1. Bezdomovectví - Dům dětí a mládeže Na Výstavišti

Transkript

Informační oblasti středočeského kraje
Obsah
1.
Bezdomovectví ................................................................................................................... 3
1.1.
Charakteristika ............................................................................................................. 3
1.2.
Adresář organizací ....................................................................................................... 8
2. Chudoba ................................................................................................................................. 9
2.1. Charakteristika ................................................................................................................. 9
2.2. Zajímavé odkazy............................................................................................................ 10
3. Domácí násilí........................................................................................................................ 11
3.1. Charakteristika ............................................................................................................... 11
3.2. Adresář organizací ......................................................................................................... 16
3.3. Legislativa ..................................................................................................................... 16
Zákon na ochranu před domácím násilím ................................................................................ 16
Ostatní právní předpisy ............................................................................................................ 17
4. Drogy a jiné závislosti .......................................................................................................... 26
4.2. Alkohol .......................................................................................................................... 28
4.2.1. Charakteristika ........................................................................................................ 28
4.2.2. Adresář organizací .................................................................................................. 31
4.3. Léky ............................................................................................................................... 31
4.4. Tabák ............................................................................................................................. 34
4.5. Ilegální drogy ................................................................................................................. 38
4.6. Jiné závislosti ................................................................................................................. 73
4.6.1. Gambling................................................................................................................. 73
5. Kriminalita a delikvence ...................................................................................................... 76
6. Obchodování s lidmi ............................................................................................................ 82
7. Poruchy příjmů potravy ........................................................................................................ 92
1
7.2. Adresář organizací ....................................................................................................... 102
8. Primární prevence .............................................................................................................. 103
8.1. Charakteristika ............................................................................................................. 103
9. Prostituce ............................................................................................................................ 111
9.1. Charakteristika ............................................................................................................. 111
10. Sekty ................................................................................................................................. 115
10.1. Charakteristika ........................................................................................................... 115
10.2. Adresář organizací ..................................................................................................... 118
11. Stalking............................................................................................................................. 119
11.1. Co je stalking ............................................................................................................. 119
11.2. Stalking dle práva ...................................................................................................... 121
11.3. Adresář organizací ..................................................................................................... 123
12.
Šikana .......................................................................................................................... 124
12.1.
Charakteristika ..................................................................................................... 124
12.2.
Adresář organizací ............................................................................................... 129
13.
Týrání a zneužívání dětí .............................................................................................. 130
13.1.
Syndrom CAN ..................................................................................................... 130
13.2.
Psychické týrání, zneužívání a zanedbávání ........................................................ 134
13.2.1 Charakteristika ..................................................................................................... 134
13.2.2. Příčiny, projevy důsledky ................................................................................... 136
13.2.3. Prevence .............................................................................................................. 143
13.3.
Fyzické týrání, zneužívání a zanedbávání............................................................ 146
13.4.
14.
Xenofobie a rasismus .................................................................................................. 156
14.1.
Charakteristika ..................................................................................................... 156
14.2.
15. Záškoláctví ....................................................................................................................... 160
2
1. Bezdomovectví
1.1.
Charakteristika
Listopad 1989 přinesl s sebou řadu společenských problémů do té doby prakticky u nás
neznámých: šíření drog a organizovaného zločinu, šíření prostituce a pornografie, masové
snižování
životní
úrovně,
zejména
důchodců
a
mladých
rodin,
nezaměstnanost
a bezdomovectví.
Průměrná obecná míra nezaměstnanosti dosahuje výše 7,9 % ekonomicky aktivního
obyvatelstva (2005). Bezdomovců je přibližně 100 tisíc, a odhaduje se, že každým rokem
přibývá 10 % nových bezdomovců (dle odhadu ing. Plachého, předsedy Sdružení azylových
domů v ČR). A v budoucnosti tento problém může být ještě palčivější vzhledem
k plánovaným deregulacím a očekávanému nárůstu nezaměstnanosti.
Již tato poměrně vysoká čísla naznačuji, že tento problém má společenské příčiny a že
se nejedná převážně o osobní selhání jednotlivců. Předpokladem účinného boje proti
bezdomovectví je seznámení se s alespoň základními faktory této problematiky.
Vymezení pojmu „bezdomovec"
Lidé, pro něž se u nás vžilo označení „bezdomovci", v České republice de jure neexistují.
A v mezinárodním právu se pojmem bezdomovec (homeless) označuje cizinec, žijící
na našem území bez povolení úřadů a bez státní příslušnosti. Pro našeho člověka,
postrádajícího domov, má odborná mluva termín „občan bez přístřeší", který patří do skupiny
„občanů společensky nepřizpůsobených", což ovšem, znovu opakujeme, není právní
vymezení.
Formy bezdomovectví
V zásadě lze bezdomoveckou populaci rozdělit do tří skupin:
a) Zjevní bezdomovci - osoby žijící na ulicích, na nádražích, ti, kteří vyhledávají ubytování
v zimních noclehárnách, azylových domech, v noclehárnách zřizovaných městy nebo
charitativními organizacemi. Ti však reprezentují pouze část obyvatel bez domova.
b) Skrytí bezdomovci - lidé bez přístřeší, kteří se z nějakého jen jim známého důvodu
neobracejí na veřejné či charitativní služby, aby nalezli nocleh. Počet těchto osob může být
značný hlavně v regionech, kde nabídka služeb je nedostačující. Tito lidé bydlí ve squatech,
přespávají ve sklepích, domech určených k demolici, ve starých automobilech, kontejnerech,
3
výměnících, ve stanech, v zemljankách, v kanálech, v lesích, v nejlepším případě přespávají
tak různě po známých...
c) Potenciální bezdomovci - osoby, jejichž potřeby jsou úřadům buď neznámé, nebo známé
jen částečně. Není vždy jednoduché určit přesně rozdíl mezi podmínkami života bezdomovců,
kteří se obracejí na provozovatele ubytoven, a těch osob, které žijí v nejistých podmínkách
nájemních bytů, často zdravotně závadných, v domech určených k asanaci či k demolici,
v bytech provizorních, zchátralých a často přelidněných, v bytech sociálních, v holobytech,
v podnájmech. Do této skupiny řadíme i ty, kteří čekají na propuštění z různých ústavů,
vězení, na opuštění dětského domova, dále ty, kteří zvlášť nyní tvoří velkou skupinu migrační
a exilní.
Příčiny bezdomovectví
Příčiny bezdomovectví jsou různé. Je to například: ztráta zaměstnání či bydlení, nízká úroveň
životního minima, nedostatek cenově dostupného bydlení, zadluženost, rozvod či rozpad
rodiny, rozchod partnerů žijících spolu „na hromádce", otřesné rodinné podmínky (týrané
či sexuálně zneužívané ženy nebo děti, ženy či děti alkoholiků...), psychické a citové
zhroucení, odchod z dětských domovů, kde mladí lidé nemohou po vyučení a dosažení
plnoletosti dále zůstat, propuštění z vězení, smrt někoho blízkého, osamělost, nesamostatnost,
stáří, dlouhé čekací doby na umístění v domově důchodců, mentální retardace, fyzická
či psychická choroba, alkoholismus, drogy, hráčství či jiná závislost, uprchlictví, migrace...
Podle výzkumů je nejčastější příčinou bezdomovectví ztráta zaměstnání (23 %), následuje
rozvod (20 %), odchod z rodiny (11 %), výkon trestu (5 %), špatné hospodaření (3 %), výstup
z ústavního zařízení (2 %). Jiné příčiny tvoří 29 %, a pouze u 7 % bezdomovců má jít
o dobrovolné rozhodnutí (ovšem i zde je třeba vzít v úvahu jejich psychický stav a další
okolnosti).
4
Sociální struktura bezdomovecké populace
Nyní několik sociologických údajů o bezdomovecké populaci v ČR.
Ženy u nás tvoří 10-15 % bezdomovců (v USA a EU je to celých 25 %).
Věková struktura českých bezdomovců vypadá následovně:
Věk
Procenta bezdomovců
0-18
4%
18-25
9%
25-40
19%
40-50
28%
50-62
25%
Starší 62
15%
25% bezdomovců je invalidních důchodců. 25% bezdomovců má zkušenost s dětským
domovem, 15% s psychiatrickou léčebnou a 35% s vězením.
Struktura bezdomovců z hlediska nejvyššího dosaženého vzdělání vypadá následovně:
Nejvyšší
dosažené Procenta bezdomovců
vzdělání
Nedokončené základní 1%
vzdělání
Základní
30%
Vyučení
34%
Středoškolské
bez 6%
maturity
Středoškolské
s 7%
maturitou
Vyšší než středoškolské 1%
Nebylo zjištěno
21%
Co se týče toho, odkud bezdomovci pocházejí, tak 60 % jsou mimopražští, 30 % jsou Pražané,
7 % Slováci a 3 % ostatní cizinci.
A kde bezdomovci přespávají?
Místo přespávání
Procenta bezdomovců
Ubytovna, noclehárna, 21%
azylový dům
Nádraží
15%
U někoho v bytě
13%
Podnájem
2%
Squat
1%
Jiné, nestálé nocování 48%
5
Problémy bezdomovců
Jak už samotné označení „bezdomovec" vypovídá, největším problémem těchto lidí je to,
že nemají domov. To znamená, že buď nemají vůbec kam složit hlavu, nebo přespávají
v různých provizoriích. Také to ovšem znamená, že nemají rodinné zázemí, nemají nikoho,
kdo by je podepřel, kdo by jim pomohl... Mnozí z nich trpí velkou osamělostí.
S tím, že bezdomovci nemají kde bydlet, souvisí to, že jsou těžko zaměstnatelní. A to ze tří
různých příčin:
1) Ztráta dokladů. Bezdomovci jsou často obětí drobné kriminality. Obnova dokladů je velmi
zdlouhavá a málokterý bezdomovec si je schopen je obstarat bez vnější pomoci. Častým
jevem u bezdomovců je totiž jakási „byrofobie", chorobná obava z jednání před úřady
a institucemi, často generovaná odbýváním, arogancí a pohrdáním některých úředníků.
2) Zaměstnavatele zajímá, kde bydlíte. A když uvedete „nádraží" či „Armáda spásy", není
příliš velká naděje, že vás zaměstnají.
3) Když je člověk dlouho nezaměstnaný, a navíc žije na ulici, po čase ztrácí schopnost
pracovat. To je objektivní skutečnost, potvrzená psychology, zabývajícími se fenoménem
bezdomovectví.
A nejenže bezdomovci nemají kde bydlet a těžko seženou nějakou práci (živí
se příležitostnými brigádami, žebráním a podobně), ale většina z nich ani nemá nárok
na podporu v nezaměstnanosti či na sociální dávky. To vše je totiž vázáno na trvalé bydliště
(byť fiktivní), které bezdomovci buď nejsou schopni prokázat (opět- ztráta dokladů), nebo
je tak daleko od místa, kde pobývají, že nejsou schopni tam dojet, resp. tam opakovaně
dojíždět (např. takový bezdomovec z Karviné jde do Prahy, kde má více šance najít pomoc
či dokonce práci - nebo si to alespoň myslí - ale v Praze zas nedostane podporu ani žádné jiné
dávky).
Další závažný problém bezdomovců je jejich zdravotní stav. Skoro 90 % českých
bezdomovců trpí nějakou chorobou či postižením. Navíc většina z nich trpí také nedostatkem
kvalitní stravy (někdy dokonce hlady) a nedostatečnou hygienou. A protože mnozí z nich
nejsou zdravotně pojištěni - opět z výše uvedených důvodů - nemají dle české legislativy
nárok na zdravotní péči. Tím vším je dána jejich relativně krátká životní dráha... Každoročně
pak zemřou v ulicích desítky bezdomovců...
A v neposlední řadě je tu problém negativního vztahu nás, „slušných občanů", k těmto lidem.
Co si o nich myslíme, jak se na ně díváme, jak na ně reagujeme... To jim také „nepřidá"...
6
Pomoc bezdomovcům
Česká republika nemá ani jedinou instituci, ani jedno oddělení Ministerstva práce a sociálních
věcí či jiného ministerstva, které by se problémem bezdomovectví zabývalo. Žádný
komplexní plán, jak se s tímto problémem vypořádat. MPSV sice přispívá svými dotacemi
na azylové domy a jiné ubytovny pro bezdomovce (převážně provozované křesťanskými
organizacemi), ale tyto dotace zdaleka nezabezpečují jejich provoz. Například za rok 2000
činily tyto dotace 76 535 664 Kč, což je částka zhruba 2,5 x menší než byly dotace
požadované.
Města se problémem bezdomovců také příliš nezabývají. Pouze třetina měst provozuje levnou
ubytovnu pro bezdomovce a podobné případy, a to ještě většinou s velmi nízkou kapacitou
(pod 25 lůžek). Ani v Praze, centru bezdomovců, není situace příliš slavná. Například v roce
2000 činily dotace magistrátu na azylové domy (opět převážně provozované křesťanskými
organizacemi) 1 905 000 Kč, což bylo zhruba 2,8x méně, než byla požadovaná částka.
Azylové domy a ubytovny pro bezdomovce v České republice provozují převážně charitativní
organizace (Armáda spásy, Naděje, Sestry matky Terezy...). Nicméně tato pomoc
se nedostává zdaleka všem bezdomovcům. Počet lůžek v azylových domech Sdružení
azylových domů v ČR je 2260 (květen 2000)...
Bezdomovcům pomáhá také pouliční časopis Nový prostor (původně Patron), který od konce
roku 1999 vydává občanské sdruženi Nový prostor. Od února 2001 vychází druhý pouliční
časopis, Patro (vydává občanské sdružení Mezipatro). Nový prostor stojí 25 Kč, Patro 19,90
Kč a polovina peněz z každého čísla zůstává prodejci.
Zdroj: Eduarda a Stanislav Heczkovi, Bezdomovci a my, dostupná
na http://www.getsemany.cz/node/292
7
1.2.
Adresář organizací
Azyly, ubytovny, noclehárny
Název
organizace
Středisko
Naděje
Občanské
sdružení RMosty
Činnost organizace
Kontakt
Poradenství, základní sociální
+420 326 734 940
pomoc, klub pro osoby bez přístřeší. http://www.nadeje.cz
/index.php?q=node/6
1
Maximální délka pobytu je 1 rok. +420 326 723 005
Dotovaná cena za službu je v
www.r-mosty.cz
současnosti dle zák. předpisů: 70,/den dospělý, 40,-/den nezletilé dítě.
Mužům je služba určena pouze ve
výjimečných případech, a pokud to
dovoluje kapacita zařízení.
8
Adresa
Štyrsova 918, Mladá
Boleslav, 293 01
Nádražní 43, 293 01,
Mladá BoleslavČejetičky
2. Chudoba
2.1. Charakteristika
Chudoba
je
sociální
status
člověka
vyznačující
se
hmotným
nedostatkem.
V dnešní době se díky medializaci pojem chudoba spojuje zejména s životními poměry lidí
v rozvojových zemích a používá se pro stav, který nezajišťuje člověku základní podmínky pro
důstojný život a uspokojení nejzákladnějších lidských potřeb. Je spojen se značnou hmotnou
nouzí, nedostatkem potravin, nezávadné pitné vody a ošacení, špatné situace s bydlením,
nedostatečným či žádným přístupem k základní zdravotní péči, vzdělání, ap. Důsledkem
chudoby bývá chronický hlad, podvýživa, nedostatečná imunita nebo nevzdělanost,
náchylnost k nemocem, vysoká dětská úmrtnost, nebo nízká střední délka života. Je stavem,
kdy jsou životní podmínky člověka v rozporu se základními lidskými právy. Z hlediska
sociální politiky představuje chudoba jeden z nejobtížněji řešitelných problémů. Zároveň
chudoba představuje jeden z nejvýraznějších motivačních prvků, kdy je motorem vzdělání,
migrace obyvatelstva atp.
Dnes jsou nejpoužívanější klasifikací chudoby, vytvořené Světovou bankou, hranice denních
příjmů na osobu.
Chudoba v České republice
Příčiny
Mezi hlavní příčiny patří nemoci, nevzdělanost, vládní selhání, nepříznivá geografická poloha
nebo chudoba samotná. Chudoba jako moderní společenský jev je pak spojena s prudkým
hospodářským rozvojem posledních dvou století.
Dělení chudoby
Absolutní chudoba, o které hovoříme v případě, že se člověk dostane do stavu, kdy není
schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je zajištění potravy a ošacení. Tento druh
chudoby může dojít až do stavu, kdy je ohrožen život takto postižené osoby.
Relativní chudoba, což je stav, kdy jedinec nebo rodina uspokojují své sociální potřeby
na výrazně nižší úrovni než je průměrná úroveň v dané společnost.
Objektivní chudoba určená státem, který konkrétně řekne, co znamená uspokojování
základních lidských potřeb a určí komu přísluší jaká pomoc.
9
Subjektivní chudoba, zjištěná vlastním hodnocením svého stavu, které nemusí být shodné
s objektivní chudobou a neplynou z toho žádné důsledky.
2.2. Zajímavé odkazy
- http://chudoba.navajo.cz/
- http://ec.europa.eu/social/main.jsp?catId=437&langId=cs
- http://zpravy.kurzy.cz/207014-temer-petine-populace-evropske-unie-hrozi-...
- http://cs.wikipedia.org/wiki/Chudoba
- http://ec.europa.eu/ceskarepublika/pdf/changethegame.pdf
10
3. Domácí násilí
Pojem domácí násilí zahrnuje veškeré formy násilí (fyzické, sexuální, psychické
či ekonomické násilí, vynucená izolace), k nimž dochází mezi blízkými osobami - nejčastěji
mezi partnery či bývalými partnery. Domácí násilí se objevuje u lidí všech úrovní vzdělání,
sociální situace, tříd, ras, etnických skupin apod.
Charakteristickým rysem tohoto násilí je:
Nerovnoměrné postavení mezi agresorem a obětí (nadřazené a podřazené postavení)
Dlouhodobé trvání (k odhalení dochází v průměru až po 7 letech)
Cyklický průběh (střídají se fáze klidu-příprava na útok-útok, láska-naděje-strach)
Domácí násilí není pácháno v afektu - ač jej partner poté vysvětluje či omlouvá nejrůznějšími
důvody, většinou se jedná o promyšlené činy, které mají za cíl získat moc a kontrolu nad
partnerkou.
Domácí násilí je každodenně přítomné v celém partnerském nebo rodinném světě. Ovládající
chování, zahrnující široké spektrum hrubého chování agresora k oběti, zřídka bývá
jednorázovou záležitostí. Spíše se jedná o opakované násilí, které svou povahou a intenzitou
naplňuje skutkovou podstatu některého z trestných činů, často se jedná o chronicky páchané
přestupky. Domácí násilí zahrnuje i vážné pohrůžky použití podobného násilí.
Domácí násilí je považováno za "genderově podmíněný zločin" a součást násilí na ženách většina jeho obětí jsou ženy, většina pachatelů muži (viz statistiky). Násilí se v téměř
absolutní většině dopouštějí muži na svých současných či bývalých partnerkách, mezi oběťmi
domácího násilí ovšem mohou být i děti, staří rodiče apod.
Domácí se často objevuje po narození 1 dítěte.
Jeho příčinu nelze hledat v pracovním či osobním stresu násilníka, alkoholismu či užívání
drog, ale v nerovnováze moci mezi partnery i v toleranci domácího násilí společností.
11
Formy domácího násilí
Fyzické násilí
např. facky, kopance, škrcení, rány pěstí či jiné fyzické útoky, ohrožování zbraní. Může být
namířeno proti vám či vašim dětem (popř. vůči vašemu zvířeti).
Psychické násilí
nadávky, bezdůvodné obviňování, pokořující poznámky či gesta, podceňování vaší osobnosti,
ponižování či zesměšňování ve společnosti, vyhrožování fyzickým násilím, zastrašování,
nečestné ovlivňování dětí, odepírání spánku či potravy, vydírání sebevraždou.
Sexuální zneužívání
donucení k sexu (násilím nebo výhružkami) i tehdy, nemáte-li o něj zájem, nucení
k sexuálním praktikám, které vám vadí.
Sociální izolace
bránění v návštěvách rodiny či přátel, sledování telefonátů, pronásledování, nečekané
"kontrolní" návštěvy či telefonáty.
Ekonomická kontrola
omezování přístupu k penězům, neposkytnutí peněz na provoz domácnosti, případně i snaha
zakázat vám chodit do práce.
Domácí násilí a dopad na děti
Pokud vyrůstají v rodině s výskytem domácího (partnerského) násilí děti, ve většině případech
dochází k násilí v jejich přítomnosti (80-90%). Dopad na na jejich psychický vývoj je potom
značný. Jedná se především o:
1.
Aktuální psychický dopad - u dětí, které jsou v rodinách svědky domácího násilí, lze
často pozorovat psychickou labilitu, pomočování, koktavost, plačtivost, poruchy příjmu
potravy, sklony k depresivnímu a sebevražednému jednání
2.
Přenášení vzorců chování v jejich dospělém životě - agresoři i oběti domácího násilí
ve většině případech vyrůstali v rodině, kde se násilí vyskytovalo jako způsob jednání
Vzhledem k těmto následkům prosazuje Světová zdravotnická organizace (WHO) pohlížet
na děti-svědky domácího násilí jako na děti, které jsou samy oběťmi týrání.
Bohužel v ČR dosud soudy tento pohled příliš nereflektují a v situacích, kdy se jedná
o úpravu styku s dětmi v rozvodovém řízení, často hájí spíše zájmy rodiče-agresora. Dosud
nebyl vydán rozsudek, který by zakázal styk rodiči-agresorovi s dětmi z důvodu týrání osoby
žijící ve společné domácnosti.
12
Co dělat v případech domácího násilí
Stalo se vám, že vás partner:
· udeřil dlaní či pěstí, kopal do vás, strkal či tahal vás
· zranil vás nebo vám zraněním vyhrožoval
· zacházel s vámi jako se svým majetkem nebo jako s nesvéprávnou osobou
· nutil vás k sexu proti vaší vůli
· neustále vás ponižoval, zacházel s vámi tak, že jste se cítila hloupá a bezcenná
· zakázal vám odejít nebo vám ztížil jakékoli možnosti odchodu
· zakázal vám stýkat se s rodinou nebo přáteli či vám zakázal navazovat nové kontakty
Jestliže jste zažila něco podobného, je možné, že se jedná o násilný vztah. Vyhledejte proto
pomoc. Pamatujte si, že násilí není jen fyzické, ale často má mnohem nenápadnější podobu psychický nátlak, vyhrožování, zastrašování apod. Ačkoli psychické násilí nezpůsobuje tak
viditelná zranění, může být ve svém důsledku i mnohem horší.
Pokud jste byla napadena, zneužita či týrána:
· V případě napadení zavolejte policii (158). Pamatujte si, že násilí je trestný čin. Před
příjezdem policie neodklízejte případné stopy po násilí, s policií se snažte mluvit bez
přítomnosti partnera.
· Pokud jste byla napadena, navštivte odborného lékaře a nechejte si vystavit lékařskou
zprávu.
· Zavolejte přítelkyni nebo někomu z rodiny, komu věříte. Vyberte si někoho, o kom víte,
že násilí netoleruje a že na prvním místě pro něj bude vaše bezpečnost a bezpečnost vašich
dětí. Pokud u vybrané osoby nenaleznete podporu, zkuste najít někoho dalšího.
· Zavolejte do specializovaného centra, kde vám mohou poskytnout pomoc, či do azylového
domu.
Pokuste
se
najít
někoho,
kdo
vám
může
poradit
a
pomoci.
· Pokud se chystáte odejít, promyslete si dopředu "bezpečnostní plán", abyste neohrozila sebe
či své děti. Pokud je to možné, neodcházejte bez dětí - mohlo by být těžké je získat zpět.
