Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Transkript

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XV. (XXXVII.) • č. 1 • 2011
Hadcové skalky s unikátními druhy rostlin (foto: M. Klaudys; k článku na str. 2).
Náměstí v Českém Šternberku na počátku minulého století. Snímek je z fotoalba
„Obrazy dráhy Čerčany – Kolín – Kácov 1901 – 02“ (k článku na str. 12).
OBSAH ČÍSLA
Dolnokralovické hadce po padesáti letech vyhlášeny chráněným územím (M. Klaudys, P. Pešout)
Staré hrušně na Podblanicku (M. Dvořák, V. Zelený)
Strnad obecný – pták roku 2011 (P. Procházka)
Vysvěcení zvonu v kapličce v Borové Lhotě (M. Pášová)
Výročí v Českém Šternberku (J. Dvořák)
120 let od narození vlašimského starosty Františka Průchy (J. Moudrý)
„Jaroslav z Divišova“ v dramatu Ladislava Stroupežnického (J. Nusek)
Osmdesát let od založení Masarykova tábora YMCA na Sázavě (F. Procházka)
Anna Roškotová – ilustrátorka (R. Bílek)
Historie ochotnického divadla v Bystřici (S. Rýdlová)
Příloha
Ze starších čísel
Divišov. (J. Honner)
Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Václavický případ (J. Jiráň)
Obrázek v lese (J. Jarolímková-Lipinská)
Regionální literatura
Malíř a krajinář inspirován Podblanickem (P. Pešout)
Sborník Sázavsko (XIV, 2010) (J. Nusek)
Dobrý zápis dějin Vlašimi 20. století (E. Renner)
Zprávy a sdělení
Databáze sakrálních staveb v Posázaví (J. Tůmová)
Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (M. Musilová, P. Vach)
Výtvarná soutěž „Lidové zvyky na Podblanicku“ (J. Nusek, V. Hanusová)
Malováním po stopách malířky Anny Roškotové (E. Hájková)
Praktické příklady pro zlepšení životního prostředí (J. Urban)
Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli
Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim
2
8
10
11
12
15
19
21
25
27
I
III
VII
VII
VIII
VIII
X
XI
XIII
XV
XVI
XVI
XVII
Vážení čtenáři,
Ročník XV. (XXXVII.), číslo 1, 2011
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo
roku 1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka
ve spolupráci s AOPK ČR, Správou
Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Milan Štědra
Mgr. Jan Urban
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 31. 1. 2011
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 18 Kč (DPH 10 %),
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní
ochranná známka zapsaná v rejstříku
Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit
na následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé
nám.; Jankov: Smíšené zboží,
Věra Houdková; Kamberk: Smíšené
zboží; Kondrac: Potraviny Macešková;
Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum;
Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny
Hergeselová; Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Votice: Infocentrum;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
právě jste otevřeli první číslo Pod Blaníkem v roce 2011. Od roku
1997, kdy bylo vydávání tohoto vlastivědného časopisu po padesáti letech obnoveno, tak začínáme již patnáctý ročník.
Tentokrát časopis otvíráme článkem upozorňujícím na významnou událost, která se v oblasti ochrany přírodního a kulturního
dědictví v tomto čase stala. Od 1. března tohoto roku je chráněna
oblast Dolnokralovických hadců mezi obcemi Bernartice a Borovsko jako národní přírodní památka. Hlavním předmětem
ochrany Národní přírodní památky „Hadce u Želivky“ (tak se
oficiálně vyhlášené území jmenuje) je zejména vegetace vázaná
na hadec (neboli serpentinit). Hadec je hornina vzniklá z ultrabazických vyvřelin a vyznačuje se vysokým obsahem oxidů hořčíku, někdy se hovoří přímo o toxicitě tohoto podkladu pro rostliny. Hadec se také významně v létě přehřívá. Díky těmto vlivům
patří lokality s hadcovým podkladem mezi extrémní stanoviště,
na nichž se vyvinula specifická vegetace, kterou nikde jinde nenajdeme. Dokonce i u jinak běžných rostlin se zde projevuje nanismus (trpasličí vzrůst) či jiné odchylky, někdy také nazývané
jako tzv. serpentinoformy. Květena hadcového tělesa, kterým prochází Sedlický potok a Želivka a které v podobě skalních výchozů vystupuje na svazích údolí těchto toků, je významná v mezinárodním měřítku. Obsahuje totiž několik kriticky ohrožených
druhů včetně endemitů, které se nikde jinde na světě nevyskytují.
Celé území bylo zahrnuto mezi evropsky významné botanické
lokality. Proto byly hadce u Želivky právem vyhlášeny jako národní přírodní památka, a zařadili se tak mezi více než dvěstě
přírodovědně cenných území národního významu chráněných
jako národní přírodní rezervace nebo národní přírodní památky.
Jen pro připomenutí – na Podblanicku jsme dosud měli v této
kategorii vyhlášené pouze na jeho okrajích Národní přírodní
rezervaci Studený u Samechova (komplex pralesa v kaňonu Sázavy), Národní přírodní rezervaci Medník (rozsáhlé listnaté porosty s výskytem kandíku a typické květeny) a Národní přírodní
památku Stročov (drobná rašelinná louka s výskytem rozchodníku
huňatého u Borotína).
Ochrana území je završením více než padesátiletého úsilí zejména podblanických ochránců přírody a přírodovědců, jemuž
dosud stály v cestě zejména velké investice (dálnice, přehrada),
které také území značně poškodily. Přesto si však mimořádné
hodnoty na zbývajících částech území přísnou ochranu před
dalším poškozováním bezesporu zasluhují.
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (2. číslo XV.
ročníku) bude 25. dubna 2011. Uvítáme kratší i delší příspěvky
o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv
písemné formě, vítáme v elektronické podobě (na médiu či e-mailem). Příspěvky, pokud možno, doplňte fotografiemi, pérovkami
či jinými ilustracemi.
Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení.
Pavel Pešout
Dolnokralovické hadce po padesáti lEtech
vyhlášeny chráněným územím
Od 1. března 2011 je vyhlášena Národní přírodní
památka Hadce u Želivky. Po více než padesáti letech tak byla završena snaha botaniků a dobrovolných i profesionálních ochránců přírody o ochranu
Dolnokralovických hadců jako bezesporu nejvýznamnější botanické lokality na Podblanicku a jedné z nejdůležitějších botanických lokalit v České
republice.
Přírodní hodnoty lokality
Území Dolnokralovických hadců se nachází
na sever a severovýchod od obce Bernartice. Území je poměrně ostře vymezeno svým geologickým
podkladem – hadcovým tělesem na oválné ploše
cca 3,5 x 1 km protažené ve směru východ – západ.
Dolnokralovické hadce se původně pyšnily
členitými skalními výchozy nad řekou Želivkou
a Sedlickým potokem. Značná část lokality však
byla zatopena vodami přehrady Švihov (Želivka)
společně s Dolními Kralovicemi, které daly lokalitě jméno. Dalším problematickým zásahem byla
výstavba dálnice D1, která prořízla hadcové těleso severojižním směrem. Vlivem těchto zásahů se
plocha Dolnokralovických hadců stala nesouvislým
územím.
Zbylé skály a skalky nad přehradními vodami
osidluje štěrbinová vegetace skal a drolin, vyvinutá ve vzácném, na hadcový podklad vázaném
společenstvu rostlin (as. Asplenietum serpentini).
Na osluněných skalkách rostou velmi vzácné druhy
kuřička hadcová (Minuartia smejkalii), pomněnka
úzkolistá (Myosotis stenophylla) a sleziník hadcový
(Asplenium cuneifolium). Stinnější polohy osidluje
sleziník zelený (Asplenium viride) a osladič obecný
(Polypodium vulgare).
Nejzachovalejší část území se nachází na březích
Sedlické zátoky, kde je zejména v části „V Moravech“ vyvinut lišejníkový hadcový bor. Lišejníkový
bor zaujímá jižně až východně exponované svahy,
silně osluněné. Bylinné patro s četnými skalkami je
málo zapojené s dominujícími trávami – kostřava
ovčí (Festuca ovina), ovsíř luční (Avenula pratensis) nebo bojínek tuhý (Phleum phleoides), místy se
hromadně vyskytuje bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum). Velmi suché, výhřevné a otevřené
plochy pokrývají porosty lišejníků, včetně několika
vzácných druhů.
2
Na západně a severně orientovaných svazích
zátoky je lišejníkový bor vystřídán perialpidským
hadcovým borem, rostoucím na vlhčích a stinných
stanovištích. V tomto zapojenějším typu boru je
dominantní pěchava vápnomilná (Sesleria caeruela) a velmi hojný penízek horský (Thlaspi montanum).
Na plošině mezi Sedlickou zátokou a přehradou
Želivka se rozkládají perialpidské hadcové bory
s nižší reprezentativností a ochuzenou bylinnou
skladbou. I zde ale nalezneme velmi cenné plochy, jako např. zářez nedostavěné „protektorátní“
dálnice nebo staré lůmky a skalní hřbety. Severně
od Bernartic se hadec těží v činném lomu, který
svou činností naštěstí území podstatněji neovlivňuje. Na východním okraji se plošina svažuje k zaplavenému údolí řeky Želivky a na svazích se objevují
okrsky kvalitních hadcových biotopů.
Květena Dolnokralovických hadců je bohatá
na vzácné a zvláště chráněné druhy. Unikátní je výskyt bohaté populace kuřičky hadcové (Minuartia
smejkalii), která je endemitem, vázaným výhradně
na hadce. Dnes roste v jediné oblasti na světě, a to
v České republice na Podblanicku na posledních
dvou lokalitách. Kromě Dolnokralovických hadců
je znám výskyt několika exemplářů na Hadcích
u Hrnčíř. Kdysi se vyskytovala ještě v přírodní památce Borek u Chotěboře, zde však již vyhynula.
Osidluje štěrbiny hadcových skal, kde vytváří rozvolněné trsy.
Na hadce má také silnou vazbu mochna Crantzova hadcová (Potentilla crantzii ssp. serpentini), která je kriticky ohroženým druhem naší květeny. Roste roztroušeně po celém území Dolnokralovických
hadců. Pomněnka úzkolistá (Myosotis stenophylla)
je rovněž kriticky ohroženým druhem. Roste na kamenitých výslunných svazích. Silně ohrožený hvozdík kartouzek hadcový (Dianthus carthusianorum
ssp. capillifrons) roste v rozvolněných trávnících
v borech. Ohrožená trávnička obecná hadcová (Armeria vulgaris ssp. serpentini) se vyskytuje v ČR
kromě Dolnokralovických hadců pouze na hadcích
u Mohelna. Na štěrbiny hadcových skal je vázaný
silně ohrožený sleziník hadcového (Asplenium cuneifolium).
Dále zde rostou ohrožené druhy, volněji vázané na hadcový podklad: chrastavec rolní hadcový
(Knautia arvensis ssp. serpentinicola), vítod hořký
Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1
Vymezení Dolnokralovických hadců a NPP Hadce u Želivky.
3
Pohled na Sedlickou zátoku (foto: M. Klaudys).
Hadcový bor s bohatou květenou (foto: M. Klaudys).
4
krátkokřídlý (Polygala amara ssp. brachyptera),
penízek horský (Thlaspi montanum) a svízel moravský (Galium valdepilosum).
V území bylo zjištěno 156 druhů lišejníků a lichenikolních hub (Kocourková, 2010). Z řady druhů,
z nichž některé jsou řazeny mezi ohrožené, jmenujme dutohlávku horskou (Cladonia stellaris), řazenou v červeném seznamu lišejníků jako kriticky
ohrožený druh. Postupně jsou doplňovány poznatky
o živočiších, obývajících území. V roce 2010 (Skala, Kadlec, 2010) bylo zjištěno, že se zde vyskytuje 29 druhů denních a 194 nočních druhů motýlů.
K nejzajímavějším nálezům patří bělásek Leptidea
sinapis, který je zde vázán na světliny v rozvolněných hadcových borech.
Historie ochrany lokality
Již v roce 1940 geolog V. Čech upozornil botanika J. Suzu na mimořádný přírodovědný význam
hadcového tělesa u Dolních Kralovic. Ten zde provedl botanický průzkum, jehož výsledky uveřejnil
v roce 1947 v časopise Ochrana přírody, kde také
doporučil území k zákonné ochraně (Suza, 1947).
Následně konzervátor z okresu Ledeč nad Sázavou
A. Kobrle formuloval první návrh na zřízení přírodní rezervace (Kobrle, 1952, 1957). Zejména je třeba
zmínit práci J. Čeřovského a E. Průši, kteří v roce
1962 vymezili hranice navrhovaného chráněného
území. Ve zprávě J. Čeřovského a M. Homoláče
z prověrky maloplošných chráněných území (Čeřovský, Homoláč 1963) je uveden návrh na zřízení
dvou přírodních rezervací „U Magnezitu I“ v údolí Sedlického potoka a „U Magnezitu II“ na stráni
nad řekou Želivkou. Při úřední prověrce provedené
v roce 1983 byl potvrzen celostátní vědecký význam tohoto území.
Zjevně záměr vybudovat údolní nádrž na řece
Želivce byl hlavním důvodem, proč nebylo unikátní území hadcových borů tak dlouho vyhlášeno.
Vody vodárenské nádrže zatopily část skalek v údolí Sedlického potoka a v údolí Želivky a způsobily
plošný úbytek stanovišť, který dodnes není úplně
vyhodnocen. Dalším zásahem do lokality byla již
zmíněná výstavba dálnice D1. Rozčlenění hadcové oblasti dálnicí a uzavření přístupu do pásma
ochrany vodárenské nádrže přispělo k tomu, že se
hadcová oblast dostala do specifického režimu. To
paradoxně přispělo k zachování hadcové květeny
v reprezentativním stavu do současnosti. Průběžně probíhal botanický průzkum hadců (např. Soják
1960, Zelený 1964, Veselý 1965, Slavíková 1968,
Houfek 1969, Pivničková 1980, Knížetová, Pecina,
Pivničková 1986, Pešout 1995, Těšínský (nepubl.)
ad.).
Na starší ochranářské snahy navázal již od počátku své činnosti i Český svaz ochránců přírody Vlašim (ČSOP). Po roce 1992 provedl v území některé
managementové zásahy a přírodovědné průzkumy.
Pro Okresní úřad v Benešově byl ve spolupráci
s AOPK ČR (M. Pivničkovou) a Okresním úřadem
(J. Zmeškalovou) v roce 1999 připraven nový odborný návrh (Pešout, 2001, Kovařík, Pešout 2000)
na vyhlášení zvláště chráněného území, který byl
úspěšně projednán s Obcemi Hulice a Bernartice,
Lesy ČR s. p. a Povodím Vltavy s. p. Nakonec však
nebyl pro zrušení Okresního úřadu v roce 2002 realizován.
V roce 2003 ČSOP inicioval nové jednání ve věci
ochrany Dolnokralovických hadců s AOPK ČR,
která následně zařadila přípravu národní přírodní
památky do svého plánu činnosti. V roce 2003 započala se sledováním stavu populace kuřičky hadcové na Dolnokralovických hadcích členka ČSOP
Vlašim Hana Pánková v rámci projektu MŠMT
„Priority druhové ochrany“ (Pánková, Klaudys,
2010). Sledování přineslo řadu zajímavých údajů
o ekologii druhu, které byly i podkladem pro vyhlášení evropsky významné lokality soustavy Natura 2000 na části Dolnokralovických hadců v roce
