brožura - ArtATAK

Romantická představa o výtvarném umění
Romantika jako pojem
Na internetu, nebo v encyklopedii lze jednoduše najít definici, že „Romantický umělec
18. století odmítal klid, řád, harmonii, vyrovnanost, racionalitu klasicismu“. Něco podobného jsme se
ostatně všichni učili ve škole. Ale s tím, co to je opravdu romantika, a kdo je romantik, je to trochu složitější. Vždy jsem byla romantikou fascinovaná. Troufám si říct, že si s nadšením pěstuji romantickou
duši. Mockrát jsem uvažovala o tom: Jak a proč se z romantiky jako sentimentálnosti a touze po lásce
a tajemnu stala večeře při svíčkách, srdíčka a večer dvou milenců strávený při sledování „romantické
komedie“? Existuje dnes nějaké romantické umění? Je romantika kýč, nebo nám to jen tak připadá,
protože nám je ve výtvarném umění předsouváno něco úplně jiného?
Samotné slovo „romantický“ může mít mnoho významů. Může vyjadřovat to, co je: archaické
starobylé, útulné, cituplné, tklivé, sentimentální, horoucí, zamilované, zasněné, nadšené, zázračné,
poetické, plné fantazie. Ale někdo si pod tímto slovem může zase představit něco, co je: přepjaté,
nesmyslné, iracionální, idealistické, utopické, vzdálené skutečnosti i vybájené. Jako protiklad ke
slovu „romantický“ obvykle stavíme pojmy jako: všední, rozumné, praktické, věcné, nebo střízlivé.
„Romantika a romantický“ se ujaly v literární, hudební vědě i uměnovědě cca mezi lety 1790 – 1840.
Mnozí kunsthistorici ho ovšem používají ve svých teoretických statích i dnes, vznikla tak jakási
romantická linie ve výtvarném umění, vedoucí od Caspara Fridricha Davida až k Josephu Beuysovi.
Tato linie, jakožto i používání pojmu jako označení pro styl, je ale velmi zavádějící a schématická.
Kdyby bylo dnes nějaké romantické umění, pak by současný romantik asi odmítal mnohé z toho, co se
dnes ve výtvarném světě nosí, jako je závislost na konceptu, odcizení divákovi,velká politická témata a
poplatnost galerijní a kurátorské totalitě. Obracel by se naopak sám do sebe a k emocím. Skrze to by
přirozeně mluvil k ostatním. Zajímala by ho také transcendentalita, chtěl by být vizionářem.
Za romantickou duši bývá považována trýzněná duše a proto by asi utíkal často do přírody, putoval a
nacházel nové zážitky a těšil se z maličkostí. Nechtěl by znát a poznat, ale prožít. Nezajímalo by ho to,
co je jasné a viditelné, ale spíše to tajemné, co neexistuje jinde, než v jeho fantazii. Nikdo by nemohl
čekat jak se bude chovat. Nesouhlasil by jistě s tím, co se děje v současné společnosti a jeho základním postojem by byla revolta jako taková – zkrátka na něco by říkal NE. Vyžíval by se ve své samotě,
smutku, melancholii, zdůrazňoval symboliku a mýtus a obracel se k minulosti. Navíc jeho láska by byla
vždycky ta nešťastná a nenaplněná.
Romantismus 18. století odrážel prohlubování protikladů mezi individuem a společností, ideálem a
reálnou skutečností, takže i mezi uměním a životem. Byl čirou revoluční energií, která převálcovala
nadvládu rozumu. Může tomu být tak i dnes? Jisté však je, že kdyby existoval dnes alespoň jeden romantický umělec, jeden osamocený hrdina, jeho představivost by absolutně stačila pro to, aby vzniklo
umění…
Lingvisticky se slovo odvozuje od názvu města Řím – Roma – romance. Romance pak byly
provensálské veršované a prozaické příběhy, které vyprávěly o rytířích a jejich dobrodružstvích .
