zde - Sweb.cz

ODDÍLOVÝ ZPRAVODAJ
Měsíc probouzení vran
SKAUT
S. S. V.
3 (200)
2012
XXII r.
1. smečka “Vpřed” Praha 9 – Satalice
Člověk nikdy nesmí přestat snít. Sen je potravou duše,
tak jako jídlo je potravou těla.
Paulo Coelho
Šílený kůň!
Snad nejčastěji vypravoval Ernest
Thompson Seton americkým skautům příběhy
indiánských náčelníků a příběhy jejich bojů
o indiánské hory, lesy a prérie. Měli na ně
právo. Ale potom už neměli nic, jen luky
a šípy a proti nim stála bílá armáda, obrovská,
z jiného času, s puškami a děly.
Jedno z velkých jmen indiánských
válek je Crazy Horse – Šílený kůň.
Indián věřil, že odvaha je jedna
z největších ctností, ne-li největší ctností.
Šílený kůň
Ernest Thompson Seton
Patřil k nejstatečnějším Indiánům ve válkách o bizoní kraj
a Blafl Hilus. Byl to sice Sitting Bull, který všechny kolem sebe
nakazil tím krásným snem, že mohou porazit generála Custera,
ale byl to náčelník Ogallalů Šílený kůň, který byl potom snad první
mezi těmi, kteří americké vojáky doopravdy porazili v bitvě u Little
Big Hornu.
Už předtím se mnohokrát vyznamenal v nerovných bojích
proti americké armádě. U Peno Creeku vylákal vojáky z pevnosti
v čele malé skupiny Ogallalů. Dvoupalné dělo proti němu zahřmělo
a Šílený kůň kličkoval údolím, zmatený a vyděšený. Vojáci
ho pronásledovali – někteří
běželi, někteří jeli na koních –
a byli si jisti svým vítězstvím.
Šílený kůň se jich bál. I na tu
dálku bylo vidět, jak moc se
bojí. Uvolnilo se mu sedlo
a ruce se mu tak rozklepaly,
že ho skoro nedokázal znovu
upevnit. Pálili po něm a jeho
2
malé družině, bylo to pohodlné, skoro jako na střelnici. Ustupoval
před
vojáky
prázdnou
krajinou pořád dál a pak se
najednou obrátil a strach ho
přešel. Prázdná krajina
kolem, v jediné vteřině
přestala
být
prázdná.
Siouxové,
Čejeni
a Araphahové, ukrytí do té
chvíle
v úžlabinách
a v křovinách, se vyřítili do
údolí jako dravý proud. Byla
Smrt generála Custera
to slavná past, do které
Šílený kůň vojáky tenkrát dovedl. Ale největší bitvu proti bílým
vetřelcům svedl u Little Big Hornu, tam, kde padl generál Cluster
a celý jeho pluk. Mimochodem: Osud generála Custera dojímal kdysi
celé generace a ti, kteří se probrečeli filmem „Sedmá kavalerie“,
pořád ještě vzpomínají. O Custerovi však český amerikanista a veliký
znalec Indiánů Václav Šolc ve své knize Indiánské historie napsal:
„Roku 1868 generál Cluster, ješitný maniak a zabiječ Indiánů
z profese, přepadl tábor Řemenů, Araphů, Kajovů a Komančů na řece
Washita, úplně jej zničil, uloupil Indiánům zásoby potravin a na osm
set koní, které nechal postřílet. V tomto masakru bylo zabito sto třicet
Indiánů …“
Z celé Sedmé kavalerie generála
Custera zůstal u Little Big Hornu živý jen
kůň jednoho z jeho důstojníků, majora
Koegha. Obíhal bojiště v kruhu, jako kdyby
to byla manéž, běhal pořád dokola
neschopen přiblížit se k vojákům, ani se od
nich vzdálit, jako kdyby někde uprostřed
ztichlého bojiště byl zatlučen kolík, a on byl
k němu přivázaný neviditelným lasem. Byl
už lesklý potem a běhal pořád dokola po
čáře kruhu, kterou vydupával svými
3
Major Myles Keogh
podkovami. Byl unavený. Neměl sílu běžet dál, ale nedovedl se ani
zastavit. Kdyby měl před sebou cílovou pásku a jezdce v sedle,
kdyby měl v zádech hořící prérii, měl by jeho běh smysl, ale on však
stále bloudil v kruhu, vrávoral, běžel stále dál
nepravidelným, nejistým krokem a pořád
v kruhu. Patřil k Sedmé kavalerii, a snad jen
proto zůstal, i když už žádná Sedmá kavalerie
nebyla. Tancoval na té čáře kolem bojiště pořád
dokola. Bál se dovnitř kruhu, tam byla smrt. Bál
se utéci z kruhu ven, tam nebyla Sedmá
kavalerie. Když přišli další američtí vojáci na
Little Big Horn později, bylo už dávno po bitvě,
našli zde již jen tohoto
koně a zdálo se jim,
že je snad šílený.
