Ke stažení ZDE

Co v historii nebylo.
Volné pokračování prvního dílu povídání o Kosobudech, a okolních vesnicích
František Šťastný
Obrázek čp. 18 v Milešově patřící rodině Šťastných
s jistotou byl namalován před rokem 1930
Autor dokumentu vlastním nákladem vytiskl pouze jeden exemplář, pro přátele a známé, kteří pomohli svými
vzpomínkami a náměty ke vzniku této publikace a nemají možnost si ji přečíst na: www.kosobudy.eu
Prosím zacházej s tímto výtiskem šetrně.
Kosobudy duben 2011
1
Obsah:
Strana: 1 Titulní strana
2. Obsah
3. Úvodem
4. Tragická smrt dvou kurýrů pádem balonu u Krásné Hory 13. srpna 1954
5. Výbuch a následná smrt dvou občanů Hojšína u Kamýka. Rušička Svobodné Evropy u Krásné H.
6. Vystěhování některých rodin z Kosobud a Zadního Chlumu po roce 1946 do pohraničí
7. Umrznutí Marie Toužimské na Zadním Chlumu. Slouhova studánka.
8. Výbuch ztracené bomby na Onom světě. Nálet na Milín 29. duben 1945
9 až 12. Kam zmizel zlatý poklad České republiky
13. Pád meteoritů 7. dubna 1959 Luhy, Hojšín, Velká, Drážkov
14. Zápisky vojáka – 1. světová válka
15 až 18. Legionáři z Příbramska a okolních obcí. Československé vojsko na Rusi
19. Požár chemické továrny v Milešově. Letecké neštěstí nad Předním Chlumem v roce 1939
20. Havárie rogala s následkem smrti na Předním Chlumu. Zabití mladíka bleskem na Předním Ch.
21. Přední Chlum historie a pověsti. Loupežníci v našem kraji
22 až 25. Měnová reforma 30. 5. až 3. 6. 1953. Měnové reformy v předešlých letech
26. Nález dopisů M. J. Husa na Šefrovně. Historická školní pravidla
27. Pálení knih z Milešovské knihovny. K založení JZD v Podmokách
28 až 31. Pozorovatelny na vrchu Kobyla, Mirovky a dalších v okolí. Opevnění ŘOP 1936 až 1938
32. Nález pravěkých kamenných sekerek u Milešova, bludné kameny.
33 až 37. Milevský klášter. Milevsko a jeho kraj
38 a 39. Milevské maškary
40 až 42 Lašovice historie
43. Onen svět
44. Zahořany
45 a 46. Předbořice
47 až 50. Zahrádka, Klučenice
51 až 55. Kamenice a Křesina. Milešov
56. Zavraždění židovky Gätnerové v Milešově.
56 až 61. K vraždě V Mandíka v roce 1951 jiným pohledem
62. Nucené vystěhování Nykodýmů z Milešova
63 až 64. Nucené vystěhování Františka Lokoša z Klučenic.
65. Sedláci rodinných gruntů. „Vítězný únor 1948“.
66 až 70. Kdo vybíral sedláky k nuceným vystěhování, věznění, pokutám, diskrimitaci.
71 a 72. Tabulka části vystěhovaných sedláků v okresech Příbram, Sedlčany, Milevsko
73 až 76. Příčiny a mechanizmy vystěhování se skeny originálních dokumentů v akci KULAK
77 a 78. Krásná Hora Historie
79. Kam a v kterých dobách okolní vesnice patřily.
80 až 83. Vltavská vodní cesta, Vodní dílo Orlík historie a parametry stavby
84. Utopené svědomí tajemný příběh.
85. až 88. Zrádce Hejtmánek, z osobní kroniky pana Aloise Hejry. Ze vzpomínek Václava Mezery
89. a 91. Parašutisté z Anglie u Vltavy. S procesím na Makovou (Milan Mezera)
91. až 94. Aféra s Němci v Lipí podle kronikáře p. Aloise Hejry
95. Sken listu originálu „Hejrovi kroniky“
96 až 99. Karel Cyrus – Boj s Němci. Letadlo (se zlatem?)
100 a 101. Usmrcení Němců v okolních obcích v květnu 1945
102 a 104. Fašismus. Mlynář Václav Sedlák z Milešova popraven 1942. Příběh z konce války
105. Závěrečná slova
2
106. Foto titulní stránky etnografie II. Dílu díla Aloise Hejry
107. Historie sčítání lidu
108 až 112. Tabulky počtu obyvatel a bytů v okolních obcích od roku 1850 do roku 2010
113. Přehled použitých materiálů v této knize
114. Fašistické hnutí Vlajka
115. Použitá literatura
Úvodem:
První část pod názvem „Trocha historie z dobových dokumentů a vzpomínek pamětníků nejen
z Kosobud a Zadního Chlumu“, jsem dokončil v říjnu 2010 a na www.kosobudy.eu prostřednictvím správce
zveřejnil 3. listopadu 2010. Tentýž den na webu bylo aktivováno počítadlo shlédnutí. Vzhledem k mnoha
kladným ohlasům lidí z okolí a zjištěním, že si toto moje povídání lidé tisknou a to včetně několika knihoven,
jsem usoudil, že moje práce měla smysl a je o ní zájem. Proto jsem začal pracovat na pokračování, se kterým
jsem původně nepočítal. Vracím se mnohem podrobněji k zabití Němců v Lipí i českého četníky Karla
Cyruse, tak jak to popisuje kronikář pan Alois Hejra i Milan Mezera ve vzpomínkách svého otce Václava
Mezery.
Značná část je věnována nuceným vystěhováním selských rodin z rodných gruntů včetně několika
skenů originálních dokumentů. Jsou to doslovné citace ze skvělé knihy Milana Růžičky nazvané Vyhnanci
Akce Kulak, zločin proti lidskosti. Autorova rodina byla jednou s postižených ve Chvojínku na Benešovsku.
Autor popisuje 120 vystěhovaných rodin na 480 stranách, formou vyprávění členů a potomků vystěhovaných
rodin s kopiemi originálních dokumentů, pro pochopení té doby. Již ve svém prvním povídání, popisující
vystěhování dvou rodin z našeho blízkého okolí, jsem se snažil sehnat písemné dokumenty, k tomu se
vztahující, což se mi nepodařilo. Na internetu jsem našel několikahodinový zvukový záznam ze soudního
procesu s jedním českým sedlákem, kdy chování žalobce, prokurátora a soudce v mnohém připomínají proces
s Miladou Horákovou.
Další značná část obsahuje historii vybraných okolních obcí, tak jak ji jedinečně a detailně popsal Josef
Kytka ve své knize Milevsko a jeho kraj z roku 1940. Nic lepšího a ucelenějšího o historii našeho kraje
vydáno nebylo. Při hledání a studiu dalších pozdějších publikací, nebo www. stránek obcí jsem zjistil, že
podstata je čerpána z této knihy někde s doplněním o novější údaje a fotografie.
Pozoruhodné, velmi podrobné, pečlivě a detailně zpracované je celoživotní dílo dlouholetého
milešovského kronikáře pana Aloise Hejry z Klenovice, tak jak je zaznamenal ve svých mnoha kronikách,
jejichž zlomek doslovně přepisuji. V některých případech jsem plná jména s plnými daty narození a úmrtí,
včetně čísel popisných nahradil iniciálami. Značně to ubere na autentičnosti, ale považuji to za vhodné, hlavně
u lidí, kteří se do historie zapsali negativně. V tomto druhém dílu mého povídání je to opis strany 230 až 272
jeho druhé kroniky a pokud i toto mé druhé povídání se setká s příznivým ohlasem, nevylučuji další
pokračování.
Poslední část obsahuje historii sčítání lidu v různých dobách na území České republiky, a mnou
zpracované tabulky počtu obyvatel a domů ve vybraných okolních obcích od roku 1850 do 2010. Základem
pro tabulku byl lexikon měst a obcí do roku 1970 a část pozdějšího lexikonu do r. 2000 a údajů statistického
úřadu do roku 2010.
Šťastný František 2. duben 2011
3
Tragická smrt dvou kurýrů, pádem balonu u Krásné Hory 13. srpna 1954.
Přeprava kurýrů balonem byla několikrát vyzkoušena v letech 1952–1954. Výcvik pilotů balonů
probíhal v několika kurzech v průběhu roku 1953 na letecké základně RAF v Cardingtonu u Bedfordu ve
Velké Británii. Vycvičeno mohlo takto být celkem asi deset pilotů z řad československých kurýrů pro britskou
i americkou zpravodajskou službu.
Uskutečnilo se asi čtyři až sedm letů do Československa. První doložený byl v červnu 1953, poslední
v srpnu 1954.
První let byl úspěšný. Kurýr britské zpravodajské služby Miroslav Vaja (1932–1977) přistál v noci
8. července 1953 u Plzně a 13. července úspěšně překonal zátaras zpět do Rakouska. Na další misi byl v říjnu
1953 vyslán pozemní cestou, ale při pokusu překonat hranice byl zadržen československou pohraniční stráží.
V březnu 1954 byl odsouzen ke dvaceti letům vězení, propuštěn byl roku 1964.
Poslední známý případ skončil tragicky.
Dne 13. srpna 1954 byli na kopci Kočičák u obce Krásná Hora
na Sedlčansku byly nalezeny mrtvoly dvou mužů spolu s výstrojí
prozrazující jejich poslání a falešnými doklady na jména František
Malec a Karel Blažek. Oba zahynuli na následky pádu z výšky.
Pravé příjmení „Františka Malce“ znělo Jakoubě, skutečné jméno
„Blažka“ neznáme.
Na misi je vyslala zpravodajská skupina generála Františka
Moravce. Do rukou StB se tenkrát dostalo veškeré bohaté vybavení,
mj. vysílačka či zpravodajské instrukce. Samotný balon pak byl
nalezen u Vlašimi. Příčina havárie není zcela zřejmá, patrně se
náhodou či omylem uvolnila plátěná gondola a posádka se zřítila.
Podle letového plánu a map nalezených na místě neštěstí StB
usoudila, že balon byl vypuštěn 13. 8. 1954 v 01.32 asi 1 km západně
od obce Hannesried v Bavorsku, cca 5 km od čs. státní hranice. Kurýři
přeletěli hranici ve výšce 2250 metrů,
ale v 03.50 při přistávání u Krásné
Hory zahynuli. Let měřil zhruba 120
km.
V roce 1952 byli patrně někteří kurýři vysazováni v Československu
pomocí padáků.
Na prvním snímku je pohled na místo tragické události u Krásné
Hory nad Vltavou. Vlevo za terénní vlnou byla nalezena těla kurýrů. Pohled
od Krásné Hory. Na druhém snímku uprostřed je místo, kde byli nalezeni
mrtví kurýři. Vrch Kočičák u Krásné Hory Na třetím snímku vpravo je
skládací gondola „neviditelného“ balonu, s nímž havarovali Blažek a
Jakoubě.
Zdroj: Prokop Tomek Na frontě studené války Československo 1948
– 1956 strana 24 a 25
4
Výbuch a následná smrt dvou občanů Hojšína u Kamýka
V Hojšíně poblíž Kamýka došlo 1. května 1969 k neštěstí s tragickými následky. V jednom z domů se
neštěstí stalo podle jedné verze tím, že při montáži ústředního topení narazili majitel p. Kopřiva (byl to zdatný
kameník) a zeť Pavel Klimka (narozen 1948, byl synem sanitáře pana Klinky, který jezdíval ještě s MUDr
Kulandou z Krásné Hory) na zazděnou trubku, kterou se snažili autogenem odstranit. Došlo k výbuchu a oba
přišli o život. Podle jiných pamětníků k výbuchu mělo dojít tím, že se trubku pokusili přeříznout pilkou, na
železo, či zbraň rozebrat v dílně. Vyšetřováním se ukázalo, že se jednalo o hlaveň Pancrfaustu. (pancéřová
pěst.) Pro bližší vysvětlení co zapříčinilo výbuch, připojuji popis zbraně.
Pancéřová pěst, slangově pancrfaust[1] (z německého Panzerfaust téhož významu), je řada
německých ručních protitankových zbraní z období 2. světové války. Varianta Panzerfaust 150 se později stala
základem pro sovětské RPG-2 a RPG-7.
Historický vývoj zbraně.
Zvyšující se pancéřování u tanků bojujících v druhé světové válce a nemožnost jejich likvidace
klasickými protitankovými puškami vyvolalo úvahy o zkonstruování prostředku, který by dokázal nové stroje
protivníků ničit. V Německu byl v roce 1942 vyvinut po předchozích pokusech prostředek zvaný Panzerfaust,
neboli pancéřová pěst.
Tato zbraň se sestávala z výmetné roury, obsahující nálož střelného prachu, na jejímž konci byla
hlavice s kumulativní náloží. Střelec zasunul rouru do podpaždí
nebo si ji přitiskl na rameno, takže proud plynů byl usměrněn
neškodně za něj, pomocí jednoduchých mířidel zamířil a
s vysokou pravděpodobností zásahu vystřelil hlavici. Když granát
opustil rouru, sada tenkých ocelových křidélek kolem ocasního
trnu se rozvinula a let hlavice stabilizovala. Trubka na jedno
použití se poté zahodila.
U prvních typů pancéřových pěstí byl dostřel pouhých 30
metrů, což nemělo na pancíře sovětských tanků požadovanou
účinnost. Od roku 1944 byl dodáván Panzerfaust 60, který měl
dostřel 60 metrů a lepší účinnost. Do prosince bylo vyrobeno 1,3
miliónu kusů. Další typ s prodlouženým dostřelem 100 metrů se vyráběl od podzimu 1944, od března 1945 byl
dodáván typ s dostřelem 150 metrů. Poslední typ Panzerfaustu byl konstruován s dostřelem 250 m a
s vícenásobně použitelnou nabíjecí trubkou. Jeho vývoj byl v důsledku skončení války přerušen.
Rušička Svobodné Evropy u Krásné Hory
Kolem roku 1960, jak mi několik věrohodných svědků potvrdilo, byla rušička Svobodné Evropy nějakou dobu
umístěna na kopci Homola po levé straně směrem z Krásné Hory na Krašovice, obsluhovali ji vojáci a
současně měli sledovat pohyb letadel. (nyní je tam myslivecká střelnice) Rušička byla napojena na agregát,
dodnes tam není elektrika.
5
Vystěhování některých rodin z Kosobud a Zadního Chlumu po roce 1946 do
pohraničí
Neměli bychom také zapomenout na důležité události po roce 1946, kdy se vystěhovalo do pohraničí
z Kosobud a Zadního Chlumu celkem 8 rodin. Byli to ti nejchudší lidé, kterým se zde těžko žilo. Po odsunutí
Němců z pohraničí, kde po nich zůstala půda neobdělána, bylo zapotřebí lidi, aby pohraničí dali do původního
pořádku. A tak dostali tito chudí lidé příležitost, mít se trochu lépe a pracovat na svém. Byly to tyto rodiny
z Kosobud:
- Horovi (naproti kapličce vedle Černých)
- Novákovi (zvaný Daimon)
- Bardovi (bydleli ve stejném domě jako Novákovi)
- Zajíčkovi (on byl invalida, v Melicharově domečku)
- Václav Křížek, bývalé č.p. 12, který několikrát v Kosobudech vyhořel
- Peckovi (na místě dnešního domu Benešových)
A ze Zadního Chlumu (Na Zámku):
- Jirouškovi a Klepačovi
6
Umrznutí Marie Toužimské na Zadním Chlumu
Na Zadním Chlumu je polorozpadlá několik desetiletí neobydlená polodřevěná stavba „Kutchanka“, ve
které kdysi býval ještě za první republiky výčep. Říkalo se tam u Solnařů, později se tam Kutchan přiženil.
V Zahořanech byl ples a jeden z kosobudských mladíků, když se po jedenácté hodině večerní, vracel ze
Zahořan, zašel k Toužimským, kteří bydleli za kopcem u Jalovčí pro Marii Toužimskou a šli spolu na
Kutchanku do stodoly na seno. Po nějaké době mladík M. B. odešel domů a Marie tam zůstala. Nejspíš dostala
po jeho odchodu epileptický záchvat. K neštěstí došlo v neděli 11. 1. 1987. V ten den na Chlumu byl
celodenní mráz -22 °C. Druhý den když se nevrátila domů, tak ji hledali. Byla nalezena na patře stodoly
„Kutchanky“ na seně úplně nahá a zcela zmrzlá. Marii našel v pondělí J. Říčánek (manžel její sestry Věry za
svobodny Toužimské). Policajti ji z patra nahou zmrzlou jak prkno spouštěli na dlouhé šále, kterou jí dal
policajt pod krk a druhý ji zespodu přidržoval, (podle vyprávění očitého svědka ze Zadního Chlumu, který u
toho spouštění byl.) Případ se vyšetřoval, ale protože nebylo zjištěno cizí zavinění, byl odložen. Marie
Toužimská se narodila 28. 3. 1951. Bylo jí 36 roků.
Již dříve, když Marie Tožimská byla ještě nezletilá, se povídalo, že byla zneužívána tehdejším
předsedou JZD Zadní Chlum, který možná z toho důvodu musel funkce nechat.
Slouhova studánka
Za starých dob prý lidem v Kosobudech pásl ovce sluha a do této studánky, pojmenované po něm,
honil napájet ovce. V obci všeobecně v místních studnách mnoho vody nebylo, ale ve „slouhovce“ bylo vždy
vody dost a proto za první republiky tak hospodáři chodívali s kýbly pro vodu potřebnou jak pro dobytek tak
pro domácnost. Za JZD Kosobudy byla v místě sluhovi studánky vykopána studna a z ní zřízen vodovod pro
kravín a hospodářské budovy JZD, se zvyšující se potřebou byla nedaleko vykopána další studna a obě studny
propojeny. Horní chalupy až do vzniku JZD Kosobudy brali vodu ze studánky u cesty pod kravínem, ale ani
tam dostatek vody v parném létě nebývalo, takže hospodáři ji nabírali v noci hrníčkem, aby ráno bylo čím
napojit dobytek. V prvních letech JZD Kosobudy vedle kravína nad Benešů zahradou mělo v zemi vykopané
jámy, kam ukládalo siláže a tím definitivně původně dobrou vodu ve studánce znehodnotilo, takže se nedala
k ničemu použít. Navíc při stavbě váhy oddrenážovali nalezený pramen drenážními trubkami vedoucími pod
silážní jámou a drenáž končila v bezprostřední blízkosti studánky. Z důvodu trvalého zničení zdroje vody ze
studánky JZD zřídilo u kravína kohout, kde si místní točili vodu z vodovodu JZD. V zimě však docházelo
k zamrzání a tak se souhlasem JZD si od váhy na vlastní náklady vykopali a zřídili vodovod v roce 1967 pan
Zelenka pro č. p 28., p. Beneš pro č. p. 29 a p. Zajíček pro č. p. 27. Na vodovod JZD byla později také
napojena čp. 30 a 31 a dílny, obojí tehdy majetek JZD. V první polovině devadesátých let byla napojena celá
obec na veřejný obecní vodovod, který do své správy od JZD převzala obec od 1. 1. 1994 spolu s montáží
vodoměrů. Níže od dvou studen ve „slouhovce“ byla vybudována ještě za JZD studna třetí, která však nikdy
nebyla využívána, protože dočasný nedostatek vody byl způsoben prasknutím potrubí u sklaďáku kravína.
* O Hajném Smrtovi, který spravoval panské lesy za první republiky patřící Langovi ze Zahrádky, a
Seče patřící hraběnce z Petrovic se říkávalo, že lidé v panských lesích nesměli sbírat houby ani lesní plody. Na
přístupových cestách byly cedule toto zakazující. Pokud byl někdo přistižen, tak co nasbíral, musel hajnému
odevzdat někdy vše, a někdy se spokojil z částí.
* Podle sdělení několika věrohodných pamětníků, měl v padesátých letech vraždy, které se v kraji staly
např. Mandík, Mára, údajně vykonávat na pokyn sekretariátu KSČ České Budějovice, oujezdní tajemník KSČ
z Milevska, bývalý policajt, který byl za války u Vlajkařů a tím se prý chtěl vykoupit.
7
Výbuch ztracené bomby na Onom světě 29. dubna 1945
Při přeletu bombardéru směřujícím přes onen svět k bombardování Milína v neděli 29. dubna 1945
spadla a vybuchla letecká bomba asi půl kilometru od dnešní Chaty na Onom Světě, spadla do lesa nedaleko
domu Taterů. Pilot odhodil i dvě přídavné hliníkové nádrže, které byly nějaký čas u Hrocha na zahradě.
Druhá světová válka a období následující
Nálet na Milín – osudná neděle 29. dubna 1945
Ve dnech před 29. dubnem 1945 již několik dní po silnici Praha – Písek,
Strakonice proudily kolony německých uprchlíků. Toho dne se jejich značná část
s vozy usadila v Milíně, po ulicích, po dvorech i kolem kostela, všude, kde bylo jen
trochu místa. V Milíně zůstali i přes protesty tehdejšího starosty Františka Cihelky. Kolem 9. hodiny
dopolední prolétly nízko nad Milínem ve směru od Písku spojenecká hloubková letadla a palbou z kulometů
napadla cisternový vlak s lihem na nádraží. Druhý nálet směřoval přímo na střed obce v ose státní silnice.
Tady bylo nejvíce německých uprchlíků s vozy a transporty a zřejmě i maskovaných zběhů SS.
Útok byl dopoledne opakován ještě dvakrát, jeden
v poledne a další se opakovaly ještě v odpoledních hodinách, kdy
byly shazovány bomby. Vážně byli zraněni milínští občané
Anslovi, zabito bylo kolem 11 Němců, bombami bylo zbořeno
šest budov, požáry zničeno a vypáleno sedm budov. Při posledním
náletu dostala zásah i věž kostela, při němž byl proražen strop a
zničeny varhany (dle svědka na základě střelby německých
uprchlíků po letadlech z věže kostela).
Z osudů obyvatel Milínska během okupace
V r. 1942 byli z obce deportování příslušníci židovských rodin, z nichž se 13
obyvatel nevrátilo. Za účast v odboji byli uvězněni a zahynuli Josef Valenta (řídící
učitel a první kronikář Milína) a Antonín Machuta (činovník Sokola v Milíně). 10. a
11. 5. 1945 tragicky zahynul Václav Šplíchal z Buku, italský legionář Richard Štěpán
z Buku se svými dvěma syny (viz foto nahoře) a Václav Zelenka z Paliva.
Příbramsko a konec 2. světové války
(úryvky z článku Dr. Josefa Velfla, ředitele Okresního muzea v Příbrami)
V novodobých dějinách zaujímá nezastupitelné místo v dramatickém toku událostí městečko Milín
s osadou Slivice a přilehlým okolím. Tato lokalita, ležící asi 8 km jihovýchodně od Příbrami, se stala svědkem
posledních vojenských operací 2. světové války v Evropě…. K tragickému krveprolití na konci války a vlastně
již v době, kdy Evropa oslavovala mír, došlo poté, co do prostoru Slivice - Milín - Čimelice postoupila
hitlerovská vojska odmítající složit zbraně a usilující za každou cenu proniknout před blížící se Rudou
armádou do americké zóny, což bylo v rozporu s nedávno vyhlášenou německou kapitulací. Strategické
ústupové trasy vedoucí přes Milín, zvláště hlavní komunikace ve směru od Prahy do Písku a Strakonic, byly
v té době neprůjezdné. Vzhledem k tomu, že jižní a jihozápadní část Příbramska ležela poblíž hranic tzv.
demarkační čáry, předem dohodnuté sovětskými a americkými spojenci, nastala zde paradoxní situace, neboť
Američané, kteří se dostávali na Příbramsko již od 7. 5. 1945, nesměli za tuto stop-linii podle předchozí
dohody se SSSR vojensky zasahovat.
8
Rudá armáda sem dorazila o čtyři dny později. Mezitím ustupující složky
branné moci, často zcela bezdůvodně, jindy odvetou za akce domácího hnutí odporu,
partyzánů, nebo i vlasovců (příslušníků tzv. Ruské osvobozenecké armády gen.
Vlasova), terorizovaly místní obyvatelstvo.
... Pravděpodobně nejdůležitější schůzka a následné jednání amerických a
sovětských vojáků, které mělo velký význam pro dění na Příbramsku a nejen zde, se uskutečnilo poblíž
demarkační čáry v Čimelicích. Po 9. 5. 1945 se do prostoru okolo strakonické silnice mezi Slivicí u Milína a
Čimelicemi soustředily početně silné a dobře vyzbrojené zbytky německé armády pod velením gen. SSgruppenführera Karl von Pücklera, velitele Waffen-SS v Čechách a na Moravě. Kromě SS se nacházeli na této
komunikaci příslušníci wehrmachtu, bezpečnostních složek, okupačního aparátu, němečtí civilisté prchající
před frontou apod. Poté, co se hlavní ústupová trasa – státní silnice ve směru na Písek a Strakonice stala
neprůjezdnou, rozhodl se fanatický nacista gen. Pückler vybudovat zde opěrný rajón. Dne 9. 5. 1945 dal
příkaz jednotkám zadního voje v oblasti Slivice a Milína vytvořit narychlo tři obranná pásma. Technika,
včetně tanků, děl a minometů, byla rozmístěna po obvodu milínské kotliny. Hlavní síly se soustředily na linii
Buk - Slivice - milínské nádraží – Kozí vrch. Mezi stanovišti těžké techniky se
zakopala na strategických místech pěchota.
Při této činnosti, která byla v příkrém rozporu s německým kapitulačním aktem,
docházelo k terorizování okolního civilního obyvatelstva. Proti tomuto opěrnému bodu
vyrazili z Příbrami dne 11. 5. 1945 partyzáni ze skupiny Smrt fašismu a členové
revoluční gardy. Jeden oddíl postupoval od Brodu, další od Jeruzaléma a třetí od Hájů.
V okamžiku, kdy se tito bojovníci dostali do palebného pásma německých zbraní, byli
snadnými terči protivníka. Z vojenského hlediska neměla akce partyzánů sebemenší
šanci na úspěch. Hitlerovci navíc využívali různých lstí a léček, při kterých
nemilosrdně likvidovali soupeře. Postavení několika desítek
partyzánů proti asi šestitisícové německé armádě bylo od
samého počátku kritické, v podstatě beznadějné. Teprve úder sovětských vojsk 11. 5.
1945 v odpoledních a nočních hodinách znamenal definitivní konec bojů. Po
předchozím průzkumu terénu následoval přepad pomocí děl a kaťuší. Palebné pozice
si Rudá armáda vytvořila mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi.
Obranný rajón nepřítele pokryla sovětská dělostřelecká palba, pak přišel útok
pozemních vojsk. Význam této, pravdě podobně poslední rozsáhlejší vojenské
operace, 2. světové války v Evropě umocňuje skutečnost, že se na ní bezprostředně
podílely útvary tří ukrajinských frontů (UF) a nepřímo také jednotky amerického XII.
sboru ve směru od Čimelic.
Asi ve 3 hod. ráno 12. 5. 1945 utichla u Slivice střelba, Němci opustili své pozice a
kapitulovali. (konec citátů z článku Dr. Josefa Velfla)
Památník vítězství u Milína (výška 11 metrů)
Kam zmizel zlatý poklad republiky
převzato z www.temere.com
Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém podtitulu má napsáno: O
tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti
Hitlerovi. Tenhle podtitul mne zaujal, a proto jsem se dal do jejího čtení. A aby bylo jasno, kniha nebyla
napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003. Z knihy jsem si odnesl vedle mnoha poznatků i
ten, že jsme byli nejen pro Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako
k našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled zdálo.
9
A závěr knihy mne doslova šokoval a jsem přesvědčen, že by šokoval i vás, když se dočtete, že část
zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela
bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla. Mohu zaručit objektivním potenciálním čtenářům, že
budou překvapováni v každé kapitole a na mnoho věcí si udělají možná jiný názor, než měli dosud.
Autor prošel mnoho různých archivů, hovořil s mnoha pamětníky, pročetl mnoho dobového tisku,
neméně knih různých autorů k dané problematice, na které se i odvolává, takže jeho kniha faktů je věrohodná
a je z ní cítit opravdový zájem o tajemství československého zlatého peněžního pokladu.
Kniha začíná tím, jak vlastně po založení republiky v r. 1918 zlatý poklad vznikal, že to bylo
obdobným způsobem, jako v případě Národního divadla. Tedy lidovou sbírkou. Čtenář se i dozví něco
z historie Československé republiky. Dozvíte se, že i legionáři se významně podíleli na zlatém pokladu, stejně
jako i o jejich bojích v carském Rusku a o ochraně zlatého pokladu Ruska, který nakonec předali bolševikům.
Zajímavé kapitoly, plné překvapení na každé stránce pak pojednávají o době první republiky i o době, kdy se
vlády chopil Adolf Hitler, dozvíte se o oficiálních i zákulisních jednáních při Mnichovské dohodě i o osudu
československého zlata při začátku německé okupace.
Zlatému pokladu republiky za 2. světové války je věnováno několik kapitol, z nichž stěžejními částmi
je převod části zlatého pokladu do nacistické banky a část přes švýcarské banky do Anglie. V jedné z kapitol
pak Stanislav Motl v souvislosti s čachry Angličanů a nechvalně známého pana Chamberlaina
s československým zlatem cituje i slova Winstona Churchilla, který koncem války konstatoval, že vydání části
československého zlata bylo vlastně „druhým Mnichovem“.
Zajímavé pasáže jsou pak o tom, o čem vyprávěl autorovi osobní tajemník presidenta Beneše prof.
Táborský. Jistou satisfakcí za zradu Angličanů v souvislosti s Mnichovem a zašantročením československého
zlata mohou být Churchillova slova na slavnostní večeři, kde prohlásil: „Nevím, jak se věci dále vyvinou a
nemohu ani říci, zdali Velká Britanie půjde kvůli Československu do války. Ale jsem si docela jist, že mír,
který budeme uzavírat, se nebude uzavírat bez Československa. Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat,
abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi.“ Tato slova zazněla směrem
k prezidentu Dr. Benešovi.
Nejsmutnější kapitolou v souvislosti s československým zlatem přes slova Winstona Churchilla je, že
Velká Británie účtovala vládě Československa každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh, zkrátka
museli jsme zaplatit Anglii zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, byť jako třeba letci
zachraňovali Velkou Británii. A co je i zarážející, že jsme museli zlatem platit i za ty vojáky, kteří za Anglii
padli. Tahle kapitola nese název „Umři – ale napřed zaplať“.
Dalších několik kapitol pak hovoří o bojích československých vojáků včetně parašutistů a
československých letců. V pozadí pak nezůstává i hrdinný boj československých vojáků u Tobruku. Kniha se
zmiňuje i o zlatu, které bylo zabaveno Židům za okupace. Není v knize zapomenuto i na zlatý poklad
samostatného Slovenského štátu v době, kdy se Slováci odtrhli za německé okupace od zemí Koruny české. A
samozřejmě že se okrajem věnuje i odboji Slováků proti německým okupantům. Je pochopitelné, že se v knize
hovoří i o pražské revoluci, příjezdu vítězné Rudé armády do Prahy a o rozličných jednáních ministra
zahraničí té doby Jana Masaryka v souvislosti nejen s naším zlatým pokladem.
V kapitole Vítězové a poražení je taková rekapitulace o českém zlatém pokladu.
V době před Mnichovem měla naše země, tedy Československo v různých trezorech doma i v zahraničí
uloženo více než 90 tun měnového zlata. 14 tun jsme ztratili po záboru pohraničí, dalších více než 6 tun
10
odvezli němečtí okupanti po příchodu do Prahy v létech 1939 a 1940, včetně velmi vzácné numismatické
sbírky zlatých mincí. Přes 26 tun si vzali Britové za to, že naši vojáci bojovali i za Velkou Británii, tedy jako
kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě a přes 23 tun vydali Britové z Banky pro
mezinárodní platby v Basileji.
Dalších 15 tun zlata využili nacisté pro obchodování se strategickými surovinami. A to se již nemluví o
ztraceném zlatě z brněnské Zbrojovky a plzeňské Škodovky.
Po roce 1945 bylo v analýze dr. Chmela konstatováno, že výše měnových ztrát představovala 135,5
miliardy korun a připočteme-li k tomu ztráty na židovském majetku, v průmyslu, zemědělství, dopravě apod.,
činila celková ztráta 456,3 miliardy korun. V knize není zapomenuta ani doba „studené války“. I v té době se
permanentně jednalo o československém zlatém pokladu, pochopitelně že vzhledem k okolnostem byla
jednání mnohem obtížnější. V jedné z kapitol je pak i zmínka o únoru 1948 a není zapomenuto ani na politické
procesy po roce 1948, byť na první pohled nijak nesouvisí se zlatým pokladem, zejména o procesu se
„spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského, ale není zapomenuto ani na proces s dr. Miladou
Horákovou a generálem Píkou.
Jako na okraj pak se kniha se zmiňuje o „zlatém chrámu“ ve Fort Knoxu v USA a o ochranných
opatřeních, které toto největší složiště zlata chrání. To je velmi zajímavé čtení. A pak už se dostáváme ke
kapitole, kde je uvedeno, jak Landsmanschaft, tedy sudetští Němci, zasahovali do jednání mezi tripartitou a
Československem. Tripartita bylo spojení zástupců západních státu vč. USA.
Dosti odkazů je na knihu bývalého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka „Memoare in Laris“ a rád
bych citoval pasáž jednoho z československých vyjednavačů, který žádal o uvolnění z funkce. Cituji: „Víte,
velmi pečlivě jsem si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi
zvedá žaludek.
Určitě jste viděl (hovořeno k B. Chňoupkovi) seznamy vojenské výstroje a výzbroje. Vždyť my máme
platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za šle, které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No
ale prosím, každý má jinou morálku, každý vidí jinak svět.
Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví. Tam je započítána i výstroj
těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu, Tobruku, kde bojovali proti Rommelovi nejen za nás, ale
i za Anglii. A jsou tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali tam Německo a
někde je tam sestřelili a zahynuli. A jsou tam zahrnuty i uniformy důstojníků, které přesunuli do Ruska a kteří
tam bojovali se svobodovci a padli možná na Dukle, nebo u Mikuláše.
Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se na mne, ale nemohu. Ne že bych
byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a do konce války mě drželi v zajateckém lágru a tam jsme si
užili své, ale na tohle nemám silné nervy. Pochopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se udržel,
kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry a musel bych říci – tak a teď jdeme účtovat za krev!“
konec citátu. Autor knihy se pak i osobně setkal s Bohumilem Chňoupkem a pochopitelně i od něj získal
mnoho cenných informací.
Důležitým poznatkem, který jsem z knihy získal je i fakt, že na základě Postupimské dohody nám
mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme však do dnešního dne nedostali (a asi už nikdy
nedostaneme), ač válečné reparace jsou nepromlčitelné.
11
Jak nás měli západní spojenci rádi, ukazuje i ten fakt, že všechny finanční nároky, které měla Velká
Británie k Polsku, byly odpuštěny a smazány již v r. 1956. A v knize je i zmínka o nalezení části našeho
pokladu v rakouských dolech, kam Němci všechny cennosti ukryli, i zajímavé zjištění, že jeden
z nejmocnějších mužů normalizační doby po r. 1968 Vasil Biľak navrhoval ukončit veškerá jednání a
propagandisticky využít nevrácení zlatého pokladu domů, což mu naštěstí nebylo odsouhlaseno.
V poslední třetině knihy se pak již hovoří o návratu části zlatého pokladu do republiky 20. 2. 1982.
Návrat byl proveden třemi speciálními letadly za všech možných bezpečnostních opatření a naprostého
utajení, takže veřejnost prakticky o této události nebyla informována.
A je zajímavé, že odpovědné osoby prakticky do dnešního dne neodtajnily některé dokumenty, které se
týkají zlatého pokladu republiky.
V době rozdělení Československa byly v sejfech Státní banky 102 tuny zlata, při čemž Česká republika
(nemám rád slovo Česko, nevím proč, ale nemám) získala 63,289 tun zlata a Slovenská republika 39,137 tun
zlata. A v následujících řádcích pak přicházejí šokující stránky knihy.
Autorovi knihy řekl jeden z velmi dobře informovaných pracovníků Státní banky České republiky na
otázku, co je s českým zlatým pokladem? Cituji:
„Copak vy nevíte, že jsme před dvěma lety zlato prodali?“ A to v době, kdy na celém světě zlato
získávalo na hodnotě a prakticky všechny státy zlato nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu. V té době se
Česká republika zlata zbavila prodejem. Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V první fázi šlo o
31 tun zlata a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A to se stalo v době, kdy byl guvernérem
Státní banky ing. Josef Tošovský. V knize jsou pochopitelně jmenováni všichni rozhodující členové bankovní
rady. A je zajímavé, jak Státní banka v souvislosti s prodejem českého zlatého pokladu mlžila, a to i
prostřednictvím internetu.
V souvislosti s touto otázkou jsou pochopitelně autorem knihy jmenováni konkrétní jednotliví
pracovníci, kteří s touto problematikou měli co do činění. V závěru knihy pak autor pátrá po zlatých mincích
ze zlatého pokladu a místo závěru pak poslední kapitolu nazval „Prodané zlato a zapomenutí hrdinové“ a
jako poslední tečku uvádí tabulku o držení zlata jednotlivými státy, kterou si dovoluji z knihy opsat.
USA
Německo
Mezinárodní měnový fond
Francie
Itálie
Švýcarsko
Nizozemsko
Japonsko
Portugalsko
Slovensko
ČESKÁ REPUBLIKA
8149,0 tun
3445,8 tun
3217,3 tun
3024,6 tun
2451,8 tun
1957,0 tun
873,6 tun
765,0 tun
606,8 tun
35,1 tun
13,7 tuny !!!
Dočetl jsem tuto knihu téměř na „jeden zátah“, jak je napínavá, nabitá fakty a informacemi, o kterých
se nám normálním smrtelníkům ani nezdá. A navíc si cením i toho, že není napsána jednostranně, tendenčně
ani k jednomu z kritických období dějin Československé a následně České republiky.
12
Je napsána velmi objektivně a ten, kdo by se chtěl dále zabývat výše zmiňovanou problematikou a
dovědět se podrobnosti, dává autor návod, kde získávat další informace ke studiu i pro vlastní vědění.
Doporučil bych každému, kdo se dívá, nebo díval, bez ohledu na skutečnosti, nekriticky ať již dříve na
Východ a dnes, jak je moderní, na Západ, aby si citovanou knihu Stanislava Motla přečetl a pak by poznal, že
i „přátelé“, ti i oni, nejsou zas až tak velkými přáteli, a dokážou uzmout i to, co není jejich. Ono asi stále platí,
není všechno zlato, co se třpytí!!!
Pád meteoritů 7. dubna 1959 Luhy, Hojšín,Velká, a Drážkov
označované také jako Příbramské.
V úterý 7. dubna 1959, zanedlouho po setmění, se na sedm sekund rozzářil na nebi velice jasný bolid.
Na krátkou chvíli proměnil začínající noc v den a přelétl celou oblohu. Bylo krátce po půl deváté. Bolid svou
září osvětlil polovinu Čech i část Moravy. Citlivé fotografické desky deseti kamer, které let bolidu zachytily,
byly po vyvolání téměř úplně černé. Bylo to, jako kdybyste stowattovou žárovkou svítili na emulzi ze
vzdálenosti pouhého metru po dobu několika sekund. Desky bylo třeba nejdříve překopírovat, aby se vůbec
daly proměřit. Výsledek ale předčil všechna očekávání: přesnost
určení polohy na konci světelné dráhy bolidu odpovídala nejistotě
pouhých dvou metrů kolmo ke dráze.
Bolid se pohyboval po šikmé dráze – poprvé zazářil ve výšce
98 kilometrů. Počáteční rychlost: 20,886 kilometrů za sekundu. Mezi
44 a 23 kilometry se těleso postupně rozpadlo na 17 úlomků. Na
fotografiích je bolid zachycen ještě ve výšce 22 kilometrů, ale tam
pouze končila fotograficky dokumentovaná část dráhy ovzduším.
Těleso definitivně pohaslo o něco níž, snad jen 13 kilometrů nad
zemským povrchem. Právě pro malou výšku pohasnutí byl vysoce
pravděpodobný nález nějakého zbytku – tedy meteoritu.
Přestože se vše počítalo ručně na elektricko-mechanických
kalkulačkách, již týden po přeletu byla vytipována oblast možného
dopadu meteoritů. Šlo o území na obou březích řeky Vltavy mezi
Příbramí a Sedlčany. Nebylo to nijak snadné: před přeletem tohoto
bolidu nikdo neuvažoval o pádech meteoritů z fyzikálního hlediska,
meteority byly vždy jen záležitostí geologickou a mineralogickou.
Jaká byla poslední fáze letu po pohasnutí bolidu, tedy fáze letu po
temné dráze? Navzdory všem nejistotám se pracovníci Ceplechovy
skupiny pustili do hledání meteoritu. To ještě netušili, že první (a
největší) kus byl již sebrán. Vyslechli přes 300 očitých svědků události a vyhodnotili jejich výpovědi, do
sdělovacích prostředků předali stručnou zprávu o svém výzkumu a požádali obyvatele v oblasti možného pádu
o spolupráci. Výzvy v médiích se sice s úspěchem nesetkaly, pátrací akce na místě samém však ano.
Pracovník Ceplechovy skupiny Jaroslav Rajchl se v malé prodejně potravin ve vesničce Luhy u Kamýka nad
Vltavou dověděl o největším spadlém kusu: již dva dny po pádu – 9. dubna – našel místní sedlák V. Vršecký
na svém poli v osení čerstvě vytvořenou jamku a opodál nápadně černý kámen tvaru malého bochníku. Zprvu
se domníval, že jde o valoun vhozený ze zlomyslnosti na jeho pozemek. Když pak jeho manželka zaslechla
zprávu o spadlých meteoritech a řekla mu o tom, usoudil, že by to mohl být jeden z nich. Vršecký věnoval
kámen své dceři provdané do sousední vesnice Višňové. Ta jej pak předala pracovníkům ondřejovské
hvězdárny a meteorit nakonec, po zevrubném mineralogickém a chemickém průzkumu, skončil ve sbírkách
Národního muzea v Praze.
13
Největší kus o hmotnosti 4,48 kg dopadl jen 300 metrů od předpokládaného místa dopadu. Nalezeny byly ještě
další tři kusy (již menší) u okolních obcí Velká, Hojšín a Drážkov. Přes veškerou snahu se už žádný další kus
z celkového počtu 17 úlomků nikde nenašel.
PŘÍBRAMSKÉ METEORITY
Hojšín , Dražkov a Luhy, jsou jména tří nalezených tzv. Příbramských meteoritů, které téměř před 50 lety (7.
4. 1959) dopadly v oblasti Kamýku nad Vltavou na zemský povrch. Jsou umístněny ve sbírkách Národního
muzea v Praze.
V levo je meteorit HOJŠÍN, pod ním je meteorit
DRÁŽKOV a
největší je meteorit LUHY
Zápisky vojáka – 1 světová válka
Dne 26. července 1914 zúčastnil se sbor hasičů z Podmok slavnosti v Krásné Hoře a okrskového
cvičení počtem 14. členů. Toho dne vypukla světová válka. Také z ohlašovací knihy vojenských osob se dá
usoudit, jak těžce vesnice válku nesla. V roce 1914 bylo zapsáno 16 osob i s prvním zraněným Antonínem
Procházkou z 27. října 1914. V roce 1915 přišel pouze Včelák Antonín, podruhé trvale do Proudkovic. V roce
1916 nikdo a v roce 1917 pět raněných a mezi nimi byli tři invalidé. V roce 1918 jsou zapsáni dva vojáci na
čtrnáct dní a jeden do domobrany a až od listopadu je přes 20 zápisů.
Z této hrůzné války si dělal zápisky František Pešata z Cihelny – Podbradlí a díky jeho prasynovci
Jaroslavu Hůlovi, který přepsal dochované části, můžeme si přečíst zlomky autentického svědectví
znamenitého vypravěče.
14
9. 8. 1914 – Byl jsem na vartě na dráze a přišla za mnou Mařenka. Byla tu do rána a časně ráno jsem ji
vyprovodil kus cesty k Voticím. Museli jsme se rozloučit. Bohužel, na jak dlouho?…
Dva dny nato 40 vojáků ve vagonu jelo na frontu nejprve přes Benešov, Tábor, atd.
26. 8. – Ráno ve 4 alarm, odepjali jsme tornistry a mašírovali do 2 hodin odpoledne. Ve 4 hodiny jsme
šli zpátky 6 km do vsi. Je zde studna 125 metrů hluboká. Trvá to 10 minut, než se vytáhne okov vody.
V polských vesnicích je vesměs velký nepořádek atd.
30. 8. Byli jsme u Opole od 10 ráno do západu slunce v prudké palbě ze tří stran. Museli jsme ustoupit
bažinami a říčkou po pás vodou. Nic jíst. Zajali jsme asi 30 Rusů – Litevců. V bitvě u Krasina jsme byli od 30
srpna do 8. září.
7. 9. Ve švarmu linii – šrapnely létaly kolem nás – málo jíst – z hladu jsem vylupoval žito z klasů, které
jsem měl sebou. Děláme úkryty, abychom byli chráněni před kulkami. Tak si myslím, nekopám-li pro
sebe hrob. „Když k večeru se přiblíží, tu ku nebi pohlíží, sousta chleba nepožil, a nemá, kam by hlavu
složil“.
8. 9. Nic jíst – tento den byla prudká střelba. Narození pany Marie. V půl čtvrté odpoledne upadli jsme do
ruského zajetí …. atd ….. 10. 9. ….
11. 9. Spali jsme v biografu ve městě Lublin. Bylo tam též mnoho zajatých německých vojáků. Byli
jsme pohromadě, já, Spilka z Kosobud, Spilka a Kůrka z Předního Chlumu, Havlík ze Zhoři. Předtím je ještě
zmínka o dobrém příteli Spilkovi z Kosobud, který ho vlekl po cestě.
Dále zápisky popisují strasti zajetí a cestu na Sibiř, kdy v noci překročili Volhu, kdy jeho kamarádi
odjeli, jak napadl sníh a v říjnu uhodil až 80-ti stupňový mráz atd….
15. 11. – Ráno Nový Nikolajevsk. Ubytovali nás v podzemním baráku asi 100 metrů dlouhém asi 1200
mužů. Zde jsou v zajetí Jirsa z Cukavy, Škoch z Lašovic, Hubička ze Zahořan, Paukner je v nemocnici, dále
z Přílepova Bílý, Z Klisince Kubíček, pak Pecka z Klučenic, a jeden z Voltýřova, Havel z Krásné Hory a
Mácha provazník jsou v Tomsku.
Odtud zápisky asi třičtvrtě roku nepokračují. Prý ale byla neskutečná zima, a třeba při jídle – zabalili se
do všeho možného, jen štěrbinku pro oči měli volnou a rychle vyběhli pro vařící jídlo. I když hned byli zpátky
tak jídlo již bylo studené. Zápisky pisky končí hrozným snem.
První světová válka
Kniha: Josef Volf, Jana Barešová, Jarmila Šárová
Legionáři z Příbramska
Vydalo okresní muzeum Příbram 2002
Vypisuji pouze části vztahující se k vojákům a legionářům z blízkého okolí (FŠ)
28. 6. 1914 – Sarajevský atentát. Válka vypukla 30. června 1914, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku
Srbsku
Mobilizace – 26. 7. 1914. Povolání byli záložníci do 32. let. Počátkem roku 1915 byli odvody mužů ve
stáří 37 až 42 let. 102 benešovský pluk evidoval značnou část vojáků z Příbramska.
František Ptáček padl na ruské frontě do zajetí 8. 9. 1914, byl deportován do Moskvy, kde pracoval až do
roku 1919 v průmyslovém závodě. Po návratu do vlasti se živil jako rolník v Kamenné u Bohostic.
V zajetí v Lublinu byli Spilka z Kosobud, Spilka z Předního Chlumu, Kůrka z Předního Chlumu. Byli
transportováni na Sibiř do Nového Nikolajevska, kde byli též Jirsa z Cukavy, Hubička ze Zahořan, Pecha
z Klučenic, Škoch z Lašovic a jeden z Voltýřova.
Legie v Rusku – vznikly ve druhé polovině roku 1914
102 pluk 19. 7. 1916 – Vojáci přecházeli do ruského zajetí.
Vstupovali do Ruské armády a do legie – do Kyjeva
Československý dobrovolnický sbor založen v Itálii v roce 1917
15
Střelecké brigády 1918.
39 pluk formován jako střelecký útvar v závěru války
V legiích bojovali:
Z Kosobud:
Chmátal Adolf *1898 – 9. rota 31. pluku ARCO, střelec Itálie
Kormunda Václav *6. 5. 1887 – 12. rota 1. pluku M. J. HUSA, 3. pluk JANA ŽIŽKY, střelec Rusko
Kubeš Josef *1886 Zadní Chlum – 9. rota 31. pluku ARCO, 6. divize, střelec Itálie
Mandík Jaroslav *24. 7. 1885 Kosobudy – 21. pluk maršála FOCHE, 22. pluk ARGONSKÝ střelec Francie
Mandík Rudolf *20. 9. 1894 Kosobudy – 12. rota 32. pluku výzvědného střelec Itálie
Pecka Václav *2. 2. 1894 Kosobudy – 7. rota 1. pluku M. J. HUSA, 3. pluk Jana Žižky z Trocnova, Rusko,
střelec
Spilka Emanuel *13. 2. 1874 – technická rota 2. pluk Jiřího z Poděbrad Rusko
Tůma Alois *19. 3. 1894 Kosobudy, Zadní Chlum 6. rota 2. pluku Jiřího z Poděbrad Rusko
Zajíček Ferdinand *30. 5. 1890 Kosobudy – Rusko
Ze Zadního Chlumu:
Kubeš Josef *1886 Zadní Chlum 9. rota 31. pluk ARCO štáb české divize střelec Itálie
Skála Josef *17. 10. 1882 Zadní Chlum 24. pluk Dobrovolnický střelec Francie
Z Klučenic:
Krejča František *1896 Kamenice 12. rota 1. pluk Mistra Jana Husa Rusko
Hejna Šebastián *1894 – Klučenice 31. pluku ARCO střelec Itálie
Řezník Josef *26. 7. 1894 Klenovice 12. rota 8. pluku Slezského, velitelství námořního oddílu u Černého
moře a na Bajkale Rusko
Z Koubalové Lhoty:
Máša Emanuel *17. 1. 1985 Koubalova Lhota 2. záložní pluk Rusko
Z Voltýřova:
Holý Antonín *1894 Voltýřov 2. pluk Jiřího z Poděbrad Rusko
Holý Štěpán *1894 Voltýřov 5. pluk T. G. Masaryka Sněžný Rusko
Koubalík Josef *15. 7. 1872 Voltýřov 32. pluk Gardský, střelec, Itálie
Valenta Jan *1892 Voltýřov 21. pluk Maršála FOCHE střelec Francie
Z Klenovice:
Dřevo Jan *14. 11. 1895 Klenovice 10. rota 3. pluku Jana Žižky – Rusko
X Habart Josef *1892, přísl. Klenovice 12. rota 5. pluku T. G. Masaryka (Pražského) Rusko
X Holan Josef *6. 1. 1893 Klenovice Přísl. Krásná Hora 5. rota 34. pluku střelec Jana Čapka, střelec Itálie
X Koubalík Alois *21. 6. 1891 Klenovice 3. rota 5. pluku T. G. Masaryka Rusko
Novotný Vojtěch *1896 Klenovice 23. pluk Amerických Slováků střelec Francie
Řezník Josef *26. 7. 1894 Klenovice příslušný Klučenice
Z Milešova:
Balík Josef *1884 Milešov 24. pluk dobrovolnický, střelec, Francie
Hlavatý František *1877 Milešov, 23. pluk Amerických Slováků, 22. pluk Argonský, střelec, Francie
Hlavatý Prokop *1890 Milešov, 21. pluk maršála FOCHE střelec Francie
16
X Hodouš Alois *3. 6. 1893 Milešov, 1. pluk M. J. Husa, podpraporčík Rusko
Holan Karel *24. 9. 1885 Milešov, 11 rota 8 pluku Slezského, Rusko
X Květ Alois *12. 4. 1894 Milešov, 3. pluk Jana Žižky z Trocnova, Rusko
X Květ Josef *27. 12. 1896 Milešov 3. rota 34. pluku střelec, Jana Čapka Itálie
Pešata František *1881 Milešov 21. pluk Maršála FOCHE střelec, Francie
X Šťastný František *3. 6. 1877 Milešov, 8. pluk Slezský, Rusko
Šťastný Josef *16. 1. 1885 Milešov, 7. pluk Tatranský, jednotka strojních pušek, Rusko
X Štětina Josef *6. 9. 1892, Milešov, 12. rota 5. pluku T. G. Masaryka, střelec, Rusko
Z Předního Chlumu:
Čedík František *12. 10. 1874 (Solenice) Přední Chlum, jednotka strojních pušek, střelec, Itálie
Květ Jan *19. 6. 1881 Přední Chlum, 3. pluk Jana Žižky z Trocnova, Rusko
Lacman František Přední Chlum, Itálie
Spilka Matěj *27. 7. 1876, Přední Chlum, 5. pluk T. G:Masaryka (Pražský) Rusko
Trkovský Vojtěch *18. 2. 1899 Káciň, příslušný Přední Chlum (U Huptychů) 11. rota 33. pluku Doss Aho
střelec, Itálie
Následuje ještě řada vesnic příbramska a sedlčanska, které však již neopisuji.
Poznámka: U některých legionářů z Klenovice a Milešova je před jménem znaménko X, nevím přesně, co
znamená, ale protože je i u jména mého dědy Šťastného Františka a ten se z legií vrátil, předpokládám že u
koho je z těchto dvou vesnic znaménko X, tak že se vrátili. Zajímavé je, že u většiny obcí znaménko není žádné
(FŠ)
Československé vojsko
na Rusi
divize – Husitská – 1. střelecký pluk Mistra Jana Husa, Československá střelecká brigáda
I.
2. střelecký pluk Jiřího z Poděbrad, Československá střelecká brigáda
3. střelecký pluk Jana Žižky z Trocnova, Československá střelecká brigáda
4. střelecký pluk Prokopa holého
divize – 5. střelecký pluk T. G. Masaryka
II.
7. střelecký pluk Tatranský
8. střelecký pluk Slezský
Vznik: 1916 Československý střelecký pluk
1916 – 1917 Československá střelecká brigáda
1917 – 1919 1. A 2. střelecká divize
Francie
1914 – 1915 rota NAZDAR
1918 – Československá brigáda ve Francii – 21. střelecký pluk Maršála FOCHE
22. střelecký pluk ARGONSKÝ
1918 – 1919 Vznik Československé střelecké divize – 23. střelecký pluk Amerických Slováků
24. střelecký pluk Dobrovolnický
Itálie
1917 – V italské armádě vznikly československé výzvědné oddíly
17
1917 – Československý dobrovolnický sbor a pracovní oddíly
1918 – Československá divize – 11. střelecká brigáda a 12. střelecká brigáda
1918 – 1919 Československý armádní sbor – 6. střelecká divize 31. čs. střelecký pluk ARCO
32. čs. střelecký pluk GARDSKÝ
7. střelecká divize 33. čs. střelecký pluk DOOS ALTO
34. čs. střelecký pluk JANA ČAPKA
35. čs. Střelecký pluk FOLIGNO
39. čs. Pluk VÝZVĚDNÝ
1918 – 1919 – Domobranecké prapory – 55 praporů
Legionáři
Počty legionářů registrované z blízkého okolí na Příbramsku.
Bohostice: 13; Dolní Hbity: 43; Nepřejov: 8; Hbity: 5; Horní Líšnice 3; Třtí: 5; Kamýk nad Vltavou: 25;
Klučenice: 20. z toho Klučenice 3, Kamenice 1, Kosobudy 9; Kobalova Lhota 1; Voltýřov 4; Zadní Chlum 2;
Rusko 10
Itálie 7
Francie 3
Krásná Hora: 81 z toho Ruská 38; Itálie 26; Francie 16; Neznámo 1
Krásná Hora: 50 z toho Francie 9; Itálie 14; Rusko 26; neznámo 1
Podmoky: 8 z toho Francie 3; Itálie 1; Rusko 4;
Milešov: 22 z toho Francie 5; Itálie 5; Rusko 12
Z toho samotný Milešov 11; Francie 4; Itálie 1; Rusko 6
Klenovice: 6 z toho Francie 1; Itálie 1; Rusko 4
Přední Chlum: 5 z toho Itálie 3; Rusko 2
Prameny: Okresní muzeum Příbram – sbírka dokumentace 1. světová válka
Vojenský historický ústav Praha – Zajatecký oddíl československého červeného kříže.
Legionáři
Opis části z brožury Podmoky
Během první světové války utvořila se armáda státu ještě nenakresleného na mapě světa.