Z těchto romancí pak vznikl žánr románu. Adjektivum „romantický“ použil poprvé angličan Thomas
Baily v roce 1650. Zajímavé je, že hned poprvé jako kritiku něčeho vybásněného a nereálného. V 17.
století se „romantické“ chápalo také jako popis pro krajinu na obrazech, kdy se romantické a malířské
staly de facto synonymy. Později se ustálil kontrast romantické versus klasické umění, na základě
čehož si všichni studenti utvářejí svou představu o tom, co tyto pojmy znamenají a mohou si tak díla
lépe zařadit. Tak vznilo pojetí kultury založené na sváru těchto dvou protikladných principů. Jak
jednoduché, že? Romantismus je ve své podstatě ale mnohem složitější. Protože toto slovo používáme
v běžné mluvě dodnes, na rozdíl např. od pojmu“kubismus“ (nezažila jsem, že bych byla s někým
třeba na „kubistiské“ večeři), přesahuje do současnosti, a proto je velmi těžké zjistit, jaký má smysl
a co přesně označuje. Spisovatel Victor Hugo se domníval, že: „Romantismus není nic jiného, než
liberalismus v umění“, čímž naznačil, že nejde o žádný jednotný směr. Ještě dále pak zašel Charles
Baudelaire, jenž jednou prohlásil, že: „Romantismus nespočívá ani ve výběru témat, ani v naprosté
pravdivosti, ale ve způsobu cítění.“
No a pokud je způsob cítění považován za princip tvorby, pak jsme již úplně mimo oblast historického
směru. Citát zní velmi pozitivně, ale ve výsledku může mít tato myšlenka i negativní následky v
podobě zbanalizování pojmu pouze na sentimentální iluze a sny. V první třetině 20. století podléhal
romantismus kritice z pera Ernesta Seilliéra, který odsuzoval všechny romantiky za to, že: „dobře
cítí, ale špatně myslí.“ Podle něj se spontaneitou a instinktem řídilo slepě několik generací, přičemž
toto pak završil a dovedl do krajnosti Sigmund Freud. Dodnes je pojem stále napadán a zároveň stále
přežívá v různých neautentických, odvozených podobách, jako určitý emblém, nebo klišé. Takže jediné,
co o romantismu můžeme s jistotou prohlásit je to, že není nikdy jen jeden, ale je jich více, a že jeho
smysl spočívá právě ve velké plularitě a různorodosti jeho podob.
Romantická kultura a umění
Konstrukt opozice klasicismu a romantismu je postavený v podstatě na tezi, že až do 19.století byla
v kultuře nadvláda antické klasiky. Z ní vzešla pak i myšlenka o romanticko-křesťanské kultuře jako
protipólu k antické. Je pravdou, že ve Francii došlo v té době ke sporům starých a moderních a k
bojům klasicistů a romantiků docházelo i v Itálii. Přesto ale nešlo o žádný přímý střet. Ani samotný
Johann Wolfgang Goethe to neviděl tak černobíle. Domníval se, že nikdo by neměl odmítat klasické
vzdělání,chce-li být moderní. Při jedné příležitosti právě kritizoval tento černobílý pohled na kulturu: „
Značné mmožství lidí neváhá označit vše temné, pošetilé, zmatené, nepochopitelné za romantické. Ani
vše vlastenecké a domácké nelze pokládat za romantické. Nýbrž to, co žije v přítomnosti a působí životodárně na daný okamžik.“ V německé oblasti vznikaly asi úplně první teoretické stati o romantismu.
Fridrich Schlegel rozvinul koncepci romantické kultury ve veskrze estetický program. Romantika tehdy
dostala „punc“ kultury budoucnosti. Schlegel považoval za dva hlavní kreativní principy ironii a fantazii.
Fantazii je zde ale nutno chápat především jako původce dodání vznešena čemukoli, co je běžné, nebo
nezajímavé. Když např. něco, co je obvyklé, nazveme tajemným, nebo konečné nekonečným, tak to
romantizujeme.
Přestože romantismus odmítá politická témata, objevili se i tací, kteří se nazývali „politickými romantiky“ a kteří se nebránili spojování svého díla s vládní mocí. Patřil měz ně například Adam Müller.
