zde

Transkript

zde
DreamTheAtER
…aneb poláci = prasata…
To si takhle jednoho pondělního odpoledne sedim na ICQ, kopu se do prdele nudou a tu se
mi zčistajasna ozvala Dreaminka, ať za ní přijedu a že zejtra (tj. 12.6.2007 – btw. přesně 6 let po
mém prvním óbr koncertu AC/DC na Strahově ;-) ) jedem na Dream TheAtER, že má volnej ticket.
Abych tak citoval jednu nejmenovanou, za to velmi proslavenou knihu, byla to „nabídka, která se
neodmítá“. Tož jsem na rychlo spakoval saki-paki a vyrazil na nádro směr Prágl, tam na Fluorenc
na bus do Brna. Ale ouha – všechny busy plné. No co, poslal jsem toho arogantního kreténa u
přepážky do prdele a vyrazil na hlavas, že bych se mohl dovalit do Brna trainem. Naštěstí mi jel za
chvilu pajezd (to je rusky vlak :-P ) na Brno, tož sem do něj hópl a valil (všímáte si té brněnštiny?
To mě ti cajzlové nakazili). Cesta se táhla jak smrad z restaurace 6. cenové skupiny. Jediné
zpestření představovala cca 17ti letá slečna přistoupivší v nějaké prdeli a vystoupivší v jiné prdeli
někde v druhé polovině trasy. Resp. ani ne tak slečna samá, jakožto spíše její poloprůhledné
kalhotky pod minisukní. Ne že bych byl nějaký šmírák (fakt ne O:-) ), ale tak když už jí na mě
vystrčila, tak co bych se nekouk, že? ;-) Konečně Brno! Vystoupil jsem z vlaku a zahučel do
nějakýho podchodu. Kurňa že by v Brně vybudovali krtka? Podzemní tunely rozlehlejší než přestup
na Můstku! Po chvilce bloudění jsem našel nějakej exit(us) a po krátkém kličkování mezi auty a
šalinami (bo ten východ, co jsem našel, byl samozřejmě špatný) jsem se shledal s Evou, Lukynem a
Martinem. Po přivítání jsme vyrazili k Evě Home (where I belong). Cestou jsme si objednali pizzy.
Večer jsme se tak nějako seznámili, pokecali o kapele, sežrali pizzy (já měl hlad jak velkej herec
s malou gáží) a cca kolem půlnoci šli hnípat. Tou dobou, jsem si tak nějak uvědomil, že jedu na
DreamTheAtER a tak sem si eště musel zapálit :-)
Úterní odjezd to the Pšonka-land byl stanovej na brzkou hodinu, a sice na půl devátou, bo
v 9 byl sraz někde na nějakym parkovišti v nějakym Brně se zbytkem party (a druhym autem, prej
limuzínou). Posádka našho vozu Fiat Tipo, pro účely rozlišení se nazvěme Tým A (to je čistě jen
pro rozlišení, to nijak nesouvisí s prioritou ani důležitostí), byla tvořena Lukynem – řidičem, Evou
– spolujezdcem, Alčou (ta holka měla mezi nohama hotovej poklad! Několikrát během cesty jsem jí
prostě musel mezi nohy šáhnout. Měla tam totiž piču… bezalkoholičnu [kdo nechápe nechť se
podívá do chorvatského slovníku ;-) ] ). Tým b v limuzíně Honda Accord byl tvořen střídajícími se
řidiči Jurou a jeho bratrem Honzou, Adamem (tj. Evy bratr) a přeběhlíkem Martinem. Plán cesty byl
jasný – na Olomouc (popř. na Holomóc), pak na Ostravu / Frýdek-Místek (Fridek-Mistek pyčo) a
pak dál na Katowice. My gentlemani z Týmu A (opět připomínám, že jde pouze o rozlišení) jsme
nechali hochy z týmu b jet první (když si mysleli, že mají lepší auto, tak ať se předvedou). Kousek
za Brnem jsme jejich styl jízdy nemohli vydejchat a tak se Lukyn rozhodl, že je předjede. A ze
samé radosti, že se mu s jeho Tipem 1.4l podařilo předjet Hondu 2.3l jaksi minul odbočku na
Olomouc. Hmm no tak jsme si dal tour d’Místní Prdelákovy, za což jsme byli odměněni pohledem
na dědulu na koni táhnoucím cosi, co snad ani nejde popsat. Back on my feet again (ok, tak Back on
the highway again) a jedem dál. Vedro začínalo být poněkud nepříjemným, tož Lukyne dupni na to,
ať nám premává klimoška ;-) Z žízně jsem byl nucen k všeobecnému veselí opět sáhnout Alče mezi
nohy (já nevim, co z toho všichni naděláte…) a napít se.
