Bohumil Stejskal - Salesiáni Dona Boska

Transkript

Bohumil Stejskal - Salesiáni Dona Boska
Salesiánská inspektorie s v. Františka Xaverského
150, poštovní přihrádka 155
8.000 Bahía Blanca, ARGENTINA.
Nadšené setkání s Janem Pavlem II.
Bohumil Stejskal
salesián koadjutor
zemřel 27. listopadu 1999
Amadeus, románský překlad českého jména Bohumil, se narodil 11. srpna 1911 v Lip‑
níku nad Bečvou, starobylém městě okresu Hranice v severní části Moravy, které přilé‑
há k řece Bečvě. Pohlednice, kterou uchovával náš spolubratr ze svého rodného kraje,
ukazuje zámek s heraldickým štítem s korunovaným lvem ve skoku, který připomíná
700 let od založení města, která se dovršila v roce 1965.
Bohumil byl druhý z pěti dětí, pocházejících z manželství Antonína Stejskala a Jo‑
sefíny Knapkové, kteří tvořili podle pana faráře dobrou a zbožnou křesťanskou rodinu.
V takovém prostředí, ve kterém proběhlo jeho dětství a dospívání, pocítil volání Páně,
aby jej následoval, a cesta zasvěcení se v Salesiánské kongregaci začala vyvstávat na ob‑
zoru jeho života.
Seznámil se s Donem Boskem a s představenými kongregace pomocí písemného sty‑
ku s přáteli, spolupracovníky a věřícími Církve, kteří šířili zprávy o salesiánech, o po‑
vaze jejich kongregace, o její organizaci a účelech. To přitahovalo početnou mládež,
která pociťovala neklid při hledání povolání a protože nemohla počítat se salesiánskými
domy ve své vlasti, musela daleko emigrovat, jako do Polska, do Maďarska a do Itálie,
když chtěla pokračovat ve své salesiánské formaci.
Za tím účelem, aby mladí nemuseli dlouho hledat, spolu se všemi Slováky a v doro‑
zumění se salesiánským inspektorem Polska, donem Petrem Tironem, přiměli hlavního
představeného dona Pavla Alberu, aby otevřel v Itálii dům pro formaci takových ucha‑
zečů pro salesiánský život. Tak byl založen v roce 1921 dům v Perose Argentině v okrese
Pinerolo (Piemont) pro mladé Slováky, kteří jej používali až do roku 1924, kdy se jim
podařilo otevřít salesiánský dům v Šaštíně na Slovensku. Perosa Argentina přešla k dis‑
pozici pro povolání z Čech a Moravy a tam do Perosy odcestoval Bohumil jako dospíva‑
jící muž ve svých 16 letech v roce 1927.
On sám vypravoval, že cestoval železnicí víc než 1000 kilometrů, opatřen cedulí, na
které byly jeho osobní údaje, místo, kam cestoval a osoba, která jej očekávala. Jel do sta‑
nice Porta Nuova v Turíně a očekával jej tam jeden salesián v cestovním středisku.
Takový způsob cestování byl v té době dosti běžný. Osobní průkaz spočíval v tom, že
mával z okna vlaku onou bílou papírovou cedulí. 2. února zmíněného roku tak vstoupil
do ústavu v Perose Argentině jako aspirant­‑koadjutor.
Mezitím zrál salesiánský čas tak rychle, že se v tomtéž roce (1927) otevřel první sa‑
lesiánský dům ve Fryštáku na Moravě. Tam pak pokračovala formace mladých Čechů.
Ještě předtím otec Štěpán Trochta (mnohem později kardinál svaté církve), který byl
představeným komunity v Perose, píše donu Josefu Vespignanimu s datem 21. 8. 1927
z oddělení hlavní řemeslnické rady salesiánské kongregace a podává mu zprávu, že ústav
v Perose se má přemístit do Československa, ale že tam nebude místo pro řemeslnické
aspiranty, takže doporučuje, aby aspirant Bohumil Stejskal byl přemístěn do některého
salesiánského domu pro řemeslníky v Itálii, jako je Foglizzo, kde by mohl navštěvovat
kurs mechaniky, do kterého si přál se dostat.
A tak v tomtéž roce vstoupil Bohumil do domu ve Foglizzo jako aspirant a chovanec
zámečnického oddělení.
V tomto formačním domě strávil tři roky a tam dozrálo jeho povolání salesiána
koadjutora do té míry, že 30. června 1930 si podal žádost do noviciátu v plynné italštině,
ze které překládáme: „…když jsem strávil tři roky aspirantátu v tomto misijním ústavu
ve Foglizzu, kde jsem ukončil tři kurzy mechaniky, a když jsem se upevnil v celém zdej‑
ším duchu, toužím přizpůsobit se synům blahoslaveného Dona Boska a věřím, že jsem
pochopil cíl salesiánské kongregace a mám za to, že mě Bůh volá, abych se v ní zavázal
slibem jako její pokorný člen. Proto podle vůle Boží a se souhlasem svých představe‑
