archeologicky vyzkum v praze v letech 2005–2006

Transkript

Pražský sborník historický 35, 2007, s. 301-376
ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM
V PRAZE
V LETECH 2005 – 2006
Zdeněk Dragoun a kolektiv
Archeologický výzkum v Praze v uvedených letech probíhal jednak ve znamení
dokončování velkých výzkumů uplynulého období (Náměstí Republiky a Karmelitská ulice),
jednak dalšími překvapivými objevy v historickém jádru. Rozsahem nevelká, nálezy ovšem
výjimečná byla akce v areálu Matematicko – fyzikální fakulty UK v bývalém jezuitském
profesním domě u sv. Mikuláše na Malostranském náměstí, kde byla odkryta loď rotundy sv.
Václava včetně torza podlahy z románských reliéfních dlaždic. Náročná nálezová situace
dovoluje uvažovat o existenci starší zděné fáze kostela případně o delší tradici zdejšího
kultovního místa. Výjimečná je v této souvislosti i skutečnost, že zájemce o detailnější
informace je možné odkázat na předběžnou publikaci výsledků výzkumu (Jarmila Čiháková Martin Müller, Zpráva o nálezu rotundy sv. Václava na Malostranském náměstí v Praze.
Zprávy památkové péče 66, 2006, 100-116). Odkryté torzo stavby bude prezentováno
veřejnosti, podobně jako již je torzo gotického presbytáře kostela sv. Máří Magdalény
v Karmelitské ulici v areálu hotelu Mandarin.
Druhým rozsáhlým výzkumem bylo zkoumání areálu v ulici Na Slupi na samém
okraji pražského historického jádra v přímém dotyku s hradbou Nového Města pražského.
Kromě celkem očekávaných projevů raně středověkého osídlení ve vyšehradském podhradí,
byť s celkem překvapivými doklady neželezné metalurgické produkce a snad i tavby stříbra
byly odkryty na terase na nivou Botiče nečekané funerální lokality – nevelká laténská (7
hrobů) a část patrně větší raně středověké. Upozornit je rovněž na místě na výzkum v Týnské
uličce, který přinesl další odkrytí nevelkých pozůstatků románské obytné architektury (ať již
se jedná o kvádříkovou zeď domu nebo ohradní zeď areálu). Nový pohled na vývoj osídlení a
zástavby v kontaktu s břehem Vltavy přinesl výzkum v Novomlýnské ulici, ze Štěpánské
ulice na Novém Městě pak pochází archeologicky odkrytý skutečný poklad více než 2 000
mincí 15. století. Na samých hranicích Velké Prahy a na samém konci sledovaného období
(říjen – prosinec 2006) dovolila unikátně mírná zima překvapivé odhalení velmi dobře
zachovaných reliktů třeboradické tvrze, jejíž přítomnost v této části katastru neavizovaly
žádné terénní prvky. Po dlouhém období neproběhla rozsáhlejší stavební akce, provázená
archeologickým výzkumem, na Vyšehradě.
Ani v dalších letech se zřejmě neubráníme přelévání informací o zahájených
výzkumech do dalšího dvouletého období. Zjišťovací sondy tak byly již realizovány v areálu
chystaného hotelu, zasahujícího do kláštera malostranských augustiniánů u sv. Tomáše, hlavní
sezóny proběhne již v roce 2007. Výzkum byl měl přinést důležité informace vztahující se
k malostranskému přemyslovskému opevnění a jeho odkryté pozůstatky by rovněž měly
zůstat zachovány, případně prezentovány veřejnosti.
Změn, vrcholících v roce 2006, doznala i organizace archeologické práce v Praze.
Stále vzrůstá počet nestátních archeologických organizací, vesměs ve formě obecně
prospěšných společností, které získávají oprávnění k provádění archeologických výzkumů
v pražském teritoriu, ať již jsou speciálně pro činnost v Praze zakládány nebo sem svoji
aktivitu rozšiřují. Vedle již několik let působícího Archeosu začíná tak v Praze působit
Západočeský institut památek (ZIP), nově vznikly společnosti Labrys a ArcheoPro. Poslední
dvě jmenované pracují v součinnosti s Muzeem hlavního města Prahy, které své terénní
aktivity výrazně omezilo ve prospěch činností muzejních, tedy především inventarizace a
katalogizace archeologických sbírek. Rovněž vzhledem ke změnám ve vedení Ústavu
archeologické památkové péče středních Čech i základních podmínek jeho činnosti bude
zřejmě nutné nově definovat rozsahy a oblasti činnosti jednotlivých archeologických
organizací v rámci Prahy.
Přes každoročně očekávaný pokles stavebních aktivit a tedy i je provázejících
archeologických výzkumů se tento nedostavuje. Počet výzkumů v jednotlivých částech
pražského historického jádra sice kolísá, ale nikoli v širokém rozpětí a sledování počtu akcí
nevykazuje stále ještě sledovatelný posun od centra do okrajovějších částí. Uvidíme, jak se
tento trend bude vyvíjet nadále.
Zdeněk Dragoun
PRAHA 1 - PRAŽSKÝ HRAD
Bažantnice
Výzkum v prostoru Bažantnice na severním předpolí Hradu byl proveden v červenci srpnu 2006 v ploše projektovaného parkoviště (č. parc. 433/2). Celkem bylo prozkoumáno 24
sond o rozměrech 2 x 2 m.Výzkumem byly zachyceny navážkové horizonty datovatelné
nejhlouběji do novověkého období, které vyrovnávaly sklon podloží na sever a západ.
Nejdůležitějším dochovaným objektem byla do podloží zahloubená hrobová jáma, která je
datovatelná keramikou ve výplni do období kultury se šňůrovou keramikou. Podařilo se také
identifikovat část vybavení hospodářského areálu známého z písemných pramenů: odtok vody
z rudolfínského rybníka nacházejícího se západně od zkoumané plochy ve formě žlábkových
objektů; dřevěný vodovod; žlábky menších rozměrů, které je možné hypoteticky spojit
s doklady o existenci vinic v této oblasti ve středověku a začátkem novověku.
Katarína Chlustíková – Josef Matiášek, ARÚ AV ČR
Jižní křídlo
V roce 2006 proběhla výměna topného kanálu v nepodsklepeném suterénu jižního křídla
(místnosti Archivu Pražského hradu). Liniový výkop vedl podél jižní obvodové zdi budovy,
v pásu mezi románskou a předpokládanou gotickou hradbou jižního opevnění Hradu. Zemní
práce omezené pouze na rozšíření starého výkopu narušily převážně souvrství násypů
uložených zároveň s budováním jižního křídla (kolem r. 1643). Nástup starších
archeologických sekvencí, jichž se výzkum okrajově dotkl, zahájil upravený povrch terénu
parkánu (ušlapaná hliněná vrstva, místy zalitá maltou) zakrývající souvrství navážek ze 16.
století. Objev torza podlahy ze čtvercových nepolévaných dlaždic v jedné ze sond bychom
mohli dát do spojitosti s blízkým nálezem nároží neznámého zděného objektu s dochovanou
vnitřní omítkou. Podobná, zatím nedatovaná architektura nalézající se při gotické hradbě byla
již dříve odkryta v jižních zahradách Pražského hradu. Průběh gotické parkánové hradby
nebyl uspokojivě ověřen. Zdokumentována byla také půlkruhová věžice při románské hradbě
v západní části prostoru, která byla během stavby zpřístupněna.
Iva Herichová, ARÚ AV ČR
Vikářská ulice čp 39/IV - Vikárka
V souvislosti s rekonstrukcí restauračního komplexu došlo během ledna a února 2006
k záchrannému výzkumu. Většina zemních prací se pohybovala v terénech zničených během
rekonstrukce na počátku 70. let 20. století. V některých případech stavba pokládala
inženýrské sítě těsně nad povrch nerecentních terénů. Ve východní části traktu byla pod
omítkou znovu odhalena dosud funkční románská zeď, která byla následně restaurována.
V suterénních prostorách byla vykopána sonda o půdorysných rozměrech 2,3 x 1,55 m a
hloubce 2 m. Na samotném dnu pod vrstvou novověkých a raně novověkých suťových
zavážek se objevila původní valounová renesanční dlažba sklepení.
Josef Matiášek, ARÚ AV ČR
PRAHA 1 - HRADČANY
Hradčanské náměstí čp. 186/IV – Salmovský palác
V roce 2005 pokračoval výzkum v souvislosti s rekonstrukcí Schwarzenberského
paláce (čp. 185/IV) a Salmovského paláce pro potřeby Národní galerie. Kontroverzní projekt
zřízení zahloubeného suterénu pod dvorem mezi oběma paláci vedl k vyhloubení 4
zjišťovacích sond (každá o rozměrech 3 x 3 m) s cílem ověřit předpokládanou existenci
cenných archeologických terénů.
Podložím ve všech sondách jsou zjílovatělé svahoviny (v hloubce asi 1 m), na které
nasedá původní půdní horizont o mocnosti až 50 cm. Nejlépe se uchoval v sondě situované
bezprostředně u ohradní zdi, oddělující dvůr od Hradčanského náměstí. Na půdní horizont
nasedá sídlištní souvrství o mocnosti až 30 cm, datovatelné do 10. století (starší varianty
keramiky s kalichovitou profilací okraje). Jeho součástí jsou čtyři jámy neurčitelné primární
funkce a jedna pec. V sousedství pece byl registrován trám dřevěné stavby a nelze
jednoznačně určit, zda se pec nacházela v interiéru nebo mimo zmíněnou stavbu. Doklady
dalšího vývoje jsou dochovány nerovnoměrně. V jedné ze sond byl zjištěn fragment souvrství
ze 13. století, do něhož se zahluboval objekt, jehož jediná dochovaná stěna byla obložena
kamennou plentou. Následovaly úrovně úprav povrchu v podobě štětování ze 16. století nebo
valounové dlažby, zřízené po postavení Salmovského paláce po roce 1810.
Složitější situace byla zjištěna hlouběji na parcele. Na podloží, pravděpodobně uměle
snížené, nasedalo souvrství smetištích a odpadových vrstev s nálezy 13.-15. století,
prokládaných úpravami povrchu v podobě různě kvalitních štětů. Do souvrství byl zahlouben
základ zdi, nejspíš průčelní stěna stavby, orientovaná do Hradčanského náměstí. Zdivo
vykazovalo nejméně tři fáze. Stavba pravděpodobně zanikla v souvislosti s požárem v roce
1541. Následující vývoj je již spojen s existencí Salmovského paláce.
Zjišťovací sondáž potvrdila existenci významných archeologických terénů. V dalším
jednání s investorem se podařilo na základě této skutečnosti rozsah projektovaného suterénu
výrazně omezit.
V roce 2006 pokračovaly archeologické práce v areálu paláce záchranným výzkumem
v ploše strojovny chlazení, umístěné v zahradě ve svahu na jižní straně paláce (tj. nad ulici Ke
Hradu). Podložím je v uvedeném místě skála, svažující se směrem k jihu (u základu
Salmovského paláce v hloubce 1,3 m od současného povrchu, u jižního konce sondy
v hloubce 3,3 m od současného povrchu, tj. v intervalu 251,0-248,67 m n.m.). Na podloží
bylo zjištěno sídlištní (smetištní) souvrství a destrukce opukových kamenů, datované do 15.16. století. Do tohoto souvrství byla založena zeď z opukových kamenů na maltu ve směru
sever-jih, která byla stratigraficky starší než základ Salmovského paláce. Na jižní konec této
zdi navazovalo zdivo ve směru východ-západ, také z opukových kamenů na maltu, které
směřovalo k jihovýchodnímu nároží sousedního Schwarzenberského paláce.
Nejpravděpodobněji se jedná o ohradní zeď zadní (jižní) části pozemku jednoho z domů,
stojících na místě Salmovského paláce. Z celkové dispozice je zřejmé, že parcely těchto
staveb končily v úrovni jižního průčelí Schwarzenberského paláce.
Další vývoj je již spojen s existencí Salmovského paláce (tj. po roce 1810) a zahradní
úpravou prostoru, charakterizovanou navážkou zahradní zeminy. Do ní byla částečně
zahloubena stavba, využívající obě výše uvedené zdi. V jihozápadní rohu této stavby stálo
otopné zařízení (pec ?) z cihel se dvěma kanálky na odvod spalin (?), jeden směrem k západu
a druhý směrem k východu. Tato zahradní stavba ještě v 19. století zanikla a nahradily jí
nejméně dvě úrovně parkových úprav (fragmenty cestiček a záhonových obrub z 19.-20.
století – úroveň povrchu 251,6-252,2 m n.m.). Podél jižní zdi zahrady byl vydlážděn
odvodňovací rigol.
Jan Frolík, ARÚ AV ČR
Loretánská ulice čp. 180/IV a 314/IV - Trauttmansdorffský palác
Rozsáhlý areál paláce má být podroben rekonstrukci, jejíž součástí má být také zřízení
rozsáhlého zázemí v nově hloubených suterénech. Za účelem získání základní představy o
kvalitě a míře dochování archeologických terénu bylo v říjnu a listopadu 2006 položeno
celkem 10 zjišťovacích sond (4 na východním nádvoří, 5 na západním nádvoří a 1 na
severním nádvoří).
V sondě v severozápadním rohu východního nádvoří byla jako nejníže zjištěná situace
zkoumána zdiva stavby, ohořelé při požáru v r. 1541. Po tomto požáru byla stavba znovu
omítnuta a používána. Vlastní interiér se nacházel pod stojícím křídlem paláce. Po zániku
stavby (17. stol. ?) byla zdiva protnuta cihlovou kanalizační štolou (18. stol.). Mladší dlažba
pochází z doby úpravy objektu na donucovací pracovnu, tj. po r. 1830. V sondě nebylo
dosaženo geologické podloží.
Sonda uprostřed východního nádvoří zjistila část suterénu se zdmi ohořelými při
požáru 1541. Na podlaze bylo dokumentováno ohniště a dvě jamky po kůlech. Stavba byla
opravena, ale zanikla během pokročilého 16. století. Další úrovně souvisí s úpravami nádvoří
v 17.-18. století a překryla je vrstva stavební destrukce, která vznikla při úpravě objektu po
roce 1830. Do téže doby patří i dlažba, která stratigrafii uzavírá. V sondě nebylo dosaženo
geologické podloží.
V sondě severně od předchozí byly do hloubky cca 2 m dokumentovány stavební
destrukce z úpravy objektu po r. 1830. Destrukce překryla cihlový kanálek pro dřevěné
vodovodní potrubí a úpravu plochy nádvoří ve formě nekvalitního štětování z přelomu 16. a
17. století. V sondě nebylo dosaženo geologické podloží.
Sonda v zahloubené části východního nádvoří zjistila v hloubce 1,3 m zjílovatělé
podloží, pravděpodobně uměle upravené či snížené, na které nasedaly raně středověké vrstvy
o mocnosti cca 0,5 m. Další vývoj charakterizují dvě úrovně valounových dlažeb z období
16.-18. století a zbytek zděného trativodu. Další zásah představovala cihlová kanalizační štola
z 18. století, velmi pravděpodobně totožná se štolou ze sondy v severozápadním rohu nádvoří.
Výkop pro štolu a současný povrch tvořila valounová dlažba z úprav po roce 1830.
Sonda na západním nádvoří u východní nádvorní zdi zachytila ve spodní části souvrství
vrstvy planýrek, předběžně datované do 15. - 16. století s hojnou příměsí raně středověkého
materiálu (10.-11. století). Překrývalo je souvrství stavebních destrukcí (po r. 1830), do nichž
bylo zahloubeno zdivo křídla, lemujícího nádvoří z východní strany. Stratigrafii uzavírá
valounová dlažby (datovaná po r. 1830). Geologické podloží nebylo dosaženo.
Sonda uprostřed západního nádvoří obsahovala. převážně vrstvy planýrek stejného
charakteru jako v sondě předchozí. Překrývala je valounová dlažba komunikace ve směru
východ-západ. Následovalo souvrství planýrek z doby po r. 1830, uzavřené shora stejně
starou valounovou dlažbou. Geologické podloží nebylo dosaženo.
V sondě uprostřed západního nádvoří tvořila podloží zjílovatělá skála v hloubce cca
1,6 m od povrchu. Nasedala na něj mohutná destrukce z opukových kamenů a jílu (10. a 11.
století). Porušena byla hlubokým objektem, vyplněným vrstvami planýrek (podobných
planýrkám v předchozích sondách). Do nich byl zapuštěn pilíř z opuky a cihel, zděný na
maltu, kterému výškově odpovídala valounová dlažba. Podle porovnání s plánem z r. 1830 se
jedná o část zaniklé zahradní architektury. Horní část stratigrafie tvoří planýrky z doby po r.
1830 a stejně stará valounová dlažba.
Další sonda byla vyměřena na západním nádvoří, v rohu mezi východním křídlem
Trauttmansdorffského paláce a křídlem s kaplí. V jižní části sondy bylo zjištěno zjílovatělé
podloží v hloubce cca 0,4 m pod současným povrchem. V severní části sondy bylo
registrováno několik úrovní nádvoří z období 16.-17. století. Stratigrafii uzavírala zčásti
dochovaná dlažba z doby po r. 1830 a novodobá jáma (19. -20. století ?).
V sondě v zákoutí mezi jižním křídlem paláce a přilehlou přístavbou ve směru sever-jih
se zjílovitělé podloží nacházelo bezprostředně pod dlažbou z r. 1830. Do něj byl zahlouben
jámový objekt nejasného účelu ze 16. - 17. století. V této sondě je zřetelné, že terén byl
druhotně snížen při úpravách po roce 1830.
Poslední sonda na severním dvorku zastihla jako nejstarší vrstvy terény ze 16. století,
překryté dlažbou z keramických dlaždic (pravděpodobně interiér stavby). Keramická dlažba
byla porušena pilířem, s nímž souvisí valounová dlažba (součást zahradní úpravy ?).Vše
překrývala planýrka z doby po r. 1830, překrytá nejprve dlažbou z cihel a kamenů. Souvrství
uzavíraly planýrky z 19.-20. století. V sondě nebylo dosaženo geologické podloží.
Sondáž zjistila, že základní etapy osídlení náleží 10.-11. století, úpravám po r. 1541 a po
r. 1830. Základní výškové rozdělení, tj. vytvoření víceméně rovné plochy, převyšující
v severní části okolní terén o výšku jednoho podlaží, je již dílem renesance. Přestavba po
roce 1830 dosažené úrovně víceméně respektovala, terén byl snížen pouze v samotném
objektu paláce (jižní část areálu). Zjišťovací sondáž prokázala, že bude nezbytné usilovat o
minimalizaci stavebních zásahů pod úroveň stávajících terénů.
Loretánská ulice čp. 181/IV - Martinický palác
V roce 2005 proběhl výzkum v souvislosti s budováním odvlhčovacího kanálu podél
vnější strany obvodového zdiva jihozápadního nároží objektu čp. 68/IV. Výkop o celkové
délce téměř 30 m probíhal jak v otevřených nádvorních, tak v zastavěných částech areálu.
Sondáž byla ukončena v požadované úrovni 4 m pod současným povrchem. Intaktní podloží
tvořil půdní typ vyvinutý na sprašových hlínách. Jeho povrch mírně se sklánějící
k severovýchodu byl zastižen v rozmezí 258,20 – 258,55 m n.m.
V celé skrývané ploše bylo zjištěno raně středověké osídlení doložené objekty
zahloubenými do podloží a 0,15 m mocnou sídlištní vrstvou, která je překrývala. Odkrytou
situaci můžeme zařadit do nejmladšího období raného středověku, výplň některých objektů
obsahovala nepočetný keramický materiál středohradištního období. Ze sídlištních objektů
obytného či výrobního charakteru byly zdokumentovány části tří větších jam, kůlové jámy a
jamky v jistém půdorysném uspořádání a dvě ohniště. Z vrstev výplně objektů ze sklonku
raného středověku bylo vyzdviženo několik fragmentů železné strusky. Odkrytá nálezová
situace vypovídá o tom, že na přelomu raného a vrcholného středověku byla plocha
intenzivně využívaná.
Sídlištní vrstva překrývající zahloubené objekty ve východní části zkoumaného prostoru
již obsahovala zlomky keramiky počátku vrcholného středověku. Do tohoto období klademe
vznik prvních kamenných objektů vybudovaných na městišti čp. 68/IV, jejichž fragmenty
byly také během výzkumu odkryty. Některé z nich jsou součástí stojící architektury.
Nejstarším zděným objektem je opukové zdivo severojižního směru, které rozdělovalo
zkoumaný prostor na dvě samostatně se vyvíjející části. Po východní straně zdi se během
středověku uložilo cca 0,7 m mocné souvrství ukončené kamennou dlažbou. Dlažba byla
porušena novější zástavbou představovanou dvojicí pravoúhle provázaných zdí, které spolu se
starší uzavíraly místnost. Stavba byla poškozena požárem (1541 nebo 1606), jehož stopy se
dochovaly na samotném zdivu. Obnova místnosti byla spojená s omítnutím stěn a položením
nové podlahy. V souvislosti se stavbou paláce a celkovým zvýšením venkovního terénu byla
místnost pravděpodobně v 1. polovině 18. stol. zčásti zasypána.
V západní části zkoumané plochy bylo raně středověké souvrství zakonzervováno
štětováním, doprovázeném již vrcholně středověkými nálezy. Nepřerušený sled
několikanásobně obnovovaných štětů zde pokračoval až do novověku. Zakončen byl kvalitní
křemencovou dlažbou, která zde existovala pravděpodobně až do požáru r. 1541. Nejmladší
sledovaný stratigrafický komplex představuje až 2 m mocné souvrství novověkých navážek.
Sekvence je charakteristická střídáním výrazně smetištních vrstev se stavebním odpadem.
Vrstvičky se zvýšeným obsahem zuhelnatělého dřeva zůstaly záznamem o dvou požárech,
které postihly Hradčany v letech 1541 a 1606. Novověké souvrství vydalo bohatý soubor
nálezů, z nichž vynikají zejména drobné předměty osobní potřeby (šperky, kovové součásti
oděvu, knižní kování, spony, přezky, pomůcky k textilní výrobě, kostěný hřeben, „kapesní„
sluneční hodiny, kamenný kadlub, hrací kuličky, asi 20 mincí, aj.). Nárůst terénu byl ukončen
s výstavbou paláce kolem r. 1700.
Iva Herichová, ARÚ AV ČR
Loretánské náměstí čp. 102/IV
Hlavním přínosem záchranného výzkumu probíhajícího v souvislosti s rekonstrukcí
objektu v letech 2005 – 2006 bylo prokázání raně středověkého osídlení v jižní části hlavního
nádvoří a získání severojižního řezu ostrožnou v sousedství Loretánského náměstí. Na
základě propojení řezů na hlavním nádvoří a severním dvorku lze rekonstruovat sklon
podloží: 272,75 – 273,00 m n. m. v jižní části hlavního nádvoří; 270,00 m n. m. na severním
dvorku. Nejstarší raně středověký horizont s 2 kůlovými jamkami byl překryt horizontem o
síle max. 20 cm tvořeným kyprými vrstvami. Jedna z nich obsahovala železný předmět,
několik zlomků keramiky (okraje s vnitřní prožlabenou linií, hřebenová i jednoduchá rytá
výzdoba) a zvířecích kostí. Uvedený soubor je možno rámcově datovat do 10. století, snad
spíše do jeho 1. poloviny. Celou situaci překrývá 40 cm mocná zelenošedá vrstva, která se
vyznačovala značnou homogenitou a ulehlostí. Ojedinělé nevýrazné zlomky keramiky
pocházejí z doby hradištní. Za pozornost stojí naprostá absence keramiky s kalichovitou či
zduřelou profilací okraje, která se nevyskytla ani v podobě sekundárně přemístěných nálezů.
Raně středověké situace byly na hlavním nádvoří převrstveny novověkými navážkami. Na
severním dvorku bylo dokumentováno novověké opukovo-cihlové zdivo a zdivo kanálku ve
směru západ-východ, dochovaný výsek původní dlažby před vstupem do sklepů pod
východním křídlem objektu a z opuky zděná studna, dodatečně zaklenutá cihlovou klenbou.
Ve výkopu při západní fasádě objektu orientované do Loretánského náměstí byly zjištěny
pouze navážky s novověkými až subrecentními nálezy.
Kateřina Tomková, ARÚ AV ČR
Kapucínská čp. 79/IV
V souvislosti s plánovanou rekonstrukcí barokního domu u Zlatého žaludu, včetně
přilehlého dvora a zahrady, byl v srpnu a září 2006 proveden zjišťovací výzkum. V místě
dvora byly terény odstraněny patrně již při stavbě samotné budovy (úroveň dvora je o cca 3 m
níže než zahrada), v sondě zde položené se proto nacházely pouze mělké recentní zásahy
ležící přímo na podloží. V sondě v zahradě se po odstranění zahradních horizontů objevilo
několik zavážkových vrstev, z nichž jedna pocházela pravděpodobně z destrukce některého
honosného renesančního hradčanského paláce (kusy sgrafitové omítky, zlomky mramorového
obložení atd.). U dna při východním profilu se nacházel zbytek sprašové návěje. V raně
novověkém objektu, který návěj porušoval, byla přítomna raně středověká keramika.
Úvoz čp. 163/IV
V rámci plánované rekonstrukce nevelkého renesančního domu byly provedeny na
dvorku a v přízemí domu tři sondy, které umožnily nahlédnout do terénních situací lokality.
Výzkum doložil, že stávající dům byl (v souladu s písemnými prameny) někdy okolo
poloviny 16. století postaven přímo na skalní podloží s tím, že jeho zdi byly založeny do
nehlubokých výkopů. Při výstavbě domu byly terén upraven tak, že byla odstraněna vrstva
svahové hlíny i svrchní poloha zvětralé skály. Středověké situace „in situ“ zachyceny nebyly.
K jejich odstranění došlo nejpozději stavbě dnešního domu. Nalezeno bylo pouze několik
vrcholně středověkých keramických zlomků v druhotném uložení. V zadní části domu byl
objeven systém minimálně 18 m dlouhých chodeb ve formě štol vysekaných do skalního
podloží a následně obezděných cihlami formátu 27 x 13,5 x 6 cm. Šířka chodeb byla okolo
0,8 m a výška až 1,9 m. Směřovaly k severu až k severovýchodu.
Tomasz Cymbalak - Jan Havrda, NPÚ HMP
PRAHA 1 - MALÁ STRANA
Jánská ulice čp. 317/III
Při rozsáhlé rekonstrukci domu byl prováděn od srpna 2005 do dubna 2006 výzkum,l
vyvolaný výkopy pro nové inženýrské sítě na dvoře budovy, výkopy pro statické zajištění
některých zdí domu, snížením úrovně podlah v přízemních místnostech v jihozápadním traktu
a vyhloubením jedné nové suterénní prostory v tomto traktu. Při hloubení sklepní prostory
pod východní místností jižního křídla domu byly dokumentovány novověké a pozdně
středověké navážky mocné až 2,6 m (227,50 – podlaha přízemí; 224,90 m n. m. – báze
souvrství novověkých navážek), tvořené heterogenními kamenitohlinitými vrstvami o
mocnostech 0,3 – 0,9 m. Některé vrstvy byly složeny z drobných úlomků až zrn břidlice.
Tento materiál byl získán při odtěžení svrchní partie skalního podloží na lokalitě nebo v její
blízkosti. Navážky byly narušeny několika funkčně neinterpretovatelnými objekty (jámami).
Na základě nálezů keramiky a mince (feniku pocházejícího z mohučské mincovny, raženého v
letech 1463 – 1484) je možné datovat vznik těchto navážek do období 2. poloviny 15. – 16.
století. Svrchní partie navážek byla narušena výkopy pro základové konstrukce zděné
z lomové opuky, pojené písčitou hlínou. Rozpoznány byly minimálně dvě stavební fáze. Tyto
zděné konstrukce vytvářely přibližně obdélnou dispozici o minimálních rozměrech 8,5 x 4 m,
orientovanou jako jihozápadní křídlo domu. Patrně se jednalo o základové zdi předchůdce
