sir charles mackerras life with czech music dvořák - i

Transkript

S I R C H A RL E S M ACK E R R A S
L I F E W I T H CZ E C H M U S I C
D V O Ř Á K / S M E TA N A
“I am a great fan of Dvořák’s music, because it always seemed
to me that apart from Mozart Dvořák is the greatest composer...
He wrote symphonies, he wrote tone poems, he wrote operas, he
wrote chamber music, he wrote songs, he wrote religious music,
everything... He’s just the greatest composer, except Mozart perhaps.”
„Ze srdce miluji Dvořákovu hudbu. Vedle Mozarta je to podle
mne prostě nejlepší skladatel. Napsal symfonie, symfonické básně,
napsal opery, komorní díla, písně, napsal velká duchovní díla,
prostě všechno... Je to největší skladatel, snad kromě Mozarta.“
3
CD 1
ANTONÍN DVOŘÁK (1841–1904)
Slavonic Dances, Ist Series, Op. 46 (B. 83, 1878) . . . . . . . . . . . . . 36:04
Slovanské tance, I. řada op. 46 (B. 83, 1878)
1
2
3
4
5
6
7
8
I in C major / C dur. Presto 3:57
II in E minor / e moll. Allegretto scherzando 4:39
III in A flat major / As dur. Poco allegro 4:17
IV in F major / F dur. Tempo di minuetto 6:45
V in A major / A dur. Allegro vivace 3:15
VI in D major / D dur. Allegretto scherzando 5:15
VII in C minor / c moll. Allegro assai 3:29
VIII in G minor / g moll. Presto 4:14
Slavonic Dances, IInd Series, Op. 72 (B. 147, 1886-87) . . . . . . . . . . 35:00
Slovanské tance, II. řada op. 72 (B. 147, 1886-87)
9
10
11
12
13
14
15
16
I (IX) in B major / H dur. Molto vivace 4:15
II (X) in E minor / e moll. Allegretto grazioso 5:35
III (XI) in F major / F dur. Allegro 3:16
IV (XII) in D flat major / Des dur. Allegretto grazioso 5:08
V (XIII) in B flat minor / b moll. Poco adagio 2:41
VI (XIV) in B flat major / B dur. Moderato, quasi minuetto 3:36
VII (XV) in C major / C dur. Presto 3:18
VIII (XVI) in A flat major / As dur. Lento grazioso, quasi tempo di valse
7:00
1999 Supraphon
Czech Philharmonic Orchestra / Česká filharmonie
Conductor / dirigent Sir Charles Mackerras
Recorded at the Rudolfinum, Prague, April 8–11, 1999 / Nahráno v pražském Rudolfinu
8. – 11. dubna 1999. Recording director / hudební režie Jaroslav Rybář. Sound engineer
/ zvuková režie Stanislav Sýkora
5
CD 2
1
2002 Supraphon
Symphony No. 6 in D major, Op. 60 (B. 112, 1880) . . . . . . . . . . . . 44:27
Symfonie č. 6 D dur op. 60 (B. 112, 1880)
2
3
4
5
Symphony No. 9 in E minor, Op. 95
‘From the New World’ (B. 178, 1893) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42:31
Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“ (B. 178, 1893)
Symphonic Variations, Op. 78 (B. 70, 1877) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21:58
Symfonické variace op. 78 (B. 70, 1877)
I.
II.
III.
IV.
Allegro non tanto 13:05
Adagio 12:12
Scherzo (Furiant). Presto 8:10
Finale. Allegro con spirito 10:45
5
6
7
8
2005 Supraphon
2004 Supraphon
CD 3
Symphony No. 8 in G major, Op. 88 (B. 163, 1889) . . . . . . . . . . . . 36:00
Symfonie č. 8 G dur op. 88 (B. 163, 1889)
1
2
3
4
6
I.
II.
III.
IV.
Allegro con brio 9:39
Adagio 9:56
Allegretto grazioso 6:02
Allegro ma non troppo 10:12
Adagio – Allegro molto 11:19
Largo 12:17
Molto vivace 7:21
Allegro con fuoco 11:23
Prague Symphony Orchestra / Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Recorded live in the Smetana Hall of the Municipal House, Prague, September 10– 13, 2005
/ Nahráno živě ve Smetanově síni pražského Obecního domu 10. – 13. září 2005.
Recording director / hudební režie Jaroslav Rybář. Sound engineer / zvuková režie Stanislav Sýkora
Recorded at the Rudolfinum, Prague, October 7– 8, 2001 (1) and live on October 17– 18, 2002 (2– 5)
/ Nahráno v pražském Rudolfinu 7. – 8. října 2001 (1) a živě 17. – 18. října 2002 (2–5).
Recording director / hudební režie Milan Puklický. Sound engineer / zvuková režie Erich Kunze
I.
II.
III.
IV.
CD 4
Legends, Op. 59 (B. 122, 1881) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40:39
Legendy op. 59 (B. 122, 1881)
1
I. Allegretto non troppo, quasi andantino
2
II. Molto moderato 4:18
3 III. Allegro giusto 4:07
4 IV. Molto maestoso 5:44
5
V. Allegro giusto 4:24
6 VI. Allegro con moto 5:11
7 VII. Allegretto grazioso 2:48
8 VIII. Un poco allegretto 3:45
9 IX. Andante con moto 2:34
10
X. Andante 4:00
3:23
7
11
2002 Supraphon
12
Recording director / hudební režie Milan Puklický (1, 2, 4), Jaroslav Rybář (3).
Sound engineer / zvuková režie Jan Lžičař (1, 2, 4), Stanislav Sýkora (3)
Scherzo capriccioso, Op. 66 (B. 131, 1883)
Allegro con fuoco . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14:01
CD 6
BEDŘICH SMETANA (1824–1884)
My Country (a cycle of symphonic poems) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76:19
Má vlast (cyklus symfonických básní)
In Nature’s Realm – concert overture, Op. 91 (B. 168, 1891) . . . 13:36
V přírodě – koncertní předehra op. 91(B. 168, 1891)
2010 Supraphon
Czech Philharmonic Orchestra / Česká filharmonie (1– 11)
Prague Symphony Orchestra / Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK (12)
Recorded at the Rudolfinum, Prague, March 17–25, 2001 (1–11) and live in the Smetana
Hall of the Municipal House, Prague, September 10–13, 2005 (12) / Nahráno v pražském
Rudolfinu 17. – 25. března 2001 (1–11) a živě ve Smetanově síni pražského Obecního domu
10. – 13. září 2005. Recording director / hudební režie Jaroslav Rybář. Sound engineer
/ zvuková režie Stanislav Sýkora
CD 5
Symphonic Poems after Karel Jaromír Erben (1896) . . . . . . . . . . . . 79:46
Symfonické básně podle K. J. Erbena (1896)
1
2
3
4
The Water Goblin / Vodník Op. 107 (B. 195) 20:19
The Noon Witch / Polednice Op. 108 (B. 196) 13:50
The Golden Spinning Wheel / Zlatý kolovrat Op. 109 (B. 197)
The Wild Dove / Holoubek Op. 110 (B. 198) 19:34
25:37
1
2
3
4
5
6
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
Vyšehrad (c. 1872-74) 15:06
Vltava (1874) 11:58
Šárka (1875) 9:49
Z českých luhů a hájů / From Bohemian Fields and Groves (1875)
Tábor (1878) 12:21
Blaník (1879) 14:24
12:08
2000 Supraphon
Recorded live at the opening concert of the 54th Prague Spring International Music Festival
in the Smetana Hall of the Municipal House, Prague, May 12, 1999 / Nahráno živě
na zahajovacím koncertu 54. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro
ve Smetanově síni Obecního domu v Praze 12. května 1999. Recording director /
hudební režie Milan Slavický. Sound engineer / zvuková režie Jan Kotzmann
Licensed by BVA International Ltd.
