Pomniki dawnego prawa karnego

DANIEL WOJTUCKI
STANISŁAW ZOBNIÓW
POMNIKI DAWNEGO PRAWA KARNEGO
NA POGRANICZU POLSKO-CZESKIM
DENKMÄLER DES EHEMALIGEN
STRAFRECHTS IM POLNISCHTSCHECHISCHEN GRENZGEBIET
PAMÁTKY HRDELNÍHO SOUDNICTVÍ
NA POLSKO-ČESKÉM POMEZÍ
Wrocław 2007
Tekst:
Daniel Wojtucki ([email protected])
Stanisław Zobniów ([email protected])
Zdjęcia:
jeśli nie zaznaczono inaczej, wykonali autorzy
Tłumaczenie na język czeski i niemiecki:
Jana Wojtucka
Korekta tekstu w języku niemieckim:
Gernot Werner
Projekt okładki, karty tytułowej i układu graficznego:
Agencja Reklamowo-Wydawnicza A.Grzegorczyk
Redakcja techniczna:
Grażyna Dziubińska
Wszelkie prawa zastrzeżone. Każda reprodukcja lub adaptacja całości
lub części niniejszej publikacji niezależnie od zastosowanej techniki
(drukarskiej, fotograficznej, komputerowej itd.)
wymaga pisemnej zgody Gminy Kamienna Góra
Publikacja wydana przez Agencję Reklamowo-Wydawniczą A. Grzegorczyk
na zlecenie Gminy Kamienna Góra
Urząd Gminy Kamienna Góra
Aleja Wojska Polskiego 10, 58-400 Kamienna Góra
tel. (075) 744-40-31 do 33, fax. (075) 744-28-57
e-mail: [email protected]
www.gmina.kamiennagora.kei.pl
Wydanie I
ISBN 83-89961-23-7
Projekt został dofinansowany przez Unię Europejską
ze środków Europejskiego Funduszu Rozwoju Regionalnego
w ramach Programu Inicjatywy Wspólnotowej INTERREG IIIA Czechy–Polska
w Euroregionie Nysa, budżet państwa oraz Gminę Kamienna Góra.
SPIS TREŚCI
Wstęp . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
5
Kamienne krzyże . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
Stoły sądowe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
13
Pręgierze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
15
Szubienice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
17
Tekst – wersja językowa niemiecka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
25
Tekst – wersja językowa czeska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
43
Katalog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
59
Tabela obiektów po stronie Czech – wersja językowa polska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
97
Tabela obiektów po stronie Czech – wersja językowa niemiecka . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
98
Tabela obiektów po stronie Czech – wersja językowa czeska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
99
Aneks do katalogu (ilustracje obiektów po stronie Czech) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
100
Ważniejsza literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
104
3
4
WSTĘP
Na Ziemi Jeleniogórskiej, podobnie jak i Kamiennogórskiej zachowało się wiele
pomników dawnej jurysdykcji, najwięcej jednak przetrwało kamiennych krzyży. Mniej
liczną grupę stanowią szubienice i pręgierze, związane z egzekwowaniem dawnego prawa karnego. Historia tych wszystkich pomników wiąże się nierozerwalnie ze śmiercią,
krzywdą ludzką i cierpieniem, począwszy od średniowiecza, po czasy nowożytne.
Publikacja ta, jest próbą krótkiego przybliżenia ich dziejów i przeznaczenia. Jej
celem nie jest wyczerpanie problemu badawczego, ze względu na szczupłość miejsca,
jak i prowadzone dalsze badania. Autorzy za główny cel postawili sobie zaakcentowanie wybranych, najważniejszych aspektów związanych z tymi zabytkami.
Chronologicznie publikacja obejmuje okres od późnego średniowiecza, po czasy
nowożytne i współczesne. Ze względu na szczupłość miejsca skupiono się na obszarze dwóch powiatów – jeleniogórskiego i kamiennogórskiego, gdzie jak się wydaje
obiekty te występują najliczniej, na całym obszarze pogranicza polsko-czeskiego. Jako
ciekawostkę przedstawiono tabelaryczny wykaz obiektów zlokalizowanych po drugiej
stronie granicy państwowej, ograniczony do dwóch powiatów (okresów) Semily i Trutnov. Na tych terenach, podobnie jak po stronie polskiej kamienne krzyże występują
bardzo licznie. W katalogu zachowanych zabytków po stronie polskiej, jak i w aneksie
czeskim nie uwzględniono płyt z przedstawieniem krzyża, których przeznaczenie nie
jest do końca jednoznacznie określone. Część autorów wiąże ich pochodzenie z dawnym prawem zwyczajowym, podobnie jak kamienne krzyże. Natomiast inni badacze,
pomniki te utożsamiają z prawem granicznym. W katalogu, jak i w tekście publikacji
nie uwzględniono kamieni granicznych, zaliczanych do pomników dawnego prawa, ze
względu, iż zabytki te wymagają dalszych wnikliwych badań, poprzedzonych szczegółową inwentaryzacją. W publikacji zajęto się głównie istniejącymi zabytkami dawnej jurysdykcji karnej, a kamienie graniczne do tej grupy nie należą. Z powodu braku
zachowanych umów kompozycyjnych (pojednawczych) zawartych przed ławnikami
z Jeleniej lub Kamiennej Góry posłużono się przykładami z ośrodków z terenów przyległych, głównie Jawora, Lwówka Śl. i Złotoryi.
Autorzy wyrażają nadzieję, że publikacja ta będzie przyczynkiem do dalszych
badań nad tymi interesującymi zabytkami, jak i przyczyni się do odkrycia nowych,
dotychczas nieznanych lub tych, które do dziś uważane są za zaginione. Dlatego katalog nie ma charakteru ostatecznego. Szczególnie, że prowadzone badania archiwalne
zmieniają różne utarte stereotypy, co uwidocznione jest szczególnie w przypadku kamiennych krzyży.
AUTORZY
5
6
KAMIENNE KRZYŻE
Średniowieczne kodyfikacje prawne zaliczały nieumyślne zabójstwo do kategorii przestępstw mogących podlegać rozstrzygnięciu według systemu kompozycyjnego. Zapisano bowiem, że kto zabije umyślnie, wedle prawa ma być karany. Kto zabije
przygodnie, że jawne to będzie, gardła tracić nie powinien, tylko zapłacić. Możliwość
takiego postępowania wynikała z przyjęcia w tej części Europy zapisów prawa sasko-magdeburskiego. Winnym zabójstwa umożliwiały one zawarcie ugody z rodziną ofiary, jeśli ta wyraziła taką wolę. Wówczas sprawca pozbawienia życia drugiego człowieka, zobligowany był do stosownego zadośćuczynienia, którego rodzaj i wymiar ustalał
sąd, przed którym spotkał się zabójca z bliskimi zamordowanego. Podstawą prawną
umożliwiającą pojednanie zwaśnionych stron była przysięga oskarżonego, zobowiązanego do nakreślenia przebiegu wypadków i złożenia zapewnienia o „nieumyślności”
dokonanego zabójstwa. Można tutaj posłużyć się przykładem z Wrocławia z 1473 roku,
gdzie morderca przedstawił okoliczności zajścia i zapewnił, że zabójstwo dokonane
cepem nie było „z woli z postanowieniem okrutnym”. W gestii ławników leżała również
właściwa interpretacja tragicznych wydarzeń, poparta zeznaniami świadków. Rozpatrywanie czynu zabójstwa w myśl systemu kompozycyjnego, w większości przypadków
miało miejsce na terenach, gdzie obowiązywało prawo niemieckie, bądź występowała
jego silna penetracja, wzmocniona napływem niemieckich osadników.
Warto przybliżyć sposób zawierana umowy kompozycyjnej, do czego jako doskonały przykład może posłużyć ugoda z 1494 roku, spisana przed złotoryjskimi rajcami.
„W piątek przed dniem Andrzeja Apostoła przed radą miejską Złotoryi zjawił się Paweł
Cleinhanns wraz z przyjaciółmi [tak określano wówczas krewnych]. Przybyli zeznali,
że w dniu św. Katarzyny tegoż roku zamordowany został syn Pawła, Krzysztof. Wskazali
również zabójców, którymi byli niejaki Wincenty, Mateusz Plotzner, Jakub sługa sołtysa i Paweł Hensel. Winni złożyli przysięgę, że zabójstwa dokonali nieumyślnie, przez
przypadek. Rajcy ustalili w przyjaźni, nie na gruncie prawa, ponieważ wyrok wydany
w myśl litery prawa dla oskarżonych mógł zakończyć się jedynie karą śmierci. Jak się
wydaje najaktywniejszym z czterech sprawców był Wincenty, którego obciążono najcięższymi nakazami. Miał osobiście udać się do jednego z ówczesnych miejsc pielgrzymkowych – Akwizgranu, w terminie 14 dni po Wielkanocy. Dodatkowo musiał ufundować
Leichzeichen z Vigiliami, 12 funtów wosku na świece, 60 mszy zadusznych, w tym 30
w złotoryjskiej farze i pozostałych 30 w klasztorze. Zobligowany został także do zlecenia wykonania kamiennej kapliczki i kamiennego krzyża, jak również do ufundowania
tzw. Seelebade z wyżywieniem, w postaci korca pszenicy, chleba z żyta i jednego antałka piwa. Powinien również przekazać 3 guldeny na monstrancję do zapustów i owies
7
dla miasta Złotoryi i miejscowego sądu. Natomiast drugiego ze sprawców, niejakiego
Mateusza Plotznera zobowiązano podobnie jak Wincentego do odbycia pielgrzymki do
Akwizgranu, ufundowania 30 mszy czytanych w klasztorze i ofiarowania 2 marek na
nową monstrancję. Ponadto miał przekazać 1 markę pisarzowi, a miasto miało otrzymać 18 korców owsa. Jakuba sługę sołtysa zobligowano do darowania 1 guldena na
monstrancję, w terminie do zapustów i 6 korców owsa. Czwarty i ostatni z obwinionych
o zabójstwo, Paweł Hensel, podobnie jak jego poprzednicy został zobowiązany do przekazania 1 marki na monstrancję, 18 groszy na wyżywienie dla ojca zamordowanego
i 1 gulden w ciągu 14 dni, a także 18 korców owsa. Na koniec, zapewne Wincenty i pozostali trzej sprawcy winni śmierci Krzysztofa, syna Pawła Cleinhannsa pojednali się
z rodziną ofiary, która wybaczyła im, według prawa czyn, którego się dopuścili...”1.
Powyższa umowa kompozycyjna z 1494 roku nie odbiega znacznie od innych tego
typu dokumentów znanych z obszarów Śląska. Interesujące jest jednak to, że została
zawarta z czterema sprawcami zabójstwa, z których jeden, Wincenty okazał się najaktywniejszym uczestnikiem zajścia w noc św. Katarzyny.
Generalnie wszystkie świadczenia zawarte w ugodach pojednawczych można podzielić na dwie umowne grupy. Pierwsza z nich to zadośćuczynienie względem rodziny
zabitego, poprzez przekazanie stosownego odszkodowania – „główszczyzny” (Wehrgeld), wypłacanej w pieniądzu lub naturze, najczęściej na ręce wdowy lub ojca zamordowanego. W gestii zabójców leżało także sfinansowanie np. pogrzebu, lekarza i sądu.
Natomiast druga z grup dotyczyła zabiegów mających dopomóc duszy tragicznie
zmarłego w zaświatach. Odchodził on śmiercią nagłą, nieprzygotowany do jej przyjęcia, stąd wszystkie świadczenia określano w dokumentach, jako zabiegi o pomyślny
los duszy zabitego – czu troste und czu hulffe des zele. Do nich należy zaliczyć praktyki stosowane już w trakcie przygotowań do pogrzebu. Dlatego w umowach kompozycyjnych nakazywano zabójcom ufundowanie Leichzeichen i Vigiliae. Pierwsze
należy interpretować, jako złożenia ciała zmarłego na marach, przeniesienie do kościoła, gdzie odprawiano mszę w intencji zabitego lub później w rocznicę jego tragicznej śmierci. Leichzeichen mogło być również odprawiane nad grobem zmarłego,
o czym świadczy obciążenie, jakie zastosowano w stosunku do zabójcy w 1507 roku.
Wawrzyniec Schoppe musiał je ufundować przez okres trzech lat w kościele, gdzie
pochowano zamordowanego. Zobowiązanie zostało zrealizowane, co poświadczono
stosownymi zapisami w księdze miejskiej Jawora pod datą 1508 i 1509. Natomiast Vigiliae to zapewne element cotygodniowego oficium brewiarzowego i odczytywanie po
kazaniach modlitwy wspominkowej mającej na celu przypomnienie i polecenie pamięci wiernych duszy tych, którzy odeszli. Miały miejsce przypadki, kiedy w umowach
1
8
Jest to fragment umowy kompozycyjnej spisanej w 1494 roku przed złotoryjskimi rajcami.
kompozycyjnych odnotowywano obowiązek zapewnienia obecności kapłanów wygłaszających kazania podczas uroczystości pogrzebowych. A także zapłacenia późniejszego poczęstunku dla uczestników pochówku. Tego rodzaju koszty musiał ponieść w
roku 1509 zabójca z Jawora. W Bolkowie w 1535 roku sprawca został zobligowany do
zapłacenia m.in. za trumnę kwotę 5 groszy i zapewnić dzwonnika w czasie pogrzebu,
któremu wypłacono również 5 groszy. Na uroczystą oprawę tych mszy potrzebna była
określona ilość wosku na świece, do którego zakupu obligowano zabójcę. W tym celu
np. ugoda kompozycyjna zawarta w 1499 roku w Jaworze precyzowała, że musiał
on ufundować 4 funty wosku. Dodatkowo sprawców obciążano kosztami zamówienia
mszy zadusznych, najczęściej w formie „trzydziestek”, czyli codziennych mszy odprawianych przez kolejne dni, liczone od daty śmierci zabitego. Takie zapisy znalazły się
np. w złotoryjskich umowach z lat 1488 i 1492.
Natomiast w lwóweckiej ugodzie kompozycyjnej z 1489 roku zabójca musiał zamówić msze
odprawiane we wszystkie niedziele przez okres
jednego roku ku czci św. Barbary, uważanej za
patronkę dobrej śmierci.
Podobne intencje miały sankcje nakładane na zabójców, w postaci nakazu odbycia
pielgrzymki. W 1488 roku zabójca ze Złotoryi
musiał udać się do Rzymu [Romfahrt], podobnie jak w Lwówku Śl., w 1478 roku. Natomiast
morderca z Jawora w 1509 roku został zobligowany do udania się do Akwizgranu [Ochfahrt],
gdzie przechowywano relikwie Najświętszej
Marii Panny. Równie popularnym miejscem
pielgrzymkowym było Wilsnack, słynące
z cudu Krwawiącej Hostii. Słane w drodze
Pielgrzymi – ze zbiorów Daniela Wojtuckiego
i u celu podróży prośby i błagania wspierać miały w niebie „sprawę” zmarłego, przynieść ulgę jego duszy, być elementem pokuty winowajcy. Dlatego w umowach precyzowano, że eyne Romfart des
toten zele czu hulffe und czu troste tun (pielgrzymka do Rzymu dla pomocy duszy i dla jej pocieszenia). Od zabójców żądano materialnych dowodów potwierdzających odbycie pielgrzymki. Przykładowo w Nysie w 1452 roku przed rajcami stawił się Jan Teich z poświadczeniem odbycia pielgrzymki do Rzymu
w postaci listu i pieczęci, do której został zobligowany za zabójstwo miejskiego kata.
Późnośredniowieczną donacją były również tzw. Seelegeräthe, czyli finansowe
wsparcie instytucji kościelnych w intencji zbawienia duszy zabitego. Stąd czterech win9
nych zabójstwa w Złotoryi w 1494 roku zobligowano do przekazania wyznaczonych
kwot pieniężnych na nową monstrancję. Podobny charakter miało świadczenie określane w ugodach kompozycyjnych jako Seelebade. Związane było najczęściej z bezpośrednim dofinansowaniem biednych lub instytucji ich wspierających. W umowach
ograniczano się do materialnego wsparcia biedoty w postaci sfinansowania zakupu wyżywienia lub ubrania.
W większości śląskich umów kompozycyjnych spotyka się nakaz wystawienia pomnika pojednania. Najczęściej przybiera on formę krzyża, kapliczki lub tzw. Martera
wykonanego z kamienia lub drewna. Słowo Marter jest zgermanizowaną formą łacińskiego martirium i w związku z tym oznacza krucyfiks lub kapliczkę z przedstawieniem
ukrzyżowania Chrystusa lub męczeństwa świętych. Wystawienie takiego pomnika miało trwale upamiętniać zajście, skłaniać do modlitwy za duszę zabitego i być znakiem
pojednania. W najstarszym znanym dokumencie z terenów Śląska datowanym na 1305
rok potwierdzającym wcześniej zawartą umowę kompozycyjną, odnajdziemy zapis o wystawieniu krzyża na miejscu zabójstwa na znak pojednania. Jak się wydaje najczęściej
w ugodach kompozycyjnych, morderców obligowano do wystawienia kamiennego krzyża – ein steynen Crewtz lub drewnianego – eyn hulczynne Crucze. Wykonanie pomnika
pojednania z drewna obniżało jego trwałość, gdyż był on bardziej podatny na warunki
atmosferyczne. W Lwówku Śl., w 1489 roku miała zostać wystawiona dębowa kapliczka
z przedstawieniem św. Barbary, a także kamienny krzyż. Natomiast w 1492 roku lwóweccy ławnicy nakazali ufundować przedstawienie NMP z Dzieciątkiem, umieszczone w murze przed Bramą Lubańską. W tym samym roku w Złotoryi nakazano sprawcy
sfinansować wykonanie kamiennej kapliczki i ustawić ją w miejscu wskazanym przez
wdowę. W 1493 roku w Lwówku Śl., zobligowano zabójcę do pokrycia kosztów wystawienia kamiennego krzyża i kapliczki z krucyfiksem. Zapis ten przeczy powszechnemu przeświadczeniu, że musieli wykonywać pomniki pojednania własnoręcznie.
W tym konkretnym przypadku z 1493 roku, jak i w innych przykładach zawartych
w umowach kompozycyjnych z śląskich miast sprecyzowane jest, iż mordercy zobligowani
byli na własny koszt zlecić, najpewniej kamieniarzowi, wykonanie określonego obiektu.
Powstawały również bardziej rozbudowane i wyszukane formy, np. w roku 1507
w Jaworze nakazano ufundować kamienną kapliczkę z dwoma domkami (niszami),
a w nich miały zostać umieszczone przedstawienia NMP i św. Barbary. Dwa lata później
w zawartym w tym mieście compositio zabójca musiał wystawić kamienną kapliczkę
z przedstawieniem NMP. Dodatkowo określono, że miała ona zostać ufundowana w
ciągu dwóch lat od dnia zawarcia ugody. Miejscem wybieranym do postawienia pomnika pojednania, najczęściej było miejsce zbrodni. Czasem w gestii rodziny pozostawiano
wybór miejsca, gdzie według ich życzenia miał stanąć kamienny krzyż, kapliczka lub
Marter.
10
Na części zachowanych krzyży w powiatach jeleniogórskim i kamiennogórskim,
a także z sąsiadującymi z nimi czeskimi powiatami (okresami) Semily i Trutnov widoczne są ryty, głównie różnych typów broni. Najczęściej spotykanym przedstawieniem jest
ryt miecza i partyzany, określanej popularnie włócznią (patrz katalog i aneks).
Datacja poszczególnych obiektów jest bardzo trudna, ze względu na surową formę
ich wykonania. Niektórzy autorzy próbują wysuwać sugestie, iż im prostszy kształt
krzyża tym obiekt starszy, doszukując się XV lub nawet XIV-wiecznego rodowodu dla
poszczególnych zabytków. Próby te należy uznać za błędne. Kamienne krzyże ze względu na formę wykonania i brak elementów mogących dopomóc we właściwym ustaleniu chronologii poszczególnych obiektów, nie można jednoznacznie datować. Pewnym
ułatwieniem w określeniu chronologii krzyży są ryty, przedstawiające najczęściej broń.
Dzięki nim możliwe jest podjęcie próby przybliżonej datacji poszczególnych przedmiotów, w czasie, kiedy były one w użyciu. Niejednokrotnie wysiłki te sprowadzają
się jedynie do ustalenia przybliżonej chronologii zabytku. Często rozpiętość czasowa
datowania konkretnego krzyża sprowadza się jedynie do określenia z punktu bronioznawczego przybliżonego czasu, kiedy dany przedmiot był w użyciu.
Do dziś „pokutuje” także problem prawidłowego nazewnictwa tego typu zabytków.
Popularnie nazywa się je krzyżami pokutnymi. Niestety określenie to jest błędne. Wiąże się z nieprawidłowym przetłumaczeniem przez powojennych autorów niemieckiego
słowa Sühne, dawniej oznaczającego pojednanie, pogodzenie się, podobnie jak łacińskie słowo compositio, stąd umowy (ugody) kompozycyjne. Najlepszym, przyjętym dla
tych zabytków określeniem jest krzyż kamienny lub tylko w szczególnych przypadkach,
kiedy dany obiekt związany jest z konkretną umową kompozycyjną można posługiwać
się nazwą krzyż pojednania. Większość przedwojennych badaczy posługiwało się neutralnym określeniem, jakim jest krzyż kamienny. Nie rozstrzyga ono bowiem, czy dany
obiekt należy zaliczyć do pomników granicznych, symbolów dawnej jurysdykcji lub
obiektów związanych z dawnym prawem kompozycyjnym, szczególnie, że w wielu
przypadkach brak jest zachowanego materiału źródłowego, potwierdzającego charakter
istniejących zabytków.
Z czasem zapomniano o pierwotnej funkcji tych pomników, a poszczególne krzyże uległy przemieszczeniu. Obiekt w Gorzeszowie, stojący pierwotnie około 100 metrów dalej od dzisiejszego umiejscowienia, przy wjeździe do miejscowości, został użyty
jako materiał budowlany. Obecnie wmurowany jest on w ścianę starej karczmy sądowej.
W pobliżu, podczas prac ziemnych na początku XX wieku, odnaleziono na głębokości
jednego metra szkielet ludzki. Znalezisko to wiązane jest z istniejącym krzyżem. Drugi
obiekt miał się znajdować przy polnej drodze do wsi Grzędy, a w formie i wymiarach jego
kształt był zbliżony do zachowanego do dziś krzyża. We wsi Jabłów już w 1823 roku krzyże wymieniano jako stojące w pobliżu kościoła. Następnie w latach 20-tych XX wieku,
11
Zaginiony krzyż z Leszczyńca koło Kamiennej Góry.
Fot. Ryszard Czopek
Zaginiony krzyż z Wojcieszyc.
Rys. Leszek Różański
najpewniej zostały użyte jako materiał budowlany. W Jeleniej Górze krzyże opisywane już
w I poł. XVIII wieku, jako stojące nieopodal prawosławnego kościółka p.w. św. Apostołów
Piotra i Pawła wmurowano w jego ścianę. Obiekt przypisany Jeleniej Górze-Czarne został
przypadkowo odkryty w 1786 roku w przydrożnym rowie i ustawiony w miejscu znalezienia. Dla upamiętnienia tego odkrycia wyryto na jednym z ramion datę 1786 widoczną do
dziś. W Marczycach oba krzyże stały wcześniej na wzniesieniu, nieco dalej, na zachód od
dawnej karczmy sądowej.
Obecnie również, niektóre obiekty doczekały się zabezpieczenia. Krzyż z Głębocka w maju 2001 roku został przetransportowany i ustawiony za ogrodzeniem gimnazjum w Mysłakowicach. Wcześniej obiekt miał burzliwą historię, na przełomie 1907/8
zaginął, a odnaleziono go dopiero w latach 20-tych XX wieku i okazało się wówczas, że
krzyż zapadł się w podmokłym gruncie. Wielokrotnie był również przewracany przez
nieznanych sprawców. Innym obiektem o burzliwej historii jest krzyż na Przełęczy Kowarskiej, który w sierpniu 2003 roku został skradziony, następnie odzyskany i postawiony ponownie w pobliżu dawnego miejsca posadowienia.
Rędziny – krzyż skradziony w 1997 roku.
Fot. Leon Majchrzak
12
Pisarzowice – krzyż przed postawieniem.
Fot. Leon Majchrzak
Część zabytków wymienianych w przedwojennych inwentaryzacjach nie została
po II wojnie światowej odnaleziona. Do dziś za zabytki zaginione uważa się np. krzyż
lub krzyże z Łomnicy, na jednym z nich wyryte było koło o czterech szprychach. Natomiast nieznany wcześniej krzyż z Leszczyńca, widziany był pierwszy i ostatni raz
w 1976 roku. Podobnie jak leżący na jednym z okolicznych pól obiekt z Wojcieszyc
koło Jeleniej Góry. W 1997 roku skradziony został krzyż z miejscowości Rędziny, posiadający unikatowe przedstawienie topora w ujęciu poziomym. Warto podjąć starania,
aby wszystkie obiekty, nie tylko krzyże lub budzące przed wiekami trwogę i przerażenie szubienice oraz pręgierze zostały należycie zabezpieczone, jako pomniki dawnego
prawa karnego.
STOŁY SĄDOWE
Bukowiec – dawna karczma sądowa.
Fot. Stanisław Zobniów
Uniemyśl – dawna karczma sądowa.
Fot. Stanisław Zobniów
Miejscami, na których zapadały prawomocne wyroki były place sądowe. Jeśli rozprawa nie odbywała się w miejscowej karczmie, wówczas dla wygody, jak i zapewne
dla podniesienia rangi obradujących ławników wznoszono stoły sądowe (sędziowskie).
Pierwotnie wystawiane z drewna, a dopiero w XVI i XVII wieku zastępowano je kamiennymi, trwalszymi obiektami.
Do dziś na opisywanym terenie jedynym, zachowanym pomnikiem tego typu,
uznawanym według tradycji za stół sądowy jest zabytek w Kochanowie koło Kamiennej Góry. Znajduje się on poniżej wzniesienia noszącego na dawnych mapach wymowną nazwę „Trupiej Główki” (Todten-Kopf) i lasu o identycznej nazwie2.
2
Szczegółowy opis obiektu patrz katalog.
13
Innym stołem sądowym na tym terenie był opisywany przed II wojną światową obiekt w Kamiennej Górze. Prawdopodobnie istniał on jeszcze do lat 60-tych XX wieku. Wzmiankowany był jako
stojący przy wejściu do renesansowego
zamku i mierzył 90x84 cm, wykonano go
z piaskowca. Konstrukcyjnie przypominał
zachowany do dziś stół sądowy stojący na
Kamienna Góra – nieistniejący stół sądowy.
Rynku w Strzelinie.
Repr. z artykułu E. Kunicka
W dniu rozprawy za stołem sądowym zasiadali wójt, przewodniczący ławy, ławnicy i podwójt. Mieli już przygotowane
zeznania oskarżonego, przyznanie się do winy, niejednokrotnie wymuszone przy użyciu
tortur. Stanowiły one podstawę do wydania wyroku skazującego. Po zapoznaniu się
z materiałem dowodowym zapadał wyrok, a oskarżony zostawał uznany winnym zarzucanych mu czynów. Następnie zasądzone ustalenia trzykrotnie były odczytywane przez
sługę sądowego. Przy trzecim odczycie rozbrzmiewał tzw. dzwonek skazańców lub
inny dzwon, np. ratuszowy. Wówczas odprowadzano oskarżonego do więzienia, gdzie
zakładano mu długi, czarny płaszcz nazywany płaszczem skazańców. Ponownie doprowadzano go przed oblicze ławników, przed stół sądowy i ogłaszano wyrok. W przypadku cięższych przestępstw zapadał najwyższy wymiar kary. Lżejsze przewinienia karano
chłostą, wygnaniem lub wystawieniem pod pręgierzem. W uzasadnieniu wyroku podawano rodzaj i wymiar popełnionych przez skazańca przestępstw. Następnie ławnicy
orzekali wymiar kary, adekwatny do popełnionego przestępstwa, co kończyli słowami:
wie Recht von Rechts wegen. Po zapadnięciu wyroku, jeżeli była to kara śmierci, skazaniec udawał się w ostatnią drogę kończącą się na miejscu straceń3.
Zachował się zapis z Kamiennej Góry datowany na 1708 rok, kiedy poniesiono
znaczne koszty związane z orzeczeniem i wykonaniem kary śmierci. Wówczas wypłacono słudze sądowemu, za odczytanie postanowienia ławników kwotę jednego talara.
Należy zaznaczyć, iż wyrok miejskiego sądu nie był ostateczny. Skazańcom przysługiwało prawo odwołania, za pośrednictwem władz miejskich np. do Praskiej Izby Apelacyjnej powstałej w połowie XVI wieku. Mogła ona złagodzić, zmienić lub obostrzyć
wymiar orzeczonej kary. Jednak wydany przez nią wyrok był ostateczny.
3
Przebieg rozprawy sądowej został zrekonstruowany na podstawie legnickich ksiąg sądowych. Przykład ten nie odbiega
zapewne znacząco od stosowanych praktyk przez ławników z Jeleniej i Kamiennej Góry.
14
PRĘGIERZE
Urządzeniami służącymi egzekwowaniu sprawiedliwości, chociaż nie w najwyższym wymiarze były pręgierze. Podobnie jak szubienice wykonywano je z drewna lub
kamienia, w zależności od możliwości finansowych danego ośrodka.
Pod pręgierzem egzekwowano głównie kary mające charakter hańbiący. Do nich
zaliczano publiczne wystawienie skazańca lub chłostę. Zdarzało się, iż w pobliżu pręgierza wykonywano także karę ścięcia mieczem. Taki przypadek miał miejsce np.
w Kamiennej Górze w 1700 roku, kiedy na Rynku, przy pręgierzu ścięto pewnego nieszczęśnika. Wykonanie kary śmierci w centrum miasta, uważane było za honorowe,
w przeciwieństwie do miejsca straceń przy szubienicy. Wiązało się to z późniejszym
postępowaniem z ciałem straconego. Po egzekucji na Rynku zwłoki oddawano rodzinie,
która wyprawiała normalny pogrzeb.
Skazańca można było postawić pod pręgierzem lub uwięzić w kunie, czyli metalowej obręczy przytwierdzonej do jego słupa. Po wykonaniu tego rodzaju kary
i złożeniu uroczystej przysięgi na katowski miecz, tzw. Uhrphede, nieszczęśnik zostawał relegowany z danego ośrodka na określony czas, podany w latach lub na zawsze.
Również wystawienie pod pręgierzem następowało w określonej porze dnia. Najczęściej były to godziny przedpołudniowe w dni targowe, kiedy dla jak największej liczby
obywateli kara ta była doskonale czytelna. Niejednokrotnie na piersi skazańca wieszano przedmioty pochodzące z przestępstwa lub tabliczkę, na której wypisywano dużymi literami rodzaj przewinienia, jakiego się on dopuścił, np. WIELKI ZŁODZIEJ lub
FAŁSZERZ. Chłostę stosowano rzadziej i była ona sankcją za cięższe przewinienia.
Nie zawsze po jej wykonaniu skazańca relegowano z danego ośrodka. Kara wystawienia lub chłosty pod pręgierzem mogła być powiązana również z wypaleniem piętna na ciele skazańca. Najczęściej był to znak w postaci litery R[elegatus]. Wypalany
w widocznym miejscu, co zwiększało jego czytelność i rozdźwięk.
Niewiele pręgierzy przetrwało do naszych czasów w okolicach Jeleniej i Kamiennej
Góry. Do najstarszych według tradycji zaliczany jest obiekt stojący na dziedzińcu zamku
Chojnik, datowany na 1410 rok. Jeszcze w XVIII wieku widoczna była przytwierdzona
do jego słupa kuna z łańcuchem. Innymi zachowanymi zabytkami tego typu są pręgierze
w Krzeszowie i Miłkowie. W obu przypadkach ustalenie chronologii obu obiektów jest trudne, ze względu na brak zachowanego materiału źródłowego. Krzeszowski pręgierz składa
się z cylindrycznej kolumny o wysokości ponad 350 cm, zwieńczonej czworoboczną głowicą i kulą. Natomiast miłkowski zabytek zachował się jedynie w postaci fragmentarycznej4.
4
Szczegółowy opis obu obiektów patrz katalog.
15
Pręgierz na dziedzińcu zamku Chojnik.
Pocztówki ze zbiorów Daniela Wojtuckiego
Bardziej monumentalnym pręgierzem był nieistniejący obecnie obiekt w Jeleniej
Górze. Znajdował się on w pobliżu głównego wejścia do ratusza. Z jego otoczenia
zniknął w czasie usuwania gruzu z zawalonego ratusza w 1739 roku. Wykonano go
w podobnej formie, jak repliki pręgierzy stojące dziś na Rynkach we Wrocławiu
i Strzegomiu. Słup jeleniogórskiego pręgierza osadzono na trzystopniowym podeście,
a jego szczyt wieńczyła klatka(?) i figurka przedstawiająca kata dzierżącego w jednej
ręce miecz katowski, a w drugiej rózgę. Natomiast forma pręgierzy w Kamiennej
Górze i w Chełmsku Śląskim mogła być zbliżona do zachowanego
do dziś obiektu w Krzeszowie, co
potwierdza ich przedstawienie na
widoku tych miasteczek autorstwa
F.B. Wernera. Ze źródeł, bądź literatury wiemy o istnieniu pręgierzy w Lubawce, Kowarach i Wojanowie. W tej ostatniej miejscowości pręgierz wzniesiono wraz
z szubienicą 4 lutego 1625 roku
przy okazji stracenia Marcina
Raupacha z Mysłakowic, którego
osądzono na karę miecza za bluźJelenia Góra – nieistniejący pręgierz przed ratuszem.
