vlastenecké čtení pro mládež - Moravskoslezská vědecká knihovna

Komentáře

Transkript

vlastenecké čtení pro mládež - Moravskoslezská vědecká knihovna
KAREL JAROMÍR BUKOVANSKÝ
VLASTENECKÉ ČTENÍ PRO MLÁDEŽ
Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace
2012
Toto elektronické vydání vychází z textu Vlastenecké čtení pro mládež od Karla Jaromíra
Bukovanského, který byl vydán v roce 1886 v Moravské Ostravě nákladem a tiskem
Prokišova knihkupectví Jul. Kittla.
ISBN 978-80-7054-160-9 (pdf)
Text díla není vázán autorskými právy.
Elektronické vydání (typografická a grafická úprava) je poskytováno pod licencí Creative Commons.
2
OBSAH
Úvod
.……………………………..…………………………….………
Vévodství Slezské
……….……………...……………………………………
Přehled dějin Slezských
……………………………...…………………….
Některé osoby o Slezsko zasloužilé
7
14
.……………………………………
16
………………………………………....…………
21
………………………………………….……...…………
35
Místopis čili topografie
Pověsti Slezské
5
Sbírka básní vlasteneckých pro mládež školní
3
…………………………….
43
Milé dítky!
Každý dobrý a šlechetný člověk miluje ona místa, kde se zrodil, kde poznal své
milé rodiče, bratry a sestry, své příbuzné a známé, kde slyšel lahodné zvuky mateřské své
řeči, kde se naučil Boha znáti a svého blížního milovati, kde byl vychován a vycvičen pro
budoucí život svůj. Takový člověk miluje i svou drahou vlasť a říši, ku které jeho vlasť
náleží. On miluje svého panovníka, který se o všechny země a o všechny národy otcovsky
stará a o ně péči má.
Abyste, milé dítky, náležitě poznaly svou vlasť a osoby o vlasť zasloužilé, podávám
vám touto knížečku. Čtěte v ní pilně a učte se Stvořitele svého, který ochraňuje drahou
vlasť, milovaného mocnáře, vaše rodiče a všechny národy, milovati, hleďte se svými
spolubratry bez rozdílu národnosti a náboženství žíti ve svornosti a lásce, neb jen svornosť
a láska jsou nejpevnější hradbou proti nepříteli. Čtěte a rozvažujte často čtvrtou sloku naši
krásné národní hymny Rakouské, která zní:
„Stůjme k sobě každou chvíli,
Svornosť jenom moci dá;
Spojené kde vládnou síly,
Snadno vše se vykoná.
Když se ruka k ruce vine,
Pak se dílo podaří;
Říš Rakouská nepomine:
Sláva vlasti, Císaři“!
V Polské Ostravě, v den slavných jmenovin J. V. císařovny Elišky l. P. 1885.
Karel Jar. Bukovanský.
Úvod
Domov
Každý člověk má svůj domov. Jest to ono místo, kde se narodil, nebo kde od
mladosti své po delší dobu přebýval a kde vychován a vycvičen byl. Každý dobrý
a šlechetný člověk obdařen jest od Stvořitele svého zvláštním citem lásky ku svému
domovu. V domově svém cítí se člověk býti nejšťastnějším. Tam ztrávil mládí své v samé
hře a radostech, tam naučil se milého Boha znáti, tam dostalo se mu pro život potřebného
vzdělání a vychování. Tam žil se svými drahými rodiči, se svými milými bratry, sestrami
a příbuznými.
Otec, matka a dítky slují rodinou, která přebývá pohromadě v příbytku buď
vlastním buď propůjčeném. Vedle nás nebo na blízku od nás mají příbytky své sousedé.
Lidé na jistých místech v příbytcích se usadivší založili osady, slují osadníci. Osadu
s osadníky jmenujeme také obec a jest to buď vesnice či dědina, městys či město.
Hlavou rodiny jest otec, hlavou obce jest obecní starosta čili obecní představený,
jemuž ku pomoci a ku poradě jest obecní výbor.
Okres, hejtmanství, kraj
Vycházíme-li z rodiště svého a jdeme-li dále, přijdeme i do jiných obcí. Z každé
obce vedou opět cesty a silnice do jiných vesnic, ano i do města. Jest tedy mimo našeho
rodiště ještě velmi mnoho míst, kde se také lidé usadili, kde založili osady, městyse
a města. Vícero obcí činí okres. V každém okrese jsou města, městyse a osady. Jako v obci
stará se obecní představený o pořádek a pečuje o blaho obce, tak i v okrese musí postaráno
býti o pořádek a pečováno býti musí o blaho celého okresu. Dva, tři a někdy i více okresů
mají společného nejvyššího představeného, a to je c. k. okresní hejtman, který spravuje
a řídí celý okres, celé hejtmanství.
Několik okresů dohromady nazýváme krajem. Kraje dostaly svá pojmenování od
některých měst, která pak slují městy krajskými.
V sídelním městě každého hejtmanství je též c. k. okresní školní rada, která se stará
o záležitosti školní celého okresu. Též je v každém okrese c. k. soudní úřad, kde obyvatelé
podávají své stížnosti, kde zanáší se do knihy gruntovní pozemky občanů, kde urovnávají
se rozepře a zákonité přestupky se trestají. Vedle okresních soudů jsou úřady berní, kde se
všechny daně z celého okresu odvádějí.
Země
Kdo je ve Slezsku domovem, sluje Slezan, na Moravě Moravan, v Čechách Čech,
v Uhrách Uher atd. Zemi, ve které je náš domov, jmenujeme svou vlastí. Naší vlasti je
země Slezská. Jako v okrese sousedí obec s obcí, tak sousedí v zemi okres s okresem.
5
Kterému jazyku naučil se kdo od své milé matky a od svých krajanů, ten jazyk jmenuje
svým jazykem mateřským. Máme však i jazyk spisovný, který můžeme pozorovati
v dobrých knihách. Lid jednoho původu, jednoho jazyka spisovného, jednakých obyčejů
slove národ. U nás ve Slezsku žijí tři národové pohromadě: Češi, Poláci a Němci. Všichni
národové naši milé říše žíti mají vedle sebe ve shodě, svornosti a lásce, jako bratři s bratry
a milovati se mají vespolek, jako rodina, jejímž starostlivým otcem jest milý panovník náš,
císař František Josef l.
6
Vévodství Slezské
Poloha země
Vévodství Slezské rozkládá se mezi 49° 28' a 50° 27' severní šířky a 34° 32' a 36° 45'
východní délky. Sousedí na severu s Pruským Slezskem, na východě s Haličí, na jih
s Moravou a zemí Uherskou a na západ s Moravou a Pruským Slezskem. Země tato
pozůstává ze dvou částí a to ze západního a východního Slezska, čili z Opavska a Těšínska.
Obě části jsou cípem severovýchodní Moravy od sebe odděleny.
Velikosť země
Země Slezská jest nejmenší zemí korunní císařství Rakouského, neboť zaujímá
pouze 5147,5 km2. V počtu tomto obsaženy jsou také tak zvané moravské enklavy
v západním Slezsku. Dle posledního sčítání lidu bylo ve Slezsku 565.475 obyvatelů, kteří
bydlí v 25 městech, 9 městysích a 671 osadách.
Na 1 km2 připadá as 109 obyvatelů.
Znak a barva
Znak země Slezské jest černý korunovaný orel ve zlatém poli se stříbrným křížem
na prsou, ležícím na stříbrném kruhu měsíce.
Zemská barva jest: zlatá, černá.
Horstvo
Vlasť naše jest ponejvíce hornatá. Zvláště v západním Slezsku, kde rozprostírají se
hory Sudety, nacházíme málo rovin. Hory Sudety táhnou se po hranicích Slezska
a Moravy od severozápadu k jihovýchodu v délce as 260 a v šířce 20-40 kilometrů.
Nejvyšší hory v západním Slezsku jsou: Hora Reslova (845 m.), Fichtlich (1109 m.), který
tvoří hranice mezi Slezskem, Moravou a Pruskem, Hochšár (1345 m.), vrch Koprník (1424
m.), Červená Hora (1333 m.), Praděd (1490 m.), Hora Leiterova (1380 m.), Vysoká Hole
(1460 m.), Orlík (1445 m.), Pálená Hora (1310 m.), Jelení Hora (992 m.) a Biskupská Kopa
(890 m.) východně od města Cukmantlu.
Ve východním Slezsku jsou hory Karpáty, které též Beskydy slovou. Nejvyšší hory
jsou: Lysá Hora (1325 m.), Velký Polom (1067 m.), Gyrová (839 m.), Javorový (1032 m.),
Kozubová (976 m.), Velký Stožek (975 m.), Velký Čantorý (995 m.), Gančárka (902 m.),
Magura (1067 m.), Malinov (1095 m.) a Klimčok (1119 m.).
7
Řeky
Řeka Odra (die Oder) jest hlavní řekou ve Slezsku. Její prameny nacházejí se však
na půdě moravské. Prýští se v kopcích nedaleko města Olomouce v močálovitém lese
a pojímá v sebe hned několik přítoků. Z levé strany přijímá řeku Opavu, z pravé strany
Ostravici a Olešnici. Z naši vlasti vychází nedaleko Bohumína, kde vstupuje do Pruska
a po dlouhém běhu vtéká do moře Baltického. Běh její obnáší od zřídla až k městu
Bohumínu as 114 km.
Řeka Opava (die Opa) je 107 km. dlouhá, a povstává z černé, prostřední a malé
Opavy nedaleko Vrbna se prýštící. Do Opavy vlévá se z pravé strany řeka Moravice
(die Mohra). Ostravica (die Ostrawitza) vzniká v Karpátech, jeji běh obnáší 53 km.;
nedaleko Hrušova vlévá se do Odry. Řeka Olešnice (die Olsa) vzniká blízko Ochodita, je
60 km. dlouhá a vtéká nad Bohumínem do Odry.
Visla (die Weichsel) vzniká v Beskydech ze tří pramenův, činí pak od města
Strumeně hranice mezi Rakouským a Pruským Slezskem. Do ní vlévá se řeka Bělá
(die Biela), jejiž tok obnáší 30 km.
Vody minerální a lázeňské
Slezsko má vícero minerálních zřídel, která jsou velmi blahodárná; dále má několik
lázeňských míst. Z minerálních zřídel zvláštního povšímnutí zasluhují kyselka
v Karlových a Janských Lázních u Melče, jodové v Darkově u Frýštátu a solné mezi
Orlovou a Karvínem. Méně dobré jsou kyselky Ludvíkovské, Seifersdorfské, Lichtnovské,
Krnovské, Pavlovické a Einsiedelské.
Lázeňská místa ve Slezsku jsou: Světoznámé lázně Prýznicovy v Gréfenberku
u Frývaldova roku 1831 založené, Šrotovy lázně v Lipové, lázně Karlovy a Janské (Melč),
Ráj-Darkovské u Frýštátu, Ústráňské na řece Visle, lázně v Javoří u Bílska a ve Lhotě na
Těšínsku.
Podnebí
Poloha naši vlasti jest vesměs vysoká. A poněvadž není země naše proti severním
větrům horami chráněna, tedy jest u nás podnebí mnohem drsnější nežli v jiných zemích.
K tomu též mnoho přispívá, že jsou hory Slezské právě na straně jižní, a tak teplejším
větrům jižním přístupu zabraňují. Zima bývá u nás obyčejně velmi drsná, na sníh bohatá.
Sníh mnohdykráte po mnoho měsíců pokrývá zemi. Pozdní mrazy jarní, které ještě
v měsíci květnu se dostavují, často mnoho škod na polních a zahradních plodinách
způsobují.
8
Obyvatelstvo
Obyvatelstvo Slezské přiznává se ku třem národnostem a to k národnosti české,
polské a německé. V politických okresích: Krnovském, Frývaldovském a Bruntálském jsou
ponejvíce Němci, v Opavsku Čechové a Němci, ve Frýštátském a Těšínském okrese jsou
Češi, Poláci a Němci, v Bílském Poláci a Němci. Ze 565.475 obyvatelů slezských je 51 %
Němců, 28 % Poláků a 21 % Čechů.
Co do povahy jest Slezák české a polské národnosti velmi nábožný, jest dobrého
srdce, mírný a mírumilovný. Němec slezský jest dobrosrdečný, mnohdy až měkké povahy,
miluje mír a pokoj.
Nejlidnatější místa ve Slezsku jsou:
Opava čítá 20.562 obyv.
Bílsko čítá 13.060 obyv.
Těšín čítá 13.004 obyv.
Krnov čítá 11.792 obyv.
Polská Ostrava čítá 9.049 obyv.
Bruntál čítá 7.595 obyv.
Frýdek čítá 5.912 obyv.
Frývaldov čítá 5.859 obyv.
Náboženství
Jako na Moravě, tak rozšiřovala se víra křesťanská i u nás ve Slezsku. Staré, dosud
zachovalé památky, jako: Studně „Cyrillka” ve Slatině, kříže Cyrillo-Methodějské
v Budišovicích, v Polánce, Kalubicích a t. d. a jiné památky Cyrillo-Methodějské dokazují
zřejmě, že i u nás sv. bratři Cyrill a Methoděj, apoštolové slovanští, hlásali slovo Boží.
Mimo katolíků jsou ve Slezsku též protestanti augsburského vyznání a židé. Katolíci jsou
nejvíce v západním Slezsku, protestanti v Těšínsku a v okrese Bílském. Židé jsou v menším
počtu roztroušeni po celém Slezsku. K náboženství katolickému přiznává se 85 %, ku
protestantskému 14 % a ku židovskému 1 % veškerého obyvatelstva.
Moravské enklavy, jihozápadní Slezsko až po Krnov a Vrbno patří k arcidiecési
Olomoucké, celé východní Slezsko a severní čásť západního Slezska patří k diecési
Vratislavské v Pruském Slezsku, a jest tu knížebiskup Vratislavský zastoupen světícím
biskupem v Těšíně. V Opavě jest proboštství. Slezsko má 150 far, 34 lokálek a 23
klášterních řádů.
Největší církevní úřad protestantský jest úřad superintendentský v Těšíně.
9
Zaměstnání lidu, plodiny zemské a výrobky
Obyvatelstvo země Slezské zabývá se nejvíce rolnictvím a chovem dobytka. Na
polnosti připadá 237.672, na zahrady 5076, na luka 33.147, na pastviny 54.309 a na lesy
165.296 hektarů. Rolník slezský jest pokrokumilovný a rád nechá se poučiti. Chov koní
jest ve Slezsku méně vydatný, za to však chov hovězího a vepřového dobytka jest
znamenitý. Chov ovcí a koz jest nyní nepatrný. Z drůbeže chovají se husy, kachny,
slepice, krocani a holubi. Ve velkých rybnících východního Slezska chovají se ryby
a docíleno i zde znamenitého výtěžku. Též včelařství a hedbávnictví se zde dobře daří.
Z obilí seje se v rovinách pšenice, žito, ječmen a oves, též něco prosa a pohanky.
Hlavní rostlinou jsou ve Slezsku zemáky (kobzole), které zde v první polovici minulého
století zavedeny byly.
I zelenina dobře se daří. Ze stromů ovocných daří se u nás jabloň, hrušeň, švestka
a třešeň, z obchodních rostlin daří se len, řepka a cukrovka.
Z lůna země dobývá se ve Slezsku mnoho kamenného uhlí, zvláště v Polské
Ostravě, v Hrušově, v Michálkovicích, v Petřvaldě, Orlové a Dombrové a v Karvíně.
Hnědé uhlí dobývá se blíže Javorníka. Za starodávna dolovalo se zvláště v západním
Slezsku na zlato a na stříbro. Železná ruda kope se ve východním Slezsku v okolí Těšína,
Bašky, Starých Hamer a Krásné, v Třanovicích, v Ústráni, Třínci, u Skočova a u Bílska.
V západním Slezsku dobývá se ruda železná v Ludvíkově, v Benešově, Vogelzeifu, ve
Vidnavě a j., mnoho sádry těží se v dolech u Opavy, bohatá ložiska břídlice jsou v nižším
Jeseníku.
Velmi výnosné jsou lihovary v Opavě, Těšíně a vůbec v celé zemi. Cukrovary jsou
v Opavě, Kateřínkách, ve Škrochovicích, Vávrovicích, ve Studénce, v Osoblaze, ve
Velkých Kunčicích, v Bernaticích a j.
Znamenitější pivovary jsou v Těšíně, v Karvíně, v Opavě, v Bílsku a v Radvanicích,
továrna na přísady kávové jest v Opavě, továrna na cinkové barvy v Petřvaldě, na barvy
organické v Bruntálu, továrny na sodu v Hrušově a v Petrovicích, továrna na sirky
v Opavě a v Osoblaze. Papír shotovuje se v 10 továrnách, z nichž nejznamenitější jsou
v Opavě, v Bílsku a v Ratimově.
Znamenitý průmysl ve lněném a vlněném zboží provozuje se v Jeseníku a zvláště
v Bílsku a okolí, železářský v údolích pohoří jesenického.
Obchod
Slezsko má jednu obchodní komoru, která má sídlo své v Opavě a která jest
střediskem obchodu a průmyslu. Mimo toho ku povznešení průmyslu a obchodu přispívají
rozličné úvěrní, průmyslové a obchodní ústavy, záložny a spořitelny v Opavě, v Těšíně,
v Bílsku a v jiných místech.
10
Některé výrobky přivážejí se do země, avšak mnohem více výrobků se vyváží.
Přiváží se sůl, tabák, olej, víno, obilí, jižní ovoce, zboží hedvábné a kožešnické, kůže, lůj,
sádlo, řepkové a jetelové semeno a j. Ze země vyváží se zboží soukenné a lněné, damašek,
niti, železo a zboží železné, břidlice, uhlí, dříví stavební, soda, výrobky měděné, vozy,
kůže, líh, výrobky chemické, len, konopě, máslo, vejce a j.
Slezsko má dobré silnice, a železnice též jdou na vše strany. Délka říšských silnic
obnáší 358.621 km. Zvláště silnice z Vídně přes Olomouc do Těšína., Bílska a Lvova
vedoucí, která byla císařem Josefem II. založena, zasluhuje zvláštního povšímnutí. Mimo
této jest silnice říšská z Olomouce do Těšína a uherská silnice z Horních Tošonovic do
Jablunkova. Zemské, okresní a obecní silnice jsou celkem 3,378.526 km. dlouhé.
Železnice.
I. Severní dráha císaře Ferdinanda:
Vídeň — Sviadnov — Opava (291 km.).
Vídeň — Dědice — Bílsko (339 km.).
II. Košicko-Bohumínská dráha:
Bohumín — Těšín (32 km.) — Košice.
III. Moravsko-slezská ústřední dráha:
Olomouc — Krnov (88 km.)
Krnov — Opava (25 km.)
Krnov — Hendřichov (23 km.)
