H _ALUZE

H _ALUZE
číslo 14 / zima 2010
LITERÁRNĚ
KULTURNÍ
ČASOPIS
cena 40 kč
e. č. MK ČR: E 18358 / ISSN 1803-8077
číslo vychází za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky
Úvodník
/Tomáš Čada/ ���������������������������������������������������������������������������������������3
Rozhovor:
Tvrdohlavost a umanutost
/s Markem Hovorkou rozmlouval Tomáš Čada/ ������������������������������������4
Stalo se:
Jsme jako „projev bytí“ /Radana Šatánková/�����������������������������������������7
Dé javu atd. /Michaela Uhlířová/�����������������������������������������������������������8
Olomoucký tvarůžky kam se podíváš! /Nelly Wernischová/ �����������������9
Recenze – knihy:
Nevyužitá možnost /Jan Tětek/������������������������������������������������������������11
Philip K. Dick hledá živoucího Boha /Jaroslav Točík/ ���������������������������13
Aby tě Král kopl /Tomáš Čada/������������������������������������������������������������14
Různorodé pohledy a zpovědi /Tomáš Suk/ ����������������������������������������15
V perspektivě neživotného /Tomáš Suk/���������������������������������������������17
Zamyšlení:
Černobílá historie /Jan Kubíček/ ���������������������������������������������������������18
Sudetský revír /Eva Mráziková/ ����������������������������������������������������������20
Z literární teorie:
Prostor utopizmu /Stefan Segi/������������������������������������������������������������21
Poezie
česko-slovenská:
šéfredaktor:
redakční rada:
tomáš čada / [email protected]
lukáš brychta / [email protected]
ondřej kamenický / [email protected]
miloš makovský / [email protected]
alice prajzentová / [email protected]
josef straka / [email protected]
tomáš suk / [email protected]
monika svobodová / [email protected]
michaela uhlířová / [email protected]
nelly wernischová / [email protected]
ediční práce a korektury:
karolina baštářová a alice prajzentová
návrh loga a grafického konceptu
zuzana hegedüšová a miloš makovský
grafické zpracování a sazba:
tisk:
redakční e-mail:
internetové stránky:
vydává OS:
miloš makovský
roman polák (PRINTIA, s. r. o.)
[email protected]
www.h-aluze.cz
h_aluze
české mládeže 8
ústí nad labem 400 96
pedagogická fakulta, katedra bohemistiky
číslo 14/2011, ročník 4.
vydáno dne 6. 1. 2011 v ústí nad labem
náklad 200 kusů
výtvarná příloha:
marek hejduk
spolupracovali:
apačka
romana bartůňková
adam fiala
lukáš horák
martin jáni
josef jindrák
j. h. kalif
lenka krsová
matěj kruntorád
adam krupička
jan kubíček
petra lásková
jana marková
kai mertig
petr měrka
eva mráziková
martin müller
ivan pasadena
eva petelíková
vít pokorný
peter prokopec
stefan segi
petr semecký
jan stanislav
radana šatánková
jan tětek
jaroslav točík
adéla vondráková
tereza záchová
Próza:
cizojazyčná:
Lukáš Horák: básně����������������������������������������������������������������������������24
Martin Jáni: básně ������������������������������������������������������������������������������26
Peter Prokopec: ze souboru Nestabilne pole���������������������������������������28
Jan Stanislav: básně ���������������������������������������������������������������������������30
Kai Mertig: povídky ����������������������������������������������������������������������������35
česká:
J. H. Kalif: povídky ������������������������������������������������������������������������������38
Petr Měrka: povídky ���������������������������������������������������������������������������41
Martin Müller: povídky������������������������������������������������������������������������43
La Follia:
Ze života barokního skladatele – Zapomenutí mistři
/Adam Krupička/���������������������������������������������������������������������������������45
...doporučuje:
Josef Jindrák ���������������������������������������������������������������������������������������47
obsah / 1
Achjo,
Film
recenze:
minirecenze:
Hudba
koncert:
Profesionální manželka si z šatníku vybrala obnošený retro kostýmek
/Adam Fiala/���������������������������������������������������������������������������������������52
Psychoanalytický úvod do Švankmajera /Petr Semecký/ �������������������53
Narnie potřetí a nejlépe /Petr Semecký/���������������������������������������������54
James Blackshaw + Swans /Apačka/���������������������������������������������������55
recenze:
Na básničky se pořád dají balit holky /Tomáš Čada/���������������������������57
K radosti i zlosti /Miloš Makovský/������������������������������������������������������58
profil:
Raster – Noton: Archiv für Ton und Nichtton /Ondřej Kamenický/�������59
Výtvarné umění
rozhovor:
Čerstvá kulturní jelita i výpečky
/s Adamem Ondráčkem hovořila Monika Svobodová/ ������������������������61
recenze:
Jízda za indiány /Tereza Záchová/ ������������������������������������������������������64
minirecenze:
Prágr kulturcajtunk (január cvajtausntelf) /Ivan Pasadena/����������������66
reflexe:
Decadence? Wow! /Romana Bartůňková/ ������������������������������������������67
Divadlo
reportáž:
Sedmnáctého listopadu svítalo o něco dřív /Adéla Vondráková/���������71
recenze:
Bůh masakru /Petra Lásková/ ������������������������������������������������������������72
Lulu v Komedii /Eva Petelíková/ ���������������������������������������������������������74
studie:
Divadlo ve zmatcích doby I. /Vít Pokorný/������������������������������������������75
profil:
UMělecká SKUPina, která umění nikdy dělat nechtěla
/Lenka Krsová/������������������������������������������������������������������������������������76
Zajímavosti:
Sousoší Olivetské hory z Jihlavy /Matěj Kruntorád/ ����������������������������79
Výtvarná příloha:
Marek Hejduk: Výběr od H_aluze do H_aluze �������������������������������������81
obsah
h_aluze číslo 14 / zima 2010
ještě se mi nestalo, abych psal úvodník tak dlouho.
Začalo to na Štědrý den, kdy jsem neměl po nazdobení stromečku a dozabalení dárků co dělat. Mohl
jsem si samozřejmě užívat vánoční náladu, jenže té
bylo pod psa, a proto jsem dal přednost práci. Za tři
čtvrtě hodiny snažení z toho vznikly tři věty, které
navíc nedávaly smysl. Poté zaúřadovalo tlačítko delete. Druhý pokus sepsat několik průvodních slov se
odehrál na Nový rok. Jak na Nový rok, tak po celý
rok. A ona ani čárka. Ještě, že nejsem pověrčivý.
Dnes bych toho také asi moc nenapsal, ale náhoda
mi vnukla inspiraci, možná i trochu vánoční. K českým Vánocům patří kapr. Ideálně nejprve ve vaně,
až poté na talíři. Rád vzpomínám na kapry pomrskávající se v koupelně. Když jsem byl hodně malý, prostě zmizeli, a pak přišel Ježíšek s vůní řízků. Kdyby
u toho zůstalo, nezlobil bych se. Když jsem povyrostl,
vzal nás s bratrem tatínek do prádelny za zmizelými
rybami. Přesněji nám ukázal, že kapr se nevrací do
rybníka, ale pěkně se domrská na porážku. Ve vaně
byli kapříci fajn, na špalku se mi nezamlouvali. Náplastí nebyla ani ta jejich duše. Nejsem přeci vodník.
Řeznické řemeslo mi k srdci nepřirostlo.
Kapři nám ve vaně neřádí už pěkných pár let. Kupujeme je rovnou natěšené na strouhankový kabát.
Spolu s kapry z vany se pomalu vytratilo vánoční
kouzlo a objevil se vánoční shon. Má to své výhody.
Řezničina odpadá. Letos jsem si však kapry připomněl.
Přítelkyně má na bytě zlaté rybičky. Ke kaprům je
asi přirovnám těžko, ale po návratu z vánočních
prázdnin a příjezdu do Prahy jsem se kvůli těmto rybičkám vrátil do dětských let. Ještě před odjezdem
bylo v akváriu rybiček šest, po návratu se dvě někam
vypařily. Jednu jsme nalezli záhy. Dodělávala na dně.
Druhou jsme hledali marně. Vzhledem k tomu, že ani
zbylé čtyři rybky se netvářily právě nadšeně, rozhodli jsme se vyměnit jim vodu a té nad hrobem zkrátit trápení. Nad akváriem jsme stáli čtyři. Otázku,
kdo rybičce „pomůže“, nemusel nikdo vyslovovat.
Po dlouhém dohadování se role kata ujal kamarád
a já se stal sekundantem. Rybka byla ze světa sprovozena takměř bezbolestně, jenže ta kapří pachuť mi
zůstala. Potom jsem si uvědomil, že opravdovým Vánocům jsem již dlouho takto blízko nebyl. Dík zlaté
rybce jsem si udělal Vánoce 2. ledna.
Při čtení 14. H_aluze Vám přeji, aby Vás svět stále
překvapoval, tak jako mne.
Příjemné čtení
pod sněhovou peřinou
/Tomáš Čada/
foto Trignom
2/
České docusoapy /Jana Marková/�������������������������������������������������������48
Jak se dělá terorista /Nelly Wernischová/ �������������������������������������������50
Errata:
Omlouváme se za chybný autorský údaj u článku
Býti pijákem melancholie, ke kterému došlo vinou nedorozumění při e-mailové korespondenci.
Autorem recenze na knihu Vladimíra Křivánka
Pijáci melancholie není u článku uvedený Milan
Hrabal, ale Pavel Hájek. Tímto se panu Hájkovi
omlouváme a připojujeme jeho stručný medailon.
Pavel Hájek (1980), básník, příležitostný publicista.
Knižně vydal sbírky Smutky (2004) a v tisku je Dnes
nebude hudba?
S díky za pochopení
Redakce
úvodník / 3
Tvrdohlavost a umanutost
aneb Ji.hlava jako dokument live
foto Antonín Matějovský
Marek Hovorka (*1980)
se narodil v Jihlavě. Vystudoval
Katedru dokumentární tvorby
Filmové a televizní Akademie
múzických umění v Praze. V roce
1997 založil Mezinárodní festival
dokumentárních filmů Jihlava, jehož je od té doby
ředitelem. Je členem redakčního okruhu dvouměsíčníku
o dokumentárním filmu Dok.Revue, který vychází v týdeníku Respekt.
S Markem Hovorkou, ředitelem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava (MFDF Jihlava),
jsem se sešel v prostoru Oblastní galerie Vysočina,
kde vznikla sic jen dočasná, ale velmi příjemná kavárna. S ohledem na fakt, že rozhovor vychází až dva
měsíce po konání největší jihlavské kulturní akce,
jsem se jej snažil zavést do obecnějších rovin. Prvních několik otázek ohmatává hlavní heslo festivalu,
Myslet filmem, avšak jen u festivalového hesla jsme
samozřejmě nezůstali. Hovorka často zmiňoval princip hry, který je dle něj důležitý nejen pro film, ale
i pro festival samotný. Kdo někdy MFDF navštívil,
mu dá jistě za pravdu.
Jaké je to již čtrnáct let myslet filmem?
Je to výzva, dobrodružství, hra. Festival jako proměňující se artefakt, provokující a hravý zároveň. Ve
středu s filmy, které nás v průběhu roku překvapily.
Mění se váš vztah k myšlení filmem? Stále vás
to baví?
Baví. Bráníme se stereotypům, rutině, spokojenosti.
Když řeknu, že to je permanentní výzva, bude to znít
jako klišé. Ale kdyby to výzva nebyla, tak nás to nebaví. A věřím, že je na festivalu vidět, že nás jeho příprava baví. Každý rok přicházíme s novinkami, jsme
citliví na to, co se děje ve světě filmu, co se děje na
jiných festivalech, co se děje v Česku. A tyto impulzy
festival vstřebává a proměňuje v konkrétní detaily.
Máte pocit, že to myšlení filmem někam vede?
Má film možnost ovlivnit realitu?
Určitě do reality zasahuje. Už jen to, že se něco na-
4/
rozhovor
táčí, je zasahování do reality. Kdyby se natáčelo víc
filmů o tématech, která jsou pro českou společnost
podstatná, mohlo by to mít ještě širší vliv. Dokument
je bočním pohledem. Z odstupu. Zatímco publicistika je pěna každodennosti. V tom je dokumentární
film cenný, protože nám ukazuje absurditu, kterou
jsme obklopeni.
Letošní festivalové heslo bylo Dok.Dream. Jaké
jsou sny o dokumentu?
Jsou sny, které přicházejí samy. V nich prožíváme
různost možností. Podobně jako při natáčení se dějí
situace, které nikdo neplánoval, nepředvídal, ale
které v sobě často obsahují to nejpodstatnější. Protože vnášejí do filmu život v jeho plné autentičnosti.
Vrstevnatě. Neilustrují jen režisérovy teze.
A pak je snění cílené. Neautomatické. Filmy promýšlející, jak by realita kolem nás mohla fungovat. Od
všedních věcí po velká témata. Jak řekl při přebírání
ceny za přínos kinematografii Karel Vachek, je škoda, že svět je tak hrozný, takže filmy nemohou být
lepší.
Je sen o českém dokumentu čím dál růžovější
nebo jsou to noční můry?
Český dokument je specifický svým humorem a ironií, dalo by se říci à la Švejk. A buď na něj diváci
přistoupí, nebo ne. Tím se určitým způsobem vymykáme klasické angloamerické produkci, která podstatným způsobem určuje podobu dokumentu. Proti
tomu se může vymezovat Asie jinou citlivostí či Jižní
Amerika jinou energií. Někde uprostřed toho je český ostrůvek.
A jaký ten ostrůvek je?
Je součástí kinematografie. Podařilo se docílit toho,
že dokument primárně neuspokojuje zájmy televizí,
ale existuje jako umělecké dílo. České dokumentární filmy jsou poměřovány vysokými nároky, což není
běžné všude. Televize si v některých zemích mnohem více vynucují konkrétní podobu filmů. Ty jsou
pak sice úspěšnější na festivalech, které jsou na televizní průmysl napojené, ale za pár let o nich nikdo
neví. Takové filmy jsou více produktem než dílem.
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Českou slabinou ale je, že se nám ještě nepodařilo prosadit do těch nejvyšších festivalových pater
– jako jsou festivaly v Cannes a Berlíne. Slováci již
uspěli se Slepými láskami, Čechy to teprve čeká.
Není přítomnost humoru jakousi náplastí za
chybějící finance a technické zázemí?
Humor je české specifikum. Součást kultury. Počínaje Hrabalem, Haškem, Formanem, dílem to vychází i z Kafky. Pohyb mezi ironií a absurditou. To je
pro Čechy příznačné. S penězi to určitě nesouvisí,
vždyť letos třeba Nošovice, Nesvatbov či Český mír
vznikaly jako poměrně dobře finančně zabezpečené,
a je to na nich vidět. Několika filmařům se podařilo
vytvořit si takové zázemí, aby mohli natáčet vlastní projekty. Otázkou ale je, nakolik je takové zázemí
stabilní a dlouhodobé. Ale když budeme mluvit o jednotlivostech, jsou tady dokumenty, které mají dobré
finanční zajištění.
S jihlavským festivalem mám spojen fakt, že
před okázalostí je upřednostněna hravost,
před pintlich načasováním svižná improvizace.
Není to trochu z nouze ctnost? Nebo ta rozbujelá nálada prostě k festivalu patří a je to i dramaturgický záměr?
Marek Hovorka / foto Antonín Matějovský
Já bych to formuloval asi tak. Nejsme festival klasický, ale situační. Nezajímají nás tolik dokumenty
televizní, encyklopedické, ale situační. Ty, které
v sobě mají odraz života, které naznačují, že to, co je
řečeno, je řečeno v určité chvíli a teprve pak to má
obecnou platnost. Nikoli frízi či suchou tezi, která
může zaznít kdykoli a kdekoli. Autenticita dodává
věrohodnost.
Stejné je to s festivalem. Improvizace není improvizací za každou cenu, je to spíše otevřená hra. Bylo
nám vždy blízké, aby festival reprezentoval sám sebe
a nereprezentoval se skrze jiné elity či celebrity. Nikdy jsme nesklouzli k tomu, aby nás moderoval nějaký známý moderátor. Vždy šlo o to, abychom měli
identitu zevnitř.
Co to znamená?
Například jsem rád, že už řadu let jsou průvodci
festivalem právě Jiří Havelka a Ondřej Cihlář. Jiří
je totiž jedním z pěti festivalových zakladatelů a mě
těší, že je stále součástí dění. Podobně je to i s jinými spolupracovníky. Permanentně se snažíme nevzdat se kořenů. Neproměnit se ve stroj. Mechaniku
samopohybů. Festival je jako film, je to skupinové
dílo. A v jeho středu je velká vášeň pro film vztažený k osobní i společenské existenci. Jinak by nebylo
možné chystat těch několik dnů celý rok, s vědomím,
že z pečlivě sestaveného programu nikdo ani nemůže obsáhnout celek. I ti největší nadšenci či filmoví
profesionálové zhlédnou ročně třeba deset patnáct
filmů. Zatímco my jich letos z více než dvou a půl
tisíc vybrali asi dvě stě sedmdesát.
V roce 2006 jste v chatu pro Českou televizi na
otázku ‚Proč zrovna Jihlava?‘ odpověděl: „To je
jednoduché, narodil jsem se tu, s přáteli pořádal různé besedy, hráli jsme divadlo. A pak se
rozhodli založit festival. Město má své kouzlo.
V průběhu festivalu velmi ožije, je proměněné,
slavnostní. (…) Jihlava je během několika festivalových dnů místem pro intenzivní setkání.
S režiséry i diváky.“ Přesto z úst Andrey Slovákové loni zaznělo, že se festival možná přestěhuje. Jak toto dopadlo?
rozhovor / 5
Na jedné straně je patriotismus. Na druhé festival.
Není možné jít proti němu. Dlouhou dobu hrálo
město takovou dvouznačnou hru. Bylo rádo, že zde
festival je, ale nechtělo pro něj vytvořit adekvátní
podmínky (Pozn. redakce: potíže s rekonstrukcí jihlavského kina Dukla, v němž se festival odehrává.)
Festival mezitím vyrostl a jezdili sem režiséři, kteří
promítali své filmy v Cannes a byli nešťastní z kvality projekce. Rekonstruovat kina nebylo v našich silách. Proto bylo třeba, aby město po letech průtahů
a oddalování vybudovalo kvalitní infrastrukturu. To
se podařilo. Dukla byla rekonstruována, kino Sokol
bude v novém příští rok.
A to stěhování?
Ano, měli jsme se stěhovat, kdyby nedošlo k serióznímu jednání. Vážně jsme to před lety zvažovali. Nejspíš bychom ale neodešli do Prahy, ale hledali město,
které v sobě bude mít potenciál bodu, kam se mohou
všichni sjet a vědí, že se vše odehrává jen teď a tady,
že zažívají něco jedinečného. Jihlavský festival je výjimečný atmosférou, protože se za ním musíte vypravit, změnit svůj život, aspoň na pár dnů. V Praze by
se rozpustil mezi další závazky, schůzky, povinnosti
– festivalové projekce by byly jen jejich částí.
Trochu z jiného soudku...
Ještě doplním. Pro Jihlavu mluví ještě jedna věc.
Kousek odsud, ve Staré Říši, působil Josef Florian.
Tento kraj je spjat s určitou tvrdohlavostí a umanutostí. S touhou vytvářet paralelní centrum. Jako byl
Florian důležitý pro literární a kulturní scénu první
republiky, tak věříme, že boční pohled, který vytváříme ne skrze metropoli, ale skrze odstup, dává Ji.hlavě náboj, který nám přijde podstatný. Ten odstup je
ale charakteristický i pro samotný dokument, kterému vnímání jisté perifernosti rozvazuje ruce.
rozhovor
Vy se neustále dotýkáte literatury a my jsme
časopis především literární. Zeptám se tedy,
má literatura v dokumentu místo?
Literatura je solitérní záležitost, film mnohem více
skupinová. Ale obojí jsou dvě cesty k témuž - k osobnímu postoji, osobitému vyjádření, uvědomění si
sebe v širších souvislostech. Film spojuje: scénář,
úvahu, esej, ale také zvuk, hudbu, rytmus, výtvarné
umění. Film je syntéza.
Na závěr mne napadá. Vystudoval jste FAMU,
absolvoval filmem o Jakubu Demlovi. Tedy na
stranu organizátorů jste se dostal cestou umělce. Co vy a autorská tvorba?
Filmy jsem natáčel ve škole a myslím, že se k nim
opět vrátím. Díky festivalu vím, co se v kinematografii děje, jaké jsou nejnovější trendy. Když to ale
otočím. Možná i to, že právě žádné filmy nenatáčím,
je důvodem, proč s Petrem Kubicou a Andreou Slovákovou nevytváříme festival jen chladně manažersky,
jako koncept, který se každý rok naplní. Proč k němu
přistupujeme tvořivěji a snažíme se o jakýsi artefakt.
A hra je jeho důležitou součástí, protože má vždy otevřený konec, otevírá otázky a vybízí k interakci, tedy
vyzkoušení si nových možností. Filmový festival se
tak proměňuje v živý film, dokument live.
/Tomáš Čada/
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Jsme jako „projev bytí“
aneb o 27. srazu SKUPINY XXVI v Příchovicích
26.-28.listopadu 2010
Pravidelná setkávání básníků, hudebníků a výtvarníků probíhají zařazena do zvláštního časového úseku – přírodně se jedná o první prožitek zasněžené
krajiny před Vánoci. Současně je konání srazu zasazeno do první neděle adventní, pro básníky tak
úchvatné skutečnosti: Příchod Pána a bdělá připravenost. „V Příchovicích je vše, co člověk k životu
v podstatě potřebuje: fara, kostel, krchov, hospoda…“ Tak se kdysi vyjádřil organizátor a básník Ro-
man Szpuk, kterému za sjednané akce na faře vděčíme. Zahájení v Desné. Sem se sjíždíme ze všech
koutů, skupiny i jednotlivci – tu auto, tu vyjdou tři
osoby z dálkového autobusu, ještě snad chybí kůň
a tažní psi. Ve starokatolickém kostele už náš hostitel Ivan Peschka připravil čaj i rum na zahřátí
a čeká, že něco přečteme, něco, co o nás vypovídá,
jaký je svět našima očima, že se i zasměje. To vše
se událo – především díky Mnoháčku Zgublačenkovi, Vašku Žďárskému, Bohumíru Procházkovi alias
Prochorovi a dalším, z žen jmenujme například Věru
Dumkovou. Čtení ve vymrzlých prostorách trvalo
půl druhé hodiny, takže se s Ivanem Peschkou vydáváme do centra, do jednoho ze zdejších restauračních zařízení, což je proslulá Desanka. V Desance se
nejdřív necítím dobře, je tak trochu jiná! Vietnamská! Lidičky, i tu českou hospodu jsme neuhájili?
Přichází obsluha, muž, který tvrdí, že prokazatelně
červený čaj je zelený. Nechce přiznat omyl. Ovocný čaj si beru a kolegyně si může objednat znovu
ten zelený. Bylo by velmi zajímavé zmatení cizinců
v Čechách, kdyby byly toalety označovány nápisy
PANÍ a PÁNI a chtěla bych pozorovat, jak se rozpačití hosté potkávají. Dokonce by to mohla být
i podmínka k osvědčení pro cizince, že umí a rozumí
česky. Bohužel, brzy po incidentu s barvami čajů, jel
autobus z Desné nahoru do Příchovic k motorestu,
a tak se loučíme a přidáváme k těm, kteří jeli dříve, zapřáhli řidiče osobního automobilu či použili
své nohy. V Příchovicích to vždy vypadá, že se čas
zastavil. Jediná změna, která může po roce básníka
vykolejit, je jiná obsluha v hospůdce naproti fary.
Zklamaný byl výraz Martina Váchy, který přijel s heligonkou a po loňském úspěchu si chtěl pořádně zahrát. Nebylo to možné. Sobota vždy přináší alespoň
dočasný rozkol na dvě skupiny – úrovně v turistice:
šílenci se vydali na téměř třicetikilometrovou túru
údolím Jizery, normální lidé se šli projít po okolí
a navštívit rozhlednu Štěpánka na vrcholku Hvězda
(959 m.n.m.), která skýtá nádherný pohled do okolí.
Zajímavostí je, že Štěpánka patří k nejstarším rozhlednám Jizerských hor - její stavba byla zahájena
knížetem Camillem Rohanem roku 1847. Ale to už
jsme zpátky na faře, šílenci ještě nikde, v šest hodin večer usedám v lavici kostela a šílenci dorazili
na faru a jsou jaksepatří znaveni. Kázání od Vládi
Nováka je vždy poutavé, i s ohledem na to, že mezi
básníky, kteří se přijdou podívat do kostela, nemusí být věřící. Po večeři začíná mumraj, sestěhují se
lavice a vše je připraveno pro velmi dlouhé pásmo
– každý může číst a hrát. Já se opět vzdávám svých
pár minut, aby program nebyl tak dlouhý. Četlo na
25-30 osob. Nepřijel Karel Beneš ani Svatava Antošová a moc nám chyběli. Přijel Jakub Zahradník,
který četl a hrál na klavír až do tří do rána. Překvapil Ivan Fried – poezie zpaměti na efekt zahraná
jak divadlo. Neděle, čas odjezdu – když myju v přípravně s Vláďou nádobí, ptám se jej, jestli ho tak
trochu neštveme. Hlučnost, špatné mravy, sprostá
slova, hospůdky, kalby…A že nás přesto za rok zve
srdečně znovu. Pravda, zdědil nás po svém předchůdci páteru Šimáčkovi už před několika lety. Taková výjimečná a speciální akce se skutečně koná
jednou ročně a nikdy se nekříží s jiným programem.
„Jste jako nastavené zrcadlo, rezonuje ve vás, jaký
je svět. Nepotřebuji být ve městě pro takové poznání. Vy mi ukazujete, jak lidé žijí, smýšlejí, jaká je
nálada,“ pravil. Nejspíš to tak bude!
/Radana Šatánková/
autorka je kulturní publicistka
foto archiv autorky
6/
Má tento vývojový trend dopad na film samotný?
Jednoduchost v pořizování záznamů se projevuje na
větším počtu filmů. Vůbec to neznamená, že by ty
filmy byly kvalitní. Takový je vývoj. Jsou spisovatelé,
kteří napíší skvělou knihu napoprvé. Řada z nich se
to však musí učit, musí si najít svůj rukopis. Film za
sto let bude jiný právě tím, že točit filmy bude moci
úplně každý. Stejně jako dnes může kdokoli napsat
román nebo vydat básnickou sbírku.
foto Trignom
To máte asi pravdu. Ale chtěl jsem se zeptat…
Opět ocituji: „A filmů bude víc a víc, s mobilem
či digitálem v kapse může natáčet svůj film už
každý!“ Myslíte, že je to opravdu tak jednoduché? Nenarážím tím na filmový experiment, ale
autentický záznam reality. Je to ještě film, nebo
je to jen výsek reality?
Jsou filmy bratří Lumiérů filmy? Jsou. Přitom je to jen
záznam reality. To, co film dělá filmem, je především
autor. Samozřejmě ta snadnost je skvělá, koneckonců vítězný film Ženy SHR byl natočený na digitální
fotoaparát. To je přece skvělé, že lze dnes digitálem
natočit film, který odvysílá Česká televize a koluje
po festivalech. Na druhou stranu jen možnosti z každého neudělají filmaře. Natáčet filmy je technicky
nejsnazší, ale bez autora se nikdy neobejdeme.
stalo se / 7
Dé javu atd.
V poslední době k nám přicházejí samé „dobré zprávy“. Nejenže Karel Gott získal opět Zlatého slavíka (již po šestatřicáté – to jen tak mimochodem),
ale – což je snad pro nás ještě horší– dozvídáme se
o propadu českých žáků v mezinárodních průzkumech. Za posledních 10 let se rapidně snížil počet
dětí, které čtou. Naštěstí tu jsou stále lidé, kteří se
to snaží napravit (co se Zlatého slavíka týče, s tím
zřejmě neudělá už nikdo nic!). Tak například Týden
knihoven, který pořádal v říjnu Svaz knihovníků
a informačních pracovníků České republiky. Jeho cílem je právě podpora knih a čtenářství. Do akce se
přihlásilo 500 knihoven, které pořádaly besedy se
spisovateli, podpořily bezplatnou registraci novým
čtenářům a odpouštěly se i dluhy za nevrácené knihy. Týden knihoven začal celostátní akcí Velké říjnové společné čtení aneb Pocta Karlu Hynku Máchovi,
od jehož narození uplynulo 200 let.
A opět několik oceněných. Za novelu Pravidla směšného chování si na konci října vyzvedl Emil Hakl
Cenu Josefa Škvoreckého. Ve druhém kole hlasování se vybíralo z pěti titulů, které byly zvoleny v kole
předchozím. Hlasování bylo nerozhodné, proto musel předseda poroty Vladimír Karfík rozhodnout,
a to mezi Haklem a vzpomínkovou knihou Moje šílené století Ivana Klímy.
Státní cenu za literaturu předal ministr kultury Jiří
Besser do rukou Antonína Bajaji. Cenu si vysloužil
díky románu Na krásné modré Dřecnici. Bajaja se
narodil v roce 1942 ve Zlíně. Od 90. let působil jako
novinář. Za romaneto Zvlčení byl v roce 2004 oceněn Magnesií Literou.
Rozdávaly se i ceny na Mezinárodním festivalu
dokumentárních filmů Jihlava. Uvedeno bylo 274
snímků, které soutěžily ve čtyřech sekcích. Vítěz-
Olomoucký tvarůžky kam se podíváš!
ným snímkem byly Ženy SHR z dílny Martina Duška a Ondřeje Provazníka. Být v porotě já, zřejmě
bych hlasovala stejně. Téma je mi totiž jako mostecké rodačce dosti blízké. Jde o portrét dvou žen
z Horního Jiřetína, mluvčí společnosti Czech Coal
a kastelánky ze zámku Jezeří, jenž nabízí rozpor
dvou názorů – těžit nebo uchovat přírodu? Vítězství
snímku by snad mohl přinést větší zájem o tuto problematiku, což by opravdu nebylo k zahození...
Nobelovu cenu za literaturu získal Peruánec Mario
Vargas Llosa. Díky tomu, že se jedná o neevropského autora, může být Akademie opět v klidu. Během posledních šesti let vyhrál pětkrát Evropan, za
což byla právě Akademie pranýřována. Llosa napsal
více než 30 románů, dramat a esejů a je prvním jihoamerickým laureátem Nobelovy ceny za literaturu
od roku 1982, kdy byl oceněn slavný kolumbijský
prozaik Gabriel García Márquez.
Začátkem listopadu zemřela ve věku 75 let významná česká básnířka Viola Fischerová. Letos na jaře
z rukou Dagmar Havlové převzala cenu Magnesia
Litera za básnickou sbírku roku Domek na vinici. Viola Fischerová byla, společně například s Václavem
Havlem, členkou takzvané generace Šestatřicátníků. Jedná se o literární skupinu, jež vznikla v padesátých letech a dostala název podle roku narození
většiny členů.
Projekt Literatura v Krušnohoří, jímž se zabývá
Centrum jazykové přípravy Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem, má informovat o literatuře v Krušnohoří skrz hranice. Představeni budou
spisovatelé všech směrů žijící v Krušnohoří nebo
ti, kteří jsou s ním spjati. Projekt začíná v prosinci
a pokračuje do konce ledna.
autorka je studentkou
bohemistiky na PF UJEP
8/
stalo se
foto archiv autorky
/Michaela Uhlířová/
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Aneb jak H_aluze navštívila Hanou.
Letos se v Olomouci už po deváté konala Přehlídka
animovaného filmu. A nejednalo se o obyčejný festi-
val animace, jak by se z názvu mohlo zdát. K vidění
zde byly hlavně snímky experimentální – jak výstižně
poznamenali organizátoři – snímky hraničních experimentálních žánrů. Nebyla to také pouze přehlídka filmů, ale spíše jakási přednášková akce, která
v mnohém obohatila znalosti návštěvníků. Festival
se totiž za deset let své existence pravidelně věnuje
širokému pojetí fenoménu animace v kontextu kinematografie, mediálních studií a vizuálního umění.
Hlavním tahákem přehlídky byla letos návštěva
kontroverzního režiséra a vizuálního umělce Petera
Greenawaye, jenž festival slavnostně zahájil svým
Alva Noto / foto Miloš Makovský
dekadentním snímkem Kuchař, zloděj, jeho žena
a její milenec (The Cook the Thief His Wife & Her
Lover). Film se kriticky staví k období svého vzniku,
tedy k vládě Železné lady Margaret Thatcherové.
Snímek, který vyniká symbolikou barev a divadelní
stylizací, by podle svého autora měl ilustrovat vítězství obrazu nad narací. Do jaké míry je to pravda, už
však musí posoudit samotný divák, který je podle Petera Greenawaye s pravděpodobností 92% vizuálně
negramotný. Taková a mnohá jiná kontroverzní a do
jisté míry provokativní až urážlivá tvrzení pronášel
režisér i na své přednášce s názvem Cinema´s New
Possibilitie – Cinema is Dead, Long Live Cinema,
Peter Greenaway / foto Miloš Makovský
jež se uskutečnila druhý festivalový den ve filmovém sále jezuitského konviktu, kde sídlí Umělecké
centrum Univerzity Palackého a kde se každoročně
koná větší část celého programu. Podrobnější informace o zmiňované přednášce přinese jarní H_aluze,
která by měla vyjít v březnu, tak si ji nezapomeňte
pořídit.
Dalším velkým tahákem přehlídky byl „totální umělec“ Carsten Nicolai aka Alva Noto, který zde vystoupil se svým projektem Unitxt. Jeho vystoupení,
vůbec první v ČR, se konalo v sále kina Metropol
(otázka je do jaké míry se prostor pro tuto příležitost hodil) a rozhodně šlo o zajímavý zážitek. I když
osobně by mne zajímal spíše samotný proces vzniku
jeho díla než finální výsledek, který je převedením
datových informací z kancelářských programů jako
stalo se / 9
jsou Word nebo Excel ve zvukový zdroj. Podrobnější
report z této akce od Ondřeje Kamenického si nicméně můžete přečíst o pár stran dále, v hudební
rubrice.
I když je Přehlídka animovaného filmu mezinárodně
renomovaná, jedná se spíše o komorní akci pořádanou především pro potěšení a kulturní vyžití organizátorů a studentů filmových, divadelních a mediálních studií Univerzity Palackého v Olomouci, kteří
jsou také každoročně zváni k její realizaci. Kvalitě
akce to nic neubírá, ba naopak, člověk se nemusí
tlačit a nervovat, aby se dostal všude, kam chce,
v tělocvičně se v noci nemusí prodírat přes davy
spáčů a ani kluby a hospody většinou nejsou nepříjemně přeplněné, jak to bývá na jiných podobných
akcích. Přehlídka funguje i jako otevřená platforma
pro komunikaci s tvůrci, které můžete potkat na
každém rohu a zeptat se na co potřebujete. Většinou
se jedná o mladé umělce, kteří jsou přátelští a diskuzi otevření. Navíc Olomouc je velmi krásná a rozhodně stojí za to ji navštívit, a to nejen pro speciality
z Olomouckých tvarůžků, které jsou k dostání téměř
v každé restauraci.
I umístění v Uměleckém centru UP je příjemné.
Všechno je tu po kupě, nemusíte běhat od čerta k ďáblu. Občerstvení je tu také zajištěno. Letos
svůj stánek ve festivalových prostorách rozbalila
brněnská kavárna Café Tungsram, která návštěvníkům poskytla pochutiny opravdu nezapomenutelné.
Například kombinace extra kakaového dortu ochuceného chilli a capuccina s ručně zdobenou pěnou
rozhodně stála za to.
Svými zážitky, postřehy atd. redakce v průběhu
PAFu zahlcovala h_aluzácký blog, tudíž se na tomto místě nebudu opakovat a skončím tím, že na něj
odkážu ty z vás, kterým tato má zprávička ze světa
nestačila. Příští rok snad z akce, tentokrát jubilejní
10., přineseme opět zajímavé zprávy a možná, že se
v Olomouci potkáme i s vámi, našimi čtenáři.
Spolehlivou cestu velkorysými prostory konviktu UP zajišťovaly
originální ukazatele / foto Miloš Makovský
10 /
stalo se
foto archiv autorky
/Nelly Wernischová/
autorka je studentkou KFS
na FF UK v Praze
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Nevyužitá možnost
Legenda o kejklířích
se slzami
László Darvasi
Nakladatelství Duphin
2008, 456 stran
přeložil Pavel Novotný
Již delší dobu se zamýšlím nad problematikou vztahu
dějin a krásné literatury, konkrétněji zejména aspektu zobrazení historické události jako dominantního
námětu. Z mnoha v současnosti vydávaných textů
mě zaujaly zejména fikce objevující nové či netradiční podoby toho, jak je možné o minulosti vyprávět
a rovněž prózy, které hledají ideové souvztažnosti
minulosti s naším současným světem. Úhel zobrazení problému je různý, stejně tak i slovesná a umělecká úroveň. Přes kontroverzní vyznění některých zápletek a kýčovité zabarvení techniky vyprávění je
například z domácí produkce hodna pozornosti neochota Miloše Urbana akceptovat současný stav společnosti a kultury, což ho přivádí k prolínání a konfrontování toho minulého s tím dnešním. Současnost
to u Urbana v jeho postmoderních detektivkách s parodovanou pseudohistorickou situací a bohužel
mnohdy až moralistní patinou prohrává. Rafinované
prolínání minulosti se současností nalezneme i u
Bernarda Schlinka, Orhana Pamuka či Günthera
Grasse. Posledně jmenovaný v knize Jako rak sice
popisuje potopení parníku Wilhelm Gustlof sovětskou ponorkou na počátku roku 1945, ale rafinovaně
vystavěným syžetem se o největší námořní tragédii
dovídáme na pozadí současného problému – vzestupu radikální pravice v Německu a stavu odcizení
mladého člověka ve světě on-line vztahů, a z toho
paradoxně plynoucích komunikačních bariér. Vyprávěcí techniky všech jmenovaných ale zůstávají pevně zakotveny v tradicích žánrového podtypu. Mám
však v úmyslu zde věnovat pozornost jednomu z posledních výraznějších historických románů, který
tuto výrazovou totalitu nerespektuje, a zároveň se
pokusím si položit otázku, jaké nové možnosti pro
žánrovou formu tato tendence otevírá. Román Le-
genda o kejklířích se slzami od Maďara László Darvasiho je skutečně zvláštní kniha. Uchopení historické látky je v této fikci tak specifické a přitom
inspirativní, že je nutné se nad jejím rozborem hlouběji zamyslet. Pro historický román netradiční je již
umělecké vymezení, které je možné označit za surrealistické. Darvasi vytváří suverénní literární prostor,
v němž jde o zcela jiné otázky, než se zprvu zdá. Prostorem příběhu jsou jihomaďarské roviny v době tureckých válek, středobodem vyprávění pak dobytí
Budína habsburskými vojsky. V balaszentmiklosském kraji se ale odehrává vše dvakrát, z nebe prší
výkaly, lidé umřou a znovu se objeví, turečtí špehové
umírají, aby zjistili i to, co ví jen mrtví, Tataři mají
psí hlavy, tesař oživí dřevěného ďábla, židovi hoří
v ruce věčný plamen a dívky zde louskají ořechy
vlastním klínem. To vše pak obestírá násilí beze
smyslu, či smyslem jen pro sebe samé. Ve víru doby
se v kraji objevuje podivný vůz s velkou modrou slzou na plachtě, v němž jede pět mužů přízraků – kejklířů. Kejkle provádějí pláčem a z jejich očí na utrápenou zem pod jejich nohama dopadá krev, med, led,
sklo a černé kamínky. Spíše než o román se jedná
skutečně o legendu, včetně popisování zázraků,
v tomto případě kejklí. Leitmotivem textu jsou rozličné podoby zla a možnost zlo porazit. V chápání
vypravěče nejsou dějiny sledem událostí, ale pouze
a zas krvavou řeží, jedinými jatkami, kde následnost
událostí a času nejsou důležité. Zde leží snad klíč
k pochopení cíleného boření chronologie i samotné
kompozice příběhu, které nás provází celým textem.