Cesta pokračovala dále za různých vtípků & srandiček až k Novému Jičínu. To ne že by náš
z Nového Jičína přešel humor… In fact ten nás nezačal přecházet ani cca půlhodiny před výše
zmiňovanou zastávkou, kdy se prakticky celé osádce Týmu A začalo chtít na toaletu, zatímco tým b
(tvořený jinak samými chytrými mladými muži) nějak nemohl pochopit naše posunky, i museli
jsme jim napsat sms, což už jim (pravda, chvilku to trvalo) došlo, a tak zastavili právě u
benzinky/hypermarketu u Nového Jičína. Autorovi tohoto reportu se nepodařilo zjistit, zda se u
Nového Jičína nachází i Nový Řáholec, Nový Rumcajs, Nová Manka, Nový Cipísek či alespoň
Strana 1 (celkem 6)
DreamTheAtER
Nové Kopidlno… Víme jen, že tam mají benzinku s hypermarketem a že obě tato zařízení dospinují
bezplatným sociláním zařízením. Nuže tam jsme vykonali, pojedli zmrzku, dohodli se, že brzy
zastavíme někde na oběd a pokračovali v krasojízdě směr hranice. Oběd jsme spáchali v jedné
restauraci v Příboru. Evi si dala utopence (zajímavý oběd, [brněnské] žééééééééééééééééééé),
Martin guláš, Alča nějaké těstoviny s něčím neidentifikovatelným (Mulder se Sculyovou by o tom
bádali nejméně v pěti dílech) a já s Adamem (profesionálně) smažák & hranolky. Pravda, přinesli
nám jídlo až v momentě, kdy ostatní měli dojedeno (na Moravě asi ještě nepochopili, že v rámci
bontonu se nosí jídlo najednou všem hostům od jednoho stolu, a to aby nedošlo k faux pas, kdy
jeden se futruje jak nezavřenej a druhej mu tak akorát může… hladově koukat do talíře). No neva,
hlavně že jsme si všichni pochutnali. Navíc jsme si i pokecali, padlo několik ne hlav, ale vtípků,
převážně muzikantských, ale i Evina oblíbená hláška (na mě) „Heue viď já jsem z Prahy“ (s
rádobypražskou dikcí). Btw. za smažák, hranolky, 'čup a Bonaqu chtěli celých 86 Kč! Tak sem jim
nechal 4 kačky dýžko 8-)
Krátce poté, co jsme opustili PRague Interest Bid Offer Rate (neboli PRIBOR) jsme se
začali přibližovat k čáře. Lukyn začal být trochu nervózní, aby náš Tým A s tou plech……
vozidlem pustili přes čáru. Celníci naštěstí neprudili, koukli na občanky, prohlásili něco o dalšícvh
magorech jedouchích na koncert a nechali nás jet. To ozvlala má část mozku starající se o nekalé
myšlení a napadlo mě, že nějakého takového koncertu by se dalo skvěle využít k pašování ]:->
Krátce po překročení hranic nás jednak šokovali nezvyklé nápisy v polštině (které jsme
neustále upravovali do vtipné podoby, až na jeden, který se do vtipné podoby upravil sám, a sice
„nie pro idióty“), ale hlavně jsme byli paf z pšonských silnic. Fakt pěkná highway, přímo selanka.