První krok je obvykle nejtěžší. Ale pokud nic neuděláte, násilí samo od sebe nepřestane,
jakkoli vám může partner slibovat, že už se "to" nestane. Nestyďte se proto vyhledat pomoc
a vyhledat pomoc.
13
Bezpečnostní plán
Pokud se chystáte odejít, měla byste si dopředu promyslet "bezpečnostní plán". Při jeho
vytváření nezapomeňte na určité věci:
· Promyslete si, co budete dělat v případě nebezpečí. Informujte děti o vašem plánu
způsobem, který odpovídá jejich věku.
· Schovejte si nějaké peníze pro případ, že byste musela uprchnout.
· Vymyslete si místo, kam můžete jít a kde budete v bezpečí (sousedka, přítelkyně, rodiče,
azylový dům apod.)
· Pokud chcete opustit byt či dům, nezapomeňte především na občanský průkaz, rodný list,
kartičku zdravotní pojišťovny, pas, kreditní kartu, klíče od bytu a auta, potřebné léky
a základní vybavení pro děti (včetně oblíbené hračky).
· Mějte u sebe telefonní čísla, která se mohou v nouzi hodit, dobře si je však uschovejte.
· Důvěřujte svým instinktům.
Co dělat, zažívá-li násilí někdo vám blízký
Dejte jí jasně najevo, že:
· v podobné situace není sama
· jste ji připraveni podpořit
· násilí nikdy není ospravedlnitelné či oprávněné
· její bezpečnost a bezpečnost jejích dětí je na prvním místě
· nezavinila násilí
· za chování svého partnera není odpovědná
· nemůže chování partnera změnit
· omluvy a sliby násilí neukončí
· není sama
· není blázen
· násilí je prostředkem, jak někoho kontrolovat
· žárlivost a "přivlastňování" nejsou znakem pravé lásky, ale prvními příznaky násilí.
Pomozte jí při vytváření "bezpečnostního plánu":
· Mluvte s ní o tom, jak může zajistit bezpečnost sebe a svých dětí.
· Pomozte jí, aby si uvědomila, že jsou před ní různé možnosti, co dělat.
· Poskytněte jí nejrůznější kontakty (na specializovaná centra, právníka), k ničemu ji ovšem
nenuťte
14
· Dejte ji najevo, že jste připraveni jí pomoci, ale zároveň ji podporujte v tom, aby se začala
rozhodovat sama za sebe.
Žena, která zažívá či zažila domácí násilí potřebuje vaši pomoc a podporu. Přesto jsou
i určité rady, které pro ni nejsou dobré a mohou být i nebezpečné:
· Nehledejte příčiny násilí.
· Nic jí nevyčítejte.
· Neříkejte jí, co má dělat, ať to znamená cokoli: zůstat s partnerem, či jej opustit.
· Neříkejte jí, ať se k partnerovi vrátí a snaží se trochu víc.
· Nepokoušejte se ji "zachránit" tím, že pro ni budete hledat rychlá řešení.
· Nenavrhujte, že si promluvíte s jejím partnerem, aby se věci vyjasnily.
· Neříkejte jí, že by měla zůstat kvůli dětem.
Zdroj: Občanské sdružení Rosa, www.rosa-os.cz, seminář Domácí násilí organizace VIOD.
15
3.2. Adresář organizací
Název
organizace
Středisko
Naděje
Činnost organizace
Kontakt
Nízkoprahové denní centrum.
Noclehárna pro ženy. Noclehárna
pro muže. Terénní program
(streetwork).
Jekhetani Luma Odborné sociální poradenství.
– Společný
Terénní program. Sociálně
svět, o. s.
aktivizační služby pro rodiny s
dětmi. Telefonická krizová pomoc.
Adresa
+420 483 356 220
Středisko Naděje
www.nadeje.cz/index Štyrsova 918, Mladá
.php?q=node/61
Boleslav, 293 01
+420 774 607 840
www.luma-mb.cz/
Jekhetani Luma –
Společný svět, o. s.
Erbenova 790/23, Mladá
Boleslav, 293 01
3.3. Legislativa
Zákon na ochranu před domácím násilím
Vykázání v ČR je nově upraveno s platností od 1. 1. 2009 v zákonu č. 273/2008 Sb., o
Policii České republiky, konkrétně v §§ 44 až 47 „Oprávnění vykázat z bytu nebo domu
i z jeho bezprostředního okolí".
Zde je přehled hlavních změn, které jsou na rozdíl od předchozí právní úpravy řešeny
odlišně:
Vykázání (jen
tato
jediná
forma
rozhodnutí,
dříve
byl
i
zákaz
vstupu)
Policie ČR poskytuje ohrožené osobě současně vždy personální i teritoriální ochranu (dříve
byla pouze ochrana teritoriální).
Faktický úkon - opatření preventivního charakteru (dříve policista rozhodoval ve správním
řízení).
Základní lhůta vykázání: 10 dnů (stejné).
Forma: Ústní oznámení osobám (násilné i ohrožené), vydává se jen potvrzení o vykázání,
předání proti podpisu (vymezení prostoru vykázání, poučení, práva a povinnosti osob, místo
uložení kopie úředního záznamu).
Nepřítomná vykázaná osoba: při prvním kontaktu poučení o právech a povinnostech při
vykázání, předání potvrzení o vykázání nebo lze získat informace o vykázání na lince 158.
Nesouhlas s vykázáním: námitka, která nemá odkladný účinek, na místě zapsaná
do potvrzení o vykázání nebo námitka podaná písemně do tří dnů. O námitce rozhoduje
krajské ředitelství Policie ČR.
16
Oznamovací povinnost Policie ČR: kopie úředního záznamu o vykázání: Intervenční
centrum, OSPOD (jsou-li přítomny děti), nově i příslušnému civilnímu soudu - to vše do 24
hodin od vstupu do společně obývaného bytu nebo domu.
Kontrola dodržování povinností vykázané osoby ze strany Policie ČR: Do tří dnů od
vykázání.
Povinnost vykázané osoby:
- Zákaz vstupu do vymezeného prostoru.
- Zákaz navazování styku nebo kontaktu s ohroženou osobou.
-
Odevzdat
na
místě
všechny
klíče
od
společného
obydlí,
které
drží.
Právo vykázané osoby:
- Vzít si věci osobní potřeby, osobní cennosti a osobní doklady před odchodem.
- Vzít si věci nezbytné pro podnikání nebo výkon povolání, pouze jedenkrát v průběhu
desetidenního vykázání a jen v přítomnosti policisty.
- Být policistou poučen o právech a povinnostech, o možnostech dalšího ubytování.
- Sdělit adresu pro doručování.
- Ověřit vykázání na tísňové lince 158.
- Vyzvednout si kopii úředního záznamu o vykázání.
Zdroj: www.bkb.cz
Ostatní právní předpisy
Listina základních práv a svobod
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
K jakým trestním činům může docházet v domácnosti?
§ 145 Těžké ublížení na zdraví
(1) Kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody
na tři léta až deset let.
17
(2) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený
v odstavci 1
a) na dvou nebo více osobách,
b) na těhotné ženě,
c) na dítěti mladším čtrnácti let,
d) na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti,
e) na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání,
nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání,
postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona,
f) na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost,
politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,
g) opětovně, nebo
h) ze zavrženíhodné pohnutky.
(3) Odnětím svobody na osm až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem
uvedeným v odstavci 1 smrt.
(4) Příprava je trestná.
§ 146 Ublížení na zdraví
(1) Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců
až tři léta.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený
v odstavci 1
a) na těhotné ženě,
b) na dítěti mladším čtrnácti let,
c) na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti,
d) na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání,
nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání,
postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, nebo
e) na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost,
politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání.
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem
uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví.
(4) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným
v odstavci 1 smrt.
18
§ 147 Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
(1) Kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody
až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel
potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající
z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
(3) Kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě
porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy
anebo hygienické zákony, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.
§ 148 Ublížení na zdraví z nedbalosti
(1) Kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající
z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, bude
potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.
(2) Kdo z nedbalosti způsobí ublížení na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil
zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo
hygienické zákony, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.
§ 168 Obchodování s lidmi
(1) Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá dítě, aby
ho bylo jiným užito
a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo
k výrobě pornografického díla,
b) k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jeho těla,
c) k službě v ozbrojených silách,
d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo
e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo
kdo kořistí z takového jednání, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.
(2) Stejně bude potrestán, kdo jinou osobu než uvedenou v odstavci 1 za použití násilí,
pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo
závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby
jí bylo jiným užito
a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo
k výrobě pornografického díla,
19
b) k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jejího těla,
c) k službě v ozbrojených silách,
d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo
e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo
kdo kořistí z takového jednání.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel
potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny,
b) vydá-li takovým činem jiného v nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti,
c) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo
d) spáchá-li takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci.
(4) Odnětím svobody na osm až patnáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel
potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 těžkou újmu na zdraví,
b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu,
nebo
c) spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
(5) Odnětím svobody na deset až šestnáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel
potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 smrt.
§ 170 Zbavení osobní svobody
(1) Kdo jiného bez oprávnění uvězní nebo jiným způsobem zbaví osobní svobody, bude
potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.
(2) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny,
b) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické
skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle
bez vyznání,
c) způsobí-li takovým činem fyzické nebo psychické útrapy,
d) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, nebo
e) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
(3) Odnětím svobody na osm až patnáct let bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt, nebo
20
b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
§ 171 Omezování osobní svobody
(1) Kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody, bude potrestán odnětím svobody
až na dvě léta.
(2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci
1 v úmyslu usnadnit jiný trestný čin.
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
b) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické
bez vyznání,
c) způsobí-li takovým činem fyzické nebo psychické útrapy,
d) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, nebo
e) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
(4) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt, nebo
§ 175 Vydírání
(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco
konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta
nebo peněžitým trestem.
b) spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami,
c) spáchá-li takový čin se zbraní,
d) způsobí-li takovým činem značnou škodu,
e) spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich
povinnosti, nebo
f) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické
bez vyznání.
21
a) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví,
b) spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady
(§ 309), teroristického útoku (§ 311) nebo teroru (§ 312), nebo
c) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.
(4) Odnětím svobody na osm až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem
§ 177 Útisk
(1) Kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo
trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu, nebo
b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, nebo
§ 185 Znásilnění
(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí
k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán
odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený
v odstavci 1
a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží,
b) na dítěti, nebo
c) se zbraní.
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let,
b) spáchá-li takový čin na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení,
zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde
je omezována osobní svoboda, nebo
c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
22
(4) Odnětím svobody na deset až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem
§ 186 Sexuální nátlak
(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí
k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, bude potrestán
odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Stejně bude potrestán pachatel, který přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu
sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti,
jeho bezbrannosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
v odstavci 1 nebo 2
a) na dítěti, nebo
b) nejméně se dvěma osobami.
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní,
b) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí
svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo
v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo
c) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny.
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let, nebo
b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
(6) Odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem
uvedeným v odstavci 1 nebo 2 smrt.
§ 187 Pohlavní zneužití
(1) Kdo vykoná soulož s dítětem mladším čtrnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně
zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený
v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti
nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
23
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem
(4) Odnětím svobody na deset až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem
§ 195 Opuštění dítěte nebo svěřené osoby
(1) Kdo opustí dítě nebo jinou osobu, o kterou má povinnost pečovat a která si sama nemůže
opatřit pomoc, a vystaví ji tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví, bude potrestán
odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
v odstavci 1
a) na dítěti mladším tří let,
b) opětovně, nebo
c) na nejméně dvou osobách.
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem
(4) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem
§ 196 Zanedbání povinné výživy
(1) Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat
jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného
po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán,
a) vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze, nebo
b) byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
§ 198 Týrání svěřené osoby
(1) Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody
na jeden rok až pět let.
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem,
24
b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví,
c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo
d) páchá-li takový čin po delší dobu.
uvedeným v odstavci 1
a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo
b) smrt.
§ 199 Týrání osoby žijící ve společném obydlí
(1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán
odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta.
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem,
b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví,
c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo
d) páchá-li takový čin po delší dobu.
uvedeným v odstavci 1
a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo
b) smrt.
Další ustanovení vztahující se k problematice domácího násilí:
Vzbuzení důvodné obavy
Porušování domovní svobody
Vražda
Ohrožování mravní výchovy mládeže.
Zdroj: www.zakonycr.cz
25
4. Drogy a jiné závislosti
Definice (syndromu) závislosti na psychoaktivních látkách
Mezinárodní klasifikace nemocí říká, že při závislosti má pro jedince užívání nějaké látky
přednost před jiným jednáním, kterého si dříve cenil více. Jako ústřední charakteristiku
onemocnění označuje touhu (často silnou, přemáhající) užívat psychoaktivní látku nebo látky
(drogy včetně alkoholu, tabáku a někdy i třeba relativně bezpečně vnímané kávy).
Odpovídajícím pro označení síly touhy by mohlo být slovo žádostivost nebo chtíč. Touhu
užívat drogy si jedinec uvědomuje (i když ji nemusí přiznávat) a snaží se často užívání
kontrolovat, nebo i zastavit; často však neúspěšně.
Pro diagnózu závislosti je potřeba, aby byly přítomny některé z následujícího seznamu
příznaků:
a) Silná touha užívat látku
b) Potíže v kontrole užívání látky
c)
Užívání
látky
k
odstranění
tělesných
odvykacích
příznaků
d) Průkaz tolerance (potřeba vyšších dávek drogy k dosažení žádoucího stavu)
e) Zanedbávání jiných zájmů a potěšení než je užívání drogy
f) Pokračování v užívání i přes jasný důkaz škodlivých následků užívání (depresivní stavy,
nákaza virovou žloutenkou při injekční aplikaci, cirhóza jater při užívání alkoholu apod.)
Možná jste si při čtení předcházejících řádků uvědomili, že diagnostická kritéria pro závislost
splňuje nejen mnoho uživatelů heroinu, pervitinu či kokainu, ale také mnoho lidí, kteří každý
večer popíjejí alkohol (nejen v restauracích, ale mnohdy doma u televize), či kouří cigarety.
Diagnostikovali jste správně. Závislost je velmi rozšířené onemocnění a závislost na legálně
distribuovaných drogách, zejména tabáku a alkoholu, je velmi častá a také má nejvážnější
dopady na zdraví uživatelů. Závislost na nelegálních drogách je dík někdy rychlejšímu
rozvoji, ale zejména dík černému trhu, kriminalizaci uživatelů a dalším přidruženým rizikům
více viditelná; ovšem z hlediska celé společnosti a zatížení zdravotního systému se jedná
o problém spíše okrajový.
Závislost se často dělí na tělesnou (fyzickou) a psychickou. Fyzická složka bývá často
26
vnímána jako příčina všech problémů, naopak psychická bývá bagatelizována; stačí drogu
vysadit a až odezní "absťák", není už moc co řešit, stačí mít pevnou vůli. Tento pohled často
zaujímají uživatelé, jejich rodinní příslušníci i většina veřejnosti.
Ve skutečnosti je to právě naopak:
1. Fyzická složka závislosti nutí uživatele dodržovat mezi jednotlivými užitími drogy určitý
časový odstup, aby nedošlo k rozvoji odvykacího stavu (tzv. absťák). Odvykací stav je sice
nepříjemný, může ohrozit i život postiženého, ale odeznívá během několika dní.
Jeho zvládnutí může být náročné medicínsky, ale je spíše otázkou dodržení doporučeného
postupu. Komplikace, alespoň u těch nelegálních drog, nebývají časté. I rozvinutý odvykací
stav u uživatele heroinu lze zvládnout doma, bez zásahu lékaře (čímž ale nechceme říct,
že takový postup doporučujeme). Velmi vážný tělesný odvykací stav paradoxně vyvolávají
látky legální - některé léky (benzodiazepiny, barbituráty) a alkohol. Tam dochází k vážným
komplikacím mnohem častěji a rozvinutý odvykací stav není prakticky možné zvládnout bez
hospitalizace. Pokoušet se zvládnout bez lékaře delirium tremens (odvykací stav u alkoholu)
je vysloveně nebezpečné.
2. Psychická složka závislosti je mnohem hůře ovlivnitelná a její zvládnutí vyžaduje mnohem
více než pevnou vůli. Právě ona je důvodem, proč existují léčebná zařízení jako například
terapeutické komunity a doléčovací centra; právě ona je příčinou recidiv i po několikaleté
abstinenci. Její zvládnutí může trvat mnoho měsíců či let a často vyžaduje zásadní změnu
myšlení, vztahů, prostředí a životního stylu vůbec.
K tomu je ovšem třeba poznamenat, že z toho nevyplývá, že je obecně pro léčbu závislých
nejvhodnější dlouhodobá, alespoň rok trvající léčba v zařízení izolovaném kdesi v hlubokých
lesích. Pro každého se totiž hodí jiný typ léčby. Existují pacienti, u kterých dlouhodobá léčba
není úspěšná; naopak je může poškodit a další vývoj onemocnění spíše komplikovat. Je proto
vždy třeba dobře zvážit, co je pro daného jedince vhodné a dle toho léčbu vybírat. Takovou
rozvahu by měl učinit zkušený terapeut ve spolupráci s klientem.
Autor textu: MUDr. Jakub Minařík
Zdroj: www.drogy.net, www.odrogach.cz
27
4.2. Alkohol
4.2.1. Charakteristika
Alkohol je sloučenina získaná kvašením cukru. Chemická látka, která je intoxikujícím prvkem
v pivu, vínu, lihovinách, které jsou tak často v naší společnosti užívané, je ethylalkohol
(ethanol).
Pokud mluvíme o alkoholu, máme na mysli nápoje, které jsou z největší části směsí ochucené
vody a lihu. Alkohol se zdá být méně nebezpečnou látkou než ve skutečnosti je,
protože je obecně tolerován, jeho užívání je sice omezeno některými zákonnými úpravami,
nicméně je v našich zemích pro většinu populace legálně dostupný. Má to mnoho příčin.
Ty se týkají jednak historie užívání, kdy o alkoholu lze prohlásit, že tu byl „odajkživa", dějiny
pití alkoholu jsou neodmyslitelně spojeny s dějinami lidstva a je typické spojení užívání
alkoholu se společenskými událostmi, v minulosti i současnosti. Alkohol má ve společnosti
pevné místo a nelze ho jednoduše vykázat. Také jde o účinky a způsob užívání alkoholu. Stav
po užití alkoholu je víceméně neměnný, předvídatelný. Látku v podstatě nelze užívat
injekčně, to s neředěným alkoholem nedělali ani největší fanatikové, takže tím odpadá
nejméně bezpečný způsob aplikace. Nicméně co se týče návykového potenciálu a rizik
užívání alkoholu, pohybuje se v rovině tvrdých drog a je o to nebezpečnější, že jeho
užívání je všeobecně tolerováno nebo dokonce podporováno.
Typy alkoholických nápojů a jejich výroba
Pivo. Hlavní surovina pro výrobu piva je pražený ječmen, který se po přípravě máčením
a zahříváním, kdy se oddělují zrna od plev a uvolňují se přírodní cukry obsažené v rostlině,
suší v sušicí peci. Vzniklý slad se rozemele na prášek, smíchá se s horkou vodou, tím získáme
rmut a po čeření sladinu. Sladina se vaří s chmelem, který dodá nejen hořkost a aroma,
ale také pivo konzervuje a chrání před infekcí. Takto vzniká mladina, která se zchladí, smíchá
s kvasinkami a nechá kvasit. Při kvašení se cukry mění na alkohol a oxid uhličitý. U různých
typů piva se pak užívá jiný typ kvasinek a různá doba kvašení. Pivo má obvykle 2-4%
alkoholu.
Víno. Hlavní surovinou pro jeho výrobu je kvašená šťáva z hroznů (nebo z jiných plodin,
v případě ovocných vín). Perlivé druhy, jako je šampaňské, procházejí druhotným kvašením,
během kterého se vedlejší produkt, oxid uhličitý, udržuje v láhvi nápoje pod tlakem.
Alkoholizovaná vína jako je sherry, portské, madeira, vermut, jsou kombinace vín s brandy
28
nebo jinými lihovinami a s příchutěmi. Víno obsahuje obvykle asi 10 - 12% alkoholu,
alkoholizovaná vína až 20 %.
Lihoviny. Základem je již zkvašená kapalina. Principem pro výrobu lihoviny je fakt,
že alkohol se vaří při nižší teplotě než voda, takže když se připravená tekutina zahřeje,
alkohol se uvolní dřív, než se začne vařit roztok, ve kterém je obsažen. Tento alkohol
je zachycen a zchlazen. Jeho charakter závisí na způsobu, jakým byla přivedena původní
kapalina přivedená k varu. Pokud se vaří rychle a nepřetržitě, výsledkem je neutrální, chuťově
nijak výrazná tekutina, jako je například vodka. Do těchto neutrálních lihovin se pak mohou
přidat různé příchutě (jako jsou třeba jalovcové plody v případě ginu). Pokud je třeba
zachovat zvláštní kvality původního kvašeného materiálu (např. hroznový základ pro brandy,
ječmen a kukuřice pro skotskou whisky), vaří se pomaleji a výsledkem je tzv. ušlechtilá
lihovina, která po destilaci musí zrát několik let v sudech. Ale protože se tímto způsobem
nemůže vyrobit nápoj lidové ceny, tak se obvykle „ušlechtilé" lihoviny nastavují těmi
lacinějšími, neutrálními lihovinami. Zlehčováním destilátů kombinacemi různých, zpravidla
tajných receptur, příchutí a bylin, se vyrábí likéry. Obsah alkoholu je pochopitelně
mnohonásobně vyšší než u piva a vína, pohybuje se od 30% celkového objemu až po 75
% u vysoce alkoholických destilátů.
Účinky a rizika
Alkohol působí na centrální nervový systém, který všeobecně tlumí, přestože díky
uvolnění po užití se alkohol považuje za životabudič. Už v malém množství jsou patrné
jeho účinky na rychlost reakcí, koordinaci pohybů, úsudek, rozhodování. Tlumí vnímání
bolesti, vysoké koncentrace alkoholu tlumí centra pro dýchání a krevní oběh, což může
vést až ke smrti. Obzvlášť nebezpečné jsou proto kombinace s jinými tlumivými
látkami. V psychické sféře alkohol odstraňuje zábrany, což přispívá k všeobecně rozšířené
domněnce, že podporuje sexuální funkce. Nicméně opak je pravdou, potence je při užití
většího množství alkoholu snížena. Odstranění zábran může vést ke šťastnější atmosféře ve
společnosti, kde se pije alkohol, protože je zbavena zátěže etikety. Většina společenského pití
dále nezachází. Nicméně stejně tak může uvolnění zábran vést ke vzrušeným
emocionálním projevům, agresivitě, která se může projevit až v surových a krutých
násilných činech.
29
Kocovina, která následuje po alkoholovém večírku, je působena více vlivy: narušením
minerálního a vodního hospodářství a metabolismu, nevyspáním, účinky alkoholu na mozek
aj. Při kocovině je vhodné doplnit minerály a tekutiny (např. formou nějaké lehce stravitelné
polévky), naprosto nevhodný je další alkohol.
Chronické užívání je dlouhotrvající zneužívání alkoholu, které se projevuje ve fyzické
i psychické oblasti a vede až k závislosti na alkoholu, která je svou závažností srovnatelná
se závislostí
na
opiátech
a
projevuje
se
fyzickými
abstinenčními
příznaky.
Bezpečná dávka pro zdravého dospělého člověka je podle expertů Světové zdravotnické
organizace do asi 20g 100 % lihu za den (16 g pro ženu, 24 g pro muže), což je asi do půl
litru piva nebo 200 ml vína, 50 ml destilátu.