Repr. z pracy M. Vogta
nierstwo. Wielokrotnie urządzenia
16
te były używane zgodnie ze swoim przeznaczeniem. Przykładowo w Jeleniej Górze
karze chłosty poddano w styczniu 1721 roku pewnego złodzieja świń, a następnie
wygnano na zawsze z kraju. Cztery lata wcześniej od pręgierza do jednej z bram
miejskich poprowadzono pewną złodziejkę, którą następnie relegowano z miasta.
W Kowarach w 1677 roku pewnego nieszczęśnika skazano na publiczną chłostę
i wieczyste wygnanie po uprzednim złożeniu przysięgi.
Ostatnie kary pręgierza wykonano w I połowie XIX wieku. W Kamiennej Górze 15 stycznia 1841 roku ten rodzaj sankcji zastosowano wobec pewnego mężczyzny
z powodu krzywoprzysięstwa, a zadenuncjować miał go własny syn.
SZUBIENICE
Miejscem egzekwowania wyroków najwyższego wymiaru kary przez ośrodki posiadające prawo miecza – ius gladii było miejsce straceń. Jego symbolem była górująca nad
całym placem kaźni szubienica. Na jej belkach wykonywano karę śmierci przez powieszenie, a w jej bliskim sąsiedztwie egzekwowano inne rodzaje najwyższego wymiaru
kary, takie jak ścięcie mieczem, łamanie
kołem, pogrzebanie żywcem lub spalenie
na stosie. Często belki szubienicy kat wykorzystywał do przybijania do nich odciętych głów straconych. Było to celowe
działanie prewencyjne zmierzające do
ukazania ówczesnemu społeczeństwu, że
władze danego ośrodka ściśle przestrzegają ustanowione prawo, a łamiących
jego postanowienia karzą z całą surowością. Precyzowały to również wyroki
sądowe, które w swoich wersetach nakazywały pozostawienia ciała straconego
wiszącego na szubienicy, bądź rozpięteŚcięgny (Miłków) – szubienica. Zdjęcie archiwalne.
go na kole egzekucyjnym, jako przykład
Repr. z artykułu H. Reitziga
i przestroga innym złym łotrom.
Jedyna zachowana do dziś szubienica, jaka przetrwała w formie trwałej ruiny na
obszarze powiatów jeleniogórskiego i kamiennogórskiego znajduje się przy drodze
17
Jelenia Góra – panorama miasta autorstwa F.B. Wernera. Na wzniesieniu widoczna szubienica (zaznaczona strzałką). Ze zbiorów Biblioteki Uniwersyteckiej we Wrocławiu „Scenographia Urbium Silesiae” (sygnatura 595029).
z Miłkowa do wsi Ścięgny5. Wykonano ją z kamienia, w formie murowanej studni (wieży), na której koronie postawiono trzy filary podtrzymujące w przeszłości belki egzekucyjne. Do wnętrza obiektu prowadził otwór wejściowy zamykany solidnymi drzwiami.
Szubienicę w Miłkowie (Ścięgnach) wzniesiono w 1677 roku6. Oprócz niej również
w Jeleniej i Kamiennej Górze istniały miejsca straceń wraz z szubienicami. W pierwszym z miast Hochgericht, tak najczęściej określano w źródłach szubienice, znajdowała
się w najwyższym punkcie Góry Szubienicznej, przemianowanej w 1778 roku na Cavalierberg, a po 1945 roku znanej pod nazwą Wzgórze Kościuszki. Obiekt ten został
rozebrany w listopadzie 1778 roku z rozkazu pułkownika Favrata, a miasto musiało się
zadowolić wzniesieniem nowej szubienicy w kwietniu 1779 roku, przy ulicy Schmiedeberger Strasse (ul. Kowarska) – dziś jest to ulica Sudecka. Jej wybudowanie kosztowało
76 florenów, 23 grosze i 3 dinary. Obiekt ostatecznie rozebrano w 1836 roku, a dziś na
tym miejscu znajduje się hotel.
W Kamiennej Górze szubienica stała przy drodze do Lubawki, na Górze Sądowej. W Chełmsku Śląskim murowany Hochgericht znajdował się na zachód od miasta,
w kierunku wioski Błażejów, w pobliżu starej strzelnicy Bractwa Kurkowego, na łące
nazywanej Łąką Szubieniczną. Dziś miejsce to należy lokalizować w pobliżu ulicy Strzeleckiej. W Lubawce drewniana, trójsłupowa szubienica, ze względu na swój kształt na5
W bezpośrednim sąsiedztwie opisywanego terenu, po stronie czeskiej znajduje się tylko jedna ruina szubienicy
w miejscowości Železný Brod (okres Jablonec nad Nisou). Zachowała się jej część fundamentowa, na której wyryto
krzyże lub miecze, daty i inicjały.
6
Terytorialnie obiekt leży w granicach wsi Ścięgny, jednak literatura przedmiotu identyfikuje go z pobliskim Miłkowem.
18
Jelenia Góra – przypuszczalne miejsce lokalizacji szubienicy. Fot. Daniel Wojtucki
zywana das dreibeinige Tier (trójnogi zwierz), znajdowała się na Ptasiej Górze (niem.
Vogelberg) nazywanej tak, od nazwiska dwóch skazańców (ojca i syna) uśmierconych na
tym miejscu straceń w XVII wieku. W późniejszym okresie wzniesienie, na którym stała
szubienica przemianowano na Galgenberg, a ostatnią egzekucję na tym miejscu kaźni
wykonano w 1782 roku. Wówczas stracono Franciszka Rocha Rückera, którego oskar-
Kamienna Góra – panorama miasta autorstwa F.B. Wernera. Na wzniesieniu widoczna szubienica (zaznaczona strzałką). Ze zbiorów Biblioteki Uniwersyteckiej we Wrocławiu „Scenographia Urbium Silesiae” (sygnatura 595029).
żono o napady rabunkowe i morderstwo. Inne miejscowości w okolicach Jeleniej Góry
posiadające prawo wyższego sądu kryminalnego również wyposażały place egzekucyjne
w murowaną lub drewnianą szubienicę. W Sobieszowie (obecnie w granicach Jeleniej
Góry) miejsce straceń było zlokalizowane najprawdopodobniej w okolicach dzisiejszego
basenu kąpielowego. W Kowarach do 1717 roku istniała szubienica drewniana, dopiero
19
Kamienna Góra – widok z Góry Sądowej. Przypuszczalne miejsce lokalizacji szubienicy.
Fot. Stanisław Zobniów
po tej dacie miasto mogło wznieść obiekt kamienny, dzięki otrzymanemu przywilejowi,
zezwalającemu na wystawienie murowanej szubienicy. Nie wiemy, czy ówczesne władze
skorzystały z tego prawa. Obiekt ten mógł funkcjonować w okolicach dzisiejszej ulicy
Jana Matejki, a cały plac kaźni określanym był jako „błonia skazańców”.
Na miejscach straceń eliminowano wszystkich tych, którzy burzyli swoimi występkami ustalony porządek i system wartości. W Jeleniej i Kamiennej Górze, jako
w głównych ośrodkach tych ziem od początku XVI do XVIII wieku wykonano kilkadziesiąt wyroków kary śmierci. Przykładowo w pierwszym z miast np. 17 kwietnia
1591 roku powieszono trzech skazańców oskarżonych o włamanie do ratusza7. Dwa
lata później, 30 kwietnia ścięto mieczem pewnego pomocnika ślusarza, który dopuścił
się morderstwa. Podobnie postąpiono 23 kwietnia 1617 roku z dwiema cudzołożnicami
i złodziejkami. Jedna była mieszkanką Jeleniej Góry, druga pochodziła z Cieplic. Kolejne egzekucje odbyły się tutaj w 1699 i 1704 roku. Natomiast w Kamiennej Górze również wielokrotnie wykonywano najwyższy wymiar kary, np. w latach 1634, 1642, 1708,
1709, 1712, 1732, 1763 i 1789. Przykładowo w 1708 roku stracono kobietę oskarżoną
o otrucie męża. Mniejsze ośrodki równie hojnie ferowały karę śmierci w stosunku do
osobników dopuszczających się czynów zagrożonych takimi sankcjami. W Kowarach
w 1677 roku ścięto dwóch rozbójników, a ich ciała wpleciono w koła egzekucyjne.
W Sobieszowie w 1680 roku stracono Pawła Höpnera oskarżonego o przywłaszczenie
pieniędzy. Ułożył on w więzieniu w Cieplicach pieśń, której wersy zaczynają się od
pojedynczych liter. Z tych liter układa się jego nazwisko, a cała pieśń opowiada o żalu
z powodu popełnionego czynu. Natomiast przy szubienicy w Bobrowie koło Wojanowa
15 stycznia 1636 roku ścięto Elżbietę, żonę Krystiana Scharfsa, która utopiła własne
dziecko.
7
W czeskim Trutnovie w 1599 roku z belek tamtejszej szubienicy skradziono ciała pięciu powieszonych rzezimieszków.
Natomiast już rok później, w 1600 roku jednorazowo na szubienicy zawisło znów aż 5 kolejnych złodziei.
20
Najbardziej znana i najczęściej opisywana egzekucja, o której wieści rozeszły się
szerokim echem po ówczesnym Śląsku, miała miejsce przy miłkowskiej szubienicy.
W październiku 1701 roku Sąd Apelacyjny w Pradze skazał czteroosobową rodzinę
Exnerów na karę śmierci. Oskarżono ich o zabójstwo dziecka i kazirodztwo. Przebieg
tej egzekucji, jak i okoliczności, w jakich do niej doszło został skrupulatnie zanotowany
przez ówczesnych kronikarzy:
„1 kwietnia 1701 roku w Karpaczu, małej wiosce należącej do Miłkowa, przydarzyło się coś niespotykanego. Mieszkał tu mężczyzna zwany przez wszystkich Szlifierzem Grzegorzem, miał on syna i córkę. Popełnili oni zły czyn, ponieważ spali ze sobą,
a siostra zaszła w ciążę z bratem. Narodzone dziecko zabiła stara matka i pogrzebała
pod ścianą domu. Utrzymywano jednak, że do kazirodztwa między rodzeństwem dochodziło wielokrotnie, a córka siedząc w więzieniu była ponownie w ciąży, czego jednak
nie udowodniono. Oprócz tego rodzina ta dopuściła się kradzieży, jak i innych złych
uczynków, które nie zostały wyciągnięte na światło dzienne. Wszyscy zostali aresztowani 1 kwietnia i uwięzieni. Matkę z córką osadzono w karczmie w Karpaczu, natomiast
ojca i syna w Miłkowie. 14 października odbyła się ich egzekucja, kiedy ojciec, matka,
syn i córka zostali ścięci mieczem, a wykonaniu wyroku przyglądało się wielu ludzi.
Wyprowadzenie skazańców z sali sądowej pod szubienicę odbyło się w następującej kolejności. Wpierw podążała córka, która miała na imię Rozyna, była bardzo zrozpaczona
i wystraszona. Następnie wyprowadzono matkę, kolejno syna o imieniu Jerzy i na końcu
ojca. Kat pochodził z Jeleniej Góry, był młodym mężczyzną, a jego ojciec był katem
w Jaworze, dla niego egzekucja ta była sztuką mistrzowską. Udało mu się poprawnie
jako pierwszej ściąć głowę córce, która bardzo się bała. Potem stracił syna, matkę,
a na końcu ojca. Ciała rodziców wrzucono do wykopanego grobu, a ich serca przebito
palami, które wystawały wysoko nad ziemię. Ojciec był trochę wyższy od matki, co pozwalało odróżnić ich zwłoki. Następnie do grobu wrzucono syna i na końcu córkę, tak
zakończyło się wykonanie wyroku na rodzinie z Karpacza, który zapadł w Pradze”.
Nie zawsze egzekwowanie kary ścięcia na miejscu straceń przebiegało tak sprawnie. Niejednokrotnie niezręczność kata przekładała się na poprawność wykonania wyroku,
szczególnie, w przypadku ścięcia, które było technicznie trudne. W Kamiennej Górze podczas egzekucji w sierpniu 1763 roku, kat Dittrich dopiero za trzecim ciosem miecza oddzielił głowę od tułowia. W Sobieszowie na tamtejszym miejscu straceń w grudniu 1710 roku
odbyła się egzekucja dwójki skazanych (córki i ojca). Kobieta została zgładzona za pierwszym cięciem katowskiego miecza. Natomiast jej ojcu zadany cios nie oddzielił głowy od
reszty ciała, która pozostała zwisająca. Kat, aby dokończyć egzekucję, odciął ją mieczem.
Przeciwieństwem honorowego ścięcia było powieszenie na szubienicy, uważane
za niehonorowe, dlatego rezerwowano je głównie dla skazańców z niższych warstw
społecznych dopuszczających się kradzieży. Kontakt z tym urządzeniem przynosił
21
ujmę, dlatego władze danego ośrodka chcące wybudować szubienicę lub przeprowadzić jej remont zmuszone były zatrudnić wszystkich miejskich rzemieślników. Żaden
z nich nie podjąłby się tego zadania w pojedynkę. Wybór rzemieślników biorących
udział w remoncie lub wzniesieniu nowej szubienicy był uzależniony od materiału,
z jakiego była ona wykonana. Szubienica drewniana obligowała do uczestnictwa w jej
renowacji głównie fachowców z cechu cieśli. Natomiast konstrukcja murowana gromadziła większą liczbę specjalistów z różnych cechów. Najczęściej udział w planowanych
pracach brali murarze, cieśle, kamieniarze, kowale, ślusarze i stolarze. Wcześniej, przed
rozpoczęciem prac do wykonania pierwszej czynności zobligowani byli poszczególni
przedstawiciele władz miejskich i mistrzowie cechów. Opis remontu jeleniogórskiej
szubienicy został w skrócie przytoczony przez jednego z kronikarzy tego miasta:
„…dnia 16 października 1737, miała być remontowana tutejsza szubienica. Wszystko zostało już przygotowane i dano sygnał do wymarszu, lecz zaczął padać deszcz,
co zmusiło zebranych do powrotu do domów. Nie podjęto żadnych prac aż do dnia
21 października, kiedy zwołano wszystkich za pomocą bębnów. Większość ludzi przybyła na Rynek przed oblicze Blutrichtera8 w ustalonej kolejności. Wpierw na Rynku
pojawili się stolarze i kowale, ci pierwsi chcieli maszerować przed kowalami, dlatego
kowale poszli do sędziego i zgłosili mu ten fakt. Blutrichter stwierdził jednak, że mają
maszerować w tej samej kolejności, w jakiej szli na sesję zwołaną przed ratuszem. Gdy
cieśle i murarze usłyszeli, że mają maszerować na końcu, wybuchła jeszcze większa
kłótnia. Dlatego, jak poprzednio, również cieśle i murarze poszli po radę do sędziego,
który polecił identycznie, aby maszerowali na końcu. Wówczas rzemieślnicy udali się do
rządzącego burmistrza, zrelacjonowali wszystko i powiedzieli, że nie ruszą się z miejsca, jeśli nie będą szli jako pierwsi. Burmistrz wysłał sługę do rajców miejskich i kazał
im to zgłosić. Następnie nadeszła wiadomość, w jakiej kolejności mają maszerować, co
zostało wypełnione:
1) Jako pierwsza kroczyła straż miejska ze sztandarem; ludzie zamieszkujący
przedmieście mieli wówczas sztandary, ludzie z miasta ich nie posiadali.
2) Drudzy podążali murarze, mistrzowie na czele, nieśli trochę narzędzi, za nimi
szli czeladnicy, wszyscy z bronią u boku, czeladnicy mieli kielnie i młotki oraz miary,
i białe wstążki na kapeluszach i na młotkach. Każdy z nich szedł w skórzanym fartuchu.
Uczniowie szli za nimi, nieśli kilofy i poziomice.
3) Następnie maszerowali cieśle, na przedzie mistrzowie ze szpadami ubrani
w fartuchy, każdy miał miarę długą na 3 łokcie i siekierę. Kolejno szli czeladnicy, zawsze w rzędach, również z bronią i w fartuchach. Na kapeluszach mieli zielone wstążki.
Za nimi podążali uczniowie niosący piły, heble, wiertła i klamry.
8
22
Blutrichter, zapewne sędzia, w gestii którego było orzekanie najwyższego wymiaru kary.
4) Dalej kroczyli kowale z bronią u boku, również ubrani w fartuchy, każdy miał
młotek. Za nimi szli czeladnicy i na końcu uczniowie.
5) Następnie podążali stolarze, na przedzie mistrzowie, później czeladnicy, wszyscy mieli broń przyboczną. Posiadali także swoje narzędzia, a na kapeluszach każdy
miał czerwono białą wstążkę. Za nimi kroczyli uczniowie z pozostałymi narzędziami.
6) Podobnie podążali ślusarze, również z bronią u boku, czeladnicy i uczniowie
jedni za drugimi.
7) Ponownie szła znów grupa straży miejskiej.
8) Za nimi jechał chłop, który musiał dowieźć drewno na trzy belki i materiał do
wykonania drabin, po każdej stronie wozu szło czterech czeladników ciesielskich i jeden mistrz. Wapno i rusztowanie zostało zawiezione już kilka dni wcześniej.
Gdy pochód dotarł do placu, gdzie ścinano biednych grzeszników, był tam już
sztandar, trzymany przez podporucznika Jana Klippelna, złotnika, oraz przez Tobiasza
Obermanna, tutejszego garbarza. Wówczas wszyscy mistrzowie, czeladnicy i uczniowie musieli przejść obok szubienicy, a sędzia kroczył na przedzie. Gdy zebrani dotarli
do drzwi, Blutrichter wziął kilof i uderzył 3 razy w mur szubienicy obok wejścia. Kolejno wszyscy rzemieślnicy uczynili to samo, każdy swoim narzędziem. Po tych czynnościach sędzia włożył klucz do zamka i otworzył drzwi, wówczas każdy zabrał się do
swojej pracy. Blutrichter rzucił pierwsze 3 kielnie wapna, po czym cieśle i murarze
wzięli małe pale oraz sznur i ogrodzili plac dookoła szubienicy. Przy drzwiach stało
3 strażników, aby do środka nie wszedł nikt, kto nie miał tam nic do roboty. Cieśle
i murarze posiadali skarbonkę, do której podarowano 5 talarów, 4 grosze i 7 halerzy, które rzemieślnicy podzielili między sobą. Stolarze również posiadali skarbonkę.
Murarzy powoływano i zwalniano biciem w bębny, w taki sposób się zmieniali przy
pracy. Cieśle też zostali przywołani za pomocą bębnów, aby oprzeć nową drabinę
o belkę szubienicy. Również stolarze, gdy mieli gotowe drzwi, wnieśli je przy biciu bębnów. Między kowalami i ślusarzami doszło ponownie do sporu z powodu przybijania
zawiasów i klinów do drzwi. Kowale wybili kliny ślusarzy z drzwi i wbili inne, wyrzucono także stare zawiasy od kowali i wstawiono nowe zawiasy od ślusarzy, i wszystko
było znów w porządku. Gdy tego dnia wieczorem o godzinie szóstej, po zachodzie
słońca, było wszystko gotowe przybył kat (wówczas Jan Henryk Kühn), a Blutrichter
przekazał mu szubienicę. Zapytał go 3 razy: „czego chcesz“, po czym padły słowa,
które kat zawsze wypowiada w takich sytuacjach. Wówczas kat przejął znów klucze
do szubienicy i wszedł na drabinę, wbił hak do jednej z belek, następnie wziął miecz
i powiedział: niniejszym przejmuję tę szubienicę na rozkaz cesarskiego miasta Jelenia
Góra, w imię Boga Ojca, Syna i Ducha Świętego, Amen. Wszyscy zebrani wymaszerowali z powrotem do miasta w takiej kolejności, w jakiej przybyli. Dwóch wybranych znów trzymało sztandar, tak, że wszyscy rzemieślnicy ponownie musieli pod
23
nimi przejść i wejść na Rynek przed oblicze Blutrichtera, czemu towarzyszyło bicie
w bębny i muzyka. Na końcu wszyscy rozeszli się do domów...”.
Podczas renowacji Hochgerichtu w Kamiennej Górze, który odbył się w maju 1731
roku, w pobliżu szubienicy rozstawiono kilka kramów, gdzie można było zakupić różne
posiłki. Została ona odnowiona zapewne w celu wykonania wyroku na osobie Franciszka
Józefa Frohma, jednak tenże zbiegł, a sprawiedliwość dosięgnęła go dopiero w Krakowie.
Obszar wokół Hochgerichtu pełnił także funkcję cmentarza, na którym grzebano
wszystkich tych, którym odmówiono pochówku w poświęconej ziemi. Do „niegodnych”
zaliczano głównie skazańców i samobójców9. Zapiski kronikarskie wielokrotnie wspominają o grzebaniu straconych bezpośrednio przy konstrukcji szubienicy. W Kamiennej Górze
takie przypadki miały miejsce np. w latach 1708, 1709 i 1712. Wówczas ciała ściętych
grzeszników wrzucono wraz z głowami do wykopanych obok szubienicy jam, a pomocnik katowski za wykonane prace otrzymał np. w 1708 roku kwotę 15 srebrnych groszy.
W Jeleniej Górze w latach 30-tych XX wieku, podczas prac ziemnych na dawnej Górze Szubienicznej odnaleziono na głębokości 1,5 m resztki dwóch szkieletów. Oba zostały odkryte
w najwyższym punkcie wzniesienia, w miejscu, gdzie wcześniej stała szubienica. Jeden ze
szkieletów należał najprawdopodobniej do kobiety. Znaleziono przy nim mocno zaśniedziały, prosty pierścionek wykonany z mosiądzu lub brązu. Bezpośrednio przy pozostałościach
drugiego ze szkieletów odkryto szpic dużego pala wykonany z mocnego żelaza.
W identyczny sposób postępowano z resztkami spoczywającymi na kołach egzekucyjnych lub wiszącymi na belkach Hochgerichtu. W sierpniu 1699 roku na jeleniogórskiej szubienicy zawisł pewien Turek oskarżony o liczne kradzieże. Jego resztki
zostały pogrzebane wiosną następnego roku, kiedy silny wiatr zerwał je z szubienicy.
W Miłkowie 27 listopada 1715 roku powieszono Jana Müllera, jego ciało wisiało na
szubienicy tylko kilka dni, ponieważ z niej spadło. Wówczas przybyły z Jeleniej Góry
kat położył je twarzą do muru szubienicy, pozostawiając bez pochówku.
Zaprzestanie publicznych egzekucji w połowie XIX wieku przyczyniło się również do destrukcji szubienic i pręgierzy. Jako znienawidzone elementy krajobrazu większości śląskich miast i miasteczek były usuwane, a pozyskany materiał wykorzystywano przy różnych inwestycjach budowlanych. Miejską szubienicę w Kamiennej Górze
rozebrano w 1820 roku, a z jej materiału miejscowy kat Schwarz wybudował nową, jak
zapisano, masywną katownię.
9
W pobliskim Trutnovie w 1565 roku, gdy powiesiła się pewna dziewczyna, kat zabrał jej ciało celem spalenia koło
szubienicy.
24
EINLEITUNG
Auf dem Gebiet des Bezirks Jelenia Góra (Hirschberg), ähnlich wie im Bezirk Kamienna Góra (Landeshut), sind viele Denkmäler des ehemaligen Rechts erhalten geblieben, die meisten davon sind Steinkreuze. Eine kleinere Gruppe bilden die Galgen und
Pranger, die mit der Praxis des ehemaligen Strafrechts verbunden sind. Die Geschichte
all dieser Denkmäler ist unzertrennlich mit dem Tod, mit menschlichem Leiden und mit
Trauer verbunden, beginnend im finsteren Mittelalter bis in die aufgeklärte Neuzeit.
Diese Publikation dient einer kurzen Vorstellung der Ereignisse und deren Bedeutung. Sie hat nicht das Ziel, das Untersuchte ausführlichst darzustellen, da dies zu
voluminös wäre und weil weitere Untersuchungen laufen. Die Autoren stellten sich als
Hauptaufgabe den Akzent auf die dabei als wichtig erachteten Aspekte zu setzen, die
mit diesen Denkmälern verbunden sind.
Chronologisch umfasst die Publikation die Zeitspanne vom späten Mittelalter bis
hin zur Neuzeit, ja bis zum heutigen Tag. Da der Platz begrenzt ist, wurden zwei Gebiete
ausgewählt, und zwar an der Grenze zwischen Polen und der Tschechischen Republik,
die Regionen Jelenia Góra (Hirschberg) und Kamienna Góra (Landeshut), wo diese
Objekte anscheinend am häufigsten vorkommen. Als eine interessante Ergänzug wurde
eine tabellarische Aufstellung erstellt, welche die Objekte auf der anderen Seite der
Grenze beinhaltet, begrenzt auf die zwei Gebiete Semily (Semil) und Trutnov (Tratenau). In diesen Gebieten kommen Steinkreuze sehr häufig vor, genauso wie auf der polnischen Seite. Im Katalog der noch bestehenden Denkmäler auf der polnischen Seite,
sowie in der Anlage betreffs der tschechischen Objekte wurden allerdings keine Platten
mit dem Kreuzsymbol eingetragen, da deren Bestimmung noch nicht eindeutig geregelt
ist. Manche Autoren verbinden ihre Herkunft mit dem gleichen alten Rechtsbrauch, wie
bei den Steinkreuzen. Andere Forscher verbinden diese Denkmäler mit dem Grenzrecht.
Im Katalog und auch im Text der Publikation wurden Grenzsteine nicht berücksichtigt,
obwohl sie auch zu alten Rechtsdenkmälern zählen, aber diese Steine bedürfen weiterer,
genauer Untersuchungen mit einer erstmals gründlich durchgeführten Inventarisierung.
Hier in der Publikation hat man sich hauptsächlich mit den erhaltenen Denkmälern des
ehemaligen Strafrechts befasst, wozu die Grenzsteine nicht zählen. Da es keine erhaltenen Sühneverträge gibt, die von den Beisitzern in Jelenia Góra (Hirschberg) oder Kamienna Góra (Landeshut) geschlossen wurden, hat man Beispiele aus den nahe liegenden Gebieten genutzt, hauptsächlich aus Jawor (Jauer), Lwówek Śl. (Löwenberg) und
Złotoryja (Goldberg).
Die Autoren sprechen ihre Hoffnung aus, dass diese Publikation zu weiteren Untersuchungen an diesen interessanten Denkmälern führt, und dass sie hilft, weitere, bisher
25
unentdeckte oder als verschollen angesehene Denkmäler zu entdecken. Deshalb hat der
Katalog keinen endgültigen Charakter. Vor allem deshalb, da die durchgeführten Archivuntersuchungen verschiedene Fakten und Thesen verändern, ändern, was am Beispiel
der Steinkreuze am besten zu sehen ist.
DIE AUTOREN
26
STEINKREUZE
Mittelalterliche Rechtskodifizierungen haben unabsichtliches Töten zur Kategorie
der Verbrechen gezählt, die nach dem Sühnesystem behandelt werden konnten. Es galt
nämlich: Wer absichtlich tötet, soll laut dem Recht bestraft werden. Wer durch Zufall
tötet, und es ist bekannt, wer es getan hat, muss nicht mit dem Kopf büßen, sondern nur
bezahlen. Die Möglichkeit eines solchen Vorgehens ging aus den in diesem Teil von
Europa angenommenen Vorschriften des Sächsisch-Magdeburgischen Rechts hervor.
Diese haben es den am Tode Schuldigen ermöglicht, sich mit der Familie des Opfers zu
einigen, falls die Familie einen solchen Willen bekundete. In einem solchen Fall war
der Schuldige am Tod einer anderen Person zu einer Genugtuung verpflichtet, deren Art
und Ausmaß durch das Gericht, wo der Täter mit den Angehörigen des Verstorbenen
konfrontiert wurde, festgelegt wurden. Die rechtliche Grundlage zur Ermöglichung einer Versöhnung zwischen den streitenden Seiten war ein Eid des Angeklagten, der dazu
verpflichtet wurde, die Folge der Handlungen zu schildern und eine Erklärung über
die Unabsichtlichkeit der vollbrachten Tötung abzulegen. Man kann hier das Beispiel
aus Breslau aus dem Jahr 1473 anbringen, wo der Täter die Umstände des Vorfalls
geschildert und versichert hat, dass die Tötung mit dem Dreschflegel nicht „aus Willen
mit grausamer Entscheidung” erfolgt ist. Zu den Aufgaben der Beisitzer gehörte auch
die richtige Interpretation der tragischen Vorfälle, bekräftigt durch die Aussagen der
Zeugen. Die Lösung des Tötungsfalls gemäß dem Sühnesystem kam meistens auf den
Gebieten vor, auf denen das deutsche Recht galt, oder ein starker Einfluss dieses Rechts
vorkam, gestärkt durch den Zulauf von deutschen Ansiedlern.
Es lohnt sich, den Ablauf der Schließung von Sühneverträgen näher zu betrachten, wozu als bestes Beispiel die Einigung vom Jahr 1494 dienen kann, erstellt vor den
Schöppen aus Złotoryja (Goldberg). „Am Freitag vor dem Tag des Apostels Andreas
stellte sich vor den Stadtrat in Złotoryja (Goldberg) Herr Paul Cleinhanns mit seinen
Freunden [so wurden damals Familienangehörige genannt]. Die Anwesenden haben
ausgesagt, dass am Tag der Hl. Katharina dieses Jahres der Sohn von Paul, Christoph, ermordet worden ist. Sie zeigten auch die Täter an, dies waren der sog. Vinzenz,
Matthäus Plotzner, Jakob der Diener des Schultheiß und Paul Hensel. Die Schuldigen
haben Eid abgelegt, dass die Tötung unabsichtlich passiert ist, durch Zufall. Die Ratsherren haben in Freundschaft, nicht aufgrund der Rechtsvorschriften, abgestimmt, denn
das Urteil gemäß den Vorschriften konnte für die Angeklagten nur mit der Todesstrafe
enden. Wie es scheint, war Vinzenz der am meisten aktive unter den Tätern, er wurde
am härtesten bestraft. Er sollte persönlich eine der derzeitigen Pilgerstätten besuchen
– Aachen, und zwar 14 Tage nach Ostern. Außerdem musste er ein Leichzeichen mit
27
Vigilien, 12 Pfund Wachs für Kerzen, 60 Allerseelenmessen, darin 30 in der Pfarrkirche
in Złotoryja (Goldberg) und die anderen 30 im Kloster, erbringen. Er wurde auch dazu
verpflichtet, einen Auftrag zu übernehmen zur Errichtung einer steinernen Kapelle und
eines Steinkreuzes, sowie zum Ausrichten eines sog. Seelbades mit Verpflegung in Form
von 1 Maβ Weizen zu 75 Liter, 1 Roggenbrot und 1 Fässche Bier. Er sollte auch 3 Gulden überweisen zu einer Monstranz für den Karneval und Hafer für die Stadt Złotoryja
(Goldberg) und das städtische Gericht. Den zweiten der Täter, den Matthäus Plotzner,
verpflichtete man, wie Vinzenz, zu einerPilgerfahrt nach Aachen, zum Stiften von 30 gelesenen Messen im Kloster und zu 2 Mark für eine neue Monstranz. Außerdem sollte er
1 Mark dem Schreiber zahlen, und die Stadt sollte 18 Maβ Hafer zu je 75 Liter erhalten.
Jakob, der Diener des Schultheiß, wurde verpflichtet, 1 Gulden für die Monstranz zu
zahlen zum Termin des Karnevals und 6 Maβ zu je 75 Liter Hafer. Der vierte und letzte
Beschuldigte an der Tötung, Paul Hensel wurde, ähnlich wie seine Vorgänger, dazu
verpflichtet, 1 Mark zur Monstranz, 18 Groschen für die Verpflegung des Vaters des
Getöteten und 1 Gulden innerhalb von 14 Tagen zu bezahlen, sowie 18 Maß Hafer zu je
75 Liter einzubringen. Zum Schluss haben sich Vinzenz und die anderen drei Täter des
Todes an Christoph, dem Sohn von Paul Cleinhanns, wahrscheinlich mit der Familie
des Opfers versöhnt, welche ihnen die Tat, die sie verübt haben, verziehen hat...”1.
Der obige Sühnevertrag aus dem Jahr 1494 unterscheidet sich nicht viel von anderen Dokumenten dieser Art, die in Schlesien bekannt sind. Interessant ist jedoch die
Tatsache, dass der Vertrag mit vier Tätern des Verbrechens geschlossen wurde, wobei
einer von ihnen, Vinzenz, der am aktivste Teilnehmer des Vorfalls in der Nacht der Hl.
Katharina gewesen ist.