2010 (1, 2, 4), 2004 (3) Supraphon
Recorded at the Rudolfinum, Prague, December 11–12, 2008 (1–2, live),
June 14, 2001 (3) and September 9–10, 2009 (4) / Nahráno v pražském Rudolfinu
11. – 12. prosince 2008 (živě, 1–2), 14. června 2001 (3) a 9. – 10. září 2009 (4).
8
9
SIR CHARLES MACKERRAS, an accomplished artist of Australian origin who
lived in London throughout his career, was for decades an indefatigable and deeply knowledgeable admirer, interpreter and advocate of the Brno composer Leoš Janáček and friend and connoisseur of Czech music in general – a champion of Dvořák, Martinů, Smetana and other composers. He presented and recorded their music in the Czech lands and abroad alike to an extent
surmounting that of other artists, thus leaving an indelible mark in the history of music. This all
was a result of happenstance, as he never failed to point out: after World War 2 he received
a scholarship from the British Council to study music in Prague. Here he fatefully encountered
the music of Janáček, which would influence him throughout his life.
Charles Mackerras was born on 17 November 1925 in the USA but grew up and studied
in Australia, where his parents soon returned. After the war, at the age of twenty, he left Sydney
for London and became an oboist of the orchestra of the Sadler’s Wells theatre, now English
National Opera. For nine months in 1947-48 he studied in Prague with the internationally
renowned Czech conductor Václav Talich (1883–1961). At the time, Talich had behind him a longstanding tenure at the helm of the Czech Philharmonic Orchestra and the National Theatre Opera
and after the war promising beginnings of work with the newly established Czech Chamber
Orchestra. Yet the ruling Communists forced him to withdraw from public life. Were it not for
their coup, Mackerras would most likely have stayed in Czechoslovakia longer. “Talich was for
me a formative personality. He was not only a superlative conductor but also a great thinker
about music,” he recalled, adding: “I fell in love with Prague and Janáček.” After returning
from Prague, Mackerras rejoined Sadler’s Wells and soon became a conductor. He debuted with
the operetta Die Fledermaus and the Italian verists, yet by 1951 had already conducted the
British premiere of Janáček’s Katya Kabanova – the very opera that had so deeply touched him
at the beginning of his stay in Prague.
In the 1970s, after several years of working as first conductor at the Hamburg State Opera,
he was appointed music director of English National Opera. He later conducted at the Royal
Opera House in Covent Garden, the prestigious opera festival in Glyndebourne, appeared as
Sir Charles Mackerras receiving the Midem Cannes Classical Award 2003 for Dvořák’s
Legends and Variations.
Sir Charles Mackerras přebírá cenu Midem Cannes Classical Award 2003 za nahrávku
Dvořákových Legend a Variací.
11
a guest at New York’s Metropolitan Opera, was principal conductor of the Sydney Symphony
Orchestra and at the end of the 1980s and the beginning of the 1990s was music director of
Welsh National Opera in Cardiff. Through the years, he became the chief guest conductor not
only of the Czech Philharmonic but also the Scottish Chamber Orchestra, the Philharmonia
Orchestra in London and the San Francisco Opera, was music director of the Orchestra of St.
Luke’s in the USA, worked with BBC orchestras and the philharmonic orchestras in Vienna, Berlin,
London and Liverpool, orchestras in Birmingham, Boston and Chicago, as well as with the Chamber Orchestra of Europe and the period instrument Orchestra of the Age of Enlightenment. Mackerras toured the world and conducted Janáček operas at hundreds of performances. It would,
however, be misleading to brand him as merely a connoisseur of Czech music – naturally, he also
explored Handel and Britten, as well as Richard Strauss, Brahms and Shostakovich, Verdi and
Wagner’s operas. He paid great attention to Mozart too, including in the Czech lands, where over
the course of ten years he and the Prague Chamber Orchestra recorded all 45 symphonies and
where in 1991 at the reopening of the Estates Theatre, the venue of its world premiere, he conducted the opera Don Giovanni.
“From the very start I wanted to be a conductor. I’d always been interested in music as
a whole, definitely more than just the oboe parts I had to play,” declared Sir Charles. It was
Talich, who had caused his lifelong inspiration, from whom he learned the fundamental ideas of
conducting. “A great part of the conductor’s work is mental – radiation, projection of your personality upon the players. So that they play that which the conductor conducts. Even if they didn’t like him they would play what he wants them to,” is how he explained his conception of the
profession. As Sir Charles pointed out, he was not one of those to overly improvise on the stage
– he strove to have everything prepared in advance, to know precisely what he wanted to
achieve. For the most part, he did not conduct by heart.
Mackerras was noted for his electrifying musicality, unbending will, astonishing activity and
scholastic endeavour. In many respects, his interpretation was exemplary and standard-setting.
It combined expert insight and experience, emotion and drama, but also sense of lyricism and
the ability to link up to tradition, as well as go against it. All of this applied not only when it
comes to Janáček. Even towards the end of his life, when his strength was finally waning, Sir
Charles did not abandon the baton. He passed away on 14 July 2010. Shortly before his death,
12
Mackerras conducted Janáček’s The Cunning Little Vixen at Covent Garden and Mozart’s opera
Cosi fan tutte at Glyndebourne. “Virtually every dream I’ve ever had as a conductor has come
true,” he said shortly before. In fact, his prediction that he would end his life baton in hand,
rather than in cosy retirement, came true – he did not want to and could not abandon his vocation and retire. “I’m always receiving so many interesting and beautiful invitations that I’m not
able to say ‘no’,” he admitted. As fate would have it, the last music he conducted was by the
two aforementioned composers, as it was them to whom over the decades of his career he
devoted perhaps the greatest time, craft, attention and powers. As regards Mozart, just like in
the case of other time-honoured celebrated musicians, he naturally did not have to overly
emphasise that he was a good composer. Neither had he to tell this to the British when he
offered them Ralph Vaughan Williams, Gustav Holst or Arthur Sullivan. Yet, as one of the first to
do so, for years with the full weight of his own experience and firm conviction he said it about
Janáček. “It had to be pointed out that he truly was a great composer too! And this was what
I used to do. If I have achieved anything in my life, then it is promotion of Janáček,” Mackerras
remarked. And thanks in large part to Sir Charles’s pioneering work and absorbed, emotionally
pregnant interpretation, Janáček eventually became one of the most frequently performed composers of the present time.
At the beginning of the 1960s Mackerras returned to Prague for the first time. In 1962 he
debuted at the Prague Spring festival and from then on was a regular guest on Czech concert
stages. He was granted honorary citizenship of Prague and received honorary doctorates and
other distinctions, including the Artis Bohemiae Amicis medal awarded by the Minister of Culture and the Medal of Merit from the President. He garnered various accolades all over the
world. In Great Britain he was knighted and appointed Commander of the Order of the British
Empire. In 2005 he was the first recipient of the Queen’s Medal for Music.
In Prague he received a Platinum Disc for his “immense artistic contribution to Supraphon’s
collection of recordings and remarkable contribution to promotion of Czech music in the world”.
Over the several decades of his collaboration with the company, the Czech label released numerous internationally acclaimed recordings bearing Mackerras’s name, with among the most recent
being Three Fragments from the Opera Juliette (Bohuslav Martinů), lauded by Gramophone magazine and receiving the Echo Klassik prize. A few years previously, the recording of Dvořák’s Leg13
ends and Variations received a Cannes Classical Award at the MIDEM fair. The album featuring
Mozart’s Eine kleine Nachtmusik as explored by Mackerras had record sales on the Czech market.