Koncept této estetiky, který byl založen na aktivaci fantazie a směřoval primárně do budoucnosti ale
nelze spojovat s politickou praxí jako takovou. I když bývá často francouzský romantismus spojován s
kritikou Napoleona, byl v tom všem opět mnohem hlubší smysl. Šlo z psychologického hlediska hlavně
o obecnou krizi identity. V estetice, jenž lze nazvat romantickou, se mnohem více nabízí fantazie jako
stěžejní spojnice mezi subjektem a objektem. Již jsme naznačili, že romantické není styl, ale tvůrčí
proces, takže když bychom zašli do krajnosti, imaginace se může rovnat romantismu. Fantazie a
kreativita se také stále mění, neboť jsou určeny protiklady: jako je vnitřek a vnějšek, příroda a duch,
nebe a peklo apod. Fantazie byla brána jako nositelka poznání nejen současnosti, ale i budoucnosti.
Proto byla také tak oblíbená umělecká forma pohádky. „Nejromantičtějším“ ze všech umění přitom
byla a je hudba, protože jejím záměrem je otevřít dveře do jakéhosi ideálního, zázračného království, ke
kterému dává skladatel klíč. Hudba je nejabstraktnější ze všech uměni a proto může nejvíc vyhovovat principům romantizace. Ve výtvarném umění je to jiné díky bezprostřední vizuální skutečnosti. U
Phillipa Otta Rungeho a jeho čtyř denních dob se romantické projevuje v hlavně kontrastu mezi nimi.
Nazaréni chtěli freskovými malbami v římském Casinu Massimo v duchu čisté křesťanské víry obnovit
umění a jeho náboženský základ. Přitom si vzali za námět díla velkých osobností romantické literatury.
Zde dostává romantické Rungeho umění v náznacích konkrétní podobu náboženského patriotismu,
který byl ale neméně romantický, protože ještě více kladl důraz na kontrasty v soudobé kultuře. Toto
dynamické střetávání citu a konkrétního činu dostalo až groteskní ráz v malbách Evžena Delacrioix.
Typickými rekvizitami romantických maleb byly hrady, zámky, gotické dámy,zříceniny, poustevníci,
nebo rytíři. Došlo k velké oblibě starších epoch, jako byla italská renesance a dürerovské období. Z
přírodních úkazů byly častým námětem skalnaté krajiny, hory, pobřeží a les jako místo osamělosti.
Samotnou kapitolou pak byla noc jako symbol milostného naplnění, metafyzického bezpečí, ale i temnoty a nebezepečí. Vodní toky značily transcendenci, zánik a postupné vnoření se do temnoty. Hodně
malířů dokonce vymýšlelo postupy, jak dosáhnout toho, aby malba byla opravdu v duchu romantiky.
Caspar Fridrich David radil toto: „Zavři své tělesné oči, abys svůj obraz nejprve spatřil svýma duchovníma očima. Pak pomoz na světlo tomu, cos viděl v tmách, aby to opačým směrem, z vnějšku dovnitř,
působilo na druhé.“
Srdce a emoce
Mluvit o romantické lásce v historickém smyslu je ještě obtížbější, než aplikovat pojem „romantický“
na literární postavy. V Evropě 18. století měla láska zvláštní postavení. V tomto období také nastaly
první náznaky změny obrazu ženy v umění. Láska byla povýšena na něco nadzemského, až sakrálního. Stejně tak dochází ke stírání hranic mezi láskou hrdiny v díle a osobní, vždy nešťastnou a mnohdy
tragicky končící láskou umělce.
Na vzniku moderního, subjektivně citově založeného člověka měl zásluhu hlavně román v dopisech
Jeana-Jacquesa Rousseaua Nová Heloisa. Tato doba byla doslova rozdělená na rozum a cit, což můžeme pocítit například i díky autorkám sentimentálního románu, který dosáhl svého vrcholu v dílech
Jane Austenové a poté v gotickém románu. Tyto romány stvořili nového člověka a také nový postoj k
soukromému životu, veřejnému prostoru a vztahu mezi nimi. U Rousseaua je středem všeho srdce
jako takové. Doslova ho staví na úroveň Bible, neboť Bůh sepsal Písmo do srdce člověka (což už tvrdil
i sv. Augustin). Ale používání argumentu, že city jsou pravdivé mnohem víc, než rozum, což jsem vždy
také ráda dělala, je možná také problematické. Například podle Fridricha Nietzscheho nejsou city ani
pravdivé ani nepravdivé. Důležité je, že vždy vyvolávají účast a mají nějakou vnější reakci. Podle Nietzscheho někdy až příliš velkou...