dnešní stavby. První písemná zmínka o zástavbě na parcele se objevuje v zápisech až k roku
1653, kdy je dům označen jako nuzný. Nedlouho poté došlo k jeho přestavbě, při níž byl dům
rozšířen a zvýšen na dvoupatrový, což je doloženo k roku 1680. Výstavbu objeveného
předchůdce dnešního domu můžeme pouze rámcově datovat do 16. – 1. poloviny 17. století.
K nejstarší zděné konstrukci patří jihovýchodní obvodová zeď domu, nevýrazně zahloubená
do podloží. Její základová spára kopíruje původní sklon svahu. Zeď byla vyzděna
z pravidelných řádků tvořených opukovými kvádříky. Dokumentováno bylo 11 řádků, v délce
13 m. Zdá se, že je stratigraficky starší než veškeré nadloží v sondě, ovšem v současném stavu
zpracování výzkumu není možné se odpovědně vyjádřit k jejímu stáří. Patrně se jedná o
ohradní zeď, která je vyobrazena i na nejstarších ikonografických pramenech této části Malé
Strany. Vrcholně středověká partie nadloží byla reprezentována nevysokým, 5 až 25 cm
vysokým souvrstvím s keramikou typickou pro 14. století, eventuálně 1. polovinu 15. století.
Při výzkumu nebyly zjištěny žádné raně středověké vrstvy či objekty. Současně je možné
konstatovat i velmi malý počet (cca 1% z celkového množství 515 zlomků) raně
středověkých keramických zlomků nalezených v mladších situacích. Někdy v průběhu 14.
století došlo na parcele k výrazným terénním zásahům, při kterých bylo odstraněno eventuální
raně středověké nadloží a i svrchní partie geologického podloží.
V jihovýchodním sklepě domu byly odstraněny svrchní partie svahových sedimentů až
na niveletu 224,9 – 225,5 m. Na dvoře domu, tj. v místech výše ve svahu, byly kromě
svahovin odstraněny i svrchní partie skalního podloží, a to na niveletu 224,60 m. Není zřejmé,
zda tyto výrazné terénní úpravy proběhly najednou a zda byly vyvolány stavbou jednoho či
několika domů nebo zda byl svah upravován bez návaznosti na stavební aktivitu (terasování
svahu pro vinice nebo zahrady). V průběhu rekonstrukce došlo též ke snižování dvora v jeho
východní části a k výkopům pro inženýrské sítě v jeho severní části. Při těchto pracích byly
odhaleny a zdokumentovány raně novověké a vrcholně středověké zděné konstrukce a
navážkové vrstvy. Pod současným povrchem dvora (kóta 227,36 m) se nalézalo souvrství
heterogenních navážek; vrstvy nebyly ukloněny po svahu, ale měly horizontální povrch. Toto
souvrství mělo ve východní polovině dvora mocnost 2 – 2,5 m. Jeho báze se nalézala na
niveletě 224,50 – 226,00 m. V severozápadním rohu dvora byla mocnost nadloží výrazně
menší. Pod 0,7 m mocným recentním a subrecentním souvrstvím se zde nalézala 0,6 m mocná
poloha raně novověkých a pozdně středověkých navážek či výplní objektů. Dle nálezu
keramiky je možné vznik tohoto souvrství datovat do 15. až 16. století, s tím, že ve
stratigraficky nejmladších vrstvách ve východní části dvora byly nalezeny fragmenty
keramiky datovatelné do století 17. Součástí tohoto horizontu byly i zděné konstrukce, které
popsal a vyhodnotil M. Kovář. Jednalo se o zděné konstrukce z lomové opuky jejichž pojivem
je hliněná malta, které náležejí renesanční či až raně barokní výstavbě. Struktura těchto zdiv
vytváří nároží stavby předcházející dnešní dům. Orientace starších zdiv je odlišná od
orientace dnešního objektu. Vrcholně středověké osídlení lokality bylo na dvoře domu
doloženo několika sídlištními (navážkovými?) vrstvami, které překryly superpozici
minimálně dvou objektů. Starší byl zahlouben z kóty 225,60 m a dno měl ve výšce cca 224,70
m a jeden z jeho rozměrů byl minimálně 4 m. Mladší nebyl pro větší hloubku vybrán celý.
K nejstarším situacím patřilo nepatrné torzo zdi z lomové opuky (kameny kladené na hlínu),
orientované odlišně než všechny ostatní zděné konstrukce na parcele. Dle nálezů keramiky je
možné tuto sídlištní aktivitu datovat do 14. století. Veškeré doklady staršího osídlení byly
odstraněny při zemních pracích ve 14. století, kdy došlo ke snižování terénu, při kterém byla
likvidována raně středověká partie nadloží i podložní svahové hlíny ležící na skalním podloží.
Jan Havrda, NPÚ HMP
Josefská čp. 28/III – augustiniánský klášter u sv. Tomáše
V lednu až dubnu 2006 proběhl výzkum vyvolaný výkopy pro kanalizaci v ambitu a
přilehlých prostorách, stavbou dojezdu výtahu v západním křídle kláštera a hloubením
základů pro přístavbu v jihozápadním rohu severozápadního dvora klášterního areálu.
V prostoru dnešní výtahové šachty byl pod 0,3 m mocnou konstrukcí podlahy (jejíž povrch je
na niveletě 192,46 m n. m.), objeven hřbitovní horizont. Celkem bylo v sondě o rozměrech
2,2 x 2 m a hloubce 1,7 m odhaleno 12 hrobů. Kostry s orientací východ - západ se nalézaly
ve výškovém intervalu 191,00 – 191,72 m, jejich hrobové jámy porušily vrstvy obsahující
množství drobných zlomků opuky a velkých kusů malty, tj. spjaté s intenzivní stavební
činností. Nejstarší vrstvu mocnou minimálně 0,3 m, odkrytou při dně sondy, které se
nacházelo na niveletě 190,92 m, tvořila do červena propálená hlína, předběžně datovaná do
počátků vrcholného středověku. Na kótě 191,68 m se podařilo rozlišit stavební úroveň a
rozhraní základového a nadzemního vrcholně gotického obvodového zdiva západního křídla
ambitu v sousedícím interiéru. Povrch podloží (svahových hlín) byl zjištěn pedologickou
sondovací tyčí ve výšce 190,18 m n. m.
Výkop pro inženýrské sítě v rajském dvoře při západní straně ambitu hluboký 2,1 m
byl situovaný v trase starší kanalizace. Její stavba historické nadloží narušila, na
dokumentovaných profilech zůstal nárůst nadloží patrný. Pod dnešním povrchem rajského
dvora (niveleta 192,24 m) byl odkryt novověký zahradní horizont mocný cca 1,2 m, který
vznikl až po barokních přestavbách kláštera. Ten překryl minimálně 5 hrobů, jejichž narušená
torza byla zachována na dně a ve stěně výkopu pro starou kanalizaci. Některé z hrobů narušily
starší zeď z lomové opuky, vzácně i z břidlice a pískovce. Kameny pojila jílovitá hlína.
Protože západní líc zdi byl zničen recentním zásahem a východní se nalézal mimo výkop,
nemůžeme určit přesnou orientaci zdi, pouze přibližně můžeme předpokládat orientaci S-J.
Dochovaná koruna zdi dosahovala na kótu 190,7 m. Předběžně zeď datujeme do 13. století.
Pod zmíněnou liniovou konstrukcí se na niveletě 190,32 m nalézala dlažba tvořená
opukovými, ojediněle i říčními valouny. Vrstva bezprostředně pod dlažbou obsahovala
keramiku s archaicky zduřelým okrajem. Podloží ani nejstarší partie nadložní stratigrafie zde
odhalena nebyla.
V jihozápadním rohu severozápadního dvora, jehož povrch je ve výšce 193,20 m, byl
proveden výzkum v trase nové kanalizace a ve výkopu pro nové základy přístavby (hloubka
až 4,7 m). Mocnost svrchní partie nadloží se pohybovala mezi 2,2 - 3,1 m a byla tvořena
novověkými navážkami s výraznou příměsí stavební suti, jejichž vznik je spjat s renesančními
a barokními přestavbami klášterního areálu. Středověká partie nadloží měla mocnost 1,2 až
1,8 m. S výstavbou gotického kláštera je patrně možné spojit vrstvy tvořené pouze úštěpky
lomové opuky. V mladších situacích byly nalezeny i gotické architektonické články.
Intenzivní osídlení před založením kláštera v roce 1286 dokládají sídlištní situace, jejichž
součástí byla kromě zdi z lomové opuky pojené hlínou a superpozice několika funkčně
neinterpretovatelných zahloubených objektů, v jednom případě s vypáleným dnem, i
konstrukce ze zašpičatělých dubových a jedlových kůlů. Pro jejich malý rozměr se je však
nepodařilo dendrochronologicky datovat. V nejstarších vrstvách se nacházela keramika
s kalichovitou profilací okraje, kterou můžeme zařadit obecně do intervalu 10 – 11. století.
Podloží se nalézalo na kótě 189,22 m n. m.
Jarmila Čiháková - Jan Havrda, NPÚ HMP
Josefská ulice čp. 626/III
Záchranný výzkum ve sklepě školy proběhl v létě roku 2006 při zřizování výtahové
šachty na ploše 14,5 m3 (2,5 x 2,7 x 2,15 m) pod podlahou sklepa (190,28 m n.m.). Z většiny
šlo o vrstvy svahových hlín usazených v pravěku a patrně i v pleistocénu (dno sondy 188,10
m), z nichž se nepodařilo získat žádné movité nálezy. Palynologické vzorky statigraficky
nejmladších vrstev byly rovněž negativní. Na kótě cca 189,00 ležela nesouvislá vrstvička
spraše, pohřbená pod velice ulehlou, typickou svahovou rezavě šedou prachovitou hlínou
s povrchem na kótě 189,74 m. V severozápadní pětině plochy výzkum odstranil opukové
zdivo na velmi tvrdou maltu (zpevnění základu pod schodištěm), porušující opukové zdivo
pojené hlínou, v níž byly nálezy 14.-15. století. Spíše než o zbytek na hlínu zděného domu se
jedná o stěnu středověkého zařízení – studny nebo jímky. Vnitřního líce kamenné stěny
výzkum nedosáhl, takže interpretaci nelze ověřit. Kyprou výplň na druhé straně zdi však
indikuje bytelný podklad pod základem schodiště v severozápadním rohu zkoumaného
prostoru, jinde takového zpevnění nebylo.
Jarmila Čiháková, NPÚ HMP
Karmelitská ulice – před kostelem P. Marie Vítězné
Při výkopu při rekonstrukci staré kanalizace na rampě (niveleta 194,25 m n. m.) před
severovýchodním nárožím kostela a těsně pod ní byl proveden výzkum, který se omezil na
dokumentaci stěn původní kanalizační rýhy, jejíž zásyp byl vybrán. Maximální hloubka 12 m
dlouhé rýhy nepřesáhla 2,5 m. Pod současnou dlažbou se nacházelo mocné souvrství
kamenitých a hlinitopísčitých navážek s keramikou 16. století. Jeho vznik lze spojit s úpravou
terénu při stavbě původně luteránského kostela (1611-13) či s jeho dostavbou karmelitány
(před rokem 1644). Středověké sídlištní vrstvy objeveny nebyly. Nejstarší dochovanou
nadložní situaci reprezentovala zděná konstrukce, která se objevila v severní stěně výkopu,
v níž bylo rozpoznáno několik stavebních fází. Nejstarší zeď patrně reprezentovala zadní
partii zástavby parcely náležící měšťanského domu, jehož průčelí bylo obráceno směrem do
Karmelitské ulice. Dům byl založen na vynášecích základových pasech, které patrně částečně
respektovaly konfiguraci svažitého terénu při úpatí Petřína. Konstrukce byla vyzděna
z lomové opuky, nahodile s cihlami vysokými 5,5 až 6 cm. Zdivo nelze jednoznačně datovat,
pouze obecně je možné ho zařadit do vrcholného středověku až raného novověku.
Karmelitská – klášter pražského Jezulátka
Při rekonstrukci suterénních prostor v severní části západního křídla kláštera byly
odstraněny recentní betonové konstrukce. Pod nimi bylo odkryto souvrství intaktních
svahových hlinitých sedimentů bez dokladů antropogenní činnosti. Při stavbě kláštera
(novostavba před r. 1649) došlo k odstranění svrchní partie geologického podloží, eventuálně
i k odstranění starších nadložních vrstev. Ve zmíněné části suterénu nebyly odkryty žádné
starší zděné konstrukce, pouze ve zdech byly na několika místech zazděny druhotně použité
starší (renesanční) architektonické prvky. V jižní části sklepa bylo odkryto roubení zasypané
studny, které nebyla vybrána. Vně půdorysu sklepa, pod a částečně i za jeho západní
obvodovou zdí, byla objevena rozsáhlá fekální jímka. Do této jímky ústila záchodová šachta z
dnes již neexistující oratoře, která se nalézala v druhém patře kláštera. Jímka byla používána
dle porcelánu nalezeného v její výplni minimálně do 1. poloviny 19. století. Dále byla při
výzkumu dokumentována statická sonda umístěná před dveřmi do sakristie kostela, vykopaná
z úrovně přízemí. Přímo pod recentní podlahou (kóta 195,75 m n. m.) byla odkryta podlaha
původní, která se sestávala z rozměrných pískovcových desek o rozměru 70 x 70 x 10 cm.
Pod jejím podsypem bylo odkryto už pouze souvrství intaktních svahových hlinitých
sedimentů. Nejvyšší výška podloží dosahovala na niveletu 195,40 m.
Karmelitská ulice čp. 387/III – Nebovidská ulice čp. 459/III
V letech 2003 až 2004 proběhla zásadní etapa výzkumu vyvolaného
rekonstrukcí areálu bývalé tiskárny na hotel. Byla při něm prozkoumána především plocha
dvora čp. 387/III a přízemí domu čp. 459/III. O jejích předběžných výsledcích bylo již na
stránkách tohoto sborníku referováno (Havrda – Tryml, PSH 34, 358-328). V následujících
letech proběhl výzkum na ploše podzemní chodby spojující oba objekty a v trasách
inženýrských sítí budovaných na parcelách obou domů. Na několika místech byly získány
doklady ukazující na existenci vyspělého specializovaného pracoviště zabývajícího se
výrobou či zpracováním cínového bronzu a stříbra. Nalezeny byly kovové slitky, prubířské
tyglíky a drobný fragment patrně ze stěny pece. Tyto nálezy jsou předběžně datovány do 12.
století. Zatímco výkopy v domě čp. 459/III při Hellichově a Nebovidské ulici i sondy na
ploše spojovací chodby rozmnožily naše dosavadní informace, ale (za současného stavu
zpracování) nepřinesly informace zásadně nové, jiná situace nastala v těsném okolí domu čp.
387/III a to především na jeho východní a západní straně. Na východ od domu na ploše dvora
narazily výkopy pro inženýrské sítě na třech místech na základové zdivo provedené z lomové
opuky. Z největší pravděpodobností jde o základy závěru nerealizované stavby kostela
kláštera dominikánů. Stavby byly zřejmě přerušené v okamžiku, kdy se klášteru podařilo
získat prostředky na výstavbu velkého chrámu, dodnes stojícího podél Karmelitské ulice,
jehož základní kámen byl položen v roce 1654. V posledních fázích výstavby hotelu byla
kopána podél domu rýha pro izolaci a položení inženýrských sítí. Před západním průčelím
domu (do Karmelitské ulice) byly ve výkopu odkryty nevelké úseky zdí lodi gotického
klášterního kostela magdalenitek a překvapivě i fragmenty staršího zdiva, stavěného
kvádříkovou technikou. Dokončen byl výzkum pohřebiště u bývalého středověkého kostela
sv. Máří Magdalény, při kterém bylo celkově odkryto 54 hrobů, ovšem většinou jen
v torzálním stavu. Hroby jsou jak středověké, tak novověké. Většina z nich je však velmi
obtížně přesněji datovatelná. Na ploše východně od domu čp. 387/II byla při plošném
snižování plochy vjezdu do garáží odkryta koruna opukové zdi orientované nepatrně odlišně
od zdi dnešní, oddělující areál od Nebovidské ulice. Mohlo by se jednat o základové zdivo
ohradní zdi středověkého kláštera magdalenitek, archeologicky je možno tuto zeď datovat
pouze obecně do vrcholného středověku. Část této zdi byla zakomponována do současné
dlažby nádvoří. V poslední fázi rekonstrukce areálu bývalého dominikánského kláštera
v Karmelitské ulici na Malé Straně (dnes hotel Mandarin Oriental) jsme učinili zajímavý
objev. Stavba při snižování povrchu v prostoru před hlavním vchodem do hotelu rozebírala
evidentně novověkou zeď přístavku z 1. poloviny 20. století. Při bližším ohledání se zjistilo,
že základy zdi jsou částečně vystavěny z litografických vápencových desek datovatelných do
dvacátých a třicátých let minulého století. Není to vlastně až takové překvapení, na místě byl
více než sto let (až do 1992) tiskárenský provoz, nicméně používat tyto vzácné kameny do
základů není příliš obvyklé. Mimo výsledků vlastního výzkumu je možné na tomto místě
alespoň krátce zmínit prezentaci závěru gotického kostela sv. Máří Magdaleny v domě čp.
387/III (dnes vstupní sál hotelových lázní). Výzkumem odkryté zdivo polygonálního závěru a
objevených základů oltářní mensy bylo konzervováno a následně překryto skleněnou
konstrukcí a zpřístupněno tak veřejnosti.
Jan Havrda, Michal Tryml, NPÚ HMP
Klárov, stanice metra Malostranská
V souvislosti s budováním protipovodňové ochrany stanice metra Malostranská a
přeložkami četných inženýrských sítí byl v období prosinec 2004 až říjen 2005 prováděn
dohled nad výkopovými pracemi.
Při přeložkách inženýrských sítí bylo ve Valdštejnské ulici zachyceno zdivo probíhající
rovnoběžně s ohradní zdí do parčíku před vestibulem metra (tj. na jižní straně ulice - č. parc.
1014/1). Náleží stavbě, která pokračuje pod vozovku. Souvislost s okolní zástavbou i datování
jsou nejasné (mladší středověk ?, novověk ?). Na protější straně ulice před čp. 152/III byl
zjištěn zasypaný zděný sklepní prostor, narušený již dříve při hloubení inženýrských sítí.
Jedná se zřejmě o starší vývojovou fázi domu čp. 152/III. Stratigrafická situace a zvrstvení
v okolí obou staveb bylo zcela zničeno a neposkytlo datovací archeologický materiál.
Přeložky sítí podél východní ohradní zdi parčíku (č. parc. 1014/1) u metra registrovaly pouze
mnohokrát přemístěné terény, obsahující jako druhotnou příměs v nevelkém množství
keramiku 16.-18. století.
Výkopy pro protipovodňové stěny a hloubení čerpací studny před vstupem do vestibulu
(č. parc. 121/1) zachytily základová zdiva zaniklého barokního domu čp. 124/III (zbořen
v roce 1935), zahloubená do vrstev navážek s keramikou 16.-18. století. Níže se nacházely
písčité vrstvy (navážky ?, náplavy ?), indikující místo zaniklého řečiště Vltavy. Základová
zdiva byla zčásti vynesena na základových pasech. Jednoznačná úroveň geologického podloží
zachycena nebyla. Studna poblíž severovýchodního rohu parčíku (č. parc. 120) zachytila
zdivo ve směru sever-jih, zčásti zděné na základovém pasu. Silně narušená souvrství v jeho
okolí neposkytla datovací materiál. Jejich podstatnou složku tvořil písek (náplavy či navážky
v původním řečišti Vltavy ?). Podle směru zdi se jedná o starší fázi ohradní zdi, eventuálně
může souviset se severním koncem zaniklého domu čp. 124/III.
Lze konstatovat, že terény v okolí stanice Metra jsou silně narušeny při předchozí
stavební činnosti. Zlomky původních terénů pocházejí ze 16.-19. století a vznikly až po
zaplnění (zavezení) původního koryta řeky Vltavy.
Letenská ulice
Při opravě kanalizace v listopadu 2005 byly vykopány tři šachty. Nejzápadnější byla
situována na chodníku před domem čp. 593/III, druhá se nalézala u zdi Valdštejnské zahrady,
naproti hlavnímu vchodu do ministerstva financí (čp. 525/III). Třetí byla umístěna na dvoře
domu čp. 34/III, naproti závěru kostela sv. Tomáše. Tato šachta byla hluboká 5,5 m (191,76186,15 m n. m.). Z ní byla ražena 11 m dlouhá štola, která směřovala k severu pod Letenskou
ulici k stávající kanalizaci. Dokumentována byla celá západní stěna štoly a 8 řezů kolmých na
ni. Pod novověkými navážkami, mocnými 2,6 m, se na niveletě 189,10 m nalézala dlažba
z křemencových kamenů. Pod ní se objevilo 0,9 m mocné souvrství vrcholně středověkých
navážek (15.století), které leželo na starší křemencové dlažbě (v hloubce 3,5 m). Starší než
tato dlažba byly tři nestejné zdi šířky 0,78 m, 0,9 m a 1,05 m, vyzděné z lomové opuky pojené
maltou, orientované ve směru V – Z. Hypoteticky je možné uvažovat o tom, že tyto zděné
konstrukce byly součástí parazitní vrcholně či spíše pozdně středověké městské zástavby.
Jako méně pravděpodobná se jeví varianta, že by tyto konstrukce náležely k fortifikaci Malé
Strany, vybudované Přemyslem Otakarem II. Při ražbě štoly došlo k narušení několika
zahloubených vrcholně středověkých objektů s nálezy ze 14.století. Nejstarší partii podloží
tvořila torza několika raně středověkých objektů, ve výplni s keramikou s kalichovitou
profilací okrajů a kamenná konstrukce z břidlicových a opukových kamenů kladených na
hlínu, zahloubená 0,5 m do podložních svahových sedimentů. Dle několika drobných
omletých keramických zlomků je možné je pouze rámcově datovat do raného středověku (9. –
1. polovina 10. století?). Je nutno poznamenat, že v tomto místě, které se nalézá na břehu
zaniklého koryta Vltavy, se mohlo nalézat raně středověké opevnění Malé Strany. Šachta před
čp. 525/III byla hluboká 5,2 m, dno dosáhlo nivelety 185,25 m. Pod hlinitokamenitými
vrstvami, které představují navážky 16. – 17. století, se nalézalo souvrství tmavých jílů a
jílovitých hlín s četnou organickou příměsí. Ojediněle bylo toto souvrství proloženo vrstvou
písku. Tyto polohy můžeme interpretovat jako náplavy, místy s polohami navážek. Na
základě nálezů (keramika, kůže, dřevo) je možné vznik tohoto souvrství datovat do 14. – 15.
století. Šachta před čp. 593/III byla hluboká 4,85 m, dno dosáhlo nivelety 185,35 m. Zde se
pod suťovitými navážkami 17. století nalézaly polohy hlíny a sutě s nálezy 15. – 16. století.
Kromě režné kuchyňské keramiky zde byly nalezeny kleště, hřebíky a glazovaný kachel.
Spodní partii stratigrafie od nivelety 186,60 m tvořily pozdně středověké náplavy.
Letenská ulice čp. 29/III – severovýchodní dvůr augustiniánského kláštera u sv. Tomáše
V červenci roku 2005 byl proveden zjišťovací výzkum před zahájením rekonstrukce
areálu, jehož cílem bylo zjistit skladbu historických terénů v západní části navrhované
podzemní chodby, která by měla spojit vlastní klášter se západním křídlem domu čp. 33/III a
ověřit eventuelní přítomnost fragmentů raně gotického městského opevnění 13. století v trase
koridoru. Sonda byla položena při jižní straně severovýchodního dvora, mezi východní
obvodovou zdí kláštera a západním okrajem stávajícího průjezdu na severovýchodní dvůr.
Umístění sondy bylo dáno projektovaným návrhem podzemního koridoru. Její šířka byla 3,5
m, délka 8,5 m a maximální hloubka 4,4 m (současný povrch nádvoří je ve výšce 193,10 m n.
m., dno sondy dosáhlo místy až kóty 188,70 m.). Dle našich zjištění je veškeré obnažené
základové zdivo východní obvodové zdi kláštera čp. 28/III novověké – renesanční až raně
barokní, až do úrovně dna sondy postrádá jakékoli stopy po středověké městské hradební zdi.
V základovém zdivu kláštera rozlišujeme minimálně 2 stavební fáze. Starší fáze základového
zdiva byla koncipována na arkádovém systému vynášecích pasů, z něhož sonda obnažila část
jižní arkády – oblouk a jižní část severního pilíře. Základová spára pilíře leží v hloubce
189,14 m, nejspodnější část základu vysoká cca 0,6 m je z drobných lomových kamenů a
zlomků cihel házených do malty. Od výšky 189,61 m n. m. jsou na tento základ kladeny velké
opukové kvádry pilíře. Systému arkád odpovídá i traktování celé východní obvodové stěny.
Přítomnost raně gotického zdiva opevnění se v prostoru zjišťovací sondy nepodařilo
prokázat. Jeho existenci je možno očekávat ve větších hloubkách či více na východ. Skladba
archeologického nadloží v místě sondy je neobyčejně chudá. Je tvořena do hloubky 4,4 m
pouze novověkými navážkami, v nichž nebylo zřetelné žádné jednoznačné rozhraní. Celá
dosažená mocnost navážek v západní části sondy je tvořena zásypem z šedě okrové písčité
sutě s převahou úlomků lomové opuky (5-15 cm), která představuje stavební odpad
novověkého stáří vzniklý při barokní (?) přestavbě kláštera. Do stavebního odpadu
s novověkou keramikou se při té příležitosti dostaly jako starší příměs i vrcholně gotické
opukové architektonické články.
Jarmila Čiháková – Jan Havrda, NPÚ HMP
Malostranské náměstí
Při rekonstrukci kašny, která je součástí barokního sloupu na horním Malostranském
náměstí, byla vykopána jižně od něho nová šachta pro vodovod, hluboká 1,8 m. Svrchní
navážkové vrstvy do hloubky 0,9 m byly kopány stavbou za archeologického dohledu.
Středověká partie nadloží byla rozebrána archeologicky, důsledně dle stratigrafické
posloupnosti vrstev. Pod současnou dlažbou (povrch 203,42 m n. m.) se nalézalo souvrství
celkem šesti písčitokamenitých vrstev o celkové mocnosti 0,75 m. Vrstvy obsahovaly četné
úlomky stavebního odpadu (cihel, opuky, malty, prejzů). Pod tímto souvrstvím se nalézala
poloha silně zahliněného písku s četnou břidlicovou drtí. Tyto uloženiny mocné 0,10 – 0,15 m
je možno interpretovat jako sekundárně přemístěné podloží (svahové sedimenty). V tomto
zahliněném písku s břidlicovou drtí i ve vrstvách, které ho překryly, byly nalezeny zlomky
novověké keramiky datovatelné do 16. – 17. století. Báze novověké stratigrafie byla ve výšce
202,55 m. Pod druhotně přemístěnými svahovinami se nalézalo souvrství splachů v podobě
písčitých jílů, které byly v jednom místě proloženy vrstvou stavebního odpadu. V tomto
souvrství byly nalezeny fragmenty keramiky ze 14. století. V intervalu 202,12 – 201,65 m se
pod souvrstvím splachů nalézaly vrstvy tvořené šedočernou hlínou patrně s příměsí
organického materiálu a velmi vzácně s drobnými artefakty (hřebík, hrudka mazanice a
zlomky vrcholně středověké keramiky 2. poloviny 13. – 14. století, dále fragmenty zvířecích
kostí). Souvrství vzniklo postupným nanášením materiálu na upraveném povrchu veřejného
prostranství. Tyto vrstvy překryly v hloubce 1,8 m nevýraznou dlažbu, nepříliš souvislou
polohu vyskládanou z mírně ohlazených opukových kamenů, mezi kterými se vzácně nalézaly
říční valouny. Jednalo se o úpravu povrchu veřejného prostranství – vrcholně středověkého
náměstí. Po jednání s investorem bylo docíleno změny projektu, který původně počítal se
stavební jámou hlubší o 0,4 m. Objevená vrcholně středověká dlažba Malostranského náměstí