Vyprávění je totiž roztříštěno do drobných, většinou
zcela absurdních scén. Bizarní postavy vzájemně nic
nespojuje, jejich profily jsou jen obrysově načrtnuté.
Pouze konfrontace s kejklíři představuje tmelící prvek. Vypravěč specificky pracuje s časem, a proto
kniha nemá pevně časově vymezený rámec, odehrává se přibližně od bitvy u Moháče (1526) do dobytí
Budína (1686). Recipient totiž záhy pochopí, že kejklíři nejsou z tohoto světa a představují spíše jakési
transcendentní symboly, pohybující se zvolna na silnicích času. Tyto stíny zůstávají natrvalo nelimitováni délkou lidského života. Vypravěč pochází odněkud
od nich a z výšky shlíží na tento mumraj pod sebou,
navíc je formálně jeho postoj zdůrazněn použitím vyprávěcí formy v první osobě plurálu a zálibou v obracení se ke čtenáři. Podivný vůz směřuje stále hloubě-
knihy / recenze / 11
ji a hlouběji do hlubin nešťastné země a jeho osádka
poznává všechny podoby zla, aby pouze o zlu samotném mohla vyprávět, protože právě ono vyprávění se
stává smyslem samotným. Problém Darvasiho knihy
však tkví ve faktu, že největší potíže vyprávění dělá
právě vypravěči. Kniha je spíše souborem motivů,
některé jsou velice nápadité, neotřelé a inspirativní,
jiné bohužel takřka plagiátorským přežvykováním
starých lidových pravd o „té děvce válce“. Samotný
příběh nám uniká, mizí ve stovkách dílčích epizod,
které mnohdy ani nevyúsťují do jakýchkoli point. Použití prézentu, a dokonce i futura v rozsáhlých pasážích knihy silně akcentuje pocit aktuálnosti prožitku
a zároveň podporuje onu jakousi epizodičnost celého
příběhu. Za doklad mnoha mých postřehů poslouží
následující ukázka: „Arnavut Abdurrahman, vyzrálý
a velmi zkušený voják, pozoruje velkovezírův popelavý obličej a svírá se mu přitom žaludek. Za několik minut uškrtí Karu Mustafu jako psa a bez cavyků
mu useknou i hlavu. Podle zvyků katů z Orientu zazpívají mrtvole písničku na rozloučenou, povědí jí
poučný příběh a pak ji měkkým, vrkajícím hlasem
požádají o odpuštění. Nakonec z ní stáhnou kůži,
vycpou jí vlnou, psími lejny a peřím s míchaným
s medem přibijí na hradby jako odstrašující příklad.
Hlavní bělehradský muezzin už zapomněl na večerní modlitbu, ale Arnavut Abdurrahman ještě postává na hradní balustrádě a ve strašidelném svitu pochodní dobře vidí vycpanou, bezhlavou mrtvolu
svého někdejšího pána. Myslí na slávu a smrt.“ Po-
12 /
knihy / recenze
/Jan Tětek/
autor je pedagog
foto archiv autora
znamenejme, že Abdurrahman na žádném jiném
místě vyprávění nevystupuje, scéna nemá na „hlavní
dějovou linii“ (pokud nějaká je) žádný význam a nepřehlédněme – jakákoli drobná odbočka je patinována krutostí s naturalistickým barvocitem. Zlo je všude. V jiných momentech, kdy je autorská bezradnost
již naprosto očividná, pomáhá si spisovatel svojí duplicitní metodou opakování scény, což na pozorného
čtenáře působí až zoufale komicky. I přes tento základní nedostatek je nutné Darvasimu přiznat, že
dosahuje v mnoha pasážích stylově tak přesvědčivé
polohy, že skutečně můžeme zažívat prazvláštní pocit, že tento bizarní spisek je objeveným pramenem
z doby, o které pojednává. Vypravěč paroduje dějiny
tím, že vytrvale srovnává to „historicky důležité“
s tím, co je zcela nicotné. Darvasi zachytil onen zlý
škleb dějin a je jasné, že vypravěč dějinami pohrdá,
hnusí si je a s nimi snad i samotného člověka. Pouze
bolest dosahuje důstojných interpretací, dějinný
smysl v Darvasiho pojetí neexistuje a surrealistické
vyznění výstavby textu je snad až zbytečně zvýrazně-
nou konturou této premisy. Další pro žánr netypický
prvek představuje silný fekální rozměr celé knihy.
Odpusťte mi některé vulgarismy, ale v kontextu
s tímto dílem jsou skutečně na místě. Například opakovaně z nebe prší sračky, mnohé postavy se objeví
snad pouze proto, aby se vykálely, jeden z hlavních
protagonistů je zcela nesmyslně dvakrát někým posrán, černé výkaly se mísí s mazlavým blátem uherských rovin a krví vesničanů i uherských grófů.
I zkušený čtenář bude silně zaražen frekvencí výrazů pták (ve smyslu falu) a zejména substantiva kunda. Zdá se, že tento fenomén nabývá v postmoderní
historické beletrii na závažnosti. Podobně bylo zejména s motivem výkalů a vyměšování nakládáno
například v knize Jonathana Littela Laskavé bohyně,
ale nemohu se ubránit pocitu, že v labyrintu koncentračních táborů, sexuálně vyšinutého protagonisty
a apokalyptických bitev východní fronty byla pozice
této manýry na místě, v případě Darvasiho se bojím,
že se jedná pouze o výraz křečovité artistnosti a povrchního pokusu šokovat obecenstvo. Darvasi postupuje odlišně než v úvodu zmínění autoři, evokuje
věčný mýtus o povaze zla a jeho podobách a snad i o
možnosti se mu postavit. Jeho sdělení není konkrétní
jako je například právě u zmíněného Littela, je totiž
obecné a mytizující a jazyk, jakým ho předává, je
surrealisticko-fekální žargon odněkud z předpeklí
nejnižších poloh našich duší. Legenda o kejklířích
se slzami je bezesporu rovněž velkou alegorií k současnosti, je obžalobou samotného lidstva a světa,
který i čtyři století od událostí, které Darvasi popisuje, zůstává stále ovládán zlem. O alespoň křehkou
rovnováhu mezi temnotou a světlem se snad i někde
v naší době pokouší prapodivná skupina kočovných
umělců. Nezlobte se na mě, pokud na tomto místě
přiznám, že trpím slabostí pro dějovou linii, patřím
mezi ty, kteří doufají, že příběh není ještě mrtev.
Darvasi ale nenapsal ani lyrický text, napsal tisíc příběhů, ale ani jediný nedovyprávěl a v Evropě jsme
zvyklí dočkat se konce, někteří dokonce považují evropskou vypravěčskou tradici za jeden z kulturních
ukazatelů starého kontinentu. Nejenom z tohoto důvodu pak musím konstatovat, že i přes veškerou podnětnost Darvasiho fikce zůstává naznačená možnost
zejména díky dějově neustálenému kaleidoskopu tragédií,
bez point i bez samotné struktury románu značně nevyužita.
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Philip K. Dick hledá živoucího Boha
Deus Irae
Philip K. Dick,
Roger Zelazny
Argo 2010, 236 stran
přeložil Filip Krajník
„Ó člověče, jak malý jsi. Pane Bože, otevři srdce
tohoto slabomyslného blázna na Své moudrosti
a ukaž mu, že Tě žádný člověk nemůže spatřit ani
přídomky opisovat Tvůj vzhled a Tvé bytí.“ (str. 53)
Philip K. Dick byl prý v určité době svého života
schopný psát jednu knihu za tři až šest týdnů. Deus
Irae vznikala oproti Dickovu zvyku celých 11 let,
a to mezi lety 1964 a 1975. Dick nebyl natolik zběhlý
v teologii, aby si mohl dovolit napsat román o křesťanství a vlastně o náboženství vůbec. I přišla na svět
myšlenka spolupráce s autorem, který by dodal potřebné know-how. Dick nejdříve oslovil amerického
spisovatele sci-fi Teda Whitea, ten jej ovšem odmítl.
Rukopis se shodou okolností dostal k začínajícímu
americkému spisovateli sci-fi a fantasy Rogeru Zezalnymu, který Dicka kontaktoval a dal tak románu
vzniknout.
Děj knihy nás zavádí do Třetí světovou válkou zpustošené budoucnosti, ve které se zrodila nová církev
Služebníků hněvu, kteří uctívají Dea Irae – Boha
hněvu. Ten je převtělením strůjce posledního soudu
Carletona Luftfela. Carleton Luftfel vypustil zbraň
posledního soudu a ukončil tak válku a existenci většiny lidské populace. Z křesťanské církve se po válce
stala sekta na hranici vymizení. Jen málokdo totiž
věří, že na světě může existovat nějaké dobro. Naproti tomu si Služebníci hněvu nelibují v abstraktnostech a uctívají všudypřítomnou zkázu a jejího
živoucího strůjce.
Hlavním hrdinou knihy je fokomelický malíř Tibor
McMasters, který za pomocí extenzorů, které mu
nahrazují chybějící končetiny, maluje fresku v chrámu Služebníků hněvu. Tibor je místním knězem vyzván ke zvěčnění Carletona Luftfela. Protože ovšem
neexistuje žádný uspokojivý záznam lidské podoby
Dea Irae, je Tibor nucen vydat se na výpravu za živým bohem. Tibor se tedy vydává na svém krávou
taženém vozíčku na nebezpečnou cestu přes území
ohrožované nejen různými zmutovanými formami
života, ale také šíleným počítačem Velké P (jedna
z ukázek využití starších Dickových povídek, zde povídka Velký P).
Pokud máte rádi dlouhé popisy krajiny, postav a prostředí, případně hledáte nějaký komplexní fikční svět,
budete nejspíše zklamáni. Většina postav v této knize není nijak výrazně prokreslena. Dick se zaměřuje
především na popis psychiky Tibora a rozpracování
jeho vnitřních monologů. Nechybí pro Dicka typická
absurdita, ať už jsou to rozhovory s ptákem, obřím
červem nebo například drogové vize jedné z postav,
do kterých Dick zapracovává své vlastní zážitky.
Přečetl jsem mnoho knih od Philipa K. Dicka, ale
popravdě bych bez výborného doslovu od Filipa
Krajníka (který jsem zprvu pokládal pouze za pokus
Arga o umělé zvýšení počtu stránek) nepoznal, kterou část psal Dick a kterou Zelazny. Ač tato kniha
vznikala ve spolupráci dvou autorů, obsahuje tolik
jasně Dickovských témat, až bych se odvážil tvrdit,
že Zelaznyho práce spočívala pouze v jakémsi rozvíjení a prohlubování Dickových vizí.
Nabízí se srovnání s jinou Dickovou knihou. Jde o titul Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě, který autor dokončil asi rok po začátku prací na
Deus Irae. Je tedy zřejmé, že se v té době zabýval
post-apokalyptickými romány podobného střihu.
Dick jakoby použil základní kostru Dr. Krvemsty (podobnosti jednotlivých postav jsou po přečtení obou
knih přímo do očí bijící) k tomu, aby vytvořil zcela
jiný příběh. Filip Krajník to v doslovu považuje za
ukázku autorské celistvosti, více než jako ukázku vykrádání sebe sama. Já jsem ovšem měl tu smůlu, že
jsem knihy četl v pořadí, jak vyšly v Česku, tedy Dr.
Krvemsta a až pak Deus Irae. A ač můžu s Krajníkem
souhlasit a podobu charakterů i příběhů nepovažuji
za nedostatek invence (prohlásit o spisovateli jako je
Dick, že zrovna neoplýval invencí, by bylo něco jako
svatokrádež), nicméně vám nemohu doporučit číst
tyto knihy bez nějaké delší časové mezery, připravili
byste se tak o část zážitku.
Deus Irae je bohužel pouze průměrným dílem velikána sci-fi a proroka kyberpunku Philipa K. Dicka
a spolupráce se Zelaznym na tom nic nezměnila.
Celá kniha na mě působí dosti nekonzistentním
knihy / recenze / 13
Trochu mě zamrzelo, že na obalu knihy nikde nenajdete jméno Rogera Zelaznyho a o tom, že jde o kolektivní dílo, se dozvíte až po otevření knihy. Je mi
jasné, že Argo chtělo zachovat vzhled své PKD edice,
ale nešlo to udělat lépe?
/Jaroslav Točík/
autor je studentem
teorie interaktivních médií
a Pedagogigky na FF MU
foto archiv autora
a méně propracovaným dojmem. Možná je to způsobeno kolektivním autorstvím a ne úplně dokonalou
komunikací obou spisovatelů, možná tím, že jsou
celé pasáže knihy poslepované ze starších Dickových povídek.
Co říci závěrem? Přijde mi, že Deus Irae zůstalo někde
na půli cesty a nenaplňuje tak zcela potenciál, který
tento příběh nabízí. Deus Irae je ovšem stále kvalitní.
Ačkoli kniha není ukázkou toho nejlepšího, co Philip
K. Dick kdy napsal, mohu ji doporučit nejen Dickovým
fanouškům. Nicméně čtenářům, kteří s Dickovým dílem ještě nemají žádné zkušenosti, bych doporučil
začít například skvělým Temným obrazem.
Aby tě Král kopl
Nekorektní zápisky
Nakladatelství Petr Štengl
2010, 56 stran
Nakladatelství Petr Štengl nám do redakce zaslalo
dva tituly, které měly křest poměrně nedávno. Jednalo se o Mokrou buchtu Antonína Mareše a Nekorektní zápisky Jiřího T. Krále. S ohledem na fakt, že Králova kniha obsahovala v názvu slovo nekorektní, že
na přebalu se skvělo několik povzbudivě nevlídných
reakcí na autorovy komentáře, a vzhledem k tomu,
že Nekorektní zápisky mají 56 a Mokrá buchta 148
stran, sáhl jsem po Královi a Buchtu zblajzl Tomáš
Suk.
„Buchta je moučník, toto bude maso,“ říkal jsem si.
Vždyť Jiří Peňás na přebalu autorovi vzkazuje: „Jděte
do prdele. Ty kecy o mé orientaci bych vám odpustil, ale tu podlézavost, to mě vážně serete.“ Příjem-
ně natěšen na snůšku nepravostí, započal jsem číst.
Kam s blogem?
Esejisticky zdařilé úvodní slovo Jakuba Šofara přirovnává bloggery k hip hoperům hlásajícím pravdu
14 /
knihy / recenze
zápiskům se problémy emocionality a zatuchlosti vyhýbají, jinak by k nim přece nepsal předmluvu. A tak
mne napadá, kdo je vlastně blogger píšící osobní
blog?
Je to člověk glosující své okolí a dění kolem sebe.
Ať už se jedná o čtrnáctiletou holku, která popisuje
své soužití s poníky na nedaleké farmě, či politika
stírajícího své oponenty, těmto textům se zákonitě
emocionalita nevyhne. Ten Králův není jiný, i on reflektuje denní dění, a to velmi pilně. Blog je vlastně
jakýsi internetový deník/glosář – s prvky exhibice.
Tedy, aktuálnosti se asi nevyhneme též. Pak je tu ještě jeden dotaz. Lze blog, tedy médium internetové,
přenést do knižní podoby?
Blog se již ze své podstaty přenesení na stránky knihy vzpírá. Je to médium živé, funguje zde interakce
mezi čtenářem a pisatelem. Dá se prošpikovat odkazy na odkazy či na odkazované. Dá se přetvářet,
dotvářet, škrtat přepisovat. Na blogu je možné vést
polemiky a diskuze. Oproti tomu je kniha sterilní, doplněná maximálně poznámkovým aparátem, a pokud
se v následujícím vydání edičně neupraví, tak i neměnná. Vyjádřit se k ní můžete leda nějakým textem,
třeba právě na blogu.
h_aluze číslo 14 / zima 2010
nesen v duchu ironie a sarkasmu, tedy nechybí mu
nádech vtipu, alespoň pro mne čtenářsky neúnosný.
S ohledem na fakt, že rozebíraná témata jsou začasto úplné pitominy (viz například většina poznámek
na adresu Jiřího Peňáse), měl jsem pocit, že se pohybuji v jakémsi válečném prostoru, kam si Jíří T. Král
v pozici krále Jiřího zve protivníky, aby si na nich
podrbal své ego a svou výřečnost. Někoho to jistě
pobaví, protože Král psát opravdu umí, navíc sem
tam vysvitne pointa jako řemen. Jenže ten nános invektiv pro mne zakryl autorův smysl pro postřeh a já
viděl jen touhu kopat kolem.
V předmluvě se říká: „Jiří T. Král začal publikovat
své Královiny (…) v říjnu roku 2008. Od té doby se
snaží držet tempo nepravidelného, ale čilého glosátora našich věcí (…).“Král je vskutku čilý. Někdy se
mu daří glosovat události každý den. A já si říkám,
zda přeci jen není méně více, jenže to by kniha mohla mít i poloviční rozsah.
/Tomáš Čada/
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
foto Trignom
Jiří T. Král
okázale a bez příkras. Šofar ale též varuje: „Inu, kdo
rychle dává, dvakrát dává, ale kdo rychle píše, ten
nemusí psát nejlépe. Nic nesmrdí tak směšně jako
texty, jimž pomáhají ke zrodu emoce. (…) Zrno od
plev poznáte, když můžete přečíst týden, měsíc, rok
starý bloggerův zápis a nepřipadá vám úplně pitomý.“ Autor předmluvy se tedy domnívá, že Královým
Kam s Králem?
Vycházíme-li z Šofarovy premisy, že texty emocionální a časově přežité jsou čtenářsky nevonné, musíme
konstatovat, že Královy zápisky přinejmenším trochu zatouchají. Už jen proto, že blog se těmto dvěma
rysům ze své podstaty těžko vyhýbá. Vydat blog jako
knihu, a to jakýkoli, je poněkud nevděčná řehole.
To, zda je kvalita Králových textů dostatečná k knižnímu publikování, je otázkou spornou, neboť s ohledem na styl, jakým Král své texty píše, se budou
v odpovědi na otázku odrážet osobní sympatie a antipatie ke Králově osobě. Neboť autor k tomu zkrátka svádí.
Přiznávám, autorův příklon ke konzervativně pravicovým názorům mi neumožnil se s texty ztotožnit.
Na druhou stranu se mu musí nechat, že občas tne
Král do živého a jeho glosy vedou k zamyšlení. Bohužel se tak nestává vždy. A ke konci knihy se mi to
s ohledem na únavu stávalo čím dál tím méně.
Na začátku recenze jsem zmínil, že jsem si autora
vybral i kvůli počtu stran. Je to jistě pochybné kritérium, ale vypichuji je záměrně. Chybou totiž je představa, že těch 56 stran slupnete jako malinu. Král
nepostrádá lehkost ve svém psaní. Problémem však
je, že se snaží vždy a všude pranýřovat, vyhraňovat
se, vysmívat se, urážet atd. Jeho styl je, ač často
Různorodé pohledy a zpovědi
Mokrá buchta
Antonín Mareš
Nakladatelství Petr Štengl
2010, 148 str.
Recenzní výtisk jako každý jiný. Ale! Když jsem poprvé viděl rudě graficky vyvedený název Mokrá
buchta na obálce knihy, řekl jsem si: „Hm... zase
nějaká prasárna.“ Knihu jsem četl ponejvíce ve veřejně dostupných prostorách a neustále jsem se setkával s obvyklou otázkou literárních nadšenců: „Co
to čteš?“ Asi každý ji zná..., otázka, která otravuje
čtenáře, ale přitom ve chvíli, kdy se čtenář stane potkávačem čtenáře, ihned ji pronáší. Vždy, když jsem
ukázal potkávači obálku, zaslechl jsem teologické:
„ježiši“. Ano, skutečně kniha působí na potkávače
a pozorovače tak nějak demoralizačně, a to mnohem
více, než náš obávaný Rytíř Smyl, či jemu podobné
literární špeky, špíčky, píčky atd.
Nahlédněme nyní do knihy trošku blíže. Po bujných
představách se čtenář shledá s velice zajímavou narativní strukturou, jestli je v nějakém českém díle
opravdová všehochuť různorodých narativních forem, tak je to právě zde.
Kniha je rozdělena do sedmnácti pojmenovaných oddílů, které mají společná témata i společného vypravěče, ale není pro ně příznačná návaznost, jak tomu
bývá u románů. Jednotlivé texty v oddílech jsou ještě
dále tříštěny na menší celky, které sic jsou tematicky
spojené, ale časově, prostorově, formálně i dějově
knihy / recenze / 15
naprosto odlišné, nemůžeme tedy hovořit ani o souboru povídek.
Setkáváme se s autorem, který si se čtenářem opět
tak trochu hraje. Pro postmodernu je typické, že jazýček vah se přiklání spíše k formě nežli k příběhu,
a ozvláštnění formy se chápe jako základní rys díla
(autor recenze není přímým pokračovatelem formalistů, ač to tak může vypadat) a ne jinak je tomu
i zde. Různorodá forma je v díle zpracována skutečně brilantně. Například v textu pojmenovaném
Pohlednice se setkáváme s vnitřním vyprávěním
a razantním protažením diskursu, jak je to typické
například pro Joyceova díla, ocitujme jen namátkou,
jak je popisována malá část Pohlednice: „Muži po
návratu holedbají se sečtělostí, před chvilkou nad
mušlí ve výši oka přečtené nápisy přednášejí vesele ostatním, v posunutém stavu vyprazdňujícího se
těla se jim vryly do paměti.“ Jiné texty svojí formou
i tématem připomínají beatnika Jacka Keruacka a to
ještě dříve, než na něj sám autor později upozorní
jeho zmíněním v textu. Jindy můžeme zachytit náznaky Bernhardovsky sebereflexivního vypravěče:
„,Začíná být pěkně nervózní,‘ procedí skrz zuby,
protože se v takových situacích cedí mezi zuby, protože se skutečně při koncentraci mluví pouze napůl
otevřenými rty, johnfordovsky.“ Kromě formy není
autorovi cizí ani Bernhardovské bezservítkové zachycování paradoxní fikční skutečnosti, která i zde
graduje (stejně jako u Bernharda) zejména v menších útvarech: „…Jé, červený kalhoty! Honzák jim
zamával a zvolal na ně na oplátku: Jé, modrý kalhoty! A ukazoval prstem, jaké že to mají na střeše
modráky. V červených svých kalhotách pak přešel
most a skončil někde na Malé Straně v hospodě.
Tam se bavil delší dobu s dívkou o dost mladší, než
byl on sám; vyprávěl o umění a o životě na Západě.
Dívka mu naslouchala pozorně. Když odešel Honzák na záchod, ztloukli ho tam chlapci domodra.
Jen tak, že prý moc kecá…“
Ukázka samotná naznačuje dominantní emigrantské
téma celé knihy, které vychází z reálných zkušeností
samotného autora Antonína Mareše (emigroval se
svými rodiči roku 1968). Proto se v knize setkáme
ponejvíce s autorským vypravěčem. Někdy autor
více fabuluje, jindy texty připomínají spíše deníkové zápisy, ale vždy jim emigrantská tematika skrytě
dominuje a na okolní společenské, ani ne tak problémy jako spíš situace, je nahlíženo vypravěčem, který je nad věcí a rozhodně nemá potřebu hrát dnes
tak moderní společenské divadlo. Vypravěč pohlíží
na okolní svět spíše kriticky, a to ať už na společenské komedie, které fabuluje například tak, že vytváří společensky důležité situace, a plynule je prolíná
s fantazijními sadomasochistickými představami
(možná skutečností) postav dané situace, či na vážnější témata, jako je osud emigrantů, lidská blbost
a pseudointelektuálství.
Příběh je zahalen do podivné tragikomiky a šedi, ta
je zřetelná zejména tehdy, když se mluví o konkrétních místech např. Mnichově či Praze; místa, která
jsou si v knize přes svoji kulturní i historickou rozdílnost svojí šedivostí rovná.
Různorodá, mnohdy složitá narativní forma rozhodně nenapomůže udělat z knihy čtenářský bestseller. Čtenář by se měl připravit na strastiplná místa,
v nichž se bude skutečně ztrácet a vracet, ovšem
tohle je jen známka náročnějšího textu a nikoli nižší
kvality. Autor si je své různoformy samozřejmě vědom a částečně ji i ironizuje, jako důkaz nechť slouží
jeden s posledních názvů jednoho z útvarů: „Ichforma autora se pomalu, ale jistě dere na vozovku.“
K čtenářské náročnosti také přispívají cizojazyčné
promluvy, zejména v němčině a angličtině, ale setkáme se zde také s polštinou a dalšími jazyky, které
jsou mnohdy okořeněny o dialekty a slovními hříčky.
Samotná kniha je perličkou tříštivé formy, která je
úzce spjata s dějem a dokonale se proměňuje.
Začali jsme „M/mokrou buchtou“, ale nechali jsme
prapodivný název trošku nedorozebraný, možná by
se hodilo říct spíše nedopečený. Tak tedy jen ve zkratce: v knize je název velice dobře rozebrán, a myslím,
že čtenářova fantazie nebude daleko od samotného
vysvětlení, které text podává, ovšem, český národe,
chce to jistě hledat ještě další symboliku.
knihy / recenze
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Skleněný pokoj
Simon Mawer
Kniha Zlín 2009, 391 str.
přeložil Lukáš Novák
Nebývá zvykem, že by zahraniční autor reflektoval
část českých dějin, proto zřejmě překlad nové knihy
Simona Mawera Skleněný pokoj potěší mnoho čtenářů, kteří tíhnou ke konfrontaci příběhu knihy se
skutečností.
Čas příběhu Skleněného pokoje je zpracován lineárně s častými prázdnými místy, která mohou čtenáři, jenž není znalý českých dějin a chtěl by román
číst faktograficky, přidělávat problémy. Dominantou
příběhu není osoba či rodina, jak je u románů zvykem, ale architektonický skvost funkcionalismu,
vila nesoucí název Landauer. Ač zpočátku vypadá,
že vyprávěcí perspektiva v románu je zřetelně dominantní a váže se k hlavě rodiny Landauerových,
Viktorovi, v druhé části zjišťujeme, že se jedná pouze o hru. Vyprávěcí perspektiva je určována hlavním
motivem příběhu a zároveň skrytým řídícím prvkem
celé vyprávěcí linie, kterým je vila Landauer (ve
skutečnosti brněnská vila Tugendhat). Vše, co se od
vily vzdaluje, je zobrazováno v mlhavém oparu a nakonec vůbec, události a osoby se vynořují ze svého
zapomnění až v čase, kdy jsou opět spojeny s vilou,
a tak nabývají práva opět existovat. Vila Landauer
prostor příběhu nevymezuje, ale přímo určuje.
Kniha zpracovává několik témat, jednu skupinu
bychom mohli nazvat vážnějšími: pozice německé
židovské rodiny za druhé světové války, samotná
válka a komunistické Československo, druhé, které
spíše čtenáře drží bdělým, když se vyprávění stává
nudné a zacyklené: bisexuální vztahy žen (autor
této recenze už dlouhá léta prosazuje empiricky
ověřenou skutečnost, že až na velmi vzácné výjimky
jsou všechny ženy bisexuální, a proto není nutné
se nad tímto motivem pozastavovat) a záletnické
avantýry mužů.
První skupina motivů dodává knize její vážnost,
druhá, ta červenoknihovnická, ji ubírá. Například
u Gombrowicze v Posedlých se můžeme setkat s kvalitně zpracovaným lehčím čtením a Gombrowicz tento žánr přetvořil „dle svého“, u Mawera to není ani
přetvoření, ani spojení, je to spíše nešťastné křížení,
v kterém se mnohdy kvalitní psychologická stránka
postav mění na scény plných klišé. Mám tím na mysli
například opakovaný tanec jedné hrdinky, padlé tanečnice, současné fyzioterapeutky, která tančí pro
svého milence ve vile Landauer, v tzv. skleněném
pokoji (zásadní dominanta vily, dle které se jmenuje
celý román).
Naproti tomu jsou zajímavě psychologicky vykresleny scény, které se týkají politické situace, tedy ty,
kdy bohatá rodina Landauerových řeší svoji „německožidovskou“ situaci a prchá se svými dětmi, chůvou
a její dcerou nejdříve do Švýcarska a poté dále na západ. Zobrazení bohaté rodiny, která je v jednu dobu
nucena se dotknout lidského dna, a absurdita, která
je vyjádřena jejich situací, do které se dostali svým
německým židovstvím, dělají román zajímavým literárním dílem.
Pozoruhodné je i samotné vyprávění příběhu, které
se snaží být co možná nejvíce fikčně autentické, důkazem je např. kapitola, jež je reportáží o vile Landauer a která implicitně zobrazuje žurnalistiku a její
styl těsně před československou normalizací.
Autor recenze by se měl vždy vyvarovat prozrazení
vážnější zápletky, natož pak konce celého příběhu,
proto tak sice, ač nerad, učiním. Jen varuji čtenáře,
že konec, i když je skutečně napínavý (stejně jako
teleseriály), je zkrátka pitomý.
Poznámka: Kladou se otázky, nakolik může cizinec
psát o české kultuře a natožpak tak konkrétně, jako
je historie vily Tugendhat… odpověď je prostá a zná
ji každý, kdo se trošku zajímá o beletrii: „Autor si
může psát o čem chce, neboť
fikce nezná hranic.“
/Tomáš Suk/
autor je studentem
bohemistiky na PF UJEP
foto archiv autora
16 /
foto archiv autora
/Tomáš Suk/
autor je studentem
bohemistiky na PF UJEP
V perspektivě neživotného
knihy / recenze / 17
Černobílá historie
aneb Teror hnědé omáčky
Mýty o socialistických
časech
Adam Drda, Stanislav
Škoda, Josef Mlejnek
Člověk v tísni 2010,
92 stran
18 /
zamyšlení
větský svaz – náš osvoboditel, dobrodinec a ochránce“. Jak je z uvedených příkladů zřejmé, avizované
„mýty“ jsou ve skutečnosti jen poutavými titulky, které mají pojmenovat jednotlivé tematické okruhy. Koncepce boření mýtů však umožňuje autorům zaujmout
nadřazené morální stanovisko objektivního kritika,
který bojuje proti subjektivním demagogiím. Vezmeme-li v úvahu, že adresátem knihy je generace, která
hází vajíčka po „papaláši Paroubkovi“, aby zabránila
„návratu před listopad“, a která si ve studentských
volbách nanečisto zvolila nejpravicovější stranu na
české politické scéně, musí nám být jasné, že onu mytologii si ve skutečnosti autoři sami vytvářejí, aby se
proti ní následně mohli vymezit.
Že se nebude jednat o boření mýtů, jsem tušil dopředu, ale to, že autoři zcela bez skrupulí odhalí tendenčnost, s jakou k tématu přistupují, jsem opravdu
nečekal. V předmluvě se doslova píše, že „na husá-
kovském socialismu nebylo dobrého vůbec nic“,
a že byl „vadný ve všech ohledech“, výrok o tom, že
není možné se na minulost dívat černobíle, pak považují „za čirou demagogii“ ( vše s.5). Jinými slovy nám
nepokrytě sdělují, že k socialistické minulosti přistupují apriori černobíle, a kdo s tím nesouhlasí, je demagog. Nutno říci, že černobílý pohled je v celé knize
důsledně dodržován. Kousek po kousku je probírána
socialistická každodennost, v zorném úhlu se ocitá
vše od vojenské služby a zdravotní péče, přes spartakiády a populární hudbu až po rekonstrukci bytového
jádra. Bylo by samozřejmě možné probírat kapitolu
za kapitolou a vést spory o jednotlivých tématech, ale
je to celkem zbytečné. Problémem je předem hotový
rámec, do kterého jsou veškeré probírané momenty
socialistické každodennosti předem zasazeny. Tento
rámec je tvořen opozicí tyranský režim/bezbranný
člověk a předpokládá, že jedinou ambicí socialistického režimu je tyranizovat své občany. Tento rámec
umožňuje i hnědou omáčku ze školní jídelny vnímat
jako „další druh „teroru“, který dopadal na socialis-
h_aluze číslo 14 / zima 2010
tické děti“ (s. 18). V důsledku toho, že žádná oficiální
aktivita nemůže být vnímána jako pozitivní, dochází
až k absurditám. Popis Dne důchodců (promítání filmu o historii JZD, poděkování za dosavadní práci, výstup žáků ZŠ, společný oběd, rozdávání dárků, tombola) tak může být zvolen jako příklad pro ilustraci
„devalvace rodinných vztahů“ (s.12).
Kniha nevysvětluje socialistickou společnost jako
dynamickou a složitou strukturu, pouze řetězí jednotlivé skutečnosti, ale nesnaží se objasnit jejich
vzájemné vztahy. Výsledný obraz minulosti je tak velice plochý. Dozvíme se, že občas nebyly banány a toaletní papír, ale nedozvíme se vůbec, proč tomu tak
bylo, nedozvíme se nic o fungování centralizované
ekonomiky. Z hlediska slohového kniha není výkladem nebo úvahou, ale vyprávěním. To vytváří hotový, uzavřený, neměnný svět. Styl knihy tak evokuje
jakési báje o světě dávno minulém, prehistorickém
či mytologickém, který s tím naším nemá nic společného. A skutečně, je až překvapivé, že autoři se takřka nevěnují srovnání minulosti se současností, to
se objevuje jen sporadicky. Důsledkem takového vnímání minulosti je tudíž nikoliv vyrovnávání se s ní,
ale odstřihávání se od ní. Kniha tak může ve školách
napáchat mnoho škod, sugeruje totiž představu, že
listopadem 1989 se lusknutím prstu společnost náhle zcela obrátila.
Rýsuje se tady tak ještě další černobílá opozice: zlá
minulost/šťastná přítomnost. Dostáváme se ke skutečné motivaci této knihy. V úvodu autoři zmiňují výsledky výzkumů hodnocení minulosti a přítomnosti:
pouze 57 procent lidí považuje současný režim za
lepší než předlistopadový. Tyto výsledky však nevedou autory ke kritickému zamyšlení se nad současností, ale až k mrazivě banálnímu závěru, že pouhá
nadpoloviční většina vnímá minulost kriticky (s.7).
Logickým důsledkem takového myšlenkového mechanismu je potřeba co nejvíce zdůraznit negativa
minulého režimu. Je-li minulost vykreslena černě,
současnost tím získává světlejší odstín. Skrytá, podprahová implikace výroku „Mentálně postižené dítě
mělo jen minimální možnost vzdělávání a rozvoje“
(s.9) je, že dnes postižené dítě tuto možnost má.
Ukazuje se, že ačkoliv kniha zdánlivě nevypovídá
o současnosti, ve skutečnosti je její skrytou adorací.
To vše nás nezbytně vede k závěru, že smyslem této
publikace není kritické poznání minulosti, ale podpora současného režimu. Komunistická společnost
je vykládána stejně ideologicky, jako byla komunisty
vykládána společnost buržoazní. Historie se stává
mocenským nástrojem.
Je však třeba si uvědomit, že tento kritický závěr nepadá na hlavy autorů knihy jakožto jednotlivců. Jejich
motivace je pravděpodobně pozitivní, autoři knihu
napsali pravděpodobně s dobrým úmyslem. Jsou však
v zajetí (ne)myšlení, které paralyzuje český veřejný
prostor. Jejich kniha je projevem stejného diskurzu
jako obálky Reflexu, videoklip Přemluv bábu a nápis ČSSD=KSČ=KSČM ze dveří pánského záchodku
na FF UK. Pozorný čtenář postřehl, že tento text se
nezabývá obsahem knihy, ale především jazykem,
kterým je psána. A právě k němu je potřeba zaměřit kritickou pozornost, původní význam slov je zcela
zavalen hodnotovými konotacemi dobrý/špatný, pravicový/levicový, demokratický/totalitní. Nebudeme-li
permanentně usilovat o odhazování těchto nánosů,
nemůže vzniknout hluboká společenská diskuze, protože jazyk nás bude stále znovu zrazovat.
Zbývá zamyslet se nad tím, jaký osud může knihu čekat ve školách. Z předchozích řádek je jasné, že skutečnému poznání sloužit nemůže. Autoři by rádi knihou vyvolali diskuzi. Předpokladem skutečné diskuze
(ve smyslu rozhovoru/dialogu, jehož cílem je poznání)
je odmítnutí černobílého vidění světa. Tento postoj je
však v knize dopředu označen za demagogický. Budeli tudíž učitel postupovat v intencích knihy, může vyvolat pouze hádku, diskuzi nikdy. Nesmírně plodným
zdrojem se však kniha může stát, předloží-li ji učitel
žákům nikoliv jako historiografickou publikaci, ale
jako primární zdroj určený ke kritické jazykové analýze. Těžko však můžeme doufat, že takových učitelů
bude mnoho. Popřejme této knize s hezkými fotografiemi a otáčejícím se Československem na obálce,
aby jich našla alespoň několik.
Psáno pro Literárně-kulturní časopis
H_aluze a Deník Referendum
/Jan Kubíček/
autor je studentem bohemistiky na
FF UK a Katedry autorské tvorby
a pedagogiky na DAMU
foto archiv autora
Zhruba od poloviny naší demokratické dvacetiletky
slyšíme volání, že je potřeba vyrovnat se s komunistickou minulostí. Nic proti kritickému poznání
historie, ukázalo se ale, že o to vyvolávačům nejde,
protože si pod tzv. vyrovnáváním se s historií představují především zdůrazňování hrůznosti minulého
režimu a pranýřování zkompromitovaných jedinců.
Symbolem tohoto volání se staly spory o Ústav pro
studium totalitních režimů a nejčastějším výstupem
zveřejňování různých seznamů. V letošním roce se
však objevily knihy, které mají ještě jinou ambici:
vysvětlit mladým lidem, kteří tuto dobu nezažili, jak
to vlastně všechno bylo. Společné mají to, že se tváří
jako jakési příručky vysvětlující komunismus v kostce
a že nepocházejí od historiků, ale většinou z per pravicových novinářů. K Abecedě komunismu, vydané
na jaře, se nyní přidává kniha Mýty o socialistických
časech, kterou vydává Člověk v tísni v rámci projektu
Příběhy bezpráví.
