Monitoring

Transkript

Monitoring
Přehled zpráv 27.5.2015
Pražské jaro
Lidové noviny
Vápno a válka na Pražském jaru ...............................................................................................................................2
27.5.2015
Lidové noviny str. 9 Kultura
Pražské jaro
HELENA HAVLÍKOVÁ
OperaPLUS
Skrytá rafinovanost filmových partitur na Pražském jaru ......................................................................................2
27.5.2015
OperaPLUS
Pražské jaro
Veronika Vejvodová
Harmonie.cz
Mahlerova Třetí s Bělohlávkem a ČF ........................................................................................................................4
27.5.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Ivan Žáček
Recitál ve znamení měsíčního svitu ......................................................................................................................... 5
27.5.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Věroslav Němec
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
1
Pražské jaro
Lidové noviny
Vápno a válka na Pražském jaru
27.5.2015
Lidové noviny
HELENA HAVLÍKOVÁ
str. 9 Kultura
Pražské jaro
Není divu, že pondělní program Pražského jara v divadle Archa v nastudování Orchestru Berg byl dlouho dopředu
vyprodaný. Už titul a podtitul prvního uváděného díla, které vzniklo na objednávku festivalu – Vápenné sinfonietty
českého skladatele, klavíristy, zpěváka a textaře Petra Wajsara, určeného komornímu orchestru a vápenci (sic!) –,
vzbuzoval přinejmenším zvědavost. Stručné, zvukově drsné dílo zahrnuje skutečně nejen konkrétní ohlušující hluky
lomu a industriálního komplexu na výrobu vápna, ale spoluvytváří ho i vizuální složka, která detailními záběry (režie
Marek Bureš, kamera Michael Blahut) formuje z tohoto prostředí do nebývale poetické filmové básně.
Následovaly Písně o prožitých válkách – scénický koncert na slova Gertrudy Steinové – za účasti autora
Heinera Goebbelse (1952). Tohoto německého sociologa, skladatele, hudebníka a divadelníka u nás už známe –
jeho crossoverová kompozice Černé na bílém zazněla v rámci Strun podzimu v roce 2009, jeho živé obrazy s
kafkovským názvem Šel jsem do domu, ale nevstoupil v podání mužského vokálního souboru The Hilliard
Ensemble se staly jednou z dominant Pražského jara roku 2011.
Goebbels se v „meziprostoru“ koncertu, divadla a instalací pohybuje dlouhodobě. Se „zaškatulkovanými“ žánry si
záměrně pohrává a sestavuje je do nezvyklých, nečekaně synergických kombinací. Nechce tak ovšem šokovat, ale
otevírá před publikem prostor pro fantazii, svobodu představivosti, volné asociace, nejrůznější způsoby
poslouchání a vnímání hudby.
V Písních o prožitých válkách Goebbels zve své publikum do obývacího pokoje se stolky, křesly a
nejrůznějšími lampami a lampičkami. Cudně, snad až plaše začnou hráčky orchestru číst útržky válečných
vzpomínek Gertrudy Steinové. Texty kombinují „velké“ historicko-politické pohledy na léta 1942–44 s názory o
nepoučitelnosti lidstva z válek, ale i s běžnými starostmi a radostmi lidí, kteří ve válce musí žít a přemýšlejí ne jen,
ale i o tom, jak chutná med, kdo zaplatí za slepici zabitou autem na silnici, jak se dají rozpoznat jednotlivé
rozhlasové stanice. A tuto textovou vrstvu s rytmizací mluveného slova Goebbels multiplikuje polystylovou hudební
kompozicí, která ve volných asociacích spoluvytváří zvláštní kombinaci úzkosti z válečných útrap, souvislostí a
přesahů až do citací barokní hudby i úlevnosti vzpomínek se závěrečným vyzněním do dlouhého trubkového sóla