Českoslovenští legionáři, převážně přeběhlí vojáci rakouskouherské brané moci, utvořili v kritických letech
války perfektně organizované pluky, postupně se zapojující do bojů na italské, francouzské a ruské frontě.
Tehdy celý svět ohromila zpráva o ovládnutí poloviny Sibiře, potažmo železniční magistrály,
neznámými vojáky z nějakých Čech a Slovenska. Po vzniku republiky měli v úmyslu probít se domů, přes
revolucí se zmítané Rusko. Situace nakonec ukázala obtížnou cestu kolem zeměkoule z Povolží po sibiřské
železnice do Vladivostoku, pak přes dva oceány a Ameriku do Evropy, méně nebezpečnou. O dobrodružné
příhody přitom nebyla nouze.
Z nejznámějších bojů se legie zúčastnily bitev u Zborova, Bachmače, Vouziers (Vuzijé), Arrasu,
terčinu, Dos Alta a mnoha dalších. Jinak Češi byli rozseti po všech bojištích v Evropě. Z dostupných jmen lidí
z okolních vesnic, kteří bojovali v legiích a vrátili se: Josef Baloun z Mokřice. Josef Bartůšek, Josef Davídek,
Karel Baloun, Jan Bočínský, Antonín Hájek a Josef Holan z Krásné Hory. Josef Bláha z Řadov. Josef Bláha,
Emil Bláha z Kamýka. Josef Černý z Mrázov, František Hroník, Štěpán Michálek, a Alois Mrázek z Podmok,
Rudolf Břešťál, Antonín Holan, Josef Sirotek a František Hejna ze Svatého Jánu. A z Milešova to byli: Alois
Hodouš, František Šťastný (můj děda), Josef Štětina, Alois Květ, Josef Květ, Z Klenovice to byli: Josef
Habart, Josef Holan, Alois Koubalík a František Maštík. Alois Tůma ze Zadního Chlumu. Další z Krásné
Hory: Balatý Alois, Karel Kmoch, František Ondrák, František Šimek, František Spilka, Adolf Spilka,
Leopold Dolejška, Josef Malík, Josef Volf. Václav Sedlák a František Votlučka z Bražné, Triner Josef
18
z Tisovnice, Václav ovocný z Ktrašovic, Jan Chýle ze Švastalovy Lhoty, Tatoušek Hynek ze Břehů, a Maštík
Josef Dvořák a František Dvořák z Proudkovic a mnozí další.
Mnozí z legionářů padli a nebo byli zajati. Na příklad Z Podmok padli v boji tito legionáři: František
Procházka, Antonín Procházka, oba z čp. 1. Josef Procházka a Antonín Procházka z čp. 15; Boleslav
Procházka a Antonín Procházka z č. p. 21, František Černý, Václav Cihelka, František Čedík, a František
Pešata z Podmok. Z Proudkovic padli: Jan Kolka, Bohumil Kolka, Josef Bouchal, a Václav Jakoubek, dále
padl Antonín Burian z Předního Chlumu. Padlých legionářů bylo mnoho i z ostatních obcí.
Požár chemické továrny v Milešově
Takto jej popsali podmočtí hasiči.
Dne 18. srpna 1919 vypukl na důlním závodě v Milešově požár, který doposud neměl pamětníka.
Hořela chemická továrna a každou chvíli hrozilo vybuchnutí kotle. Na všechny strany sálal takový žár, že
nabylo možno ani blíže přistoupit. Sbor náš spěchal co nejrychleji se stříkačkou samotažně (bez zápřahu)
k místu, ale musela být dopravena hned zase zpět, neboť snadno mohli chytit i Podmoky, protože vítr v tu
stranu vál a žhavé oharky létaly až 2 km daleko.
Nejžalostnější naříkání prováděla však osiřelá siréna, která volala tak úzkostlivě, že toho nikdo, kdo ji
slyšel, nezapomene. V začátku tak skončil místní průmysl.
V lednu roku 1931 vyhořelo čp. 1. Matěje Bočínského na Předním Chlumu, pro naprostý nepřístup
k vodě. Přijeli zlákovičtí i klenovští hasiči.
Letecké neštěstí nad Předním Chlumem v roce 1929
Při závěrečném vojenském cvičení 2.
a 5. bývalé pěší divize se dva vojenské
aeroplány se srazily, když pilot stíhacího
letounu oslněn sluncem nalétl na pozorovací
aeroplán. K tragické události došlo dne 5.
září 1929 přesně o hodině dvanácté dopadly
na zem úplně roztříštěny. Letadla patřila
k 34. letce 1. leteckého pluku Praha Kbely,
která vzlétla z cvičného letiště v Dlouhé
Lhotě u Příbrami. Úkolem letců při těchto
manévrech bylo střežení mostu přes řeku
v Kamýku nad Vltavou. Podle očitého
svědka, příslušníka téhož útvaru,
skupinách,
každá
skupina
osamoceně před první skupinou.
jiné letadlo. Vzájemné polohy
z dálky, bývají klamné. Pravými
obě o ně okamžitě přišla,
létaly jen zbytky konstrukce a
letadla letěla ve tříčlenných
samostatně. Jeden z letounů letěl
Proti němu ve stejné výšce letělo
letadel ve vzduchu viděné
křídly letadla zachytila o sebe a
rozpadla se na kusy a vzduchem
cáry plátna.
Dvaadvacetiletý
pilot,
četař Josef Pekárek se svojí
„jedenadvacítkou“ se podivně stočil a jako kámen padl k zemi. Letadlo se roztříštilo o stráň u Předního
Chlumu u pole Jana Květa, nedaleko Hřeben. Na místě dopadu jeho stroje stojí dodnes pomník připomínající
tuto tragickou událost.
19
Druhé letadlo, dvoumístný pozorovací dvouplošník A-11 opsalo svým ocasem oblouk do výšky a
šikmo se zřítilo k zemi. Dopadlo u čp. 5 na Předním Chlumu, na okraj lesa Františka Zelenky, kde je rovněž
pomník připomínající tuto tragickou událost. V pozorovacím dvouplošníku zahynul pilot četař Jaroslav Boll a
pozorovatel Antonín Selnár.
Na místo dostavila se ihned komise a po prozkoumání dala trosky odklidit, které se v den ukončení
cvičení u zahrádky Mladotovy všechny spálily.
Na památku této tragické události bylo nákladem legionářského spolku z Krásné Hory, jejího okolí a
také z příspěvků pozůstalých zhotoveno a osazeno sousoší, jehož součástí byla socha T. G. Masaryka v životní
velikosti. Tento monument byl umístněn u kostela v Krásné Hoře. Odhalení památníku se konalo 13. července
1930. Na tomto památníku jsou zachovalé fotografie všech tří pilotů, kteří při tomto leteckém neštěstí přišli o
život. Krátce před vypuknutím II. světové války byla socha T. G. Masaryka ze sousoší vyjmuta a ukryta ve
stodole v Krásné Hoře. O její uschování se postaral místní učitel. Po válce byla socha opět vrácena na původní
místo. V padesátých letech byla socha opět odstraněna a dodnes nikdo neví, kde se nachází.
Havárie rogala s následkem smrti na Předním Chlumu.
V osmdesátých a počátkem devadesátých let byl Přední Chlum hojně využíván rogalisty ke startům ve
směru na Podkovu. Startovalo se z vrcholu, na němž stojí nyní stožár mobilních operátorů. Celý prostor
směrem k Podkově jsou pastviny a tenkrát je využívalo JZD Orlík k pastě svého dobytka. Několikrát při
startech rogala se dobytek splašil a vběhl do zalesněného prudkého svahu se skalami nad řekou, několik kusů
se vážně zranilo, údajně některé bylo nutno ze svahu vyzdvihnout vrtulníkem. Pilot rogala byl z Milevska,
startoval od Altánku Vzduchovských skal na opačném břehu Vltavy, havaroval na místě zvaném „Mrtvena“ a
zabil se. Asi od poloviny devadesátých let již rogalisté toto místo nevyužívají.
Zabití mladíka bleskem na Předním Chlumu.
Stalo se v padesátých letech, přesnější údaj se mi nepodařilo zjistit. Asi šestnáctiletý mladík přijel
autobusem do Zlákovic s úmyslem navštívit svoji tetu paní Zelenkovou z Předního Chlumu. Blížila se silná
bouřka a zlákovičtí mladíka varovali, aby počkal, až se bouřka přežene. On však na to nedbal, přesto v cestě
na Chlum pokračoval. Nahoře na Chlumu jej zastihla velká bouřka a blesk ho zasáhl vedle skály (velké
hromady kamení sebraného v polích) a na místě usmrtil. Mladík se jmenoval Kolka a byl z Řetče.
Přední Chlum – historie a pověsti
Ke jménu osady Přední Chlum se váže stará pověst dochována ústním podáním. Pověst zapsal pan
Josef Čaloun (*1900 – 1968) z Předního Chlumu tak, jak ji v mládí jako pasák dobytka v čp. 18 slyšel
vyprávět od paní sládkové pivovaru Šefrovny, paní Geissetreiterové.
Pověst sahá do 14. až 15. století. Osada Přední Chlum byla poddaná ves, kterou vlastnil Jetřich
z Chlumu. Jeho hrad, či tvrz stála na vrcholu (nad místem kde se říká U Jarošů mezi Struhami a Šefrovnou.
Jetřich měl tři syny, Jana, Jindřicha a Jošta. Dal pro své syny vystavět někdy v dobách husitských ještě dvě
další dřevěné tvrze. Odtud také pochází i místní název“U třech knížecích vrchů“. Bratří Chlupové se hlásili
veřejně k církvi českobratrské, pod obojí a v dobách pohusitských byly jejich tvrze vypáleny. Bratřím
Chlumům patřila ves Chlum, osada Hřebeny a všechny polnosti dnes zvané na Podkově. Aby polnosti kolem
řeky snáze obhospodařovali, stáli prý stáje, stodoly a špýchary na místě dnešní zahrady u čp. 18 (dnes u
Chýlů). Kde mají na zahradě sklep, který prý pochází z té doby.
20
Podle jiné pověsti onen sklep pochází z usedlosti, jejíž majitel našel veliký poklad a místo dřevěných
budov, které při povodních na Vltavě byly často ohrožovány, postavil budovy zděné, mnohem výše od Vltavy.
V tehdejších dobách dle všech známek bylo dno řeky mnohem vyšší než dnes.
Podle historických dokumentů byly osudy Předního Chlumu úzce spjaty s historií nejbližšího okolí. Od
14. století náležel Přední Chlum manskému statku, který patřil královskému hradu Kamýk (Vrškamýk). Po
zřízení královského úřadu v Dobříši. Připadali k němu Kosobudy, Zadní Chlum, Přední Chlum. Zápisy z let
1615 a 1630 uvádějí tyto vsi v panství Dobříšském. Roku 1654 koupil Chlum Vilém Jindřich Mladota ze
Solopysk. Zemřel 17. 4. 1691 a zanechal pět synů, z nichž Janu Vilémovi patřila též Zahrádka u Petrovic. Tak
se Oba Chlumy a Kosobudy staly součástí panství zahrádeckého, a náležely Mladotům ze Solopysk. Po roce
1710 koupil zahrádecké panství hrabě Jan Cukr z Tamfeldu († 1781). Přední Chlum zůstal při statku Zahrádka
až do zrušení roboty 1848. farností patřil do Klučenic. Od roku 1864 do roku 1906 podle zápisu byly
„Kosobudy obcí ouřední Podmokům a oběma Chlumům“. Přední Chlum po té patřil farností do obce Těchnič.
V letech 1906 – 1949 byl Přední Chlum přidělen Podmokům, hejtmanství Sedlčanské v kraji Táborském,
později okres Sedlčany. V říjnu 1949 bylo jednáno o rozdělení majetku obce Podmoky samostatným obcím.
Teprve 12. 6. 1950 došlo schválením k osamostatnění obce Přední Chlum.
Obec Přední Chlum nebyla v té době spojena s okolím žádnou slušnou silnicí. Okresní silnice byla 3
km vzdálená a spojení s ní bylo pouze po kamenitých, úzkých stezkách a po pěšinách. Polní cesta z Chlumů
na Hřebeny existuje dosud. V roce 1950 začaly práce na spojovací cestě do Milešova. Předpokládané náklady
200 000 Kčs hradil stát. Silnice v délce 1500 metrů umožnila řádné spojení s okolím. Občané vydatně přispěli
vlastní prací. Pracovalo zde 25 občanů a 6 párů potahů.
V roce 1957 byla rozšířena silnice, ze Hřeben do Klenovice.
Elektrifikace Předního Chlumu proběhla z části v roce 1955 čp. Kuchař, čp. 21 Hrubý, čp. 46
Buchal. V roce 1959 se připojilo dalších 21 popisných čísel. Dne 10. 11. 1959 byly pro obec Přední Chlum
slavnostní chvíle. V 6 hodin večer byla rozsvitná, kterou občané oslavili na Šefrovny, společným pohoštěním,
na které se složili. Dne 24. 11. 1959 bylo vydáno povolení k trvalému provozu elektrorozvodných zařízení.
Poslední volby v samostatné obci Přední Chlum se konaly v roce 1957 spolu s volbami i do ONV
Milevsko. Kandidátem pro tento obvod byl Otto Dvořák, Milešov čp. 58 přednosta pošty
Do KNV byl zvolen František Zajíček, tajemník MNV Kosobudy čp. 27
Loupežníci v našem kraji.
Již ve středověku jsou zmínky v historických pramenech, že v Líšnickém údolí docházelo na obchodní
stezce z Příbrami do Tábora, která tudy vedla k častým přepadům a olupováním pocestných.
V hlubokých lesích podél líšnického potoka vlévajícího se do Vltavy před Solenicemi, docházelo
k častým přepadům nejen za středověku, ale i ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Jednou také
podle vyprávění uloupili ve Zlákovicích prase a sním se vraceli směrem na Smolotely domů do Kácině.
V Líšnickém údolí jej vyvěsili na stromy, kde jej porcovali a o lup se dělili. Tomu místu se říká „masné
krámy“. Další místo kde docházelo k dělení kořisti loupežníků se nachází ve Stodolištích, kde se též říkalo
„mastné krámy“. Za první republiky a dříve se kradlo a loupilo podle vyprávění pana Františka Balíka velmi
často a to se týkalo i pytlačení. I Kosobudy byly rajonem „Zlákováků“, kteří i sem chodili krást.
21
Měnová reforma v roce 1953.
Dne 2. června 1953 byla provedena měnová reforma. (Ač ještě několik hodin předtím president
republiky Antonín Zápotocký v rozhlase k národu prohlašoval, že se měnová reforma nechystá!!!) Na osobu
se měnilo maximálních 5000 Kč v poměru 1:5 a ostatní hotovost 1:50.
Z Předního Chlumu vyměnilo 42 občanů ve starých penězích 394 372 Kčs
Nové peníze:
13 163 Kčs
Úspory byly znehodnoceny
Takovéto byly ceny některých potravin před, a po měnové reformě v Kčs. Rok 1953 Rok 1956
1 kg výběrové rýže
33,00
11,00
1 kg vepřového bůčku 26,20
20,00
¼ kg ementálu
10.00
7,25
1 kg hrachu
11,00
7,00
½ kg slaniny
20,00
17,50
Československá měnová reforma (1953)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Československá měnová reforma z roku 1953 byla měnová reforma, kterou provedlo komunistické
vedení Československé republiky.
Podstata reformy
Reformou vláda odstranila znehodnocení měny, přídělový systém i černý trh, zároveň ale poškodila
mnoho drobných i velkých střadatelů, živnostníků a obchodníků, kteří přišli o provozní kapitál. Přestože ještě
36 hodin před jejím provedením prezident republiky Antonín Zápotocký oznámil, že koruna je pevná a takový
krok nepřichází naprosto v úvahu, 1. června k reformě opravdu došlo.
Zatímco hotovost do 300 Kčs na osobu se přepočítávala v poměru 5:1 (pouze však u osob kteří
nepoužívají námezdní práci), u všech ostatních již v poměru 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz.
Vklady u peněžních ústavů do 5 000 Kčs včetně byly přepočítávány v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs
nových peněz, vyšší vklady do 10 000 Kčs už v poměru 6,25:1, vklady do 20 000 Kčs v poměru 10:1, ty do
50 000 Kčs 25:1 a vyšší v poměru 30:1. Právě tento krok většina obyvatel pochopila jako velkou krádež, tím
spíše, že členové komunistické strany dostali často lepší kurs, který navíc nebyl vázaný na výši částky. V
některých městech došlo po reformě k nepokojům zejména mezi dělníky. Nejsilnější odpor vzbudila měnová
reforma v Plzni, kde byl její dopad ještě zvýrazněn tím, že plzeňská Škodovka úmyslně vyplatila mzdy dříve,
před reformou (viz Plzeňské povstání).
Vklady složené na nové vkladní knížky po 16. květnu 1953 se přepočítávaly v poměru 50:1. Vklady na
knížky dělníků a úředníků z pravidelného podnikového spoření se přepočítávaly v poměru 5:1. Zůstatky na
účtech organizací JZD se přepočítávaly 5:1. Průměrně došlo k celkovému přepočtu 10:1 (Vklady ve státní
spořitelně před měnovou reformou 9 000 000 Kčs, po přepočtu 930 000 Kčs).
V důsledku této reformy ještě více poklesla životní úroveň a kupní síla obyvatelstva, což se odrazilo na
síle celé československé ekonomiky.
22
Některé maloobchodní ceny před a po peněžní reformě
1952
Zboží
množství 1937
6/1953 1954 1955
Vázaný trh Volný trh
Chléb
1 kg
2,25 8,16,2,80 2,60 2,60
Rohlíky
1 kg
5,90 37,70
56,60
8,30 6,60 6,60
Hovězí zadní 1 kg
17,- 48,200,25,- 25,- 25,Máslo
1 kg
16,50 80,450,44,- 42,- 42,Rýže
1 kg
3,05 40,300,28,- 19,- 16,Cukr kostkový 1 kg
6,35 15,70
140,14,- 11,- 11,Káva
1 kg
36,- …
1500,- 300,- 240,- 240,Rum
1l
19,- …
430,68,- 57,60 57,60
Pramen: Statistická ročenka ČSR 1958.
Měnová reforma byla provedena bez předchozího souhlasu Mezinárodního měnového fondu. Byly tak
porušeny základní závazky vůči této organizaci a po nátlaku bylo členství Československa v MMF v roce
1954 ukončeno.
30. 5. 1953 – 3. 6. 1953 – Měnová reforma a následné občanské
nepokoje
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Roku 1953 již bylo jasné, že československá měna a potažmo celá ekonomika nebudou schopny se
vyrovnat s ohromnou zátěží, které bylo po politických změnách v únoru 1948, kdy se Československo stalo
definitivně součástí sovětského bloku, vystaveno československé hospodářství. Československo se muselo
podřídit a přizpůsobit úkolům, jež mu prostřednictvím RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) v roce
1949 uložila sovětská vláda. Očekávala se válka mezi oběma mocenskými bloky, což znamenalo klást důraz
hlavně na rozvoj těžkého průmyslu, hutnictví, hornictví apod. Maximálně omezit se musely i obchodní vztahy
se západními zeměmi. Československo, jehož národní hospodářství se před únorem 1948 opíralo zejména o
lehký a spotřební průmysl, jež byly na velmi dobré úrovni, neoplývalo nikdy přebytkem vlastních zdrojů a
bylo závislé na dovozu surovin. Na základě politických rozhodnutí vynakládalo během první pětiletky (1949–
1953) obrovské finanční prostředky na výstavbu nových podniků těžkého průmyslu a to i v místech, ve
kterých nebylo dostatek surovin ani energie. To sebou neslo nutnost dalších masivních investicí (přehrady,
elektrárny). Velká část výroby se přeorientovala na výrobu válečnou, jež pohlcovala stále více finančních
prostředků ze státního rozpočtu. Průmysl, jenž vyráběl vojenský materiál, nedokázal uspokojit vzrůstající
poptávku po běžném spotřebním zboží. Ještě v roce 1952 platil na některé druhy zboží přídělový systém.
Narůstající krize postihla i československou měnu, nad níž již od roku 1951 začala Československá státní
banka ztrácet kontrolu. V roce 1953 se československý měnový systém dostal do velmi těžko řešitelné situace.
Od listopadu 1952 se začaly podnikat první kroky k provedení měnové reformy (připravoval tým ekonomů
vedených ing. Václavem Hůlou za pomoci sovětských poradců), mince se razily v Leningradě, papírové
peníze se tiskly v Moskvě. Vše probíhalo za nejpřísnějšího utajení. Řešily se případné problémy, připravoval
bezpečnostní aparát, rozvozy nových peněz a uvažovalo se o možném nasazení armády. Reforma však neměla
řešit jen ekonomické problémy státu, měla zasáhnout i tzv. „Bývalé lidi“, tedy všechny, kdo byly spojeny s
minulým, demokratickým režimem. V lednu 1953 bylo vyhláškou ministerstva vnitřního obchodu stanoveno,
kdo má nárok na odběrní poukázky a potravinové lístky a může nakupovat levně na vázaném trhu a komu to
nebude z politických důvodů dovoleno (vesničtí boháči i se svými rodinami, soukromí podnikatelé a
živnostníci, důchodci-vyšší státní úředníci z let před rokem 1945 a další). Přes velmi přísné utajení se kolem
23
poloviny května 1953 začaly mezi lidmi šířit zprávy o chystané měnové reformě. Propukala panika a lidé
začali v obchodech vykupovat všechno možné zboží. Aby zmírnil rozruch, vystoupil 30. 5. 1953 prezident
Antonín Zápotocký s veřejným projevem a uklidňoval rozrušenou veřejnost, že československá měna je
pevná, a že žádná reforma nebude. Ten samý den byly o 17:00 hodině uzavřeny obchody, ve kterých již stejně
nebylo takřka žádné zboží, a předseda vlády Viliam Široký ohlásil v rozhlase rozhodnutí vlády. Reforma byla
provedena 1. – 4. června 1953. Na její provedení vynaložil stát kolem 50 miliónů korun a získal celkem 3,5
miliardy nových korun, které v prvé řadě použil ke zlevňování některých druhů zboží. Koruna byla svázána s
rublem a Československo přestalo být v roce 1954 členem MMF. Měnová reforma zasáhla veškeré
obyvatelstvo Československa, jež přišlo cca o 105 miliard korun. Ceny, mzdy a důchody se snížily v poměru
5:1. Pokud hotovost člověka přesahovala 300 korun, které se měnily v kurzu 1:5, tak všechna ostatní hotovost
byla měněna 1:50. Přirozeně, nejvíce na reformu doplatily ti, kdo měli větší množství finančních prostředků.
Nebývale vzrostly ceny, dlužníci byli zvýhodněni před věřiteli tím, že dluh mohl být vrácen po vyhlášení
reformy, státní podniky, které stály před krachem, byly rázem oddluženy apod. Přesto, že měl systém, alespoň
se tak domníval, vše pod kontrolou, nedokázal zabránit obecně šířené nespokojenosti mezi ožebračeným
obyvatelstvem. Již první den provádění reformy se na mnoha místech protestovalo, a spontánní protesty
živelně přerostly v mnoha závodech ve stávky a demonstrace. Do dnes bohužel nevíme, kde všude se
stávkovalo, někdy se uvádí přibližné číslo 120. Nejznámější demonstrace proběhly v Plzni, velké demonstrace
proběhly také v Praze. Ostravě, v Bohumíně a Orlové. Demonstrovalo se však i na méně známých místech, ve
Strakonicích, v Horšovském Týně, v Horažďovicích, v Ústí nad Labem, Vimperku, Táboře aj. Státní moc
reagovala rychle, perzekuce se týkala stovek, možná i tisíců lidí, kteří byli v následujících měsících odsouzeni
k různým trestům.
Československá měnová reforma (1919)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Československá měnová reforma roku 1919 také zvaná Rašínova měnová reforma měla za úkol
oddělit československý peněžní oběh od ostatních částí bývalého Rakousko-Uherska. Hlavním architektem
této měnové reformy byl ministr financí Alois Rašín.
Cíle reformy
·
·
·
·
·
osamostatnit peněžní oběh
zlikvidovat inflační peníze, které vznikly během první světové války
vytvořit novou československou měnu
založit měnovou politiku na maximálním zhodnocení měny – tedy na zvyšování její kupní síly
spojit korunu se zlatem – zlatý standard
Provedení
V noci z 25. na 26. února byly uzavřeny hranice a byl zastaven veškerý pohyb osob a zboží přes
hranice, včetně poštovního styku. V době od 3. do 9. března bylo provedeno okolkování rakousko-uherských
bankovek a byla namísto rakousko-uherské koruny zavedena koruna československá v poměru 1 : 1.
Reforma byla provedena kolkováním bankovek. Byla okolkována polovina předložených hotovostí.
Okolkovaná hotovost zůstala v oběhu. Druhá polovina byla zadržena jako nucená státní půjčka. Byly vydány
vkladní listy, tedy vládní dluhopisy, které zněly na jméno a byly nepřevoditelné. Tímto způsobem bylo
staženo z oběhu asi 34 % oběživa.
24
Současně s tím byl pořízen soupis veškerého movitého a nemovitého majetku, cenných papírů a
vkladů. Tento soupis byl podkladem pro dávku z majetku a z přírůstku majetku. Úkolem tohoto opatření bylo
eliminovat aktiva a majetek, který byl inflačního původu. Dávky byly výrazně progresivní a měly za úkol
odčerpat finanční bezhotovostní kupní sílu a zdanit válečné zbohatlíky.
V dubnu 1919 byla zavedena koruna československá – peněžní jednotka nového československého
státu. Proti tomuto označení protestovala řada historiků, kteří namítali, že toto jméno nemá oporu v české
historii. Navrhovali jiné označení – např. sokol, říp apod.
Současně s tím se připravovaly podmínky pro zavedení zlatého standardu. Hlavním úkolem bylo
vytvoření potřebné zlaté rezervy – zlatého pokladu. Jedním zdrojem byly dobrovolné dary (94 tisíc zlatých
mincí a medailí, 64 kg ryzího zlata) a výnos státní půjčky ve zlatě, stříbře a cizích valutách. Tak bylo získáno
3 300 kg ryzího zlata, 272 000 kg ryzího stříbra). Půjčka byla splacena do roku 1926.
Provedení i výsledek reformy je dodnes považován za obdivuhodný. Československá koruna se stala
jednou z nejstabilnějších měn v Evropě.
Problematickou okolností byl fakt, že v době provedení reformy nebyla ještě uzavřena versailleská
mírová jednání a stanovena definitivní hranice ČSR. Proto byla v některých oblastech osídlených
národnostními menšinami reforma bojkotována.
Československá měnová reforma (1945)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Československá měnová reforma, která proběhla 1. listopadu 1945 měla za úkol snížit objem peněz v
oběhu a znovu zavést československou korunu.
Do té doby bylo oběživo používané na území státu velmi pestré. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku
se používaly protektorátní koruny a v omezené míře i německá marka, na Slovensku slovenská koruna, na
území dříve obsazeném Maďary se používalo pengő. Vojáci sovětské armády platili korunovými poukázkami
z roku 1944 a americká armáda platila spojeneckými markovými poukázkami. Ihned po osvobození začalo
obyvatelstvo (nejprve spontánně) na osvobozeném území také opět platit prvorepublikovými bankovkami a
mincemi, tato skutečnost byla později 25. srpna 1945 legalizována. Do oběhu na Slovensku byla v létě 1945
uvedena i bankovka v hodnotě 2000 Kčs, její oběh byl však omezen pouze na území Slovenska.
Všechny peníze byly vyměněny v poměru 1 : 1 za československé státovky vytištěné v Anglii. Každý
si mohl vyměnit 500 Kčs. Částky převyšující 500 Kčs byly nuceně složeny na tzv. vázané vklady. Tyto vklady
zůstaly zablokovány až do roku 1953, kdy byly při další měnové reformě bez náhrady zrušeny.
Protože byl nedostatek mincí, zůstaly i po reformě v oběhu protektorátní mince, mince první republiky
a mince Slovenského státu s tím, že byla rozšířena jejich platnost na území celého Československa.
Kurs amerického dolaru byl stanoven na 50 Kčs
25
Nález dopisů Mistra Jana Husa na Šefrovně
K místům na Šefrovně se váže ještě historický nález v čp. 17. ( u Spilků) Při výkopu základů, kolem
roku 1920 byla objevena skrýš ve skále, v níž byly uloženy dopisy Mistra Jana Husa nejmladšímu Chlupovi
Joštovi. Byly zde rovněž nalezeny knihy českobratrské. Dokumenty byly odvezeny do Prahy a uloženy
v klášteře Emauzy.
Školní pravidla.
(historická)
1.) Choď bedlivě do školy!
2.) Do školy přicházej v pravý čas čist a učesán!
3.) Než-li do školní světnice vkročíš, otři bláto nebo sníh s obuvi a šatův!
4.) Po chodbě a schodech kráčej zvolna a tiše!
5.) Vstoupíš-li do školní světnice, pozdrav a pokloň se učiteli, odlož svrchní šat a jdi na vykázané místo!
6.) Před vyučováním nechoď z místa, nepovykuj, nýbrž se připravuj na vyučování!
7.) Co máš učiteli oznámiti, oznam před vyučováním!
8.) Vstoupivšího do učírny učitele neb hostě pozdrav povstáním a stůj tak dlouho, až se pokyne, abys sedl!
9.) Při vyučování buď pozorným a varuj se všeho vyrušování!
10.) Nepřinášej do školy věcí nepříslušných, zejména cukrovinek!
11.) Potřebu tělesnou vykonej, než do školy vstoupíš, přičemž záchodu neznečisti!
12.) Za vyučování nejez!
13.) K odpovědi se hlas, pouze ruku zvedna!
14.) Odpovídej nebo čti hlasitě, stoje při odpovědi přímo!
15.) Jdeš-li k tabuli nebo ke stolu, pokloň se učiteli, totéž učiň odcházeje!
16.) Po vyučování slož své věci beze hluku!
17.) Ze školy odcházej podle ustanoveného pořádku!
18.) Buď svorným a laskavým!
19.) Nedaruj peněz, nevyměňuj a neprodávej věcí bez svolení svých rodičův!
20.) Nepoškozuj školní nářadí ani věcí spolužákových! Každou učiněnou škodu jsi povinen nahradit!
21.) Neškrab a nepiš po stěnách!
22.) Nedělej ve školní budově smetí!
23.) Vážné osoby slušně pozdravuj!
24.) Nevysmívej se nikomu a netup nikoho!
25.) Na veřejných místech nekřič, neházej, neper se!
26.) Nepoškozuj stromův a jiných rostlin!
27.) Zvířat netrap, ciť ona jako ty!
28.) Ptáčkův, jejich hnízd a vajíček nečiň!
29.) V zimě po chodníku se neklouzej!
30.) V soumraku nejdi, nejsa poslán od rodičův na ulici!
31.) Nenavštěvuj hostinců, veřejných tanečních zábav a divadel!
26
Pálení knih z milešovské knihovny.
Po komunistickém puči v únoru 1948, který později byl nazýván „vítězným únorem“, aktivní místní
komunisté přebrali začátkem padesátých let knihy v milešovské knihovně, ze které vyřadili knihy a veškerou
literaturu odporující komunistickému myšlení a připomínající první republiku. Mělo se jednat o významnou
část knihovny. Vybrané knihy byly uskladněny v místnosti v objektu garáží na nákladní auta milešovských
dolů, které stávaly nahoře na šmaldě a byly z Milešova dobře viditelné. Dva místní kluci Pavel Květ a Josef
Veselý se do této místnosti dostali malým světlíkem nad dveřmi a odnesli odtud plnou nůši „rodokapsů“ a
podobné literatury, která mládež tehdejší doby zajímala. Po nějakém čase milešovští komunisté „Na Horách“
před garážemi „Na verku“ knihy spálili. Mělo mezi nimi být i knihy, které po založení československé
republiky daroval T. G. Masaryk milešovské knihovně. Podle kronikáře pana Aloise Hejry měl T. G. Masaryk
darovat milešovské knihovně 1000 svazků knih. Podle dalšího pamětníka při tom hrál milešovský řídící učitel
pan Jaroslav Kohout na harmoniku a paní A. Řeřichová měla při tom zpívat „Proč bychom se netěšili“.
* V padesátých letech po založení JZD někteří místní komunisté chtěli udělat z milešovského kostela
sýpku na obilí. Tento názor prosazoval především horlivý komunista Š. Čedík.
Elektrifikace
V roce 1931 byla dokončena podmockým katastrem probíhající primární linka elektrického napětí
vedoucí od Milešova do Krásné Hory, kde započala elektrizační činnost. Odškodněním za jeden sloup v poli
dostal každý Kč 20,- v louce Kč 10,- v mezích ničeho. Za místo pro stožár Kč 100,- a za škody způsobené
v osení 40 haléřů za metr2 v jeteli 20 haléřů.
Toho roku si Podmoky prostřednictvím okresního úřadu podaly řádně doloženou žádost na povolení
subvence pro elektrifikaci obce. Roku 1933 byla ministerstvy financí a zemědělství povolena elektrifikace a
45 % dotace státu. V kronice se dále píše: Uskuteční-li se elektrifikace jest to otázkou času neb stálým
oddalováním elektrické energie si občané obstarávají a používají motory benzínové. Toho času jest v osadě 8
benzínových motorů o různé síle H.P. (H.P. koňská síla) Ale! Ve výborně vedených kronikách se o věci již
v zápisu neobjevilo a tak od pamětníků víme…
Z původního záměru sešlo, pro neochotu některých hospodářů vést vedení přes svá pole. Roli sehrála i
váhavost při přijímání novoty, nedůvěra a snad i nedostatek finančních prostředků, či spíše nevůle
doinvestovat dávanou státní dotaci. Zkrátka. Subjektivní potíže nevyužily šance. Pokrok se přece nezastavil a
v roce 1940 bylo zavedeno elektrické vedení po celých Podmokách. Tentokrát už jen protektorátní z hliníku,
když za stejnou cenu mohlo být před léty vedení měděné.
V Kosobudech byla zavedena elektrika v roce 1948
V Milešově bylo zavedeno elektrické osvětlení v roce 131
V Milevsku bylo zavedeno první elektrické vedení roku 1921
K založení zemědělského družstva v Podmokách se v kronice píše…
Přestože pokusy o združstevňování spadají jinde v Čechách, už do 19 století a po vzniku ČSR Kampeli
iniciuje zakládání vesnických úvěrových družstev, až po únoru 1949 dochází k lámání chleba. Od roku 1945
se sice ustavují strojní, či jiná zemědělská družstva, ale zahájení „dobrovolné“ kolektivizace umožnil až zákon
z 23 února 1949. V okolí se začala zakládat družstva. Pouze v Podmokách se sousedé dlouho scházeli a radili,
zdali vstoupit, či nevstoupit. V kronice jest dopsána tato nekonečná věta: Do konce roku 1951 v Podmokách
27
jednotné zemědělské družstvo dosud nebylo, ani v roce 1952 ani 1953. Tlak doby byl ale neúprosný a
k založení došlo „konečně“ v dubnu 1956.
V polovině padesátých let bylo ve vsi několik větších sedláků, považovaných i za kulaky. Vystěhování
nedošli k naplnění, pro obecný duch soudržnosti, přes radikální názory jednotlivců, vycházejících z atmosféry
těch časů (mladým už tak vzdáleným). Faktem zůstane, že v Podmokách k vystěhování nedošlo, když zde lidé
drželi více při sobě než jinde.
Po vzniku JZD lidé pracovali večer dál alespoň na záhumenkách, a když nastalo jisté uvolnění, někteří
hospodáři měli tendenci z družstva vystoupit. Zasáhl opět stát a omezil dokonce i počty zvířat možných doma
vlastnit. Lidé si zvykli a přestali i domácí chléb. Obvykle se peklo jednou týdně.
A ještě perlička. První televize byla zakoupena prý na podporu vstupu do JZD a umístněna na MNV
v obecním domku. Sousedé se u ní scházeli, stejně jako při mariáši, při tom se pobavili a do obce se začínal
valit proud TV informací.
Pozorovatelny na vrchu Kobyla a Brdlo (Mirovky)
V lese na vrchu Kobyla u Podmok a na Mirovkách (Bradle) 512,21 nadmořské výšky, stávali dřevěné
dvoupatrové pozorovatelny postavené z loupaných kmenů stromů, vyšší než okolní les. Byly to pozorovatelny
německé armády, na nichž býval dřevěný stojan na připevnění kulometu a stůl s vyznačením světových stran.
Stejné pozorovatelny bývali i na Předním Chlumu Kalinová (495 m.n.m) a na Bukové (562 m.n.m)nedaleko
Nepřejova. Dnes již po nich nic nezůstalo. Když chátrající pozorovatelna na Bradle – Mirovkách hrozila
nebezpečím, rozebrali ji Pilíkovi z Podmok.
Opevnění ŘOP vybudované v letech 1936 až 1938
Staveniště tisícovek železobetonových monolitických bunkrů, však tehdy nerostla jen na obvodu ČSR,
ale i ve vnitrozemí. Název ŘOP byl odvozen od investora těchto staveb Řiditelství opevňovacích prací. Za
stupňujícího se ohrožení Československé republiky, v létě 1938 se v obrovské staveniště proměnilo i střední
Povltaví. Během několika měsíců zde byly postaveny stovky železobetonových pevnůstek. Aniž by se tento
fakt mohla zapsat do širšího povědomí veřejnosti (přísné utajení), byla již o rok později většina bunkrů
německými okupanty zničena. Pozůstatky mohutné linie navíc zmizely v poválečných letech spolu
s vltavskými kaňony pod hladinami Slapské, Orlické, Kamýcké a posléze Hněvkovické přehrady.
Opevňování středních Čech začalo již v roce 1936. V oblouku Mělník – Slaný – Smečno – Beroun –
Slapy, mohutné opevněné předmostí vnější obrany Prahy bylo vybudováno přes osm set objektů lehkého
opevnění, přičemž nejdůležitější komunikace byly přehrazovány až čtyřmi sledy pevnůstek.
Linie podél Vltavy
V roce 1938 se kolem Vltavy budovala betonová
opevnění, ŘOP Našli zde práci i muži z Předního Chlumu a
okolí. Jako mistr tu pracoval František Mezera. Ve špatně
přístupném terénu se práce prováděly bez mechanizace. Z pěti
opevnění v katastru obce Přední Chlum se dochovaly dvě
opevnění. Jedeno proti Solenicím a druhé na Šefrovny.
V období protektorátu byly pevnosti likvidovány odstřelem.
Tyto dva nemohly být odstřeleny, protože stály blízko obytných
stavení a tak byly zality betonem a tím znepřístupněny. V úseku
126 Kamýk nad Vltavou bylo vybudováno celkem 64 objektů
28
firmou Emil Štěrba Beroun. Velitel stavebního dozoru: nadporučík ženista ing. Antonín Skřivánek
V úseku 131 Technič bylo vybudováno 36 pevnůstek stavbu provedla firma Ing. arch. Rudolf Václav
Praha 11. velitelem stavebního dozoru byl podpraporčík ženista ing. Rudolf Karajs
V prudké stráni naproti Solenicím dosud stojí zabetonovaná pevnůstka 131/20/A-160z. Na pevnůstku
nepůsobí prudké slunce a tak se uchovala původní kamufláž, přidáním sazí.
Z vytyčovacího návrhu pro stavební úsek 131 (Těchnič):
„Řečiště je skoro v celé délce regulováno a je široké 80 až 130 m, rychlost proudu je značná. Potahová
stezka se na obou březích střídá, regulační hráze jsou postaveny ze žulových nepravidelných kamenů. Řečiště
Vltavy je hluboce zaříznuto a na mnohých místech doprovázeno po obou březích sráznými skalnatými
stěnami, které mají relativní výšku 50 až 150 m. Severní polovinu úseku od Dolní Líšnice až nad Kamýk je
třeba pojmouti do pásma přechodu Kamýk-Vestec.
Jednotlivá místa přechodu by byla u Solenic, Žebrákova a
jižně od Kamýku. V jižní části jsou místa přechodu u
Zlákovic a severně od Těchnice. Přístup ze strany nepřítele
k těmto místům přechodu je možný pouze po polních
cestách, které musí překonávati značné výškové rozdíly a
jsou nouzově schůdné jenom za suchého počasí. Výjimku
činí pouze okresní silnice z Bohostic do Zlákovic, která je
sjízdná i pro těžká vozidla. Nevýhodu pro nepřítele skýtají
tyto komunikace tím, že se přibližují k řečišti soutěskami a
že je možno pozorovati pohyb na nich z vysokých břehů
obráncových. Na východním břehu jsou komunikační
podmínky podobné, ale celkově ještě horší v důsledku
značného a prudkého stoupání. Silnice z Orlických Zlákovic končí v Klenovicích a pokračuje dále jako
chatrná polní cesta. Ze strany obránce lze snadno soustřediti palby na uvedená místa možných
přechodů a navrhovanými doplňkovými palebnými prostředky lze nepříteli brániti v přiblížení se ke břehu.
Místa vyznačená jako brody jsou v křížových palbách vždy aspoň dvou zbraní a rovněž tak jezy. Kamenité
dno a rychlost proudu i za nízkého stavu vody ztěžují překročení řečiště.“
V prostoru mezi Zlákovicemi a Kamýkem nad Vltavou bylo 36 pevnůstek. V katastru obce Orlické Zlákovice
jich bylo 11.
V úseku 133 Žďákov u Chrástu bylo vybudováno 40 pevnůstek
V úseku 135 Zvíkov bylo vybudováno 36 pevnůstek.
Pevnůstky s posádkou čtyř mužů byly vyzbrojeny těžkými kulomety vzor 39, Lehkými kulomety vzor 26,
puškami vzor 24 a útočnými ručními granáty vzor 34. tyto granáty nebyly příliš spolehlivé, proto pod
výmetnou trubkou, byla betonová a nebo kamenná deska.
Z vyšetřování střelby na staveništi bunkru v Orlických Zlákovicích:
Dělník Josef Kacerovský z Mezholez (okr. Kdyně) udává, že dne 27. května před půlnocí nosil pytle
s cementem k míchačkám a když šel od míchačky umístěné vedle stavby směrem k akátu blíže převoznické
boudy, viděl jíti od řeky k cestě dva vojíny, z nichž jeden byl beze zbraně s aktovkou pod paží a druhý měl
pušku zavěšenou na levém rameni a pravou rukou držel prvého vojína kolem krku. Kacerovskému se zdálo, že
vojíni spolu laškují. Tak jakoby z legrace spolu cloumali, a když došli až na kraj svahu k cestě, Kacerovskému
se zdálo, že vojín s aktovkou do druhého vojína prudce strčil, neb ten prudce seběhl po svahu na cestu. Vojín
s aktovkou pak šel směrem k převoznické boudě, a když přišel asi na vzdálenost tří kroků k druhému vojínovi,
ten na něj namířil volně, skoro lenivě, avšak bez zalícení pušku a vystřelil. Po výstřelu utíkal skrčen po břehu
směrem po proudu řeky (na kosu), kde se poblíž akátu přikrčil, sejmul z pušky bodlo a v témž okamžiku vyšla
druhá střelná rána, po které padl na zem. Vojín s aktovkou po prvém výstřelu vykřikl, padl na zem a počal
29
volati: „Pomozte, on mě postřelil!“ Kacerovský k němu přiběhl a viděl, jak se svíjí bolestí a snaží se po rukou
odplížiti z kamenné cesty do rigolu. Kacerovský jej tam proto odtáhl a nechal ležeti. Kde v této době ležela
aktovka s plány, nemohl Kacerovský udati. Na stavbě mezitím vznikl poplach a dělníci se počali rozebíhati,
někteří běželi k boudě ke zraněnému Vachulemu.
Dochovaná fotografická příloha vyšetřovacího spisu dokládá precizně odvedenou práci příslušníků Četnické
pátrací stanice Písek.
Vzpomínky pana Václava Paluse
Na události let 1938–1939 na opevňování okolí Orlických Zlákovic úsek 131
V roce 1938 bylo na pravém břehu Vltavy velmi živo. Budovala se železobetonová opevnění,
(bunkry), jako druhé opevňovací pásmo, proti očekávanému vpádu německých vojáků. Mnoho obyvatel tím
dostalo těžkou, ale slušně placenou práci. Téměř každých 300 metrů vyrůstala na břehu Vltavy jedna pevnost.
Pracovalo se na tři směny, potah za potahem přivážel stavební materiál. V noční době agregáty zajišťovaly
světlo. Pro nás školáky výjimečná podívaná. Vojáci převážně na koních zajišťovali dozor a jitřili srdíčka
děvčat. Často jezdili okolo nás dva desátníci.
Jeden z nich se zahleděl do sousedovic Fanynky, hezké to dívenky, sedmnáctileté, Jumbauerová se
jmenovala a byla z početné rodiny. Budování pevností postupovalo časem ke Kamýku a desátník Lojzíček
Malý poté neměl možnost vykonávat tak časté návštěvy. Na Fanynce se ale více a více projevovala jeho přízeň
a doma bylo Boží dopuštění. Viděl jsem ji jednou plačící u studny s objemným pasem. Lojzíček se sám neměl
ke svatbě, teprve po zásahu strýce Jungbauera u jeho rodičů až někde u Blatné. Ten její tatík byl poctivec, ale
od rány. U jeho rodičů udělal pěknou scénu, nu a svatba byla. Od té doby jsem Fanynku neviděl.
Na jaře 1938 vzrušila okolí událost ve Zlákovicích. V nočních hodinách jistý vojín Pinkas postřelil
stavbyvedoucího pana Krále do nohy, po tomto činu se zmátnul, nasadil si pušku pod bradu a tím ukončil svůj
život. Ráno bylo prostranství zvané „Na kose“ u přívozu uzavřeno vojáky a my jsme jen počítali auta na druhé
straně, jimiž přijelo mnoho vyšetřovacích orgánů. Když jsme šli ze školy už bylo vše přístupno. Pod plachtou
leželo tělo vojína. Díval jsem se, jak pan M. poodhrnul plachtu a lopatou tam přidával část hlavy. Josef
Trkovský přijel s koňmi a na korbě odvážel ostatky vojína do hasičské zbrojnice, kde bylo chladno. My jsme
jej doprovázeli, stojíc vzadu na korbě, v níž bylo tělo bez hlavy, v krvavé záplavě. Pohřeb byl vypraven
s vojenskými poctami. Ubíral se okolo školy při melodiích vojenské hudby a mimo vojáků jej doprovázeli tři
sestry zesnulého. Techničský hřbitov byl jeho posledním.
21. května byla vyhlášena částečná mobilizace, neb v pohraničí docházelo k denním výtržnostem,
přepadávání četnických stanic, též k vraždám, k nimž bylo podněcováno německé obyvatelstvo žijící
v Sudetech z Německa. V tomto období bylo nařízeno i zatemnění.
30
Jednoho dne přišel k nám neznámy, asi čtyřicátník, že tatínkovi pomůže v hospodářství. Stěžoval si na
svůj osud, že je uprchlík z Ruska, že mu Sověti vzali čajové plantáže je rád, že si zachránil život. Já jsem měl
za úkol svolat večer sousedy na besedu. Se zatemněnými okny, při sporém svitu petrolejky plno sousedů,
kouříc fajfky, naslouchalo poutavému vypravěči dlouho přes půlnoc. My děti schouleni za pecí též jsme
vstřebávaly každé slovo. Vyprávěl hrůzostrašné historky o upevňování sovětské moci. Zdržel se u nás několik
dní a na ty večery jsme se vždycky velmi těšili. Jednoho dne odešel s tím, že se do Ruska stejně vrátí a že nám
pošle pytel čaje…
Potom za několik dnů k nám přišli četníci. Prý při fotografování zpod svrchníku zatkli podezřelého
muže u pevnosti v Kamýku. Našli u něho řadu adres a mezi nimi i naší-byl to německý vyzvědač. Tatínek jim
musel říci, jak se s ním seznámil. Dále již naštěstí žádné vyšetřování nebylo.
Přicházelo léto 1938 a noviny „Venkov“naše jediné spojení se světem (rádio u nás na samotě nikdo
nevlastnil), přinášely každou sobotu stále znepokojivější zprávy o situaci v pohraničí. Většími zpravodaji u
nás byli potulní muzikanti, hokynáři i bývalí rodáci, kteří na „stará kolena“ chodili tzv. středou. Ti měli
obecním úřadem určeno (neb byli bezdomovci) být pobytem jen třeba tři dny neb týden v každém čísle
popisném ke stravě a noclehu. Podle majetku hospodáře. Většinou lidé staří a nemocní, kteří se snažili být
v hospodářství i trochu užitečnými. S malým ranečkem chodili od čísla k číslu. Když došli k poslednímu,
opakovalo se to znovu. Bylo nám jich líto, ale takový byl společenský řád. I voraři vracející se z Prahy byli
dobrými informátory. Ač jsem tomu mnoho nerozuměl, přece jsem 23 září ráno pochopil. Na každém rohu
vylepené vyhlášky o všeobecné mobilizaci do 50 let. Shluky lidí, plačící ženy a smutně odcházející sousedé
s vojenskými kufry. Příliš živá byla ještě vzpomínka našich rodičů na utrpení první světové války. Vždyť od
ukončení neuplynulo ani dvacet let.
Tato nejistota netrvala dlouho. Po známých skutečnostech – připojení pohraničních oblastí k Německu
– pomalu se vraceli naši blízcí do svých domovů. Vnitrozemí se plnilo tisíci vystěhovalci, kteří nechtěli
přijmout německé občanství a raději opustili své majetky v Sudetech. Potulní harmonikáři vyluzovali tklivou
píseň od Hašlera na odtržení pohraničí. „Chaloupky pod horami, co se to stalo s vámi…“. Ve škole jsme se
učili znát nového prezidenta, byl jím Dr. Emil Hácha. Masarykem doporučený a v roce 1935 zvolený
nástupce. Dr. Edvard Beneš nás opustil, (odletíc do Anglie), neb předvídal události příští.
V předjaří 1939 jsem slýchal, že bude s námi špatně, že se Hitler nespokojí jen s pohraničím, kde
zůstalo první pásmo pevností a nynější hranice jsou tak nechráněny. Přišel 15 březen 1939. Moc ošklivé
počasí. Déšť se sněhem a silný vítr. Přišli jsme před měšťanku, kde byl shluk lidí a učitelů a bylo nám řečeno,
že až do odvolání se učit nebude. Jsme obsazeni německou armádou a škola bude zatím zabrána pro potřeby
německé brané moci. My jsme ještě důsledky toho tolik nechápali a šli jsme domů. Tatínek, který pamatoval a
zažil strádání první války, jen ustaraně říkal: „Děti, bude zle,
bude zase válka“. Asi po týdnu jsme nastoupili opět do
školy. Podle silnice na domech a stromech bylo vylepeno
„Fechte fahren – jezděte vpravo“. Do té doby se u nás
jezdilo jen vlevo.
Slováci se od nás odtrhli a osamostatnili pod
ochranou Hitlera. My jsme se pak učili, že náš státní útvar
se jmenuje Protektorát Čechy a Morava. Všechny nápisy a
vývěsní štíty musely být psány nejdřív německy a pak
česky. Hned byla nařízena němčina jako povinný předmět.
Socha T. G: Masaryka v nadživotní velikosti u pomníku
v Krásné Hoře byla odstraněna.
V létě se pak malebné vltavské stráně otřásali
mohutnými detonacemi. Stopadesátikilogramové nálože
dynamitu trhaly železobetonové bunkry, které teprve před rokem byly dokončovány. Na vlastní oči jsem viděl
odstřel jednoho z nich proti Solenicím v blízkosti dnešního Hamira, který je bývalou jídelnou stavbařů
31
přehrady proti Solenicím. (dnes již bývalého Hamira). Stál jsem v polední čas s hloučkem místních obyvatel u
Zajíčků na dvorku. Z té stráně byla překrásná viditelnost. Již samotné troubení a úprk střelmistrů vzrušovalo.
Po třetím zatroubení hrozná detonace, kouř, plamen a mohutné tuny betonu a oceli rozervány. Děsivá tříšť
proti slunné obloze a vysoké gejzíry při dopadu trosek do řeky…
Likvidace
Při ženijních zkouškách, dělostřeleckém postřelování a leteckém bombardování prokázaly bunkry
mimořádnou odolnost. I simulované útoky pěchoty, prokazovaly takticky vynikající umísťování objektů. Když
v březnu 1939 obsadily Němci zbytek ČSR, jedním z prvořadých úkolů okupační moci bylo právě zničení
veškerého meziválečného opevnění na území tzv. Protektorátu. Protože se jednalo o náročnou destrukci 2370
objektů Lehkého opevnění, muselo mít Německé velení před našimi pevnůstkami opravdu respekt. Odstřely
začaly již v červnu 1939 a ničení mělo být definitivně dokončeno před německým vpádem do Polska, aby
vnitrozemské linie nemohly být využity Čechy při hrozícím povstání. Železobetonové monolity napěchované
náložemi často pouze „nadskočily“ a opět si sedly.
Pouze malé procento pevnůstek bylo ušetřeno odstřelu, neboť se v jejich bezprostřední blízkosti
nacházely budovy a nebo mosty. Ty byly znehodnocovány kompletním zabetonováním interiéru do výšky 180
cm (byly do nich nanoseny velké kameny a prolévány cementovou směsí. Dnes zde můžeme vidět jen 9
pevnůstek (4 x Kamýk, Šefrovna, Solenice, bývalé Proudkovice, Cirhan, Dvořiště)
Nález pravěkých pazourkových sekyrek u Milešova.
Bludné kameny.
V Milevském muzeu jsou uloženy tři kamenné sekyrky nalezené u Milešova. Je to nález vzácný a
zajímavý. Pocházejí z doby pozdně neolitické. Ze starší doby kamenné. (Starší doba kamenná od neznámé
doby, snad od 60 000 do 10 000 let před Krystem (počátkem našeho letopočtu); mladší doba kamenná od 10
000 let do 2 000 let před Kristem. Do místa nálezu byly asi zaneseny později.
V národním muzeu v Praze jsou nálezy z mohyl, mimo jiné i od Klučenic pocházející ze starší doby
železné, kultura hallstattská (rok 900 až 500 před Kristem) První železo přišlo do Evropy z Orientu asi 1000
let před Kristem.
Také u hradiště u Vepic (2 km od Kovářova) bylo nalezeno kamenné válečné kladivo, snad v době
kamenné sem ze severních Čech zavlečené, a na honě ztracené.
Předhistorické kameny byly nalezeny i v okolí Milevska, poblíž Milešova. Asi 1000 metrů od školy
v Milešově na jih je mohutný balvan 2 metry dlouhý 120 cm široký a 150 cm vysoký, delší osou delší osou
mezi sever a jih orientovaný. Na horní ploše, je lidskou rukou vydlabaná prohlubeň též obdélníkového
půdorysu, 40 cm dlouhá, 25 cm široká, při západní straně 15 cm a při východní 5 cm hluboká (zde snad byl
vrch v pradávné době uražen) Prohlubeň je orientována od severovýchodu na jihozápad, na délku je asi
uprostřed, na šířku je však blíž k západní stěně balvanu. (kněz by podle toho byl hleděl na východ jako u
křesťanských oltářů).
Kámen byl podle starých lidí dříve v lese, který tam však již není, takže nyní (1939) stojí na pastvině.
Lid vypráví, že tady Mistr Jan Hus kázal.
U Bratřejova (u Petrovic) jsou bludné kameny, z nichž jeden nese jméno „Husova kazetelna“. Na horní
ploše má také misku. Je jistě nápadné, že lid oba kameny spojuje se jménem Husovým. To je sice asi omyl, ale
označuje oba kameny za předměty náboženského kultu.
32
Kameny s mísami objevil p. řiditel Novák z Petrovic. Píše o nich takto (třicátá léta minulého století):
„Na zalesněném pahrbku nad rybníkem Borem mezi Petrovicemi a Zahrádkou Mladotovou jsou na velkých
plochých balvanech pečlivě vyhloubeny prohlubně velikosti bochníku chleba. Některé jsou vyhlazeny velmi
uměle a spojeny mělkými rýhami. Kámen na vrcholu je do červena upražený, což dokazuje, že na něm hoříval
oheň.
Jiný předhistorický kámen je u Žemličkovy Lhoty také u Petrovic. Je asi 2 metry vysoký, 3 metry
dlouhý a 1,8 metru široký. Od západu je na něj vchod do prohlubně 80 cm široké a 60 cm hluboké. Zde prý
stál kněz tváří k východu při kázání i při oběti. I tento kámen nazývá lid „Husovou kazatelnou“.
Další je nejvyšší skalisko vpravo od pěšiny vpravo od pěšiny (1939), vedoucí z Kotýřiny k Pechové
Lhotě. Je to obrovský, několik tun vážící balvan, na jehož vrchní ploše je kruhovitá mísa o průměru asi 75 cm,
od níž běží k západnímu okraji rýha. Východní okraj balvanu je sedlovitý a mezi sedlem a mísou je ještě jedna
malá prohlubeň.
