Zrozeni

Zrození
Prolog
Jedni jsou osrstění, druzí bledí. Jedni zběsile funí jako zvířata, druhým nebije srdce. I když se od
sebe tak liší, přesto mají něco společného - jsou to predátoři. Mocná Matka příroda je před staletími
poštvala proti sobě, aby vedli odvěký boj o přežití, teď ovšem vlkodlaci i upíři vystoupili zpoza
stínů, aby získali to, co jim pomůže ke zničení druhé rasy. Zbraň je to zcela obyčejná a nečekaná člověk.
Kapitola 1: Pochybnosti
Dvě čtrnáctileté dívky procházely dlouhou školní chodbou, přeplněnou dalšími tucty lidí. Bylo tu
narváno až k prasknutí, ostatně jako každé ráno. Člověk měl co dělat, aby se tu mohl pořádně
nadechnout. Mezi vysokými studenty posledních ročníků kličkovaly i menší děti - zřejmě
jedenáctileté -, které vypadaly, že neměly tady na gymnáziu co dělat. Povykovaly, smály se na celé
kolo, až měl jeden sto chutí natáhnout se a dát jim všem pohlavek.
Ony dívky je však vůbec nevnímaly. Zaprvé, už na to byly zvyklé, zadruhé, byly zabrány do
jakési složité konverzace. Zřejmě nešlo jen o nějakou hloupost, jejich obličeje byly vážné,
zasmušilé.
Ta o hlavu menší, s obarvenými zrzavými vlasy po ramena, jemným obličejem a hubenou
postavou, měla popruhy školní tašky vzorně upravené, aby se jejich délka shodovala. V ruce třímala
knížky na příští hodinu. Přestože byla její pleť bledá, ne-li bílá, na tváři jí téměř nikdy nechyběly
růžové líce, což mohl být klidně i make-up. Pěstěné nehty měla pečlivě upravené, stejně tak jako
vlasy a dokonce i obočí. Bílá saténová košile na knoflíky spolu s bledě modrou sukní vyvolávaly
dojem citlivé slušňačky.
Vlasy druhé dívky, jež jí sahaly do půli zad, dostávaly nádech tmavého kaštanu. U týlu je měla
svázané gumičkou. Její obličej byl protáhlejší, s ostřejšími rysy. Už na první pohled šlo poznat, že
byla sportovní typ, podle dívčina vytvarovaného těla. Beztak snědou pokožku měla na pažích ještě
tmavší, jak se opálila z loňských prázdnin. Na rozdíl od zrzky měla prsty samá oděrka, zhrublé od
tvrdé práce, kterou musela dělat jak doma, tak u své matky v podniku. Černé tričko s krátkými
rukávy a modré džíny bylo jediné oblečení, které by mohla nosit skoro pořád. Taška jí visela jen na
pravém rameni, a tak si ji musela jednou rukou přidržovat.
Šla vpředu, jelikož dělala delší kroky, ale druhá dívka jí byla hned v patách. Přes hlasitý šum se
zdálo být téměř nemožné zaslechnout svůj vlastní hlas, avšak přesto se jí podařilo říct něco, z čehož
zrzka nevěřícně vykulila oříškové oči.
„Počkej, to jako myslíš vážně?“ Její hlas zněl zděšeně i podezíravě zároveň.
„Jo, myslím,“ odpověděla tmavovlasá.
„Ale Mandy, tohle nejde.“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou, až se jí vlasy rozlétly kolem obličeje.
„Vždyť jsme si slíbily, že spolu půjdeme studovat léčitelství.“
„Já vím, ale když mě psaní hrozně baví! Pokud půjdu na žurnalistiku, otevřou se mi nové
možnosti, chápeš?“
„Vždyť nesnášíš novináře.“
Tato slova donutila Mandy se zamyslet. Jak zahnuly za roh, jeden z neposlušných pramínků jí
spadl do obličeje. Zase ho odfoukla a povytáhla si popruh batohu.
„To jo, ale tady přece nejde jenom o novinařinu. Mohla bych třeba začít nějakým časopisem pro
teenagery. Měla bych svůj vlastní koutek pro povídky.“
„Ale tys mi to slíbila!“ Rozmrzele zkrabatila světlé obočí.
„Syd, pochop mě, je to můj sen. Vím, že jsem ti to slíbila, ale já bych tě taky podpořila v tom, co
bys v budoucnu chtěla dělat.“
Sydney nasadila výraz raněné srny a povzdechla si. „Asi máš pravdu,“ připustila poraženě.
Tmavovlasá jí chlácholivě položila ruku kolem ramen. „No tak, hlavu vzhůru. Určitě se z tebe
stane skvělá léčitelka i beze mě,“ řekla povzbudivým hlasem.
„Hmm, už se mi do toho ani moc nechce,“ zamručela.
Mandy se náhle zastavila, což ji přimělo k tomu samému činu.
„Sydney Marie Jasonová, ty si snad děláš srandu!?“ Pohoršení sršelo jak z jejího tónu, tak z
jejího pohledu.
Zrzka sklopila oči a zahleděla se na velké šedé dlaždice. Když opět promluvila, její hlas zněl
nejistě. „Když já tam nechci bez tebe.“
Amanda spustila ruku z jejích ramen a plácla se do čela. „To se mi snad jenom zdá. Víš co?
Dáme ti inzerát do novin. Nebo na internet. Najdeme ti kamarádku, která se s tebou bude učit
léčitelství, bereš?“ Zkoumavě se na ni zahleděla.
„To nemusíš, klidně tam půjdu i bez kamarádky,“ odsekla skepticky.
Tmavovlasá se ušklíbla. „No proto.“
Jak tam takhle stála, najednou jí došlo to neobvyklé ticho. Když se rozhlédla, zjistila, že chodba
byla zcela vylidněná. Nechápavě se podívala na hodiny, vysící na zdi nad šatními skříňkami po
jejím levém boku.
Ukazovaly pět minut po osmé.
Šokovaně se na Syd otočila. Ta se tvářila naprosto stejně.
„Přijdeme pozdě!“ vykřikly obě naráz a rozběhly se. Na konci chodby prudce zabočily doprava.
Po pár metrech Mandy ještě v běhu natahovala ruku před sebe, aby chytila kliku. Dveře škubnutím
otevřela a do třídy vpadla, div nezakopla hned na prahu. Hodlala proběhnout uličkou mezi lavicemi,
ale sotva udělala krok, zastavil ji učitelův rozzuřený hlas.
„Amando Amberová, už zase pozdě!“ zařval.
Udělala grimasu a podívala se na něj. Jeho obličej byl zvrásněný vztekem. Vlastně ji docela
překvapovalo, že mu z očí nelétaly pravé blesky.
Ještě ani nestačil otevřít pusu, když se ve dveřích objevila Sydney. Bohužel nestačila včas
zabrzdit, a tak plnou silou vrazila do Mandy, až jí knížky vyletěly z rukou. Tmavovlasá to
samozřejmě nečekala. Divoce zamávala rukama, jako by chtěla vzlétnou, ale zprkenělé nohy
nestačily udělat záchranný krok vpřed, takže se obě dívky rozplácly na zemi jak dlouhé, tak široké,
až to zadunělo. Mandyina taška odlétla stranou. Všechno se událo ve dvou vteřinách.
Třídou otřásl hurónský smích. Amanda spočívající tváří k podlaze rozzuřeně zafuněla. Chtěla
vstát, ale až pak jí došlo, že Sydney ležela přímo na ní. Ta se chtěla zvednout v ten samý okamžik,
takže se nemotorně zapřela na rukou, čímž dívku pod sebou zase přitiskla k zemi. Amanda bolestně
vyhekla.
„Ježíši, promiň!“ zakvílela zrzka omluvně a usedla stranou.
Tmavovlasá pozvedla hlavu, naštvaně se na ni podívala. „Ježíšovi se neomlouvej, to já čuchala
ten bordel, co tu po nich zůstal!“ zavrčela a mávla rukou ke smějícím se spolužákům.
Provinile sklopila pohled. Jedna po druhé se vyškrábaly na nohy, Sydney si posbírala knížky,
zatímco se odevšad ozýval chechtot a posměšné pískání. Ignorovaly své dětinské spolužáky a s
obavami se podívaly na matikáře Scotta. Hleděl na ně nicneříkajícím pohledem, tudíž bylo těžké
uhádnout, jestli vybuchne nebo ne.
Po chvíli si ale povzdechl. „Co s váma mám dělat?“ Očividně už neměl dost sil ani nervů křičet.
Dívky na sebe tázavě koukly.
„Přehlédnout to a dělat, že se nic nestalo?“ prohodila Mandy s pozvednutým obočím.
Třída v tu ránu ztichla, očekávajíc odpověď. Ta přišla s menším zpožděním.
„To není špatný nápad. Taky bych vám mohl koupit svačiny, vypracovat úkoly nebo za vás
napsat testy, že? Tak na to zapomeňte! Jste po škole, obě!“
Z jeho řevu začalo tmavovlasé pískat v uších. S otráveným výrazem se odšourala do své lavice.
Tašku schválně hlasitě odhodila, doslova sebou plácla na židli a založila si ruce na prsou. Sydney
tiše usedla vedle ní, učebnice si položila na lavici, zatímco si Mandy naštvanýma očima prohlížela
rovnicemi popsanou tabuli.
„Promiň,“ špitla tiše.
„Za co se prosím tě omlouváš?“ zamručela. Vůbec se nesnažila o to, aby ji učitel neslyšel. Ten ji
však okázale ignoroval a dál vykládal novou látku, která dívku ani trochu nezajímala.
„Že jsme kvůli mně přišly pozdě,“ zašeptala.
Tmavovlasá obrátila oči v sloup. „Přestaň to házet na sebe, můžem za to obě.“
Syd sklopila oči a zahleděla se na desku lavice. „Máma mě zabije,“ zamumlala.
Amanda chvíli nereagovala, ale po chvíli se přece jen rozhodla odpovědět. „Neboj, já ji
přemluvím. Přece nebudu studovat léčitelství bez tebe, ne?“
Zrzka na ni pohlédla, ve tváři úžas. Tmavovlasá se na ni letmo ušklíbla, přičemž dál úspěšně
předstírala, že učitele plně vnímá. Sydney se s úsměvem na rtech otočila čelem k tabuli a pustila se
do psaní poznámek.
Mandy dál trucovala, ani si na protest nevyndala učebnici. Bylo jí jasné, že takhle si může
přivodit spoustu problémů, ale zrovna teď jí to bylo úplně ukradené. Ať si matikář klidně postěžuje
u její matky. Beztak měla doma problémy, proč do toho ještě nepřiplést i menší neshody ve škole,
že? Jestli se neudrží alespoň do konce tohoto dne, aby třeba na Syd omylem nevylétla, zase se
nepustila s někým do ostré hádky nebo ještě hůř do rvačky, bude naštvaná na celý svět až po zbytek
roku.
I když měla nasazenou masku pokrového hráče, levou rukou křečovitě svírala okraj židle. Pevně
zatínala čelisti a odolávala nutkání zaskřípat zubama, což byl její nejhorší zlozvyk. Napjatě se
podívala na hodiny visící nad dveřmi, očekávajíc zvonění na přestávku. Ta měla začít až za čtyřicet
minut. Tiše zasténala a položila si hlavu na lavici čelem dolů.
Sydney se po ní podívala koutkem oka. „Není ti nic?“ zašeptala.
Podrážděně zamručela. Nechtěla odpovědět, zase by totiž vypustila nějakou jedovatou
poznámku.
„Mandy?“
Otráveně na ni pohlédla. Zrzka si ji měřila značně ustaranýma očima, očekávajíc odpověď.
Vzdychla a zvedla hlavu z lavice. „Jsem v pohodě. A opovaž se zeptat, jestli si jsem jistá,
protože jinak se asi fakt naštvu!“ dodala dřív, než by se Syd zmohla na odpověď.
Ta sice zůstala zticha, ale myslela si své.
Amanda měla skoro pořád dobrou náladu. Na světě bylo skutečně málo věcí, jež ji dokázaly
rozčílit, ale když už k tomu došlo, dokázala celou mísnost, ve které se právě nacházela, obrátit
vzhůru nohama. Mezi ty rozčilující věci patřil například i učitel matematiky Scott, dokonce se zdál
jako skvělý adept na první místo.
Její výbuchy vzteku dokázaly zničit ledacos, co se nacházelo v nejbližším okolí, zato trvaly
nanejvíš pár minut. V podstatě ji pak Sydney vždycky dokázala zchladit. Proto ty dvě k sobě tak
pasovaly, Mandy všechny konflikty řešila fackami a pěstmi - což byl jeden z důvodů, proč se s ní
žádný člověk se špetkou rozumu nikdy nechtěl pouštět do křížku - a Syd pak všechny uklidňovala.
Taky byla jediná, na kom si tmavovlasá nevylévala zlost.
Mandy si zoufale složila hlavu do dlaní a počítala do třiceti. Jestli tenhle den přežije bez jediné
pranice, bude až do konce života chodit na matiku včas.
Na odpolední hodinu se ani jedna z nich nijak zvlášť netěšila. Už jenom cesta do třídy jim trvala
snad věčnost, za celou tu dobu courání se chodbou vůbec nic neřekly. Sydney upřeně hleděla na
šedě dlážděnou podlahu, aby skryla své rozpaky, oproti tomu Amanda se dívala různě po zdech,
jelikož nechtěla, aby na ní byl vidět její hněv. Jakmile však přešla práh třídy, pobaveně se ušklíbla.
Syd zmateně následovala směr dívčina pohledu.
Na lavicích seděli čtyři chlapci z vyššího ročníku, kteří však propadali z tolika předmětů, že se
už zdáli být ze stejné třídy jako ony. Byli to velice známí potížisté, dost často středem diskuze
školní rady. Trest v podobě odpoledního vyučování byla pro ně zcela normální rutina.
Jakmile tmavovlasou spatřili, propukli v hlasitý smích.
„No ne, průšvihář Stan a jeho banda impotentních opičáků. Tak vás to furt ještě nepřešlo?“
zakřičela na ně s úsměvem.
„Čau Am,“ pozdravil ji Stan, kluk s černými rozcuchanými vlasy. „Co ty tady?“
Byl na svůj věk hodně vysoký, měl dost viditelné svaly, které až moc rád odhaloval pomocí
triček bez rukávů a v hnědých očích mu byl vidět jakýsi šibalský lesk.
„Ále, hodily jsme se Syd hubu před matikářem.“ Pomalu se k němu vydala.
Sydney podmračeně pozorovala, jak se zbylí tři chlapci opět dali do smíchu. Sice s nimi trávila
čtvrtinu svého dne, ale nikdy je nedokázala snést, ať už se u nich Mandy přimlouvala, jak chtěla.
Byli na ni příliš hluční, divocí, a jejich slangová řeč se jí vůbec nezamlouvala.
Jak procházela kolem lavic, jeden špinavý blonďák s nagelovanými vlasy si ji nápadně prohlédl
od hlavy k patě, načež obdivně hvízdl. Zamračila se na něj.
To Amandu donutilo přerušit rozhovor se Stanem. „Klidni se!“ houkla na něj, až ztuhl uprostřed
pohybu. Z jeho výrazu se všichni kromě zrzky rozesmáli.
Syd beze slova zamířila uličkou do zadní části třídy a sedla si do poslední lavice. Tmavovlasá jí
věnovala shovívavý pohled.
„Poslední dobou jsi tu často,“ nadhodil černovlásek.
Otočila se zpátky k němu. „Co naděláš, když nuda udeří...“
Chlapec se ušklíbl, když vtom vešel matikář Scott. Mandy s klukama seskočili z lavic. Sydney se
postavila, přičemž se na dívku významně podívala. Ta s povzdechnutím zaujala místo vedle ní, ale
přesto si neodpustila pobavený úšklebek věnovaný Stanovi, který jí pohled oplatil.
Jako jediná z přítomných nepozdravila učitele. Když usedávala, podmračeně ji sledoval, ale
dívka tomu nevěnovala nejmenší pozornost. To, že si na ní zasedl, věděla už dlouho. Přesto si pořád
nemohla odpustit to své jedovaté popichování.
Syd tušila, že i dneska zřejmě padne nějaké to ostré slovo, a tak ji už předem varovala, aby si nic
nezačínala. Sice se jí zmocňovaly značné pochyby, pokud šlo o to, jestli ji Mandy skutečně
poslechne, ale ta se kupodivu držela výborně. Za celou hodinu neřekla jedinou provokující
poznámku, což překvapilo jak zrzku a chlapce, tak i samotného matikáře. Snad poprvé za několik
měsíců odcházela Amanda domů bez zvláštního úkolu.
Po škole se děvčata vydala do cukrárny hned o dvě ulice dál. Stan se zeptal, jestli by mohl jít s
nima, ale Mandy to rázně zamítla. Nezbylo mu tedy nic jiného, než se někam vydat se svou partou.
Stanley Johnson se do tmavovlasé dívky zakoukal ve druhém ročníku, kdy spolu začali chodit do
třídy. Ze začátku jí to dával dost jasně najevo, kupoval jí dárky a květiny, i když nic neslavila většinou to odůvodnil tím, že se mu prostě zachtělo - a dokonce si ji už třiřikrát po sobě vybral za
svou Valentýnku. Mandy však jeho city nikdy nesdílela, což ho už nesčetněkrát velmi ranilo.
Vysvětlila mu, že nechce kazit jejich přátelství. Pravý důvod byl však mnohem složitější.
Mandyina matka se po rozvodu s jejím otcem zatvrdila proti všem mužům, ani po pěti letech se
neodhodlala najít si nového přítele. Když se jí Amanda zeptala, proč, pokaždé jí řekla, že chlapy ze
srdce nenávidí. Byla skálopevně přesvědčená, že za všechny problémy, které ty dvě kdy potkaly,
mohli právě oni. Naštěstí pracovala v samostatném podniku, kde jejich přítomnost nemusela trpět.
Svou zášť asi chtěla přenést i na dceru, ale to se jí nepovedlo.
Mandy si se všemi chlapci vždy perfektně rozumněla. Nepatřila mezi ty dívky, které trávily
většinu volného času líčením, nakupováním či klábosením s holkami podobného typu. Dokonce o
sobě tvrdila, že nakupování nesnáší. Místo všech těch věcí radši běhala, plavala, zkrátka sportovala.
Dvě věci však nemohla ani vystát - fotbal a gymnastiku. To byly její jediné ústupky, ale jinak mohla
všechno. Kdyby neměla tak dlouhé vlasy, dokázali by si ji všichni přestavit jako chlapce.
I když se ráda kamarádila s klukama, přesto ještě nenašla odvahu u nějakého hledat něco víc.
Láska bylo něco, co podle ní zaručeně ničilo všechna přátelství. Samozřejmě už měla hodně
nápadníků, ale žádný u ní nikdy neuspěl. Jeden takový byl právě Stan.
Sydney byla její přesný opak. S chlapci se nikdy moc neshodla, většinou se jim i snažila vyhýbat.
Nevěřila jim, bála se, že by jí mohli nějak ublížit, ať už fyzicky nebo psychicky. Tupci, které skoro
denně vídala ve škole, její přesvědčení ještě více potvrzovali. Přestože je neměla ráda, kvůli Mandy
se s nimi časem naučila vycházet.
Vůdčí typ byla vždycky spíše Amanda. I přes svou veselou povahu však dokázala být někdy až
hrozivě tvrdá a neústupná. Na všechno se dívala s nadhledem, ale na druhou stranu taky dokázala
rozumně uvažovat v těžké situaci. Proto ji všichni měli tak rádi, vždycky totiž dokázala pomoct, ať
už šlo o cokoliv.
Sydney byla zase vždycky obezřetná, opatrná, a než učinila další krok, přebrala si všechna pro a
proti. Do ničeho se nehrnula po hlavě. Byla tichý typ, který radči naslouchal, než mluvil, ale za
svými názory si pokaždé pevně stála. Když se jí něco nelíbilo, pověděla to Mandy a čekala na její
reakci. Ta jí většinou vyhověla, ovšem pokud se nedala přemluvit, Sydney ustoupila, což se stávalo
poměrně častěji.
Vždycky držely spolu, i když měla třeba jedna z nich špatnou náladu. Ještě nikdo je vlastně
neviděl hádat se, jelikož byla Mandy shovívavá a Syd trpělivá. Dokázaly se dohodnout naprosto ve
všem. Kompromis hrál v jejich dohodách hlavní roli. Právě díky němu si oblíbily i místní cukrárnu
Diamant.
I když už muselo být jen něco málo po čtvrté, začalo se smrákat. Konec letního času se
nezamlouval velké spoustě lidí, oběma dívkám nevyjímaje. Znamenalo to totiž, že zima už byla za
dveřmi a co nevidět napadne první sníh, který se pak vinou mrazu změní ve smrtící klouzačku.
Jakmile však vstoupily do cukrárny, obklopil je teplý, sladce vonící vzduch. Jejich nejmilejší stůl
se nacházel v levém rohu vzadu, po jehož pravé straně opodál stál vysoký barový pult se
všelijakými cukrovinkami.
Tento podnik byl velmi oblíbený, měli tu dobré, levné zákusky. Ze všeho nejvíc se však dívkám
zamlouval personál, který byl vždycky příjemný a vstřícný. Chodily sem pravidelně dvakrát týdně,
takže si na ně už všichni zvykli. Navíc často dostávaly i slevy, jelikož si tu objednávaly dorty i
cukroví pro každou příležitost.
S majitelem podniku, Benem Millerem, postarším pánem s prošedivělými vlasy a hřejivým
úsměvem, se Mandy znala snad už od kolébky. Jako malá se za ním často přikradla zadním
vchodem a ten jí pak vždycky dal nějaké to lízátko nebo příležitostně i kopeček zmrzliny. I když to
oba rodiče kdysi zakazovali - její matka to neschvalovala pořád - pan Miller pro ni měl pořád něco v
záloze. Od svých sedmi let mu neřekla jinak než „strejdo Bene“.
Dívky si položily tašky na zem, bundy si přehodily přes opěradla židle a pohodlně se usadily.
Obsluha k nim dorazila téměř okamžitě. Jedna z výhod, když vás tu každý znal.
„Ahoj, děvčata. Co si dáte?“ zeptala se jich žena tak středního věku. Vlnité hnědé vlasy měla
vyčesané nahoru a připevněné skřipcem, takže byl vidět její hubený, povadlejší krk. Kolem
přívětivým hnědozelených očí se táhlo pár drobných vrásek, ale na půvabu jí to vůbec nic neubralo.
Kůži měla vždy narůžovělou, na místech ozdobenou pigmentovými skvrnami. Jako obvykle se jí
kolem pasu skvěla modrá pracovní zástěra a v ruce ze zvyku držela notýsek s propiskou, přestože
věděla, co si dívky pokaždé objednávaly.
Mandy se donutila k úsměvu. „Dobrý den, Lucy. Tak já si dám zase tvarohový dort a Syd
vanilkový s ovocem.“
Lucy si samozřejmě ani jedno z toho nezapsala. „A k pití čokoládu?“ předvídala vesele.
Sydney přikývla. „Jako obvykle.“
„Dobře, za minutku jsem tady.“ Otočila se a zamířila do kuchyně za pultem.
U stolku nastalo ticho. Mandy s pohledem upřeným ven, do parku za skleněnou výlohou,
poslouchala šum a cinkání příboru o porcelánové talířky, které se k nim nesly od sousedních stolů.
Z rádia na pultu k nim také doléhala rytmická melodie jakési písničky. Sydney si zamyšleně
prohlížela bílou desku kulatého stolu, po níž bezmyšlenkově přejížděla prstem. Její mírně svraštělé
obočí svědčilo o tom, že se jí něco nelíbilo.
Po chvíli promluvila, aniž by zvedla oči. „Ty nechceš na léčitelství,“ řekla tichým hlasem.
Neptala se, konstatovala.
„Cože?“ Amanda na ni udiveně pohlédla.
„Nechceš se mnou na léčitelství. Jenom to říkáš, abys mě uklidnila.“ Zatímco mluvila, kreslila
prstem na desku kolečka. „Znám tě až moc dobře na to, abych věděla, kdy mi lžeš a kdy ne.“
Tmavovlasá ji pozorovala. Znaly se spolu jen čtyři roky, ale i tak ji Syd měla dokonale
přečtenou. Přemítala, jestli byla vážně tak špatná lhářka, nebo uměla její kamarádka číst myšlenky.
Znovu střelila pohledem ven.
Servírka před ně položila talířky se zákusky a dva hrnky teplé čokolády, avšak ani jedna tomu
nevěnovala pozornost. Lucy se s udiveným výrazem narovnala, ale nakonec jí došlo, že do téhle
záležitosti bude lepší se neplést.
Teprve když odešla, Sydney zvedla oči. „Mám pravdu, viď?“
Mandy chvíli mlčela, ale nakonec se k ní obrátila s nuceným úsměvem. „Nemáš.“
Zrzka nechápavě pozvedla obočí, zmatená její odpovědí.
Uchechtla se. „Co je mi do nějakého časopisu, když můžu dělat to, co baví mě i mou nejlepší
kamarádku?“
Syd překvapeně zamrkala. „O-opravdu?“ vyhrkla.
„No jasně,“ odpověděla Mandy se smíchem.
Dívka nejdřív nevěděla, co říct. Pak jí ale padla kolem krku. Tmavovlasá se rozesmála nad její
reakcí, ale shovívavě ji poplácala po zádech. Když se Sydney odtáhla, oči se jí leskly.
„Ale, ale, přece nebudeš brečet?“ rýpla si.
Polkla, aby zadržela slzy, a zavrtěla hlavou. Přesto nebyla schopná promluvit. Amanda se znovu
rozesmála, načež si vzala malou dezertní vidličku. Syd se už pustila do svého dortu, zatímco stále
převracela vidličku v ruce.
Samozřejmě si toho všimla. „Děje se něco?“
„Hm?“ Střelila k ní hlavou, jak ji vytrhla z přemýšlení.
„Vážně ti nic není? Vypadáš... roztěkaně.“
„No,“ začala a honem se snažila přijít na nějakou vhodnou výmluvu. „Ještě jsem nepochopila ten
rozklad rovnic z dneška.“
Sydney se usmála. Matematika byl předmět, jenž Mandy nikdy nešel. Kupodivu jí tu lež vážně
spolkla. „Zítra ti to znovu vysvětlím.“
Tmavovlasá se opět nuceně usmála, podívala se na hodinky a řekla, že už bude muset jít, že má
doma nějakou práci. Syd se na ni udiveně podívala, ale stejně přikývla. Rozloučily se, načež Mandy
zmizela přímo bleskovou rychlostí. Zrzka přemítala, co to mělo znamenat, přičemž jí pohled utkvěl
na netknutém dortu. Tentokrát asi vyšlo placení na ni.
Amandě přišlo vhod, že bude moct být aspoň chvilku o samotě. Chtěla přemýšlet nad tím, co
Sydney řekla. Právě kvůli ní pohřbila svůj největší sen. Honilo se jí to hlavou už od toho okamžiku,
kdy tu větu vypustila z úst. Neměla ani ponětí, jak se z toho vyvléknout. Měla se přiznat a tím svou
kamarádku zase zranit? Nebo se pro ni zkrátka obětovat?
Tiše zaklela, aby ji nikdo neslyšel, ale široko daleko nebylo ani živáčka. Náhlý studený vítr ji
roztřásl. Povytáhla si límec bundy a strčila ruce do kapes. Každým krokem cítila, že jí byla pořád
větší zima. V téhle chvíli netoužila po ničem jiném, než po teplé posteli s hrnkem čaje.
Zničehonic všechny pouliční lampy zhasly, takže zůstala zaraženě stát. Rozhlédla se, ale
neviděla nic než tmu. Široko daleko nebyla vůbec žádná svítící lampa, okolí teď osvěcovala jen
matná zář hvězd a srpku měsíce. Znovu se roztřásla, ovšem tentokrát ne zimou. Přidala do kroku,
čím dřív bude doma, tím líp pro ni. Po pár metrech zaslechla slabé zašustnutí. Prudce se zastavila,
ale ať napínala zrak, jak chtěla, nebylo to k ničemu. Začal se jí zmocňovat pocit úzkosti. Nyní už
věděla, že ten pepřový sprej od matky - který mimochodem nechala doma někde pod postelí - by
teď nebyl až tak k zahození.
Zničehonic před sebou zaznamenala pohyb. Ustoupila několik kroků vzad a mírně se rozkročila.
Neovládala sice žádné mistrovské bojové umění, ale bránit se ještě dokázala. Zatnula obě ruce v
pěst, v nejhorším případě bude muset jako zbraň použít svůj batoh.
„Tak fajn, ukaž se,“ zašeptala vyzývavě. Nebo radši ne, napadlo ji po chvíli.
Vtom se křoví po její levé straně pohnulo. Rychle se otočila, ale neměla nejmenší tušení, jestli
běžet nebo zůstat stát. Rozhodla se pro druhou variantu, i když jí přišla jako ten nejhloupější nápad,
na který kdy mohla přijít. Vyčkávala, nehla ani brvou, zadržovala dech. Srdce jí tlouklo tak prudce a
hlasitě, že začala mít obavy, aby ji neprozradilo. Přes svou nevoli těžce polkla. Čelo jí orosil
studený pot, zadržovaný dech v plicích ji nepříjemně tlačil. Stále upírala pohled před sebe, aniž by
věděla, kam to vlastně kouká.
Studený vítr se prohnal kolem, přičemž si byla Mandy naprosto jistá, že za to další šustnutí, které
přišlo, nemohl. Na kratičký okamžik měla pocit, že zahlédla dvě zářivé oči, ale najednou se všechny
lampy zase rozsvítily a okolí polilo žlutooranžové světlo. Dívka teprve teď dlouze vydechla. Uvnitř
hrudi ji neskutečně pálilo, ale nedbala na to. Pozorně si prohlížela křovisko, jenž bylo jen pár metrů
před ní. Nepohnulo se. Tmavovlasá se s úlevou otočila a vykročila vpřed. I když se však od toho
místa rychle vzdalovala, přesto měla pocit, že nebyla ani zdaleka tak úplně sama.
Kapitola 2: Omyl
Mandy vešla do třídy a hned se zašklebila. Byl tu neuvěřitelný randál, jak všichni mluvili, přeřvávali
jeden druhého. Normálně takhle hlučila spolu s nimi, jenže dneska hodlala udělat výjimku. V noci
se totiž vůbec nevyspala, neustále se převalovala v posteli nebo hodiny zírala do stropu, a když se jí
konečně podařilo na chvíli usnout, děsily ji zlé sny.
Zdálo se jí, že byla na tom samém místě jako včera večer. Stála na malém kousku chodníku v
jakémsi kuželu stříbrného světla, jinak kolem ní jen tma a zima. Když zvedla hlavu k dokonale
černému nebi, spatřila jasný měsíc v úplňku, avšak bez hvězd. Pak střelila pohledem doleva, odkud
se ozvalo zašelestění listí. Dech se jí zastavil. Chtěla se rozběhnout, ale nic neudělala. Nohy jako by
jí zkameněly, nemohla je přimět k pohybu. Chtěla křičet, jenže jí vyschlo v krku. Tak tam jen stála,
celá zkoprnělá, upírajíc pohled před sebe.
Zničehonic se v té neproniknutelné tmě zjevily dvě jasné, žluté oči. Nebyly lidské, to věděla
jistě, už jenom podle uzoučkých zorniček. Zkoumavě si ji prohlížely, až z toho celá znejistěla.
Náhle se hned pod nimi něco zablýsklo. Přimhouřila oči a s hrůzou zjistila, že to byly čelisti bílých,
velice ostrých zubů. Podobaly se spíš dvoum řadám menších dýk. To bylo jediné, co kromě tmy
vůbec viděla.
Okamžik nato se ozvalo strašlivé zavrčení. Šlo o takový hluboký, chraptivý zvuk, podobný
natáhnutí motorové pily. Amandou projela vlna čistého děsu, pomalu se to k ní totiž blížilo.
Pokusila se vykřiknout, ale z úst se jí nevydrala jediná hláska. Když už bylo stvoření asi tak tři
metry před ní a už už vstupovalo do kuželu světla, probudila se.
Zamračenýma očima přelétla pohledem své spolužáky. Teprve teď jí docházelo, jak moc byli
uřvaní. Se zamručením se vydala ke své lavici. Když ztěžka usedávala, Sydney jí popřála dobré
ráno.
„Mně teda moc dobré nepřijde,“ zavrčela a složila si hlavu do dlaní.
Zrzka se na ni udiveně podívala. „Není ti nic?“
Zvedla hlavu, načež jí věnovala tázavý pohled. „Co myslíš?“
Dívka se z tónu jejího hlasu otřásla. Mandy byla zřídka kdy unavená a podrážděná. Vlastně,
takhle naštvanou ji ještě neviděla. Hodlala něco říct, ale tmavovlasá si se zasténáním položila hlavu
na lavici a zavřela oči. Zůstala na ni nechápavě hledět, ale pak se za ní objevil Stan.
Chvíli si Mandy prohlížel, poté na ni ukázal palcem a otočil se k Sydney. „Co jí je?“ zašeptal.
Zrzka pokrčila rameny. „Nemám tušení.“
„Asi se špatně vyspala,“ řekl tiše.
„Jestli si myslíte, že vás neslyším, tak to jste na omylu,“ zamručela tmavovlasá, oči stále
zavřené.
Oba se na ni zmateně podívali. Pak se k nim dívka otočila, i když na ní bylo vidět, že to dělala
trochu nerada. S otráveným výrazem zvedla hlavu, dala si ruku před pusu a mocně zívla, čímž
potvrdila Stanovu myšlenku. Mlčky si vyndala učebnici zeměpisu, přičemž předstírala, že tu ti dva
vůbec nebyli. Stan i Syd pochopili, že nechtěla, aby ji kdokoli otravoval, takže se chlapec vrátil do
své lavice a zrzka zabodla pohled do otevřeného sešitu.
Mandy v duchu ocenila jejich shovívavost, přičemž usoudila, že by mohla být přece jen trochu
milejší, zatímco si z tašky vytahovala láhev s vodou. Ještě ani nestačila odšroubovat víčko, když do
třídy vešla učitelka. Unaveně vstala, vyčkala, než se ozve povel, a pak si s žuchnutím zase sedla.
Stále v ruce držela láhev, takže ji otevřela a napila se.
„Amando, v hodině se nepije,“ napomenula ji paní Hooková káravým hlasem.
Podívala se na ni. „Jestli chcete, abych vám tu celou hodinu zívala...“
Všichni si ji udiveně prohlédli. Zeměpisářka začala pěnit vzteky. Zprvu zvažovala, jestli jí vážně
stojí za poznámku, ale nakonec se ji rozhodla vyzkoušet. Tmavovlasá se však nacházela ve stavu,
kdy její mozek nebyl schopen vymyslet kloudnou odpověď, takže ze zkoušení vyfasovala trojku.
Když spatřila, jak byla ta čarodějnice spokojená nad svou sladkou pomstou, jen těžko odolávala
nutkání jí strčit dřevěné ukazovátko do krku. Nakonec se rozhodla ji ušetřit a s kamennou tváří si
šla sednout.
Syd se o ni začínala trochu strachovat, ale bála se cokoli vyslovit. Mandy to dobře věděla, ale ani
za nic si s ní teď nechtěla povídat. Jen seděla, zírala na tabuli, aniž by si z ní něco opsala, a
ignorovala Stanovy tajné lístečky, které k ní neustále posílal. Jakmile zazvonilo na přestávku,
všechny je zmačkala, vyhodila do koše a nakvašeně odešla ze třídy.
S údivem zjistila, že na chodbě byl mnohem menší rámus než ve třídě, což ji otrávilo ještě víc.
Stoupla si k automatu s teplými nápoji, vhodila dovnitř pár mincí a vyčkala. Po chvilce si vzala
plastový kelímek a upila z něj. Zašklebila se nad hořkostí, která se jí rozlila v ústech. Normálně
kávu nepila - a když už, tak jedině s pěti kostkami cukru -, ale jestli jí kofein pomůže od toho
malátného stavu, klidně se obětuje. Nakonec usoudila, že energy drink by byl možná lepší. Hodila
kelímek do tříděného odpadu, načež se vydala zpátky do třídy.
Když vešla, většina jejích vrstevníků utichla a pohlédla na ni.
Nejistě se uchechtla. Radši bude předstírat, než celý den snášet ty zvědavé pohledy. „No co?
Ráno je vždycky protivné,“ řekla tím nejveselejším hlasem, jakého jen byla schopna.
Dívčiny spolužáci se jeden po druhém ušklíbli, takže se jí v duchu značně ulevilo. Když šla ke
svému místu, nasadila bezstarostný úsměv, přestože se trochu obávala, že Syd neoblafne.
Ta si ji nejdřív podezřele prohlédla, ale pak se usmála. „Chceš vysvětlit tu matiku?“
„No jasně, díky,“ odpověděla se smíchem, i když se v duchu proklínala za to, že nezůstala doma.
Zatímco jí zrzka trpělivě vysvětlovala rozklad rovnic, zběsile promýšlela, jak se nepozorovaně ulít
ze školy. Ovšem jako jedna z nejdrzejších - a tudíž i nejnápadnějších - studentů měla šance vážně
bídné.
„Už to chápeš?“ zeptala se Sydney.
„Jo, už jo. Tak děkuju.“
Mandy to pochopila dávno, což si samozřejmě nechala pro sebe. Do hodiny zbývalo pár minut,
ale přesto se k ní Stan rozhodl zastavit na kousek řeči. Tmavovlasá ho už z dálky varovala, aby to
nedělal, avšak chlapec to buď nepochopil, nebo si schválně umínil ji neposlechnout. Když si stoupl
před její lavici, nepatrně se zamračila.
„Čau Am, už je ti líp?“
„Jo, jo,“ odpověděla s nuceným úsměvem, i když by nejradši zařvala: Co je ti do toho?
Černovlásek přikývl. „Tak to je fajnes. Víš, chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys třeba... no, tamto...
ehm.“ Nejistě se poškrábal na hlavě. Slova mu najednou uvízla v krku.
Amanda se i přes svou otrávenou náladu musela ušklíbnout. Když byl Stan na pochybách,
obzvlášť před ní, strašně ji to rozesmívalo. Nemohla uvěřit, že někdo jako on mohl taky znejistět.
Měla ho spíš za roztržitého, divokého průšviháře, který nevydržel chvíli na místě. A teď tady stál,
civěl na špičky svých bot, zoufale hledajíc slova. V dobách, kdy se znali teprve malou chvíli, si ho
představovala jako drsného frajírka s rukama v kapsách, ležérním postojem a svůdným úsměvem,
ale místo něj teď před sebou viděla roztomile nervózního klučinu, což ji donutilo počkat, aby se
sám rozpovídal.
Už už se nadechoval, když vtom se ozvalo řinčení zvonku. Nechápavě se podíval na hodiny, jako
by pochyboval o jejich přesnosti. Ukazovaly však správný čas, za pět minut devět.
Poraženě si povzdychl. „Tak zatím,“ zamumlal.
Mandy se usmála. „Jasně. Tak později o přestávce.“
Z jejích slov se mu rozzářily oči, čímž si uvědomila, co to vlastně řekla. Chtěla něco namítnout,
ale to už kráčel uličkou na své místo vepředu. Zoufale se zapřela do židle.
Syd vzhlédla od sešitu a pohlédla na ni. „Už tě docela štve, viď?“
Dlouze vydechla. „Ale pořádně. Jak mu to mám sakra vysvětlit? On snad nepochopí, že je pro
mě jenom kamarád.“
„Tak mu to řekni.“
Tmavovlasá zavrtěla hlavou. „My obě přece dobře víme, že to nedokážu. Už vidím v hlavě ten
jeho pohled. Určitě by mě to přimělo zase změnit názor, což by dopadlo katastrofálně.“
„Podle mě bys mu to měla říct. Z toho by se pak otřepal, ovšem pokud by zjistil, žes mu lhala a
přetvařovala se... no, to by mu asi ublížilo ještě víc.“
Mandy zamyšleně vyhlédla z okna. Bylo jí jasné, že by měla Syd poslechnout, ale přiznat
pravdu, to se snadněji řekne, než udělá.
Vtom do třídy vešel učitel fyziky. Se vzdychnutím se zvedla. Snad poprvé v životě si přála, aby
hodina trvala věčně, to by se pak totiž nemusela připravovat na budoucí rozhovor o velké přestávce.
Jen co zazvonilo, chtěla Amanda vyběhnout ze třídy. Jenže trochu přecenila své nohy a ty
Stanovi zase podcenila, takže ji zastavil už ve dveřích.
„Am?“
Polohlasem zaklela a otočila se. Stál dva metry od ní. Přemýšlela, jestli by mu mohla utéct, i
když o tom silně pochybovala. Mezi chlapci byl nejrychlejší ze všech, což jí už mnohokrát dokázal
jak při prchání před policií, tak na různých školních olympiádách.
Zhluboka se nadechla. „Nechceš se projít?“
Usmál se. „Jasan.“
Vyšli na rušnou chodbu a vydali se doleva k nástěnkám. Tiše vedle sebe kráčeli, dívali se
všemožnými směry a nevěděli, co říct. Konverzace značně vázla, což je znervózňovalo. Vtip byl v
tom, že za jiných okolností byli oba velmi upovídaní, ale teď nějak nenacházeli vhodná slova.
Jako první nakonec začala Mandy. „Poslyš, nechci kroužit kolem horké kaše, takže ti to povím
narovinu. Jen se na mě pak nezlob, prosím tě.“
Chlapec přikývl, ale neřekl nic.
„Tak jo.“ Zhluboka se nadechla. „Stane, ty přece víš, že tě mám moc ráda -“
„Vždyť to já taky,“ vyhrkl černovlásek.
Dívka se zahleděla do země. „No jo, ale ty tak trochu jinak. Já... tě mám sice ráda, ale... jenom
jako kamaráda. Jsi pro mě jako bratr. Vím, že tohle kluci děsně neradi poslouchají, ale já zkrátka
ještě nejsem tak daleko, abych byla připravená s někým chodit.“
Zastavila se a starostlivě na něj pohlédla. Tvářil se zaraženě, v obličeji náznak šoku, smutku i
nechápavosti zároveň. Po chvíli sklopil hlavu, takže Mandy došlo, že pochopil.
Povzdechla si. „Je mi to líto. Vážně promiň, že jsem to na tebe takhle vybalila, ale jinak to fakt
nešlo,“ řekla tichým hlasem, který nebyl v tom hluku skoro slyšet.
„Ale jo, já to chápu,“ odpověděl Stan po chvíli mlčení stejně tiše.
Jak se tak na něj Mandy dívala, přepadl ji onen pocit, jenž ji už tak dlouho děsil. Totiž pocit, že
mu ublížila, že mu zasadila smrtelnou ránu, ze které se jen tak neprobere. V té chvíli by ho nejradši
pevně objala, ale byla si až moc dobře vědoma toho, že tím by celou situaci jen zhoršila. Ani se
neodvážila po něm natáhnout a poplácat ho po rameni, jak to vždycky dělávala, když byl zamyšlený
nebo smutný. Jen se s čím dál větší úzkostí dívala na to, jak tam se svěšenými rameny nečinně stál.
