, s ohledem
na dosavadní práci sestry Gallusové i s ohledem na to,
že sestra Gallusová v této záležitosti převzala metodický postup od svých předchůdců ve funkci a podmínky
výběrového řízení na místo vedoucího ekonoma církve
vyhlásila její předchůdkyně, rozhodla se synodní rada
podanou rezignaci nepřijmout. Konečné rozhodnutí
ponechává synodní rada synodu, jenž je podle řádů
církve povinen o obsazení funkce vedoucí tajemnice
rozhodnout v každém případě.
Synodní rada sleduje postup vyšetřování a pátrání
po nezvěstném bývalém pracovníkovi, s orgány činnými v trestním řízení spolupracuje. O dalším postupu
bude sbory pravidelně informovat.
Nakonec: synodní rada přijala v souvislosti s touto záležitostí množství dopisů, především od členů
církve, ale i od přátel ze zahraničních sesterských
církví. Převážná většina pisatelů vyjadřuje spolunesení břemene a připravenost přispět podle možnosti
ke zvládnutí situace a k nápravě. Některé dopisy se
vyjadřují kriticky ke způsobu řízení církve, v němž
není samozřejmostí doprovázet bratrskou a sesterskou důvěru přísnou kontrolou a nekompromisními
bezpečnostními opatřeními.
Máme naději, že i pro tuto situaci je v Božích rukou
připraveno východisko.
Synodní rada ČCE, Praha, úterý 3. února 2009
OZNÁMENÍ
Ústřední církevní kancelář ČCE přijme
hlavní účetní, s ukončeným VŠ/SŠ vzděláním.
účetní, s ukončeným SŠ vzděláním.
požadujeme, min. 5 let praxe v oboru, znalost práce
na PC (Word, Excel, Outlook), samostatnost,
pečlivost, zodpovědnost, bezúhonnost.
nástup na trvalý pracovní poměr co nejdříve.
nabízíme, odpovídající platové ohodnocení,
příjemné pracovní prostředí v centru Prahy
možnost dalšího školení a jazykových kurzů,
5 týdnů dovolené, stravenky
Strukturovaný životopis
a motivační dopis zasílejte na adresu
Českobratrská církev evangelická, person. odd.,
Jungmannova 9, 110 00 Praha 1 nebo
[email protected]. Bližší informace na
tel.: 224 999 214, D. Doucková.
13
Důvěru nevzdávejme
V TĚCHTO DNECH
Synodní senior Joel Ruml sděluje čerstvé reakce na případ zpronevěry
Ke zpronevěře peněz z celocírkevních prostředků
jste vydali poměrně podrobné prohlášení, přesto by
nás zajímal tvůj osobní názor.
Rád bych na začátku zdůraznil, že vůbec nesnižuji
hodnotu zcizených peněz. Celých 10 milionů je
opravdu mnoho. Jde o peníze z ciziny, z větší části
určené na různé projekty, a náš první úkol bude dát
zahraničním dárcům najevo, že na co dali, to uděláme. To je naše priorita a cestou důkladné inventury
a šetření prostředky k tomu najdeme.
Moje další úvahy se však již netýkají peněz. Vlastně již desátý den chodím s tou ztrátou spát a ráno
mi obrazně řečeno stojí u postele. Stále se musím
ptát, co je na církvi nejvíce zneužitelné. Myslím, že
je to prostor důvěry, který zde byl záměrně odhalen
a zneužit. Nechci srovnávat rovnou s heparinovým
vrahem, ale i tam šlo o podobnou důvěru. Ve zdravotnictví přece jeden druhému věří pro jeho práci,
že je na něj spolehnutí, a do jisté míry jde o věci,
které nejsou uchopitelné strukturou, systémem,
ničím. My jsme v této důvěře – myslím, že většinově
– v církvi žili. Najednou byla ošklivě zneužita, a to
ne jen po stránce odborné, ale přímo vyznavačské,
protože inkriminovaný pracovník chodil i na naše
pobožnosti, zpíval a modlil se s námi – a v duši se
nám šklebil, co jsme za hlupáky, protože nám svěřených 10 milionů už má doma. To mi připadá úplně
zrůdné!
Ale! Když o tom přemýšlím dál, nedovedu si představit, že bychom hodnotu nám v církvi nejvlastnější
zaměnili za podezřívání a nedůvěru. V tom bych
nemohl žít! Církev by pro mne hrozně ztratila, kdybychom se teď soustředili jen na administrativní
opatření. Jistě jsou pro práci s penězi nezbytná, ale
stejně tak i vědomí, že zde pracujeme s důvěrou.
Tohoto vědomí se nesmíme vzdát, protože jinak
bychom zlikvidovali společenství. Nemohu žít tam,
kde si musí lidé a priori nevěřit, a nedovedu si představit, že bych se měl v tomto smyslu změnit.
Druhá stránka věci mne též provází na každém
kroku. Cestou do ciziny, v autě, doma se mi vybavují
teologické a biblické souvislosti. Vždyť často kážeme:
budete zneužívaní, budou vás obžalovávat, budete
padat – a hned to vyvažuje naděje: ale nepadnete!
Teď si říkám, vždyť jsem vlastně kázal o něčem, co
jsem pořádně nezažil. Tváří v tvář církvi si to uvědomuji. Dostávám i velmi ošklivé a drsné e-maily, ale
14
nemám důvod se obhajovat a objektivizovat, vždyť
součástí naší důvěry k lidem je důvěra vůči Bohu.
Kdybych na jedné straně polevil, rozvrátím svou
bytost. Mé úvahy nyní jinak souzní s řečmi, které
bylo a lze slyšet na konventech i synodech: vždyť se
bavíme v podstatě pořád jenom o řádech a penězích!
Co když tato událost pro nás znamená varování: orientujete se špatně; vaše jistota je jinde!
Opakuji, ztráta je obrovská, nezlehčuji ji; ale
dostávám se již do stadia, kdy ke mně začíná promlouvat i toto zásadnější sdělení. Proto náš dopis
končí vyznáním, že „máme naději, že je v Božích
rukou připraveno východisko“.
Jste synodní rada, která schytala jedno z nejtěžších
období restrukturalizace celé společnosti. Zvolili
jste zpočátku důsledně nedirektivní model, tebe
jsem ale často slyšel si postesknout, že autorita
v církvi schází, jako bys ji stále hledal. Jak o ní
přemýšlíš dnes?
Ve chvíli opravdového vnitřního narušení, jako když
ti někdo nafackuje nebo tě ošidí, jsem vděčný za
všechnu podporu. Je hezké číst e-maily, které sem
přišly od lidí z církve. Jedna členka řekla budeme
šetřit, druhá řekla uděláme sbírku, ano, v tomto
světě se takové věci dějí. Pragmatické konstatování,
máte peníze a spravujete velký majetek, který bude
přitahovat všelijaké komáry. Nebo když slyším, lidičky, zažili jsme horší věci, přežijeme i tohle, věřím, že
tyto spontánní reakce nenaordinovali faráři.
Čas od času je ze mne velký pietista, tak zas nyní.
Najednou si připomínám s jinou naléhavostí první
otázku Heidelberského katechismu, „co jest tvým
jediným potěšením...“. Ve chvílích znejistění se
ptát, kdo je mou autoritou, není tak špatná pozice.
Nemyslím vůči policii – kéž by ovšem našli něco na
jeho účtech! – ale jak dnes můžeš chtít krytá záda
i ze strany církve? Pak najednou přijde hlavní potěšení „nejsem sám svůj“ a to je mou autoritou, mým
světýlkem, přenáší mne přes toto špatné období.
Máš pocit, že bys býval sám potřeboval
íc důvěry od svých podřízených?
Společenství synodní rady je úžasně kompaktní
a toho si hodně považuji. Co se týče kanceláře, tuším
velké zneklidnění, protože on to hrál na všechny.
Církev ho neznala, takže do jisté míry jsou na tom
všichni stejně. Spousta členů církve však v malém
zažila něco podobného, přijdou montéři a zmizí tři
sta tisíc, jde o atak na životní styl postavený na
důvěře. Jestli myslíš důvěry ze strany farářů, také si
nemohu stěžovat. Na farářském kurzu, který shodou
okolností v onom týdnu probíhal, jsem cítil, že si
váží naší otevřenosti. Chtěli jsme tam bezprostředně informovat. Slyšeli jsme i kritické pohledy na
fungování ústředí, ale viděl jsem, že se snaží chápat
naši těžkou pozici.
Ve vzduchu létají slova o kontrolních mechanismech,
máš už nyní nějaké teologické úvahy k této situaci?
Lid Kristův je do jisté míry společenství všem odhalené i měřitelné. „Oni věří v Písmo,“ kdekdo si v něm
přečte, v co máme věřit a jak nás bude hodnotit. Na
tom můžeme těžko něco měnit, pokud chceme lidem
Kristovým zůstat. Naše církevní řády a pravidla jsou
Co když tato událost pro nás znamená varování:
orientujete se špatně; vaše jistota je jinde!
ovlivněna faktem, že spoustu nových změn jsme
vytvářeli v mezidobí, kdy jsme jen dobíhali život
a okolní společnost. Řády a předpisy nikdy nejsou
schopny nastavit takové podmínky, které přijdou,
ale reagují na to, co se objevilo. I kriminalisté nám
potvrdili, že když takoví zločinci nastoupí do firmy
s takovým cílem, tak ji stejně jednou okradou.
To nemá být omluva, jen konfrontace s realitou.
Doufáme, že včera při našem zasedání dohodnutá
opatření i analýzy, které se připravují pro synod,
eliminují podobná nebezpečí, ale jisti si nikdy být
nemůžeme. Nakonec v této časnosti si nemáme být
jisti ničím. Možná čelíme zvláštnímu druhu zkoušky,
kterou má celá církev projít. Jestli zůstane jenom na
přístupu, vy jste tam zbyteční, tohle děláte vždycky
špatně, budeme si všecko řídit sami, pak nejspíš
dojde k otřesení celé podstaty společného vědomí
naší církve. ČCE je právě v rámci České republiky
zajímavá tím, že je v ní provázaná zbožnost, zkušenosti, víra lidí od Slezska přes Horácko, Prahu
až po západní Čechy a společně chce tato různost
společnosti něco přinášet. Myslím, že nadcházející
synod přinese návrhy změn struktury a nejspíš nás
čekají změny řádu, abychom byli chráněnější, ale
důvěru nevzdávejme.
Je podle tebe velikost našeho ústředí optimální?
Nemyslím si, že naše ústřední kancelář se má zvětšovat, stejně jako jiné naše články řízení, spíš je
třeba povzbudit vědomí, že ústředí chce sloužit církvi a chce být její součástí. Nechce být vydělováno
a nahlíženo někdy málem jako parta darmožroutů,
ale koordinovat soužití církve. Pochopitelně, že jsou
chyby a existují velká zanedbání, to nechci bagatelizovat. Ovšem výzvy do sborů, že potřebujeme
personální pomoc do toho či onoho oddělení, jen
málo nesou ovoce. Všelijaké náznaky ze strany sborů
či ironizace, o nichž se dozvím, ústředí demotivují
a soudržnost ohrožují. Představy typu, my si naše
platy zařídíme sami, my nikoho nepotřebujeme,
nedoceňují fakt, že naše sbory do velké míry samostatné jsou, ale v rámci presbyterně synodního zřízení, kdy zkrátka chceme některé věci delegovat ke
společnému konání, promýšlení a hledání. Věříme,
že taková delegace se obrátí ve společné dobro. Toto
zřízení je sice nejsložitějším zřízením, co vůbec je,
ale zřízení cenným právě pro jednotlivce ve společenství a pro společenství podporující důstojnost
jednotlivce.
4. února se ptal jam
SLOVO REDAKCE
Jsme si vědomi rozsahu celocírkevní debaty k této
mimořádné události a sbíráme postupně nejrůznější ohlasy. Jsme připraveni je v souhrnnější podobě
reflektovat v příštím čísle. Redakční rada též rozhodla, že téma dalšího, březnového čísla, bude samostatně věnováno otázkám restrukturalizace církve,
odpovídající novým výzvám složitého dneška.
Zároveň intenzivně připravujeme spuštění nového internetového informačního portálu, na němž
chceme otevřít zásadnější teologické i eklesiologické
otázky spojené nejen s touto aktuálně naléhavou
kauzou. Věříme, že nikdy není pozdě otevřít nové kolo
společného rozhovoru a vzájemného sdílení. -red
OZNÁMENÍ
Ekologická sekce České křesťanské akademie
zve na úterý 10. března do přízemí kláštera Emauzy na
odloženou besedu s doc. RNDr. Martinem Branišem,
CSc. z Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké
fakulty UK na téma Znečistěné prostředí.
Začátek je v 17.30, předpokládaný konec do 19.30.
OPRAVA
ad čb 17 V úvodu příspěvku Vlastimila Slámy k 90. výročí církve
byl omylem uveden rok Tolerančního patentu
Josefa II. 1791, správně měl být 1781.
15
AKTUÁLNĚ
Církev okradená
Personální nouze ústředí je nouzí nás všech
K
riminalisty by na adrese Jungmannova 9 nikdo
nečekal, leda tak kvůli vyšetřování běžného
vloupání rozbitým oknem, kdy zmizí pár počítačů.
Situace jako v detektivce se však tentokrát v úterý 25.
ledna týkala útoku zevnitř. Jen v nejtemnějším snu
by někoho napadlo, že nás napálí vlastní zaměstnanec zodpovědný za centrální tok peněz a zcela podle
běžného scénáře si někam ulije z církevních kont pro
sebe. A zmizí neznámo kam. Usměvavý, přičinlivý,
úslužný puntičkář. Kdo by to do něj řekl. Vždyť se
nám zdálo, že právě takového člověka potřebujeme.
A v tom všem nadšení pro změnu jsme přehlédli,
že už v kriminálním podnikání nebyl začátečník.
Čteme tedy vyjádření synodní rady, čekáme na další
vývoj vyšetřování, na další pokyny, na možné osobní
důsledky vyvozené z tohoto personálního omylu.
Šlo mu předejít? Ti, kdo viníkovi stáli nejblíže,
mohou nyní přehodnocovat svá tušení, litovat své
malé duchapřítomnosti. Kdyby, kdyby. Možná ale
každý po svém dojdou k vnitřnímu, sotva sdělitelnému poznání, že pro zdravý personální instinkt je
zapotřebí především ovzduší vzájemné důvěry. Vždyť
na čem jiném stojí naše víra? Potom se ovšem z jedné
navýsost nepříjemné lapálie stává otázka nás všech.
Jsme si v poslední době kapitalistické schopni takovou prozíravou a očistnou důvěru v církvi opravdu
plně poskytovat? Odshora dolů a odzdola nahoru?
Ruku na srdce, jak to dělají katolíci, když vyznávají
mea culpa, odpovězme si každý sám za sebe. Spíš
ještě dožívá pojetí „my a oni“. My tady u nás v našich
NÁZOR
Tato zkušenost církvi prospěje
Jaké důsledky by měla vyvodit církev
v případu zpronevěry10 000 000 Kč?
Bezprostředně metodiku pro přijímání nových pracovníků a pro kontrolu stávajících.
Dlouhodobě nacházet pevnou stezku mezi podezřívavostí a naivitou. Důvěřivost církvi sluší.
Myslíte, že by psychologicky pomohla
rezignace odpovědných osob?
Úplně nerozumím, nebo asi neumím rozumět. Ve
většině kauz jde o krátkodobé populistické řešení
(lvi řvou, tak ať žerou a jsou zticha), které v dlouhodobé perspektivě nemusí vůbec prospět (až příště
budou řvát, sežerou tebe, to je jediné, co se z toho
naučíme): ví-li někdo, jak situace vznikla, rozumí jí
16
chatrných sborech a oni tam v Praze. Což může platit
i obráceně. Pak se není co divit, že jsme již dávno
rezignovali na elementární prestiž každé ideově
zaměřené instituce, jež se snaží mít na klíčových
postech prostě své lidi.