Obdobné kameny jsou také na Sedlčansku, jsou na návrší u Zrůbku, u Voděrad, u Kojetína, Obděnic,
Držkrajova, Vysokého Chlumce, Čimelic, Ostrovce, i jinde. Roku 1939 ing. Jaromír Růžička prohlížel
kameny u Petrovic a nabyl dojmu, že jde o útvary přírodní, zvětráváním „pecek“ povstalé, balvany s mísami
jsou ze všech stran nepravidelně zaoblené, jsou to zřejmě bludné žulové balvany, od ledovců, ne od člověka
opracované. Víra v obětní kameny u Milevska byla velmi otřesena.
Milevský klášter. (J. K. 1940)
Milevský klášter byl založen v roce 1187 a prvním opatem milevským se stal Gerlach *1165 †1228, už
ve věku 22 let. Narodil se v Porýní a byl tedy rodilým Němcem. Ujal se ho Želivský opat Gotschalk a dal jej
na dvě léta na vychování do kláštera Oberzell u Würzburka, načeš ho vzal do Želiva, kde se stal jahnem a
kaplanem (1186) a byl pak do Milevska poslán jako první opat (1187). Srostl s lidem a cítil s ním, což je viděti
i z toho, že prý sám nazval „Jarloch“ Proslavil se tím, že diktoval kroniku současné doby (1167 - 1198). Je to
latinský, na pergamenu psaný rukopis, který se neznámým způsobem dostal k ranhojiči v Postoloprtech, který
z něho stříhal listy. Rukopis poznal kaplan Ditrich r. 1826 a zachránil jej
před zničením. Nyní je chován (1939) ve strahovské knihovně, které jej
daroval Dobrovský. Kromě tohoto originálu se zachovalo několik opisů.
Kdežto opat Jarloch bojoval s obtížemi a byl stíhán nehodami (Roku
1191 klášter vyhořel) nastal po něm veliký rozkvět. Milevský klášter se
stal nejbohatším klášterem v Čechách. Prý tu bylo až 300 řeholníků
(snad včetně duchovních na farách a bratrů laiků??)
Roku 1384 zaplatil (podle Dlabače) na dávkách o pětinu víc než
klášter tepelský a dvakrát tolik než Strahov a pětkrát tolik než Želiv.
Tehdy byl ostatně blahobyt v celých Čechách.
Na tuto dobu upomínají některé stavby. Nejstarší z nich je asi opatská kaple. O něco mladší je příčná
loď románské baziliky, kterou kladu asi před polovici třináctého století. Řídím se při tomto určování doby
podle kostela tepelského, jehož západní část přestavěná slohem přechodním r. 1232. konečně povstala ke
konci čtrnáctého století gotická část kostela svatého Jiljí a to jistě za opata Františka z Vepic (1383- 1405),
jehož erb je na jižní a severní straně kostelního štítu. Z téže doby předhusitské se zachoval spodek budovy
proti děkanství s gotickým vchodem, prý bývalá klášterní škola, a špýchar proti hřbitovu z hladomoru.
Milevsko a jeho kraj. (J. K. 1940)
Město Milevsko vzniklo z poddanské osady, ležící jihozápadně od kláštera milevského a jemu
náležející. V polovině 14 století dostala osada právo voliti rychtáře a konšely. Rychtář vedl s obecní radou
33
správu městečka pod dozorem vrchnosti. Kdy se osadě dostalo názvu město, není známo. Po prvé se vyskytuje
toto pojmenování v listině z 28. srpna 1438, v níž purkmistr a rada města Tábora nařizují „rychtáři, konšelům
a vší obci města Milevska, aby do příští neděle odvedli do Tábora 300 džberů žita a 50 kop grošů pod trestem
vypálení“. Město bylo závislé na klášteru a jeho pánech. Za válek
husitských byli jeho pány zprvu Rožumberkové, pak páni ze Švamberka a
konečně Hodějovští z Hodějova. Město bylo stíháno požáry, nedostatkem
a jinými neštěstími a dostalo se mu proto od jeho držitelů, různých
privilegií jako stěhovati se, odkazovati majetek, obchodovati se solí, vařiti
pivo, míti obecní váhu, radnici apod. Po bitvě na Bílé Hoře se panství
milevské r 1623 dostalo klášteru strahovskému a opat Questenberk. 5.
dubna 1623 na radnici privelegia zrušil za přítomnosti opata milevského
Kryšpína Fuka. Odtud potom vznikaly různé spory o udělená privilegia,
které se táhly až do roku 1781, tedy více než 150 let. Na snímku je
milevská radnice 2011Ve třicetileté válce město těžce trpělo. Roku 1622 byl zde hrabě Lažanský se svým
plukem, roku 1647 byly zde ubytovány 4 pluky pěchoty, mezi nimi i dva pověstné pluky Piccolomuniho.
V Dubnu 1646 se ubytoval v Milevsku pražský arcibiskup, kardinál Harrach na svojí cestě z Říma do Prahy.
Ve zprávě o jeho cestě uvádí, že městečko je plné domů zbořených a spustlých. V roce 1662 žilo ve městě jen
60 lidí v plné bídě. Zrovna se však město zotavovalo. R. 1784 se vykoupilo z roboty ročním výkupem 60
zlatých. V roce 1791 rozprodalo město svůj pozemkový majetek až na lesy a pastviny. Teprve však po roce
1848, kdy bylo zrušeno poddanství, a do města přišly různé úřady, začal býti růst města znatelnější. Hlavní
rozmach však nastal po ukončení 1 světové války.
Roku 1870 mělo město Milevsko 3102 obyvatel, r. 1880 zde bylo 2728 obyvatel, r. 1890 zde bylo
2728 obyvatel. R. 1930 pak 3298 obyvatel a 1. května 1940 bylo 3716 obyvatel. 1950 mělo 3413 obyvatel,
v roce 1961 mělo 5450 obyvatel a v roce 1970 mělo 7110 obyvatel. V současnosti má Milevsko: Počet
obyvatel:9158 – v produktivním věku:6470. Průměrný věk obyvatel:36 let. Katastrální výměra:4249 ha.
Snímek z r. 2011 zachycuje budovu spořitelny.
Domů bylo v roce 1890 celkem 405, v roce 1930 pak 654,
v roce1940 bylo 723 domů. V roce 1950 mělo 769 domů v roce 1961 mělo
805 domů a v roce 1970 mělo 898 domů. Pojmenování ulic bylo provedeno
r. 1845.
Velká část našeho bývalého okresu, přiléhající k Vltavě, patřila za
dávných dob ke kraji Prácheňskému, zvaného tak podle hradu Prácheň u
Horažďovic. Kraj tento od roku 1751 zabíral u nás západní část okresu
ohraničenou čarou, která vedla od Podolí přes Jetětice, Branice, Osek,
Hrazany, Předbořice, Lašovice a Klučenice a odtud k Vltavě. Sídlo úřadů bylo v Práchni. Kraj tento ležící při
Vltavě, po obou březích jejích se nazýval Vltavsko, či kraj Vltavský a tvořil Prácheňsko ještě s několika
jinými.
Tento kraj Vltavský byl ve století čtrnáctém podřízen úřadu kamýckému, jehož střediskem byl hrad
Kamýk, jako sídlo všech příslušných úřadů. Počátkem století 15. náležel do pravomoci úřadu píseckého. Ve
století 16 a 17. byl kraj Vltavský samostatný. Teprve v roce 1714 bylo Vltavsko spojeno s Podbrdskem a roku
1751 s Práchní.
Až do válek husitských, kraj tento značně vzkvétal. Bylo zde tehdy na 40 farních kostelů. Za bouří
husitských a jmenovitě za války třicetileté celý kraj však velmi trpěl. Bylo zbořeno, spáleno a zničeno mnoho
vesnic, z nichž některé se už vůbec nevzpamatovaly a zanikly. Po bitvě na Bílé Hoře, bylo v těchto končinách
obsazeno jen 9 far.
V těchto dobách kvetoucí městečko Zahořany s 3000 obyvatelů, bylo tak zpustošeno, že v době
pobělohorské mělo pouze 26 domů. Lašovice byly skoro celé v sutinách. V roce 1790 byl zde jen kostel a tři
domy. Pevná tvrz Holešice vůbec zanikla.
34
Válka třicetiletá naplnila celý kraj hrůzou a bídou. Kdykoliv tudy nějaký vojenský oddíl táhl, museli
obce a vesničané platiti vůdcům velké výpalné a vojáky živiti.
V roce 1619 byl to Anhalt, který přitáhl 29 září toho roku z Jindřichova Hradce, přes Tábor do
Milevska a odtud pak táhl na severozápad. U Krásné Hory překročil Vltavu a ve Zbenicích se sešel se
švédským králem, dne 3. října. Před pustošícími houfy vojsk utíkalo obyvatelstvo do lesů. V roce 1645 byl
kraj opět zaplaven Švédy. Generál Torstenson překročil 1 a 2 března Vltavu a přes Zahořany a okolní vesnice
táhl směrem na Vysoký Chlumec. Dne 6. března porazil na hlavu císařského generála Götze u Jankova.
V letech 1741 až 42 opět trpěla naše krajina od vojsk francouzských. Dne 16. října 1744 těmito
končinami táhla armáda rakouská, vedená arciknížetem Karlem Lotrinským směrem od Orlíka na Vysoký
Chlumec. Kraje trpěly za války sedmileté nesnesitelnými daněmi, stejně i tak za válek napoleonských. Potom
však již nastalo zlepšení a jmenovitě zrušení poddanství roku 1848 přineslo úlevu všem. Ve čtvrtek, dne 23.
března 1848 byla na Orlíku slavnostně prohlášena konstituce před shromážděnými nájemci dvorů panských,
rychtáři, z nichž každý se dostavil se dvěma konšely, úřednictvem a množstvím všeho lidu z dalekého okolí.
Za přítomnosti ředitele panství orlického, J Pervolfa, velkého národovce byla sloužena na Orlíku svatá mše.
Zrušení roboty přijal všechen lid s velkým jásotem. Na paměť této význačné události byly v mnoha obcích
sázeny stromy nebo zřízeny jiné památníky. V Předbořicích dosud (1940) ještě upomíná na tuto chvíli alej
starých topolů u silnice západně ode vsi, které byly tehdy vysázeny.
V Milevsku samotném bylo vysvobození ze závislosti na vrchnosti přijato jako veliké ulehčení. Přesto
však ještě řadu let měla obec s vrchností spory, jmenovitě o vaření piva. Šenkýři odřekli odebírání piva
z panského pivovaru. Obec uvedla ihned do pořádku svůj pivovar a od 1. ledna 1849 jej pronajala sládkovi
Matěji Vinickému. Námitky vrchnosti proti vaření piva byly však nadřízenými úřady jako neodůvodněné
zamítnuty. Město mohlo se pak vyvíjet vlastním životem.
Rok 1662 – Žilo v městě Milevsku pouhých 60 lidí ve velké bídě
Rok 1666 – Odvlékali vlci ze stavení milevských hlídací psy a v Chlumu žili ještě medvědi.
Rok 1692 a předtím patřilo Milevsko k župě vltavské, ne k bechyňské, alespoň to vysvítá
z francouzského atlasu toho roku vydaného a v Bechyni na zámku uloženého.
Za Přemysla Otakara zavedeno první zřízení krajské, které r. 1714 a 1751 měněno. Majitelé panství
měli moc správní i soudní a úřady, které je vykonávaly, měli právo odsouditi i k smrti. Na tu dobu upomíná i
hladomorna v gotické budově naproti hřbitovu a vrch „Šibený“. Město Milevsko bylo šosovní (od Schutz ochrana) a stálo pod mocí a ochranou kláštera, jakožto své vrchnosti.
Milevsko bylo několikráte postiženo morem v letech 1680, 1713, 1772, průtržemi mračen, jež strhaly
rybníky v letech 1698, 1757, 1812, 1817 a hladem 1647, 1771, 1772, a 1805. Na tyto pohromy upomíná
morový hřbitov u cesty k Osletínu snad z roku 1772.
Roku 1773 byl dokončen poutní kostel v Sepekově
Roku 1805 trpělo Milevsko od francouzského vojska
1840 byla zrušena robota, 1848 zrušením poddanství nastal mezi městem a klášterem nový poměr: ty pán, já
pán. Přátelský poměr však tehdy ještě nenastal. Válka v roce 1866 se města nedotkla.
Roku 1876 povolilo místodržitelství Milevsku 4 trhy. Toho roku také započala stavba staré školy.
20 listopadu 1889 zahájen byl provoz na železniční trati Tábor - Milevsko - Písek – Ražice. Stavbě
předcházeli prudké boje o místo milevského nádraží. Pamětníci vědí, že velkostatek chtěl mít nádraží u
Staňkova. Město však spor vyhrálo. Dráhou získaly chudé a zaostalé jižní Čechy spojení s celým světem.
Neuvěřitelným se mi zdálo vyprávění současníků (1939), že některé vesnice proti blízkosti nádraží bránily,
tvrdíce, že po dráze k nim prý budou jezdit tuláci. V roce 1903 byla zprovozněna elektrická úzkokolejná dráha
mezi Táborem a Bechyní
Roku 1900 byla postavena nová radnice
35
Roku 1906 bylo zavedeno na Milevském velkostatku české úřadování
Roku 1908 byl v Milevsku zaveden telefon
Na světovou válku 1914 až 1918 upomíná na náměstí pomník padlých od Kabeše. Roku 1918 uvítalo
město odtržení od Rakouska a první republiku s ohromným nadšením a s velkými nadějemi pro budoucnost.
Nikdo tehdy netušil, že tento nový stát vydrží jen 20 let!
Roku 1921 bylo v Milevsku zavedeno první elektrické osvětlení připojením na síť (v Táboře 1901)
proud dodávala vodní hydroelektrárna v Letošticích na Vltavě.
Roku 1925 byla postavena sokolovna
Roku 1930 byla na zdejším velkostatku dokončena pozemková reforma a to dohodou mezi státním
pozemkovým úřadem a Strahovem. Dohodou přešlo asi 750 ha zemědělské půdy do rukou lidu.
Roku 1932 byl postaven okresní úřad (budova dnešní polikliniky) r. 1935 nová škola, r. 1937
Zavoralův dům.
Roku 1938 došlo k připojení značné části Čech, Moravy, Slezska, a Karpatské Ukrajiny ke státům
sousedním.
Rok 1939 a to dne 15. března dopoledne obsadilo německé vojsko také město Milevsko a vztyčilo před
radnicí německou válečnou vlajku. Zůstalo zde jen do 31. března a chovalo se bezvadně. Obyvatelstvo města i
okolí přijalo tento dějinný převrat klidně jako důsledek předcházejících událostí. Milevsko se stalo součástí
protektorátu.
V Milevsku existují dvě kroniky. Starší je foliant v kůži vázaný o rozměrech 42x29x 10,5 cm. Jsou v ní
zprávy od roku 1180 počínajíce, ale psát se začalo r. 1840. Až do roku 1846 bylo psáno německy, pak česky a
to v rocích 1846 až 1877. Pak bylo pokračováno až do roku 1892, ale zaznamenány zprávy zpět od roku 1873.
Kronika končí rokem 1903, takže 8 cm výšky listů zůstalo prázdných. Roku 1926 nebylo na starší
kroniku navázáno, nýbrž započata kronika nová, též v kůži vázaná, o rozměrech 45x30x7 cm.
Kostel svatého Bartoloměje na náměstí v Milevsku 2011.
Na
děkanství v Milevsku se vede pamětní kniha od roku 1724 latinsky, od
roku 1845 německy, od roku 1866 většinou česky. Do roku 1894 jsou
zprávy zapsány v prvním dílu, další ve druhém dílu. Rozměry obou svazků
jsou 38x24x 3,5 cm.
Další pamětní knihy se vedou u farních a obecních úřadů a ve školách.
Výše uvedené končí rokem 1939
Autobusová a poštovní doprava (1940)
Poštovní úřad byl v Milevsku zřízen r. 1838. Spojení se světem obstarával poštovní dostavník, který
jezdil denně do Tábora. Od 1. dubna 1869 bylo zavedeno také poštovní spojení s Bernarticemi. Když pak
v letech 1888 až 1889 byla vystavěna transversální dráha Jihlava - Tábor - Milevsko - Písek - Ražice, na níž
byla doprava zboží i osob zahájena 20. listopadu 1889, poměry se značně zlepšily. Dnem 20. června 1895 byla
zavedena v Milevsku přespolní pošta a ustanoveni dva poslové. První obvod obsahoval obce: Rukáveč, Osek,
Velkou, Hrejkovice, Níkovice, Dmýštice, Něžovice, Klisín, Březí, Přeborov. Schránky na psaní byly
umístněny v Oseku, Hrejkovicích a Přeborově. Ke druhému obvodu náležely obce: Sepekov, Božetice,
Držkrajov, Týnice, Přeštěnice, Blehov, Zhoř, Zbislav, Osletín. Poštovní schránky byly umístněny v Sepekově,
Přeštěnici a Zbislavi.
Telegraf byl v Milevsku zaveden v roce 1875. Druhá telegrafní stanice byla zřízena r. 1892 v Kostelci
nad Vltavou. Později byly otevřeny další v Bernarticích a Milešově nad Vltavou. Další telefonní ústředny
byly na okrese zřízeny až po převratu, (za první republiky)
První autobusovou dopravu provozoval podnikatel p. Jirsa z Petrovic, který v letech 1928 až 1931 jezdil
z Milevska přes Petrovice, Krásnou Horu a Kamýk do Prahy.
36
Dne 28. května 1931 byla zahájena doprava na soukromé koncesované autolince fy. Liška a Tuček
v Praze na trati: Bechyně - Milevsko - Petrovice - Sedlčany - Netvořice - Jílové- Praha
Jihočeské podniky pro autobusovou dopravu v Praze zahájily dne 4. července 1931 dopravu osob na
trati: Praha - Jílové - Sedlčany - Petrovice - Milevsko – Bechyně. Současně také na trati: Praha-Dobříš
Kamýk – Krásná Hora - Milevsko - Bechyně.
Dopravu osob z nádraží v Milevsku do města, jakož i z Milevska do Chyšek, Sedlce, a Heřmaniček
obstarávaly již od roku 1922 poštovní autobusy státní poštovní správy i soukromých podnikatelů. Od 1. října
1931 zahájily dopravu z Kostelce přes Kovářov a Milešov do Krásné Hory
Dopravu na těchto linkách převzaly od poštovní správy i soukromých podnikatelů od 1. července 1933
Jihočeské podniky pro automobilovou dopravu JAS, akciová společnost v Praze na Smíchově.
Ráz a podnebí milevské krajiny (1940)
Milevsko, bývalo městem okresním, se všemi úřady okresu přináležejícím. Leží v malebné kotlině, je
protaženo od severu k jihu na délku po silnici od prvních Milevských domů na Petrovické silnici po ZVVZ
měří 4,379 km a v největší šířce vzdušnou čarou měří 1,969 km. Údolí milevské je sevřeno od východu
vrškem Hůrka (483 m), od západu vrchem Šibeným (531m), k němuž těsně k severu přiléhá vrch Netušil
(531m), od severozápadu Zvíkovcem (540m). Náměstí má nadmořskou výšku 458m, klášterní nádvoří (441
m).
Městem protéká potůček, pramenící v městských lesích na Hajdě a vlévá se u kláštera do potoku
Milevského, přitékajícího od severu, protékající klášterním parkem a bažantnicí a tekoucím dále směrem
jižním k Sepekovu.
Svým geologickým složením je útvaru prahorního. Převládá žula, rula a svor. Z nerostů se vyskytují
antimon a zlato u Milešova a Krásné Hory. Burel, jenž získávali v Zahořanech. Olovo a stříbro, které se
dolovalo ve svaté Janě u Květova, kaolin, jehož ložiska jsou u Sepekova a Božetic a konečně žula, která se
v nejlepší jakosti láme na Kovářovsku, Pechové Lhoty, Hrazánek, Kojetína a jinde.
Podnebí milevského kraje se rázu vnitrozemského. Průměrná roční teplota 6 až 7,5 °C. Zimy bývají
dosti tuhé, v létě jest značně teplo. V zimě klesá teplota až na-20 °C; (v zimě 1940 až na-32 °C;). V létě
vystupuje až na 35 °C;
Množství vodních srážek je poměrně malé. V desetiletí od r. 1929 do 1939 bylo ve srážkové stanici
v Milevsku (lesní ředitelství) naměřeno nejvíce v roce 1938 a to 619,3 mm, a nejméně v roce 1933, 474,4 mm
vodních srážek. Nejvíce pršívá v září, nejméně v lednu. Srážek od ledna do srpna přibývá, od září do ledna
ubývá Dle měření v pozorovací stanici zbislavské byl v roce byl v roce 1937 počet dnů kdy pršelo 105, počet
dnů kdy sněžilo 48. V létě toho roku bylo 11 bouřek a na podzim 8x mlha.
Barometrický tlak je poměrně stálý, mezi 712 až 728 mm, nejvyšší v zimě a nejnižší na jaře.
Větry vanou velmi často. Z jara jsou to prudké větry západní, způsobující tání sněhu a ledu. V Dubnu
a květnu vane chladný severní a východní vítr. Deště a bouře bývají pravidelně při větrech západních směrů.
Ráz počasí je drsný podhorský, vzduch je zdravý, čistý, nezkažený kouřem ani výpary z továren
(1940). Drsnost počasí má vliv i na úrodu, jak na polích tak i v zahradách, které bývá o dva až tři týdny
opožděnější než je např. Úroda u Prahy.
Kraj je převážně zemědělský. Pěstují se hlavně brambory (jo bývávalo!) žito, pšenice, ječmen, a oves.
Před první světovou válkou byl známý milevský hrách. V devatenáctém století se také hojně pěstoval len,
který byl spotřebováván, silně vyvinutým řemeslem tkalcovským. Pěstování ovocného stromoví je na malé
výši. Rolníci mají pro něj jen málo pochopení. Ze zvířat se chová hlavně dobytek hovězí a vepřový. Koně
chovají jen větší hospodáři. Chov ovcí byl kdysi velmi rozšířený a zanikl před první světovou válkou. Po
domácku se chovají kozy, králíci, slepice, husy a kachny.
37
Půda je málo úrodná a těžko se dá zpracovati. Náleží většinou drobným zemědělcům. Velkostatků je
jen několik (1940).
Na Milevsku se nosíval až do konce devatenáctého století krásný milevský kroj, který vynikal bílými
pracně vyšívanými krajkami a zlatými čepečky.
Lid mluví v kraji milevském čistou, jadrnou a cizími vlivy neporušovanou češtinou oplývající
originálními obraty, výrazy a úslovími.
Milevské maškary
Mají letos již sto čtyřiceti osmi-letou tradici. (podle Josefa Kytky dokonce
171 letou) Tradiční maškarní tah, který se koná vždy na masopustní úterý.
Milevské maškary jsou nejvýznamnějším národopisným projevem,
nejvýznamnějším zvykem v našem městě. Konají se šest týdnů před Velikonocemi
na masopustní úterý – je to zakončení masopustu maškarním průvodem. Maškarní
průvody ve své nynější podobě se datují od roku 1862. Vyvinuly se ze středověkých
lidových her, které bývaly v kraji provozovány. Byly to hry: Barborky, Mikuláši,
Lucie, Perechty, Tři králové, Liška, Řehoři, Líto, Hra o svaté Dorotě a Bakus. Konec
masopustu slavili v Milevsku již od středověkých dob Bakusem, který v pondělí a
úterý masopustní obcházel městem po hostincích a na Popeleční středu býval pochován nejprve v bývalém
potoce, když ještě vedl přes náměstí, později v rybníce Kuklíku nebo u Sádek. Bakusův průvod tvořily
komické figury jeho ženy s dítětem, hrobaři, kostelník, kněz, smuteční
zpěváci, ministranti a kdesi vzadu bláznivý „ s křížkem po funuse“.
Bakus byl vezen na káře a byl oblečen do oděvu vycpaného
hrachovinou. Pochování Bakuse do hrobu ve sněhu u potoka či rybníka
mívalo často pro občana, který jej představoval nemilé následky. Když
pak jeden představitel Bakuse z nachlazení dokonce zemřel, úřady
Bakuse zakázaly. Poslední obchůzka se konala roku 1864. Avšak již
před tímto rokem se k Bakusovi připojovaly různé jiné komické figury,
které se stávaly součástí jeho průvodu a v roce 1862 již tvořily celý
pestrý a početný maškarní průvod. Po odpadnutí Bakuse měly
maškarní průvody každoročně svůj určitý ráz. Během doby se některé figury staly nezbytnou součástí
maškarního průvodu a také Bakus se objevil v průvodu.
Pořádání maškar bývalo pro účinkující zvláštním vyznamenáním a bylo vyhrazeno jen milevským
občanům. O každém účastníku, který chtěl při maškarách účinkovat, hlasovalo maškarní komité, které se
časem vytvořilo z místních občanů. Podle uchovaných zpráv měly milevské maškary tento ráz:
V letech 1882–1888:
Žižkův tah z boje
Fidlovačka
Boj ženský či Šárka
Vytlačení Indiánů z Ameriky
Cikánská svatba
1889 Návrat Američanů do vlasti, Koňské dostihy, Karneval
1890 Reduta a mlýn na staré panny
1891 Spravedlnost
1892 Posvícenské stínání kohouta a Shazování kozla z věže
1893 Manévr
1894 Obležení Šibenného vrchu od Švédů
1895 Žižkovo tažení do boje
1896 Světový zvěřinec
38
1897 Africká karavana
1898 Cikánský průvod
1899 Selská svatba
1901 Výlet vlakem do Ameriky
1902 Skupina cizích národů
1907 Masopustní průvod prince Karnevala
1910 První gramofon
1911 Maškarní varieté - sjezd umělců -cirkus -dostihy
1912 50 let milevských maškar, selská svatba, biograf, automobil
1914 Prodaný ženich.
1. světová válka pořádání maškar na dlouhou dobu přerušila. Po válce nechtěly úřady pořádání maškar
povolit. Pokus částečně je nahradit učinilo několik jednotlivců v roce 1924. Neuspěli a byli pokutováni
proto, že karikovali činnost hejtmana Žáka. Maškary byly obnoveny až v roce 1933 a poslední maškarní
průvod před 2. světovou válkou se konal v roce 1939. Tehdy, v době nesmírného národního ponížení,
předvedly maškary lidové zvyky na Milevsku. Následovala válečná přestávka a další maškary
v Milevsku byly v roce 1946. Konaly se opět každoročně s výjimkou let 1954 a 1956. V roce 1963 byly
maškary odřeknuty a znovu obnoveny byly až v roce 1969. Staré kostýmy byly mezitím odvezeny, a tak
Městský národní výbor financoval odkoupení kostýmů z Národního divadla v Praze. Od té doby
maškarní sdružení organizuje maškarní průvody každoročně. Maškarní průvod zpravidla odcházel od
Sokolovny, později od Domu kultury, prošel celým městem a vracel se zpět na náměstí, kde byla
závěrečná produkce.
Konání maškarního průvodu ohlašují plakáty s vtipným a
humorným obsahem. Podle starých zvyklostí se v týdnu před maškarním
průvodem provádí zvaní. Na tučný čtvrtek několik maškar prochází
městem a zvou k návštěvě o masopustním úterý. 14 dní před vlastním
průvodem chodí malíři, kteří na výlohy obchodů malují různé rýmovačky.
Ráz maškar vždy mívá vztah k problémům doby nebo k časovým
událostem. Vybíráme názvy průvodů v některých létech:
1936 Boj s piráty a Loď Smrtihlav
1946 Na prahu atomového věku
1947 První jarní pouť
1948 Z pohádky do pohádky
1949 Sport a hry národů všech dob
1950 Sto let v Milevsku
1958 S milevskou raketou na Měsíc
1969 Shledání milevských maškar
1972 110 let milevských maškar
1974 Staří mladí přijďte v letu do Milevska na kometu
1977 Bejvávalo, je a bude
1984 Procházka osmisty léty milevskými
1990 Maškary jaké nemohly být
1994 Milevské maškary od pravěku k demokracii
1998 I my na-to jedeme
39
Typické milevské masky jsou: Bába s nůší, Dlouhán, Bakus,
Párkař, Holiči, Medvědář, Slepičí farma a řada dalších. V průběhu let se
objevují sále nové masky.
Milevské maškary poskytly řadu vděčných námětů milevskému
malíři Karlu Stehlíkovi i rodáku z Chyšek u Milevska Aloisi Moravcovi.
Československý filmový týdeník natočil reportážní záběry z milevských
maškar v letech 1934, 1935, kdy se jednalo o filmy němé, v roce 1947 již
záběry zvukové. V posledních letech zde natáčí televizní štáby.
Lašovice (J. K. 1940)
Dnešní Lašovice jsou zbytkem velké osady, která zašla ve válce třicetileté. Leží na jihovýchodním
svahu pahorkatiny zvané Hrby v této části také Babína
Farní ves Lašovice s původně raně gotickým kostelem Navštívení Panny Marie patřívala v dávném
středověku podle všeho ke královskému hradu Zvíkovu. První zmínka o osadě pochází z r. 1352, (podle jiného
zdroje je první zmínka již v roce 1230 F. Š) kdy náležela k vltavskému děkanátu. Roku 1365 uvedl lašovický
kněz Jana z Krásné Hory, který byl ustanoven do Předbořic.
Roku 1370 byly zde vladičtí dvory: Mikeš, Blabut, Maršík, Bartoš, Svátek, a Šťěpán. , kteří platili
arcibiskupu pražskému ročně 50 grošů.
V roce 1379 ustanovil český král Václav IV., jakožto majitel hradu Zvíkova do Lašovic faráře Václava,
který zde působil plných 40 let a po své smrti byl v lašovickém kostele pochován.
Roku 1382 se připomíná v Lašovicích Kuneš z Lašovic, r. 1397 Otík Rus z Lašovic, r. 1469 paní
Kunka z Lašovic.
V 15. století vznikla ze dvora panského tvrz na níž vládl r. 1531 pan Bohuslav z Lašovic.
Roku 1547 prodal pan Václav Lašovský z Lašovic tvrz dvorem poplužním s panstvím nad krčmou a
částí kostelního podací, dále v městečku Zahořanech jeden dvůr kmetcí a statek v Plané panu Václavu
z Nahorub za 152 a půl kopy.
Od pana Václava z Nahorub koupila vše v roce 1567 paní Ludmila z Trkova na místě a k ruce
Burjanovi, Jiříkovi, synům zemřelého Jana Záchrastského ze
Záchrášťan, za 500 kop míš.
12. února 1604 koupil pak tvrz Lašovice (Na snímku)
s domem a pustým pivovarem od Burjana pan Jan Jiří ze
Švamberka za 2250 kop míš.
Tvrz v Lašovicích pohled z návsi 2011.
Jiří Záchrastský prodal svůj dvůr před tím, již v roce 1599
Vojtěchu Hořicovi z Prostého za 230 kop míš. A od něho koupil
pak i tento dvůr v roce 1606 Jan Jiří ze Švamberka.
Za pánů orlických tvrz lašovická pozbyla svého významu, až konečně zanikla docela. V roce 1616 již
se o ní nečiní žádné zmínky.
Lašovice a celý širý kraj těžce trpěly, obzvláště za války třicetileté. V roce 1619, dne 29 září přitáhl
z Jindřichova Hradce přes Tábor do Milevska se svými vojsky Anhalt a vyčkával zde, kam zamíří vojsko
40
císařské, které bylo tehdy v Písku. Brzo pak se hnul směrem ke Zvíkovu. Hlavní voj se ubíral směrem přes
Kovářov a Lašovice na Krásnou Horu a k Vltavě, přes níž se u Zlákovic přeplavil. Ve Zbenicích navštívil tyto
voje švédský král dne 3. října. Vesnice, kudy vojsko táhlo, museli se starat o jeho obživu a ještě vojákům platit
výpalné.
Nové utrpení se přivalilo na celý kraj roku 1645, kdy sem přitáhli Švédové vedení generálem
Torstesnem. Překročili u Techniče zamrzlou řeku Vltavu a odtud táhli na Sedlčany, v nichž odpočívali 2 a 3
března.
V těch dobách bylo v Lašovicích i jejich okolí velké množství nekatolíků, hlavně protestantů
luteránského vyznání, jmenovitě na sever od Lašovic ve vesnicích i samotách. Svědčí o tom popis duší ze dne
28. dubna 1651.
V letech 1741 – 1742 opět vykořisťovala kraj vojska francouzská. Dne 17. října 1742 táhlo krajem
vojsko rakouské směrem od Orlíka na Vysoký Chlumec.
Všechny tyto nepřetržité válečné útrapy měly za následek, že celé osady zvolna mizely a hynuly. Za
války třicetileté zanikly úplně obě vesnice Holešice, Staré i Nové. Kvetoucí městečko Zahořany pak bylo tak
zmenšeno, že z něho zbyla jen malá vesnička. Z Lašovic pak zmizela větší část rozlehlé kdysi vesnice.
K tomuto úpadku přispěl hlad a mor, který v Čechách řádil v letech 1771 až 1772, a za něhož
v Lašovicích mnoho lidí pomřelo. Roku 1790 měly Lašovice 3 domy a sousední Lašovky 8 domů. R. 1840
bylo zde 10 domů, 88 obyvatel a 1 židovská rodina. R. 1895 měly Lašovice 25 domů a 172 obyvatelů,
Lašovky 6 domů a 37 obyvatelů. V roce 1930 měli Lašovice 28 domů a 137 obyvatelů.
Lidu sice hodně prospělo vydání robotního patentu dne 13. srpna 1775 a patentu o nevolnictví dne 1.
listopadu 1781, avšak opět mu nové potíže způsobila válka francouzská v letech 1803 – 1813, kdy
obyvatelstvo muselo živit vojsko na neustálých pochodech.
Snímek lašovského kostela s novým hřbitovem je z března 2011
Kostel Navštívení Pany Marie, jest již roku 1365 připomínán
jako farní. Stavěn jest ve slohu ranně gotickém. V západním průčelí jest
věž, nijak významná. V presbytáři byla původní klenba gotická
nahrazena ve století XVII. Klenbou bez žeber. V severovýchodní stěně
chrámu se zachovalo z části zazděné původní okno.
Oltář hlavní, stejně jako i oba oltáře vedlejší, jsou rokokové.
Jeden z nich je zasvěcen sv. Anně, druhý sv. Josefu. Oltářní obrazy jsou
z r. 1860 od Antonína Eberta, malíře vídeňského. Oltáře pocházejí ze
století XVIII. (Stav z roku 1940)
R 1546 dovolil král Zikmund Lašovským, aby si volili kněze za faráře ke kostelu Pany Marie. Po válce
třicetileté r. 1623 fara pro nedostatek kněží zanikla. Kostel byl do roku 1639 spravován kališníky. Za války
třicetileté byl těžce zpustošen. R. 1639 byly Lašovice přiděleny duchovní správou do Slivice u Příbrami,
později do Petrovic a pak do Starého Sedla. Při regulaci far, nařízené Josefem II. Byla r, 1786 zřízena
v Lašovicích lokalie, která byla 24. ledna 1787 osazena duchovním a 1. 8. 1795 povýšena na faru.
Ve výklenku uvnitř kostela ve zdi na levé straně lodijest socha Panny Marie, 1,02 m vysoká, z lipového dřeva.
Marie drží na levé ruce neoděné děcko a u nohou má půlměsíc s lidskou tváří. Socha pochází z konce XV.
Století. Opravena byla v r. 1898 a r. 1935 (stav v roce 1940)
Roku 1935 byly všechny oltáře restaurovány firmou Břetislav Kafka z Červeného Kostelce a zřízeny byly
nové varhany od Eduarda Hubeného, varhanáře v Protivíně.
Při malbě kostela v roce 1937 byla objevena v presbytáři na levé straně stará freska, znázorňující udělení
zákona na hoře Sinaj. Freska byla obnovena a uchována.
41
U kostela jest farní hřbitov, na nějž se pohřbívají i evangelíci od
Milešova a Klenovice.
Původní farní budova stávala na tom místě, kde nyní stojí škola. R. 1793
byla postavena nová farní budova vedle kostela. Byla přízemní a roku
1905 byla od faráře Karla Němce zvýšena o poschodí.
Zvony na věži jsou nyní (1940) tři. Až do války světové byly dva. Větší
z nich je z r. 1498 od zvonaře Jana Kantaristy, vysoký 89 cm a mající
průměru 94 cm, opatřený latinským nápisem, vážící 450 kg a zasvěcený
sv. Trojici. Byl 9. září 1918 retvírován. Náhrada za ně činila 600 K.
Druhý zvon na věži zůstal. Je to Jan Křtitel z r. 1501, má váhu 230 kg a český nápis: Léta Páně tisícího
ccccc uno pan Jan z Krašovic dal tento zvon kostelu lašovskému ve jméno Boží ke cti chvále Pánu Bohu Marii
matce Boží.
Po skončení světové války koupeny byly přispěním krajanůn a rodáků z lašovické osady
v Americe a
konáním sbírek po obcích farnosti lašovické nové dva zvony: Větší o váze 308 kg s obrazem sv. Václava a
nápisem: Nedej zahynouti nám ni budoucím! Druhý, menší zvon, váží 149 kg, má obraz pany Marie a nápis:
Pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Roku 1924 na svátek sv. Václava 28. září. Byly oba zvony
slavnostně posvěceny a na věži zavěšeny.
Škola byla v Lašovicích zřízena r. 1790. Ježto nabylo pro ni
vhodné místnosti, byla umístněna prozatímně v Blízkých Zahořanech
v čp. 3. Prvním učitelem byl František Kaiser, který zde učil až do roku
1793. Když pak r. 1793 byla vystavěna nová farní budova vedle kostela,
byla škola upravena ze staré farní budovy č.p. 3 v Lašovicích. Druhým
učitelem byl Oldřich Osner, který zde působil do roku 1810. Přiškoleny
byly tehdy obce: Zahořany, Žebrákov, Chrást, Planá, Kosobudy, Zadní
Chlum, Mořice, Zlučín a Lašovice. Zprvu byla škola jednotřídní, od
roku 1868 otevřena byla druhá třída, pro níž byla přistavěna nová
místnost. Řídícím učitelem byl tehdy Václav Geringer, otec redaktora
americké „svornosti“, který dlouho podporoval chudé v obci zahořanské. R. 1879 byla rozšířena na trojtřídní.
V roce 1886 povolena byla zemskou školní radou čtvrtá třída. Vyučovalo se v najaté místnosti. R. 1887 bylo
zavedeno vyučování ženským ručním pracem. Budova bývalé školy v Lašovicích. V popředí památník padlým
z obce za druhé světové války snímek 2011 První učitelkou byla Antonie Honsová z bechyně. V posledním
desetiletí 19. století vyučoval na škole Karel Pekař, pozdější ředitel škol v Bernarticích. Po zřízení jednotřídky
v Kosobudech r. 1892 zůstala v Lašovicích škola trojtřídní. Když pak r. 1897 byla zřízena jednotřídní škola
v Chrástu, zůstaly do Lašovic přiškoleny Zahořany, Pelechy, Zlučín, a část Zadního Chlumu. V roce 1925
zrušila zemská školní rada v Praze jednu definitivní třídu, takže do 1. září 1925 má lašovická škola dvě
definitivní třídy postupné. Z lašovických řídících učitelů vynikli Vojtěch Sasnovec, znamenitý hudebník, který
pěstoval obzvláště hudbu chrámovou, dále Jan Bukovský a Václav Janák, který zde působil od roku 1901 do r.
1925.
V roce 1940 byly Lašovice připojeny k obci Zahořany. Roku 1930 měly 28 domů a 137 obyvatelů.
Poštovní úřad byl v Klučenicích, kde byla i četnická stanice. Lékař v Kovářově a vlakové spojeni z Milevska.
O Lašovicích z jiného zdroje
Nedlouho poté se již připomínají místní vladykové: Kuneš z Lašovic (1382) a Otík Rus z Lašovic
(1397). První lašovičtí zemani zřejmě seděli na dvorci a sídlo kvalitativně vyššího řádu – tvrz – si postavili až
jejich potomci někdy ve druhé polovině 15. či v první třetině 16. století. Zda tato změna nastala ještě před r.
1469, kdy se připomíná Kunka z Lašovic (1469), nevíme; první výslovná zmínka o lašovické tvrzi pochází až
42
z r. 1547, kdy ji Václav, poslední z rodu Lašovských z Lašovic, prodal společně s dvorem, vsí, krčmou, částí
podacího práva a kmetcími dvory v Zahořanech a v Plané Václavovi z Nahorub. R. 1567 statek od Václava
z Nahorub koupila Ludmila z Trkova, poručnice synů zemřelého Jana Zachrastského ze Zachrašťan. Jeden
z těchto synů – Burian – prodal r. 1604 tvrz Lašovice s dvorem a pustým pivovarem Janovi Jiřímu ze
Švamberka, který o dva roky později sjednotil celý lašovický statek ve svých rukou a připojil jej k orlickému
panství. Lašovická tvrz tím ztratila funkci panského sídla, takže při vkladu do zemských desek r. 1616 už o ní
dokonce není ani zmínka. Za třicetileté války ves téměř zanikla; ještě v r. 1830 stál v Lašovicích jen kostel
s farou, panský dvůr s bývalou tvrzí, bývalý pivovar a dvě další stavení. Počátku 21. století se části lašovické
tvrze dočkaly v budově sídelního objektu dvora, jenž po r. 1606 prošel různými proměnami. Poslední, velmi
výrazná přestavba, která mohla být vyvolána požárem objektu, se uskutečnila r. 1872. V noci z 11. na 12.
května 1945 přespal v budově bývalé lašovické tvrze sovětský maršál Malinovskij, který se vzápětí poté
zúčastnil aktu podpisu kapitulace zbytku německé armády v Čechách.
Onen svět. (J. K. 1940)
Z vrchů, ležících severovýchodně od Lašovic otevírá se návštěvníkovi nezapomenutelný rozhled do
široké kotliny klučenské. Kopce se jmenují Babíny a Hrby. Na severním úbočí hřbetu Chlumu jest porůznu
několik stavení, které mají jméno „Onen Svět“ nebo lidově „Onej Svět“. Stával zde kdysi zámeček, který však
úplně zanikl a z něhož koncem 19. století bylo ještě znatelno několik zděných zbytků, které však již zmizely.
(v roce 2011 ještě patrny malé zbytky části základů tří křídel zámku na parcele č. 11. (234 m2 – zbořeniště,
současný majitel parcely Stanislav Dvořák, na této parcele stála 3 ze čtyř křídel zámku.)
V tomto kraji sídlilo mnoho evangelíků, kteří se sem uchýlili v 17. století a zabrali také kostel
lašovický. Když císař Josef II, vydal toleranční patent, mohli se veřejně hlásiti ke své víře. Náleželi pod
církevní správu v Rybnících u Dobříše. Nyní však již zde evangelíků není. Všichni obyvatelé těchto v celku
chudých chaloupek jsou již katolíci, patřící farností do Lašovic.
S návrší, které leží již z velké části na území okresu Příbramského a jest vysoké 627 metrů nad mořem,
za příznivého počasí jest viděti daleko k Příbrami, Březnici, a na Jih na šumavské hory. Před Šumavou se tyčí
lesnatý Mehelník. Za průzračných dnů, jest viděti hřeben Brd, Boubín, Kleť a Javor. V údolí klučenském na
jihozápadě svítí mezi lesy bílý zámek Orlík. Svahy řeky Vltavy, prodírající se mohutným kaňonem k severu,
jsou vysoké až 250 metrů, srázy, spadající příkře k řece až 100 metrů. Na jihu vidíme Koňský vrch (586 m), u
Chrástu vrch Žíkov (386 m), u Klučenic Klíčný (474 m), dále Čertova Kolíbka (468 m), Droužkov (487 m), u
řeky Chachourna (391 m), s Capourem (460 m), vedle nich Ráj (448 m)
Dále k severu se vypíná Kalinová (493 m), Kobyla (434 m),
Mirovky (512 m), Kolečko (nyní Hotětín 577m), Radejská (576 m) a
na severu Červená hora nad Svatojánskými proudy.
Celé toto panoráma ohraničují na západě Brdy, které lze
přehlédnouti od Skalky u Mníšku až po Třemšín nad Rožmitálem.
Za řekou Vltavou můžeme viděti vrcholy: Chlum u Čimelic
(520m), Krahulík (523m), Holý (539m), Sosna (508m), Baba u
Kozárovic (522m), Pleč u Zbenic (633m), a Maková u Smolotel
s kostelem pany Marie Karmelské (543m).
Kostely jsou vidět tyto: Lašovice, Předbořice, Kovářov, Kostelec n/Vltavou, Klučenice, Staré sedlo,
Milín, Slivice, Maková, Krásná Hora, pod hřebenem Brd v dálce, Dobrá Voda a Rožmitál. A jiné.
K jihu se prostírá před námi pahorkatina okresu milevského s Jenšovicemi (556 m) a vršky u Svatého
Jána. Obloukem se táhnou kopce na východě od Nadějkova k Chyškám (673 m) a vrchu Kozlovu (708 m) a do
okresu sedlčanského.
43
Klub českých turistů v Praze, spolu s Odborem klubu českých turistů v Milevsku se rozhodly r. 1939
uskutečnit výstavbu turistické chaty „Na onom světě“ na hřebenu Hrbů, aby krásy krajiny a lyžařské
možnosti v zimě mohly býti co nejdokonaleji využity. Projekt chaty vypracoval arch. Lorenc z Prahy, stavbu
provedla stavitelská firma Bočan, Paukner, a Roubík v Milevsku. Chata má v přízemku vedle bytu správce
chaty, hostinskou formanku a jídelnu, v podstřeší pak dvě velké noclehárny, jednu pro muže, druhou pro ženy.
(stav z r. 1940). Stavbu chaty v ústředí klubu českých turistů propagoval a o ní si největších zásluh získal
bývalý podplukovník duchovní sloužící a zasloužilý místopředseda klubu českých turistů v Praze, Jaroslav
Jandák, který se narodil 10. prosince 1889 v Kovářově jako syn řídícího učitele a mládí své strávil
v Lašovicích. Podél této chaty „Na onom světě“ vede Sukova stezka, z Krásné Hory přes Onen svět, Zahořany
a Chrást na Orlík (červená značka).
Zahořany (J. K. 1940)
Vesnice Zahořany leží v mírné kotlině, kterou protíná okresní silnice vedoucí od Chrásta, přes
Zahořany, a Předbořice do Petrovic a dále k Sedlčanům. Vzdálenost od Milevska je 17 km, od nádraží
v Milevsku 19 km.
Na západní straně vesnice vystupuje pahorkatina, zvaná Babíny. Na jejich vrcholu stojí Boží muka, 5m
vysoká v podobě sloupu, o průměru 2 metry. Na nich je napsán letopočet 1626. Postavena byla za rychtáře
zahořanského Melichara kolem roku 1840 jako dík za zánik moru, který dlouhá léta v Zahořanech a okolí řádil
a na paměť obětí třicetileté války. Zahořany přinesly této válce nejtěžší oběti. Od božích muk je krásná
vyhlídka do širého okolí. Jihovýchodně od vsi se vypíná „Koňský vrch“ (586 m). Dle pověsti se tam prý
odbývaly koňské trhy. Když r. 1770 řádil velký hlad a lidé pojídali otruby a padlá zvířata, vznikl mor a hřbitov
Lašovický nestačil. Tehdy se pochovávalo na úpatí vrchu Koňského, kde byl založen malý hřbitůvek. Ještě
dnes (1940) je na tomto vrchu znatelný oplocený čtverec na jeho úpatí. Koňský vrch patříval dříve několika
místním starousedlíkům, ale nedlouho po roce 1918 přešel do obecního majetku.
Zahořany bývaly ve středověku kvetoucím městečkem, které však válkou třicetiletou bylo téměř úplně
zničeno. Patřívaly dříve ke hradu Zvíkovu, jenž byl v držení koruny královské. Od roku 1323 do r. 1337 byly
Zahořany spolu s Milešovem a jinými vesnicemi hradu Zvíkovu zastaveny králem Janem Petrovi
z Rožmberka, načež opět přešly v držení koruny. R. 1420 byly Zahořany zastaveny panu Mikuláši z Lobkovic
ke zboží hlubockému. Když byl pánem na Zvíkově Jindřich ze Švamberka, byl mu poddán v Zahořanech man
Vaněk, který mohl užívat svobodně lesa, polí a lovu, ale musil pánovi býti pohotově s koněm, kuší a celou
výzbrojí. Dne 14 září 1575 koupil Zvíkov Kryštov ze Švamberka a do desek zemských bylo zapsáno, že
„koupil Zahořany, městečko celé, kromě jednoho člověka lašovického, s domy, krčmami a dvory kmetcími
s poplužním, platem i všemi předměstími“. Městečko Zahořany je zde společně uváděno s městečkem
Milevskem a městečkem Mirovicemi. Když roku 1608 prodal Jiří Erenreich ze Švamberka Zvíkov Janu Jiřímu
na Orlíce, připadly i Zahořany k panství orlickému. Za války třicetileté trpěli neustálými pochody vojenskými
a byly až na 26 domů úplně vypáleny. Teprve počátkem století 19. byla některá obydlí obnovena a
znovuzřízena, takže na troskách bývalého městečka vznikla nová vesnice. Manský statek v Zahořanech je
nynější čp. 1. Na tehdejší dobu výstavný patrový dům se stal později rychtou. Po jejím zániku zde byla
židovská modlitebna, která byla později přestěhována do Klučenic.
V Zahořanech je hojně cihlářské hlíny a naleziště burelu, který zde doloval v letech 1921–1923 rolník
a hostinský Jan Čapek. Proslul i sestrojením prvního letadla. (Pokusy konal od roku 1876 do roku 1902).
Pro velkou odlehlost od dráhy muselo být však těžení zastaveno. U Zahořan jsou pozemky zvané Havířské,
které jsou pozůstatkem jam po dolování. Dobývalo se tam asi železo.
Západně od vsi směrem k Voltýřovu, jest opuštěný lom, obsahující vápenec. Bývala tu dříve vápenka.
V roce 1940 k obci Zahořany náležejí Lašovice, Lašovky, Žebrákov, Pelechy, samoty V Hájku a nad
Planou. Je zde sbor dobrovolných hasičů založený 1891, záložní spolek, založený v r. 1911 a obecní knihovna
založená v r. 1921.
44
V roce 1930 bylo v Zahořanech 294 obyvatelů a 60 domů. V žebrákově 29 domů a 127 obyvatelů,
V Lašovicích 28 domů a 137 obyvatelů. Škola a fara (1940) je v Lašovicích, pošta a četnictvo v Klučenicích,
lékař v Kovářově, železniční stanice v Milevsku.
Předbořice
Malebná vesnička Předbořice se nachází jižních Čechách, severně od městyse Kovářov a nedaleko
Orlické přehrady. Rozkládá se ve výšce 500–520 m.n.m., v tzv. „Předbořické pánvi“ mezi vrchy Hrby (627m),
Radešínská hora (578m), Hodětín(576m) a Višťák (563m).
Prochází jí starobylá cesta, jež byla kdysi hlavní spojnicí mezi
Orlíkem a Vysokým Chlumcem. Je obklopena malebnou
přírodou,jejímž charakteristickým prvkem jsou obrovské balvany,
které sem byli kdysi přivaleny tajícím ledovcem. Často je tato oblast
nazývána „krajem kamenů“. První zmínky o naší vesničce se podle
dostupných pramenů vážík roku 1219, kdy zde údajně sídlili dva
bratři, vladykové Ozel a Jůra,kteří doprovázeli družinu krále Přemysla
Otakara I. při jedné jeho cestě do kláštera Milevského. K místním
zajímavostem nepochybně patří dominanta Předbořic, kostel svatého
Filipa z poloviny 13. století, několik dobře zachovaných roubených i
kamenných stavení nebo i jezero které se rozprostírá nad vsí a jehož zvláštností je, že leží přesně na hranici
dvou rozvodí. Je-li voda z jezera upouštěna, míří do Slapské přehrady, přetéká-li, tak jeho vody míří do
Orlické přehrady.
Vesnička žije čilým kulturním životem. Je zde fotbalový klub FC Transfomátor, sbor dobrovolných
hasičů, myslivecké sdružení, pravidelně se pořádají plesy a taneční zábavy, country poutě, soutěží se
v mariáši, ve volejbale, nebo i ve stolním tenise. K těmto činnostem bylo vybudováno tenisové i fotbalové
hřiště. Různé akce probíhají i v místní hospůdce U Kaštanu, kde je v létě příjemné posezení, jak už název sám
napovídá, ve stínu vzrostlého kaštanu. Čepuje se pivo jako křen, „Svijanský máz 11°, Platan 11° a Svijanský
kvasničák 13°“, k jídlu něco utopenců, pepřenek, matesů, nakládaného hermelínu a jiných pochutin studené
kuchyně. Krámek se smíšeným zbožím a denně čerstvým pečivem je samozřejmostí.
Nedaleko obce, na vrchu Hrby 623m, se nachází turisticky vyhledávaný cíl zvaný „Onen Svět“. Na
místě se nachází turistická chata s restaurací a dřevěnou rozhlednou, ze které je nádherný výhled do kraje. Za
příznivých povětrnostních podmínek můžete spatřit nejen zámek Orlík, ale třeba i chladící věže elektrány
Temelín.
Z Historie Obce. Předbořice leží jihovýchodně od výšin Hrbů, na silnici vedoucí od vody Orlické
Přehrady naproti zámku Orlík přes Chrást, Zahořany, Předbořice do Petrovic. Hřeben Čertovy hrbatiny, který
se táhne na pomezí středních a jižních Čech od Střezimíře na západ k Vltavě, se u Petrovic snižuje a rozpadá
v kopcovitý reliéf. V této oblasti, 5 km západně od Petrovic a 3 km severně od Kovářova, se mezi vrchy
Višťák (563 m.n.m.), Hodětín (576 m), Radešínská hora (578 m) a Hrby (623 m), nachází v nadmořské výšce
500–520 metrů, na starobylé cestě spojující Orlík s Vysokým Chlumcem, obec Předbořice.
Jak vzniklo jméno Předbořice? Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Jedna verze říká, že tu
kdysi byly hluboké borové lesy, kterým se říkalo“bory“. Osada mohla být postavena „před borem“, a od toho
tedy název Předbořice. Druhá verze říká, že naši ves založil rytíř Předbor z Radejšína, což bude asi
pravděpodobnější. K obci patří ještě osada Jalovčí, která je vzdálená 2 km severně. Dnes je zde 8 domů v řadě
kolem cesty vedoucí podél obecního lesa zvaného „Obciny“.
Dominantou obce je kostel sv. Filipa a Jakuba z poloviny 13. stol. postavený benedik-týnkami ze
Svatojiřského kláštera na pražském hradě. Stojí uprostřed obce na žulovém pahorku a je obklopen starobylým
hřbitovem. Presbytář kostela je zastropen gotickou křížovou klenbou, nesenou kamennými žebry a gotickým
bohatě profilovaným žulovým portálem na jižní straně. Tento kostel patří mezi nejstarší stavby tohoto druhu
v okolí a je vzácnou stavbou z období ranné gotiky typu cisterckoburgundského. Pod podlahou lodi jsou dvě
hrobky pánů ze Zahrádky, které pochází ze 16. století. Kostelní věž byla postavena v roce 1812 (na krásné
45
zvonové stolici je podpis tesaře „Jakub Chanovský L. P. 1812“) a jsou zde zavěšeny dva zvony. Větší zvon se
jmenuje sv. Václav, pochází z roku 1515 a váží asi 450 kg. Menší zvon sv. Filip a Jakub pochází z roku 1678 a
váží
135
kg.
Jedna z prvních zpráv o Předbořicích, pochází podle dostupných pramenů z roku 1219. V té době zde
údajně sídlili, dva bratři, vladykové Ozel a Jůra, kteří doprovázeli družinu krále Přemysla Otakara l. při jedné
jeho cestě do kláštera Milevského. V roce 1305 patřily Předbořice k ženskému klášteru sv. Jiří na Pražském
hradě a téhož roku postoupila abatyše Kunhuta z kláštera sv. Jiří, směnou mezi jinými i ves Předbořice
jakémusi Koldovi.
Roku 1316 byl jakýsi Matěj z Předbořic svědkem u soudní pře, Domoslavě z Chrastic. Ve 14. stol. jsou
doložena jména některých zdejších vladyků, například Přech, Bušek, Vilém a Aleš Bušek. Dále pak: Jíra a
Puta r. 1413 a Přibík r. 1429. V roce 1344 se připomíná první farář zdejší obce – jakýsi Jan (Johannes).
V letech 1344–1350 náležely Předbořice, jako farní osada, vltavskému děkanátu, který patřil pod Bechyňský
arcidiakonát.
Za panování krále Karla IV. jsou zde páni z Janovic a Chlumce, z nichž
Předbořice přešly roku 1474 na Ojíře z Očedělic. Roku 1365 uvedl nového
faráře Jakuba z Hostic na kovářovskou faru předbořický farář Mikuláš
z Miličína.