Generell kann man alle Leistungen, die in Sühneverträgen vorkommen, in zwei
Gruppen teilen. Die erste von ihnen ist die Genugtuung gegenüber der Familie des Toten
durch die Zahlung einer angemessenen Entschädigung – des Wehrgelds, die entweder in
Form von Geld oder in Naturalien, hauptsächlich in die Hand der Witwe oder des Vaters
des Toten, gegeben wurden. Im Interesse der Täter lag auch das Bezahlen beispielsweise
der Beerdigung, des Arztes oder des Gerichts.
Die zweite Gruppe dagegen betrifft Handlungen, die der Seele des Verstorbenen
im Jenseits helfen sollten. Durch den plötzlichen Tod war er nicht mit den Sterbesakramenten für die Aufnahme im Jenseits versehen. Deshalb wurden verschiedene Leistungen zum Seelenheil des Toten verlangt und dokumentarisch aufgelistet – czu troste und
czu hulffe des zele (Zum Trost und zur Hilfe der Seele). Dazu zählen auch die Praktiken
zur Vorbereitung des Begräbnisses. Deshalb wurden die Täter im Sühnevertrag dazu
verpflichtet, das Leichzeichen und die Vigiliae zu veranlassen. Das erste wird interpre1
28
Ein Fragment eines Sühnevertrags vom Jahr 1494, erstellt vor den Schöppen aus Złotoryja (Goldberg).
tiert als das Ablegen des Körpers des Toten auf der Totenbahre, das Tragen zur Kirche,
wo eine Messe für den Toten gehalten wurde, oder später am Jahrestag des tragischen
Todes. Das Leichzeichen konnte auch am Grab des Verstorbenen abgehalten werden,
wovon die Verpflichtung zeugt, welche einem Täter im Jahr 1507 auferlegt wurde. Lorenz Schoppe musste die Aufgaben drei Jahre lang in der Kirche, in dem der Tote begraben wurde, erfüllen. Er tat das gewissenhaft, was durch diesbezügliche Notizen im
Stadtbuch der Stadt Jawor (Jauer) unter dem Datum 1508 und 1509 bestätigt wurde.
Vigiliae dagegen waren ein Element der wöchentlichen Gottesdienste mit dem Verlesen
eines Andachtsgebets nach der Predigt. Dieses Gebet hatte den Zweck, an die Seelen der
Verstorbenen zu erinnern, um sie im Gedächtnis zu behalten. Es gab auch Fälle, in denen in Sühneverträgen die Pflicht eingetragen wurde, die Anwesenheit der Priester, die
die Predigt während des Begräbnisses halten, zu gewährleisten. Auch gab es die Pflicht
der Zahlung für den Leichenschmaus. Kosten dieser Art musste im Jahr 1509 ein Täter
aus Jawor (Jauer) zahlen. In Bolków (Bolkenhain) wurde 1535 ein Mörder verpflichtet,
u. a. für den Sarg einen Betrag in Höhe von 5 Groschen zu bezahlen, und während des
Begräbnisses einen Glöckner zu besorgen, dem auch 5 Groschen ausgezahlt wurden.
Zur festlichen Umrahmung dieser Messen war eine bestimmte Menge an Wachs für die
Kerzen nötig, zu dessen Kauf der Täter verpflichtet wurde. Zu diesem Zweck hat z. B.
der Sühnevertrag aus dem Jahr 1499 in Jawor (Jauer) genau angegeben, dass der Mörder 4 Pfund Wachs spenden musste. Darüber hinaus wurden die Täter mit den Kosten
der Allerseelenmessen belastet, meistens in Form von „Dreißigermessen”, das waren
Messen, die täglich gehalten wurden, gezählt vom Todestage an. Solche Einträge gibt
es z. B. in den Verträgen aus Złotoryja (Goldberg) aus den Jahren 1488 und 1492. In
einem Sühnevertrag aus Lwówek Śl. (Löwenberg) aus dem Jahr 1489 musste der Täter
dagegen Messen bestellen, die jeden Sonntag ein Jahr lang gehalten wurden zum Lob
der Hl. Barbara, die als Patronin des guten Todes angesehen wird.
Ähnliche Bedeutungen hatten die Strafen, die den Tätern auferlegt wurden, wie z. B.
eine Wallfahrt. Im Jahr 1488 musste ein Täter aus Złotoryja (Goldberg) eine Romfahrt
machen, so 1478 in Lwówek Śl. (Löwenberg) 1509 wurde ein Mörder aus Jawor (Jauer)
verpflichtet, eine Ochfahrt, das heiβt Pilgerfahrt nach Aachen, zu machen, wo die Reliquien der Heiligen Jungfrau Maria aufbewahrt wurden. Ein genauso bekannter Wallfahrtsort war Wilsnack, welches durch das Wunder der Blutenden Hostie berühmt war.
Das unterwegs und am Ziel ausgesprochene Bitten und Flehen sollten im Himmel die Angelegenheit des Toten unterstützen, seiner Seele Erleichterung bringen und ein Element
der Buße des Schuldigen sein. Deshalb wurde in den Verträgen präzise angegeben, eyne
Romfart des toten zele czu hulffe und czu troste zu tun. Von den Mördern forderte man
materielle Beweise, dass sie die Pilgerfahrt gemacht haben. Beispielsweise erschien im
Jahr 1452 vor den Ratsherren in Nysa (Neisse) Hans Teich mit einer Bestätigung in Form
29
eines Briefes und Stempels über die Ausführung einer Romfahrt, zu welcher er nach der
Ermordung des hiesigen Scharfrichters verpflichtet war.
Im späten Mittelalter bestanden als Donationen auch sog. Seelegeräthe, einer finanziellen Unterstützung der kirchlichen Institutionen mit der Vorstellung der Erlösung
der Seele der Ermordeten. So wurden vier Schuldige an einem Mord in Złotoryja (Goldberg) im Jahr 1494 dazu verpflichtet, bestimmte Geldsummen für eine neue Monstranz
zu bezahlen. Einen ähnlichen Charakter hatte eine Leistung, die in den Sühneverträgen
als Seelbäder bezeichnet wurden. Diese waren meistens mit direkter finanziellen Unterstützung von Armen oder verschiedenen Institutionen für Arme verbunden. In den
Verträgen schränkte man dies zur materiellen Unterstützung der Armen in Form Nahrungsmitteln oder Kleidung ein.
In den schlesischen Sühneverträgen trifft man häufig auf die Verpflichtung zum Errichten eines Versöhnungsdenkmals. Meistens hat es die Form eines Kreuzes, einer Kapelle oder einer sog. Marter aus Stein oder Holz. Das Wort Marter ist eine germanisierte
Form des lateinischen martyrium und bedeutet davon ausgehend ein Kruzifix oder eine
Kapelle mit der Abbildung der Kreuzigung Christi oder des Märtyrertods der Heiligen.
Das Aufstellen eines solchen Denkmals sollte für immer an den Vorfall erinnern, zum
Beten für die Seele des Toten bewegen und ein Zeichen der Versöhnung sein. Im ältesten bekannten Dokument aus dem Gebiet von Schlesien, welches mit dem Jahr 1305
datiert ist und den früher geschlossenen Sühnevertrag bestätigt, finden wir einen Eintrag
über die Aufstellung eines Kreuzes am Ort des Todes zum Zeichen der Versöhnung.
Wie es scheint, wurden in den Sühneverträgen die Mörder meistens dazu verpflichtet,
ein Steinkreuz – ein steynen Crewtz oder ein Holzkreuz – eyn hulczynne Crucze aufzustellen. Das Erstellen eines Versöhnungsdenkmals aus Holz verkürzte seine Haltbarkeit,
weil es den Witterungsbedingungen eher unterlag. In Lwówek Śl. (Löwenberg) sollte
1489 eine Kapelle aus Eichenholz mit dem Bild der Hl. Barbara errichtet werden und
dazu ein Steinkreuz. Im Jahr 1492, haben die Beisitzer aus Lwówek Śl. (Löwenberg)
befohlen, eine Abbildung der Heiligen Jungfrau Maria mit Kind zu erstellen , welches
in der Mauer vor dem Laubaner Tor in platziert wurde. In demselben Jahr wurde in
Złotoryja (Goldberg) einem Mörder befohlen, eine steinerne Kapelle an einem von der
Witwe angezeigten Ort zu errichten. 1493 verpflichtete man einen Mörder in Lwówek
Śl. (Löwenberg) zum Bezahlen eines Steinkreuzes und einer Kapelle mit Kruzifix. Diese Eintragung negiert die allgemeine Überzeugung, dass die Mörder die Versöhnungsdenkmäler alleine fertigen mussten. In diesem konkreten Fall vom Jahr 1493, sowie in
anderen Beispielen aus Sühneverträgen aus anderen schlesischen Städten, ist präzise
angegeben, dass die Mörder dazu verpflichtet waren, auf eigene Kosten jemanden zu
beauftragen, höchstwahrscheinlich den Steinmetz, mit der Ausführung des bestimmten
Objekts. Es entstanden auch mehr weiterentwickelte und besondere Formen, z. B. wur30
de ein Mörder aus Jawor (Jauer) im Jahr 1507 dazu verpflichtet, eine steinerne Kapelle
mit zwei Häuslein (Nischen) zu erstellen, und in den Häuslein sollten die Abbildungen der Heiligen Jungfrau Maria und der Hl. Barbara enthalten sein. Zwei Jahre später
muβte ein Mörder in derselben Stadt aufgrund eines geschlossenen Sühnevertrags eine
steinerne Kapelle mit der Abbildung der Heiligen Jungfrau Maria am Ort des Mordes
aufstellen. Zusätzlich wurde festgelegt, dass die Kapelle innerhalb von 2 Jahren von
Vertragstag errichtet werden sollte. Der Ort der Aufstellung des Versöhnungsdenkmals
war meistens der Ort des Mordes. Manchmal ließ man der Familie die Wahl des Platzes, auf welchem gemäß dem Wunsch der Familie das Steinkreuz, die Kapelle oder der
Marter erstellt werden sollte.
Auf manchen noch erhaltenen Kreuzen im Bezirk Jelenia Góra (Hirschberg) und
Kamienna Góra (Landeshut), sowie in den benachbarten tschechischen Gebieten Trutnov (Tratenau) und Semily (Semil), sind Einzeichnungen sichtbar, meistens verschiedene Typen von Waffen. Am häufigsten kann man Abbildungen von Schwertern und
Partisanen, auch Lanzen genannt (siehe Katalog und Anhang), vorfinden.
Die Datierung der verschiedenen Objekte ist sehr schwierig durch die grobe Form
ihrer Ausführung. Manche Autoren wollen behaupten, je gröber die Form des Denkmals
sei, umso älter wäre es. Wobei sie zu einer Herkunft aus dem XV. oder gar XIV. Jahrhundert gelangen. Diese Versuche sollte man als falsch ansehen. Steinkreuze können
nicht eindeutig datiert werden durch die Ausführungsform und durch den Mangel an
Elementen, die helfen könnten, das richtige Alter zu bestimmen. Eine Erleichterung
bei der Altersbestimmung der Kreuze sind die Einzeichnungen, die meistens Waffen
darstellen. Dank diesen Zeichen ist es möglich, einen Datierungsversuch über die Entstehungszeit zu machen. Häufig reichen die Ergebnisse nur zum Erstellen einer angenäherten Altersbestimmung des Denkmals. Die zeitliche Einordnung eines bestimmten
Steinkreuzes ist dann leichter möglich, wenn man weiβ, zu welcher Zeit die abgebildete
Waffe benutzt worden ist.
Bis heute „büßt” noch das Problem der korrekten Benennung solcher Denkmäler.
Populär werden sie als Büßkreuze bezeichnet. Leider ist diese Benennung falsch. Das
ist mit der nicht korrekten Übersetzung des deutschen Worts Sühne durch die Autoren
der Nachkriegszeit verbunden. Früher bedeutete dieses Wort Versöhnung, Vertragung,
lateinisch compositio; daher stammen auch die Sühne- oder Kompositionsverträge. Die
beste für diese Denkmäler angenommene Bezeichnung ist Steinkreuz; oder man kann
in bestimmten Fällen, wenn das Denkmal mit einem konkreten Sühnevertrag verbunden ist, den Namen Sühnekreuz verwenden. Die meisten Forscher der Vorkriegszeit
benutzten die neutrale Bezeichnung, also: Steinkreuz. Diese Bezeichnung sagt nämlich
nicht aus, ob das gegebene Objekt zu den Grenzsteinen gezählt werden sollte, oder ob
es als ein Symbol der früheren Rechtslegung mit dem ehemaligen Sühnevertragsrecht
31
verbunden ist, vor allem, da in vielen Fällen keine Quellennachweise erhalten geblieben
sind, welche den Charakter des Denkmals bestätigen würden.
Mit dem Laufe der Zeit hat man die ursprüngliche Funktion der Denkmäler vergessen, und manche Kreuze haben ihren Standort geändert. Das Objekt in Gorzeszowie
(Görtelsdorf), das ursprünglich etwa 100 Meter entfernt vom heutigen Platz stand, wurde als Baumaterial verwendet. Zur Zeit ist es eingemauert in die Wand einer alten Gerichtskretscham. In der Nähe, während ausgeführter Bodenarbeiten am Anfang des XX.
Jahrhunderts, wurde in einem Meter Tiefe ein menschliches Skelett gefunden. Dieser
Fund wird mit dem vorhandenen Steinkreuz in Verbindung gebracht. Das zweite Objekt
soll sich an einem Feldweg zum Dorf Grzędy (Konradswaldau) befinden, und die Form
und die Maße sollen dem bis heute bestehenden Kreuz ähneln. Im Dorf Jabłów (Gaablau) wurden schon im Jahr 1823 Kreuze genannt, die an der Kirche stehen. Sie wurden
in den zwanziger Jahren des XX. Jahrhunderts wahrscheinlich als Baumaterial. benutzt.
Die in der 1. Hälfte des XVIII. Jahrhunderts in Jelenia Góra (Hirschberg) stehenden
Kreuze wurden in die Wand der jetzt orthodoxen Kirche der Hl. Apostel Petrus und Paulus eingemauert. Das in Jelenia Góra-Czarne (Hirschberg-Schwarzbach) inventarisierte
Objekt wurde zufällig im Jahr 1786 im Graben am Weg entdeckt und am Ort, an dem
es gefunden wurde, aufgestellt. Zum Andenken an diesen Fund wurde auf einer Seite
des Kreuzes das Datum 1786 eingraviert, welches bis heute sichtbar ist. In Marczyce
(Märzdorf) standen beide Kreuze früher auf einem Hügel, etwas weiter westlich der
ehemaligen Gerichtsschenke.
In letzter Zeit wurden auch manche Objekte gesichert. Das Kreuz aus Głębock
(Glausnitz) wurde im Mai 2001 nach Mysłakowice (Erdmannsdorf) transportiert und
hinter dem Zaun des Gymnasiums aufgestellt. Bisher hatte das Objekt ein turbulentes
Schicksal; in den Jahren 1907/8 galt es als verschollen, und es wurde erst in den zwanziger Jahren des XX. Jahrhunderts wiedergefunden, und da stelle es sich heraus, dass
das Kreuz im feuchten Boden versunken war. Es wurde auch von unbekannten Tätern
vielmals umgeworfen. Ein anderes Objekt mit langer Geschichte ist das Kreuz auf dem
Gebirgspass Przełęcz Kowarska (Schmiedeberger Paβ), welches im August 2003 gestohlen, dann wiedergefunden und schlieβlich nahe seinem früheren aufgestellt wurde.
Ein Teil der Denkmäler, die in den Inventarisierungen aus der Vorkriegszeit genannt werden, wurde nach dem II. Weltkrieg nicht wiedergefunden. Als verschollene
Denkmäler sieht man bis heute z. B. das Kreuz oder die Kreuze aus Łomnica (Lomnitz)
an, auf einem von ihnen war ein Rad mit vier Sprossen abgebildet. Das früher unbekannte Kreuz aus Leszczyniec (Haselbach) wurde zum ersten und zum letzten Mal im
Jahr 1976 gesehen. Ähnlich war es mit dem Objekt in Wojcieszyce bei Jelenia Góra
(Voigtsdorf bei Hirschberg), welches auf einem der nahe liegenden Felder lag. 1997
wurde das Kreuz in Rędziny (Röhrsdorf) gestohlen, das die einzigartige Abbildung
32
einer Axt in horizontaler Anordnung hatte. Es würde sich lohnen, alle Objekte, nicht
nur Kreuze, sondern auch die vor vielen Jahren noch Angst einjagenden Galgen und
Pranger als Denkmäler des früheren Strafrechts zu schützen.
GERICHTSTISCHE
Rechtskräftige Urteile wurden an Gerichtsplätzen gefällt. Wenn die Verhandlung
nicht in der Gerichtskretscham stattfand, so wurde zur Bequemlichkeit und sicher auch
zum Unterstreichen der Wichtigkeit der verhandelnden Gerichtspersonen Gerichtstische
errichtet. Zuerst wurden sie aus Holz hergestellt, und erst im XVI. und XVII. Jahrhundert wurden sie durch steinerne, festere Objekte ersetzt.
Auf dem beschriebenen Gebiet ist das einzige erhaltene Objekt dieser Art, welches
laut der Tradition als ein Gerichtstisch angesehen wird, das Denkmal in Kochanów bei
Kamienna Góra (Trautliebersdorf bei Landeshut). Es befindet sich unterhalb eines Hügel, der auf alten Karten den viel sagenden Namen Totenkopf trägt, wie auch der Wald
oberhalb davon mit demselben Namen2.
Ein anderer Gerichtstisch auf diesem Gebiet war das noch vor dem II. Weltkrieg
beschriebene Objekt in Kamienna Góra (Landeshut). Wahrscheinlich bestand es noch
bis zu den sechziger Jahren des XX. Jahrhunderts. Es wurde erwähnt, dass es am Eingang zum Renaissanceschloss stand und die Maße von 90x84 cm hatte. Es bestand aus
Sandstein. Die Konstruktion ähnelte dem bis heute erhaltenen Gerichtstisch, der am
Marktplatz in Strzelin (Strehlen) steht.
Am Tag der Verhandlung saßen am Tisch der Vogt, der Schöppen Meister, die
Schöppen, und der Untervogt. Sie hatten die Aussagen des Angeklagten schon protokolliert, genauso das Schuldbekenntnis, welches nicht selten durch Benutzung von Torturen
erzwungen wurde. Dies waren die Grundlagen für das Urteil. Nach dem Bekanntmachen
der Beweise wurde das Urteil gefällt, und der Angeklagte wurde als schuldig an den ihm
vorgeworfenen Taten erklärt. Danach wurde der Urteilsspruch dreifach vom Gerichtsdiener vorgelesen. Beim dritten Mal erklang die sog. Schuldigenglocke oder eine andere
Glocke, z. B. die Rathausglocke. Dann wurde der Schuldige zum Gefängnis geführt,
wo er einen langen, schwarzen Mantel zu tragen hatte, der als Armensünder Mantel
bezeichnet wurde. Nanach wurde er wieder vor die Beisitzer und vor den Gerichtstisch
geführt, wonach das Urteil ausgesprochen wurde. Bei schwereren Verbrechen wurde
das höchste Strafmaß angewendet. Leichtere Vergehen wurden mit Auspeitschen, Aus2
Eine genauere Beschreibung des Objekts befindet sich im Katalog.
33
weisung oder Prangerstehen bestraft. Die Härte des Urteils wurde von Art und Ausmaβ
des Verbrechens bestimmt, das der Schuldige begangen hatte. Die Schöppen beendeten
das Verfahren mit den Worten: „wie Recht von Rechts wegen“. Wenn ein Todesurteil
gefällt wurde, begab sich der Verurteilte auf seinen letzten Weg, der am Ort der Hinrichtung endete3.
Es besteht eine Aufzeichnung aus Kamienna Góra (Landeshut), datiert auf das Jahr
1708, als hohe Kosten für das Fällen des Urteils und die Ausführung der Todesstrafe zu
tragen waren. Dem Gerichtsdiener wurde 1 Taler für das Verlesen der Gerichtsurteils
ausgezahlt. Man muss bemerken, dass das Urteil des städtischen Gerichts nicht endgültig gewesen ist. Den Verurteilten stand das Recht zur Widerrufung bei der Prager
Appellationskammer zu, welche in der Hälfte des XVI. Jahrhunderts entstanden ist. Sie
konnte das Ausmaß der angewandten Strafe mildern, ändern oder verstärken. Das Urteil
der Kammer war jedoch endgültig.
PRANGER
Objekte, die zum Vollstrecken der Justiz gedient haben, jedoch nicht im höchsten
Maße, waren die Pranger. Ähnlich wie Galgen, wurden sie aus Holz oder Stein errichtet,
je nach den finanziellen Möglichkeiten des gegebenen Bezirks.
Unter dem Pranger wurden hauptsächlich die Strafen vollzogen, die einen Schande einbringenden Charakter hatten. Zu solchen zählte das öffentliche Ausstellen der
Verurteilten oder das Auspeitschen. Es kam vor, dass in der Nähe des Prangers auch
die Strafe des Köpfens mit dem Schwert ausgeführt wurde. Ein solcher Fall kam z. B.
in Kamienna Góra (Landeshut) im Jahr 1700 vor, als am Marktplatz beim Pranger ein
Verurteilter geköpft wurde. Das Ausführen der Todesstrafe im Zentrum der Stadt wurde
als ehrenvoll angesehen, im Gegenteil zur Hinrichtung am Galgen. Dies hing mit dem
späteren Umgang mit dem Körper des Hingerichteten zusammen. Nach der Hinrichtung
im Zentrum des gegebenen Bezirks, wurde die Leiche an die Familie übergeben, und
die Familie bereitete einnormales Begräbnis.
Den Verurteilten konnte man entweder unter den Pranger stellen, oder „in den
Kragen legen“, also in einen Metallring, der an seine Säule angebracht war. Nach Voll3
Der Ablauf der Gerichtsverhandlung wurde auf Basis der Gerichtsbücher aus Legnica (Liegnitz) rekonstruiert Dieses
Beispiel unterscheidet sich wahrscheinlich nicht viel von den angewendeten Praktiken der Schöppen aus Jelenia Góra
(Hirschberg) und Kamienna Góra (Landeshut).
34
streckung einer solchen Strafe und einem feierlichen Eid, dem sog. Uhrphede, auf dem
Schwert des Scharfrichters, wurde der Verurteilte meistens aus dem gegebenen Bezirk
für bestimmte Zeit relegiert. Die Zeit wurde in Jahren angegeben oder galt für immer.
Das Ausstellen unter dem Pranger geschah an einer bestimmten Tageszeit. Meistens waren dies die Stunden am Vormittag an Markttagen, denn da war die Strafe für die größte
Menschenmenge sichtbar. Oft hängte man an die Brust des Verurteilten Gegenstände,
die vom Verbrechen stammten, oder ein Schild, auf dem mit groβen Buchstaben die
Art der Tat, der er schuldig war, geschrieben stand, z. B. GROSSER DIEB oder FÄLSCHER. Das Peitschen am Pranger wurde seltener angewendet, und es war Strafe für
schwerere Taten. Der Verurteilte wurde danach nicht immer aus dem gegebenen Bezirk
relegiert. Die Strafe des Zurschaustellens oder des Auspeitschens unter dem Pranger
konnte auch mit dem Einbrennens eines Zeichens am Körper des Verurteilten verbunden sein. Meistens war das Zeichen der Buchstabe R[elegatus]. Es wurde an einer sichtbaren Stelle eingebrannt, was die Lesbarkeit und die Kenntnis darüber steigerte.
In der Gegend von Jelenia Góra (Hirschberg) und Kamienna Góra (Landeshut)
blieben nicht viele Pranger bis zu unseren Zeiten erhalten. Zu den ältesten von ihnen
zählt das Objekt auf dem Hof der Burg Chojnik (Kynast), datiert auf das Jahr 1410.
Noch im XVIII. Jahrhundert war ein am Pfeiler festgemachter Kragen mit einer Kette
sichtbar. Andere noch erhaltene Denkmäler dieser Art sind die Pranger in Krzeszów
(Grüssau) und Miłków (Arnsdorf). In beiden Fällen ist die chronologische Einordnung der Objekte schwierig, denn es existiert keinerlei Quellenmaterial. Der Pranger in
Krzeszów (Grüssau) besteht aus einer zylindrischen Säule von über 350 cm Höhe, und
oben befindet sich ein viereckiges Kopfteil mit einer Kugel. Das Denkmal in Miłków
(Arnsdorf) besteht leider nur noch in Teilen4.
Ein monumentalerer Pranger war das nicht mehr bestehende Objekt in Jelenia Góra
(Hirschberg). Er befand sich nahe dem Haupteingang zum Rathaus. Er ist während der
Beräumungsarbeiten des eingestürzten Rathauses im Jahre 1739 verschwunden. Er wurde
in einer ähnlichen Form gefertigt, wie die Repliken der Pranger, die heute auf den Marktplätzen in Wrocław (Breslau) und Strzegom (Striegau) stehen. Der Pfahl des Prangers in
Jelenia Góra (Hirschberg) war auf einem dreistufigen Podest aufgestellt. Sein Kopfteil
bestand aus einem Käfig (?) und der Figur eines Scharfrichters mit einem Scharfrichterschwert in der einen Hand und einer Rute in der anderen Hand. Die Form der Pranger
in Kamienna Góra (Landeshut) und Chełmsko Śląskie (Schömberg) konnten dem heute
noch bestehenden Objekt in Krzeszów (Grüssau) ähnlich gewesen sein, was durch die
Abbildungen der Stadtansichten von F. B. Werner bestätigt wird. Aus dem Quellenmaterial oder der Literatur wissen wir vom Bestehen der Pranger in Lubawka (Liebau), Ko4
Eine genauere Beschreibung des Objekts befindet sich im Katalog.
35
wary (Schmiedeberg) und Wojanów (Schildau). In der letztgenannten Ortschaft wurde
der Pranger zusammen mit dem Galgen am 4. Februar 1625 errichtet, gleichzeitig mit der
Hinrichtung von Martin Raupach aus Mysłakowice (Erdmannsdorf), der wegen Lästerung
zum Tode durch das Schwert verurteilt wurde. Gemäβ ihrer Bestimmung wurden diese
Objekte häufig benutzt. Zum Beispiel wurde in Jelenia Góra (Hirschberg) im Januar 1721
ein Schweinedieb ausgepeitscht und dann für immer aus dem Land vertrieben. Vier Jahre
früher wurde eine Diebin vom Pranger aus bis zu einem der Stadttore geführt und danach
aus der Stadt verwiesen. Im Jahre 1677 wurde in Kowary (Schmiedeberg) ein Dieb, nach
vorher abgelegtem Eid, zum öffentlichen Auspeitschen und zur Ausweisung verurteilt.
Die letzten Strafen am Pranger wurden in der I. Hälfte des XIX. Jahrhunderts vollzogen Am 15. Januar 1841 wurde in Kamienna Góra (Landeshut) diese Strafe gegen einen
Mann wegen Meineides angewendet, wobei ihn sein eigener Sohn denunziert haben soll.
GALGEN
Der Vollzugsort des höchsten Strafmaβes durch die Bezirke, die das Recht des
Schwerts – ius gladii – hatten, war die Hinrichtungsstätte. Sein Symbol war ein die ganze Gegend überragender Galgen. Auf seinen Balken wurde die Todesstrafe durch Aufhängen ausgeführt, und in seiner Nähe wurden andere Arten des höchsten Strafenausmaßes ausgeübt, solche wie die Hinrichtung mit dem Schwert, Radbrechen, Begraben
von Lebendigen oder Verbrennen auf dem Scheiterhaufen. Oft hat der Scharfrichter die
Balken des Galgens benutzt, um auf ihnen die abgeschnittenen Köpfe der Hingerichteten aufzuhängen. Das war eine beabsichtigte Präventionshandlung, um dem Volk zu zeigen, dass die Obrigkeit des gegebenen Bezirks das bestehende Recht streng einhält, und
dass diejenigen, die die Rechtsvorschriften brechen, mit ganzer Strenge bestraft werden.
Dies wurde auch durch die Urteile des Gerichts unterstrichen, in denen bestimmt wurde,
die Körper der Hingerichteten am Galgen hängen zu lassen, oder auf dem Hinrichtungsrad zu befestigen, als andern bösen Buben zum Abscheu und Exempel.
Der einzige bis heute stehen gebliebene Galgen in den Bezirken Jelenia Góra
(Hirschberg) und Kamienna Góra (Landeshut) ist als Ruine erhalten und befindet sich
am Weg von Miłków (Arnsdorf) nach Ścięgny (Steinseiffen)5. Er wurde aus Stein gefer5
In unmittelbarer Nachbarschaft des beschriebenen Gebiets, auf der tschechischen Seite, befindet sich nur eine Galgenruine, und zwar in der Ortschaft Železný Brod (Eisenbrod), Bezirk Jablonec nad Nisou (Gablonz). Erhalten ist das
Fundamentteil des Galgens, auf dem Kreuze oder Schwerter, Daten und Initialen graviert wurden.
36
tigt, in Form eines gemauerten Brunnenaufbaus, auf den drei Säulen stehen, die damals
die Hinrichtungsbalken gestützt haben. Zum Inneren des Objekts führte eine Eingangsöffnung mit einer soliden Tür. Der Galgen in Miłków (Arnsdorf) wurde im Jahr 1677
errichtet6. Außer ihm gab es auch in Jelenia Góra (Hirschberg) und Kamienna Góra
(Landeshut) Hinrichtungsstätten mit Galgen. In der erstgenannten Stadt befand sich das
Hochgericht, wie der Galgen im Quellenmaterial am häufigsten genannt wurde, auf
dem höchsten Punkt des Galgenbergs, welcher im Jahr 1778 zum Cavalierberg umbenannt, und nach 1945 als Kościuszko-Hügel bekannt wurde. Das Objekt wurde im
November 1778 auf Befehl des Oberst Favrat abgebrochen, und die Stadt musste sich
mit der Aufstellung eines neuen Galgens im April 1779 in der Schmiedeberger Straβe
(ul. Kowarska) – heute ist dies die Sudecka-Straβe – zufrieden geben. Das Errichten des
Galgens kostete die Stadt 76 Floren, 23 Groschen und 3 Dinare. Dieser Galgen wurde
im Jahr 1836 endgültig abgeschafft, und heute befindet sich auf dieser Stelle ein Hotel.
In Kamienna Góra (Landeshut) stand der Galgen beim Weg nach Lubawka (Liebau), auf dem Gerichtsberg. In Chełmsko Śląskie (Schömberg) stand ein gemauertes
Hochgericht westlich der Stadt, in Richtung des Dorfes Błażejów (Blasdorf), in der
Nähe des alten Schießstands des Schützenvereins, auf der sog. Galgenwiese. Heute kann
das Objekt in der Nähe der Strzelecka-Straβe lokalisiert werden. In Lubawka (Liebau)
wurde der hölzerne, dreibalkige Galgen auf Grund seiner Form das dreibeinige Tier
genannt und befand sich auf dem Berg Ptasia (deutsch: Vogelberg), dessen Name vom
Namen zweier Verurteilten (Vater und Sohn) stammt, die an dieser Hinrichtungsstätte
im XVII. Jahrhundert hingerichtet wurden. In späterer Zeit wurde die Erhebung, auf
der der Galgen stand, in Galgenberg umbenannt Die letzte Hinrichtung an dieser Stelle
geschah im Jahr 1782. Damals wurde Franz Rochus Rücker hingerichtet, der beschuldigt gewesen war, Mord und Raubüberfälle begangen zu haben. Andere Ortschaften in
der Nähe von Jelenia Góra (Hirschberg), die das Recht zum höheren Kriminalgericht
besaβen, hatten ihre Hinrichtungsstätten auch mit einem hölzernen oder gemauerten
Galgen ausgestattet. In Sobieszowie (Hermsdorf), (jetzt innerhalb der Grenzen der Stadt
Jelenia Góra) lag die Hinrichtungsstätte höchstwahrscheinlich in der Nähe des heutigen
Schwimmbads. In Kowary (Schmiedeberg) gab es bis zum Jahr 1717 einen hölzernen
Galgen, erst nach dieser Zeit konnte die Stadt ein steinernes Objekt aufstellen, dank
dem erhaltenen Privileg, welches das Errichten eines steinernen Galgens erlaubte. Wir
wissen nicht, ob die damalige Obrigkeit dieses Recht genutzt hat. Das Objekt könnte
sich in der Nähe der heutigen Jan Matejko-Straße befunden haben. Der ganze Hinrichtungsplatz wurde „Schindanger” genannt.
6
Geographisch befindet sich das Objekt im Bereich des Dorfes Ścięgny (Steinseiffen), doch die das Objekt beschreibende Literatur ordnet es dem nahe gelegenen Miłków (Arnsdorf) zu.
37
Die Hinrichtungsstätten haben recht oft ihre grausame Funktion erfüllt, als Plätze,
wo alle diejenigen eliminiert wurden, die durch ihre Taten die bestehende Ordnung und
das Wertesystem gebrochen haben. In Jelenia Góra (Hirschberg) und Kamienna Góra
(Landeshut) als Hauptzentren dieser Gegend wurden ab dem Beginn des XVI. bis zum
XVIII. Jahrhundert zig Todesstrafen vollzogen. Beispielsweise wurden in Jelenia Góra
(Hirschberg) am 17. April 1591 drei Verurteilte aufgehängt, die eines Einbruchs ins Rathaus beschuldigt waren7. Zwei Jahre später, am 30. April, wurde ein Schlossergehilfe
mit dem Schwert hingerichtet, der einen Mord begangen hatte. Ähnlich erging es am 23.