za jemného vyzvánění zvonů.
Orchestr Berg má na uvádění Goebbelsových kompozic u nás cosi jako „výhradní právo“. Tentokrát jeho
členové nejen profesionálně hráli na své nástroje v obsazení, které zahrnovalo v případě smyčcových nástrojů a
theorby i barokní historické repliky a pro Goebbelse nezbytnou baterii bicích. Z dámské části souboru se staly i
recitátorky, které právě svým „amatérským“ projevem dodaly textům Gertrudy Steinové neobyčejnou autenticitu.
Velký podíl na síle vyznění Goebbelsovy kompozice měl i překladatel Jiří Měsíc, kterému se podařilo převést do
češtiny styl i rytmus literární předlohy.
Foto popis| Heiner Goebbels
Foto autor| FOTO ČTK
OperaPLUS
Skrytá rafinovanost filmových partitur na Pražském jaru
27.5.2015
OperaPLUS.cz
Pražské jaro
Veronika Vejvodová
Hudba z celuloidu – tak zněl podnázev včerejšího koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK konaný
v rámci festivalu Pražské jaro ve Smetanově síni Obecního domu. Filmová hudba představuje zcela specifický žánr
koexistující s filmovým obrazem. Jako samostatná bývá hudba pro film někdy považována za žánr lehčí, někdy jí
zas bývá upírána schopnost samostatného života. Jak ale dokázal včerejší koncert, ne vždy tomu tak musí být a
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
2
často se může jednat o dosti obtížné, moderní nebo bohatě instrumentované partitury. Filmová hudba může být
zajímavá i na koncertním pódiu a nejen to – bez problémů obstojí ve srovnání se symfonickou hudbou pro
koncertní sály určenou. Navíc zazněla vybraná díla v podání nejpovolanějšího orchestru, který byl původně mj.
k účelům provozování filmové hudby v roce 1934 založen.
Dramaturgicky byl koncert velmi dobře připraven. Bylo možné sledovat vývoj filmové hudby zhruba od třicátých let
dvacátého století v Hollywoodu, dále hudbu k ruským filmům padesátých let a dva vybrané české skladatele –
fenomenálního Zdeňka Lišku a Jiřího Šusta, jehož dílo je neodmyslitelně spjato s filmy Jiřího Menzela. Jednalo se
o velmi zajímavý program, na první pohled zábavný, ve skutečnosti ale značně sofistikovaný a interpretačně
obtížný.
Z Brna do Hollywoodu
Prvním ze skladatelů, jehož hudba byla představena, byl brněnský rodák židovského původu, syn renomovaného
vídeňského hudebního kritika a zázračné dítě Erich Wolfgang Korngold. Na koncertě zazněla jeho oscarová suita
z hudby k filmuDobrodružství Robina Hooda z roku 1938. Široce pojaté orchestrální partituře se straussovskou
instrumentací a místy naivně romantickým obsahem nechyběla závažnost, patos i hollywoodská odlehčenost.
Korngoldova hudba také obsahuje nezbytné hollywoodské pozlátko a v tom je její jedinečnost. Korngold dokázal
velmi dobře odhadnout, co filmový Hollywood potřebuje a v tom spočívala jeho genialita skladatele filmové hudby.
Spojením tradice v podobě zvuku orchestru Richarda Strausse, Gustava Mahlera, ale i vídeňského straussovského
valčíku s pestrou zvukomalbou a hravými groteskními momenty vytvořil zcela jedinečné filmové partitury. Orchestr
dokázal všechny tyto aspekty Korngoldových partitur podtrhnout a zároveň nechat rozeznít bohatě
instrumentované části.
Rafinovaná moderna
Zdeněk Liška, jehož dílo bylo dalším bodem programu, tvořil v době, kdy kvalita filmu i hudby byly naprosto odlišné
od doby Ericha Wolfganga Korngolda. Na koncertě zazněla takzvanáFilmová symfonie z hudby k filmům Jána
Kadára a Elmana Klose a Juraje Herze v úpravě Petra Ostrouchova. Liška velmi rafinovaně pracoval s výrazovými
