český zápas - Stránky členů Církve československé husitské

český zápas - Stránky členů Církve československé husitské

Č E S K Ý Z Á P A S 26
Čtrnáctideník Církve československé husitské * ročník 81 * 16. prosince 2001 * cena 6 Kč
„Neste tedy ovoce , které ukazuje, že činíte pokání.“
Mt 3,8
Mt 3,7-12 a Mt 1,1-17
Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo
P. F.
Z krásných slov
stavíme
betlémské stáje
důkladně vzklenuté do výše
Ale tam u země
u studené země
nepřebalené zůstává
jedno z těch maličkých
s poraněnýma očima
Jenom se zrakem na zemi
je možno spatřit hledaný zásvit
blankytného nebe do upokojených očí sestupuje
jednoho z Kristových bratří
nepatrných
Božena Metyšová, 1976
Výsledkem adventního očekávání nebývá
žádné překvapení. Vánoční tajemství
v sobě totiž obsahuje opravdovost křesťanského snažení a touhy lidské duše po setkání s Kristem ve světle betlémského zjevení.
Také církev bude u jesliček, kde si každý
nabere podle své víry, vážit mnohost obdarování.
Žijeme ve společnosti téměř ateistické.
Více než polovina spoluobčanů se k Bohu
nehlásí. Stát vnímá církve jako cizorodé
těleso, které je i v demokracii nutno sledovat, rentgenovat a kontrolovat způsobem
v západních evropských zemích neobvyklým. O tom, že nejsme jediní, kdo se tímto
stavem trápí, svědčí i jednota všech církví
při kritice nedávno přijatého zákona o církvích a náboženských společnostech.
Je obtížné vysvětlovat věřícím, proč je naše
církev tak málo vidět v televizi a kdo má
zájem na tom, aby v Českém rozhlase
v příštím roce ubylo husitských bohoslužeb.
Zatímco reklamy řádí jako zběsilé, církve
stojí cudně v pozadí vánočního shonu.
Jakoby už nešlo o narození Páně. Jakoby se
Požehnání vánočního času a Boží milost po celý příští rok ať provází všechny naše čtenáře.
naše demokratická společnost spokojila
s tím, že křesťané tvoří v tomto státě největší menšinu. Jakoby to tak mělo zůstat.
Patriarcha Jan Schwarz zahájil v této věci
jednání v parlamentě i v Ekumenické radě
církví. Oficiální protest proti znevýhodňování naší církve, který poslal řediteli Českého rozhlasu, nezůstal naštěstí v ekumeně
bez odezvy. Při hlasování v řídícím výboru
Ekumenické rady církví se všechny církve
(až na jedinou) postavily za dodržení schematu bohoslužeb, který byl stanoven na
základě dohody mezi církvemi. Konečné
jednání o počtu a rozdělení bohoslužeb,
přenášených Českým rozhlasem, se odsunulo na leden 2002. Český zápas bude se
zájmem očekávat výsledky tohoto jednání,
aby je co nejdříve zprostředkoval svým čtenářům.
Církev se nemůže přizpůsobovat světu,
proto Český zápas sleduje trend právě opačný. Patriarcha přivezl z první návštěvy
v zahraničí příslib finanční dotace, který
umožnil podat na prvním veřejném zasedání ústřední rady tiskový projekt, podle
něhož by měl od nového roku vycházet
Český zápas jako týdeník. Protože se zasedání konalo až po uzávěrce, neznáme zatím
výsledek. Redakce je na změnu připravena.
Od svých čtenářů i přispěvatelů však očekává, že tento projekt podpoří.
Jsme si vědomi toho, že vyšší předplatné
bude pro některé, hlavně sociálně slabé
rodiny citelné, avšak na straně druhé je
třeba stále mít na paměti, že cena jednoho
výtisku Českého zápasu zůstává přes
několikeré zvýšení cen papíru i poštovného už několik let stále stejná. Ani to by
nebylo možné, kdyby se v minulém roce
nezvýšil počet odběratelů a kdyby mnohé
náboženské obce nevyužívaly Českého
zápasu ve své misijní činnosti.
Církev roste z lidí, kteří vítají živého
Spasitele ve svých srdcích a společně s ní
nesou kříž po jevišti světa. Vaše dopisy i
telefonické ohlasy nás stále přesvědčují, že
vám osud naší církve není lhostejný. Kéž
tomu bude i nadále! Přejeme všem dobrý a
požehnaný rok 2002.
redakce
2
Štědrý večer
Sčítání ve Slovenské republice
Některé zvyky si nesu životem z dětství,
jiné jsem pobral cestou a další znám
z doslechu, tu nejvzácnější „výbavu“ mám
ale od babičky a z vyprávění kočičinských
pamětníků, a z toho všeho vybírám a slavím svátky vánoční.
Na Štědrý den se odjakživa držel přísný
půst až do vyjití první hvězdy. Teprve
potom se všichni shromáždili ve světnici,
na okně stála ve váze rozkvetlá třešňová
větev, uříznutá v den svaté Barbory. Když
ji mládenec daroval děvčeti o Štědrém
večeru, slavili příští Vánoce už společně.
Květy třešně prý odhalily na půlnoční mši
i čarodějnici, která si do kostela přicházela pro vánoční hostii.
Před večeří se vzpomínalo na zemřelé; nejstarší člen rodiny přijal čestné místo u
stolu a za všecky se pomodlil, a já už vím,
co jsem jako kluk netušil, že právě ti nejstarší dobře věděli, proč se jim dostalo té
cti, že usedli v čele hostiny, jak se jim v tu
chvíli před očima krátila pomyslná svíčka
života, jak je náhle osvítila moudrost zákonů Všehomíra, který časem lidi hněte a
svírá, to aby mladé mohlo dozrát a staré
tiše kleslo k zemi, aby ti zralí na modlitbu
nezapomněli, aby jim zněla co nejvroucněji; jde o poučný zvyk, věřte mi.
Na stole bývalo masa poskrovnu, zato
nechyběl kuba - pečená směs z krupek a
hub - maštěný sádlem a vonící česnekem.
Kdyby se nad tím pokrmem někdo ošklíbal, pak mu prozradím, že poskytoval
hodovníkům ochranu a posiloval je nadpřirozenou mocí. Čočka nebo hrách zažehnávaly chudobu, stála tu vánočka čili
štědrovnice, to aby štěstí bylo více, dále
pecen chleba, jablka a talíř křížal ze švestek. Za mého mládí byl hlavním chodem
kapr, ale moje babička ho v dětství nejedla. Na počátku minulého století byly totiž
ryby velkou vzácností. Kdyby někdo vstal
od stolu dřív než všichni dojedli, do roka
by zemřel, počet stolovníků měl být sudý;
štědrost se vztahovala i na domácí zvířata,
která dostávala díl z hostiny. Po večeři se
lidi u stromku obdarovali a hlahol zvonů
je svolal na půlnoční, kde spojil srdce sousedů v radostný chvalozpěv - Sláva na
výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem
dobré vůle. - A tak všem přeji milostiplné
Vánoce, abychom v nich spatřili slávu
Boží a požehnání shůry přijali jako nejvzácnější zboží - totiž lásku Kristovu, pokoj
a dobrou vůli.
Jan Schwarz
V „Českém zápase“ se v čísle 24 objevil
článek o sčítání lidu ve Slovenské republice
pod názvem „Nalezne Syn člověka víru na
zemi, až přijde?“. Jde o snahu využít statistiku na Slovensku a v Čechách a vysvětlit
některé skutečnosti. Článek se snaží porovnat procentuelní religioznost v České
republice 41,7 % a religioznost ve
Slovenské republice 84,1 %.
Autorka článku konstatuje: „Možná se dá
větší religiozita vysvětlit horšími životními
podmínkami...“ Myslí tím horší životní
podmínky ve Slovenské republice. Tento
argument je přinejmenším na začátku 21.
století zavádějící.
Zapomněla vědomě či nevědomě uvést, že
Církev československá husitská na
Slovensku byla oproti Církvi československé husitské v Čechách 2x zakázána. Za
velice složitých podmínek dosáhla v prvé
republice při sčítání lidu bezmála 21 000
členů.
Její rozvoj ve složitých podmínkách
Slovenska byl násilně přerušen zákazem
její činnosti, a to ze dne na den. V roce 1939
byla Církev československá zakázána a
česká menšina z větší části ze Slovenska
násilně vystěhována. 21 působících kněží
na Slovensku muselo Slovensko opustit.
V Čechách a na Moravě se Církev československá musela přejmenovat na Církev
českomoravskou. Od roku 1945 do roku
1958 se Církev československá marně snažila obnovit svoji činnost. Oficielně svoji
činnost neobnovila, svůj majetek, který jí
byl zabaven v roce 1939, neobdržela zpět a
v roce 1958 byla donucena odprodat kostel
a faru v Liptovské Osadě. Nesmíme zapomenout, že do roku 1938 měla tato církev
taktéž čtyři náboženské obce na Podkarpatské Ukrajině. Duchovní správa se zúžila
pouze na vysluhování bohoslužeb 12x do
roka, a to v Bratislavě s tichým souhlasem
státu.
V roce 1988 jsem takto svévolně umlčenou
církev převzal s tím, že smím působit pouze
v Bratislavě.
Archivy všech 16 náboženských obcí se za
„Slovenského štátu“ z větší míry ztratily a
pouze malá část byla uložena neuspořádaným způsobem v kostele sv. Mikuláše na
Starém Městě v Praze. V roce 1991 se přihlásilo 625 příslušníků církve.
V roce 1993 došlo k rozpadu Československa. Při sčítání lidu v roce 2001 se k naší
církvi přihlásilo na Slovensku 1696 věřících. Uvědomme si, že za 10 let se naše církev bezmála ztrojnásobila. Porovnáme-li
výsledky s Českou republikou, tak úbytek
v Čechách byl 46%, kdežto nárůst na Slovensku byl 171%.