April 1617 zwei Ehebrecherinnen und Diebinnen. Eine von ihnen wohnte in Jelenia Góra
(Hirschberg), die zweite stammte aus Cieplice (Bad Warmbrunn). Weitere Hinrichtungen
gab es hier in 1699 und 1704. In Kamienna Góra (Landeshut) wurde oft das höchste
Strafmaβ verhängt, z. B. in den Jahren 1634, 1642, 1708, 1709, 1712, 1732, 1763 und
1789. 1708 wurde eine Frau hingerichtet, die ihren Mann vergiftet hatte. Kleinere Gerichte urteilten nicht milder und sprachen die Todesstrafe genauso konsequent aus wie die
Gerichte der gröβeren Bezirke. Im Jahr 1677 wurden in Kowary (Schmiedeberg) zwei
Räuber hingerichtet, und ihre Körper wurden in die Brechräder gespannt. Im Jahr 1680 in
wurde Sobieszów (Hermsdorf) Paul Höpner hingerichtet, welcher sich Geld angeeignet
hatte. Er hat im Gefängnis in Cieplice (Bad Warmbrunn) ein Lied geschrieben, dessen
Verse jeweils mit einem bestimmten Buchstaben beginnen. Aus diesen Buchstaben fügt
sich sein Name, und das ganze Lied erzählt vom Leid durch die verübte Tat. Beim Galgen
in Bobrów bei Wojanów (Boberstein bei Schildau), wurde am 15. Januar 1636 Elisabeth,
die Frau Christian Scharfs, aufgehängt, die ihr eignes Kind ertränkt hatte.
Die bekannteste und am häufigsten beschriebene Hinrichtung, die im ganzen damaligen Schlesien bekannt war, fand im Oktober 1701 am Galgen in Miłków (Arnsdorf)
statt. Das Berufungsgericht in Prag hat die 4 Personen Familie Exner zur Todesstrafe
verurteilt. Sie wurde des Mordes an einem Kind und der Blutschande beschuldigt. Der
Ablauf dieser Hinrichtung sowie Begleitumstände wurden von den damaligen Chronisten fleißig niedergeschrieben:
„Am 1 April 1701 ist in Karpacz (Krummhübel), einem kleinen Dorf bei Arnsdorf
etwas sonderbares passiert. Es wohnte hier ein Mann, der gemein als Schleifer – Georg
bekannt war. Er hatte eine Tochter und einen Sohn. Die Geschwister haben eine böse
Tat begangen, indem sie miteinander geschlafen haben und die Schwester von dem Bruder schwanger geworden ist. Das geborene Kind hat die alte Mutter umgebracht und an
der Hauswand begraben. Man vergewisserte jedoch, dass es zur Blutschande zwischen
den Geschwistern mehrmals vorgekommen sei, und die Tochter hat auch noch im Ge7
Im tschechischen Trutnov (Tratenau) auf dem dort stehenden Galgen wurden z. B. im Jahr 1600 auf einmal sogar 5
Diebe aufgehängt. Ein Jahr früher wurden dort die Körper von fünf aufgehängten Spitzbuben gestohlen.
38
fängnis schwanger sein sollen, was jedoch nicht bewiesen wurde. Außerdem waren diese
Menschen Diebe und haben auch andere böse Taten begangen, welche nicht alle ans
Tageslicht gezogen wurden. Die ganze Familie wurde am 1. April verhaftet. Die Mutter
und die Tochter kamen ins Gefängnis in Karpacz (Krummhübel), der Vater und der Sohn
in Miłków (Arnsdorf). Am 14. Oktober fand die Hinrichtung statt, bei der der Vater, die
Mutter, der Sohn und die Tochter mit dem Schwert hingerichtet wurden, wobei es viele
Zuseher gab. Die Hinausführung vom Gericht zum Galgen erfolgte in dieser Reihenfolge:
Zuerst wurde die Tochter, Rosina genannt, geführt, die sehr erschrocken und verängstigt
war. Danach wurde die Mutter geführt, dann der Sohn, Georg, und zuletzt der Vater. Der
Scharfrichter war aus Jelenia Góra (Hirschberg), es war ein junger Mann, der Sohn des
des Scharfrichters aus Jawor (Jauer). Diese Hinrichtung war für ihn ein Meisterstück.
Zuerst schnitt er mit einem Mal die Tochter, die sehr ängstlich war. Danach schnitt er
den Sohn, nächstens die Mutter und zuletzt den Vater. Die Leichen von dem Vater und der
Mutter sind in ein Grab gelegt und Pfähle mit eisernen Keulen durch die Herzen geschlagen worden, die weit über die Erde herausstanden. Der des Vaters war etwas höher als
die Mutter, und so konnte man die Leichen unterscheiden. Darnach wurde die Leiche des
Sohnes reingelegt, und zuletzt die Leiche der Tochter. So endete das Urteil an der Familie
aus Karpacz (Krummhübel), welches in Prag ausgelöst wurde.”
Das Hinrichten auf der Hinrichtungsstätte verlief jedoch nicht immer so reibungslos. Manchmal legte sich die Ungeschicklichkeit des Scharfrichters über die Korrektheit
der Ausführung des Urteils, vor allem, wenn es sich um eine Hinrichtung handelte, die
technisch schwierig war. In Kamienna Góra (Landeshut) hat der Scharfrichter Dittrich
während einer Hinrichtung im August 1763 erst beim dritten Schwertschlag den Kopf
vom Leib getrennt. An der Hinrichtungsstätte in Sobieszów (Hermsdorf) kam es im Dezember 1710 zur Hinrichtung zweier Verurteilter (Tochter und Vater). Die Frau wurde
beim ersten Schlag mit dem Schwert des Scharfrichters geköpft. Dem Vater blieb jedoch nach dem Schwertschlag der Kopf am Leib hängen, und der Scharfrichter musste
ihn mit seinem Schwert abschneiden, um die Hinrichtung zu vollenden.
Das Gegenteil einer ehrenvollen Hinrichtung war das Aufhängen am Galgen, Deshalb war diese Art der Hinrichtung vor allem für Verurteilte aus niedrigeren Sozialgruppen, welche Diebstahl begangen haben, vorbehalten. Der Kontakt mit diesem Gerät brachte
Schande, deshalb musste die Obrigkeit beim Aufstellen oder beim Renovieren des Galgens
alle städtischen Handwerker anstellen. Keiner von ihnen würde sich allein einer solchen
Aufgabe stellen. Die Wahl der Handwerker zur Renovierung oder Aufstellung eines neuen
Galgens hing davon ab, welches Material zum Aufbau benutzt wurde. Ein hölzerner Galgen bedurfte der Teilnahme vieler Fachmänner aus dem des Tischlerhandwerks. Eine gemauerte Konstruktion bedurfte dagegen einer größeren Anzahl von Spezialisten aus vielen
Handwerksbereichen. Die Teilnehmer an den geplanten Arbeiten waren meistens Maurer,
39
Zimmermänner, Steinhauer, Schmiede, Schlosser und Schreiner. Zuerst, vor dem Arbeitsbeginn, wurden die einzelnen Vertreter der Stadtregierung und die Handwerksmeister zum
ersten Handeln verpflichtet. Die Beschreibung der Renovation des Galgens in Jelenia Góra
(Hirschberg) wurde zusammengefasst von einem der Chronisten dieser Stadt:
„…In diesem Jahre als den 16 October 1737 sollte das hier aufgestellte Hochgericht renoviert werden. Es wurde alles schon vorbereitet und es erfolgte das Signal zum
Ausmarsch, es fing aber an zu regnen, und alle mussten wieder nach Hause gehen. Es
wurden keine Arbeiten ausgeführt, bis zum 21. October, als alle durch Trommelschlag
gerufen wurden. Die meisten Menschen kamen auf den Marktplatz vor den Blutrichter8
in der abgemachten Ordnung. Zuerst kamen auf den Markt die Tischler und Schmiede,
die Tischler wollten jedoch vor dem Schmieden marschieren, deshalb gingen die die
Schmiede zum Blutrichter und meldeten ihm das. Der Blutrichter hat aber bestimmt,
dass sie so gehen sollten, wie sie zur Session am Rathaus gekommen sind. Als die
Zimmermänner und Mauer hörten, dass sie als letzte gehen sollen, da erhob sich ein
noch gröβerer Streit. Deshalb gingen auch die Maurer und Zimmermänner zum Blutrichter um sich zu beraten, und der Blutrichter bestimmte wie vorhin, dass sie am Ende
marschieren sollen. Daraufhin gingen die Maurer und Zimmermänner zum regierenden
Bürgermeister, meldeten ihm alles und sagten, sie würden sich nicht von der Stelle rühren, wenn sie nicht als erstes gehen. Da schickte der Burgermeister seinen Diener zu
den städtischen Ratsherren und lieβ ihnen alles melden. Daraufhin kam die Antwort wie
sie marschieren sollten, was auch ausgeführt wurde, nämlich:
1) Als erstes marschierte die Stadtwache mit der Fahne; die Vorstädter hatten
damals eine Fahne, die Stadtmenschen hatten keine.
2) Danach folgten die Maurer, die Meister vorne mit etwas Werkzeug, darnach ihre
Gesellen, alle mit Seitengewehr, die Gesellen hatten Kellen und Hammer, sowie weiβe
Bänder auf den Hüten und den Hammern. Jeder Geselle trug ein Schürzleder. Die Lehrjungen gingen hinten an, sie trugen die Spitzhauen und Richtscheiten.
3) Nächstens kamen die Zimmermänner, zuerst die Meister mit Degen und Schürzleder,
jeder von ihnen hatte einen 3 Ellen langen Maβstab und eine Axt. Darnach kamen die Gesellen, immer gegliedert, auch mit Degen und Schürzleder. Sie hatten auf den Hüten grüne
Bänder. Hinten an kamen die Lehrjungen, sie trugen Sägen, Hobel, Bohrer und Klammern.
4) Darauf folgten die Schmiede, ein jeder mit Seitengewehr, auch in Schürzleder
gekleidet, und jeder hatte einen Hammer. Es folgten die Gesellen und die Lehrlinge.
5) Nächstens kamen sie Tischler, die Meister voran, dann die Gesellen. Alle trugen
Seitengewehr. Sie hatten auch ihr Werkzeug, und auf den Hüten hatten sie rot-weiße
Bänder. Hinter ihnen kamen die Lehrlinge mit dem restlichen Werkzeug.
8
40
Blutrichter, wohl ein Richter, der befugt war, die Höchststrafe zu verhängen.
6) Dann kamen die Schlosser, auch mit Seitengewehr, die Gesellen und Lehrlinge
nacheinander.
7) Danach kam wieder eine Gruppe der Bürgerwache.
8) Darnach kam ein Bauer der das Holz für 3 Balken und das Material zur Leiter
hinfahren musste. Auf jeder Seite neben dem Wagen gingen 4 Zimmermanngesellen und
ein Zimmermeister. Der Kalk und das Rüstholz wurden schon ein paar Tage früher
hingebracht.
Als alle zum Richtplatz kamen, war dort auch die Fahne, gehalten vom Leutnant
Johann Klippeln, einen Goldschmied und durch Tobias Obermanne, einen hiesigen
Gärber. Daraufhin mussten alle Meister, Gesellen und Lehrlinge am Hochgericht vorbeigehen, und der Blutrichter ging ihnen voran. Als die Versammelten zur Tür kamen,
nahm der Blutrichter eine Spitzhaue und schlug ihn 3 Mal gegen die Mauer des Galgens
neben dem Eingang. Danach taten alle Handwerker das gleiche, jeder mit seinem Werkzeug. Danach steckte der Blutrichter den Schlüssel ins Schloss und öffnete die Tür, und
alle machten sich an ihre Arbeit. Der Blutrichter warf die ersten 3 Kellen Kalk, worauf
die Zimmermänner und Tischler kleine Pfähle und eine Schnur genommen haben, und
damit den Platz ringsum des Galgens umkreis hatten. An der Tür standen 3 Wächter,
damit keiner reingehen konnte, der innen nichts zu tun hatte. Die Zimmermänner und
Tischler hatten eine Sparbüchse, zu welcher 5 Taler, 4 Groschen und 7 Haller gespendet
wurden, die die Handwerker dann untereinander teilten. Die Tischler hatten auch eine
Büchse. Die Maurer wurden mit Trommelschlag aufgeführt und abgeführt, so haben sie
sich bei der Arbeit abgelöst. Die Zimmermänner ließen sich auch mit Trommelschlag
aufführen, um die Neue Leiter an den Galgenbalken zu stellen. Die Tischler, als sie
die Tür fertig hatten, ließen sich auch mit Trommelschlag aufführen als sie die Tür
hinaufbrachten. Zwischen den Schmieden und den Schlossern kam es wieder zu einem
Streit, wegen den an der Tür aufgeschlagenen Bändern und Türhaken. Die Schmiede
schlugen die Keile der Schlosser heraus und bauten andere ein, auch die alten Bänder
von den Schmieden wurden entfernt und neue eingeschlagen, und dann war alles wieder in Ordnung. Als dann am diesen Tag abends um sechs Uhr alles fertig war, da kam
der Scharfrichter (das war damals Hans Heinrich Kühn), und der Blutrichter hat ihm
den Galgen übergeben. Er fragte ihn drei mal: „was willst du”, worauf Worte fielen,
die der Scharfrichter üblich in solchen Situationen ausspricht. Darauf übernahm der
Scharfrichter die Schlüssel zum Galgen und stieg auf die Leiter, schlug einen Haken in
einen der Balken, daraufhin nahm er das Schwert und sagte: hiermit besteige ich den
Galgen, auf den Befehl der Kaiserlichen Stadt Jelenia Góra (Hirschberg), im Namen
des Vaters, des Sohnes und des Heiligen Geistes, Amen. Alle Anwesenden marschierten
dann zurück zur Stadt in der gleichen Ordnung, wie sie gekommen sind. Zwei Ermeldete
hielten wieder die Fahne, so, dass alle Handwerker wieder unter ihr durchgehen und
41
auf den Marktplatz vor den Blutrichter gehen, wobei sie von Trommelschlag und Musik
begleitet wurden. Danach gingen alle wieder nach Hause....”.
Beim Renovieren des Hochgerichts in Kamienna Góra (Landeshut) im Mai 1731
stellten sich Krämer in der Nähe des Galgens auf, bei denen man verschiedene Speisen kaufen konnte. Der Galgen wurde wahrscheinlich renoviert, um die Hinrichtung an
Franz Joseph Frohm durchzuführen. Dieser war jedoch entflohen, und erst in Krakau
(Kraków) geriet er in die Hände der Justiz.
Die Umgebung um das Hochgericht diente auch Friedhof, auf welchem alle diejenigen begraben wurden, die nicht in der gesegneten Erde ruhen durften. Zu diesen „Unwürdigen“ zählten vor allem Verbrecher und Selbstmörder9. Chronikalische Notizen berichten
oft von den Begräbnissen der Hingerichteten direkt neben dem Galgen. In Kamienna Góra
(Landeshut) kam es zu solchen Fällen z.B. 1708, 1709 und 1712. Da wurden die Körper
der geköpften Sünder zusammen mit den Köpfen in neben dem Galgen ausgegrabene
Höhlen geworfen, und der Helfer des Scharfrichters bekam für die ausgeführten Leistungen z.B. im Jahr 1708 den Betrag von 15 Silbergroschen. In den dreiβiger Jahren des XX.
Jahrhunderts fand man in Jelenia Góra (Hirschberg) bei Erdarbeiten auf dem ehemaligen
Galgenberg in einer Tiefe von 1,5 m die Reste von zwei Skeletten. Beide wurden im
obersten Teile eines Hügels entdeckt, und zwar am Platz, an dem früher der Galgen stand.
Eines der Skelette war höchstwahrscheinlich das Skelett einer Frau. Auβerdem wurde ein
rostiger, einfacher Ring aus Messing oder Bronze gefunden. In direkter Nähe des zweiten
Skeletts fand sich eine aus festem Eisen gefertigte Spitze eines großen Pfahls.
Pietätlos wurden auch die menschlichen Reste aus den Hinrichtungsrädern oder
von den Balken des Hochgerichts behandelt. Im August 1699 kam ein Türke, der viele
Diebstähle begangen hatte, an den Galgen in Jelenia Góra (Hirschberg). Seine Überreste
wurden im Frühling des nächsten Jahres begraben, als ein heftiger Wind sie vom Galgen
gerissen hatte. Am 27. November 1715 wurde in Miłków (Arnsdorf) Hans Müller erhängt, Sein Leib hing aber nur wenige Tage am Galgen, weil sich der Strick gelöst hatte.
Daraufhin kam der Scharfrichter aus Jelenia Góra (Hirschberg) und legte den Körper
mit dem Gesicht zur Mauer des Galgens und ließ ihn ohne Begräbnis liegen.
Das Ende der von öffentlichen Hinrichtungen zur Hälfte des XIX. Jahrhunderts führte
auch zur Zerstörung der Galgen und Pranger. Als verhasste Elemente der Landschaft, wurden
sie aus den meisten schlesischen Städten und Dörfern entfernt, und das gewonnene Material
wurde bei verschiedenen Baumaβnahmen benutzt. Der städtische Galgen in Kamienna Góra
(Landeshut) wurde im Jahr 1820 abgebrochen, und aus seinen Bestandteilen hat der hiesige
Scharfrichter Schwarz eine neue, und wie man sagte, massive Scharfrichterei gebaut.
9
Im nahe gelegenen Trutnov (Tratenau), im Jahr 1565, als sich ein Mädchen aufgehängt hat, nahm der Scharfrichter
ihren Körper, um ihn in der Nähe des Galgens zu verbrennen.
42
ÚVOD
V okolí Jelení Hory a Kamenné Hory se zachovalo mnoho památek hrdelního
soudnictví, nejvíce však kamenných křížů. Méně početnou skupinu představují šibenice
a pranýře. Historie všech těchto objektů je nerozlučně spjatá se smrtí, lidským příkořím
a utrpením, a to již od časů středověku až po období novověku.
Představovaná publikace se chce pokusit stručně přiblížit jejich dějiny a roli, jakou
v průběhu staletí sehrály. Jejím cílem není představit dané téma v úplnosti, ať už z důvodu omezených publikačních možností, tak i s ohledem na neustále probíhající výzkum. Autoři se rozhodli pouze ukázat nejdůležitější aspekty, které s výzkumem těchto
neobvyklých památek souvisí.
Z hlediska časového vymezení se publikace věnuje období od pozdního středověku až po novověk a současnost. Zaměřuje se pouze na dva okresy – jelenohorský
a kamennohorský, kde se, jak se zdá, tyto objekty nacházejí – na celém česko-polském
pomezí – nejpočetněji. Zajímavým doplňkem publikace je rovněž tabulka s objekty,
které vystupují na druhé straně státní hranice, omezená ovšem jen na dva okresy – semilský a trutnovský. Na české, podobně jako na polské straně, se kamenné kříže vyskytují poměrně často. V katalogu zachovaných památek na polské straně, stejně jako
v příloze týkající se objektů na straně české, nebyly brány v úvahu křížové kameny,
jejichž význam a poslání nejsou zcela jednoznačné. Část autorů spojuje jejich původ
se starým zvykovým právem, podobně jako u kamenných křížů. Jiní badatelé naopak
dávají tyto objekty do souvislosti s hraničním právem. Hraničním kamenům však nebyla v katalogu ani v textu publikace věnována pozornost, přestože jsou tyto objekty
zařazovány mezi staré právní památky. Důvodem je fakt, že samy tyto objekty vyžadují
ještě důkladnější výzkum, jemuž musí předcházet důsledná inventarizace. V publikaci
se autoři zabývali především zachovanými památkami někdejšího trestního práva, mezi
něž hraniční kameny nepatří. Z důvodů nedochovaných smírčích dohod, uzavřených
před radními z Jelení Hory nebo Kamenné Hory, byli autoři nuceni využívat jiné příklady z blízkého okolí, hlavně z Javora, Lwówka Śląského a Złotoryje.
Autoři by si přáli, aby tato publikace byla vnímána především jako příspěvek k dalším výzkumům, týkajícím se těchto zajímavých památek, a třeba i napomohla k objevení objektů nových, dosud neznámých nebo těch, které jsou považovány za ztracené.
Proto není možné katalog považovat za definitivní, zvláště že výzkum v archívech vede
ke změně některých dosud zažitých stereotypů, což se ukazuje především v případě
kamenných křížů.
AUTOŘI
43
44
KAMENNÉ KŘÍŽE
Středověký trestní řád kvalifikoval neúmyslné zabití jako zločin, který mohl být
vyřešen smírčí smlouvou. Bylo totiž psáno, že kdo zabije úmyslně, má být podle práva
potrestán. Kdo zabije nechtěně a bude to zřejmé, by neměl být zkrácen o hlavu, ale
pouze zaplatit. Možnost postupovat tímto způsobem vyplývala z přijetí zápisů sasko-magdeburského práva v této části Evropy. Tyto zápisy totiž umožňovaly uzavřít viníkům vraždy s rodinou oběti smlouvu, v případě že souhlasila. Pachatel byl pak zavázán
rodině satisfakcí, jejíž charaker a rozsah určoval soud, před kterým se setkával s blízkými zavražděného. Právní podstatou, umožňující smír znepřátelených stran, byla přísaha
obviněného, který musel nastínit průběh událostí a ujistit o svém „neúmyslném” zabití.
Můžeme zde uvést příklad z Vratislavi z roku 1473, kdy vrah představil okolnosti incidentu a ujistil, že k vraždě cepem nedošlo „z vůle a s nelítostným záměrem”. Mezi pravomoce radních patřila rovněž interpretace tragických událostí, doložená výpověďmi
svědků. K posuzování vražedných činů na základě smírčích dohod docházelo ve většině
případů na území, na kterém platilo německé právo nebo tam, kam pronikalo spolu
s příchodem německých osadníků.
Stojí za to přiblížit způsob, jakým byly smírčí smlouvy uzavírány. Jako dokonalý
příklad poslouží smlouva z roku 1494, sepsaná před złotoryjskými radními: „V pátek
přede dnem Ondřeje Apoštola se dostavil před městskou radu Pavel Cleinhanns společně se svými přáteli [tak byli tehdy označováni příbuzní]. Příchozí vypověděli, že v den
sv. Kateřiny téhož roku byl zavražděn syn Pavla, Kryštof. Uvedli rovněž jména vrahů,
kterými byli nějací Vincent, Matyáš Plotzner, Jakub, rychtářův sluha a Pavel Hensels.
Viníci přísahali, že nezabili úmyslně, ale náhodou. Radní se dohodli na příměří, neboť
rozsudek, vynesený na právní podstatě, mohl pro obviněné skončit jedině trestem smrti.
Jak se zdá, nejaktivnějším ze čtyř pachatelů byl Vincent, který byl nejvíce potrestán. Měl
se vydat osobně do jednoho z tehdejších poutních míst Cách, nejpozději do 14 dnů po
Velikonocích. Kromě toho musel věnovat „Leichzeichen s Vigiliemi“, 12 liber vosku
na svíce, pokrýt náklady 60 zádušních mší, z toho 30 ve złotoryjské faře a zbývajících
30 v klášteru. Musel rovněž nechat zhotovit kamennou kapličku a kamenný kříž a také
zajistit tzv. Seelebade se stravou v podobě korce pšenice, chleba a žita a jednoho soudečku piva. Dále měl věnovat 3 guldeny na monstranci na konec masopustu a oves
pro město Złotoryja a místní soud. Naopak druhý z pachatelů, nějaký Matyáš Plotzner,
musel podobně jako Vincent vykonat pouť do Cách, zaplatit 30 čtených mší v klášteru
a 2 hřivny na novou monstranci. Kromě toho měl dát 1 hřivnu písaři a město mělo dostat 18 korců ovsa. Jakub, rychtářův sluha, byl zavázán věnovat 1 gulden na monstranci
na konec masopustu a 6 korců ovsa. Čtvrtý a poslední z obviněných z vraždy, Pavel
45
Hensels, podobně jako jeho předchůdci, měl povinnost věnovat 1 hřivnu na monstranci,
18 grošů na stravu pro otce zavražděného a 1 gulden během 14 dní a také 18 korců ovsa.
Nakonec se samozřejmě Vincent a zbývající tři pachatelé, nesoucí vinu za smrt Kryštofa,
syna Pavla Cleinhannsa, smířili s rodinou oběti, která jim odpustila podle práva čin,
který spáchali .....” 1
Výše uvedená smírčí smlouva z roku 1494 se zásadně nelišila od jiných dokumentů tohoto typu, známých ze slezského prostředí. Zajímavé je ovšem to, že byla uzavřena
se čtyřmi pachateli vraždy, z nichž jeden, Vincent, byl nejaktivnějším účastníkem celého incidentu.
Obecně je možné všechny povinnosti, zmiňované ve smírčích smlouvách, rozdělit na dvě skupiny. První z nich tvoří satisfakce pro rodinu zabitého formou zaplacení
odpovídajícího odškodného – tzv. Wehrgeld, vypláceného v penězích nebo naturáliích,
nejčastěji vdově nebo otci zavražděného. Povinností pachatelů bylo rovněž pokrýt finanční náklady např. za pohřeb, lékaře či soud.
Naopak druhá skupina se týkala úkonů, které měly pomoci duši zavražděného na
onom světě. Oběť odešla náhle, nepřipravena na smrt, proto jsou všechny povinnosti
v dokumentech charakterizovány jako úkony pro zajištění příznivého osudu duše zabitého – czu troste und czu hulffe des zele. Za ně je možné považovat činnosti, které
byly prováděny již v průběhu příprav na pohřeb. Proto bylo pachatelům ve smírčích
smlouvách přikazováno zaplatit Leichzeichen a Vigiliae. První je třeba interpretovat
jako uložení těla mrtvého na marách, přenesení do kostela, kde byla sloužena mše za
zavražděného nebo později v den výročí jeho tragické smrti. Leichzeichen mohlo být
slouženo rovněž nad hrobem zemřelého, jak o tom svědčí povinnost, kterou měl vykonat vrah roku 1507. Vavřinec Schoppe ho musel zajistit na dobu tří let v kostele, ve
kterém byl zavražděný pochován. Tento závazek byl vrahem splněn, o čemž svědčí příslušný zápis v městské knize Javora v roce 1508 a 1509. Naopak Vigiliae byly zřejmě
součástí pravidelné týdenní breviářové modlitby a předčítání vzpomínkové modlitby,
jejímž cílem bylo připomenout a věnovat památku věrným duším těch, kteří odešli.
Vyskytovaly se případy, kdy byla ve smírčích smlouvách uváděna povinnost zajistit
přítomnost knězů, kázajících během pohřební slavnosti a rovněž zaplacení pozdějšího
pohoštění pro pohřební hosty. Takové náklady musel pokrýt např. v roce 1509 vrah
z Javora. V Bolkově v roce 1535 měl zase viník povinnost zaplatit mj. za rakev částku
5 grošů a zajistit zvoníka na dobu konání pohřbu, kterému bylo zaplaceno rovněž
5 grošů. Na slavnostní průběh mše bylo zapotřebí dostatečné množství vosku na svíce,
jejichž zakoupení bylo povinností vraha. Např. smírčí smlouva z roku 1499 z Javora
přesně uváděla, že měl vrah zaplatit 4 libry vosku. Pachatelé byli navíc často zavázáni
1
46
Jedná se o úryvek ze smírčí smlouvy sepsané v roce 1494 před złotoryjskými radními.
pokrýt náklady zádušních mší, obvykle „třícítek“, čili každodenních mší sloužených
během následujících dní, počítáno od smrti zabitého. Takové zápisy se objevily např.
v złotoryjských smlouvách z roku 1488 a 1492. Naopak ve lwówecké smírčí smlouvě z roku 1489 musel vrah zajistit mše sloužené každou neděli v průběhu celého roku
k uctění sv. Barbory, považované za patronku dobré smrti.
Podobný účel měly sankce, podle nichž měli vrazi vykonat kajícnou pouť. V roce
1488 se vrah ze Złotoryje musel vydat do Říma [Romfahrt], stejně jako obviněný ze
Lwówka Śląského v roce 1478. Naopak pachatel z Javora měl povinnost absolvovat
roku 1509 pouť do Cách [Ochfahrt], kde se nacházely ostatky Nejsvětější Panny Marie.
Oblíbeným poutním místem byl rovněž Wilsnack, jenž proslul díky zázraku Krvácející
hostie. Prosby a lítost, projevované během cesty a v samotném cíli poutě, měly zajistit
zemřelému „podporu“ v nebi, přinést úlevu jeho duši a být součástí viníkova pokání.
Proto se ve smlouvách přesně uvádí, že je např. zapotřebí eyne Romfart des toten zele
czu hulffe und czu troste tun. Vrah musel prokázat, že vykonal kajícnou pouť. Například
v Nise se v roce 1452 dostavil před radní města Hans Teich s potvrzením – v podobě
dopisu a pečeti – toho, že vykonal pouť do Říma, k níž byl zavázán za usmrcení městského kata.
Pozdně středověkou donací byly rovněž tzv. Seelegeräthe, čili finanční podpora
církevních institucí za účelem zajištění spásy duše zemřelého. Proto byly např. čtyři
muži, obvinění z vraždy ve Złotoryji v roce 1494, zavázáni věnovat odpovídající peněžní částky na novou monstranci. Podobný ráz měla i povinnost charakterizovaná ve
smírčích smlouvách jako Seelebade. Nejčastěji souvisela s finanční podporou chudých
nebo institucí, které je podporovaly. Ve smlouvách se nejčastěji hovořilo o finanční
podpoře chudých formou nákupu stravy nebo oděvu.
Ve většině slezských smírčích smlouvách se objevuje příkaz postavit pomník
smíření. Nejčastěji má mít podobu kříže, kapličky nebo tzv. Martera, vykonaného
z kamene nebo ze dřeva. Slovo Marter je zgermanizovanou formou latinského martirium a označuje krucifix nebo kapličku s vyobrazením ukřižování Krista nebo umučení
svatých. Postavení takového pomníku mělo trvale připomínat tragickou událost, přimět
k modlitbě za duši zabitého a být symbolem smíření. V nejstarším známém dokumentu
z území Slezska z roku 1305, který potvrzuje dříve uzavřenou smírčí smlouvu, najdeme
zápis o postavení kříže v místě vraždy na znamení usmíření.
Jak se zdá, podle smírčích smluv měli vrazi nejčastěji povinnost postavit kamenný kříž – ein steynen Crewtz nebo dřevěný kříž – eyn hulczynne Crucze. Zhotovení dřevěného kříže však nebylo zárukou jeho dlouhodobé trvanlivosti, neboť byl
vystaven proměnlivým atmosférickým podmínkám. Ve Lwówku Śląském měla být
postavena v roce 1489 dubová kaplička s vyobrazením sv. Barbory a také kamenný kříž. Naopak v roce 1492 přikázali lwówečtí radní zhotovit a zaplatit vyobrazení
47
Nejsvětější Panny Marie s Děťátkem, které mělo být umístěno ve zdi před Lubaňskou bránou. Téhož roku měl vrah ze Złotoryje nechat zhotovit kamennou kapličku
v místě, které určí vdova. Roku 1493 musel ve Lwówku Śląském zdejší vrah pokrýt
náklady za zhotovení kamenného kříže a kapličky s krucifixem. Tento zápis popírá
všeobecně rozšířené přesvědčení, že vrazi museli zhotovovat smírčí pomníky vlastnoručně. V tomto konkrétním případě z roku 1493, stejně jako i v jiných příkladech
vystupujících ve smírčích smlouvách z dalších slezských měst, je přesně uvedeno,
že vrazi měli na vlastní náklady pověřit, nejpravděpodobněji kameníka, zhotovením
konkrétního objektu.
Vznikaly však rovněž mnohem komplikovanější a vybrané formy, např. v roce
1507 v Javoru, kdy bylo vrahovi přikázáno, aby postavil kamennou kapličku se dvěma
domky (výklenky?), ve kterých měla být umístěna vyobrazení Nejsvětější Panny Marie a sv. Barbory. O dva roky později – podle smírčí smlouvy uzavřené v témže městě
– musel vrah postavit kapličku s vyobrazením Nejsvětější Panny Marie v místě vraždy.
Navíc se uvádělo, že měla být zhotovena v průběhu dvou let ode dne uzavření smlouvy.
Místem, kde měl být takový pomník smíření postaven, bylo nejčastěji místo zločinu.
Občas bylo ponecháno rozhodnutí o místu postavení kamenného kříže, kapličky nebo
Marter na rodině zavražděného.
Na části zachovaných křížů v okresech Jelení Hory a Kamenné Hory, ale také v sousedních českých okresech Trutnov a Semily, jsou zřetelné reliéfy, především různých typů
zbraní. Nejčastějším vyobrazením je reliéf meče a kopí (viz katalog a příloha).
Datace jednotlivých objektů je velmi obtížná vzhledem k surové formě jejich zhotovení. Někteří autoři se snaží uplatňovat teorii, podle které platí pravidlo, čím je tvar
kříže jednodušší, tím je objekt starší. Pomníky pak datují na 15. či dokonce 14. století.
