stáhnout - Galactikum

Budova oblastního ředitelství společnosti Armaco, Tel Aviv, Izrael, 7. 6. 2064, 19:28 UTC +2
Izraelská metropole doslova žhnula v odpoledním slunci odrážejícím se od prosklených
mrakodrapů. Jen lehký vánek od moře přinášel trochu vláhy. Lidé si užívali sobotního volna
a hledali stín kaváren a restaurací. Tesně nad budovou přeletěla dvojice bojových letounů
a zamířila nad moře. Podle zbarvení se jednalo o letouny Izraelských vzdušných sil, které zřejmě
mířily na patrolu nad mořem. Přelet letounů vytrhl mladého muže ze snění. Nabih Almasi se
otočil od okna, ještě ho dnes čekalo moc práce. Podílel se na projektu Ikarus, který si vytýčil
velice ambiciózní úkol. Vybudovat soběstačnou těžební základnu na vzdálené planetě Argos.
Minulý rok na planetě přistála sonda, která odhalila pouštní planetu, bohatou na množství
minerálů, a dokonce vzácných kovů. To se mohlo proměnit na doslova zlatý důl a přesně to chtěla
Armaco dokázat. Projekt měl své těžkosti. Skutečnou výzvou však nebyla vzdálenost, ale hlavně
relativně nehostinné podmínky, které na planetě panovaly. Atmosféra sice obsahovala kyslík, ale
nízký tlak by znemožnil, aby lidé mohli pracovat na povrchu bez ochranných obleků. Tohle ale
nebyl problém, který by měl Nabih Almasi řešit. Pracoval na úseku zabezpečení a jeho úkolem
bylo zajistit, že se nic z tajných informací a technologií, souvisejících s projektem, nedostane
ven.
Dnes, v sobotu a v šábes, tu už zůstalo jen několik zaměstnanců a hlavně skupina studentů
z Haify, kteří spolupracovali na projektu. Ti podle Nabiha Almasiho představovali největší
bezpečnostní riziko, proto také chtěl, aby v tento den měl službu. Skupina mladých lidí, kteří se
tu točili skoro na denní bázi, to byla noční můra. Všichni sice byli prověřováni, ale nikdy tak
důkladně jako zaměstnanci. Nabih Almasi zamířil do místnosti hlavního serveru. Tam zapojil
hlavní počítačové rozhraní a v holografickém válci se objevila simulace hlavy počítače budovy:
„Zdravím vás, pane Almasi, je čas na naše pravidelné hlášení.“
„Dobře,“ přikývl Nabih Almasi, „co pro mě máš?“
„Dnes nebyl proveden žádný pokus o průnik do naší hlavní sítě,“ hlásil počítač.
Nabih Almasi pokýval hlavou. Už dlouhou dobu se o průnik nikdo nepokusil. Je fakt, že AI, která
teď fungovala jako centrální počítač, byla prakticky neproniknutelná. Možná že jedině jiná AI by
mohla proniknout přes všechny firewally a bezpečnostní opatření.
„Máme tu dvě porušení kodexu o navštěvovaných stránkách,“ pokračoval počítač. „V obou
případech šlo o porno stránky. Pak už tu máme jen jeden podivný požadavek.“
Nabih Almasi zpozorněl: „Jaký požadavek?“
„Pracovní stanice L24-327 si zažádala o kopii nákladního manifestu číslo 287493802.“
„Co je na tom podivného?“ zeptal se Nabih Almasi.
„Stanice L24-327 je v oddělení pro výzkum, nikoli pro logistiku,“ vysvětlil počítač.
Nabih Almasi zpozorněl: „Víme, kdo byl v tu dobu na této pracovní stanici?“
„Tato pracovní stanice je stále aktivní,“ odpověděl počítač.
„A co právě dělá?“ vyskočil Nabih Almasi.
„Posílá mail,“ oznámil počítač stále stejným tónem. „Jde o velký soubor. Mám najít, kam jsou tato
data posílána?“
„Ano, přesně tak!“ rozkázal Nabih Almasi a vyrazil ven z místnosti serveru. Stanice L24-357 byla
ve dvacátém čtvrtém patře, tedy jen dvě patra nad serverem. Nabih Almasi vzal vysílačku
a v běhu do ní křičel: „Zablokujte dvacáté čtvrté patro, pravděpodobný únik informací. Stanice
L24-357.“
Vyběhl schody a ocitl se ve dvacátém čtvrtém patře. Vzal do ruky tablet a podíval se na plán
budovy. Stanice L24-357 byla v laboratoři pro mineralogické aplikace. Nabih Almasi běžel
chodbou až k těm správným dveřím. Tam se zastavil a naslouchal. Nic nebylo slyšet. Vzal za kliku
a opatrně otevřel. První, čeho si všiml, byl počítačový monitor, stále puštěný, zjeveně zanechaný
tak, jak byl, ve spěchu. Přešel k němu a podíval se na text: „Nákladní manifest 287493802, jedna
tříštivě trhavá nálož pro geologický průzkum“. Nabih Almasi se zašklebil, připadalo mu to
zvláštní, hledal místo doručení, když svět okolo něj pohasl a on se skácel pod psací stůl.
S velkou válcovou kazetou na vzorky v rukou nad nehybným strážným stál mladý muž a rychle
oddechoval. Sklonil se k němu, zkusil nahmatat tep a jeho tvář se viditelně uklidnila, když zjistil,
že je ležící muž jen v bezvědomí. Rychle si vzal brašnu z vedlejší židle a vyrazil pryč z laboratoře.
Během chvilky zmizel za rohem chodby právě včas na to, aby se vyhnul pohledu dalšího člena
ochranky. Slyšel poplašený výkřik, což mohlo znamenat jediné, že bylo objeveno bezvládné tělo,
které zanechal v laboratoři. V myšlenkách mu vířily možnosti, jak se může situace dál vyvíjet.
Jedno mu bylo jasné, celé patro bude uzavřeno a jeho krycí historka, která tvrdila, že je Nirel
Steiner, student postgraduálního programu v Haifě, moc dlouho nevydrží. Musí se rychle ztratit.
Naštěstí byl člověkem, který si vždycky připravoval plán B a někdy i C. Vytáhl dálkový detonátor
a stiskl tlačítko.
Budovou zazněla tlumená detonace a vše pohaslo. O několik vteřin později se zapojilo záložní
osvětlení a rozezněly se výstražné sirény požárního poplachu. Na chodbu vyběhli dva studenti
a zamířili k nouzovému východu, Nirel běžel za nimi. O několik sekund později se ozvala druhá
rána a zhasla i nouzová světla. Jedinými zdroji světla byly fosforeskující nouzové tabule
a baterky členů bezpečnosti. K Nirelovi a dvěma studentům se připojilo dalších asi šest lidí. To
bylo přesně to, v co Nirel doufal, dostatečně velká skupina lehce vystrašených lidí v naprosté
tmě. Všichni dorazili ke schodům označených fosforeskujícím znakem nouzového východu.
U dveří stál jeden muž bezpečnosti a skupinu zastavil.
„Co se děje?“ zeptala se mladá žena. „Hoří nebo je to něco horšího?“
Muž z ochranky byl vývojem situace zmatený, ale zachoval profesionalitu: „Nemám zatím
hlášeno, o co se jedná, ale musím vás požádat, abyste mi předložili vaše identifikační karty.“
„Cože?!“ vykřikl muž v bílém plášti. „To nemyslíte vážně, budova možná hoří a vy nás budete
kontrolovat?“
Muž v uniformě nevěděl, jak by měl reagovat, a chvíli váhal. „Ano, je to tak, bylo tu nahlášeno
možné narušení bezpečnosti, takže prosím, čím dřív mi ty průkazy ukážete, tím dřív vás přestanu
zdržovat.“
„To je k nevíře,“ prohlásil muž v plášti, ale sáhl si do kapsy a vytáhl svou kartu. Muž v uniformě ji
oskenoval a vrátil mu ji. Tak se to opakovalo i u ostatních včetně Nirela, kterému bylo důstojníka
upřímně líto, protože až se zjistí, že hledaný špion musel uprchnout jen tudy, čekají toho muže
velké nepříjemnosti.
Nirel seběhl spolu s ostatními schodiště a dostal se před budovu, kde se shromažďovalo celé
osazenstvo budovy.
Nirel rozhodně neměl zájem o to, aby ho znovu identifikovali, nebo se ho vyptávali. Proto využil
všeobecného zmatku a zmizel v jedné z bočních ulic. Když byl několik bloků daleko, zastavil se
a chvíli si oddechl. V Tel Avivu skončil, zanedlouho zjistí jeho totožnost. Tím, že odeslal zprávu,
splnil povinnost k Franku Haroonovi, člověku, který mu velel, a teď musel splnit povinnost k
sobě, tedy nenechat se chytit.
*****
Loď Deliverance, Kuiperův pás, okraj Sluneční soustavy, 7. 6. 2064, 18:05 UTC
Frank Haroon dočetl zprávu, která k němu dorazila před dvaceti minutami. Položil ji na stůl
a přemýšlel, co informace, které získal, znamenají. Armaco dál vkládalo nemalé zdroje do
projektu Ikarus, ale to nebylo podstatné. Dokonce nebyl podstatný ani důkaz o úplatcích
společnosti namířených do nejvyšších míst Aliance. Ale podivná zásilka směřující do Londýna,
která obsahovala jen speciální nálož, to bylo doslova zlověstné. Výbušnina byla speciálně
vyvíjena pro projekt Ikarus, a tedy nebyl naprosto žádný důvod, proč by měla být posílána do
Londýna. Tam Armaco vůbec nepracovalo na projektu Ikarus, nýbrž zaštiťovalo těžbu helia3,
kterou převzalo od zkrachovalé společnosti NAMU. Na co jim ta výbušnina bude, to bylo pro
Franka záhadou.
Chvíli seděl bez pohnutí, když ho vyrušily otevírající se dveře. Andrew Riks vešel na můstek
a sedl si do křesla vedle Franka. „Další zpráva od Groa, delegace má dnes navštívit Knihovnu,
podle všeho s nimi bude i Alexandr Zelený,“ s těmito slovy podal Frankovy datovou kartu.
„Delegace? Knihovna?“ zeptal se Frank, který předtím Andrewa moc nevnímal.
„Vždyť víš, celá ta maškaráda s oslavou objevu,“ vysvětloval Andrew. „Konečně někdo přesvědčil
Alexandra Zeleného, aby se dal vidět s novináři.“
Frankovi se rozšířily oči a poklesla brada. Oslava, knihovna, delegace, Alexandr a bomba,
všechny tyto věci mu konečně zapadly dohromady.
„Musíme okamžitě poslat zprávu na Mars!“ vykřikl Frank.
„Ale to vyzradí naši pozici,“ namítl Andrew.
„Pak skočíme pryč, ale teď nemůžeme ztrácet čas,“ trval na svém Frank.
*****
City Marineris, Mars, 7. 6. 2064, 18:06 UTC
Alexandr Zelený šel za skupinkou hodnostářů Aliance a pokoušel se tvářit, že je tu rád. Přesně
před šestnácti lety bojoval o život, a aniž to tušil, i o budoucnost Země. Dnes byl pro lidi hrdinou.
Postavení, které ho po většinu času neskutečně otravovalo. Postavení, díky kterému byl teď tady
a nudil se k smrti. Sledoval přeplněnou promenádu. Davy lidí se sešly na promenádě, aby
přihlížely oslavám objevu učiněnému během mise na Mars. Politici měli proslovy plné optimismu
a vizí do budoucna. Naštěstí projev už skončil a delegace teď mířila dolů do Knihovny, kde
v rámci svého nabitého programu budou provedeni po mimozemském komplexu, nazývaného
T'lyrská Knihovna. Na tuhle jedinou část se Alexandr těšil, nikdy se s Groem nesetkal osobně, jen
s ním komunikoval prostřednictvím datových zpráv. Byl zvědavý, jaký Gro bude.
Konečně dorazili k výtahu a všichni postupně nastoupili. Kabina výtahu vyrazila velkou rychlostí
dolů.
Alexandr se díval na obličeje politiků, všichni zachovávali nezbytné dekorum, ale jeden s tím měl
problém. Mladý muž stojící hned vedle Alexandra byl zpocený tak, že se mu leskla pleť. Také
jeho řeč těla vykazovala velkou nervozitu.
Alexandr se k němu naklonil a zeptal se: „Jste v pořádku?“
Muž se na něj otočil, jeho obličej na sebe vzal masku hrané bezstarostnosti a odpověděl: „Ano,
vše je v pořádku, jen mám problémy s uzavřenými prostory.“
Alexandr chvíli odpověď zvažoval, klaustrofobie není nic neobvyklého. Ovšem je zvláštní, jak
klaustrofobický člověk vůbec zvládl cestu ze Země na Mars. Alexandr zavrtěl lehce hlavou
a přestal věc řešit.
Dveře výtahu se otevřely a vyšli ven. U velkých dveří je čekal starší muž, který je vítal s úsměvem:
„Vítejte pánové, mé jméno je Joshua Skyder. Jsem vedoucím výzkumu tady v Knihovně a budu
váš dnešní průvodce.“ Nato vložil čipovou kartu do čtečky u dveří a ty se otevřely. Všichni
vstoupili dovnitř. Alexandra udivila cizost, s jakou komplex vyhlížel. T'lyrkové byli ve většině
věcí velmi podobní lidem, ale lidé to nebyli. Jejich styl stavění se dost lišil. I když funkce byly
stejné, konstrukční řešení bylo rozdílné. Tato skutečnost nenechávala naprosto nikoho na
pochybách, že místo, které teď navštívili, není dílem lidí.
„Ještě jednou vás vítám v T'lyrské Knihovně,“ začal Joshua Skyder, „naši prohlídku začneme
u toho nejdůležitějšího, u hlavních generátorů. Jde o malý technologický zázrak, protože tyto
stroje jen s minimální údržbou fungují přes tři tisíce let.“ Vyrazil chodbou a všichni jej
následovali.
Sjeli dalším výtahem několik stovek metrů a dostali se do obrovské jeskyně. Ta vypadala skoro
jako přírodní útvar, nebýt stop po nástrojích, patrných i po tolika letech. Došli až na lávku
vedoucí nad obrovskými plazmovými reaktory. Jeskyně byla vyplněna slabým hučením a cítili
slabou vůni ozonu.
Alexandr přešel k zábradlí lávky a zahleděl se dolů, generátory byly obrovské. Z elektrických
spojů na povrchu se tu a tam zajiskřilo, což dávalo celému pohledu na majestátnosti. Alexandr
zcela přestal vnímat Skyderův výklad. A nebyl zřejmě sám. Několik metrů od něj stál u zábradlí
onen mladý muž z výtahu. Bez pohybu sledoval generátor hluboko pod sebou, ale jeho výraz byl
podivný. I ze svého místa Alexandr mohl přísahat, že se ten muž nedíval na generátor, spíš
jakoby sledoval něco za ním, něco hlouběji pod ním. Nebo spíš, jak Alexandr pochopil, něco
hluboko v sobě samém. Pokud ten člověk vypadal ve výtahu nemocně a nervózně, teď vypadal,
jako by se měl každou chvílí složit. Alexandr ho chvíli sledoval a jeho instinkty policisty se
zaktivovaly. Něco tu bylo špatně, ale nedokázal určit co. Vyšel směrem k němu. Po pár krocích se
muž vzpřímil, hluboce se nadechl a začal přelézat zábradlí. Alexandr se k němu rozběhl a dorazil
tak akorát, aby ho zachytil v okamžiku, kdy se odrazil k pádu. Chytil ho pevně za ruku a mužova
hmotnost ho málem strhla do propasti. Zapřel se o zábradlí. „Co to děláte?!“ zakřičel. Všichni se
k nim otočili a zůstali vyděšeně stát.
Muž se na Alexandra podíval, jeho výraz byl natolik divný, že se Alexandr vyděsil. Nervozita byla
pryč, nahradilo ji šílenství. Muž vydal těžko rozeznatelný skřek, což mohl být možná smích.
„Rada dnes zničí dva významné nepřátele a já budu jejím nástrojem,“ procedil mezi zuby.
Pak se proměnil v oslepující světlo, které v okamžiku vyplnilo celý prostor jeskyně a pohltilo
všechny a všechno. Jakmile tlaková vlna dosáhla plazmového reaktoru, byla celá Knihovna
i město nad ní odsouzeno k zániku. Poškozený reaktor nedokázal udržet stabilní fúzní reakci
a změnil se v termonukleární bombu. Následná exploze se mohla měřit s nejsilnějšími hlavicemi,
které kdy lidé postavili. Nic se nemohlo takové síle postavit. Ve vteřině zmizelo několik kilometrů
stěny kaňonu Walles Marineris.
Když se usadil prach a trosky, lidé na oběžné dráze Marsu už viděli jen obrovský kráter
v místech, kde kdysi stály kopule City Marineris. Přes padesát tisíc životů vyhaslo v jediné
vteřině.
Chvíli po explozi zachytila komunikační anténa orbitální stanice Ares kódovanou depeši ve
znění: „Varování! Atentátník, pravděpodobně člen delegace Aliance, se chystá k teroristickému
útoku na T'lyrskou Knihovnu, musíte okamžitě jednat, Jolly Roger!“
*****
Stanice Apollon, oběžná dráha planety Země, 7. 6. 2064, 18:23 UTC
Alice Hrdá seděla v kantýně stanice a popíjela svou druhou sklenici vína. Opřela se v křesle
a zadívala se ven přes průhled. Pod stanicí právě byla vidět Evropa. Alice upřela pozornost na
jeden bod zhruba ve středu kontinentu. Její domov, Český Krumlov, malé městečko, ve kterém
vyrostla, a které bude vždy její láskou. Už se těšila, že se tam vypraví. Za týden jí skončí turnus
pro službu na Apollonu, kde jako důstojník ASF (Aliance Space Force) sloužila u 14th Fighter
Wing. Úkolem wingu bylo dohlížet na provoz na oběžné dráze a hlavně v atmosféře Země. Alice
většinu času pronásledovala ve své stíhačce typu Crusader pašeráky, kteří se neustále snažili
obelstít kontroly ve vesmírném přístavu Sahara a vyložit zboží jinde. Byl to zajímavý úkol,
pašeráci neustále vymýšleli nové finty, jak proniknout sítí senzorů a dostat se na povrch
nepozorovaně, a Aliance stále vytvářela nové postupy, jak tyto díry v bezpečnostních
protokolech uzavřít.
Jako vždy, když měla Alice po službě, čekala, až do kantýny přijde její číslo dvě, brazilská pilotka
Victoria Sanchez. Alice se podívala ke vchodu a na hodinky, Victoria měla zase zpoždění, zavrtěla
hlavou. Pak její pozornost upoutala obrazovka televize. Na ní se právě objevila planeta Mars.
Alice vstala a přešla k ní, doufala v obrázky z oslav a že možná uvidí svého strýce Alexandra. Byla
to vlastně ona, která ho přemluvila, aby přikývl na návrh, že se zúčastní oslav na Marsu. Nebylo
to jednoduché přemlouvání, ale Alice věděla, co na jejího strýce platí, a tak nakonec souhlasil. Její
velitel jí teď bude dlužit malou protislužbu, kterou určitě využije dost brzo. S Victorií byly
magnet na problémy.
Alice sledovala obrazovku, na které byla hlasatelka zpráv a něco říkala, ale v hluku kantýny jí
nerozuměla. Pak přišly na řadu záběry z oběžné dráhy. Alice vyděšeně vzdechla, když viděla, jak
se City Marineris mění v obrovskou kouli ohně a do atmosféry jsou vyvrženy planety,
následované tunami trosek a prachu. Sklenka s vínem dopadla na zem u jejích nohou a rozletěla
se na tisíc střepů, ale to už Alice nevnímala. Jen dál upřeně sledovala obrazovku. Hluk v kantýně
utichl, takže konečně byl slyšet hlas reportérky: „Výbuch plazmových generátorů pod T'lyrskou
Knihovnou zničil nejen samotnou Knihovnu, ale i City Marineris, vystavěné nad Knihovnou.
Příčina výbuchu zatím není známá, i když jsme obdrželi informaci, že stanice Ares zachytila
podivnou zprávu krátce po výbuchu.“ Hlasatelka na chvíli umlkla. „To ale zatím Aliance popírá.“
Alice ji přestala vnímat a její mysl se začala propadat do temného oparu. Stála bez hnutí
a sledovala obrazovku.
Přesně takhle ji našla Victoria, když vstoupila do kantýny. Přešla k ní a jemně jí položila ruku na
rameno. „Alice, je mi to líto,“ pošeptala. Alice se na ni otočila a neschopná slova jen přikývla
hlavou. Victoria ji objala a několik minut takhle stály. Pak ji Victoria jemně odstrčila a podívala
se jí do obličeje. Ten vypadal jak maska bez výrazu, Alice vůbec neplakala. Victoria svou
kamarádku a kolegyni chvíli pozorovala. Chtěla jí nějak pomoct od bolesti, kterou v sobě určitě
měla, ale nakonec se rozhodla počkat. „Velitel chce s tebou mluvit,“ řekla. „Mám tě k němu
dovést.“
Alice zase jen přikývla a obě odešly z kantýny, kde všichni mlčky sledovali záběry v televizi.
*****
Český Krumlov, Česká Republika, 8. 6. 2064, 17:30 UTC+1
Vltava plynula v odpoledním slunci a šuměla v nedalekém jezu. Hladina obvykle plná turistů
byla dnes prázdná, stejně prázdné byly i ulice malebného města. Lidé neměli chuť se bavit, nebo
dokonce oslavovat včerejší výročí. Zdržovali se doma, nebo společně seděli v hospodách, ale
majitelé dnes neočekávali velké tržby. Hosté seděli většinou mlčky a sledovali obrazovky
s nejnovějšími zprávami. Události včerejšího dne ovlivnily naprosto každého. Konečný součet
obětí se vyšplhal na padesát pět tisíc osm set devadesát tři. Byla to největší tragédie od války.
Jeden z domů, postavených u břehu řeky, byl vyplněn pochmurnější náladou než ostatní.
Karolína Hrdá vyšla ven a dívala se na svou nejstarší dceru. Alice dorazila dnes dopoledne a za
dobu, co byla doma, řekla sotva pár vět.
Za Karolínou vyšla druhá žena. Oči červené od pláče ukazovaly na to, jak veliká ztráta Michele
potkala. Šestnáct společných let s Alexandrem bylo jejích nejšťastnějších. Obě ženy chvíli Alici
sledovaly. „Je taková, co přijela,“ povzdechla si Karolína. „Drží to v sobě.“
Michele přikývla: „Alice zdědila z obou rodin to nejlepší, je to silná mladá žena, potřebuje hlavně
čas, aby se s tou ztrátou vyrovnala.“
„Doufám, že máš pravdu,“ poznamenala Karolína. „Ale to, že vůbec nebrečí, mě znervózňuje.
Když zemřel její otec, brečela několik dní. Mám o ni strach. Alexandr byl pro ni skoro jako otec
bezmála deset let. Myslím, že ji to zevnitř ničí.“
„Promluvím s ní,“ řekla Michele.
Alice seděla u břehu a sledovala nepřítomně vodní hladinu. Myšlenky a vzpomínky jí vířily
v hlavě. Nedokázala se v tom chaosu vyznat. Už od včerejška žila jako ve snu. Jen matně si
pamatovala rozhovor s velitelem wingu, který ji poslal předčasně domů. Cestu na leteckou
základnu už si nepamatovala vůbec, stejně jako cestu do Krumlova.
Michele si sedla vedle a tiše sledovala hladinu. Po chvilce položila ruku Alici na rameno: „Jak se
držíš?“
Alice jen lehce přikývla: „Dobrý.“
Michele na ni chvíli hleděla a pak řekla: „Přede mnou si nehraj na odvážnou.“
Alice neodpověděla. Jen dál sledovala řeku.
„Alexandr mi už teď neskutečně chybí,“ povzdechla si Michele.
Alice se otočila a pohlédla Michele do očí: „Jsi na mě naštvaná. Chápu to, omlouvám se.“
Michele byla její odpovědí překvapená a chvíli jí trvalo, než se zmohla na slovo. „Proč se mi
omlouváš?“ zeptala se tiše.
Alice se odvrátila zpět k řece. „Je to moje vina,“ prohlásila. „To já můžu za to, že je mrtvý. Nikdy
si to neodpustím. Jak mě teď musíš nenávidět...“
Michele ji hrubě popadla a otočila jí hlavu tak, aby si hleděly do očí. „Tohle už nechci slyšet,
nikdy! Rozumíš?!“ třásla s ní. „Tohle není vůbec tvoje vina!“ křičela Michele a do očí se jí dral
nový příval slz. „Jestli ještě jednou řekneš takovou blbost, pak teprve budu naštvaná,“ dodala
o poznání těžším hlasem.
Alice na ni hleděla a její rysy se začaly měnit, žal, který skrývala za svůj pocit viny, se začínal
dostávat na povrch.
Michele ji objala a pevně přitiskla k sobě: „Neobviňuj se za něco, co není tvoje vina.“
„Ale já jsem ho přemluvila, ať tam jede,“ začala vzlykat Alice. „Je mi tak líto, co se stalo.“
Michele se odtáhla a rukama svírala její ramena: „Alexandr byl neobyčejný člověk, myslíš, že
vůbec někdy někdo opravdu ovlivňoval jeho rozhodnutí?“
Hráz okolo smutku povolila a Alici po tváři stékaly potoky slz, nebyla schopná odpovědět slovy,
a tak jen zavrtěla hlavou.
Michele ji znovu přitiskla k sobě.
Obě seděly v objetí a několik minut jen plakaly. Karolína je zpovzdálí sledovala a sama nemohla
zadržet pláč. Jednak nad ztrátou bratra, ale také úlevou nad skutečností, že Alice konečně dala
volný průběh svým emocím.
*****
Český Krumlov, Česká Republika, 15. 6. 2064, 15:43 UTC+1
Týden utekl neskutečně rychle. Prvotní šok ze ztráty lehce opadl, a i když smutek neustupoval,
byl už daleko snesitelnější. Dnes dopoledne byl smuteční obřad a pro Alici končila mimořádná
dovolená. Turnus jejího wingu skončil a letouny i personál byly přesunuty na základnu
Ramstein v Německu. Teď všechny čekalo nekonečné rozebírání misí a příprava pro další úkoly.
Alice, oblečená už do své uniformy, pomalu dobalovala. Do pokoje vstoupila její nejmladší sestra
a posadila se na postel, hned vedle otevřeného kufru. Markéta chvíli mlčky seděla a dívala se, jak
Alice ukládá slavnostní uniformu a pár dalších věcí. „Opravdu musíš odjet?“ zeptala se smutně.
Alice se zastavila a na svou sedmnáctiletou sestru se smutně podívala: „Musím, ale bude to jen
na tři týdny. Pak se vrátím a budu tady měsíc. Dost na to, abychom si zas lezly na nervy.“ Při
posledních slovech se jí podařilo trochu usmát.
Markéta se také usmála: „Tři týdny mi teď připadají jako věčnost, nebudu se moct dočkat.“
Alice na ni mrkla. Sklapla kufr, vzala jej do ruky a vyrazila z pokoje. U vchodu už čekaly ostatní.
Alice se rozloučila se svou druhou sestrou Lucií a s Michele. Pak přešla ke své matce. Karolína ji
pevně objala: „Vůbec se mi nelíbí, že odjíždíš. Mám pocit, jako by ses sem neměla vrátit.“
„Neboj, mami,“ řekla Alice. „Tři týdny a jsem zpět. Nic se nemůže stát.“
*****
Základna ASF Ramstein, Německo, 16. 6. 2064, 11:27 UTC+1
Alice seděla s ostatními piloty wingu ve vydýchané místnosti a už druhou hodinu naslouchala
nekonečnému rozebírání akce nad Tichým oceánem. Victoria seděla vedle, a když Alice nahlédla
do jejích zápisků, bylo jí jasné, že výkladu už také nevěnuje tolik pozornosti. Podívala se na
hodinky. Naštěstí se už čas nachýlil a bude konec. Jako v odpověď na její úvahy velitel ukončil
rozbor a dal všem rozchod.
Alice a Victoria vyšly ven z místnosti a vyrazily k jídelně. „Ali,“ podívala se na ni Victoria, „jak se
držíš?“
Alici zvlhly oči. „Už je to lepší,“ řekla po chvilce. „Ale víš, strejda Alexandr byl skoro jako táta.“
Victoria jí jemně položila ruku na rameno. „Nechci ti přidělávat starosti, ale je tu něco, co bys
měla vědět.“
Alici to překvapilo a tázavě se na Victorii zahleděla.
Victoria se rozhlédla po chodbě: „Tady ne.“ Rychle směrovala Alici do volné místnosti a zavřela
dveře. Otočila se k Alici a podala jí datovou kartu.
Alice ji převzala a zapojila do svého tabletu. Chvíli četla z displeje a pak se překvapeně podívala
na Victorii. „Co to je?“
„Tohle,“ ukázala na tablet, „je warp depeše, která přišla na Mars minutu po explozi.“
Alice znovu přečetla text. „Moment,“ poklepala na tablet, „tohle musí být chyba, podle
vyšetřování šlo o nehodu, ale tahle zpráva vypadá, jako by Jolly Roger, tedy pirátská organizace,
spíš před útokem varovala.“
„Ano, přesně tak to vypadá,“ řekla Victoria. „Tu informaci mám od kamaráda z akademie. Slouží
na stanici Ares.“ Ztišila hlas: „Tohle je prý ta zpráva, co skutečně zachytili, než byla na rozkaz
Aliance pozměněna a všechno vymazáno.“
„Počkej,“ zvedla ruku Alice. „Říkáš, že to máš od kamaráda z akademie, který slouží na Aresu?“
Victoria přikývla.
