Mravní hledisko skautského životního stylu
Transkript
Mravní hledisko skautského životního stylu
OBSAH: * úvaha (ze sborníku „Jan Písko“) * schůzka ODV * Sv. Václav a národ * 6. část vyprávění br. Fr. Stropka * skauting u nás po „Pražském jaru“ * dokončení recenze od br. J. Čejky * báseň ses. A. Břeňové ___________________________________________________________________________________ Mravní hledisko skautského životního stylu (Jan Písko pro časopis Skauting 1970) Od mládí žije člověk ve třech základních společenstvích, tj. v rodině, potom ve škole (někdy i dříve v jeslích, ve školce, později v zaměstnání) a konečně ve společnosti přátel a lidí, s nimiž má více méně společné zájmy, kde tráví velkou část tzv. volného času. Všechna tato prostředí jej jednak rozhodujícím způsobem formují, jednak je sám – aktivně či pasivně – pomáhá vytvářet. Pro vývoj a život harmonického, šťastného a užitečného člověka je podmínkou soulad v působení jednotlivých vlivů, který je však mnohdy již ve stadiu školní výchovy porušen. Přistupuje-li k tomu prázdnota v mimoškolním společenském prostředí, chybí pak mladému člověku jasná představa jak životního cíle, tak prostředků k jeho dosažení. Psychologové hovoří o odcizení, frustracích a různých komplexech, které motivují mnohdy scestné jednání mladých lidí. Tento problém se projevuje zejména u mládeže od 15 let, která opustila školu a odešla do zaměstnání nebo učebního poměru. Takovému mladému člověku se zdá, že setřásl pouta, když se zbavil přísného oka učitele, a okouší volnosti, domnívaje se, že je nyní všechno dovoleno. Shledá však, že čím více si „užívá“, tím menší má radost a neví kudy kam. Stupňování nevázanosti vede k rozporům se zákonem, vzpouře proti společnosti, ale i k pocitu zoufalství a naprosté beznaděje. Ideály z mládí již nejsou atraktivní, to, co naivně vykládalo dětský svět přece nemůže uspokojit dospělého a dát mu důvod, proč jisté věci dělat má a jiné nikoliv. Lidské vzory přece mají též chyby nebo zklamaly – a tak se rodí apatie, lhostejnost k životu až nenávist ke světu. Chybí autorita, kategorický mravní imperativ, životní cíl, naděje. To vše se nezíská rázem – mravní zásady, pojem dobra, lásky, cti, svědomí vštípené v mládí je nutno s přibývajícím věkem prohlubovat, konkretizovat ve skutcích každodenního života. Jde tedy o charakter člověka, nejen ovšem pro dobu mládí, nýbrž pro celý život. Je jisté, že základ pro formování charakteru je v rodině. Ta dá člověku lásku a domov. Škola má přidat vzdělání a odpovědnost v plnění povinností. Na obojí má navázat výchova ve společenském prostředí, a tu provádí nejúčinnějším způsobem skauting. Ten staví na rodině, předpokládá školu, doplňuje vzdělání, učí sebevzdělání systémem integrální výchovy s využitím všech prostředků kultury a civilizace a konečně vytváří životní styl, nebo lépe – umění života. Postupně se mění postavení člověka v rodině během dospívání. Má stále větší podíl na vytváření rodinného prostředí a také větší odpovědnost, až pak zakládá novou rodinu a stává se sám vychovatelem. Rovněž ve škole postupně přibývá povinností, pak mladý člověk vstupuje do zaměstnání – a nesmírně záleží na správné volbě – a jeho pracovní svět se změní: Jde o to, aby se mu jeho povolání stalo skutečným životním posláním, aby byl schopen pracovní prostředí aktivně přetvářet. Rodinné prostředí si člověk nevolí – to je mu přirozeně dáno. Pracovní prostředí si sice volí do jisté míry – ale společenství v něm již nezávisí na jeho vůli a všechny pozitivní i negativní vlivy pracoviště i spolupracovníků je povinen přijímat a s nimi se vyrovnat. Nejsvobodnější je ve volbě svého začlenění do společenského prostředí. Proto je tak důležitá zásada dobrovolnosti ve skautském hnutí, a s ní ruku v ruce zásada výběru, protože společenství, Strana 1 z 12 v němž se rozhodujícím způsobem formuje charakter člověka, musí klást na své členy vysoké požadavky. Skauting používá k tomu cíli mnoha prostředků, které se mění tak, jak se mění podmínky člověka, když roste, dospívá; mění se jeho zájmy i postavení v rodině i v práci. Po celý život však zůstává trvalý mravní základ, který je integrujícím prvkem výchovy a životního stylu, hlavním požadavkem úspěchu pedagogů a předpokladem štěstí všech lidí. Jeho principem je mravní řád, který je všem lidem společný v hlasu svědomí. Jsou ovšem různé formulace, nepodstatné rozdíly podle náboženských systémů a filozofických a právních směrů, ale podstata je táž (S. Lewis). Tvoří základ bratrství mezi všemi lidmi. Tento mravní řád je konkretizován pro praxi ve skautském zákonu. Nejde tedy jen o zásady vhodné pro výchovu dětí, ale o normy pro celý život. Jsou to pravidla vhodná nejen pro skautskou organizaci, ale pro všechny lidi dobré vůle, pokud chtějí žít pravdivě a v míru. K plnění tohoto zákona se zavazuje mladý junák slibem dobrovolně, ale natrvalo. Pouze tehdy, když naplňuje zákon, je skautem, čestným charakterním člověkem, nezměnitelně věrným ideálům dobra, na něž přísahal. Pouze tehdy je užitečným členem lidské společnosti a dobrým občanem státu. Pouze tehdy je šťastným a svobodným člověkem. Celý systém skautské výchovy, rozpracovaný pro jednotlivé věkové stupně, vytváří vhodné prostředí organicky složených malých kolektivů, které se samy spravují. Vytváří se tradice: sice starší odcházejí a mladší přicházejí, ale ve skupině jsou vlastně „vždy noví, ale stále tíž“ (V. Fanderlík). Kontinuita prostředí je sledována kontinuitou ve výchovných principech: stejné zásady získaly chlapce pro junáctví jako vlče, vedly ho jako junáka – a to je nejdůležitější – musí ho převést v kritickém věku dospívání a osvědčit se mu pro celý život. To se ovšem děje na půdě téže skautské rodiny, v níž chlapec postupně dorůstal v muže. Co v mládí dostal, to jednou jako činovník vrátí. Jen formy, prostředky, metody jsou tak rozmanité, jako život sám. Vlčáctví je jakási propedeutika, junáctví znamená všeobecnou všestrannou skautskou výchovu, i když zde již v odborných zkouškách je základ určité specializace. Důležitá je spolupráce se školou, volba povolání, a ovšem vnášení skautského ducha do rodiny