Tuto tendenci je třeba považovat za chybnou. Kamenné kříže není možné – kvůli jejich
formě zhotovení a chybějícím prvkům, které by mohly pomoci při přesnějším určování
chronologie, – jednoznačně datovat. Jistým usnadněním v určování časového původu
křížů jsou reliéfy, které představují nejčastěji zbraň. Díky nim je možné pokusit se stanovit přibližnou dobu, kdy byla zbraň užívána. Takový postup ovšem vede pouze k určení pravděpodobné datace objektu.
Dodnes se rovněž vyskytuje problém s používáním správného názvosloví pro tento
typ objektů. V polské literatuře předmětu jsou totiž populárně nazývány „kajícnickými
křížemi“ („krzyże pokutne“). Tento výraz je ovšem chybný. Souvisí totiž s nesprávným
překladem německého slova Sühne poválečnými autory, které – kromě významu pokání
– znamenalo původně smír, smíření, podobně jako latinské slovo compositio. Odtud se
pak vzal i výraz smírčí smlouva. Nejlepším přijatým termínem, používaným pro tento
typ objektů, je termín kamenný kříž nebo – pouze v jednotlivých případech, kdy daný
objekt souvisí s konkrétní smírčí smlouvou, – kříž smírčí. Většina předválečných bada48
telů užívala neutrální výraz kamenný kříž. Neřeší totiž problém, zda má být daný objekt
zařazen mezi hraniční kameny, symboly hrdelní jurisdikce nebo objekty související se
starým smírčím právem, zvláště že v řadě případů nejsou dochovány prameny, které by
potvrdily charakter jednotlivých pomníků.
V průběhu let se zapomínalo, jaká byla původní funkce a význam těchto objektů
a jednotlivé kříže měnily svá místa. Kříž v Gorzeszowě, stojící původně asi o 100
metrů dále, než je jeho dnešní lokalizace při vjezdu do obce, byl použit jako stavební
materiál. V současné době je zazděn do stěny staré soudcovské krčmy. Na začátku 20.
století byla nedaleko odtud nalezena – během pozemních prací v hloubce jednoho metru – lidská kostra. Tento nález bývá dáván do souvislosti se zdejším křížem. Druhý
objekt se měl nacházet u polní cesty, která vede do obce Grzędy. V obci Jabłów se již
v roce 1823 psalo o křížích, stojících poblíž kostela. Později ve dvacátých letech 20.
století byly použity jako stavební materiál. V Jelení Hoře byly kříže, které stály ještě
v 1. polovině 18. století, později zazděny do stěny pravoslavného kostela sv. Apoštolů
Petra a Pavla. Objekt, který dnes patří k Jelení Hoře-Czarne, byl náhodně objeven
v rovu u cesty v roce 1786 a postaven v místě nalezení. Na památku tohoto nálezu
byl na jednom rameni kříže vyryt letopočet 1786, který je dodnes zřetelný. V Marczycích stály oba kříže původně na návrší trochu dále na západ od bývalé soudcovské
krčmy.
V současné době se dostaly některé objekty pod ochranu a památkové péče. Kříž
z Głębocka byl v květnu 2001 převezen a postaven za plotem školy v Mysłakowicích.
Sám objekt měl bouřlivou historii. Na přelomu let 1907/8 se ztratil a byl nalezen teprve
ve dvacátých letech 20. století. Ukázalo se, že kříž zapadl na bahnitém pozemku. Byl
rovněž mnohokrát převrácen neznámými pachateli. Jiným objektem s podivnou historií
je kříž na horském sedle Kowarska, který byl v srpnu roku 2003 ukraden, následně získán zpět a znovu postaven poblíž jeho původního místa.
Některé z pomníků, které jsou známy z předválečných inventářů, nebyly po druhé světové válce nalezeny. Mezi ztracené kříže se dodnes počítá např. kříž nebo kříže
z Łomnice. Na jednom z nich byl reliéf s kolem o čtyřech loukotích. Naopak dříve
neznámý kříž z Leszczyńce byl poprvé a naposledy viděn v roce 1976. Stejně tak
i objekt ve Wojcieszycích u Jelení Hory, ležící na jednom z okolních polí. V roce 1997
byl ukraden kříž v Rędzinach, na kterém se nacházelo unikátní zobrazení sekyry ve
vodorovné poloze.
Není proto pochyb, že by se mělo usilovat, aby všechny objekty, – nejen kříže ale
i šibenice a pranýře, které kdysi před staletími vyvolávaly strach a obavy, – měly zajištěnu odpovídající památkovou péči, která jim bezesporu náleží.
49
SOUDCOVSKÉ STOLY
Za soudcovská místa byla považována taková, na kterých byly vynášeny pravomocné soudní rozsudky. Pokud se rozprava nekonala v místní krčmě, byly stavěny
– jistě pro větší pohodlnost, ale i z důvodu povznesení vážnosti zasedajících radních
– soudcovské stoly. Původně byly zhotovovány ze dřeva, teprve v 16. a 17. století byly
zastoupeny trvalejšími kamennými objekty.
Dodnes se na námi sledovaném území nachází pouze jediná zachovaná památka
tohoto typu, považovaná podle tradice za soudcovský stůl. Jedná se o objekt v Kochanowě u Kamenné Hory. Stojí poblíž návrší, které nese na starých mapách výmluvný název
„ Umrlčí lebka” (Todten-Kopf), a stejně nazývaného lesa.2
Jiným soudcovským stolem, vyskytujícím se na tomto území, byl kdysi objekt
v Kamenné Hoře, popisovaný ještě před druhou světovou válkou. Pravděpodobně existoval do šedesátých let 20. století. Uvádělo se, že stojí u vchodu do renesančního zámku. Měřil 90x84 cm, byl zhotoven z pískovce. Z hlediska konstrukce připomínal dodnes
zachovaný soudcovský stůl, stojící na náměstí ve Střelíně.
V den, kdy se konalo soudní řízení, zasedali u stolu rychtář, předsedající poroty, radní a zástupce rychtáře. Měli již připravenou výpověď obviněného, jeho přiznání
k vině, nejednou vynucené mučením. Byly podkladem k vynesení rozsudku pro odsouzeného. Po obeznámení se s důkazním materiálem byl ohlášen rozsudek a obviněný byl
uznán vinným z činů, které mu byly připisovány. Následně byla vynešena rozhodnutí,
která byla třikrát předčítána soudním sluhou. Po třetím přečtení zazněl tzv. zvonek odsouzenců nebo jiný zvon, např. radniční. Tehdy byl nešťastník odveden do vězení, kde
byl oděn do černého pláště, zvaného pláštěm odsouzenců. Poté byl opět předveden
před radní před soudcovský stůl, kde byl znovu ohlášen rozsudek. V případě těžších
přestupků byl vynášen nejvyšší trest. Lehčí provinění byla trestána bitím, vyhnáním
nebo vystavením u pranýře. V odůvodnění vynešeného rozsudku byl uváděn typ a rozsah přestupků, kterých se zločinec dopustil. Následně vynesli radní rozsudek, adekvátní
ke spáchanému zločinu, který končili slovy: wie Recht von Rechts wegen. Po ohlášení
tohoto rozsudku, pokud jím byl trest smrti, se odsouzený vydal na poslední cestu, která
končila na popravišti.3
Zachoval se zápis z Kamenné Hory z roku 1708, kdy byly vydány značné částky
v souvislosti s vynešením rozsudku a vykonáním trestu smrti. Tehdy byl soudnímu slu2
Přesný popis objektu viz katalog.
Průběh soudního řízení byl rekonstruován na základě lehnických soudních knih. Tento příklad se jistě příliš neliší od
užívané praxe radních z Jelení Hory a Kamenné Hory.
3
50
hovi zaplacen jeden tolar za přečtení rozhodnutí soudu. Je potřeba uvést, že rozsudek
městského soudu nemusel být konečný. Odsouzenci měli právo odvolat se k Apelačnímu soudu v Praze, zřízenému v polovině 16. století. Ten mohl daný trest zmírnit, změnit
nebo zpřísnit. Takový rozsudek však již zůstal definitivní.
PRANÝŘE
Důležitým zařízením k výkonu trestu, ačkoliv ne toho nejvyššího, byl pranýř. Podobně jako šibenice mohl být dřevěný nebo kamenný, což záleželo na finančních možnostech daného města.
U pranýře byly vykonávány především takové tresty, jejichž hlavním cílem bylo
zahanbit a ponížit odsouzeného. Mezi takové patřilo veřejné vystavení odsouzence
u pranýře nebo přímo jeho bití. Občas se stávalo, že byl odsouzený poblíž pranýře popraven. Tak tomu bylo např. roku 1700 v Kamenné Hoře, kdy byl na náměstí u pranýře
sťat jakýsi nešťastník. Vykonání trestu smrti v centru města bylo obecně považováno
za čestné oproti popravě u šibenice. Souviselo to s tím, jaké úcty či opovržení se mělo
dostat tělu popraveného. V případě exekuce v centru města bylo totiž tělo zemřelého
předáno rodině, která mu pak mohla uspořádat běžný pohřeb.
Odsouzence bylo možné postavit u pranýře nebo ho k němu připoutat pomocí
„obojku”, čili jakési kovové obruče, připevněné k sloupu. Po vykonání tohoto typu
trestu a po složení přísahy na katovský meč, tzv. Uhrphede, byl nešťastník vypovězen
z daného města či panství na určitý čas, uváděný v letech, nebo dokonce navždy. Vystavování odsouzence u pranýře probíhalo obvykle ve stálou denní dobu. Nejčastěji k tomu
docházelo dopoledne během dnů, kdy se konaly trhy, kdy mohlo hanebníka vidět co
nejvíce lidí. Nejednou bývaly odsouzenému přivěšovány na hruď předměty, pocházející
ze zločinu, nebo cedulka s nápisem objasňujícím, jakého provinění se dopustil, např.
VELKÝ ZLODĚJ nebo PODVODNÍK. Samo pranýřování nebylo jako trest používáno
tak často, spíše v případech kdy šlo o těžší provinění. Ne vždy musel být odsouzenec
po jeho vykonání vyhnán ze města. Trest postavení nebo samo vymrskání u pranýře
mohly být spojeny rovněž s trestem vypálení cejchu na odsouzencově těle. Nejčastěji
šlo o znak v podobě písmene R[elegatus]. Písmeno bylo vypáleno na viditelném místě
a stigmatizovalo tak provinilce.
V okolí Jelení Hory a Kamenné Hory se mnoho pranýřů nedochovalo. K nejstarším patří objekt, stojící na nádvoří hradu Chojnik, jehož počátky sahají k roku 1410.
Ještě v 18. století se na něm nacházel obojek s řetězem, připevněný k jeho sloupu. Jiný51
mi zachovanými památkami tohoto typu jsou pranýře v Krzeszowě a Miłkowě. Určení
jejich původu je v obou případech dost obtížné vzhledem k nedochovaným pramenům.
Krzeszowský pranýř tvoří válcovitý sloup, vysoký 350 cm, zakončený čtyřbokou hlavicí a koulí. Naopak z miłkowského objektu se zachoval pouze fragment4.
Mnohem monumentálnějším byl někdejší, dnes již neexistující pranýř v Jelení
Hoře. Nacházel se poblíž hlavního vchodu do radnice. Odtud zmizel v době odklízení
sutin ze zbourané radnice v roce 1739. Vypadal podobně jako repliky pranýřů, které
dnes stojí na náměstích ve Vratislavi nebo Strzegomi. Sloup jelenohorského pranýře
stál na třístupňovém podstavci, na jeho vrcholu se tyčila klec (?) a figurka představující
kata, jenž drží v jedné ruce katovský meč a v druhé rákosku. Naopak pranýře v Kamenné Hoře a v Chełmsku Śląském mohly vypadat přibližně jako objekt v Krzeszowě,
což naznačuje jejich vyobrazení na skicách F. B. Wernera, věnovaných těmto městům.
Z pramenů nebo literatury víme, že existovaly pranýře w Lubawce, Kowarech a Wojanowě. V poslední zmiňované obci byl pranýř postaven společně se šibenicí 4. února 1625 při příležitosti popravy Martina Raupacha z Mysłakowic, který byl odsouzen
k trestu stětí mečem za rouhání. Všechny tyto objekty byly mnohokrát používány. Například v Jelení Hoře byl roku 1721 pranýřován jistý zloděj sviní, jenž byl následně
naždy vypovězen ze země. O čtyři roky dříve byla od pranýře až po jednu z městských
bran vedena jistá zlodějka, která se pak již nesměla vrátit do města. V Kowarech byl
v roce 1677 odsouzen jistý zloděj k veřejnému vymrskání a věčnému vyhnání z města.
Poslední tresty u pranýře byly vykonány v polovině 19. století. V Kamenné Hoře
byl tento typ trestu použit vůči jistému muži kvůli jeho křivé přísaze. Udat ho měl jeho
vlastní syn.
ŠIBENICE
Místem výkonu nejvyššího možného trestu, který však mohlo provádět pouze město pověřené hrdelním právem, čili právem meče – ius gladii, bylo popraviště.
Jeho symbolem byla šibenice. Na jejích trámech byl vykonáván trest smrti pověšením
a v její blízkosti pak i jiné druhy nejvyšších trestů, takové jako např. stětí mečem, lámání kolem, pohřbívání za živa nebo spálení na hranici. Šibeniční trámy využíval kat
často k tomu, aby na ně přibil useknuté hlavy popravených. Byl to jistý druh prevence,
jejímž cílem bylo ukázat tehdejší společnosti, že představitelé moci daného města přís4
52
Přesný popis objektu viz katalog.
ně dodržují právo a ty, kteří ho porušují, nekompromisně trestají. O prevenci se zmiňovaly rovněž soudní rozsudky, které nařizovaly, aby tělo popraveného zůstalo buď viset
přímo na šibenici nebo bylo roztaženo na kole, určeném pro lámání údů, jako příklad
a varování pro jiné lotry.
Jediná, dodnes zachovaná šibenice ve formě zříceniny na území jelenohorského
a kamennohorského okresu, se nachází u cesty z Miłkowa do obce Ścięgny5. Jedná se
o kamenný objekt v podobě zděné studně (věže), na jejímž vrcholu byly postaveny tři
sloupy, které kdysi přidržovaly exekuční trámy. Dovnitř šibenice vedl vchod, jenž byl
zavírán dveřmi. Šibenice v Miłkowě (Ścięgnech) byla postavena v roce 1677.6 Kromě
ní existovala popraviště spolu se šibenicemi rovněž v Jelení Hoře a Kamenné Hoře.
V prvním z těchto měst se Hochgericht, jak bývala šibenice v pramenech označována,
nacházel na nejvyšším vrcholu Šibeniční hory, která byla v roce 1778 přejmenována
na Cavalierberg a po roce 1945 na Kościuszkův vrch. Samotná šibenice byla rozebrána
v listopadu 1778 na rozkaz plukovníka Favrata. Město se muselo spokojit s postavením
šibenice nové v dubnu 1779 při ulici Schmiedeberger Strasse (ul. Kowarska) – dnes
je to ulice Sudecka. Stavba šibenice tehdy město stála 76 florenů, 23 grošů a 3 dináry.
Definitivně byl objekt rozebrán v roce 1836 a dnes se v jeho místě nachází hotel.
V Kamenné Hoře stála šibenice u cesty do Lubawky, na Soudcovské hoře.
V Chełmsku Śląském se zděný Hochgericht nacházel západně od města směrem
k obci Błażejów, poblíž staré střelnice ostrostřeleckého spolku, na louce zvané Šibeniční louka. Toto místo je dnes třeba hledat poblíž ulice Strzelecka. V Lubawce se dřevěná,
třísloupová šibenice, – nazývaná podle jejího vzhledu das dreibeinige Tier (trojnohé
zvíře), – nacházela na Ptačí hoře (něm. Vogelberg), která získala své jméno podle dvou
odsouzenců (otce a syna), jež přišli na tomto popravišti o život v 17. století. Později byl
vrch, na němž stála šibenice, přejmenován na Galgenberg. Poslední poprava tam byla
vykonána v roce 1782. Život tehdy ztratil František Roch Rücker, který byl obviněn
z loupeživých přepadení a vraždy. Jiná místa v okolí Jelení Hory, držící hrdelní právo, měla rovněž na svých popravištích zděnou nebo dřevěnou šibenici. V Sobieszowě
(v současné době součást Jelení Hory) se popraviště nacházelo nejpravděpodobněji
v okolí dnešního koupaliště. V Kowarech existovala do roku 1717 dřevněná šibenice,
teprve po tomto roce smělo město postavit kamenný objekt, poté co k tomu získalo
povolení. Nevíme, zda představitelé tehdejší samosprávy tohoto práva využili. Objekt
mohl stát v okolí dnešní ulice Jana Matejky a celé místo, určené k vykonávání nejvyšších rozsudků, bylo označováno jako „pláň odsouzenců”.
5
V bezprostřední blízkosti popisovaného území, ovšem na české straně, se nachází jen jedna šibenice v obci Železný
Brod (okres Jablonec nad Nisou). Zachovaly se pouze její základy, na kterých jsou vyryty kříže nebo meče, letopočty
a iniciály.
6
Objekt se nachází v hranicích obce Ścięgny, literatura předmětu ho však identifikuje s nedalekým Miłkowem.
53
Popraviště mnohokrát plnila svou krutou funkci místa, na kterých přicházeli o život všichni ti, kteří svým jednáním narušovali ustálený pořádek a právní řád. V Jelení
Hoře i Kamenné Hoře, hlavních městech tohoto území, bylo od začátku 16. století do
18. století vykonáno několik desítek rozsudků smrti. Například v prvním z těchto měst
17. dubna 1591 byli oběšeni tři odsouzenci, obvinění z vloupání do radnice7. O dva roky
později, 30. dubna, byl mečem popraven jistý pomocník zámečníka, který se dopustil vraždy. Podobně bylo postoupeno rovněž 23. dubna 1617 se dvěma cizoložnicemi
a zlodějkami. Jedna byla obyvatelkou Jelení Hory, druhá pocházela z Cieplic. Další
exekuce se zde konaly v letech 1699 a 1704. Rovněž v Kamenné Hoře byl mnohokrát
vykonán nejvyšší trest smrti, např. v letech 1634, 1642, 1708, 1709, 1712, 1732, 1763
a 1789. Roku 1708 byla popravena nějaká žena, obviněná z otrávení manžela. Podobně
i menší městečka hojně užívala trest smrti pro jedince, kteří se dopustili činů, za které
takový trest hrozil. V Kowarech byli v roce 1677 popraveni dva lupiči a jejich těla byla
vpletena do kol na lámání údů. V Sobieszowě byl v roce 1680 popraven Pavel Höpner,
obviněný z odcizení peněz. Ve vězení v Cieplicích složil pak dokonce píseň, jejíž verše
začínají vždy jedním konkrétním písmenem. Z těchto písmen se potom skládá jeho
příjmení a celá píseň vypráví o žalu, který cítí nad svým činem. U šibenice v Bobrowě
u Wojanowa byla 15. ledna 1636 popravena Alžběta, žena Kristiána Scharfsa, která
utopila vlastní dítě.
Nejznámější a nejčastěji popisovanou popravou, známou v celém tehdejším Slezsku, se stala exekuce u miłkowské šibenice v říjnu 1701. Apelační soud v Praze odsoudil čtyřčlennou rodinu Exnerů k trestu smrti. Byli obviněni z vraždy dítěte a krvesmilství. Průběh popravy stejně jako i okolnosti, v jakých k ní došlo, byly důkladně popsány
tehdejšími kronikáři:
„ 1. dubna 1701 v Karpači, v malé vísce, jež patří k Miłkowu, se stalo něco nevídaného. Žil zde muž, kterému všichni říkali Řehoř Brusič, jenž měl syna a dceru. Spáchali špatný čin, neboť spolu spali a sestra otěhotněla s bratrem. Narozené dítě zabila
stará matka a pohřbila u stěny domu. Říkalo se však, že ke krvesmilství mezi sourozenci
docházelo mnohokrát a že dcera, když seděla ve vězení, byla opět těhotná, což však
nebylo prokázáno. Kromě toho se tato rodina dopustila rovněž krádeže a jiných přestupků, které se nedostaly na denní světlo. Všichni byli zajati a uvězněni 1. dubna. Matka
s dcerou byla umístěna v krčmě v Karpači, naopak otec se synem v Miłkowě. 14. října
se konala jejich exekuce, otec, matka, syn i dcera byli popraveni mečem. Vykonání rozsudku přihlíželo mnoho lidí. Odvedení odsouzenců ze soudního sálu k šibenici proběhlo
v následujícím pořadí. Nejprve vyšla dcera, která se jmenovala Rosina, byla velmi zou7
V českém Trutnově bylo např. na tamní šibenici jednorázově oběšeno roku 1600 dokonce až pět zlodějů. O rok dříve
došlo k tomu, že byla z šibenice ukradena těla pěti pověšených lupičů.
54
falá a ustrašená. Potom byla odvedena matka, následně syn Jiří a nakonec otec. Kat
pocházel z Jelení Hory, byl to mladý muž, jeho otec byl katem v Javoru. Poprava pro
něj znamenala mistrovské umění. Podařilo se mu správně useknout hlavu dceři, která
se velmi bála. Potom popravil syna, matku a nakonec otce. Těla rodičů byla vhozena
do vykopaného hrobu a jejich srdce propíchnuta kůly, které vystupovaly vysoko nad
zem. Otec byl trochu vyšší než matka, díky čemuž bylo možné rozlišit jejich pozůstatky.
Následně byl do hrobu vhozen syn a nakonec i dcera. Tak skončilo vykonání rozsudku
na rodině z Karpače, který byl vynesen v Praze.”
Ne vždy však probíhala poprava mečem na popravišti zcela bez problémů. Nejednou si katova nešikovnost vyžadovala opakování vykonání rozsudku, zvláště v případě stínání mečem, které bylo technicky náročné. V Kamenné Hoře se během popravy
v srpnu roku 1763 podařilo katu Dittrichovi oddělit hlavu od trupu teprve na potřetí.
V Sobieszowě se konala v prosinci roku 1710 na tamním popravišti exekuce dvou odsouzenců (dcery a otce). Žena byla popravena hned prvním úderem katovského meče.
Naopak úder, určený jejímu otci, neoddělil hlavu od zbytku těla a hlava tak zůstala napůl viset. Kat, aby dokončil popravu, ji musel odříznout svým mečem.
Opakem k čestné popravě mečem byl trest oběšení na šibenici, považovaný za
nečestný, a byl proto určen převážně pro odsouzence z nižších společenských vrstev,
kteří se dopouštěli krádeží. Již samotný kontakt s tímto zařízením znamenal újmu, proto
pokud chtěli představitelé městské samosprávy nechat postavit ve svém městě šibenici, museli zaměstnat všechny místní řemeslníky. Žádný z nich by nebyl ochoten se do
takové práce pustit sám. Volba řemeslníků, kteří se měli účastnit opravy nebo stavby
nové šibenice, záležela na tom, z jakého materiálu měl být objekt postaven. Dřevěná
šibenice vyžadovala při své opravě především řemeslníky z cechu tesařů. Naopak pro
zděnou konstrukci byl zapotřebí větší počet specialistů různých cechů. Nejčastěji se
plánovaných prací účastnili zedníci, tesaři, kameníci, zámečníci a truhláři. Ještě před
zahájením samotných prací měli jednotliví představitelé městské samosprávy a mistři
cechů povinnost vykonat první symbolické úkony. Popis opravy jelenohorské šibenice
byl krátce zachycen jedním městským kronikářem:
„ ... dne 16. října 1737 měla být opravována zdejší šibenice. Všechno již bylo
připraveno a byl dán signál k odchodu, avšak začalo pršet, což přinutilo shromážděné,
aby se vrátili domů. Nebyly zahájeny žádné práce až do 21. října, kdy byli všichni svoláni pomocí bubnů. Většina lidí se dostavila na náměstí před Blutrichtera v ustáleném
pořadí. 8 Nejprve dorazili na náměstí truhláři a kováři, truhláři chtěli pochodovat před
kováři, a proto tento fakt oznámili soudci. Blutrichter jednak prohlásil, že mají postupovat v tom samém pořadí, v jakém šli na zasedání svolané před radnicí. Když se truhláři
8
Blutrichter byl jistě soudcem, jehož úkolem bylo vynášet rozsudek nejvyššího trestu.
55
a zedníci dověděli, že mají pochodovat na konci, propukla ještě větší hádka. Proto se
stejně jako v předchozím případě obrátili truhláři i zedníci na soudce, který jim však
opět doporučil, aby šli na konci. Vydali se proto za purkmistrem, o všem ho informovali
a řekli, že se nehnou z místa, jestliže nepůjdou jako první. Purkmistr poslal sluhu za
městskými radními a nařídil mu, aby jim to oznámil. Poté přišla zpráva, v jakém pořadí
mají pochodovat, což bylo splněno:
1) Jako první měla jít městská stráž se standartou; lidé z předměstí měli tehdy
standarty, lidé z města je nevlastnili.
2) Jako druzí následovli zedníci, mistři včele nesli nějaké nářadí, za nimi šli čeledíni, všichni se zbraněmi u boku, čeledíni měli zednické lžíce, kladiva a měřidla a bílé
stuhy na kloboucích a kladivech. Každý měl zástěru z kůže. Učedníci šli za nimi a nesli
krumpáče a vrstevnice.
3) Jako další pochodovali truhláři, vpředu mistři s kordy, měli oblečené zástěry,
každý nesl měřidlo dlouhé 3 lokty a sekeru. Za nimi následovali čeledíni, vždy v řadách,
rovněž se zbraní a oblečeni do zástěr. Na klouboucích měli zelenou stuhu. Za nimi pokračovali učedníci, kteří nesli pily, hoblíky, vrtáky a skoby.
4) Dále kráčeli kováři se zbraní u boku, rovněž oblečení do zástěr, každý měl kladivo. Následovali čeledíni a učedníci.
5) Za nimi postupovali truhláři, vpředu mistři, později čeledíni, všichni měli
u boku zbraň. Rovněž oni nesli svá nářadí, na klouboucích měli červenobílou stuhu. Za
nimi šli učedníci s dalším nářadím.
6) Podobně vypadala i další skupina řemeslníků – zámečníci, rovněž se zbraní
u boku, čeledíni a učedníci, jeden za druhým.
7) Opět následovala městská stráž.
8) Za nimi jel sedlák, který musel dovézt dřevo na tři trámy a materiál, potřebný
pro vyrobení žebříků. Po každé straně vozu šli čtyři tesařští čeledíni a jeden mistr. Vápno a lešení bylo odvezeno již o několik dní dříve.
Když se všichni dostavili na prostranství, kde byli popravováni ubozí hříšníci,
byla tam již jedna standarta, držená podporučíkem Johannem Klippelnem, zlatníkem
a Tobiasem Obermannem, místním koželuhem. Tehdy museli všichni mistři, čeledínové
a učedníci projít kolem šibenice, soudce kráčel vpředu. Když všichni shormáždění došli
až ke dveřím, Blutrichter vzal krumpáč a třikrát jím udeřil o šibeniční zeď vedle vchodu.
Následně učinili všichni čeledíni to samé, každý svým nářadím. Potom soudce vložil
klíč do zámku a otevřel dveře. Každý se pak pustil do své práce. Blutrichter nahodil
první tři zednické lžíce s vápnem, potom tesaři vzali malé kůly a šňůru a ohradili místo
kolem šibenice. U dveří stáli tři strážníci, kteří hlídali, aby dovnitř nevešel nikdo, kdo
tam neměl co dělat. Tesaři a zedníci měli pokladničku, do níž bylo darováno 5 talárů,
4 groše a 7 haléřů, které si řemeslníci rozdělili mezi sebe. Truhláři měli rovněž svou
56
pokladničku. Zedníci byli svoláváni k práci a z ní propouštěni bubnováním na bubny.
Takovým způsobem se střídali při práci. Tesaři byli rovněž přivoláni pomocí bubnu, aby
opřeli nový žebřík o trám šibenice. Rovněž truhláři, když měli hotové dveře, vnesli je
za zvuku bubnů. Mezi kováři a zámečníky došlo opět ke konfliktu kvůli přibíjení pantů
a klínů na dveře. Kováři vytloukli klíny zámečníků a vbili nové. Nato byly vyhozeny staré
panty kovářů a místo nich vloženy nové panty zámečníků a vše tak bylo opět v pořádku.
Když bylo téhož dne večer vše hotovo, v šest hodin po západu slunce dorazil kat (byl jím
tehdy Hans Heinrich Kühn), Blutrichter mu předal šibenici. Zeptal se ho třikrát: „co
chceš?” a poté padla odpověď, kterou kat vždy vyslovoval v takových situacích. Nato
kat opět převzal klíče od šibenice a vstoupil na žebřík, zatloukl hák do jednoho z trámů,
následně vzal meč a řekl: „tímto přijímám tuto šibenici na rozkaz císařského města
Jelení Hora, ve jménu Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého, Amen.” Všichni shromáždění
odpochodovali zpátky do města ve stejném pořadí, v jakém přišli. Dva vybraní muži
opět drželi standardu tak, aby pod ní museli řemeslníci znovu projít a dojít na náměstí
před Blutrichtera, což bylo doprovázeno bubnováním a hudbou. Nakonec se všichni
rozešli domů ...”
Během renovace šibenice v Kamenné Hoře, která probíhala v květnu 1731, bylo
v její blízkosti postaveno několik krámků, kde bylo možné koupit různá jídla. Šibenice
byla opravována bezpochyby za účelem vykonání rozsudku na osobě Františka Jozefa
Frohma, ten ovšem utekl a spravedlnost ho dostihla až v Krakově.
Okolí Hochgerichtu plnilo rovněž funkci hřbitova, na kterém byli pohřbíváni ti,
kterým bylo odepřeno právo být pochováni v posvěcené zemi. Za „hanebné” byli považováni především odsouzenci a sebevrazi. Kronikářské zápisky se nejednou zmiňují
o pohřbívání přímo u šibenice. V Kamenné Hoře došlo k takovým případům např.
v letech 1708, 1709 a 1712. Tehdy byla těla popravených hříšníků spolu s hlavami vhozena do jam vykopaných vedle šibenice a katův pomocník pak dostal za vykonané práce
např. v roce 1708 částku 15 stříbrných grošů. V Jelení Hoře byly v třicátých letech 20.
století během pozemních prací nalezeny na Šibeniční hoře v hloubce 1,5 m pozůstatky
dvou koster. Obě byly objeveny v nejvyšším místě vrcholu, v místě kde kdysi stála
šibenice. Jedna z koster patřila pravdopodobně ženě. Byl u ní nalezen silně zrezavělý
prstýnek, vyrobený z mosazi nebo bronzu. Přímo vedle pozůstatků druhé kostry se nacházela špička velkého kůlu, vyrobeného ze železa.
Stejným způsobem se zacházelo s pozůstatky, spočívajícími na kolech určených pro
lámání údů, nebo visícími na trámech Hochgerichtu. V srpnu 1699 byl na jelenohorské
šibenici pověšen jistý Turek, obviněný z četných krádeží. Jeho pozůstatky byly pohřbeny
následujícího roku, kdy je silný vítr strhl ze šibenice. V Miłkowě byl 27. listopadu 1715
oběšen Jan Müller, jeho tělo však viselo na šibenici jen pár dní, neboť z ní spadlo. Tehdy ho
kat, který dorazil z Jelení Hory, položil tváří ke zdi a ponechal bez pohřbení.
57
Konec věřejného popravování v polovině 19. století vedlo k rozebírání šibenic
a pranýřů. Jako nenáviděná zařízení většiny slezských měst a městeček byla odstraňována a získaný materiál býval využíván při různých stavebních investicích. Městská
šibenice v Kamenné Hoře byla rozebrána v roce 1820 a z jejího materiálu nechal místní
kat Schwarz postavit novou – jak bylo zapsáno – velkou katovnu.
58
KATALOG
Kamienne krzyże
Steinkreuze
Kamenné kříže
59
1) Rodzaj obiektu.
Art des Objekts.
Typ objektu.
2) Opis obiektu: wymiary, ryty lub napisy, materiał.
Beschreibung des Objekts: Maße,
Gravuren oder Aufschriften, Material.
Popis objektu: rozměry, reliéf nebo nápisy, materiál.
3) Lokalizacja, w tym GPS1.
Lokalisierung, darin auch GPS1.
Lokalizace, v rámci ní rovněž GPS.1
1
60
W – zachód, – West, – západ, E – wschód, – Ost, – východ, N – północ, – Nord, – sever, S – południe, – Süd, – jih.
Bukowiec, Gm. Mysłakowice,
Pow. Jelenia Góra
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 84x69x27 cm. Ryt partyzany. Wymiary rytu
– długość – 76 cm, szerokość grotu – 9 cm, szerokość
drzewca – 4 cm. Materiał – zlepieniec.
3) Ustawiony koło domu ul. Wiejska 3, po północnej (N)
stronie bocznej drogi do Kowar w odległości około
150 m na SE od kościoła p.w. św. Jana Chrzciciela. Tym
odcinkiem drogi przebiega niebieski szlak turystyczny.
GPS: N-50o49’31,18”, E-15o49’25,08”
Bukowiec, Gemeinde Mysłakowice, Bezirk Jelenia Góra
1) Steinkreuz.