K tomu můžeme pouze konstatovat, je
zapotřebí poděkovat za misijní činnost
laiků, kteří pracně shánějí adresu po adrese,
aby se dosáhlo řádné evidence. Byly vydány inzeráty na Košicku, abychom dosáhli
alespoň některých výsledků. Živá aktivní
spolupráce v ekumeně, ale i některá vystoupení v televizi přinesly ohlas. Může se tohle
číslo zdát malé, ale nic to nemění na skutečnosti, že reprezentuje velké úsilí.
Jan Hradil
Letos to bylo potřetí, co jsem strávila
část letních prázdnin na táboře se
svými kamarády (Nová naděje - hrátky s angličtinou).
Odjížděla jsem z domova s pocitem,
že i tentokrát bude báječný... a nemýlila jsem
se.
Užili jsme
si spoustu
legrace,
hráli hromadu her, jako je např. fotbal, baseball, botaná (hra, kterou jsme si sami
vymysleli), pořádali bojovky, tancovali...
A hlavně díky naší senzační lektorce
Miladě Klimčíkové (sister teacher) a
jejímu muži Tomovi (sister brother)
jsme si vylepšili svou angličtinu a
objevili kouzlo písniček skupiny
Beatles.
Naše vedoucí Martina Giblová byla
moc hodná a snažila se snášet naše
(občas) bláznivé kousky. Nejen večery
nám zpříjemňoval Zdeněk Smolka se
svými houslemi a legraci
nikdy nezkazili dva antidepresivní
pejsci Tonda
a Reini, lvíčci sister teacher.
Snad proto, že vše krásné jednou
končí, čas ubíhal jako voda a nadešel
den odjezdu.
Z toho všeho nám zůstaly vzpomínky
a snad i „víra v nás“.
„Víra v nás“
aneb ohlédnutí za létem
Barbara Medáková
3
Vybrat si to, oč nepřijdeme
Cože - už jsou zase tady? To se to přehouplo, ten čas ale letí, že jo, páni, už to vidím ten shon a nákupy a úklid a pečení a vaření.
A slyším - ty zbožné řeči „ztišme se, abychom mohli prožít tu radost“ a mravoučné
řeči „jsou na světě chudí a taky válkou
zdeptaní“ a ty řeči se pořád opakují a stejně
nevedou k ničemu, jen k bezmocnému
pokrčení ramen a možná k slabému píchnutí pocitu viny, který rychle zaplašíme bezmyšlenkovitou frází: zaplaťpánbu, že jsme
na tom ještě docela dobře, že si ty Vánoce
můžeme dopřát, a co, vždyť to neděláme pro
sebe, ale přece pro děti, ty jejich rozzářené
tvářičky.
Tak za prvé: odvykněme si už jednou říkat
„zaplaťpánbu“, když máme na mysli díky
Bohu. Vidíte ten rozdíl? A pak - ta úděsná
zkomolenina! Je to možná drobnost, ale
taky možná ne, když si totiž uvědomíme, že
svědčí o tom, jak daleko jsme pokročili
v komolení a zatemňování Božího Slova.
A za druhé neříkejme, že to děláme jen
kvůli dětem, když přece pevně počítáme
s tím, že právě jejich rozzářené tvářičky
mají být naší odměnou. Tohle totiž zavání
L 10, 38 - 42
tím, že si z dětí děláme modly, které je třeba
si kupovat a oblažovat je - to se přece o
Vánocích patří, to prostě musíme, co by
tomu řekli lidi a ostatní děti ve škole, kdyby
naše děti, nedej Bože, dostaly málo darů
nebo nic! Nepředstavitelné! Nu jistě, co by
tomu řekli lidi, ale co tomu řekne Bůh?
Vidíte, jak si sami vlastní vinou překrýváme
pravý smysl Vánoc a místo, abychom otvírali srdce Bohu, otvíráme je pro vstup hluku
světa, nabídky a reklamy, podléháme touze
po množství a hojnosti až k obžerství - až
pak klesáme pod tou tíhou? A jak těžkne
tělo, měkne mozek a srdce obrůstá tukem...
O čem to ty Vánoce vlastně jsou? Třeba
najdeme odpověď v Písmu. Ježíš byl jednou
hostem u dvou sester, Marty a Marie. Marie
se usadila k jeho nohám, aby poslouchala
jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby
ho obsloužila - můžeme ji vidět s hadrem,
jak honem utírá židli, na níž chce host usednout - zbytečně, žádný prach na ní není,
Marta je pečlivá, utírala prach toho dne již
několikrát - můžeme ji vidět, jak honem
utíká na dvorek, aby zařízla kuře, honem je
škube a kuchá, nádivku dělá, přikládá a
peče, podlévá, prostírá a servíruje, nemá čas
poslouchat, co host mluví, její srdce je
nepokojné a i se trochu hněvá:
-Pane, to ti nevadí, že mě má sestra nechá
sloužit samotnou?-Marto, Marto, ty jsi hodná, pečlivá a starostlivá, ale hleď - jen jednoho je třeba.
Marie volila dobře - vybrala si to, oč nepřijde.Přeju nám všem, aby byl také naším hostem, aby byl mezi námi - Kristus vprostřed
nás, protože v něm se nám dává poznat to,
co je na člověku vpravdě lidské, to pravé
lidství, Boží obraz naplněný, Bůh sám,
který nás vede po cestě k sobě, Bůh, který
nám slouží v Kristu, Synu svém nejmilejším („pro slitování a milosrdenství našeho
Boha, jímž nás navštíví Vycházející
z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě
a stínu smrti a uvedl naše kroky na cestu
pokoje“ - L 1,78-79), abychom ho poznali a
v jeho přítomnosti zakoušeli, že život věčný
zde na zemi se začíná a v něm své naplnění
má. Jen jednoho je třeba: vybrat si to, oč
nepřijdeme.
Michaela Procházková
byla, když jsem měla miminko. A stydím se
stále. A pochopila jsem, že i s miminkem je
třeba být v obraze. Je třeba být v situaci.
Být v obraze s malým dítětem a taktní, je
nevnucovat se s ním. Protože tím mohu
někoho zraňovat.
Jasně, že miminko potřebuje vstoupit do
světa lásky a růst v lásce, aby nebylo
zamindrákované a nešťastné. Jasně, že
spousta lidí je zlých proto, že se jim toho-
když šel na poslední zkoušku na vysoké,
tak jich pět přecházelo ulici a vlítlo do
nich auto. Dva zůstali na místě mrtví.
Jeden z nich byl její syn. Kolik takových je
mezi námi. Ta žena je takt sám. A nikomu
to neříká. A já ji mám ve svém srdci. I ty
ostatní s bolestivými tajemstvími.
Příchod dítěte je takový dárek a svátek, že
by nám to mělo stačit, abychom to přijali a
nechtěli upozorňovat celý svět, jak se
máme. Upozorňujme ty, kteří o
to stojí. Ať to miminko může být
jen k radosti a ne i k bolesti.
Bůh miluje nejen nevinné děti.
Každý dospělý byl nevinným dítětem. Bůh
miluje i všechny bezdětné ženy. A muže.
My všichni jsme před Bohem děti.
A když pláče miminko usedavě při bohoslužbách, tak poprosím od kazatelny rdiče,
aby s ním šli ven. Ale chodím za mladými
maminkami domů a čtu jim doma kázání
a modlím se s nimi, aby nebyly diskriminované za své mateřství. Protože to je
k radosti a ne k diskriminaci - být maminkou.
Ale i ty sestry v kostele mají svá práva.
Nahluchlé a milováníhodné.
Marta Silná
Pod čarou
Já vím, že jsou to takové zdánlivě příšerné
pohledy, které poskytuji. Ale když já si
nemohu pomoct. Tak jsem tu s problémem. A tím jsou novorozeňata, kolem kterých se všechno musí točit. A chválit a
chovat, jako by narozené dítě mělo větší
hodnotu než zauhrovaná čtrnáctka nebo
rozvádějící se třicítka.
Pamatuju si to dobře. Když se mně narodila dcera, žili jsme na samotě vedle chléva s býky. Neměla jsem ji komu
ukazovat. Chodila jsem s kočárkem kolem chlíva, měla pocit, že
mám zázrak v kočárku a že by ho
měl vidět celý svět a viděli ho jen okolní
lesy a býci v chlívě. A já jsem si přišla
ukřivděná a nedoceněná, že se nad mým
kočárem nesklání celý svět a nežasne.
Taky jsem si tím obdobím zakletosti do
dítěte prošla.
Jenže pak jsem poznala ženy, které si vzaly
muže, kteří odmítli mít děti. Ty ženy jsou
bezdětné. Poznala jsem lidi, kterým jediné
dítě umřelo. A taky ty, které byly těhotné
mimoděložně a děti už nikdy mít nebudou.
A taky znám lidi, co mají děti, které mají
tak poškozený mozek, že nikdy nevyřknou
slovo. Zastyděla jsem se za sebe, jaká jsem
Narodilo se nám dítě
hle bezvýhradného milování nedostalo,
když byli mimina. Ale to neznamená, že
když někam přijdu, tak na mě hned vystřelí s batoletem a slovy: „Teta si tě chce
pochovat.“ Já si nechci batole pochovat.
Mám strach, aby mně nespadlo, abych ho
nedržela špatně, jestli mám dost umyté
ruce. Protože mé dceři táhne už na devatenáctý rok a je to tedy dost dlouho, co
jsem ji chovala.