podle zásady, že junákovy povinnosti začínají doma. Pak přichází dospívání, kolem 15 let změna a diferenciace pracovního prostředí a též změn a rozdílnost zájmů. Skautský program vede stále více k sebevýchově. Zachovává ovšem své specifické rysy, zejména pobyt v přírodě a vřelý vztah k ní – vždyť ona je skautu druhým domovem, umožňuje odpočinek i nápravu civilizačních škod a odcizení moderní doby. Není útěkem od životní reality, je přirozenou školou, kde člověk získává schopnosti přetvářet prostředí svého pracoviště i svého domova ve smyslu humanitních ideálů a sociální spravedlnosti. V jednotlivých skautských disciplínách však dochází k výrazné specializaci. Ta je jistě technického rázu, jako např. skauting vodní, letecký, motoristický atd. Avšak je nutno vytvářet též speciální programy kulturní, tj. literární, výtvarné, hudební, filozofické, přírodovědné, zdravotnické apod. Jednak se tím zvýší kulturní úroveň mládeže a talentovaným se pomůže s volbou povolání, jednak specializované skupiny budou poskytovat instruktory a program junáckým oddílům. Hlavní však, co od nás dospívající mládež čeká a čím jsme jí povinni, je orientace mravní. Znamená aplikaci skautského zákona v každodenní problematice. Rover je stále ve službě svým bližním a učí se realizovat získané mravní zásady i technické dovednosti v praktickém životě. Tento věk je též cílevědomou přípravou na manželství. Zatímco výchova do 15 let již z psychologickopedagogických důvodů byla přísně nekoedukovaná, u roverů do plnoletosti jsou sice oddíly rovněž oddělené, ale činnost má být vhodným způsobem v obou kmenech koordinována v rámci střediska – ovšem s přísným šetřením 10. bodu skautského zákona. V tomto prostředí mají mladí lidé možnost se poznat a navázat přátelství s předpokladem pro budoucí založení šťastné rodiny. Ta je přece základem společnosti, a proto i činnost dospělých skautů musí vést též k jejímu posilování. Bude to jistě život klubovní, pro oba kmeny společný, pro který bude třeba nalézt vhodné organizační formy. Budou volnější než u mladších skautů. Umožní plné rozvinutí společenského života ve smyslu rekreačním i kulturním – a hlavně zachovají ducha bratrství a věrnosti skautským mravním ideálům po celý život. Skauting mnohde jistě přijme velmi rozmanité formy podle charakteru prostředí, které i v podmínkách továren, ústavů, léčeben, velkých měst a sídlišť bude přetvářet ve jménu radosti a lásky. Vkusný způsob bydlení, osobní vztahy na pracovišti, poměry v rodině, v domě, výchova dětí, využití volného času, sebevzdělání i poznávání cizích krajů – to všechno může provanout dech dávného táborového ohně, vůně lesa a ozářit slunce životního optimismu. To je skutečný skautský Strana 2 z 12 životní styl. Jeho základ je uvnitř v srdci a navenek se projevuje sbratřením všech lidí dobré vůle na celém světě. (Bratr Jan Písko, emerit. místostarosta Junáka a čestný vůdce Svojsíkova oddílu, † 19. 5. 2012). Zdroj: http://www.skaut.cz/kmendospelych/easyfile/file.php?download=20120920074807333 . Hlavní témata jednání odboru duchovní výchovy na listopad 2012: - výsledky prvního semináře ze „4kurzů“ pro skautské vedoucí (Plzeň) - příprava 2. kola Stezky písmáků - dokončování odborek v duch. oblasti _________________________________________________________________ O významu tradice sv. Václava pro národní myšlenku Jsou národové v Evropě, kteří mají od dob středověkých světce podobného významu a kultu, jako my ve sv. Václavovi. Ale není, tuším, národa, jehož úcta by takovou měrou soustředila se k jediné postavě, takovou měrou plnila po všecky věky veškerenstvo národní společnosti, která by měla tak slavné středisko kultu, jako je hrad pražský s katedrálou sv. Víta a kaplí svatováclavskou nad hrobem světcovým ve víc než tisícileté metropoli země. A jistě není národa, který by se mohl pochlubiti tak starobylou a tak slavnou hymnou národní, jako je chorál svatováclavský, písní starou víc než šest století, jež nese se nám z hlubin minulosti, nasycena modlitbami věků, vždy znovu a znovu spojujíc v jedné prosbě a jedné myšlence nové pokolení národní s generacemi předků, s tou daleko větší a početnější obcí kmenovou, jež žije jen ve vzpomínce a paměti. Vyložil jsem jinde, že je to síla a vůle národního vědomí, jež je nosnou silou, bijícím srdcem našeho dějinného života, řekl jsem výše, že tradice svatováclavská je v nejvlastnější podstatě výrazem touhy po nadpřirozeném posvěcení, po nebeském autorisování, po zbožnění citu a vědomí národního. Ta snaha smířiti a spojiti v jedno profánní a svaté, lidsky národní a božské měla a musila míti nemalou sílu mravněvýchovnou: nemohla dovolávati se pomoci svatého patrona národního, leč tam, kde modlitba její byla srovnatelna se zásadami práva a pravdy. V tom záležela nepochybně a z velké míry i síla nábožensky ukázněného nacionalismu minulosti. Že v tomto požadavku, v tomto chápání národní myšlenky jako myšlenky mravní, jako programu práva, spravedlnosti a nenásilí, shodli se s tradicí svatováclavskou noví velcí vůdcové a zakonodárci vůle národní, jež nám dalo 19. století, prozrazuje, že v myšlence svatováclavské jsou hodnoty, jež odpovídají stále reálným požadavkům přítomnosti. To všechno, nejen city piety a sentimentality, je zárukou, že úcta ke sv. Václava nevymizí z této země. Přejeme si, aby i nadále žila a sílila jako posvěcení cítění národního a zduchovnění pout, jež spínají v jedno národ český z časových dálek desíti století. A chceme věřit se zbožně věřícími, že sv. Václav i v druhém tisíciletí své vlády neodepře podpory české zemi, otevřené s důvěrou, v naději na pomoc jeho, osudům budoucnosti. Zdroj: http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/3373-josefpekar-o-vyznamu-tradice-sv-vaclava-pro-narodnimyslenku.aspx Prof. PhDr. Josef Pekař (12. dubna 1870 Malý Rohozec – 23. ledna 1937 Praha), český historik přelomu 19. a 20. století, rektor Univerzity Karlovy (1931-1932). Strana 3 z 12 Homilie o slavnosti sv. Václava 2012, Stará Boleslav Na toto místo se vracíme rok co rok. Přicházíme sem na den sv. Václava, který se stal dnem české státnosti. Připomínáme si zde