Šílený kůň …
Není to zvláštní? Kdysi dávno odešel
mladý Ogallala snad do BlackHills, snad do
nějakých jiných indiánských hor, aby tam
snil svůj osudový sen, a zdálo se mu tenkrát
o koni, který se nějak podivně choval,
Památník na místě zabití
jako kdyby zešílel. Snad se mu zdálo ještě
Šíleného Koně
něco jiného, ale tenhle sen si zapamatoval
a začal mu přisuzovat nějaký tajemný význam už tenkrát, když ještě
žádný význam neměl. Od té chvíle nosil indiánské jméno Šílený kůň.
A potom, mnohem později,
se stal náčelníkem a bojoval
proti generálu Custerovi
a vyhrál. Na přízračném,
opuštěném bojišti zůstal jen
šílený kůň. Třeba to nic
neznamená, třeba je to jenom
náhoda.
4
Kamenná krev Dakotů.
„Kolem krku mu visel trojitý
náhrdelník
z vzácných
trofejí,
z medvědích drápů. Takové nezvyklé
bohatství trofejí udivovalo na první
pohled. Kolem krku se kolébala také
podobná dýmka, jako měl jeho druh,
a nevelký nericínový váček. Bronzově
hnědá kůže v odlesku plamenů krbu se matně leskla a tmavé, jakoby
sametové oči, laskavé i přísné, vlídné i uměřené, pozorovaly bystře
okolí, aniž přitom muž pohnul brvou.“
Karel May – Černý mustang
V jedné věci se slavný spisovatel Karel May dozajista mýlil.
Jak jsem jako kluk rád čítával Winnetoua, tak se mi zdálo divné,
že nosil dýmku přivázanou vedle nericínového váčku na krku.
Mnohokrát jsem to s kamarády v našem indiánském klubu zkoušel,
a dýmka mi pořád a pořád padala, nebo se mi dokonce při našich
klukovských válkách zlomila její troubel. Dnes už vím nejen to, jak ji
Winnetou nosil, ale také kam by si došel pro dýmkový kámen, kdyby
býval žil …
Nedaleko hranic s Jižní Dakotou, ve státě Minnesota
v městečku zvaném Pipestone, leží nejznámější lom na dýmkový
kámen v USA. Indiáni zde odpradávna dobývají ze země kámen,
z něhož se vyrábějí dýmky. Nerost dostal jméno po Georgeovi
Catlinovi, jednom z nejznámějších malířů, co se kdy toulal se štětcem
a barvami po indiánských prériích – jeho název zní catlinit. Je to rudý
mastek, který se dá opracovávat pilkou na železo, rašplí a nožem.
Za starých časů Indiáni samozřejmě dýmky vrtaly lukem a dříkem,
podobným, jaké se používalo při rozdělávání ohně. Celou dýmku
potom vyřezali nožem a brousili jí pískovcem. Dnes k tomu ovšem
používají moderní nástroje.
Byl jsem strašně zvědavý, jak takový lom vypadá. Krajina se
mi nezdála moc romantická – rovina, jako někde u Mělníka, samé
5
kukuřičné pole, tam, kde dříve byly nedozírné pláně s bizony
a mustangy, jsou dnes bílí farmáři se svými ranči.