a rytmickými vrstvami a přitom dokázal zcela přesně vyjádřit atmosféru dané situace. Symfonie byla místy pro
orchestr velmi náročná po rytmické stránce, zejména na souhru smyčcových a dechových nástrojů. Vyznačovala
se velmi moderní a zajímavou instrumentací s použitím klavíru, hojného využití bicích nástrojů, ale také sboru i
sólistky. Sólového partu se ujala Lucie Silkenová, která zazpívala na závěr valčík beze slov z filmu Spalovač
mrtvol Velmi efektní skladbu interpretovala se vší lehkostí i skrytou závažností, kterou skladba obsahuje. Její
krásně zbarvený soprán a bezchybný projev v součinnosti s výborně připravenýmKühnovým
smíšeným sborem (sbormistr Marek Vorlíček) dodal závěru na potřebné síle a dramatičnosti. Pěvecký sbor
vystoupil naprosto suverénně – jeho výkon byl dynamicky propracovaný a zvukově jednotný.
Pod vlivem Prokofjeva?
Ve druhé části programu zazněla suita z hudby k filmu Hamletop. 116a (Předehra, Ples v paláci, Otrávení, Ofélie,
Duel aHamletova smrt) ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče. I když skladba místy vykazovala typický
Šostakovičův rukopis hlavně v oblasti instrumentace, jinak mohla být zcela ovlivněna stylem Sergeje Prokofjeva.
Hudba k Hamletovi byla ironická, ale i banální a velmi temná, což jí ale nijak neubralo na náročnosti intepretace. Té
se orchestr zhostil se ctí jako u ostatních skladeb.
Odlehčený závěr
Závěrečná část programu byla věnována hudbě Jiřího Šusta. Suitu uvedenou pod názvem Rozmarná suita připravil
sám dirigent Marko Ivanović. Obsahovala části z filmů Rozmarné léto, Na samotě u lesa, Slavnosti sněženek,
Skřivánci na niti aVesničko má středisková. Šustova hudba dotvářela typickou atmosféru například Menzelových
filmů. Je hravá živá, poetická a nostalgická. Na pódiu bez filmového obrazu byla přesvědčivá a neméně zajímavá,
než díla ostatních tvůrců.
Marko Ivanović dokázal se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK připravit nevšední program, který
byl zcela v intencích a kompetencích tohoto výborného orchestru. Bylo poznat, že hráči jsou v daném repertoáru
jako doma, přesněji řečeno, že dokáží zvládnout různé výrazové polohy od velkých symfonických, po komorní,
spořeji instrumentované až po hudbu na hranici žánrů. Orchestru tak nelze upřít zcela jedinečnou schopnost
flexibility.
Hodnocení autorky recenze: 85%
Pražské jaro 2015
Hudba z celuloidu
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
3
Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK
Dirigent: Marko Ivanović
Kühnův smíšený sbor
Sbormistr: Marek Vorlíček
Lucie Silkenová (soprán)
26. května 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
– Erich Wolfgang Korngold: Dobrodružství Robina Hooda (suita z hudby k filmu Michaela Curtize a
Williama Keighleye)
– Zdeněk Liška: Filmová symfonie – výběr z hudby k filmům: Tam na konečné, Touha zvaná Anada, Smrt si
říká Engelchen, Spalovač mrtvol (upravil Petr Ostrouchov)
= přestávka =
– Dmitrij Šostakovič: Hamlet (suita z hudby k filmu Grigorije Kozinceva)
– Jiří Šust: „Rozmarná suita“ – výběr z filmové hudby (Rozmarné léto, Na samotě u lesa, Slavnosti
sněženek, Skřivánci na niti, Vesničko má středisková)
Harmonie.cz
Mahlerova Třetí s Bělohlávkem a ČF
27.5.2015
Ivan Žáček
Harmonie.cz
Pražské jaro
Třetí Symfonie Gustava Mahlera je vyvrcholením jeho kosmogonických vizí, velkolepých jak co do svérázné
symfonické formy, tak co do překypujícího obsahu, plného neslýchaných kontrastů. Obsahu, jejž se Mahlerovi jen
tak tak podařilo vměstnat do dvou hodin (bylo nutno opustit ideu sedmivěté symfonie, zakončené závěrečnou větou