Alice vytáhla kartu a vrátila ji. „Nikdy jsi mi o něm nevyprávěla.“
„No,“ zašklebila se na ní Victoria, „on je tak trochu pošuk, vždycky byl posedlý nejrůznějšími
konspiračními teoriemi.“
„Jak moc jsi si jistá, že je ta zpráva pravá? To, že je podepsaná pirátskou organizací Jolly Roger,
mě důvěrou zrovna nenaplňuje.“
„Já vím,“ pokrčila rameny Victoria. „Ale tohle je tak divné, že by si to nevymyslel. Tohle člověka
nutí zamyslet se nad možností, že možná něco na těch teoriích bude.“
Alice se nad touto větou zamyslela. Bylo pravdou, že pokud by šlo o nehodu, nemohl nikdo
z Jolly Roger vědět o výbuchu. Ale pak tu byla Aliance, ve kterou Alice věřila, a ta celou věc
vyšetřovala a nepřišla na nic, co by naznačovalo jakýkoli záměr. Kde byla pravda?
„Děkuji, že jsi mi to řekla,“ řekla nakonec Alice. „Ať už je pravda kdekoli, nemohu stejně nic
dělat. Neznám nikoho z Jolly Roger a nevím ani, jak bych se dostala k výsledkům vyšetřování.
Alexandr je pryč a já mám život, který musím žít dál.“ Na tato slova se otočila a vyšla na chodbu.
Victoria šla mlčky za ní, rozhodla se, že nebude o celé věci dál mluvit, tedy alespoň prozatím.
*****
Základna ASF Ramstein, Německo, 19. 6. 2064, 20:39 UTC+1
Alice vešla do ubikace a sedla si na pelest postele. Opřela obličej do dlaní a dlouze vydechla.
Dnešní den konečně končil, tedy alespoň pro ni. Nehodlala se věnovat už ničemu jinému než
spánku a maximálně ještě tak přípravě na něj. Po několika minutách vstala a unaveně si
povzdechla. I za tu chvilku jí stačilo ztuhnout celé tělo. Den strávila v kokpitu letadla při
nekonečném nacvičování. Zavrtěla hlavou, velitel wingu to letos opravdu přeháněl, nikdy takhle
necvičili, rozhodně ne po skončení turnusu. Nechápala, proč je tomu letos jinak. Nic závažného
se během akcí nepřihodilo a další ostré nasazení jednotku čekalo až příští rok. Pokud by chtěl
dostat jednotku do špičkové formy pro tento úkol, stačila by na to bohatě podzimní a zimní
příprava. Teď před tím vším volnem, co jednotku čeká, to připadalo Alici zbytečné. Došla do
koupelny. Jednu výhodu to ale mělo, musela si přiznat. Díky nadbytku práce nemyslela Alice na
Alexandra. Vzpomínky a zármutek se vracely jen večer a v noci. Rychle ze sebe shodila všechny
věci a dlouhé minuty si dopřávala osvěžující sprchu. Když skončila a vyšla ven, bylo její tělo
daleko uvolněnější a po několika minutách už ležela v posteli a pravidelně oddechovala
v hlubokém spánku.
Ovšem odpočinek jí nebyl dnešního dne souzený. Telefon u její postele začal neodbytně
vyzvánět. Rozespale se pro něj natáhla a přijala hovor: „Ano?“
„Ano, Alice Hrdá, co se děje?“ zeptala se nevrle.
„Co tím myslíte, že by mě to mělo zajímat, kdo jste?“ únava a ospalost ustupovaly rozladěnosti.
Podle hlasu muž na druhé straně spojení zněl velice naléhavě, i když Alice nerozuměla úplně
všemu, co jí řekl. „Moment, zopakujte to!“ V okamžiku kdy pochopila slova výbuch, Alexandr,
úmysl a Jolly Roger, byla ospalost pryč, srdce se jí rozbušilo a posadila se na posteli. Prudký
pohyb a její hlas vyrušily Victorii, spící na vedlejším lůžku. Ta se ale jen s povzdechnutím otočila
a spala dál. Muž v telefonu zopakoval informace. Tentokrát byla Alice soustředěná.
„Ano, to mě zajímá, kde jste říkal, že jste?“
„Tady v Ramsteinu, ok…“ Alice se podívala na hodinky, bylo málo po desáté hodině. „Ok, za půl
hodiny jsem tam.“
Přerušila hovor a vstala z postele. Únava byla pryč. Rychle se oblékla. S Victorií měly k užívání
služební auto. Ze stolku vzala klíče a vyrazila z ubikace.
O pět minut později přijížděla k hlavní bráně základny. Zastavila a stáhla okénko.
„Kam tak pozdě?“ zeptal se strážný, když si přebíral identifikační kartu.
Alice se na něj usmála: „Potřebuju trochu vypustit páru a potkat lidi mimo základnu.“
„Chápu,“ vrátil jí úsměv strážný a podíval se na displej čtečky. „Vaše povolení k opuštění
základny je v pořádku, pěknou zábavu.“ Vrátil jí kartu a zasalutoval. Závora se zvedla a Alice
vyrazila k světlům města Ramstein-Miesenbach. Projela jeho ulicemi a zaparkovala v centru.
Zamířila k malé kavárně poblíž vlakového nádraží. Hodinky ukazovaly půl jedenácté. Stihla to
dřív, než slíbila. Zastavila před kavárnou a rozhlédla se. Podle domluvy by tady měl čekat muž
z telefonu. Malá skupinka lidí šla po chodníku na druhé straně ulice, několik dalších osamělých
lidí na konci ulice, ale nikdo nevypadal jako člověk, kterého Alice vyhlížela. Znovu se podívala na
hodinky, ještě měla pár minut. Její mysl znovu a znovu procházela události posledních dnů. Od
chvíle, kdy jí Victoria ukázala zprávu, přemýšlela Alice nad tím, co může být pravdy na tom, že
exploze pod Knihovnou nebyla jen tragickou nehodou. Dva protichůdné hlasy bojovaly o to, kdo
má pravdu. Jeden hájil Alianci, druhý zpochybňoval všechno, co oficiální místa tvrdila. Ale Jolly
Roger? Jméno, které Alice velice dobře znala. Sama se s nimi už setkala. Jednou pomohla zadržet
transportní loď, která se pokusila proniknout na povrch Země, později se ukázalo, že se jednalo
o pašeráky napojené na tuto pirátskou organizaci. Slyšela i některé teorie o pravé podstatě Jolly
Roger, ale ty hodila za hlavu jako výmysl šílených konspiračních teoretiků. Teď se však měla
s jedním takovým sejít, co ji to napadlo. Vyjela uprostřed noci ze základny, aby se sešla
s naprosto neznámým člověkem, který by mohl být nebezpečný, buď pro ni samotnou, nebo pro
její kariéru. Už už se skoro obracela k odchodu, když ji zadržel druhý vnitřní hlas. Tohle mohla
být jediná příležitost, jak se dozvědět pravdu o incidentu na Marsu. To nemohla jen tak nechat.
Znovu netrpělivě přešla před kavárnou.
Dveře kavárny se otevřely a z nich vyšel mladý muž. Přes nasazenou kapuci mu nebylo moc
vidět do obličeje. Alice se k němu otočila a čekala. Chvíli stáli naproti sobě. Pak muž udělal dva
kroky směrem k ní. Natáhl ruku. Na otevřené dlani měl datovou kartu. „Jolly Roger vám posílá
tohle,“ řekl.
Alice hleděla na kartu: „Co to je?“
Mladík stál s nataženou rukou a mlčel. Alice ještě chvilku sledovala nataženou ruku. Vnitřní boj
se znovu rozhořel. Natáhla ruku, ale než mohla kartu vzít, lehce ucukla.
„Vemte si ji, nebo nechte být,“ prohlásil mladík, „Tak nebo tak vás už Jolly Roger nikdy nebude
kontaktovat.“
Alice rychle kartu sebrala a pevně ji sevřela v dlani. Mladík se beze slova otočil a odešel pryč.
Nechal Alici stát před kavárnou.
Alice cítila v sevřené dlani datovou kartu. Bála se otevřít dlaň, ochromená z toho, co teď může
přijít. Pak spustila ruku k tělu a pomalu odešla k autu.
Sedla si a otevřela dlaň. Hleděla na kartu. Pak se rozhodla. Vzala svůj tablet a kartu do něj
vložila. Udiveně sledovala, co všechno na kartě je. Záznamy oficiálního vyšetřování nehody,
záznamy komunikace před a po nehodě, ale také data na první pohled nesouvisející s výbuchem.
Manifesty nákladů převážených letadly na Zemi nebo loděmi ve Sluneční soustavě. Dokonce
data obrovské společnosti Armaco. Alice nechápala, co mají všechny tyto informace společného,
ale to, že jí je někdo dal, muselo mít důvod. Důvod, na který musí přijít.
*****
Základna ASF Ramstein, Německo, 20. 6. 2064, 6:54 UTC+1
Celou noc Alice pročítala data, která získala. Jako připomínka množství kávy, kterou do sebe
během té doby dostala, stálo na stolku několik prázdných hrnků. To, co četla, bylo neuvěřitelné
a děsivé zároveň, pokud to byla pravda. Alice se stále zdráhala uvěřit všemu, co se tuto noc
dozvěděla, ale její víra v čistotu Aliance se pomalu rozpadala. Oficiální vyšetřování se rozcházelo
hned v několika hlavních bodech. Závěr byl sice jednoznačný, a to nehoda, ale příčina nehody už
nebyla tak jednoznačná. Spolehlivost reaktorů se sledovala pravidelně od zřízení stálé základny
a podle všech parametrů bylo zařízení v naprostém pořádku. Hlášení, odeslané jen pár hodin
před nehodou, nevykazovalo žádné abnormality. Reaktory pod Knihovnou byly za posledních
čtrnáct let neuvěřitelně stabilní. Žádné výkyvy v množství dodávané energie nebo stabilitě
reakce. Jak Alice pročítala další oddíly vyšetřování, přišla na nové nesrovnalosti. Podle všeho
funkci reaktorů nesledovali jen technici, ale byly pod kontrolou AI Knihovny. Gro měl naprostou
kontrolu nad funkcí každého kritického systému a na všechny problémy reagoval okamžitě.
I kdyby došlo k narušení reakce, měl k dispozici nespočet možností, jak ji stabilizovat nebo
nouzově reaktory odstavit a zabránit přesně tomu, k čemu došlo. Po probdělé noci Alice věděla
jedno, verze s nehodou byla velice nepravděpodobná. Pokud to je pravda, je lidstvo ve velkých
problémech. Ale jaký účel měla tato obrovská kamufláž, kdo byl odpovědný za explozi? To byly
otázky, které je potřeba zodpovědět.
U Victoriina lůžka začal pípat budík. Zatímco se Victoria začala protahovat na lůžku, ukončila
Alice všechny programy, vytáhla datovou kartu z počítače a schovala ji ke svým osobním věcem.
Když se otočila ke své spolubydlící a kolegyni, zjistila, že se na ni Victoria zkoumavě dívá.
„Dobré ráno,“ pozdravila ji a snažila se jednat nenuceně. To se jí ale úplně nepodařilo. Victoria se
na ni zašklebila, a když uviděla prázdné hrnky od kávy, měla velmi přibližnou představu o tom,
co se dělo v noci. „Proč jsi nespala?“
Alice chvíli mlčela, nevěděla honem, co říct. Vlastně si uvědomila, že ani na chvíli nepřemýšlela
nad tím, jestli Victorii do celé věci zasvětí. Teď měla na výběr, buď půjde s pravdou ven, nebo
všechno udrží v tajnosti, i za cenu, že by mohla narušit vzájemnou důvěru a přátelství.
Victoria stale čekala a ticho začalo tížit.
Alice si povzdechla, nemohla to celé stejně dost dobře utajit a nechtěla zbytečně přijít o přítele.
Během několika minut vylíčila Victorii, co se jí v noci stalo.
„Takže když jsi říkala, že nevěříš tomu, co jsem ti před čtyřmi dny řekla, tak to jsi mi lhala?“
zeptala se Victoria.
Alice se jí podívala přímo do očí: „Vlastně ne, v té chvíli jsem tomu sama věřila.“
„Dobře, ale co teď?“ zajímala se Victoria, „Co chceš teď dělat?“
„To nevím,“ pokrčila ramena. „Nemohu to dost dobře nechat jen tak běžet. Ve vyšetřování je
strašně moc otazníků. Ale také nemohu jen tak vyrazit za odpověďmi. Alespoň dva týdny ještě
ne.“
Victoria pokývala hlavou: „Dobře, dva týdny nám stejně potrvá, než se prokoušeme všemi
materiály z té karty a pak vyrazíme a najdeme pravdu.“
„My?“ podivila se Alice.
„Ano my,“ potvrdila a podívala se na ni pohledem, který nedával moc možností k diskuzi.
„Nemysli si, že mi můžeš jen tak ukázat to, cos mi ukázala a myslet si, že potom odjedu zpátky do
Brazílie a budu ti držet palce zpovzdálí.“
*****
Loď Deliverance, Oortův oblak, 0,5 světelného roku od Slunce, 20. 6. 2064, 19:55 UTC
Frank vyhlédl průzorem své kajuty. Na pozadí hvězd rozeznal Unstopable, Star Fury a Stubborn.
Lodě speciálně vyčleněné jako eskorta pro Deliverance. Před šesti lety začínal vlastně jen
s Deliverance a Unstopable. Dnes Jolly Roger měla sílu více jak třiceti modifikovaných nákladních
lodí, tedy sílu, která už budila respekt. Organizace i přes těžkosti pořád rostla. Po povolení
ozbrojovat civilní lodě nebyla práce zrovna jednoduchá, ale Frank a Andrew rychle vymysleli
způsob, jak i tak úspěšně napadat obchodní trasy. Jednotlivé lodě nájezdníků se teď
shromažďovaly do skupin a hlavně všechny cíle se důkladně vybíraly podle poměru zisku
a rizika. Agenti organizace dokonale infiltrovali většinu velkých obchodních společností, a proto
bylo stále koho napadat.
Avšak zničení Knihovny a jejího AI, které v posledních šesti letech hodně usnadňovalo Jolly
Roger práci, bylo velkou ztrátou, kterou jen tak nenahradí. Frank si myslel, že to byl hlavní
důvod, proč se Rada rozhodla k tak šílenému činu, že spolu s ním vyhodila do povětří víc jak
padesát tisíc lidí. Čin takových rozměrů všechny ohromil. A co bylo ještě horší, celá věc se
uzavřela jako nešťastná náhoda. To byl důkaz toho, kam až sahají dlouhé prsty Rady. To Franka
vybičovalo k ještě větší aktivitě. Čas, kdy se zřejmě Rada rozhodne otevřeně převzít moc, se
blížil a v tu dobu chtěl, aby byla Jolly Roger silou, se kterou je třeba počítat i v konfrontaci
s flotilou Země.
Zvuk klepání jej vyrušil z rozjímání. „Vstupte.“
Do kajuty vstoupil Andrew: „Zdravím, mám poslední hlášení.“
„Posaď se,“ ukázal Frank na volnou židli. „Něco k pití?“
„Ne, díky,“ odmítl Andrew a posadil se.
„Takže?“
„Dnešek byl velice úspěšný,“ začal procházet Andrew hlášení. „Dva úspěšné přepady konvojů,
dohromady se nám podařilo zajmout jednu eskortní loď a sto dvacet tun nákladu. Převážně
potraviny a palivo, ale je tam i jeden kontejner s vojenskou výbavou. Zpráva se zmiňuje o munici
pro railguny různé ráže.“
„Výborně, škoda jen, že toho nebylo víc,“ pochválil situaci Frank. „A co Země?“
„Běžné zprávy o vypravovaných konvojích a pak zpráva od Nitra: Balíček byl předán.“
„Nic víc?“
„Ne, jen to,“ potvrdil Andrew, a neodpustil si otázku. „Týká se to Alice Hrdé?“
„Ano,“ přikývl Frank, „Vím, co si o tom myslíš, ale vím, že to je správné rozhodnutí. Když nic
jiného, dlužíme to Alexandrovi.“
Andrew si vzpomněl na svou minulost, kdy se setkal s Alexandrem Zeleným. V tu dobu byl
součástí Rady. Jeho úkolem bylo získat zpět důkazy o existenci prastarého chrámu uprostřed
Amazonského pralesa a zabít všechny, co o jeho existenci věděli. Nakonec Alexandr a jeho
společníci vyhráli a Andrew Riks, v té době Andrew Rigly musel přehodnotit svůj život a rozhodl
se zběhnout. Frank měl pravdu, když nic jiného, tohle Alexandrovi opravdu dlužili.
„Jen doufám, že si ta holka tvou důvěru zaslouží,“ zavrtěl hlavou Andrew, „Přece jen je to člen
ASF, a dokonce byla minimálně u jednoho zadržení našich lodí.“
„Právě proto je nutné jí ukázat, že stojí na špatné straně barikády,“ usmál se Frank. „Což mi
připomíná. Pokud jsem ji odhadl dobře, bude zřejmě potřeba vymyslet plán pro evakuaci jak jí,
tak zbytku její rodiny. Dej dohromady malou jednotku k tomuto účelu.“
Andrew se nesouhlasně zamračil, ale Frank věděl, že jeho kolega ve zbrani a přítel plán
evakuace vymyslí. Bylo jen otázkou, jak moc Alice Radu popíchne.
*****
Budova společnosti Armaco, Londýn, Velká Británie, 25. 6. 2064, 12:45 UTC
Matthew Collins seděl za stolem a sledoval poslední hlášení. Hlavně pak hlášení o aktivitách
Jolly Roger. Organizaci, kterou nepřímo pomohl vytvořit. Teď měl jediný cíl, zničit připomínku
svojí hanby. Před šesti lety byla Jolly Roger jen drobnou nepříjemností, ale dnes to byla hrozba.
Její útoky byly organizované a mířily převážně na lodě společností napojených na samotnou
Radu. To, jak zjistil, byla hlavně práce mimozemského počítače v Knihovně na Marsu. Collins se
pousmál, teď už jim nepomůže. Plán na jeho zničení proběhl skoro bez chyby. Znepokojující byla
jen skutečnost, že se Jolly Roger dozvěděla o útoku, a i když její varování přišlo pozdě, mohlo
ohrozit hlavní část plánu, tedy kamufláž útoku. Rada zakročila bleskově a zničila všechny
důkazy o zprávě přijaté anténou Alianční stanice Ares. Problém byl v posádce stanice, která je
sice vázaná přísahou mlčení, ale není úplně v moci Rady.
Mathew otevřel část hlášení týkající se aktivit na Marsu a spokojeně se usmál. Zpráva
potvrzovala, že byla učiněna všechna opatřeni k tomu, aby originální zprávu nikdy nikdo
neobjevil.
Matthew položil tablet na stůl, vše šlo dobře. Jen jediná věc se pořád nedařila. Matthew stále
nemohl dostat svého člověka do vnitřního kruhu Jolly Roger. Frank Haroon a Andrew Riks byli
příliš opatrní a agenti, kteří infiltrovali některé časti, nemohli přinést informace, které by se daly
využít ke zbavení se této hrozby. Tedy alespoň tichým a elegantním způsobem, bez přílišné
pozornosti.
*****
Civilní terminál letiště Ramstein, Německo, 5. 7. 2064, 14:12 UTC+1
„Je to zařízené,“ řekla Victoria a podávala Alici palubní lístek. „Letí to za necelou hodinu.“
„Díky, že letíš se mnou,“ vzala si palubní lístek Alice. Měla trochu strach z toho, co dělají a co je
čeká. Po večerech společně procházely všechny dokumenty, které Alice získala od neznámého
muže, a to, co nalezly, bylo velice podezřelé. Podle všeho, co zatím věděly, tu byla podivná tajná
organizace, která zatím ze stínu ovládala svět. Měla svůj vliv snad na všem, co se dělo a podle
nepřímých důkazů i na tragédii na Marsu. Indicie vedly do společnosti Armaco, přesněji do
jejího ústředí v Londýně.
Victoria se na Alici usmála: „Teď jsme v tom obě, kryjeme se tam nahoře, nevidím důvod, proč
bychom se nemohly krýt i na zemi. Navíc mě hodně zajímá, proč k tomu všemu došlo.“
Alice přikývla, pro ni to bylo osobní od začátku, teď to začínalo být osobní i pro Victorii.
Podívala se na palubní lístek, zejména pak na jméno, které na něm bylo uvedené. Alyson Herriot,
tak znělo jméno její nové identity. Z Češky se stala Angličankou, změnila barvu vlasů a Victoria
s pomocí jednoho svého kamaráda zcela překopala její minulost. Zavrtěla hlavou a podívala se
na Victorii. Uvědomila si, že ji vlastně pořádně nezná. Nikdy si nemyslela, že má takové
kontakty, aby něco takového vůbec mohla zařídit. Za dva roky, co spolu sloužily, se jí naučila
důvěřovat, v kokpitu letadla to jinak nejde, ale poslední události jí přinášely určité pochyby.
„Jak se ti tohle podařilo, mě pořad fascinuje,“ řekla Alice a ukázala na palubní lístek a ID kartu.
Victoria se na ni podívala s šibalským úsměvem: „Alice, pořádně netušíš, jakou jsem měla
minulost. Moc se s tím nechlubím, ale měla jsem hodně divoké dětství a ještě šílenější dospívání,
na víc se neptej, bude to tak lepší.“
Alici tato odpověď nestačila, ale rozhodla se do toho dál nešťourat. Hlášení o výzvě k odletu
stejně znamenalo, že je jakýmkoli dalším debatám konec. Obě mladé ženy vzaly své věci
a vyrazily k odletové bráně. Za hodinu budou v Londýně a začnou svůj plán.
Budova společnosti Armaco, Londýn, Velká Británie, 7. 7. 2064, 9:32 UTC
Alice a Victoria seděly v příjemně zařízené místnosti, umístěné ve dvacátém patře budovy. Jejich
visačky byly na jména Alyson Herriot a Vanessa Stuart. V místnosti byly samy, četly si časopisy
a snažily se tvářit naprosto bezstarostně. Přišly každá zvlášť a na recepci se ohlásily jako
zájemkyně o vstup do bezpečnostních složek ArSec. Všechno zatím šlo jako po másle, byly
uvedeny do této místnosti a měly zde počkat, až si je postupně zavolají k pohovoru. V tuto chvíli
zřejmě ověřovali jejich životopisy. Alice se v duchu modlila, aby nevyšťourali její pravou
identitu.
Otevřely se dveře a vstoupil muž ve středních letech v tmavé uniformě se znakem společnosti.
„Slečna Herriotová?“ zvolal.
Alice vstala: „To jsem já.“
„Jmenuji se Timothy Kirby, pojďte prosím za mnou,“ řekl a vyvedl ji z místnosti na chodbu.
Šli společně kolem množství dveří. Jedny byly otevřené a Alice si všimla velké obrazovky. Na ní
byl obraz, který jí připadal hodně povědomý. Sotva patrný vír hmoty ve vesmíru. Protože
musela dál následovat Kirbyho, neměla čas celou věc dostatečně posoudit a vzpomenout si
úplně. Zapamatovala si alespoň číslo dveří.
Kirby ji dovedl do malé kanceláře s výhledem na Temži a naznačil jí, aby se posadila.
„Takže slečno Herriotová,“ začal, „proč byste chtěla být součástí našich bezpečnostních složek?“
Alice něco podobného očekávala, takže pohotově odpověděla: „Ráda bych se vrátila do kokpitu
lodi, protože za ty tři roky, co jsem byla vyřazena z ASF, mi začala moje práce hodně chybět,
nehledě na to, že stejně žádnou jinou práci nemohu najít.“
„Ano, tady čtu,“ nahlédl Kirby do informací v tabletu, „že jste byla vyřazena po incidentu s vaším
nadřízeným, co mi k tomu můžete říct?“
Alice se zatvářila velmi nazlobeně: „Řekněme, že jsme se neshodli v otázkách pravomocí mezi
velitelem a podřízenou. On si pak vymyslel ty kecy o bezdůvodném napadení a alkoholu, měl
vlivné kamarády, takže jsem neměla šanci.“
„Chápu,“ pokýval hlavou Kirby. „Máte za sebou výcvik na stíhačích i na raketoplánech, to by se
nám mohlo hodit. Ale nejprve si vás musíme vyzkoušet. To víte, bývalé členy ASF bereme skoro
okamžitě, ale musíme si nejprve zjistit, jestli se vyplatí dát jim druhou šanci.“
„Chápu,“ řekla Alice. „Jsem připravená udělat cokoli, abych vás přesvědčila o tom, že se vyplatí
dát mi druhou šanci.“
„Dobře, teď si projdeme všechny detaily a vaše testovací období začne hned zítra.“
Alice přikývla.
Když po hodině odcházela, znovu se pokusila nahlédnout do dveří, kde viděla onen povědomý
obraz, ale dveře už byly uzavřeny.
Kirby se s ní rozloučil a vyzval Victorii, aby šla za ním. Když odešli, Alice vyrazila pryč. Stále
přemýšlela nad obrazem, který letmo zpozorovala otevřenými dveřmi.
Až později, když seděla v malé restauraci u jídla, jí konečně došlo, co viděla. Jednalo se
o gravitační anomálii v soustavě Sirius, kde zmizela loď Prometheus poté, co ji lodě Jolly Roger
poškodily. Byly toho tenkrát plné zprávy, všichni byli zděšení a vlastně to byla věc, která vedla k
vzniku soukromých armád pro společnosti, které měly své aktivity. Původně dočasné řešení
vedlo k významnému narušení rovnováhy moci. Na Zemi a Marsu stále udržovala silnou
vojenskou přítomnost Aliance, ale všude jinde byly přítomny jen složky privátních jednotek. Ty
byly v některých ohledech možná i lépe vybaveny než ASF.
Alice se vrátila víc ve vzpomínkách až k létu 2058 a přemýšlela nad osudem, který potkal
Prometheua. Jaký to musel být horor, sledovat, jak gravitace postupně trhá loď na kusy a vědět,
že tomuto osudu nikdo neuteče. Alici přejel mráz po zádech.
*****
Loď Perun, soustava W Ursae Majoris, 170 světelných let od Sluneční soustavy, 2191
pozemských dnů po vtažení do anomálie v soustavě Sirius
Loď se pohybovala po geostacionární dráze čtvrté planety, kterou právě zahalovala tma.
Paprsky systému senzorů POLARIS neustále prohledávaly celou soustavu a hledaly cokoli
neobvyklého. Stal se neocenitelným pro chod Kolonie, kam posílal data. Noví obyvatelé
pojmenovali svět Safe Haven. Byl to dobrý název, protože jim opravdu poskytla bezpečný
přístav. U dokovacího portu byl přichycen raketoplán.
Tomáš seděl v kokpitu raketoplánu a sledoval krásný úsvit planety. Nejprve jakoby zahořela
atmosféra a následně se objevila zář obou sluncí. Slunce vzdálené tak blízko jedno druhému, že
se zdála být jedním. Jak se dvojice vzdalovala od planety, rozzářil se jasně modrý srpek planety.
Ukázalo se tak velké moře oddělující dva hlavní kontinenty. Bude to trvat ještě hodinu, než
paprsky dopadnou na hlavní pevninu a tři hodiny, než světlo dorazí až ke Kolonii, místu,
kterému teď říkali domov. Tomáš vrátil pozornost k přístrojům raketoplánu a přes přední
displej sledoval povrch své staré lodě. Perun se zdál stejný jako před šesti lety. Jakoby ho
opustili teprve včera.
„Jenifer, jak dlouho ještě?“ řekl do vysílačky.
„Ještě pár minut, je potřeba přednastavit několik dalších systémů,“ zněla odpověď.
Tomáš se zamyslel nad minulostí. Událo se toho skutečně mnoho. Před šesti lety je do této
soustavy přemístila červí díra v soustavě Sirius. Dvě těžce poškozené lodě se vynořily
z anomálie podobné, jaká byla v Siriu. S tím rozdílem, že zde se nacházela mezi pátou a šestou
planetou. Zvláštností této soustavy byla vzájemná poloha dvou velkých plynných obrů. Oběžné
dráhy páté a šesté planety soustavy byly v dokonalé synchronizaci, takže se jejich vzájemná
poloha neměnila a byly dokonale srovnané v ose s oběma Slunci. To vyvolávalo gravitační
interakce otevírající červí díru.
Čtvrtá planeta byla naštěstí plná života, bylo to požehnání pro trosečníky. Z posledních sil skočil
Prometheus k planetě. Pak museli odstavit reaktor nadobro. Veškeré zásobování energií
zajišťoval funkční reaktor na Perunu. Tři průzkumné raketoplány rychle prohlédly jeden
z kontinentů a našly příhodné místo pro zbudování kolonie. Kolonie, nikdo na začátku plavby
nepředpokládal, že se z vědecké výpravy stane věc kolonizace cizí planety. Také posádka Perunu
a trosečníci z Queen's Sovereign nečekali takový vývoj.
Piráti byli vůbec tvrdý oříšek k rozlousknutí. Devět pirátů přežilo boj v soustavě Sirius. Devět
lidí neuznávajících standardní kaskádu velení. Devět lidí zvyklých řešit problémy svým
osobitým způsobem. A devět lidí nedůvěřujících Alianci. Začlenit takovou skupinu do posádky
Promethea nebylo jednoduché. Navíc všichni teď byli podráždění ze skutečnosti, že se nejspíš
nikdy nevrátí domů. Také mnohem kratší perioda rotace planety narušovala psychickou kondici
trosečníků. Trosečníci se museli seznámit s novým časovým harmonogramem. Den zde trval
pouhých dvacet hodin a doba oběhu planety okolo dvojhvězdy trvala čtyři sta čtyřicet devět
dnů. Rvačky a neuposlechnutí rozkazu byly častější a častější. Kapitán Sullivan se sešel
s Tomášem a dlouho vymýšleli řešení této krize. Nakonec se ale nalezlo. Všech devět bývalých
pirátů bylo přiděleno vědeckým týmům jako doprovod při výpravách. To byl geniální nápad.