Janáček was not the only Czech composer to fascinate Mackerras. While still a young man, he
knew Smetana’s The Bartered Bride, which he even played as a student. Much later on, he conducted a semi-staged production of Smetana’s Dalibor in London. Moreover, he conducted parts
from The Bartered Bride. In Cardiff he conducted the entire cycle of symphonic poems My Country, a unique programme work in the international repertoire, and sections of it in England. He
was the only one of several foreign conductors to present My Country at two opening concerts
of the Prague Spring festival. “First in May 1989, in the presence of the communist president
Gustáv Husák. This was rather weird, perhaps I atoned for it later on…,” Mackerras recalled.
“Communism was extremely unpleasant. But I loved music and had the opportunity to come into
contact with very good orchestras… Despite the communist regime in Czechoslovakia, there
were good conditions for music. But you never knew who was spying on you…,” he added. He
conducted My Country for the second time at the 1999 Prague Spring.
From an early age, Sir Charles Mackerras was also familiar with the music of Antonín Dvořák.
“I also played his symphonies… I’m a great fan of his. I would say that besides Mozart he is the
greatest composer there is,” he said near the end of his life. Nevertheless, it comes as somewhat
of a surprise that he only conducted and recorded the New World Symphony (the fruit of the
composer’s stay in America at the very end of the 19th century and one of the most frequently
performed works of the international repertoire) for the first time in Prague in the year marking
his eightieth birthday. On this occasion, members of the Prague Symphony Orchestra said that
with Mackerras they had rediscovered something new in a score so thoroughly familiar to them.
“They had played it so, so many times. Everyone wants to hear the New World Symphony during tours of Czech orchestras, and it was still a success. This was not down to genius on my part;
I was merely applying my experience,” the conductor responded. Mackerras most frequently
guest conducted the Czech Philharmonic Orchestra, with whom he recorded a number of works
by Czech composers – in 1999 the Slavonic Dances, later on the complete Rusalka, and lastly, in
2008 and 2009, Dvořák’s four Symphonic Poems based on Karel Jaromír Erben’s ballads (the
score dated 1896), the first three of which were premiered in London.
14
Sir Charles always relished working with the Czech Philharmonic. As he used to say, it has
excellent woodwinds and horns, and the violins possess a special timbre he admired. In his opinion, the Czech Philharmonic probably adheres to old traditions to a greater extent than other
famous orchestras around the world. Although, as in the case of all orchestras, its style has been
evolving over the years, something from the Talich tradition remains, especially when it comes
to interpretation of Dvořák and Suk. “It is good that unlike other cosmopolitan orchestras, its
national character has yet to vanish,” the conductor stressed at the beginning of the new millennium.
Before he came to study in Prague, Sir Charles Mackerras began learning Czech and was able
to use the language, albeit inevitably with a strong English accent, until the end of his life. As he
said, his active knowledge of Czech was upheld by his continuing interest in Czech music, owing
to which he often read Czech texts. He also made use of the opportunity to speak Czech during
his visits to Prague and Brno. His relationship to Czechoslovakia was so close that for a period
he even drove a Škoda.
Petr Veber
Translation Hilda Hearne
15
SIR CHARLES MACKERRAS, anerkannter Künstler australischer Herkunft, der
während seiner aktiven Laufbahn in der britischen Metropole London lebte, war lange Jahrzehnte ein unermüdlicher und aufgeklärter Bewunderer, Interpret und Fürsprecher des eigenwilligen
Brünner Komponisten Leoš Janáček sowie allgemein ein Freund und Kenner der tschechischen
Musik von Dvořák, Martinů, Smetana und anderen. Er führte diese Musik im In- und Ausland auf
und spielte sie auf Tonträgern ein – dies alles in einem Ausmaß, welches das Engagement anderer Künstler überschritt – und hinterließ so eine einzigartige Spur in der Musikgeschichte. Verantwortlich dafür war ein Zufall, den er niemals zu betonen vergaß: das Stipendium des British
Council, mit dem er nach dem Krieg zum Musikstudium nach Prag kam. Hier kam es dann zu der
schicksalhaften Begegnung mit Janáčeks Musik, die sein ganzes Leben beeinflussen sollte.
Charles Mackerras wurde am 17. November 1925 in den USA geboren, wuchs aber in Australien auf, wohin seine Eltern bald zurückgekehrt waren. Nach dem Krieg ging er als 20-Jähriger
von Sydney nach London, wo er als Oboist im Orchester der Sadler’s Wells Company, der späteren English National Opera, tätig war. Für zehn Monate konnte er 1947/48 bei dem international anerkannten tschechischen Dirigenten Václav Talich (1883–1961) konsultieren und studieren.
Talich blickte damals bereits auf ein langjähriges Wirken an der Spitze der Tschechischen Philharmonie und der Oper des Nationaltheaters sowie nach dem Krieg auf die viel versprechenden
Anfänge des neu gegründeten Tschechischen Kammerorchesters zurück, aber die tschechischen
Kommunisten vertrieben ihn aus dem öffentlichen Leben. Wäre es 1948 nicht zum kommunistischen Putsch in der Tschechoslowakei gekommen, hätte Mackerras seinen Aufenthalt im Land
sicher verlängert. „Talich war für mich die entscheidende Persönlichkeit. Er war nicht nur ein hervorragender Dirigent, sondern auch ein Denker – in der Musik“, erinnerte sich Mackerras an sein
künstlerisches Vorbild und fügte hinzu: „Ich hatte mich in Prag und in Janáček verliebt.“ Nach
der Rückkehr aus Prag begann Mackerras bei der Sadler’s Wells Company bald zu dirigieren.
Seine ersten Werke waren die Operette Die Fledermaus und die italienischen Veristen, aber
bereits 1951 leitete er die britische Erstaufführung von Janáčeks Katja Kabanowa – jene Oper,
die ihn zu Anfang seines Aufenthalts in der tschechischen Hauptstadt so ergriffen hatte.
Sir Charles Mackerras during the recording of Mozart symphonies with
the Prague Chamber Orchestra (1980s)
Sir Charles Mackerras při nahrávání Mozartových symfonií
s Pražským komorním orchestrem (80. léta)
17
Nach mehrjährigem Wirken an der Hamburger Oper wurde Mackerras in den 70. Jahren
Musikdirektor der English National Opera. Er dirigierte später in der Königlichen Oper Covent
Garden sowie beim berühmten Opernfestival im südenglischen Glyndebourne, gastierte an der
New Yorker Metropolitan Opera, war Chefdirigent des Sydney Symphony Orchestra, wirkte Ende
der 80. und Anfang der 90. Jahre in Cardiff als Musikdirektor der Welsh National Opera und
wurde im Lauf der Jahre nicht nur Erster Gastdirigent der Tschechischen Philharmonie, sondern
auch des Scottish Chamber Orchestra, der Londoner Philharmonia und der Oper in San Francisco. Außerdem war Mackerras Musikdirektor des Orchestra of St. Luke’s in den USA und arbeitete mit den Orchestern der BBC, mit den Philharmonien in Wien, Berlin, London und Liverpool
sowie den Orchestern in Birmingham, Boston und Chicago, dem European Chamber Orchestra
und dem Orchestra of the Age of Enlightenment zusammen. Er reiste durch die ganze Welt und
dirigierte Janáčeks Opern bei Hunderten von Aufführungen. Sein Bild als Kenner nur der tschechischen Musik wäre jedoch unvollständig: Selbstverständlich führte er auch Händel oder Britten, Richard Strauss, Brahms und Schostakowitsch, Verdi und Wagner auf. Große Aufmerksamkeit widmete Mackerras den Werken von Mozart – und dies auch in den böhmischen Ländern,
wo er innerhalb von zehn Jahren mit dem Prager Kammerorchester alle 45 Sinfonien einspielte
und 1991 bei der Neueröffnung des Ständetheaters am Ort ihrer Uraufführung die Oper Don Giovanni dirigierte.