„O tom, co mi vypráví dítě“). Šestivětý kolos i tak trvá 100 až 110 minut – tolik trvá židovskému tvůrci zkoumání
mystéria přírody a všech jejích nezbadatelných záhad. Tolik času zabere, než se Mahler vyzpovídá z toho, co mu
vypráví „květiny na louce“, „zvířata v lese“, „člověk“, „andělé“ a konečně Vypravěčka nejzáhadnější: „láska“. Celek
je však uveden nejrozsáhlejší symfonickou větou (patrně vůbec), bezmála čtyřicetiminutovým kolosem, stále ještě
založeným na půdorysu sonátové formy, byť silně modifikované, nesoucím původně programový titul „Pan se
probouzí. Přichází jaro“, později nicméně opuštěným stejně jako všechny ostatní programové názvy. Je to možná
Mahlerova nejosobnější, nejniternější výpověď o světě, překračující i nebeské délky předchozí Symfonie c moll.
(Zřejmě nevyhnutelně pak Mahler dospěl k závěru, že „takhle už to dál nejde“: délka prvých tří symfonií neustále
nezadržitelně narůstá, zdánlivě nad jakoukoli mez. Čtvrtá symfonie proto již z délky i posluchačské náročnosti
značně slevuje). Právě provozní i čistě hudební náročnost způsobuje, že Třetí není tak často hrána jako Druhá, i
když ani tento osmdesátiminutový drobeček rozhodně není žádným oddechovým kouskem. Nároky Třetí jdou však
až na samu mez únosnosti. Vyrovnat se s jistou bombastičností a dobře promíchanou směsí až nezřízeného
patosu na jedné straně a ironie na druhé – což jsou rysy, jež mají nepochybně své kořeny v Mahlerově histriónské
osobnosti a světonázorovým neklidem zmítané židovské duše – to je věčný úkol moderního mahlerovského
dirigenta. Základním rysem symfonie je její neslýchané výrazové rozpětí. Diapazon klenoucí se jako nebeská duha
mezi pólem spektakularity a spirituality. Celý vývojový oblouk díla lze přirovnat k pohybu od spektakulárnosti prvé
věty ke spirituálnosti Finále. Tuto cestu si musí prošlapat každý mahlerovský dirigent, ať už ji pojme jakkoli – jako
duchovní plynutí, či jako klopotný úprk. Jiří Bělohláveks Českou filharmonií letos na Pražském jaru předvedl vizi,
která je živena – v dobrém smyslu – z kořenů bohaté české interpretační tradice. Byla to Třetí, která má své jasně
vymezené místo v logice Bělohlávkova celoživotního směřování k Mahlerovi. Je to vyrovnaně plynoucí říční proud,
ne příliš mělký, ale také ne příliš hluboký. Proud, který s jistou poklidnou moudrostí spěje vstříc svému cíli,
přesvědčivě vybudovanému závěru. Střední proud, jehož meandry, pokud se vůbec vyskytují, jsou zaoblené a
nedají se zlákat ani jedním z obou extrémních pólů, jak jsem je uvedl. Je to plynutí, které se může zdát krotké,
skromné, bez bublinek a zvířeného spodního bahna, ale má svůj nezanedbatelný vnitřní étos. A je za ním cítit
jakési osobní ručení. Bělohlávkův Mahler musí být právě takový – takové jsou i meandry jeho uměleckého života.
Byl to mahlerovský večer spíše nenápadný, ale cenný, plný skryté, velebné krásy. Posluchač si musí k tomuto
českému Mahlerovi – pohodlnějšímu, ne tak kontroverznímu, prostému všech extravagancí – najít cestu
sám.Spokojí-li se tímto opatrnějším, klidnějším čtením, může odcházet spokojen. Pokud ovšem není odnesen.
„Třetí“ opravdu vyžaduje železné zdraví i od posluchače. (Skutečnost, že ve třech náročných symfonických
koncertech letošního PJ došlo ke třem těžkým kolapsům, si žádá jistého zamyšlení. První věta Třetí, i tak plná
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
4
nejistot, byla přerušena na dlouhé minuty dalším kolapsem, což koncentraci jistě neprospělo.) Sám za sebe si