Organismus dětí a dospívajících odbourávají alkohol pomaleji, děti a dospívající mívají
menší hmotnost. I malé množství může vyvolat u dítěte těžkou otravu. Závislost na alkoholu
se u dětí a mladých lidí vytváří podstatně rychleji.
Kombinace alkoholu s jinými látkami
Všechny kombinace drog jsou rizikové a přináší víc nevyzpytatelných nebo nebezpečných
účinků než jednotlivá droga samotná, navíc se účinky nesčítají, ale násobí. Riziková je tedy
i kombinace alkoholu a jiných drog, především těch, které mají tlumivý efekt na centrální
nervový systém (opiáty, tlumivé léky - benzodiazepiny, barbituráty), kdy se zesiluje
tlumivý účinek a může dojít až ke smrtelnému předávkování. Kombinace alkoholu
a marihuany většinou vede k zesílení negativních účinků obou, končícím zpravidla
nevolností a zvláště pak k zesílení nepříjemných stavů v kocovině, taktéž kombinace
mnoha vykouřených cigaret a alkoholu je dobrý start pro nepříjemné střízlivění.
Zdroj: www.drogovaporadna.cz
30
4.2.2. Adresář organizací
Název
organizace
Helianna o.s.
Činnost organizace
Kontakt
Adresa
Občanské sdružení usilující o
resocializaci drogově závislých.
+420 326 735 055
Galetova 429, Mladá
Boleslav, 293 01
AT ambulance psychoterapie včetně skupinové,
+420 311 440
Tyršova 2070
farmakoterapie, substituce
018
256 01, Benešov
Doléčovací
Jedná se o poradenství po ústavní či +420 603273142
Generála Eliáše
program pro
jiné terapeutické léčbě.
Kladno-Doubí
závislé ženy
Probíhá ve skupinách klientů i
272 01
individuálně.
Doléčování je důležitou součástí
zpětného zařazování se do života po
léčbě závislosti.
Psychiatrická oskytujeme jak akutní
+420 326 715
Lípy 15, 293 06
léčebna
psychiatrickou péči, tak i následnou, http://www.plkosmon Kosmonosy
Kosmonosy
dále protialkoholní, detoxifikační, osy.cz/
resocializační a ochrannou léčbu
psychiatrickou i sexuologickou.
ŠANCE Hlavním cílem je navyknutí osob +420 603273142
Ctiborova3091
resocializační ohrožených závislostí na
http://www.resoc.cz/i 272 01 Kladno
institut Kladno návykových látkách (včetně
ndex.php
alkoholu) na proabstinentní život s
nácvikem zvládání rizikových
situací vedoucích ke spouštěčům.
Dále chceme pracovat na ukotvení
dovedností k plné abstinenci, přijetí
limitů v abstinenci a vytvoření
podpůrné sociální, zdravotní a
společenské sítě, která klientovi
následně pomůže v odpoutání se od
protidrogové péče.
4.3. Léky
Léková závislost je velkým problémem, kterému nebyla zatím věnována dostatečná
pozornost. V budoucnosti se bude zneužívat jistě i mnoho dalších léků, o kterých třeba
předběžné studie tvrdily, že při nich nebezpečí závislosti nehrozí. Je proto potřebné
při každém nově zavedeném léku sledovat i možnost vzniku lékové závislosti.
Skupina návykových látek uvedená v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN- 10) pod
označením F- 13 se týká kromě sedativ a hypnotik i dalších léků, které u jejich uživatelů
mohou způsobit závislost, např. analgetika, anxiolytika a některé léky se stimulačním
účinkem, které by se jinak nedaly zařadit.
31
Účinky a rizika
Hlavním společným účinkem analgetik, sedativ, hypnotik a anxiolytik je útlum centrální
nervové soustavy (CNS). Po jejich užití dochází k postupující ospalosti, otupělosti,
k celkovému útlumu s rozmazanou blábolivou řečí. Může dojít k ataxii, vyhasínání reflexů
a při předávkování až k hlubokému bezvědomí – kómatu.
Chronické užívání vede k psychické a somatické závislosti na dané návykové látce
a to i u uživatelů, kteří ji dostávají jako lék na lékařský předpis. Pokud má uživatel obvyklou
dávku své drogy, svého léku, nemusí se to nijak výrazněji projevit, pokud nepřekročí svoji
toleranci.
Při chybění léku-drogy se objevuje odvykací syndrom charakterizovaný neklidem, nespavostí,
zvýšenou mrzutostí až agresivitou, případně zvýšením nebo znovuobjevením bolestí, zejména
po vysazení opioidních analgetik. Objevují se bolesti svalů, křeče gastrointestinálního traktu,
průjem, třes, piloerekce. Při nedostatku benzodiazepinů a některých hypnotik může dojít
ke zhoršení prostorového vidění a udržení pozornosti, v krajních případech se může vyvinout
i epileptický záchvat.
Zneužívání léků a závislost na nich je známá u mladistvých a mladých pacientů, ale nejvíce
postižených je ve středním, případně vyšším věku, podobně jako je to u pacientů se závislostí
na alkoholu.
Zcela jistě jsou v populaci nejrozšířeněji používána analgetika a nesteroidní antiflogistika.
V roce 2001 se v ČR potřebovalo 38.99 miliónů balení analgetik a 18.75 miliónů balení
protizánětlivých a antirevmatických přípravků (1. a 2. místo celkově v předepsaných baleních
v ČR ve vymezených indikačních lékových skupinách). Toto činí celkem náklady 2601.7
miliónů Kč za uvedený rok. V první desítce nejvíce předepisovaných léků je ibuprofen na 5.
místě (na Rp. předepsáno celkově za 447.9 miliónů Kč) a na 10. místě diclofenac (na Rp.
předepsáno celkově za 358.7 miliónů Kč).
Způsoby aplikace
Ve většině případů se jedná o preparáty aplikované per os, vstřebávané ze zažívacího traktu.
Některá opioidní analgetika – tramadol (TRAMAL inj.), petidin (DOLSIN inj.), pentazocin
(FORTRAL inj.), piritramid (DIPIDOLOR inj.) či vlastní morfin (MORPHIN inj.) lze užít
32
i parenterálně
(intramuskulárně
či
intravenózně).
Z
benzodiazepinových
anxiolytik
je k injekčnímu použití diazepam (SEDUXEN inj., APAURIN inj.) či clonazepam
(RIVOTRIL inj.), farmakokinetika (absorpce) nitrosvalové aplikace diazepamu vyjma
deltového svalu je nízká. Z hypnotik lze nitrosvalově podat pouze flunitrazepam
(ROHYPNOL inj.).
V praxi se u uživatelů drog můžeme setkat s nitrožilní aplikací nadrcené tablety rozpuštěné
ve vodě. Jedná se především o pravděpodobně nejčastěji zneužívaný preparát Rohypnol.
Běžná dávka u zdravého člověka při nespavosti je 1 tbl., pacient závislý a používající
Rohypnol k mírnění odvykacího stavu užívá 5 až 10 tbl. Taktéž i u jiných benzodiazepinů
používaných k zastření odvykacího syndromu je dávka mnohonásobně vyšší – např.
Diazepam je terapeuticky podáván při úzkostných stavech v dávce 10 až 40 mg denně (pouze
zřídka vyšší), což ještě bývá rozděleno do tří porcí. V případech zneužívání nebo závislosti
se jedná o dávku kolem 50 až 100 mg denně a často jednorázově.
Léky s možným vznikem závislosti
Skupina
Příklady léků
ANALGETIKA
Acylcofin, Coldres,
Dinyl, Korylan, Alnagon
Morfin, Dolsin, Diolan
Kodein, Bephronal, Temgesic, Subutex
Tramal
SEDATIVA
Bellaspon
HYPNOTIKA
Nitrazepam, Rohypnol
Hypnogen, Stilnox
ANXIOLYTIKA
Neurol, Xanax, Radepur, Elenium, Diazepam
Meprobamat
OSTATNÍ
Fenmetrazin, Ritalin
Adipex retard
Solutan
Codein, Ipecarin, Kodynal, Diolan
Lékové závislosti se dosti podceňují a pokládají se za méně problematické ve srovnání
se závislostmi na jiných drogách. Jsou však velmi úporné a obtížně léčitelné.
Dalším problémem je, že dlouho probíhají skrytě (jde prakticky o jedinou závislost, která
nemá své společenství, skupinové rituály atd.) a často za podpory rodiny a zdravotnického
systému.
33
Léčba
Léčba odvykacího stavu – detoxifikace - je často dlouhodobou záležitostí, i zvládnutí její
akutní počáteční fáze na detoxifikačním oddělení většinou vyžaduje několikanásobně delší
pobyt než je tomu při detoxifikaci u závislostí na jiných drogách (Popov, 2001)
Jinak se léčba lékových závislostí (v praxi se především jedná o benzodiazepinová anxiolytika
a hypnotika: bromazepam – LEXAURIN tbl., diazepam – DIAZEPAM tbl., alprazolam –
NEUROL tbl. či flunitrazepam – ROHYPNOL tbl.) principiálně neliší od léčby závislosti
na alkoholu. Může – podle závažnosti, motivace a dalších okolností, jako např.celkový
somatický a psychický stav pacienta, probíhat ambulantně i na lůžkovém oddělení nemocnice
či léčebny; v terapeutických komunitách se čisté lékové závislosti léčí jen ojediněle.
Podmínkou úzdravy je úplná abstinence, včetně abstinence od alkoholu (vzhledem
ke zkřížené toleranci mezi alkoholem a benzodiazepiny, resp. barbituráty). Popov (2001)
uvádí, že podobně jako při závislosti na alkoholu se pacient závislý na lécích jen těžko
vyrovnává s představou, že by se měl zcela vzdát užívání látky, jejíž konzumace je legální,
všeobecně rozšířená, považovaná za „normální“ a někdy dokonce propagovaná, která mu sice
způsobuje řadu problémů, ale současně si bez ní nedovede představit řešení svých potíží.
Zdroj: www.drogy-info.cz
4.4. Tabák
Tabák se vyrábí z usušených listů rostliny rodu Nicotiana, jehož nejpopulárnější a nejčastěji
kultivovaný druh je Nicotiana tabacum, který má svou původní vlast v Americe.
Kouření tabáku, účinky, rizika.
Závislost na tabáku je nejčastější ve formě cigaret, v poslední době vodních dýmek. Méně
časté jsou u nás dýmky a doutníky či jiné exotické formy. Návykovou drogou je nikotin.
Jedná se o samostatnou nemoc - číslo diagnózy F 17, poruchy duševní a poruchy chování
způsobené užíváním tabáku.
Obecně se tabák kouří nebo konzumuje rovněž bez spalování - bezdýmý (smokeless).
Bezdýmý tabák může být aplikován do nosu (šňupací) nebo do úst (porcovaný tabák = snus
nebo tabák žvýkací).
Tabákový kouř obsahuje řádově přes 4000 chemikálií, patrně všechny, které se najdou
ve školním chemickém kabinetu. Je to například močovina, čpavek, dusičnany, kterých
34
se bojíme v uzeninách, kyanovodík, který bývá v jedu na krysy, formaldehyd, do kterého
se nakládají mrtvoly... Kolem 100 z těchto látek je kancerogenních, tedy vyvolávajících
rakovinu.
Jedinou návykovou látkou v tabáku je nikotin, je to droga dokonce návykovější než
například heroin. To je jeden z důvodů, proč si naprostá většina nedospělých kuřáků myslí,
že až bude chtít, prostě kouřit přestane a proč to bohužel u většiny z nich nebude pravda:
7 z 10 dospělých kuřáků by raději nekouřilo, kdyby si ovšem ještě mohli vybrat. Ačkoli
se výrobci cigaret snaží vzbudit dojem, že kouření je dospělá aktivita, pravý opak je pravdou:
je to dětská nemoc, průměrný věk první cigarety je u nás kolem 10 let a kolem 90 % kuřáků si
zapálí první cigaretu dřív než jim je 18 let. To je někdy důležité dětem vysvětlit: dospělí
s kouřením prakticky nezačínají, výrobci cigaret si musejí své zákazníky zajistit dřív než
oni dostanou rozum, dospělé už by do závislosti tak snadno nedostali.
Z jedné cigarety se u pravidelných kuřáků vstřebá kolem 1 mg nikotinu (bez ohledu
na údaj na krabičce), při intenzivním kouření to může být až 2-3 mg. Záleží totiž na tom, jak
se kouří (kolikrát se potáhne, jak hluboko vdechne, jak dlouho se zadrží kouř v plicích...).
Indikátorem (ukazatelem, markerem) intenzity kouření může být například oxid uhelnatý
(CO) ve vydechovaném vzduchu, dle této hodnoty lze pak spočítat % červených krvinek,
zablokovaných pro přenos kyslíku do tkání. CO se totiž v krvince na krevní barvivo váže
asi 200x silněji než kyslík. Při hodnotách kolem 20 % zablokovaných červených krvinek
(karbonylhemoglobinu) se již objevují závažné klinické příznaky otravy, při hodnotách kolem
50 % může nastat smrt. Monitorem CO jsou vybavena Centra pro závislé na tabáku (viz dále).
Velmi vysoké hodnoty CO byly naměřeny u kuřáků vodních dýmek: po jedné seanci,
která trvá zhruba 50 minut, to bývá kolem 20 % červených krvinek vyřazených
z provozu. Z jedné vodní dýmky se může do těla dostat tolik chemikálií jako z několika
desítek či dokonce stovek cigaret. Velikost potažení bývá asi dvojnásobná v porovnání
s cigaretou: jednak tabák jen doutná pod zapáleným uhlíkem, teplota spalování je tedy nízká
a kouř proto velmi koncentrovaný, jednak je třeba pořádně „tahat", aby dýmka hořela.
Vdechují se také zplodiny spalování uhlíku. Představa, že kouře se ve vodě pročistí,
je bohužel jen iluze: nepročistí, ale ochladí a to je další příčinou velkého objemu potažení:
chladný kouř totiž vdechneme snáze a hlouběji než horký. Vodními dýmkami se také velmi
snadno přenášejí infekce - kromě běžné chřipky či rýmy nejčastěji opary, žloutenka nebo
tuberkulóza. Mýtem je také představa, že vodní dýmka nemůže vést k závislosti. Pokud
je ve směsi tabák, kouř obsahuje nikotin a závislost může vzniknout, často také vede kouření
vodní dýmky k pozdějšímu kouření cigaret.
35
Dehet je složka kouře, je to tmavá melasovitá hmota, která se tvoří při chladnutí a kondenzaci
kouře. Tato rakovinotvorná látka je nositelkou chuti a vůně, a i když by mohla být
eliminována pěstováním speciálních odrůd tabáku a důslednou filtrací, výsledkem pro kuřáka
by bylo vdechnutí horkého vzduchu bez chuti a vůně. Kuřáci volí v současnosti nejčastěji
cigarety s filtrem a navíc obsah dehtu v jedné cigaretě se postupně snižuje, například
v Evropské unii je nyní zakázáno vyrábět cigarety s obsahem dehtu vyšším než 12 mg.
Průměrný věk první cigarety je u nás kolem 10-12 let, ve věku 15 let kouří denně více než
16% dětí.
80% dětí ve věku 16 let zkusilo již někdy kouřit, přičemž 38% těchto dětí kouřilo opakovaně
(více než 40x) a více než jedna čtvrtina šestnáctiletých dětí je denními kuřáky (ESPAD).
Počátek kouření může mít různé důvody - jedním z nejčastějších je např. snaha o regulaci
hmotnosti u dívek, což s oblibou využívá tabákový průmysl pro design svých produktů
(cigarety slim). Je to ale mylná představa, protože kouřením svoji hmotnost nesníží, naopak
po zanechání kouření dochází k nárůstu hmotnosti. Kouření je adolescenty považováno
zadospělou aktivitou. Proto je důležité jim nabídnout jiný symbol dospělosti, např. mobil,
hospodaření s vlastními penězi, péče o zvíře. Vzhledem k tomu, že mladiství kouří často
ve skupinách vrstevníků, je potřeba působit na skupinu jako celek, nikoliv na jednotlivce,
který byl při kouření přistižen.
Pokud jde o léčbu adolescentních kuřáků, studie existují jen ve velmi omezené míře.
Důvodem je fakt, že adolescentní kuřáci jsou málo motivovaní k léčbě, prakticky se neléčí po pár týdnech přestanou na terapii docházet a zajímat se o léčbu, takže ji nedokončí. Typické
je také podceňování zdravotních rizik a malá informovanost o nich.
Typy tabákových výrobků
Cigarety
Běžná cigareta je tabáková směs zabalená v cigaretovém papírku, obsahuje až třicet druhů
tabáku, ke kterým se přidávají některá z povolených aditiv, jako například silice z jehličí
borovic. V současnosti jsou průmyslově vyráběné cigarety většinou opatřené filtrem.
36
Dýmky a doutníky
Dýmkový tabák a doutníky mají vyšší obsah dehtu než cigarety, ale zkušení kuřáci kouř
těchto výrobků obvykle nevdechují (nešlukují), takže podstupují nižší zdravotní rizika, netýká
se to ovšem těch kuřáků, kteří přejdou od kouření cigaret k dýmce nebo doutníkům
a nepřestanou naučeným způsobem kouř vdechovat.
Šňupací tabák
Šňupací tabák je ochucený rozdrcený tabák, na jedno šňupnutí poskytuje stejné množství
nikotinu jako jedna cigareta, ale protože se nic nespaluje, nevzniká pochopitelně ani dehet ani
oxid uhelnatý.
Beztabákové kuřivo
Bylinkové a ostatní beztabákové cigarety jsou předmětem stejných spalovacích zákonitostí
jako tabákové cigarety, takže produkují oxid uhelnatý a dehet, neobsahují ale nikotin. Totéž
platí o kouření marihuany, hašiše, cracku či heroinu, s tím, že tyto látky mají samozřejmě
další specifické účinky a jejich užívání je spojeno s příslušnými zdravotními riziky kromě
negativního vlivu tohoto způsobu aplikace. Tzv. eukalyptové cigarety (indické cigarety Bee
Dees), jsou tvořené tabákovým, nikoli eukalyptovým listem, jak si mnoho jejich uživatelů
myslí, takže u nich jsou stejná rizika jako u kouření jiných tabákových cigaret.
Kde hledat pomoc?
WWW.SLZT.CZ - Společnost pro léčbu závislosti na tabáku, kontakty na Centra pro závislé
na tabáku
WWW.HELP-EU.COM - projekt EU, který má tři základní témata: prevence kouření,
ochrana před pasivním kouřením a odvykání, na tomto webu jsou virály a videa, možnosti
přidat vlastní video či tip
Zdroj: www.drogovaporadna.cz
37
Název organizace
Kontakt
Ambulance TBC a resp. J. Švermy 395
nemocí
295 01 Mnichovo
Hradiště
II.interní odd., ON Mladá V. Klementa 147
Boleslav
29301 Mladá Boleslav
Moje ambulance, a. s.
+420 326210599
Plicní ambulance, ON
Mladá Boleslav
TRN odd. Oblastní
nemocnice Mladá
Boleslav
+420 326 74 37 56
+420 326 74 3766
Adresa
+420 326 997544
+420 326 74 28 34
Třída Václava Klementa 1459
293 01 Mladá Boleslav
V.Klementa 147
V. Klementa 147
4.5. Ilegální drogy
Zde naleznete informace o opiátech, stimulačních drogách a psychedelických drogách.
U těchto skupin jsou uvedeny jednotliví zástupci, u kterých je vyložen detailnější popis,
účinky...
4.5.1.1. Marihuana
Marihuana je název drogy získané z rostliny konopí (Cannabis Sativa). Tvrdí se, že účinné
látky obsahují pouze samičí rostliny, ale není to pravda. Samčí rostliny obsahují THC též,
ovšem v menším množství. Nejstarší zprávy o konopných vláknech pocházejí z Číny z období
4000 let př. n. l. V Turkestánu byl nalezen konopný provaz starý téměř 5000 let. Bohatým
zdrojem informací o psychotropních vlastnostech této rostliny jsou indické kultury. Konopí
bylo
nezaměnitelnou
součástí
posvátných
nektarů
védské
Indie
používaných
při náboženských obřadech. První zprávy o užití konopí pro změnu vědomí pocházejí
z období 700 až 500 let před Kristem. V dávných dobách bylo využití konopí velmi
rozmanité. Konopí je součástí těch nejstabilnějších a nejdéle existujících kultur.
Psychofarmakologické studie z poslední doby ukazují, že aktivní složka konopí tetrahydrocannabinol - má v lidském mozku vlastní receptor, což naznačuje, že člověk
a marihuana k sobě mají dávný předkulturní vztah (čínským znakem pro konopí je velký
"člověk"). Drogy z konopí často hrály důležitou roli při rituálním spojení s božstvy, i když
jejich použití jako lék či mast pro duchovní, meditační, euforické a relaxační účely bylo
většinou tabu. V letech 1430/31 byla i Johanka z Arku nařčena z užívání nejrůznějších
38
"čarodějnických" bylin včetně konopí. V mnoha starých budhistických legendách je zase
psáno, že "Siddhárta" (Buddha) sám užíval a nejedl nic jiného než konopí a jeho semena,
a to oněch 6 let předcházejících jeho osvícení a zjevení čtyř velkých pravd budhismu.
Představivost ovlivněná zkušeností s houbami a konopím vytvořila ve fantazii Lewise
Carrolla "Alenku v říši divů." V 19. století se řada evropských umělců obracela k marihuaně
jako k prostředku rozšíření mysli. Mezi ty nejznámější patří Charles Baudelaire. Nejnovější
výzkum, který byl proveden americkými odborníky prokázal přítomnost látek, vznikajících
při spalování marihuany a kokainu, a to prosím v některých hliněných dýmkách, které byly
nalezeny v okolí domu, ve kterém bydlel William Shakespeare. Pravděpodobně ji kouřilo
několik amerických prezidentů a zkoušel ji každý pátý Američan. Sociologické výzkumy
ukazují, že maximální zájem o marihuanu se objevuje v ranné pubertě, později se ustaluje
na stabilním množství a ještě později se spotřeba snižuje. Konopí od počátku našeho století
užívaly téměř čtyři generace Američanů. Prakticky každý v téhle zemi býval od svého dětství
v povznesené náladě díky jeho užívání. Tehdy to ještě doktoři nepovažovali za zlozvyk, který
plodí protispolečenské nálady nebo násilí a předepisovali extrakty jako lék i dětem. Náruživí
kuřáci konopí byli i Mexikánci, jak vidno i z originálního textu písně "La Cucaracha" ve které
voják
odmítá
pokračovat
Byla
provedena
řada
v
pochodu,
výzkumů
dokud
konopí
nedostane
setého.
Hlavní
svůj
příděl
marihuany.
psychoaktivní
složkou
je tetrahydrocannabinol (THC). Klinické studie ukázaly, že THC má příznivý vliv při léčení
astmatu (rozšiřuje průdušky), epilepsie (snižuje počet záchvatů), anorexie (podporuje
chuť k jídlu), zeleného zákalu (snižuje nitrooční tlak), nevolnosti vyvolané chemoterapií
u rakoviny. Léčebné užití konopí, výroba a aplikace jeho syntetických analogů je však
dosud předmětem diskusí a dalších výzkumů. Ve dvou státech USA (Arizona a Kalifornie)
již byl povolen prodej marihuany na lékařský předpis nemocným tou nemocí, u níž je příznivý
účinek THC prokázaný. Tento počin je dosud ve světě ojedinělý. Nejznámějším lékařským
užitím v současnosti je potlačení nevolnosti a zvracení u pacientů léčených ozařováním, nebo
nakažených nemocí AIDS, kteří jsou léčeni chemicky. Po odstranění nevolnosti, může pacient
normálně jíst a získat tak další síly na boj s nemocí. Díky snižování nitroočního tlaku pomáhá
marihuana zastavit vývoj zeleného očního zákalu, druhé nejčastější příčiny slepoty
na světě. Roztroušená skleróza je nemoc, při níž imunitní systém napadne vlastní
nervové buňky. I zde marihuana pomáhá zpomalit, nebo zastavit průběh nemoci.