Miminko je nevýslovný dárek, za který
máme nevýslovně děkovat. A být o to citlivější vůči svému okolí. Mám zde ženu,
které zemřel muž. Sama vychovala syna. A
4
Téma měsíce: EVANGELIZACE A MISIE
Nebát se jít tam, kde nás Bůh potřebuje
Sever Čech znovu ožívá
Bratr Ing. Mgr. Jiří Füzér nemění pracovní
místa tak, jak bývá zvykem. Lidé obvykle
odcházejí „za lepším“, zatímco on už dvakrát opustil výhodné místo a šel tam, kde si
myslel, že ho Bůh více potřebuje. Poprvé
opustil špičkové odborné pracoviště a odešel studovat Husitskou teologickou fakultu,
aby se mohl stát farářem. Podruhé opustil
výhodné místo ředitele diakonie a odešel
sloužit na sever Čech do Duchcova, kde
dokonce pracoval první dva měsíce zadarmo. Naše církev tam získala po válce
obrovský kostel, o faru se dělí s Českobratrskou církví evangelickou. Protože tam
dlouhá léta nebyl farář a faru nikdo neobýval, nezbylo novému faráři než vzít do ruky
majzlík, lopatu, zednickou lžíci... a zavést
elektřinu, vodu, adaptovat, upravovat...
Sám říká, že bez pomoci svých skoro
dospělých synů a bratra by nic nedokázal.
Skromně zamlčuje, že investoval nejen svůj
čas, ale i své peníze, protože z příspěvku
diecéze a ze sponzorských darů by nebylo
možné vybudovat byt pro faráře, který by
měl bydlet v místě trvale, pokud chce znovu
budovat náboženskou obec.
Bratr Füzér byl ustanoven 1. července a už
24. listopadu slavnostně otevíral přestavěnou faru. V zimní modlitebně si bylo možné
prohlédnout fotodokumentaci, jak fara
vypadala, když tam poprvé přišel, i průběh
prací, které bylo nutné provést.
Ze slavnostní bohoslužby 24. listopadu (zleva br. Jiří Füzér, br. patriarcha Jan Schwarz a
br. Miroslav Fiedler - předseda okrsku)
Foto: redakce
Na slavnostní bohoslužbu přijel i bratr patriarcha a co bylo zvlášť milé, že se zúčastnili i místní Romové s rodinami, kteří při
rekonstrukci pomáhali. Bylo vidět, že nejen
oni, ale i jejich děti si nového faráře oblíbili a že jim bohoslužba něco dala. Zaplněný
kostel ukázal, že sever Čech, kde je podle
sčítání religiozita nejmenší, ožívá, když
Bůh svolá ty správné lidi ke společnému
dílu.
Helena Bastlová
Horizont - soužití generací
Romské děti na slavnostních bohoslužbách
Do rukou se mi dostala pozvánka na jednu
adventní akci, kterou pořádá PrahaSuchdol. Na této akci je zajímavé, že se na
ní podílí penzion pro seniory „Horizont“ středisko Diakonie a misie Církve československé husitské.
Obyvatelé penzionu totiž vytvořili betlém,
který bude na této akci předveden.
Člověk by si myslel, že staří lidé už něco
takového nesvedou. Ale to jsme na omylu.
Když navštívíme „Horizont“, poznáme, že
jsou zde lidé plni života a energie - i ti
opravdu nejstarší. Nenalezneme zde jenom
seniory, ale také mladou generaci - studenty. Je to vlastně soužití mezi generacemi,
které může prospět všem přítomným. Mladí
dobrovolní pečovatelé jsou k dispozici
svým starším spolubydlícím převážně
v noci. O víkendech a svátcích nepřetržitě
celý den (donášejí jídlo, nákupy, vykonávají hygienické služby, pochůzky, perou prádlo...). Navzájem si předávají své zkušenosti, vědomosti a starší v přítomnosti mladých
mládnou.
Penzion poskytuje nadstandardní pečovatelské služby také širšímu okolí, nejen obyvatelům penzionu. Přes den je tu otevřeno
„denní centrum“ pro všechny, kteří se cítí
být sami, opuštění, nebo vyžadují denní
dohled. Toto centrum je provozováno ve
spolupráci s Městskou částí Praha-Suchdol,
která se finančně podílí na jeho provozu a
poskytuje denní dohled. Do programu týdne
je zahrnuta „posila na každý den“, kde se
zamýšlí nad životem, jeho radostmi, strastmi, smyslem. Tato posila trvá sice jen patnáct minut každý den, ale pro všechny je
moc důležitá. Jednou týdně (vždy v úterý
odpoledne) můžeme navštívit „kavárničku
(nejen) pro Šikulky“, která je určena především milovníkům (milovnicím) všeho, co
může potěšit oko i duši. Fantazii se meze
nekladou. Někteří můžou plést svetr, háčkovat dečku, vyšívat, vyrobit si textilní koláž
jako obrázek na stěnu, udrátovat rybičku,
pavouka. Při tomto setkání si předávají své
zkušenosti. Může přijít i ten, kdo nic neumí,
jen si chce v klidu a pohodě posedět, přečíst
časopis či noviny, nebo si popovídat. Kdo
má rád kávu nebo čaj a nechce být sám, tak
může navštívit zdejší „kavárničku“, kde si
také může zahrát stolní hry (dáma, šachy,
karetní hry...). „Hrátky s pamětí“ je velice
populární forma, jak zdokonalovat, udržet a
rozvíjet své psychické schopnosti a duševní
svěžest. Jelikož toto centrum je pod záštitou
Církve československé husitské, probíhají
tu „duchovní rozvahy“, které vedou naši
duchovní - J. Špaková a L. Volkman.
Každou první sobotu v měsíci probíhá
bohoslužba, kterou slouží Mgr. J.
Kučerová. Pro ty, kteří rádi poslouchají vážnou hudbu, je tu zřízen „hudební klub
Klasika“. Povídají si i o skladatelích, jejich
hudbě. Od ledna bude nově otevřena jóga
pro seniory.
Díky spolupráci s Městskou částí PrahaSuchdol je provozována „terénní pečovatelská služba“. Ta zajišťuje rozvoz obědů do
bytů a pečovatelské služby (úklid v bytě,
nákupy, pochůzky, dohled v bytě...).
Obyvatelům i klientům pečovatelské služby
jsou nabízeny služby jako pedikúra, manikúra, kosmetika, kadeřnické služby, ergoterapeutické aktivity (např. výroba keramického betlému).
Obyvatelé penzionu jsou velice spokojeni
s přístupem personálu, vybavením bytů a
hlavně s mladou generací, která to vše zřídila. Penzion byl otevřen 10. května 2001 a
plný provoz se rozběhl v červenci. Objekt
má bezbariérový přístup (výtah) a společenské prostory. Ubytovaní bydlí ve 4 garsoniérách a 5 bytech 1+1 (1 bytová jednotka je
bezbariérová). Součástí penzionu jsou 3
obytné jednotky kolejního typu, určené pro
bydlení mladých pečovatelů. Každý byt má
vlastní sociální zázemí, kuchyňskou linku,
k dispozici je také nouzová signalizace,
rozvedená do ubytovacích jednotek pečovatelů. V suterénu budovy jsou společenské
prostory pro všechny.
A jelikož je čas adventní, tak i tady se to
projevuje. Po již zmíněné výrobě betlému
také pečení mikulášských perníčků, 10.
prosince proběhlo pečení vizovického
dekorativního pečiva - jedná se o pečivo,
které není určeno k jídlu, ale
k vánoční lidové výzdobě. A v neposlední
řadě také pečení vánočního cukroví, které
se bude péci při poslechu vánočních koled a
při vánoční atmosféře. Ti, kteří mají čas,
můžou přijít posedět a popovídat si 20. prosince. O čtyři dny později je připravena
štědrovečerní večeře pro osamělá srdce,
která je určena především všem, kteří jsou o
Vánocích sami. Jako my všichni ostatní
budeme dostávat dárky, tak i tady jsou pro
všechny připraveny dárečky. Všechny tyto
aktivity zdejší lidi spojují a vytváří z nich
jednu velikou rodinu.
5
Část suchdolského betléma
Někdy se nám zdá, že staří nerozumí mladým, že nechápou jejich chování, říkají, že
jsou drzí a vše porovnávají se svým mládím. Oni museli více poslouchat, pracovat,
neměli to tak jednoduché. Mladí zase nerozumí starším. Musí v jednom kuse poslouchat rozumy starých, kárání, nemohou se
pořádně odvázat, pustit naplno hudbu. Vše
ale záleží na toleranci, porozumění. Tento
penzion se snaží o dokonalé mezigenerační
soužití. Hlavně záleží na přístupu všech přítomných. Je důležité umět naslouchat.
Nemyslím jen naslouchání starším, ale i
naslouchání mladým. O to se přítomní snaží
a určitě jim to pomáhá porozumět druhé
straně. Nakonec zjistíte, že ti staří toho prožili opravdu mnoho, často mají velice pestrý, zajímavý život a i ve svých devadesáti
letech vypadají čile a energicky. Když
posloucháte o jejich životě, nechce se vám
tomu ani uvěřit a nakonec musíte před nimi
smeknout klobouk. Proto bychom měli
takovéto lidi navštěvovat, protože i krátký
rozhovor sbližuje, pomáhá nám k pochopení toho druhého.
Závěrem mi dovolte vyslovit jedno přání
těch nejstarších: „Aby takovýchto penzionů
pro naše nejstarší občany přibývalo“. Všem
přeji pěkný advent a Vánoce a mnoho úspěchů v další činnosti.
Hana Rohlíčková
Celocírkevní vánoční sbírka je
i letos určena na sociální aktivity církve. Výtěžek, prosíme,
zasílejte na č. ú.