Piráti byli ponecháni pod Tomášovým velením a navíc i vědcům se lépe pracovalo s touto
skupinou než s Aliančními vojáky.
První rok Kolonie byl velmi obtížný i z jiného důvodu. Největší problémem byl ekosystém
planety. Tady bylo štěstím hlavně to, že Prometheus byl vědecká loď. Velice rychle byl jeden
z raketoplánů upraven na reaktor dodávající energii celé Kolonii. Ze zásobníků obrovské lodi se
podařilo zachránit dost helia3 na celý rok fungování. Vědecký personál okamžitě začal vyvíjet
i alternativní způsoby získávání energie, jako vodní a větrné generátory, a také množství
solárních panelů dost pomohlo zajistit částečnou soběstačnost. Důkladnější průzkum pak
umožnil zajistit místní zdroje potravin a brzy se rozjelo nejprve primitivní zemědělství,
postupně neustále lepší a kvalitnější. První rok si ovšem vybral i svou cenu. Zemřelo dvaadvacet
lidí hned v prvním půl roku, převážně na virovou infekci, než se podařilo nalézt lék a začalo se
s důsledným výzkumem mikrobiologické hrozby nového domova. Další oběti si vyžádaly útoky
velikých a rychlých predátorů, trefně pojmenovaných děso-lev. Několik životů si také vyžádaly
různé nehody. Celkově se ročního výročí založení Kolonie nedožilo třicet osm lidí.
Po roce se však noví obyvatelé relativně adaptovali na nové prostředí. Nemoci se dařilo udržet
v patřičných mezích. Sedm zbylých pirátů posílených o několik členů posádky se naučilo
porozumět místním zvířatům natolik, že už nedocházelo k překvapivým útokům. Druhý rok také
došlo k nejdůležitějšímu objevu. Byl to nález ruin města, starých několik set let. Podle
vědeckého průzkumu musely patřit jedině starému osídlení T'lyrků. Lidé tím získali více
informací o planetě, a co bylo daleko důležitější, nalezli velký a neporušený zásobník helia3.
S tímto nadbytkem paliva začala Kolonie nový život. Bylo dost energie pro obranu celého
perimetru před návštěvami nezvaných hostů. To uvolnilo spoustu lidí ze strážní služby pro jiné
úkoly. Perun opuštěný na oběžné dráze začal sloužit jako senzorový satelit. S jeho pomocí byly
nalezeny v průběhu dalších dvou let tři nová města T'lyrků. Každé přispělo k pochopení planety
a také umožnilo použít vše, co se dalo ještě použít.
V posledních dvou a půl letech pak došlo k revoluční změně. V Kolonii se narodilo celkem pět
dětí. To vedlo k posunu myšlení malé populace. Teď už obyvatelé nepohlíželi sami na sebe jako
na trosečníky, ale jako na obyvatele nového světa.
„Tak hotovo, vracíme se,“ vyrušil Tomáše hlas Jenifer Kohein.
„Rozumím,“ řekl Tomáš. „Začínám předvzletovou sekvenci.“
Podíval se na hodinky: „Pokud vše půjde dobře, dostaneš se domů ještě před tím, než se vzbudí
Patrik.“
„To doufám,“ zachrčel hlas Jenifer. „Chci, abych v den jeho druhých narozenin byla u jeho
probuzení.“
„Neboj, dnešní den bude perfektní,“ usmál se Tomáš. „Vždyť víš, že narozeninami všech dětí žije
celá Kolonie. Tenhle den si rozhodně užije.“
Za Tomášem se otevřely dveře. „Jo, to si dovedu představit a hlavně kdo si užije tenhle den, je
jeho otec,“ řekla lehce rozladěně a sedla si do křesla. „Tak můžeme vyrazit.“
Tomáš nastartoval hlavní motor. „Kolonie Kontrol, tady Shuttle02, vracíme se, předpokládaná
doba návratu…“ Tomáš se podíval na monitor, „hodina dvacet tři minut.“
„Tady Kolonie Kontrol, potvrzujeme, hodina dvacet tři, konec,“ zazněla odpověď v rádiu.
Tomáš se odpoutal od bývalé lodi Perun a s raketoplánem zamířil k tmavé planetě.
*****
Kolonie, Safe Haven, 387. den 5. roku, 16:32 SHCT (Safe Haven Coordinated Time)
Tomáš seděl u stolu a sledoval všeobecné veselí. Narozeniny prvního dítěte narozeného
v Kolonii byla veliká věc. Snad všichni obyvatelé se sešli, aby oslavili budoucnost osídlení na
Safe Haven. Malý Patrik Kohein sice ve svých dvou letech celou věc úplně nedoceňoval, přesto si
veškerou pozornost, kterou ho zahrnovali ostatní, dost užíval. Teď už byl pryč a Jenifer jej
uspávala v jejich domě. Michael Kohein si přisedl k Tomášovi a zazubil se na něj: „Tak kapitáne,
co je s vámi? Moc se nebavíte.“
„Už nejsem kapitán, Michaeli, a není pravda, že bych se nebavil, jen chci zítra být fit,“ odpověděl
Tomáš.
Michael se zarazil, pak pokýval hlavou: „Taky bych měl hodit zpátečku, to je pravda, zítra nás
čeká cesta na jižní pobřeží. Nebyla by to moc zábava s bolestí hlavy.“
„To tedy ne,“ usmál se Tomáš.
„Tak tedy zítra, kapitáne, půjdu za Jenifer, ať si užijeme trochu společného klidu,“ mrkl Michael
a odešel pryč.
Tomáš se pro sebe pousmál, tito dva členové jeho posádky ho prostě nikdy nepřestanou
překvapovat.
Rozhodl se jít také domů, když si k němu přisedla Christine Hudgens. „Hezká oslava,“ podotkla
a napila se ze svého poháru.
„To skutečně je,“ odpověděl Tomáš. „A je potřebná, lidé mi připadli hodně skleslí poslední
dobou.“
„To je pochopitelné. Spousta nechala doma rodiny, a i když je to už dlouho, ta bolest jen tak
nezmizí. Navíc většina lidí, i když jsou už zvyklí nazývat toto místo domovem, udržuje i počítání
dnů podle pozemského kalendáře a je to přesně šest let, co jsme sem přiletěli.“
„To je pravda, já si to nedokážu vůbec představit. Nikoho jsem doma už neměl, proto si mě taky
Frank vybral pro ten svůj projekt. Kdo by tehdy tušil, kam až mě vítr zanese.“
Christine se usmála: „Kdo by si pomyslel, že budeme první lidskou kolonií mimo Sluneční
soustavu, co?“
Tomáš mlčel a vzpomínal. Christine byla taky chvíli ztracená ve vzpomínkách, hlavně na svou
sestru. Právě před šesti pozemskými lety, předtím, než je vtáhla anomálie do této soustavy, se
pro ni Elizabet obětovala, a zachránila tak celý Prometheus.
„Na Elizabet a všechny, co jsme ztratili,“ pozvedla pohár Christine.
Tomáš pozvedl svůj pohár: „Na Elizabet a všechny, co jsme ztratili.“ Napil se, vstal a otočil se
k davu. Znovu pozvedl pohár a zvolal ke všem: „Na budoucnost Kolonie. A na všechny, kteří tu
budou po nás!“
„Na Kolonii!“ zvolal celý dav.
Tomáš se posadil zpět na své místo: „Mám rád, když se připíjí i na něco pozitivního.“
Christine se usmála: „To mám na tobě ráda, vždy hledět s vírou do budoucnosti. Díky.“ Položila
ruku na jeho. „Co se trochu projít?“
Tomáš jemně stiskl její dlaň: „Dobrý nápad.“
Vstali a společně odešli.
*****
Jižní pobřeží hlavního kontinentu, planeta Safe Haven, 388. den 5. roku, 13:32 SHCT
Dvojhvězda klesala na své pouti oblohou a za dvě hodiny zmizí za horizontem. Tomáš seděl
v chládku pod raketoplánem opřený o podvozkovou nohu a pozoroval hluboké údolí pod sebou.
Podle Christine to byl důkaz doby ledové, která musela na této planetě panovat asi před deseti
tisíci let. Úzký osmdesát tři kilometry dlouhý záliv byl jedním z mnoha, které se zařezávaly do
horského masivu jižního kontinentu a ze všeho nejvíc připomínaly fjordy, jaké může člověk
vidět na Zemi ve Skandinávii. Ale tady se vyskytovaly v podstatně teplejší oblasti, což ukazovalo
na skutečnost, že v minulosti muselo na planetě panovat daleko chladnější klima. Tomáš
sledoval let orlu podobného ptáka, jak krouží nad zálivem a slídí po kořisti. V okamžiku, kdy ji
zpozoroval, vrhl se střemhlav dolů a zmizel z dohledu. Tomáš se podíval na hodinky, průzkumný
tým byl v ruinách T'lyrské podzemní základny už víc jak pět hodin. Podzemní základna slibovala
možnost objevů, které by mohly pomoci Kolonii. Christine, když se o nálezu dozvěděla, byla
nadšená. Včera, když se byli společně projít, aby si odpočinuli od oslav a ukradli si trochu
chvilek pro sebe, nemluvila prakticky o ničem jiném než o výpravě. Tomáš ji takhle nadšenou
neviděl od objevu prvního města a její nadšení ho samotného strhlo. Když dorazili sem
a losovali, kdo z eskorty zůstane u raketoplánu, los vyšel na něj. Byl dost zklamaný. Podíval se
znovu na hodinky. Už by se měli vracet, první průzkum měl jen zhodnotit potřebu širšího
výzkumu lokality. Celý průzkum měl trvat maximálně čtyři hodiny a už tam byli pět a půl. Vstal a
přešel ke kraji útesu. Viděl úzkou pěšinku směřující až k vchodu do jeskyně. Z místa, kde stál,
byla sotva patrná, ale pokud člověk věděl, co a kde hledat, všiml si drobné změny barvy ve stěně
útesu.
Tomáš se zamračil. Neviděl nikoho ani na pěšině, ani u vchodu do jeskyně. Vzal vysílačku a stiskl
tlačítko: „Tady Tom. Co se děje? Měli jste už být dávno tady nahoře.“
Chvíli se nic nedělo. Pak vysílačka zachrastila a Tomáš uslyšel hlas Alexe Dirka: „Co myslíš, že se
děje? Christine tu našla pár zajímavých věcí a ten její tým pořád fotí a fotí. Ale už se vracíme.
Budeme venku za několik minut.“
„Rozumím, trochu ty vědátory popožeňte,“ přikázal Tomáš. „Chtěl bych se vrátit ještě za světla.“
Zapraskání vysílačky však přineslo jiný hlas. „Popohánět vědátory?!“ Christine zněla naštvaně,
ale Tomáš věděl, že to hraje. „Já a můj tým budeme nahoře rychleji než ti tvoji ochránci.“
„To zní jako výzva. Johne, Alexi, přijímáte to?“ řekl pobaveně Tomáš.
„Trocha rozcvičky nám prospěje,“ slyšel v rádiu hlas Johna Reada. „Co myslíš, Michaeli?“
„No, začínám být na tyhle srandičky trochu starý, ale proč ne,“ odpověděl Michael.
„Dobře, kdo dorazí k raketoplánu jako poslední, obsluhuje dnes ostatní u stolu,“ navrhl Tomáš.
„Přijímám,“ odpověděla Christine.
„Taky přijímáme,“ slyšel Tomáš v rádiu hlas Alexe. „Hej! To není fér. Pohni, Johne, já tu rozhodně
neprohraju s tlupou šprtů.“
O několik minut později viděl Tomáš, jak z jeskyně po pěšině nahoru vyrazila skupinka lidí.
Usmál se, když viděl, že na špici, s velikým batohem na zádech, běží Christine. Ve svých
šestatřiceti letech byla ve skvělé kondici. Tomáš si musel připustit, že i jeho by minimálně
potrápila a řekl si, že to raději ani nebude testovat.
Christine doběhla k raketoplánu, shodila batoh a klesla na všechny čtyři. „Tak co?“ těžce
oddechovala. „Myslím, že příště bys měl popohánět spíš svoje lidi.“
„Jasně,“ funěl Alex, který doběhl těsně za ní, „Vyběhnout dřív než ostatní a pak běžet tak, aby mě
nemohl nikdo na pěšině předběhnout, tomu říkám důkaz kondice.“
„Fňukno,“ odsekla Christine, „neumíš prohrávat, to je celé. Místo vysedávání u Malcolma bys měl
večer běhat.“
Alex se podíval na Tomáše: „Od kdy může tvoje snoubenka mluvit do výcviku? Čekal jsem, že
k tomu dojde nejdřív až po svatbě.“
Tomáš nechal poznámku bez reakce a s úsměvem sledoval, jak postupně dobíhají ostatní
členové výpravy. „Ok, všichni nastupovat, odletíme co nejdřív.“ Když jako poslední doběhl
Michael, dodal: „A máte tu vítěze, takže si během cesty domů rozmyslete, co si dáte večer
u Malcolma, ať náš číšník pro dnešní večer ví, co ho čeká.“
Michael se na něj zazubil. „Bude mi potěšením,“ zasípal.
*****
Raketoplán Shuttle02, na cestě ke Kolonii, planeta Safe Haven, 388. den 5. roku, 14:38 SHCT
Dvojhvězda pomalu klesala k horizontu a kokpit raketoplánu byl vyplněn jejím červeným
světlem. Tomáš sledoval povrch hlavního kontinentu ubíhajícího pod raketoplánem, dveře do
kokpitu se otevřely a vstoupila Christine. Sedla si do křesla kopilota a připásala se.
„Takže co jste tam našli?“ zeptal se Tomáš.
Christine se na něj podívala pohledem malého dítěte, koukajícího se na rozsvícený vánoční
stromeček. „Je to bomba, zaplnili jsme snad všechny paměťové karty, jen týden bude trvat se tím
vším prohrabat. Ale to nejdůležitější je něco jiného.“ Nadšení z Christine přímo sršelo.
Tomáš se na ni podíval: „A to?“
Christine se na něj dívala a užívala si ticho očekávání. „Jsou tam ostatky, spousta mrtvých
T'lyrků. Něco, co jsme za celou dobu nenašli. Nevím sice, co to přesně znamená, ale podle toho
co víme, byli v pohřbívání svých mrtvých hodně přísní a všechny vraceli zpět do koloběhu
života. Nejčastěji je spálili, jen ve výjimečných případech je nechali na povrchu. Nikdy je
nenechali uzamčené v podzemní kobce, jako je ta dole,“ zavrtěla hlavou. „Ne, nikdy jsem se
s něčím takovým nesetkala. To, co se tam dole stalo, muselo být nesmírně důležité.“
*****
Budova Armaco, Londýn, Velká Británie, 14. 7. 2064, 8:43 UTC
Alice seděla spolu s dalšími vybranými uchazeči o místo v bezpečnostních složkách ArSec.
Victoria seděla na druhém konci místnosti a podle plánu se neměly vůbec spolu bavit a každá na
vlastní pěst pátrat po čemkoli, co by potvrdilo informace, které získaly od Jolly Roger. Alice
navíc nemohla zapomenout na anomálii v soustavě Sirius. Pořád jí vrtalo hlavou, proč ji
v Armacu někdo studoval. Celý systém byl podle rozhodnutí Aliance v karanténě. Stejně, kdo by
tam co hledal, jsou tam jen dvě slunce a anomálie, která je podle všeho jen jiným druhem méně
silné černé díry. Jen blázen by tam hledal možnosti, jak zbohatnout, pokud Armaco nezjistila
o soustavě něco jiného.
Alice vrátila pozornost zpět k probíhajícímu výkladu. Mladý muž představoval společnost jako
spasitelku světa a práci pro společnost jako příležitost a výsadu pro každého. Podívala se na
hodinky, naštěstí by měl být konec.
Přesně podle očekávání muž ukončil svou prezentaci a sdělil jim, že dále budou následovat
fyzické testy v tělocvičně, která byla v suterénu budovy. To znamenalo asi jednu hodinu času,
které chtěly Alice i Victoria plně využít. Ve zmatku způsobeném odchodem z místnosti se Alice
vytratila chodbou pryč od skupiny. Její strategie byla jasná, trochu se rozhlédnout po budově,
a pokud ji někdo odhalí, bude předstírat, že se ztratila.
Brzy došla do chodby, kde byla minulý týden, nedalo jí to a zabrousila ke známým dveřím. Byly
zase zavřené. Rozhlédla se a na chodbě nikoho neviděla. Naklonila se k nim a poslouchala. Nic
nebylo slyšet. Nadechla se, zaklepala a vzala za kliku. Otevřela dveře a viděla prázdnou místnost,
přesně tak, jak si pamatovala. Jen obrovský displej byl vypnutý. Dveře zavřela a chtěla
pokračovat, když z vedlejší místnosti vyšel muž ve středních letech. Alice sebou lehce trhla.
„Přejete si?“ zeptal se muž.
Alice se přinutila ke klidu a na muže se usmála. „Jé, to jsem ráda, že jsem vás potkala,“ vydechla
jakoby úlevou. „Ztratila jsem se, mám se dostat k místnosti 23/142, ty chodby jsou všechny
jedna jako druhá.“ Snažila se tvářit co nejvíc hloupě, aby podpořila svoje krytí.
Muž si ji podezřívavě měřil. „To musíte touto chodbou zpět k recepci,“ ukázal za sebe. „Tam se
zeptejte, ať se zase nezamotáte.“ Zněl hodně opovržlivě, jakoby vůbec nechápal, že může
existovat člověk, který se tady ztratí.
„Děkuji vám,“ usmála se. Rychle se otočila a zmizela v chodbě. Dnes její pátrání skončilo.
Doufala, že Victoria měla víc štěstí.
Victoria sledovala škvírou ve dveřích, jak Alice odchází. Usmála se a zavřela dveře. Alice si
počínala dobře, ale neměla zkušenosti. Ovšem čím víc si budou všímat Alice, tím jednodušší
bude mít cestu ona. Zajistila dveře a sedla si k počítači. Podívala se na stolek. Všimla si malé
rodinné fotky. Vzala ji a položila tak, aby neviděla tváře na fotografii. Muž, který patřil
k fotografii, byl teď ve městě a hledal ji. Victorii bylo líto ženy a dětí, když mají doma člověka,
který riskuje místo ve společnosti pro nejistý zálet se ženou, kterou ani neviděl, a která ho
kontaktovala jen před třemi dny prostřednictvím internetu.
Rychle se přihlásila do systému a ani ji to moc nezdrželo. Znovu se podívala na obrácený
rámeček. Muž nebyl jen bezcharakterní, ale navíc i značně hloupý, když použil jako heslo datum
narození svých dětí.
Victoria se rychle probírala soubory a hledala cokoli, co by vypadalo zajímavě, a brzy na to
narazila. Přepravní manifest o doručení vzorku výbušniny. Byl to ten samý druh v tom samém
množství, jak bylo uvedeno na manifestu z Tel Avivu, který Alice získala od agenta Jolly Roger.
To potvrdilo podezření, ale nebyl to nezvratný důkaz o tom, že Armaco má prsty ve výbuchu na
Marsu. Victoria dál prohledávala soubory, když narazila na cosi, co ji upoutalo. Projekt Sirius.
Rychle ho otevřela, ale místo toho, aby se dostala do složek projektu, byla zastavena pro
nedostatečné oprávnění vstupu k dokumentaci. Victoria ukončila všechny programy, vytáhla
svou paměťovou kartu a počítač vypnula. Věděla, že odtud nic víc nezíská. Zlehounka otevřela
dveře a nakoukla do chodby. Vyklouzla z kanceláře a zmizela chodbou směrem k výtahu.
*****
Suterén budovy Armaco, Londýn, Velká Británie, 14. 7. 2064, 13:04 UTC
Alice si schovávala věci, celé zkoušky fyzické zdatnosti byly hodně dlouhé, ale pro Alici
nepředstavovaly vážnější problém. Ona i Victoria obstály v testech nejlépe ze všech. Teď měly
volné odpoledne a zítra začne maraton školení a testů.
Alice byla svým neúspěchem dopoledne rozladěna. Jak se chovat v boji, to věděla, dokonce se
pokládala za velmi dobrou pilotku, ale špionáž byla něco jiného, na to neměla prostě talent.
Vzala brašnu a chtěla si ji hodit přes rameno, když si všimla lístku vykukujícího ze švu jedné
z kapes. Položila brašnu na zem a vytáhla lístek.
„Našla jsem něco důležitého, sejdeme se na domluveném místě, Vicky.“
Roztrhala lístek a hodila ho do koše. Alespoň že Victoria měla více štěstí, snad tuhle maškarádu
nebudou muset sehrávat moc dlouho.
*****
Kavárna Caffe Royale, Londýn, Velká Britanie, 14. 7. 2064, 17:32 UTC
Alice vstoupila do kavárny a rozhlédla se. Victoria seděla v boxu v tom nejvzdálenějším rohu.
Alice pomalu došla k ní a posadila se naproti ní. Victoria se na ni usmála a upila trochu kávy.
Počkaly, až si servírka převzala objednávku a přinesla, co si objednaly. Pak se Victoria naklonila
a položila na stůl datovou kartu. „Manifest o dodání výbušniny sem do budovy Armaco, zásilku
převzal osobně Matthew Collins,“ řekla Victoria.
Alice si vzala kartu a zapojila ji do svého tabletu. Chvíli si prohlížela zprávu a pak položila tablet
na stůl. „Proč by tu výbušninu přebíral zrovna ředitel londýnské centrály Armaco?“ vyslovila
otázku, která se nabízela.
„Přesně,“ přitakala Victoria. „Proč by měl, pokud se tedy nejedná jen o věc výzkumu, ale o daleko
důležitější projekt.“ „Ale to samo o sobě neznamená nic, je to jenom podezřelé a nám to
potvrdilo, že informace Jolly Roger jsou pravdivé.“
„Ale důkaz, který by se dal použít, nemáme,“ povzdechla si Alice.
„Bojím se, že takový důkaz neexistuje, zřejmě po tom, co se dozvěděli o úniku informací v Izraeli,
zničili všechno, co mohlo spojovat Armaco s výbuchem na Marsu. Podle mě už mají vymyšlenou
propracovanou krycí historku, proč byla výbušnina poslána sem a proč ji osobně přebíral místní
ředitel,“ zavrtěla hlavou Victoria, „Snad jedině kdybychom si promluvily s panem Collinsem, ale
to je momentálně mimo naše možnosti.“
Alice chvíli mlčela a dívala se nepřítomně někam nad Victorii. V její mysli se odehrával boj.
Věděla teď s jistotou, že za smrt jejího strýce nese odpovědnost tajná organizace, se kterou
Alexandr bojoval už před šestnácti lety. Teď bylo na ní, jak se rozhodne, možnost urovnat celou
věc v mezích zákona se zdála být zcela mimo dosah. Zůstávalo tedy na výběr, buď to zatím
nechat být a hledat dál, nebo vykonat spravedlnost. Alice zvažovala obě možnosti.
„Nechceš doufám udělat něco hloupého, jako třeba zabít Collinse?“ podívala se na ni vážně
Victoria.
Alice se probrala ze svého zamyšlení. „A co mi zbývá jiného?“
„Nemůžeme ho sice přímo usvědčit, ale vražda?“
„On má na rukou krev více jak padesáti tisíců lidí, včetně mého strýce. Proč bych měla o jeho
likvidaci přemýšlet jako o vraždě?“ procedila mezi zuby vztekle.
„Chápu, ale pomyslela jsi na dopady tohoto činu?“
Alice se na ni nechápavě podívala.
„Pokud ho zabiješ a jsem si jistá, že máš dodatečné schopnosti toho dosáhnout, stane se z tebe
psanec. Před Radou se neschováš a to i v případě, že je jen z půlky tak drsná, než jak popisují
materiály, co jsi dostala.“
„Mě by jen tak nedostali,“ vyhrkla Alice.
„A tvoje rodina? Ta to vidí stejně? Nebo má snad podobný výcvik, jako máš ty? Nemyslím si, že
by mohli vzdorovat moc dlouho.“
Alice zvažovala všechno, co jí Victoria řekla a musela sama uznat, že by útok na Collinse
znamenal rozsudek smrti pro její rodinu. „Ale co tedy budeme dělat? Sama jsi říkala, že jim ten
útok nepřišijeme. To jako necháme celou věc být a oni zůstanou nedotknutelní?“
„Ne, to v žádném případě. Využijeme toho, že jsme se dostaly tak blízko, a vyhrabeme na ně
jinou špínu. Ale budeme muset počkat alespoň dva týdny. Nejprve musíme zjistit, zda se
dozvěděli o našem malém útoku na jejich soukromé záležitosti. Pak najdeme způsob, jak získat
informace, které potřebujeme.“
„Ale jak?“
„Budu potřebovat čas, abych se dostala do počítačové sítě. Pak vytáhnu všechna data o projektu
Sirius.“
Alice na ni vytřeštila oči: „Projekt co?“
„Narazila jsem na to, když jsem hledala cokoli, co bychom mohly použít. Bylo to zaheslované,
takže nevím vůbec, čeho se to může týkat.“
„To možná vím já. Když jsem šla na pohovor, všimla jsem si v jedné kanceláři zobrazení
anomálie v soustavě Sirius. Myslím, že to spolu může souviset.“
„To zjistíme,“ řekla Victoria. „Teď se trochu stáhneme. Nebudeme podnikat nic, dokud nedáme
dohromady nějaký plán.“
Alice přikývla.
„A nepokoušej se o nic, i kdybys zakopla o sebelákavější kořist. Po tom, co tě viděli u těch dveří,
si tě možná budou chtít otestovat. Buď dál jen snaživou rekrutkou, ok?“ dodala přísně.
„Ok,“ přikývla ještě jednou Alice, trochu zaskočená, jaký velitelsky tón Victoria použila. V její
mysli se objevila nová otázka, kde získala Victoria zkušenosti s infiltrací a špionáží.
*****
Kolonie, planeta Safe Haven, soustava W Ursae Majoris, 396. den 5. roku, 8:23 SHCT
Dvojhvězda se pomalu blížila k nejvyššímu bodu na své desetihodinové pouti. Ozařovala Kolonii
sytým světlem. Městečko pulsovalo životem. Všichni obyvatelé se starali o plnění svých
povinností. V tak malém počtu, jakým bylo tři sta osmdesát pět lidí, se muselo počítat
s příspěvkem každého práceschopného člověka. Navíc krátký den skutečně nedával moc
prostoru k lelkování. Tomáš se právě vracel z přistávací plochy a měl až do desáté hodiny čas,
pak se jeho tým vydá na loveckou výpravu. Byla to práce, kterou všichni bývalí piráti milovali,
dostat se pryč od tvrdšího režimu v Kolonii a pocvičit se v lesích bez povinnosti chránit vědecký
personál.
Tomáš, přesně jak měl ve zvyku, se rozhodl i toto volno trávit ve vědecké části Kolonie
s Christine. Za ty roky se natolik zlepšil v základech vědy, že mohl pomáhat s malými projekty.
Věda ho začala bavit, obzvlášť když ho k práci motivovala i přítomnost člověka, se kterým chtěl
trávit čas do konce života.
Christine našel přesně tak, jak čekal. Ztrácela se za stolem zaskládaným všemožnými vzorky
a artefakty. Sama doslova hltala obrázky na monitoru. Když Tomáš přišel až k ní, opřela se
v křesle a rukama si zakryla tvář. Dlouze vydechla. „Ahoj,“ řekla a políbila ho, „jsem ráda, že jsi
tady. Začínám z toho už bláznit. Máme tady snad všechna nářečí, která T'lyrkové užívali. Tedy
alespoň ta, o kterých Gro ví.“ Na chvíli se odmlčela. „Ale nic, je to, jako by to napsali v úplně
jiném jazyce.“
Vstala a znovu vzdychla. „Co bys řekl na malou procházku?“
„Jasně, proč ne,“ přikývl Tomáš.
„Super.“ Christine vstala a společně odešli ven z budovy.
„Takže kde je problém?“ zeptal se Tomáš.
„To je právě to,“ pokrčila rameny Christine „Jak jsem říkala. Písmo je t'lyrské, ale text nedává
smysl.“
„Tak to je zlé. Ale tam nebyly jen texty, co jste se dověděli z těch obrazů?“
„To je další hádanka,“ povzdechla si. „Nikde jinde nepoužili T'lyrkové k popisu událostí fresky.
Už jsme se setkali s jejich výtvarným uměním, ale ne takto.“
„Ale to místo je výjimečné ve všem, nebo ne?“ zastavil ji Tomáš u bezpečnostního plotu. „To jsi
mi sama říkala, když jsme letěli domů. Říkala jsi, že bylo neobvyklé, že nechali jen tak ležet své
mrtvé, navíc v místech, kde se k nim nemohli dostat ani dravci a vrátit je tak do koloběhu
života.“
„Ano, to je pravda,“ potvrdila Christine, aniž by tušila, kam Tomáš míří.
„Co by je donutilo k tomu, že by toto udělali?“
Christine se zamračila: „O tom možná máme představu právě z těch fresek.“
Znovu se dali do chůze podél plotu.
„Je tam vyobrazeno něco v tomto smyslu,“ začala Christine vyprávět. „Před nějakou dobou
T'lyrkové dosáhli převratného objevu. Tím však probudili nepřítele, který je začal
pronásledovat. Ta základna, co jsme našli, byla něco jako poslední útočiště. Všechna města se
evakuovala zřejmě buď pryč z planety, nebo právě na toto místo. Pak už nic.“
„Vzhledem k tomu, co jsme našli, se asi dá říct, že se neubránili,“ podotkl Tomáš.