Na řadě jsou neodbytné otázky, které bychom
neměli v této chvíli společné zkoušky přeslechnout:
Čím to je, že jsme církví elitních a spolehlivých profesionálů v nejrůznějších oblastech, ale dělat kariéru
jako hlavní ekonom ústřední kanceláře mezi ně nepatří? Je to otázka peněz? Proč potom nejsme ochotni na
takového odborníka společně dost sesbírat? Netrpíme nakonec spolu s celým svým národem obyčejnou
závistí? A pokud o dostatečně silné a rozvinuté ústředí nestojíme, máme domyšleno, kam chceme směřovat? Nedožívá v nás nakonec ještě špatně pochopená
strategie postbarthiánských budovatelů sborů, kteří
ale paradoxně nemuseli ústřední úřad příliš řešit,
protože na něj dohlížel socialistický režim? Tušíme
vůbec, že pojem presbyterní, jímž se rádi zaklínáme,
znamená také hierarchii presbyterní autority a ne jen
autonomii jednoho staršovstva?
Souhrnem: Jak se to vůbec mohlo stát, že již delší
dobu nemáme vrchního účetního přirozeně vzešlého
z ověřené sborové práce s financemi? Zcela v duchu
evangelijního slova: Správně, služebníku dobrý
a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad
mnohým!? Teď je čas se nad touto otázkou hluboce
zamyslet a společně prosit, aby se někomu proměnila
v osobní povolání. Jan Mamula
a je čestný, je pravděpodobně on nejlépe tím, kdo je
schopen určit, jak by se měla zjednat náprava, a ve
spolupráci s druhými dospět k dlouhodobým ziskům
– k poučení a připravenosti na příště.
Dobré je se omluvit (a domluvit, jak dál).
Téměř každá krize může přinést katarzi.
Máte jako psycholožka nějaký univerzální nápad,
který by se dal aplikovat na naši situaci?
Ten univerzální nápad je právě to, co píšete:
můžeme se vsadit, že tato zkušenost církvi prospěje, pokud se její společné promýšlení nezlikviduje
obětovanými „viníky“ a jinými líbivými řešeními
s krátkodobým účinkem.
Psycholožky Bohumily Baštecké se ptal -pes-
JUBILEUM
L
Miroslav Rozbořil
osmdesátníkem
etos 8. února se dožil náš dlouholetý farář ČCE
v Boskovicích Miroslav Rozbořil 80 roků. Narozen
v Brně v rodině bankovního úředníka, po válce studoval bohosloví. Roku 1952-53 byl vikářem v Praze
na Žižkově u faráře Čapka. Po tříměsíční vojenské
službě byl propuštěn ze zdravotních důvodů a již 2.
1. 1954 nastoupil jako farář do Kostelce nad Orlicí.
Rok nato se oženil a s manželkou Martou měli pět
dětí. Zde působil až do roku 1969.
Od 1. 5. 1969 nastoupil jako farář v Boskovicích,
kde sloužil až do roku 1994. Mezitím také byl dvě
období seniorem Brněnského seniorátu.
Od 1. 4. 1994 se stává oficiálně starobním penzistou, ale současně přijímá částečný úvazek na synodní radě, kde je využito jeho fenomenálních jazykových znalostí (němčina, angličtina, francouzština,
v padesáti letech se začal učit španělštinu, kterou
použil při studijních cestách po Latinské Americe
a předloni uplatnil jako překladatel při návštěvě
Mexika). V roce 1996 prodělává operaci srdce a již po
půl roce nastupuje od 15. 3. 1997 jako farář do České
Třebové po náhle zesnulém faráři Dobrkovském, kde
působí do 31. 8.1997.
A hned nato nastupuje do uprázdněných Boskovic
na další tři roky. Po půlroční přestávce působí na
zkrácený úvazek jako farář ve Vanovicích až do 31. 7.
2003.
Dnes je tedy již bez trvalého farářského úvazku,
ale vykonává příležitostné služby ve sborech nejenom v našem seniorátu.
Kromě farářských a seniorských povinností
organizoval různá setkání a partnerství křestanské
mládeže z NDR s mládeží našeho regionu, po změně
politické situace je organizátorem mezinárodních
setkávání pod názvem „Boskovice“. Za tuto dobu při
boskovickém setkávání spolupracovala řada farářů
z Bavorska, Rakouska, Slovenska, Polska. Bratr farář
Rozbořil stál u zrodu našeho partnerství se sborem
v Saalu nad Dunajem, které trvá dosud.
Mohli bychom vyjmenovat ještě mnohé, s čím bratr farář sboru pomáhá – vede malý pěvecký kroužek,
pro který zhotovuje i překládá notový materiál, často
doprovází hrou na varhany bohoslužby.
Jsme vděčni za jeho dlouholetou službu sboru
v Boskovicích a vyprošujeme mu Boží ochranu pro
dny příští.
Náš sbor si připomíná 15. února 40 let od jeho
prvního kázání v Boskovicích, kdy bude bratr farář
Rozbořil opět kázat. J. Kostelecký
GLOSA
Podvodníci
Bernard a Vladimír
Svět sice není plný podvodníků a tunelářů, nicméně je
jich kolem nás dost na to, abychom na ně dříve nebo
později narazili. Někdo narazí na Bernarda, někdo
narazí na Vladimíra… Devadesát let, během kterých
církev nepoznala žádný tunel, nás zbavilo ostražitosti.
Byli jsme sprostní jako holubice, nikoliv opatrní jako
hadové. Ztratili jsme imunitu, domnívali jsme se, že
útok může přijít zvenčí, v noci, nikoliv zevnitř, ve dne.
Zavírali jsme dveře a mříže, peníze chránili v sejfu a na
bezpečných bankovních kontech, ovšem nikomu na
mysl nepřišlo, že máme na nádvoří trojského koně.
Ztráta 10 milionů je tvrdá lekce. Počáteční lítost
a solidarita s ústředím církve se může snadno zvrátit
v rozhněvané hledání viníka. Kdo za to může? Kdo
nese odpovědnost? Jak je možné, že selhaly kontrolní
mechanismy?
První odpověď může znít alibisticky a provokativně: odpovědnost nepadá na lidi, nýbrž na zavedený
systém. Ten byl zastaralý a umožnil kozlovi stát se
zahradníkem. Nikdo po celou dobu existence církve
nepředpokládal, že by se do funkce hlavního ekonoma
dostal kozel. Počítalo se jen s ovcemi.
Druhá odpověď může znít fatalisticky: I kdyby se
církev lépe chránila, podvodníkovi by to v podvodu
nezabránilo. Byl-li by vyžádán výpis z rejstříku trestů,
opatřil by si falzifikát. Byla-li by žádána kontrasignace,
i takový podpis by zvládnul zfalšovat. Vladimír Prokop
by ve své funkci dříve či později ve větší či menší ve
svém úmyslu „uspěl“.
Dovolím si ještě připomenout výše uvedeného Bernarda. Bernard Madoff, ikona amerického investičního
byznysu, bývalý šéf NASDAQ, se dopustil největšího
podvodu v celého historii světa. Zpronevěřil finanční
prostředky v řádu 50 miliard amerických dolarů (což je
zhruba celoroční HDP České republiky). Mezi oběťmi
jeho podvodu se ocitly významné instituce i jednotlivci. Prestižní Royal Bank of Scotland hlásí ztrátu 580
milionů dolarů. Dalšími postiženými jsou například
Liliane Bettencourt, nejbohatší žena světa, Steven
Spielberg, slavný režisér a například i nadační fond
Elieho Wiesela, který měl u Madoffa uložena veškerá
svá aktiva (cca 15 milionů dolarů). Bernardovi nalítla
nejbohatší žena světa, oskarový režisér, nositel Nobelovy ceny. Vladimírovi nalítla synodní rada…
Ježíš měl svého Jidáše, Wiesel svého Madoffa, my
svého Prokopa. Ne, není čas házet kameny, to bychom
se všichni navzájem ukamenovali, je čas hledat ztracenou vlčí opatrnost, ale neobětovat přitom holubičí
sprostnost!
-pes-
17
GLOSA
Soukromý
generační hrdina
Byla to úžasná doba, a pak jsme se probrali z iluze,
vyjádřil se v loňském roce při příležitosti kulatého
jubilea mnohý z generace roku 1968. Mé generaci
vyfoukly předchozí generace všechny velké revolty:
nalevo i napravo, politické i apolitické. Bez velkého
společného nepřítele nevznikl ani nějaký jednotící
pocit. Zbývalo jen přejmout hodnoty, již jednou tu či
tam vyzdvižené. Buď okatě; třeba protestovat proti
válce a dobře se při tom bavit, jako kdysi. Jenže když
s vámi revoltuje velká část zasloužilých evropských
státníků (jako v případě Iráku), je trochu křeč si připadat jako mladý rebel. Těžko však zpochybnit oprávněnost věci jen proto, že tu už byla. Lze se však pokusit
o částečnou revizi. Lidí svého věku s tímto přístupem
jsem nakonec poznal hodně. Třeba v sociální oblasti;
mnozí se zápalem pracují s Romy a přitom nemají
potřebu nosit šátek na hlavě a bydlet v maringotce.
Romantické začátky zapáleného boje proti předsudkům už za ně odžil někdo jiný, přišli k rozdělanému
dílu. „Udělal bych to trochu jinak“ není věta rebela,
ale věta někoho, kdo jde do práce.
Přesto mám svého generačního hrdinu, i když znám
asi jen tři vrstevníky, kteří by řekli totéž, George Bushe.
Můj politický sen se také začal plnit chvilku po tom, co
se začal zdát. Co mne v idealistickém mládí dusilo, by
se dalo vyjádřit slovy Jeremiášovými: „Pokoj, pokoj,
ale žádný pokoj není.“ Diktátorům se posílaly smělé
protestní nóty, za bídu ve třetím světě jsme si všichni sypali popel na hlavu, ale to bylo všechno. Tričko
s Georgem Bushem si neobléknu, to patří do jiné doby.
S mým osobním generačním pocitem souzní ta směs
cynismu a idealismu: Mír je dobrý; ale přeci jen bychom
mohli zkusit změnit režim ve dvou zemích, kde to jde.
Jednu nemá nikdo rád a zároveň nemá atomovku, druhá ji možná má (neměla), ale zas je tam ropa. Načala se
práce na léta (umírají při tom lidé!). V Afghánistánu ale
někde děvčata začala chodit do školy a v Iráku můžete
alespoň beztrestně po prezidentovi hodit botou, přičemž dřív by vám za pouhý politický vtip vyřízli jazyk.
Jen tak mimochodem prosadil Bush retrovirální léčbu
AIDS za americké peníze pro 1,5 milionu lidí v rozvojových zemích (30ti násobek předchozích let) a doma
postavil či rozšířil 1300 chudinských nemocnic.
Všude je práce na léta, zdaleka ne pro jednu revoluční generaci, natož pro jednoho prezidenta. První
afroamerický prezident sám i jeho vzrušená inaugurace sice vracejí vzpomínky kamsi do 60. let. Bližší pohled
však dává naději, že i on bude spíše revidovat. Bůh mu
pomáhej. top
18
OTÁZKA MĚSÍCE
Byla reakce Izraele
v Gaze přiměřená?
Teror nelze tolerovat
Nechci být cynický, ale v každé válce dochází
k nepřiměřenému násilí, k eskalaci konfliktu.
Hamás dokázal raketovým ostřelováním Izrael
k takové reakci vyprovokovat. Pokud jde o počty
obětí, při dopravních nehodách v Izraeli umírá
více lidí, než zabily rakety Hamásu a sebevražední teroristé dohromady. Moderní demokratická
společnost není ochotna tolerovat permanentní
teroristické ohrožení, třebas jsou způsobené
škody relativně malé. Jen si to představme, každou chvíli siréna, poplach, úprk do krytu, obavy
o vaše blízké. Není divu, že vojenská operace měla
v Izraeli velkou podporu. Otázkou je, co se stane
po skončení vojenské operace. Pokud by se Hamás
za čas vrátil ba dokonce posílil, vyšlo by všechno
užití síly nazmar.
Jiří Schneider
Vstřícný krok dělá vítěz
Trestná výprava do Gazy byla z krátkodobého hlediska taktickým úspěchem izraelské armády. Avšak
vykoupeným válečnou hrůzou, kdy byly zabíjeny
ženy a děti, bombardovány škola, univerzita a budova OSN, a v rozporu se ženevskými konvencemi byl
téměř jistě používán bílý fosfor. Od začátku druhé
intifády se počet obětí na palestinské a izraelské
straně zhruba ustálil na poměru 10:1. Útokem na
Gazu se tento poměr kvalitativně změnil na 100:1.
To je mnohem horší než starozákonní oko za oko,
zub za zub. Navíc se obávám, že z dlouhodobého
hlediska se izraelská vláda dopustila strategické
chyby vyhánění čerta ďáblem. Když před pár lety
Izrael v Gaze soustavným nátlakem oslabil zkorumpovaný a nesympatický Fatah, nastoupil na jeho
místo teroristický Hamas. Kdo přijde nyní, když
v Gaze operuje i řada horších organizací, než je
Hamas? Silová řešení jsou nejen krutá, ale mají
i své meze účinnosti. Možná, že nejen ve Spojených
státech, ale i v Izraeli je čas zralý na změnu. Takovou, jež vposledu povede cestou jednání ke dvěma
prosperujícím státům, které dokážou žít vedle sebe
odděleny mezinárodně uznávanou hranicí. První
krok dělá vítěz, a tím je Izrael, který musí ukončit
okupaci palestinských území.
Převzato (kráceno) z Respektu 26. 1. 2009
Pavel Jungwirth
PTÁME SE
Ondřeje Stehlíka
na atmosféru
ve Spojených státech
Jak se ve sboru v Binghamptonu, kde pracuješ,
projevuje mezi lidmi krize, o níž se dnes mluví po
celém světě, jsou to zprávy přehnané nebo reálné?
Hospodářská krize tu rozhodně je. Mezi členy mého
sboru se to projevuje především tím, že mnozí přišli
o značnou část úspor, které měli v investičních fondech. Podobně tomu je i s naším sborem, když se akciové, ale i dluhopisové trhy propadly o desítky procent,
tak se to na důchodech atd. atd. projeví.
Myslíš si, že Amerika dokáže na tomto poli řekněme
šetření a zpětného hledání zodpovědnosti být stále
vzorem, nebo může naopak sama „padnout“?
Na to je obtížné odpovědět, osobně si myslím, že
Američani jsou celkem vynalézaví lidé. A když na to
přijde, tak se dovedou se situací popasovat. Problémem je tu ale velká setrvačnost tak velkého soustátí.
Možná si vzpomínáš na devadesátý léta, jak se za
prvního „Klouze“ (premiéra) konaly různé „balíčky“
a utahování opasků atd. – tehdy se deficity obchodní
bilance a státního rozpočtu projevily v řádu měsíců
– v Americe takovéto věci trvají v řádech let. Uvidíme,
co se z toho vyklube. Co je ale hlavní, zásadně se mění
atmosféra ve společnosti. Mnozí přemýšliví lidé teď
jen doufají, že s odchodem „Bushouna“ také skončila
jedna éra Ameriky – nedávno jsem slyšel obrat „Era
of American Un-reason“. Snad už je za námi tenhle
sveřepý konzervativní náboženský ideologismus
a ostentativní primitivismus. Snad už je za námi doba,
kdy se myšlenky nahrazovaly frází, zvídavost tupým
dogmatismem, argumenty ranami pěstí, a křesťanství
bylo znetvořeno mocichtivými aroganty k nepoznání.
A názory presbyteriánů na Gazu?
