sokolovna - 80 let

DOLNÍ ROVEŇ
1957 - 197 3
V r. 1957 tak jako každé prázdniny, jsme byly se sestrou Blankou na letním táboře. Když jsme se
vrátily, otec nám přišel naproti na roveňské nádraží, naložil kufry na kolo a šli jsme. Ne napravo,
jak jsme byli zvyklí, ale nalevo.
V našem životě došlo k velké změně – budeme bydlet v sokolovně. Se sestrou jsme prožívaly
obrovské nadšení.
Vzpomínám, že otec vzal spoustu klíčů z vitrínky a vyrazili jsme seznámit se s novým bydlením.
Něco jsme znaly – tělocvičnu, tam jsme chodily cvičit se školou, kino – čili kinosál, ale co bylo za
těmi dveřmi a támhle těmi – to byla pro nás neznámá. Když jsme se chtěly podívat za dveře č. 28,
to už taťka šílel. „Tam je jen kotelna!“ Ale i ta nás zajímala. A tak pro náš klid otec musel otevřít i
dveře kotelny. Poznaly jsme tedy vše, co sokolovna nabízela.
Tak jako nás, každého snad zaujme samotná budova sokolovny s bustou SOKOLA
s rozmáchnutými křídly, příchod k ní – široká cesta lemovaná záhony růží, velké vstupní dveře.
Celý komplex budov je opravdu dominantou Rovně.
Přízemí – byt pro správce, chodba se šatnou po celé její délce a proti ní místnůstka, která měla
sloužit k prodeji vstupenek, sociální zařízení, kuchyň s výtahem na občerstvení, jídelna a od ní
točité železné schody do 1. patra, loutkové divadlo – scéna a hlediště, ohromná prostora pro
uložení kulis, šatny pro cvičence a kotelna, o které již byla řeč.
1. patro, to bylo pro nás zajímavější – kinosál s balkonem, rovněž tak i tělocvična, pultový prostor
po celé šířce chodby – sloužící k pohostinnosti hostů při pořádaných plesích, knihovna,
starostovna s balkonkem v průčelí – krásná místnost s nádechem historie, na druhou stranu
s moderním nábytkem, který předběhl dobu o desetiletí, archiv, zasedací místnost na schůzování.
V zadní části prostorné jeviště s nápovědní budkou, propadliště pro hudební počiny při
představeních operet, šatny pro herce. A nebyly to jen místnosti a sály, ale také spousta oken a
jejich čištění – to byla opravdu lahůdka zejména v tělocvičně. K tomu po akcích drátkování parket
v sálech! To ale patřilo k práci domovníka a tak celá rodina pospolu zaklekla a drátkovalo se a
drátkovalo.
Ve 2. patře balkony v kinosále i tělocvičně, promítací kabina filmů. Výše již jenom půda
s vedlejšími otevřenými prostranstvími, které jsme v zimním období již před 5tou h ráno, než jsme
odjeli do práce, často odklízeli od sněhu.
Na levém boku z prostor zahrady je schodiště do patra balkónu s možností přesunu objemných
materiálů (kulis), dokonce i příjezdu povozu tažených koňmi na jeviště. Slyšela jsem vypravovat,
že při jednom divadelním představení se to tak událo! Pod schodištěm – prostory na skládku uhlí
(též my, holky, jsme musely přiložit ruce k dílu na 50 až 100 q uhlí), dříví se ukládalo v kotelně a
štípalo většinou o prázdninách.
K budově sokolovny patří i rozlehlý park s hřištěm na házenou, menší hřiště na odbíjenou a tzv.
„lesík“. Cesty kolem celého obvodu nám zaručovaly činnost s motykou a hráběmi v ruce celé
rodině. Otec namíchal v sudech „zaručený“ prostředek proti růstu trávy a my v konvích polévaly
cesty, většinou to však bylo marné.
Pamatuji, jak se stavěl betonový taneční parket, kde se konaly letní taneční zábavy, oslavy MDD –
předváděly se zejména děti z mateřské školy a 1. stupně základní školy se svými písničkami,
básničkami a tanečky, prvomájová vystoupení Májového kroužku s cimbálovou hudbou pod
vedením Jaroslava Macouna (cimbál – učitel K. Matějka, učitelé Záruba a tuším Burda - housle,
basa) a dalších různých slavnostních událostí v obci. Velkou oblibu mělo kácení májek s tímto
souborem od „učiteláku“ až po Komárov.