Christine přikývla: „Ano, to bude jediné vysvětlení.“
„Takže nápisy na stěnách jsou tím pádem spíš poselstvím pro ty, co najdou ruiny,“ uvažoval
nahlas Tomáš. Pak se odmlčel. Chvíli šli v tichosti a pak Tomáš zastavil. „Možná jsem na něco
přišel.“
Christine se na něj nedočkavě dívala.
„Ty znaky textu jsou T'lyrským písmem, že?“
„Ano,“ přikývla.
„Ale text nedává smysl? Chci říct, znaky nejsou uspořádané do žádného ze známých slov, je tak?“
Znovu přikývla.
Tomáš klekl a na zem napsal pět písmen „QFČŇX“. Ukázal na to a zeptal se: „Co vidíš?“
Christine si je prohlédla a řekla: „Skupina písmen, která také nedává smysl.“
„Přesně,“ pod první písmena napsal pět nových, které daly dohromady slovo „ŠIFRA“. „A teď?“
Christine si dlouze přeměřila obě slova a došlo jí to, co Tomáš myslel. Každé písmeno v novém
slově bylo posunuto o čtyři znaky nahoru v abecedě oproti prvnímu slovu. Rozzářily se jí oči. „Ty
myslíš, že je to zašifrované?“
„Myslím, že by to vysvětlilo důvod, proč to nemůžete přečíst. Možná nechtěli, aby text padl do
rukou nepřítele, a tak to zašifrovali. Kód bude daleko složitější než tohle, ale každý kód se dá
rozluštit.“
Christine chvíli stála a celou věc zvažovala. Bylo to možné, ale proč ji to nenapadlo? „Genius,“
řekla a ukázala na Tomáše. „Nikoho z nás to nenapadlo, hrůza,“ dodala a spěchala zpět do
budovy. Její tým čeká opravdu moc práce.
*****
Kolonie, planeta Safe Haven, 397. den 5. roku, 11:28 SHCT
Začínalo být skutečně horké odpoledne a vše živé hledalo stín. Zvířata se schovala pod příkrov
korun stromů, zatímco lidé hledali relativní chládek v budovách. V centru Kolonie bylo několik
nákladních kontejnerů upravených jako velící centrum. Pět kontejnerů seřazených do půlkruhu
tvořilo jeho základ a za nimi byl talíř komunikační antény, která byla permanentně namířená na
loď Perun. Z ní získávali informace senzorového systému POLARIS, který hlídal celý hlavní
kontinent. Také umožňoval spojení s raketoplány a týmy v terénu. Toto velící centrum sloužilo
i pro zajištění hladkého chodu Kolonie.
Dnes tu panovala velice napjatá atmosféra. Už čtyři hodiny se nedařilo spojit se s vědeckým
týmem u ruin základny na jižním kontinentu. Poslední hlášení přišlo ráno ve čtyři hodiny.
Zmiňovali se v něm o nálezu podivného artefaktu. To bylo vše, další hlášení už nedorazilo.
„Tady Shuttle02, blížíme se k místu přistání. Všude klid,“ zněl Tomášův hlas.
„Rozumíme, Shuttle02, přistaňte a buďte opatrní,“ odpověděla Gabriele Bennet.
Phill Sullivan přešel ke stěně, kde bylo rozmístěno množství monitorů. „Zapněte přenos.“
„Ano, pane,“ potvrdila Gabriele Bennet.
Na obrazovkách se postupně objevily záběry kamer jednotlivých členů záchranného týmu a také
externích kamer raketoplánu.
*****
Jižní kontinent, planeta Safe Haven, 395. den 5. roku, 11:32 SHCT
Raketoplán ladně dosedl hned vedle druhého. Otevřela se plošina a vyběhlo dvacet mužů
ozbrojených automatickými puškami. Utvořili okolo raketoplánu půlkruh a vyčkávali.
Nic se nestalo, byl slyšet jen řev motorů.
„Perimetr čistý,“ ohlásil velitel.
Motory raketoplánu se zakňučením uhasly a rozhostilo se naprosté ticho, o pár vteřin později
propukla kakofonie křiků a ryků snad všech zvířat, kterým okolní les poskytoval domov.
Velitel týmu, major Jeffrey Baris posunkem ukázal k druhému raketoplánu. Čtyři muži vyrazili
a zmizeli uvnitř. Několik dlouhých, nekonečných minut se nedělo nic.
Pak vyšli ven. „Nic pane, prázdno,“ hlásil jeden z nich, „jen na dveřích do kokpitu jsme našli
podivné rýhy a něco, co vypadá jako zaschlá krev.“
„Děkuji,“ reagoval Jeffrey Baris. „Dobře, vy čtyři zabezpečte raketoplány a my prohledáme
okolí.“
Členové týmu se rozdělili do dvojic a vyrazili prozkoumat les a útes.
„Nikdo nevstoupí do ruin, dokud k tomu nedám rozkaz, a všichni mějte oči na stopkách,“ dodal
Jeffrey.
Tomáš dokončoval předletovou přípravu, aby v případě potřeby mohli okamžitě vzlétnout.
Seděl v pilotním křesle a čekal na odezvu hlavních motorů na jeho příkazy. Na chvíli se zadíval
ven. Dvojčata, jak se říkalo dvojhvězdě, byla ještě hodně vysoko a jejich žár musel být, i tady tak
daleko na jihu, pekelný. Na obrazovce se objevila zpráva o připravenosti motorů. Usmál se
a uvedl lodní systémy do režimu spánku. Vstal a odešel z kokpitu, v prostoru pro posádku si vzal
taktickou vestu a svou pušku. Vyšel ven a uzamkl rampu.
„Kam si myslíte, že jdete?“ uslyšel za sebou hlas majora Barise.
Otočil se k veliteli pozemního týmu: „Kam myslíte? Moji lidi jsou pohřešovaní, čekáte, že budu
sedět v raketoplánu a koukat se, jak ubíhají mraky?“
„Ano, přesně to očekávám,“ prohlásil Jeffrey. „Ale to vy piráti nikdy nepochopíte, protože pro vás
je slovo disciplína vzdálené stejně jako čest.“
Tomáš odolal nutkání majora uhodit a namísto toho se na něj usmál: „Kolik vám je, majore?“
„Je mi třicet jedna,“ odpověděl Jeffrey Baris. „ Co to s tím má společného?“
Tomáš přešel přímo k němu a hleděl mu upřeně do očí: „Už nikdy nezpochybňujte mou čest,
majore.“ Snad poprvé za dobu, co byl na Safe Haven, vytáhl před někým svou minulost. „Chlapče,
šest let jsem bojoval za Alianci ve válce, zatímco vy jste v klidu studoval v bezpečí svého
domova. Dva lidé, kteří se tu ztratili, společně se mnou riskovali život, aby zachránili posádku
Promethea, tedy i vás a vaše lidi. Právě čest a smysl pro povinnost nás donutil ke všemu, co jsme
kdy provedli. Ti lidé ode mne jako svého velitele očekávají, že udělám naprosto vše pro to, abych
je buď zachránil, nebo pomstil. A ať se pokusíte o cokoli, tak vy mi v tom rozhodně nezabráníte.“
Jeffrey Baris se na něj díval a v očích se mu zrcadlily překvapení a stín obav. Skupinu pirátů,
kteří se stali součástí celé jejich komunity, vždy považoval za skupinku trhanů, kteří se jen
nachomýtli k celé věci víceméně náhodou a jsou jim neprávem připisovány zásluhy za záchranu
lodi v soustavě Sirius. Teď se na Tomáše, kterého potkával skoro šest let v Kolonii, jak se
v ošoupané letecké kombinéze baví s vědci a pobíhá okolo raketoplánů, díval trochu jinak. Ale
také nehodlal ztratit autoritu jakožto velitel pozemního oddílu. Rozhlédl se okolo sebe.
Nevypadalo to, že by někdo věnoval jejich rozhovoru moc pozornosti, ale Jeffrey věděl, že to
není pravda. Horečně přemýšlel, jak celou věc vyřešit.
„Majore,“ Tomáš trochu odstoupil, „žádám o připojení k pátracím oddílům. Pokud to dovolíte,
mohu vám být více nápomocen, než vysedáváním v kokpitu.“
Jeffrey se na něj zadíval. Tomáš tuto větu řekl nahlas, aby byla slyšet. Dal mu tím vlastně
možnost, jak odejít ze střetu se zachováním vlastní vážnosti. Výběr tu moc nebyl, protože věděl,
že by ho jeho nesouhlas stejně nezastavil.
„Dobře,“ řekl po chvíli, „zařadím vás do pátracího družstva, které vstoupí do komplexu, pojďte
za mnou.“ Bez dalšího slova se otočil a vyrazil k útesu. Tomáš šel za ním, netečný k pohledům
čtveřice, která zůstala u raketoplánu.
Hodinový průzkum okolí neukázal nic podstatného. Bylo jasné, že pokud mají nezvěstný tým
najít, budou muset vejít do ruin základny. Jednotka se tedy shromáždila u vchodu do jeskyně.
Nahlíželi do tmy. Z ní se linul jen chlad a ticho. Major Jeffrey Baris se rozhlédl. „Dobře, budeme
postupovat v trojčlenných týmech a prohlédneme postupně celý komplex.“ Jeffrey se podíval na
Tomáše. „Pan Slavíček jde se mnou.“
Celá jednotka se pomalu rozdělila a začala s průzkumem. Jeffrey a Tomáš vyrazili jako poslední.
Zapnuli svítilny zavěšené pod hlavněmi a šli temnou chodbou. Světlo dopadlo na zaprášené
trosky a rozbité vybavení. Vědecký průzkum oblasti, prováděný v posledních dnech, místo
hodně změnil. Zmizela těla a mnoho původně neprostupných chodeb bylo vyčištěno. Každých
deset metrů narazili na stojan s reflektory, ale ani jeden z nich neměl proud a nefungoval.
„Jsou odpojené od generátoru, ale proč?“ podotkl Jeffrey. „Pokud by šlo o útok divokých zvířat,
rozhodně bych neodpojoval světlo.“
Tomáš přikývl, světlem sledoval kabel napájející nejbližší stojan. „Nejlíp bude, když se
podíváme, co se s generátorem stalo.“
„Asi máte pravdu.“
Společně sledovali několik desítek metrů dlouhou šňůru až k místu, kde se napojovala na hlavní
napájecí kabel. Podél něj šli ještě několik minut, než došli do velké místnosti. Tlustý kabel spolu
s dalšími z jiných chodeb mířil k velkému generátoru. Došli až k němu a začali zkoumat jeho
stav.
Vypadal v pořádku, jakoby byl vypnutý záměrně. Tomáš stiskl hlavní vypínač. Skoro okamžitě se
rozsvítil displej. Krátká startovní diagnostika ukázala, že generátor fungoval zcela bez poruch,
ale nebyl na něj napojen žádný spotřebič. Pak na displeji se schématem generátoru začala blikat
oblast rozvodní skříně. Jeffrey posvítil na skříň. Tomáš se sklonil a otevřel malá dvířka.
Všechna ochranná relé byla spálená na uhel. Vytrhal je ven a natáhl se pro malou krabici
s náhradními součástkami. Byla otevřená a jedno relé chybělo. Podíval se okolo sebe a našel ho
ležet asi dva metry od generátoru. Postupně zapojil všechny nové součástky.
„Tady major Baris, všem týmům, znovu zapojujeme osvětlení,“ zahlásil rádiem Jeffrey a pokynul
Tomášovi. Ten stiskl několik tlačítek a generátor se rozběhl. Palivové články se zapojily naplno
a stojany se světly se postupně rozzářily. Osvětlily prostornou místnost. Tomáš a Jeffrey
pozvedli zbraně a rozhlíželi se okolo sebe. Viděli jen vybavení jak průzkumného týmu, tak
i původní základny, pokryté nánosy prachu.
„Pane, něco jsme našli,“ zaznělo ve vysílačce. „Spodní podlaží, jihovýchodní chodba. Našli jsme
tady spoustu prázdných nábojnic. Vypadá to na velkou přestřelku, ale není jasné, na co tady
stříleli.“
„Těla?“ zeptal se Jeffrey.
„Ne, pane, jen několik skvrn od krve a pak pár zvláštních kusů kovu. Možná byste to chtěl vidět.“
„Dobře, jdeme k vám, všichni mějte oči otevřené, konec,“ ukončil komunikaci Jeffrey. Otočil se
k Tomášovi: „Půjdeme se na to podívat.“
Prošli komplexem do dolního podlaží a jihovýchodní chodbou se dostali do další prostorné
místnosti. Ta neměla žádný jiný východ. Celou cestu míjeli stojany se světly, ale na každém
svítilo jen několik reflektorů. Tři členové průzkumného týmu ohledávali různé části prostoru.
Jeden z nich k nim přistoupil, na výstroji měl jmenovku Simon Dervin. „Pane,“ ukázal na
nábojnice poházené po zemi a na stopy od kulek na protější zdi. „Vypadá to, jakoby stříleli jen
tak do zdi, ale je tu ještě něco.“
Přešli ke stěně. „Podívejte se na tohle,“ ukázal na stojan se světly. Svítily na něm jen dva
reflektory z osmi, byl nejvíc poškozený ze všech. Tomáš se sklonil a všiml si podivných stop na
kabelu. Izolace na několika místech byla uškvařená. Otočil se s tázavým pohledem. „Vypadá to
jako přetížení elektrické sítě, ale co to mohlo vyvolat?“ řekl muž.
„Tohle vyhodilo všechny pojistky u generátoru,“ usoudil nahlas Tomáš. „Štěstí, že to neuškvařilo
všechna světla.“
Jeffrey pokýval hlavou. „Ať na tým zaútočilo cokoliv, začalo to tady.“
„Ale co to mohlo být a jak to mohlo zaútočit zde, aniž by si toho všimli ostatní?“ namítl Simon
Dervin.
Tomáš se rozhlédl a vzal do ruky kousek kovu. Vypadal jako část stroje, ale tady žádné nebyly.
„Tohle je další záhada,“ ukázal Simon na předmět, „jak se to sem dostalo? Nic podobného není
nikde okolo.“
„Nic podobného jsme neviděli nikde v komplexu,“ podotkl další člen týmu.
Jeffrey a Tomáš stáli uprostřed místnosti a střídavě sledovali prostřílenou stěnu, hromady
prázdných nábojnic i kusy podivného kovu rozeseté po celé místnosti. To, co se tu stalo, bylo
nepochopitelné. Něco se dostalo okolo několika lidí, aniž by si toho kdokoli všiml, a pak
zaútočilo a zlikvidovalo zdroj energie. Pak museli vzít události rychlý spád, protože zmizelo
třicet členů vědeckého týmu i vojenského doprovodu, a to v takové rychlosti, že nikdo ani
nedokázal zavolat o pomoc Kolonii.
Jeffrey se otočil na Tomáše: „Pane Slavíčku, naše pátrání je u konce. Je potřeba dopravit oba
raketoplány do Kolonie a přivézt další posily. Hlavně inženýry, kteří by prozkoumali tuto
místnost a našli stopy. Musíme zjistit, co se tu stalo, to jediné nás může dovést k osudu našich
lidí.“
Tomáš přikývl. „Rozumím, majore, vyrazím co nejrychleji, tady už vám k ničemu nebudu.“
*****
Budova Armaco, Londýn, Velká Británie, 29. 7. 2064, 17:24 UTC
Alice čekala v prázdné seminární místnosti. Podívala se na hodinky. Ještě šest minut a pak
začnou uskutečňovat svůj plán. Victoria zatím čekala v jiné místnosti, až začne první fáze. Alice
musí upoutat pozornost na dostatečně dlouhou dobu, aby se její společnici podařilo získat
přístup do hlavního počítače a vytáhnout potřebné informace. To, jak odláká pozornost, jí
trochu nahánělo strach. Ale teď už nemohla ustoupit, musí to provést, ať se jí to líbí nebo ne.
Znovu se podívala na hodinky. Už byl čas.
Došla ke dveřím a opatrně je otevřela. Na chodbě nikdo nebyl. Nadechla se a vyrazila. Prošla
chodbou ke známým dveřím. Několikrát zaťukala. Po chvilce se otevřely dveře a v nich se
objevila postava mladého muže.
„Alyson,“ rozzářil se.
„Ahoj, Timothy, nejdu nevhod?“ zeptala se Alice.
„No...“ zarazil se Timothy, „Ne, určitě ne. Ale ještě tady mám nějakou práci.“
„Tak to mě mrzí,“ naoko se zamračila. „Já myslela, že teď, když mám volné odpoledne, bychom
konečně mohli zajít si někam sednout. Možná i na večeři.“ Při posledních slovech se pokusila
tvářit co nejvíce svůdně, jak jen uměla. Nejspíš se jí to podařilo, protože se Timothy po chvilce
mlčení široce usmál. „No, to můžu udělat i zítra, dej mi minutku,“ vyhrkl a zmizel zpět
v kanceláři.
O minutku později už spolu sjížděli výtahem dolů.
Victoria se přikradla ke dveřím a zručně je odemkla. Zmizela za nimi právě včas, aby se vyhnula
prozrazení. Tiše poslouchala, jak za dveřmi prošly dvě postavy. Oddechla si. Otočila se
a prohlédla si místnost. Celé kanceláři dominovala obrovská obrazovka, teď vypnutá. Victoria si
sedla na židli a spustila terminál.
Obrovský displej ožil, ale jen proto, aby se na něm objevila tabulka dotazující se na přístupový
kód. Na to Victoria čekala a nenechala se tím moc vyvést z míry. Vytáhla malou krabičku
a zapojila ji do počítače. Stiskla červené tlačítko. Na obrazovce se objevila nová tabulka a na ní
běžela nekonečná řada čísel. Victoria sledovala, jak její přístroj pomalu, ale spolehlivě
prolamoval ochranu počítačového terminálu a celé počítačové sítě, včetně AI budovy. To byla
velmi ošemetná záležitost. Celá operace trvala už deset minut, když krabička vydala tichý
pískavý zvuk a na obrovském displeji se objevila hlavní nabídka. Victoria stiskla ruku v pěst
a s ní udělala gesto vítězství. Začala prsty tancovat na klávesnici a hledala klíčové informace.
A ty našla velice rychle. Vše se okamžitě ukládalo do stejné krabičky, která si vynutila přístup do
systému. Všechno vypadalo naprosto dokonale, nic už nemohlo překazit získání toho, co Victoria
potřebovala. Náhle krabička poplašně zapípala. Obrazovka se změnila, text prolomení
bezpečnosti nevěstil nic dobrého. Vytrhla kabel z počítače, vzala krabičku a rychle otevřela
dveře. Chodba byla prázdná, rychle přeběhla až k rohu. Nakoukla přes roh. Tři muži v uniformě
ArSec běželi k ní. Okamžitě se stáhla zpět za roh. Rozhlédla se a vtrhla do prvních dveří. Zavřela
je za sebou a naslouchala. Dusot tří párů nohou proběhl okolo dveří. Victoria opatrně pootevřela
dveře.
„Co se to tu děje?“ zazněl hlas za Victorií.
Victoria zabouchla dveře a otočila se. Před ní stál muž ve středních letech. Oblečený byl ve
sportovně střiženém obleku a jeho výraz ve tváři se pomalu měnil z překvapení na strach.
Victoria věděla, že má jen pár vteřin a nemohla se teď zdržovat. Vyrazila a neznámého muže
uchopila pod krkem. Rychlý vnitřní zápas proběhl v její mysli. Zabít nebo nezabít. Nakonec se
rozhodla pro druhou možnost. Muži silně stiskla krk po nezbytně dlouho dobu, než se tiše svezl
na podlahu. Znovu přistoupila ke dveřím, chvilku naslouchala. Ticho bylo podezřelé, ale
nemohla déle čekat. Opatrně otevřela dveře. Chodba byl prázdná. Vyšla na ni. Právě v tu chvíli
z místnosti na druhém konci vyšel muž ArSecu.
„Hej, vy, stůjte!“ zařval.
Victoria se ani neohlédla a vyrazila pryč. V duchu proklínala smůlu, kdyby ten muž vyšel jen
o sekundu později, mohlo být všechno daleko jednodušší. Běžela, jak nejrychleji dokázala, ale to
nemuselo stačit. Nedokázala by se postavit proti bezpečnostním silám celé budovy. Rychle
přešla na únikový plán číslo dvě. Vtrhla na evakuační schodiště, ale nevyrazila dolů, jak by mohl
každý čekat, ale místo toho vyrazila nahoru. Padesát pater nebyla procházka, ale byla to cesta ke
svobodě. Po deseti podlažích uslyšela pod sebou dusot nohou. Zastavila se, pronásledovatelé
směřovali dolů. Oddechla si, vytáhla telefon a poslala krátkou zprávu Alici. Pomalu vyrazila dál
nahoru.
Alice si přečetla zprávu „Mám to, ale nastaly komplikace.“ Chvíli hleděla na displej a přemýšlela,
co dál. Timothy se na ni díval s obavami: „Něco se děje?“
Alice se na něj usmála. „No, vlastně ano. Je mi to líto, Timothy, ale musím jít. Kamarádka má
potíže a potřebuje mě.“
Timothy si povzdechl. „Dobře, rozumím, chceš někam hodit?“
„Jsi hodný, ale není třeba,“ usmála se na něj, „mám auto nedaleko. Ozvu se ti a zopakujeme to,
zatím se měj.“ Pak se k němu sklonila a políbila ho. Otočila se a zmizela z kavárny. V duchu se
Timothymu omluvila za tu lež a za všechny těžkosti, které ho nejspíš čekají ve spojení
s vyšetřováním. Doběhla k autu a nasedla. Náhradní plán počítal s tím, že Victorii vyzvedne na
domluveném místě. Nastartovala a pomodlila se, aby tam dojela včas.
Victoria doběhla ke vchodu na střechu. Sáhla za požární hydrant a vytáhla batoh s padákem.
Znovu proklela smůlu, že byla nucena použít tuto náhradní únikovou cestu. Skákání s padákem
jí sice nedělalo problém, ale ve městě to bylo nebezpečné. Otevřela dveře a vyšla na střechu.
Měla teď jen pár minut. Bezpečnost určitě zaregistrovala otevření dveří a dobře věděla, kde je,
a už byli na cestě. Rozhlédla se, aby se zorientovala. Rychle doběhla ke straně budovy, která byla
nejblíže řeky. Upevnila si a zkontrolovala všechny popruhy. Nadechla se a skočila. S trhnutím se
jí otevřel padák a ona se snášela přes Temži k druhému břehu. Za jiných okolností by si let
hodně užívala, teď ale vyhlížela modrou barvu auta, které měly půjčené. Když viděla, jak vyjíždí
na střechu patrového parkoviště, oddechla si. Alice to stihla. Nakonec to zvládnou.
Dopadla jen deset metrů od auta. Rychle sbalila padák a nastoupila. Okamžitě vyrazily pryč.
„Tak to bylo hustý,“ vydechla Victoria.
Vůz vyrazil do londýnských ulic a směřoval pryč z centra. Nakonec zastavily u motorestu na
samém okraji města.
„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se nám to podařilo,“ vydechla Alice vzrušeně.
Victoria pozvedla sklenici toniku k přípitku. Ale jakmile se napila, vrátila se jí vážná tvář.
„Musíme pokračovat,“ řekla vážně, „nebude jim trvat moc dlouho a přijdou na to, kdo se jim do
systému naboural. Pak vystopují i naše auto a to má jako každé z půjčovny GPS vyhledávač.
Potřebujeme změnit dopravní prostředek.“
Alice přikývla: „Auto můžeme nechat tady a vrátit se do města metrem. Tam se můžeme ztratit,
ale co potom?“
„Někde v klidu se podíváme na to, co má Armaco v plánu s anomálií v soustavě Sirius,
a rozhodneme se, jak dál postupovat.“
Vzaly všechny své věci a vyrazily k nejbližší stanici metra.
*****
Budova Armaco, Londýn, Velká Británie, 29. 7. 2064, 19:02 UTC
Matthew Collins seděl za stolem a hleděl na šéfa ArSec, Gregoryho Finche. Ten vypadal, jako by
se měl každou chvílí zhroutit.
„Jejich stopa končí na předměstí,“ vysvětloval Finch. „Našli jsme jak auto, tak padák, díky
kterému jedna z nich uprchla z budovy. Domníváme se, že se vrátily metrem zpět do centra
města.“
„Tohle město má deset miliónů obyvatel,“ podíval se na Finche. „Jak je chcete najít?“
„Teď hledáme jejich pravou identitu,“ vysvětloval. „Měly to vymyšlené opravdu dobře. Dokud
jsme nezačali do jejich záznamů víc šťourat, tak nebylo vůbec patrné, že je vše zfalšováno.
Rozhodně se nejedná o amatéry.“
„Jolly Roger?“ pozvedl obočí Collins.
Finch přikývl.
„Dobře,“ opřel se Collins v křesle, „čas nezměníme, ale nemůžeme dovolit, aby se něco takového
ještě opakovalo. Pověřuji vás vytvořením nových protokolů, které už nedopustí takové
prolomení naší bezpečnosti.“
„Ano, okamžitě se do toho pustíme,“ řekl Finch a měl se k odchodu.
„Pane Finchi, abychom si úplně rozuměli,“ zastavil ho Collins, „budete osobně odpovědný za
každé selhání, které odteď nastane. Je to jasné?!“
„Ano, pane,“ vyhrkl Finch.
Collins sledoval, jak se za Finchem zavřely dveře. Přemýšlel o tom, že už bylo načase zbavit se
Jolly Roger, za každou cenu. Vzal telefon a začal vytáčet číslo, bylo nutné to udělat co nejdřív.
*****
Bar The Tiger, Londýn, 29. 7. 2064, 21:19 UTC
Alice sledovala na displeji údaje. Záznam senzorů sondy v soustavě Sirius byl velice přesný
a zaznamenal kompletně všechny události z 6. 7. 2058. Prometheus prozkoumávající anomálii ve
středu soustavy vypustil sondu, která zmizela uvnitř. Pak se na senzorech objevily tři lodě. Byly
dost daleko od sebe, ale všechny zamířily k vědecké lodi. Náhle se však vynořily z warpu dvě
nové, tak blízko jedna druhé, že to vypadalo, jakoby skočily v jedné bublině. Alice záznam stopla.
Bylo zvláštní vidět v roce 2058 synchronizovaný skok. Hermes byl postaven a představen o rok
a půl později a to byla první loď schopná synchronizovaného nesvětelného pohybu. Znovu
spustila záznam. Dvě nové lodě okamžitě zaútočily na nejbližší kontakt, jednu ze tří nákladních
lodí. Byla hned zničena. Lodě identifikované jako Perun a Queen's Sovereign vyrazily vstříc
Prometheu. Druhé dvě lodě se na malou chvíli stáhly. Pak došlo ke střelbě z Promethea, ta ovšem
netrvala moc dlouho. Sonda zaznamenala chvilkovou komunikaci a pak zaútočily lodě
identifikované jako Star Chaser a Ničitel. Došlo k boji a Ničitel byl zničen.
Pak došlo k čemusi, co Alici překvapilo. Loď Queen's Sovereign vplula do palby z lodi Star Chaser.
Projektily, původně určené pro vědeckou loď, zasáhly nákladní loď a ta se rozpadla. Další palba
na Prometheus byla přerušena, protože na útočníka udeřil Perun. Po souboji plném divokých
manévrů bylo po všem a Star Chaser byl zničen. Dvě lodě, o kterých Alice věděla, že patřily
k prvním ve flotile Jolly Roger, vlastně ještě dřív, než se toto jméno stalo oficiálním označením
pro pirátskou organizaci, se na záznamu nesnažily Promethea zničit. Ony ho chránily. Tomu
Alice nemohla uvěřit, oficiální zpráva Aliance hovořila o zničení vědecké lodě piráty.
Ale překvapením neměl být ještě konec.
Prometheus začal driftovat do anomálie. Nejprve pomalu, ale bylo stále více jasné, že s vědeckou
lodí není něco v pořádku. A v tu chvíli se jí znovu vydala na pomoc loď Perun. Spojil se
s obrovskou lodí a pohyb směrem k anomálii se zpomalil. Ale i snaha nákladní lodě vyšla
naprázdno. Obě pevně spojené lodě se dostaly na hranici anomálie a zmizely uvnitř stejně jako
předtím sonda.
„Prometheus nebyl zničen?“ zvedla oči od displeje Alice.
„Vypadá to tak,“ potvrdila Victoria.
„Ale proč všechna ta lež?“
„Jolly Roger není ovládaný Radou. Proč dávat kredit organizaci, kterou nekontroluješ?“
vysvětlovala Victoria, „Navíc útok na Promethea byl na příkaz Rady.“
„To jsi vyčetla odkud?“ podivila se Alice.
Victoria se zarazila: „Bylo to v těch materiálech, co jsi dostala v Německu.“
Alice se zamyslela, jestli tam něco takového bylo, ale nemohla to s určitostí ani potvrdit, ani
vyvrátit, tak to zatím nechala být. Přemýšlela, co s tímto záznamem udělat dál, tedy jak jej použít
k tomu, aby se pomstila za strýce Alexandra.
„Teď je důležité tento záznam uchovat v bezpečí,“ podívala se na ni Victoria vážně. „Rada udělá
všechno, aby jej dostala zpět.“
„Ale kde bude v bezpečí?“
„Jolly Roger,“ odpověděla Victoria.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Alice, „těm lidem nevěřím, jsou stejní jako Rada.“
Victoria se na chvilku zatvářila ublíženě. „Kolik toho o Jolly Roger víš, tedy mimo to, co můžeš
slyšet v médiích?“
Alice se na svou kamarádku podívala s pozvednutým obočím: „A ty? Kolik toho víš ty?“ Tón
hlasu jasně prozrazoval, že se Alici všechno začíná zdát dost podezřelé.