Hervínov — Vrbno (21 km.)
IV. Ostravsko-Frýdlandská dráha táhne podél hranic Moravsko-slezských z Ostravy až do
Frýdlandu.
Poštovní úřady neschází v žádné větší obci, taktéž úřady telegrafické jsou u nás
dosti četně zastoupeny; čítá se nyní přes 40 telegrafních stanic.
Školy
Vyšší gymnasia osmitřídná jsou v Opavě, v Těšíně, Bílsku a Vidnavě, nižší
slovanské v Opavě a čtyřtřídné reálné gymnasium ve Frývaldově. Sedmitřídné reálky má
Opava, Těšín, Bílsko a Krnov. Učitelské průpravny jsou v Opavě a v Těšíně, a evang. ústav
s právem veřejnosti v Bílsku; průpravna pro učitelky je v Opavě. Dále je v Horních
Heřmanicích zemská střední škola rolnická a v Kocobenci zemská škola rolnická. Mimo
toho je ve Slezsku šest průmyslových škol pokračovacích, a vyšší průmyslová škola
v Bílsku.
Národní školství zastoupeno jest 525 školami, z nichž jest 473 veřejných a 52
soukromých, a na kterých účinkuje 829 učitelů a učitelek.
11
K vyučovacím ústavům počítati dlužno také zemská muzea v Opavě a v Těšíně, kde
jsou též znamenité knihovny, a národní muzeum v Opavě.
Dobročinné ústavy
Ve Slezsku je 12 nemocnic, z nichž jsou největší: nemocnice milosrdných bratří
v Těšíně, nemocnice Alžbětinek tamtéž, filiálka těchto v Jablunkově, nemocnice sester
německého řádu v Opavě a Bruntále, nemocnice Heidrichova v Opavě, klášter sester
sv. Karla Boromejského v Těšíně a j. — Dále je ve Slezsku 22 ochranoven, 469
chudobinců, 3 opatrovny a blázinec (v Albrechticích).
Ústava
Aby v zemi a v říši udržen byl pořádek, potřebí jest jistých pravidel, kterých musí
veškeré občanstvo přísně zachovávati. Pravidla tato slují zákony a týkají se buď zemi nebo
říše; jmenují se buď zemské neb říšské zákony. Aby byly zákony občanstvu známy, musejí
býti prohlášeny. Prohlášení vydává sám císař Pán a zní takto: „S přivolením sněmu Mého
vévodství slezského vidí se mi naříditi takto“; o prohlášení zákonů říšských: „S přivolením
obojí sněmovny rady říšské vidí se Mi vydati tento zákon“. Císař Pán nedává zákonů sám,
nýbrž buď se sněmem zemským nebo s říšskou radou. Právo, že mohou míti sněmové
v zákonodárství s císařem Pánem účastenství, ráčil Jeho c. k. ap. Veličenství císař
František Josef I. sněmům a říšské radě dáti slavnou listinou ode dne 20. října l. 1860, čili
tak zvaným říjnovým diplomem.
Ku schůzím a poradám na sněmu zemském a v říšské radě nemohou se scházeti
všichní občané zemští nebo občané říšští; oni tam posílají své zástupce čili poslance, které
si k tomu účelu ze svého středu volívají. I volby takové jsou upraveny zvláštními zákony.
Takové upravení voleb do zemského sněmu neb do říšské rady vykonalo se císařskými
listy čili patenty danými dne 26. února l. 1861.
Občanstvo slezské volí ze svého středu do zemského sněmu, který se scházívá
v Opavě, 30 členů. Předseda sněmu slezského sluje „zemským hejtmanem”. Všechny
předsedy sněmů jmenuje sám císař Pán.
Aby mohly býti volby rychle a správně vykonány, jsou země rozděleny dílem na
volební okresy, dílem na volební skupiny. U nás ve Slezsku jsou čtyři volební skupiny
a sice:
a) skupina velkostatkářův;
b) skupení měst;
c) skupení obchodní komory;
d) konečně skupina venkovských obcí.
12
Mimo těchto 30 poslanců má právo rokování a porad sněmovních se súčastniti
J. M. knížebiskup Vratislavský.
První skupina volí 9, druhá 10 zástupců a to dva za město Opavu, jednoho za město
Těšín, jednoho za město Bílsko a šest za tyto městské skupiny:
Bílovec, Vítkov, Odry a Klimkovice;
Bruntál, Benešov, Andělská Hora, Vrbno;
Krnov, Albrechtice;
Frývaldov, Javorník, Cukmantl, Frýdeberk;
Frýdek, Bohumín, Frýštát;
Skočov, Jablunkov, Strumeň.
Třetí skupení, obchodní komora Opavská, volí 2 zástupce ze středu svého; čtvrtá
skupina voli 9 zástupců a připadají na opavský politický okres 2, pak na Těšín, Frýštát
a Jablunkov též 2 zástupci. Ostatní pol. okresy volí po jednom zástupci.
Do říšské rady vysílá Slezsko 10 zástupců a sice: 3 z velkostatkářů, 3 ze skupiny
měst, 1 z obchodní komory a 3 ze skupiny venkovských obcí.
Není-li sněm svolán, tedy zastupuje jej zemský výbor, který sestává z pěti členů.
Politická a soudní správa země
Nejvyšší politickou správou země jest c. k. zemská vláda v Opavě, v jejížto čele stojí
c. k. zemský prézident. Zemský prézident předsedá též c. k. zemské školní radě
a zemskému finančnímu ředitelství. Zemské vládě podřízeny jsou purkmistrovské úřady
v Opavě, v Bílsku a ve Frýdku, které vedou nejnižší správu politickou, a 7 okresních
hejtmanství:
1. Opava; 5 soudních okresů: Klimkovice, Odry, Opava (venkov), Bílovec a Vítkov;
2. Krnov; 4 soudní okresy: Hendřichov, Osoblaha, Krnov a Albrechtice;
3. Frývaldov; 4 soudní okresy: Frývaldov, Javorník, Vidnava a Cukmantl;
4. Bruntál; 3 soudní okresy: Bruntál, Benešov a Vrbno;
5. Těšín; 3 soudní okresy: Frýdek (venkov), Těšín a Jablunkov;
6. Bílsko; 3 soudní okresy: Bílsko (venkov), Skočov a Strumeň;
7. Frýštát; 2 soudní okresy: Frýštát a Bohumín.
V soudním ohledu má Slezsko zemský soud v Opavě a krajský soud v Těšíně.
Všechny soudní úřady slezské podřízeny jsou vrchnímu zemskému soudu v Brně.
Moravské enklávy (celý soudní okres Osoblažský a Hendřichovský a některé obce
v soudním okrese Opavském a Bíloveckém) patří k Moravě, jsou celé spravovány úřady
slezskými.
Slezsko má dále hlavní berní úřad v Opavě a 22 úřadů berních.
13
Přehled dějin Slezských
Jako nejstarší dějiny jiných zemí, tak jsou nám nejstarší dějiny naší milé vlasti
docela neznámy. Toliko dle nalezených předmětů z doby kamenné můžeme souditi, že
vlasť naše byla podél řeky Odry a podél řeky Opavy již v dobách předhistorických, t. j.
v dobách, o nichž nám historie ničehož vypravovati nemůže, obydlena. Avšak ku kterým
kmenům obyvatelé tito náleželi, nelze s jistotou udati. Možno a pravděpodobno jest, že
Slezské nivy obyvali v době předhistorické rozliční národové, avšak tvrditi, že by
národové tito k tomu neb onomu kmenu náleželi, bylo by pošetilostí. Mnozí dějepiscové
praví, že v prvních stoletích po narození Krista Pána přebývali v nynějším Slezsku
národové s Němci příbuzní, kteří však Slovanům ustoupili sídla svá. Spisovatelé staří
popisují nám Slovany co národ nadaný, hudby a zpěvu milovný, orbu pěstující, chovem
dobytka se zaměstnávající a ve stálých sídlech bydlící. Zvláště po čas stěhování se národův
(r. 375-568) bylo Slezsko jako sousední Morava bydlištěm rozličných německých
i slovanských národů.
V 6. století usadili se ve vlasti naší Slované a obyvatelé nynější jsou potomci onoho
kmene. Naši sousedé Němci zaujali některé krajiny Slezska mnohem později. Celé
Těšínsko i Opavsko přináleželo dříve k sesterské Moravě, která slula tenkráte říší
Velkomoravskou. Nad říší touto panoval Mojmír, Rastislav a konečně Svatopluk. Roku 863
přišli na Moravu dva učení kněži, Cyrill a Methoděj, kteří víru křesťanskou hlásali
v jazyku slovanském. I k nám do Slezska přišli a kázali zde sv. evangelium a přijímali
pohany do lůna církve křesťanské. Až dosud zachovalo se u nás několik památek CyrilloMethodějských, které dosvědčují, že zde apoštolově tito a jich učedlníci slovo Boží kázali.
V 10. století náleželo Slezsko k říši České, v 11. století připadl kraj Těšínský k říši
Polské a teprve od r. 1163 mělo východní nynější Slezsko svá knížata a svou vlastní
historii. Opava a Krnov přináležely dosud k Moravě. Knížata Slezská povolala do země
umělce a řemeslníky, a ustanoveny jsou nová zařízení. Velikou zásluhu o zemi Slezskou
vydobyla si kněžna Hedvika, která byla dcerou Bertolda, vévody meránského,
a manželkou knížete Jindřicha I., jenž r. 1201 vládl nad částí země Slezské a Polské.
Založením četných klášterů, kostelů a škol přispěla kněžna Hedvika mnoho ku vzdělání
a vychování svých poddaných. Papež Kliment IV. prohlásil kněžnu Hedviku r. 1267 za
světici a národ Slezský zvoliv ji za svou patronku, světí památku její 15. dne měsíce října.
Po smrti Jindřicha I. nastoupil vládu syn kněžny Hedviky, Jindřich II., který však v bitvě
s ukrutnými Tatary na Dobrém Poli u Lehnice zahynul. Byloť to 9. dubna r. 1241. Tataři
navštívili některá místa v západním Slezsku, načež vtrhli do Moravy. Byli však
u Olomouce na hlavu poraženi.
14
Poněvadž Tataři i u nás ve Slezsku a sice v Opavsku a Krnovsku mnoho škod
nadělali a všechna města vyplenili a vypálili, povoláni byli do země Slezské obyvatelé
němečtí, aby opět osady a města zakládali a půdu obdělávali.
Opavsko přináleželo, jak jsme svrchu pravili, ku říši Velkomoravské.
Roku 1355 připadlo celé Slezsko opět ku říši České, a sdílelo osudy Čech a Moravy.
Později rozděleno bylo Opavsko ve dvě knížectví a sice ve knížectví Opavské a Krnovské
(1365); i Těšínsko bylo rozděleno.
Válkami husitskými (1419-1434) mnoho útrap zakusila naše milená vlasť. R. 1469
odtržena byla Morava a následkem toho i Slezsko od Čech a připadly k zemi Uherské
a teprve po r. 1490, když v Čechách král Vladislav z rodu Jagelonů vládl (1472-1516), opět
s Čechami spojeny byly. Když byl v Čechách i Uhrách vyvolen Ferdinand I. (1526-1564),
rakouský arcikníže, za krále, spojeny jsou Čechy, Morava i Slezsko s Rakouskem (1526),
a v tomto spojení trvají až podnes.
Válkou třicetiletou (1618-1648) i Slezsko utrpělo mnoho. Ve válkách tureckých
byla i naše země ohrožena, ale Turci bohudíky nepřišli k nám.
Jak známo, vydal císař Karel VI. (1711-1740) zákon „pragmatickou sankci”, dle níž
mohly i dcery mocnářovy panovati. Karel VI. měl 3 dcery a stavové jednotlivých zemí
přislíbili Karlovi, že vládu nejstarší jeho dcery, Marie Teresie a její potomků, uznávají.
Avšak hned po smrti Karla VI. povstal Pruský král Bedřich II. a vtrhl do Slezska, žádaje
čtyry Slezská knížectví, totiž Lehnici, Krnov, Břeh a Volov. Povstala válka, která trvala
sedm let (1756-1763) a po které král Pruský obdržel čásť Slezska, která až dosud náleží ku
Prusku.
R. 1754 povýšila císařovna Maria Teresia knížectví Bílské na vévodství a nový
vévoda (Alexandr Josef Sulkovský) obdržel ta samá práva, jaká měli ostatní knížata
Slezská. Slezsko bylo zemí samostatnou až do r. 1780, kdy přiděleno jest k Moravě a teprve
r. 1849 obdrželo svou vlastní správu zemskou. Roku 1866 bylo Slezsko po delší dobu
Pruským vojskem obsazeno, čímž obyvatelstvu značná povstala škoda.
15
Některé osoby o Slezsko zasloužilé
Svatá Hedvika
Obyvatelstvo naší milé vlasti zvolilo si za svou patronku zemskou sv. Hedviku, jejíž
svátek světíme dne 15. měsíce října. Narodila se okolo roku 1174. Otec její, Bertold, byl
vojvodou meranským a hrabětem tyrolským. Kromě čtyř bratrů měla Hedvika tři sestry;
jedna z nich stala se abatyší kláštera lucingenského ve Frankách. Právě do toho kláštera
dána jest mladistvá dívka Hedvika na vychování. Když povyrostla, zasnoubila se vévodovi
Jindřichu I., jenž od roku 1201 částkou země slezské a polské vládl. Nad kněžnu Hedviku
bylo sotva kde laskavější manželky, svědomitější matky, pořádnější řečnice národu. U své
choti přiučil se vojvoda Jindřich I. vroucné pobožnosti, uctivosti k duchovenstvu
a upřimné lásce k poddaným. Své dítky vychovávala kněžna Hedvika v bázni Boží, dávajíc
jim spasitelná naučení, jakož i krásné příklady křesťanských ctností. Dítky zdařily se po
matce; bylyť bohabojny, poslušny a pobožny, vůbec ve všech křesťanských ctnostech
náležitě vycvičeny. Mimo rodinu vedla Hedvika též svou čeleď k Bohu. Onemocněl-li kdo
z čeledi, navštívila ho milostivá hospodyně Hedvika, těšila jej Pánem Bohem, a davši
zavolat lékaře, strojila léky. Bez pobožnosti a počestnosti neobstál nikdo v její službě.
Rovněž hnusily se jí osoby utrhačné, any jedinou pomluvou dvě duše otravují, svou totiž
a posluchačovu. Knížecí palác v městě Vratislavi byl zvláště tehdáž chudině útočištěm.
Chovalať v něm Hedvika vícero vdov, sloužících Bohu postem a modlitbou,
a mnoho osiřelých děvčat, urozených i sprostých, bděla nad jejich nevinností a dávala
dospělým slušnou výpravu co věno, aby buď do kláštera, aneb k jinému povolání jíti
mohly. Dřív než sama k jídlu zasedla, sloužila chuďasům, kterých měla celé průvody kol
sebe. Na zelený čtvrtek myla největším chudákům nohy a obdarovala jich penězy
a šatstvem. Všude a každému byla matkou milou, rádkyní věrnou a podporovatelkyní
neunavenou. Ona podporovala kláštery, zřizovala nemocnice a sirotčince a jiné užitečné
ústavy ku dobru lidu, navštěvovala a těšila nemocné, podporovala nuzné, ujímala se
sirotků a vdov a celý národ nazýval ji svou matkou.
Její choť Jindřich válčil s Kunešem, vojvodou mazovským, od něhož pak roku 1228
zraněn a na hrad Plok zavezen jest. Zvěděvši tu nehodu, řekla Hedvika: „Doufám
v Hospodina, že hospodáře mého brzy uzdraví a vysvobodí“. Poněvadž však kníže
Jindřicha propustiti nechtěl, odebrala se Hedvika k němu a poštěstilo se jí, že s pomocí
Boží vysvobodila svého chotě a odvrátila novou záhubnou válku. Jindřich zemřel roku
1238, a tělo jeho pochováno bylo v Třebnickém klášteře ve chrámě bl. Panny Marie. Po
něm nastoupil vládu jeho syn Jindřich II., který ale dlouho nežil. Když ukrutný Tatar na
svých hubených koních z končiny Asie do Evropy přišel a ruské a polské země pohubil,
cválal do Slezska. Hedvika utekla se svou rodinou na hrad Krosnu. Po třech dnech přinesl
posel žalostnou zvěst, že zahynul ve válce pobožný kníže Jindřich II. Nemoha se dočkati
16
vojska českého, podstoupil srdnatý kníže u Lehnice na Dobrém Poli boj s krutými vrahy
křesťanstva; bojovalť hrdinsky s lidem svým, ale náramnému množství pohanův odolati
nestačil. Asi deset tisíc chrabrých Slezáků a Poláků v té bitvě zahynulo; mezi nimiž také
jejich vojvoda Jindřich. Stalo se to dne 9. dubna roku 1241. Tělo knížete Jindřicha II.
pohřbeno bylo ve Vratislavi v kostele sv. Jakuba, jejž byl založil.
Jakmile nebezpečenství od Tatarů minulo, vrátila se Hedvika s dcerou Ketrudou a jí
podřízenými cisterciačkami do třebnického kláštera. Její v zásluhách bohatou a svátostmi
řádně opatřenou duši vzal Pán Bůh k sobě patnáctého dne měsíce října, léta tisícího
dvoustého čtyřicátého a třetího. Tělo pochováno bylo též v klášteře třebnickém v chrámě
bl. Panny Marie. Za světici prohlásil kněžnu Hedviku papež Kliment IV. léta Páně tisícího
dvoustého šedesátého a sedmého.
Melichar Grodecký
Šlechtic Melichar Grodecký narodil se roku 1584 v Těšíně, městě Slezském. Když
ze škol svobodných umění od učitelů s pochvalou propuštěn jest, vstoupil do řádu
Ježíšova.
Asi roku 1606 přišel Grodecký do Brna, r. 1608 do Prahy, aby se učil mudrctví
v koleji u sv. Klimenta. Odtud poslán do Kladska, kdež vyučoval mládež v řeči latinské.
Vrátiv se do Prahy, studoval na kněžství a roku 1614 byl posvěcen. Novovysvěcenému
knězi Grodeckému dána mimo jiné práce ta, aby někdy v Praze a jindy v blízkých
vesnicích jazykem českým kázal. V Kopanině u sv. Maří Magdaleny kázával Grodecký
skoro každou neděli a svátek. Tehdáž zkvétal v Praze ústav pro chudé studentstvo, který
sloul později seminářem sv. Vácslava. Chovanci téhož ústavu měli byt a stravu zdarma,
nabývali výborného vzdělání ve světských vědách i v bázni Boží. Kněz Melichar
Grodecký stal se roku 1616 představeným tohoto ústavu.