počátky našeho státu a našich dějin. Celé naše dějiny tu však nezačaly. Naše dějiny nezačaly bratrovraždou. Začaly dávno před tím. V příštím roce si připomeneme příchod sv. Cyrila a Metoděje, jejich zakladatelské dílo kulturní a státoprávní, jejich význam pro slovanský svět, střední Evropu a Evropu vůbec. Jako zvláště významné pro nás si budeme připomínat, že pokřtili Václavova děda, knížete Bořivoje a jeho ženu sv. Ludmilu. Ani při tom však nebudeme u počátků národních dějin, protože ty sahají ještě dál a mizí někde v nepaměti. V dějinách jedinců i národů jsou velké, někdy osudové křižovatky, na nichž se rozhoduje o budoucnosti. Zde stojíme na místě jedné z nich. V předvečer osmadvacátého září r. 935 (dlouho jsme mysleli, že šlo o rok 929) se při hostině v hlavách Čechů rozhodovalo o směru, kterým se vydat. Předáci seděli u bohatých stolů, mluvili o bezvýznamných věcech, žertovali a bavili se. Věděli, že panuje napětí, že něco je ve vzduchu, ale jedli a pili. Jejich mysl se zvolna kalila a po straně se vyslovily cynicky zlé názory. Jaké cesty se tehdy nabízely? Cesta Václavova, náročná mravními zásadami, zdlouhavá hledáním a vytvářením smíru, cesta zušlechťující, cesta křesťanské pravdy a lásky. Jinam směřovala cesta Boleslavova, cesta rychlá, cesta kruté moci a hrubé síly, cesta, k níž hleděli lidé závistiví a mocichtiví. Ráno, ještě pořádně nezačal den, bylo o cestě rozhodnuto. Smrtící ranou do zad v přichystané léčce. Národ se rozdělil. Část jásala, podstatně větší část stála zděšena. Historikové řeknou, že to byl rázný a rozhodný Boleslav, kdo tehdy pevně vykročil k dotvoření vznikajícího státu. Zároveň ovšem přiznají, že Václav je symbolem pravého směřování našich dějin, protože bez pravdy, bez lásky, bez smíření a sebeobětování neexistuje dobrá budoucnost. Máme tisíciletou zkušenost, kam vede směr cesty Boleslavovy. Víme, co nás stály návraty ke směru Václavovu. Vždy jsme se k němu vrátili, ale co životů to stálo! Tolika statečných mužů a žen, tolika nevinných dětí! Tato tisíciletá zkušenost varuje a bolí. Odpusťte, že při této slavnostní chvíli Vám říkám takové závažné a nepříjemné věci, avšak mou povinností biskupskou, občanskou i prostě lidskou je upozornit, že stojíme nikoli na křižovatce staré, ale na křižovatce zcela aktuální. Cítíme nejistotu. Svoboda, ve které jsme se nenaučili poctivě žít a nedovedeme s ní zacházet, se nám nelíbí. Rozhlížíme se, na koho to svést. Nedovedeme si přiznat, že na krizi morálky, která je kořenem všech problémů naší společnosti, neseme vinu všichni: je mezi námi příliš mnoho lidí, kteří nepracují poctivě, příliš mnoho lidí, kteří chtějí žít na účet druhých, kteří chtějí druhé ovládat, kteří nemluví pravdu a nedrží slovo, kteří jsou lhostejní vůči svým starým rodičům, nestarají se o své děti, hazardují své, ale hlavně cizí životy bezohlednou jízdou na silnicích a bezohledným chováním vůbec. Nekonečný by byl takový výčet. Netvrdím, že jsou takoví všichni, určitě je to menšina, ale zlo menšiny poškodí všechny, zvláště když většina je k tomu pasivní. Nedivme se tedy tolik, že věci jsou takové, jaké jsou. Že image naší země v zahraničí je silně pošramocená. Je to naší vinou, že se nám svoboda změnila ve svévoli. Stále víc jsou slyšet hlasy, že demokracie je špatný systém. Ale pozorně uvažujme, jaká je alternativa. Jestliže se nám nelíbí svoboda, co chceme – nesvobodu? Jestliže demokracie je špatná, co chceme – diktaturu? Mluvím o tom záměrně, protože taková nebezpečí, bohužel, vidím. Jsou jako stíny na okraji, ale dají se rozpoznat. V současném sporu o církevní majetek mě tolik nezajímá ten majetek, ale to, jakým způsobem chtějí někteří lidé vládnout. Ze zkušenosti víme, že církev přežije i bez restitucí; Bůh se vždy o ni postaral a opět postará. Avšak mnohem závažnější je to, co vyhřezlo kolem celé kauzy. Z osobní paměti i ze znalosti našich dějin víme, co vyroste ze špíny, lži, podněcované závisti, z nereálných líbivých slibů.Vždycky z toho vzejde pošlapání práva, zvůle, nesvoboda a bída. Tak začínaly obě diktatury minulého století, nacizmus i komunizmus. Nedopusťme, aby jako následek naší morální krize a proto nezvládnuté svobody a demokracie se objevila nějaká diktatura další. Proto Vám radím, proste sv. Václava o jediné. O statečnost při obhajobě Pravdy, Lásky a Svobody a o zdravý rozum pro nás všechny. Amen. Římskokatolický biskup plzeňský František Radkovský Strana 4 z 12 6. ODDÍLOVÉ VÝPRAVY (autor: František Jiří Stropek – Bobr) „Na příští schůzce se už musíme konečně pustit do třídění materiálu z výprav,“ prohlásil rezolutně Pižla, náš oddílový „vědátor“ a správce sbírek, „protože se už nemůžu koukat, jak se to tady všechno hromadí bez ladu a skladu v krabicích!“ Ostatní hošani sice brblali a prohlašovali, že to přece není tak zlé a že to ještě může docela dobře počkat, ale zasáhl vůdce oddílu: „Pižla má pravdu. Za chvíli si už nebudete pamatovat co k čemu patří, zvlášť když u mnohých nálezů nemáte ani popisky. Taky zimní schůzky v klubovně pomalu budou končit a začneme zase pravidelně vyrážet do přírody, a tak bychom se k třídění nasbíraného materiálu už nadlouho nedostali.“ Pižla se zatvářil vítězoslavně, že ho vůdce podpořil a on konečně bude mít svěřené sbírky v pořádku A tak hned na příští schůzce jsme se rozesadili kolem stolu, vyráběli z papíru skládané krabičky různých velikostí a ukládali do nich ptačí pírka, skořápky vajíček, uhynulé brouky a další drobnosti, které jsme opatrně vyndávali z velkých krabic. Také jsme umisťovali na listy papíru vylisované rostliny a listy, zatím uložené uvnitř novinových archů, a vkládali je do herbářových desek. Ke každému nálezu bylo nutno připojit popisku s údaji kdy a kde jsme ho našli a samozřejmě název exponátu. To obstarával Bóža, protože měl pěkné písmo. Však se také později stal typografem a pracoval v tiskárně. Některé údaje chyběly, proto občas nastalo dohadování a upřesňování, které se měnilo někdy až v prudkou hádku. Pižla do toho vždycky vpadl: „Tak vidíte, truhlíci, co jsem vám říkal. Teď se ukazuje, jak mizerně jste psali poznámky a houbeles si pamatujete. Já se z vás zblázním. Takhle tu sbírku nedoděláme ani do Vánoc!