„Von Anfang an wollte ich Dirigent sein. Immer hat mich die Musik als Ganzes fasziniert, entschieden stärker als nur meine Zeilen mit dem Oboenpart“, verkündete Sir Charles. Viele grundlegende Ideen über das Dirigieren erhielt er gerade von Talich, dem Quell seiner lebenslänglichen
Inspiration. „Ein großer Teil der Arbeit eines Dirigenten ist mental – die Ausstrahlung, also die
Projektion der eigenen Persönlichkeit auf die Musiker. Damit sie spielen, was der Dirigent dirigiert. Auch wenn es ihnen nicht gefällt, sollen sie spielen, was er will“, vermittelte er seine Auffassung dieses Berufs. Wie er hinzufügte, gehörte er nicht zu denjenigen, die auf dem Podium
stark improvisieren – er bemühte sich, auf alles vorbereitet zu sein, zu wissen, was er erreichen
wollte. Nur selten dirigierte er auswendig.
Zu seinem Profil gehörten eine elektrisierende Musikalität, ein ausgeprägter Wille, eine
bewundernswerte Aktivität und zugleich ausdauernde wissenschaftliche Anstrengungen. Seine
Interpretation war häufig vorbildlich und normbildend. Sie verband kennerischen Einblick und
18
Erfahrung, Gefühl und Dramatik, aber auch Sinn für Lyrik sowie die Fähigkeit, an die Tradition
anzuknüpfen oder aber sie im Gegenteil zu verwerfen – und dies alles nicht nur bei Janáček.
Charakteristisch für ihn war auch, dass er selbst an seinem Lebensende, als die Kräfte nachließen, den Taktstock nicht sinken ließ. Sir Charles Mackerras starb am 14. Juli 2010. Nicht lange
vor seinem Tod dirigierte er noch im Londoner Covent Garden Janáčeks Schlaues Füchslein und
in Glyndebourne Mozarts Cosi fan tutte. „Fast alle musikalischen Träume habe ich mir als Dirigent erfüllt“, sagte er kurz zuvor. Eigentlich hat sich seine Prophezeiung erfüllt, er werde sein
Leben mit dem Taktstock in der Hand beenden – er wollte und konnte seinen Beruf, seine Berufung, nicht verlassen und in Rente gehen. „Es kommen immer noch so viele interessante und
schöne Einladungen, dass ich nicht Nein sagen kann“, gab er zu. Bezeichnenderweise führte er
zuletzt jene beiden Komponisten auf, denen er während seiner jahrzehntelangen Laufbahn wohl
die meiste Zeit, Aufmerksamkeit, Kraft und das größte Können gewidmet hatte. Bei Mozart allerdings musste er – genauso wie bei anderen über die Zeit bewährten Musikern – nicht betonen,
dass es sich um einen guten Komponisten handelte. Dies musste er auch den Briten nicht erklären, wenn er ihnen Ralph Vaughan Williams, Gustav Holst oder Arthur Sullivan anbot. Aber er
setzte sich als einer der Ersten über Jahre mit dem vollen Gewicht seiner eigenen Erfahrungen
und in fester Überzeugung für Janáček ein. „Man musste betonen, was für ein großer Komponist er war! Und das habe ich auch getan. Wenn ich im Leben etwas erreicht habe, dann die Propagierung Janáčeks“, rekapitulierte der Dirigent sein langes Leben. Auch dank seiner bahnbrechenden Arbeit und der faszinierten, emotionsreichen Interpretation wurde Janáček schließlich
zu einem der meistgespielten Opernkomponisten der Gegenwart.
Anfang der 60. Jahre kehrte Mackerras zum ersten Mal nach Prag zurück, 1962 debütierte er
beim Festival Prager Frühling und war seit dieser Zeit ein regelmäßiger Gast auf den tschechischen Konzertpodien. Er wurde Ehrenbürger der Stadt Prag und man verlieh ihm Ehrendoktorate und andere Auszeichnungen, darunter auch die Medaille Artis Bohemiae Amicis des Kulturministeriums sowie die vom Präsidenten überreichte Verdienstmedaille. Auch weltweit
wurde er vielfach ausgezeichnet; in Großbritannien war er Commander of the Order of the British Empire, und die Königin erhob ihn in den Adelsstand. 2005 wurde ihm zudem als erster Persönlichkeit von Königin Elisabeth II. eine neue Auszeichnung verliehen: die Queen’s Medal for
Music.
19
In Prag bekam er eine Platin-Schallplatte für seinen „unauslöschlichen künstlerischen Beitrag
zum goldenen Archiv der Firma Supraphon und für den außerordentlichen Beitrag zur Propagierung der tschechischen Musik in der Welt“. In mehreren Jahrzehnten der Zusammenarbeit mit
dem tschechischen Label erschienen zahlreiche international anerkannte Einspielungen mit
Mackerras – zuletzt unter anderem die Drei Fragmente aus der Oper Juliette von Bohuslav Martinů, die von der renommierten Zeitschrift Gramophone hoch gelobt und später auch mit dem
Echo Klassik Preis ausgezeichnet wurde. Die Aufnahme mit Dvořáks Legenden und Variationen
erhielt einige Jahre zuvor den Cannes Classical Award auf der MIDEM. Den Verkaufsrekord auf
dem tschechischen Markt brach jedoch Mackerras’ Einspielung von Mozarts Kleiner Nachtmusik.
Janáček war nicht der einzige tschechische Komponist, der die Aufmerksamkeit des Dirigenten geweckt hatte. Bereits als Jugendlicher kannte er Smetanas Verkaufte Braut, als Student
hatte er sogar an ihrer Aufführung mitgewirkt. Mit dem Taktstock in der Hand traf er viele Jahre
später auf Smetanas Dalibor – bei einer halbszenischen Aufführung der Oper in London. Aus der
Verkauften Braut dirigierte er Teile. Den Zyklus symphonischer Dichtungen Mein Vaterland, ein
im internationalen Repertoire einzigartiges programmatisches Werk, dirigierte er in Cardiff/Wales in voller Länge, in England dagegen nur einzelne Dichtungen. Als einziger von mehreren ausländischen Dirigenten führte er den Zyklus zwei Mal beim Eröffnungskonzert des Prager Frühlings auf. „Zunächst im Mai 1989 vor dem kommunistischen Präsidenten Gustáv Husák.
Das war recht merkwürdig, vielleicht habe ich später Wiedergutmachung geleistet…“, erinnerte sich der Dirigent mit zeitlichem Abstand. „Der Kommunismus war extrem unangenehm. Aber
ich liebte Musik, ich hatte die Chance, mit sehr guten Orchestern zu arbeiten… Obwohl in der
Tschechoslowakei der Kommunismus herrschte, gab es gute Bedingungen für die Musik. Allerdings wussten Sie nie, wer ein Spion war…“, ergänzte er. Zum zweiten Mal dirigierte er Mein
Vaterland beim Prager Frühling 1999.
Seit seiner Jugend kannte Charles Mackerras auch die Musik von Antonín Dvořák. „Seine
Symphonien habe ich auch gespielt… Ich bin ein großer Fan. Ich würde sagen, dass er neben
Mozart der größte Komponist ist“, bekannte er gegen Ende seines Lebens. Die Symphonie aus
der Neuen Welt, die Frucht von Dvořáks Amerika-Aufenthalt gegen Ende des 19. Jahrhunderts,
eines der meistgespielten Werke des internationalen Repertoires, dirigierte Mackerras trotzdem
erst im Jahr seines 80. Geburtstags erstmals in Prag (das Konzert wurde live mitgeschnitten). Die
20
Mitglieder der Prager Symphoniker sagten ihm bei dieser Gelegenheit, dass sie auch in einer so
bekannten Partitur unter seiner Führung wieder etwas Neues entdeckt hätten. „Sie hatten sie
schon so oft gespielt, viel zu oft, die Symphonie aus der Neuen Welt wollen alle auch bei Tourneen von tschechischen Orchestern, aber trotzdem ist es uns gelungen. Nicht etwa deshalb, weil
ich so schlau wäre. Es liegt wohl eher an den Erfahrungen“, reagierte darauf der Dirigent. Ein
besonders häufiger Gast war er bei der Tschechischen Philharmonie, mit der er zahlreiche symphonische Werke tschechischer Komponisten einspielte: 1999 die Slawischen Tänze, später eine
Gesamtaufnahme der Rusalka und schließlich in den Jahren 2008 und 2009 Dvořáks vier symphonische Dichtungen nach den Balladen von Karel Jaromír Erben, deren Partituren auf 1896
datiert sind und von deren die ersten drei in London uraufgeführt wurden.