Nejradši by to všechno okamžitě odvolala.
Vtom zvedl hlavu, na tváři chabý úsměv. „No jo, co se dá dělat. Já to chápu, a rozhodně tě
nechci do ničeho nutit. Ale díky, žes mi to řekla, fakticky si toho cením.“
Tmavovlasá z něj nespouštěla oči. Hledala v jeho pohledu byť sebemenší známku toho, že v
nitru trpěl, že to, co mu právě řekla, ho rozervalo na kusy. Možná, že to tak opravdu bylo, ale on s
tím statečně bojoval a nedával na sobě vůbec nic znát. Naopak se smál od ucha k uchu.
Bezstarostně mávl rukou. „Ále, na světě je přece plno jiných holek. Ty mi přece nemůžeš
zabránit v tom, abych si nějakou našel,“ řekl škádlivým tónem.
Dívka se ušklíbla. „No, technicky vzato bych mohla, ale já nechci.“
Rozesmál se tím hrdelním smíchem, který na něm tak zbožňovala. Štípl ji do břicha, přestože
věděl, jak to neměla ráda, a Amanda si s úlevou uvědomila, že už je to za nimi. Konečně to
pochopil, čímž z ní shodil ten obrovský kámen, jenž ji po celé ty roky tak tížil. Se smíchem se
vydali zpátky do třídy. Teprve teď si tmavovlasá uvědomila, jak je pravda osvobozující.
Zbytek dne pak byl o mnoho snesitelnější. Rozhodla se nepokazit si ho věčným provokováním
učitelů, za což jí byli moc vděční. Už nebyla unavená ani otrávená, zase se smála jako dřív, takže
nikdo neměl nejmenší tušení, co všechno ji trápilo. Dokonce by se dalo říct, že na všechny své
problémy zapomněla.
Se Stanem si konečně mohla povídat beze strachu, že by řekla něco, co v něm mohlo vyvolat
přílišné emoce. Syd si toho taky všimla, takže jí i bez vysvětlení došlo, že si všechno ujasnili.
Upřímně se za ně radovala. Pro ni bylo stejně těžké dívat se, jak oba trpěli, i když každý svým
způsobem. Teď snad bude všechno v pořádku.
Vůbec poprvé šli ti tři někam společně, aniž by byl někdo nespokojený. Sydney se nejdřív obávala
toho, že Stan vezme svoji partu s sebou, ale naštěstí se tak nestalo. Šli opět do cukrárny, jelikož
park nebo hřiště byly v tomhle období docela nepříjemné, jak kvůli brzké tmě, tak kvůli zimě.
U talířků se zákusky se jim povídalo snad ještě líp. Zrzku velice překvapilo, jak se jí se Stanem
dobře povídalo, přestože ho dřív nemohla moc vystát.
Mandy je pozorovala s klidnou tváří. Něco cítila ve vzduchu a rozhodně za to nemohla cukrárna.
Pro svoje dobro i dobro ostatních si však své myšlenky radši nechala pro sebe.
Asi po sedmé se všichni konečně odhodlali k tomu vyrazit do svých domovů, když viděli, jaká
už byla tma. Jakmile však vyšli ven, Syd se otřásla.
„Je ti zima?“ zeptal se černovlásek.
„Jenom trochu,“ odpověděla, ale bylo na ní vidět, jak se klepala. Její teplý dech se srážel na
studeném vzduchu.
„Počkej, tumáš.“ Mandy vzala za zip své sněhově bílé bundy s kožíškem kolem límce a
vysoukala se z ní.
Sydney rychle zavrtěla hlavou. „To nejde, vždyť zmrzneš.“
Dívka už však držela kus oděvu v ruce. „Já jsem aspoň otužilá.“
Zrzka se chvíli dívala na bundu, jež jí visela přímo před nosem. Poté pohlédla na Stana, aby je
nějak rozsoudil, ale ten jenom pokrčil rameny.
„Rád bych ti nabídl svou, ale ta není tak teplá.“
Dívka opět sjela pohledem na tmavovlasou. Ta stále čekala, i když všichni věděli, že neodstoupí.
Zrzka si povzdychla, pomalu natáhla ruku, ale pak se zarazila.
„Co zas?“ zeptala se Mandy.
„Tak si vezmi tu moji. Jenom v tomhle tu běhat nemůžeš.“ Ukázala na dívčino černé bavlněné
tričko s dlouhými rukávy.
„Tak fajn, sem s ní,“ povolila, jelikož to byl jediný způsob, jak se rozumně domluvit.
Syd si sundala svoji hnědou bundu odolnou proti dešti a vyměnily si je. Jen co si na sebe vzala tu
Mandyinu, zvědavě k ní přičichla. Krásně voněla, tak nějak po květinách.
„Používáme nový prací prášek,“ vysvětlila tmavovlasá, když si všimla, jak byla Syd přilepená k
rukávu.
Usmála se. „Tak děkuju. Je úžasně teplá.“
„To proto, že ti ji Am předtím ohřála,“ pronesl černovlásek.
Všichni tři se rozesmáli. Chlapcova volba slov byla někdy vážně k popukání.
„Tak se mějte, já musím tudy.“ Ukázala doleva, na opačnou stranu, než kudy se měli vydat
Mandy se Stanem, kteří od sebe bydleli jen o jeden dům dál, kdežto Syd musela až na druhý konec
města.
„Radši bys měla jet busem, v týhle tmě je to venku nebezpečný,“ upozornil ji Stan.
Usmála se na něj. „To je dobré, stejně je to jenom kousek.“
Amanda se lehce zamračila. „Má pravdu, Syd. Asi bys neměla riskovat.“
Dívka však jen mávla rukou. „Já to zvládnu, nejsem přece dítě.“
Tmavovlasá chtěla něco namítnout, ale to už Sydney vykročila vpřed. Podmračeně se za ní
dívala, doufajíc, že si to nakonec přece jen rozmyslí a vydá se k zastávce. Tak ale neučinila, tudíž
neměla Mandy jinou možnost, než se vydat za ní. Rozhodně nechtěla mít na svědomí, že její
nejlepší kamarádku někde přepadnou.
Zrzka se však otočila a zastavila dřív, než stačila udělat krok. „Mandy, jsi už jako moje máma,“
řekla dost nahlas, aby ji bylo i z té dálky slyšet.
„To je mi jedno, buď pojedeš busem nebo jdu s tebou,“ pronesla pevným hlasem.
Syd se rozesmála. „Já to zvládnu. Zkus mi aspoň jednou věřit, prosím tě.“
„Na tom něco je,“ připustil Stan.
Amanda se na něj nevěřícně otočila. „Na čí jsi vlastně straně?“
Omluvně se na ni usmál. Dívka zavrtěla hlavou a opět se podívala na zrzku, která se zase dala do
pohybu.
Po chvíli mračení se přiložila ruku k ústům a zakřičela na ni: „Jestli tě nekdo přepadne, tak si mě
nepřej!“ Její hlas zněl sice výhružně, ale v duchu o ni měla opravdu strach.
Sydney se zasmála. „Rozumím. Tak ahoj zítra,“ zavolala v odpověď. Už byla docela daleko,
takže Mandy v té tmě sotva viděla, jak jí zamávala. Ještě chvíli se dívala, jak její silueta mizela v
dáli, poté se otočila ke Stanovi, v obličeji zamračená.
„Nedělej si starosti, vždyť je jí čtrnáct,“ řekl klidným hlasem.
Podívala se mu do tváře. „Jo, to je ten problém. Ta holka zakopne i o rovný chodník, natož když
se domů vydá, aniž by vůbec něco viděla. Jestli nemá u sebe pepřák...“ Pomalu zavrtěla hlavou.
Chlapec se ušklíbl. „Tak pojď,“ vybídl ji, ale zůstala stát.
Po chvíli přemýšlení se otočila. „Jdu za ní.“
Ušla dva kroky a černovlásek ji rychle chytil za paži. Když na něj pohlédla, zavrtěl hlavou.
„Jen ji nech. Nemůžeš být u ní dvacet čtyři hodin denně.“
„To ani nebude třeba, jen ji doprovodím domů.“
„Am, věř jí. Aspoň jednou by ses na ni mohla spolehnout. Nic se jí nestane.“
Tmavovlasá se mu chvíli dívala do hnědých očí. Pak vzdychla. „Tak fajn, ale jestli se jí něco
stane, zaškrtím ji a tebe zabiju.“
Zasmál se. „Beru na vědomí.“
Sydney šla po asfaltové silnici a dívala se na špičky svých bot. Ze zkušenosti věděla, že i ten
nejrovnější chodník může být někdy pěkně zrádný. Míjela jednu pouliční lampu za druhou, přičemž
sem tam sklouzla pohledem na svůj o mnoho větší stín, jenž ji provázel po pravém boku. Pousmála
se, když si vzpomněla na předešlý spor s Mandy. Nemohla uvěřit, že zrovna v téhle věci ji dokázala
přemluvit. Možná to ale bylo ovlivněno i tím, že tam byl Stan. Zkrátka dva proti jedné.
Vzhlédla k nebi a zadívala se na srpek měsíce. Jasně zářil. Sklonila hlavu, povytáhla si nahoru
levý rukáv bundy a zamžourala na hodinky. Bylo půl osmé, ale už to vypadalo na hlubokou noc.
Stáhla rukáv zase dolů, načež si strčila ruce do hlubokých kapes. Kromě svých vlastních kroků
slyšela už jen někde v dáli osamoceného cvrčka. Kdyby ji do nosu a do tváří neštípal mráz, byl by
tohle krásný večer na procházku.
Syd překvapily její úvahy, normálně by v tuhle dobu byla zalezlá někde pod dekou a četla si.
Mandy na ni měla zřejmě větší vliv, než si původně myslela.
Zabočila za roh jednoho obchodu s oblečením, do kterého ještě nikdy nevkročila. Za chůze jí
najednou pohled utkvěl na parku, ve kterém svítilo pár lamp. Přemítala, jestli radši využít zkratky
nebo jít dál po hlavní silnici. Za dne by to nebyl problém, ale takhle pozdě a navíc za téhle tmy jí to
nepřišlo jako dobrý nápad. Ovšem zkrátila by si cestu domů o čtvrt hodiny. Přešla přes silnici na
druhou stranu a zastavila se. Pozorně si prohlédla park, poté si sundala tašku, načež se v ní začala
prohrabávat věcmi. Po chvíli našla to, co hledala, opět si vzala batoh na záda a pepřový sprej strčila
do pravé kapsy. Po jednom dlouhém nádechu vkročila do parku.
Bylo jí naprosto jasné, že kdyby se tohle dozvěděla její matka nebo Mandy, zaručeně by
nevyvázla ve zdraví. Dokonce začala přemýšlet, která z nich by pro ni byla nebezpečnější. Z
myšlenek ji však vytrhlo náhlé prasknutí suché větvičky. Prudce se zastavila, až to vypadalo, že
narazila do nějaké neviditelné stěny. Rychle se rozhlédla na všechny strany, ale nikde nikdo.
Napadlo ji, že jít parkem možná nebyl až tak dobrý nápad. Úzkostně polkla a pevně v ruce sevřela
sprej, jenž držela v kapse bundy. Pomalu se rozkročila, když najednou něco ucítila pod levou
nohou. Pohlédla dolů. Byla to malá větvička přelomená napůl, jak na ni šlápla.
„Bože,“ vydechla úlevou. Srdce jí tlouklo jako o závod. Znovu vykročila vpřed. Ruka, ve které
svírala pepřový sprej, se jí třásla. Když míjela další lampu, přepadl ji zvláštní pocit. Skoro, jako by
ji někdo sledoval. Zastavila se a chvíli naslouchala. Neslyšela nic než slabé kvílení větru. Najednou
jedna z nedalekých lamp zabzučela, jednou dvakrát zablikala a poté zhasla. Syd se vylekaně otočila.
To samé se stalo i s ostatními lampami, až nakonec zhasla i ta poslední. Snažila se nevyjeknout.
Dech se jí roztřásl, začala se klepat po celém těle. Pomalu vytáhla ruku se sprejem. Opět vzhlédla.
Mezi škvírami v korunách stromů pronikal slabý svit měsíce a dopadal na její tvář v malých
stříbrných paprscích. Pohlédla před sebe. Musela párkrát zamrkat, než se její oči přizpůsobily tmě.
Najednou všechno ztichlo. Vítr přestal skučet, stromy již nešelestlily, dokonce i ten cvrček
zmlknul. Celý svět utichl, jako by se snad chtěl před něčím schovat. Sydney musela polknout.
Napadlo ji, jestli by neměla začít křičet, volat o pomoc, ale široko daleko zřejmě nikdo nebyl.
Náhle to zaslechla. Možná to byl jen výplod její fantazie - nebo v to spíš doufala - a jí se to jen
zdálo, ale měla pocit, že za sebou zaslechla vzdychnutí. Prudce se otočila, ale neviděla nic než tmu.
Chvíli ještě zírala před sebe, když vtom se za jejími zády něco mihlo. Po celém těle jí naskočila husí
kůže. I přes strach, který se jí zmocnil, nedokázala najít dost sil, aby se otočila. Někdo za ní stál, to
věděla jistě. Dotyčný zhluboka nasál vzduch, takže usoudila, že musel být tak tři čtyři metry od ní.
Zaslechla, jak dlouze, pomalu vydechl. Zoufale se zajíkla. Nohy jí už dočista zkameněly, nebylo v
jejích silách je zase přimět k pohybu. Hlavou jí náhle prolétla myšlenka, že možná prožívá poslední
vteřiny svého života.
Byla si vědoma spreje, který stále křečovitě svírala v pravé ruce, ale celá tak ztuhla, že
pochybovala o tom, že ho vůbec bude moct použít. Sklonila hlavu a začala velmi zhluboka dýchat,
aby nepropadla panice. Zničehonic před sebou zahlédla stín dotyčného, jenž byl jednou tak větší,
než ten její. Malá nádobka jí vyklouzla z roztřesené ruky a hlučně dopadla na zem, načež se někam
odkutálela. Syd se vůbec nezabývala tím, jak se k ní dostal tak blízko, aniž by zaslechla jeho kroky,
místo toho horoucně přemýšlela, jak mu utéct. Sotva ji něco napadlo, všechny naděje vyprchaly.
Stín se na pravé straně jakoby rozvětvil, tudíž jí došlo, že po ní natahoval ruku.
V tu ránu se její tělo probralo. V ten samý okamžik, kdy ji dotyčný chytil za bundu, vystřelila
vpřed. Avšak kvůli cizincově silnému stisku a její náhlé rychlosti bunda nevydržela, roztrhla se ve
švech, načež zrzce sklouzla ze zad i s batohem. Nedbala na to, jen uháněla pryč. Když už téměř
vyběhla z parku, kolem ní prosvištěla jakási šmouha. Rychle zabrzdila, mávajíc při tom rukama do
stran. Šokovaně vytřeštila oči, onen cizinec teď stál asi deset metrů před ní. Chtěla se otočit, aby se
ujistila, jestli to byl vážně ten samý člověk, ale strach jí to nedovolil. Těžce polkla, přičemž se
roztřásla po celém těle.
Vysoký tmavovlasý muž pozvedl zbytky bílé bundy, jež stále třímal v ruce. Najednou zavřel oči,
zabořil do nich obličej a zhluboka se nadechl. Sydney podle jeho výrazu usoudila, že ho ta
květinová vůně velmi fascinovala. Po chvíli s tím přestal, zvedl hlavu a zabodl do ní jasné modré
oči. Otřásla se z toho pohledu. Byl chladný, ale přesto podivně spalující. Ten tlak, ta naléhavost,
skoro ji to donutilo padnout na kolena a vzdát se. Náhle se kolem ní prohnal ledový vítr, letěl
směrem k němu. Jen co ji minul, muž zvědavě pozvedl tvář k nebi. Dívka zahlédla, jak se mu
pravidelně rozšiřovalo chřípí. Skoro to vypadalo, jako by větřil.
Vtom k ní rychle trhl hlavou a vražedně se zamračil. „Ty nejsi Vyvolená!“ zasyčel hlubokým
hlasem.
Zrzka musela několikrát polknout, aby vůbec byla schopna promluvit. „O-o čem to m-mluvíte?“
„Kde je!?“ Narovnal se jako svíčka, přičemž tak dívku musel přesahovat o celé dvě hlavy.
Syd se už nezmohla na odpověď. Kolena se jí roztřásla, po celém těle ji štípal mráz. S
vytřeštěnýma očima sledovala, jak se muž přikrčil, cáry bundy odhodil stranou a zuřivě zavrčel.
Věděla, co teď přijde, jenže se nemohla přinutit k pohybu. Když se jeho nohy odrazily od země,
zděšeně vykřikla a zakryla si hlavu rukama.
Kapitola 3: Zranění
Nadlidským skokem překonal vzdálenost a dopadl přímo před ni, chytil ji pod krkem a vyzvedl na
úroveň svých očí. Sydney oběma rukama sevřela jeho pravou paži, která ji škrtila, nohama
bezmocně kopala metr nad zemí. Už jí začínal docházet kyslík. Otevřela ústa a zalapala po dechu,
ale k ničemu to nevedlo.
Muž si ji přitáhl až k obličeji a zabodl do ní stříbrnomodré oči. „Kde je Vyvolená?“ zasyčel
hrozivě.
Zrzka nemohla skoro mluvit. „Já... n-nevím...“ Hlas se jí na konci zlomil. Ještě vteřinu v téhle
pozici a udusí se.
Tmavovlasý se zuřivě zamračil, když vtom se odněkud ozval výkřik.
„Sydney!“ zařvala Amanda z plných plic. Teprve vbíhala do parku, takže musela být tak dvacet
metrů od nich, ale řítila se takovou rychlostí, že se k nim mohla dostat za pár sekund. Stan běžel
hned za ní, odhazoval svou tašku. Ta dívčina ležela uprostřed silnice.
Cizinec k ní okamžitě střelil hlavou.
„Pusť ji ty parchante!“ zaječela. Tvářila se rozzuřeně i zděšeně zároveň.
Vtom jako by Sydney procitla. Rozmáchla se a ze všech sil kopla muže mezi nohy. Ten však tu
její bleskově chytil dřív, než se ho vůbec dotkla. Zavrčel, načež ji surově odhodil na jeden ze stromů
jako hadrovou panenku. Ozvalo se zapraskání dřeva a následné heknutí, jak zrzka prudce narazila
zády do kmene. Její tělo se bezmocně svezlo k zemi, přičemž zůstalo nehybně ležet.
„NE!“ Mandy z očí vyhrkly slzy. Chtěla běžet k Syd, ale zničehonic se kolem ní prohnala
šmouha a ona sama ucítila, jak ji něco strhlo sebou. Najednou tvrdě dopadla a silně se hlavou
udeřila o nějakou věc. Po chvilce, aniž by její mozek pořádně zaregistroval, co se vlastně stalo, si
uvědomila, že ten muž ji držel za krk. Navíc seděla zády k jinému stromu, tudíž nemohla se ani
pohnout. Vůbec se nesnažila jeho ruku odtáhnout, protože tu sílu, jež cítila na vlastním krku,
rozhodně přemoct nemohla. Koutkem oka zahlédla Stana. Klečel u zrzky a třásl s ní. Opět střelila
očima k muži.
Odhadovala, že mu muselo být kolem čtyřiceti, možná víc. Jeho kůže byla bílá jako zeď, oproti
tomu měl nezvykle černé, husté obočí. Krátké tmavé vlasy ještě více zvýrazňovaly jeho ostře řezané
rysy obličeje. Probodával ji stříbrnomodrýma očima, z kterých jí přeběhl mráz po zádech, ale nedala
na sobě znát sebemenší známku strachu.
Najednou zhluboka nasál vzduch, jako by vnímal nějakou vůni. Když pomalu vydechl, ucítila na
tváři jeho ledově studený dech. Otřásla se.
Potěšeně se usmál. „Konečně,“ zašeptal hlubokým hlasem.
Mandy sjela očima na jeho ústa, načež zděšeně vytřeštila oči. Jeho zářivě bílé špičáky byly
dlouhé asi dva centimetry, vypadaly jako menší hroty loveckých dýk. Několikrát těžce polkla,
přestože to moc dobře nešlo. Vehementně zaháněla představu, že ten muž sedící v podřepu necelý
půlmetr před jejím obličejem byl upír.
Když zahlédla svůj miniaturní odraz v jeho černých zorničkách, rychle zavřela oči. „Upíři
neexistujou, upíři neexistujou, upíři neexistujou,“ šeptala si pořád dokola.
Zaslechla, jak se uchechtl a opět na něj pohlédla. Podle se šklebil. Rty, zpod kterých vyčnívaly
dlouhé zuby, měl zkřivené do potěšeného, ale děsivého úsměšku. Když se schválně ponořila do jeho
modrých očí, zůstala sedět jako zkamenělá. Viděla v nich něco, co jí bylo podivně známé, něco, o
čem měla pocit, že to už někdy někde viděla, avšak přesto nevěděla, co to bylo.
Zdálo se, že to muž taky zaznamenal. Trochu se odtáhl, aby si mohl dívku lépe prohlédnout,
ovšem krk jí drtil pořád. Zničehonic překvapeně zamrkal. Jeho výraz se změnil, vypadal teď
zmateně, skoro nedůvěřivě, jako by po letech potkal osobu, kterou nyní nemohl poznat, ale věděl, že
to byla ona. Na zlomek vteřiny to skutečně vypadalo, že se ji chystal pustit, když vtom trhl hlavou
doleva.
Mandy ucítila, že stisk povolil, až nakonec zmizel úplně. Hlasitě zasípala, dopadla na pravý bok
a chytila se za krk. Zůstala ležet, sotva popadala dech. Zatímco se pracně snažila dostat do plic
nějaký vzduch, viděla na zemi před sebou mužův stín, jak byl neustále v pohybu. Pracně otočila
tvář, aby na něj viděla. Pořád těkal hlavou ze strany na stranu. Vypadalo to, že nevěděl, kam se
podívat dřív. Najednou se chladným večerním vzduchem roznesl táhlý kvílivý zvuk. Okamžitě
vyskočil na nohy. Hned nato se ozvalo další zavytí a po něm další a další, táhnoucí se zřejmě
odněkud ze severu.
Tmavovlasý pozvedl hlavu a nadechl se, načež šokovaně vytřeštil oči. Byl si naprosto jist, že
nešlo o psy. Usoudil, že to musela být smečka složená z přinejmenším deseti zvířat. Vtom se kolem
něj prohnal vítr, a tak mu došlo, že k nim nesl jeho pach. Další zakvílení ho informovalo o tom, že
teď museli být jen několik desítek kilometrů odsud, což ho vyděsilo natolik, že se přikrčil a se
zuřivým vrčením začal couvat.
Mandy - stále popadajíc dech - sledovala, jak se od ní pomalu vzdaloval. Jen co se ozval další z
oněch zvuků, otočil se, načež jako bezbarvá šmouha zmizel v lese hned za parkem. Poté zavládlo
ticho. Tmavovlasá stále čekala, jestli ještě nějaké vytí zaslechne, ale už nepřišlo. Ozval se jiný zvuk,
mnohem hlasitější, ostřejší. Houkání sirény.
Vysíleně se snažila postavit na nohy, ale zakolísala a začala padat. Zavřela oči, přičemž
očekávala tvrdý náraz, ovšem nic takového nepřišlo. Místo toho zaznamenala, jak ji někdo lehce
chytil a podepřel v pase.
„Am, není ti nic? No tak, řekni něco,“ naléhal chlapecký hlas.
„Stane...?“ zasípala namáhavě.
„Všechno už je dobrý, neboj, budeš v pohodě.“
Párkrát zamrkala, načež pohlédla dotyčnému do tváře. Stanův obličej byl celý zvrásněný
obavami. Také koutkem oka zahlédla křiklavě žlutý sanitární vůz, ze kterého blikalo jasné červené
světlo majáku. To bylo taky to poslední, co spatřila. Svět se jí totiž zatočil před očima, načež jako
rozmazaná tmavá plocha jí pomalu zmizel za zavírajícími se víčky.
Tmavovlasá dívka se už začínala probouzet. Pomalu pootevřela oči, po čemž zjistila, že neviděla
nic než bílou barvu. Zkusila párkrát zamrkat, ale na věci to nic neměnilo. Přemýšlela, kde to vlastně
je a proč nevidí nic než bílou. Na chvíli ji dokonce napadlo, jestli nebyla v nebi. Pak ale zaslechla
jakési pravidelné pípání. Stočila oči dolů a pohled jí utkvěl na zvláštním předmětu, do něhož
dýchala. Rukou si stáhla kyslíkovou masku z tváře. Vedle ní se ozvalo zašustění.
„Dobré ráno, ospalče,“ řekl někdo.
Se svraštělým obočím otočila hlavu. Černovlasý chlapec sedící vedle její postele se usmíval od
ucha k uchu. Zmateně se mu dívala do tváře, jako by nevěděla, kdo ten kluk byl ani co tady vlastně
dělal. Po chvilce civění na něj se rozpomněla. Rozhlédla se po pokoji, přičemž zjistila, že ta bílá,
kterou uviděla jako první, byl strop. Ležela v bíle povlečené posteli a vedle ní stály nějaké přístroje.
„Takhle se tváříš skoro vždycky, když se probudíš,“ řekl Stan pobaveným hlasem.
„Co sakra dělám v nemocnici?“ zeptala se podezíravě. Měla úplně sucho v krku, takže trochu
chraptěla.
„To jsi poznala podle těch přístrojů?“
„Ne, jenom v nemocnici je tolik bílé a pokoje smrdí dezinfekcí,“ zamručela v odpověď, zatímco
si sedala.
Chlapec se zasmál a podal jí sklenici vody.
„Díky.“ Chopila se jí a na jeden dech ji celou vypila. Takovou žízeň mívala snad jen po běhání.
Sotva byla sklenice prázdná, už ji zase škrábalo v krku. Musela si odkašlat.
„Mám dojít pro další?“
„Není třeba.“ Položila skleničku na noční stolek. Zamyslela se. „Jak dlouho jsem vlastně spala?“
„No, teď je devět ráno, takže... třináct hodin.“
Beze slova přikývla.
Černovlásek se na ni ustaraně podíval. „Jsi v pořádku? Nebolí tě něco? A co krk?“
„Hej, mám jenom dvě uši a jednu pusu, tak hezky popořadě. Jsem v pořádku. Ehm... asi. Bolí mě
krk, hlava... co mám s krkem?“ Ruka jí vystřelila nahoru. Stačilo ovšem, aby se ho jen lehce dotkla
a už syčela bolestí. Stan jí pomohl vstát - Mandy došlo, že na sobě měla jenom bílou nemocniční
košili po stehna, která taky mohla být průsvitná, tudíž jí bylo trochu trapně -, došli k malému
zrcadlu na dveřích a ona se do něj podívala. Když v něm zahlédla svůj odraz, málem sebou sekla
hned na místě.
Její krk byl kolem dokola samá tmavě modrá nebo fialová modřina. Přesně to pasovalo na ruku
onoho muže. Různě natáčela hlavu, aby viděla, kde všude je vlastně měla. Táhly se jako jeden
temný pruh, jedinou výjimkou bylo malé místečko vzadu u týlu. Došlo jí, jaké měla vážně štěstí, že
ji ten chlap neuškrtil. S takovým stiskem by se mu to mohlo povézt na necelých deset vteřin.
Vydala se zpátky k posteli, přičemž neustále vrtěla hlavou, jak tomu nemohla uvěřit.
„Doktoři prej, že ses málem udusila už v sanitě,“ řekl Stan.
Sedla si na okraj postele a mávla rukou. „Ti vždycky přehánějí.“
„No, když tě tak vidím, ani bych neřekl,“ poznamenal, přičemž poukázal na její modřiny.
Zničehonic dívka opět sykla bolestí a dotkla se konečky prstů týlu hlavy.
„Tam ses trochu flákla, ale paralen by měl údajně stačit.“
Mandy to už radši nijak nekomentovala. Náhle jí došla jedna hlavní věc. Vyskočila na nohy,
načež se se slovem „Syd“ rozběhla ke dveřím. Ze samé zbrklosti zapomněla na opatrnost, takže se
začala opět dusit, navíc se jí z bolesti hlavy zatmělo před očima. Už už padala k zemi, když k ní
Stan přiskočil a chytil ji. Vzal dívku do náručí, načež zamířil k posteli, položil ji do ní, přikryl ji a
na obličej jí dal dýchací masku. Chystala se ji opět strhnout, ale on její ruku zarazil.
„Přestaň blbnout jako malá holka a lež. Hlavně dýchej, nebo zkolabuješ hned na chodbě.“
Chtěla něco říct, ale Stan si přiložil ukazováček ke rtům, aby mlčela.
„Vypni motor, Syd je v cajku. Sice má pohmožděný krk jako ty a ještě k tomu krapet záda, ale
uzdraví se. Teď spí, což bys ty ostatně měla taky. Tady v posteli je to pohodlnější než u ní na židli,
věř mi. Beztak bys tam jen seděla a koukala.“
Hodlala protestovat, ovšem černovlásek pomalu zavrtěl hlavou. Tak se přestala vzpírat a se
zamručením zabořila hlavu hlouběji do polštáře.
Chlapec se usmál. „Pokus se usnout. Když budeš něco potřebovat, zmáčkni tohle, přijde sestra.
Já se teď půjdu mrknout na Syd, ju?“
Neodpověděla. Hlavu měla otočenou na levou stranu a hleděla z okna. Stan věděl, že jen
trucovala a pohled od něj odvracela schválně, ale nechal ji. V takových chvílích bylo lepší mít s ní
trpělivost. Ani když ve dveřích řekl, že bude pryč jen minutku, nijak na to nereagovala.
Jen co se však ozvalo cvaknutí kliky a následně pomalu vzdalující se kroky, strhla masku,
vystřelila z postele a prudce otevřela skříň u okna. Byly tam všechny její věci, včetně školní tašky.
Rychle na sebe natáhla džíny a tričko, načež se rozběhla ke dveřím. Opatrně je otevřela, vystrčila z
nich hlavu, aby se ujistila, že Stan nebyl nikde poblíž. Na chodbě naštěstí nebyla ani noha, takže
potichu vyklouzla ven a zavřela za sebou dveře. Pak ale zůstala nečinně stát. Nedošla jí totiž jedna
věc. Nevěděla, kde Syd hledat.
Bezradně se rozhlédla, přičemž se po pětivteřinovém přemítání rozhodla pro pravou stranu
chodby. Vydala se podél ní a postupně nahlížela do jednotlivých pokojů, jestli tam dívku neuvidí. V
žádném z nich nebyla, a tak se vydala opačným směrem. Ani v těchto pokojích však nemohla zrzku
najít. Ta bude určitě na intenzivním, pomyslela si nakonec. Následovala šipky, které ukazovaly,
kudy se dostat do hlavní nemocniční haly. Dorazila tam za chvilku a už na schodech zahlédla velký
plánek nemocnice přibitý na jednu ze zdí. Po pár minutách pečlivého studování onoho plánku už
věděla, jak se dostat na pokoj intenzivní péče.
Nehledě na všechny ty schody, které musela vyšlapat a z kterých málem vypustila duši, se při
pohledu na Sydney div nezhroutila. Jednu chvíli jen stála u dveří, přičemž dovnitř nahlížela malým
proskleněným okénkem, ale stále se nemohla přimět k tomu, aby vešla. Ze samého šoku přestala
vnímat okolí, tudíž si ani nevšimla, že z druhé strany - kde byl taky výtah, na který vůbec
nepomyslela - k ní už přicházel Stan. Nevšimla si, že něco řekl a položil jí ruku na rameno, nic z
toho nezaznamenala. Jediné, co v té chvíli dokázala vnímat, byla dívka uvnitř pokoje.
„Tak pojď,“ pobídl ji chlapec, zatímco otevíral dveře.
Neslyšela nic z toho, co za tu dobu řekl. Když však zjistila, že ona bariéra, jež jí předtím bránila
vejít, byla pryč, udělala nejistý krok dopředu. Jakmile přešla práh, ihned vystřelila vpřed. Přiběhla k
jedinému obsazenému lůžku a zůstala u něj nevěřícně stát. Z očí se jí spustily potůčky slz.
Na bíle povlečené posteli ležela dívka se zrzavými vlasy, ovšem to bylo to jediné, co se na ní
nezměnilo. Její tvář byla mrtvolně bledá, bledší, než normálně, zdravá růž z jejích lící zmizela.
Modřiny na jejím krku nebyly ani zdaleka tak lehké, jak Mandy doufala, byly stokrát horší. Ona
totiž neměla jen pruh modřin, na ní byly jasně vidět otisky po prstech. Tmavovlasá taky zahlédla na
straně krku pod pravým uchem jakousi zvláštní prohlubeň, načež si uvědomila, že tam ji mačkal
palec. Z očí jí vytryskl nový proud slz, když zahlédla dívčiny temné kruhy pod očima, které na ní
nikdy jindy nebyly vůbec vidět.
„Promiň,“ šeptl chlapec, stojící teď za jejími zády.
Amanda ho nevnímala, jen hleděla na spící dívku. Pomalu natáhla roztřesenou ruku a prstem jí
opatrně přejela po tváři, načež se opět stáhla. Pokojem se teď nenesl žádný jiný zvuk, než
pravidelné pípání strojů a Sydnino klidné, avšak hlasité dýchání do masky.
Po chvíli se zhluboka nadechla. „Ona není úplně v pořádku, co?“ zeptala se přiškrceným hlasem.
Černovlásek musel několikrát polknout. „Podle doktorů ne tak docela. Měla dost třísek v zádech,
ale ty už všechny vyoperovali. Jenže co se týče krku, tak... už několikrát přestala dýchat.“
Tmavovlasá semkla rty, jak se snažila udržet vzlyky, které se stále draly na povrch.
Stan si všiml, že zaťala ruce v pěst. Klouby jí pak začaly bělat a nakonec se dívčiny paže silně
roztřásly.
„Je to moje vina,“ zašeptala náhle. „Můžu za to já. Měla jsem jít s ní, kdybych... kdybych vás
dva neposlouchala, nic by jí teď nebylo.“ Beztak tichý hlas se jí na konci zlomil.
Chlapec k ní přistoupil a pomalu natáhl ruku. „Am, za to ty nemůžeš. Prostě se to stalo, nesmíš
brát všechnu vinu na sebe.“
Jen co se konečky prstů dotkl jejího ramene, prudce se otočila a pěstí ho silně udeřila do hrudi.
Trochu se zapotácel, z úst mu vyšlo prudké vydechnutí. Ustoupil dva kroky vzad, načež zůstal
překvapeně koukat.
Mandy jen stála, ruce křečovitě zaťaté, pootevřenými rty prudce oddechujíc. V obličeji byla
rozzuřená jako ještě nikdy, hruď se jí zdvihala a zase klesala, jak jí cloumal vztek.
„Am, já...“
„Ty!“ zavrčela. „To tys mě zastavil, když jsem za ní chtěla jít. Vtloukal jsi mi do hlavy, že se jí
nic nestane, že je jí čtrnáct a domů dojde sama. Pořád na tom trváš? Podívej se na ni a řekni mi to.
Řekni, jestli si ještě myslíš, že přežije cestu domů ve zdraví, aniž by ji přepadl nějaký úchyl, který
navíc vypadal dost pochybně na to, aby šlo o pouhé okradení nebo kdovíco všechno ještě!“ křičela
na něj se slzami v očích.
Stan ji lítostivě pozoroval. Sypala to ze sebe rychle, takže věděl, že to brzy skončí. Podobné
výbuchy trvaly jen chvilku.
Nakonec si Mandy bezmocně přejela rukou po tváři. Chlapec k ní přistoupil, pevně ji objal a
začal ji hladit po vlasech. Položila si mu hlavu na prsa. Cítila se teď v jeho objetí jako malá
holčička.
„Je mi to líto,“ zašeptal.
„Já vím. A nezapomeň, že Syd ještě musím zaškrtit a tebe zabít,“ řekla chabým hlasem, jak se jí
ucpal nos. Lehce popotáhla.
Černovlásek se zasmál. „No jo, tohle mě asi nemine.“
Vzhlédla k němu. Když se na ni díval takhle shora a navíc v takové blízkosti, připadala mu
neuvěřitelně křehká. Sklonil hlavu, ale zarazil se. Nakonec ji políbil na čelo. To rozhodnutí však
vyhrálo jen těsně. Jsou jenom kamarádi, už to jednou řekla a on jí na to proboha kývl, tak by se s
tím měl konečně smířit. Pustil ji. Bylo pro něj strašně těžké dívat se do jejích černých očí, ve
kterých ještě nikdy nezahlédl zorničky - vždycky z legrace tvrdil, že se narodila bez nich -, a nemoct
se v nich utopit, mít tak blízko její červené rty a nesmět se jich dotknout. Sledoval, jak si utírala
slzy, přičemž si tak přál, aby jí je mohl osušit sám. Schoval ruce do kapes džín, aby ho náhodou
nepřemohla nějaká emoce a on ji vážně nepolíbil.
Mandy již měla tvář normální, ale přesto byly její oči i nos červené. Naposledy se podívala na
Sydney, pohladila ji po tváři, načež se vydala ke dveřím. V nich se zastavila a pohlédla na Stana,
jenž pořád stál na tom samém místě a díval se na ni.
Nedošlo jí to. Nedošlo jí, tak uvnitř trpěl, jak moc krotil touhu obejmout ji, zabořit obličej do
jejích dlouhých vlasů, vnímat jejich vůni. Netušila, že i když k ní s úsměvem přistoupil, aby vyšli
ven, uvnitř svého srdce i uvnitř své duše křičel bolestí, o které však nikdo jiný kromě něj vůbec
nevěděl.
Amanda seděla ve své lavici, ruce měla tvrdohlavě založené a mračila se na Stana stojícího před ní.
Ten se ji už dobrou půlhodinu - pokud se nepočítá celý minulý týden - snažil přesvědčit, aby šla
domů, že on jí poznámky klidně přinese. Dívka ale opakovaně vrtěla hlavou a zkrátka ho vůbec
neposlouchala. Doma stejně neměla co na práci, navíc musela podotknout, že když na něj dala
posledně, dopadlo to tak, že chudák Sydney skončila v nemocnici, kde si ji taky nějakou tu chvilku
nechají.
Stan to už pomalu vzdával, tahle holka prostě rozum nedostane. Zamyšleně stál před její lavicí,
přičemž přemýšlel, jak ji nejlépe propašovat ze školy, aniž by si toho všiml některý z profesorů.
Mandy samotná by o tom asi taky neměla vědět, protože ona se bránit vážně uměla, což Stan za
poslední týden zažil na vlastní kůži. Ještě teď ho bolel nos, jak se ji včera večer pokoušel přivázat k
posteli a ona mu při tom dala jednu pěstí. Byl si jist, že už nikdy nic podobného zkoušet nebude.
„Vážně si to nerozmyslíš?“ zeptal se s umírající nadějí.
„Ne, a tečka. Já tě už zaživa nikdy neposlechnu, jasné? Příště by z toho totiž mohla být
apokalypsa.“
„Takže zamrtva bys mě poslechla?“
„Zamrtva by mi to taky mohlo být úplně u křoví.“
„Ale no tak, aspoň pro dnešek. Jeden den doma tě přece nezabije. Spíš naopak, zítra přijdeš do
školy zdravá jako řípa. Am, prosím, já tě prosím!“ Chlapec sepjal ruce, což ještě nikdy v životě
neudělal. Vlastně to neudělal jenom za poslední tři roky.
Tmavovlasá se na něj dívala a chvíli to vypadalo, že nad tím opravdu přemýšlela. Pak ale
podezíravě svraštila obočí. „Že ty se mě snažíš vystrnadit ze školy?“ zeptala se, jako by přišla na
nějaký jeho další šibalský úmysl.
„Jo, protože ti není dobře.“
Obrátila oči v sloup. „A na to jsi jako přišel kde? Já jsem v pohodě, to ty pořád zmatkuješ a děláš
ze mě invalidu. Dost už, že musím nosit roláky, ještě mě strč někam do ústavu na pozorování.“
„Já jenom chci, aby ses uzdravila,“ řekl ublíženě.
„Kdo tady říká, že zdravá nejsem? Proboha Stane, uklidni se, sedni si a zhluboka dýchej. Až
napočítáš do tří miliard, tak za mnou přijď, možná budu zase potřebovat někoho praštit. Teď padej.“
Černovlásek chtěl něco říct, ale Mandy varovně zvedla prst, aby ukázala, že to myslela naprosto
vážně. Ještě chvíli tam stál a zvažoval, jestli má opravdu vyvolat rvačku, ale nakonec se rozhodl to
neriskovat. Tentokrát by totiž mohl dopadnout mnohem hůř, než s pouhým bolavým nosem.
Když se odšoural do své lavice, Mandy si mohla konečně oddechnout. Nechtěla k němu být tak
tvrdá, ale zoufalá situace si někdy vyžaduje zoufalá řešení. Neměla doma co na práci, to byla
pravda, navíc ona sama musela být neustále v pohybu. Těch důvodů však bylo o hodně víc a některé
z nich dívku pěkně otravovaly.
Zaprvé - její matka.
Když jí zavolali z nemocnice - Mandy toho člověka označila za „všiváckého práskače“, přičemž
naštěstí pro všechny vůbec nevěděla, který z lékařů to vlastně byl -, dorazila tam snad za půl
minuty. Byla celá zděšená, rozzuřená, měla na krajíčku a jen tak tak nerozdávala facky hned na
potkání. Takhle totiž Amanda Amberová starší reagovala, pokud byla její dcera v jakémkoli
nebezpečí.
Když Mandy objala, odmítala ji pustit deset minut. Fakt, že tím dívce zranení jen zhoršovala, jí
zřejmě jaksi nedošel. Ještě před nemocnicí jí zakázala být venku po čtvrté. Další, co si však
neuvědomila, bylo, že Amanda měla v úterý školu právě do čtyř odpoledne. Poručila tedy Stanovi,
aby ji hlídal, na což kývl až moc horlivě. Tohle bylo taky to jediné, co Mandy potěšilo. Znamenolo
to totiž, že si mohla zase dělat, co chtěla, stejně jako dřív, protože jak později i chlapci došlo, ona
ho už víckrát poslechnout nehodlala.
Zadruhé - její zranění.
Loni byla za celý školní rok nemocná jen jednou a beztak zůstala doma pouhé dva dny. Když
nebyla ve škole, každý si toho ihned všiml, přičemž začal vyzvídat. Pokud by se někdo nějak
dozvěděl o tom, co se jí stalo, znamenalo by to pro ni katastrofu v podobě týdenního dolézání
ostatních chlapců a pomlouvání její osoby od všech holek na gymnáziu. Rozhodla se nosit límce,
aby to zůstalo jen mezi ní, Syd a Stanem. Rozhodně se nechtěla stát politováníhodným chudákem
měsíce.
Zatřetí - zlé sny.