“ „Jen aby ses náhodou nerozsypal, ty rozumbrado,“ vrčel Kropínek, „však vono se to vyvrbí i bez toho tvýho fňukání a láteření.“ „No, na to jsem teda zvědavej,“ soptil dál Pižla. „Však ty nejsi vo nic lepší než my. Na těch výpravách jsi byl přece s náma.“ „Tak jsi moh´ tehdy něco říct, ne?“ „A některý poznámky jsme taky v rychlosti všelijak nastrkali do kapes nebo do batohů a ty se poztrácely.“ „V tom fofru na cestách přece nebejvalo na všechno ani dost času.“ Tak se ozývaly hlasy chlapců na Pižlovu adresu. Pak vřava utichla a všichni zase sklonili hlavy nad prací, která pomalu mířila ke zdárnému konci. Do nastalého klidu se ozvalo hlasité cvaknutí kliky a vzápětí nápor na dveře, které se prudce rozletěly. Všichni jsme sebou trhli a udiveně zírali, jak se do klubovny řítí do kabátu, čepice a šály zachumlaná postava. „Óóóch, kdopak nás to ráčil poctít svou návštěvou?“ vykřikl Míša. „No ovšem, náš Pan lord Mikádo se poněkud opozdil, protože ho sluha včas nevzbudil a nevypravil na cestu, že?“ pitvořil se Kropínek. Bóža vypálil: „Jakoupak vtipnou výmluvu sis dneska pro nás přichystal?“ Mikádo opravdu chodil na schůzky tu s malým, jindy s dost značným zpožděním. Pokud jsme pobývali v klubovně, dalo se to vydržet. Horší to bylo, když se vyráželo na výpravu a Mikádo nikde. Někdy jsme už mysleli, že nepřijde, a vydali jsme se na cestu. Teprve po delší době se za námi ozývalo volání věčného opozdilce, takže jsme museli zastavit a počkat, až dosupí, celý zbrocený potem. Nejhorší to však bývalo, když jsme měli sraz na nádraží, pan výpravčí už kráčel s plácačkou a oddílový vůdce k němu musel běžet s prosbou, aby ještě chvíli počkal, že jeden člen oddílu se opozdil. Všechny naše domluvy a trapasy s jeho pozdními příchody jej však nevyléčily z té jeho „choroby“. Vždycky prosil za odpuštění, sliboval, že už se to víckrát nestane. Nějaký čas to dodržel, ale pak najednou zase svůj slib porušil. Inu, Pan lord Mikádo! Mikádo jen mávnul rukou a pomalu odkládal svršky na věšák. Beze slova přistoupil ke stolu, hodil na něj jakousi dost objemnou knihu a rozvalil se na židli. Po krátkém mlčení, aniž by jakkoli zareagoval na poznámky členů oddílu, prudce vstal a pronesl do nastalého ticha důležitým tónem „Tak, milá mládeži, dnes jsem objevil na naší zahradě ježka.“ „No, to je nám novina,“ uchechtl se Bóža. Strana 5 z 12 Všichni čekali, jak bude Mikádův teatrální výstup pokračovat a s čím nás chce ohromit. Po významné odmlce Mikádo dál hrál roli přednášejícího vědátora: „Z této odborné publikace si dovolím citovat fakta, která popírají obecně uváděné a kresebně dotvářené nepravdy o méně známém tvoru živočišné říše - JEŽKOVI.“ Pobaveně jsme sledovali Mikádům proslov a on pokračoval a současně nahlížel do knihy: „Vy se ovšem nenechte vyrušovat ze své bohulibé činnosti, k níž se za chvíli též připojím. Údaje z mé přednášky totiž zapíši na popisku k několika ježčím bodlinám a chloupkům, které jsme nedávno přinesli z mrtvého ježka. Právě nyní, kdy se zabýváte tříděním sebraných přírodnin a poznatků, vám přispěji výtahem z této knihy. Nuže, slyšte. Lidé se domnívají, že ZNAJÍ JEŽKA i jeho způsob života. Mají představu, že je to roztomilý nemotora, který se před nebezpečím skulí do pichlavé kuličky, sem tam si napíchne na bodliny jablíčko, které si odnese a pak sní. Ale vážení, to je VELKÝ OMYL! Ježek vyvíjí aktivitu za soumraku a v noci a na lovu za potravou je velmi úspěšný. Pohybuje se opatrně, špičatým čumáčkem větří a hbitě prohledává listí, trávu i hlínu, aby našel - co? Jablka? NIKOLIV! Jeho potravou jsou žížaly, brouci, housenky, slimáci a hlemýždi. Ale pozor! Vypije i nalezená vajíčka a sežere také mláďata ptáků hnízdících na zemi. Je však též mrchožroutem a klidně si pochutná na mršině. Tento velký jedlík naběhá za potravou až tři kilometry v okruhu padesáti hektarů. OVOCE, milí přátelé, však rozhodně do jeho jídelníčku nepatří, ačkoli to ilustrátoři knížek úporně odmítají připustit a ježka bez jablka napíchnutého na bodliny prostě nenakreslí a nenakreslí. Ježek se v aktivním období musí pořádně zásobit, aby mohl zimu prospat a přestát bez úhony. Je samotář, který ve dne spí někde v úkrytu. Pouze o námluvách vyhledává samičku, která mívá asi tři mláďata, slepá a holá. Zpočátku měkké bodlinky jim vyrážejí už od druhého týdne života. Samice mláďata kojí asi měsíc a pak je začíná vodit na výpravy za potravou. Mláďata musí do zimy nabrat váhu asi 500 gramů, jinak ji nepřežijí. Na závěr ještě dodám, že ježci jsou velmi odolní vůči nejrůznějším jedům, takže mohou bez problémů lovit i jedovaté hady.“ Mikádo očekával velký aplaus, ale místo toho byl pohnán do práce rezolutním výrokem: „Tak jsi se vykecal, a tedˇ je nejvyšší čas, abys to všechno začal psát na popisku k těm bodlinám!“ „Inu, tady se člověk žádnýho vděku nedočká!“ rozpřáhl ruce Mikádo s očima obrácenýma ke stropu klubovny. Pak žuchl na židli a dal se do psaní. Skauting po „Pražském jaru“ Junák v letech 1969 – 1970 Během rychlé avšak krátké obnovy v letech 1968-1970 doslova vzplálo nadšení pro skauting, a tak se skautskými vůdci opět stali všichni, kdo přežili léta první totality, a to jak ti „s lilií pod klopou“, tak ti, co s režimem „vycházeli“, skauti - „reformní komunisté“ i pronásledovaní odpůrci režimu ze skautských řad. Junák v sobě nesl, obdobně jako celá česká společnost té doby, svoji rozporuplnou minulost co do problematické a kompromisní podpory „socialismu s lidskou tváří“. Vždyť i v tehdejším skautském slibu měla naše (nakonec Strana 6 z 12 „federativní“) republika přívlastek „socialistická“. V důsledku všech změn a sovětské okupace v r. 1969 byl Junák „zrušen vlastním rozhodnutím“, což ukázaly události, které jeho třetí likvidaci nakonec charakterizovaly. Ústřední rada Junáka v Praze, složená ze skautek a skautů, vykonávající pokyny politických orgánů (jak uvádí některé zdroje ze 60 % komunisté), dne 15. září podala na Ministerstvo vnitra dopisem, podepsaným tzv. úřadujícím předsedou, že k tomuto dni „v souladu s usnesením ÚV KSČ ze dne 17. 11. 