Kniha představuje dvanáct „mýtů“ týkajících se různých oblastí socialistické každodennosti, které mají
být postupně „uváděny na pravou míru“. Složení
a výběr těchto „mýtů“ jsou ovšem samy o sobě velmi
nedůvěryhodné, nedozvíme se prakticky nic o metodice výběru, objevuje se jen otřepaná fráze o „růžově
zabarvených vzpomínkách“ a o nostalgickém vztahu
k minulosti v televizní a filmové tvorbě, v jejichž důsledku se rodí nová „mytologie o socialismu“. Mezi
řádky tak prosvítá, že modelovým vyznavatelem těchto mýtů by měl být starší člověk s děravou pamětí, jak
byl vykreslen ve videoklipu Přemluv bábu. Charakter
mýtů je velmi nejednotný. „Mýtus“ je formulován vždy
v názvu kapitoly, např.: Mýtus č. 1: Socialistická škola
= kvalitní učitelé, vzdělaní a ukáznění žáci. V některých těchto formulacích však zcela chybí vyvratitelné
hodnotové tvrzení, například „Milujeme Karla Gotta“
nebo „Vojna dělá z chlapců chlapy“. Jiné toto tvrzení
obsahují, ale text se vůbec nepokouší je vyvracet; tak
v oddílu nazvaném Žádní bezdomovci, každý měl
kde bydlet nepadne slovo o bezdomovcích. Pro další
skupinku je charakteristické, že bychom stěží hledali
někoho, kdo by jim dnes skutečně věřil: „Socialistickým hospodářstvím k čistému vzduchu“ nebo „So-
zamyšlení / 19
Sudetský revír:
Prostor utopizmu
Zápisky z mezinárodního workshopu
V posledním čísle H_aluze jsem referovala o českoněmeckém projektu, který zkoumá výstavní provoz,
jeho podobu a zákonitosti v euroregionu Elbe/Labe,
respektive v Drážďanech a Ústí nad Labem. Naše
pracovní skupiny se zaměřují na současné výtvarné
umění a na prostory a aktivity, které jej prezentují
a které jsou ve městech „vidět“. Tento research bude
posléze zaznamenán na speciálně vytvořeném webu
s aktivním seznamem galerií a také v tištěné podobě
letáků s mapkou. Web i letáky budou představovat
základní přehled a informaci o tom, kam zajít, když
budete chtít vidět dobré současné umění.
Nyní máme za sebou tři společné workshopy (dva
v Ústí a jeden v Drážďanech) a vedle těchto základních informací začíná krystalizovat další, mnohem
esenciálnější část celého projektu. Výběr galerií do
projektu je samozřejmě značně subjektivní, vychází
z osobních preferencí účastnic. Podobně byl vytvořen také seznam otázek, které jsme v galeriích pokládaly. Individuální postoje jsou přetavovány společnou prací a velkými, multijazykovými diskuzemi.
Skrze soubor informací o jednotlivých prostorech
se snažíme postihnout skutečnou podstatu obou oblastí, odhalit výchozí body a podmínky, zaznamenat
statusy, nastínit směřování a možnosti vývoje. Uvědomit si nedostatky, ale mít na paměti také kvalitní
a specifické záležitosti. Nespadnout jen k destruktivní kritice a pocitu zmaru. Podněcovat. Vnímat
odlišnosti a přijímat je. Otevírat hranice města,
oblasti, sebe. A to je mnohem složitější a mnohem
cennější.
Je pro mě těžké vracet se zpátky z Drážďan do Ústí.
Z neustadtské staré zástavby s barevnými okenicemi, kde bydlí mladí intelektuálové a umělci, hipsteři
a indies, kde jsou kavárny, polívkárny, sekáče, knih-
kupectví s vinylama, galerie a kluby. Zpátky do Ústí,
který je náhle šedý, kde se divadla a galerie zavírají,
kde kluby prodělávají na živých koncertech, kde se
kavárny otevírají pro vysolárkované a šamponované, kde nikomu do ničeho moc radši není a kde když
nová okna, tak bílá plastová, mám je taky.
A přesto mám Ústí ráda. A tenhle projekt, na kterém
se podílím, mi přináší jeden extra důležitý pocit.
Jsem si díky němu jistá, že Ústí není ztracené město. I když nemá kontinuální historii a tradice a je
zdevastované sociálně, ekonomicky, kulturně, může
ZAČÍT, začít NOVĚ. Z každého si můžeme vzít jen to
nejzajímavější a nejkvalitnější, netřeba se ohlížet na
„staré“ ani na „tradiční“. A můžeme z toho vyrobit
supertřaskavý koktejl, který bude kvasit, bublat, ale
ŽÍT, až z něj jednou bude něco moc dobrého…něco
SPARKLING…
Mám Ústí fakt ráda. Rozhodla jsem se, že tu zůstanu, budu žít, a vychovávám tady Mariána s Vincentem. A záleží mi na Ústí. A budu pro něj něco dělat.
Nenechám se pohltit marností ani se nenechám odradit. Budu se snažit vytvářet něco, co bude motivovat ostatní tady zastavit, zaparkovat, zůstat, pomoct
mi, sdílet to, znovu vytvářet a užívat…
A to je/bude pokračování stávajícího projektu…zkusit to revitalizovat a aktivovat. Zpívat si u toho s The
Clash (beztak je to zase trendy): SHOULD WE STAY
OR SHOULD I GO?
P.S. Samozřejmě jsme si to i užívaly: tančily na párty,
procházely se po nábřeží Elbe/Labe, objevily „planing to Rock“, dobíhaly vlaky, brunchovaly v Řehlovicích, pořádaly karaoke v Café Max, co vypadalo
spíš jako Café X.Mas…Jo a taky máme název! REVUER. Revür. Revír…Prostě, viď.
20 /
zamyšlení
foto archiv autorky
/Eva Mráziková/
autorka je umělkyně, free lance
kurátorka, PR referent a pedagog
na FUD UJEP
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Utopizmus je způsob myšlení, který je klíčový pro
konstrukci fikčních útvarů utopie, antiutopie či utopie negativní. Není však svázán výlučně s těmito formami. Utopické myšlení může být chápáno také jako
základ pro tvorbu jakéhokoliv fikčního románového
světa. Nás budou zajímat konkrétní způsoby, jakými
utopické myšlení konstruuje (či dekonstruuje) kategorii prostoru.
Utopické myšlení
Pro utopické myšlení je příznačný kontrast určité
dějinné situace a nového řádu, který má být jeho
náhradou. Podle Ernsta Blocha ovšem pro utopické
myšlení není příznačná pouze představa, ale i vůle
aktivně vizi realizovat. Z toho důvodu řadu fiktivních
míst (spojených s žánry science fiction či fantastického cestopisu) nemůžeme považovat zároveň za
místa utopie, přestože se jedná taktéž doslova o nemísta. Dobrými příklady mohou být bájné ostrovy
z homérských eposů. Ačkoliv se jedná o místa zcela
jistě podivuhodná, vládne na nich v zásadě stejný
mýtický řád jako před Trójou či na Ithace. Epos tak
ukazuje různé aspekty mýtického řádu světa, který
však zůstává vnitřně konzistentní (či svým zvláštním
způsobem nekonzistentní) a netvoří opozici k současnému uspořádání.
Přesto však i mýtus nechává prostor pro utopické
myšlení, a to především při budování dokonalých
míst, která mohou být projektem libovolné dobově
společenské představy. Středověký „Land of Cockaigne“ není pouze klasickou zemí zaslíbenou, ve které
tečou řeky mléka a medu. Jedná se také o převrácení
vládnoucího řádu, takže poddaní jsou vrchností a naopak. Nakonec není divu, že Cockaigne a příbuzné
představy bývají někdy pojímány v duchu karnevalové převrácenosti světa tak, jak ji popisuje Bachtin.
Utopie podporované mýtickým řádem můžeme posléze pozorovat především v zemích vzdálenějších
os středu evropské racionality. Americký kontinent,
chápaný často jako jakási země zaslíbená, je prodchnutím vizemi mýtických a logických řádů moderní Evropy. Magický realismus často zobrazuje třecí
body utopie a mýtu, což můžeme dobře sledovat v románu Sto roků samoty, jak zdůrazňuje Zdeněk Hrbata v rozboru vzniku a zániku domu Buendiových.
Crnjanski či Andrić zase zpracovávají specifickou
kulturu vzniklou střetem evropského a muslimského
světa. Most na řece Drině zobrazuje prostor, který je
realizaci racionální utopické vize, ale který se zároveň přetvoří na dokonale mýtickou oblast v procesu,
který později, nikoliv náhodou, právě v kontextu Balkánu, dokonale popsal Eliade.
Utopizmus v literatuře tedy nemůžeme redukovat na
pouhou fiktivnost. Naopak, utopie je reakcí na realitu a je jejím alternativním návrhem. Tento návrh
ovšem nepředstavuje změnu pouze dílčí povahy. Pro
tvorbu utopie je třeba změnit stávající řád a vytvořit
ho zcela odznova, a to tak, že nový řád ukončí všechny řády. Tím se také utopistické myšlení vymezuje
vůči idyle a satiře. Zatímco satira je utopií bez projekce, idyla není vykročením, ale návratem do zlatého věku blažené nevinnosti. Utopie se vyznačuje tím,
že na ní nelze, alespoň v rovině řádu, již nic vylepšovat. Utopické myšlení směřuje k tomuto cíli a místo
utopizmu pak představuje materiální realizaci této
myšlenky.
Utopický prostor
Klasickým prostorem utopie, tak jak ho chápou Zamjatin či Hodrová, je uzavřená oblast mimo dosah
civilizace, vůči které se vymezuje. Toto rozvržení
spojuje utopii právě s idylou, zapomenutým rájem
přírodně odděleným od zkažené civilizace. Nejstarším příkladem takové uzavřené oblasti může být
Aristofanův komický Ptákomrakohrad, který přes
veškerý svůj humor již nepochybně obsahuje všechny známky klasické utopie, tedy revoltu vůči řádu
stávajícímu (a to jak vůči lidskému - athénskému, tak
proti mýtickému, božskému) i konstrukci řádu nového. Morova a Campannelova utopie zastávají právě
takový model, ačkoliv jejich konflikt s realitou je spíše implicitně obsažen právě v onom jiném řádu. Je
pozoruhodné, kolik prostoru věnuje obzvláště Campannela detailnímu popisu architektury, aby ukázal,
že i ten nejmenší detail jeho dokonalého a ovšem dokonale izolovaného Slunečního státu koresponduje
s myšlenkou vesmírného uspořádání. Každý prvek
prostoru velmi rafinovaně koresponduje s povahou
řádu a stavem ducha. V kontextu utopie bývá někdy
zmiňována i Dantova Komedie, která též navrhuje alternativní uspořádání světa v uzavřeném a věčném
prostoru dokonalého a spravedlivého řádu.
z literární teorie / 21
Takovéto klasické uzavřené prostory postupně získávají mnoho podob. Robinson Crusoe buduje silou
rozumu a dovednosti ráj z lůna nehostinné přírody,
Faust dává své schopnosti do služeb tvorby nového
řádu na místě, které sám vytvořil a de Sade zase skrývá nového, silného člověka v podzemních kobkách,
které jsou zároveň vězením i ochranou před světem
slabochů. V souvislosti s místním charakterem utopie Zamjatin i Hodrová poukazují na její narativní
statičnost, která je bližší popisu nežli vypravování.
Pakliže bychom se ztotožnili s tímto pojetím, nejspíš
bychom museli souhlasit s pozvolným odumíráním
klasického utopického žánru.
Krize utopizmu
Utopizmus stojí v základech velikých řádů komunismu, nacismu a fašismu. Je východiskem zakladatelů náboženských i volnomyšlenkářských komun.
Poetizmus, surrealismus i futurismus tvoří novou
skutečnost, nového člověka a navazující Bauhaus,
funkcionalisté či Vchutemas pro něho budují nový
prostor, který není pouze architekturou, ale který
syntetizuje myšlenku, řemeslo a architekturu do jediného celku. Utopie přestala být literaturou a stala
se skutečností.
Tato dějinná fakta měla na utopii podobný vliv jako
fotografie na malířství. Aby přežila, musela se radikálně proměnit. Jak realita konzumuje utopii,
utopické myšlení uniká mimo její dosah, aby se diverzifikovalo, specializovalo či sloučilo s myšlením
mýtickým.
Moderní utopie tak musí navigovat mezi dvěma póly.
Na jedné straně musí obhájit možnost svého vlast-
22 /
z literární teorie
Utopie dislokovaná
V době satelitní kartografie se klasické místo utopie
přesouvá z oblasti tajemných uzavřených a nedosažitelných prostorů do podoby fantastické alegorie.
Román V melounovém cukru se odehrává v mlhavě snovém, a přitom přísně ohraničeném světě po
jaderné apokalypse. Bondyho Invalidní sourozenci
zase přežívají na ostrůvku špinavé post-normalizační pevniny, která pomalu zaniká, aby se očištěná vynořila v alegorii biblické potopy.
Zajímavá řešení nabízí především americký kontinent. Amerika totiž utopií představuje již ve svých
základech, je ostrovem Hesperidek i zemí zaslíbenou. Představuje vlastně prolnutí mýtu a utopie, jak
bylo popsáno výše. Podle Malcolma Bradburyho jsou
základním kamenem americké literatury už deníky
námořních kapitánů, kteří do Nové země promítali
své utopické vize, či zápisky prvních osadníků, kteří
vlastníma rukama stavěli svět takový, jaký měl původně být. Již místní jména Atlanta, Brasil či California odkazují k bájným končinám, do kterých se
promítají tisíciletá přání Evropanů. A nesmíme zapomínat ani na nápravný náboj. Nový York, je konečně
ten pravý York (pravda, původně Amsterdam), tak
jako je Anglie novým Jeruzalémem v básni Williama
Blakea.
Z amerického kontinentu nikdy zcela nevymizelo
utopické myšlení, které formuje rozsáhlé území do
země zaslíbené bez ohledu na to, jaká je konkrétní projekce a jaká je dějinná skutečnost. Utopie
tak není nikterak vzdálená, je vlastně někde poblíž
a stačí se po ní jenom dobře poohlédnout. Oxymoronové „hledání Ameriky“ je velikým a výjimečným tématem americké literatury. Poté, co se dle očekávání
i „nová“ místa ukážou být pouze klamavým ideálem
a New York Henry Millera již dávno není nový Jeruzalém, nýbrž Klimatizovaná noční můra, je třeba
vést hledání jiným směrem. Vzniká tak dislokovaná
utopie, osvobozena od přísného ohraničení konkrétního či fiktivního prostoru, který je příznačný pro
tradiční utopie.
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Pokud jde o románovou tradici, Svatoň vidí cestopis
jako reálnou utopii (zatímco utopie je fantastickým
cestopisem). Zdůrazňuje motiv cesty od reality směrem k „jinému“ místu. V tomto případě nás ovšem
zajímá cesta jako taková, nikoliv cestování „k“. Moderní utopie na takové jiné místo nevěří. Proto se
také Kerouacův román jmenuje pouze Na cestě, nikoliv třeba Na cestě do Los Angeles či Na cestě do
Mexica.
Tento duh utopického myšlení nám dovoluje sledovat Jacka Kerouaca, který opouští New York jako
místo šosácké konformity, zatímco letec Richard
Bach ve stejnou dobu vyráží z Los Angeles naopak
kvůli úpadku konzervativních hodnot a ve vnitrozemí se snaží najít jádro ideální, nezkažené Ameriky.
Z Campanelových občanů uzavřených za sedmero
hradbami se rodí Kerouacův věčný tulák, Bachův
letec anebo neposední Merry Pranksters. Protože
utopie už nemůže být pojatá jako realizovatelný prostor, stává se utopií cesta.
Nakonec ani cesta není definitivním prostorem utopie. Podle Huntera S. Thompsona, otce „the new
journalism“ patří i ona na skládku neodolatelných
atrakcí minulosti, jak můžeme číst v jeho antiutopickém cestopise Strach a svrab v Las Vegas, ve kterém
autor karikuje romantické ideály Beatníků a cestu
zobrazuje jako nehostinné rejdiště vyšinutých narkomanů.
Nové místo utopie
Podle Aristotela je poesie popisem toho, co je možné,
zatímco Schelling chápe román jako konflikt „ideálního“ s „reálným.“ Utopie oproti tomu nezůstává
pouze u zobrazení konfliktu, ačkoliv ten je též jejím
východiskem, nýbrž vytváří prostor jeho řešení. Dokud takovýto konflikt přetrvává (a nic zatím nenasvědčuje opaku) a dokud je možné fabulovat jeho
řešení, utopie zůstane oproti mnoha předpokladům
nadále životným žánrem.
Uzavřený prostor je podle Zamjatinova tradičního
pojetí jedním ze dvou poznávacích znaků utopie.
Ačkoliv se někdy mluví o „postutopizmu“ či „konci
dějin“, utopie si svůj prostor stále znova nachází,
jakkoliv se od počátku dvacátých let výrazně proměnil. Izolovanost Morova ostrova podlehla otevřenosti ekologických utopií sedmdesátých let a stálost
Slunečního státu se proměnila v dynamiku věčných
tuláků. Na místo detailního popisu nastoupila často
mnohoznačná alegoričnost a místo Baconovy vzdálené Atlantidy Palahniuk buduje novou společnost jako
paralelní strukturu uprostřed New Yorku.
Použitá literatura:
AÍNSA, Fernando. Vzkříšení utopie. Brno : HOST, 2007.
232 s.
BRADBURY, Malcolm ; RULAND, Richard. Od puritanismu
k postmodernismu. Praha : Mladá fronta, 1997. 492 s.
M. Eliade: Mýtus o věčném návratu
HODROVÁ, Daniela. Hledání románu. Praha : Československý spisovatel, 1989. Utopický prostor v románu, s. 32-52.
HRABATA, Zdeněk. Na cestě ke smyslu. Praha : Torst, 2005.
Prostory, místa a jejich konfigurace v literárním díle,
s. 315-509.
MACURA, Vladimír. Šťastný věk. Praha : Pražská imaginace,
1992. 126 s.
MOCNÁ, Dagmar. Encyklopedie literárních žánrů. Praha ;
Litomyšl : Ladislav Horáček - Paseka, 2004. 699 s.
SVATOŇ, Vladimír. Epické zdroje románu. Praha : Ústav pro
českou a světovou literaturu AV ČR, 1993. Idea karnevalizace v teorii románu, s. 53-66.
SVATOŇ, Vladimír. Román v souvislostech času. Praha :
Malvern, 2009. Na rozcestí mýtu a utopie, s. 169-173.
SZACKI, Jerzy. Utopie. Praha : Mladá fronta, 1971. 111 s.
ZAMJATIN, Jevgenij. Wellsův genealogický strom . Lógr :
[s.n.], 2010. 3 s.
/Stefan Segi/
autor studuje bohemistiku
a komparatistiku na FF UK
a je redaktorem magazínu Lógr
(www.logrmagazin.cz)
foto archiv autora
Reakcí na krizi utopizmu jsou nejprve, jak to pojmenovává Fernando Aínsa, romány o utopických projektech, čili negativní utopie a antiutopie. Ty první
užívají klasických postupů, ze kterých již moderní
utopie nemůže čerpat, aby zdůraznily potenciál negativních aspektů aktuálních řádů, ať už se jedná
o liberální kapitalizmus v dílech Pohla a Huxleyho
nebo o totalitarizmus Zamjatina a Orwella. Antiutopie je oproti konkrétní kritice negativní utopie
útokem přímo na utopické myšlení. Dostojevského
Běsi a Bratři Karamazovi, Čapkův didaktizující Krakatit i Musilův Muž bez vlastností, ukazují prohnilost
v zárodcích velikých řádů. Zatímco negativní utopie
zobrazuje zrůdné monstrum, antiutopie ho udolává
v zárodku.
ního bytí, na straně druhé už nemůže spoléhat na
veliké zářivé vize nových světů, které se mezitím
proměnily v noční můry. Zatímco idyla, o níž byla řeč
v úvodu, zůstala žánrem toliko historickým, utopizmus, nabízející řešení střetu člověka a světa, díky
své projekční povaze zůstal součástí moderního románového proudu.
z literární teorie / 23
foto archiv autora
Lukáš Horák
Lukáš Horák (*1987, Brno).
Don Klingon, Viktor antihrdina
a člen Štkaní o.s.. Žije v Brně a je
studentem žurnalistiky a religionistiky na MU. Pracoval jako
redaktor Deníku Referendum, publikoval ve Wagonu,
Protimluvu a brněnském KAMu.
vedlejší přízraky
já vlastním
bytové jádro
v ořešáku bez výhledu
jen za nocí ve svitu
lednice
vídám zmatené
ptačí matky
co se s každým jarem
vrací
nakrmit své padlé děti
a v příštích ránech
z obtisků peřin
v mojí kůži
poznávám
kus od místa
kde
jsem s ní vždycky kradl
polštáře
a dečky
dva čtverce světla
mein autokempf
bloudil jsem
v ústech
dvacetileté
šestý den
se pořád nedalo koupat
v mezerách jejích
zubů
byl cítit mák
na zdi pro
pevnost pod piánem.
a prsteny
na nočním stolku
odložené
aby nezdrásaly moje stehna
na chvíli ozářila
padající hejna hvězd
a když mi pak
pod vídeňskými žebry
položila hlavu
na svá chladná stehna
stačilo předstírat
jiný svět –
…
svět
kde už shořeli všichni ptáci
v touze poznat boha osobně.
i tam
sama v sousedním pokoji
její matka
odložila vlastní
prsteny
předtím
než vzala rozum do hrsti
a nechala skácet
celé tělo
souhvězdí polypů
na patře
že mě tlačí čas
ve stínu
padlého těla
plynovodu
tak tik
zrovna jsem se šťoural v uchu
když mě vylovila zpoza skla
dloubla mě do boku a špitla:
máš ještě nějaký iluze?
potil jsem se a nevěděl
řekla: tak jo, bude to fajn
vytáhla mě z mého talíře
kousla do zadku
ústy plnými rovnátek
a titěrnými soustíčky
mi prvně v životě
udělala jaro růžové
každodenními
sběrači mědi:–
kus
s tváří zas na první straně
hltal jsem
paprsky
skrz sněhovou vodou
zalitou
výlohu,
24 /
vyrušeni
poezie / česko-slovenská
páteře zbylého listí
nehybné
jak
spáči St. James parku
a souhvězdí
z pih na jejím zadku
spěšně přejmenována
h_aluze číslo 14 / zima 2010
kusy lidí se pomalu
stávaly
pláží
kudy chodil denně tak často
že už ani neměl proč
si prohlížet
obtištěné siluety
do nichž
ti naivní ještě
skládali svoje těla
vůni polévek z přívěsů
disco z minigolfu
a
křik komiků z televize
krájely poryvy září
a v letním kině
dávali Sex ve městě 2
všechny tyto
jednotlivosti mu tehdy
působily uboze
ale
dohromady to všechno
přece jen dávalo
nějaký smysl
poezie / česko-slovenská / 25
už je to 4 roky
tehdy za kotelnou
jsem si občas připadal jako
bůžek z donucení
kouřil jsem trávu a nic mi to asi nedělalo
stála dvěstěpade
stála za hovno
cítili jsme se
jako dospělí když
jsme rozšlapali bunkr z koberce
co nám ho před roky ukradly
starší děti
kašlalo se a smálo
od zdí šlo teplo
a v břízách byly vryty čerstvé
hákové kříže mladých nácíčků
scházeli se tu o hodinu dřív
minuta/možná 2 a 73 kroků
do haly kde se potily holky při házené
kolem běhala tlustá dcera jejich trenérky
a honila hubenou dceru
supěla a řvala:
až tě chytim tak tě snim
a tohle bylo uvěřitelné
kousek od nás seděla
metrosexuální dvojčata
dělala na holky oči čekala až
je venku vezmou za ruce
a před jejich panelákem se budou chvíli líbat
o 4 roky později spolu natočili
gayporno
Vône 2
December
slučku z asfaltu
mi sťahujú
okolo spomienok
širšie domy
cesty stromy
domy
do ktorých je vidieť čoraz viac
zelené vety medzi domami
ma/ťa/ich
jednoducho niekoho
chcú presvedčiť
že mesto až tak nebolí
nemáme už ani priestor
ako sa obísť
chodím na všetky derniéry
350 km a späť
utekám s prúdom popri rieke
už zopár rokov
aby som videl
stále tie isté vlny
rozbíjam asfalt na chodíkoch
vytrhávam dlažobné kocky
na ich miesto sadím burinu
nestíham nestíham nestíham
Martin Jáni
foto archiv autora
Dobrý deň
narodila sa v meste duchov
spoločnosť jej robili
len asfaltové mačky
ktoré sa sem tam mihli
pod olovenou oblohou
Je z Prešova, má 24 rokov a študuje na FF MU v Brne. Zo zmrzlín má
najradšej pistáciovú. Jeho tvorba
bola ocenená v literárnej súťaži
Wolkrova Polianka a ďalšie texty
je možné nájsť na stránke www.pismak.cz pod prezývkou zvykus, či v časopise Psí víno.
Zvyk
máme zvyk
zamieňať názvy miest
za mená ľudí
potom jej vysvetľovali
že po zotmení
sa už nezdraví
„dobrý deň“
ona im vysvetľovala
že deň má 24 hodín
pomaly si zvykám
zohrievam vankúš
žeriem plastové fľaše
a ja nechcem prísť o ten pocit
vracať sa do svojho
pozerám do zrkadla
chvíľu som sa namiesto toho
skúsil cez sklo
a cítil som sa nesvoj
kde idú ročné obdobia
v poradí
jeseň jeseň zima jeseň
pomaly si zvykám
na to provizórne prevedenie
síce ani potom to nebude lepšie
26 /
poezie / česko-slovenská
h_aluze číslo 14 / zima 2010
ktoré sa sem tam mihli
pod olovenou oblohou
sa nedá dýchať
noc vonia
ako komín
bieli parašutisti
hladia tramvaje
a rozpúšťajú cesty
vzduch vonia
ako zapálená noc
dážďovky
u mňa je to tak
aby som nestúpil do mláky
kráčam po obrubníku
a auto mi očape celé nohavice
za treťou križovatkou
ulice miznú
a stretávam ťa
v tisícoch rozhovorov
v podstate ti rozumiem
musíš predsa nejak vyplniť
ten čas
medzi narodením
a smrťou
lenže nakoniec
to vždy dopadne tak
že sám posledný
ostavám verný ideálom
za ktoré som nikdy nebojoval
niektorým ľuďom
proste nevysvetlíš
poezie / česko-slovenská / 27
foto archiv autora
Peter Prokopec
Peter Prokopec (*1988) sa narodil
v Poprade. Momentálne – kvôli
štúdiu na vysokej škole – žije
striedavo vo Svite a v Bratislave.
Publikoval v časopisoch Romboid,
Vlna, Tvar a v on-line almanachu Wagon.
Niekam
Valčík
Strach – – viac než emócia:
nechcený význam mena
v noci
ktorá bola ako bezdomovec:
niesla si nás všetkých...
Okamih... – nie pred nocou
ale kdesi za ňou
kde sa tma deje
akoby náhodou: tu:
miznutie budov
má svoj pevný rád – topánky
kabát
kľúče
Hodinky
– tá zlomenina času –
rýchlo zrastali na tvojej ruke
– a zahojili sa ešte predtým
než si si trochu posunul
rukáv kabáta...
A nešlo to... – – nešlo povedať
že je už dosť neskoro
že je najvyšší čas
vrátiť sa
niekam domov...
Zlomená kosť
Noc
akoby si hodil kockami:
náhoda svetla
ktorá sa opakuje
Vo vnútri noci
si ako zlomená kosť:
brániš v pohybe
keď Mesiac dorastá
do tvoje tváre
A ty
zamiešaš tmou
ako balíčkom kariet:
Ze souboru Nestabilne pole
a náhodou
sa niekto pristavil:
Ahoj
nevieš prosím ťa
koľko je hodín?
Balans
Vyjdem medzi lampy –
tanečné parkety pre svetlo
po rozdaní
máš na ruke postupku –
kompletný
lunárny kalendár
a v stávke
je balans
na osi rána –
poezie / česko-slovenská
Inokedy – nahá až po okraj –
zaspávaš v odrazoch
návrat do domu
ktorý nikdy
nebol
na nich: ubúda z Mesiaca –
za pár dní
sa začne vracať
akoby niečo zabudol – nie sú východy
a západy Slnka
len pomalé
mesačné odchody
a návraty do sály
Pavúčie teplo
Do tejto siluety
Pohlo sa Slnko
na fronte
Ako kapele
rozsvieteným oknám
v zákope
tvojich očí
Tieň – kryha
vyveštená svetlom –
je len kŕčom
pamäti:
áno do tejto siluety
som kedysi patril...
tlieska jeseň
Zohnem sa po list –
má farbu valčíka
aj deň
postrelený svetlom
kmitá
kmitá ako pavúčie teplo
ako zrak
28 /
A len
priložená k svetlu
spôsobom huslí
zdáš sa byť zliata
do jedného celku
h_aluze číslo 14 / zima 2010
A teraz?
keď vyhla sa
mojej tvári
poezie / česko-slovenská / 29
Jan Stanislav
foto archiv autora
Narozen 7. 12. 1987 v Pardubicích.
V roce 2007 maturoval na Gymnáziu Dašická, Pardubice. V současné době studuje na PdF UHK.
Publikoval v časopise Psí víno a na
serveru totem.cz. „Moudrým“ a „rozumným“ lidem musí
připadat, že si tvořením vlastních textů léčí komplexy z nenaplněných tužeb a přání.
Pesimista zobe víno ve své posteli a střílí na všechny světové strany
Pocit stísněnosti sviští skrz vakuum sivého pokoje
v němž posedávám a nedělám nic
co by těšilo všechny pracující a makavé a hlavně ZODPOVĚDNÉ
občany
kteří by mně pochlebovali a říkali: „To je hodný a slušný chlapec, jak doma pomáhá!“
Skutečnost, že se tato skutečnost neuskutečňuje, ale že se uskutečňuje jiná
o mnoho zábavnější, lenošivější, nic panujícímu lidskému smradu nepřinášející
je pro mne jedinou zárukou
že nic neposeru a hlavně – nezblázním se z toho, jaká jsem dokonalá bytůstka
páníček tvorstva
neomylný guru
jemuž bude stát pomník na rozlehlém náměstí
které podpoří páníčkovu důstojnost, dokud se na blahorodnou sochu někdo
„delikventní“ nevykálí
a neobjeví se zdrcující zpráva v TV, na internetu, v rádiu
u níž si ti poctiví milovníci pravé humánní demokracie
za kterou jako mladí do roztrhání těla bojovali
(blbe – vůbec nevíš, o čem mluvíš!)
pořádně zaklejí a život půjde dál
Nechci tomuto světu předat směsici informacemi přetékajících počítačů s lidskými
údy, kůžemi, orgány a kostmi
(co by si taky od tebe ty dětičky vzaly, ty násosko?!)
a to ani cizí počítače, ani vlastní počítače
Nechť si každý vysloužilý počítač rozmyslí
zda téhle civilizaci předá nový
Fikaně a upřímně na to šel filozof Thales
poněvadž když se ho podobná lidská PC zeptala
proč se nikdy nestal otcem, odtušil: „Protože mám rád děti“
a v tom vězí celá ta logika
Proč se zapojovat do té „úchvatné“ mašinérie?
poezie / česko-slovenská
Jakožto nihilisté, před kterými Nietzsche důrazně varoval
se nemusíme ani obávat smrti
jelikož, jak pravil Schopenhauer, když je život, není smrt
a když je smrt, není život
takže jde v zásadě o hovno
Každý se dokáže stejným dílem bez ohledu na rádoby zásluhy
a ocenění
a vyznamenání
a počet zájezdů k moři za sluníčkem
a množství po sobě zanechaných lidských PC
a majeteček
a psychické ustrojení
podílet na tomhle marastu
Nedivím se doktoru B. Hrabalovi
že už v mládí dobře věděl – tenhle pán bude mým světonázorovým učitelem
Naivní optimisté baští tu třpytivou omáčku i s knedlíčkem a masíčkem
určitá část lidstva se sotva dotkne přílohy
a někteří volové si jdou ještě přidat
Přidám si víno
(…jenomže tentokrát už tekuté…)
Míjel jsem na kole dvě mladičké maminky a málem jsem do nich vrazil
protože kráčely po cyklostezce s obřími kočáry před sebou
30 /
krásně vedle sebe
s nosánky nahoru
a se sebevědomým pocitem
že planetce Zemi něco daly
Říkal jsem si, jaké to jsou naivky
to své mléčné hovno z chlupatých koulí radši nechám zhebnout v záchodové míse
než abych jím podpořil takovéhle zvěrstvo
pomatené
vykořisťované
nedomrlé
ubité
přikované na kříži věčného koloběhu
Kdekdo se bude divit
proč zrovna takový humorista
a vtipálek
a miloučká vypitá držka jako já
v sobě nese takováto obscénní šílenství
(a ještě když zrovna poslouchá takové veselé písničky!)
A panovník Vašek mě dá zavřít do blázince
(anžto nejsem RACIONÁLNĚ uvažujícím ekonomem)
kde se páni psychiatři konečně na vlastní kůži přesvědčí
že jsem – stejně jako všichni okolo – smutnou obětí nihilismu 21. století
Je zázrak, že ještě fungujeme
ale Bob Klepl říkal
že už to máme za pár
a Májové to tvrdili taky
(jenže tisíc let po něm)
h_aluze číslo 14 / zima 2010
poezie / česko-slovenská / 31
To se stane málokomu
Když piju pivo
Opatovická pole
Četl jsem si
básně
(ne ty svoje, samozřejmě)
na lavičce
u nástupiště číslo dva, jižní část, kolej druhá
a svítila na mě
jediná lampa
Když piju pivo
myslím na věčnost
Jsou vidět pokaždé,
jakmile kolem nich projíždí vlak
a lidé znuděně koukají z oken
Důchodci stojící
naproti
na nástupišti číslo tři, jižní část, kolej čtvrtá
si museli klepat na čelo
a ptát se: „Co to ten blb dělá?
Vždyť je osm večer!
Zkazí si očka, mládenec!“
A pak to rozlousknul vlak
který přijel
na nástupiště číslo dva, jižní část, kolej třetí
čímž mne
oddělil od důchodců
zastínil dopady světla
z té jediné lampy
a já věděl
že tentokrát jsem už
opravdu v prdeli
ani ten ostříží zrak mi nepomůže
Když piju pivo
vidím haldu popsaných papírů
do nichž jsem vtiskl část své ubohosti
Když dopíjím pivo
chodívám na kutě a choulím se do hřejivých
útrob přikrývky
Když pivo zmizí
a já usínám
pokaždé doufám
že nazítří ještě
otevřu oči
a svět kolem bude pořád
trapně stejný
Zaklapl jsem knihu
a šel si poslušně stoupnout
k dalším důchodcům
32 /
poezie / česko-slovenská
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Na podzim i na jaře,
když přicházejí deštivá období,
vytvářejí se na jejich površích blyštivá jezera,
obrovské ptačí Bajkaly, na nichž směle proplouvají
zdivočelé kachny, kterým podél křídel sviští chladný vítr
Kachna je pozoruhodné stvoření
Kachna neplatí nájem a poplatky za energie
Kachna nevstává do práce
Kachna se nemusí převařovat a „chodit s holkou, kterou strašně moc miluje“
Kachna nezparchantěla a nepreferuje ve společenské hierarchii kariéru, finanční
ohodnocení, majetek, moc a dosažené vzdělání
Kachně je u prdele politika a bulvární šplechty
Kachně se nikdo neposmívá, když se pozvrací
Kachna nemusí poslouchat kydy o „nedostatku empatie“ a „necitelnosti ducha“
Kachna nemá tendenci žvanit o svých ohromných, nepřekonatelných a nevyřešitelných
problémech
Kachna není citlivka; zasouloží si i bez předchozího plkání o „lásce“
Kachna ví, že když se něco posere, život jde dál
Kachna nemusí naplňovat pitomá konvenční očekávání druhých
Kachna nepociťuje ostudu, jakmile se vyspí pod lavičkou
Kachnu nikdo netepe za to, že se nenaučila píčoviny „enormně důležité“ pro jiné
kachny
Kachna může neomezeně kočovat a okolí ji přitom nepovažuje za podivína
Kachna není „cáklá“ jenom proto, že ještě neviděla „tenhle zásadní filmek“ a nezná
„klíčový letopočet“
Kachna se nejroztomileji tváří na talíři, s červeným zelím a směsí bramborových a
houskových knedlíků
poezie / česko-slovenská / 33
Kai Mertig
22. 5. 2010, Východní Čechy: právě vrcholící sportovní sezona 2009/2010 přináší hned dva
úspěchy největších východočeských měst. Na poli extraligového hokeje zazářil tým HC Eaton
Pardubice, vítězem druhé fotbalové ligy, a tudíž jedním z postupujících mužstev do nejvyšší
fotbalové soutěže, se stal tým královéhradeckých „votroků“(…)
sport nepochybně patří mezi nejčastěji komentovaná témata
na něž narazíte v každé typické hospodě
(kromě toho se lidstvo tuze rádo baví o kundách a politice, kterou – čert ví proč – běžný Čecháček povýšil nad umění, však se jenom zkuste bavit o německém expresionismu nebo ruském
realismu – budete označeni za idioty, zatímco když prostě řeknete, že ten a ten „papaláš“ je vůl,
všichni vás mají za svatého a nesmírně sečtělého)
sport však mnozí považují za ptákovinu
a já jim zčásti rozumím
naštěstí nás potkaly hned tři radosti
ve sportu objevujeme každý rok Ameriku
tak například letos jsem si konečně uvědomil
že sedmdesátiprocentní držení míče na kopačkách nemusí nutně znamenat výhru a
postup fotbalového mančaftu!
že s mužstvem plným hvězd, které tvoří papírově nejsilnější tým, ještě nemusíte
zvítězit na hokejovém mistrovství světa!
že přesilovka šest na tři jest přesilovkou dvojnásobnou!
že Diego Maradona zbožňuje zmrzlinu!
že redaktor ČT se může mylně domnívat, že v Brazílii se hovoří brazilsky!
podobné OBJEVNÉ pikantnosti se dozvíte pokaždé, jakmile zapnete televizi
už je mi jasné, proč lidé během sledování (a zejména poslouchání) podobných
„objevů“ vypijí tolik alkoholu
pokud to máte aspoň trochu srovnaný, bez těchto vymožeností se to zkrátka nedá
vystát
už je mi jasné, proč lidé raději udělají „jinou práci“
například že si sednou k počítači
a nesouvisle vyzvrací
co si myslí
o současném
sportu
34 /
poezie / česko-slovenská
h_aluze číslo 14 / zima 2010
foto archiv autora
Oblíbená doplňovačka v křížovkách – „Blbost na pět“ (S - - - T)
* 1987 Saská Kamenice
Literarní přebory: Eobanus-Hessus
2009 (Erfurt), hr2-Stipendium 2010
(Wiesbaden), publikoval v různých
časopisech a antologiích.