tak nebyla zničena, ale byla překryta geotextilií a zůstala zachována pod dnem současné
vodoměrné šachty.
Malostranské náměstí čp. 2/III – Matematicko – fyzikální fakulta UK
V listopadu 2005 byl dokončen záchranný výzkum při několikaleté rekonstrukci
budovy, původně jezuitského Domu Professe. Výzkum probíhal od roku 2000, kdy byla
provedena sonda v přízemní chodbě severního křídla (PSH 32, 2003, 306-307). V roce 2002
byla dokumentována výtahová šachta a výkopy pro kanalizaci na nádvoří (PSH 33, 2005,
347-348). V závěru roku 2003 začalo snižování jedné místnosti 1. patra na úroveň přízemí,
kde práce probíhaly s přestávkami až do října 2005. Vedle toho probíhal v roce 2004 výzkum
v západní polovině přízemní chodby severního křídla a v přízemní chodbě západního křídla
(PSH 34, 2006, 330-332). V roce 2005 byly přestavovány prostory bývalé trafostanice
v přízemních místnostech v severní části západního křídla, byl dokončen výzkum sondy IV a
byla snížena plocha nádvoří pro položení nové dlažby.
Cílem hlavního zemního zásahu bylo vytvoření nové přízemní místnosti pod místností
1. patra (203,34 m n.m.), nově identifikované jako presbytář raně barokního (1628-1630), od
roku 1684 mladšího barokního kostela Přenesení sv. Václava, který byl v intervalu 1630-1784
malostranským kostelem farním. Prostor pod presbytářem byl obezděn a nepřístupný. Jeho
archeologický průzkum v době těžení zásypů stavbou objevil loď románské rotundy sv.
Václava. Část výsledků výzkumu, věnovaná zejména unikátnímu nálezu románské terakotové
dlažby, byla již publikovaná (J. Čiháková – M. Müller, Zpráva o nálezu rotundy sv. Václava
na Malostranském náměstí v Praze. Zprávy památkové péče 66, 2006, 100-116). Úroveň, na
níž byla rotunda vystavěná, je o 1,9 m výše (200,1 m) než je podlaha dnešní severní chodby
přízemí (198,2 m) a cca 1,3 m pod svažujícím se chodníkem náměstí podél severní fasády
budovy fakulty. Apsida rotundy se nezachovala, z kruhové lodi zůstaly 3 bloky nadzemního
zdiva, takřka kompletní zdivo základové a fragment původní keramické dlažby
vyšehradského typu. Vnější průměr nadzemního zdiva lodi činí 8,35 m, vnitřní průměr
nadzemního zdiva 6,65 m, síla nadzemního zdiva 0,85 m. Na severovýchodním bloku
nadzemního zdiva se jako na jediném místě obvodu rotundy zachoval vnější plášť lodi do
výšky 20ti řad opukových kvádříků. Dlažba je složena z keramických šestihranných dlaždic
s reliéfy lva a gryfa, doplněných tmavě glazovanými rovnostrannými trojúhelníky a
čtvercovými dlaždicemi bordury s motivem pletence. Je sestavená na podkladní vrstvě
kompaktní malty s hladkým povrchem poté, co vrstva malty zatvrdla a dlaždice na ní už
nezanechaly žádné otisky. Intaktní skladba dlažby se zachovala v rozsahu pěti řad na ploše
2,5 x 2,2 m v místě, kde po slehnutí spodních vrstev dlažba mírně poklesla a nebyla tak
překážkou při pokládání následné gotické podlahy ze závěru 13. století z opukových desek.
Pro dobu, kdy rotunda vznikla, neexistuje přímé datum, v písemných pramenech je zmíněna
až v legendě Oriente iam sole datované do poloviny 13. století. Dlažba náleží k typu
používanému patrně okolo roku 1100. Dle některých indicií nemusí být keramická dlažba
původní dlažbou položenou při výstavbě rotundy sv. Václava, ale až mladší úpravou.
V základech rotundy se našel kámen s omítkou obarvenou do červena, ze zásypu základového
vkopu by vyzdvižen fragment pískovcového okénka přetřeného vápnem. Oba nálezy
poukazují na existenci starší stavby v okolí. Značný prostor v lodi zabírala konkávně prohnutá
plocha, na níž se míchalo vápno. Protože je však jednoznačně porušena základovým vkopem
pro základové zdivo triumfálního oblouku rotundy, není jednoznačné, ke které stavbě tato
plocha jako část staveniště náleží. Rotunda je nejstarší dochovanou křesťanskou svatyní
pražského levobřežního jádra města závěru 11., nejpozději počátku 12. století.
Podle výsledků archeologického výzkumu zůstal pod staveništní úrovní stavby
rotundy zachován i původní sled historických terénů, konsolidovaných před výstavbou
rotundy, obsahujících i postupnou zástavbu místa dřevěnými konstrukcemi. Z analýzy
stratigrafie vyplývá, že románský kostel stojí na násypu dnes vysokém 0,5 m, původně cca
0,9 m, který překryl stavby starší. Pro stavbu rotundy bylo zvoleno místo, kde již dříve
vznikla jiná, rovněž výlučná stavba – obsahovala kruh sestavený z jedné řady plochých
opukových kamenů, lícovaných a opracovaných po vnitřní straně, s kůly po jeho vnějším
obvodu, zatím dle kruhového půdorysu interpretovaného snad jako součást eventuální
dřevohliněné sakrální stavby 10. století. Dle archeologického datování není vyloučena přímá
spojitost kamenného kruhu s činem, jenž mohl zavdat podnět k líčení zázraku, k němuž zde
mělo dojít při translaci těla sv. Václava, zmiňované ve svatováclavských legendách do třetího
roku po mučednické smrti. Stavba s kamenným kruhem nahradila 3 pravoúhlé dřevěné stavby
starší, z nichž vedle výplňových vrstev zbyly zetlelé fragmenty dřevěných konstrukcí. Dle
terénních pozorování nejevily stavby žádné stopy, kterými by se odlišovaly od běžných
obytných stavení a nenesou žádné indicie, které by je spojovaly s kultem, ať křesťanským, tak
předkřesťanským. Vedle množství běžných drobných movitých nálezů v podobě keramických
zlomků nádob, zvířecích kostí, přeslenů, několika nožů a šperků bylo z rozebíraných vrstev
vyzdviženo i množství železářské strusky a z vrstev starobylého 9., patrně i 8. století, četné
úlomky železné rudy, opětovně prokazující nezanedbatelný význam hutnictví železa
v počátcích konstituování levobřežního města Prahy. Značná část historických terénů
v severní části lodi rotundy není výzkumem dotčena, včetně části kamenného kruhu, a zůstane
zachována pro budoucnost. Jižní polovina byla rozebrána na mírně svažitý povrch rostlého
terénu ve výšce 198,9-198,6 m, porušený sériemi sloupových jam, kůlových jamek a dalších
zahloubených objektů, jak zde od 8.-9. století postupně vznikaly. Horizonty pravěké jsou
skryty v rostlém podloží.
Místnosti bývalé trafostanice v severozápadním rohu domu, jižně od bývalého
barokního kostela, jsou z hlediska budovy přízemní, ve skutečnosti vzhledem ke svahu mezi
Nerudovou ulicí a dolním náměstím jsou situovány cca 5 m pod povrchem bezprostředně
sousedícího horního Malostranského náměstí. Archeologicky bylo sledováno lokální
snižování podlahy z úrovně 198,26 na úroveň 197,40 m. Část stratigrafie tvořily konstrukční
vrstvy novověké cihlové podlahy, které na kótě 197,9 m nasedaly na snížený povrch podloží.
Pod podlahou se dochovala kruhová část základového opukového zdiva na maltu o průměru
cca 2 m (dochována polovina obvodu). V podložních velice tuhých svahových prachovitých
hlínách se podařilo registrovat na úrovni cca 197,49 m mírně šikmou rovinu rozvlečených
zlomků pravěké keramiky.
Výzkum nádvoří byl omezen jen na interval konstrukce nové dlažby nádvoří 198,1197,5 m a nové výkopy větví kanalizace. Ukázalo se, že ve sledovaném intervalu jsou
historické terény téměř zničeny, dochovaly se jen v jihozápadní části nádvoří před vstupem do
podzemí kostela sv. Mikuláše a západně podél jeho dvorní fasády. Mocné souvrství
přirozených splachů konce 12. či 1. poloviny 13. století zde zaplnilo velký zahloubený objekt
se svislou rovnou stěnou, který může být románskou „zemnicí“, a překrylo sadu mělkých
pyrotechnických výrobních objektů „vyhřívaček“, tímto velkým objektem porušených.
Situace v jižním sousedství vstupu velmi výrazně poškodil hřbitov u městského farního
kostela sv. Mikuláše, fungující od 13. zhruba do poloviny 16. století, a následně základy
mladších staveb ze 17. století, kdy areál náležel jezuitům. Z etážového hřbitova zkoumaného
ve výškovém intervalu 197,9-197,2 m bylo vyzdviženo 65 nedatovatelných pohřbů bez
jakékoli výbavy, uložených ve 4, místy v 5 etážích. V raně barokních zdech byly druhotně
použity gotické architektonické články. V jihozápadní části nádvoří výzkum podloží
nedosáhl, pod touto plochou je však zachována kvalitní stratigrafie, kterou je bezpodmínečně
nutné chránit jako jeden ze dvou posledních zbytků středověkých historických terénů v areálu
objektu, když druhým, kompaktnějším zbytkem terénů je hmota pod podlahou sestavy krypt.
V rámci výkopů vedlejších větví kanalizací se potvrdil alarmující nedostatek historických
terénů, které byly zastiženy jen ve stěně šachty před průjezdem, jež svým dnem dosáhla kóty
195,5 m. Ve výšce 196,2 m zde byl zastižen povrch podloží, tvořeného tuhými šedohnědými
svahovinami a stříbřitě šedými svahovinami silně rozbahněnými.
Zvláštní skladba podloží dokládá geologickou komplikovanost zdejšího prostoru.
Dokumentované partie – byť nesouvislé a velmi fragmentární, k původnímu urbanistickému
členění prostoru přinesly zjištění, že těsně ve východním sousedství stavby s kamenným
kruhem (199,0 m n.m.) probíhala na přelomu 9.-10. století na niveletě 197,6 m dřevěná
vozovka široká 3,4 m, která nahradila starší úvozově zaříznutou cestu z valounovým
dlážděním nejpozději z poloviny 9. století. V jihozápadní části areálu stály v té době na
úrovni 197,96 m roubené stavby o shodné osové orientaci jako dřevěné stavby, které stavbě
s kamenným kruhem předcházely. V jihovýchodní části areálu byl ve výšce 196,2 m povrch
blíže neznámých rozbahněných svahovin. Dosavadní rekonstrukce nivelet původních raně
středověkých povrchů odpovídá údaji o „vyvýšeném místě ve městě“, kde mělo při translaci
těla sv. Václava dojít k zázraku dle Vavřincovy legendy z 10. či 1. poloviny 11. století.
Malostranské náměstí čp. 6/III – palác Smiřických
Předstihový výzkum proběhl v srpnu 2006 v jižní časti sklepních prostor paláce,
který je součástí komplexu budov Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a byl vyvolán
plánovanými výkopy pro inženýrské sítě. Na základě zjištěných poznatků lze konstatovat, že
svrchní partie podloží a i původní středověké nadloží, které se zde nalézalo, byly odstraněny
nejpozději v průběhu stavebních prací na začátku 17. století. Objeveny nebyly ani starší
stavební konstrukce, které by vypověděly o středověké zástavbě parcely. Pod současnou
podlahou se nacházely novověké písčitokamenité vrstvy mocnosti 0,1 – 0,15 m, které náležejí
období výstavby paláce. Tyto vrstvy ležely přímo na souvrství svahových písčitohlinitých až
jílovitohlinitých sedimentů s nejvyšším povrchem na kótě 193,40 m n. m. Ve zjišťovacích
sondách nabyl zaznamenán půdní typ, jehož existence by doložila povrch podloží na počátku
intenzivního osídlení lokality.
Míšeňská ulice čp. 70/III
Na severní straně parcely byl podél obvodové zdi hlouben nový suterén na ploše 6,5 x
15 m do hloubky 5 m. Vzhledem k povaze nálezů se výzkum omezil na zkoumání ručně
škrabkou rozebíraného vzorku (1x1 m) plochy bagrované pod archeologickým dohledem. Na
části bagrované plochy se dochovalo 1,9 m vysoké souvrství vrcholně středověkých písčitých
náplavů. V odkrytém intervalu 187,35 - 185,45 m n.m. bylo tvořeno třemi vrstvami, které
neposkytly žádné nálezy. Překrylo je raně novověké navážkové souvrství, kterým byl terén
navýšen na dnešní úroveň dvorku 190,50 m. Povrch béžových holocenních náplavů je zde
registrován výrazně výše než v sousedních Vojanových sadech (186,70 m).
Nerudova ulice čp. 226/III
V říjnu 2006 proběhl záchranný výzkum vyvolaný radikální přestavbou domu. V
jihovýchodní části domu byl vyhlouben z úrovně přízemí nový sklepní prostor. Přímo pod
konstrukcí dnešní podlahy mocné 0,24 m se nalézalo skalní podloží ve formě pouze mírně
navětralých, černošedých, slídnatých, jílovitých břidlic. Z toho vyplývá, že svrchní partie
podloží, tj. zvětralé břidlice a na ně nasedající svahové hlíny a i eventuální nadložní vrstvy,
byly odstraněny při výstavbě vrcholně středověkého předchůdce dnešního domu nebo při
stavbě dnešního objektu, který je v jádru patrně renesanční. Při rekonstrukci domu došlo též
k snižování úrovně dvora, který se vlivem konfigurace terénu nachází v úrovni 2. patra domu
v pohledu od Nerudovy ulice. Nejsvrchnější část terénů o mocnosti cca 1 m odstranila stavba
před příchodem archeologů. Po začištění plochy zde byla odkryta torza několika
zahloubených objektů. Uprostřed dvora při severní zdi dvora se nalézal původně patrně
oválný či kruhový objekt o minimálním jednom rozměru 1,2 m. Objekt hluboký 0,35 m byl
zahlouben do skalního podlaží nejméně z úrovně 241,86 m. n. m. Jeho jižní část byla zničena
při stavbě dnešního domu. V jeho výplni byl nalezen, kromě zlomků prejzů, omítky a železné
rudy (2 kusy limonitu), soubor vrcholně středověké keramiky datovatelný do 2. poloviny 13.14. století s výraznou příměsí keramiky starší (10.-12. století). Objekt narušil 0,3 m mocnou
vrstvu, která může představovat spodní partii výplně staršího objektu. Z vrstvy byla získána
vrcholně středověká keramika 14. století včetně celé jedné pokličky a velkého množství raně
středověké keramiky. V jihovýchodní části dvora se nalézal další zahloubený objekt.
Zachována byla pouze část objektu tvaru čtvrtkruhu o poloměru 1 m. Objekt byl zahlouben do
svahových hlín minimálně z úrovně 241,59 m. a kromě opuky se v jeho výplni nalézala
vrcholně středověká keramika zařaditelná do 14. století a i keramika raně středověká (horizont
keramiky se zduřelým okrajem). Protože stavba odstranila kromě spodních částí tří
zahloubených objektů ze 14. století i nadložní vrstvy a svrchní partii podloží, není možné se
vyjádřit jednoznačně k původnímu sklonu svahu. Na profilu dokumentovaném pod severní
ohradní zdí dvora, tj. zdi tvořící jižní vymezení ulice Ke Hradu, byla zaznamenána přirozená
strž, deprese ve skalním podloží. Její orientace byla přibližně sever – jih, šířka 4 m a
minimální hloubka 1 m. Vyplněna byla svahovými hlínami. Při vzorkování profilu nebyly
získány žádné artefakty, které by umožnily datovat zaplnění zmíněné deprese. Sklon povrchu
skalního podloží v místě, kde byl překryt svahovými sedimenty, činil 23° (z nivelety 243,10
na kótu 240,85 m).
Opyš čp. 251/III - Svatováclavská vinice
Při rekonstrukci Richterovy vily byl v prosinci 2006 proveden výzkum západně od
budovy v prostoru plánovaného přístavku. Pod vrstvou recentních zahradních horizontů se
nacházel přímo skalní masiv s četnými viditelnými zásahy, které měly převážně podobu
žlábků. Podle nálezového fondu ve výplni je můžeme datovat do 17. až 18. století a spojit je
s horizontem existence novověké vinice. Obdobná situace byla opakovaně zjištěna v dalších
třech sondách, vyhloubených v ploše zahrady západně od vily.
Tomášská ulice čp. 20/III
Výzkum byl vyvolán rozsáhlou rekonstrukcí domu obráceného jednou stranou do
Valdštejnského náměstí, který byl přestavěn na hotel. Dům je z 80% podsklepen, při
úpravách v suterénu byl snížen terén o cca 0,3 – 0,6 m pro novou konstrukci podlahy a dále
zde byly vyhloubeny výkopy pro inženýrské sítě, včetně revizních šachet. Na dvoře domu
byla vykopána 4,25 m hluboká šachta pro dojezd výtahu se dnem na niveletě 189,8 m n. m. V
prostoru parcely se původně nacházel mírný svah obrácený k severovýchodu, mimo dosah
vltavských vod. Geologické podloží zde bylo reprezentováno svahovými sedimenty, někdy
též popisované jako sedimenty dejekčních kuželů, které jsou zde vyvinuté ve souvrství
ulehlých svahových jílovitých až prachovitých hlín ojediněle s příměsí rozvětralých střípků
břidlic a úlomků opuky. Žádné artefakty z těchto sedimentů získány nebyly. Dochovaný
povrch podloží dosahoval v jihozápadní části parcely na niveletu 189,50 m (tj. 4,6 m od
úrovně dvora) a svažoval se k severovýchodu na kótu 188,26 m. Detailnější
geomorfologickou rekonstrukci není možné provést, protože v jihozápadní části suterénů
domu byla svrchní partie podložních hlín odstraněna při výstavbě sklepů. Svah zde mohl být
výrazně příkřejší. Půdní typ zaznamenán nebyl. Spodní voda se objevila na kótě 188,30 m, ale
je nutno poznamenat, že její hladina kolísala. Z důvodů svažitosti terénu bylo v jižní polovině
parcely veškeré nadloží odstraněno při stavbě sklepů nejpozději v raném novověku. V severní
polovině parcely byly pod podlahou sklepa zachovány vrcholně i raně středověké situace.
Raně středověká partie nadloží, která nasedala na svahové sedimenty byla odkryta pouze ve
čtyřech nejhlubších výkopech v nově budovaných revizních šachtách kanalizace. Nejstarší
aktivitu představují sídlištní vrstvy a mělce zahloubené objekty se zlomky keramických nádob
s kalichovitou profilací okrajů obecněji datovatelné do intervalu od konce 9. do počátku 11.
století. Většina objevených situaci patři však do období 2. poloviny 11. až počátku 13. století
(horizont keramiky se zduřelým okrajem), kdy se na zkoumané ploše objevuje řada objektů
různého tvaru a velikosti. Bohužel většina z nich byla odkryta pouze v malých torzech a
pouze výjimečně si můžeme dovolit jejich bližší interpretaci (ohniště, stopy po lehkých
dřevěných stavbách, sloupové jámy, žlab, rýha). Výrobní aktivity dokládají nálezy kousků
železné rudy a objev torza zahloubeného mísovitého objektu s propáleným dnem a stěnami.
Naopak zaráží poměrně malé množství železářské strusky získané při výzkumu. Horizont
osídlení patřící k vrcholnému středověku reprezentují odpadní jámy a blíže neurčený typ
zahloubené stavby. Četné nálezy starší keramiky v mladších situacích svědčí o intenzivním
starším osídleni tohoto místa nebo jeho okolí. K nejmladším nálezům patří pozdně středověká
odpadní jáma a zděná pravoúhlá novověká (renesanční) jímka.
Z hlediska rozboru stavebních konstrukcí, který provedl M. Kovář je možno
konstatovat, že nejstarší zjištěné konstrukce, které se zvláště vyznačují hlinitým pojivem,
náleží nepravděpodobněji předrenesanční výstavbě, kterou lze pouze značně hypoteticky
spojit s gotickým klášterním pivovarem, který je někdy do těchto míst lokován, ale spíše s
měšťanskou výstavbou. Neztotožňujeme se s poměrně jednoznačným tvrzením zpracovatelů
staršího SHP, kteří považují střední sklep za gotický. Nově jsme zjistili, že jižní střední stěna
prostoru do Tomášské ulice počítala se zřízením níže položeného sklepa jižního, jak doložil
nově objevený vynášecí pas identifikovaný při odstranění klenebního zásypu jižního prostoru.
Ten již respektoval nástup do jižního sklepa, a to i ve výškových dimenzích. Je tedy zřejmé,
že i jižní sklep nejspíše vznikl v rámci této stavební fáze, poněvadž jiný nástup do něj nebyl
zjištěn v kompaktním obvodovém zdivu. Minimálně zaklenutí severovýchodní prostory a
vznik dvoutraktu včetně vzpomenuté severojižní arkády náleží nejpravděpodobněji stavebním
úpravám na počátku 17. století. Tehdy také došlo ke sjednocení s objektem čp. 22/III.
U Sovových mlýnů čp. 501/III
Při rekonstrukci domu známého též jako Werichova vila byly vyhloubeny rýhy pro
nové inženýrské sítě vně domu a současně byly sníženy suterény o 0,5 m. Archeologicky a
geologicky dokumentované říční sedimenty bylo možno rozdělit do dvou sedimentárních
komplexů. Spodní partii náplavů reprezentovala poloha zvrstvených žlutých střednězrnných
písků. V nich bylo nalezeno několik vrcholně středověkých omletých fragmentů keramiky
datovatelných do 14. - 15. století. Protože se hladina podzemní vody pohybuje v přímé
závislosti na okamžité výšce hladiny řeky v hloubce 3 – 4,5 m (184,50-186,00 m n. m.), jsou
až na výjimky starší situace pro běžný výzkum nepřístupné. Část svrchního souvrství
písčitých fluviálních uloženin sedimentovala až v raném novověku. Ve výkopech u
Werichovy vily byly v těchto sedimentech nalezeny fragmenty raně novověké keramiky.
Povrch vrstvy žlutého písku, vzácně se střípky opuky a hrudkami do červena vypálené hlíny
mocné 0,7 m, byl pouze 1,2 m pod současnou úrovní (tj. v hloubce 187,95 m). Nejmladší
partii nadloží tvoří různorodé navážky reprezentované nejčastěji písčitými hlínami s různým
množstvím příměsí; převažují úlomky opuky, méně i zlomky cihel a prejzů, hrudky malty a
úlomky pískovce. Místy se jednalo až o písčitokamenité navážky. Mocnost těchto vrstev byla
proměnlivá, od 1 do 1,4 m. V rámci navážkového souvrství byly identifikovány až tři
nesouvislé polohy povodňových sedimentů. Jednalo se o písčité vrstvy mocné pouze 1-8 cm.
Hlinitopísčité náplavy byly ve formě tenkých vrstviček vložených do navážek dochovány u
severovýchodního nároží domu. Tyto sedimenty se zde nalézaly v intervalu 187,40-188,25 m.
Při výzkumu nebyla doložena žádná stavba, kterou by bylo možno datovat před polovinu 16.
století. Dle písemných pramenů je nejstarší stavební aktivita na lokalitě datována do roku
1580, kdy velmistr johanitů postoupil místo manželům Zlomkovým k postavení domku a
zřízení zahrady.
Valdštejnská ulice čp. 154/III
V roce 2005 proběhla závěrečná etapa výzkumu na ploše podzemních garáží Senátu.
Na ploše 287 m2 dokumentovala výškový interval 186,0 – 182,0 m n.m., z toho na ploše cca
50 m2 byla stavební jáma hlubší a byl zde dokumentován interval až do úrovně 180,4 m. Zde
bylo objeveno souvrství několika dlážděných cest prokládaných povodněmi, fungujících od
10. do 13. století. Dlažby pokračovaly hlouběji, nemohly však být zkoumány, protože jsou
zality v betonovém dně garáží. Mnohokrát opravované kamenné vozovky zde vytvořily 2,4 m
vysokou statigrafii, v níž jsou dlažby proloženy sedimenty několika povodní, než mocná
povodeň po polovině 13. století nárůst dlažeb na dlouhou dobu přerušila. Nejstarší
z odkrytých dlažeb pochází z 10. století. Dosažená báze souvrství dlažeb (180,4 m) není
konečná a otevírá otázku korekce rekonstruovaných výškových poměrů Vltavy, neboť se
vylučuje s představou hladiny raně středověké Vltavy na kótě 181,6 m. Hloubka dna garáží
180,2 m je 10,4 m pod dnešním povrchem a cca 7 m pod dnešní hladinou spodní vody.
Výzkum několik metrů pod spodní vodou byl umožněn použitou technologií – nejdříve bylo
vytryskáno masivní dno garáží, pak teprve proveden výzkum. Běžné sídlištní historické terény
však tato technologie výrazně poškozuje. Dlažby překrylo v intervalu 182,0-186 m masivní
souvrství vltavských náplavů prokládané odpadkovými vrstvami a vrstvami sedimentů
s nasypaným hlinitým materiálem se stavební sutí, které se zde uložilo ve 14.-15. století.
Velkopřevorské náměstí čp. 489/III – Velkopřevorský mlýn
V roce 2006 byla zahájena rekonstrukce známého malostranského mlýna, který je
v písemných pramenech zmiňován již v 15. století. Dnešní stavba, v jejíž konstrukci nejsou
doložena žádná starší zdiva, je v podstatě renesanční novostavbou z let 1597 – 1600. Výzkum
byl proveden ve dvou statických sondách situovaných ve sníženém přízemí při jižní obvodové
zdi. V sondě v jihovýchodním rohu domu hluboké 1,45 m (dno sondy se nacházelo na
niveletě 185,00 m n. m.) byl odkryt základový vkop pro jižní obvodovou zeď mlýna, který
narušil starší zděnou konstrukci bez patrných lící vystavěnou z lomové opuky a částečně i
z břidlice, jež byla stratigraficky nejstarší jednotkou sondy, archeologicky datovat ji lze však
pouze do intervalu vrcholný středověk – raný novověk. V druhé statické sondě byla po
vybrání kamenitých navážek a výplně základového vkopu pro jižní obvodovou zeď objevena
v hloubce 0,55 m starší cihlová podlaha. Pod ní se nalézaly sypké nezpevněné novověké
kamenitopísčité navážky. Dokumentován byl dále 12 m dlouhý výkop pro novou kanalizační
přípojku na dvorku domu před jeho západní obvodovou zdí. Výkop hluboký 2,7 - 4 m
vykopala stavba až na dnešní úroveň hladiny spodní vody, která byla zastižena na niveletě
184,88 m. Rýha pro kanalizaci narušila severovýchodní nároží armované mohutnými kvádry
ze železitého pískovce. To náleželo v druhé polovině 30. let 19. století zbouranému domu
původního čp. 487, který se nalézal mezi Velkopřevorským mlýnem a Velkopřevorským
palácem (čp. 485/III). Tento dům byl minimálně ve své východní části nepodsklepen.
Dokumentovány byly dvě úrovně cihlových podlah (na kótách 187,53 a 188,21 m). Těsně za
severní zdí tohoto domu se nalézala nepravidelně kruhová studna, jejíž roubení bylo vyzděno
z lomových opukových kamenů pojených maltou. Ve spodní partii její výplně byla nalezena
raně novověká keramika a sklo. Při výzkumu nebylo dosaženo dno z důvodu vyšší hladiny
spodní vody. Čtyři metry západně od Velkopřevorského mlýna bylo v hloubce 1,5 m (niveleta
187,0 m) objeveno zdivo z lomové opuky, které tvořilo severozápadní nároží neznámé starší
stavby. Její interiér byl omítnut, odkrytá omítka jevila stopy po opálení. Stavba tedy patrně
zanikla požárem. Ve vrstvě, která vyplnila její interiér byl nalezen denár Václava II. ražený po
roce 1300. Tento dům snad představuje středověkého předchůdce dnešního mlýna. Vně této
stavby byla v hloubce 2,3 m odkryta pečlivě vyskládaná křemencová dlažba (niveleta 186,20