Opět se jí zdála tatáž noční můra, která se opakovala pokaždé, sotva zavřela oči. Noc co noc se
stále zhoršovala, ale taky vyvíjela. Až do včerejška to bylo jedno a to samé, stála na chodníku,
kolem ní tma, před ní pár žlutých očí a bílé čelisti, děsivý tvor vstupující do kuželu světla, a pak
probuzení. A právě včera její sny přešly do - jak to sama nazvala - „druhé fáze“.
Až do situace, kdy ono stvoření málem vstoupilo do stříbrného světla, bylo všechno stejné.
Chodník, oči, čelisti, všechno. Pak ale nastal zvrat. Narozdíl od předešlých snů, jež trvaly přesně
týden, se v tomhle mohla hýbat. Neváhala tedy a rozběhla se, pryč od toho desivého zvířete, které s
ní určitě nemělo dobré úmysly. Běžela po chodníku, kužel světla se pohyboval s ní. Kamkoli se
podívala, viděla jen tmu, jediné světlo byl onen pomyslný kužel, který jako by nad ní držel ochranou
ruku. A náhle chodník skončil. Prudce se zastavila a nahlédla do tmy, která se teď rozprostírala
všude kolem. Už neměla kam utéct, jedině zase zpátky tomu tvorovi rovnou do tlamy a pak do
žaludku. Zoufale se otočila, přičemž se zahleděla do dvou žlutých očí s úzkými zorničkami. To bylo
vše, pak se probrala.
Vůbec nechápala smysl toho snu. Snažila se v něm najít nějaký skrytý podtext, ale bez výsledku.
Napadlo ji, jestli by to neměla někomu říct, ale připadalo jí to tak hloupé a navíc absurdní, že z toho
nakonec stejně sešlo. Možná se jen příliš dívala na horory.
Tyhle důvody jí stačily, aby šla do školy. Vlastně to mělo i své výhody, třeba že se nemusela učit
novou látku ze Stanova sešitu, kde se výpisky podobaly spíše čmáranicím tříletého dítěte.
Zničehonic zazvonilo a do třídy vešel učitel němčiny Hudge. Mandy ho neměla moc v lásce,
pořád něco mlel o krizové situaci v Africe a navíc pokaždé chodil včas. Podivila se, když nechal
dveře otevřené. Samozřejmě se líně postavila zase jako poslední.
„No tak, hodina už začala,“ okřikl její hlučící vrstevníky.
To je vážně postřeh, pomyslela si v duchu Mandy.
„Tak, to bychom měli,“ začal, když bylo jakž takž ticho. „Nuže, třído, dneska je pro vás
významný den. Připojí se k vám totiž jeden nový spolužák, pochází až ze severu.“
Mezi studenty to zamručelo. Učitel pokynul rukou ke dveřím, ve kterých se náhle objevil jakýsi
chlapec. Vešel dovnitř a přistoupil k němu. Když se postavil čelem k ostatním, jedna skupinka
dívek se začala přihlouple chichotat a něco si šeptala. Kluci si ho měřili každý jiným pohledem.
Byl hodně vysoký, snad i o pár centimetrů vyšší než Stan. Měl podlouhlé tmavě hnědé vlasy, jež
mu padaly do obličeje. Pod tričkem šly vidět jeho svaly, což byla jedna z věcí, kterou si ostatní
dívky prohlédly jako první. Tvářil se zvláštně, skoro jako by všemi tady opovrhoval. Mandy v jeho
tmavých čokoládových očích zahlédla něco divného, ale zmizelo to ihned, sotva si to uvědomila.
Najednou k ní střelil pohledem, až z toho sebou trochu trhla. Neznámo proč musela sklopit oči, což
se u ní ještě nikdy nestalo.
„Tohle je Alexander Silver. Bude s váma až do konce studia tady, takže času na seznámení a
popřípadě sblížení máte víc než dost. Učil se ve škole pro zvláště nadané studenty, takže koukejte
zabrat, jinak vás všechny strčí do kapsy. Tak, Alexi, kam si sedneš?“
Všechny dívky, které neměly žádného souseda nebo sousedku si okamžitě shodily své tašky na
zem, aby mohl usednout na prázdné místo vedle nich. Mandy taky měla vedle sebe volno, ale
rozhodla se i za nepřítomnosti Syd držet její místo zabrané. Alex se vydal uličkou mezi lavicemi a
zamířil do zadní části třídy. Jedna dívka, Helen, jež měla lavici hned vedle Mandy, začala nadšeně
přešlapovat z nohy na nohu. Hnědovlasý jí nevěnoval ani jeden pohled a stoupl si před Amandu. Ta
překvapeně zamrkala.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se hlubokým, melodickým hlasem.
Všichni na ty dva zůstali vykuleně zírat.
Mandy si musela odkašlat, než promluvila. „Ehm, jo, jasně,“ vykoktala a zvedla svoji tašku ze
židle. Zničehonic ji bodlo v hrudi. Pustila batoh, načež zalapala po dechu. V duchu se uklidňovala,
že to nic není, ale pak jí došlo, že se nemohla nadechnout. Náhle se jí zatmělo před očima a začala
padala k zemi.
Kapitola 4: Tajemství
Alex se bleskově sehnul a chytil ji. Nikdo ten pohyb nepostřehl, než se ostatní rozkoukali, už ji
držel pevně v náručí. Po vteřině naprostého ticha se pak jako na povel sputil nespočet zděšených
výkřiků. Všichni vstali a zběsile se nahrnuli do zadní části třídy.
Mandy měla zavřené oči, pravá ruka jí bezvládně visela dolů. Límec jejího roláku trochu sklouzl,
a tak hnědovlasý spatřil její temné modřiny. Chvíli upřeně zíral na dívčin odhalený krk, načež se
nezřetelně zachvěl. Bylo vidět, že zatnul zuby. Opatrně nadzvedl pravý loket a posunul si její hlavu
výš na rameno. Límec se opět vyhrnul nahoru.
Vyděšený němčinář si rázoval cestu davem rozrušených studentů, až se dostal k Alexovi s Mandy
na rukou. „Proboha, co se jí stalo?“
„Omdlela,“ řekl chlapec prostě.
„Musí ihned do nemocnice, vždyť skoro nedejchá!“ Stan nekontrolovatelně řval a neustále
rozhazoval rukama do stran. Vypadalo to, že neměl daleko k infarktu.
Učitel se vydal ke dveřím. „Zavolám záchranku.“
„To nebude třeba, donesu ji tam,“ pronesl Alex.
Všichni se na něj podívali, jako by se dočista pomátl.
„Hráblo ti snad? Deť nemocnice je až na druhým konci města!“ zařval černovlásek to, co si
ostatní mysleli jen v duchu.
Hnědovlasý chlapec se na něj podíval tak klidně a přesto tak odhodlaně, že se mu z toho zasekla
slova v krku. Ani se mu nepodařilo polknout.
„Než sem ta hloupá sanitka vůbec dorazí, bude Amanda už dávno v rukou lékařů. Tak si vyber,
buď tu všichni budeme jako tupci čekat na záchrannou službu, nebo mě zkrátka necháš, abych ji
tam odnesl sám. Můj taxík možná ještě neodjel. Nuže?“
Nastala dramatická pauza, jak Stan naprosto nevěděl, co říct. Ruce měl zaťaté v pěst a oplácel
Alexovi vražedný pohled. Chvíli rozčileně hleděl do jeho tvrdých, temně čokoládových očí a hledal
něco, čím by toho mizeru srazil pěkně na kolena. Nic ho však nenapadalo.
„Dobrá, tedy, jestli už nemáš nic jiného na srdci,“ začal hnědovlasý vítězným hlasem, „půjdu
tady Mandy zachránit život.“ Prošel kolem Stana a zamířil ven ze třídy.
Černovlásek se najednou prudce otočil. „Tak to jdu taky.“
Alex se na prahu zastavil, ale neotočil se. „V žádném případě, jen bys zdržoval.“
„Myslíš? Nemáš ani tušení, jak jsem rychlej,“ zavrčel nasupeně.
Pootočil hlavu a pohlédl na něj koutkem oka. „To teda mám, a řeknu ti... na mě jsi neskutečně
pomalý.“
Než se stačil kdokoli nadechnout, byl pryč. Stan chvíli nevěřícně civěl na dokořán otevřené
dveře. Poté k nim naštvaně vykročil, ale učitel mu nakázal, aby zůstal stát.
Otočil se. „Ale pane profesor -“
„Nikam nepůjdeš, Alex se už o to postará. Má pravdu, záchranky jsou teď děsně pomalé, takhle
tam dorazí rychleji. Spíš doufej, aby byla Amanda v pořádku.“
„O to přece jde, může ji někam zatáhnout a -“
„Hloupost. Alexander není žádný úchylný vrah, je to velice inteligentní student, kterému se
nikdo z vás tady nemůže rovnat, takže teď na místa, hodina bude jako normálně.“
Hromadně se ozvalo otrávené zamručení. Všichni zamířili do svých lavic, zatímco šel němčinář
zavřít dveře.
„To snad není možný tohle.“
„Stanley, ještě slovo a půjdeš rovnou k tabuli,“ řekl učitel přísným hlasem.
Mladík se na něj ani nepodíval. Věděl moc dobře, že by teď za sebemenší ceknutí mohl skončit
špatně. Podmračeně si sednul. Strčil ruce hluboko do kapes, odolávajíc nutkání se zase zvednou a
utéct z hodiny. Vůbec ale nedával pozor, celou dobu myslel jen na Amandu. V hlavě se mu neustále
zjevoval obraz, jak byla v náruči toho parchanta. Jedno ho však štvalo nejvíc - on tomu nijak
nezabránil, za což se možná bude proklínat až do konce svého života.
Hnědovlasý mladík seskočil z vysoké borové jedle a tiše dopadl na nohy. Rozhlédl se, poté nasál
vzduch, načež opatrně položil tmavovlasou dívku na zem. Opřel ji o další z jedlí a v podřepu
ustoupil o krok vzad. Chvíli si ji prohlížel, přičemž v duchu zvažoval, jestli by neměl využít
příležitosti. Pomalu natáhl pravou ruku k jejímu obličeji. Jedno škrábnutí, jen jedno škrábnutí a
bude po všem, říkal si. Pak ale zaváhal, jeho paže klesla a on vzal za límec dívčina svetru. Stáhl ho
dolů. Znovu se upřeně zadíval na hrozivé modřiny, jež lemovaly její krk jako nějaká stuha. Odtáhl
se. Pár minut zíral do prázdna, jak usilovně přemýšlel. Nakonec na bezvládné děvče znovu pohlédl,
natáhl se a jemně s ní zatřásl.
Mandy trhla hlavou, tiše zamručela a pak po chvilce malátně otevřela oči. Nejdřív viděla
všechno rozmazaně, ale po pár zamrkáních se její zrak rozostřil. Pohled jí spočinul na chlapci s
tmavě hnědými vlasy, jak na ni upíral své temné oči.
„A... Alexi?“ Její tichý, slabý hlas se třásl, jak byla ještě napůl v bezvědomí.
„Jsem to já, jen klid.“
Pomalu se rozhlédla na levou, pak na pravou stranu. „Kde... kde to jsme?“
Všude kolem dokola se nacházely samé jehličnany, zřejmě byli někde uprostřed lesa. Neslyšela
nic než vzdálené cvrlikání ptáků.
Alex mlčel, tak k němu otočila hlavu a pohlédla mu do tváře. Chvíli na ni jen zamyšleně hleděl,
ale po chvíli se přece jen slabě usmál. „Neboj, jsi v bezpečí. Alespoň zatím.“
Přestože mluvil klidně a tiše, něco v jeho hlase dívku znervóznilo. Zmateně se na něj dívala,
přičemž se snažila přijít na kloub tomu, co to „zatím“ mělo znamenat. Pak to ale hodila za hlavu a
pokusila se vstát. Zakolísala hned, sotva se jí to podařilo. Hnědovlasý ji podepřel v pase a postavil ji
na nohy.
„Díky,“ zamumlala.
„V pořádku.“
Pustila se ho. Ušla pár kroků, načež zjistila, že to půjde. Opatrně, aby se zase nezhroutila, se
otočila kolem své osy. Kolem nich skutečně nebylo nic jiného než temný les. Vtom se jí vkradla do
mysli jedna myšlenka, kterou sice ihned zavrhla, ale na vteřinu musela usoudit, že byla docela
pravděpodobná. Trčela někde uprostřed lesa s klukem stejného věku, který se právě nacházel ve
velmi složitém věkovém období, zmítán testosteronem a jinými hormony. Kdo ví, co se mu v téhle
chvíli honilo hlavou. Navíc ho ani neznala, vlastně to pro ni pořád byl úplně cizí člověk. Uvědomila
si, že ta možnost, že by jí skutečně něco udělal, byla padesát na padesát.
Alexovi to zřejmě taky došlo. Možná za to mohl Amandin upřený pohled, nebo ho to už zkrátka
napadlo. Klidně se usmál. „Žádný strach, rozhodně ti nechci ublížit.“
Dívčin pohled i postoj se uvolnily, ale podezřívavost se jí v očích leskla pořád. Pak poukázala na
prostředí kolem nich. „Co tu vlastně děláme? Neměla bych ležet někde v posteli?“
Hnědovlasý lehce pokrčil rameny. „Už jsi v pořádku.“
„Ale stejně. Navíc, jak ses sem dostal? Pokud hádám správně, jsme mimo město.“
„Ano. Ale chvíli tu musíš zůstat.“
„Proč? Co se stalo?“
„Ve městě to teď není bezpečné.“
Mandy na něj nechápavě koukala. Vůbec nevěděla, o čem to mluvil. „Počkej, jak jako „není
bezpečné“? Mohl bys mi vysvětlit, o čem je řeč? Já totiž nějak nestíhám. O co jde?“
Chlapcova ramena se napjala, poté se mu roztřásly paže a v hrudi mu zaburácelo. Tmavovlasá
překvapeně ustoupila o několik kroků vzad. Znělo to jako zvířecí vrčení, ale tak pravé, že jí z toho
přeběhl mráz po zádech. Opatrně zvedla ruce dlaněmi k němu, aby se uklidnil. „Dobře, dobře,
nemusíš hned šílet, jen jsem se zeptala.“
Alex začal zuřivě oddechovat. Zatnul ruce v pěst, načež se k dívce otočil zády. Cítil, že se zřejmě
neovládne. Vrhl se tedy do hloubi lesa, dřív, než by udělal něco, čeho by později litoval. Zběsile
uháněl vpřed, hlava nehlava, ignorujíc při tom Mandyino volání.
„Hej! Kam běžíš, nemůžeš mě tady nechat!“ křičela za ním. Sotva dořekla poslední slovo, byl
pryč. Svěsila paže podél těla, po čemž se rozhlédla kolem sebe. Les jako by teď vypadal desetkrát
hrozivěji.
„No bezva, trčím v hlubokém lese napospas divé zvěři. Navíc mám hlad a je mi zima!“ zařvala
vztekle. Okolím se pár vteřin nesla ozvěna jejího hlasu. Úzkostně si objala hrudník, přistoupila k
jednomu z jehličnanů a sedla si zády k němu. Bude muset počkat, než se Alex vrátí.
Byl zpátky přesně za hodinu. Mandy už mezitím usnula, takže si před ni sedl na zem a jen ji
pozoroval. Nemohl z ní spustit oči. Díval se, jak se jí pomalu, pravidelně zvedal hrudník, jak jí u
nosu stoupaly vzhůru obláčky sraženého dechu, jak se při sebemenším zafoukání větru roztřásla.
Byl by ji něčím přikryl, ale on sám měl na sobě jen tričko s krátkými rukávy. Napadlo ho, jestli by ji
neměl obejmout, aby se zahřála, ale to bylo až příliš riskantní.
Po chvilce zvažování se k ní poposunul blíž a váhavě natáhl ruku. Ještě se ani nedotkl její paže,
když se zavrtěla, načež pomalu otevřela oči. Zůstala na něj zmateně koukat, jako by ho nejdřív
nepoznávala. Pak se ale plně probrala a vyskočila na nohy tak rychle, až se jí z toho zatočila hlava.
Neznámo jak byl na nohou dřív než ona.
Nechala to být, zabodla mu prst do hrudi a změřila si ho vražedným pohledem. „Ty, ty jeden...
Kde jsi sakra byl!? Málem jsem tady zmrzla a ty sis mezitím někde pobíhal! Teda, nejradši bych
tě...“ Nedokončila. Byla až moc naštvaná, slova jí uvízla v krku. Nasupeně ho obešla a odkráčela
pryč od něj.
„Promiň. Musel jsem, jinak... jinak by se stalo něco nepěkného,“ pronesl tiše.
Zůstala stát, otočila se k němu a zamračila se. „Co tím sakra myslíš? Ty taky mluvíš jako cvok,
vůbec tě nechápu.“ Tentokrát zněl její hlas vyčítavě.
Zamyšleně na ni hleděl. Když ani po minutě nic neřekl, Mandy se opět naštvala.
„Tak takhle to dopadá, když zůstanete sami v lese s novým spolužákem. Jestli teď dovolíš, půjdu
hledat cestu ven, než mě tady ještě něco sežere.“
Alex sledoval, jak nejistě kráčela vpřed. Pak ale přece jen promluvil. „Jdeš špatným směrem,
takhle zabloudíš ještě víc. Navíc se začíná stmívat.“
Zarazila se. Po chvilce to vzdala a znovu se otočila. „Tak fajn, když jsi tak chytrý, tak nás odsud
dostaň. Mně je totiž šílená zima.“
Opět na ni mlčky civěl. Potlačila touhu na něj zařvat, zhluboka se nadechla. „Moc tě prosím,
mohl bys nás odtud dostat?“ zeptala se zdvořile, ale s výrazným sarkasmem.
Tiše vydechl a odvrátil od ní pohled. Beze slova vykročil na opačnou stranu, než kudy šla
předtím Mandy. Ta se s otráveným výrazem vydala za ním.
Šli asi hodinu, když začínala zakopávat. Chtěla se ho zeptat, jestli jdou vůbec dobře, ale ještě se
neuklidnila natolik, aby toho byla schopna. Zatímco se hlučně vláčela za ním, přemítala, proč
nebyly slyšet jeho kroky. Pod nohama mu nekřupla jediná větvička, neozval se jediný zvuk.
Najednou se otočil a vytrhl ji z přemýšlení svým hlubokým hlasem. „Nejsi už unavená?“ zeptal
se klidně.
„Díky, že sis toho všiml,“ zavrčela, celá udýchaná.
Zastavil se, což bylo po hodině úplně poprvé. Mandy zůstala stát, opřela se rukama o kolena a
začala oddechovat. Vystouplé kořeny jí totiž cestu moc neusnadňovaly.
Alex ji chvíli zase pozoroval, než se rozhodl promluvit. „Věděl bych o snadnějším způsobu, jak
se dostat zpátky,“ řekl jako by nic.
Nevěřícně se na něj podívala. „A to mi říkáš až teď?“
„Asi bys s tím nesouhlasila.“
„Blázníš? Souhlasila bych se vším, jen abych se konečně dostala domů. Tak honem, vyklop to.“
Nejdřív pár vteřin mlčel. „Musel bych tě ale uspat.“
Podezřele si ho změřila. „To má být vtip?“
„Ne, myslím to naprosto vážně. Vidíš, nesouhlasíš s tím.“
Sama to nechápala, ale jedna její polovička chtěla kývnout. Přišlo jí to však naprosto absurdní.
Nebylo možné, aby je oba dokázal vyvézt ven z toho hlubokého lesa tak rychle, že by při tom
musela spát, protože jinak by přišla na nějaké jeho tajemství, jež muselo zůstat neodhaleno. Určitě
si vymýšlel. Jenže Mandy v jeho očích zahlédla něco, co ji donutilo to znovu zvážit.
Po pár vteřinách se rozhodla pro starý dobrý kompromis. „Uděláme to jinak. Já zavřu oči a ty
provedeš to své abrakadabra, které by nás mělo dostat zpátky. Nikomu o tom neřeknu, ať už to je
cokoliv, co skrýváš.“
„Takhle ne, musíš u toho spát,“ trval si Alex na svém.
„Proč? Co mi zaručí, že mě mezitím někde nez... Že mi něco neuděláš?“
„Můžeš mi věřit.“
„Ty mně ale taky. Nejsem slepice, která vykdáká všechno všem, já vždycky držím jazyk za zuby,
když už to někomu slíbím.“
„To já přece vím, ale -“
„Ale co? A odkud to můžeš vědět?“ Tolik otázek jsem snad ještě nikdy nepoložila, napadlo ji.
Hnědovlasý se na ni chvíli díval, načež si povzdechl a odvrátil pohled. „Buď bys ničemu, co se
stalo, nevěřila, nebo bys na mě zavolala odchytávače. A vím to, protože... protože tě už nějakou
dobu sleduju.“
Poslední věta ji naprosto zaskočila. Potřebovala chvilku, než byla zase schopna promluvit.
„Ehem, fajn, pěkně jedno po druhém, takže... Proč bych něco takového měla dělat? Jsi snad nějaký
netvor s nadlidskými schopnostmi? Bojíš se, že bys mě dokázal vyděsit natolik, že bych na tebe
zavolala všechny možné i nemožné vědecké krysy, které by tě pak strčily do ústavu a zkoumaly tě?“
Alex překvapeně zamrkal. Hned nato se však znepokojeně zamračil. „To jsi vystihla přesněji,
než by mi bylo milé. Ale mám-li být k tobě upřímný... nespletla ses ani v jednom,“ zašeptal dost
nahlas, aby to slyšela. Viděl, jak ji tím šokoval. Nevěřícně vydechla, ustoupila o krok vzad a zůstala
zmateně stát. Upřeně ji sledoval, jak těkala očima po zemi a nevěděla, co dál. Když k němu opět
vzhlédla, sám byl zvědavý, co řekne.
Kupodivu zachovala chladnou hlavu. „Tak jo, teď to druhé. Jak dlouho mě už sleduješ?“
„Asi týden,“ odpověděl, překvapen tím obratem.
„Týden,“ zopakovala Mandy, jako by se přesvědčovala, že slyšela správně.
Hnědovlasý si ji prohlížel, hledajíc jakýkoliv náznak toho, že se každou chvíli rozkřičí na celé
kolo nebo že se kvapem otočí a uteče od něj. Neudělala však ani jedno z toho. Jen se na něj klidně
podívala, načež pokrčila rameny. Tím pohnutkem ho zcela zaskočila. Nevypadala, že by jí to
nedošlo. Právě naopak, tvářila se, že to všechno dokonale pochopila. Pokrčila rameny, jako by to
byla ta nejběžnější věc na světě, dívala se na něj, jako by se s něčím podobným setkávala každý den.
Alex si ji podezřívavě změřil. „Ty mi nevěříš, že?“
Mandy se zamyšleně podívala někam přes jeho rameno. „No, i když teď poměrně silně
pochybuju o svém zdravém rozumu, neznámo proč ti docela věřím. Nemám tušení, jestli to je kvůli
tomu, že nějak nenacházím vysvětlení pro tohle všechno. Očividně se ale v takových situacích
očekává, že ti buď uvěřím do posledního slova a řeknu něco jako: Neboj, jsem tady, to zvládneme.
Nebo ti neuvěřím vůbec a budu tě považovat za blázna. No, já se opět rozhodla pro kompromis,
takže ti neuvěřím, dokud to mé oči neuvidí. Teď jenom záleží na tom, jestli chceš, abych ti uvěřila.“
Oba dva se na sebe upřeně zadívali. Čím víc nad tím Mandy přemýšlela, tím víc jí to přišlo
směšné, ale proč to nezkusit? Jestli lhal, už v životě se na něj nepodívá.
Oproti tomu Alex zvažoval, jestli by to vážně neměl udělat hned. Byla to jeho mise, nemohl se z
toho vyvlíknout. Stejně už na všechno přišla, nemělo cenu to prodlužovat. Něco v něm ho ale na
poslední chvíli přece jen zastavilo. Zhluboka se nadechl. „Jestli mi uvěříš až po tom, co mě spatříš v
akci, žádám, abys teď zavřela oči. Já osobně s tím problém nemám, ale pochybuju, že už jsi
připravená natolik, abys něco takového mohla vydýchat. Dřív či později ten den přijde, to se neboj,
ale teď na to není ten správný čas.“
Tmavovlasá po jeho slovech znovu zvážila, jestli by měla tuhle frašku vůbec podstupovat, avšak
nakonec stejně přikývla. „No dobrá, pokud skutečně nelžeš, já si počkám, ale pokud jo, řekni mi to
hned teď, protože jinak...“
„Nelžu ti. V téhle věci ti ani nikdy lhát nebudu.“
„Tak jo. Dokud se sám nerozhodneš odhalit mi své tajemství, nechám to být. Ty budeš pro mě
úplně normální kluk a já pro tebe úplně normální holka. O tomhle se už spolu nebudeme bavit,
bereš?“
„No... dobře,“ souhlasil pomalu. Stále se mu nechtělo věřit, že to vzala tak snadno. Vážně čekal,
že se mu vysměje, že ho označí za blázna. Ale ona ne, ona se s tím vypořádala tak lehce, jako by to
byla jen nějaká nepodstatná věc. Podíval se jí upřeně do očí, ale tvářila se zcela uvolněně, vůbec se
ho nebála.
„A abychom tuhle věc nadobro uzavřeli, uspi mě a pak odnes domů. Po tom všem si fakt
nemyslím, že bys mě zabil nebo tak podobně.“
„Vážně se nebojíš?“ zeptal se pochybovačně.
„Už ani ne. Ale spíš je to tím, že mi zima zmrazila mozek, takže nejsem schopna logicky
přemýšlet.“
Alex se na ni nejdřív zmateně díval, ale pak k ní pomalu přistoupil.
„Počkej, nepraštíš mě do týlu nebo tak něco, že ne?“ Zaváhala, když se zastavil metr před ní.
„Obávám se, že budu muset,“ připustil.
„Tak to teda ne, to se opovaž!“ Ustoupila dva kroky od něj.
„Jinak to ale nepůjde. Neusneš sama od sebe za tři vteřiny.“
Mandy se zamyslela. Když se pak na něj opět podívala s andělským úsměvem na tváři,
podezřívavě si ji změřil. Nejistě přešlápla z nohy na nohu. „Nemohla bych teda jenom zavřít oči?“
zeptala se tím nejnevinnějším hlasem, jakého jen byla schopna.
„Mám takový pocit, že bys tím porušila naši dohodu,“ připomenul jí káravě.
„Já vím, ale nechci, abys mě praštil. Už tak mám na krku dost modřin, sám jsi je viděl. Teda
aspoň myslím, že jsi je viděl.“
Alex si po minutě zvažování povzdechl. „Tak fajn, ale tímto je tato kapitola nadobro uzavřená,
dokud já sám neřeknu, jasné?“
Přikývla. „Naprosto.“
„Nuže, tak prosím.“
Amanda zavřela oči. Vtom se divoce zhoupla a už už je zase otevřela, ale udržela se. Pevně se ho
oběma rukama chytila kolem krku.
„Promiň.“
„To nic, já se jen tak neleknu,“ pronesla nezaujatě. Měla pocit, že se uchechtl, ale jistě to říct
nemohla. Vtom se do nich zeshora opřel vítr, jak se Alex odrazil. Chtěla si alespoň v duchu vybavit,
jak teď asi vypadali, ale její představivost na tohle nestačila. Jen těžko dokázala podle odporu větru
odhadnout, kdy letěli vzhůru, kdy padali střemhlav dolů nebo kdy změnili směr. Připadala si jako na
nějakém hodně rychlém kolotoči. S tichým zasténáním zabořila chlapci obličej do ramene.
„Je ti špatně?“ zeptal se.
Zaskočilo ji, že mluvil tak klidně, uvolněně, jako by šel normálním krokem. Přitom si byla jistá,
že se musel pohybovat rychlostí nového, plně natankovaného porsche jedoucího na plný plyn.
„Můžeme si dát pauzu,“ navrhl, když stále neodpovídala.
„Jsem v pohodě, nezastavuj.“ Jen co ta slova vypustila z úst, proklela se za ně. Bylo jí špatně,
jako ještě nikdy. Její dávná, ale vražedná jízda na horské dráze - stalo se to minulý rok v létě, kdy
nějakého vtipálka napadlo pustit ji na maximum - byla oproti tomuhle sranda pro děti. Po pár
vteřinách si už vážně začínala myslet, že to nevydrží, když najednou vše přestalo. Opírající se vítr
sice zmizel, ale nevolnost tu byla pořád. Alex ji opatrně posadil na zem a opřel ji zády o jakousi
zeď. Cítila se strašně.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se úzkostným hlasem.
Ani nemohla vymyslet kloudnou odpověď. Dala si chvíli, než vůbec promluvila. „Měl... m-měl
jsi mě... fakt radši... p-praštit,“ zamumlala slabým hlasem.
Zasmál se, teď si tím byla naprosto jistá. Přesto se neodvážila otevřít oči.
„Já věděl, že na to nemáš žaludek.“ Snažil se mluvit normálně, ale zcela určitě ze všech sil
potlačoval smích.
Pomalu se nadechla. „Tak hele... tohle by snad... nevydržel ani... ten nejotrlejší milovník aut.“
Znovu se zasmál. Byl to nádherný smích, Mandy věděla stoprocentně, že hezčí v životě
nezaslechla. Pomalu otevřela oči. Hned toho ale zalitovala, protože se s ní všechno zatočilo. Přesto
trpělivě vyčkala a zatím si užívala Alexovy rozmazané podoby. Když už dokázala jakž takž zaostřit,
spatřila jeho úsměv. Byl mnohem krásnější, než si zprvu myslela. Byl vroucný, milý, dokázal by
určitě rozehřát i to nejzatvrzelejší srdce, a ona ho teď měla sama pro sebe. Mohla by se na něj dívat
pořád a nikdy by ji neomrzel.
Když se Alexův obličej náhle zachmuřil a onen úsměv zmizel, chtěla vykřiknout. Ale neudělala
to, místo toho jen tiše sledovala, jak k ní pomalu natáhl ruku, načež ji velice opatrně pohladil po
tváři. Zase se na ni zadíval tím pohledem, kterému stále nerozuměla. Mlčky se jím nechala hladit.
Překvapilo ji, jak měl hrubé ruce, ještě hrubší než ona. Přesto jí byl jeho dotek neuvěřitelně
příjemný. Jen co se odtáhl, už se jí po něm stýskalo.
Tiše vydechl. „Teď běž domů.“
„Já ale nemůžu,“ zaprotestovala.
„Sedíš hned na prahu, zaklepat už zvládneš.“
Nechápavě pozvedla hlavu, po čemž vykulila oči. Skutečně seděla přede dveřmi svého bytu. Už
se hodlala zeptat, jak se bez klíčů dostal do domu. Vzpomněla si však, že se už o tom s ním nesměla
bavit, dokud on neřekne, tak tu otázku zapudila.
„Nemám tašku.“
Alex poukázal nalevo od ní a ona pohlédla tím směrem. Taška tam ležela, jako by nic.
Zavrtěla hlavou. „Na nic se neptám.“
„Stejně bych ti neodpověděl.“
Zadívala se na něj. Najednou měla pocit, jako by ho znala už věky. Povzdechla si. „Tak zítra ve
škole,“ zašeptala.
„Zítra ve škole,“ zopakoval s úsměvem. Natáhl se a rukou jí jemně naznačil, aby zavřela oči.
Když je pak po třech vteřinách opět otevřela, byl pryč. Ani se neobtěžovala rozhlédnou, bylo jí
jasné, že už klidně mohl být třeba na druhém konci města. Opatrně se postavila, otočila se čelem ke
dveřím a zaklepala na ně. Teprve teď jí došlo, že to nejhorší měla před sebou. Dveře se otevřely a v
nich se objevila její matka se slzami v očích.
„Ahoj, mami,“ řekla Mandy klidným hlasem.
Kapitola 5: Záhady
Paní Amberová ji popadla za ramena. „Kde jsi byla!?“ křikla vyděšeně.
„V nemocnici,“ odpověděla tmavovlasá s pozvednutým obočím.
„Tam jsem byla už před hodinou, ale ty nikde.“
„No jo... ehm, když jsme tam s Alexem dorazili, tak už jsem se probrala, takže mě ani nemuseli
prohlížet,“ zalhala se sklopeným zrakem.
„Tak co jsi tu hodinu dělala? A kdo je zase Alex?“
„Jenom jsem se procházela. Čerstvý vzduch by mi měl údajně prospět. Alex je můj nový
spolužák, který mě donesl do nemocnice.“
„Volala jsem ti, ale nebrala jsi to.“
„Asi mám vybitou baterku, promiň.“
Paní Amberová se pomalu uklidnila. Pustila svou dceru, hřbetem ruky si otřela slzy a poté dlouze
vydechla. Chvíli tam ty dvě jen stály, Mandy se neodvážila pohnout ani nic říct. Bála se totiž, že by
tím v matce probudila další záchvat hysterie.
Ta jí nakonec pokynula rukou. „Tak pojď, uvařím večeři. A ihned si nabij ten telefon.“
„Neboj,“ řekla tmavovlasá prostě. Popadla tašku, vešla do bytu a zula si boty, po čemž zamířila
do svého pokoje. Batoh pak hodila do rohu, načež si dala mobilní telefon do nabíječky, jak slíbila.
Zaslechla matčino činění se při vaření. Přemítala, jestli ji jít znovu uklidnit, nebo ji radši nechat na
pokoji. Nakonec usoudila, že jí omluvu přece jen dluží. Sice jí nezalhala úplně, jen si trochu
přibarvila pravdu, ale stejně.
Se vzdychnutím se vydala do kuchyně. Amanda seděla na židli u jídelního stolu a právě krájela
cibuli. Mandy se na chvíli zastavila ve dveřích, pozorujíc, jak neustále popotahovala, opakovaně si
utírala slzy, stékající jí po linii nosu. Věděla moc dobře, že nevzlykala kvůli cibuli. Přešla práh, po
pár krocích stanula u stolu. Postavila se za židli, načež matku zezadu pevně objala. Amanda
položila kuchyňský nůž, znovu si protřela oči a položila Mandy ruku na jednu z paží, jež měla
ovinuté kolem krku. Tmavovlasá se jí opřela bradou o temeno hlavy.
„Strašně jsem se o tebe bála. Poté, co mi v nemocnici řekli, že tam nejsi, mi z toho málem
přeskočilo. A když jsi mi pořád nebrala mobil...“
„Já vím. Je mi to líto, vážně moc, moc, moc, opravdu promiň. Neměla jsem v plánu zdržet se
venku tak dlouho, ale s Alexem jsme se procházeli a s ním čas běží strašně rychle.“ Možná až příliš
rychle, pomyslela si v duchu.
„Ten Alex...“ začala Amanda, „co je zač?“
„No, je tu úplně nový, v naší třídě se dneska objevil poprvé. Prý sem přijel až odněkud ze severu,
chodil do školy pro velmi nadané studenty a jeho příjmení je Silver.“
„A je hezký?“ zeptala se a trochu pootočila hlavu.
Mandy se zasmála. „Jak to spolu souvisí?“
„Totiž, spíš mě zajímá, jestli se ti líbí. Život ti už zachránit stačil, takže -“
„Mami, on mi život nezachránil, jen mě donesl do nemocnice, navíc zbytečně. A znám ho ani ne
den, tak kam ten spěch? Teda... proč se najednou tak zajímáš o kluky?“
Amanda si odkašlala. „Já se nezajímám o ně, ale o tebe. Nechci, aby ses dala dohromady s
nějakým... lumpem.“
Tmavovlasá se podmračeně zamyslela. Kdyby jenom lump, Alex byl možná něco mnohem víc,
jen zatím nevěděla, co. Polkla. „Žádný strach, posledního lumpa, který o mě projevil zájem, jsem
poslala do trní.“
„Tys odmítla Stana?“
„Jo, proč?“
Matka pustila její paže, načež se trochu odtáhla, aby jí viděla do tváře. Mandy svěsila ruce podél
těla.
„Zrovna Stanley mi připadal jako takový milý kluk.“
Dívka vyprskla smíchy, až se z toho zakuckala. „Cože? Průšvihář Stan a milý kluk? Tak to jsi ho
ještě neviděla, když zdrhal před poldama.“
Překvapeně zamrkala. „Utíkal před policií? Co udělal?“
„Ehm, to si už nepamatuju, mně se totiž ty případy pořád tak nějak pletou.“
„On toho provedl víc?“
„No jéje.“ Mandy zakoulela očima.
Amanda na ni překvapeně hleděla. Myslela si, že Stanley Johnson byl normální, slušný chlapec,
ale on nebyl. Udiveně zavrtěla hlavou a opět se dala do krájení cibule.
„Co bude k večeři?“ prohodila dívka zvědavě.
„To ještě nevím.“
Zasmála se. „Tak mě pak zavolej, já si jdu udělat úkoly.“
„Jen běž.“
Tmavovlasá vyšla z kuchyně zpátky do svého pokoje. Na prahu zůstala stát, nahmatala vypínač a
rozsvítila. Matně oranžové světlo ozářilo místnost. Chvíli si bezděky prohlížela plakáty všelijakých
hvězd, jenž se skvěly snad na veškerém nábytku i na zdech. Vešla, načež za sebou zavřela dveře,
které byly taky celé oblepené. Ale místo toho, aby si sedla k psacímu stolu, padla zády na postel, s
rukama rozhozenýma do stran. Ležela, koukala do stropu - který jako jediný z celého pokoje nebyl
plný obrázků - a nechala myšlenky volně plynout.
Přemítala, po kom asi zdědila většinu svých genů. Její matka byla sice rázná, ale přesto křehká.
Snadno se dala rozplakat nebo dojmout, což se u Mandy povedlo jen málokomu málokdy. I
vzhledově se jí podobala jen minimálně. Měla její zuby, za které jí byla velmi vděčná, protože mít
je po otci, asi by se už nikdy neusmála. Taky měla oválný tvar obličeje jako matka, její vysokou
postavu a dlouhé vlasy. Barvu však nezdědila ani po jednom z rodičů. Paní Amberová měla vlasy
černé, s přírodním namodralým leskem, kdežto Mandyin otec byl špinavý blonďák. Když se na to
matky zeptala, vždycky po dlouhé odmlce řekla, že kaštanovou barvu zřejmě pochytila od nějakého
strýce nebo tety z druhého kolene.
Taky měla jako jediná z celé rodiny tak temné oči. Každý měl buď hnědé nebo někdy i s
nádechem zelené, ale ona je měla úplně černé. Jednou jen tak z legrace řekla, že se u ní zřejmě
pomíchaly geny, na což její matka zareagovala tak, že vybuchla, proč má tak hloupé nápady a pak
vyšla z místnosti. Mandy nikdy nezjistila, co to do ní tehdy vjelo, ale pro jistotu se o tom už víckrát
nezmínila.
Co se vlastností týče, podobala se taky spíš matce. Výbušnost podědila po ní, to nikdo nemohl
zapřít, ale pokud šlo o její neustále veselou náladu, to byla další záhada. Její otec se nesmál moc
často, byl vždycky vážný a nerozuměl vtipům. Taky jí nešlo do hlavy, odkud se vzala její potřeba
pomáhat jiným lidem. Matka taková nebyla, ona se sice zajímala o problémy ostatních, ale jen
svých blízkých. Na rozdíl od Mandy se v životě nepozastavila nad žádným bezdomovcem nebo
starým člověkem, který potřeboval pomoc. Otec nepřicházel v úvahu, ten se nestaral snad ani o ty
své příbuzné, což dokazoval hlavně rozvod s její matkou.
Mandy usoudila, že tyhle vlastnosti zřejmě nezdědila, ale pochytila je od okolí.
Ze všeho nejvíc ji zajímalo, proč se vlastně v ničem nepodobala otci. Jonathan Roberts byl její
přesný opak. Nikdy nikomu nepomáhal, neměl rád smích a i vzhledově se jí vzdaloval. Mandy
jednou dokonce napadlo, jestli byl skutečně její otec, jestli mu matka třeba kdysi nezahýbala a
neměla ji s nějakým jiným mužem. Taky nemohla pochopit, proč si nevzala jeho příjmení Roberts,
ale nechala si své rodné, Amberová - volně přeloženo Jantarová.
Rodiče, geny, původ, tohle byl pro tmavovlasou vždycky jeden velký oříšek. Nikdy nedokázala
přijít k pořádnému závěru a neznámo proč jí v tom ani nikdo nechtěl pomoct. Po čase se ale naučila
to všechno nechat tak, jak to je. Teď jí to však znovu přišlo na mysl, protože si uvědomila, jak byla
oproti své matce silná, ať už povahově nebo fyzicky. Nebyla moc citlivá, nedívala se na romantické
filmy a neměla ráda nostalgické vzpomínání. Nedokázala celý den prosedět na židli, aniž by alespoň
jednou nevyšla na čerstvý vzduch. Její nevyčerpatelná energie a síla bylo něco, co na ní obdivoval
každý, kdo ji znal. Pokud ale měla být upřímná, někdy vážně pochybovala o tom, že byla opravdu
dcera svých rodičů.
Hodila to za hlavu, podobné myšlenky ji děsně unavovaly. Zamyšleně pohlédla na jeden z
plakátů, visící u postele přímo vedle její hlavy. Najednou se přistihla, že myslela na Alexe. Zítra ve
škole, zněla jeho poslední slova. Zničehonic se jí po něm strašně zastesklo. Nemohla to ovládnout,
zkrátka si teď moc přála, aby tu byl s ní, zase ji hladil po tváři a usmíval se na ni tím krásným
úsměvem.
Pak ale prudce zavrtěla hlavou. „Nebuď sentimentální,“ zamručela otráveně, popadla polštář a
zabořila do něj obličej. Jenže sotva zavřela oči, už před sebou zase viděla jeho tvář, krásnou,
tajemnou, přičemž i podivně nebezpečnou. Bleskově vyskočila na nohy a rozčileně vydechla. Proč
ho sakra nemohla dostat z hlavy? Neznala ho ani dvacet čtyři hodin, neměla na něm co obdivovat,
kromě zevnějška, samozřejmě. Přitom ona se nikdy nezamilovávala na první pohled. Vlastně ještě
nikdy zamilovaná nebyla, takže se teď cítila poněkud bezradně.
Poškrábala se na čele a zamířila k oknu. Venku už byla dokonalá tma, okolí osvětlovaly zářivé
pouliční lampy. Vzala za kliku a okno otevřela. Do pokoje se hned nahrnul studený večerní vzduch.
Zavřela oči a nechala si jím ovívat obličej. Bylo to strašně příjemné, ale už jí pomalu začínala být
zima. Otevřela oči, chystajíc se okno zavřít, ale náhle zahlédla na stromě, jenž stál upřostřed
dětského hřiště před jejich panelákem, jakýsi pohyb. Věděla jistě, že to nebylo listí. V té tmě
dokázala jen těžko něco rozpoznat, navíc stíny splývaly jeden s druhým, takže jí to moc nepomohlo.
Nakonec jen pokrčila rameny, třeba to byla veverka. Zavřela okno a zůstala chvilku stát. Co teď? Po
minutě přemýšlení mávla rukou. „Kašlu na úkoly,“ zamumlala tiše. Opět sebou plácla na postel,
načež ihned usnula.