V roce 1391 byl Jan z Předbořic opatem konventu kláštera Milevského a
roku 1403 se mluví o jakémsi Přechovi z Předbořic, který byl kanovníkem
kláštera Milevského. Z roku 1401 pochází první zmínka o nejstarším
předbořickém rodě Hrochů. V drážďanském archivu byl údajně uložen tento zápis: „Já Hroch z Předbořic,
Pavlík z Bietova, vystříhám se proti T. M. Markrabí starý Míšeňský, žeť chceme proti tobě skutkem i radou
být podle svého pána krále uherského, svými se všemi, kdož bude moci pomoci“.
V roce 1420 připadly Předbořice ke hradu Zvíkov a v roce 1474 připadla část obce ke hradu Vysoký
Chlumec. Od roku 1504 byly Předbořice v majetku rodu Švamberků a v roce 1534 byly dědičně přiděleny
k Orlíku.
Z roku 1584 pochází další dochovaný zápis v gruntovních knihách na Orlíku, ve kterých stojí psáno, že
Předbořice měly v té době 12 selských statků. Z téhož roku a ze stejného pramene pochází tento zápis: „Za
robotu obec Předbořická dostávala ročně 6 kop grošů českých, 1 věrtel piva a 3 strychy žita.“
V roce 1620 prošlo zdejším krajem stavovské vojsko a rozložilo se v Krásné Hoře a okolních vsích.
K vojsku zavítal i zimní král Bedřich Falcký. Z Krásné Hory vedl velitel kníže Kristián Anhalt stavovská
česká vojska proti císařským. Překročil Vltavu v nedalekých Zlákovicích a ustupoval před císařskými nejprve
k Rakovníku a potom až ku Praze, kde došlo k nešťastné bitvě na Bílé Hoře. Po porážce českých stavů na Bílé
Hoře přešly Předbořice do majetku rodu Egenbergů. Další záznam pochází z roku 1645, kdy tudy ve dnech 1.
a 2. března táhlo od Zahořan směrem k Vysokému Chlumci vojsko švédského generála Torstensona. Za
třicetileté války byly Předbořice zle postiženy podobně jako okolní obce. Všechna vojska žádala vysoké
výpalné, a například nedaleké Zahořany, v té době malé městečko 3 km západně od Předbořic, byly prý zcela
vypáleny a již nikdy nedosáhly bývalé velikosti.
Po třicetileté válce byla v letech 1653–1654 sepsána k daňovým účelům tzv. Berní rula, která ve své
části věnované Prácheňskému kraji (1654) uvádí v Předbořicích jména, se kterými jsme se mohli setkat i
v novodobé historii obce, např. Hroch, Tatoušek, Škoch, Kvasnička, Dvořák nebo Chloud (dnes Kloud).
Dne 15. října 1744 přešla císařská armáda Karla, vévody Lotrinského, Vltavu pod Orlíkem a utábořila
se v Chrástu, Voltýřově a Klučenicích. Odtud se přes Předbořice přesunula k Vysokému Chlumci. Vojska prý
způsobila ve vesnicích značné škody. V letech 1771–72 postihla místní kraj rozsáhlá epidemie moru při níž
např. v nedalekém Kovářově zahynula více než polovina obyvatelstva. V období napoleonských válek byly
Předbořice a okolní obce postiženy verbováním místních mužů k vojsku a rekvírováním povozů a potahů.
Dne 24. března 1848 byla na Orlickém panství vyhlášena konstituce a zrušení roboty. Na památku této
slavné události byla vysázena topolová alej kolem silnice vedoucí na Zahořany. V roce 1860 byla
v Předbořicích postavena škola, která byla v činnosti až do roku 1975. Po zrušení školy zde byla provozována
46
mateřská škola, později textilní dílna a naposledy byla v této budově hospoda U Pavouka.
Na bojiště 1. světové války (1914–1918) bylo z Předbořic odvedeno 102 mužů. Zpátky se nevrátilo 22
mužů, čtyři z nich byli členové hasičského sboru – „Čest jejich památce“.
V letech 1848 – 1960 byly Předbořice samostatnou obcí, v letech 1960 – 1985 byly pod obcí Zahořany
a od roku 1985 jsou pod obcí Kovářov. V 80. letech minulého století byl v obci postaven vodovod a v 90.
letech byla v budově bývalé fary vybudována církevní školka s kapacitou asi pro 15 dětí.
V obci aktivně funguje sbor dobrovolných hasičů, který dosahuje vynikajících úspěchů v oblastních soutěžích,
pořádá hasičský ples v Zahořanech i oblíbenou letní country pouť.
Zahrádka (J. K. 1940)
Na okresní silnici vedoucí k Petrovicům, asi 2,5 km východně od Předbořic, jest obec Zahrádka
Mladotova, ležící již v okrese sedlčanském (1940) Bývala zde tvrz, na
níž seděli až do r. 1609 páni ze Zahrádky. R. 1538 ji koupil Adam
Zahrádecký z Vlčí Hory, který zemřel r. 1546 a byl pohřben
v Předbořicích, kde měl svou hrobku. R. 1609 přešla Zahrádka
v majetek Pinty Bukobvanského z Bukovan, který byl zde až do r.
1637, pak až do r. 1661 náležela Dorotě Reiterové a paní z Veitmile,
pak až do r. 1663 panu Cábelickému ze Soutic, r. 1663 do 1667 zase
paní z Veitmíle. V druhé polovině 18. století byl zde říšský hrabě Zuker z Tamfeldu, který vystavěl nový
zámek a v něm kapli, kde býval i zámecký kaplan. Pak zde byli pány Jan Fr. Hrabě Linker, dále pan Anderle,
Kalivoda, Hrabě Michna z Vacínova a paní Vobořilová, která r. 1841 prodala Zahrádku Vojtěchu Mladotovi
ze Solopisk. Po něm dostala obec jméno Zahrádka Mladotova. Statek pak v r. 1854 koupil Josef Kundrath, pak
Josef Valenta a konečně Jiří Lang. Po jeho smrti dne 5. května 1885 přešel velkostatek na jeho syny Čestmíra
Langa a po něm jest v roce 1940 opět v držení jeho syna Čestmíra Langa mladšího. V 18. století byl
k Zahrádce přikoupen Chlum Přední i Zadní.
R. 1785 čítala 12 čísel, Chlum Přední 19 čísel, a Chlum Zadní18 čísel. Roku 1930 měla 28 domů a 134
obyvatel. R. 1940 měla Zahrádka Mladotova 30 čísel a 173 obyvatelů.
Tvrz stávala asi severně od zámku na malém návrší. Zámek byl střízlivě stavěný, je při něm
velkostatek a lihovar (1940) Hasičský sbor byl založen r. 1895. Politicky obec patří do Petrovic, kde je pošta,
četnictvo i lékař. Do školy děti chodí do Předbořic.
Klučenice (J. K. 1940)
Klučenice (450 m. n. m.) leží v krásném údolí západně pod svahem hřbetu Hrbů. Za vesnicí až
k Vltavě se prostírají krásné, rozsáhlé lesy řádu křížovníků s červenou hvězdou.
Kraj se liší svým vzhledem podstatně od pahorkatiny Českomoravské, i od blízkého rázu krajiny kol
Kovářova a Milevska. Základní horninou je rula. V úvalu vltavském se objevují mohutné sloje žuly divokými
útesy po obou březích Vltavy. Vyšší hřebeny, celkem rovnoběžné k Vltavě se sklánějící, jsou porfirové. Porfil
vyvřel nad žulový základ. To se dá nejlépe viděti na vrchu Klíčném (474 m) u samé vsi, Kocandě a Capouru
(460 m) blíže řeky. Žula sama kupí se pak v rozhárané divoké hradby (Kočičí zámek u Křesiny), nebo je
uložena ve vodorovných vrstvách jako u Podskalí, na Korcích, v Ráji (448 m), nebo je rozmetena v bludné
balůvany, Čertova kolíbka (480 m), Žula se zde láme v lomech na Korcích, na levém břehu Vltavy a o něco
jižněji v Ráji na pravém břehu Vltavy. Ze žuly této byl vystavěn Palackého most v Praze, schodiště chrámu
Křížovníků u Karlova mostu v Praze. V novější době Masarykovo zdymadlo ve Střekově a zdymadlo ve
Vraném a jiné stavby. Kámen se na místě opracuje a hotové součásti se dopravují po lodích. U Techniče a
Zlákovic ustupuje žula a porfyl prahorní břidlici.
Jméno Klučenice odvozeno jest od slova klučeti, tolik co půdu překopávati. Klučenice jest pozemek,
kterého po vykácení lesa, dobytí pařezů a zkopání půdy se používá k pěstování polních rostlin.
47
Ves vznikla jistě v dobách pradávných, o čemž svědčí i její jméno, svojí patronymickou koncovkou
-ice ukazují na svůj vznik ze staré slovanské zádruhy.
Důkazem prastarého osídlení kraje jest i rozsáhlé starověké sídliště a pohřebiště v lese na Hrobcích,
severozápadně od Klučenic. Zachovalo se dosud asi 5 mohyl. Nalezeno bylo zde mnoho střepin a popela.
Žlutý korál skleněný a úlomek bronzového srpu jsou v muzeu království Českého v Praze (skříň č. 124),
některé jiné nálezy jsou v muzeu plzeňském.
Původně náležely Klučenice ke královskému statku
Zvíkovu. Po založení řádu křížovníků s červenou hvězdou
v Praze Anežkou Přemyslovnou r. 1238 byla ves králem
Václavem I., bratrem Anežčiným, tomuto řádu darována.
Z r. 1344 se zachovala zmínka o Klučenicích, kdy velmistr
řádu Ulbrich psal z Prahy list do Klučenic. V r. 1352 se
připomíná farní kostel v klučenický, který do té doby
odváděl 9 grošů desátku papežského. V r. 1415 se činí
zmínka o klučenickém faráři Šebastianu. Roku 1499 se zmiňuje o Klučenicích velmistr řádu Matyáš z Třebska
ve svém listě panu Jiřímu ze Švamberka. R. 1605 za velmistra a arcibiskupa Berky byly hranice statku
vymezeny, upraveny a popsány. Panské stavení (dvůr) bylo přestavěno. Letopočet 1605 zachován je dosud na
kamenném obložení dveří části panského stavení.
V roce 1610 bylo v Klučenicích 10 sedláků. Za robotu měli choditi na hony a též 180 vorů dříví
pokáceti a ke „špitálu“ do Prahy splaviti. Lesní robotu sdílela s Klučenicemi i ves Kosobudy, k jichž rychtě
byla příslušna dvěma poddanými. Klučenický les na šíři i délku se prostíral na půl míle v jednom položení a
slul na Špitálsku. Táhl se od Zahořan až ke Křesině, kde k němu patřilo i půl Vltavy, odtamtud až
k pozemkům Jana z Bukovan, podle pozemků Myšky z Kamýka a zase zpět k Zahořanům. Poddaní orličtí i
kamýčtí směli do lesů klučenských honiti dobytek na pastvu. Za to odváděli: Voltýřov 24 slepic, Podskalí 4
slepice,Myškovi lidé ze Lhoty 12 slepic a 6 džberů ovsa.
Za velmistra Karla Lamberka r. 1607 – 1612 bylo mnoho lesa vykáceno. Pro hlídače lesů byla
vystavěna obydlí, jež sluli Křesina (asi od slova křesati, dřevo kůry zbaviti) a to z toho důvodu, aby v lesích,
jak od cizích, tak i domácích mnoho kradeno nebylo. Také zde na Křesině bývala krčma, kde plavci s vory se
stavívali, aby se pivem z Klučenického pivovaru posílili na další plavbu.
Křížovníci založili také ves kamenici na potůčku hraničním a malým mlýncem, o nějž bývaly časté
spory mezi vrchností orlickou a klučenickou, jak svědčí zápisy z r. 1618.
R. 1619 zabral Klučenice se vsí Kosobudy Petr ze Švamberka, pán na Orlíku. Po bitvě bělohorské
byly však obě vsi opět řádu vráceny.
R. 1620 leželo stavovské vojsko v blízké Krásné hoře a v okolních vsích. K vojsku tam zavítal i zimní
král Bedřich Faltský. Z Krásné Hory vedl Anhalt svoje vojska proti císařským. Překročil Vltavu v nedalekých
Zlákovicích a rozložil se ve Zbenických vršcích nad Vltavou. Odtud se pak hnul, ustupuje před císařskými
k Rakovníku a ku Praze, kde došlo k bitvě bělohorské.
Roku 1621, kdy císařští pod Maradasem dobývali Orlík, byla ves Klučenice těžce poškozena. Další
velké škody byly způsobeny vojenskými oddíly r. 1639 a 1640.
Kromě statku řádového býval ve vsi i stek Jana Jistebnického, který od něho řád r. 1638 koupil
s polmi, lukami a rybníkem za 700 kop grošů míšenských. V téže době asi koupil řád i pivovar a statek
Šiškův.
V roce 1645 přešel Vltavu v podskalí švédský generál Torstenson se svým vojskem a táhnul odtud
k Jankovu. Švédové Klučenice zle zpustošili. R. 1646 bylo v Klučenicích 8 sedláků a 7 chalupníků. Z roku
1676 pochází zpráva převorovi Jiřímu Pospíchalovi o velké chudobě klučenických poddaných, kteří ani daní
platiti nemohou.
48
Roku 1720 vypukl ve vsi požár, který zničil velkou část vesnice i s kostelem, tehdy dřevěným. Řád
znovu kostel vystavěl v letech 1721 – 1723. Dne 9. listopadu 1723 byl kostel vysvěcen.
15. října 1744, přešla císařská armáda Karla vévody Lotrinského Vltavu pod Orlíkem na třech místech
a utábořila se v Chrástu, Voltýřově a Klučenicích. Odtud se hnula k Vysokému Chlumci. Vojska císařská i
nepřátelská způsobila vesnici i kraji značné škody.
Také napoleonské války zasáhly Klučenice. Nejen, že verbování k vojsku nemělo konce, ale i povozy a
potahy byly rekvírovány. Sedlák Syrový z Klučenic byl s koňským potahem až u Lipska (Leipzig) a Řezáč
dojel s volským potahem až do Drážďan (Dresden), kde zanechal vůz i potah a prchl domů, kamž se po
četných útrapách a svízelích konečně ve zdraví vrátil.
V Klučenicích bývala i tvrz. Jest patrně po ní zachován dlouhý, ve skále tesaný a z části zavalený
sklep, končící pod stodolou čp. 37. Vladyka klučenický a voltýřovský přepadával prý kupce, jedoucí se
zbožím od Písku.
Na starém hřbitově u kostela stojí ručně tepaný kříž s letopočtem 1767, vysoký 142 cm s rameny 35
cm dlouhými. Majitelem jeho je rodina rolníka Hynka Vlny z Voltýřova. (v r. 1940)
Barokový kostel sv. Jana Křtitele a sv. Antonína
opata se připomíná již r. 1352. Původní kostel býval
dřevěný. Po jeho požáru v roce 1720 byl zděný kostel ve
slohu barokovém vystavěn řádem křížovníků v letech
1721 – 1723 za velmistra Böhma nákladem 3438 zlatých
a 39 krejcarů.
V západním průčelí kostela stojí čtyřboká,
dvouposchoďová věž, krytá bání a lucernou. Obdélníková loď jest dlouhá 14,15 m, široká 9,15 m a 9 m
vysoká. Klenba jest valená a jest opatřena třemi příčnými a dvěma hladkými pilastry se štukovými ozdobami,
různě modelovanými. Presbytář 5 m dlouhý, 5,75 m široký a 8,80 m vysoký je rovněž valeně klenutý a
opatřen podobnými pásy a pilastry, jako loď. Vítězný oblouk jest jednoduchý a má 8,10 m výšky. Sakristie za
hlavním oltářem jest překlenuta jako presbytář.
Na hlavním oltáři jest krásný a cenný obraz Petra Brandla „Sv. Jan Křtitel“ a „sv. Antonín opat“, 3
metry vysoký, 190 cm široký, v ozdobném rámci, drženém ze stran dvěma anděli velkými a nahoře několika
menšími. Nad obrazem jest, rovněž anděli držený překrásný baldachýn.
Nad brankami po stranách oltáře jsou sochy blahoslavené Anežky české a sv. Augustina, 1,80 vysoké.
Na pobočních oltářích jsou dobré obrazy sv. Rodiny a sv. Patronů českých.
Po stranách oltářů jsou pěkné sochy sv. Norberta a blahoslavené Hroznaty.
Pozoruhodných je šest barokních svícnů na hlavním oltáři, 74 cm vysokých, krásně ze dřeva řezaných
a zlacených, dále vkusně barokním tepáním zdobená monstrance 38 cm vysoká, ozdobně stříbřena a zlacená,
pocházející z počátku 18. století a jemně tepaný kalich ze zlaceného stříbra z roku 1714.
Starobylé kované dveře barokové byly v r. 1900 nahrazeny dveřmi novými ze dřeva bez kování.
V hrobce chrámové jsou pohřbeni faráři Antonín Schmidt, a Ignác Knobloch. Faráři Utěšil a Mařík, odpočívají
na starém hřbitově u zdi kostelní. Na jejich hrobce je krásný tepaný kříž.
Od roku 1718 až do roku nynějška (1940) spravovalo farnost klučenickou 28 farářů členů řádu
křížovníků s červenou hvězdou, z nichž každý byl také administrátorem velkostatku.
Zvony jsou na věži dva. Větší má na výšku i průměr 92 cm a jest bohatě zdobený. Na plášti jest
obdélníkovitě orámovaný nápis: Briccius Pragensis auxilio fecit me anno 1554 Laus Deo (Brikcius pražský
mne s boží pomocí ulil roku 1554, sláva bohu) na protější straně jest rovněž orámovaný nápis: Non nobis
Domine, non nobis, sed nomi Tuo da gloriam (Nikoli nám, nýbrž jménu Svému dej slávu). Při koruně zvonu
jest 7 cm široký vlys a na zvonu je mnoho různých medailí. Při okraji zvonu jest otiosk pamětní mince, mající
49
na líci podobiznu a kolem nápis: Gilbert Longolii hum.art.et medicinale doct. (Za Gilberta Longolia, doktora
věd a lékařství). Za rubu pak s poprsím císaře Fredinanda a letopočtem 1550.
Zvon druhý ulitý r. 1790 za panování velmistra Antonína Suchánka, byl za světové války spolu
s umíráčkem s malé věže kostelní retvírován. Oba byly po válce nahraženy novými zvony za přispění
osadníků. Větší zvon zavěšený na věži, má v průměru 75,5 cm a jest vysoký 62 cm. Nese nápis: Blahoslavená
Anežka česká. Po světové válce ulíti dali římsko-katoličtí osadníci klučenští v r. 1927. Ulil Rudolf Matoušekv
Brně. Tentýž nápis má i nový zvonek sanktusový na malé věži.
Cena obou zvonů činila 9982 Kč.
Duchovní správa se připomíná poprvé r. 1352 jakožto plebanie. R, 1672 byla duchovní správa
obnovena a zadána rytířskému řádu Křížovníků s červenou hvězdou v Praze. Matriky počínají rokem 1718.
K faře klučenické jsou přifařeny Klučenice, Kamenice, Křesina, Voltýřov, Zadní Chlum a Podskalí.
Farní osada čítá 881 duší (v roce 1940)
V Klučenicích je sbor dobrovolných hasičů
založený v roce 1888, hospodářská besídka od r.
1911 a spolek divadelních ochotníků. Dále je zde
spořitelní, záložní spolek z r. 1897, místní osvětový
svaz a obecní knihovna.
V Klučenicích působil jako kaplan od října
1895 do prosince 1899 řádový kněz P. Václav Bělohlávek, básnickým jménem Svatohor. Narodil se 9. ledna
1870 v Ouhrově. Napsal na 70 různých pojednání a knih náboženského a historického obsahu, z nichž
především vynikají obsáhlé dějiny českých křížovníků s červenou hvězdou, dále trilogie Božetěch, Mysterium
nebe, země, peklo a mnoho duchovních dramat, původních i přeložených. Byl také redaktorem časopisu „Od
Karlova mostu“. Byl knihovníkem řádovým a žije nyní v ústraní v Milevsku (1940) u své sestry. Mnoho jeho
příspěvků, ponejvíce turistického, historického a kulturního rázu, bylo otištěno v Listech milevského kraje,
později Zájmech milevského kraje.
O vzniku školy klučenické se nezachovalo přesných zápisů. Teprve roku 1718 připomíná se jako škola
farní. Jisto jest, že škola zde byla již dříve, jelikož v tomto roce se od farní školy klučenické oddělují vsi
Klenovice a Koubalova Lhota, které se přidělují nově zřízené škole filiální v Milešově.
Od nejstarších dob přiškoleny byly ke škole klučenické osady Klučenice, Kamenice, Křesina, které
byly v poddanství statku klučenického, Voltýřov a Podskalí, poddané obce orlického panství a Zadní Chlum,
poddaná obec statku Mladotova Zahrádka.
Z učitelů, kteří zde působili, jsou známi školmistr Václav Vaněk a po něm Josef havránek, který zde
působil od roku 1832 až do roku 1884, tedy plných 52 let, kdy odešel do výslužby. Nástupce Havránkův, řídící
učitel Jan Krčmář, působil na škole jen tři roky, ježto r. 1887 byl jmenován profesorem učitelského ústavu
v Sarajevu v Bosně. Od r. 1718 do 1940 na klučenické škole působilo 58 učitelských sil z toho 5 žen. Nejdelší
dobu působnosti vykazují mimo uvedeného Josefa Havránka řídící učitelé Augustin Nebuška 37 roků (1882 –
1919) a Jan Polich 36 a půl roku (1901 – 1938), znamenitý kulturní pracovník, dlouholetý starosta obce, jenž
založil hudební kroužek učitelský, ve kterém účinkují nejen učitelé místní, nýbrž i ze škol okolních. Od roku
1920 pak na škole působil nynější (1940) řídící učitel Josef Levý, odborný znalec a pěstitel motýlů. Zakládá
sbírky motýlů pro školy.
Stará školní budova bylo stavení přízemní, sešlé, o jedné třídě s jednou světnicí, kuchyní, tmavou
komorou, malým sklepem a dvorkem s chlévem a kůlnou. Školní světnice o třech oknech měla deset krátkých
lavic, takže většina žáků seděla na zemi, obzvláště v zimě, kdy docházka školní byla nejsilnější
Na jejím místě byla vystavěna nynější školní budova, tehdy přízemní r. 1865. Plány zhotovil milevský
stavitel Haman. Budovu vysvětil sedlčanský vikář a spisovatel Beneš Methold Kulda. Ačkoliv škola byla
50
navštěvována 120 až 150 dětmi, byla až do roku 1874 jednotřídní. Toho roku byla rozšířena na dvoutřídní. R.
1895 byla škola zvýšena o první patro a otevřena v ní třetí třída.
V roce 1879 byl vyškolen Zadní Chlum ke škole lašovické a roku 1895 byla přiškolena osada Planá.
K e škole patří nyní (1940) Klučenice s osadami Ovčínem, Hvížďalkou, Kamenicí a Křesinou, dále Voltýřov,
Planá a Podskalí.
V roce 1883 zřídila si v Klučenicích náboženská obec židovská soukromou školu německou, v níž
vyučoval rabín. Na této škole se vyučovalo až do r. 1918, kdy se náboženská obec židovská rozešla. Býval zde
i židovský kostel, který kolem roku 1930 byl přestavěn na obytné stavení.
Roku 1931 postaven byl péčí a prací Dramatického odboru hasičského sboru za přispění občanů a rodáků,
pomník padlým ve světové válce. Je to žulový jehlan, na jehož vrcholu stojí bronzový sokol s rozepjatými
křídly. Náklad na postavení pomníku činil 8838 Kč.
V obci je poštovní a telefonní úřad, četnická stanice a parní pila řádu křížovníků.
Klučenice s Ovčínem a Hvížďalkou měli v roce 1890 obyvatelů 451 v 64 domech, r. 1930 bylo 81
domů a 364 obyvatelů. 1940 mají 82 popisných čísel a 365 obyvatel. V Kamenici bylo v r. 1930 12 domů, 62
obyvatelů, na Křesině 3 domy a 13 obyvatelů, v Plané 13 domů a 65 obyvatelů. Celá politická obec v roce
1940 čítá 110 domů a 505 obyvatelů. KLUČENICE v r. 1850–1950 obec v okr. Milevsko, od r. 1961 obec
v okr. Příbram.
Kamenice a Křesina (J. K. 1940)
Kamenice leží 2 km jihozápadně od Klučenic na kamenitých stráních potoka, který se stéká ze dvou
proudů, přitékajících od Klučenic. Prodírá se pak krásným hlubokým úvalem směrem k podskalí, kde se vlévá
do Vltavy.
Část osady na pravém břehu potoka patří k obci Klučenice, část položená na levém břehu k obci
Voltýřovu. Školou náleží obec ke Klučenicům.
Asi 3 km západně od Kamenice, na břehu řeky Vltavy, bývala vesnice Křesina dnes již zatopená vodou
Orlické přehrady. Josef Kytka v roce 1940 o ní píše: 3 km západně od Kamenice, na břehu řeky Vltavy, leží
bývalá vesnice, nyní samota Křesina mající dvě čísla. Po obou březích Vltavy zmizelo zde více statků a
chalup, které na levém břehu vykoupili Schwarzenberkové na Orlíku, na pravém břehu pak řád Křížovníků,
aby jejich pozemky zalesnili. Leckde v lese leží ještě zbytky zdí těchto bývalých obydlí a nezavalené sklepy.
Obcí i školou patří Křesina do Klučenic.
KAMENICE v r. 1850–1950 osada obce Klučenice v okr. Milevsko, od r. 1961 část obce Klučenice
v okr. Příbram
Milešov (J. K. 1940)
Obec Milešov se rozkládá mezi dvěma hřebeny, z nichž východní zvaný Kolečko (414 m), (Dovolil
jsem si upravit nadmořskou výšku z původně uvedených 474 m na 414 m což by výškově odpovídalo, neboť
úředně uváděná nadmořská výška Milešova je 401 m. n, m. V dalším textu Josef Kytka kolečko situuje do
míst nynějšího kostela) se příkře sklání v údolí, kdežto západní Bešovka (451m) má svah mírný. Středem
vesnice protéká potok Milešovský (Jahodový) uprostřed návsi rozšířený v rybník a tekoucí dále severním
směrem k Vltavě, 2,5 km vzdálené.
Milešov je velmi starou osadou. Původní stavby dřevěné byly nahrazeny zděnými a jako poslední
stavba dřevěná se uchoval statek čp. 16 patřící panu Josefu Kroupovi. Bývalo zde velmi mnoho evangelíků,
mezi nimi četné rodiny Květů. V době předbělohorské patřil Milešov farností k Lašovicům a sni mi ke
Zvíkovu. Po roce 1623 patřil k obci Slivici u Příbrami, kamž se odváděli také desátky. Později byl přidělen ke
51
Starému Sedlu, od r. 1786 patřil k Lašovicům, kde na hřbitově měli protestanti. Vyhrazenou svoji část. V době
poddanství náležel Milešov k Orlíku a na veškeré statky byla uvalena třídenní robota v týdnu, která se
vykonávala většinou na dvoře v Holešicích u Chrástu, avšak
často museli sedláci až na Orlík, k honům do vzdálených lesů
kolem Zlákovic, Zbenic a Bukovan.Z té doby je pověstný dráb
Hacar. Soudy vrchnostenské se konaly na Orlíku, kde byl
pověstný jurista Šindelář až do zrušení poddanství a roboty.
Po roce 1848 patřil Milešov soudem do Mirovic, ale pro časté
obtíže při přechodu přes Vltavu byl později přidělen k okresu
milevskému. Vpravo je letecký snímek Milešova z jihozápadu
Stará jména připomínají historii obce. Na straně
jihozápadní je vrch Hradiště. Na jižní straně je nejlepší a
nejúrodnější pozemek, zvaný Odměna, náležející ke statku č.
1, jehož majitelé bývali vždy evangelíky. Pozemek ten byl prý
odměnou Pavlu Květovi, který první po vydání tolerančního patentu prohlásil faráři v Lašovicích, že jeho
rodina je vyznání helvetského a který se pak obrátil k víře katolické. Na paměť toho nechal také před svým
statkem postaviti r. 1860 kříž, který zde dosud stojí. Na jihovýchodní straně, na úpatí vrchu „Na pasekách“,
stojí ve stráni boží muka, a říká se tam také „Na Hrobech“. Bývali prý zde pohřbíváni lidé zemřelí v Milešově
za moru. Při kopání písku se zde nalezly zbytky lidských koster. K východu je vrch Kolečko, kde prý byli lidé
pro víru kolem lámáni na místě, kde stojí dnes katolický kostel, postavený r. 1902.
Dále k východu jsou návrší zvaná Šibeniční vrch a Stínadlo. Donedávna se tam ukazoval (1940) uhnilý
pahýl, zbytek prý šibenice. Vypravuje se, že prý v Milešově vykonával soudní tribunál ortely smrti.
Pravděpodobnější však je, že zde byli pronásledováni Čeští bratři a často trestáni smrtí. Ortel mohl býti
vykonáván právě na těchto místech, ležících při hranici panství orlického a vysokochlumeckého. Na
severozápadě je návrší Kalich (440 m), kde prý se konaly schůzky Českých bratří (berani) konávali své
bohoslužby.
Milešov je proslulý svými doly na antimon a zlato. S ním stejně známá a osudově spojená je i Krásná
Hora. Z velké části bylo popsáno v mém povídání o historii Kosobud a okolí, na nějž navazuji.
Historie dolů milešovských a krásnohorských sahá do dávných dob. První doly zde byly založeny již
počátkem 14. století. Královna Eliška Přemyslovna, manželka Jana Lucemburského, krále českého, postoupila
své právo v Krásné Hoře v dědičný nájem všem havířům i jiným občanům, kteří by se zde chtěli usaditi. Po
její smrti potvrdil tyto výsady i král Jan Lucemburský dne 11. ledna 13421. Tedy kolem roku 1300 a snad
následkem výsad, havířům a občanům udělených, vznikla osada a doly Milešov. Ze zlata, které se v Milešově
a na Krásné Hoře dobývalo, byly za Jana Lucemburského raženy v Čechách první zlaté mince.
Král Jan Lucemburský dne 3. října 1341 zastavil Krásnou Horu a Milešov panu Petrovi z Rožmberka
(Pam. Arch. VIII. 70)
Práva havířů milešovských a krásnohorských, udělená Eliškou a králem Janem, potvrdil dne 11. ledna
1351 i císař Karel IV., později r. 1458 král Jiří z Poděbrad, r. 1478 král Vratislav a 1539 král Ferdinand I.
První zmínka o dolech krásnohorských se děje r. 1461 v listině, krále Jiřího z Poděbrad, v níž se
krásnohorští odkazují svými právy do Knína, kamž obyčejně svoje zlato odváděli. Před válkou třicetiletou
bylo v dolech zde zaměstnáno na 300 horníků. O pozdějším dolování a dobývání zlata píše „horní kniha“ z let
1645 – 1710, chovaná v ředitelství milešovského závodu.
Po válce třicetileté nastal v dolování úpadek. Činnost tato sice stoupala v roce 1702, avšak
systematické těžení rudy bylo zahájeno až po roce 1835, kdy jakýsi J. Stein Z Kardašovy Řečice dobýval rudu
v okolí Zahořan a vozil ji do Prahy buď povozy, nebo po Vltavě. Když jednou obědvali na Dobříši, divil se
jim hostinský, že vezou antimonovou rudu do Prahy nevypálenou, a poradil jim, aby ji dříve zpracovali v kov
a ten teprve prodávali. Dal jim také návod, jak si mají počínati. Ruda se dá do menšího hrnce dírkovaného a
ten pak do hrnce většího s plným dnem. V peci se pak ruda pálením roztaví a čistý kov vyteče do hrnce
vnějšího. Tento způsob byl také skutečně dlouhý čas používán.
52
Když pak kolem r. 1850 se při orání u Milešova vyskytla na poli ruda Antimonová, počal ji dobývati
horník J. Kubal z Příbramě a později K. Jedlička. S ním se spojil Václav Holý z Příbramě a konečně F. Huhn,
drogista z Prahy.
Opis z Květovi (Šourkovi) kroniky: Roku 1882 Emanuel Jedlička hledali rudu opodál starého dolu na
pozemku Matěje Daneše, rolníka z čp. 3 noční doby, mezi zasetým žitem. Pozemek ten jest v Milešově na
Horách, mezi bývalými haldami a dolem Václavkou u křížku, asi skoro v polovině cesty. Šel tady Emanuel
Jedlička s motykou a nádeníkem Josefem Šťastným z čp. 9 v Milešově, na kterého se pisatel dobře pamatuje
(byl to tehdy starého vojáka z čp. 18 bratr) a skutečně našel hned větší samý ryzí antimon, který hned dobře
ukryl. Druhého dne si vynašel čísla na parcele katastrálním pozemku, kde byla ruda ukryta. Poté ihned dojel k
Hornímu Hejtmanství v Táboře vyžádat si povolení k těžbě. Od Daneše si k tomu účelu část pozemku pronajal.
(FŠ)
Tehdy byla v Milešově zřízena první primitivní huť na dobývání antimonu. Dalšími držiteli dolů byli J. G.
Vondrák, kupec z Krásné Hory a velkostatkář J. Wang z Kňovic. Práce těchto podnikatelů však neměla
valných úspěchů. Na snímku je pohled na zámeček ze silnice 2010
Od Wanga koupil doly roku 1871 pražský měšťan a majitel
pivovaru „U Štajgrů“, Emanuel Jan Kittl, který značným kapitálem
vybudoval zde na tehdejší dobu moderní hornický a hutnický
podnik.
Nejstarším dolem byl důl Svatováclavský, zvaný prostě
Václavka, na němž se počalo těžiti r. 1835. * Důl Václavka má
hloubku 160 metrů. Za Kittla byly otevřeny zpustlý důl Jindřiška,
dále štola svaté Kateřiny a důl Emilka. Důkladné úpravy a
novostavby si vyžádaly náklad více než půl milionu zlatých.
Během let se Kittl finančně vyčerpal a k dalšímu podnikání bylo nutno přijmouti společníky. Utvořila se
cizozemsko-židovská společnost, která celou budoucnost dolů, Kittlem slibně započatou zničila. Společnost
ustavila ředitelem jakéhosi Spiske, cizí národnosti a naprostého nevědomce. Inženýr Veska, dobrý znalec hor i
poměrů, byl mu podřízen a musil ke všemu mlčeti. Když v roce 1893 podnik byl na tuto akciovou společnost
přeměněn, pracovalo zde na 1200 horníků a hutníků. Antimonová ruda byla na místě zpracována a
antimonové preparáty se vyvážely do ciziny, ba až do Ameriky.
Dolová rubanina se v úpravně rozemílala a pak na bubnových sítech nebo na splavech třídila.
Rozemletý jemný prach se pouštěl přes rtuťové amalgamační stoly, na nichž se zachytilo ryzí zlato, kdežto
kyzy a jalovina sa splavily. Z úpravny vycházely trojí výrobky: 1) Antimonit, který měl též zlato, někdy
v zrnech 3 až 5 mm velkých. 2.) Antimonit s kyzem železitým ve formě práškové, vždy zlatnatý. 3.)
Amalgám zlatový. Antimonit čistý se tavil v peci, kde se postavilo na 160 kelímků prázdných a na každý pak
větší kelímek s otvorem ve dně a naplněný antimonem. V žáru antimon stekl do kelímku dolejšího. Kdežto
křemen a hornina zůstaly v kelímku hořejším. Antimonit s kyzem železitým se pražily a pálily s olovnatým
klejtem, odstranila se struska, potom i olovo na magnesitových miskách, až zbylo čisté zlato. Amalgám
zlatový se v peci zahříval, rtuť sublimovala a zbývalo čisté zlato.
Po vyčerpání rudných žil však podnik začal po několika letech upadat, avšak spíše ještě čachrářstvím
židovských podílníků, kteří se chtěli zbavit největšího podílníky p. Kyttla a všemožně mu život ztrpčovali.
V roce 1898 bylo dílo zkázy dokonáno. Zbohatlý Spiske odešel, ale již pozdě. Podnik byl v roce 1900 prodán
anglické akciové společnosti The Antimon Limited Company. Ačkoliv pak byla „Na kohoutech“ odkryta silná
rudná žíla a na dole Jindřišce žíla zlatonosná, přece klesnutím ceny antimonu a zbořením se dolu Jindřišky se
společnost značně zadlužila a v r. 1901 muselo být dělnictvo rozpuštěno. Majitelem podniku se pak stal ryt.
Duab z Prahy a r. 1902 přešel závod do rukou bankéře Myrtila Rose a spol. v Paříži. Ředitel dolu se tu stal inž.
Dr. Zikmund Metzl. Od března 1902 se pak v továrně i huti znovu pracovalo a na Kohoutech se po tři roky
zpracovávaly zlatonosné křemeny. Doly však zůstaly zatopeny. Přístupna zůstala jenom štola Emilka,
severozápadně od závodu v údolí potoka při cestě, vedoucí k Voznici. Štolu tuto založil pan Kittl roku 1880.
53
nedostatek komunikací a silná konkurence rudy japonské, africké a jiné, byly příčinou toho, že od července
1908 bylo nutno zastaviti chod hutě i továrny.
Dne 1. března 1912 však doly koupila francouzská společnost, za vedení vikomta Jean de z Bretabne,
příbuzného kardinála Richelieu.
Dle výpočtu společnosti měla halda před hutěmi obsahovati asi za 5 milinů Kč zlata. Pro nedostatek
finančních prostředků byla však práce brzy zastavena a celý majetek vicomtův zabaven. Dne 1. dubna 1913
koupil „svrchní“ majetek horního závodu před veřejnou dražbou ing. Zikmund Metzl za 42 000 Kč a
pokračoval v týchž pracech, jako jeho předchůdce. V roce 1916 byly doly pronajaty cizí židovské společnosti
za roční nájem 140 000 marek. Tato společnost postavila novou budovu pro nový parní stroj, dodala sem
mačkadla a drtidla a jiné nové stroje. Výnosnost dolů byla zvýšena prohlášením, že doly jsou pod státním
dozorem. V r. 1917 byly položeny koleje pro vlečnou koňskou dráhu z milešovských dolů do Krásné Hory. I
po roce 1918 byly doly čítány jako „pro stát pracující“. (pohled na Milešov ze „Šmaldy“FŠ.)
V srpnu 1919 celý závod, pracující na
výrobě zlata vyhořel od padajících sazí. Trvalo to
14 měsíců, než byly pořízeny nové stroje.
Mezitím koupila doly anglická společnost, která
chtěla znovu otevřít doly, zejména dostat se.
štolou Emilkou do dolu Jindřiška a ten opět
znovu zřídit. Pracovalo se tu v malém měřítku, až
do roku 1923 byla práce úplně zastavena. V roce
1940 majitelem dolů jsou „České montanní podniky Praha“. Ředitelem je p. Arnold Mentzl.
V létě 1940 byla práce v Milešově opět zahájena, dovezeny byly nové stroje, obnoveno zařízení a
počalo se s vrtáním nového dolu.
Horniny milešovské a krásnohorské jsou tvořeny žulou, promísenou živcem (orthoklasem a
oligoklasem). Kovy se vyskytují v podobě rudy antomonové, prostupující žilou v podobě šňůrek a prutů a
v podobě kyzů, které jsou zlatonosné. Jsou to kyz železný, Pyrit a kyz arsenový, arsenopyrit. Žula nablízku
rudné žíly bývá zbarvena do zelena živcem vápenatým (labradorinitem), kterážto vlastnost bývá horníkovi
ukazatelem blízkosti rudné žíly. V rudě antimonové a v křemenech, které rudu provázejí, bylo často nalezeno
zlato, obyčejně volné, v podobě jemných zrnek, někdy však až i ve velikosti ječného zrna.
Jak jest známo, ze zlata z dolů milešovských má pražský primátor svůj slavnostní řetěz.
Milešovské doly dlouho trpěli nedostatkem komunikací, silnice vedoucí z Milevska do Milešova byla
postavena teprve r. 1890, Z milešova do Krásné Hory r. 1908.
V Milešově je (1940) poštovní úřad, četnická stanice a trojtřídní obecná škola. Farní úřad je v Lašovicích,
lékař v Kovářově. Na dráhu jezdí občané do Milevska nebo do Mirovic. Většinou však používají autobusů
společnosti JAS, které tudy projíždějí mezi Milevskem a Krásnou Horou
V obci je Sbor dobrovolných hasičů, založený v r. 1895, tělovýchovná jednota Sokol založená r. 1919,
spořitelní a záložní spolek, osvětová komise a Masarykova obecní knihovna, která obdržela od Ministerstva
školství a národní osvěty dar určený pro osvětový sbor milevský, knihovnu o 100 svazcích v ceně 3 000 Kč.
Počátkem 17 století bylo mezi horníky milešovskými mnoho protestantů, kteří od r. 1615 měli
v Krásné hoře svého vlastního evangelického. Pastory. Ten však r. 1620 byl vyhnán a po bitvě na Bílé Hoře
byli protestanti zde krutě pronásledováni. Na tyto časy vzpomíná řada dochovaných místních názvů. V roce
1629 byli ti protestanti, kteří se nechtěli vzdát své víry pod obojí, pozatýkáno a uvězněni na hradě Vysokém
Chlumci u Sedlčan. Přes toto pronásledování se však evangelíci v Milešově udrželi a jest jich tu nyní asi 50.
mají zde filiálku evangelického sboru, poněvadž do evangelické osady v Rybnících u Dobříše je tuze daleko.
Východně při vesnici je kostelík Navštívení Panny Marie, postavený v r. 1902. Jest filiálním kostelem
chrámu lašovického.
54
V prvních dobách byla obec Milešov přiškolena do Starého Sedla, kamž náležela i farou. Když byl r.
1786 obnoven v Lašovicích kostel, bylo v Milešově vyučováno po statcích po řadě, v každém jeden týden.
Nejstarší poznámka o škole se činní v roce 1778, kdy se jí říkalo „Bequemschule“. Tehdy se občan Jakub
Křesina domluvil s obcí, že se rod jeho zaškolí, to jest, že syn bude vyučovat po otci a že na obecním pozemku
vystaví domek na své útraty a v něm se bude vyučovat, aniž by nájemného požadoval a při jeho prodeji může
být prvním kupcem pouze obec milešovská. Domek měl čp. 24 a v něm byla jedna třída. Jakub Křesina zemřel
v r. 1819 a po něm podle smlouvy nastoupil jeho syn Jan Křesina. Ke škole byly přiděleny obce Milešov,
Klenovice a Lhota Koubalova. Druhý učitel Jan Křesina zemřel r. 1849, po něm opět vyučoval syn jeho
rovněž Jan Křesina až do r. 1853, kdy odešel do Královy Lhoty. Škola již však byla v tak bídném stavu, že na
rozkaz podkrajského hejtmana Trnky musela obec najmout novou místnost pro vyučování. Byla najata v domě
čp. 8 za 20 zl. Stříbra a učiteli Vojtěchu Sosnovci, který nastoupil zde od 29. října 1853 a byl mu ustaven byt
v domě čp. 7 za 12 zl. Roku 1856 byla škola prohlášena za samostatnou filiální. R. 1859 za nepřítomnosti
učitele dal představený obce Pavel Květ přestěhovat lavice z domu čp. 8 do svého domu čp. 1. Když měl po
podání obžaloby lavice vrátit do domu čp. 8 zpět, docílil toho, že po jednoročním vyučování v čp. 1 byla škola
umístěna do čp. 38, kde byla kovárna. Zde pracoval kovář ještě do podzimu, dokud mu práce v sousedství
školy nebyla úředně zakázána. Učitel Vojtěch Sosnovec působil zde od r. 1853 až do 1876, kdy odešel na
školu do Lašovic. Vyučovalo se v bývalé kovárně čp. 38, kterou obec koupila a trochu vyspravila. Po odchodu
Sosnovcově se za 6 roků vystřídalo 6 učitelů. Dne 1 září 1882 nastoupil zde místo František Biskup (nar. 16.
2. 1859 na Březových Horách), který zde působil až do 31. prosince 1921, téměř 40 let. Ten založil pamětní
školní knihu. Za něho bylo zahájeno 3. ledna 1887 vyučování ženským ručním pracím, jež učila choť správce
školy Marie Biskupová. Pro vzrůstající počet dětí (178) bylo nutno otevřít druhou třídu, která byla umístěna
v najaté místnosti v čp. 48, počínaje dnem 1. října 1887. prvním výpomocným podučitelem byl František
Kočí. Stavba nové školy byla zahájena 17. 5. 1892 a její otevření se konalo 27 srpna 1893. Byly v ní dvě třídy
a byt správce a podučitele. V r. 1911 byla z bytu správce školy upravena 3 třída a pro správce školy přistavěn
pokoj. Od 1. 10. 1911 se vyučuje ve třech třídách. Od r. 1921 byl řídícím učitelem Bedřich Zítek do r. 1928,
pak do r. 193 tři zatímní řídící učitelé. Od roku 1931 do 1936 Jaroslav Kouba, od 1 7. 1937 jest řídícím
učitelem Kristián Blabol.
Jihovýchodně od milešovské školy se táhne vrch Pasek. Na jeho severním svahu, asi 1 km od školy je
skupina kamenů. Na jednom z nich o délce 2 m, šířce 1,2 m a výšce 1,5 m je na jeho hořejší ploše rukou
lidskou vydlabána prohlubeň 45 x 25 cm, dosahující hloubky až 15 cm. K této misce vedou 4 stružky. Lid
praví, že prý tady kázával Hus. Význam kamene není objasněn. Sloužíval prý jako obětiště pohanským
kněžím, dle jiných bylo těchto kamenů používáno při dobývání smůly z lesního dřeva.
Za manévrů v milešovském kraji v srpnu r. 1929 srazili se dva letci nad vrchem Chlumy, asi půl hod.
severně od Milešova, při čemž se obě letadla roztříštila a dopadla daleko od sebe. Tři letci přišli při této
katastrofě o život. Na místech dopadu jsou pomníky s podobiznami zabitých letců.
Milešov měl v r. 1930 86 popisných čísel a 409 obyvatelů, v r. 1940 má 88 popisných čísel a 460
obyvatelů.
V Milešově strávila svoje mládí nejslavnější česká pěvkyně Ema Destinnová,
dcera majitele dolů pana EM. Kittla. Ema Kittlová se narodila 27. února 1878 v Praze,
V Kateřinské ulici. Č. 5., v domě patřícím jejímu otci. Až do svých 14 let bydlela se
svými rodiči v Milešově. Měla vrozený smysl pro hudební umění. Její matka Jindřiška
Kittlová, rozená Šrůtová, byla ve svém mládí velmi nadanou zpěvačkou. Otec její byl
velkým příznivcem umění a literatury. Jako mecenáš financoval Janu Nerudovi cestu
do Palestiny, o níž Neruda píše ve svých Obrazech z ciziny. Od 14 let bydlela Ema
v Praze v Německém penzionátu v Konviktské ulici, kde se zdokonalovala v němčině,
hře na klavír a na housle. Tam poradila jí Anna Adamcová pozdější členka opery
Národního divadla, aby místo hudby pěstovala raději zpěv. Otec jí dal proto
přezkoušet její hlas a v důsledku toho se Ema začala učit zpěvu u vyhlášené tehdy
učitelky zpěvu paní Marie Destinnové – Leweové, bývalé vynikající operní zpěvačky, která se svým chotěm,
55
bývalým kapelníkem, brzy postřehla neobyčejné vlohy své žačky a věnovala výcviku jejího hlasu největší
péči. Ema se u ní cvičila 5 a půl roku. Když zpívala na zkoušku v Národním divadle a nebylo jí dovoleno
vystoupit na jeho jevišti, odebrala se do ciziny. Ve svém dvacátém roce, byla přijata po svém úspěchu v opeře
„Sedlák kavalír“ dvorní operou berlínskou. Z vděčnosti ke své znamenité učitelce přijala umělecké jméno
Destinnová. V Berlíně zůstala 10 let a vynikla obzvláště jako pěvkyně úloh Wagnerových. Odtud několikráte
hostovala v Národním divadle v Praze, Bayreuthu a jinde. R. 1908 byla jmenována prvním čestným členem
Národního divadla v Praze. Potom působila v Londýně v divadle Covent-Garden a pak v metropolitní opeře
v New-Yorku. Tvořila s Karlem Burianem pěveckou dvojici, která slavila po celém světě pronikavá vítězství a
zjednávala tak uznání českému zpěvu. Skladatel Richard Straus pro ni napsal operu Salome. Na svých
uměleckých cestách všude vystupovala jako uvědomělá Češka. Byla neobyčejně vzdělaná, měla ráda
starožitnosti, knihy a především milovala přírodu. Mluvila dokonale česky, německy, francouzsky, italsky, a
anglicky. Její dobrota byla příslovečná. Vydělávala velké peníze, ale nikdy jich nehromadila. Podporovala
každého, kdo o pomoc žádal. Byla také literárně činná, vedle řady drobných básní, napsala sbírku veršů „Nový
život“ pod jménem Ema Věra, Kittlová, veršovanou veselohru „kroužek českých žen“ a později divadelní
práci „Tůně“, z vesnického života. Od roku 1920 žila na svém zámku Stráži nad Nežárkou. Dne 28. ledna
1930 zemřela v Českých Budějovicích, kam si zajela ze Stráže k lékaři, za účelem ošetření výronu krevního
do sítnice, původu arterosklerotického. V ordinaci byla raněna mrtvicí, a když byla dopravena do nemocnice,
zemřela tam po třech hodinách, aniž nabyla vědomí. Pohřbena byla slavnostně ve Slavíně na hřbitově na
Vyšehradě.
Dodatek k článku o Emě Destinové v prvním dílu: Ema Destinnová o Milešově nepíše nic šťastně.
Píše, že se její otec vrhl, bez jakýchkoliv důlních zkušeností, do podnikání a přišel tam o cele jmění. Památkou
na dolování, které tam začalo již počátkem XIV. století, je slavnostní zlatý řetěz pražských primátorů, který
byl zhotoven z šestnácti karátového zlata z Milešovských dolů v roce 1897 až 1898
Zavraždění židovky Aloisie Gätnerové v Milešově v č. p. 50
Výpis ze staré milešovské kroniky psané Janem Válou z Milešova č. p. 8 narozeném v roce 1873.
Jednopatrová budova v Milešově č. p. 50. Toto stavení postavil Jakub Gätner rodem z Milevska jak mi
sám říkával, sám si dělal cihly a sušil je po stodolách ve vsi. Říkalo se mu „katolický žid“. Zde vedl jediný
obchod i hostinec mnoho roků a za všechna ta dlouhá léta nezbohatl. Zemřeli zde oba a živnost vedla jejich
starší dcera Aloisie Gätnerové, až do své tragické smrti.
Byla sama doma a o Havelském posvícení dne 7. října 1920 byla večer zardoušena. Vedlo se
vyšetřování, ale nikdo se nepřiznal a ustalo to nadobro. Dlouho to bylo zavřené a pak dům koupil Jan Nešleha,
obchodník z Prahy. Vše přestavěl a dal synovi Janovi, ten se oženil s Helenou Kašparovou z Žebrákova č. p. 8
a zemřel mlád 7. října 1947 ve věku 27 roků. Pohřben je v Lašovicích, stejně jako i jeho matka. Dům ten
koupilo hospodářské družstvo, které velikým nákladem v roce 1948 ho přestavělo, a vedl se obchod ve všem
dále. Vedoucím prodejny se stal Václav Šlégl z Milevska narozený 1918 a zemřel 21. 1. 1999 ve věku 81
roků, ten pak pracoval na MNV jako tajemník a obchod vedla jeho manželka Marie, která zemřela 5. července
ve věku 66 roků. Václav Šlégl tento dům č. p. 50 koupil.
Nyní trochu o vraždě v č. p. 50 co říká kronika. Dle dochovaných vyprávění některých občanů, prý měl
židovku zabíti Nynák z Bešovky, tak se tam říkalo po chalupě, ale správně se jmenoval Pešata č. p. 80, ten prý
byl zavřen a pro nedostatek důkazů byl z vězení propuštěn. Motiv vraždy tedy zůstal v mysli lidí na Vopičku,
ten byl soused vedle č. p. 50. Ten jistě věděl potřebné podrobnosti (a nebo mohl vědět) a další verze je ta, že
židovka musela večer poznat člověka po hlase, kdo to je, jinak by těžko cizímu večer otevřela.
Vopičkovi z Milešova: bylo jich pět bratrů, tří z nich odjeli do Ameriky. Otec Edy, Andy a Míly, byl
Josef Vopička, zemřel v roce 1947 ve věku 67 let
56
K Vraždě Mandíka v roce 1951 jiným pohledem
Popravený příbuzný
Článek Richarda Händla z časopisu Respekt 30. 5. 2009 doslovná citace
Tak mě ta mrcha historie dostala, spíše však zaskočila. Snad právě proto, že se jí zabývám, cítím se
zaskočen, protože se dotkla mojí rodiny, respektive dosti naruby obrátila některé informace, které jsem díky
příbuzným měl.
Asi tak v sedmnácti letech jsem se dozvěděl ze strany příbuzných mé maminky, že máme v rodině také
jednoho popraveného v politických procesech z padesátých let. Legenda o tomto příběhu zněla v podání
příbuzných (s matčiny strany) asi takto: Byl bratránkem mé babičky (samozřejmě opět z maminčiny strany),
který byl sedlákem. V rámci zastrašení venkova při nucené kolektivizaci, byl Státní bezpečností vybrán spolu
se dvěma dalšími vesnickými sousedy a obviněn z vraždy nějakého místního potentáta. Za to byli všichni tři v
roce 1951 odsouzeni k smrti a popraveni. Tu vraždu snad estébáci měli provést sami, protože to byl sice jejich
člověk (komunista), ale z nějakých důvodů nepohodlný, a tak se jim hodilo spojit užitečné s užitečným.
Legenda dále říkala, že popraveni byli samozřejmě neprávem, protože babička, která jej jediná z mé blízké
rodiny opravdu znala, tak říkala i všichni její příbuzní z toho kraje, kde se to odehrálo (u Milevska), že on se
svou povahou by to nikdy nemohl udělat. Prostě nikdo z nich nevěřil v jeho vinu. Nakonec se to potvrdilo i
tím, že v roce 1965 byli všichni tři popravení soudem posmrtně zbaveni viny. Jenže, v průběhu dalších let mi
bylo od příbuzných sděleno, že můj otec (který do té rodiny vlastně nepatřil, ale byl už přiženěn), když se ta
věc před, během a po procesu v rodině probírala, jako jediný z přítomných prý zastával pro mě neuvěřitelný
názor. Totiž, že ho museli odsoudit právem, jinak by to přece nebylo možné, kdyby na něj nic neměli. K tomu
byl přidán od příbuzných vysvětlující dovětek "no on Jirka (můj otec) byl vždycky doleva, a tak jim věřil."
Nutno dodat, že době, kdy jsem tu informaci od příbuzných dostal, můj otec už nežil, a tak jsem se ho nemohl
zeptat. Věděl jsem, že otec byl před únorem členem sociální demokracie, a po sloučení této strany s komunisty
z ní vystoupil. Celý další život byl nestraníkem. Také jsem ale věděl, že byl spravedlivý (když mě občas
potrestal), nesnášel lež, protože když jsem, jako dítě, zalhal, tak jsem si to pěkně schytal, kdežto typické
klukoviny odpouštěl. Proto jsem nechápal, že u takto jasné věci mohl být tak zaslepený. No, své rodiče v
mnoha směrech nemůžeme znát tak, jako oni znají nás. Rodičům se lépe daří tajit věci ze svého života vůči
dětem než naopak. Pokud to tedy sami chtějí. Samozřejmě, časem jsem to pustil z hlavy, ale občas, při čtení
nějakého článku o procesech, či připomínkách té doby jsem si na to vzpomněl. Nicméně nikdy jsem nabádal,
jak to vlastně bylo, jenom vím, že v publikovaných seznamech popravených v politických procesech se jméno
toho vzdáleného příbuzného vyskytuje (Alois Lacina). Víceméně tedy náhodou jsem dnešního dne narazil na
internetu na webovky Totalita. Něco jsem tam hledal a vidím jméno, – Alois Lacina. Začetl jsem se a: Je tam
poměrně podrobně popsáno co se tehdy stalo, obvinění, soudní proces a poprava. A pokračuje to i dále tím,
proč byli v roce 1965 všichni tři popravení zbaveni viny. Po roce 1989 podala žádost o prošetření a současně
zjištění skutečného vraha předsedy MNV Mandíka (to byl ten údajný místní potentát) nebo alespoň popření
účasti Junka, Laciny a Máši na této vraždě Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV).