Nejproslulejším místem, co se týče marihuany, je dnes Amsterdam. Již od r. 1975 není
39
v Nizozemsku vlastnictví, výroba a prodej do 28 g marihuany trestným činem a je úřady
prakticky tolerováno (snaží se oddělit trh tvrdých a měkkých drog, kontrolovat je a závislým
na tvrdých drogách pomoci, což se jim daří). I když to úplně legální zase není, existuje podle
odhadů v Amsterdamu 200 až 600 "cofee-shops", kde se u pultu, v oddělené kukani jako
ve směnárně, nebo u nenápadného člověka v rohu vyskytuje "menu" různých druhů silné
trávy, kterou je možno zakoupit v cenách pod 20 guldenů za gram.
Dávkování
Jelikož množství účinných látek v rostlině závisí na mnoha faktorech, nelze přesně stanovit
množství marihuany nutné k vyvolání efektu. Na předávkování marihuanou dosud nikdo
nezemřel. Bylo by potřeba vykouřit, nebo snístněkolik kilogramů drogy. Na zabití myši
je třeba 40000 krát větší dávka než je běžná dávka pro člověka.
Doba působení
Při kouření se účinky dostavují ihned nebo po několika minutách, trvají 1 až 3 hodiny.
Při ústním požívání marihuany (5 až 20 g) se efekty dostavují za 30 až 90 minut, neustále
narůstají a trvají 4 až 8 hodin. Při předávkování mohou vyústit v několikahodinové
bezvědomí či hluboký spánek. Nikdo kuřáka nenutí, aby vykouřil celý joint, naopak nepříjemné stavy po předávkování jej rychle naučí "test the waters" - poznat, jak silná
požívaná marihuana je.
Aplikace
Nejčastěji kouření vlastnoručně vyrobené cigarety (joint) nebo z dýmky (čilum,
šlukovka) nebo vodní dýmky.
Konopí se používá v různých formách - ganja (samičí květenství čili palice pokryté lepkavou
pryskyřicí), bhang (horní listy samičí rostliny), charas (pryskyřice setřená rukama ze samičích
květenství) a hašiš (pryskyřice extrahovaná s tuky ve vařící vodě a vykrystalizovaná).
Termíny bhang a hašiš jsou v některých místech používány pro nápoje připravené z konopí.
"Bhang" je slabší než jiné produkty z konopí a říká se o něm, že zklidňuje krev. I proto,
že se často konzumuje jako tekutina, bývá v horkém počasí považován za zdravější než
normální kouření.
40
Účinky
Psychoaktivní efekty závisí na způsobu přípravy, kvalitě rostliny, velikosti dávky,
způsobu aplikace, apod. Dávno zapomenuté příběhy se vybavují, vynořují se myšlenky bez
zjevných souvislostí. Uživatel nedokáže určit, jak se dostal od předchozí myšlenky k té další,
změněno vnímání času a někdy i vnímání prostoru. Při velkých dávkách semohou objevit
zrakové i sluchové halucinace. Euforie, nabuzenost, pocit štěstí, veselost, smavost jsou
téměř pravidlem. Občas se může objevit v závěrečných stádiích deprese. Impulsivní
chování, útlum násilí a agresivity.
Po aplikaci se projevují poruchy vnímání, emocí, myšlení. Uklidňování nebo stimulace
nejsou tak výrazné. Pokud nejde o těžkou otravu (too stoned), nedochází k poruchám
vědomí. Cannabis vyvolává opojení, které je sice nesmírné, rozhodně ne však
zdrcující. Na rozdíl od skutečných halucinogenů totiž nenarušuje sebekontrolu,
umožňuje intenzivní soustředění, které je možné nasměrovat k rozvíjení představivosti
(což tvrdí četní hudebníci a jiní umělci, ať už západní, nebo orientální), nebo i směrem
k duchovním praktikám. Dlouhodobé užívání konopí jakoby (díky zkušenostem sahajícím
až kamsi do dob našeho sibiřského neolitu) nevyvolávalo žádné vedlejší účinky. Změny na
chromozomech sice u jeho poživačů zpozorovány byly, ne však ve větší míře, než při užívání
kávy či aspirinu. Jakékoli poškozování paměti a mozku je dnes již vědecky vyvráceno
metodou, která dokázala rozpoznat i efekty učení na mozkových buňkách. Byly však
zaznamenány pozitivní lékařské vlivy, a to jak tradičními čínskými lékaři, tak i moderními
specialisty a terapeuty.
Somatický doprovod
-zvýšení tělesné teploty
-zvýšení tepu
-zvýšení tlaku krve
-mírné zarudnutí bělma
-zhoršení koordinace pohybů
-zpočátku ojediněle mírná nevolnost
Psychický doprovod
-pocit zpomalení času
-pocit sucha v ústech
41
-pocit hladu (intenzivní)
-někdy pocit chladu
-excitovaná nálada a hlučné bavení se, někdy naopak hloubavost, zádumčivost a
meditace
"Typologie" dvou nejčastějších scénářů průběhu intoxikace
Při skupinovém užití: bujará nálada, hlučné bavení se, zpočátku povzbudivý účinek později mírný útlum(zejména u vyšší dávky), nutkavý a neutišitelný smích (podněcovaný
téměř čímkoli a kýmkoli), častější kombinace s jinou drogou (zejména u mladších uživatelů
a v klubovém, pohostinském či koncertním prostředí), setting charakteristický skupinovým
kouřením či požitím například pečiva s obsahem THC apod.
Při individuálním užití či v uzavřené společnosti: časté spojení s určitými hodnotami
a životním stylem i oblečenímap., propojení s určitými hudebními styly a filozofií, obvykle
bez
kombinace
s
jinou
drogou,
mírnější zábava,
častější
meditativní
ponor,
hloubavost nebo prostě jen rekreační styl užívání v uzavřené společnosti.
Základní charakteristiky intoxikace
Délka: obvykle mezi 3-5 hodinami, výjimečně více (výše dávky, individuální predispozice).
Nástup účinku: dle individuální citlivosti a zkušenosti s látkou, velmi závislý je na způsobu
požití - při kouření od několika desítek sekund až několik minut, při požití ústy 20-30 minut
(vliv má také kvalita a množství drogy).
Vrchol intoxikace: při kouření cca mezi 40-80 minutami, při požití ústy obvykle mezi 2.-4.
hodinou (intoxikace má však kolísající průběh - účinek nastupuje a ustupuje ve vlnách, které
mohou mít individuálně velmi odlišný charakter).
Tzv. "dojezd" (ústup účinků) je individuálně velmi odlišný svým průběhem i tím, jak je
uživatelem vnímán.
Kouření marihuany účinně potlačuje astma (ale neléčí).
Studie ukazují, že díky uvolnění dýchacích cest může kouření marihuany napomoci
k pročištění dýchacích cest. V některých oblastech se kuřáci marihuany dožívají o dva roky
vyššího věku, než nekuřáci. Silní kuřáci tabáku se dožívají o sedm až deset let vyššího
věku, než ostatní kuřáci, pokud také kouří marihuanu.
42
Celkem lze říci, že požívač marihuany prochází dvěma stadii: stadiem sevřenosti
a úzkosti a stadiem euforie a vnitřní blaženosti. V tomto druhém stadiu si někteří počínají
velmi dětinsky, dělají nesmyslné věci a upadají občas do neztišitelného smíchu. Tato dobrá
nálada někdy přejde v pláč a tělesnou i duševní kocovinu. Rozkoš nemá ráz ukojení, spíše
čisté spokojenosti jako po dobré zprávě nebo po úspěchu. Smysly jsou někdy zostřeny,
zejména sluch a chuť. Jídlo třeba nabývá nevšední chutnosti, šramot zní jako rány z děla.
Zrakem vnímané je někdy zkresleno, charakteristické je špatné odhadování času a prostoru.
Subjektivní účinky
Účinky THC na lidskou psychiku se liší individuálně. Mohou se ale značně lišit i při
různých příležitostech u jednoho určitého uživatele. Naprosto totiž závisí na aktuálním
stavu konzumenta a okolí, které ho v danou chvíli obklopuje. Většinou ale platí, že při
prvních intoxikacích se nemusí dostavit žádný pozitivní efekt. Ovšem po několika
intoxikacích lze už téměř jistě očekávat žádoucí "zhulenost". Ta při kouření nastoupí
do několika minut po aplikaci. Prvním projevem "zhulenosti" je subjektivní zpomalení všeho
dění (zejména vlastních pohybů a myšlenek). Člověku připadá, že vzduch jakoby zhoustl a on
v něm jen zvolna proplouvá místo toho, aby prováděl všechny ty běžné nervózní cukavé
pohyby. Vznik jakési kontinuity se netýká jen tělesných pochodů, ale i myšlenek. Ty vznikají
daleko větší rychlostí než obyčejně. Někdy je člověk schopen držet nečekaně dlouho linii
určité myšlenky a dojít tak v daném myšlenkovém pochodu mnohem dál než v "reálu". Jindy
je naopak pocitů a dojmů tolik, že je nemožné se kterémukoliv z nich věnovat hlouběji.
Ostatní lidé působí divným dojmem, připadá vám, že stále někam nesmyslně spěchají
a většinou nemá cenu se s nimi o něčem bavit, protože vás stejně nepochopí a vy je také ne.
Člověk pod vlivem THC je schopen zaměřit svou pozornost na část prožívaného (ať už
se jedná o myšlenku nebo nějaký vizuální či jiný vjem). Tato tendence vnímat část
subjektivní reality hlouběji a důkladněji než to ostatní se u člověka, který je právě
"zhulený", projevuje prostě tím, že je totálně "mimo". Jeho schopnost vést například
rozhovor není snížená - pokud chce, může se chovat naprosto "normálně", ale pokud nebude
muset, nebude to dělat, protože se jedná o nesmyslnou křeč. Raději se potopí do svých
myšlenek a okolí téměř nevnímá. Jindy se ovšem nemusí tahle meditativní nálada vůbec
dostavit - může přijít jednoduchá sdílná vysmátost, pro kterou trávu užívá většina jejich
konzumentů.
43
Dalším z obvyklých efektů THC je mnohonásobné zvýšení představivosti. Při zavřených
očích přicházejí bez jakékoliv vědomé snahy propracované obrazy. Ty většinou nebývají
statické, ale dost pohyblivé. Sekvence bývají natolik zajímavé a strhující, že člověk může
klidně vydržet se zavřenýma očima i několik hodin.
Často se též dostavuje jakási hypercitlivost. Člověk pak vše vnímá daleko intenzivněji
a s větší hloubkou. Informace dodávané smysly získávají novou kvalitu a vyšší intenzitu.
Potom může například působit neuvěřitelné potěšení přejíždět rukou po rozmanitých površích,
poslouchat svůj dech nebo kroky.
Objektivní účinky
Kromě účinků na psychiku THC pochopitelně způsobuje i některé dočasné fyziologické
změny. Nejčastěji to jsou:
-rozšířené zornice
-zarudlé oči
-zrychlený puls
-zvýšená chuť k jídlu, zejména na sladké
-sucho v ústech a v krku
-pot páchnoucí po spálené trávě či listí
Návyk
Může na ni vzniknout psychická závislost. Procento mládeže (a nejen jí), které přišlo
do styku s marihuanou a okusilo ji, je značné. Mnoho z nich s ní anebo u ní skončí. Není
příliš těch, pro které kromě trávy přestane vše ostatní existovat (známka psychické
závislosti). Nelze také tvrdit, že kuřáci marihuany automaticky přecházejí na jiné
drogy. Je to stejně naivní jako bojovat za legalizaci konopí a ohánět se otázkami práv
a osobních svobod. Nelze však opomenout skutečnost, že v marihuanovém opojení často
člověk udělá něco, co by za normálních okolností neudělal, např. si vezme jinou
nabízenou drogu.
Tolerance
Marihuna má tzv. opačnou toleranci. Čím déle je užívána, tím méně stačí na vyvolání
stejného efektu. Není tedy nutno zvyšovat dávky.
44
Nebezpečí
Nejčastější způsobem aplikace je kouření. Jakékoliv kouření je karcinogenní. Obtěžuje
okolí, snižuje množství kyslíku v těle apod.
Existuje řada studií, které zjišťují, že škodlivost kouře z marihuany je mnohem nižší, než
u kouře z tabáku. Uvědomte si prosím, že kouř je jenom méně škodlivý, rozhodně není
zdravý. Poškození organismu je pouze menší.
Některé výzkumy ukazují, že karcinogenní složkou cigaretového kouře není dehet,
ale radioaktivní prvky z půdy a z hnojiv. V televizním vystoupení v roce 1990 uvedl hlavní
lékař spojených států pan C. Everette Koop, ze nikoliv dehet, ale radioaktivita je zodpovědná
za 90 procent všech kuřáckých rakovin plic. Hnojiva používaná pro hnojení tabáku obsahují
radium 226. Často je i vysoké zastoupení tohoto izotopu v půdě. Radium se rozpadá na dva
jiné izotopy s dlouhou životností. Je to olovo 210 a polonium 210. Tyto dvě látky se v tabáku
dobře zachytávají. Studie ukazují, že kuřáci mají vyšší obsah těchto radioaktivních látek
v těle. Navíc tabákový kouř způsobuje podráždění v dýchacích cestách, což usnadňuje udržení
izotopů v těle. Marihuana naopak snižuje podráždění a neosahuje tyto izotopy. Je možné,
že z tohoto
hlediska
je
kouření
marihuany
bezpečnější
než
tabáku.
Kouř z marihuany obsahuje více dehtu než z tabáku. Množství dehtu v kouři se mění pole
toho, kterou část rostliny kouříte.
Dodnes se nepodařilo přesvědčivě spojit jedinou rakovinu plic s kouřením marihuany.
Studie prokazující poškození mozku, nebo genetická poškození vlivem THC, se nepotvrdily.
THC není rozpustné ve vodě, takže vodou projde. Ve vodě je naopak rozpustná spousta
látek, které mohou být zdraví škodlivé. Průchodem vodou se kouř pročistí (čistý kouř,
to je ale nesmysl) a ochladí, takže je méně dráždivý.
Kouření pravděpodobně způsobuje bronchitidu.
Nebyly nalezeny žádné důkazy nasvědčující tomu, že by dlouhodobé užívání marihuany
způsobovalo trvalé změny nervové soustavy, funkcí mozku, nebo lidského chování.
Kouření marihuany v době těhotenství může způsobit trvalé změny plodu.
V době kdy působí, snižuje reakční čas.
4.5.1.2. Hašiš
Kouření hašiše je stejně staré a oblíbené jako užívání marihuany. Již v roce 1845 osobnosti,
jako byli Dumas, Hugo nebo Gautier založili první "Cannabis club" v Evropě - Klub Hašišínů
(Le Club Des Haschichins). Fitz Hugh Ludlow (The Hashish Eater, 1857) požívání hašiše
45
velebí jako nádherné duševní dobrodružství, zároveň však varuje od přílišné závislosti na něm
i na jiných drogách. Na světových výstavách od roku 1860 až do počátku 20. století byla vždy
velkou atrakcí expozice "tureckého kouření hašiše" a ve stejné době se v Americe běžně
prodávala neškodná a doporučovaná sladkůstka Hasheesh candy, hašiš kandovaný
v javorovém cukru. Kuřárny hašiše byly otevřeny ve většině větších měst Ameriky a přetrvaly
až do 20. let dvacátého století. Literárně se hašišem zabýval např. Charles Baudelaire (Báseň
o hašiši).
Doba působení
"Poblouznění" trvá 30 až 60 minut, vytrácí se po třech hodinách. Při ústním požití (např.
v jogurtu) je průběh delší.
Aplikace
Hašiš se nejčastěji kouří. Používají se krásné vodní dýmky, do kterých se nasype i třetina
gramu a na jeden mocný zátah se inhaluje nebo se konzumuje v různých jídlech a nápojích.
Účinky
Příznaky se objeví ihned, rauš po minutách, nejvýše po patnácti. Též se často nadrobí
do cigaretového tabáku a ubalí se joint. Hašiš působí 5× až 8× silněji než marihuana.
Objevuje se sucho v krku, psychomotorické poruchy, hlad a žízeň, někomu může být
velmi špatně a zvrací. Je poměrně málo vegetativních změn a poruch látkové přeměny.
Účinek hašiše se projevuje nutkáním k naprostému klidu s příjemným sněním,
zabarveným podle osobnosti. Čas a vztah k okolí je chápán zkresleně, objevuje
se depersonalizace, narušení myšlení (porušení toku asociací, jako by někdo bral
myšlenky). Změny
zrakového
vnímání
přecházejí
v
iluze a
(bohaté
barevné) pseudohalucinace,porucha prostorového vnímání. Je narušena kritika, dochází
k podobnému jednání jako u marihuany. Smyslové vnímání má zvýšenou intenzitu, člověk
vidí to, na co myslí. Záleží na výchozí náladě, dávce a okolí.
Vzhled
Vypadá jako hnědožlutá kostka, někdy do černa. 1,5 cm dlouhý váleček o průměru asi 6
mm by mohl být 1 gram. Za čerstva je pružný, pak tuhý, drolí se po zahřátí v plameni.
46
Nebezpečí
Nebezpečné jsou vysoké dávky (nad 20 mg THC) a chronické zneužívání. Při otravě
stoupá v mozku hladina serotoninu. Hašiš potencuje hypnotika, sedativa, ale i budivé
aminy. Když se objeví atypický rauš, panický strach, působí dobře trankvilizéry,
barbituráty i káva.
Míchání
Není zkřížená tolerance s pravými halucinogeny. S alkoholem se účinky zesilují. Hašiš
se nejčastěji přidává do marihuany nebo se míchá s tabákem.
OPIÁTY
4.5.1.3. Heroin
Heroin byl poprvé synteticky připraven acetylací morfinu v roce 1874. Avšak teprve roku
1898 uvedla německá firma Bayer na trh tento analog morfinu - diacetylmorfin.
Lék se používal především proti kašli a byl označován jako hrdinský preparát (heroic), odtud
název heroin. Jeho návykovost byla zjištěna až poté, co si získal celosvětovou popularitu.
Od poloviny tohoto století se rozšířil jako jedna z nejužívanějších pouličních drog prakticky
po celém civilizovaném světě. Od roku 1993 je zastoupen ve větším měřítku i v Čechách.
Heroin je klasická tvrdá droga. Funguje podobně jako morfin, stačí ale pětkrát
až desetkrát menší dávka. Při podání má náhlý nárazový účinek (kick, flash). Heroin
proniká do mozku lépe než morfin, působí prudčeji, ale jeho účinek je kratší. Asi jednu
až sedm hodin působí příjemný pocit uspokojení, nazývaný "high". W. S. Burroughs
o tom píše: "Rok jsem se nekoupal ani si neměnil šaty a jen si každou hodinu vrážel jehlu
do šlachovitého šedého strnulého masa konečné závislosti.... Dokázal jsem se osm hodin dívat
na špičku své levé boty. K činnosti jsem se vyburcoval pouze, když docházely přesýpací
hodiny drogy. ... Střeva jsou plná usedlých srůstů, což vyžaduje zákrok vykrajovačem jablek
nebo jeho chirurgickým ekvivalentem."
Mezi závislými v Americe, kde je rozšířen AIDS, jsou jehly už dlouho pasé, pouze se šňupe.
Je-li nedostatek heroinu, užívají se z nouze velké dávky kodeinu s alkoholem. Asi 20 až 30 %
kodeinu se tak mění v morfin.
47
Doba působení
Účinkuje podobně jako morfin, ale rychleji, intenzívněji a po kratší dobu. Oproti morfinu
stačí až desetkrát menší dávka. Nástup příjemného pocitu je velmi rychlý - tzv. kick. Po dobu
1 až 7 hodin způsobuje příjemný pocit zvaný high.
Aplikace
Heroin se aplikuje perorálně a intravenózně.
Účinky
Při první aplikaci se nemusí dostavit žádné účinky nebo negativní (nevolnost, zvracení).
bezprostřední účinky:
-duševní i tělesný útlum
-stav tichého opojení, zklidnění, uvolnění
-vzdálení se realitě
-snížení či odstranění pocitů bolesti
viditelné příznaky:
-zúžené zornice (špendlíkové hlavičky)
-zpomalené reakce
-poruchy koordinace
Po dlouhodobějším braní:
-vodnaté oči
-bledá kůže
-zanícené vpichy
-ztráta vůle až deprese
-změna osobnosti - prolhanost, nedůvěřivost, narušení až ztráta vztahu k nejbližším
Při nedostatku drogy se projevují abstinenční příznaky (absťák): bolesti svalů a kloubů,
průjem, svalové křeče, pocení, zimnice, neklid, nespavost... (trvá nejvýše 4 dny, odezní
do 2 týdnů), droga sama již nemá příjemné účinky, ale je nutná k dosažení původního
normálního stavu. Život se začíná měnit v drogový stereotyp. Vše se začíná točit kolem
drogy (sehnat peníze, dobře nakoupit), ostatní je druhořadé. Člověk má problémy ve škole,
v práci (záhy zpravidla odchází), zcela opouští původní zájmy a záliby, rozprodává
hodnotnější věci, krade, popř. získává peníze prostitucí nebo výrobou či distribucí drog.
48
Vzhled
Heroin vypadá jako hnědý, někdy bílý prášek se slabou octovou vůní, dnes lze sehnat i černý,
který octem přímo zapáchá.
Návyk
Bylo zjištěno, že může stačit deset heroinových injekcí, aby došlo ke kompletní závislosti,
nicméně se může závislost vyvinout až po několika měsících užívání. Heroinismus
se pokládá za nejtěžší toxikomanii. Kromě všech nebezpečí způsobovaných morfinem
je zde ještě riziko přenosu nemocí sdílením stříkaček a jehel mezi závislými (to je ostatně
vždy při i.v. nebo i.m. aplikaci jakékoliv drogy). Dezinfikace jehly, aby se nepřenesl třeba
AIDS, je možné provést jejím ponořením na nejméně 30 sekund do 15% roztoku
odbarvovače, lepší je však obstarat si sterilní (levně v lékárnách, zdarma v Drop-in centrech
apod.).
Jako náhražka pro závislé se používá methadon.
Psychický:
Jedinec ztrácí vazby i zájem o cokoli kromě toxikomanského prostředí. Pro svou závislost
je postupně vykořeňován a následně vyřazen z běžného společenského života.
Tolerance
Tělo droze rychle přivyká. K dosažení žádaného stavu se musí dávky zvyšovat (z desítek
miligramů na gramová množství).