2) Maße: 84x69x27 cm. Eingemeiβelter Spieβ. Maße der
Gravur – Länge – 76 cm, Breite des Groths – 9 cm, Breite
des Stieles – 4 cm. Material – grober Sandstein.
3) Aufgestellt beim Haus an der Wiejska- Straße 3, auf der
nördlichen Seite (N) des Seitenwegs nach Kowary, etwa
150 m SE von der Kirche des heiligen Johannes des Täufers.
Auf diesem Wegabschnitt verläuft der blaue Touristenpfad.
GPS: N-50o49’31,18”, E-15o49’25,08”
Bukowiec, obec Mysłakowice, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 84x69x27 cm. Reliéf kopí. Rozměry reliéfu:
délka – 76 cm, šířka hrotu – 9 cm, šířka rukojeti – 4 cm.
Materiál – slepenec.
3) Stojí vedle domu na ul. Wiejska 3, na severní (N) straně
boční silnice, která vede do Kowar, ve vzdálenosti
přibližně 150 m na SE od kostela sv. Jana Křtitele. Tímto
úsekem cesty vede modrá turistická značka.
GPS: N-50o49’31,18”, E-15o49’25,08”
Bukówka, Gm. Lubawka,
Pow. Kamienna Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 105x81x26 cm. Na wysokości około 10 cm od
góry pozioma linia dla upamiętnienia wysokiego poziomu
wody powodziowej w 1897 roku. Materiał – piaskowiec.
3) Ustawiony przy bocznej drodze po lewej (N) stronie rzeki
Bóbr na wysokości domu nr 62.
GPS: N-50o42’22,71”, E-15o57’59,01”
Bukówka, Gemeinde Lubawka, Bezirk Kamienna Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 105x81x26 cm. Etwa 10 cm von oben eine
horizontale Linie zum Andenken an den hohen
Wasserstand während des Hochwassers im Jahr 1897.
Material – Sandstein.
3) Aufgestellt beim Seitenweg auf der linken Seite (N) des
Flusses Bóbr auf der Höhe des Hauses Nummer 62.
GPS: N-50o42’22,71”, E-15o57’59,01”
Bukówka, obec Lubawka, okr. Kamenná Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 105x81x26 cm. Ve výšce asi 10 cm se nachází
vodorovná čára, která má připomínat úroveň, jíž dosáhla
voda během povodní v roce 1897. Materiál – pískovec.
3) Stojí u boční cesty po levé straně (N) řeky Bóbr na úrovni
domu č. 62.
GPS: N-50o42’22,71”, E-15o57’59,01”
61
Chrośnica,
Gm. Jeżów Sudecki,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary przybliżone: 85x45x…
cm. Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż wmurowany w S ścianę
wieży kościelnej na prawo od
drugiego okna, na wysokości dachu.
GPS: N-50o58’48,60”,
E-15o47’14,80”
Chrośnica,
Gemeinde Jeżów Sudecki,
Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Annähernde Maße: 85x45x… cm.
Material – Sandstein.
3) Das Kreuz ist eingemauert
in die südliche (S) Wand des
Kirchenturms, rechts vom zweiten
Fenster, auf der Höhe des Dachs.
GPS: N-50o58’48,60”,
E-15o47’14,80”
Chrośnica,
obec Jeżów Sudecki,
okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Přibližné rozměry: 85x45x… cm.
Materiál – pískovec.
3) Kříž je zazděný v S stěně kostelní
věže napravo od druhého okna na
úrovni střechy.
GPS: N-50o58’48,60”,
E-15o47’14,80”
62
Chrośnica, Gm. Jeżów Sudecki,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 113x48x23 cm. Brak lewego ramienia.
Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż został wmurowany jako prawa, dolna część portalu
bocznego wejścia do kościoła w odległości około
6 metrów na prawo od wejścia głównego.
GPS: N-50o58’48,60”, E-15o47’14,90”
Chrośnica, Gemeinde Jeżów Sudecki, Bezirk Jelenia
Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 113x48x23 cm. Das linke Seitenteil fehlt. Material
– Sandstein.
3) Das Kreuz wurde eingemauert als das rechte, untere
Teil des Portals am Seiteneingang zur Kirche, in einer
Entfernung von etwa 6 Metern rechts von Haupteingang.
GPS: N-50o58’48,60”, E-15o47’14,90”
Chrośnica, obec Jeżów Sudecki, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 113x48x23 cm. Chybí levé rameno. Materiál
– pískovec.
3) Kříž byl zazděn jako pravá dolní část portálu bočního
vchodu do kostela ve vzdálenosti asi 6 m napravo od
hlavního vchodu.
GPS: N-50o58’48,60”, E-15o47’14,90”
Chrośnica, Gm. Jeżów Sudecki,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 95x46x23 cm. Brak lewego ramienia.
Widoczny ryt kordu lub noża. Wymiary rytu: długość
– 55 cm. Ostrze – długość – 37 cm i szerokość – 6 cm.
Poniżej rytu widoczne wgłębienie. Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż wmurowany w róg prawej przypory muru
otaczającego teren kościelny, przy bramie głównej.
GPS: N-50o58’48,50”, E-15o47’14,90”
Chrośnica, Gemeinde Jeżów Sudecki,
Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 95x46x23 cm. Das linke Seitenteil fehlt. Sichtbare
Gravur einer Hauswehr oder Messers. Maße der Gravur:
Länge – 55 cm. Die Klinge: Länge – 37 cm und Breite
– 6 cm. Unter der Gravur eine sichtbarer Hohlraum.
Material – Sandstein.
3) Das Kreuz ist eingemauert in die Ecke der rechten Stütze
in der Mauer, die das Kirchengelände umgibt, in der Nähe
des Haupttores.
GPS: N-50o58’48,50”, E-15o47’14,90”
Chrośnica, obec Jeżów Sudecki, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 95x46x23 cm. Chybí levé rameno. Zřetelný
reliéf kordu nebo nože. Rozměry reliéfu: délka – 55 cm.
Ostří – délka – 37 cm a šířka – 6 cm. Pod reliéfem je
patrná prohlubeň. Materiál – pískovec.
3) Kříž je zazděn v rohu pravé podpěry kostelní zdi
u hlavního vchodu.
GPS: N-50o58’48,50”, E-15o47’14,90”
63
Chrośnica, Gm. Jeżów Sudecki,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 86x75x24 cm. Widoczny ryt kordu lub noża.
Wymiary rytu: długość – 59 cm. Ostrze – długość
– 33 cm i szerokość – 8 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż częściowo wmurowany w prawy róg południowej
(S) przypory muru otaczającego teren kościelny,
w odległości około 13 m na lewo od bramy.
GPS: N-50o58’48,50”, E-15o47’14,70”
Chrośnica, Gemeinde Jeżów Sudecki, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 86x75x24 cm. Sichtbare Gravur einer Hauswehr oder
Messers. Maße der Gravur: Länge – 59 cm. Die Klinge:
Länge – 33 cm und Breite – 8 cm. Material – Sandstein.
3) Das Kreuz ist teilweise eingemauert in die rechte Ecke der
südlichen (S) Stütze der Mauer, die das Kirchengelände
umgibt, in einer Entfernung von ca. 13 m links vom Tor.
GPS: N-50o58’48,50”, E-15o47’14,70”
Chrośnica, obec Jeżów Sudecki, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 86x75x24 cm. Zřetelný reliéf kordu nebo nože.
Rozměry reliéfu: délka – 59 cm. Ostří – délka – 33 cm
a šířka – 8 cm. Materiál – pískovec.
3) Kříž je částečně zazděný v pravém rohu jižní (S) podpěry
zdi, která obklopuje kostel, ve vzdálenosti přibližně 13 m
nalevo od brány.
GPS:N-50o58’48,50”, E-15o47’14,70”
Chrośnica, Gm. Jeżów Sudecki,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 84x46x20 cm. Od strony muru na „główce”
krzyża widoczna pionowa bruzda długości 15 cm.
Materiał – piaskowiec. Obiekt mocno pochylony.
3) Ustawiony około 17 m na lewo od bramy wejściowej
[4 m na lewo od południowej (S) przypory muru
otaczającego teren kościelny].
GPS: N-50o58’48,50”, E-15o47’14,65”
Chrośnica, Gemeinde Jeżów Sudecki, Bezirk Jelenia
Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 84x46x20 cm. Von der Seite der Mauer, auf dem
Kopfteil des Kreuzes eine sichtbarer vertikaler Ritz mit
einer Länge von 15 cm. Material – Sandstein. Das Objekt
ist stark geneigt.
3) Das Kreuz ist in einer Entfernung von etwa 17 m links
vom Eingangstor aufgestellt [4 m links von der südlichen
(S) Stütze der Mauer, die das Kirchengelände umgibt].
GPS:N-50o58’48,50”, E-15o47’14,65”
Chrośnica, obec Jeżów Sudecki, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 84x46x20 cm. Na „hlavičce” kříže je vidět
– od strany zdi – svislá rýžka, dlouhá 15 cm. Materiál
– pískovec. Objekt je výrazně nakloněný.
3) Stojí asi 17 m nalevo od vstupní brány [4 m nalevo od
jižní (S) podpěry zdi, která obklopuje kostel].
GPS:N-50o58’48,50”, E-15o47’14,65”
64
Czarne, Gm. Mysłakowice, Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 130x85x28 cm. Ryt miecza. Wymiary rytu: długość
– 115 cm, szerokość jelca 33 cm, szerokość ostrza – 8 cm.
Wyryta wtórnie data – 1786. Materiał – piaskowiec.
3) Ustawiony po wschodniej (E) stronie drogi do Kowar,
kilkanaście metrów od granicy miasta Jelenia Góra i gminy
Mysłakowice.
GPS:N-50o51’51,95”, E-15o46’21,52”.
Czarne, Gemeinde Mysłakowice, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 130x85x28 cm. Gravur eines Schwerts. Maße der
Gravur: Länge – 115 cm, Breite der Garde 33 cm, Breite
der Klinge – 8 cm. Eingravierte Jahreszahl – 1786.
Material – Sandstein.
3) Aufgestellt auf der östlichen (E) Seite des Wegs nach
Kowary, einige Meter von der Grenze der Stadt Jelenia Góra
und der Gemeinde Mysłakowice.
GPS:N-50o51’51,95”, E-15o46’21,52”.
Czarne, obec Mysłakowice, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 130x85x28 cm. Reliéf meče. Rozměry reliéfu:
délka – 115 cm, šířka jílce – 33 cm, šířka ostří – 8 cm.
Sekundárně vyrytý letopočet – 1786. Materiál – pískovec.
3) Stojí na východní (E) straně cesty, která vede do Kowar,
několik desítek metrů od hranic města Jelení Hora a obce
Mysłakowice.
GPS:N-50o51’51,95”, E-15o46’21,52”.
Czernica, Gm. Jeżów Sudecki,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż z pełną aureolą.
2) Wymiary – 110x106x32 cm. Ryt miecza. Wymiary rytu:
długość – 93 cm, szerokość jelca – 25 cm, szerokość ostrza
– 9 cm. Pełna aureola o średnicy około 78 cm. Materiał
– piaskowiec.
3) Ustawiony po wschodniej (E) stronie drogi do Płoszczyny
w odległości około 800 m od kościoła p.w. św. Michała
Archanioła.
GPS:N-50o58’15,88”, E-15o43’33,10”.
Czernica, Gemeinde Jeżów Sudecki, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz mit vollständiger Aureole.
2) Maße: 110x106x32 cm. Gravur eines Schwerts. Maße der
Gravur: Länge – 93 cm, Breite der Garde – 25 cm, Breite der
Klinge – 9 cm. Eine Aureole mit dem Durchmesser von etwa
78 cm. Material – Sandstein.
3) Aufgestellt auf der östlichen (E) Seite des Wegs nach
Płoszczyna in der Entfernung von etwa 800 m von der Kirche
des Heiligen Erzengels Michael.
GPS:N-50o58’15,88”, E-15o43’33,10”.
Czernica, obec Jeżów Sudecki, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž, jehož ramena jsou zpevněna žebry.
2) Rozměry: 110x106x32 cm. Reliéf meče. Rozměry reliéfu:
délka – 93 cm, šířka jílce – 25 cm, šířka ostří – 9 cm.
Žebra o průměru přibližně 78 cm. Materiál – pískovec.
3) Stojí na východní straně (E) cesty, která vede do Płoszczyny,
ve vzdálenosti asi 800 m od kostela sv. Michala Archanděla.
GPS:N-50o58’15,88”, E-15o43’33,10”.
65
Czernica, Gm. Jeżów Sudecki,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 94x64x26 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Ustawiony w pobliżu najwyższego punktu drogi do
Strzyżowca, przy samotnej starej lipie w odległości 5 m
po lewej (E) stronie skrzyżowania z polną drogą.
GPS: N-50o58’27,20”, E-15o41’28,29”.
Czernica, Gemeinde Jeżów Sudecki, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 94x64x26 cm. Material – Sandstein.
3) Aufgestellt in der Nähe des höchsten Punktes des Wegs
nach Strzyżowiec, bei einer einsamen alten Linde in
einer Entfernung von 5 m auf der linken (E) Seite der
Kreuzung mit einem Feldweg.
GPS:N-50o58’27,20”, E-15o41’28,29”.
Czernica, obec Jeżów Sudecki, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 94x64x26 cm. Materiál – pískovec.
3) Stojí poblíž nejvyššího bodu cesty, která vede do
Strzyżowca, u osamocené staré lípy ve vzdálenosti
5 m na levé straně (E) křižovatky s polní cestou.
GPS: N-50o58’27,20”, E-15o41’28,29”.
66
Czernica, Gm. Jeżów Sudecki,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 98x90x (około 30) cm.
Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż został wmurowany w ogrodzenie prywatnej
posesji domu nr 102b – 6 m na prawo od bramy
wejściowej na teren placu kościelnego. Latem
trudno zauważalny z uwagi na gęste pnącza
obrastające mur i krzyż. Po lewej stronie krzyża
ustawiony kamień z rytem szabli. Wymiary
kamienia 93x27x21 cm. Ryt szabli długości 83 cm
i szerokości ostrza 10 cm.
GPS: N-50o58’42,22”, E-15o43’21,60”.
Czernica, Gemeinde Jeżów Sudecki, Bezirk Jelenia
Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 98x90x (etwa 30) cm. Material – Sandstein.
3) Das Kreuz wurde eingemauert in die Umzäunung
eines privaten Grundstücks beim Haus Nr. 102b
– 6 m rechts vom Eingangstor zum Gelände des
Kirchenplatzes. Im Sommer ist es schwierig zu
sehen durch dichtes Gewächs um die Mauer und
um das Kreuz. Auf der linken Seite des Kreuzes
steht ein Stein mit der Gravur einer Säbel. Maße
des Steins: 93x27x21 cm. Die Gravur der Säbel ist
83 cm lang und die Klinge ist 10 cm breit.
GPS:N-50o58’42,22”, E-15o43’21,60”.
Czernica, obec Jeżów Sudecki, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž
2) Rozměry: 98x90x (přibližně 30) cm. Materiál – pískovec.
3) Kříž byl zazděn do plotu soukromého domu č. 102b – 6 m napravo od hlavního vchodu, který vede na území kolem
kostela. V létě je obtížné si kříže všimnout kvůli hustým, popínavým rostlinám, které porůstají zeď i kříž. Nalevo od kříže
stojí kámen s reliéfem šavle. Rozměry kamene: 93x27x21 cm. Reliéf šavle má délku 83 cm a šířku ostří 10 cm.
GPS:N-50o58’42,22”, E-15o43’21,60”.
67
Czernica, Gm. Jeżów Sudecki,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż z rytem pistoletu.
2) Wymiary: 90x59x24 cm. Długość całkowita (przed
posadowieniem) – 135 cm. Poziomy ryt pistoletu
– bandolet z zamkiem kołowo-krzosowym.
Wymiary rytu: długość – 50 cm, szerokość – 10 cm,
lufa: szerokość – 4 cm, długość – 25 cm. Na „główce”
krzyża wyryta data 1661. Wysokość cyfr – 8 cm.
Materiał – piaskowiec.
3) Ustawiony w lesie w odległości około 600 m na północ
(N) od domu nr 8 w Czernicy Dolnej.
Dojście – z głównej drogi należy skręcić w prawo (E)
w polną drogę wiodącą przez mostek. Po około 200 m
koło domu nr 6 skręcić w lewo (N) w polną drogę
wiodącą w górę prostopadle do linii brzegu lasu
w odległości 400 m. Nie zmieniając kierunku w lesie,
po około 150 m dochodzimy do poprzecznej ścieżki
i stojącego krzyża z rytem pistoletu.
GPS:N-50o58’42,20”, E-15o43’21,59”
Czernica, Gemeinde Jeżów Sudecki, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz mit der Gravur einer Pistole.
2) Maße: 90x59x24 cm. Gesamtlänge (vor der Wiederaufstellung) – 135 cm. Eine horizontale Gravur einer Pistole. Maße
der Gravur: Länge – 50 cm, Breite – 10 cm, der Lauf: Breite – 4 cm, Länge – 25 cm. Auf den Kopfteil des Kreuzes ein
eingravierte Jahreszahl 1661. Höhe der Ziffern – 8 cm. Material – Sandstein.
3) Aufgestellt im Wald, in einer Entfernung von etwa 600 m nördlich (N) vom Haus Nr. 8 in Czernica Dolna. Zugang – vom
Hauptweg rechts (E) in einen Feldweg mit einer kleinen Brücke abbiegen. Nach etwa 200 m beim Haus Nr. 6 links (N) abbiegen,
in einen nach oben führenden Feldweg, parallel zum Waldrand in einer Entfernung von 400 m. Ohne im Wald die Richtung zu
ändern, kommt man nach etwa 150 m zu einem Querweg und dem aufgestellten Kreuz mit der Gravur einer Pistole.
GPS:N-50o58’42,20”, E-15o43’21,59”
Czernica, obec Jeżów Sudecki, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž s reliéfem pistole.
2) Rozměry: 90x59x24 cm. Celková délka (před zasazením do země) – 135 cm. Vodorovný reliéf pistole – krátká mušketa
s křesadlovým zámkem. Rozměry reliéfu: délka – 50 cm, šířka – 10 cm, hlaveň: šířka – 4 cm, délka – 25 cm.
Na „hlavičce” kříže se nachází letopočet 1661. Výška číslic – 8 cm. Materiál – pískovec.
3) Stojí v lese ve vzdálenosti asi 600 m na sever (N) od domu č. 8 v obci Czernica Dolna. Je možné k němu dojít z hlavní
silnice, z které zahneme vpravo (E) na polní cestu přes můstek. Přibližně po 200 m u domu č. 6 zahneme vlevo (N) na
polní cestu, která vede nahoru kolmo k linii břehu lesa, vzdáleného 400 m. V lese neměníme směr, asi po 150 m dojdeme
k příčné stezce a kříži s reliéfem pistole.
GPS: N-50o58’42,20”, E-15o43’21,59”
68
Dziwiszów, Gm. Jeżów Sudecki,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 56x75x20 cm. Ryt miecza. Wymiary rytu:
długość – 38 cm, szerokość jelca – 18 cm, grubość ostrza
– 4 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Ustawiony po zachodniej (W) stronie bocznej drogi,
koło domu nr 100.
GPS:N-50o58’42,20”, E-15o43’21,59”
Dziwiszów, Gemeinde Jeżów Sudecki,
Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 56x75x20 cm. Gravur eines Schwerts. Maße der
Gravur: Länge – 38 cm, Breite der Garde – 18 cm,
Breite der Klinge – 4 cm. Material – Sandstein.
3) Aufgestellt auf der westlichen (W) Seite des Seitenwegs,
beim Haus Nr. 100.
GPS:N-50o58’42,20”, E-15o43’21,59”
Dziwiszów, obec Jeżów Sudecki, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 56x75x20 cm. Reliéf meče. Rozměry reliéfu: délka – 38 cm, šířka jílce – 18 cm, tloušťka – 4 cm.
Materiál – pískovec
3) Stojí na západní straně (W) boční cesty u domu č. 100.
GPS:N-50o58’42,20”, E-15o43’21,59”
Gorzeszów, Gm. Kamienna Góra,
Pow. Kamienna Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 83x55x… cm. Materiał – piaskowiec.
3) Przed wmurowaniem posiadał prawdopodobnie wymiary
83x55x22 cm. Podczas wkomponowywania krzyża
w mur domu, uszkodzono górną część, dopasowując do
(nieistniejącego dziś) okna. Dolna część krzyża została
zasłonięta betonową wylewką. Krzyż wmurowany
w zewnętrzną (N) ścianę domu nr 113 – przy prawym
narożu domu.
GPS:N-50o42’29,17”, E-16o06’12,26”
Gorzeszów, Gemeinde Kamienna Góra, Bezirk Kamienna Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 83x55x… cm. Material – Sandstein.
3) Vor dem Einmauern hatte das Kreuz vermutlich die Maße 83x55x22 cm. Beim Einsetzen des Kreuzes in die Hausmauer wurde
der obere Teil beschädigt, durch Anpassung an das (heute nicht mehr vorhandene) Fenster. Der untere Teil wurde mit einem
Betonguß eingehüllt. Das Kreuz ist in die Außenwand (N) des Hauses Nr. 113 eingemauert, beim rechten Eckteil des Hauses.
GPS:N-50o42’29,17”, E-16o06’12,26”
Gorzeszów, obec Kamenná Hora, okr. Kamenná Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 83x55x… cm. Materiál – pískovec.
3) Před zazděním měl pravděpodobně rozměry 83x55x22 cm. Během zednických prací byla poškozena jeho horní část, neboť kříž
měl být přizpůsoben (dnes již neexistujícímu) oknu. Dolní část kříže byla zakryta betonem. Kříž je zazděn na vnější stěně (N)
domu č. 113 – u jeho pravého nároží.
GPS: N-50o42’29,17”, E-16o06’12,26”
69
Janówek, Gm. Jeżów Sudecki, Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 112x54x29 cm. U podstawy grubość krzyża wynosi 33 cm.
Na wysokości 51 cm od góry widoczny ślad scementowania po
uprzednim złamaniu. Ryt liter MB oraz daty 1699. Wysokość cyfr i liter
– 8 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Posadowiony po zachodniej (W) stronie leśnej drogi z Płoszczyny do
Janówka, pomiędzy wzniesieniami Ptasia (620 m) i Czernicka Góra
(518 m). Odległość od Płoszczyny wynosi około 2,0 km. Dogodne
dojście polną drogą z Płoszczyny (po lewej stronie zabudowań
gospodarczych Spółdzielni Kółek Rolniczych) w kierunku północnym.
GPS: N-50o58’52,30”, E-15o44’55,93”
Janówek, Gemeinde Jeżów Sudecki, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 112x54x29 cm. Beim Ansatz beträgt die Dicke des Kreuzes
33 cm. 51 cm von oben ist eine Bruchreparatur mit Zement sichtbar.
Eine Gravur der Buchstaben MB sowie der Jahreszahl 1699. Höhe
der Buchstaben und Ziffern – 8 cm. Material – Sandstein.
3) Aufgestellt auf der westlichen (W) Seite des Waldwegs aus
Płoszczyna nach Janówek, zwischen den Hügeln Ptasia (620 m) und
Czernicka Góra (518 m). Die Entfernung von Płoszczyna beträgt
etwa 2,0 km. Ein guter Zugang führt entlang dem Feldweg aus
Płoszczyna (links von den Wirtschaftsgebäuden der Genossenschaft
der Landwirtschaftskreisen SKR) in nördlicher Richtung.
GPS:N-50o58’52,30”, E-15o44’55,93”
Janówek, obec Jeżów Sudecki, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 112x54x29 cm. U podstavce je kříž široký 33 cm. Ve výšce 51 cm, měřené ze shora, je zřetelná stopa po spojení
cementem (kříž byl po zlomení slepován). Reliéf písmen MB a letopočet 1699. Výška číslic a písmen – 8 cm. Materiál
– pískovec.
3) Stojí na západní straně (W) lesní cesty, která vede z Płoszczyny do Janówka mezi vrchy Ptačí hora (620 m) a Czernická
hora (518 m). Vzdálenost od Płoszczyny je asi 2 km. Z Płoszczyny je možné pohodlně dojít polní cestou (po levé straně
hospodářských stavení Sdružení zemedělských společností) směrem na sever.
GPS:N-50o58’52,30”, E-15o44’55,93”
Jelenia Góra, Gm. Jelenia Góra,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 27x62x… cm. Materiał – piaskowiec. Krzyż
wmurowany nisko nad ziemią we wschodnią (E)
zewnętrzną ścianę kościoła p.w. św. Anny (dawnej baszty
Bramy Wojanowskiej).
GPS:N-50o54’09,09”, E-15o44’15,92”
Jelenia Góra, Gemeinde Jelenia Góra,
Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 27x62x… cm. Material – Sandstein.
3) Das Kreuz ist eingemauert, niedrig über der Erde in die
östliche (E) Außenwand der Kirche der Heiligen Anna
(des ehemaligen Turms des Wojanowska- Tors).
GPS:N-50o54’09,09”, E-15o44’15,92”
Jelení Hora, obec Jelení Hora, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 27x62x… cm. Materiál – pískovec.
3) Kříž je zazděný nízko nad zemí na vnější východní straně
(E) kostela sv. Anny (bývalé bašty Wojanowské brány).
GPS:N-50o54’09,09”, E-15o44’15,92”
70
Jelenia Góra, Gm. Jelenia Góra,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 132x53x… cm. Podwójny ryt
– miecza (skierowany ostrzem w górę) oraz
kuszy. Wymiary rytu miecza: długość – 71 cm,
szerokość jelca – 18 cm, szerokość ostrza
– 4,5 cm. Wymiary rytu kuszy: długość – 57 cm,
rozpiętość łuku – 33 cm, szerokość łoża – 6 cm.
Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż wmurowany w północną (N) stronę ściany
kościoła prawosławnego p.w. św. Apostołów
Piotra i Pawła przy ul. 1 Maja.
GPS:N-50o54’12,00”, E-15o44’31,90”
Jelenia Góra, Gemeinde Jelenia Góra,
Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 132x53x… cm. Doppelte Gravur – eines
Schwerts (mit der Klinge nach oben) und einer
Armbrust. Maße der Gravur des Schwerts: Länge
– 71 cm, Breite der Garde – 18 cm, Breite der
Klinge – 4,5 cm. Maße der Gravur der Armbrust:
Länge – 57 cm, Dehnung des Bogens – 33 cm,
Breite des Lagers – 6 cm. Material – Sandstein.
3) Das Kreuz ist eingemauert in der nördlichen
(N) Seite der Wand der orthodoxen Kirche der
Heiligen Apostel Peter und Paul an der 1 Maja
– Straße.
GPS:N-50o54’12,00”, E-15o44’31,90”
Jelení Hora, obec Jelení Hora, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 132x53x… cm. Dvojitý reliéf – meče (ostřím nahoru) a kuše. Rozměry reliéfu meče: délka – 71 cm, šířka jílce
– 18 cm, šířka ostří – 4,5 cm. Rozměry reliéfu kuše: délka – 57 cm, rozpětí luku – 33 cm, šířka těla – 6 cm. Materiál
– pískovec.
3) Kříž je zazděný v severní straně (N) pravoslavného kostela sv. Apoštolů Petra a Pavla na ul. 1 Maja.
GPS:N-50o54’12,00”, E-15o44’31,90”
71
Jelenia Góra, Gm. Jelenia Góra, Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 89x60x… cm. Widoczny ryt interpretowany jako drabina.
Wymiary rytu – wysokość – 57 cm, szerokość – 15 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż wmurowany po prawej stronie poprzedniego krzyża w (N) ścianie kościoła
prawosławnego p.w. św. Apostołów Piotra i Pawła przy ul. 1 Maja.
GPS: N-50o54’12,00”, E-15o44’31,90”
Jelenia Góra, Gemeinde Jelenia Góra, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 89x60x… cm. Sichtbare Gravur, interpretiert als eine Leiter. Maße der
Gravur: Höhe – 57 cm, Breite – 15 cm. Material – Sandstein.
3) Das Kreuz ist eingemauert rechts neben dem vorigen Kreuz, in der (N) Wand der
orthodoxen Kirche der Heiligen Apostel Peter und Paul an der 1 Maja – Straße.
GPS:N-50o54’12,00”, E-15o44’31,90”
Jelení Hora, obec Jelení Hora, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 89x60x… cm. Zřetelný reliéf interpretovaný jako žebřík. Rozměry
reliéfu – výška – 57 cm, šířka – 15 cm. Materiál – pískovec.
3) Kříž je zazděný napravo od předchozího kříže na severní straně (N) pravoslavného
kostela sv. Apoštolů Petra a Pavla na ul. 1 Maja.
GPS:N-50o54’12,00”, E-15o44’31,90”
Jelenia Góra, Gm. Jelenia Góra, Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 93x87x… cm. Wystaje z muru na odległość około 11 cm. Widoczny bardzo słaby zarys rytu miecza. Wymiary
rytu: długość – 45 cm, szerokość jelca – 18 cm, szerokość ostrza – 3 cm. Materiał – zlepieniec.
3) Krzyż wmurowany w kamienne ogrodzenie, 2 m na prawo od głównej, południowej (S), bramy wejściowej na teren placu
kościelnego w dzielnicy Zabobrze (dawniej wieś Strupice).
GPS:N-50o54’46,77”, E-15o45’36,83”
Jelenia Góra, Gemeinde Jelenia Góra, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 93x87x… cm. Das Kreuz ragt etwa 11 cm aus der Wand. Eine sehr schwach sichtbare Gravur eines Schwerts.
Maße der Gravur: Länge – 45 cm, Breite der Garde – 18 cm, Breite der Klinge – 3 cm. Material – grober Sandstein.
3) Das Kreuz ist in eine Mauer eingesetzt, 2 m rechts vom südlichen (S) Haupttor zum Kirchengelände im Stadtteil Zabobrze
(früher war dies das Dorf Strupice).
GPS:N-50o54’46,77”, E-15o45’36,83”
Jelení Hora, obec Jelení Hora, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 93x87x… cm. Vyčnívá ze zdi na vzdálenost přibližně 11 cm. Je viditelný velmi slabý obrys reliéfu meče.
Rozměry reliéfu: délka – 45 cm, šířka jílce – 18 cm, šířka ostří – 3 cm. Materiál – slepenec.
3) Kříž je zazděný v kamenné zdi 2 m napravo od hlavní jižní (S) vstupní brány, která vede na území kostela, ve čtvrti
Zabobrze (kdysi vesnice Strupice).
GPS: N-50o54’46,77”, E-15o45’36,83”
72
Kochanów, Gm. Kamienna Góra,
Pow. Kamienna Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 98x80x22 cm. Widoczny ślad scementowania
ramienia po jego odłamaniu. Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż ustawiony na łące, po (W) stronie drogi,
na wysokości domu nr 79.
GPS:N-50o41’39,55”, E-16o08’56,42”
Kochanów, Gemeinde Kamienna Góra,
Bezirk Kamienna Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 98x80x22 cm. Ein sichtbares Zeichen der
Zementierung des früher abgebrochenen Seitenteils.
Material – Sandstein.
3) Das Kreuz steht auf einer Wiese, auf der (W) Seite des
Weges, auf Höhe des Hauses Nr. 79.
GPS:N-50o41’39,55”, E-16o08’56,42”
Kochanów, obec Kamienna Góra,
okr. Kamenná Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 98x80x22 cm. Na rameni má viditelnou stopu
po slepování cementem. Materiál – pískovec.
3) Kříž stojí na louce na západní straně (W) cesty na úrovni
domu č. 79.
GPS:N-50o41’39,55”, E-16o08’56,42”
Komarno, Gm. Janowice Wielkie,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 100x37x20 cm. Brak prawego ramienia. Ryt
kordu. Wymiary rytu: długość całkowita – 53 cm, długość
ostrza – 42 cm, szerokość ostrza – 5 cm.
Materiał – piaskowiec.
3) Posadowiony po wewnętrznej stronie muru w odległości
około 20 m na lewo (W) od wejścia do kościoła.
GPS:N-50o55’28,45”, E-15o52’09,10”
Komarno, Gemeinde Janowice Wielkie, Bezirk Jelenia
Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 100x37x20 cm. Das rechte Seitenteil fehlt. Gravur
eines Schwerts. Maße der Gravur: totale Länge – 53 cm,
Länge der Klinge – 42 cm, Breite der Klinge – 5 cm.
Material – Sandstein.
3) Aufgestellt auf der inneren Mauerseite in einer
Entfernung von ca. 20 m links (W) vom Kircheneingang.
GPS:N-50o55’28,45”, E-15o52’09,10”
Komarno, obec Janowice Wielkie, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 100x37x20 cm. Chybí pravé rameno. Reliéf
kordu. Rozměry reliéfu: celková délka – 53 cm, délka
ostří – 42 cm, šířka ostří – 5 cm. Materiál – pískovec.
3) Stojí z vnitřní strany kostelní zdi – ve vzdálenosti asi
20 m – nalevo (W) od vchodu do kostela.
GPS:N-50o55’28,45”, E-15o52’09,10”
73
Komarno, Gm. Janowice
Wielkie, Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 69x57x20 cm. Ryt
miecza. Wymiary rytu: długość
– 52 cm, szerokość jelca – 16 cm,
szerokość ostrza – 6 cm. Materiał
– zlepieniec.
3) Krzyż ustawiony w załomie ściany
kościoła p.w. św. Jana Chrzciciela,
po lewej (W) stronie od wejścia.