nicméně musím klást otázku – při vědomí plného respektu k Bělohlávkově koncepci – zda potenciál Třetí tu byl
beze zbytku vytěžen. Zda efektnější čtení velkých mahlerovských dirigentů (jež se ovšem pomalu stávají věcí
minulosti) nenesou zřetelnější, charakterističtější punc autenticity, zda nejsou blíže Mahlerově složitě rozervané
duši. Odpověď na tuto otázku je jistě zcela subjektivní a „objektivně“ těžko zdůvodnitelná. Ale položit si ji tu musím.
Ta mahlerovská efektivita může ovšem být výsledkem nejrozmanitějších kvalit. Může být založena na pečlivě
vypracovaném detailu smykovém, či na celkově ostřejším zvukovém hávu, s břesknějšími žesti, pichlavějšími dřevy
– stejně jako na promyšlené tempové dramaturgii, dodávající dílu kýžené filosofické hloubky. Abych byl trochu
konkrétnější: prvou kvalitu možno spojovat se jménem Leonarda Bernsteina, jehož Třetí patřila k jeho vrcholným
mahlerovským kreacím (ať už ta s Newyorskou či především Vídeňskou filharmonií), druhou můžeme připisovat
jednomu z největších mahlerovských dirigentů naší doby, Bernardu Haitinkovi. Claudio Abbado zase uchvacuje
nekomplikovanou muzikantskou spontaneitou svého Mahlera, aniž jeho osobnost jakkoli simplifikuje. Všichni tři
mají však jedno: absolutní pozornost k agogickému detailu – ať už je výsledkem náročného zkouškového procesu
(Haitinkovi Berlínští filharmonikové) nebo ovocem ducha geniální, vídeňsky nadlehčené improvizace Vídeňských
filharmoniků. V české kotlině se nikdy tato detailní agogika neprosadila. Preciznost je zřejmě českému duchu nějak
cizí. Pak ovšem je logické, že Menuet Českým filharmonikům zní prostě jako jakýsi menuet. Klíčové trioly, pointa
celého melodického tvaru, hrány s hodně opatrným ritardandem. Byl to menuet, jichž jsou desítky a desítky.
Moszkowského, Litolffův. Ten Duportův je roztomilý, ale zcela banální. Musel přijít až Mozart (KV 573) a vdechnout
mu půvab jedinečnosti – tím že to přihlouplé paradigma neopakovatelně individualizoval. Mahlerovy menuety či
spíše ländlery, tak jak jsou zkomponovány, ve své rudimentární artikulaci (cifrování se objeví až v repríze) vkládají
svou veškerou naději do velkého interpreta – který z nich udělá právě Ten Jedinečný Menuet, ve smyslu své
koncepce. Tak tomu bylo i ve vokálních částech Symfonie, bezchybně odvedených, ale trochu výrazově sterilních.
Rakouská zpěvačka předvedla krásný hlas, kterému po vokální stránce nelze vytknout ani to nejmenší. Stejně jako
oběma výborně připraveným sborovým tělesům, Kühnovu dětskému sboru (Jiří Chvála) a ženám Pražského
filharmonického sboru (Lukáš Vasilek). Spíše volnější Bělohlávkova tempa a zdrženlivost vedla k tomu, že 5.
věta nebyla ani „lustig im Tempo“, ani „keck im Ausdruck“. Což je ovšem v souladu s celkovou velebnou,
monumentalizující koncepcí, a tedy zcela logické. K největším kladům této koncepce naopak nutno přičíst silný
závěr, vzedmutý, ale prostý jakékoliv přepjaté vášně (již možno zaslechnout u dirigentů se sklonem k efektnějšímu
čtení, např. u Gergieva). Nostalgicky působivá křídlovka odkudsi „ze zámezí“ a prostá síla smyčců v závěru byly
pro mne krásné momenty, jež člověka s touto koncepcí nakonec smiřují.
Harmonie.cz
Recitál ve znamení měsíčního svitu
27.5.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Věroslav Němec
Mladou čínskou pianistku Sa Chen předchází skvělá pověst – za pozornost určitě stojí přinejmenším to, že se
výborně umístila na třech z nejprestižnějších světových klavírních soutěží: r. 1996 získala jako šestnáctiletá 4. cenu
v Leeds International Piano Competition, v r. 2000 4. cenu na Chopinově soutěži ve Varšavě a v r. 2005 3. cenu na