Ano, ještě jedna věc mým sborem pořádně hýbala
v posledních týdnech – bezohledná agrese v pásmu
Gaza. Děti zabité jasnými průstřely hrudníku a hlavy,
útoky na mezinarodní humanitární mise, nepoměr
sil a nepoměr obětí! Celé čtvrti srovnané se zemí. Co
to vypovídá o mravním stavu izraelské vlády – zavřít
přes milion lidí do jednoho velkého koncentračního
tábora, znemožnit jim útěk po souši i po moři a pak
je začít masakrovat jednou z nejefektivnějších armád
světa bezmála ze všech stran a ještě se schovávat za
to, že se ti ponižovaní a decimovaní lidé občas pokusí
o odpor jedině dostupnými a výrazně podřadnějšími
zbraněmi. Tahle situace tu i mnoha bývalým obhájcům Izraele otevřela oči.
Hýbe tvým sborem v Binghamptonu ještě něco jiného?
Jako sbor jsme se v létě účastnili kampaně No2Torture – to byla ohromná skvrna na svědomí a pověsti
– a snažili jsme se v tom dělat, co jsme mohli. Naštěstí už o tom můžeme mluvit v minulém čase, zrovna
dneska prezident podepsal instruktivu, jíž anuloval
Bushův souhlas s mučením zajatců a věznů. Nadále
intenzivně spolupracujeme na místní soupkitchen
– vývařovně pro bezdomovce a nemajetné. Sbíráme
trvanlivé potraviny do potravinové banky atd. atd.
Manželka jak to jen jde bezplatně pracuje na freeclinic – bezplatná ambulance pro lidi bez zdravotního
pojištění (to je další velký finanční a sociální problém).
Ve sboru jsme museli snížit úvazek zaměstnancům,
to bylo dost bolestné, i s ohledem k nim, ale všichni
se učíme šetřit. Uvažujeme o spojení se sousedními
dvěma sbory – abychom ušetřili a také vyzkoušeli něco
nového, co by mohlo změnit místní dynamiku a naše
působení ve společnosti.
Z těch nejaktuálnějších věcí – chystáme se teď ve
sboru slavit 200 let od narození Charlese Darwina,
je to dobrý způsob, jak širší veřejnosti ukázat, že ne
všichni křesťané jsou tmáři a víra a teologie není
totožná s ideologickým fundamentalismem. Lidé ve
společnosti si toho všimají, sbor si vytváří pověst
místa, kde vzkvétá přemýšlivá víra.
S farářem Ondřejem Stehlíkem, t.č. v USA, chatoval jam
VÝZVA
Petice k zachování azylového domu
SR ČCE se připojuje k petici http://zpravodajstvi.
ecn.cz/petice/spolcest/ na podporu občanského
sdružení Společnou cestou. Svým podpisem podporuje zachování azylového domu a Občanské
poradny JM o. s. Společnou cestou.
Rada a Zastupitelstvo MČ Prahy 11 rozhodly
5. 11. 2008 o výpovědi z nájmu prostor, kde o. s.
Společnou cestou provozuje od roku 1997 Občanské poradenské centrum JM (azylový dům pro
matky a rodiny s dětmi, Občanskou poradnu JM
a sociálně aktivizační služby).
Azylový dům v Praze 11, úzce spolupracující
s evangelickým českobratrským sborem na Jižním
Městě, dostal od Rady MČ Praha 11 výpověď, která
likviduje jeho službu a je i těžkou ranou koncepci
tamějšího sborového života. SR ČCE chce vstoupit
do jednání s kompetentními orgány.
(ib)
19
KOMENTÁŘ
Spousta věcí zadarmo
O krizi bez nářků
I
když si nemůžeme dovolit mluvit jako biblický
Josef s Bohem zaštítěnou jistotou, obraz sedmi
tučných a sedmi hubených let má v současné době
co říci. Ale co? To je právě otázka. Vize sedmi tučných a sedmi hubených krav či klasů vyvolává
u faraona jen zmatek a úzkost. Přínos je až v Josefově postoji k té vizi a následném návrhu řešení.
Řešení však bylo navrženo ještě před tím, než
nastala léta tučná. A my jsme právě v prostředku,
s hubenou vizí před sebou. Na řešení je tedy pozdě.
Ale Josefův nosný postoj zůstává nadčasový. „Slovo
od Boha je nezvratné a Bůh to brzy vykoná.“ Josef
dvakrát přišel o svobodu: Svobodným rozhodnutím
svých bratří a svobodným rozhodnutím Potífarovy
ženy. Na své cestě za svobodou se musel naučit
přijímat často neblahé důsledky svobody druhých.
Respektuje tedy nyní plně svobodné Boží rozhodnutí bez jakýchkoliv námitek. Bůh dá za sedm let
půdě svobodu k odpočinku. Svoboda je vždy zisk
i ztráta.
Hubená léta, která nyní možná přijdou, mají
stejného původce jako ta tučná za námi: Svobodu
hledat nové cesty, jak zhodnotit peníze. Před pár
lety dostalo mnoho lidí neotřelý nápad vložit peníze
do něčeho, co tu dříve nebylo: Do internetu. Většinou to byly peníze, které jim v dobré víře svěřil
někdo jiný. Někomu se vrátily i s úrokem, někdo
prodělal: Internet zůstal. Jiný zcela nový druh pod-
KOMENTÁŘ
D
Doba tučných zisků nás paradoxně
naučila dělat věci zadarmo.
Počínali jsme si v předchozích letech jako Josef
v době hojnosti? Ano! Vždyť z nadbytku času
a energie vznikla spousta věcí: Třeba internetová
encyklopedie s miliony přispěvatelů; běžně dáváme
na dobročinnost, třídíme odpad atd. Doba tučných
zisků nás naučila dělat věci zadarmo. S tím vším,
co je zadarmo, můžeme projít hubenými léty. Tedy
pokud je přijmeme v pokoře jako důsledek svobody
lidské a Boží. Nemáme špatná východiska. Číhá na
nás jediné pokušení: Přijmout ta hubená léta jako
zadostiučinění, že jsme z těch tučných let nedostali
dost. Josef právě vyšlý z temného vězení v sobě tuto
zášť neměl.
Tomáš Pavelka
Zapomenuté výročí
Ke čtyřem konfesím se hlásíme až od r. 1947
evadesáté výročí vzniku ČCE jsme oslavili
zdařile, pronesli mnoho pěkných řečí a jednu
drobnou nepřesnost, kterou bych rád uvedl na pravou míru. Sestra Lydie Mamulová ve svém příspěvku (ČB 17–18/2008) uvádí: „Specifická atmosféra
ČCE, která přitahuje, ale i odpuzuje, je postavena
na čtyřech vyznáních (Augsburské vyznání, Helvetské vyznání, České vyznání a Bratrské vyznání). Ta
stála u zrodu naší církve v roce 1918 a jsou dodnes
zdrojem inspirace i rozepří. Nejsme církví konfese,
ale církví Bible, říká děkan evangelické teologické
fakulty Martin Prudký.“ Mýlit se je lidské, ale přece
jen bych považoval za nespravedlivé pominout úsilí
20
nikání byly ekologické technologie. Výnos zase
jak pro koho, ekologické technologie však zůstaly
uznávaným odvětvím. Na metody byznysu najely
tak trochu i dobročinné organizace, je v tom i jistá ztráta, ale dnes jsou neodmyslitelnou součástí
života. Další z takových nápadů byl: Proč nedat více
kreditu zatím opomíjeným chudším vrstvám: Třeba
se ukáže, že ty úvěry dokážou splatit. Ovšem to
vůbec nevyšlo a krize je tedy zřejmě tu. Čím více
svobody, tím větší šance šeredného omylu.
celé jedné generace, abychom církví čtyř vyznání
skutečně byli.
Tehdejším programem sjednocovacího hnutí
se stala slova budoucího synodního seniora Josefa
Součka v projevu k 500. výročí upálení M. Jana Husa
v roce 1915: „Naším reformátorem není ani Luther
ani Kalvín, ale Hus. A tak jsme my husité, třebaže
vlivem okolností máme jméno jiné.“ V duchu těchto
slov se výbor pro sjednocení evangelických církví
rozhodl 5. 11. 1918 vyloučit z vyznání církve konfese
cizího původu a přidržet se pouze domácích. Toto
stanovisko potvrdil i generální sněm, a ČCE se v roce
1918 stala církví dvou konfesí: české a bratrské.
Již velice brzo po roce 1918 se ozvali někteří
bohoslovci, nejvýrazněji J. L. Hromádka a J. B. Souček, kteří upozorňovali na mělkost sjednocovací
pozice a odsunutí teologické reflexe církve hluboko
do pozadí. Já osobně se neustále vracím k drobné
brožuře J. B. Součka z roku 1935 „K zákonu a svědectví“, která dává nahlédnout do této diskuse. Díky
působení řady vynikajících představitelů tehdejší
Husovy bohoslovecké fakulty neztratila ČCE kontakt se světovým protestantismem a neuvízla na
pozici národní církve, která by teologicky zapadla
dříve či později do písku. Byl to únavný a nevděčný
boj proti převládajícímu českobratrskému názoru
a označení „kalvín“ se stalo často nadávkou.
Po 2. světové válce rozhodl o přičlenění augsburské a helvetské konfese ke konfesím dosavadním
na svém 2. zasedání 9. synod ČCE. Stalo se tak usnesením ze dne 17. 1. 1947 tohoto znění: „Evangelická
církev (českobratrská), kořeníc v české reformaci
husitské a bratrské, stojí i při vědomí své svébytnosti společně s ostatními církvemi evangelickými
Skutečně jsme církví Bible.
na společných zásadách světové reformace, jak
byly shodně vyjádřeny jejími klasickými projevy,
zejména Augsburskou a Helvetskou konfesí.“ Aby
předešel jitření starých sporů, připojil synod vysvětlující poznámku: „Těmito usneseními se neporušují
duch a zásady ČCE z r. 1918.“ Péčí Komenského
evangelické bohoslovecké fakulty vyšlo poté souhrnné vydání všech čtyřech konfesí v roce 1951.
Rád bych připomněl tímto článkem opomenuté
výročí rozhodnutí 9. synodu, bez kterého by nabyla
ČCE podstatně odlišné tvářnosti, než je tomu dnes.
Zároveň prosím všechny, kteří se pro zdůvodňování
svých přesvědčení autority konfesí dovolávají, aby
si přečetli zmíněné usnesení pozorně. Zdůrazňuje
totiž společné zásady světové reformace, nikoli
ojedinělé zvláštnosti konfesí. Naproti tomu je
velikým problémem, když si někdo vezme osobitý
důraz jedné jediné konfese a argumentuje, že má
právo prosadit tento názor proti mínění sboru,
protože přece nad staršovstvem sboru stojí čtyři
konfese. Tato argumentace by byla v přímém rozporu s dovětkem 9. synodu: „Těmito usneseními
se neporušují duch a zásady ČCE z r. 1918.“ Jinými
slovy: těžko lze zdůvodnit konfesemi přetváření
ČCE jak ve výrazně reformovaný, tak ve výrazně
luterský typ. Velice souhlasím se závěrem úvodního
citátu: skutečně jsme v našem specifickém pojetí
církví Bible a nikoli konfesí. Ty mají jen podpůrnou
roli historického ukotvení církve.
Miloš Hübner
CÍRKEVNÍ ROK
Třicet
let krásy a síly
Zsinalý a zohavený, nám vždy milý buď a ctěný.
Vrcholná Ježíšova hodina na kříži tlačí již od počátku křesťanství k zálibě v ošklivosti a odříkání. Taková
je mnohdy skutečnost a ještě častěji takto vnímá
křesťanství jeho okolí. Na tento jistě neuspokojivý
stav reaguje progresivnější křesťanství důrazem na
radostné prožívání světlejších stránek života, na
uzdravení a dobré konce. Tu se zas, aniž by to bylo přímo záměrem, příliš nechytají ti, kteří i přes veškerou
snahu mnoho důvodů k radosti nemají. A nepodsouvejme tu optimistickému křesťanství, že se raději dívá
stranou; jen nemá uspokojivou odpověď. Tváří v tvář
„sivému Galilejskému“ máme tak nakonec všichni
trochu sklon zdůrazňovat své slabosti a trápení nebo
alespoň svou těžkou dobu. Tím jsme mu podobni, a to
by se mu tedy mohlo líbit.
Kolem Vánoc a Zjevení Páně jsme si mohli povšimnout
chabých zmínek o devadesáti procentech Ježíšova
života, o třiceti letech mezi jeho narozením a veřejným vystoupením. Ty se shrnují: Prospíval na duchu
i na těle a byl milý Bohu i lidem. Ježíši je tedy známa
nejen lidská slabost, ale i vrcholná lidská síla a krása.
Prospíval na duchu: byl tedy asi chytrý a vtipný. Prospíval na těle: Tedy byl asi silný a krásný. Pro to vše byl
milý nejen lidem, ale i Bohu. Ovšem těchto třicet let
krásy, zdraví a společenského úspěchu se přejde ve
dvou zmínkách. Je to fakt nepříliš zajímavý. Ale přesto musí předznamenat čtení Ježíšova příběhu. Že se
Kristus pro nás stává „zsinalým a zohaveným“ není cíl,
ale prostředek. Když jde ke slabým a nemocným, nejde
tam, kde chtěl vždycky být, ale kam pro nás jít musí.
Stejné by mělo být i naše východisko. Vyzdvihovaná chudoba, prostota a pochybnosti nejsou samy
o sobě žádné hodnoty. To nejsou východiska. Přeje-li
tomu zrovna čas či podmínky, neměli by se naše sbory
stavět chudší, než jsou. Neměli bychom se vyhýbat
složitějším otázkám z ohledu na srozumitelnost.
Neměli bychom se stále shazovat. Ale potom nesmíme ani na chvíli zaváhat sklonit se k chudému, sdílet
společnost s nemocným, trpělivě vysvětlovat prostému, kompromitovat se s tím, kdo je v opovržení,
i když my sami nic z toho nejsme. To nás může dovést
až na dno, jako Krista. A můžeme ovšem někteří už
opravdu na dně být. Teprve pak si však můžeme říci:
Teď jsem došel, kam on. Ale on i odsud povstal. A já
povstanu s ním, z jeho milosti. Stejně tak naše víra
by si neměla libovat v ošklivosti, jalovosti, slabosti
a nemoci. Zároveň by ale měla mít odvahu říci v pravý
čas: Toto je opravdu konec, tragédie a beznaděj. Jen
ty už můžeš dál, Pane Ježíši
top
21
Kdo bude jako dítě
TÉMA
Další povinnost,
nebo ulehčení?
Jan Trusina
D
obré téma právě pro nás. Jsme součástí společnosti, která si zakládá na tom, že je dospělá.
Víme, co a jak. Co potřebuji, to si koupím nebo jinak
obstarám. Na žádnou pomoc nečekám, a na Pána
Boha už vůbec ne. Jsme dospělí, stojíme na vlastních
nohou a jsme na to hrdí. – A teď tady Ježíš přijde
s tím, že je potřeba být jako dítě. Žádná dospělácká
nezávislost, ale být jako dítě, které soběstačné není!
To že je dobrá cesta! To že je v jeho očích skutečně
hodnotné. Takové že je měřítko v Božím království.
A k tomu že je nezbytné se pokořit.
Pokořit se a být jako dítě. To neznamená jenom
uznat nad sebou něčí autoritu, ale pochopit a přijmout, že nejsem ten hlavní a že se nemusí všecko
točit kolem mne. A že cílem života není ukázat, jak
všechno zvládnu a že nejsem jen tak někdo. Pokořit se znamená začít jinak myslet, vzít to z jiného
konce; něco odložit, něčeho se zbavit, něco začít
dělat jinak. A také něco nově nebo znovu objevit.
Co například?
věnovali čas a vzpomněli si na mne ve své modlitbě.
Nedopadá už sem světlo Božího království? A není
v tom i zřetelný odlesk Boží lásky k člověku?
S tím souvisí umění přijímat pomoc a službu druhých. Na jedné straně to člověku trochu vadí, být
takhle opečováván. Přece se o sebe umím postarat
sám! Ale není právě v tom něco z pokory, o které
Ježíš mluví, aby člověk sice vděčně, ale přitom bez
rozpaků, přijal pomoc druhého, i když ví, že ji sotva
splatí?