„jednoduše kráčím vstříc větru, ať jdu kamkoli. miluji
jazz, rád čtu noviny, jím brokolici. jsem prostě kluk,
svědek 21. století a ten, kdo ztrácí špunty do uší, když se
tramvaj příliš houpe.“
Drei Männer fahren nach Reykjavik
Freitag Mittag, so gegen eins, zeigt Krüger plötzlich
in die Ferne, das Wasser läuft ihm aus den Haaren,
kannst du das sehen, sagt er, und nickt auf seinen
Finger, er zeigt in die Landschaft, mit der anderen
Hand greift er nach etwas, Krüger schlürft aus einer Dose, gluck gluck gluck. Wir sitzen auf seiner
Bank hinter Esso. Krüger und ich und auch Katinka
ist da. Ich sage seine Bank, weil Krüger hier immer
sitzt, was trinkt, was isst, Katinka streichelt. Um
mehr geht es nicht. Auf die Art hat er sich eingerichtet. Er zeigt in die Ferne und schnippt, er schnippt
obwohl da gar nichts ist. Ein bisschen wie zaubern
ist das. Kannst du das sehen? Nein. Das kann ich
sehen: Neben mir sitzt ein Typ, den ich Krüger nenne. Katinka sage ich, und er nimmt den Arm endlich
runter, das war wohl ein Wort. Auf einmal will er gar
nichts mehr zeigen. Katinka, so nenne ich die Katze
dort drüben. Woher kommt sie, ist sie dir zugelaufen, sag mal. Er dreht den Kopf und schaut mich an.
Ganz regungslos und danach kommt nichts mehr.
Seine Antwort fällt aus. Darin sind die beiden gleich:
Dasitzen, schauen und schweigen.
Jeden Tag, so kurz vor zehn, macht es sich Krüger
auf seiner Bank bequem, er schaut Autos an, wie die
in eine Waschanlage fahren, ein Wagen nach dem
anderen, darin sitzen Menschen, die fein angezogen
sind. Tsch tsch tsch, vorn kommen die Autos dann
sauber heraus und die Menschen darin schauen glücklich aus. Ein bisschen, als wären sie mitgeputzt
worden. Schön. Katinka kommt, schaut und wartet.
Krüger kommt, schaut und wartet. Auto fährt rein,
Auto kommt raus. Wenn es dunkel wird, dann geht
Krüger fort, und dann ist auch Katinka weg. Das
Spiel ist immer das gleiche.
Er schiebt mit einem Finger die Brille in sein Gesicht. Beinah nachdenklich wirkt das. Sie ist mal zu
mir gekommen. Kriegt jetzt mein Mittag. Krüger
steht auf und verschwindet hinter einer Ecke. Nach
drei Minuten ist er wieder zurück, setzt sich hin. Genau wie zuvor. Hinter der Tankstelle bleibt die Zeit
stehen, denke ich. Alles was jetzt ist, war vorhin
auch schon. Was soll man da denken. Nichts, bis auf
das: Krüger hat das Essen gebracht. Mittag, das also
meint er – eine Bockwurst und zwei Scheiben Toast.
Lass es dir schmecken. Er nickt, als wolle er Danke
sagen und dabei flattern die Haare auf seinem Kopf
wild umher, ein warmer Wind aus der Waschanlage
versetzt das Dutzend an Fasern in eine Bewegung.
Die vorderen Ansätze seiner Haare sind grau, aber
an den Schläfen geht ihre Farbe in ein Braun über,
das an massives Holz denken lässt. Alt und schwer.
In der Mitte des gesamten Gesichts sitzt eine Brille,
die nicht recht passen will. Das Gestell nimmt fast
schon die Wangen ein. Sie sind klein und tauchen ab
hinter dem Glas. Über Krügers Lippen, die wulstig
an seine Nase anschließen, hängt ein Schnurrbart,
den man nicht ernst nehmen kann. Er schwingt wie
Draht an seinen Enden und zeigt in Richtung der
winzigen Augen. Es ist sehr heiß in diesem Sommer
und mitten darin sitzt ein Mann, in Turnschuhen
mit Klettverschluss, langer Jogginghose und einer
Jacke aus Fleece. Hauptsache praktisch. Sommer
wie Winter, der Krüger hat Prinzipien und die hält
er ein. Miez-Miez, tz-tz, er beugt den Oberkörper
nach vorn. Katinka kommt und frisst das Brot. Krüger schaut in die Landschaft und hebt den Finger.
Dasselbe Spiel wie vor ein paar Minuten. Er will
etwas zeigen, ja das kennen wir schon. Kannst du
das sehen, kannst du, nein Krüger, ich sehe immer
noch nichts, und dann beißt er in die Wurst, Katinka
und ich schauen ihm zu, er beißt was das Zeug hält,
isst wie ein Mann, Krüger dieser Pragmatiker, unterschätze den nicht, einmal wird es ganz dick kommen
und die Welt schaut sich um zur Mittagszeit, Krüger sitzt auf seiner Bank hinter Esso, Katinka neben
ihm und er beißt in seine 1,80 €-Wurst, als wäre die
Zeit stehen geblieben, ganz leidenschaftslos, ganz
der Krüger, die Pelle platzt, kann man da wegsehen,
próza / cizojazyčná / 35
bin ich bereit. Weißt du, ich mach’s wie die Wurst.
Irgendwann werd ich einfach weg sein und keiner
weiß, wo ich dann bin.
Wir schweigen uns an. Krüger sagt nichts und streichelt die Katze. Er steht auf und geht. Langsamen
Schrittes. Es ist noch nicht dunkel, aber Krüger geht
fort. Katinka geht mit und ich fahre heim. Denn Morgen ist ja auch noch ein Tag
Tři muži jedou do Reykjavíku
Pátek v poledne, kolem jedné, ukazuje Krűger náhle
do dálky, voda mu padá na vlasy, vidíš to, říká a ukazuje prstem do krajiny a pohazuje svými dlouhými
vlasy, druhou rukou popadne plechovku piva a glo,
glo, glo. Sedíme na jeho lavičce za benzínkou Esso.
Krűger, já a také Káťa. Říkám na jeho, protože Krűger
tady sedí pořád, něco pije, něco jí a hladí Káťu. Ukazuje do dálky a luská, luská prsty aniž by tam něco
bylo. Je to trochu kouzelné. Vidíš to? Ne. Já to vidím:
Vedle mě sedí týpek, kterého nazývám Krűger. Káťa,
36 /
poezie / cizojazyčná
říkám, konečně dá ruku dolu. Najednou už nic nevidí.
Káťa, tak říkám kočce naproti. Odkud je? Přiběhla
sem, říká. Otočí hlavu a dívá se na mě. Zcela nehybně. V tom jsou si podobní. Sedí tady, dívají se a mlčí.
Každý den, krátce po desáté, se Krűger rozvalí na
své lavičce, pozoruje auta, jak vjíždějí do myčky, vůz
za vozem, sedí v nich lidé, kteří jsou dobře oblečení.
Ččččč, v předu vyjíždějí auta zcela čistá a lidé uvnitř
vypadají velmi spokojeně. Jako by se také trochu
očistili. Hezké. Káťa přichází, dívá se, čeká. Krűger
přichází, dívá se, čeká. Auta vjíždějí dovnitř, vyjíždějí
ven. Až do setmění, potom jde Krűger domů a Kaťa
mizí také. Ta hra je každý den stejná.
Posune si prstem brýle v obličeji. Jednou přiběhla
a tráví se mnou poledne. Krűger vstane a zmizí za
rohem. Po třech minutách je zpět a posadí se. Stejně
jako před tím. Za benzínkou se zastavil čas, myslím
si. Vše, co je teď, bylo předtím stejné. Na co má člověk pořád myslet. Krűger přinesl jídlo. Oběd - párek se dvěma tousty. Nech si chutnat. Kýve, jako by
chtěl říct díky a nad jeho hlavou poletují jeho divoké
vlasy, které rozvlňuje teplý vítr z myčky.
Vlasy vepředu má už šedivé, ale na spáncích jsou
ještě hnědé jako dřevo. Staré a těžké. Uprostřed
jeho obličeje jsou posazeny brýle, které nepasují. Držadla nedosahují pořádně přes uši, jsou malá a utopená ve skle. Přes Krűgerovy rty se táhne knírek,
který člověk musí brát vážně. Chvěje se jako nějaký
drát na koncích a ukazuje směr očí. V tomto létě je
dost vedro a uprostřed sedí chlápek v horolezeckých
botách, dlouhých šusťákách a flísové bundě. Hlavně praktické. V létě jako v zimě, to jsou Krűgerovy
principy a těch se drží. Čiči, čiči. Pokyvuje hlavou ke
Kátě. Kočka přichází a žere chleba. Krűger civí do
dálky a ukazuje do krajiny. Stejná hra jako před několika minutami. Chce něco ukázat. Můžeš to vidět
i ty, můžeš. Stále nic nevidím, a tak si zase ukousne
párku, Káťa a já ho pozorujeme, toho pragmatika,
jednou bude pěkně vypasený a bude pozorovat svět
v tomto poledním čase.
Krűger sedí na lavičce za Essem, Káťa vedle něj a on
ukusuje svůj párek za euro osmdesát, jako by se čas
zastavil. Porcuje si svůj párek a vkládá si ho do úst,
jako nějaký rituální předmět. Krűger si otírá ruce do
kalhot. Poté pokládá své ruce na břicho jako nějaký
Buddha, který se najedl a teď odpočívá.
Něco se však změnilo. Klaus Krűger poobědval a vše
bylo jinak. Kdo by si to pomyslel. Vyprávěl pod rozpáleným nebem o určitém Carlosovi Ivanovi Rodrigézovi a nějakém cizím chlápkovi z východu, který
mluvil polsky, kteří tu před dvěma lety projeli, aby
h_aluze číslo 14 / zima 2010
si nechali umýt auto a ptali se na cestu. Krűger nasával rychle vzduch, když o tom vyprávěl, jeho hlava
zrudla a malé oči se opět upjaly do dálky. Chtěli si
umýt pouze kola, jen to. Nějak jsem jim to nerozmlouval a to se těm dvěma chlápkům líbilo. Trochu
si povídali a hodně se smáli. Řekli mu, že až tudy
opět pojedou, vezmou ho s sebou, a že ve třech vyrazí autem do Reykjavíku, podívat se na ledovce. Když
opět přijedete, říká Krűger, budu připraven. Víš, já
jsem jako ten párek, jednou zmizím a nikdo nebude
vědět, kde jsem.
Mlčíme. Krűger nic neříká a hladí kočku. Vstane
a odchází pomalými kroky. Ještě se nesetmělo a on
už odchází. Kaťa jde s ním a já jedu domů. Neboť
zítra je taky den.
linda und karl
es ist vier uhr in der nacht und du rufst mich an, weil
karl dich verlassen hat. du wollest kein sterbenswörtchen mehr mit diesem schuft reden, sagst du, aber
er habe seine jacke bei dir vergessen. du würdest sie
ihm jetzt per post in einem großen gelben päckchen
schicken, obwohl er nicht mal einhundert meter
entfernt wohnt von dir. während du das alles sagst,
stehst du auf dem balkon oder zumindest draußen,
deine stimme geht ins weite, sie ist etwas leiser als
sonst, so als würdest du von mir wegsprechen. wahrscheinlich rauchst du gerade voller enttäuschung
und wut eine nach der anderen und du fühlst dich zumindest ein klein wenig gut dabei, du rauchst gegen
karl und gegen die welt und wenn deine zigaretten
alle sind, wirst du zum nächsten automaten rennen,
der nächste steht vor karls haus, du wirst losgehen
mit der entschlossenheit einer frau über fünfunddreißig, bitte versteh das nicht falsch, du wirst dich
beeilen und versuchen, möglichst unauffällig zu
sein, in jogginghose und shirt, weil nur karl jacken
hat und du immer seine trägst. du hast die jacke sicher schon lange verpackt, jetzt frierst du lieber um
ihm zu zeigen, dass das hier keine spielchen mehr
sind. ich kenne dich doch. er hat ein knallrotes gummiboot, in diesem gummiboot und so weiter, linda,
warum hörst du das jetzt. du bist wieder im zimmer.
deine stimme ist kräftig und dieser endlos schlechte song läuft lautstark im hintergrund. ich wünsche
mich ins bett und dich in die dicken arme von karl, in
seine gummibootarme, weil du da zumindest glücklich wärst und ich dir gar nicht mehr zuhören kann.
„gute nacht“, sage ich. „gute nacht“, sagst du
linda a karel
Jsou čtyři hodiny ráno. Voláš mi, protože tě karel
opustil, nechceš už poslouchat žádná nihilistická slova toho padoucha, říkáš, ale on si u tebe zapomněl
svou bundu. Budeš mu ji muset poslat ve velkém
žlutém balíku, ačkoliv je vzdálen pouhých sto metrů od tebe. Během našeho hovoru, stojíš nejspíš na
balkóně nebo někde venku, neboť tvůj hlas vychází
jakoby z velké dálky, je lehce tišší než jindy, jako bys
oddalovala od úst telefon. Možná kouříš zcela rozrušená a zraněná a cítíš se mizerně, možná kouříš proti
karlovi a proti celému světu a když všechny cigarety
vykouříš, poběžíš k automatu, který stojí kousek od
karlova domu, půjdeš uzavřená do sebe jako zhrzená
pětatřicátnice, prosím, nechápej to špatně, pospíšíš
si a zcela nenápadně v kalhotech na běhání a tričku,
protože karel je nosí také. Už jsi jistě dlouho tu bundu zabalila, teď raději zmrzneš, abys mu dokázala,
že už to není žádná pitomá hra. Znám tě přece! Má
křiklavě gumovou loďku a v té loďce… tak dále, lindo, proč to posloucháš právě teď. Jsi opět v pokoji,
tvůj hlas je silný a tato nekonečně pitomá píseň zní
strašně nahlas. Chci už být v posteli a tobě přeji karlovu náruč, jeho gumovou náruč, protože v ní můžeš
být aspoň trochu šťastná. Už ti dál nemám sílu naslouchat. Dobrou noc říkám, dobrou, odpovídáš.
foto Karel Cudlín (www.cudlin.com)
Krüger beißt rein, dass es ordentlich knallt peng,
nicht einmal peng, nicht zweimal peng, nein dreimal, ganz schonungslos, die Bockwurst zerplatzt an
seinen wulstigen Lippen, und dann ist sie mit einem
Mal weg. Krüger wischt sich die Hände ab, weil die
fettig sind, dafür muss dann die Hose herhalten. Danach legt er beide Arme auf den Bauch. Buddha hat
gegessen und jetzt ruht er sich aus.
Mit einem Male ist etwas geschehen: Klaus Krüger
hat Mittag gegessen und alles scheint verändert zu
sein. Wer hätte das gedacht. Er erzählt aus heiterem
Himmel von einem gewissen Carlos Ivan Rodriguez
und einem fremden Mann aus dem Osten, der polnisch spricht, vor zwei Jahren seien sie hier gewesen, um das Auto zu waschen, sagt Krüger, und sie
hätten ihn nach dem Weg gefragt, Krüger bleibt fast
die Luft weg, als er davon spricht, er atmet schnell
und sein Kopf läuft rot an, seine kleinen Augen
werden unerhört groß, sein Arm zeigt weiter in die
Ferne. Sie wollten, dass er die Scheiben putzt, nur
das, und Krüger habe gesagt, dass er nicht von der
Tankstelle sei, sondern auch nur ein Mann, der die
Welt sehen will, deshalb sei er da, Carlos und der andere Mann hätten gelacht, bestimmt fünf Minuten,
bestätigt mir Krüger, und sie hätten gesagt, dass sie
wieder herkommen werden und dann werden sie ihn
mitnehmen, ihn, den Krüger, und zu dritt mit dem
Auto nach Reykjavik fahren, Gletscher sehen, Geysire, all das. Wenn sie kommen, sagt Krüger, dann
Překlad
Radek Fridrich
Básník, publicista a překladatel
Radek Fridrich se narodil 1. prosince 1968 v Děčíně. Vystudoval
Pedagogickou fakultu Univerzity
Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (obory český
jazyk a literatura a německý jazyk). Dnes tamtéž působí
jako středoškolský a vysokoškolský pedagog. Příležitostně
se věnuje výtvarnému umění. Žije v Děčíně.
převzato z www.czechlit.cz, redakčně upraveno
próza / cizojazyčná / 37
foto archiv autora
J. H. Kalif
nar. 1977 v Děčíně, kde doposud
žije. Absolvoval střední elektrotechnickou školu a VOŠ stavební –
obor železniční stavitelství. V současnosti zaměstnán jako mistr na
stavbě. V roce 1998 založil s F. Řezníčkem a D. Ruppem
Literární spolek Houby s woctem. Spolu s F. Řezníčkem je
vydavatelem soukromých tisků v nakladatelství Vesele
mrtvý domeček. Publikoval v Psím víně, Welesu, Pandoře,
Dobré adrese a almanaších Pět let, Město D (oba Městská
knihovna Děčín) aj. Knižně vydal sbírku Norkova (Městská
knihovna Děčín v edici Nomisterion, 2005).
Ostych
Stará lani, sedíš shrbená v zahrádce zaplivané restaurace. Sama v záplůtčí. Lovcům zželelo se raněného zvířete, tvého tuhého masa. Neuspořádanými
stehy látají náměstí pod oblohou bez mráčku, z tebe
ani neusrknou. Ospalý číšník semtam změří ode dveří rajón, ale i on tě přehlíží.
Nad papírem shrbená, lani v pelichání, v ruce svíráš
kremroli, v žalbotách krčíš prsty, sevřená nepolapitelným strachem. Šlehačku z papíru pak lížeš si
krvavou šlehu. Krev ulpěla ti na bradě a zšedlých
rousních.
Tak přece jeden. Na pampeliškovém padáčku létá,
leta láduje, lící a tlačí na spoušť. A ty, vyschlá, v houštinách patrnosti ztrácíš chuchvalce srsti. A v obnažení slábneš a tvé kroky na jistotě ztrácí.
Pod kaštany
Vítr sílí. Kaštanové listí dopadá s rachotem do trávy.
Ze tmy co chvíli něco zapraská.
Ohlídneš se a potom mi zas rychle vracíš propůjčenou
pozornost. Říci to nelze. Plachá slova vítr rozhání po
neurotické hladině noci. Ale rád bys, abych to věděl,
co všechno z tebe v těch matných siluetách stromů
praská. Když v černočerné tmě ťaté jen plamenem
svíčky sedíme naproti sobě v zahradě, vítr sílí a začínáme drkotat zuby.
Ale já, protože jsem jenom člověk, to nevydržím a řeknu: To v kostech praskaj chvíle, co už nevzpomeneš.
38 /
próza / česká
A ty, protože jsi jenom člověk, to nevydržíš a opravíš
mě: To ve svalech mi praskaj larvy nočních motýlů.
Hles hluchých
Po zohlednění všech hledisek nemohu jinak: prohlížím noclehy, do podpeřin nahlížím, hlízy zla hledám.
Nehledě na příčiny, nehloubám nad nimi, patou pak
rány hluboké hloubím, by v hlíně ani nehlesli hluchoty pohunci, choutek laciných lační v chodbách
svých - chlív!
Sám však v hloubi duše pokleslý. Sám tím prokletím
nahlodaný, v hlavě hlučný hlad! Vždyť chybí hlubší vhled, alespoň hles hluku hlav, které se ohledy
a okolnostmi ohánějí. Jen oholená povrchnost chlípně na mně chladně civí, neprodchnuta, ozvěnu hlasu
v ohlučnici škrtí.
Kostky
Dvakrát po sobě řachnul pěstí do stolu: „Jojojo! Jedém!“
Nad vousy pichlavou šustivou tváří pableskovaly dvě
skleněnky, dva spící ptáci schovaní za sněhem těžítek.
„Tři dny už tu takhle sedí,“ řekla pinglice, oči na štucu, ruku na páce pípy a chlap, kterému slova patřila,
se otočil zpátky jeho směrem.
„To je hvězdárna, kde zkoumaj slunce. Jednou se
přes ty čočky podivaj a pak zbytek života diktujou
knížky,“ řekla babka u vedlejšího stolu a našpulila
pysky k loku: „Jó, vědci, to známe, tohleto, vědci.“
„Rum! Ten já můžu!“ vykřikl chvíli po tom, co pinglice mrskla přes pípu: „Rum pije,“ a chlap zvednul
palec, „tak mu jeden doneste.“
„A vyhodili mě z práce! Ale rum, ten můžu!“
„Nikdo ho nevyhodil, jen se zas tři dny neukázal,“
vysvětloval jeden v montérkách druhému opodál.
„Chováme se, jó, chováme se,“ zaslechl to Petr
a hodil do sebe rum, loknul piva, otřel knír, dvakrát
břinknul do stolu loktem a zanotoval: „Jó, zedníci, ty
pijou rum!“
„Dobrý den,“ otevřely se dveře a za chvíli vrzla židle:
„nevadí, že ne?“
h_aluze číslo 14 / zima 2010
U stolu už seděl Petr: „Jedéme, jedeme!“ a chlap,
který co chvíli zvednul palec, když zrovna nekvrdlal
kostkami v dlaních.
„Petře, poď domu,“ zkusil to nově příchozí.
„Počkéj, hrajém,“ tr dn dn dokutálely se kostky. „Už
to sviští, už to jedé!“ tři šestky, dvě jedničky a pětka.
Petr zvednul sázku na stopadesát. Chlap dorovnal.
Tr dn tn, dokutálely se kostky. Šest sedmiček.
„Poď, Péťo, takhle všechno prohraješ.“
„Počkéj! To dostanu zpátky,“ tr dn dn.
„Copak nevidíš, že tě vobírá?“
„Chováme se, jó, chováme se,“ obořil se chlap na
přisednuvšího a zvednul palec k pípě.
Obrazy
Na jednom místě je květované čalounění gauče natržené. Pokoj je špatně vyštukován, ze zdí vystupují
mapy. Ze zásuvky ve výšce očí odkapává terpentýn
do připravené nádoby. Přes rám otevřeného okna
dovnitř přepadávají mužské hlasy.
Do připraveného lavoru s terpentýnem pokládám
ztracené obrazy. Prsty potápím a pomáhám rozpustit barvu. Z kaluže před domem, do které se z nebe
spustil sluneční paprsek, vylétl komár. Proletěl kolem sedících mužů a otevřeným oknem do pokoje.
Blízko ucha zabzučel komár. Na domněle ztracených
obrazech jsou postavy a místa. Průzorem zrcadla ve
výšce očí pozoruji prázdný pokoj. Je špatně vyštukován a gauč u stěny má obroušené květy z čalounění.
Za dveřmi pokoje stojí bílá socha ženy.
V dlouhé chodbě za dveřmi do pokoje stojí bílá socha nahé ženy. Chodbou se rozléhají chrchlající kroky. Průzorem zrcadla zasazeného v litinovém rámu
vidím vcházet do pokoje muže. Usedá na gauč a sám
pro sebe si šeptá: Je dobře, že jsou stromy zelené,
ale já stejně raději žlutou.
Muž pohladil ňadro bílé ženy a vchází do pokoje.
Rovná přehoz gauče, usedá na něj a něco si šeptá.
Potom se zvedne, opře oběma rukama nad průzorem
zrcadla o špatně vyštukovanou stěnu s výboji prasklin, zahledí se mi do očí a špitne: Mraky jsou tak husté, že ani déšť neprosákne.
V připraveném lavoru s terpentýnem topím obraz se
stromy. Prsty stírám vrstvu zelené a pak i žluté bar-
vy. Terpentýn je tak kalný, že nedohlédnu na dno.
Z nebe se po paprsku spouští sluneční bytost. Nohy
dopadají do kaluže a rozstřikují kapky vody. Sedící
muži jsou natolik zabráni do hovoru, že si ničeho
nevšímají. Bytost zvedá zrak o tisících očí k oknu,
proměňuje se v komára a společně s hlasy mužů
přepadá do pokoje. Zpod cizích rukou bere lavor
a odnáší ho před dům. Terpentýn vzpomínek chrstne
přes mřížku kanálu, ale obrazů neubývá.
Chapadla
Stařeček uchopil zábradlí a opatrně sestoupal do
vlažné vody. V chodidlech pocítil ocelově studené
výboje. Voda sametové tělo objala jako milující žena
muže vracejícího se po tisící z práce. Vroucně, bez
zbytečných gest. A tiše zašplouchala do uší: Konečně tě zas v sobě mám.
Důvěřivě se poddal jejímu náručí a nechal se unášet do nejbližšího rohu. Ponořil se, aby smočil také
vlasy.
Když se znovu rozkoukal, uvízly mu v očích dětské
žabky, ještě ze sprchy mokré. Vzpomněl si na černé papírové boty uložené doma ve skříni za ručníky.
Jako nikdy nerozbalené hovězí, uchichtl se představě
svých bezkrevných nohou sešněrovaných v papíře.
Opodál mladá matka se striemi na bocích a povislým
bříškem nadnášela dlaněmi malého syna. V očích mu
přeskakovaly návaly strachu s explozemi smíchu.
Stařeček trochu pokrčil bolavou nohu a zase ji propnul. Krátké bodnutí nedovolilo pohyb dokončit.
Rozhlédl se. Na lavici dva metry od bazénu seděla
s koleny pod bradou postarší plavčice. Medúza, mořská pana, plavčici nemůže dělat kde kdo. A přece nikdy neslyšel ani tón z jejího hlubinného zpěvu.
Položil se do průhledné, husté atmosféry, proměnil
ve vrásčitého delfína a otočil se kolem páteřní osy.
Splývavým pohybem se po zádech vydal k protějšímu břehu. Po stropě pokrytém modrozeleným lišejníkem se mezi poházenými vybělenými kostmi proháněli krovkovití broučci a jiná havěť. V prázdných
neporostlých propastech prosvítalo noční nebe se
zabodanými špendlíky hvězd. Pod každým špendlíkem už nějaký ten hmyzí tvor vrtěl nožičkama.
próza / česká / 39
Prsty se dotkl pevné překážky. Otevřel oči a přitáhl se k hraně bazénu. Pod vodou si povytáhl černé
plavky a oslovil mladičkého Vietnamce odpočívajícího nedaleko.
Stařeček se ztěžka nadechl. Horká pára mu balónkově nadouvala plíce. To je divné, brblal si. Že by
se mi dnes nespustila rýma jako obvykle? A zkoušel
dýchat pusou i nosem. Někdy se mu v páře zdálo, že
dýchá horký čaj. Málo vylouhovaný a ze silně chlorované vody, ale magmaticky horký. Zapřel se o hranu
dlážděného stupně, na němž seděl, a posunul se blíž
mladému Vietnamci. „To je, jako bych dýchal horký čaj. Víš, co je to čaj?“ oslovil ho stařeček. „No
bodejť,“ a usmál se tak, jak se stařečkové usmívají,
„abys nevěděl.“
Z páry vyšel první, Vietnamce v závěsu. Zastavil se
u odloženého ručníku a zapátral v jeho přehybech.
Nasoukal si na jednu dlaň gumové vyčesávadlo na
psy a rozhlédl se, aby našel nového přítele.
Uhrovitý Vietnamec stál pod sprchou a šteloval teplotu proudící vody. Stařeček k němu přistoupil zezadu. Sklonil se a uchopil jednu nohu za saténový nárt.
Zvedl ji do výše jako kovář kobyle a tu se chapadélka
gumových chobotniček dala do křepčivého třepotavého rejdění. Dotýkala se klenby chodidla, masírovala ji, přisávala se k patě a s neslyšným mlasknutím
zase pouštěla a mizela v chlípných ulepených uličkách mezi prsty. Chlapec se dlaněmi opíral o zeď, oči
zavřené.
Když je znovu otevřel, zahlédl v orosených zrcadlech
obkladaček úlomky své tváře v zajetí vymazaných
spár. Od shora dolů po nich stékaly slzy a zanechávaly po sobě vyděšeně roztřesené jizvy.
40 /
próza / česká
Umyvadlo
Kapka. Už skoro usínám pod přikrývkou s logem hotelu, už snová kobyla vzpíná se téměř zapřažená a KAP! - KAP! - KAP! z koupelny. Ne, že by spáče měla
vzbudit zvučnost kteréhokoliv z těch tří písmen, to
by nejspíš nešlo. Kdyby však spáč nebyl teprve v larválním stadiu. To pak i takové tenounké kap působí
jako bodnutí do usínačova zámotku.
Vstal jsem a po paměti zakopl o židli, která tu ještě před chvílí zaručeně nestála. Dokodrcal jsem se
do koupelny a za pozorného dohledu aliterace sedící tiše a potmě se zápěstími za zády zavázanými za
závěsem sprchového koutu, s očima vydloubnutýma
a zakroutil kohoutku krkem.
Opět ulehnuv jsem k sobě přivinul cukající se torzo
městské noci. Pšt! okřikl jsem ho, když se rozpovídal
o nonstopu v Plzeňské. To se z koupelny počal znenadání ozývat neznámý vánkovitý hlásek. Zaposlouchali jsme se a opravdu, bylo to takové tichounké,
bliznové Pít, Píít.Odkopl jsem peřinu a zlostně vstal.
Ty nerudo, špitla židle, když jsem se jí umně vyhýbal.
Ty tu nemáš co dělat, tak se neozývej, pomyslel jsem
si a vtrhl do koupelny. Pít, ozvalo se zas, píít, z výpusti umyvadla! Přistoupivše naklonil jsem se a jak
do trombónu zahřměl: A hlad, hlad nemáš!? Chvíli
bylo ticho a pak jsem ze sifonových temnot sotva zaslechl: Hlád je převlečená žíízeň. Píít!
h_aluze číslo 14 / zima 2010
foto archiv autora
Petr Měrka
Narodil jsem se v roce 1979 na
Vsetíně, kde jsem i pár prvních
let bydlel. Poté jsem se přestěhoval do Valašské Polanky, kde žiji
podnes. Absolvoval jsem základní
a střední školu. Po jejím dokončení jsem se odebral do
blázince. Odtud zásadně nevycházím.
Autor publikoval časopisecky v: Babylon, Psí víno, Živel,
Labyrint revue, A2. Vydal sborník povídek 7edm (2010,
Theo) a Telekristus a mentál (2007, Fra). V současné
době mu vychází novela Fantasmagorie televize (Fra).
Milosrdný nakladatel
Můj nakladatel je ke mně velmi laskavý. Má mě
upřímně rád. Potkali jsme se na diskotéce. Trsali
jsme spolu na parketu jako 2 homosexuálové. Vrhali
jsme na sebe zamilované pohledy. Moc nám to slušelo. Oba jsme měli růžové oblečení.
Tykat jsme si začali u baru. Chtěl vědět jak mám
velkého ptáka a tak jsem mu ho ukázal. Byl s jeho
rozměry spokojený. Dokonce tak, že mlaskl a pronesl:
„Takové péro může mít jedině rozený spisovatel.“
S uzarděním jsem se mu přiznal, že opravdu píšu
skvělé kokotiny. To ho mile překvapilo. Chytl mě
chápavě kolem ramen a odvedl stranou, kde mi strčil jazyk do pusy.
Když mi z úst vysál dostatek slin, pověděl:
„Já jsem nakladatel a vydám ti knihu. Tedy jestli nějakou vůbec máš.“
Patrně tomu chtěla náhoda, že jsem zrovna měl
u sebe jeden svůj román do kapsy. Pojednával o hrdinovi, který měl naději a proto stále doufal. Byl
hezký, opálený a modrooký. No učiněný idol dívčích
srdcí. Sáhl jsem pro něj a podal ho Mirkovi.
Ten v něm zalistoval a řekl:
„Geniální. To půjde na dračku, kurva.“
Měl pravdu. Netrvalo dlouho, snad sotva necelého
půlroku, a vydělal jsem si milión. Teď jsem bohatý
a šťastný. Nakladatel mě zbožňuje a čeká, až napíšu
něco dalšího.
Do psaní se nelze nutit. Jednak to chce mít talent,
píli a pak také inspiraci. Aktuálně jsem žádnou nedisponoval a z toho důvodu se jen flákal. Celé dlouhé
dny jsem se procházel chodbami různých knihoven
a vzdychal nad tituly svých kolegů. Byl jsem unešen
jejich nezměrnou fantasií a nadšen příběhy, které
dokázali vymyslet.
Mirkovi došla trpělivost a přišel mi vyhubovat. Pověděl mi:
„Petře, vzpamatuj se!“
Jenomže to se lehce řekne. Celý život žijeme v realitě a to je deprimující neradostná záležitost. O něčem tak ošklivém se mi v žádném případě fabulovat
nechtělo. Uvažoval jsem o banálním a primitivně
jednoduchém tématu. O něčem, co by pochopilo
i imbecilní dítě.
Pomyslel jsem na pohádku o chlapečkovi, který kvůli sledování televize přijde o rodiče.
Jakmile Mirek odešel, usedl jsem k počítači a pustil
se do toho. Jsem zvyklý na železnou pravidelnost.
Každé ráno ve 2 stereotypně vstanu, osprchuju se
a vypiju hrnek mezkalinu. Pod vlivem to jde samo.
Většinou použiju to, co mě první napadne.
Trvalo mi to měsíc a půl, než jsem to dokončil. Potom jsem to poslal Mirkovi a čekal na jeho odpověď.
Mirek byl zrovna na dovolené v Alpách. Kvůli spoustě pěkných hochů neměl čas mrknout na mejla.
Trápilo mě to. Každý den jsem se soužil a díval do
schránky, ale pořád nic. Zavolal jsem proto svému
psychiatrovi a informoval ho, že velmi vážně uvažuju o sebevraždě. On mě trpělivě vyslechl a potom se
mě otázal:
„A už víš, jak se zabiješ?“
V tom jsem zatím neměl jasno. Rozhodl jsem se,
že se napřed pozeptám, co za nejvhodnější způsob
bych měl zvolit. Ukončil jsem spojení a vyrazil za
praktickou radou.
Žiju na vesnici. Všichni tu chodí v montérkách nebo
do kostela. Já jsem výjimka, protože nosím na sobě
pyžamo. Cítím se v něm pohodlně a jako blázen.
Vidláci na mě vyjeveně zírají a vyprávějí si o mně
mýty s legendami. Nechci být zbytečně skromný,
ale ve Valašské Tatrance jsem
Malé děti se mi posmívají a vykřikují cosi hanlivého,
čemu já ale vůbec nerozumím.
Jdu do hospody, kam tady také jinam. Ve dveřích se
míjím se známým ochlastou Jupe Vapulíkem. Odnášejí ho na nosítkách do sanitky. Je mu 26 let a zkola-
próza / česká / 41
Neperte předkožku příliš vážně
Nikdy jsem neměla ráda obyčejné kluky. Snad to
byla u mne nějaká vrozená deviace, ale už ze zásady
mě k sobě přitahovali výhradně zlí grázlové. Nejlépe, když jejich vzhled evokoval samotného ďábla.
Jenom při pouhém pohledu na takového maniaka
jsem zvlhla v rozkroku. Posedla mě zvláštní animální vášeň. Nedokázala jsem se ovládnout a musela
toho úchyla oslovit.
A to byl případ i Svinči Ponožky. Vypadal sice jako
pravý a nefalšovaný démon, ale ve skutečnosti to
byl ubožák. To jsem samozřejmě nepoznala hned,
ale až po nějaké době.
K mému nemalému šoku byl Svinča abstinent zaobírající se původním křesťanstvím a východní mystikou. Často ulítával mimo realitu a vůbec jsem ho
nemohla přesvědčit k souloži. Svěřil se mi s tím, že
je panic a chce, aby tomu tak zůstalo až do konce
jeho života.
Tehdy poprvé mi začalo být zřejmé, že ten člověk je
naprostý idiot. Já nebyla panna už od svých třinácti
a do této chvíle jsem absolvovala 3 potraty a to mi
bylo teprve 16! Podrážděná a v nervu jsem mu výhružně řekla:
„Svinčo, jestli mě neopícháš, tak tě zavraždím!“
Byl neoblomný. Uchopila jsem nůž a několikrát ho
bodla do hrudního koše a břicha. Stříkala z něj krev
jako z prasete, ale měl nepřirozeně tuhý kořen. Nechtělo se mu natáhnout brka.
„Proč neumíráš?“ zaječela jsem tímto faktem poněkud vyvedená z míry.
Svinča se na mě usmál a pověděl:
„Protože věřím v Boha a on mi dodává sílu.“
Po této jeho psychotické větě jsem pochopila, že
potřebuje odbornou pomoc. Zavolala jsem z toho
důvodu mobilem do blázince. Ve stručnosti jsem jim
vyložila Svinčův případ a oni si pro něj bezodkladně
přijeli.
Osaměla jsem. Padla z toho na mě hluboká deprese.
Asi nejhorší bylo vědomí toho, že ho vlastně doopravdy moc miluju. Proto jsem se už déle nerozmýšlela a vyrazila na stopa.
42 /
próza / česká
Měla jsem namířeno do Kroměčíže. Tam je vyhlášená cvokárna, kde na můj popud Svinču uvěznili.
Zastavilo mi už asi třetí auto. Řídil ho nesympatický
otylý plešatec. Kousek za vesnicí sjel na polní cestu.
Tušila jsem, co bude následovat. Něco takového nemohlo zkušenou stopařku jako já překvapit. Otočila
jsem se k němu a tvrdě mezi zuby procedila:
„Proč to děláš, čuráku?“
Udeřil mě pěstí do obličeje. Byla to tak silná rána,
že mi zlomil nos. Okamžitě se mi z něj spustila krev.
Chtěla jsem se na toho hajzla vrhnout a vyrvat mu
oči z důlků. Plivl však po mně tak brutální hlen, který mě zasáhl přímo doprostřed čela, až jsem ztratila
vědomí.
Procitla jsem zády přivázaná ke kmeni stromu. Bolelo mě celé tělo. Záhy jsem seznala, že nemám na
sobě vůbec žádnou kůži. Do prdele! pomyslela jsem
si a jala se hystericky řvát. Navíc
Vřeštěla jsem až do ochraptění a pak už jsem mohla
tak akorát jen sípat. Bylo mi nanic. Nakonec jsem
toho nechala. Kdoví proč mi na mysli vytanula tato
otázka:
‚Proč, Bože?‘
„Protože jsi ošklivě poranila jednu z mých oveček
a navíc kvůli tobě skončila v choromyslnci,“ ozvalo
se z mé levé strany a já se po tom směru prudce
ohlédla a spatřila toho olysalého tlusťocha, co mi
zastavil svým vozem.
„Kdo jsi?“ zajímala jsem se.
„Přece Bůh, ty krávo,“ odvětil. Až teprve teď jsem si
uvědomila, že zaujímá polohu lotosu a levituje. Minimálně to tedy byl velmi slušný eskamotér.
„Co teď se mnou bude?“ procedila jsem ledově.