Die Arbeit mit der Tschechischen Philharmonie lobte der Dirigent immer. Wie er sagte, besaß
sie wunderbare Holzbläser und Waldhörner und die Violinen verfügten über eine spezielle Klangfarbe, die er bewunderte. Seiner Ansicht nach bewahrte die Philharmonie ihre alten Traditionen
stärker als andere berühmte Orchester in der Welt. Ihr Stil habe sich zwar, wie übrigens bei allen
Orchestern, mit den Jahren verändert, aber immer noch sei etwas von der Talich’schen Tradition
vorhanden, besonders bei der Interpretation von Dvořák und Suk. „Es ist gut, dass ihr nationaler Charakter im Vergleich zu anderen kosmopolitischen Orchestern bisher nicht verschwunden
ist“, äußerte der Dirigent zu Beginn des neuen Jahrtausends.
Vor seiner Studienreise nach Prag hatte Sir Charles Mackerras mit dem Tschechisch-Unterricht
begonnen, und er konnte diese Sprache – wenn auch mit einem starken englischen Akzent – bis
an sein Lebensende anwenden. Die aktive Kenntnis der tschechischen Sprache wurde seinen
Worten zufolge durch sein andauerndes Interesse an der tschechischen Musik und der damit verbundenen Lektüre tschechischer Texte gefördert. Die Gelegenheit zu tschechischer Kommunikation nutzte er auch bei seinen Reisen nach Prag und nach Brünn. Seine Beziehung zur Tschechoslowakei ging sogar so weit, dass er eine Zeit lang ein Auto der Marke Škoda besaß.
Petr Veber
Übersetzung Anna Ohlídalová
21
SIR CHARLES MACKERRAS, grand artiste d’origine australienne travaillant toute
sa vie dans la métropole britannique, a été pendant de longues décennies admirateur érudit et
infatigable défenseur du compositeur morave au caractère farouche Leoš Janáček. Par la même,
il fut un interprète d’élection de la musique tchèque en général, qu’il s’agisse de Dvořák, Martinů, Smetana et d’autres. Il étudiait, jouait et enregistrait leurs oeuvres dans les pays tchèques
et à l’étranger bien plus que celles des autres compositeurs, laissant ainsi une empreinte indélébile dans l’histoire de la musique. Tout ceci grâce à un hasard du sort, comme il aimait à le préciser, qui le conduisit à étudier la musique à Prague, une bourse du British Council en poche.
C’est là qu’eut lieu sa rencontre avec la musique de Janáček, qui changea le cours de sa vie.
Charles Mackerras vient au monde le 17 novembre 1925 aux USA mais il grandit et fait ses
études en Australie, où ses parents retournent rapidement. Après la guerre, âgé de vingt ans, il
quitte Sydney pour Londres où il devient hautboïste de l’orchestre de la société du théâtre Sadler’s Wells, qui deviendra le British National Opera. Il reçoit sa formation auprès du grand chef
tchèque Václav Talich (1883–1961) à Prague, où il restera pendant dix mois en 1947–1948. Talich a déjà derrière lui une longue carrière à la tête de la Philharmonie tchèque et de l’opéra du
Théâtre national de Prague. Après la guerre, Talich fait des débuts très prometteurs à la tête du
tout nouvel Orchestre de chambre tchèque, mais le régime communiste l’écarte de toute vie
artistique et publique. Sans le putsch communiste, Mackerras serait probablement resté en Tchécoslovaquie plus longtemps. „Talich était pour moi une personnalité décisive. Il n’était pas seulement un chef remarquable mais aussi un penseur – dans le domaine de la musique,“ se souvient-il de son modèle artistique et précise : „Je suis tombé amoureux de Prague et de Janáček.“
Dès son retour de Prague, il dirige l’ensemble Sadler’s Wells. Il commence avec l’opérette La
Chauve souris et les véristes italiens mais en 1951, déjà, il dirige la première britannique de Katia
Kabanova de Janáček – l‘opéra qui lui avait fait une si forte impression au début de son séjour
dans la métropole tchèque.
Dans les années 70, après plusieurs années passées à l’Opéra de Hambourg, il devient directeur musical du British National Opera. Plus tard, il dirige à l’Opéra Royal de Covent Garden et
au prestigieux festival de Glyndebourne au sud de l’Angleterre, il est invité au MET de New York,
From the recording of Janáček’s Šárka (1997)
Z nahrávání Janáčkovy Šárky (1997)
23
devient premier chef de l’Orchestre symphonique de Sydney, enfin, au tournant des années 80
et 90, il est directeur musical de l’Opéra national du Pays de Galles à Cardiff. Pendant dix ans il
est le chef principal invité non seulement de la Philharmonie tchèque mais aussi de l’Orchestre
de chambre d’Ecosse, de l’Orchestre Philharmonia de Londres et de l’Opéra de San Francisco. Il
occupe le poste de directeur musical de l’Orchestre St. Luke’s aux USA, coopère avec l’Orchestre
de la BBC, les Philharmonies de Vienne, de Berlin, de Londres et de Liverpool, avec les orchestres
de Birmingham, Boston et Chicago et avec l’Orchestre de chambre d’Europe ainsi qu’avec
Orchestre des Lumières, qui est un ensemble d’instruments anciens. Il parcourt le monde entier,
y dirigeant les opéras de Janáček des centaines de fois. Mais la simple image de connaisseur de
la musique tchèque n’est pas complète. Bien sûr, il a à son répertoire les oeuvres de Haendel ou
Britten, mais aussi celles de Richard Strauss, Brahms et Chostakovitch, de même que les opéras
de Verdi et de Wagner. Il se consacre aussi beaucoup à Mozart et ce, également, dans les pays
tchèques où, à la tête de l’Orchestre de chambre de Prague, il enregistre en dix ans l’intégrale
de ses 45 symphonies et en 1991, il dirige Don Giovanni à l’occasion de la réouverture du Théâtre
des Etats de Prague, lieu de la première historique de cette géniale oeuvre de Mozart.
„Depuis toujours je voulais être chef d’orchestre. La musique m’a toujours intéressé comme
ensemble, sûrement plus que mon pupitre de hautboïste de rang ..,“ déclarait Sir Charles. C’est
Talich, initiateur de sa trajectoire de chef, qui lui a inculqué bien des idées essentielles concernant la direction. „Le mental occupe une grande part du travail de chef – le rayonnement, donc
la projection de sa propre personnalité sur les interprètes. Afin qu’ils jouent ce que le chef dirige. Même s’il ne leur plaît pas, qu’ils jouent ce que lui veut,“ ainsi expliquait-il sa conception de
cette profession. Cependant il ajoutait qu’ils ne faisait pas partie de ceux qui se laissent aller à
trop d’improvisation dans la façon de diriger, il s’efforçait d’être bien préparé, de savoir ce qu’il
voulait obtenir. D’ailleurs, il dirigeait rarement par coeur.