Neznámo jak už zase stála na onom chodníku. Zmateně se rozhlédla, ale kolem ní opět nebyla
nic než tma, jen nad ní svítilo matné stříbrné světlo. To snad ne, už zase, pomyslela si. Otočila se
kolem dokola, ale nikde nic. Že by tentokrát nepřišel? problesklo jí hlavou. Hned nato se však
přímo za jejími zády ozvalo hluboké zavrčení. Ani se nepotřebovala otočit, bylo jí jasné, že šlo o to
zvíře, ale stejně to udělala. Těsně na hranicích světelného kuželu se ve vzduchu vznášely dvě žluté
oči a řada hrozivých ostrých zubů. Mandy nezaváhala, otočila se a vyběhla vpřed. Stvůra se vrhla za
ní.
Řítila se chodníkem jako o závod, samou únavou už ani necítila nohy, avšak pořád za sebou
slyšela ono blížící se zvíře. Slyšela jeho přerývané funění, tiché pleskání tlap o zem. A pak chodník
skončil. Na jeho konci prudce zabrzdila, mávajíc rukama do stran, aby nespadla do hrozivé temné
nicoty pod ní. Otočila se, přičemž se zahleděla přímo do hrůzných očí, jež byly pouhý metr před ní.
Jindy se přesně v téhle chvíli probrala, ale teď nic. Zmateně se rozhlédla. Pořád byla v tom snu,
nemohla se z něj dostat. Vtom zvíře opět zavrčelo, strašně a výhružně, až se z toho roztřásla po
celém těle. Zuřivě se začala štípat do ruky. Opakovaně cítila bolest, ale nic se nestalo. Z úst se jí
vydral zděšený vzdech.
Vtom pár očí i čelisti klesly níž. Mandy zprvu nechápala, ale pak jí to došlo. Chystalo se to po ní
vrhnout. Pohlcená strachem udělala malý krůček vzad, avšak její noha okamžitě narazila na konec
chodníku. Byla v pasti.
„Proč se neprobouzím? Proč to nejde?“ zajíkla se.
Zvíře se náhle s dalším zavrčením odrazilo. S hrůzou sledovala, jak se otevřená tlama s
vyceněnými tesáky řítila přímo na ni. Zoufale vykřikla a zavřela oči.
„Mandy? Mandy, prober se,“ zazněl jí v hlavě ženský hlas.
Ihned procitla a trhnutím se vyšvihla do sedu. Začala zběsile oddechovat. Chvíli jí nedocházelo,
kde to vlastně je. Zmateně se rozhlédla. Byla ve svém pokoji, matka stála u postele, jednu ruku
položenou na jejím rameni. Pohlédla na ni. Tvářila se starostlivě, prohlížela si ji velkýma hnědýma
očima. Když Mandy došlo, že je vzhůru, úlevou se jí chtělo brečet.
„Co se stalo? Slyšela jsem tě vykřiknout,“ řekla matka roztřeseným hlasem.
Tmavovlasá si přejela rukou po obličeji. „To nic, jen zlý sen.“ Překvapilo ji, jak zněl její hlas
vyděšeně. Šok z ní zřejmě ještě neopadl.
Matka stáhla ruku a ustaraně se na ni podívala. „Vážně ti nic není?“
„V pohodě, mami, už je mi fajn,“ zamumlala.
„No dobrá. Večeře je hotová, ale jestli se na ni necítíš, radši bys už měla jít spát.“
„To ne!“ vyhrkla Mandy. „Totiž,“ začala, když spatřila matčin udivený výraz, „mám děsný hlad,
takhle bych ani usnout nemohla.“
„To asi ne. V tom případě si jdi opláchnout obličej a pak přijď do kuchyně, dobře?“
„Jo, jo,“ přitakala.
Matka se usmála a vyšla z pokoje. Jen co byla pryč, Mandy dlouze vydechla. Teď neusne ani za
nic, příště by se taky nemusela probudit vůbec. Uvědomila si, že nebýt její matky, zřejmě by
zemřela ve spánku, přestože to znělo směšně. Asi si na to dá dvojitou kávu.
Unaveně vstala a zamířila do koupelny. Stanula nad umyvadlem, pustila kohoutek, načež z dlaní
utvořila malou misku a nabrala studenou vodu. Chrstla si ji do tváře. Hned se cítila o moc líp.
Otočila kohoutkem. Když však pozvedla hlavu, krkem jí projela mučivá bolest. Podívala se do
zrcadla nad umyvadlem. Její vlastní odraz v ní vyvolal neblahý pocit. Modřiny potemněly, měly teď
tmavě fialovou barvu a vypadaly jako příznak nějaké těžké nemoci. Zkrabatila obočí, vytáhla si výš
límec roláku a upravila si nezbedné pramínky vlasů, jež jí vylézaly z culíku. Opustila koupelnu a
vydala se do kuchyně.
Celý byt voněl uvařenou večeří. Mandy se už v sbíhaly sliny, jaký měla hlad. Spěšně usedla ke
stolu, matka jí nandala plnou porci těstovin, načež se sama posadila. Tmavovlasá se okamžitě
pustila do jídla, jako by nic nejedla snad celý rok. Paní Amberová se v duchu rozesmála. Vždycky ji
udivovaly dceřiny chuťové buňky. Dokázala spořádat všechno, nic se jí nehnusilo, ale přesto byla
pořád krásně štíhlá. Z přemítání ji vytrhlo náhlé zaskřípání nohou židle. Mandy vstávala od stolu s
prázdným talířem.
„To už jsi hotová?“ zeptala se překvapeně.
„Cože? Ale ne, jdu si přidat,“ odpověděla, zatímco si u sporáku nakládala další porci.
Matka udiveně zamrkala. Její talíř byl teprve poloprázdný. Upřeně dívku sledovala, jak si opět
sedla a vzala do úst první sousto. Vtom její límec trochu sklouzl, čímž se zjevily temné skvrny.
Amanda od nich nemohla odtrhnout oči. Neuměla si představit, že by tohohle byl schopen člověk.
Chtěla to nechat až na později, aby se Mandy mohla dostatečně vzpamatovat, ale cítila, že už byla
docela v pořádku.
Dívka zvedla oči a přestala jíst, když si všimla, že se její matka chvíli ani nepohnula.
Amanda jí pohlédla do očí. „Co se tehdy večer stalo?“ zeptala se nakonec po chvíli mlčení.
„No,“ zaváhala tmavovlasá. „Nějaký chlap přepadl Syd. Přiběhla jsem jí na pomoc.“
„Jaký chlap?“
Pokrčila rameny. „To nevím, já ho neznám.“
„Jak vypadal?“ Tvářila se naprosto bez emocí.
„Ehm...“ Mandy se zamyslela. „Tmavé krátké vlasy, ostré rysy obličeje, jasné modré oči...
Strašně vysoký, musel mít nejmíň metr devadesát. A taky úděsně silný.“ Otřásla se při vzpomínce,
jak ji málem udusil.
„Bylo na něm něco zvláštního? Nějaké znamínko nebo tak?“
„Ne, myslím, že ne. Jen...“ Zarazila se. Hlavou jí probleskl jeden obraz. Zuřivé oči, šílený
pohled, hrozivý škleb vzdáleně připomínající úsměv. Ale hlavně... zářivý chrup s neskutečně
dlouhými a ostrými špičáky.
Upustila vidličku.
„Co jen?“ vyhrkla matka.
Mandy se na ni podívala, celé její tělo se roztřáslo.
Amandu ten výraz vyděsil. Popadla ji za ramena. „Co je s tebou? Co se děje?“
Tmavovlasá prudce zavrtěla hlavou. „To-to nic. Já... jsem unavená, půjdu si lehnout.“
„Vážně ti nic není? Zavolám lékaře.“
„Ne, není třeba. Mám za sebou náročný den, víš?“
Matka si ji úzkostlivě prohlédla. Mandy vstala ze židle a tiše se vytratila z kuchyně. Šla zpátky k
sobě, znaveně padla na postel a zazírala do stropu. Znovu se jí vybavil incident z onoho večera,
znovu ucítila ten strašlivý stisk na svém krku a znovu uviděla v hlavě ty dlouhé zuby. Vehementně
se přesvědčovala, že to byla jen maketa. Takové zuby teď přece nosil kdekdo. Sama znala několik
zažraných zasvěcenců těchhle potvor. Ani na to slovo nechtěla pomyslet. Určitě šlo tehdy jen o
nějakého blázna, kterého popadl amok, nic víc, nic míň.
Sydney by možná mohla něco vědět. Zítra za ní zaskočí. Pomalu vstala, došla k psacímu stolu,
sedla si k němu a pustila se do prvního domácího úkolu.
Další den ve škole byl naprosto otřesný. Mandy zívala v jednom kuse. Za deset minut vypila dvě
kávy a teď se chystala na třetí. Už už se znovu napila, když vtom jí někdo vzal plastový kelímek z
ruky.
Rozčileně vzhlédla. „Hej!“
„Neměla bys pít tolik kafe, budeš námesíčná,“ řekl Alex klidným hlasem.
Založila si ruce na prsou a odvrátila pohled. „Na mě kofein nepůsobí. Včera večer jsem musela
vypít nejmíň litr a stejně se mi chtělo spát.“
„Co jsi nakonec udělala?“ Odložil tašku na zem, načež si sedl vedle Mandy.
„Snad všechno možné. Cvičila jsem jako divá, strkala hlavu do studené vody a jenom v košili
lezla na balkon, kde mimochodem byla kosa jako na Sibiři.“
Alex se uchechtl. „No jo, to bylo -“
Sjela ho pohledem.
Odkašlal si. „Totiž, to muselo být... zajímavé.“
Pohlédla na černou tabuli. „Leda pro toho šťastlivce, který by mě přitom viděl. To určitě byla
podívaná za všechny prachy,“ zamručela nevrle.
Hnědovlasý se k ní otočil zády, ze všech sil udržujíc smích.
Podmračeně na něj koukla. „Je tu snad něco vtipného? Taky bych se ráda zasmála.“
„Ne, vůbec ne, já jen... Ehm, jdu vylít to kafe.“ Rychle vstal a vydal se uličkou směrem k
umyvadlu vedle dveří. Vylil do něj kávu, přičemž se pobaveně šklebil. Potom vyhodil prázdný
kelímek do odpadkového koše pod umyvadlem. Když se vracel zpátky, už měl tvář klidnou, ale
Mandy věděla jistě, že se v duchu svíjel smíchy.
Sedl si a pohlédl na ni. „Jak to dopadlo s tvojí matkou?“
„Ale jo, docela pohoda. Až na to, že ve dveřích mě nejdřív podrobila velmi otravnému výslechu,
přičemž se málem zblánila strachy.“
„Který dotaz tě naštval nejvíc?“ zeptal se se zájmem.
Zarazila se. „No... otázka, jestli se mi líbíš, mě docela rozesmála.“
Překvapeně pozvedl obočí. „Proč rozesmála?“
„Protože tě neznám ani den. Vlastně...“ Podívala se na hodiny visící nade dveřmi. „Za deset
minut už budu.“
Alex jí zvědavě hleděl do tváře. „Co jsi odpověděla?“
„Přesně toto.“
„A kdybys mohla jenom ano nebo ne?“
Naštvaně se na něj podívala. „Co má tohle zase znamenat? To mě taky chceš vyslíchat či co? Už
si začínám připadat jako nějaký zločinec.“
„Tak promiň. Jen mě to zajímá,“ řekl omluvným tónem.
Mandy zamručela a dlouze se zamyslela. Odpověď byla předem daná, ale přišlo jí to divné.
Popravdě se ale bála, že by se tak před ním zesměšnila.
„Já čekám,“ pobídl ji Alex.
Odkašlala si. „No, asi -“
„Ahoj, Am,“ ozval se další chlapecký hlas.
Tmavovlasá úlevou vydechla, kdežto její soused svraštil čelo.
Stan ho okázale ignoroval a usmál se na Mandy. „Jak ti je? Všechno v poho?“
„Ahoj. Jo, je mi fajn, díky.“
„Donesl tě tam včas?“ zeptal se škodolibě. Schválně nevyslovoval Alexovo jméno, který je však
nechal být a dělat, že ho velice zaujala nepopsaná černá tabule.
„Donesl,“ odpověděla pouze. Jakákoli poznámka navíc by mohla zranit buď jednoho nebo
druhého, takže se rozhodla, že bude stručná.
„Supr. Tak jo, zatím čau, o přestávce pokecáme.“
„Ahoj, Stane.“
Chlapec se otočil, aniž by hnědovlasému věnoval jediný pohled, načež se odebral na své místo.
Mandy si Alexe zvědavě prohlédla. Ten se na ni teprve teď otočil.
„Vy dva jste vážně jako malí.“
„Proč my? On mě štve záměrně, já si ho nevšímám pro dobro všech.“
„Aha, jinak bys ho zmlátil do krve, že?“ popíchla ho.
Hnědovlasý se dotčeně zamračil.
Dívce došlo, že zahrála na citlivou strunu, a tak rychle změnila téma. „No, tak abychom se
trochu lépe poznali,“ začala, „řekni mi o sobě něco.“
„Co bys chtěla vědět?“
„Ehm, třeba... proč ses sem přestěhoval?“
Alex se zamyslel, jako by hledal vhodnou odpověď. „Povinnost. Něco jako práce, když to tak
řeknu,“ pronesl s váhavostí v hlase.
„Fajn. Jak dlouho se tu zdržíš?“
„Dokud nebudu s onou povinností hotov, ale jestli se mi tu zalíbí, možná až do konce studia.“
„Co tví rodiče? Pracují tady?“
Polkl. „Já nemám rodiče, jsem tu jenom s bratry a sestrami.“ Ztišil hlas.
„Aha, to je mi líto,“ zamumlala Mandy provinile.
„To nemusí, já své rodiče nikdy nepoznal,“ odpověděl ulehčeněji.
„No... dobře. Co ti bratři a sestry? Kolik jich máš?“
„Poměrně dost. Mám tři vlastní bratry, sedm nevlastních, jednu sestru vlastní a druhá je zase
nevlastní. I se mnou je nás třináct.“
Mandy na něj zůstala užasle zírat, neschopna slov. Ignorovala řinčivé zvonění na hodinu.
Nevěřícně zamrkala. „A to jste bez dozoru? Kde teda bydlíte?“
„Vlastně nejsme až tak bez dozoru, nejstaršímu bratrovi je dvacet sedm. Je jako otec, kterého
jsme nikdy neměli. A bydlíme v jednom pronajatém domě.“
„Copak nikdo z vás nemá pravé rodiče?“ zeptala se tmavovlasá s údivem.
„Ne, všichni mí bratři i sestry byli buď sirotci, děti ulice nebo uprchlíci z domova. Joel, nejstarší
bratr, se jich všech ujal, mě kdysi taky. Já jsem s ním vlastně nejdelší dobu. Docela dost cestujeme.“
„A jak rozlišuješ vlastní nebo nevlastní sourozence?“
„Ehm... to je trochu složitější. Zase jedna z věcí, na kterou si musíš počkat.“
Nastalo ticho, jak Mandy nevěděla, co říct. Byla naprosto ohromená, v životě neslyšela nic, co by
se tomuhle alespoň vzdáleně podobalo. Přišlo jí to naprosto neuvěřitelné.
„Mohl bych se tě na něco zeptat?“ pronesl po chvíli Alex.
„Ovšem.“
„Jaké oslovení se ti líbí víc, Mandy nebo Am?“
Překvapeně zamrkala. „Proč?“
„Jen abych věděl, jak ti mám říkat.“
Zamyslela se. „No, Mandy mi říká skoro každý. Am je Stanova vlastní zkrácenina, nikdo kromě
něj mi tak neříká. Ale jinak je mi to docela jedno.“
„Mohl bych ti teda říkat Mandy?“
„Jasně že jo. To se ti líbí víc?“ zeptala se.
„Hmm, spíš ale nechci používat Stanovu zkráceninu.“
Povzdechla si. „Ach jo. Vy se vážně jednoho krásného dne zabijete.“
„Přesně tak,“ přikývl.
Zasmála se. Když se pak na něj podívala, přistihla ho, že si ji prohlížel. Čekala, že uhne
pohledem, ale on ne, stále na ni upíral své čokoládové oči. Úplný Stanův opak, napadlo ji. Vtom
natáhl ruku k její tváři. Doufala, že ji zase pohladí, ale on vzal jeden z neposlušných pramínků,
které vylezly z culíku, a dal jí ho za ucho. Když se odtahoval, zavadil rukou o její stříbrnou
náušnici. Ihned ucukl a sykl bolestí.
Mandy sebou poplašeně trhla. „Co je? Co se ti stalo?“
„To nic, jsem v pořádku,“ zamumlal, zatímco si třel prsty levé ruky.
Dívka ji vzala do dlaní a podívala se na ni. Prsty, které se dotkly náušnice, byly celé zarudlé a
úplně hořely. Vyděsilo ji to. Alex ji upřeně pozoroval.
„Co to bylo?“ zasyčela.
„Já... jsem alergický na stříbro,“ odpověděl šeptem.
Nevěřícně na něj pohlédla.
Kapitola 6: City
Tvářil se napjatě, očekávajíc její reakci.
Mandy však jen pokrčila rameny. „Vidíš, já zase nesnesu zlato.“
Při té větě ztuhl, ramena se mu napjala.
Nevšimla si toho. „Mimochodem, máš zajímavé příjmení, už jsem ti to řekla?“ dodala s
ušklíbnutím.
„No jo, ironie osudu.“
Opět se zasmála. Do třídy vešel matikář Scott. Teprve když se oba chystali vstát, došlo jim, že
byly jejich ruce pořád spletené. V ten samý okamžik se stáhli, celí rozpačití a pobavení. Vlastně
byla Mandy rozpačitá a Alex pobavený. Když po pozdravu opět usedali, jen stěží odolávali nutkání
rozesmát se na celé kolo.
Hodina proběhla hladce. Dokonce až moc. Tmavovlasá nevypustila jedinou jedovatou
poznámku, spíš se chovala nadmíru dobře. Když ji učitel zavolal jménem, řekla: Ano, pane
profesore. Vysloužila si tím doslova šokované pohledy ostatních spolužáků a matikářův udivený
výraz, že v tom nezaslechl ani náznak sarkasmu. Hned po zazvonění zmizel ze třídy, určitě proto,
aby to pověděl ostatním učitelům a učitelkám.
Jen co vykročil ze dveří, Stan vstal, došel k dívčině lavici a podezíravě se na ni podíval.
Vzhlédla. „Ahoj. Potřebuješ něco?“ zeptala se mile.
Černovlásek se zamračil. „Ne, nic. Jen se chci zeptat, jestli ti nic není.“
Pozvedla obočí. „Proč by mi mělo něco být?“
„No, já nevím.“ Naoko se zamyslel. „Třeba proto, že se chováš strašně divně.“
„Být poprvé normální k učiteli je podle tebe problém?“ zeptala se nechápavě.
„U tebe? Jo.“ Dvakrát rychle přikývl.
Mandy si povzdechla. Koutkem oka pohlédla na Alexe, ale ten mlčky seděl a díval se stranou.
Otočila se zpátky na Stana. Čekal.
„Co je to s tebou? Jsi dneska takový... nevrlý.“
„Ach tak,“ pronesl cynicky. „Ty máš co říkat. Ještě včera jsi byla na omdlení a teď? Zase se
směješ, jako by se nic nestalo. Několikrát jsem ti volal, nebrala jsi to.“
Nevěřícně vydechla. „Co jiného bych měla podle tebe dělat? To ode mě čekáš, že se s tím budu
štvát až do nekonečna? Tak to teda sorry, to v mých plánech rozhodně není. A mám vybitou
baterku.“
Neodpověděl. Naštvaně se na ni díval, přičemž pevně zatínal pěsti, přestože měl ruce v kapsách.
„Co tě žere?“ zeptala se Mandy po chvíli, už klidnějším hlasem.
Zatnul zuby a krátce střelil hlavou ke chlapci vedle ní. Tmavovlasá pohlédla tím směrem, načež
se nechápavě otočila zpátky. Pozvedla obočí.
„Přesně tak,“ zavrčel tiše.
Nevěděla, co na to říct. Černovlásek se ale s rozhozením rukou otočil a rychlými kroky vyšel ze
třídy. Dívka zůstala bezradně sedět. Pak vstala, načež udělala pár nejistých kroků. Váhavě se
podívala na svého souseda. Lehce přikývl. Otočila se tedy a vyběhla ze třídy.
Našla ho hned, seděl na své oblíbené lavičce v zadní části chodby. Nebyl tu takový hluk, což se
jim oběma zamlouvalo, vzhledem k chaosu, jenž v jejich třídě vládl skoro pořád. Poslední metry
zdolávala Mandy pořád pomaleji, jak se jí zmocňoval takový zvláštní pocit. Nakonec stanula u
lavičky, sedla si vedle chlapce a nic neříkala. Chvíli takhle seděli, aniž by prohodili slovo. Mlčení
začínalo být dusivé, napětí ve vzduchu se dalo krájet.
„Co na něm vidíš?“ zeptal se nakonec Stan, který to už nevydržel.
Nepohlédla na něj. „No, hnědé vlasy, čokoládové oči, tmavé oblečení -“
„Sakra, nedělej si ze mě srandu!“ vyštěkl.
Teď se k němu otočila. „Tak se nechovej jako dítě.“
Nasupeně odvrátil hlavu. Mandy si povzdechla.
„On se k tobě přece vůbec nehodí.“
„Aha, takže ty se ke mně hodíš?“ ucedila jedovatě.
Ublíženě se na ni podíval a jí došlo, že ťala do živého. Pohlédla stranou, aby se nemusela dívat
do jeho hnědých očí.
„Proč se k němu chováš tak přátelsky, když se znáte teprve jeden den a mě pořád odmítáš?“
Tmavovlasé utrnulo. O tohle tedy šlo. Chvíli jen seděla, jak mozek postupně chápal. Zničehonic
se rozesmála.
„Co je tu k smíchu?“ zeptal se nechápavě Stan, ve tváři mírně šokovaný výraz.
„Takže ty si myslíš, že o mě Alex stojí?“ Ze všech sil potlačila další vlnu veselí.
Zamračil se.
„Ale no tak. Stojí o mě asi tak jako vegetarián o maso.“
„Řekl bych, že lev o maso je vhodnější spojení. Přiznejme si to, on po tobě jede jako divej.“
Mandy se zakuckala. „Tohle si vážně myslíš? Tak to jsi jediný.“
„Ne, ty jsi jediná, která to ještě nepochopila. Podívej se na něj pořádně. Furt na tebe civí, i když
ho při tom načapáš, neuhne pohledem.“
„Mně se líbí kluci, kteří se nestydí,“ pronesla s pokrčením ramen.
Stan se opět zamračil. „Úplně tě zblbnul. Čistokrevnej sukničkář, to se pozná i na první pohled.
Vygumuje ti mozek, užije si a pak tě odhodí jako starou fusekli.“
„Tak aby bylo jasno,“ začala ostřejším hlasem, „já se o sebe postarat dokážu. Nepotřebuju
velkého taťku, který mě před vším ochrání. A jestli ti to ještě nedošlo, tvoje rady je lepší ignorovat.
Sydney je toho živoucím důkazem.“
Rozhodil rukama. „Proč ji do toho pořád cpeš?“
„Proč? Protože kdybych tě skutečně poslechla a my šli rovnou domů, žádná Syd by už nebyla.“
Mlčky se na ni díval. Její bezstarostný úsměv už dávno zmizel, oči ztratily svůj veselý lesk.
„Poslyš, Stane, jsi můj kamarád, takže bych docela ocenila, kdybys mě aspoň trochu pochopil a
přestal tak hloupě žárlit. Kamarádi na sebe nežárlí, ti si navzájem pomáhají.“
„Já se ti snažím pomoct,“ namítl suše.
„Ty se mě snažíš odradit od člověka, který není vůbec žádnou hrozbou. Uznávám, že se mi
docela líbí -“
„Já to věděl.“ Vstal, popošel pár kroků a zůstal stát. Když opět promluvil, stál k tmavovlasé
otočen zády. „Ty to zkrátka nevidíš, ale ten týpek ti může dost ošklivě ublížit. To, že jsi ty ublížila
mně, není důležitý, ale nesnesu, aby to někdo provedl tobě. Já tě chci chránit a ty se mi takhle
odvděčíš?“
„Ty mě chráníš? Tak to bych ráda věděla před čím.“
Chvíli mlčel. „Před těmi druhými.“
„Vidíš? Přesně o tomhle mluvím,“ vyjela. Vyskočila na nohy a postavila se na tři kroky od něj.
Otočil se.
„Pořád se snažíš řešit problémy za mě, jako bych byla nějaká malá holčička, která nic nesvede,
která je slaboučká a bezbraňoučká a nic nezmůže. Ale mám pro tebe novinu, ty nejsi můj otec. Nejsi
ani můj kluk, tak proč to sakra děláš?“
Bolestně svraštil obočí. „Protože tě...“ Nedokončil. Nemohl. Sklopil pohled na šedou podlahu.
Mandy si už domyslela poslední slovo. Svět se s ní zatočil, když jí došla celá věta. Nevěděla, jak
reagovat. Vlastně ani nevěděla, co si o tomhle má myslet. Tak jen nečinně stála, pozorujíc
černovlasého chlapce. Když však zvedl hlavu a podíval se na ni těma raněnýma očima, uvnitř ji
zabolelo.
Stan ji pozoroval, jak pomalu chápala, jak jí to postupně docházelo. Netušil, jestli by od ní měl
něco očekávat, nějakou reakci, jakoukoliv. Ale ona tam jen stála, naprosto bezradná. Otočil se a
chvíli vyčkal. Nic. Udělal krok vpřed.
„Stane,“ zašeptala tiše.
Zastavil se.
Chvilku mlčela. „Ale já ne,“ dodala pak ještě tišeji. Její hlas byl v poloprázdné chodbě jasný a
zřetelný.
Sklonil hlavu. Pochopil. Bez odpovědi se rozběhl. Amandu nechal daleko za sebou. Řítil se
vpřed, míjel udivené studenty a nevšímal si učitelů, kteří se ho chystali zastavit. Vpadl do třídy,
čímž na sebe strhl pozornost. Nevšímal si toho, popadl batoh a hned zase vyběhl ven. Od doby, kdy
se objevil a kdy zase zmizel uběhly necelé čtyři vteřiny. Okamžik nato se ve dveřích objevila
Mandy. Přejela třídu očima. Černovlásek tam nebyl.
„Stan právě někam zmizel,“ řekl Jack, špinavý blonďák z jeho party.
Chabě přikývla. Pomalu došla až ke svému místu a sedla si.
„Děje se něco?“ zeptal se opatrně Alex. Zřejmě se nehnul z místa.
Vzdychla. „Právě jsem udělala něco, co mi Stan asi nikdy neodpustí.“
Zamyslel se. „Záleží na tom, co.“
„Bezohledně jsem ho obvinila, zranila a ještě k tomu ztrapnila.“
„Je to vážné?“
„A jak. Sice mě nejdřív neprávem odsoudil -“
„Za co?“
Odpověděla po chvilce mlčení. „Vlastně to bylo na tebe. Prý se ti líbím.“ Pohlédla na něj,
zvědavá na jeho reakci.
Nic neřekl, ale zvláštně se na ni zadíval.
Vytřeštila oči. „To ne!“
Omluvně pokrčil rameny. „Promiň, ale nemůžu si pomoct.“
Mandy zasténala, složila si hlavu do dlaní. Takže nakonec měl Stan přece jen pravdu. A ona to
všechno svou slepostí jen zhoršila. Předklonila se a udeřila čelem o desku lavice. „Au.“
„Není ti nic?“ zašeptal starostlivě Alex.
„Je mi všechno,“ zamumlala zoufalým hlasem. „Nejradši bych se zabila.“
„Tak na to zapomeň!“ sykl ostře.
Překvapeně se na něj podívala a zvedla hlavu. Mračil se, jako by to myslel smrtelně vážně.
„Cože?“
„Totiž...“ Jeho výraz okamžitě zjihl. „Určitě se najde nějaké řešení. Vražda je zbytečná, složitá a
navíc nenávratná.“
Prohlížela si ho. Vypadal teď strašně mile, nápomocně, ale zase úplně jinak, než se kdy tvářil
Stan. Přesto si Mandy uvědomila, že ty pohledy byly jeden jako druhý. Zavrtěla hlavou. „Mně už
není pomoci. Jsem nevděčná, nevnímavá a navíc podrazácká.“
„Ale zachránila jsi život,“ dodal přesvědčivě.
Střelila k němu hlavou. „Odkud to víš?!“
Významně se na ni podíval, po čemž se jí vybavil jejich včerejší rozhovor. Zabodla oči do lavice.
„On se uklidní. S něčím takovým se člověk smiřuje jen těžko.“
„Říkáš to, jako bys věděl, o čem mluvíš,“ zamumala.
„Ano, vím.“
Vzhlédla k němu. Tvářil se klidně, ale taky zamyšleně. Povzdechla si a začala prstem na desku
kreslit kolečka, jak to dělávala Sydney. Alex ji pozoroval.
„Nejdřív Syd, teď ještě Stan. Já to prostě nechápu. Všechno to začalo tím přepadením,“
uvažovala nahlas, zatímco řinčel zvonek. „Nikdy jsem neměla dopustit, aby šla sama. Třeba by se
pak nic nezměnilo.“
„Změnilo, to mi věř. Dřív či později by k tomu stejně došlo. I když si nejsem jistý, jestli by to
schytala právě Sydney.“
Zmateně se na něj podívala. Sám se tvářil vyplašeně, určitě vypustil něco, co mělo zůstat v
tajnosti. Odolávala nutkání se ho zeptat, ale už mu dala slib. Zhluboka se nadechla. „Já se z tebe
jednou zblázním, víš to?“
Usmál se. „I já se musím pěkně ovládat.“
Pozvedla obočí. „Chceš mi to říct?“
„Nejde o to, co chci já. Hlavní je, abys byla připravená ty.“
„A to bude kdy?“ zeptala se, přičemž naklonila hlavu ke straně.
Alex se zarazil. Mandy se narovnala jako svíčka, když spatřila jeho pohled.
„Proč to děláš?“
Překvapeně zamrkala. „Co?“
„To s tou hlavou. Tohle lidé nedělají.“
Zasmála se. „Jak to můžeš vědět?“
„Prostě to vím,“ řekl ostřejším hlasem, což ji docela zaskočilo.
Jak Mandy pozorovala výraz jeho tváře, uvědomila si, že vypadal strašně roztomile, když se
zlobil. Kousla se do jazyka, aby to náhodou neřekla nahlas. Pak pokrčila rameny. „Dělám to
odjakživa. Stana to vždycky strašně rozesmívalo, říkal, že jsem mu tím přípomínala zvědavého
vlka.“
Alex k ní při tom slově trhl hlavou, až z toho nadskočila. Zuřivě se zamračil. „A to vzal kde?
Dělají to všechna zvířata, nejenom vlci,“ vyletěl.
„No, to já nevím, to se zeptej jeho,“ vykoktala.
Hnědovlasý se k ní s prudkým vydechnutím otočil zády. Mandy ho nechápavě sledovala. Měl
ruce zatnuté v pěst a jeho tělem cloumala vlna zlosti. Opatrně se natáhla a konečky prstů se dotkla
jeho ramene. Trhl sebou, když ucítil její slabý dotyk, ale ruku nesetřásl.
Dívka se k němu naklonila. „Alexi? Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše.
Vydechl, načež se pomalu otočil. „Promiň, nechal jsem se trochu unést. Sama poznáš, až budeš
připravená. Přijde to samo, možná dneska, možná za měsíc. Ale musíš si na to počkat.“
Zmateně mu hleděla do tváře. S chabým úsměvem na rtech vzal její ruku a přitáhl si ji k obličeji.
Zavřel oči a natáhl vzduch do plic. Mandy zamyšleně zkrabatila obočí. Tohle jí něco připomínalo.
Když se na ni opět podíval, tvářil se blaženě, z čehož se musela pousmát.
„Voní? Používám nové mýdlo,“ řekla pobaveně.
Zasmál se.
Najednou se vedle nich ozval další hlas. „Nerada ruším tuto intimní chvilku, ale máme hodinu.“
Oba vzhlédli. Před jejich lavicí stála učitelka angličtiny Iversová a tvářila se dost podrážděně.
Ani si nevšimli, že přišla do třídy. Tmavovlasá už hodlala něco říct, ale zničehonic se Alex postavil.
Nechápavě se na něj podívala.
„To je má vina, paní profesorko, zbytečně jsem Amandu rozptyloval,“ řekl klidně.
Angličtinářka si ho změřila kritickým pohledem. „Alexandře, to, že jsi k nám přišel ze školy pro
zvláště nadané, ještě neznamená, že -“
„Jistě, ale váženého pana ředitele by jistě nepotěšilo, kdybych opět přešel na jinou univerzitu.“
Paní Iversová nevěřícně zamrkala. Zprvu ho podezírala, že si z ní střílel, ale Alex se tvářil
naprosto vážně.
Mandy teprve teď došlo, že se na ně všichni dívali.
„Nuže?“
Učitelka se vztekle otočila a vydala se zpátky ke svému stolu. Ostatní spolužáci si chlapce užasle
prohlédli. V klidu si zase sednul.
„Sakra, jak to tam u vás musí vypadat?“ šeptla Mandy.
„Proč?“
„Protože na angličtinářku si netroufnu ani já.“
Uchechtl se. „Se mnou po boku už můžeš.“
Kousla se do rtu, aby nevybuchla smíchy. Vyučující pořád pěnila vzteky a ona si uvědomila, jak
jí právě tohle popichování chybělo.
Po škole se Mandy nevydala do jídelny, jak měla ve zvyku, ale zamířila na opačnou stranu. Alex na
obědy nechodil, jak před chvílí zjistila, takže návrh, jestli by nemohl jít s ní, nadšeně přijala.
„Copak ty nemáš hlad?“ zeptal se.
„Ani ne.“ Najednou její břicho na protest hlasitě zakručelo.
„Tvůj žaludek si ale očividně myslí něco jiného,“ podotkl pobaveně.
Rozpačitě si odkašlala. „Musím za Syd, oběd na mě čeká doma.“
„Sydney zase na tebe čeká v nemocnici, odtud ti neuteče.“
„Ne, ale mohla by omdlít, zardousit se nebo... omdlít nebo zardousit se a já u toho nebudu, abych
jí nějak pomohla. Zrovna teď mě potřebuje ze všeho nejvíc.“
Alex se na okamžik zamyslel. „Myslím že i kdyby omdlela nebo se začala dusit, nijak bys jí
pomoct nedokázala. Jedině zavolat doktora. A jen tak podotýkám, že tohle teď dělají přístroje.“
Bezděky k němu trhla hlavou a zamručela. Zabočili za roh.
„Záleží ti na ní, viď?“ zeptal se po chvíli.
„Samozřejmě. Je jako mladší sestra, kterou jsem nikdy neměla.“
Hnědovlasý pomalu přikývl, jako by si v hlavě ta slova opakoval. Zamyšleně se na ni díval.
Nachytala ho a otočila se k němu. „Co je?“
„Baví tě život?“ zeptal se náhle.
Překvapeně zamrkala, zmatena tou otázkou. „No... jo, docela jo. Pochopitelně by se našly nějaké
problémy, ale jinak jsem se svým životem spokojená.“
„Takže by ses ho nechtěla pro něco vzdát? Pro někoho?“
„Hmm, záleží na tom, jestli by to mým blízkým pomohlo nebo ne. Třeba kdybych měla umřít při
transplantaci orgánu, abych tím pomohla své mámě, Syd nebo Stenovi, klidně bych to podstoupila.“
„To si ale života moc nevážíš,“ vyhrkl.
„Své rodiny a přátel si vážím víc.“
Po chvíli přemýšlení se na ni usmál. „Jsi moc šlechetná, víš to?“
Mávla rukou. „Prosím tě, to by udělal každý.“
„Ne, mýlíš se. Málokdo by se takhle obětoval.“
„Ty bys to pro své sourozence neudělal?“
Zamyslel se. „Záleží na situaci.“
Překvapeně zamrkala. „Já teda ano. Moje rodina je pro mě vším, i když ji momentálně tvoří jen
mamka. Nemohla bych si představit život bez ní.“
„Máš ji moc ráda,“ konstatoval.
„No jasně, je pro mě nezbytností. Kdo by neměl rád svoji matku?“
„Já tu svou nikdy ani nespatřil.“
Strnula, načež se mu provinile podívala do očí. „Promiň. Nějak mi to... nedošlo.“
„To je v pořádku, mně to nevadí.“
Odvrátila pohled. Zvažovala, jestli by se ho na to měla zeptat. Nakonec to riskla. „Jaké to je? Žít
bez rodičů?“
Zamyslel se. „Nevím, jaký je život s nimi, takže nevím, jaký je život bez nich. Ale popravdě mi
ani tak moc nechybí. Staral se o mě Joel, byl a pořád je skoro jako otec, kterého jsem stejně nikdy
nepoznal. Všechnu potřebnou lásku nebo teplo domova nacházím u svých bratrů a sester.“
„Takže matku nepostrádáš?“
„Vůbec ne.“
Překvapeně se na něj dívala, načež odvrátila pohled. „To bych asi nezvládla.“
„Co?“
„Být bez mamky. Ona je pro mě jediná na celém světě. Neumím si představit, že by jednou...“
Zasekla se. Nemohla to slovo říct, nesnášela ho.
„Každý člověk musí umřít,“ řekl Alex tiše.
„No jo, já vím,“ zamumlala. „Udělala bych všechno možné, jen aby tu mohla být navěky.“
Zamračil se. „To ale nejde. Smrt je, když to tak řeknu, poslední povinností každého živého
tvora.“
„No jo, jedna z lidských nevýhod.“
„Ty bys snad chtěla žít věčně?“
Zamyšleně pozvedla oči k šedivému nebi. „Přijde na to. Čas je můj odvěký nepřítel, takhle by se
konečně zastavil. Mohla bych se naučit všechny jazyky světa, navštívit všechny divy světa a hlavně,
nikdy bych nezestárla.“
„Ty nechceš být babičkou?“ zeptal se s nepatrným úsměvem.
„Ne, v žádném případě. Jednou jsem Syd řekla, že až mi bude čtyřicet, skončím to.“
Zmateně pozvedl obočí. „Proč bys to dělala?“
„Po čtyřicítce nastanou samé problémy. Nemoce jsou rizikovější, člověk ztrácí chuť do života.
Neumím si sebe představit jako starou babku s holí a brýlemi o velikosti lupy.“
Ušklíbl se.
„Vidíš, hrozná představa.“
„Ale většina žen chce mít děti a vnoučata.“
„Já rozhodně ne. Nesnáším mimina, jsou otravná, uřvaná a na svou velikost neuvěřitelně silná.
Vzdálená sestřenice z druhého kolena má malého kluka, kterému je teprve pět měsíců a už jí urval
pramen vlasů.“
„Všechny děti ale nejsou takové.“
„Možná. Člověk nikdy neví.“
Odmlčeli se. Ovšem jen na chvíli.
„Co ty? Proč tak odmítáš nesmrtelnost?“
Zamyslel se. „Trvá moc dlouho. Nekonečně dlouho, věčnost. V životě se možná snažíš smrti
vyhnout, ale když už se ti to povede až takhle, dojde ti, že je to prokletí. Představ si, že by ses
narodila někdy v sedmnáctém století, prošla si tyranskou vládou panovníků, prožila obě Světové
války nebo všelijaká jiná hnutí. Něco takového ti zkrátka utkví v paměti už napořád a měla bys co
dělat, aby ti z toho nepřeskočilo. Navíc, vybav si všechna ta staletí. Ovšem, stačí jen jedno, aby ses
naučila plynule mluvit třiceti jazyky, ale podívej se na tu dobu. Je to nekonečný kruh, bez začátku,
bez konce. Představa, že bys nemohla umřít, je mnohem děsivější než představa, že bys umřít
mohla,“ dokončil a odmlčel se.
Nic neříkala, jen ho pozorně poslouchala. Naprosto ji ohromil. Jeho slova jí vířila v hlavě, znovu
si je opakovala, pořád dokola. Ještě nikdo jí to nevysvětlil tak jasně, jako teď Alex.
„Věř mi, život je sice krásný, ale smrt je ještě krásnější,“ řekl tiše.
Neodpověděla. Stanuli před nemocnicí.
Mandy se ani nezastavila u sesterny a zamířila rovnou na pokoj intenzivní péče. Pomalu otevřela
dveře, načež opatrně nakoukla dovnitř. Sydney byla vzhůru.
Zrzka zaznamenala pohyb a otočila hlavu. Když spatřila tmavovlasou, její bledý obličej se
rozzářil. „Mandy! Honem, pojď dál,“ vyhrkla a pokynula jí rukou.
Amanda se široce usmála, otevřela dveře dokořán a vstoupila do pokoje. Alex jí šel v patách.
„Tak jak se máš?“ Rozpřáhla ruce, načež se pevně objaly.
„Ano, jde to,“ odpověděla s úsměvem.
Mandyina tvář se zachmuřila. „Pořád se dusíš?“
„Neměj strach, jsem v pořádku,“ řekla klidně. Pak pohlédla tmavovlasé přes rameno, pozvedla
obočí, po čemž se obrátila zpátky na ni.
Dívka se otočila. Hnědovlasý se na ně pozorně díval.
„Promiňte. Syd, tohle je Alexander Silver. Alexi, to je Sydney Jasonová.“
„Těší mě,“ přikývl.
Zrzka ho napodobila. „Mě taky.“
Mandy podivilo, že si nepodali ruce, ale hodila to za hlavu. „Alex je náš nový spolužák a zatím
sedí vedle mě, zatímco jsi tady v nemocnici. Ale až se uzdravíš, přestěhuje se, viď?“ Významně se
na něj podívala.
„Ovšem, žádný problém,“ potvrdil bez sebemenších námitek.
Sydney zavrtěla hlavou. „To ne, zřejmě je vám spolu dobře, klidně si sednu někam jinam.“
Tmavovlasou zalilo horko. Nervózně se otočila, ale Alex se tvářil naprosto normálně.
Usmál se. „To je od tebe moc milé, děkujeme.“
„Pro vaše dobro cokoliv.“
Mandy si přejela rukou po obličeji. „Vy jste se snad dohodli nebo co?“
Oba jí věnovali tázavý pohled.
„Proč?“ zeptala se Syd.
„Ehm, totiž...“ Obrátila se k hnědovlasému. „Mohl bys nás nechat chvíli o samotě, prosím?
Potřebuju se Syd probrat něco... závažného,“ zašeptala.
„Samozřejmě. Budu čekat v hale.“
Přikývla.
„Rád jsem tě poznal, Sydney.“
„Nápodobně.“
Zamířil ke dveřím a ve vteřině byl pryč.
Amanda pohlédla zpět na zrzku. Měřila si ji uštěpačným pohledem.
„Co?“
„Tobě se líbí,“ řekla pobaveně.