Úřad šetřením dospěl k tomuto závěru: "Vzhledem k tomu, že vyšetřování, důkazná řízení a jednání soudních
orgánů bylo vedeno neodpovědně a povrchně, je vyloučeno po více než čtyřiceti letech stanovit skutečného
pachatele. (…) V současné době nelze ze spisových materiálů, výpovědi svědků, nalézt žádné konkrétní
důkazy či průkazné skutečnosti s naprostou jistotou určující pachatele."
Vše viz http://www.totalita.cz/proc/proc_lhota_koubalova_01.php Pro mě při čtení těchto materiálů
vyplynuly dvě velmi překvapující skutečnosti: První to, že všichni tři obžalovaní a popravení byli členové
komunistické strany, tedy včetně Aloise Laciny, který byl rodinou prezentován, jako sedlák bojující proti
57
kolektivizaci. Ve skutečnosti však všichni tři byli jenom rolníci. A za druhé, to mě úplně dostalo, dodatek k
vyšetřování ÚDV: Podle názoru ÚDV nejpravděpodobnější možností se jeví, že vraždu skutečně spáchali
Junek, Lacina a Máša. Důvodem byla zřejmě rivalita až nenávist a záměr obsadit poslední funkci v obci, tj.
předsedu MNV, V. Junkem. Kdo si přečte materiály o vyšetřování z let 1965, tak se dočte, že popravení byli
zbaveni viny z toho důvodu, že přiznání z nich bylo vynuceno násilím. A také proto, že vyšetřování vraždy
bylo profesionálně odbyté, a nebyly tak zajištěny žádné přímé důkazy o jejich vině, tedy, byly odsouzeni
pouze na základě vynucených přiznání. Jak se může změnit pohled člověka na věc zdánlivě zcela jasnou.
Politické procesy byly svinstvo, samozřejmě. Můj příbuzný byl nešťastnou náhodou do nich zapleten a odnesl
to smrtí. Tím byla postižena celá jeho rodina, manželka a děti, i jeho bratr (kterého jsem jako dítě občas vídal,
i když v té době jsem o výše uvedených souvislostech neměl ani ponětí). Opět zcela zřetelné svinstvo,
samozřejmě. Jenže nakonec to vypadá, že můj táta, který osobně popraveného Aloise Lacinu vůbec neznal,
měl pravdu. Ten Lacina byl snad opravdu vrah?! Proč mi příbuzní neřekli, že byl členem komunistické strany?
Když ho prezentovali, jako bojovníka proti kolektivizaci. Že by to nevěděli je velmi nepravděpodobné.
Samozřejmě tato věc je osobní, a asi změní můj vlastní pohled na tuto událost. Rozhodně nezmění můj názor
na tehdejší mizernou dobu, a svinstva co se v ní odehrávala. Jenomže pohledy i na jiné věci bohužel máme
většinou jenom z jednoho směru. Pohledy z jiných směrů hledat dá práci, čas, námahu, a člověk by v případě
vynaloženého úsilí často viděl to něco obdobně, jako při pohledu prvním. Vždycky ale ne! Mám trochu
dilema: Moje teta (ročník 1925) je poslední žijící z těch příbuzných co mě kdysi tak "plnohodnotně"
informovali o této rodinné kauze. Žije v současné době v jednom pěkném ošetřovatelském domě. Fyzicky je
trochu slabší, ale hlava je velmi v pořádku. Jednou týdně za ní chodím a vždy jí donesu můj přečtený Respekt,
který pilně studuje. Ty materiály o této kauze jsem si vytiskl a mám je. Mám je i tetě donést? Odpověděl jsem
si sám, -donesu!
Tragédie v Koubalově Lhotě
Téměř na hranici okresů Příbram a Písek leží malá vesnice. Opravdu malá. Dnes má 27 popisných čísel a
obyvatele lze s lehkou nadsázkou spočítat na prstech obou rukou. Přesto té vesnici není co závidět. Stala se
svědkem tragédie, jež na dlouhou dobu poznamenala osudy mnoha lidských životů. Jmenuje se Koubalova
Lhota.
V únoru roku 1951 zde došlo k brutální vraždě
předsedy MNV Vladimíra Mandíka. Vyšetřovatelé
obvinili z vraždy tři místní rolníky Václava Junka,
Aloise Lacinu a Karla Mášu.
Lišily se pouze metody užívané v jednotlivých
případech. Záleželo pouze na vyšetřovateli a jeho
oběti. V případě Václava Junka a spol. StB "sáhla" k
dlouhotrvajícím výslechům. Trvaly celý den a celou
noc a dosáhly svého cíle. Podezřelí se přiznali.
Psychickému nátlaku byly podrobeny i manželky
vyšetřovaných
Státní soud je v březnu téhož roku poslal na smrt.
Vinil je z vraždy člena KSČ, jejímiž členy byli také.
Prohlásil je za vlastizrádce, protože zavražděný byl
nejen komunistou, ale i předsedou MNV. Označil je
za vesnické kulaky, jež svou činností vykořisťovali
drobné rolníky, za nepřátele socializace vesnice. Pro
takové mělo lidovědemokratické zřízení a jeho složky
jediný možný trest: Smrt.
Podle vyjádření vyšetřovatelů Josefa Maxy a Vojtěcha
Rybáka, byl to vedoucí skupiny vyšetřovatelů Oldřich
Vejvoda, který tyto nezákonné metody používal.
Vejvoda to popírá a vymlouvá se na příkazy náčelníka
KS StB Antonína Nového, který dal rozkaz k použití
nepřetržitých výslechů a jejich nezákonné formy.
Nový se od vyšetřování distancuje a tvrdí, že jednal
Vyšetřováním případu byly pověřeny orgány KS-StB
v Českých Budějovicích. Nepočínaly si dobře. Celé
58
vyšetřování a opatřování důkazů provedly
neprofesionálně. Kromě doznání obžalovaných nebyly
žádné přímé a rozhodující nepřímé důkazy zjištěny a
provedeny.
Ukázalo se, že při vyšetřování bylo použito fyzického
a psychického nátlaku. Je důležité připomenout, že
fyzické násilí se řadilo k často uplatňovaným
metodám v průběhu vyšetřování a že na začátku
padesátých let bylo každodenní samozřejmostí.
pod tlakem KV KSČ v Českých Budějovicích.
Je těžké pochopit, jak mohl být takto závažný čin
vyšetřen za tak krátkou dobu a navíc tak
neprofesionálně. Výsledek nekvalitní práci odpovídal.
I za předpokladu, že tito obvinění byli skutečně vinni,
absolutní trest vynesený nad Mášou a Lacinou nebyl
adekvátní k jejich účasti na trestném činu vraždy.
Tragédie v Koubalově Lhotě
průběh soudu – 3 tresty smrti za 2 dny
Státní soud proběhl 8. a 9. března 1951 v Milevsku.
9. března 1951 – vynesení rozsudku:
Senát Státního soudu řídil předseda Dr. Novák
(předseda senátu v procesu proti Rudolfu Slánském a
spol.). Státní prokuraturu zastupovali JUDr. Čížek
(asistoval při vyšetřování faráře Toufara v Kartouzích
– Valdicích) a JUDr. Matušínská.
Rozsudek byl vynesen v 11.20hod: Václav Junek,
Alois Lacina a Karel Máša byli za velezradu a vraždu
odsouzeni k trestu smrti, dále k propadnutí celého
jejich jmění a ke ztrátě občanských práv na dobu
deseti let.
Přelíčení se konalo v milevské sokolovně, do které
bylo vpuštěno asi 600 osob. Vstupenky rozděloval
OV-KSČ v Milevsku.
Všichni odsouzení si vyžádali písemné doručení
rozsudku a ihned se odvolali. Na žádost prokurátora
Čížka byli odsouzení ihned eskortováni do věznice na
Pankráci.
8. března 1951:
JUDr. Čížek se měl vyjádřit rovněž v tom smyslu, že
odvolání odsouzených je bezpředmětné a
pravděpodobně 14. března bude trest vykonán.
Se konaly výslechy obžalovaných a výpovědi svědků.
Alois Lacina a Karel Máša se před soudem plně
doznali, naopak Václav Junek vše popřel.
14. března 1951 (odvolací soud):
9. března 1951:
Se navzdory tomuto vyjádření konalo odvolací řízení
u Nejvyššího soudu v Praze. Ten potvrdil rozsudek
Státního soudu a všechna odvolání zamítl.
Toho dne nejprve hovořili oba státní prokurátoři, poté
následovaly řeči jednotlivých obhájců a poté se
odebral k poradě.
Bylo řečeno, že každý proces měl svou vnitřní logiku, motiv a záměr. Zde do popředí vystoupil jeden z těch
nejběžnějších: Představit Junka, Lacinu a Mášu jako nebezpečné vrahy, kteří se nezastaví před ničím, jsou pro
svou touhu po moci schopni zabít předsedu MNV, člena KSČ, jenž se celou svou osobností stavěl za socializaci
vesnice, za vznik JZD a který veřejně upozorňoval na prohřešky vesnických boháčů. Logicky tedy následovaly
tři absolutní tresty. To vše mělo za cíl vyvolat i veliký ohlas v kraji, zastrašit jeho obyvatele a přinutit je k
59
aktivní účasti v procesu kolektivizace. Z velké části se záměr podařil.
Otázka viny či neviny byla až na druhém místě. 15. 3. 1951 sdělilo ministerstvo spravedlnosti, že žádosti o
milost prezident republiky nevyhověl. Rozsudek byl vykonán 16. března 1951 po páté hodině ranní v pořadí
Máša, Lacina a Junek.
Tragédie v Koubalově Lhotě
pozdější prošetřování případu
v roce 1965:
po roce 1989:
V říjnu roku 1965 při přešetřování případu došel
Nejvyšší soud k následujícímu závěru:
Možnost znovu otevřít celý případ přišla až s rokem
1989. Pobočka Konfederace politických vězňů v
Příbrami podala žádost o prošetření a současně
zjištění skutečného vraha předsedy MNV Mandíka
nebo alespoň popření účasti Junka, Laciny a Máši na
této vraždě Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů
komunismu (ÚDV).
"(…) Zjištěné skutečnosti svědčící o neobjektivním,
nedůsledném a nezákonném postupu orgánů
bezpečnosti při vyšetřování této věci, stejně jako
výpovědi svědků slyšených jak ve vyšetřování, tak u
hlavního líčení v obnoveném řízení a prokazujících
obžalovaným po dobu spáchání vraždy Vladimíra
Mandíka alibi, činí doznání obžalovaných, které je
jediným důkazem o jejich vině, natolik nespolehlivý,
že jen na jeho podkladě nelze odpovědně učinit závěr,
že se vraždy dopustili obžalovaní Junek, Lacina a
Máša.
Ten šetřením dospěl k tomuto závěru:
"Vzhledem k tomu, že vyšetřování, důkazná řízení a
jednání soudních orgánů bylo vedeno neodpovědně a
povrchně, je vyloučeno po více než čtyřiceti letech
stanovit skutečného pachatele. (…) V současné době
nelze ze spisových materiálů, výpovědi svědků, nalézt
žádné konkrétní důkazy či průkazné skutečnosti s
naprostou jistotou určující pachatele."
Vzhledem k tomu, že jiné důkazy nebyly zjištěny
provedeny, nelze vůbec míti za prokázáno, že vraždu
spáchali obžalovaní, a proto je nutno obžaloby
zprostit."
Podle názoru ÚDV nejpravděpodobnější možností se
jeví, že vraždu skutečně spáchali Junek, Lacina a
Máša. Důvodem byla zřejmě rivalita až nenávist a
záměr obsadit poslední funkci v obci, tj. předsedu
MNV, V. Junkem.
Junek, Lacina a Máša tedy byli zbaveni viny. Soud
žádné nové důkazy neobjevil.
politické procesy v 50. letech v Československu
60
Bukurešťské zasedání
dovolená u Černého moře
v červnu 48 proběhlo v Bukurešti zasedání
Informačního byra komunistických a dělnických
stran. Byli zde kritizováni jugoslávští komunisté, že
"ustupují z pozic dělnické třídy a rozcházejí se s
marxistickou teorií tříd a třídního boje..."
Tento vývoj podpořil též průběh Gottwaldovy
dovolené na Krymu. V září 1948 zde byl Gottwald,
který se do té doby chlubil klidným průběhem
převratu, upozorněn Stalinem, že závěry bukurešťské
schůzky platí pro všechny. Nepřátele je nutno
zneškodnit i ve vlastních řadách.
V praxi tato teorie znamenala hledání třídního
nepřítele. A to nejen mimo komunistickou stranu.
Tresty smrti a roky vězněných pro nevinné.
mezinárodní souvislosti
Ve většině socialistických států se soudruzi snažili.
V celé řadě zemí již třídní boj probíhal.
zneužívání bezpečnostních složek
Ministerstvo vnitra bylo řízeno komunistickým
ministrem nepřetržitě již od roku 1945. Po celou dobu
byla bezpečnost zneužívána pro politické účely. Stb,
ve spolupráci s bezpečnostní komisí ÚV KSČ,
sledovala a evidovala osoby nepohodlné komunistům.
Pro vývoj v naší republice mělo největší význam
vyšetřování maďarského komunisty László Rajka,
který byl nakonec, spolu s dalšími, odsouzen a
popraven.
Během tohoto vyšetřování vznikl seznam asi 60
čs. občanů, kteří měli být též agenty imperialismu.
Čs. komunisté chtěli celou záležitost vyřídit po
stranické linii, aby se vyhnuli přílišné medializaci.
První zatýkání těchto osob proběhla již během
únorového převratu. V červnu 1948 již bylo
evidováno zhruba tisíc osob, které měly vyvíjet tzv.
protistátní činnost. To však brzy nestačilo.
Maďarská strana však trvala na důkladném vyšetření
těchto osob. Československu hrozila podobná kritika
jako v případě Jugoslávie na Bukurešťské schůzce.
Záležitost byla předána ministerstvu vnitra.
zasedání předsednictva ÚV KSČ
proběhlo 9. září 1948. Na jednání bylo rozhodnuto o
nastolení ostrého kurzu proti reakci. To zahrnovalo
vybudování táborů nucených prací a pozatýkání
nepohodlných občanů. Sokolů, nekomunistických
důstojníků a mnohých politiků.
sovětští poradci
Na žádost Gottwalda a Slánského přijeli 23. září 1948
do Prahy sovětští poradci Makarov a Lichačov (a
později další), kteří měli pomoci s organizací velkých
procesů. Sovětští poradci již působili v té době i v
dalších socialistických státech.
Začátkem 50. let bylo vybudováno 422 pracovních
táborů a věznic. V těchto zařízeních bylo v dubnu
1950 uvězněno jen v českých zemích 6 788 osob z
politických důvodů. V květnu téhož roku to bylo již
11 026 osob.
Poradci nepřijeli diskutovat, přijeli konat. Pod jejich
dohledem bylo rozběhnuto vyšetřování, které mělo za
cíl odhalit agenty západních imperialistů nejen v
řadách lidí poražených po "vítězném únoru", ale také i
v samotné komunistické straně.
Aby mohly být splněny úkoly vyplývající ze
zářijového zasedání ÚV KSČ, muselo být vyhledávání
nepřátel urychleno. Vždyť podle plánu ministerstva
spravedlnosti mělo jen v době do 20. 5. do 15.6. 1949
proběhnout 110 procesů s 1400 osobami.
Konečným cílem bylo zincenovat velký proces, který
by předčil procesy v dalších socialistických státech.
bezpečnostní pětky. Proto byly vytvořeny tzv.
bezpečnostní pětky. Na celostátní a krajských
úrovních se staraly o přísun nepřátel.
Spirála se začala roztáčet...
61
Zároveň bylo vyšetřování přesunuto z bezpečnostní
komise ÚV KSČ na zvláštní vyšetřovací sektor pro
stranické a politické delikty, který byl k tomuto účelu
vytvořen na ministerstvu vnitra.
Tento odbor dostal na starost vedoucí zrušené
bezpečnostní komise Karel Šváb, který byl sám
později popraven.
Nucené vystěhování Rodiny Nykodýmů z Milešova čp.7
Výpis ze staré milešovské kroniky psané Janem Válou z Milešova č. p. 8. narozeném v r.
1873
Antonín Nykodým nar. 25. 6. 1886, Marie Nykodýmová nar. 22. 8. 1887. Po založení JZD v obci byli
vystěhováni a v obci z rodiny nezůstal nikdo. V roce 1654, na usedlosti hospodařil Jakub Máša (to bylo po
Bílé Hoře) V té době vlastnil podle kroniky 8 strychů = přibližně 2,32 hektarů osetých polí, 24 strychů =
přibližně 7 hektarů neosetých polí, choval 1 krávu, tři jalovice, 4 voly, 5 ovcí a 3 svině.(FŠ) V roce 1785 tam
hospodařil Václav Pekárek, v roce 1831 František Nykodým a v roce 1870 Nykodým Josef, ženu měl Marii
Syrovou z Klučenic, která zemřela 22. ledna 1923 ve věku 74 roků a její dcera Anastásie zemřela u Černých
v Klenovici č. p. 4. 27/12 ve věku 39 roků na Španělskou chřipku.
Nyní měl č. p. 7. Antonín Nykodým, který s Marií měl čtyři děti Marii *1920; Annu *1922; Boženu a Růženu.
Já pisatel Hejra Alois jsem Tondu Nykodýma dobře znal a nemohu o něm říci, že to byl nějaký kulak a
vykořisťovatel, ale spíše úpadkář a chudák, ač měl větší hospodářství, na kterém držel koňský potah.
To si dobří milešovští občané (soudruzi) udělali triumf, že ho z obce vystěhovali jako občanastarousedlíka, jehož rod sahá daleko do minulosti a dobrého souseda. On nikomu nepřekážel, ani na
žádném nic nechtěl. Živil se sám se svojí rodinou na svém hospodářství. Ti dobří, hodní občanésoudruzi za svůj čin by bylo dobré zapsat zlatým písmem do pamětní obecní knihy-kroniky, aby jejich
jména byla známá těm budoucím lidem a aby tato jména nepřišla v zapomnění.
Jméno u „Mášů“ je jen přezdívka po chalupě, správné je Nykodým
Mezi vystěhovanými sedláky je pod číslem 1023 uvedeno v rubrice data odsouzeného boháče:
Nikodým Antonín narozen 25. 6. 1886 + 2 rodinní příslušníci vystěhováni z Okresu Milevsko dne 16. 5. 1953
do okresu Mělník obce Střednice.
Oprava: V předchozí knize „Trocha historie z dobových dokumentů a vzpomínek pamětníků nejen
z Kosobud a Zadního Chlumu“ bylo nesprávně uvedeno: Na tom, že nebyli vystěhováni Řezníkovi „Valkovi“
z Klenovice měl zásluhu Hrdina Josef, jak jsem uvedl v historii, (ta informace pocházela z rodiny Řezníků,
kteří si to mysleli). Správně: Zásluhu na tom, že nebyli vystěhováni Řezníkovi Z Klenovice, měli tehdejší
místní funkcionáři MNV té doby. Tajemník MNV pan Alois Hejra spolu předsedou MNV Petákem, ti dojeli
na okres do Milevska za náměstkem předsedy ONV Bartolomějem Kloboučníkem, ten na ně řval, jak si to
představují zastávat se kulaka, ale nakonec se podařilo téměř nemožné. Také někteří další občané se zastali
Řezníka a především nikdo z místních se pod vystěhování nepodepsal, i když již vystěhování bylo na spadnutí
a jisté, přesto rozum a soudržnost místních občanů tomu zabránila. V Té době byl předsedou okresu Řezáč.
Z Předního Chlumu měli kromě Zelenky být vystěhování i Květ a Burian. Nedošlo k tomu, protože se
nenašel nikdo, kdo by se z místních pod vystěhování podepsal. Naopak místní funkcionáři náměstku
62
Kloboučníkovi řekli, že honí jenom kariéru a ptali se, jestli on a jeho rodina půjde za vystěhované na jejich
kamenitá pole hospodařit.
K nuceným vystěhováním v padesátých letech nedocházelo jen u „sedláků“ ale i u nepohodlných lidí
z měst. Herec Jan Přeučil píše, jak chtěl studovat herectví, což mu překazily politické procesy padesátých let.
Jeho otec byl poslancem národně socialistické strany. „V říjnu 1950 k nám o půl páté ráno vtrhlo pět chlapů,
prohledali byt a tatínkovi dovolili, aby se rozloučil. Dodneška si na jeho slova pamatuji:Honzo, teď jsi tu
jedinej chlap, musíš se o holky postarat. To mi ještě nebylo třináct“, vzpomíná herec. Dostali z národního
výboru příkaz, že musí opustit byt do čtyřiadvaceti hodin. „Vůbec jsme netušili, kde tatínek je. Teprve asi
po měsíci nám přišel balík s Pankráce jeho šaty. To byl šok. Pak přišel ještě větší: Chystá se proces s Miladou
Horákovou. A následovala jména obviněných, kteří budou souzeni s ní. Na pátém místě z třinácti byl zmíněn
táta. Poslouchali jsme v ulicích i jeho výpovědi a mě bylo vždycky divné, že nemluví svou řečí, ale jako
kniha, jako by to měl naučené. Pět obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, otec dostal doživotí. Bylo to
vlastně obrovské štěstí“… (Doslovný opis části článku z magazínu MF dnes)
Nucené vystěhování Františka Lokoša z Klučenic.
František Lokoša narozen 1900 byl od roku 1940 do roku 1949 nájemcem dvora čp. 15 V Klučenicích
na Milevsku. K tomuto dvoru o výměře 45 ha orné půdy a 5 ha luk, patřilo i 90 ha lesa. Majitelem byla církev
Řád Křížovníků s červenou hvězdou. Výkonná mlátička na obilí poháněná parní lokomobilou, byla součástí
strojového vybavení patřící do majetku dvora.
O svém otci vypráví a pokračuje jeho syn Jaromír
Tatínek
byl
dobrý
hospodář, který rozuměl polím a
kterému se dařilo pěstovat vše, co
bylo v klimatických podmínkách
zdejšího kraje vhodné. Mimo
sezónní období polních prací, byl
hlavní zdroj dalších aktivit,
přibližování
káceného
dřeva
v lesích a následný jeho odvoz na
pilu. Tím byly u dvora
zaměstnány 3 páry koní. Tatínek
se nemohl smířit s pohledem, jaké
ráfové kladařské vozy používali
jeho kočí na odvoz klád na pilu, a
tak nelenil a nakoupil dva ocelové
„klaďáky“
na
pneumatikách
s velikou nosností a zvýšil tak rentabilitu každého převáženého nákladu. Strojový park stále vybavoval a
doplňoval novými stroji. Byl to petrolejem napájený traktor na ocelových kolech. Dále to byla výfuková
řezačka s velikým výkonem i šestistopý samovazač a další. Na tu dobu, kdy ještě v obci nebyla zavedena
elektřina a řezanka pro dobytek se řezala za pomoci žentourů, byl otec pokrokový sedlák. Navíc ještě vlastnil
pětitunový nákladní automobil, který zakoupil po roce 1945 v Plzni, kde byl výprodej válečné techniky, kterou
tam zanechala americká armáda. Za tento „UNRRA“ automobil včetně dvoukolového vleku tehdy zaplatil 107
tisíc Kčs.
Všechna jeho předsevzetí a další plány do budoucna, co a jak se bude dělat, však náhle přišly v niveč.
Psal se rok 1948 a poúnorová atmosféra se zahušťovala komunistickými hesly a provoláními o nutné tzv.
socializaci venkova. Začínalo tažení proti církvím a náboženství. Nenávist vládnoucí KSČ vůči těmto
křesťanským společenstvím se přenesla i na rodinu mých rodičů, kteří sedlačili na církevním statku. Již na
podzim 1949 přišlo do dvora k rodičům několik příslušníků STB a přinesli příkaz k okamžitému
63
vystěhování celé naší rodiny. Já jsem v tu dobu studoval čtyřletou průmyslovou školu v Ústí nad Labem a
těchto krušných chvil jsem se nemohl zúčastnit. Příkaz ale neuváděl a ani nezajišťoval náhradní bydlení. Otci
nezbývalo než ho shánět sám a měl štěstí, že objevil v nedaleké 12 km vzdálené obci Vepice volný rodinný
domek čp. 32, do kterého se rodiče přestěhovali. Se samotným převozem nábytku a ostatního příslušenství
domácnosti neměl žádný problém. Jeho nákladní Unrra vše převozila. Žel více již k převážení ani nebylo.
Všechen strojový inventář patřící tatínkovi i stroje církevního statku byly zabaveny ve prospěch státu.
Samozřejmě, že došlo i na náklaďák Unrru, který si přivlastnilo ČSAD a otci pak bylo umožněno, aby se
svým bývalým autem jezdil při výstavbě továrny v Milevsku, jež měla jméno JANKA.
Po několika letech opustil Urrnu i podnik ČSAD a přešel k Vodním stavbám, kde pracoval až do
penze. Ospravedlnění se však nedožil, neboť zemřel v roce 1970. Maminka jako 77 letá, zemřela v roce 1982.
Syn Jaromír zakončuje vzpomínku: Po maturitě ve škole r. 1951 jsem byl poslán do Plzeňské
Škodovky, odkud jsem narukoval na vojnu a co by syn kulaka, samozřejmě k útvarům PTP. Po 27 měsících
vojna beze zbraně, ale veliké šikany, jsem se potom v dalším svém životě živil jako řidič těžkých nákladních
aut. Za manželku jsem si vzal dívku z Vepic a ve zděné chalupě po jejích rodičích – již jako penzisté –
bydlíme od jara do podzimu a na zimu máme byt v Kadani. Prožil jsem kus perného života, ale mnohem těžší
to měli moji rodiče. Nemluvím už o bratru mého otce Leopoldovi, který byl jako sedlák též vystěhován a
odsouzen na dva roky. Ty prožil jako horník v Jáchymovských uranových dolech.
V dokumentární knize: Vyhnanci akce „kulak“, zločin proti lidskosti, popisuje autor Miloslav Růžička
na 490 stránkách osudy 120 vystěhovaných sedláků, (včetně některých dobových dokumentů) z níž jsem
vybral případ z našeho okolí.
Toto dnes již historické období našeho národa, které nenalezneme nic srovnatelného ani v minulých
staletích za feudalismu, kdy robota člověka sloužit vrchnosti byla denním zákonem. Když byl v roce 1850
venkovský člověk od poroby osvobozen, radoval se a mohl svobodně pracovat na své roli, aniž by ho vůbec
napadla myšlenka, že tomu nebude tak natrvalo. Přesně za sto let, nejen venkovskému lidu, ale celému národu
byla násilně vnucena ideologie, jejíž trvání po dobu dalších 41 let přineslo devastující zkázu celé zemi.
Po plném převzetí politické moci komunistickou stranou v únoru 1948 docházelo v Československu
k systematické likvidaci pozůstatků kapitalismu v celém národním hospodářství a jeho sociálních projevů ve
struktuře společnosti.
Nejdříve byly zrušeny zemědělské statky s výměrou nad 50 ha, které byly vytvořeny po 1. světové
válce při vzniku Československé republiky v tehdejší poválečné reformě. Ve druhé fázi přišla na řadu kulakůvesnických boháčů, současně i odstraňování a likvidace soukromé zemědělské malovýroby.
Hlavním nástrojem k likvidaci středního zemědělského stavu, byl vždy trestní postih, předem
vytipovaných zemědělských usedlostí s výměrou nad 15 ha. Záměrně byly těmto sedlákům celou soustavou
promyšlených opatření uměle zhoršovány až znemožňovány podmínky, pro splnění nepřiměřeně vysokých
výrobních a dodávkových úkolů – byl to zákaz najímání cizích pracovních sil, odebírání zemědělských strojů
a budov, zábor půdy pro hospodářsko technické úpravy katastru s tím i vytlačování kulaků na okrajové
nekvalitní pozemky vzdálené od obce.
Za neplnění i evidentně nereálných povinností byli takoví hospodáři v rychlém soudním procesu, či
správním řízení postihování vysokými tresty, při čemž od r. 1951 byl kromě odnětí svobody a vysoké peněžité
pokuty ve většině případů vyslovován i trest propadnutí jmění a zákaz pobytu v místě dosavadního bydliště,
mnohdy doživotní zákaz vstupu do rodné obce. Tyto vedlejší tresty se v podmínkách celkově pokleslé
zákonnosti vztahovali, kromě „provinilého“ a odsouzeného hospodáře i na jeho manželku, děti, rodiče,
eventuálně i sourozence.
Na takto uložené tresty navazoval ve vytipovaných případech další nezákonný akt – příkaz
k vystěhování z obce nebo okresu, či i kraje. U věkově pokročilých pak úředně přikázaný pobyt v zařízení pro
„přestárlé osoby“.
Z dochovaných seznamů a evidenčních materiálů vychází, že v „AKCI KULAK“ od listopadu
1951 do léta 1953 bylo k vysídlení vytipováno celkem 8246 osob – z toho 3246 mužů, 2722 žen, 1606 dětí
64
a 672 starých a práce neschopných osob. Z evidovaných 1888 „rodinných celků bylo vystěhováno
minimálně 1629 rodin odsouzených „vesnických boháčů“. Časově poslední zaevidované přesídlení se
uskutečnilo dne 28. září 1953. (smrt sovětského tyrana Stalina a v zápětí smrt kata Gottwalda hluboce tuto
rozjetou akci násilného vyhnání sedláků z usedlostí ovlivnila!)
K vystěhováním docházelo i v dalších letech mimo toto kritické období, jen se již neevidovalo. Ze
Zadního Chlumu byl v říjnu 1955 vystěhován pan Karel Pecka a v únoru 1956 z Kosobud byl vystěhován pan
Stanislav Diviš. V roce 1956 byla též vystěhovaná rodina Hloucalova z Lašovic. V jiných pramenech jsem
nalezl údaj o vystěhování sedláků ze tří až čtyř tisíc zemědělských usedlostí-gruntů.
V některých případech bylo rozhodnutí o vystěhování zrušeno, odloženo, či provedeno již jen uvnitř
vlastního kraje a také je jisté, že záznamy mnohde chybějí, a tím uvedený počet není úplný a vše naznačuje, že
muselo jít o výrazně vyšší počty vysídlených osob.!
Sedláci rodných gruntů
V naší společnosti snad nejvíce konzervativní sociální skupina byli rolníci, kteří byli jakýmsi pilířem
národa. Zejména jejich rody v nichž mnoho generací po sobě dědilo a převádělo si hmotný majetek, včetně
hodnot duchovních.
Tito lidé měli v sobě vrozenou poctivost a mnoho jim vždy záleželo na cti, jejich slovo bylo dříve
poplatné více než dnes písemné smlouvy.
Tato skupina byla všestranně dovedná, uměla si vždy se vším poradit, měla smysl vypomáhat si
vzájemně a při tom nezištně. Vzorem a příkladem jim byly myšlenky a slova Františka Cyrila Kampelíka: „Co
jednomu zatěžklo, několika či více lidem pak snadno“. Měli proto smysl spojovat se v různých spolcích
s vlastní samosprávou. Např. to byly družstevní lihovary, družstevní cukrovary, škrobárny, mlékárny, lesní
družstva, myslivecké spolky a jiné.
Zcela určitě byli mnozí rolníci váženými občany v obci, příkladnými pro celé své okolí a vždy za všech
okolností v časech války byli stabilizačním faktorem celé společnosti. Patřili do velké rodiny křesťanů, svoji
náboženskou příslušnost dávali najevo vždy svojí přítomností ve velkém počtu ve svých chrámech o nedělích
a jiných svátcích.
Rodná hrouda byla živitelkou nejen jich samých, ale i celého národa. Do řízení státu přicházející
politici byli z velké většiny původem z rolnických rodin. Za všechny nám byl a bude jako vzor připomínán
Antonín Švehla, ministerský předseda Masarykovy vlády. Pod jeho vedením se stala agrární strana
nejsilnějším politickým blokem a toto uskupení rolníků, nejvíce vadilo právě komunistům.
Druhá světová válka dala pak příležitost českým komunistům, připravit se na uchopení moci až válka
skončí. Proto již v exilové vládě prosadili požadavek, aby agrární strana nebyla součástí nové poválečné
politické scény v nově zrozeném státě a žel, president Edvard Beneš ještě v exilu tuto podmínku komunistům
podepsal! Následek se brzy dostavil! Skrytá závist nemajetných soudruhů sáhla k těm nejodpornějším
metodám odkoukaným od zlosyna Stalina a počala likvidovat toto jádro národa a doslova vytrhla mnoho
těchto rodových sedláků úplně až z kořenů...
Vítězný únor 1948
Komunistický převrat v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948, byl
v časech předlistopadového režimu označován komunisty a jejich příznivci jako „Vítězný únor“. V této době
došlo k násilnému potlačení svobodné pluarity stran a k přechodu od demokracie k totalitě, oficiálně nazývané
socialistické společnosti, pod vedením KSČ usměrňované ze Sovětského svazu. Její členové se navenek hlásili
k sovětskému mocenskému bloku, avšak prosazovali své osobní zájmy. Demokracie české inteligence v Praze
byla krvavě potlačena, byli popraveni někteří legionářští důstojníci, mnoho lidí bylo zatčeno, mnoho studentů
a učitelů muselo opustit školy. Další působení na školách jim bylo znemožněno. Nastalo období lží a klamů,
počátek útlaku obyvatelstva, myšlenkového, kulturního a později i ekonomického úpadku. V době totality byl
65
25. únor oficiálními sdělovacími prostředky prezentován jako „Vítězství československého pracujícího lidu
(1948) – významný den Československé socialistické republiky“. Dnes je tento den každoročně připomínán
(nejen) konfederací politických vězňů (KPV), legionáři a bývalými členy pomocných technických praporů
(PTP) jako památka obětem komunistického puče. Historie a následky Někteří komunisté se dlouhodobě, už
během druhé světové války, připravovali na převzetí moci v zemi, a to cestou násilí (viz: Krčmaňská aféra pokus o atentát na tři nekomunistické ministry; připravován s vědomím pražského vedení KSČ; při
vyšetřování byly objeveny tajné komunistické sklady těžkých kulometů, automatických i obyčejných pušek a
ručních granátů). Získávali do svých řad občany žijící v tristních materiálních podmínkách, kteří byli snadno
motivovatelní k „cestě k lepším zítřkům“ a na které měly padat hlavy bohatých a inteligentních. Do řad KSČ
za války pronikali lidé z jiných stran (např. Henleinovci), ve snaze rozrušit toto uskupení. Po válce tito vetřelci
zůstali v KSČ jako v úkrytu. Vstupovali do ní další lidé ze stran, kterým po roce 1945 hrozilo postižení ve
smyslu Benešových dekretů, např. z úřednicky zaměřené Vlajky. Tak se složení této strany stalo pestrým.
Převládl v něm úřednicky zaměřený proud, zbrojící zejména proti tzv. novým pořádkům první republiky a
proti sedlákům. Násilné prosazování osobních zájmů na lokální úrovni, nízké právní povědomí a úpadek
lidské morálky měly za následek popravy a zmanipulované veřejné procesy. Lidé se ocitali bez soudů
v novodobých táborech nucených prací. Režim se také často zbavoval odpovědnosti za své skutky
„byrokratizací“, kde každé rozhodnutí prošlo velkým, počtem rukou a přitom nemělo jasného autora
(kolektivní vina). Osobní zájmy, bezpráví a jednání odporující jak tehdejší, tak pozdější ústavě, byla
schvalována za údajné vyšší zájmy, za údajné pokyny od ústředí, od Moskvy a stalinistického Sovětského
svazu. Klam a neúcta k pravdě se stala prostředkem k nastolení totalitní moci KSČ a k jejímu udržování.
Pluralitní činnosti politických stran a svobodné volby, byly nahrazeny diktátem a řídící činností akčních
výborů Národní fronty složených ze členů KSČ. Postupně se podařilo komunistům ovládnout četnictvo,
armádu i dělnické organizace. 2. července 1946 se tehdejší předseda Komunistické strany Československa a
pozdější president Klement Gottwald stal předsedou vlády. Komunisté využívali poválečného chaosu,
radikalismu obyvatelstva a „postmnichovského zklamání“ i nerozhodnosti nemocného Edwarda Beneše.
V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o bezpečnosti z 13. února 1948 došlo k sérii událostí,
které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal
demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty. Na místních národních
výborech a okresních národních výborech došlo k výměně členů a dosazení zástupců z řad KSČ. Jim pak
podléhalo místní četnictvo, které bylo personálně přetvořené na Sbor národní bezpečnosti (SNB) podřízené
KSČ. Následně byla 11. března 1948, jeden den po dosud nevysvětleném úmrtí ministra zahraničí Jana
Masaryka potvrzena nová komunistická vláda. 9. května byla přijata nová ústava vyhlašující lidově
demokraticko republiku a 30. května proběhly volby s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného
seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty. 2. června ze zdravotních důvodů odstoupil prezident
Edward Beneš a 14. června byl zvolen jeho nástupcem předseda KSČ a dosavadní předseda vlády Klement
Gottwald. Vznikla nová vláda, jejímž předsedou byl Antonín Zápotocký. Přechod moci do rukou komunistů
vedl k závislosti vnitřní i vnější politiky státu na rozhodnutích Gottwalda a jeho představách a přáních
reprezentace Sovětského svazu, k politickým soudním procesům, k nedůvodnému uvězňování, k nuceným
emigracím a jinému pronásledování oponentů. Soudnictví bylo podřízeno sekretariátu KSČ a bylo svěřeno
soudcům, kteří měli velmi nízké právní a ústavní povědomí. Prokuratura sloužila diktátu funkcionářů KSČ.
Nemalou roli sehrálo i prezidentské holdování alkoholu ve špičkách KSČ. Ve všech podnicích a ve všech
školách byly zřízeny kádrovací útvary z příslušníků KSČ, kteří podle svého osobního uvážení určovali kdo je
vnitřní nepřítel, kdo je dobrý a kdo špatný... A měli obrovskou moc nad osudy lidí kolem sebe s minimální
vlastní odpovědností. Totalitní režim trval plných 41 let.
„Kulak se zavře třeba pro jednu slepici nebo sto vajíček, když to bude nutné!“ (citát tajemníka
okresního výboru Komunistické strany Československa Poděbrady 1952)
Jestliže stěhovací akce KULAK byla připravena na nejvyšších místech KSČ, její naplňování – tedy
realizace začínala vždy na stupni nejnižším – tedy v obci či vesnici. Byli to místní funkcionáři KSČ nebo
66
členové MNV, kteří měli za úkol vytipovat a ukázat na toho sedláka, který bude tou první obětí určenou
k vystěhování. A v tento moment hrály zde velikou roli závist a emoce jednotlivců. Možno říci, že v
některých případech došlo k „vyřizování účtů“ ba i k pomstě…
„Účel světí prostředky“… a tak bez pardonu a cílevědomě hned od počátku padesátých let docházelo i
k politickým čistkám v učitelských sborech zemědělských škol – což bylo zavrženíhodné – vytlačování
selského dorostu u odborných škol a omezování jeho přístupu k dalšímu vzdělávání. Byl to úsek, na kterém se
velmi výrazně projevila nekoncepčnost a nekulturnost tehdejšího režimu, neboť necitlivé stranické a
bezpečnostní zásahy do této oblasti, hrubě a na dlouhou dobu, přerušily dobrou tradici selských rodů, které
prozřetelně nelitovaly prostředků na odbornou přípravu budoucích hospodářů.
K prvnímu pokusu o vytlačování „kulackých“ studentů přikročilo ministerstvo zemědělství již krátce
po únorovém zasedání ÚV KSČ v roce 1951, a to zatím na čtyřletých výběrových rolnických školách. Ti
absolventi, právě končícího čtvrtého ročníku, kteří pocházeli z rodin „vesnických boháčů“, již po maturitě
nesměli získat odpovědné uplatnění v JZD, STS a státních statcích a měli nastoupit k převýchově v průmyslu.
Mnozí spolužáci postižených studentů v Táboře, Klatovech, Kadani, Roudnici, Ruzyni, Chrudimi dali
otevřeně najevo svůj nesouhlas.
V Táboře se dokonce konala večerní demonstrace, asi stovky studentů proti arogantnímu postupu
ministerských úředníků, kteří i přes námitky některých učitelů během odpoledne navrhli k vyloučení ze studia
před maturitou 32 posluchačů. Za těchto okolností vyzněla první vylučovací akce naprázdno a podle
oficiálního odhadu pokračovalo ve studiu v novém školním roce 1951 – 1952 asi 500 studentů, jejichž rodiče
vlastnili více než 13 ha zemědělské půdy.
Na jaře 1952 vstoupil do příprav druhé vylučovací akce kromě ministerstva zemědělství již také
ústřední stranický aparát a navíc i ministerstvo vnitra. Prověrku v zemědělských školách dostaly za úkol
zvláštní komise, pod vedením zemědělským referentům KNV, v nichž zasedali zástupci KV KSČ, KV ČSM a
referátu pracovních sil KNV. Rozhodujícím kriteriem prověrky studentů bylo třídní a politické postavení
jejich rodičů, k jehož určení se mimo jiné písemně vyjadřovali předsedové a tajemníci, příslušníci místních
národních výborů. Vyloučení studenti měli být vytrženi z rodičovského vlivu a k organizované převýchově
umístěni na manuální práce v rostlinné výrobě na několika státních statcích v Olomouckém a Ostravském
kraji.
Prověřování neskončilo během letních prázdnin, jak si přáli iniciátoři, a protáhlo se až do konce roku
1952. K 20. lednu 1953 bylo prověřeno 8938 žáků, z toho 6466 v českých zemích. Z dalšího studia bylo
vyloučeno 505 žáků. Mezi vyloučenými bylo 350 žáků ve věku do18 let. Vzhledem k tomu, že chyběl
zákonný podklad pro pracovní zařazení těchto nezletilých bez rodičovského souhlasu, nastoupila na určené
státní statky jen asi jedna čtvrtina předvolaných. Rodiče těchto dětí riskovali však uplatnění nepřímých
donucovacích opatření jako pokuty, odebírání potravinových lístků.
V létě 1952 začala další – za spoluúčasti ministra školství Zdeňka Nejedlého – utajovaná akce „Očisty
vysokých škol zemědělských a veterinárních od dětí vesnických boháčů a městské buržoazie“
Ke dni 23. prosince 1952 bylo v českých zemích vyloučeno 133 studentů, z toho 18 na vysoké škole
zemědělské v Praze a 126 na vysoké škole zemědělské v Brně. Z toho 39 na zemědělské a 87 na veterinární.
Vyloučení nesměli pokračovat ve studiu na žádné jiné škole a jejich seznamy obdržel referáty pracovních sil
příslušných KNV s tím, že mají být zařazeni k manuálním pracím v rostlinné výrobě. Pouze jednotlivci s tzv.
kladným poměrem k režimu, o nichž bylo současně známo, že v této otázce se rozcházejí se svými rodiči, se
směli uplatnit i mimo zemědělství.
V letech 1952 a 1953 docházelo ve spojitosti s AKCÍ KULAK k individuálnímu vylučování selské
studující mládeže i z nezemědělských vysokých škol. Pokud takový student patřil k vysidlované rodině
odsouzeného sedláka, byl nucen nastoupit do přikázaného pracovního poměru. Proti rozhodnutí StB nebyly
nic platné studentovi vynikající výsledky, či dokonce přímluvy vysokoškolských učitelů a akademických
funkcionářů. Vylučování selských dětí ze škol v pozdějších letech sláblo a omezování jejich přístupu ke
vzdělání začínalo již tím, že z kádrových důvodů se vůbec ani nedostali k přijímacímu řízení…
67
Pomsta: Na jedné z mnoha agitačních schůzí na chrudimsku, jejímž cílem bylo přesvědčit rolníky o
nesmírných výhodách JZD, ozval se jistý sedlák, zvyklý „co na srdci to na jazyku“ a dovolil si připomenout,
že s tou nezaměstnaností to tehdy nebylo vše tak pravda, že se pamatuje, jak nabízel tomuto přítomnému
agitátorovi několikrát práci, ta mu však nevoněla a nikdy ji nepřijal a nyní, že chce sedláky přesvědčovat o
příští radostnější práci v JZD? Prostě troch jej po pravdě zesměšnil přede všemi… Agitátor se záhy „odměnil“
a tohoto sedláka dal jako prvního vystěhovat.
Slovo sedlák zněl příliš kladně, neboť zosobňoval zkušeného hospodáře a přirozenou autoritou,
spjatého s tradicí vesnice i dědičného gruntu mnohdy po mnoha generací. Slovo VESNICKÝ BOHÁČ,
naopak navozovalo představu o tom, jaké jmění takový vykořisťovatel nahromadil z práce zemědělských
proletářů a poloproletářů. Vše podněcovalo závist a přesvědčení, že právě jim má takový majetek připadnout
do společného užívání. Ještě působivější byl mechanicky převzatý ruský výraz KULAK, který nesl punc
vesnického skrblíka, vydřiducha a násilníka. Oba tyto pojmy, naplněné záští a třídní nenávistí, se jako hanlivé
označení příslušníků omezovaného a vytlačovaného selského stavu rychle vplížily do slovníků tehdejších
stranických, bezpečnostních a justičních funkcionářů, do nejrůznějších úředních hlášení a směrnic i do
soudních rozsudků.
Nelze pominou skutečnost, že nemalý počet sedláků se podílel na prvotním zakládání JZD v dobré
víře, že tato sdružení budou působit na dobrovolném základě a budou v nich nastoleny i uplatňovány
demokratické principy. Nastávalo však velké zklamání mezi nimi, když zjišťovali, že se v JZD stávají jenom
dělníky, a jsou na úrovni těch, kteří do JZD přinesli jenom svoje ruce – tedy žádný majetek a přitom měli
všichni stejně silné právo hlasovací.
Likvidačním nástrojem sedláků byl tzv. nucený výkup strojů, který podle údajů ministerstva
zemědělství dosáhl již ve své počáteční fázi k 30. dubnu 1950 počtu 10321 traktorů, 7363 samovazačů a 8745
mlátiček. Pro velkou část selských hospodářství to byla doslova pohroma, která současně předznamenávala, že
přijdou další neméně tvrdé postihy a ty přišly. Ve stejné době úřady zakázaly jako neslučitelné se
socialistickými způsoby najímání a zaměstnávání cizích pracovních sil a nežádoucím se stávalo i poskytování
sousedské výpomoci při sklizňových pracích.
Mělo se tak souběžně dosáhnout dvou vysoce účelových účinků: snadno a rychle získat a okázalým
gestem shora vybavit stávající JZD a státní statky, alespoň pro nejbližší období potřebnými stroji a současně s
tím cíleně podlomit výrobně technickou způsobilost selského stavu.
Dodávkové povinnosti. Rychle a prudce se utužoval režim státem řízených zemědělských
dodávek a jejich výkupu a to opět především proti sedlákům. Nastává koordinovaná součinnost soudců a
prokurátorů se stranickými a státně bezpečnostními orgány, jakož i nově zřizovanými trestními komisemi při
okresních a krajských národních výborech – tzv. třetí referáty.
Ukládání vězeňských, majetkových a finančních trestů přecházelo i do působnosti orgánů
„lidosprávy“, k jejichž politickému usměrňování přibyly podle sovětského vzoru „bezpečnostní trojky“ a
„pětky“. V nich hlavní slovo měli pracovníci Státní bezpečnosti, jimž přizvukovali zemědělští referenti ONV a
zemědělští tajemníci. Významnou oporou byli množící se tajní spolupracovníci StB z řad občanů. Chapadla
represivního aparátu sahala tak prakticky do každé vesnice, pod dohledem byl téměř každý občan.
Ztráta čestných práv občanských. Tento vedlejší dodatkový trest byl vysloven téměř při každém
soudním líčení, málo koho však bolel a mrzel. Vždyť mít zákaz třeba jít volit, téměř pro každého bylo
potěšením už jen proto, že nemusel pod dozorem před volební komisí vhazovat do urny komunistickou
kandidátku s vědomím, že výsledek voleb bude stejně i tak na 99,9 % ve prospěch KSČ...
Být kulakem – smyšleným nepřítelem pracujících, byl pro mnohé s tímto označením neuvěřitelně
těžký, smutný, plný stálých ústrků. Pro kulaka – politického vlastizrádce navíc bylo dopřáváno poznat
vyšetřovací metody brutálních příslušníků StB. Následky si pak ti kteří to přežili, odnášeli sebou do života,
někdy již jen krátkého, čemuž se nelze divit. Utiskovatelům na jednom lidském životě nezáleželo, vždyť oni
budovali pro sebe lepší zítřky a jejich rudý režim bude trvat na věčné časy, tak proč by se měli čeho bát a dělat
si výčitky svědomí?!
Příkazy k vystěhování dopadaly jako rány z čistého nebe. Rodiny oslabené nepřítomností
vězněných hospodářů, vyčkávaly do poslední chvíle, že se něco změní a že budou moci třeba i bez majetku
68
zůstat ve svých domech. Ženy, na něž přešla plná zodpovědnost za děti a staré rodiče, ve snaze, aby nedošlo k
dalšímu zatýkání, se převážně staraly o uhájení nezbytných životních potřeb, přemáhaly v sobě vzdor a
podřizovaly se přesile. Takto vysílené se nedokázaly spojit k organizovanému odporu, ale byly schopny jen
ojedinělého osobního vzdoru. Tak při jednom nuceném stěhování z Poděbradska – někam do po Němcích
opuštěné vesnice na severní Moravě, se zoufalá žena položila na domovní práh a museli jí násilím odtáhnout.
Řidič a závozník nákladního auta byli před jízdou instruování, že nesmějí nikoho litovat a nikde, že nesmějí
zastavit, neboť by je mohli kulaci zavraždit! Selka se cestou nervově zhroutila a po příjezdu bylo nejdříve
nutno shánět lékaře. Řidič auta ČSAD po návratu prohlásil: „už mě nikdo nikdy nedostane ke stěhování
kulaka!“, prosby na úřadech nepomáhaly, bylo to neuvěřitelné samo až nedůstojné ponižování, spíše se
dostavovalo pokorné rezignované smíření s osudem při pocitu naprosté bezmoci.
S nepříznivou politickou odezvou reagoval venkov na měnovou reformu z 30. května 1953, při níž
byly zcela anulovány finanční obnosy na vázaných vkladech všech občanů. Tato akce z podzimu 1945
přinesla zmrazení všech uložených peněz občanů. Tyto vklady byly zpochybňovány tím, že prý byly získány
za dobu druhé světové války a byla jim upírána plná hodnota (válečné peníze). Občané museli při potřebě
větších finančních částek peněz písemně požádat o jejich uvolnění, aby mohli zaplatit to, co si pořizovali
(nábytek, stroje apod.) Ne vždy jim bylo vyhověno a tak peníze nastřádané třeba i za první republiky, byly
zablokovány a později měnovou reformou v roce 1953 zcela anulovány. Některé dělnické rodiny, které
střádaly po celý život peníze na pořízení si sebemenšího rodinného domku, byly doslova ožebračeny, a proto
plným právem byla tato komunistická měnová reforma 1953 nazývána „loupeží století“!
Při ní se peněžní hotovosti a nové vklady vyměňovaly v drastickém poměru 50:1! Rolnická a selská
hospodářství se tak v nejbližší době ocitla v bez finančních prostředků, neboť z loňské produkce nebylo již co
prodávat a do nové sklizně zbývaly dlouhé měsíce. Některé rodiny nejen na vesnici, ale i ve městech prožívaly
trudné dny doslova o bídě a hladu. Politický kredit režimu mezi vesnickým obyvatelstvem silně poklesl.
Ve vystoupení politiků zněly nezvyklé tóny. Největší ohlas měly veřejné výroky A. Zápotockého o
tom, že napříště nutno zakládat JZD s tužkou v ruce a že kolektivizaci nejde dělat pomocí nátlaku a ve své
kritice řekl mimo jiné, že se likvidují vesničtí boháči a jejich hospodářství a přitom se nezajišťuje řádné
obdělávání od nich získané půdy. Dále, že se dělá likvidace kulackých hospodářství pomocí nesplnitelných
norem výkupu, nebo že není přece zločinem a nemůže být trestán někdo jen proto, že vlastní 30 i více hektarů
půdy. Podobných sebekritických přiznání mezi politiky bylo více. Nebyla však nikde zveřejněna a dostala se
pouze vnitřními rezortními cestami k funkcionářům, kteří v minulosti, ale ještě i výhledově přicházeli do styku
s vysídlováním sedláků. Nikdo ale nebyl volán k trestní odpovědnosti. Nezákonné činy byly kvalifikovány
jako politické chyby a nedostatky. Též bylo i rozhodnuto, že dosud provedená vysídlení nebudou se rušit a
věci se uvádět do předešlého stavu. Vrcholné orgány se obávaly, že návrat přesídlených rodin vesnických
boháčů by velmi poškodil další politickou práci na vesnici a znamenal by i velkou ztrátu pro státní statky, kde
tyto rodiny podle zjištění úspěšně pracují.
To však znamenalo, že se vysídlování dalších rodin konat nebude. (???) Že však k nuceným
vystěhováním dále docházelo dokládá z nejbližšího okolí nucené vystěhování Pecky v říjnu 1955 a Diviše v
únoru 1956 i Hloucala (FŠ) O přesídlené rodiny se dle dohody nemusel starat žádný ústřední orgán, avšak
dohled na ně i nadále příslušel příslušníkům ministrstva vnitra, tedy orgánům SNB a StB.
Jedním z hlavních ústupových kroků moci se stal pokyn prosincového zasedání ÚV KSČ ke zrušení
praxe kulackých seznamů a zvyšování výkupních úkolů o 10 % pro ty sedláky, kteří byli v těchto seznamech
uvedeni. Obdobným ústupkem byl i pokyn k tomu, aby národní výbory a jejich trestní komise ztratili
možnost ukládat vedlejší trest zákazu pobytu v určitém místě. Zákaz pobytu zůstával však i nadále v
pravomoci prokurátorů a soudů. Jako výsměch vesnici a současně jako alibistické uhýbání odpovědnosti a
viny, zazněla však z této nejvyšší stranické půdy demagogická slova Václava Kopeckého. „Jest nepochybné,
že vedení strany KSČ, razilo vždy správnou linii, pokud jde o poměr k rolnictvu... avšak je skutečností, že
správná linie vedení byla v praxi mnohých organizací a orgánů strany hrubě zkreslena, mnohdy k nepoznání
zkřivena, znetvořena a mnohdy změněna v pravý opak“.
K formálnímu zrušení akce kulak a přiznání chyb došlo v lednu 1954 usnesením sekretariátu ÚV KSČ
- Vystěhování se konalo často proti vůli vesnice (někdy i v noci), aniž by odsouzení sedláci byli
69
odhaleni jako nepřátelé malých a středních rolníků.
- Komise nevybíraly správné osoby k přesídlení (často šlo o lidi přestárlé a nemocné, ženy s malými
dětmi, rodinné příslušníky, kteří bydleli a byli zaměstnáni mimo vesnici)
- Výkonní pracovníci si vykládali směrnice jako podklad k likvidaci vesnických boháčů jako třídy,
přičemž na trestní řízení soudní či správní pohlíželi jen jako na nezbytný předpoklad pro vyslovení vedlejšího
trestu propadnutí jmění a zákazu pobytu.
- Malí a střední rolníci to posuzovali jako porušování socialistické zákonnosti a odmítali
obhospodařovat polnosti vystěhovaného sedláka, takže takové pozemky zůstávaly neobdělány.
- Pracovníci bývalých MNV mimo bezpečnostní práce zajišťovali nová zaměstnání a byty pro
vystěhované rodiny a byli nejiniciativnějšími činiteli celé této akce.
- Pochybný byl i právní podklad, z něhož směrnice vycházely, jmenovitě články 2 a 3 odst. 1 „typicky
buržoazního „ zákona č 125/1927 Sb., který by neměl být používán v době, kdy máme vlastní lidově
demokratický právní řád.
Neobstojí pozdější výmluvy iniciátorů a režisérů mocenských represí, že o nezákonnosti nevěděli.
Archivy i po mnoha letech svědčí proti nim, vše je černé na bílém, adresně i jmenovitě. O porušování
občanských práv, o vyměřování nereálných dodávkových povinností o konstruování smyšlených obvinění, či
křivých svědectvích, právě tak jako o ukládání nepřiměřeně vysokých trestů, dohodnutých předem na
stranických sekretariátech, věděli nejenom výkonní pracovníci nejnižších mocenských pater. Služebním
postupem, vnitřními monitory, bezpečnostními svodkami, stížnostmi, či prosbami o pomoc, dostávali
informace i nejvyšší státní a straničtí činitelé.