GPS:N-50o55’28,45”,
E-15o52’09,20”
Komarno, Gemeinde Janowice
Wielkie, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 69x57x20 cm. Gravur eines
Schwerts. Maße der Gravur: Länge
– 52 cm, Breite der Garde – 16 cm,
Breite der Klinge – 6 cm. Material
– grober Sandstein.
3) Aufgestellt im Bogen der Wand der
Kirche des Heiligen Johannes des
Täufers, links (W) vom Eingang.
GPS:N-50o55’28,45”,
E-15o52’09,20”
Komarno, obec Janowice Wielkie,
okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 69x57x20 cm. Reliéf
meče. Rozměry reliéfu: délka
– 52 cm, šířka jílce – 16 cm, šířka
ostří – 6 cm. Materiál – slepenec.
3) Kříž je postaven v ohybu stěny
kostela sv. Jana Křtitele po levé
straně (W) od vchodu.
GPS:N-50o55’28,45”,
E-15o52’09,20”
74
Kowary, Gm. Kowary, Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary – 80x66x26 cm. Materiał – granit.
3) Posadowiony na Przełęczy Kowarskiej po (S) stronie
drogi głównej.
GPS:N-50o45’46,30”, E-15o52’01,50”
Kowary, Gemeinde Kowary, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 80x66x26 cm. Material – Granit.
3) Aufgestellt auf dem Gebirgspass Przełęcz Kowarska auf
der (S) Seite der Straβe.
GPS:N-50o45’46,30”, E-15o52’01,50”
Kowary, obec Kowary, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry – 80x66x26 cm. Materiál – žula.
3) Stojí na Kowarském horském sedle po (S) straně hlavní
cesty.
GPS:N-50o45’46,30”, E-15o52’01,50”
Kowary, Gm. Kowary, Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 105x75x25 cm. Ryt partyzany. Wymiary rytu:
długość całkowita 77 cm, w tym – grot – 17x8 cm.
Materiał – piaskowiec.
3) Posadowiony po wschodniej (E) stronie
ul. Jeleniogórskiej w odległości 50 m od obwodnicy
(naprzeciwko przystanku autobusowego).
GPS:N-50o48’21,17”, E-15o49’09,28”
Kowary, Gemeinde Kowary, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 105x75x25 cm. Spieβ – Gravur. Maße der Gravur:
totale Länge – 77 cm, darin der Groth – 17x8 cm.
Material – Sandstein.
3) Aufgestellt auf der östlichen (E) Seite der Jeleniogórska
-Straße in einer Entfernung von 50 m von der Ringstraße
(gegenüber der Bushaltestelle).
GPS:N-50o48’21,17”, E-15o49’09,28”
Kowary, obec Kowary, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 105x75x25 cm. Reliéf kopí. Rozměry reliéfu:
celková délka – 77 cm, z toho – hrot – 17x8 cm. Materiál
– pískovec.
3) Stojí na východní straně (E) ul. Jeleniogórské ve
vzdálenosti 50 m od okružního obchvatu (naproti
autobusové zastávce).
GPS:N-50o48’21,17”, E-15o49’09,28”
75
Krzeszów, Gm. Kamienna Góra,
Pow. Kamienna Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 100x51x27 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż ustawiony w ogrodzie domu nr 6 (dawny nr 151) po (W)
stronie drogi do Krzeszówka.
GPS:N-50o43’41,98”, E-16o04’35,44”
Krzeszów, Gemeinde Kamienna Góra,
Bezirk Kamienna Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 100x51x27 cm. Material – Sandstein.
3) Das Kreuz steht im Garten des Hauses Nr. 6 (früher
Nr. 151) auf der (W) Seite der Straße nach Krzeszówek.
GPS:N-50o43’41,98”, E-16o04’35,44”
Krzeszów, obec Kamenná Hora, okr. Kamenná Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 100x51x27 cm. Materiál – pískovec.
3) Kříž stojí v zahradě domu č. 6 (dříve č. 151) na (W) straně cesty,
která vede do Krzeszówka.
GPS:N-50o43’41,98”, E-16o04’35,44”
Krzeszów, Gm. Kamienna Góra,
Pow. Kamienna Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 129x95x31 cm. Od strony (W) na krzyżu wyryty był
wizerunek miecza. W późniejszym okresie wyryto wgłębienie
o szerokości około 18 cm i głębokości około 7 cm. Pozostał więc
widoczny jedynie fragment miecza (jelec). Szerokość jelca
– 40 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż ustawiony po W stronie drogi do Kamiennej Góry
na wysokości wjazdu do zakładu kamieniarskiego
w Krzeszowie (dom nr 65).
GPS:N-50o44’59,81”, E-16o03’50,31”
Krzeszów, Gemeinde Kamienna Góra,
Bezirk Kamienna Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 129x95x31 cm. An der (W) Seite war
auf dem Kreuz ein Schwert graviert. Später wurde ein Hohlraum
eingraviert, mit der Breite von etwa 18 cm und der Tiefe von etwa
7 cm. Deshalb verbleibt nur ein Teil (die Garde) des Schwerts
sichtbar. Die Breite der Garde – 40 cm. Material – Sandstein.
3) Aufgestellt auf der (W) Seite des Wegs nach Kamienna Góra,
auf der Höhe der Einfahrt zum Steinmetzbetrieb in Krzeszów
(Haus Nr. 65).
GPS:N-50o44’59,81”, E-16o03’50,31”
Krzeszów, obec Kamenná Hora, okr. Kamenná Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 129x95x31 cm. Na W straně kříže se nachází vyobrazení meče. Později byla vyryta prohlubeň, široká přibližně
18 cm a hluboká asi 7 cm. Zřetelný zůstal pouze fragment meče (jílce). Šířka jílce – 40 cm. Materiál – pískovec.
3) Kříž stojí na W straně cesty, která vede do Kamenné Hory, na úrovni vjezdu do kamenictví v Krzeszowě (dům č. 65).
GPS:N-50o44’59,81”, E-16o03’50,31”
76
Krzeszów – krzyż. Repr. z artykułu E. Kunicka
Krzeszówek,
Gm. Kamienna Góra,
Pow. Kamienna Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 55x61x25 cm. Materiał – zlepieniec.
3) Krzyż ustawiony na niskiej skarpie po stronie
(W) głównej drogi, naprzeciw przystanku PKS
(około 100 m na SE od domu nr 29).
GPS:N-50o42’59,30”, E-16o05’32,08”
Krzeszówek, Gemeinde Kamienna Góra,
Bezirk Kamienna Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 55x61x25 cm. Material – grober
Sandstein.
3) Das Kreuz ist auf einer niedrigen Böschung
aufgestellt, auf der (W) Seite der Hauptstraβe,
gegenüber der Bushaltestelle (etwa 100 m
Richtung SE vom Haus Nr. 29).
GPS:N-50o42’59,30”, E-16o05’32,08”
Krzeszówek, obec Kamenná Hora,
okr. Kamenná Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 55x61x25 cm. Materiál – slepenec.
3) Kříž stojí na nízkém svahu na W straně hlavní
cesty naproti zastávce PKS (asi 100 m na SE od
domu č. 29).
GPS:N-50o42’59,30”, E-16o05’32,08”
77
Marczyce, Gm. Podgórzyn,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 134x71x22 cm. Pełna aureola
– wymiary – Ø55 cm. Ryt miecza o wymiarach:
długość – 122 cm, szerokość jelca – 26 cm,
szerokość ostrza – 6 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Posadowiony we wnęce murku po północnej (N)
stronie drogi, naprzeciw domu nr 29, w odległości
około 50 m na zachód (W) od głównego
skrzyżowania dróg we wsi.
GPS: N-50o50’12,25”, E-15o42’42,86”
Marczyce, Gemeinde Podgórzyn,
Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 134x71x22 cm. Vollständige Aureole
– Maße – Ø55 cm. Gravur eines Schwerts mit
den Maßen: Länge – 122 cm, Breite der Garde
– 26 cm, Breite der Klinge – 6 cm. Material
– Sandstein.
3) Aufgestellt in einer Mauernische auf der
nördlichen (N) Seite der Straβe, gegenüber dem
Haus Nr. 29, in einer Entfernung von etwa 50 m
westlich (W) von der Hauptkreuzung im Dorf.
GPS:N-50o50’12,25”, E-15o42’42,86”
Marczyce, obec Podgórzyn, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž, jehož ramena jsou zpevněna žebry.
2) Rozměry: 134x71x22 cm. Žebra o průměru – 55 cm. Reliéf meče o rozměrech: délka – 122 cm, šířka jílce – 26 cm, šířka
ostří – 6 cm. Materiál – pískovec.
3) Stojí ve výklenku zídky na severní straně (N) cesty naproti domu č. 29, ve vzdálenosti přibližně 50 m na západ (W) od
hlavní křižovatky vesnice.
GPS:N-50o50’12,25”, E-15o42’42,86”
78
Marczyce, Gm. Podgórzyn,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 124x97x23 cm. Materiał
– piaskowiec.
3) Posadowiony na prawo od
poprzedniego krzyża w tej samej wnęce
murku po północnej (N) stronie drogi,
naprzeciw domu nr 29, w odległości
około 50 m od głównego skrzyżowania
dróg we wsi.
GPS:N-50o50’12,25”, E-15o42’42,86”
Marczyce, Gemeinde Podgórzyn, Bezirk
Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 124x97x23 cm. Material
– Sandstein.
3) Aufgestellt rechts neben dem vorigen
Kreuz, in der gleichen Mauernische
auf der nördlichen (N) Seite der Straβe,
gegenüber dem Haus Nr. 29, in einer
Entfernung von etwa 50 m von der
Hauptkreuzung im Dorf.
GPS:N-50o50’12,25”, E-15o42’42,86”
Marczyce, obec Podgórzyn, okr. Jelení
Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 124x97x23 cm. Materiál
– pískovec.
3) Stojí napravo od předchozího kříže
ve stejném výklenku zídky na severní
(N) straně cesty naproti domu č. 29, ve
vzdálenosti přibližně 50 m na západ
(W) od hlavní křižovatky vesnice.
GPS:N-50o50’12,25”, E-15o42’42,86”
79
Miedzianka, Gm. Janowice Wielkie,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 91x63x21 cm. Napis – MEMENTO.
Wysokość liter – 9 cm. Materiał – zlepieniec.
3) Posadowiony przy polnej drodze w odległości
około 150 m na zachód (W) od samotnego domu
nr 57 stojącego na skraju wsi. Od szosy głównej
krzyż ten stoi w odległości około 120 m.
GPS:N-50o52’41,89”, E-15o56’11,91”
Miedzianka, Gemeinde Janowice Wielkie, Bezirk
Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 91x63x21 cm. Aufschrift – MEMENTO.
Höhe der Buchstaben – 9 cm. Material – grober
Sandstein.
3) Aufgestellt bei einem Feldweg in einer Entfernung
von etwa 150 m westlich (W) vom allein
stehenden Haus Nr. 57 am Dorfrand. Gerechnet
vom Hauptweg, befindet sich das Kreuz in einer
Entfernung von etwa 120 m.
GPS:N-50o52’41,89”, E-15o56’11,91”
Miedzianka, obec Janowice Wielkie, okr. Jelení
Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 91x63x21 cm. Nápis – MEMENTO.
Výška písmen – 9 cm. Materiál – slepenec.
3) Postavený u polní cesty ve vzdálenosti asi 150 m
na západ (W) od volně stojícího domu č. 57,
nacházejícího se na okraji vesnice. Od hlavní
silnice je to přibližně 120 m.
GPS:N-50o52’41,89”, E-15o56’11,91”
80
Miłków, Gm. Podgórzyn,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 112x47x… cm.
Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż wmurowany (pierwszy od lewej
z grupy trzech krzyży) w północną (N)
ścianę muru otaczającego teren kościoła
w odległości około 4 m na lewo od
bramy wejściowej (za przyporą).
Krzyż złamany na wysokości około
46 cm od góry.
GPS:N-50o48’32,02”, E-15o45’37,60”
Miłków, Gemeinde Podgórzyn,
Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 112x47x… cm.
Material – Sandstein.
3) Das Kreuz ist eingemauert (es ist das
erste Kreuz von links einer 3-KreuzeGruppe) in die nördliche (N) Seite der
Mauer, die das Kirchengelände umgibt,
in einer Entfernung von etwa 4 m
links vom Haupttor, neben der Stütze.
Das Kreuz ist 46 cm von oben guer
durchgebroche.
GPS:N-50o48’32,02”, E-15o45’37,60”
Miłków, obec Podgórzyn,
okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 112x47x… cm.
Materiál – pískovec.
3) Kříž je zazděný (první zleva ze
skupiny tří křížů) v severní (N) stěně
zdi, obklopující území kostela, ve
vzdálenosti přibližně 4 m nalevo od
vstupní brány vedle podpěry. Kříž je
zlomený ve výšce asi 46 cm shora.
GPS:N-50o48’32,02”, E-15o45’37,60”
81
Miłków, Gm. Podgórzyn,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 155x68x… cm. Posiada ryt
kuszy. Wymiary rytu: długość – 80 cm,
rozpiętość łuku – 60 cm, szerokość łoża
– 6 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż wmurowany (w środku
– w grupie trzech krzyży) w północną (N)
ścianę muru otaczającego teren kościoła
w odległości około 3 m na lewo
od bramy wejściowej (za przyporą).
GPS:N-50o48’32,02”, E-15o45’37,60”
Miłków, Gemeinde Podgórzyn,
Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 155x68x… cm. Gravur einer
Armbrust. Maße der Gravur: Länge
– 80 cm, Dehnung des Bogens – 60 cm,
Breite des Lagers – 6 cm. Material
– Sandstein.
3) Das Kreuz ist eingemauert (es ist das
mittlere Kreuz einer 3-Kreuze-Gruppe)
in die nördliche (N) Seite der Mauer,
die das Kirchengelände umgibt, in einer
Entfernung von etwa 3 m links vom
Haupttor, neben der Stütze.
GPS:N-50o48’32,02”, E-15o45’37,60”
Miłków, obec Podgórzyn, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 155x68x… cm. Má reliéf
kuše. Rozměry reliéfu: délka – 80 cm,
rozpětí luku – 60 cm, šířka těla – 6 cm.
Materiál – pískovec.
3) Kříž je zazděný (uprostřed skupiny
tří křížů) v severní (N) stěně zdi,
obklopující území kostela, ve
vzdálenosti přibližně 3 m nalevo od
vstupní brány vedle podpěry.
GPS:N-50o48’32,02”, E-15o45’37,60”
82
Miłków, Gm. Podgórzyn, Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 91x87x… cm. Posiada ryty interpretowane
jako stopy o wymiarach (27x10) cm, oraz ryt miecza
o wymiarach: długość – 77 cm, szerokość jelca – 24 cm,
szerokość ostrza – 7 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż wmurowany (po prawej stronie – z grupy trzech
krzyży) w północną (N) ścianę muru otaczającego teren
kościoła w odległości około 2 m na lewo od bramy
wejściowej (za przyporą).
GPS:N-50o48’32,02”, E-15o45’37,60”
Miłków, Gemeinde Podgórzyn, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 91x87x… cm. Das Kreuz hat Gravuren mit
dem Maß (27x10) cm, die als Füße oder Schuhsohlen
interpretiert werden, und eine Gravur eines Schwerts.
Maße der Gravur: Länge – 77 cm, Breite der Garde
– 24 cm, Breite der Klinge – 7 cm. Material – Sandstein.
3) Das Kreuz ist eingemauert (es ist das erste Kreuz von rechts
einer 3-Kreuze-Gruppe) in die nördliche (N) Seite der
Mauer, die das Kirchengelände umgibt, in einer Entfernung
von etwa 2 m links von der Mauerstütze und dem Haupttor.
GPS:N-50o48’32,02”, E-15o45’37,60”
Miłków, obec Podgórzyn, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 91x87x… cm. Má reliéf interpretovaný jako chodidla o rozměrech (27x10) cm a reliéf meče o rozměrech: délka
– 77 cm, šířka jílce – 24 cm, šířka ostří – 7 cm. Materiál – pískovec.
3) Kříž je zazděný (vpravo ve skupině tří křížů) v severní (N) stěně zdi, obklopující území kostela, ve vzdálenosti přibližně
2 m nalevo od vstupní brány vedle podpěry. GPS: N-50o48’32,02”, E-15o45’37,60”
Mysłakowice, Gm. Mysłakowice, Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 69x65x26 cm. Długość całkowita – 120 cm. Posiada
fragment rytu topora lub siekiery – (ostrze skierowane w lewą
stronę). Wymiary rytu: długość – 53 cm, szerokość – 19 cm, grubość
toporzyska – 7 cm. Widoczny fragment aureoli. Szacowany wymiar
średnicy – Ø 52 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Po przeniesieniu z Głębocka (21 maja 2001 roku) został posadowiony
na dziedzińcu miejscowego gimnazjum, za płotem po prawej stronie,
w odległości 5 m od bramy wjazdowej.
GPS:N-50o50’39,67”, E-15o46’45,91”
Mysłakowice, Gemeinde Mysłakowice, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 69x65x26 cm. Totallänge – 120 cm. Es beinhaltet ein
Fragment der Gravur eines Beils oder einer Axt – (die Klinge ist
links gerichtet). Maße der Gravur: Länge – 53 cm, Breite – 19 cm,
Dicke der Axt – 7 cm. Ein Teil einer Aureole ist sichtbar. Geschätzter
Durchschnitt – Ø52 cm. Material – Sandstein.
3) Nach der Übertragung aus Głębocko (21. Mai 2001) wurde das Kreuz auf
dem Platz des hiesigen Gymnasiums aufgestellt, rechts hinter dem Zaun,
etwa 5 m vom Einfahrtstor.
GPS:N-50o50’39,67”, E-15o46’45,91”
Mysłakowice, obec Mysłakowice, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 69x65x26 cm. Celková délka – 120 cm. Nachází se na něm fragment reliéfu sekery (ostří namířeno vlevo).
Rozměry reliéfu: délka – 53 cm, šířka – 19 cm, tloušťka násady – 7 cm. Má zřetelně zachovaný fragment žeber.
Odhadovaný rozměr jejich průměru – 52 cm. Materiál – pískovec.
3) Po přenesení z Głębocka (21. května 2001) byl umístěn na nádvoří místní školy za plotem po pravé straně ve vzdálenosti
5 m od vjezdu.
GPS:N-50o50’39,67”, E-15o46’45,91”
83
Okrzeszyn, Gm. Lubawka, Pow. Kamienna Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 118x83x31 cm. Krzyż jest bardzo pochylony.
Widoczny słaby ślad wtórnie wyrytej daty „1715” lub „1719”
Wysokość cyfr 12 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Ustawiony za płotem w ogrodzie gospodarstwa nr 96
po wschodniej (E) stronie drogi w południowej (S) części wsi.
GPS:N-50o36’41,39”, E-16o01’12,51”
Okrzeszyn, Gemeinde Lubawka, Bezirk Kamienna Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 118x83x31 cm. Das Kreuz steht stark geneigt. Die
Jahreszahl „1715“ oder „1719“ ist schwach eingraviert. Höhe der
Ziffern: 12 cm. Material – Sandstein.
3) Aufgestellt hinter dem Zaun im Garten des Hauses Nr. 96 auf der
östlichen (E) Seite des Weges im südlichen (S) Teil des Dorfes.
GPS:N-50o36’41,39”, E-16o01’12,51”
Okrzeszyn, obec Lubawka, okr. Kamenná Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 118x83x31 cm. Kříž je výrazně nakloněný. Je na něm
zřetelný, sekundárně vyrytý letopočet „1715” nebo „1719”.
Výška číslic 12 cm. Materiál – pískovec.
3) Stojí za plotem v zahradě hospodářského stavení č. 96
na východní (E) straně cesty v jižní (S) části vesnice.
GPS:N-50o36’41,39”, E-16o01’12,51”
Pisarzowice, Gm. Kamienna Góra,
Pow. Kamienna Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 75x42x17 cm. Długość całkowita (przed ponownym
wkopaniem – 101 cm). Widoczny ryt kordu lub noża. Wymiary
rytu: długość – 43 cm, długość ostrza – 30 cm, szerokość ostrza
– 8 cm. Materiał – zlepieniec.
3) Ustawiony około 10 m po stronie S od polnej drogi do
Kamiennej Góry (Starego Traktu Kamiennogórskiego), w jej
najwyższym punkcie w odległości około 900 m od dawnego
przejazdu kolejowego. Aktualnie tą drogą wytyczono niebieski
szlak turystyczny.
GPS:N-50o46’54,25”, E-16o58’30,90”
Pisarzowice, Gemeinde Kamienna Góra, Bezirk Kamienna
Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 75x42x17 cm. Material – grober Sandstein. Totale Länge
(vor dem erneuten Aufstellen) – 101 cm. Sichtbare Gravur einer
Hauswehr oder Messers. Maße der Gravur: Länge – 43 cm,
Länge der Klinge – 30 cm, Breite der Klinge – 8 cm.
3) Aufgestellt etwa 10 m südlich (S) vom Feldweg nach Kamienna
Góra (alter Pfad nach Kamienna Góra), im höchsten Punkt des
Wegs, in einer Entfernung von etwa 900 m vom ehemaligen
Bahnübergang. Zur Zeit befindet sich auf diesem Weg der blaue
Touristenpfad.
GPS:N-50o46’54,25”, E-16o58’30,90”
Pisarzowice, obec Kamenná Hora, okr. Kamenná Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 75x42x17 cm. Celková délka (před novým zakopáním – 101 cm). Zřetelný reliéf kordu nebo nože. Rozměry
reliéfu: délka – 43 cm, délka ostří – 30 cm, šířka ostří – 8 cm. Materiál – slepenec.
3) Stojí přibližně 10 m na jižní (S) straně od polní cesty, která vede do Kamenné Hory (Stará Kamennohorská stezka),
v jejím nejvyšším bodě ve vzdálenosti asi 900 m od někdejšího železničního přejezdu. V současné době tudy vede modrá
turistická značka.
GPS:N-50o46’54,25”, E-16o58’30,90”
84
Raszów, Gm. Kamienna Góra,
Pow. Kamienna Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 83x73x31 cm. Ryt topora o wymiarach:
długość toporzyska – 43 cm, szerokość rytu – 30 cm.
Materiał – piaskowiec.
3) Ustawiony na niskiej skarpie po N stronie bocznej drogi
przy płocie posesji domu nr 50. Około 30 m od drogi
głównej.
GPS:N-50o47’52,94”, E-15o59’14,49”
Raszów, Gemeinde Kamienna Góra, Bezirk Kamienna
Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 83x73x31 cm. Gravur eines Beils mit den Maßen:
Länge der Axt – 43 cm, Breite der Gravur – 30 cm.
Material – Sandstein.
3) Aufgestellt auf einer niedrigen Böschung auf der (N)
Seite des Seitenwegs, am Zaun beim Haus Nr. 50. Etwa
30 m von der Hauptstraße.
GPS:N-50o47’52,94”, E-15o59’14,49”
Raszów, obec Kamenná Hora, okr. Kamenná Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 83x73x31 cm. Reliéf sekery o rozměrech: délka
násady – 43 cm, šířka reliéfu – 30 cm. Materiál – pískovec.
3) Stojí na nízkém svahu na severní (N) straně boční cesty
u plotu domu č. 50. Přibližně 30 m od hlavní cesty.
GPS:N-50o47’52,94”, E-15o59’14,49”
Siedlęcin, Gm. Jeżów Sudecki,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 125x27x… cm. Przy podstawie szerokość
krzyża wynosi 36 cm. Ryt topora lub siekiery
skierowanej ostrzem w dół (czyli przy pionowym
ustawieniu krzyża ryt ostrza był skierowany w lewo).
Wymiary rytu: długość – 63 cm, szerokość – 20 cm.
Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż wstawiony na wysokości około 30 cm
od poziomu gruntu w murowaną skarę w odległości około
9 m na prawo od wejścia na posesję domu nr 20 przy
ul. Długiej (od strony północnej).
GPS: N-50o56’12,79”, E-15o41’15,39”
Siedlęcin, Gemeinde Jeżów Sudecki, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 125x27x… cm. An der Basis beträgt die Breite des Kreuzes 36 cm. Eine Gravur eines Beils oder einer Axt, die
Klinge ist nach unten gerichtet (also wäre die Klinge nach links gerichtet, wenn das Kreuz senkrecht aufgestellt wäre).
Maße der Gravur: Länge – 63 cm, Breite – 20 cm. Material – Sandstein.
3) Das Kreuz ist eingesetzt in etwa 30 cm Höhe in einer gemauerten Böschung, etwa 9 m rechts vom Eingang zum
Grundstück des Hauses Nr. 20 an der Długa- Straße (an der nördlichen Seite).
GPS:N-50o56’12,79”, E-15o41’15,39”
Siedlęcin, obec Jeżów Sudecki, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 125x27x… cm. U podstavce je kříž široký 36 cm. Reliéf sekery namířené směrem dolů (čili ve svislé poloze
kříže reliéf ostří směřoval vlevo). Rozměry reliéfu: délka – 63 cm, šířka – 20 cm. Materiál – pískovec.
3) Kříž je umístěn ve výšce přibližně 30 cm ve zdi ve vzdálenosti asi 9 m napravo od vstupu na pozemek domu č. 20
na ul. Długa (od severní strany).
GPS: N-50o56’12,79”, E-15o41’15,39”
85
Siedlęcin, Gm. Jeżów Sudecki, Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 88x80x36 cm. Ryt daty – 1511. Wysokość cyfr – 7 cm.
Materiał – piaskowiec.
3) Krzyż ustawiony na łące w odległości 28 metrów od głównej
drogi i około 300 m od zjazdu na miejskie wysypisko śmieci.
Krzyż ustawiony w odległości około 250 m od granicy pomiędzy
miejscowościami Siedlęcin i Strzyżowiec.
GPS:N-50o57’26,05”, E-15o40’53,20”
Siedlęcin, Gemeinde Jeżów Sudecki, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 88x80x36 cm. Eingravierte Jahreszahl – 1511. Höhe der
Ziffern: 7 cm. Material – Sandstein.
3) Das Kreuz ist auf einer Wiese aufgestellt, in einer Entfernung von
etwa 28 m von der Hauptstraβe und etwa 300 m von der Abfahrt
zum städtischen Müllplatz. Das Kreuz steht etwa 250 m von der
Grenze der Ortschaften Siedlęcin und Strzyżowiec entfernt.
GPS:N-50o57’26,05”, E-15o40’53,20”
Siedlęcin, obec Jeżów Sudecki, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 88x80x36 cm. Reliéf letopočtu – 1511. Výška číslic
– 7 cm. Materiál – pískovec.
3) Kříž stojí na louce ve vzdálenosti 28 metrů od hlavní cesty a přibližně
300 m od sjezdu k místní skládce odpadu. Kříž je postaven ve
vzdálenosti přibližně 250 m od okraje obcí Siedlęcin a Strzyżowiec.
GPS:N-50o57’26,05”, E-15o40’53,20”
Staniszów, Gm. Podgórzyn, Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 103x76x26 cm. Materiał – piaskowiec. Podwójny ryt.
Po lewej ryt partyzany (70x6) cm, a po prawej stronie ryt nożyc
– (25x12) cm. Obydwa ryty są wypukłe, co jest niewątpliwie
rzadkością w skali kraju.
3) Krzyż posadowiony na wysokiej (ok. 10 m) skarpie przy drodze
od strony zachodniej (W), na terenie działki ogrodowej domu
nr 55 (naprzeciw domu nr 54).
GPS:N-50o51’12,47”, E-15o43’57,79”
Staniszów, Gemeinde Podgórzyn, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 103x76x26 cm. Material – Sandstein. Doppelte Gravur.
Links eine Spieβ – Gravur (70x6) cm, und rechts die Gravur
einer Schere – (25x12) cm. Beide Gravuren sind gewölbt, was
unbestritten eine Seltenheit in ganzen Land ist.
3) Das Kreuz steht auf einer hohen (ca. 10 m) Böschung am Weg,
an der westlichen (W) Seite, im Garten des Grundstücks beim
Haus Nr. 55 (gegenüber der Nr. 54).
GPS:N-50o51’12,47”, E-15o43’57,79”
Staniszów, obec Podgórzyn, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 103x76x26 cm. Materiál – pískovec. Dvojí reliéf.
Po levé straně reliéf kopí (70x6 cm) a po pravé straně reliéf
nůžek – (25x12 cm). Oba dva reliéfy jsou vypuklé, což je
bezpochyby ojedinělostí v celé zemi.
3) Kříž stojí na vysokém svahu (asi 10 m) u cesty na západní straně
(W), na zahrádce, jež patří k domu č. 55 (naproti domu č. 54).
GPS:N-50o51’12,47”, E-15o43’57,79”
86
Stara Kamienica,
Gm. Stara Kamienica,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary 122x100x... cm. Ryt miecza oraz poniżej
przedstawienie noża lub grotu partyzany. Wymaga
dodatkowej weryfikacji. Wymiary rytu miecza:
długość: 115 cm, rozpiętość jelca – 36 cm, długość
głowni – 78 cm i jej szerokość 10 cm. Wymiary
rytu noża lub grotu: długość całkowita – 65 cm.
Długość ostrza – 38 cm, szerokość – 12 cm.
Materiał – piaskowiec. Wszystkie podane powyżej
wymiary mają charakter szacunkowy.
3) Krzyż wmurowany w (północną) N ścianie wieży
kościoła p.w. Ścięcia św. Jana Chrzciciela
na wysokości 13,5 m od poziomu gruntu,
w odległości 1,2 m od lewego (wschodniego)
narożnika.
GPS:N-50°55’15,00”, E-15o34’15,00”
Stara Kamienica, Gemeinde Stara Kamienica,
Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße 122x100x...cm.
Gravur eines Schwerts und darunter die Gravur
eines Messers oder der Spitze von einem Spieß.
Muss zusätzlich verifiziert werden. Maße der
Gravur des Schwerts: Länge: 115 cm.
Spannweite der Garde – 36 cm, Länge des
Kopfstücks – 78 cm, Breite 10 cm.
Maße der Gravur des Messers oder Spießes:
Gesamtlänge – 65 cm, Länge der Klinge – 38 cm,
Breite – 12 cm. Material – Sandstein. Alle obigen
Maße sind Schätzungen.
3) Eingemauertes Kreuz in der (nördlichen) N Wand
des Turms bei der Kirche der Hl. Enthauptung
Johannes des Täufers auf der Höhe von 13,5 m
vom Bodenniveau, in einer Entfernung von 1,2 m
von der linken (östlichen) Ecke.
GPS:N-50°55’15,00”, E-15o34’15,00”
Stara Kamienica, obec Stara Kamienica,
okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 122x100x...cm. Reliéf meče a níže
reliéf nože nebo hrotu kopí. Je nutné další ověření.
Rozměry reliéfu meče: Délka – 115 cm. Rozpětí
jílce - 36 cm. Délka hlavně – 78 cm.
Šířka – 10 cm. Rozměry reliéfu nože nebo hrotu:
celková délka – 65 cm. Délka ostří – 38 cm.
Šířka – 12 cm.
Materiál – pískovec. Všechny uvedené rozměry
jsou přibližné.
3) Kříž je zazděn v (severní) N stěně věže kostela
Stětí sv. Jana Křtitele ve výšce 13,5 m od
úrovně země ve vzdálenosti 1,2 m od levého
(východního) nároží.
GPS:N-50°55’15,00”, E-15o34’15,00”
87
Szarocin, Gm. Kamienna Góra,
Pow. Kamienna Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiar: 102x101x22 cm. Ryt miecza o wymiarach: długość
– 80 cm, rozpiętość jelca – 25 cm, szerokość ostrza – 8 cm.
Widoczne u dołu krzyża jego scementowanie po uprzednim
złamaniu. Materiał – piaskowiec.
3) Ustawiony po wschodniej (E) stronie bocznej drogi do Radomila
w pobliżu domu nr 38. Miejsce to oddalone jest około 1050 m od
zjazdu z głównej drogi wiodącej z Kamiennej Góry do Kowar.
GPS:N-50o45’52,08”, E-15o55’07,80”
Szarocin, Gemeinde Kamienna Góra, Bezirk Kamienna Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 102x101x22 cm. Gravur eines Schwerts mit den Maßen:
Länge – 80 cm, Breite der Garde – 25 cm, Breite der Klinge
– 8 cm. Unten am Kreuz kann man die Zeichen einer
Zementierung erkennen, welche von einem Bruch stammt.
Material – Sandstein.
3) Aufgestellt auf der östlichen (E) Seite des Seitenwegs nach
Radomil in der Nähe des Hauses Nr. 38. dieser Ort ist etwa
1050 m entfernt von der Abfahrt aus der Hauptstraße zwischen
Kamienna Góra und Kowary.
GPS:N-50o45’52,08”, E-15o55’07,80”
Szarocin, obec Kamenná Hora, okr. Kamenná Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 102x101x22 cm. Reliéf meče o rozměrech: délka
– 80 cm, rozpětí jílce – 25 cm, šířka ostří – 8 cm. Dole na kříži
jsou zřetelné stopy po jeho slepování cementem po předchozím
zlomení. Materiál – pískovec.
3) Stojí na východní (E) straně boční cesty, která vede do Radomila,
poblíž domu č. 38. Toto místo je vzdálené asi 1050 m od sjezdu
z hlavní cesty, která vede z Kamenné Hory do Kowar.