Van Cliburn International Piano Competition ve Fort Worth v Texasu. Pro Pražské jaro (Rudolfinum, 19. 5. 2015) si
připravila program, který rozhodně nelze označit za tuctový. Svůj recitál zahájila Preludiem, chorálem a
fugou Césara Francka. Myšlenkově i pianisticky náročné dílo hrála překvapivě měkkým a vláčným úhozem a držela
ho povětšinou v tiché dynamice, spíše jako by interpretovala hudbu některého z mistrů impresionismu. Skladbě to
kupodivu nebylo nijak na škodu – díky dlouhým a zřetelně vedeným frázím zůstala komplikovaná architektura díla
dokonale přehledná a dokonce ani neztratila nic ze své monumentálnosti. V následující Suitě bergamasque Clauda
Debussyho si mohli posluchači vychutnat jemné opalizující barvy, s nimiž Sa Chen pracuje přímo mistrovsky – i
když přiznávám, že jsem při Menuetu a Passepied vzpomínal na Jeana-Yvese Thibaudeta, který před třemi lety
hrál na Dvořákově Praze tyto dvě věty nejen nesmírně barevně, ale také s neodolatelným vtipem a šarmem.
Ovšem něžným pianissimovým dotykům, z nichž vykouzlila Sa Chen snovou náladu měsíční noci ve slavné třetí
věty Suity bergamasque, nazvané Svit luny, by nemohl konkurovat ani on. Po přestávce zazněly
tři mazurky Fryderyka Chopina: C dur op. 56/2, cis moll op. 30/4 a cis moll op. 63/3. Sa Chen je považovaná za
jednu z předních světových chopinovských interpretek, a lze-li soudit jen podle těchto tří mazurek, pak zcela
oprávněně. Její hra byla poetická, barvitá, dodýchnutá do posledního záchvěvu a přitom neobyčejně nápaditá,
neboť klavíristka dokázala v těchto celkem často uváděných skladbách objevit netušené a zajímavé vedlejší hlasy.
Večer uzavřela umělkyně Schumannovým Karnevalem op. 9. I v tomto díle jsme mohli ocenit jemnou barevnost,
vzdušnost, měkkost a lehkost její hry, ale navíc jsme tu víc než v předchozích skladbách měli příležitost obdivovat
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
5
její skvělou prstovou techniku, jež byla zvláště v rychlých částech díla (Florestan, Pantaleon et Colombine,
Paganini, Pause, Marche des Davidbündler) opravdu mimořádná. Umění sympatické a skromně působící pianistky
ocenili festivaloví posluchači vřelým potleskem, za který se Sa Chen odměnila třemi přídavky. Nejprve uvedla
půvabnou romantizující klavírní transkripci čínské písně Podzimní měsíc nad tichým jezerem, kterou vytvořil čínský
skladatel Chen Peixun, poté zahrála Chopinovo Nokturno cis moll (KK IVa/16), v jehož úžasném pianissimovém
závěru se snad už ani nedotýkala kláves, a nakonec „vystřelila“ Chopinovu Revoluční etudu – v tempu tak
závratném, že její prsty občas už prostě nestíhaly...
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
6

Podobné dokumenty

Fryderyk Chopin v polské literatuře

Fryderyk Chopin v polské literatuře Klíčová slova Fryderyk Chopin, hudba, polská literatura, beletrie, memoáry, západočeské lázně „Chopin není jen virtuóz, je také básník, dokáže nám předávat poezii, která žije v jeho duši. Je také s...

Více

Výroční zpráva 2014

Výroční zpráva 2014 Oslavy české hudby zahájila Česká filharmonie prvního ledna novoročním koncertem, který byl zároveň oficiálním vstupem do Roku české hudby 2014. Šéfdirigent Jiří Bělohlávek pro tuto příležitost ses...

Více

Více informací - Region Vysočina

Více informací - Region Vysočina Cílem této stezky je seznámit návštěvníky s významnými místy města, která nejsou běžně přístupná, ale i přesto si zaslouží, aby o nich byli informováni. V této naučné stezce tak získáte důležité in...

Více