Tehdy stropilo v Čechách nevěřící panstvo záhubnou bouři, povstavši proti králi
svému. Brzy shlukli se v odboj a v buřičství bludného vyznání stavové moravští, slezští,
lužičtí, rakouští a uherští. Na rozkaz svých představených odebral se Grodecký do
uherského města Košic ku další působnosti své. Sedmihradské kníže Gabriel Betlen, maje
spolky s dotčeným buřičstvem, opanoval r. 1619 horní čásť země uherské. Košická obec
pustila do města nepřítele v pátý den září měsíce roku 1619. Betlenův náhončí, pan Jiřík
Ragóci, osadiv Košice vojskem, poručil kněze Grodeckého ukrutně zabíti, pakli by víru
nezapřel. Když sluha Boži ani slibováním ani vyhrožováním k zapření svaté víry sebou
hnouti nedal, usilovali vojíni donutit ho mučením k odpadlictví. Tři dny trápili statečného
vyznávače hladem i žízní. V pátek 7. září roku 1619 spálili mu pochodněmi maso v bocích
a když Grodecký přece odepřel zraditi vírou katolickou, tu svírali a roztřišťovali mu částky
těla a konečně rozsekali mu hlavu. Nábožná hraběnka Kateřina Palfy vymohla si u knížete
Betlena, že může mrtvolu nechat pohřbit. Tělo tohoto mučedlníka pro víru pochováno
17
bylo ve farnosti šebešské v kostele bl. Panny Marie. Odtud přenešeny byly ostatky kněze
Grodeckého po patnácti letech do Trnavy, kde v kostele při pannenském klášteře byly
uloženy.
Jan Sarkander
V slezském městě Skočově narodil se dne 20. prosince r. 1576 Jan Sarkander. Když
poněkud povyrostl, poslán jest do školy Příborské a tři léta na to do Olomouce na školy
latinské. Z Olomouce odjel r. 1600 do Prahy, kde učil se mudrctví a r. 1603 za mistra
téhož umění byl prohlášen. Vstoupiv do stavu duchovního, kaplanoval v Opavě, pak na
některých místech moravských. Stav se farářem, účinkoval v Unčově, ve Zdounkách,
v Boskovicích a konečně v Holešově. Jan Sarkander byl knězem vzorným, svým ovečkám
rádcem dobrým a církve svaté zastancem neohroženým. Proto nenáviděn byl od nevěrců,
kteří rozličné úklady mu strojili. Avšak statečný Jan zůstal vždy vítězem. To nepřátele
jeho ještě více popudilo.
Když stavové čeští dali 4. listopadu 1619 Bedřicha Falckého, který našemu
náboženství nakloněn nebyl, na království korunovati, tu i stavové moravští (nekatoličtí)
přijali jej za markrabě. Když jedenkráte meškal Bedřich Falcký v Brně, aby od stavů
moravských (nekatolických) slib poslušenství přijal, nařkl šlechtic Bítovský Jana
Sarkandra, že prý jel do Polska v poselství Ladislava z Lobkovic zjednat Kozáků, aby
dědiny panstva jemu — Bedřichovi — věrného plenili. Bedřich přikázal Sarkandra
zatknouti a do žaláře uvrhnouti. Když pak při soudu dokazoval svou nevinnu, byl co
nejvíce mučen na nástrojích a to tak dlouho, až upadl do veliké nemoci, ze které jej Bůh
dne 17. března 1620, povolav Sarkandra na věčnosť, vysvobodil.
Jan Sarkander stal se obětí zuřivých nepřátel svých, za což byl papežem Piem IX.
dne 6. května 1860 za blahoslaveného mučedlníka prohlášen. Tělo jeho odpočívá nyní
v hlavním chrámu svatého Vácslava v Olomouci.
Jan Leopold Šeršník
Velikých zásluh vydobil si o město Těšín velmi učený muž Leopold Šeršník.
Narodil se r. 1747 v Těšíně, studia svá konal v Brně a v Praze, kde se stal roku 1772
učitelem v káznici, kde po dva roky blahodárně působil.
Studoval velmi pilně zabývaje se zároveň historií a archeologií. Seznámiv se
s výtečnými muži Pubíčkou, Pelclem, Voigtem a j. zdokonalil se tak, že se z něj stal
učenec na slovo vzatý. Na kněžství vysvěcen byl r. 1774. Jmenován jsa adjunktem při
universitní knihovně pražské, prohlížel i jiné pražské archivy, v nichž důležité o Slezsku
objevil listiny. Později opustil Prahu a věnoval se zcela svému rodnému městu. Měl
znamenité sbírky přírodopisné, numismatické a archeologické a velikou knihovnu.
18
Roku 1802 zřídil v Těšíně muzeum a bibliotéku, darovav mu veškeré své sbírky
drahocenné i s knihovnou. Mimo to věnoval na další rozmnožování knihovny a na
odměňování knihovníka a muzejního dozorce jistinu 10.000 zlatých. Šeršník byl muž
spořivý a každý krejcar věnoval na muzeum Těšínské. Každý musí obětavosť tohoto
výtečného muže, jenž pro blaho lidu obětoval celý život svůj, opravdu obdivovati. Šeršník
byl výtečným učitelem a vychovatelem a znamenitým spisovatelem. Svůj blahodárný
život dokončil v měsíci lednu roku 1814.
Dr. František Sláma
Seznamuji tě, milá mládeži, s mužem, který ač jest c. k. úředníkem a proto velmi
zaměstnán, přece věnuje své prázdné chvíle národu Slezskému. Sepsal mimo jiné velmi
krásné dílo pod názvem: „Vlastenecké putování po Slezsku” v řeči české i německé. Dílo
to vyžadovalo mnoho práce a podává nám krásný obraz o vlasti naší. Zajisté pokocháš se,
milá mládeži, až v dospělejším věku čísti budeš Slámovo „Vlastenecké putování po
Slezsku“. Dr. František Sláma narodil se roku 1850 v Chotěboři (v Čechách) a jest nyní
c. k. adjunktem při krajském soudu v Těšíně.
Vincenc Prasek
Znamenitý tento muž narodil se dne 9. dubna 1843 v Milostovicích u Opavy. Jest
ředitelem slovanského gymnasia v Opavě a spisovatelem na slovo vzatým. Sepsal a vydal
mimo mnoha užitečných spisů velmi pracné dílo: „Rodáci z Opavska a Frýdecka”,
vlastivědy Slezské čásť přípravná, díl I.
Reginald Kneifel
Muž tento získal si velikých zásluh o Slezsko sepsáním topografie země Slezské,
která vyšla ve 4 svazcích. Narodil se r. 1761 v Lipové v západním Slezsku a vstoupiv do
řádu piaristův, blahodárně účinkoval. Stal se náměstkem ředitele a knihovníkem ústavu
teresianského ve Vídni. Zemřel r. 1826.
Karel Josef Jurende
Narodil se 24. dubna 1780 a zemřel r. 1842. Mimo jiných sepsal mnoho článků
země- a dějepisných, statistických a národopisných, Moravy a Slezska se tykajících.
Arnošt Held-Ritt
narodil se v Cukmantlu; sepsal mnoho různých článků o zemi a obyvatelích
Slezských.
19
Čeněk Priesnic
narodil se dne 5. října 1799 v Gréfenberku z chudých rodičů selských. Priesnic stal
se zakladatelem světoznámých a nyní se všech končin světa navštěvovaných lázní
Gréfenberských. Zemřel dne 28. listopadu 1851.
Faustin Ens
Znamenitý a pilný muž tento narodil se 15. února 1782. Ustanoven byl od r. 1812
na gymnasium Opavském, kde mimo jiné sepsal dílo obšírné ve čtyřech svazcích,
obsahující dějepis knížectví Opavského a topografii knížectví Opavského a Krnovského.
Faustin Ens založil za pomoci purkmistra Opavského, Josefa Schöslera a c. k. setníka
Františka rytíře Mikuše muzeum Opavské. Zemřel 5. března 1858.
Matyáš Kašprlík z Teschenfeldu
narodil se dne 24. února 1801 v Dolních Bludovicich na Těšínsku. Byl úředníkem
na statcích arcivévody Albrechta. Sepsal mnoho článků dějepisných o své vlasti, z nichž
o knížeti Kazimíru a o knížeti Měčislavovi jsou nejznamenitější. Dále sepsal dějiny města
a panství Frýdku a j. Zemřel 29. listopadu 1865.
Albin Heinrich
narodil se dne 1. března 1785 ve Frýdlandě v severní Moravě. R. 1813 stal se
učitelem na gymnasium Těšínském, kde zastával též úřad kustosa v muzeu Šeršnikově. Byl
neunavný ve svých studiích a pracích a sepsal mnoho spisů, mezi nimiž dějepis knížectví
Těšínského. Zemřel 5. dubna 1864.
Pavel Lamač
nar. 13. března 1805. Byl dobrým spisovatelem a básníkem. Sepsal a vydal mnoho
povídek, pověstí a básní ve dvou dílech. Ve velké jedné básni vypravuje pověsť: „Založení
města Těšína“. Zemřel v Těšíně dne 13. září 1866.
Mimo zde uvedených osobností proslavili vlasť naši ještě tito spisovatelé a umělci:
Alter Karel, Badenfeld Edvard, Biermann J., Dudík Beda, Emerich František, Findinský
Karel, Fuchs Alois, Hirnheim Jeroným, Hlubek František, Kaluža August, Kočí Theodor,
Kohut Frant., Kopecký, Kotrba Karel, P. Křížkovský Karel, kardinál Kučker Jan, Kunčius
Eliáš, Kundrát z Benešova, dr. Kunzek August, Lange Jan, Lelek C., Lepař Bohuš, ředitel
Lepař Jan, školní rada Peter A., Polonus Martinus, Pop Josef, Budczinský Karel, Svoboda
rytíř z Fernova, Šembera Vojtěch A., Šindler A., Šíp K. J., Schön Edvard dr., Šrám Jindřich
Jan, Švoj František Josef, Theer Robert, Tiller František, Třanovský Jiří, Vašek Antonín,
Wenzelides Karel, Zedlitz Josef, prof. Zukal Josef a j.
20
Místopis čili topografie
I. Okresní hejtmanství Opavské
Okresní hejtmanství Opavské sousedí na severu s Pruským Slezskem, na západě
s hejtmanstvím Krnovským a Bruntalským, na jihu a na východě s Moravou. Obsahuje
sousední okresy Opavu, Klimkovice, Bílovec, Odry a Vítkov se 105.185 obyv. —
Znamenitější místa:
Opava (Troppau) jest hlavním městem ve Slezsku, od hranic pruských pouze několik set
krokův se rozprostírající. Má čtyři předměstí, čítá 928 domů a 20.562 obyvatelů. Opava
jest město staré, neb se připomíná již roku 1185. Znamenitější budovy jsou: Starý, gotický,
z čediče vystavený kostel proboštský, staré kostely jesuitský a minoritský a konečně kostel
řádu maltezského; rozsáhlá budova vládní, městská radnice, zemský dům, divadlo, budova
gymnasialní a realní. Nejstarší budovou jest zámek knížete Lichtenšteina, vojvody
opavského, jehož předkové vojvodství r. 1613 obdrželi v léno. Jest zde sídlo c. k. zemské
vlády a zemského soudu, finančního ředitelství a obchodní komory. Ze škol má Opava
osmitřídní německé a nižší české gymnasium soukromé, vyšší reálku, dvě učitelské
průpravny (jednu pro učitele a druhou pro učitelky). Zemské muzeum, které má
znamenité sbírky, založeno bylo r. 1814. V 16. století počalo se tam zmáhati učení
Lutrovo. Roku 1241 zbořena a vypleněna byla Opava Tatary, r. 1253 obléhána byla
ruským králem Danilem a 1318 stala se prvním městem knížectví Opavského. R. 1820 byl
tam sjezd evropských císařů a diplomatů. Sjezdu se též zúčastnili František I., císař
Rakouský, ruský car Alexandr I. a pruský král Vilém III.
Hradec (Grätz) na řece Moravici, čítá 340 obyvatelů. Jest tam zámek knížete
Lichnovského a papírna. Hradec jest velmi stará osada již r. 1062 připomínaná, kdy
Boleslav, kníže polské, veda válku s knížetem Českým Vratislavem II. obléhal Hradec.
Místo toto náleželo od dávných dob knížatům Opavským a od 1583 přešlo do jiných
rukou. Nyní v držení ho má kníže Lichnovský. Hradec býval vždy nejpřednějším hradem
v zemi a proto i místem sídelním královny Kunhuty a knížat Opavských. Nedaleko jest
návrší „Kozí Hradec“ nazvané.
Radůň (Radun), ves, zámek, chov ovcí.
Bránka (Branka), ves, továrna na drátěné hřebíčky.
Otice (Ottendorf), ves, nachází se zde čedič.
Bílovec (Wagstadt), město, 4111 obyvatelů, okresní soud a berní úřad. Město toto leží
v krásné krajině a má starý zámek rodiny Sedlnických. Bílovec přináležel kdysi pánům
z Kravař a okolo roku 1310 povýšil jej Vok na město. I jiné ještě panstvo mělo Bílovec
v držení. Tak knížata Opavská, páni Vladěnští z Fulštejna, pánové z Bílkova, z nichž
poslední, Bernard, pro vzbouření r. 1621 byl odpraven a konečně Sedlničtí z Choltic. Jest
21
tam znamenitý průmysl s vlněnými látkami a plátnem. Na blízku jsou pozůstatky starého
„Hradiska“, kterému vůkolní lid říká „šance“.
Melč (Meltsch) má 1200 obyvatelů, zámek, a připomíná se r. 1377, kdy jej měl v držení
pan Vítek z Vítkova na Vikštejně. Od něj přešel na hraběte z Hodic, na pány z Tenčína
a na hraběte Arze. Půl hodiny odtud na jihozápad jsou „Janské Lázně”.
Budišovice (Budischowitz), ves nedaleko Hrabiny, kterou okolo roku 1270 založil opat
kláštera Hradiště Budiš. Klášteru tomu přináležely Budišovice až do 16. století, načež
připadly Tvorkovským z Kravař a konečně držitelům Hrabyňským a Kyjovským.
U Budišovic je starý kamenný kříž rázu Cyrillo-Methodějského.
Vítkov (Wigstadtl) městys, má 2936 obyvatelů, kteří se zabývají ponejvíce tkalcovstvím.
Odtud malý kousek severně jsou rozvaliny starého hradu Vikštejna, který byl ukrutnými
Tatary rozkotán, avšak v polovici 13. století nově vystavil jej pan Vítek z Kravař. Ve válce
třicetileté vzdoroval hrad tento vojům nepřátelským a byl císařským vojskem obsazen
a hájen. O hradu tomto vypravuje si lid některé pověsti, jmenovitě o pokladech a rytířích.
Při kopání našly se tam staré veliké ostruhy, meče, železné hroty, stříbrné peníze
s letopočtem 1429 a 1624. Okolo roku 1300 byl Vítkov důležitým místem; neboť dle staré
zachované listiny z roku 1301 chodili rychtáři vůkolních vesnic do Vítkova pro rozličná
ponaučení v soudních záležitostech.
Slatina (Schlatten), ves se 609 obyv. — Na blízku je studánka „Cyrillka”, o které si lid
dosud vypravuje, že na tom místě slovo Boží kázal a mnoho pohanů pokřtil svatý Cyrill,
veliký apoštol Slovanů. Nedaleko Slatiny je
Stará Ves (Altstadt), o které koluje pověsť mezi lidem, že na tom místě stálo za starodávna
veliké město s hradem, které při zemětřesení vzalo za své a že po dlouhém čase nově zde
usazeni obyvatelé založili na tom samém místě nynější osadu. A vskutku přišlo se
nedaleko silnice Slatinské na základní zdi a na klenutí, na popel a dřevěné uhlí.
Klimkovice (Königsberg), město s 2217 obyv., okresní soud, berní úřad, zámek a hrobka
hraběte Vlčka. Klimkovice byly okolo roku 1370 učiněny městečkem; bylyť od začátku
15. století majetkem pánů z Kravař. Na počesť králi Karlovi byly nazvány „Königsberkem“.
Přešly pak v majetek pánu z Bítova, ze Šťávna, z Vrbna, z Markvartic a od roku 1599
přináležejí Vlčkům.
Hrabina (Hrabin), městys na silnici z Ostravy do Opavy vedoucí, čítá 758 obyvatelů, má
pěkný zámek s parkem. Městys tento byl majetkem pánů z Bítova, Fulštejna, z Bránice,
pánů Tvorkovských, Četryšů, Majsingra Gřímaly, Tvardavů a j. Na blízku je železniční
stanice Háj. Nedaleko odtud na severozápad je kopec „Strážnice.“
Odry (Odrau), staré městečko na řece Odře, má 4221 obyvatelů, okresní soud a berní úřad.
Na náměstí stojí zámek, který byl jindy opevněným hradem. Obyvatelé zabývají se nejvíce
22
soukennictvím a plátenictvím, výrobou látek vlněných a bavlněných, a tkaním látek
hedvábných. Zdá se, že byl prvním držitelem Oder okolo roku 1360 Aleš, arcibiskup
Zvěřínský, pak Laček z Kravař, pán na Helfenštýně a dle starých listin z let 1459 a 1462
Beneš z Lideřova, načež Zvolští ze Zvole, Pražmové, Lichnovští a jiní. V 16. století
zakořenilo se zde učení Lutrovo, 1634 byla tam veliká bída, tak že lidé do mouky řezali
slámu a dobytku předkládali došky ze střech. R. 1642 a 1643 navštívili Odry Švédové
a oloupili zámek i město. 1817 panoval zde hlad.
Studénka (Stauding), má 1600 obyvatelů, cukrovar a vyrábí mnoho vápna. Studénka
náležela r. 1431 Čeňkovi z Tvorkova. Nyní přináleží knížeti Blücherovi.
Třebovice (Střebowitz), městys u samých hranic moravských. Náležely vícero pánům
a sice: pánům z Kravař, knížatům Opavským, pánům z Chechla, Bělíkům z Kornic
a Bzencům z Markvartovic. Od těch přešly na pány Vlčky a Sedlnické z Choltic. Náležely
pak ještě některým jiným soukromníkům. Třebovice byly králem Ferdinandem I. učiněny
městysem. Až dosud je v tamním chrámu Páně několik náhrobních kamenů z dřívějších
dob pocházejících.
Holasovice (Kreuzendorf), ves u samých hranic Pruských, má přes 700 obyvatelů. Za
starodávna stával zde hrad a až dosud nacházejí se zde rozličné starožitnosti.
Kateřinky (Katharein), obec blíže hlavního města Opavy, náležely jakožto předměstí
u sv. Kateřiny k Opavě a teprve před 100 lety staly se samostatnou obcí.