2004.
ČSOP Vlašim zařadil Dolnokralovické hadce do programu „Pozemkový spolek pro přírodu
a památky Podblanicka“ a v roce 2005 projednal
význam a ochranu lokality s vlastníky pozemků
na lokalitě – Lesy ČR s. p. a Obcí Bernartice. Lesy
ČR následně zohlednily nároky ekologie hadcového boru v lesním hospodaření. Ve spolupráci
s Obcí Bernartice byla v roce 2007 členy ČSOP
Vlašim zlikvidována černá skládka odpadu v malém lůmku s hadcovými skalkami. Při likvidaci
skládky byly použity poznatky z ekologie kuřičky
a byly cíleně obnaženy skalky a skalní terásky. Kuřička nově obnažené plochy v následujícím roce
obsadila.
V roce 2007 byly Dolnokralovické hadce zařazeny mezi botanicky významná území České republiky (Čeřovský, Podhajská, Turoňová, 2007). V roce
2008 zpracovala AOPK ČR, Správa CHKO Blaník
návrh vyhlášení Národní přírodní památky Hadce
u Želivky, která pokrývá ochranou nejzachovalejší
části území Dolnokralovických hadců. Při přípravě
chráněného území byly využity starší odborné práce
i předchozí návrhy chráněného území.
5
6
Sleziník hadcový (foto: M. Klaudys).
Trávnička přímořská (foto: M. Klaudys).
Mochna Crantzova (foto: M. Klaudys).
Poměnka úzkolistá (foto: M. Klaudys).
Dne 25. ledna 2011 podepsal ministr životního
prostředí Mgr. Tomáš Chalupa vyhlášku zřizující
s účinností od 1. 3. 2011 Národní přírodní památku Hadce u Želivky. Národní přírodní památka je
vyhlášena na celkové ploše 34,04 ha s ochranným
pásmem 9,89 ha a zasahuje do katastrálních území
Bernartice, Hulice a Borovsko. Vedení hranice je
zobrazeno na mapce.
Vyhlášením zvláště chráněného území tak vyvstává před ochranou přírody významný úkol – zajistit ve spolupráci s vlastníky zachování a zlepšení
stavu lokality a jejích přírodních hodnot. Dolnokralovické hadce vyžadují řadu zásahů – ochranu
lišejníkových ploch před zvěří, lokální narušování
zapojeného drnu u hadcových skalek, odstraňování
odpadků po neukázněných návštěvnících nebo odborné lesnické zásahy v borech.
I část Dolnokralovických hadců, která není zahrnuta do NPP Hadce u Želivky, si zaslouží ochranu
– i zde se vyskytují vzácné druhy. Ochrana zde bude
spočívat zejména v šetrném hospodaření vlastníků
na lesních pozemcích.
Martin Klaudys, Pavel Pešout
Literatura:
Čeřovský J., Homoláč M. (1963): Závěrečná zpráva
z prověrky chráněných území Středočeského kraje
za rok 1962. SSPPOP, 158 pp.
Kuřička hadcová (foto: M. Klaudys).
Likvidace černé skládky členy ČSOP Vlašim (foto: K. Kříž).
7
Čeřovský, J., Podhajská Z., Turoňová D. (2007): Botanicky významná území České republiky. Agentura
ochrany přírody a krajiny ČR, Praha.
Houfek, J., a kol. (1956): Příspěvek ke květeně Čech.
Preslia 28:193-211. Praha
Knížetová L., Pecina P., Pivničková M. (1986): Prověrka maloplošných chráněných území a jejich návrhů
ve Středočeském kraji v letech 1982 – 1985. Bohemia
Centralis 16:1-262.
Kobrle A. (1952): Hadce u Dolních Kralovic reservací. –
Ochrana přírody 7: 64.
Kobrle A. (1957): Ochrana hadcové oblasti u Dolních
Kralovic. – Ochrana přírody 12:264-267.
Kocourková J. (2010): Lichenologický průzkum v území
Hadcových borů u Sedlic a Bernartic navrhovaném na
NPP Hadce u Želivky. Ms., depon. in Správa CHKO Blaník.
Kovařík V., Pešout P. (2000): 100 let ochrany přírody
a krajiny na Podblanicku. 179 pp. ČSOP Vlašim a Muzeum Podblanicka.
Pánková H., Klaudys M. (2010): Ochrana kuřičky hadcové na Podblanicku. Krása našeho domova X/2:
2- 4.
Pešout P. (1995): Zajímavější floristické nálezy na Vlašimsku. Zpr. Čes. Bot. Společ., Praha, 30:117-118.
Pešout P. (2001): Záchrana Dolnokralovických hadců
a části vltavských strání ve spolupráci s vlastníky, obcemi a OkÚ Benešov. Závěrečná zpráva projektu. Ms.
depon. in ČSOP Vlašim.
Pivničková M. (1980): Botanický IP nSPR Dolnokralovické hadce. 19 pp. ms. depon. in AOPK ČR Středisko
Praha.
Slavíková J. (1968): Květena okolí Dolních Kralovic.
SVPP 9:7-24.
Soják J. (1960): Potentilla crantzii, nový relikt v české
květeně. Preslia 32:369-388. Praha
Správa CHKO Blaník (2008): Plán péče o NPP Hadce
u Želivky 2011 – 2020. Ms. depon. in Správa CHKO
Blaník.
Skala J., Kadlec T. (2010): Inventarizační průzkum fauny vybraných skupin motýlů (Lepidoptera) na území
plánované Národní přírodní památky Dolnokralovické
hadce. Ms., depon. in Správa CHKO Blaník.
Suza J. (1947): Dolnokralovické serpentiny s hlediska
botanického. Ochrana přírody 2: 1-4.
Veselý K. (1965): Pozoruhodná hadcová oblast u Dolních
Kralovic. SVPP 6: 40–48.
Zelený V. (1964): Příspěvek k výzkumu květeny Vlašimska – II. SVPP 5:24-31.
Staré hrušně na Podblanicku
Z našich ovocných stromů se kromě jeřábů oskeruší, pěstovaných většinou jen v nejteplejších oblastech republiky, dožívají nejvyššího věku hrušně.
Problém je však v tom, že o jejich původu ani stáří
nemají současní majitelé prakticky žádné záznamy
a pamětníci již dávno vymřeli. Literatury, vztahující se k dříve pěstovaným ovocným stromům, je
velmi málo. Patří k ní např. stručná zpráva kronikáře a kostelníka J. Šilhy z Chotýšan (1972) o dříve
pěstovaných ovocných stromech v obci a blízkém
okolí.
V publikaci o památných stromech Podblanicka
(Kovařík, Pešout et Zelený 1996) jsou z památných
ovocných stromů uvedeny jen dvě hrušně, a to
v Ješeticích (zahrada, strom neměřitelný) a u Přibyšic (pole „Na Krasnici“) s obvodem v prsní výši
297 cm. Druhý z autorů tohoto příspěvku navštívil
lokalitu u Přibyšic v roce 2009 a bohužel zjistil,
že dolní část kmene hrušně je do výšky asi 180 cm
téměř do poloviny odlomená větrem, takže z hrušně
zbylo jen torzo.
Velmi starou hrušeň v Chotýšanech u stavení pana S. Matouška uvedl Zelený (1999). V tom roce měla
8
obvod 240 cm, v lednu 2011 pak 248 cm. Strom
však již odumírá, jedna z větví v rozvětvení koruny je téměř suchá a v tomto místě kmen zahnívá.
Strom sice dosud kvete, ale drobné plody jsou nepoživatelné.
Další staré hrušně rostou v Semtínku u Olbramovic na pozemku rodiny Dvořákových čp. 1. Jedna
(světelka) asi 60 m od obytného stavení při cestě
k potoku má obvod 216 cm a výšku asi 14 m (sousední trojkmenná není měřitelná), další nad obytnou budovou na zahradě Dvořákových s obvodem
224 cm, ale již s několika odlomenými větvemi. Záznamy o jejich stáří chybějí, ale z přiložených starých fotografií je patrné, že to byly vzrostlé stromy
již ve třicátých letech minulého století. Vzhledem
k podobným obvodům pocházejí pravděpodobně
z jedné výsadby. Domníváme se, že byly zasazeny
někdy koncem 19. století, takže by mohly být zařazeny do nově doplňovaného seznamu památných
stromů Podblanicka.
Zajímalo nás, které jsou nejmohutnější a tedy
pravděpodobně nejstarší evidované hrušně v českých zemích. Podle výpisu v Ústředním seznamu
Semtínek, hrušeň s obvodem 216 cm, léto 2010
(foto: V. Zelený).
Semtínek, hrušeň světelka v sadu, obvod 224 cm,
léto 2010 (foto: V. Zelený).
Neznámý chlapec před hrušní a alejí jasanů
v Semtínku u čp. 1, foto z přelomu 20. a 30. let
20. století (foto: soukromá sbírka M. Dvořáka).
Zleva Marie Dvořáková (provdaná Bartůšková) ze Semtínka s matkou Marií Dvořákovou,
Annou Hovorkovou a Milanem Hovorkou před
hrušní v Semtínku u čp. 1, 1. polovina 40. let 20.
století (foto: soukromá sbírka M. Dvořáka).
9
památných stromů ČR na Agentuře ochrany přírody
a krajiny v Praze je evidováno celkem devadesát
hrušní s obvodem od 140 do 435 cm, z toho pět
s obvodem nad 400 cm. Nejmohutnější zvaná „Pastýřova hruška“ roste u Únějovic v západních Čechách a má výšku 13,5 m. Podle místních občanů se
u ní kdysi scházeli pastevci, ale její okolí postupně
zarostlo lesem. Ten byl však nedávno vykácen a koruna hrušně je zpevněna popruhy. Fotografie tohoto stromu je ve velmi pěkné publikaci J. Michálka
a V. Lepše (2010).
Otázka věku nejstarších hrušní však zůstává
v podstatě nezodpovězená. Podle zkušených ovocnářů se solitérní stromy dožívají kolem 120 let,
semenáče v krajině i více. Na základě největších
obvodů stromů v uvedeném seznamu předpokládáme, že to může být až kolem 200 let.
Miroslav Dvořák, Václav Zelený
Literatura:
Michálek J. et Lepš V. (2010): Památné stromy Plzeňského kraje. – Plzeň.
Pešout P. (1996): Památné a významné stromy Podblanicka mimo zámecké parky. – In: Kovařík V., Pešout P. et
Zelený V.: Zámecké parky a památné stromy Podblanicka. – ČSOP Vlašim.
Šilha J. (1972): Staré ovocné stromy v Chotýšanech
a okolí. – SVPP, Jemniště, 13: 233-235.
Zelený V. (1999): Pozoruhodná vitalita. – Pod Blaníkem,
ČSOP Vlašim, 3/2:3.
Strnad obecný – pták roku 2011
Již od roku 1992 Česká společnost ornitologická (ČSO) vyhlašuje vybraný druh ptákem roku. Tato kampaň je zaměřena na širokou veřejnost, jejím posláním je upozornit na ptačí druhy
žijící v našem okolí a zapojit veřejnost k jejich
sledování a praktické ochraně. Jubilejním, již
dvacátým ptákem roku, se v letošním roce stal
strnad obecný.
Jedním z důvodů, která vedla ornitology k této
volbě, je postupný úbytek strnadů z naší krajiny.
Za posledních třicet let od nás zmizelo půl až jeden
milion strnadů. Příčiny tohoto poklesu jsou známy, na vině je současná intenzifikace zemědělství.
Strnad obecný (kresba: P. Procházka).
10
Opatření, která by zastavila nepříznivý stav, jsou
dostatečně známa, ale našimi zemědělci málo využívána. Určitou nadějí do budoucna by se mohla
stát Společná zemědělská politika Evropské unie,
do které se snaží ČSO spolu s Birdlife International
(mezinárodní organizace na ochranu ptáků) prosadit změnu hospodaření, která je šetrnější k přírodě. Nové postupy by pomohly nejen strnadovi, ale
i dalším živočichům a rostlinám.
Ani Podblanicko nezůstalo ušetřeno proměně zemědělské krajiny, také zde je patrný úbytek strnadů,
přestože zde stále patří mezi nejhojnější ptačí druhy
vůbec. Z jednoho místa často můžeme zaslechnout
několik zpívajících samečků, kteří jsou od sebe vzdáleni jen několik desítek metrů. Druh je snadno poznatelný, velikostí odpovídá zhruba vrabci, samečci
se vyznačují sytě žlutě zbarvenou hlavou a žlutavou
spodní částí těla. Samičky a mladí ptáci mají žluté
méně a její odstín není tak výrazný. Zobák je krátký
a kuželovitý, typický pro všechny naše druhy strnadů. Často se zdržuje na zemi, kde si opatřuje potravu.
Jako typický druh zemědělské krajiny obývá
zarostlé meze, stromořadí a křoviny podél cest
a silnic, břehové porosty kolem vod, lesní okraje a v menší míře také rozsáhlejší lesní paseky.
Od podzimu do jara se shlukuje do větších hejn,
v této době je výhradně semenožravý, proto ho najdeme nejčastěji na strništích nebo v okolí zemědělských objektů. Intravilánu obcí se vyhýbá, proto ho
lze zastihnout u krmítka uvnitř zástavby náhodně.
Spíše ho můžeme pozorovat na okraji sídel, kde
na zemi konzumuje semena vypadlá z krmítka. Naši
strnadi jsou stálí, po celý rok se zdržují v širším
okolí hnízdiště. Kroužkováním bylo prokázáno, že
v některých zimách k nám přilétají ptáci z Finska,
Estonska a Ruska.
Po polovině dubna začíná se stavbou hnízda. To
je umístěno buď na zemi v suché trávě, nebo nevysoko nad zemí v keřích, často prorostlých kopřivami. Hnízdní sezóna je dlouhá, strnad může mít i tři
snůšky do roka, a poslední mláďata tak opouštějí
hnízdo až v polovině srpna.
Pokud strnada ještě neznáte, vydejte se za ním
do zemědělské krajiny. Nejlépe je zvolit vycházku
po polních cestách, v jejímž okolí se nachází roztroušené stromy a keře, skupiny dřevin nebo v okolí
jsou rozptýleny polní lesíky. Jistě nebude trvat dlouho a uslyšíte jednoduchý, často opakovaný zpěv,
který naši předkové přepisovali různými způsoby,
např. „sesesesedláčku pojď sít“. Samečka najdete
vyzpěvovat na vyvýšeném místě, např. na vrcholku
keře, na hromadě suchých větví nebo na kůlu.
Ve svém evropském areálu rozšíření nezpívají strnadi všude stejně. Existuje několik dialektů,
které se od sebe liší výškou a délkou závěrečných
slabik. Tato nářečí nikdo dosud nestudoval, přesto se zdá, že Českou republikou nejspíše prochází
hranice mezi hlavními evropskými dialekty. K vyřešení otázky, jakým dialektem u nás strnadi zpívají,
můžete přispět i vy, pokud se zapojíte do projektu „Nářečí českých strnadů“. Stačí si opatřit přístroj, s jehož pomocí budete pořizovat digitální
nahrávky. Podrobný návod jak postupovat najdete
na stránkách ČSO (http://www.birdlife.cz/index.
php?ID=2077).
Pavel Procházka
Vysvěcení zvonu v kapličce v Borové Lhotě
Borová Lhota je jednou z částí města Pyšely. Žije
zde necelá stovka obyvatel. Na jižních svazích kopců v okolí Borové Lhoty je několik desítek chat,
v nichž se rekreují převážně občané z Prahy. Borová Lhota je obklopena lesy, v blízkosti protéká
Sázava. Zkrátka, ideální místo pro život na venkově a k odpočinku. Již před dvěma lety se místní
obyvatelé rozhodli, že si zkrášlí náves, a od myšlenky k činům nebylo daleko. Svépomocí postavili
novou kapličku, v jejím okolí vznikl malý parčík se
zelení. Pomáhali též sponzoři z řad místních podnikatelů. V blízkosti kapličky byly usazeny lavičky
a stoly pro besedy sousedů. Nové kapličce však
ještě chybělo něco důležitého – zvon. I o jeho instalaci se však místní postarali. Každý zvon by měl
být vysvěcen a pro tento akt byl vybrán 30. říjen
2010. Překrásné, slunné a teplé odpoledne přilákalo
na slavnostní svěcení zvonu v kapličce na Borové
Lhotě nejen občany z této části našeho města, ale
i z Pyšel a okolí. Slavnostní rámec této události
podtrhovaly i uniformy přítomných členů pyšelského sboru hasičů a myslivecké uniformy hudebníků – Loveckého dechového tria Okresního mysliveckého spolku Benešov pod vedením ing. Jana
Slabého. Hospodyňky z Borové Lhoty připravily
chutné a rozmanité pohoštění, koláče, buchty, záviny, chlebíčky, teplé i studené nápoje, prostě jako
na svatbě. Kaplička na návsi byla krásně vyzdobena, nově usazený zvon zářil v jejím vrcholu. Slavnostního vysvěcení zvonu se ujal pan farář P. A.
Porochavec, který velice krásnými a vřelými slovy
ocenil „Borováky“ za to, že v každodenním shonu
si najdou čas na přátelská setkání, besedu na návsi,