m) překrytá výraznou spáleništní vrstvou. Dlažba náleží vrcholnému či pozdnímu středověku.
Pod písčitým podsypem dlažby se nalézalo 0,8 m mocné souvrství navážkových vrstev
s četnými úlomky opuky i malty vzácně se zlomky keramiky 14. – 15. století. Od úrovně
184,20 m se nalézalo souvrství tmavých měkkých bahnitých vrstev s četnými kousky dřev. Ve
spodní partii bylo proloženo šedými písčitými sedimenty. Sledováno bylo geologickou
sondovací tyčí až na kótu 183,15 m. Interpretovat je lze jako svrchní partii výplně zaniklého
holocenního koryta Vltavy, jehož šířka zde činila cca 90 m. Zanášeno bylo jak přirozenou
sedimentací, tak i za přispění člověka. Protože byl z vrstvy získán pouze jeden drobný zlomek
z keramické nádoby, můžeme datovat dobu ukončení jeho zaplňování pouze obecně do
vrcholného středověku.
Vlašská ulice čp. 336/III
V lednu 2006 byl proveden výzkum, který byl vyvolán výkopem pro výtahovou šachtu
v severním křídle Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem.
Výkop hluboký 4,3 m byl hlouben částečně z úrovně nepodsklepeného přízemí, částečně
z úrovně sklepa. Svrchní partii stratigrafie tvořilo souvrství navážek mocné 1,65 m (niveleta
báze navážek 221,60 m n. m.), které datují ojedinělé nálezy novověké keramiky do 17. – 19.
století, vzácně zde byly nalezeny i druhotně přemístěné zlomky keramiky středověké. Intaktní
středověké situace objeveny nebyly ač z areálu nemocnice známe raně středověké sídliště,
jehož objekty se nacházely pouze 80 m severovýchodně. Spodní partie dokumentované
stratigrafie se sestávala z heterogenního souvrství hlinitých a písčitých svahových sedimentů.
Ve dvou úrovních se objevily polohy interpretovatelné jako půdy či půdní sedimenty.
PRAHA 1 – STARÉ MĚSTO
Celetná ulice
V rámci připojení veřejného osvětlení na svítiplyn byly v celé délce ulice provedeny
výkopy pro přípojky k jednotlivým lampám. Sledování výkopů v listopadu 2005
konstatovalo, že tyto zasahují pouze do recentního zvrstvení. Před domem čp. 597/I byl
realizován hluboký výkop hlavního připojení, v němž byl zaznamenána celá skladba
historického zvrstvení. Na podloží v úrovni 191,70 m n.m. nasedalo historické nadloží
v mocnosti cca 130 cm, v němž se střídaly písčité hlíny s vrstvami opukových odštěpků.
Podle analogií lze tyto vrstvy považovat za středověké, i když nepřinesly konkrétní nálezy.
Horní 140 cm vysoká partie nadloží náleží recentním zásahům.
Zdeněk Dragoun, NPÚ HMP
Celetná ulice čp. 588/I
V souvislosti s požadavkem zjištění základových poměrů budoucího rekonstruovaného
domu U zlatého anděla byly v r. 2005 provedeny statické sondy na dvoře, v přízemí a ve
sklepích objektu. Přes některé rozdíly v detailní struktuře historického nadloží byla zjištěna
přítomnost zachovaných archeologických terénů. Stavební úroveň rozsáhlé barokní přestavby
objektu se nachází ca 0,5 m pod současným povrchem. Ve většině sond bylo zjištěno
vrcholně středověké nadloží se zahloubenými archeologickými objekty a zdiva, přičemž
v severozápadní části dvora výzkum předpokládá existenci neznámého, při barokní přestavbě
zasypaného prostoru. Zjišťovací sondáž doložila komplikovaný středověký a novověký
stavebně historický vývoj rozsáhlého městiště domu, který obsahuje ve svém jádře několik
středověkých objektů se složitou původní parcelací.
Petr Starec, MMP
Havelská ulice čp. 496/I
V jarních měsících roku 2006 proběhl na parcele domu rozsahem nevelký výzkum,
který přinesl nečekaně nové poznatky o podobě historického nadloží v prostoru severní části
bývalého Havelského Města. V západní části suterénních garáží domu z roku 1938, pod
současnou podlahou byly neohlášenými výkopy narušeny pozůstatky původní středověké
domovní zástavby a dalších středověkých sídlištních objektů (povrch 191,14 m n. m.). Ke
stratigraficky nejstaršímu horizontu náležely do podloží zahloubené oválné a kruhové jámy
z jejichž zásypu byly vyzvednuty zlomky keramiky s klasicky zduřelými okraji (2. polovina
12. – 1. polovina 13. století). Starší situace byla následně narušena a překryta zděnou
konstrukcí zahloubeného suterénu, vystavěného z lomových křemenců spojovaných jílovitou
hlínou. Z původně rozsáhlejší stavby domu bylo odkryto pouze jeho severozápadní, pravoúhlé
nároží s reliktem vstupní šíje a částí zahloubeného interiéru (dosažená úroveň podlahy 189,3
m). Suterén se nalézal v hlouby parcely měšťanského domu, jehož průčelí bylo obráceno
směrem ke kostelu sv. Havla. Vznik celé stavby, která prodělala za dobu své krátké existence
několik stavebních proměn (přizdívky, změna zastropení), je možné s vysokou
pravděpodobností spojit s procesem urbanizace nově založené městské obce, v době někdy
kolem poloviny 13. století. Zahloubené podlaží zaniká v důsledku požáru, po kterém byl celý
prostor zrušen a zcela zasypán požárovou destrukcí (hojně zastiženy maznicové otisky
původních dřevěných konstrukcí, zuhelnatělé zbytky dřev a opukových kamenů). Celou
událost je možné na základě keramického materiálu ze zásypu datovat pouze rámcově na
závěr 13. století (archaická okruží, archaické poklice). Následný vývoj nadloží značně
ovlivnily děje spojené s výstavbou a provozem stávající novostavby, při nichž došlo
k radikálnímu odstranění všech mladších terénů s objekty a zděnými konstrukcemi původních
třech domovních objektů, jejichž podobu zachycují detailně první fotografie místa a městské
plány z 19. století. Snížená úroveň podloží tvořená písčitými štěrky vltavské terasy, byla
zastižena nejvýše na úrovni 190,3 m.
Jaroslav Podliska - Miroslav Kovář, NPÚ HMP
Jalovcová ulice čp. 234/I
Pokračující rekonstrukce domu přinesla i další sledování výkopů ve dvoře, v rámci
nichž bylo zaznamenáno historické zvrstvení a objekty vrcholného a pozdního středověku.
Žádný z výkopů nedosáhl horizont raného středověku nebo povrch geologického podloží,
když nejhlubší dosažená úroveň činila cca 187,00 m n.m. K nejstarším prvkům historického
nadloží náležela výrazná požárová vrstva 13. století. Při severní straně dvora byla zjištěna
linie vnějšího líce vyzděné studny a část zahloubeného zděného interiéru.
Výkopy v jihovýchodním rohu dvora zachytily tři patrně středověké zdi, vzniklé
postupně ve třech stavebních fázích a neumožňující rekonstruovat útvar, jehož jsou součástí
ani jejich vztah k stavebně historickým průzkumem stanoveným vývojovým etapám stávající
zástavby. Nejstarší a nejrozsáhlejší z nich bylo zdivo, zděné částečně z velmi rozměrných
opukových bloků a probíhající ve směru východ – západ lehce nerovnoběžně se zdí,
vymezující jižní stranu dvora a oddělující jej od areálu dominikánů u sv. Jiljí.
Zhruba uprostřed západního křídla zástavby byl odhalen raně gotický polosuterén,
v renesanci podstatně prohloubený a rozdělený na dva nízké sklepy trámovým stropem.
Početné keramické nálezy v zásypu sklepa (byť s nepočetnou intruzí staršího materiálu)
kladou jeho zánik do 19. století. V renesanční spodní partii zdiva sklepa byl zjištěn zazděný
ohořelý fragment románského obloučkového vlysu, který pravděpodobně původně pocházel
z románské stavební fáze dominikánského kláštera. Za informace související s prováděným
stavebně historickým průzkumem děkujeme M. Ryklovi.
Zdeněk Dragoun - David Rakušan, NPÚ HMP
Karlova ulice čp. 150/I a 151/I
V září 2006 došlo v jihozápadní části dvora k hloubení nového suterénu o rozměrech
cca 5 x 4 m. Podstatnou část plochy zaujímala rozměrná studna (vnější průměr 2 m, vyzděna
převážně z křemenců) s výrazným vkopem, jejíž zásyp v rozebírané části obsahoval jen
nepatrné množství novověkých nálezů. Na relativně malé zkoumané ploše byla dále
zaznamenána řada různě starých zdí, z nichž některé znovu souvisely s úpravami zdejších
parcel. V torzovitě dochovaném nejstarším horizontu historického nadloží byly zjištěny vrstvy
a objekty raného středověku. Vzhledem k nevelkému rozměru mladšími zásahy neporušené
plochy a naopak četným superpozicím jsou jak zahloubené objekty tak torza zdí obtížně
interpretovatelné. Podloží bylo zaznamenáno kolem úrovně 186,60 m n.m.
Karlova ulice čp. 153/I
Na přelomu let 2005 a 2006 proběhl výzkum vyvolaný záměrem snižování podlahy
v suterénu jižního dvorního traktu objektu, tedy v prostoru sousedícím s výkopem uvedeným
v předešlém záznamu. V prostoru cca 9 x 5 m byly pod podlahou zaznamenány celkem tři
studny nebo odpadní jímky, z nichž byla vybrána pouze horní část zásypu. Všechny tyto
objekty byly středověkého původu a prostřední z nich byla dodatečně opatřenou vlastní
podlahou, uloženou na zásypu a sloužila ve sklepě patrně jako zvláštní prostor, v němž mohly
být uchovávány v relativním chladu potraviny nebo jiné suroviny. Napříč sklepem byla ve
směru sever – jih zjištěna základová partie zdi, spíše pozůstatek starší konstrukce než součást
uvedeného sklepa (např. základ dělící příčky), která může mít souvislost s poněkud
komplikovanějším vývojem parcely.
Z historického nadloží byla výzkumem postižena báze se zvrstvením raného
středověku a na některých místech bylo dosaženo geologického podloží, tvořeného
zahliněným písčitým náplavem (nejvyšší bod povrchu v úrovni cca 186,64 m n.m.). Ve větší
části zkoumané plochy byla zaznamenána četná torza různě velikých a různě hlubokých
zahloubených objektů, jejichž zásypy vesměs pokračovaly do větší hloubky než dno
výzkumu. Objekty je možné datovat do raného a vrcholného středověku. Výzkum zjistil, že
obvodové zdi sklepa jsou založeny jen nepatrně hlouběji než podlaha sklepa před výkopy a
protože by bylo při prohlubování nezbytné složitě všechny zdi podchytávat, zůstala nakonec
podlaha téměř v původní úrovni.
Karolíny Světlé - Krocínova ulice
V srpnu až listopadu 2006 byla provedena druhá etapa rekonstrukce vodovodu na
Starém Městě pražském. Výkop prošel značnou částí ulice Karoliny Světlé, ulicí Krocínovou
a uličkou mezi ulicí Betlémskou a ulicí Divadelní, nově byly realizovány i domovní
přípojky. Akce přímo navázala na rekonstrukční práce v Konviktská z roku 2005 ve stejné,
cca 0,6 m široké a cca 1,6 m hluboké rýze. I v této etapě nebylo možné sledovat spodní partie
historického nadloží ani podloží a dokumentovány byly pouze tři lokální řezy zachycující již
novověký nárůst terénů na veřejné komunikaci.
V ústí Bartolomějské ulice do ulice Karoliny Světlé dokumentována předem
neoznámená šachta. Zde v mírně zahloubené prohlubni v podložním štěrkopísku, na niveletě
188,70 m n. m. bylo dokumentováno anatomicky uložené torzo lidského skeletu (skelet
zachován od klíčních kostí k lebce). Kostra má pravděpodobně souvislost s pohřbíváním v
okolí dnes již zaniklého kostela sv. Štěpána ve zdi. Niveleta ulice v místě šachty je 190,90 m
n. m. a podloží 188,80 m n. m.
Martin Omelka, NPÚ HMP
Konviktská ulice
V říjnu a listopadu 2005 proběhla první etapa rozsáhlé rekonstrukce vodovodu na
území Starého Města pražského včetně rekonstrukce individuálních domovních přípojek
vody. Hlavní součástí celé stavební akce bylo strojové hloubení cca 0,6 m široké a cca 1,6 m
hluboké rýhy pro uložení vodovodního potrubí. Postup prací a poměrně mělce bagrovaná rýha
pro vodovod – vzhledem k výškovým poměrům podloží – vedl k tomu, že nebylo možné
sledovat zvrstvení nadloží v nejstarších partiích, jež ležely již mimo vlastní dno výkopu.
V rámci akce byly dokumentovány čtyř lokálních řezy. Zachycená situace měla přímou
souvislost s kovovýrobou z okolí. Datace horizontu je problematická pro absenci keramiky.
Geologické podloží nebylo rovněž nikde zachyceno. Domovní přípojky procházely pouze
novodobými vyrovnávacími úrovněmi pod dnešní komunikací, případně zachytily polohy
suti. Pouze jednou odkryly část obvodového zdiva asanovaného úseku ulice. Také samotná
trasa výkopu hlavního vodovodu se třikrát dotkla vystupujících destruovaných zdí z
předasanační doby.
Kožná ulice čp. 1024/I
Nevelký výzkum provedený na malém dvorku za domem v místě nově budovaného
schodiště do suterénu přinesl nesmírně zajímavé zjištění především pro období vzniku
Starého Města pražského. Ojedinělé zlomky keramiky s kalichovitou profilací okraje nalezené
v sekundární poloze svědčí o existenci sídlištní či pohřebištní aktivity v nevelké vzdálenosti
odtud. Nejstarší vrstvy a objekty (nelze vyloučit nález torza nároží zahloubeného pravoúhlého
domu) náleží nepochybně ještě 2. polovině 12. století. Úroveň geologického podloží štěrkové
terasy byla zachycena v niveletě 190,94 m n. m. Na tuto vrstvu nasedal holocenní šedohnědý
půdní horizont přecházející v niveletě 191,14 až 191,34 na žlutošedý, archeologickými nálezy
již kontaminovaný probarvený půdní horizont. Nejzajímavějším nálezem je objev části (cca
jižní poloviny) kamenné vstupní šíje se schody do zahloubeného suterénu raně gotického
domu. Objekt, nacházející se zřejmě z větší částí pod sousedním domem čp. 491/I, byl
založen do vrstev průběhu 1. poloviny 13. století a nejspíše zanikl ještě na konci 13. či
počátku 14. století. Další sled souvrství je již typický pro území Starého i Nového Města.
Zatímco předlokační zvrstvení historického nadloží dosahuje mocnosti okolo dvou metrů, od
přelomu 13. a 14. století postrádáme výraznější doklady nárůstu terénu s výjimkou
novověkých či recentních navážek.
Vojtěch Kašpar – David Polcar, Archaia Praha o.p.s.
Liliová ulice čp. 248/I
Výzkum, který zde proběhl v letech 2005 a 2006 byl vyvolán dlouho plánovanou
rekonstrukcí domu, v rámci které byly prováděny plošné i liniové zásahy do terénů
(podsklepení východního dvora, částečné podsklepení západního dvora, výtahová šachta,
inženýrské sítě). Dnešní dům je s výjimkou západního sklepa novoklasicistní stavbou z let
1855-63. Všechny výkopy byly hloubeny z úrovně přízemí. Niveleta suterénů domů je již
výrazně pod úrovní povrchu podloží, proto všechny výkopové práce ve sklepech domu
(snižování úrovně podlah) zasáhly pouze geologické podloží (písčité štěrky). Svrchní partie
nadloží mocná 0,7 – 1,5 m byla zničena recentními výkopy. Na západním dvoře byly odkryty
tři úrovně úprav povrchu – dlažby, pouze rámcově datovatelné do 1. poloviny 19. století, 18.17. století a 17. – 15. století. Ze starší zástavby byly odkryty mělce založené zdi z lomové
opuky kladené na hlínu, které je možno datovat do 17. – 18. století. Na východním dvoře
úpravy povrchu zaznamenány nebyly. Z novověkých konstrukcí byla nejlépe zachována
valeně zaklenutá vyzděná takřka čtvercová jímka o velikosti 3,3 – 3,1 m. Dle keramiky a skla
v její výplni je možno její zasypání datovat do 1. poloviny 17. století. Báze novověké partie
nadloží byla na niveletě 189,00 – 189,40 m n. m. Na západním dvoře nejstarší dlažba překryla
vrstvu vypálené hlíny (kóta 189,20 m), kterou je snad možno interpretovat jako doklad
přesněji nedatovatelného požáru, po kterém byl dvůr nově vydlážděn. Následující partii
historického nadloží je možné bezpečně zařadit do období vrcholného středověku. Pod
spáleništní vrstvou se objevilo souvrství písčitohlinitých navážek s příměsí stavebního
odpadu, které lze na základě nálezů keramiky datovat do 14. století. Pod tímto souvrstvím
(niveleta 188,80 m) ležela 0,4 m mocná poloha stavební suti. Ta překryla zásypy vzájemně se
narušujících zahloubených objektů. Žádný z nich nebyl odkryt celý, pokračovaly mimo
hranice sondy. Jednalo se zpravidla o oválné jámy různých rozměrů, které zničily takřka
kompletně starší nadložní situace. Ve výplni zahloubených objektů byla nalezena vrcholně
středověká keramika datovatelná do 2. polovice 13. – 14. století. Zastoupeny byly hrnce,
džbány, technické misky, ojediněle pokličky, pánvičky – trojnožky. Vyskytla se i světlá
červeně malovaná keramika. Nutno zmínit téměř absenci jakýchkoli luxusnějších předmětů
(sklo, výrobky z kovů). Nalezeny nebyly ani žádné středověké mince. Do tohoto horizontu
náleží i dvě studny, jejichž roubení bylo vyzděno z břidlicových kamenů kladených na hlínu.
První se nalézala na západním dvoře domu, druhá na dvoře východním. Kromě zahloubených
objektů bylo odkryto torzo nadzemní stavby, z které se zachovala pouze část dřevěné
podlahy. Starší než horizont odpadních jam je horizont pyrotechnologických zařízení
nalezených na západním dvoře domu. Dokumentovány byly dva v superpozici se nacházející
velmi mírně zahloubené objekty s do červena propáleným dnem, v kterém se nalézala poloha
říčních valounů. Mladší z objektů měl nepravidelný tvar o přibližném průměru 1,1 m. Ze tří
stran byl narušen mladšími objekty. Propálená vrstva byla mocná cca 0,03 m. V ní leželo větší
množství říčních valounů, ojediněle též diabasů. Starší objekt měl obdobnou konstrukci, ale
zachováno z něj bylo pouze torzo 0,2 x 0,6 m. Dle nálezů z vrstev, které objekty vyplnily a
překryly, zanikly na konci 13. – počátku 14. století. V zhledem k tomu, že dno bylo vyloženo
říčními valouny, jedná se spíše než o metalurgické (železářské) výrobní objekty o pece
potravinářské. Na východním dvoře domu
se v superpozici nacházeli další dva
pyrotechnologické objekty. Mladší, ze kterého bylo zachováno pouze torzo, s větším
rozměrem pouze 0,35 m, může představovat jen doklad mladší výrobní fáze v rámci objektu
většího a stratigraficky staršího. Jeho původní tvar byl kruhový či spíše oválný o větším
rozměru 1,9 m s tím, že druhý rozměr byl minimálně 0,9 m. Objekt tvořil mísovitou
prohlubeň hlubokou cca 0,25 m. Byl zahlouben minimálně z nivelety 187,60 m. Při jeho
zahloubení byla narušena starší sídlištní vrstva a též svrchní partie podloží. Dno i stěny
objektu byly propáleny do cihlově červené barvy, mocnost propálení dosahovala u dna až
0,18 m, u stěn místy pouze 0,06 m. V konstrukci ani ve výplni objektu nebyla nalezena žádná
struska ani kameny. Interpretace těchto pyrotechnologických objektů je značně obtížná.
Jednou z možností je, že sloužily k výrobě či zpracování kovů (metalurgická pec, vyhřívací
výheň, pražící výheň). Ve výplni byla nalezena jak keramika s archaicky zduřelým okrajem,
tak i misky s vlnicí na vnitřní straně, nádoby s nízkým vzhůru vytaženým okrajem, technické
misky, miska – kahánek. Nálezy keramických zlomků z těchto objektů je možné datovat do 2.
poloviny 12. – 1. poloviny 13. století. K horizontu staršímu než pyrotechnologické objekty
náleží zahloubený objekt – jáma, v jejíž výplni byla nalezena keramika 12. – počátku 13.
století (nejmladší prvky souboru reprezentovaly klasicky zduřelé okraje). Pyrotechnologické
objekty narušily starší sídlištní vrstvu, ve které se nalézala keramika obecně zařaditelná do 12.
století (nízké i vysoké vzhůru vytažené okraje, technické misky, výzdoba – ryté linie). Nelze
však vyloučit přesah až do století 13. Je třeba konstatovat, že ve výplních vrcholně
středověkých objektů nebyla nalezena takřka žádná raně středověká keramika. Další z
pyrotechnologických zařízení bylo nalezeno v místě budoucí výtahové šachty severovýchodně
od východního dvora domu. Reprezentují ho dva mělké (5 – 0,1 m hluboké) mísovité objekty
s propáleným dnem, oba byly na jihu narušeny jámou a na severu byly zničeny při výstavbě
domu v 19. století. Minimální rozměr většího z nich byl 0,5 m. Neznáme jednoznačně úroveň,
z jaké byly zahloubeny. Poměrně výjimečný nález představuje nazelenalá hrudka o velikosti 3
x 4 cm tvořená slitinou neželezných kovů s obsahem mědi. Nelze vyloučit, že se jedná o
produkt či semiprodukt neželezné metalurgie. Nalezena byla ve vrstvě vypálené hlíny, která
tvořila dno objektu. Interpretace těchto objektů je obtížná a nebyly z nich ani získány žádné
datovatelné artefakty. Pouze na základě stratigrafické pozice je snad možné uvažovat o 12.
století. Nejstarší partie nadloží je v místě výtahové šachty reprezentována dvěmi písčitohlinitými vrstvami mocnými 0,1 a 0,15 m, které leží přímo na podloží. Z nich pochází
archaická miska s polevou, okraje archaicky zduřelé, technické misky a deriváty
kalichovitých okrajů. Z výzdobných prvků se na keramice uplatnily vlnice a rovné ryté linie.
Soubor je možno datovat do konce 11. století až 1. poloviny 12. století. Nejstarší vrstva se
dochovala pouze na ploše 50 dm². Vůbec nejstarší antropogenní situace na parcele byla
zjištěna v severní části východního dvora. Reprezentuje ji nevelká partie vrstvy mocné cca 0,1
m, která se svým složením podobá podložní písčité hlíně, je však tmavší a obsahuje nálezy
raně středověké keramiky z horizontu výskytu kalichovitých okrajů a to spíše z jeho závěru.
Rámcově tak její vznik můžeme datovat do 10. – 11. století. Intaktní doklady raně
středověkého osídlení byly z 99 % zničeny při aktivitách vrcholného středověku. Původní
výška podloží zde před počátkem osídlení byla na niveletě 187,5 - 187,8 m. Předpokládáme,
že rovinatý terén (povrch nejmladší pleistocénní vltavské terasy VIIc) se zde nepatrně skláněl
k jihojihovýchodu. Dnes je plocha lokality vyrovnána a zvýšena o cca 2,5 - 3 m na niveletu
189,90 - 190,47 m.
Malé náměstí čp. 138/I
Ve sklepních prostorách hotelu, v křídle obráceném do Linhartské ulice, byly v červnu a
červenci 2006pod úroveň podlah hloubeny výkopy pro nové inženýrské sítě. Bezprostředně
pod podlahou se nacházela tenká vrstva planýrek, vzniklých při výstavbě domu v 19. století,
nasedající na podloží, tvořené písky vltavské terasy. Zapuštěny do nich byly dvě zdi.
V západní části sklepa to bylo zdivo z větších opukových hrubě opracovaných kamenů na
maltu, probíhající ve směru sever-jih. Dochováno bylo na celou výšku výkopu (0,5-0,6 m) a
pokračovalo pod jeho dno. Po jeho východní straně se nacházela prostora vyplněná stavební
sutí bez datovatelných nálezů. Pravděpodobně se jedná o část sklepa staršího domu.
Západním směrem bylo v severní stěně výkopu zjištěno zdivo z menších opukových kamenů
na maltu, které nepokračovalo jižním směrem. Jednalo se o spodní část základového zdiva,
které není možné přesněji datovat. Další zdivo bylo zjištěno v prostoru kotelny. V tomto
případě šlo o základ zrušeného točitého schodiště z 19. století. Vzhledem k radikálnímu
snížení původních terénů nebyly nikde dochovány fragmenty starších archeologických terénů.
Martinská ulice
Na podim roku 2005 proběhl dohled při odstraňování havárie kanalizace v šachtě cca
2 m od severozápadního nároží kostela sv. Martina ve zdi.Výkop zachytil pozůstatky
sklepních prostor bývalé fary čp. 418. zbořené v rámci obnovy kostela v letech 1905 - 1906.
Ze zachyceného sklepa byl dokumentován náběh zaniklé klenby (niveleta 192,92 m n. m.),
část severní stěny sklepa a valounková dlažba (niveleta 189,8 m n. m.) tvořící podlahu
sklepa. Dnešní úroveň povrchu ulice v místě šachty je 194,45 m n. m.
Na Perštýně čp. 356/I
V rámci rekonstrukce objektu pro potřeby Národního památkového ústavu, územního
odborného pracoviště v hlavním městě Praze bylo v roce 2005 dokumentováno zvrstvení
nadloží v jediném realizovaném stavebním výkopu – dojezdu nově zřízeného výtahu. Na
malé ploše bylo zaznamenáno relativně početné zvrstvení historického nadloží včetně
superpozic zahloubených objektů, s nevýraznými keramickými fragmenty 12. – 13. století.
Povrch podloží byla zaznamenáno v nadmořské výšce 192,35 m n.m., dva zahloubené objekty
pokračovaly do větší hloubky než dosažené dno výkopu v úrovni 191,45 m. Není vyloučeno,
že jeden z nich mohl být zachycenou částí hrobové jámy náležející k pohřebišti,
zaznamenanému v ulici cca 15 m západně v roce 1990. Doklady osídlení v těchto místech
lze bezpochyby spojovat se známým Újezdem sv. Martina, od jehož dochovaného centra,
kostela sv. Martina ve zdi, je výkop vzdálen zhruba 80 m.
Národní třída čp. 313/I
V roce 2005 probíhal výzkum při rekonstrukce domu na rohu Národní třídy a ulice
Karoliny Světlé. Historické terény zde byly v minulosti značně postiženy. Prostor dnešního
dvora byl totiž razantně snížen, takže kromě pozůstatků novověké zástavby zde byla
zaznamenána pouze štěrkopískové partie geologického podloží a v nich torza spodních částí
zahloubených objektů, reprezentovaných nejčastěji ohništi a pecemi zdejšího nejstaršího
sídlištního horizontu. V rámci konstatované planýrky zanikly kompletně (tedy včetně
základu) i pozůstatky hradební zdi, jejíž průběh lze předpokládat v návaznosti na
severozápadní nároží zachované věže opevnění na sousední parcele domu čp. 314/I
v Bartolomějské ulici. Z nálezu v Perlové ulici víme, že se hradba vyznačovala jen 60 cm
vysokým základem.
V jižní polovině dvora se předpokládalo zachycení vnitřní vyzděné stěny hradebního
příkopu. Předpoklad se naplnil a v celé šířce dvora byla odkryta téměř svislá (s dnem příkopu
svírá úhel cca 100°) převážně křemencová vyzdívka stěny příkopu. I ona byla zasažena
zmíněnou planýrkou, takže bohužel nebyla dochovaná úroveň rozhraní vyzděné stěny