Nebezpečí
Letální dávky jsou 50 až 70 mg, při kombinaci s alkoholem a jinými látkami, ovlivňujícími
dýchací centrum, ještě nižší.
nejčastější poškození organismu při dlouhodobém užívání:
-onemocnění jater a ledvin
-oslabení činnosti srdce a pokles krevního tlaku
-oslabení imunitního systému
-trvalá zácpa a poruchy zažívání
-poruchy potence u mužů
-poruchy menstruace u žen
-poruchy spánku
49
-únava
-podrážděnost střídající se s apatií
hlavní rizika:
-poměrně rychlý vznik fyzické (částečně i psychické) závislosti
-předávkování (vědomé - zlatá dávka jako východisko z drogového bludného kruhu ×
nevědomé - požití drogy výrazně čistší než obvykle) projevuje se nevolnost, hučení v uších,
svědění po celém těle, povrchní dýchání až obrna dýchacího centra a následná smrt
-otravy příměsemi, kterými se droga nastavuje
-infekce při používání nesterilních jehel a stříkaček (žloutenka, HIV)
-asociální jednání (za účelem získání financí na další dávku krádeže, prostituce nebo prodej
drog)
-celková fyzická i psychická zchátralost
-pocity bezvýchodnosti a viny mohou vést k sebevraždě
Opium
4.5.1.4. Mák
Mák je stará kulturní rostlina, která se zřejmě v oblasti Středozemního moře pěstovala již v 6.
tisíciletí př. n. l. Na Krétě se například našly hliněné postavy makové či opiové bohyně
pocházející ze 13. století př. n. l. Výraznou roli sehrálo opium v antickém Řecku,
kde makovice byly atributem Hypnose, řeckého boha spánku, jeho bratra Thanata, boha smrti,
a jejich matky Nyx.
Podle
užitkových
vlastností
rozeznáváme
dva
typy
máku
setého:
mák olejný se pěstuje u nás a v řadě zemí Evropy a pouze vymlácené makovice se někdy
zpracovávají ve farmaceutickém průmyslu. Rozhodující využití tohoto typu je tedy
v domácnosti, potravinářském a olejářském průmyslu.
Mák opiový má ve stěnách makovice silně rozvětvenou síť mléčnic. Jejich nařezáváním
a následným sběrem zaschlého latexu se získává opium. Mezi nejvýznamnější pěstitelské
oblasti tohoto typu patří země Zlatého trojúhelníku (Barma, Thajsko, Laos), ale i Zlatého
půlměsíce (Írán, Afghánistán, Pákistán).
50
Již Purkyně zjistil sám na sobě účinnost našeho domácího opia. Ulevilo mu při intoxikaci
a dospěl také k závěru, že požití opia chrání proti opilosti vínem. Opium se používalo v Číně
jako prostředek, který stereotypní těžkou mechanickou práci činil zajímavějším. Číňani si jej
samozřejmě přivezli i do Ameriky a za dob krize na počátku 20. století vytvářeli bílým
dělníkům pracovní konkurenci. Stejně činili i černoši s kokainem a mexikánci s marihuanou,
přidala se k tomu prohibice (a její stabilně placení úředníci, kteří po svém propuštění hledali
práci a šířili proto strach z drog), rasová nenávist, americký protidrogový úřad s jeho
tehdejším předsedou Harrym J. Anslingerem (který neměl rád jazz a tedy i černochy, kteří ho
hráli) a fanatismus v zakazování drog byl na světě.
Aplikace
U opia se připravuje takzvané kuřlavé opium (čandu), které se kouří v různých dýmkách.
Jinou možností je tzv. opiofagie, což je pojídání opia, často s přídavkem dalších látek, např.
afrodiziak, příprava extraktů apod. U morfinu a heroinu jde především o injekční aplikaci
drogy.
Účinky
Opium představuje velmi účinné farmakum, silný jed, ale také obávaný a nejvíce zneužívaný
toxikomanický přípravek, vyvolávající úplnou závislost. Týká se to však především zemí
produkujících
tuto
drogu.
U
morfinu
má
toxikoman pocity
klidu,
štěstí
a vyrovnanosti. Abstinenční příznaky jsou velmi nepříjemné a projevují se dráždivostí,
depresemi i poruchami krevního oběhu. Avšak nejnebezpečnější návykovou drogu
představuje heroin. Po jeho aplikaci do žíly se obvykle dostavuje stav příjemného opojení,
který však trvá jen asi 15 minut a později se dostavují drastické abstinenční příznaky.
Vzhled
Čeleď Papaveraceae, makovitých, zahrnuje více než 100 druhů jednoletých i víceletých máků.
Jejich typickým znakem je přítomnost mléčnic v pletivech ronících po poranění latex.
Nejdůležitější je Papaver somniferum, mák setý, jednoletá bylina zpravidla jen s jednou
lodyhou 0,3 až 1,8 m vysokou, na příčném řezu oblou a vyplněnou dření.Listy jsou v obrysu
podlouhlé, dolní celistvé, střední a horní nepravidelně zubaté, poloobjímavé a zvlněné. Květ
má dva opadavé kališní a čtyři korunní lístky rozdílného tvaru, velikosti i zbarvení. Má velké
množství tyčinek a pestík, který nemá čnělky. Semeník je zakončen terčovitou paprsčitou
51
bliznou a uvnitř neúplně přehrádkován. Zralá tobolka (makovice)se často otevírá malými
otvory mezi paprsky blizny a obsahuje velký počet drobných semen.
4.5.1.5. Kodein, káčko
V malých koncentracích (0,7 - 2,5 %) v přírodě vyskytuje v opiu, poprvé byl izolován v r.
1832, dnes se vyrábí synteticky metylací morfinu. Používá se proti bolesti.
Po jeho izolaci ze surového opia v 1. polovině 19. století se stal součástí řady léků, aniž by byl
zneužíván. V 70. letech tohoto století byl objeven způsob, jak poměrně snadno dostupný
kodein upravit na účinnější derivát braun. Ten se stal co do širší domácí výroby a užívání
českou specialitou.
Doba působení
Efekty se dostaví okolo deseti minut (na prázdný žaludek), vrcholí asi po jedné hodině
a odeznívají po 3 až 4 hodinách. (u vyšších dávek po 4 až 6 hodinách).
Aplikace
Kromě podkožní a orální aplikace je možná i intramuskulární, nikoli však nitrožilní (může
vést ke komplikacím - otok plic apod.).
Účinky
Způsobuje euforii, v některých případech značně intenzivní, pocit tepla a spokojenosti.
Účinky jsou podobné jako u jiných opiátů, většinou však mnohem slabší. Lehké bolesti hlavy,
sucho v ústech, potíže při močení, nauzea.
Vzhled
Bílé tablety.
Návyk
Může se objevit tolerance i návyk, abstinenční příznaky jsou minimální.
Tolerance
Může se objevit tolerance i návyk, abstinenční příznaky jsou minimální.
52
4.5.1.6. Morfin
Morfin se v přírodě vyskytuje v makovicích Papaver somniferum (Mák setý). Čistý morfin
se získává z opia a poprvé byl ze surového opia izolován na počátku 19. století. Díky svému
působení v páteřním kanále, narušuje přenos signálu bolesti. Zpráva o tom, že vás třeba bolí
noha, prostě nedorazí do mozku - necítíte bolest. To předurčuje jeho lékařské užití proti
bolesti. Jeho možnosti účinně tlumit bolest se hojně využívaly už za americké občanské války.
V období 1. světové války se k témuž účelu užíval téměř masově. Morfin má po heroinu
druhou nejvyšší návykovost mezi používanými narkotickými analgetiky. Díky snadné
dostupnosti v medicínském prostředí je známo mnoho případů zneužívání lidmi
z medicínského oboru. Jako pouliční droga není morfin příliš rozšířen.
Doba a působení
Účinek nastává po 20ti minutách a trvá 2 až 3 hodiny.
Aplikace
Aplikovat se dá různě (injekčně, kouření, šňupání, perorálně).
Účinky
Morfin tlumí dráždivost dýchacího centra. Ve vysokých dávkách může dojít k zástavě dechu.
Injekce morfia vyvolá vyrovnanou, klidnou euforii. Nastává lhostejnost ke starostem, stoupá
sebevědomí a myšlenky se zrychlí (neruší mozkové funkce). Morfin tlumí vnímání bolesti,
tlumí dráždivost dýchacího centra. Ve vysokých dávkách působí hypnoticky a dýchací
centrum ochrne.
Morfin využívá speciální receptory, které se nacházejí hlavně v mezimozku, míše
a limbickém systému. Chová se jako falešný neurotransmiter, obsazuje receptory a funguje
jako blokátor monoaminů. Neurony vytvářejí další receptory, čímž zvyšují citlivost. Proto
tolerance na tuto látku stoupá a po náhlém přerušení jejího přísunu dochází k nadměrné reakci
neuronů.
Odvykací
příznaky jsou
pravým
opakem
normálního
účinku
Morfinu.
V pokročilém stádiu je morfinista bledý, předčasně zešedivělý a celkově tělesně zchátralý.
Morfinistky mívají menstruační poruchy, morfin u nich snižuje plodnost, může zavinit
odchylky v těhotenství a potrat. Den po porodu se u novorozence dostaví abstinenční
příznaky.
53
Vzhled
Morfin bývá dostupný ve formě ve vodě rozpustných solí. Nejobvyklejší je sulfát
a hydrochlorid. Oba jsou to bílekrystalické prášky hořké chuti rozpustné ve vodě.
Návyk
Rychle vzniká silná fyzická i psychická závislost. Morfin vyvolává značnou závislost.
Tolerance
Opakované užití vede k rychlému nárůstu tolerance. Odvykací příznaky po náhlém přerušení
připomínají silnější chřipku.
Nebezpečí
Rychle vnikající fyzická i psychická závislost.
4.5.1.7. Methadon
Methadon je syntetický opiát, při jehož výrobě se nevychází z opiátů přírodních. Jeho
molekula se vůbec nepodobá molekulám morfinu či heroinu, má odlišnou chemickou
strukturu.
Při injekčním podání vyvolává methadon reakce typické pro opiáty, včetně euforie. "Flash",
tj. euforický pocit vyvolaný injekčním podáním methadonu, bývá srovnáván s "flashem"
po podání morfinu, ale bez "bodavého" pocitu.Nejpodstatnější rozdíl mezi účinkem
methadonu a ostatních opiátů je doba působnosti. U methadonu 13 až 47 hodin (individuálně
odlišné), v průměru 25 hodin. U heroinu je to 4 až 6 hodin. Na methadon vzniká stejně snadno
závislost jako na přírodní či polosyntetické opiáty.
V roce 1965 vydali první zprávu o substituci methadonem při heroinové závislosti.
Závislost na heroinu je nemocí metabolickou, vzniklou dlouhodobým užíváním opiátu. (jinak
řečeno: dlouhodobé užívání opiátu má za následek změnu látkové výměny v organismu).
Déle působící syntetický opiát methadon je považován za lék, jenž má u heroinistů obdobné
účinky jako inzulin u cukrovky. Nejde tedy o vyléčení jako takové, nýbrž o substituci
chemické látky, která je v těle přítomna v nedostatečné míře.
54
Methadon má několik praktických výhod:
Delší doba působení. Heroinisté žijí ve 4 až 6-ti hodinovém rytmu, což znamená několikeré
vystřídání se cyklu "být zdráv" (=být pod vlivem drogy) a "být nemocen" (odvykací příznaky)
za dvacet čtyři hodin, s následnou nutností užít heroin několikrát za den a noc. U methadonu
stačí v naprosté většině případů jedna dávka za dvacet čtyři hodin k tomu, aby se závislý cítil
dobře a bez problémů se mohl věnovat každodenním činnostem.
Aplikace
Methadon může být běžně užíván perorálně, takže odpadají rizika nitrožilního (nesterilního)
podávání: hepatitidy, abscesy, záněty žil (či tepen), sepse, endokarditidy, malárie, AIDS atd.
Methadon se podává ve třech různých formách:
v tekuté podobě: jde o zdaleka nejrozšířenější způsob v tabletách a od roku 1991 také
v injekční podobě. S touto formou podávání začala městská zdravotní a lékařská služba v
Amsterdamu, aniž by vznikly jakékoliv problémy.
Substituce
Substituce methadonem je standardní součástí přístupu k opiátovým závislostem a je v rukou
následujících institucí:
methadonové stanice (střední a menší města),
methadonové programy municipálních zařízení zdravotních a lékařských služeb (velká
města),
methadonové programy ambulantních zařízení pro léčbu závislostí (celé Nizozemsko),
methadonové programy ve věznicích,
methadonové programy v intramurálních zařízeních pro léčbu závislostí,
Jak vypadá průměrný methadonový klient? Je 30 let stár, methadon užívá 5 až 6 roků v dávce
35 miligramů denně v tekuté podobě. Ve velké většině nevystačí klienti pouze
s methadonem, a užívají proto ilegální či legální psychotropní látky: heroin je methadonovými
klienty užíván v 57 %, kokain ve 45 %, benzodiazepiny 24 % a alkohol (ve značné míře)
ve 20 %, což nevede ani k sankcím, ani k vyloučení z programu, neboť téměř všechna
zařízení (92 %) toto užívání tolerují, protože nejsou primárně zaměřena na abstinenci a navíc
je každý případ vždy posuzován individuálně. Nápadné je nízké průměrné dávkování
methadonu, jen 8 % klientů dostává denní dávku větší než 60 miligramů a 0,1 % více než 100
miligramů, ovšem pouze coby maximální dávku, nikoliv jako průměrnou denní dávku
55
po delší dobu.
Výsledky methadonových programů:
U 24 % klientů lze hovořit o jednoznačně pozitivním výsledku. Jsou dobře integrováni
ve společnosti, jak ve smyslu sociálních kontaktů, tak dosaženého vzdělání, zaměstnání,
bydlení, rodinného života atd. Ve 23 % zůstává situace na pováženou. Užívání (pravidelné)
jiných látek pokračuje v nezměněné podobě, časté zdravotní potíže, kriminalita a malá šance
na zlepšení jsou pro tuto skupinu typické. Zbývající klienti - více než polovina - nejsou sice
plně (re)integrováni ve společnosti, ale také nepatří do skupiny klientů problematických
a jejich životní situace je stabilizována. Zde můžeme hovořit o (mírně) pozitivním výsledku.
Stimulační drogy
4.5.1.8. Kokain
Kokainovník pravý (Erythroxylum coca) pochází pravděpodobně z vlhkých pralesů
na východních svazích bolívijských a peruánských And. I když největším producentem
kokových listů je Jižní Amerika (Kolumbie, Peru, Bolívie a severozápadní Brazílie), pěstuje
se omezeně i na Jávě, Srí Lance a v Austrálii. Pokusně se jako jednoletá kultura ověřovala
dokonce i na černomořském pobřeží Kavkazu. Plantáže koky, tzv. cocales, se nejčastěji
zakládají na lesních mýtinách. Mladé rostliny vypěstované ze semen nebo řízků ve školkách,
se přesazují do plantáží po dosažení výšky 30 až 50 cm. Při pečlivém ošetřování dávají již
za 1,5 roku sklizeň prvních listů. Ve stáří tří let se trhají třikrát až čtyřikrát ročně, životnost
plantáže je asi 20 let. Natrhané listy se opatrně suší, neboť nesmí přeschnout, ani zčernat.
Správně usušená droga má vůni podobnou naší komonici a dává zelený odvar mdlé, trávovité
chuti.
Povzbuzující účinky koky, schopnost tišit hlad a velký obsah vitamínů pomáhaly Indiánům
vydržet dlouhé a namáhavé přesuny v horách. Inkové uctívali koku jako posvátnou rostlinu
a věřili, že je sídlem Mamy Cocy, svůdné ženy, která jim může přinést požehnání. Inkové
ji používali při náboženských obřadech a při iniciacích (obřad spojený se vstupem
do dospělosti). V 16. století po dobytí Inské říše Španěly se rozšířila závislost na žvýkání
koky mezi domorodým obyvatelstvem. Španělé z toho těžili a nutili otupené Indiány
do úmoru pracovat ve stříbrných dolech.
56
Postupně se tento "elixír života" rozšířil po Evropě a od poloviny 19. století začal být
využíván obchodně (pastilky, nápoje, včetně známé coca-coly). Roku 1860 byl z rostliny
izolován kokain. Hlavní význam kokainu byl ve využití anestetického účinku, přičemž byly
zároveň staženy periferní cévy. To bylo žádáno v nosním, ušním a krčním lékařství
a v oftalmologii. Dnes je nahrazen účinnými syntetickými preparáty např. prokain, který je
součástí injekcí u zubaře.
Většina objemu koky, který se dnes z Jižní Ameriky vyváží se používá nelegálně. Její
obyvatelé listy koky stále hojně žvýkají. Většinou však proto, aby zapomněli na strasti
každodenního života (komplikované ekonomicko-sociálně-politické poměry). Nejvíce
kokainu dnes produkují Bolívie, Brazílie, Peru, Paraguay, Kolumbie, Ekvádor, Venezuela.
U nás se kokain vyskytoval za 1. republiky a v lepších společnostech se hojně šňupal. Později
tato vlna obliby opadla. V současnosti se u nás kokain opět těší oblibě, pro jeho cenu však ne
v takové míře jako ostatní, levnější drogy.
V osmdesátých letech došlo k velké vlně popularity kokainu v USA (převážně mezi yuppies)
a pět let po tom, jako obvykle, také v západní Evropě. Experimentování s kokainem prováděl
také S. Freud, který si myslel, že zbaví přítele morfinismu a zatím zapříčinil jeho
kokainismus. Jeho samotného stálo velké úsilí, aby přerušil experimenty na sobě. Kokain brali
královna Viktorie i Winston Churchill.
Doba působení
Účinek je podle způsobu aplikace pozorovatelný za několik sekund až minut a trvá asi půl
hodiny. Někteří tvrdí, že se účinky projeví až po několika aplikacích. K odeznění akutní
intoxikace dojde za jednu až dvě hodiny.
Aplikace
Je třeba rozlišovat tradiční žvýkání listů koky a vlastní kokainizmus, tj. zhoubnou formu
toxikomanie. Žvýkači, takzvaní coqueros , tvoří početnou skupinu asi 10 milionů lidí,
převážně latinskoamerických domorodců. Kokové listy se totiž v tomto případě žvýkají spolu
s páleným vápnem či alkalickým rostlinným popelem, čímž se kokain zmýdelní a nepůsobí
tak agresivně.
57
Nejrozšířenějším způsobem je šňupání, ale intravenózní aplikace účinky kokainu
znásobuje i urychluje.
Účinky
Účinky
kokainu
jsou
různé
po
požití
prášku,
šňupání
či
kouření.
V některých oblastech pěstování, např. v Bolívii, se koka legálně prodává porcovaná
ve varných sáčcích. Tento čaj má mírně stimulační účinky, bez vedlejších intoxikačních
projevů kokainu. Zmenšuje bolesti hlavy i žaludku, zvyšuje fyzické a duševní síly člověka,
s medem slouží k uklidnění žaludku apod. Také některé formy diabetu se léčí kokou.
V posledním období se zde objevuje řada dalších výrobků, např. zubní pasty, krémy a nápoje,
které obsahují výtažky z listů koky.
Při prvním požití kokainu se neobjevují příjemné prožitky, ale naopak pocity srdeční slabosti,
třes rukou, rozšíření zornic, bledost a mrazení. Teprve opakované požívání kokainu vede
k vyvolání stavu euforie, projevující se pocitem blaženosti a spokojenosti. Kokainista
je veselý, s příjemnými halucinacemi, ale také družný, což se projevuje snahou sdružovat
se do kroužků. S oblibou svádějí k této toxikomanii i jiné osoby. Při vysokých dávkách
se může objevit úzkost, zkreslené vnímání i vztahovačnost. Objevuje se chlad v obličeji, pocit
svědění kůže se vykládá buď existencí "zvířátek", nebo "krystalů" v kůži. Může docházet
k poruchám vidění, vnímání záblesků, k iluzím. Při velmi vysokých dávkách je zde obraz
paranoidně halucinatorní psychózy, někdy jen strach. Při těžké otravě uživatel často umírá
v důsledku ochrnutí dýchacího centra.
Často se objevuje bušení srdce, nespavost, ztráta REM spánku (snění). Kokain zasahuje
do neurotransmiterů, pravděpodobně brzdí zpětné vstřebávání noradrenalinu a zvýšeně
uvolňuje dopamin. V synapsích klesá obsah serotoninu (blokuje se přeměna tryptofanu
v serotonin). Komplikace je v tom, že kokain bývá někdy používán k potlačení nepříjemných
příznaků lidmi, kteří berou heroin a amfetamin.
Bezprostředními účinky jsou povzbuzení, dobrá nálada, aktivita, zvýšené sebevědomí, pokles
až ztráta chuti k jídlu, později kolísání nálad až záchvaty vzteku. Pohlavní pud je vystupňován
a ženy se stávají nymfomanickými.
Viditelné příznaky jsou, rozšířené zornice, výtok z nosu (při šňupání), chraplavý hlas, bledost,
hubnutí.
58
Vzhled
Jsou to bílé lesklé krystalky bez zápachu s nahořklou chutí.
Návyk
Návyk na kokain lze dlouhodobě snášet, asi jako u morfia a dotyční říkají, že kdyby nebrali
kokain, byli by stejně alkoholici, nebo něco podobného. Pokročilí konzumenti se dostávají
do stavu, kdy stavy kocoviny po odeznění účinků, řeší zase další dávkou.
Nebezpečí
V intoxikaci může dojít k epileptickým křečím. Po aplikaci a odeznění příjemné reakce může
trvat těžká kocovina.
Nejčastější poškození organismu při dlouhodobém užívání:
Při šňupání je to kašel s vylučováním tmavého hlenu, bolesti v krku, krvácení z nosu,
případně proděravění nosní přepážky.
Při jakékoli aplikaci pak ztráta tělesné váhy, křeče, agresivita, deprese, pocity pronásledování
a sebevražedné pokusy.
Hlavními riziky jsou poruchy srdeční činnosti, vznik toxické psychózy, náchylnost
na infekční onemocnění a poškození psychiky.
CRACK
Crack je volná báze kokainu. Crack je bílá krystalická látka, která se aplikuje kouřením, často
ve směsi s tabákem nebo marihuanou. Bezprostředními účinky jsou vyvolání silně emočního,
euforického stavu a příval energie. Mezi hlavní rizika patří zkratkovité chování, prudké
změny nálad i jednání a také to, že krátké, asi desetiminutové působení vede často k tomu,
že kouří v patnáctiminutových intervalech několik hodin, často až do úplného zhroucení
organismu. Crack se vyznačuje velmi vysokým stupněm psychické návykovosti - uvádí se,
že návyk vzniká už po první či druhé intoxikaci u zvláště disponovaných jedinců.
4.5.1.9. Pervitin
Patří mezi budivé aminy. Ty byly objeveny a připraveny k použití poměrně pozdě. První
zástupce - amfetamin byl syntetizován až v roce 1887. Jeho působení bylo prozkoumáno
až počátkem 20. století a ještě v roce 1939 byl považován návyk za vyloučený. Za necelý rok
59
již bylo popsáno zneužívání amfetaminu v USA. Skupina budivých aminů má stovky
zástupců, mimo pervitinu např: MDMA neboli Ecstasy, a také bohatou historii jako léky proti
únavě, narkolepsii, nadměrné chuti k jídlu nebo jako látky zneužívané armádou pro vyšší
výkon bojových jednotek.
Doba působení
Účinek nastupuje u intravenózní - nitrožilní aplikace ihned, u sniffingu (šňupání) za 5-10
minut, při užití per os (spolknutím) do 1 hodiny. Hlavní příznaky intoxikace zmizí za 8 - 24
hodin. Z těla se vylučuje močí z velké části nezměněn po řadu dní (v moči se objevuje již za
20 min. po aplikaci). Biologický poločas (doba, za kterou tělo vyloučí polovinu látky) je 12 34 hodin. Jeho detekce laboratorními metodami v moči je možná někdy i po 14 dnech.
Aplikace
Intravenózně (nitrožilně), perorálně (sploknutím), šňupáním. Běžné dávky se pohybují od 50
do 250 mg. Literatura popisuje užívání denních dávek nad 1 gram. Látky ze skupiny budivých
aminů se používají (nebo používaly) i léčebně, ovšem v dávkách daleko nižších. Nejvyšší
povolená dávka je asi 3x menší než oněch zmíněných 50 mg.