Další novinkou, se kterou přišel Rousseau, je moment „blízkosti“ založené na tom, že jedno srdce
mluví k druhému až do chvíle, kdy společnost a naučené chování tuto schopnost zničí. Dnes nám tato
věc možná přijde naprosto samozřejmá, ale i mě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že pojem „empatie“ se dostal do morálně-filozofického slovníku až před nedávnem, na konci 20. století.
Za předního filozofa romantismu je považován Johann Gottfried Herder, a to jistě právem. Už jen díky
němu nemůžeme romantismus považovat jen za antiintelektuální a protivědecké hnutí. Základem jeho
antropologie člověka je jazyk, historie, příroda a kultura. Člověk přitom stojí ve středu celého dění, jako
první osvobozená bytost v přírodě. Lidský život byl podle něj pud tíhnoucí k sebevyjádření. Tímto stál v
opozici k Imannuelu Kantovi a pasoval člověka a jeho srdce na konkrétního jedince. Předtím byl totiž
na základě Kantovy filozofie pouhým abstraktním pojmem.
V díle Johanna Wolfganga Goetheho je asi nejlépe znatelná myšlenka rozporu a zároveň syntézy rozumu a citu. Myšlenky i srdce jeho postav vede tatáž síla, až božská, kterou nazývá Cor a Cortex (mozek
a srdce). Jeho Faust tak představuje nekonečnou touhu po poznávání a pociťování, přičemž jsou to
jevy, které se stále vzájemně ovlivňují a jeden bez druhého nemůže existovat. Už jen z těchto myšlenek
lze vyvodit, že i opoziční konstrukt romantismu a klasického umění je jen zavádějícím zjednodušením
skutečného stavu tehdejší kultury.
Emocionální okruh
logos
LÁSKA
ROZUM
inspirace
Se srdcem je přímo spojen také pocit námi nazvaný stud. Je to ústřední pocit, protože je jeho propojení
se srdcem vidět hned i navenek tím, že zrudneme, aniž bychom použili jakákoli slova. Všechno to, co
sobě srdce zahnruje z mnoha úhlů (náboženského, emocionálního, psychologického i etického), v sobě
pojímá romantismus. A proto myslím, že každý z nás, který věří v hlas srdce, se může považovat za
romantika.
Romantická láska
Mluvit o romantické lásce v historickém smyslu je ještě obtížbější, než aplikovat pojem „romantický“
na literární postavy. V Evropě 18. století měla láska zvláštní postavení. V tomto období také nastaly
první náznaky změny obrazu ženy v umění. Láska byla povýšena na něco nadzemského, až sakrálního. Stejně tak dochází ke stírání hranic mezi láskou hrdiny v díle a osobní, vždy nešťastnou a mnohdy
tragicky končící láskou umělce.
CHÁPÁNÍ
intuice
myein
pathos
UTRPENÍ
pathos
osa
ega
osa
transcendence
DUŠE
SOUCIT
éthos
Josef Rabara
Jan Šrámek alias VJ Kolouch
Studuje fotografii na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Zabývá se uměleckou, módní, portrétní fotografií i videem. Fotografie Josefa Rabary přibližují jeho vntiřní, intimní svět. Na mnoha ze svých
performativních snímcích, s tématikou transgenderu, je on sám. Velkoformátová fotografie s názvem
„Poruč mi ať pobiji...“ je v tomto výjimkou. Není to sice tolik přímočará výpověď o autorově identitě,
ale dává divákovi větší svobodu při úvahách o tom, proč a komu jsou tato slova určená.
Věnuje se videoartu, VJingu a aplikaci pohyblivého obrazu v nejrůznějších dalších souvislostech.
Jeho tvorba, založená na vektorové grafice, je dnes jedním z nejžádanějších artiklů českého VJingu.
Šrámkovy animace více než z klubové kultury vychází z tradic animovaného filmu, grafiky, ilustrace a
designu. Vystudoval FaVU v Brně, je spoluzakladatelem studia Anymade (společně s Janem Žaliem
a Petrem Kocourkem). Jeho tvorba zahrnuje kromě VJingu i krátké filmy, videoinstalace, objekty a
grafiku.
(*1980)
(*1983)
Eva Růžičková
(*1984)
„Přitiskni se ještě víc slavíčku,“ volal keř, „nebo
přijde den, a růže nebude dotvořena.“ I přitiskl
se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá,
krutá to byla bolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla
píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí,
o lásce, která neumírá ani v hrobě.