ných toužím vstoupit do noviciátu, abych splnil nutnou přípravu k tomuto stavu a tak
spasil svou duši a pomáhal ke spáse duším druhých.“
Akta pro dovolení ke vstupu do noviciátu obsahují tyto pokyny: „Jestliže ten mladý
člověk ukazuje, že má dobré tělesné zdraví, je pracovitý, má dobré mravy a je poslušný
vůči představeným, bezpečný v ohledu mravní čistoty a upřímný k představeným.“ Je to
takřka rentgenový snímek kandidáta, který ukazuje jeho dobrou připravenost.
Rok noviciátu, který si vykonal na „Villa moglia“ v období let 1930–1931, uzavřel prv‑
ní řeholní profesí, která podle tehdejšího zvyku platila až do ukončení vojenské ­služby.
Mladý salesián byl určen do formačního ústavu pro koadjutory „Conte Rebaudengo“
v Turíně, kde si doplnil kursy mechaniky a začal rozvíjet své povolání v témže ústavu
podle své odbornosti. V roce 1933 obnovil řeholní profesi a zasloužil si při té příležitosti
pochvalu, shrnutou do tří výrazů: „pracovitý, snaživý, zbožný“ a 15. července 1935 složil
sliby věčné. Poznámky, které se k tomu vztahují, jsou odleskem jeho solidního zjevu:
„Osvědčená zbožnost, dobrá chápavost, dobrý charakter a dobré zdraví.“ Byl připraven
uskutečňovat misijní ideál. Byl určen do Patagonie Don Boskových synů pro odborný
obor v ústavu „Dean Funes“ Komodora Rivadavie.
V ústavě „Dean Funes“ vyučoval v základní škole, která trvala od roku 1929, ale
v mysli toho, kdo školu navrhoval, otce Ludvíka Cioncio, to bylo jen přípravné období,
které mělo zvláštní účel: Navázat na vybudovaná střediska pro přípravu řemeslníků, po‑
třebných při těžbě nafty a při průmyslu, který na ni navazoval.
Časem tento projekt dozrál a v roce 1937 se začalo se stavbou a k rozsáhlé budově
byly připojeny i příslušné administrativní prostory. A pak už se jen hledala technicky
zdatná osoba, kterou bylo možné postavit do vedení nového podniku. Salesiánský in‑
spektor, otec František Picabea využil příležitosti, když cestoval do Itálie, aby se zúčast‑
nil Všeobecné kapituly Kongregace, která se konala v roce 1930 a vyzval hlavní před‑
stavené, aby tam poslali salesiána koadjutora, který ovládá veškerou mechaniku. Hlavní
představený, don Petr Ricaldone, rozhodl, že se má vybrat z personálu ústavu „Conte
Rebaudengo“. Volba padla na Bohumila, který s chutí přijal tuto poslušnost a hned se
pustil do bezprostředních příprav.
A tak ke konci téhož roku jej potkáváme ve Fortin Mercedes, kde se věnuje učení
tamního jazyka a poznávání své nové salesiánské vlasti. Odtamtud se odebral do domu
Komodora Rivadavia, kde se dokončovala výstavba prostorů, které měly pojmout me‑
chanické oddělení.
V únoru 1939 diecézní biskup, monsignor Mikuláš Esaudi slavnostně požehnal nové
budovy a Bohumil tam byl představen jako technický všeuměl.
Tak začalo pro našeho spolubratra nové období jeho salesiánského života, které se
protáhlo na deset let.
Mohl se spolehnout na spolupráci vynikajících salesiánů: otce Maria Brizzoly a otce
Manuela Gonzaleze. První byl v oboru mechaniky samouk, který měl k tomu zvláštní
přirozené vlohy a intuici, která mu dovolovala využít úspěšně svá studia i zkušenosti.
U otce Gonzaleze zase mohl počítat s tím, že na sebe vezme břemeno té části vyučování,
zahrnující běžnou organizaci a plánování kulturní formace.
Když se Bohumil spojil s tímto týmem, rozjel řádnou, vážnou a úspěšnou činnost, kte‑
rá svou úrovní přímo vyznačovala „Dean Funes“ mezi našimi řemeslnickými školami.
Výsledky, kterých se tam dosahovalo, našly své závažné uplatnění na výstavě prací,
které uskutečnili její žáci a kterou organizoval neúnavný otec Ludvík Cencio, a která
byla uspořádána v budově generálního ředitelství naftového průmyslu ve federálním
hlavním městě v severní diagonále.
Revue Dílo Dona Boska v severní Patagonii, která v té době vycházela jako příloha
Salesiánského věstníku (Bollettino Salesiano), rozesílaného v naší inspektorii, přináší
v čísle 209, které odpovídá měsíci říjnu roku 1946 mnoho podrobností z této události.
Výstava se otevřela 27. září toho roku promluvou Ing. Josefa Pagese, viceředitele ná‑