164298309/0800
variabilní symbol: číslo náboženské obce
Obyvatelky Horizontu při pečení vánočního cukroví
6
Vánoční střípky
Pohádka o vánočním stromku
Byl jeden stromeček, rostl sám a sám na
širé pasece. Ještě loni měl tu druha: byla to
veliká jedle, silná a statečná, ale nakonec ji
přece vítr přemohl a vyvrátil. Lidé jedli
odvezli a kdoví co z ní udělali. A stromeček
byl tedy sám. Bylo mu smutno a plakal
velké, těžké slzy. Šel tudy mužíček, takový
drobounký, jako vídáme u hračkářů. „Cože
ty, stromečku, pláčeš?“ „Stýská se mi po
jedli, lidé ji odvezli, chtěl bych také
k lidem.“ „Hú, k lidem? Nikdy by ses už
nevrátil od nich.“ „Nechťsi, když odešla
jedle k lidem, chtěl bych také.“ „Jdi si tedy,
nerozumo, já se lidem raději vyhnu,“ a
mužíček utíkal k lesu. Jel tudy sedlák.
Mouku si vezl ze mlýna: „Hleďme, jaký
pěkný stromek!“ A již vzal pilku, podřízl
smrček a hodil na vůz.
Vánoční poselství nad námi
Je to pozoruhodné svědectví Bible, že nový
výhonek, na kterém vyrostou znamenité
plody, je podepřen živou dřevinou a tak
pevně zakotven v zemi. Výhonek žije
z milosti Nejvyššího. Stane se dědicem hodnot ducha, které jako neviditelné, jsou počátkem věcí viditelných. - Kdo to jsou ti, kteří
slyší u Jordánu Otcovo: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ Lukáš 3, 22b.
Křesťanské vnímání Vánoc v Ježíši Kristu,
narozeném v biblické zemi rodičům z Davidova rodu, je základem českých národních tradic. Tyto tradice při rozmanitosti
krajových zvyků dbají úzkostlivě na to, aby
radostné vánoční prožitky s Ježíšem - dítětem nebyly spojeny s pozdější osobností
Spasitele a ukřižovaného trpitele. Teď o
Vánocích se většina z nás chce setkat s Ježíškem, a díky přítomnosti malých dětí se
nám to může podařit. Vždyť my sami jako
malí jsme tak cítili, napjatě čekali a pak se
radovali „...z života čistého z rodu královského“, neboť i „nám, nám narodil se“.
Když se díváme zpět do paměti, může nám
být dopřáno zahlédnout okamžiky, které mají
cenu i pro dnešní den. - Jsem asi tříletá, když
vnímám poprvé mocné vánoční kouzlo, jak
se ho snažili připravit rodiče nám, dětem.
Sotva si však všímám znamenitých vůní,
které pronikají z kuchyně. V rozčilení tisknu
prsty do dlaní a skrývám je v zástěrce, když
tatíček jde na zahradu, podívat se, „jestli
Ježíšek už letí“. Řadíme se podle věku za
sebou. Jsem čtvrtá, poslední. Najednou se
Nepotřebujeme hvězdy
ze zlatého papíru
Stál smrček v plné slávě vyšperkován na
stole v záři světel. Kolem stolu stály děti a
zpívaly a tleskaly rukama. Pod stromkem
ležely krásné věci a mezi nimi lesklé housle z jedlového dřeva.
Hošík s jásotem vzal housle do rukou a
zahrál krásnou vánoční píseň. Stromeček se
zachvěl. Ten zvuk houslí - to byl hlas jeho
milé jedle. Tak zpívala, když vítr hrál její
korunou. Stromeček byl blažen. Zdálo se
mu, že je zase tam na vzdálené pasece a
jedle že mu šumí nad hlavou.
Bylo mu dobře mezi
lidmi. Zněly radostné
koledy, svíčky jasně
plály, pryskyřice
voněla a bylo to
tak krásné, zrovna jako u vás na
Štědrý večer.
ozve
strašný
hluk motoru (je
to ruční klaxon od
automobilu) a my
děti se posouváme ke
svátečnímu
pokoji.
„Pojďte dovnitř, Ježíšek vám
tu nechal stromeček,“ slyším, ale
v podstatě nevidím nic. Jen nad hlavami starších sourozenců vychází z pozadí sešeřelého
pokoje báječná záře. Mám toho svatvečera
jediné přání, být větší a vidět víc.
Postupně se na vánočních přípravách podílíme všichni. Karel chodívá pro kapry přímo
k rybáři. S Mirkem chystáme drobné cukroví
do pestrých obalů s třásněmi. Dobře se pak
vyjímá mezi ozdobami, které nejsou k snědku, a také mezi voskovými svíčkami a papírovými řetězy. S pečením vánočního cukroví
pomáháme mamičce po večerech všichni.
Aby se přitom vzácné suroviny a čerstvé
výrobky nepoztrácely dřív, než přijde jejich
čas, zpíváme si při práci koledy. Dospěli
jsme k ustáleným zvykům Štědrého večera.
Před večeří poděkování za ten rok a modlitba Páně. Po koledách u stromečku vybalování dárků. Přednost mají dárky osobně darované nebo zhotovené. Nejstarší Hanička,
která k tomu má odborné vzdělání, pro nás
šije, vyšívá a batikuje na hedvábí. Na závěr
svatvečera dojde ještě na různé zvyky:
Rozkrojení jablek (bude tam hvězdička nebo
křížek?), pouštění po vodě malých svíček
v ořechových skořápkách (komu světlo
vydrží nejdéle). Usínat s novou knížkou
v ruce bylo pak největší blaho.
potřebujeme jinou hvězdu
čekáme na jinou hvězdu
potřebujeme hvězdu,
jako je Ježíš,
hvězdu, která svým světlem
vede domů,
domů do pravého života
hvězdu, která z naší
země činí ráj,
potřebujeme hvězdu, jako je Ježíš
která staví
všechny hvězdy
do svého stínu
Naše vánoční písně
a koledy, to je řeč
domova a víry v něm,
která nás doprovází
všude. Uvědomili jsme si
to s Milošem, když jsme
jako stipendisté Světové rady
církví studovali ve Spojených státech na
Drew univerzitě v Madisonu N. J. (Naše stipendia nesla název Křížová výprava pro
Krista). Tehdy o Vánocích r.1948, kdy američtí studenti odjeli ke svým rodinám, sešli
jsme se my „zahraniční“ v jednom z domů
univerzitního městečka, abychom Štědrý
večer oslavili spolu. Byli jsme národnostně
pestrá skupina. Hlavně Evropané a Asijci,
ale ne všichni. Poválečná stipendia, která
měla sblížit svět poničený nacisty také kulturně, nemohla mířit do Německa a ani
k jeho spojencům do Japonska. My jsme
tedy bez nich připravili večeři, kde nechyběly ryby, chléb, ovoce a na živém ohni
v krbu pražená kukuřice. A také bez nich
jsme usedli, abychom aspoň na chvíli
vytvořili rodinu, která po hrůzách druhé
světové války touží vnímat Kristův pokoj.
Někdo usedl ke klavíru a začal preludovat
známou vánoční píseň „Tichá noc, svatá
noc“. Podle živého ohlasu rozhodnuto, že si
ji zazpíváme jako jednotlivci, každý ve své
mateřštině a pak všichni. Bylo to podivuhodné, slyšet známou píseň jako modlitbu,
jak se obrací jinak k témuž Jedinému.
Společný zpěv nás pak prostupoval jako div
na hranici času a při setkání kultur.
Alena Kaňáková
7
Dárky dělíme na
Vianočná ďakovná modlitba
* praktické, nahrazující opotřebovaný
inventář (papuče)
* nepraktické, ale prakticky vyhlížející
(plnicí pero v kombinaci se zapalovačem
a otvíračem konzerv)
* peněžité (nemusíme si lámat hlavu,
komu co dát)
* překvapující (předplatné na hrob na
20 let)
* ohromující (upadáme nad nimi do
mdlob - např. cesta kolem světa)
* vlastní rukou zhotovené, kterým tu a
tam chybí na dokonalosti, ale je v nich
kus srdce (svetr s jedním rukávem o kus
kratším - nezbyla vlna)
Eva Belopotoczká
Německý výtvarník Engino Weinert (nar. r. 1920 v Berlíně) vytvořil zajímavé dílo smaltovaný výjev betlémské scény. Na obrázku upoutají zejména ruce Josefa a Marie.
Mají až nepřirozeně velké dlaně, soustřeďují jakoby nadbytečně na sebe pozornost. Že
jsou ruce důležité, víme. Pro tohoto umělce jsou důležité ještě z jednoho důvodu - při
nehodě o pravou ruku přišel.
Ruka Josefova jakoby na obrázku kynula směrem k divákovi, zvala ho k návštěvě
jeslí, k aktivitě, k účasti. Kolem obrázku je spousta postaviček - gesto Josefovo není
k nim, ale k pozorovateli mimo obraz.
Ruka Mariina spočívá na její hrudi, na jejím srdci. I její oči jsou jakoby ponořeny do
sebe. Prožívá ten velký div, ukládá do paměti vše, co prožila.
Obě ruce přinášejí své poselství. Každé z nich je důležité. I pro nás. Přijmout pozvání a prožít velký div.
Holešovické jesličky
Brzy oslaví padesát let od svého „zrození“.