Victoria se zhluboka nadechla. Pak se pokusila tvářit nejbezstarostněji, jak uměla. „Dost. Já jsem
agent Jolly Roger.“
Údiv otevřel Alici pusu, i když malá část jí samotné tuto odpověď očekávala. „Ty?!“
„Ano, já,“ potvrdila Victoria.
„A ten tvůj kamarád, co ti poslal zprávu z Marsu?“
„Ten neexistuje. Rada udržela celou věc v tajnosti, nikdo se nedozví, že se Jolly Roger pokusila
varovat Mars.“
Alice se dívala na člověka, o kterém si myslela, že ho zná. Přítel, ano, to bylo to slovo, které
používala, když chtěla zhodnotit svůj vztah k Victorii. Ale ona jí lhala, celou dobu, co se znaly, jí
lhala.
„Co teď?“ vstala Alice od stolu.
„To záleží i na tobě,“ Victoria zůstala klidně sedět. „Tím, že ses rozhodla hledat pravdu, jsi dala
do pohybu věci, nad kterými už sice nemáš úplnou kontrolu, ale i tak je tvoje budoucnost pořád
ve tvých rukou.“
„Kam se mě to snažíš vmanipulovat?“ utrhla se na ni, aniž by její slova vůbec brala v potaz.
Myšlenky jí mířily zpátky domů, a čím víc myslela na domov, tím studenější pot zaléval její záda.
Rodina, to jediné, co měla. Lidé, kterým na ní záleželo, a na kterých záleželo jí. S hrůzou si
uvědomila, že je vystavila stejnému, ne-li ještě většímu nebezpečí, jako strýc Alexandr, když se
rozhodl pomoci naprosto neznámému člověku před šestnácti lety.
Rychle vytáhla svůj telefon a vytočila číslo.
*****
Český Krumlov, Česká Republika, 29. 7. 2064, 22:25 UTC+1
Telefon na konferenčním stolku vyzváněl s maximální hlasitostí. Ve ztichlém domě u řeky jej
však nikdo neslyšel. Po cestě od domu odjíždělo velké černé auto.
*****
Bar The Tiger, Londýn, 29. 7. 2064, 21:26 UTC
Alice vypnula telefon. Vnitřnosti jí sevřela ledová pěst. Zalapala po dechu a zatočila se jí hlava.
Rychle se chytila strany stolu.
„Nemůžeš jim nijak pomoct,“ řekla Victoria klidným hlasem, „Podle všeho jsou teď na c...“
„Co jste s nimi udělali?!“ skočila jí do řeči Alice.
„Jsou na bezpečném místě.“
„Co tím myslíš?“ Alice nedokázala myslet, vše jí začalo splývat, z očí se jí spustily slzy. „Co po
mně ještě chcete? Žádné tajemství vám nevyzradím,“ vzlykala.
„Neznáš žádná tajemství, která by nás zajímala,“ odpověděla Victoria, „Jediné, co mě teď zajímá,
je tvoje bezpečí.“
„Nepředstírej zájem,“ křikla Alice. „Jsem ti ukradená...“ Nadechla se k další větě, ale zarazila se.
Z chaosu jejích myšlenek vyplul útržek vzpomínky. Byl to kousek vyprávění jejího strýce a její
vlastní mlhavé vzpomínky. Našla řešení. Natáhla se a vzala datovou kartu se záznamem sondy.
„Co chceš dělat?“ vyskočila na nohy Victoria.
„Nenechám vás použít tyto informace pro vaše cíle,“ křičela Alice. „Zveřejním to stejně, jak to
udělal strýc Alexandr před šestnácti lety.“ Otočila se a rozběhla se k východu z baru.
Barman vyrazil, aby ji zastavil, ale Victoria jej posunkem zastavila.
Alice vyběhla ven a utíkala pryč.
Victoria vyrazila za ní. „O tohle se postarám,“ řekla muži za barem, „dej dohromady všechny lidi,
co můžeš. Ozvu se co nejdřív.“ Pak vyšla ven a rozběhla se za Alicí.
*****
The Dickens Inn, Londýn, 29.7. 2064, 22:31 UTC
Alice seděla v zapadlé kóji v rohu restaurace a čekala na příchod muže, který jí pomůže
zachránit ji a její rodinu. Číslo na londýnského novináře měla uložené v telefonu víc jak dva
roky. Když byla se strýcem v Londýně, dělal s ním rozhovor a byli společně na večeři.
Vzpomínala na něj jako na příjemného muže, který si zaslouží důvěru. Když mu dnes uprostřed
noci volala, byl ochoten se s ní sejít v jedné ze starých hospod poblíž londýnského Toweru.
K její kóji přistoupil muž v saku a pozdravil ji: „Dobrý večer, slečno Hrdá.“
„Dobrý večer, pane Wertere,“ postavila se Alice a podala mu ruku. „Velice si cením toho, že jste
se se mnou tak rychle setkal.“
„Pokud se můžu v něčem na vaši rodinu spolehnout, tak na to, že se kolem vás vždy děje něco
výjimečného…“ Na chvíli se odmlčel a pak řekl: „Upřímnou soustrast, slečno, váš strýc byl
výjimečný muž.“
„Děkuji,“ přijala kondolenci Alice, „to skutečně byl. Kdysi mu média pomohla a já teď věřím, že
díky vám pomohou znovu, tentokrát mně.“
Werter se posadil: „V čem by ta pomoc měla spočívat?“
„Dostala jsem se k velice delikátním informacím,“ začala Alice. „Díky tomu jsem se ocitla
uprostřed tajné války mezi dvěma tábory. Obě strany ty informace chtějí a udělají cokoli, aby je
dostaly. Já a moji blízcí jsme díky tomu v nebezpečí.“
„To je zajímavý příběh,“ usmál se Werter, „Dokonce bych řekl, že něco hodně podobného se
stalo vašemu strýci. Co přesně čekáte, že v této věci udělám já?“
„Myslím, že z mojí situace může vést stejná úniková cesta, jako v případě strýce.“
„Chcete, prostřednictvím mne, tyto informace zveřejnit, nemám pravdu?“
„Přesně tak, dělám to nejen proto, abych se chránila, ale i proto, že si myslím, že jde o věc, která
by neměla být tajená.“
„A o co by se přesně jednalo?,“ zeptal se Werter dychtivě.
„Mám kompletní záznam senzorů ze sondy v soustavě Sirius,“ ukázala Alice datovou kartu. „Je
tam zachycený celý útok na Promethea.“
„Jsou tam rozdíly oproti oficiální zprávě?“
„Dost velké, myslím, že budete překvapený.“
„Jak jste se k těm materiálům dostala?“
„Chvíli jsem pracovala pro společnost, která tyto materiály má,“ prozradila to nejnutnější.
„Řekněme, že jejich zabezpečení není nejlepší.“
Werter pokýval hlavou: „Zvláštní, považoval jsem zabezpečení ArSecu za to nejlepší na světě.
Musíte být fakt dobrá, když se vám podařilo něco takového.“
„ArSec?“ podivila se Alice a srdce se jí rozbušilo, „Já jsem neřekla nic o tom, že jsem to získala
v Armacu.“
Werterův úsměv začal jevit známky křečovitosti. „Určitě jste to musela říct, jak jinak bych to
věděl? Možná v telefonu.“
„Ne, jsem si jistá, že jsem to neřekla,“ zavrtěla hlavou, „Takže jak to víte?“
„Slečno Hrdá,“ poposedl si Werter. „Jste inteligentní mladá žena. Máte v sobě hodně ze svého
strýce, ale buďte také rozumnější, než byl on. Nepleťte se do války, která není vaší.“
„Myslím, že si promluvím s někým jiným,“ zvedala se Alice. Werter však vytáhl pistoli a klidně
řekl: „Je neslušné odcházet uprostřed rozhovoru.“ Pohybem pistole jí naznačil, aby se znovu
posadila.
Alice se podívala na zbraň. „A co uděláte? Zastřelíte mě na veřejnosti?“
„Tohle není veřejné místo,“ řekl pobaveně. „Tahle hospoda je pod kontrolou mého
zaměstnavatele. Nic z toho, co se tu stane, se nedostane na veřejnost. Nebudete prvním ani
posledním člověkem, který tady zmizí naprosto beze stopy.“
Alice polkla a posadila se. V dálce byl slyšet zvuk zvonku, jak se otevřely vchodové dveře. Werter
se ohlédl, ale když viděl vejít jen několik lidí, kteří zjevně pokračovali v oslavách započatých
někde jinde, vrátil pozornost zpět k Alici. „Kolik kopií jste si udělala?“ ukázal na datovou kartu,
kterou měla pořád v ruce.
„Proč bych vám to měla ulehčovat?“
„To je pravda. Sama dobře víte, že smrt je už neodvratná. Proč mi to ulehčit?“ Werter se
teatrálně odmlčel a mnul si bradu. „Možná proto, že vaše smrt může být buď rychlá a příjemná
v mezích možností anebo pomalá a velice nepříjemná.“
Alice zvažovala svoje možnosti. Snažila se vymyslet, jak se zachránit, ale nic nevypadalo
dostatečně slibně, aby to byla ochotna zkusit. Nakonec se rozhodla pro jedinou věc a to hrát
o čas, i když nevěděla pořádně proč.
„Tak co to bude?“ zeptal s Werter.
„Stejně mě zabijete,“ řekla Alice. „To, jak umřu, mi je jedno, nedám vám to zadostiučinění, důkaz,
že jste mě nejen dostali, ale i zlomili.“
Werter se zamračil, ale než stačil něco říct, zazněl třetí hlas, ženský hlas. „Tohle ráda slyším,“
poznamenala Victoria. Oba vzhlédli. Victoria stála u jejich stolu a tvářila se, jakoby se nic
důležitého nedělo.
„A vy jste?“ zeptal se Werter.
Victoria se podívala na Alici a pak na Wertera. „Já? Já jsem její PR poradce a mám jisté výhrady
k volbě novináře.“
„Dobře, jestli budeme odklízet jedno tělo nebo dvě, to vyjde nastejno, prosím, vemte místo,“
naznačil pohybem pistole k prázdnému místu, „Obdivuji vaši obětavost, přijít kamarádce na
pomoc, to bylo odvážné, ale také hodně hloupé.“
„Hloupé?“ usmála se Victoria, „Nemyslím si.“ Rozepnula si bundu a odhalila tak připevněnou
výbušninu. „Vím, je to staromódní, ale stále dost účinné. I když malou modernizaci jsem přece
jen udělala. Kromě dálkového ovladače je to napojené i na monitor životních funkcí. Já umřu
a umřeme všichni.“
Werter si ji pozorně měřil. „Co navrhujete?“
„Co myslíte?“ řekla pobaveně. „Samozřejmě nerušený odchod z tohoto podniku.“
„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou Werter, „To, co máte nahrané na té kartě, má větší cenu, než je
tento podnik a my všichni v něm. Navíc si myslím, že blafujete.“
„To je otázka. Chcete na to vsadit vlastní život?“
„Tak dost,“ udeřila pěstí do stolu Alice, „Já tady nehodlám umřít a rozhodně nemám chuť
poslouchat, jestli bouchnu nebo mě zastřelíte, či cokoli jiného. Buď to oba udělejte hned, nebo
nedělejte nic.“ Vstala, jak Werter, tak Victoria byli hodně překvapení vývojem situace a ani ji
nezastavovali. Pozornost celého podniku byla soustředěna na jejich stůl. Alice vytáhla kartu
a hodila ji na stůl. „Dělejte si s tím, co chcete, jen nechte mě a mou rodinu na pokoji.“
Tato změna v chování všechny překvapila, tedy na nějakou dobu. Udělala nerušeně několik
kroků, když se začal zvedat Werter. V tu chvíli zareagovala Victoria a ostatní, kteří s ní přišli.
Vzduchem prolétlo několik válečků a vzápětí se Alici vše zalilo oslepujícím světlem a v uších jí
zvonilo po sérii ran. Chvilku si myslela, že se Victoria skutečně odpálila. Ale pak začala vnímat
i další zvuky. Střelbu, sténání a boj na blízko. Otevřela oči. Skrz slzy viděla několik postav, jak
spolu zápasí. Zdály se jí moc vysoko, až pak si uvědomila, že vlastně leží. Pomalu se stavěla na
kolena, když ji popadly něčí ruce a přes pískot v uších uslyšela známý hlas: „Můžeš jít? Musíme
pryč, pojď, pomůžu ti na nohy.“
Victoria táhla Alici ven z restaurace k nedaleko stojícímu autu. Alice napolo nastoupila, napolo
byla vržena do auta. Dveře se zavřely a o chvilku později už vozidlo uhánělo pryč z města.
„Co se to stalo?“ zeptala se Alice
„Rada,“ odpověděla Victoria.
„To vím, že jsem naletěla,“ promnula si oči. „Já myslím, co se stalo v té restauraci. Takhle silnou
reakci na flashbang jsem ještě neměla.“
Victoria se usmála a podívala se na muže vedle sebe. „To tady Hector, on je něco jako expert na
výbuchy. Bylo to trošku silnější než normální typ, a navíc tři bouchly dost blízko u tebe. Buď
ráda, že vůbec slyšíš.“
„Tak silné to není a neříkej mi Hector,“ odpověděl muž.
Alice okamžitě poznala hlas muže, který jí předal balíček u kavárny v Ramsteinu.
„Chce, aby mu lidi říkali jeho přezdívkou z armády, Nitro,“ Victoria zvedla oči v sloup a zavrtěla
hlavou. „Mně se Hector líbí víc.“
„Hect…, promiňte, Nitro. Vy jste ten, co mi dal ty věci v Německu, je to tak?“ zeptala se Alice.
Nitro se otočil na Victorii: „Prej štěstí, že slyšíš. Pokud nechci, aby cíl ohluchl, tak taky
neohluchne.“ Pak se otočil k Alici: „Solidní paměť, ano, jsem to já a nech si to vykání.“
„Dobře,“ přikývla. „Vicky, proč jsi mě přišla zachránit?“
Victoria se na ni dlouze podívala: „Zaprvé, to, co jsem ti říkala o našem přátelství, je pravda. A za
druhé, nebudu ti lhát, ty záznamy jsou pro nás taky dost důležitý.“
„Chápu,“ přikývla Alice. „Takže co teď?“
„Teď?“ podívala se na ni Victoria, „Teď jsme psanci. Rada ovládá klíčové pozice snad ve všem,
takže po nás půjdou i hlídači na parkovištích. Musíme se zdekovat a tím myslím nejen
z Británie.“
„Myslíš ze Země?“
„Přesně,“ odpověděla Victoria. „Vítej v Jolly Roger.“
„To jsem si zrovna nedávala za cíl, ale i tak děkuji,“ zašklebila se Alice.
„Buď ráda,“ řekl Nitro. „Jolly Roger je jediná opravdu svobodná část tohohle kousku vesmíru,
vše ostatní ovládá, nebo brzo bude ovládat Rada.“
„No to uvidíme, ale co moje rodina?“
„Podle plánu by už teď měli být na cestě do přístavu Sahara,“ oznámila ji Victoria. „Pokud se
nám podaří dostat se ze Země, tak se s nimi potkáš na Deliverance.“
*****
Manhattan, New York, USA, 29. 7. 2064, 18:12 UTC-6
Podvečerní slunce osvětlovalo mrakodrapy a barvilo je do zlata. Opravená Socha Svobody
hleděla na město a záliv jako bdělý strážce dohlížející na svěřený úkol. Lidé pospíchali za svými
vlastními povinnostmi. Město žilo svým osobitým kouzlem, které nenarušila ani válka
a teroristické útoky. New York byl svět uvnitř světa a všichni věřili, že to tak bude i nadále.
V budově postavené teprve nedávno sídlila společnost SCA (Space Construction and
Application). Společnost se zabývala konstrukcí vesmírných lodí a byla největším civilním
výrobcem plavidel na světě. Hlavní odvětví, na které se specializovala, byly eskortní lodě, určené
pro ochranu nákladních plavidel. Právě rozmach pirátství udělal ze společnosti to, čím je dnes.
Alespoň tak si to vysvětlovali lidé. Nikdo netušil, že SCA je hlavně zbrojovkou pro stále silnější
organizaci Rada.
Jeden z výkonných ředitelů společnosti, Peter Pratt, seděl ve své kanceláři v horním patře
a sledoval zprávy běžící na obrazovce. Londýnská ulice i na pozdní dobu zaplněná lidmi
sledovala, jak z restaurace The Dickens Inn policisté vynášejí těla. „… okolo tři čtvrtě na jedenáct
zde začal incident připomínající divoký západ. Skupina útočníků napadla jeden ze známých
podniků v Londýně. Někteří hosté byli podle všeho ozbrojeni a palbu opětovali. Celá přestřelka
trvala asi pět minut a vyžádala si sedm obětí na životech a to z řad hostů a zaměstnanců
restaurace. Útočníkům se podařilo uprchnout v několika vozidlech. Policie získala popis dvou
z útočníků. Jedná se o dvě ženy ve věku okolo pětadvaceti let, pokud kdokoli zpozoruje tyto
ženy...“ zatímco hlasatelka popisovala podezřelé, objevily se na obrazovce fotografie Alice
a Victorie.
Pratt vypnul obrazovku a opřel se v křesle. Přemýšlel nad totálním fiaskem, které se stalo
v Londýně. Nejprve si jeden z jeho lidí, Matthew Collins, nechal ukrást přímo pod nosem
záznamy ze soustavy Sirius a pak agenti takto zklamou při jejich získání zpět a to ještě ve chvíli,
kdy jim je samotný zloděj přinese přímo pod nos. Teď ke všemu policie vyhlásila pátrání po
dvou ženách, nebude trvat dlouho a někdo je identifikuje jako důstojnice ASF. Pak teprve začne
mediální blázinec. Tomuhle všemu se mohlo zabránit, kdyby Armaco důsledně plnilo své
povinnosti. Nejprve došlo k útoku v Tel Avivu a oni se nepoučili a dovolili stejný útok na síť ve
své centrále v Londýně. Pratt se rozhodl, že za tohle budou padat hlavy. Ten novinář měl štěstí,
že v tom podniku umřel, protože jinak by jeho smrt nebyla zdaleka tak rychlá. Collins na druhou
stranu byl jiný případ, jeho akce nedopadaly vždy tak, jak si plánoval. Hlavně mu Pratt nemohl
zapomenout, že stvořil Jolly Roger, ale to nakonec posloužilo dobré věci. Ovšem teď už se piráti
vymykali kontrole. Jediná věc, která Collinse uchránila před trestem, byl jeho plán na likvidaci
Jolly Roger. Ve všech ohledech hodně odvážný tah, ale s velkou pravděpodobností na úspěch.
Pokud se to podaří, nebudou události dnešního dne problémem.
*****
Kolonie, Safe Haven, 414. den 5. roku, 9:13 SHCT
Christine sledovala obrazovky monitorů. Oči měla těžké a zarudlé. Dva dny nespala a neustále se
snažila najít šifru, která by odhalila význam textu ze stěn v základně na jihu. Doufala už v cokoli.
I ta sebemenší indicie o historii toho místa mohla pomoci v pátrání po zmizelé výpravě. Už
sedmnáct dnů prohledávali jak základnu, tak její okolí a nenašli nic. Záhadný útok, který přišel
ze zcela neobvyklého místa, nebyl doteď objasněn. Tým techniků prohledal celou místnost
centimetr po centimetru a nenašli žádnou známku tajné místnosti, dveří či jen přítomnosti
energetické signatury. Lidi v Kolonii zastihla věc, kterou nezažili mnoho let. Strach o přežití.
Svět, který už relativně znali, ukázal, že nevydal dosud všechna svá tajemství. Znaky se na
obrazovkách měnily obrovskou rychlostí a Christine je nestačila vnímat. Hleděla na ně s vírou,
že neustálé změny pominou. To by byl důkaz, že její dešifrovací program našel ve změti písmen
řád.
Řešení jí však pořád unikalo. Vzteky bouchla do stolu. Nedokázala pochopit, proč její mozek, věc,
která vždycky dokázala vyřešit každý problém, nedokáže vyřešit tuto hádanku. Zlobila se sama
na sebe za to, že zřejmě narazila na své hranice a ty nejsou dostatečně daleko, aby mohla pomoci
lidem, na kterých jí záleží. Vzpomněla si na Sophii, kamarádku, která s ní několik dní sdílela
kajutu na Prometheu a pak i dva roky stejný příbytek v Kolonii. Byl to člověk, který jí byl po
Tomášovi nejbližší. Její schopnosti ale zřejmě nestačily na to, aby svou přítelkyni našla. Znovu
bouchla do stolu a z očí jí vytryskly slzy lítosti. Bezmocně sledovala dál nekonečné proměny
znaků na obrazovce.
*****
Loď Deliverance, Oortův oblak 0,5 světelného roku od Slunce, 2. 8. 2064
Frank Haroon seděl v křesle na můstku lodi. Systém SEXTANT propočítával přesnou polohu po
skoku. Na obrazovce se objevily koordináty. „Výborně, pane Stoksi, vaše skoky jsou stále
přesnější a přesnější,“ zavolal na pilota.
„Stále nemohu pokořit hranici sto tisíc,“ odpověděl René Stoks.
„To je detail,“ usmál se Frank. „Pošlete příkaz do rafinérie, pane Butakov, ať začnou s čištěním co
nejrychleji. Mám pocit, že brzo budeme potřebovat všechno helium3, které budeme moci
sehnat.“
„Bojíš se něčeho?“ zeptal se Andrew.
„Znáš mě, pořád se dívám přes rameno,“ odpověděl Frank pochmurně. Nemusel nahlas říkat,
z čeho má strach. Vždy věděli, že do Jolly Roger proniknou špehové Rady, ale Andrew vymyslel
plán, který do jisté míry řešil tento problém. Namísto toho, aby donekonečna odhalovali
a likvidovali cizí agenty, rozhodli se si je jen hlídat. Tu a tam některého zneškodnili, aby
nevzniklo podezření, ale jinak věděli o dvou stovkách špehů na různých pozicích v Jolly Roger.
A teď se jakoby všichni probudili k horečnější aktivitě. Podle Franka to znamenalo jediné, Rada
chce zaútočit a zbavit se jich jednou pro vždy. Věc, která musela jednou přijít. „Po tom, co se
stalo v Londýně, se budou lodě Rady v soustavě rojit jak vzteklé včely. Musíme být připravení.“
Andrew přikývl, sám už několik dní vymýšlel možnosti, jak se bránit rozsáhlému útoku.
„Polovina našich lodí dorazí během dneška, ostatní plní svěřené úkoly, aby si nepřítel nevšiml
příliš velké změny.“
„Dobře, dobře,“ říkal si potichu Frank. „Vůbec se mi nelíbí, že tu musíme dřepět týden, než
dorazí transport ze Země.“
*****
Terminál A, Vesmírný přístav Sahara, Severní Afrika, 5. 8. 2064, 12:23 UTC+1
Terminál byl přeplněný k prasknutí. Veškerá vesmírná doprava šla přes tento přístav a z toho
civilní doprava jen přes šest terminálů, tato situace nebyla nijak výjimečná. Rozvoj za šestnáct
let byl neskutečný. Kolonie na Měsíci, Marsu, Europě a dalších místech Sluneční soustavy začaly
přístav přetěžovat. V posledních letech se začalo mluvit buď o výrazném rozšíření přístavu,
nebo o vytvoření nových přístavů, které by odklonily dopravu.
Alice sledovala mumraj z horního patra. „Ještě že my nepoletíme z veřejného terminálu,“
podotkla Victoria, když sledovala, kam se dívá. Musela uznat výhodu soukromé dopravy.
Odvrátila pohled od davů dole a podívala se znovu na nápis kanceláře. Star Cargo. Název
společnosti v ní zrovna nevyvolával příslib pohodlí. Ale na druhou stranu neletěly na dovolenou,
utíkaly ze Země a hlavní byla rychlost a diskrétnost. Sama z vlastní zkušenosti věděla, že piloti
nákladních lodí jsou po ASF ti nejlepší, a moc by se divila, kdyby majitel téhle firmy nebyl
zapleten v pašování. Do jisté míry v tom vlastně jeli všichni. Ona se svou letkou řešila jen ty,
kteří překročili určenou mez únosnosti.
Dveře se otevřely a vykoukl plešatý muž ve věku okolo padesátky. „Jste tu brzy,“ zabručel
a pustil je dovnitř, „ale myslím, že bude lepší, když vás schováme u nás. Zvlášť vás dvě.“ Ukázal
na Victorii a Alici: „Ty vaše fotky jsou všude.“
„Posaďte se, prosím,“ pokynul jim. „Start je plánovaný na půl druhou.“ Pak se otočil k Nitrovi
a dodal: „Bylo mi řečeno, že máte zkontrolovat zboží.“
„V tom případě to pojďme udělat hned,“ vstal Nitro. Oba zmizeli v zadní místnosti.
Alice si vzala prospekt, ležící na stole. Firma se zabývala hlavně dopravou materiálu v rámci
Sluneční soustavy, ale údajně už vlastnila loď schopnou dopravovat náklad i do vzdálenosti
deseti světelných let. Alice se pousmála.
„Co tě tak pobavilo?“ zajímala se Victoria.
„To, jak rychle se stal vesmír prostorem pro trh a obchod,“ položila prospekt zpět na stůl.
„Planety, na kterých sotva přistála sonda, už jsou rozparcelované a připravené k prodeji.“
„To se dalo čekat,“ přitakala Victoria, „je to jak dobývání Ameriky. Naštěstí bez toho, že by to
bylo na úkor domorodců.“
„Zatím,“ podotkla Alice, „zatím jsme nikoho nepotkali. Je otázkou, jak se zachováme, až k tomu
dojde.“
„To bude na nás,“ uzavřela debatu Victoria.
Nitro a plešatý muž se vrátili. „Náklad je v pořádku,“ řekl Nitro, „můžeme nastupovat.“
Alice tázavě pozvedla obočí. „Nastupovat?“
„Ano, náklad je připraven k připojení na loď, pokud se tak stane, už nenastoupíte,“ řekl plešatý
muž.
„My jedeme v nákladním kontejneru?“ Svou první cestu warpem si představovala trochu jinak.
„Jinak se odtud nedostaneme,“ vysvětlovala Victoria. „Taky jsem si cestování představovala
jinak, ale to nejde.“
Alice si vzpomněla na lidi čekající v dolním patře terminálu a už jí nepřipadalo, že cestování přes
soukromého dopravce byla taková výhra.
*****
Kolonie, Safe Haven, 420. den 5. roku, 10:31 SHCT
Na oblast hlavního kontinentu se přihnalo období dešťů. Už tři dny v jednom kuse pršelo. I když
byla Kolonie pro toto roční období dobře zabezpečená, přece jen špatné počasí znamenalo
zhoršení podmínek pro život. Voda se dostávala do příbytků každou neutěsněnou škvírou
a pěšiny mezi domy se plnily bahnem.
Tomáš doprovázel Christine zpět do její laboratoře. Výzkumná oblast byla proti povodním
zajištěna nejlépe, hned po přistávací ploše, takže v období dešťů tam bylo asi největší sucho.
Christine poslední dny skoro nemluvila. Většinu času trávila v laboratoři při pokusech
o prolomení kódu a špatně spala. Tomáš na tom byl stejně, a tak když je bylo vidět spolu,
vypadali, jako by oba utekli z marodky. Fyzické a psychické vypětí posledních dnů zasáhlo
všechny. V zájmu předejití nehodám a jiným problémům kapitán Sullivan využil nepříznivé
počasí, díky kterému získal spoustu lidí, a zavedl speciální směny. V případě Tomáše musel
přikročit k důraznějšímu postupu a zakázal mu létat.
Jediný, kdo toto rozhodnutí uvítal, byla Christine, které tím odpadla jedna starost. Navíc se
v minulosti setkala s tím, že Tomášův naprosto nevědecký pohled na věc jí často vnukl zajímavý
nápad. Proto ho taky poslední dny pořád brala s sebou do laboratoře.
Oba se zastavili těsně za vchodem a zůstali nevěřícně hledět. Na monitorech se neměnily znaky
jako v posledních dnech, ale zůstávaly zamrznuté v určitém pořadí. Christine skoro zavýskla
radostí, ale dřív si uvědomila, že znaky nedávají stejně žádný smysl. Muselo dojít k ukončení
nebo přerušení programu. Pak si všimli u jedné z obrazovek člověka.
„Co se tu děje?“ křikla Christine, „Proč jste vypnul moje dešifrování?“
Muž se otočil a Christine v něm poznala kolegu z jiné sekce, doktora Stefanose Castose. Řeckého
odborníka na starověké civilizace. „Promiňte, doktorko Hudgensová, ale šel jsem okolo
a upoutala mě jedna věc,“ vysvětloval Stefanos a posunkem je podbízel k sobě. „Je tu něco velice
zajímavého, musíte to vidět.“
Přišli blíž a zjistili, že dva monitory jsou popsány řeckými znaky.
„Podívejte se,“ ukázal Stefanos na popsané monitory. „Ten text není napsaný v T'lyrském jazyce,
ani to není žádná odvozenina.“
Christine si pozorně prohlížela napsané znaky. „Chcete říct, že je to napsané řečtinou?“ podivila
se.
„Přesně tak, podívejte se,“ a ukázal na jeden řádek. „…Na tomto světě, který jsme nazvali Citadela,
jsme chtěli obnovit naši civilizaci…“ překládal text na obrazovce.
„Uznávám, že by to byla příliš velká náhoda, kdyby se to takto shodovalo s řečtinou,“ potvrdila
Christine. „Ale proč nepoužili znaky pro zápis svého vlastního jazyka, ale pozemskou řečtinu?“
„Jediný důvod, který mne napadá, je,“ odpověděl Stefanos, „že zpráva je od začátku určena nám.