rodní průmyslové školy Otty Krause, který nešetřil výmluvností na adresu Salesiánské
kongregace na poli řemeslnických škol a zvláště poukazoval na vysokou úroveň ústavu
„Dean Funes“, o kterém se vyjádřil, že je „jedním z těch výchovných ústavů, které před‑
stavují opravdu kvalifikovanou konkurenci v oboru technické práce, kterou jsou schop‑
né uskutečňovat… Expozice vyniká pracemi, které vyrobili žáci, a ukazuje, jak vyniká
turnus, plánovaný a uskutečňovaný výlučně mistry a žáky oné školy. Je to první turnus
v Patagonii…“
Veškerý rozvoj práce, uskutečňované naším spolubratrem, bude pokračovat až do
roku 1949, kdy ji nahradí jako podřízenou službu slibný nový podnik, vznikající v Tu‑
cumánu: Argentinská salesiánská universita prací.
Z podnětu otce Jana Fanzolata byl založen 14. června 1948 onen podnik se sídlem ve
městě Tucumán, sdružující všechna salesiánská střediska řemeslné formace v kraji a 22.
září téhož roku byla v něm uznána Národní universita v Tucumánu rozhodnutím, které
nese číslo odeslání 6844-G948.
Ještě se jednalo o to, nalézt schopnou a zkušenou osobu, která by se postavila ke kor‑
midlu technického oddělení ústředního domu nového ústavu. Úvahy se soustředily na
ústav „Dean Funes“, který se vyznačoval organizací a přesností výuky, a Bohumil se jevil
jako ideální všeuměl pro novou funkci. Jeho velkomyslná a rychlá odpověď způsobila,
že se náš spolubratr nastěhoval během školního roku 1949 do ústavu Tulio, aby řídil
jeho technické oddělení přímo v sídle Salesiánské argentinské university prací.
Bohužel, věci se nevyvíjely tak, jak se předpokládalo: Nové prostředí, organizování
práce, vztahy a soužití se staly zápornými vlivy, které působily na Bohumila negativně,
takže se mu vymkla z rukou finanční stránka uskutečňovaného prvního ročníku.
V roce 1950 se vrátil do inspektorie. Kolej Don Bosco de Bahía Blanca a ústav Fernán‑
dez de San Isidoro a kolej La Piedad de Bahía Blanca byly místem dalšího určení během
životního období, které ukazovalo známky duchovní krize, která ho vedla k přesvědčení,
že lepší zkušenost v Kongregaci by mu pomohla k přesnější orientaci v jeho životě.
V roce 1955 dostal dispens od slibů a začal žít dosti neobvyklým způsobem: to přeru‑
šení styků s kongregací bylo spíše legální než skutečné. Snad do toho může vnést poro‑
zumění toto prohlášení, které podepsal ve Fortín Mercedes 24. února 1956:
„Podepsaný Bohumil Stejskal, dispensovaný od řeholních slibů, které jej vázaly k Sa‑
lesiánské kongregaci, prohlašuje svobodně a dobrovolně následující:
1) Že má pevnou vůli věnovat dále veškeré své síly k větší slávě Boží a k dobru svaté
katolické církve.
2) Že se bude řídit nařízeními představených Salesiánské kongregace, ochotný praco‑
vat podle pravidel ústavu v pracích, které mu budou přiděleny.
3) Že nevyžaduje, aby mu Salesiánská kongregace opatřovala, než co bude nutné k je‑
ho životu ve zdraví nebo i v nemoci.
4) Že si nedělá nárok ani nebude nikdy požadovat nějakou náhradu za spolupráci,
kterou poskytuje salesiánským dílům ani za dobu v případě, že se bude muset vzdálit
z jakéhokoli důvodu.
5) Že je jeho živým přáním vrátit se a žít jako salesián, ale že se úplně svěřuje prozíra‑
vému úsudku nejdůstojnějšího hlavního představeného Salesiánské kongregace.“
A tak od té doby žil a pracoval se salesiány. Aby se jeho přání uskutečnilo, o to se posta‑
ral otec Josef Menestrina, v tom čase inspektoriální ekonom a kontrolor prací na stavbě
nového ústavu ve Fortín Mercedes a činnosti Národního Svazu v Buenos Aires. Poslal
Bohumila, aby rozbaloval zavazadla přijíždějících salesiánů a balíky, posílané z Turína
pro salesiánské dílo v Patagonii a upozorňoval na nevhodné podmínky, za jakých se
rozesílá technické zařízení. Ten mu pak svěřil i úkol trpělivě zpracovat inventární se‑
znam majetku Institutu, který byl velmi užitečný, když se měnila právní osoba téhož
Institutu.
Ve všech těchto pracích prokázal jasně svou neměnnou lásku ke kongregaci. Tato
náklonnost jej přiměla, aby podal otci inspektorovi žádost o nové dovolení obnovit svou