České jesličky v holešovickém Husově
sboru. Jejich tvůrcem je Jiří Jelínek, bývalý
vynikající trumpetista v orchestru Ferdinanda Havlíka. Jiří Jelínek sice vystudoval
u Františka Tichého, ale jeho obdiv k umění
Luise Armstronga jej dovedl na prkna divadla Semafor, kde působil jako muzikant
řadu let. Jednou přišel jeho otec s nápadem
vytvořit jesličky, hledal pro ně vhodné
místo a zjistil, že přímo ideální prostor pro
jejich umístění by byl holešovický Husův
sbor. Po příslušném jednání se pustil do
práce s plnou vervou a pro tuto myšlenku
strhl i svého syna. Jiří Jelínek se nenechal
dlouho ke spolupráci přemlouvat. Jako
výtvarník si s touto myšlenkou snadno
poradil. Podle vlastního nákresu vyřezával
ve svém volném čase významné betlémské
postavy i drobné postavičky a nechal se
inspirovat i svým malým synkem, která
figurka by v jesličkách ještě neměla chybět.
Vždyť toto dílo mělo být určeno především
dětem, aby v jejich očích rozsvěcovalo plaménky radosti. A tak vznikala tato biblická
„pohádka“, nad kterou se rádi zasnili i
dospělí a nechali se pohladit na duši touto
každoroční poezií, která nikdy nezevšední.
Jesličky jsou o těchto nejkrásnějších svátcích v roce vystaveny snad v každém sboru,
v každém kostele. Ale České jesličky Jiřího
Jelínka, umístěné v holešovickém sboru se
liší od jiných betlémů už jen tím, že v nich
vystupují postavy z českého
Narodený Kriste. Mesiašu drahý!
Vďaka, že si prešiel tieto naše prahy
vošiel v domy naše, sadol si k nášmu stolu
aby si zahnal temno, trápenia i bôľu.
Chudobných potešil, chorým dodal sily,
pútníkom v tmách svetlo, aby nezblúdili.
Ach buď s nami, Pane!
Ako s rodinkou svojou
vlej pokoja a lásky, nech už niet bojov!
Zotri slzy z očí, zahoj biedných rany!
Ochráň všetkých verných! Pane milovaný.
Teraz tebe porúčame tích,
ktorích nemoc tlačí
tebe čo zrú dnes k nebu v trpkom plači.
Tebe milých naších, ktorí svetia s nami
Otcov, bratov i dcéri s matkami.
Tebe dietky svoje, a všetko čo máme
do ochrany tvojej svätej porúčame.
Dožič všetkým hojne, čo k žitiu treba
a napokon tebe chceme dať i seba.
Buď naším radcom, pomocníkom v púti
rozraduj nás, keď nás smútok rozkormúti.
Pozdvyhuj nás, ak je sily v nás málo,
aby čo má kvitnúť, v nás i prekvitalo.
A po tomto žití rozopni náruč svoju
predveď svojích verných,
z bojov ku pokoju.
A spoj nás tam v nebi! Udeľ večnej slávy
a tak buď s nami, Kriste, Mesiašu pravý!
AMEN
života. Králi Kašparovi kupř. vtiskl autor
podobu osvíceného krále Jiříka z Poděbrad.
Až půjdete ve svátečních dnech obdivovat
se jeslím v různých kostelích, muzeích či
výstavách, nezapomeňte v první řadě na
jesličky v Husově sboru v Holešovicích.
Libuše Šmolcová
8
Naši pravoslavní oslavili významné jubileum
Pravoslavná církev v českých zemích a na
Slovensku oslavila 8. prosince významné
výročí: 50 let autokefality své místní pravoslavné církve. Tato událost korunovala
dlouholetý historický vývoj.
Dějinná pouť českomoravské a slovenské
pravoslavné (řecky ortodoxní) církve začala
příchodem Cyrila a Metoděje, slovanských
apoštolů. Pravoslavní zachovávají dodnes
v obřadech i svátostech cyrilometodějskou
tradici a bohoslužebný jazyk staroslověnštinu a starořečtinu. Svatá liturgie se slouží
téměř dva tisíce let v nezměněné podobě
tak, jak ji znaly první křesťanské obce - je
celá zpívaná. Milovníci hudby bez rozdílu
vyznání na celém světě obdivují pravoslavný liturgický sborový zpěv. Postavení pravoslavné církve v dějinách našich národů
nebylo nikdy snadné.
Všeobecně je v našich zemích rozšířen
názor, že pravoslavná církev vznikla až
v roce 1054 odtržením od Říma. Jde však o
historický omyl. Místní pravoslavné církve
nebyly Římu nikdy podřízeny. Původně se
křesťané organizovali od 1. - 9. století podle
státních území a podle národů ve vlastní
národní, místní - autokefální církve. (autokefální = samostatný, samosprávný, od řeckého kefalí = hlava) Místní církve byly
spojeny v jednu církev všeobecnou, řecky
katolickou, jejíž hlavou byl sám Ježíš
Kristus. K tomuto systému všeobecné církve původně příslušela i církev římská. Do 9.
století se římský patriarchát zúčastňoval
všech všeobecných sněmů. Později se
v římské církvi uplatňovala zásada, že usnesení všeobecných církevních sněmů musí
být schválena římským patriarchou. Proti
těmto tendencím východní - a historicky
starší patriarcháty - jeruzalémský, cařihradský, alexandrijský, antiochijský vždy vystupovaly. V roce 1054 dochází k církevnímu
rozkolu, v němž na jedné straně stojí patriarchát římský a na druhé východní patriarcháty, které se nadále pevně držely pravoslavného učení a nikdy nesouhlasily se
zaváděním latiny u všech národů, se všeobecným celibátem duchovenstva, s ideou
odpustků, s pokusy o zavedení přijímání
pod jednou způsobou... Je třeba otevřeně
říci, že právě zavedení těchto změn v praxi
vyvolalo o několik století později silné
reformační hnutí a další rozkoly.
I když se bohoslužebný cyrilometodějský
jazyk a bohoslužebný obřad nepřetržitě
uchovával, uspořádání vnější organizační
struktury pravoslavné církve bylo oficiálně
možné až se vznikem Československa.
Sjednotit pravoslavné křesťany se podařilo
ruské pravoslavné církvi, která od 2. poloviny 19. století pravidelně vyučovala Čechy,
Slováky a Rusíny v cyrilometodějské víře.
Čeští obrozenci se tehdy začali zajímat o
pravoslaví a obrátili svou pozornost
k Moskvě také v souvislosti s rozvojem
panslavismu.
Pravoslaví přijal například i první premiér
samostatné Československé republiky
Karel Kramář, který se významně podílel na
stavbě chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice
na Olšanských hřbitovech.
Hluboký otřes zažila pravoslavná církev
v roce 1942, kdy poskytla vlasteneckou
podporu a úkryt účastníkům protifašistického odboje - parašutistům z Anglie, kteří zorganizovali atentát na tehdejšího říšského
protektora R. Heydricha. Česká pravoslavná církev byla úředně likvidována, 265
kněží a významných činitelů bylo popraveno, veškerý majetek byl konfiskován,
mučednickou oběť přinesl sv. biskup
Gorazd (pozn. red. biskup naší církve Matěj
Pavlík, který přestoupil k pravoslaví).
Vývoj pravoslavné církve v Československu mohl pokračovat až po ukončení 2. světové války. V roce 1947 se navrací do vlasti 30 000 volyňských Čechů, oživuje se
dávné přání mít vlastní samostatnou „autokefální“ církev. 2.10. 1951 exarchátní rada
požádala Posvátný synod ruské pravoslavné
církve o požehnání k udělení církevní autokefality pravoslavným v ČSR. Slavnostní
vyhlášení autokefality pravoslavné církve
proběhlo 8. prosince 1951 v katedrálním
chrámu Cyrila a Metoděje v Praze a představitelem nové autokefální pravoslavné
církve se stal metropolita pražský a celého
Československa Jeleferij.
I po rozdělení Československa v roce 1993
zůstala Pravoslavná církev v Československu jednotná. Češi, Moravané a Slováci se
rozhodli nadále společně nést odkaz cyrilometodějské tradice ve střední Evropě a na
politický vývoj reagovali jen změnou
názvu: Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku. České pravoslaví si
upřímný obdiv získává především svým
principem nadnárodnostním. Právě u nás
dochází k zajímavému propojování, prolínání historických místních tradic. V České
republice je dnes řada tradičních obcí čistě
českého charakteru, ale vedle nich existují i
obce charakteru ruského, ukrajinského nebo
společné mnohonárodnostní. Všichni pra-
voslavní křesťané bez rozdílu národnosti Češi, Slováci, Rusíni, Ukrajinci, Rusové,
Rumuni, Bulhaři, Řekové, Srbové, Albánci,
Finové či Američané - tvoří přes odlišnost
bohoslužebného jazyka i místní tradice jednotné církevní společenství.
Pravoslavná církev v českých zemích a na
Slovensku tiše a nevtíravě svědčí o nenahraditelnosti Kristovy lásky k lidem a chce
pomáhat dnešnímu člověku v jeho mravní
tísni, odpovídat na závažné otázky jeho
duchovní existence a otevřít cestu k poznání kořenů cyrilometodějské křesťanské tradice v našich zemích.
Svatava Marie Kabošová
Husitství a moderní civilizace
Jeden, ze spíše seriozních novinářů, v jedněch, spíše seriozních novinách, přirovnal
nedávno Talibán k husitům.
U toho, kdo zná historii z komunistického
dějepisu, je to přirovnání pochopitelné.
Méně pochopitelné je, proč Český zápas
přetiskl inkriminovaný článek v plném znění
bez komentáře.
Chtěl bych, ač nejsem profesí historik, upozornit na souvislost právě opačnou, a to
sice mezi moderní civilizací a husitstvím.