1969 a s usnesením Federální rady dětských a mládežnických organizací ze dne 31. 1. 1970 … ukončily svoji činnost všechny orgány Junáka a to okresní složky v červnu 1970, krajské složky do srpna 1970 a Ústřední rada Junáka na své závěrečné schůzi dne 1. září 1970, s účinností pro všechny své orgány od 15. září 1970.“ Rudolf Plajner se po podepsání kompromisního dokumentu o splynutí Junáka s Pionýrskou organizací a po jeho následně nepřijaté abdikaci se stal v důsledku svého podpisu členem Ústřední rady „Pionýra“, což je dodnes předmětem někdy až dosti vzrušených diskusí, a to proto, že se všem, kdo kdy přešli do Pionýra a nebyli tak vystaveni pronásledování, nepodařilo zachovat „pravého skautského ducha“ a přitom navenek vycházet s „normalizačním“ režimem. Zastánci „nekompromisního“ skautingu upozorňují na to, že vždy bojovně ateisticky a podle ideologie komunistické strany třídně vedený Pionýr zákonitě musel poznamenat negativně skauty a skautky, kteří měli být v souladu se skautskou ideou vychováváni tolerantně vůči náboženské víře a bez někdy do dětských hlaviček doslova „vtloukané třídní nenávisti“, nýbrž naopak k přátelským postojům vůči svému okolí. Je smutným faktem, že, byť jen sporadicky, dokonce i dnes na webové diskusi Junáka zazní tyto „falešné tóny“ a dávají tak těmto kritikům za pravdu. Lépe na tom byli ti, kdo se svými svěřenci přešli např. do Turistických oddílů mládeže, tělocvičných jednot apod.; řada skautských vedoucích pokračovala ve výchově mládeže „pod střechou“ církví, které měly se skautingem dobré zkušenosti dříve, i když jejich duchovní správa nesla v důsledku toho značné riziko a nevyhnula se negativním dopadům. V roce 1970 byl vytvořen také zvláštní Svojsíkův oddíl, jehož členy se doživotně stali zasloužilí činovníci a členové Junáka, a to včetně tehdy současných a později „bývalých“ členů KSČ. Dnes však, poté co většinu členů tvoří dnešní i bývalí nestraníci, je již usneseno, že i bývalé členství v KSČ je překážkou k udělení členství ve Svojsíkovu oddílu (neboť toto členství je chápáno jako vyznamenání za věrnost všem skautským zásadám bez výjimky). Tento názor se opírá také o zásadu WOSM, že skaut nemůže být členem politické strany, jejíž ideje jsou v rozporu s idejemi skautského hnutí, vyjádřenými konkrétně skautským slibem, zákonem a základními principy skautského životního stylu. Skutečnost, že skautské organizace dodnes nejsou ve světě povoleny v několika totalitních zemích, toto stanovisko jen podporuje. Třetí obnova Junáka Všechny tyto obtíže či rozpory se naplno znovu projevily při poslední obnově Junáka resp. skautského hnutí v roce 1990. Do znovuobnoveného Junáka se začaly vracet oddíly, které přečkaly normalizaci, obnovovaly se oddíly, které zůstaly v „ilegalitě“, a všichni získávali nové členy z řad dětí a mládeže. Někteří však se do Junáka nevrátili – zůstali v organizaci, která se přeměnila ve sdružení Pionýr, v Sokole a jinde. Významnou roli při obnově skautského hnutí v ČR po listopadu 1989 sehráli skauti – členové sdružení ČIN, kteří již v první polovině roku 1989 začali ilegálně vydávat „skautský časopis ČIN“ ten přinášel kritické příspěvky; vedle výchovných a historických skautských textů to byly také příspěvky, týkající se problémů polistopadové obnovy českého skautského hnutí a úlohy skautůkomunistů a spolupracovníků StB v něm. V první polovině devadesátých let dvacátého století byl poté ustaven „Skautský oddíl Velena Fanderlika“, dodnes sdružující skauty - politické vězně komunistického režimu a skauty, persekvované komunisty. Jeho badatelská dokumentační skupina se dlouhodobě věnuje studiu skautského odporu proti komunistické totalitě a pronásledování skautů a skautek komunistickou Státní bezpečností. Z této „dílny“ bylo již vydáno pět sborníků. Prokázala se skutečnost, že v Junáku zůstali někteří členové, o kterých se našly doklady o spolupráci s komunistickou tajnou bezpečností – někteří se soudně domohli očištění, avšak zůstaly také ne zcela vyjasněné případy přímé účasti některých osob na druhé a třetí „likvidaci“ skautského hnutí, motivované politickým trendem doby; tito aktéři dob nedávno minulých však postupně odcházejí na věčnost. Najdou se odkazy, že komunističtí skauti a skautky byli přesvědčení, že konali čestně, tj. v souladu se svým (politickým) přesvědčením, nicméně i těm, Strana 7 z 12 v nichž se „hnulo svědomí“ a mohli se po poslední obnově Junáka podle svých sil a dle situace v jejich okolí účastnit skautské činnosti, již zůstal určitý „cejch“. Není známo, že by někdo z nich podal svoje svědectví tak, jako to např. otevřeně vylíčil např. spisovatel Ivan Klíma. Souběžně s prvními dvěma roky, kdy federální československé skautské hnutí vedl náčelník Václav Břicháček, již probíhal proces, který postupně vedl k rozdělení Československa a s ním i k rozčlenění skautského hnutí na Junáka v České republice a Slovenský skauting na Slovensku; to bylo zvláště v Čechách spojeno s dalším tříbením na zmíněných politických a náboženských základech. V roce 1992 Junák opustili adventističtí skauti a skautky a založili vlastní sdružení „Klub Pathfinder“ (členy „svého“ mezinárodního hnutí se stali v r. 1994). Řada protestantských skautů a skautek se postupně uplatnila také mimo Junáka jednak v organizaci Royal Rangers a také v odnoži nazvané YMCA-skaut, nehledě na tu část, která začala naplno pracovat v charitativních organizacích a v Junáku již přestala být členy. Projevil se však také - jaksi „neutrální“ - trend: někteří činovníci Junáka se i po třetím obnovení Junáka silně zasazovali o „zastřešení“ mládežnického hnutí - tj. o zřízení reprezentační organizace České rady dětí a mládeže (ČRDM). Vznikla v roce 1998 a dodnes působí jako „… platforma, jež sdružuje a podporuje valnou většinu celostátních a zároveň i mnoho regionálních a místních sdružení dětí a mládeže.