příslušnost ke kongregaci, která má datum 15. srpna 1959 a je vyjádřena těmito slo‑
vy: „Považuji za největší štěs­tí, abych se obrátil na Vás a sdělil Vám toto: Po mnoho
let jsem uvažoval o tom, abych se podle rady nejdůstojnějšího hlavního představené‑
ho a s pomocí Ježíše a nejsvětější Panny, svatého Josefa, svatého Jana Boska a Zefirina
(Namuncurá) ucházel o dovolení být znovu přijat do salesiánské kongregace.“ Odpověď
byla příznivá s podmínkou strávit tři měsíce v noviciátě, což vykonal v Manuchu, od‑
kud byl 10. února 1963 profesí řeholních slibů znovu přivtělen do kongregace. A v roce
1966 to učinil definitivní formou věčnými sliby.
První poslušnost byla druhým obdobím jeho života jako salesiána a určila jej v roce
1964 do domu zásobovacího střediska ve federálním hlavním městě jako – podle tehdej‑
šího výrazu – pomocníka a factotum, který se také zúčastnil na rozesílání patagonského
Salesiánského věstníku, kterého v tom čase rozdělovala naše inspektorie měsíčně víc než
deset tisíc výtisků, a přejímal zásilky z celnice v Buenos Aires. Ta práce mu zasloužila
výslovné uznání salesiána koadjutora Luise da Roita ze společnosti „Misie Dona Boska“
na Valdoku, který tak napsal v listě s datem 2. prosince 1997, když oceňoval jako dřinu
drahocennou práci s proclíváním, práci, která Bohumila zaměstnávala a naplňovala sta‑
rostmi, jak to dobře víme. Vždyť to byly stovky beden a kontejnerů a nešlo to všechno
vždycky hladce, protože také já jsem byl u zasílání jen jako ilegální síla a neměl jsem
s tím žádné náležité zkušenosti. Don Viktor Taťák a já víme, co všechno on vykonal.
Obvykle se jednalo o balíky, které bylo třeba posílat dál do Chile a nepočítat různé ob‑
tíže, které se čas od času vyskytovaly, nejčasněji následkem střídání personálu celnice.
Vzdáváme hluboké díky za veškerou spolupráci při odbavování nákladů, aby se dostaly
z Janova až na místo určení.
Tak tomu bylo až do doby, kdy mu navrhli nový druh služby.
Od roku 1965 pracoval na poloostrově Sv. Petra de Bariloche v prvním oddělení díla
plánovaného tak, aby se dostavěla řemeslnická škola nejdříve ze dřeva, která zůstala nedo‑
stavěná, když ji přestal podporovat po svém pádu stát, který dal podnět k její výstavbě.
Jak roky ubíhaly, bylo stále zřejmější, že bude vhodné přemístit ji do města Bariloche,
ale aby se zachovalo vlastnictví pozemku a staveb na poloostrově, bylo tam třeba udržet
nějakou službu ve prospěch mládeže. K tomu účelu se přestavovaly prostory pro příští
setkávání skupin mládeže, např. pro meditační dny, pro výlety, chvíle odpočinku a pro
turistiku.
Salesiánská komunita z města kontrolovala tyto činnosti, avšak když se rozrůstaly,
takže na sebe obrátily větší pozornost, vzbudily bezprostřední spolupráci celé inspekto‑
rie. Tak se stalo, že Bohumil zůstal v Bariloche až do konce roku 1969.
Podle přijatých instrukcí odevzdal skvělou práci, když dokončil opravu základních
sítí, jako je světlo, voda, hygienická zařízení atd. Potom se podle vhodného plánu při‑
stoupilo k přestavbě školních prostor, které se přeměnily na prostory pro ubytování
hostů. Byla to práce, do které se pustil s velikým zájmem a nadšením a byla pro něho
zadostiučiněním a také mu dala určitou pravomoc.
Plánoval podle kalendáře ubytování skupin, často různorodých, u nichž bylo třeba
uvést v soulad jejich náležité přijetí a ubytování, uspokojit různé druhy jejich požadavků
a snižovat na minimum riziko ne vždy snadných situací, které se nedaly snadno zvládat,
zvláště když někteří horkokrevně vyžadovali víc, než měl Bohumil za úkol poskytovat,
anebo dávali pocítit váhu své vůle, zvyklé rozkazovat.
Uběhlo pět let, co fungovalo Mládežnické turistické středisko, v jehož čele se začal
cítit unavený. V dopise otci inspektorovi, datovaném 5. ledna 1975, říká: „Cítím se dost
špatně. Jsem nervově vyčerpán a to by podle tvrzení přítele lékaře mohlo mít nepří‑
jemné následky. Budu plnit úkoly, které se naskytnou, ať jich bude třeba i mnoho, ale
už nebudu moci zvládnout bezprostřední zodpovědnou práci.“ Uzavírá dopis tím, že
