článek ke stažení zde

„Dlouhé dřevo“ neboli píka v XV. století
napsal: Lionel Charluteau (pro magazín Au temps des compagnies de Philippe le Bel à
Charles VIII, L´Association pour l´hisotrie vivante, březen 2005)
Poté, co byla dlouho odkázána na druhé místo pro důvody spíše společenské než
vojenské, od konce XIII. století pěchota začíná opět zaujímat významné místo ve
válečné strategii. V XV. století může být znovu oprávněně nazývána „královnou
bitevních polí“. A právě této situaci se znovuobjevila píka, která zmizela na konci
Antiky. Tato zbraň poznamená hluboce vojenskou historii Evropy až do počátku XVIII.
století.
Zdá se, že píka se (znovu) objevila hromadně v polovině XV. století v několika
konfederovaných kantonech na jihu Svaté říše římské. Tyto kantony, které později vytvořily
současné Švýcarsko), bojovaly tenkrát proti centrální císařské moci a disponovaly dobře
zavedenou lidovou vojenskou organizací. „Dlouhé dřevo“ (le long bois) bylo velice často
užívané a vyznačovalo se třemi prvky: významnou délkou (alespoň 4,5 m, z čehož je odvozen
název), použitím výlučně k bodání a manipulací, která si vyžadovala obě ruce. Obecně jsou
známé dvě teorie, které vysvětlují objevení píky.
První vytváří vazbu mezi píkou z XV. století a kopím (la sarisse), které používali
makedonští Řekové. Ti používali oštěp jako vrhací zbraň, později ho ale prodlužovali takže se
s ním už házet nedalo. Následně byl tento pěší oštěp významně prodloužen, čímž se zrodilo
kopí dlouhé 5 metrů (až 7,2 m, pokud věříme Polybovi). XV. století bylo obdobím, které si
velice cenilo antických předmětů, architektury a literatury jak filosofické, tak vojenské.
A právě obdiv pro Antiku vedl Konfederované XV. století k užívání této zbraně.
Druhá teorie má původ v XV. století. Od roku 1403 několik kantonů, vedených Uri,
postupně rozšiřovalo svoje území na jih od hory Svatého Gotharda. V roce 1422 Milánští
provedli protiútok a srazili se s Konfederovanými u Arbeda (30. června 1422). Jak to bylo v té
době obvyklé, část milánské jízdy sesedla bila se pěšmo. Nicméně na rozdíl od Císařských
v roce 1386 u Sempachu, nezkrátili svoje jízdní kopí. Konfederovaní tak byli udržování
v takové vzdálenosti, že nemohli účinně použít svoje halapartny a byli poraženi. Myšlenka
dlouhé píky tak byla důsledkem lekce, kterou dostali v taženích do Val d´Ossola.
Jakkoliv jsou tyto teorie lákavé, dospívají k uspěchaným závěrům, a je proto třeba je
brát opatrně (s rezervou). Mohli by tehdejší velitelé zavést novou výzbroj čistě na základě
obrázků z Antiky? Dále, bolestná zkušenost od Arbeda skutečně vyústila v rozhodnutí rady
Lucernu zavést do výzbroje píku (ačkoliv to nebyla píka, která dala rozhodnou výhodu
Milánským). Ale kdo může potvrdit, že právě tato jediná bitva přiměla tehdejší různorodé
kantony vyvinout dobrovolným a kontrolovaným způsobem její výrobu a užívání?
Můžeme jen litovat, že tyto dvě teorie neberou v úvahu dobové společenské vazby.
Šlechta, těžká jízda středověku, je výsadou mocných a tvoří ji bohatě vybavená elita. Naproti
tomu pěšák pochází z lidových vrstev a může použít jen zbraně jednoduché a levné. Pěší kopí
těmto potřebám odpovídá dozajista nejlépe.