Tmavovlasá překvapeně zamrkala. „Cože?“
„Alex. Úplně ho miluješ, vidím to na tobě.“
„Vidíš velké kulové, vždyť ho ani neznám. Vlastně mi o sobě něco málo řekl, ale... Proboha,
nechme toho, nejsem tady, abych drbala Alexe, jsem tu kvůli tobě a taky... Syd, provedla jsem něco
strašného.“
Zrzce se ve tváři usadil zděšený výraz. „Co se stalo?“
Kapitola 7: Pozvání
„To Stan. On... řekl mi, že mě... že mě miluje a já ho...“
Nastalo ticho.
„Tys ho odmítla,“ dokončila za ni pomalu Syd.
Zoufale vydechla. „Já to prostě nechápu. Myslela jsem, že už je to za námi.“
Zrzka se zamyslela. „Slíbil, že zůstanete kamarády. O tom, že tě přestane milovat, zřejmě nic
neříkal. Podle mě jsi udělala to nejlepší, co jsi mohla. Teď nezbývá nic jiného než počkat, až to
stráví.“
Mandy svraštila čelo, Syd měla pravdu. Už nemohla udělat nic, jen čekat. Povzdechla si a usedla
na okraj postele. Batoh na jejích zádech lehce zavadil o Sydniny nohy.
„Neboj se, dopadne to dobře. Hádám měsíc, pak už bude zase normální.“
„Měsíc?“ zasténala tmavovlasá. „To je moc dlouho.“
„No jo, zranila jsi jeho city, něco takového se nezahojí lusknutím prstů. Možná že i ten měsíc je
málo.“
„Bezva, ještě tyhle řeči a skočím z okna,“ zavrčela.
„Promiň, jen se snažím ukázat věci v pravém světle. Pravda někdy bolí.“
Mandy nic neřekla. Bezvýrazně hleděla na dveře, hlavou se jí honily všelijaké myšlenky. Byla
zmatená, zoufalá i podrážděná zároveň. Chtěla něco rozbít na mrňavé kousíčky a zároveň se chtěla
schoulit do klubíčka a brečet. Jedno ale bylo jisté, cítila se strašně.
Sydney ji jemně pohladila po paži. „To se vyřeší, promluvím si s ním.“
Mlčela.
„Tak co ty a ten Alex?“ zeptala se, aby nějak upoutala dívčinu pozornost.
„Co by mělo být?“ Otočila k ní hlavu.
Tajemně se ušklíbla. „No, asi to mezi váma jiskří nebo ne?“
„Tak to jsi totálně vedle, je to jen spolužák a taky nový přítel.“
„Svěřil ti nějaké své tajemství? Kouká se na tebe hodně často?“ chrlila ze sebe zrzka.
„Proč tě to všechno najednou tak zajímá?“ zeptala se podezíravě Mandy.
„No,“ zaváhala. „Podle toho, jak se tváříš, se ti strašně moc líbí. Máš ho ráda, i když si to
nechceš přiznat. A on po tobě úplně šílí, jen stěží odolává nutkání tě políbit.“
Překvapeně zamrkala. „O čem to mluvíš?“
„Mandy, když chceš lidi léčit, musíš znát i jejich duši, nejen tělo. Já to na tobě zkrátka vidím.
Oba jste do sebe blázni, ale nikdy byste to neřekli nahlas, to mi nevymluvíš.“
„Tak fajn, možná se mi trošičku líbí, ale -“
„Žádné „trošičku“, ty ho zbožňuješ v plném slova smyslu. Ale není divu, vždyť je to takový
fešák.“
Zasmála se. „Kdybys viděla holky ze třídy. Zvlášť tu nánu Samanthu a její spolek, ty po něm
šilhají, až jim z toho lezou oči ven z důlků. Ale zatím se na ně ani nekoukl.“
„Protože...“ Schválně nedokončila.
Tmavovlasá se nepatrně zamračila. „Protože se dívá pořád jen na mě. Ale to přece nic
neznamená.“
„Jen zatím. Co to tajemství?“
„No, chce mi říct jistou věc, ale prý si musím počkat, že ještě nejsem připravená.“
„To vypadá slibně,“ řekla spokojeně Syd.
Obrátila oči v sloup. „Přeháníš.“
„Ale vůbec ne, to ty si to pořád neuvědomuješ.“
Dívka ztuhla. Přesně tohle říkal i Stan. Copak je vážně tak slepá? I Sydney v tom měla větší
jasno než ona, a to ani nebyla ve škole. Otráveně zamručela.
„Co jinak? Je ti fajn?“
„To se ptáš ty mě? Jsi na tom desetkrát hůř.“
„Já už jsem v pořádku, vážně. Drží mě tu jen z technických důvodů.“ Zasmála se.
Mandy ohromila její bezstarostná nálada. Zřejmě si dneska vyměnily role, obvykle byla ona tou
veselejší. Asi to bylo tím, že se jí v hlavě neustále převracel jeden obraz spojený s onou nešťastnou
příhodou. Najednou ucítila na paži Sydnin stisk. Otočila se k ní. Tvářila se strašně vyděšeně.
„Co je? Co se stalo?“
„Mandy, já...“ Hlas se jí zlomil. Z očí jí po tváři pomalu stekly první slzy. „Já jsem něco...
viděla. To ten muž, on... on...“
Tmavovlasá se zamračila. „On co?“ zeptala se tiše.
Sydney zalapala po dechu. „On... pořád říkal něco o Vyvolené a... a... Mandy, on měl takové
divné... špičáky. Víš, jako ty makety na upíří zuby, ale mně přišly tak pravé...“ Na konci věty se
zajíkla.
Amanda vytřeštila oči. „Tys to viděla? Co ještě říkal?“ Popadla zrzku za zápěstí a silně jej
sevřela.
„Jenom chtěl vědět, kde je ta Vyvolená. A taky... on nějak divně čichal k tvé bundě,“ zašeptala.
Zůstala na ni vyděšeně hledět. Pomalu povolovala stisk, až se nakonec stáhla úplně. Opřela se
oběma rukama o postel a zhluboka se nadechla. Takže se nezbláznila, skutečně měl dlouhé špičáky.
To ale pořád nic neznamená, určitě to byly umělé zuby, říkala si v duchu.
„Mandy?“ pípla Syd.
Ani se jí nepodívala do tváře. „Jen klid, jen klid, to nic nebylo. Jen nějaký maniak zblázněný do
upírů, nic víc,“ řekla pološeptem. Asi to neříkala zrzce jako spíš sobě.
„Asi ano. Ještě pořád mi jeho obličej nahání husí kůži. Snad už je někde hodně daleko.“
Zavřela oči a zhluboka dýchala, aby neztratila hlavu. Beztak na tom byla Sydney špatně, takové
věci by její stav jen zhoršily.
„Neboj, ten už je určitě mimo město. Policice zatím nic nenašla, takže můžeme být v klidu. Ty
se hlavně uzdrav a nemysli na to, jasné?“
„Jasné,“ broukla tiše.
„Tak fajn, já už budu muset jít.“ Vstala, povytáhla si popruhy batohu a usmála se na ni. „Měj se.
Kdyby něco, tak mi zavolej. Mobil tu máš?“
Přikývla.
„Super. Tak ahoj, rychle se uzdrav.“
„Ahoj, Mandy. Pozdravuj Alexe,“ řekla už veselejším hlasem.
Zasmála se. „Jasně, ale jen kvůli tobě.“ Vydala se ke dveřím a otevřela je. Na prahu se zastavila,
zamávala Syd, načež vyšla na chodbu. Zvažovala, jestli jet výtahem, ale rozhodla se pro schody.
Aspoň bude mít víc času na uspořádání svých myšlenek.
Když dorazila do haly, nebyla o nic klidnější než předtím. Alexovi to samozřejmě neuniklo,
čehož se bála nejvíc.
„Stalo se něco?“
Pomalu došla až k němu. „Mám tě pozdravovat.“
„Děkuju. Jinak všechno v pořádku?“
„Co? Ale jo, všechno... v pohodě,“ zamumlala.
Podezíravě si ji změřil. „Určitě?“
„Určitě. Půjdeme?“
Stále ji upřeně pozoroval, neoklamala ho. S odkašláním se vydala z nemocnice ven. Naštěstí šel
hned za ní. Jakmile vyšli z hlavních dveří, opřel se do nich studený vzduch. Pomalu se začalo
stmívat.
„Něco tě trápí,“ řekl klidným hlasem, kráčejíc po jejím pravém boku.
„Kdes k tomu přišel?“ prohodila suše.
„Jen když jsi nervózní nebo hluboce zamyšlená kousáš si spodní ret.“
Zastavila a překvapeně mu pohlédla do tváře.
Zrozpačitěl. „Totiž... hodně pozoruju své okolí.“
„Chtěl jsi říct, že hodně pozoruješ mě.“
„No, tak nějak.“ Pokrčil rameny.
Chvíli tam jen stáli, koukali na sebe a uvažovali, co dál. Mandy se znovu vybavily Sydnina a
Stanova slova. Oba dva mluvili přesně o tomhle, ale jí to pořád nedocházelo.
„Ve filmech by se v podobné situaci měli dotyční dva políbit, myslím.“
„Asi jo, ale já se na romantické filmy nekoukám.“
„Já taky ne,“ přikývl.
Zamysleli se. Studený vítr prosvištěl kolem nich, rozevlál jim oběma vlasy a letěl dál. Pár
suchých lístků, které tu zanechal, se v kolébavém pohybu pomalu sneslo na zem. Oba je mlčky
pozorovali.
„Tak půjdeme,“ řekla Mandy s povzdechem.
Opět se dali do pohybu. Zbytek cesty proběhl v tichosti.
Po půl hodině dorazili k dívčinu bytu. Alex ji doprovodil až ke dveřím, přestože ho
přesvědčovala, že to nebylo nutné. Chvíli před nimi stáli a jen se na sebe dívali. Hnědovlasý pak
pomalu natáhl ruku, načež dívku pohladil. Zavřela oči, pomalu vydechla. I když se pak odtáhl, ještě
dlouho tak zůstala.
„Asi už půjdu,“ zašeptal.
Pohlédla na něj. „Jo, asi jo.“
„Měj se.“
„Ty taky.“
Usmál se. Pomalu se otočila a strčila klíč do zámku. Když dveře zevnitř zavírala, už tam nebyl.
Uběhly dva týdny, Sydney se vrátila do školy a Stan taky, i když vypadal jako tělo bez duše. Zrzka
se přestěhovala do jeho lavice, k čemuž neměl žádné námitky. Spíš to ale spočívalo v tom, že neměl
poslední dobou námitky k ničemu. Mandy ho z poslední lavice úzkostně pozorovala, jak pořád jen
seděl, tupě zíral před sebe. Dávala si jeho stav za vinu, přestože ji Syd i Alex přesvědčovali o
opaku.
Sydney byla nejdřív pod tlakem, jak na ni ze všech stran padaly otázky ostatních spolužáků, ale
asi po několika dnech to ustalo. Její modřiny už všichni viděli a marně se snažili přimět Mandy, aby
jim je taky ukázala. Odmítla se slovy, že nehodlá být další z „pouťových atrakcí“. Ti otravnější to
nehodlali vzdát, ale nakonec stačil tvrdý pohled, ostré slovo a už s omluvou couvali.
Její pohledný soused ani po dvou týdnech nevěděl, jakou barvu vlasů má třídní hvězda Samantha
Codeová, i když se kolem něj pořád ochomýtala. Zato o Mandy věděl všechno, jaké byly její
nejoblíbenější sušenky, proč neměla ráda černý čaj a proč tak nesnášela matikáře. Tedy, spíš skoro
všechno. Pořád mu nechtěla prozradit podrobnosti svých nočních můr. Prý mu to řekne, až on sám
prozradí své tajemství.
Avšak pravý důvod, proč to před ním zatajovala, byl ten, že šlo o vlky, přičemž byl na toto téma
poněkud citlivý, jak později zjistila.
Když stála na okraji chodníku a stvůra pomalu vstupovala do kuželu světla, neudělala nic, jen
čekala. Chtěla utéct, chtěla tomu zvířeti uniknout, ale ze všeho nejvíc chtěla vědět, co ji vlastně
pronásledovalo. Objevil se dlouhý čenich, pak celá hlava a nakonec půlka těla. Mandy okamžitě
došlo, že to žádný psík na mazlení nebyl.
Zaprvé, byl o hodně větší, musel měřit dobrý metr třicet v kohoutku. Zadruhé, chlupy pod ušima
rostoucí směrem dolů a do stran měla jen jedna psovitá šelma a zatřetí, jasně zářicí žluté oči plné
divokosti už neponechávaly ani stín pochyb, co to bylo za zvíře.
Z hodin biologie i různých encyklopedií věděla, že vlci nikdy nenapadnou člověka, pokud nejsou
skutečně hladoví. Ale jak se tak dívala na kaštanově hnědého křížence vlka a medvěda, začala o tom
silně pochybovat. Ani v těch nejhorších myšlenkách ji nenapadlo, že by nakonec mohla být sežraná
vlkem.
Blížil se k ní, obnažené pysky odhalovaly dvě řady zubů připomínajících lovecké dýky a v hrdle
mu burácel hrom. Napjaté tlapy byly zakončeny dlouhými drápy, které vypadaly skoro jako zahnuté
kuchyňské nože, jen byly větší a určitě i mnohem ostřejší.
Zastavil se půl metru před ní. Zuřivé vrčení ustalo, dlouhé tesáky zmizely za zavírající se tlamou.
V tom náhlém tichu bylo slyšet jen jediné - Mandyin přerývaný dech a zběsilý tlukot jejího srdce.
Těžce polkla, po spánku jí stekla kapička potu. Zatnula roztřesené ruce v pěst.
Když se zahleděla do zvířecích očí, náhle si něco uvědomila. Vlci neměli úzké zorničky.
Sklouzla pohledem na velké spáry. Takové taky neměli. A už vůbec nebyli takhle velcí. Dala si to
všechno dohromady a najednou jí to došlo. Tohle nebyl vlk, nýbrž...
„Mandy?“ ozval se tichý hlas.
Polekaně trhla hlavou. „Cože?“
„Tady jsem. Není ti nic?“
Přestala se zběsile otáčet a pohlédla Alexovi do očí. Tvářil se starostlivě.
„Eh, promiň, byla jsem chvíli mimo.“
„V pořádku. Hlavně už nikam neodcházej, za chvilku je tu učitel.“
Nechápavě pozvedla obočí. Sotva však stačila otevřít ústa, ve dveřích se objevil dějepisář Luke.
„Alexi?“ šeptla a postavila se krátce po něm.
„Ano?“
„Mohla bych se tě pak na něco zeptat?“
„Ovšem.“
„Ale nesmíš se naštvat.“ Posadila se.
Hnědovlasý ji napodobil. „Děje se snad něco?“
„Ne, já jen... jde o poněkud jízlivé téma.“
Nepatrně svraštil čelo, ale pak se uklidnil. „Dobře. Tak o přestávce.“
„Jasně.“ Přikývla. Nechtěla ho rozčilovat, ale potřebovala mít jistotu. Mohlo jít třeba jen o
výplod její fantazie, ale stejně tak mohly skrývat její sny jakési poslání, jenž nemohla rozluštit.
Napadlo ji, jestli by to neměla povědět Sydney, ale usoudila, že asi bude nejlepší ji do toho
nezatahovat. Zavzpomínala, jaký byl dneska den. Úterý. V noci nastane úplněk, takže její sen přejde
do další fáze. Jestli se to stane, poví to Alexovi. Možná už bylo na čase, aby se o tom dověděl.
Hlavou jí prolétla myšlenka, že by další stupeň taky nemusela přežít. Zavrtěla hlavou. Takové věci
by si neměla pouštět k tělu. O přestávce už ale bude vědět víc.
„Nuže?“ pobídl ji hnědovlasý, jen co doznělo zvonění.
Schválně se snažila to protahovat. Pomalu si sklidila učebnice, vyndala si nové a pak se
pohodlně uvelebila.
Alex si trpělivě pozoroval, ale neřekl nic.
Odkašlala si. „Tak fajn. Poslední dobou se mi pořád zdá jedna a ta samá noční můra o jakési
stvůře, co mě chce zabít. Trvá to docela dlouho. Sotva zavřu oči, zase se mi o tom zdá.“ Polkla. „A
teprve před týdnem jsem zjistila, že hlavní roli v něm hraje vlk. Dost velký vlk.“ Tázavě se na něj
koukla.
Vypadal zaraženě. Pohlédl stranou a chvíli přemýšlel, zatímco Mandy čekala. Pak se k ní otočil.
„Pamatuješ si, jak ten vlk vypadal?“
„Až moc dobře. Něco takového se nedá zapomenout.“
„Dobře.“ Zamyslel se, načež rozhodně pohlédl tmavovlasé do očí. „Je na čase, abys poznala mou
rodinu.“
Zakuckala se. „Co-cože? To jako... tvé...“
„Bratry a sestry,“ dokončil za ni.
Přestala kašlat a nevěřícně na něj pohlédla. Musela vypadat směšně, protože se Alex rozesmál.
Užasle vydechla. „No páni. Tvoji rodinu.“
„Ano, je to snad problém?“ zeptal se zmateně.
Podívala se na něj. „Ne, já jen... pokud jde o drbání tvé osoby, rodina je na třetím místě.“
Ušklíbl se. „Co je na prvních dvou?“
Sklopila zrak. Bála se, že se jí na to zeptá. „Na druhém je tvůj vzhled. A na prvním...“ Spatřila
koutkem oka, že držel zvědavost na uzdě. Odkašlala si. „Na prvním jsou tvé vztahy k ostatním.“
„Mé vztahy k ostatním?“ opakoval nechápavě.
Pohlédla stranou. „No jo, znáš to. Třeba vaše rivalita se Stanem, i když ten je dočasně mimo
hru.“
„To je všechno?“ Mluvil pomalu, s obdivuhodnou klidností.
„Asi jo, co já vím. Ale vždyť víš, drby jsou rychlejší než světlo, ani nemrkneš a je z tebe téma
měsíce. Ty šťouraly to brzy přejde, žádné strachy.“
„Mně to nevadí, nevšímám si jich.“
„V tom asi tkví jádro problému, ty si nevšímáš nikoho, kromě... kromě...“
„Tebe.“
„Tak nějak. Jo, tak by se to taky dalo říct. Ehem.“
Pozorně si ji prohlížel. „Tobě to snad vadí? Že jsi jedním z těch témat?“
„Co? No, nevadí. Ani ne, spíš...“ Odmlčela se.
Zazvonilo na hodinu.
„Jen klid, nechci tě tady zpovídat,“ řekl se smíchem.
„Ale ne, to je v pohodě, vážně. Tak jo, trochu jsme odbočili, co s tvou rodinou?“ Pořád tomu
nemohla uvěřit. Seznámí se s blízkými největšího hezouna na škole.
„Dobře, jdeš po škole na oběd?“
„Klidně ho vynechám, jestli -“
„To nebude třeba. Tak já na tebe ve dvě počkám před jídelnou.“
„Tak jo, to by šlo.“
Zadíval se na ni. Když k němu vzhlédla, usmál se. „Neboj, budeš se jim líbit.“
„No... to doufám.“
Oba vstali, aby pozdravili nově příchozí učitelku chemie, paní Jacksonovou.
Alex se hluboce zamyslel, když si sedal. Asi to neměl říkat, sám si totiž nebyl jist Joelovou
reakcí. Ta buď bude bouřlivě nadšená nebo bouřlivě rozzuřená. Tak jako tak to nevypadalo dobře,
ale pokud Mandyiny sny něco znamenaly, on by je mohl rozluštit. I kdyby Joel náhodou stál na jeho
straně, určitě se mezi jeho bratry a sestrami najde někdo, kdo půjde proti němu. Pár adeptů ho
napadlo. Musí vymyslet nějakou vhodnou výmluvu, aby je přesvědčil o opaku. Svého nejstaršího
bratra snad přemluví. Jedno však nešlo dál odkládat - asi bude muset Mandy prozradit své tajemství.
Ta představa ho děsila, ale momentálně neviděl žádné jiné řešení. Doufal, aby na něm Mandy
nepoznala, jak moc se toho setkání obával.
Tmavovlasá se na židli nervózně ošila. Nevěděla, proč jí bylo tak divně, šlo přece o zcela
normální záležitost, jako třeba když kluk představí svoji dívku rodičům. Až na to, že ona Alexovou
holkou nebyla a ten Joel taky nebyl jeho otec, ale jen bratr, takže v čem byl problém? Věděla v čem.
Pořád neznala ono záhadné tajemství. Co když se to týkalo i jeho rodiny? Co když byli všichni
součástí toho tajemství? Prudce zavrtěla hlavou. Už začínala být dost silně skeptická. Přestože se
přesvědčovala, že to dopadne dobře, v žaludku měla divný pocit, který přicházel vždycky, když se
mělo stát něco špatného. V duchu se uklidňovala, že odpoledne je ještě daleko. Doufala, aby na ní
Alex nepoznal, jak moc se toho setkání obávala.
Jen co hodina skončila, Alex se omluvil s tím, že má něco na práci. Tašku tam ale nechal. Mandy
využila vzácné příležitosti a šla se se Syd projít po škole.
„Tak? Jak to s vámi dvěma vypadá?“ zeptala se zrzka zvědavě.
Amanda na ni nechápavě pohlédla. „Cože?“
„Ty a Alex. Chodíte přece spolu nebo ne?“
„Blbost, kde jsi na to přišla?“ Zamračila se.
Sydney překvapeně zamrkala. „Takže vy dva... ne?“
„Jasně že ne! Kdo ti to řekl?“
„Totiž... no, ve třídě o tom každý mluví. A taky...“
„Co taky?“
Zamířily ke schodům do druhého patra.
Zrzka rozpačitě pohlédla na zem. „Pořád jste spolu, ale to myslím doslova pořád. Za ty dva týdny
jsme ještě ani jednou nebyly v cukrárně, protože jste byli někde s Alexem. Ne, já nežárlím, přeju ti
to, ale... mám takový pocit, že jsem asi ztratila kamarádku.“
Mandy se na ni nevěřícně podívala. Potom zamyšleně odvrátila zrak stranou. Syd měla pravdu.
Zase. Skutečně už strašně dlouho nebyly v Diamantu, určitě se po nich leckdo musel shánět. Viděly
se nanejvíš o přestávkách, ale ani tehdy si nemohly pořádně popovídat, protože jednou byla Mandy
zaneprázdněná svým sousedem, a jindy měla Sydney práci s chlácholením Stana, který byl poslední
dobou schopen úplně všeho. Ty dvě se zkrátka odcizily.
S Alexel skutečně trávila většinu svého volného času, ale jen se tak různě procházeli. Nešla s
ním do své oblíbené cukrárny, nevzala ho na žádná svá oblíbená místa, někdy jen seděli na lavičce v
parku a pořád jen mluvili. Přesto byly ty dva týdny snad nejlepší v jejím životě. Teprve teď jí však
došlo, že nechala ostatní daleko za sebou.
„Promiň, Syd. Asi to vypadá, že jsem na tebe zapomněla, já vím. Tak to ale není, pořád jsi moje
nejlepší kamarádka, jenže Alexe ještě ani pořádně neznám, takže jsem jím poněkud... ehm, jak to
říct?“
„Unešená?“ zkusila zrzka.
„To asi není to správné slovo, ale jo. Je moc hodný, milý, a úplně -“
„Tě zbožňuje.“
Letmo po ní loupla očima. „Až tak zase ne. Zřejmě.“
„Mandy, ty to buď děláš schválně, nebo jsi dokonale slepá,“ vyjela nečekaně.
Obě se zastavily. Tenhle tón Syd ještě nikdy nepoužila.
„Máš nějaký důvod si tohle myslet?“ zeptala se klidným hlasem.
„Tak zaprvé, vy dva jste všude spolu, skoro jako spojení nějakým neviditelným provazem,
nehnete se od sebe ani na krok, i na ty obědy jsi přestala chodit. Zadruhé, on se na tebe dívá tak...
oddaným pohledem. Ne, vážně,“ dodala, když Mandy pochybovačně pozvedla obočí.
„Oddaným?“
„Ano. Jako bys byla jediná dívka na celém světě, jako by tě hodlal ochránit i vlastním tělem. Asi
to zní hloupě, ale tak mi to připadá. A zatřetí, jak se na něj díváš ty. Jsi jím okouzlená, unešená, ty
ho zkrátka miluješ.“
Nastala odmlka.
Amanda na zrzku užasle zírala, neschopna slov. Věděla, že řekla přesně to, co se jí honilo
hlavou, ale že to bere až takhle... Nadechla se. „No dobře. Přiznávám, líbí se mi. Moc se mi líbí, ale
-“
„Ale co? On se líbí tobě, ty se líbíš jemu, tak co zase máš?“
„Já nevím, jestli jsem už připravená na vztah.“
Sydney si ji prohlédla. Asi to myslela vážně, v jejích černých očích viděla zmatek a bezradnost.
„Mandy, nemůžeš si být ničím jistá, dokud to nezkusíš. Máš strach, vím, ale musíš to překonat.
On tě asi zbožňuje úplně stejně, ale má obavy, že bys ho odmítla.“
„Jestli narážíš na to, co si myslím, tak to rovnou zapomeň.“
„Nemusíš udělat nutně první krok, jen mu naznač, že má u tebe šanci. Třeba se pak rozhoupe.“
Tmavovlasá se ušklíbla. „Odkud tohle všechno máš?“
„Znám duši lidí, tudíž i jejich mysl.“
„Myslím že jako cvokařka bys uspěla spíš než jako léčitelka.“
„Možná. A ty jsi moje praxe.“
Rozesmály se.
Mandy najednou zvážněla. „Musím ti něco říct,“ řekla pomalu.
Sydney se na ni podívala. „Co?“
Nadechla se. „Alex mě chce představit své rodině.“
„Cože? To myslíš vážně?“
„Jo, asi jo,“ zamumlala.
„No to je přece paráda, tak proč ten obličej?“
Zvážněla ještě víc. Nedošlo by k tomu, kdyby mu nepověděla o tom snu. Za jiných okolností by
jí to asi nenavrhl. „Nějak se na to necítím. Víš, jeho rodina je pro mě jeden velký oříšek a najednou
se s nimi mám setkat. Popravdě, z té představy mi běhá mráz po zádech.“
„Ale taky to znamená, že jste se pohnuli dál. To je snad dobře, nebo ne?“
„Nevím. Vůbec nevím, co si o tom mám vlastně myslet.“
„Prosím tě, jsi zbytečně skeptická.“
Zazvonilo, takže se vydaly zpátky ke třídě.
„Mám z toho divný pocit. Na jednu stranu jsem nadšená, že konečně poznám jeho bratry a sestry,
ale na druhou mě to zase děsí.“
„Neboj, dopadne to dobře. Věřím, že budeš skvělá.“
Pochybovačně na ni pohlédla. „Já si to ale nemyslím.“
Když vešly do třídy, Alex už byl na svém místě.
„Tak zatím,“ prohodila tmavovlasá a zamířila uličkou.
„Mandy.“
Otočila se.
„Slib mi, že někdy zase vyrazíme do Diamantu. Jenom my dvě.“
Chvíli na ni hleděla. Pak se usmála. „Slibuju.“
Syd se rozzářila. Obě se vydaly ke svým lavicím. Mandy už ve dveřích spatřila, že ji Alex celou
tu dobu pozoroval. Polkla a nervózně se poškrábala na hlavě.
„Ahoj,“ podravil ji, když usedla vedle něj.
„Ahoj. Záležitost vyřízena?“
Přikývl.
„Můžu se zeptat, kde jsi byl? Jestli je to ale tajné -“
„Ne, není to tajné. Byl jsem doma.“
„A kde bydlíš?“
Chvilku mlčel. „Na druhém konci města.“
Překvapeně zamrkala. „Blízko nemocnice?“
„Vlastně ještě o kousek dál.“
„To je ale přes deset kilometrů. Jel jsi autem?“
„Mám-li být upřímný, ne. Běžel jsem.“
Nevěřícně si ho prohlédla. Najednou v jeho vlasech spatřila něco tmavého a uchopila to mezi
prsty. Byl to suchý lístek. Když ho přejela pohledem podruhé, spatřila na jeho pravém rameni
kousek z borové větvičky. Zachytil se o jeho bílý svetr.
„Tak fajn,“ řekla nakonec a uvelebila se na židli.
Usmál se. „Držíš se dobře.“
„Já nikdy nebyla zvědavá. Tedy byla, ale nechci hned všechno bezpodmínečně vědět.“
„Vsadím se, že kdokoli jiný by dotíral tak dlouho, dokud bych to nevzdal.“
„Možná. Jsou to přece jenom lidi.“
„Oni?“
Podívala se na něj. „Co?“
„Použila jsi třetí osobu,“ podotkl zaraženě.
„No jo, já to nedělám, takže se mezi ně nezařazuju.“
„Nezařazuješ se mezi lidi?“ V tváři se mu mihl šok s nevěřícností současně.
„Ale ne, mezi šťouraly.“
Dlouze vydechl. Bylo vidět, jak moc se mu ulevilo.
„Co je to s tebou? Další z jízlivých témat?“
„Tak nějak.“
Zasmála se. Do třídy vešla učitelka biologie Smithová. Hodina začala.
Kapitola 8: Silverovi
Mandy se zběsile vyřítila ze dveří jídelny. Když stanula metr před chlapcem, zastavila, opřela se
rukama o kolena a začala namáhavě oddechovat. Sotva stála na nohou, mohla se každou chvíli
zhroutit.
Alex se nepatrně ušklíbl. Lichotilo mu, že se takhle zřídila jen kvůli němu. Odkašlal si.
„Nemusela jsi tak spěchat,“ řekl pobaveně.
Tmavovlasá se narovnala a pohlédla mu do očí. Jakž takž popadala dech, avšak hruď se jí pořád
ještě pravidelně zvedala. „Ale musela, už tak mám zpoždění deset minut.“
„Najedla ses aspoň?“ Kousl se do rtu, aby se nerozesmál.
„Ani ne, jídlo jsem do sebe spíš nasypala. Měl jsi mě vidět.“ Bezděky zavrtěla hlavou, když si na
to znovu vzpoměla.
To už Alex nevydržel a rozchechtal se na celé kolo. Docela ji tím šokoval, zůstala na něj
nechápavě zírat s očima dokořán. Nemohl se ovládnout, její nevědomost ho zkrátka bavila. Když po
chvíli konečně přestal a spatřil dívčin pobouřený výraz, rozpačitě se poškrábal na hlavě, načež si
rukou prohrábl rozcuchané vlasy.
Mandy si ho podmračeně měřila. „Co to mělo znamenat?“
Z jejího hlasu poznal, že ji skutečně zaskočil. Pokrčil rameny. „Promiň, nemůžu za to, bylo -“
„No jasně, bylo to silnější než ty, co?“ dokončila vztekle.
Omluvně se usmál. „Ještě jednou promiň, už se to nestane.“
Pohlížela do jeho provinilých očí, přičemž si kousala popraskaný koutek rtů. Tomuhle výrazu
nikdy nemohla odolat, i když se na něj hněvala sebevíc. Štvalo ji, že mu u ní pokaždé všechno
prošlo tak hladce. Na druhou stranu, za takový úsměv by mu odpustila snad i vraždu. Zhluboka se
nadechla. „Mně nevadí, když se pobavíš na můj účet. Ovšem pokud je to možné, alespoň bych ráda
věděla, co je na mně tak zábavného.“
„Ale tak to přece není, Mandy,“ namítl ublížených hlasem.
Pozvedla obočí. „A jak to teda je?“
„No...“ Zaváhal. „To je složité. Vlastně není, ale ještě ti to nesmím prozradit.“
Chvíli na něj upřene hleděla, načež změnila výraz ve tváři a rozesmála se. „Tos mi měl říct
hned.“
Trpce se usmál. „No jo, promi-“
„Přestaň se pořád omlouvat, z ničeho tě přece neviním.“
„Ehm... Dobře. Tak pojď, do pěti minut musíme být u nás doma.“ Lehce jí pokynul rukou.
„U vás doma,“ zopakovala šeptem. Pořád tomu nemohla uvěřit, dokonce ji i přepadly pochyby,
jestli se jí to jen nezdálo. Pak se ale zarazila. „Moment, říkal jsi, že bydlíš za nemocnicí?“
„Ano, proč?“
„To ale... to nezvládneš za pět minut.“
Tajemně se ušklíbl. „Určitě?“
Nechápavě zamrkala. „Cože?“
Neodpověděl. Udělal krok vpřed a ve zlomku vteřiny ji popadl do náruče. Když si uvědomila, k
čemu se chystal, divoce sebou zazmítala. Nechtěla znovu zažít tu šílenou jízdu. Patou ho kopla do
boku. Alex se ani nepohnul, vlastně to vypadalo, že vůbec nic nepocítil, přestože se mu už v onom
místě musela tvořit podlitina. Hbitě ohnul levou paži a rychlým pohybem jí zafixoval obě zápěstí
naráz. Současně tím sevřel její kopající nohy jako do svěráku. Po chvíli si Mandy uvědomila, že se
nemohla ani pohnout. Ze všech sil napnula svaly, pokusila se vymanit z ocelového objetí, ale bez
úspěchu. V té chvíli jí chlapcovy paže přišly jako ze železa. Přestala se snažit, prudce vydechla a
bezmocně zaklonila hlavu.
„Už jsi to vzdala?“ zeptal se hnědovlasý klidně.
Rozčileně zaskřípala zubama. „Asi jo. Tebe zřejmě jen tak nepřeperu.“
Rozesmál se. „Ne, teď bys to vážně nedokázala, věř mi.“
Poraženě zasténala a zabořila mu obličej do hrudi. Okamžik nato se do nich opřel silný studený
vítr. Oči měla pořád otevřené, ale za žádnou cenu se nechtěla podívat na cestu. Zaujatě sledovala
tenoučká bílá vlákénka Alexova svetru. Udivilo ji, jak měl klidný, vyrovnaný dech. Najednou se
zastavil. Chvíli zůstal stát, načež ji opatrně postavil na nohy. Překvapeně se rozhlédla. Stáli na
pokraji hlubokého lesa a před nimi se rozprostíral velice široký trávník. Ani se neohlédla, její
pohled byl upřený na velký, dvoupatrový rodinný domek s přízemní terasou obléhající celý jeho
odvod několik desítek metrů opodál. Ve zbývajících patrech bylo vždy po jednom balkonu. Byl bíle
natřený a měl krásnou tmavě červenou střechu.
Mandy pomalu udělala krok vpřed. Nevěřícně vydechla. „V takovém domečku jsem vždycky
chtěla bydlet,“ zašeptala užaslým hlasem.
Alex se usmál a zezadu k ní přistoupil. „No jo, Joel si potrpí na velké věci. Tak pojď.“ Obešel ji
a vystoupil ze stínů lesa. Na trávníku se pak zastavil, natočil se k ní bokem a klidným gestem jí
pokynul, aby k němu šla.
Zmateně se mu podívala do očí. Najednou strnula, zastavila se uprostřed pohybu. Vypadala teď
skoro jako socha, ale rty se jí třásly a očima zběsile těkala sem a tam.
„Mandy, nemusíš mít strach, vždyť jsem tu s tebou,“ promluvil k ní klidně.
„Já vím, ale -“
„Jen klid, oni tě nesní.“
Zlostně se zamračila. „O tohle tu nejde!“ zasyčela.
Alex nechápavě zamrkal. „A o co teda?“
Dívčin výraz se zkřivil do znechucené grimasy. „Myslím... že mi něco leze po krku.“
Překvapeně pozvedl obočí a přistoupil k ní. Prohlédl si ji od hlavy až k patě, když vtom mu
pohled utkvěl na jejím pravém rameni. Skvěl se na něm velký, hnědě zbarvený pavouk s krátkými
chloupky. Tiše zaklel, z čehož se Mandy roztřásla ještě víc.
„A sakra.“
„P-počkej, co tím jako myslíš?“ zajíkla se.
„No... dejme tomu, že jestli se teď jen o píď pohneš, bude zle.“
Zasténala.
Alex velice opatrně natáhl ruku k pavoukovi. Ten ale výhružně vystrčil svá velká kusadla a
párkrát jimi zamával. Hnědovlasý ztuhl. Pavouk si však byl vědom nebezpečí, a tak bleskově
vyrazil a kousl chlapce do rozevřené dlaně. Ten divoce máchl rukou, tvor dopadl na zem a hned
zamířil do nejbližšího křoví. Mandy vyděšeně ustoupila o krok stranou. Jen tak tak držela pod
uzdou nutkání se rozeřvat. Pak ale spatřila Alexe, který si třel levou ruku. Její strach z pavouků
okamžitě zmizel. Rychle k němu přistoupila a vzala ho za zápěstí.
Vytrhl se jí. „To nic není, vážně.“
Nedala se odradit, rázně popadla jeho ruku a pohlédla na ni. Pak vytřeštila oči. Nikde nebylo ani
škrábnutí. Nevěřícně si prohlédla i druhou paži, přestože si byla jistá, že šlo o tu levou. Nic. Věděla
zcela určitě, že ho ta potvora kousla. Ustoupila, aby viděla chlapci lépe do očí. Zamračila se. „Co to
má znamenat?“
Odpověděl až po chvíli, se zachmuřeným výrazem. „Má zranění se rychle hojí,“ zavrčel stroze.
„Aha, takže hluboké rány po kousnutí možná jedovatého pavouka se ti taky zavřou jako by nic?
Bez jizvy? Tak to jsem teda ještě neviděla.“
Popuzeně si odfrkl. „Tomuhle nerozumíš.“
„V tom s tebou souhlasím, Spider-mane.“
Překvapeně zamrkal. Mandy i navzdory hněvu zacukaly koutky. V ten samý okamžik se oba dva
nahlas rozesmáli, tmavovlasá se popadla za břicho.
„Až tohle uslyší Joel...“ pronesl Alex mezi smíchem.
Dívka zvážněla. „No jo. To bude něco.“
Potlačil další vlny veselí a pohlédl na ni. Výraz měla křečovitě stažený, zatínala prsty do dlaní.
Natáhl se, načež ji vzal za pravou ruku. „Neboj, všechno bude dobré. A kdyby ne, jsem tady.“
Nervózně se ušklíbla. Dlaně se jí šíleně potily. Jen doufala, aby se to Alexovi neznechutilo. Ten
se ale tvářil zcela normálně.
Nadechla se. „Tak jdeme.“
„Počkej, musím ti ještě něco říct.“
Podívala se na něj. „A co?“
Chvíli váhal, jako by nemohl najít ta správná slova. „Totiž... ehm... Mandy, dobře mě teď
poslouchej.“
Dívka naklonila hlavu ke straně.
Nadechl se a přešel to bez povšimnutí. „Nedívej se Joelovi do očí déle než tři vteřiny, ať už tě na
něm překvapí cokoliv, jasné?“
„Proč?“ zeptala se nechápavě.
„To pochopíš až potom. Teď pojď.“
Vystoupili ze stínů a vydali se napříč sytě zeleným trávníkem. Byl skutečně rozlehlý, ale Mandy
si v duchu přála, aby byl ještě větší. Každým krokem jí bylo hůř a hůř, asi pět metrů před domem se
jí stáhl žaludek. Když vstoupili na terasu obloženou lesklými dřevěnými prkny a stanuli před
zadním vchodem, srdce se jí zběsile rozbušilo, sliny se nahrnuly do úst a dýchání ji začalo zrazovat.
Alex se na ni starostlivě podíval. Nevypadala zrovna nejlíp.
„Jsi v pořádku? Nemám tě odnést domů?“
Při těch slovech sebou nečekaně trhla. Tohle byla šance, která se jí možná už nikdy nenaskytne.
Má se seznámit s rodinou svého momentálně nejbližšího člověka. Najednou si uvědomila, jak moc
to pro něj muselo znamenat. Dokonce využil velké přestávky k tomu, aby je o jejím příchodu
informoval. Teď ho nemohla zklamat.
Zpomalila srdeční tep, soustředěně nabírala dech a snažila se uklidnit. Po chvíli se mu rozhodně
podívala do očí. Alex se široce usmál a strčil do bíle natřených dřevěných dveří. Vešli dovnitř.
Mandy se na prahu zastavila, neschopna slov, oči dokořán. Hnědovlasý ji nechal, pustil její ruku
a klidně vstoupil do kuchyně. Zamířil k ledničce, jež stála v levém zadním rohu, otevřel ji a nakoukl
do ní. „Dáš si něco?“
Jeho otázku zaznamenala jen okrajově. I když na chvíli zaneprázdnila její mysl, k odpovědi se
přinutila až po značné chvíli. „N-ne, nic... nechci,“ zamumlala, vyvedena z míry.
Alex z ní něco vyndal, načež ji lehkým pohybem ruky zavřel. Podíval se na strnulou dívku, která
si nevěřícně prohlížela místnost.
V životě nezahlédla větší kuchyň. Musela být velká snad jako celý jejich byt. Po levé straně se
táhla obrovská linka z nerezové oceli. Přesně takové měli jen v těch nejšpičkovějších restauracích.
Směrem doprava vše postupně přecházelo v jídelnu. Tvořil ji především monstrózní stůl
obdélníkového tvaru, kolem nejž stálo nespočet židlí. Spočítala je, bylo jich čtrnáct. Stěny měly
pistáciově zelenou barvu, jinak bylo všechno zařízení buď z nerezové oceli nebo z bíle natřeného
dřeva. Podlahu tvořily sněhově bílé dlaždice. Celá místnost jen zářila, skrz velká okna dovnitř
pronikalo plno světla.
Když pohlédla na chlapce, teprve teď si všimla, že držel v ruce otevřenou láhev sodovky.
Zachytil její pohled, zašrouboval víčko a položil plastovou láhev na linku. „Ostatní jsou vedle.“
Neodpověděla. Místo toho prudce zatřepala hlavou, aby přišla k sobě. Poté se upřeně zahleděla
na další bílé dveře na konci kuchyně. Zhluboka se nadechla a rozhodně k nim zamířila. Alex jí šel
hned v patách.
Vstoupila a dál pokračovala až doprostřed místnosti. Když se rozhlédla, usoudila, že toto musel
být obývací pokoj. Jestli byla předtím ohromená, teď jí otřásl šok. První věc, která upoutala její
pozornost, byla kožená sedací souprava v černé barvě, skládající se z velké pohovky a dvou křesel.
Chviličku nato se nevěřícně podívala na doslova gigantickou plazmovou televizi připevněnou ke
stěně naproti pohovce.
Kromě těchto věcí - jež vlastníma očima viděla snad jen v časopisech - upoutalo její pozornost
pět ohromných šedobílých sloupů, táhnoucích se od lesklé podlahy z černého mramoru až k
neuvěřitelně vysokému stropu. Musely mít přinejmenším dobrý metr v průměru. Po celé jejich délce
se spirálovitě plazil tmavě zelený břečťan a kolem každého z nich bylo do kruhu postaveno několik
bílých plastových květináčů s různými pokojovými rostlinami, z nichž Mandy poznala pouze palmy.
Ani se nesnažila rozpomenout se, z jakého slohu sloupy asi pocházely.
