psychologie samurajù
Transkript
psychologie samurajù
1 Psychologie samurajů UMĚNÍ HARA - ČINNOST DOVEDENÁ K DOKONALOSTI Cílem výcviku japonského válečníka nebyla nikdy jen technická dokonalost, síla či rychlost. Samurajova hlavní zbraň patří odpradávna do oblasti psychologie: je to schopnost naprostého soustředění a ovládání citů, zejména strachu ze smrti. Duševní kázně, pro Evropana téměř nepochopitelné, dosahují četní samurajové pověstnou metodou "zen". „duševní kázeň“ V japonské hospůdce večeřel osamělý šermíř. Vypadal klidně, čtyři mouchy, které mu bzučely kolem hlavy, ho zřejmě vůbec nerušily. Do místnosti vstoupili tři roninové, což jsou samurajové nepříslušející k žádnému z velkých feudálních klanů. Všimli si nádherných mečů, jež měl muž za šerpou, a podle starých ošumělých šatů poznali, že ani on nepatří k žádnému klanu. Uvědomili si, že cena mečů představuje malé jmění, a že ten člověk rozhodně není společnost pro ně. Tři muži usedli k vedlejšímu stolu a vyměňovali si nahlas poznámky o svém sousedovi. Doufali, že ho vyprovokují na souboj. Ten se však tvářil, jako by neslyšel, ačkoli poznámky byly čím dál hrubší a drzejší. Šermíř jen zdvihl hůlky, jimiž jedl. Čtyřmi rychlými pohyby hravě chytil mouchy za křídla. Zatímco pomalu kladl hůlky na stůl, roninové kvapem opouštěli hospodu. Byli by se utkali s Mijamotou Musašim, jedním z nejslavnějších šermířů v dějinách Japonska. Musaši skutečně žil v Japonsku 17.století. Byl to slavný umělec, kaligraf, šermíř a filozof. Jeho obrazy dodnes visí v japonském Národním muzeu, jeho šermířskému stylu se dodnes vyučuje a japonští studenti filozofie dodnes studují jeho díla. I když příběh o čtyřech mouchách je nejspíš vymyšlený, jsou z něho dobře patrny některé stránky psychologie samurajů. 2 Výcviku a kázni samurajských válečníků se v Japonsku po mnoho staletí věnovala nesmírná pozornost. Japonci se na tento problém vrhli se sobě vlastní energií, inteligencí a snahou o dokonalost. Vypracovali praktickou, fungující psychologii. Teorií i praxí se sice liší od současné západní psychologie, ale Japonci byli stejně zaměřeni na empirii a praxi jako moderní vědci. Založili svou psychologii na pozorování lidského chování a na konkrétních výsledcích zápasů a bitev. Z příběhu o Musašim vyplývá jeden velký rozdíl mezi japonským a západním myšlením. Průměrného člověka ze západu by možná upoutalo, že někdo umí chytat mouchy hůlkami, ale příliš veliký dojem by to na něho asi neudělalo. Typický televizní fanoušek by na kovboje, bravurně lapajícího mouchy, reagoval nejspíš tak: "Mouchy chytat umí, teď ještě tak rychle tasí kolty." V Japonsku nikdy není cílem výcviků pouhá technická dokonalost nebo výkonnost. Mladý člověk ze západu, který studoval v Japonsku lukostřelbu, byl zmaten a sklíčen, když učitel přísně posuzoval jeho přesný zásah. Neuvědomil si, že nejde o to, zasáhnout cíl. Přesnost je průvodní jev dokonalé formy a soustředění. Mistr lukostřelec se snažil, aby zájem jeho studenta se neupínal pouze k tomu, aby zasáhl terč, chtěl ho naučit, jak rozvíjet mnohem širší a důležitější schopnosti. Všechna tradiční japonská umění vyžadují tak náročnou kázeň, že se žáci při jejich studiu úplně změní - duševně i fyzicky. Když člověk dosáhl mistrovství v některé oblasti, projeví se to v celém jeho jednání. Právě to vycítili roninové