Mimoto je zajímavé povšimnout si analogie mezi vývojem této zbraně v helénském
Řecku (viz výše) a středověkem. Během ranného středověku je oštěp používán jednou rukou,
zatímco druhá drží štít. Bojovník ho vrhá proti nepříteli, než se chopí druhého, poněkud
delšího (160-180 cm). V pozdější době pěchota používala ještě delší kopí, ale ne nutně
organizovaným způsobem. Je třeba počkat na Skoty s jejich slavnými „shiltrons“ a vlámské
proslavené milice, aby se tak stalo. Štíty už obvykle nejsou nošené, aby bylo možné zacházet
se zbraní dlouhou mezi 2,5 – 3 m. Dordrechtský inventář od roku 1302 uvádí tyto zbraně pod
označením „pieks“ (a vojáky, kteří je používají nazývá „pikenaers“). Stejné kopí používají
ostatně Konfederovaní od XIV. stoleté ale méně systematickým způsobem, než svoje známé
halapartny, které je proslavily. Zdá se, že obecní milice v Itálii prodloužily délku kopí již na
začátku XIV. století (je uváděna délka až 32 stop, která je srovnatelná s délkou dlouhých
makedonských kopí - sarisse).
Takže, pokud vezmeme v úvahu tyto příznivé podmínky, čili armádu pěšáků a různé
použití a vývoj dané zbraně v průběhu věků, masivní používání píky v XV. století se zdá být
završením procesu, který můžeme považovat za „přirozený“.
Charakteristiky
Tento článek je založena na studii, jejímž cílem je rekonstrukce píky a jejího užívání
v XV. století. Proto zde uváděné charakteristiky vycházejí z exponátů musejí ve Švýcarsku a
Francii. Naneštěstí žádná píka, kterou máme k dispozici a mohli jsme prostudovat, nepochází
z XV. století: datují se prakticky všechny až do XVII. století, některé do XVI. století.
Hlavní charakteristikou této zbraně je přirozeně její výjimečná délka. Podle
prostudovaných kusů se pohybuje od 4,56m (zámek Haut-Koenigsbourg) do 5,25m (Zemské
museum Curych), což po pravě řečeno neodpovídá písemným záznamům. Podle textů z XV.
století, ačkoliv údaje kolísají, často nacházíme hodnotu 18 stop, což dává přibližně 5,40 – 6m,
podle toho, jakou metrickou hodnotu přiřkneme jedné stopě. Všechny studované píky kratší
než 4,70m (s výjimkou zámku Haut-Koenigsbourg) nesou stopy po zkrácení, jako ty z Musea
v Lucernu, které se nevešly do stojanu …
Co se týče skutečnosti, že studované píky pocházejí z XVI. a XVII století, nenašli jsme žádný
záznam o tom, že by se délka píky mezi XV. a XVII stoletím nějak lišila. Poznamenáváme
nicméně, že některé píky byly v XVII. století zkrácené, aby byly snáze ovladatelné (praxe
obvykle přísně zakázaná), zejména v období občasných válek v Anglii. Celková váha píky
kolísá mezi 2,1-3 kg.
Píka je složená ze dvou prvků, kterými jsou ratiště a hrot:
Ratiště
Ratiště je prakticky výlučně vysoustružené (vyřezané?) z jasanového dřeva, které
v sobě slučuje pružnost a odolnost (pouze píky z kantonu Valais (Wallis) jsou vyrobené
z topolu). Některá města, jako například Curych, pěstují prakticky celé lesy jasanů jen za
tímto účelem.
Průřez ratiště je kruhový (nemáme informaci o žádné výjimce). Průměr je nestejný,
ratiště se k oběma koncům zužuje. Zúžení ke špici je mírné a postupné, u patky razantnější.
Průměr u hrotu je větší, než průměr patky.
Poznamenáváme, že v některých vzácných případech exponátů Zemského musea
v Curychu (někdy ani nejde o píku), jsou ratiště osazená jednoduchou kovovou patkou.
Hrot
-
-
Hrot můžeme rozdělit na tři části: tulej, pera a špice (hlavice):
tulej je velice krátká v porovnání se špicí. Měří pouze mezi 3 – 5,5 cm.
pera jsou tudíž nezbytná. Jsou přivařená k tuleji a přinýtovaná na ratiště, aby byla
hlavice skutečně dobře připevněná. Jsou ze železa nebo oceli, poměrně tenká (cca
1 mm tloušťky), měří mezi 43 – 51 cm na délku a 1 – 1,5 cm na šířku. Nýty jsou
průměrně 4, někdy je jich 5.