Neobejde se bez lásky
Předně: Mohu-li být jako dítě, je to veliký dar. Dar
nesmírné ceny, protože to znamená, že k mému životu patří druzí lidé a jejich láska. Ano, láska těch druhých ke mně. Vím o ní, jsem za ni vděčný, potřebuji
ji. Dospěláci se bez ní možná obejdou. Dítě nikoliv.
Moc o tom nepřemýšlí, ale také o tom nepochybuje.
A bere to jako něco zcela normálního. „Mají mne
rádi, no a co? Jsem přece jejich.“
Není to úžasná věc, když mohu vědět, že nejsem
sám, že někoho mám? Že je tu někdo, kdo o mne
stojí, kdo mne chápe, komu mohu důvěřovat. Uvědomil jsem si to docela bytostně před několika týdny,
v souvislosti se svou (ostatně nijak těžkou) nemocí
a návštěvami i častými telefonáty mých blízkých. Asi
jim tedy skutečně není jedno, jak to se mnou vypadá.
Najednou mi blesklo hlavou: „Vždyť oni mne snad
opravdu mají rádi!“ Byl to dobrý pocit, i když jsem
si připadal „takhle maličký“.
Být jako dítě znamená vděčně přijímat, že nejsem
sám; radovat se i z tak „dětinských“ věcí, jako že
o mne druzí mají zájem, že jim stojím za to, aby mi
22
Být jako dítě znamená umět přijímat,
ať je to pomoc a služba nebo odpuštění
a nová životní možnost.
Prostě brát, co druhý dává.
Dítě svoji potřebnost neskrývá, nestydí se za to,
že něco nedokáže, nerozpakuje se požádat o to, na
co samo nestačí. S naprostou přirozeností bere, co
druhý dává. A má z toho radost.
Být jako dítě znamená umět přijímat, ať je to
pomoc a služba nebo odpuštění a nová životní mož-
nost. Prostě brát, co druhý dává. Poděkovat, ale neuvažovat, budu-li to moci druhému splatit. Ostatně,
od Pána Boha také přijímáme, co jsme si nezasloužili
a neodpracovali, a co mu ani sebehorlivější službou
lidem nevynahradíme. – A že se najdou i tací, kteří
toho dovedou pěkně zneužívat, na velikosti „přijímání“ nic nemění.
Nic není samozřejmé
Projevem pokory, která je opakem sebevědomí
dospělého, mohou být i další věci. Například: Být
jako dítě znamená vždy znovu žasnout nad životem,
nad světem a nade vším, co k tomu patří. Dospělý
už se tím nezdržuje, považuje to za samozřejmé.
Dospělý všecko ví, všemu rozumí a nic ho nepřekvapí. Věci prostě jsou tak jak jsou. Žiji, takto je na
tom zvláštního?
Být jako dítě znamená nic z toho, co je, nebrat
jako samozřejmé. Dítě se diví a ptá se, jak je to
možné, proč tomu tak je. I nám by daleko víc slušel
pokorný údiv a úžas, ať jde o svět kolem nás nebo
o věci, které se nás bezprostředně týkají a pomáhají nám žít. A s tím i pokorná vděčnost, protože co
z toho, co mám, je samozřejmé?
Dospělý dává nerad nahlédnout do svého nitra;
ovládá se, skrývá své city, je přece nad věcí, nic ho
nevyvede z míry; možná proto, aby se neshodil, aby
neutrpěla jeho důstojnost.
Dítě se nerozpakuje se otevřít srdce dokořán,
spontánně dá najevo, co si myslí a co cítí. Neskrývá
veselí ani bolest. Křičet radostí a hlasitě plakat není
pod jeho důstojnost. Když má pocit křivdy, dokáže
se pěkně vztekat. I když tím odkryje své nitro a vydá
se na pospas svému okolí.
Být jako dítě znamená být sám sebou a nedbat
příliš na to, co si o mně kdo bude myslet. Jako by
na tom tolik záleželo! Vždyť ten, na jehož úsudku
o mně skutečně a nakonec jedině záleží, stejně zná
i nejtajnější záhyby mého nitra.
Ze stejného důvodu býváme my dospělí opatrní,
rezervovaní a zdrženliví. Dítě se to ještě nenaučilo,
a proto umí být druhému blízko, umí být bližním.
Umí přijít a říct: „Maminko, my tě máme moc rádi,
i když na nás tolik řveš!“ A dítě asi také líp ví, co je
to pokání. Umí vzít maminku kolem krku: „Je mně
to líto, odpusť mi, já už to neudělám.“ (A většinou
to myslí upřímně, i když na to pak zpravidla zapomene.)
A také si umí si hrát, i když to nemá žádný vnější
efekt. Asi by nám neškodilo přiučit se, že čas není
jen na práci a na vydělávání peněz, víc se věnovat
i „neužitečným“ věcem, ze kterých nekouká žádný
ekonomický zisk, ale „pouze“ radost druhým a sobě,
a nepovažovat to za ztrátu času. S pokorným vědomím, že svůj život a život své rodiny nemám v rukou
pouze já, ale že se stará i nebeský Otec.
Být jako dítě. Ukládá nám tady Ježíš nějaké další
povinnosti, nebo je to spíše ulehčení a úleva na naší
cestě do Božího království?
autor je evangelický farář na odpočinku
(titulek a mezititulky redakce)
foto Jan Šilar
23
TÉMA
P
J. A. Komenský:
Dítě a učitel své doby
ro porozumění Janu Amosu je dobré připomenout, jak hluboce jej musely ovlivnit události
jeho dětství. Byla by to zřejmě pastva pro popularizátora-psychologa, pokud by z této látky vyšel.
Nemusíme podléhat módní vlně, aby nás jeho mládí
nanejvýš zaujalo. Kolik tragiky, bolesti i nadějí tam
bylo! Do dvanácti let svého dětství, jak sám vzpomíná, podléhal domácí přísné výchově, kterou si
ovšem chválí až jako dospělý muž. Bude to zřejmě jak
s Aurelianem Augustinem, který ve stáří ostře kárá
prohřešky mládí coby svěžímu rozběhu mládí dávno
vzdálený senior. Jednoduchému posudku podlehne
i Rudolf Říčan, toliko citující pozdní sebehodnocení
Komenského: „Přivykl jsem sladkému jhu kázně už
od mládí, a tak mi bylo po celý život slastí mít dozor
nad sebou.“ Můžeme se přitom domýšlet, že závdavek péče matky Anny mu zůstal vryt i pro pozdější
vnímání školy mateřské a její zásadní úlohu pro život
člověka. Odtud může vycházet i Komenského varování z jeho Informatoria, že nejčasnější výchova náleží
matce, při jejím klínu je dítěti nejlépe a předčasně
je posílat k preceptorům není dobře, podobně jako
strhat hříbě může jeho příliš časné zapřahání. Leč
zatím rodina se vzmáhala, až se dopracovala domu
i dvora na náměstí ve Strážnici. Otec Martin vstoupil
do cechu oprávněného vařit pivo, věc v Jednotě minulých generací sotva možná. O provdaných starších
sestrách se již asi také nic nedovíme. Avšak roku
1604 Janovi umírají oba rodiče a sirotek je svěřen
tetě ve Strážnici, zřejmě dobře zaopatřený dědictvím
po rodičích. Zde pokračuje v bratrské škole. Do roka
krajinou a městem projde válečná vřava sedmihradských vojsk a Janův zděděný majetek lehne popelem.
Zbude jen nepatrný plat z poničeného dvora, sirot-
kovi zasílaný. A tu je náhle úloha tety či poručníků
nadále nejasná. Lze si představit, že v nastalé nouzi
dospívání plnil bratrský sbor ve značné míře zážitek
sourodého, rodinného společenství.
Několik let se zřejmě Jan nemůže řádně vzdělávat
a byl by se musel postavit rychle na vlastní nohy při
nějakém praktickém povolání, nebýt péče Jana st.
ze Žerotína o nadaného chlapce. Je poslán do bratrské školy v Přerově, kde přijme druhé, nové jméno
Amos. Má se zato, že v obdobných případech se
dávala jména postihující charakter chovance ústavu,
v Janově případě snad „láskyplný“ či také „milující“
– knihy? Přerovská škola studentovi (1608), který
brzy začal nad jiné vynikat, poskytla výuku, která
jej měla připravit i pro studium v Herbornu a Heidelbergu. Učitelé zde většinou byli mladí, začínající,
a Komenský české přípravky později vidí značně kriticky: „Uchytil-li kdo drobet latiny neb němčiny, to za
zvláštní kořist měl; a v tom věk mladosti strávě, dále
a výše někam jíti neměl kdy a nevěděl kudy; ba ani
nerozuměl, že se jíti můž někam výše.“ (Didaktika,
kap. IX).
Lidovost bratrské školy
Dalším studiem v Herbornu se uzavírá Janovo mládí, aby po návratu se z žáka stal učitelem v Přerově
(1614–17). Potvrzuje se tak, že sotva vystudovaný sám
vyučuje, v jeho případě však byla příprava zúročena
zcela mimořádně. Studium v cizině mu také dala
schopnost domácí poměry vnímat kriticky. K tomu
poznamenal Amedeo Molnár: „Je třeba se vzdát
domněnky, podle níž by bratrské školství, ostatně
vytržené ze souvislosti s celkovým dějinným vývojem
Bratří, bylo znamenalo specifický vrchol výchovných
24
snah Jednoty nebo dokonce jakousi vyšší Jednotu
bratrskou. Bratrské školy nevykazují nápadně vyšší
úroveň než soudobé školy elementární a partikulární.“ Těm se vymykala a je provokovala bratrská lidovost. Napětí mezi školami městskými a bratrskými
ilustrují jednak právní spory mezi školami v Přerově
a hanopis na bratrskou školu v Ivančicích, vyvěšený na jejich dveře. Právě lidovost školy (přes úzké
napojení na Jednotě nakloněnou bratrskou šlechtu)
a původ žáků i učitelů je trnem v oku povýšených,
městských studentů, kteří to vyjádřili příznačně:
„Navzdory přemnohý švec, krejčí anebo tkadlec
o svátku povstat si troufá a Božích přežvýká slov.“
Obraz běžné bratrské školy dotvrzují pokyny a napo-
Všichni se pozorně věnujte
škole jako dílně lidskosti.
menutí učitelům soudobého seniora Jednoty Matěje
Konečného, aby děti byly vedeny dobrotivě, rozumně
a rozšafně, nebyly trestány tyransky, na zdraví jim
neškodili, v hlavu nebili, nepohlavkovali, dřívím,
kamením za nimi neházeli. Vzhledem k tomu, že
tak konkrétně je vše jmenováno, zřejmě k takovým
excesům docházelo i běžně a Komenský je zakoušel i na vlastní kůži. Ideálně děti ovšem měly rodiče
a učitele netoliko poslouchati, ctít a milovat, nýbrž
je mít za pány a vzory.
Ke hře byly děti vedeny i před Komenským, aby
„mysl svou počerstvovaly, buď míčem prohazujíce,
aneb v závod běhajíce, aneb jiné hry poctivé, provodíc staré i nové; leč her neslušných se vystříhej,
kostek, karet a vrchcábů a jiných takých neřádů,
nemáš se tu nesnadniti, ovšem zlobivě bouřiti,víc
šetř dobrého přátelství i než jakého vítězství“. Měl-li
Jan Amos potíže s prosazením hry do výuky ve škole
v Lešně či Šarišském Potoku, bylo to již spíše známkou zanedbanosti školy. Přitom princip divadelních
kusů či scének deklamovaných v cizím jazyce, bylo
to již dávno běžné a zavedené ve školách vedených
jezuity, v Německu již za Luthera, praktikováno také
ve škole přerovské za Komenského studia. Vedou se
spory o to, zda ovlivnil tamní, již zavedený (před 1635)
školní řád; nejspíše by tomu odpovídal bod prvý obecného ustanovení: „Všichni se pozorně věnujte škole
jako dílně lidskosti,“ ovšem bod čtvrtý praví, že „žáku
sluší jen mlčenlivost a poslušnost“. S nadhledem
v Labyrintu vypočítá, co nebohý žák potřebuje, aby
prospíval: „Nemá-li ocelivé hlavy, rozpukne se mu,
nemá-li tekutého mozku, nebude z něho míti zrcadla; nemá-li plechové kůže, nevytrpí formací; nemá-li
ocelivého sedadla, nevysedí nic; bez zlatého měštce,
kde by nabral času a mistrů.“ Leč Komenský pojímal
školu mnohem šířeji. Jsme v ni zapsáni všichni. Má
podle Pampedie osm stupňů: zrození, útlého dětství,
dětství, dospívání, mladosti, dospělosti, stáří, smrti.
Provázeli jsme Jana Amose, jak přecházel z dětství
dospíváním do dospělosti. Mladý, vnímavý muž si tak
dotvářel svůj vlastní pohled na dítě, jehož výchově
a katechezi se celoživotně věnoval. Před realitou
nezavíral oči a usiloval o změny. Nejvíce se mu to
podařilo knihou a systémem barevného světa, v obrazech: Orbis pictus.
Jan Kašper
CO SI MYSLÍ
Kolik dítěte ve vás zůstalo?
Martin Fendrych, novinář a spisovatel
Zdravé dítě důvěřuje rodičům a je zvědavé. Zvědavost
je jeho software, důvěra hardware. Zvědavý jsem
furt, čím dál víc mě zajímá, co bude po smrti, jsem
fakt zvědavý, byť se umírání i bojím, co se rozprostře
pak. Rodiče už mi umřeli, nejsem tedy dítě. Důvěru
v otce, syna a jeho působení mám a zase nemám,
věřím a zas zapomenu, nedělám to dobře. Ale díky
tomu ho potřebuju čím dál, dětsky, víc.
Rád hraju Člověče, nezlob se nebo cvrnakcí fotbálek a podvádím při tom a řehtám se, prožívám
to jako kluk. Rád blbnu, tančím, vymýšlím si. Kus
dítěte, bytosti lehké a nezodpovědné, ve mně zůstal.
Bohužel i kus ufňukanosti, sebelítosti, toho moru,
který má původ kdesi v dětství. Toho bych se rád
zbavil, v tom bych rád dospěl docela. ¥
25
Jedli je ne samou láskou
POSTŘEH
Důsledky odporu proti zdroji života
Pandang Bai, dětský noční hazard (foto Š. Mamula)
N
a starém Předním východě docházelo v kritických válečných situacích, kdy lidem v obleženém
městě hrozilo vyhladovění, že v krajní nouzi, aby
vůbec přežili, pojídali jedni druhé, popřípadě své
děti. V takových případech se nemluví o lidojedství, ale cizím slovem o antropofagii (pojídání lidí),
popřípadě o teknofagii (pojídání dětí). Egyptské
doklady o tom jsou již ze 3. tisíciletí př. Kr. a nejprve
se jedná o motiv mytologický (obětování božstev)
a až v době 9. dynastie (2100 př. Kr.) se objevuje
zmínka o teknofagii v souvislosti s hladomorem za
obléhání. Na přelomu 3. a 2. tisíciletí se objevuje
zmínka v jedné starobabylonské kletbě a posléze
se z motivu stává výraz pro sociální chaos. Až v 8.
století př. Kr. se motiv objevuje jako součást asyrských smluvních kleteb. A rozvinul se jako téma ve
spojitosti s obléháním měst zásluhou toho, že Asyřané inovovali obléhací techniku a byli velmi vojensky
aktivní, což pocítili rovněž Izraelci a slaběji Judejci.
Asyřané obrazy antropofagie a teknofagie užívali
tehdy v propagandě jako odstrašující prostředek.
A tento prostředek také korespondoval s realitou.
26
Děti přitom nejen že byly nejslabšími články společnosti, ale dospělí tak sami sobě přisuzovali větší
šance na přežití a reprodukci v pohromou stižené
společnosti.