„Coby,“ pronesl Bůh, „zemřeš žízní a protože jsi zlá
půjdeš napřed do očistce a pak tvé pomyslné kroky zamíří do pekla.“ Tady se krátce odmlčel, ale už
vzápětí dodal:
„Lidé mě začali v poslední době, kurva, strašně srát
a ta hrstka, co ve mně nejen, že neztratila víru, ale
drží se navíc i desatera, to má mít jako během života pojebané? Ne!“ zahřímal. „Pohár mé trpělivosti
přetekl. Rozhodl jsem se, že se začnu chovat jako
skutečný pasák. Ten, když mu vlk rozsápe ovci, tak
ho vystopuje a stáhne za živa z kůže.“
Uznala jsem, že to má svoji nepopiratelnou logiku.
Poděkovala jsem mu za vysvětlení a začala opravdu
velmi intensivně trpět. Zasloužila jsem si to. Byla
jsem totiž pořádná svině.
A co vy, jací jste vy?
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Martin Müller
foto archiv autora
boval. Mají s ním namířeno na JIPKU. Bude tam ležet tak dlouho, dokud ho potrubní poštou nepošlou
do odmašťovny.
Já tam byl bezčetněkrát a můžu konstatovat, že je
to tam tuze fajn!
se narodil roku 1988 v Ostravě,
studuje v Brně (žurnalistika-filmová věda) a svá studia hodlá
zakončit v Praze. Píše vše možné,
občas režíruje, hraje na tisíc
hudebních nástrojů, miluje MHD, záchodové kabinky,
fast-foody a asijská bistra.
Český film první poloviny devadesátých let
„Neměla konec, ani začátek, ne pro mě.“
Na pódium se vyškrábe mladý chlapec s rozcuchanými vlasy, nadechne se a... taky se ozve cupitání po
dřevěných prknech, na kterých se pódium tyčí.
Přeruší ho mladá... blond a úsměvavá.
„Podle mě jsi milý chlapec.“
A chlapec odpoví: „Ale podle mě jsem hovno.“
Blondýnka se zkácí jako podťatá. Nikdo ji však nevynáší.
Na pódium se snaží dostat chlapcova matka, nikdo
ji však nevynáší.
Chlapcův otec stojí v zástupech pod pódiem a myslí
si svoje. Vynášejí ho.
Kolem projde literární kritik z Tvaru a říká: „Tato
povídka je metaforou.“ Vynášejí ho.
Na pódium vstoupí básník se zvrásněnými tvářemi
posetými myriádami vousů.
„Podle mě jsi...“
A chlapec ho přeruší: „Ale podle mě jsem hovno.“
Básník se ale nedá, poplácá chlapce po rameni
a bodře se usměje. Vynášejí ho.
Pod pódiem se objevil další básník. To už je ale moc,
a tak ho vynášejí hned.
Chlapec si za zpěvu vlaštovek pomyslí, že nakonec
mu nejmilejší byla ta blondýnka.
Konec se - jako vždy - odehrává ve veliké posteli pod
tapisérií s tygrem. A zní trumpety. Nikoli andělské,
všechny anděly už vynesli.
Dlouhá modrá čára
Dlouhá modrá čára přeťala můj proud vědomí. Nejprve jsem myslel, že jen sním, že přílišně fantazíruji
nebo že jsem snad v kómatu a vidím, jak se mé srdce
zastavuje, ale tohle?
Čára se vinula ven z okna. Pulzovala a obarvovala
pokoj do červena. Všechno bylo červené, i já byl
náhle červený – anebo bylo možná červené jen to
zrcadlo, kdoví. Modrá čára s tím vším kontrastovala
a dál plynně pulzovala ven z okna. Neměla konec, ani
začátek, ne pro mě. Viděl jsem jen, že začíná pode
dveřmi od pokoje a končí někde v dáli. Když jsem se
do té dále zadíval, spatřil jsem ji, jak protíná kukaččí
hnízdo, a v něm kukačku, jak sprostě nadává, kdo že
jí to kazí její krásný pelech.
„Když už se zbavím parchantů, přiletí si ňáká modrá
čára, hergot!“ řekla kukačka, ale čára jako by to ani
neslyšela.
Venku všechno zhnědlo. Připadal jsem si jako v černobílém filmu s barevnými filtry. Oxymorón, ale to
nevadí. Vyskočil jsem z okna a dům se za mnou zbořil. Z trosek proudil červený prach do všech stran
a poprášil modrou čáru, takže v místě zbořeniště
byla jaksi…fialová. Zatřásla sebou, aby z ní prach
opadal a zbořila tak kukačce hnízdo. Kukačka si odplivla a proklela modrou čáru tak sprostě, až sama
zrudla a proměnila se v rubín. Plivanec se za letu
proměnil v čedič a málem mě oslepil.
Stromy se třásly a měnily barvy. Vypadalo to, jako by
se nemohly rozhodnout, a tak se nakonec propadly
do země, a z jejich korun se staly prachobyčejné nahnědlé keře.
Hnědé slunce ozařovalo hnědavou trávu a kolem
hnědoucí řeka se hnědě hnědla. Všechno bylo hnědé, jen ta čára ne a taky ruiny mého domu nebyly
hnědé.
Potom jsem uslyšel několik sprostých nadávek za sebou a do oka mi spadl čedič.
Nemusíte si nic koupit
Pakliže vstoupíte do obchodního domu v centru města, nemusíte si nic koupit, pokud nechcete. Můžete
se volně procházet, obdivovat zboží a nízké ceny, za-
próza / česká / 43
Ze života barokního skladatele –
Zapomenutí mistři
stavovat a mluvit s lidmi, zkoušet si oblečení a tak
podobně. Když odcházíte bez nákupního košíku přes
pokladnu, pokladní si vás všimne, vlídně se usměje
a nasměruje vás k východu pro lidi, kteří nic nekoupili. To aby nemuseli zbytečně stát a čekat ve frontě,
když stejně nic nemají.
U vašeho východu vás přivítá dobře oblečený muž
menší než vy, který se neustále usmívá. Říká se tomu
prý rutinní kontrola. Musejí vás zkontrolovat, jestli
jste něco neukradl. Samosebou, že jít do obchodu
a nic nekoupit není zločinem, je to však podezřelé
a oni jsou solidní firma, musí na ně tedy být spolehnutí.
Malý usmívající se muž vás předá o mnoho vyššímu
a vážnějšímu muži-gorile, ten vás za ruku odvádí
dveřmi přes jakýsi tunel až do malé místnosti, na
jejímž začátku (tedy místě, kudy do ní vstoupíte)
a konci jsou stejné bílé dveře, splývající s leskle bílými zdmi. Podél pravé stěny se od jedněch dveří ke
druhým táhne nablýskaná kovová lavička, na které
sedí další lidé. Připomínají frontu u pokladny, jenže
sedící.
Dveře se za vámi zavřou, leknete se, posadíte se na
konec řady. Lidé v místnosti mlčí. Čekáte, zda někdo nepromluví. Po chvíli vám to nedá a zeptáte se
muže před vámi (fyzicky vedle vás), jestli je zde také
proto, že nic nekoupil. Muž přikývne. Zeptáte se ho,
jak dlouho už zde sedí, a čekáte, že se podívá na
hodinky, on se vás však místo toho zeptá, kolikátého
dnes je.
Zblednete a raději mlčíte.
Snaha
Nehet na Skladatelově palci byl zhryzaný až na
maso. I přesto však Skladatel nebyl s to vyřešit problém chybějící noty, která by dokončila přechod mezi
takty sto šedesát osm až dvě stě dvacet tři a tím, co
bude následovat po nich (a co se teprve rodí v jeho
hlavě).
44 /
próza / česká
Jedna jediná nota je potřeba k dokonalosti. Skladatel
věděl, že bez ní to nepůjde, bez ní by se celá kompozice rozplynula jako pára nad srncem, kličkujícím
mezi rezavými klišé zaraženými v hnijící zemi. Chtěl
najít dokonalou notu, která by odpovídala všem akordickým postupům, všem barevným odstínům jednotlivých nástrojů, veškeré melodii, která by do osnovy
zapadla jak těžká noha do měkkého sněhu.
Skladatel se otřásl. Vzpomněl si, že jeho přítelkyně
se za chvíli vrátí z oslavy narozenin své sestry, kam
on nešel, protože musí pracovat, komponovat.
Seděl nad tou jednou notou celý den. A teď si hryže
krvavý nehet a v hlavě mu koluje přehnaně afektovaná věta: „Kdy to dodělám?! Kdy to dodělám?!“
Na přítelkyni je protivný, protože mu kazí jeho snahu. Cítí se opuštěný, postává u okna v kuchyni a dívá
se na hradby paneláků a lány betonových chodníků,
cest a hřišť a nemůže najít jediný bod, který by ho
uspokojoval.
Jsou dvě hodiny ráno a Skladatel se vrací do postele ke své přítelkyni. Ošívá se však a za pár minut
vstane a jde zpět k počítači. Se sluchátky na uších
medituje, zcela ponořen do všech melodických intencí a skrytých minimotivů, proklíná složitost a důmyslnost své kompozice, kterou stejně ocení jen on
nebo nějaký hudební génius, k žádnému takovému
se však jeho dílo stejně nedostane, ale to dílo samo
o sobě je krásné, Skladatel nepotřebuje žádného génia, nepotřebuje žádné tupé, nevnímavé obecenstvo
otupělých gerontů a rozverných konzervatoristů--„Jiří, co tady proboha děláš!“ vykřikla polekaně přítelkyně, která se neslyšně přikradla do pokoje a zákeřně rozsvítila velké stropní světlo.
Skladateli ten čin způsobil tak silný duševní i fyzický
šok, že se z něj stala nota. Jedna malá, bezvýznamná
nota v monstrózní nedokončené kompozici, jejíhož
konce ani začátku neměla ze své pozice nikdy šanci
dohlédnout.
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Dnešní zastavení se starými klasiky bych si dovolil
uvést malou osobní vsuvkou. Kdyby se mě někdo zeptal, proč mě tolik uchvátila právě barokní hudba,
s odpovědí bych neváhal. Jsou to tři veliké, krásné
a stále aktuální důvody. Barokní hudba – ve své podstatě prokreslená, mohutná i mystická – vám podobně jako umění alchymie zušlechtí ducha: budete více
trpělivý, pozornější k detailům, citlivější na jinotaje
a podtexty, naučíte se myslet v kontextu a budete pohotově schopni shrnutí. Barokní hudba nabízí
nekonečnou paletu nálad a dojmů, od hrůzy a zlosti
přes něhu až k radosti. A konečně – barokní hudba
je epochou, ve které je stále co objevovat: vždy se
najde další skvělé dílo, čas od času někde v archivu
nový génius (vždyť i jméno Antonio Vivaldi bylo na
počátku 20.století neznámé), na světlo vyjde ztracené sklíčko do mozaiky. A právě o zapomenutých mistrech bude dnešní kapitola.
Otevíráme znovunalezenou hudební paměť příběhem dnes již notoricky známým. Jednou z možností,
jak pohřbít skladatele, je připsat jeho dílo jinému.
Unico Wilhelm hrabě van Wassenaer (1692 –
1766) byl diplomat holandského původu a třebaže
mu byla hudba vším, ctil nepsaný zákon své doby,
že komponování se hodí jen pro osoby nízké nebo
privilegované, nikoliv pro důstojného a konzervativního aristokrata. Proto na rukopisy svých partitur
neuváděl svoje jméno. Vtip a kvalita jeho skladeb
však paradoxně způsobila, že tvorbu hraběte van
Wasseanaera - především jeho nádherné Concerti
armonici – muzikologové považovali za kompozice
profesionálního skladatele Giovanni Battisty Pergolesiho (1710 – 1736). Až na počátku 80. let 20.
století se začíná ze stínu archivů vynořovat na hladinu skutečná postava autora. I dnes však někteří hudební znalci o Wasseanaerově autorství pochybují.
Genialita to nikdy neměla lehké: ostatní buď nechápou, nebo nevěří.
Často upadl autor v zapomnění kvůli prostředí, ve
kterém žil a tvořil. Benediktýnský mnich Andreas Hofer (1624 – 1684) po sobě zanechal jednu
z nejpůsobivějších skladeb Te Deum, která byla nalezena v klášterní knihovně až v roce 1918. Podobný
příběh nám nabízí skladatel Pierre Février (1696
– 1760), hlavní reprezentant jakobitské hudební
kultury ve Francii. Torzo jeho díla bylo objeveno
Skladba nebo dopis? (autograf J. J. Frobergera) / foto cs.wikipedia.org
roku 1990 ve sbírce suit pro cembalo v soukromém
archivu v Belgii.
Nelze vyloučit i fakt, že bude pro příští generace
zapomenut i skladatel, jehož věhlas a vliv ovlivnil celá hudební staletí. Johann Jakob Froberger
(1616 – 1667) impozantní silou působil na velké
komponisty své doby. Jeho kompozice studují Handel, Bach, dále Beethoven a Mozart. Za jeho života
jsou vydány pouze dvě jeho skladby tiskem, všechny
ostatní jsou opisovány v hojných kopiích přímo skladateli. Froberger studoval u nejlepších skladatelů
la follia / 45
46 /
la follia
Heinricha Stölzela je mimořádný. Německo zachvátila horečka: začalo se pátrat v archivech, matrikách
– každý chtěl poznat alespoň zlomek ze života tohoto
skladatele, nalézt někde další jeho skladby. Pátrání
vydalo brzy plody: Stölzelovým hlavním působištěm
byl dvůr v Goth, pro nějž složil více jak sto orchestrálních suit a nepočítaně kantát (na každý týden jednu po dobu celých 19 let!). Stölzel se rázem zařadil
mezi přední skladatele 18. století. Bohužel záhy přišlo děsivé vystřízlivění. Osud tohoto hudebního odkazu byl přímo tragický. Stölzelův hudební nástupce
nechal všechny skladby uložit na půdu, kam však
zatékalo a kde nebyly partitury chráněny před plísní
ani před krysami. Po letech, kdy si na partitury kdosi ze zámku vzpomněl, ležely na místě jen okousané
rohy papíru. Z bohatého hudebního dědictví se tak
zachovalo pouze dvanáct skladeb.
Abychom nekončili tak depresivně, připomeneme
si osobnost Josefa Antonína Plánického (1691
– 1732). Tento český génius, některými srovnávaný s Bachem a Handelem (podle mého názoru po
právu), sloužil bavorskému biskupovi ve Freisingu.
O jeho neobyčejném talentu svědčí i to, že právě on
byl pověřen zkomponováním opery k tisíciletému
jubileu založení biskupství. Mistr si byl vědom svojí
ceny a psával biskupovi časté prosby o levné víno
a odůvodňoval je potřebou inspirace. Pouze jediné
jeho dílo – sbírku dvanácti duchovních árií Opella
ecclesiastica – můžeme dnes obdivovat. Ale poslech
nám krášlí představa - jaké poklady nám jednou vydají bavorské, české a moravské hudební archivy.
Životopisné údaje komponistů jsou převzaty z čísel
muzikologického periodika JSTOR a z webu HOASM.
/Adam Krupička/
autor studuje bohemistiku a historii
na PF UJEP v Ústí nad Labem, zajímá
se o klasickou hudbu a filozofii
Josef Jindrák (*1970) je zakladatelem Polí5, hudebního vydavatelství a stejnojmenného serveru.
Současně provozuje knihkupectví
Rekomando. Hraje v kapele
Skrytý půvab byrokracie a žije rodinným životem (má
dvě děti).
Kudy chodím, doporučuji SdCh (Sigismund de Chals,
nar. 1970 – pozn. redakce). Už roky. Ještě donedávna to šlo poněkud těžko, protože prakticky veškeré
jeho dílo bylo publikováno pouze vlastním nákladem
v několika desítkách kusech anebo existovalo jen
v pár kopiích. Nikdo mimo jeho okruh jej skoro nezná, běžnému literárnímu provozu se vyhýbá, na Facebooku jeho profil budete hledat těžko. Odkazoval
jsem tedy hlavně na divadelní provedení jeho her,
rozdával kopie. Ovšem tak časté inscenování zase
nebylo a pro běžného člověka je vlastně nemožné
se o něm dovědět, tedy pokud mě zrovna nepotkal.
Později překvapivě vyšly hlavně okrajovější komiksy (byť formát kolážového Varléna je pozoruhodný)
a ukázky v časopisu Umělec. Teprve nyní péčí Divusu vychází kompletní Česká trilogie. Divadelní opus
tří na sebe nenavazujících her, které spojují „česká“
témata.
Česká trilogie je a priori psána pro loutkové divadlo.
SdCh rezignoval na běžné divadelní zvyklosti a aby
hry aspoň nějak žily, rozhodl se je sám realizovat.
Dopředu se počítá s jistou pitoreskností výrazově
statických loutek, které pak vlastním hrám dodávají
další rozměr. Ovšem domnívám se, že stejně dobře
by to vypadalo i na činohře, byť provedení SdCh je
neodolatelné.
První hra (Seance vyšehradská) je formou spíše
fraška. Má svižný zábavný děj, řadu postmoderních
odkazů. K. H. Máchovi jsou zjeveny současné iko-
ny národní zábavy, z čehož je patřičně zděšen. Tato
z her nejpřístupnější nastiňuje všechny devizy tvorby
SdCh. V první řadě velký talent pro dialog a nenásilnou práci s jazykem (byť někomu může znít archaicky. Na druhou stanu, vždyť jde o předminulé století
a právě archaický odstup řeči plně vystihuje paralelu v současnosti.). Dále držení se myšlenkové ideje,
které se plně projeví až v celém cyklu. A v neposlední řadě - velmi zábavná forma (i když jde o v podstatě
závažná témata). V prvé řadě sice nejde o komedie,
ale bavíte se královsky. Valí se na Vás série vtipných
point, až se dostanete do stádia tragédie, kdy zábava
nenápadně zmizí a zůstává jen existenciální realita.
Peklo nejsou ti druzí, ale my sami. Nejde o komedie
v prvé řadě, ale bavíte se královsky, valí se na Vás
série vtipných point až se dostanete do stádia tragedie, kdy zábava nenápadně zmizí.
To je nejmarkantnější v druhé hře Červený Amadeus. Po několik obrazů diváci provázejí podivuhodného hrdinu na jeho pouti, až poutník osamí a propadne se do existenciálního pekla. Že lze takovou
situaci navodit s loutkovým divadlem, je ohromující.
Ostatně v samém závěru nelze očekávat nic menšího, než oběšení loutky loutkohercem, který se v tu
chvíli stává součástí hry.
Poslední díl – Ztracení v Gottwaldu – se vyrovnává
se ztrátou národní paměti. Hlavní postavou je mukl
komunistických lágrů, který se dostane do jakéhosi
duchovní Blaníku. Ani ten však národ nespasí.
Proč vlastně SdCh doporučuji? Hlavně pro jeho nesamozřejmý úhel pohledu, nabourávání stereotypu
a úspěšnou snahu zároveň nenudit. Je tu nový hlas
na naší literární scéně a myslím, že o něm ještě hodně uslyšíme (dopsán je druhý díl trilogie a započat
třetí, jeden prozaický text bude vydán u příležitosti
stého výročí Klímovského Cholupického dne, dokončena je novela Pastýřské deja vu a to nemluvím o několika básnických sbírkách).
foto archiv autora
své doby a procestoval všechna významná hudební
centra. Právě v Paříži byl svědkem úmrtí tehdy slavného loutnisty a skladatele Blancrochera, který mu
zemřel v náručí. Froberger pak zkomponoval jednu
z prvních skladeb známých jako „Náhrobek“. Pozoruhodné jsou jeho rukopisy – pohrával si s nadpisy,
různě je krášlil, jindy do partitury začal náhle psát
dopis či poznámky.
Christoph Graupner (1683 – 1760) vstoupil do
historie tím, že pomohl mladému géniovi: neváhal
a na místo lipského kantora, který hodlal uvolnit,
prosadil Johanna Sebastiana Bacha (1685 –
1750). Graupnerovo dílo, rozsáhlé a technicky na
vysoké úrovni, upadlo v zapomnění z mnoha důvodů
– jedním z nich byl i táhlý spor mezi Graupnerovými dědici a Graupnerovými zaměstnavateli, oba si
totiž činili na jeho dílo nárok. Vrchnost spor vyhrála a držela rukopisy v archivu, a tak i v zapomnění.
Graupnorovi tak byly vavříny přiřčeny až novodobou
muzikologií na začátku 20. století.
Zbývá připomenout řadu zapomenutých autorů, jejichž dílo mělo smutnější osud. Dokud leží notové
záznamy v regálech a krabicích, mohou nanejvýš
žehrat na nevšímavost moderního člověka. Někdy
ale čekal bezbranné kompozice osud vybombardovaných klášterů a rozpadajících se chrámů. Z více
jak tisíce skladeb Philippa Heinricha Erlebacha
(1657 – 1714) se nezachovalo téměř nic. Zámek
v Rudolstadtu, kde byly skladby archivovány, totiž
po roce 1735 vyhořel. Johann Gottlieb
Janitsch (1708 – 1763) se narodil ve Slezsku, působil však stále v Berlíně u dvora pruských králů.
Stal se sekretářem ministra von Happe. Většina jeho
instrumentálního a komorního díla byla uskladněna v Berlínské Akademii zpěvu. Tato budova byla
na konci druhé světové války bohužel vyrabována
a skladby zničeny. Jméno Janitsche, podle všeho
dobrého instrumentalisty a komorního skladatele,
zachránilo jen několik rukopisů, jež se nalezly na jiném místě až v roce 1999.
Sas Gottfried Heinrich Stölzel (1690 – 1749), autor mnoha kompozic určených pro oslavy a svátky,
nalezl své životní působiště na zámku v Sondershausen. Zde byla v místním chrámu, vedle varhan, roku
1870 nalezena truhlice plná Stölzeho skladeb. Znalci na základě důkladného zkoumání zjistili, že talent
foto archiv autora
Josef Jindrák
h_aluze číslo 14 / zima 2010
...doporučuje / 47
České docusoapy
aneb několik pohledů na dětskou skutečnost
Ptáčata aneb nejsme žádná béčka
docusoap
ČR, 2009/2010, 16x26 minut
scénář: Kamila Zlatušková
režie: Kamila Zlatušková, Ladislav Cmíral
kamera: Roman Matýšek
střih: Ladislav Cmíral
Příběhy bez scénáře: Zlatí hoši
docusoap
ČR, 2010, 4x26 minut
kreativní producent: Tomáš Feřtek
výkonný producent: Kateřina Hrochová
režie: Jan Reinisch
48 /
film / recenze
chozím dílům známe jeho sklon k agresi a kamera tím,
že z celého prostoru obývacího pokoje zabere právě
hračku v chlapcových rukách, negativní vlastnost zvýrazní. Objektiv kamery také neustále zkoumá okolí,
rychle se přibližuje a vzápětí se vzdaluje, budí téměř
dojem určitých pulzací. Díky pohyblivosti tak poskytuje detailní přehled o probíhajících akcích. Nikdo z aktérů není opomenut, i když se zrovna neocitá v centru
pozornosti. Střihová práce výtečně dokresluje mnohovrstevnatost pohledů a zdůrazňuje jedinečnost každého dítěte. Střih například skládá obraz zpěváka Radoslava Bangy z rozdílně natočených záběrů, či tvoří
paralely mezi chudými domovy.
Hlavní náplň dokumentu – zmapování poměrů v sociálně slabších rodinách – je rozvíjena stále novými
tématy. Jedním z nich je násilí, které se letmo objevuje
právě v díle ze školy v přírodě. Pozorujeme nejprve
děti zuřivě kopající do sochy gorily v zoologické zahradě a následně jsme přeneseni na chlapecký pokoj,
kde se odehrává nebezpečně se vyostřující konflikt.
Spojením dvou zdánlivě nesouvisejících událostí střih
agresi stupňuje. Útok na neživou věc působí jako
nevinná hra, která směřuje ke skutečné hádce mezi
žáky na ubytovně. Dokument také umožňuje zblízka
nahlédnout do nekonečné dětské fantazie, která čelí
nepříjemné skutečnosti světa. Rodinné zázemí a původ dětí se nám sice stále připomíná, ovšem velmi
brzy si uvědomíme – a to je nesmírně důležité – že
žáci ničím nevybočují z představy obyčejných osmiletých chlapců a děvčat, kteří se vzájemně pošťuchují,
nadšeně si hrají a poznávají okolní svět.
Práce s formálními prostředky ve Zlatých hoších funguje odlišně. Kamera se sice i zde pohybuje, ale velkolepé jízdy a výrazná hudba především vtahují do víru
děje a zvyšují údiv nad neuvěřitelnými poměry, které
na stadionu panují.
Oba docusoapy, Ptáčata i Zlatí Hoši, se snaží zmapovat vztahy a funkčnost určité skupiny, ve které figurují
jako hlavní aktéři děti. Zatímco tvůrci Zlatých hochů
se zaměřují spíše na rozhovory s rodiči a malé hokejisty sledují poněkud z odstupu, Ptáčata volí opačný přístup a svou komplexností pohledů postupují mnohem
dál. Ani jednomu z docusoapů však nelze upřít fakt, že
široké veřejnosti zviditelnil důležitá témata o výchově
a jednání s dětmi, v případě Ptáčat obohacené ještě o závažnou
rasovou problematiku.
/Jana Marková/
Ptáčata aneb nejsme žádná béčka / foto www.ceskatelevize.cz
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Příběhy bez scénáře: Zlatí hoši / foto tv.nova.cz
autorka je studentkou KFS
na FF UK v Praze
foto archiv autorky
V několika málo letech se v zahraničních televizích
rozmohl žánr zvaný docusoap, tedy určitá dokumentární soap opera. Stejně jako dokument pozoruje
skutečné osoby v reálném, tedy nefikčním prostředí,
přičemž využívá formy seriálu. Liší se tak od reality
show, která se zakládá na uměle vytvořených situacích. Hranice žánru však nejsou ostré a oba přístupy
se často mísí.
V rámci letošního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byly uvedeny dva české docusoapy. Seriál TV Nova s názvem Příběhy bez scénáře:
Zlatí hoši, který zobrazuje šokující prostředí slávistické hokejové přípravky a projekt Ptáčata aneb nejsme
žádná béčka, který sleduje život (většinou romských)
dětí v těžkých sociálních podmínkách. Ač se oba zmíněné dokumenty zaměřují na děti, jejich rodinné zázemí a výchovu, využívají v několika ohledech velmi
odlišných způsobů k vyjádření dané problematiky.
Od prvních vteřin seriálu Zlatí hoši je zřejmá jeho
poplatnost estetice TV Nova. Ať stylem titulků, dramatickým komentářem či úderným hudebním doprovodem. Kamera svým krouživým a dynamickým
pohybem vtahuje do děje a dodává seriálu spád a velkolepost. Nicméně jakkoliv jsou tyto prostředky využívány, aby dodaly příběhu na efektnosti, samotné téma
je nastíněno s mrazivou pravdivostí. Sledujíce malého
chlapečka zpívajícího s neskrývaným nadšením nenávistnou protisparťanskou píseň, jsme od první chvíle
šokováni. Údiv ještě stoupne, když se na scéně ob-
jevuje chlapcův fanatický otec, který svého syna učí
močit na sparťanskou šálu. Z jeho projevu je zřejmé,
že si absurdnost svého počínání neuvědomuje. V mysli tak vyvstane otázka, zda je takový přístup k výchově
vůbec možný. Podobně zarážející se vzápětí ukazuje
i chování hokejového trenéra. Ten je vykreslen jako
neskutečně tvrdý a nepříčetný pedant, který své svěřence uráží, ve snaze motivovat je k co nejlepším výkonům. Zaslepenost celé komunity působí neuvěřitelně
děsivě. Hokej nade všechnu lidskost. Zobrazením takových poměrů, byť do určité míry zkreslených, nám
tvůrci jasně pokládají několik otázek: Je takový tvrdý
a nekompromisní přístup pro děti opravdu motivující?
A jaká metoda výchovy je pro ně nejlepší?
Témata vzdělávání a komunikace s dětmi pojí Zlaté
hochy s dokumentem České televize Ptáčata. Projekt
o dětech na okraji společnosti však nabízí druhou stranu mince. Štáb se snaží, společně s učitelkou Jarmilou, žáky vychovávat a motivovat pomocí zábavných
úkolů a konfrontací s neznámými situacemi. V tomto
ohledu tedy tvůrci překračují žánr docusoapu a míří
směrem k reality show. Sledujeme tak bezprostřední
dětské reakce na autonehodu či jejich chování v noblesní restauraci.
Pořad však, na rozdíl od Zlatých hochů, nezůstává
u distancovaného sledování událostí a rozhovorů s rodinnými příslušníky – jde mnohem dál. Štáb se stává
součástí celé třídy, k žákům chová blízký vztah a my
se tak ocitáme v centru dění a sledujeme poměry velmi zblízka.
Nejzajímavější na celém projektu je však rozhodnutí
tvůrců poskytnout dětem kamery a nechat je natáčet
své okolí a domovy. Díky tomuto kroku je nám předloženo několik rovin skutečnosti. Jednak realita viděná
dětským pohledem, jednak vnější pohled štábu na celek třídy. Dítě, neznalé jakéhokoliv filmového jazyka,
jednoduše natáčí, co ho napadne a zajímá. Poskytuje
nám tak možnost nahlédnout do svého soukromého
světa a zároveň odkrývá své bezprostřední uvažování a fantazii. Sledujeme záběry oblíbených hraček,
preferovaných míst v chudých domovech, či vztahy
k rodičům a sourozencům. Záběry filmového štábu
zase skvěle ilustrují vzájemné interakce mezi žáky
a postupný vývoj vztahů ve třídě. Divák pak sleduje syntézu těchto odlišných pohledů a výsledkem je
komplexní a rozsáhlý přehled jak o psychice každého
dítěte, tak o celém společenském kontextu.
V projektu se objevuje ještě jedna rovina – nejrůznější
otázky kladené dětem a učitelce, které se často týkají
předešlých událostí a zážitků. Po sledování spontánních interakcí, jako je vyostřená hádka chlapců na
škole v přírodě, je nám předloženo pozdější hodnocení situace samotnými aktéry. Jak žáci vidí své chování
a chování svých kamarádů s odstupem? Kam je posouvají připravené úkoly a zažité události? Bez těchto
zpětných vazeb by dokument přišel o další rozměr
a jeho pohled na problematiku by poněkud pozbyl
plastičnosti. I tento rozbor tématu z několika úhlů pohledu ve Zlatých hoších téměř chybí.
Dalším pozoruhodným aspektem je vliv přítomnosti
kamery na dětské chování. Je zřejmé, že některé děti
se chtějí před kamerou předvádět, udělat se zajímavými, jiné se stydí před objektivem vůbec promluvit. Do
jaké míry filmařský přístroj jejich chování mění, nelze
posoudit. Kamera se však stává dalším prostředkem,
který odhaluje povahové rysy jednotlivých dětí. Charakter žáků vystihuje i práce s rámováním. Sledujeme
například malého Paťu, který právě objevil pod stromečkem hračku – plastovou pušku. Vzhledem k před-
film / recenze / 49
Jak se dělá terorista
aneb o terorismu bez terorismu
Manuál na výrobu teroristy
(A Terrorist manual)
Dokument
ČR, 2010, 90 minut
režie: Tereza Reichová
scénář: Tereza Reichová
kamera: Vladimír Turner
střih: Kristýna Toupalová
zvuk: Martin Klusák
Může se potlačování svobody názorů baskické menšiny španělskou policií stát spouštěčem teroristického jednání? Vyrábí si španělská státní moc pronásledováním mladých Basků jen nové nepřátele?
Existuje návod na výrobu teroristy? A sepisuje ho
teroristická organizace ETA, nebo španělská vláda?
Tyto a možná i další otázky by nejspíš měl vzbuzovat název bakalářského filmu Terezy Reichové Manuál na výrobu teroristy. Napadají vás jiné?
50 /
film / recenze
Manuál na výrobu teroristy / foto ifamu.cz
h_aluze číslo 14 / zima 2010
3, 2, 1... Film je touto interpunkcí pomyslně rozdělen do tří částí. Když se však člověk začne probírat
mozaikově sestaveným filmovým útvarem, odhalí
částí daleko více. Například již několikrát zmiňovanou část investigativní, zpověď perzekvované dívky,
„přednášku“ znalce problematiky z řad Španělů, linii ochotnějších informátorů v čele se sprejerem,
zkrášlujícím po nocích navarrské zdi revolučními
hesly, a konečně dokumentární záběry pouličních
událostí. Tento objev poté pocit pouhé efektivnosti
zvoleného postupu jen prohloubí a do hlavy vsadí
brouka, nad kterým se lze alespoň chvíli zamýšlet.
Po několika minutách to však člověk musí vzdát, raději brouka z hlavy vypudit a na poměrně nelogickou autorskou invenci přistoupit, či zapomenout.
Problematičtější než povrchní efektnost některých
zvolených postupů je však fakt, že film působí poněkud jednostranně a z baskické menšiny, která
představuje 4% španělské populace, mapuje ve větší míře pouze názory té její části, která je pro oddělení země od Španělska a zároveň jakýmsi způsobem souhlasí s myšlenkovou základnou teroristické
organizace ETA. Z tohoto faktu však zároveň není
cítit, zda to bylo záměrem autorky, nebo zda měla
na tyto osoby pouze „štěstí“. Tuto názorovou jednostrannost je však také možné připisovat obecně
větší ochotě zastánců revolučních názorů k hovoru
na kameru a tudíž není důkazem neobjektivity režisérky, ale jen další výstižnou zprávou o baskické
situaci.
Na konci snímku jsem se však neubránila nepříjemnému pocitu, že se mnou jeho autorka manipuluje
a přesvědčuje mne o tom, že potlačování svobody
názoru má za následek jen stále větší touhu mladých Basků po odvetě, již praktikují sprejováním po
zdech, volnomyšlenkářstvím a jinými postupy, které
se španělské vládě nezamlouvají. Ta si tak perzekucí odpůrců španělského státu následně utváří jen
nepřátele a dává stále větší záminky pro teroristické činy. Tvoří tedy jakýsi manuál na výrobu teroristů.
I přes některé zmiňované nedostatky a stopáž neodpovídající námětu, či spíše způsobu zpracování
námětu, přináší nový film Terezy Reichové silné
téma, které je schopno probudit v lidech zvědavost
a ochotu k diskuzi. A to se cení.
/Nelly Wernischová/
autorka studuje KFS
na FF UK v Praze
foto archiv autorky
Ve mně název nového filmu Terezy Reichové poněkud překvapivě, znám-li předchozí tvorbu autorky,
probouzí spíše představu komediální podívané, podobné nedávno uvedenému snímku Čtyři lvi režiséra Christophera Morrise, než investigativní sondy
do společenské situace nacionálními nepokoji sžíraného Baskicka. Přesto snímek na tento palčivý
španělský problém přináší do jisté míry zajímavý
pohled a na rozdíl od jeho názvu odpovídá i na otázky vznesené v úvodním odstavci této recenze.
Na pozadí až neználkovsky naivního vyptávání se na
význam všudypřítomných graffiti se režisérka snaží
přimět obyvatele baskické Navarry k tomu, aby vyjádřili svůj názor na současnou vyhrocenou situaci.
Překvapivě se jí to daří a jinak opatrní domorodci
hovoří o problémech v mnoha případech velmi otevřeně. Originální postup však po nějaké době přestane být originální a stálé vyptávání, v mnohých
případech hraničící se hrou na blbé a ještě blbější,
přestane být nejpozději v polovině filmu schopné
udržet divákovu pozornost a fascinovaný zájem.
V kontextu společenské situace a politického klimatu v zemi si však člověk musí uvědomit, že natočený
dokument je výjimečný a do jisté míry kontroverzní
hlavně tím, že informuje o státem velmi hlídané organizaci, zobrazuje výtvarné projevy sympatizantů
s touto organizací, nebo přinejmenším s její myšlenkovou základnou, a prostřednictvím zpovědi perzekvované dívky dává prostor k veřejnému obvinění
vlády z mučení politických vězňů. Vzniku snímku
velmi pomohla právě možnost hry na neinformované turisty, kteří nechápou význam nápisů na navarrských zdech a domech. V jiném případě by totiž
španělská vláda podobný film natočený španělskými občany považovala za sympatizantský čin podporující organizaci ETA a tudíž za teroristický.
Po formální a obsahové stránce představuje snímek
spíše průměrnou investigaci daného tématu, která
trpí přepálenou stopáží. V okamžicích zmíněného
dotazování na význam nápisů však občas příjemně
překvapí a svými formálními postupy, vedoucími ke
snaze odhalit skrytou pravdu, připomene slavnou
Morinovu a Rouchovu filmovou anketu Kronika jednoho léta, ve které se autoři pravdu snažili odhalit
vágním dotazováním na to, jestli jsou lidé šťastní.
Vizuálně se film opírá především o estetiku graffiti
a podřizuje jí i některé interpunkční postupy, což
mu však do jisté míry škodí, protože ty působí spíše
jako povrchní a prvoplánová hra na efekt, než jako
invenční filmový postup. Maskovaná postava v černém v nich sprejuje na zeď bílý kruh s číslem uvnitř.
film / recenze / 51
Profesionální manželka si z šatníku
vybrala obnošený retro kostýmek
Psychoanalytický úvod
do Švankmajera
Profesionální manželka
(Potiche)
Přežít svůj život
Animovaný / Komedie /
Drama
Komedie
Francie, 2010, 103 minut
scénář: Francois Ozon
režie: Francois Ozon
hrají: Catherine Deneuve, Fabrice Luchini,
Gérard Depardieu, Jérémie Renier
Zahajovací snímek Festivalu francouzského filmu,
vstupující do kin těsně před Štědrým dnem, není tím
nejhezčím dárečkem a už vůbec ne nejlepším exemplářem pro degustaci tvůrčího ducha Francoise Ozona. Tento přelétavý režisér se sice nebrání poznávání různých tvarů, forem a témat filmu, některé cesty
jsou však vyšlapané a nevedou za ničím novým. Jako
například retrokomedie, jež je právě Profesionální
manželka.
Volba námětu se jeví nešťastně. Prostý důvod se
skrývá v rozhodnutí režiséra zavést nás do doby
minulé, načichlé retro pestrobarevnou výpravou
a volnou komediálností. Tvoří totiž nasládlou kulisu,
která ukolébává a zjemňuje motivy, jež tím pádem
ztrácejí i zbylé náznaky hodnot. Hořkosladkým způsobem, v němž snad žádná postava nepřijde zkrátka,
zpracovává Ozon divadelní kus o tom, jak se žena
ČR, Slovensko, 2010, 105
minut
Profesionální manželka / foto www.festivalff.cz
/Adam Fiala/
Profesionální manželka / foto www.festivalff.cz
52 /
film / minirecenze
autor je studentem žurnalistiky
na FSV UK
foto archiv autora
vymanila z otroctví muže, shodila okovy plotny a postavila se svému protějšku jako rovnocenný partner.