Hlavice je poměrně krátká (v porovnání s celkovou délkou zbraně), protože se
pohybuje mezi 9,5 - 12 cm. To je zcela zásadní, aby nebylo zacházení s píkou
znemožněno příliš velkou váhou. K nízké váze přispívá zvláštní metoda kování –
hroty jsou směrem ke špici v maximální možné míře duté. Hlavice mají obvykle dvě
podoby – listu nebo hran. Listové hlavice můžeme rozdělit na „vrbový list“, velice
masivní, krátký a široký a „vavřínový list“, který je více protáhlý. Tyto hroty jsou
někdy vybavené zarážkami, které mohou být natolik výrazné, že se v průřezu jeví hrot
jako kříž (+). Hlavice s hranami jsou v převážně čtyřboké, ačkoliv máme několik
příkladů trojbokých špic z Lucernu.
Charakteristiky
… jedné ze stovky pík uchovávaných v Zemském museu v Curychu (XVI.-XVII. století)
Celková délka:
4800 mm
Váha:
Ratiště
- délka:
- zúžení k hrotu na:
- zúžení k patce na:
Hrot „vrbový list“
celková délka:
délka tuleje:
délka listu:
maximální šířka:
neznámá
4650 mm
1100 mm
700 mm
150 mm
55 mm
95 mm
38 mm
průměr uprostřed:
průměr u hrotu:
průměr u patky:
35 mm
22 mm
20 mm
Pera přichycená čtyřmi nýty:
celková délka:
400 mm
šířka:
10 mm
… jedné ze čtyřech pík ze zámku Haut Koenigsbourg (XVII. století)
Celková délka:
Váha:
Ratiště
- délka:
- zúžení k hrotu na:
- zúžení k patce na:
Čtyřhranný hrot
celková délka:
délka tuleje:
délka listu:
4565 mm
2,8 kg
4430 mm
1800 mm
1500 mm
135 mm
100 mm
35 mm
průměr uprostřed:
průměr u hrotu:
průměr u patky:
35 mm
25 mm
25 mm
Pera přichycená pěti nýty:
celková délka:
šířka:
400 mm
15 mm
Toto kopí (délka 2,30 m) je
předchůdcem
„Alpského
šídla“
(Alpspiess) z XVI. století. Jeho hrot je
kratší, ačkoliv delší než hroty pík.
Tento typ hrotu je pravidelně zaměňován za hrot píky (Historické museum v Murtenu).
Zacházení s píkou (le maniement)
Studium zacházení s píkou v období, které nás zajímá, je velice nesnadné. Ačkoliv
příručky byly zajisté napsané, v lepším případě pocházejí z první poloviny XVII. století. Pro
XV. stoleté se musíme spokojit s ikonografickými prameny, které pochopitelně neobsahují
žádná vysvětlení držení zbraně.
Jednotky pikenýrů v rámci Konfederovaných sborů začínají hrát významnou roli
kolem roku 1440. Od Burgundských válek (1474-1477) jsou pak převládající. V XVI. století
je píka nejoblíbenější zbraní pěchoty, až ve století XVII. postupně ustupuje mušketám.
Pokud vezmeme do úvahy, že zacházení s touž zbraní se v průběhu času vyvíjí, pak si
můžeme myslet, že užívání píky v XV. století bylo „archaičtější“ ve srovnání se stoletím
XVII. To je důvod, proč naše studijní metoda vychází z užívání píky na konci 150-ti let jejího
používání a postupovat směrem k počátkům prostřednictvím srovnávání ilustrací z příruček ze
XVII. století s ikonografickými prameny XV. století. Výsledek je udivující a někdy
v významně vzdálen rozborům některých autorů. Proto v této práci neuvádíme žádný pohyb,
který by nutil pikenýra položit koleno na zem, protože ho žádný pramen neuvádí ani v XVII.,
a tím spíše v XV. století, kdy většina pohybů byla pro obě periody společná.
Držení píky v úrovni pánve jednotkou o
hloubce tří řad (bitva u Fornova, 1495)
Jeden zvláštní rys je nicméně vlastní XV.
století, a tím je držení píky ve výši pánve.
Píka míří vpřed, pravá ruka je vzadu (dlaní
dolů) a levá vepředu (dlaň vzhůru).