příkopu a na ní nasedající parkánové zdi. Z těchto důvodů nebylo možné ověřit podobu
parkánové zdi, která patří k nejméně poznaným partiím staroměstské fortifikace. Zásyp
příkopu, zaznamenaný v rozmezí nivelet 188,70 – 190,80 m n.m., obsahoval nepříliš velké
množství novověkých nálezů. Dno příkopu tvořil podložní štěrkopísek bez úpravy povrchu,
pouze při bázi zdiva vnitřní vyzděné stěny byla zachycena ve dvou mírně odlišných
výškových úrovních lokální vylitá maltová vrstva. V rámci hloubení prostoru dvora byla
odkryta i rubová strana vyzdívky vnitřní strany hradebního příkopu. Na ní jsou jasně patrné
najednou zděné vrstvy zdiva. Méně zřetelné jsou podobné horizontály i na lícové straně
vyzdívky. Vyzděná stěna příkopu byla dodatečně využita pro zřízení dvouprostorového
sklípku, jehož stěny byly k vyzdívce příkopu přizděny. Sklípek, rozdělený střední příčkou, byl
vybaven podlahou z pálených dlaždic. Protože před rozhodnutím o konkrétní podobě
přestavby objektu nebylo jasné, v jakém stavu pozůstatky opevnění jsou, nebyla striktně
nárokována jejich ochrana. Po odkrytí dobře zachované části vyzdívky příkopu byla
vyjádřena myšlenka (alespoň částečného) zachování tohoto historického prvku. Zatímco
relativně vstřícné rozhovory s projektanty a dodavateli stavby ještě neskončily, byl zmíněný
fortifikační prvek odstraněn.
Situování vnitřní stěny hradebního příkopu umožňuje předpokládat vnější stěnu
příkopu pod zástavbou při Národní třídě. Zaznamenání příkopu je jeho zatím nejbližším
zachycením v blízkosti Vltavy, i když průběh vnitřní stěny příkopu nenasvědčuje ještě změně
trasy zatáčkou k severu. I když hradební zeď nebyla zjištěna, zdá se, že parcelní rozhraní
v síti
nasedající na severozápadní nároží hradební věže na parcele domu čp. 314/I
nepravoúhlých linií zdejších parcelní sítě probíhá rovnoběžně s vnitřní stěnou příkopu a
mohlo by tak respektovat trasu hradby, z níž by logicky věž vystupovala. Zajímavá je i
niveleta dna příkopu (188,70 m), která je dokonce o 90 a 150 cm výše než zjištěné dno Na
můstku a v Perlové ulici a odporuje tak vysloveném předpokladu o klesání dna příkopu
směrem k Vltavě. Způsob napojení hradebního příkopu na řečiště Vltavy tak i nadále zůstává
neznámý.
Národní třída čp. 1036/I
Při demolici a novostavbě domu čp. 1036/I na staroměstské straně Národní třídy bylo
v roce 2005 dokumentováno zvrstvení terénů ve výkopech v prostoru dvorku a v prostoru
bývalé suterénní kotelny. Na obou zmíněných místech byly zaznamenány vrstvy zásypů
hradebního příkopu, aniž byl dotčen jakýkoliv zděný prvek fortifikačního schématu. Nutno
konstatovat, že podstatná část historických terénů včetně zděných konstrukcí zde byla
zlikvidována při novostavbě budovy bývalého Sportprojektu v roce 1967 - 1971, kdy zanikly i
historické suterénní prostory. Archeologický výzkum před demolicí realizován nebyl a ani o
případném dohledu v době stavby nemáme žádné informace. Jedinou nově zjištěnou
informací je tak nekompletní rozsah v novověku zasypaného příkopu, který byl zaznamenán
v šířce 10 m,. Zaznamenaná šířka dovoluje úvahy o existenci vnitřní stěny příkopu v linii
zadní hranice parcely domu a vnější ještě v zástavbě před průčelím domu do Národní třídy.
Na uvažovaném průběhu hradební zdi v linii jižní stěny románské fáze kostela sv. Martina ve
zdi (a tedy v linii jižní stěny gotického pravoúhlého presbytáře kostela) se tím nic nemění.
Pařížská ulice
Rekonstrukce kanalizace proběhla v květnu až listopadu 2006. Jednalo se o generální
opravu původních klenutých stok vedoucích ze Staroměstského náměstí směrem k Vltavě.
Akce byla realizována pomocí 23 v ulici nepravidelně rozložených šachet. Přestože byly
sledovány v rámci dohledu všechny stavbou prováděné šachty, torzovité archeologické
situace byly zachyceny pouze v osmi z nich. V drtivé většině se pak jednalo o zdiva
z předasanační zástavby prostoru. Zachovalost klasických archeologických terénů byla,
vzhledem k objemu prací, minimální.
Rybná ulice čp. 669/I
V březnu 2005 proběhl v souvislosti s rekonstrukcí objektu a prováděnými
zemními pracemi záchranný archeologický výzkum. Soustředil se na místo nově budovaného
schodiště do stávajících sklepů v jihovýchodním rohu půdorysu objektu. V inkriminovaném
prostoru bylo odkryto a částečně i nadále zachováno torzo starší stavební fáze zdejší zástavby.
Představovala jej čistě kamenná, převážně opuková zeď, probíhající ve směru východ - západ
a ubouraná východní stěnou klasicistního sklepa. Odkryta byla její vnitřní líc, středověké
zdivo mělo lomový charakter a omítky na něm nebyly zachovány. Ve svém západním úseku,
těsně před klasicistním ubouráním, bylo zdivo opatřeno ústupkem, ve kterém se dochovala
spodní část opukové stojky portálu. Stojka spočívala na opukovém prahu, který částečně
probíhal dále směrem k severu, při čemž jeho podstatná část, druhý bok portálu ani k němu
příslušné zdivo se nedochovalo. Zachovaná část prahu nesla stopy pečlivého opracování
kamenickým zubákem. Směrem k západu na kamenný práh portálu navazovala znovu jen
částečně dochovaná kamenná dlažba interiéru, zřejmě sklepa staršího domu nebo
pravděpodobněji podlahy v prostupu zdí. Na rozdíl od zdiva jako její stavební materiál
převažovala břidlice. I ona byla dále k západu odstraněna mladší, klasicistní stavební fází.
Interpretace nalezené části stavby není zcela jednoznačná. Může se jednat o pozůstatek
vstupní šíje do středověkého sklepa, která by do něj ústila ze zadní strany parcely v duchu
ještě románských nebo raně gotických stavebních zvyklostí. Absence doložitelných schodů
nebo alespoň jejich otisku na dochované části vnitřní líce jižní zdi domu však spíše
nasvědčuje druhé variantě, podle které by nalezené torzo portálu bylo součástí průchodu
stěnou, oddělující dvě sklepní prostory. O jejich bližší podobě rozsah zkoumané plochy a stav
dochování staršího zdiva nedovoluje jednoznačné detailnější závěry. S určitostí lze pouze
říci, že průchod mezi sklepy byl situován při jižní obvodové stěně domu.
Výzkum zaznamenal ve vrstvě bezprostředně překrývající dlažbu sklepa, tvořenou
světle šedou jílovitou hlínou, fragmenty keramiky, jejíž původ můžeme klást patrně ještě na
konec 13. století. Ještě mladší vrstva obsahovala rovněž ještě středověkou keramiku, ovšem
pozdějšího původu, datovatelnou do 15. století. Z těchto zjištění vyplývá předběžný závěr, že
starší odkryté zdivo pochází patrně z doby kolem poloviny 13. století nebo těsně po ní a
tvořilo sklepní část zástavby. Tento sklep ale relativně brzy, patrně již ve 13., nejpozději
v 15. století zanikl a nebyl již obnoven. Taková interpretace celkem odpovídá charakteru
písemných zpráv o domu, které v roce 1653 hovoří o pustém domu nebo v roce 1666 dokonce
o „zbořeništi někdy domu U červeného koníčka“. Dlouhodobá existence takového zbořeniště
je poněkud překvapující, nicméně v periferní části Starého Města v blízkosti jeho hradeb
možná.
Sledování stavebních úprav objektu přineslo částečné poznání středověké podoby
zdejšího domu, poprvé připomínaného k roku 1360. Jeho zániku lze litovat o to více, že se
jednalo o jistě významnou stavbu, patřící přednímu patricijskému pražskému rodu, rodině
Rotlevů. Netypická pro Prahu je i likvidace starších podzemních partií zástavby při klasicistní
novostavbě, ovlivněná snad dlouhodobým předchozím chátráním objektu.
Řetězová ulice čp. 222/I
V roce 2006 probíhal dohled a dokumentace při minimálně prováděných zemních
pracích v rámci rekonstrukce objektu. Zásahy do terénu se kumulovaly po západní straně
románského paláce, kde byla řešena situace inženýrských sítí, částečně kopaná a částečně
ražená z úrovně suterénu vně románské stavby. Na západ od jižní boční románské místnosti
bylo dokumentováno zvrstvení nejstarší partie historického nadloží, nasedající v mocnosti cca
40 cm na podložní zahliněný náplav, zachycený v úrovni kolem 187,70 m n.m. Vyšší část
nadloží byla likvidována výstavbou zdiva, patrně raně novověkého původu.V nejzápadnější
partii výkopu byla vybrána část objektu, zahloubeného do podloží cca 1,80 m. Výše zmíněné
zdivo bylo v místech objektu založeno hlouběji (velmi pravděpodobně pro nesoudržnost jeho
výplně) a bohužel zlikvidovalo kompletně vztahy starších vrstev (a staršího objektu ?)
k výrazně zahloubenému objektu. Jeho stěny byly v místech průchodu zahliněným podložním
pískem masivně vypáleny, v podložním štěrkopísku se stopy ohně zachovaly v podstatně
menší míře. Propálené polohy a popelovité vrstvy se projevovaly i v zásypu objektu. Nálezy
(včetně mince denárových rozměrů) lze předběžně datovat do 12. století a pokládat je za starší
než stavba románského paláce. Přímý stratigrafický vztah sice nebyl sledovatelný, ale nevelká
vzdálenost od honosné kamenné stavby i datování nálezů neodpovídají jejich současnosti.
Další řez byl dokumentován ve výkopu pod schodištěm do suterénu u severní boční
románské místnosti. Zachytil cca 80 cm široký výkop vně západního líce západní románské
stěny paláce, absence nálezů však nedovolila určit, zda souvisí s výkopem pro románskou zeď
nebo s dodatečným prolomením vstupu do románského sklepa. V každém případě přítomnost
zrnek vápna a hrudek malty jej klade do úzké souvislosti se stavbou a nedovoluje jej
považovat za součást staršího objektu, palácem porušeného.
I dokumentovaný řez v ražené části výkopu západně od středního románského sálu
zaznamenal raně středověké souvrství, nasedající v úrovni 186, 24 m na podloží, tvořené zde
již polohou štěrkopísků, takže zmíněné souvrství je nutné považovat za součást výplně
zahloubeného objektu.
Šachta pro připojení kanalizace byla rovněž hloubena východně od rizalitu,
vystupujícího k východu z jihovýchodního nároží půdorysu románského paláce, tedy opět
nikoliv v kontaktu s románským zdivem. Recentní výkopy a konstrukce (cihlový kanálek)zde
narušily dvojici opukových zdiv, z nichž starší probíhalo ve směru západ – východ, mladší ve
směru sever – jih. Středověký původ u staršího z nich není vyloučen, ale přítomnost zlomků
cihel dovoluje uvažovat nejdřívěji o gotice jako době stavby. Historické nadloží se skládalo
z víceméně vodorovně ukládaných vrstev s naprostým minimem stop zahloubených objektů.
Zahliněné písčité podloží bylo zaznamenáno v úrovni 187,55 m n.m.
Staroměstské náměstí
V rámci připojení veřejného osvětlení na svítiplyn byly v jihovýchodním rohu náměstí
provedeny výkopy pro přípojky k jednotlivým lampám. Sledování výkopů v listopadu 2005
konstatovalo, že téměř všechny zasahují pouze do recentního zvrstvení, výjimku. Tvořil
hlubší výkop před domem čp. 548/I na rohu náměstí a Železné ulice. Pod 60 cm recentních
vrstev bylo zaznamenáno historické nadloží v mocnosti cca 80 cm. Podloží bylo zachyceno
v úrovni 191,50 m n.m. a jeho povrch tvořila jen 10 cm silná vrstva zahliněného písku,
nasedající na štěrkopísek, zaznamenaný v síle 110 cm. Pokusy o vyvzorkování případných
nálezů byly neúspěšné.
Staroměstské náměstí čp. 604/I – Týnská škola
V souvislosti se zamýšlenými stavebními úpravami v suterénu objektu byla v roce
2005 rozebrána zazdívka portálu ve východní stěně sklepa za asistence archeologů. Před
portálem jsme očekávali spíše jen nevelkou vstupní šíji, kterou by se sestupovalo do vstupu
do sklepa ze zadní strany domovní parcely a která doplňovala vstup přímo z náměstí podobně
jako například v raně gotickém suterénu domu čp. 478/I na jižní straně Staroměstského
náměstí proti radnici). Téměř výlučně ze zadní části parcely vedly totiž vstupy do spodních
podlaží starších, románských domů, budovaných na Starém Městě v průběhu 12. a počátku
13. století. Zdvojení vstupů je zpřístupňuje jak zezadu z dvorní části parcely tak přímo
z veřejného prostoru a setkáváme se s ním zatím v raně gotickém období, když gotika obecně
preferuje přímý a jediný přístup přímo z veřejného prostranství.
Za portálem se v nevelkém odstupu překvapivě objevil druhý portál, posunutý oproti
prvnímu poněkud k severu a nahoře uzavřený nikoliv hrotitým, ale půlkruhovým obloukem.
Opracování kamenných článků portálu plochým dlátem oproti vyspělejšímu zubáku,
používanému v přední části sklepa, rovněž avizovalo větší stáří nově odkrytých konstrukcí..
Za nově odkrytým portálem nebyla zjištěna předpokládaná úzká vstupní šíje, ale poměrně
široký prostor, zřejmě další, později zasypaný sklep. Vztah obou portálů dokládal, že dosud
známý sklep byl teprve dodatečně vložen do staršího, původně alespoň dvouprostorového
staršího sklepa, z něhož v době stavby mladší části zůstala v provozu východní část. Z té se
již dříve existujícím portálem postoupilo k portálu novému a jím do nových sklepních prostor.
Východní stěna nového sklepa probíhala v nevelkém odstupu cca 20 cm paralelně se starší
zdí. Z ní vybíhající valená klenba na západní straně sbíhala patrně do přizdívky ke staršímu
zdivu, které drželo stejnou průčelní linii. Vstup do sklepa z veřejného prostranství od západu
byl dodatečně zazděn výhradně opukovým zdivem, v němž byl následně při severním boku
vstupní niky vylámán svislý pruh o šířce cca 40 cm, zazděný posléze s použitím 5 cm
vysokých cihel. Severní a jižní stěna mladšího sklepa byla zřejmě rovněž postavena nově
nebo alespoň jako přizdívka ke stěnám původním, vytvářejíc ústupek, na němž spočinula
valená klenba. Není vyloučeno, že starší sklep nebyl zaklenut, podobně jako ve východní
odhalené části staršího suterénu nebyly zatím zjištěny doklady existence klenby. Dnes
fungující sklep
měl původně podlahu minimálně o 50 cm výše. Dodatečné prohloubení
odhalilo jeho mírně odstupněný základ včetně kamenicky neupravené spodní partie
klenebního pasu a báze odkládacích nik je dnes nezvykle vysoko (cca 160 cm nad podlahou).
Všechny uvedené indicie dokládají skutečnost, že starší z obou sklepů byl postaven
zřejmě těsně po polovině 13. století. Formování portálu a použití kamenických nástrojů
odpovídá ještě románským stavebním formám, technika zdiva je již prokazatelně gotická.
Protože na sebe oba portály osově přímo nenavazovaly a při jejich průchodu bylo nutné
učinit drobnou komunikační kličku, byla hrana zdiva starší portálové niky částečně osekána,
aby nedocházelo ke kolizím s ní, zejména jistě při transportu do sklepa dopravovaného zboží.
V této společné podobě vydržely oba portály několik set let, až do zasypání východní části
sklepa. K němu došlo podle nálezů keramiky v zásypu předběžně někdy na přelomu 16. a 17.
století.
Týnská ulička čp. 1064/I
V průběhu roku 2006 byl na ploše úzkého a protáhlého dvora domu ze sklonku 19.
století realizován předstihový výzkum, vyvolaný výstavbou nových suterénních prostor (cca
66 m2). Pod recentní betonovou úpravou povrchu dvora, překrývající o něco starší dlažbu
z křemencových kostek, se nalézala 1,5 m mocná poloha heterogenní navážky, související
s výstavbou stávající budovy (povrch dvora 191,4 – 191,5 m n. m.). Navážka překrývala
výrazněji nenarušené středověké sídlištní souvrství s početnými zahloubenými objekty a
několika fragmenty zdí z původní domovní zástavby (povrch souvrství 189,9 – 190 m).
Nejstarší stratigrafický komplex tvořilo výrazněji stratifikované raně středověké
souvrství o mocnosti cca 1 – 1,5 m, rozkládající se takřka na celé zkoumané ploše. V přibližně
ve 4 až 5 vývojových horizontech zde dominovaly četné superpozice různě velkých objektů,
převážně sídlištní povahy, zaplněné uloženinami se zvýšeným podílem organických
komponent (dřevo, hnoje). V nejstarší poloze se nalézaly pozůstatky nejméně dvou
jámovitých výhní pyrotechnologické povahy, v jejichž výplní a okolí se nalézal rozmanitý
paleometalurgický materiál (okuje, struska, výfučna, výmazy). K nejvýraznějším objektům
následujících horizontů náležely rozměrnější, částečně zahloubené objekty s rovným dnem
(domy). Prostorový rozsah výzkumu a především samotný sídlištní vývoj intenzivně
narušující starší situace porušil jejich pozůstatky natolik, že o rozsahu a podobě
nejvýraznějších sídlištních staveb na této ploše máme pouze omezené informace. Rozměrnější
stavby doplňovala neméně početná skupina menších objektů typu sloupových jam, kůlových
jamek situovaných do řad a mělkých výkopů roštového tvaru. Uvedené objekty náležely zatím
k blíže neurčitelným stavebním strukturám výrazněji zasídleného prostoru. Uloženiny a
výplně objektů obsahovaly také velice početné pozůstatky movitých nálezů, mezi kterými
dominovala keramika. Mezi ostatními předměty lze uvést početnější výrobky nebo jejich části
ze železa (čepele nožů, torza zdobených ostruh a několik podkov) a zcela osamocený drobný
zlomek kobaltově modrého skla z duté nádoby, zdobené zlatem a emaily, náležející
bezpochyby mezi importy z Předního východu. Četná přítomnost keramických zlomků nádob
prakticky ve všech statigrafických jednotkách tohoto komplexu umožňuje sestavit relativně
plynulou keramickou sekvenci datující postupný nárůst souvrství nejméně již od sklonku 11.
století (stopová přítomnost kalichovitě profilovaných okrajů, hojněji archaicky zduřelých
okrajů), se zvýšenou intenzitou sídlištní aktivity ve 12. století (výrazné zastoupení okrajů s
archaicky a klasicky zduřelým okrajem, vzhůru vytažené okraje), až na počátek 13. století
(vzhůru vytažené a jednoduše profilované okraje, misky a pánve, stopově jemně plavené
miniatury).
Do raně středověkého sídlištního horizontu se na severní straně plochy zahlubovala
„románská“ zeď, probíhající od západu k východu v nepatrném odstupu podél stávající
ohradní zdi dvora. Dochovaný relikt zdi byl tvořen částí nadzemní s čtyřmi zachovanými
řádkami z opukových kvádříků a částí základovou, kterou tvořilo hrubé lomové opukové
zdivo s nepravidelným lícem, silně prostoupené vápennou maltou. Líc pečlivě otesaných
kvádříků o rozměrech v průměru u horní partie 19,5 x 22,5 cm a u dolní 31 x 36 cm byla
pečlivě ložena a vyrovnána, ve střední části se projevilo zřetelné prosednutí nad starším
objektem. Některé kvádříky vykazovaly stopy po poškození ohněm, především ve střední
partii. Výška jednotlivých řádek činila 22, 24 a 25 cm (poslední řádka se nedochovala
v původní výšce). Dochovaná délka zdi byla cca 7 m, výška celé konstrukce dosáhla cca 1,36
m (nadzemní část 0,78 m, základová partie 0,58 m). Zeď byla na západním konci porušena
obvodovou zdí stávajícího domu. Východní část pokračovala do rohu dvora, kde přecházela
do rohového pilíře. Ve hmotě pilíře lze z největší pravděpodobností předpokládat zachování
části nadzemní partie této zdi. Koruna konstrukce byla místy druhotně poškozená i hlubšími
recentními zásahy (kanalizace, novodobé pilotáže). Na vnitřní straně koruny zdi nasedalo
novodobé zdivo ohrazení dvora. Vzhledem k významu celého nálezu byla celá zeď zachována
na stávajícím místě bez narušení, odborně nakonzervována a překryta vápennou omítkou.
Románská zeď původně náležela pravděpodobně do struktury rozlehlejšího stavebního
celku, patrně domu, který se nalézal severně od současného dvora objektu. Dobu vzniku
stavby lze předběžně stanovit na základě rozboru dokumentované terénní situace do průběhu
1. poloviny 13. století. Odhalená kvádříková zeď svým provedením zcela zapadá do stavební
kultury srovnatelné s konstrukcemi pražských románských domů.
Následné sídlištní aktivity bylo možné již sledovat pouze v omezené míře. Mezi
několika spodními partiemi odpadních jam, vystupovaly především výrazněji zahloubené
základové partie zdí, které je možné celkem bezpečně spojit se zaniklou zástavbou dvora a
zadního traktu původně značně rozlehlého měšťanského domu čp. 628/I, obráceného průčelím
proti k severnímu portálu chrámu P. Marie před Týnem. Časově se jednalo o aktivity sklonku
13. až 14. století. Pouze na omezené ploše východního okraje současného dvora se nalézala
mocnější poloha stavebních navážek a valounové dlažby, která překrývala středověký
horizont a představovala jeden z mála dochovaných partií postupně narůstajícího a
nenarušeného nadloží místa, časově spadajícího do pozdně středověkého až raně novověkého
období vývoje domovního areálu. Tato historicky nejmladší poloha nadložní statigrafie byla
při asanaci staršího domu a výstavbě stávajícího objektu na konci 19. století na větší části
parcely radikálně odstraněna.
Přibližně rovinatý povrch podloží byl tvořen jemnozrnnými zahliněnými písky
vltavské terasy VIIb, která v nižších polohách přecházela v hrubozrnný štěrkopísek. Nejvýše
zastižená úroveň povrchu vltavských sedimentů se nalézala v průměru na niveletě 189 m.
Jaroslav Podliska, NPÚ HMP
PRAHA 1 - JOSEFOV
Náměstí Jana Palacha čp. 1/V a Valentinská ulice
V měsících říjnu a listopadu roku 2005 byla na ploše objektu Filosofické fakulty UK
realizována výstavba vstupní šachty a štoly nové kanalizační přípojky, vedoucí v délce 22 m
z prostoru jižního dvora budovy směrem do středu Valentinské ulice. V průběhu výkopů byly
v závislosti na postupu stavby prováděny dokumentační práce, které na několika místech díla
zachytily a blíže prozkoumaly nevelké úseky intaktního historického nadloží a početnější
partie zděných konstrukcí, náležející k původní předasanační zástavbě.
K hlavním poznatkům patřila především zjištěná úroveň a podoba podloží, kterou zde
ve svrchní poloze tvořila okrově hnědá sedimentární písčitá hlína (půdní typ), výškově
kolísající podle stupně narušení mezi niveletami 185,5 – 186 m n. m. Do této úrovně byly
následně na několika místech zahloubeny nevelké jámovité objekty (kůly), zaplněné převážně
písčitou hlínou s příměsí antropogenního materiálu. Nečetné drobné zlomky keramiky pouze
rámcově datují tyto nejstarší sídelní pozůstatky do závěrečného období raného středověku
(materiál blízký keramice vzhůru vytažených okrajů).
Zásadně se však do podoby historického nadloží těchto míst zapsaly aktivity spojené
se zděnou – domovní výstavbou. Četné zbytky obvodových nosných zdí a příček, vystavěné
převážně z opuky, břidlice a cihel a vápenné malty, přetínaly na několika místech prostor
nově realizované štoly. Jejich zachycená dislokace a směrová orientace přibližně
korespondovala se stavem známým z plánů 19. století, kde se v místech dnešní budovy
nacházela dispozičně členitá měšťanská zástavba, obrácená svou uliční stranou do bývalé
Josefské třídy. V obou případech se původní rozvržení zástavby a uliční sítě zcela lišilo od
dnešního stavu. Vzhledem k úrovni zahloubení dna štoly pohybující se kolem 5 m od
současného povrchu dvora, byly všechny zdi zachyceny ve svých základových partiích.
Nadzemní části, případně jejich další konstrukční vztahy nebylo možné vzhledem
k rozměrům realizované stavby sledovat. Se zdmi souvisely základové výkopy nebo úrovně
zaplněné v převaze heterogenním materiálem s hojným podílem stavebního odpadu a
novověké keramiky. Tyto situace tvořily v převaze vrchní partie zastiženého nadloží.
Nejmladší situace reprezentovaly na některých místech obvodové zdi a stavební úrovně
spojené se stávající budovou (výstavba v letech 1924 – 1930).
Staronová synagoga
V říjnu 2006 byl v rámci úprav vzduchotechniky proveden cca 1 m hluboký výkop
podél východní strany jižního přístavku synagogy. Archeologický dohled konstatoval, že
podstatná část realizovaného výkopu prochází recentním zvrstvením terénu, pouze zhruba 210
cm délky výkopu postihlo originální skladbu historického nadloží. Z něj byly identifikovány
vrstvy mladší než samotná synagoga a vrstva opukových odštěpků, související s její stavbou a
konstatovaná již při výzkumu v roce 1998. Báze této vrstvy probíhá zhruba v úrovni …….m
n.m. Ojedinělé keramické nálezy z vrstev nad stavební úrovní náležejí vrcholnému středověku
a zlomky keramiky z vrstev pod ní jsou datovatelné do průběhu 13. století a jejich datování
tak odpovídá předpokládanému historickému vývoji lokality.
PRAHA 1 - NOVÉ MĚSTO
Jindřišská ulice čp. 938/II
V roce 2006 bylo ve dvoře domu v místě výkopu nového dojezdu výtahu
dokumentováno pod recentními navážkami pozdně středověké souvrství. Zajímavým
poznatkem bylo zaznamenání hlubší úrovně historického podloží, než jaké v těchto místech
známe z doby kolem poloviny 14. století. Pokud nebyla stavební jáma pro výtah situována
náhodně do plochy rozlehlého zahloubeného objektu, pak vzhledem k charakteru zjištěného
historického nadloží je tato nálezová situace zřejmě součástí deprese s vodotečí na dně
přicházející sem zpod jižní fronty ulice Politických vězňů a pokračující dále k ulici Na
Příkopě. Poloha domu se přitom jeví jako přirozená součást spádového území této vodoteče
vytékající do novoměstského území z erozní brázdy pod Vinohradskou ulicí.
Petr Starec, MMP
Jindřišská ulice čp. 940/II
V rámci nové rekonstrukce objektu v letech 2004-2005 byly prováděny výkopové