A divukrásná růže zkarmínověla jako růže
východní oblohy. Karmínový byl prstenec jejích
plátků, karmínové jako rubín bylo i její srdce.
***
„Nehodí se mi bohužel k šatům,“ odpověděla.
„Ostatně synovec komořího mi poslal pár pravých šperků, a šperky, jak je kdekomu známo,
mají mnohem větší cenu než kytky.“
Slavík a růže ( Pohádky )
Oscar Wilde
Osamocené hrdinky a hrdinové
Kdy se asi v dějinách objevil romantický hrdina? Někdo z nás by řekl, že už ve středověku s rytířskými
příběhy. Ale někdo by sáhl až k Childe Haroldově pouti lorda Byrona. Hrdinství rytíře je však založeno
na jeho dokonalosti a úslužnosti ženě. To u hrdiny typu Childe Harolda je to úplně jiné. Je totiž do jisté
míry „antihrdinou“ – je nemocný, plný zklamání, melancholie, smutku, toulá se bez cíle, je neklidný
a postrádá veškeré iluze o okolním světě. Necítí se ani svázán morálními předsudky. Tento hrdina
je dnešní senzitivní intelektuál. Ovšem pokud mluvíme o hrdinech, není nutné o nich hovořit jen v
mužském rodě. Ve stejné době se objevily i romantické hrdinky, jako například Lorelei, nebo fascinující
Corinna z románu Germaine de Stäel.
Základní vlastností romantického hrdiny je také osudovost. Právě osudovost je tou směsí dobra a zla
a neposkytuje druhým obranu. Takto osudovou bytostí je i například Satan z Fausta, která nevypadá
jako středověký raraášek a ani se tak nechová. Je to mladé, charismatické, okouzlující a zároveň
děsivé zlo.
Zejména u anglických básníků je v poředí jejich tvorby subjektivita a osobnost. V období romantismu
dochází k prvnímu velkému otřesu autority osobnosti jako modelu a objevují se i vize o jejím zániku.
Důležitá je ale také její autenticita (upřímnost). Problém hrdinovy osobnosti je základním problémem
romantismu a od něj pak v umění zůstává. Od lorda Byrona je pak v romantickém hrdinství vždy rozpor
mezi aktivním odbojem a rozpadem ideálu lásky, spojeného s ponořením do sebe a beznadějí. Najednou byl oblíbený nezávislý intelektuál, jehož autorita spočívala hlavně ve znalostech nových metod
myšlení.
„Chci přece tvořit, vlastní tvorbou žít,
procítit život, přitom moci dát,
formu svým představám a zatoužit
je rozdáváním znovu získávat.“
(lord Byron)
Jan C. Löbl
Příběh videa je silně propojen s básní Jabloň, pojednávající o skutečnosti stavu člověka, který dlouhou
dobu hledá v sobě odvahu učinit něco, učinit rozhodnutí, které mu může změnit, nebo ovlivnit život. Tím,
že otálíme s tímto rozhodnutím na hranici uskutečnění, stává se pak onen stav změny bezvýznamným,
bezpředmětným. Příběh je o slabosti a strachu jedince z rozhodnutí postavit se čelem k sám sobě a
přiznat si tím, co je a tím, kdo je.