Tudíž nemusí příliš překvapit, že je zmíněná
praxe známa i ze Starého zákona. V knize Leviticus
si totiž můžeme přečíst varování před tím, co hrozí
lidem, kteří Hospodinu odporují: „Budete jíst maso
svých synů a budete jíst maso svých dcer.“ (Lv 26,29)
A v knize Deuteronomium je naznačovaná situace
vylíčena podrobněji a vemlouvavěji (Dt 28,53-57).
Přitom platí, že se zatím ozývá řeč novoasyrské
legislativy. A prorok Jeremjáš, který v dramatické
babylonské době viděl před sebou nadcházející
válečné hrůzy, v návaznosti na to Hospodinovým
jménem provolával: „Způsobím, že budou jíst maso
svých synů a maso svých dcer, jeden bude požírat
maso druhého v obležení a tísni, až je budou tísnit
jejich nepřátelé a ti, kdo jim ukládají o život.“ (Jr
19,9; srv. Iz 49,26; Ez 5,10) Na to také došlo během
babylonského obležení Jeruzaléma (587/6 př. Kr.),
jak o tom svědčí Pláč 2. Popisuje to již takřka tragikomickým způsobem líčení krátké epizody v 2Kr 6,2829, údajně z doby válek z Aramejci (9. stol. př. Kr.),
nejspíš však z doby pozdější, kdy Asyřané obléhali
a dobývali Samaří (20. léta 8. stol. př. Kr.).
Je třeba hned zkraje upozornit na to, že běžné
lidské představy o Božím působení jsou nám při
interpretaci zejména těchto biblických míst celkem
k ničemu. Ale bylo by toho nejen třeba říci mnoho
na vysvětlenou, nýbrž do všech potřebných důsledků
vysvětlovat asi nelze. A tak si řekněme jen tolik, že
ti, kdo se ošklíbají nad krvavou krutostí Starého
zákona a „starozákonního Boha“, se ošklíbají směrem na nesprávnou adresu. Obecně řečeno: výrok
z knihy Leviticus mluví o odporu proti zdroji života.
A vede k otázce: může snad takový odpor usilovat
skutečně o život? Nesměřuje spíš opačně, i když se
slovy o životě všelijak zaštiťuje? Přitom výrok z knihy Leviticus mluví o extrémních důsledcích odporu
proti životu.
Zaměňovali dobré a příjemné
Záleží samozřejmě na perspektivě, do níž takové
imperativy zaznívají. Jak asi zněly v době, kdy se
zdálo, že vše je v nejlepším pořádku a že se člověk
může mít stále lépe a lépe? Přinejmenším můžeme
mít za to, že zněly ne-uvěřitelně. Pak ale došlo na
válku a na všeobecnou krizi a nouzi s jejich dalekosáhlými příčinami, které nespočívaly v prapouhé
morálce jednotlivce. A aby toho nebylo málo, v zájmu
pouhého přežití, se člověk dopouštěl toho, co by jinak
bylo považováno za zločin a co i jemu samému bylo
odporné.
Mít dítě v sobě jako pokrm nebylo tedy štěstím.
Ale čím tedy bylo? Bylo to, že vůbec dál žili, neštěstím? Anebo alespoň štěstím v neštěstí ve srovnání
s možností, že by člověk onu krajní nouzi nepřežil?
Jeremjášovo slovo vystihuje toto bezcestí úvah a vyjadřuje tragickou spleť souvislostí, do níž se člověk
zaplétá:
Lidé se vůči sobě po dlouhé časy proviňovali
a vršili své viny, místo aby se starali, jak dobře žít.
Zaměňovali dobré a příjemné. Takže se snáze stali
terčem nepřátel, kteří je sevřeli. Byli vinni vůči sobě
samým i sobě navzájem, a nyní i vinni za cizí útok.
Ale nejen to: v zájmu přežití se začali proviňovat na
svých dětech. A ani to nebylo ještě vše: děti pro ně
nebyly cizími a indiferentními objekty, nýbrž s nimi
bytostě spjatými podílníky téže životní souvislosti.
A tak, když se proviňovali na dětech, proviňovali se
na sobě, a když se proviňovali na sobě, zároveň sami
sebe trestali.
Skutečné dítě v nás strádá.
Pokoušíme se lakonicky vyjádřit hrůzné momenty života starověkých lidí v extrémní situaci. Ne pro
zajímavost, ale proto, abychom se bránili iluzím
o nehrůznosti současnosti. K této iluzi patří ignorance otázky viny a dále klamné představy o údajně
dobrém životě, které se uskutečňují v rostoucí zvěcnělosti. A kumulující zaopatřenost věcmi směřuje
právě k dětem s mimořádnou silou na úkor oduševnělosti a v zájmu bezduchosti. S věcmi civilizovaný
člověk vůbec zachází jako nemluvně, které popadne
věc a máchá s ní, nevědouc, co si počít, a sebevědomě
se přitom domnívá, že dobře ví, jak si poradit. Jediným kritériem je efekt. Takové je dítě v nás – pomůže
k dalšímu životu? Pobývá v nás jakožto mylně pozřená
představa o něm, zatímco skutečné dítě v nás strádá
a v lepším případě hltá drobty dobrého života.
Otázka na dítě v nás pak zaznívá už dosti známým
způsobem: ne jako pouhá otázka na cosi roztomiloučkého v koutku naší duše, ale jako tázání, kde se
zadrhávají procesy individuace (směřování k nedělitelnosti, celistvosti sebe sama pozn. red.).
Jiří Hoblík
CO SI MYSLÍ
Kolik dítěte ve vás zůstalo?
Pavel Hošek, docent religionistiky na ETF UK
Obávám se a doufám, že hodně. Dětství podle mne
není jen překonané stadium vývoje, je to trvalý rozměr lidské duše. Snažím se zůstat ve spojení s dítětem ve mně. Potřebuju jeho hravost, fantazii, důvěru,
tvořivost. Zároveň mám dojem, že vlastnímu dětství
nelze přitakávat jinak než se špetkou ironie. Jen ona
člověka spolehlivě ochrání před bažinou nasládlé
dětinskosti. Když se dívám do tváře laskavých babiček a dědů, zdá se mi, že moudrost stáří se dokáže
(znovu) dívat na svět dětskýma očima.
Miloš Hübner , senior Chrudimského seniorátu
Dětství je u mne spojené s určitými vzpomínkami
a rituály: třeba u nás v rodině se dědí prastará, úplně
sešlá keramická botička, kam jsme pod vánočním
stromečkem odkládali vypálené prskavky a papírky
od cukrlat. To mám spojené se vzpomínkou na své
prarodiče, rodiče i své útlé dětství, a bez botičky pro
mne nejsou Vánoce.
Hana Chroustová, farářka
Nevím, kolik. Těžko se taková věc poměřuje. Ale často
se nachytám, jak moc se snažím být „dospělá“ a že to
zrovna trochu škodí věci. Tak se pak snažím to dítě
v sobě znovu objevit, probudit a chovat ho, a někdy
začne jednat za mne.
Jan Kozlík, pracovník BIS a kazatel
Dokud jsme byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel
jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se
stal mužem, dělám i jiné hlouposti.
Jana Nechutová, profesorka FF MU v Brně
To je náročná otázka – mohu to snad sama o sobě
vědět? A pokud, pak se obávám, že ve mně toho
dítěte, jímž jsem kdysi dávno byla, zůstalo velice
málo. Nebo: že mi vlastnosti, o které zde jde, kriticky
chybějí.
Petra Procházková, novinářka
Ve mně zůstalo dítě celé. Leckdy jsem dětinštější než
můj dvouletý syn. To mne chrání od trvalého pesimismu při pohledu na hrůzy, které svět v poslední
době postihují. Jako dítě z nich ještě nemám rozum,
a tedy ani přehnanou hrůzu ne. Být dítětem je nejlepší obrana před šílenstvím.
27
Odsouzeni ke spolupráci
DIAKONIE A CÍRKEV
S ředitelem Davidem Šourkem nejen o projektu „Buď sousedem“
V ústřední církevní kanceláři nás zaujala nová
témata, s nimž Diakonie ČCE přichází a chce
spolupracovat s církví, můžeš je upřesnit?
Nové projekty, se kterými Diakonie přichází, vycházejí z několika motivů. Tím prvním je skutečnost,
že diakonická práce není pouze záležitostí poskytování institucionálních sociálních služeb, ale také
reflexí a zpracováním dalších důležitých společenských témat (chudoba, zneužívání, migrace, AIDS,
apod.), hájení zájmů vylučovaných skupin (diakonická advokacie) a praktickou drobnou pomoci
těm, kdo ji potřebují. A my se v Diakonii snažíme
otevřít se i těmto novým tématům, která jsme z různých důvodů dosud trochu opomíjeli. Tím druhým
motivem je snaha najít témata, ve kterých bychom
mohli velmi konkrétně spolupracovat s církví, sbory a jejich členy. Nová legislativa sociální oblasti
totiž silně reguluje pravidla pro sociální práci
a nutně vede k profesionalizaci práce středisek
Diakonie, ve které je zapojení dobrovolníků z řad
členů církve obtížnější. Pokud ale chceme udržovat
společenství církve a její diakonie funkční, musíme
společně něco dělat, někde se potkávat. Právě projekt „Buď sousedem“, který již nějakou dobu běží,
byl pro nás zkouškou takové spolupráce, ve které
Diakonie organizuje projekt pomoci migrantům,
který ale plně stojí na zapojení dobrovolníků z řad
členů sborů, kteří se stávají „sousedy“ a prakticky
pomáhají cizincům usadit se a vybudovat si nový
domov. Kromě tohoto projektu připravujeme projekt „ČCE proti násilí“, který bude věnován tématu
boje proti násilí a zneužívání slabých (žen, seniorů,
lidí s postižením), dále připravujeme projekt „Děti
na cestě do Jericha“ jehož cílem bude učit děti
a mládež v ČCE sociální odpovědnosti, rádi bychom
také s církví více koordinovali humanitární pomoc
v zahraničí, například projekty v Africe – pomoc
obětem AIDS a ženské obřízky a jistě najdeme
i další témata. Tyto projekty samozřejmě postupně
podrobně představíme.
Po dlouhou dobu panovalo mezí církví a Diakonií,
a to nejen u nás, jisté napětí řekněme ve smyslu
„nadšení versus profesionalita“, něco se na tomto
poměru změnilo?
Nevím jestli zrovna tohle bylo příčinou napětí
28
a nedůvěry mezi církví a Diakonií a nebo to byla
a je jenom naše obyčejná nedospělost či osobní
vztahy mezi lidmi. Je to takové typicky české: místo
toho, abychom spolupracovali na společném úkolu,
máme potřebu se neustále vzájemně vymezovat.
A přitom je to naprostý nesmysl. Církev potřebuje
diakonii, protože bez ní není církví a Diakonie
potřebuje církev, protože bez ní není diakonií. Když
si tohle oboustranně uvědomíme, naše vztahy se
dále výrazně zlepší, protože budeme „odsouzeni ke
spolupráci“. Osobně jsem přesvědčen o tom, že Dia-
konie je sociální část práce církve. Dovolím si tady
ocitovat preambuli Řádu diakonické práce: Péče
o potřebné, nemocné a slabé jako výraz křesťanské lásky k bližnímu patří neodmyslitelně k životu
i práci Českobratrské církve evangelické (ČCE).
Tato křesťanská služba, pro niž máme v Novém
zákoně řecký pojem „diakonia“, je společně se
zvěstováním Božího slova a vysluhováním svátostí základním posláním a úkolem církve a každého
jejího sboru. Církev vede své členy k tomu, aby se
podle svých obdarování a možností na této službě
podíleli. … Kde jsou pro to předpoklady, zřizují se
v rámci ČCE diakonická zařízení jako střediska
různě specializované pomoci potřebným. Tato
pracoviště institucionálně prováděné péče tvoří
Diakonii Českobratrské církve evangelické, která
je integrovanou součástí ČCE…
Podle mne je tedy postoj: „my v Diakonii a vy
v církvi a opačně“ nesmyslný. A možná je to právě
tento postoj, který vede k napětí a nedůvěře. Vzájemně si toho můžeme samozřejmě vyčítat hodně,
z jedné i druhé strany, ale nedává to smysl. Samozřejmě to znamená, že se budeme vzájemně respektovat a chápat své odlišnosti. Diakonie má celkový
roční obrat téměř ½ miliardy korun. Zaměstnává
více než 1000 pracovníků. Nese zodpovědnost za
tisíce klientů. Musí pracovat odborně a profesionálně. Podléhá kontrole více než 30 institucí a organizací. Některé věci prostě nemohou fungovat podle
zvyklostí církve. To ale není skutečná překážka
vědomí, že patříme k sobě. Možná to, co je jinak,
je oboustranná změna postoje. Uvědomujeme si,
že opravdu patříme k sobě a hledáme cesty, jak
zajistit, aby to nebyla jen prázdná proklamace.
Vstoupili jste do našeho časopisu, čehož si velmi
vážíme, co si od toho slibujete?
I my jsme velmi rádi, že jsme dostali prostor přinášet diakonická témata do církve prostřednictvím
Českého bratra. To byl náš hlavní motiv, lépe a více
informovat členy církve o tom, co Diakonie dělá,
čím žije, získat možnost prezentovat projekty
a informovat o nich, otevírat další sociální, případně společenská témata. Souvisí to také s tím,
co jsem řekl již v předešlé odpovědi. Diakonická
práce je práce církve, a proto se domníváme, že
by měla být pravidelnou součástí církevního
tisku. Navíc mnoho členů církve nemá dostatek
informací a představu o tom, co všechno diakonická práce v současnosti zahrnuje. Proto Správní
rada Diakonie rozhodla posílit prezentaci práce
Diakonie uvnitř církve, prvním krokem bylo např.
vydání prezentační Výroční zprávy za rok 2007,
distribuované do všech sborů, která měla ukázat
šíři a rozmanitost naší práce, dalším krokem byla
snaha získat prostor v církevním tisku, následovat budou i další kroky. Vzájemnou informovanost
považujeme za velmi důležitou, a proto si nabídky
spolupráce vážíme. Předpokládáme, že prostor nám
poskytnutý využijeme pro postupné představení
práce jednotlivých středisek Diakonie a dalších
zajímavých projektů, pravidelně ale krátce bychom
se věnovali zajímavému nebo důležitému tématu
z oblasti naší práce, prostor by dostaly stručné
aktuality ze života Diakonie a jejích středisek,
případně další témata.
Ptal se jam
AKTUALITY DIAKONIE
Dobrá zpráva
VSETÍN Podařilo se získat 25 mil. Kč z Regionálního
operačního programu Evropské unie. Tyto finanční prostředky by měly umožnit rekonstrukci objektu, který bude sloužit jako domov pro seniory
s poruchami paměti a orientace. Finančně projekt
podpoří také město Vsetín, přesto na Diakonii ČCE
zůstává ještě nelehký úkol získat téměř 3 mil. Kč
jako tzv. vlastní plnění.
Nástroj k životu
PRAHA Nová služba Diakonie ČCE (Life Tool, Nástroj
k životu) se zaměřuje na pomoc dětem i dospělým, kteří
pro své postižení nebo nemoc nemohou komunikovat
se svým okolím běžným způsobem. Na pomoc přicházejí tzv. asistivní technologie, které např. umožňují
ovládání počítače hlasem nebo dokonce jen pohybem
očí. Díky spolupráci s rakouskou Diakonií a její organizací Life Tool jsme mohli vybavit poradnu, kde mohou
zájemci bezplatně získat odbornou radu a také si
vyzkoušet různé technické pomůcky, které jim umožní
domluvit se se svými blízkými, číst, popř. studovat nebo
neztratit možnost pracovního uplatnění.
Kontakty: Eva Kotrčová, tel.: 776 068 680, e-mail: eva.
[email protected], Martina Moravcová, tel.: 775 264
545, e-mail: [email protected]
Ach ty dotace!