Držení píky v úrovni ramen (bitva u Murtenu, Bernská kronika, 1483)
Podle ikonografických pramenů bylo toto
držení opuštěno na začátku XVI. století a
nahrazeno jiným, které nicméně také
existovalo již v XV. století. Jedná se o
držení píky ve výši ramen, obě ruce dlaní
dolů. Tato pozice odpovídá povelu „Píku
k boji“ ve francouzském výcviku za
Ludvíka VIII. a analogickému povelu
v anglické příručce Thomase Callawaye
(kolem roku 1640). Toto držení dává
v akci jiné možnosti úderů a krytů, než to
první. Podle ilustrací z XV. století, tato druhá pozice se zdá být více používaná při zteči, ale je
třeba zůstat opatrný a neunáhlovat se v závěrech.
Držení píky ve výši hlavy, často zmiňované některými autory, není
obsaženo v žádné příručce ze XVII. století. Jeho zobrazení jak na
ilustracích z XV. století, tak i pozdějších, jsou vždy v souvislosti se
zasažením protivníka v průběhu boje (často jako „rána z milosti“ již
povalenému nepříteli), což vede k myšlence spíše dynamického úderu,
než přípravné pozice (pozn.: ve smyslu typu držení, tedy střehu). Tuto
teorii podporují pokusy o rekonstrukci (viz kapitolu „Rekonstrukce“),
které dokázaly, že pro pikenýra je mimořádně namáhavé držet takto
píku ve statické pozici déle, než jen několik okamžiků.
Držení píky v úrovni ramen (bitva u Murtenu, Bernská kronika, 1483)
(pozn.: popisek zřejmě chybný, jde zjevně o držení píky ve výši hlavy)
Na začátku této studie se zdálo, že
bude
možné
identifikovat
druhý
specifický rys XV. století, a to na základě
jediné ilustrace Wernera Schlodera
obsažené
v Eidgenossische
Chronik
(přelom XV. a XVI. století). Z ní se zdá,
že pikenýři v první řadě svírají píku pevně
svoji zbraň, která jedním koncem míří
proti jízdě a druhým je zapřená o zem.
Tento výklad by mohl vysvětlit původ
pozice běžné v XVII. století, kdy se patka
píky opírá o zem pod chodidlem pikenýrů
a píka sama je držena jen jednou rukou
(tento pohyb odpovídá povelu „Gegen die
Reuteren, fellen den Spiess“ v německém
drilu a „Charge to horse and draw your
sword“ u Callawaye). Avšak následně,
podrobnější zkoumání dané ilustrace
ukázalo, že zobrazené píky jsou prostě
držené na úrovni pánve. Tato pozice proti
jízdě je podporovaná dalšími výjevy
z bojů obsaženými v Bernské kronice
(1483), které ukazují, že v té době se
pohyb „píku skloň“ zřejmě používal i
proti útoku jízdy. V mezidobí se bohužel
tento vadný rozbor stal součástí výcviku
v rámci rekonstrukcí v poli (viz kapitola „Rekonstrukce“).
Použití píky předpokládá vznik organizované skupiny. V boji jeden na jednoho se
jedná o skutečně ubohou zbraň: překáží pohybům a pokud se protivníkovi podaří dostat se za
hrot, snadno se dostane až k pikenýrovi, aniž by riskoval, že bude sám zasažen. Účinné
využití píky je možné pouze ve skupině, která je disciplinovaná a vycvičená, aby si vojáci,
kteří ji tvoří, „nepromíchali ratiště“. To je velice obtížná podmínka protože vyžaduje nejenom
muže zvyklé na zacházení se zbraní, ale je také třeba, aby měli možnost scházet se pravidelně,
aby cvičili společně. Není proto překvapivé, že tato zbraň se rozvíjí spíše ve městech, než na
venkově. Proto u Konfederovaných jsou to města, která poskytují většinu pikenýrských
jednotek. V nich, jakož i kdekoliv jinde, města velice spoléhají na systém cechů řemesel.
Muži se musejí naučit zůstat pohromadě, pohybovat se spořádaně a slepě důvěřovat svým
sousedům. Týmový duch, který vládne v ceších, je tudíž velice blízký potřebám tohoto druhu
boje. Proto v armádách lidových milicí kopíruje hierarchie prakticky výlučně hierarchii cechů.
Co se týče výcviku, ideální příležitosti jsou vojenská shromáždění, častá a pravidelná. Ale
v závislosti na místních zvycích je také možné zmínit některé trhy, poutě či přesně stanovené
svátky, které jsou příležitostí k přehlídkám a cvičením (v roce 1468, když spojenecká milice
připlula lodí z Curychu, štrasburská milice ji přijala velice „vojensky“).