že zachovávají tradice, že prostě žijí tak, jak kdysi
v dávných dobách na venkově bylo zvykem. Tento
jev je v dnešní, moderní a uspěchané době zvláště
Kaplička sv. Prokopa z roku 2008 nově osazená
věžičkou zvonem.
11
Slavnostního vysvěcení zvonu 30. 10. 2010 se zúčastnilo mnoho místních i přespolních.
cenný. Hovořil o krásném Posázaví, životu v něm
a o tom, že do těchto míst rád jezdí za odpočinkem.
Zvon zasvětil sv. Prokopovi, patronu Posázaví, sv.
Václavovi a sv. Vojtěchovi. Poté přistoupil ke kapličce a Borovou Lhotou se rozezněly čisté tóny nového zvonu.
Děkujeme všem občanům z Borové Lhoty za to,
že obnovují tradice, za to, že žijí spolu a ne vedle
sebe, za to, že jsme se s nimi mohli podělit o jejich radosti. Přejeme jim, aby jejich společné úsilí
o zpříjemnění života přinášelo další takovéto milé
chvíle a zážitky.
Marie Pášová
(foto: Jan Kostrhoun)
Výročí v Českém Šternberku
Hrad Český Šternberk nese stejné jméno jako
obec pod ním, vzdálená 12 km severně od Vlašimi.
Gotický hrad byl založen kolem roku 1241 Zdeslavem z Divišova, od roku 1242 ze Sternberga.
Název byl odvozen od erbu rodu Divišovců – zlaté
osmicípé hvězdy (Stern = hvězda, Berg = hora).
Zdejší vesnice vznikla v průběhu 13. století jako
podhradí. Spolu s hradem se vesnice rozšiřovala až
do své současné podoby. (Dne 10. 10. 2006 byl obci
se 150 obyvateli vrácen status městyse.) Obyvatelé
Českého Šternberka byli dříve většinou zaměstnáni
12
v provozech panského velkostatku. Rekrutovaly se
z nich také četné party vorařů, plavců, kteří sváželi
dřevo z panských lesů k vodě a jako plavci je plavili
až do Čerčan. Další pracovní příležitostí pro místní
obyvatele byla stavba železniční dráhy a objektů
přináležejících.
Letos je tomu 110 let, co se první parní lokomotiva rozjela s vlakem pod mohutnou stavbou zdejšího
hradu, který v tomto kraji stojí už 770 let. Ano, to
jsou dvě výročí, která se vztahují k tomuto sympatickému letovisku. Dne 6. srpna 1901 se tato část
řeky Sázavy a její údolí ponořily do kouře z parního
stroje, protože byl zahájen veřejný provoz do Kácova. Tento úsek posázavské železnice byl dokončen
koncem července 1901, za necelých 24 měsíců, firmou Osvalda Žiwotského. (Stavba byla zadána 30.
8. 1899.) Vlaky tak mohly jezdit z tehdejší konečné
v Kácově až do Čerčan. Trať byla vystavěna na základě koncese, udělené dne 10. 5. 1899 tajnému
císařskému radovi hraběti Leopoldu ze Šternberka.
Po jeho smrti přešla koncese na Filipa hraběte ze
Šternberka.
V současnosti jsou v Českém Šternberku dvě
stanice. Nádraží začalo po vybudování sloužit pro
nakládku vozových zásilek pro Šternberk a okolí
a také pro městečko Divišov. Větší osobní frekvence však dodnes bývá na zdejší zastávce, která se
nachází naproti hradu. Bývaly doby, kdy osobní
vlak za motorovou lokomotivou čítal několik čtyřnápravových vozů, které zaplnilo mnoho trempů.
Ti vyráželi do zdejší posázavské krajiny od Kolína, Kutné Hory, Benešova, Havlíčkova Brodu či
od Prahy. Před motorizací tratě tu s dvounápravovými osobními vozy zase bafaly parní lokomotivy.
O slunných letních víkendech se stávalo, že vlak
přetékal lidmi. A když v něm nebylo místo, několik
mužů s tornami, kytarou a bendžem se usadilo nejenom na otevřené plošině, ale někdy i na střeše. A už
se hrála píseň Lokálka od Eddy Fořta: „Kampak
to lidi spějete, kdepak za chvíli budete? Každý se
souží, po autu touží, na něco skoro při tom zapomenete. Je to ta lokálka udýchaná… Lokálka hvízdá
jako vyděšená, taky je príma celá ověšená, na střeše
bývá totálně vzduch…“
Dnešní trať Světlá nad Sázavou – Čerčany je stále
lákavou. Nejenže věrně kopíruje z 80 % klikatící se
Sázavu, ale také s meandrující řekou obtáčí mnoho
historických památek. Hradů, zámků, klášterů…,
z nichž tou nejhezčí a nejvzácnější perlou je Český Šternberk. Vlakem je sem dozajista romantické cestování, je na co se z oken vagónu dívat, ale
doba jízdy ze vzdálenějších míst je zdlouhavá. Ze
Světlé je lepší sedět na levé straně vozu po směru jízdy, protože vlak na trati kopíruje pravý břeh
řeky. Od Ledečka do Čerčan kopíruje zase levý
břeh. Takže po směru jízdy i toku řeky čekají hezčí
rozhledy z pravých oken.
Jan Dvořák
Slavnostní zahájení jízdy na trati Čerčany – Kácov
(fotoalbum „Obrazy dráhy Čerčany – Kolín – Kácov 1901 – 02“ z archivu Ireny Šmídové).
13
Výdejna jízdenek u zastávky Český Šternberk v létě roku 1984. Snímek jistě nevypadá jako z doby
nedávné, ale jako ze začátku 20. století, kdy zde železnice byla v začátcích provozu. Dnes je toto již
historický snímek, protože toto místo vypadá zcela jinak a bez výdejny jízdenek (foto: archiv autora).
Orchestrion M 152.0435 v létě roku 1984 v Českém Šternberku (foto: archiv autora).
14
120 let od narození vlašimského starosty
Františka Průchy
František Průcha se narodil 6. října 1891 v Domašíně. Učednická a tovaryšská léta strávil v Budapešti a ve Vídni. Ve svých 23 letech byl povolán na vojnu a odveden na srbskou frontu. Stalo
se tak krátce po vzniku první světové války, kdy
císař František Josef I. po atentátu na následníka
habsburského trůnu Františka Ferdinanda d´Este
vyhlásil dne 28. července 1914 Srbsku válku. Jak
známo, krátce na to si totiž vzájemně vypověděly
válku také ústřední mocnosti (Německo a Rakousku–Uhersko) a velmoci Dohody (Británie, Francie,
Rusko). Na konci července 1914 byla pak u nás,
tedy v Rakousku–Uhersku, vyhlášena všeobecné
mobilizace, na základě které byl dne 27. července
1914 František Průcha povolán do války. Na srbské
frontě byl zajat a následně se po delší době dostal
přes Itálii do Francie, kde nejprve pracoval na železniční trati. Ovládal dobře několik jazyků, hovořil
maďarsky, německy, francouzsky a italsky.
Do československých legií ve Francii se František Průcha přihlásil na konci roku 1916 a na jaře
roku 1917 byl do legií přijat. Přidělen byl k 22. pěšímu pluku. Bojů se zúčastnil u Terronu a Vouziers.
Na stejné frontě s Františkem Průchou u Vouziers
bojoval také o pět let starší vlašimský rodák Jan
Mančal (1886 – 1918), ten však zde padl (jeho ostatky byly převezeny do Vlašimi, kde se mu dostalo
důstojného pohřbu). Po skončení války, na jedné
z pohlednic ze dne 13. 7. 1918 zaslané z Paříže,
píše František Průcha kamarádovi: „Přijmi ode mne
srdečný pozdrav z Paříže. Jsme první českoslovenští
vojáci, kteří defilovali v Paříži. Pochodovali jsme
v zástupech při zvuku naší hudby a zpěvu do kroku.
Hleděli jsme hrdě. Pařížané nám hází různé předměty a cigarety, ale my kráčeli hrdě za zpěvu dál,
vyslovili se, že takové vojsko ještě neviděli.
Zdraví tě tvůj komponista Franta.“
Z Francie se František Průcha vrátil v roce 1919.
Ve Vlašimi zakoupil od svého jmenovce Jana Průchy dům čp. 244 v samém cípu Žižkova náměstí
na začátku dnešní Poděbradské ulice. Zde se stal
řezníkem a hostinským.
Po volbách do obecního zastupitelstva, byl 1. prosince 1935 zvolen za Stranu Československou živnostensko–obchodnickou středostavovskou členem
obecního zastupitelstva a 20. prosince 1935 se stal
členem městské rady. Starostou města Vlašimi byl
František Průcha zvolen 7. ledna 1937. Za necelé
dva roky byla 23. září 1938 vyhlášena v ČSR mobilizace a krátce nato bylo obsazeno německým vojskem české pohraničí. V roce 1939 vzniká Protektorát Čechy a Morava. V této a pozdější době stává
se funkce starosty města velmi nelehkou profesí.
Jeho syn Lumír na otce vzpomíná: „Není toho
mnoho, času měl otec velmi málo, zastával funkci
starosty města, byl řezníkem a hostinským. Za války,
v době německé okupace, mě jednou vzal za ruku
a odvedl do hračkářství ke Skořepovým (bývalý
krámek v hospodě Na Nové, pozn. autora), abych
si vybral, co budu chtít (vybral jsem si dřevěné
kuželky). Slíbil mi, že až budu větší, tak mi bude
vyprávět o jeho zážitcích z války. Jméno Lumír mi
dal po kamarádovi (Lumíru Březovském, francouzském legionáři, po kterém je pojmenována jedna
z vlašimských ulic, pozn. autora), který padl mezi
prvními na francouzské frontě v roce 1914.“
Funkci starosty města musel v době okupace
opustit. Dne 23. 11. 1941 obdržel písemný výnos
č. 174/41 Olr. od tehdejšího okresního hejtmana
František Průcha, starosta města Vlašimi
(1937 – 1941).
15
Cestovní list (pas) Františka Průchy (přední strana).
16
Cestovní list (pas) Františka Průchy (zadní strana).
17
Členská legitimace Františka Průchy od Československé obce legionářské v Praze.
Hostinec „U Průchů“, dům č. p. 244, na začátku Kostelní, nyní Poděbradovy ulice ve Vlašimi.
(Pohlednice z roku 1907, archiv autora).
18
Fotografie z pohřbu Františka Průchy. Smuteční průvod šel přes Žižkovo náměstí, podél
Neubauerova nábřeží směrem do ulice Na Valech ve Vlašimi (retuš: Jan Kulík).
Okresního úřadu ve Vlašimi, kterým se rozpouští zastupitelstvo, v nichž starostové jsou bývalí
legionáři. František Průcha předčasně zemřel již
ve svých 51 letech ve Vlašimi, dne 20. února 1942.
Na jeho pohřbu se sešlo velké množství nejen vlašimských občanů, byla to také určitá demonstrace
proti německé okupaci.
Je to jeden z mnoha životních příběhů osobností, které ve své životní pouti zažily dvě mobilizace.
Děkuji Lumíru Průchovi za zapůjčení obrazových a písemných dokumentů.
Josef Moudrý
„Jaroslav z Divišova“ v dramatu Ladislava
Stroupežnického
V roce 2011 si připomínáme narození sv. Anežky
Přemyslovny (1211). Fiktivní jubileum čeká i bájnou bitvu s „Tatary“ u Olomouce, kladenou do 25.
června 1241. Mýtus vítěze z rodu Šternberků začíná
v 15. století u polského kronikáře Jana Dlugosze.
Přímo „Jaroslava ze Šternberka“ jmenuje až Václav Hájek z Libočan a případ vrcholí zařazením
básně „Jaroslav“ do podvrženého „Rukopisu královédvorského“. Dvojí výročí vybízí vzpomenout
zapadlé drama Ladislava Stroupežnického „Velký
sen“ z roku 1884. Autor v něm s fantazií rozvinul
vztah Anežky a „tatarobijce“. Důrazně ho přitom
nazývá „Jaroslavem z Divišova“.
Spojení hrdiny s podblanickým Divišovem, jako „kolébkou“ Šternberků, použil již roku 1848
Josef Kajetán Tyl v próze „Tataři u Holomouce“.
Oproti předchozím zpracováním (J. Linda, F. K.
Klicpera aj.) úmyslně opěvoval reka s titulem
19
Jaroslav z Divišova a Anežka Přemyslovna
(perokresba – neurčený autor, převzato:
Stroupežnický, L.: Velký sen.
Historické drama o pěti dějstvích. Praha 1884).
„pána z Divišova“. Český predikát využil pro Jaroslava i Ladislav Stroupežnický. „Velký sen“ jako
„historické drama o pěti dějstvích“ prvně uvedlo Národní divadlo 17. prosince 1884. Jde o nacionální agitku, která v době česko-německých střetů
zažila dočasný úspěch. Již následujícího roku psal
např. Josef Kuffner o těžkém soustředění diváka
„na jednu hlavní postavu a jedno kolo děje“ (Květy, 1885, sv. 14, s. 241). Historickým předobrazem
látky je revolta mladého Přemysla Otakara II. proti
králi Václavu I. z let 1247 - 1249. Stroupežnický
fakta převrací a vytváří příběh odboje vlastenecké
šlechty proti králi Václavu I. Vyšehradský sněm
vyčítá králi, že chce darovat „německým pánům“
tvrze a hrady „vyzdvižené… na obranu proti Tatarům“. Požaduje také ukončení českého „poddanství císařům německým“ a vyhlášení nezávislosti
na říši. K povstalcům se přidá mladý Přemysl Otakar II. a je prohlášen novým králem. Václav však
20
za pomoci německých posil korunu uhájí a kralevice uvězní.
Vůdcem „Čechů“ a prakticky hlavní postavou
je Jaroslav z Divišova. Stroupežnický dělí osoby
na českou a německou stranu i pomocí jmen. Jaroslav jako „pán z Divišova“ hájí před králem usnesení sněmu „županů, kmetů a vladyků“. Po jeho boku
stojí fiktivní velmistr templářů „Mikuláš z Ostrova“
i reálný biskup „Mikuláš z Újezda“. U něj autor
záměrně potlačil častější přídomek „z Riesenburgu“. Patří sem i „Tobiáš“ (z Bechyně), uvedený
jako „probošt pražský“. Na německé straně stojí
„Kunrát z Kunrinku“ (Kuenringu), „Ojíř z Friedenberka“ (Friedbergu) a „Havel z Lövenberka“ (Löwenbergu). Důležitý je rok, v němž se
drama odehrává – 1248. Většina autorů, Hájkem
z Libočan počínaje, uvádí Jaroslava v bitvě u Olomouce roku 1241 jako „pána ze Šternberka“. Nedoložený člen rodu tak dostává přídomek, známý
až o rok později. A to v souvislosti se Zdeslavem
ze Šternberka (Zdeslaus de Sternberc) – stavitelem
hradu nad Sázavou. Stroupežnický jde jinou cestou.
Pro potřeby hry zdůrazňuje Jaroslavův český původ
a příslušnost k domácí šlechtě. Přídomek „z Divišova“ je důležitým symbolem. Autor tak prodlužuje až do roku 1248 spojení hrdiny s původním
podblanickým sídlem. „Pánem z Divišova“ zůstává Jaroslav u Stroupežnického i po roce 1240, kdy
přídomek v pramenech mizí. Romantickou fikcí je
také vztah hrdiny s Anežkou Přemyslovnou. Projeví se, když je Jaroslav uvězněn králem na Zvíkově
a čeká na smrt. Hrdina se vyznává, že při návratu
od Olomouce v jeho „duši vzplanul… plápol lásky
posvátné“. Anežka mu vyznání opětuje. „Hrdinný vítěz nad Tatary zaujal duši [její] i srdce [její]
navždy.“ Jaroslav také Anežce svěřil svůj „velký
sen“. Sen „o příští mohutnosti a slávě české země“.
Přemyslovna pomohla hrdinovi uprchnout. Král ho
ale zajal podruhé a nechal popravit (pěti šípy) jako
„všech bouří původce“. Umírání slavného reka je
citově nejvypjatější scénou hry. Loučí se s Anežkou
jako nenaplněnou láskou, které „všechny touhy srdce svého navždy zasvětil“.
Mýtus vítěze od Olomouce 1241, definitivně stvořený Tomášem Pešinou z Čechorodu, končí prakticky s boji o „Rukopisy“. Roku 1886 vydává Jaroslav
Goll přelomový historický rozbor básní (včetně básně „Jaroslav“) a Berthold Bretholz roku 1897 odhaluje archivní „tatarská falza“. „Velký sen“ patřil
k významným pozdním ohlasům legendy. Stroupežnický obohatil líčení o vztah k Anežce i smrt
hrdiny. Podání Jaroslava jako „pána z Divišova“
v období 1241 – 1248 má svůj význam při studiu nacionálních tendencí konce 19. století. Historickou vratkost děje kritizoval již např. Jaroslav Kamper (Časopis Českého musea, 1900 /74/, s. 548549). V souvislosti s fiktivním jubileem olomoucké bitvy připomeňme, že Jaroslav byl od 16. do 19. století vnímán jako největší český hrdina. Hr-