u Musašiho. Samurajové vypracovali různé psychologické disciplíny, aby nabyli dokonalosti a také ovládání citů, zejména strachu a úzkosti. Metody tréninku Na japonských výcvikových metodách jsou důležité dvě věci. Především se klade malý důraz na rozumové vysvětlování - praktické zkušenosti jsou mnohem důležitější. Mistři vojenského umění nedrželi přednášky o sebeovládání, předváděli je žákům v praxi. V tom tkví možná celý rozdíl mezi japonským a západním myšlením. Nejednou jsem si toho sám všiml v tělocvičnách, kde se cvičilo válečné umění. Při nácviku aikida, jednoho z druhů tohoto umění, japonští studenti málo kdy mluví. Tu a tam pokročilejší partner opraví některé technické nedostatky, ale většinu času žáci tráví tím, že padají a vzájemně se vrhají na zem. Lidé ze západu mají naopak sklon věnovat po každém pádu několik minut výměně názoru o technice, variantách a fintách tohoto oboru. Japonští instruktoři aikida mi vysvětlili, že při dlouhém mluvení se studenti stávají přemoudřelými a ztrácejí schopnost dále se zdokonalovat. Zakladatel aikida, mistr Morihei Ueshiba, svou techniku vůbec nikdy nevysvětloval. Žáci ho museli bedlivě pozorovat a potom sami zkoušeli jeden na druhém přijít na to, co a jak vlastně prováděl. Dalším důležitým momentem je převaha morální stránky nad technickou dokonalostí. Učitel lukostřelby cvičí své žáky, aby se soustředili nikoli na přesnost, nýbrž na styl, protože to je podle něho cesta ke skutečnému mistrovství. Velký učitel také vede své žáky k tomu, aby ovládli svou mysl a tím si opravdu dokonale osvojili příslušné umění. 3 Polštář nade dveřmi Zdokonalování tělesných schopností duševní kázně má dvě stránky. Za prvé zdokonalování pozornosti a soustředění, za druhé vymýcení strachu, nervozity a jiných záporných reakcí, které nepříznivě ovlivňují konečný výkon. Samurajové byli cvičeni tak, aby byli neustále ve střehu. Jednou se jakýsi mladík přihlásil do učení k vysloužilému šermíři. Dostal za úkol štípat dříví, vařit a uklízet mistrovu chýši. Zanedlouho byl chlapec nespokojen a žádal, aby ho mistr začal pravidelně cvičit v šermu. Učitel souhlasil. Výsledek byl ten, že mladík neměl při své práci ani chvilku pocit jistoty. Od časného rána, jakmile se dal do vaření rýže, mistr se znenadání zezadu vynořil a přetáhl ho holí. Celý den na chlapce z neznáma dopadaly rány, pokaždé odjinud. Trvalo několik let, než se naučil úspěšně uhýbat učitelovým ranám. Jednou když učedník vařil zeleninu, udeřil ho mistr zezadu do hlavy. Chlapec bez váhání popadl těžkou poklici hrnce na zeleninu a vrátil mu ránu. "Á" - zvolal mistr, "tvoje učení skončilo. To je všechno, co potřebuješ vědět o meči." Jiný slavný šermíř zkoušel své tři syny. Nad závěs, který zakrýval vchod do pokoje, položil polštář, který musel spadnout, jakmile někdo vstoupil. Zavolal své tři syny jednoho po druhém. Nejstarší si všiml polštáře, jakmile se přiblížil ke dveřím, sundal jej a dal v pokoji na místo. Druhý syn se dotkl závěsu, zachytil padající polštář a pak jej opatrně položil na jeho místo nad závěs. Třetí syn rychle vstoupil a polštář mu spadl rovnou na krk. Rozsekl však polštář mečem ve dví dříve, než se dotkl podlahy. Otec pochválil nejstaršího syna a daroval mu krásný meč. Druhému řekl, že se musí ještě hodně učit. Třetího přísně pokáral řka, že dělá rodině