práce pro inženýrské sítě a rozšíření. podzemních prostor. Objekt je součásti historického
bloku domů kolem Jindřišské ulice vedoucí od Václavského náměstí k Senovážnému náměstí.
Dům se nachází na protáhlé obdélné parcele, která je sevřena v celé své délce z obou stran
dvorními křídly vybíhajícími z hlavního průčelního objektu v Jindřišské ulici. Zadní část
pozemku včetně části dvora, která je uzavřena novodobým spojovacím křídlem, byla již
rekonstruována v polovině 90. let 20. století. V té době také byl rovněž před hloubením
stavební jámy v zadním zastavěném traktu dvora proveden záchranný výzkum.
Nový výzkum ve dvorní části objektu tak probíhal v místech původního zázemí
středověkého novoměstského domu. Na této ploše byly zjištěny pozůstatky tří zahloubených
objektů (studna, odpadní jímky), které vydaly zajímavé soubory středověké keramiky.
Antropogenní uloženiny v nynějším dvoře byly zachyceny v mocnosti 1,2-1,8 m a na více
místech byl odkryt povrch písčitého podloží se zachovaným půdním typem o mocnosti 0,20,3 m.. Pokud jde o datování zjištěných zařízení, opíráme se o skutečnost, že v této části
města došlo ke vzniku zdejších parcel až ve druhé fázi parcelace Nového Města pražského, a
to při prodeji pozemků patřících původně do majetku křižovníků po roce 1380. Tomuto datu
by tak odpovídaly i nejstarší zachované písemné zprávy o domě. Archeologické poznatky
z výzkumu nalezených tří středověkých objektů ve střední části parcely jednoznačně ukazují
na jejich souvislost s nejstarší fází gotické výstavby, která měla odlišnou orientaci oproti další
výstavbě 15. století.
Petr Starec, MMP
Jungmannova ulice před čp. 18/II a 19/II, pč. 2379
Bez ohlášení proběhla rekonstrukce vodovodů v části Jungmannovi ulice. Na dně
výkopu (1,4 m. od současné povrchu silnice)se ukázal povrch organické vrstvy, která je
nepochybně součástí výplně přírodní deprese, od středověku známé jako „jáma“.
Michaela Selmi Wallisová, NPÚ HMP
Karlovo náměstí čp. 307/II
V listopadu a prosinci 2005 byl proveden předstihový výzkum v areálu ČVUT. Práce
proběhly v přízemní místností bývalého emeritního domu pro kněze pražské diecéze a
navazovaly na zjišťovací sondy provedené v létě téhož roku na dvoře univerzitního komplexu.
Podlaha místností (204,5 m n.m.) překrývala recentní situace, které spojujeme z výstavbou
domu (1. polovina 18. století). Níže se nalézala novověká navrstvení dokládající mimo jiné
v tomto místě existenci zahrady. Bezprostředně pod nimi bylo odkryto několik raně
středověkých sloupových a kůlových jamek (nadzemní dřevěná konstrukce?), datovaných
hlavně keramikou a denárem Vladislava I. (1109-1118, 1120-1125), odpadkových jam
s početným zastoupením keramiky a sídlištních situací, včetně zbytku křemencové zdi pojené
na hlínu a maltu. Od nivelety okolo 203,5 m byl sledován nejstarší středověký horizont
(konec 11.- 1. polovina 12. století) s menší pravěkou intruzí, který překrýval dva malé
(pravěké?) objekty, zahloubené do povrchu terasy Karlova náměstí (203,3 m n.m.). Za
poznámku stoji absence vrstev z období 13.-15. stol., které s největší pravděpodobností byly
odstraněny v průběhu větších stavebních úprav.
Tomazs Cymbalak, NPÚ HMP
Lazarská ulice ppč 2382
V rámci průzkumu kolektorových šachet na Novém Městě pražském byla zkoumána
šachta v Lazarské ulici, kde se podle našich dosavadních znalostí měla nacházet organická
výplň rozsáhlé přírodní deprese, od středověku známé jako „Jáma“. Tato situace však byla
zcela zničena vkopy pro různé inženýrské sítě, pouze ve výplni těchto vkopu se nacházely
sekundárně přemístěné hroudy organiky, jejichž existence nepřímo dokládá rozsah „Jámy“až
do prostoru Lazarské ulice.
Náměstí Republiky ppč. 2353, 2371 a 2372/1
Závěrečná etapa výzkumu (2005 – 2006) předcházejícího výstavbě multifunkčního
centra Palladium byla realizována již v ploše vlastního náměstí vně areálu bývalých kasáren
Jiřího z Poděbrad. Tímto posledním rozšířením se rozsah celé zkoumané plochy přiblížil
rekordním 2 hektarům archeologicky prozkoumaných situací. Zdejší souvrství o průměrné
mocnosti dvou metrů pozoruhodným způsobem doplnilo naše dosavadní informace, získané
v předchozích sezónách na kasárenských pozemcích. Zatímco nejstarší terény a sídlištní
situace jsou na obou plochách prakticky identické (např. doklady metalurgické činnosti), od
druhé poloviny 13. století máme co do činění se zcela odlišnou situací rozvíjejícího se
veřejného prostranství.
K nejzajímavějším situacím sídlištního horizontu 12. století patří nesporně doklady
železářských aktivit v podobě propálených objektů tzv. „vyhřívacích pecí“ mělce zapuštěných
do půdního typu (úroveň cca 192,0 – 192,4 m.n.m.). Interpretace těchto situací zůstává
nejasná. Mohly snad souviset s výstavbou domů v některé z prvních fází zdejšího
předlokačního osídlení. Mimořádně zajímavý objekt představuje také licí jáma specifického
tvaru, dokládající odlévání větších výrobků z barevných kovů (snad dokonce specializovanou
zvonařskou produkci). Stratigrafická situace jednoznačně vylučuje fungování tohoto zařízení
v období po demolici sousedního románského paláce. S procesem výstavby hradeb (ve
třicátých letech 13. století) naopak velmi pravděpodobně souvisí konstrukce rozměrné
vápenné pece, odhalená přibližně ve střední partii zkoumané plochy. Dobře patrné je zde
vnitřní uspořádání celé vápenky, včetně dochovaných topných kanálů a zahloubené partie
předsunutého obslužného prostoru.
S výstavbou hradeb dochází k radikální proměně terénní situace: osídlenou plochu
střídá veřejné prostranství s jednotlivými komunikačními horizonty, které zde v období od
konce 13. do poloviny 15. století utvořily souvrství o mocnosti kolem jednoho metru. Díky
vhodným podmínkám uložení pocházejí z jednotlivých úrovní těchto vrstev pozoruhodně
dobře dochované železné předměty (podkovy, ostruhy apod.). Zatímco v prostoru
nacházejícím se nejblíže současné obvodové zdi kasárenské budovy převažovaly hustě
uspořádané komunikační horizonty (štěty střídané uličními nečistotami), na západ od nich se
podařilo odkrýt v minulosti zavodněnou terénní depresi (louži či bahniště), která sloužila též
jako odpadní místo, z něhož bylo mimo jiné vyzvednuto množství tesařského či truhlářského
odpadu. Minimálně v samém závěru 13. století došlo k výstavbě nárožního domu při
severozápadním nároží současného kostela sv. Josefa. Tento dům byl později začleněn do
uliční fronty domovního bloku vznikajícího Nového Města pražského. Založení města však
neovlivnilo zásadním způsobem charakter uvedeného veřejného prostoru (namísto předbraní
vzniká „náměstí“) jehož vývoj kontinuálně pokračuje i v rámci nového městského útvaru.
Petr Juřina
Novomlýnská ulice čp. 1234/II
Zjišťovací výzkum na volné nezastavěné parcele (povrch terénu 188,6 m n. m. Bpv)
potvrdil existenci dochovaného zvrstvení historického nadloží na celé předmětné ploše, které
se nacházelo pod cca 100 až 200 cm mocným recentním souvrstvím pocházejícím
z nedávných demolic zaniklé nepodsklepené stavby fabriky z roku 1853. Parcela leží
severovýchodně od kostela sv. Klimenta a do počátku 20. století ležela přímo na břehu
zaniklého vltavského ramene, situovaného mezi vlastní břeh a zaniklý Primátorský ostrov.
Povrch geologického podloží, tvořený zahliněným půdním horizontem, byl zachycen pouze
v jižní polovině zkoumané plochy v niveletě okolo 186,0 až 186,3 m n. m. Od poloviny
parcely se severním směrem měnil charakter i sklon geologického podloží. Prudký svah
k vltavskému břehu byl tvořen jemnými písčitohlinitými vltavskými náplavami, přičemž
nejnižší úroveň byla zachycena na nejsevernějším konci parcely v niveletě 184,2 až 184,3 m
n. m. Nejstarší ojedinělé objekty (jámy, sloupové jámy a torzo jednoho zahloubeného
dřevohliněného domu) byly zachyceny na povrchu půdního horizontu v severní polovině
zkoumané plochy. Do druhé poloviny 13. století je možno zařadit nejstarší kamennou
architekturu, kterou představuje nasucho kladená podezdívka zachycená torzálně na
rekonstruovatelném půdorysu značných rozměrů (okolo 8 x 4 m). Podél vltavského břehu
v severní části parcely byly zachyceny svislé dřevěné konstrukce zpevňující břeh (molo,
peron, lávka) a datované dendrochronologicky převážně do období 1381-1383. Středověká
souvrství byla převážně tvořena především melírovanými vltavskými náplavy s občasnými
zahloubenými objekty. Podél vltavského břehu byla dokumentována po celé délce parcely
kvalitní dlažba z lomových kamenů a valounů, mírně zahloubená oproti okolnímu terénu
(úvozová cesta podél vody). Na povrch této situace nasedal výrazný až 80 cm mocný světle
žlutavý jílovitý náplav s jemným pískem dokládající mimořádnou povodeň datovatelnou do
konce 15. či přelomu 15. a 16. století. Někdy z přelomu 16. a 17. století pochází obdélná
kamenná stavba s postupně klesajícím dnem vyloženým silně přepálenými diabasy
akumulujícími teplo. Stupňovitě zakončený objekt byl na jižní straně ukončen zahloubenou
cihlami vyzděnou šachtou vyplněnou tmavě černou popelovitou vrstvou. Zdivo, výrazně
zesílené v nárožích, zřejmě neslo dřevěnou nadzemní konstrukci. K interpretaci tohoto
objektu může přispět archivní průzkum, který předpokládá v okolí existenci pozdně
středověké lázně. Další kamenný objekt se nacházel v západní polovině plochy (rozměry
minimálně 9 x 11 m). Výzkum dále odkryl kompletní půdorys velké zaniklého zděného
objektu (základové partie zdiva na půdorysu minimálně 12 x 19 m) barokního stáří, který byl
zbořen před (okolo roku 1850) výstavbou mohutných základových zdiv budovy fabriky ve
tvaru písmene L, která byla zbořena po povodních v roce 2004. Trosky této budovy tvořily
cca 1 m mocnou vrstvu, která byla odstraněna mechanizací před zahájením výzkumu.
Vojtěch Kašpar, Archaia Praha o.p.s.
Opletalova ulice čp. 1284/II
Zjišťovací sondy v roce 2005 konstatovaly a následný dohled při zemních pracích
v roce 2006 potvrdil existenci cca 4 m vysokých recentních násypů ve dvoře objektu a pod
bývalou dvorní zástavbou. Teprve v úrovni 194,70 m n.m. byl zjištěn povrch humózních hlín
zdejších zahrad, obsahující ojedinělé nálezy novověké keramiky a nasedající na zahliněné
polohy terasy, jejíž povrch stoupá směrem k jihovýchodu zhruba z hodnoty 194,00 na 194,50
m. Na celé ploše nedošlo k zachycení pozůstatků historických zděných konstrukcí nebo
zahloubených objektů. I zahradní horizont zůstal z větší části zachován, když byl proťat jen
základovými pasy novostavby.
Politických vězňů čp. 913/II
Na zjišťovací výzkum, provedený na dvou dvorech za domem čp 913/II, oddělených
příčným podsklepeným křídlem, navázal záchranný výzkum. Na předním dvoře byly
zachyceny pouze novověké navážky a objekty 17. – 19. století. Výzkum zadního dvora
zachytil v rámci splachových souvrství (nejmladší byly historického stáří, 14. století) potoční
sedimenty minimálně dvou fází zaniklých historických vodotečí s paralelními krátkodobými
erozními koryty. Na celé ploše se nacházely 100 - 150 cm mocné novověké a recentní
navážky s ojedinělými zahloubenými objekty. Erozní koryta byla vyplněna (povrch
v niveletách 200,2 – 200,5 m n. m.) jemným říčním pískem a směřovala napříč parcelou ve
směru od jihojihovýchodu k severoseverozápadu. Vodoteč obsahovala (podobně jako povrch
holocénní půdy) ve svém zásypu několik omletých atypických pravěkých (doba bronzová ?)
zlomků keramiky a dva střepy datovatelné do vrcholného středověku (13. – 14. století). Vznik
lokálních (výsledky valounových analýz) vodotečí vyvěrajících z hrany terasy vinohradského
stádia předpokládáme v období 2. poloviny 13. století či období „malého pluviálu“ (1310 –
1350). Zánik souvisí se svedením povrchových vod do příkopu městských hradeb Nového
Města po jejich vybudování v letech 1348 – 1350. Starší horizont vodotečí se vedle svahovin
zahluboval i do tmavě hnědé (místy degradované) půdy (niveleta povrchu 199,40 – 200,20 m
n. m.; sklon k severozápadu), vyvinuté na fluviální štěrkopískové terase (údolní würmská).
Nejmladší partie starších čtvrtohor tvořily hrubé štěrky a prachovité povodňové náplavy ležící
na postupně ukládaných zvrstvených pleistocénních píscích, prachovitých hlínách s jílovitými
písky a nejstarších hrubých píscích a štěrcích (povrch 197,60 m n. m.). Výzkum poprvé
zachytil charakter, podobu, průběh, hloubku a sklon několika historických zaniklých vodotečí
v této části města, kam bývají bez prokazatelných důkazů často a tradičně kladeny.
Pštrossova ulice čp. 203/II
Na jaře a na podzim 2006 byly v rámci celkové rekonstrukce a přestavby domu na
gymnázium provedeny práce záchranného charakteru. V základových výkopech budoucích
šaten a ve vkopu pro výtahovou šachtu na dvoře domu (úroveň dvora 195,70 m n. m.) byly
dokumentovány novověké a pozdně středověké situace. Na niveletě 194,0 m byl zastižen
vrcholně středověký horizont (14. století), spojený s dvoufázovou výstavbou opukové zdi.
Pod ním, v úrovni 193,40 m, se nacházela středověká (12. – konec 13. století) sídlištní úroveň
a objekt podobného stáří, zahloubený do vrstvy půdního charakteru. V jeho bezprostřední
blízkostí byly objeveny dva blíže neurčené pravěké objekty menších rozměrů (dno cca 192,70
m). Povrch podloží, tvořeného jemnými písky údolní terasy (maninské), se nacházel na
niveletě přibližně 192,40 m. Středověká sídlištní aktivita byla také doložena na dvou profilech
ve vkopu pro inženýrské sítě, lokalizovaném v ulicí zhruba uprostřed východního průčelí
budovy. Pod povrchem vozovky, do hloubky okolo 193, 20 m, byly sledovány zásypy výkopů
pro inženýrské sítě, které poškodily bezprostředně pod nimi se nalézající raně středověký
objekt (konec 11. - polovina 12. století), pravděpodobně obytného charakteru (zemnice?).
Jeho částečně zachovaný protáhlý tvar se stěnami zahloubenými do vrstev půdního typu a
povrchu údolní terasy (192,80 m) je orientován ve směru S-J. Výplň objektu ve spodní častí
tvořily tenké vrstvy nášlapového charakteru (192,00 m), překryté následně zásypem několika
vrstev s početným zastoupením keramiky, mazanice, uhlíků a strusky (polovina 12. století).
Tato skutečnost indikuje přítomnost mladšího technického zařízení, zaměřeného na
zpracování kovů, které se snad nacházelo v nejbližším okolí. Nejmladší středověkou situaci v
této sondě představuje cca 1 m hluboký objekt (konec 12. – polovina 13. století), zahloubený
do zásypu „zemnice“ v její severní částí. Doplnění informací o podobě nadloží v
bezprostřední blízkostí plochy výzkumu přinesl také vkop pro opravu vodovodu, lokalizovaný
uprostřed Pštrossovy ulice. Pod povrchem vozovky (195,00 m.) bylo sledováno cca 2 m
mocné novověké souvrství navážek a výkopů pro inženýrské sítě, pod kterým se v hloubce
okolo 192,90 m nalézal povrch terasy.
Tomazs Cymbalak, NPÚ HMP
Senovážné náměstí čp. 1465/II
Výzkum v interiérech bočních nádvorních křídel, situovaných v delší ose dvora
objektu, byl proveden čtyřmi ručně kopanými sondami až na úroveň základové spáry zdiv
(dno projektované stavební jámy podzemních garážových stání). Při vyhodnocení tohoto
výzkumu bylo nezbytné přistoupit k důkladné archivní rešerši, zaměřené na rekognoskaci
dosavadních znalostí o složitém stavebním vývoji a hospodářském zázemí parcel situovaných
v tomto domovním bloku. Hloubka kopaných sond (192,00 m n. m.) nedosáhla geologického
podloží. Nejstarší zachycené zdivo souvisí s blíže neidentifikovatelnou novověkou zástavbou.
Veškeré vrstvy zachycené v jednotlivých sondách jsou novověkého stáří (18. až 19. století),
vznikají po zániku starší středověké a novověké zástavby a souvisí s rozsáhlými přesuny
zeminy doloženými na konci 19. a počátku 20. století především v severní frontě
Senovážného náměstí. Terén zde byl zřejmě v tomto období navýšen minimálně o 3 m.
Ostatní zachycená zdiva bočních nádvorních křídel jsou až recentního stáří. Z důvodu
předpokládané existence zaniklých konstrukcí středověké či novověké zástavby,
převrstvených mocnými navážkami bude nutné při hloubení stavební jámy sledovat zemní
práce stavby především v úrovni dna stavební jámy.
Soukenická čp. 1665/II
Výzkum na dvoře za objektem, v jeho průjezdu a sklepě prokázal existenci
archeologických památek a situací. Geologické podloží bylo tvořeno pleistocénní vltavskou
štěrkopískovou terasou (stupeň VII b – újezdský) s povrchem v niveletě 184,82 m n. m., na
kterou nasedalo souvrství povodňových náplavů. Na povrchu se vyvinul zahliněný půdní
horizont s povrchem v niveletách okolo 186,25 m n. m. Suterény a průjezd domu jsou
zahloubeny pod úroveň geologického podloží. Na nepodsklepeném dvoře bylo identifikováno
cca 100 cm mocné sídlištní souvrství náležející průběhu 12. a 13. století. Další část stratigrafie
je tvořena především pozdně středověkými a novověkými horizonty a objekty souvisejícími
s hospodářským zázemím novoměstské parcely od 2. poloviny 14. století do současnosti.
Archeologické terény jsou převrstveny cca 100 cm mocným recentním nadložím. Na
zjišťovací výzkum má navázat předstihový záchranný výzkum.
Školská ulice před čp. 683/II, pč. 2513
Během průzkumu v trase novoměstského kolektoru byla zkoumána šachta ve Školské
ulici, kde byla podle našich předpokladů nalezena organická výplň rozsáhlé přírodní deprese,
od středověku známé jako „Jáma“. V horní části sondy se nacházelo několik dlažeb od
pozdního středověku až do současnosti, většina z nich nedatovatelné (bez nálezů), Pod nimi se
nacházela v této části Novéhé Města často nalézaná organická výplň, datovaná do doby po
roce 1348, obsahující velké množství nálezů z organických materiálů (zejména kůže).
Hypotetické podloží se nacházelo na 194,8 m n.m., v současnosti není jasné, zda se jedná o
terasu či spíše splachy. Problém geologických poměrů v této oblasti je dále zkoumán a to i při
jiných výzkumech.
Štěpánská čp. 645/II, Školská čp. 1325/II
Provedený zjišťovací výzkum formou pěti bodových sond na nepodsklepeném dvoře
mezi uvedenými domy nezachytil žádné přímé doklady osídlení pocházejícího z období před
výstavbou Nového Města pražského (1348), ale značné množství druhotně uložených zlomků
keramických nádob z 11. až 13. století by mohlo identifikovat starší osídlení v bezprostřední
blízkosti. Na celé ploše dvora se však dochovalo středověké a novověké zvrstvení
historického nadloží související s antropogenní činností na hospodářském zázemí obou parcel,
včetně zahloubených objektů (jámy, studny, jímky). Ve všech sondách zjišťovacího výzkumu
byly zachyceny archeologické památky a situace související minimálně s vysazením Nového
města pražského (konec 14. století) o mocnosti cca 0,2 m a další mladší zahloubené pozdně
středověké a novověké objekty. Archeologické památky a situace byly převrstveny
asfaltovým povrchem a navážkami o mocnosti cca 1 m, ale nebyla prokázána předpokládaná
existence zahloubených sklepů starších objektů. Povrch štěrkopískové terasy byl zastižen
v niveletách okolo 205,5 až 205,8 m n. m. a byl překryt částečně vyvinutým půdním
horizontem (povrch 206,15 až 206,3 m n. m.). V průběhu dubna až června roku 2005 proběhla
terénní část následného výzkumu na rozsáhlém nepodsklepeném dvoře sevřeném objekty čp.
645, orientovaným do Štěpánské ulice a čp. 1325, situovaným k ulici Školské (rodný dům
Jaroslava Haška). Výzkum navázal na zjišťovací sondy a probíhal v místech, kam bývá
kladena zaniklá vodoteč směřující od rybníčků v okolí kostela sv. Štěpána směrem k vyústění
ulice V Jámě. Tato historická vodoteč však nebyla výzkumem zachycena. Prostor zřejmě ještě
souvisel (či se nacházel v bezprostřední blízkosti) s předlokační (před výstavbou Nového
Města pražského) osadou Rybník, zmiňovanou písemnými prameny již k roku 993 a
situovanou výše směrem ke kostelu sv. Štěpána. V druhotných přemístěných polohách byly
zachyceny zlomky keramiky průběhu 11. a 13. století. Některé objekty (zahloubená deprese
vyplněná usazenými kaly, jámy) obsahovaly keramický materiál s kalichovitou profilací
datovatelný do 11., maximálně 12. století. Mladší horizont předlokačního osídlení může být
zastoupen vyhřívací píckou a dalšími dvěma nevýraznými objekty či kůlovými a sloupovými
jámami. Fronta Štěpánské ulice byla zastavěna ještě do konce 14. století a na dnešní parcele
domu čp. 645/II původně stály domy dva (čp. 645 a 646). Jejich zahrady sahaly až ke Školské
ulici. Nejstarší horizont výstavby Nového Města pražského máme doložen pouze druhotně
uloženými fragmenty keramiky, několika narušenými objekty a především dvěma odpadními
(dřevem vyloženými) jímkami z přelomu 14. a 15. století. Zřejmě ve 2. polovině 15. století
vznikl do dnešního dvora vysunutý obdélný kamenný (opuka) dům, odkrytý výzkumem a
známý z bouracích plánů pořízených v roce 1927. Jeho součástí byl také sklep zasahující pod
podsklepenou stávající zástavbu při Štěpánské ulici. Klenební zásyp sklepa poskytl zajímavý
datovací materiál z konce 15. století, včetně 3 mincí z let 1483-1485. Z průběhu 15 století
jsou také dvě prozkoumané studny (jedna zřejmě starší než kamenný dům, druhá mladší). Od
poloviny 16. století vstupuje objekt do písemných pramenů (pivovar se sladovnou) a výzkum
dokumentoval torzo nádvorního křídla souvisejícího s rozšířením domu v 18. století. Vrstvy a
objekty datovatelné do průběhu 16. a 17. století dokládají intenzivní hospodářský provoz a
každodenní život dvorů za historickými domy, včetně exploatačních jam na písek. Zcela
mimořádným nálezem byl soubor 2052 stříbrných mincí (1.200 g) uložených pod koženým
víčkem v keramickém loštickém poháru. Mince, pocházejí především z období let 1450 –
1468, byly uschovány v nádobě ve žlabu pod propálenou dřevěnou podlahou uvnitř
opukového nádvorního křídla gotického domu.
Vojtěch Kašpar – Karel Svoboda, Archaia Praha o.p.s.
Truhlářská čp. 1117/II
V červnu roku 2006 byl zahájen předstihový na parcele domu. Jeho terénní část byla
ukončena v lednu roku 2007. Plošný výzkum byl vyvolán zamýšlenou stavbou hotelu včetně
podzemních garáží. Již prvotní zjišťovací část, prokázala existenci historického nadloží
v celém, cca 1 630 m² velkém prostoru dvora. Zkoumaný areál přiléhá svou jihozápadní částí
k objektu hotelu Ibis, kde proběhl výzkum v letech 2004 a 2005 a navazuje nejen na
zkoumanou plochu hotelu Ibis, ale zároveň také na plochu bývalých kasáren Jiřího
z Poděbrad, zkoumanou v letech 2003 až 2005. Podrobné výsledky ze všech tří zmiňovaných
výzkumů, jenž se právě zpracovávají, tak podají celkem ucelený obraz o historii osídlení
poměrně velké části dnešního městského bloku vymezeného ulicemi Truhlářská, Na Poříčí,
Zlatnická a plochou Náměstí Republiky.
Plocha zkoumaného areálu byla částečně narušena novověkou exploatační činností.
Tyto tzv. jámy na stavební písek se vyskytovaly převážně v jižní části plochy a následně pak
v bezprostřední blízkosti dvorních křídel objektu. Hloubka jam výrazně narušovala niveletu
geologického podloží, která se v těchto místech pohybovala v rozmezí 190,9 m.n.m. (povrch
půdního horizontu) v jižní části plochy a 189,0 m.n.m. (povrch půdního horizontu) v severní
části plochy. Vzhledem k tomu byla hloubka dvou největších jam (jižní o ploše cca 120 m² a
severní o ploše cca 100 m²) zjišťována za pomoci mechanizace. Úroveň štěrkopískové terasy
v rozmezí nivelet 190,5 m.n.m. na jihu a 188,6 m.n.m. na severu vykazovala mírně se
svažující terén směrem do Truhlářské ulice. Zkoumaný areál přesto poskytl velké množství
intaktních situací archeologického charakteru, jejichž nejstarší etapou byly doklady
předlokační sídelní aktivity, početnější než na vedlejší parcele. Jednalo se převážně o relikty
suterénů zahloubených dřevohliněných domů. Na ploše byly odkryty nejméně tři objekty
s více než dvěma zachovalými stěnami a další dva, jejichž rozměry nešlo vzhledem
k torzovitosti nálezu přesně určit. U jednoho z těchto objektů v centrální části plochy se
podařilo odkrýt i celou vstupní šíji, východně orientovanou včetně pozůstatků po dřevěné
konstrukci schodiště a poskytl i celkem unikátní objev destrukce jílovitého omazu stropní
konstrukce zřícené na podlahu zahloubeného suterénu. Východně od tohoto zahloubeného
objektu se pak nacházel další, z jehož výplně pochází, vedle několika mincí, nález dvou
kostěných destiček. První s rytou plastikou objímající se milenecké dvojice o rozměrech 3 x 5
cm, druhá dvoukřídlá o rozměrech 3 x 3,5 cm s vyobrazením stojícího muže s mečem a na
zadní části opět s rytinou objímající se dvojice. Následný časový horizont představují na ploše
do podloží zahloubené objekty (pícky, sloupové a kůlové jámy). V případě předpokládaných
pícek se jedná o nepříliš hluboké (O,1 – 0,5 m) zásahy.
Další časové období souvisí až se vznikem samotného obytného domu, situovaného