dina spojovaný svým původem s Podblanickem,
u Tyla i Stroupežnického zdůrazněný jako „pán
z Divišova“.
Jindřich Nusek
Základní zdroj:
Stroupežnický, L.: Velký sen. Historické drama o pěti
dějstvích. Praha 1884.
Osmdesát let od založení Masarykova tábora
YMCA na Sázavě
Úvod
První pracovníci YMCA, křesťanského sdružení
mladých mužů založeného v Londýně v roce 1844,
přicházeli na území Československé republiky spolu s vracejícími se příslušníky československých
legií v roce 1919. Jednalo se o profesionální pracovníky organizace ze Spojených států. Od počátku
byla YMCA podporována význačnými představiteli Československé republiky a politického života.
Sdružení YMCA organizovalo svou činnost jak
mimo církve, tak v rámci církví a přinášelo do společnosti nové myšlenkové proudy. Dnes se uznává,
že YMCA nebyla v období tzv. první republiky nijak zařaditelná do existující společenské struktury.
Článek shrnuje informace obsažené ve zdrojích
uvedených na závěr.
ky těchto almanachů je možné dodnes získat v antikvariátech.
Počet absolventů letního tábora YMCA se do roku
1939 počítal na tisíce.
V Československu se YMCA od počátku setkávala s aktivitami Sokola. Kromě orientace na křesťanské základy viděli funkcionáři Sokola rozdíly
v tom, že YMCA chápala tělesnou výchovu jen
jako rekreaci a přenášela se přes národní moment.
Z druhé strany byl zase Sokol chápán jen jako tělocvičná jednota, která neměla tak široký program
jako YMCA. V roce 1938 byl v táboře natočen
film uváděný v nedávné době v České televizi
v rámci vzpomínkových pořadů pod názvem „Ráj
chlapců“.
Tábor na Sázavě 1921 – 1939
Letní tábor YMCA v meandru na pravém břehu
řeky Sázavy mezi Kácovem a Českým Šternberkem
byl postaven v roce 1921 a je pokládán za nejstarší
letní tábor pro mládež v českých zemích. YMCA
měla v té době již dlouholeté zkušenosti s provozem obdobných táborů, neboť první letní tábor
organizovala již v roce 1885 (4). Jméno táboru
propůjčil osobně prezident T. G. Masaryk, který
byl velkým propagátorem hnutí YMCA. Pozemek
pro tábor věnoval YMCA tehdejší majitel Českého
Šternberka. Oficiální název tábora byl „Masarykův
letní tábor YMCA na Sázavě“. V dobových průvodcích bylo místo označováno i jako letní kolonie
YMCA.
Symbolickým znakem sázavských táborníků se
stala želva. Účastníci tábora vydávali po jeho absolvování publikaci Almanach letního tábora YMCA.
Tento dokument obsahoval popis aktivit, seznam
účastníků, seznam ocenění, různé statistiky. VýtisPod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1
Almanach tábora 1933 – obálka.
21
Titulní strana Příručky pro vůdce letního tábora.
Organizace
a vybavení tábora
Na fotografiích tábora z roku 1921 můžeme registrovat osm objektů. Patřila k nim jídelna, šest
velkokapacitních stanů a objekt pro správu tábora.
Součástí tábora byl i provizorní most, který se však
nedožil konce tábora, protože stál v cestě plavcům
na vorech. V roce 1928 dosáhl tábor asi největšího rozkvětu. Na dochované mapě lze identifikovat
sportoviště (např. pro volejbal a košíkovou), pískoviště, indiánskou vesnici, přístaviště lodí a kanoí, strážní most, skluzavku, loděnici, elektrárnu,
kino, spalovací stanici (tzv. krematorium), čítárnu,
studnu, dílny, místo pro hlídače, pekárnu, temnou
komoru a hygienická zařízení.
V rámci tábora se usilovalo o to, aby byli táborníci rozděleni podle tělesné zdatnosti na stopaře
(do 13,5 roku), průkopníky (od 13,5 do 15,5 roku)
a kamarády (od 15,5 do 18,5 roku). Vedení tábora
se pak dělilo zpravidla na ředitele nebo vedoucího
tábora, instruktory, táborového lékaře a vůdce chat.
Ideovým cílem bylo, aby v táboře fungovala samospráva. Zahrnovala táborový výbor, ve kterém byl
zastoupen zástupce každého stanu, táborový senát,
výkonný výbor, který byl nejvyšším orgánem a jehož rozhodnutí ve všech věcech bylo konečné.
S pobytem v táboře byly spojeny i zálesácké rituály,
jako je zapalování táborového ohně křesáním anebo
třením. Po zapálení byla louč předána čtyřem strážcům
ohně – krásy, statečnosti, pravdy a lásky. Při vlastním
zapalování ohně pak strážci pronesli příslušné zákony.
Jedním ze zákonů krásy např. bylo: Buď přítelem všeho neškodného života přírodě, ochraňuj lesy a květenu
a snaž se zabránit požáru kdekoliv.
Letní Masarykův tábor na Sázavě byl místem,
kde se provozoval ještě tenis, ping-pong, volejbal,
košíková, házená, softbal, fotbal, ragby, lukostřelba
a golf. V rámci tábora se konala také volejbalová
nebo fotbalová utkání mezi městečkem Kácovem
a reprezentací tábora. Tábor byl i místem žertů a veselí. K populárním úkolům nováčků patřilo leštění
blízkých vlakových kolejí skelným papírem. Zatímco nevědomý nešťastník čistil koleje, jeho kamarádi
se dusili smíchy za nejbližšími keři.
Rysem, kterým se tábor odlišoval od jiných táborů ve světě, byl záchranný sbor. Ten byl zaměřen
zejména na záchranu tonoucích, aby byla bezpečná
i pro zachránce a maximálně účinná pro tonoucího.
Přelomem ve vybavení tábora byl rok 1928, kdy
tábor zasáhla divoká bouřka doprovázená větrnou
smrští a padajícími stromy. Pro zajištění většího
bezpečí účastníků byly v následujícím roce namísto
stanů vybudovány pro účastníky dřevěné chaty se
zděnými základy.
Pohled na tábor v prvních letech.
22
Josef Antonín First
J. A. First (*1894, Březnice u Příbrami, †1986) je
v dobových encyklopediích charakterizován jako ředitel YMCA, organizátor tábora na Sázavě, největšího
a nejlepšího v Evropě, věnujícího se osvětové činnosti
mezi studenty a učni, redaktor, absolvent vysoké školy
tělesné výchovy ve Springfield College, Massachusetts, USA (1). Bývalí táborníci ve svých vzpomínkách potvrzují, že se jednalo o ústřední postavu tábora.
Původně vyučený tesař se stal postupně v Československu význačným profesionálním pracovníkem
YMCA. Aby byl vyslán na proškolení do Spojených
států, musel osvědčit značné schopnosti. Speciální
dvouletá škola YMCA ve Springfield College představovala významný institut, je to i místo, kde byla
vymyšlena a poprvé provozována prof. J. Naismithem košíková. V době svého pobytu v USA navštívil
Josef Antonín First v roce 1927 i E. T. Setona, amerického přírodovědce, zálesáka, malíře, spisovatele
a pedagoga pokládaného za jednoho z „otců zakladatelů“ československého trampingu. Do Československa se vrátil se svou americkou manželkou jako americký občan a začal používat pseudonym Joe First.
V soběšínském táboře mu od té doby neřekli jinak
než Prvouš. S manželkou, která se účastnila rovněž
táborového života, měli dva syny: Pavla a Jaroslava.
Josef (Joe) Antonín First byl i autorem teoretických
příruček o nových sportech a táboření v přírodě.
Podle dochovaných zpráv (9), se po roce 1950
Josef First stal dlouholetým správcem rekreačního
střediska Československé akademie věd v Borotíně,
místě, které leží na druhém břehu Masarykova letního tábora YMCA na Sázavě. Jeho památku uctívají
sázavští senioři na zbraslavském hřbitově u kostela
sv. Havla, kde je pochován spolu se svou manželkou.
Joe First.
b) Výchova k vůdcovství a charakteru, výchova
k občanství – v rámci tohoto záměru byl předkládán T. G. Masaryk jako jeden z vzorů hrdiny,
kterého je třeba následovat. (Úkolem táborníka
bylo seznámit se s dílem T. G. Masaryka.) Demokratické principy byly prosazovány při jed-
Myšlenkové zdroje činnosti
tábora
Je nesporné, že YMCA dosáhla úspěchů, které se
opíraly o aplikaci řady myšlenek a idejí. Z tohoto
hlediska lze vystopovat následující směry:
a) Teze YMCA – vedení ke spolehlivosti a službě
druhým. Co se týče křesťanství, v České republice platila YMCA v dané době jen za organizaci
hlásící se k protestantské tradici a tedy orientaci, která nebyla nepodobná vládním představám.
Mottem tábora byl výrok z bible „Aby všichni
jedno byli…“ (Jan 17, 21). I když byl tábor otevřen jakýmkoli zájemcům, předpokládalo se, že
se všichni účastní nedělní bohoslužby.
Cesty a cíle našich táborníků.
23
Kanadská chata v táboře na Sázavě.
nání – diskuze a připouštění všech zainteresovaných stran.
c) Výchova k rozvoji schopností, zručnosti a poznávání přírody. Tato tendence nacházela výraz při
seznamování se s indiánskými tradicemi a přístupy woodcraft – lesní moudrosti. V táboře si
táborníci osvojovali ruční výrobu indiánských
potřeb, základy táboření, úkolem bylo osvojit si
znalosti přírody. Aby absolvent uspěl v získání
odměny, musel poznat a popsat aspoň 20 ptáků,
20 stromů, 10 skal nebo kovů (rud), 25 zvířat,
20 květin, 15 brouků, 10 ryb, 5 hvězd atd.
d) Upevnění zdraví – pěstoval se sport, zejména
vodní a nově formované disciplíny (viz výše).
Ze Spojených států přinášela YMCA nové metodické přístupy, kterými se inspirovaly i ostatní
tělovýchovné organizace.
Historie tábora po roce 1939
Krátce po vzniku protektorátu byla činnost YMCA
omezena. Letní tábor YMCA na Sázavě byl zabrán
pro potřeby Hitlerjugend. Po ukončení války obnovila
YMCA činnost i v letním táboře v Soběšíně. Jedním
ze záměrů bylo v této době postavit zde památník
s více než třemi sty jmény členů YMCA – Sázavanů,
umučených, popravených a padlých na bojištích druhé
světové války. Podle zjištění badatelů se YMCA stala v českých zemích organizací s největšími ztrátami
na životech svých členů, a to hned po židovské obci.
24
V roce 1948 začala být práce YMCA znovu omezována, roku 1950 na ni byla uvalena národní správa, v lednu 1951 musela svou činnost ukončit a majetek „darovat“ státu. Provoz v letním táboře YMCA
Soběšín byl ukončen v roce 1949, následně se zde
konaly pionýrské tábory. Od roku 1957 nesl tábor
název Pionýrský tábor Slávy Horníka. Bylo to na počest toho, že o několik set metrů níže u pily se konal
v roce 1933 Leninův letní tábor Rudých průkopníků vedený radikálním komunistou učitelem Slávou
Horníkem. Později byl tábor převeden do majetku
Československého svazu mládeže a byly zde organizovány mezinárodní tábory mládeže. Jako Junior
Centrum byl tábor v roce 2002 vrácen YMCA.
V letech po druhé světové válce byla YMCA
v Československu hodnocena oficiální ideologií
jako organizace anglo-amerického původu, která pod
rouškou sociální činnosti a kulturně-výchovné práce
propagovala americký politický systém a způsob života. Mělo jít o organizaci, která sdružovala mládež
z buržoazních a hlavně maloburžoazních vrstev (8).
Závěr
Sdružení YMCA prošlo od založení tábora svým vlastním vývojem, který se odrazil v úpravě cílů i prostředků.
Českým ekvivalentem názvu YMCA je dnes „Křesťanské sdružení mladých lidí“. YMCA je v současnosti největším sdružením mladých lidí na světě a má možnost
předávat své zkušenosti i ve svém táboře na Sázavě.
Masarykův letní tábor YMCA na Sázavě byl místem, kde se objevovaly prvky obsažené a rozvíjené
dnes v rámci ekologických aktivit a šetrného vztahu
k přírodě. Je i dokladem o pestrosti společenského
života na Podblanicku. Ve své době přesáhl daleko
regionální rozměry.
František Procházka
Literatura:
1. Dolenský, A.: Kulturní adresář ČR. Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic. Praha,
nakl. J. Zeibrdlich 1934. 586 s.
2. First, J.: Návštěvou u E. T. Setona. Protein, měsíčník
YMCA v ČR, r. 8, 2006, č. 2., s. 12 – 13.
3. First, J.: Vzpomínám na doby zašlé… (Převzato z Táborového zpravodaje 4, 1928, 5, s. 1 – 4 časopisu Náš
úkol, 2, 1928, 5.) Protein, měsíčník YMCA v ČR,
r. 8, 2006, č. 5, s. 13 – 15.
4. First, J., Bradáč, J.: Cesty a cíle našich táborníků. Účel
a cíle letních táborů YMCA. Praha, V. Horák 1935. 62 s.
5. First, J.: Příručka pro vůdce letního tábora. Praha,
YMCA 1930. 74 s.
6. Chlápek, P.: Tábory a táborníci. (Výtah z diplomové práce autora YMCA a její význam pro čes. společnost, Katedra církevních dějin ETF UK, Praha 2004, s. 168 – 173.)
Protein, měsíčník YMCA v ČR, r. 8, 2006, č. 5, s. 4 – 6.
7. Klíma, J.: YMCA Praha a já. Zdroj: www.ymca.cz/protein
8. Koessl, J., Krátký, F., Marek, J.: Dějiny tělesné výchovy II. Praha, Olympia 1986. 263 s.
9. Stopy černého vlka. Čin, č. 6, 1966, s. 18.
10. Weigner, K.: Tělesná výchova v programu YMCA, YWCA,
v Čsl. červeném kříži. Sokol, r. 54, č. 5 – 6, 1928, s.120 – 124.
11. Zpráva o Senior klubu YMCA na setkání všech ymkařských skupin 15. – 17. května 2009. Protein, měsíčník YMCA v ČR, r. 9, 2009, č. 2, s. 7.
Anna Roškotová – ilustrátorka
Připomeňme si opomíjenou část tvorby Anny Roškotové, kterou jsou ilustrace. Doprovodila například knihu úvah a statí Antonína Veselého. (Proto
si později něco povíme i o jeho díle, které se vzta-
hovalo také k Podblanicku.) V prvním případě se
jedná o titul z roku 1943 Než zajde poutník.1)
Anna Roškotová, jako ilustrátorka, volila techniku barevného akvarelu nebo lavírované tuše. Mimo
Titulní strany publikací ilustrovaných Annou Roškotovou (archiv autora).
25
přebalu – první a čtvrté strany obálky – kde ztvárnila akvarelem interiéry chrámu sv. Jakuba v Praze,
spatřujeme na předsádce lavírovanou krajinu s do-
minantním Řípem. Výtvarný doprovod tvoří celkem
18 obrázků v obou zmíněných technikách, kde Roškotová šla doslova ve stopách poutníka. Když se
vrátíme k ilustracím, tak za stranou 224 nalézáme
akvarel nazvaný Podblanická krajina, který volně
doprovází Veselého poetické zamyšlení Na Blaníku.
Druhá knížka, kterou ilustrovala Anna Roškotová, má zcela odlišný charakter, je o přírodě a životě
zvířat. V tvorbě má ilustrátorka doložitelné období,
kdy se zabývala studiem fauny, od skicování až k finálním rozměrným plátnům, kde malovala své psy.
To nepochybně bylo důvodem, proč přijala práci
na knížce, kterou napsal norský spisovatel Mikkjel
Fønhus. Próza má podtitul Román o stříbrné lišce,2)
ale jedná se však o lišáka, který se jmenuje Jaampa, jehož osudy jsou adekvátně vyjádřeny na 27
kresbách v textu a na 8 dvoubarevných ofsetových
přílohách.
Ilustrační tvorba Anny Roškotové potvrzuje skutečnost, že práce v akvarelu jí byla velice blízká