Účinky
Pervitin je psychomotorické stimulans (psychostimulans) - zřetelně ovlivňuje motoriku,
ale i psychické funkce. Užití vede k euforii, snižuje únavu, navozuje stereotypní chování
a působí nechutenství (anorexii).
Po odeznění efektu dochází k vyčerpání mediátorů, což je příčinou nepříjemného stavu "dojezd".
Pervitin
uvolňuje
v
těle
zásoby
energie
a zvyšuje
výkonnost
celého
organismu. Urychluje psychomotorické tempo, způsobuje motorický neklid - typická je tzv.
"vykroucenost". Zvyšuje krevní tlak a tep, stoupá dechová frekvence. Zorničky jsou rozšířené
(mydriáza). Zvyšuje riziko křečí. Ustupuje pocit únavy, organismus pracuje s vypětím sil – až
do vyčerpání.
Metamfetamin urychluje tok myšlenek, často na úkor kvality (hlavně při opakovaném užití).
Také zvyšuje pozornost a soustředěnost. Zlepšuje schopnost empatie a odstraňuje
zábrany. Po jeho užití nastupuje euforie, pocit sebejistoty a rozhodnost. Intoxikovaný nemá
potřebu spánku. Působí anxiogenně (může navodit strach a úzkost). Po odeznění účinku
se dostavuje fáze deprese s hlubokými pocity vyčerpání a celkovou skleslostí.
60
Vzhled
Čistý má formu mikrokrystalického bílého prášku bez zápachu, hořké chuti. Na černém trhu
je často zabarven do žluta či do fialova, protože obsahuje zbytky látek používaných při
domácí výrobě neboli "varu". Výchozí látkou je efedrin, k výrobě se používá louh a červený
fosfor. Výrobce - "vařič" musí mít znalosti na úrovni chemické průmyslovky, protože
nedokonalým "varem" může syntéza skončit ve fázi meziproduktu, což zvyšuje riziko
pro uživatele
Návyk
Charakteristiky závislosti na pervitinu: - rychle vzniká psychický návyk - nepřítomnost
fyzické závislosti - rychlý vzestup tolerance až k psychotickým dávkám.
Nebezpečí
Při chronické intoxikaci nebo při užití velmi vysoké dávky se rozvíjí toxická psychóza
ve formě paranoidně-halucinatorního syndromu, tzv. "stíha". Pervitin snižuje chuť k jídlu,
látky s podobným efektem se užívají jako anorektika. Hubnutí může vést až k podvýživě.
Psychické příznaky užití: halucinace, strach, neklid, vztahovačnost, deprese, sebevražedné
tendence, podezíravost, chorobná žárlivost. Psychotické stavy podobné schizofrenii, stavy
zmatenosti. Objevují se poruchy paměti a neschopnost koncentrace.
Akutní intoxikace: Při prvním požití často bolest v čele a úzkost. Akutní intoxikace
se projevuje silným drážděním sympatiku (vegetativní nervový systém, při jehož aktivaci
dochází k přípravě organismu na reakci "útěk/útok"), dáleneklidem, hyperaktivitou, bolestí
hlavy, mydriázou, tachykardií s arytmiemi, hyperreflexií. U běžných otrav nastává (vzestup
tělesné teploty), někdy křeče a delirium. Předávkovaný pociťuje těžkou bolest na hrudi
a může upadnout do bezvědomí na 1-2 hod. U sportovců, kteří požili amfetamin jako doping,
došlo až k naprostému fyzickému vyčerpání a smrti, protože látka zvýšila pocit tělesné
výkonnosti a způsobila tak ztrátu schopnosti posoudit hranice somatických možností.
Chronická intoxikace: Jako následek chronického užívání mohou vznikat organické mozkové
psychosyndromy doprovázené demencí (asi u 10 % zemřelých byly nalezeny změny
na mozku). Závislý je neklidný, pociťuje napětí, úzkost, předrážděnost, poruchy spánku,
halucinace, zmatenost, panikaření, nevolnost, zvracení, sucho v ústech a sebevražedné
tendence. Při dlouhodobém užívání se dostavuje celková sešlost, třes, bolesti u srdce a bolesti
kloubů, zvýšení šlachových a okosticových reflexů a objevují se široké nereagující zorničky.
Může také nastat krvácení v plicích, játrech a ve slezině. Při dlouhodobém užívání nebo
61
po jednorázovém užití velmi vysoké dávky mohou vznikatpsychotické stavy podobné
schizofrenii
nebo
paranoidní
bludy.
Abstinenční
syndrom
je
pouze
psychický.
Nebezpečné kombinace: Kombinováním pervitinu s jinými drogami či léky se zvyšuje
pravděpodobnost nežádoucích účinků. Život ohrožující je užití spolu s MAO inhibitory
(antidepresiva).
4.5.1.10. MDMA - Extáze
MDMA byla jako účinná látka syntetizována, resp. patentována v roce 1912 firmou Merck
jako lék na hubnutí. Moderní (poválečná) historie MDMA je spojena se jménem Alexandra
Shulgina, který látku resyntetizoval v 50. letech. V 70. letech inicioval pokusy o její
terapeutické užívání v USA. V polovině 80. let se Ecstasy objevila ve Velké Británii, odkud
se její užívání rozšířilo do zbytku Evropy.
Extáze svým účinkem spadá na pomezí stimulancií a psychedelik (halucinogenů). Uživatelé
a psychoterapeuti, kteří s MDMA pracovali, ji označují jako empatogen (zvyšuje schopnost
vcítit se do druhého). Z hlediska drogového trhu patří látka do skupiny designer drugs (látky,
které mají shodný účinek s některou drogou, byly ale vyrobeny tak, aby byly legální).
Chemicky patří mezi fenyletylaminy. Psychotropní látky této skupiny mají 2 základní efekty.
Látky nesubstiuované na benzenovém kruhu mají obyčejně spíše stimulační efekt, látky
substituované v poloze 2,4,5 a 3,4,5 se vyznačujíefektem psychedelickým. Chemický název
je 3,4-metylendioxy-N-metylamfetamin (odtud její zkratka MDMA).
Doba působení a aplikace
Běžná dávka se pohybuje mezi 80 - 150mg, po per os (ústy) užití se látka vstřebává sliznicí
trávícího traktu a je distribuována krví do celého organismu. Nástup účinku od 0,5 - 1 hodiny,
odeznění po 4 - 6 hodinách.
Účinky
Hlavním místem účinku je mozek, konkrétně ovlivnění vylučování neurotransmiterů
serotoninových a dopaminových synapsí (spojení nervových nuněk). Kromě ovlivnění
psychiky dochází také k ovlivnění somatických funkcí.
Nástup účinku se obyčejně projeví neklidem a mírnou zmateností, somaticky se může objevit
tachykardie (zrychlení srdečního tepu). Neklid a zmatenost v další fázi obyčejně ustoupí,
nastává fáze klidu a pohody, mizí stres, dochází k projasnění nálady. Při užití o samotě
je uživatel obyčejně schopen zvýšeného intelektuálního výkonu. Při užití v páru nastupují
62
pocity empatie, lásky, zvyšuje se komunikativnost a potřeba dotýkat se druhého. MDMA
nefunguje jako afrodiziakum. U mužů může dokonce snižovat schopnost erekce a oddaluje
ejakulaci. Pro efekt MDMA je charakteristická určitá plochost a mírnost intoxikace (slangově
- není to žádná velká pařba), halucinace jsou nepravděpodobné, dostaví se jen mírně zostřené
vnímání a celková psychická a fyzická stimulace.
Somaticky má MDMA podobné účinky jako jiné amfetaminy: vzestup krevního tlaku, tepové
frekvence, celková příprava organismu na zvýšenou zátěž (vzestup svalového napětí atd.),
rozšíření zornic. Doprovodným efektembývá nechutenství (koneckonců patentována je jako
lék na hubnutí), nepříjemné pocení a napětí žvýkacích svalů.
Druhý den po užití extáze se většinou dostavuje kocovina (Kocovina je ve srovnání
s poalkoholovou mírnější a poněkud jiného typu.) v podobě únavy, bolesti svalů a kloubů,
někdy deprese (smutek, úzkost) - v podstatě opak prožitků při intoxikaci. Ta může někdy trvat
i několik dní. Možnost vzniku psychózy při dlouhodobém užívání byla zmíněna výše. Jako
u jiných psychotropních látek existuje i při užívání MDMA riziko vzniku závislosti.
Extáze je typická párty droga. Typické je užívání většinou v klubech za doprovodu patřičné
hudby. Uživatel extáze většinou intenzivně tančí, někdy až do naprostého vyčerpání - buď
nepociťuje vyčerpání vůbec, nebo je varovný pocit vyčerpání přehlušen příjemnými
prožitky. To může mít za následek tělesné poškození.
Vzhled
V čisté formě je to bílá krystalická silně hořká látka. Na trhu je obyčejně dostupná ve formě
tablet či kapslí. Forma tablet je různorodá. Typicky bývá z jedné strany reliéfní obrázek
(vytlačené e, holubice, delfín atd.), z druhé strany zlomová rýha. Na tabletách bývá vidět,
že se nejedná o tovární výrobek.
Obsah účinné látky bývá průměrně mezi 80-150 mg (průměrná, "doporučená" dávka), tablety
s dávkami kolem 200 mg jsou již velmi silné. Složení tablet nebývá standardní. MDMA
obsahuje jen část z nich, mnohé jsou bez účinné látky, některé obsahují jiné amfetaminy,
efedrin nebo kofein. Mohou se však vyskytnout i potenciálně nebezpečné kombinace (efedrin
s inhibitory MAO). Detekce v moči je možná ještě po několika dnech.
Kombinování extáze s jinými drogami či léky zvyšuje pravděpodobnost nežádoucích
účinků. Podle dostupných zdrojů uživatelů se většinou MDMA kombinuje s jinými látkami
pro dosažení silnějšího efektu. Typická je podle literatury kombinace s jinou látkou této
skupiny 2C-B, ale vzhledem k výrazně větší razanci druhé látky se pak efekt MDMA příliš
neprojeví. Život ohrožující je užití spolu s MAO inhibitory (antidepresiva).
63
Návyk
Při dlouhodobém užívání je riziko vzniku závislosti a toxické psychózy.
Nebezpečí
Potenciálně vážné mohou být nežádoucí účinky. Ovlivnění vegetativního nervového systému
s sebou nese změny tepelné regulace a absence pocitu žízně. Může dojít k přehřátí
organismu, zvláště při užití na párty. Při tanci člověk produkuje značné množství tepla a může
dojít k přehřátí organismu - úpalu. Pak může dojít k poškození vnitřních orgánů a postižený
může i zemřít. Dalším z nežádoucích efektů je neurotoxicita (poškození nervových buněk).
Ta byla prokázána pokusy na zvířatech, u lidí se předpokládá efekt podobný. Samozřejmě
je otázka, zda úmrtí a poškození nervového systému, která jsou spojována s užíváním extáze,
padají na vrub neurotoxicity, a která mají příčinu ve vyčerpání a dehydrataci. Dlouhodobé
časté užívání může vyústit v toxickou psychózu; pravidelní uživatelé MDMA také častěji
sahají po silnějších stimulantech (pervitinu, kokainu), což je vcelku logický důsledek
vyčerpání synapsí, na kterých MDMA účinkuje.
Rady a doporučení lékaře
Jak bezpečněji: Berete-li extázi kvůli tanci, je dobré hodně pít. Také je nutné občas si dát
občas pauzu a odpočinout si. Měli byste se také přesvědčit, jestli to, co berete, je skutečně
extáze. V případě, že vidíte někoho, kdo se dostal po užití extáze do úzkých, snažte se mu
pomoci, nejlépe tak, že zavoláte lékaře, dodáte postiženému tekutiny, dopravíte ho na klidné
místo (na houseparty existují tzv. chill out rooms - odpočinkové místnosti, ve kterých je větší
klid a chládek). Necítíte-li se bezpečně, extázi raději neberte. Může zhoršit vaši úzkost
či prohloubit depresi.
PSYCHEDELICKÉ DROGY – HALUCINOGENY
4.5.1.11 LSD
LSD je nejrozšířenější syntetické psychedelikum, jeden z nejsilnějších halucinogenů.
Tato látka, označena jako LSD-25, byla poprvé syntetizována v roce 1938 Albertem
Hofmannem ze švýcarské firmy Sandoz, který ji syntetizoval jako v pořadí dvacátý pátý
derivát kyseliny lysergové při svých výzkumech psychoaktivích alkaloidů obsažených
v námelu. Její ohromující účinky však objevil až 16. dubna 1943, když se mu omylem dostala
na ruce a posléze v nepatrném množství i do úst, což vedlo k prvnímu LSD tripu v historii,
64
který u šokovaného Hofmanna začal při jeho cestě domů na kole, podle čehož se tomuto dni
říká The Bicycle Day. Firma Sandoz ho začala vyrábět pod jménem Delysid a prodávat
po celém světě, kde bylo v mnoha zemích až do svého zakázání s úspěchem používáno
psychiatry jako terapeutický prostředek. Velké výsledky s ním dosáhl například Stanislav
Grof (právě LSD stálo u základů transpersonální psychologie). Když se v 60. letech rozmohlo
jeho masové zneužívání, byla výroba zastavena. Ještě osm let poté jej pro celý svět
produkovala naše Spofa. Stalo se základním kamenem nového svobodného životního stylu
a psychedelického vnímání světa, v souvislosti s čímž je nutné připomenout dílo amerického
průkopníka v oblasti experimentů s psychedeliky - Timothy Learyho, který věřil, že s pomocí
psychedelik by šla vytvořit lepší, tolerantnější a svobodnější společnost. Bylo proslaveno
hnutím hippies v 60. letech. LSD se v současnosti užívá téměř výhradně formou "tripů", což
jsou malé papírky o rozměrech zhruba 5 × 5 milimetrů, napuštěné jeho roztokem. Další formy
distribuce LSD, užívané zejména v šedesátých letech, jsou tablety, želatina, roztok a krystal
(tzv. mikrodot nebo "mikráč").
Dávkování
LSD je nejúčinnější známá droga. Účinkuje ve velmi malých množstvích. Dávka LSD
na jednom tripu je 30 až 100 mikrogramů (gama). Pro plný psychedelický zážitek je nutná
tzv. "psychedelická dávka", jejíž výše je individuální a pohybuje se okolo 500 gama. Některé
zdroje se zmiňují o tzv. "full-blown" dávce, při které dostanete maximum z toho co Vám LSD
může dát, její výše je údajně 2000 gama (20 až 40 tripů). Slovo "trip" má v češtině dva
významy, je to papírek napuštěný LSD, ale také označení pro zážitky pod vlivem jakékoliv
drogy.
Doba působení
První příznaky změny myšlení nastanou u LSD do hodiny při intravenózní aplikaci
po několika sekundách. Nejvyšší intenzity dosáhne trip mezi druhou a třetí hodinou po požití.
Účinky trvají 6 až 20 hodin (záleží na dávce), po 2 hodinách zůstává v těle 1 až 10%
nezměněné látky.
Aplikace
Snězením tripu (papírku). Je možná i nitrožilní aplikace, ale nevyužívá se.
65
Účinky
LSD zasahuje do oblasti serotoninových i dopaminových receptorů; v podstatě
je serotoninový antagonista. Serotoninové receptory mají patrně vliv na řízení vnímání,
spánku, pozornosti a nálady, takže aktivity LSD a jiných halucinogenů je možné vysvětlit
jako odstraňování zábran v těchto systémech.
Bezprostřední účinky:
-nízké dávky zrychlují dech, vysoké ho zpomalují
-pokles tlaku
-snížení srdečního tepu
-vzestup hladiny cukrů v krvi
-vzestup tělesné teploty a ovlivnění termoregulačního systému
-výrazné zesílení smyslového vnímání
-silné vizuální, sluchové a hmatové halucinace v kombinaci s velkými změnami psychiky,
myšlení a uvažování
-běžná je depersonalizace, ztráta vlastního ega, změny v rozdělení vědomé a podvědomé
psychické činnosti, schizofrenie, rychlé změny nálady, euforie, megalomanie, změněná
funkce paměti (oživené nebo potlačené vzpomínky, uživatel může znovu prožít něco, co dříve
zažil,
porušení
časové
souslednosti
událostí)
a
změněné
vnímání
času
-zejména při vyšších dávkách může docházet k regresi (návrat do dětství nebo na nižší
vývojový stupeň)
-dochází k velkému rozšíření zorniček (mydriáze)
-špatná koordinaci pohybů spojené s možnými poruchami rovnováhy a následné nevolnosti.
Drtivá většina tripů je doprovázena některými z nepříjemných vedlejších fyzických projevů
jakými jsou:
-nespavost
-nechuť k jídlu
-nepříjemný tlak v očích
-"gumový" pocit v krku
-bolesti hlavy
-pocení
-otupělost
-nevolnost až zvracení
66
-intenzivní zima nebo naopak horko
-třes
-svědění
-problémy s močením
-falešné pocity potřeby močit
-nepříjemné pocity po celém těle
-jakýsi "chemický" pocit celkové "otravy"
-všudypřítomný odporný zápach.
Někdy nastává nemožnost kontrolovat vlastní pohyby a mohou nastat nekontrolovatelně stahy
svalů a klepání končetin, ztráta citu v končetinách, zejména na teplotu a vlhkost, a následné
falešné obavy z poškození vlastní nervové soustavy. Tyto vedlejší fyzické projevy jsou
dočasné,
po
tripu
zmizí.
Všechny
přímé
následky
tripu
zmizí
po
vyspání.
Účinná dávka LSD se počítá v desítkách mikrogramů (miliontina gramu), jedna malá "kapka"
LSD by stačila pro tisíce lidí. Právě díky své extrémně nízké účinné dávce, která je zdaleka
nejnižší ze všech drog a léků, je LSD pro organismus neškodné, případné zbytkové LSD
se v organismu neukládá o nic více než jakákoliv jiná nepřirozená látka a vzhledem ke svému
nepatrnému dávkování je v organismu nerozpoznatelné. Při užití LSD existuje možnost,
že uživatel objeví něco, co by radši nevěděl (například něco ze svého nitra, co se normálně
bojí pustit na povrch - bezcílnost svého života, své špatné stránky, které před sebou samým
skrýval, atd...). Není to lék proti depresi, není to způsob jak se rozveselit a není to droga, která
pomůže zapomenout na problémy. Na LSD nelze "utíkat" od reality, jelikož funguje jako
jakási psychická lupa zesilující všechny pocity a psychické procesy a všechno by poté bylo
ještě horší. Psychedelika jsou nevypočitatelná, zážitek pod vlivem LSD se uživateli vůbec
nemusí líbit,dosti často je jeho užití spojeno s nepříjemnými fyzickými pocity a uživatel může
dokonce zažít velmi nepříjemný "bad-trip". "LSD experience" může uživateli opravdu
natrvalo změnit náhled na život a na svět, může najít mnoho zajímavého a pozoruhodného
na dříve obyčejných věcech, nebo mu naopak všechno začne připadat ubohé a nudné. LSD
může u některých lidí vyvolat déletrvající psychózu a zatím se přesně neví co k tomu vede.
Vznik psychóz po užití LSD v ojedinělých případech je velmi nejasný, mohlo se jednat o lidi,
kteří by dříve nebo později tuto psychózu stejně získali nebo ji mohlo vyvolat něco
jiného. Podle statistiky vypracované v USA získají po LSD déletrvající psychózu 4 lidé
z tisíce. Na tripu může také dojít k různým nehodám, které však nebývají způsobovány ani tak
67
silnými smyslovými halucinacemi, jako spíše ztrátou zábran, neuvědoměním si rizik,
přeceněním vlastních schopností nebo prostě neschopností odvodit důsledek určitého jednání,
které se může stát nekontrolovaným.
Stupnice hloubky prožitků
Přestože je těžké vymyslet stupnici hloubky prožitků, která by byla aplikovatelná na většinu
lidí, několik takových stupnic už existuje. Nejuznávanější je 5-ti úrovňová stupnice, kterou
vytvořil Graeme Carl. Graemova verze rozděluje hloubku prožitků do 5 úrovní, od pouhých
změn nálady bez halucinací až k úplnému odpoutání od reality. Trip většinou neprobíhá
na jedné úrovni, ale přeskakuje z jedné úrovně na druhou.
level 1
tato úroveň vytváří mírně euforický pocit obohacený o pár jednoduchých zrakových
halucinací (např. jasnější barvy). Krátkodobé výpadky paměti. Mění se komunikace mezi
levou a pravou částí mozku, což způsobuje lepší a mohutnější dojem z hudby.
level 2
jasné barvy a složitější vizuální halucinace (věci začínají dýchat a hýbat se) při zavřených
očích se začínají objevovat 2D obrazce, zmatené myšlenky, ohromné zvýšení kreativity
a nápaditosti způsobené obcházením přirozené smyslové filtrace. Změny v myšlení už jsou
poměrně velké, začínají problémy s asociacemi, opakování myšlenek, změněné vnímání času,
výborný dojem z hudby.
level 3
velmi jasné a reálné visuální halucinace, všechno vypadá křivě, na zdech se objevují
konkrétní pokroucené a kaleidoskopické obrazce (kruhy, tváře...). Lze vidět, slyšet a nahmatat
věci, které vůbec neexistují. Při zavřených očích se objevují 3D obrazce a reálné obrazy.
Nastává zmatení smyslů (jsou vidět zvuky při otevřených očích, atd...) Úplné vžití
se do hudby, halucinace se přizpůsobují hudbě. Deformace času a "okamžiky věčnosti" výpadky v čase, kdy nevíte co jste dělali. Vnímání času je nesmírně obtížné.
68
level 4
nerozpoznatelně reálné halucinace (jeden objekt se mění v druhý...). Potlačení vlastního ega
(věci k uživateli začínají mluvit, vyskytují se naráz dvě protichůdné myšlenky). Částečná
ztráta pseudoreality, čas je nevnímatelný. Zážitky vně vlastního těla. Občasná ztráta
smyslového vnímání.
level 5
psychedelický zážitek na psychedelické dávce, úplná ztráta spojení s pseudorealitou. Smysly
odmítají fungovat normálně. Úplná ztráta vlastního ega. Duchovní spojení s prostorem, věcmi
a vesmírem - nalezení všeho skutečného v sobě. Ztráta pseudoreality a stav čistého vědomí
je tak odlišný od normálního vnímání, že tato úroveň se stává nepopsatelnou. Předchozí
úrovně jsou relativně dobře popsatelné pomocí změn oproti normálu. Tato úroveň
je nepopsatelná, protože v ní neexistuje normální svět, se kterým by se dalo srovnávat....
(náboženské poznání, osvícení...)
Vzhled
Tripy jsou často s nádherným obrázkem, podle kterého se pak daný druh jmenuje (Bart,
Sluníčko, Superman, Bubliny) a kterému se říká "blotter art", tento obrázek je většinou
natisknutý přes více tripů, a abyste ho viděli celý, musíte mít celý arch - "blotter" (třeba 5 × 5
tripů [hits]).
Návyk
LSD-25 je jediná droga, u které bylo prokázáno, že má nulový potenciál fyzického
i psychického návyku. Psychická závislost však trvá i týdny (nebo naopak může vzniknout
averze vůči droze). Je takto někdy používáno lidmi zneužívajícími více látek jako nástroj
útěků, eskapismu. Byly zjištěny indukované chronické psychotické stavy, podobné
schizofrenii.
Tolerance
Vyvíjí se velmi rychle, stejně rychle se ztrácí. Rozumná periodicita užívání je jednou
měsíčně.
69
Nebezpečí
Hlavním nebezpečím je takzvaný "bad trip". Je to intoxikace, která je prožívána jako
nepříjemná, děsivá.