Ze skla tu byly pouze další dva předměty. Nevelký konferenční stolek, s dokonale vyleštěnou
deskou a skleněnými nohami - na kterém ležel televizní ovladač -, a pak také o mnoho větší a
nádhernější křišťálový lustr. Majestátně visel uprostřed stropu, svými hladce vybroušenými
ploškami jednotlivých sklíček odrážel zářicí paprsky slunce, jež vnikaly dovnitř obrovskými okny, a
vytvářel tím fascinující podívanou. Po světle modrých stěnách poskakovaly duhové odlesky.
Nemohla se vynadívat, v životě se s ničím takovým ještě nesetkala. Bezděky pootočila hlavu
doprava, načež okamžitě ztuhla. Nevšímala si obrovského schodiště z černého kamene, ani
krásného, bohatě vyřezávaného zábradlí z mahagonového dřeva. Její dokořán vytřeštěné oči
pohlížely na skupinu lidí stojících pod schody.
Alex k ní zezadu tiše přistoupil a jemně si popostrčil vpřed. Trochu zavrávolala, ale podařilo se
jí přimět ztuhlé nohy k pohybu. Ze skupinky vystoupil vysoký muž s matně černými vlasy a
dlouhými kroky se k nim vydal. V patách měl další dva členy rodiny, ale jinak zůstali všichni ostatní
stát na místě. Metr a půl před dívkou se zastavil, chvíli si ji prohlížel a pak k ní natáhl pravici. „Já
jsem Joel Silver. Těší mě, že tě konečně poznávám,“ pronesl velice hlubokým, mužným hlasem.
Nevěřícně zalapala po dechu. Teprve teď pochopila, co jí Alex předtím říkal. Přestože byl tento
muž neuvěřitelně vysoký, zřejmě o půl hlavy vyšší než Alex - když se na něj dívala, musela plně
zaklánět hlavu -, a měl velice široká ramena, nebyla jeho mohutná postava to, co dívku šokovalo.
Joelovo pravé oko totiž mělo sytě modrou barvu, zatímco jeho druhé bylo zářivě hnědé. Zaživa
tohle u člověka ještě neviděla. Teprve po chvíli jí došlo, že i přes Alexovo varování na muže zírala
jako naprostý pitomec, a tak rychle sklopila zrak, v obličeji celá rudá. Nasucho polkla. Poté opět
vzhlédla. „M-Mandy Amberová. Ráda... vás poznávám,“ vykoktala, přičemž mu stiskla nabídnutou
ruku.
„Říkej mi Joeli, přece si nebudeme vykat.“ Mluvil zcela klidně, zřejmě byl na podobné reakce
zvyklý.
Nervózně se usmála. „Dobře... Joeli.“
Už chtěla svou ruku stáhnout, ale on ji pořád pevně držel. Zmateně zamrkala. Jeho stisk pořád
sílil, až z toho po chvíli musela zkřivit obličej bolestí. Přesto neuhnula pohledem. Nevšímal si toho,
pořád na ni upíral své výjimečné oči, jako by ji chtěl propálit pohledem. Mandy se snažila vymanit
ruku ze železného sevření, ale bez úspěchu. Náhle si všimla, že bělmo jeho modrého oka začalo
pomalu rudnout. Dech se jí zatajil.
Alex k němu přiskočil a zblízka mu pohlédl do tváře. „Joeli, to stačí!“ zavrčel tiše.
Rychle k němu střelil hlavou a zle se na něj podíval. Po chvíli napjatého mlčení pomalu
povoloval stisk, až se nakonec s námahou stáhl úplně. Mandy si přitáhla ruku k tělu a o krok
ucouvla. Černovlasý mírně zaklonil hlavu a začal oddechovat. Zbytek rodiny u schodů to značně
znepokojilo, ale zůstali stát bez pohnutí. Alex na něj podmračeně pohlížel, ovšem nehnul ani brvou.
Po chvíli se Joel uklidnil, pokynul hnědovlasému a oba odešli do kuchyně.
„Dej mi chviličku, ano? Zatím se seznam s ostatními,“ zašeptal dívce do ucha, když kolem ní
procházel.
Ta se za ním úzkostně dívala, dokud nezmizel ve vedlejší místnosti. Poté se křečovitě otočila
čelem k ostatním. Nastalo rozpačité ticho, ale pak k ní přistoupila drobounká, asi devítiletá holčička
se sněhově bílými hustými vlasy po ramena a natáhla pravou ruku. „Ahoj, já jsem Susan Silverová,
pro kamarády jenom Sue,“ řekla veselým hlasem.
Mandy se usmála a potřásla si s ní. „Ahoj, těší mě.“
Dívčiny oči byly blankytně modré a jenom zářily. Dokonalý bílý chrup ladil s jejími zřejmě
barvenými vlasy. Přestože sahala Amandě zhruba jen po prsa, její stisk pasoval spíš na mistra světa
v přetlačování. Když se stáhla, tmavovlasá si musela promasírovat ruku.
„Pojď, představím tě ostatním,“ pronesla energicky a zatahala ji za rukáv.
Mlčky ji následovala.
„Tak tohle je Christina. Je to nevlastní sestra a nesnáší, když jí říkáme Chris.“
„Ahoj.“ Mandy jí s úsměvem podala ruku.
Christina byla zřejmě o něco málo starší než ona, měla krátké vlasy na mikádo rezavé barvy s
nádechem do červena. Její šedozelené oči si tmavovlasou kriticky změřily, až nakonec odvrátila
pohled. „Čau,“ řekla pouze a hrdě prošla kolem ní. Posadila se na pohovku a ovladačem zapla
televizi.
Tmavovlasá se za ní udiveně dívala. Pravá paže jí klesla. Tak nafoukaná snad není ani Samantha,
proběhlo jí hlavou.
„Zapomeň na to, taková je skoro ke všem,“ zašeptala Sue.
Madny se na ni podívala. „Ke kterému šťastlivci se takhle nechová?“ Snažila se mluvit co
nejtiššeji, ale věděla, že je Christina musela slyšet.
„K tátovi,“ vyhrkla bez rozmýšlení. „To je Joel,“ dodala, když spatřila tmavovlásčin udivený
výraz. „A pak taky k Alexovi, ale když jste vy dva teď spolu, určitě se na tebe zaměří.“
Překvapeně pozvedla obočí. „Ona ho...?“
„Asi jo. Ale to nikdo neví, neříká nám své pocity,“ řekla Sue s pokrčením ramen.
Mandy věnovala dívce poslední pohled a pak se otočila ke skupině chlapců.
„Tady Robert a Robin jsou Silverovi, ti ostatní už ne.“ Ukázala na dvojici chlapců, stojících
těsně vedle sebe.
Tmavovlasá měla chvíli pocit, že vidí dvojitě. Bratři byli totiž jednovaječná dvojčata a měli
podobné vlasy, oči i úsměv. Dokonce jí pokynuli hlavou úplně stejně. Lišili se jedině ve stylu
oblékání. Takhle měla aspoň nějakou šanci, že si je nebude plést.
„Robertovi říkáme jenom Robe, pak z toho nejsou zmatky. Jo, a neřiď se jejich oblečením, často
si ho vyměňují,“ řekla klidně, čímž jí zmařila tu poslední a jedinou naději, že je od sebe rozpozná.
„Tak dál. Tihle všichni s námi bydlí. Erik, Josh, Tom, Kevin, Matt, Steve a Dan.“ Při jmenování
postupně ukazovala na jednotlivé chlapce. Tvořili snad celou škálu let. Nejmladší z nich byl zřejmě
Dan, kterému Mandy hádala kolem jedenácti. Oproti němu Matt jí připadal stejně starý jako Joel.
Náhle jeden vysoký - zřejmě sedmnáctiletý - kluk s hnědošedými vlasy vykročil vpřed a
přistoupil až k nim. Sklonil se a pomalu k Mandy přiblížil obličej. Sledovala jeho počínání
podezřívavýma očima. Když byly jejich tváře od sebe pouhých pár centimetrů, horní polovinou těla
se jakoby prohnula dozadu, zabodla mu prst do čela a rázně ho odstrčila, přičemž sama ustoupila o
malý krůček vzad. Trochu se odtáhl a podíval se na dívčin prst, jímž si ho držela dál od těla.
„Co to děláš?“ zeptala se ho naštvaným hlasem.
Rozesmál se, když mu došlo, jak to muselo vypadat. „Soráč, jen si chci prohlídnout tvý voči.“
„Cože? Proč?“ zeptala se udiveně.
„No, prej máš divný zornice,“ řekl a pokrčil rameny.
„Táta to říkal,“ dodala Susan.
Mandy nechápavě těkala pohledem z jednoho na druhého. „O čem to mluvíte?“
„Můžu?“ Josh ignoroval její prst na svém čele a znovu se k ní přiblížil.
Tmavovlasá stáhla svou ruku zpět a zmateně zůstala stát.
Chlapec jí chvíli pozorně pohlížel do očí, načež se překvapeně narovnal. „Čéče, má recht.“
„V čem?“ Pořád ničemu nerozuměla.
„No tvý kukadla,“ rozesmál se Josh. „Tvý zornice.“
Amanda se na něj chvíli nechápavě dívala, ale pak jí to došlo. „Aha, moje zorničky. No jo, můj
kamarád si ze mě kvůli tomu pořád utahuje, protože nejsou vidět.“
Teď nechápal zase Josh. „Tohle ale nemyslim,“ namítl.
„A co teda myslíš?“
Chvíli si ji podezřívavě měřil, když se náhle zamračil a jeho výraz zvážněl. „Čekej, ty vo tom
nevíš?“
„O čem bych měla vědět?“ Už ji to přestávalo bavit.
Josh pohlédl na stejně udivenou Sue, potom se otočil a vyměnil si s ostatníma pohled. Mandy na
ně zmateně hleděla. Napjaté ticho přerušil až přicházející Alex. Přistoupil k Mandy, načež se
rozhlédl. Všichni se teď na něj dívali, jedni zamračeně, druzí nevěřícně.
„Jak to, žes jí to neřek!?“ začal Josh. V hlase se mu odrážel vztek.
Hnědovlasý se na něj klidně podíval. „Ještě není připravená.“
Mandy si uvědomila, jak zněl jeho hlas oproti tomu Joshovu měkce a formálně.
„Si děláš prdel, ne?! A kdy jako podle tebe bude připravená? Až ji ty podělaný svině dostanou?“
Teprve teď se opravdu naštval.
Mandy se snažila nevypadat šokovaně. S vyrovnanou tváří na Joshe pohlédla. „Kdo mě má
dostat?“
Zamračil se na ni. Pevně zaťal ruce v pěst a tmavovlasá si všimla, že trochu vycenil zuby. „No
přece -“
„Zmlkni!“ okřikl ho Alex.
Otočil se čelem k němu a postoupil o krok vpřed. „Co si vo sobě sakra myslíš?!“ zařval.
Susan se vecpala mezi ně, čímž na poslední chvíli zabránila možné rvačce. Oba chlácholivě
poplácala po předloktí. „Jen klid, kluci, máme tu hosta.“
Oba krátce střelili pohledem k Mandy, po čemž od sebe ustoupili. Alex byl klidný, jen se mračil,
kdežto Josh se držel jen s náhamou.
Amandu se začaly zmocňovat obavy. Starostlivě pohlédla na hnědovlasého. „Alexi?“ zašeptala.
Chlapec se na ni podíval. Jeho pohled okamžitě zjihl a on se usmál. „Jen klid, takový je
vždycky.“
Josh rozzuřeně zasupěl. „Drž už hubu, než ti ji fakt rozmlátim!“ zavrčel.
Tmavovlasá už toho začínala mít tak akorát dost. Zaskřípala zubama. „Poslyš, Joshi,“ začala
klidně, ale o tóninu hlubším hlasem. „Chápu, že jsi teď naštvaný, i když nevím přesně proč. Ale
jestli na Alexe budeš pořád takhle neurvalý...“ Odmlčela se. „Tak tě s radostí nakopu do zadku.“
Mezi všemi přítomnými nastalo přímo mrtvolné ticho. Z televize se ozýval rachot střelby.
Všichni, dokonce i Christina, na Mandy nevěřícně zazírali. Když to trvalo už značnou chvíli a nikdo
nic neřekl, začala se cítit trapně. „No co je? Nekoukejte na mě tak, možná je vyšší, ale já se umím
prát.“
„To teda umí, sám jsem ji viděl,“ dodal Alex.
Krátce se na něj usmála.
Josh další chvíli mlčel. Pozorně si ji prohlédl, načež nečekaně propukl v nekontrolovatelný řehot.
Všichni se teď užasle dívali zase na něj. Když se pak částečně uklidnil, uznale pokýval hlavou.
„Jop, tak tohle je fakt vona, lidi, žádnej pochyb.“
Po těchto slovech se dala většina chlapců do smíchu. Sue se zachichotala a objala Mandy rukama
kolem pasu. Položila jí hlavu na hruď. Tmavovlasá se usmála a začala jí vískat vlasy.
Ve dveřích se objevil Joel. Už se plně uklidnil, přistoupil ke chlapcům a pohlédl tmavovlasé
znovu do očí. Všichni ihned zmlkli, Susan se k dívce přitiskla ještě víc. Minulo pár tichých vteřin,
ozývaly se jen hlasy z televize, jinak nic. Na mužově tváři se pomalu rozšiřoval úsměv. Poté na
Mandy kývl. Všem se tím značně ulevilo, Josh začal nadšeně halekat a šťouchl Alexe do žeber.
Malá Sue se rozesmála a tmavovlasá ji pohladila po zádech.
Když prvotní veselí ustalo, Joel si odkašlal. „Nuže, Mandy. Alex mi pověděl, že máš poslední
dobou zlé sny.“
Dívka na sobě ucítila pohledy ostatních. Znervózněla. „No... tak nějak. Vlastně se mi už nezdá o
ničem jiném a trvá to docela dlouho.“
„Jak dlouho?“ přerušil ji muž.
„Ehm... asi přes tři týdny.“
Mezi kluky vzadu u schodů to zašumělo. Josh zaťal pěsti a Alex se zamračil.
„Dobře. Pojď se mnou, popíšeš mi ten sen.“ Otočil se a zamířil ke schodům.
Mandy se mírně sklonila, aby od sebe odtrhla Sue, která se jí držela jako klíště. Najednou jí sjel
límec a odhalil tak fialový pruh. Všichni ho zahlédli v ten samý okamžik, ale dívenka zděšeně
vypískla jako první. Amanda si spěšně vytáhla límec nahoru, ale už bylo pozdě. Joel se opět otočil a
zůstal stát.
„Co to bylo?“ křičela Sue a snažila se stáhnout límec zase dolů, aby se mohla líp podívat.
„To nic není, vážně, jen malá nehoda.“ Snažila se ji chytit za ruce, ale dívenka byla snad silnější
než ona. Podařilo se jí ji zastavit až s pomocí Alexe, který holčičku zvedl a nohama dopředu si ji
přehodil přes rameno jako pytel brambor. Mandy ho sjela vyčítavým pohledem, zatímco se malá
mrskala, kopala ho do břicha a ječela na celé kolo. Alex jen pokrčil rameny, přičemž se na
tmavovlasou ušklíbl. Když kopance ani hluk nepřestávaly, druhou rukou Sue plácl přes zadek tak
silně - ozvalo se hlasité plesknutí -, až z toho vyjekla. Pak ale ihned zmlkla a poslušně se mu
uvelebila na rameni. Mandy se musela zasmát. Chlapec postavil děvče zase na zem, načež pokynul
tmavovlasé. Vydala se za ním ke schodišti. Teprve když po něm stoupala, všimla si jeho nesmírné
krásy. Vyřezávané zábradlí bylo dokonale vyleštěné a ona z něj nemohla spustit oči. Stanuli v
prvním poschodí. Byla to taková dlouhá chodba se žlutými stěnami a pěti bílými dveřmi. Po pravé
straně schody pokračovaly do druhého patra.
„To jsou pokoje kluků plus koupelna.“
„Aha. Kdo s kým bydlí?“
„No, vždycky se dva dělí o jeden pokoj, takže tady jsou dvojčata, pak Matt s Danem, Kev s
Erikem a Tom se Stevem.“ Postupně ukazoval na jednotlivé dveře, přičemž si Mandy snažila
zapamatovat jednotlivé dvojice.
Vydali se do druhého poschodí. To vypadalo stejně jako první, až na zdi, vymalované lososovou
barvou. Počet dveří byl stejný.
„Tady bydlí holky, tenhle je můj a Joshův, pak Joelova ložnice, jeho pracovna a koupelna.“
„Ty máš pokoj s Joshem?“ pronesla nevěřícně.
Usmál se. „Ano. Překvapuje tě to?“
Párkrát zamrkala. „No, docela jo. Jak na tebe řval...“
„Josh je hodně výbušný, velmi snadno se dá vyprovokovat. Ale jinak jsme my dva skvělý tým, i
když se věčně hádáme a pereme,“ řekl se smíchem.
Neodpověděla. Alex ji dovedl ke čtvrtým dveřím, kde měla být Joelova pracovna. Bez zaklepání
vešel dovnitř, přidržel Mandy dveře a ona vstoupila. Jakmile se ocitla uvnitř, přestala vnímat.
Nezaslechla cvaknutí dveří, ani krátký rozhovor mezi bratry. Užasle se rozhlížela, neschopna
dýchat.
Pracovna byla obrovská, skoro jako obývací pokoj. Stěny byly normálně bílé, ale nespatřila na
nich ani jeden obraz. Místo toho tvořilo celou zadní stěnu jedno jediné okno - po obou jeho stranách
se skvěly tmavé závěsy, které teď byly roztažené -, čímž do místnosti pronikalo plno světla. Před
ním stál obrovský mramorový stůl plný tlustých, zaprášených knih, zažloutlých pergamenů a taky
novin. Po levé straně se táhla dlouhá knihovnička a sahala až ke stropu.
Uprostřed visel křišťálový lustr, téměř nádherný jako ten v obýváku. Červenohnědý vzorovaný
koberec měl dlouhý chlup, takže se po něm dobře šlo. Zalíbilo se jí to. Ovšem když pohlédla do
pravé části pracovny, zatajil se jí dech. V rohu byl dva metry nad zemí připevněn jakýsi silný lesklý
řetěz, na němž ještě viselo pět podivných náramků. Jeden z nich byl větší a zbylé čtyři stejné
velikosti, čímž si Mandy domyslela, jaké části těla by se do nich přitoutaly. Byly však nesmírně
tlusté a taky velké, takže si nemohla představit, jaké zvíře by tam asi tak pasovalo. Pro člověka to
být nemohlo, ten by z nich vyklouzl jako nic, ale dál už se tím nehodlala zabývat. Třeba měl Joel
nějaký speciální koníček. Otřásla se při té představě. Když pohlédla na oba bratry, došlo jí, že je
celou dobu pozorována a rozpačitě sklopila zrak.
Joel si odkašlal. „Prosím,“ pronesl klidným hlasem a pokynul na kožené křeslo před stolem.
Mandy se posadila, zatímco pozorovala Alexe, vyhlížejícího z obrovského okna.
Černovlasý sám usedl za stůl, opřel se loktama o desku a spletl prsty do sebe. Dívka si při
pohledu na něj připadala jako u ředitele v kanceláři.
„Takže, vzpomínáš si na ten sen? Co v něm bylo?“
Přikývla. „Až moc dobře.“
„Výborně. Byla bys teď schopna mi ho popsat?“
Mluvil klidně, tiše, ale přesto se jí stáhl žaludek. Nervózně polkla. „No... vždycky to začně tím,
že stojím na chodníku, nade mnou svítí takový kužel světla, ale jinak je všude tma. Pak se zjeví pár
žlutých očí, zvířecí tlama plná ostrých zubů a já se rozběhnu. To něco mě pořád sleduje, až nakonec
chodník skončí a já jsem v pasti. Jenže to stvoření vstoupí ke mně do světla a... no... je to vlk.“
„Jak ten vlk vypadá?“ zeptal se bez sebemenší známky emocí.
„Ehm... je až nepřirozeně velký, má takovou kaštanovou srst, obrovské drápy a žluté oči s
úzkými zorničkami.“
Alex zničehonic křečovitě zaťal ruce v pěst, až mu zbělaly klouby. Joel mu nevěnoval pozornost,
sám byl hluboce zamyšlen. Po chvíli na Mandy opět pohlédl. „Zkusila jsi někdy před ním neutíkat?“
„Ne, vždycky před ním uteču, a to i když nechci. Moje nohy se prostě samy dají do pohybu.“
Černovlasý pomalu přikyvoval, jako by si snažil zapamatovat každé slovo, které dívka řekla.
Alex se k němu otočil. „Tak co? Co to může znamenat?“ zeptal se tichým hlasem.
„Mám moc málo indicií, takhle z toho jen těžko něco vyvodím.“
Amanda se na okamžik zamyslela, načež vzhlédla. „Pokud se nemýlím, tak dneska to postoupí
vpřed. Do další fáze.“
Joel se narovnal. „Do další fáze?“
„Jo, vždycky s novou fází měsíce se můj sen vyvine o trochu víc.“
„Musíš pro to něco udělat?“ zeptal se spěšně.
„Ne, jenom usnout.“
Chvíli přemýšlel, po čemž na ni tázavě pohlédl. „Myslíš, že bys tu mohla chvíli zůstat?
Potřebuju vědět, jak se ten sen vyvrbí. Klidně zavolám tvým... rodičům, jestli chceš.“
„Zůstat tu můžu, ale mámě radši zavolám sama, nebo začně hysterčit.“
„Dobře,“ přikývl.
Vstala a poodešla, aby mohla matce zavolat. Když vytáčela číslo, přemítala, proč dal předtím
Joel takový důraz na slovo „rodičům“, nebo proč se před ním ještě zasekl. Pak to ale hodila za
hlavu. Po dvojím zapípání se ozval ženský hlas.
„Ano?“
„Ahoj, to jsem já.“
Zatímco Mandy telefonovala, bratři mezi sebou tiše rozmlouvali.
„Co si o tom myslíš?“ zamumlal tiše Alex.
„Není pochyb, je to ona. Ale radši počkám na tu další fázi, pro jistotu.“
„Chceš říct, že ten sen... ten vlk...“
„Ano, Alexi, ten vlk je ve skutečnosti -“
„Hotovo,“ přerušila je tmavovlasá.
Oba se k ní otočili.
„Dovolila ti to?“ zeptal se Alex.
„Ne doopravdy. Myslí si, že jsem u Syd.“
Joel mírně zkrabatil obočí. „Nebudeš mít kvůli tomu potíže? Když se dozví, že jsi jí lhala?“
„Věř mi, daleko větší potíže bych měla, kdyby přišla na to, že jsem u vás doma a přitom jí nic
neřekla. To by pak bylo domácí vězení do konce roku. Navíc, řekla jsem, že budu do večera u
přátel, nejmenovala jsem nikoho konktrétního. A Sydney mě určitě bude krýt.“
Černovlasý se krátce usmál. Alex obešel stůl a vzal ji za ruku. „Tak pojď.“
„Můžete jít klidně do mé ložnice,“ prohodil Joel.
„To je dobré, vezmu ji k sobě.“
Zamířili ke dveřím. Když se za nimi pak pomalu zavíraly, Mandy ještě stačila zamávat.
Odpovědělo jí Joelovo přikývnutí.
V duchu se musela smát. Poslední dvě věty zněly dvojsmyslně a Alex o tom moc dobře věděl.
Sám se musel krotit, aby nevybuchl smíchy. Došli k jeho pokoji, on otevřel dveře a opět je dívce
přidržel. Ta se zastavila na prahu a sundala si tenisky.
„To jsi nemusela, všichni tu chodíme v botech.“
Jen mávla rukou, načež vešla dovnitř. Myslela si, že v tomhle domě ji už nic nepřekvapí, ale to
se šeredně spletla.
Pokoj byl velký, útulný, okno úplně vzadu spolu se skleněnými dveřmi na balkon neměly
záclony ani závěsy. Celkově tu byly dvě postele, dva noční stolky a jedna šatní skřín. Místnost však
ohromila dívku tím, že byla i bez stěny nebo jiné bariéry výrazně rozdělena na dvě části.
Jedna polovina byla nepořádná, po zemi se válely všelijaké časopisy, zbytky chipsů, ponožky a
jiné věci. Pod neustlanou postelí zahlédla modré pánské trenýrky. Na zdech byly připevněny
všelijaké plakáty aut, rockových hvězd a polonahých slečen. Tohle byla určitě Joshova část.
Druhá polovina se úplně lišila, a to doslova od podlahy až ke stropu. Na zemi se nic neválelo, na
zdi nevisel jediný plakát. Kromě pomačkaného povlečení a neustlané peřiny to vůbec nevypadalo,
že by tu pobýval nějaký kluk.
Mandy se ušklíbla, zamířila k čisté posteli a posadila se na ni. „Tak tohle je určitě tvoje část,“
řekla pobaveně.
„Proč myslíš?“ Alex stál u zavřených dveří, ruce v kapsách.
„Je čistější.“
Na chvíli se odmlčel. „Moje je ta druhá. Postel, na které sedíš, je Joshova.“
Vytřeštila oči, pohlédla na nepořádnou část pokoje, pak na Alexe, tam a zase zpátky.
Chlapec se najednou rozesmál. „To byl vtip. Věděl jsem, že takhle zareaguješ.“
Dívka se na něj podívala, dusila nutkání se zasmát. Pak padla horní polovinou těla na postel,
chodidla pořád ještě na zemi. Nezabývala se svetrem, který se při tom pohybu vyhrnul a odkryl tak
břicho až k pupíku. Zavřela oči, pravou ruku si dala pod hlavu. Ani nezaznamenala, že si sedl vedle
ní, najednou na sobě ucítila jeho pohled. Pootevřela nejdřív jedno oko, potom druhé. Prohlížel si ji
tak, že zrudla, a stáhla si svetr zase dolů.
Ušklíbl se. „Mně to nevadí, mohla jsi to tak nechat.“
„No jasně,“ zamručela. Koutky rtů jí zacukaly. Posunula se výš a zabořila hlavu do měkkého
polštáře.
Alex ulehl vedle ní. Položil se na levý bok, opřel se na lokti a podpíral si hlavu zaťatou pěstí,
přičemž se na dívku opět zadíval. Ignorovala ho, sledovala bílý strop, přestože na něm nic
zajímavého nebylo.
Chvíli tak zůstali, dokud Mandy mlčky nezavřela oči. Pocítila, jak jí hnědovlasý přejel prstem po
spánku, ale nijak nereagovala. Po chvilce se překulila na pravý bok a schoulila se do klubíčka jako
embryo. Teprve s vůní Alexova svetru si uvědomila, že k němu byla přitisknutá. Rychle otevřela
oči.
Chlapec se usmíval, volnou rukou jí vískal pramínek uvolněných vlasů. Sledoval, jak se jí hrnula
krev do tváří. Zaslechl zrychlené bušení jejího srdce. V mysli se mu vybavily chvíle, kdy ji tajně
pozoroval. Vždycky nejdřív ležela na zádech a po chvilce se takhle schoulila na boku. Přišlo mu to
strašně roztomilé.
Přepadlo ji nutkání si odkašlat, ale nechtěla pokazit do uklidňující ticho. Vzdychla, po čemž opět
zavřela oči. Stále cítila jeho teplé konečky prstů na svém obličeji. Přejížděly jí po levém spánku. Po
chvilce zjistila, že ji to uspávalo. Pomalu, příjemně. S posledním výdechem se ponořila do tmy za
zavřenými víčky.
Skoro okamžitě se ocitla na chodníku, ani nevěděla, jak k tomu došlo. Nedůvěřivě se rozhlížela,
ještě nikdy neusnula tak rychle. Všechno ale nasvědčovalo tomu, že to byl sen. Strnule stála a vůbec
poprvé za celou tu dobu se rozhodla na vlka počkat. Objevil se ve vteřině, vrčel, cenil na ni ze tmy
své hrozivé tesáky. Neutekla, i když se jí nohy rozklepaly strachy. Musela několikrát polknout. Vlk
se k ní pomalu blížil, přičemž vrčel pořád zuřivěji. Ani se nepohnula, i když mozek řval, aby se
otočila a prchla.
Zničehonic se po ní zvíře vrhlo. S výkřikem se sklonila a zakryla si hlavu rukama. Nad hlavou jí
proletěla tmavá šmouha. To už neváhala ani chvilku a rozběhla se vpřed. To, že běžela úplně jiným
směrem než normálně, si uvědomila až později, když stále nenarážela na konec chodníku. Zastavila
se. Nikde nic. Zamžourala do tmy, ale po vlkovi ani stopy. Náhle za ní něco zavrčelo. Ztuhla děsem.
Jak se mohl dostat za ni? Nenašla sílu se otočit, ale přesto se tak stalo. Když zahlédla, kdo stál
patnáct metrů od ní, zděšením se jí zastavilo srdce.
Alex ležel a neklidně sledoval potící se Mandy. Třásla se po celém těle, neustále těkala očima za
zavřenými víčky. Úzkostně se posadil. Už už se natahoval, aby ji probudil, ale ruka se zastavila
uprostřed pohybu. Vyděšeně vytřeštil oči. Tep dívčina srdce ustal.
Byl to on, ten muž, co ji a Syd tehdy málem zabil. Stál tam úplně klidně, hrozivě se šklebil a
měřil si ji stříbrnomodrýma očima. Postavila se k němu čelem a ustoupila o několik kroků vzad.
Nemohla se pořádně nadechnout, zase ucítila na krku ten vražedný stisk. Rukou si zděšeně přikryla
ústa, když zahlédla jeho dlouhé špičáky. Zřejmě ho to potěšilo, protože se ušklíbl ještě víc.
Pomalými, dlouhými kroky se k ní přiblížil. Couvla, chtěla se otočit a rozběhnout, ale neodvážila se
mu ukázat záda. Když to ale znovu zvážila, už bylo pozdě.
Upír se odrazil, jediným skokem překonal vzdálenost, jež je od sebe oddělovala, načež ji srazil k
zemi. Mandy vykřikla, když jí zablokoval ruce i nohy vlastním tělem. Zděšeně pohlédla do jeho
chladných očí. Zašklebil se, jednou rukou ji chytil za hlavu, druhou za rameno, a s temným vrčením
jí zabořil zuby do odhaleného krku.
Dívka se prohnula v zádech a pronikavě zaječela. Chlapec už byl zděšením bez sebe. Chytil
Mandy, svíjející se na posteli v křečích, za ramena a zuřivě s ní zatřásl. „Prober se! Prosím tě! Tak
se přece prober!“ řval rozzuřeně i zoufale zároveň.
Nic. Neslyšela ho. Zničehonic se však přestala zmítat a zhroutila se hnědovlasému v náručí. Ten
prudce oddechoval, stále ji držel. Po chvíli Mandy opatrně položil. Ani se nepohnula.
„Mandy?“ zašeptal mezi oddechováním.
Nedostalo se mu odpovědi. Chvíli jen seděl a vydýchával se, když najednou se tmavovlasé z
koutku úst spustil tenoučký pramínek krve. Zůstal na ni šokovaně zírat, poté vyskočil jako šlehnutý
bičem a přiběhl ke dveřím. Nezabýval se klikou, prostě je vytrhl z pantů. Třísky mu vletěly do vlasů
i do obličeje, zachytily se mu na svetru. Bez okolků odhodil vyrvané dveře na chodbu. „JOELI!“
Kapitola 9: Zrada
Černovlasý muž se před ním zjevil zničehonic, jako přízrak. Zdola se ozvaly zděšené hlasy. Malá
Susan právě uháněla po dřevěném zábradlí po všech čtyřech jako zvíře. Na jeho konci se prudce
odrazila a po hlavě vletěla do pokoje. Přistála na nohou, ignorovala křupnutí spadané omítky pod
botami a vyděšeně pohlédla na bezvládnou Mandy ležící na Alexově posteli. Vedle ní seděl Joel a
tiskl jí prsty ke krku. Alex stál nad ním, zoufale mu pohlížel přes rameno.
„Co se stalo?“ vykřikla, když zahlédla na polštáři krev.
„Nemá pulz,“ zamručel Joel.
„Tak udělej něco! Vždyť nám tady umírá!“
„Uklidni se, Alexi. Christino!“
Rudovláska vystoupila z houfu, který se utvořil u vyrvaných dveří, překročila práh a stanula
vedle postele.
„Musíš vstoupit do její mysli,“ pronesl černovlasý.
Temně zavrčela jako zvíře. „Proč bych to měla dělat?“
Alex se na ni zuřivě podíval. „Protože je pro nás důležitá!“
„Ne, je důležitá pro tebe.“
„Christino, jestli Mandy zemře, nebudeme mít žádnou šanci ji proměnit kdežto oni ano, a ty to
víš. Pokud se stane jednou z nich, jsme jako druh vyřízení.“
Dívka mu dlouze pohlédla do očí. Chvíli sváděli oční souboj, ale poté rudovláska zaťala pěsti a
pokynula mu rukou, aby jí udělal místo. Joel vstal a ustoupil, zatímco si sedala. Vzala Mandyinu
hlavu do dlaní. Na okamžik zaváhala, ale pak se sklonila a přitiskla své čelo na to její.
Ocitla se v černé temnotě dívčiny mysli. Normální člověk by vůbec nic neviděl, ovšem ona ano.
Šedozelené oči zasvítily ve tmě. Tělem jí proběhla křeč, když nasála upírův pach smísený s vůní
čerstvé krve. V hlavě jí zadunělo slábnoucí tepání života. Rozběhla se vpřed, vedena nadpřirozeným
smyslem, s nímž dokázala vycítit přítomnost upírů a lidí.
Po pár desítkách metrů ho spatřila, i když stále hleděla do tmy. Klečel v kuželu světla na šedě
dlážděném chodníku - který z obou stran mizel v černotě tak, až to z té dálky vypadalo, že se jen tak
vznášel -, otočen k ní zády, skloněn nad vyhasínajícím zdrojem života. Byl až příliš zaneprázdněn
vysáváním umírající dívky, takže v samé extázi rudovlásku nevycítil.
Neměla čas ani nervy na přeměnu, zaťala tedy silně pěsti a řítila se vpřed. Hnána nenávistí a
touhou po krvavé pomstě se se zvířecím řevem vrhla na nechráněného upíra.
Postřehl její přítomnost v posledním zlomku vteřiny. Rychlostí světla pustil bezvládné tělo,
vstal, otočil se a současně se rozmáchl pravou paží.
Christina dobře viděla jeho pohyby, i když to muselo pro normálního člověka vypadat jako
hýbající se šmouha. Přesto uhnula před úderem o setinu sekundy později, než by měla. Ozvala se
tupá rána. Zasáhl ji přesně do hlavy, spánkem jí projela ostrá bolest. Rána ji odhodila o pět metrů
dál. Ve vzduchu se však mrštně otočila a dopadla na všechny čtyři. Rychle zvedla hlavu. Po levé
straně jí hojně tekla tmavá krev, ve vlasech nad uchem jí zela obrovská díra. Zajisté měla zlomenou
spánkovou i klínovou kost. Avšak zničehonic se rána začala zavírat, roztrhnutá kůže se pomalu
spojila a za chvíli už po ní nezbylo ani památky. Zůstala jen krev, zasychající na tváři a ve vlasech.
Upír na ni hleděl, trochu překvapen, trochu vyveden z míry, že mu překazila hostinu. Pozorně
sledoval její pohyby, když vstávala - člověk by viděl jen dvě zářící oči stoupající vzhůru - a když
spatřil v jejím pohledu onu zuřivou nenávist, ušklíbl se. „Christino. To je ale překvapení, jak se ti
vede? Vidím, že ses přece jen stala -“
„Co tu děláš!?“ zařvala.
Uchechtl se. „Nevidíš snad? Beru si to, co je mé.“
„Není tvoje, je naše! Alex ji vystopoval mnohem dřív než ty.“
„Jistě. Kdyby ovšem nebyl Alex tak zvědavý a nezahálel, už mohla být jednou z vás. Viděla jsi
ty modřiny na jejím krku? Jsou ode mne. Skoro jsem ji měl, ale už jste byli příliš blízko. Musel
jsem ustoupit. Boj s váma všema by totiž byl až příliš riskantní.“
Potěšeně se usmála. „Bojíš se nás, co?“
Lhostejně pokrčil rameny. „Vašeho vůdce se lepší nepodceňovat. Přece jen má v krvi čtvrtinu mé
DNA. Navíc, pokud by se mi cokoliv stalo a já byl, čistě teoreticky, nějak zraněn či oslaben, má
smečka by se rozpadla. Je to jen banda stupidních upírů, kteří se řídí zvířecím pudem a žízní po
krvi. Poslouchají mě jen proto, že jsem První. Takhle by se rozutekli mrknutím oka a vyhlazení
vašeho druhu by bylo téměř nemožné.“
„Ten tvůj hasky ti pěkně zmařil plány,“ pronesla klidně.
„Vampýr je jen pes. Sice upíří, ale pořád pes. Jeho pudy jsou mnohem zuřivější a divočejší,
takže se neumí ovládat. Jen nechápu, proč tehdy Joela nesežral celého. Ještě teď mám chuť mu
rozdrásat břicho, když si na to vzpomenu.“
Chvíli si mlčky hleděli do očí. Najednou Christina rozzuřeně zavrčela. „Dost tlachání, bojuj se
mnou!“
Upír se zasmál. „Snad si nemyslíš, že mi můžeš něco udělat?“
„To si teda myslím!“ Odrazila se a vletěla do kuželu světla.
„Ty ses vůbec nezměnila. Pořád jsi taková hloupoučká, jakou si tě pamatuju z dřívějška.“ Chytil
ji za zápěstí a lehkým stisknutím ho zlomil. Ozvalo se hlasité křupnutí. Poté s ní jako s pytlem
mocně udeřil o chodník, až s ohlušujícím rachotem podélně pukl. Zapraskaly kosti.
Dívka zůstala nehybně ležet ve vytvořené díře a zalapala po dechu. Zajisté měla zlomenou páteř.
Z koutku úst se jí spustil pramínek krve.
Tmavovlasý pozvedl pravou nohu a šlápl jí na prsa. Ozvalo se odporné chrupnutí, hrudník se
výrazně prohnul. Dvě tři žebra se přelomila v půli a za doprovodného trhání částečně vylezla ven z
těla. Většina z nich však vnikla do plic a probodla je skrz naskrz. Rudovláska bolestně zaťala čelisti,
ale nevypustila ze sebe ani hlásku.
Uznale pokýval hlavou. „Působivé. Ten, kdo tě přeměnil, musel být velmi dobrý. Jsi pěkná
prácička, ale už jsem se setkal s lepšími.“
Přestože neměla žádný vzduch v plicích - lépe řečeno, neměla plíce vůbec - chraplavě zachrčela
a s námahou mu plivla krvavou slinu do tváře.
Rychle odskočil a spěšně si utřel rukávem košile obličej. Bolestně sykl a podržel se za zasažené
místo těsně pod pravým okem. Po chvíli se uklidnil, narovnal se a rozzuřeně na Christinu pohlédl.
Na postiženém místě měl propálenou kůži i maso úplně až k lícní kosti. Přistoupil k ní a už už se jí
chystal ukopnout hlavu. Rychle zavřela oči. Pak si to ale rozmyslel, načež ji s úšklebkem kopl do
brady jen slabě. Dívčina hlava vystřelila šikmo nahoru, vaz se zlomil jako párátko. Nastalo ticho.
Vysoký muž se chvíli kochal pohledem na své dílo, poté zvedl hlavu a podíval se na
tmavovlasou. Nehýbala se, ale už u ní pociťoval první známky proměny. Ušklíbl se. „Má práce je
tady hotová. Zbývá už jen tělo.“ Sklopil oči zpět na rudovlásku. „Nechám vás tady o samotě. Třeba
budeš mít štěstí a zabije tě rychle. Škoda, mrzí mě, že o to přijdu, ale ještě je tu pár krků, které jsem
neokusil. Tak si to užij,“ pronesl a ve vteřině byl pryč.
Dvě polomrtvé dívky ležely na rozlámaném chodníku v hrobovém tichu. Nebylo slyšet nic, ani
jejich dech. V té chvíli by i polknutí zaznělo jako rána z děla.
Náhle však světlo nad nimi zesílilo a Christinu obalila stříbrná záře. Okamžik nato se její tělo
samo od sebe dalo do pohybu. Opět se ozvalo křupání kostí, ovšem tentokrát se jednotlivé obratle
zacelovaly a vracely se zpátky na své místo. Hlava se obrátila do původní polohy, stejně tak jako
zápěstí, viditelně prohnutý hrudní koš se narovnal a vyčnívající žebra se stáhla zpátky do těla.. Do
mrtvých očí se vrátil lesk.
Rudovláska okamžitě vyskočila na nohy a rychle přistoupila k Mandy.
Už jí stačily vyrůst upíří špičáky a její kůže výrazně zbledla. Normálně by proměna trvala jeden
den a jednu noc, ale silným působením měsíčního světla - které je obklopovalo - se značně
zrychlila.
Sklonila se a povytáhla jí oční víčko. Duhovky se pomalu barvily do stříbrnomodré barvy, což už
neponechávalo ani stín pochyb o tom, čí je Mandy potomek. Stáhla se a víčko opět kleslo. Sáhla
hluboko do pravé kapsy maskáčových kalhot, načež z ní vytáhla dlouhou zlatou jehlu, jež musela
mít přinejmenším třicet centimetrů. Na chvíli znehybněla, ovšem pak ji rychlým pohybem zabodla
dívce pod levé ňadro.
Tmavovlasá se zničehonic probrala z letargie. Vytřeštila oči, prohnula se v zádech a z úst se jí
vydral nelidský skřek. Jehla v jejím srdci začala okamžitě černat, z rány stoupal proužek kouře.
Dlouhé špičáky se pomalu zatáhly, barva očí značně potemněla. Když pak všechny upíří znaky
zmizely, dívčino tělo se zhroutilo. Kůže však zůstala pořád stejně bledá.
Christina rychle poklekla, vytáhla dokonale černý kousek kovu a odhodila ho stranou. Při dopadu
tiše zacinkal. Pravou rukou otevřela Mandy ústa, hned nato se silně kousla do levého zápěstí a
přidržela ho nad jejími rty. Sevřela pokousanou ruku silně v pěst. Z žil vytryskl rudý pramínek,
načež se rána opět zavřela. Nezbylo po ní ani stopy.
Nezvykle tmavá krev stekla ze suchým rtů do ústní dutiny a poté do krku. Jakmile se dostala do
těla, začala ihned regenerovat vyschlé orgány a obnovovat životní funkce. Plíce už samy dokázaly
nabrat vzduch, organismus se vrátil do původního stavu. Srdce se zevnitř opět zacelilo a znovu
počalo energicky bušit. Rána se zvenčí dokonale zavřela.
Sledovala, jak se tmavovlasé do tváří vracela zdravá barva. Ucítila teplo, vycházející z dívčina
uzdraveného těla, v hlavě jí zadunělo prudké tepání jejího života. Chvíli jen seděla a zvažovala,
nakonec rozčileně svraštila čelo. Na co čekat? problesklo jí myslí. Pomalu se sklonila a zeširoka
otevřela ústa. Ztuhla uprostřed pohybu. Někdo ji volal. Rychle vyskočila na nohy a zavrčela.