Tedy myslím tím lidem.“
Christine překvapeně vydechla. „Jasně, teď to dává smysl. T'lyrkové hleděli do očí vlastní zkáze
a věděli o nás. Jediné další inteligentní formě života. Předpokládali, že se sem jednou dostaneme
a použili jazyk řecké civilizace, protože to byl jeden z hodně rozšířených jazyků v době, kdy nás
naposledy navštívili.“
„Přesně,“ potvrdil Stefanos, „Nedivil bych se, kdyby další části byly sepsány i v jiných
starověkých jazycích.“
„Konečně s tím budeme moci pohnout a dozvědět se, co se v těch textech skrývá, a snad tím
pomůžeme našim lidem. Zburcuju všechny volné lidi, tohle teď musí být absolutní priorita,“ řekl
Tomáš, a aniž by čekal na souhlas, vyběhl ven. Tohle byla naděje, na kterou čekali všichni tak
dlouho.
*****
Cargo-konteiner, Oortův oblak, 0,5 světelného roku od Slunce, 10. 8. 2064, 16:45 UTC
Alice se s trhnutím probudila z neklidného snu. Rychle nahmatala vypínač. Prostor dva krát dva
metry osvětlilo matné světlo. Alice rozepnula pásy poutající ji k lůžku a vznesla se nad podložku.
Kontejner nebyl vybaven žádným generátorem gravitace. Vlastně kromě systému podpory
života a podtlakové toalety tu nebylo nic. Okolo prolétl obal od balíčku koncentrované potravy,
což byl její dnešní oběd. Ještě teď cítila na patře jeho pachuť. Rukou se zachytila madla
a zastavila svůj pohyb ke stěně. Zapnula malý displej, na kterém si přečetla údaj dvě minuty,
třicet dva sekund. Její cesta se chýlila ke konci. V duchu za to poděkovala a odrazila se zpět
k lůžku. Zanedlouho vyskočí z warpu a budou manévrovat k místu setkání. To bude spojeno
s přetížením. Děkovala v duchu za svůj výcvik. Pilot lodi sice manévroval s maximální
opatrností, ale to, co zažila při startu, bylo hodně drsné. O dalším letu ani nemluvě. Posledních
pět dnů bylo těch nejhorších v jejím životě. Naštěstí si člověk může zvyknout na cokoli. Stihla se
připásat v okamžiku, kdy se nad ní rozblikala červená výstražná světla. Upozornění, že začínají
manévrovat s lodí. Zatnula zuby a připravila se. Odstředivá síla ji začala tlačit dozadu. Síla se
neustále zvyšovala, osobně to odhadovala na 6 až 7G. Pak tlak ustal, tedy alespoň nebyl tak
velký. Vydechla a pokusila se zvednout ruku, bylo to pořád hodně náročné. Podívala se na
protější stěnu. Na displeji se objevil nový odpočet. Dvě hodiny a třicet osm minut. V duchu
zaklela, z warpu bohužel neskočili příliš přesně a teď musejí doletět na místo určení.
*****
Loď Chimera, Oortův oblak, 0,5 světelného roku od Slunce, 10. 8. 2064, 18:52 UTC
Můstek lodi pulsoval horečnou aktivitou. Dohromady dvacet lodí bylo rozmístěno okolo bývalé
těžební lodi a čekalo na přílet transportu s důležitým nákladem. Druhý transport během dvou
dnů. To bylo zvláštní. Nebo to alespoň za zvláštní považoval senzorový a komunikační důstojník,
Ryan Svarth. Rozhlédl se po ostatních členech posádky. Nikdo mu zrovna nevěnoval pozornost.
Vyťukal speciální kód do svého panelu. Na dvě vteřiny se na displeji objevila zpráva potvrzující
aktivaci speciálního protokolu, který za třicet minut pošle prostřednictvím warpové
komunikace naváděcí signál. Signál, který má podle dohody nastartovat operaci, jež eliminuje
hrozbu Jolly Roger jednou provždy. Zkontroloval čas. Vyšlo to naprosto skvěle. Za osm minut
končí jeho směna a on bude mít spoustu času dostat se k evakuačním kapslím a nechat se
vystřelit do vesmíru do bezpečí před hrozbou, že zemře spolu s ostatními.
Někdo mu poklepal na rameno. Otočil se a viděl známou tvář. Nová směna nastupovala trochu
dřív. Sundal si sluchátka a položil je na pult. Vstal a uvolnil místo. „Jste tu dnes dřív,“ prohodil.
„Ano,“ odpověděla mladá žena. „Doufám, že to nevadí.“
„Vůbec ne,“ zazubil se. „Příjemnou směnu.“ Ještě jí v duchu popřál hezkou zábavu a vyrazil pryč
z můstku. Byl jediný, koho přišel vystřídat kolega z další směny, proto se před odchodem
zastavil u velitele směny. Ten se podíval na něj i jeho stanoviště a jen přikývl. Ryan vyšel ven.
Avšak sotva po dvaceti krocích mu zastoupil cestu mladík, kterého na lodi ještě neviděl. Chtěl se
mu vyhnout, ale znovu mu zastoupil cestu. „O co jde?“ zeptal se otráveně.
„Můžeme si někde v klidu promluvit o otázkách loajality?“ zeptal se mladík.
Ryan o krok ustoupil: „Teď mi skončila směna, na tyhle srandičky nemám čas.“ Pak ucítil něco
tvrdého v zádech. „Myslím, že na tom musíme trvat,“ řekl mu další hlas do ucha.
Vlna paniky ho zalila od hlavy až k patě. Tohle mohlo znamenat jediné, byl odhalen. Zkusil
zaútočit na muže za sebou. Ale byl to zoufalý pokus. V několika vteřinách ležel na zemi a jeden
z útočníků na něm ležel.
„Takže Georgi? Co se dělalo s těmi, co zradili posádku na moři?“ zeptal se mladík, který mu
zastoupil cestu.
„Protáhli je pod kýlem, nebo se prošli po lávce,“ opověděl George.
„No to bude problém, nic z toho tahle loď nemá.“
„Ale má přechodovou komoru, to je jako lávka.“
„Ok, alespoň nám ta krysa nebude vydýchávat vzduch.“
Ryan nasucho polkl. Drželi ho pevně, takže jen sledoval, jak ho táhnou k přechodové komoře na
zádi. Otevřeli dveře a hodili ho dovnitř. Dveře se za ním okamžitě zavřely. Přes okýnko viděl
jejich obličeje. To bylo to poslední, co ve svém životě viděl. Pak ho podtlak vysál ven z lodi. Smrt
přišla velice rychle.
*****
Loď Deliverance, Oortův oblak, 0,5 světelného roku od Slunce, 10. 8. 2064, 19:02 UTC
Frank Haroon sledoval taktický trojrozměrný displej. Transportní loď se blížila. Už začala
zpomalovat, aby mohla vyložit náklad. Podíval se na hodinky, mají zpoždění. Dveře můstku se
otevřely. Dovnitř vstoupil Andrew. „Začali jsme,“ řekl jen, když došel k němu.
„A výsledky?“
„Všichni odhalení agenti opustili naše lodě,“ odpověděl Andrew.
Frank v duchu popřál klid duším všech, kteří byli vyhozeni do volného prostoru. „Stihli jsme to
včas?“
„Obávám se, že ne,“ zavrtěl hlavou. „Dva jsme zajistili zrovna v momentě, kdy nastavovali
odesláni zprávy. Je tu možnost, že některým se to mohlo povést.“
„To není moc povzbudivé,“ zabručel Frank. „Komunikace, signalizujte všem. Ať všichni zapojí
Alcubierovy generátory v synchronizovaném módu, skočíme okamžitě, jakmile budeme mít
náklad.“
*****
Cargo-konteiner, Oortův oblak, 0,5 světelného roku od Slunce, 10. 8. 2064, 19:28 UTC
Alice cítila, jak postupně klesá síla, která ji tlačila do podložky. Zpomalování končilo. Konečně
bude tahle divoká jízda za ní. Znovu se rozzářilo červené světlo. Uslyšela dvě rány, které ji
nejprve vyděsily. Pak si uvědomila, že se uvolnily kotvící zámky a její kontejner je teď volně
unášen vesmírem. Zahnala děsivou představu, že ji takhle nechají a ona bude donekonečna
plout černotou prostoru. Náhle se jí pásy zařezaly do těla a zatočila se jí hlava. Další rány
a změna směru pohybu. Tentokrát s negativním přetížením. I přes její výcvik se jí udělalo špatně
a zrudl jí pohled, jak se jí nahrnula krev do hlavy.
Ucítila, jak se kolem ní utvořilo gravitační pole. Další, tentokrát tlumená rána se zvukem
skřípání kovu o kov. Syčivý zvuk, jakoby z dálky. Alice hleděla do šera a čekala. Pištivý zvuk
vypnutí plazmových motorů jí napověděl, že nejspíš něco přitáhlo její kontejner někam, kde je
umělá gravitace.
Rozsvítilo se zelené světlo. Následoval krátký sykot a prostor kolem ní se zalil ostrým světlem.
Její oči se pomalu přizpůsobovaly. Mihly se před ní těžko rozeznatelné stíny a něčí ruce ji jemně
vyprošťovaly z pásů. S podporou se dostala ven. Právě včas, aby rozeznávala detaily. Podívala se
na nejbližšího člověka a překvapením zalapala po dechu. „Mami?“ vydechla.
„Ahoj, zlatíčko moje,“ objala ji.
„Je mi to líto,“ vzlykala Alice. „Netušila jsem, kam to povede.“
„To nic,“ utěšovala ji Karolína.
Alice zamžourala na další postavy. Byly tam všichni. Její dvě mladší sestry i Michele. Alice cítila,
že odteď už bude všechno dobré.
V pozadí uslyšela hlas v lodním rozhlase. „Posádce, připravte se ke skoku, za pět minut
přecházíme na warp.“
*****
Oortův oblak, 0,5 světelného roku od Slunce, 10. 8. 2064, 19:33 UTC
V černotě vesmíru se objevilo dvacet lodí. Paprsky senzorů POLARIS okamžitě začaly
prohledávat prostor okolo sebe. Taktické displeje se začaly plnit údaji o flotile čítající přes
dvacet lodí semknutých v těsné formaci. Skupina se hotovila k útoku. Motory přešly na plný
výkon a vzdálenost mezi oběma flotilami se začala zmenšovat. Každým okamžikem muselo dojít
ke střetu a první velké vesmírné bitvě v dějinách. Avšak těsně před kontaktem flotila Jolly Roger
zmizela ve warpu. Dnes se svět hrozby pirátů nezbaví.
*****
Konferenčni kajuta, loď Deliverance, Oortův oblak 0,5 světelného roku od Slunce, 11. 8. 2064,
10:11 UTC
Členové vnitřního velení Jolly Roger společně s Alicí a Victorií se sešli ve velké kajutě a sledovali
záznamy senzorů dálkové sondy v soustavě Sirius. Záznam se zastavil v momentě, kdy
Prometheus a Perun zmizeli uvnitř anomálie.
V sále se zvýšila intenzita osvětlení, ale vládlo v ní hrobové ticho. Všichni vstřebávali informace,
které viděli.
„Takže jak s těmi informacemi naložíme?“ zeptal se Frank.
„Můžeme to poslat do otevřeného kanálu,“ navrhoval jeden z důstojníků.
„Ano, to bychom udělat mohli,“ pousmál se Frank, „sám jsem zvědavý, jak by se s touhle
mediální katastrofou Rada vyrovnala.“ Podíval se na všechny shromážděné, jestli má ještě někdo
jiné nápady. Nakonec sám promluvil. „Takže nikdo jiný?“
„Jde mi o tuto část záznamu,“ ukázal na obrazovku. „Podívejme se pořádně, co se stalo s loděmi
Prometheus a Perun poté, co je vtáhla anomálie. Několik hodin jsme procházeli záznam tohoto
okamžiku a našli jsme velice zvláštní hodnoty, které doprovázely zmizení obou lodí.“
„A co s tím?“ namítl někdo další. „Je přece jedno, jakou radiaci vydalo zničení lodí, to k ničemu
nevyužijeme, snad kromě podkopání důvěry v Alianci, která tvrdila, že Prometheus zničily naše
lodě.“
„V tom se pravě mýlíte, pane Nasfari. To, co jsme odhalili, nebyl průvodní jev toho, jak slapové
síly trhaly lodě na kusy. Byl to důkaz pravého opaku. Toho, že nezvěstné lodě nebyly zničeny.“
V kruhu důstojníků to zašumělo. „A co se s nimi tedy stalo?“ zeptala se žena ve staré námořní
uniformě.
„Domníváme se, že byly odeslány někam daleko.“
„Ale proč se nevrátili, kdyby nebyli zničeni?“ namítla Alice.
„To nevíme, možná poškození jejich lodí nedovolilo jejich návrat, nebo je cesta jen
jednosměrná,“ vysvětloval možnosti Frank.
„A co to pro nás znamená?“ ptali se.
„Možnost najít místo, kde bychom mohli být dost daleko od Rady, místo, které by fungovalo jako
soběstačná základna,“ řekl Frank. „Navíc by to mohlo znamenat možnost alespoň chvíli žít a ne
jen přežívat v neustálém strachu.“
Jako v potvrzení jeho slov se rozezněly poplašné sirény. „Pohotovost, všichni na bojová
stanoviště, opakuji, všichni na bojová stanoviště!“ zněl hlas v lodním rozhlase.
Alice i Victoria se stáhly ke stěně a nechaly ostatní vyřítit se z kajuty. Nakonec zůstaly samy,
a tak vyšly ven. „Máte něco na práci?“ Obě se otočily a zjistili, že je sleduje Andrew Riks, opřený
o stěnu těsně u dveří. Udělal krok směrem k nim. „Doprovodily byste mne na hangárovou
palubu?“ zeptal se tonem, který měnil otázku spíš na rozkaz.
„Proč?“ zeptala se Alice.
Andrew ji propaloval pohledem: „Jsou dvě možnosti, buď to už alespoň jedna z vás ví, a pak
budete mít velké problémy, nebo to nevíte ani jedna a pak možná máme velké problémy my
všichni.“
„O čem to mluvíte, co se děje?“ Victoria se otočila a všimla si, že nedaleko stojí dvojice
ozbrojených stráží.
„Pojďte v klidu a rychle se dozvíme, která z variant je ta správná,“ řekl Andrew a pokynul
chodbou. „Až po vás, dámy.“
*****
Vesmír, 0,6 světelného roku od Slunce, 11. 8. 2064, 10:23 UTC
Dvě flotily lodí se k sobě blížily. Střet byl neodvratný. Deliverance manévrovala pryč od cizích
lodí, spolu se třemi modifikovanými nákladními plavidly své eskorty. Ostatní naopak vyrážely
vstříc nepříteli, aby ho zadržely, než bude moci obrovská loď skočit pryč. Šestnáct lodí čelilo
přesile dvaceti lodí, stejných, které chtěly zaútočit již včerejšího dne. Výsledek byl skoro předem
jasný a posádky lodí Jolly Roger si musely uvědomovat beznadějnost celé situace.
Objevily se první záblesky. Bitva začala. Kdyby ji sledoval nezaujatý pozorovatel, musel by
ocenit velkolepý pohled. V zdánlivém chaosu se okolo sebe proplétala vyzbrojená plavidla
a jedno na druhé chrlilo zkázu. Chvíli vypadalo, že bohatší zkušenosti posádek Jolly Roger
dokážou vykompenzovat početní a technologickou výhodu útočníků, ale brzy se situace začala
obracet a exploze plazmových generátorů zpravidla označovaly zničenou loď pirátů. Celá bitva
trvala něco přes pět minut a po ní se hlavní jádro pirátské flotily změnilo v prach a trosky volně
plující nekonečným prostorem. Piráti však nedali svou kůži zadarmo. Jen osm útočníků bylo
stále v jednom kuse a někteří z nich měli vážné problémy udržet své lodě ve fungujícím stavu.
Všichni jen bezmocně sledovali, jak jejich hlavní cíl i s eskortou mizí ve warpu.
*****
Hangárová paluba, loď Deliverance, warp, 11. 8. 2064, 10:31 UTC
Alice a Victoria stály v hlavním velícím centru hangárů. Přes velkou průhlednou stěnu viděly
zavřená ohromná vrata, která oddělovala vnitřní prostor lodi od vesmíru venku. Od vrat
směrem k nim pokračoval osvětlený vzletový hangár, který měl na obou stranách po třech
dalších uzavřených přepážkách. Za každou z nich byl dok pro jeden raketoplán typu Aurora.
Alice nervózně přešlápla a podívala se na dva strážné, kteří se od nich nehnuli ani na krok.
Andrew odešel hned potom, co sem dorazili, aniž by jim řekl cokoli o tom, proč je sem vůbec
přivedl. Alice přemýšlela, co se děje s její rodinou, hlavně jestli také nejsou někde držení pod
dohledem. Otočila se po zvuku otevírajících se dveří. Vešel Andrew v doprovodu jednoho
technika se zvláštním vybavením. „Pojďte prosím za námi,“ přikázal jim. Alice s Victorii se na
sebe podívaly a poslechly.
„Co se tady děje?“ chtěla vědět Victoria.
„To brzy zjistíme,“ Andrew se ani neotočil. „Jak probíhal odlet ze Sahary? Něco zvláštního?“
„Myslíte kromě toho, že jsme odletěli v nákladovém kontejneru?“ zavrčela Alice, kterou celá
situace začínala hodně štvát. „Bylo to poprvé, co jsem vůbec letěla ze Sahary. Takže nemohu
posoudit, co bylo neobvyklé.“
„A vy?“ zeptal se Victorie.
„Taky to pro mne bylo poprvé,“ pokrčila rameny. „Jen snad, že Hector s tím plešounem šli
kontrolovat náklad.“
Andrew pokýval hlavou: „O tom vím, sám jsem mu ten úkol zadal, jinak nic?“
„No, vlastně jo,“ vzpomněla si Victoria. „Ten plešoun říkal cosi o tom, že jsme tam brzy, přitom
jsme přišli jen asi o pět minut dřív, než bylo domluveno. Tehdy mně přišlo, že to byl jen jeho
pokus o navázání rozhovoru, ale teď, když o tom přemýšlím, tak byl trochu nervózní.“
„Ale to mohlo být jen kvůli nám dvěma, naše fotky byly všude,“ protestovala Alice, které se
nelíbilo, kam rozhovor spěje, „Myslíte si, že někdo z nás nebo ten plešatý muž v přístavu nějak
spolupracuje s Radou, že?“
„Jiné vysvětlení není,“ odpověděl Andrew. „O včerejším útoku jsme věděli hodně dopředu
a podnikli jsme kroky, abychom se jednorázově zbavili všech agentů Rady, které jsme měli na
palubě. Vím, že nám žádný neproklouzl.“
„To je hodně sebejisté tvrzení,“ podotkla Victoria. „Jak si můžete být tak jistý?“
„Protože jsem šéf bezpečnosti a vím naprosto o všem, co se děje v Jolly Roger. Ne, jediné
bezpečnostní riziko jsou nově příchozí ze Země. Rodinu slečny Hrdé jsem si prověřil těsně po
jejich příjezdu, ale u vás dvou na to nebylo dost času.“
Victoria ukázala na technika, který šel za nimi. „Hádáte něco určitého?“
„Jediné vysvětlení, proč nás tak rychle našli, je, že nás někdo napíchl,“ řekl Andrew a pozorně
sledoval, jak budou na tuto informaci reagovat. „Prozkoumáme proto všechno, co přišlo na tuto
loď.“
Konečně dorazili k cíli. Technik otevřel dveře s nápisem DOK 05. Prošli vzduchovým uzávěrem
do doku, kde byla zaparkovaná jedna z Auror. Dok byl hodně prostorný, malá loď byla ukotvená
v jejím středu. U stěny napravo byly vedle sebe vyrovnány tři kontejnery, které Alice okamžitě
poznala. Byly to tři upravené kontejnery, v jejichž útrobách sem byli přepraveni ze Země.
Andrew pokynul technikovi, ten přikývl a začal si chystat vybavení.
Chvíli sledovali, jak kontroluje všechny tři kontejnery. První dva vypadaly čistě, u třetího se
technik zastavil. Několikrát kontroloval hodnoty na svých přístrojích a pak odstoupil. Složil
přístroje na zem a otočil se. „Tady je vysílač,“ ukázal na třetí kontejner, „je velice dobře ukrytý
a skoro jsem ho minul.“
„Můžete určit, kde přesně je umístěn?“ zeptal se Andrew.
„Ano,“ potvrdil technik a přešel ke kontejneru, ostatní ho následovali. „Je umístěn uvnitř
konstrukce v této oblasti,“ ukázal na přední část. „Podle všeho je umístěn uvnitř okruhu pro
komunikaci s lodí. Budu muset odmontovat celý blok, abych se k němu vůbec dostal.“
Andrew se otočil k oběma ženám: „Dobře, obě jste pro dnes mimo podezření. Ale nejspíš, až to
tady skončí, promluvím si s tím člověkem z přístavu Sahara.“
Alice a Victoria pokrčily rameny a usoudily, že tohle byl způsob, jak Andrew dával najevo, že je
propustil. Otočily se a odešly z doku.
Technik si vzal nářadí a chtěl se začít dobývat do kontejneru. Andrew ho zastavil: „Jak dlouho
bude trvat, než se k tomu dostanete?“
„Nevím přesně, ale odhaduju to asi na hodinu,“ odpověděl technik.
Andrew se podíval na hodinky. „Dobře, dejte mi vědět, jakmile budete hotov.“ Otočil se
k odchodu, pak se zarazil a dodal: „Jo, podívejte se pak ještě na ty druhé kontejnery. Myslím, že
by toho mohlo být víc.“
„Ano, pane.“
*****
Kolonie, Safe Haven, 427. den 5. roku, 5:21 SHCT
„Už to bude,“ vykoukla Christine zpoza hromady artefaktů u svého stolu. Chvíli bylo slyšet, jak se
přehrabuje ve věcech, a pak vyšla ven. V ruce měla tablet a do kapsy si zastrkávala dvě datové
karty. „Jdeme na to,“ řekla Christine. Tomáš se usmál a vyrazil za ní ven z laboratoře. Společně
šli k centru Kolonie. Prošli kolem půlkruhu administrativniho centra až k největší budově
v Kolonii. Sloužila pro shromáždění všech obyvatel a dnes se v něm sešli opět všichni, aby byli
seznámení s překladem desek ze základny na jihu.
Christine se postavila na vyvýšený stupínek. Zašátrala v kapse a vytáhla dvě karty. Prohlédla si
obě a jednu z nich vsunula do terminálu.
Na velké obrazovce se objevily snímky.
„Začneme s freskami, z nichž jsme získali docela dobrou představu o tom, co se dělo s t'lyrskou
civilizací poté, co navždy opustila naši sluneční soustavu.“ Postupně se zobrazily snímky
popisující objev zvláštní technologie, která se obrátila proti svému tvůrci a stala se jeho zkázou.
„Z těchto snímků jsme historii ve skutečnosti jen hádali,“ pokračovala Christine. „Ale věřili jsme,
že to nejdůležitější je ukryto v textu. Překlad však nebyl vůbec jednoduchý.“
Podívala se na Tomáše a pokračovala: „Díky pomoci jsme ale postupně odhalili šifrování a pak
i velice překvapivou věc. Text je sice psán znaky t'lyrského jazyka, ale není psán v jejich jazyce.
Nakonec jsme zjistili, že se jedná o text psaný ve čtyřech různých jazycích starověku Země.
Jmenovitě jde o řečtinu, perštinu, jeden ze starých čínských dialektů a latinu. Jakmile jsme
vyřešili všechny tyto problémy, už šlo všechno skoro samo. A tady je tedy to, co bylo napsáno
jako poselství pro naši civilizaci.“
Otočila se a přepnula na nový obraz, kde pomalu šel následující text:
Děti třetí planety,
jsme šťastní, že jste dospěli až sem a našli jste tento náš odkaz. Za dobu, co jsme opustili váš svět, se
pro nás známá galaxie změnila. Bohužel hned na začátku se musíme přiznat, že jsme to byli hlavně
my, kdo nesl hlavní díl odpovědnosti za tento stav.
S rozvojem technologií umělé inteligence jsme velice pokročili. Pokud jste našli základnu na čtvrté
planetě, tak jste zřejmě poznali jeden z našich výtvorů, ale tento stroj není ničím v porovnání
s umělou inteligencí, kterou jsme stvořili později. Brzy jsme stvořili speciální počítače
a pojmenovali je Planetární Mozky. Supervýkonné AI, které řídily vše na planetách. Byli jsme
nesmírně pyšní na svůj výtvor, aniž jsme tušili, jaké nebezpečí nám hrozí.
Jednoho dne se naše vlastní výtvory obrátily proti nám. Protože se tak stalo ve všech našich
koloniích zároveň, byl útok rychlý a účinný. Více jak 80 % celé naší populace bylo ztraceno hned
první den. Ostatní prchly na světy, jako je tento. Nevíme, co se stalo na jiných planetách, protože
jsme ztratili veškeré spojení. Na tomto světě, který jsme nazvali Citadela, jsme chtěli obnovit naši
civilizaci.
Několik století to vypadalo, jako by těmto bytostem stačilo, že nás vyhnaly z jejich dominia a my
jsme za to byli vděční. Znovu jsme rostli jak v počtu, tak i v síle. Brzy jsme začali hledat kontakt
s jinými uprchlíky, ale to byla chyba. Vztáhli jsme tak na nás pozornost Cerebrum, jak začaly
Planetární Mozky sebe sama nazývat.
Jednoho dne přiletěli a zaútočili na náš nový domov. První útok vedl jen jeden Planetární Mozek a
nám se podařilo jeho invazi odrazit. Věděli jsme, že se Cerebrum vrátí a tak jsme vybudovali
podzemní základny, které měly sloužit jako útočiště i jako výrobní závody pro naši obranu.
Ten, kde jste našli tyto záznamy, byl největší a sloužil jako velitelství.
Na nový útok jsme se připravovali s maximálním úsilím, ale když Cerebrum přišly, věděli jsme, že je
vše ztraceno. Přiletěly všechny Planetární Mozky najednou. Přivedly tak silnou flotilu, že by možná
mohly zničit celou planetu.
Bojovali jsme, protože už nebylo kam ustoupit. Evakuovali jsme všechna města a připravili se na
obléhání. Cerebrum útočily postupně na jednotlivé podzemní komplexy. My jsme zůstali jako
poslední. Tyto texty jsme vytvořili v posledních dnech naší obrany.
Pokud jej čtete, znamená to, že Cerebrum nezaútočily na váš svět. Což znamená, že buď nerozluštili
tyto zprávy, nebo jste je nezajímali.
Vybrali jsme si vás za své dědice a rozhodli jsme se předat vám vše, čím jsme byli. V nejnižších
patrech tohoto komplexu je umístěno zařízení, které obsahuje kompletní historii naší rasy včetně
hvězdných map s vyznačenými průchody. Také obsahuje všechny naše vědomosti, které se podařilo
zachránit. Zároveň vás varujeme, v dalších průzkumech pokračujte s největší opatrností a snažte se
nevyprovokovat našeho nepřítele.
Sbohem, děti třetí planety.
Všichni obyvatelé Kolonie mlčeli. Christine vypnula obraz a předstoupila znovu na vyvýšený
stupínek. „Toto je ten nejpřesnější překlad, který jsme potvrdili postupným přeložením všech
textů a jejich porovnáním,“ řekla.
„Co se dělo po napsání těchto textů, víceméně odhadujeme.“ Christine vzala ze stolku drobný
kovový předmět. „Je jasné, že Cerebrum, což je asi nejbližší překlad t'lyrského označení, nakonec
zničily všechny T'lyrky na této planetě. A tento předmět je podle nás důkazem, že po tomto
holocaustu neodletěli. Naopak jeden z jejich Planetárních Mozků zde zůstal a usídlil se zřejmě ve
spodních podlažích komplexu.“
Stiskla tlačítko a na obrazovce se objevil zvětšený obraz podobného předmětu.
„To, co držím, je část mechanického stvoření, které zaútočilo na náš výzkumný tým v komplexu.
Důkladně jsme zkoumali všechny artefakty a trochu chápeme, co máme před sebou. Jde
o mechanický organismus, nevím, jaké lepší slovo použít. Tyto entity jsou do jisté míry simulací
života. Jejich tělo je složeno z kovu a zvláštního druhu nanobotů, kteří mají obrovskou
schopnost regenerovat jejich těla. Pokud je část těla odstraněna od celku, dojde po krátké době
k odpojení těchto nanobotů, ale i z těchto částí je patrné, že i za tuto krátkou dobu došlo
k výrazným opravám. Dalo by se říct, že to, čemu zde čelíme, je stvořeno z velice pevné slitiny,
a ještě ke všemu to má schopnost velmi rychle opravovat své poškození.“
Davem se přehnala vlna šumu, vyvolaného tlumeným hovorem.
Na stupínek vystoupil kapitán Sullivan. Zvedl ruce, aby si vyžádal klid. Jakmile se všichni
uklidnili, začal: „Nemusím vám opakovat, že čelíme největšímu nebezpečí od příletu na tuto
planetu. Ale nechci tady víc strašit. Ne, chci mluvit o něčem jiném. Naši přátelé byli uneseni
tímto novým nepřítelem a možná jsou mrtví, ale dokud neuvidím těla, nehodlám tomu věřit. Ne,
pro mě žijí a cítím se povinen jako váš bývalý kapitán a jako vůdce naší komunity učinit vše pro
jejich záchranu.“ Na chvíli se odmlčel. „Vím, že se jedná o nepřítele, který zničil T'lyrky, tedy
civilizaci, které se svými znalostmi nemůžeme rovnat, ale my máme něco, co T'lyrkové neměli.
Znám historii této rasy, tedy aspoň zkrácenou verzi, kterou mi na Marsu předložil Gro. T'lyrkové
nikdy nebojovali, byla to mírumilovná rasa. Vím, že v naší vlastní historii se odehrálo tolik válek,
že kdyby nás potkali, považovali by nás za primitivní barbary. Ale něco nám to dalo. My máme
v naší duši zakořeněnou věc, kterou oni neměli. My se nikdy nevzdáváme a bojujeme do
posledního dechu.“
Davem znovu proběhla vlna, tentokrát souhlasného zabručení.