II. Okresní hejtmanství Krnovské
Na severu hraničí s pruským Slezskem, na západě s hejtmanstvím Frývaldovským
a Bruntalským, na jihu s hejtmanstvím Bruntalským a na východě s hejtmanstvím
Opavským. Obsahuje soudní okresy Krnov, Albrechtice, Osoblahu a Hendřichov a čítá
62.108 obyvatelů. Znamenitější místa jsou:
Krnov (Jägerndorf), pěkné město na řece Opavě, čítá 11.792 obyvatelů, má státní vrchní
realku, provozuje silné průmyslnictví ve vlněném, lněném a soukenném zboží, má
továrnu na stroje. Jest tam pěkný zámek knížete Lichtenšteina, který má titul knížete
Krnovského a jehož předkové knížectví toto od císaře Ferdinanda II. r. 1623 co léno
obdrželi. Krnov má tři předměstí a krásný děkanský chrám Páně. Býval za starodávna
majetkem markrabí Moravských a s vůlí krále Přemysla II. okolo roku 1270 městem
učiněn. Od roku 1377 stalo se hlavou knížectví Krnovského. Jihovýchodně odtud jsou
zříceniny hradu
Lobenštein čili Čvilínu. Ves Lobenštein, též Úvalno, má 1100 obyvatelů a přináleží mezi
nejstarší místa Slezská. Nacházejí se zde často starožitnosti z dob pohanských. Má se za to,
že hrad Čvilín vystavil Přemysl Břetislav I.
23
Albrechtice (Olbersdorf), město na Opavici, má 2549 obyvatelů, okresní soud, berní úřad,
zámek, měďárnu a průmysl železářský, továrnu na stroje a nástroje hospodářské. V zámku
tamnějším je zemský blázinec. Albrechtice mnoho vytrpěly vpádem Tatarů. Držitelé byli
páni Stošové, Studnicové a j. Roku 1492 povýšil Albrechtice král Vladislav na město, které
mělo tehdáž také právo hrdelní.
Osoblaha (Hotzenplotz), za dřívějších dob ohražené město, čítá 4012 obyvatelů, má
okresní soud a berní úřad, cukrovar a továrnu na zápalky. Znamenitý chov ovcí. Osoblaha
rozprostírá se v Moravské enklávě nedaleko hranic Pruských. Odtud na jih jsou
Rudoltice (Rosswald), městys s 1000 obyvatelů. Má nádherný zámek s krásným parkem.
V Rudolticích měl hrabě Hodic, přítel pruského krále Bedřicha II., svůj skvostný dvůr,
a když o všechno přišel, musil žíti z milosti královy v Postupíně (Potsdam) v Prusku.
Hendřichov (Hennersdorf), těž Jindřichov, má 3000 obyvatelů, okresní soud, zámek,
znamenité ovčářství, pivovar. Nedaleko odtud
Janov (Johannsthal), městys, 2200 něm. obyvatelův. Za starých dob byl Janov místem
mnohem znamenitějším nežli nyní, neb se tam provozovalo hornictví ve velké míře. Zdá
se, že městys Janov založen byl v 13. století od přišlých do Slezska Němcův. Jisté ale jest,
že hornictví tamní jest mnohem starší a že městys vznik svůj pouze hornictví má ku
poděkování.
III. Okresní hejtmanství Bruntálské
Sousedí na severu s okresním hejtmanstvím Frývaldovským a Krnovským, na
západě s hejtmanstvím Frývaldovským a s Moravou a na východě s hejtmanstvím
Opavským. Obsahuje tři soudní okresy, a sice: Bruntál, Benešov a Vrbno a čítá 49.161
duší. Znamenitější místa:
Bruntál (Freudenthal), město se 7595 obyv.; sídlo c. k. okresního hejtmanství, soudního
a berního úřadu; má tři předměstí, veliký zámek s krásnými zahradami, státní gymnasium;
průmyslnictví ve vlněném a lněném zboží, továrnu na modré barvy a továrnu na stroje.
Město toto v držení měl Jan z Vrbna na Bruntále a Edelštýně. Nyní přináleží německému
řádu rytířskému.
Andělská Hora (Engelsberg čili Engelsburg, též Engelstadt), jest město nacházející se na
hlavní silnici z Olomouce do Vratislavy v Prusku vedoucí. Čítá 2450 obyv., mezi nimi
mnoho tkalců. Město toto založil a zvelebil Jan z Vrbna na Bruntále, který byl po delší
dobu hejtmanem knížectví Opavského a udělil mu r. 1556 zvláštní horní právo. Jan
z Vrbna zřídil tam horní úřad, kterému byly vůkolní hory podřízeny. Od r. 1639
přináleželo horní město toto řádu německých rytířů. Na blízkém kopci sv. Anny jest
krásný poutnický chrám Páně. Za starodávna dolováno zde zlato a stávalo zde 20 tavíren.
Husité uškodili velice městu i tamnímu hornictví. Malý kousek odtud na jih jest
24
Karlsbrunn, lázeňské místo nad Opou; jest tam několik zřídel vody minerální, železovité
kyselky; připravuje se tam též žinčice pro chorobné.
Lichtwardy (Lichtenwerden), ves, kde v dobách dřívějších stálo mnoho tavíren na kovy,
které se v Andělské Hoře dobývaly.
Malá Morávka (Klein-Mohrau), ves, má 1691 obyv., doly na železnou rudu a železárny,
továrnu na papír.
Dürzeif (Dürrseifen), ves nedaleko Andělské Hory, měla dříve doly na zlato. Lid tamní
dosud si vypravuje, že krásná monstrance Bruntálská shotovena jest ze zlata v Dürzeifu
vydobytého.
Vildgrub (Wildgrub), Vogelzeif (Vogelseifen), Výdergrün (Widergrün) jsou osady
nedaleko Andělské Hory. Vznik svůj ku poděkování mají hornictví, které se zde před časy
provozovalo. Založeny byly v druhé polovici 12. a na začátku 13. století.
Benešov čili Penič (Bennisch), na hlavní silnici mezi hlavním městem Opavou
a staroslavným Bruntálem ležící město, má 4256 obyvatelů; výroba látek lněných
a bavlněných; rozsáhlý obchod s nitěmi a plátnem. Benešov založen byl bezpochyby
panem Benešem z Bránic čili z Brantic, kdežto Benešov u Opavy (v Prusku) založil Beneš
z Kravař. Zakladatel města Benešova pochází ze staroslavné rodiny Benešovcův v Čechách
a sice z Benešova. Rodina Benešovcův rozvětvila se ve Slezsku na pány z Bránic
(u Krnova) a z Kravař (u Opavy). V horách Benešovských pracovalo se již v XI. století.
Když ukrutní Tataři vtrhli do vlasti naší, zasypali občané Benešovští bohaté své šachty; za
to r. 1241 vypálili a zpustošili Tataři Benešov. Benešov leží na říčce „Cizině“. Zrovna
u Benešova prýští potok „Stará voda“, severovýchodně jest les „Hájky“ a jihozápadně
nedaleko vsi „Rázové“ jest návrší „Hradíšťko“.
Velké Heráltovice (Gross-Herrlitz), 1268 obyvatelů; jest tam zámek s pěkným parkem
a znamenitý chov ovcí.
Mesendorf (Messendorf), ves se 700 obyv.; má továrnu na stroje.
Vrbno (Würbenthal), město, čítá 2619 obyvatelů, má okresní soud a berní úřad; jest tam
mnoho niťařú a běličů; doluje se tam na olovo, měď a železnou rudu; sklenné hutě
a železnictví. V okolí shotovuje se velmi mnoho drátu a železného zboží. Malý kousek na
jihozápad jest kopec „Pálená Hora“, odtud na západ „Černá Hora“ a malý kousek od této
na sever „Zelená Hora“. Pod „Černou Horou“ jest „Sněžka“ a pod touto „Vysoká Hole“.
Ludvíkov (Ludwigsthal), ves, 750 obyv.; má mnoho hutí železných.
IV. Okresní hejtmanství Frývaldovské
Sousedí na severu s Pruským Slezskem, na západu s královstvím Českým, na jihu
s markrabstvím Moravským a na východě s okresním hejtmanstvím Bruntálským
25
a Krnovským. Obsahuje soudní okresy Frývaldov, Javorník, Cukmantl a Vídnavu a čítá
69.251 duší. Místa znamenitější jsou:
Frývaldov (Freiwaldau), město na říčce Bělé, má 5859 něm. obyvatelů, okresní
hejtmanství, okresní soud a berní úřad; starý zámek knížebiskupa vratislavského; nižší
realné gymnasium; znamenité průmyslnictví ve lněném a bavlněném zboží; rozsáhlá
bělidla.
Malý
kousek
odtud
severozápadně
leží
po
stráni
„Kopřivné
kupy“
(Hirschbadkoppe)
Gréfenberk (Gräfenberg) se světoznámými lázněmi Priesnicovými, které založeny byly
roku 1831. (Priesnic zemřel roku 1851). Západně od Frývaldova jest rozsáhlá ves
Lípová (Lindewiese), která čítá přes 2000 německých obyvatelů. Jest tam léčební ústav pro
trpící na dnu; znamenité plátenictví; lomy mramorové. Nedaleko odtud
Ramzová (Ramsau), se sklennými hutěmi.
Valdenburk (Waldenburg), ves v divoko-romantické krajině mezi „Jelení“, „Černou“,
„Červenou“
a „Pálenou
Horou“,
„Sněžkou“
a „Hladnou“;
poskytuje
odpočinku
cestovatelům po horách Sudetách.
Tomášov horní a dolní (Thomasdorf), dvě dlouhé vsi, čítají přes 3000 obyvatelů něm.;
znamenité plátenictví. Jest zde vodopád řeky Bělé (63,2 m.).
Mikulovice (Niklasdorf), ves s 2457 obyv. něm.; továrna na turecké fezy; vápenné pece.
Javorník (Jauernig), městys, 2600 něm. obyvatelů. Leží v nejsevernějším cípu západního
Slezska nedaleko hranic Pruských. Jest zde okresní soud a berní úřad. Za starodávna
kvetlo zde hornictví v plné míře a ještě za biskupa Ondřeje, který přebýval v zámku na
Janské Hoře, dolovalo se pilně. Nyní se dobývá zde olovo a něco stříbra. Roku 1429
navštívili městys Husité a způsobili mnoho škody. Roku 1576, 1603 a 1825 navštíveno
bylo město zhoubnými požáry, kterým i kostel za oběť padl. Od roku 1633 řádilo v celém
okolí vojsko císařské, švédské, saské a braniborské, r. 1639 a sice 14. července stala se
v Javorníku srážka, ve které císařští zvítězili. Roku 1633 vypukl mor a roku 1696, 1702,
1735, 1788 a 1790 byly tam velké povodně. V 16. století i zde ujal se protestantism,
r. 1717, 1772 a 1773 byla zde velká drahota, roku 1757 navštívilo a mnoho škod zde
způsobilo vojsko Pruské. Jihovýchodně od Javorníku jest kopec „Stráž“. Malý kousek od
města jest
Javorník (Jauernig), bohatá osada se starožitným kostelem. Na jižní straně od města
Javorníka vypíná se kopec
Janská Hora (Johannesberg), kde nachází se veliký zámek knížebiskupa Vratislavského.
Zámek ten vystavil vévoda Jiří z Münsterberku. Nahoru ku zámku, odkud se vyskytuje
přerozkošná vyhlídka do daleké krajiny, vede as 300 schodů. První zmínka o zámku děje
se ve starých listinách teprve roku 1348, ač dávno před tím vystaven býti musel. R. 1358
26
koupil Janskou Horu biskup Břetislav (Pogarella), který celou krajinu zvelebil. Roku 1429
byl zámek Husity vypálen a zničen. Biskup Jan Rot počal r. 1504 zámek nový stavěti,
kterýžto zámek dostavil jeho nástupce biskup Jan Turzo.
Bílá Voda (Weisswasser), jest městys na Pruských hranicích, čítá 1600 něm. obyvatelů;
jest tam poutnický kostel a kollegium Piaristů.
Bernartice (Barzdorf), ves, 1987 obyv. něm.; cukrovar, lihovar.
Sorgsdorf (Sörgsdorf), ves; doly na hnědé uhlí.
Horní Heřmanice (Ober-Hermsdorf), ves; má zemskou vyšší rolnickou školu.
Vidnava (Weidenau), město, 2305 něm. obyvatelů, mnoho tkalců a punčochářů. Má reálné
gymnasium, soudní a berní úřad a továrnu na zrcadla. Polnosti kol Vidnavy jsou velmi
dobrá a úrodná; na blízku vyskytuje se rašelina.
Frýdeberk (Friedeberg), město, má 1058 obyvatelů něm.; více přádelen. Ve vůkolí seje se
mnoho lnu a na blízku láme se žula. Z kopce nad městečkem spatřiti lze dosud úžlabinu,
kterou v 13. století ukrutní Tataři u velikém počtu táhli.
Cukmantl (Zuckmantel), město ležící v krajině romantické, na silnici z Vrbna do Nise
(v Prusku) vedoucí, blízko hranic Pruských. Čítá 4897 obyvatelů něm., kteří se živí
většinou plátenictvím. Za dřívějších dob dolovaly se tam lesklé kovy ve veliké míře.
Zvláště pod biskupem Ondřejem Jerinem kvetl tam průmysl hornický. Biskup tento poslal
dne 5. srpna r. 1590 císaři Rudolfovi II. kus zlata, tři a půl libry vážícího a 20. května 1591
poslal mu kus zlata, který vážil 9 liber. Oba kusy nalezeny byly nedaleko Cukmantlu.
V 15. stol. se zde i mince razily. R. 1474 připadl Cukmantl biskupu Vratislavskému. V 16.
století upáleno tam bylo velmi mnoho osob pro čarodějství a 1623 řádil tam mor. R. 1241
vyplenili a částečně vypálili město Tataři, r. 1626 hospodařili tam Švédové a r. 1741
Prušáci. I Husité navštívili Cukmantl. Kousek odtud na jihozápad jest
Biskupská Kopa (Bischofskoppe), kopec 885 metrů vysoký. Nedaleko odtud na jih jsou
rozvaliny hradu
Edelštýna (Edelstein), o kterém mnoho pověstí mezi lidem koluje. Hrad tento na začátku
15. století padl zhoubnému požáru za oběť. Požár ten ztrávil i veškeré písemné privilegie,
které město Cukmantl během času obdrželo. Vévoda Boleslav postavil opět hrad
a privilegia města obnovil. I hrad Edelštýn připadl r. 1474 biskupu Vratislavskému.
Vrchní Grunt (Ober-Grund), víska na říčce Olešnici na úpatí hradu Edelštýna, má 714
obyv. německých. Za starodávna bývaly zde výdatné doly na zlato a na stříbro.
Ondřejovice (Endersdorf), 1716 obyv.; jsou tam tavírny na železo, valcovny a továrna na
stroje.
Kaltštein (Kaltenstein), jsou zříceniny starého hradu východně od Frýdeberku. O hradu
tomto děje se první zmínka teprve na sklonku 13. století.
27
V. Okresní hejtmanství Frýštátské
Sousedí severně s Pruským Slezskem, západně s Pruským Slezskem a s Moravou,
jižně s hejtmanstvím Těšínským a východně s hejtmanstvím Těšínským a Bílským.
Obsahuje soudní okresy Frýštátský a Bohumínský a čítá 68.276 duší. Znamenitější místa
jsou:
Bohumín čili Bohunín (Oderberg), město v severozápadním cípu východního Slezska na
řece Odře, má 2200 obyvatelů, okresní soud a berní úřad; veliká stanice dráhy z Vídně do
Krakova, Košice a do Pruska vedoucí. Obyvatelé zabývají se nejvíce rolnictvím a chovem
dobytka. Bohumín zpomíná se již na začátku 13. století; na sklonku toho století přidělen
byl i s okolím ku knížectví Ratiborskému. Panství to měli mnozí pánové v držení, mezi
nimi i znamenitý p. Jan z Cimburka, páni z Vrbna a jiní. Když r. 1541 hrozili Turci
přepadnouti i Slezsko, byla města Bohumín, Těšín, Bílsko a Jablunkov opevněna. Válkou
30. letou utrpěl Bohumín mnoho škody.
Německá Lutyně (Deutsch-Leuthen), vesnice, má 2350 obyv., továrnu na hliněné nádobí,
náležející hraběti Láryšovi. Osada tato náležela až do 1442 knížeti Těšínskému.
Polská Lutyně (Polnisch-Leuthen), ves s 1050 obyv., jest tam továrna na hliněně zboží,
hraběti Láryšovi náležející. V 16. století náležela pánům z Vrbna.
Hrušov (Hruschau), ves s 1900 obyv.; má velikou továrnu na sodu, továrnu na hlíněné
zboží, zámek rytířům Müllerům z Aichholzu náležející. Severní dráha má tam doly na
kamenné uhlí. Hrušov připomíná se již v první polovici 13. století. Náležel knížatům
Těšínským, pak přidělen byl částečně ku Polské Ostravě. Nyní přináleží tamní dvůr
s lihovarem hraběti Vlčkovi. Jest tam starý dřevěný kostel se starožitnými obrazy
a varhanami z r. 1672. Ředitelstvo Vítkovských železáren počalo zde r. 1838 na uhlí
dolovati.
Heřmanice (Herzmanitz), ves jihovýchodně od Hrušova ležící, má 1665 obyv.; připomínají
se r. 1442. Na sklonku 15. století zastavil Heřmanice Orlovský opat Jan Petrovi Osinskému
ze Žitné. Později připadly k panství Polsko-Ostravskému. Před několika lety kopati tam
nechal hrabě Harach na kamenné uhlí. Hrabě Vlček má tam dvůr a rozsáhlé rybníky.
Obyvatelstvo zabývá se rolnictvím a chovem dobytka.
Vrbice (Wrbitz), ves ležící na okresní silnici mezi Hrušovem a Bohumínem, čítá 382
obyvatelů. Náležela již 1229 klášteru Orlovskému, pak knížeti Těšínskému, načež Petrovi
Osinskému a konečně ku panství Polsko-Ostravskému. Ve Vrbici je starý dřevěný kostel.
Muglinov (Muglinau), víska malý kousek od Polské Ostravy ležící, má znamenité doly na
čedič, který nejvíce do Pruska se vyváží. Náležel do 1476 knížatům Těšínským a připadl
později ku panství Polsko-Ostravskému. Obyvateli jsou nejvíce rolníci.
28
Petřvald čili Pitvald (Peterswald), má 2992 obyv., rozsáhlá vesnice, má továrnu na cinek
a rozsáhlé doly na uhlí kamenné náležející částečně arcivévodovi Albrechtovi, částečně
hraběti Láryšovi. Přináležel až do r. 1409 knížatům Těšínským, načež připadl ku Polské
Ostravě v majetek Ondřeje z Tvorkova. R. 1835 započal zde na uhlí dolovati Jindřich
hrabě Láryš-Mönnich a r. 1860 arcivévoda Albrecht.