a patří k vrcholům jejího snažení. Akvarely prezentovala nejen doma, ale i v zahraničí. V katalogu
k pražské výstavě v roce 1943, kde vystavovala
akvarely v Galerii Jos. R. Vilímka, ohodnotil její
práci v této technice renomovaný historik umění
Jan Květ jako úspěšnou. Když Květ uspořádal již
Ilustrace Anny Roškotové k románu o stříbrné lišce Dobrodružství lesů od M. Fønhuse
(archiv Muzea Podblanicka).
26
v roce 1940 reprezentační publikaci Má vlast. Česká krajina v dílech našich malířů, tak tam zařadil
pod číslem 68 reprodukci jejího akvarelu z roku
1939 Podzim v Lánech. Nakladatel svěřil Roškotové, jistě pod dojmem této výstavy, práci na zmíněné
Fønhusově knížce, kterou vydal roku 1947.
Zajímavé by bylo porovnání jejího skicáře, což
však dnes není možné. Skryté nám zůstává její působení v Kruhu výtvarných umělkyň, kdy v roce
1935, za jejího předsednictví, redigovala Sborník
Kruhu výtvarných umělkyň. Zajímavé by bylo
např. i zjištění o jejím krátkém poválečném členství ve Svazu výtvarných umělců Mánes (1946
– 1949). Její bratr Kamil byl členem uvedeného
Svazu od roku 1924 do své smrti v roce 1945. Předkládaný článek je pouze drobným střípkem k poznání osobnosti i díla Anny Roškotové, ale chtěl
by se stát, s následným pokračováním, příspěvkem
do umělecké mozaiky podblanické kraje.
Radko Bílek
1)
Antonín Veselý, Než zajde poutník. Ilustrace Anna Roškotová. Grafická úprava Miroslav Šelbický. Vydal Atlas
Praha 1943, 250 stran.
2)
Mikkjel Fønhus, Dobrodružství lesů. Román o stříbrné
lišce. Přeložil Hugo Kosterka. Ilustrace a obálka Anna
Roškotová. Vydal Jos. R. Vilímek Praha 1947, 167 stran.
Ochotnické divadlo na Podblanicku XXVII.
Z historie ochotnického divadla v Bystřici
Počátky historie ochotnického divadla v Bystřici jsou doloženy v obecní kronice z roku 1874,
kdy byly 8. listopadu sehrány dvě jednoaktovky,
Osudný deštník a Frajtr Kalina. První pokusy o divadlo v obci však prý mají být o něco starší, snad
už z doby, kdy v nedalekém Benešově v roce 1832
vystoupil s benešovskými ochotníky K. H. Mácha.
Podrobnější zápisy se v obecní kronice nacházejí
až od roku 1918. V tomto roce se hlavním organizátorem kulturního života v obci stává Tělocvičná
jednota Sokol. Divadlo se hrálo v hostinci U Hlaváčků, kde v roce 1922 proběhla rozsáhlá rekonstrukce sálu a jeviště.
Největší rozsah divadelní ochotnické činnosti je
zaznamenán v letech 1918 až 1932. Kromě Sokola,
který uváděl i několik premiér ročně, hraje divadlo
i školní mládež, Osvětový sbor, Sdružení křesťanské mládeže, Živnostenský dorost a později i Sbor
dobrovolných hasičů, Orel a Podpůrný a vzdělávací spolek benešovských kamarádů. Z hraných titulů
uvádíme: J. Skružný – Pojď na mé srdce a Zázračný
panák, J. Štolba – Zlatá rybka, A. Jirásek – Vojnarka,
R. Starý – Dědečkovy housle (opereta), J. Hlavatý – Bílá myška, I. Hermann – Vdavky Nanynky
Kulichové, A. Jirásek – Emigranti. Návštěvnost
představení byla úctyhodná. Kronikář uvádí např.
u Jiráskovy hry Emigranti 520 osob. Divadlo se
hrálo i v letech druhé světové války. Část produkcí
se konala také v hostinci U jelena, tady mělo svoje zázemí zejména Sdružení křesťanské mládeže.
Po zatčení pěti členů TJ Sokol v roce 1939 dochází
i k zákazu jeho činnosti. Navzdory tomu uvádí skupina nadšených divadelníků v roce 1941 pod hlaPod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1
vičkou Sportovního klubu Šamberkovo Jedenácté
přikázání.
O dva roky později dochází k založení divadelního spolku nesoucího jméno známého českého
divadelního umělce Jindřicha Mošny. Divákům se
představil Götzovou hrou Soupeři. Při svém založení vykazoval 28 členů a v jeho čele stál Josef Hovorka. V roce 1951 spolek uvedl hru bratří Mrštíků
Maryša, kde v roli Vávry vystoupil jako host herec
Národního divadla Zdeněk Štěpánek, rodák z nedalekých Tvoršovic. Koncem téhož roku byl spolek
začleněn do Závodního klubu n. p. Interier Bystřice. Za své existence pak docházelo k časté změně
zřizovatelů.
V lednu 1952 byla uvedena premiéra Moliérovy
hry Jeho urozenost pan měšťák a v srpnu v přírodním divadle Pod Homolí Jiráskova Lucerna, kterou
shlédlo přibližně tisíc diváků.
Koncem padesátých let přichází do Bystřice
na zdejší základní školu Ludvík Němec, výborný učitel a zapálený divadelník. Tady začíná slavné období
bystřického divadla druhé poloviny dvacátého století. Soubor se postupně pod vedením Ludvíka Němce
vypracuje mezi uznávané soubory a stává se hostem
mnoha divadelních festivalů a téměř každoročně Národní divadelní přehlídky vesnických souborů ve Vysokém nad Jizerou. Z dramaturgie uvádíme: N. V.
Gogool – Ženitba, J. Drda – Hrátky s čertem, F. Šrámek – Léto, Loupežník a Měsíc nad řekou, E. Rannet
– Kriminální tango, G. Figuereido – Liška a Hrozny,
J. Zeyer – Radúz a Mahulena, O. Daněk – Z daleka
ne tak ošklivá, jak se původně zdálo, M. Abdulin –
Třináctý předseda, L. Němec – Tenkrát v Mykénách
27
Plakát na představení komedie Loupežník
od K. Čapka (1961).
Za působení Ludvíka Němce je třeba také zmínit
vznik tehdy módního Divadla poezie z řad členů
stávajícího souboru. Představilo se veřejnosti se
scénicko-hudebním pásmem z veršů Fráni Šrámka
pod názvem Zní vítr stříbrný. Po vítězství v soutěži
divadel tohoto žánru reprezentovalo Středočeský
kraj na celostátní soutěži. V letech své existence
(1961 – 1965) uvedlo dále scénická pásma Zpěv
lásky k životu, O Španělsku si zpívám, Hamlet,
slon a pampelišky a Z klavíru vyletěl racek.
Vedle Ludvíka Němce se začala režií zabývat
i členka a herečka souboru Marie Neradová, která
se po jeho odchodu do divadelního nebe ujala vedení spolku a režie. Soubor v současnosti pracuje
pod zastřešením Kulturního střediska Městského
úřadu Bystřice. Jmenovaná režisérka vede ještě
dětský divadelní soubor.
O velkém zájmu občanů o ochotnickou divadelní
činnost svědčí i to, že v obci od roku 2004 pracuje
ještě další divadelní spolek pod vedením Marie Hruškové s názvem Chodidlo (od roku 2008 registrovaný
jako občanské sdružení). Uvádí jednu premiéru ročně a orientuje se převážně na hry pro děti a mládež.
28
Nedílnou součástí historie ochotnického divadla je také práce s loutkou. Loutkové divadlo se
v obci hraje od dvacátých let minulého století.
Trvale pak od roku 1954, kdy Sdružení rodičů
a přátel školy zakoupilo sadu loutek v hodnotě
2000 Kčs a v n. p. Interier byla zhotovena scéna
dočasně umístěná ve školní třídě. Roku 1957 se
loutkaři přestěhovali do sálu bývalého hostince
U jelena, kde ve spolupráci zmíněného závodu
Interier a mnoha místních občanů vzniklo moderní loutkové divadlo, jedno z nejlepších ve Středočeském kraji. V čele souboru stál legendární
principál Ladislav Jedlan. Ve spolupráci s ochotnickým divadelním souborem a Zdeňkem Juřenou, šéfem výpravy Divadla Spejbla a Hurvínka
v Praze, byl položen základ k nejúspěšnějšímu
období v existenci loutkového divadla v Bystřici.
Mezi lety 1957 až 1962 vznikla řada představení,
se kterými se soubor zúčastnil jak Národní přehlídky v Ústí nad Labem, tak celostátních přehlídek Loutkářská Chrudim. Z nejúspěšnějších
představení uvádíme: K. S. Macháček – Ženichové, V. K. Klicpera – Hadrián z Římsů, L. Aškenázy – Šlamastyka s Měsícem, K. H. Borovský
– Král Lávra a Kiplingovy Bajky.
Až do roku 2007, kdy vznikl nový loutkařský
soubor Kulíšek, bylo loutkové divadlo s delšími či
kratšími přestávkami stále provozováno. Je třeba
také zmínit Dny loutkového divadla organizované
Kulturním střediskem od roku 1990 jako celotýdenní akce pro veřejnost, mateřské školy a nižší stupně
základních škol Bystřice a širokého okolí. Ve dvou
představeních denně se divákům představují svými
hrami amatérské i profesionální soubory.
Současný loutkařský soubor Kulíšek má velkou
členskou základnu, dostatek nadšení pro nesnadnou
divadelní práci s marionetami a chuť navázat na léta
největší slávy bystřického loutkařství. Uvádí v režii
vedoucího souboru Miroslava Macháčka několik
premiér ročně, mezi nimiž byla i úspěšná hra z éry
šedesátých let Hadrián z Římsů V. K. Klicpery.
A tak závěrem našeho zastavení lze konstatovat,
že divadlo v Bystřici stále žije a množství zapálených jedinců pro věc dává naději i do dalších let.
Ve spolupráci s Marií Neradovou připravila
Slávka Rýdlová
Prameny:
Obecní kroniky
Výroční publikace Obecního úřadu Bystřice (1871 –
1971)
Rozhovory s pamětníky
Karel Čapek: Loupežník (1961).
Zní vítr stříbrný od Fráni Šrámka v provedení
souboru Divadla poezie SZK Bystřice
u Benešova (1962).
Oldřich Daněk: Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo (1985).
Stálá výstava
podblanických umělců
ve Vlašimské bráně
V květnu a září otevřeno v sobotu a neděli
v období od 1. června do 31. srpna
denně od pondělí do neděle,
po předchozí dohodě i mimo sezónu.
Provozní doba:
10.00 – 12.00 h. a 13.00 – 16.00 h.
www.csopvlasim.cz
Ze starších čísel
Divišov
ivišov je městečko se starobylou
minulostí. Staré a slavné. Vyrůstali tam odjakživa lidé přemýšliví a rozumářští. Ale má
smutný osud: vylidňuje se. Ještě
v roce 1869 tam bylo 1.857 lidí, 1880 dokonce
1.864, ale už 1890 tam bylo 1.744, roku 1900 –
1.716, 1910 – 1.517 a o posledním sčítání lidí
roku 1921 klesl počet lidí na 1.321.
Zašel domácí průmysl tkalcovský, báby hauzírnice pomřely a i kdysi tak slavné divišovské
sametářství vzalo za své.
Chaloupka v Divišově.
Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha
I
Chaloupka v Divišově.
Bývalý mlýn v Dolech u Divišova.
II
V Divišově bylo několik velikých požárů, největší 8. června 1842, kdy lehlo popelem přes
40 domů, mezi nimi i kostel, radnice, děkanství
a škola! Ale ještě dnes tam najdete chaloupky
dřevěné, sehnuté a nizoučké. Chaloupky, které mají už hodně křížků na zádech. Otiskujeme
obrázky některých. Největší je obrázek bývalého
mlýna v „Dolech“, údolí na jih od Divišova. Oba
další obrázky jsou ukázky starého Divišova.
Obrázek bývalého mlýna je původní dřevoryt
benešovského malíře Vladimíra Antůška. Je
vyřezán do dřeva a tiskne se přímo. Další dva
jsou linoryty od téhož malíře. Jsou vyřezány
do linolea.
Kraj kolem Divišova je chudý. I lidé tam nemají nazbyt. Ale tuhý život je naučil houževnatosti a vytrvalosti. A snad právě proto mají
divišovští tolik rodáků, kteří se vlastní silou
a vytrvalou prací dopracovali k pěknému postavení. Také by nám mohli z Divišova o nich
hodně napsat.
Jakub Honner
Pod Blaníkem, ročník VIII., 1928 – 29, č. 9
regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Václavický případ
Byl večer 10. dubna 1939. Bylo asi měsíc
po okupaci. Nikdo netušil, k čemu mělo dojít.
Ve Václavicích se pořádala tradiční velikonoční zábava, kterou pořádal místní starosta
Antonín Čermák, majitel hostince, v němž se
konala.
Po silnici od Benešova přicházeli, bylo jich pět,
jedno děvče a čtyři muži. Děvče mělo asi 17 let
a jmenovalo se Frieda Jirků. Byla to sudetská
Němka, která se do Benešova přistěhovala před
několika lety. Měla velmi nechvalnou pověst. Dva
muži z jejího doprovodu, Petr a Fridrich, byli
od četnictva, Hermann byl ze Schutzpolitzei,
neboli z německé pořádkové služby, a Georg
byl z gestapa a byl oblečen do civilu.
Na zábavu dorazili k večeru. U vchodu potkali výběrčího vstupného Josefa Šacha. Ten
je oslovil: „Vstup je pět korun nebo jedna marka.“ Georg se zatvářil opovrženě a dotčeně
a na něco se zeptal Friedy. Ta mu rychle přeložila slova Josefa Šacha. Na to Friedě něco
opět řekl a Frieda přeložila do češtiny: „My
vstupné platit nebudeme, není to potřeba.“ Odstrčili ho a v klidu vešli do víru taneční zábavy,
našli si prázdný stůl a hned si objednali. Samozřejmě že alkohol. Hostinský Čermák přišel
k jejich stolu a vyzval je: „Zaplaťte vstupné!“
Na to se na sebe podívali a pohoršeně zatvářili. Petr po chvíli mlčení vytáhl z kapsy dvě
koruny. Pro změnu se pohoršeně díval hostinský. „To je málo,“ řekl důrazně. Frieda se
na něho podívala povýšeně, ostatně jak Němci
měli ve zvyku, a pevně prohlásila: „Přišli jsme
pít, ne tančit, to musí stačit.“
Začali hrát waltz. Hermann požádal Friedu
o tanec. A přece šli tančit. To se však nelíbilo
hostinskému. Také atmosféra v hospodě začala houstnout. Hostinský vešel na taneční parket
a vyzval tančící pár, aby zaplatil vstupné. „Jsme
již na odchodu,“ prohlásila skálopevně Frieda.
Sál nakonec opustila Freida s Georgem. Zbylí tři
Němci zůstali a popíjeli dál objednané pivo. Asi
po půl hodině se vrátili. U vchodu pořád vybíral
vstupné Josef Šach. „Vstupné,“ vyzval oba znovu příchozí, „musí mít alespoň slečna, jinak vás
dovnitř nepustím!“ To by tak hrálo, aby nás nějaký Čech nechtěl pustit dovnitř, blesklo Georgovi
hlavou. A vytáhl pistoli. V Josefovi hrklo. Přece
jenom už nebyl nejmladší. Rozhodl se je pustit.
V sále by se napětí dalo krájet. Oba došli ke stolu, kde seděli před tím. Mezitím ostatní tři muži
vytáhli také své pistole a položili je na stůl. Tato
demonstrace síly nezůstala bez odezvy. Hostinský vida, co se děje, zašel za velitelem celníků
Maxou, aby zavolal někomu, kdo by s těmi Němci mohl něco udělat. Velitel celníků Maxa poté
volal benešovské gestapo.
V sále se mezitím začali shlukovat lidé.
Chtěli se hlavně bavit tancem, ne se vybavovat
s nějakými Němci. Němci vycítili, že atmosféra
v sále není už tolik přátelská. Zvedli se a kryje
se zbraněmi, pomalu odcházeli. Ve dveřích se
III
Hermann otočil a namířil pistol na strop, jako
by chtěl vystřelit. To rozbouřilo zvláště mladým Čechům krev. Ti se vypravili za Němci
a s výkřiky: „Táhněte pryč, odkud jste přišli!“
nebo „Smrt Německu!“ a brali plaňky z plotů
od domu, který stál naproti hospody. Bylo tam
dobrých dvacet mladých Čechů, kteří se pustili
za Němci. Němci, aby ukázali, kdo má navrch,
vstřelili pár výstřelů do vzduchu a kvapně odcházeli k Benešovu. Mládenci se vrátili zpět
do hospody, aby se bavili dál.
Klid však nastat neměl. Zábava sice pokračovala, ale Němci, kteří se vraceli k Benešovu, cestou potkali auto člena četnictva, zastavili ho a donutili ho, aby je odvezl do Benešova. Výsledek