naznačuje, že jako Cagliero se spoléhá na zodpovědnou rodinu. Ještě později vyzdvih‑
neme detailní administrativní rovnováhu v období jeho řízení, to znamená od 16. února
1970 do 1. dubna 1975.
Po dokončení dostavby v Bariloche se odebral doplnit salesiánskou komunitu v Zá‑
sobovacím středisku v Buenos Aires. Ale jeho život tam byl mnohem bolestnější než
v minulosti a měl horší vliv na jeho zdraví, takže dostal vážnou srdeční vadu a později
hypertrofii prostaty.
Pro jinou část inspektorie, která si vzala za úkol přeměnit strukturu a zaměření svých
domů, došlo v roce 1991 k dočasnému uzavření Zásobovacího střediska se záměrem
restrukturalizace za účelem zvláštních cílů. Bratři se přestěhovali do jiných komunit.
Bohumil byl určitý čas v Bahía Blanca, v inspektoriálním domě, potom se vrátil do Bue‑
nos Aires a ubytoval se v domě sv. Petra del Barrio de la Boca. Ale jeho zdraví se dále
horšilo. Tehdy se v roce 1997 navrátil do Bahía Blanca, kde se nastěhoval do inspektori‑
ální nemocnice. Když se blížil konec, byly mu věnovány všechny zasloužené pozornosti
a on se s tím vyrovnával statečně a klidně. Dokud mohl chodit, byl jeho obvyklým cílem
katedrální chrám, ve kterém se obvykle zúčastňoval večerní mše svaté.
Po večeři v noci pak vyhledával komunitu koleje Don Bosco, se kterou sdílel příjem‑
né chvíle, ve kterých se střídaly milé vzpomínky a zajímavé příběhy. V tom spočívala
jeho odstupňovaná léčba a udržování jeho zdravotního stavu. Avšak nemoc neúprosně
pokračovala. Tak přišel rok 1999. Od začátku měsíce srpna už nemohl opouštět lůžko až
nakonec zřejmě nastávala smrt, ale prodloužila se až do 27. listopadu.
Jeho tělesné pozůstatky byly vystaveny v nemocniční kapli. Pohřeb se konal násle‑
dujícího dne. Pohřební průvod se rozvinul až na místní hřbitov, kde byl pohřben do
pantheonu salesiánské instituce.
Bohumil je jeden z těch spolubratři, kteří uměli dát velkorysou odpověď na misijní
povolání Páně a opustili vše, vlast i rodinu, aby přišli do naší inspektorie a zasluhují si za
to vzácnou a význačnou vzpomínku.
Zvolil si Patagonii za svou novou vlast a strávil v ní šedesát let. Během této dlouhé
doby využil pouze třikrát příležitosti a dovolení podívat se do své mateřské země. Tato
skutečnost je tak výmluvná, že nepotřebuje komentářů.
Při poslední cestě, uskutečněné 1994, využil vhodné příležitosti a šel pozdravit při
audienci Jana Pavla II. Je třeba připomenout, že to mělo odezvu i z druhé strany a ta‑
ké papež projevil zájem o tohoto misionáře. To byl jeden z nejdojemnějších okamžiků
Bohumilova života. Proto jsme umístili fotografii, která tuto chvíli zachycuje, na obálku
našeho nekrologu.
Co se týká práce s mládeží, chtěl bych zdůraznit praxi a veliké hodnoty našeho pre‑
ventivního systému. Srdečnost a úcta byly rysy, které jej vyznačovaly, když jednal s cho‑
vanci. Získaly mu velkou vstřícnost a trvalou vzpomínku, která se projevovala přede‑
vším během klasických sjezdů bývalých chovanců, kteří znovu vyvolávali milovanou
postavu svého technického mistra a učitele.
Víra prozařovala jeho život a dávala mu sílu v těžkých chvílích, kterého provázely.
Byla to víra živená prostou a neokázalou zbožností. Zbožností, kterou bylo jasně vidět
na jeho salesiánském životě, kdykoli příslušní představení zkoumali Bohumilovo jed‑
nání, než mu dovolili složit nebo obnovit řeholní sliby. Jeho zbožnost trvala po celý
život a byla zvlášť zaměřená k svátostnému Ježíši. To vyplývá také z dopisu, který napsal
5. dubna 1974 otci inspektorovi uprostřed svého bolestného postavení, ve kterém píše:
„Byl jsem v kapli rozmlouvat s Ježíšem, který rozluští všechny problémy.“
Tak se snažil žít ve vztahu k Pánu. Proto nepochybujeme, že již požívá radostí Otcova
Domu. Přesto buďme velkorysí ve svých křesťanských přímluvách a prosme Pána žní,
aby vzbudil hojná povolání salesiánů koadjutorů, bez kterých by naše řeholní rodina
nebyla tím, čím má být.
Prosím také o modlitbu, jak ji výslovně žádal p. inspektor, který uspořádal tuto infor‑
mační zprávu pro nekrolog.
P. Heraklios Moreno