Samotný lom mě překvapil tím, jak je malý. Na obrazech
z minulého století vypadá poněkud impozantněji. Bude to nejspíše
tím, že kdysi nebyl tak zarostlý stromy a křovím. To samé známe
přeci i z našich hradů …
Kámen zde dobývá několik
Soluxů, kteří v malém muzeu s dílnou
vyrábějí dýmky. Ceny se pohybují od
dvaceti do dvou set amerických
dolarů. Dnes si sem pro ně může
každý Indián dojet, nebo si může
podle katalogu nechat dýmku poslat
až domů. V dávných dobách chodili
mystičtí válečníci Plání pro kámen ze
vzdálenosti tisíce kilometrů. Lom byl
posvátný. Indiáni věřili, že kámen je rudý jako jejich krev. Právo
dolovat zde kámen měly všechny kmeny. Kolem roku 1850 však lom
obsadili Siouxové a kromě krátkého období, kdy po indiánských
válkách převzali správu nad ním bílí, profitují z těžby kamene
a výroby dýmek siouxské kmeny dodnes.
Správná dýmka byla nejčastěji ve tvaru obráceného T.
Siouxové – Oblakové jí říkali čannunpa. Hlavičku dýmky nazývali
pahu, troubel ihupa. Náustek se jmenoval okape. Spoj mezi hlavičkou
a troubelí se nazývá oagle.
Kromě dýmky ve tvaru obráceného T se ještě používaly
dýmky figurální – s motivem bizona, orla, nebo mytologických
postav ve tvaru L. Těm se říkalo domácí, nebo také ženská dýmka.
Dýmky se nenosili na krku, jak se domníval Karel May, ale ve
speciálním vaku, kterému se říkalo čantojuha. Tento vak byl vyšit
korálky a ursoními ostny. Indiáni nechávali ve vaku dýmku vždy
rozloženou, zvlášť troubel a hlavičku. Teprve složená dýmka měla
svou moc.
6
Troubel se vyráběla nejčastěji z jasanu. Buď se z mladého
kmínku vyrazila dužnina, nebo se rozštípl, jádro se vydlabalo a dva
kusy se k sobě slepily. Troubele byly krásně vyřezávané, zdobené
korálky, nebo omotávané ostny ureina amerického. Často se na nich
objevoval motiv pavouka, jelena, želvy nebo ještěrky.
Obyčejná dýmka na kouření byla malá a málo zdobená.
Slavnostní dýmky, dýmky obřadní a slavných náčelníků, nebo
medicinmanů byly někdy velice
výstavní. Bohatě zdobené hermelínem
z hranostaje, se závěsy z orlích per,
s celými hlavami dravých ptáků a bohatě
omotané korálky nebo ostny.
Dýmka hrála v životě Indiána
velkou roli. Byla nástrojem spojení
s Velkým Duchem – Wakan Tankou.
Některé zvlášť posvátné dýmky se používali k věštění, k uzdravování
nemocných a k nejrůznějším obřadům. Dýmkou se rovněž zahajovala
důležitá sezení v indiánských táborech. Vážený muž v zadní části
týpí nacpal dýmku tabákem. Držela se vždy v levé ruce. Potom ji
některý z přítomných připálil uhlíkem ve speciálních dřevěných
kleštích, nebo připravenou třískou. Majitel dýmky nabídl kouř čtyřem
světovým stranám, matce zemi a Velkému Duchu, a pak dýmka
kolovala až k poslednímu zájemci, vždy jen doleva. Na zpáteční cestě
se nekouřila, jen se podala majiteli. Nikdy v týpí nekolovala přes
vchod.
Indiáni si dýmek velice vážili. Věřili, že v kamenu se ukrývá
maso a krev lidí, kteří zahynuli při potopě světa. Kdo zalhal při
kouření dýmky nebo porušil slib, který při kouření dal, tomu to
přineslo, vždy podle tvrzení Indiánů smůlu. Dýmka, která byla
znesvěcena, se pohřbila do země, aby se vrátila k předkům.
Indiánská Asociace výrobců dýmek v Pipestone dnes dodává
dýmky do mnoha prodejen po celých Spojených státech. Jsou
ozdobami skautských kluboven i tamějších domácností. Indiáni se
však k dýmkám i v obchodě koupeným chovají s velikou úctou.
7
Horké novinky z naší smečky.