hanbu. Pozornost znamená pozornost Mnozí učitelé učili své žáky být stále ve střehu podobnou metodou jako vysloužilý šermíř svého učedníka - při nejmenší známce nepozornosti žáka znenadání udeřili. Tento způsob se nehodí pro výcvik mnoha adeptů najednou - zabírá příliš mnoho času. Četní samurajové dosahují duševní kázně metodou "zen". Při meditacích zen žák se snaží upřít pozornost na svůj dech nebo na podobenství "koan" metody zen. Jeden z pověstných koanů ukládá studentovi, aby se soustředil na slovo "mu". Koan praví: Jeden mnich se vážně zeptal mistra zenu: "Má pes Buddhovu přirozenost nebo ne." Mistr odpověděl "mu", což doslova znamená ne nebo nic. Všeobecně se to vykládá spíš jako výdech než jako určitá odpověď. Při cvičení tohoto koanu nesmí se žák soustředit na význam slova mu, moderní mistr zenu jej upozorňuje: "Jinými slovy, nesmíte uvažovat o mu z toho hlediska, zda vyjadřuje existenci nebo neexistenci Buddhovi přirozenosti... přestaňte dumat a zcela se soustřeďte na mu, pouhé mu. Nerozptylujte se, vložte do cvičení poslední špetku své energie... Musíte bez přestání pokračovat rok, dva, tři, nebo dokonce pět let bez ustání, v neustálé pohotovosti... Zpočátku nedokážete ponořit se do mu celou svou bytostí. Bude vám unikat, protože vaše myšlenky budou roztěkané. Budete se muset soustředit s větším úsilím - jenom na mu, mu, mu. 4 Tuto stránku výcviku zen blíže osvětluje příběh o mistrovi zenu Ikkjúovi. Když byl požádán, aby napsal některé poučky ze své velké moudrosti, napsal Ikkjú slovo "pozornost". "Jakmile se vaše mysl u něčeho zastaví - ať je to meč protivníkův nebo váš vlastní, muž chystající se udeřit nebo meč v jeho ruce, způsob nebo míra pohybu - přestáváte být svým pánem a stanete se zaručeně obětí nepřítelova meče. Postavíte-li se protivníkovi, má zaujmout cele vaši mysl. Proto vůbec nemyslete na sebe. ...Soupeřův meč vás nepochybně může kdykoli zasáhnout, ale nepřipusťte si takovou myšlenku. Nechtějte odpovídat na každý jeho hrozivý pohyb protiútokem, nezabývejte se žádnými úvahami. Vnímejte prostě protivníkův pohyb, nedopusťte však, aby na něm utkvěla vaše mysl, postupujte proti protivníkovi stejně jako dřív a využijte jeho útoku tak, že jej obrátíte proti němu." (Velký mistr zenu Takuan v dopise svému slavnému žáku Tajima-no-kamimu.) "To je všechno", zeptal se návštěvník. "Nechcete ještě něco dodat". Ikkjú tedy napsal: "Pozornost, pozornost." "Dobrá", řekl ten člověk trochu popuzeně, "opravdu nevidím žádnou velkou hloubku ani dokonalost v tom, co jste napsal". Ikkjú tedy napsal stejné slovo třikrát za sebou: "Pozornostpozornost-pozornost". Muž se zeptal skoro zlobně: "Co vlastně to slovo "pozornost" znamená." Ikkjú vlídně odvětil: "Pozornost znamená pozornost." Jak je však možné rozvíjet ostražitost cvičením soustředění. Ostražitost znamená vnímavost vůči určitému druhu stimulů, kdežto soustředění znamená vyloučení nepodstatných stimulů. V některých případech, například při laboratorních pokusech s reakcemi na jednoduché stimuly, je jasné, že citlivost na světlo nebo bzučák je větší, je-li člověk schopen vyloučit nepodstatné stimuly a soustředit se pouze na daný úkol. "Reálný svět" je však mnohem složitější. Například, jak ovlivnilo soustředění na "mu" nejstaršího syna, že si všiml polštáře ještě dříve než spadl? Aktovka na stole Známý