Alespoň se jedná o kompletní a završenou cestu,
díky čemuž můžeme obdivovat koherenci.
Nádech retra se projevil i na výběru herců. Nejzářivější pozice totiž náleží Catherine Deneuve (manželka) a Gérardu Depardieu (starosta), přičemž Fabrice
Luchini (manžel) se mezi nimi ztrácí. Příčí se mi říct,
že tito herci patří do starého železa, protože minimálně Deneuve svou šarmantností zvláčňuje každou
z trpkých scén snímku a umí výtečně přednést uštěpačnou poznámku. Nicméně vrchol kariér už mají za
sebou. To platí především o Depardieuovi, který potvrzuje, že je v posledních letech slavnější spíš jako
komiksová postavička a člověk nevybíravého vkusu
než prvotřídní herec.
Problémy staré generace však nejsou tak horké
v porovnání s postavou syna, jež schematicky naplňuje klišé zženštělého módního návrháře, aniž by
byla jasněji osvětlena jeho sexuální orientace. V sedmdesátých letech by tato postava, stejně jako žena
deroucí se před svého muže, možná stála za diskusi,
dnes však tato témata už semlel čas a společenský
vývoj. Ve filmu zůstávají zoufale zastaralá, uzavřená
ve svém mikrosvětě minulosti
a vsázejí na své přívětivé zpodobnění.
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Režie: Jan Švankmajer
Scénář: Jan Švankmajer
Hrají: Václav Helšus, Klára Issová, Zuzana
Kronerová, Daniela Bakerová
Postavení Jana Švankmajera, jakožto dlouhodobě
nejuznávanějšího tuzemského filmaře, je podobně
neotřesitelné, jako komerční výsledky jalových a promiňte mi to označení - buranských komedií Marie Poledňákové a Dušana Kleina. Švankmajer sice
už netočí tolik jako v osmdesátých a devadesátých
letech, o to víc však jeho snímky zůstávají filmovou
událostí, již se vyplatí vidět na stříbrném plátně. Platí to i pro žhavou novinku Přežít svůj život, jež má
sice daleko ke kvalitám nejzásadnějších mistrových
děl (Něco z Alenky, Jídlo), ale přesto má publiku co
nabídnout.
Přežít svůj život sleduje osudy stárnoucího Evžena,
jemuž se začaly zdát prazvláštní sny o ženě v červeném kostýmku, jejichž intenzita a podivnost s kaž-
Přežít svůj život / foto www.topzine.cz
Přežít svůj život / foto www.topzine.cz
dým dalším spánkem narůstají, až Evžena donutí
k návštěvám psycholožky, která se jednotlivé sny
pokouší vysvětlit podle tradičních metod velikánů
Freuda s Jungem.
Švankmajer osobně v úvodu snímku připomene, že
film vznikal víceméně na koleně, bez dostatečné finanční podpory, a je v podstatě jednoduchou hříčkou,
která vznikla tak trochu z hecu a tak trochu pro radost. Což může těšit převážně ty diváky, jimž se jeho
předchozí snímky zdají složité, neproniknutelné, či
nedořečené. Přežít svůj život totiž žádná hluchá místa nenabízí a i ty nejabstraktnější symbolické výjevy
a metafory jsou v zásadě vyloženy, aby je pochopil
i průměrný žák druhého stupně základní školy.
To vede k poměrně zásadní otázce, nakolik je „nový
Švankmajer“ přínosný pro někoho, kdo se s Oidipovským komplexem a dalšími teoriemi klasiků psychologie letmo setkal, anebo je má dokonce „v malíku“.
A je nutno přiznat, že alespoň v otázce příběhu moc
přínosný není, neboť Švankmajerovo přesné následování psychologických učebnic (s lehkým odklonem k okultismu) nenabízí žádná výrazná překvapení, nečekané interpretace, a bohužel ani obtížně
rozlousknutelné vizuální perličky. Těch je snímek,
natočený kombinací hraného filmu a okénkové animace, sice plný, avšak stejně jako příběh, jsou i ony
podány v příliš „mainstreamovém“ a obecném pojetí, čímž se Švankmajerovo kouzlo v jistém směru
vytrácí. Přežít svůj život tím pádem docení nejvíce
filmoví nováčci, kteří se se Švankmajerovým dílem
teprve seznamují.
film / minirecenze / 53
Narnie potřetí a nejlépe
Letopisy Narnie: Plavba
Jitřního poutníka
(Chronicles of Narnia:
The Voyage of the Dawn
Treader)
Dobrodružný / Rodinný /
Fantasy
Velká Británíe, 2010,
114 minut
James Blackshaw + Swans
lordech, zaměřeny hned na tři skupiny charakterů.
Pro každou z nich je připravena specifická překážka,
po níž následuje i jedna testující postavy jako celek.
Zbývající dvě Pevensiovic děti musí vyzout prošlápnuté papuče a konečně dospět. Jejich bratranec musí
odhodit vlastní ego, aby mohl nastoupit na jejich
místo. A na bedrech Prince Kaspiana leží rozhodnutí
mezi hleděním do svazující minulosti a pohledem do
budoucna.
Právě precizní naplnění putovatelského konceptu
dělá z třetí Narnie zdaleka nejzajímavější a nejlépe
Režie: Michael Apted
Scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely,
Michael Petroni
Kamera: Dante Spinotti
Hrají: Ben Barnes, Georgie Henley, Skandar Keynes,
Will Poulter, Liam Neeson
Ačkoliv byly Letopisy Narnie před lety považovány
za nástupce Pána prstenů, dnes je na ně nahlíženo
jako na filmový odpad, jehož prokřesťanská agitace
je pro většinu diváků (mimo jiné těch, jimž nevadí
EMO koncept Twilight ságy, či téměř nesnesitelná
serióznost posledního Harryho Pottera) z mnoha důvodů nepřekousnutelná. Co si má pak počít již třetí
adaptace děl britského autora C. S. Lewise, pro níž
je dopředu rozžehnut kritický kotel? Má šanci vůbec překvapit? Plavba Jitřního poutníka dokazuje,
že ano.
Zaběhlý koncept mýtického putování, jenž je prostoupen celou narnijskou sérií, se sice ani tentokrát
nemění (hrdinové jsou vytaženi z obyčejného života,
vystaveni zkoušce a poté navráceni domů v jistém
směru změněni), avšak poprvé se dá mluvit o tom, že
došlo k jeho perfektnímu, oproti předchozím částem
navíc výrazně komplexnějšímu, naplnění.
Zatímco předcházející části ukazovaly proměnu
v zásadě jen jedné skupiny postav (sourozenci Pevensiovi), třetí Letopisy jsou, vpravdě sindibádovské
dobrodružství, v němž se pátrá po sedmi narnijských
Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka / foto www.celebritywonder.com
zpracovaný film podle přímočaré Lewisovy knížky.
Není přitom pochyb, že velký podíl na celkové přijatelnosti a kvalitách nese režisér Michael Apted, jehož soustředěné vedení, zacílené výrazněji na postavy než počítačové efekty, dodává narnijské pohádce
nejen na temnější atmosféře, ale i osobitosti, vygradovanosti a emocionálním dopadu. Prvcích, které
v minulých dílech výrazně chyběly. O to víc zamrzí, že se film v závěru opět zvrhne do pánbíčkaření,
jež je tentokrát ve své explicitě vyloženě agresivní
a bere obstojné kocábce doslova a do písmene vítr
z plachet.
54 /
film / minirecenze
foto archiv autora
/Petr Semecký/
autor je studentem SHV
na FHS UK v Praze
h_aluze číslo 14 / zima 2010
(Palác Akropolis - 8.12.2010)
Reunion Swans nebyl překvapením, matoucí byly
pouze výroky frontmana Michaela Giry, který dosud
tvrdohlavě prohlašuje, že o žádný „reunion“ nejde.
Stejně jako se před pár lety dušoval, že „kosti Swans
jsou vyhlazeny do běla a uloženy k věčnému odpočinku“. Stejně jako se kdysi rozčiloval, že označovat
Swans za nejhlasitější kapelu na scéně je „čirý výmysl retardovaných britských novinářů“ a že ho polohy,
které prvoplánově útočí na vnitřnosti návštěvníků
koncertu, nezajímají („...o nic méně než kultivované
tiché aranže“). Jednodušší optikou okolního světa
lže, jak když tiskne, jenže Giru okolní svět nezajímá
a jeho impérium je postaveno na základech, které si
může dovolit zákonitosti venkovního světa ignorovat.
Pohrdání měli Swans v povaze od samých počátků.
Label Young God založil Gira v 90. letech po katastrofální zkušenosti s majorem, kde vyšlo v roce 1989
album The Burning World. Původně se chtěl starat
pouze o vlastní nahrávky, ale postupem času se jeho
roster rozšířil o spřízněné projekty nebo vlastní objevy. Jeden z nich, tehdy mladičký Devendra Banhart,
mu svým pozdějším komerčním úspěchem zachránil
zadek. Jelikož Girova dílna už na náklad desky Cripple
Crow (2005) nestačila, placka vyšla u XL Recordings
a sháňka po starších nahrávkách vycházející hvězdy
zaplatila Young God Records nejeden účet. Ostatně
Banhart hostuje i na nové desce Swans v písni You
Fucking People Make Me Sick; aktuální písničkářský
objev James Blackshaw sparingpartneroval Swans na
aktuálním turné, „aby prodal nějaké desky“.
Blackshaw jich zas tolik neprodal, jelikož pro fanoušky Swans, kteří na koncert přijdou v první řadě, je
připravený široký výběr artefaktů samotných hvězd
večera a sám Gira v klobouku a s doutníkem, ochotný podepisovat každý lístek za dvacet pět euro svým
jménem, věnováním či autoportrétem. Náklonnost
a loajálnost fanoušků mu dělá dobře, na současnou
podobu Swans je hrdý a ty prachy jednoduše potřebuje. Není ani žádným tajemstvím, že nová deska My
Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky vyšla
především díky lidem, kteří si na jaře koupili Girovu akustickou sólovku I Am Not Insane. Kompilace
obsahovala starší Girovy oblíbené skladby (Failure
nebo Promise of Water z repertoáru Girovy předchozí, dnes již nefunkční inkarnace Angels of Light)
a téměř všechny písně aktuální desky Swans v demo-
verzích a akustických aranžích. V bookletu My Father
Will Guide Me Up a Rope to the Sky je poděkování za
prodeje I Am Not Insane explicitně vyznačeno.
No Jarboe
Jarboe, Girova někdejší múza a milenka, členka
Swans v dobách největší slávy a nejúspěšnějších desek a taky jeden z důvodů rozpadu kapely v 90. letech, je aktuálním složení kapely, potažmo v Girově
životě, považována za neexistující. Jelikož Gira i při
sebemenší zmínce o ní instinktivně vříská, nebylo
pochyb, že tvorbu, jejíž kdysi byla nedílnou součástí,
současní Swans k životu nevzkřísí. Koncerty jsou nyní
postaveny na nové desce (vyjma skladby s Devendrou
Banhartem) a skladbách z 80. let, které vznikly bez
nebo před Jarboe. Špatná zpráva pro ty, kterým jsou
Swans především alba Love of Life (1992) nebo The
Great Annihilator (1995); pro Giru jsou nerelevantní.
I (Girův oblíbený) song I Crawled kopíruje stařičkou
Michael Gira / foto www.younggodrecords.com
hudba / koncert / 55
Puleo; baskytarista Chris Pravdica a perkusionista
Thor Harris patřili k častým kolaborantům Angels
of Light. Některé koncerty navíc provázela dechová
sekce trombonistů (na albu hraje Brian Carpenter
na trubku). A bez výjimky kvalitní technické zázemí.
Swans si zakládají na tom, aby jejich zvuk byl skutečně NAHLAS. Kdysi „výmysl retardovaných britských
novinářů“ vám nyní potvrdí každý soudný laik.
NAHLAS! VÍC!!
Na pódiu působí Michael Gira, coby frontman a autor
celého konceptu show, jako by chtěl každého v první
řadě naštvat. Jejich standardní hrací doba překračuje dvě hodiny a diví se, když to někde, jako třeba
v pražském Paláci Akropolis kvůli „policejní“ desáté
hodině, nejde. Komunikace s fanoušky je minimální
a když nějaká, nese se buď v ironickém nebo zdvořile
obvyklém tónu. Mnohem radši si Gira povídá se svými spoluhráči: „Víc! Pořádně!! Nahlas!! Teď!! TEĎ!
NAHLAS!!!! VÍC!!!!!!“ Až je vám Harrise a Hahna
líto, jelikož takovou šikanu jste naposledy zažili ve
školce, když jste místo domečku namalovali autíčko
a vaše učitelka byla přísná pani.
Už intro No Words/No Thoughts ukázalo, kterým
směrem Swans naživo kráčejí. Zkouška víry a odvahy,
kam až se s Girou do jeho podivného světa vydáte. Čelit hodinu a půl sonickému trápení, jež je prokládané
Girovým afektovaným, z Angels of Light a sólovek,
vypiplaným vokálem, předpokládá náročného, znalého a zároveň liberálního posluchače; v momentech
bolesti i znalce zákulisí – v Girových komentářích na
stránkách Young God netřeba číst mezi řádky. Swans
nezajímá, jak si je jejich fanoušci z různých období
projektují do roku 2010. Kdo čekal Blind, kdo čekal
Celebrity Lifestyle, kdo čekal stejný koncert jako
v roce 1989 nebo 1995, dočkal se pouze zklamání.
Swans / foto www.younggodrecords.com
56 /
hudba / koncert
me, please spit on my name.
But hold on to my memory, and
keep me to blame.“
/Apačka/
autorka je šéfredaktorka
hudebního časopisu FULLMOON
foto archiv autorky
verzi EP Young God než tu s Jarboe z kompilace konce
devadesátek Swans Are Dead. Dobrý rozmar a snad
i náznak věcí příštích dokládá Avatar, nová skladba,
kterou kapela složila v průběhu turné.
Pro aktuální line-up Swans si Gira vybral své spolupracovníky z minulosti, ať už z dob Swans, nebo
pozdějších let s Angels of Light. Služebně nejstarším
je kytarista Norman Westberg, hráč na steel kytaru Christoph Hahn a bubeník Bill Rieflin (přítomný pouze na desce), kterého na pódiu nahradil Phil
Kdo se dvě hodiny nechal unášet podobou, kterou novým Swans určila jediná způsobilá osoba, zažil něco,
čím znovuobnovená kapela – a je jich v posledních
letech dost – vládne málokdy. Rezignaci na zašlou
zaprášenou slávu a servilní nabídku tzv. největších
hitů a obhájení stejně sebevědomého postoje, který
měla ve svých začátcích. „So please never forgive
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Na básničky se pořád dají balit holky
Hlavně nepanikař!
Jan Kunze
& Hičhaikum projekt
Perplex records, 2010
celková doba trvání: 26:44
Perplex pravděpodobně nepatří mezi nejznámější nakladatelství, přesto jeho tituly stojí za pozornost. Nakladatelství se prezentuje jako „nekomerčně zaměřené“ a krom knižních publikací vydává i kompaktní
disky. Je pro něj příznačné, že všechny jeho tituly jsou
pečlivě redakčně připraveny a zároveň jsou ozdobeny grafickým kabátem, o němž si mohou nechat zdát
produkty předních českých nakladatelství/vydavatelství. Není se čemu divit, Perplex tituly na trh nechrlí,
do roka jich vydá kolem tří čtyř, a tak zbývá dostatek
času k jejich pečlivé přípravě.
It looks nice
Jedním z titulů vyšlých ze stáje tohoto nakladatelství
je i CD scelující hudbu a poezii, které vyšlo pod názvem Hlavně nepanikař! Kompakt je společným dílem básníka, hudebníka a performera Jana Kunzeho
a autorů skrývajících se pod hlavičkou Hičhaikum
projektu.
Vnější tyrkysový přebal vyobrazuje rozpíjení inkoustu
či tuše ve vodě a je doplněn fontem, který zapadá do
minimalistického grafického konceptu. Přebal působí
na první pohled moderně a zaujme jednoduchým grafickým řešením. Tuš jako by odkazovala k tradičnímu
útvaru japonské poezie – haiku. Tyrkysová pak může
připomenout jazz a jeho typické nálady (feelin‘ blue).
Ostatně jak prvky jazzu (ale i ozvuky elektronické
hudby či rocku), tak minimalistický přístup k verši,
podobný právě japonským haiku, u Kunzeho najdeme. Abych však nezůstával jen u rozboru přebalu.
POPlit
Hlavně nepanikař! obsahuje čtyři několikaminutové
skladby. První vychází z básní sbírky Hičhaikum,
zbylé tři čerpají z poslední autorovy sbírky Dekadent
dezert a tvoří ucelený tematický triptych. Hičhaikum, složené ze čtyř básní, působí ze všech čtyř stop
nejrozverněji. Obdobně jako stejnojmenná sbírka.
S Dekadentem se dostáváme do větší depky. S ohledem na fakt, že jsem mohl porovnat texty sbírek s vý-
běrem na CD, musím uznat, že Kunze si básně vybral
skvěle.
Hičhaikum je sic zajímavá, a především krásně zpracovaná, sbírka, ale řadě textů schází uvěřitelnost.
Kunze má jistě cit pro jazyk, umí si pohrát s různými
klišé, na druhou stranu do nich sám zabředá. Často rýmuje, aby se neřeklo. Člověk si pak vzpomene
na omílané láska-páska. I tematicky se neocitáme na
básnickém Parnasu. Hravě uchopená všednodennost
a především vztahy kluků a holek, to je oč tu běží. Tištěné Hičhaikum je tak sice: „…spirála zvuků, vůní,
barev a chutí. Je to vítr ve větvích a kouzelný svět
snů. Doteky čarokrásných dívek i nekonečná cesta
vinoucí se někam do hor,“ ale báseň vyzní daleko
lépe při poslechu. Jednoduchost jednotlivých textů
přímo vyzývá k recitaci či zpěvu, protože písňový text
a báseň jsou přeci jen dva různé literární druhy.
Stejným způsobem by se dalo hovořit o druhé autorově sbírce, Dekadent dezert, která pro mne byla
oproti Hičhaiku ucelenější a v lecčems překvapivější.
Přesto ne můj šálek kávy. Ze sbírky na mne vanula
záměrná stylizace. Po přečtení Dekadent dezertu
bych se nebál Kunzeho přirovnat k Rudišovi píšícímu
poezii. Tohle je totiž alternativní popík. Promyšlený,
moderně zabalený. Jenže ouha, přidejme k tomu recitaci, hudbu a básně ožívají. Vytvářejí to, co autor
pravděpodobně zamýšlel a co na mne v tištěném formátu příliš nezabralo. Pryč je neuvěřitelnost, pryč je
pocit neoriginality, umělosti či klišé!
A jak pěkně hrajou
První, co mne při poslechu Hlavně nepanikař! napadlo? Na poezii se dají pořád balit holky. Jan Kunze
je vynikající recitátor. Pohrává si s modulací hlasu,
střídá tempo přednesu, vychutnává si důrazy. Umí ve
svých textech nalézt ta nejpodstatnější slova a patřičně je poválet na jazyku. Ač to někdy může působit
trochu nuceně, má to šmrnc. Během poslechu CD se
dočkáme několika stylových změn a těm se přizpůsobuje i autorův přednes. Kunze je světácký všeználek, nafoukaný floutek i depresivní dekadent. Vůbec
nevadí, že to, o čem je celou dobu řeč, je láska. Tedy
nejfrekventovanější téma poezie. Vše do sebe zapadá.
Pokud jsem Kunzeho sbírkám vytýkal neucelenost, je
Hlavně nepanikař! živé, příběhové. Setkáváme se,
užíváme si, rozcházíme, trápíme se, chlastáme. Společně s Kunzem. A to není vše.
Sugestivní recitace je totiž doplněna stejně suges-
hudba / recenze / 57
– a dost. Pak to leze na mozek. To u Jana Kunzeho
a Hičhaikum projektu nehrozí. Výhodou popu totiž
je snadná stravitelnost, tudíž značná míra neohratelnosti. A tak se Hlavně nepanikař! stalo mým častým
průvodcem na cestách po boku čistě hudebních záležitostí.
/Tomáš Čada/
K radosti i zlosti
Srny a struny
Lajky
Vydáno vlastním nákladem,
2010
celková doba trvání: 47:03
O umném balancování na hraně popu a alternativy
jsem psal již v recenzi na předchozí album Odesilatel (H_aluze č. 6). Společně s vokálním přetahováním sourozenců Ivy a Jirky Raitermanových jde
o charakteristický rozpoznávací prvek téhle třešťské
smečky. Dalším takovým prvkem je, řekněme, jistá
preciznost v konceptu. Nevím, nakolik je to znát na
koncertě (Lajky jsou valící se pop`n`rollovou lavinou
a rozeznání zvuku jednotlivých nástrojů či odlišení
důmyslných rytmických a harmonických fines od
případných kixů dá občas zabrat), každopádně kdo
někdy držel v ruce jejich CD, ví, oč jde... Kdo ne,
ať si zapíše za uši, že Lajky setsakramentsky dbají
na soulad hudby, textů i obrazu (buklety, videoklipy,
web) a každé album je uceleným příběhem.
Koncept alba Srny a struny sice není tak okatý, jako
u Odesilatele (tři písně / tři klipy / tři různé barvy a motivy válečků na obálce, kterou jsem nalezl
v poštovní schránce...), zato nese o dost poetičtější
atmosféru a záměrnou DIY imidž (DIY = Do it yourself = „Udělej si sám“) předchozí desky vystřídala
profesionální zvuková, grafická i filmařská práce.
Buklet zdobí slušivá samolepka „hraje Rádio 1“ a je
tomu opravdu tak – za posledních pár týdnů jsem
58 /
hudba / recenze
„Usnout a přejet“ slyšel několikrát. Na předchozích
deskách už Lajky dostatečně ukázaly, že umí „udělat písničku“ – takovou, kterou si budete po prvním
poslechu chtě nechtě broukat až do večera. A tahle
k nim rozhodně patří. Stejně jako třeba „Mezi psem
a vlkem“ z předchozího alba. Kapela se totiž odhodlala všechny tři písně z Odesilatele (byť přemasterované) zopakovat i na nové desce. Ta předchozí by
tedy nyní mohla sklouznout do role pouhého singlu
či poštovního „zacpání pusy“ fanouškům, kteří už
touží po desce nové. To by ale nesměla obsahovat tři
videoklipy a mít tak svébytný koncept. Odesilatele
není možno brát jen jako předzvěst Srn a strun.
I přes pár chytlavých songů nejde o „desku na první
poslech“. Srny a struny jsou jiné a o krok dál, ve
všech ohledech. Na bukletu je znát, že stál hodně
úsilí i peněz. Titulní fotka srnek (látkové loutky vytvořila Jana Matysíková) ve sněhové vánici, vyplašených automobilovými reflektory, mluví za vše. Lajky nahrávku vydaly „v největší zimě 2010“. Vnitřek
bukletu obsahuje krom kompletních textů zejména
poetické fotografie venkovských interiérů i exteriérů, ve kterých je obraz dopovězen slovy – prostorová
písmena tvoří svérázný „rural street-art“.
Ve skladbě „Byli 3“, poslední z celkem patnácti kousků, se velice názorným způsobem dozvíme, jak se
Lajky hledaly. Personální peripetie jsou kromě slov
popsány i samotnými nástroji a počet členů končí
na čísle šest. Zde si dovolím drobnou aktualizaci –
Lajek je totiž už sedm! Alena Orgoňová (jejíž hlas
a zvonkohru asi nejvýrazněji zaslechneme v polovině alba v netradičním slaďáku „Tří vín I. álina“) je
h_aluze číslo 14 / zima 2010
nyní stálou členkou kapely a kapele i Aleně to takhle
náramně sluší.
Nezmínil jsem ještě, že na nové desce jako obvykle
figuruje řada zajímavých hostů. Všichni jsou zmíněni v bukletu, já zde zmíním Darinu Alster, významnou českou performerku s nezaměnitelným hlasem,
která mimo jiné účinkovala i na prosincovém večeru
H_aluze v Café Max, když literární skupinu Fantasía
doprovázela tvorbou ornamentů z isolepy (poněkud
nešťastně i přes promítací plátno, takže bylo zajímavé sledovat trnoucího majitele kavárny Honzu Civína a následně i našeho šéfredaktora Tomáše, kterak
shání bílý primalex).
Ke standardu u Lajek patří videoklipy – nechybí ani
na letošní desce. Profesionálně zpracovaný obraz
k písni „Z vany ven“ z předminulé desky „Mozek
lajky plný sladkostí“ má pro mě osobně trochu krkolomnou dějovou linku, nicméně perfektní výtvarné
zpracování a jako obvykle v něm figuruje samotná
kapela, která si očividně přechod z hudby do „tyjátru“ naplno užívá. Na klip (a na spoustu dalšího) se
můžete podívat na „srnčím“ webu www.lajky.net.
Ano, musím uznat, že „radóóóst mi vycenila zuby“,
když jsem se dostal k zatím poslednímu počinu Lajek, byť s téměř ročním zpožděním... A přestože vím,
že tahle smečka budí rozporuplné dojmy, tak doufám, že vám
bude více k radosti, než zlosti!
/Miloš Makovský/
autor je studentem
výtvarné výchovy na PF UJEP
foto archiv autora
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
foto Trignom
tivním hudebním doprovodem. Hičhaikum projekt
ve složení Petr Kunze (sampler, sekvencer, elektrická mandolína) a Jan Tengler (saxofon, příčná flétna)
vskutku doplňuje to, co Jan Kunze načal. Hudba je
nevtíravá. Básním neškodí, ale naopak ve vhodných
chvílích napomáhá. Tu doplní atmosféru, tu podtrhne důležitost řečeného. Směsice jazzu, popu, rocku,
electra, a kdo ví čeho ještě, funguje a zapříčiňuje jeden zásadní fakt. Hlavně nepanikař! se jen tak neoposlouchá.
Problémem řady nahrávek poezie, a vůbec mluveného slova, je fakt, že si je člověk pustí jednou, dvakrát
Raster-Noton: Archiv für Ton und Nichtton
Produkce německého vydavatelství Raster-Noton
má tok stejně břinčivý jako dobře napíchnutá
kapačka. Z koutku každého člena této hudební
platformy cintá intelektuální kvas oholených
zvuků – struktur dávajících smysl jen za podmínek
znalosti konceptuální zadnice toho či onoho
projektu. Carsten Nicolai (Alva Noto), Frank
Bretschneider (Komet), Olaf Bender (byetone) jsou
jádro. Celý spolek má ale na scéně takové jméno,
že se z něj postupně utáhl mezinárodní uzel všech
elektronických vědátorů – zvukových skladatelů
s prsty na správném místě laptopu, kde se kroutí,
mačká, tře anebo jinak šulí hudební jitrocel.
Rastermusic byl původně label Bretschneidera
a Bendera, po spojení s Nicolaiovým Noton. Archiv
für Ton und Nichtton v Chemnitz v roce 1999 se celý
koncept usilující o větší zpřístupnění minimalistické
hudby rozvinul v další umělecké a designérské aktivity většiny členů, jejichž nejvýraznější tváří zůstává Nicolai. Ten už před sloučením R-N (Documenta
X.; r. 1997) vždy lpěl na prozkoumávání fenoménů
nacházejících se v samotném základu toho, co ještě
můžeme považovat za (ne)slyšitelný zvuk.
Experimenty buďto s velice nízkými nebo naopak vysokými frekvencemi, které ač nezapadají do spektra
kladívka a bubínku, jsou přesto člověkem „vnímány“,
resp. působí na něj, ač si toho není vědom. Pouze
další ze smyslů pak může rekonstruovat momentální
děj, tak jako pokus týkající se zvuku coby proměnlivé obrazové struktury, který na střední předváděl
upocený fyzikář asi úplně všem : Tácky se slabou
vrstvou mléka, pod nimiž vycházejí z reproduktorů
titěrné frekvence mezi 10-150 Hz, formují známé
mandalické obrázce
V projektu Sono Lumiere z roku 2003 byl Nicolai
zaujat fenoménem sonoluminiscence, což je ve
zkratce jev, při kterém vznikne světlo působením
zvuku (bubliny plynu ve vodě vydají za jistých laboratorních podmínek při dostatečně silném působení
zvukových vln velice krátký světelný záblesk). Něco
podobného pitval Nicolai i dva roky předtím (Model
for Visualization; r. 2001) s cívkou v katodové trubici, kde byly dané frekvence přetvořeny na magnetické pole a ze štvavosti elektronů se v trubici objevil
modrý paprsek.
Nicolai, tenhle Frank Malina současného sound-artu, představuje tichého mystika, co staví na určité
konceptuální transparentnosti a estetické čistotě
vlastních prací. Zároveň je ale očividně hybridním
potomkem technologicky hyper-gramotných modernistických hnutí. Zejména umělci s kinetickými
tendencemi měli záležitost synestézie, o kterou zde
běží, vždy tak nějak na horizontu své tvorby. Pnutí
systémových postupů (pravidlo vs. chaos) a nesou-
hudba / profil / 59
Carstena Nicolai alias Alva Noto / foto Miloš Makovský
rodé fungování médií samotných (skulptura x světlo x hudba) nakonec právě kinetismus (N. Schöffer
a spol.) okovákem spojil v jeden analyticko-expresivní vizuální jazyk, jehož výsledkem je situace, kdy
člověka pohlcuje řada efektů a šplouchá mu v uších
i v očích naráz.
Před všemi těmi velkými slovy o univerzálním jazyku, prolínání uměleckých forem, synestézii, hymně
na hmotu nebo znělosti ušlé meruny je třeba mít se
na pozoru. Představa, jak Alva Noto, Bretchneider
nebo Ivan Pavlov hnětou na vystoupeních prostor
digitálně uzpůsobenými (v jádru ale stále původními kinetickými) technikami a dosahují tak odvěkého
lidské touhy všeobjímajícího werku, je naivní a slepá
právě jako ona linie modernistických pokusů se světelnými plastikami, nyní akorát po čuchu vytažená
ze zahnojené maštale 60.let.
60 /
hudba / profil
/Ondřej Kamenický/
autor studuje kurátorství na FUD
UJEP a filmovou vědu na FF UK
foto archiv autora
Vědci a umělci
Vědecké průzkumy, probíhající v souladu s přípravou galerijní instalace, mívají výstup buď v uhlazené
knižní podobě nebo designově propracovaném médiu (vinyl, cd, SD karta ). Lidi z R-N ale samozřejmě
zajímá hudba sama, včetně způsobu jejího vizuálního zpracování na řadě významných akcí spjatých se
zapojením nových technologií do uměleckého světa
a naopak (linecká Ars Electronica, berlínské Transmediale, Sónar v Barceloně). Nikdo z R-N není na
plný úvazek vědec ani umělec, nepracuje ve studiu
/ ateliéru, jako spíš v kabinetním laboratoriu. Stejně
tak na rozcestí je hudba podobající se v nejzazších
formách seriálnímu pískání a cvakání (pro což mimochodem existuje žánrové označení: clicks‘n‘cut)
Letošní olomoucká přehlídka si k projektu Živá animace: barevná hudba přizvala Carstena Nicolaie
(Alva Noto), který v říjnu vydal po spolupráci s Blixou Bargeldem z Einstürzende Neubauten asi nejvíc
popovou desku (anbb – Mimikry; 2010), jakou po
jedenácti letech existence dovede tenhle vytříbený
experimentální spolek ještě natrávit.
Na rozdíl od Ikedovi sterilní show a záměrné nesnesitelnosti předvedených ruchů se Alva Noto v zadání maximálně sedmi nebo osmi parametrů vydal na
olomoucké kino Metropol se strojovým tempem vycházejícím z programu desky Unitxt (2008). V celkové přímosti rytmu ne nepodobné tvorbě příbuzného
skladatele – Mika Vainio (z nedávno rozpuštěného
dua Pan Sonic) byla celá performance postavena na
matematickém převádění zvuku do barevných horizontál, digitálních krajinek – tam a zpět – data ve
jménu permutace, časové dilatace, poluce a kverulace. Myšlenku verbovat různé rytmické jednotky skrznaskrz mřížku 120 bpm pokoušel AN už rok před vydáním Unitxt během remixování skladby Innocence
na posledním albu Björk – Volta (2007). Teprve ale
živé provedení, které nikdy neběží podle stejného
vzorce, předvádí finální experiment v jeho celistvosti. Během světelných karambolů prázdného diagnostického obrazu na plátně a cítění rezonujících ran
v těle člověk objeví slabinu, jelikož vlastně neví jaký
fyzický efekt by celá akce mohla mít, kdyby trvala
v nastavené intenzitě ještě o něco déle. Hudba tvořená v konceptuálním království, je hudba, se kterou
se dá meditativně obcovat, bez aparátu si jí do doma
ale stejně nikdo nepustí…
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Čerstvá kulturní jelita i výpečky
aneb FŘESH FĽESH – multimediální platforma
pro cz/sk maso
Adam Ondráček
foto archiv autora
i sám její prézenc – koncert, je lépe označit za audiovizuální performance.
Mutace dat a licitýrování algoritmů zažili v roce
2008 i návštěvníci Přehlídky animovaných filmů
v Olomouci. Ryoji Ikeda, jedna z ikon současné japonské elektronické scény, mající s R-N od počátku
ty správné styky a totožné tvůrčí zájmy, předvedl
v kině Metropol projekt datamatics, šílenou výpusť
číselných jednotek do prostoru a test hranic lidského vnímání (čili notonovský standard: digitální-obraz-a-zvuk-jako-úder, což mj. epilepticky roztěkalo
všechny žingle v sále.)
Adam Ondráček, narozen jako
český Slovák, nyní publicista, divadelní produkční a nezmar žijící
v Praze. Zakladatel občanského
sdružení ArtForum Prague a čerstvá hlava mezioborového projektu Fřesh Fĺesh.
Pro úvod, můžeš v krátkosti projekt představit?
Fřesh Fľesh (dále jen FF) je projekt fungující od roku
2008. Má za hlavní cíle prezentOVAT čerstvé umění
napříč všemi žánry a podporOVAT mobilitU mladého
umění v rámci československého regionu. Vytváříme
webový magazín, kde představujeme profily jednotlivých autorů a organizujeme FF akce – komponované večery na dané téma – kde divák může zhlédnout
vše od instalací výtvarných děl přes design až po divadelní a hudební představení. Účinkující dostávají
prostor v půlhodinových až hodinových blocích a na
našem týmu je postarat se o veškeré zázemí, produkci, medializaci ad.
Stál jsi ty sám u jeho vzniku?
Projekt nastartoval na konci roku 2008 Petr Cibulka a v průběhu roku 2009 a částečně i roku 2010
se o něj staral s partou lidí – původním zárodkem
současného týmu. Já přišel až později – po roce, co
jsem Fřesh Fľesh sledoval, jsem do něj na začátku
roku 2010 vstoupil coby producent. Byl jsem součástí týmu přes divadlo, ale chtěl jsem se zapojit hlouběji, protože mám určité producentské zkušenosti.
Produkoval jsem čtyři roky divadelní hry. Nakonec
Petr z osobních důvodů z projektu odešel.
Z jakých pohnutek vznikl první Fřesh Fĺesh?
Hlavní pohnutkou bylo prostě hledat prostor pro seberealizaci. Petr tehdy fotil a neměl možnost, stejně
jako spousta dalších, své práce nikde prezentovat.
Proto vznikl dvojí prostor: virtuální na webu – magazín a i prostor reálný – akce. To samé jsem měl já, ale
v rámci psaní, což mě přivedlo až k FF. To je naším
společným jmenovatelem.
Jaká je tvoje konkrétní role v projektu nyní?
Nyní jsem hlavní producent FF, ovšem zároveň táhnu
i redakci coby šéfredaktor. Ale to je jenom na určitou
dobu – coby, řekněme, krizový manažer. S mou rolí
v tomto roce souvisí i povinnost přetransformovat
projekt z původně totálně volnočasové aktivity do
udržitelného projektu, který se třebas i jednou obejde bez nutné přítomnosti zakladatelů. FF fungoval
jakýmsi DIY-punk stylem. Uvědomil jsem si, že tudy
cesta dál nevede. Chtěl bych, aby FF fungoval profesionálněji, aby doopravdy byl schopen poskytnout
účastníkům i divákům to, co deklaruje.
FF má fungovat na jedné straně jako jakási tranzitní
stanice pro mladé, kdy jim může nabídnout prezentaci na úrovni a před kvalitním publikem a zároveň
i směrem k producentům umění. Na druhé straně divákům, kteří můžou i nemusí pocházet z profesionálních řad, naservírujeme výběr toho, co považujeme
za nejlepší na nejmladší scéně.
Jaká je Vaše cílová skupina návštěvníků akcí
a čtenářů magazínu?
Máme ji v podstatě dvojí – jsou to jednak konzumenti
umění – tedy mladí lidé, převážně tzv. „internetová
populace“, studenti, především z Prahy a větších
měst. No a pak jsou to profesionálové z oboru a mladí tvůrci – dali by se asi zahrnout pod hlavičku producenti umění. A ti jsou pro nás nejdůležitější – akce
i magazín by měly být meeting pointem. Zaujmout
širší veřejnost (všichni potřebujeme obyčejné publikum a zároveň přitáhnout na akci odborníky) je
občas komplikované.
Co znamená název?
Název vymyslel Petr Cibulka. Reprezentuje tu česko-slovenskou spolupráci. (Pozn. Redakce: FŘESH
– anglicky „čerstvý/syrový“ spolu s českým háčkem a FĽESH, což znamená ve slovenštině „maso/
flákota“, ale bez měkkého L je to anglicky „blesk/
zážeh“)
výtvarné umění / rozhovor / 61
Je záměrem, že se FF koná pokaždé na jiném
místě?
Důvod, proč se FF akce konaly pokaždé na jiném
místě, byl prostě ten, že si organizátoři mohli dovolit
stále lepší a lepší prostory. Začínalo to v Café Černá
labuť, poté se FF party přesouvaly do Trafačky, Undergroundu či NoDu. Ale to, co dřív bylo výsledkem
nějakého pokroku nebo nutnosti, se nám nakonec
ukázalo jako benefit – střídat prostory je přitažlivější pro diváky i vystupující. Navíc pro rok 2011 jsme
se rozhodli, že budeme dál hledat prostory, podobné
jako jsou bývalé tiskárny Rudého Práva, kde byla poslední akce na téma Obal.
Jak hledáte prostory pro FF akce?
Úplně na počátku se zamýšlelo, že by si FF našel nějaký svůj stálý prostor, kde bude doma. Ale od toho
se časem upustilo. Například v NoDu je sice dobré zázemí, ale byli bychom jenom jednou z dlouhé
řady akcí, které se tam pravidelně pořádají. FF by
tam jaksi zapadl. Zřídit vlastní prostor také nebylo
možné, neboť současná situace nedovoluje, aby si
parta lidí mohla dovolit dlouhodobě provozovat nějaký nekomerční prostor. Kvůli financím je pak jeho
existence nejistá. A tak se dohodlo, že akce budou
putovní a zároveň budeme jakýmsi skautem nových
prostor. Což se nám podařilo. Poslední akce s tématem Obal probíhala v pronajatých prostorách dosud
nevyužívaných tiskáren Rudého práva a nyní už vím
o asi dalších třech kulturních akcích, které se tam
budou konat, což dříve nebylo. Uvažujeme také nad
zavedením magazínové rubriky, která by mapovala
a představovala takovéto potencionálně kulturně
využívatelné prostory. Mohl by pak vzniknout jakýsi
katalog. Pracovní název je Nový rajón.