Vrať se, Christino, už je v pořádku, zazvonilo jí v uších. Byl to Joelův hlas. Pohlédla zpět na
Mandy. Ležela zcela nehybně, jen hruď se jí zvedala a zase klesala v pravidelném rytmu. Zaťala
čelisti, až jí začaly krvácet dásně. V duchu ji proklela, načež zavřela oči.
Probrala se v Alexově pokoji. Pustila dívčinu hlavu a vstala. Černovlasý k ležící přistoupil,
zkontroloval jí tep a pak na Alexe kývl. Ten dlouze vydechl, ze srdce mu spadl tunový kámen. Když
kolem něj rudovláska procházela, chytil ji za loket. Rychle se otočila.
„Děkuju,“ zašeptal polohlasně.
Chvíli mu jen hleděla do očí, poté odvrátila zrak a hrubě se mu vytrhla. „Nech si tyhle kecy.
Nedělala jsem to ani kvůli tobě, ani kvůli ní. Být po mém, nechala bych ji zdechnout!“
Alex při posledním slově zuřivě zavrčel. Zřejmě už hodlal své poděkování odvolat.
„Christino -“
„Promiň, Joeli, ale vážně mi nejde do hlavy, proč ji nepřeměníš hned teď. Nebýt totiž mě, v
mysli by se už stala upírkou.“
„Cože?!“ zařval hnědovlasý.
Christina se ušklíbla. Zřejmě ji chlapcova reakce potěšila. „Slyšíš dobře. Potkala jsem totiž...
Prvního,“ pronesla vážně, se zábleskem v očích.
Poslední slovo zůstalo hrůzně viset ve vzduchu. Jeho vyslovení jako by rozproudilo vibrace.
Všem zbylým přítomným - kromě tmavovlasé a rudovlásky - se v tváři mihl šok a nevěřícnost. Šok
z toho, že byl První v Mandyině mysli, a nevěřícnost z toho, že je Christina ještě tady.
Jako první se probral Joel. „Bojovala jsi s ním?“
Přikývla.
„Jsem rád, že jsi v pořádku. Hádám, že ji kousl. Došlo k proměně?“
„Jen částečně. Vlivem toho světla, ve kterém jsme byly, proběhla rychleji, ale ne úplně. Tak jsem
jí probodla srdce zlatem a pak ji uzdravila svou krví.“
„Výborně, skvělá práce. Alexi, nezbývá nám tedy, než ji přeměnit. Ona si to bude pamatovat a
bude chtít vysvětlení. Už vážně nemůžeme dál čekat. Riziko, že se První zase vrátí, je až moc
velké.“
Hnědovlasý se na něj nevěřícně podíval. Prudce vydechl. „To-to nemyslíš vážně, že ne?“
„Myslím to smrtelně vážně.“
„Ale to nemůžeš!“
„Alexi... Nechceš mi tímhle naznačit, že k Amandě snad cítíš něco víc než jen povinnost jako ke
zdroji síly?“ zeptal se podezřívavým hlasem.
Všechny pohledy se stočily na hnědovlasého. Ten úzkostně polkl.
„Doufám, že se pletu, protože bych nerad vyhnal zrovna tebe. Ovšem jako vůdce smečky ti
musím připomenout, že po přeměně se Amanda stane vůdkyní, tedy alfa, a jako její budoucí druh
tudíž mám právo od ní odehnat kteréhokoliv jiného nápadníka, který by mohl ohrozit hierarchii. Jsi
snad i ty jedním z nich?“
Nastalo napjaté ticho. Alex nervózně zaťal pěsti a sklopil oči k zemi. Christina vedle něj se
podle ušklíbla, ale jakmile ji Joel zpražil pohledem, podívala se stranou.
Najednou se chlapec zasmál. „Obdivuhodné, jak tě tohle jenom napadlo?“
Ostatní na něj zmateně pohlédli.
„Chci říct,“ dodal mezi smíchem, „pravděpodobnost, že mám o Mandy zájem, je stejně tak
velká, jako že se támhle Josh stane mnichem.“
Joel se zamračil. „Tak proč si tak stojíš za tím, že máme s Amandinou přeměnou ještě počkat?“
„Tak zkus mě pochopit. Pokud nám bude Mandy věřit, možná se i dá přeměnit dobrovolně.
Nemůžeš totiž vědět, jestli se potom neobrátí proti nám. Potřebuju její důvěru, abych se k ní mohl
dostat co nejblíž. Jinak mi na ní vůbec nezáleží, chci jenom, aby byli upíři konečně vyhlazeni ze
zemského povrchu.“
Chvilku bylo ticho, jak černovlasý přemýšlel. Po chvíli se na chlapce podíval. „Jsem na tebe
hrdý, Alexi. Jako obvykle myslíš dopředu.“
Pokrčil rameny. „Smečka je na prvním místě.“
„Takže ji nemiluješ?“ zeptala se podezřívavě Christina.
Pobaveně se k ní otočil. „Ovšem že ne. Jak říkám, že to jen živoucí zbraň, jediná šance, jak
zlikvidovat upíry.“
„Předtím to vypadalo, že bys pro ni i vraždil,“ zamručela s přimhouřenýma očima.
Uchechtl se. „Ale prosím tě, jako člověk mi je úplně ukradená. Tohle všechno byla jen
přetvářka.“
Náhle se ozval roztřesený výdech. Všichni se polekaně otočili k posteli. Mandy už byla vzhůru čehož si vůbec nikdo nevšiml - a zírala na hnědovlasého šokovanýma očima. Po chvíli se zaleskly
slzama. Opakovaně otevírala a zavírala ústa, ale nevyloudila ze sebe jedinou hlásku. Roztřásla se po
celém těle, dech se jí výrazně ztížil.
Alex sebou vyděšeně trhl a vykročil k ní. „Mandy, já -“
Dívka vyskočila z postele, ignorovala závrať, která se jí zmocnila. Vyběhla z pokoje, nevšímajíc
si hloučku chlapců na chodbě. Hrubě je odstrčila. Ovšem ještě než se dostala ke schodům, Josh jí
zatarasil cestu. Vzhlédla.
„Kam pádíš?“ zeptal se klidným hlasem.
Rozzuřeně zaťala čelisti. „Uhni, Joshi!“ zavrčela chraplavě.
Ušklíbl se. „Nebo co? Nakopeš mě do zadku?“
V dívčiných očích vzplál oheň. Chlapec to spatřil a trochu ho to zaskočilo, ale nepohnul se.
Mandy sevřela ruce v pěst, až jí zbělaly klouby. Polilo ji horko, v uších jí hučela krev. Aniž by
vlastně věděla, co dělá, chytla Joshe za paži, otočila se a přes rameno ho hodila mezi ostatní
chlapce. Ti ale okamžitě uhli stranou. Josh se ve vzduchu převrátil a v pokoji dopadl na obě nohy.
Zaduněla podlaha.
Překvapeně se narovnal. Chvíli si prohlížel vztekem posedlou dívku, načež se otočil k Joelovi.
Ten nijak nereagoval, jen se podíval na hnědovlasého. Alex bez váhání vykročil na chodbu. Všichni
mu okamžitě ustoupili z cesty. Asi dva metry před tmavovlasou se zarazil. Stála přikrčeně, rukama
se opírala o kolena. Rozzuřeně oddechovala, ale z očí jí tekly slzy. Ten pohled ho málem porazil.
Vůbec nevěděl, co by teď měl říct nebo udělat.
Vtom se Mandy narovnala, hřbetem ruky si otřela tvář, nasadila naprosto nepřístupný výraz a
pohlédla na něj ledovýma očima. Bolestně svraštil obočí.
„Myslela jsem si, že ke mně něco cítíš. Já bláhová i jednou zapřemýšlela nad tím, že bys mě
mohl dokonce... Ale ty jsi mě jen oblboval, přesně jak říkal Stan.“
Zaťal čelisti.
Ironicky se uchechtla. „No jo, nikdy nevěřte cizím lidem. Takže, aby bylo jasno, já nejsem žádná
vaše pitomá zbraň na upíry nebo co všechno ještě. Vlastně mi připadá, že jsem se ocitla v rodině
plné psychopatů a bláznů, jestli tomuhle vážně věříte. Víš, Alexi, je to zvláštní, ale ty jsi byl první
kluk, se kterým jsem se cítila jinak než jako s kamarádem nebo spolužákem. Ale to budou asi ty
hormony, puberta mi zamlžila mozek.“
„Mandy, ty vůbec nic nechápeš, nech mě to všechno vysvětlit -“
„Poslyš, už jednou jsem se nechala šeredně napálit, podruhé ti to nevyjde. Vlastně mám teď sto
chutí ti vrazit jednu do zubů, ale proč se unavovat takovou prkotinou? Ty mi za to totiž nestojíš.
Nestojíš mi za jedinou ránu, za jedinou slzu... pro mě už nejsi nic, slyšíš? Nuže, já půjdu. A
nemusíte mě doprovázet, cestu znám. Sbohem, snad se už nikdy neuvidíme.“ Klidně se otočila a
vydala se po schodech dolů.
Najednou se z pokoje vyřítila Susan, přiběhla k tmavovlasé a vší silou ji objala kolem pasu.
„Nechoď! On to tak nemyslel, špatně jsi to pochopila!“
Mandy ji teď od sebe odtrhla úplně snadno. Pohladila ji po hlavě a sklonila se, aby jí viděla
přímo do očí. „Susie, jsi moc hodná holčička a připadáš mi jako nejrozumnější z celé vaší
prazvláštní rodiny. Ale už toho mám dost a nehodlám dál trpět tuhle frašku, takže mě nech, ano?
Buď hodná.“
Zůstala stát a zírala za odcházející dívkou. Ta se ale najednou uprostřed schodů zastavila, čímž v
Sue vzplál plamínek naděje.
„Gratuluju, Christino, konečně máš volnou cestu. Budete jistě krásný pár, skvěle k sobě totiž
pasujete,“ řekla, otočena k nim zády, načež jim zmizela z dohledu.
Rudovláska si odfrkla. Po chvíli se zezdola ozvalo bouchnutí dveří. Najednou se Sue prudce
otočila, po tváři jí tekly slzičky. Silně se odrazila a skočila na Alexe, kterému to zřejmě pořád ještě
nedocházelo. Strčila do něj tak silně, až proletěl stěnou zpět do svého pokoje. Rachot hroutícího se
zdiva přehlušil tvrdý pád i hlasité klení.
Zcela určitě nebyl připraven, jinak by ten výpad vykryl i se zavřenýma očima. Rukou si chránil
obličej před dusivou vlnou prachu, omítkou a sutí, které na něj hojně dopadaly ze všech stran.
Přistál tvrdě, zabolela ho z toho záda. Když pak po chvíli přestaly padat kusy zdi a prach jakž takž
usedl, pomalu, obtížně vstal. Z vlasů a z ramen se mu sypala omítka, od hlavy až k patě byl celý
špinavý jako od křídy. Přiložil si zaťatou pěst k ústům a rozkašlal se.
Maličká Susan stála na chodbě, zírala do obrovské díry ve stěně, kterou vytvořila, a rozčileně
oddechovala. Odfoukávala bílé miniaturní částečky, které jí lítaly všude kolem hlavy. Josh se hlasitě
rozesmál a popadl se za břicho. Ostatní užasle hleděli na tu spoušť, Alexe si vůbec nevšímali.
Ten jenom nevěřícně stál a díval se na Sue, která plakala vzteky. Ještě nikdy nebyla tak naštvaná.
A ještě nikdy se nikomu nepodařilo ho takhle překvapit. Najednou se dívenka zase odrazila k
dalšímu útoku, ale tentokrát byl připraven. Chytil ji do náruče jako do svěráku a sevřel její drobné
tělo tak, až začala bolestně kvílet. Pořád ještě kopala, ale bylo jasné, že už neměla sílu. Zuřivý vztek
a jeho následný výbuch ji dokonale vyřídily. Nakonec nechala všeho úsilí a znehybněla.
„Co to prosím tě děláš?“ zeptal se jí Alex klidným hlasem.
Nafoukla tváře jako křeček a odvrátila hlavu.
„Susan!“ zavrčel.
Podívala se na něj. „Ty za všechno můžeš! Kvůli tobě odešla a teď je moc smutná. Jsi zlý! Zlý a
bezcitný, nenávidím tě!“ Jediným zazmítáním se mu vytrhla, dopadla na nohy a okamžitě se vyřítila
na chodbu. Vběhla do svého pokoje a prudce zabouchla dveře, až se z díry odlomil další kus zdi.
Všichni se na Alexe podívali. Nevšímal si jich. Rozhlédl se kolem, až mu pohled utkvěl na
pomačkané posteli. Mandyina krev na polštáři už zaschla, ale její pach byl pořád stejně silný. Tak
přece jen tu po sobě něco zanechala.
Tmavovlasá uháněla napříč trávníkem, jak nejrychleji mohla. Z očí jí neustále tekly slzy.
Opakovaně si je utírala hřbetem ruky, ale nebylo k ničemu. Chtěla odsud pryč, co nejdál od tohoto
zpropadeného místa, chtěla ho navždy vymazat z paměti. V hlavě se jí pořád dokola přehrávala
Alexova slova. Jak jen mohla být takhle hloupá? Nechala se sprostě využít. Bylo to tak zřejmé... a
ona přesto naletěla. Proč? Jak?
Vběhla do lesa. Větvičky keřů ji šlehaly po lýtkách a po stehnech, nízké větve poškrábaly její
obličej, když je od sebe neodhrnula. Bylo jí to jedno. Všechno jí teď bylo jedno. Náhle ji bodlo v
plicích. Rychle se nadechla. Ostrá bolest však stále narůstala, po chvilce už nemohla dýchat.
Zpomalila z trysku do klusu, poté do kroku, až se nakonec zastavila úplně. Pravou ruku si přitiskla k
hrudi a začala přerývaně oddechovat. Pocítila pod dlaní divoké řádění srdce. Zaškrábalo ji v krku, v
ústech ucítila hořkou pachuť. Několikrát s námahou polkla. Po chvíli bolest ustoupila a mohla se
znovu nadechnout. Svěsila ruce podél těla a zůstala nečinně stát, jen slzy jí tiše stékaly po liniích
nosu a po tvářích, srdce stále ještě zuřivě tlouklo. Zírala do temné zeleně lesa, jen okrajově vnímala
šustění listí, skučení větru či cvrlikání ptáků.
Pak se najednou trhnutím probrala. Silně sevřela ruce v pěst, krátké nehty se jí zabodly do dlaní.
Přistoupila k jednomu ze stromů. Chvíli si ho prohlížela, po čemž se pomalu natáhla a konečky
prstů přejela po jeho hrubé, tvrdé kůře. Sjela pohledem výš. Najednou se na šedohnědém kmeni
zjevil Alexův obraz. Hnědé rozcuchané vlasy mu padaly do obličeje, čokoládové oči na ni hleděly.
Zaťala čelisti a silně zaskřípala zubama. Napřáhla se, načež vší silou udeřila tam, kde viděla jeho
tvář. Vidina se okamžitě rozplynula a pěst plně narazila do stromu. Ozvalo se zapraskání dřeva.
Ignorovala palčivou bolest, která jí projela klouby až k rameni, znovu se napřáhla a opět udeřila na
to samé místo, pak ještě jednou a znovu. Kůra praskala, třísky létaly na všechny strany. Na kmeni se
za chvíli objevil krvavý obtisk.
„Nemiluješ ho! Nemiluješ ho!“ opakovala si stále dokola s každým dalším úderem. Zaznělo
poslední zapraskání. Mandy stáhla svou zakrvácenou ruku a pohlédla na ni. Křečovitě se jí třásla, z
ran hojně stékaly červené kapky krve a tiše dopadaly na hnědou zem. Rty se jí zúžily do tvrdé linky,
svěsila bezmocně ramena a složila si uslzený obličej do dlaní. Jen tak tak udržovala vzlyky.
„Mandy,“ zašeptal chlapecký hlas.
Prudce se otočila a současně ustoupila o několik kroků vzad. Bolestně mu pohlédla do očí a
rychle zalapala po dechu. Varovně pozvedla roztřesenou ruku. „Nepřibližuj se ke mě! Já tě varuju,
opovaž se jen pohnout!“
Hnědovlasý se vyděšeně podíval na červenou šmouhu na její tváři a potom na zvednutou ruku, ze
které kapala krev. Pak spatřil strom, na jehož poničené kůře se skvěla rudá stopa. Zmučeně zkřivil
obličej, zaťal pěsti. Roztřásl se po celém těle. „Mandy, já -“
„Nech mě být!“ zakřičela. „Copak ti to už nestačilo? Proč mě konečně nenecháš na pokoji?“
Těžce polkl. „Prosím tě, nech mě to vysvětlit,“ zašeptal chraplavě.
„A co chceš ještě vysvětlovat? Mně dokonale stačí to, co jsi řekl tam u vás, další vysvětlení
nepotřebuju. Já už toho mám dost, slyšíš?“ ječela z plna hrdla. Po chvíli zběsilého oddechování
zavřela oči a rozvzlykala se.
Chlapec sklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Nemohl ten plačtivý zvuk snést, u ní už vůbec ne.
Drásal ho, mučil mu duši, trhal srdce. Při pohledu na ni by si byl mnohem radši vydloubl oči
vlastníma rukama, než aby ji viděl takhle trpět. Po dalším nadechnutí k ní pomalu vykročil.
„Stůj! Ať tě ani nenapadne -“
Bez okolků ji objal železnými pažemi, znemožnil jí tím jakýkoliv pohyb. Ze všech sil se ho
snažila udeřit, ale nebyla toho vůbec schopna. Rozhodla se ho pořádně kopnout, ovšem v poslední
vteřině si to rozmyslela. Síly ji opustily a ona se mu bezmocně poddala. Zaklonila hlavu, povolila
napětí v celém těle. Už mu nemohla dál odporovat, na to byl až příliš silný.
Dlouze vydechl. Jemně jí položil pravou ruku na týl a přitiskl si její hlavu tváří na prsa. Trpěla
jeho počínání bez sebemenšího odporu, vlastně to vypadalo, že byla mrtvá. Sklonil se a zabořil jí
obličej do tmavých vlasů. Zhluboka vdechl jejich vůni. Poté se jí opřel levou tváří o temeno hlavy.
„Nechám tě odejít, neboj se. Taky se pokusím zmizet z tvého života a nechat tě normálně žít. Už
budeš mít ode mě pokoj, slibuju, jen mě teď vyslechni.“
Nereagovala.
Zavřel oči. „Miluješ polomáčené máslové sušenky, protože se ti vždycky úžasně rozplynou na
jazyku. Nemáš ráda černý čaj, protože údajně škodí zubům. A nesnášíš matikáře Scotta, protože si
na tobě zasedl a všechno ti dává pořádně sežrat. Vím o tobě úplně všechno, co miluješ, co
nenávidíš... mezi ty druhé věci asi teď patřím i já.“ Udělal dlouhou odmlku.
Pozorně ho poslouchala, přestože předstírala, že ho vůbec nevnímá.
Nadechl se. „Nenávidím tě,“ začal pomalu, „protože tě nikdy nebudu moct mít. Má rodina mi to
nedovolí.
Nesnáším tě, protože mě každý tvůj pohyb strašně provokuje. Například... vždycky, když si
stáhneš gumičku, aby sis upravila vlasy a já při tom ucítím jejich vůni, napadnou mě ve vteřině
všelijaké myšlenky.
Potom... snáším tě, protože jako jediná umíš být i celé dny zticha a nemeleš jako ty ostatní nány
ze třídy. Jsi první dívka, u které jsem tohle kdy zažil.
Vážím si tě, protože dokážeš udržet sebevětší tajemství, respektuješ rozhodnutí ostatních,
nehledě na své zájmy.
Mám tě rád, protože jsi tak dobrosrdečná, hodná a laskavá. I když třeba tvrdě jednáš, když tě
někdo naštve, dřív či později stejně roztaješ. Pomáháš každému, kdo to potřebuje, což je velice
šlechetné.
A nakonec...“
Napjatě čekala.
Polkl a otevřel oči. „Miluju tě..., protože jsi zkrátka taková, jaká jsi.“
Zvedla hlavu a pohlédla na něj. Odtáhl se, aby na ni líp viděl. „Nikdy bych ti nedokázal záměrně
ublížit. Tohle všechno je jen nedorozumění, věř mi to. Ale postačí mi jedno jediné slovo, a já
půjdu... pokud to budeš opravdu chtít.“
Chvíli se mu jen mlčky dívala do očí. Poté bezmocně sklopila pohled. „Odejdi,“ zašeptala
přiškrceným hlasem.
Nevěřícně na ni zůstal zírat. Ono slovíčko mu opakovaně zaznívalo v hlavě, roztrhla jeho naději
na cucky a přivolala bolest. Udeřila zničehonic, tak náhle a nečekaně, že ho málem porazila.
Bolestně svraštil obočí, ale pomalu přikývl. „Dobře. Půjdu. Jen mi dovol udělat poslední věc.“
Prázdně se na něj zahleděla. Zřejmě jí to bylo jedno.
Poklekl - s Mandy v náručí - a opatrně ji položil do trávy. Poté ji pustil z ocelového sevření,
načež se odtáhl. Ještě jednou se na ni podíval, ale neodporovala. Pomalu se k ní sklonil, po čemž jí
přitiskl tvář na hruď. Zavřel oči a nadechl se. Znehybněl, poslouchajíc pravidelné bušení jejího
srdce.
Svým počínáním ji značně překvapil. Nezajímalo ji, co hodlal udělat, jen aby už byl pryč. Ale
když teď viděla, jak jí tiskl ucho těsně k srdci a poslouchal, napadlo ji, že museli vypadat jako dvě
sochy srostlé do sebe. Tep se jí chtě nechtě o hodně zrychlil. To bylo vážně to poslední, po čem
toužila.
Bušení zesílilo, nyní se podobalo úderům bubnu. Úplně cítil, nad nadskakovalo v hrudi, snad
jako by chtělo vyskočit z těla. Byl to krásný zvuk. Spokojeně vydechl, načež otevřel oči a odtáhl se.
Chvíli jen seděl, ovšem pak se na ni opět podíval. Taky na něj hleděla. Mlčky se natáhl a jemně ji
pohladil po tváři, jak to vždycky dělával. Ani se nepohnula. Naposled se na ni usmál - v očích se mu
odrážela bolest -, po čemž zmizel jako mávnutím kouzelného proutku.
Zůstala sama. Lesem se prohnal vítr a shodil ze stromů suché listí. Překulila se na bok, schoulila
se do klubíčka a pevně si oběma rukama objala kolena. Do očí se jí draly slzy. Kousla se do rtu. Po
chvilce propukla v tichý pláč.
Ptáci zmlkli, vítr utichl, jen několik suchých lístků se pomalu sneslo k zemi.
Alex s neuvěřitelnou lehkostí vyskočil na balkon a se skloněnou hlavou vstoupil do svého pokoje.
Celá jeho rodina tu pořád ještě byla. Ignoroval jejich tázavé pohledy. Přistoupil k Joelovi a zpříma
na něj pohlédl. „Je na čase, abychom zmizeli.“
Černovlasý se zamračil. „Nepřichází v úvahu.“
„Musíme najít Prvního a zlikvidovat ho. Už Vyvolenou dostal v mysli, nebude tedy dlouho
zahálet a vydá se po těle. To se nesmí stát.“
„Ále, tak najednou už to není Mandy?“ pronesla jízlivě Christina.
Úkosem na ni pohlédl a zuřivě zavrčel. Oči mu nenávistně blýskly.
Zarazila se.
„Těžko hádat, kdy bychom Prvního dostihli. Nejlepší bude přeměnit Amandu hned.“
„Aby se pak postavila proti nám?“ zařval Alex. „Já viděl do její duše a klidně ti můžu říct, že z
nenávisti ke mně by se k upírům přidala klidně i jako vlkodlak.“
Joel se zamračil. „Nemožné. Pud zachování druhu je mnohem silnější než citové závazky.“
„Věř mi, u ní by to byla výjimka. Takže ti radím, abychom se vydali hledat Prvního. Pokud
ovšem nechceš hloupě zariskovat a uvézt tak celý náš rod do nebezpečí.“
Nastalo ticho, jak Joel přemýšlel. Zdálo se, že pro něj bylo značně těžké se rozhodnout.
Christina na něj pozorně hleděla. „Snad mu na to neskočíš?“
Oba se k ní otočili.
„Copak nevidíš, že se tě pokouší napálit? Jen to na tebe hraje, abychom zmizeli a on tak měl
volnou cestu. Nevěř mu, vždyť je to úplná hloupost!“
„Abych měl volnou cestu k čemu? Snad k tomu přeměnit Vyvolenou sám? Vytvořit vlastní
smečku? Prober se, teď už nejde jen o tebe, o mě nebo o Joela, tady jde o nás všechny. A pamatuj,
že mám mnohem vyšší postavení než ty. Za tyhle kecy bych tě mohl s klidem zabít.“
Rudovláska vycenila bílé zuby a zavrčela.
„Přestaňte!“ zařval černovlasý.
Dívka s temným burácením v hrdle couvla, Alex se jen povýšeně narovnal a svraštil obočí.
Joel se opět zamyslel. Poté se na chlapce podíval. „Jseš si naprosto jistý?“
Přikývl. „Na sto procent.“
Znovu zaváhal.
Vtom se v pokoji objevila Sue a skočila mu záda. Objala jeho krk oběma rukama a naklonila se
mu přes rameno, aby mu viděla do očí. „Udělejme to,“ zakřičela nadšeně.
„Nepleť se do toho, prcku!“ zavrčela rudovláska.
„Bacha na pusu, Christino. Pokud si přesně nepamatuješ své místo, velice rád ti ho připomenu,“
pronesl Alex klidným, ale varovným hlasem.
Zaťala čelisti a sevřela ruce v pěst. Rozzuřeně odvrátila hlavu stranou.
„Vážně si myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Joel.
Sue dvakrát rychle přikývla. „Alex má pravdu, nakonec by se mohla postavit proti nám než proti
upírům. Viděla jsem jí v očích, že nás pomalu ale jistě začíná nenávidět. Přeměna by teď byl ten
nejhorší nápad vůbec.“
Opět nastala odmlka.
Po chvíli se černovlasý rozhodně narovnal. „Dobrá, půjdeme po Prvním. Ale jestli to nevyjde a
Amanda se promění v upírku, budeš první, koho si podám, Alexi, rozumíš?“
Přikývl. „Naprosto. A nebudu se ti ani trochu bránit.“
„To ti vážně neradím. Nuže, musíme se ale rozdělit.“
„Navrhuju tři skupinky po čtyřech,“ pronesl hnědovlasý.
„To ale jeden zbývá,“ namítl Joel.
„Správně. Já budu hlídat město, kdyby se tu První náhodou objevil. Pro jistotu.“
„Chceš být své milé co nejblíš, že?“ zavrčela rudovláska.
Ignoroval ji. „Podle mě by bylo nejlepší mít v každé skupince stopaře.“
Joel přikývl. „Ano, to je dobrý nápad. Takže, v první budou Sue, Josh, Matt, Kevin. Ve druhé
dvojčata, Steve, Dan. A ve třetí já, Erik, Tom, Christina. Alex bude hlídat město, Sue, vy budete
dávat pozor na celý severovýchodní revír. Dvojčata budou kontrolovat jihovýchodní a my
prozkoumáme území od severu až po jih. Všechno jasné?“
Ihned přikývli.
„Dobře. Tak se připravte, protože vyrážíme... teď.“
Rázem se všichni vypařili. Nezbylo po nich ani památky, zkrátka zmizeli. Dokonce i Sue na
Joelových zádech byla ve vteřině tatam. Zůstali jen černovlasý a Alex.
„Co když nás První přelstí a vnikne do města? Sám proti němu nebudeš mít šanci.“
„Nevěříš mi snad?“
„Alexi, tady už končí veškerá legrace.“
„Jen klid, však já si nějak poradím. V nejhorším případě přeměním Vyvolenou sám. Potom
samozřejmě opustím smečku, pokud se tak stane.“
Joel rozmrzele svraštil obočí. „Toho bych pak mohl časem litovat. Přece jen jsi můj první bratr.“
Pokrčil rameny. „Ale hierarchie to tak vyžaduje.“
Přikývl. Po chvíli mlčení se na něj podíval. „Dávej si pozor. Nedovol, aby city převládly nad
rozumem.“
Hnědovlasý odvrátil pohled. Joel se lehce zamračil, ale už nic neřekl. Neuběhla ani vteřina a
zmizel. Úplně jako by se po něm slehla zem.
Alex se rozhlédl po prázdném pokoji. Byl už dokonale uklizený, na zemi se neválel jediný
kousek suti. Díra ve stěně už byla opravená a dveře někdo vrátil do pantů. Jen zaschlá krev na
polštáři byla pořád na svém místě.
Kapitola 10: Návrat
Tmavovlasá dívka kráčela po lesní cestě jako tělo bez duše. Neslyšela zpěv ptáků, neslyšela kvílení
větru ani šepot listí korun stromů... neslyšela vůbec nic. Jen podvědomě se držela na nohou, oči
hleděly prázdně na zem, z konečků prstů pravé ruky jí pomalu odkapávala krev. Co chvíli se tváří
otřela o nízkou větev, keře ji nelítostně bičovaly po lýtkách. Popravdě, bylo jí to úplně jedno.
Nevnímala fyzická muka, to nejhorší se totiž odehrávalo uvnitř.
Nejdřív to byla nesnesitelná bolest, která se jí zmocnila, potom přešla v naprosté zoufalství,
zmatek, a nakonec skončila u letargické otupělosti. Už jí na ničem nezáleželo, nezajímala se, jestli
zemře nebo přežije. Kráčela co noha nohu mine, neměla vůbec žádný cíl. Ani jí nedošlo, že by se
takhle mohla velmi snadno ztratit.
Vzduch se začal pomalu ochlazovat, náhlá vlhkost byla téměř hmatatelná a nebe zakryté
vysokými stromy se šedivě zatáhlo. Po chvíli se z nasáklých mraků spustily první kapky. S tichým
bubnováním dopadly na košaté koruny listnáčů, poté stekly po skloněných listech a s plesknutím se
vsákly do země. Po pár vteřinách se půda změnila v břečku z bláta a hlíny, ze stromů tekla voda
proudem a na nechráněnou Mandy zaútočil nelítostný déšť.
Mokré vlasy jí padaly do tváře, tenké oblečení se rychle promočilo. Pod nohama se jí pravidelně
ozývaly čvachtavé zvuky. Špinavé kaluže cákaly zpod jejích tenisek na všechny strany, jak do nich
bezohledně vstupovala. Najednou se však les rozestoupil a blátivá cesta se změnila v asfaltovou
silnici. Zastavila se, těžce pozvedla hlavu a lhostejně se rozhlédla. Teprve po chvíli jí došlo, že byla
u nemocnice. Ten poznatek ji nijak nezaujal ani nepřekvapil. Sklonila hlavu a dala se opět do chůze.
Déšť mezitím vyvolal naprosté šílenství. Lidé pomateně pobíhali sem a tam, jen aby se mohli
někde schovat. Auta zběsile uháněla po silnici, zpod pneumatik jim stříkala voda a bláto. Ani ne za
dvacet vteřin bylo okolí prázdné. V dosahu dvou kilometrů nikde nikdo, jen jedna zničená dívka
bezmyšlenkově kráčela po vylidněném chodníku.
Bylo jí to všechno úplně jedno, ba možná si té změny vůbec nevšimla. Vkročila do parku. Od bot
jí cákala voda, také jí odkapávala z vlasů a z promočeného šatstva. Z rozedřených kloubů pravé
ruky tekly drobounké pramínky krve a zanechávaly na cestě červené skvrnky, které ovšem ihned
smazal déšť.
Šla jen pár minut, načež se konečně podařilo upoutat její pozornost. Dívčin prázdný pohled padl
na vysoký strom asi pět metrů od ní. Pomalu k němu přistoupila a zastavila se. Dole u kořenů byl
kmen poznamenán silným nárazem něčeho tvrdého. Šlo to určitě velmi dobře vidět i z dálky.
Zničehonic se jí zase vybavila ona nešťastná událost, v duchu zahlédla obrazy, které zcela jistě už
nikdy nezapomene. Zavřela oči.
Zase viděla Sydney, jak bezmocně visela metr nad zemí ve smrtícím sevření ocelové ruky, jak
potom podobná hadrové panence letěla na nejbližší strom, aby do nej tvrdě narazila. Následně ona
sama ucítila ten vražedný stisk okolo krku. A pak... dvě stříbrnomodré oči, které se do ní žádostivě
vpíjely, které ji propalovaly skrz naskrz. Ty se ovšem ani zdaleka nemohly vyrovnat dlouhým,
ostrým špičákům, jež se do ní mohly každou chvíli zakousnout.
Vtom Mandy ucítila mučivou bolest. Rychle si oběma rukama objala krk, načež bezmocně klesla
na kolena. Z křečovitě zavřených očí se jí spustily slzy, sípavě zalapala po dechu. V hlavě slyšela
jen jedno slovo, které ovšem dokázalo otevřít stavidla a vypustit tak do jejího života řeku bolesti a
utrpení. Upír, upír, upír...
Padla na zem a začala se zoufale svíjet. Obrátila se rychle na pravý bok, pak na levý, sem a tam,
sem a tam, za doprovodného ječení sebou házela ve snaze vypudit ze sebe ta omračující muka.
Studené kapky se jí hojně vsakovaly do kůže, bodaly ji jako tisíce jehel. Převrátila se na záda, hned
se ale zkroutila jako v agónii. Zaryla prsty do mokré trávy a škubla, vrazila paty co nejhlouběji do
hlíny. Zakřičela z plna hrdla jako při mučení.
V hlavě opět zahlédla tvář hnědovlasého chlapce. Jeho čokoládové oči na ni vlídně pohlížely,
smyslné rty se zkřivily do něžného úsměvu... Zoufale se chytila za hlavu a prohnula se v zádech.
„Nech mě být! Běž pryč! Běž už pryč! Vypadni!!!“
Po chodníku kráčel vysoký muž v tmavě zelené bundě, s rukama zabořenýma hluboko v kapsách
se krčil před zimou a deštěm. Měl kapuci staženou přes hlavu, takže nebyl vidět obličej. Očividně
značně spěchal, když najednou zaslechl v dálce křik. Zastavil se a zamžoural do děště. Chvíli
nikoho neviděl, ale vtom spatřil v parku na druhé straně nějakého člověka, jak se svíjel na zemi.
Rychle přeběhl silnici. Po pár metrech už pomalu rozeznával dlouhé tmavé vlasy, oblečení a pak i
tvář. Vytřeštil oči. Přiřítil se k dívce a dva metry před ní padl na zem. Po mokré trávě kluzké jako
máslo k ní dojel a zastavil se až u jejího těla. Rychle ji chytil za ramena a silně s ní zatřásl. „Am!!!
Co je s tebou!? Tak mluv se mnou přece! Am!“
„Nech mě na pokoji! Vypadni konečně! Tak vypadni!!!“
Dotyčnému spadla kapuce. Byl to Stan. Kousl se do rtu, načež dal dívce silnou facku přes pravou
tvář. Kupodivu to zabralo. Mandy se přestala zmítat, její křik utichl. Už bylo šlyšet jen šumění
deště, pleskání kapek o Stanovu bundu a přerývaný dech obou dvou osob.
Tvář chlapce v její hlavě najednou zmizela, zůstala jen bolest. Přestala ječet, načež po chvíli
oddechování pomalu otevřela oči. Pohled jí zamlžila voda, která se okamžitě nahrnula pod víčka,
ovšem pak náhle zmizela. Několikrát slabě zamrkala. Zahlédla něco tmavého. Po chvilce už
rozeznala rozmazanou tvář, černé vlasy a zelenou bundu. „Stane?“ zašeptala. Její hlas nebyl skoro
slyšet.
„Am? Co se stalo? Kde je Alex?“ ptal se nechápavě. Nakláněl se a kryl ji vlastním tělem, aby na
ni nemohl déšť.
Dívka se při vyslovení toho jména tiše rozvzlykala. Chlapec to pochopil, opatrně ji položil na
zem a rychle si sundal nepromokavou bundu. Zabalil ji do ní, načež ji vzal do náruče a zvedl se.
Spěšně začal přemýšlet, co teď udělá. Oba bydleli moc daleko, pěšky by to rozhodně nezvládl.
Vtom zaslechl přijíždět auto. Rozběhl se k silnici a hlasitě zapískal přes dolní ret. Stříbrná fabia
zastavila a okénko na straně spolujezdce se pomalu stáhlo.
„Hej! Pomozte mi!“ zařval přibíhající Stan.
Udýchaný černovlásek se pracně natáhl a dvakrát rychle stisk zvonek. Po pár vteřinách se dveře otevřely
a v nich se objevila Amanda Amberová. Jakmile zahlédla Mandy v chlapcově náruči, zděšeně vykřikla a
přiskočila k nim. „Proboha! Co se jí stalo?“
Stan pomalu, vyčerpaně zavrtěl hlavou. „Vůbec nevím, paní Amberová.“
„Rychle, pojď dovnitř.“ Otevřela dveře dokořán a kousek ustoupila.
Chlapec přešel práh, zul si mokré boty a zamířil do dívčina pokoje. Loktem si otevřel, načež vykročil
k posteli a opatrně do ní Mandy uložil. Hned nato přiběhla paní Amberová a jala se tmavovlasou
převlékat.
„Tak... já počkám venku,“ zamumlal Stan a otočil se dřív, než by mohla být vidět podprsenka. Vyšel
z pokoje a na chodbě se opřel o botník. Z rozcuchaných vlasů a dokonale promočených šatů mu hojně
tekla voda a měl pocit, že jeho spodní prádlo na tom určitě nebylo o moc líp. Navíc měl kalhoty celé
umazané od trávy a hlíny. Na chodbě bylo teplo, takže z něj po chvilce začaly stoupat proužky páry.
Bylo mu to docela nepříjemné, vzhledem k tomu, jak ho záblo po celém těle.
Vtom z pokoje vyšla Amanda starší a v ruce držela jeho bundu. „Tak, to bychom měli. Děkuju ti
mockrát, Stanley, bez tebe by na tom asi skončila hodně špatně. Tady, to je tvé.“ Natáhla k němu paži s
kusem oděvu.
Převzal ho od ní. „Díky, paní Amberová. Jak je jí?“
„Je vzhůru, ale vůbec mě nevnímá. Co se vlastně stalo?“
Pokrčil rameny. „Vážně netuším. Našel jsem ji v parku a byla úplně bez sebe.“
Amanda pohlédla stranou. Vtom se Stan nechtěně roztřásl.
Prohlédla si ho. „Vždyť jsi celý mokrý. Vydrž, najdu ti něco suchého.“
„Ne, to není třeba, fakt, já už stejně půjdu,“ řekl spěšně.
Paní Amberová se však nedala odradit. „Ale prosím tě, v těchhle šatech ještě onemocníš. Počkej tu.“
Otočila se a odešla do vedlejšího pokoje.
Stan se opět opřel o botník a divoce zatřepal hlavou, aby z vlasů dostal vodu. Při tom ovšem pocákal
stěnu za sebou. Když se na ni podíval, zahlédl nespočet tmavých skvrnek a semkl rty. Zmateně se
rozhlédl a hledal něco, čím by to zakryl, ale to se vrátila paní Amberová a v ruce držela nějaké oblečení.
Otočil se k ní, přičemž omluvně mával rukama. „Já-já jsem vám trochu pocákal zeď. Ale to bylo
omylem, vážně, já -“
„Nevadí, vždyť to zaschne. Tady máš suché ponožky, nějaké tričko a džíny po mém muži, snad ti to
bude.“
„No, tak děkuju. Kde se můžu... ehm...“
„Můžeš v koupelně. Půjdu vám udělat čaj,“ řekla a odešla do kuchyně.
Černovlásek zamířil tam, kde podvědomě tušil koupelnu. Naštěstí se trefil hned na první pokus. V
tomhle bytě byl už mockrát, ale do koupelny ještě nezavítal. Byla malá, takže se nemohl moc ohánět.
Ale převléct se přesto dokázal.
Tričko, ponožky i kalhoty mu padly jako ulité. Mokré oblečení smotal do klubka, vyšel zpět na
chodbu a položil ho na botník. Poté vykročil k Mandyině pokoji, zaklepal, opatrně otevřel a nakoukl
dovnitř. „Am? Můžu dál?“ zeptal se tiše.
Tmavovlasá mu neodpověděla. Ležela na pravém boku schoulená jako embryo, takže jí neviděl do
tváře. Přešel to mlčení s klidem, otevřel dokořán a vstoupil. Přisunul si židli a sedl si k posteli. Na chvíli
zavládlo ticho, nebyl slyšet ani dívčin dech.
„Nezadržuj vzduch v plicích, není to zdravý.“
Žádná odpověď nepřišla.
„Mám jít?“ zeptal se.
Zase nic.
Vstal, uchopil opěradlo židle a vrátil ji na původní místo. Mlčky opustil pokoj. Když zavřel dveře,
spatřil paní Amberovou, jak stála dva metry od něj. V rukou měla dva hrnečky, z kterých se kouřilo.
Omluvně sklonil hlavu. „Promiňte, ale už budu muset jít. Am není moc dobře a já vás nechci
zdržovat. To oblečení vrátím. Tak... děkuju a naschle.“ Prošel kolem Amandy, vzal si své věci, obul se,
načež odešel ven z bytu.
Paní Amberová zůstala zmateně hledět na zavřené dveře, potom se otočila a vstoupila do dívčina
pokoje. Ležela v té samé poloze jako předtím. Položila oba hrnky na noční stolek, načež si sedla na
okraj postele. Chvilku mlčela, poté se natáhla a opatrně položila dívce ruku na rameno zakryté dekou.
„Mandy, tak mluv se mnou.“
Neodpověděla.
Amanda shodila z nohou pantofle, lehla si vedle dcery a zezadu ji objala. Po pár vteřinách zaslechla
tichý vzlyk. Trpělivě vyčkala. Náhle se k ní Mandy pomalu otočila, z očí jí tekly slzy. Amanda si vlezla
pod deku, levou rukou ji objala a pravou jí začala vískat mokré vlasy. Tmavovlasá se k ní pevně
přitulila, jak jen je dítě schopné přitulit se ke své matce, a dala se do pláče.
„To nic, zase bude dobře, uvidíš,“ šeptala Amanda. Sama si tím ale nebyla moc jistá.
Zvenčí na okenní tabulky hlasitě bubnovaly kapky deště.
Celé sídliště klidně spalo v náruči noci. Jasný stříbrný měsíc svítil na temné obloze, slabě nasáklé mraky
tiše pluly kolem něj a majetnicky zakrývaly zářivé hvězdy. Mírně z nich poprchávalo, okolí pohlcovala
studená vlhkost. Nebyl žádný vítr, stromy nic nešeptaly, jen drobounké kapičky neslyšně padaly z nebes
na zem. Podél chodníků a silnic oranžově svítily pouliční lampy.