GPS:N-50o45’52,08”, E-15o55’07,80”
Wojcieszyce, Gm. Stara Kamienica,
Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 69x60x30 cm. Posiada ryt miecza. Wymiary rytu:
długość – 64 cm, szerokość jelca – 16 cm, szerokość ostrza
– 6 cm. Materiał – piaskowiec.
3) Posadowiony przy domu nr 5 od strony zachodniej (W) drogi
do Cieplic.
GPS: N-50o52’23,72”, E-15o39’10,29”
Wojcieszyce, Gemeinde Stara Kamienica, Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 69x60x30 cm. Gravur eines Schwerts. Maße der Gravur:
Länge – 64 cm, Breite der Garde – 16 cm, Breite der Klinge
– 6 cm. Material – Sandstein.
3) Aufgestellt am Haus Nr. 5 an der westlichen (W) Seite der
Straβe nach Cieplice.
GPS: N-50o52’23,72”, E-15o39’10,29”
Wojcieszyce, obec Stara Kamienica, okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 69x60x30 cm. Nachází se na něm reliéf meče.
Rozměry reliéfu: délka – 64 cm, šířka jílce – 16 cm, tloušťka
ostří – 6 cm. Materiál – pískovec.
3) Stojí u domu č. 5 od západní strany (W) vedoucí do Cieplic.
GPS: N-50o52’23,72”, E-15o39’10,29”
88
Wojcieszyce, Gm. Stara
Kamienica, Pow. Jelenia Góra.
1) Kamienny krzyż.
2) Wymiary: 90x79x… cm. Dawniej
wynosiły one 116x79x23 cm. Posiada
pełną aureolę o średnicy 80 cm.
Materiał – granit.
3) Wmontowany w skarpę od strony
północnej (N) głównej szosy, naprzeciw
wejścia na teren cmentarza i kaplicy
ewangelickiej.
GPS:N-50o52’54,44”, E-15o38’06,49”.
Wojcieszyce, Gemeinde Stara Kamienica,
Bezirk Jelenia Góra.
1) Steinkreuz.
2) Maße: 90x79x… cm. Früher waren die
Maße 116x79x23 cm. Das Kreuz hat eine
vollständige Aureole mit dem Durchschnitt
80 cm. Material – Granit.
3) Eingebettet in eine Böschung an der
nördlichen (N) Seite der Hauptstraße,
gegenüber dem Eingang zum Friedhof und
der evangelischen Kapelle.
GPS:N-50o52’54,44”, E-15o38’06,49”
Wojcieszyce, obec Stara Kamienica,
okr. Jelení Hora.
1) Kamenný kříž.
2) Rozměry: 90x79x… cm. Původní
rozměry: 116x79x23 cm. Ramena kříže
jsou zpevněna žebry o průměru 80 cm.
Materiál – žula.
3) Umístěný v náspu obloženém kameny od
severní strany (N) hlavní silnice, naproti
vchodu na území hřbitova a evangelické
kaple.
GPS:N-50o52’54,44”, E-15o38’06,49”
89
Stół sądowy
Gerichtstisch
Soudcovský stůl
Kochanów, Gm. Kamienna Góra, Pow. Kamienna Góra.
1) Stół sądowy z siedziskami.
2) Wymiary stołu: długość – 200 cm, szerokość – 77 cm, wysokość – 50 cm.
Wymiary siedzisk:
1 – 35x38x55 cm, (oparcie o wysokości – 13 cm).
2 – 33x32x23 cm.
3 – 54x41x27 cm.
4 – 50x37x44 cm, (oparcie o wysokości – 20 cm).
5 – 56x36x26 cm.
6 – 37x30x30 cm.
7 – 24x46x39 cm.
8 – 37x20x37 cm. Siedzisko 8 było prawdopodobnie tylko luźnym uzupełnieniem do siedziska 7.
9 – 34x29x25 cm. Cały „zestaw” wykuty z piaskowca. Stan zachowania dobry, obiekt jest unikatowym zabytkiem w skali
kraju.
3) Stół sądowy z siedziskami ustawiony jest na małym wzniesieniu w odległości około 300 m na N od zabudowań
gospodarczych (byłego PGR).
Dogodne dojścia:
a) na początku wsi (od strony Gorzeszowa) przy mostku w lewo (N) za znakami szlaku turystycznego – kolor zielony
– od drogi głównej około 380 m.
b) Idąc drogą boczną z Kochanowa do wsi Grzędy, po około 150 m skręcić w polną drogę w lewo i po następnych około
150 m skręcić w polną drogę w lewo (SW). Po przejściu w dół około 100 m skręcić w prawo – dochodząc po około
50 m do stołu sądowego. GPS: N-50o41’19,90”, E-16o09’07,61”
Kochanów, Gemeinde Kamienna Góra, Bezirk Kamienna Góra.
1) Gerichtstisch mit Sitzplätzen.
2) Maße des Tisches: Länge – 200 cm, Breite – 77 cm, Höhe – 50 cm.
Maße der Sitze:
1 – 35x38x55 cm, (mit einer Lehne, 13 cm hoch).
2 – 33x32x23 cm.
3 – 54x41x27 cm.
4 – 50x37x44 cm, (mit einer Lehne, 20 cm hoch).
5 – 56x36x26 cm.
6 – 37x30x30 cm.
7 – 24x46x39 cm.
8 – 37x20x37 cm. Der 8. Sitz war wahrscheinlich nur ein loses Beistellstück zum 7. Sitz.
9 – 34x29x25 cm. Der ganze Satz wurde aus Sandstein gehauen. Der Zustand ist gut, das Objekt ist ein Denkmalsunikat
im ganzen Land.
3) Der Gerichtstisch mit den Sitzen steht auf einem kleinen Hügel, etwa 300 m nördlich (N) von den landwirtschaftlichen
Gebäuden (ehemalige Staatslandwirtschaft).
Bequeme Zugänge:
a) am Anfang des Dorfes (von Gorzeszów) bei der Brücke links (N) abbiegen, den Zeichen des Touristenpfads folgen
– Farbe grün – vom Hauptweg etwa 380 m.
b) Den Seitenweg von Kochanów entlang in Richtung zum Dorf Grzędy, nach etwa 150 m links in einen Feldweg
abbiegen, und wieder nach ca.150 m links (SW) in einen Feldweg abbiegen. Nach etwa 100 m nach unten rechts
abbiegen – nach ca. 50 m kommt man zum Gerichtstisch. GPS: N-50o41’19,90”, E-16o09’07,61”
Kochanów, obec Kamenná Hora, okr. Kamenná Hora.
1) Soudcovský stůl se sedadly.
2) Rozměry stolu: délka – 200 cm, šířka – 77 cm, výška – 50 cm.
Rozměry sedadel:
1 – 35x38x55 cm, (opěradlo vysoké – 13 cm).
2 – 33x32x23 cm.
3 – 54x41x27 cm.
4 – 50x37x44 cm, (opěradlo vysoké – 20 cm).
5 – 56x36x26 cm.
90
6 – 37x30x30 cm.
7 – 24x46x39 cm.
8 – 37x20x37 cm. Sedadlo 8 bylo pravděpodobně pouze volným doplňkem sedadla 7.
9 – 34x29x25 cm. Celý „komplet” je vytesán z pískovce. Stav památky je dobrý. Objekt je unikátním v celé zemi.
3) Soudcovský stůl se sedadly stojí na malém návrší ve vzdálenosti přibližně 300 m na N ze hospodářských stavení (bývalého
JZD).
K objektu je možné dojít:
a) na začátku vesnice (od strany Gorzeszowa) u můstku vlevo (N) po zelené turistické značce – od hlavní cesty asi 380 m.
b) po vedlejší cestě z Kochanowa do vsi Grzędy, přibližně po 150 m zahnout na polní cestu vlevo a po dalších 150 m
zabočit polní stezkou vlevo (SW). Poté co se sejde dolů asi 100 m, zahnout vpravo – přibližně po 50 m se dojde
k soudcovskému stolu. GPS: N-50o41’19,90”, E-16o09’07,61”
Stół sądowy – komplet
Siedziska
Nr 1 – Siedzisko z oparciem
Nr 2 – Siedzisko
91
92
Nr 3 – Siedzisko
Nr 4 – Siedzisko z oparciem
Nr 5 – Siedzisko
Nr 6 – Siedzisko
Nr 7 i 8 – Siedzisko
Nr 9 – Siedzisko
Pręgierze
Pranger
Pranýře
Chojnik, Gm. Jelenia Góra,
Pow. Jelenia Góra.
1) Pręgierz.
2) Wymiary: wysokość całkowita – 390 cm. Składa się
z 7 segmentów o wysokości każdy po około 50 cm.
Przekrój poprzeczny pręgierza zbliżony do ośmiokątnego
– grubość 75 cm. Obwód pręgierza u podstawy około
300 cm. Widoczne ślady po okowach na wysokości
około 160 cm od podstawy. Materiał – piaskowiec.
Posadowiony na granitowej podstawie o średnicy około
220 cm i wysokości około 80 cm.
3) Ustawiony na dziedzińcu zamku Chojnik. Obecnie
w granicach administracyjnych Jeleniej Góry (dzielnica
Sobieszów). Datowany – 1410 rok.
GPS:N-50o50’04,10”, E-15o38’39,13”
Chojnik, Gemeinde Jelenia Góra, Bezirk Jelenia Góra.
1) Pranger.
2) Maße: Totale Höhe: – 390 cm. Er besteht aus
7 Segmenten, mit einer Höhe von jeweils ca. 50 cm. Der
Querschnitt des Prangers ähnelt einem Achteck – Dicke
75 cm. Der Umfang des Prangers an der Basis beträgt
etwa 300 cm. Sichtbare Spuren in Fesseln auf Höhe
von etwa 160 cm von der Basis. Material – Sandstein.
Aufgestellt auf einer Granitplatte mit einem Durchschnitt
von etwa 220 cm und ca. 80 cm Höhe.
3) Aufgestellt auf dem Hof des Schlosses Chojnik.
Gegenwärtig befindet er sich im Administrationsbezirk
Jelenia Góra (Stadteil Sobieszów). Datiert auf das Jahr 1410.
GPS:N-50o50’04,10”, E-15o38’39,13”
Chojnik, obec Jelení Hora, okr. Jelení Hora.
1) Pranýř.
2) Rozměry: celková výška – 390 cm. Skládá se ze sedmi částí, z nichž je každá vysoká asi 50 cm. Příčný průřez pranýře má
přibližný tvar osmistěnu – tloušťka 75 cm. Obvod pranýře u podstavce je asi 300 cm. Zřetelné stopy po okovech asi
160 cm od podstavce. Materiál – pískovec. Stojí na podstavci ze žuly o průměru přibližně 220 cm a vysokém asi 80 cm.
3) Nachází se na nádvoří hradu Chojnik. V současné době správně podléhá Jelení Hoře (čtvrť Sobieszów). Jeho datace – rok 1410.
GPS:N-50o50’04,10”, E-15o38’39,13”
93
Krzeszów, Gm. Kamienna Góra, Pow. Kamienna Góra.
1) Pręgierz.
2) Wymiary:wysokość całkowita – 362 cm. Podstawę pręgierza stanowi blok
o wysokości 22 cm i przekroju kwadratowym 66x66 cm ustawiono cylindryczną
kolumnę o średnicy około 40 cm i wysokości około 362 cm. Pręgierz zwieńczony
trójstopniową, odwróconą piramidką i kulą. Zachowane dwa oczka (jedno
z kółkiem) na wysokości 175 cm od podstawy. Materiał – piaskowiec.
3) Pręgierz ustawiony około 50 m na prawo od bocznej bramy muru klasztoru
cysterskiego od strony S przy ul. św. Jadwigi Śląskiej.
GPS:N-50o43’51,20”, E-16o04’12,26”
Krzeszów – pręgierz.
Repr. z artykułu E. Kunicka
Krzeszów, Gemeinde Kamienna Góra, Bezirk Kamienna Góra.
1) Pranger.
2) Maße: Totale Höhe – 362 cm. Die Basis des Prangers ist ein Block mit 22 cm
Höhe, 66 cm Breite und 66 cm Länge. Darauf steht ein zylindrischer Pfeiler mit
etwa 40 cm Durchschnitt und etwa 362 cm Höhe. Der Pranger ist gekrönt mit
einer dreistufigen, umgedrehten Pyramide und einer Kugel. Es bestehen noch
zwei Ösen (eine mit Ring) auf der Höhe von ca. 175 cm von der Basis. Material
– Sandstein.
3) Der Pranger steht etwa 50 m rechts vom Seitentor an der Mauer des
Zisterzienser – Klosters, an der (S) Seite der Św.- Jadwigi Śląskiej-Straße.
GPS:N-50o43’51,20”, E-16o04’12,26”
Krzeszów, obec Kamenná Hora, okr. Kamenná Hora.
1) Pranýř.
2) Rozměry: Celková výška – 362 cm. Podstavec pranýře tvoří blok vysoký
22 cm čtvercového průřezu 66x66 cm, na něm je postaven válcovitý sloup
o průměru přibližně 40 cm a výšce asi 362 cm. Na vrcholku pranýře je
obrácená, třístupňová pyramidka a koule. Jsou zachována dvě železná očka
(jedno s kroužkem) ve výšce 175 cm od podstavce. Materiál – pískovec.
3) Pranýř stojí přibližně 50 m napravo od boční brány zdi cisterciáckého kláštera
na S straně při ul. Sv. Jadwigi Śląské.
GPS:N-50o43’51,20”, E-16o04’12,26”
94
Miłków, Gm. Podgórzyn, Pow. Jelenia Góra.
1) Fragment kamiennego pręgierza.
2) Wymiary: wysokość – 135 cm. Posiada kształt ośmiokątnego słupa o grubości – 33 cm. Trzon pręgierza sfazowany
w narożnikach. Widoczne ślady po okowach. Materiał – piaskowiec.
3) Ustawiony przy ogrodzeniu cmentarza i kościoła p.w. św. Jadwigi w odległości około 4 m na prawo od bramy wejściowej
na teren placu kościelnego.
GPS:N-50o48’32,02”, E-15o45’37,70”
Miłków, Gemeinde Podgórzyn, Bezirk Jelenia Góra.
1) Fragment eines steinernen Prangers.
2) Maße: Höhe – 135 cm. Er hat die Form einer achteckigen Säule mit der Dicke – 33 cm. Der Stamm des Prangers ist an den
Ecken abgeschrägt. Sichtbare Spuren von Fesseln. Material – Sandstein.
3) Aufgestellt bei der Umzäunung des Friedhofs und der Kirche der Hl. Hedwig, in einer Entfernung von etwa 4 m rechts
vom Eingangstor zum Kirchengelände.
GPS:N-50o48’32,02”, E-15o45’37,70”
Miłków, obec Podgórzyn, okr. Jelení Hora.
1) Fragment kamenného pranýře.
2) Rozměry: výška – 135 cm. Má tvar osmistěnného sloupu, tlustého – 33 cm. Má zachované zřetelné stopy po okovech.
Materiál – pískovec.
3) Stojí u plotu hřbitova a kostela sv. Hedviky ve vzdálenosti asi 4 m napravo od vstupní brány, která vede na území kostela.
GPS:N-50o48’32,02”, E-15o45’37,70”
95
Szubienica
Galgen
Šibenice
Ścięgny, Gm. Podgórzyn, Pow. Jelenia Góra.
1) Szubienica o trzech filarach (słupach) z 1677 roku.
2) Wymiary: średnica całkowita – 510 cm, wewnętrzna – 330 cm, grubość muru (filaru) – 90 cm, wysokość filaru (od podstawy
studni) – 500 cm, szerokość filaru – 100 cm, głębokość studni (wnętrza szubienicy) – 250 cm. Wejście do szubienicy
od strony południowo-zachodniej (SW) o szerokości – 90 cm. Materiały – bloki granitowe i piaskowcowe.
3) Szubienica ustawiona na wzniesieniu „Straconka” w odległości około 20 m na zachód (W) od bramy wjazdowej do
Wytwórni Mas Bitumicznych, czyli 150 m na północ (N) od rozwidlenia dróg do wsi Ścięgny, Kostrzyce i Miłkowa oraz
do zakładu przemysłowego (Wytwórni Mas Bitumicznych).
GPS:N-50o48’12,20”, E-15o46’24,16”
Ścięgny, Gemeinde Podgórzyn, Bezirk Jelenia Góra.
1) Galgen mit drei Pfeilern (Säulen) vom Jahr 1677.
2) Maße: Gesamtdurchmesser – 510 cm, Durchmesser innen – 330 cm, Dicke der Mauer (Säule) – 90 cm, Höhe der Säule
(vom Boden des Brunnens) – 500 cm, Breite der Säule – 100 cm, Tiefe des Brunnens (des Inneren des Galgens) – 250 cm.
Eingang zum Galgen von der südlich- westlichen (SW) Seite mit einer Breite von – 90 cm. Materialien – Granit – und
Sandsteinblöcke.
3) Das Hochgericht steht auf dem Hügel „Straconka”, etwa 20 m westlich (W) vom Einfahrtstor zur Bitumenmassefabrik,
also etwa 150 m nördlich (N) von der Kreuzung der Wege nach Ścięgny, Kostrzyce und nach Miłków, sowie zum Betrieb
(Bitumenmassefabrik).
GPS:N-50o48’12,20”, E-15o46’24,16”
Ścięgny, obec Podgórzyn, okr. Jelení Hora.
1) Šibenice se třemi pilíři (sloupy) z roku 1677.
2) Rozměry: celkový průměr – 510 cm, vnitřní – 330 cm, tloušťka zdi (pilíře) – 90 cm, výška pilíře (ode dna studně)
– 500 cm, šířka pilíře – 100 cm, hloubka studně (vnitřku šibenice) – 250 cm. Vchod do šibenice z jiho-západní strany
(SW) široký – 90 cm. Materiály – bloky ze žuly a pískovce.
3) Šibenice stojí na návrší zvaném „Straconka” ve vzdálenosti přibližně 20 m na západ (W) od vjezdu do Výrobního závodu
bituminózních hmot, čili 150 m na sever (N) od rozvětvení cest do obcí Ścięgny, Kostrzyce a Miłkowa a průmyslového
závodu (Závodu bituminózních hmot).
GPS: N-50o48’12,20”, E-15o46’24,16”
96
Pomniki dawnego prawa karnego na terenie Czech – powiat Semily i Trutnov
Lp.
Miejscowość
OKRES SEMILY1
1
Horní Branná
2
Horní Branná
3
Horní Branná
4
Ktová
5
Libštát
6
Nová Ves nad Popelkou
7
Nová Ves nad Popelkou
8
Roprachtice
9
Sekerkovy Loučky
OKRES TRUTNOV
1
Bernartice
2
Bernartice
3
Bílé Poličany
4
Doubravice
5
Dvůr Králové
6
Havlovice
7
Horní Žďár
8
Hostinné
Obiekt
Materiał
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Zlepieniec
Piaskowiec
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Zlepieniec
Piaskowiec
Piaskowiec
Rozmiary (cm) Ryt lub napisy (daty)
37x32x19
96x64x33
43x41x18
100x68x28
120x67
51x40x27
86x86x30
100x50x25
124x41x23
Krzyżyk
Ryt miecza (?)
Krzyżyk
Piaskowiec
Piaskowiec
Piaskowiec
Piaskowiec
77x77x27
110x77x25
99x92x30
95x92x30
80x65x20
106x36x14
114x106x22
40x85x26
Piaskowiec
Piaskowiec
Piaskowiec
Piaskowiec
9
Hostinné
Kamienny krzyż
Piaskowiec
78x72x16
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
Huntiřov
Choustníkovo Hradištĕ
Královec
Lampertice
Lhotka
Lhotka
Pilníkov
Studenec
Třebihošť
Třebihošť
Úpice
Záboří
Zábřezí
Zábřezí
Zábřezí
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Kamienny krzyż
Piaskowiec
Piaskowiec
Piaskowiec
Piaskowiec
Piaskowiec
Piaskowiec
97x74x26
83x58x27
102x67x35
112x85z18
77x77x25
54x67x22
134x60x…
97x63x29
116x58x25
87x60x20
90x60
82x71x18
119x101x28
69x53x16
37x45x24
Pręgierz
Piaskowiec
Pręgierz
Piaskowiec
Piaskowiec
Data 1700 (wtórna?)
Litery – IHS
Krzyżyk i nożyce
Grot partyzany
Krzyżyk
Krzyżyk w kole,
na „głowie” krzyżyk
Kusza
ANNO 1661, krzyżyk
Miecz
Dwa krzyżyki
Grot partyzany
Krzyżyk, topór, drzewo (?)
Partyzana (?) i topór
4 krzyżyki i data 1640 (wtórna)
Topór i krzyżyk
Pręgierze
1
2
Dvůr Králové
(okres Trutnov)
Velký Vřešťov
(okres Trutnov)
Wysokość
245 cm
Data 1761
Tabelkę opracowano na podstawie książki – Kamenné kříže Čech a Moravy, Praha 2001. Zostały pominięte krzyże,
które według autorów należy zaliczyć do obiektów pamiątkowych, co zdradza najczęściej forma ich wykonania, jak
i zdobiące je ryty, bądź napisy. Pozostawiono jedynie te obiekty, które mogły zostać wystawione w wyniku reakcji
prawnej związanej z umowami kompozycyjnymi. Dalsze badania archiwalne mogą również zweryfikować kształt
powyższej tabelki, a zestawienie w niej pomników nie jest ostateczne i może ulec zmianie.
1
97
Denkmäler des ehemaligen Strafrechts im Gebiet der Tschechischen Republik - Bezirke
Semily (Semil) und Trutnov (Tratenau)
Nr. Ortschaft
BEZIRK SEMILY1
1
Horní Branná
2
Horní Branná
3
Horní Branná
4
Ktová
5
Libštát
6
Nová Ves nad Popelkou
7
Nová Ves nad Popelkou
8
Roprachtice
9
Sekerkovy Loučky
BEZIRK TRUTNOV
1
Bernartice
2
Bernartice
3
Bílé Poličany
4
Doubravice
5
Dvůr Králové
6
Havlovice
7
Horní Žďár
8
Hostinné
Maße (cm)
Gravur oder Aufschrift
(Daten)
Objekt
Material
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
grober Sandstein 37x32x19
Sandstein
96x64x33
43x41x18
Sandstein
100x68x28
120x67
Sandstein
51x40x27
86x86x30
Sandstein
100x50x25
Sandstein
124x41x23
Kreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
grober Sandstein 77x77x27
Sandstein
110x77x25
Sandstein
99x92x30
95x92x30
Sandstein
80x65x20
Sandstein
106x36x14
Sandstein
114x106x22
Sandstein
40x85x26
Gravur eines Schwerts (?)
Kreuz
9
Hostinné
Steinkreuz
Sandstein
78x72x16
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
Huntiřov
Choustníkovo Hradištĕ
Královec
Lampertice
Lhotka
Lhotka
Pilníkov
Studenec
Třebihošť
Třebihošť
Úpice
Záboří
Zábřezí
Zábřezí
Zábřezí
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Steinkreuz
Sandstein
Sandstein
Sandstein
Sandstein
Sandstein
Sandstein
97x74x26
83x58x27
102x67x35
112x85z18
77x77x25
54x67x22
134x60x…
97x63x29
116x58x25
87x60x20
90x60
82x71x18
119x101x28
69x53x16
37x45x24
Pranger
Sandstein
Pranger
Sandstein
Sandstein
Datum 1700 (zweites?)
Buchstaben – IHS
Kreuz und Schere
Spitze einer Spieß
Kreuz
Kreuz im Rad, auf dem „Kopf”
ein Kreuz.
Armbrust
ANNO 1661, Kreuz
Schwert
Zwei Kreuze
Spitze einer Spieß
Kreuz, Axt, Baum (?)
Spieß (?) und Axt
4 Kreuze und Datum 1640 (zweites)
Axt und Kreuz
Pranger
1
2
1
Dvůr Králové
(Bezirk Trutnov)
Velký Vřešťov
(Bezirk Trutnov)
Höhe 245 cm
Datum 1761
Die Tabelle wurde auf Basis des Werks - Kamenné kříže Čech a Moravy, Prag 2001 erstellt. Es wurden die Kreuze
ausgelassen, die nach der Meinung der Autoren zu Andachtsobjekten zählen, was am häufigsten an der Verarbeitungsform
oder den schmückenden Gravuren und Aufschriften zu erkennen ist. Man ließ nur diese Objekte enthalten, welche aufgestellt
werden konnten im Effekt einer rechtlichen Reaktion im Verhältnis zu Sühneverträgen. Weitere Archivforschungen können die
Form der obigen Tabelle auch noch verifizieren, und deshalb ist die Aufstellung nicht endgültig und kann sich verändern.
98
Památky hrdelního soudnictví na území České republiky – okres Semily a Trutnov
Č.
Obec, město
OKRES SEMILY
1
Horní Branná
2
Horní Branná
3
Horní Branná
4
Ktová
5
Libštát
6
Nová Ves nad Popelkou
7
Nová Ves nad Popelkou
8
Roprachtice
9
Sekerkovy Loučky
OKRES TRUTNOV1
1
Bernartice
2
Bernartice
3
Bílé Poličany
4
Doubravice
5
Dvůr Králové
6
Havlovice
7
Horní Žďár
8
Hostinné
Objekt
Materiál
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Slepenec
Pískovec
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Slepenec
Pískovec
Pískovec
Rozměry (cm) Reliéf nebo nápisy (letopočty)
37x32x19
96x64x33
43x41x18
100x68x28
120x67
51x40x27
86x86x30
100x50x25
124x41x23
Křížek
Reliéf meče (?)
Křížek
Pískovec
Pískovec
Pískovec
Pískovec
77x77x27
110x77x25
99x92x30
95x92x30
80x65x20
106x36x14
114x106x22
40x85x26
Pískovec
Pískovec
Pískovec
Pískovec
Letopočet 1700 (sekundární?)
Písmena – IHS
Křížek a nůžky
Hrot kopí
Křížek
Křížek v kruhu, na „hlavičce”
křížek
Kuše
ANNO 1661, křížek
9
Hostinné
Kamenný kříž
Pískovec
78x72x16
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
Huntiřov
Choustníkovo Hradištĕ
Královec
Lampertice
Lhotka
Lhotka
Pilníkov
Studenec
Třebihošť
Třebihošť
Úpice
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Pískovec
Pískovec
Pískovec
Pískovec
Pískovec
Pískovec
97x74x26
83x58x27
102x67x35
112x85z18
77x77x25
54x67x22
134x60x…
97x63x29
116x58x25
87x60x20
90x60
21
Záboří
Kamenný kříž
82x71x18
22
23
24
Zábřezí
Zábřezí
Zábřezí
Kamenný kříž
Kamenný kříž
Kamenný kříž
119x101x28
69x53x16
37x45x24
Sekera a křížek
Výška 245 cm
Letopočet 1761
Pískovec
Meč
Dva křížky
Hrot kopí
Křížek, sekera, strom (?)
Kopí (?) a sekera
4 křížky a letopočet 1640
(sekundární)
Pranýře
1
2
Dvůr Králové
(okres Trutnov)
Velký Vřešťov
(okres Trutnov)
Pranýř
Pískovec
Pranýř
Pískovec
1
Tabulka byla zpracována na základě knížky - Kamenné kříže Čech a Moravy, Praha 2001. Nebyly do ní zahrnuty kříže, které
podle autorů patří mezi pamětní objekty, o čemž vypovídá nejčastěji jejich forma, ale i reliéfy nebo nápisy. V úvahu byly
brány jen ty kříže, které mohly být postaveny v důsledku právní reakce v souvislosti se smírčími smlouvami. Další výzkumy
v archívech mohou ještě vést k přehodnocení uvedené tabulky. Soupis proto není možné považovat za definitivní a může být
ještě změněn.
99
ANEKS:
Pomniki dawnego prawa karnego na terenie Czech – powiat Semily i Trutnov
ANLAGE:
Denkmäler des ehemaligen Strafrechts im Gebiet der Tschechischen Republik – Bezirke Semily (Semil) und Trutnov (Tratenau)
PŘÍLOHA:
Památky hrdelního soudnictví na území České republiky – okres Semily a Trutnov
100
Bernartice
Bílé Poličany
Wymiary: 77x77x27 cm
Wymiary: 99x92x30 cm
Doubravice
Dvůr Králové
Wymiary: 95x92x30 cm. Ryt nożyc i krzyżyka.
Wymiary: 80x65x20 cm. Ryt grotu partyzany.
Havlovice
Královec
Wymiary: 106x36x14 cm
Wymiary: 102x67x35 cm
Lhotka
Lhotka
Wymiary: 77x77x25 cm
Wymiary: 54x67x22 cm
101
102
Studenec
Třebihošť
Wymiary: 97x63x29 cm
Wymiary: 116x58x25 cm. Ryt partyzany.
Třebihošť
Zábřezi
Wymiary: 87x60x20 cm. Wyryty topór, krzyżyk i drzewo.
Wymiary: 69x53x16 cm. Ryt topora i krzyżyka.
Zábřezi
Zábřezi
Widok ogólny
Wymiary: 37x45x24
Zábřezi
Dvůr Králové
Wymiary: 119x101x28 cm
Pręgierz
103
WAŻNIEJSZA LITERATURA
D. Adamska, P. Nocuń, „CZU TROSTE UND CZU HULFFE DES ZELE”. Późnośredniowieczne ugody kompozycyjne
z terenu Śląska, „Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka”, R. LIX (2004), nr 2, s. 111-139.
C. F. W. Hayn, Chronologische Notizen oder merkwürdige Begebenheiten die sich in der Vorzeit und Gegenwart in und
um Landeshut ereignet haben, Landeshut 1845.
M. Hellmich, Steinerne Zeugen mittelalterlichen Rechtes in Schlesien. Steinkreuze, Bildstöcke, Staupsäulen, Galgen,
Gerichtstische, Liegnitz 1923.
J. K. Herbst, Chronik der Stadt Hirschberg in Schlesien bis zum Jahre 1847, Hirschberg 1849.
R. Heś, Za duszę zamordowanego, „Gazeta Rycerska”, nr 3 (03), 2003, s. 43-46.
R. Heś, D. Wojtucki, 700 lat najstarszego krzyża pojednania na Śląsku, „Sudety”, nr 12, grudzień 2005, s. 14-15.
P. Frauenstädt, Blutrache und Todtschlagsühne im Deutschen Mittelalter, Leipzig 1881.
E. i U. Junker, Ortsgeschichte Hermsdorf untern Kynast, Bodnegg 1991.
Kolektiv autorů, Kamenné kříže Čech a Moravy, Praha 2001.
E. Kunick, Steinerne Zeugen mittelalterlichen Rechtes in unserem Kreis, “Heimatbuch des Kreises Landeshut“, Bd. 1,
1929, s. 346-350.
I. Łaborewicz, Jeleniogórski mistrz sprawiedliwości, „Karkonosze“, nr 7, 8/178/92, s. 6-7.
I. Łaborewicz, Szubienice w Kotlinie Jeleniogórskiej, „Sudety”, nr 11, 2001, s. 6-7.
W. Łysiak, Zaklinanie śmierci. Śmierć i pokuta w dawnym Księstwie Pomorskim, Poznań 2000.
T. Maciejewski, Historia prawa sądowego Polski, Koszalin 1998.
W. Maisel, Archeologia prawna Polski, Warszawa-Poznań 1982.
J. Milka, W. Milka, Pręgierze – kamienne pomniki dawnego prawa na Dolnym Śląsku, cz. 1, Świdnica 1991.
W. Peschke, Beschreibung und Geschichte der Stadt Landeshut in Schlesien, Landeshut 1829.
H. Reitzig, Der Arnsdorfer Galgen, „Der Wanderer im Riesengebirge“, R. LXII, 1942, Nr. 10, s. 60-61.
A. Scheer, Śląskie krzyże pokutne, cz. IV, województwo jeleniogórskie, „Informator Krajoznawczy”, czerwiec 1980, s. 5-29.
K. Tęcza, Kamienne obiekty dawnego prawa na ziemi jeleniogórskiej, Zgorzelec 1992.
M. Vogt, Illustrierte Chronik der Stadt Hirschberg, Hirschberg 1876.
D. Wojtucki, DEUS IMPIOS PUNIT – Schlesische Pranger vom 15. bis zum 18. Jahrhundert, „Forschungen zur
Rechtsarchäologie und Rechtlichen Volkskunde“, Bd. 23, 2006, s. 133-149.
D. Wojtucki, Pochówki skazańców na Śląsku i Łużycach w świetle nowożytnych źródeł historycznych, Materiały z XIV
Śląskich Spotkań Archeologicznych, Polanica Zdrój 19-21.05.2005, Wrocław 2005, [w druku].
D. Wojtucki, Szubienice – miejsca straceń na Śląsku od XV do poł. XIX wieku, Cz. I Dolny Śląsk, Górne Łużyce, Hrabstwo
Kłodzkie [w druku].
D. Wojtucki, „…ein steynen Crewtze an die stelle setzen, do der Todslag gescheen ist…” – schlesische Sühneverträge
vom 14. bis zum 16. Jahrhundert, „Forschungen zur Rechtsarchäologie und Rechtlichen Volkskunde“, Bd. 24, 2007,
[w druku].
104