Pozdější časté tvrzení, že „nebylo možné z rozjetého vlaku vystoupit“, vypovídá hodně o ovzduší té
doby i o tom, jakým rizikům vystavoval sám sebe i svoji rodinu ten, kdo v určitém momentě prohlédl a
odhodlal se z jedoucího vlaku vystoupit. Jeden z takových členů KSČ o tom tehdy napsal: „Po dlouhém
uvážení rozhodl jsem se, že funkci předsedy MNV nevezmu s tímto odůvodněním: V případě, kdyby OV KSČ
a ONV setrval na svém stanovisku, aby rolníci, kteří jsou označováni jako vesničtí boháči, byli jimi
jmenováni, byla by vina kladena i na mne. Nechci, abych třeba nevině, byl proklínán. Pozdě by pak bylo v
případě tom, abych pro tento delikt se funkce zřekl, jelikož by mě nikdo funkce nezprostil. Mně tito rolníci v
těžkých dobách pomohli, a jestliže je budu hájit jako poctivé a pracovité občany, došel bych k nemilosti
nadřízených úřadů, kdybych funkci předsedy přijal“.
Dodnes (2008) není zcela spolehlivě spočítáno, kolik vlastně bylo v AKCI KULAK z donucení
vysídleno selských rodin, jejich příbuzných, případně spolubydlících pomocných sil, o nichž se soudilo, že
patří do sedlákova širšího rodinného kruhu. Z údajů UV KSČ bylo k 19 srpnu 1953 zkonfiskováno asi 2000
kulackých usedlostí a současně došlo k přesídlení téhož počtu kulackých rodinných celků. Podle jedné ze
zasvěcených interních informací ministerstva vnitra bylo od října 1951 do začátku roku 1954 přesídleno tři až
čtyři tisíce selských rodin s dodatkem, že kvůli přerušení ústřední evidence se nelze dopočítat přesných čísel!
70
Výpis části vystěhovaných rodin z okresu Milevsko
číslo
Jméno
„vesnického
boháče“
685 Kotápiš
Antonín
nar.18. 4. 1882
686 Jankovský
Bartoloměj
nar. 25. 11.
1887
687 Řežábek
František nar.
21. 11. 1906
858 Kálal
František nar.
20. 7. 1906
1023 Nikodým
Antonín 25. 6.
1886
1025 Racek
Josef
nar. 29. 9.
1904
Rod.
Příslušníci
Vystěhováni
z Okresu
Do okresu
Do místa
určení
Datum
vystěhování
+3
Milevsko
Doksy
Lobeč
11. 3. 1953
+3
Milevsko
Doksy
RadkoviceBezdědice
16. 5. 1953
+4
Milevsko
Doksy
Lobeč
11. 3. 1953
+5
Milevsko
Kralupy
Slatina
20. 3. 1953
+5
Střednice
16. 5. 1953
+3
Milevsko
Mělník
Milešov n/vlt
čp. 7
Milevsko
Roudnice
1026 Hořejší
František 7. 7.
1893
1274 Mareš
Josef
nar. 15. 8.
1900
1275 Šika Jan nar.
23. 6. 1920
1276 Smetana
František 30.
9. 1893
+3
Milevsko
Poděbrady Dolina
Květen 1953
+3
Milevsko
Abrechtice Hrmanovice
26. 6. 1953
+2
Milevsko
Vítkov
Svatoňovice
26. 6. 1953
+3
Milevsko
Vítkov
Svatoňovice
1309 Fořt Karel nar.
7. 10. 1895
1311 Kazimour
Antonín nar.
13. 6. 1901
1315 Stejskal Josef
nar. 11. 3.
1896
1836 Mácha
František nar.
16.7.1906
+3
Milevsko
+2
Milevsko
Abrechtice Slezská
Rudoltice
Vítkov
Svatoňovice
+2
Milevsko
Vítkov
+5
Milevsko
71
Loučná
Svatoňovice
Poznámka
Určení
místa
pobytu
zrušeno
Určení
místa
pobytu
zrušeno
10. 8. 1953
zrušeno
Výpis části vystěhovaných rodin z Okresu Příbram a Sedlčany
číslo
1198
1212
1213
1214
1358
1359
1360
1406
1508
1591
1594
1595
Jméno
„vesnického
boháče“
Vlček
Stanislav nar.
10. 1. 1889
Vlček Josef
nar. 8. 3.
1917
Lacina
Ladislav nar.
25. 6. 1913
Hejhal Josef
nar. 4. 5.
1907
Marát Milan
nar. 3. 2.
1922
Tůma Josef
nar. 2. 2.
1922
Sedláček
Matěj nar. 21.
7. 1914
Bartoš Josef
nar. 28. 8.
1911
Míka Václav
nar. 18, 9.
1905
Šiška
František nar.
2. 9. 1909
Skoupý Karel
nar. 26. 1.
1911
Kadlec Josef
nar. 8. 6.
1904
Holeček
Antonín nar
30. 11. 1898
Neuman Josef
nar. 23.2.
1902
Rod.
Příslušníci
Vystěhováni
z Okresu
Do okresu
Do místa
určení
Datum
vystěhování
+3
Příbram
Bilina
Chřímce
15. 2. 1952
+2
Příbram
Most
Moraněves
18. 3. 1952
+6
Sedlčany
Trutnov
Horní staré
Město
31. 5. 1953
+6
Sedlčany
Krásná Hora
Trutnov
Horní staré
Město
22. 6. 1953
+6
Sedlčany
Lanškroun
Čenkovice
14. 6. 1953
+4
Sedlčany
Chrudim
Vestec
6. 6. 1953
+5
Příbram
Albrechtice
Malý
Valdštejn
19. 6. 1953
+6
Příbram
Albrechtice
Slezská
Rudoltice
15. 6 1953
+5
Příbram
Albrechtice
Heřmanovice
18. 6. 1953
+5
Sedlčany
Žatec
Mělnice
28. 6. 1953
+4
Příbram
Broumov
Skály
15. 7. 1953
+7
Příbram
Branná
+3
Příbram
Staré město
pod
Sněžkou
Javorník
+4
Příbram
Vítkov
Svatoňovice
Stará červená
voda
Poznámka
Určený
pobyt
se
ruší
Určení
pobytu
zrušeno
Určení
pobytu
zrušeno
Přečetl jsem mnoho výpovědí o osudech rodinných příslušníků sto dvaceti vystěhovaných rodin z
rodinných gruntů, jejichž majetek byl neobyčejnou pílí vesnických hospodářů, shromažďován postupně
72
děděním, po mnoho generací mnohdy i více jak 400 roků. Pouhých několik let po nástupu komunistů k moci
po roce 1948 stačilo zničit život mnoha tisícům rodin nejen v zemědělství. Tyto rodiny komunisté připravili o
veškerý majetek, domov a ve většině případů je vystěhovali do jiného kraje i okresu. V mnoha případech byl
vysloven zákaz vstupu do rodné obce na doživotí, jehož porušení se trestalo vysokými pokutami i kriminálem.
Přikázali jim, kde musí pracovat, jejich dětem po dlouhá léta bránili ve studiu. Mladí muži rukovali k
pomocným technickým praporům pod nechvalně známou zkratkou PTP.
Takto o tom píše pan
Josef Hönig syn jednoho z
později
vystěhovaného
„vesnického boháče“: Záhy
na to, 15. dubna 1952, mne
místní
národní
výbor
„doporučil“ jako jediného z
obce a já musel nastoupit na
vojnu
do
Libavy
k
pomocnému
technickému
praporu. Netušil jsem do
čeho jdu... Na hospodářství
zůstal otec se sestrou, z
čehož měli komunisté radost.
Rodina dřela a já byl na
Libavě ponižován svými
veliteli a jejich pohůnky. Na
přivítanou jsme od „debyla“
– velitele št.kapitána: „Vy
hajzlové,
politicky
nespolehliví, my vás tady
naučíme dělat...“Ubytovali
nás do rozbitých baráků,
okna neměla skla a při
dubnové zimě jsme si museli
sehnat alespoň shnilá prkna
na jejich zabednění. Tam
jsem
teprve
pochopil
„lidskou tvář komunismu...
Asi po měsíci jsme
byli přiděleni do Chrudimi k
výstavbě bytů pro důstojníky.
Nepříjemnými byly menší
šarže, četaři, desátníci a
svobodníci. Byli to synové z
komunistických rodin, úplní
„debilové“...
Na skenu originálního dokumentu výše je vyplněný formulář, podepsaný předsedou
MNV, první krok směřující k řízení o vystěhování rodiny sedláka z obce.
73
Vystěhovávání
největších hospodářů, kteří
byli vážení mezi občany,
na jejichž názor ostatní
zemědělci
dali,
byl
výstrahou pro ty, kteří
odmítali
zakládat
a
vstupovat do JZD. Byl to
celostátní teror řízený
komunisty shora. Vhodné
sedláky
však
na
vystěhování
navrhovali
komunisté v obcích. Byla
to především závist, touha
po moci a osobním
prospěchu těch aktivních
komunistů,
kteří
na
vystěhování své mnohdy
sousedy navrhovali. Je
zajímavé, že v obcích kde
nikdo na vystěhování
nebyl navržen, nic se
nestalo, nikdo vystěhován
nebyl.
Také
stanovení
výše dodávek bylo plně v
kompetenci MNV, tedy v
režii komunistů v obci.
Tam určovali nesmyslně
vysoké a z toho důvodu
nesplnitelné
dodávky
státu.
Mnohdy
již
nezbývalo ani na obživu
rodiny. Nesplnění bylo
přísně pokutováno, jak
dokládají skeny částí
nálezu
rolnice
Marie
Kubátové. Když sedlák
neměl na vysoké pokuty,
byl soudně trestán a
vězněn. Byl konfiskován
veškerý majetek, který
pokud již bylo v obci založené JZD byl obvykle přidělován tomuto družstvu. U některých se odsouzených se
jednalo i o čtyři roky vězení. Rodiny vystěhovány, ve většině případů do jiného kraje s určeným pobytem,
většinou k podřadné práci na státním statku. Tak se zacházelo s dobrými hospodáři, kteří práci v zemědělství
dokonale rozuměli a byli v hospodaření úspěšní. V drtivé většině byli z obcí vystěhováni sedláci, mající
největší majetek, protože ten se na rozjezd JZD výtečně hodil. JZD pak mnohdy řídili lidé se stranickými
knížkami, ale mnohdy moc zkušeností s hospodařením neměli, natož s jeho řízením. Jeden osobní příklad.
Pracoval jsem 30 roků u Montovaných staveb Praha a na mém pracovišti pracoval i tehdy stále přesvědčený
74
komunista o mnoho let starší, již tehdy v důchodu pan Šimko. Vyprávěl, že v padesátých letech jako
funkcionář strany byl stranou
pověřen prací tajemníka pro
zemědělství (z povolání) na Praze
4. Na mé otázky zda někdy v
zemědělství skutečně pracoval a
jestli
zemědělství
rozumí,
odpovídal záporně. Ptal jsem se,
jak mohl dobře svěřenou funkci
vykonávat, když tomu nerozuměl.
Stále jen opakoval totéž, byl jsem
stranou pověřen a tak jsem tu
funkci
(na
plný
úvazek)
vykonával. Je to jen jeden z
příkladů, kdy mnohdy stačila
stranická knížka s velmi aktivním
přístupem k řešení stranických
problémů a třeba i z hlupáka se
stal vysoce postavený člověk,
který mohl třeba i rozhodovat o
tom čemu nerozuměl a podle toho
to vypadalo. (FŠ)
I vystěhovávání a páchané
křivdy na sedlácích byly z velké
části prací místních aktivních
komunistů, pracujících jako
funkcionáři místních organizací
KSČ a MNV.
Za totality o tom kdo
bude na kandidátce, rozhodovala
KSČ pod pláštíkem Národní
fronty, kde měla drtivou většinu.
Kdo byl navržen, ten byl již
předem zvolen, protože nebylo
nikdy na žádné kandidátce více
navržených, než bylo míst, žádný
náhradník, žádná alternativa a to
na všech úrovních od nejvyšší po
nejnižší nejen ve státě, ale i ROH
a dalších organizací. Takto se praktikovala uzákoněná „vedoucí úloha strany (KSČ)“. Žádná alternativa
neexistovala a málokdo si dovolil k volbám nejít, takže kandidáti „Národní fronty“ byli voleni 99,98 % všech
platných hlasů!
Část vyprávění dcery sedláka Josefa Hojného. Jednou na podzim roku 1950 seděl otec se sousedy v
hostinci při pivě, přitom si do něho někdo „rýpnul“ a on se neudržel a něco nepěkného jim odpověděl.
Samozřejmě byl následně zatčen a pak při soudním líčení jeho vyjádření slavný soud pozměnil v jeho
neprospěch. Hájit se nemohl. Rozsudek zněl na 2 roky do vězení, pokutu 50 000 Kč a ztrátu veškerého
majetku. Hned po rozsudku musela maminka odevzdat klíče od všech prostor v domě a sama tam obstarávala
75
dobytek, zatímco otec pykal ve vězení. Do našeho domu se nastěhovala rodina „esenbáka“, která zabrala
nelepší místnosti k bydlení.
Matka, já i moje sestra jsme
však s nezvanými nájemníky
vycházeli dobře. Tehdy jsem
měla něco málo přes dvacet
let a již od roku 1949 jsem
byla zaměstnaná v Hradci
Králové. V prosinci 1952 mě
na hodinu propustili s tím, že
musím jít pracovat do
zemědělství. V ten den po
návratu domů mne čekalo
další zklamání. Maminka mi
sdělila, že u nás byla nějaká
komise, která nám vše
zapečetila a ráno prý nás
vyvezou z vesnice. Kam to
bude, to jí neřekli.
Skutečně, ráno
6. 12. na Mikuláše, přijelo
osobní auto a malé nákladní,
na které naložily naše
nejnutnější věci. Při nakládání
nám
přítomný
policejní
doprovod teprve skutečně
předal písemné dekrety o
vystěhování. Tam jsme se
dočetly, že naše přítomnost v
obci je nežádoucí a maminka,
já a i mé sestry máme zákaz
vstupu do okresu Hradec
Králové.
Naše
náhradní
bydlení nás čeká ve Žlebu u
Hanušovic, S sebou jsme si
vzali hrnec povidel a cestou si
koupili
dva
bochníky
chleba…
V roce 1952 byl
tatínek propuštěn z vězení.
Peníze na zaplacení pokuty
jsme nesehnaly, a tak měl trest prodloužen o jeden rok. Dojel za námi po propuštění z vězení v roce 1953. Byl
vyhublý jako všichni, kteří prošli vězením té doby. Po odsouzení jej převezli na Pankrác a později prošel
různými věznicemi v západních Čechách. Do Výravy se již živý nevrátili. Tak po 400 letech skončilo
předávání statku starého rodu Hojných z generace na generaci...
Toto je jen malá ukázka toho, jakých zvěrstev se v padesátých letech komunisté dopouštěli na
sedlácích, či jinak nepohodlných lidech. Kdo by chtěl vědět více, doporučuji si přečíst knihu Miloslava
76
Růžičky s názvem: Vyhnanci akce „KULAK“ Zločin proti lidskosti. V knize autor popisuje na 480 stranách
autentické osudy 120 vesnických rodin s výpověďmi jejich potomků. Kniha vyšla v roce 2008, obsahuje i
četné skeny úředních dokumentů, z nichž několik jsem do tohoto povídání převzal, pro snazší pochopení
způsobu, jakého komunistická moc k vystěhování používala. (Š.F.)
Změny zaměstnání v padesátých a šedesátých letech.
Ani změna zaměstnáni v padesátých a šedesátých letech nebyla mnohdy jednoduchá, ač již na to mnozí
z nás pamětníků zapomínají. Až s „novým“ zákoníkem práce platným od 1. 1. 1966, bylo možné dát výpověď
a odejít ze zaměstnání i když zaměstnavatel nesouhlasil. Podle věku pracovníka pak byla prodloužená
výpovědní lhůta o 6, 7, či 8 měsíců a pak, i když zaměstnavatel s propuštěním nesouhlasil, pracovní poměr
skončil. Do roku 1966 platilo, že když zaměstnavatel s výpovědí nesouhlasil, musel zaměstnanec u něj
pracovat. Sám jsem to zažil, když jsem v roce 1965 podal výpověď, byla zamítnuta s odůvodněním: „OSP
Milevsko má cca 30 pracovníkům pod stav a z toho důvodu nemůže být vaší výpovědi vyhověno“ s poučením
možného odvolání k odboru pracovních sil ONV, což jsem učinil. Zamítavé odpověď přišla do týdne, jako
přes kopírák, snad doslova stejná jen s jinou hlavičkou a razítkem. Samozřejmě existovaly i výjimky, třeba do
dolů nebo k bachařům, branným a bezpečnostním složkám, či na prioritní „stavby socialismu“ zaměstnavatel
pustit musel. Na druhé straně politicky nepohodlní lidé byli propouštěni na hodinu a navíc měli stanoveno,
kam musí na podřadnou pozici jít pracovat a jakou práci smějí vykonávat.
Krásná Hora
Starobylé horní městečko leží jihozápadně od Milešova ve vzdálenosti 5 km. Leží pod vrchem
strážníkem (522 m). Doly na antimon a zlato od dávných dob byly zdrojem příjmů pro město i celý kraj.
Náležely koruně české. Dolování bylo započato v první polovině 14 století.
Historie Krásné Hory je těsně spjata s historií Milešova.
Na počátku 16. století byl pánem na Krásné Hoře rytíř Šebastián
Markvant z Hrádku, po něm rytíř Václav Podhradský z Vlčí Hory (1550),
dále Jáchym z Kolovrat, Ladislav Popel z Lobkovic na Chlumci a Jistebnici,
za něhož (r. 1576) byla Krásná Hora připojena ke Chlumci.
Historický snímek z padesátých let dvacátého století. Město kdysi velmi bohaté, zánikem dolování své
zámožnosti pozbylo. Farní kostel svatého Mikuláše byl založen bezpochyby praemonstrátským klášterem
v Milevsku, který měl v okolí značné statky a také nad tímto kostelem vykonával patronátní právo. R. 1839 se
starý kostel sesul, obnoven byl v letech 1850–1855.
V kostele je památný obraz sv. Mikuláše z r. 1792 a obraz Ježíše
v Emauzích z I. Poloviny 18. století. Kdy byla Krásná Hora povýšena na město
a nadána znakem není známo. Znak tvoří červený štít, na němž je věž
s cimbuřím a otevřenou bránou, stojící na zeleném pahorku. R. 1930 zde bylo
150 popisných čísel a 746 obyvatelů.
V Krásné Hoře se narodil učený Zelotín z Krásné Hora (Zelotyn
a Farmasa Monte), který se stal r. 1564 profesorem matematiky a lékařství na
Karlově vysokém učení pražském. Zemřel r. 1585.
Snímek vpravo je náměstí s minaretem 2011
77
O Krásné Hoře na http://www.obeckh.cz/historie.htm se píše:Krásná Hora byla založena na planině
pod vrchem Strážník (522 m n. m.), který býval důležitým strážním místem na župní hranici (od 10. století
velké župy kamýcké). Název města je odvozen od původní činnosti, dolování
antimonu a zlata (červená krásná ruda – hora v původní slovanštině důl).
Přídomek „nad Vltavou“ byl zaveden v roce 1907, aby byla vyloučena záměna
s dvěma dalšími stejně nazývanými obcemi v Čechách.
Na snímku je statek na náměstí 2011.
Přesné datum založení obce není známo, je však známo, že již počátkem
14. století se u Krásné Hory dolovalo zlato, z něhož král Jan Lucemburský dal
razit zlaté mince. Osada však byla asi již dříve – asi koncem 13. století, kdy se
zde těžilo zlato rýžováním. Doly u Krásné Hory a u Pomuk (nynějších Podmok) náležely České koruně a
Krásná Hora je za krále Jana Lucemburského připomínána mezi horními městy v Čechách. Město získalo řadu
privilégií, které potvrdili další panovníci: Karel IV. (1351), Jiří z Poděbrad (1456), král Vladislav (1479) a
posléze Ferdinand I. (1538).
Od poloviny 16. století nastaly pro Krásnou Horu důležité změny, které byly i počátkem postupného
úpadku města. Od roku 1554 přestává být Krásná Hora královským městem, krásnohorští ztrácí vzácné výsady
a práva a stávají se poddanými robotníky. Roku 1562 prodal Ferdinand I. zdejší doly Kryštofovi Silberovi, což
mělo za následek úpadek dolů, zchudnutí města a celkový úpadek dovršila třicetiletá válka. Krásná Hora měla
pak celou řadu vlastníků.
Dolování ve 30-ti leté válce zcela zaniklo. Teprve na začátku 18. století se zahajují pokusy o nové
dolování a to mezi roky 1700 až 1712. V roce 1839 byla založena šachta Václavka (v blízkosti Milešova),
roku 1859 šachta Anna, v blízkosti šachty Václavka. V roce 1867 byl objeven zlatonosný kyz na vrchu
Strážníku. Prvním významnějším
podnikatelem v těžební činnosti byl
Josef Vang z Kňovic, který koupil
šachty Václavku a Annu a založil
důl Kateřinu severozápadně od
Krásné Hory v Jamném.
V roce 1871 byl nucen
Vang všechny doly prodat Emanu
Kittlovi z Prahy (otec Emy
Destinnové), který založil šachtu Jindřišku u Proudkovic (hloubka 285 m), Marii západně od Krásné Hory
(hloubka 156 m), důl zvaný „Nová šachta“ 700 m od dolu Marie (150 m), důl Otto v samotné Krásné Hoře
(134 m) a nejposledněji roku 1900 byl založen důl Puš asi 500 m východně od Krásné Hory. U dolů Jindřiška
a Marie byly vybudovány úpravny rudy.
Až do roku 1884 se těžil v okolí Krásné Hory pouze antimon, potom i zlato. Největšího rozkvětu
dosáhly doly roku 1881, kdy zde bylo zaměstnáno 700 horníků a měsíčně se těžilo 1200 centů antimonu, 24
kg amalgamu a rýžovaného zlata, 25 centů kyzu, jenž obsahoval v každém centu 150 gramů zlata.
Charakteristickou siluetu Krásné Hory vytváří radnice s radniční věží a kostel sv. Mikuláše. Vznik
kostela není přesně znám, pravděpodobně byl založen některým z opatů bílého řádu premonstránského
v klášteře milevském, kterým Václav II. postoupil roku 1285 patronátní právo v Kamýku i v Krásné Hoře.
Kostel zde stál již před rokem 1350, kdy se připomíná mezi farními kostely v děkanátu vltavském.
78
Z městských památek je nutno připomenout opis privilegia krále Jana Lucemburského a vzácné originály
výsadních listů Karla IV. z 11. ledna 1351, krále
Jiřího z Poděbrad z 10. prosince 1456, krále
Vladislava z roku 1479, krále Ferdinanda I.
z roku 1538, privilegia císařovny Marie Terezie
z roku 1744, císaře Josefa II. (1797) k odbývání
výročních trhů. Listiny jsou uloženy v okresním
archivu v Příbrami. Od roku 1789 má město
obecní kroniku.
Kam a v kterých dobách okolní vesnice patřily.
KLENOVICE v r. 1850 osada obce Zlákovice v okr. Mirovice, v r. 1869 osada obce Orlík-Zlákovice
v okr. Písek, v r. 1880 až 1890 osada obce Orlík-Zlákovice v okr. Písek, v r. 1900 až 1910 osada obce
Vorlické Zlákovice v okr. Písek, v r. 1921-1930 osada obce Orlické Zlákovice v okr. Písek, v r. 1950 osada
obce Orlické Zlákovice v okr. Milevsko, od r.1961 část obce Milešov v okr.Příbram
MILEŠOV v r. 1850 obec v okr. Mirovice, v r. 1869 obec v okr. Písek, v r. 1880–1950 obec v okr.
Milevsko, od r. 1961 obec v okr. Příbram
KAMÝK NAD VLTAVOU v r. 1850–1910 viz Kamýk, v r. 1921 až 1930 obec v okr. Sedlčany, od r.
1950 obec v okr. Příbram
KOSOBUDY v r. 1850–1930 obec v okr. Sedlčany, v r. 1950 obec v okr. Milevsko, v r. 1961–1975
obec v okr. Příbram, od 1. 1. 1976 část obce Klučenice v okr. Příbram
KOUBALOVA LHOTA v r. 1850 viz Koubelova Lhota, v r. 1869 obec v okr. Milevsko, v r. 1880–
1900 pod názvem Koubalová Lhota obec v okr. Milevsko, v r. 1910–1950 obec v okr. Milevsko, v r. 1961-30.
3. 1975 obec v okr. Příbram, od 1. 4. 1976 část obce Klučenice v okr. Příbram KOUBELOVA LHOTA v r.
1850 obec v okr. Milevsko, v dalších letech viz Koubalova Lhota.
Leží jihozápadně od Milešova ve vzdálenosti 2,5 km. R. 1930 měla 24 popisných čísel a 115 obyvatelů.
Obcí protéká potok, od jihu k severu. V obci je jedno popisné číslo, kde říkají u Koubalů.
Obec patřila (1940) školou do Milešova, farou do Lašovic, pošta a četnictvo bylo v Milešově, lékař
v Kovářově. Železniční stanice v Milevsku.
KRÁSNÁ HORA NAD VLTAVOU v r. 1850–1930 viz Krásná Hora, v r. 1950 obec v okr. Sedlčany,
od r. 1961 obec v okr. Příbram KRÁSNÁ HORA v r. 1850–1930 obec v okr. Sedlčany, v dalších letech viz
Krásná Hora nad Vltavou
KRAŠOVICE v r. 1850–1950 obec v okr. Sedlčany, v r. 1961 až 1979 obec v okr. Příbram, od 1. 1.
1980 část obce Krásná Hora nad Vltavou v okr. Příbram
PETROVICE v r. 1850–1950 obec v okr. Sedlčany, od r. 1961 obec v okr. Příbram
PLANÁ v r. 1850 obec v okr. Milevsko, v r. 1869–1950 osada obce Klučenice v okr. Milevsko, od r.
1961 část obce Klučenice v okr. Příbram
79
PODMOKY v r. 1850–1880 viz Podmokly, v r. 1890 osada obce Kosobudy v okr. Sedlčany, v r.
1900–1950 obec v okr. Sedlčany, v r. 1961 – 30. 3. 1976 obec v okr. Příbram, od 1. 4. 1976 po sloučení s obcí
Krásná Hora nad Vltavou v okr. Příbram část obce Krásná Hora nad Vltavou
PŘEDNÍ CHLUM v r. 1850 obec v okr. Sedlčany, v r. 1869 až 1890 osada obce Kosobudy v okr.
Sedlčany, v r. 1900–1930 osada obce Podmoky v okr. Sedlčany, v r. 1950 obec v okr. Milevsko, od r. 1961
část obce Milešov v okr. Příbram
ZADNÍ CHLUM v r. 1850 obec v okr. Sedlčany, v r. 1869–1930 osada obce Kosobudy v okr.
Sedlčany, v r. 1950 osada obce Kosobudy v okr. Milevsko, v r. 1961 – 30. 6. 1975 osada obce Kosobudy
v okr. Příbram, od 1. 7. 1975 část obce Klučenice v okr. Příbram
ZHOŘ v r. 1850–1950 obec v okr. Sedlčany, od r. 1961 část obce Krásná Hora nad Vltavou v okr.
Příbram
Vltavská vodní cesta
Vodní dílo Orlík
Úprava střední Vltavy má dlouhou a pestrou historii. Již od středověku se datují dílčí pokusy a návrhy
na její splavnění. V minulosti byla na Vltavě čilá vorová plavba a doprava zboží na menších lodích, zejména
soli, kamene a dřeva. Veškeré úsilí o hospodářské využití Vltavy v té době bylo zaměřeno na voroplavbu a
plavbu.
První ucelený projekt na splavnění Vltavy z Českých Budějovic do Mělníka byl vypracován v roce
1894 firmou Lanna – Vering. Obrat ve vývoji a řešení středovltavských úprav nastal po I. světové válce, kdy
se poprvé setkáváme s myšlenkou vodohospodářské soustavy dvou vysokých vodních děl u Slap a u Orlíka. V
této době se střetávají dva hlavní hospodářské zájmy té doby –
doposud dominující zájem plavby a nově nastupující zájem
energetického využití. Přesto první dvě vodní díla Vrané a
Štěchovice byla vybudována ještě zejména k plavebním účelům. V
roce 1945 nastala nová éra ve vývoji úprav střední Vltavy. Byla
přijata koncepce budování co největších vodních děl (přehrad),
která by akumulovala velké zásoby vody pro jejich další
hospodářské využití a zlepšení vodohospodářských poměrů na
Vltavě i dolním Labi.
Na snímku je pohled z letadla na zámek Orlík, který stával na těžko
přístupném ostrohu nad řekou Vltavou. Od roku 1961 jej obklopují
vody Orlické přehrady. Foto: Libor Svaček.
Dalším stupněm vltavské kaskády se tak stalo vodní dílo Slapy, které bylo uvedeno do provozu v roce
1955. Rok poté v roce 1956 byla zahájena výstavba vodního díla Orlík. Stavba byla dokončena v roce 1966.
Přehrada se svou výškou i objemem zařadila na první místo mezi přehradami Vltavské kaskády, ale i v
celých Čechách. Maximální zatápěná plocha nádrže je 2 732 ha, délka vzdutí na Vltavě 68 km, Lužnici
7 km a největším přítoku Otavě 22 km. Před zatopením nádrže byl proveden podrobný průzkum dotčeného
území, zabezpečeny hrady Orlík a Zvíkov a řada drobných historických objektů byla přesunuta nad úroveň
zátopové čáry např. kostelík v Červené z 12. stol. nebo řetězový most v Podolsku. Přes jezero byly
vybudovány nové silniční mosty u Podolska, dva u Zvíkovského Podhradí a konstrukčně výjimečný most
Žďákovský. U Červené na Vltavě byl vybudován nový železniční most.
K hlavním účelům díla patří zlepšování průtoků, odběr vody pro energetické využití, částečná ochrana
80
území pod přehradou před velkými vodami, zajištění průtoků pro vodárnu Podolí a odběry užitkové vody. Je
také využíváno pro lodní dopravu, rybářství, sport a rekreaci. Přehradním tělesem je přímá, tížná, betonová
hráz. K převádění vody jsou určeny dvě základové výpusti typu
Johnson, 3 přelivná pole na koruně hráze, hrazená segmentovými
uzávěry a případně 4 turbiny typu Kaplan vodní elektrárny,
která převádí vodu při normálních průtocích po většinu roku.
Průměrný dlouhodobý roční průtok je 83,5 m3/s. Naopak
hodnota stoleté vody Q100 = 2050 m3/s. Při povodni v srpnu
2002 byla přehrada vystavena největšímu průtoku za celou dobu
své existence a současně svým retenčním objemem
transformovala přítok do nádrže 3900 m3/s na odtok z nádrže
3100 m3/s.
letecký snímek Orlické přehrady pohled ze západu od Laviček
Elektrárna na levém břehu pracuje se spádem v rozmezí 44,0 –
70,5m o celkovém výkonu generátorů 364 MW. Použití Kaplanových turbin při tomto pracovním spádu je
světovou raritou.
Na pravém břehu je umístěno plavební zařízení. Lodní zdvihadlo pro lodě 300t má sklon 22 stupňů a délku
190 m. Vybudována je pouze jeho stavební část. Lodě do výtlaku 3,5t a šířky 2,6m jsou přepravovány na
plošinovém vozíku taženém elektrickým navijákem po kolejové dráze.
Celá nádrž i území okolo je hojně využíváno k rekreaci, vodním sportům, plavbě a rybaření.
Vodní dílo Orlík
Bylo vybudováno na 144,65 říčném kilometru Vltavy a je největší přehradou Vltavské kaskády. Objem
zadržené vody je 703,8 milionu m3 (Lipno „jen“ 309,5 milionu m3). Obvod břehů činní přibližně 300 km.
O velikosti VD Orlík svědčí mj. i parametry tělesa hráze: Gravitační betonová hráz je přímá, v koruně
450 m dlouhá, v nejvyšším bodě nad základy 90,5 metru vysoká (nejvyšší přehradní těleso v ČR). Je vybavena
třemi přelivy o šířce 15 m, s kapacitou 2184 m3 za sekundu, a dále dvěma spodními výpustěmi s kapacitou 2 x
185,5 m3 za sekundu.
Již za protektorátu se hovořilo o výstavbě orlické přehrady a byly zde zjišťovány geologické
podmínky. Později, prakticky před vlastní výstavbou se zde prováděli geologické a geometrické práce,
sondovaly se břehy i koryto Vltavy. Zaměřovali se nové přístupové komunikace K Milínu, Sedlčanům a
k Milevsku a další přípravné práce včetně ubykací, jídelen, dílen, skladů a pomocných provozů jako betonárky
drtiče kamene, apod. V Solenicích byl postaven pomocný most
přes řeku.
Oficiální zahájení výstavby přehrady bylo 1. října 1954 na
základě projektu vypracovaném kolektivem ing. Záruby
z Hydroprojektu Praha. Práci zde na několik let našlo mnoho
stavebních profesí, především tesaři, zedníci, železáři, betonáři,
bagristé, řidiči, technici, montéři střelmistři a jiní. Našlo zde
uplatnění i mnoho místních lidí z blízkých vesnic, kteří zde získali
novou kvalifikaci. Na stavbu byli sváženi dělníci autobusy
vypravovanými z Milevska, Milína, Prahy, Příbrami, Sedlčan i
odjinud. Souběžně se začala stavět silnice ze Solenic Líšnickým
údolím směrem k Milínu. Zároveň se stavělo celé sídliště v
Solenicích, včetně vybavení (Obchod, kino restaurace, kulturní
dům, jesle, zdravotní středisko). Byty se stavěli v Milíně.
81
Pro obyvatele zatopených vesnic se budovaly rodinné domky v Bohosticích, Milíně, Klučenicích a v
Milešově. Finanční prostředky od státu nedostaly. Mohli si však najít nemovitosti v okolí, na jejichž koupi jim
stát přispěl až do výše odhadu jejich původní nemovitosti v zatápěném území, což se týkalo i nových domků
vybudovaných ve výše uvedených vesnicích.
Postupně do Solenic se přesouvali zkušení „přehradáři“ ze staveb přehradních hrází Orava, Lipno,
Slapy a jiných. Z počátku zde nalezlo práci asi 500 lidí nejrůznějších profesí, později zde pracovalo přes 1800
zamětnanců.
Lesní dělníci po obou březích řeky káceli staleté lesy v prostorách, které později pohltily vody
Orlického jezera. Obrovské množství řeziva bylo spotřebováno na bednění betonových bloků přehrady. Do
stavební jámy byly první kubíky betonu uloženy v roce 1957 na pravém břehu a do žlabu pro převedení řeky
po dobu výstavby. Ložem budoucí přehradní hráze musela být čistá skála.
Na stavební jámě levého břehu se pracovalo v roce 1958 po převedení řeky do žlabu vybudovaného v
roce předešlém. V roce 1958 byla zprovozněna železniční vlečka z Tochovic, která končila nad staveništěm
přehrady v místě dřívější „Deponky“. Vlečka sloužila po dobu výstavby k dopravě materiálu. Po uložení okolo
130 000 m3. betonu na levé i pravé část přehrady byly zahájeny hlavní betonáže po dání do provozu hlavní
betonárky se stovkami metrů gumových pásů.
K dopravě veškerého materiálu, dřeva, železa, betonu byly používány tři kabelové jeřáby každý o
nosnosti 20-ti tun, specielně pro tuto přehradu navržených a vyrobených ve Transportě Chrudim. Beton byl do
přehradní hráze dopravován v ocelových „kesonech“, každý na 6m3 . Za den se zpracovávalo až 2500 m3
betonu. V letech 1959 a 1960 bylo do bednění s ocelovými pruty armatur uloženo 700 000 m3 vysoce
kvalitního betonu a celkově jej při stavbě přehrady bylo použito více jak milion kubíků.
Vlaky se štěrkem a cementem tehdy přivážely na Deponku, kde se materiál třídil a v betonárce
zpracovával. Štěrkopísek se těžil i ze dna Vltavy v Solenicích „na Podkově“. Cement byl na staveniště
dopravován ve speciálních vagonech o nosnosti 32 tun a foukáním ukládán do obrovských sil, vysokých 10
metrů s průměrem přes 5 metrů.
Práce pokračují souběžně na všech doprovodných stavbách
v okolí s přehradou související.
Prý se udál při stavbě také tento příběh:
Vytěžená zemina s kameny se odvážela na deponii (skládku) na
levém břehu Vltavy nákladními automobily, kde se vršil kopec a
vlivem „sedání“ se tento materiál často po stěnách kopce sesouval,
až na políčko které bylo obděláváno. Žena, která na políčku sekala
Vojtěšku, prý směrem k vyklápějící Tatře zvolala „čert aby tě
vzal!“. Prý bezprostředně po tom se pod zadními koly nákladní
Tatry se utrhl okraj naváženého kopce a Tatra se několikráte
převrátila po svahu z výšky čtyřiceti metrů. Řidič stačil vyskočit,
ale Tatra byla již tak zdemolována, že šla do šrotu.
V době stavby přehrady vycházely závodní noviny Orlická přehrada a vůbec, byla to ostře sledovaná
„Stavba socialismu“ Konalo se zde mnoho návštěv státních představitelů a hlavně i mnoho zahraničních
delegací stavbu často navštěvovalo. Pracovalo se šest dní v týdnu, na hlavním díle na více směn. Ředitelem
stavby byl ing. Alois Kraus. V prostoru dnešního v době stavby byla velká pila. Na „Deponce“ bylo vlakové
nádraží a velké skládky písku a dalšího materiálu včetně betonárny. U Hřeben ve směru k Milešovu vlevo v
lese byl drtič kamene s lomem. Na Hřebenech u autobusové zastávky ještě dnes nalezneme základy bývalé
ubikace a jídelny. Další jídelna byla pod hrází v prostoru bývalého „Hamira“.
Pracovalo se i v místech dnes pod hladinou Orlické přehrady. U Podolska býval přes řeku starý
historický řetězový most z roku 1848, historická památka, který byl rozebrán převezen a sestaven u Stádlce
přes řeku Lužnici, takže památka sice jinde, ale pře jen byla zachována. Původně stával v těsné blízkosti
dnešního Žďákovského mostu, kolmo na řeku, takže oba mosty svíraly úhel 45 stupňů. Rozebrán byl v roce
1960 a u Stádlce postaven kolem roku 1970. Zachráněn byl i Románský kostel sv. Bartoloměje z 12 století v
Červené nad Vltavou, který byl rozebrán a přenesen nad zátopové území. Byly injetáží zpevněny skály na
82
nichž stojí zámek Orlík. Zpevněn byl podolský most i železniční most u Červené nad Vltavou. Kolem zámku
Koloděje byla z části postavena nová ochranná zeď. Postaveny v souvislosti se stavbou přehrady byly i nové
jezy a mosty na Lužnici i Otavě.
Dříve než došlo ke stavbě přehrady, stávalo se pravidelně,
že řeka především při jarním tání a „dřenicích“ se vylévala ze břehů
a zatápěla domy v okolí. Regulací vod Vltavy přehradami se tyto
záplavy z velké části odstranily, ne však úplně. Vydatné srpnové
deště v roce 2002 zvedly hladinu Orlické nádrže natolik, že
přepadala přes korunu hráze. Tak velká povodeň se krajem
nepřehnala již několik staletí. Jenom škody vzniklá na majetku
správce povodí byla větší než 2 miliardy korun. Voda se dostala a
zatopila, vnitřní prostory hráze a elektrárny a tak vznikla další
velká škoda, při které především utrpěly generátory, vodou
zaplavené. Bylo je nutno převinout, což se stalo v letech 2003 a
2004, kdy z těchto důvodů byla elektrárna mimo provoz. 11 až 14. 8. 2002 zaplavila voda prostory v tělese
hráze, narušila žlaby lodních zdvíhadel na pravém břehu, středisko obsluhy elektrárny, halu strojovny, dílnu
elektrárny a další prostory. Hladina Orlické nádrže stoupla o 1,5 metru nad maximální projektovanou hladinu
a zaplavila i hydrocentrálu shora. Povodeň způsobila dlouhodobou odstávku celé elektrárny
Na samotné hrázi došlo pouze k porušení betonové vrstvy rozrážečů a velkému poškození dna vývarů
pod přelivy hráze přehrady a také v širokém okolí pod přehradou. Byla stržena dvě pole solenického mostu na
levobřežní části. Byly silně poškozeny a z velké části zničeny opěrné betonové zdi a v délce 200 metrů byla
zcela odplavena silnice vedoucí ze Solenic k elektrárně včetně všech inženýrských sítí. V Solenicich byly a
místní komunikace zaplaveny vodou do výše 1,5 metru. Škody na majetku solenických občanů i organizací
byly obrovské.
Velké povodně na staré Vltavě s velkými škodami byly dost časté, zejména v r. 1888, 1890, 1915,
1925, dřenice ledů pravidelně mnohdy zatarasily řeku např. v roce 1940 a poslední katastrofální povodeň na
staré řece v roce 1954
V červnu 2009 byla upouštěna voda
Orlické přehrady přes přepady koruny hráze. Z
neznámého důvodu se velké množství ryb
především tolstolobiků, kteří se drží obvykle
dále od hráze, dostalo přes přepady a padalo
dolů z výšky asi 70 metrů do řeky. Podle
odhadů se jednalo o více jak 30 tun těchto
velkých ryb v délce okolo 1 metru, které se v
tak velkém množství zmrzačené a mrtvé plavaly
po hladině pod přehradou a v Solenicích. Z vody je lidé lovili pro svou potřebu. Přesto dodatečně jich z řeky
při jejím čištěním od mrtvých ryb, rybáři vylovili podle zpráv v tisku okolo 30 tun, které skončili na kafilerii.
Snímek metrového tolstolobika jednoho z tisíců vylovený u Solenic je ze 6. 6. 1999
Solenice – Takovýhle masakr jsme tu ještě nezažili, shodují se obyvatelé Solenic, kteří byli svědky
upouštění přehrady, při kterém zahynuly tisíce ryb. Nadměrný úhyn prý způsobila pravidelná údržba hráze.
Povodí Vltavy se teď prý snaží přijít na to, proč se ryby v takovém množství k přehradě stáhly. Napsal
Příbramský denník. Tolstolobik je silně tažná říční ryba živící se planktonem a přehrady pro něj nejsou
typické. Pokud pouštěli přehradu vrchem, tak se asi trefili do jeho touhy táhnout po proudu pryč z přehrady...
83
Utopené svědomí
Tajemný příběh
Vody přehrady zatopily s domy i mnoho lidských příběhů. Ukázal mimořádně živý sen v opuštěné vsi
na dosud nepotrestaného vraha?
Koncem padesátých let jsem byl jako dvacetiletý přijat k tehdejšímu sboru národní bezpečnosti. Služba
to nebyla snadná, občas šlo o práci vyloženě nevděčnou, ale i tak jsem si našel čas na zábavu – výlety do
přírody nebo tramping.
Onoho léta se právě napouštěla Orlická přehrada a řada krásných zákoutí mizela pod vodou, a tak
většina našich výletů mířila sem. Opuštěné vsi ještě nedávno kypěly životem, působily tísnivým dojmem.
Došli jsme se soumrakem do vyprázdněných Zlákovic a uhnízdili se v sále opuštěné hospody, která jako
jedna z mála stavení měla ještě alespoň nějakou střechu.
Popili jsme, povečeřeli a uložili se na zašlých parketách. A najednou se v rohu sálu rozsvítilo. Hospoda
zase jako by žila, všude byly stoly, židle a hospodská se u pípy dohadovala s nějakým chlapem. Hovor přešel
ve křik – a najednou ji chlap držel pod krkem.
Chtěl jsem něco udělat, ale nohy mě neposlouchaly. Žena chroptěla, útočník svíral dál, o mě se
pokoušela hrůza. Útočník ženu svíral, bylo to hrozné… Zařval jsem „NE!“ – a tím jsem se probudil. Venku
právě svítalo a byli slyšet ptáci.
Ráno jsem svůj blbý sen vyprávěl, kamarádi se mi smáli, že jsem z té práce u policajtů asi celý zblblý.
Vyrazili jsme na pochod a brzy dorazili do Klučenic, kde nás k osvěžení zlákala místní hospoda. Bylo tam
skoro prázdno, objednali jsme si pivo, párky a čekali, až nám je ohřejí.
Najednou se ke mně otočil opilec, který něco blábolil k hostinskému. Ztuhnul jsem. Byl to chlap, který
v mém snu škrtil hostinskou. Byl zpocený neoholený, hubený a totálně ožralý, i když bylo teprve půl jedenácté
dopoledne.
Hostinský donesl párky. Zeptal jsem se ho polohlasem, co to tu má za hosta, a dozvěděl jsem se, že je to jeden
z přesídlenců od přehrady. Ostatní prý stěhování docela zvládli, ale tenhle jenom chlastá.
Hned v pondělí jsem běžel do archivu. Za chvíli jsem našel spis z roku 1955, vražda hospodské ve
Zlákovicích. Pachatel neznámý. Na fotce jsem okamžitě poznal tu hospodu, v níž jsme o víkendu spali, a
rozjel jsem se do Příbrami za vyšetřovatelem nadporučíkem N. Ten si zlákovický případ ihned vybavil.
„Vím přesně, o kom to mluvíte“ prohlásil nadporučík „Toho chlapa jsme vypátrali, ale neusvědčili. Že
chlastá? To mě vůbec nepřekvapuje, svědomí hryže. A vaše historka se snem je zajímavá – ale prokurátor, by
s váma vyběhl!“
Záležitost mi ještě chvíli vrtala hlavou, ale za pár měsíců, jsem na ni zapomněl. Až po dvou letech mi
na stole zazvonil telefon. Volal kapitán N.
„Možná vás bude zajímat, že ten chlapík je po smrti. Našel ho jeden chatař od Orlických Zlákovic.
Tělo bylo tři dny ve vodě, v krvi dvě promile. A zrovna v místech kde je pod hladinou bývalá zlákovská
hospoda. Zvolil si svou smrt utopením sám. Dokonce nechal dopis na rozloučenou, kde se ke všemu přiznal!“
Utonutí bylo později opravdu uzavřeno jako sebevražda. Vrah vyklouzl policii, ale svědomí uniknout
nedovedl.
Vyprávění Hynka B. z Prahy zpracoval J. Pinkava. Zveřejněno v časopise „Chvilka pro Tebe“, toto je
doslovný opis. (FŠ)
84
Zrádce Hejtmánek
Z osobní kroniky dlouholetého Milešovského kronikáře pana Aloise Hejry – doslovný
opis z části strany 240
Naše krajina povltavská je kopcovitá zalesněná, v té jsou vesnice i roztroušené samoty. Za německé
válečné okupační doby byla jako stvořená pro pobyt partyzánů, kteří žili v lesích na obou březích vltavských.
Odtud chodili provádět různé záškodnické činy a sabotážní akce a tak oslabovali německé hospodářství apod.
Samozřejmě, že všichni partyzáni měli styky s našimi lidmi, kteří je živili, les jim jídlo nedal. Partyzáni žili
v Bunkru v Mazném u Kamenice, ale i za Pintovým koutem nedaleko od Klenovic (Křížovnické lesy), byli to
Rusové a jakýsi Vasil Molněkov byl jejich vedoucí, byl to též Rus, ten chodil do Trhovek k Jurmanovi do č. p.
36 (Jurman zemřel 10. 6. 1962 ve věku 61 let. Partyzáni neuměli česky a tak potřebovali tlumočníka a tím
tlumočníkem byl Vladimír Mandík z Koubalovy Lhoty č.p. 2, který pracoval v Krásnohorské šachtě jako
horník. Mandík rusky mluvit uměl, protože žil také na Volyni jako volyňský Čech, tam měl také po rodičích
majetek, kterého se tam později zbavil a odstěhoval se do Koubalovy Lhoty. Odtud byla jeho žena Marie
rozená Motlová. Když ale šel k partyzánům, tak ženě doma nic neřekl a musel být, jak se říká! „Jazyk svatého
Jana“, tedy přísné mlčení, všude opatrnost a ona ženská by mohla leckdes lecos vydrndat.
Tenkrát stačilo někde někomu říci slovo, že ví o partyzánech a už by gestapo sebralo celou rodinu, a
proto, kdo neví – nepoví. Takový nešťastník by se pak dostal po hrozném bití a mučení tam, odkud není
návratu, to je do ráje našich otců. Proto Mandík řek doma že jde někam na besedy do Klenovice a zatím šel
večer na smluvené místo k partyzánům. Vladimír Mandík narozen 26 listopadu 1878 Špakov okres Rovno a
byl bestiálně zabit 14. 2. 1951 na cestě mezi Milešovem a Koubalovou Lotou asi 50 metrů od odbočky cesty
na Klenovici.
Tolik k úvodu k dalšímu článku.
Rok 1944 se chýlil ke konci, německá válka pokračovala v plném tempu, prohra Němců již byla
viditelně jistá a to každého českého občana povzbuzuje v jeho životě. Každý člověk usuzuje podle svého
rozumu, že by to již dlouho nemělo trvat. Lidé o partyzánech v Klučenských lesích věděli, samozřejmě, že ne
všichni, pouze v úzkém kruhu. K Tatýrkovi na samotu Loma č. p. 52, říká se tam „u Danšů“v noci chodili až
na jeho zahradu pro jídlo.
Asi v tu dobu se také vetřel do skupiny Zalákovických partyzánů jakýsi Hejtmánek (Nezjistil jsem jeho
křestní jméno). Někteří členové skupiny odboje ho již znali a skupině ho doporučili, že sem do Zlákovic a
okolí chodil hned před válkou. Tím se dostal do partyzánské skupiny, dával nějaké peníze pro skupinu
k obstarání potravin. Po Novém roce 1945 sliboval skupině, že přiveze zbraně, ale nikdy nic nepřivezl.
Doposud mu všichni členové skupiny nevěřili a ani mu nebyli představeni a také nebyl zván na jejich schůzky.
Sliboval také, že na Předním Chlumu budou shozeny z letadla zbraně, měli se tam pálit ohně, aby pilot letadla
viděl místo kam je má shodit. K tomu také nedošlo.
Hejtmánek byl původně Pražák a bydlel v Příbrami. Měl malou chatku v Líšnickém údolí u potoka,
tam dnes stojí o něco výše domek Čahoje.
Jakým způsobem se dostal do skupiny? Na Předním Chlumu kupoval máslo pro Němce a tam se zřejmě
dověděl, že tady v okolí jsou partyzáni. Zřejmě snad ho poslal Chlumský Zelenka ke svému příbuznému
Zelenkovi Vaškovi do Orlických Zlákovic č. p. 6. Tam také jednou k Zelenkům do Zlákovic přišel i
s Antonem.
Kdo byl Anton? Opět nové jméno na scéně. Anton byl Rus, rodák z Ukrajiny. Ten měl vyzvědět, jak se
později ukázalo jména všech členů odbojové skupiny a oznámit je gestapu.
Anton žil mezi zajatci. Jenomže jeden ze zajatců ho poznal, že prý když byl u Berlína v zajateckém
táboře, jak ho tam Anton tloukl a nutil do práce.
85
No a vrátím se k případu do Orlických Zlákovic, k Zelenkům čp. 6. Tam Hejtmánek přišel, jak jsem již
napsal, zřejmě na doporučení z Předního Chlumu od Zelenků a také se tam trochu ožral, svlékl si kabát a hodil
přes židli a z kabátu mu vypadla jakási německá průkazka. U Zelenků bydlel také Fořt Václav (Fosler se psal),
to byl bratr Antonie Zelenkové, kterou měl za ženu Vašek Zelenka, narozen v r. 1914 z č. p. 6. Toho si všiml
Fořt, ale i Jaromír Šimůnek (říkalo se mu Jarmil) nar. 1909 ze Zlákovického mlýna na „Bláhově“ č. p. 12. To
už jim všem stačilo a toto nenápadné se stalo jasným. Tak si oba druhý den na Hejtmánka počkali a v místech
u řeky, kde bydlel Hajník (Mezera), tam byla cesta ke Kostíkům, kde se říkalo u Muntů. Hajník tam měl loď
na převážení přes řeku. Čekali na něho na levém Vltavském břehu a tam ho obá čapli. Hejtmánek byl silnej a
stanej chlap, vážil asi 110 kilo a když poznal, že mu jde o život, tak se bránil jako lev, ale nic platno, Šimůnek
s Fořtem ho přemohli, převezli ho na naší pravou stranu řeky Vltavy, pak s ním šli přes Chluma, na Celinu, to
je tam, kde se dnes říká „u Salaše“, ale ta tam ještě dříve nebyla a dnes již také není. Byla dřevěná, postavená
v roce 1960 a byl v ní družstevní dobytek. Dále pak ho vedli do „Loužku“ a nahoru na „Písečnou“. Někdo o
tom došel uvědomit partyzány do bunkru v Mazném u Kamenice. To byli, jak jsem již psal Rusové, ti hned
přišli tří a tady Hejtmánka zlikvidovali. Svázali mu ruce a kamením ho utloukli. Zatáhli ho kus dále, blíže
k polím do mlází, borového nízkého porostu, tam byla rovinka na hranici lesů Šimůnka (č. p. 12.) a Standy
Trnečka (č. p, 62) z krámu a tam ho zahrabali do země, prý poměrně mělko, ono nebylo moc času. Místo pak
zamaskovali zasazením jalovce a smrčku. Rostliny pak uschly, to už pak nebylo nebezpečné tajit místo, kde je
zakopán zrádce českého lidu. Na místě byl i pařez. Aféra se zavražděním Hejtmánka se udála někdy počátkem
měsíce května 1945.
No a teď ještě bylo třeba rychle zlikvidovat Antona, společníka Hejtmánka, kterého Hejtmánek poslal
jako zvěda. Hejtmánek si měl přijít pro adresy všech účastníků odbojové skupiny.
… U nás v Klenovici nevím nic o tom, že by někdo ze vsi podporoval partyzány. Když byly na podzim
brambory na poli dloubané, tak se říkalo, že to dělají asi partyzáni, že tady někde jsou.
O hrdinech a zrádcích ve zdejším kraji píše i pan Milan Mezera ve své knize:
Válečná léta – Hrdinové a zrádci
Ze vzpomínek a dobového materiálu zlákovického rodáka Václava Mezery
Část doslovného opisu.
…Svůj okamžitý postoj k nástupu A. Hitlera v Německu k moci vyjádřili zdejší obyvatelé již v letech
1937 – 1938 svojí aktivní pomocí při budování linie Vltavských pevnůstek – bunkrů (řopíků – zkrácený název
provádějící firmy „Ředitelství opevňovacích prací“ – ŘOP), které v té době byly vystavěny na pravém břehu
Vltavy. V oblasti Zlákovic se jednalo o přibližně deset krytů. Tato obranná linie železobetonových bunkrů,
vzdálených od sebe cca 300 až 400 metrů („druhé obranné pásmo“), vedla podél mlýna Bláhov, přes Orlické
Zlákovice až k přívozu do Těchiče, to všechno dávno již ukrývá jezerní hladina.
Pouze v oblasti Solenic se do dnešní doby dochovaly dva tyto vojenské objekty. První se nachází u
Vltavy nedaleko „Šefrovny“ a pevnůstka druhá je umístněna prakticky v úseku „Podkovy“ pod skalním
hřebenem – proti obci Solenice. Další daleko menší železobetonovou skrýš (či pozorovatelnu) nalezneme ještě
dnes na vrcholku skal dnešního rekreačního střediska Popelíky, přímo proti přehradní hrázi.
Vybudovaná kulometná opevnění Středního Povltaví se však nikdy nedočkala svého účelu. Dne 21. 5.
1938 byla vyhlášena částečná nobilizace, všeobecná byla vyhlášena 24. 9. 1938. Tehdy se však vojáci od
svých útvarů vraceli již po šesti týdnech zklamáni. Následně však v důsledku dohod a politického vývoje byla
většina pevnůstek československého opevnění (a tedy i těch povltavských) německými okupanty v roce 1939
trhavinami zničena.
86
Hrdinové…
Zdejší obyvatelstvo se s vývojem ve státě nikdy nesmířilo a ve vztahu k obraně vlasti „pracovalo“ pro
skon „Velkoněmecké říše“
Zalesněná kopcovitá krajina v okolí Orlických a Zbenických Zlákovic byla pro aktivní činnost
partyzánského hnutí vhodná. Snad proto zdejší povltavské lesy od r. 1944 staly se na čas domovem i ruských
partyzánů. Občané Zlákovic, Milešova, Klučenic a dalších přilehlých vesniček o působnosti partyzánů věděli,
v úzkém kruhu s nimi také spolupracovali a podporovali je. Aktivita nepřátel Říše se však pochopitelně
nelíbila Gestapu, které se snažilo celé hnutí a odboj likvidovat. Část zdejší povltavské oblasti patřila pod
úřadovnu Gestapa Klatovy (Zlákovice, Technič, Klenovice), část okolí podléhala pod Tábor.
Velkému nebezpečí bylo vystaveno obyvatelstvo zejména zdejších samot a hájoven, jenom neohlášení
nepřátelů znamenalo jistou smrt.