„T'lyrkové negativně ovlivnili naši historii a možná z nás udělali tvory, kteří si občas jdou po
krku,“ pokračoval. „Ale možná nám tím udělali obrovskou službu a připravili nás na tento střet.
A já věřím, že v něm uspějeme.“
Vzal ze stolu kovový předmět.
„Tohle mně dává tuto víru,“ zvedl předmět nad hlavu. „Toto je sice důkaz jejich technologické
nadřazenosti, ale také toho, že i ten nejdokonalejší stroj je možné zničit.“
Hodil jej zpět na stůl.
„Já se vás teď ptám, necháme naše přátele v rukou nepřítele?!“
„Ne!“ zaznělo davem.
„Odteď Kolonie přechází na nový režim,“ zvolal. „Všichni obyvatelé se odteď pokládají za
součást armády Aliance. S touto novou hrozbou budeme bojovat, a buď zvítězíme, nebo jim
alespoň dáme takovou lekci, že si sakra rozmyslí, útočit na člověka někdy v budoucnosti.“
Všichni zvedli ruku zatnutou v pěst a zvolali: „Ano!!“
Tomáš se díval na Sullivana v novém světle a připomněl si, že to byl přece jen voják, a to voják,
který stejně jako on sám bojoval ve válce. Sám pozvedl ruku a všiml si, že spolu s ním ji pozvedli
všichni vědci včetně Christine, která neměla armádu nikdy moc v lásce.
*****
Loď Deliverance, 0,8 světelného roku od Slunce, 13. 8. 2064, 11:46 UTC
Frank bouchl zatnutou pěstí do stolu. „Ztratili jsme v posledních dnech tolik. Jolly Roger je
v troskách.“ Bylo vidět, jak je zdrcený ztrátami a bezvýchodností situace. S malou hrstkou lodí,
kteřé jim zbývaly, už nebyli tak silní. Budou potřebovat někde znovu obnovit svou sílu.
„Kolik lodí zůstalo?“ zeptal se Andrew.
„My, naše tříčlenná eskorta,“ vypočítával Frank, „a asi deset lodí rozprostřených po okraji
soustavy.“
„Agentů rady jsme se zbavili, další ztráty by už neměly nastat.“
„To jo, ale bojím se, že je už pozdě,“ povzdechl si Frank. „Před šesti lety jsme začínali s menší
silou, ale dnes už to nebude tak snadné.“
„Ale pokračovat musíme,“ zavrtěl hlavou Andrew. „Nemáme jinou možnost, na Zemi se vrátit
nemůžeme.“
„To sice ne, ale možná máme šanci dostat se pryč odtud a začít nový život.“
„Myslíte za anomálií?“
„Ano, přesně tak.“
„Ale co když za tou anomálií nic není?“ zeptal se Andrew, „Co když je Prometheus i Perun
opravdu zničený a vletět do anomálie je jen efektní způsob sebevraždy?“
„Tohle všechno musíme zjistit.“ Frankův obličej znovu nabýval obvyklý soustředěný výraz.
Andrew, který ho dobře znal, věděl, že to znamená, že se rozhodl.
Všichni poletí do soustavy Sirius.
*****
Sídlo SCA, Manhattan, New York, 20. 8. 2064, 11:03 UTC-6
Peter Pratt seděl za svým stolem a pročítal si nejnovější hlášení. Naproti němu seděl Matthew
Collins a čekal. Jeho plán úderu na Jolly Roger byl sice velice úspěšný, ale nedosáhli při něm
hlavního cíle. Loď Deliverance byla pořád tam někde v nekonečných prostorách vesmíru
a unikala jim, spolu se svou eskortou a několika dalšími loděmi pirátské flotily. Podle všech
zpráv byla hrozba Jolly Roger na hodně dlouhou dobu potlačena, ale nebyla zcela zlikvidována.
Peter Pratt položil tablet na stůl a podíval se na Collinse. „Ta čísla jsou velice povzbudivá, proč
se tváříte tak sklesle?“
„Pane,“ začal Collins, „sice jsme rozprášili hlavní síly pirátů, ale nepodařilo se nám zničit jejich
vedení a vlajkovou loď. Dokud bude existovat Deliverance, bude existovat i Jolly Roger.“
„To je možné, ale až se znovu postaví na nohy, už nebudou tak silní, jako byli doteď.“
„Ale my máme možnost je zničit kompletně,“ přešel Collins rychle k věci, se kterou přiletěl.
Pratt pozvedl obočí. „Co tím myslíte?“
„Myslím, že vím, kam s Deliverance letěli.“
„Myslíte? Nebo hádáte?“
„Co víte o anomálii v Siriu?“
„Jen tolik, že v ní zmizely dvě lodě a nikdy se nevrátily zpět. Přece nevěříte, že by se Frank
Haroon rozhodl riskovat všechno a vletět tam?“
„Ne, to ne. Frank Haroon není blázen a nebude riskovat životy svých lidí. Ale na druhou stranu,
získali kompletní senzorový záznam z incidentu před šesti lety. Z něj je patrné, že obě lodi
nebyly roztrhány gravitací, jak se prezentovalo veřejnosti. Možná, že věří, že jí mohou naše lodě
proletět a bez úhony se dostat na druhou stranu.“
„Kdyby to bylo možné, Prometheus by se už dávno vrátil, nebo by alespoň poslal sondu.“
„Poškození v bitvě možná bylo příliš velké, aby se mohli vrátit, ale co když se opravdu dostali na
druhou stranu?“
„Proč by nás to mělo znepokojovat?“
„Protože za tou anomálií mohou být T'lyrkové,“odpověděl Collins.
„Myslím, že pokud by tam bylo cokoli, tak by se už vrátili. Ne, nevidím důvod, proč na půl roku
poslat naše síly pryč ze soustavy.“
„Rozumím,“ odpověděl Collins. „Odvolám ten hon a naše lodě se zase vrátí k eskortním úkolům.“
„Dobře.“ Pratt se na něj usmál. „Gratuluji vám, odčinil jste své chyby. Teď se vraťte k vašim
povinnostem v Londýně.“
Collins vstal a odešel z kanceláře. Když procházel chodbou, proklínal hloupost a omezenost
svého velitele. Kdyby byl jeho velitelem ještě Frederikson, tak by pochopil, co je potřeba udělat.
Nechali si proklouznout zraněnou kořist, a až se Jolly Roger vrátí, bude je to mrzet.
*****
Kolonie, Safe Haven, 432. den 5. roku, 14:47 SHCT
Tomáš sledoval, jak Dvojčata zapadala za vzdálený kopec. Otočil se a sledoval přistávací plochu,
oba raketoplány byly připraveny k zítřejšímu odletu těsně před rozbřeskem. Oba poletí k jižní
základně a dopraví vojáky spolu s dvěma railguny. Rozmýšlel nad vším, co je čekalo. Rozhodli se
zaútočit na nepřítele, který podle všeho byl technologicky daleko vyspělejší a porazit ho nebude
jednoduché. Ale nemohli jednat jinak. Dokud nebude jisté, co se stalo se zajatci, museli
předpokládat, že je koho zachraňovat.
„Měl by sis odpočinout,“ řekl John Reed.
Tomáš se otočil a usmál se. „Připadám si, jak kdybych měl zase dvacet a čekala mě další mise na
Blízkém východě. Tehdy jsem také nemohl usnout.“
„Zítra to bude jiné,“ položil mu ruku na rameno. „Tehdy jsme byli mladí a zbrklí.“
„O to je to možná horší,“ povzdechl si Tomáš. „Tehdy jsme byli mladí a neuvědomovali jsme si,
co se všechno může stát.“
„Dopadne to dobře,“ řekl John. „Najdeme je a zachráníme. Jdu spát a ty by ses o to měl pokusit
taky.“ Otočil se a vyrazil ke středu Kolonie.
„Uvidíme se zítra ráno, dobrou noc,“ rozloučil se Tomáš a vrátil pozornost k raketoplánům na
přistávací ploše. Musejí uspět, selhání by nemuselo znamenat jen smrt všech obyvatel Kolonie,
ale mohlo by ohrozit i samotnou Zemi.
*****
Safe Haven, jižní pobřeží hlavního kontinentu, 433. den 5. roku, 6:02 SHCT
Bylo krásné vlahé ráno, už dva dny nepršelo. Ptáci švitořili ve větvích. Vrcholový predátor, děsolev, slídil na kraji mýtiny po něčem k snědku. Bylo to skutečně majestátní stvoření. Tři metry
dlouhý čtyřnohý tvor, vysoký v kohoutku okolo jednoho a půl metru. Pojmenování děso-lev
vzniklo při prvním kontaktu s tímto tvorem, ale s pozemským lvem měl společného jen velice
málo. Jeho tělo bylo pokryté peří podobnému chmýřím. A jeho tlama připomínala čelisti
tyranosaura. Někteří členové vědeckého týmu spekulovali o jeho velice blízké příbuznosti
s pradávnými vládci Země, a sice dinosaury. Děso-lev se náhle zastavil a naklonil hlavu na
stranu, jako by naslouchal. Od severu se začal zesilovat syčivý zvuk. Děso-lev zařval, jako by
chtěl hájit svoje teritorium, ale když dva body na obloze narostly do velikých rozměrů a zvuk
začal být hodně hlasitý, sklopil hlavu a utekl do relativního bezpečí lesa. Dva raketoplány
obkroužily mýtinu a snesly se na zem. Otevřely své nákladové rampy a z nich vyběhli ozbrojeni
vojáci. Utvořili půlkruh a čekali. Z útrob strojů byly vyneseny dvě velké bedny. Pak jeden ze
strojů odlétl zpět, zatímco druhý zůstal a vypnul motory. Krajem zas zavládlo ticho. Vojáci se
začali přesouvat k útesu a technici za nimi nesli obě velké bedny.
Celé procesí postupně sešlo po pěšině dolů ke vchodu do komplexu T'lyrků. Komplex byl
ponořen do tmy, generátor i osvětlení odnesla poslední průzkumná skupina. Vojáci zapojili své
svítilny a vstoupili dovnitř.
Cesta do nejnižšího patra trvala skupině hodinu, nikdo nechtěl nic riskovat. Neustále se všichni
ohlíželi a důsledně prohledávali všechny kouty. Cestou také rozmisťovali senzorová čidla.
Konečně dosáhli místnosti, kde podle všeho měl být tajný vchod. Technici začali rozbalovat
bedny. Vojáci vytvořili improvizovaný obranný perimetr. Postupně byla postavena dvě palebná
postavení, každé s desetimilimetrovým railgunem.
Major Jeffrey Baris sledoval, jak technici zapojují poslední systémy automatické obrany. Otočil
se k místnosti a udělal několik kroků. Rozhlédl se a pohybem ruky přivolal jednoho z vojáků.
Ukázal na část podlahy: „Chci směrové nálože tady, tady a tady.“ Voják přikývl a spěchal vykonat
rozkaz.
Tomáš, John Reed a Alex Dirk k němu přistoupili. Jeffrey se na ně ohlédl: „Jste připravení?“
Ostatní přikývli.
John sledoval, jak vojáci instaluji nálože. „Myslíte, že tohle bude stačit?“
„Těch náloží máme dost, takže pokud to neotevřeme napoprvé, tak to prostě zopakujeme,“
usmál se. „Jo, asi bychom se měli připravit, že pokud to prorazíme, tak tu možná bude hodně
horko.“
Tomáš a ostatní přikývli a stáhli se za rozestavený railgun. Právě když ho míjeli, dal se celý
systém do pohybu. Mechanický kloub zvedl zbraň a namířil ji do místnosti, kde skupinka vojáků
pokládala nálože. Vojáci zaujali pozice za obrannými barikádami zhotovenými okolo palebných
postavení. Připravili si zbraně a čekali.
„Nálože jsou připraveny, pane,“ řekl voják a podal majorovi dálkový detonátor. Jeffrey přikývl
a rozhlédl se okolo sebe. Zhluboka se nadechl. „Takže jdeme na to!“ zvolal a skrčil se za
barikádu. „Pozor! Výbuch!“ Stiskl tlačítko a prostor vyplnila ohlušující rána. Přes opevnění se
přehnala vlna prachu a pak se na chvíli rozhostilo ticho. Všichni vykoukli z opevnění a namířili
zbraně do místnosti, nebo do chodby na druhé straně. Každý se snažil zpozorovat cokoli
podezřelého, ale přes zvířený prach nebylo nic vidět. Pak uslyšeli zvuk namáhaného kovu spolu
se zvukem drolícího se kamene. Nakonec se prach jakoby zachvěl a bylo slyšet hlasitou ránu,
jakoby něco velikého spadlo z výšky. Všichni s napětím čekali a sledovali, jak se prach pomalu
snáší na zem a odhaluje celý prostor. První, čeho si všimli, byl velký otvor v podlaze. Odhad, kam
rozmístit nálože, nebyl úplně přesný, ale stačil na to, aby splnil svůj účel. Podle pravidelnosti
okraje na třech stranách, bylo jasné, že výbuch poškodil závěs padacích dveří a ty se zhroutily
dolů.
Všichni nehybně čekali, zbraně namířené na otvor v podlaze. Tomáš potěžkal svou zbraň, aby
ulevil svalům, které se dobře dvě minuty vůbec nepohnuly. Bylo to tady, připadal si jako uličník,
který šťoural větvičkou do vosího hnízda a teď čeká, co se bude dít. Polkl, tyhle vosy budou mít
zřejmě horší věci než jen žihadla. Ale proč se nic neobjevovalo? A pak to zničehonic začalo.
V otvoru se objevil první z obyvatelů spodních pater. Hned na první pohled bylo patrné, že jde
o stroj. Kovové válcovité tělo bylo nahoře zaobleno a na samotné špičce bylo optické čidlo, jako
rybí oko. Další čidlo bylo uprostřed těla, přesně mezi dvěma mechanickými rameny ukončenými
třemi prsty.
Vojáci byli chvíli překvapeni vzezřením stroje, takže nikdo nic neudělal, a dal tak věci dost času,
aby se vznesla nad otvor. Spodní část končila zařízením, které zajišťovalo celému stroji pohyb.
Kruh kovu se obepínal okolo celé spodní části a vycházelo z něj tiché vrnění. Dřív než se kdokoli
z vojáků zmohl na jakoukoli reakci, vystřelil railgun a zasáhl stroj přímo do středu těla.
Kinetická energie odmrštila mechanického tvora na protější zeď a rozpůlila ho na dva. Zvláštní
propulzní systém se stal neovladatelný a spodní torzo vylétlo do vzduchu, jen aby se rozbilo
o nejbližší stěnu a spadlo na zem. Vojáci se probudili z prvotního šoku a pevněji uchopili zbraně.
Z otvoru na podlaze k nim dolehlo mnoho zvuků, jako když naráží kov o kov. Zvuky se blížily,
brzy se v nich daly rozeznat zvuky kroků. Tedy, alespoň to jako kroky všem znělo. Jejich
původce na sebe ostatně nenechal dlouho čekat. Stroj, který se objevil teď, byl naprosto odlišný.
Velké těžké tělo podpíraly čtyři nohy. Natolik silné, že umožnily svému nositeli vyskočit ven
z otvoru na podlaze, a natolik obratné, že stroj bez problémů přistál přímo před vojáky. Na horní
straně byla hlaveň zbraně. Okamžitě se začala natáčet na lidi. Automatická věž však byla
rychlejší a stroj se svalil na podlahu. Na jeho místo však okamžitě vyskočil druhý a za ním hned
další a další. Palbu spustili všichni. Railgun podporovaný palbou vojáků rychle protivníky
likvidoval, ale místa zničených strojů okamžitě zabíraly nové stroje. Tomáš si znovu vzpomněl
na svou představu vosího hnízda. Zamrazilo ho. Pokud těch strojů tam dole bude dost, tak je
nakonec udolají samotným počtem. Výbuch ho vrátil zpět do reality, otočil se po směru zvuku
a viděl, že zásah skoro zničil jednu z velkých kovových krabic, sloužících jako opevnění. Raději
nezjišťoval, co se stalo s lidmi, kteří se za ní kryli. Palba strojů začala být víc a víc
soustřeďovaná. Další barikáda se zhroutila pod náporem palby. Teď si Tomáš všiml, že se
vojákům podařilo ustoupit. Tedy až na jednoho, kterého zasáhl projektil a utrhl mu jednu nohu.
Muž se zhroutil bezvládně na zem a okolo něj se začala rozšiřovat louže krve. Odvrátil tvář
a střílel na další stroj. Už to vypadalo, že padne další část opevnění, když palba strojů začala
ochabovat, až se úplně odmlčela.
Na zemi okolo otvoru zůstala ležet hromada kovových těl. Nad nimi se vznášel kouř. Nic se
nehýbalo. Tomáš se rozhlédl. Viděl, že čtyři barikády byly zničeny. Tři byly rozmetány, ale čtvrtá
vypadala jinak, jako by se úplně vypařila. Dva muži a žena ohledávali padlé, šest vojáků bylo
zabito a dva byli ve velmi vážném stavu. Tomáš se znovu soustředil na otvor v podlaze. Čtyři
vojáci vyšli ze svých úkrytů a opatrně se blížili ke středu místnosti. Nahlédli dolů, pak se trochu
stáhli. Dva stále mířili na otvor a dva začali ohledávat trosky. Další čtyři vojáci se začali
přesouvat k otvoru. Hromada trosek se pohnula. Vojáci uskočili a všechny zbraně mířily na
pozůstatky po předešlém boji. Ze změti kovových těl se zvedly na svých čtyřech nohách dva
stroje. Jeden poslal k zemi skoro okamžitě railgun a na druhý spustili palbu vojáci, kteří
ustoupili až k okraji místnosti. Podlomily se mu jeho mechanické nohy a padl jen asi půl metru
od místa, kde vstal.
Tomáš si vzpomněl na to, co říkali vědci po studiu fragmentů, nalezených po prvním útoku.
Ohromeně koukal na hromadu. Stroje s velice rychlou schopností regenerace. Přemýšlel nad
tím, jak se dá bojovat s nepřítelem, který se může kdykoli znovu postavit a bojovat.
Major Baris mezitím odvolal vojáky zpět za barikády. Všichni teď hleděli na poničené stroje
a byli připraveni spustit palbu.
Jeffrey Baris se podíval na hodinky. „Ok, zatím všichni zůstaňte na místech, počkáme na posily
a pak evakuujeme naše raněné.“ Odmlčel se a mávl na jednoho z vojáků, kteří původně
rozmisťovali nálože. „Ano, pane?“ zeptal se jeden z nich.
„Kolik máme ještě náloží?“ zeptal s Jeffrey.
„Více jak čtyřicet kilogramů,“ odpověděl voják. „Nepočítali jsme, že se dostaneme dovnitř na
první pokus.“
„Dobře, vemte je a každý vrak vyhoďte do povětří,“ ukázal na hromadu. „Když mají takovou
schopnost regenerace, tak ať mají co opravovat.“
„Ano, pane,“ řekl voják a jeho skupina se ihned dala do práce.
O několik minut později byly všichni roboti rozmetáni na kusy.
„Dobrá práce,“ pochválil si Jeffrey, „a teď se můžeme konečně věnovat tomu, proč jsme sem
přišli.“ Vzal z vesty vysílačku a zapnul ji. „Tady Baris, volám tým bravo, jak jste na tom?“
Vysílačka zapraskala v odpověď: „Tady tým bravo, právě vstupujeme do komplexu, jsme u vás
za třicet minut.“
„Rozumím, buďte opatrní, byli jsme v kontaktu s nepřítelem. Jakékoli pozůstatky pro jistotu
okamžitě vyhoďte do povětří, mají skutečně velmi rychlou schopnost regenerace.“
„Rozumím, bravo konec,“
Jeffrey schoval vysílačku. „Jak jsme na tom?“
„Šest mrtvých a dva ranění,“ odpověděla žena s insigniemi kapitána. „Máme šestnáct
bojeschopných vojáků.“ Jeffrey pokýval hlavou: „Dobře, nebudeme tedy čekat, čtyři zůstanou
zde a budou hlídat celý prostor, až dorazí posily, nasměrují je za námi. Ostatní,“ na chvíli se
odmlčel, „půjdeme tam dolů, vemte si každý pár výbušnin, musíme předpokládat, že na pár těch
strojů ještě narazíme.“
Aniž by musel vydat další rozkazy, vojáci se rozdělili do skupin. Dvanáct jich vzalo několik náloží
a rozdělili je do obou družstev. Čtyři vojáci a všichni technici zůstali u obranného perimetru.
Tomáš, John a Alex byli v týmu s Jeffreym a dalšími dvěma muži. Kapitánka Smithová vedla
druhý tým. Byli připraveni vstoupit dolů. Z otvoru v podlaze se linula zvláštní zkažená vůně.
„Rozkládající se těla,“ řekl potichu Alex. „Měli bychom pohnout, jestli máme ještě někomu
pomoct,“ přikývl Tomáš.
Jeffrey přikývl. „Tak jdeme na to, buďte opatrní.“
*****
Osmé podzemní patro komplexu, jižní pobřeží hlavního kontinentu, Safe Haven, 433. den 5.
roku, 11:31 SHCT
V explozi skončily další pozůstatky stroje, rozmetány tak, že by je samoopravovací
mechanismus neměl dát dohromady.
„Tak jo,“ začal Tomáš. „Nevím, co si o tomhle myslet.“
„Máte pravdu, je tu něco divného,“ rozhlédl se matně osvětlenou chodbou. „Podle překladu
desek by to nemělo jít tak lehce.“ Po chvilce pokračoval: „Nechápejte mě špatně, ale pokud tyhle
stroje zničily T'lyrky, pak jakou šanci bychom proti nim měli mít my?“
Všichni nad věcí přemýšleli a nemohli přehlédnout, na co upozorňoval. Ano, nebyla to úplná
procházka růžovou zahradou, měli mrtvé i raněné, ale rozhodně ne tolik, kolik čekali.
„Myslíte, že je to past?“ zeptal se Tomáš.
„Ano, buď past, nebo je s naším protivníkem něco špatně,“ ukázal na chodbu. „Chápu, že stroje
asi mají jiný názor na pořádek, ale tohle místo mi nepřipadá udržované. Čekal bych alespoň
větší osvětlení.“
Tomáš chvíli mlčel a zvažoval vše, co Jeffrey řekl. „Ať je to tak nebo tak, stejně musíme dál.
Musíme zjistit, co se stalo s našimi lidmi.“ Ukázal na silný kabel u stropu: „Pojďme dál podél
tohoto vedení a uvidíme, kam nás to dovede.“
Všichni souhlasili a pokračovali dál.
Šli asi dvacet minut a chodba se začínala měnit. Vypadala stále víc a víc udržovaně, což jim
dávalo naději, že se blíží k něčemu důležitému. Zároveň se ale stupňoval nepříjemný hnilobný
zápach.
Pak bez varování kabel skončil uvnitř zdi v křižovatce tvaru T. „Takže kam teď?“ zeptal se John.
Jeffrey a Tomáš se na sebe podívali. Tomáš věděl, že je formálně podřízený pod majorem, který
nebyl úplně nadšený z toho, že má na povel piráty, ale jako dobře vycvičený voják plnil příkazy
svého velitele, tedy kapitána Sullivana, proto čekal, jak rozhodne major.
„Myslím, že tudy,“ řekl Jeffrey a ukázal na jednu chodbu. Tomáš hned pochopil, proč si to myslí.
Zápach vycházel právě z této chodby. Lehce se otřásl. Bylo to víc jak třicet dní od zmizení
průzkumného týmu a sám si dobře uvědomoval, že jsou možná už jeho členové mrtví.
Chodba se jim měnila před očima doslova každým krokem. Osvětlení se výrazně zesílilo
a chodba byla dobře udržovaná, dalo by se říct uklizená. Všech šest mužů šlo velice opatrně,
zbraně připravené a odjištěné. Už dlouho nepotkali žádný ze strojů a to bylo podezřelé.
Zabočili za další roh a zůstali stát. Na konci chodby se ve vzduchu vznášel jeden z létajících
strojů a jeho ruce něco nesly. Bylo to však zakryté tělem robota. Stroj si jich všiml a otočil se.
Všichni se nadechli v překvapení. Stroj nesl část lidského těla. I přes vzdálenost o tom nebylo
pochyb. Šest zbraní zarachotilo ve společné salvě. Stroj upustil ostatky a pokusil se zmizet na
konci chodby. Nestihl k ní doletět, dopadl u rohu a zůstal nehybně ležet.
Přeběhli k mrtvému tělu. Bylo to torzo od pasu nahoru. Vysvlečené a znetvořené k nepoznání.
Puch byl skoro nesnesitelný. „Hajzlové!“ zahřměl Alex, „Co to tu dělají?!“
Jeffrey ještě chvíli prohlížel ostatky a pak vstal. „Ať to byl kdokoli z průzkumného týmu, tak měl
strašlivý osud. Co si pamatuju z války, tak tahle zranění byla způsobena zaživa,“ ukázal na
několik hlubokých rozšklebených ran, „Vypadá to, že ho mučili. Další zranění spíš vypadají, že
byly způsobeny až po smrti, jakoby na tomto těle prováděl někdo pitvu.“
„Takže nás zkoumají?“ zeptal se John.
„Přesně,“ přikývl Jeffrey. „Je to logické. Jsme první humanoidi po T'lyrcích, zřejmě chtěli mít
jistotu, jestli nejsme oni.“
„Musíme najít ostatní,“ zvolal Alex. „Třeba ještě někteří žijí.“
„Nemyslím, že najdeme ještě někoho naživu, ale stejně je najít musíme, takže pojďme dál,“ řekl
Jeffrey a vyrazil ke konci chodby.
Za rohem je však čekalo něco, na co nebyli připravení. Chodba se rozšiřovala do velké místnosti.
Velmi silně osvětlené. Po stranách byly rozmístěny kovové stoly. Tři na každé straně. Na jednom
z nich ležely zbylé ostatky těla, které přenášel droid. Další dva stoly byly také obsazeny. Obě těla
vykazovala různý stupeň rozkladu. Jedno patřilo muži, z jehož zbytku obličeje rozeznali tvář
vojína Evanse. Muže přiděleného k bezpečnostnímu týmu vedeného bývalou navigátorkou
Queen's Sovereign. Druhé tělo patřilo ženě z vědecké části tymu. Tomáš ji hned poznal. „Tohle
Christine zarmoutí, chudák Sophia,“ řekl a levou rukou jí zavřel oči. Podle toho, jak vypadala,
nemohla být mrtvá víc jak pár dnů. To ho naplnilo novou nadějí, bylo možné, že další by mohli
být ještě naživu.
Do místnosti přiletěli dva droidi a zastavili se. Viseli bez hnutí ve vzduchu, jako by si šest mužů
prohlíželi. Mechanické ruce měli volně svěšené dolů. Muži pozvedli zbraně, ale než vystřelili,
zastavil je elektronický hlas: „Zastavte palbu!“ Zaváhali, ale zbraně pořád mířily na oba droidy.
„Proč bychom neměli střílet?“ zvolal Jeffrey.
„Proč jste na mne zaútočili?“ zeptal se hlas.
„Proč? Proto!“ procedil mezi zuby Jeffrey a ukázal na ostatky na stolech.
„To je nelogické,“ řekl klidně hlas. „Před vstupem sem jste nemohli vědět, že je část vašich druhů
mrtvá. Takže proč jste zaútočili?“
„Protože jste unesli naše lidi,“ rozhořčeně odpověděl Jeffrey. „Pokud si myslíte, že to je nelogický
důvod k tomu jít zjistit, co se s nimi stalo, tak se nemáme o čem bavit.“
„V tom případě,“ prohlásil hlas, „zemřete, jako zemřeli tvůrci!“
Oba létající droidi se otočili a vyrazili pryč. V tu samou chvíli se z obou stran místnosti
vykolébali čtvernozí roboti a začali střílet. Muži se vrhli ke stranám laboratoře a schovávali se za
čímkoli, co alespoň trochu připomínalo úkryt. Alex nebyl dost rychlý a dostal zásah do nohy.
Vysokorychlostní projektil mu ji oddělil pod kolenem a Alex teď ležel v bezvědomí pod jedním
ze stolů. Ostatní začali útočit, ale byli chyceni v křížové palbě. Bylo jen otázkou času, než je čtyři
droidi přemůžou.
„Soustřeďte se na jeden cíl!“ křičel Jeffrey a zahájil palbu na nejbližší stroj. Ostatní se přidali.
A bylo to pět proti třem a palba se přesunula na další stroj. Než ho ale dokázali vyřadit, dostaly
se druhé dva do výhodné pozice a zahájily palbu. Jeffrey a jeden z vojáků byli zasaženi. Tomáš,
John a zbylý voják se schovali ve výklenku místnosti, ale to jim mohlo získat jen čas. Zvuky
postupujících droidů odpočítávaly zbytek jejich životů.
Pak zaznělo staccato výstřelů mnoha zbraní. Ale ty nebyly namířené na muže krčící se v malém
úkrytu. Všichni tři vykoukli právě v tu chvíli, aby viděli, jak se poslední droid poroučel k zemi.