Bohužel toto byla pouze několikakilometrová demoverze (pšonky se asi učej od M$), poté byly
silnice snad ještě tragičtější než v Čechách. A navíc díky neustále probíhajícím stavebním pracem
totál ucpané. Začal jsem přemýšlet o dvou věcech – co si dám k večeři a kde seženu polský
peníze… V autě začínalo být pěkný horko, už mě ani nebavilo šahat Alče mezi nohy, bo teplem se
z její piči bezalkoholičny stalo něco jako pomerančová polívky. Fakt hnus. (Alčo sorry, ale tohle
jsem prostě zmínit musel). Po dlouhé cestě napříč polskem a ještě delších čekáních v zácpách,
během
kterých
pochopitelně
nefungovala naše “drive-the-hellfaster-klimatizace”, jsme až kousek
před Katowicemi narazili na
McDonalda & benzínku. I zastavili
jsme a zašli se nejprve do benzínky
zeptat, zda berou české koruny,
popř. jestli směňují peníze, ev.
jestli neví, kde směňují peníze.
Konverzace
mezi
mnou
a
obslouhou čerpací stanice vypadala
takto: “Hello, do you accept Czech
Crowns?
Czech
money?”
následoval prudce inteligentní
výraz obou blonďatých obsluh
čerpací stanice, i dodal jsem “Do
you speak english?” a po chvilce
váhání se mi dostalo vskutku
vyčerpávající odpovědi “No.” Hmm, tak sme si pokecali, nevadí, jdeme do Meka. Tam už byla
obsluha o nějaký ten vývojový stupeň dále. Angličtinu sice stále zarputile neuměla, ale alespoň nám
rukama-nohama-polsky vysvětlila, že tam zuprmárket čendž. A že nevíte, co dělají v Polsku u
McDonalda. Voloviny!
Strana 2 (celkem 6)
DreamTheAtER
I došli jsme do wechselštůby a nastal další problém – kolik oněch “fuckin’ useless Polish
money” 1 si máme vyměnit. Kurz byl pochopitelně kotován vůči zlotému, tedy ve tvaru 13
ZLO/100CZK, což mnohé překvapilo a divili se, co že je tu tak drahé, když v Brně viděli kurz
7.5CZK/ZLO. Toto malé nedorozumění se nám podařilo vysvětlit, peníze proměnit, mezitím jsme
složitě s Martinem vypočítávali, kolik zlotých u mě má. Já došel k cifře 20, on 19, i nevyvracel jsem
mu to…
No ne – tak jsme v Katowicích. Btw. móóóc hezký město 8-) Tímto se veřejně omlouvám
městu Kolín, o kterém jsem vždy prohlašoval, že je špinavá hnusná zaplivaná díra po granátu. Eva
pronesla do dějin vstoupivší větu „A oni vijou kam jedou?“. Vijou mě fakt dostalo! Hned jsem si
představil, jak vyjou na měsíc a naskočila mi Bark at the moon :-D Oni (myšleno tým b)
samozřejmě nevěděli, a tak jsme zastavili na parkovišti u zdi nějakého kláštera. Na zdi visela
reklama na pohřební službu, kteroužto si Eva hned zkonfiskovala jako suvenýr. To se může hodit,
co kdyby náhodou v Polsku umřela, žéé? Vyběhli jsme ven a odychytili nějakého místního kořeňa 2
s dotazem na cestu ke Spodku. Dalo to práci, ale stálo to za to, zanavigoval nás úspěšně, dokonce
nám i mapku nakreslil. Hele vole Spodek! Sice mám pocit, že jsme jeli úplně jinak, než jak říkal
kořeň, ale komu to vadí, hlavně že jsme tady.
Týýjóó to je velký! Kupodivu jsme bez sebemenších problémů zaparkovali oba vozy hned u
haly a vyrazili jsme na „obhlídku terénu“. Jako první jsme hledali bránu 7, u níž jsme měli mít
rezervované lístky. Bylo cca 17:00 a nám u brány bylo přes menší komunikační potíže (čti
sekuriťák neuměl anglicky) vysvětleno, že nás pustí dovnitř v 18:00. I vyrazili jsme na „obhlídku
terénu – stage two“. Cílem bylo najít WC (Water Closet ;-) posádka Týmu A ví ;-) ) a obchod, kde
by se dalo koupit něco na zub (čímž nemyslíme kartáček ani pastu). Nejdřív jsem se u auta marně
pokoušel zeptat flojda (cajta; guess what? Ano – neuměl anglicky), poté jsem odchytil český
páreček, a ten nám řekl, kam máme jít. Teda ne že by nás poslali do prdele, do márketu nás poslali.
Vešli jsme do supermarketu (na jehož zeď někdo nasprejoval „Baník pičo“, což nás dosti pobavilo).