japonský psycholog a filozof, profesor Tempu Nakamura, rozlišuje mezi soustředěním a zaujetím. Ve stavu zaujetí je mysl pasivní, je uchvácena objektem. Při soustředění je mysl zaměřena na objekt. Klasickým příkladem zaujetí je mladík, který na ulici spatří půvabnou dívku a v chůzi vrazí do telefonní budky. Všichni velmi dobře známe stav zaujetí. Nejvíc si je uvědomíme, chceme-li změnit nějaký starý zvyk. Stalo se vám, že jste při jízdě autem špatně zahnuli, prostě ze zvyku? Mnozí z nás si v neděli vyjeli na projížďku a najednou zjistili, že jedou směrem do práce! Když lidé spěchají, bývá jejich mysl většinou zaujata cílem. Vyběhli jste někdy pozdě z domu a zapomněli aktovku na stole? Zaujatou mysl uchvátí předmět myšlenek nebo vjemů natolik, že vůbec neregistruje důležitý stimul, jakým je aktovka. Naopak, soustředěná mysl spíš reaguje na podněty. Profesor Nakamura tvrdí, že klidná, soustředěná mysl je jako zrcadlo - jasně odráží všechny věci. Zaznamená i poměrně bezvýznamné maličkosti, jako je polštář nad vchodem. 5 Mistr čajového obřadu a generál Takovou klidnou, soustředěnou mysl si vypěstoval Rikkjú, zakladatel japonského obřadu pití čaje. Rikkjúův velký a mocný ochránce, Tojotomi Hidejoši, přivedl často na obřad čaje své přátele a druhy. Na jednoho známého generála udělal Rikkjú zvlášť hluboký dojem. Generál si všiml, že po celý dlouhý a složitý obřad byly Rikkjúovy pohyby tak přesné a úsporné, že ani jednou "neotevřel" příležitost k útoku. Generálova ješitnost tím byla trochu dotčena, protože Rikkjú nebyl vůbec cvičen ve vojenském umění. Umínil si, že mistra čaje lehce klepne vějířem, jakmile mu Rikkjú poskytne sebemenší příležitost, aby zaútočil. Když se obřad chýlil ke konci, usoudil generál, že se naskytla vhodná příležitost. Rikkjú se na něho podíval, lehce se usmál a blahopřál Hidejošimu, že má ve své družině tak vynikajícího válečníka. Rikkjú nebyl obřadem jen pasivně zaujat. Byl klidný a dával pozor na všechno kolem sebe, i na nejmenší generálovi pohyby. Mnoho psychologických studií dokázalo, že strach a napětí snižují výkon. Z literatury o úzkosti a poznání jasně vyplývá, že úzkost zabraňuje komplexnímu procesu poznávání. Mírná úzkost sice zvyšuje ostražitost a citlivost vůči dění, při velkém stresu ztrácejí však lidé schopnost rozlišovat nebezpečné situace od běžných dějů. Kromě toho je reakce vůbec strnulejší: pod vlivem silného stresu má člověk sklon jednat primitivněji, reaguje stereotypně a zaběhaným způsobem, má sníženou schopnost improvizovat či reagovat diferencovaně. Je nesporné, že strach a úzkost měly pro samuraje za následek rychlou smrt. Druhou důležitou stránkou psychologického výcviku byla proto snaha vyloučit nebo omezit tyto reakce. Provádělo se to dvěma způsoby. Jedna metoda usilovala o to, vyloučit nejobvyklejší zdroj úzkosti samurajů - strach ze smrti. Druhý způsob byl psychofyziologický - zachování klidné mysli cestou tělesné rovnováhy a uvolnění. Hara - útrobní centrum Stav tělesné rovnováhy se nazývá hara. Hara znamená doslova břicho či spodní část břicha. V japonštině má toto slovo silný duchovní a emocionální, jakož i čistě fyzický význam. "Člověk ve stavu hara" (hara noaru hito) je klidný a vyrovnaný. Je velkodušný, srdečný a vlídný. Vyzrálý člověk je ten, kdo rozvinul své hara (hara no dekita hito). A "umění