“ Organizuje celostátní akce, jedná s vládní a parlamentní úrovní i s některými mezinárodními organizacemi. To však podle tradičně, v pravém smyslu konzervativně a demokraticky smýšlejících skautek a skautů znamenalo a dodnes znamená, že se Junák nerozešel úplně s minulostí a nesleduje plnou nezávislost (obdobně jako se s ní, z počátku ani slovně ani ve svém „staronovém“ vedení, nerozešel „nový“ Pionýr; obě organizace jsou přitom zakládajícími členy ČRDM). Různorodé reakce na změny po r. 1989 se odrazily ve vývoji, v podstatě obdobném počátečním létům skautingu v první ČSR – vedle zmíněných sdružení Klub Pathfinder, Royal Rangers i YMCA-skaut byly založeny také další skautské organizace, které nesouhlasily s liberálním vývojem v Junáku – jsou to sdružení: Skaut-český skauting ABS, Svaz skautů a skautek České republiky a Asociace skautů a skautek Evropy. Kromě toho se obnovil i skautský spolek „Harceři“, sdružující na severní Moravě děti a vedoucí skauting pěstujících občanů polské národnosti v ČR. S rozvojem neformálních styků v rámci Evropské unie prokazují skautská hnutí v Německu a Rakousku zvýšený zájem o spolupráci se skautským hnutím v ČR. Svoji činnost mj. obnovila také Liga lesní moudrosti. I když ve svém celku nemají ani skautské organizace činné mimo Junáka - svaz skautů a skautek ČR - brány na počet členů všechny spolu - zdaleka srovnatelný počet členů, znamenají trvalou připomínku toho, že se sice dají konflikty postojů řešit kompromisně, nicméně zároveň ukazují, že kompromisy resp. na druhé straně nesmiřitelná stanoviska vedou vždy jen ke štěpení. Také z hlediska mezinárodního sesterství a bratrství je situace „nerovnovážná“, protože světové organizace WOSM a WAGGGS trvají na pokud možno jediném zdůvodnitelném zástupci za daný stát, jímž je stále jako největší sdružení Junák (vytvořit s ostatními skautskými organizacemi v ČR skautské sdružení se bohužel nepodařilo a vyhlídky do budoucna nejsou valné). Z hlediska nesporného náboženského základu skautského hnutí musel však Junák, chtěl-li zůstat národní organizací účastnou ve světovém skautském hnutí, hledat schůdné řešení z hlediska jeho požadavků, a to ještě v době, kdy byli adventističtí členové v jeho řadách. WOSM i WAGGGS mají přísnější pohled na slib, než tomu bylo za života zakladatelů Baden-Powella a Svojsíka. Mezinárodní skautské centrály vyžadují, aby byl přijatelným způsobem dodržen slib odrážející tři principy skautingu - povinnost k Bohu, povinnost k ostatním lidem a povinnost k sobě samému). Byli to pracovníci WOSM, kteří hned v r. 1990 pro české a slovenské skautské hnutí upořádali víceúčelový seminář, v němž vysvětlil jak tři základní složky skautské organizace (programy pro mládež, lidské zdroje a výchovu vedoucích a manažerství resp. řízení organizace) tak tři principy skautingu. V návaznosti na tento seminář Duchovní rada Junáka ve složení Marie Procházková a Václav Mucha za lesní školy, Jiří Kolář za metodiku křesťanské výchovy a Jan Pečený za sekci spirituální výchovy, vedená předsedou Jiřím Zajícem, za významné spolupráce zástupců sympatizujících církví (za CŘKat Františka Lobkovicze, za CČE Jaroslava Vokouna, za CČSH Milana Matyáše a za CASD Jaroslava Šlosárka), navrhla znění nového skautského slibu, pro který v Ženevě dne 12. 11. 1992 náčelník V. Břicháček spolu s O. Ďurčanským a F. Lobkoviczem získali Strana 8 z 12 příznivé stanovisko konzultantů WOSM (jehož řídícímu výboru bylo dále uvedené znění v březnu 1993 předáno a souběžně předloženo následujícímu Valnému sněmu - avšak již jen Českého Junáka - ke schválení). Junák a skauting v ČR má budoucnost Dnešní situace není již charakterizována ani v Junáku samotném ani v celém skautském hnutí v ČR tak zásadními spory, jako tomu bylo naposledy v letech devadesátých minulého století. Určitým „staronovým problémem“, na který naráží Junák např. při náboru nováčků – vlčat a světlušek (resp. vodních vlčat a žabiček) anebo při vysvětlování pravidel členství, je skutečnost, že se přednostně nevěnuje naplnění samotného volného času dětí a mládeže, nýbrž že za základní cíl si klade přispívat k jejich výchově a tím doplňovat výchovu v rodině a ve škole, i když samozřejmě působí ve volném čase dětí a mládeže. Počátkem 21. století je největší skautská organizace Junák s počtem členů zhruba 45 tisíc (včetně dospělých) otevřenou liberální organizací, nabízející vzdělávání i výchovu dle osvědčených skautských metod a zásad, a to včetně vlastních skautských oddílů, které mají ve své činnosti zvýrazněnou náboženskou výchovu, aniž by musely mít nějaký zvláštní status (mají však v interním přehledu svůj „příznak“). Junák spolupracuje s ostatními skautskými organizacemi částečně přímo a kromě toho i v rámci akcí ČRDM. Není však ušetřen nových „společenských“ problémů, jako je stále rozšířenější konzumní styl života, který vede rodiny k tomu, aby si „služby“ škol, církví i organizací pro volný čas svých dětí (tedy zjednodušeně i Junáka) prostě „objednávaly“, a to spolu s nebezpečným stylem rozhodování „podle ceny“, aniž by se především hledělo na kvalitu. Není proto divu, že z minulosti stále přetrvávající otázkou je, zda postačí dětem a mládeži „jen vyplnit volný čas“ anebo je i při volnočasových aktivitách mládež třeba skutečně cílevědomě vychovávat. Ačkoliv jsou vodní sporty velice rozšířenou oblastí široce pojaté rekreace i sportovního využití, v Junáku dále zůstávají jako jeho součást vodní skauti. Jsou pro ně charakteristické nejen vodácké doplňky, ale např. také péče o řádný a úplný vodácký kroj patřila od jeho počátků k charakteristickým vnějším znakům vodního skautingu. Posádky, oddíly a přístavy vodních skautů „od jaktěživa“ vzorně pečují o svůj inventář a o vlastní základny. Je ověřeným faktem, že skauting stále nabízí „jako známku kvality“ právě svoje heslo, svoji zásadu dobrého skutku, svůj slib a zákon, to vše spojené s nabídkou pro dospělé, aby se „realizovali“ v dobrovolnické službě. Skutečnost, že se skautské organizace v tomto ohledu často setkávají anebo přímo spolupracují s charitativními aktivitami církví i s akcemi společenství, ochraňujících přírodu apod., je jen důkazem toho, že jsou schopny plnit základní tužby lidských duší, jež jsou (resp. mohou být) ve svém základu málo závislé na konkrétní době a společenské situaci a patří k „dobrým zprávám“, že „férová“ nabídka života ve skautském duchu nachází stále tu správnou odezvu. I když