tohoto potkání na sebe nenechal dlouho čekat.
„Jedou Němci!“ křičel kdosi a běžel směrem k hostinci, aby tam stačil včas všechny
varovat. Měl pravdu. K Václavicím se blížili
dvě nákladní vozidla asi se čtyřiceti příslušníky Schutzpolitzei. Vracela se s nimi i skupina,
již známých Němců. Zastavili před hostincem.
Během chvíle vyskákali z koreb aut, ukázněně,
rychle a beze slova. Jejich velitel, jakýsi Heinz,
rychle rozkazoval: „Jeden kulomet do okna
hostince, zabezpečte, ať nikdo neunikne.“ Jak
řekl, tak se taky stalo. Během momentu byli
v hostinci a jeden lehký kulomet byl v okně.
Druhý zůstal na korbě auta.
Mezitím zavládlo v hostinci zděšení. Spousty
se jich snažilo utéct. Okny, dveřmi. Většinou
se jim to nepovedlo a byli Němci vráceni zpět.
Okny, dveřmi. Kudy vyšli ven. Mezi těmi mály,
kteří utekli, byl i starosta Čermák.
Do hostince vstoupila Freida a velitel Heinz.
„Kdože to dělal ten bordel?“ zeptal se velitel.
„Bylo jich asi patnáct, ukážu vám je,“ řekla povýšeně Freida. A už jen ukazovala. Zatkli jich
nakonec třináct, byli mezi nimi Jaroslav Šach,
za to, že řekl, že skupina Němců neměla vstupenku, a tudíž neměla v sále co dělat. Velitel
se na něj podíval podrážděně a s lišáckým
úsměvem se napřáhl a vrazil mu ránu pěstí
do obličeje, až mu s nosu proudem vytryskla
krev. Další zatčení byli Václav Vitejček z Chlistova, úředník Černohorský ze Zlenic a další
byli Bukovan, Chářovic a z jiných vsí z okolí.
Posledním zatčeným byl čeledín Rýdl. Byl až
moc nápadně podobný starostovi Čermákovi, a Němci si tudíž mysleli, že je to starosIV
ta. Jaroslava Šacha shodili na zem a zbili ho
a zkopali. Zlomili mi při tom dvě žebra a vyrazili několik zubů. Poté byl naložen na korbu
auta k ostatním. Byli odvezeni do Benešova
do budovy Schutzpolitzei. Byli donuceni zazpívat Němci píseň „U našich kasáren“. Tedy
píseň, kterou si několikrát nechali na zábavě
zahrát a která parodovala Hitlera. Stačilo pár
pohledů na sebe a už věděli. Zpívat začali, ale
původní verzi této písně. Jak dozpívali, vyhnali je Němci na chodbu, postavili čelem ke zdi
a bili je. Po bití zjistili, že nemají hostinského
Čermáka, ale čeledína Rydla. Odvezli ho tedy
domů, kam se pro něj po pár hodinách vrátili, aby ho odvezli do nemocnice a nechali mu
spravit žebra a dát mu zlaté zuby. Zemřel pět
let po tomto incidentu.
Zbylých dvanáct převezli do věznice benešovského soudu. Zde zjistili špatný stav Jaroslava Šacha. Odvezli ho do nemocnice a více se již o něj
nestarali. Zbylých jedenáct zůstalo ve vězení.
Ve Václavicích se situace zatím uvolnila.
Lidé mohli jít ze zábavy domů. Většina odcházela zadem, přes ploty. V jednu chvíli nečekaně zaštěkala kulometná salva. Všichni v okolí
rychle zalehli k zemi. Jediným zasaženým
byl František Merkserhaur, a to nad kolenem.
Za pomoci známých se dostal domů.
Po chvíli odjelo i druhé německé auto. V tuto
dobu byl už hostinec prázdný, a tak se do něj
vrátil hostinský Čermák. Před hostincem stáli
jen místní celnici, které dobře znal. Řekl jim:
„Když se tu objevej Němci, tak mi řekněte, že
jedou, abych moh utéct, jo?“ otázal se jich.
„Dobře, až se budou vracet, tak od nás uslyšíš
‘Heil Hitler‘,“ řekl mu velitel četníků Maxa. Vrátil se tedy starosta Čermák zpět do hostince
a pro uklidnění si udělal velkou černou kávu.
Sedl si v lokále a koukal kolem sebe a urovnával si myšlenky. Támhle na zemi byla krev. Hodiny ukazovaly jedenáct večer. Byli tu Němci.
Zatkli tu mé přátele. Ani nevím pořádně koho.
Tyhle všechny myšlenky se mu honily hlavou.
Najednou se však ozvalo: „Heil Hitler!“ Když
to uslyšel, utekl. Noc strávil u svého dobrého
přítele Františka Žížaly.
Němci však nejeli pro starostu. Hledali zraněného Merkserhaura po kulometné salvě.
Po chvíli vyptávání ho našli. Odvezli ho do benešovské nemocnice.
V tu dobu se již blížila půlnoc. Ani v tuto pozdní
dobu nebyl dopřán obci klid. K vesnici se blížilo
další, zatím neznámé auto. V tomto autě sem
přijížděl Harald Wiesmann, velitel místního gestapa. Zamířil hned na četnickou stanici.
„K čemu tady sakra došlo?“ začal hned nadávat, přičemž vytáhl parabelu a přitiskl ji veliteli
Maxovi na krk. Maxa ucítil ledovou hlaveň parabely. Na čele mu vyrazil studený lepkavý pot.
Poté lehce vyděšeným hlasem začal popisovat
nedávnou událost. Jak se rozmluvil, uklidnil se
a za chvíli na něm nebyla znát žádná sebenemenší známka strachu. „Jestli to bylo takhle,
tak...“ Ani nedokončil větu. Po té se otočil a se
svým pobočníkem odjeli zpět do Benešova.
Ale ani teď pořád nebyl klid. V noci mělo
dojít k ještě jedné důležité věci. Přijela totiž
Schutzpolitzei a hledala starostu Čermáka.
Nenašla ho. Provedla u něj doma důkladnou
domovní prohlídku. Nic ovšem nenašli. A jak
se dalo očekávat, odjeli, aniž by se namáhali
s úklidem. Prostě rozhrabali byt a odejeli. Jak
ostatně měli ve zvyku.
Úterý mělo být ve Václavicích už klidnější
než den předešlý. Ale lehké být nemělo.
První věc, která se stala, byla ta, že se opravil poškozený plot před hostincem. Opravovalo ho několik mladíků, kteří se včera účastnili
zábavy.
Starosta Čermák se probudil u svého přítele Františka Žížaly. Posnídal společně s jeho
rodinou a po snídani se pustil do rozhovoru
s Františkem. „Nemoh´ bys mě odvést do Benešova? Zkusil bych udělat něco pro kluky, který chytili.“ „Beze všeho,“ odpověděl mu na to
František. „Ovšem. Neměli bysme jet po silnici, vem to polma přes Žabovřesky.“ „Myslíš
zadem? Tak to se to ale protáhne.“
A během pár chvil si to už jeli po polní cestě do Benešova. Dojeli až na náměstí. Tady
zastavili a starosta Čermák sestoupil z motorky. „Drž se a ať se ti to podaří,“ popřál štěstí
František svému kamarádovi. „Dík,“ poděkoval
starosta Čermák a pokynem ruky mu naznačil,
ať se nezdržuje a jede.
Poté zamířil směrem na okresní úřad, kde se
po chvíli čekání dostal za hejtmanem Dr. Tomsou a jeho zástupcem Dr. Klimentou. „Jsem
rád, že tě tu vidím celýho,“ spustil Dr. Tomsa
dřív, než mohl starosta Čermák cokoli říct.
„Smutný, co se teď děje,“ přitakal Dr. Klimenta. „Jo, a může to bejt ještě smutnější, když je
postřílej. Doufám, že se s tím dá něco udělat,
protože já v tom ty kluky nechci nechat samotný,“ reagoval energicky starosta Čermák. „No
něco by se snad udělat dalo, ne?“ a s tázavým
pohledem se Dr. Tomsa podíval na svého zástupce. „No,“ a se zamyšleným pohledem se
začal drbat za uchem: „Zítra ráno jedu do Prahy, můžu tě vzít s sebou, jako svého asistenta
a stavíme se v kanceláři Souručenství, kde se
můžeme pokusit něco dojednat, protože pochybuju, že by Heinz ty kluky jen tak propustil,
když teď za ním stojí gestapo, které to vyšetřuje. Musíš jim tam dát vědět, aby neudělali
kravinu a nějak to tam sfoukli, aby to nepadlo
na Čechy,“ skončil svůj malý proslov Dr. Klimeta. Dr. Tomsa mezitím něco napsal a potvrdil
to razítkem. „Tady máš zaručení bezpečnosti,“
řekl Dr. Tomsa a podal mu ten dokument. „Dík,
ale stejně se radši nebudu v Bene zdržovat.
Moh´ bych si dvakrát zavolat?“ poděkoval
a zeptal se starosta Čermák. „Jistě,“ dovolil
mu pokynem ruky na telefon Dr. Tomsa.
Starosta poté volal četnickému veliteli Maxovi, aby se nějak domluvil s lidmi, které by
mohli případně vyslýchat. Druhý telefonát byl
do Mysliče, kde žil jeho bratranec. Domluvil
se s ním, že u něj přespí. Myslič leží kousek
od Benešova, takže se tam bez problémů dostane vlakem.
Ve Václavicich zatím byl vyhlášen zákaz vycházení a na jeho dodržování dohlíželi příslušníci Schutzpolitzei.
Večer do Václavic opět přijelo gestapo.
A opět si to namířili na četnickou stanici. Harald Wiesmann pokračoval ve vyšetřování.
Přijela s ním i Freida Jirků.
Dřív než začal Wiesmann vyšetřovat, došel
s ní k hospodě, kde měly být židle a stoly poničeny od rvačky Němců s Čechy a veškeré půllitry přitom měly být rozbity. Hospodský lokál
byl ovšem v pořádku. Ani plot, který byl včerejší večer rozebrán, nebyl poškozen, protože
byl již opraven.
Na stanici byli zatím předvedeni Josef Dráb,
Jan Fulín, František Šindelář a Josef Překčil.
S nimi bylo zahájeno vyslýchání, kvůli včerejší události. Weismann, který si zřejmě liboval
v ohrožování kohokoli svojí parabelou, ji tentoV
krát namířil na prsa přítomných a začal vyslýchat. Rozepisovat se o tomto výslechu by bylo
zbytečné, protože vyslýchaní byli s místními celníky o odpovědích již domluvení a navíc neříkali
moc lži, protože tlumočili včerejší události.
Ve středu ráno se sešli Dr. Klimenta a starosta
Čermák, jak se předchozí den dohodli. „Jedna
malá změna,“ začal Dr. Klimenta, „odpadlo mi
to naplánované jednání, takže pojedeme rovnou
do tý kanceláře.“ „No,“ pronesl významně starosta Čermák, „to je dobrá zpráva.“
Cesta do Prahy jim zabrala asi hodinku jízdy a hledání kanceláře Souručenství další půl
hodiny. Když už se jim ji podařilo najít, naštěstí
dlouho nečekali a byli po chvíli čekání přijati.
Mluvil s nimi český úředník Ing. Macík, o to
jednání bylo lehčí. Když pečlivě vyslechl,
k čemu došlo, a přeptal se na věci, které mu
nebyly jasné, se po krátkém rozmýšlení rozhodl takto, doslovně: „Odjeďte zpátky do Benešova, ustavte vyšetřující komisi složenou
z Vás, starosto Čermáku, Dr. Tomsy, z velitele
Schutzpolitzei Heinze, gestapáckého velitele
Wiesmanna, z předsedy okresního soudu Janoty a od nás přijedu já s několika mými kolegy, komise zasedne ve čtyři hodiny odpoledne
v budové okresního soudu.“
Komise se opravdu sešla ve čtyři hodiny.
Předsedal jí soudce Janota. „Jako první dostane slovo václavický starosta Čermák,“
řekl soudce po své úvodní řeči. Velitel Heinz
a gestapák Wiesmann sebou podivně škubli, když to uslyšeli. Vždyť to byl muž, kterého
po celou dobu hledali! „Je to politováníhodné, že věc musela zajít až tak daleko,“ začal
svoji řeč starosta Čermák. „Všichni víme, že
k tomu nemuselo dojít,“ přičemž se významně
podíval na přítomnou Freidu Jirků. „Nebudu
tady teď rozebírat, k čemu došlo, protože to
všichni moc dobře víme. Já jen žádám, aby se
vše vrátilo k normálnímu. Chtěl bych, aby byl
zrušen výjimečný stav. Chci, abyste propustili
zatčené, za nic nemohou. Chtěl bych, aby byli
všichni zranění a potlučení vydáni lékařům
a poté domů. Oni ten incident nezavinili, byli to
ti příchozí Němci!“ „Tohle poslouchat nebudu!“
ozvalo se v sále. Byl to Wiessman. „My nikoho netlučeme! To je sprostá pomluva!“ Další,
komu vzkypěla krev, byli úředníci z kanceláře
Souručenství. „Předveďte tedy zadržené!“ ReVI
agovali na to jednohlasně. Ovšem ozvalo se
to v češtině i němčině. „Ticho v sále!“ ozval se
soudce Janota. Sál se po chvíli opravdu uklidnil. „Pošlu pro zadržené jedno mého úředníka.
Ostatní zatím zůstanou zde,“ domluvil.
Úředník se vrátil asi až za hodinu a půl. Bylo
to více, než se čekalo. Vrátil se sám. To bylo
další překvapení. „Nikdo již zadržený není.
Někam je převezli,“ to byla jediná slova, která
řekl. Všichni byli v úžasu. Jediný, u kterého se
zdálo, že ho to nepřekvapilo, byl velitel Heinz.
Tvářil se dokonce spokojně.
Byla to pravda. Všech zbylých jedenáct vězňů bylo již tou dobou doma. Němci je rozvezli
po jejich domovech, ale každému, než ho pustili, dali pár ran, aby si pamatoval, že nikomu
nemá nic říkat.
Komise se potom dohodla, že prohřešky
na straně Čechů vyřeší protektorátní orgány
a na straně německé orgány německé. Zadržení měli být propuštěni. Zákaz vycházení měl
být zrušen. Zrušen byl v pátek. Další vyšetřování přineslo asi 80 spisů tak bezobsažných,
že žádný soudní proces otevřen nebyl. Bylo
vedeno jen neformální jednání soudu asi za tři
týdny. To nepřineslo nic nového.
Pořádné soudní procesy se vedly až v roce
1945. Freida Jirků byla odsouzena ke čtyřem
rokům vězení a byla v rámci odsunu Němců
odsunuta do Rakouska. Harald Wiesmann byl
za své pozdější činy odsouzen k trestu smrti.
Hlavně kvůli vyhlazeni Lidic.
Naštěstí k tomuto incidentu došlo asi měsíc
po okupaci. V tuto dobu byli naštěstí protektorátní úřady pořád činné a na jejich slova byl
brán zřetel. Také Němci se snažili ukázat, že
nejsou nepřátelé, nýbrž ochránci, proto nedošlo k ztrátám na životech.
O měsíc později došlo k podobnému incidentu v Domašíně. Ale tam už byla ztráta
na lidském životě...
(Děkuji panu kronikáři Plavcovi z Václavic
za pomoc.)
Jan Jiráň
Zdroje:
Václavická kronika, zápis p. Víška, str. 51 – 61.
Podblanicko proti okupantům, str. 56 – 57.
Jiří Tywoniak: Léta okupace na Benešovsku I.
(1939 – 1945).
Obrázek v lese
Uprostřed lesa obraz se skrývá,
Maria z něho s láskou se dívá
na svoje děti, jež kráčí kolem
v radosti, štěstí, či se svým bolem.
Každého blaží ten úsměv sladký,
provází všechny pohledem Matky.
Ať v zimním čase, ať v letní době,
patří vše krásné, Maria Tobě.
Hrst polních květů, kytičku vřesu
z upřímné lásky darem Ti nesu,
modlitbu šeptám chudýma rtama.
U Tebe, Máti, všude jsem doma.
Přibývá léta v té lesní tíši
mohutné stromy modlitbou dýší
k ní, každý keř a každičká jíva,
sbor lesních pěvců „ave“ jí zpívá.
Líbezným dechem celý les voní,
kol všechny květy kvetou jen pro ni.
Zde ráda dýcháš prosby svých dětí,
jež k Tobě vzhůru s důvěrou letí,
nižádný člověk není Ti cizí,
každičká starost u Tebe zmizí.
Ó, kolik štěstí do srdce vnese
Rodičky Boží obrázek v lese!
Jaroslava Jarolímková-Lipinská
regionální literatura
Malíř a krajinář inspirován Podblanickem
Posláním Českého svazu ochránců přírody
Vlašim (ČSOP) je ochrana a péče o přírodní
a kulturní dědictví Podblanicka. Důležitým počinem v rámci uchování regionálního kulturního
bohatství bylo zřízení Podblanické galerie ČSOP
ve Vlašimské bráně před pěti lety. Podblanická
galerie shromažďuje výtvarná díla od profesionálních i amatérských umělců tvořících v regionu. Dosud bylo shromážděno několik set uměleckých děl. Galerie také usiluje o dokumentaci
života a díla vybraných výtvarníků a osvětu veřejnosti v oblasti výtvarného umění. Při galerii
působí Klub přátel, pravidelně jsou pořádány
výstavy zejména obrazů, jednotliví autoři jsou