Tak se také v roce 1942 stalo, že v důsledku schvalování atentátu na říšského protektora R. Hendricha,
potravinové podpory svých spoluobčanů a ilegální držení zbraně byl gestapem zatčen a v Táboře popraven
milešovský mlynář pan Václav Sedlák. Pro odbojovou činnost a spolupráci s partyzány a parašutisty byli
z vesničky Technič Gestapem odvlečeni hajní „Preissových lesů“ Jaroslav Fišer (pocházející z oblasti
Bohostic – „Na Nivech“) a Karel Hejna. Uvedení byli nějaký čas i s manželkami vězněni v Klatovech, poté
byli posláni do koncentračních táborů, aby se domů již nikdy nevrátili.
Na smrt svého bývalého kolegy Jaroslava Fišera nezapomněli zlákovičtí partyzáni – rovněž hajní – A.
Šácha a V. Chocholatý a v závěru války dne 4. 5. 1945 jej také pomstili. Bylo to tehdy, když se dozvěděli, že
na samotu Lipí u Milešova přijeli Němci, aby odtud odvezli a doprovodili do bezpečí dosazeného správce
statku Schindlera. Došlo zde k přestřelce, při čemž jmenovaní partyzáni zastřelili dva německé četníky, které
poté zakopali v blízkosti statku. Správci statku Schindlerovi se však podařilo uprchnout. V následujících
dnech pak Milešov navštívili němečtí vojáci s obrněnými vozy, hledající své druhy. Ti však nalezeni nebyli, a
jelikož „Rus byl za humny“, nezbyl na vyšetřování čas.
Další případ nezdolné vůle místních občanů po svobodě se udál ještě těsně před koncem války dne 7.
5. 1945 v lese nad Orlickými Zlákovicemi, „u Vysokého Kamene“ se zde tehdy střeli místní partyzáni v boji
s pěti německými vojáky. Kulomety „štěkaly“ a střelba se nesla celým zlákovickým údolím. Při té byl
smrtelně zraněn četnický strážmistr z Milešova Karel Cyrus. Po válce, v místech přestřelky byl zde na jeho
počest vystavěn pomník, který byl před zatopením Orlické zdrže v roce 1960 převezen na náves do
Klenovice, kde je možno spatřiti jej dodnes.
Jak je v předu uvedeno, členitá povltavská oblast, byla velice vhodným úkrytem partyzánů, operujících
v tomto kraji. Velitelem dané skupiny byl Rus Vasil Melnikov, rázný to chlapík, mající svůj „hlavní stan“ –
bunkr – v Mazném u Kamenice. Další podzemní skrýš měla být v blízkosti hájenky „Třepanka“ u Klučenic
v místech zvaných „Pintův kout“. Zejména místní hajní věděli o těchto bunkrech (Novák a Barták), jakož i
některé zdejší obyvatelstvo (paní Bambusová z Kamenice, Říhovi aj.), které je zde podporovalo.
Menší bunkr (ležení) měl být i v oblasti Zlákovic.
Tlumočníka této skupině dělal volyňský Čech pan Mandík z Koubalovy Lhoty. V Orlických
Zlákovicích přicházela bližší spolupráce s touto skupinou zejména od Jaromíra Šimůnka, Václava Zelenky,
Josefa Trkovského a dalších. Z břehu protějšího, tzn. ze Zbenických Zlákovic, to bylo pak od pana
Chocholatého, Šáchy, od Mezerů (statek), Kupků (mlýn) aj.
…a zrádci
Naše Povltaví nemělo jen kladné hrdiny. Našli se a pohybovali se zde i kolaboranti a zrádci národa
českého.
87
Je tok 1938 a o plány budovaného opevnění ve středním Povltaví projevuje zájem zde přítomný vojín
Pinkas. V této souvislosti postřelí stavbyvedoucího pana Krále. Psychicky však dále nezvládá situaci a
výstřelem z pušky, zasazené pod bradu, ukončuje svůj život. Získat plány povltavských pevnůstek ho údajně
přiměl člověk špatné pověsti – jistý František Čampulka z Orlických Zlákovic, pocházel ze Sudet. Tuto
domněnku sám jmenovaný Čampulka prakticky potvrdil tím, že se po válce v Kamýku nad Vltavou oběsil.
Jedním z těch, kteří byli schopni zradit svůj národ a vlast, byl jistý Hejtmánek, občan, který v minulosti
žil v Příbrami a později v Praze. Jako údajný pracovník pražské úřadovny Gestapa – Pečkova paláce, se někdy
v roce 1944 vetřel do zdejší odbojové skupiny. Bylo to pravděpodobně prostřednictvím nic netušícího pana
Zelenky z Předního Chlumu, který dále dal doporučení svému příbuznému aktivnímu odbojáři Václavu
Zlenkovi do Orlických Zlákovic.
Fotografie je z archivu paní Marie a Stanislava Čedíka ze Solenic a ukazuje nám Hejtmánkovu podobu.
Tento kolaborant odboji a partyzánům mnohokrát sliboval zbraně,
potraviny a jiné. V rámci své falešné aktivity, dokonce na Chlumech
zorganizoval pálení signalizačních ohňů, pro účely tajného nočního
shazování vojenského materiálu a potravin ze zahraničních letadel. Sliboval
i dodávky zbraní auty; vždy však bezvýsledně. Jeho skutečným úkolem bylo
pouze zmapovat za pomoci svého spojence – jistého Ukrajince Antona
partyzánské hnutí v této oblasti, získat podrobné informace, jména,
fotografie, atd.
Pro účely pružného operování mezi zdejším obyvatelstvem využíval
malou chatičku, kterou měl u Solenic v Líšnickém údolí. Jeho krajová
působnost byla opravdu velmi široká. Je známo, že na svých cestách
zdejším krajem (v pumpkách a vysokých kožených botách) se často stavoval i v hospůdkách ve Višňové,
v Dolních Hbitech i jinde.
Kladný vztah pana Hejtmánka k fašistům odhalili Zlákovičtí někdy v jarních měsících r. 1945. Po
požití většího množství alkoholu mu totiž vypadl z oděvu při návštěvě u Zelenkových v Orlických
Zlákovicích, jakýsi doklad hovořící o jeho kladném vztahu k Říši. Toho si všiml mlynář pan Šimůnek, který
zde byl rovněž přítomen. V té době Hejtmánek poznal, že je zle a tak bezprostředně po skončení návštěvy
poslal svého druha Antona do Milevska na Gestapo pro pomoc.
Následující den si již Zlákováci (Šimůnek a další) počkali na Hejtmánka u Solenic v blízkosti dnešního
rekreačního střediska Kostínek. Rval se jako lev a i přes svou statnou robusní postavu byl však přemožen. O
celé události byli ihned informováni partyzáni v Mazném u Kamenice. Okamžitě se též začalo pátrat i po jeho
společníkovi Antonovi. Hejtmánek byl mezitím odváděn ve směru k partyzánům, aby se všichni setkali
v oblasti dnešní lokality Loužek. Zde také zrádce Hejtmánek svoji pouť na této zemi skončil ukamenován
partyzány. Před svojí smrtí ještě údajně několikráte vykřikoval „Ještě nemáte vyhráno…“. To spoléhal na
Antona a příchod Gestapa. Anton však byl u Předbořic dalšími partyzány rovněž chycen a zlikvidován.
Pomoci svých „soukmenovců“ se tedy Hejtmánek nedočkal. V Loužku, v lesním porostu Písečná mu byl
urychleně vykopán hrob. Po uložení jeho těla do země, velitel Melnikov (prý pro jistotu) oddělil hlavu od
trupu těla zrádce. Následující dny pak některé ženské ze Zlákovic nějaký čas tajně docházely na toto, místo a
vyměňovaly suché drny traviny za čerstvé, aby tento hrob zůstal utajen.
Ještě po válce v r. 1945 vyjádřili místní svůj vztah k tomuto zrádci. Bylo to tehdy, když Hejtmánkova
rodina hledala jeho hrob. Lidé však s tím nic nechtěli mít a to ani za úplatu. Ani pan farář Sobotka, který se
z křesťanského hlediska snažil o důstojné uložení ostatků, je nepřesvědčil.
Partyzánská skupina spolu a s jejími sympatizanty byla tehdy zachráněna. Oprávněné však zůstaly
obavy Zlákovických v dalších dnech. Ve dne i v noci byl očekáván příchod Němců. Ti se také skutečně
zanedlouho po stopě Hejtmánka vydali. Jeho poslední výskyt však zaznamenali na Dobříšsku. Okolí Vltavy za
svého pátrání tehdy kupodivu úplně vypustili.
88
Do dnešní doby je také řada místních občanů přesvědčena, že tehdejší ohrožení Orlických a
Zbenických Zlákovic bylo značné.
Válka má svůj začátek, ale i konec. Je 9. 5. 1945 a hordy nacistických okupantů utíkají od Zlákovic
přes Bohostic ve směru na Milín, kde se v tu dobu soustřeďují poslední zbytky německé armády, která
přijížděla od Klenovice a mířila k přívozu do Orlických Zlákovic. Zde převozník Štěpán Havránek tenkrát
v denní i noční době převážel rudoarmějce a jejich bojovou techniku. Radostné byly okamžiky končící války.
Zlákovičtí a celý kraj spontánně vítali své osvoboditele, kteří do jejich domovů přivezli znovuzrozenou
svobodu a mír.
A Vltava? Ještě několik dnů po válce vydávala své oběti. To těla německých vojáků, někdy i po dvou,
třech plula Vltavou. Byli to oběti střetů s Rudou armádou na Podolském mostě a jinde v okolí řeky. Mnohdy
totiž němečtí vojáci volili smrt skokem z mostu apod. než ruské zajetí. Jednotlivé obce pak tato těla,
zůstávající u břehů, měla za povinnost pohřbít.
Mnoho let již uplynulo od těchto těžkých chvil. To všechno bylo již dávno tomu… A pamětníků ubývá.
Naše Vltava dál a dál běží kolem nás. Protéká časem a dějinami českého národa. Na charaktery některých lidí,
které teprve „zlá doba“ prověřila a odhalila, by však žádná generace neměla zapomenout nikdy.
Parašutisté z Anglie u Vltavy.
Milan Mezera
V našem povídání o válečném období nelze nevzpomenout ani na činnost armád ze západu. V letech
1944 – 1945 totiž proti hitlerovskému Německu vyvíjely značný tlak i armády tehdejších západních spojenců.
Jejich součástí prakticky bylo i exilové Československé ministerstvo národní obrany se sídlem v Londýně a
jeho zpravodajský aparát, který vysílal vycvičené parašutistické skupiny na území protektorátu. Účelem
výsadku bylo udržení zpravodajského spojení s domácím odbojem, plnění úkolů britské zpravodajské služby a
podpora té části odboje, která svojí politickou orientací měla sloužit k oslabení vlivu komunistů atd.
Je duben roku 1944 a vojenští odborníci v Londýně nezapomněli na členitý a dobře zalesněný kraj
kolem naší Vltavy, a tak i u nás s patřičnými úkoly vysadili v prostoru obcí Smolotely – Solenice čtyřčlennou
parašutistickou skupinu. Pravděpodobně bezprostředně po seskoku byl zaznamenán výskyt těchto mužů
v Líšnickém údolí, kde navštívili samotu pana Bartoše. Později bylo shledáno, že se jednalo o paravýsadek
krycího názvu „Chalk“, jehož členy byli: Bednařík, Nedělka, Hauptwogel a Küngl. V držení měli radiostanici
„Ludmila“ a radiomaják „Eureka“ pro navádění letadel.
Kromě vojenské výstroje byli parašutisté vybaveni i adresami občanů z naší vlasti, které bylo možno
žádat o pomoc. Tyto adresy však byly „mrtvé“, a tak se zanedlouho po svém seskoku ocitli ve velmi obtížné
situaci. Těžko bylo výsadku bloudícímu zdejším krajem. Zásoby potravin byly vyčerpány a projevovala se
únava. Okamžitě museli jednat. Za dané situace příhodná se jevila spolupráce s hajnými a obyvateli samot.
Proto se hned v prvopočátku výsadkáři odvážili „naslepo“ navštívit lesního revírníka Jelínka z obce Podskalí –
Anenský Dvůr. Ten však pomoc parašutistům odmítl a výskyt podezřelých neznámých mužů ohlásil na
četnickou stanici Staré Sedlo. Následná informace měla pro německou státní policii obrovský význam a
v Povltaví nastalo systematické pátrání po nepřátelích Říše.
Mezitím parašutisté navazovali spojení s místním obyvatelstvem, hledali úkryty a spojence, ba i místa,
odkud by mohli vysílat své radiogramy do Anglie. Tehdy také navázali kontakt s dalším hajným Karlem
Hejnou z hájovny Olovník, patřící k Techniči. Po příslibu pomoci jmenovanému hajnému, také sdělili, kdo
jsou, hovořili o úmyslu vytvoření ucelených partyzánských skupin v Povltaví a k jejich budoucí činnosti atd.
U Hejny měli plné pochopení a podporu. Ten také v následujících dnech, s cílem zabezpečení širší okamžité
operační působnosti, seznámil parašutisty s dalšími hajnými Preissových lesů a to s Jaroslavem Fišerem
z hájenky Na Nivech u Bohostic a s hajným Petrem Ladinským z hajnice Jägerhaus – Technič. Ke spolupráci
byl získán i Josef Knota z Holubic a Šťastný z Chrastíček.
89
Hluboké povltavské lesy však stále zůstávali jejich domovem. Stravování u jednotlivých hajných
muselo být uskutečňováno nárazově a při maximální opatrnosti. Rovněž radiové spojení s Londýnem mělo
svůj konspirativní režim – byla měněna místa, vysílací časy, v několika případech bylo spojení uskutečněno
přímo z Holubic od Knotů. Nocovalo se v lese, hájenky a samoty počaly být středem pozornosti klatovského
Gestapa. To také slídilo v celé oblasti a prověřovalo osoby spatřené zejména v lesním porostu. Vydány byly
zatykače.
Někteří občané přehlíželi přítomnost parašutistů, jiní je svými skutky a potravinami naopak
podporovali. Jedním z těch byl i hajný Václav Uher z hájenky Šturmov u Vystrkova, později ve Zbenických
Zlákovicích.
Svoji podporu nalezli parašutisté i u pana Peterky, majitele mlýna na Korcích. Manželka vpředu
uvedeného hajného pana Fišera pocházela z tohoto mlýna.
Další však řádně plnili „ohlašovací povinnost“ a oznamovali podezřelé osoby ve svém regionu.
Konkrétně se jednalo o tehdejší české úředníky z obcí Kolárovice, Technič, a jiných., kteří výskyt partyzánů
ihned nahlásili četnictvu.
V té době německá státní policie zatkla členy dalšího výsadku, krycího názvu „Sulphur“ – Horáka a
Janka, kteří na území protektorátu byli vysazeni stejným letadlem – společně se členy skupiny „Chalk“.
Parašutisté z obou skupin se vzájemně znali. Horák se však bezprostředně po svém zatčení dal do služeb
Gestapa a v Povltaví začal pátrat po svých „kamarádech“. Mnoho bylo hájoven podél Vltavy, které jako agent
gestapa navštívil. Teprve údajně u hajného leninského na Jägerhaus v Techniči , kterému se představil jako
parašutista, pojali podezření, že právě on má o parašutistech určité znalosti. Postavení výsadku tak počalo být
ohroženo.
Na základě dalších hlášení pak Gestapo zahájilo urychlenou akci, zaměřenou na likvidaci této skupiny.
V Brzkých ranních hodinách měsíce května 1944 vojska wehrmachtu, policie a četnictva obklíčila vesničku
Chrastičky. Tam byl také zatčen první člen anglického paravýsadku Nedělka. Při výslech, kterému asistoval
zrádce Horák, Nedělka nevydržel, a sdělil jména osob, které je podporovaly. Okamžitě byli zatčeni Fišer,
Hejna, Šťastný i Konta. U Vltavy v kanceláři lesní správy Korce byl zatčen i revírník Kinský za to, že měl
vědět o působení parašutistů ve svém revíru. Časem však byl propuštěn.
Za přispění zrádce Horáka, který byl vyslán ke skrýši zbývajících parašutistů, došlo po jejich zdejším
měsíčním působení ke kapitulaci. To když viděli beznadějnost své situace.
Po zatčení celé skupiny parašutistů se při jejich převozu podařilo jednomu z nich – Haptwogelovi
vyskočit z auta. Pronásledován oddílem SS byl však záhy dostižen. V přestřelce dne 13. 5. 1944 byl těžce
zraněn a nakonec se sám vlastní zbraní, kterou u něho při prohlídce Gestapo nenašlo, zastřelil u obce Zbenice.
Další parašutisté skončili v rukou klatovského a pražského Gestapa a časem byli přinuceni k radiové
zpravodajské hře s Anglií. Z této hry s Gestapem však odešli vítězně, neselhali a později e dočkali osvobození.
Nedaleko Vltavy pak pokračovalo další zatýkání. Zatčeny byly i manželky uvězněných pomocníků
parašutistů – Fišera, Hejny i Knoty.
Bez řádných soudních procesů byli všichni včetně Šťastného odvlečeni do koncentračních táborů, aby
se pak šest z nich domů již nikdy nevrátilo. Hajný Jaroslav Fišer byl zastřelen 17. 12. 1944 v Terezíně, ostatní
pak zemřeli v koncentračních táborech nebo při pochodech smrti.
Nepřipravenost celé této „londýnské akce“ tak měla na svědomí mnoho životů zdejších statečných,
poctivě smýšlejících lidí, vysokých morálních hodnot, toužících po míru a svobodě.
90
S procesím na Makovou
Milan Mezera
Poutní místo Maková u Smolotely. Pohlednice z doby
okolo roku 1960
Při toulkách v Povltaví není možné v našem
vyprávění
zapomenout
ani
na
jedno
z nejvýznamnějších historických míst – na poutní
místo Maková u Smolotely.
Malebnému kraji Středního Povltaví již po staletí
vévodí v nadmořské výšce 580 metrů barokní
kostelíček Sv. Jana Křtitele a Pany Marie Karmelské
(Škapulířové), který je umístněn na zalesněném vrchu
uprostřed volně v krajině. Jeho okolí je obklopeno
překrásnými a hlubokými smolotelskými lesy. Toto
nádherné a významné mariánské poutní místo vždy patřilo a stále patří k živým poutním centrům a srdci zdejší
oblasti. Překrásný to byl hlas zvonů z májovského kostelíčka, rozléhající se svého času v celém našem
vltavském údolí.
Chrám na Makové hoře nechal v letech 1719 – 1722 vystavět majitel smolotelského panství Jan Felix
Chanovský-Krasejovský
Aféra s Němci v Lipí.
Takto ji nazval a doslovně popsal pan Alois Hejra ve své soukromé kronice počínaje stranou 249
Samota Lipí č. p. 30 patří k obci Milešov. Tu vlastnil Alois Branšovský nar. 20. 6. 1903 a jeho
manželka Marie. Bylo to větší zemědělské hospodářství a Branšovský (říkalo se mu „Lipeňák“) chalupu propil
a přišel na buben.
Zrovna tak tomu bylo i v Klenovici v č. p. 12, kde se říkalo u „Farčíků“. Byla to též větší chalupa a
vlastnil ji František Holan (narozen asi okolo roku 1902) a ten chalupu také propil a přišel bankrot, pak se
odstěhoval do Prahy.
Obě tyto usedlosti koupil Evžen Kraus v roce 1937. Přišel 15. březen roku 1939 a sním německá
okupace celé naší vlasti. Říšský vůdce Adolf Hitler (narozen 20. dubna 1889 v Branau na Jnnu Rakousku)
Začal židy likvidovat. Rodina Krausova měla smíšené manželství, kde Kraus byl Žid a jeho manželka
katolička. Proto musel jako ostatní židé z Čech a Moravy opustit domov a jít do sběrného tábora na práci a pak
do terezínského Gheta. Tam byli židé likvidováni a nebo dále transportováni do koncentračních táborů,
převážně do Osvětimi v Polsku. Osvětim byla za války největší vyhlazovací tábor s plynovými komorami, kde
bylo zavražděno asi milion lidí, převážně židů. Z českých zemí jich tam zahynulo asi 70 tisíc. Kraus však
zemřel v Terezíně.
Protože Evžen Kraus jakožto žid a majitel usedlosti v Milešově v Lipí č. p. 30 a i majitel polností od č.
p. 12 v Klenovici musel odejít na odsun Židů, (jeho manželka, katolička nikoliv), tak byla dosazena Němci na
hospodářství nucená správa a jako správce a hospodář to převzal jakýsi Schindler (Šindler). Ten tady bydlel se
svojí rodinou v Lipí. Jeho rodina, kromě jeho a manželky, byli dva synové starší Honza a mladší Bedřich a
ještě byla jejich sestra Anča. Schindlerovi se hlásili k Němcům, proto také jejich oba synové museli jít bojovat
do německé armády a tam oba přišli o život. Schindler byl dobrý hospodář, rozuměl zemědělství a pilně
pracoval, osobně jsem ho dobře znal, protože jsme s ním sousedili v Droužkovejch, kde obdělával pole a
louku od již popsaného č. p. 12 z Klenovice. Nebyl nikomu politicky nebezpečný, ani tady v okolí není
91
známo, že by někoho udal, ač dobře věděl, že zdejší okolní lidé čekají na prohru Němců. Jednou a to bylo brzy
před koncem války, u nás řekl, že skoro zdejší lidé jsou proto, aby už tady byli Rusáci. Řekl také „jak rychle
na ně čekáte, tak rychle budete čekat na to, aby již byli od Vás pryč“. Byla to slova pravdy, ale ještě v té
válečné době zdejší lid nepochopil, každý z nás čekal na osvobození, abychom se zbavili onoho válečného zla.
Jeho předpověď jako Němce se vyplnila 21. srpna 1968, kdy nás ruská vojenská armáda násilně přepadla.
Jednoho psa jsme se zbavili a druhý nám skočil na krk.
Tak Schindlerovi pokojně pracovali v Lipí na zemědělské usedlosti po celou dobu války, až samý
konec války byl zapletený. Ani nevím, odkud Schindlerovi pocházeli, nikdy jsem se ho na to neptal a nevím
ani jeho křestní jméno, to jsem také v příbramském místním archivu nenašel. Celá jejich rodina mluvila
plynně česky, pravděpodobně to mohl být Sudetský Němec z některé pohraniční oblasti.
A jak to všechno začalo?
V pátek 4 května 1945 přišel Ladislav Hodouš ze Hřeben do Orlických Zlákovic, že Schindler z Lipí se
chce už odstěhovat pryč, že si nakládá věci, aby tam Zlákovičtí partyzáni hned šli.
K doplnění: Ladislav Hodouš pocházel z Klenovice čp. 11 byl narozen roku 1915. V Klenovici
Hodoušovi vlastnili větší usedlost, byl to menší statek, na kterém drželi k potahu koně. Na gruntě byli čtyři
sourozenci, Jaroslav nar. 1912, Franta nar. 1913, Láďa nar. 1915; a Josef nar. 1923. Láďa se přiženil na malou
chalupu na Hřebeny a vzal si Helenu Trkovskou za ženu. Jak jsem ho dobře znal, těžko nesl to, že on ze statku
jako selský syn se přiženil jen na chalupu. On totiž Helenu měl v jiném stavu, a proto si ji vzít musel. Domek
na hřebenech má č. p. 71, stojí tam dodnes, ač opravený a s jiným majitelem (Květ). Po roce 1945 po odsunu
Němců z našeho českého pohraničí přesídlil jako další občané z Klenovice i z Milešova také do pohraničí, kde
si zabral zemědělskou usedlost, na které mohl sedlačit. Bylo to v Brništi okres Česká Lípa. Tam také zemřel
19. 5. 1994. Záhy přišla zemědělská družstva, někde zase státní statky. Soukromé zemědělství bylo všude
zlikvidováno.
Vyprávění Františka Balíka z Kosobud nar. 5. 7. 1914, který dosud žije (v r. 1997) co on slyšel z úst
Karla Hrudky, který zemřel 7. srpna 1989 ve věku 83 let. Hrudkovi bydleli na samotě, malý kousek jižně na
kopci nad samotou Lipí, patřili však již k obci Koubalova Lhota a měli číslo popisné 10. Karel Hrudka k nám
také chodíval, byl menší, zavalitější, silnější postavy. Žádné plané a zbytečné řeči jsem od něho neslyšel, a
proto lze jeho vyprávění Fr. Balíkovi možno brát za věrohodné a pravdivé. František Balík mě celý případ
vypravuje dne 6. listopadu 1996.
Zlákovičtí partyzáni přišli v pondělí do Lipí k Schindlerovi a řekli mu, že nesmí do pátku opustit dům,
jinak bude zastřelen. Hned mu ale sebrali kýbl sádla a vysoké boty. Když přišel pátek, došel si Schindler pro
Hrudku, aby mu v sobotu ráno přišel uklidit dobytek, že musí do Tábora (tam byly německé úřady jako
Oberlandrat, gestapo a jiné) a Milešov spadal pod Tábor. V sobotu ráno opravdu Schindler odjel a Hrudka
přišel uklízet. Když uklidil, tak šel domů, nebyl to ani celý kilometr cesty. Když došel nad samotu Lipí, kde je
cesta vedoucí od Kosobud ke Klenovici tak jej potkalo německé auto, dva němečtí četníci, ti Hrudku zastavili
a vyběhli se zbraněmi k němu. Od Manového (Kostka z Plané) lesa vyšel Schindler a křičel na ně, aby ho
nechali, byla to vzdálenost asi dvaceti metrů. Schindler vystoupil na cestě u Divišoveho olší a šel pěšinkou
podle potoka domů k baráku, která je zarostlá z jedné strany křovím a z druhé strany lesem. V Lipí se četníci i
Schindler sešli, došli znovu pro Hrudku, aby jim šel pomoci něco udělat, protože Schindlerovi se už chtěli
odstěhovat z Lipí pryč. Hrudka už chuť tam jít neměl, pořád to prodlužoval, pořád prý něco hledal, ale
nakonec přece šel (byl trochu natvrdlý na sluch). Jeden četník se Schindlerem zabili prase a v kolně ho pařili.
Druhý četník si postavil kver vzadu u vrat co jsou na straně dvora ke Kosobudům a pomáhal strojit Hrudkovi
vůz do žebřin. Paní Schindlerová prý několikrát přišla a říkala, že tady okolo po těch vrškách někdo chodí, ale
četník si toho nevšímal. Někdo uhodil kamenem do vrat velkou ránu, do těch co jsou směrem na západ ke
Klenovici. Ten jeden četník co pařil to prase se Schindlerem pod kolnou, vyběhl na dvůr podívat se, co se děje
a jak koukal ke vratům tak padla rána a on se svalil na zem. Jakmile to uviděl ten druhý, běžel ke vratům pro
92
kver a opět padla rána a on byl střelený taky. Schindler když to viděl, utekl přes dvůr do bydlícího stavení
domů a oknem vyskočil zadem do strouhy k potoku a tím se mu podařilo prchnout směrem k Divišů olší.
Partyzáni se pak sešli v Lipí na dvoře, hledali Schindlera, ale ten již byl pryč. František Květ z Milešova č. p.
17 (říkalo se tam u „Šourků“) prý byl zjednán, že naložený vůz vyveze na Babíny k Lašovicům a odtamtud, že
už prý Schindler pojede sám s volským potahem. Zabité Němce zatáhli partyzáni kousek za vrata (směrem ke
Kosobudům) kde vykopali jámu a zahrabali je do země. Jeden ze zahrabávajících řekl, přece je tam nedáte tak,
a z jednoho Němce svlékl kabát a oblékl ho na sebe. (Dodatečná poznámka FŠ: Podle vyprávění pana Balíka,
který po zastřelení Němců v Lipí také byl, měl další z přítomných zout zastřelenému četníkovi vysoké boty a
ty si vzít)
Partyzáni i lidé z Milešova se sešli u Schindlerů na dvoře, vytáhli paní Schindlerovou s její dcerou
Ančou a začali do nich strakat. Paní Schindlerová křičela na Aloise Kolína z Kosobud, který tam také na dvoře
byl (zemřel 9. 7. 1990 ve věku 85 let) „Pane Kolín, zastaňte se nás“ ale on neřekl nic a jako opařený se ztratil
pryč. Druhý den odvezli obě ženské do Milešova na Hory a tam prý je zavřeli do sklepa.
V neděli přijelo z Tábora vojsko, kam se zřejmě Schindler dostal, bylo jich několik aut, do Milešova na
šachtu, pak jeli přes Milešov do samoty Lipí a když tam nikdo nebyl, tak zase odjeli pryč. Bylo štěstí, že tam
ženské Schindlerovi nebyly, nedostali žádné informace, jinak by mohli Milešov i Kosobudy rozstřílet. Kolín
z Kosobud cítil něco takového, doma naložil na vůz, co potřeboval a odjel do Vrbice, kde nocoval, neboť
odtamtud byl rodák. Z Kosobud není Vrbice daleko, kousek od Krásné Hory.
Němečtí vojáci zastavili u Pešatova křížku, který stojí kousek jižně u silnice za Kosobudy, a namířili
zbraně na Kosobudy, a když neměli žádné informace, tak odjeli pryč. Pravděpodobně s nimi přijel i Schindler
pro svoji rodinu. S výše popsaným případem nesouvisející dovětek pana Hejry: Hitler židům vytýkal, že jsou
příčinou všeho zla v Evropě. (FŠ)
Nyní napíšu k tomuto případu opis ze Zlákovické kroniky, jak to sepsal kronikář Josef Jurman
narozen 5. 3. 1901 dále je něco doplněno z ústního podání Františka Pflégra z Orlických Zlákovic č. p. 7
narozeného 1924, který dosud v tomto roce 1997 žije. Dovětek: zemřel 28. 3. 1999 ve věku 75 let.
Tak tedy jmenovaný již Ladislav Hodouš z Klenovice dal avízo Zlákovským partyzánům, aby šli hned
do Lipí, že prý se chce Schindler odstěhovat pryč. Ti se tam hned vypravili, bylo asi kolem jedné hodiny
odpolední. Pflégr se ptal obou hajných Šáchy i Chocholatého, kam jdou a oni mu řekli, že jdou pomstít Fišera
a hajného Hejnu, které oba Němci sebrali, jak již bylo o nich psáno a že jdou zastřelit Schindlera, aby také
tekla německá krev. Zatím jim to tak nevyšlo, Schindler utekl a byli zastřeleni dva němečtí četníci.
V Lipí byli: Karel Cyrus četnický strážmistr z Milešova později zastřelen Němci u Orlických Zlákovic,
dále Jaromír Šimůnek č. p. 12; Josef Trkovský čp. 17; Václav Zelenka a jeho švagr Václav Fořt čp. 16, Václav
Laňka všichni z Orlických Zlákovic a ze Zbenických Zlákovic, to je levá strana Vltavy tam šli oba hajní Alois
Šách nar. 1. 6. 1907 a Václav Chocholatý, který byl asi tak stár. Jejich hajnice byly kousek nad Zbenickými
Zlákovicemi postaveny proti sobě a rozdělovala je pouze silnice vedoucí od přívozu do Bohostic. To bylo
polesí Dr. Jaroslava Preise. Je možné, že v Lipí bylo i více Zlákovických občanů, což není zaznamenáno.
Do Lipí k Schindlerovi přijeli dva Němci a stříleli automatem holubi, zabíjeli slepice a pařili prase.
Partyzáni obstoupili celé stavení, které je zastavěné kolem dokola a ze dvora jsou pouze dva vchody, uzavírají
dřevěná vrata, jedny směrem k západu, druhé k východu. Při střelbě byli zabiti oba němečtí četníci,
Schindlerovi se podařilo utéci úžlabinou okolo potoka pryč do blízkého Manového lesa (majitel Kostka
z Plané) Jeho manželka a dcera zůstali v Lipí, ty neutíkaly. Všechny věci, které si chtěli sebou odvézt, zůstaly.
To si pak Zlákovičtí partyzáni odvezli na vozíku domů, aby se o ně podělili. Bylo to jedno prase a dvacet
slepic, jedna automatická puška a jedno auto.
Schindler se dostal až do Tábora na Německé velitelství a do Milešova přijeli v autech Němci a
Schindler prý měl být i s nimi? Na Horách v Milešově vystřelili salvy z kulometů. Občané z Milešova,
Klenovice, Kosobud i z okolních samot byly vystěhováni v lesích, kam utekli, neboť se obávali. Milešáci byli
v „Podělí“Od nás z Klenovice, zase lidé odešli do panských lesů Klučenských. Čekalo se, že Němci se
93
Milešovu pomstí, prostředky k tomu měli, avšak nedošlo k tomu. Když Němci odjeli pryč, tak se lidé z lesů
zase vraceli do svých domovů.
Paní Schindlerovou vzali partyzáni sebou, pracovala prý v proudkovských lesích (polesí Löbkowiců),
pak někde v Milevsku, kde pracovali také kolaboranti.
Po Schindlerovi střelil Ladislav Hodouš, ale podařilo se mu utéci okolo potoka nahoru ke Kosobudům.
Střílel po něm z brokovnice, protože nikdo ještě vojenskou pušku neměl, až když je Zlákovičtí sebrali tady
v Lipí Němcům.
Vypráví mě Walter Kraus z Lipí (narozen 1927), syn Evžena Krause, který jako žid přišel v Terezíně o
život, že byli v Lipí a že viděli, jak k nim jdou po cestě Němci, zřejmě hledat ty dva zastřelené. Říká, jak
honem rychle utíkali okolo potoka pořád dolů přes Milešov až na Voznici k řece, kde se schovali. Oni jich
přijeli asi tři auta do Milešova na Hory, jak již jsem o tom psal. Němci tady u nás s touto aférou nikoho
nezabili, zřejmě už nebylo k tomu moc času a pak lidé byli poschováváni po lesích.
Jednoho Němce střelil hajný Alois Šácha a druhého hajný Václav Chocholatý, oba ze Zbenických
Zlákovic, ale o tom již je psáno. Oba měli jen brokovnice. Němce pak zakopali v zahradě u č. p. 30 v Lipí na
východní straně od stavení. (Poznámka F. Š. moje maminka říkávala, že to mělo být pod břízu)
Zlákovičtí partyzáni zastřelili v Lipí dva německé četníky. Nejdříve než je zakopali, tak je oloupili o
všechno, co se dalo, svlékli z nich oděvy, boty a pak je zahrabali. Mě osobně tento nelidský způsob braní
připadá asi, tak jako když se náš český člověk neštítí ničeho, no ale vždyť jsme přece Češi, ti to dokáží, o tom
jsem se již v textu také zmínil a příklad u Hejtmánka. Vždyť mrtví se do hrobu oblékají do těch nejlepších
šatů, připouštím také, že Němci byly naši nepřátelé, mučili i vraždili naše české lidi, tak proč je nezahrabat
v těch jejich uniformách. Někdo se neštítí ničeho a tak jednu uniformu zabitého Němce nosil také Stanislav
Hodouš ze Hřeben (ten co měl zaječí pysk)
Zlákovičtí partyzáni byli partyzánami až za pět minut dvanáct. Hodně se partyzánovalo proto, aby se
přineslo něco domů. Vzpomeňme, jak sebrali Šindlerovi kýbl sádla a vysoké boty kožené. (poznámka F. Š.
Podle vyprávění pana F. Balíka, se jednalo spíše o rabovací bandu)
Protože obě hájenky ve Zbenických Zlákovicích se nacházely v zátopové oblasti, tak oba hajní se
museli z nich před zátopou vystěhovat. Šáchovi si koupili dům v Milešově č. p. 59 od Františka Buriana.
František Burian a jeho manželka Zdeňka odešli ke své dceři Milce, provdané Šindelářové do Dubence u
Příbrami.
Tady v Milešově Šácha se svojí manželkou Emilií dožívali své stáří. Šáchovi měli dvě dcery, ale ty
tady v Milešově nebydlely. Šácha, který také zastřelil jednoho z Němců v Lipí, nechtěl o tomto aktu mluvit,
byl nějaký takový jako zakřiknutý. Asi si blízko své smrti vzpomínal na svůj čin, co udělal. Němci byly naši
nepřátelé, násilně 15. března 1939 přepadli náš český národ, stříleli, mučili a vraždili naše české nevinné lidi.
Ono, obstoupnout v Lipí, celé stavení, a zastřelit někoho, kdo o ničem neví, to snad není hrdinství, ale řekl
bych, že je to vražda, něco jiného je sebeobrana, tady platí …. Pokračuji na další stránce stranou 256
originální osobní kroniky, druhého dílu na dalším listě, tak jak jsem ji digitálním fotoaparátem ofotografoval u
pana Aloise Hejry, jakožto ukázku originálu. Doslovně opisuji pěkný rukopis pro snazší čitelnost, i když je to
mravenčí práce, časově velice náročná. Dělám to také proto, že ne vždy jsou fotografie dělané z ruky za
špatného osvětlení dostatečně kvalitní. Také ale proto, že každý obrázek skrývá obrovské množství dat oproti
textu a podstatně zvětšuje objem daného dokumentu, což také na webu není zanedbatelné. Poznámka F. Š.
94
95
Karel Cyrus – boj s Němci
V sobotu 5 května 1945 vypuklo v Praze povstání, kdy Češi začali bojovat proti německým
okupantům. Na silnicích i v ulicích se dělaly zátarasy a barikády aby nemohli Němci projíždět. Všude se
střílelo, Němci do našich českých lidí, naší zase do Němců. Na české straně, byl nedostatek zbraní. I německé
jednotky SS z prostoru Neveklova (tam byla celá oblast vystěhována a zabrána pro vojenský prostor.). Táhli
přes Prahu, kde proti nim bojovala Vlasova armáda (Vlasovci). Němci se potřebovali dostat k americké
armádě, která byla už v Plzni, ale nesměla podle smlouvy postupovat dále do vnitrozemí, aby osvobodila
Prahu – tu musela osvobodit Rudá armáda. Rusů se Němci báli jako čert kříže a nechtěli k nim padnout do
zajetí, protože by je postříleli.
I u nás pokud tady němečtí vojáci přejeli, chtěli se dostat na levý břeh Vltavy a odtud k Milínu, kde na
státní silnici Praha-Písek byly zbytky ještě silně ozbrojené německé armády. Odtud se všichni Němci chtěli též
dostat do rukou amerických ozbrojených vojenských jednotek, ty byly u Plzně a Lnář.
Dne 7. května 1945, kdy bylo Pražské povstání v plném ohni jelo otevřené osobní auto od Klenovice
ke Zlákovicům po silnici, ve kterém sedělo pět Esmanů (příslušníků SS) Bylo to brzo dopoledne a byl jsem
právě na své zahradě poblíž silnice a vidím je jako dnes, jak měli na hlavách helmy a drželi kulomet. Koukali
jak vrazi. V těchto dnech už byly silnice zabarikádované znemožněn jejich průjezd. I naše silnice vedoucí
z Klenovice do Orlických Zlákovic byla neprůjezdná. Byly přes ní poraženy silné smrky a to v místech kde se
říkalo „u Židovského hřbitova“. Dnes je toto místo zatopené vodou orlické přehrady, ale jen jejím okrajem, je
to kousek pod samotou čp. 16 u Kotápišů, kde se říká „na Brabenci“. Tady Němci narazili na poražené smrky
a rozbili sklo u auta a byli nuceni jeti zpět přes Klenovici už nejeli, nýbrž po cestě „Kubicí“, která vedla z této
silnice v místech kde je dnes křižovatka „Loma“ na Trhovky. Cesta vedla podél meze okolo křížku „na
Pohankách“a vedla až ke Klepačovu rybníku (kousek nad něj) a vyúsťovala na cestu vedoucí z Klenovice do
Klučenic. Dnes už je tato cesta zaniklá, jsou znát pouze její zbytky. Lípy i křížek u této cesty na Pohánkách
tam tehdy ještě byly. Jenomže v koleji na této cestě asi v těch místech co dnes stojí jmenovaný Hejnův křížek,
bylo položené prkno a v něm natlučené hřebíky špičkami nahoru, proto nemohlo auto projeti, probodly by se u
něho gumy. To prkno tam dal Josef Balatý z Klenovice č. p. 3. nar. 22. 3. 1917 a zemřel 14. srpna 1990 ve
věku 73 let. Němci na toto prkno nenajeli, ale byli nuceni couvat zpět a otočit se a jeli jinudy. Tak se dostali
do panských klučenských lesů a auto nechali v houští v místech, kde se říká „na Stroužkách“ tj. pod čertovou
kolíbkou cestou vpravo (rovně vede k Černému kříži. Vzali sebou zbraně a šli pěšky ozbrojeni směrem
k Trhovkám. Nesli si sebou lehký kulomet, pušky i pancéřovou pěst. Přímo do Trhovek nepřišli, ale šli nad ně
horem do míst kde se říká „v Papočkách“o této lokalitě jsem již dříve psal na straně 239. Pod samotou Bor,
kde bydlel František Trkovský a měla popisné číslo 22. v místech kde se říká „Na Vartě“ byl docela malý lesík
ve stráni a tam už na ně čekali muži z Trhovek. Měli jen lovecké brokovnice to jen někteří. Když už byli
Esmani na Žebrakovském poli, tak jim vyšel naproti tehdy obecní hajný z Trhovek (později dělal i obecního
posla i pro Klenovici, byl nadšený komunista, zemřel 16. 3. 1965. Ten zvedal ruce nad hlavu a myslel si, že
Němci pochopí, že je chce odzbrojit. Oni ale postavili kulomet na zem a začali po něm střílet. On jak viděl, že
pokládají kulomet na zem, tak se otočil a utíkal zpět. Němci začali pálit, naštěstí se mu nic nestalo, jen mu
kulka urazila podpatek u boty na noze. Esmani pak šli dále k Bořímu a v Bořímu (Tj. zalesněný velký kopec
na Pravém břehu Vltavy. Dnes je u něho rekreační středisko Trhovky-Bor). Někde natrapírovali Frantu Klímu
z Techniče, kde říkali u Vachetů“ (narozen 1924) ti bydleli v Techniči, na pravém břehu Vltavy. Byly tam dvě
samoty, Klímovi a Květovi. Frantu Němci sebrali, musel s nimi jíti a nesl jim na rameně v bedničce střelivo a
pasy s patronama okolo krku zavěšené do kulometu. Šli směrem dolů do hluboké rokle, kde byly chalupy a
říkalo se tam „ve struhách“. Dnes jsou tyto samoty pod vodou orlického jezera. Všichni pak šli dále podle toku
řeky po pravém jejím břehu, kde byla vozová cesta od Orlických Zlákovic do Techniče. Tam již je zlákovičtí
občané viděli jíti po cestě a čekali na ně. Protože stáli na „Kose“ u samého přívozu a do těchto míst až
k samotě „u Zvonu“ bylo odtud dobře vidět. Byl jsem tam také (já pisatel této knihy Alois Hejra) a viděl jsem
je jak všichni Němci i Franta Klíma jdou v houfu ke Zlákovicům a že Franta Klíma s nimi jde, to se ve vsi
nevědělo. Byl jsem tehdy mladý a žádnou zbraň jsem u sebe neměl a ani jsem neměl žádný záměr na Němce
96
střílet, tak jsem odešel pryč, šel jsem domů do Klenovice. Když Němci přišli na samý okraj vesnice Zlákovice,
kde stál masivní litinový kříž v kamenném podstavci, tak se uhnuli vpravo do svahového zalesněného kopce,
nahoru nad vesnici, který byl asi 1 km dlouhý a táhnul se až k silnici vedoucí z Klenovice do Orlických
Zlákovic.
Na snímku je dobová pohlednice Orlických na
levé straně pohlednice, a Zbenických Zlákovic na
pravé straně pohlednice přes řeku. Přívoz, kam se
všichni prchající Němci chtěli dostat je v pravé dolní
části snímku. Obrázek a text k němu vložil FŠ
Tomuto zalesněnému úseku se říkalo „Paska“a až
blízko silnice nad usedlostí Vacka č. p. 26 se přehýbá
tato severní stráň jen kousek ke jmenované silnici.
Tam už se říká „v Jedlině“, bohužel žádná jedle tam
neroste, jen smrkový porost.
Připomenu čtenáři, že němečtí vojáci byli
zkušení a ve střelbě vycvičení, dovedli na zbrani správně nastavit hledí a odhadnout správnou vzdálenost,
třeba i v zimě na sněhu. Pohotovost každého vojáka zachraňuje život. I ti mladí Němci, kteří šli do fronty, tak
napřed byli cvičeni v organizaci „Hitlerjugen“ (Hitlerova mládež), kde se učili vojenské disciplíně. Proto také
nebylo správné jejich schopnost podceňovat.
Na dobové pohlednici jsou zobrazeny Orlické
Zlákovice fotografované přes řeku ze Zbenických
Zlákovic, Místo přestřelky, kde byl střelen Karel
Cyrus je levý okraj pohlednice v horní třetině.
Obrázek a text k němu vložil FŠ
Zlákovická odbojová skupina ihned přešla na
horní východní okraj vsi, kde se počítalo s tím, že
tudy Němci musí přejít silnici. Bylo to místo hned
nad můstkem přes potok nad čp. 26 usedlosti
Vackových. Tady také tekl potok po pravé straně
silnice (silnice ze Zlákovic do Klenovice) kterému se
říkalo „Hraberna“ podle lesní lokality nad samotou čp. 16 u Bártíka (Na Brabenci) na levé straně ve
východním okraji obce Zlákovice proti Vackovým byla též malá chaloupka č.p. 51, kde se říkalo „na Mejtě)
patřící Žofii Polívkové. Tyto dvě krajní chalupy popisuji proto, že právě v těchto místech nad nimi čekali
Zlákováci na Němce. Byl tam štábní strážmistr Karel Cyrus z milešovské četnické stanice na „Horách“ čp. 52,
dále Jaromír Šimůnek ze mlýna ze Zlákovic č.p. 12 a Josef Trkovský z č.p. 17. Cyrus měl krátký holandský
automat, Šimůnek a Trkovský měli každý jeden vojenský kver (kulovnici). Tyto zbraně získali nejspíš v Lipí.
Když tam zavraždili Ty dva Němce. Jinak nikdo ze Zlákováků zbraně neměl a nikdo jiný tam nebyl.
Těch pět Němců sem opravdu přišlo i s Frantou Klímou, který jim musel nést munici (střelivo)
Cyrus začal po nich střílet, střelil jednoho Esmana, to byl jejich velitel s odznakem umrčí lebky na
čepici, toho střelil do prsou a druhého střelil do brady, ten měl zuby vraženy až někde v krku. Nebyla prý na
něho zrovna pěkná podívaná, na ten jeho zdeformovaný obličej a ještě k tomu jejich nacistické pohledy
vzteku. Cyrus vystřelil pouze dvě rány, více nemohl. Zlákovická kronika uvádí, že se mu v hlavni vzpříčil
náboj, což mi potvrdil i svědek František Pflégr z Orlických Zlákovic č.p. 7 a to se mu stalo osudným. Když
viděl, že už nemůže střílet, tak se dal lesem na útěk nahoru do prudkého svahu, ale zbývající tři Esesmani ho
už z kulometu zasáhli. Dostal jednu kulku, která mu projela bokem i břišní dutinou těsně nad přirozením. Byl
těžce postřelen a z prudkého svahu se skutálel dolů k silnici vedoucí z Orlických Zlákovic do Klenovice. Bylo
to ono místo, které jsem popsal, o něco výše se říkalo „u Vysokého kamene“. V místech kam se skutálel, mu
byl postaven pomníček.
97
Mezi touto přestřelkou se Franta Klíma schoval do chvoje a tím se zachránil, protože by ho mohl
Cyrus také zastřelit, nepoznal by ho, a kdyby se mu nestala ta nehoda, že nemohl střílet. Další mladý Esesman,
to byl mladý kluk od 16 do 18 let byl zajat a ostatní dva utekli lesem nad Polívkovu chalupu do „Plačnice“ až
na Hřebeny k pomníku letců. Pomník zde byl postaven v místech, kde spadlo jedno letadlo, které se srazilo 5.
září 1929.
Nyní napíšu, jak byla poskytnuta Cyrusovi první pomoc. Jakýsi Kozel ze Zduchovic vezl Cyruse
sanitkou do příbramské nemocnice a s ním naložil i oba postřelené Němce a i toho třetího mladého esesmana
zajatého. Když přijel už skoro na samý okraj města Příbrami, jsou po pravé straně silnice dvě chalupy, kde se
říká na „Pohodnici“. Pohodnice tam bývala, na to se já sám pamatuji, když jsem v Příbrami v roce 1946
sloužil základní vojenskou službu. V těchto místech, u této pohodnice Karel Cyrus zemřel. Když to řidič
sanitky Kozel viděl, tak zastavil a tři Němce co také vezl, utloukl a nechal je tam na pohodnici zakopat, kam
se zakopávala uhynulá zvířata.
Zlákovičtí partyzáni ukořistili dva kulomety, čtyři vojenské pušky a dvě pancéřové pěsti.
No a ti dva esesmani co utekli na Hřebeny, ti si nesli kulomet sebou, rozebrali ho a rozházeli součástky, ale
pak se našli a museli je Němci také hledat, ti dva co byli zajatí. Chybělo jen nějaké perko, proto se mohla
střílet jen jedna rána, nikoliv celá dávka. Oba Němci byly chyceni u památníku na Hřebenech, byli odvezeni
do Orlických Zlákovic a zavřeni v hospodě u Květů čp. 14 do porážky. Josef Květ byl řezníkem a měl doma
porážku. To byla místnost, kde zabíjel prasata. Tam je vyšetřoval četník Josef Solar z Krásné Hory, byl tam i
učitel František Buriánek ze Zlákovic , který učil ve Zlákovická škole a ten se Němců zastával, že prý jsou to
zajatci, aby s nimi bylo lépe zacházeno, na což Solar nedbal. Němci pak byli odvedeni někam do Krásné Hory
do sběrného tábora. Tak skončila přestřelka s Němci v Orlických Zlákovicích, dne 7. května 1945, což se
událo někdy v poledních hodinách.
Druhou světovou válku, kterou Němci začali, se ukončila u Milína a u Slivence, kde v těchto místech
bylo hodně německého vojska, Byli jich tam plné lesy, tam byl zbytek německé fronty, která se chtěla dostat
k Plzni k americké armádě do zajetí. U státní silnice okolo Milína a Slivence padlo hodně českých životů,
někdy zbytečně a neuváženě, zvláště těch mladých nezkušených hochů. Bylo těžké, stavět se proti silně
ozbrojené a moderně technicky vybavené síle německého wehrmachtu a naši čeští lidé neměli téměř nic.
Tady naši čeští lidé kradli vše, co se dalo, koňské postroje, uřezávali řemeny od pušek, tady byl zbytek
německé fronty a bylo tu všechno.
Skutečná válka ve světě ještě však neskončila, byla definitivně ukončena až 8. srpna 1945, kdy
Američané shodili na Hirošimu v Japonsku první atomovou bombu a záhy na Nagasaki druhou a tím Japonsko
kapitulovalo.
Pomník Karla Cyruse převezen do
Klenovice.
Na místě, kde byl strážmistr Karel Cyrus střelen, tak
mu byl postaven menší pomník a to asi 150 metrů od první
zlákovická chalupy. Byl postaven ze žulových kamenů
s mramorovou deskou. Na této původní desce byl nápis: „Na
tomto místě čestně padl pro vlast Karel Cyrus, četnický
strážmistr nar. 20. září. 1909 a zemřel 7. května 1945. Tato
deska byla později kluky rozbita a byla nahrazena černou
skleněnou deskou. Jelikož se tento pomník nacházel
v zátopové oblasti vodního díla Orlík, tak byl na náklad
investora této přehrady, převezen do osady Klenovice na
98
náves a postaven u zahrádky rodiny Černých č.p. 4., kde stojí dodnes (1997). Převezení i úprava okolo
zahrádky, kde byl postaven také hezký žulový taras si vyžádala částku 15 000 Kč. Převezen byl v roce 1959.
Protože Cyrus zemřel při převozu do nemocnice, tak jsem požádal matriční úřad v Příbrami o výpis
z knihy úmrtí. Uvádím opis:
Den, měsíc, rok a místo úmrtí: 7. května 1945 sedmý květen jeden tisíc devět set čtyřicet pět – Příbram II – 84
Jméno a příjmení: Karel Cyrus
Povolání: četnický strážmistr
Stav: ženatý
Bydliště: Milešov 52, okres Příbram
Pohlaví: mužské
Den, měsíc, rok a místo narození: 20. září 1909, Kluky okres Mladá Boleslav
Jméno, příjmení pozůstalé manželky: Marie Cyrusovi, rozená Balanová
Příčina úmrtí: Několikanásobný průstřel kyčle a břicha, vykrvácení
Místo a datum pohřbu: Příbram – 10. května 1945 – hřbitov
V Příbrami 30. ledna 1995 Městský úřad Příbram
Cyrus je jedním z mrtvých, který padl v našich povltavských kopcích a dal svůj život za naši svobodu
národa.
Oslava pomníku Karla Cyruse
Jak jsem již napsal, že pomník Karla Cyruse byl převezen do Klenovice a tady byl 9. května 1960, tedy
podle komunistického učení k takzvanému patnáctiletému výročí osvobození sovětskou armádou naší vlasti
sovětskou armádou oslaven.
Vlastní oslava se prováděla v pondělí 9. května 1960, kdy shromáždění přítomných lidí, vyšlo od nově
postavené budovy místního národního výboru (MNV) k pomníku dolů na náves za doprovodu dechové hudby.
Mimo jiných řečníků tady promluvila i Lidická žena. Která přežila všechny muka a utrpení při vyhlazování
obce Lidice na kladensku dne 10. června 1942 a i koncentrační tábor. Počasí na oslavu bylo pěkné, sešlo se
hodně domácích i cizích lidí a zástupci některých složek, jako svazáci, veřejná bezpečnost v uniformách, ti
stáli se dvěma partyzány čestnou stráž. V čestné stráži byli partyzáni cizí, nikoliv ti ze Zlákovic, kteří s Cyruse
v den jeho smrti bojovali. Oslava se pak zakončila taneční zábavou nahoře v hospodě. Vybralo se asi 2.000
Kč. (to je výtah ze Zlákovická kroniky)
Letadlo (se zlatem?)
Dna 11. 5. 1945 v poledne k nám do Klenovice začalo přijíždět od Koubalovy Lhoty Sovětské vojsko a
projížděli dále do Zlákovic, kde se převáželi přes řeku. Nejvíce přijeli vojáci s koňskými povozy, ale i auty.
V tu dobu také letělo německé letadlo nízko nad řekou proti jejímu proudu. Letělo pomalu a nízko,
odhadem asi jen 100 metrů vysoko. Nad Zlákovicemi sovětští vojáci po něm střelili tři rány, ale pak jim již
série ran z kulometu nešla. Letadlo asi bylo zasaženo, protože mělo spadnout někde u Letů na Mirovicku.
Mělo „prý“ převážet Němcům zlato. Letělo nízko mezi kopci proto, aby bylo maskované.
99
Němci zahrabáni ve Zlákovicích.
Od Hřeben do Orlických Zlákovic tekl malý potůček, který pramenil kousek nad Zlákovicemi u
Hřeben pod lesem na svahových lukách. Jméno žádné neměl, byl bezvýznamný a pouze dával některým
Zlákovickým občanům vodu. První chalupa na kraji obce u tohoto potůčku od Hřeben bylo číslo 56 a bydle
v něm Hlavatý Jan a jeho syn Josef, říkalo se tam u „Bazuků“. U této usedlosti byla na potoce malá přehrádka
ve které se zadržovala voda a ta již byla v posledních letech zanesená pískem. V těchto dnech, kdy přišel
Cyrus ve Zlákovicích o život, byli chyceni u řeky dva Němci, kteří se potřebovali, jako ti ostatní, dostat na
druhý, levý břeh Vltavy a odtud k Milínu, kde byla ještě silná německá armáda. Tito Němci nenyli z Cyrusovi
případu, ale byli to jiní. Zlákováci je též zavřeli do porážky u Květů v hospodě čp. 14. Tito Němci se měli
odvést do Krásné Hory do sběrného tábora, ale aby se tam s nimi nemuselo jít, tak je zastřelili. Zastřelili je
pravděpodobně Rusáci, byli tam ze Zlákovic i Franta Zdomek a Vašek Laňka. A Toužimský Josef z čp. 53 je
zahrabal v této přehradě do písku. Ono se mu tam pěkně kopalo, byl to měkký nános. Jenomže Toužimský byl
už starší chlap, (byl kameníkem) nedomyslel to hlavní, že se z toho potoka bere voda i na jídlo. Brali jí tam
Josef Palus čp. 58, byl svobodný a říkalo se mu „Palusík“ dále Kostínkovi čp. 46 a sám Toužimský čp. 53 kde
se říkalo u „Cabalů“
Jiní Němci
V této revoluční době přivedli do Orlických Zlákovic asi 110 Němců z milínských lesů, kteří se měli
odvést do sběrného tábora do Krásné Hory, Bylo to 12. 5. 1945. Jakýsi František Čampulka z Orlických
Zlákovic je hlídal, aby neutekli. Všichni Němci, kteří měli na nohou lepší boty, tak jim je sebral a pak je
prodával lidem. Tehdy byla ve válečné době veliká bída o všechno a tedy i o obuv. O Čampulovi jsem již psal
v díle 1, strana 70. Velký to byl gauner, měl spoustu čachrů, byl komunista a sliboval lidem blaho a pak se
z toho blaha on sám oběsil 18. 11. 1946 na vazním trámu v hospodě v Kamýku. Také stříhal lidi, ale žádná
škoda ho nebylo.