Jestliže na mapě Evropy 17. a 18. století
vyznačíme oblasti, kde převládá reformované křesťanství, a oblasti, kde vzrůstá hospodářská prosperita, kritické myšlení a zárodky liberální demokracie, zjistíme, že jde o
oblasti v podstatě totožné. Modernizace
následovala reformaci. Zatímco např. katolickým Španělskem a Portugalskem kdysi
protekly tuny amerického zlata jako cedníkem, teprve řád, vnesený zvenku Evropskou
unií, tyto země hodnotově přiřadil k moderní civilizaci. Na americkém kontinentě je
dělící čára dodnes ostrá na mexické hranici
(neplést s kapitalismem, ten je na obou stranách stejně dlouho). Je-li tedy zřejmá odvozenost moderní civilizace od evropské reformace, zbývá připomenout odvozenost
evropské reformace od husitství, což už udělali jiní a lépe než já, počínaje Martinem
Lutherem a konče řadou knih a konferencí
z poslední doby.
Sám osobně považuji absolutní prioritu
poznané pravdy u Mistra Jana Husa nad
jakoukoli pozemskou autoritu za základní
kámen moderní vědy i společnosti. A takovou osobnost bych islámskému světu ze
srdce přál!
Ing. Otakar Šmíd
9
PRAŽSKÉ DOMY VYPRAVUJÍ
V minulých dnech se dostal na knižní trh
další díl knihy manželů Hrubešových
Pražské domy vypravují... Manželé
Hrubešovi v ní pokračují ve svých toulkách
Prahou a zachycují zdařile a čtivě zajímavá
místa, domy a stavby. Seznámíme se s jednotlivými příběhy domů, které nám ještě
hlouběji rozkryjí tajemný svět Prahy, jenž
tolik okouzlil naše spisovatele, fotografy a
básníky (Meyrink, Kafka, Pliska, Nezval
aj.). Jedním ze zajímavých a poutavě popisovaných míst je i dům - sbor Církve československé husitské v Praze - Nuslích
s jeho interiérem, obohaceným dílem
Mistra Kotyzy (oltář, kříž, pečeť s motivem
„utišení bouře na moři genezaretském“,
Boží hrob v kolumbáriu sboru, kazatelna
v podobě husitské pavézy).
Kniha stojí 195 Kč a je vhodným dárkem a
obohacením Vaší knihovny.
(rst)
SKANDÁL KOLEM JOSEFA
Valdemar Vinař
Všichni dobře známe starozákonní příběh o Josefovi.
Autor knížky se však na něj
dívá poněkud netradičně – prostřednictvím
výpovědí pěti svědků – upovídané černošské otrokyně z Potífarovy domácnosti,
Potífarovy manželky, Josefa, Potífara a
veterána osobní gardy, který Josefa bičoval.
Pro přiblížení krátký úryvek z Josefovy
výpovědi:
„Božínku, jaká nuda, taková nečinnost! Od
té doby, kdy odvedli ty dva spoluvězně, královského hlavního číšníka a dvorního pekaře, pobyt v tomto vězení se stal nesnesitelným. S těmi dvěma se dalo alespoň povídat.
Chudáci, oni opravdu věřili, že jsem schopný vykládat význam snů; jak naivní myšlenka! Ne sny, ale lidi je nutno rozluštit,
chceme-li předvídat jejich budoucnost.
Jednoduše jsem se naučil odkrývat charaktery lidí podle jejich chování a postojů – toť
vše, kamarádi.
O tobě, ctěný šéfe dvorních pekařů, už vím,
že jsi kradl spousty mouky z královských
skladů – zatraceně, co jiného mohl faraon
udělat, než tě všem pro výstrahu potrestat
smrtí?
Naproti tomu ty, hlavní číšníku, prý jsi byl
pouze nešikovný při slavnostní hostině,
když jsi přelil královský pohár. Několik
kapek vína se rozlilo a uražený faraon, maje
špatnou náladu, tě nařídil uvěznit. Je pravděpodobné, že ho hněv brzy přejde a ty se
vrátíš zpět na své místo, neboť mladý faraon je prý spravedlivý. Velice tě potěšila má
dobrá předpověď a téměř jsi slzel dojetím,
když jsi odcházel. Dobře si vzpomínám, že
jsi slavnostně slíbil, že se za mě u krále přimluvíš. Nu, asi jsi zapomněl, neboť už je to
dost dlouho, co jsi odešel, a já ještě stále
dřepím v téhle prokleté díře. Tentokrát
zůstane mé předpovídání bez užitku. No,
nevadí, alespoň jsem se měl čím zabavit.“
Valdemar Vinař (1918-1981), esperantista,
režisér a dramatik, je českému čtenáři asi
neznámý. V češtině totiž nemohl publikovat, a proto psal v esperantu. Za své prózy
získal uznání na mezinárodních literárních
soutěžích. Také Skandál kolem Josefa byl
původně napsán v esperantu. Nyní vychází
poprvé česky, v překladu Renaty Mauserové. Není bez zajímavosti, že majitelem
nakladatelství KAVA-PECH v Dobřichovicích, které knihu vydalo, je člen naší církve
Petr Chrdle, rovněž známý esperantista. Jen
proto si můžete knihu koupit i objednat
v prodejně Blahoslav za zvýhodněnou cenu
110 Kč.
(jk)
gelické (Jednota bratrská). Po stručném přehledu starověké a středověké misie se knížka zabývá misiemi od dob Kryštofa
Kolumba až do století osmnáctého s výhledem ke století devatenáctému. Probírá
misie římskokatolické, pravoslavné, počátky misií evangelických a misie Moravanů
(Obnovené Jednoty bratrské). Jde o první
spis tohoto druhu v češtině. Knížka má 280
stran, mapy a rejstřík a je vázaná. Poslouží
studentům bohosloví, ale protože je psaná
populárně, představuje vhodný vánoční a
povánoční dárek i pro každého čtenáře.
Věřící křesťany posílí ve víře, lidem bez
vyznání přinese objektivní informaci a
možná sama bude působit misijně. Za přijatelnou cenu je k dostání v pražském
Blahoslavu a na diecézích naší církve
v Hradci Králové, v Brně a v Olomouci.
Uvedeným diecézím děkuji za pochopení
významu misie pro budoucnost celé církve
a finanční podporu dobrého křesťanského
díla.
Jan Schwarz
ZVLÁŠTNÍ ČLOVĚK PŘEMYSL PITTER
Miroslav Matouš
Současný náchodský farář
Církve
československé
husitské PaedDr. Zdeněk
Kovalčík spolu se svým
známým sborem ze Slezské
Ostravy vytvořil vskutku upřímné a zdařilé
dílko - CD „Zná Hospodin dny upřímných“.
S tímto cédéčkem se setkali již účastníci
VIII. sněmu církve a každý si jistě pozorně
a se zaujetím vyposlechl toto oduševnělé
pásmo, v němž se mísí sborový zpěv
základních hudebních děl naší církve od
husitského chorálu po Treglerovo Kredo a
Požehnání V. Bálka s verši A. Volkmana a
oddaným Otčenášem dle Jistebnického chorálu. Obsahovým pilířem celého díla je
ovšem Poselství Církve československé
husitské do 3. tisíciletí, přijaté na zasedání
sněmu a přednesené patriarchou ThDr.
Janem Schwarzem.
Promyšlená ucelenost celé nahrávky je
kromě profesionálního provedení velkým
přínosem a lze proto toto CD jen pochválit
a poděkovat jeho iniciátorovi i interpretům.
Neméně důležitou součástí tohoto kompaktu je ovšem i brožura, ze které se i německy
a anglicky mluvícím přátelům představuje
ve zkratce historie, záměry a poselství naší
církve. Takto doplněné dílko je proto i užitečným pomocníkem pro popularizaci naší
církve doma i v zahraničí, a proto si zaslouží naše upřímné „Zaplať Pán Bůh“.
(ip)
Název krátké knížečky o bohatém i skrytém
životě člověka, „který nikdy nechtěl definitivu“. Čtenář se seznámí s intimními, často
až neuvěřitelnými událostmi, které formovaly „život, který se stal svědectvím“, jak
autor cituje P. Pittera ve chvíli, kdy na stavbu Milíčova domu pro opuštěné, bezprizorní, zanedbané děti shání peníze: „Já jsem
sice chudý, ale mám bohatého Tatínka“.
Tento nebeský Tatínek, vědomí o jeho blízkosti, prosvěcuje všechny útrapy, které jsou
zde letmo zmíněny. S úsměvem, laskavě a
s vírou. Takový je i autor svědectví, farář a
básník Miroslav Matouš, k jehož 80. narozeninám tato knížečka o jeho příteli a spřízněné duši vlastně vychází. Kéž i u ní si připomeneme, že „pomníky se staví z kamení,
které lidé naházejí po dotyčném za jeho
života“.
(vč)
KNIHA PLNÁ DOBRODRUŽSTVÍ
V polovině prosince vychází publikace
Jiřiny Kubíkové KŘESŤANSKÁ MISIE
V 16.-18. STOLETÍ. Vydává ji edice Pontes
Pragenses v nakladatelství Luboše Marka
v Brně, Pekařská 18. Finančně umožnily
její vydání Církev československá husitská,
Evangelická církev metodistická a Ochranovský seniorát Českobratrské církve evan-
ZNÁ HOSPODIN DNY UPŘÍMNÝCH
Církev československá husitská do 3. tisíciletí
10
Vánoční bohoslužby
Poznejte pravdu
Tak tedy už zase máme Vánoce. Všichni
jsme tak trochu naměkko. Patří se to.
První adventní neděli nám ve všech
zprávách v televizi připomněli, že je
třeba zapálit první svíci na adventním
věnci. Blíží se totiž svátky, kdy křesťané
oslavují narození Krista.