popularizováni na stránkách našeho časopisu
Pod Blaníkem. Vybraným autorům a jejich dílu
jsou věnovány i monografie v podobě samostatných příloh časopisu Pod Blaníkem.
Na počátku roku 2011 se podařilo vydat publikaci věnovanou Augustinu Satrovi (1877
– 1909), jednomu z „Mařákovců“, tedy krajináři Mařákovy školy. Tento kouřimský rodák
tvořil po několik let také na Podblanicku. Namaloval zde řadu půvabných krajinářských
plenérů. V publikaci najdeme text Jarmily
Štogrové věnovaný A. Satrovi, který byl také
na pokračování otištěn v minulém ročníku
časopisu Pod Blaníkem, a stať věnovanou
krajinářům Mařákovy školy od PhDr. Martina
Kodla. Díky Galerii Kodl se podařilo shromáž-
VII
dit známá díla A. Satry se vztahem k Podblanicku. Reprodukce všech byly otištěny v knize společně s výběrem olejomaleb a perokreseb publikovaných v časopise Zlatá Praha v letech 1902 až 1916.
Na závěr je třeba dodat, že díky výborné
spolupráci s Galerií Kodl se podařilo také
uspořádat výstavu unikátního souboru obrazů Augustina Satry v Podblanickém ekocentru ČSOP. V kraji pod Blaníkem měl tak
Augustin Satra výstavu znovu po více než
sto letech.
Pavel Pešout
Sborník Sázavsko (XIV, 2010)
Nové číslo sborníku Sázavsko nabízí čtrnáct
zajímavých příspěvků. Například Josef Bubeník se zabývá prokopskou literaturou poslední
doby a Soňa Hendrychová zaniklou osadou
Přibyslavice. Libor Elleder přibližuje historické
povodně ve středním Posázaví a kouzlo mají
osobní vzpomínky Emila Pohorského na Jana
Wericha. Milan Štědra mj. upozornil na písničku,
připomínající stavbu dráhy z Českého Šternberka do Soběšína. Ostatní příspěvky: Hégétmatia.
Jmenovala se tak Sázava ve středověku?; Znovu k lokalizaci zaniklé středověké osady Křivolaje; Kapitoly z ikonografie Posázaví; Vzpomínky
na Sázavu v třicátých letech; Generál Karel Voženílek; Moje vzpomínka na události roku 1968;
Během posledních dvou let… a První nadace
v Sázavě vznikla před 15 lety.
Sborník, který vyšel s finanční podporou
Středočeského kraje a k dostání je v Informačním a kulturním středisku na náměstí
Voskovce a Wericha v Sázavě, opět přispívá
k poznání dějin města Sázavy a okolí.
Jindřich Nusek
Dobrý zápis dějin Vlašimi 20. století
Město Vlašim vydalo na konci minulého roku
v nákladu 2000 výtisků knihu PhDr. Ivany Preislerové „Vlašim nejen ve 20. století.“ Dílo o více
než 500 stranách splnilo to, co titul oznamuje.
Preislerová chtěla přímo navázat na Slavíkovy
Dějiny Vlašimě, a to zajišťuje první kapitola její
knihy Ohlédnutí za 19. stoletím. Dílo je rozděleno do šestnácti kapitol, každá začíná stručným
přehledem událostí obecného charakteru a pak
následuje výklad místních témat. Začíná hlavním
fenoménem příslušného období a pak následuje
VIII
výklad jednotlivých částí života města – hospodářství, komunální politiky, dopravy, zdravotnictví, školství, církve a dalších.
K zpracování tématu přistoupila Preislerová dobře odborně připravena a s velkou odpovědností. Bohatě využila všech pramenů,
čerpala z archivu města, z městských a církevních kronik, využila rukopisů (26), většinou
seminárních prací svých gymnaziálních žáků.
Cenným pramenem byly také výpovědi pamětníků a regionální noviny. Historici už využívají
moderní média, Preislerové posloužily internetové stránky velkou měrou.
Autorka chtěla podat co nejvíce informací
dokumentární formou, nechává raději mluvit
přímo prameny, omezuje jejich interpretaci.
Někdy však nadměrný počet tabulek a statistických přehledů potlačuje narativní složku
výkladu a snižuje čtenářskou přitažlivost. Tu
naopak posiluje velký počet (138) fotografií.
Kniha je opatřena spolehlivým jmenným rejstříkem (autorka ho nadneseně označila jako Rejstřík osobností), který mnohdy chybí i u prací
s celostátní tématikou. Nové a cenné informace
přinášejí také její medailonky osob (Neubauerové, Stanislav Příhoda, Jaroslav Pouzar a další). Některé vyzní trochu suchopárně, ale to je
způsobeno omezenými prameny. Dostupných
pramenů Preislerová plně využívá.
Projevuje se to rozsáhlými citacemi z výpovědí pamětníků. Řeknou o době hodně, ale
někdy unaví délkou, zvlášť když se Vlašimi
přímo netýkají (vzpomínka učitele Horálka).
Zato posudek ing. Jana Línky o vlašimských
panelácích je přesný a přesvědčivý.
Autorka provede čtenáře životem Vlašimi
od konce 19. století až do počátku toho nynějšího. Pročteme se dobou první republiky, vývojem vlašimských podniků (velkostatek, Sellier
a Bellot, obuvnictví Schiller), průběhem a důsledky hospodářské krize. Popis let okupace
opřela o knihu Podblanicko proti okupantům.
Jistě celá Vlašim nežila odporem, nebo
dokonce odbojem proti okupaci. Okrajově je
sice zmíněn udavač Otto Janouš, ale zápisy
z činnosti vyšetřovacích komisí a mimořádného lidového soudu by umožnily podat úplnější
obraz tohoto těžkého období.
V popisu doby po roce 1945 subjekt autorky
poněkud ustupuje, hodnocení a interpretace pramenů schází. Např. věta „Aby se členové (Sokola) nadále nescházeli, byli … tři uvězněni. Trest
je tvrdý – patnáct let,“ měla být doplněna, jaké
provinění si soud vymyslel. A soud nebyl „tvrdý,“
ale protiprávní, drastický, až bestiální. U veřejných soudů s „reakcionáři“ mělo být uvedeno, jací
lidé tvořili publikum a proč, jak byl tento odporný
spektákl přijímán veřejností. Pamětníci by to jistě
pověděli. Např. násilná kolektivizace zemědělství
je slovy pamětníka MVDr. Jiřího Hostka popsána
pravdivě a sugestivně.
Preislerová usiluje o maximální míru objektivity, ale místy je spíše objektivistická.
Do Vlašimi jistě také, i když v mírnější vlně,
dorazila tsunami prověrek a čistek po srpnu 1968. Autorka však jmenuje jen změny
na vedoucích místech, jejich příčiny neuvádí, jak se „normalizace“ dotkla obyčejných
občanů, se nedozvíme. Nepodává také charakteristiku jednotlivých osob, nedozvíme
se, kdo byl obětí a kdo iniciátorem bezpráví.
Např. u Jaromíra Škorpy uvedla jakýsi náznak hodnocení mírným konstatováním, že
byl „velmi aktivní.“ Jistě, mnohé prameny
byly po listopadu 1989 skartovány, ale hodně si ještě sami pamatujem. A to by se pro
paměť zapsat mělo, dokud tu ještě jsme.
Žádné lidské dílo není bez nedostatků, ale
v Preislerové dějinách Vlašimi ve 20. století nad
nimi stonásobně převažují klady. Její práce je
velmi hodnotná a potřebná, stěží by se našel historik, který by zpracoval toto téma lépe. A Preislerová to dokázala vedle svého náročného
učitelského povolání. To zasluhuje obdiv.
Erich Renner
IX
zprávy a sdělení
Databáze sakrálních staveb v Posázaví
Posázaví má novou databázi drobných sakrálních staveb. Vznikla jako součást projektu
„Kulturní dědictví Posázaví a Rakovnicka“,
na němž spolupracovaly místní akční skupiny
obou regionů. Projekt získal podporu z Programu rozvoje venkova ČR. Ucelený seznam
bude sloužit obcím, městům, odborníkům
památkové péče, pedagogům, kronikářům,
knihovníkům i široké veřejnosti. Databáze je
volně přístupná na webových stránkách www.
leader.posazavi.com v rubrice Rozvoj cestovního ruchu. Informace z ní se také stanou součástí cyklistických a turistických tras.
Každá obec má nyní zpracován katalog památek. Jeho součástí jsou evidenční listy jednotlivých staveb. Na nich je uveden typ daného
objektu, přesná lokalizace místa, na němž se
nachází, parcelní číslo a vlastník. Nechybí tam
ani architektonický nebo stavebně technický
popis stavby, její historie a současný stav.
X
Obce tím získaly podrobný přehled o drobných
sakrálních památkách na svém území. Mohou
z něj vycházet při plánování oprav těchto objektů
a při získávání dotací na jejich rekonstrukci.
Jen v Posázaví databáze obsahuje na 1700
křížků, kapliček, božích muk, zvoniček, mlýnů
a kamenných mostů, které se dají označit za památkové. Seznam ale není konečný. Mohlo se
stát, že z něj neúmyslně vypadla nějaká památka, nebo že se na ni třeba už zapomnělo. Každý,
kdo nějakou takovou stavbu zná a v seznamu ji
nenašel, nebo ve zveřejněných informacích odhalil chybu či by chtěl známá fakta doplnit o nové
poznatky (třeba i fotografie nebo videa), může
kontaktovat provozovatele databáze – společnost Posázaví o.p.s.
Podklady pro seznam poskytli obce a památkáři, čerpány byly i informace z knihy Příběh kapliček, kterou vydaly ZO ČSOP Vlašim a Muzeum
Podblanicka v roce 2001. Majitel agentury, která
vyhrála výběrové řízení, pak téměř rok objížděl
obec po obci, mapoval, popisoval a fotil památky.
Svou troškou do mlýna přispěli také obecní kronikáři, kteří poskytli pověsti a legendy vztahující
se k jednotlivým památkám.
Součástí projektu se proto stala také malá
brožurka nazvaná Stopy v krajině Posázaví,
která vypráví příběhy deseti vybraných křížků,
kapliček, poutních míst a soch. Jejich obrázky jsou také na novém turistickém suvenýru
Posázaví – kulaté dřevěné známce. K dostání
jsou v turistických informačních centrech.
Historické informace společnost Posázaví
o.p.s. předává i dětem, a to prostřednictvím
barevného časopisu Posázavské Kukátko
aneb Na cestě krajinou. Jsou v něm ilustrované básničky a pověsti, kvízy nebo omalovánky.
Jaroslava Tůmová
Zprávy ze Záchranné stanice
pro živočichy ČSOP Vlašim
Rok 2010 je za námi. Do Záchranné stanice
pro živočichy ve Vlašimi jsme v něm přijali celkem 646 živočichů. Nejčastějšími pacienty byli
ptáci a savci poranění po střetu s osobními automobily, dráty elektrického vedení, pokousaní
jiným živočichem, osiřelá mláďata či například
jedinci předčasně probuzení ze zimního spánku. Zpět do volné přírody se nám podařilo vypustit více než 50 % přijatých zvířat.
Od začátku letošního roku do půlky února jsme
ošetřili již 29 zvířecích pacientů. Prvním byla kavka obecná s komplikovanou tříštivou zlomeninou
První přijaté letošní mládě – zajíc polní (foto: V. Kaštálek).
XI
První úspěšně vyléčený a vypuštěný pacient roku 2011 – krahujec obecný (foto: V. Kaštálek).
levého křídla. Toto zranění bohužel i po zhojení
znemožňuje její návrat zpět do volné přírody,
a tak zůstává natrvalo v péči naší Stanice.
Neméně zajímavým případem byl příjem
prvního letošního mláděte, kterým byl ně-
Mladý srnec obecný otrávený řepkou
(foto: P. Vach).
XII
kolikadenní zajíc polní. Ten bohužel i přes
intenzivní péči uhynul. Umělý odchov zajíců
a hlodavců je velmi složitý a málokdy se podaří. Proto nálezce naléhavě žádáme, aby se
za každou cenu nesnažili pomáhat mladým
zajícům, kteří jen tiše leží v podrostu. Jejich
matka je přirozeně odkládá a vrací se k nim
pouze na dobu krmení. Je to jejich obrana
před predátory. Pokud není takové mládě viditelně zraněné či zmateně nepobíhá a nevolá svoji matku, nechte jej v klidu na místě
a raději se vzdalte. I pouhé pohlazení lidmi
může způsobit, že ho jeho matka už s největší pravděpodobností nepřijme.
Samostatnou kapitolou je příjem srnčí zvěře
otrávené řepkou. Tento zdroj potravy je pro ně
velice atraktivní a v době nedostatku zeleného
krmiva také snadno dostupný. Bohužel se jedná
o nebezpečnou a hlavně pro mladé kusy smrtelnou pochoutku. Při nadměrném příjmu řepky
dochází u postižených jedinců k závažným zažívacím potížím a rozpadu červených krvinek, což
má za následek poškození mozku a následné typické změny chování, jako jsou ztráta plachosti,
nedostatečné reakce na zrakové, sluchové a pachové podněty. Jedovaté látky uvolňující se při
rozpadu krvinek navíc poškozují ostatní vnitřní
orgány, hlavně ledviny a játra, a vedou k celkovému selhání organismu a následné smrti. Jedinci, u kterých jsou pozorovatelné typické změny
v chování, mají velice malou šanci na přežití.
To potvrzuje i smutný úhyn dvou srn přijatých
do naší Stanice právě s těmito příznaky.
Kromě ošetřování nově přijatých pacientů
ve Stanici zimujeme na čtyři desítky ježků přijatých na podzim minulého roku coby pozdní mláďata s nízkou hmotností pro úspěšné přečkání
zimy pomocí hibernace. Dále se staráme také
o řadu ze zimního spánku předčasně probuzených netopýrů.
Prvním úspěšně vyléčeným pacientem roku
2011, který mohl být navrácen zpět do volné přírody, se stala samice krahujce obecného, u níž
byl diagnostikován otok ramenního kloubu znemožňující let. Ke svému úrazu přišla pravděpodobně při lovu, který je v krahujčím životě jednou
z nejvíce adrenalinových a nebezpečných činností. Krahujci pronásledují mezi stromy vysokou
rychlostí svou ptačí kořist, která se snaží zachránit úkrytem do hustého větvoví. Naše samice
krahujce zřejmě při jednom takovém divokém
útoku „nezvládla řízení“. Uzdravené pacientce
přejeme šťastný let!
Pokud chcete podpořit činnost Záchranné
stanice pro živočichy ve Vlašimi, můžete tak
učinit odesláním finančního daru na účet č.:
322147339/0800 nebo dárcovské SMS ve tvaru DMS ZVIREVNOUZI VLASIM na číslo 87777
(účtování DMS: 30 Kč, Záchranná stanice obdrží
nejméně 27 Kč). Můžete přispívat také pravidelně každý měsíc po dobu jednoho roku – odesláním dárcovské SMS ve tvaru DMS ROK
ZVIREVNOUZI VLASIM na číslo 87777 (každý
měsíc Vám bude automaticky odečtena částka
30 Kč, Záchranná stanice obdrží nejméně 27
Kč). Pokud naleznete zraněného nebo jinak postiženého volně žijícího živočicha, volejte, prosím, na pohotovostní telefon naší Záchranné
stanice pro živočichy tel: 777 800 460.
Michala Musilová, Petr Vach
Výtvarná soutěž
„Lidové zvyky na Podblanicku“
Tématem letošního ročníku soutěže „Malujeme s muzeem“ byly „Lidové zvyky na Podblanicku“. Zapojilo se deset škol z regionu, které
zasílaly práce žáků a studentů v období od 15.
září do 30. listopadu 2010. Hlavním organizátorem bylo Muzeum Podblanicka a partnery
Středočeský kraj, Město Vlašim, Město Benešov a Město Votice. V kategoriích mateřská,
základní a střední škola se představily techniky od akvarelu a pastelů po kombinované
materiály. Soutěž přiblížila schopnosti žáků,
ale i jejich představy o lidových tradicích. Vedle „klasických“ zvyků jako masopust, pálení
čarodějnic či zabijačka se objevil i „netradiční“
halloween. Výsledky soutěže byly slavnostně