STŘEDISKA Každým rokem Diakonie, stejně jako jiné
organizace, vyhlíží, jak dopadne přidělování dotací
Ministerstva práce a sociálních věcí na provoz našich
zařízení v tomto roce. Z požadovaných 195,5 mil. Kč
obdržela střediska Diakonie v součtu 107,5 mil. Kč. Stejně jsou na tom i jiní poskytovatelé sociálních služeb,
protože prý v systému chybějí peníze. Dotace stále
tvoří v našich rozpočtech zásadní položku, v souhrnu
až 48% všech zdrojů. Uživatelé našich služeb nepatří
k movitým občanům, kteří by mohli ze svých úspor
nahrazovat chybějící prostředky. Za některé služby
klienti nemohou vůbec platit. Některá naše střediska
se tak ocitají před rozhodnutím o své další existenci.
Nezbývá než zase napřít všechny síly do přesvědčování
a vyjednávání o dalších dotacích na krajských úřadech
i jinde. Situace se po celých dvacet let existence nestátních organizací nezměnila. Neustálá existenční nejistota ničí dobrou práci a často bere síly tolik potřebné
pro běžnou práci, která je i tak dost náročná. Velmi si
vážíme našich kolegů, kteří kromě svých profesionálních dovedností do své práce přinášejí odvahu a osobní
nasazení. Nebo snad důvěru? Nebudete-li jako děti…
29
DIAKONIE
Když oběti násilí trpí, trpí i Bůh
UŽITÍ
DONUCOVACÍCH
PROSTŘEDKŮ
a výhrůžek. Dělá věci,
které ji zraňují; vyhrožuje, že
ji opustí nebo že spáchá
sebevraždu; že ji
nahlásí na sociálku;
EKONOMICKÉ
nutí ji odvolat
TÝRÁNÍ
obvinění, dělat
Brání jí získat nebo
zakázané
si udržet zaměstnání;
věci
o peníze si musí říkat;
povolí jí jen určitou částku;
bere jí peníze; tají jí výši příjmu
a brání jí v přístupu k němu
UŽITÍ MUŽSKÉ NADŘAZENOSTI
Zachází s ní jak se služkou;
všechno rozhoduje sám;
chová se jak zámecký pán;
on rozhoduje o tom, co jsou
mužské a ženské role
UŽITÍ
ZASTRAŠOVÁNÍ
Zastrašuje ji svými
pohledy, gesty, akcemi;
rozbíjí věci;
ničí její majetek;
týrá domácí zvířata;
ohrožuje ji zbraněmi
MOC
A
KONTROLA
ZNEUŽÍVÁNÍ
DĚTÍ PROTI
ŽENĚ
Vyvolává v ní pocity
viny kvůli dětem;
předává vzkazy přes
děti; sekýruje ji neustálými
kontrolami před dětmi;
vyhrožuje, že jí
odebere děti
EMOCIONÁLNÍ
TÝRÁNÍ
Neustále ji shazuje;
vzbuzuje v ní špatné
pocity o sobě; oslovuje ji
hanlivými přezdívkami;
ponižuje ji;
UŽITÍ IZOLACE
Kontroluje, co dělá,
s kým se stýká či mluví, co čte, kam
jde; omezuje ji v pohybu mimo
domov; svá opatření maskuje
žárlivostí
SEXUÁLNÍ
FYZICKÉ
NÁSILÍ
ZLEHČOVÁNÍ,
POPÍRÁNÍ,
OBVIŇOVÁNÍ
Bagatelizuje týrání
a její stížnosti;
popírá, že jí týral;
svaluje odpovědnost
za týrání na ni
NÁSILÍ
P
ojďme společně bojovat proti všem formám násilí,
které útočí na Boha a lidskost.
Toto jsou slova Ishmaela Noko, generálního tajemníka Luterské světové federace, v úvodu sborníku
„Církve říkají NE násilí na ženách“. Sborník slouží
také jako příručka pro sbory evangelických církví
a je příspěvkem k boji proti násilí v rámci kampaně
„Dekáda k potlačení násilí: Církve hledají smíření
a pokoj“ v letech 2001–2010.
Také naše církev se usnesením posledního synodu
přihlásila k tomu, že se chce tématem násilí vážně
zabývat. Diakonie byla pověřena, aby se této práce
ujala. Nechceme vytvářet nové speciální středisko se
zvláštními službami, ale rádi bychom hledali účinnou
pomoc, mj. také prostřednictvím našich sborů.
Obklopují nás různé formy násilí – fyzické i psychické, domácí násilí, násilí na seniorech, šikana,
násilí na ženách spojené se sexuálním zneužíváním aj.
Uvědomujeme si, že není vždy jednoduché rozpoznat
násilí ani ve svém nejbližším okolí, zvlášť, když oběti
samy se stydí nebo se bojí se svým problémem svěřit.
Často neumíme rozlišit, na co stačíme laickou pomocí
a kde je nutné vyhledat profesionální pomoc. Navíc
30
mnozí z nás ani nevědí, kam se o ni obrátit.
Některá naše střediska, zvláště azylové domy nebo
jiná střediska v oblasti tzv. krizové intervence, s oběťmi násilí přicházejí do styku a snaží se pomáhat. Ne
vždycky ale oběti násilí potřebují přímo pomoc sociálních služeb. Máme dobrou zkušenost z projektu Být
sousedem, do kterého se zapojily členové našich sborů
konkrétní pomocí rodinám cizinců, kteří dostali azyl
v naší zemi. Může se stát, že také při pomoci některým
obětem násilí budeme potřebovat podobnou podporu.
Důležitou roli může hrát i včasné upozornění na násilí,
kterého si lidé z našich sborů mohou všimnout.
Připravili jsme projekt s pracovním názvem „ČCE
proti násilí“ a jsme vděčni, že partnerské církve
v Německu jsou ochotny finančně přispět na rozvoj
tohoto projektu. Přenos informací, kontaktů, koordinace činností i konkrétní odborná pomoc, to jsou
už úkoly pro naši novou kolegyni Ruth Dvořákovu,
kterou jsme vybrali ve výběrovém řízením. Své podněty, doporučení nebo otázky již můžete zasílat k jejím
rukám na adresu Diakonie ČCE, Belgická 22, 120 00
Praha 2 nebo mailem: [email protected].
EG
DIAKONIE
P
Ty to přece víš….
řed pár lety jsem v Holandsku navštívila svou
blízkou kamarádku Wilmu. Její osmiletá dcerka
byla těžce nemocná a lékaři nedávali žádnou naději
na uzdravení. Malou Lindu jsme daly spát a sedly
si do vedlejšího pokoje. Tak jako každý večer Wilma poslouchala přes elektronickou „chůvičku“ jak
Linda dýchá. Najednou slyšíme, že se modlí: „Pane
Bože, moc Ti děkuju za tenhle den. Zase to bylo fajn.
Odpusť, že jsem taky zlobila. A opatruj maminku
a všechny naše. A taky Evu, co přijela. Já už zas
nevím to druhé jméno. No, víš, má červený svetr.
Ale promiň, Ty to přece víš.“
Za několik měsíců Linda tiše zemřela a celá rodina sbírala síly jít dál. Před tím, než se Lindin zdravotní stav zhoršil, jezdívala Wilma se svým mužem,
farářem, a mládežníky ze sboru do Čech. Pořádali
různé akce v Šumperku, Sobotíně i jinde. Poslední
roky to už nešlo. Wilma se plně věnovala dcerce,
také se přestěhovali a manžela zcela pohltila práce
na novém sboru. Pár týdnů po pohřbu jsme pozvali
ilustrační foto Jan Šilar
Wilmu do Čech a vzali ji na cestu po střediscích Diakonie. Bylo úžasné vidět, jak se postupně otevírá
a zapojuje do života. Hned viděla, jaké vybavení pro
děti by naše střediska potřebovala, jak by se dalo
pomoci rodičům. Po návratu domů se ihned pustila
do shánění různých vozíků a pomůcek a začala se
starat o jejich transport k nám. Nezůstalo jen u toho.
Její osobní zkušenost pomohla mnoha lidem. Brzy
založila nadaci, která nese Lindino jméno. Začala
objíždět sbory v Holandsku a vyprávět o Diakonii.
Díky tomu několik středisek získalo vítanou finanční i materiální pomoc.
Dnes už Wilma se svou nadací intenzivně pomáhá
dětem na Ukrajině. Pouští se do akcí, které na první
pohled vypadají naprosto nereálně. Pravda, nereálně
připadají jen nám dospělým, co jsme už zapomněli,
co je to důvěra. Těch pár dětských slůvek modlitby,
které jsem neplánovaně vyslechla, si také já v sobě
nesu jako memento pro chvíle, kdy se začínám bát
v příliš dospělém světě. EG
31
ZPÍVEJTE ŽALMY NAŠEMU KRÁLI
Chvalte! Oslavujte! Plesejte!
Z
pívejte žalmy Bohu, zpívejte žalmy, zpívejte žalmy
našemu Králi, zpívejte žalmy!“ (Ž 47.7). Podle tohoto žalmového verše jsme pojmenovali letošní rubriku,
kterou bychom chtěli věnovat žalmům. Opakovaná
výzva „zpívejte“ zní jako motiv radosti a povzbuzení,
ale také jako připomínka důležitého životního úkolu.
Však v dalším verši nám žalmista vzkazuje: „zpívejte
žalmy k poučení“. Tyto starozákonní zpěvy, jež tvoří
základ křesťanských modliteb, jsou pro křesťanskou
církevní hudbu nejdůležitější knihou, neboť nás přímo
učí, jak máme chválit a velebit našeho Tvůrce. V nich
je základ veškerého prozpěvování a muzicírování
v církvi. K tomuto základu, jež lze přirovnat k nevysychajícímu prameni, se autoři textů a hudby v každé
době rádi vracejí, aby z něho čerpali inspiraci a sílu
pro svou tvorbu. Žalmistovy výzvy „zpívejte“, „chvalte“, „oslavujte“, „plesejte“, „jásejte“, „tleskejte v dlaně“
a mnohé další, dokážou vnímavou duši, milující Hospodina, oslovit, povzbudit, naučit a také rozveselit.
Proto chceme právě žalmům věnovat větší pozornost
a našim čtenářům představit některé nové zpěvy žalmového původu, které se objeví v novém zpěvníku.
Na konci letošního roku bychom chtěli některé z nich
nahrát na dárkové CD našeho časopisu. Pokud by touto cestou některé zpěvy a třeba i nové provozovací
praxe v církvi postupně zdomácněly ještě před vydáním nového zpěvníku, usnadnilo by to práci při jeho
zavádění. V této přípravné fázi, kterou jsme zahájili
s velikým časovým předstihem, nám hlavně záleží na
tom, aby naše sbory byly včas a postupně informovány o novotách, které se v novém zpěvníku objeví. Za
umožnění této prezentační řady patří redakci časopisu
Český bratr náš veliký dík.
Zpěvníková komise
Žalmové kánony
Jsou-li žalmy „drahokamy Bible“ (H. Kornemann),
můžeme jejich tajemství objevovat skrze různé cesty:
pozorným čtením a nasloucháním, zpěvem a hudbou
(aktivně či pasivně), přes výtvarné umění, pomocí
dramatického ztvárnění, rozjímáním nebo vlastní
tvorbou (novým zpracováním a ztvárněním). Těch
možností, jak objevit a také oživit poselství žalmů,
jak „vybrušovat“ ony drahokamy, je mnoho. Co se
týká zpívaného přednesu žalmů, tak zde se také nabízí rozmanitá paleta forem (písňových i nepísňových)
a hojné možnosti užívání.
Žalmy jsou prastaré. Člověku, který je nikdy nečetl, nikdy o nich neslyšel, nikdy je nezpíval, mohou
32
připadat jako zvláštní, cizí literatura. Ani pro zkušeného čtenáře, kterému žalmy jsou již důvěrně známy,
to není jednoduchá poezie! Objevovat tajemství žalmů se tak může stát celoživotním úkolem. Je dobré
číst všechny žalmy, znát jejich textové a významové
spojitosti. Stejně tak dobré (možná užitečnější) je
zaměřit se a zapamatovat si slova jednotlivých veršů,
které mají jakýsi „vlastní profil“, něco specifického.
Na některé žalmové verše si člověk může v různých
životních situacích vzpomenout. V tom také spočívá
hlavní role žalmových kánonů, aby nám mnohohlasně připomínaly kratší, snadno zapamatovatelné
výpovědi z Bible.
Symbolika formy
Kánon znamená přísné napodobení jednoho hlasu
(dux = vůdce, průvodce, začínající hlas) hlasem
jiným (comes = společník, další hlas). V původním
významu slova je kánon pravidlo nebo pokyn pro
toto napodobení. Kánon patří k nejjednodušším
formám vícehlasu. Dokáže stmelit vícehlasý zpěv
skupiny lidí v jeden organický celek, ve kterém každý
naslouchá nejen vlastnímu hlasu, ale sleduje i okolní
hlasy, které polyfonně souznějí. V kánonu se hlas
jednotlivce organicky připojí do harmonie celku.
Tím vzniká něco nového a krásného, na čem máme
všichni podíl. Tento obraz harmonicky-polyfonního
uspořádaného dění, se pak stává projevem našeho
společenství. I takto můžeme přistupovat s našimi
zpěvy před Hospodina.
Typy kánonů
Jak to bývá v životě, stejně tak i v kánonu mohou
existovat různé průchody a disonance, které ovšem
netrvají věčně, ale vedou k cíli. Má-li kánon jasný
závěr, bývá zpravidla libozvučný a je vždy označen
korunou nebo korunami. U kánonů, které nemají
jasný závěr (nemají koruny) hlasy končí postupně.
Existuje několik typů kánonů, např. přísný, nekonečný, spirálový, hádankový, proporční nebo zrcadlový.
V církevních zpěvnících se nejčastěji používá kánon
přísný, ve kterém comesy věrně opakují dux ve stejném časovém odstupu.
Hospodine, ty jsi naším Bohem
Tento zpěv je ukázkou kombinované formy: úvodní
responsoriální zpěv a kánon. Předzpěvák zazpívá
úvodní část, v klidném tempu, kterou pak všichni
opakují. Poté se kánon zazpívá nejdříve společně
(možno i dvakrát po sobě) a pak rozděleně, na tři
hlasy. V závěru kánonu dojde ke vzniku tzv. prázdného akordu (h-fis-h), což symbolizuje otevřenou
budoucnost, která je před námi.
Pozn. Ve shromáždění, ve kterém lidé nejsou
zvyklí zpívat vícehlasé formy, je možno nejprve zvolit
jednodušší alternativu:
shromáždění rozdělit na dvě skupiny (levá / pravá
strana)
předzpěvák zazpívá úvod, který pak všichni zopakují (tzv. ostinato)
předzpěvák opakovaně zpívá pouze 1. část kánonu s 1. skupinou, než si ji zpěváci osvojí (tuto část
budou pořád opakovat)
když se zpěv 1. skupiny osamostatní, předzpěvák
se začne věnovat 2. skupině, s kterou pak opakuje
2. část kánonu
ke zpěvu obou skupin, předzpěvák přidá několikrát zazpívanou 3. část kánonu.
Text je parafrází na jednu z centrálních výpovědí
z žalmu, který bude mít v příštím zpěvníku dokonce
několik zpracování. Tato výpověď se nachází uprostřed žalmu: „Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: „Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých
rukou“ (Ž 31, 15-16 n). Jsou to slova, jež zaznívají
v situaci, kdy žalmista prožívá nejhlubší tíseň, kdy
mu zbývá pouze doufat ve svého Hospodina, aby
vyslyšel jeho prosby a jej zachránil. Žalmistovu osobní důvěru v Boží pomoc lze transponovat ve vyznání
lidu, jež doufá, že Hospodin jej bude chránit ve dnech
příštích. Přestože jde o obecnou tematiku, ideálním
obdobím pro zpěv tohoto kánonu jsou bohoslužby na
starý a nový rok nebo na začátek ledna. Může zaznít
v závěrečné části bohoslužeb. Lze jím uvést přímluvné modlitby, nebo jej zpívat po modlitbě Páně.