835. schůzka – 18. ledna 2012. Sešli
jsme se v klubovně, pozdravili se a
zahájili schůzku pokřiky šestek. Potom
jsme šli do obory, kde jsme hráli hry.
Pak jsme si v klubovně dali svačinu.
Kontrolovali jsme si deníky, stezku a
KPZ. Vyráběli jsme kartičky na příští
akci – 43. ročník Zimní přechod Brd.
Také jsme četli z kroniky a zpívali. Rozloučili jsme se pokřikem
smečky.
Zapsala: Veny
87. brigáda – 27. ledna. Po delší době je nás poskrovnu. Přichází:
Raketák, Šipka, Smíšek, Johny, Marek a Jakub. Nosíme opět dřevo.
Zásobu máme již dostatečnou a tak se v hangáru roztápí kamínka
a pouštíme se do opékání brambor. Zvládneme tím zároveň pár věcí
najednou. Naučíme se trošku zacházet s nožem, krájet brambory
na plátky, udržovat oheň v kamnech a trošku kuchtit. Dohodli jsme
se, že na každé brigádě si uděláme k svačině něco jiného. Příště jsou
na řadě kuřecí křídla.
Zapsal: Kamil
837. akce – Zimní přechod Brd – 28. ledna 2012. Vstali jsme brzy
z rána, a i když byl velký chlad, každý z nás vyráží na vlakové
nádraží v Satanicích, kde máme sraz. Mezitím co čekáme na příjezd
vláčku, začíná svými paprsky slunce prořezávat oblohu. Nastupujeme
do vlaku a přemisťujeme se na Hlavní vlakové nádraží. Zde máme
dost času na přestup a tak hrajeme hry. Mezitím se nádraží zaplňuje
různými oddíly a skupinami skautů a skautek. Vzhledem k tomu, že
v dnešním skautu kroj už nic neznamená, je velice těžké rozpoznat,
kdo je účastník akce a kdo náhodný turista. Všichni se hrneme
k vlaku, směr Mníšek pod Brdy. Máme veliké štěstí (štěstí přeje
připraveným) a z původně nevýhodné pozice, jsme vybojovali
poměrně slušná místa. Nebýt skupinky starších turistů a pána, který
značně zahušťoval vzduch ve vagonu, jelo by se docela pěkně.
8
V Mníšku
pod
Brdy
vylézáme a vyrážíme směrem na
Kytínskou
louku.
V Mníšku
u kostela tradičně odpočíváme
a posilňujeme se na další pochod.
Cestou potkáváme menší či větší
skupinky pravděpodobných skautů,
mijí nás lidé mladší, ale i starší,
oblečení
v maskáčích
všech
možných armád světa, manžestrákách i džínách. Kde jsou ty časy,
kdy hrdost na skautský kroj a jednotnou ústroj něco znamenala. Sem
tam se minul skautský znak, jinak se spíše jednalo o shluk školních
výletů, čundráků a gerilových teroristů.
Došli jsme na Kytínskou louku, kde začal opravdu velký
obchod. Vytáhli jsme své, a teď mohu sebevědomě říci, krásné
kartičky (brděnky) a začali jsme měnit. Času máme velice málo a tak
se do vyměňování pouštíme opravdu s vervou. Během půl hodiny má
každý z nás veškeré zásoby kartiček spotřebovány a můžeme jen
litovat toho, že jsme si jich nevyrobili dvakrát tolik.
Poslední zbytečky měníme cestou do Řevnic. Vzhledem
k tomu, že se nám z louky nechtělo a cestou jsme dvakrát zaváhali ve
směru, měli jsme co dělat a tak jsme nasadili smrtelné tempo. Mnozí
z nás si museli sáhnout až na samé dno svých sil. Trošku nás ještě
příjemně pozdrželi historičtí Českoslovenští vojáci (kluci z KVH
Gardekorps) s kterými jsme se vyfotografovali. Za vynaloženou
námahu Pavel zakoupil klukům v Řevnicích nanuka Míšu. Domů se
vracíme luxusním pantografem
City Elefant přes Hlavní vlakové
nádraží,
kde
si
stíháme
prohlédnout sochu věnovanou Siru
Nicholasu Georgi Wintovi. Domů
do Satalic přijíždíme přesně na
čas.