JABLOŇ
Rozkvetla jabloň na konci léta
Rozkvetla jabloň, rozkvetla sama
V lednovém slunci nevzdává svůj boj
V lednovém slunci hranostoj
Růžová jabloň stojí tu hrdě
Letošní med omamné je vůně
Pálící mráz a ledová voda
Obalí ji odshora zdola
Letošní med barvy je rudé
Sladký je med, plody jsou trpké
V ledové zahradě s nahými stromy
Stojí tu sama v skleněném zbroji
Ostatní jabloně už dávají své plody
Bělavý koberec prostírá se pod ní
Smutno je v zahradě když praská dříví
Smutno je v zahradě, kde slunce svítí
Růžové lístky padají tiše
Utichl hukot medové říše
Rozkvetly jabloně na začátku jara
Jen černá vdova stojí tu sama
Kyselé špendlíky s ostnatou kšticí
Zeleně křičí v podzimním slunci
Jen černá vdova s mrtvými dětmi
Tiše se krčí po vonnými květy
Ostatní jabloně shazují tlející šat
Do zahrady vkročil podzimní chlad
Maličké plody sbírají sílu
Nerostou však a nejsou k jídlu
S prvními vločkami blíží se vánoční čas
S prvními vločkami chřadne její hlas
Mrazivý vítr pálí její plody
Ona je chrání, silnou má vůli
Sama je balí do zelených lístků
Hřeje je tělem, má ještě sílu
Fantazie a imaginace
Samuel Taylor Coleridge rozděloval ve své estetice obrazotvornost na imaginaci a fantazii. Zatímco
imaginace představovala základní, organickou sílu tvůrce, fantazie byla podle něho pouze pasivním
videm paměti. Já si ale myslím, že ani není důležité, jak tuto sílu nazveme, nebo jaká jí dáme stádia,
protože důležité je, že díky obrazotvonosti dochází pokaždé k zásadní poetizaci života. Je vlastně jedinou silou, díky které není svět viděn jen jako objektivní realita. Percy Bisshey Shelley jako první
z romantiků rozlišoval mezi poezií jako určitým diskurzem a poezií jako nahodilou produkcí imaginace.
Básníkem je podle něho každý, kdo je součástí toho, co je věčné, nekonečné a jedno, tzn. kosmické
bytí, a jeho představivost nahlíží do platónského světa idejí.
Tereza Damcová
(*1977)
Od roku 2002 kreslí příběhy v obrazech, ve
kterých figuruje panenka Bubačka jako hrdinka,
vypravěčka dějů všedního života. Od roku 2004
vystupuje jako performerka, vypravěčka a
výtvarníce audiovizuální experimentální skupiny
Mateřídouška, kde v hudbě a obrazech vypraví
o panence Bubačce. Od roku 2009 se zabývá
tvorbou hadrových panenek s keramickou
hlavou. V roce 2010 se stala členem skupiny
Vyvrhel. Zabývá se kresbou, malbou, grafikou,
performancí, tvorbou artefaktů, objektů, audiovizuálních instalací.
„Inspirují mě proměny skutečnosti a snů,
kouzelný svět dětské duše, skoky do zimních požárních nádrží, běh zasněženou krajinou letiště.
Zajímám se o pohádky, mýty, bajky, pověsti a
autory, kteří pracují se sny.“
Tereza Haszprunarová
(*1986)
Na čtyřech fotogragiích ze série Unitled se v tmavém, fantaskním lese, plného nástrah, pohybují něžné
dívčiny jako bezbranná stvoření. Přitom nejde o konkrétní bytosti, ale každý ze snímků je symbolem
určité fáze života, od narození, přes vylítnutí z rodinného hnízda a zdolávání nástrah dospělosti, až po
vyspělou moudrost a klid. Tento výklad lze brát objektivně i subjektivně, z hlediska osobních zkušeností
autorky.
Putování krajinou
Krajiný prostor je pro romantika prostorem historickým. I když se často romantické považuje za synonymum ke slovu sentimentální, na přístupu ke krajině vidíme rozdíl. Sentimentalismus vidí v samotě
v přírodě ideál, ovšem romantismus z něj dělá izolaci, odtrženost a beznadějnou samotu. I když ale
mají romantici k přírodě tento vztah, považují ji také za říši svobody, protože je neměnná a universální.
Herman Melville dokonce povyšuje romantický vztah k přírodě na věčný problém lidstva. A v čem je
toto pojetí ještě nové? Příroda už není žádné bezčasí, ale zdrojem tvorby je „původní“ příroda, v níž
nelze spolehlivě rozlišit mezi zdrojem života, přírodním prostředí a lidskou přirozeností. I samotné
anglické slovo „nature“ znamená zároveň příroda i přirozenost. Proti přírodě jako univerzu je přitom
stavěna subjektivita, jde o vztah virtuální struktury a konkrétního jedince. Romantici, ačkoli do přírody
utíkali často, ale neusilovali o splynutí s ní. To, že člověk začal uvažovat, brali jako rozluku s ní. Jejich
filozofie je vlastně směsí myšlenek Barucha Spinozy a Gottfrieda Wilhelma Leibnize. Spinoza tvrdil, že:
„reálno si lze uvědomit jen v kontrastu ideálna“, ale nedokázal vyřešit vztah nekonečného ke konečnému. U Leibnize dochází ke sjednocení konečna s nekonečnem v povaze individua. Z přírody se tak
stává pohyb forem života ke svobodě a život je hlavní svobodný pohyb.