v Junáku jsou – ve stále se zmenšujícím počtu – dosud někteří bývalí členové KSČ (která je zpravidla však vyloučila ze svých řad a pronásledovala je), nejsou dnes zásadní skupinou mezi dospělými politicky orientovaní členové. To však neznamená, že jsou dospělí členové Junáka občansky pasivní – vždyť dokonce řada skautů a skautek, působících jako členové Poslanecké sněmovny ČR, má živý „skautský oddíl“ s čestným členstvím. Pro skauting v ČR příkladem nezlomného skautského ducha stále zůstávají dosud žijící skauti a skautky, kteří zažili druhé nacistické a třetí komunistické persekuce, a přesto nevzpomínají s nenávistí a nesnaží se o odplatu, nicméně stále a vytrvale upozorňují, že tyto osobní i celospolečenské v podstatě tragické zkušenosti nemá zachovávat jenom „suchá“ historie, ale musí být připomínány skautům i občanům jako živé memento - jako výzva, aby se všichni snažili neposkytovat žádnou živnou půdu totalitním metodám, potlačujícím svobodný rozvoj občanské společnosti – a to bez ohledu na to, jedná-li se např. o sdružování k ochraně přírody, o praktikování náboženského života, o osobní vzdělávání či o účast na kulturních akcích apod. Přitom svoji víru „praktikující“ skautky a skauti – alespoň odhadem mezi dospělými – patrně tvoří asi čtvrtinu členstva Junáka. Zůstane-li to tak, má Junák obdobně jako další spolky jako je Klub českých turistů, Sokol, YMCA nebo YWCA či další skautská sdružení i jiná občanská společenství dobrou příležitost skutečně být Strana 9 z 12 opěrnými sloupy nebo ještě lépe živnými kořeny soukromého i veřejného spolužití, a to od dětství až po zralý věk občanů naší vlasti. Dokončení 3-dílného kompilátu (zde v NDS s malými úpravami), které napsal pod názvem „100 let skautingu jako občanské iniciativy“ pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry Vladislav Jech-Kamzík (korigovali: Jiří Čejka-Péguy a Hana Bouzková-Ezop). _________________________________________________________________ Eduard Vallory: WORLD SCOUTING, Educating for Global Citizenship (PALGRAVE MACMILLAN, New York 2012, xx a 236 stran)- dokončení Druhá kapitola (str. 51-103) je nazvána Ideál, hnutí, organizace. Nejprve jsou diskutovány základní charakteristiky skautingu: definice, co je skauting – vysvětluje k tomu se vztahující pojmy jako hnutí, výchovné, neformální, institucionálně organizované, samosprávné, nezávislé a nepolitické, hnutí mladých lidí a pro mladé lidi včetně úlohy dospělých v něm, založené na dobrovolném členství, otevřené každému; účel (proč existuje) a principy (hodnoty, na kterých je skauting založen) – podrobně rozebírá základní principy skautingu, skautský slib a skautský zákon; výchovná skautská metoda – zde autor navazuje na základní principy, z nichž se v podstatě skautská metoda odvíjí, diskutuje učení činností (learning by doing), týmovou práci v malých skupinách, aktivní spolupráci mládeže s dospělými, progresivní samostatný rozvoj, přírodu a venkovní aktivity. Autor představuje skauting jako vysoce intuitivní výchovné hnutí, skauting chápe v souladu s B-P spíše jako hnutí než organizaci, a vysvětluje výchovné působení, smysl, cíle a „kouzlo” skautingu. Autor popisuje, jak skautské organizace pracují ve městech, v jednotlivých státech a na celém světě, tedy v podstatě v místních seskupeních (především družinách a oddílech) a národních asociacích, otevřeně diskutuje problémy zemí a států, kde existuje více než jedna asociace, zemí, kde působí federace na náboženských základech, a zemí s federacemi založenými na kulturních nebo na kulturních a náboženských základech. Vyjadřuje se ke světovým skautským organizacím, mezinárodní sounáležitosti a otázce spolupráce mezi světovou organizací skautů WOSM a světovou organizací skautek WAGGGS, které zatím stále ještě působí odděleně, i když úzce spolupracují. Soudí, že toto oddělené působení nemusí být a snad ani nebude navždy. V té souvislosti předkládá současnou strukturu WOSM a WAGGGS a uvádí, jak organizace pracují na úrovni měst, zemístátů a celého světa. Velkou pozornost autor věnuje podmínkám uznávání národních asociací a příslušnosti ke světovým skautským organizacím, včetně rozlišení, co je a co není skauting. Autor se zde rovněž zabývá otázkou náboženství, kultury a tradice, což mohou být pohnutky vedoucí někdy někde dokonce i ke štěpení skautingu. Třetí kapitola (str. 105-167) je věnována globální a místní výchově k občanství. Nejprve jsou diskutovány výchova k občanství a skauting, smysl a cíle výchovy občanů, předpoklady pro výchovu k občanství ve skautingu, zásady stávající společnosti ve vztahu k měnící se – transformující se společnosti. Autor otevírá otázku soudržnosti a roztříštěnosti ve světovém skautském hnutí, problémů skautingu ve Spojených státech a jeho specifik (kontroverze - polemiky a kulturní válka), dále hodnocení duchovního rozměru ve skautském hnutí a vztahu skautingu k církvím, k sociálních hodnotám, kulturních změnám a kritickému myšlení. Závěr třetí kapitoly je věnován místním zdrojům - kořenům, národní příslušnosti a sounáležitosti a globální angažovanosti, tedy mírové kultuře, lidským právům, rozvoji společnosti a legitimitě mezinárodních institucí. V závěrečných poznámkách (str. 163-235) najdeme seznam zemí a teritorií, ve kterých působí skautské asociace, které v současné době patří ke světovému skautskému hnutí, reprezentovanému WOSM a WAGGGS, dále pak obsáhlý poznámkový aparát, doplňující a tím i vysvětlující některé sdělené skutečnosti, rozsáhlou a pečlivě zpracovanou bibliografii a konečně index, který umožňuje dobrou orientaci v textu. Strana 10 z 12 Co říci závěrem? Už před několika roky jsem diskutoval s vnukem B-P Michaelem o potřebě solidní studie svým způsobem vědeckého charakteru (snad to nezní příliš nadsazeně), která by byla zaměřena na filozofii skautského hnutí. Michael tenkrát zdůrazňoval, že skautské hnutí takovou studii potřebuje, ale dosud ji nemá. I když nelze Valloryho disertaci z roku 2007 ani zde z ní odvozenou a diskutovanou - recenzovanou studii World Scouting od téhož autora považovat za vysloveně filozofickou publikaci, svým obsahem ji lze