V přední části potom parkový prostor se záhony růží (motyčky vždy připravené k použití ), na
tehdejší dobu moderní ploty, které chránily stromkové bezy. Po pravé straně při uličce vedoucí na
hřiště se vysázela řada tují. Neopomenu ani široké chodníky, které jsme ošetřovali každou sobotu.
Vím, že je to obsáhlý popis, každý „roveňák“ sokolovnu zná. Ale třeba náhodný návštěvník
webových stránek si může udělat obrázek, jak to vypadá z pohledu vnitřního. Chci poukázat také
na to, že všechny tyto prostory sloužily a vyhovovaly k plné spokojenosti 80 let a jistě tomu tak
bude i další léta.
Jen ještě na připomenutí – široké schodiště, končící v mezipatře, s maličkým kulatým stolkem
patřilo panu Karlu Matějkovi (drogista) a Františku Koškovi, kteří v tomto místě prodávali
vstupenky na filmová představení. Plně vybavenou kuchyň ovládala při velkých akcích paní
Vodičková a Štěpánková. U schodiště vstupní haly při plesích postával pan Fr. Koška a Mil.
Růžička, v šatně do časných ranních hodin mamka, taťka zase ve svátečním obleku pobíhal, kde
bylo potřeba a to většinou v kotelně. Pokud se vyskytl závažnější problém, ochotně přiběhl pan
Jiří Štěpánek, Břéťa Svatoň nebo pan Václav Fuksa. Nápovědní budka, ta byla místem paní
učitelky Marie Orltové při ochotnických představeních. Správci před naší rodinou, lépe řečeno
mamkou, byli postarší manželé Jonášovi.
Sokolovna postavená v roce 1932!! Stále úchvatná a obdivuhodná budova. Široko daleko nebylo
nic tak velkolepého, jako v Rovni! A Roveň může jen děkovat ministerskému předsedovi Františku
Udržalovi, roveňskému rodáku, který se o to zasloužil a dovolím si říci - proslavil naši rodnou
obec, zaručil na dlouhá léta sportovní a kulturní vyžití pro občany Rovně i okolí.
Krásu sokolovny plně vystihuje příjmení architekta Františka Krásného.
František Udržal
Možná, by bylo vhodné se v tuto chvíli zmínit i o dalších stavbách, za které by se slušelo
poděkovat Františku Udržalovi – Obecní úřad, Mateřská a základní škola, vilka sloužící jako byt
pro ředitele školy vše navazující na sokolovnu, Zemědělská škola a nelze opominout ani výstavbu
silnice ze žulových kostek. Ke
SOKOL – dr. Miroslav Tyrš, zakladatel tělocvičného spolku, později TJ SOKOL, pořadatel
veřejných vystoupení – všesokolských sletů.
Prof. PhDr. Miroslav Tyrš
Všesokolské slety (r. 1920 se zúčastnila i má babička Anežka Velínská) byly předchůdci
spartakiád. Něco podobného na celém světě nebylo. Lidé ze všech kontinentů mířili do Prahy
podívat se na tu nádheru a chválou rozhodně nešetřili. Vzpomínáte na cvičení rodičů s dětmi a
bombastické cvičení vojáků na závěr? I když se po roce 1989 ozývaly hlasy, že to bylo vnucené
cvičencům a povinné, my jsme to cítili opačně.
Sama jsem se zúčastnila dvou spartakiád v Praze. Nacvičovaly jsme v sokole a při hodinách
tělovýchovy. Byly jsme nadšené, když jsme prošly výběrem a dostaly se až do samotné matičky
Prahy.
V roce 1960 se poprvé „zavřela“ na týden sokolovna (jediná tzv. dovolená za 16 let) a my „celá
rodina“ jsme vyrazili do Prahy na spartakiádu. Já – žákyně, sestra Blanka – dorostenka, mamka –
za ženy a taťka – samozřejmě za muže. A nejenom naše rodina, ale i ostatní roveňáci se těšili
z účasti na spartakiádě a rozhodně jim to nebylo proti mysli.
Pokud vzpomínám na samotné cvičení, tak my jsme vždy říkávaly – jdeme „do sokola“. První
seznámení s cvičením v sokolovně bylo vlastně v 1. třídě s paní učitelkou Procházkovou.
Z budovy základní školy od „kostela“ do sokolovny jsme museli šlapat, ale cvičili jsme rádi, i když
to bylo jen takové „cvičeníčko“. Ale to nabíralo s naším věkem větších rozměrů.
Na 2. stupni základní školy to bylo jednodušší. Prostě jsme prošli „spojovačkou“ a byli jsme tam.