Polská Ostrava (Polnisch-Ostrau), městys nedaleko vtoku řeky Lučiny do Ostravice se
rozprostírající, má 9410 obyvatelů, starožitný zámek hraběte Vlčka, rozsáhlé doly na
kamenné uhlí, jež přináležejí hraběti Vlčkovi, knížeti Salmovi, baronu Rotšildovi, severní
dráze a dědicům Zvěřinovým. Dále jest zde veliký počet pecí na koks, továrna na dehet,
starý pivo- a lihovar a rozsáhlé kolonie dělnické: Františkov, Zárubek, Zvěřinovec,
Hranečník, Michálka a j. Obyvatelé živí se vesměs hornictvím, které zde započalo r. 1790,
ač uhlí nalezeno zde bylo mnohem dříve. První určitou zprávu o Polské Ostravě máme
z r. 1229. Již tenkráte stal zde knížecí pohraničný hrad. Zámek přináležel ještě r. 1327
knížatům Těšínským, načež přešel na pány z Tvorkova, na Hřivnáče z Heraltic, na pány
Sedlnické z Choltic a konečně na pány Vlčky. R. 1428 navštívili Polskou Ostravu Husité,
r. 1621 vojsko neapolitánské, mnoho škod nadělajíc; 1622 byla zde drahota, 1623 mor,
1715 kolera, 1736 a 1757 drahota, r. 1786 a sice 27. února slabé zemětřesení, 1783 pád
dobytka, 1793 veliké sucho, 1801 veliká drahota, 1806 řádila zimnice (nemoc), 1807
a 1808 mimo drahoty i mor. Roku 1817 dne 29. června jel Polskou Ostravou (z Těšína)
J. M. Císař František I. a u kostela na chvíli zastaviv promluvil několik slov s místním
farářem. R. 1829 panovala veliká zima, 1831 byla zde kolera, 1834 veliké sucho, 1837 dne
14. března malé otřesení země, 1844 krutá zima, 1847 hlad a drahota, 1872 shořela čásť
zámku. Ku škole povinných dítek je v obci 1780. Ku obci náleží závody:
Trojice a Emma, Hranečník a Michálka, velké doly na kamenné uhlí, náležející hraběti
Hanuši Vlčkovi. Předkové jeho koupili hory tyto r. 1790. První uhlí objeveno bylo
v „Bůrni,“ nedaleko šachty „Trojice“ r. 1776.
Jaklovec, přináleží baronu Rotšildovi. Uhlí počalo se zde dobývati r. 1830.
Zvěřinovec jsou tři šachty a dělnická kolonie náležející dědičům Zvěřinovým. Dolovati se
zde započalo r. 1838.
Zárubek má tři šachty a rozsáhlou kolonii dělnickou. Přináleží severní dráze, která zde
r. 1845 započala dolování.
Salmovec, šachty na kamenné uhlí, pece na koks, prádlo na uhlí a kolonie dělnické.
Přináleží knížeti H. Salmovi. Dolování započalo zde roku 1850. Nedaleko městyse Polské
Ostravy jest ves
Radvanice (Radwanitz); má 1755 obyv.; pivovar, dva lihovary a octárnu. Na sklonku
15. století byly Radvanice zbožím knížecím a připadly brzy napotom ku panství PolskoOstravskému.
29
Rychvald (Reichwaldau), velmi rozsáhlá vesnice, čítá 2603 obyv. Má starý zámek
a lihovar. Vyskytuje se poprvé roku 1389. Přináležel vícero majetníkům. Nyní patří
dědičům Moenich-Láryšovým.
Michálkovice (Michalkowitz), ves, má 1587 obyvatelů. Připomínají se již r. 1476
a přináležely ku panství Polsko-Ostravskému. Severní dráha, tam má doly na kamenné
uhlí.
Poruba (Poremba), ves nedaleko Orlové, má 811 obyv.; jsou tam doly na kamenné uhlí
těžíři Ignáci Vondráčkovi náležející. Dolování zde bylo započato roku 1842. Ves tato
náležela v 16. stol. pánům Vlčkům.
Lazy (Lazy), ves malý kousek na jihovýchod od Orlové ležící, má 1516 obyv., doly na
kamenné uhlí, které náležejí bratřím Guttmannům a těžíři Ignáci Vondráčkovi. Dolování
započalo zde r. 1848. Ves tato náležela v 16. stol. pánům Cygánům ze Slupska.
Důbrava (Dombrau), ves, má 2382 obyv., připomíná se již r. 1229; doly na kamenné uhlí.
Roku 1822 nechal tehdejší majitel osady Dombrové, Antonín baron Mattencloit, nedaleko
hranic obce Karvínské na kopečku „u havírny“ zvaném dolovati a brzy přišlo se na uhlí.
Okolo r. 1840 odkoupil doly důbravské baron Rotšild.
Orlová (Orlau), ves, čítá přes 3000 obyv., bývalé sídlo kláštera benediktinského již r. 1229
připomínaného. Během času nabyl klášter Orlovský rozličného zboží pozemkového
a zejmena náležely mu v 16. století vsi Orlová, Lazy, Důbrava, Poruba, Rychvald, Vrbice,
Záblatí a Kocobenc. R. 1560 byl klášter rozbořen. Orlová dostala se pak Cygánům ze
Slupska a na začátku 17. století pánům Bludovským z Dolních Bludovic, kteří ji od Jana
Cygána roku 1614 odkoupili. Nyní náleží statek tento svob. pánu Mattencloitovi, který
tam má zámek s pěkným parkem. Před věky kopalo se zde též na sůl. Roku 1835 započalo
ředitelství Vítkovických železáren zde dolovati. Hory jsou majetkem barona Rotšilda.
Nynější kostel vystaven byl r. 1466.
Dětmarovice (Dittmannsdof). ves s 1769 obyvately. Dětmarovice náležely v 16. století
pánům z Vrbna. Obyvatelstvo živí se rolnictvím a chovem dobytka.
Karvín (Karwin), veliká ves s 5488 obyv., má rozsáhlé hory na kamenné uhlí a znamenitý
pivovar. První uhlí nalezl zde hrabě Láryš r. 1790. Nedaleko odtuď
Solec (Solza), ves, nový krásný zámek hraběte Láryše, veliká bažantnice, továrna na draslo.
Frýštát (Freistadt), město na řece Olze, 3000 obyv., sídlo c. k. okresního hejtmanství,
okresní soud a berní úřad, pěkný zámek s rozsáhlým parkem hraběte Láryše a starožitný
děkanský chrám Páně. Před časy byl Frýštát sídlem některých knížat Těšínských,
jmenovitě Kazimíra II. Frýštát náležel dříve knížatům Těšínským, nyní jej v držení má
hrabě Láryš, který zde má znamenitý chov koní. Obyvatelstvo provozuje tkalcovství
a kozelužství. Roku 1623 zuřil zde mor a 28. ledna 1617 skoro celý Frýštát vyhořel.
30
Ráj (Roj), se starým zámkem barona Bése s krásnými zahradami; má 800 obyvatelů. Zámek
Rájský vystaviti dal kníže Bedřich Kazimír. Znamenitý chov koní. Zámek náležel
knížatům Těšínským. Kníže Václav Adam popustil panství to svému synu Bedřichu
Kazimírovi (zemřel roku 1571), po jehož smrti prodáno bylo Václavu Cygánovi ze Slupska
(zemřel 1577). Jeho synové rozdělili se s majetkem pozůstalým: Jan dostal Frýštát
s okolím, Mikuláš Ráj s okolím. Od Cygánů přešlo panství v majetek hrabat Sunejků
z Jesenic a po těchto připadlo Adamovi Václavovi, hraběti z Trenčína, po němž jej Vilém
Jindřich hrabě Vlček zdědil, načež přešlo v majetek hraběte Mikuláše Taaffea. Od Taaffeů
koupil r. 1793 panství to baron Bés a má je dosud v držení.
Darkov (Darkau), malá ves, 614 obyv., lázeňské místo. Voda, která obsahuje mnoho soli
jodové, se daleko rozváží.
Petrovíce (Petrowitz), ves u samých hranic Pruských, má 1050 obyvatelů, továrnu na
sodu.
Žibřidovice (Seibersdorf), ves, 1700 obyv., zámek.
Marklovice (Marklowitz), ves s 1200 obyv., znamenitý chov ovcí.
Velké Kunčice (Gross-Kunčic), ves, 1688 obyvatelů, zámek hraběte Láryše s pěkným
parkem. Chov koňstva a ovcí.
Stonava (Steinau), vesnice, má 2040 obyvatelů. Stonava bývala za starých dob tvrzí
a statkem samostatným. Náležela v XV. století rytířům Stonavským, v XVI. století dostala
se pánům Sedlnickým z Choltic. Okolo 1590 připadla jedna čásť statku Bedřichu Láryšovi
ze Lhoty na Karviné, druhá čásť Mikuláši Cygánovi ze Slupska, pánu na Ráji. V druhé
polovici XVII. století dostala se Stonava v držení pánů Gočálkovských z Gočálkovic
a konečně přešla na pány Skrbenské z Hříště. Roku 1743 koupil panství to František hrabě
Láryš, kterému dosud přináleží. Ve Stonavě je starý kostel dřevěný.
VI. Okresní hejtmanství Těšínské
Sousedí severně s hejtmanstvím Frýštátským, západně s Moravou, jižně s Uhry
a západně s Haličí a hejtmanstvím Bílským. Obsahuje soudní okresy Těšín, Frýdek
a Jablunkov a čítá 113.910 duší. Znamenitější místa jsou:
Těsín (Teschen), krajské město ve středu východního Slezska se rozprostírající, čítá 13.004
obyvatelů; sídlo světícího biskupa diecése Vratislavské, sídlo krajského a okresního soudu,
okresního hejtmanství a berního úřadu; má 6 kostelů katolických, jeden evangelický
a židovskou modlitebnu. Z vědeckých ústavů zvláště povšímnutí zasluhuje muzeum
Šeršníkovo, gymnasium, reálka, učitelská průpravna, ústav Cselestův, Alumneum a j. Co
do průmyslu a obchodu jsou zde přádelny, pivovar, továrna na nářadí, pila, lihovar,
koželužství a jirchářství, tiskárny, cihelny, obchod s výrobky hospodářskými. Hrad
Těšínský vystaven byl okolo roku 1000. Těšín byl hlavním sídlem knížat Těšínských, kteří
31
měli v kostele Dominikánském svou hrobku. R. 1210 založil zde Měčislav I. klášter
benediktinský. R. 1645 obsadili město Švédové a zůstali zde po celý rok, čímž městu
i obyvatelstvu veliká škoda povstala. R. 1744 bylo zde vojsko Pruské po 6 týdnů, 1758
vtrhlo sem opět vojsko Pruské a vzalo do zajetí barony Gotšalkovského a Bésa, pak
městského administrátora Šeršníka. R. 1517 řádil tam mor a toho samého roku veliký
požár, který ztrávil zámek a skoro celé město; r. 1611 tam byl hlad i mor, 1789 a sice dne
6. května veliký požár, který ztrávil celé město až na tři domy. R. 1779 tu byl mezi
Rakouskem, a Pruskem mír uzavřen, jímž Rakousko kus země od Bavor obdrželo.
Kalubice (Kalembitz), ves nad Těšínem, mají kříž z doby Cyrillo-Methodějské.
Podhvizdov (Pogwizdau), ves a statek severně od města Těšína. R. 1454 dal kníže Přemek
statek tento Janovi a Petrovi ze Šumbarku. V držení jej pak měli Adolf Rusecký z Ejvaně
a páni Marklovští ze Žebráče, od jejichž potomků jej pak odkoupil svobodný pán Karel
Spens z Badenu. Roku 1797 koupila statek tento komora knížecí, kteráž jej drží až dosud.
Chotěbuz (Kotzobenz), osada, má dvoutřídní zemskou školu rolnickou pro 50 žáků. Odtud
kousek jihovýchodně jest nedaleko osady Hradiště kopec „Hradiště“, kde stávalo za
starodávna hradisko.
Třanovice (Trzanowitz), ves, má starý dřevěný kostel; vápenné lomy.
Třínec (Trzynetz), velkolepé železárny arcivévody Albrechta. Vyrábí se tam emaillované
zboží železné.
Trlíčko (Tierlicko), ves, zámek.
Bludovice (Bludowitz), ves, přádelny na len.
Lhotka (Cameral-Ellgoth), ves, místo léčební, kde se připravuje pro nemocné žinčice.
Frýdek (Friedek), město na řece Ostravici, 5912 obyvatelů; zámek s pěkným parkem;
marianský chrám Páně, kam mnoho tisíc poutníků ročně putuje; výroba látek bavlněných.
Frýdek náležel knížatům Těšínským až do r. 1442. Měl ještě více majetníků, mezi nimi
Olomouckého
biskupa
Stanislava
Pavlovského
a hraběte
Pražmu.
Nyní
náleží
arcivévodovi Albrechtovi. R. 1623 byl zde mor; zemřelo 1200 osob. Mor panoval zde
v letech 1570, 1585, 1599 a 1623. R. 1688 vyhořel Frýdek.
Baška (Baschka), velké železárny arcivévody Albrechta. Náležela knížatům Těšínským
a byla r. 1434 i s panstvím Frýdeckým zastavena p. Ondřeji z Tvorkova na P. Ostravě.
Bartovice (Bartowitz), ves, v 13. století připomínaná. R. 1411 koupil ves touto pan Ondřej
z Tvorkova a připojil ji ku Polské Ostravě. V 16. století přešly na pány Sonovské.
Lubno (Lubno), nejstarší ves na Frýdecku.
32
Ratimov (Rattimau), ves, továrna na papír. Náležel r. 1490 panu Jiříku Mníškovi, který se
psal „z Kunčic a na Vratimově“, pak pánům Sedlnickým na P. Ostravě, na Jaroslava
Skrbenského z Hříště a j.
Řepiště (Řepischt), ves, která náležela v 16. století pánům Rudským z Rudic, od nichž
odkoupil statek ten Jan Skrbenský z Hříště. V Řepišti je dřevěný kostelík.
Šonov (Schönhof), vesnice, zámek. V 16. století náležel pánům Skrbenským z Hříště, od
nichž odkoupila jej paní Františka Fattou.
Jablunkov (Jablunkau), město na řece Olze, 3371 obyvatelů, kteří se zabývají tkaním
plátna a dřevařstvím; Okresní soud a berní úřad; na blízku je „průsmyk Jablunkovský“ do
Uher vedoucí. Ještě dále jsou tak zvané „šance“, které jsou travou a křovím zarostlé.
Obyvatelé jsou potomci národa „Jackové“, zvaného.
Jistebna (Jstebna), ves u silnice z Jablunkova do Halíče vedoucí, má 2019 obyvatelů;
kamenné lomy.
Mosty (Mosty), ves; nedaleko Jablunkovský průsmyk, tunel a „šance“.
VII. Okresní hejtmanství Bílské
Sousedí severně s Pruským Slezskem, západně s hejtmanstvím Frýštátským
a Těšínským a východně s Haličí. Obsahuje soudní okresy Bílsko, Strumeň a Skočov a čítá
75.280 duší. Znamenitější místa:
Bílsko (Bielitz), město u samých hranic Haličských na řece Bělé ležící, má 13.060 obyv.,
3 předměstí, zámek knížete Sulkovského, vyšší státní gymnasium, vyšší realku, evang.
průpravnu pro učitele, obchodní, tkalcovskou a průmyslovou školu. Bílsko jest město
velmi průmyslné, má mnoho továren na sukno, vlněné a kožené zboží, na stroje, vede
silný obchod dřívím, vlněným zbožím, vínem, dobytkem, má mnoho barvíren, továrny na
hřebíky a broky, továrnu na papír, hlavní sklad soli pro Moravu a pro Slezsko, pivovar,
obchodní banku, filialku c. k. Rakousko-Uherské národní banky a j. Bílsko založeno bylo
ve 12. století. Tenkráte povoláno bylo sem mnoho rodin německých, aby lesnatou krajinu
předělaly na půdu orní. Až dosud jsou potomci těchto rodin ve Starém Bílsku, Meziříčí
(Kurzwald), Kamenici (Kamietz), Mikušovicích (Nikelsdorf), Bystrém (Bystray), Olšavce
(Ohlisch) a jinde. Tenkráte zavedeno bylo i ve Slezsku právo Magdeburské. Kníže
Sulkovský koupil panství Bílské r. 1752 za 630 tisíc zlatých. R. 1682 vtrhli sem Uherští
povstalci, kteří zavraždili 30 osob, mezi nimi arcikněze Adama Galuse. Mnoho osob bylo
těžce raněno. Povstalci vyplenili kostel, zámek i město. R. 1570 panoval zde mor, 1659
a 1808 (6/6) veliké požáry.
Staré Bílsko (Alt-Bielitz), nyní ves nedaleko Bílska. Dle pověsti jest zde nejstarší zděný
chrám Páně ve Slezsku. Kostel jest vskutku velmi starý, v gotickém slohu stavěný
33
a zasvěcený sv. Stanislavovi. Nedaleko odtud' je „Hradisko“, které tamní lid nazývá
„Heidenwall“. Lid zabývá se rolnictvím a tkalcovstvím.
Javoř (Ernsdorf), má 2106 obyvatelů, lázeňské místo, kde se připravuje též žinčice; zámek
s pěkným parkem hraběte Saint-Genoise (čti: san Ženoa).
Vápenice (Lobnitz), ves se 600 obyv., továrny na sukno a tkalcovství.
Komorovice (Batzdorf), ves malý kousek severně od Bílska, má továrnu na sukno.
Skočov (Skotschau), město na řece Visle, 3200 obyv., má okresní soud a berní úřad. Přes
řeku Vislu vede zde most přes 300 metrů dlouhý. Vyrábějí se zde žaluzie a dřevěné cvoky;
továrna na sukno, barvírny. Zde narodil se dne 20. prosince 1576 znamenitý kněz Jan
Sarkander. Skočov 3. dubna 1713 vyhořel. Pěstuje se zde chov pstruhů.
Ústraní (Ustron), vesnice u řeky Visly, 4375 obyvatelů; má železárny, koupele, léčení
žinčicí.
Holešov (Golleschau), ves s 1100 obyv., znamenitý chov koní.
Visla (Weichsel), velmi rozsáhlá vesnice nedaleko zřídel řeky Visly, má přes 4000
obyvatelů.
Strumeň (Schwarzwasser), město nedaleko hranic Pruských, čítá 1800 obyvatelů; má
okresní soud a berní úřad, zámek arcivévody Albrechta. R. 1620 přikvapilo sem 3000
kozáků, kteří zde vraždili a pustošili; r. 1688 celé téměř město vyhořelo.