Vzdejte Pánu slávu, čest
Je ukázka tzv. incipit-kánonu, jehož první část je převzata ze stejnojmenného žalmu ženevské provenience
(EZ 136). Cílové tóny, označené korunou, vyplňují onu
„ženevskou pauzu“, a mají se zpívat dlouze. Nejlépe
vyzní tento žalmový zpěv v „kalvínském“ majestátním
středním tempu, který není ani rychlý, ani pomalý.
Možnosti provedení:
1) jako samostatný zpěv
2) s pěveckým sborem, místo varhanní předehry,
jako zpívaný předzpěv (nebo jako mezizpěv) ke stejnojmennému písňovému žalmu (např. kánon – sloky
1.-4. – kánon – sloky 5.–8. – kánon – sloky 20.–24.);
podmínkou je, aby kánon a písňový žalm byly ve
stejné tónině
3) lze jím orámovat čtení žalmu v úvodní části
bohoslužeb: kánon (třeba 2x jednohlasně) – čtení
– kánon (1x unisono a plnohlasně)
4) když kánon dokážeme zpívat zpaměti, můžeme
jej použít jako modlitbu před jídlem; v tomto případě
je povoleno učinit drobnou úpravu úvodního slovesa
a místo „Vzdejte“ zpívat „Vzdejme“ (totéž lze aplikovat u EZ 136.1.)
5) textové verze v cizích jazycích umožňují jeho
provedení při různých ekumenických a mezinárodních setkáních.
Tento kánon byl původně napsán k příležitosti
Evropské konference pro evangelickou církevní
hudbu, která proběhla na podzim roku 2006 v Sola
Gratia / Bystřice pod Hostýnem. Při jejím zahájení
zazněl poprvé vícejazyčně.
Ladislav Moravetz
33
Rozhovor s profesorem Jakubem S. Trojanem
OBECENSTVÍ SVATÝCH
Jan Palach nás učinil
svými přáteli
Napomáhání k sebevraždě – takové obvinění
se snažila Státní bezpečnost vytáhnout v září
1970 proti Jakubu S. Trojanovi, který jako
evangelický farář sboru v Neratovicích-Libiši
o půldruhého roku dříve pohřbíval svého
farníka Jana Palacha. Dvacetiletý student
filozofické fakulty se na protest proti okupaci
a následné počínající společenské letargii 16.
ledna 1969 u Národního muzea v Praze zapálil
a o tři dny později popáleninám podlehl.
„Chtěli na mě narafičit, že jsem ho k jeho
činu, provedenému klidným, suverénním
způsobem, navedl. Že jsem mu dal duchovní
cvičení,“ vzpomíná profesor Trojan.
Nic takového se ovšem nestalo, a tak ho
nakonec nechali. Avšak přesně na den,
v lednu 1974, pět let poté, v okamžiku, kdy
vypršela lhůta promlčení trestného činu
napomáhání k sebevraždě, faráře Trojana
postihli tím, že mu odebrali tehdy potřebný
státní souhlas k výkonu duchovenské práce.
„Souhlas mi už nevrátili. Dvanáct let jsem
byl zaměstnán mimo církev a roku 1987
jsem šel do důchodu. Po revoluci pak přišlo
pozvání na evangelickou fakultu,“ líčí
peripetie svého života Jakub Trojan, který
před dvěma roky oslavil osmdesátiny.
Znal jste Jana Palacha dobře?
Vlastně ani ne. Viděl jsem ho jen dvakrát – a z toho
jednou jsem s ním asi dvě nebo tři minuty hovořil.
Bylo to při vycházení z libišského chrámu po bohoslužbě 25. prosince 1968, kdy přišel se svou maminkou, která byla pravidelnější návštěvnicí. Tehdy jsem
ho viděl poprvé. A pak ještě jednou – den před tím,
než se to stalo na Václavském náměstí… Zúčastnil
se pohřbu svého strýce. Libišský chrám byl plný,
a já si ho nepamatuji nějak zřetelně – ale byl tam.
S maminkou, s bratrem.
Jak dlouho jste tehdy už byl libišským farářem?
Tři roky. Jan přišel na vánoční bohoslužby, zaujal
nejen mne, ale jak jsme si později uvědomovali ve
34
staršovstvu, nás všechny. Jeho tvář byla zvláštní,
soustředěná, vyzařovala životní vážnost. Přesně vím,
kde seděl… Pak jsme na jeho místo dali růžičku. Soustředěně naslouchal kázání a šel k Večeři Páně, takže
kontakt mezi kazatelem a posluchačem byl v tomto
případě velmi intenzivní. Při vycházení vyjádřil
starost, že se česká společnost řítí do lhostejnosti,
a trápilo ho to… Ptal se, co církve dělají, či spíše zdůraznil, že by církve měly usilovat o to, aby se situace
změnila. Ujistil jsem ho o sympatiích k polednovému
vývoji… Ale znáte to, při vycházení stojí v řadě už
další a rozhovor jsme museli brzy ukončit… To bylo
naše jediné setkání.
Pohřeb asi nebyl jednoduchým úkolem – nejen proto,
že jste Jana Palacha neznal zase tak důvěrně jako jiné
členy sboru, ale hlavně proto, že okolnosti, za nichž
zemřel, byly zcela výjimečné. Pro mladého faráře asi
nebylo obvyklé setkat se s touto podobou smrti…
Bylo mně bezmála dvaačtyřicet, takže nejmladší
jsem nebyl. Ale jednoduché to rozhodně nebylo.
I proto, že jeho čin v celé české společnosti tehdy
vyvolal rozruch. Byl něčím v evropských dějinách
nebývalým a ojedinělým. Až později jsme se dověděli,
že k podobnému činu došlo několik měsíců předtím
jinde. Výjimečnost, na kterou reagovala i úřední místa, prezident a vláda, byla něčím, co pohřební kázání
činilo dost nesnadným. A potom otázka: jak si vyložit
jeho čin? Jde o sebevraždu? O sebeoběť?
K jakému názoru jste dospěl?
Že nejde o sebevraždu, která je obvykle výrazem
zoufalství, neschopnosti dál žít. Byla to programová
smrt – jenomže program byl zprvu dost neprůhledný.
Co vlastně chtěl říci? Jeho postava neměla bohatou
minulost, nezanechal žádné dílo – smrt tu byla pouze
jako výšleh čehosi naprosto ojedinělého… Tohle vše
činilo přípravu kázání nesnadnou. Ale byl jsem od
začátku přesvědčen – a to dosud držím – že se jeho
čin nedá vyložit ani psychologickými, ani politickými
kategoriemi. Jeho smrt byla znamením, výzvou, abychom zápas, do něhož jsme po lednu 1968 vstoupili,
vedli dál. Všechny, kdo budou dostatečně citliví, si
svou obětí zavázal. Pochopil jsem, že svému usilování
mám vtisknout hlubší dimenzi: alespoň v míře nasazení se přiblížit té oběti, ke které se odhodlal on.
Objevily se spekulace, že Jan Palach mohl být k činu
inspirován Janem Husem… Je to nesmysl? Mohl mu
být Hus jako evangelíkovi bližší než nevěřícímu?
To nevím, ale co jsme se dozvěděli, bylo toto: přešel
na studium filozofie, zabýval se velkými postavami
českých dějin a zaujala ho postava Husova a Komenského… Palach se nebál nekonformního postoje,
často se dostával do střetu s tím, co považoval za
nesprávné; také četba Husových spisů, respektive
život této dějinné postavy, ho mohly vést k tomu, že
jsme povinni se ve své situaci pokoušet stát za tím,
co hájíme, a to až do nejzazších důsledků. V tom
zde podoba existuje. Ale je to jen pokus porozumět
Palachovu činu.
Byl pohřeb v Libiši?
Obřad se konal v Praze. Organizace se ujal Svaz vysokoškolského studentstva. Začalo se na univerzitní
půdě, odtamtud se po projevech vysokoškolských
představitelů šlo průvodem k filozofické fakultě.
Oficiální odhady tehdy hovořily o dvou stech tisících
účastníků. Byl to impozantní průvod. Mikoláškovo
„Ticho“ dobře vyjadřuje tehdejší atmosféru. Ostatky
se pak převezly na Olšanské hřbitovy a tam jsem
vykonal pobožnost.
Je známou skutečností, že Palachův hrob se
stal mimořádně navštěvovaným místem a že se
komunisté rozhodli tomu zamezit přenesením
ostatků do jeho rodných Všetat. Kdy to bylo?
V roce 1973. Rodina byla vystavena velkému nátlaku
tajné policie a hrozbě, že pokud nebude souhlasit
s exhumací, budou ostatky rozptýleny na neznámém místě. Maminku i bratra to svíralo, radili se
se mnou, zda na to mají přistoupit. Řekl jsem tehdy,
aby nekladli odpor, že by úmyslu stejně nezabránili,
takže bude lepší, když bude hrob ve Všetatech.
Na Olšany se na stejné místo chodilo ale ještě
i potom... Byla jeho památka živá trvale, nebo ožila
až v době nové svobody? Jak mnoho ovlivňoval
Jan Palach disidentskou sféru? A jak moc se o něm
vědělo v převažující šedé zóně?
V ní vzpomínka vyprchávala a bledla. V disidentské skupině samozřejmě byl Palach znamením, že
jsou věci na světě, které stojí za to, abychom nesli
nějakou újmu. Zajímavé je, že už v lednovém Palachově týdnu v roce 1989 se najednou objevila myšlenka, že právě u něho je možno hledat inspiraci pro
vzdor proti normalizačnímu a tehdy již slábnoucímu
režimu. Stal se – a pak v listopadu znovu – „přítelem“
na cestě vzdoru a inspiroval nekonformní vrstvy
české společnosti, zejména mladé lidi, k tomu, aby
se projevili.
Jaké poselství nesl Jan Palach
v roce 1989?
S jistým zpožděním se ukázalo, že pokud má docházet k násilí, pak se ho člověk má dopouštět jen v aktu
sebeomezení, tedy vůči sobě, ne vůči druhým. V tom,
že ani v lednu, ani v listopadu 1989 nedocházelo
ze strany protestujících k násilí, spatřují působení
Palachova příkladu.
Sebeobětování je dnes častějším jevem, používaným
například islámskými radikály…
Jejich teroristické činy mají také svůj ethos. Ale ve
srovnání s tím, co učinil Palach, je naprosto rozdílný.
Obětují sebe, ale ničí při tom i životy nevinných. On
sáhl na vlastní život, sebe zmařil, ale nikomu neublížil. Nikoho nestrhl do smrti. To je podstatný rozdíl.
Ethos jeho smrti k nám mluví, zavazuje nás. Ethos
smrti sebevražedných atentátníků je projevem
nenávisti, totální negace, která vede do zkázy.
Katolický kněz Tomáš Halík se vyznal, že mu
vzpomínka na Jana Palacha pomáhala za komunistů
osobně, když byl vyslýchán, a dodávala mu odvahy,
aby nepodlehl, nezradil. Je to autentický pocit?
Ano, myslím, že to je zcela autentický moment. Já
povím toto: Ne že bych na Palachův čin myslel denně. Budeme zapomínat… to jsem zmínil již v kázání
u jeho hrobu; ale zařazuji si Jana Palacha do galerie svědků, jimiž jsme obklopeni. Je tím, kdo spolu
s dalšími nás může podepřít v určitých chvílích
rozhodování. Napomáhá tomu, abychom se dobírali
smyslu svého konání. Vyzývá nás, abychom i my se
ve svém drobném díle vydávali v oběť. Každé dílo je
sebeomezení a každý tvůrčí čin něco stojí. V tomto
smyslu je Jan Palach neviditelně nablízku všem, kdo
se vydávají v službu, kdo „pracují a jsou obtíženi“,
mám-li užít biblického obratu.
Jste tedy ještě i teď přesvědčen,
že jeho čin měl smysl.
Naprosto. Naplnil, co máme v Janově evangeliu:
„Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši
svou položil za přátely své.“ – nebo v ekumenickém
překladu: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo
položí život za své přátele.“ – On nás učinil všechny
svými přáteli. Já si toho přátelství vážím. – A přátelství zavazuje…! Petr Veber
35
RECENZE
Č
K České synoptické Bibli...
eskou synoptickou Bibli vázanou v kůži jsme
s manželkou dostali k Vánocům a z tohoto
daru máme velikou radost. Ještě o Vánocích jsem
tuto krásnou Bibli zvědavě prolistoval. Skutečně:
sazeči, tiskaři i vazači odvedli vynikající práci, dva
překlady se vešly do jediné vazby, jejíž příjemnost
bude mít stěží mezi ostatními českými vydáními
konkurenci.
Kniha je nádherně zpracovaná, ale přesto k dokonalosti něco chybí. A k tomu se přiznávají i sami
vydavatelé. V přiloženém letáku se totiž dočteme,
že se čtenářům nedostává všeho, a jako příklad
je zmíněna absence úvodů k jednotlivým knihám.
Tyto nedostatky tak mají být kompenzovány bibliografií, kterou sestavili Doc. Dr. Martin Prudký
a Doc. Dr. Jiří Mrázek. Na tento seznam literatury
v letáku uvedený je čtenář odkázán, chce-li se
hlouběji vzdělat ve věci textů obsažených v České
synoptické Bibli.
Ačkoli je pravda, že některé detaily v úvodech
k jednotlivým knihám v Českém ekumenickém
překladu (ČEP) jsou dnes diskutabilní, čtenář se
z nich mohl dozvědět základní informace třeba
o dataci a struktuře dané knihy. K tomu, jak se
z bibliografie zdá, dnes potřebuje šestnáct jiných
knih, dva biblické slovníky a celou komentářovou
řadu. Kterou z uvedených knih vybrat? Nebo je třeba nakoupit za drahý peníz kromě Bible i všechnu
tuto literaturu? To už leták neříká.
Jsou-li úvody v ČEPu zastaralé nebo příliš stručné, nebylo je možné aktualizovat? Evangelická
teologická fakulta Univerzity Karlovy disponuje
plně obsazenými katedrami Starého a Nového
zákona. Centrum biblických studií zaměstnává
mnoho zkušených vědců, kteří zdárně řeší jeden
grant za druhým. Copak by se nenašel někdo, kdo
by opravil a případně přepsal úvody k jednotlivým
biblickým knihám? Proč vůbec z České synoptické
Bible tyto úvody vypadly?
Úvody nejsou jedinou věcí, které v České synoptické Bibli postrádám. Z této Bible rovněž zmizely
mapy. Mapy, které v ČEPu byly v černobílém provedení, a například v kapesní Bibli kralické z roku
1939, kterou mám po dědečkovi, dokonce v barevném tisku. Rovněž chybí chronologické tabulky,
které mi vždy dobře posloužily k základní orientaci
v biblické chronologii. Co vedlo vydavatele k vypuštění těchto pomůcek?
K mému překvapení ani k takto důležitému pub-
36
likačnímu počinu nikdo nedokázal napsal původní
úvod týkající se českých překladů Bible: kapitola
o českých překladech Bible (str. VIII-X) je převzata
z knihy V. Kyase vydané ve Vyšehradu roku 1997.
Česká synoptická Bible je krásná kniha, která
je svědectvím o důkladné práci minulých generací biblistů a současných sazečů, tiskařů a vazačů.
Absence základních čtenářských nástrojů ale bere
Bibli pedagogický rozměr. Čtenář v ní nenajde
vodítko, které by mu v četbě pomohlo. Stručná
bibliografie sestavená našimi předními biblisty
a podaná na zelenobílém letáku jej nenahradí. Bible
tak navozuje pocit, že je sice vydána k oslavě výročí
ČCE, ale nikoli pro čtenáře. Hlas našich současných
biblistů v této Bibli není vůbec patrný.