Uživatel může mít tzv. latentní psychózu, která se za normálních podmínek neprojevuje.
Pod
vlivem
LSD
se
uvolní
a
přetrvává
i
po
odeznění
účinků.
Nepříjemný trip lze přerušit svalovými injekcemi Chlorpromazinu, 50 mg každé tři hodiny.
Dalším nebezpečím jsou reálné halucinace. Při útěku před obrovskými brouky se lze
zranit, je možné vyskočit z okna díky přesvědčení, že dokážete létat, umývat si ruce v ohni.
Nejčastější poškození organismu při dlouhodobém užívání:
-nebezpečí vzniku duševní poruchy
-vyvolání epileptických záchvatů
-sebevražedné tendence
BAD TRIP
Co je to bad trip? Je to trip, při kterém prožíváte hluboké depresivní stavy, doprovázené
paranoiou, schizofrenií, hrůzou, panikou, nepříjemnými pocity a strachem z vlastní
intoxikace. Mohou se objevit sebepoškozující až sebevražedné nápady. Bad trip není
vyvoláván nekvalitní látkou, je způsoben špatnou situací, prostředím, depresí nebo skrytými
problémy.
4.5.1.11. Psilocybin (lysohlávky)
Psilocybin a psilocin byly nejprve získány z mexických hub psilocybe a stropharia zásluhou
etnobotanika R. G. Wassona a "otce LSD" A. Hofmanna; vyskytují se však i v některých
středoevropských houbách, jako jsou naše Lysohlávka kopinatá a Lysohlávka česká
(Psilocybe semilanceata, Psilocybe bohemica Šebek). Obsah účinných látek odvisí od lokality
růstu a klesá skladováním. Aztékové tyto houby nazývali nanucatl, při rituálech je jedli
s medem a jakmile pocítili účinky, začali tancovat. Pak seděli a povídali si o halucinacích,
které měli. Po příjezdu prvních Evropanů do Ameriky začali křesťanští duchovní tento zvyk
pojídání masa bohů systematicky ubíjet a o znovuobjevení účinků posvátných hub
pro západní společnost se zasloužil svými etnobotanickými výzkumy až v polovině dvacátého
století bankéř z Wall Streetu Richard Gordon Wasson. Po namáhavém překonávání plachosti
a nechuti mexičanů ho v roce 1955 curandera Maria Sabina zasvětila do rituálu.
70
Doba působení
Maximum účinků se objevuje asi po dvou hodinách. Vše většinou končí náhle 6 hodin
po aplikaci.
Aplikace
Lysohlávky se užívají perorálně.
Účinky
Hlavním mechanismem účinku je pravděpodobně inhibice serotoninu. Vyvolávají euforii,
úsměvnou duševní pohodu, zvýšenou usměrnitelnou aktivitu, zdvořilost a uhlazené chování,
mikroskopické a jiné barevné vize bez úzkostného doprovodu - "Jako když se dívám
na barevnou filmovou operetu." Pocity rozbití a prohloubení časových a prostorových
souvislostí, deformace tváří a osob. Všechny barvy (i na bílých plochách), nabývají krásných,
teplých,
pastelových
odstínů,
jsou
vzájemně
sladěny
"jako
obrazy
impresionistů". Bez prudkého myšlenkového tempa a agitovanosti LSD, a bez změn osobnosti
jako po meskalinu.
Vzhled
Klobouček - většinou má průměr 0.5 - 2 cm, většinou vyšší než širší, má tvar úzkého kužele
se špičatým výčnělkem (bradavkou), je světle žlutohnědý, s tmavším okrajem, sušením téměř
zbělá. Hladký, za vlhka slizký nebo lepivý, nikdy se nerozvíjí. V některých krajích
je klobouček plošší, až 5 cm v průměru, bíložlutý často s nazelenalou bradavkou. Po dešti
jsou slizké a natrhané rychle získají modrozelenou barvu. Nožka - 5 až 20 cm dlouhá,
o průměru 2 - 3 mm, štíhlá, válcovitá, nepravidelně pokroucená, světlejší než klobouček
a často zbarvená do modrozelena směrem k základně. Lupeny - olivové, šedohnědé
až šedočerné, široké a husté. Spóry purpurově červené. Tělo - tenké, pevné, některým je jeho
chyť odporná. Podobné druhy - Psilocybe cyanescens (nemá na kloboučku výčnělek) a není
o nic toxičtější než lysohlávka česká nebo kopinatá, Psilocybe fimetaria (lys. hnojní - roste
na hnoji), která je neaktivní a nejedovatá.
Návyk
Psychický
71
Nebezpečí
Jako každý halucinogen může odkrýt narušení psychiky.
Zdroj: Drop in, www.dropin.cz; Sananim, www.drogovaporadna.cz
Název
organizace
Helianna o.s.
Činnost organizace
Kontakt
Občanské sdružení usilující o resocializaci +420 326 322 817
drogově závislých.
Kosmonosy, Poskytování psychologické, psychiatrické, +420 326 715 711
Resocializační sexuologické a protialkoholní pomoci
http://www.plkosm
a
formou hospitalizační i ambulantní.
onosy.cz
psychoterapeuti
cké oddělení K
20 a Detox K
20 při
Psychiatrické
léčebně
Kosmonosy
Kontaktní
Posláním Semiramis o.s. je poskytovat
+420 326 303 467
centrum
kvalitní a odborné služby osobám
http://www.oso. s. Semiramis ohroženým užíváním návykových látek
semiramis.cz
formou terénních, ambulantních a
poradenských programů, především na
území Středočeského kraje s cílem
minimalizovat negativní dopady užívání
drog. Semiramis o.s. vytváří podmínky a
poskytuje zázemí pro stabilní chod a rozvoj
všech odborných programů.
Centrum
Laxus o. s. je profesionální organizace,
+420 602803279
drogových
zřizující odborné programy, které vytvářejí
služeb ve
základ sítě služeb pro uživatele drog a
vězení Laxus jejich blízké především na území středních
o.s.
a východních Čech, s cílem minimalizovat
negativní dopady užívání drog.
Linka důvěry
+420 326741481
SOS a Centrum
psychoterapie
Místní
Cílem vedení města, magistrátu
+420 326716237
protidrogový i specializovaných neziskových organizací http://www.mbkoordinátor
a dalších institucí je hledat a nabízet řešení net.cz
v podobě prevence těchto nežádoucích
jevů. K těmto institucím patří Nadační fond
Nová Šance či občanské sdružení
Semiramis zaměřené na protidrogovou
prevenci.
72
Adresa
Boleslav, 293 01
Lípy 15
293 06 Kosmonosy
Ptácká 162, Mladá
Boleslav, 293 01
Boleslav, 293 01
Komenského nám.
61, Mladá Boleslav,
293 49
4.6. Jiné závislosti
4.6.1. Gambling
Patologické hráčství nazývané jako gambling, gamblerství, závislost na automatech apod.
patří mezi tzv. návykové a impulsivní poruchy, které jsou charakterizovány třemi základními
znaky:
-neschopnost odolat impulsu, pokušení, přestože dotyčný ví, že jeho jednání je nežádoucí,
nedokáže odolat hře a také není v ní schopen přestat
-napětí, předcházející tomuto jednání, které dotyčný nedokáže snížit jinak, než tak, že začne
hrát
-hraní je spojeno s pocitem uspokojení, gambler prožívá příjemné vzrušení, jehož intenzita
je přímo úměrná výši hazardu, riziku ztráty.
Varovné signály
-člověk hraje častěji a hazardní hra mu zabírá čas, který by mohl trávit (případně dříve trávil)
mnohem užitečněji a příjemněji
-zanedbává školu, práci, rodinu, přátele a zájmy
-začne lhát, podvádět, někdy i krást
-ve vztahu ke hře se špatně ovládá - pokračuje v hraní i tehdy, když je v jasném rozporu s jeho
zájmy
Vznik závislosti
Závislost na hře vzniká ve třech fázích:
1. Fáze výher Občasné hraní s fantazií o veliké výhře, přehnaný optimismus, zvyšování sázek, zvyšování
frekvence hraní, přechod k osamělé hře, chlubení se neskutečnými výhrami.
2. Fáze prohrávání Objevuje se neschopností přestat s hrou a ztráta kontroly nad svým chováním, skrývání hry
před rodinou, půjčování peněz, odklady splátek dluhů. V chování dotyčného je neklid,
podrážděnost, uzavřenost, zanedbávání zdraví. Objevují se problémy v rodině a zaměstnání.
3. Fáze zoufalství Odcizení rodiny, přátel, popírání vlastní zodpovědnosti, obviňování druhých, trestná činnost,
rozpad rodiny, úvahy o sebevraždě pokusy o ní.
73
Prevence
Jak mohou rodiče předcházet hráčství u svých dětí?
-Sami hazardně nehrajte a svými penězi na hraní nepřispívejte - rodiče mají nejdůležitější vliv
na utváření postojů dětí (př. otázka hodnoty peněz, seznamovat dítě adekvátním způsobem
s hospodařením s penězi v rodině).
-Posilujte zdravé sebevědomí dítěte.
-Získejte si plnou nebo alespoň částečnou důvěru dítěte, naučte se naslouchat svým
dětem, věnovat jim svůj čas, posilujte jejich vazbu na rodinu.
-Předcházejte nudě, podporujte kvalitní zájmy a záliby.
-Opatřete si dostatek informací a o problému s dítětem zasvěceně hovořte. Otevřeně
deklarujte svůj postoj k této problematice.
-Stanovte a důsledně prosazujte zdravá pravidla, za porušení pravidel by měly následovat
adekvátní a předem domluvené sankce (např. při hraní krácení kapesného).
-Vneste do finančního hospodaření dítěte pořádek, nedávejte mu větší finanční částky.
-Pokud máte pocit, že problém narůstá, nebojte se spolupráce s odborníky.
Závislost na počítačích a počítačových hrách
Rozlišit hranici mezi koníčkem, zvýšeným užíváním a závislostí je velmi obtížné, už i proto,
že na počítači nevzniká závislost fyzická, ale psychická. Přesto můžeme vysledovat určité
příznaky, které svědčí pro rozvíjející se závislosti. Mezi hlavní příznaky patří stavy
podobné transu při hraní hry, vzpírání se rodičovským zákazům hraní,neschopnost
dodržovat časový limit určený pro tuto činnost. K dalším příznakům patří:
-méně vykonané práce
-pocit prázdnoty, když není člověk u počítače
-ztráta kontroly nad časem stráveným u počítače
-brzké vstávání k počítači nebo ponocování u počítače
-rostoucí nervozita a neklid, když delší dobu nemůže hrát
-přemýšlení o počítači, když ho zrovna nepoužívá
-kradení peněz na nákup her
-stále více a více času potřebného k uspokojení ze hry
-lhaní o své závislosti
-hraní kvůli úniku od osobních problémů
-narušené vztahy s rodinou
-zanedbávání učení
74
-opouštění dřívějších zájmů a přátel
-zhoršující se školní výsledky
Jak předcházet závislosti na počítačových hrách?
-Sledujte, jaké hry děti hrají.
-Uvědomte si , že hry mají i kladné stránky, některé umožňují rozvíjet logiku,
postřeh,schopnost orientace ve složité situaci, koordinaci očí a rukou, koncentraci, plánování,
řešení problémů a další schopnosti. Důležitý jevýběr her.
-Hrajte hry spolu s dítětem a potom si o nich povídejte - pomáháte tak rozlišovat fikci
od reality.
-Stanovte striktní limity, kdy může dítě hrát a kdy ne.
-Dávejte pozor, aby dítě nehrálo hry u kamarádů.
-Zjistěte, zda dítě hraním počítačových her neutíká od nějakých problémů.
-V průběhu hraní veďte dítě k tomu, aby si po určité době (př. po hodině) udělalo přestávku,
během ní o hře mluvte.
-Podporujte dítě v jiných zájmech.
-Předcházejte tomu, aby se dítě nudilo.
-Posilujte zdravé sebevědomí dítěte.
Zdroj: www.poradenskecentrum.cz
75
5. Kriminalita a delikvence
Kriminalita je úhrn činů uvedených v trestním zákoníku obvykle popisovaných podle
prostoru, času, rozsahu, struktury a pohybu. V obecném slova smyslu je to zločinnost, tedy
společenský jev, kterým se rozumí souhrn trestné činnosti.
Kriminalita mládeže je součástí celkové kriminality a zahrnuje jednání osob do věku 18 let,
jehož důsledkem je překročení právních a společenských norem, což je charakteristické pro
trestný čin. Osoby ve věku 15-18 let se označují jako mladiství a jsou ze zákona trestně
odpovědní s jistým omezením. Osoby mladší 15 let nejsou trestně odpovědné, spáchá-li však
dítě mezi 12. až 15. rokem věku čin, za který lze dle trestního zákona uložit výjimečný trest,
může se takovému jedinci uložit v občansko-právním řízení ochranná výchova, který uloží
příslušný soud.
Širším pojmem než kriminalita, je delikvence, neboť označuje činnost porušující nejen právní,
ale i společenské, tedy širší normy, takže se takové jednání vztahuje i na děti a mladistvé,
kteří se tak stávají delikventy.
Podle stupně závažnosti činu, kterým osoba porušuje normy, hodnotíme takové chování jako
disociální, asociální a antisociální. Závažnost chování obvykle stoupá s věkem a má také
tendenci se prohlubovat, takže mírnější porušení norem, které je sice nepřiměřeným
chováním, ale nenabývá sociální dimenze (tedy disociální chování), anebo jev rozporu
se společenskou morálkou (asociální chování), se vyskytuje zpravidla u dětí mladších.
Zahrnujeme mezi ně kázeňské přestupky ve škole, neposlušnost, vzdorovitost, negativismus,
lži, v případě asociálního chování alkoholismus, záškoláctví, toxikomanii, útěky, toulky,
tabakismus, demonstrativní sebepoškozování, gamblerství, popř. prostituci, kdy jedinec
poškozuje spíše sebe než okolí. V případě antisociálního chování (závažné protispolečenské
jednání zahrnující veškerou trestnou činnost - krádeže, loupeže, vandalství, sexuální delikty,
zabití, vraždy), jež navazuje na asociální formu chování, je obtížná nápravná péče v důsledku
fixace poruch a velká pravděpodobnost recidiv, ačkoli se v rámci terciální prevence snažíme
těmto recidivám předejít a pomoci těmto jedincům v resocializaci.
Charakteristické znaky delikvence mládeže
Trestná činnost dětí a mladistvých se v mnoha ohledech liší od trestné činnosti ostatních
věkových skupin pachatelů. To je dáno stupněm psychického a somatického vývoje,
vlastnostmi, zkušenostmi i motivy k páchání trestné činnosti. Mládež páchá trestnou činnost
76
častěji se spolupachateli a ve skupině. Trestná činnost je ve většině případů páchána živelně
pod vlivem momentální situace (převládá emotivní motivace oproti rozumové). Impulsem
pro trestnou činnost je v řadě případů alkohol, případně jiná návyková látka zvyšující
agresivitu a nepřiměřené reakce. Příprava trestné činnosti je nedokonalá, obvykle schází prvek
plánování, častá je i nedostatečná příprava vhodných nástrojů ke spáchání trestného činu.
Trestná činnost se vyznačuje neúměrnou tvrdostí, která se projevuje devastací, ničením
předmětů a znehodnocením zařízení.
Některé znaky způsobu spáchání trestné činnosti souvisejí se somatickými znaky pachatele,
např. vyšší rychlostí pohybu, mrštností, obratností, menší postavou a nižší váhou. Výběr
předmětu útoku je určován jiným hodnotovým systémem než u dospělých. Mladí pachatelé
často odcizují předměty, které momentálně potřebují, nebo které se jim vzhledem k věku líbí
(např. automobily, motocykly, videa, televizory, oblečení, zbraně, nože, alkohol, cigarety,
léky apod.). Věci získané z trestné činnosti bývají rozdělovány ve skupině. Finanční
prostředky se zpravidla utrácejí společně. Při dělení je patrná hierarchie a podíl na spáchané
trestné činnosti.
ZÁKLADNÍ POJMY Z TRESTNÍHO ZÁKONÍKU
http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/
§ 13 Trestný čin
(1) Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje
znaky uvedené v takovém zákoně.
(2) K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní
zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
Zavinění
§ 15 Úmysl
(1) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým
zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že
je způsobí, byl s tím srozuměn.
§ 16 Nedbalost
(1) Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
77
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo
ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom
vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
(2) Trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité
opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.
§ 17 Zavinění k okolnosti zvlášť přitěžující
K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne,
a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy,
že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, nebo
b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem
k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní
zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
Pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu
§ 22 Pachatel
(1) Pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty
trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.
(2) Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně
odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně,
krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo
nejednala zaviněně. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové
osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto
případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto
jednáním spáchala.
§ 23 Spolupachatel
Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá
každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
§ 24 Účastník
(1) Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně
a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),
b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo
c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků,
78
odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou,
utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
(2) Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti
a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.
(3) Trestní odpovědnost účastníka zaniká, jestliže dobrovolně upustil od dalšího účastenství
na trestném činu a
a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého
účastenství, nebo
b) učinil o účastenství na trestném činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu
chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, mohlo být ještě odstraněno;
oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho
učinit oznámení nadřízenému.
(4) Je-li na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti účastníka, který
takto jednal, je-li čin spáchán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu
nebo přes jeho včasné oznámení.
(5) Ustanovení odstavců 3 a 4 se nevztahuje na trestní odpovědnost účastníka za jiný trestný
čin, který již jednáním uvedeným v odstavci 1 spáchal.
§ 25 Věk
Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný.
TRESTY
Slovo trest je jedno z těch mnoha slov, jejichž význam je každému zdánlivě zřejmý. Trestem
může být odepření možnosti dívat se na televizi, stejně jako zbavení svobody pohybu
či v˙krajním případě i života.
Tradiční model uplatňování spravedlnosti
Po dlouhou dobu byla představa trestu v˙justici i mezi laickou veřejností redukována převážně
na trest odnětí svobody, který izoluje odsouzeného od ostatní společnosti a brání mu tak
v dalším pokračování v trestné činnosti.
Obnovující justice
Je jedním z˙moderních myšlenkových proudů, který se pokouší o hledání řešení nejen tohoto
problému, ale i o duchovní obrodu celého trestního systému.
Rysy/aspekty obnovující justice
79
V praktické rovině je kladen důraz na využití vyjednávání (mediace) mezi obětí
a pachatelem. Ta ve vhodných případech umožňuje, aby trestným činem dotčení lidé měli
sami možnost se podílet na nalézání podoby spravedlnosti, na obnovení konfliktem
narušeného společenského vztahu.
Velký význam je přisuzován i využívání alternativních trestů, které dávají odsouzenému
možnost vyhnout se, či účinně omezit důsledky stigmatizace záznamu v˙Rejstříku trestů
a nevytrhávají jej z jeho rodinného a sociálního prostředí. Odsouzený se tak nedostává
do kontaktu s˙vězeňskou subkulturou a je mu nabídnuta příležitost aktivně odčinit své
provinění.
Restorativní přístup neodmítá apriori tradiční sankce spojené s odnětím svobody. Chce tam,
kde je to možné, nabídnout pachatelům šanci své provinění aktivně odčinit a vrátit
se k běžnému životu bez zkušenosti s pobytem za mřížemi.
ALTERNATIVNÍ TRESTY A OCHRANNÁ OPATŘENÍ
Ochranná opatření
§ 98 Druhy ochranných opatření
(1) Ochrannými opatřeními jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo
jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova.
(2) Ukládání ochranné výchovy upravuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže.
(3) Ochranné léčení nelze uložit vedle zabezpečovací detence.
Druhy alternativních trestů
Alternativním trestem je v zásadě každý trest, při kterém nedochází k omezení osobní
svobody odsouzeného.
Alternativní tresty v užším pojetí:
Podmíněné odsouzení spočívá v podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody
na zkušební dobu od jednoho do pěti let. Podmíněně odložit lze pouze trest odnětí svobody
v trvání do dvou let. Podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení
a povinnosti (např. podrobit se výcviku pro získání zaměstnání, vhodnému programu
sociálního výcviku a převýchovy, léčení závislosti na návykových látkách, zdržet se návštěv
nevhodného prostředí a styku s určitými osobami, zdržet se hazardních her atd.) nebo
povinnost nahradit škodu, kterou pachatel trestným činem způsobil. (viz § 58-60 tr.z.)
80
Podmíněné odsouzení s dohledem, kterým soud podmíněně odloží na zkušební dobu
od jednoho do pěti let výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující tři roky. Soud
nad pachatelem zárověn vysloví (probační) dohled, který spočívá v pravidelném osobním
kontaktu pachatele s pracovníkem Probační a mediační službou. Obdobně jako
u podmíněného trestu může uložit přiměřená omezení a povinnosti. (viz § 60a-60b tr.z.)
Trest obecně prospěšných prací spočívá v povinnosti pachatele odpracovat osobně
a bezplatně ve svém volném čase soudem stanovený počet hodin (v rozmezí 50 - 400 hodin).
Práce má být vykonávána ve prospěch obcí, státních nebo jiných obecně prospěšných
institucí. (viz § 45 tr.z.)
Alternativní tresty v širším pojetí:
Peněžitý trest ve výměře od dvou tisíc korun do pěti milionů korun českých, pokud pachatel
získal nebo chtěl získat trestným činem majetkový prospěch, popř. u méně závažných trestný
činů, pokud není třeba ukládat trest odnětí svobody. Současně s uložením peněžitého trestu
ukládá soud tzv. náhradní trest odnětí svobody do dvou let, pokud by peněžitý trest nebyl
zaplacen. (viz § 53-54 tr.z.)
Trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, pokud se pachatel dopustil trestného činu
v souvislosti s touto činností, např. při řízení automobilu, při výkonu určitého povolání
(lékaře, policisty, účetní atd.). (viz § 49-50 tr.z.)
Trest vyhoštění, který se ukládá pouze cizincům, kteří nemají na území republiky povolen
dlouhodobý pobyt, ani jim nebyl poskytnut azyl, a znamená zákaz zdržovat se po dobu
jednoho roku až deseti let nebo na dobu neurčitou na území ČR. (viz § 57 tr.z.)
Trest zákazu pobytu na jeden rok až pět let v místě, kde pachatel spáchal nebo opakovaně
páchá trestnou činnost; nelze však zakázat pobyt v místě, kde má občan trvalý pobyt. (viz §
57a tr.z.)
Trest propadnutí majetku, který je ukládán buď pachatelům, odsuzovaným za zvlášť závažný
úmyslný trestný čin nebo pokud uložení jiného trestu není třeba. (viz § 51-52 tr.z.)

Trest propadnutí věci, která byla získána trestným činem nebo byla ke spáchání použita. (viz
§ 55-56 tr.z.)
Zdroj: Sdružení pro probaci a mediaci v justici (www.spj.cz), Trestní zákoník, Informační
servis ministerstva vnitra (http://www.mvcr.cz/aktualit/sdeleni/2001/delikven.html)
81
6. Obchodování s lidmi
Obchodování s lidmi, které také můžeme nazvat novodobým otroctvím, je celosvětově
rozšířený fenomén. Jeho výskyt podporují především nerovnováha mezinárodních
ekonomických vztahů, chudoba, tolerance k porušování lidských práv a politická nestabilita
v zemích původu, nedostatečná informovanost veřejnosti i obětí a nedostatečné právní
vědomí, posunutý systém hodnot ve společnosti, přílišná orientace na principy tržního
chování a mýtus lehkého a pokojného života v bohatších zemích, vysoká poptávka po levném,
prodejném sexu a po levné pracovní síle v cílových zemích a často i nejrůznější formy
genderové či rasové diskriminace.