Ochaby Velké (Gross-Ochab), ves a statek severně od města Skočova ležící. Za dřívějších
dob měla svou tvrz a byla původištěm vladyk z Ochab. Kníže Kazimír daroval r. 1481 toto
zboží svému maršálku Mikuláši Brodskému, r. 1572 náleželo Danielovi Špíglovi ze
Šídlovic a r. 1595 měli Ochaby v držení bratři Halčnovští z Halčnova, prodali je však
r. 1597 Krištofu Baryňskému z Roztropic a začátkem 17. století přešly na pány Bludovské
z Dolních Bludovic, potom na pány Javorské z Javoří, na p. Sobka z Kornic, opět na pány
z Bludovic, pak prodány byly svob. pánu Kristianovi Calisiusovi, kterážto rodina
odprodala Ochaby r. 1789 knížecí komoře Těšínské, která je dosud v držení má. Sousední
ves
Malé Ochaby (Klein-Ochab), měla před časy též samostatný statek, jejž v držení měli
r. 1540 Mikuláš Kloch z Kornic, r. 1595 Vácslav Řepický z Raboně, r. 1602 Jiří Tamfald
z Tamfaldu a r. 1652 Jan Radocký z Radoče. Malé Ochaby dostaly se později ku statku
Drahomyšlskému a prodány jsou konečně knížecí komoře Těšínské.
Pruchná (Pruchna), ves, chov koní.
Hradec (Grodičž), ves východně od Skočova ležící, zámek. Odtud malý kousek na jih jest
návrší „Hradec“, kde stávalo hradiště.
Heřmanice (Hermanitz), ves, papírna.
34
Pověsti Slezské
O nalezení uhlí v Polské Ostravě
(Z Polské Ostravy).
Před 120 roky nekopalo se ještě uhlí v P. Ostravě. Tenkráte pálívali zdejší občané
dřívím, které si v lesích zdejších shromažďovali. V obci Polsko-Ostravské žil kovář,
Keltička jménem. Ten měl v údolí „Bůrně“ pole a na mezi tohoto pole byl strom. Poněvač
strom žádného ovoce nenesl, umínil si Keltička, že jej vykope. Najal si dělníky, kteří strom
počali vykopávati. Najednou objeví se dělníkům černá vrstva, které se velmi divili. I vzali
několik objevených kamenů a obložili jimi oheň, který si před tím byli udělali. Avšak
kamení toto shořelo docela. Tomu se dělníci ještě více divili. Když se ve vsi rozhlásilo, že
v „Bůrni“ objeveno bylo černé kamení, které hoří, chodili i jiní občané a odnášeli černé
kamení domů, aby jím topili. Tak nalezeno bylo kamenné uhlí v Polské Ostravě. Stalo se
to roku 1776.
Frýdecký chrám Páně
(Z Frýdku).
Jednou kopali dělníci hlínu ku své potřebě. V jisté hloubce přišli na kamennou
sochu Panny Marie, kterou přinesše do farního chrámu Páně, na určitém místě ji postavili.
Když však nábožný lid druhého dne přišel do kostela, aby přítomen byl oběti mše svaté, tu
shledáno, že socha zmizela. Lid našel ji opět na místě původním, kde dělníci hlínu kopali.
J přinesli sochu do kaple zámecké, ale i odtud zmizela a následujícího dne nalezena byla
na tom samém místě, jako dříve. Tu nechal hrabě František z Opersdofu postaviti
kamenný sloup a na něj postavili onu sochu Panny Marie. Lid vůkolní chodil se k soše
modliti a za nedlouho putovali sem poutníci ze všech stran a skládali příspěvky na
vystavení chrámu Páně. Z věnovaných dárků postaven zde roku 1705 dřevěný kostelík.
Lidu vždy více a více putovalo na toto místo a tu pomýšleno na stavbu velikého stánku, jež
zasvěcen býti měl rodičce Boží. Základní kámen k této budově kladl se roku 1710. Kostel
dostaven byl r. 1759, kdy jej biskup Filip Šáfgoče vysvětil. Pod kostelem je hrobka hrabat
Pražmů a kol kostela jsou pěkné kapličky s drahými obrazy, křížovou cestu
představujícími, které různými dobrodinci zakoupeny a zde postaveny byly.
Bratrská studně v Těšíně
(Z Těšína).
Tři bratři z knížecího rodu Piastův, Bolek, Lešek a Těšimír, vyšli si jedenkráte do
hlubokých lesův, tam kde nyní město Těšín stojí, na lov. Honili po celý den. Unaveni
jsouce chtěli se občerstviti. I přišli do krásného údolí nedaleko řeky Olešnice a odpočívali.
35
Z nenadání spatřil jeden z nich malou studánku, vodu v ní čistou, pramenitou a čerstvou.
I uhasili velikou žízeň, která počala jich trápiti. Překvapeni přírodní krásou tohoto údolí
umluvili se bratři, že na malém návrší postaví sobě zámek. Což když se stalo, položen
takto základ k vystavění města Těšína. Studně, z níž bratři tenkráte svou žízeň uhasili,
zachovala se až podnes a sluje „studní bratrskou“. Nachází se ve městě Těšíně. Železný
památník, jež stojí u studánky této, vypravuje nám onen děj. Jedni praví, že město Těšín
založeno bylo roku 810., kdežto jiní uvádějí založení města v dobu jinou.
Pověsť o Lysé Hoře
(Z Frýdecka).
Před dávnými a dávnými časy vtrhl do vlasti naší divoký nepřítel, který celé kraje
vyplenil a lid vyhubil. Staří předkové naši utíkali před nepřítelem tímto na západ ku svým
bratřím, tak že celé okolí kolem Lysé Hory zůstalo prázdno a opuštěno. Ukrutný nepřítel
přišed v tato místa, pobral co potřebovati mohl, staveni vypálil a osady rozkotal a zničil.
Když jednou v noci nepřátelské vojsko ve svých stánech odpočívalo, povstal z nenadání
z té strany od Lysé Hory tajemný šum, hluk a ryk. Vojsko nepřátelské nemyslíc jinak,
nežli že vojsko veliké přichází, rozprchlo se na vše strany. I nastal takový zmatek, že
vojínové mezi sebou jako mouchy se ubíjeli a ničili. Tak zbaveno bylo okolí Lysé Hory
krutého nepřítele. Lid dosud si vypravuje, že řízením Božím onen šum a ryk povstal
a nepřátelské vojsko zahnal.
Kamenný kříž
(Z Těšínska).
Malý kousek od staroslavného Těšína jest osada Kalubice zvaná. Tam nachází se na
jednom poli nízký kamenný kříž z doby Cyrillo-Methodějské, o němž koluje tato pověsť:
Jedenkráte prosili Těšínští svého pána, aby jim daroval jakýsi pozemek. Pán na
Těšíně jim pravil: Jest-li že se někdo mezi vámi vyskytne, kdo by starý, kamenný, zde
stojící kříž nesl dále, dám vám pozemek a sice takový kus, jak daleko tento kříž někdo
z vás zanese. Těšínští vyzvali k tomu nejsilnějšího měštěnína. Ten vykopal kamenný,
neohrabaně otesaný kříž, vzal jej na rameno a nesl hodný kus, kde byl pak kříž ten
postaven. Těšínským dostalo se takto kus pozemku. Ovšem byl kříž tento starší oné doby,
kdy na jiné místo byl přenešen a opět postaven.
O studánce „Cyrillce“
(Z Opavska).
V západním Slezsku je severně od Bílovce ves Slatina. Ve vsi této je studánka
„Cyrillka“, o které si lid Slezský vypravuje: Když svatý Cyrill se svým bratrem
Methodějem a se svými učedlníky cestoval, aby víru Kristovu pohanům hlásal a jich na
36
víru křesťanskou obracel, přišel i do vsi Slatiny. Tam shromáždilo se mnoho pohanů, kteří
pokřtěnu býti a do svazku církve křesťanské přijatu býti žádali. Svatý Cyrill s radostí
vyhověl žádosti jejich a přišed ku studánce, pokřtil pohany a hlásal slovo Boží. Od těch
dob sluje tato studánka „Cyrillkou“.
Bílovec
(Z Opavska).
Kráčíme-li z Klimkovic na jihozápad, přijdeme as za dvě hodiny do města Bílovce,
které rozprostírá se v krajině pěkné. Osada tato přináležela pánům z Kravař a teprve okolo
roku 1310 povýšil pan Vok osadu touto na město a nazval ji „Vokštatem“. Bratři Němci
nazývají Bílovec čili Vokštat po původním pojmenování „Wagstadt“. Bílovec drželi též
knížata Opavská, páni Vladěnští z Fulštejna, pak Pražmové z Bílkova a konečně velmi
rozvětvený rod Sedlničtí z Choltic, kteří drželi též Polskou Ostravu.
Založení vsi Orlové
(Z Orlové).
Ani by se nezdálo, že ves Orlová, ležící ve východním Slezsku na okresní silnici
z Frýštátu do Ostravy vedoucí, jest přes 700 roků stará. A přec jest tomu tak. Kdybychom
ani pověsti o založení Orlové věřiti nechtěli, máme přec důkazy v rukou, dle kterých
můžeme určité stáří osady této udati. Jak nám zachované staré listiny dokazují, byl již na
začátku 13. století zde klášter benediktinský a roku 1227. vzdal papež Řehoř IX.
benediktinům v Tynici u Krakova desátky z Orlové, Ostravy, Záblatí, Vrbice atd. I pověsť
o založení Orlové, která se dosud mezi lidem udržela, sáhá do druhé polovice 12. století.
Pověsť ta zní následovně: Když jedenkráte kníže Měčislav (panoval od r. 1164 až do 1211)
v těch místech, kde nynější osada Orlová se rozprostírá, se svou manželkou a svou
družinou honil divokou zvěř, spatřili z nenadání všichni neobyčejného orla na stromě
sedícího. Orel držel v zobáku hostii, která mu najednou na zem upadla. Ulekli se všichni
a zvláště kněžna Ludmila. Na památku tohoto výjevu dal kníže Měčislav na tom místě
vystavěti kostel, nazvaný po onom orlu Orlová, a jméno toto přešlo i na osadu, která brzy
u kostela vznikla. A tak prý povstala ves Orlová.
Černá kněžna
(Z Těšína).
Jako lid moravský, tak má i lid slezský mnoho pověstí, které se až dosud zachovaly.
O „černé kněžně“ koluje na Těšínsku více pověstí. Černou kněžnou nazýval lid na
Těšínsku kněžnu Kateřinu Zdenku, matku Adama Vácslava, knížete Těšínského. „Černá
kněžna“ byla dobrotivá a lidumilná. Zajížděla často na lovecký svůj zámek do Marklovic
nedaleko Těšína. Tam žil pracovitý a poctivý avšak chudý rolník. Jednou z rána našel
37
osení své pošlapáno a zničeno. Aby vypátral škůdce, ukryl se v noci v houští. Divoký silný
kanec žene se právě do jeho obilí, rolník vystřelí a škůdce majetku ubohého rolníka leží
v krvi. Knížecí lovci v lese slyšeli výstřel, šli po ráně a jali rolníka, jejž svázavše předvedli
černé kněžně, aby vyřkla nad pytlákem ortel smrti. Zákon tehdy přísně stíhal pytláky.
Rozeštvaní psi roztrhali toho, kdo opovážil se pytlačit. Žena rolníkova, uslyševši co se
stalo, spěchala ku kněžně a vrhla se před ní na kolena, prosíc za milosť pro svého muže.
Moudrá kněžna tázala se napřed po ceně kance a pak dala spočítati škodu, jakou kanec
ročně působí. Odpověděno kněžně, že kanec stojí 3 tolary a škody že působí ročně na tisíc
zlatých. Tu kněžna kázala, by pokladník její vyplatil rolníkovi náhradu škody takové za
deset let, totiž deset tisíc zlatých, rolníka pak, prominuvši mu trest smrti, odsoudila, aby
zaplatil knížecí pokladně tři tolary za kance, jejž byl zastřelil.
Ovčák na Lysé Hoře
(Z Frýdecka).
Lid obyvající krajinu Lysé Hory vypravuje si tuto pověsť:
Od dávna nachází se v dutém kopci Lysé Hoře nesmírné množství vody, která
v jisté době působí tajemný šum a hluk. Jedenkráte se ovčák jeden chtěl přesvědčiti, zda-li
se skutečně voda v hoře nachází. I navštěvoval po delší dobu kováře v blízké osadě
bydlícího, aby se poněkud řemeslu tomu přiučil a nástrojů potřebných sobě zjednal.
Netrvalo dlouho a ovčák shotovil si dlouhý nebozez, jimž horu navrtati mínil. Jednoho
dne odebral se na Lysou Horu a na příhodném místě počal vrtati. Dlouho nevrtal.
Pojednou vytryskla voda velkým proudem, porazila ovčáka a hnala se s velikou prudkostí
dolů. Všetečný ovčák ve vodě zahynul. Voda tekla neustále a brzy byly bujné louky,
úrodná pole, lesy a sady, ano i vůkolní osady zatopeny. Dlouho se nikdo odvážiti nechtěl
otvor zadělati, až konečně přece dva bratři k činu tomu se odhodlali. U velikém
nebezpečenství vydali se na horu a otvor jakýmsi mechem ucpali. Od těch dob voda
z hory nevystoupla, ačkoliv ji lidé vícekráte uvnitř hory šuměti a hučeti slyšeli.
Založení Kostelce
(Z Těšínska).
Zrovna u silnice, z Těšína do Ostravy vedoucí, jest malá ves Kostelec. O založení
této obce vypravuje si lid pověsť, kterou dr. Sláma ve svém „Putování po Slezsku“ na
straně 158. podává. Pověsť zní takto: Moudrá kněžna Kateřina Zdenka rozkázala si
zvláštní pohřeb. Mrtvolu její táhli na prostém voze ze zámku knížecího čtyři býci a na
místě, kde podle chuti své sami stanuli, vykopán hrob a kněžna do něho ku věčnému
vložena odpočinku. Brzy na to vypínal se nad hrobem jejím kostelík a obec, která tu
vznikla, nazvána Kostelec.
38
Zlatohlavec
(Od Těšína).
Na pahorku několika bory porostlém, bydlel král hadův „zlatohlavec“. Nosíval na
hlavě korunku z ryzého zlata, kterou, když se v blízkém potoku za poledne koupával,
vždy na jistém místě na břehu uložil. To spozoroval ovčák, své ovce na onom pahorku
pasoucí. I umínil si, korunku stůj co stůj králi odciziti. Ovčák slýchával často od lidí
kolemjdoucích, že zlatohlavec korunku svou před koupáním rád na bílé roucho ukládá.
Jednoho dne šel ovčák na určité místo, kde zlatohlavec korunku obyčejně ukládal.
Rozprostřel bílý šátek a uschovav se ve křoví, očekával příchod hadův. Dlouho nečekal.
Zlatohlavec, připlaziv se ku šátku bílému, odložil korunku na šátek a pospíchal ku potoku.
Ovčák, opustiv úkryt svůj ve křoví, kradl se v tichosti pro šátek, na němž drahý klenot
uložen byl. Popadna šátek s korunkou, uháněl pryč. Zlatohlavec, vykoupav se, plazil se
opět na známé místo pro korunku. Nevida však královského odznaku svého, zahvizdnul
tak silně, až se to po celém lese i po celém okolí rozléhalo. Na dané takto znamení
shromáždilo se nesčíselné množství hadův, ještěrek a rozličných jiných plazův, by krále
svého ochránili a odcizený jemu majetek opět vydobyli. Sotva obdrželi rozkaz od pána
svého, již pospíchali za ovčákem a dohonili ho právě, když z lesa vycházel. Vida ovčák
nebezpečí mu hrozící, zahodil šátek i s korunkou a pádil do vsi. Poddanstvo zlatohlavcovo
vzalo korunku a postavilo mu ji opět na královskou hlavu jeho.
Pověsť o Landeku
(Z Bohumínska).
Za starodávna, když již hrad Landek dávno v rumech ležel, pastýři pásli tam na
kopci stáda.
Nejmladšímu pastýři, který byl velmi pobožný, hodný a pracovitý a který z malé
mzdy živil svou starou matku, ztratila se ovce. Ubohý mladý pastýř hledal ztracenou
ovečku půl dne, bědoval a naříkal, ale nadarmo. Po ovečce ani památky.
Najednou slyší z houští utlumené bečení. Radostně rozběhl se k místu, prohledl
veškeré křoviny, ale ovečky nenašel.
Znovu se ozvalo bečení a nyní již ovčák věděl, kde ovečka je. Ve křovině byl totiž
otvor do země, který vedl do rozsáhlých sklepení pod zámkem. Do těchto sklepení utíkal
prý se lid v čas zlých válek. Ale již dlouho tam žádná lidská noha nevkročila, neboť
vyprávěly se o těchto podzemních sklepích věci podivné.
Do tohoto otvoru zapadla zajisté ovečka. Pastýřovi se tam sice nechtělo, ale milou
ovečku nemohl tam nechati, aby hladem nezahynula.
Slezl do sklepení. Málem by byl však oslepl září! Ve dvou řadách stály tu kádě
a v nich peněz zlatých a stříbrných a diamantů, jež svítily. Ovčák byl jako na novém světě.
Tu slyší z kouta slabý hlas:
39
„Naber si do klobouku peněz, co se ti líbí, avšak brzo, neboť peníze se propadnou
a otvor se zasype“!
Tak mluvila ovečka. Ovčák rychle nabral do svého klobouku peněz co jen mohl,
ovečku vzal na bedra a šťastně dostal se na boží světlo.
Jakmile jeho druhové viděli klobouk peněz, tázali se, kde našel tolik peněz. On jim
vypravoval, co viděl, a oni už spěchali k otvoru. Sotva do sklepení vlezli, propadl se poklad
hluboko do země, otvor se zasypal a pohřbil pastýře.
Tataři a Slezané
Když roku 1241 přibližovali se ukrutní Tataři naší milé vlasti, tu vyšel jim se svým
vojskem vstříc Jindřich II., syn svaté Hedviky a Slezský kníže Měčislav. Vojska jejich, ze
samých Slezanův sestávající, byla bojechtivá, i doufali, že řízením Božím porazí Tatary na
hlavu a takto neštěstí od vlasti odvrátí. Dne 9. dubna 1241 stala se veliká bitva na Dobrém
Poli u Lehnice. Nábožný kníže Jindřich II. nemoha se dočkati vojska českého, podstoupil
se svým vojskem krutý boj s vrahy křesťanstva. Bojoval velmi hrdinsky. Vítězství klonilo
se na stranu Slezanů. Vidouce Tataři, že Slezané v boji neustupují, ale jako lvové na
nepřátely se vrhají, použili lsti. Někteří z nich počali strašně řváti: „Prchněte! prchněte!“
Slezané domnívajíce se, že někteří vojevůdcové poroučejí nazpět utíkati, jmenovitě
vojíni Měčislavovi, dali se vskutku na útěk. Ale Jindřich II. nedal se klamati a podnikl sám
tuhý boj s Tatary. Tu objeví se z nenadání v táboře nepřátelském veliký prapor
s vyobrazenou hlavou ďábla, jemuž z tlamy šlehají dlouhé plameny. Křesťanské vojsko
Slezské pojal veliký strach i počalo zoufale volati: „S ďáblem nelze nám bojovati!“
Vojsko Slezské počalo ochabovati, až konečně dalo se na útěk. Pouze Jindřich
a čtyři udatní rytíři bojovali až do poslední chvíle. Byli však krutými vrahy přemoženi
a hanebně zavražděni. Ještě téhož roku přišli Tataři k nám a mnohá města i vesnice zničili
a zpustošili a obyvatele povraždili.