Nejsem si tak zcela a úplně jista, zda
naši milí televizní diváci mají jasno, o co
vlastně jde. Nakonec, nikdo není dokonalý. Nechci přehánět. Díky doznívajícímu folkloru v povědomí lidí přežívá
jakási představa o chudé rodince, které
se v Betlémě narodilo děťátko, ale dá se
očekávat, že díky postupující amerikanizaci našeho národa se budeme v nejbližších letech spíše těšit na příjezd Santa
Clause, případně k nám dorazí Father
Christmas nebo snad do některých levicově orientovaných rodin i samotný
Děda Mráz. Nečekejte v tuto chvíli ode
mne, že teď budu plakat nad rozlitým
mlékem. Každá mince má dvě strany.
Vzpomínám si na své dětství, kdy díky
dokonalé režii našeho tatínka se každý
Štědrý večer u nás doma stal zázrak a
Ježíšek osobně navštívil naši rodinu.
Vzpomínám si však i na chvíli, kdy mi
má starší sestra dost nešetrně sdělila tu
hořkou pravdu, kterou musela maminka
dost rozpačitě potvrdit. Podvedli mne.
Celá léta mne podváděli, Ježíšek není!
Tedy možná, že je, ale rozhodně se neobtěžuje osobně chodit zrovna k nám
domů. Mohla jsem už dávno na to přijít
sama. Nepřišla. Moje vina. Jsem totiž
hloupá husa, která všemu věří. Má důvěra byla hluboce otřesena. Zklamání mne
poznamenalo. Dávám si od té doby lépe
pozor, abych na všechno nenaletěla.
Také to trvalo nějaký čas, než jsem
pochopila, že ten podvod ze strany mých
milujících rodičů nebyl zas až tak velký.
Ano, pohádkový Ježíšek s dárky a rozsvíceným stromečkem do naší domácnosti
skutečně nedorazil, ale vzkříšený Ježíš
Kristus uprostřed nás, shromážděných
kolem štědrovečerního stolu při společné hlasité modlitbě Páně, která končila
tím, že jsme se všichni před večeří navzájem políbili, zcela jistě byl.
Byl a stále je. Dokonce i tehdy, když
někdy bez své viny nesedíme kolem stolu
ani tři, ba ani dva. Vím o tom. Je to zkušenost mé vlastní víry.
Jindřiška Kubáčová
Štědrý
den
Hod Boží Mučedníka Silvestr
vánoční Páně Štěpána
Nový
rok
Praha
Břevnov a Vokovice
Dejvice
Ďáblice
Hloubětín
Holešovice
Karlín
Kobylisy
Krč
Libeň
Michle
Modřany
Radotín
Smíchov
Staré Město
Vinohrady
Vršovice
Vyšehrad a Podolí
Zbraslav
Žižkov
22.00
22.00
22.30
15.00
23.00
22.00
16.00
23.00
23.00
23.00
22.00
23.00
10.00
9.00
10.15
10.00
9.00
9.30
9.30
9.00
10.00
9.00
9.00
9.00
10.30
10.00
10.00
9.00
9.30
9.00
14.00
8.15
10.00
9.00
9.30
9.00
9.00
9.00
10.30
10.00
10.00
9.00
9.30
-
8.15
17.00
17.00
17.00
17.00
16.00
16.00
10.00
16.00
10.00
9.00
10.15
10.00
9.00
9.30
15.00
10.00
10.00
9.00
9.00
16.00
10.30
17.00
15.00
9.00
Kolín
23.00
9.00
9.00
-
9.00
Plzeň - východ
16.00
9.00
Rokycany
Tábor
22.00
22.00
Hradec Králové
Červený Kostelec
Česká Skalice
Český Dub
Holice v Čechách
Hronov
Jablonec n. Nis.
Jaroměř
Jičín
Liberec
Litomyšl
Náchod
Nové Město n. Met.
Nový Bydžov
Rychnov n.Kn.
Vamberk
Semily
Vysoké Mýto
Vysoké n. Jizerou
Brno
Botanická
Židenice
Maloměřice
Husovice
Tuřany
Šlapanice
15.00
7.45
9.00
14.00 Čižice 15.00
16.00 Nebílovy
16.30
17.00
9.00
-
23.00
22.30
22.00
22.00
22.00
23.00
22.30
14.00
22.00
23.00
22.00
23.00
22.00
22.00
23.00
22.00
22.00
24.00
9.30
8.30
10.00
8.30
9.00
8.30
9.00
9.00
8.30
9.00
8.30
10.00
8.30
9.00
8.30
10.00
9.00
9.00
16.00
9.30
14.00
10.00
10.00
9.00
10.00
9.00
dětská besídka
8.30
8.30
9.00
9.00
16.00
17.00
17.00
15.00
9.00
17.00
15.00
10.00
17.00
17.00
15.00
17.00
10.00
17.00
9.30
9.30
10.00
10.00
9.00
10.30
9.00
9.30
10.00
8.30
9.00
9.00
-
23.00
22.00
-
10.00
10.00
17.00
9.00 16.30 (pro děti)
8.00
15.00
8.00
9.00
10.15
10.00
16.00
8.00
9.00
10.15
10.15
13.30
9.00
11
Nalezení a odkrytí obrazu mistra Jana Husa
V neděli 25. listopadu vedl bohoslužbu v kostele knížete Václava Na
Zderaze v Praze bratr patriarcha ThDr. Jan Schwarz. Po bohoslužbě
v tuto poslední neděli církevního roku nazvanou Dnem Bible odkryl symbolicky bratr patriarcha obraz mistra Jana Husa. Zazněla při této příležitosti utrakvistická píseň o mistru Janu Husovi ze 16. století v podání
sestry prof. Jaroslavy Hermanové.
Říká se, že knihy mají své osudy. Bible Kniha knih má své nejpozoruhodnější
osudy a cesty. Bývá skryta a znovu nalezena, jako za dnů krále Jošiáše v jeruzalémském chrámu (1 Pa 34. kap.). Také obrazy
mají své osudy. Platí to i o tomto obrazu
mistra Jan Husa, který byl objeven na kůru
našeho kostela. Zprvu jsme si mysleli, že
se jedná o veliké dveře. Jaké však bylo
překvapení, když jsme dřevěnou desku
otočili… Objevila se postava Jana Husa
v životní velikosti. - Co jsme zatím zjistili,
je to, že tento obraz byl darován novoměstské husitské obci v roce 1931
Pražskou besedou. O jeho původu zatím
nic bližšího nevíme.
Tento obraz je pro nás nezvyklý. Husovo
zpodobení známe většinou jako kázajícího
v Betlémské kapli, hájícího se před kostnickým koncilem nebo jako trpícího na hranici. Ale tento obraz znázorňuje Husa jako
toho, kdo již patří k církvi vítězné. Husova
postava - i když v tmavém univerzitním
taláru s biretem - je obklopena zlatem a
Festival církevních sborů potřetí
Letošního 6. července v našem překrásném
mikulášském chrámu na Starém Městě
pražském opět - již podruhé - zazněly
duchovní skladby, písně z nejrůznějších historických období v podání pěveckých sborů
nejen z naší církve, ale také z ekumeny,
vystoupily
též
sbory
zahraniční.
Představily, jak později informoval Český
zápas, kus své spirituality a nesporného,
často osobitého zanícení zpěvem oslavovat
Pána.
Je to dobře. Církev prokazuje svou životaschopnost také tím, že zpívá. Ona přehlídka, na kterou na sklonku roku vzpomínáme,
ukázala, že námaha organizátorů - ať už
členů Kulturní rady či odboru pro vnější
vztahy ústřední rady, neposledně též i členů
rady starších mikulášské náboženské obce
nebyla marná. Byla by škoda, kdyby nová
tradice obnovená na přelomu století uvadla.
A to je výzva pro vás - varhaníci a sbormistři, kteří třeba jste v přípravách programu na sváteční bohoslužby, pro vás - sestry
a bratři, členy pěveckých sborů, i pro ty,
kteří rádi zpíváte a zbytečně se ostýcháte.
Oznamujeme vám, že chystáme další ročník
setkání pěvců. Byli bychom rádi, kdyby na
pražské přehlídce sborů 6. července 2001
byly zastoupeny všechny diecéze naší církve alespoň jedním pěveckým kolektivem.
Proto v březnu příštího roku bude hudební
sekce Kulturní rady pořádat jednodenní
seminář pro sbormistry v Praze, o jehož ter-
mínu budete včas informováni prostřednictvím Českého zápasu, dále počítáme s organizací pěveckých přehlídek v jednotlivých
diecézích.
Chceme také zvolit a ustanovit nejzkušenější z vás do funkce kantorů, kteří by pečova-
kolem hlavy má mistr Jan svatozář.
Ztvárnění navazuje na utrakvistickou tradici, kdy se Hus stal i proti oficiálnímu pohledu katolické církve svatým mužem a
mučedníkem, který přešel po svém utrpení
do oblaku Ježíšových svědků v nebi. Se
svatozáří je Hus zobrazen například v husitském Litoměřickém graduálu. Také
v Kutnohorském kancionálu z 15. století má
Hus kolem hlavy svatozář. V rukou drží
Bibli a kalich, jako je tomu i na našem obraze. Bible a kalich charakterizují mistra Jana
Husa.
Tento obraz zachycuje estetický vkus své
doby, kdy vznikl. Bude v našem kostele
umístěn nejen jako zajímavost, ale i jako
doklad úcty předcházejících generací a současně jako trvalá výzva svědka Boží pravdy.
Tomáš Butta
li o hudbu a zpěv v diecézích. Prostě, abychom o sobě nejen věděli, ale vzájemně si
pomáhali.
Kéž je naše snaha požehnaná, kéž i v dalším
roce ukážeme světu, že ještě umíme zpívat
v radosti a skrze ni přivádět k radosti, jíž
nám dává Pán.
Zdeněk Kovalčík,
vedoucí hudební sekce Kulturní rady
Když byl pastor Joe Wright požádán, aby otevřel zasedání kanadského senátu,
každý očekával obvyklý projev, ale uslyšeli následující:
„Nebeský Otče,
přicházíme dnes před tebe,
abychom žádali o odpuštění a hledali tvoje vedení a tvoji cestu.