vyhlášeny 15. prosince v obřadní síni vlašimského zámku. Vítěze čekaly zajímavé ceny.
Všechny práce byly pak vystaveny v prostorách Muzea Podblanicka (zámku Vlašim)
od 25. ledna do 25. února 2011. V příloze přinášíme ukázky z prací všech kategorií.
Jindřich Nusek, Veronika Hanusová
(foto: autoři)
David Cieślar (6 let): Mikulášská nadílka.
1. cena v kategorii mateřských škol, MŠ Divišov.
XIII
Anna Kuklíková (9 let): Dýně. 1. cena v kategorii I. stupeň základních škol, ZŠ Vorlina Vlašim.
Michaela Chroustová (14 let): Tradice Všech svatých.
1. cena v kategorii II. stupeň základních škol, ZŠ Sídliště Vlašim.
XIV
Malováním PO STOPÁCH MALÍŘKY
ANNY ROŠKOTOVÉ
Své výtvarné cítění, malířské dovednosti, ale
i znalosti regionální umělecké historie mohou
od poloviny ledna do konce března t.r. rozvíjet
účastníci kurzu „Malováním po stopách Anny
Roškotové“, který každé úterý pořádá Spolkový dům ve Vlašimi. Cílem kurzu je účastníky seznámit se základními principy akvarelu
a zároveň proniknout do tajů umělecké tvorby
významných malířů Podblanicka (především
Anna Roškotová, Richard Dušek, František
Motejzík, Vladimír Motyčka, Stanislav Příhoda
a Svatopluk Zapletal).
Vlašimská výtvarnice Jana Petrásková v průběhu deseti lekcí postupně seznamuje celkem
patnáct účastníků kurzu se vzájemným působením akvarelových barev, jejich mícháním,
vrstvením a tónováním, učí je práci s kompozicí a perspektivou obrazu či sestavování
zátiší. „Velký přínos kurzu vidím v možnosti
vzít po letech do ruky štětec a barvy a vědomě tvořit s asistencí lektorky, která nás naučí
základní principy malování. A také soustředěně se věnovat nevšední činnosti,“ uvedl jeden
z účastníků kurzu.
Kurz „Malováním po stopách Anny Roškotové“ pořádá Kulturní dům Blaník – Spolkový
dům v rámci projektu „Podblanické tvoření pro
šikovná stvoření“, který je spolufinancován Evropskou unií v rámci Programu rozvoje venkova prostřednictvím realizace místní rozvojové
strategie MAS Posázaví.
Výstupem kurzu bude výstava vybraných
prací účastníků v přednáškovém sále, kterou
návštěvníci budou moci zhlédnout od 26. března do 10. června 2011. Spolu s touto výstavou
se v setkávací místnosti uskuteční také výstava akvarelů Anny Roškotové, a to v termínu
od 26. do 31. března 2011 od 10 do 17 hodin.
Anna Roškotová (1883 – 1967) po sobě zanechala rozsáhlé dílo, vyznačující se řadou
technik, žánrů, námětů a stylů. Z malířských
technik se nejvíce věnovala olejomalbě a také
akvarelu, na který se právě zaměří letošní výstava. Návštěvníci výstavy uvidí řadu dosud
nevystavovaných akvarelů především z archivu Města Vlašimi, které vlastní většinu autorčina uměleckého dědictví. Dosud málo známé
Malování zátiší na kurzu „Malováním
po stopách Anny Roškotové“.
jsou například její malby hor ze studijních cest
do Krkonoš, vyznačující se především tónováním jedné barvy do různých odstínů, nebo naopak zářivě barevné pohledy do údolí Blanice.
Letošní výstava, kterou pořádá Spolkový dům
ve spolupráci s Muzeem Podblanicka ve Vlašimi, dále představí také její portrétní tvorbu
či studie zvířat. Vernisáž se uskuteční v rámci
Slavností sourozenců Roškotových v sobotu
26. března 2011 od 14 hodin. Jejich návštěvníky čeká také bohatý výtvarně-tvořivý program
pro všechny věkové kategorie.
Tímto kurzem i výstavou Spolkový dům
(neboli také Dům sourozenců Roškotových)
navazuje na odkaz původních obyvatel domu
a vlašimských rodáků akademické malířky
Anny Roškotové a významného funkcionalistického architekta Kamila Roškota.
Eva Hájková (foto: autorka)
XV
Praktické příklady
pro zlepšení životního prostředí
V roce 2010 realizoval Český svaz ochránců
přírody asistenční program pro obce v okrese Benešov, jehož cílem bylo zlepšení životního prostředí. V mnoha obcích dochází během údržbových a modernizačních zásahů či
běžného výkonu veřejné správy k přímému
ovlivňování životního prostředí, často i k nevratnému poškození či zanedbávání. Jedním
z výstupů projektu je deset příkladů kvalifikovaných řešení v následujících tématech:
- Zachování druhové rozmanitosti při údržbě
obecních vodních ploch
- Odborná péče o zeleň
- Veřejné osvětlení a slavnostní osvětlování
budov
- Udržitelná spotřeba v úřadu (zelené úřadování)
- Snižování dopadů nadměrné dopravy
- Veřejný prostor a vzhled obcí
- Používání chemických prostředků na veřejných prostranstvích
- Využívání místních zdrojů
- Invazní druhy rostlin
- Průchodnost krajiny a údržba a obnova cest
U každého tématu je uveden příklad negativního zásahu, návrh řešení, doporučená
literatura, internetový zdroj a zobecnění. Projekt byl finančně podpořen v grantovém řízení
Ministerstva životního prostředí a jeho výstup
najdou zájemci o lepší životní prostředí na internetových stránkách http://www.csopvlasim.
cz/ekoporadna/projekty.php.
Jan Urban
do tohoto čísla přispěli
Radko Bílek, Blanická 1299, 258 01 Vlašim ([email protected])
Jan Dvořák, Tyršova 4, 120 00 Praha 2 ([email protected])
Miroslav Dvořák, Semtínek 1, 259 01 Olbramovice ([email protected])
Mgr. Eva Hájková, Dům kultury – Spolkový dům, Palackého nám. 65, 258 01 Vlašim
([email protected])
Mgr. Veronika Hanusová, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim
([email protected])
Jaroslava Jarolímková-Lipinská, Kandertova 11/1608, 180 01 Praha 8
Jan Jiráň ([email protected])
Ing. Mgr. Martin Klaudys, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem
(martin. klaudys@nature. cz)
Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected])
Bc. Michala Musilová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim
([email protected])
Marie Pášová, Městský úřad, Náměstí T. G. Masaryka 4, 251 67 Pyšely ([email protected])
Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
XVI
PhDr. František Procházka, Mánesova 41, 120 00 Praha 2 ([email protected])
Ing. Pavel Procházka, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim
([email protected])
PhDr. Erich Renner, Bezručova 1257, 256 01 Benešov ([email protected])
Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov
PhDr. Jaroslava Tůmová, Kancelář Posázaví o.p.s., budova piaristické koleje, Masarykovo
nám. 1, 256 01 Benešov ([email protected])
Mgr. Jan Urban, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Bc. Petr Vach, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc., Veverkova 12, 170 00 Praha 7 ([email protected])
přehled plánovaných akcí muzea podblanicka a ČSOP Vlašim
Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim
http://www.muzeumpodblanicka.cz
Od úterý 1. března 2011 jsou expozice opět zpřístupněny.
Od ledna je vybírán příspěvek za členství ve Vlastivědném klubu P. A. N. Vlasáka Vlašim na rok
2011, senioři 50 Kč, pracující 100 Kč.
Výstavy
Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
3. 3. – 3. 4. 2011: DAHAEX 2007, jihoamerická ochutnávka. Výstava je uspořádaná z fotografií, které vznikly z desetitýdenního putování po Jižní Americe. Autorkami jsou matka a dcera,
Hana a Dana Verzichovy.
7. 4. – 1. 5. 2011: Motivy (středo)českého venkova. Kresby akademického malíře Ladislava
Hojného. Vernisáž ve čtvrtek 7. 4. 2011 v 17.00 h. Zajímavé vyprávění malíře putujícího
krajinou.
5. 5. – 29. 5. 2011: Výtvarné práce žáků a studentů ZUŠ Vlašim. Vernisáž ve čtvrtek 13. 5.
2011 v 16.00 h. Slovo k výstavě Mgr. Jan Dvořák.
9. 6. – 28. 8. 2011: Zdravíčko, pane doktore. Muzejní výstava s lékařskou tematikou. Vernisáž
ve čtvrtek 9. 6. 2011 v 17.00 h.
PŘEDNÁŠKY
Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h.
Úterý 8. 3. 2011: Hana Verzichová – Putování Dahaex 2007. Poutavé vyprávění o desetitýdenní výpravě po Jižní Americe.
Úterý 12. 4. 2011: Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.: 30 let Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Úterý 10. 5. 2011: MUDr. Mirka Štelclová: Orientalista a spisovatel Alois Musil.
KONCERTY
Zámek Vlašim, začátek v 19.00 h.
Čtvrtek 17. 3. 2011: Duo Teres. Duo Teres vzniklo v roce 2007 při studiu komorní hry na JAMU
v Brně pod vedením MgA. Miloše Vacka. Soubor tvoří slovenská houslistka Lucia Kopsová
XVII
(*1986) a český kytarista Tomáš Honěk (*1985). V repertoáru jsou zastoupena díla od období
baroka až po hudbu 20. století. Snahou dua je interpretovat především díla určená původně
pro housle a kytaru a také díla soudobých českých i zahraničních autorů. V roce 2009 získalo
duo 1. cenu na mezinárodní soutěži Concorso di chitarra classica Enrico Mercatali v Gorizii
(Itálie) a 1. cenu a diplom absolutního vítěze na mezinárodní soutěži komorní hry Karla Ditterse
z Dittersdorfu ve Vidnavě. Koncert se uskuteční za podpory Nadace ČHF.
Čtvrtek 21. 4. 2011: Koncert. Edita Randová (mezzosoprán), Vladimír Strnad (klavír).
Úterý 17. 5. 2011: Romeo a Julie. Komponovaný pořad k Mezinárodnímu dnu muzeí. Účinkují
prof. PhDr. Martin Hilský, CSc. a Daniel Dobiáš.
Čtvrtek 19. 5. 2011: Setkávání – odcházení. Ensemble Martinů (Miroslav Matějka – flétna, umělecký vedoucí; Radka Preislerová – housle; Simona Hečová – violoncello; Štěpán Kos – klavír.
VÝZNAMNÉ DNY
Sobota 16. 4. 2011: Mezinárodní den památek a sídel.
Neděle 1. 5. 2011: Májové slavnosti ve Vlašimi. Vstupné do zámku za 10 Kč.
Sobota 7. 5. 2011: Vítání ptačího zpěvu. Sraz účastníků je v 6.30 h. u kapličky v obci Jezero.
Neděle 15. 5. 2011: Mezinárodní den muzeí. Vstup do zámku za 10 Kč. Srdečně zveme na jarní
prohlídku muzejních expozic v zámeckých prostorách za jedinečnou cenu.
Čtvrtek 9. 6. 2011: VI. ZÁMECKÁ MUZEJNÍ NOC
ve spolupráci s Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim a Podblanickým infocentrem Vlašim
Zámek Vlašim a Vlašimská brána – Podblanická galerie ČSOP ve Vlašimské bráně:
otevřeno 17.00 – 24.00 h.
17.00 h.: Vernisáž výstavy Zdravíčko, pane doktore.
18.00 h.: Procházka Vlašimským zámeckým parkem s prohlídkou Starého hradu a Čínského
pavilonu. Sraz před Podblanickým infocentrem na nádvoří zámku.
20.00 h.: Koncert TWO VOICES na nádvoří zámku Vlašim. Jana Rychterová –
šansoniérka, Edita Adlerová – mezzosopranistka.
Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301
Služby pro veřejnost: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
17. 3. – 23. 4. 2011: Výstava Týnecká kamenina ze sbírek Muzea Podblanicka. Připomene
145 let ukončení provozu továrny na kameninu v Týnci nad Sázavou.
5. 5. – 11. 6. 2011: Repliky středověkého skla. Autor Jan Tureček.
16. 6. – 17. 9. 2011: Historické panenky. Ve spolupráci s Klubem panenek ČR.
Otevřené expozice: Historie města Benešova a okolí; Náš pluk
VÝZNAMNÝ DEN
Sobota 16. 4. 2011: Mezinárodní den památek a sídel.
Sobota 14. 5. 2011: Mezinárodní den muzeí. Vstup do expozic za 10 Kč.
Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice, tel.: 317 842 927
Otevřeno od 3. května, úterý – neděle, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00, na objednání
Otevřené expozice: Hudební tradice Podblanicka
Exteriér: Procházka krásnou zahradou
Změna programu vyhrazena.
XVIII
český svaz ochránců přírody Vlašim
http://www.csopvlasim.cz
VÝSTAVY
Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim. Otevřeno ve všední dny,
9.00 – 12.00 h. a 13.00 – 17.00 h., vstupné dobrovolné.
21. 3. – 1. 4. 2011: 40 let od založení literárně dramatického oboru ZUŠ Vlašim. Vernisáž
výstavy ke čtyřicetiletému trvání literárně dramatického oboru ZUŠ Vlašim se uskuteční
22. 3. 2011, začátek v 16.00 h., v programu vystoupí žáci LDO a DPS „Decháček“ pod
vedením Mgr. Miloše Povolného. Úvodní slovo: PhDr. Eva Houdková.
13. 4. – 4. 5. 2011: Den Země 2011. Výstava prací z 21. ročníku výtvarné a 18. ročníku
literární soutěže pro základní a střední školy okresu Benešov u příležitosti Dne Země
a 30. výročí vyhlášení CHKO Blaník. Vernisáž výstavy se uskuteční 12. 4. 2011,
začátek ve 13.00 h.
PŘEDNÁŠKY, TÉMATICKÉ DNY, DÍLNY, VYCHÁZKY
Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, vstupné dobrovolné.
Čtvrtek 24. 3. 2011: Kvetoucí Kréta. Cestopisná přednáška zaměřená na rostlinstvo Kréty
v širších souvislostech. Dozvíme se i řadu geologických, geografických i historických
zajímavostí. Přednášející: Ing. Miloslav Kuklík (MŽP) a Doc. Václav Zelený (ČZU Praha).
Začátek v 17.30 h.
Neděle 27. 3. 2011: Jarní vycházka za lýkovci na Kupsovu skálu. Vycházku za kvetoucím
lýkovcem jedovatým s Ing. Mgr. Martinem Klaudysem ze Správy CHKO Blaník. Sraz
v 8.00 h. v parku u Znosimské brány. Trasa: Znosim – Polánka – Nesperská Lhota. Cestou
pozorování rostlin a živočichů. Návrat po stejné trase do 12.00 h. Akce je zdarma.
Změna programu vyhrazena.
Stálá výstava Vlašimský zámecký park (ve Starém hradu). Výstava kolorovaných rytin
A. Pucherny s historickými motivy parku, informační panely a exponáty k historii parku, jeho
obnově, přírodních zajímavostech apod., vyhlídková věž. Výstava je součástí exkurzního okruhu
vlašimským zámeckým parkem zajišťovaného Podblanickým infocentrem.
Ekoporadna a Ekoobchůdek
Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264,
Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.
Ekoporadna – Bezplatné poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí.
Osobně pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.
nebo písemně, telefonicky či emailem).
Ekoobchůdek – otevřeno: pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.,
v období od 1. 5. do 30. 9. také o víkendech
(10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.).
Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska
environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.
XIX

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Transkript

Podobné dokumenty

ZDE - Ledax ops

Organizace (jednotlivec) Kontaktní osoba Adresa

Rodinný recept na výborné sterilované okurky Tento

věSTNÍK KLUBU ZA STAROU PRAHU

Branžovský hvozd - úřad městyse chudenice

Karl Liebscher

NemocNičNí listy - Oblastní nemocnice Příbram

Jaro - léto/2010 - Kulturní noviny

Katalog exponátù ke stažení ve formátu PDF

Občasník č. 43

zde ke stažení

2013 - ČSOP Vlašim