Organizace jednotek pikenýrů byla
přirozeně proměnná podle místa a období,
které posuzujeme, ale základní jednotkou
obvykle bylo 10 mužů. Ve francii se
hovoří o „desítce“ (dizaine), v oblastech
pod německým vlivem o „rotách“ (Rotte).
Ostatně, ještě dnes je to průměrný počet
základní jednotky pěchoty, skutečný
kompromis mezi sílou, pružností a
snadným velením. Různý počet rot je
seskupen do kumpanií (nebo „band“,
termín též užívaný ve Francii).
Držení píky v úrovni pánve osobou
v popředí (ruce jsou „obrácené“, protože
postava je namalované zepředu a nikoliv
zezadu) a na úrovni hlavy postavou
v pozadí (Spiezer Chonik, kolem roku
1485)
Tyto roty a bandy se pro účely boje formují do čtverce, jehož rozměry mohou být
impozantní (čtverec chránící prapor Curychu tvořilo 1120 mužů, kteří pokrývali plochu 51 x
42 metrů). Účelem takových formací bylo v zásadě vyvinout prostřednictvím vyššího počtu
řad vyšší odolnost tlaku, než mají tři – čtyři řady. Použití, které nás napadne v první řadě, je
obrana. Délka pík a jejich počet vytvářejí zeď hrotů, které nedovolí nepříteli, aby se přiblížil.
Nepřátelská pěchota tedy neuspěje, leda by sama byla vybavena píkami. Jízda může být
dokonce zablokovaná, protože čelní útok je nemožný, s výjimkou případu útoku na
neuspořádanou formaci, která je tak odsouzena k zániku. Od útoku spočívajícího
v dobrovolném vrhnutí se na houštinu pík neodrazuje jen cena lidských životů, ale také snaha
o zachování života zvířat. Proti obrazu Epinala, který ukazuje v plátech oděné jezdce vrhající
se na les hrotů, je na místě uvést těžkou jízdu Burgunďanů kroužící kolem konfederovaných
pikenýrů u Grandsonu. Tato hra na kočku a myš trvala tři hodiny a „kočka“ se marně snažila
využít svojí pohyblivosti k nalezení trhliny ve čtverci. Skutečnost, že žádný obrázek
neukazuje přijetí útoku jízdy s píkou zaraženou do země se zdá také hovořit proti praxi
čelního útoku jízdy proti jednotce pikenýrů. Závěrem můžeme říci, že za úspěch při útoku
jízdy vděčí pikenýři spíše vojenskému manévru spočívajícímu v masovém užití píky než
tomuto „nástroji“ samotnému. V každém případě je v průběhu dějin uznáváno, že dobře
organizovaná a vycvičená pěchota, která umí využít terénu, s dobrou strategií a vysokou
morálkou, obvykle zvítězila nad jízdou (cože je pravda jak pro období císařského Říma, tak
pro druhou světovou válku, která uvedla na scénu „mechanizovanou“ kavalerii).
Ale jednotka pikenýrů není výlučně odsouzena k obraně. Může také provést útok,
ačkoliv v tomto případě bude záležet na vzhledu terénu. Otevřená pláň je v tomto ohledu
předem danou volbou jak pro těžkou jízdu, tak ale i pro jednotky pikenýrů. I v tomto případě
záleží na koordinaci a soudržnosti jednotek, má-li být manévrování účinné. Můžeme citovat
spořádaný pohyb předvoje Konfederovaných v bitvě u Grandsonu, navzdory svahu a
průchodu vinicemi. Ale nejlepším příkladem je dozajista bitva u Murtenu (Moratu). Je to
jediný případ, kdy Konfederovaní použili taktiku více čtverců postupujících v rozstupech za
sebou a od sebe (jeden čtverec na špici, další v odstupech za ním). Výsledek této formace
způsobil obklíčení části burgundské armády, která se tak ocitla nahromaděná na břehu jezera.
Dodnes nevíme, zda toto uspořádání bylo výsledek vojenského génia, nebo prosté náhody. Ať
je tomu jak chce, tento manévr svědčí o úžasné pohyblivosti pikenýrů na 15. století.