Víme, že tvé slovo říká: Běda těm, kteří nazývají zlo dobrem.
Ale to je přesně to, co děláme.
Ztratili jsme naši duchovní rovnováhu a převrátili naše duchovní hodnoty.
Vyznáváme, že jsme znevážili absolutní hodnotu tvého slova
a nazvali to pluralismem.
Uctíváme jiné bohy a nazýváme to multikulturou.
Schvalujeme perverzi a nazýváme to alternativním životním stylem.
Využíváme chudé a nazýváme to loterií.
Odměňujeme lenost a nazýváme to sociálním systémem.
Zabíjíme nenarozené a nazýváme to volbou.
Střílíme na doktory provádějící potraty a nazýváme to ospravedlnění.
Zanedbáváme výchovu našich dětí a nazýváme to budování sebe sama.
Zneužíváme moc a nazýváme to politikou.
Toužíme po majetku svého bližního a nazýváme to svobodou projevu.
Zesměšňujeme odkaz našich předků a nazýváme to osvětou.
Pohlédni na nás, Pane, prozkoumej naše srdce,
očisti nás od každého hříchu a osvoboď nás.
Veď a žehnej těm mužům a ženám,
kteří byli zvoleni, aby nás vedli podle tvé vůle.
Prosíme tě ve jménu tvého Syna, živého Spasitele, Ježíše Krista.
Amen.“
12
Z církve
LIBEREC. Ve středu 19. prosince se koná
představení loutkového divadla Oblázek
„Vánoční komedie o narození Ježíše Krista,
našeho Spasitele“. Začátek představení
v 17.30 hod., vstupné 30,- Kč.
Součástí adventních akcí je i 10. komponovaný večer cyklu DOTEKY, čas k zastavení, čas k zamyšlení. Hostem je emeritní
ministr vlády ČR, veterinář MVDr. B.
Kubát. Název programu „Nejsme na světě
sami“ (O zvířátkách a lidech). Výtěžek
z dobrovolného vstupného bude věnován
na charitativní účely.
(rst)
ČERVENÝ KOSTELEC. Zveme na
vánoční vystoupení žáků Zvláštní školy
v Žižkově sboru 20. prosince v 15.30 h.
30. prosince v 15 hod. se koná rodinné sejití na závěr roku.
(rst)
JABLONEC NAD NISOU. Zveme na
vánoční koncert 17. prosince v 18 h. Účinkuje Jablonecká píšťalka.
18. prosince v 17 h vystoupí loutkové divadlo Oblázek s představením „O Ježíšově
slavném narození“. 21. prosince v 18 h se
koná vánoční koncert 4. Základní školy
v Jablonci n. N.
(rst)
NOVÝ BYDŽOV. Zveme na 16. prosince
od 15 h, kdy se koná ekumenické setkání
dětí v klubu Mekka a v 17 h adventní varhanní koncert v Husově sboru.
(rst)
PŘELOUČ. 25. prosince v 17 h zveme na
vánoční varhanní koncert a vernisáž výstavy andělů.
(fú)
RYCHNOV NAD KNĚŽNOU. 16. prosince v 16 h proběhne ekumenické adventní setkání u stromu na náměstí v Rychnově.
18. prosince od 17 h zveme na „Vánoční“
biblickou hodinu s koledami.
(fú)
LOŠTICE. Náboženská obec vzpomíná
svého předsedy rady starších Mojmíra
Bílka, který zemřel po delší nemoci
26. června 2001 ve věku 80 roků. Celá
náboženská obec bude postrádat jeho starostlivost a obětavost pro věci církve a
zejména starostlivost o sbor. Touto cestou
mu chceme vzdát dík.
Také děkujeme celé jeho rodině, zejména
manželce Věře, za trpělivost a lásku, kterou
mu věnovali v posledních měsících jeho
života. Čest jeho památce.
(rst)
KRESLENÁ BIBLE - poslední výzva.
Prosím všechny, kdo mají zadaná témata,
aby hotové kresby poslali do konce roku na
adresu: Anna Hladíková, Bellušova 1872,
155 00 Praha 5. Kdo by ještě chtěl se svými
dětmi kreslit a stihnul by to do konce roku,
zavolejte na tel. 0603 758 756. Projekt
Kreslené Bible bude realizován s dodanými
obrázky bez ohledu na to, která témata jsou
zastoupena. Plánuje se (zatím) vydání na
CD ROM a putovní výstava děl.
Anna Hladíková
ÚVALY. Zpříjemnit adventní čas našim
sestrám a bratrům a všem příznivcům chce
i naše náboženská obec. Třetí adventní
neděli, tj. 16. prosince od 14. 30 hodin pořádá adventní koncert, na kterém zazní církevní skladby a vánoční koledy skladatelů
J. S. Bacha, F. Händela, P. Angeliase, L.
Fišera, A. Tučapského a J. J. Ryby. Rovněž
budou provedeny staré církevní a vánoční
písně z počátku 14. a 15. století.
Na koncertě se posluchačům představí
Komorní pěvecký sbor CHRISTI z Úval se
svými sólisty pod vedením Dr. Vítězslava
Pokorného a jako milý host Komorní soubor KALICH CČSH z Prahy-Vršovic pod
vedením Ondřeje Kulhavého.
Zpěv doprovodí recitace veršů H. Kohoutové, J. Dachsela a V. Renče. Koncert se
koná ve sboru Církve bratrské v Úvalech,
Pražská ul. 477. K adventnímu zamyšlení
zveme všechny zájemce.
(rst)
TUCHOMĚŘICE. Náboženská obec slaví
tento rok 70. výročí založení sboru.
Jubilejní rok oslavíme předvánočním koncertem, který se koná v našem sboru
16. prosince v 15 h. Srdečně zveme. (rst)
ROKYCANY. Nabízíme zdarma stůl Páně
skříňový, dlouhý 2,2 m, hluboký 0,85 m.
Dotazy na tel. 0604 620 976.
(fú)
PRAHA-SMÍCHOV. Náboženská obec zve
na Rybovu Českou mši vánoční, kterou si
můžete poslechnout 16. prosince od 9 h. (fú)
Naše církev v rozhlase
Na Hod Boží vánoční 25. prosince od 9 h vysílá stanice Praha přímým přenosem sváteční
bohoslužby naší církve z Písku. Liturgii slouží Mgr. Michael Štojdl.
(red)
STUDNICE. V sobotu 1. prosince uspořádala
náboženská obec adventní koncert, pro velký
zájem ve dvou částech, a to v 15 h a v 17.30 h.
Přítomnost 500 návštěvníků je asi rekordem
návštěvnosti těchto koncertů v okrsku a
možná i v diecézi. Účinkovalo 15 dětí z mateřské školy, 30 dětí ze základní školy, 10 hudebníků ze základní umělecké školy z Červeného
Kostelce a 10 hudebníků souboru JQT se stínovým divadlem. Koncert byl akcí mladých,
nejmenší účinkující byly tříleté děti, hrály sněhové vločky, nejstarší byli osmnáctiletí hudebníci. Dospělí účinkovali pouze tři. V rámci
koncertu promluvil pacient, uzdravený transplantací kostní dřeně, na jehož popud byla
uspořádána sbírka ve prospěch transplantací.
Vynesla téměř 10 000 Kč. Velké pozornosti se
těšilo stínové divadlo o životě malého Ježíše
od narození do útěku do Egypta. I mnohým
dospělým se dostaly zprávy o Herodovi a
třech králích, bylo to poprvé, kdy taková akce
byla uskutečněna. V hudební a taneční části
uslyšeli přítomní podkrkonošské koledy a uviděli lidovou tanečně zpracovanou legendu o
svaté Lucii. Koncert byl v obou dílech zahájen
biblickou úvahou faráře Smutného a zakončen
společným zpěvem písně „Narodil se Kristus
Pán“. Bylo to radostné obecenství, často
odměňované potleskem spokojených účastníků obou koncertů.
Miroslav Smutný
Smutná vzpomínka
Těsně před uzávěrkou jsme se dozvěděli
smutnou zprávu, že 24. listopadu zemřela
Mgr. Božena Metyšová, kterou znají čtenáři Českého zápasu i kalendáře Blahoslav
z jejích moudrých a vyzrálých básní.
Narodila se 11. listopadu 1934 v Litomyšli,
kde byl otec farářem. Pokračovala v jeho
stopách a po studiu na Husově československé bohoslovecké fakultě nastoupila do
služby 1. srpna 1958. Sloužila krátkou dobu
v Holicích v Čechách, v Hlinsku, Kunčicích
p. Ondřejníkem a ve Frýdku-Místku od
června 1964 až dosud. Rozloučení se konalo v úzkém rodinném kruhu. Církev se se
svou oblíbenou farářkou a básnířkou rozloučí 13. ledna od 9 h při bohoslužbách ve
Studénce.
(red)
Blahopřejeme
Sestra Jindřiška Kubáčová získala v literární
soutěži „O zlatý klíč“, pořádané Městskou
částí Praha 11 první cenu.
(red)
Č E S K Ý Z Á P A S - čtrnáctideník Církve československé husitské
Vydává Ústřední rada CČSH, šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček
Adresa: Wuchterlova 5, 166 26 Praha 6, tel.: (02)20398107, fax: (02) 20398123, e-mail: [email protected],
Tiskne: OMIKRON - NV s.r.o., Modřišice 77, 511 01 Turnov
MK ČR E 127
Distribuce: A.L.L .production spol. s r.o., Poděbradská 24, 190 00 Praha 9, tel.: (02) 66311438 ISSN 0323-1321