Na tělocvik jsme měli pana učitele Oldřicha Horáka, který nás přivedl i k atletice. Výsledky,
kterých jsme dosahovali, byly opravdu skvělé. Na Sportovní olympiádě mládeže v Pardubicích
jsme získali nejvíce zlatých, vlastně všech medailí i těch bramborových.
Ale, to asi patřilo spíše výuce školy, k tréninku se však využívalo i prostor sokolovny a hřiště.
Zmíním jen vynikajících úspěchů Jardy Brože, Fr. Ráčka, Jirky Laksara z Litětin, Fr. Rýze, Pavla
Schejbala – Pedra, neopomenu ani sebe a mé kamarádky Vendulu Beránkovou, Evu Vokounovou,
Blanku Teplou.
Ovšem ten, kdo to dotáhl nejdále byl Jarda Brož – československý reprezentant ve skoku dalekém.
Jeho sportovní kariéru však velice záhy ukončila zákeřná nemoc a to v pouhých 25ti letech. Byl
nejen dobrý sportovec, ale i kamarád.
Do „sokola“ chodili cvičenci od těch nejmladších až po starší, ale cvičit chodili i Ti, kteří již školu
dávno opustili. Prostě kluci, holky, ženy i muži. A byl nás velký počet. Mnohdy jsme se
dohadovali, kdo půjde do tělocvičny dřív – holky, kluci, mladší, starší i když rozvrh byl stanoven.
Žen cvičilo opravdu hodně – pamatuji, že vždy první přišla do sokola Anička Horáková, Hana
Rázková, paní Mikulášová, Kučerová, Sedláčková, Šimečková, Bohmová, Slováčková, Fidrhelová,
Mičková, Voženílková, Hamplová, sestry Voženílkovy a nechyběla ani mamka.
I ony také pilně nacvičovaly svoji spartakiádní skladbu a Prahy i spartakiády si rozhodně užily.
Bílé sukně s halenkou a 5 barevných šátků jim opravdu slušelo. Posuďte sami.
Stojící: Voženílková, Hamplová, Kučerová, Anička Horáková
Pod nimi: Anna Horáková, Voženílková, mamka, Hana Rázková
Mužů bylo méně – Mirek Horák, otec Bohuslav Horák, František Kincl a Josef Bosák z Komárova,
který vždy na kole dorazil k nácviku skladby včas (cvičení s tyčí), ale zápal pro nácvik byl o to
větší. Jejich svaly jsou toho důkazem! Vzpomínám i na Josefa Šplíchala, zdatného sportovce a
pravidelného návštěvníka tělocvičny.
František Kyncl, Josef Bosák, Miroslav Horák, Bohuslav Horák
Stačí připomenout jen to, co řekli o spartakiádách světoznámé osobnosti, které se jich zúčastnily
jako hosté. Juan Antonio Samaranch, někdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru
(MOV): »Spartakiády jsou jedny z nejvýznamnějších sportovních událostí, které jsem kdy viděl.
Spatřil jsem mnohé spartakiády v jiných zemích, ale ve svém životě žádnou takovou jako
v Praze..
Lord Killanin (Michael Morris), někdejší předseda MOV: »Naše nejvyšší vyznamenání patří
ČSTV za pořádání tělovýchovných slavností československých spartakiád. Je to velký přínos
v mezinárodním měřítku.«
Joao Havelange, bývalý šéf FIFA: »Země, která dělá pro blaho své mládeže tak grandiózní dílo,
je příkladem pro celý svět.«
Ráda vzpomínám na házenou. To byla tzv. roveňská kultura na neděli. Účast byla vždy hojná,
výsledky skvělé!! Fandili všichni – děti, mládež i dospělí. Hráči – Fr. Pýcha, Pultar, Hemerka,
Jirka Foltýn - Ti dokázali pozvednout z laviček všechny „fandy i fanynky“. I já jsem byla vždy
s kamarádkami přítomna a vůbec mi nevadilo, že mě čekalo po každém zápasu věšení vypraných
dresů, které mamka vždy připravovala na další utkání. A vzpomínáte na posvícenská utkání? Nešlo
o výsledek, ale o zábavu se „soudkem piva“ a legrace se užilo opravdu hodně.
A sokolovna – to nebyl jen sport – byly to i různé kulturní akce. Plesy – to bývalo něco úžasného.
