Jako Indiana Jones

Píseň stupňů, Šalomounova. Nebude-li Hospodin stavěti domu, nadarmo usilují ti, kteříž stavějí jej;
nebude-li Hospodin ostříhati města, nadarmo bdí strážný. Žalm 127, 1
Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi
byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor,
jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš
Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy,
slámy - dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké
je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu;
sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. 1. Korintským 3, 9-15
Proročtí žáci řekli Elíšovi: "Hle, místo, kde před tebou sedáváme, je pro nás těsné. Pojďme k
Jordánu, vezmeme si odtamtud každý jeden trám a uděláme si místo, kde bychom sedávali." Řekl:
"Jděte!" Ale jeden z nich řekl: "Buď tak laskav a pojď se svými služebníky." Odvětil: "Ano, půjdu."
I šel s nimi. Přišli k Jordánu a začali kácet stromy. Při porážení stromu se jednomu z nich stalo, že
mu železná sekera spadla do vody. Vykřikl a zvolal: "Ach, můj pane, je vypůjčená!" Muž Boží se
otázal: Kam padla?" Když mu to místo ukázal, uřízl Elíša dřevo, hodil je tam a železo vyplavalo.
Pak řekl: "Přitáhni si je!" On vztáhl ruku a vzal si je. 2. Královská 6, 1-7
Jako Indiana Jones
Potřebovali větší místo pro scházení a měli plán
Nešlo o bydlení, šlo o školu. O místo, kde se pěstovalo společenství s Bohem. Prorocká škola
nabyla místem pro sdělování prorockých praktik jak na Boha, ale stylu života jak Boha poslouchat.
Církev je velmi podobně místem, kde se sdílí styl života. A v církvi se společně žije, nedá se jen
občasnými návštěvami získat to, co má Kristus, který církví žije.
Lidé mi trochu nechápavě naznačují, zda jsem se nezbláznil. Přece tam nemůžou být vždy, přece
mají také jiné povinnosti, zábavu, soukromí!? Ale jistě! Jistě! Nikoho nebudu přivazovat k
církevním lavicím, na druhou stranu nelze počítat se členstvím, které počítá s volnou účastí, když
vybude čas. Sdílet styl života musí člověk z tváře do tváře, v úzkém kontaktu, v těsném napojení.
Podle Krista si zařizujeme život, přátelé! Pokud si dobře pamatuji: On si podle nás zařídil ten svůj!
Prorockým žákům na rozhodnutí o stavbě nového místa stačily počty. Zdá se, že se starali tak
trochu o sebe. Je to možné chápat tak, že se starali o Boží dílo, protože otevírali prostor pro druhé,
aby mohl prorok dále nabírat žáky. Když je společný prostor ze tří čtvrtin plný, je plný... říkají
statistikové. A mají pravdu
Elíša jim jejich záměr schválil. A nejen že konstatoval „že teda jo...“ ale poslal je tím, aby to tak
udělali. I my potřebujeme poslání, sice jsme si to spočítali, že je rozumné jít dál, ale potřebujeme
Boží poslání, že to tak máme udělat. Odcházíme do nových prostor ke shromažďování a
nepotřebujeme jen stěhovák a nové klíče. Potřebujeme Boží poslání. Pro kazatele není důležité, zda
cítí, že má kázat, ale to, že je poslán to dělat – to je to divné slovo ordinace v našem pojetí. Dodání
jistoty, že na to na všechno nebude sám, že ač bude mít milion otázek sám o sobě, může mít jednu
jistotu: že má jít kázat.
Potřebovali s sebou mít proroka, když jej budou uskutečňovat
Ani pro prorocké žáky nebyla stavba nové prorocké školy jen záležitostí čísel a práce. Je pravdou,
že věděli kam jít. Dřevo rostlo jen kolem vody, kolem Jordánu. Věděli, co každý z nich udělá.
Každý přinese jeden trám. Byla tam práce pro každého.
1
Ale přesto všechno, co jim bylo jasné, nechtěli jít sami. Už věděli, že Boží blízkost je nade vše. Je v
ní síla i moudrost. Je to jako u Ježíšových učedníků. Ježíš začal divně mluvit o oběti, jedení jeho
těla a pití jeho krve. Šílené! Muselo se při tom přemýšlet, byla by třeba spousta věcí vyjasnit. Ale
většina volila radši jinou cestu: Odejít. Ptá se tedy Ježíš svých nejbližších Dvanácti: „Vy také
půjdete?“ a Petr mu odpovídá: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. Kam
jinam bychom šli, ty slova věčného života máš...“ (Janovo evangelium 6, 68) A přesně tak zní
Mojžíšova touha na cestu do země zaslíbené: „Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás
odtud nevyváděj!“ (Exodus 33, 15)
Potřebovali Hospodina a nemohli ztratit ani jeho sekeru
A pak se stalo to, co se stalo. Sekera ulétla do vod Jordánu! My bychom si řekli: No, hlavně, že se
neztratil ani jeden lidský život! Kdyby ulétla a zabila tuhle bratra... Ale, to je jen sekera!
Vypůjčená?! No, hele: Zajedeš do Baumaxu či Hornbachu a koupíš novou, třeba značkovou, aby se
ten majitel moc nezlobil.