Sůlec
(Z Frýštátska).
Malý kousek od vsi Karvína ve Frýštátsku jest malá osada, kterou lid Slezský nazval
„Sůlec“ čili „Solec“. O založení této osady zachovala se nám tato pověsť:
Když ve 13. století benediktini Orlovští dolovali nedaleko Orlové na sůl, bylo jim
sděleno, že je i v místech, kde nynější osada „Sůlec“ se rozprostírá, několik studánek, které
mají vodu slanou. Benediktini i zde započali dolovati a vskutku přišli i zde na ložiska
solná. Bohužel zaniklo ve 14. století dolování, jelikož se nevyplácelo. Lid dobýváním soli
se zabývající, vystavil si zde několik příbytků a během času založena byla malá osada
„Sůlca“, nyní „Solec“, pojmenovaná od soli, která se zde kopala. — Kníže Václav chtěl
40
později opět sůl zde kopati a proto obrátil se na knížete Lehnického. Ten však ztrativ již
dříve kopáním soli mnoho peněz, nechtěl více zde dolovati.
Císař Leopold nechal zde ještě r. 1678 na sůl kopati. Poněvač se však malého
úspěchu docílilo, zanikly tyto solné hory docela.
Průsmyk Jablunkovský
Město Jablunkov leží ve východním Slezsku jihovýchodně od starožitného Těšína
na řece Olse. Z Jablunkova vede do Uher silnice. Kráčíme-li po této silnici, přijdeme as za
dvě hodiny mezi hory a úžina, jež vede ze Slezska do Uher, sluje průsmyk Jablunkovský.
Vstoupíme-li na pahorek, s něhož stéká potůček Olešnice, spatříme po tomto
pahorku táhnouti se zdi pevnosti, travou a křovím porostlé. Jsou to zříceniny ohrad
Jablunkovských čili „šance“, které stojí u samých hranic Uherských. Tu bývala jediná cesta
z Uher do Slezska a proto mívala tato pevnosť velikou důležitosť pro nás. Pevnosť založena
byla roku 1578 v čas velikých nepokojů, neboť obáváno bylo spojení se protestantů
Uherských a Sedmihradských s protestanty Slezskými. I v jiných dobách byly „šance“
ochranou naší zemi, jmenovitě za válek tureckých, kde se zde každý přístup ukrutných
Turků lehce zamezil. Nyní staly se „šance“ tyto docela zbytečnými, jako jiné pevnosti.
O řece Ostravici
(Z Pržna).
Před dávnými časy pásl ovčák stádo své na „Lysé Hoře“. Neměl ve zvyku, jak to jiní
pasáci dělávají, u stáda ležeti, nýbrž chodil vždy lesem. Když opět jedenkráte lesem se
procházel, přišel do houští a nemohl dále. Pohlédna do hustého křoví, spatřil v dálce
několika kroků čtverhranný kámen i zdálo se mu, jakoby kamenem tím něco bylo
zazděno.
„Tam je jistě poklad nějaký“! radostně zvolal pasák houštím ku kamenu se
prodíraje.
Odvalil kámen, avšak ó hrůza! Z otvoru vystříkne veliký proud vody, porazí
zvědavého ovčáka a málem byl by zvědavosť svou životem zaplatil.
Voda vytékala neustále a za několik dni bylo krásné údolí mezi Ondřejníkem,
Kněhyní, Smrkem a Lysou Horou zaplaveno.
Konečně počala voda odtékati směrem na sever a teče až do dnešního dne. Jest prý
to řeka Ostravice, která od těch dob na Lysé Hoře svůj vznik vzala. Řeka Ostravice vtéká
nedaleko Hrušova do řeky Odry.
41
Boží muka u Pastviska
(Z Těšínska).
V některých krajinách nachází se dosud mnoho památníků, které lid náš zove
„Boží mukou“. Ve mnohých krajinách nejsou tyto památky ani k spatření, kdežto opět
v některých krajinách jest jich tolik, že ve mnohé obci nalezneš tři i více „Božích muk“.
Tyto památníky nalezneš obyčejně na vyvýšených místech blíže osady, ano i v osadě samé
u cest, na návrších a. j. Jisté jest, že tyto „Boží muky“ postaveny byly na památku nějakého
děje. U nás ve Slezsku je méně těchto památníků, kdežto v sousední Moravě, v Čechách,
ve Štýrsku a j. jest jich mnoho a na některých najdeš i staré nápisy.
Zrovna u Těšína jest malá vesnička „Pastvisko“. Zde na návrší stojí „Boží muka“.
Lid vůkolní si o ní vypravuje :
Roku 1647 obsadili Švédové město Těšín. Velitel jejich nazýval se Sobigart. Dne
21. dubna přiblížilo se vojsko císařské pod velením Matyaše Devagiho až ku zámku
Těšínskému, který byl tenkráte opevněn. Císařští rozmetali zdi pevnostní. Švédové vyřítili
se na ně a na návrší u vsi Pastviska přišlo to k tuhému boji, ve kterém byli Švédové úplně
poraženi a z východního Slezska docela vypuzeni. Na památku této události postavena
byla tam „Boží muka“, která až dosud jest tam k spatření.
Holotovice
(Z Petřvaldu).
Malý kousek od vsi Petřvaldu čili Pitvaldu stával za starodávna dřevěný dvůr. Není
známo, komu dvůr tento náležel.
Tam přebýval dráb Holota. Byl velice zlý, sužoval lid jak jen mohl, proklínal ve své
zlosti celý svět a dělníci se před ním strachem třásli. Proto ho každý nenáviděl.
Jedenkráte vyjel si na koni, aby práci dělníků prohlédnul. Když dělníky na „Nívě“
pracující hodně byl vypeskoval a některé z nich svým tatarem zmrskal, ubíral se na jiné
pole. Chtěje co nejdříve na pole doraziti, jel přes louku velmi bařinatou. Již mnoho lidí
tam zahynulo. Toho si však Holota nevšímal.
Když dorazil as do prostřed louky, počal volati o pomoc. V tu chvíli ale — jako by
ho země byla pohltila — zmizel Holota i s koněm. Nikdo se odvážiti nechtěl do veliké
bařiny, by zlému drábovi na pomoc přispěl, a tak se stalo, že Holota zahynul. Mrtvolu jeho
však nenašel nikdo.
Tak potrestal Bůh zlého drába Holotu.
Bařinaté louky, kde Holota zahynul, i vůkolní polnosti slují od onoho dne
„Holotovice“.
42
Sbírka básní vlasteneckých pro mládež školní
Slezská hymna
Kdo zná tu zem, kdo zná ten ráj,
ten malý ale milý kraj,
kde šumí lesů vážný sbor
ve dvojí řadě modrých hor,
kde bystré vody různých cest
se vinou podle četných měst? —
To Slezsko mé, to vlasť je má,
můj rodný kraj, má otčina!
Kdo viděl Praděd velebný,
kdo Těšínský kroj malebný,
té Lysé Hory hladký štít,
když západu jej zlatí svit,
ty háje a ty lučiny,
ty hrady a ty dědiny? —
Ó Slezsko mé, ó perlo má,
po drahých otcích zděděná!
Zde tichý národ přebývá,
jenž rád se prací zabývá,
jenž prosté mravy zachoval
a zdárné syny odchoval,
jenž otčinu svou miluje
a jazyk svůj vždy zbožňuje:
i hrdě řku to před světem,
že také rodný Slezan jsem!
Fr. Polášek.
Modlitba za císaře
Bože vylej požehnání
Na císaře našeho,
dej mu šťastné panování
A přej věku dlouhého;
Ať koná co tobě milo,
Sám ho veď a posiluj;
43
Žehnej jeho velké dílo,
A milostí naděluj.
Pomocí Tvou ať přemáhá,
Co se právu protiví;
Ať se kázeň mravů zmáhá.
A Tvá sláva oživí!
Odvrať od nás válek strasti,
Odvrať živlů nehodu,
Žehnej rozkvět naší vlasti,
Žehnej práce národu.
Vlej mu v srdce, králů Pane!
Hojně z darů lásky své,
Světlo víry nechť mu plane.
By byl chloubou církve Tvé;
Dej ať vždy ji věrně chrání
Rukou svoji statečnou,
A jej po tom bojování
Věčnou ozdob korunou!
Co dáti vlasti?
Vlasti, vlasti má,
co ti dítko dá?
Dá ti své srdečko —
a to bude všecko!
Vlasti, vlasti má,
co ti žáček dá?
Pilně se chce učit,
víc nemůž' zaručit.
Vlasti, vlasti má,
co ti jinoch dá?
Činům on své rámě
zasvětí v tvém chrámě.
Vlasti, vlasti má,
co ti děva dá?
Najde v ctnosti spásu.
tobě na okrasu.
44
Vlasti, vlasti má.
co ti stařec dá?
Složí v tobě kosti
kročiv do věčnosti.
P. Alois Potěhník.
Naše říše
Velká je ta naše říše,
vzácný světa pás,
Alp tu nebetyčné výše,
divuplný Kras.
V horách trůní hlavy chladné,
dole žhavé jaro mladne:
kdož by tady rád
nedlel napořád!
Mocná je ta naše říše
ve svém rozvoji,
v boji silná i kdy tiše
kráčí v pokoji.
V klase život — v révě plamen —
píle milionů ramen
těží z hor i řek
i kde moře jek.
Slavná je ta naše říše
ode dávných dob,
hordy divé, krutě v pýše
svůj tu našly hrob!
Avarův i Tatar síla
reky zlomena tu byla;
mnohý Džingischán
Rakouskem byl sklán.
Mohútná je naše říše
v lásce ke ctnosti;
k domu Habsburskému dýše
stálou věrností.
Při něm každý národ stojí,
45
láska k Němu všecky pojí,
nic jí nezmaří:
Sláva Císaři!
Otcovský dům
Dům otcovský, ach to je ráj,
tím obdařil Bůh tebe,
a projdi světa širý kraj,
nenajdeš jiné nebe.
Zde's, milé dítě, počalo
se na matinku smáti;
zde's útlé ruce sepjalo,
učíc se Boha znáti.
Zde velká láska otcova
o tebe péči měla:
zde v samé hře a v radostech
tvá první léta spěla.
Dětinství tichý útulek
nepřestaň nikdy ctíti,
když budeš muset do světa
a do ciziny jíti.
P. Jehlička.
Rakouské vojsko
My jsme vojáci
mysli veselé,
vždy jako draci
na nepřítele.
My se máme všichni rádi,
jsme vždy věrní kamarádi;
ač rozličnou řeč mluvíme,
přece stejné heslo ctíme:
k obraně říše
vždycky pevně stáť,
nepříteli se
nikdy nepodať!
46
Huláni mužní,
rázní dragoni,
husaři pružní,
Vojsko na koni:
jako krupobití děsné,
na řady se hrne těsné,
a kde jeho meč se mihne,
nepřítele zhouba stihne,
udatnou pěstí,
duchem odvážným
k vítězství klestí
cestu řadu svým.
Pěchota v šiku
jako živý hrad —
lvích bojovníků
bojechtivý řad;
dobře míří — rychle pálí —
chytře nepřítele šálí —
v před i v bok se na něj tlačí,
přinutí jej k cestě račí;
hurá! jak statně
s mocným plápolem
jde neodvratně
za svým praporem.
My dělostřelci
kam zaměříme,
mezi vetřelci
strach působíme:
kácejí se, utíkají.
za náspy se ukrývají;
ve klidu jich nenecháme,
náspy, hrady rozmetáme.
Neodolají
žádnou obranou;
jen když se vzdají,
milosť dostanou.
47
Nuže teď zvuky
hudby hlaholné
rozlejte v pluky
city plapolné!
Bubnu vír a polnic znění
provázej nás v střelné hřmění;
vše ať mocně provolavá
císaři a vlasti: Sláva!
Nechť se rozléhá
hymna rakouská,
ta mocně zdvíhá
srdce rekovská!
Dle Mat. Havelky.
Láska k vlasti a k národu
Kdybych byl jak žebrák chudý,
chvěl se zimou, nahotou;
kdybych bloudil bez přístřeší
v bouři, noční temnotou.
Aneb jako kníže v kmentu,
v nádherném žil paláci: —
vždy se k tobě vděčný zrak můj
zlatá vlasti, obrací.
Matkou jsi ty mého štěstí,
jež bol mění v lahodu; —
z té pak nové kvete blaho;
sladká láska k národu.
H. V. Krch.
Kde domov náš?
1.
Kde domov můj?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled:
48
a to je ta krásná země,
říš Rakouská, domov můj.
2.
Kde domov náš?
Němec, Polan, Uher statný,
Chorvát, Vlach i Čech udatný,
kde kol trůnu druh a druh
tvoří nerozlomný kruh:
pode křídlem orla čilým
blahý tu všech domov jest.
Vojín o vlasti
Můj koníčku roztomilý,
nerozdílný příteli!
daleko jsme světem byli,
všelicos jsme viděli.
Sem tam vodila nás cesta
v dobrodružném záměru:
viděli jsme velká města,
cizích knížat nádheru.
Viděli jsme mocné říše,
bujné — plodné krajiny:
viděli jsme v hrdé pýše
vypínavosť ciziny.
Avšak projdi všecky části
všeho světa ven a ven,
proti kráse naší vlasti
shledáš přec jen noc a den!
M. Havelka.
49
Maria Terezia
Již opět jaro milojasné zkvétá,
a jako ve minulá jiná léta,
kdy vzkříšení se blíží slavný hod,
dle dávného a pobožného zvyku
se z Vídně zástup béře prosebníků.
Kdo v hloubi duše bolu cítí hrot,
ten ve chrám blízký matky Páně spěje,
kde mocná v srdce útěcha se leje.
I vzácná rodina tu koná pouť:
pán, jemuž nelze zapřít bohatýra,
a paní majestatnosť s oka zírá;
a kým to děvčátko by mělo slouť?
Jest krásné jako jitro v úsvitu,
jak poupě v listů něžných úkrytu; —
ze kvítku lučních splétá sobě vínek,
by svatý obraz jimi ozdobila;
ví, prostota že srdce nebi milá.
Jen hledá ještě hrstku upomínek,
by svaté Panně důkaz podala,
že v paměti ji vděčně chovala.
Leč pomněnek tu blízko není,
jde dále ve svém zbožném zanícení —
a stále hledá kvítka toužená.
Již mizí naděj', že se s nimi shledá,
tu chvějícími rty postava bledá,
jsouc věkem skleslá, bídou soužená,
pronáší modliteb a přání slova.
„Nechť aspoň dnes, kdo lásky jiskru chová,
si na bídného starce vzpomene,
a podporu dá nouzi zjařmené;
vždyť v jiný den i v jinou neděli
mu poskrovnu kdo dárek udělí“.
Děvčátko stane, řetěz skvostný, zlatý,
mu k růženci připíná — s hrdla sňatý —
a laskavě mu vlídné slovo dí:
„Tím přilepši si k svému pohodlí!“
Kmet ani věřit nechce zraku svému,
50
a vrací zlato dítku milostnému.
Leč již tu otec, již tu také máti:
„Terezia naše smí ti zlato dáti;
toť pomněnka, jíž v oběť podala,
že slovo Páně v srdci chovala.
Ty prodej zlato k svému pohodlí
a za ni se i za nás pomodli“. —
Kmet v slzách tone, nemá slova díků,
a panstvo chvatným krokem spěje dále,
by rychle vzdálilo se od poutníků
a marné vyhnulo se lidské chvále.
Kdo byla dárkyně ta zbožná, něžná,
tak ptáte se a chcete zvěděti?
Toť Terezia, mladá arcikněžna;
a otec její za ní v zápětí,
s pokornou duší putující v chrám?
Toť Karel Šestý s císařovnou sám.
V cizině
V cizí zemi osamělý
stojí strůmek po věk celý
bez ovoce, beze květu, —
na odivu všemu světu.
Rozhlíží se v bolném snění,
útěchy však nikde není:
proň tu nemá vůně kvítí,
jemu hvězdy matně svítí.
Smutně zní mu ptactva pění,
jaro v jeseň se mu mění; —
Nic v něm život nerozhřívá,
žádnou vlahou neokřívá.
Vše tu cizí, chladné tváře, —
chladná zde i slunka záře.
I poznává v rozechvění,
že v té zemi doma není.
51
Tak v cizině osamělý
bývá člověk po věk celý —
bez radosti v žití květu.
bez užitku vlasti, světu.
Fr. A. Zemann.
Řeč Mikuláše Zrinského k vojsku před pádem Sigetu
Turci prach nám všechen zapálili,
Stravu podkopem nám vyhodili,
Od černého prachu zčernali jsme,
Od živého ohně osmahli jsme;
Nechce nám přijíti žádná pomoc!
Ubrániť se Turkům nemůžeme:
Nuž hrdinsky dílo dokonejme!
Otevřeme bránu ode tvrze,
A na šavle dočekáme Turků.
Lépe nám je zahynouti slavně,
Nežli živi dostati se Turkům.
Ale prvé nežli zahyneme,
Pojďte, bratři, ať se obejmeme!
Má otčina
Vy tážete se, jak ta země slove
půvabů plná, jako zemský ráj,
kde zkvetli krásní jara mého dnové,
dětinství mého blahý, zlatý máj — —
to má je otčina!
Zde v chýžce tiché obklopené květem
máti mne vlasť svou znáti učila,
zde prsa má nadšena lásky vznětem
se k ňadrům matky vroucně tulila — —
to má je otčina!
Pohledni kolem na ty kraje zlaté,
na sady, louky, kvítím poseté —
skřivánek tam hle! písně pěje svaté,
když háj i luh se rajský rozkvete — —
to má je otčina!
Obilím zlatým role tam se vlní,
52
a rolník žehná zbožně v srdci svém —
blahým se citem duše jeho plní,
ve sadě stoje pyšně rozvitém — —
to má je otčina!
A kolem, jako strážných duchův sbory,
do výšky hory témě svoje pnou —
tam na hory! kde mocné šumí bory
s perutí toužím ducha nadšenou — —
to má je otčina!
Ze stříbra jako lesklé drahé sponky
řeky protékaj' krásná údolí —
z vesniček klidných večerní teď zvonky
klekání svaté zbožně hlaholí — —to má je otčina!