Otevřely se prostory tělocvičny, tam se nastěhovaly stoly a lavice z kinosálu (jejich hledání a
ukládání zpět dle čísel bylo též něco!) rovněž tak i na jeviště, kinosál sloužil jen k tanci, na
propadlišti hrála hudba a to velice dobrá, mnohdy i dvě, prostě celá sokolovna vč. kuchyně a
jídelny, sloužila všem přítomným. Začínalo se Štěpánskou zábavou, následoval ples hasičů,
myslivců, sokolské Gala plesy. Plesová sezóna byla vždy zakončena Šibřinkami – maškarním
rejem v sobotu pro dospělé a v neděli pro děti. Úklid na nedělní dětský rej či filmové představení
byla náročná záležitost.
Novinkou byl Včelařský ples. Nebylo už kam dávat kabáty hostů, ukládaly se do šaten cvičenců,
loutkového hlediště, knihovny i starostovny a to běhání při vydávání kabátů si dovedete asi
představit. Plesu Vinobraní se věnovalo také hodně času a péče. Jelo se na Moravu pro hroznové
víno, které se zavěšovalo po celém sále, předtančení v moravských krojích – to bylo velkým
zážitkem pro všechny přítomné.
Šibřinky každým rokem měnily „ráz“ – bylo zajímavé, že lidé si rádi připravovali masky. Např.
školník Zdeněk Bárta, když přišel v masce jako družice - Střelka a Bělka v okénkách, sklidil
obrovský úspěch a právem obdržel 1. cenu v hodnocení masek. A těch dalších „masek“ bývalo
každoročně opravdu mnoho. I já, se sestřenicí Mirkou Horákovou jsme si zařádily a to jako
čarodějnice. Míchaly jsme nejen tančící páry, ale i lektvary mezi muzikanty na propadlišti
(propriety nám poskytl učitel chemie K. Matějka) a došlo to tak daleko, že vzplálo plamenem víc
než bylo v úmyslu a muzikanti nás museli „hasit“. Nejen roveňáci se vždy vyřádili a těšili se na
další zážitky v příštím roce.
Plakáty se většinou dávaly tisknout, ale také se stávalo, že jsme je měli po celé kuchyni, pokoji a
ještě se nosily doschnout i na chodbu. Tyto byly dílem otce a Mirka Růžičky. My, holky, jsme
dostaly potom tašky plné plakátů, sešívačky a už jsme vyrážely na kolech každá na opačnou stranu
Rovně vč. Litětin a Komárova, vyvěšovat je na ploty, stodoly nebo prostě tam, kam se upevnit daly
(to samé se týkalo i filmových představení). Po okolních obcích se rozvážely plakáty autem.
O posvícenských veselicích, které měly vždy pokračování v pondělí „v kulturáku“ u kostela, snad
nemá ani cenu hovořit.
A nebyly to jen plesy – co se týče kultury. Výbor Sokola měl odvahu, která se vždy vyplatila zval zejména pražská divadla – herci o přestávce popíjeli kávu u nás v kuchyni, vyprávěli nám
spoustu humorných zážitků, které nás skvěle pobavily. Sokolovnou se rozléhaly i operetní árie,
bylo tu i představení baletu a sál byl vždy vyprodán.
Sokolové připravili i Silvestrovský program v režii p. Václava Schejbala (kupce). Sokolovna
k prasknutí!! Také já, tehdy školou povinná, jsem si zahrála. Mým milým byl p. Jelínek, starší
svobodný mládenec. Bohužel se včas nedostavil a tak ho museli na poslední chvíli jet hledat po
hospodách. Přivezli ho v letních sandálech, bez ponožek, jen v sáčku, nalili do něho 3 hrnky silné
kávy, a vystrčili ho na pódium – děj se co děj! Odmítala jsem vystoupit, styděla jsem se, ale
všichni říkali: „Neboj, bude to legrace!“ Skutečně byla. Sundal si ty letní botky a začal si čistit
prostory mezi prsty místo toho, aby mi vyznával lásku pod rozkvetlou třešní. Nakonec scénka měla
velký úspěch, pro přítomné to byl prima zážitek, pro mě ale perné chvíle.
Oblíbené loutkové divadlo se hrávalo vždy v neděli. Hlavní osobou zde byl učitel Josef Orlt, který
v rolích čertů dokázal zastrašit i ty nejnebojácnější. Jeho hlas se rozléhal nejen sálem, ale téměř po
celé budově. Náš pejsek Šmudla, který prostě k sokolovně patřil, vždy postával za dveřmi sálu a
razantně odpovídal svým štěkotem peklu.