Ovšem, tady i sekera hodně znamenala! Proč? Sekera totiž nebyla jen tak nějaká. Za prvé: Byla
železná, což nebylo jen tak! A pak: Mohla mít svou historii. Některé věci mají svůj význam pro to,
k čemu a jak byly použity... Ale hlavně: Byl to nástroj vypůjčený ze zasvěcených předmětů
Hospodinu. Patřila Hospodinu. Je tam použito slovo, které znamená vyžádaná. Stejně jako malý
Samuel byl vyprošený na Hospodinu (1. Samuelova 1, 20nn) a tak mu nakonec patřil. Jednou nad
ní bylo vysloveno Jméno a od té doby se s ní zacházelo jako s Božím majetkem.
Tam to byla sekyra, ale tady to mohou být lidé! Když jsme je křtili či někdo v jejich dětství,
vyslovil nad nimi jméno Hospodinovou. Oni sice nic necítí, ale to přece není rozhodující! Důležitá
je skutečnost! Jsou Božími dětmi, na které Pán Bůh zvlášť myslí. Proto jsou drahé a proto k
Hospodinu voláme o záchranu lidí spolu s prorockým žákem: „Ach, můj pane, je vypůjčený,
vyžádaný, zvláštní a zasvěcený!“
Div nemá vysvětlení, ale má svůj význam. Vypadalo to, jako magie – a nebyla
Prorok něco udělal. Těžko to vysvětlovat. Jisté je, že prorok pro záchranu nevzal staré topůrko, ale
zdržoval se sekáním nového dřeva. Nechal si říci místo, kam dopadla a tam nové dřevo vhodil. Jisté
je, že sekera vyplavala ze dna, kam spadla. Jak to bylo? Co se při tom dělo? Nevíme.
Zapsáno to bylo skoro tak, že si člověk může myslet, že šlo o magii. Začaroval větev, hodil ji a
sekyrka se přitáhla. Takový Indiana Jones. Přemohl tak božstvo Jordánu, temné řeky, přes kterou
přicházeli Izraelité na základě Božího divu suchou nohou. Božstvo tak muselo vydat sekeru
Hospodinovu a prorok se nemusel děsit ztráty sekery a tím i Hospodinovy moci. Jenže Boží divy
nejsou pokřtěnou magií i když pro jejich popis nemáme jiná, než téměř magická slova. Nejde o to,
co se stalo.
Jde o význam tohoto činu! To, co je Hospodin zasvěceno se má vrátit ke svému smyslu užívání. A
Hospodin panuje i nad vzdutými vodami1 tohoto světa. Je to jako s lidským pokolením, které Pán
Bůh stvořil ke své slávě. Ono se utopilo ve svých hříších. Hospodin pro něj nehodil staré (topůrko)
dřevo rajského stromu - Adama, ale vybral svého Syna, nové dřevo – jeho kříž. A my jsme jeho
divem smrti a vzkříšení přišli k životu. Vyplavali jsme z hlubin. To není alegorie, to je význam
jordánského divu.
Na Boží divy si mohli a měli sáhnout
1 Černoši zpívali o Jordánu, který se valí. Věděli o vzdutých vodách, ze kterých šla hrůza. Potřebovali se dostat za
tyto vody: Oh you can see it roll, better roll, better roll (roll Jordan, roll Jordan) / Rollover Jordan, roll (roll Jordan,
roll Jordan) / I want to go to heaven when I die / Roll Jordan, roll
2
A nakonec: Sekyra sama z řeky nevyskočila, ale musel si pro ní prorocký žák sáhnout! Tak se
musíme naklonit a sáhnout si po Božích divech. Musíme si sáhnout pro lidi. Řeknu to ještě ilustrací:
Vešel jsem do obchodního domu Albert v Průhonicích a sličná dívka mi nabídla leták A4, na
recyklovaném papíře, levným jednobarevným tiskem vyvedený. A na něm: Albert Einstein... Vždy
když zahlédnu tuto tvář takto vyvedenou, zmocní se mne vztek. Jistě! Byli to misionáři
Scientologické církve. S tím Einstein neměl nic společného. Okamžitě jsem letěl na vedení celého
hypermarketu, a když jsem se dostal k recepci samotného vedení – ředitelé měli poradu. Starší paní
strážná, zjevně německého původu, se po mých vysvětlujících slovech (zvláště, že v Německu měli
Scientologové velké potíže se soudy) odvážila zavolat strážného v prostoru vchodu – abychom
nakonec zjistili, že svoje působení mají lidé z Dianetického centra povoleno a zřejmě i zaplaceno...
Odcházel jsem s jednou otázkou: „A proč na tomto místě nestojí svědkové Pána Ježíše, proč si jej
nezaplatí?“ Odpověď nemám!
A tak Vám ji nedám. Možná budeme cosi koktat, že potřebujeme dostavět dům, nebo že máme
hodně práce, či že jsme na dovolené... Já nebudu soudcem. Já jsem tu jen proto, abych Vás ujistil,
že pro Boží divy si ještě pořád můžete sáhnout. Že do pekelného hukotu tohoto světa i vy můžete
dosáhnout pro člověka, kterého Bůh vyvolil ke své slávě a cti – a nikoli pro živoření.
Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! A tak, moji milovaní
bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce
není v Pánu marná. (1. Korintským 15, 57n)
3