při ulici Truhlářská (dříve Hrnčířská), na konci 14. století. Z historické rešerše však není
dobře patrná struktura zástavby dané lokality v tomto období, pouze je obecně popisována
situace domů zřejmě přilehajících k objektu čp. 1117. Prvním majitelem na této parcele,
s jistotou doloženým místopisným studiem, byl od roku 1513 nožíř Václav Drma. Při
východní straně parcely byla výzkumem odkrytá strouha ve směru jih–sever, jejíž existenci
potvrzuje i místopisná studie, kdy je uváděno, že roku 1587 na základě kupní smlouvy se
budoucí majitel parcely Zikmund Vodák zavazuje k údržbě strouhy vody, která šla od
protilehlého domu stojícího při ulici Na Poříčí až do Truhlářské ulice. Zhruba v polovině
parcely byla odkryta kamenná studna či spíše jímka přiléhající k hraně již zmíněné strouhy.
Obsah zásypu vykazoval charakter spíše pozdně středověkého stáří. V dalších fázích
výzkumu se postupně podařilo odhalit ještě další tři studny s kamenným věncem, z jejichž
výplní byly exkavovány poměrně velké soubory keramiky a skla převážně z období
novověku. Nejmladší z těchto studen a zároveň studna s nejmenším průměrem okolo 1 m,
byla zahloubená do zásypu novověké exploatační jámy. Její výplň tvořil z devadesáti procent
kovový šrot promíchaný s vápnem. Na větší části zkoumané plochy byly odkryty dvě úrovně
spáleništních vrstev. V případně první úrovně, v některých místech naléhající na půdní
horizont, která se vyskytovala převážně v blízkosti zahloubených propálených objektů
(pícek), se nabízí interpretace spojující ji s jejich funkcí. V druhém případě již uhlíkatá vrstva
pokrývala daleko větší plochu v poměrně stejné výškové úrovni a to zhruba 0,5–0,8 m nad
terénem půdního horizontu. Zde by se mohlo jednat o pozůstatky po požáru způsobeném
švédským obléháním Prahy roku 1653. V berní rule z roku 1654 je dům uváděn jako
spáleniště. Následné stavební zhodnocení objektu v průběhu druhé poloviny 17. století a v
18. století dokládají četné stavební konstrukční prvky (základové pasy a pilíře) uzavírající
jižní partie východního a západního křídla. To je patrné i z Huberova panorama Prahy, kde je
dům znázorňován jako čtyřkřídlý. V 19. století je však částečně pobořen a jeho dispozice na
Jüttnerově plánu Prahy z let 1811-1816 je dvoukřídlá s dřevěnými přístavky a okrasnou
zahradou ve dvorním traktu. Mocná, místy až 0,7 m silná vrstva tzv. zahradního horizontu
představuje nejsvrchnější a zároveň nejmladší úroveň zachycenou výzkumem. Pozdější
stavební úpravy objektu včetně přístaveb ve dvorním traktu jsou detekovány jako solitérní
zásahy do této úrovně. V prostoru mezi dvorními křídly byly odkryty pozůstatky po sklepních
prostorách v různých fázích stavebního vývoje v období novověku.
Do poloviny roku 2008 bude probíhat laboratorní zpracování nálezů, revize
dokumentace a její digitalizace, analýzy vzorků a následné zpracování všech dat získaných
výzkumem do podoby nálezové zprávy.
Karel Kašák, Archaia Praha o.p.s.
Truhlářská čp. 1520/II
Výzkum na nevelkém (550 x 250 cm) nepodsklepeném dvorku domu zachytil
ojedinělé doklady předlokačního osídlení 12. až 13. století (vyhřívací pec a plot). Nejvyšší
úroveň půdního horizontu byla zachycena v niveletě 186,40 m n. m. (újezdská terasa VIIb).
Na opačné straně Truhlářské ulice jsou naopak povrchy půdy dochovány ve výrazně vyšších
niveletách (188,9 – 190,2 m n. m.) a dokládají povrch vyšší a starší maninské terasy (hrana
teras v trase dnešní Truhlářské ulice, kterou kopírovala vrcholně středověká cesta).
Štěrkopískové podloží vystupuje až na kótu 184,8 m n. m. Nejzajímavějším nálezem bylo
objevení komplexu dvou pravidelných (a část jedné nepravidelné) oválných jam, navzájem
propojených mírně sníženými nepravidelnými objekty a kanálky s velmi četnými
keramickými nálezy (včetně celých nádob 2. poloviny 14. století).
Vojtěch Kašpar - David Polcar, Archaia Praha o.p.s.
Václavské náměstí
Realizace čtyř kolektorových šachet na náměstí jako součásti stavby kolektoru
Vodičkova, jež začala v závěru r. 2004 a pokračovala až do r. 2006, s sebou přinesla důležitý
pohled do historie Václavského náměstí i do studia geomorfologické podoby tohoto území.
Situace všech čtyř šachet na náměstí odpovídala nálezové situaci v těsném sousedství, zjištěné
v 60. letech 20. století při realizaci podchodu pod náměstím, souvisejícím se stanicí metra
Můstek. Nově sledované šachty na starší stavební jámu navazovaly. Po odstranění zásypů
inženýrských sítí v šachtách se podařilo dokumentovat na zachovaných torzech historického
nadloží nárůst terénů Václavského náměstí ode středověku do současnosti. Ve spodní partii
historického nadloží byla dobře zachována niveleta písčitého podloží se zachovanou úrovní
půdního typu – jemného zahliněného písku s krustou, který je pozůstatkem terénu před
vznikem náměstí s výstavbou Nového Města pražského v r. 1348.
Petr Starec, MMP
Václavské náměstí před čp. 819/II
Při výkopu šachty nákladního výtahu před objektem na podzim r. 2006 byly pod
chodníkem dokumentovány torzovité úrovně starších dlažeb archeologicky méně známé horní
části někdejšího Koňského trhu.
Petr Starec, MMP
Václavské náměstí před čp. 837, 839 a 840/II
V souvislosti s přípravou výstavby nové trasy kolektoru Václavské náměstí – B byly
v roce 2006 realizovány opravy dvou kanalizačních přípojek před severní frontou domů na
náměstí. Při výzkumu byla ve značně narušeném historickém nadloží dokumentována
struktura historických terénů s dlažbami jednotlivých úrovní někdejšího Koňského trhu..
Petr Starec, MMP
V jámě před čp. 639/II
Při opravě kanalizační přípojky na jaře r. 2006 byla sledována struktura zásypů
deprese a „jámy“ středověkého původu, která vznikla patrně při exploataci stavebního písku.
Výplně byly tvořeny ve svrchní partii písčitými zásypy s příměsí stavebního odpadu, v nižší
polovině zásypy odpadkového původu pocházejícími z novoměstského prostředí. Při ražbě
nové přípojky a opravě hlavního kanalizačního řadu pod ulicí byla dále dokumentována
úroveň dna zmiňované středověké „jámy“.
Petr Starec, MMP
V jámě před čp. 699/II
Realizace šachty kabelové komory v severní části ulice jako součásti stavby kolektoru
s sebou přinesla další pohled do řešení otázky geomorfologické podoby území kolem ulice
V jámě před jejím vytyčením a zastavěním. Výzkum v šachtě zjistil výskyt uloženin
odpadkového původu až do hloubky 5 m od povrchu chodníku. V části plochy šachty bylo
také zachyceno torzo předregulační zástavby. Poloha zjištěných odpadků středověkého
původu odpovídá „jámě“ po exploataci písku v této lokalitě. Těžba písku zřejmě ovlivnila
podobu a rozsah původní terénní deprese v těchto místech, resp. celkovou geomorfologickou
podobu zdejšího území s výskytem mokřadu, vodoteče a upravené strouhy.
Petr Starec, MMP
Vodičkova ulice před čp. 681/II, ppč. 2381.
Při výzkumu v šachtě kolektoru byla objevena organická výplň přírodní deprese, od
středověku známé jako „Jáma“. V této výplni se dochovalo množství předmětů denní potřeby
ze 14.-15. století a to zejména z organického materiálu (hl. kůže, dřevo).Určení podloží je
problematické, pod četnými splachy je úroveň čistých štěrkopísků v úrovni cca 194 m n. m.
Vodičkova ulice před čp. 683/II, ppč. 2381
Výkop kanalizační šachty narušila bahnitou a množství organiky obsahující výplň
přírodní deprese („Jáma“), používanou po r. 1348 k ukládání odpadu. Podloží nebylo
dosaženo.
Vodičkova ulice při vyústění Jungmannovy ulice, ppč. 2381
Pobočná šachta k šachtě ve Vodičkově ulici, zkoumané již v roce 2004, narušila
bahnitou a organické látky obsahující výplň přírodní deprese („Jáma“), používané po r. 1348
jako smetiště. Po jejím zaplnění někdy na přelomu 15. - 16. století nad ní vzniklo souvrství
dlažeb. Podloží je opět problematické stanovit, úroveň splachů a povodňových náplav je
v úrovni 192,00 m n.m., čistého štěrkopísku nebylo dosaženo.
PRAHA 2 - NOVÉ MĚSTO
Horská ulice ppč. 1432 a 1433
Pokračování opravy barokního opevnění na Karlově a příprava řešení revitalizace
plochy bastionu „Božích muk“ přinesly v r. 2006 objev zachovaného zdiva původního
opevnění této části Nového Města pražského. Gotické zdivo bylo objeveno v západní části
plochy bastionu, kde tvoří jádro severní opěrné zdi bastionu a dále byla jeho trasa sledována i
ve východní části bastionu až do míst, kde byla zeď v barokní době odstraněna. Zeď je
vyzděná z místních letenských drobových břidlic spojovaných vápennou maltou, přičemž byla
na několika místech doplněna mladšími opravami, a to již za použití opuky. Zachovaná
hradba je ca 0,5-1,2 m pod korunou dostavěné nové poprsní zdi na severní straně bastionu.
Šířku gotické hradby můžeme tedy v tomto místě odhadovat na ca 1,8 m, a to vzhledem
k pozdější opukové obezdívce na severní straně. Líc gotického zdiva zdi je spíše hrubě
formovaný a skládaný ze zhruba pravoúhlých kamenů a velkých bloků. Jádro zdi v odkrytém
úseku je rovněž skládané ze stejného materiálu s okrovou vápennou maltou, přičemž malta
spáry pouze vyplňuje. Výjimečně zachovaná hradební zeď z poloviny 14. století byla v této
podobě zaměřena a následně fotogrammetricky zdokumentována.
Petr Starec, MMP
Na Slupi ppč. 1428/1, 1428/2, 1429/3 a 1429/4.
Výsledky zjišťovacího výzkumu, který provedl J. Podliska v létě roku 2004, dávaly
tušit, že celoplošný záchranný výzkum na výše zmíněných parcelách bude mimořádně
zajímavý a jeho výsledky budou přínosné pro poznání nejen této části Nového Města
pražského, ale přispějí i k poznání zásadních otázek spojených s fungováním ekonomiky raně
středověkého přemyslovského státu. Zkoumaná plocha se nachází v blízkosti Vyšehradu (tzv.
„vyšehradské podhradí“), při úpatí novoměstského opevnění z doby Karla IV.
Výzkum proběhl na mimořádně geologicky rozmanité ploše, sestávající se ze skalního
výchozu, několik teras Vltavy a Botiče, nivy Botiče a dalších složek. Intenzita lidské činnosti
tedy byla velmi různorodá jak v čase tak v prostoru. Z hlediska dlouhodobého osídlení byly
samozřejmě nejvhodnější plochy na nejvyšším stupni botičské i vltavské terasy, kam
nedosahovaly časté záplavy potoka Botiče. Velká očekávání, vložená v předpokládané
výsledky výzkumu, podtrhla i skutečnost, že vzhledem k charakteru zástavby v širším okolí
našeho výzkumu nelze již v budoucnosti očekávat tak rozsáhlý plošný zásah do
archeologických terénů. Zkoumané parcely byly do roku 2004 zastavěny parazitní zástavbou,
která byla jen výjimečně podsklepena, což umožnilo předpokládat vysoký stupeň zachovalosti
archeologických terénů.
Nejstarší sídlištní nálezy pocházejí z konce neolitu a konce doby bronzové (štítarská
kultura). Pravěké nálezy se koncentrovaly na vyšším stupni vltavské terasy, dále se nacházely
přemístěné ve svahovinách na východní hranici zkoumané plochy a v několika vrstvách nivy
Botiče. Velmi významný a částečně i neočekávaný je objev kostrového pohřebiště z doby
laténské. Nález sedmi kostrových hrobů je prvním hmatatelným důkazem o přítomnosti
Keltů v této části Prahy, kterou mnozí badatelé sice předpokládali, ale jen na základě
nepřímých dokladů (např. laténské nádoby bez nálezových okolností). Přesné datování hrobů
v době, kdy je teprve výbava hrobů konzervována není zcela možná, jistou indicií jsou zatím
torques, nánožní kruhy a náramky z dutých polokoulí, sapropelitový náramek a absence
nádob a zbraní. Všechny laténské hroby byly orientovány ve směru sever-jih. Otázkou
zůstává původní rozsah pohřebiště, na základě nálezových okolnosti lze předpokládat , že se
celý pohřební areál se sestával jen z několika hrobů, výskyt dalších hrobů mimo zkoumanou
plochu je spíše nepravděpodobný.
Další lidská aktivita na této lokalitě je opět spojena s pohřebištěm, pocházejícím
z raného středověku. V tomto případě je naopak zřejmé, že naším výzkumem byla zachycena
jen okrajová část pohřebiště, jehož centrum se nacházelo východně od severovýchodní
hranice zkoumané plochy, podle sklonu terénu na vyvýšenině, která je dnes snížena. Na
základě několika kusů záušnic, kterou jsou stále v péči konzervátorů, je raně středověké
pohřebiště prozatím datováno do první poloviny 9. století. Jistou zvláštností je nápadná
chudost hrobové výbavy a otázkou tak zůstává možný vztah pohřebiště k samotnému
Vyšehradu, na který mrtví hleděly přes Botič (orientace východ-západ).
Nejrozsáhlejší lidská aktivita je spojena se začleněním této lokality do „vyšehradského
podhradí“. V 11. století byla na zkoumané lokalitě velmi intenzívní železářská výroba, po
které byly zůstaly zachovány četné nálezy výhní, nístějových slitků, strusek a kousků
bahenní rudy. Vedle často nalézaných objektů, v literatuře interpretovaných jako vyhřívací
kovářské pece, je zde několik rozsáhlých těžebních jam na písek, nezbytný při výrobě železa.
Jámy byly sekundárně zasypány výrobním odpadem. Samotná pyrotechnologická činnost
byla soustředěna na nejvyšším stupni vltavské terasy, kde byla chráněna před povodněmi,
menší těžební jámy na písek se nacházely i na nižších stupních teras Botiče, často
zaplavovaných. Velmi záhadný a poměrně rozsáhlý objekt byl nalezen na severozápadní
hranici výzkumu, takže nebylo bohužel možné ho prozkoumat ho celý. Více jak 2 m hluboký
objekt byl zaplněn střídajícími se vrstvami vypáleného jílu a železitého písku s četnými
úlomky bahenní rudy a různých strusek. Po delší úvaze byl tento objekt interpretován jako
pražírna, tj. místo kde byla sušena a pražena bahenní ruda, která byla zřejmě těžena v okolí
lokality a původně se nacházela v tekoucím skupenství. Zatím velmi opatrně je
pyrotechnologická aktivita, související se zpracováním železa, spojována s okruhem keramiky
s kalichovitou profilací, teprve po déletrvajícím zpracování bude možné tuto domněnku
potvrdit.
Během 12. století došlo ke změně metalurgické výroby (výroba barevných kovů,
stříbra), mění se i typ nalezených objektů, nově přibývají zahloubené domy. Ve výplni
zahloubené části všech domů se nacházely různě zbarvené skelnaté strusky s převažujícími
odstíny červené, červenohnědé, nahodile zelenomodře zbarvené. Již pro prvních analýzách
bylo zjištěno, že tyto strusky mají vysoký obsah olova. Snad je zde potvrzena souvislost
s předpokládanou výrobou stříbra na lokalitě, jejímž dokladem, i když nikoliv jasným
důkazem, je nález dvou kusů stříbra, které podle tvaru ztuhly v pánvi jako finální produkt
tavby. Možnost, že se nejedná o dovezený polotovar, určený k dalšímu zpracování, je dále
podepřena nálezem mnoha drobných okují a kapiček stříbra, obalených mědí, které se spolu
s jedním kusem stříbra nacházely v jednom z domů. Bohužel nebyl nalezen takový objekt,
který by bylo možné s určitostí považovat za tavicí pec. Během 13. století dochází k zániku
tohoto unikátního sídliště s metalurgickou aktivitou, datovaným keramikou se zduřelým
okrajem. Od této doby již lokalita nikdy nenabyla takového významu, zejména po založení
Nového Města a pozdějšího zpustošení vyšehradského podhradí husity, se zde nacházely
pouze zahrady a polnosti, celkově lze další aktivity až do konce 18. století charakterizovat
jako zemědělské. V 19. století byly zde vybudovány drobné průmyslové objekty, z nichž
největší byla barvírna kůží a tento charakter využití námi zkoumané plochy přetrval až do
současnosti.
Závěrem je nutné nastínit několik zajímavých témat, ke kterým jistě přispějí výsledky
záchranného výzkumu. Již samotné zpracování geologického posudku je velmi náročné, ale
zcela nezbytné při další rekonstrukci geomorfologie vyšehradského podhradí. Výsledky
archeologického výzkumu přinesly nesmírně zajímavé poznatky ke studiu pravěkému osídlení
této části Nového Města. Zcela zásadní význam má poznání této lokality pro výzkum
technologie výroby železa i barevných kovů v raném a vrcholném středověku. Nedílnou
součástí tohoto tématu je i organizace výroby a její úloha v raně středověkém státě a v jeho
transformaci. Ke zpracování a vyhodnocení velkého množství různých pyrotechnologických
objektů, produktů i výrobního odpadu je nezbytné vytvořit širší interdisciplinární badatelský
tým. Není příliš nadsazené tvrdit, že pro výše zmíněné okruhy problémů zatím nebyla
k dispozici tak významná lokalita. O jejím významu v raném i vrcholném středověku svědčí i
nálezy mincí, mezi kterými se podle numismatického posudku J. Militkého nacházejí nejen
četné a zajímavé denárové a brakteátové dražby z Čech, ale i mince zahraniční provenience
(např. Salzburg, Pasov). Dalšími tématy z mladších období mohou být nálezy sekundárně
použitých gotických článků, barokních soch vysoké umělecké úrovně nebo průzkum barvírny
kůží z 19. století.
PRAHA 3 – ŽIŽKOV
Jeseniova ulice čp.. 500
Výzkum v r. 2005 zjistil na ploše někdejší školní zahrady v jižní frontě ulice téměř
souvislou pravidelnou nálezovou situaci starších novověkých úrovní zahradního charakteru.
V jihovýchodní čtvrtině zahrady byly zaznamenány mimořádné recentní zásahy, které
představují rozsáhlé výkopy hluboké až 4 m od povrchu terénu. Výplň těchto výkopů
s nahodilým výskytem zlomků novověké keramiky je převážně stavebního původu, část
zásypů je tvořena redeponovaným materiálem vytěženým zřejmě v blízkém okolí. Tuto těžbu
lze spojovat s důlní činností během 2. světové války, při které byly vybudovány podzemní
kryté prostory u ulice Českobratrská a Prokopova pod přilehlým kopcem.
Petr Starec, MMP
PRAHA 4 - NUSLE
Bartoškova a K podjezdu čp. 1450
Na starší akci v roce 2004 navázala další etapa výzkumu, souvisejícího s
rekonstrukcí areálu Státního ústavu pro jadernou bezpečnost (objekt podél ulice K podjezdu).
Situace v řezech terénem vyhloubených mechanizací za účelem založení základových pasů
nově budovaného objektu ve tvaru písmene L byla podobná či zcela identická se situací
zachycenou v roce 2003. Při hloubení základových pasů novostavby podél ulice K Podjezdu
(čp. 1450) došlo k narušení kulturního souvrství, které bylo dokumentováno celkem šestnácti
vertikálními řezy. Celá plocha dnešního areálu se nachází v příznivé sídelní poloze na mírném
návrší, které obtékal z východní strany Botič a ze západní strany dnes již zaniklý potok
směřující přibližně v trase dnešní ulice Na Jezerce směrem k vršovickému nádraží, kde se
vléval do Botiče. Vzhledem k tomu, že výkopy nebyly prováděny v ploše (nedošlo tedy ke
kompletní likvidaci archeologických vrstev v celé ploše), bylo přistoupeno k výzkumu
formou dohledu. Geologické štěrkopískové podloží bylo zachyceno v niveletách okolo 204,3
m n. m. Kromě dokumentace vertikálních řezů byla v prostoru neporušeného souvrství
položena jedna zjišťovací sonda o rozměrech 2 x 2 m. Nejstarší osídlení představují sídlištní
nálezy únětické kultury ze starší doby bronzové (2200 – 1600 př. n. l.), situované na nedobře
vyvinutém půdním horizontu (cca 20 – 30 cm mocném). Po delším době je plocha osídlena až
po zlomu letopočtu v době římské. Sídlištní charakter osídlení kromě souvrství dokládá i část
zahloubeného objektu. Nález rozměrné železářské lupy indikuje existenci římského
pyrotechnologického pracoviště. Poslední doloženou historickou aktivitou na sledovaném
prostoru byla tmavá sídlištní hlinitá vrstva a jeden objekt s raně středověkou keramikou
středohradištního období (10. století). Na tuto vrstvu již nasedaly zcela novověké navážky
(okolo 20 cm) a asfalt či recentní podsypy dvora.
Vojtěch Kašpar – David Polcar, Archaia Praha o.p.s.
PRAHA 4 – PODOLÍ
Pod Vyšehradem p.č. 95
V průběhu roku 2005 byly realizovány na katastru městské části Praha 4 – Podolí dvě
rozsahem nevelké archeologické akce, které přinesly po delší době nové a doplňující poznatky
o přírodním a historickém vývoji této části města.
Plošně rozsáhlejší akce se odehrála na nezastavěné parcele, která se nalézala v nevelké
vzdálenosti severovýchodně od kostela sv. Michaela. Na ploše o rozměru cca 40 x 16 m bylo
provedeno několik liniových sond dokumentující zvrstvení nadložních terénů až na přírodní
podklad a úroveň dna stavební jámy. Zásadními poznatky byly informace o velice
dynamických geologických a pedologických pochodech, které zde zásadním způsobem
formovaly podobu místa. Vzhledem k umístění pozemku do blízkosti prudkého skalnatého
svahu zde po celé předhistorické a historické období docházelo k svahovým posunům a
ukládaní diluvií ve formě zahliněných písků, jílovitých hlín i břidličných sutí, které se zásadně
promítly do využitelnosti místa pro stabilní osídlení (výška stávajícího povrchu kolem 204 –
206,5 m n. m.). Východní stranu pozemku lemoval prudký svah přecházející místy ve skalní
podklad zahořanského souvrství (břidlice). Na skalním povrchu byly uloženy mocné polohy
deluviálních uloženin prostoupené místy redeponovaným materiálem z pankrácké terasy,
které směrem k západu vykliňovaly (povrch v průměru 202 – 204,6 m).
Antropogenní aktivita ve formě recentních navážek, stavebních zásahů, neurčitých jam
a studny se do podoby místa výrazněji zapsala až v průběhu pokročilého novověku ( průběh
19. století), kdy se uvedený pozemek stal součástí zahrady usedlosti rozložené na východní
straně komunikace vedoucí po úbočí svahu od Vyšehradu k Pankráci. Mocnost těchto navážek
dosáhla především v jižní části pozemku, blíže současné ulici, kolem 2 – 3 m. Po zániku
zemědělské usedlosti v 1. polovině 20. století byla celá plocha sídelně degradována
k utilitárním potřebám (skládka, parkoviště). Místo bylo převrstveno vrstvami odpadního
charakteru, které spolu s recentními zásahy uzavřely sídelní vývoj sledovaného místa.
PRAHA 5 - JINONICE
U zámečku čp. 1 – Jinonický zámeček
V letech 2004 – 2006 probíhal výzkum v areálu zámečku na západním okraji
intravilánu Jinonic, vyvolaný záměrem zástavby zahrad bytovými domy a celkovou
revitalizací a přestavbou areálu. Zámeček se nachází na severním břehu jinonického potoka.
Současný stav zámečku je výsledkem mnoha etap přestaveb, především v 19. století. Nejstarší
dosud stojící část má pocházet z počátku 17. století. V místě se však předpokládá existence
staršího panského sídla. Dispozice zámečku je tvořena obvodovou zástavbou okolo dvou
nádvoří. Střední pás budov, který odděluje obě nádvoří tvoří rezidenční část, která je
pokládána za nejstarší část. Ostatní budovy jsou převážně hospodářského charakteru, na jižní
straně pivovar, na východní a západní maštale a okolo severního dvora stodoly. Samostatně
byla umístěna na jižním okraji zahrady podlouhlá hospodářská budova – dílny a součástí
obvodové zdi zahrad zámečku byl altán.
Předstihovému výzkumu předcházel výzkum zjišťovací provedený v závěru roku
2004 formou bagrovaných rýh a bodových sond rozložených tak, aby bylo získáno co nejvíce
informací o přítomnosti, stavu a datování archeologických terénů na ploše budoucí výstavby.
Od května do září 2005 probíhal výzkum před stavbou bytových domů v zahradách a zároveň
v rýze inženýrských sítí v jižním dvoře, od listopadu do června 2006 s několika přestávkami
pokračoval výzkum v severním dvoře vlastního areálu.
Z plochy výzkumu v zahradách byly získány ojedinělé nálezy z mladší doby kamenné
v podobě částí broušených nástrojů. Ke staršímu pravěkému osídlení náleží pravděpodobně i
kostrový hrob orientovaný sever – jih, bohužel uložen bez milodarů, takže jej nelze blíže
datovat. Ve východní části se podařilo odkrýt část půdorysu domu náležícího patrně štítarské
kultuře. Jednoznačně nejzajímavějším nálezem jsou objekty – sloupové jámy, polozemnice,
pece a další objekty, které patří osadě ze střední a mladší doby laténské. Mezi cenné movité
nálezy patří soubor spon a především menší soubor červeně malované, tzv. oppidální
keramiky. Ojediněle se v ploše vyskytnou vyhřívací pece z doby římské.
Následné raně středověké objekty se stejně jako značná část pravěkých objektů
nezahlubovala do podloží, ale převáženě jen do půdního horizontu. Zjištěna byla
v jihovýchodní části zahrad skupina mělce zahloubených mísovitých pecí, které předběžně
interpretujeme jako pece keramické (v jedné z nich bylo zjištěno větší množství keramiky –
vsádka?) datovatelné patrně do přelomu 12. a 13. století. V jejich těsném sousedství byly
zjištěny železářské pece, jejichž datování je však nejasné (latén – raný středověk). Raně
středověké situace zde překrývala kamenná podezdívka domu dřevohliněné konstrukce,
patrně z pozdního středověku. Podezdívka byla značně narušena mladšími zásahy a z obrysu
bylo zachováno jen severní ukončení domu s příčkami a s podlahou topeniště, která byla
vyskládána z oblázků. Na severním okraji plochy zahrad byl prozkoumán blok terénu
s vodovodním zařízením, které tvořilo dřevěné potrubí s kovovými spojkami, přepad, studna