oprávněně chápat jako dosud nejlepší a nejkvalitnější vědecky zpracovanou historickou a sociologickou studii, tedy text na patřičné odborné úrovni, opírající se o autorovy rozsáhlé znalosti a jím provedené pečlivé studium podkladů a pramenů, který kdy byl skautům a skautkám i veřejnosti nabídnut. Autor řeší komplexně celou problematiku historie, filozofie – duchovní podstaty a působení světového skautského hnutí, reprezentované především dvěma organizacemi WOSM a WAGGGS s vědomím skutečnosti, že obě organizace v podstatě založil B-P a obě organizace také dodnes vyznávají téměř shodný skautský slib a skautský zákon i základní principy skautingu. I to samo o sobě je pozoruhodný jev. Recenzovaná Valloryho publikace má skutečně mimořádný význam a kvalitu a lze ji vřele doporučit všem, kdo chtějí hlouběji proniknout, poznat a pochopit podstatu světového skautského hnutí. Oprávněně může sloužit také jako učebnice neformální výchovy ke globálnímu občanství prostřednictvím skautingu. Jde skutečně o nejlepší akademickou studii skautingu, která kdy byla napsána, poskytující dokonalý obraz o podstatě, historii, více jak stoletém vývoji a současnosti i budoucnosti světového skautského hnutí a jeho významu pro lidstvo, založené na autorově vlastní systematické badatelské a vědecké činnosti. Roudnice n.L., srpen 2012, Jiří Čejka – Péguy První běh Čtyřkursu ODV konaný v Plzni skauty, nás očekávala už jen teplá polévka a spacák. V sobotu ráno jsme noční hru zhodnotili a sdělili si osobní zážitky. Následovala aktivita zaměřená na uvědomění si životních postojů a schopnost si je obhájit před ostatními. Čím více lidí, tím více názorů a náhledů na tentýž problém. Leckdo, po vyslechnutí argumentů ostatních, svůj postoj přehodnotil. Jediná přednáška tohoto kurzu byla na téma: ,,Cesty sebepoznání‘‘, kde jsme se dozvěděli bližší informace o temperamentu, rozumových schopnostech nebo charakteru. Mnoho z nás se v některých charakteristikách našlo. Po skvělém obědě a dezertu, myslím, že Když jsme v pátek 12.10 vyrazili směr Plzeň, se někdo vyjádřil, že čekal ,,skautskou‘‘ nevěděli jsme co nás čeká. Měli jsme jen stravu a je mile překvapen, že tomu tak není, neblahé tušení, když jsme se z informačního pokračoval další program. Kreslili jsme mailu dozvěděli, že máme mít věci na postavičky, které měli dané části těla i některé zašpinění a batoh co unese aspoň 15 kilo, že orgány a k nim jsme si pokládali různé začátek bude náročný. A nemýlili jsme se. Jen otázky. Takže kromě zajímavých odpovědí co jsme se sešli na místě v teple základny, vznikla i malá umělecká díla, protože někteří hned jsme byli zase venku. Poslepu a na útěku své panáčky neustále dokreslovali a vypřed krvelačnými Trifidy. Po cestě jsme lepšovali. zdolávali různé překážky terénu, to že jsme se Po aktivitách, u kterých jsme seděli, jsme se neznali a museli jsme činit i různá rozhodnutí. vydali protáhnout ven na pláž. Vyzkoušeli Po dosažení cíle, kdy někteří z nás jsme si uličku a pád důvěry a také běh připomínali spíše tvory žijící v bažinách než strachu. Dostali jsme i návod z hlediska Strana 11 z 12 bezpečnosti a správného provedení u našich oddílů. Před návratem na základnu jsme byli rozděleni na ,,manželské páry‘‘ pro následující aukci hodnot. Dražilo se např. spokojené manželství, schopnost odpouštět nebo smysl pro humor. Některé páry měli jasně promyšlenou strategii, které hodnoty rozhodně chtějí, někdo jich měl vytipovaných více a někdo přihazoval podle momentální ceny a nálady. Většinou jsme se do dražby tak vžili, že jsme se přehazovali v posledních vteřinách, stále jsme přepočítávali peníze a těžce nesli, když se nám něco nepodařilo zakoupit. Po večeři k nám dorazila vzácná návštěva bratr skaut a biskup František Radkovský. Vyprávěl nám o svém životě nebo o Božích cestách, po kterých kráčíme. Bylo to velmi zajímavé a příjemné setkání. Nebyli bychom skauti, kdybychom si nezahráli a nezazpívali. Sobotní večer k tomu byl jako stvořený, a protože jsme byli z různých koutů republiky, zazpívali jsme si písně typické pro jednotlivé kraje. V neděli ráno nás čekala mše svatá, na kterou jsme vyrazili mimo základnu a byli jsme místními velmi vlídně přijati. Zajímavostí byla skvělá kapela, která mši doprovázela, ale také ohlášky, které byli skoro stejně dlouhé jako bohoslužba. V další části programu jsme se zamýšleli nad tím, komu bychom se chtěli podobat, komu rozhodně ne a komu se podobáme. Brali jsme to z pohledu současnosti a našeho dětství. Chvílemi to bylo zvláštní srovnání např. proměna našich vzorů nám leccos vypověděla. Pokračovali jsme hledáním krásného tam, kde bychom ho asi obvykle nenašli. Normálně se nám buď něco líbí, nebo ne a víc po ničem nepátráme. Tady jsme si promítali různé obrazy a zkoumali je z různých úhlů, něco pěkného jsme našli na každém. Společný víkend se nachýlil ke svému konci. Celý jsme ho zhodnotili a až na drobné nedostatky jsme nešetřili chválou. Dozvěděli jsme se něco o sobě i o ostatních. Každý zvlášť, ale zároveň všichni dohromady. To na tom všem bylo nejhezčí. Velký dík odboru duchovní výchovy. Těšíme se za půl roku. Kateřina Šípková REX Plynout s Řekou Života (z básnické sbírky „Život“) Není třeba si vytvářet myšlenky na to, co bude. Není třeba mít strach. Všechno v životě k nám přichází. Není třeba se bát. Jen jít s Bohem a nechat se překvapit, co nám život přinese. Důvěřovat Bohu, Životu a sobě samému. Své Duši, která nás volá – tam, kam máme jít…. Alena Břeňová, 14. června 2012 _________________________________________________________________ NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 85 výtisků * * Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 116 47 Praha 1, vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail: [email protected], tel.: 723 963 939) * * Technické zázemí: Vladislav Jech (tel.: 737 537 534) a Adéla Čapková. * * Předplatné pro rok 2012 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. * * Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč * * Sponzorské předplatné není omezeno. * * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. * Strana 12 z 12