Viz hrady, města, sídla, posvěcená
slavnými předky v dobách minulých —
viz místa otcův krví pokropená
pro mateř vlasť zde slavně zhynulých. — —
To má je otčina!
Do této země chci být vložen svaté,
až skončím život — o dnu posledním,
zašeptu ještě z duše láskou jaté —
— sledně se v duchu na ni zahledím:
„buď šťastna — otčino!“
Ant. Kosina.
Císař František a jeho vnuk
Ve Schönbrunně u popraží
Kdys na stráži stal vojín,
Slunce ohněm zemi praží
S nebes jasných vysočin;
Proud pak žhavý ode zdí se sráží
A svým ohněm, svojí září
Ve vysmahlé tone tváři.
V tom vykročí do nádvoří
Ze paláce vážný kmet;
Na ctihodné tváři, hlavě
Zříti stopy péčí — let,
53
A po boku, na poskoku,
Pacholátko jako jarní květ:
Rajské vnady skvějí se mu v oku,
Nebem usmívá se jeho hled,
Na lících se jako ze poupátka
Rdějí růže, skvějí liliátka.
Strážník, uzřev kmeta, stanul,
I vzdávaje na ručesť
Zbraní jemu česť,
V srdci plesal, — duchem zplanul.
Zná ho — ctí ho — miluje ho,
Jak syn věrný otce svého.
Ale čím to, nenadále
Pacholíček, druhdy na poskoku,
Že pojednou jaksi vázne v kroku?
Upíraje zraky na vojína,
Že mu jíti, zapomíná.
„Hle, dědoušku!“ k starci praví.
„Počkej trochu. My jdem z hradu
Ven do sadu pro ochladu,
A ten chuďas — co ten zkusí!
Onť tu musí
Na ramenou s těžkou zbraní
Procházeť se bez ustání,
Neb na parném slunci stát'!
Kéž bych dnes měl peněz,
Abych mohl jemu něco dáť!
Víš, dědoušku, otec říká, říká máti,
Že nad chudým náleží se smilovati,
Dej mi tedy, ať mu mohu peníz dáti!“
Vnoučeti kmet peníz dal,
Pohladiv mu jasné čelo,
A sám v srdci zaplesal:
„Na, miláčku — a co dáš chudému,
Jako bys dal Pánu Bohu svému!“
54
A hle, jako anděl, pomoc nesa,
Pacholíček něžný plesá.
Z očí se mu radosť září,
Srdce blahým citem tluče,
A plesaje s jasnou tváří,
K vojínovi běží ruče:
„Tu máš, milý brachu! Co tu mám,
Že zde musíš státi — rád ti dám.“
Vojín trna, ovšem radosť cítí,
Slza v mužném se mu oku třpytí,
Avšak, vrtě hlavou, odpovídá:
„Zaplať Pán Bůh, drahé robě,
Čin a dobrou vůli tobě;
Ale daru tvého nesmím vzíti,
Řád a kázeň toho zapovídá.“
Co si počít? Veta po radosti!
Dítko útlé, plné útrpnosti,
Těžce kráčí nazpět od vousáče;
A když lítostnými slovy,
Co se stalo, praví dědouškovi,
Zrak se jemu kalí, srdce pláče.
„Ovšem“, děd vece k vnučeti,
„Málem vypadlo mi z paměti,
Co stráži zákonové káží.
Voják, pokud jest na stráží, nesmí vzíti,
Kdyby někdo jej chtěl něčím obdařiti;
Takte velí zákon — takýť obyčej.
Než jdi a svůj sám do kapsy dar mu dej!“
A hle, jako anděl, pomoc nesa,
Pacholíček něžný plesá,
Srdce opět blaze jemu tluče
I žene jej k vojínovi ruče.
A tak, jak dědoušek radil jemu,
Vousáčovi statečnému
Rád do kapsy sám by dar svůj dal;
Než nadarmo zas se namáhal.
55
Vojín jest veliký — okázalý —
A on — malý!
I když nijak nelze dosíc cíle,
Jme se prosiť — volať čile:
„Pojď honem, dědoušku, pojď,
Dar vojáku vousatému
Sám do kapsy vhoď!“
A tu ke vnučkovi spanilému
Vážným krokem kvapí kmet.
Z čela zmizly stopy let,
Ze ctihodných tváří
Nebe se mu září.
Již se chýlí
K miláčkovi milostnému,
Ze vší síly
Již ho pozdvihuje,
A on — dar vojínu vousatému
Do torby sám zastrkuje.
Milo na to patří nebe,
Slunce jasněji se skvěje.
Vojín sám necítí sebe,
On se třese, on se chvěje
Na všech údech, na všem těle.
Po tváři mu slzy kanou
A on ruku milovanou
Tiskne směle, líbá vřele,
I tu, která dar mu dala,
I tu, jenž dát pomáhala. —
A kdo útlé ono čilé
Pacholátko — a kdo kmet?
Znáš je, bratře, znáš!
Znáte je i jméno milé!
Pacholátko? — František to
Josef, císař náš!
A kmet?
Aj, František První — jeho děd.
V. Štulc.
56
Otčina
Kde v kráse nejskvělejší
vychází slunze z hor,
v jasnosti nejjemnější
měsíc šeřívá v bor?
Zda v cizině?
Ne, ne!
Jen v otčině.
Kde hustolistá růže
se krásněj' zardívá?
Kde ňadra šíř a úže
slavíček prochvívá?
Zda v cizině?
Ne, ne!
Jen v otčině.
Kde k rodičům se dítky
vinou vždy směleji?
Kde jako v máji kvítky
se v spěch rozvíjejí?
Zda v cizině?
Ne, ne!
Jen v otčině.
Kde dobré všecko roste
vlastenci šíř a víc?
Ve velebnosti prosté
vlasť má ladnější líc?
Zda v cizině?
Ne, ne!
Jen v otčině.
Kde života kolíbá
člunek se plesavě?
Kde anděl hrobu zlíbá
ústa jen laskavě?
Zda v cizině?
Ne, ne!
Jen v otčině.
J. Kr. Chmelenský
57
Návrat z ciziny do rodné vísky
Konečně tě opět vidím.
vísko rodná, milená;
tebe, v níž jsem strávil tichá
dětská léta blažená.
Jaký při pohledu na tě
svatý pojímá mne cit?
Ač zřím místa, domy známé,
můj hlad stále není syt.
Hřbitove, ty v tichu skrýváš
srdcí dvé, jejž ztratil jsem;
tobě spěj můj prvý pozdrav,
slzu pij' tvá svatá zem.
Aj tam dále škola milá,
veliký můj žádá vděk:
připravilať ona půdu
pro můj další žití běh.
Zde ta stezka, tu ten kámen,
vše to známo z dětských let,
tam na skalce, tu v zahrádce
běhával jsem, kytky plet,
zřím i tebe, chýško, opět,
poutnickou odkládám hůl;
pěji díky Pánu nebes,
že mi zřít dal rodný stůl.
Chýše drahá, v tobě žili
otec, milá máti má,
ježto Panovník nebeský
dávno v sídla pojal svá.
Na tomto sedával's místě,
otče můj, teď já zde dlím.
na tomto spávala's loži,
nyní já tu, matko, spím.
58
Zde jsem slýchal vaše vzdechy,
zde i mne uslyší Bůh.
Věren budu Pánu, vlasti,
váš jak vždycky přál si duch.
V tomto slzavém údolí
chci po cestě ctnosti žít;
za příkladem vaším stále
k nebi, vaší vlasti, zřít.
V. M. Kněžský.
Miluji vlasť, národ, krále
Zřím-li v světa širé kraje,
tam, kde žhavé slunce plaje,
i kde lednou půdu svírá
po měsíce půlnoc čirá;
buď kraj pustý nebo lidný,
národ slavný nebo bídný —
všude najdu mezi všemi,
každý že lne k rodné zemi.
A tu zemi zove vlastí,
a v tom jméně cítí slasti,
a ta slasť mu plní duši,
že se pro vlasť tuží, kruší.
V ní že vidí svoje nebe,
jí že v oběť klade sebe,
svoje síly, svoje snahy,
svoji krev i život blahý.
Tento po mnohé již doby
plodem umění ji zdobí,
města, chrámy, sochy staví;
druhý průmyslem ji slaví,
světa síly v bystrém skumu
svému podrobuje umu.
půdu chudou v ráje mění,
množe takto vlasti jmění.
59
Tamto opět smysl zdravý
šlechtí vlasť dobrými mravy;
mlaď se drží v svaté kázni
boží navykajíc bázni;
tuží se v ní síla k činu,
a co tu ve vlasti synů —
každý hotov dnes i stále
bránit vlasť i svého krále.
Však i já mám rodnou zemi
neposlední mezi všemi,
ušlechtilou, plnou síly
a v ní národ jarý, čilý,
vlasť přemilou, krásy ladné,
nad níž dobrý vládce vládne.
Těm buď, co mám, věnováno,
šlechtěno a pěstováno —
a tak zajisté i Bohu
posloužím jak mohu.
Vlasti!
Koho nebe vyhlédlo si
ve vlohách i statku,
přidej k tomu i své srdce
pro vlasť — drahou matku.
Komu štěstí zapomíná
všecko v ruce klásti,
věz, tvá každá krůpěj krve
že náleží vlasti.
Kdo tě živil krví vlastní
a sám slábnul spolu,
tomu daruj, ne-li více,
drobet svého stolu.
A kdo sotva to dát může,
osudem jat tuhým,
60
ten ať aspoň v dobrém činu
nepřekáží druhým!
V. Miloš.
Píseň putujícího po vlasti
Tam přes hory, doly, táhne
touha mne bezejmenná,
kamkoli oko dosáhne,
všudy, všudy vlasť to má.
V ranní rose táhnu dále
přes pahorky zelené;
stana na vysoké skále
zírám v doly omžené.
V rumech dlívám starodávných
častokrát v libém snění,
na hrobech reků přeslavných
pohřížen ve truchlení.
Pak myslím, kdy dojdu cíle,
jako tito pouti své?
a mladé svěřiv se síle
kráčím, kam mne osud zve.
J. Marek.
Vlasť a král náš hrdinný
Chop, mečíři! chop se díla,
Nabrus ostře šavlici!
Smrtonosná břitká síla
Ozbrojiž nám pravici!
Vstáti k vojně král nám káže,
Pojďme hájiť vlasť drahou!
Ostrou zbraní zbrojme páže,
Srdce chrabrou odvahou!
Ať se na nás odkudkoli
Vrahův roje přivalí,
My je přivítáme v poli,
Až se zrak jim zakalí.
61
Dvojzvukem je přivítáme:
„Vlasť a král náš hrdinný!“
Pak jim sečnou zacinkáme,
Zahyne vrah otčiny!
M. Havelka.
Dar vlasti
Vlasť tobě život dala,
jí obětuj ho zas;
vlasť tobě lásku dala,
ji vroucně miluj zas.
Vlasť tobě slávu dala,
jí slávu získej zas;
vlasť tobě jmění dala,
jí nes je v oběť zas.
J. Sv. Presl.
Vlastenec
Přejme darů přirozených
vlastních každé krajině,
zvelebujme udělených
darů naší dědině.
Vlastenec si všeho váží
co Bůh zemi jeho dal;
a jak moha sám se snaží,
by ji též ozdoboval.
Bohem každému ve vlasti
určena jest úloha:
z činů bude účet klásti
duše naše u Boha.
Každý roli svou vzdělávej
a z ní vyveď užitek:
dárci všeho — Bohu — vzdávej
za zdar díla česť i vděk.
62
Věrní císaři a králi
vlasti buďme štítové,
v povinnosti svaté stálí:
pak budem vlastencové.
Bohu, vlasti a králi
Nejdřív Bohu, potom králi
vzdávat česť,
tak to slušno, tak to chvály
hodno jest!
Vlasť a řeč svou milovati,
dary své jí věnovati,
slušno jest,
chvalno jest.
Návrat do vlasti
Z cizích krajů muž se vrací
do milené otčiny;
roztroušená mysl s větry
letí v drahé končiny.
Chvátá — rád by poceloval
luhy, sady otčinné,
pole slavných předků našich
drahou krví zbrocené.
Rád by on již poceloval
šlepěje předků statných;
slávu jejich by uslyšel
hlásat v lesích posvátných.
Rád by slyšel krásné písně,
mocně které lid pěje;
klidně které zní při práci,
hřímavě zvou do boje.
Rád by spatřil čilé tváře,
hostinně jenž k sobě zvou,
rád by v blahém kruhu zase
žil s rodinou milenou. — —
63
Ach! jak smutno v cizím kraji,
řeč kde cizá zaznívá,
svatým jeho obyčejům,
kde se lůza posmívá.
Nic tak krásného tam není
jak ve vlasti milené;
proto s větry v závod letí
mysl v kraje otčinné.
V dálce vidí modrat hory,
hory, které věnčí vlasť;
chodci z obličeje září
radosť, blaho — samá slasť!
Radosť z očí jemu září:
O vy hory mně drahé!
Brzy v kruhu vašem žíti
budu doby přeblahé.
Usilovným spěchem dospěl
své milené otčiny;
klesnul na zem, líbal půdu,
líbal vlasti končiny.
Vždyť tak nikde krásně není
jak ve vlasti milené,
proto cit jej rozechvívá —
došel chvíle kýžené.
Josef V. Krátký.
Radosti všech
Nenaříkej ve chudosti.
že Bůh na tě zapoměl,
že ti ve své nemilosti
všech radostí odepřel.
Však z vonného toho kvítí,
ježto zdobí lučinu,
nejen boháč radosť cítí.
ale také ty, synu!
64
Líbezně pějící ptáče
v loubí lesa temného
nezpívá jen pro boháče,
ale i pro chudého.
Slunce, oko Tvůrce tvého,
v modrojasném oblace,
usmívá se na nuzného,
jako na tvář bohatce.
A ty krásné hvězdy zlaté,
ježto nasil na nebe,
nesvítí jen pro bohaté,
ale také pro tebe.
Však i tobě, synu, dala
ruka Boží země čásť;
neboť tobě darovala
tvoji krásnou, slavnou vlasť.
Boleslav Jablonský.
Ty vlasti má
Ty vlasti má, jsi bujný strom
v té velké světů zahradě,
a pod tvým křídlem unaven
já odpočívam ve chladě.
Až mračna nebem potáhnou
a bouře ve strom zabuší —
kde najdu v světě místečka
pro srdce své a pro duši?
E. Miřinovský.
Naší mládeži
Rozvažuj si v každé době,
milovaná mládeži,
Bůh a vlasť že hledí k tobě,
budoucnost ti náleží.
65
Rozněť v srdci lásku pravou
k Bohu, k vlasti, k přírodě;
vědou ozdob mysl zdravou,
chceš-li prospět v národě.
Neustávej býti činnou,
pilnost plodí radosti;
zahaleči bídně hynou,
snáší jenom žalosti.
Uč se slavné děje znáti,
uč se znáti předky své;
uč se všecko v oběť dáti,
vlasť když milá k tomu zve.
Ludvík Unger.
Přání ku jmeninám korunních manželů
O Štěpánko! O Rudolfe! kéž radosť
ples a štěstí zdobí Vaši mladosť,
a co nejlepšího na světě
nechť pro Vás vykvete.
To naše přání. A co k svátku
Vám dáme za dar na památku? —
Málo mame, co však máme
s radostí Vám k svátku dáme:
Máme jedno srdce v těle
to Vám dáme za dar celé.
Dětské srdce — plodný sad,
Každý z nás ho pěstí rád.
Půdu jsme již připravili,
símě dobré zasadili,
símě dobré — lásku k vlasti,
lásku k císaři a k Vám.
Vám-li život plyne v slasti,
Pán Bůh také žehná nám.
Péčí Vaší dobré símě
v srdci našem bůjně vzklíčí,
k nebi vznese hrdé týmě,
pod ním blaho prapor vztýčí.
66
Potom strom ten lásky vroucí
z května bude květ jen sám,
z květu budou plody skvoucí
a ty plody patří Vám.
Otakar Sadovský.
Sláva tobě, vlasti milená
Krásný vzhled jest na ten Boží svět!
Ty modravé hory,
v hájích pěvců sbory,
rozkošné roviny,
města, dědiny.
Spanilá jsi, vlasti má,
mé srdce ti plápolá,
tobě sláva, vlasti milená.
Přes ty háje, přes ty hory,
přes údolí, přes ty bory,
písně naše ať hlaholí
po vlasti, po vlasti
a po našem okolí,
po vlasti, po vlasti
a po okolí.
Boleslav Jablonský.
Rakouská národní hymna
Zachovej nám, Hospodine,
Císaře a naši zem!
Dej, ať z víry moc Mu plyne,
Ať je moudrým vladařem!
Hajme vždy koruny Jeho
Proti nepřátelům všem;
Osud trůnu Habsburského
Rakouska jest osudem!
Čeho nabyl občan pilný,
Vojín zbraní zastávej;
Uměním i vědou silný
Duch se zmáhej, jasně skvěj!
67
Bože! slávy rač popříti,
Žehnej vlasti milené:
Slunce Tvé nechť v míru svítí
Na, Rakousko blažené.
Plňme věrně povinnosti,
Chraňme právo počestně,
A když třeba, s ochotností
V boj se dejme statečně!
V paměti povděčné mějme
Slávu vojska vítěznou,
Jmění, krev i život dejme
Za Císaře, za vlasť svou!
Stůjme k sobě každou chvíli,
Svornosť jenom moci dá;
Spojené kde vládnou síly,
Snadno vše se vykoná.
Když se ruka k ruce vine,
Pak se dílo podaří;
Říš Rakouská nepomine:
Sláva vlasti, Císaři!
Císaři po boku vládne
Rodem, duchem spřízněná,
V kráse, kteráž neuvadne,
Císařovna vznešená.
Bože, račiž rozkvět nový
Habsburskému domu dáť!
Františkovi Josefovi,
Alžbětě rač požehnať!
68
Karel Jaromír Bukovanský
VLASTENECKÉ ČTENÍ PRO MLÁDEŽ
Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace
Ostrava, 2012
Vydáno jako elektronická verze 1.0 knižního vydání z roku 1886.
ISBN 978-80-7054-160-9 (pdf)
69

Podobné dokumenty

Hraběcí rodina Wilczků na Ostravsku od roku 1714

Hraběcí rodina Wilczků na Ostravsku od roku 1714 rodů nefigurovali v minulosti jako rody samostatné, nýbrž byli součástí jednoho velikého a silného rozrodu. Ten ve své době čítal několik rodin stejné krve. Při pozornějším průzkumu můžeme konstato...

Více

Internet

Internet Křestní mužské jméno Erlan se vyskytuje relativně hojně v několika jazykových oblastech. V anglicky mluvících zemích se jedná zřejmě o skotskou podobu jména Ireland (http://en.wiktionary.org/wiki/E...

Více