Podobné dokumenty

Masters WCh-2014-Results-TEAMS

Masters WCh-2014-Results-TEAMS WOMEN, M55+: 7,2km; + 800m/-40m

Více

prázdniny 2011 - Činoherní klub

prázdniny 2011 - Činoherní klub (Slepic:) „Lidi říkají, tak když se to zavře, tak jak to, že bourají domy dál. Já říkám, já, lidičky, nemůžu za nic, já jsem jen právník. Ale dobře za to platí. Je to rozumné a lidské. Já jsem to ř...

Více

Zeffirino Namuncura

Zeffirino Namuncura dával také velkoryse svůj plat plukovníka. Tak se mu podařilo zaručit nutné minimum pro život a to tak, že v těch letech nikdo nezemřel hladem, ani na mor jak se to stávalo v sousedních vesnicích. ...

Více

KATEŘINA ŠEDÁ 1977 Born in Brno, Czech

KATEŘINA ŠEDÁ 1977 Born in Brno, Czech Kateřina Šedá, Everything Is Perfect, Los Altos/ SF Moma, San Francisco Kateřina Šedá, Bedřichovice upon Thamses, Moravian gallery, Brno and Bedřichovice, Czech republic Kateřina Šedá, At six a...

Více

duben - Farnost Fryšták

duben - Farnost Fryšták bylo nainstalováno výbojkové osvětlení na stropě kostela a také nově nasvětlena křížová cesta. Kostel byl nově vymalován a mistr Verbický provedl mj. také novou mozaikovou výzdobu kaple sv. Dona Bo...

Více

Desáté číslo časopisu Dámského investičního klubu LADY IN

Desáté číslo časopisu Dámského investičního klubu LADY IN mozku a mnoho let působil jako předseda Grantové agentury ČR. „Můj muž mě podporoval, chtěl ženu na své úrovni, která by mu mohla být partnerem. Máme moderní manželství, jako má hodně dnešních třic...

Více