Na podporu příjmu financí Sokolové uspořádali dle vzoru hasičů z Horní Rovně Maškarní průvod.
Přesto, že to byla akce pro Dolní Roveň nezvyklá, lidé to nadšeně přijali a nešetřili financemi na
podporu plánovaných akcí Sokola (ani občerstvením pro maškary).
paní Jeníková a mamka Blanka
p. Hemerka a Novotný
Kabinu na promítání filmů ovládal pan Josef Borovec. Přišel vždy včas a odcházel samozřejmě
poslední. Kino se promítalo 2x v týdnu. Pravidelnými účastníky filmových představení byli
manželé Shejbalovi – Bránkovi od Zbraně. Několikrát se stalo, že začátek promítání se posunul
z důvodu čekání na 15. návštěvníka, aby se mohlo začít promítat. Pro filmy jsme jezdily střídavě
se sestrou na nádraží s kárkou.
Rovněž šachisté využívali sokolovny. Dlouho do noci, mnohdy až do časného rána seděli u stolu a
posunovali figurky sem a tam až k výslednému matu. Dr. Jaroslav Černý a Jarda Tvrdý – Ti
nechyběli na žádném setkání. K nim patřil i pan Hampl, Šišán, učitel Novotný…
Je nutné připomenout práci výboru Sokola. Byla to v té době skutečně nadšená a schopná parta
chlapů, která dělala maximum ve svém volném čase pro spokojenost cvičenců, ale také občanů
Rovně. A nebyla to jen příprava sportovních, ale i těch kulturních akcí, aby byla sokolovna plně
využitá a prostě žila. Znamenalo to i připravit sály a jejich výzdobu na plesy, což přijímali s velkou
zodpovědností. Úklid a úprava interiéru byla potom jen na nás. Spát se nešlo a hned se vyrazilo
na úklid, aby sál byl připraven na nedělní filmová představení odpolední a večerní. Velká starost
byla i s údržbou sokolovny.
SOKOLOVÉ tělem i duší! Mirek Horák – skvělý a nápaditý člověk, dlouholetý předseda, otec
Bohuslav Horák – následně též předseda a tahoun (se zapojením celé rodiny), Mirek Růžička hospodář, učitel Jindřich Svoboda, František Koška, Mirek Hemerka, byli Ti, kteří se o to vše
starali. Ochotným pomocníčkem při těchto akcích byla i roveňská „figurka“ Ruda Mosse se svou
oblíbenou písní na rtech „…dívenka můj, panenko modrookej..!
Myslím, že se VÝBOŘI všech těch akcí sportovních i kulturních po celá ta léta vždy zhostili více
než dobře.
V Rovni už léta nebydlím, ale stále ji považuji za rodnou obec. Když jí projíždím, vždy se potěším
pohledem na sokolovnu a v tu chvíli se mi promítají nespočetné vzpomínky a zážitky. Nedá se
zapomenout (i přes každodenní práci v dětském věku) na léta prožitá v ní, na všechny ty akce a
hlavně na VÝBORÁKY, kteří bez jakékoli odměny dávali SOKOLU něco svého a nebylo toho
málo. Vzpomínám i na lidičky, kteří si šli prostě jenom zacvičit. A to byl hlavní účel, že?
Vím, že TJ SOKOL dává hodně prostoru v posledních letech fotbalu. Věnuje se výchově
sportovců – fotbalistů a to od nejmladší generace. A to číslo, lépe řečeno počet sportovců, není
rozhodně malé. Je to sport, který tam zkrátka patří. Nově vybudované fotbalové hřiště „za lesíkem“
je dokladem zájmu o tento sport. Nastoupila nová generace sportovců a musí se o ně někdo starat,
vést je. Je to práce dobrovolná, a ne rozhodně lehká. Držím jim palce a přeji i bohatý příliv
cvičenců - sokolů.
Ráda se ve volné chvíli podívám i na webové stránky – skvěle postavené, přehledné a pravidelně
doplňované. Musím říci, že na nich pokaždé najdu něco nového a pro mě zajímavého z činnosti TJ
Sokola.
Fandím všem, kteří mají co do činění s prací „sokolskou“. Ať už je to fotbal, florbal, tenis či
turistika, je to obdivuhodné. Myslím, že i František Udržal měl velkou radost z toho, že jeho
myšlenka je naplněna.
Jsem prostě ráda, že TJ SOKOL Roveň žije a věřím,
že v činnosti vydrží i další generace až do doby oslav 100 let.
Lenka Tomášková, roz. Horáková