Tmavovlasá dívka seděla na balkoně a lhostejně pozorovala dění na nočním nebi. Nohy měla
přitažené k tělu, objímala si je oběma rukama a bradou se opírala o kolena. Měla na sobě teplý župan a
pantofle, ale vlhkost se jí už viditelně vsákla do dlouhých vlasů. Ignorovala skoro neznatelnou spršku,
která na ni občas dopadla. Vlastně to vypadalo, že ignorovala úplně všechno. Zřejmě ani necítila zimu,
která se jí pokoušela zmocnit. Vypadala jako v tranzu.
Nemohla spát. A i kdyby mohla, spánek teď bylo to poslední, po čem ještě toužila. Sotva totiž
zavřela oči, zase viděla Jeho tvář. Tu krásnou, tajemnou, a přitom tolik nenáviděnou tvář. Teď ho ale
neviděla, přestože k tomu měla příležitost. Ani na něj nemyslela. Nemyslela vlastně na nic, v hlavě měla
úplně prázdno. V tomhle stavu by mohla velmi dobře meditovat, ale nyní jí v tom bránila naprostá
lhostejnost ke všemu a ke všem.
Oči měla oteklé a zarudlé od pláče. Zaschlé cestičky slz byly na jejích tvářích dobře vidět. Prolévala
je po celý zbytek dne. Teď to vypadalo, že jí došly, ale to nebyla pravda. Zase by s tím mohla začít,
problém byl v tom, že už neměla sílu. Bolest ji ovládala a pohlcovala neuvěřitelným tempem, úplně
cítila, jak se jí usazovala v orgánech, jak ničila i ty poslední kousíčky zdravého rozumu. Někde v
zákoustí mysli na ni křiček hlásek, aby s tím konečně přestala, že se chová jako malá holka a navíc je to
naprosto zbytečné. Ale ten hlásek byl slabý, byl jen v jejím podvědomí, takže ho vůbec nevnímala.
Myslela si, že s proudama slz se ta bolest odplaví, ale ona se naopak pořád zvětšovala. Rostla, sílila,
stávala se stále intenzivnější. Po chvíli už byla v celém jejím těle, ve svalech, v kostech, prostě všude.
Natolik dívku omráčila, že už pak nebyla schopna vnímat. Matčin hlas jí zněl naprosto cize, vzdáleně,
neurčitě. Ona sama nepromluvila celé hodiny. Nebyla si jistá, jestli přišla o hlas nebo jí jednoduše
vyschlo v krku, a ani se to nepokoušela zjistit. Nechtěla mluvit, nechtěla poslouchat, chtěla jen být
sama.
Její matka neměla nejmenší tušení, že tu teď takhle seděla. Určitě by totiž začala hysterčit a přehnaně
se obávat o její zdraví. Ovšem vzhledem k tomu, že byla docela zima a déšť - byť jen lehounký nepřestával, mohla se Mandy velmi rychle podchladit. Jí to ale bylo samozřejmě ukradené. Necítila ani
chlad, ani teplo, dokonce už ani tu bolest ne, to všechno vystřídala otupělost. Prázdná, hrozivá
otupělost. Neměla po ruce zrcadlo, takže se nemohla vidět. I když... možná to tak bylo i lepší.
Jeden člověk ji viděl. Sice se tu označení „člověk“ asi moc nehodilo, ale viděl ji. Nehybně seděl na
vysokém košatém dubu uprostřed dětského hřiště, přímo před jejím panelákem. Mohl ji nerušeně
pozorovat, aniž by při tom byl přistižen. Hustá změť listů ho dokonale kryla, navíc dokázal sedět celé
hodiny a ani se při tom nepohnout.
Nejdřív ji jen sledoval, protože musel. Měl totiž za úkol ji hlídat. Ale časem se v něm probudila
zvědavost, chtěl vědět o každém jejím kroku, o každém jejím činu nebo rozhodnutí. Pak to však přešlo
v čistou zábavu. Ne že by byl jako ti šmíráci, kteří pak tajně fotí nahé ženy. Prostě ho strašně bavilo
sledovat, jak lámala tužky, když nemohla vypočítat úkol z matiky, nebo když rozzuřená ječela do
polštáře, aby ji nikdo neslyšel.
Mohl by slavnostně přísahat, že ji nikdy nespatřil nahou. Jakmile ji zahlédl v ručníku, otočil se a
vyčkal, než se oblékne. Nebyl přece žádný chlípník, i pozorování má své meze. Jednou z ní ovšem
špatně omotaný ručník neplánovaně sklouzl a on se musel rychle podívat jinam, ale učinil to tak zbrkle,
že se celý strom otřásl. Naštěstí si toho nevšimla. Ještě teď si vzpomínal na to, jak tehdy zrudl ve tváři a
byl na rozpacích. Nic intimního ale neviděl.
Dneska tu opět seděl, nehýbal se, snad ani nedýchal. Jako stín splynul s korunou dubu. I když
vypadal navenek naprosto klidně, uvnitř tiše trpěl. Pohled na tmavovlasou dívku ho krutě bodal do očí,
jako by je chtěl vypíchnout. Bolelo to. Strašně, neuvěřitelně. Ještě nikdy nic podobného necítil. Nebo...
vlastně ano, ale to už bylo dávno a čas jeho utrpení smazal. Teď se však ta hrozivá bolest vrátila. I
vytrhnutí páteře musí být oproti tomuhle pohlazení. Nemohl to snést, mučilo ho to, chtěl skočit a vzít ji
do náruče, vysvětlit jí ono nedorozumění. Ale věděl, že by jí tím ublížil možná ještě víc. Vlastně byl teď
naprosto bezbranný. Musel se dívat, jak mu doslova umírala před očima, a při tom nemohl nic dělat. Jen
se dívat.
Sevřel ruce v pěst, zaťal čelisti. Najednou se vypařil. Ani ne o dvě vteřiny později se objevil v parku.
Stál pod stromem, kde se to tehdy stalo. Dotkl se zničené kůry a zhluboka nasál vzduch. Pach Prvního
smísený s tím jejím ho málem připravil o rozum. Divoce zatřepal hlavou. Odhodlaně se narovnal a
vzhlédl k nebi. Chvíli tak zůstal, poté klesl na všechny čtyři, načež se silně odrazil. Podobný tmavé
šmouze zmizel v nedalekém lese, nezbylo po něm ani památky.
Uháněl. Uháněl, co mu síly stačily. Jako střela z pistole míjel stromy, zanechával je kilometry za
sebou. Zuřivě oddechoval, odrážel se od silných kmenů, které pod náporem jeho nohou vždycky
zapraskaly, jeden slabší - měl asi metr v průměru - se i s rachotem zřítil k zemi. Několik ptáků se při
tom zděšeně vzneslo k obloze. Nevšímal si toho, jen se řítil vpřed. Musí ho najít! Najít a zničit!
Zdolal pár desítek mil, po čemž se konečně zastavil na větvi jedné vysoké jedle. Větev byla silná jen
jako dětská paže, ale přesto se neozvalo žádné zapraskání. Hruď se mu rychle zdvihala a zase klesala,
ale nebylo to námahou nýbrž vztekem. Rozhlédl se, poté vyrazil po čtyřech vzhůru po kmeni, až stanul
na špičce. Strom se hrozivě roztřásl. Zapřel se nohama, přimhouřil oči a pohlédl do dáli. Hned nato
pozvedl tvář k nebi a nadechl se. V hrdle ho začalo šimrat. Tlak pomalu narůstal, sílil, až se poté jako
dlouhý, kvílivý nářek vydral ven pootevřenými ústy. Nesl se studeným nočním vzduchem a putoval po
hranici lesa. Sotva stačilo volání doznít, přišla ze západu odpověď. Pak taky ze severovýchodu a z
jihovýchodu. Všichni tedy byli na svých místech. Sklonil hlavu. V mysli se mu opět zjevila její tvář.
Zmučeně se zašklebil. Jedle se náhle otřásla... a hnědovlasý byl pryč.
Zůstala na balkoně až do rána, kdy ji našla matka. Při pohledu na ni se málem dala do pláče, ale
tmavovlasá ji vůbec nevnímala. Nechala se odvézt zpět do svého pokoje, mlčky se převlékla, aniž by
vlastně věděla, co brala do ruky. Pak se musela převléct znovu, protože si nevědomky vzala pyžamo
místo normálního oblečení. Nešla na snídani, pěti tahy si vyčistila zuby, vlasů se ani nedotkla.
Tu ovšem zakročila paní Amberová. Neústupně ji donutila vypít hrnek horkého čaje, oblékla ji do
svetru s rolákem a do džín, učesala jí vlasy, dlaň a prsty pravé ruky opatrně obvázala. Mandy jí v ničem
nebránila, neprotestovala, nedělala nic. Po celou dobu jen prázdně zírala někam do prázdna, její kalné
oči se ani jednou nepodívaly na starostlivou matku.
Amanda odvezla svou dceru do školy autem. Po celou cestu se co chvíli dívala do zpětného zrcátka,
ale tmavovlasá pořád lhostejně hleděla z okna. Ještě jí nevěnovala jediný pohled, od včerejšího
odpoledne ze sebe nevydala jediné slovo. Amanda vlastě pořád nevěděla, co nebo kdo je příčinou této
strašné změny. Trápilo ji to, ale nechtěla se vyptávat, to by teď Mandy nijak nepomohlo.
Dívka před školou vystoupila z auta, ani nezaregovala na matčinu starostlivou připomínku, aby na
sebe dávala pozor - spíš ji ale neslyšela - a se skloněnou hlavou se vydala k budově.
Většina jejích vrstevníků, kolem kterých prošla, ji vesele pozdravila. Jindy jim odpověděla stejně
přátelsky, ovšem nyní se na ně ani nepodívala. Všichni se za ní nechápavě otáčeli, jak se pomalu plížila
jako stín, s pohledem upřeným do země, batohem nedbale pověšeným na jednom rameni. Takhle ji
viděli úplně poprvé.
Mandy podvědomě zamířila ke své skříňce, do níž si dala bundu a boty. Pouze její skrytý šestý smysl
mohl za to, že se do třídy vůbec dostala. Chvíli však jen stála na prahu a rozhlížela se, jako by tu byla
prvně. Očima hledala svou lavici, přestože by k ní mohla trefit i poslepu. Její spolužáci si toho
samozřejmě všimli. Když se vydala do zadní části třídy, přičemž minula Samathino místo, jen okrajově
zaslechla posměšné uchechtnutí, ale nevěnovala tomu pozornost. U své lavice shodila batoh z ramene,
který vzápětí s hlasitým žuchnutím dopadl na zem. Vyčerpaně si sedla na židli a zazírala do prázdna.
Teprve po chvíli, po dalším zaznění známého jména - které bylo ve skutečnosti její - před sebou spatřila
zrzavou dívku. Pohlédla na ni, jako by ji viděla poprvé v životě.
Sydney se na ni dívala úzkostnýma očima. „Mandy? Co je s tebou? Stan mi včera volal a říkal, že na
tom nejsi dobře. Stalo se něco?“
Tmavovlasá neodpověděla.
Pohlédla na prázdné místo vedle ní. „Kde je vlastně Alex?“
Když zaslechla Jeho jméno, kousla se do rtu tak silně, až jí začal krvácet. Celá se zachvěla, do očí se
nahrnuly slzy. Křečovitě sevřela ruce v pěst.
Syd se zděsila, sklonila se a popadla ji za ramena. „Co je? Mandy!“
Odvrátila pohled, po tvářích jí stekly první kapky.
Lehce s ní zatřásla. „Co se stalo?“
Hřbetem ruky si otřela tvář a zavrtěla hlavou. „Běž pryč.“
„Ne, já neodejdu, dokud mi neřekneš, co se stalo!“
Nic neřekla, spočinula jako socha, dívajíc se stranou.
Zrzka semkla rty do tvrdé linky a pomalu spustila paže. Nadechla se. „Já ti chci přece pomoct.“
„Nepotřebuju tvoji pomoc. Nech mě na pokoji,“ zachroptěla slabě.
Nechápavě na ni hleděla. Poté sklonila hlavu, otočila se a odkráčela pryč.
Tmavovlasá si bezmocně přejela rukou po tváři. Nechtěla s ní mluvit, nechtěla mluvit s nikým.
Jediné, po čem toužila, byla samota. Prázdná, tichá samota. Té se jí ovšem jen tak snadno nedostane.
Alespoň ne tady. Složila si hlavu od dlaní a začala zhluboka dýchat. Přece tu nebude brečet jako nějaká
malá holka. Ne, nesmí, už ne. Už toho bylo dost.
Celý školní den protrpěla mlčky. Neříkala nic, pokud to nebylo opravdu nutné, v akutních případech
se snažila odpovídat co nejstručněji. Po chvíli si toho stačili všimnout i učitelé. Všechny přestávky
proseděla v lavici, nic nejedla ani nepila. Všichni ji po celou dobu pozorovali, někteří kurážnější se i
odvážili zeptat, co se jí stalo. Nikdy ovšem neodpověděla. Samantha a další fifleny ji začaly samozřejmě
pomlouvat a jakmile na ni úkosem pohlédly, rozesmály se, ve snaze dívku pořádně naštvat. Ta jim však
nevěnovala nejmenší pozornost, vlastně byl její duch úplně někde jinde. Všichni jí přece byli ukradení,
tak proč nebyla i ona jim?
Po škole měla zavolat matce, aby ji vyzvedla, ale neudělala to. Buď na to zapomněla, nebo jí prostě
nebylo po chuti, aby o ni někdo projevoval takovou péči.
Ani nevěděla, kam ji nohy nesly. Teprve když ji obklopil temný stín, zvedla hlavu a rozhlédla se.
Stála na pokraji lesa. Neměla vůbec tušení, jak se sem dostala, ale bylo jí to docela jedno. Pohlédla na
zatažené nebe, které hlásalo blížící se bouřku. Prohnal se kolem ní ledově studený vítr. Opět se zadívala
mezi hustou změť stromů. Les jako by ji teď k sobě volal, jako by ji ponoukal, aby do něj vkročila a
navždy se v něm tak ztratila. Temná část její mysli ji k tomu taky pobízela. Takhle by totiž zapomněla
na všechno a na všechny, hlavně na Něj. Pozvedla nohu...
Pípavé zvonění ohlásilo příchozí zprávu. Zarazila se. Opatrně vytáhla telefon z kapsy džín.
„Kde jsi? Pojd ihned domu, je pozde!“ zněla zpráva od matky. Podívala se na hodinky. Bylo
skutečně pár minut po půl šesté a začínalo se stmívat. Toulala se venku čtyři hodiny! Zase mobil
schovala a otočila se k odchodu. Dnes se už zřejmě v žádném lese neztratí.
„No kde jsi zase byla? Víš vůbec, jaký jsem o tebe měla strach? Nemůžeš se courat venku v takovém
počasí a navíc touhle dobou! Mandy, tohle už začíná být směšné, přestaň se takhle chovat a radši mi
vysvětli, proč pořád vypadáš jako oživlá mrtvola!“ spustila paní Amberová, jakmile zahlédla
tmavovlasou na chodbě.
Dívka si zula boty a mlčky zamířila do svého pokoje. Na matku se ani nepodívala.
„Nemáš snad pusu?“ vyletěla.
Zastavila se před otevřenými dveřmi, avšak po pár tichých vteřinách přešla práh a hrubě za sebou
zabouchla.
Amanda zůstala stát jako opařená. S něčím takovým se ještě v životě nesetkala. Rozzuřeně vykročila
k dceřině pokoji a rychle otevřela dveře. „Jak se to chováš!?“
Dívka ležela na posteli, zírala do stropu. „Nech mě být, prosím tě,“ zamumlala slabým hlasem.
Hlučně práskla dveřmi. „Ihned mi tohle všechno vysvětli!“
Na pár vteřin nastalo ticho. Vtom tmavovlasá zaťala čelisti, vyskočila z postele a pohlédla na
zkoprnělou matku nenávistnýma očima. „Takže ty chceš vysvětlení? No dobrá. Zrovna včera jsem se
dozvěděla, že jsem se stala obětí jednoho opravdu špatného žertu, že si ze mě jedna prazvláštní rodina
udělala hračku a že jediný kluk, kterého jsem kdy milovala, mě sprostě využil a při odchodu si vzal s
sebou moje srdce. Tak, to se stalo, stačí ti to? Nebo chceš přesnější detaily? Všechno si pamatuju,
klidně ti z toho udělám celovečerní film, máš-li zájem. Nuže?“ Obličej se jí bolestně stáhl, do očí se
nahrnuly slzy.
Amandě se roztřásl spodní ret. Pomalu k dceři natáhla ruku. „Mandy, já -“
„Běž pryč,“ řekla chladně a odvrátila hlavu.
Chvíli se na ni smutně dívala, poté sklonila hlavu a vyšla z pokoje.
Tmavovlasá vyhlédla z okna a zhluboka se nadechla. Z koutku oka ní unikla slza. Jediným prudkým
pohybem ji smetla z tváře. Vydala se napříč pokojem a vkročila na balkon. Venku už byla dokonalá tma
a taky zima. Strčila si ruce hluboko do kapes džín. Okolí osvěcovalo matné oranžové světlo lamp, v
záhonku pod jejich panelákem zaslechla malého cvrčka. Pomalu vydechla, z nosu jí vystoupil dlouhý
proužek páry. Pozvedla hlavu a zadívala se na jasný měsíc, skvějící se na temné obloze. Když ji náhle
zmatené myšlenky zavedly zpět k Němu, zdroj stříbrného světla se rozpačitě skryl za plujícími mraky,
až nebyl za chvíli vidět vůbec. Všechno vzápětí o trochu potemnělo.
„Takže teď i ty,“ zašeptala do ticha. Zavřela oči. Studený vítr se jí jemně otřel o tvář, načež si s
sebou odnesl i jednu její slzu, které se podařilo vydrat zpod zavřených víček. Zanedlouho i se slzou
zmizel někde v dáli.
Urostlý, až nepřirozeně obrovský hnědý vlk uháněl napříč hlubokým lesem jako neřízená střela. Jen o
chloupek míjel mohutné stromy, které by ve vteřině mohl jedinou ranou tlapy lehce porazit. Svaly se mu
při běhu rytmicky napínaly a zase uvolňovaly, silné běhy spolupracovaly se zbytkem těla v dokonalé
harmonii. Plynulostí pohybů by určitě předčil i nejdokonalejšího geparda, rychlostí se mohl měřit s
letícím šípem a silou odrazu zadních tlap by porazil kteroukoli kočkovitou šelmu na celé čáře. Každému
by při pohledu na tohoto tvora v mysli vyvstalo slovo „dokonalý“. A on takový skutečně byl. Byl
dokonalým stvořením, dokonalou šelmou... dokonalým predátorem.
Běžel už dlouho, bez přestávky. Ne, neběžel, vlastně letěl, pouhým okem nebyl rozpoznán jinak než
jako pouhou skvrnou, míhající se v neviditelné rychlosti mezi stromy. Uháněl nepřetržitě, přestože byl v
noci vlkem a ve dne člověkem, ale nemohl si dovolit sebemenší zdržení. I přeměnu musel v ukrutných
bolestech protrpět za běhu. Před malou chvílí si jí prošel znovu, tentokrát však málem podlehl a
zastavil. Jen silou vůle vydržel, ale příště mu to už nemusí vyjít. Uběhla chvilička, přičemž za sebou
zanechal pár dalších desítek kilometrů.
V hlavě už zase viděl její půvabnou tvář, slyšel její milý hlas a stále ještě cítil její vůni. Tu
nádhernou vůni, jež ho málem připravila o zdravý rozum. Ale přesto byla krásná, příjemná... byla
zkrátka její.
Myšlenky se mu však vzápětí stočily někam úplně jinam. Před očima se mu zjevil onen zmučený
výraz, jímž ho provázela, když ji opouštěl. Pokaždé ho při té vzpomínce bodlo. Ani teď tomu nebylo
jinak. Tlumeně zavrčel a zacvakal mohutnými čelistmi. Zrychlil tempo.
Vtom ho dohonil ledově studený vítr a ze strany se do něj opřel. Byl slabý, skoro až neznatelný, ale
vlk přesto značně zpomalil. Hned nato už ucítil ten známý květinový pach a zastavil se úplně. Chvíli jen
stál, větřil, když najednou vítr zaskučel znovu a na čenich mu dopadla kapka. Rozprskla se na hrubé
srsti a jemu náhle v hlavě zazněl vzlyk... její vlzyk Polekaně sebou trhl a ucouvl, přičemž mu z hrdla
uniklo žalostné vyjeknutí. Pozvedl čenich vzhůru a krátce zavyl. Hned nato se přikrčil a dvojnásobnou
rychlostí vyrazil vpřed. Listí mu hojně odlétalo od pracek, sotva někde stačilo dosednout, za necelých
patnáct vteřin se už o čtyřicet kilometrů dál zvedalo další.
Zase uháněl, ovšem tentokrát mnohem zběsileji, musel dohonit ztracený čas. Svaly se opět napínaly a
uvolňovaly, celé tělo rytmicky spolupracovalo. I když se však přemisťoval neviditelnou rychlostí, myslí
byl pořád na tom samém místě... totiž v koruně stromu před jejím panelákem, nerušeně sledujíc, jak
samotná seděla na balkoně a hleděla na zatažené noční nebe.
Uběhl jeden den, dva dny, tři dny, a Mandyino chování se vůbec nezměnilo. Byla ke všem většinou
naprosto lhostejná, jednou však vyletěla tak zuřivě a nečekaně, že se jí pak dlouho všichni vyhýbali
obloukem, což jí dokonale vyhovovalo. Vůbec se nesnažila být na ostatní milá, všechny Stanovy i
Sydniny pokusy o smír hrubě odmítala. Nechtěli to vzdát, ale ona jim nedala jedinou šanci. Zkrátka
kolem sebe postavila vysokou nepřístupnou zeď, za kterou se nikomu nepodařilo dostat.
Byly to pouze tři dny, ale přesto se strašně změnila. Pod očima se jí objevily temné kruhy podobné
velkým modřinám, navíc značně zbledla v obličeji. Jako jediná si však těch změn nevšimla. Přestala se
česat, vůbec o sebe nepečovala a zdálo se, že se stala závislou na kávě. Každou volnou chvíli si tiskla k
suchým popraskaným rtům plastový kelímek.
Samatha Codeová už po prvním dni usoudila, že je Mandy totálně na dně a udělala si z ní živoucí
hračku. Šířila o ní pomluvy, přede všema se jí posmívala a nejednou jí „omylem“ shodila knížky z
lavice nebo do ní hrubě strčila. Tmavovlasá to však pokaždé přešla s mlčením. Syd a Stan opodál ji
starostlivě pozorovali a modlili se, aby vzápětí vyskočila a pořádnou ranou pěstí té náně zlomila nos.
Tak se však nikdy nestalo. Ne že by ji nebránili, poprvé zasáhli okamžitě, ale za Samanthou stála
největší část jejich třídy. Proti takové přesile neměli šanci. Tudíž se hned druhý den stala Mandy obětí
šikany.
Čtvrtý den vypadal stejně jako ten předchozí. Mandy se opět nemohla dostat do své skříňky, jelikož
někdo očividně zničil zámek. Už nechtěla jít za školníkem, bylo by to totiž potřetí, takže šla nahoru v
bundě a botech. Když kráčela chodbou směrem k toaletám, ostatní studenti si ji kriticky prohlíželi, ale
jako obvykle jim nevěnovala pozornost. Na záchodkách si sundala bundu, narvala ji do batohu, načež
vstala a zapřemýšlela, kam s botami. Pozvedla hlavu, přičemž jí pohled utkvěl na obdélníkovém zrcadle
nad jedním z umyvadel. Bylo na něm červenou rtěnkou napsáno: Mandy je socka!!!
Tmavovlasá moc dobře věděla, kdo to napsal i čí ta rtěnka byla. Ihned pomyslela na Samanthu.
Ignorovala nápis a pohlédla na dívku v zrcadle. Přišla jí naprosto cizí, nepoznávala ten obličej. Byl
mrtvolně bledý, vyčerpaný, značně mu chyběl spánek. Z fialových kruhů pod načervenalýma očima jí
přeběhl mráz po zádech. Pozvedla pravou ruku a konečky prstů se dotkla zrcadla. Takže tohle se z ní
stalo. Místo veselého, přátelského smíška tu teď stála vyřízená, ubohá troska bez špetky života. A to
všechno kvůli Němu. Zaťala čelisti. Odtáhla se, sevřela pravačku v pěst, až jí zbělalo i zápěstí. Napřáhla
se a hned nato vrhla ruku proti pomalovanému zrcadlu. Zařinčelo tříštěné sklo, které se vzápětí s
hlasitým cinkáním rozsypadlo na bílé dlaždice a jedna část taky do umyvadla.
Dívce padl pohled na holou zeď, všude kolem ní se válely ostré střepy a ze zajizvených kloubů se jí
opět spustila krev. Chvíli nebylo slyšet nic než rozzuřené oddechování, tiché pleskání krvavých kapek o
zem a tlumený rozruch za zavřenými dveřmi toalety. Mandy se sklonila, opatrně zvedla jeden velký
ostrý střep ze zrcadla a napřímila se. Prohlédla si ho, načež se podle ušklíbla. Za doprovodného křupání
skla se rozhodně vydala ke dveřím. Metr před nimi se zastavila, pozvedla nohu a kopla do nich tak silně,
že se vzápětí rozlétly.
Zaslechla výkřik a nespočet zděšených hlasů. Kousla se do rtu, aby zadržela smích, a důstojně vyšla
na chodbu plnou lidí, kteří se ihned rozdělili na dvě skupinky a utvořili tak úzkou cestičku, kterou se
tmavovlasá pomalu vydala. Zanechávala za sebou kapičky krve, ale ty byly okamžitě rozmazány tuctem
bot. Všichni totiž kráčeli za dívkou jako pes za svým pánem.
Jakmile Samatha zahlédla Mandy ve dveřích, už si v duchu chystala další ponižující dialog. Vstala a
vyčkala, než k ní dívka dojde. Vůbec si nevšimla jejího změněného výrazu. Tmavovlasá se před její
lavicí zastavila a zpříma jí pohlédla do očí.
Stan a Sydney se na sebe úzkostně podívali.
„Ahojky,“ pronesla Samantha přeslazeným hlasem. Vzala do ruky kelímek s horkou čokoládou a
chrstla ji Mandy na hnědé tričko. Poté kelímek nedbale hodila za sebe, přiložila si ruku k ústům a
šokovaně vydechla. „Já jsem ale nešika! Promiň.“ Nevinně zamrkala. V očích jí plápolaly malé
plamínky.
Amanda se zle ušklíbla, levačkou ji surově popadla za světlé vlasy a silně zatáhla dolů.
Samantha se s bolestným výkřikem zlomila v pase.
Pozvedla zakrvácenou ruku se střepem, načež jediným rychlým seknutím uřízla vlasy ve třech
čtvrtinách jejich délky. Ozvalo se šokované zavřískání. Mandy odhodila střep i vlasy na zem, svlékla si
polité tričko a hrubě ho přetáhla Samanthě přes hlavu tak, aby měla obrovský mokrý flek přímo na
obličeji, pak jí kolem krku omotala dlouhé rukávy a nakonec se pevně zauzlovala. Hned nato ji silně
strčila do prsou. Dívka se zděšeným kvílením padla na zem. Tmavovlasá o krok ustoupila, ušklíbla se a
strčila si zakrvácenou ruku do kapsy.
Třídou vzápětí otřásl nekontrolovatelný smích, Samanthin šílený jekot a obdivné pískání chlapců,
kteří si se zájmem prohlíželi tmavovlasou dívku bez trička. Teď na sobě měla jen černou podprsenku,
džíny a boty.
Mandy si nezraněnou rukou prohrábla rozcuchané vlasy. Chvíli ještě oddychovala, poté zvedla hlavu
a očima přejela po třídě. Všichni se smáli bezradné třídní hvězdě, která se zamotala v hnědém tričku tak,
že se z něj bez pomoci rozhodně nemohla dostat. Několik dívek k ní přiběhlo a začalo ji vyprosťovat z
úlisné pasti. Ve dveřích třídy se mezitím nashromáždila snad celá škola a několika přihlížejícím i tekly
slzy od smíchu.
Vtom někdo položil tmavovlasé paži kolem ramen. „Hej, skvělá práce, kotě!“
Dívka pohlédla na vysokého blonďáka a ušklíbla se. „Dík, brouku. A tu ruku dolu.“
Chlapec se ihned stáhl a malinko ustoupil.
Zasmála se, prošla kolem něj a zamířila ke dveřím. Všichni, kteří v nich stáli, jí okamžitě ustoupili a
někteří vtipálci se i hluboce uklonili. Mířila rovnou do ředitelny.
Zaklepala, načež otevřela dveře kanceláře a vkročila dovnitř. Minula stůl paní sekretářky Postové bez
pozdravu. Ta ihned vstala a začala něco hulákat. Nevšímala si jí, šla rovnou za ředitelem, panem
Dicksonem. Zrovna byl zabrán do podepisování jakýchsi papírů, když stanula před jeho stolem. Přestal
uprostřed podpisu a zvedl hlavu. Jakmile spatřil obrovský, tmavě rudý flek krve na jejích kalhotách,
zbledl, při pohledu na její podprsenku zčervenal a nakonec se vzteky rozpálil až doběla.
„Dobrý den, pane řediteli,“ začala Mandy dřív, než by se stačil vzpamatovat. „Jen se chci omluvit za
rozbité zrcadlo na dívčích záchodkách, zaplatím ho. Potom jsem vám přišla říct, že beru veškerou
zodpovědnost za to, že teď bude mít má spolužačka Samatha Codeová krátké vlasy a jsem si plně
vědoma toho, že mě její rodiče jistě obviní z těžkého ublížení na jejím zdraví. Mámě volejte kdykoliv,
ale z práce může odejít nejdříve tak v pět hodin odpoledne. A omlouvám se, že nemám na sobě tričko,
Samantha s ním zřejmě ještě zápasí. Děkuji a na shledanou.“ Otočila se a s klidnou tváří prošla kolem
vykulené sekretářky, které zřejmě vyschlo v krku.
Ředitel ještě chvíli zíral za odcházející dívkou, poté nechápavě pohlédl na sekretářku, která zřejmě
nebyla o nic víc chytřejší než on. Nadechl se. „No dobrá,“ zamumlal tichým hlasem. Vstal a i se
sekretářkou za zády vyšel z kanceláře. Jen co vkročil na chodbu, zaslechl ten hluk. Rychle se vydal k
hloučku studentů, kteří se nashromáždili u jedné ze tříd. Jakmile pana ředitele spatřili, okamžitě ztichli a
uhnuli mu. Vstoupil do třídy, načež zůstal překvapeně stát. Při pohledu na dívku zamotanou v hnědém
tričku se zamračil, ale neřekl nic. Zoufalá děvčata ihned přestala svou ječící kamarádku vyprošťovat a s
obavami na pana ředitele pohlédla. Vzápětí Samantha jako jediná nevěděla, kdo se na to jejich
představení díval.
„Zkuste nůžky,“ pronesl klidně a opět vešel na chodbu. „Běžte se podívat na toalety, prosím vás.“
„Samozřejmě,“ přikývla spěšně paní sekretářka. Rozběhla se k záchodkům. Střepy na podlaze
zahlédla hned, jen co otevřela dveře. Otočila se a kývla.
Ředitel si přejel rukou po obličeji a dlouze vydechl. Já se z té holky jednou zblázním! pomyslel si v
duchu.
Kapitola 11: Dohánění
Ke gymnáziu právě přijížděl žlutý taxík, zastavil těsně u chodníku a řidič už už hodlal zatroubit, když
vtom se ze dveří budovy vyřítila tmavovlasá dívka. Měla na sobě bílou bundu, na levém rameni jí visela
školní taška a na jejích džínách v místě pravého stehna se skvěl velký tmavý flek. Jakmile auto spatřila,
zamávala levačkou na znamení. Přeběhnuvší nevelký trávník přiskočila k taxíku, načež rychle otevřela
dveře na levé straně spolujezdce a vlezla si do něj, batoh hodila na vedlejší sedadlo. Všechno dělala
levou rukou, jelikož měla tu pravou zastrčenou v kapse kalhot.
„Kam to bude?“ zeptal se taxikář, hnědovlasý muž tak středního věku.
„Do nemocnice,“ odpověděla dívka s klidem.
Auto se rozjelo.
Dojeli ke křižovatce, když na semaforu naskočila červená. Řidič zastavil, chvilku civěl na další dvě
auta před sebou, načež se konečně podíval do zpětného zrcátka. Jakmile spatřil velký krvavý flek na
tmavovlásčiných kalhotých, překvapeně pozvedl obočí. „Co se vám stalo?“
Mandy k němu trhla hlavou. „Hm? Jo tohle, ále, rozbila jsem na záchodě zrcadlo.“
Muž se podivil ještě víc. „Proč jste to dělala?“ zeptal se s nechápavostí v hlase.
„Bylo špinavé,“ pronesla s pokrčením ramen.
Uchechtl se, přičemž nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ta dnešní mládež.“
Dívka se rozesmála. „No jo, časy se mění. Teď už můžete bez okolků bušit jak do zrcadel, tak do
lidí. A ani se to netrestá.“
„Já když byl ve vašem věku... to mě učitelé seřezali jen proto, že jsem měl špínu za nehtama. Ale
teď?“
„Teď jsou zase učitelé trestáni, když dají nějakému studentovi pohlavek,“ zamumlala Mandy.
Taxikář si pohrdlivě odfrkl. „Všechny tyhle zákony na ochranu dětí jsou pěkná blbost.“
„Přesně, někteří by přece potřebovali pár facek. Ehm, já jsem jedna z nich.“
Znovu se letmo podíval do zpětného zrcátka a ušklíbl se. „Jestli jste rozbila zrcadlo jen proto, že bylo
špinavé, tak musíte být pořádné číslo.“
Na semaforu naskočila oranžová a po chvilce zelená. Dvě auta vpředu se rozjela, žlutý taxík je hned
následoval.
Tmavovlasá vyčkala, až minou křižovatku, načež se zhluboka nadechla. „Já ho nerozbila jen proto,
že bylo špinavé. Bylo na něm totiž napsáno, že... že jsem socka.“
Na kratičký okamžik nastalo ticho.
„Proč by někdo něco takového psal? Mně i na první pohled připadáte jako milé slušné děvče. Teda,
nehledejte v tom nic úchylného, to je jen můj názor.“
Mandy se usmála. „Díky, ale kdybyste mě vezl dneska ráno, asi byste si říkal něco úplně jiného. To
až po tom rozbití zrcadla jsem se zase vrátila k normálu.“
Auto se náhle zastavilo, byli před nemocnicí.
„No, ať už jste předtím byla jakákoliv, hlavně se už nijak neměňte, lidé jako vy jsou teď velká
vzácnost.“
Dívka se rozesmála. „Děkuju mockrát. Tady máte, drobné si můžete nechat.“ Podala řidiči
bankovku. „Tak někdy na shledanou.“
„Nashle, slečno.“
Tmavovlasá popadla tašku a vystoupila. Zavřela dveře, načež řidiči naposledy zamávala. Muž jí
pozdrav opětoval, po čemž vyjel z nemocničního areálu. Po pár vteřinách byl pryč.
Mandy se vydala k nemocnici. Skvrna na kalhotách se mezitím zvětšila, což nasvědčovalo tomu, že
její ruka hodně krvácela. Asi měla v ráně sklo. Prošla vstupními dveřmi a zamířila k recepci.
„Dobrý den.“
Sestřička zvedla hlavu. „Dobrý den. Co si přejete?“ Mladá žena seděla na židli, takže viděla
tmavovlasou jen od pasu nahoru, tudíž nemohla zahlédnout onen obrovský flek na jejích kalhotách.
Amanda si toho byla vědoma, takže tu otázku vzala s klidem. „Ehm, ráda bych vytáhla ruku a
ukázala vám to, ale nechci ušpinit podlahu.“
Zmatená sestřička se zvedla a mírně se naklonila přes recepci. Jakmile spatřila velkou krvavou
skvrnu, vykulila oči. „Proboha, co se vám stalo?“
„Rozbila jsem zrcadlo. Asi tam budu mít úlomky skla, protože to furt krvácí.“
„Máte tu kartičku pojišťovny?“
„Jo, někde v tašce by měla být. Eh...“
„To vyřešíme potom, teď běžte na chirurgickou ambulanci. Jméno?“
„Amanda Amberová.“
Sestřička něco naťukala do počítače a poté se otočila zpět k dívce. „Pan doktor vás hned přijme. Víte
kudy?“
Přikývla. „Vím. Tak děkuju.“
„Není zač, hlavně už běžte, pořád vám to krvácí.“
Tmavovlasá se usmála a vydala se napříč nemocniční halou. Ocitla se v dlouhé chodbě, na jejímž
konci zahla doprava. Po pár metrech už stála před bílými dveřmi s velkým nápisem CHIRURGICKÁ
AMBULANCE. Zaváhala, jesli zaklepat nebo ne, ale vtom se dveře otevřely a v nich spočinula
zdravotní sestra.
„Dobrý den.“
„Dobrý. Slečna Amberová?“
Mandy přikývla.
„Tak pojďte,“ pobídla ji sestra a otevřela dveře dokořán.
Vstoupila dovnitř, přičemž se krátce rozhlédla. Pak přistoupila k nevelké lavičce a položila si na ni
tašku. Když se opět otočila, spatřila vysokého muže v bílém plášti, jak něco psal na počítači. Nepatrně
zkrabatila obočí.
Po chvilce skončil, vstal ze židle a pohlédl na Mandy. „Nuže, co se vám stalo?“
Krátce se nadechla. „Rozbila jsem zrcadlo.“
Doktor překvapeně pohlédl na velkou skvrnu na jejích džínách. „Můžete tu ruku vyndat? Podíváme
se na to.“
Od chvíle, kdy opustila školu, Mandy s pravou rukou vůbec nepohla. O to hroznější pak ale byla
bolest, jež jí vystřelila od kloubů až k lokti. Zašklebila se, semkla rty a pomalu vytáhla ruku s těsné
kapsy. Nepohlédla na ni, rovnou ji natáhla doktorovým směrem.
Ten si odkašlal. „Ehm, dobrá, teď si ji běžte trochu opláchnout.“
Tmavovlasá se bez řečí otočila a vydala se k umyvadlu v levém rohu. Pustila kohoutek, načež strčila
pravačku pod studený proud. Bolest teď byla štiplavá, jako by ji do ruky bodaly tisíce jehel. Když se
voda dostala i do rány, pevně zaťala zuby. Pozvedla druhou ruku a jemně setřela tu krev, která už
zaschla. Pak opět otočila kohoutkem, načež vykročila zpět k panu doktorovi.
Už měl všechno potřebné náčinní připravené. Pokynul Mandy, která si sedla na jednu z židlí u
operačního stolu. Náhle se však zarazil. „Nechcete si sundat tu bundu?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, to vážně nechci, takhle je to fajn.“
Muž v bílém se tedy posadil naproti ní, letmo si ruku prohlédl a poté vzal malou injekční stříkačku s
jakousi kapalinou uvnitř. Mandy tušila, co to bylo.
„Umrtvím vám to, abyste nemohla hýbat prsty,“ řekl, zatímco pomalu vpichoval malou jehlu těsně
vedle hluboké rány.
Tmavovlasá držela bez pohnutí. Neodolala však a pohlédla na svou zmrtvělou ruku. Přes klouby se jí
táhla dlouhá hluboká rýha plná krve. Vypadalo to, jako by si Mandy chtěla useknout prsty sekáčkem a
ne, že rozbila pouho pouhé zrcadlo. Také s nevelkým překvapením zjistila, že se v ráně něco třpytilo.
„Nejdřív vyndáme to sklo,“ zamumlal pan doktor. Uchopil dvě pinzety, jednu menší a jednu větší.
Sklonil se nad rukou, tou větší ránu trochu roztáhl, načež vytáhl první kousek skla a položil ho do
připravené mističky. Mandy se zájmem sledovala hromadící se úlomky. Vůbec jí nebylo špatně, přišlo jí
to naprosto přirozené. Odjakživa dobře snášela krev.
„Tak, a teď to zašijeme.“
Ani trochu jí nevadilo, že pan doktor svou práci komentoval. Bylo jí to příjemnější, než kdyby jen
zadumaně mlčel. Už předem upřela pohled na lesklou jehlu zahnutou jako srp měsíce. Muž v bílém ji
vzal mezi dva prsty, protáhl jí nit a prsty druhé ruky přitiskl okraje rány těsně k sobě. Při zašívání
pocítila Amanda tahání. Nebolelo to, vlastně to byl takový neurčitý pocit.
Doktor pak odstřihl nit, sáhl po velkém chomáči vaty a namočil ho do jakési žluté látky, kterou dívka
typovala na dezinfekci. Několikrát s vatou přejel po narudlých kloubech, načež na ně přitiskl kousek
tlusté gázy, kterou ještě přelepil páskou. Poté lehce spráskl ruce a s úsměvem na Mandy pohlédl. „Jsme
hotovi.“
Dívka pozvedla ruku a prohlédla si ji. Zmrtvělý pocit stále přetrvával.
„Nechoďte s tím do vody, udržujte ruku v teple a zítra zas přijďte na kontrolu. A doporučuju
neodhrnovat tu gázu, aby se to povrchově nezanítilo.“
Přikývla. „Dobře. A budu moct psát?“
„Vzhledem k tomu, že byste musela s klouby pracovat, to není dobrý nápad. Budete muset psát levou
rukou nebo zůstat na nějakou dobu doma, než se to celkově zahojí.“
„To by trvalo jak dlouho?“
Doktor se krátce zamyslel. „Záleží na člověku, někomu to trvá měsíc, někomu dva týdny. Ale aspoň
ten týden byste s rukou neměla nic dělat.“
Znovu přikývla. Zvedla se, s úsměvem poděkovala a vykročila k lavičce s taškou. Bez problémů si ji
hodila na záda, načež přistoupila ke dveřím. „Tak ještě jednou děkuju a zítra na shledanou.“
„Na shledanou, slečno Amberová,“ přikývl muž v bílém.
Tmavovlasá se vydala tou samou cestou zase zpátky k recepci. Sestřička ji zřejmě už čekala, protože
jakmile vyšla z chodby, zvedla se. Mandy k ní klidně vykročila.
„Jak jste dopadla?“
Pozvedla pravou ruku. „Týden nebudu moct psát.“
„Tak to je mi líto,“ pronesla mladá žena s upřímnou lítostí v hlase.
„Ále což, holt se budu muset naučit psát levačkou. Možná se mi to časem bude hodit.“
Usmála se. „Našla jste tu kartu?“
Zarazila se. „Eh... no -“
„To nevadí, tak mi ještě jednou řekněte své jméno.“
„Amberová Amanda.“
Sestřička si sedla k počítači a začala něco vyťukávat na klávesnici. „Druhé jméno?“ zeptala se po
chvíli, stále hledíc do obrazovky.
„Evil, Amanda Evil Amberová.“