Tomáš Hrůza
(*1979)
Sudoval na Fakultě umění a designu v Ústí nad
Labem v ateliéru Pavla Baňky. Je zakladatelem
projektu Artmap a pracuje také v časopise Fotograf. Video patří k souboru fotografií s názvem
Turisti (2004). Fotografie i video jsou jakýmsi
současným „revivalem“ obrazů Caspara Fridricha Davida a autorů žánrových scén 19. století
vůbec. Je zde sám autor jako osamělý poutník,
který diváka zaujímá malířským záběrem krajiny
a snaží se alespoň na chvíli odtrhnout jeho myšlenky od běžného, uspěchaného života.
Daria Bernadeta Novotná
(*1973)
„Moje tvorba úzce souvisí s mým vnímáním okolního světa. Zpracovávám náměty, které jsou mi důvěrně známé, často se jedná až o banální výjevy mající pro mě jisté kouzlo, nebo pohledy, které se zdají
tak samozřejmé, že se pro mnohé staly neviditelnými. Ať už jde o krajinu v mém okolí nebo pohledy na
moře z mé dovolené. Obrazy z cyklu „Modře, mola a moře“ se do jisté míry podobají žánrovým obrazům, avšak s přesahem do sféry o smyslu bytí a ironii osudu.“
Revolta
„Logika vášně převrací obvyklý řád a klade závěr před premisy.“ (Albert Camus - Člověk revoltující)
Albert Camus ve své knize Člověk revoltující hledá v podstatě příčinu toho, že se vražda někoho začala
ospravedlňovat, nebo rozumově vysvětlovat. U tak extrémních romantických hrdinů, jako je například
Heatcliff z románu Na větrné hůrce, se s tím neshledáme. Heatcliff by klidně kvůli Cathie vyvraždil
celé lidstvo, ale nenapadlo by ho tvrdit, že je to něco rozumného. A kdo je vlastně revoltující člověk?
Obecně, ten, kdo říká na něco NE. Etymologicky znamená revolta jakousi otočku. Ne každá hodnota
vyvolává revoltu, ale každá revolta se snaží o nějaké nové hodnoty. To je její základní princip. Z revolty
pak vychází možné uvědomění si toho, čeho se týká. S revoltou se probouzí vědomí, kdy se dotyčný
dovolává práva. Posune se tedy od úvah k praktickému úkonu, od žádaného k žádoucímu. Revolta sice
vzniká z individuálního popudu, ale zároveň zpochybňuje pojem individua, zvláště v případech, kdy rebel
obětuje ve prospěch své vize sám sebe apod. Tím, že se umělec proti něčemu bouří, vytváří všeobecně
nějaký estetický nárok. A ať už je jakýkoli, podle mého názoru je to jedna ze základních potřeb tvůrce.
Důvod pro to, aby mohl vyvtvářet „svůj svět“.
Klára Mikulcová
(*1933)
Studovala v ateliéru performance u Tomáše Rullera v Brně. Ve své tvorbě ovšem využívá různé techniky - grafiku, fotografii, video i digitální tisky. Ne-miluji je instalací textů negujících adjektiva základních
fyzických i psychických potřeb. Touto negací dává autorka najevo právě jejich nutnost.
Ženy a romance
Proč jsou dnes u žen tak oblíbené romance a jejich zápletky? Co mají tyto knihy navíc třeba oproti
detektivkám? Podle průzkumu je čtení romancí pro ženy (jako činnost) únik a také poučení. Ale ve
skutečnosti musíme hledat úzké propojení s tím, jak ženy často chápou své role manželek a matek.
Když si totiž přečtou tuto „bezcennou knihu“, tak to je méně škodlivá závislost, než prášky, alkohol,
nebo cigarety. Podle dotazníků muž ženě v domácnosti často nedovolí, aby byla sama v místnosti, když
je doma on. A vyžaduje aby byla s ním. No a tak si žena vezme do ruky romanci. Sice je s ním v jedné
místnosti, ale nedívá se s ním např. na sportovní přenos. Je fyzicky přítomna, ale zbytek je někde jinde.