Můj první cíl byl koupit vodu, bo jsem měl žízeň a bylo vedro, takže deficit tekutin. Po obhlídce
místních pič bezalkoholičnych (pozor – pič! Ne piček. Na polky jsem radši nekoukal. Nevm, kterej
kretén kdy moh prohlásit „Máme rádi polky, jsou to pěkný holky“.) jsem se rozhodl pro
„gazowanu“ vodu, neboli perlivou vodu. To se později ukázalo býti velmi vtipné (a bohužel značně
neprosíravé)… K tomu jsem si koupil něco, co vypadalo jako velká tvatohová buchta posypaná
cukrem a Snickers (globalizace 4ever, nigga). I vyšel jsem ven celý žíznivý a otevřel svou
gazowanou vodu. Gazowaná v polsku zřejmě znamená, že v láhvi je více CO2 než H2O. V praxi se
to projevilo tak, že po napití se této zabijácké chemické směsi ze mě vyšel zvuk ne nepodobný
tomu, jaký vydává lev v říji. A to prosím po každém napití. I napadlo mě, že jestli tuto vodu, kterou
jsem ihned povýšil na TURBOvodu, podají při koncertě Jamesovi, zazpívá nám „take me as I
[burp]“. Představa tohoto všechny přítomné notně pobavila. Ovšem v rámci škodo… objektivnosti
podávaných informací musím zmínit, že Eva si taky pěkně podsekla větev pod zadkem tím, že si
koupila nějaký červený bazmeg v láhvi, který působil jako chemical waste již od pohledu. Nejvíc to
zřejmě odsral Lukyn, který se tohoto od pohledu lahodného moku ani nenapil, ale pouze si k němu
čichl (po brněnsku „šlukl ho“), zato ovšem z plných plic. Inu – dofutrovali jsme a vyrazili jsme
směr stadión Spodek…
We’re in! Hned první věc musim pšonkám nechat – organizaci. Dav rozdělen hezky na
několik vchodů takže se nekonali žádný kor moc mačkačky. Sice pak u vchodu na plochu ano, ale
toho se člověk nemusel účastnit. Další supr věc – do foyer pouštěli s pitím, ale! Max 0,5l a hlavně –
originál balení, tj. neodšroubované, tj. žádnej chlast. A uvnitř neprodávali ani pivo. Supr – na
nějaký vožralý kretény nejsem zvědavej. Co se pití týče, měli tam onu výše zmíněnou radioaktivní
limonádu v různých variacích (čti barvách) – to jsem opravdu riskovat nechtěl, a starou dobrou
osvědčenou Coca Colu za vcelku rozumných 5 zlotých (cca 40 Kč) za pullitr. Jinak stánky s pitím
1
Variace na větu “fuckin‘ useless Canadian money“ by Chandler z Přátel v díle, kdy měl přijet (a nepřijel) Gandalf the
Wizard
2
© tým b
Strana 3 (celkem 6)
DreamTheAtER
jsme viděli jen na tom kousku, kde jsme se pohybovali, dva, takže no problemo, žádný fronty.
Záchody čisté a hlavně vysokokapacitní (ne jako v Edenu, kde pokud jste potřebovali z plochy na
záchod a zpět bylo vhodné si s sebou vzít spacák a karimatku). Následně jsme se vydali na plochu,
kde jsme na zem rozložili Evinu vlajku a rozesadili se okolo. Na „plytě“ se nesmělo kouřit, což
jsem ve stavu velmi nízké obsazenosti nechtěl riskovat (eště by přišel nějakej wasser-polák-ochrona
a buzeroval by), i šel jsem si po chvíli zakouřit do foyer.
Při každém vstupu na plochu chtěli znova a znova vidět lístek. Asi proto, aby někdo, kdo si
zaplatil dražší lístek k sezení na tribuně, neseběhl na plochu… To bylo kapku annoying, neustále se
všem sekuriťákům prokazovat lístkem. Měli jsme pár dotazů na několik sekuriťáků – ani jeden
z nich neuměl anglicky. Začínám nabývat dojmu, že v momentě, kdy jsem překrořil polské hranice,
se radikálně navýšil počet osob plyně hovořících anglicky na území Polska, a sice z 0 na 1.