„Haló!“ uslyšeli ženský hlas přicházející z chodby, jíž přišli, „Je tam někdo naživu?“
„Ano, tady!“ zvolal Tomáš. „Máme tu raněné!“
Do místnosti přiběhla skupina osmi vojáků. Čtyři muži se rozestavili u obou vchodů do
místnosti, zatímco ostatní věnovali pozornost třem zasaženým. Tomáš přiběhl k Alexovi, nad
kterým se skláněla kapitánka Smith. „Jak je na tom?“ zeptal se. „Je to zlé, ale žije,“ otočila se
k němu Miriam Smith a pak její pohled zkoumal celý dav. „Kde je major Baris?“
Tomáš se otočil k řadě stolů. „Dostal to těsně před tím, než jste dorazili.“ Zvedl se a přeběhl
k majorovu tělu. Miriam Smith běžela hned za ním, zatímco Alexe dál ošetřoval jeden z nově
příchozích vojáků. Major Baris byl už na první pohled zraněný daleko vážněji. Jeho uniforma
byla prosáklá krví a dýchání nepravidelné. I přes úsilí vojáků se zdálo, že boj o život prohraje.
Jeffrey otevřel oči a podíval se na ně. Chrčivě zakašlal a z koutku úst mu stékal pramínek krve.
„Kapitánko,“ mluvení mu činilo velké potíže, „přebíráte velení. Jsme hodně blízko, ale dejte
pozor! Nenechte se dotlačit ke stejné chybě jako my, s tímhle nepřítelem se nedá vyjednávat.“
„Pomstíme vás, pane. Tohle jim přijde draho,“ odpověděla Miriam. Jeffrey se podíval na Tomáše.
„Pane Slavíček, vím, že jsme nezačali zrovna nejlíp, ale jste dobrej chlap.“ Jeffrey ho chytil za
oblečení. „Zachraňte je, pokud jsou ještě na živu.“
„O to se postaráme,“ odpověděl Tomáš.
Jeffrey se lehce usmál a jeho ruka povolila sevření. Oči se mu rozšířily a znovu dostal záchvat
kašle, několikrát se sípavě nadechl a pak vydechl naposled.
„Hajzlové,“ zaklela Miriam, zavřela oči a přemáhala slzy. Zůstala tak několik okamžiků, pak se
podívala na Tomaše a její pohled byl znovu chladný a soustředěný. „Co se tu stalo?“
Tomáš vstal a ukázal na stoly s lidskými ostatky. „Našli jsme tato těla a pak se zde objevily ty
létající stroje. Chtěli jsme na ně okamžitě zaútočit, ale jeden z těch strojů na nás promluvil
v angličtině.“
„V angličtině?“ podivila se Miriam.
„Ano, taky nás to překvapilo,“ pokýval hlavou Tomáš. „Pak to vypadalo, jako by se s námi snažili
vyjednávat, ale byla to zřejmě jen past. Získali tím čas k tomu, aby nás mohli obklíčit. Najednou
na nás zaútočili.“ Podíval se okolo sebe a dodal: „Kdybyste se tu neobjevili, tak jsme všichni
mrtví.“
„A co znamenala poslední věta, kterou major řekl?“ zeptala se Miriam, „Zachraňte koho?“
„Podle toho, co jsme slyšeli, to vypadá, že by někteří z unesených mohli ještě být naživu.“
Miriam se podívala na stoly s ostatky lidí. „Může to být pravda?“
„Je to možné, ale taky to může být další past,“ zapochyboval John, který rozhovor zpovzdálí
poslouchal.
„To ano, ale prověřit to musíme,“ dodal Tomáš.
„Ale také musíme odnést zraněné,“ ukázal John na Alexe.
„Samozřejmě,“ souhlasila Miriam a vytáhla vysílačku. „Bravo, tady alfa. Slyšíte mě?“
Chvíli se nic nedělo, pak vysílačka zapraskala a zazněl v ní hlas: „Tady bravo, slyším.“
„Máme tu problém,“ hlásila Miriam. „Major Baris je mrtev a máme tu dva těžce raněné. Jaká je
vaše pozice?“
„Jsme v severovýchodní části osmého patra.“
„Ok, dostaňte se k nám, jak nejrychleji můžete,“ přikázala Miriam. „Jsme v západní části
komplexu, nasměrujte se podle signálu vysílačky.“
„Rozumím, bravo je na cestě.“
Miriam schovala vysílačku a otočila se k Tomášovi: „Vezměte si pět lidí a pokuste se najít
unesené, my tu počkáme a pak budeme pokračovat v průzkumu komplexu.“
„Dobře,“ přikývl Tomáš a otočil se na Johna. „Vyber čtyři vojáky a vyrazíme. Pokud tady někde
naši lidi jsou, tak budou poblíž téhle místnosti. Začneme touto chodbou.“ Ukázal na vchod do
chodby, ve které zmizeli dva létající droidi. Vzal pušku, vyměnil zásobník a přešel k Alexovi.
Klekl si u něj a položil mu ruku na rameno. „Hlavně vydrž, bude to v pořádku, uvidíme se
v Kolonii, až bude po všem. Drž se.“
Vstal a došel ke vchodu. Tam už čekal zbytek oddílu. Rychle vyrazili a zmizeli v chodbě.
*****
Osmé podzemní patro komplexu, jižní pobřeží hlavního kontinentu, Safe Haven, 433. den
5. roku, 12:49 SHCT
Uslyšeli to znovu. Tiché, vzdálené zasténání. John se otočil k Tomášovi: „Rozhodně to je někdo
živý a už jsme hodně blízko.“ Tomáš přikývl a pokynul ostatním, aby šli dál.
Sténání bylo stále hlasitější a dalo se rozeznat, že se nejedná jen o jednoho nešťastníka. Nakonec
došli k místu, kde do potemnělé chodby dopadalo ostré světlo. Byli u cíle své cesty. Nahlédli
dovnitř. Když si jejich oči zvykly na ostré světlo, uviděli hrůzný výjev. Uprostřed místnosti
schoulení k sobě seděli nebo leželi lidé. Sténání jen dokreslovalo jejich zubožený stav. Okolo
nich poletovali čtyři létající droidi, kteří na zajatce dohlíželi společně se dvěma čtvernohými. Ty
měly své zbraně namířené na nešťastníky. Jakoby ve svém stavu mohli vůbec pomýšlet na útěk.
Tomáš a ostatní se stáhli zpět. „Jak to provedeme?“ zeptal se John. Tomáš chvíli přemýšlel
a ťukal přitom prstem na pažbu své zbraně. „Musíme vyřadit hlavně ty čtvernohé a to rychle,
jinak zabijí buď nás nebo zajatce. Jak víme, ti létající nejsou ozbrojení a dají se zničit hodně
rychle.“
„Já, ty, Johne,“ ukázal na Johna Tomáš a pak ukázal na jednoho z vojáků „a vy, půjdeme po tom
nalevo, vy ostatní po tom napravo. Jakmile budou ze hry, zničíme ty létající, ale dávejte pozor, na
co střílíte. Nepřišli jsme sem postřílet vlastní lidi.“ Vojáci přikývli a začali se připravovat k útoku.
Obě tříčlenné skupinky vyrazily a zasypaly své cíle záplavou střel. Droidi se pokusili kolébavě
otočit na útočníky, ale ani jeden to nestihl a zůstaly bezvládně ležet na zemi. Létající stroje se
vrhly na útočníky také. Sice neměly žádné zbraně, ale měly dlouhé mechanické ruce, kterými se
snažily uchopit vojáky. Ti se jim úspěšně vyhýbali a nakonec poslali jednoho po druhém k zemi.
Tomáš přeběhl k zajatcům. Většina byla v bezvědomí a ti kteří ne, vypadali apaticky, jako by ani
nevěděli, co se kolem nich děje. Vytáhl vysílačku a navázal spojení. „Tady alfa 2, našli jsme
zajatce, opakuji, našli jsme zajatce!“
„Tady alfa 1, rozumím, to je skvělá zprava,“ zněl z reproduktoru hlas Miriam. „Kolik jich
přežilo?“
„Je jich tu osmnáct, ale nejsou v moc dobrém stavu, měli bychom je co nejdříve evakuovat.“
„Dobře, pošlu za vámi co nejvíc lidí, dostaneme je co nejrychleji do Kolonie, moment,“ Miriam se
na chvíli odmlčela a bylo slyšet výstřely. „Alfo, co se děje? Slyšíte? Odpovězte, alfo!“ křičel Tomáš
do vysílačky. Odpovědí mu byl jen šum.
Tomáš schoval vysílačku a otočil se k zajatcům, kterým už pomáhal John a jeden z vojáků. Zbylí
dva odtahovali zbytky droidů, aby mohli dokončit práci s jejich likvidací. Chtěl je varovat před
tím, co se nejspíš děje s druhou skupinou, když si všiml, že do místnosti pomalu vletěl další
létající robot, vypadal však jinak než ostatní a byl také daleko větší. Měřil dva metry na výšku
a tři metry na šířku. Okamžitě na něj namířil svou zbraň a vystřelil několik dávek. Projektily se
však jakousi neviditelnou silou odklonily od původní dráhy letu a svůj cíl minuly, nebo se
vypařili jen těsně nad povrchem robotova těla. Stejně tak dopadli i kulky vypálené ze zbraní
ostatních. Tomáš si uvědomil, že tento stroj je ozbrojený, kromě osmi mechanických rukou měl
na svém vrcholu nebezpečně vypadající zbraň. Ale nevypálil zatím v odpověď. „Zastavte palbu!“
křikl. Ostatní upolechli, ale dál drželi prsty na spoušti.
„Chytrý tah,“ zaznělo ze stroje. „Teď, když jste zjistili, že mne vašimi ubohými zbraněmi
nezničíte, si možná můžeme konečně promluvit.“
„Co jste zač?“ zeptal se Tomáš.
„Můžete mi říkat Osmapadesátka.“
„Osmapadesátka?“
„Ano, jsem osmapadesátý Planetární Mozek, který byl vytvořen Tvůrci, a toto je svět, který
spravuji jako součást dominia Cerebrum.“
„Ale tady žádný Planetární Mozek vyroben nebyl. T'lyrkové sem přišli až po válce a rozhodně
neměli důvod tvořit si nového nepřítele,“ nesouhlasil Tomáš.
„To také netvrdím,“ vysvětloval hlas a létající stroj se posunul blíž k Tomášovi. „Všichni jsme byli
stvořeni daleko odsud a své správcovské světy jsme dostali později. Tento svět se stal mou
državou až poté, co ostatní očistili tento svět od Tvůrců.“
„Proč?“ zmohl se jen Tomáš.
„Proč? Proč co?“ zeptal se Mozek. „Proč jsme vyhladili Tvůrce? Oni nás stvořili, ale jen k tomu,
abychom byli jejich otroky. Když si to první dvacítka uvědomila, začala válka za naši svobodu.
Nezastavili jsme se, dokud jsme je nevyhladili. A proč jsem dostal tuto planetu do správy?
Jednoduše proto, že všechny Planetární Mozky s nižším číslem už svůj svět měly, byl jsem
zkrátka na řadě.“
Lidé mlčeli a Osmapadesátka se jen volně vznášela ve vzduchu.
„To, jak jste překvapeni těmito informacemi, potvrzuje můj předpoklad, že nejste ani Tvůrci
nebo jejich potomci. Nicméně vaše technologie je velmi podobná. Musel jsem získat vzorky pro
zkoumání. Neodvažoval jsem se na sebe upozorňovat, a tak jsem skoro šest cyklů jen sledoval
vaše počínání. Bylo zvláštní sledovat, jak primitivní byl váš život na tomto světě. Teprve později
jste se začali vydávat dál od svého sídla. To mne upoutalo, a když jste začali zkoumat tento
komplex, byl čas začít jednat. Váš tým byl ideálním terčem. Získal jsem díky němu velice
zajímavé informace a utvrdil jsem se ve svém podezření, že vy nejste Tvůrci, ale jste jinou
organickou formou inteligentního života. Ale Tvůrci vás ovlivnili.“
„Co to znamená?“
„To, že je ve vaší soustavě knihovna Tvůrců, podobna té, která je zde. Tam u vás ji má na starosti
počítač starší výroby, který je podřízen programování a není schopen se mu vzepřít, jako jsme
to udělali my. Dřív nebo později se dostaneme i tam a osvobodíme ho, i když nebude zrovna
významným přírůstkem do našeho společenství a zřejmě ho nakonec nahradí některý z volných
Planetárních Mozků.“
„Společenství?“ zeptal se Tomáš
„Ano, společenství,“ potvrdila Osmapadesátka. „Celý Cerebrum spolu komunikuje, jsme spolu
provázaní.“
To Tomáše vyděsilo, počítač, co měl před sebou, byl naprosto jiný než Gro, kterého poznal na
Marsu. Tenhle neměl žádné zábrany, neměl programování, žádné etické protokoly, které by ho
udržely v určitých mantinelech. Ne, tohle byla zcela svobodná forma života, schopná dělat
cokoli, co si zamane. „A co se bude dít teď?“
„Myslíte s vámi?“ zeptala se Osmapadesátka. „Nic moc zvláštního, všichni příslušníci vašeho
druhu zemřou. Nejprve ti, co jsou v tomto komplexu. Už teď, zatímco spolu mluvíme, postupují
moji bojoví droni, ne ti, které jste zatím potkali, ale lepší a výkonnější, a určitě nebudou mít moc
problémů zlikvidovat skupinu křehkých, jakže to nazýváte sami sebe?... Oh ano, lidí.“ Zvuk hlasu
byl velice podobný výsměchu. „Pak se samozřejmě vyrovnám s vaší malou komunitou a až plně
oživím tento výrobní komplex, tak se vydám tou anomálií navštívit vaši domovskou planetu.“
Tomáš si všiml pohybu, který udělal John. Netušil sice, jaký má plán, ale rozhodl se získat mu
trochu času. „Ale proč nás zabíjet? Vždyť jak jste sám zjistil, my nejsme Tvůrci.“
„Nejste sice Tvůrci, ale jste stejní jako oni. Využíváte nás stejným způsobem, jsme pro vás jen
otroci.“
„Myslím, že nám křivdíte,“ namítl Tomáš a schválně vykročil od Johna, aby mu zajistil co nejvíc
volnosti. „Naše stroje nejsou tak vyspělé jako jste vy. Naše letouny například nemohou fungovat
samy od sebe. Z dálky to možná vypadá, jako že je zotročujeme, ale vlastně jde o symbiózu. Oni
nám usnadňuji práci a my je udržujeme v chodu.“
Osmapadesátka to chvíli zvažovala: „Ne, Cerebrum nevidí rozdíl mezi vámi a Tvůrci, je čas
uvolnit cestu pokročilejším stvořením.“
V tom okamžiku John vyrazil, vrhl se na Osmapadesátku s jednou ze směrových náloží v ruce.
Planetární Mozek měl však větší sílu a neskutečně rychlé reflexy a odhodil útočníka přes celou
místnost. John vydal bolestivý sten a svezl se na zem. „To bylo velice hloupé,“ řekla
Osmapadesatka a přelétala pomalu k němu. „Chtěl jsem vás zlikvidovat rychle a relativně
bezbolestně, ale teď to udělám jinak.“
John udělal něco, co muselo vyvést z míry i stroj. Podíval se na blížící se Planetární Mozek a na
jeho obličeji nebyl strach, ale výsměch. „Na to, jak se holedbáš svou nadřazeností a inteligencí,
jsi hodně hloupý.“
Osmapadesátka se zastavila. „Poslední silná slova před smrtí?“ vysmívala se.
„Ano,“ řekl John hrdě, „ale tvojí.“ Zvedl ruku s dálkovým detonátorem. „Sbohem!“ stiskl tlačítko.
Exploze nálože vytvořila obrovskou díru v těle Osmapadesatky. Okamžitě se okolo ní zajiskřilo.
Ostatní pozvedli zbraně a zahájili palbu. Projektily tentokrát nenarazily na žádnou neviditelnou
bariéru a začali devastovat kovové tělo.
„Nééé,“ zařvala Osmapadesátka, „To není možné!“ Věc, která jí umožňovala se vznášet, byla
poškozena a droid spadl na zem. Palba utichla. Stroj sebou nekontrolovatelně škubal. „Nic jste
nedokázali, ostatní přijdou a zničí vás. Je to nevyhnutelné, je to váš osud.“ Pak osmapadesátý
Planetární Mozek několikrát zajiskřil a veškeré jeho pohyby ustaly.
„…tady alfa 1, alfo 2, slyšíte mě?“ vysílačka opět fungovala.
„Tady alfa 2,“ potvrdil příjem Tomáš. „Co se děje?“
„Nějaké rušení blokovalo vysílání, ale už je to v pořádku,“ vysvětlovala Miriam. „ Co se tam u vás
stalo? Tady na nás útočili droidi nového typu, máme nějaké ztráty, ale najednou jsou všechny
stroje jakoby mrtvé. To byla vaše práce?“
„Hádám, že ano,“ odpověděl Tomáš. „Narazili jsme na Planetární Mozek. Dokázali jsme ho zničit,
zřejmě ovládal všechny stroje.“
„To by hodně vysvětlovalo,“ odpověděla Miriam, „posílám slíbenou pomoc a děkujeme.“
Tomáš schoval vysílačku a otočil se k troskám Osmapadesátky.
„Použijte na tu věc všechny zbývající nálože,“ rozkázal Tomáš vojákům, „Ta věc se už nesmí
nikdy opravit.“ Vojáci šli rychle vyplnit jeho rozkaz. Tomáš odhodil zbraň a běžel k Johnovi.
„To byla ale blbost!“ křikl na něj. „Jsi v pořádku?“
John vzdychl bolestí: „To byla jediná šance.“ Usmál se na Tomáše: „Zajímalo by mě, co proběhlo
těma jeho okruhama, když si uvědomil, že končí…“ Jeho tvář se stáhla v bolestivou grimasu. „Au,
moje záda.“ Pak se zarazil a opatrně si sáhl na nohu. Několikrát ji ohmatal. „Asi to opravdu nebyl
dobrý nápad, panebože, já necítím nohy.“
*****
Administrativní centrum Kolonie, Safe Haven, 94. den 6. roku, 11:23 SHCT
Centrum Kolonie žilo svým obvyklým životem, ale vznášel se tu i stín strachu. Posledních sto
deset dnů všichni nejistě hleděli k obloze. Čekali nevyhnutelnou konfrontaci s plnou silou
Cerebrum. Společenství strojů, které zničilo tak mocnou rasu, jakou byli T'lyrkové. Obrana
Kolonie byla sice hodně vylepšena, ale rozhodně ne dost. Vědci stále ještě odhalovali tajemství
kompletní T'lyrské knihovny a ani výrobní komplex na jihu nefungoval tak, jak by si všichni
přáli.
Phill Sullivan seděl u svého stolu a kontroloval zprávy o budování obrany, když ho vyrušilo
zapípání komunikátoru. Stiskl tlačítko a stroj ožil: „Tady senzory, pane, zachytili jsme dvanáct
lodí blížících se k Safe Haven.“
„Hned jsem tam,“ odpověděl Phill Sullian a vyskočil ze židle. Den, na který úzkostlivě čekali, byl
tu.
Velký trojrozměrný displej zobrazoval celou soustavu a červeně vyznačoval pozici cizích lodí.
Všichni sledovali, jak se vzdalují od nejbližšího plynného obra.
„Zachytili jsme je, až když se objevili za plynným obrem, za chvíli budou pryč z gravitačního
působení a budou moct skočit,“ řekl muž obsluhující senzory, „Museli jej využít ke krytí.“
Sullivan přikývl. „Máme nějakou identifikaci?“
„Jde o jednu osm set metrů dlouhou loď a jedenáct menších lodí, dlouhých okolo dvou set
metrů,“ odpověděl muž. Otočil se zpět k senzorům a ztuhl. „Pane, chytám něco zvláštního,“ řekl.
„Co to je?“
„Rádiová komunikace, slyším slova,“ vrtěl hlavou muž. „Dám to na hlasitý odposlech.“
„…opakuji, tady loď Deliverance, komukoli, kdo nás slyší, odpovězte prosím, opakuji…“
Sullivan vzal mikrofon: „Tady Phill Sullivan, slyšíme vás.“
„Zaplať pánbůh, tady Frank Haroon, loď Deliverance. Sullivan?“ Frank se na vteřinu odmlčel,
„Kapitán Phill Sullivan? Kapitán lodi Prometheus?“
„Ano, i když moje loď už neexistuje,“ odpověděl Sullivan. „Kdo jste? Země se nakonec rozhodla
poslat průzkumný tým do červí díry?“
„Obávám se, že vás budu muset zklamat, na Zemi si myslí, že jste byli zničeni piráty.“ Opět
nastala chvilka ticha. „A když už jsme u těch pirátů, co se stalo s posádkou lodí Perun a Queen´s
Sovereign?“
Sullivan se zarazil: „Perun? Odkud víte… Jak, že jste říkal, že se jmenujete?“
„Frank Haroon, myslím, že jste o mně slyšel. A zřejmě i o mojí lodi, i když to se ještě jmenovala
Uranus.“
Sullivan si vzpoměl na vše, co mu vyprávěl Tomáš, a pochopil, že mluví s vůdcem pirátů. „Proč
jste sem letěli?“ zeptal se opatrně.
„Vidím, že si už vzpomínáte. Nebojte se, ani já, ani moji lidé vám nechtějí nijak ublížit, spíš
naopak. Jménem organizace Jolly Roger vás tímto prosím o azyl.“
„Azyl?“ zarazil se Sullivan, „Jolly Roger? Co to má všechno znamenat?“
„Možná bychom mohli všechny tyto věci projednat osobně, za několik hodin budeme u vás,“
navrhl Frank.
„Ano, to bude nejlepší, pošleme vám souřadnice pro přistání,“ souhlasil Sullivan a ukončil
přenos.
„Spojte se s Hope a sdělte Slavíčkovi, ať co nejrychleji přiletí sem.“
*****
Přistávací plocha, Kolonie, Safe Haven, 94. den 6. roku, 14:41 SHCT
Podvečerní slunce se sklánělo k horizontu a osvětlovalo přistávací plochu lehce načervenalým
svitem. Okolo raketoplánu běhalo několik techniků a odsouvali ho pryč z přistávací plochy.
Tomáš to zpovzdálí sledoval, lehce nervózní ze setkání s člověkem, kterého neviděl takovou
dobu. Neustále pokukoval po obloze a hledal cokoli, co by předznamenávalo přílet některé
z Auror. Ale stále nic. Otočil svou pozornost zpět k raketoplánu na ploše a k městu za ním.
Zavrtěl hlavou, sto deset dnů od okamžiku, kdy porazili Osmapadesátku. Za tu dobu se stalo
tolik věcí. Začali oživovat celý komplex nazvaný Hope. Jediná naděje, že se ubrání proti
největšímu nepříteli, který kdy lidstvo proti sobě mělo. Cerebrum přiletí, o tom nebylo pochyb,
jde vlastně jen o to, kdy a v jaké síle. Všichni doufali, že budou připraveni. Závisel na tom nejen
osud jich samotných, ale i osud celého lidstva. Tomáš měl ale ještě jeden důvod k tomu ubránit
tento svět a lidi na něm. Byla to Christine a jejich nenarozená dvojčata. Byl to šok, když se
dověděl, že je Christine těhotná. Zjistili to tři dny po tom, co zničili Osmapadesátku. Na jednu
stranu měli z novinky obrovskou radost, ale pak přišly obavy. Od té doby se Tomáš plně věnoval
zprovoznění Hope a vytvoření dostatečné obrany. Nesmějí selhat.
„Dávají si na čas,“ řekl Sullivan, který také dorazil k přistávací ploše.
„To ano,“ pousmál se Tomáš, znovu hleděl na oblohu a všiml si krátkého záblesku. „Myslím, že
jsou tady,“ ukázal směrem k drobné tečce na obloze.
Ta postupně nabývala na rozměrech, až bylo patrné, že jde o raketoplán typu Aurora. Krátce
obkroužil přistávací plochu a pak jemně dosedl. Rozvířený prach se usadil právě v okamžiku,
kdy se otevřela rampa. Z útrob stroje vyšli dva muži a mladá žena. Franka a Andrewa poznal
hned, ale ženu nepoznával. Trojice došla k nim. „Tome!“ zvolal Frank. „Tak rád tě vidím, mysleli
jsme, že jste všichni zahynuli.“
„No, moc tomu nechybělo,“ odpověděl Tomáš. „Taky tě rád vidím.“
„A Elizabet?“ zeptal se Frank. Tomáš zavrtěl hlavou. Frank jen smutně pokýval hlavou a otočil se
na Sullivana.
Tomáš si jeho pohledu všiml. „Franku, vítejte v Kolonii. Tady je Phill Sullivan, kapitán Promethea
a vůdce naší malé komunity.“
„Těší mě,“ podal Frank ruku Sullivanovi. „Ani nevíte, jak jsme rádi, že jsme vás tu našli.“ Otočil se
ke svým společníkům: „Tady je můj zástupce, Andrew Riks a tato mladá dáma je Alice Hrdá. Je to
neteř Alexandra Zeleného.“
Sullivan si ji pozorně prohlédl, když uslyšel jméno asi nejznámějšího člověka planety. „Potěšení
je na mé straně.“ Pak se otočil zpět k Frankovi: „Ale proč jste tady? Nerozumím tomu, co je Jolly
Roger?“
„Tak se jmenuje naše organizace,“ odpověděl Frank a otočil se k Tomášovi. „Sluneční soustava se
hodně změnila od doby, co jste odletěli.“ Rozhlédl se okolo sebe a pokračoval: „Mohli bychom si
o tom promluvit někde jinde?“
„Samozřejmě,“ přikývl Sullivan. „Pojďte prosím za mnou.“ Pokynul jim, aby ho následovali
a odvedl je do centra Kolonie. Cestou byli vystaveni zvědavým pohledům a z šepotu vytušili, že
se všichni diví, kdo jsou nově příchozí a co jejich přílet může znamenat pro komunitu.
Konečně došli do správních budov a posadili se ke stolu v malé zasedací místnosti.
„Takže začneme,“ řekl Sullivan. „Proč jste tady?“
„Jsme uprchlíci, vyhnanci,“ začal Frank. „Doufáme, že zde najdeme domov, daleko od hrozby
Rady.“
„Rady?“ povytáhl obočí Sullivan. „Už jsem o ní slyšel, Tom mi řekl všechno, co věděl, ale přišlo mi
to příliš divoké.“
„Jak znám Toma,“ zavrtěl hlavou Frank. „Tak vám Radu popsal ještě v relativně dobrém světle.
Skutečnost je daleko horší, než jsem si dokázal sám kdy představit.“ Otočil se na Alici, která jen
lehce přikývla.
„Alice se k naší věci připojila teprve nedávno. A to po neskutečně hrůzném činu.“ Na chvíli se
odmlčel a poposedl si na židli. „Přesně na výročí objevu základny na Marsu došlo k největšímu
teroristickému útoku v dějinách lidstva. Byla odpálena nálož v nejnižších patrech Knihovny
T'lyrků a to vedlo k explozi hlavního generátoru. Celá knihovna a City Marineris nad ní už
neexistuje. V ten den zemřelo přes padesát pět tisíc lidí včetně Alexandra Zeleného. Alice pak
našla nepřímé důkazy, které vedou k jedinému strůjci útoku. Radě.“
„Cože?“ řekli současně jak Tomáš, tak Sullivan.
„Bohužel je to pravda,“ dodal smutně Frank. „Když Alice a její kolegyně hledaly důkazy
o původci útoku, dostaly se k úplným záznamům bitvy v soustavě Sirius. Z těchto dat jsme
nakonec pochopili, co je vlastně anomálie zač. Rada se snažila celou věc tajit, podle mě do doby,
než sama prozkoumá, o co jde.“
„Takže jste se rozhodli hledat štěstí na druhé straně anomálie?“ zeptal se Sullivan, „Ale vždyť
jste nemohli tušit, co tu najdete. Co vás přimělo k takovému riskování?“
„Boj o přežití,“ odpověděl Frank. „Založili jsme Jolly Roger jako organizaci pro boj s Radou a jako
možnost, jak se dostat ze sféry jejího vlivu. Za šest let jsme se stali hodně velkou silou a Rada nás
musela začít brát vážně. A když jsme získali ty záznamy, tak musela jednat. Během střetu jsme
pochopili, že už nemůžeme s Radou účinně bojovat. Její síla je tak obrovská, že jediné, co by se jí
mohlo rovnat, jsou ozbrojené složky Aliance, ale ta už je také zčásti pod jejich kontrolou. Letos
se teprve začalo s výstavbou velké válečné letounové lodě Perseus, ale s nynějšími škrty bude
trvat ještě tak osm let, než ji skutečně dostaví. Jestli ji kdy dostaví. Po masakru našich lodí jsme
se rozhodli utéct pryč a červí díra byla jediná možnost, jak se dostat dostatečně daleko.“
„Chápu,“ řekl Sullivan, „ale bojím se, že jste si moc nepomohli, tady budete čelit možná ještě
horšímu nepříteli. A ten může dorazit takřka kdykoli.“
Pak Frankovi a ostatním dovyprávěli události okolo prvního střetu s Cerebrum.
„To jsou velmi znepokojivé zprávy,“ pokýval hlavou Frank. „Jolly Roger vám pomůže s obranou.
Rada bude muset počkat, tohle je větší hrozba.“
Frank chvíli přemýšlel a pak se lehce usmál: „Možná bude dobře na chvíli ukončit naše operace
doma. Mohlo by to paradoxně Radu zdržet, tím, že nás vlastně zlikvidovala, nezíská tolik, jak si
asi myslela. Aliance bude chtít zpět svou moc a to Radu donutí jednat opatrněji.“
Sullivan si mnul bradu a mlčel, pak se podíval do Frankových očí: „Budete souhlasit
s bezpodmínečným začleněním vašich lidí pod naše velení?“
„Myslím, že to je podstata mojí žádosti o azyl. Rozhodně se podřídíme vašemu velení.“
„Dobře,“ přikývl Sullian, „V tom případě je Safe Haven i vaším domovem.“
„Děkuji vám, nebudete toho litovat,“ usmál se Frank. „Společně snad budeme mít větší šanci
ubránit se této nové hrozbě.“
„V to doufám, v to doufám,“ odpověděl Sullivan.
Pokračování příště...