Němci u samoty čp. 16, to je u Václava Kotápišů, kdes se říká u Bártíka či na
Brabenci.
Všichni Němci jak již jsem napsal, se potřebovali dostat na levou stranu Vltavy do amerického zajetí.
Rusáků se báli jak čert kříže.
Tak zase ve Zlákovicích přeplavali dva Němci na druhou stranu řeky a u Větrovských, kde se říkalo u
„Topinků“ chtěli něco k jídlu. Tam je chytili a převezli zpět na naší stranu řeky a zavřeli je u Květů do
porážky. Byli pak vedeni do sběrného tábora do Krásné Hory. Vedl je Toužimský a Franta Zdomek. Jenže
když přišli pod jmenovanou již samotu brabenec čp. 16, kde je pod silnicí most, kterým protéká
potok“Hraberná“ tekoucí z Lomů od Klenovice do Orlických Zlákovic, tak tam snad náhodou přijeli Rusáci
od Klenovice po silnici. Němci (byli to Rakušáci, nikoliv Němci) jim ukazovali fotografie svých rodin a říkali,
že se chtějí dostat domů, ale Rusáci je postříleli.
I Rakouský člověk musel jít chtěj nechtěj Hitlerovi do války, bojovat, proto tito lidé se neměli
likvidovat, ale byla doba revoluce. Kdyby nám Čechům byl Hitler věřil, tak jsme museli jít také do války
bojovat za jeho vítězství a nás zase mohli na samém konci války odstřelit, třeba v Rakousích, nebo jinde, ač
jsme byli nevinní, válku jsme nechtěli a do války jsme museli.
Tato událost se odehrála ve dnech nevím přesně buď 12. nebo 13. května 1945, protože k místu přijeli
Rusáci na kobylách a to už tady Ruská armáda byla (k nám do Klenovice přijela 11. 5. 1945. Oba Rakušáci
pak byli zakopáni v Kotápišů lese čp. 16 u levé strany pěšiny vedoucí ze Zlákovic do Klenovice a jen malý
kousek od silnice.
100
Tento případ sepsán podle vyprávění Františka Pflégr (narozen 1924 z Orlických Zlákovic čp. 7.)
Několik Němců bylo v našem okolí zastřeleno. Hodně jich plulo ve Vltavě, někteří oblečení jiní úplně
nazí. Pohled na tyto utopence byl příšerný, jejich těla byla již nabobtnalá a i v rozkladu. Jak s nimi voda točila,
tak se zvedla, některému ruka, jinému vyplouvala záda nebo hlava. Pod Zlákovicemi byly mrtvoly chytány a
pohřbeny. (úryvek ze Zlákovické kroniky psané Josefem Jurmanem.)
Němci zastřelení na Předním Chlumu
To byly revoluční dny a u nás na pravém břehu vltavském bylo hodně Němců, kteří se potřebovali
dostat na levý břeh Vltavy a odtud k Milínu, kde byly poslední zbytky německé armády. Osada přední Chlum,
i tam jako všude jinde měli místní občané hlídku. Nezjistil jsem přesné datum, ale nejpravděpodobnější je 11.
květen 1945, kdy tudy šli tří Němci. Hlídku toho dne měli: Bohumil Šplíchal čp. 6, Šťastný Petr čp. 37 a
Bedřich Mašek, který se později odstěhoval do Podmok a tam také bydlel. Šplíchal Němce uviděl, tak to řekl
ostatním dvěma a ti je haltovali (stavěli). Když se nechtěli vzdát, tak po nich Šťastný střelil a jednoho
postřelil. Pak přijel vedoucí partyzánů v našem kraji ruský Vasil a ten ho dotloukl. Pak ho zahrabali na
Předním Chlumu poblíž kapličky. Zastřelený Němec prý v ruce držel granát, zřejmě v sebeobraně. Zjistilo se,
že to byl Rakušan, a že měl u sebe fotografii své rodiny.
Opět Rakušáci. Když přežili celou válku, dočkali se jejího konce a byli blízko svých domovů, tak jim
osud nepřál, dostat se ke svým rodinám. Byla to horká doba. Každý si svůj život hájí i se zbraní vruce až do
poslední chvíle. To je válka, to je zlo lidstva a revoluce je ještě horší.
Celý příběh mě vyprávěl Alois Šplíchal z Předního Chlumu nar. r. 1934
Jeden Němec zastřelen na Ovčíně – Klučenice
To byl „Vlasovec“ z armády generála Vlasoova, (Vlasov popraven v Rusku 2. srpna 1945 jako oběť
Stalinismu) kterého na Ovčíně zastřelil J. K. z Ovčína. Střelil ho z brokovnice asi na 2 metry daleko, když prý
si chtěl sáhnout do kapsy. Ale bylo shledáno, že u sebe nic neměl. Na čepici, kterou měl na hlavě, byl rudý
znak. Ten druhý co šel s ním, si zašel na pilu (tehdy tam ještě parní pila byla) napít. Ten pak K. řekl „My si
pro tebe přijdeme“. Proto K. se obával, a když jel na pole s kravami, tak prý si sebou vozil flintu. Později se K.
odstěhoval do Prahy, kde bydlel. Zastřeleného pak zakopali v Křížovnickém lese, kousek pod fořtovnou, kde
se říká u „Cihelny“. Případ mě vypravuje Zdeněk Bartoušek (nar. 1928) z Ovčína dne 1. 7. 1997, který u toho
případu byl.
Němci zastřelení v Klučenicích
Dne 9. května 1945 přijel do Klučenic autobus s několika lidmi a říkali, že utíkají před Němci. Tady
přespali, ale bylo zjištěno, že mají tajně schované zbraně v autobuse.
Byli to: František Machů, Zlámaný, okres Uherské Hradiště a jeho manželka Božena, dále Miloš
Mikulík narozen v Olomouci, Jarmila Scheuchová, nar. V Přerově a František Oškera, autodopravce ze
Slušovic.
František Machů byl konfident gestapa, měl na svědomí vypálení osady Pločtiny a smrt 24 lidí.
Mikulík byl též konfident gestapa, Scheuchová byla udavačkou a snoubenka gestapáka. O Boženě není nic
známo, ani o dopravci není nic uvedeno. Z Milevska sem přijela revoluční garda a ta všech pět jmenovaných
zastřelila v pískovně na Klíčném (Křížovnické polesí mezi Klučenicemi a Ovčínem).
Podle výpovědi pamětníků, byli všichni mladí lidé.
V Autobuse prý vezli i látky a zlato. Ke zlatu se hlásil šofér, že prý je jeho a tím byl s nimi také
zastřelen. Není uvedeno, jak byly údaje o zastřelených zjištěny. Autodopravce Oškera byl ještě v roce 1945
101
exhumován a jeho tělo si příbuzní odvezli do Slušovic na Moravu. Ostatní zastřelení byli z pískovny
odstraněni a v Holubovém lese na Klíčném zakopáni.
I tito Němci (oni byli kolaboranti) se chtěli zřejmě dostat někam na druhou stranu a k Plzni k Americké
armádě.
Zápis byl proveden podle klučenické kroniky psanou Josefem Válou. Který zemřel 9. února 1994 ve
věku 80 let. Dále zápis doplněn výpovědí pamětníků, kteří to pamatují.
Fašismus
Fašismus byl za nacismu (u nás za II. Světové války) teroristická diktatura. Její zásady se poprvé našly
v Itálii r. 1922 – 1945 a její vůdce B. Musolini byl popraven v r. 1945. V Německu byl vůdcem této diktatury
Adolf Hitler od roku 1933 až 1945, kdy spáchal sebevraždu a ve Španělsku zase Franko (1939 – 1975). F. B.
Franko zemřel v roce 1975. Fašista byl stoupenec této diktátorské strany.
K nám do Milešova zatáhli fašismus dva vlajkaři. První je Štěpán Čedík z Milešova čp. 6, ten byl
rodák ze severu Čech z Bíliny a zemřel 30. 4. 1976 ve věku 76 let. (po válce velice horlivý, aktivní a
iniciativní funkcionář KSČ, udavač, který ve vsi nadělal hodně zla. (F. Š). Druhým byl Stanislav Lapka,
mlynář z Hrachovky čp. 25 rodák z Kocourova od Klatov. Zemřel 5. 8. 1972 ve věku 71 let.
8. května 1945 přijímá Německo kapitulaci, je to prohraný stát.
Revoluční boj nastal všude po celé naší vlasti, kdy už dozrál k tomu čas. U lidí nastala radost z prohry
Němců, k tomu se nadšeně vítala u nás Sovětská armáda, která k nám přijela zlikvidovat poslední zbytky
německých ozbrojených sil. Tato veliká radost vede naše lidi k tomu, aby zabíjeli Němce, kterých za plných
šest let měl národ plné zuby. V mnohých lidech nastala jakási pomsta a dát odplatu nenáviděným Němcům,
kteří mučili a vraždili naše české, nevinné lidi. V takových případech, se některý odvážný člověk vydával i v
nebezpečí svého života. Já si myslím, že to byla od Karla Ciruse v případu, který jsem popisoval také
nedomyšlená nerozvážnost, stavět se proti přesile ozbrojených frontových Němců a lehkomyslností přišel o
život. Ono hazardovat se životem v posledních dnech války bych řekl, že to není hrdinství. Ono by bylo těch
pět esesmanů přišlo na mušku někomu jinému na příhodnějším místě.
Mlynář Václav Sedlák z Milešova.
I život Milešovského mlynáře Václava Sedláka byl zbytečně zmařen. K tomu mu nejpravděpodobněji
dopomohl jeho konkurent mlynář S. L. z Hrachovky, aby jen on sám mohl mlít obilí lidem z okolních vesnic.
Ve II. Světové válce byla bída o živobytí, všechno bylo jen na lístkový příděl a toho bylo málo. Proto mlynáři
byli vyhledávaní, zvláště městským lidem ve mlýně se přece nechalo sehnat ten „štipec“ mouky, třeba i za
vysokou cenu. Tak v Milešově byly v provozu dva mlýny a to u Václava Sedláka v čp. 21 a druhý na
Hrachovce. Podle tehdejšího nařízení, jak já určitě vím, měl být v provozu pouze jeden mlýn a druhý měl být
uzavřen a nesměli mleti. Pamatuji se velice dobře, když k nám S. L. chodil, aby můj otec Alois Hejra, nar.
1893 dojel do Písku na okres se žádostí, aby byl v provozu nechán jeho mlýn. Mimo jiné říkali: „děti pláčou,
máma pláče, že nebudeme mít co jíst, když nám mlýn zavřou“. Mlynář L. byl vlajkař to nebylo nikde psáno,
ale vědělo se to a v Milešově bylo v této organizaci „Vlajka“ více lidí, proto se L. také Němců tolik nebál.
Organizaci „Vlajka“ měl zatáhnout do Milešova učitel Kristián Blábol, to mě říkal starý pan Nešleha
obchodník z Milešova a Blábol učil na Milešovské škole. On mladý Nešleha Jenda, prý byl také vlajkař.
L. měl mlynáře Sedláka udat a tím byl jeho mlýn zavřen. Opět k tomu není žádná dokumentace, ale
hodně lidí z obce to usuzovalo a já sám také se k této verzi přikláním. L. jsem dobře znal a ten toho činu
schopen byl. Jiní lidé věděli ledacos, ale nechtěli zase nic mluvit, drželi se starého přísloví: „Mluvit je stříbro,
mlčet je zlato“. Zřejmě byla Sedlákovi podstrčena někam do jeho stavení, a to nebylo těžké nějaká
nepřihlášená zbraň, ať flinta nebo revolver, stačilo jen torzo, ze které se nedalo ani vystřelit, no a pak již jen
udání Němcům a za to Němci dávali automaticky trest smrti. Říkalo se, že u Sedláka měli opravdu najít
nějakou zbraň. Tato aféra přišla právě v době Heydrichiády, kdy 27. května 1942 v Praze Libni (na křižovatce
Vychovatelna F. Š) spáchali parašutisté atentát na říšského protektora Rainharda Heydricha, který atentát
nepřežil a v nemocnici na “Bulovce„ zemřel. Nastala velmi horká doba a stanné právo a tak 8. června 1942 byl
102
mlynář Sedlák v Táboře zastřelen, že prý schvaloval atentát na Heydricha. Zase jeden nevinný Český život byl
zmařen.
Po revoluci v naší již svobodné vlasti se stal z L. horlivý komunista. Komunistická strana
Československa (KSČ) v té době potřebovala duše a tak za členy partaje vzali kdekoho, jen když byl kus, aniž
by se hledělo na jeho charakter a na minulost. Byl ve straně i Štěpán Čedík z Milešova, o kterém jsem již psal
a další pochybní lidé a prospěcháři a ti vládli v obci a ti poctiví je museli poslouchat. L. pak šel studovat
zootechnika od JZD Milešov (tam už bylo družstvo založeno v roce 1949) školení prý družstvo stálo 70 000
Kč, což tehdy bylo hodně (za to se dal postavit v té době rodinný dům FŠ)
Válka skončila, Německá diktatura zmizela, přišla revoluce, zaplavilo nás ruské vojsko. Někdo přece
Rusáklům něco o činnosti mlynáře L. řekl a ti do Hrachovky přijeli zlikvidovat „pana otce“. Říkalo se, že měli
zastřelit i Štěpána Čedíka a vrchního strážmistra Churáně ze Šachty Milešov Hory, ten zase pečlivě honil lidi
do Raichu na práci, zvláště ty, kteří utekli z totálního nasazení a nechtěli se už zpět vrátit a schovávali se u
příbuzných, nikoliv doma. Ale oni tito provinilci byli uklizení. L. byl s rodinou schován někde v lese na
Klasovci. Uklízet chodila jejich dcera Marie nar. 1926, a když jí Rusáci hledali, tak byla schována na Cukavě
u Jirsů čp. 87 pod píckou založena dřívím. Rusáci, když nikoho nenašli, tak odjeli pryč a kolaboranti si
zachránili život.
Ono se ledacos událo, leccos lidé věděli, jenomže čas to vymazával z lidských pamětí, a jak se lidově
říká: „Sejde s očí, sejde z mysli“. Ti mladí si toho už moc nezapamatovali, měli jiné poválečné starosti,
odcházeli za prací pryč do měst a to, co bylo v jejich domovině, to již je moc nezajímalo. A ti staří to nikde
nenapsali a své vědomost si sebou odnášejí za hřbitovní zeď do oázy ticha a klidu.
* Co to byla organizace vlajka za první a druhé republiky popisuji na straně 113 této publikace (FŠ)
A ještě jedna příhoda.
Rok 1945, 29 dubna a to je právě Květná neděle. V úseku státní silnice Milín, Chraštice, Čimelice až
Mirotice je mnoho německého vojska, které se chtělo dostat, jak již jsem psal k Plzni a k americké armádě.
Všude tam je vojenská technika, plno Německých aut jiných vozidel. Němci jsou i v okolních lesích schováni.
Mělo prý jich tady být asi 200 000, to je pouze odhad, přesný počet nikdo neví. Angloameričtí hloubkoví letci
je stříleli z letadel kulomety a stále na ně v intervalech nalétávali. Z těchto kulometů rozstříleli i parní
lokomotivu u vlaku a nebo i přerazili i klajdu (kolejnici). Tady byli řadoví němečtí vojáci, důstojníci i
esesmani. Velitelství měli v Čimelicích. V okolních vesnicích okolo Chraštic byly požáry. Němci zase ničili
vojenskou techniku, kterou zapalovali, nejvíce jejich auta, aby to nedostali Rusové. Kouř z této spouště táhnul
a byl cítit až u nás. Hloubkaři létali velmi rychle a nízko nad krajinou, takže se nestačil člověk ani někam
schovat, na to nabylo ani pomyšlení.
Naši včelaři si tuto neděli vezli domů cukr pro včely ze Zbenických Zlákovic – Zavadilky. Vezl ho
koňmi na bryčce Karel Hácha z Klenovice čp. 4. Byl to bratr Marie Černé. Z tohoto popisného čísla a Háchovi
pocházeli z Vepic. Tady Karel na tomto statku pracoval u své sestry i se svojí manželkou. Když se povoz
převážel na prámu ve Zlákovicích přes řeku, už nad nimi letěli hloubkaři, ale nechali je, nestříleli po nich. Oni
z letadla nepoznají a kdo je kdo a kdo není. Anglický rozhlas měl prý lidi varovat, aby v tuto neděli se nikam
nevydávali, hlavně povozy, že budou střeženy silnice, ale kdož to věděl, když rádio lidé tehdy ještě neměli.
No a jak to vše dopadlo?
Včelaři vezli cukr v bryčce a seděli na pytlích. Když přijeli po silnici proti čp. 29 u Spilků (dnes je to
čp. 39 a bydlí tam Karel Dubský) blízko k vysokému topolu, který stojí u silnice (ten tam stojí i dnes), to už
není ten původní, ale na jeho místě vyrostl jiný. Vylétla proti nim hloubková letadla. Já osobně jsem na ně
koukal ze zahrady, letěly od jihu. Jedno letělo přes Pahánkova, druhé kousek vedle přes Droužkova. Včelaři,
kteří seděli na bryčce na pytlích s cukrem (můj otec tam byl také), jak letadla viděli letět přímo proti nim, tak
rychle seskočili dolů a zalehli do škarpy u silnice, seskočil i kočí Karel Hácha. Vše se odehrálo velice rychle,
jsou to jenom pouze vteřiny. A již začala palba z kulometů a z každého letadla vystřílely kulomety jednu
dávku, což byla opět jen nějaká vteřina a letadla letěla pryč k Přednímu Chlumu a více se nevrátila. Terč měli
103
přesně zaměřený na cíl a koňský povoz se dostal do křížového ohně. V silnici (tehdy ještě prašné) vytloukly
kulky značné jámy. Včelařům se na štěstí nic nestalo, jen jeden kůň byl zasažen kulkou a musel se zaříznout.
Cukr v pytlích i bryčka byly rozstříleny. Kočí Hácha měl odstřelenou podrážku u boty, ale nic se mu nestalo,
opět kus štěstí měl. Pro všechny to byl veliký nervový šok a jen v několika málo vteřinách mohli být všichni
mrtví, kdyby byli neměli duchapřítomnost, rychle seskočit a zalehnout. Odpoledne se lidé na místo chodili
dívat jako na divadlo až z Milešova a bylo jich tam hodně. Opět lidská nerozvážnost, což kdyby se hloubkaři
objevili a pustili do nich palbu z kulometů, co mohlo ještě ke všemu být zmařeno lidských životů za lidskou
zvědavost.
Závěrečná slova.
Tady končím stranou 272 z druhého dílu osobní kroniky pana Aloise Hejry z Klenovice, jejíž část (od
str. 230 do str. 272) jsem opsal doslovně, a za laskavého svolení jejího autora zařadil do tohoto volného
pokračování svého povídání o okolí Kosobud. Některá plná jména i celá data narození lidí, jsem nahradil
jejich počátečními písmeny tam, kde jsem to považoval za vhodné. Pokud milý čtenáři projevíte zájem, o další
pokračování mého povídání, sdělte mi jej na [email protected] a bylo by možné další stránky z osobních
kronik pana Hejry, stejným způsobem zveřejnit. Jsem přesvědčen, že osobní kroniky pana Aloise Hejry velmi
podrobně a detailně popisují dobu, na kterou již i starší generace zapomíná, a mladší generaci nebude na
škodu, když si přečte, jak se v jejich kraji žilo a co se událo. Dlouho jsem uvažoval nad tím, zda jména v
kronikách uváděná, nemám nahradit iniciálami a nebo zcela vymazat. Dospěl jsem k názoru, že pokud se
někdo v dnes již v historické době dopustil něčeho nečestného a natolik významného, že to bylo v kronikách
zaznamenáno, by moje jakákoliv úprava zaznamenané údaje značně znehodnotila. Kroniky jsou výpovědí
doby, píšou se podle přísných pravidel a údaje v nich jsou pravdivé a ani kronikáři z jejichž kronik doslovně
cituji, neměli sebemenší důvod napsat něco jinak, než to bylo. Přesto ve dvou případech jsem udělal výjimku a
uvedl jen iniciály.
Uvědomuji si, že pro web jsou moje povídání příliš dlouhá a rozsáhlá, ale koho toto téma z historie
zajímá, ten si to rád přečte. A koho to nezajímá, nebude to číst byť by to mělo jen několik stránek. Že moje
první povídání lidi zajímalo, svědčí o tom uznání lidí, kteří mi to sdělili, ale i neobyčejná návštěvnost
začínajícího webu z počátku léta 2010 www.kosobudy.eu. jehož adresu znala jen hrstka místních. Moje první
povídání bylo na tento web přidáno 3. listopadu 2010 a současně aktivováno počítadlo. Do 2. dubna 2011
tento web čítá 2489 přístupů, ale i to, že si moje povídání lidé tisknou. Do 19. března 2011 již vím již o 22
výtiscích.
S laskavým svolením dlouholetého zlákovického a milešovského kronikáře pana Aloise Hejry
z Klenovice jsem část jeho soukromé kroniky ofotografoval a postupně přepsal do
tohoto volného pokračování mojí první publikace. Jsem přesvědčen, že historické
události ze zdejšího kraje, pečlivě se smyslem pro detail kronikářem panem Hejrou
sepsané, budou zajímat čtenáře, kteří v okolí bydlí a nebo tento kraj znají.
V tomto pokračování přepisuji jen zlomek jeho rozsáhlých kronik a povídání o
zdejším kraji. Pokud se i toto druhé povídání setká s příznivým ohlasem čtenářů na
www.kosobudy.eu, tak časem připravím další pokračování, ve kterém určitě bude
především celoživotní dílo pana Aloise Hejry.
Protože přepis části osobní kroniky pana Hejry, tvoří část tohoto volného
pokračování, dovoluji si Vám čtenářům, tohoto autora pár řádky přiblížit, opisem profilu autora z jeho knihy
„Národopis Milešova nad Vltavou a okolí“ která byla vydána v roce 2002 v edici Podbrdsko, Fontes, číslo 2
Alois Hejra se narodil v roce 1923 v malé povltavské vesničce Klenovice, která patřívala k dnes již
zatopené obci Orlické Zlákovice. Do obecné školy chodil v Milešově nad Vltavou, do měšťanské pak
v Krásné Hoře nad Vltavou. Po škole se u svého otce vyučil bednářem a pracoval v zemědělství. Po válce
pracoval jako lesník a myslivec, a tak mohl poznat zdejší faunu. Odtud již byl jen krůček k jeho velké zálibě –
ornitologii. Je členem České ornitologické společnosti. Po otci zdědil další celoživotní koníček v chovu včel,
kterému se věnuje celý život a včelky u svého obydlí má od mládí i v roce 2011, i když sám fyzicky již na to
104
nestačí a musí se spolehnout na pomoc rodiny s chovem. Po vzniku Jednotných zemědělských družstev
pracoval v zemědělství, dnes je v důchodu.
Alois Hejra v roce 1955 převzal funkci obecního kronikáře, tehdy ještě v Orlických Zlákovicích,
později v Milešově nad Vltavou. V této funkci působil do roku 2009, kdy mu vážná nemoc zabránila v dalším
pokračování této velmi prospěšné práce. Kromě psaní obecních kronik si vedl i několik velice obsáhlých,
velmi pečlivě a detailně zpracovaných osobních kronik. Lze bez nadsázky říci, že i psaní historie tohoto kraje
je jeho koníčkem, kterému se věnoval s neobyčejnou pečlivostí, se smyslem pro pravdu a autentičnost. Je to
jeho celoživotní dílo. Naslouchal a velmi pečlivě zapisoval, vyprávění pamětníků již od svého mládí. Často
navštěvoval za účelem zjištění podrobností matriky, archivy a knihovny. Velmi pečlivě ve své kronice
dokumentuje podrobně dobu, což jistě především mladší generaci, která ji nezažila, pomůže k pochopení
souvislostí. K jeho dalším zálibám patří dendrologie a botanika.
Práce kronikáře Aloise Hejry zdaleka přesahují rámec obce, okresu i kraje. Několikrát také přispěl do
knih „Podbrdska“ 2 a 6. V současné době připravuje svůj příspěvek do dalšího dílu knihy „Podbrdska“.
Jmenovaný kronikář získal první místo v okresní soutěži kronikářů a v Praze – Roztokách, v krajském
muzeu byly jeho rukopisy vystaveny. V krajském kole soutěže kronikářů získal druhé místo a druhou cenu.
Jakožto ocenění jeho práce, byl také filmován ve svém bydlišti do dokumentárního filmu „Kroniky a
kronikáři“ režiséra Rudolfa Grance v produkci p. Beneše z krátkého filmu Praha. Také ve stavení Hejrů v
Klenovici se natáčela „dračka“, draní peří, tak jak to za starých časů bývalo, které i já z mládí pamatuji, tak to
na vesnicích chodilo, se všemi zvyky, které draní peří provázely včetně zpěvu. (FŠ)
Staří pamětníci nám odcházejí na věčnost, zůstávají po nich jen psané knihy, a když zemřou
knihy, je národ bez historie a bez paměti. Kniha je kulturní bohatství národa. (slova pana Hejry)
Jsem přesvědčen, že významné celoživotní dílo, by nemělo skončit v zapomnění. Proto jsem se
rozhodl, že s laskavým souhlasem autora osobní kroniky pana Aloise Hejry, některé části přepsat do tohoto
volného pokračování a zveřejnit na www.kosobudy.eu. Ve formátu PDF, který umožní i případný tisk.
Originální kronika je psána pěkným výborně čitelným rukopisem, psaným i v nynější době, tak jako za
starých časů, klasickým perem namáčeným v dokumentačním inkoustu. Do textu jsem vložil i fotografie,
přestože do opravdové kroniky fotografie správně nepatří a ani on je v originálu nemá. To jsem udělal ostatně
i v předešlém povídání, v případě přepisu kosobudské kroniky pro oživení a větší názornost k textu. Pokud
někdo chce vyjádřit svůj názor na předešlou a nebo tuto publikaci může tak učinit na email
[email protected] Uvítám i případné upozornění na události z historie o kterých jsem nepsal, mohlo by se
to stát námětem pro případné další pokračování.
Dále ke vzniku této publikace svými vzpomínkami přispěli především: Pavel Květ; Bohumil Holan; Alois
Hejra, Václav Mezera, Anna Lacinová, Marie a Stanislav Čedíkovi, Josef Štemberk, L. Nademlýnská a další.
Na další stránce je foto titulní stránky druhého dílu díla pana Aloise Hejry, které čítá 360 stran a z
něhož jsem v tomto povídání doslovně opsal str. 230 až 272. Nákres babičky je též dílem A. Hejry.
105
106
Na dalších stránkách jsem vytvořil tabulky ze statistických údajů o obcích v
okolí od roku 1850 do roku 2001.
Právě letos k 26. březnu 2011 proběhlo sčítání obyvatelstva, domů a bytů, které má velký význam pro
další plánování řízení státu. Díky minulým sčítáním lidu mohu Vám přiblížit v tabulkách, kolik lidí a v kolika
domech v okolních vesnicích v různých obdobích žilo. V úvodu trochu o historii sčítání lidu.
Historie sčítání lidu na území České republiky I.
PŘEDCHŮDCI MODERNÍCH SČÍTÁNÍ
Sčítání lidu (populační census, soupis obyvatelstva) patří k nejdůležitějším statistickým šetřením, neboť
zjišťuje údaje o stavu obyvatelstva k určitému okamžiku na celém území státu. Sčítání patří k nejstarším
statistickým akcím vůbec. Na našem území se soupisy obyvatel uskutečnily již ve středověku, kdy byly
prováděny k vojenským a daňovým účelům. Zpočátku tedy zahrnovaly pouze část populace. Za vůbec
nejstarší dochovaný soupis na českém území je považován soupis majetku litoměřického kostela z roku 1058,
který je součástí zakládací listiny knížete Spytihněva II. Jako významný mezník pak lze označit datum 13.
října 1753, kdy byl vydán patent císařovny Marie Terezie o každoročním sčítání lidu - novou kapitolu v
historii sčítání obyvatelstva v habsburské monarchii zahájilo sčítání provedené v roce 1754. Poprvé se
konalo současně a jednotně na celém území soustátí. Soupis mělo nejprve provést duchovenstvo podle
farností, posléze bylo rozhodnuto, že souběžně se uskuteční i sčítání zajišťované vrchností a jeho obsah bude
rozšířen o soupis domů a o hospodářskou charakteristiku majitele domu.
Sčítání konané v roce 1754 bylo výjimečným počinem. Soupisy z 60. let 18. století, i když umožňují poprvé
stanovit hustotu osídlení podle krajů a poskytují některé další informace o sociálním složení obyvatel, byly
vcelku neúspěšné. Stoupající míra obav ze vzrůstu daní, odpor šlechty proti centralistickým snahám dvora, k
němuž se postupně přidávala i církevní hierarchie, vedly k četným zkreslením.
V roce 1777 byl vydán nový konskripční patent, který se s mírnými změnami a odchylkami stal základem
soupisů až do roku 1851. Opět bylo zachyceno veškeré přítomné obyvatelstvo, i když nadále bylo detailnější
třídění podle sociálního postavení a věku prováděno pouze u mužů. Od 80. let 18. století byly na panstvích
(později v obcích) a městech založeny tzv. populační knihy, v nichž byla zachycena zvlášť každá rodina se
všemi členy domácnosti; případné změny (úmrtí, narození atd.) byly do těchto knih zanášeny na základě
ohlašovací povinnosti hlavy rodiny. Další významnou etapu v novodobých dějinách sčítání lidu v Rakousku
zahájil zákon přijatý v roce 1869. Na jeho základě bylo na začátku roku 1870 provedeno sčítání lidu, které
zachytilo stav ke dni
31. 12. 1869
SČÍTÁNÍ LIDU V RAKOUSKO-UHERSKU (1868 – 1910)
Mezi hlavní účely cenzů, které se konaly na území Rakousko-Uherska ve 2. polovině 19. a na počátku 20.
století, patřilo jednak zjištění aktuálního počtu přítomného obyvatelstva, posléze i směry migrace,dále
podchycení rychlých a výrazných strukturálních změn, kterými tehdejší společnost procházela,a konečně
určení národnostní skladby jednotlivých regionů a míst. Zjišťování etnické skladby obyvatelstva se ovšem pro
své výrazné politické aspekty stalo velmi sledovanou a kontroverzní částí sčítání.
Sčítání lidu v roce 1869 se konalo na základě říšského zákona o sčítání vydaného 29. března 1869, který
stanovil stálou desetiletou periodicitu sčítání s tím, že s výjimkou prvního se všechna další měla konat vždy o
půlnoci z 31. prosince na 1. ledna roku končícího nulou. Toto ustanovení bylo závazné až do zániku
Rakousko-Uherska.
107
Z biologických znaků se u obyvatelstva zjišťovaly věk a pohlaví. Zaznamenávaly se případné fyzické vady
(např. v roce 1869 slepota a hluchota), později i mentální vady. Ze společenských znaků se zjišťovala státní
příslušnost, rodinný stav, náboženské vyznání a obcovací řeč, od roku 1880 také gramotnost sčítané osoby, a
to dotazem na schopnost čtení a psaní. Otázkou na obcovací řeč byla nepřímo mapována etnická skladba
obyvatelstva. Z dat sčítání bylo možno zjistit rovněž ekonomické znaky (např. se obyvatelstvo dělilo podle
poměru k povolání, podle odvětví činnosti, podle subjektivního povolání, podle postavení v hlavním resp.
vedlejším povolání).
Prováděním sčítání bylo pověřeno ministerstvo vnitra a řídily je okresní úřady. Na území jednotlivých obcí
nesly za provedení sčítání odpovědnost obecní úřady. Ty také jmenovaly příslušné sčítací komisaře, kterými
byli často učitelé nebo spolupracovníci obecních úřadů. Podle převládající etnické skladby obyvatelstva byly
sčítací archy připraveny v jazykových mutacích.
Výrazně se měnil způsob zpracování dat. Údaje ze sčítání z let 1869 a 1880 byly ještě tříděny a sumarizovány
ručně. Zpracování cenzu z roku 1890 však znamenalo zásadní zlom, neboť bylo užito elektrických třídicích
strojů systému Hollerith, které nejenom že urychlily zpracování sčítání, ale umožnily i podstatné rozšíření
třídění. Všechny výsledky rakouských sčítání byly vydány tiskem v rámci pramenných děl rakouské statistiky
v řadě sčítání lidu, i když nedostatkem finančních prostředků se vydávání zdržovala a některá třídění se
omezovala nebo vypouštěla úplně. Přesto byly tiskem vydány ty nejdůležitější části včetně analytických
zhodnocení.
Z jednotlivých sčítání byl vydán podrobný statistický lexikon obcí, který pro každou obec (případně osadu)
obsahoval základní údaje o počtech domů a obyvatel, někdy i podle jejich národnosti a náboženství.
Rakouská sčítání z let 1890 – 1910 se svým obsahem, kvalitou zpracování a rozsahem publikovaných dat
zařadila mezi velmi dobře organizovaná a provedená sčítání své doby. Jejich kvalitu dokládá i ta skutečnost,
že po rozpadu Rakousko-Uherska byly užité metody převzaty nástupnickými státy. Dodnes jsou výsledky
sčítání významným pramenem informací o obyvatelstvu středoevropského regionu na přelomu 19. a 20.
století.
PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ SČÍTÁNÍ LIDU – 1921
Poslední sčítání lidu konané na našem území před první světovou válkou se uskutečnilo v roce 1910. Nově
vzniklá Československá republika potřebovala znát co nejpodrobnější demografická data nově vytvořeného
státu. V roce 1919 byl založen Státní úřad statistický jako nový orgán pověřený celostátními statistickými
šetřeními, mezi než patřilo i sčítání lidu jako jedno z nejdůležitějších. Podle tradice převzaté z monarchie se
mělo konat v roce 1920. To však nebylo z mnoha důvodů (především dostatečné přípravy, ale také pro
neujasněné hranice Československa) možné. Navíc nový zákon
o sčítání lidu byl přijat teprve 8. dubna 1920. Zákon nařizoval provést prvé československé sčítání lidu
nejdéle do roka a sčítání opakovat každých pět let, což byla anglosaská praxe.
Sčítání lidu podle nového zákona č. 256/1920 Sb. se uskutečnilo 15. února 1921. Jeho obsah se poněkud lišil
od předválečných sčítání, byl však proveden opět za přítomné obyvatelstvo (nikoli obyvatelstvo bydlící). Za
důležitou charakteristiku se považovalo zjištění povolání obyvatelstva, i když nutno poznamenat, že byla
zjišťována ekonomická aktivita podle hospodářských odvětví a nikoli za klasické povolání (profese). Nebylo
však zjišťováno vedlejší povolání a nemovitý majetek. Poválečné povolání bylo konfrontováno s povoláním k
16. červenci 1914, aby byly zjištěny sociální a profesní přesuny mezi dobou předválečnou a poválečnou.
Za politicky nejdůležitější se považovalo zjištění národnosti obyvatelstva, které mělo potvrdit oprávnění
vzniku samostatné Československé republiky. Na rozdíl od předválečného zjišťování národnosti na základě
„obcovací řeči“ v rakouské části bývalé monarchie byla přijata definice národnosti, podle níž „národností jest
108
rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk“. Tím se měla odstranit
pro české a slovenské etnikum znevýhodňující definice národnosti určované podle „obcovací řeči“, která
nahrávala německému jazyku. Odkaz přiznání národnosti podle „kmenové příslušnosti“ navíc umožnil, aby se
ke své národnosti přihlásili i Židé nebo Cikáni i když nemluvili hebrejsky nebo romsky. O otázku a definici
„národnosti“ byly svedeny nejen boje s reprezentanty československých menšin, ale i uvnitř českého a
slovenského tábora. Ačkoli oficiálně existovala
„československá národnost“, bylo možno zjistit počet obyvatel české a slovenské národnosti odděleně.
Jinou důležitou kulturní charakteristikou bylo náboženské vyznání resp. bezvyznání obyvatelstva. Výsledky
sčítání potvrdily, že obyvatelé Československa a českých zemí zůstali nadále ve velké většině věrni některé z
uznávaných církví.
Obyvatelstvo bylo sčítáno s pomocí sčítacích archů pro domácnost, jak to bylo obvyklé u sčítání
předválečných. Obtíže srovnávacích analýz se podle očekávání ukázaly největší u porovnání povolání
obyvatelstva, které bylo v předválečné době šetřeno podle odlišných klasifikací než v roce 1921, a to i přes
snahu o co největší návaznost na původní rakouskou a uherskou klasifikaci.
Výsledky prvního československého sčítání lidu byly publikovány v sedmi svazcích edice Československá
statistika. Nejen po stránce organizace či úplnosti a správnosti zjištění, ale zejména z hlediska zpracování je
první československé sčítání považováno za úspěšné.
ČESKOSLOVENSKÉ SČÍTÁNÍ LIDU – 1930
Druhé československé sčítání lidu se mělo podle zákona č. 256/1920 Sb., konat již v roce 1925. Hospodářské
důvody i vliv praxe převažující ve většině zemí světa – pořádat cenzy s desetiletou periodicitou - nakonec
vedly k tomu, že zákonem č. 47/1927 Sb., bylo konání druhého československého sčítání stanoveno na 1.
prosinec 1930. Obsah sčítání byl v několika směrech rozšířen. Z nových znaků zařazených do sčítání je třeba
uvést šetření o minulém bydlišti sčítaných, pokud osoba nebyla sečtena v obci svého narození („rodáci“). Dále
se zjišťovalo místo, odkud se sčítaná osoba přistěhovala do místa, kde byla nyní sčítána. Za nejvýznamnější je
však považováno zjišťování údajů o plodnosti žen.
Výsledky sčítání lidu 1930 byly vydány v osmi svazcích Československé statistiky a zpracování údajů o
bytech pak v samostatném svazku č. 107.
Následující sčítání lidu se mělo uskutečnit v roce 1940. Jeho konání na okleštěném území Protektorátu Čechy
a Morava zabránili čeští politici a demografové s odůvodněním nepřipravenosti a hlavně s úmyslem
109
Počty obyvatel v okolních obcích od roku 1850 do roku 1970. Zdroj: Retrospektivní lexikon obcí ČSSR
1950 až 1970 neuvádím všechny místní části obcí, a proto prosté součty nemusí souhlasit. Navíc během let se
měnilo územní uspořádání, takže porovnání nemusí být vždy relevantní. Tučně vyznačené obce a číslo za
názvem značí počet částí obce. Všechny části obce většinou neuvádím ale vtučném jsou sečteny všechny.
Obec
První
Nadm Výměr
Část
Písemné výška V ha
1850 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930
obce
zmíňka
Krás.Hora 1-7
2304
1701 1674 1721 1789 1546 1454 1369
2. Krásná Hora 1341
434
735 853 808 835 946 796 746 746
7. Zhoř
1336
385
269 277 298 284 312 263 252 210
Krašovice 1-3
1. Krašovice
2. Mokřice
3. Vrbice
800
1219
1402
1557
428
490
490
Milešov 1 až 3
1. Milešov
1323
2. Klenovice
1490
3.Přední Chlum 1603
401
398
475
1550
Kosobudy 1-2
1. Kosobudy
1336
2. Zadní Chlum 1603
470
485
Koubal. Lhota
1490
418
Klučenice 1-4
2. Klučenice
1. Kamenice
3. Planá
4. Voltýřov
1334
1394
1336
1415
457
375
470
423
Zahořany
1. Chrást
2. Lašovice
3. Onen Svět
4. Předbořice
5. Zahořany
6. Žebrákov
1394
1352
1219
1323
1395
429
540
535
512
436
Kovářov 1-8
4. Kovářov
5. Radvánov
1220
1406
525
506
Milevsko 1–2
Kamýk n/Vlt
Milín
Petrovice 1-7
1183
1285
1336
1219
431
274
547
450
223
220
281
498
301
527
223
220
119
505
227
168
110
456
226
131
99
462
234
118
110
426
210
119
97
408
216
104
88
365
189
98
78
1301
427
562
312
1322
464
587
274
1323
476
543
304
1403
524
770
309
1283
451
546
286
1220
446
510
256
1156
409
491
246
539
179
263
440
175
265
419
182
237
386
168
218
390
167
223
346
147
199
351
154
197
314
132
182
214
131
162
172
161
184
150
150
115
1894
552
128
229
1224
532
102
117
473
1262
546
74
129
513
1132
464
83
94
491
1092
454
67
105
466
1070
456
55
89
470
961
443
55
69
394
852
377
62
65
448
2648
354
347
478
146
1597
415
150
421
438
173
1597
410
160
424
381
222
1578
436
172
416
370
184
1550
426
169
400
389
166
1418
391
161
368
351
147
1276
347
143
335
313
138
1190
330
137
302
294
127
1919
356
333
1631 1639 1493 1455 1450 1445 1363
506 521 476 454 451 430 456
393 390 319 398 300 307 293
2095
764
734
1478
2776
420
892
1444
3310
474
1104
1353
110
3192
502
1079
1419
3372
504
1183
1338
3120
471
1103
1242
3288
473
1079
1192
3381
462
994
1144
3460
466
927
1067
Podmoky
Sedlčany 1 -7
Solenice 1 - 3
1412
1294
1430
410
321
286
576
1899
754
198 219 239 239 258 228 230 203
3126 3296 3327 3437 3428 3326 3217 3105
419 434 416 380 374 363 312 294
Počet obyvatel
Obec
část
obce
Kr Hora 1-7
2Krásná Hora
7. Zhoř
Počet domů
1950 1961 1970 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970
1083 1133 1025 201
623 687 670 93
135 123 105 31
208
94
35
224
99
43
258
128
45
259
130
44
261
134
43
278
150
44
283
160
41
266
-
252
157
28
Krašovice1-3
1.Krašovice
2.Mokřice
3.Vrbice
258
118
86
54
238
105
88
45
192
80
72
40
69
35
19
15
72
34
23
15
74
35
24
15
78
38
23
17
76
37
22
17
74
37
21
16
73
36
21
16
73
36
23
14
63
-
57
27
20
10
Milešov 1-3
1. Milešov
2. Klenovice
3Před. Chlum
751
285
345
121
551
291
161
99
445
257
117
71
164
51
68
45
184
61
75
48
202
68
85
49
228
86
93
49
227
86
97
44
223
84
93
46
231
86
100
45
236
86
105
45
140
-
126
69
34
23
Kosobudy1-2 237
1.Kosobudy
109
2.Zad. Chlum 128
180
106
74
144
59
85
55
21
34
58
24
34
59
25
34
62
28
34
61
28
33
61
28
33
62
29
33
59
27
32
43
-
38
16
22
Koubal.Lhota
86
72
69
20
22
24
26
26
25
24
24
21
21
Klučenice1-4
2. Klučenice
1. Kamenice
3. Planá
4. Voltýřov
541
267
30
39
205
523
327
23
44
129
434
277
14
40
103
131
54
11
15
51
157
65
12
17
63
165
69
11
16
69
170
70
11
16
73
169
70
12
14
73
175
75
12
14
74
188
84
12
13
79
198
87
13
14
84
147
-
131
77
9
12
13
Zahořany
1. Chrást
2. Lašovice
3. Onen svět
4. Předbořice
5. Zahořany
6. Žebrákov
896
193
136
270
210
87
796
126
93
35
245
235
62
728
106
109
26
214
219
54
173
44
15
49
45
20
194
43
24
51
52
24
215
51
25
57
57
25
219
54
27
58
56
24
232
55
28
61
61
27
236
56
28
63
62
27
245
63
28
65
60
29
262
66
29
71
66
30
207
-
192
33
25
7
55
57
15
Kovářov 1–8
4. Kovářov
5. Radvánov
1038 997
406 417
202 204
984
449
199
191
57
41
203
59
43
220
62
45
225
63
49
234
66
50
243
72
52
252
80
54
272
92
57
252
-
255
105
61
Milevsko 1-2
Kamýk n/vlt.
Milín 1 - 2
3413 5450 7110 422
401 583 531 70
730 1722 1764 121
443
73
125
462
72
131
111
467
67
135
502
73
135
561
76
154
678
89
173
769
123
183
805
119
247
898
134
256
Petrovice 1-7
Podmoky
Sedlčany 1-7
Solenice 1 - 3
873
131
2944
176
841
107
3734
421
782
106
4761
567
165
29
416
55
178
34
432
56
184
34
434
59
182
39
452
62
191
38
491
64
Počet obyvatel
1991
2001
879
808
566
474
8
3
289
313
70
62
58
41
30
24
65
53
46
32
198
38
499
62
204
39
563
61
233
39
645
68
211
28
657
64
203
28
749
86
1980
162
181
5
79
23
19
11
28
16
počet domů
1991
200
237
8
107
26
23
13
38
22
2001
213
250
11
120
26
22
13
37
21
1116
767
44
48
70
19
63
314
152
22
17
27
9
26
428
226
35
19
30
14
33
431
233
31
19
31
14
30
409
96
274
39
343
74
248
21
112
33
62
17
147
40
83
24
155
42
89
24
2202
6401
1532
108 546
29993
5462
7553
23713
74 242
4571
14945
10291927
1151265
613171
2139
7466
1417
108 805
35123
7585
9238
28104
72 074
6097
14922
10302215
1122473
622889
2031
7848
1445
107 439
36898
7946
9782
29550
70 550
6248
15079
10230060
123999
625267
412
1116
389
20347
2895
1060
1166
3142
14599
483
1346
466
24849
3317
1269
1386
3336
16248
496
1456
487
26261
3386
1344
1420
3482
18631
567
27
457
14
112
374
11
74
5
Obec, části obce
38. Kamýk n/Vlt + části obce 1 a 2
39. Klučenice + části obce 1 až 7
1. Kamenice
2. Klučenice
3. Kosobudy
4. Koubalova Lhota
5. Planá
6. Voltýřov
7. Zadní Chlum
1980
939
647
14
277
59
69
40
103
85
46 Krásná Hora+části obce 1 až11
2. Krásná Hora
3. Krašovice
4. Mokřice
6. Podmoky
10. Vrbice
11. Zhoř
1323
670
80
72
106
40
105
1129
656
61
56
84
32
79
54 Milešov + části obce 1 až 3
1. Klenovice
2. Milešov
3. Přední Chlum
445
117
257
71
55.Milín+místní části obce 1 až 6
15.Dobříš+místní části obce 1 a 2
77. Petrovice + části obce 1 až 18
Okres Příbram celkem
83. Příbram + části obce 1 až 18
91. Sedlčany + části obce 1 až 10
32. Milevsko + části obce 1 až 6
47. Písek +místní části obce 1až9
Okres Písek Celkem
Počet obcí v České republice
Počet osad v České republice
Počet obyvatel v české republice
Kraj Střední Čechy
Kraj Jižní Čechy
94. Solenice + místní části 1 až 3
1. Dolní Líšnice
1634304 1868541 1969018
247153 288492 307120
113807 135905 147970
107
9
106
9
2. Solenice
497
418
343
59
81
78
3. Větrov
43
25
20
10
17
19
Kovářov + místní části 1 až 17
1892
1728
1547
475
546
706
4. Chrást
106
64
69
26
28
52
6. Kovářov
449
578
666
133
165
181
7. Lašovice
109
93
72
22
27
32
8. Onen svět
26
25
16
8
8
10
9. Předbořice
214
182
164
50
65
75
10. Radvánov + Zlučín
199
170
108
48
52
58
15. Zahořany
219
195
153
50
67
91
17. Žebrákov
54
35
16
13
17
23
Vysvětlivka k předchozím tabulkám
Zvýrazněný text obsahuje souhrnné údaje více částí.
Počet domů: V seznamech míst za léta 1850 až 1950 je pro jednotlivé obce počet domů uváděn, ale bez
zřetelného rozlišení na domy obydlené a neobydlené (v r. 1969 až 1950) V letech 1961 až 1980 se uvádějí data
o počtu domů trvale obydlených. Od roku 1991 jde opět o celkový počet domů (obydlené i neobydlené)
Počet obyvatel: Je převzat z výsledků sčítání lidu, počínajíc rokem 1850. V roce 1869 se zjišťovalo
obyvatelstvo přítomné civilní, V letech 1880 až 1950 obyvatelstvo přítomné a v letech 1961 až 1991
obyvatelstvo bydlící, to jest obyvatelstvo hlášené v obci k trvalému pobytu, i když bylo dočasně nepřítomné.
V roce 2001 zahrnuje údaj o počtu obyvatel, všechny osoby s trvalým nebo dlouhodobým pobytem (cizinci s
přechodným pobytem na území ČR, pokud jejich doba pobytu přesáhla 90 dnů) Při sčítání v roce 1980, 1991,
2001 byly sečteny nejen osoby bydlící v bytech a zařízeních, ale i osoby mimo byty a zařízení. Proto se může
vyskytnout v datech za tyto roky nenulový údaj o počtu obyvatel a zároveň nulový počet domů.
číslo
obce
540439
540552
540749
540757
540447
541044
539911
541281
541311
541320
počet obyvatel k 1. 1. 2010
název obce
Kamýk nad Vltavou
Krásná Hora nad Vltavou
Milešov
Milín
Klučenice
Petrovice
Příbram
Sedlčany
Smolotely
Solenice
celkem
880
1 088
326
2 148
480
1 340
34 217
7 643
220
400
ženy
muži
429
547
166
1 028
235
653
16 522
3 655
112
172
451
541
160
1 120
245
687
17 695
3 988
108
228
průměrný
věk
40,0
39,0
41,4
40,2
40,4
40,3
41,3
41,7
41,7
40,6
správní obvod
obce
s rozšířenou
působností
Příbram
Sedlčany
Sedlčany
Příbram
Sedlčany
Sedlčany
Příbram
Sedlčany
Příbram
Příbram
okres
Příbram
Příbram
Příbram
Příbram
Příbram
Příbram
Příbram
Příbram
Příbram
Příbram
Historická města v okrese Příbram k 31. 12. 2005.
Příbram, Březnice, Sedlčany, Březové Hory (Příbram), Dobříš, Krásná Hora nad Vltavou, Nový Knín,
Rožmitál pod Třemšínem.
Historická města v okrese Písek k 31. 12. 2005.
Písek, Milevsko, Mirotice, Mirovice, Protivín
113
* Fašistické hnutí VLAJKA
Vlajka bylo převážně studentské fašistické hnutí působící ve dvacátých a třicátých letech 20. století v
tehdejším Československu. Po jeho zákazu se malá část bývalých členů pokoušela zformovat organizaci
stejného jména a kolaborovat s nacistickou mocí.
Předchůdcem Vlajky bylo Fašistické studentské sdružení, které se kvůli neshodám s Radolou Gajdou a
omezování vlastní autonomie odštěpilo z Národní obce fašistické a přeměnilo se 20. 3. 1928 na Národní svaz
mládeže a studentstva, který začal vydávat časopis Vlajka.
Ilegální Vlajka druhé republiky - Vlajka - Maffie
V druhé republice se prodrala k moci především česká konzervativní pravice, která v čele s agrárníky
ustavila 18. listopadu 1938 Stranu národní jednoty. Do SNJ vstoupily i všechny fašistické organizace mimo
Vlajky, které byla jako jediné fašistické organizaci 11. listopadu 1938 zastavena činnost.
Hlavní náplň
této Vlajky se vyznačovala šířením antisemitských a fašistických letáků, teroristickými útoky na židovské
objekty a přípravou k převzetí moci: „Až situace dozraje, přijde náš první úder, jenž zdrtí a smete do prachu
shnilý židozednářský režim.“ Obsah vlajkařských letáků je zřejmý už dle úvodních hesel: „Ženy, pozor na
Židy“, „ Nezapomeňte, Žid je nebezpečný“, „Kupujte jen české výrobky v ryze českých obchodech“,
„Pamatujte na budoucnost svých dětí“, „Dobytek do chléva a Židé do Ghetta“, „Odbenešit“, „Židé jsou kletba
národů“ apod.
V Praze se úzké vedení Maffie scházelo v zadních místnostech kavárny Technika na Karlově náměstí,
zde se připravovaly návrhy letáků. Mládež Vlajky vytvářela svoje vlastní letáky v místnostech Svazu mediků,
jehož předsedou byl Jan Černý, který byl v listopadu 1939 zastřelen Němci po razii na kolejích. Další důležitá
vlajkařská buňka se nacházela v Plzni. Jejím vedoucím byl arciděkan Antonín Havelka, zarytý antisemita,
který však nebyl zapojen do „maffiánské“ konspirace, vedl místní tzv. Novočeskou besedu, jež měla působit
jako osvětová a kulturní společnost pod centrálním vedením Thuna-Hohensteina a zároveň fungovat jako
krycí organizace pro Maffii. Hlavním činitelem plzeňské Maffie a spojkou s pražským ústředím byl geometr
Jan Konrad.
Maffie se nespokojila jen s verbálními ataky proti židovskému obyvatelstvu, zorganizovala několik
bombových atentátů „pekelnými stroji“ proti židovským objektům – kavárnám, domům, hřbitovům,
synagogám atd. Byl naplánován i výbuch na dobu slavnostní bohoslužby v pravoslavném kostele Cyrila a
Metoděje v Praze, nálož však pro poruchu nevybuchla. Antisemitistické akce postihly Prahu, Plzeň, Brno,
Kroměříž, Hradec Králové, Dobříš a Příbram. Několik kolemjdoucích lidí bylo zraněno a nejvyšší daň
zaplatili někteří neopatrní teroristé kvůli nekvalifikované manipulaci s explozivním materiálem.
27. února, den po dvou explozích v Praze, byli zadrženi přední členové Maffie Jan Rys, Jindřich ThunHohenstein, Zdeněk Vaněk, ing. Streibl a Polívka. Po těchto zatčeních se činnost vlajkařů relativně utlumila.
Zmínění se ale příliš dlouho ve vězení neohřáli. Večer 14. března, den před příchodem okupačních vojsk, byli
na příkaz ministra vnitra propuštěni na svobodu. Ještě téhož dne se sešli ve své oblíbené kavárně Technika.
Zde se dozvěděli o přítomnosti německých vojsk v Moravské Ostravě. 15. března kolem deváté hodiny se v
Praze objevily první jednotky Wehrmachtu. Do sídla parlamentu v Rudolfinu se začali scházet členové NOF,
Akce národní obrody a vlajkaři. Fašisté chtěli využít vzniklého mocenského vakua, aby se konečně dostali k
moci. Po složitých jednáních byl po ustavení tzv. Českého národního výboru (též Svatováclavského), jakési
fašistické prozatímní vlády, zvolen jeho předsedou generál Gajda. Naděje Svatováclavského výboru byly
zmařeny Hitlerovým vyhlášením protektorátu a uznáním dosavadní vlády. Němcům se totiž nezamlouvalo to,
že by museli s českými fašisty jednat jako rovný s rovným.
114
Použitá literatura.
K napsání tohoto volného pokračování bylo použito vzpomínek pamětníků z okolí a z dalších zdrojů
především: Osobní kronika zlákovického a milešovského kronikáře pana Aloise Hejry z Klenovice díl
druhý, strana 230 až 272
Články z Příbramského týdeníku Periskop na pokračování o středním Povltaví – Václav Mezera
Částečně i z knihy Co odnesl čas a Vltavská voda – Milan Mezera 2006.
U převzatých částí z knih jiných autorů s ohledem na jejich autorská práva, uvádím vždy jméno autora
a cituji doslovně, což autorský zákon povoluje. Pokud je vložena moje poznámka je to v poznámce uvedeno
nebo změnou písma odlišeno a označeno v závorce zkratkou FŠ.
Na Frontě studené války – internet www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/na-fronte.../katalog-cz.pdf
Příbramské meteority
http://www.tyden.cz/rubriky/veda-a-technika/veda/akademie-ved-vystavi-slavne-pribramske-meteority_118368.html
Podmoky 1999, brožurka vydaná k výročí obce
Wikipedie.cz
První světová válka – Kniha: Josef Volf, Jana Barešová, Jarmila Šárová
Legionáři z Příbramska – Vydalo okresní muzeum Příbram 2002
Přední Chlum – Marie a Stanislav Čedíkovi
Milešov 1995
Pevnosti Vltavská linie svazek 14. Radan Lášek
Z různých internetových www.stránek
Vývoj Milevska a okolí od pravěku až do roku 1939 ing. Jaroslav Růžička
Milevsko a jeho kraj. Turistika, památky, historie. Josef Kytka 1940
Vyhnanci akce „kulak“ Zločiny komunismu proti lidskosti. Miloslav Růžička 2008
115