A pozor – začínají hrát Riverside! Boha jeho to je nůůůdááá. Unylý, ucouraný, táhlý jak
dlouhý teplý prd po utopenci s kýblem cibule zapitém řezanými Krušovicemi… Navíc vedro –> so
the judgement’s been made 3 –> já & Eva s Lukynem mizíme z největšího davu bokem od pódia,
kde nebyla ani noha. Tam jsme si v klidu sedli na chladnou zem. Já chvilku pozoroval místní dosti
tragicky
vybavené
fotografy. Mimo jiné mě
zaujala
jedna
místní
fotografka.
Přišla,
rozzložila dvoustupínkový
miništafličky,
vytasila
monopod, vylezla na
štafličky a jala se fotit. Že
vyfotila prd a tři vořechy
k tomu jsem se přesvědčil
již pohledem na displej
jejího
EOSu400,
monopod-nemonopod.
Fotit koncert na F5.6
může jen trubka trubkovič. Proč si ta blbštajnka nepořídí 2.8 sklo?
Po chvíli jdu to foyer na pití’n‘ kouř. Utrpení končí – Riverside někdo konečně demontoval
z pódia. Inu rychle CP-CP-CP do kotle s Evkou v závěsu. Přes menší potíže (způsobené idiocií a
bezohledností polských fans) jsme se dostali k naší partě. Ještě než přišli vytoužení Dreamové,
linuly se z reproduktorů jejich známé melodie, ovšem v podání samotných smyčců. Více než
zajímavé… Pak zhasli, následovalo z mého pohledu poněkud nevkusné intro zplácané
z nejznámějších dreamovských melodií. Přišli DreamTheAtER a polští fans čestně dostáli své pověsti
prasat. Na to, jak daleko jsme byli, nastal kotel jak ve třetí řadě. No tak jsem pšonkám hodil pár
loktů. To proto, abych vůbec vydržel stát na nohou. Evka potom chtěla, abych jí vzal na ramena,
jednak aby taky něco viděla a jednak aby mohla ukázat svou vlajku. Rád jsem jí vyhověl, ovšem
nějaký chuj polský impotentní vlajku hned strhl, čímž mi zamazal brejle (a už jen tím mě notně
nasral) a poté se jal do mě strkat za účelem shození nás obou. Poté, co jsem to málem neustál, jsem
opatrně sundal Evu z ramenou a v rámci paření milému chujovi „nechtíc“ napálil takový loket do
žeber, že se dobře 5 minut nemohl nadechnout. Já jsem ve své podstatě klidný a mírumilovný
člověk, ale neserte Jorna na Dream TheAtER!!! Co je moc, to je moc. Kretén, co by klidně shodil
sotva 50ti kilovou metr a půl velkou holku na zem z ramen 1.85 vysokýho chlapa zaslouží rovnou
nakopat do koulí, nechtěl jsem však riskovat větší konflikt. Tím se opět potvrdilo, že poláci =
prasata. A to možná ta užitečná zvířátka urážím…
3
Blind Guardian – And then there was silence; album A night at the opera, 2002
Strana 4 (celkem 6)
DreamTheAtER
Dream TheAtER vlítli na pódium jako velká H2O, James v kožené bundě a s bíbrem jako
v dobách Elements of persuasion. Vlastně vypadají jako na lístku, tak je nemusím sáhodlouze
popisovat. Bude-li mi někdo tvrdit, že LaBrie neumí zpívat, dostane tečku. James byl ve famózní
formě, strhující hlasový výkon. Ano, do výšek se pouštěl opatrněji, nicméně taky už není
nejmladší… K tomu musím dodat, že je frontman jak má být. Běhal po pódiu sem a tam, usmíval se
na všechny fanoušky, často zaběhl až do rohu pódia ukázat se fanouškům, kteří nestojí zrovna
uprostřed.
Mike řádil za bicími jako obvykle, paličky odražené od bubnu lítaly vzduchem. Jediná
změna – aspoň co jsem si všiml, tak jí vždycky chytil :-) Asi už se to naučil. Portnoy je z kapely
největší šoumen a pošuk (v dobrym), takže neustále dělal ksichty, mával na lidi, hecoval je apod.