Evangelická teologická fakulta bývá z církevních
řad kritizována – ať právem či neprávem – že její
činnost je příliš akademická a odtržená od církevní
praxe. Publikace České synoptické Bible byla dobrou příležitostí, jak vtáhnout do centra církevního
dění biblické katedry. Zda jejich pracovníci byli
či nebyli osloveni, mi není známo. Nicméně tato
příležitost byla lidmi odpovědnými za obsah České
synoptické Bible ve výsledku promarněna.
Dr. Jan Dušek, Centrum biblických studií, ETF UK, Praha
A JEŠTĚ NĚCO
Co jsme nestihli a rádi bychom bývali:
Hlavně jsme nestihli plánovaný moment překvapení,
že se nám podaří s novým číslem spustit nový web.
Takže nemáme náplast na zpoždění tohoto čísla, za
což se velmi omlouváme. Není lehké dohánět dlouhodobě zameškaný vývoj. Snad už v příštím čísle
najdete odkaz na online rozhovor s nějakou kompetentní autoritou k aktuální otázce. Do Velikonoc
všechno srovnáme a bude líp!
Co se nevešlo a máme v šuplíku:
Jsou některé evergreeny, k nimž je škoda se vyjadřovat, ale nestihli jsme zpracovat téma oslav výročí
Jana Palacha, zůstali jsme jen u rozhovoru s J. Trojanem, také jsme nechali ležet reportáž z Irska.
Co nás nepálilo a nechali jsme být:
Inu, na čas jsme poznali emoce silnější než je rozčarování z domácí politiky. Jaký to paradox, že však
doufáme ve změnu!
SLOUPEK
N
Ústav pro vymycování
chybných názorů Popleteniny (první část)
epoděsí, nýbrž potěší mne každý evangelík, který by mne nejraději upálil. Takové nápady totiž
považuji za hloupé, a tudíž za vhodné k potěše. Ve
vlastním smyslu totiž může jedinec bojovat jen se svou
vlastní hloupostí, o níž ostatně sám navíc často neví,
kde všude se skrývá. A jen v tomto rámci se může potýkat s cizí hloupostí, do níž samé zvenku nedosáhne.
Tudíž se musí spokojit s tím, že projevy cizí hlouposti
mu poslouží k poučení pro vlastní zápasy. A právě poučení je tím, čím mne může cizí hloupý nápad potěšit,
anebo i poskytnout podnět ke šprýmu.
Tímto pak bych rád povzbudil každého, aby se nebál
hledat poučení též způsoby málo na oko příjemnými.
A to i navzdory dalším nesnázím, jako je obtížnost
poskytnout poučení obecně. Žijeme totiž v době, která je
posedlá dogmatem, že každý má mít na vše svůj vlastní
soukromý názor. Kdyby jen šlo o to, že si těžko dokážeme
představit, jak se nad námi opět rozpíná moc cenzury
(jejíž označení se ovšem mylně odvozuje od římských
censorů, kteří odhadovali počet obyvatel a majetek)
anebo dokonce inkvizice.
Inkvizici sice odzvonilo (Kongregace římské a všeobecné inkvizice byla roku 1908 transformována
v Posvátnou kongregaci Svatého oficia, která byla nově
definována roku 1965 jako útvar s dnešním jménem Kongregace pro nauku víry), ale dnešní ateista či bezvěrec
ji katolíkům nechce zapomenout, i když jemu samému
inkvizice ublížit nikdy nemohla. A mne samého na
druhé straně také dostane do rozpaků tvrdě ortodoxní
katolík, který upřímně prohlásí, že dnes by Jan Hus byl
také odsouzen. Co pak mám říkat takovému ateistovi
anebo sám sobě?
Přesto mne napadá... co takhle se podívat na
odvrácenou stranu inkvizice? Mohla být ta odvrácená
strana temná a stejně ohavná? A tady mi přichází na
mysl to, jak bývalo slovo vzácností. Zejména v dobách,
kdy ještě neexistoval knihtisk a psací materiál i práce
písaře nebyly právě nejsnáze dosažitelné. Ale vzácnost
neplynula jen z materiálních podmínek. Slovo platilo za
prostředek lidského ducha. A co teprve Boží Slovo! Dnes
do elektronických médií zanesete kvanta slov snadno
a lacino – a právě že snadno a lacino. Jak potom hovořit
o vzácnosti?
Zkoušejme se tedy opatrně ptát. Třeba takto: vzácná
je mysl otevřená opravám a nápravám. Dokážeme-li dát
lepšímu pokrmu přednost před horším, proč se nena-
přáhnout po lepším myšlení oproti horšímu? Netuším
ovšem, jak to učinit skutkem ve velkém. Vždyť už
komunistický režim se pokusil prosadit marxistickou
myšlenku, že člověka je třeba osvobodit od falešného
vědomí. Mimochodem je i na tom ještě znát prapodivná
ozvěna starobylé úcty k lidskému duchu a ke slovu, ať
už byl Marx sebekovanějším materialistou. Sám ovšem
bych neměl odvahu a nemám ani prostředky kupříkladu
k založení Ústavu pro vymycování chybných názorů,
i když by věcně vzato mohl mít nepřetržitě co na práci.
A tak ještě alespoň dejme slovo dilematu, schovanému již v úvodním odstavci. Je správné pomáhat druhým
v neštěstí. Je-li hloupost neštěstím, proč od ní druhým
nepomáhat? K náznakům odpovědi na toto dilema jsem
se tu sice odhodlal, ale netuším, co zůstalo ležet ladem.
Vždyť také mne ještě napadá taková nepohádka: Byla
jednou jedna holka hloupá, kterou i druzí za hloupou
považovali. Po létech ale zmoudřela a druhé ani nenapadlo přestat se na ni dívat jako na hloupou, natož aby
si zauvažovali, jak je možné, aby se z hloupého člověka
stal člověk moudrý. Kdo tu tedy je a kdo není hloupý?
Proto tu sáhněme ještě po jedné nápovědě… od J. W.
Goetha: „V kom je mnoho co rozvíjet, ten sebe a svět
pochopí teprv později.“
Jiří Hoblík
SLOVO NA CESTU
O penězích
Láska k penězům roste, jak přibývá dalších peněz.
Iuvenalis
Peníz je nejvyšším králem,
ten celému světu teď vládne. Walther
Občané, občané, nejprv si musíte nahrabat peněz
– v ctnost až po penězích přijde. Horatius
Kolik peněz kdo vlastní a ve své pokladně chová,
tolik i důvěry má. Iuvenalis
Komu nepatří nic, ten věří, že nemá co ztratit.
Walther
Když ti peníze chybí, každý tě nerad vidí.
Walther
Moudrost věkù, Praha: Svoboda 1988
37
Putování za Obláčkem
NEJEN DĚTEM
B
I. Jak zjistili, že nemají jména
yla jednou jedna bublinka a jeden bublina. Žili
v malém domečku a bylo jim spolu dobře. Jednoho
dne kolem letěl čáp a zastavil se u nich.
„Ahoj,“ řekl čáp. „Já jsem Karel, jak se jmenujte
vy?“ Bublina s bublinkou se na sebe podívali a ani
jeden z nich nechápal, na co se čáp Karel ptá. „Jaká
jsou vaše jména?“ „My nemáme jména,“ řekl smutně
bublina. „Vy nemáte jména?“ podivil se čáp Karel. „To
je zvláštní,“ řekl a odletěl. Bublinka s bublinou se za
ním smutně dívali. „Jak to, že nemáme jména?“ zašeptala bublinka. „Musíme to zjistit!“ rozhodl bublina.
Zamkli domeček a vydali se hledat někoho, kdo by
jim poradil.
První, koho potkali, byla stará sova. Seděla na větvi
velikého dubu a hlasitě klimbala. Bublina se osmělil a hlasitě si odkašlal. Sova klimbala dál. „Prosím,
paní sovo, probuďte se!“ zavolal bublina, ale bál se
zavolat opravdu nahlas. „Musíme zavolat spolu,“ řekla
bublinka. „Pró-sím-mé, pá-ní só-vó, pró-bůď-té-sé!“
zavolali tedy spolu a sova se probudila. „Dobrý den,
milí přátelé. Mohu vám být nějak nápomocná?“ Sova
si trochu šlapala na jazyk, takže to spíš znělo jako:
mochu fám být nápomocná. Ale bublina s bublinkou
jí rozuměli.
„Potřebovali bychom se dozvědět, jaká jsou naše
jména! Neznáme svoje jména!“ volali bublina s bublinkou jeden přes druhého a skákali, aby je sova lépe
slyšela.
„Neznáte svá jména nebo jste žádná nedostali?“
zeptala se sova, ale znělo to spíš jako: nevnáte sfá
jména nebo sfte žádná nedoftali.
To bublinu s bublinkou zaskočilo až přestali skákat. Bublinka se mračila a bublina zamyšleně koukal
do země. „To my nevíme...“ řekla po chvíli bublinka
zamračeně. „Nevíme...“ opakoval po ní bublina. „Pokud
byste jména měli, ale zapomněli je nebo ztratili, tak by
bylo možné je znovu nalézt. Ale jestliže jste je nikdy
nedostali, tak vám je musí někdo dát,“ řekla sova,
ale znělo to spíš jako: Pokud byfte jména měli, ale
vapomněli je nebo ftratili, tak by bylo movné je vnovu
naléft. Ale jeftlive fte je nikdy nedoftali, tak vám je
mufí někdo dát.
Bublina s bublinkou se smutně šourali lesem
a kopali do větviček a malých kořínků. Byli zklamaní
z toho, že jim sova neporadila, ale spíš je ještě víc
zmátla. „Musíme se ptát dál, dokud nám někde neřekne, jak to s našimi jmény je!“ řekl rozhodně bublina.
38
Další, na koho narazili, byla liška. Čistila si zrovna
svůj kožich a hřála se na sluníčku uprostřed mýtiny.
„Dobrý den, paní liško. Mohla byste nám, prosím,
poradit?“
„Samozřejmě, že vám poradím. Jsem nejchytřejší
zvíře v lese a co nevím, na to velmi rychle přijdu! Povídejte, miláčkové, co máte za problém?“ řekla medovým hlasem liška a v očích jí zlehounka zablýskalo.
„Potřebovali bychom vědět, jaká jsou naše jména!“
volali bublina s bublinkou netrpělivě. „Jaká jsou naše
jména!“
„Vy nevíte jak se jmenujete?“ zvedla liška lehce
jedno obočí. „Každý má přece nějaké jméno. Mně ho
dali rodiče. Proč se nezeptáte svých rodičů?“ Bublina
se podíval na bublinku a zavrtěl hlavou. „My nevíme,
kdo jsou naši rodiče,“ řekla skoro plačtivě bublinka.
„Tolik bychom chtěli mít svá vlastní jména,“ přidal
se bublina. „Najděte svoje rodiče a zeptejte se jich,“
řekla liška a zívla. „Jak je máme najít? Podle čeho je
poznáme?“ ptala se zmateně bublinka. „Budou vypadat podobně jako vy, jen budou starší a možná větší
a budou toho víc vědět a teď mě už omluvte, musím
si jít sehnat něco na zub,“ odbyla je liška a v mžiku
byla pryč.
Bublina s bublinkou chvíli stáli a dívali se směrem,
kterým liška odběhla. „Co když nemáme ani rodiče?“
zeptala se bublinka bubliny. „Musíme mít rodiče, jinak
bychom tady nebyli. Zkusíme doma najít něco, co by
nám pomohlo a pak se budeme muset vypravit do světa
a zjistit, kdo vlastně jsme.“
Stránku připravil T. Najbrt
OZNÁMENÍ
UBYTOVÁNÍ V TELČI
Návštěvníci Telče, města UNESCO, budou mít v tomto roce
příležitost shlédnout Dolnorakouskou zemskou výstavu
„Rakousko a Česko v srdci Evropy“ ve městech Horn, Raabs
a Telč (duben – říjen) s různými doprovodnými akcemi.
FS ČCE v Telči upozorňuje všechny zájemce, jimž může
poskytnout ve svém sborovém domě ubytování, že je
výhodné se přihlásit včas (některé letní termíny
jsou již dnes obsazeny).
SEZNÁMENÍ
Pro společné chvíle, vyplněné třeba procházkami, klidně
s pejskem. je mi 59 let a chůzi mám ztíženou chozením
o berlích. Pokud byste mě rádi poznali, jsem z Prahy 3.
Napište něco málo o sobě a já se vám ozvu. značka: mko
OZNÁMENÍ
SETKÁVÁNÍ GENERACÍ
se v tomto roce konají opět ve dvou termínech:
29. 4.–3. 5. v Horském domově v Herlíkovicích
(téma: Národ – od výlučnosti k rozplynutí) a 22.–25.10.
v Sola fide v Janských Lázních (téma: Konflikty).
Třídenní pobyt (od čtvrteční večeře do nedělního
oběda) je určen lidem střední a starší generace, kteří chtějí
s druhými volně sdílet svoje názory, navzájem se učit
i rozšířit okruh přátel. Není stanovena věková hranice,
setkání jsou zásadně otevřena všem. Důraz klademe na
setkávání ve skupině, kde se scházíme po celou dobu.
Daná témata probíráme z pohledu biblického a z pohledu
osobních zkušeností a prožitků účastníků. Mluvíme spolu
o daných tématech, jak je zachycuje Bible a jak s nimi
zacházejí duševědní obory. Odpoledne jdeme na výlet,
večer bývá spíše oddychový (zpěv, tanec, hry – podle návrhů
účastníků i organizátorů). Setkání nejsou míněna jako
individuální rekreace a nezaměřují se na výběr životního
partnera. Setkání pořádá ČCE, jsou však zcela otevřena
lidem z jiných církví a právě tak jsou vítáni lidé žijící mimo
církev.Program připravuje a vede pětičlenný tým (faráři
Bohumil Baštecký a Jan Trusina, socioložky Hana Janečková
a Jindřiška Seethalerová a psycholožka Bohumila Baštecká).
Pobyt je určen pro pětadvacet lidí. Zájemci se mohou
hlásit u Jana Trusiny (674 01 Třebíč, Palackého 33,
t. 568 821 401, e-mail [email protected]),
který pošle bližší informace a přihlášku.
Evangelický měsíčník
vydává synodní rada Českobratrské církve evangelické
REDAKČNÍ RADA
šéfredaktor: Jan Mamula,
technická redaktorka:
PhDr. Gabriela Fraňková Malinová,
Ivana Benešová, Mgr. Miroslav Brož,
Jiří Hoblík, Th. D., Ing. Bc. Jan Kirschner Ph. D.,
Mgr. Ivo Mareš, Mgr. Miloš Rejchrt,
Mgr. Petr Špirko, PhDr. Petr Veber.
Rozhovor s P. Říčanem
FOTO NA OBÁLCE
Štěpán Mamula, ostrov Bali, Ubud – pláž
grafický design a sazba: Jan Kříbek
Našim čtenářům a předplatitelům
sdělujeme, že složenka s fakturou a údaji
potřebnými k zaplacení bude vložena
do letošního 3. čísla. Prosíme,
dříve neplaťte, k platbě je nutný
správný variabilní symbol.
TISKNE
M.I.B. production service s.r.o.,
Papírenská 1, 166 11 Praha, 6
(ev. č. MK ČR E810)
vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč,
předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč
informace o předplatném podá,
objednávky rozšiřuje
(i do zahraničí) redakce
ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE
Jungmannova 9, p. p. 466,
111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236,
e–mail: [email protected],
http://www.srcce.cz/ceskybratr
vyhrazujeme si právo nevyžádané
příspěvky redakčně krátit
(redakční uzávěrka 23. 1. 2009)
ISSN 1211-6793
CHYSTÁME
Téma: Buďte připraveni dát odpověď
(Misie)
K tomu teze POEV
Rozhovor s P. Černým
Církevní školy v parlamentu
Náš člověk v Belfastu – J. Kirschner
Nad Biblí – J. Otter
Diakonie – Dítě pochybující i hledající