hara" (hara-gei) znamená činnost dovedenou k dokonalosti pomocí hara - ať jde o čajový obřad, šermířství, japonský tanec nebo cokoli jiného. Na koktejlu, jehož se účastnili lidé různých národností, jeden Japonec názorně předvedl, jaký význam přikládají hara jeho krajané. "Všimněte si postoje lidí ze Západu v této místnosti" řekl svému evropskému příteli. "Všichni se opírají o zeď nebo stojí na jedné noze. Kdyby do nich někdo zezadu lehce strčil, všichni by upadli. A podívejte se na Japonce. Všichni stojí pevně, váhu mají rozloženou na obě nohy. Ovládají hara." Koiči Tohei, hlavní instruktor aikida, vodí své žáky rok co rok uprostřed zimy do ledového potoka. Bývá osm až deset stupňů pod nulou, voda stékající z hor pokrytých sněhem je ledová. Tohei učí, že nejdůležitější je "ovládnout jediné pravé místo v břiše" ovládnout hara. Jednou kdosi požádal, aby se směl ke skupině připojit. Nestudoval sice aikido, ale byl velmi dychtivý se zúčastnit a dostal tedy svolení jít s sebou. Tohei líčí, k čemu došlo: "Když byl ve 6 vodě, soustředil se dokonale na to, co jsem mu řekl, a všechno bylo v pořádku. Když však z vody vylezl, začal si příliš důvěřovat, a ztratil vládu nad oním místem. Začal se třást jako osika. Kolem stojící žáci se cítili výborně, neměli ani husí kůži a dali se do smíchu. Jejich smích způsobil, že roztřesený adept opět ovládl místo v břiše a přestal se třást." Hara se přikládá velký význam i při cvičení zen. Hinduismus a buddhismus učí, že hara je jedno z nejdůležitějších psychických center v těle, jímž proudí vitální energie neboli životní síla. Nováček v zenu je nabádán, aby se stále soustřeďoval na břicho. Slavný mistr zenu říkával: "Musíte si uvědomit, že v pupku je střed všehomíru." Největší tajemství šermu Vývoj hara byl sice důležitý, ale kdo vážně studoval válečnické umění, musel se vypořádat s nejdůležitějším zdrojem stresu a úzkosti - se strachem před smrtí. Zkušený a technicky zdatný válečník, který právě vyšel ze cvičebního sálu, málokdy se vyrovnal méně cvičenému, ale vyzrálému veteránovi. Je mnoho příběhů dokazujících, že zvládnout strach je důležitější než technická zdatnost. Jeden z osobních strážců šóguna, vojenského místodržitele Japonska, přišel k Jagjú Tajimovino-kami, šógunovi učiteli šermu. Požádal, aby ho naučil šermovat. Tajima-no-kami řekl s podivem: "Zdá se, že jste sám mistrem v tomto umění." Strážce to popíral, ale potom přiznal, že ovládl jediné - strach ze smrti. "Když jsem byl ještě chlapec, napadlo mě, že jako samuraj bych se nikdy neměl bát smrti, a potýkal jsem se s tímto problémem, dokud mě nepřestal znepokojovat." "Toť ono" zvolal Tajima-no-kami. "Vždyť největší tajemství šermu tkví v tom, zbavit se myšlenky na smrt. Cvičil jsem už několik set žáků, ale žádný z nich si ještě nezasloužil vysvědčení šermířské zdatnosti. Vy nepotřebujete žádný výcvik, vy už jste mistr." Sebemenší starost o vlastní život oslabuje šermířův útok a dává příležitost protivníkovi. Nagahara Inosuke, jiný proslulý mistr meče, prohlásil: "Podstatou šermu je věnovat se zcela úkolu, jak porazit protivníka." Tento postoj napomáhá zlepšit šermířův výkon dvěma způsoby. Především podstatně snižuje stres a napětí. Bojovník, který myslí jen na to, jak přemoci protivníka bez ohledu na to, co ho to bude stát, stává se nebojácným a strašným soupeřem. Jeden velký