62 /
výtvarné umění / rozhovor
Jaké to je pracovat v organizačním týmu složeném ze samých dobrovolníků a přitom se snažit
udržet projekt na profesionální úrovni?
Většinu týmu tvoří vysokoškolští studenti – jsou to
redaktoři, produkční, kreativní tým, technici. Jejich
činnost je dobrovolná a neplacená a nějaké všeobecné páky v tomto případě neplatí. Ta největší páka asi
je to, že se seberealizují a ty do nich vkládáš důvěru,
kterou by jinde nedostali. Každý, kdo se chce v daném oboru pohybovat, má možnost si to skrze FF vyzkoušet „nanečisto“. Závisí to na jakési ústní dohodě
– ty budeš takhle pracovat a já ti můžu poskytnout
ty a ty výhody. Samozřejmě, že ne vždy to funguje –
stále je to pouze ústní dohoda. Hlavně jsem se musel
naučit neustále říkat prosím a děkuji. FF pak funguje i jako tranzitní stanice pro takovéto lidi. Například
během tohoto roku se hodně obměnil organizační
tým, asi ze tří čtvrtin. Lidé přijdou, leccos se naučí,
nebo aspoň zjistí, zda je to baví či nikoliv, a třeba po
půl roce se posunout dál – k prvnímu jobu v oboru
nebo další praxi. Fřesh Fľesh rozhodně v tomto slova
smyslu nebude profesionální, jelikož v něm stále budou noví, čerství lidé, a to s sebou nese spoustu bot,
chyb a nedodržených proklamací.
Takže bys chtěl, aby FF tvořil časem tým složený plně z profesionálů?
Částečně ano, ale jednalo by se jen o šéfy jednotlivých sekcí a produkce, lidi, kteří do toho dávají
opravdu téměř polovinu svého „úvazku”. Zbytek by
stále měli tvořit studenti-dobrovolníci tak, aby tým
zůstal stále čerstvý, aby projekt nezestárnul s námi.
Například nás sám zkontaktoval David Zábranský,
bude šéfem publicistiky v magazínu. Hlavní hudební
redaktor bude z rádia Wave, protože je naším mediálním partnerem. Za film pak David Beránek z Bio
Oko. S tím výběrem lidí je to těžké, já bych byl například schopný sehnat pro film Petra Zelenku, ale to by
nešlo, protože pak by se někteří zájemci třeba lekli
a báli by se přihlásit se svými pracemi, aby se nezakopali na celý život. Takže musím hledat kompromis
– musí mít kredit, ale nebýt vcelku tak známí.
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Znamená to tedy, že FF by mohl být jakýmsi
trenažérem pro mladé lidi/studenty, kteří by
chtěli v dané oblasti profesně fungovat?
Konkrétně v redakci bych chtěl, aby zpravodajství
dělali středoškoláci v půlročních turnusech, což by
byl takový edukační program, ale na to je výhledově
potřeba vysoký rozpočet.
Jak sám název napovídá, měl by být FF zaměřen
na českou i slovenskou scénu, je tomu v praxi
skutečně tak?
Doposud tomu tak bylo jen částečně, ale na poslední
akci jsme měli celkem pět účinkujících ze Slovenska.
Nabíráme také nové slovenské redaktory a během
příštího měsíce se rozhodne, zda se na Slovensku
bude konat příští akce. Pokud by to nevyšlo, stane
se tak určitě na podzim příštího roku. Na Slovensku je situace úplně jiná. U nás se 70% kultury děje
v Praze, ale Bratislava, Košice a Žilina jsou v tomto
vyrovnané. Také tam probíhají projekty, které u nás
nemají konkurenci. To skrývá velký potenciál.
Prezentujete se i v jiných městech české republiky?
Jak jsem říkal, většina kultury se děje v Praze. FF
se prezentoval i v jiných městech formou FF: BestOf, které jsou takovým dramaturgickým balíčkem
z našich uskutečněných akcí. Tradičně to probíhá
v rámci jiných kulturních akcí. Teď jsme se měli
prezentovat ve Zlíně na festivalu Mixér, ale bohužel
to nevyšlo kvůli komplikacím ze strany pořadatelů.
Také proběhly akce v rámci Freeze festu na Božím
Daru a v Ústí nad Labem v rámci artfestivalu AFT.
To přesouvání do jiných měst by mělo v budoucnu
navazovat na Nový rajón (viz výše). To je, co se týče
prezentace. Jinak účinkující i členové týmu jsou
opravdu ze všech koutů republiky.
FF má být multimediální projekt, zahrnuje tedy
všechny oblasti tvůrčích projevů?
Snažíme se, aby tomu tak bylo. Momentálně spolu
s naším literárním dramaturgem Erikem Šimšíkem
hledáme koncept, jak prezentovat na akcích literaturu. Žijeme v audiovizuálním věku, tzn. obraz a zvuk,
takže samotný text na našich akcích moc nefunguje.
Měli jsme zde autory, kteří se svými texty vytvořili audiovizuální show, ale ne každý toho je schopen
a my nechceme, aby se literatura prezentovala na
nějakých akcích zvlášť.
Akce jsou divácky nastavené tak, že každý může
z koncertu, z projekce, z představení svobodně ode-
jít. To by ale u autorského čtení nebylo dobré, alespoň pro autora ne. Není to dobré ani u divadla. Alespoň částečné řešení vidíme v řazení čtení i divadla
na úplný začátek programu. Lidé, které to zajímá,
nebo jsou zvyklí na divadlo chodit, chodí včas.
Další věc je prezentace literatury na webu. Nechceme spadnout do hromady textů, samotná díla to pak
strašně devalvuje. Plánujeme zveřejňování podcastů
s autorským čtením na webu FF.
Jak se FF propagujete?
Sám projekt je složitý, proto je složitá i mediální
komunikace směrem k veřejnosti. Nejtěžší je právě
představit projekt a co obnáší. Klasická inzerce je
pro většinu produkcí příliš drahá a tak se zaměřují na kulturní časopisy, které ale nemají dostatečný
dosah. Televize je úplně mimo realitu, tištěná média
zaostávají a neskutečnou rychlostí klesá jejich kvalita a tak jedinými médii zůstávají internet a rádia
– v našem případě rádio Wave.
Jak je projekt financován?
Obnos vynaložený na každou další FF akci logicky
stoupá. Doposud FF fungoval ze vstupů a menších
sponzorských darů. Nyní připravujeme granty pro
příští rok. Ministerstvo kultury ale bohužel nemá
na mezioborové projekty kolonku. Pravděpodobně
budeme muset také čerpat finance z privátních sektorů.
Nyní stojí za FF občanské sdružení ArtForum Pra-
gue.
Kdy a kde se můžeme těšit na další FF?
Nejbližší akci chystáme na březen, definitivně mohu
říci, že ještě stále v Praze. Ale jsme celí žhaví objevit
se na Slovensku a v Čechách mimo Prahu. Takže se
na nás ještě tento rok můžete těšit i v jiných koutech Česka a Slovenska. Více se můžete dozvědět na
www.freshflesh.cz.
/Monika Svobodová/
autorka studuje na Katedře
výtvarné kultury PF UJEP
v Ústí nad Labem
foto archiv autorky
Podle čeho vybíráte autory pro akce i magazín?
Dramaturgické linky jsou v základu dvě. Za prvé čerstvost, tedy to, zda nás autor ještě stále potřebuje,
zda na prezentaci, kterou mu na akci nabídneme,
produkční a technické zázemí a především publikum,
nemůže už dosáhnout sám bez nás. Za druhé perspektiva – musíme z autora/autorů cítit, že jeho tvorba pro něj není jen koníček, ale cítí to jako životní cíl,
perspektivu, a není to jen planá deklarace. Z toho
důvodu odpadají např. ochotnická divadla. Všechny
tyto věci se dají velmi těžko odhadnout i vzhledem
k mladému věku autorů, ale od toho sestavuji tým
odborníků v jednotlivých kategoriích, kteří mají do
dané oblasti větší vhled. Nehledáme úplné „začátečníky“, spíš takové lidi, kteří už se třeba pokouší ně-
jak prezentovat, i když jen odehráli koncert či uspořádali výstavu pro známé. Důležité je vědět, že se
prezentovat chtějí. No a pak je tam další proměnná
a to je téma každé akce, které dává dohromady kreativní tým s ohledem na samotný prostor. Do všech
čtyř parametrů musí dílo nebo vystoupení zapadat,
i když téma nedodržujeme stoprocentně – funguje
často spíše jako pomůcka pro samotné autory.
výtvarné umění / rozhovor / 63
Jízda za indiány
Zlatýcaňon
Jiří Bartůněk, Martin Mrázik, Luděk Prošek
14.10.-20.11.2010
Galerie U Radnice, Martínka Húsky 54, Tábor
V předvečer podzimního dne, ve středu týdne, se
v městské galerii v Táboře uskutečnila výstava
Zlatýcaňon. Ze severu na jih Čech se přijeli představit
tři autoři z Ústí nad Labem. Tři generační vrstvy
(Jiří Bartůněk *1946, Martin Mrázik *1968 a Luděk
Prošek *1978) spojuje jejich místní pedagogické
působení na zdejší Katedře výtvarné kultury
Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty
Purkyně. Název i sama plakátová a pozvánková
propagace si hrají s lehkou recesí, ironií a jsou slovní
i vizuální hříčkou, odvozenou z ústeckého pivního
loga Zlatopramen. Výstava není nikterak kurátorsky
koncipovaná, nevychází z předem připravovaného
projektu a není jednotná ani v použití výtvarných
médií. Téma krajiny, ve kterém se autoři vůbec
poprvé společně prezentují na výstavě, je situováno
do jakéhosi zlatého kaňonu – prostoru, kde si velcí
a malí kluci společně hrají a rostou. Jak sami autoři
uvedli: „vyjadřují způsob, jakým zavedení umělci
nadsázkou, (sebe)kriticky, humorem a snahou
o nalezení nového, originálního a pravdivého módu
neverbální komunikace.“ Každý autor si tak pracuje
tou výtvarnou technikou, která je víceméně typická
pro jeho věkovou generaci.
přistupují k tvorbě: s odstupem, (sebe)ironií,
Luděk Prošek - Zlatýcaňon / foto Luděk Prošek
64 /
výtvarné umění / recenze
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Poslední z řady zbývající trojice je Martin Mrázik.
Prezentuje se zde objekty a instalacemi několika
zmnožených košťat.
Tyto instalace–objekty jsou příjemnou změnou a zároveň dalším použitým médiem, které se nevyskytuje na zdech, ale „motá se tak divákovi pod nohy“.
Z Mrázikových objektů nejčistěji cítíme téma krajiny. Klasické známé pohledy na horizonty jsou překládány do titěrné práce a hrátek s materiálem,
který autor nalézá v každodenních, běžně dostupných věcech – typických jak pro domácnost, tak
např. i pro švadlenku. Série košťat, pospojovaných
do dlouhého horizontu, podobného tomu, na který
se díváte, když vylezete na kopec, horu, napovídá,
že autor pochází z Českého středohoří. Krajiny však
nejsou utahané či upjaté. Mrázik není krajinářem
v romantizující podobě. Mrázik je holičem svých
krajin v předurbanistické době. Výběrem zástupné
tvarové podobnosti přetransformovává krajinu do
zmenšených výjevů, pracuje s prostým ostříháním
a prostříháváním košťat.
Výstava, která je přehlídkou obrazů, fotografií a objektů, zaručuje atraktivnost pro všechny věkové skupiny. Nebere si za cíl šokovat ani atakovat nepřeberným množstvím interaktivních prvků, do kterých je
veřejnost zapojena. Autoři jasně a inovativně přistupují k divákovi, přestože využívají klasickou formu.
Svými prostředky diváka nenutí ztratit se v každodennosti kapitalistického světa a zároveň neprohlubují „nepochopenost“ galerií mladých současných
autorů. Myslím, že výstava je přístupná jak pro milovníky umění, tak pro širokou laickou veřejnost, na
kterou je většina městských galerií zaměřena.
/Tereza Záchová/
Martin Mrázik - Darwinovo číslo 2ku1 / foto Luděk Prošek
autorka je studentkou výtvarné
výchovy na PF UJEP, bakalářkou
estetiky FF UJEP a studentkou
kurátorských studií na FUD UJEP
foto archiv autorky
Jiří Bartůněk - Míra / foto Luděk Prošek
Jiřího Bartůňka známe především jako umělce – malíře. V táborské galerii ho nepoznáme jinak. Autor
zůstal věrný svému médiu malby a předkládá nám
zde soubor 5 obrazů. Bartůňkovy experimenty a použití nezvyklých materiálů dokládají kreativitu a znalost média malby a všeobecný kulturní rozhled. Série
představuje 5 zhýralých mužů, ve kterých můžeme
vidět určitou alegorii na období člověka/muže. Může
jím být jak muž na vrcholu, muž jako Mistr-učitel, tak
i muž jako troska, muž jako blázen. Nad každým tímto stínem muže, který je proveden rádoby ledabylou
skicovitou kresbou, se odráží místo, kde se postavy
nachází. Místo, které je jakousi kulisou, místem nereálným a imaginárním. Kdo jsou muži na obrazech?
Jsou to živí reální muži? Je to jen jedna a táž osoba?
Je za těmito stíny postav ukrytý sám autor? Vše zajímavě doplňuje již zmíněná práce s povrchem obrazu
– autor do něj zasahuje výřezy či naopak navrstvuje
jeho hmotu pomocí silikonu. Na výstavě tak máme
možnost vidět zajímavé propojení hned tří linií. Ob-
razu jako závěsného média, obrazu jako fenoménu
malby a obrazu jako překročení prostoru.
Dalším závěsným médiem, které se na výstavě objevuje, jsou fotografické práce Luďka Proška. Autor
navíc příjemně oživuje poslední místnost v galerii
projekcí dvou svých videí. Tato videa jsou novou,
doposud neprezentovanou prací. Název Pampelišky
odkazuje na místo, na kterém jsou videa pořízena.
Obě projekce jsou shodné, jen zabírané dvěma různými pohledy. Děj se odehrává na obrovské, tiché,
odlehlé louce plné odkvetlých pampelišek. Autor zde
působí dominantním dojmem. Svou procházkou po
louce ukazuje na moc člověka nad přirozeným jevem, kdy se odkvetlé pampelišky rozmnožují díky
přírodním živlům, pomocí větru. Prošek ukazuje, že
„poručit větru a dešti“ se dá. Mohli bychom cítit až
maskulinní touhu vysvléct louku donaha, pro kterou
si autor bere pomoc z technického světa – odfoukávač na listí. Intimní performance tak představuje
v neromantickém pohledu, neutopické síle, syrové
a ironizované informaci. Ukazuje však možná i vášeň
nejednoho muže, který by si tento pocit chtěl zažít.
výtvarné umění / recenze / 65
Prágr kulturcajtunk (január cvajtausntelf)
Václav Boštík / 1913...2005
4. 11. 2010 – 9. 1. 2011
Galerie hlavního města, Mariánské náměstí 1,
Praha 1
Amedeo Modigliani
9. 12. 2010 – 28. 2. 2011
Obecní dům, nám. Republiky 5, 111 21 Praha 1
66 /
výtvarné umění / minirecenze
Pasadenova šála - Boštík - Modigliani / foto archiv autora
h_aluze číslo 14 / zima 2010
také životní příběh – sytý, divoký, plný nám již dnes
známých tváří (P. Picasso, M. Jacob...), příběh, který začíná v prostředí milující rodiny v Livornu na
Sardinii a končí pařížským finálním chrlením krve
den před svatbou s Jean Hébuterne a její následnou
sebevraždou v osmém měsíci těhotenství skokem
z okna... Tyto životní příběhy jsou na výstavě velmi
dobře prefabrikovány k znovuprožití, můžete pohlížet na množství fotografií, jež znázorňují již zmíněné
osoby, místa, kde se radovaly, smutnily, tvořily. Nesmím zapomenout na v médiích zmiňovanou fotografii z pařížského podzimního salónu 1912, kde jsou
vidět Modiglianiho sochy a některá díla Františka
Kupky (Dvoubarevná fuga), kurátorsky povedený
oslí můstek, díky němuž se s pár Kupkovými oleji na
této výstavě také setkáte. Modiglianiho olejomaleb
je vystaveno asi deset, mnoho pak kreseb, skic, fotografií, pár dopisů. Stojí za to jíti na to? Pokud vás
zajímá Modiglianiho autobiografie a zařazení jeho
osoby do kontextu dějin výtvarného umění v rámci
jakéhosi sebezkulturňování, pak zichr...
Fídrzén!
/Ivan Pasadena/
autor je básník, student FHS UK,
obor Orální historie,
zajímá se o výtvarné dění
foto archiv autora
Tento text budiž jen pár dojmově-pojmových a pojmově-dojmových reportů z výstav, které mne v poslední
době zaujaly. Jelikož jsem navštěvoval jenom Prahu,
mohou působit dojmem, že nevím o jiných v jiných
městech, možná lepších. Vím, či spíše tuším, ale jelikož jsem navštěvoval pouze Prahu... (moje smůla)...
O výstavním prostoru Městské knihovny na Mariánském náměstí se Václav Boštík (1913-2005) domníval, že je vůbec nejkrásnějším v Praze. Měl recht,
místo stropu souvislá vrstva mléčně skleněných
čtverců propouští do výstavních sálů jen měkké bílé
světlo a nám připomíná, co Boštík považoval za dokonalý obraz – světlo samo, nadto čtverce odkazují ke
světu geometrických idejí a je-li čtverců více, nelze
nevidět i kříže, tedy symbol křesťanství, jež se v podobě pokory, skromnosti a usilovné tvůrčí činnosti
vine celým Boštíkovým životem. V Městské knihovně
je tak připravena rozsáhlá monografická retrospektiva jednoho z našich nejvýznačnějších abstraktních
umělců druhé poloviny 20. století, která jej předvádí
jako řemeslníka snažícího se stále o to samé – alespoň letmo zahlédnout řád světa. Boštík byl ovlivněn
nejen výtvarnými umělci (P. Picasso, C. Corot aj.), ale
i myšlenkami velkých fyziků (A. Einstein, L. Infeld)
a uměním přírodních národů. Jeho rané realistické
obrazy (autoportréty, motivy rodného mlýna v Horním Újezdě u Litomyšle) přecházejí postupně v abstrakci, kterou usilovně podrobuje novému dotazování – z geometrických hmotných tvarů v geometrii
plochy, z bodů a jejich soustav k vrásnění, rýhování, z (pra)mlhovin k silovému poli, k vlnění, tedy ke
světlu. Boštík nemodifikuje jen témata (byť bychom
mohli vysledovat v jeho díle téma jedno, totiž Jedno), zkouší i různé techniky – drobné sochy, plastiky,
malba syntetickými barvami na filmovou fólii, útržky
papírků přišpendlené na polystyren, kresba fixy na
milimetrový papír, nejvlastnější je mu však olejomalba na plátno a kresba pastelem na papír, kde dosahuje mistrovství v jemně ohmatávaných barevných
odstínech výtvarně možného. Boštík nám sděluje, že
umění má být pouze prostředkem a nikoliv cílem lidského snažení, má být totiž značkou resp. značkami
či pomníčky, které tvůrce zanechává na cestě životem ne z egoistického důvodu důkazu jeho vlastní
existence na světě, ale jako poukaz na nutnost být
poutníkem, protulovat se mezi mlhovinami a nořit se
do nich, aby člověk nebyl ne-rost, tedy šutr...
Pokud jste se na výstavu nedostali, doporučuji se
o Boštíkovu personu zajímat, ať již prostřednictvím
katalogu, který při příležitosti výstavy vyšel (ohlášeno je i vydání velké Boštíkovy monografie), nebo
skrze zaznamenané rozhovory s ním.
Boštíkovi bylo sedm let, když na tuberkulózu zemřel
v Paříži italský sochař a malíř Amedeo Modigliani (1884-1920), jehož výstava se koná v pražském
Obecním domě. Modigliani byl především figuralista,
portrétista, autor aktů a také bohém a představitel
vroucího montmartrovského tyglíku první čtvrtiny
20. století, z něhož vyrazily (staro)nové avantgardní směry příznačné pak pro další vývoj výtvarného
umění (rozvoj abstraktního umění, kubismus, orfismus...). Zmínil-li kdosi jméno Modigliani, pak je dnes
povinností kulturního Evropana, aby dodal: „Ach
Modigliani, ty slepě hluboké oči, studny podvědomí!“ Ano, protáhlé tváře, mandlové oči a štíhlé postavy Marevny (Marie Vorobieff – ruská kubistická
malířka) nebo Jean Hébuterne (mladá francouzská
malířka), které byly obě Modiglianiho milenkami,
jsou uhrančivě melancholické. Ale za Modiglianim je
Decadence? Wow!
Decadence Now!
Praha, Galerie Rudolfinum (Za hranicí
krajnosti), 30. 9. 2010–2. 1. 2011, Brno, Dům
umění, 30. 9.–28. 11. 2010 (Joel-Peter Witkin),
Praha, Dox, 7. 10. 2010–2. 1. 2011 (Gilbert &
George: Cesty 1972–1992)
V Čechách kulturních se na podzim tohoto roku zvedl eroticko-morbidní vánek takřka celorepublikovým
výstavním konceptem Decadence now! Pražské
Rudolfinum se otřáslo v základech zvýšenou kadencí
zvučných jmen světových autorů krajních vizuálních
sdělení, jindy vzdušný Dům umění města Brna se
scvrknul, zhoustnul a zešeřel úsporným osvětlením
fotografií podivína Witkina, Západočeská galerie
v Plzni se stala útočištěm českých potemníků Bolfa a Pinkavy. V Pokoji č.13, situovaném do prostor
pražského Uměleckoprůmyslového muzea, se odehrála hororově laděná Toy story šmrncnutá bizardní
módní přehlídkou. Pražský Dox soustředěně odříkával desatero Gilberta & George.
Autorem stěžejních expozic projektu je kurátor Otto
M. Urban a volně jím navazuje na svůj předchozí kurátorský počin, výstavu s názvem Dekadence
v barvách chorobných, již uspořádal přesně před
čtyřmi lety v pražském Obecním domě, a která nesla
podtitul: Idea dekadence a umění v českých zemích
1880–1914 1.
Dekadenci je možno chápat jako úzkost, ztrátu smyslu a pocit zmaru, zvýšený zájem o temnou stránku
lidské duše, bytostně prožívanou krizi tradičních
hodnot a světa jako takového, patos slovem, gestem
i obrazem, nihilismus, povznesení se nad nesmyslné pinožení množícího se plebsu, krajní individualismus, blazeovaný dandysmus, a když humor, tak
pouze s nádechem jízlivosti. Samozřejmé přitakání
smrti.
Jestliže „Barvy chorobné“ výběrem autorů naplňovaly onu přítomnost protikladu chorobnosti těla a vypjatosti ducha 2, v nichž má dekadence živnou půdu,
Decadence Now! se jádra problému a skutečného
významu pojmu dotkla jen letmo.
Nepodezřívám čtenáře z absolutní neinformovanosti,
média se postarala o dostatečnou propagaci projektu, zejména expozice v Rudolfinu neunikla všeobecnému zájmu. Komu se nevrylo do matrice vizuálně
přitažlivé logo, které povlává na propagačních materiálech jako pirátská vlajka, ten jistě zaregistroval
varovnou hvězdičku a upozornění: „Některá díla na
výtvarné umění / reflexe / 67
Cindy Sherman - Bez názvu, 1985 / foto Romana Bartůňková
této výstavě mohou šokovat. Galerie Rudolfinum
důrazně doporučuje citlivým osobám a doprovodu
dětí do 15 let zvážit návštěvu výstavy! Dětem do
15ti let není na výstavu vstup povolen bez doprovodu.“ Wow! Tak to se na to podíváme!
Měla jsem možnost shodou okolností zakusit coby
návštěvnice právě ony tři zmíněné expozice realizované pod taktovkou O. M. Urbana, sledovat hlavní
souřadnice jeho myšlenkové mapy. Tak tedy: Rudolfinum, DUMB a DOX.
Rudolfinum. Jen pro pořádek, fakta: Výstava Za
hranicí krajnosti členěna podle témat do pěti kapitol: Autoportréty v prvním sále Krajnost sebe:
Bolest (z autorů např.: Damien Hirst, David Wojnarowicz, Cindy Sherman), Erotika, porno, fetiš a gay
tématika v oddíle Krajnosti těla: Sex (Jeff Koonse,
Joel Peter Witkin, Géza Szöllösi, Jake a Dinos Chapman), Masmédia a vtíravost pop-tendencí v tématické části Krajnost krásy: Pop (David LaChapelle,
Erwin Olaf, Pierre et Gilles, Yasumasa Morimura),
Extrémní kulty v kapitole Krajnost mysli: Šílenství (Matthew Barney, Gottfried Helnwein, Josef
Bolf, Jürgen Klauke) a konečně pátá kapitola s názvem Krajnost života: Smrt (Keith Haring, Ivan
Pinkava, Steven Gregory, Robert Mapplethorpe)
Ačkoliv se průměrný návštěvník výstavy ve věku od
18 do 35 let, oblečený do úzkého svetru a těsných
kalhot, v teniskách zn. Converse, s brýlemi výraz-
68 /
výtvarné umění / reflexe
ných obrouček nebo broží z dílny Trash made, může
skutečně sem tam ocitnout za hranicí své krajnosti, vlastně je to stále hra. A ti, co výstavu navštívili,
vědí, o čem mluvím. Všichni měli možnost najít si
tu své malé „bubu“, očekávaný šok se ale nekoná.
Místo médii i samotným PR galerie avizované tabu
bortící a vyhrocené vizuální podívané, běžná výstava. Na straně jedné ochuzená o videotvorbu a performance, na straně druhé přehlcená sděleními. Nepříliš šťastně nainstalovaná sbírka celebrit: „Jasně,
Hirst!“, „Jé hele, Shermanová!“, „No né i Barney...
a tohodle neznám: Hm, Schmidlin, toho si budu teda
sakra pamatovat!“. Naše myšlenky se pomalu vzdalují od poselství exponátů, přestáváme vnímat naléhavé výjevy na fotografiích Mapplethorpa a Olafa
jako naléhavé, špičkou boty přišlápneme okraj objektu od Boaz Arad – neoficiálního maskota výstavy
Předložky z Hitlera, odvrátíme oči od pichlavého
pohledu sochy papeže v negližé a ani se nepozastavíme nad tím, že Hrátky se zvířátky, objekt od bratrů Chapmanových, je jako na potvoru out of order.
Vzdalujeme se od kýžené freudovsky znepokojivé
cizoty uvnitř nás samých, se kterou bychom se snad
mohli v jiném čase a na jiném místě prostřednictvím
konfrontace s vystavenými díly popasovat. Naše
úvahy zabíhají, spíše než k našim vlastním niterným
stavům, do skrytých tenat finančních toků státních
dotací do oblasti živého umění. To ten stát ale muselo stát! Inu, nejdražší projekt galerie Rudolfinum za
dlouhých 17 let jejího fungování.
Paolo Schmidlin - Slečna Kitty, 2006 / foto Romana Bartůňková
h_aluze číslo 14 / zima 2010
rých scén saudkovského typu (zvláště protivný mi
byl například dvojportrét mladé dívky a mrtvoly starého muže, směšně navlečeného do tetičkovských
punčoch), mohu ale také obdivovat nesporný talent
autora malířským způsobem citovat staré mistry
nebo způsob zacházení s fotografickým materiálem – stále používá klasický film, vše sám vyvolává,
osobitým způsobem zasahuje do negativu i do již
hotových fotografií. Ale bezejmenní mrtví? „Natura
morta“ prostě. Nepovažuji se za cynika, vyzbrojena
svým dlouholetým přátelstvím s dětmi primáře patologie v nejmenovaném severočeském městě a možná
i tím, že už mám z výstav tzv. „nakoukáno“, mě etické
otazníky kolem Witkinova díla zkrátka netrápí. Není
to ale tím, že by mě od přemýšlení o překračování
tabu v umění strhávala vizuální krása složitých kom-
Joel-Peter Witkin - Man Reflected, 2007 / foto Romana Bartůňková
Napadá mě k tomu citovat Dona Thompsona: „Pokud si dáme dohromady všechna ta známá jména
s ohromným zájmem médií, nabízí se nám vysvětlení, že žralok je tedy jistě uměním a ta cena nejspíše
není nerozumná.“ 3
DUMB a Joel-Peter Witkin
Na rozdíl od Rudolfina byla expozice fotografií, kreseb a obrazů Joela-Petera Witkina ve spoře osvětleném Domě umění města Brna nainstalována velmi
citlivě, artefakty dostaly, co zasloužily. V sálech je
klid a přesto, že je i tato výstava hojně navštěvovaná, návštěvníci se zde chovají téměř pietně. I když
umělec tvrdí, že ho spíše než tma a zmar zajímá
světlo a krása, hlavní roli zde hraje smrt a autorova
fascinace její fyzickou přítomností v každém z nás.
Jako účastník tohoto kolektivního rituálu však nesleduji morbiditu samotné recyklace a dalšího převracení lidských ostatků v rukou mistra působivých
fotografických aranží. Problematizování etického
rozměru věci mě nechává víceméně chladnou. Mohu
se ošívat nad patosem a vykonstruovaností někte-
Gilbert a George - byl Ježíš heterosexuál?, 2005;
Alexander Kosolapov - Mini a Mickey, 2007 / foto Romana Bartůňková
výtvarné umění / reflexe / 69
pozic, citací děl uměleckých veličin (Goya, Botticelli, Bosch, Velazqueze). Mnohem víc mě na celé věci
fascinuje sociální rozměr samotného procesu vzniku
jednotlivých exponátů. Síla portrétních fotografií
lidí nikoliv in memoriam, ale skutečných, živoucích
jedinců tělesně deformovaných, pořízených v jednoduchých kulisách, mistrně nasvětlených, portrétovaní v pokud možno lichotivých kostýmech a pózách.
Pohled směřující do objektivu bývá vyzývavý, tvrdý
a neústupný, ale nikdy ne lítostivý, jak už se celoživotní vyrovnávání se s vlastní odlišností projeví
v sebepojetí a ve vnějším výrazu. Tento pohled ale
především komunikuje. Witkina zajímá právě ona
heroičnost, životní boj jedinců z odstředivých sociálních skupin. Přistupuje k nim s empatií, společná
práce a vložené úsilí zakládá na dlouhodobá osobní přátelství a hovoří-li autor o pocitu štěstí, které
při své práci zakouší, jeho nadšení a zájem musí mít
nutně silný terapeutický vliv i na jeho okolí. V nejlepších kouscích na výstavě je to zřejmé.
Dox a zpět do Prahy. Úsporná výstava Cesty 1972–
1992 pouze šesti stěžejních děl Itala a Brita – Gilberta & George, životních partnerů, koncept dekadence
splňuje jen částečně, jejich díla jsou přes svou naléhavost v komentářích společenských tabu a tnutí do
živého plná humoru a nadsázky. V počátcích jejich
společné umělecké dráhy se zrodil projekt performancí tzv. živoucích soch, kterými komentovali každodenní situace londýnského East Endu. V Doxu se
prezentují vizuálně přitažlivější složkou jejich díla
– barevnými kolorovanými fotografiemi sestavenými
do pravidelného rastru.
Pro ilustraci jejich postojů narušujících zaběhané
společenské koncepce přikládá kurátor výstavy Desatero přikázání pro G&G:
Budeš bojovat proti konformismu
Budeš poslem svobody
Budeš využívat sex
Budeš vymýšlet nový život
Budeš vytvářet umělé umění
Budeš mít nějaký smysl práce
Nebudeš vědět přesně, co děláš, ale budeš to dělat
Budeš dávat svou lásku
Budeš uchopovat duši
Budeš něco vracet zpět
Když Urban hovoří v rozhovoru pro časopis Ateliér 4
o výběru názvu pro svůj velkolepý podnik, uvádí, že
Decadence Now! má být ironickou poznámkou ke
všem těm Art now, Architecture now atd, které chtějí
ukázat „co je právě in“. Zdá se, jako by se záměrně
odmítal pustit pod povrch, ponořit se do hloubky výkladu samotného pojmu, místo toho zůstává na jeho
okraji, u nahozeného gesta, novinového titulku, pohrává si s kontexty doby, s divákem, jeho předchozími zkušenostmi.
Sám autor implicitně přiznává svůj zájem zejména
o formální a estetické kvality prezentovaných děl,
jež napasoval do svého tématického rámce, aniž by
primárně sledoval krajní životní postoje jednotlivých
autorů, jejich pohnutky mysli, rozervanost dekadentního ducha. Umění pro umění se ale také nekoná,
idejím L‘art pour l‘artismu 5 autor nedostál, didaktický a ekonomický potenciál výstav je příliš zřejmý.
Dotace na živou kulturu se v Čechách neustále propadají pod 0,025% státní podpory. 6 Projekt kurátora
Otto M.Urbana tedy osobně chápu jako dekadentní
smíření se s tím, že zřejmě v Čechách nebude o mnoho kulturně lépe, a že tedy zbývá v boji s těmito nedůstojnými ciframi za desetinnou čárkou vytáhnout
trumfy v podobě vysoké návštěvnosti a médii syceného zájmu mainstreamového publika.
Poznámky
1 Zahrnovala díla např. těchto umělců: Kobliha, Konůpek,
Váchal, Kubišta, Pirner, Hlaváček, Bílek nebo Kubin
2 Z bulletinu k výstavě V barvách chorobných 2006
3 Don Thompson, Jak prodat vycpaného žraloka za 12 dolarů,
Kniha Zlín, 2010, s. 12
4 Ateliér, č.23, 18.11.2010, s. 16
5 „Umění pro umění“ (francouzsky „l‘art pour l‘art“) je
hlavním mottem dekadence. Vyjadřuje, že umění neslouží
ničemu jinému než jen a pouze umění, tedy žádným výchovným, společenským či jiným cílům.
6 Viz např. článek Vlasty Čihákové Noshiro Co nám chybí
a co potřebujeme, Ateliér č. 24, 2.12.2010, s.2
70 /
výtvarné umění / reflexe
foto archiv autorky
/Romana Bartůňková/
autorka je interní doktorandka KVK
PF UJEP, zaměstnaná u Čvt
v programu PSI jako Kappo.
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Sedmnáctého listopadu svítalo
o něco dřív
Chvíli před polednem, ve středu 17. listopadu, se
před Divadlem Archa začali scházet lidé. Šli do divadla, přesto nebyli formálně oblečeni a měli s sebou svačinu. Není divu, čekal je dvanáctihodinový
divadelní maraton a závěrečný Tanec až do rána –
málem. Přijelo Divadlo Husa na provázku.
S divadelními maratóny má brněnské divadlo bohaté zkušenosti. Prvním počinem tohoto druhu byl
čtyřdílný projekt Sto roků kobry podle F. M. Dostojevského. V souborné, opět dvanáctihodinové, inscenaci nazvané Svlékání z kůže byl v Brně uveden
sedmkrát. Dalším projektem, do kterého se DHNP
pustilo, je tentokrát „pouze“ trojdílný cyklus Perverze v Čechách. Jeho třetí uvedení se odehrálo
v Praze. Divadlo Husa na provázku hostuje v Divadle
Archa poměrně často, a tak mělo pražské publikum
možnost zhlédnout značnou část jeho repertoáru.
Divadelní maratón je ale pro Pražany novinkou. Souhrnné uvedení trilogie Perverze v Čechách dostalo
název Forman s Havlem u moře aneb Jsou dny, kdy
svítá o něco dřív a zahrnuje inscenace Lásky jedné
plavovlásky, Cirkus Havel a České moře.
Projekt Sto roků kobry se zabýval světem, ve kterém
chybí bůh. Poslední projekt DHNP Perverze v Čechách se zaměřil na českou společnost v průběhu
dvaceti let po revoluci (první souhrnné provedení
projektu se odehrálo 17.11.2009). Lásky jedné plavovlásky zobrazují konec šedesátých let. Společnost
plnou nadějí a ideálů, které jsou nenávratně rozdupány v srpnu 1968. Druhý díl projektu Cirkus Havel je koláží Havlových textů. Jde o sled groteskních
výstupů nelítostně zobrazujících dobu normalizace,
absurdní situace a problémy, do kterých člověka stavěla. Závěrečný díl trilogie České moře pracuje se
současností. Naléhavě a sugestivně zobrazuje spíše
negativní vývoj české společnosti a staví diváka před
otázku: „A co teď?“ Tísnivé téma nejisté existence
svírá publiku hrdlo. V závěru představení se ale ukazuje, že i když „naše země nevzkvétá“, naše naděje
tkví v tom, že „Nikdy nebylo líp!“
Režie všech tří inscenací projektu se ujal umělecký
šéf Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek.
A přivezl s sebou kompletní soubor svého divadla.
Představení tak byla šikovně alternována, aby si herci mohli vydechnout a měli dost sil udržet vysokou
řemeslnou i uměleckou kvalitu představení – rychlé
tempo inscenací, precizně provedená pěvecká čísla
a hlavně, skoro by se chtělo říct, nepřekonatelné herecké výkony. Vladimír Morávek nezapřel svůj typický rukopis. Představení režíroval jako show, nechal
je prostoupit hudebními čísly a dbal na jejich výraznou vizuální stránku. Divadelní prostor upravil tak,
že diváky posadil naproti sobě a herce na dvě jeviště
na opačných stranách sálu. Prostor mezi jevišti vyplňovaly herecké akce a publikum si mohlo občas
připadat skoro jako na tenisovém utkání. Nebylo
to ale na škodu, netradičně řešený prostor spolu
s často silně expresivními hereckými projevy udržoval diváka v zaujetí pro představení a vytvářel u něj
dojem, že je posazen přímo do středu děje. Nešlo
tedy o dvanáct hodin strnulého pohledu do „výřezu
jevištní skutečnosti“, ale o divákův tvůrčí proces při
sledování představení.
Mimo tři hlavní představení toho bylo k vidění (a slyšení) ještě mnoho. Všechny přestávky byly vyplněny
dalším programem. Ve spodním foyer zpívala Vanda
Drozdová. V témže místě byly také vystaveny fotografie Jindřicha Štreita doplněné texty s duchovním
přesahem faráře Miloše Vavrečky – a bylo se na co
dívat. Nejpůvabnější interpretkou však byla Anička
Duchaňová, která hrála vsedě na baru na saxofon
oblečená do roztodivného kostýmku a posléze se
stále ještě se saxofonem procházela po celé Arše.