Il se caractérisait entre autre par une musicalité qui électrisait l’auditoire, par une volonté
étonnante et une activité débordante ainsi que par ses efforts constants en tant que chercheur. Son interprétation servait souvent d’exemple et de référence. Elle conjugait l’approche
du spécialiste et l’expérience, l’émotion et le dramatisme, mais aussi le sens du lyrique et la
capacité de renouer avec la tradition tout en s’autorisant d’aller contre elle. Tous ces aspects,
il les mettait en oeuvre, et pas seulement dans la musique de Janáček. Même à la fin de sa
24
vie, alors que ses forces commençaient à décliner, ce grand artiste n’a jamais lâché sa baguette. Il nous a quittés le 14 juillet 2010. Peu avant sa mort, il a dirigé au Covent Garden de
Londres la Petite renarde rusée de Janáček et, au festival de Glyndebourne, Cosi fan tutte de
Mozart. „En tant que chef, j’ai réalisé presque tous mes rêves musicaux,“ a-t-il dit peu avant
sa mort. On peut dire que sa prédiction de finir sa vie baguette en main et non comme un
retraité a été accomplie. Il ne voulait ni ne pouvait quitter sa profession pour se retirer et
prendre du repos. „Il arrive sans cesse tant de belles et intéressantes invitations que je n’arrive pas à dire non,“ avouait-il. Et ces dernières invitations qu’il avait à l’esprit, c’était justement Janáček et Mozart car c’est à eux qu’il avait consacré tout au long de sa carrière probablement le plus de temps, de savoir faire, d’attention et de forces. Néanmoins, chez Mozart
comme chez les autres grands compositeurs de référence, il n’était pas nécessaire de rappeler
qu’ils étaient de bons compositeurs. Il n’était pas non plus nécessaire de l’expliquer aux Britanniques quand il leur proposait Ralph Vaughan Williams, Gustav Holst ou Arthur Sullivan.
Mais il était le seul après des années, enrichi d’émotions personnelles et plein de convictions,
à le souligner pour Janáček. „Il fallait insister et dire que lui aussi était un grand compositeur!
Et c’était ce que je faisais. Si j’ai réussi quelque chose dans ma vie, c’est bien la promotion de
Janáček,“ ainsi Charles Mackerras résumait-il sa longue vie. Et aussi, grâce à son travail de
précurseur et à son interprétation engagée, riche d’émotion, Janáček est parvenu au rang des
compositeurs d’opéra contemporains les plus joués.
Au début des années 60, Mackerras revient pour la première fois à Prague et débute en 1962
au Festival du Printemps de Prague pour devenir l’hôte régulier des salles de concerts tchèques.
Il devient citoyen d’honneur de la ville, obtient de nombreux doctorats honoris causa et autres
distinctions, dont la médaille Artis Bohemiae Amicis décernée par le ministre de la culture ainsi
que la médaille du mérite, décernée par le Président de la république. En Grande Bretagne aussi,
il se voit attribuer de nombreuses distinctions et il lui est même octroyé le titre de noblesse de
chevalier d’honneur. En 2005, il est le premier à recevoir de la reine Elisabeth II une nouvelle distinction – la Médaille de la musique.
Prague lui attribue le disque de platine pour “son apport indélébile au fonds d’or de la firme
Supraphon et pour son travail hors pair de promotion de la musique tchèque dans le monde.“
Durant les quelques décennies de la coopération avec la firme tchèque ont vu le jour des enre25
gistrements hautement appréciés portant le nom de Mackerras dont, parmi les derniers, Trois
fragments de Juliette, opéra de Bohuslav Martinů, salué par le prestigieux magazine Gramophone puis distingué par le prix Echo Klassik. La gravure des Légendes et Variations de Dvořák
a reçu, quelques années auparavant, le prix Cannes Classical Award au MIDEM. Mais c’est son
enregistrement de la Petite musique de nuit de Mozart qui bat tous les records de ventes sur le
marché tchèque.
Janáček n’est pas le seul compositeur tchèque a attirer l’attention de ce chef. Déjà enfant, il
connaît la Fiancée vendue de Smetana, qu’il jouera alors qu’il est encore étudiant. Plus tard,
devenu chef, il fait la connaissance de Dalibor du même compositeur à l’occasion d’une version
de concert programmée à Londres. Il lui est donné de diriger des extraits de la Fiancée vendue.
A Cardiff, il dirige l‘intégrale du cycle des poèmes symphoniques Ma Patrie, oeuvre à programme unique dans le répertoire mondial et, en Angleterre, certaines de ses parties. Il est le seul
parmi quelques chefs étrangers à diriger ce cycle deux fois au concert inaugural du festival le
Printemps de Prague. „La première fois c’est en mai 1989 en présence du président de la Tchécoslovaquie communiste, Gustáv Husák. C’était assez étrange, j’espère que plus tard je me suis
racheté…,“ se souvient-il bien plus tard. „Le communisme était extrêmement désagréable. Mais
j’aimais la musique, j’avais de la chance de pouvoir travailler avec des ensembles très bons.…
Malgré le communisme qui sévissait en Tchécoslovaquie, les conditions étaient bonnes pour la
musique. Mais vous ne saviez jamais qui était l’espion…,“ ajoutait-il. La seconde fois, il inaugure le festival le Printemps de Prague en dirigeant Ma Patrie en 1999.
Depuis ses jeunes années, Charles Mackerras connaît aussi la musique d’Antonín Dvořák.
„J’ai dirigé aussi ses symphonies… Je suis son grand fan. Je dirais, qu’il est le plus grand compositeur après Mozart,“ se confie t-il à la fin de sa vie. Néanmmoins, il attend l’année de son
quatre-vingtième anniversaire pour diriger et enregistrer à Prague la Symphonie du Nouveau
Monde, que Dvořák, lui aussi, compose pendant son séjour en Amérique tout à la fin du 19ème
siècle. A cette occasion, les membres de l‘Orchestre des symphonistes pragois lui ont avoué que
dans cette partition, ô combien connue, ils ont tout de même découvert grâce à lui des choses
nouvelles. „Ils l’ont déjà jouée, même trop. Bien que les formations tchèques doivent la jouer à
chacune de leurs tournées, nous l’avons réussie. Non par fruit de mon intelligeance mais plutôt
grâce à mon expérience.“ avait dit le chef. C’est la Philharmonie tchèque qu’il dirige le plus sou26
vent en tant que chef invité et avec laquelle il enregistre de nombreuses oeuvres symphoniques
du répertoire tchèque. En 1999 ce sont les Danses slaves, puis l’opéra Rusalka et pour finir, en
2008 et 2009, les quatres poèmes symphoniques de Dvořák, composées en 1896 sur les ballades
de Karel Jaromír Erben, les trois premières ayant été créées à Londres.
Charles Mackerras appréciait toujours son travail avec la Philharmonie tchèque. Il disait souvent que ses interprètes ont d’excellents bois et cors naturels, et admirait leur violons à sonorité particulière. D’après lui, l’orchestre maintient des traditions plus que d’autres ensembles mondialement célèbres. Son style change, comme dans tous les orchestres mais, malgré cela, il reste
toujours quelque chose de la tradition de Talich, notamment dans l’interprétation de Dvořák et
de Suk. „Il est bien que, contrairement aux autres orchestres internationaux, son caractère national n’a pas disparu, disait Mackerras au début du 21ème siècle.
Faut-il préciser qu’avant de se rendre à Prague pour y faire ses études, Charles Mackerras
s’était mis à apprendre le tchèque qu‘il parlera jusqu’à la fin de sa vie non sans se départir d’un
fort accent anglais. C’est son intérêt permanent qui, d’après lui, le poussa à lire la langue
tchèque dans les textes tout en pratiquant cette langue lors de ses séjours à Prague et à Brno.
Son lien avec la Tchècoslovaquie était tel, qu’à un moment il possédait une voiture de marque
Škoda.