či cisterna a odtok z cihel směrem k jinonickému potoku pocházející patrně z 18. - 19. století.
Na západní straně rezidenční budovy zámečku v průběhu výzkumu nalezen kostrový hrob
východozápadní orientace a novověkého stáří.
V „dolním dvoře“ byl nejstarším zjištěným objektem dům z doby laténské, ojediněle
byly zaznamenány nálezy z raného středověku. Na ploše byly dále nalezeny zděné konstrukce
v podobě sklípku s delší osou východ – západ a mohutné zdi u kterých předpokládáme jejich
příslušnost k domu mohutnější nadzemní konstrukce. Tyto situace můžeme datovat do 14.
století. Středověké situace byly překryty rozsáhlou soustavou nejrůznějších odvodňovacích
kanálů a kanálků z různých materiálů. Celá situace na této ploše byla prosycena intenzivním
výluhem z hnoje.
Situace zjištěné v zahradách pokračovaly i v „horním dvoře“. Mimo zahloubené
objekty odpadního, či těžebního charakteru je novověká etapa v této ploše reprezentována
zejména souvrstvími komunikací, různých štětování, dlažeb a odvodňovacích žlábků.
Z raného středověku pochází dům s kamennou pecí. Starší osídlení reprezentuje laténská
polozemnice, žlábek a několik objektů ze staršího pravěku. V jižní části dvora byl
prozkoumán mohutný odvodňovací kanál, který dále pokračuje do dolního dvora, a který je
překrytý vápencovými plotnami. Jeho výplň poskytla bohatý soubor novověké keramiky.
Starší než novověké situace v této části byly zničeny velkou těžební jámou na cihlářskou
hlínu, kterou můžeme spojit s budováním zámečku.
Milan Kuchařík, MMP - Jiří Vávra, Labrys o.p.s.
PRAHA 6 - BŘEVNOV
Atletická ulice
Na přelomu let 2005 a 2006 probíhal dohled při stavbě bytového areálu Panorama ve
východní části ulice. Při zemních pracích byly zaznamenány a zdokumentovány nevelké
prostory, vyhloubené z boku jižního strahovského svahu, vzniklé nejspíše při lámání zdejší
opuky patrně v 19. století. Zvláštním nálezem byla recentní jáma s lidskými kostmi, které
svým složením neodpovídaly konkrétnímu počtu úplných jedinců.
PRAHA 6 – BUBENEČ
Gotthardská ulice
Na jaře roku 2006 proběhl záchranný výzkum před stavbou nového bytového domu
v centru staré Bubenče pod kostelem. Na parcelách č. 8 a 13 byly již dříve zbořeny domy čp.
31 a 25 při uliční čáře, nově byly zdemolovány i budovy čp. 9 na ppč. 16 a 17 na terase pod
sousední budovou obchodní akademie. Ve vzniklém protáhlém prostoru vyrostla novostavba
o dvou křídlech, uličním a dvorním, s podzemím hluboko zanořeným do severozápadního
svahu tvořícího zářez ulice.
Zjišťovací sondáž v předstihu odkryla především novodobé stavební situace, tedy
sklepy jednotlivých domů z 19. až 20. století, základy zdí a trasy inženýrských sítí. Domy čp.
31 a 25 byly svými základy zapuštěny do podloží a severní stěny domů se opíraly o svah pod
kostelem, který byl evidentně mnohokrát zpevňován a později zajišťován injektáží, takže se
zde žádné autentické archeologické situace nedochovaly. Na západním konci domu čp. 31 byl
odkryt v šířce půdorysu sklep zděný z kamenů, s cihlovou klenbou a větracími okénky.
Obdobný, ale dvouprostorový a mnohem hlubší sklep byl odhalen pod prostřední částí domu
čp. 25. Další dva menší sklípky byly zahloubeny pod terasou ppč. 17, severně od schodů na
tuto terasu – dvorek domu čp. 9. Byly původně vyhloubeny jako výklenky z přístupové rampy
na terasu a posléze zazděny. Podloží terasy tvořily štěrkopískové a jemně písčité vrstvy
říčních náplav.
Na severním okraji parcely ppč. 17, u ohradní zdi Královské obory, se podařilo pod
podlahou zbořeného přízemního přístavku zachytit situaci s třemi zahloubenými objekty.
Nejmladší byla válcovitá jáma s vakovitým dnem plná škváry a popela, zřetelně recentního či
subrecentního stáří. Ta porušovala severní stěnu většího objektu tvaru obdélníka se
zaoblenými rohy o maximálních rozměrech asi 4 x 3 m. Měl svislé kolmé stěny a rovné
ploché dno v hloubce 60-70 cm, po vybrání a začištění ovšem ztratil poměrně pravidelný
obdélný tvar a v půdoryse byl více oválný. V zásypu bylo možno rozeznat tři dobře odlišitelné
stratigrafické úrovně i tenké vrstvičky mezi těmito úrovněmi a na dně objektu. Výplň objektu
obsahovala kromě černošedé popelovité sypké hlíny velké množství zlomků keramiky, téměř
50 rekonstruovatelných nádob a pokliček různých velikostí, drobné zlomky dutého skla,
zvířecích kostí a ojediněle kovů. Vyskytly se i zlomky střešní krytiny – prejzů a rozpadavé
bochánky čisté jílovité hlíny, které snad původně mohly být sušenými cihlami – vepřovicemi.
Za pozoruhodnou lze označit vrstvu křemenných valounů se silně do černa očazeným
povrchem v horní úrovni zásypu. K nálezům patří i čtyři drobné stříbrné mince - parvy císaře
Karla IV. ražené v letech 1346 až asi 1350. Společně s keramikou nám datují zánikový
horizont objektu do 3. až 4. čtvrtiny 14. století.
O účelu objektu těžko rozhodnout. Tvar objektu i charakter dna s vrstvičkou na něm
ukazují, že původně mohlo jít o zahloubenou část nadzemní stavby, např. sklep roubeného
domu, ale přesvědčivé důkazy v podobě konstrukčních detailů chybějí. V zásypu se vyskytuje
soubor poměrně různorodých typů keramických nádob, o kterém by se dalo říci, že
charakterizuje jednorázově odstraněnou výbavu domácnosti. V každém případě společně
s ostatními nálezy dokládá druhotné využití objektu jako odpadní jámy v sídlištním areálu.
Z jižní strany byl objekt rovněž mírně porušen, a to mělkým výkopem mísovitého
tvaru o délce 3 m a šířce asi 120 cm. Tento mladší objekt měl poměrně homogenní hnědou
hlinitou výplň, která obsahovala zlomky typické šedé keramiky, zlomky řady glazovaných
nádob, kameniny, kachlů i prejzů. Mezi nálezy patří i stříbrný denár města Gdaňsk z roku
1596 a stříbrný šilink města Riga z roku 1579. Mince a charakteristická keramika umožňuje
datovat zásyp tohoto objektu na počátek 17. století a dokládá pokračující sídlištní aktivitu
v tomto místě.
Na samém okraji parcely ppč. 17, při úpatí ohradní zdi Královské obory, byl na závěr
ještě skryt asi 2 metry široký pruh dochovaného terénu bez stop pozdějších zásahů. Zde se
nacházel zbytek původního tmavě hnědého půdního typu a na jeho rozhraní s podložím
skupina středně velkých ostrohranných kamenů bez jakýchkoli terénních souvislostí. Kolem
kamenů byl volně rozptýlen v podorniční vrstvě soubor 12 pazourkových nástrojů a úštěpů,
některé z nich se stopami přepálení ohněm. Nálezová situace sice nevypovídá dostatečně
přesvědčivě o druhu aktivity pravěkých lidí, ale naznačuje přítomnost ohniště a dokládá
využití tohoto místa v pozdní fázi starší doby kamenné (epipaleolitu), v době mezi 10 000 až
8 000 roky př. n. l. Poloha odpovídá kritériím krátkodobého tábořiště lovců pozdního
paleolitu, sledujících pohyb zvířat v údolí řeky.
Michal Kostka, MMP
PRAHA 6 - VOKOVICE
Ke dvoru čp. 11
V průběhu 2. poloviny roku 2006 proběhla terénní část výzkumu na dvoře a v okolí
vily v samotném jádře středověkých Vokovic. Výzkum probíhal v souvislosti s rekonstrukcí a
revitalizací celého areálu s rozsáhlou zahradou. V místě, kde byla ke stojící obytné budově
plánována stavba bazénu, probíhal plošný výzkum. Objekty hospodářských budov byly
rekonstruovány, částečně zbořeny a nahrazeny novými konstrukcemi. V průběhu odstraňování
základových zdiv likvidovaných konstrukcí a především při výkopech nových inženýrských
sítích, na dvoře objektu probíhal výzkumu formou odborného archeologického dohledu a
následnou dokumentací vertikálních řezů. Místo nacházející se na vnitřní straně velkého
ohybu Litovického potoka se nachází cca 70 m od levobřežní části jeho holocénní nivy a je
vyvýšeno nad úroveň obvyklých velkých vod. Geologické podloží okrových až narezlých
prachovitých zemin (sprašových hlín) přechází do slabě zahliněných písků (okolo 302,6 m n.
m.). Ojediněle byla zachována tmavě hnědá půda vyvinutá na substrátu sprašových hlín.
V průběhu výzkumu bylo zachyceno několik objektů kultury s lineární keramikou (2 hliníky,
jámy) a jeden objekt nejspíše štítarské kultury z pozdní doby bronzové. Nejvýznamnějším
objevem je nepochybně nález výplně rozměrného (minimálně 6 x 4 m) zahloubeného suterénu
dřevohliněného domu. V jediném objeveném nároží byla odkryta mohutná sloupová jáma.
Nepravidelný průběh dna objektu a mírné terasovité ústupky mohou svědčit pro existenci
vnitřního členění objektu či mobiliáře. Z výplně bylo získáno značné množství fragmentů
keramických nádob s převažujícím materiálem typickým pro archaické zduřelé okraje.
Existence zlomků keramiky hradištní tradice s vzhůru vytaženými okraji a především
nastupující tenkostěnná hrnčina s klasickými zduřelými okraji svědčí pro dataci objektu do 2.
poloviny 12. či počátek 13. století. K tomuto horizontu náleží i několik zahloubených objektů
v okolí stavby. Další zahloubené objekty, včetně torza kamenné podezdívky, je možno
datovat do pozdního středověku či počátku novověku. Nejmladší horizont představují
zahloubené objekty recentního stáří. Výzkum poprvé prokázal existenci raně středověkých
Vokovic v okolí dnešního jádra vsi, situovaného do prostoru při toku Litovického potoka u
Vokovického dvora.
Jan Jeřáb - Vojtěch Kašpar – David Polcar, Archaia Praha o.p.s.
PRAHA 8 – KARLÍN
Křižíkova ulice čp. 283
Při rekonstrukci Hudebního divadla byly v interiéru pod stávající budovou zjištěny
navážky z 18.-19. století s nahodilým výskytem starších archeologických nálezů. V místech
nejhlubšího úseku tzv. technologické chodby byla registrována geomorfologická situace
vltavské nivy. Východně od objektu v někdejším dílenském a skladovém traktu byly při
hloubení nové stavební jámy zjištěny opět novověké navážky.
Petr Starec, MMP
PRAHA 9 – TŘEBORADICE
Na sklonku roku 2006 výzkum prováděný na severozápadním okraji dnešního
intravilánu obce odhalil pozůstatky tvrze obehnané mohutným příkopem a z části i hradební
zdí. Vně opevnění bylo prozkoumáno několik reliktů obytných domů se zahloubenými
suterény a řada zaniklých hospodářských staveb a zařízení.
Původně patrně věžovitá stavba tvrze stála ve své první fázi na půdorysu obdélníka o
rozměrech cca. 4,5 x 5,5 m. Suterén tvořený lomovým zdivem zahloubeným cca. 1,2 m pod
povrch podloží byl prozkoumán v celém svém půdorysu. V jihovýchodním rohu stavby se
zachovala vstupní šíje se schodištěm, po němž se sestupovalo do suterénu. Ve druhé
vývojové fázi byl tento vstup zazděn a šíje byla přesunuta o jednu svou šířku východním
směrem. Stejným směrem byl rozšířen i suterén, jehož původní východní stěna byla
odbourána a jako nové východní stěny bylo použito tehdy již patrně nefunkční hradební zdi.
Rozměry stavby se tak zvětšily na 5,5 x 7 m, přičemž vzhledem k větší šířce zdiva někdejší
hradební zdi nabyl interiér téměř tvaru čtverce o rozměrech cca 4,6 x 5 m. V interiéru tvrze
byly nalezeny pozůstatky shořelé konstrukce krovu a velké množství zrní prošlého požárem.
Z výrazné absence mazanicových otisků v destrukci nadzemní části stavby lze vyvozovat, že
předpokládané patro bylo kamenné nebo v době požáru již neexistovalo.
Ústřední část areálu s tvrzí byla opevněna příkopem, který byl zachycen na východní a jižní
straně areálu. Na východní straně příkop přiléhá těsně k tvrzi, na jihu je opevnění vzdáleno od
tvrze přes 6 m. Severní a západní hranice opevněného areálu nebyla vzhledem k rozsahu
výzkumu daném projektovanou stavbou rodinných domků zjištěna. V prozkoumané části
prostoru mezi tvrzí a opevněním nebyly zjištěny stopy trvalé zástavby.
Na západě ke stavbě tvrze přiléhalo několik jam nepravidelných tvarů, jejichž vznik
lze klást do souvislosti s výstavbou objektu, ve zbylém prostoru bylo dokumentováno několik
nahodile rozmístěných kůlových a sloupových jam. Příkop obklopující tvrz byl, soudě podle
prozkoumaných částí, pravoúhlý se zaoblenými rohy. Jeho východní část byla na zlomu od
povrchu podloží cca 3 m široká a jeho hloubka zde činila 2,10 m. Dno příkopu bylo ve
východní části ploché o šířce pouhých 50 cm. Naproti tomu v jihozápadní části zkoumané
plochy příkop dosahoval na zlomu od povrchu podloží šířku až 6,20 m, hloubku 2,40 m a
šířka víceméně plochého dna byla až 2 m. Zčásti do příkopu, zčásti za něj byla v době, kdy
část příkopu již byla zanesena, vestavěna hradební zeď, která byla zjištěna in situ nebo
v negativu na jihovýchodním nároží a na východní straně příkopu.
Jižně od opevněného areálu tvrze bylo dosavadním výzkumem prozkoumáno pět
zahloubených suterénů patrně obytných domů. U jednoho z nich byly zjištěny dvě vývojové
fáze. Starší fáze byla reprezentována rozsáhlým suterénem orientovaným severozápad jihovýchod (se vstupem od jihovýchodu) o rozměrech cca. 3,50 x 7 m, který nevykazoval
stopy vnitřních konstrukcí, zatímco stejně orientovaný suterén v mladší fázi byl menší (cca.
3,30 x 3,50 m) a byl opatřen kamennou plentou. Široká a pozvolná vstupní šíje zabírala téměř
celou šířku kratší jihovýchodní strany. K zahloubenému suterénu přiléhal jiný zahloubený
objekt zjevně hospodářského charakteru určený pravděpodobně ke skladování. Objekt
původně zhruba čtvercového půdorysu o rozměrech cca. 3 x 3 m a hloubce cca 1,60 m měl
v kolmé stěně zachovány stupně a podle některých indicií lze soudit, že měl i dřevěnou
nadzemní část. Podobný objekt byl prozkoumán ještě jeden, ten však měl základní půdorys
obdélníkový o rozměru 2 x 4,50 m s kratšími stranami orientovanými východ - západ. Tento
objekt byl hluboký cca 1 m a kromě méně výrazných stupňů měl pravoúhlé rohy a delší
strany byly rozšířeny do zhruba stejně velkých kapsovitých sklípků tzv. lochů. Ostatní
domovní suterény byly prozkoumány vždy pouze zčásti. Neprozkoumané části zůstanou
zachovány eventuálně budou zkoumány v dalších etapách výzkumu, a nebo – v jednom
případě – byly zničeny již v minulosti. Z částečně prozkoumaných suterénů byl nejzajímavější
objekt vyzděný kvalitní plentou z lomového zdiva. Vstupní šíje byla zalomená s vnějším
vstupem od východu a vnitřním od severu a byla rovněž oplentována. Vnitřní vstup byl
opatřen kamenným jednoduše profilovaným ostěním, z něhož se ovšem dochoval pouze na
každé straně jeden spodní článek. I tak lze na základě dochovaných částí usuzovat na pozdně
gotické stáří. Z ostatních objektů stojících v okolí opevněné tvrze stojí za zmínku zejména
chlebová pec s předpecní jámou, která stála izolovaně na prostranství mezi usedlostmi, a žlab
naznačující i možné ohrazení usedlostí s hospodářskými stavbami a zařízeními masivní
ohradou. Předběžné archeologické datování klade těžiště fungování tohoto areálu do období
14. – 16. století.
První zmínka o třeboradické tvrzi pochází z roku 1303. Tehdy se mluví o dvoru
pražské kapituly, ve kterém byla nově vybudována tvrz s příkopem, novou jizbou, dvěma
sýpkami, domem pro čeledína a stájemi. Během dalších sta let kanovníci svatovítské kapituly
tento dvorec pronajímali různým pražským měšťanům a drobné šlechtě. Prameny uvádějí i
několik poplatných lidí. Před husitskými válkami přešel dvůr do rukou pražských měšťanů,
z nichž patrně některý odkázal třeboradický dvůr záduší kostela Matky Boží na Louži na
Starém Městě pražském. Jeho majetkem bylo již před r. 1542 a zůstalo přinejmenším do r.
1654. Tvrz či fortifikace tehdy již zmiňována nebyla. Zbytek vsi byl součástí vinořského
statku. V r. 1713 vlastnila dvůr Barbora z Bubna, rozená z Řasné, v polovině 18. století pak
Jan Václav Scholtz. Tehdy ke dvoru patřila chalupa, která byla zmiňována již v r. 1542, ale
jako poustka. Poté, co hraběnka O’Kellyová, rozená z Klenova, zakoupila ve 2. polovině 18.
století poplužní dvůr, nechala na jeho pozemku přistavět zámeček, který byl místními
obyvateli nazýván Slaviborův dvůr. Patrně v r. 1788 hraběnka dvůr prodala, v 1. polovině 19.
století ho vlastnil kostel Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském a střídali se tu různí
nájemci. Po 2. světové válce se dvůr se zámečkem dostal do správy státního statku, jehož péčí
se proměnil v ruinu a r. 1979 byl zbořen.
Archeologický výzkum nebyl v roce 2006 ukončen a bude probíhat ještě v několika
dalších letech, převratné objevy již však pravděpodobně očekávat nelze.
Michal Bureš – Jan Pařez, Archeo Pro s.r.o.
PRAHA 10 – MALEŠICE
Tomsova ulice ppč. 39, 40 a 41
Ve výkopu pro základy rodinného domu o rozměrech 12,4 x 8 a hloubce 2 – 3 m byly
dokumentovány tři řezy se sledem historických vrstev. Sprašové podloží se zde nalézalo na
kótě 226,90 m n. m. V nejstarších vrstvách byl nalezen keramický materiál datovatelný do 13.
století. Výše položené vrstvy s novověkou keramikou byly dokladem kontinuální vesnické
zástavby, jejíž poslední domky na tomto místě byly demolovány v 50. letech 20. století.
Stavba leží v historickém centru obce, o níž máme první zmínku v pramenech k roku 1309.
Zdeněk Lochmann, NPÚ HMP
PRAHA 18 – ČAKOVICE
Stará náves
V souvislosti s výstavbou nových bytových domů proběhl v místě záchranný výzkum
od února do dubna roku 2005. Zkoumaná plocha se nachází v prostoru mezi ulicemi Dr.
Marodyho a K návsi, v místech bývalé Staré návsi a k ní přilehlých domů, na ppč. 86, 114,
116, 117, 1554, 1555 a 1556, v nadmořské výšce 248 až 251 metrů n.m. Výzkum zasáhl
většinu plochy bývalé návsi, když některé domy, stojící původně na návsi (na ppč. 86, 116 a
117), byly strženy v roce 1995, jiné již dříve (na ppč. 108 a 114). O jejich stáří a původu se
můžeme dohadovat, některé z nich však mohly pocházet už z první poloviny 19. století a stáří
velkého kamenného domu na jižní straně návsi (ppč. 86) bylo před jeho demolicí odhadnuto
na 300 let. Před vlastním výzkumem byla nejprve provedena skrývka moderních odpadních
navážek a na ní místy navezené půdy. Pod recentními odpady již většinou vystupovalo
podloží se zahloubenými objekty, bez zachovaných historických souvrství. Výjimku tvořil
jihozápadní roh návsi, kde se místy dochovala tmavě hnědý půdní typ, nasedající na podloží
se zahloubenými objekty pravěkého stáří.
Pravěkou komponentu místního osídlení tvořilo sídliště knovízské kultury z mladší
doby bronzové, jehož zahloubené objekty Zásobní a odpadní jámy) se nacházely po celé ploše
mírně svažité návsi, zejména se však soustřeďovaly v jejím jihozápadním rohu.. Ve výplni
jam byly nacházeny především zlomky keramických nádob různé velikosti a zlomky zvířecích
kostí, zcela výjimečně byla nalezena celá kostra menšího prasete. Na ploše návsi byly později
(v průběhu středověku a novověku) odstraněny původní pravěké půdní povrchy tak, že
z některých, původně výrazně zahloubených jam, zbyla pouze jejich mělká dna. Jámy se na
ploše výzkumu vyskytovaly rozptýleně v severní části a koncentrovaně v jihozápadní části,
což odpovídá našim představám o odkrytí pouhé části pravěkého sídliště, a to jeho tzv.
zásobního areálu. Ten se nacházel v jiném místě než areál obytný, který můžeme
předpokládat nejspíše ve vyšší poloze po svahu, na od východu přiléhající rovné terase.
Na ploše výzkumu bylo nalezeno dohromady i kolem 20 sloupových jamek a základových
žlábků, ty však netvoří pravidelné půdorysy.. Nejspíše jde o zahloubené opěrné části
jednoduchých přístřešků, které mohly zakrývat původní zásobní jámy. Vzhledem
k nedostatku nálezového materiálu z těchto drobných zahloubených objektů je však jejich
datace krajně nejistá, neboť sloupy či kůly mohly být zapouštěny do země i v průběhu dalších
období.
K těm důležitým patří především osídlení v raném až vrcholném středověku, o kterém
nám archeologické doklady v Čakovicích dosud chyběly. Pozůstatky středověkého osídlení se
skládají většinou z velmi nevýrazných, do podloží jen mělce zahloubených objektů (celkem
asi 15), o jejichž původním účelu však můžeme jenom spekulovat. Na ploše výzkumu se
vyskytují především v severozápadní části plochy a jen ojediněle v ostatních místech. Je
velmi pravděpodobné, že horní partie středověkých zahloubených objektů byly též odstraněny
pozdějšími úpravami terénu mírně svažité návsi v novověku. Mezi nálezy z objektů převažují
zlomky keramických nádob a zvířecích kostí, jen výjimečně jiných materiálů (kovy,
mazanice). Objekty datujeme naprostou většinou do průběhu 13. století s tím, že se zde
vyskytují i nálezy zlomků keramiky mlado- a pozdně hradištní (zejména 12. století).
Výjimečný objekt ze 13. století byl odkryt v severní části plochy, přesně mezi dvěma
novodobými sklepy na ppč. 116. V obdélníkové jámě o rozměrech asi 3,6 x 3 metry a hloubce
kolem 120 cm byly zjištěny výkopy po mohutných trámech zapuštěných do podlahy, do
kterých pak byly ukotveny sloupy nesoucí další patro domu nad tímto sklepem. Tato tzv.
rámová konstrukce s negativními otisky trámů a sloupů byla zřetelná právě jen v zásypech
hlubší části sklepa, který se nacházel pouze pod částí domu. Do sklepa vedla od západu
vstupní šíje, výklenek zahloubený do země o šířce 1 metr, ve kterém byly umístěny dřevěné
schody či jinak upravený vchod. Vedle sklepa pokračoval dům v délce 5 metrů směrem k jihu
a pak se půdorys budovy lomil ve tvaru L k západu. Nalezena byla jen základová jáma
budovy, jakýsi polosuterén, zahloubený do podloží jen 50-70 cm. Robustní podpůrná
konstrukce sklepa a rozsáhlý do země zahloubený základ nadzemní části domu ukazuje, že šlo
s největší pravděpodobností o dům patrový, a to dřevěný srub nebo dům hrázděný, případně
kombinace obojího – srubové přízemí s hrázděným patrem.
Zlomky zvířecích kostí a keramických nádob ze zásypu tohoto objektu ukazují, že jde
o běžný odpad z doby po zániku domu, kdy už přestal být používán jako obytný, tedy někdy
z 2. poloviny 13. století. Mezi velkým množstvím střepů keramiky byly nalezeny i drobné
střípky ze skleněných číší či pohárů, některé i se zdobnými plastickými nálepy. Zlomky
takových číší dokládají, že jejich uživatel – patrně majitel domu - patřil k vyšší sociální
vrstvě. O vysoké úrovni stolování v domě svědčí i zcela mimořádný a ve vesnickém prostředí
unikátní nález aquamanile, jehož zlomky byly rovněž roztroušeny ve výplni zahloubené části
domu. Čakovické aquamanile mělo podobu koně se zdobeným postrojem, na němž seděl rytíř
ve zbroji se štítem a nejspíše i zbraní, která se ovšem nedochovala. K nalezeným zachovaným
částem patří předek koně s celou hlavou a nohama rytíře s ostruhami, obě zadní nohy koně,
kbelíková přilbice rytíře s chocholem, levá ruka a gotický štít s erbem. Erbovní znamení na
štítě tvoří tři calty nad sebou a štítová obruba. Podle dosavadních poznatků tento erb nosili
Řivínové z Újezda (A. Sedláček - Českomoravská heraldika II, str. 252), o kterémžto rodě se
však zatím nepodařilo zjistit více. Aquamanile a kvalita jeho řemeslného i výtvarného
zpracování ukazuje na speciální výrobu pro náročného zákazníka, který si mohl dovolit
takový předmět zakoupit nebo snad i objednat u zkušeného výrobce na zakázku.
První spolehlivé písemné zprávy o Čakovicích pocházejí ze 14. století a uvádějí tři
poplužní dvory patřící pražským měšťanům. V předchozím období patřily tři usedlosti
vyšehradské kapitule, ve 13. století však majitele Čakovic přesně neznáme. Na základě
nových nálezů si snad můžeme být jisti, že archeologický výzkum odkryl centrální obytnou
budovu jeho usedlosti přímo uprostřed vesnice – na pozdější návsi, nedaleko kostela.
Pro úplnost je třeba doplnit, že zkoumáno bylo i kolem 30 zahloubených objektů
novověkých (v rozmezí 16. až 19. století) a nedatovatelných, ke kterým patřila např. jáma
uprostřed návsi, v jejíž výplni se nacházely pouze velké zvířecí kosti pod silnou ulehlou
vrstvou kamenů. Po třech domech na severní straně návsi se pak zůstaly dva hluboké
prostorné sklepy na ppč. 116 a menší vyzděné skladovací sklípky v severní části ppč. 114, na
jižní straně návsi se zachovaly ze starší zástavby základy velké budovy na ppč. 86 se
zděnými šachtami otopných zařízení a zbytky novověkých inženýrských sítí. Kromě toho
stály původně na návsi před jižním velkým domem i různé menší zděné kůlny, chlívky a
sklípky, jejichž zahloubené základy se našly společně se starší již zcela zasypanou studnou a
zaniklým odvodňovacím kanálkem studny dosud funkční.
Michal Kostka, MMP

archeologicky vyzkum v praze v letech 2005–2006

Transkript

Podobné dokumenty

D.1.1. Architektonické a stavebně technické řešení

Manipulace

archeologicky vyzkum v praze v letech 2003-2004

archeologicky vyzkum v praze v letech 1988

Přírodní analog Ruprechtov

Water and Landscape 2015 - Katedra hydromeliorací a krajinného

Časopis Horská služba, Číslo 5, Zima 2010–11

Románský kostel sv. klimenta a příchod dominikánů na staRé město

Pražský Fotbalový Speciál

Číslo 8/2010

archeologicky vyzkum v praze v letech 1997

pdf CZE

2010/2 - Klub Augusta Sedláčka

Stáhnout článek - Použití metody GD-OES

Závěrečná

strategický plán rozvoje obce

Collection of plans of archaeological soundings