Opět flusal jak velbloud, tak doufám, že si Petrucci nezapomněl svůj spitting shield. Velice mě
zaujaly Mikeovy nové škopky – z nějakého plexiskla či co, prostě průhledné. Nejdříve měl na hlavě
šátek, ten ale po několika písních odložil. Na přídavky pak přišel v červeném tričku s nápisem
„Polska“.
Myung byl naprosto tradiční. Stál si na svým fleku, tu a tam popošel tři kroky vlevo, jinak si
tam hrál svoje a dlabal na svět okolo. Měl jinou basu. Již nemá svou tradiční 6ti strunnou Yamahu,
ale tentokráte měl 5ti strunnou basu od Musicmana 4 .
Jordan Rudess vypadá… poněkud netradičně (viz foto na lupenu, jen bych řekl, že tu bradku
měl ještě delší). Kurzweily vyměnil za Korgy, což, jak jsme se všichni shodli, nebyl zrovna
nejšťastnější tah. Vlevo na Korgách měl ještě jedny klávesy, vpravo něco jako mixák (nejsem
expert na techniku) a uprostřed 2 LCD obrazovky. A samozřejmě za sebou obrovský, jistě přes 2
metry vysoký rack plný červeně svítících kontrolek. Tenhle rack je určitě větší než ten, který nám
Jordan představil na bonusovém DVD k Live at Budokan. Klávesy stály na otočném stojanu, takže
se Rudess mohl postavit, jak libo. Nejen že virtuózně hraje, on u toho i stíhá i dělat blbůstky. Těžko
popsat, koukněte alespoň na nějaká DVD a uvidíte.
Petrucci
konečně
vypadá trošku normálně, řekl
bych jako zamlada v dobách
I&W a následného turné.
Tedy mě je to vcelku jedno,
ale
rozhodně
vypadá
mnohem lépe než na Score,
kde mohl z fleku vystupovat
pod pseudonymem Usama
bin Petrucci. O jeho kytarové
hře snad ani nemá cenu se
nějak rozepisovat, prostě jeho standard.
Po úvodním intru, Overture 1928 a Strange Dejá Vu nám Dream TheAtER pohladili ouška
skladbou Honor thy father (imho nejlsabší song z nejsilnějšího alba. Ne že bych si stěžoval, ale
kdyby dali z Train of thought cokoli jiného, udělali by mi větší radost.), poté tuším, že Surrounded.
Nebo Take the time? Určo hráli obě, nejsem si jist jen pořadím. Poté už si playlistem moc jistej
nejsem, rozhodně hráli z nové desky Constant motion, The dark eternal night a Forsaken,
z Octavaria Never enough, ze Scenes ještě Home a Spirit carries on. Jako přídavky dali Wait for
sleep a Learning to live.
Celková stopáž koncertu cca 110 minut. Někdo brblal, že je to málo, ale vezměme v potaz,
že hráli s předkapelou a že už jsme toho ke konci všichni měli dost. V nejlepším se má přestat.
Uvidíme se příště…
Cestou zpět už v autě taková sranda nepanovala, in fact všichni (naštěstí krom řidiče)
poklimbávali, takže se vlastně nic nedělo. Až pak před Brnem jsem se trošku probral, tak jsem
4
Tvrdí Eva
Strana 5 (celkem 6)
DreamTheAtER
pokecal s Lukynem o focení. Do Brna jsme dorazili kolem čtvrté ráno, přesedl jsem do limuzíny a
jel do Pardubek, odkud jsem vlakem přes Kolín dorazil v 8:05 do Brodu. Domu, sprcha, veget.
That’s all. Keep the Dream alive!!!!
P.S. turbovoda rulezzz!!!
Strana 6 (celkem 6)

Podobné dokumenty

zde - zoosdmotol.cz

zde - zoosdmotol.cz 2. Jaké jsou cíle sekce, co byste chtěli dokázat Cílem sekce je především sdružovat lidi všech profesí a pomáhat jim v osobním i profesním životě. Seznamovat je s aktuálním děním v jejich okolí, př...

Více

PARIS HILTON_PARIS

PARIS HILTON_PARIS Hilton, kterou také spravuje. Paris je ale také herečka, účastnice několika televizních reality show, modelka a v neposlední řadě milovnice nočních klubů a tanečních párty. Není pro ní ideálnějšího...

Více