Petr Veber
Traduction Jiřina Rodolphe
27
SIR CHARLES MACKERRAS, uznávaný umělec australského původu žijící celou
aktivní dráhu v britské metropoli, byl po dlouhá desetiletí neúnavným a hluboce poučeným obdivovatelem, interpretem i advokátem samorostlého brněnského skladatele Leoše Janáčka a ruku
v ruce s tím i přítelem a znalcem české hudby obecně – Dvořáka, Martinů i Smetany a dalších
autorů. Uváděl a natáčel je v českých zemích i v cizině v míře překonávající jiné umělce
a zanechal tím jedinečnou stopu v hudebních dějinách. To vše díky náhodě, jak nikdy neopomněl
zdůraznit, díky níž přišel po válce se stipendiem Britské rady studovat hudbu do Prahy. Zde se
osudově setkal s Janáčkovou hudbou. Ovlivnilo ho to na celý život.
Charles Mackerras se narodil 17. listopadu 1925 shodou okolností v USA, ale vyrostl
a studoval v Austrálii, kam se rodiče záhy vrátili. Po válce se jako dvacetiletý vydal ze Sydney do
Londýna a stal se hobojistou orchestru divadelní společnosti Sadler’s Wells, pozdější Anglické
národní opery. U mezinárodně uznávaného pražského dirigenta Václava Talicha (1883–1961)
konzultoval a studoval deset měsíců na přelomu let 1947 a 1948. Talich měl již za sebou dlouholeté působení v čele České filharmonie a opery Národního divadla a po válce slibné začátky
práce s nově založeným Českým komorním orchestrem, ale komunisté ho odstavili z veřejného
života. Nebýt jejich puče, zůstal by ostatně Mackerras v Československu zřejmě déle. „Talich byl
pro mě rozhodující osobností. Byl nejen vynikající dirigent, ale i myslitel – o hudbě,“ vzpomínal
na svůj umělecký vzor a dodával: „Zamiloval jsem se do Prahy a do Janáčka.“ Po návratu z Prahy
se Mackerras záhy dostal u souboru Sadler’s Wells k dirigování. Začal operetou Netopýr
a italskými veristy, ale už v roce 1951 řídil britskou premiéru Janáčkovy Káti Kabanové – právě
té opery, která ho tak hluboce zasáhla na počátku jeho pobytu v české metropoli.
Po několikaletém působení v opeře v Hamburku se stal v 70. letech hudebním ředitelem Anglické národní opery. Dirigoval později v Královské opeře Covent Garden i na proslulém operním
festivalu v Glyndebourne na jihu Anglie, hostoval v newyorské Metropolitní opeře, byl šéfdirigentem Symfonického orchestru města Sydney, na přelomu 80. a 90. let byl v Cardiffu hudebním
The final visit to Prague. Sir Charles Mackerras receives from Minister of Culture
Václav Riedlbauch the Artis Bohemiae Amicis medal for promotion of Czech culture
abroad (April 2010)
Poslední návštěva Prahy. Sir Charles Mackerras přebírá z rukou ministra kultury
Václava Riedlbaucha medaili Artis Bohemiae Amicis za propagaci české kultury
v zahraničí (duben 2010)
29
ředitelem Velšské národní opery, stal se během let nejen hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie, ale také Skotského komorního orchestru, londýnského orchestru Philharmonia
a Sanfranciské opery, byl hudebním ředitelem Orchestru St. Luke’s v USA, spolupracoval
s orchestry BBC, s filharmoniemi ve Vídni, Berlíně, Londýně a Liverpoolu, s orchestry v Birminghamu, Bostonu a Chicagu a s Evropským komorním orchestrem i se souborem dobových nástrojů Orchestra of the Age of Enlightenment. Procestoval celý svět a Janáčkovy opery řídil při stovkách představení. Jeho obraz jako pouhého znalce české hudby by však byl neúplný – uváděl
samozřejmě rovněž Händela nebo Brittena, ale také Richarda Strausse, Brahmse a Šostakoviče,
Verdiho a Wagnerovy opery. Velké množství pozornosti věnoval také Mozartovi, a to i v českých
zemích, kde během deseti let natočil s Pražským komorním orchestrem všech jeho 45 symfonií
a kde v roce 1991 uvedl při znovuotevření Stavovského divadla, na místě světové premiéry, operu
Don Giovanni.
„Od začátku jsem chtěl být dirigentem. Vždycky mě zajímala hudba jako celek, rozhodně víc
než jen můj řádek s hobojovým partem,“ prohlašoval Sir Charles. Mnohé zásadní myšlenky
o dirigování získal právě od Talicha, původce celoživotní inspirace. „Velký podíl na práci dirigenta je mentální – vyzařování, tedy projekce vlastní osobnosti na hráče. Aby hráli, co dirigent diriguje. I kdyby se jim nelíbil, tak aby hráli, co on chce,“ přibližoval své pojetí profese. Jak dodával,
nepatřil mezi ty, kdo by na pódiu příliš improvizovali – snažil se mít vše připravené, vědět, čeho
chce dosáhnout. Nedirigoval také většinou zpaměti.
K jeho profilu patřila elektrizující muzikalita, vůle a udivující aktivita i vytrvalé badatelské úsilí.
Jeho interpretace patřila v mnohém ke vzorové a normotvorné. Spojovala znalecký vhled
a zkušenost, emoce a dramatismus, ale i smysl pro lyriku a také schopnost navázat na tradici i jít
proti ní – a to vše zdaleka ne jen u Janáčka. Charakteristické bylo, že ani na konci života, kdy už
sil ubývalo, neopouštěl tento umělec taktovku. Zemřel 14. července 2010. Nedlouho před smrtí
ještě řídil v londýnské Covent Garden Janáčkovu Lišku Bystroušku a v Glyndebourne Mozartovu
operu Cosi fan tutte. „Skoro všechny hudební sny jsem si jako dirigent splnil,“ řekl nedlouho
předtím. Vlastně se naplnila jeho předpověď, že zakončí život s taktovkou v ruce, nikoliv v penzi
– nechtěl a nemohl od svého povolání odejít na odpočinek. „Přichází stále tolik zajímavých
a krásných pozvání, že nedokážu říkat ne,“ přiznával. Příznačně byli posledními tito dva skladatelé, vždyť právě jim věnoval během desítek let aktivní dráhy asi nejvíce času, umu, pozornosti
30
a sil. U Mozarta ovšem, stejně jako u dalších časem prověřených světových autorů nemusel příliš zdůrazňovat, že to byli dobří skladatelé. Nemusel to ani zdůrazňovat Britům, když jim nabízel
Ralpha Vaughana Williamse, Gustava Holsta nebo Arthura Sullivana. Říkal to však jako jeden
z prvních po léta s plnou vahou vlastního zážitku a pevného přesvědčení o Janáčkovi. „Bylo třeba
zdůrazňovat, že velkým skladatelem byl i on! A to bylo to, co jsem také dělal. Pokud jsem v životě
něčeho dosáhl, pak to byla propagace Janáčka,“ rekapituloval dirigent svůj dlouhý život. I díky
jeho průkopnické práci a zaujaté, emocionálně bohaté interpretaci se nakonec stal Janáček jedním z nejhranějších operních autorů současnosti.
Na počátku 60. let se Mackerras poprvé vrátil do Prahy, roku 1962 debutoval na festivalu
Pražské jaro a od té doby byl pravidelným hostem českých koncertních pódií. Získal čestné
občanství města Prahy a byl držitelem čestných doktorátů a dalších vyznamenání, mimo jiné
medaile Artis Bohemiae Amicis udělované ministrem kultury a medaile Za zásluhy předávané
prezidentem. Nejrůznější ocenění sbíral i po světě a samozřejmě také v Británii, kde byl povýšen
do šlechtického stavu a kde se stal čestným rytířem. V roce 2005 navíc jako první od britské královny Alžběty II. obdržel nové ocenění – Medaili za hudbu.