Zapsal: Rakeťák
9
Poděkování:
Pavlu Suchanovi - za pomoc na akci zimní
přechod Brd, nafocení této akce, vytvoření plakátu
k akci Operace Anthropoid, vytvoření plakátu na
XIV. ročník závodu S.V.O.R.
Stanislavu Jáně za vynikající aktualizaci naší
webové stránky.
Martinu Zemanovi za barevné okopírování
Vontovek.
Pavlu Beránkovi za cenné rady.
Jaroslavu Kalašovi za zajištění masa na skautskou zabijačku.
10
Plán na měsíc březen 2012.
7. března – 843. schůzka – zahájení,
četba kroniky, hry, soutěže, NS, I. stupeň,
zpěv, příprava na S.V.O.R., první pomoc,
úklid, vyhodnocení.
11. března – 844. Divadelní představení
– O Zuzance, které patřil celý svět.
Zahájení v 15.00 hodin v klubovně
vodních skautů ve Kbelích. Přijď
s předstihem, abys nevyrušoval. Nezapomeň na kroj!!!
14. března – 845. schůzka – zahájení, četba kroniky, zpěv, hry,
soutěže, NS, první pomoc, I. stupeň, úklid, vyhodnocení
17. března – 846. akce – XIV. ročník závodu S.V.O.R. (chůze po
slepu, hod na cíl, šplh na strom, provazová lávka, zálesácké
značky,atd.).
21. března – 847. schůzka – zahájení, četba kroniky, zpěv, hry,
soutěže, NS, I. stupeň, první pomoc, práce s batohem, úklid,
vyhodnocení.
23. - 25. března – 848. akce – výprava do Světlé nad Sázavou Více
podrobností na webu a mailem rodičům (odjezd, příjezd, cena,
potraviny, atd). Ubytování v klubovně zdejších Junáků.
28. března – 849.
schůzka – vyhodnocení
měsíční
činnosti.
Na schůzku přijď v kroji
(zelené kalhoty, opasek,
zelené tričko, zelenou
kšiltovku, zelenou bundu.
Nezapomeň
na
žákovskou knížku!
11
Schůzky šestek se konají každou středu od 15.00 – 17.00
hodin. Nezapomeň na: Deník (obalený a dopsaný), Vlčáckou stezku
(obalenou a poctivě doplňovanou), psací potřebu, zpěvník, švihadlo a
předůležitou svačinu na doplnění energie
Na schůzky zásadně chodíme včas. Je to dokonce výsada
králů!
Každý pátek máme brigádu (16.00 – 18.00 hodin). Pro případ
se na každé schůzce upřesní. Nezapomeň na pracovní oblečení.
Členský měsíční příspěvek nezapomeň zaplatit nejpozději do
první schůzky v novém měsíci.
Pokud budete mít nedostatek informací o naší činnosti,
popřípadě budete s něčím nespokojeni, neváhejte a obraťte se na
vůdce oddílu.
Kontakty: mob. tel. č.: + 420 607 113 080
Mail: kamil.podlaha @ seznam.cz
Web: www.skaut-satalice.cz
Pokud selžou i tyto možnosti, tak jedině …
12
Válečný tomahawk (putovní cena).
Držitelé tohoto nejvyššího ocenění v naší vlčácké smečce
v nejlepším měsíčním bodování.
2011
Září - Kryštof Jáně – Rumcajs
Říjen - Kryštof Jáně - Rumcajs
Listopad – Štěpán Suchan – Rakeťák
Prosinec - Štěpán Suchan - Rakeťák
2012
Leden - Štěpán Suchan - Rakeťák
13
BŘEZEN
14
15
Zpravodaj „VPŘED“ vydává SKAUT – S.S.V.
Praha 9, pro členy 1. smečky „Vpřed“ Satalice a dále
i pro rodiče, přátele a všechny ty, kteří nás mají rádi
a drží nám palce!!!
Připravuje vůdce oddílu Kamil Podlaha
Technická spolupráce: Pavel Suchan
Toto číslo 3 (200)/2012 vyšlo 22. února 2012
Adresa: SKAUT – S.S.V., U Obory 15, 190 15 Praha 9 – Satalice
www.skaut-satalice.cz
16