Náročnější diváci, kteří necítili potřebu na chvíli si
od divadla odpočinout, mohli navštívit zadní jeviště
divadla a zhlédnout zde krátkou inscenaci Gottland
– Věčnost trvá pět let aneb Sebevraždy v Čechách
od studentů JAMU. Nutno však podotknout, že jejich
interpretace osudu sochaře Otakara Švece postrádala hloubku a propracovanost. Studenti si v krátkém čase inscenace nedokázali poradit s nejednoznačností sochařova osudu, a tak se uchýlili k jeho
nejjednodušší interpretaci. Nadhodili tak publiku
spíš jen téma k zamyšlení. Je otázkou, zda se vůbec
dá za patnáct minut stihnout víc. Jiní odolní diváci
se odebrali do horního foyer, aby tam viděli dokument Břetislava Rychlíka o vzniku II. inscenace projektu DHNP Cirkus Havel. Ti nejodolnější, a hlavně
s největším zápalem a kuráží procpat se stůj co stůj
davem a uzmout si místo k sezení, se pak mohli zúčastnit posledního Kabinetu Havel. Diskusní večery
Kabinet Havel – Úsvit v Čechách se v DHNP konaly
divadlo / reportáž / 71
statečnou publicitu. Přesto, že pražská představení
DHNP v Arše bývají velice brzy vyprodaná, cestu na
divadelní maratón si našel jen zlomek jejich diváků.
Také ceny vstupenek byly vyšší, ovšem v „přepočtu
na představení“ nevyšly nijak draho. Lístky byly sice
posléze prodávány i na jednotlivá představení samostatně, bylo to však příliš pozdě. Kombinace faktorů,
že pražské publikum zřejmě nebylo připraveno na
něco tak divácky náročného a že jich přišlo relativně
málo, vedla ke klesající tendenci v návštěvnosti jednotlivých představení, což je škoda. Plné hlediště si
Divadlo Husa na provázku bezpochyby zaslouží.
/Adéla Vondráková/
autorka studuje KTK
na DAMU
foto archiv autorky
od listopadu 2008 a navazovaly na vybraná představení. Poslední Kabinet Havel nesl téma Divoké srdce Evropy. Zúčastnil se ho nejen pan Václav Havel
jako jeho patron, ale také odborníci, jejichž obor se
ekologie týká. Ti diváci, kteří se necítili na diskutování, nebo prostě měli větší chuť na dávku svérázné
poesie, zůstali ve spodním foyer a naslouchali Jakubu Frollovi a jeho na místě improvizované – a tím
unikátní –„streetpoesii“. A ta část publika, která
byla zmožena kulturou jako takovou, si mohla dojít
na bramborovou polévku k obědu a nějaký ten chlebíček k večeři, což se obojí podávalo v malém sále
Divadla Archa. V závěru dne, respektive v noci, se
diváci vyčerpaní mnoha silnými kulturními zážitky
mohli nechat dorazit kapelou Meteor z Prahy (pozor
chyták – kapela je z Brna) a tančit až do rána.
Bohužel nebylo vyprodáno. Velký díl viny na tom nese
samotné Divadlo Archa, které akci neposkytlo do-
Bůh masakru
Bůh masakru
Činoherní klub
premiéra 16. prosince 2008
autor: Yasmina Reza
překlad: Michal Lázňovský
režie: Ondřej Sokol
dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka
scénografie: Adam Pitra
kostýmy: Katarína Hollá
hrají: Ivana Chýlková, Jaromír Dulava,
Miroslava Pleštlová, Vladimír Kratina
72 /
divadlo / recenze
překvapením se tak stane příchod do divadelního
sálu, kde se na scéně místo krvavých skvrn nachází vkusně zařízený pokoj. Scéna, jejímž autorem je
Adam Pitra, ihned prozrazuje, v jakém prostředí se
bude komorní drama pro čtyři herce odehrávat. Ocitáme se v moderním obývacím pokoji rodiny, která
zřejmě o finance nemá nouzi. Krémová sedací souprava, konferenční stolek, kobereček s květinami
a notebookem v pravé části scény, prázdný regál
a balík zabalených knih nalevo. Na jevišti se nenacházejí žádné přebytečné rekvizity, které by odváděly naši pozornost od děje, a i tak je jasné, že se jedná
o zabydlený prostor. Celkově příjemnou atmosféru
z celého obývacího prostoru dokreslují stěny pokoje.
Adam Pitra nepoužil klasické tapety, nýbrž zvláštní
trojrozměrnou strukturu, která ze všeho nejvíce připomíná popínavé rostliny v krémové barvě.
Stejně jako scénografie Adama Pitry pomáhá identifikovat prostředí, ve kterém se hra odehrává, kostýmy Kataríny Hollé dokreslují charaktery postav.
Například Veronika, obdivovatelka umění, má na
sobě sukni, která nápadně připomíná plátno impresionistického malíře. V Alanovi se nezapře právník
a pracovně vytížený muž, který sluchátko svého
handsfree nesundá snad ani v posteli. Věc tak triviální jako je domácí obuv přesně prozradí, který pár
je domácí. Veronika a Michal mají pantofle rozdílné
a obnošené. Kdežto hosté Aneta a Alan mají obuty
boty identické, jakoby hotelové.
Scénografie Adama Pitry a kostýmy Kataríny Hollé
jsou tak skvělým příkladem toho, že výtvarná stránka inscenace může být velmi nápaditá a pomáhá charakterizovat nejenom prostředí, ale i postavy, aniž by
na sebe strhla veškerou pozornost od děje a textu.
Inscenace Boha masakru se pohybuje ve dvou rovinách: od konverzační komedie, která nabízí mnoho
příležitostí k úsměvu, až po hru, ve které se skrývá
více, než je na první pohled znát. Je dobré si představit sebe samé v podobné situaci a zjistit, zda by
se naše chování lišilo, a nebo si přiznat, že od masky
civilizovaných lidí není mnohdy k útoku – ať klackem
nebo slovy – daleko.
/Petra Lásková/
autorka studuje KTK na DAMU
Bůh masakru / foto media.rozhlas.cz
h_aluze číslo 14 / zima 2010
foto archiv autorky
Na začátku všeho byli dva kluci a klacek. Dva kluci
a jeden klacek se rovnají vyraženým zubům jednoho z nich. Tato jednoduchá rovnice nás zavede do
chvíle setkání rodičů těchto dvou „zlatíček“. Jejich
snahou je sepsání pojistné smlouvy a především pokus tento nepříjemný incident civilizovaně vyřešit.
Hra nejenom o tom, že ostrá slova a argumenty mají
ke klackům a vyraženým zubům poměrně blízko, je
dílem současné francouzské dramatičky a spisovatelky Yasminy Rezy. V pražském Činoherním klubu ji
jako konverzační, dočerna laděnou komedii zrežíroval Ondřej Sokol.
Již během první scény poznáme s kým máme tu čest.
Čtveřice dospělých sedí a mlčky poslouchá Bachovy
Goldbergovské variace. Tento úvodní vstup, který se
mnohým divákům může zdát příliš dlouhý, je však
ve skutečnosti mistrovský koncert herecké mimiky.
Bez jediného proneseného slova můžeme odtušit
povahu postav i vztahy, jaké mezi nimi panují. Paní
domu, Veronika (Ivana Chýlková), se zavřenýma očima až groteskně vychutnává každý tón a zdá se, že
její sebevědomá přetvářka, jež má všem ukázat jaká
intelektuálka a odbornice na umění v ní dřímá, se
setkává s úspěchem jen u jejího manžela Michala
(Jaromír Dulava). Na první pohled je jasné, že on
v jejich vztahu rozhodně není dominantním elementem, nýbrž ušlápnutým manžílkem pod pantoflem.
Na protější sedačce se co chvíli nervózně vrtí Alan
(Vladimír Kratina), který svou neochotu účastnit se
tohoto „koncertního“ sezení dává ostentativně najevo neustálým kontrolováním mobilního telefonu.
Jeho manželka Aneta (Miroslava Pleštilová) svým
strojeným a ne příliš upřímným úsměvem vzbuzuje
dojem dámy za všech okolností zdvořilé a elegantní.
Ale nenechme se splést! S postupem času i hladiny
alkoholu v krvi obě dvojice krůček po krůčku přestanou skrývat své osobnosti pod rouškou zdvořilých
frází či konvencí a svým chováním se přibližují spíše
divochům s rouškou bederní. Stejně jako občas přeteče gin přes okraj skleničky, tak podobně přetékají
poháry trpělivosti každého z nich. Submisivní Michal
bouchne jako bomba a je jasné, že výčitky směřované ke své ženě v něm dřímaly již delší dobu. Alana,
kterého nechává klidným synův násilný čin, rozhodí
až zničení milovaného mobilního telefonu. Ukazuje
se, že udržet se na hranici slušnosti není snadné
a každé křivě vyřčené slovo naruší rovnováhu každého z nás a vykolejí nás z každodenní přetvářky.
Ondřej Sokol pomalu, ale jistě stupňuje napětí celé
inscenace a hra spěje k neodvratitelnému konci, na
kterém by kde kdo čekal více než vyražené zuby.
Svědky krve ani zlámaných kostí na jevišti se nestaneme. Neznamená to však, že boj vnitřní ani slovní
se vyraženým zubům vyrovnat nemůže. Režisér zinscenoval text poměrně tradičně, díky čemuž mnohem lépe vynikne komičnost a trapnost situací, do
kterých se manželské dvojice dostávají. Stejně dobré
jsou bezesporu i herecké výkony všech protagonistů.
Mne však za všeho nejvíce zaujalo výtvarné řešení
celé inscenace, které se nemusí na první pohled zdát
být něčím výjimečné.
Plakát propagující inscenaci s výhružně vyhlížejícími dětmi může v divákovi neznalém hry vyvolat
očekávání skutečného masakru na jevišti. Nemalým
divadlo / recenze / 73
Lulu v Komedii
Lulu
Pražské komorní divadlo – divadlo Komedie
premiéra 6. května 2010
autor: Frank Wedekind, David Jařab
scéna, scénář a režie: David Jařab
kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
hudba a projekce: Ivan Acher and CKP
hrají: Tereza Voříšková, Martin Finger, Martin
Pechlát, Jiří Černý, Jiří Štrébl, Stanislav Majer,
Dan Dittrich
Inscenaci Lulu v pražském divadle Komedie se mi
poštěstilo vidět za poslední tři měsíce hned dvakrát. Poprvé jsem z hlediště odcházela s tím, že
hra byla plná dramatických zvratů, herci byli sehraní a jejich výkony výborné, že režie maximálně
využila všech možností minimalistické scény, hudba byla působivá a momenty překvapení opravdu
překvapivé, ale já že jsem se přesto přese všechno
trochu nudila. Nedalo mi to, chtěla jsem přijít na
to, proč? A tak jsem před pár dny navštívila Lulu
v jejím skromném, maringotku připomínajícím příbytku, znovu. Znovu jsem se ujistila o všech výše
zmíněných kvalitách inscenace a tentokrát se navíc
i bavila.
Takže: Kde byl poprvé problém? Je možné, že jsem
prostě jen měla jednou špatnou a podruhé lepší náladu. Ale co když ne. Co když inscenace Jařabovy
Divadlo ve zmatcích doby I.
Lulu přece jen nějaké to úskalí skýtá? Pokud tuto
možnost připustím, pak podle mě tkví nebezpečí
v jejím temporytmu.
Na základě rytmu inscenace a dramatičnosti zakotvené už v samotném textu hry přece ono napětí
uvnitř diváka, a následně mezi jevištěm a hledištěm, vzniká. Ale hranice mezi dramatickými pauzami na jedné a zdlouhavými dialogy a jejich vršením
na druhé straně je velmi tenká. Lulu je drama plné
situací volajících po změně, drama s nečekanými zvraty a s aktuální tématikou – žena ovládaná
a zneužívaná muži a přitom zoufale toužící mít nad
nimi navrch. Tempo Jařabovy inscenace je záměrně pomalé, podpořené opakujícími se „loudavými“
hudebními motivy, nepříjemnými zvuky pomalu se
otevírajících dveří. Scéna se neustále stmívá a znovu rozsvěcí, několikrát se vrací také projekce s motivem po nebi plujících mraků. Režisér vsadil na
to, že se jeho inscenace zvládne pohybovat dlouhou
dobu pomalu a bez zaváhání, aniž by ztratila pozornost diváků a s ní také jejich napětí. Podle mě je
to velký risk, tohle balancování rozhodně neustojí
každý. Ovšem pokud někdo ano, jeho zážitek pak
bude stát za to.
Díky Lulu jsem se tedy opět na vlastní kůži přesvědčila o tom, jak moc je každé představení jedinečné,
stejně jako každé publikum, a že divadlo je riskantní záležitostí nakonec vždycky. David Jařab ale s odvahou zkoumá další možnosti své i divákovi a za to
mu patří můj velký obdiv.
Lulu / foto www.prakomdiv.cz
74 /
divadlo / recenze
foto archiv autorky
/Eva Petelíková/
autorka je studentkou KTK
na DAMU
h_aluze číslo 14 / zima 2010
„Do divadla lidi chodí za zábavou. Aby si odpočinuli
po celodenní námaze!“ Tvář mé kolegyně z práce se
křivila vzrušeným přesvědčením o své pravdě. Začal
jsem uvažovat. Je to velice inteligentní dívka, studuje celkem náročnou vysokou školu, problémy řeší
s analytickou přesností. Přesto její náhled na divadlo
zůstává hluboce zakořeněn v předsudcích širokého
davu. Tento dav zcela určitě zastává stejné stanovisko jako poučený filozof umění, že tedy divadlo nese
jisté znaky estetického požitku, který je povýšen nad
všední lidské vnímání. Doposud propletené linie se
rozcházejí v okamžiku postulování otázky, jaký význam nese ono estetické dílo v našem životě?
Teoretik už ze své podstaty chce v umění spatřovat
jakousi pochodeň na cestě temnou jeskyní (ne)smyslnosti světa a života. Plameny oné pochodně jsou
jiskrami smyslu, jenž teoretikovi odhalí podstatu
univerza a jeho existence. Rozdováděný filozof pak
v mystickém nadšení věří, že umění jakožto pochodeň smyslu vidí naprosto všichni a v jednotě se tak
můžeme dotýkat transcendentálního posvátna DÍLA,
Božího zjevení realizovaného skrze génia tvůrce. Jenomže „běžný divák“ (tento termín si dovolím pokusit vysvětlit v jednom ze svých dalších článků) netančí okolo plamenů. On už smysl našel ve své práci,
rodině či půllitru piva, na druhé straně mu možná
přijde naprosto absurdní něco jako smysl života vůbec hledat. Umění-divadlo je pro něj pouze triviální
součástí jeho triviálního života, která mu pomáhá
ukrajovat drobty z bochníku malého života.
Jestliže je tu ona estetická nadstavba, tak její jádro
se pro „běžného diváka“ nenachází v ozřejmování smyslu bytí, ale dokonce v opačném pólu. Divák
chce na své bytí zapomenout, utéct, uniknout ze své
tíživosti. Netouží přemýšlet o sobě, chce se nechat
unášet přemýšlením druhého o druhých (v tomto
případě jedné dramatické osoby o jiných dramatických osobách). V tomto ohledu tedy filozof umění dotančí svou radostnou notu a může se vydat přímou
cestou do bran nihilismu. Od nadšení umění-elitní
mystické nádoby po umění-komerční brak, ukájející
pouze pudy pasivního příjemce.
V bodě obratu však říkám, že volit první nebo druhou variantu je fatální chybou a jestliže se přítomná
doba nachází v obrovských morálních i kulturních
zmatcích, je to velkou měrou způsobené selháním
elit, které volily právě ono buď – anebo. Zvykli jsme
si již o naší epoše hovořit jako o postmoderní. Za-
vádějící termín, který se pokoušel definovat filozof
Jean- Francois Lyotard nás straší téměř ve všech
zásadnějších kulturních dílech. Buďme shovívaví
a uznejme existenci něčeho jako je „doba postmoderní“, která se vyznačuje radikálním pluralismem
a koncem meta-narativních příběhů. Jak říká sám
velký francouzský myslitel: „Narativní funkce ztrácí
své funktory, velkého hrdinu, velká nebezpečí, velká
putování myšlenky a velký cíl. Rozplývá se v shluky
jazykových prvků, narativních, ale i denotativních,
preskriptivních, deskriptivních atd., přičemž každý
z nich je nositelem pragmatických valencí sui genesis.“
Při odkrývání následků této definice na nás vesele
mrká ono výše nastolené buď – anebo současného
filozofa. Idealistická vize pluralitní společnosti, kde
vše má právo ve společné lásce na existenci, v nihilistickém podání získává podobu kyselého odplivnutí nad koncem všech velkých příběhů, které by
dokázaly sjednotit svět v dokonalé harmonii. Byť je
tedy postmoderna považovaná za rybníček středního
proudu, ve skutečnosti se jedná o zoufalé filozofování „ode zdi ke zdi“. Postmoderna se utápí v extrémech, ale položme si otázku, zdali je normální člověk a jeho normální existence extrémní v onom slova
smyslu buď – anebo? Nikoli – normální člověk žije
prostřední život a zde se dostávám k zásadnímu východisku svých dalších úvah. Postmoderna je uměle
naroubovaná teorie na stav světa.
Jestliže chceme nějak nově přemýšlet o umění a budeme chtít pochopit touhy „běžného diváka“, musíme popřít postmodernu a snažit se uvažovat z hlediska filozofie života. V heretické pýše se postmoderna
chtěla odvrátit od tradic hegeliánské filozofie, ale
stejně jako protestantismus pouze radikalizoval katolictví, aniž by přinesl nějakou opravdovou očistu
od hříchů církve, postmoderna Hegela nepohřbila,
jenom ho radikalizovala. Život však není hegelovský
nebo lyotardovský, život je sestaven z po tisíciletí neměnných biologických a psychologických konstrukcí
lidské bytosti. A tam musíme hledat, jestliže chceme
nějak vybřednout ze zmatku naší doby.
Vracím se ke svému „běžnému divákovi“. Ten sice
nechce přemýšlet o sobě, ale přesto stále touží sledovat osudy bytostí, stejně fyzicko – psychologicky
ustavených jako je on. Tedy umění je od pradávna
založeno na tom, že nejsme zas až tolik fascinováni
abstrakcí, na rozdíl od situace, kdy se před námi roz-
divadlo / studie / 75
Aby série článků měla nějakou, byť možná chatrnou,
strukturu, každý článek se v rámci velkého ústředního kruhu, zvaného DIVADLO, bude zaobírat jedním
z menších kruhů uvnitř celku. Rozhodl jsem se je
rozčlenit takto:
1/ Stav divadla jakožto uměleckého druhu.
2/ Vztah divadla k jiným uměleckým druhům /film,literatura/.
3/ Vztah divadla a společnosti.
Již předem upozorňuji, že se bude jednat pouze
o nastolování problémů, protože alespoň elementární snaha o jejich řešení by nutně potřebovala mnohasetstránkovou studii, která třeba v průběhu let
vznikne. Nic však není jisté. Jenom umění přežívá,
stabilní a laskavě bezohledné vůči teoretickým proudům, které se ho snaží z jedné nebo druhé strany
znásilnit.
/Vít Pokorný/
autor studuje KTK
na DAMU
foto archiv autora
vine spleť jednání, které nám mohou připomenout
naše vlastní chování – jednání. A vedle literatury
a filmu se takováto touha může nejlépe ukojit právě v divadle, kde jsme takřka na dosah těch, jejichž
jednání pasivně sledujeme. Když je pak ono jednání
provedeno s patřičným promyšlením, může to mít
nebývalé výsledky, o nichž pojednáme také v dalších
článcích.
Od obecného chápání umění chci svou pozornost
soustředit hlavně na divadlo, jakožto nejlepší možný
příklad anti-postmoderního výkladu světa. Na iluzorním zbořeništi meta-narace hledejme trosky oněch
velkých teorií a velkých příběhů a možná dospějeme překvapivě k tomu, že k žádnému opravdovému
pádu nedošlo. To jenom Luther-Lyotard chtěl trumfnout Augustina-Hegela, ale celá ta veselá postmoderní parta na tomto divokém filozofickém mejdanu zapomněla, že po velké pitce již od dávnověku
přichází těžká kocovina a žádná postmoderna tento
axiom ještě nevyvrátila. Divadlo už od svých antických kořenů v sobě uchovává určité stabilní jádro
a aniž bych si troufal tvrdit, že ho naleznu a nějak
definitivě stanovím, chtěl bych se o to alespoň pokusit a zvednout umolousanou zápasnickou rukavici
relativistů.
UMělecká SKUPina,
která umění nikdy dělat nechtěla
Říkají si UMSKUP, protože je zrovna nic lepšího
v momentě, kdy měli zadat do programu svůj název, nenapadlo. Pocházejí z Chebu, působí převážně
v Praze, prezentují se jako umělecká skupina, ale
mezi jejich aktivními členy nenajdete jediného člověka, který uměleckou školu doopravdy studuje. Pod
hlavičkou „velká divadelní recyklace“ se otevřeně
přiznávají k inspiraci divadelními postupy mnohem
známějších souborů. UMSKUP kromě divadla tvoří
i happeningy, komiksy, nebo tutoriály, jak správně
dělat umění. Na jejich stránkách si navíc můžete
sami napsat divadelní hru nebo se přihlásit na večery pornopoesie.
76 /
divadlo / profil
Umělci? Ani náhodou!
Jejich neoficiální prapočátky se datují do dob, kdy většina z nich chodila na střední školu. Jako staří „mazáci“ připravili pro nižší ročníky Pohádku z drogové
léčebny. Bez jakýchkoliv ambicí dělat divadlo, natož
na profesionální úrovni. V roce 2009 stačilo, aby se
jejich „pseudoumělecký“ šéf Jan „Janek“ Lesák potkal
s ředitelem chebské galerie G4 a ve stavu společenské únavy slíbil, že dá s dalšími kamarády dohromady
živé pozvánky na Chebské dvorky, které galerie pořádá. Až druhý den si uvědomil, k čemu se upsal a chtěl
vše zrušit. Další „umskupák“ Jan „Géčko“ Gruber ho
ale přesvědčil, že to nějakým způsobem zvládnou.
Oficiální vznik UMSKUPu byl na spadnutí.
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Andulka z ringu aneb umění boxovat / foto www.umskup.cz
Lesk - historie aneb od třesku po potlesk / foto www.umskup.cz
Živá pozvánka Chebských dvorků dostala formu
happeningu, kdy se všichni členové UMSKUPu, jejichž studijní zaměření zahrnuje kromě bohemistiky,
práv, lékařství a historie i geografii či teoretickou fyziku, chopili rozličných hudebních nástrojů, navlékli
na sebe rozmanité kostýmy (ne nutně odpovídající
jejich pohlaví) a procházeli Chebem. Pozvánka se
nesla v duchu umskupácké filozofie „nejsme umělci,
nehrajeme si na ně a o těch, co si myslí, že umělci
jsou, si myslíme svoje“. Během každého dne jeden
z „umskupáků“ vyjádřil svého neuměleckého ducha
namalováním obrazu, který se v rámci večerního
programu úspěšně dražil mezi diváky.
jako nový adrenalinový sport) a funkčně míchají
minulost s jevy současné společnosti (např. přímé
přenosy Václava Moravce z Bílé hory či boj o českou
korunu v podobě soutěže Chcete být milionářem?).
Rozhodně se nesnaží o nový výklad historie, jen jí za
pomoci ironie a humoru dávají mnohem přitažlivější
a zábavnější háv. Jako bonus pak dodávají autentickou prohlídku všech hradů a zámků České republiky
ve dvou minutách, spolehlivý klíč k zapamatování
českých poválečných prezidentů nebo jedinečný simulátor revoluce!
„Hergot, Kosmas, zapisuj to!“
V srpnu vznikla jejich první autorská divadelní inscenace Česká historie aneb od třesku po potlesk,
se kterou UMSKUP kočovně putoval po českých hradech a zámcích. Koncepce tohoto představení spočívá v představení kompletní české historie od Velkého třesku až po včerejší večerní zprávy v podobě
fast-foodu. Rychle, svižně a jasně.
Z české historie na „motivy“ Dějin národa českého
v Čechách i Moravě od Františka Palackého UMSKUP vybírá nejdůležitější a notoricky známé události a je schopen několik století, desítky bitev a stovky
panovníků „nacpat„ do 30 minut. Mnohá fakta si pro
potřeby inscenace schematizují, ale dávají historickým faktům nové souvislosti (pražská defenestrace
„Andulko Šafářová...“
UMSKUP si díky úspěchu na Chebských dvorcích
zajistil místo v programu i pro rok 2010. S vlastním
panoptikem slavných osobností, reprízou České historie a premiérou další autorské inscenace nazvané
Andulka z ringu aneb umění boxovat.
Boxerská show o životě až na krev, tak by se dalo toto
představení „usmkupáků“ shrnout do jedné věty. Divák sleduje Andulku, která je vržena do života (tj. do
boxerského ringu) a v protilehlém rohu – jak život
ubíhá a Andulka stárne – se střídají její protivníci.
Stejně jako v boxu na ni i v průběhu života dopadají
větší a menší rány, myšlenky se soustředí na vykrývání pravých háků a podpásovek, kolem stříká krev
(a šlehačka) a srdce dostává jednu infarktovou ránu
za druhou.
divadlo / profil / 77
Sousoší Olivetské hory z Jihlavy:
Příkladová studie dnešní funkce a podoby
starého umění
Téma inscenace není vůbec humorné a hlavně závěrečný souboj je spíše trpkou třešničkou na dortu,
ale UMSKUP pro něj opět našel formu, kterou divák
s úsměvem na tváři rád spolkne.
UMSKUP Universal Pictures uvádí...
Nápad na v pořadí třetí a zatím poslední inscenaci
Švédované filmy nalezli UMSKUP ve filmu režiséra
Michela Gondryho Prosím, přetočte. Jestliže jedním
z hlavních rysů tvorby „umskupáků“ je komunikace
s diváky, v této inscenaci je divácká složka stěžejní.
Při „švédech“ jsou diváci požádáni, aby vybrali jeden
ze světoznámých filmových trháků, UMSKUP má 10
minut na sestavení scénáře a 45 minut na ztvárnění
požadovaného filmu přímo před jejich zraky. Náplní
inscenace je natočit na videokameru film, co nejvěrnější originálu. Výsledný našvédovaný film je možné
zhlédnout na stránkách www.umskup.cz. V archivu
UMSKUP Universal Pictures jsou již takové klasiky
jako Forrest Gump, Hříšný tanec, Tenkrát na západě, Pulp Fiction nebo Terminátor.
Diváku, hrej si!
Za režijně-dramaturgickou koncepcí všech představení stojí Jan „Janek“ Lesák (student režie-dramaturgie katedry alternativního a loutkového divadla
DAMU), ale nápady na scénky, situace a vtipy přináší rovným dílem každý člen UMSKUPu. Do celé umě-
lecké skupiny patří okolo patnácti lidí, ale aktivně se
všech akcí účastní kolem osmi členů. S nedostatkem
žen v souboru se „umskupáci“ vypořádávají jednoduše; každý hraje zrovna to, co hrát chce, pánové se
nebojí ani ženských rolí. Scénu, kostýmy i hudební
doprovod si obstarávají taktéž sami.
Jejich představení jsou větším diváckým zážitkem
než některé nabízené kusy v kamenných divadlech.
Žádný z účinkujících není vystudovaný herec, všichni hrají, protože chtějí a především proto, že je to
baví. UMSKUP jako celek navíc pamatuje na jeden
ze zásadních principů divadla, na který se stále více
zapomíná: Divadlo je především o vztahu herec-divák. Nutí publikum přemýšlet, zapojovat se do hry,
reagovat na podněty z jeviště, ale zároveň se nebojí
přiznat svoji nedokonalost, naopak ji mnohdy dávají
na odiv a smějí se sami sobě. Jejich představení jsou
především interaktivní hrou s divákovou fantazií
a divákem samotným a není to jen tupé civění na
bezúčelná gesta a prázdná slova.
Humor, sebeironie a ryzí radost ze hraní a z komunikace s diváky je to, co je pravou podstatou UMSKUPu. Jejich her se můžete zúčastnit jak v jejich rodném Chebu, tak čím dál častěji i v Praze v klubech
K4 a nově otevřeném strašnickém prostoru Divadelní_ateliér. Sami „umskupáci“ říkají, že budou tvořit,
dokud budou někoho zajímat. O jejich existenci se
není třeba obávat, každý si přece hraje rád.
78 /
divadlo / profil
foto archiv autorky
/Lenka Krsová/
autorka je studentkou KTK
na DAMU
h_aluze číslo 14 / zima 2010
Ač jste o ikonografickém typu sousoší Olivetské
hory nejspíš nikdy neslyšeli, vězte, že se v určité
době jednalo o důležitý prvek středověkých hřbitovů. Zobrazení modlícího se Krista spolu se spícími
apoštoly v zahradě Getsemanské mělo, a jistě stále
má, pro křesťana specifický význam. Kristus je totiž
v této pasáži pašijí prezentován jako člověk obávající
se svého osudu (ve stejnou dobu totiž přichází zrádný
Jidáš s vojáky), jako člověk modlící se k Bohu za možnost odvrácení ukřižování. Kristus tedy pochybuje,
avšak jen na okamžik, poté se podřídí Boží vůli. Výjev představuje pro věřící útěchu i následováníhodný
příklad. Umístění těchto monumentálních sousoší na
hřbitovech je potom nasnadě – zde je člověk nejblíže
myšlenkám na smrt, ale i na Boha a víru v něj.
Právě takové dílo vzniklo i pro hřbitov u kostela sv.
Jakuba v Jihlavě koncem 15. století. Tedy v období,
které známe pod pojmem pozdní gotika. Uměleckohistorická analýza na tomto místě není nutná. Je však
potřeba říct, že dílo vzniklo v jisté souvislosti s prací
Nicholase Gerhaerta a jeho dílny, jež podstatným způsobem formovala podobu sochařství střední Evropy.
Bez zajímavosti není ani to, že postava apoštola Petra
vznikla nejspíše pod přímým vlivem grafické předlohy Albrechta Dürera. Grafika (tedy vizuální prostředek umožňující rychlé a levné kopírování) byla již od
15. století podstatným pomocníkem každého tvůrce
vizuálních děl. Vlastnění celé škály grafických listů
bylo jedním ze základních položek majetku uměleckých dílen a bylo vzorem pro zobrazení jednotlivých
scén nebo postav.
Stejně tak zajímavé, a většinou badatelů spíše opomíjené, jsou dějiny samotného sousoší a zacházení
s ním. Když byl hřbitov u jihlavského farního kostela
zrušen (1784), bylo již sousoší umístěno v kapli z roku
1682, jejíž podobu můžeme pozorovat na historických fotografiích. Na počátku 20. století byla kaple
zbořena a nahrazena nynější, novogotických tvarů.
Potom, co byly sochy poškozovány vandaly, bylo celé
sousoší přeneseno do podvěží kostela sv. Jakuba, kde
nerušeně setrvávalo (krom vystavení v Brně roku
1999 při příležitosti rozsáhlého projektu Od gotiky
k renesanci) až do roku 2008, kdy si ho akad. sochař
Váňa odvezl do ateliéru v obci Karlík. Do kostela se
pak již zrestaurované sochy vrátily na podzim 2010
a bylo jim vyhrazeno čestnější místo u vstupu. Jednou
z variant blízké budoucnosti je navrácení sousoší do
kaple Olivetské hory. To ale až po tom, co se stavba
opraví a zabezpečí. Dnes totiž slouží jiným účelům,
což je patrné z grafittové výzdoby a lahví od alkoholu postávajících v koutech. Ve hře je stále i vytvoření kopií soch pro kapli, přičemž originály zůstanou
v kostele.
Z písemných pramenů víme, že sochy obecně se
v rozmezí dvaceti třiceti let vždy nějakým způsobem
opravovaly. Nemůžeme si představovat, že kamenné
sochy nebyly barevné, jak nám vnucuje dnešní stav.
Hlavně středověké sochy, a tedy i sousoší Olivetské
hory, hrály všemi barvami. A právě barevnost soch
doznala v průběhu staletí nejvýznamnějších změn.
Na povrchovou úpravu se totiž soustředila většina
renovací a oprav. Bylo zvykem sochy natírat barvami na bázi oleje, které nejenže dílo svým způsobem
ochránily před vnějšími vlivy prostředí, ale měly
i jistou estetickou funkci. Tato estetika však nekorespondovala s názory na autenticitu v 19. století, kdy
spolu s vlnou historismů začínal být upřednostňován
požadavek na „autentickou podobu děl“. Tu si však
tehdejší inteligence představovala trochu svérázně.
Domnívala se totiž, že každé kamenné dílo působilo
na diváka především samotným materiálem. Sochy
tedy byly často velmi brutálním způsobem (chemickou, ale hlavně mechanickou cestou) zbavovány
všech nátěrů, kterými byly za dobu své existence
opatřeny. Pokud ještě k roku 1840 máme zprávy, že
byl jihlavský Olivet opraven a nově natřen, zřejmě až
na počátku 20. století bylo sousoší podrobeno „restaurování“ ve smyslu očištění kamene na přírodní
jádro.
Minulé století však přineslo i první práce zabývající
se teorií památkové péče a restaurování a čištění na
kámen se stalo oblíbeným terčem kritiky. Proto zřejmě k roku 1942, kdy máme zprávu o další opravě
soch, bylo sousoší natřeno vápenným nátěrem. To je
starý způsob konzervace soch používaný již staletí.
Dvacáté století se na sochách však podepsalo nejvíce
destrukčními zásahy, jejichž důsledkem bylo ukrytí
zajímavosti / 79
Výběr od H_aluze do H_aluze
foto archiv autora
Marek Hejduk
Nejstarší známá podoba sousoší z konce 19. století / foto archiv
Současné umístění soch po restaurování, podzim 2010 / foto Petr
Královské kanonie premonstrátů na Strahově
Váňa, restaurátorská zpráva
Olivetu do kostela v roce 1966. Kristus a Petr přišli
o části rukou, všechny sochy byly různě omláceny
a poničeny. Tehdejší restaurátor, či spíše člověk zodpovědný za opravu soch, však povrch kamene natřel
sjednocujícím disperzním nátěrem. Ten zabraňoval
„dýchání“ materiálu (pískovce), který pod ním degradoval. Nehledě na estetické působení díla, které ztratilo velkou část svého účinu. Nátěr totiž nepřirozeně
scelil celý povrch soch a svou mohutností znejasnil
i jejich plastické detaily.
Dnešní restaurátor-odborník stál tedy před složitým
úkolem, jak se sochami naložit. O tom však nemohl
rozhodovat sám. Je pravidlem, že řešení nové podoby soch vznikne ve spolupráci vlastníka památky (v
tomto případě Strahovského kláštera), restaurátora,
památkáře a historika umění. Sochy tedy byly podrobeny extenzivnímu průzkumu několika specialisty –
analyzováno bylo zasolení sochy, kámen jako materiál
a byla provedena stratigrafie barevných vrstev, která
potvrdila výše řečené očištění kamene někdy v minulosti. Až na základě zjištěných faktů bylo přistoupeno
ke snímání nejmladší vrstvy povrchové úpravy, které
odhalila nejen starší vápenný podklad, ale i četné vysprávky soch cementem a jinými tmely.
Po roce 1989 již není potřeba dílo „schovávat“, ale
naopak – Olivetská hora se stala živoucím artefaktem křesťanské víry. Především proto, že investor
(tedy církevní instituce) se rozhodl doplnit chybějící části soch. Sochař tak byl postaven před obtížný
a ošemetný úkol – domodelovat ruce Krista a ruku
sv. Petra. Kristovy ruce sepjaté v modlitbě jsou stěžejním místem celého sousoší, proto byla práce na
jejich doplnění obzvlášť pečlivá. Sádrové modely
rukou byly předloženy k posouzení a schválení dotčeným orgánům. Posléze byly použity k vytvoření
částí z umělého kamene, které se tmelem připevnily
k vlastním sochám. Nyní jsou dodatky k nerozeznání
od originální hmoty soch.
Tento krátký článek měl čtenáři především připomenout, že ať již se dívá na gotickou nebo barokní
sochu, kochá se renesančním nebo kubistickým obrazem, sotva kdy vidí autentickou památku. Umění
je stále podrobováno změnám, často podle estetického hlediska doby. Památka je živým organismem,
na jehož vzhledu se podílí významnou měrou jak přírodní vlivy, tak člověk. Restaurátoři umí tak šikovně
zastřít veškeré nové úpravy děl, že pouhým okem
nepoznáme, zda se díváme na 15. nebo 21. století.
V konečném důsledku lze říci, že staré umění nepotřebujeme, dokážeme-li ho napodobit. Dokonce se dá
říci, že žijeme v době kopií – vždyť kdo by pomyslel
(pokud není zainteresován), že většina soch na Karlově mostě vznikla v průběhu posledních sto padesáti
let a že originály jsou v lapidáriu Národního muzea.
Oblíbenost výstav kopií (např. egyptské mumie a jejich hrobky nebo čínská terakotová armáda) ukazuje,
že „obyčejným“ lidem nejde o originalitu ani autenticitu, ale o vzhled, tedy formu památky. Stále však
doufám, že jsou mezi námi tací, kterým to nestačí
a kteří rádi do lapidárií zajdou a uvidí rozdíl. Navíc,
jak ukázalo sousoší Olivetské hory z Jihlavy, i stará
umělecká díla, zvláště duchovního charakteru, mají
stále místo v naší kultuře a v našem prostředí.
zajímavosti
Fotografuji, nepíši. A psát o svých fotografiích mi přijde nesmyslné. Zvláště, když jimi nechci nic říct. Nezajímají mě příběhy, zajímají mě obrazy. Dívejte se.
/Matěj Kruntorád/
autor je studentem dějin umění
v Brně a v současnosti dokončuje
diplomovou práci týkající se právě
sousoší Olivetských hor, jejich
restaurování a současné funkce.
foto archiv autora
80 /
Marek Hejduk (*1974) poté,
co se začal živit jako novinář,
přestal psát, od chvíle, kdy
nastoupil do reklamní agentury,
začal fotografovat. První výstava
Svíravé sloupy a jiné fotografie se konala v březnu
a dubnu letošního roku v Praze.
h_aluze číslo 14 / zima 2010
výtvarná příloha / 81
Jiná fotografie XI / foto Marek Hejduk
82 /
výtvarná příloha
Jiná fotografie III / foto Marek Hejduk
h_aluze číslo 14 / zima 2010
výtvarná příloha / 83
Jiná fotografie VIII / foto Marek Hejduk
84 /
výtvarná příloha
Baroko 2009 / foto Marek Hejduk
h_aluze číslo 14 / zima 2010
výtvarná příloha / 85
Křídla / foto Marek Hejduk
86 /
výtvarná příloha
Tajemství / foto Marek Hejduk
h_aluze číslo 14 / zima 2010
výtvarná příloha / 87
Stereolit / foto Marek Hejduk
88 /
výtvarná příloha
h_aluze číslo 14 / zima 2010
H _ALUZE
literárně kulturní časopis