V Praze se dočkal platinové desky za „nesmazatelný umělecký přínos do zlatého fondu Supraphonu a mimořádný přínos v propagaci české hudby ve světě“. Za několik desetiletí spolupráce s českým vydavatelstvím se v prodeji objevila řada mezinárodně vysoce ceněných nahrávek
s Mackerrasovým jménem, z nichž mezi posledními byly Tři fragmenty z opery Juliette Bohuslava Martinů, oceněné prestižním časopisem Gramophone a poté ověnčené i cenou Echo Klassik.
Snímek Dvořákových Legend a Variací získal o několik let dříve cenu Cannes Classical Award na
veletrhu MIDEM. Prodejní rekord zaznamenala ovšem v jeho podání na českém trhu Mozartova
Malá noční hudba.
Janáček nebyl jediným českým skladatelem, k němuž se upírala dirigentova pozornost. Již
jako mladý znal Smetanovu Prodanou nevěstu, jako student ji dokonce hrál. S taktovkou se potkal mnohem později se Smetanovým Daliborem při poloscénickém londýnském provedení
opery. Z Prodané nevěsty dirigoval části. Cyklus symfonických básní Má vlast, programní dílo ve
světovém repertoáru jedinečné, řídil celé ve velšském Cardiffu, v Anglii jen některé její části.
Jako jediný z několika zahraničních dirigentů ji uvedl dvakrát při úvodním koncertu festivalu
Pražské jaro. „Nejprve v květnu 1989 před komunistickým prezidentem Gustávem Husákem. To
31
bylo dost zvláštní, snad jsem to později odčinil…,“ vzpomínal dirigent s odstupem. „Komunismus byl extrémně nepříjemný. Ale já miloval hudbu, měl jsem šanci kontaktu s velmi dobrými orchestry… Přesto, že byl v Československu komunismus, byly pro hudbu dobré podmínky.
Nikdy jste ale nevěděl, kdo je špion…,“ dodával. Podruhé dirigoval na Pražském jaru Mou vlast
v roce 1999.
Od mládí znal Charles Mackerras i hudbu Antonína Dvořáka. „Jeho symfonie jsem také hrál…
Jsem jeho velkým fandou. Řekl bych, že vedle Mozarta je tím největším skladatelem,“ vyznal se
na konci života. Novosvětskou symfonii, plod amerického pobytu skladatele na samém konci 19.
století, jedno z nejčastěji uváděných děl světového repertoáru, nicméně v Praze řídil a zároveň
natočil poprvé překvapivě až v roce svých osmdesátin. Členové orchestru Pražských symfoniků
mu při té příležitosti řekli, že i v tak známé partituře s ním opět objevili něco nového. „Už to hráli
tolikrát, až mockrát, Novosvětskou chtějí všichni i na zájezdech českých orchestrů, ale přesto se
nám to podařilo. Ne snad, že bych byl tak chytrý. Spíše je to jen zkušenostmi,“ reagoval pak dirigent. Nejčastějším hostem byl u České filharmonie, s níž natočil řadu symfonických děl českých
autorů, v roce 1999 Slovanské tance, později celou Rusalku a na závěr pak v letech 2008 a 2009
i Dvořákovy čtyři symfonické básně podle balad Karla Jaromíra Erbena, partitury datované rokem
1896, z nichž první tři měly premiéru v Londýně.
Práci s Českou filharmonií si dirigent vždy pochvaloval. Jak říkal, její hráči mají skvělé dřevěné dechové nástroje i lesní rohy a housle mají speciální barvu zvuku, kterou obdivoval. Filharmonie podle něj drží staré tradice pravděpodobně víc než jiné slavné orchestry ve světě. Její sloh,
tak jako u všech orchestrů, se s lety sice mění, ale ještě stále zůstává přítomno něco z talichovské
tradice, zvláště v interpretaci Dvořáka a Suka. „Je dobře, že její národní charakter oproti jiným
kosmopolitním orchestrům dosud nezmizel,“ liboval si dirigent na počátku nového milénia.
Před studijní cestou do Prahy se Charles Mackerras začal učit česky a dokázal tento jazyk používat, i když se silným anglickým přízvukem, až do konce života. V aktivní znalosti češtiny ho
podle jeho slov udržoval trvalý zájem o českou hudbu, díky němuž často četl české texty. Příležitosti hovořit využíval i při cestách do Prahy a do Brna. Jeho vztah k Československu šel ostatně
tak daleko, že jeden čas měl auto značky Škoda.
Petr Veber
32
SU 4042-2 (4 CDs plus DVD)
Leoš Janáček
Jealousy – The Cunning Little Vixen. Orchestral suite – Šárka. Overture
– Taras Bulba – Káťa Kabanová. Overture, interludes – Schluck und Jau
– Sinfonietta – Glagolitic Mass – Amarus
Bohuslav Martinů
Juliette. Orchestral suite – Field Mass – Double Concerto
– Les Fresques de Piero della Francesca
DVD / Leoš Janáček
Glagolitic Mass – Jealousy – Taras Bulba
“Nobody needs me to say that Mozart and Händel are great
composers, whereas they did need somebody to say that Janáček
is a great composer, and that is what I did. If I have achieved
anything in my life, it is the propagation of Janáček.”
„Nemusím nikomu říkat, že Händel či Mozart jsou skvělí
skladatelé. Ale bylo tu potřeba někoho, kdo bude říkat, že taky
Janáček je skvělý skladatel, a to jsem dělal. Jestli jsem v životě
něčeho dosáhl, tak to je propagace Janáčka.“
Sir Charles Mackerras
33
SU 3291-2
SU 10 3611-2
Leoš Janáček – Káta Kabanová
Bohuslav Martinů – The Greek Passion
Opera in 3 Acts
Gabriela Beňačková, Peter Straka, Eva Randová, Dagmar Pecková et al.
Prague National Theatre Chorus
Czech Philharmonic Orchestra
Opera in 4 Acts
John Mitchinson, Helen Field, John Tomlinson, Geoffrey Moses et al.
Prague Philharmonic Choir
Brno Philharmonic Orchestra
Cannes Classical Award, MIDEM 1999
Preis der deutschen Schallplattenkritik, 1998
Choc du Monde le la musique, 1998
SU 3485-2
SU 3994-2
Leoš Janáček – Šárka
Bohuslav Martinů – Juliette
Opera in 3 Acts / World Première Recording
Eva Urbanová, Peter Straka, Ivan Kusnjer, Jaroslav Březina
Prague Philharmonic Choir
Three fragments from the opera / World Première Recording
Magdalena Kožená, Steve Davislim et al.
Grammy Awards 2 nominations, 2002
Gramophone Awards Nomination, 2001
Cannes Classical Award nomination, 2002
34
Grand Prix Audiovisuel de l’Europe de l’Académie du Disque Français, 1982
Orphée d’Or de l’Académie du Disque Lyrique, 1990
Classic FM Gramophone Award, 2009
ECHO Klassik, Welt-Ersteinspielung des Jahres, 2010
Cannes Classical Award nomination, MIDEM 2010
Diapason d’Or, 2009
Opera Choice, BBC Music Magazine, 2009
Disc of the Month, Opera Magazine, 2009
35
SU 4041–2
Design by Miloslav Žáček © 2010 Supraphon a. s.
Cover photo by Jiří Krupka, 2010
Photos by Zdeněk Chrapek (2, 4, 22), Pavel Vácha (16), Martin Kubica (28) and archives
Commentary and translations © 2010, Supraphon a. s.
Booklet editor Daniela Bálková

sir charles mackerras life with czech music dvořák - i

Transkript

Podobné dokumenty

Trittschutz · Kryty prahπ Running board · Planche de marchepied

E-REX24 - příbalová informace

One pager_franc

Antonín Dvořák (1841-1904) Čtyři sbory pro smíšené hlásy op. 29 (B