Romance a romantické filmy jsou pro ženy únikem, jak utéct každodenní rutině. Je to navíc takové čtení, které lze odložit a později v něm pokračovat dále. Pro tyto čtenářky je v jejich světě až moc té „reality“, a proto u romance mohou snít a představovat si, že je to jejich život. Ve chvíli, kdy čtou ženy tyto
knihy, nebo sledují romantický film, utíkají do pohádky, kde jaou potřeby hrdinky bez výjimky splněny.
Je zajímavé, že téměř pokaždé se s hlavní hrdinkou ztotožní a berou ji jako nejrealističtější postavu z
celého příběhu. Na chvíli se stávají osudovou „femme fatale“. Díky velkému počtu těchto knih a filmů
dochází až ke kolektivní vytvoření ženské fantazie, která podle mnoha psychologů může mít i negativní
následky na jejich partnerské vztahy. Hlavním důvodem je tzv. „utopický moment“, kdy hlavní hrdina
projeví odpovídající zájem o partnerku, vyzná jí svou náklonnost a projeví svůj úmysl navždy ji ochraňovat, protože ji miluje a potřebuje. Problém je, že tento bod je většinou na konci celého příběhu, kdežto
v reálném životě to pokračuje dále a jistě ne už tak atraktivně. Romance totiž tvrdí, že ideální milenec
existuje a že existuje i ideální manželství. Přestože jsou ale tyto příběhy postaveny na nereálném
základu, pro čtenářky je důležitá kompenzační funkce, jenž pro ně představují. Chvíle, kdy jsou samy
se sebou a s nikým jiným a kdy se mohou plně oddávat svým snovým, pro muže zcela nepochopitelným
a kýčovitým vizím.
Jitka Nejezchlebová
(*1973)
Studovala na FaVU VUT v Brně v ateliéru kresby a grafiky. Během něho experimentovala s barevným
linoritem a dalšími grafickými technikami, ale poté se opět vrátila v malbě. Od abstraktních obrazů
přešla k poetickým motivům z podmořského světa a květin. Obrazy dam s květinami jsou reminiscencí
na to, co pro většinu z nás, a to především pro ženy, znamená slovo „romantika“ dnes a v jakém tedy
došlo v jeho výkladu k posunu. Zároveň ale nesou originální malířský rukopis s použitím výrazné barevnosti, kdy v každé z dam můžeme vidět autobiografické rysy a různé nálady aurorky.
Blanka Jakubčíková
(*1971)
Studovala na FaVU FUT v Brně v ateliéru grafiky a kresby (magisterské studium v ateliéru Václava
Stratila). V letech 1993-2002 pracovala jako restaurátorka vitráží. O roku 1988 píše poezii.
KÝČ JAK „BITCH“
Já namaluji tebe - lásko - jako přenádherný kýč
do vlasů vetknu Ti sametovou růži
už teď se moje očka úží
při tom pohledu na takovýto obraz v rámu
vím - že Ti pořád připomínám mámu
a ty mně mého prchlivého tatínka
(já byla velmi malinká - když poprvé mne zbil)
teď přitahuji submisivní muže - co nosí růže zapíchnuté v zadku
a přemáhám se ze všech sil - abych se nepoblila
jsem na tebe tak milá - mezi fackami Ti líbám ústa
jsem k tomu navíc celkem slušně tlustá
a tak mne - lásko - znič
ten obraz bude kýč jak „bitch“.
Seznam použité literatury:
Camus Albert: Člověk revoltující, Praha, 2007
Hoystad Ole Martin: Historie srdce, Zlín, 2011
Hrbata Zdeněk, Procházka Martin: Romantismus a romantismy, Praha, 2005
Oates-Indruchová Libora (ed.): Ženská literární tradice a hledání identit, Praha, 2007
Procházka Martin: Romantismus a osobnost, Praha, 1996
Schulz Gerhard: Romantika - dějiny a pojem, Praha, 1996
Lonely Heroes
2.11.2012 - 5.1.2013
Galerie Artatak
/katalog k výstavě/
kurátorka, texty o autorech: Eliška Furčáková
grafická úprava katalogu: Jan Furčák (Pixel.Graphics studio)