šermíř to vyjádřil slovy: "Nechte nepřítele, aby se dotkl vaší kůže a tněte ¨ho do svalstva: dovolte mu, aby vás ťal do svalů a zajeďte mu až do kosti: dovolte mu, aby vám zajel do kostí a připravte ho o život." Mistr čajového obřadu a ronin Pravé mistrovství vysoko převyšuje význam jednotlivých dovedností. Hlavní je ovládnout sebe sama - to je schopnost sebekázní získaná, zachovat klid, dokonale si uvědomovat a ovládat všechno své jednání. Příkladem může být příběh o mistru japonského umění čajového obřadu. Nestydatý ronin chtěl mistra čajového obřadu zastrašit a vymámit z něho peníze. Protože mistr čaje nemohl se ctí odmítnout, rozhodl se, že důstojně zemře. 7 Navštívil učitele šermu ze sousedství a požádal ho, aby jej naučil umění umírat. "Máte zvláštní prosbu" odpověděl učitel. "Rád splním vaše přání, nejprve mi však podejte šálek čaje." Mistr čajového obřadu s radostí vyhověl, protože to nejspíš byla poslední příležitost, kdy mohl předvést své umění. Zapomněl na souboj a pustil se pečlivě do přípravy nápoje, jako by ho v tu chvíli nic jiného nezajímalo. Na šermíře hluboce zapůsobila jeho soustředěnost mysli, působil dojmem, jako by z jeho vědomí plně vymizelo veškeré povrchní vzrušení. "Výtečně", zvolal šermíř. "Vy se nemusíte učit umění umírat. Při takovém stavu své mysli se vypořádáte s každým šermířem. Až uzříte svého ronina, udělejte toto: Nejprve si představte, že hodláte podat hostu čaj. Zdvořile ho pozdravte, omluvte se mu za zpoždění a povězte mu, že jste připraven k souboji. Svlékněte si svrchní oděv, pečlivě jej složte, položte na něj svůj vějíř, jako když se chystáte k práci. Taste meč, zvedněte jej vysoko nad hlavu, abyste byl připraven srazit protivníka a soustřeďte myšlenky na zápas. Když zaútočí, tněte. Pravděpodobně to skončí tak, že usmrtíte jeden druhého." Mistr čajového obřadu poděkoval za radu a vrátil se na místo, kde se měl utkat se svým protivníkem. Důsledně se řídil šermířovou radou. Ve stejném rozpoložení, jako by podával čaj svým přátelům, postavil se statečně před ronina, zvedl meč - a jeho soupeř uzřel pojednou před sebou docela jinou osobnost. Nenašel jedinou příležitost k útoku, protože mistr čaje mu náhle připadal jako ztělesnění nebojácnosti. Odvrhl meč, padl na zem a požádal mistra čaje o prominutí, aby mu odpustil jeho hrubé chování. Doufám, že se mi podařilo předvést několik ukázek tradiční japonské psychologie. Je ovšem pravda, že mnozí samurajové vůbec nedbali na duševní a citovou kázeň a zdůrazňovali především sílu a rychlost (právě tak jako četní moderní judisté spatřují v této své disciplíně jen jeden z mnoha sportů bez ohledu na jeho širší význam a hodnotu). Dovolte mi, abych nakonec připojil jakousi omluvu. Snažil jsem se vyložit pojem ostražitosti, pozornosti, sebekázně, soustředění a další jiné pokud možno tak, jak je chápou Japonci, aby příběhy a historky mluvily samy za sebe. V jistém smyslu nejzajímavější a nejpodnětnější je rozebrat tyto pojmy ze stanoviska západní psychologie. Co mají například společného otázky soustředění se stavy změněného smyslového vnímání či s rafinovanými formami autosugesce? To je však složitý a choulostivý úkol, při němž je třeba vystříhat se toho, aby nedošlo ke zkreslení zásadních vnitřních nuancí japonského myšlení: a to by si vyžádalo mnohem více místa. Napsal: Kende F.CSABA