Přesně statisticky vyjádřit rozsah tohoto problému není snadné a proto se odhady počtu obětí
značně liší. Různé mezinárodní studie uvádějí , že ročně je celosvětově obchodováno 700 tisíc
až 2 miliony osob, přičemž 300 až 500 tisíc osob je každoročně obchodováno v rámci Evropy.
Odhaduje se, že celosvětový roční příjem z obchodu s lidmi se pohybuje mezi 8,5 až 12
miliardami EUR. Podle nejaktuálnější studie Mezinárodní organizace práce (ILO) je na celém
světě 12,3 milionu osob obětí nucené práce, přičemž z tohoto počtu je 2,4 milionu osob
zároveň obětí obchodu s lidmi za tímto účelem; roční zisky pachatelů jsou pak odhadovány
na 31,6 miliard dolarů.
Už z těchto hrubých odhadů je zřejmé, že se jedná o jednu z nejvýnosnějších forem
mezinárodního organizovaného zločinu, která přináší organizátorům zisky srovnatelné
se zisky z nelegálního obchodu s drogami a nebo zbraněmi. Oproti zmíněným druhům trestné
činnosti zde však hrozí daleko menší riziko, že pachatelé budou odhaleni a potrestáni, neboť
využívají bezmocného postavení, ve kterém se jejich oběti často ocitají, zejména z důvodu
nelegálního pobytu na území cizího státu. Obchod s lidmi proto rovněž znamená závažné
porušování lidských práv obětí. V boji proti obchodu s lidmi pak nestačí jen trestně právně
postihnout pachatele, ale je třeba také vytvářet podmínky pro pomoc obětem a pro jejich
znovu začlenění do společnosti, a zejména pak působit preventivně. Vzhledem k tomu, že jde
většinou o organizovanou kriminalitu s mezinárodním prvkem, je nutné vytvářet a využívat
možností mezinárodní spolupráce.
Pachatelé z organizovaných zločineckých struktur se snaží veškeré zisky pocházející z této
trestné činnosti převést do legálních forem podnikání (praní špinavých peněz) a následně
se etablovat a legalizovat své postavení, což znamená značné bezpečnostní riziko
pro demokratickou společnost obecně. Dalšími alarmujícími společenskými hrozbami, které
82
z obchodu s lidmi vyplývají, je zejména destabilizace demografické situace a pracovního trhu
ve zdrojových zemích, kde dochází k nenapravitelným ztrátám lidských zdrojů, ohrožení
veřejného zdraví a rozpad společenských vazeb.
Obchod s lidmi v České Republice
V České republice byl nárůst obchodování s lidmi zaznamenán ve spojitosti se specifickou
migrační situací po pádu železné opony na počátku 90. let minulého století, kdy se zejména
ženy z východní Evropy staly hlavním zbožím na západoevropském trhu; zasažena tak byla
i Česká republika. Během 90. let klesal postupně podíl České republiky jako země, která
je zdrojem pro obchodování s lidmi, a ta postupně stávala - díky své ekonomické úrovni
a sousedství se SRN a Rakouskem - atraktivní cílovou zemí.
Nejčastějším zdrojem obětí obchodování s lidmi pocházejících z České republiky jsou oblasti
s velkou nezaměstnaností a města s rozvinutějším cestovním ruchem a zvýšenou nabídkou
i poptávkou všech druhů sexuálních služeb. Jako nejrizikovější lokality jsou uváděny severní
Čechy, západní Čechy - pohraničí, severní Morava, Praha a Brno. Potenciální oběti
obchodování s lidmi jsou vyhledávány mezi osobami nespokojenými s výdělkem, v obtížných
životních situacích a ženami provozujícími prostituci. U nezletilých je pak navíc využívána
jejich vyšší bezbrannost a naivita.
Mezi zdrojové země patří nejčastěji Ukrajina a další státy bývalého SSSR, Slovensko,
Rumunsko, Bulharsko, objevují se i ženy z Vietnamu, Číny, Filipín, Thajska a zemí bývalé
Jugoslávie. Nejnovějším "trendem" jsou ženy z Afriky, zejména z Nigérie a Konga. Ženy
pobývají na území ČR buď v rámci turistického víza, na falešné pozvání či ilegálně.
Pokud mluvíme o obchodu s českými ženami, hlavními cílovými zeměmi jsou zejména
Německo a Rakousko, dále Itálie, Francie, Španělsko, Nizozemsko, Švýcarsko, Belgie
a USA.
Definice obchodování s lidmi dle OSN
Definice je obsažena v čl. 3 Protokolu OSN o prevenci, potlačování a trestání obchodování
s lidmi, zvláště se ženami a dětmi, který je součástí mezinárodní Úmluvy o nadnárodním
organizovaném zločinu přijaté v Palermu v roce 2000. (Protocol to Prevent, Suppress and
Punish Trafficking in Person, Especially Woman and Children, supplementing the United
Nations Convention against Transnational Organized Crime A/55/383).
Podle této definice lze obchodování s lidmi charakterizovat takto:
83
Obchodování s lidmi znamená: najímání, přepravu, převoz, přechovávání nebo přijetí
osob za účelem zneužívání za pomoci hrozby, použití síly nebo jiných forem donucení,
za pomoci únosu, podvodu, uvedení v omyl nebo zneužití moci či stavu bezbrannosti nebo
pomocí předání nebo přijetí plateb či výhod, a to za účelem získání souhlasu osoby mající
kontrolu nad jinou osobou. Zneužívání zahrnuje přinejmenším:
-zneužívání prostituce jiných
-jiné formy sexuálního zneužívání
-nucenou práci nebo poskytování služeb
-otroctví, nebo podobné praktiky jako otroctví
-nevolnictví
-odnětí orgánů.
Souhlas oběti obchodování s lidmi se zamýšleným zneužíváním, nebude brán v úvahu, jestliže
byl použit jakýkoliv způsob nátlaku uvedený výše.
Najímání, přeprava, převoz, přechovávání nebo přijetí dítěte pro účely zneužívání bude
považováno za „obchodování s lidmi", i když nezahrnuje některý ze způsobů uvedených výše.
Dítě znamená jakoukoliv osobu mladší osmnácti let.
Jednotné definování pojmu je jednou ze základních premis koordinovaného a tudíž účinného
postupu mezinárodních společenství při potírání obchodu s lidmi. Význam této mezinárodně
uznávané definice spočívá v tom, že do termínu obchodování s lidmi byly zahrnuty všechny
aspekty tohoto kriminálního jevu a jednotlivé signatářské státy se tohoto výčtu nezákonného
jednání budou muset napříště držet i při provádění postihu jednotlivých jednání ve vnitrostátní
úpravě. Protokol je totiž založen na zásadě, že jednání v něm uvedené každý stát
definuje, stíhá i trestá podle vlastních zákonů. Zároveň Úmluva zavazuje signatářské státy
k trestnímu postihu pachatelů aktů spojených s obchodování s lidmi i ve vztahu ke stádiu
přípravy a pokusu a různých forem účastenství na takovém činu, pokud jednání bylo úmyslné.
(K právní úpravě v České republice viz část Obchodování s lidmi - legislativa).
Dále je pak v čl. 3 odst. c) Protokolu zakotvena speciální úprava obchodování s osobami
mladšími osmnácti let, u nichž je trestné takové jednání ve článku vypočtené i bez použití
násilí.
Samotná definice pak neváže obchodování s lidmi na přechod státní hranice.
Kromě výše uvedeného v definici OSN lze za obchod s lidmi dále považovat:
-obchod se sňatky, nucené sňatky
-nucené odvody do armády a polovojenských oddílů
84
-dlužní otroctví, kdy pracovník nemá šanci splatit svoje dluhy
Jaký je rozdíl mezi prostitucí a obchodem s lidmi?
Rozlišujeme tzv. prostituci se souhlasem a nucenou prostituci, kterou jsou nuceny vykonávat
obchodované ženy.
Pokud žena vykonává prostituci se souhlasem, má možnost zůstat v kontaktu se svým
sociálním zázemím, její pohyb není neustále kontrolován, má zisk, může si vybírat zákazníky,
používat ochranu. Hlavními kritérii jsou dobrovolnost a možnost komunikace s okolím. Násilí
(jak psychické, tak fyzické) se v tomto případě objevuje zřídka.
Je-li žena k prostituci nucena, jsou její podmínky naprosto opačné. U takové ženy navíc
dochází k psychickému poškození, traumatu, žena se cítí stigmatizována, objevují se pocity
viny a hanby.
Jaký je rozdíl mezi ilegální migrací a obchodem s lidmi?
Mechanismus obchodu s lidmi, především jeho počáteční fáze, může v něčem připomínat
(ilegální) migraci. Existují i případy, kdy jsou ilegální migrace či převaděčství propojeny
s obchodem s lidmi.
Obchod s lidmi však není (ilegální) migrací a tyto dva fenomény je třeba přesně rozlišovat.
Hlavními znaky, podle nichž lze obchod s lidmi a migraci odlišit jsou:
Migrace - je dobrovolná; v případě ilegální migrace a převaděčství ( ty jsou také dobrovolné)
se jedná o organizovaný přesun osob za hranice jiného státu za účelem zisku (v tomto případě
získávají obě strany - převaděč finanční zisk a „klient" vstup do cizího státu). Vztah mezi
oběma stranami končí v momentě příjezdu do cílové země.
Obchod s lidmi - je nedobrovolný. Je zde přítomen podvod, násilí, zneužití, únos atd. v celém
procesu či v některých jeho fázích. Transport je pouze jednou z fází - cílem dlouhodobé
zneužívání práce a služeb obchodovaných osob v cílové zemi
Příčiny
Obecně se dá říci, že k rozvoji obchodu s lidmi v celosvětovém měřítku přispívají především
tyto faktory:
-nerovnováha mezinárodních ekonomických vztahů,
-chudoba a politická nestabilita v zemích původu,
-častý je i silný tlak rodiny a sociálního okolí na ženu,
85
-vysoká tolerance k porušování lidských práv (především v zemích původu),
-nerovnoprávnost pohlaví v zákonech i v praxi (feminizace bídy, gender diskriminace, obecná
tendence k nižšímu ohodnocení žen v pracovním procesu, špatný přístup ke vzdělání
a pracovním příležitostem),
-vysoká poptávka po levném, prodejném sexu a po levné pracovní síle,
-nedostatečná informovanost veřejnosti i obětí, nedostatečné právní vědomí,
-posunutý systém hodnot ve společnosti, přílišná orientace na principy tržního chování,
-morální nedocenění vlastní osobnosti, neschopnost seberealizace,
-touha žen uniknout z nudného, neperspektivního životního stylu a sociální kontroly
původního prostředí,
-mýtus snadného a pokojného života na Západě,
-protichůdné mýty o obětech obchodování s lidmi (např. „slušné dívce se to stát nemůže"
až po druhý extrémní názor „může se to stát každé, nic proti tomu nemohu dělat, risknu to
a vezmu nabízenou pracovní příležitost"),
-naivita žen při hledání dobře placené práce či partnera za účelem sňatku,
-podcenění zdravotního rizika spojeného s prostitucí.
Způsoby najímání a získávání pozdějších obětí
Způsoby najímání žen jsou v podstatě velmi málo formální. Kontakt mezi obchodovanou
osobou a náboráři je uskutečněn nejčastěji přes přátele, společné známé, popřípadě „
z doslechu". Velice často zprostředkuje kontakt někdo z rodiny oběti. Kontakt se uskutečňuje
v místě bydliště oběti, v restauraci nebo v baru, hotelu, na diskotéce apod., ale také jen
na ulici.
Formálním způsobem pak dochází ke kontaktu skrze agentury (pracovní, sňatkové, cestovní)
nebo přes inzeráty zadávané jednou osobou či přímo majiteli zařízení poskytujících erotické
služby. Jedná se nejčastěji o záminku dobře placené a atraktivní práce, jako je práce
barmanky, tanečnice, hostesky, společnice apod. Pachatelé však již od počátku počítají s tím,
že hlavní či dokonce jedinou náplní činnosti obětí bude prostituce či např. práce v otrockých
podmínkách. Dívky často podepisují s agenturami smlouvy, které jsou z právního hlediska
nenapadnutelné. Tyto smlouvy bývají pravidelně porušovány a na to, jak je pak s obětí
nakládáno v zahraničí, obsah smlouvy nemá žádný vliv.
86
KDO JE OBĚTÍ OBCHODOVÁNÍ ?
Příběhy lidí, kteří byli obchodováni, jsou různé. Nelze tvrdit, že existuje „ typická oběť"
obchodu s lidmi. Nejčastěji začíná obchod s lidmi přes nabídku nějaké práce: Člověk může
například přijmout nabídku práce v zahraničí či ve velkoměstě, a to jak přes agenturu,
tak od někoho ze svého okolí (známý, kamarád, partner, rodinný příslušník). Podepíše
neúplnou či nesrozumitelnou pracovní smlouvu nebo smlouva není uzavřena vůbec.
Zprostředkovávající také často nabízejí, že zajistí vše, co je spojeno s cestováním (např. víza,
dopravu, ubytování), to vše buď za úplatu nebo na „dluh".
Z domova lidé odjíždějí nejčastěji dobrovolně; v cizině pak „zapůjčí" (jednoduše řečeno- dají
z ruky) doklady pod příslibem vyřízení pracovních povolení další osobě. Místo pravých
dokladů
mohou
dostat
falešné
nebo
jim
obchodníci
doklady
vůbec
nevrátí.
Teprve na místě, často již v cizině, se lidé dozvědí, že budou vykonávat jinou práci, než bylo
dohodnuto nebo za úplně jiných podmínek, než bylo původně domluveno. Může jim být např.
sděleno, že musí odpracovat dluh, který vznikl náklady na cestu či finance, které za ně
dotyčná osoba zaplatila. Dluhy pak většinou neúměrně narůstají, k částce se připočítává
ubytování např. v nevěstinci, strava.
V cizí zemi jsou lidé zranitelnější, obchodované osoby nemusejí znát jazyk; často ani přesně
nevědí, kde se nacházejí. Obchodníci také mohou vyhrožovat tím, že policie v místě
je uplacená, že pokud se pokusí utéci, někdo ublíží jejich blízkým. Lidé jsou hlídáni, nuceni
dělat prostituci či vykonávat jinou práci za otrockých podmínek.
(Příběhy obětí obchodování s lidmi viz http://www.strada.cz/cz/prevence/nejcastejsi-dotazy/ )
Češky, které se stávají oběťmi obchodování se ženami, odcházejí převážně do Německa,
Rakouska, Holandska, Itálie za nabídkou legální práce s vysokými výdělky. Je jim slíbeno
zajištění a vyřízení všech dokladů, které souvisí s pobytem v zahraničí. Podmínky a dohody
se pak na místě mění, ženy jsou zbaveny dokladů a svobody a stávají se tak oběťmi
obchodování. Pohrůžkami i fyzickým týráním jsou nuceny k otrocké práci a prostituci.
Cizinky přicházejí do ČR především z Ukrajiny, Běloruska, Moldávie, Rumunska, Bulharska,
Číny a Vietnamu. Jsou nalákány falešnými sliby, že si snadno a rychle vydělají
jako pomocnice v domácnostech, uklízečky, prodavačky, modelky nebo jim je nabídnut
sňatek do „lepšího světa". Mnohdy bez platných dokladů a bez pracovního povolení
a povolení k pobytu se pak ocitnou ve vážné tísni a stanou se lehkou obětí obchodníků
s lidmi, na nichž jsou plně závislé. Nicméně i Češky se stávají oběťmi obchodování ve vlastní
zemi.
87
Jak poznat oběť obchodování s lidmi? - Identifikace oběti
Situace obětí obchodování s lidmi je do určité míry specifická oproti obětem jiných trestných
činů. V některých, vesměs však ojedinělých případech, se stane, že oběť obchodování s lidmi
sama kontaktuje orgány činné v trestním řízení. Mnohem častěji však jsou osoby omezovány
na osobní svobodě a nepřetržitě hlídány, nemohou a často ze strachu či studu ani nechtějí
požádat kohokoliv o pomoc. Některým z obětí je vyhrožováno násilím na rodině, nebudou-li
dostatečně poslušné. Nesmí kontaktovat policii, nevládní organizace, ale ani rodinu či přátele.
V takovýchto případech je pak velice obtížné oběti obchodování s lidmi identifikovat.
Existuje řada skutečností, typů jednání nebo chování, které mohou napovídat, že se jedná
o oběť obchodování s lidmi:
-oběť pracuje nebo je někde držena proti své vůli, nesmí se vzdálit ze svého pracoviště či
je vždy doprovázena (např. k lékaři "tlumočníkem"),
-oběť je fyzicky trestána, je jí vyhrožováno, když odmítne pracovat,
-oběť se bojí mluvit o své situaci, je-li přítomen její zaměstnavatel,
-oběť nemá kontrolu nad svým vlastním výdělkem, platí vysoký podíl ze svých příjmů svému
vykořisťovateli, denně musí vydělat alespoň určitou minimální částku,
-nezvykle nízké ceny za poskytované služby v porovnání s tržní cenou ,
-oběti byly odebrány dokumenty,
-oběti je odpírána strava či nápoje, lékařská péče nebo léky, antikoncepce nebo kondomy,
-oběť je donucena k ponižujícímu nebo kompromitujícímu jednání, které je fotografováno
nebo filmováno a které lze později využít jako kompromitující materiál,
-oběť je nucena k užívání drog nebo naopak jejich odpírání, pokud je již oběť na droze
závislá,
-vynucené lhaní klientům např. ve veřejném domě o tom, že je zde dobrovolně, spokojená
s výdělkem.
Psychický stav, ve kterém se oběti nacházejí, je důsledkem neustálého strachu, zastrašování,
zneužívání a fyzického i psychologického nátlaku. Obchodování s lidmi se někdy nazývá také
"novodobým otroctví" a proto je stále nutné mít na paměti, že otrokem se nikdo nestává
dobrovolně. Je naprosto nepřijatelné tvrzení typu: "Vždyť to dělá kvůli penězům, líbí se jí to,
kdyby nechtěla, tak to nedělá. Slušné holce se nemůže stát, že by se stala obětí obchodování
s lidmi".
88
Přijímaná opatření v české republice
Základním koncepčním materiálem, který nabízí komplexní přehled o rozsahu obchodování
s lidmi v České republice a zároveň navrhuje nová preventivní i represivní opatření
ke zlepšení stávající situace, je "Národní strategii boje proti obchodování s lidmi (pro
období 2005 - 2007)". Strategie byla schválená vládním usnesením č. 957/2005 ze dne 22.
července 2005 a navazuje na předchozí koncepční materiál "Národní strategii boje proti
obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování v České republice", která
sumarizovala aktivity v této oblasti v období let 2003 - 2005. Další vyhodnocení a aktualizace
Strategie bude předložena vládě v termínu do 30. června 2007.
Program podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi za účelem sexuálního
vykořisťování v České republice
V rámci "Národní strategie boje proti obchodování s lidmi z účelem sexuálního vykořisťování
v České republice"byl vládou schválen i "Model podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi
za účelem sexuálního vykořisťování v České republice" (dále jen "Model"). Jeho cílem
je snaha poskytnout obětem obchodování s lidmi podporu a zabezpečit ochranu jejich
lidských práv a důstojnosti a motivovat oběti ke svědecké výpovědi a tak napomoci orgánům
činným v trestním řízení při odhalování, stíhání, usvědčení a potrestání pachatelů. Stejný
či obdobný přístup k obětem obchodování s lidmi jako byl zvolen Českou republikou
je v Evropě chápán jako jeden z velmi účinných nástrojů boje proti obchodování s lidmi.
Model byl původně vytvořen v rámci projektu OSN "Prevence, potlačování a trestání
obchodování s lidmi, zvláště se ženami a dětmi" s cílem vybudovat mechanismus pomoci
obětem obchodování s lidmi a zároveň je motivovat k podání svědecké výpovědi proti
pachatelům. Funkčnost Modelu byla pilotně ověřována po dobu jednoho roku od března 2003
do března 2004. Za tuto dobu bylo do Modelu zařazeno celkem 16 obětí obchodování s lidmi.
Po tuto dobu byl projekt financován z rozpočtu OSN.
Od dubna 2004, na ukončený projekt OSN navázal "Program podpory a ochrany obětí
obchodování s lidmi" (dále jen "Program"). Program je financován z prostředků Ministerstva
vnitra z dotačních prostředků určených na prevenci kriminality. Od dubna 2004 do ledna 2005
bylo do Programu zařazeno celkem 16 obětí obchodování s lidmi.Oběti, které byly
do Programu zařazeny, byly obchodovány nejen za účelem nucené prostituce ale i za účelem
nucené práce. Do dnešního dne bylo do Programu zařazeno celkem 33 obětí obchodování
s lidmi. Všechny oběti spolupracovaly s Policií ČR a v některých případech významnou
89
měrou napomohly vyšetřování různých typů trestné činnosti.
V počáteční, ověřovací fázi Programu do něj byly přednostně zařazovány oběti, které byly
identifikovány policií a které byly ihned od počátku ochotné spolupracovat s orgány činnými
v trestním řízení. I nadále však oběti identifikované policií představují největší část obětí
zařazenou do Programu.
Na identifikaci obětí obchodování s lidmi a jejich motivování ke spolupráci s orgány činnými
v trestním řízení bylo zaměřeno i školení pro pracovníky nevládních organizací a příslušníky
policie, které se uskutečnilo v březnu 2005. V rámci projektu Phare 2003 "Posilování boje
proti obchodování s lidmi" bylo realizováno holandskými odborníky na jaře 2005. Další
školení bylo určeno pro cizineckou policii a pracovníky záchytných zařízení. Obdobná
a na předchozí školení navazující aktivita, určená zejména nevládním organizacím,
se uskutečnila znovu v červenci 2005.
Ověřovací fáze Programu trvala necelé dva roky. Na základě získaných zkušeností a poznatků
bylo rozhodnuto, že Program bude institucionalizován prostřednictví "Pokynu ministra vnitra
k vytvoření národního koordinačního mechanismu podpory a ochrany obětí obchodování
s lidmi v České republice" a podrobně upraven metodickým návodem 1. náměstka ministra
vnitra.
Jaké jsou cíle programu?
Program zohledňuje specifika trestného činu obchodování s lidmi, zejména vysokou latenci
této trestné činnosti, prožité trauma a zranitelnost jednotlivých obětí. Jeho cílem je, jak
již bylo zmíněno, poskytnout obětem podporu a zabezpečit ochranu jejich lidských práv
a důstojnosti a motivovat je ke svědecké výpovědi.
Jak lze oběti pomoci?
V rámci programu lze oběti nabídnout řadu výhod. Jde zejména o:
-okamžité vysvobození z kriminálního prostředí,
-měsíční krizová intervence ,
-azylové ubytování a finanční podpora ,
-právní a psycho-sociální poradenství, zdravotní péče,
-rekvalifikační kurzy,
-dlouhodobá sociální intervence,
-možnost zařazení do programu ochrany svědka podle zákona č. 137/2001 Sb.
90
Obětem, kteří jsou cizinci lze dále nabídnout:
-legalizaci pobytu,
-tlumočení,
-pomoc při dobrovolném návratu do země původu,
-vízum za účelem strpění pobytu
-v případech zvláštního zřetele hodných možnost získání trvalého pobytu z humanitárních
důvodů.
Jaký je postup vedoucí k zařazení do programu?
1. Policie, nevládní organizace či jiná instituce (např. konzulární úřad) identifikuje oběť
obchodování s lidmi a podá návrh na zařazení do programu národnímu koordinátorovi
(I. náměstek ministra vnitra) prostřednictvím odboru prevence kriminality.
2. Splňuje-li oběť podmínky, je zařazena do programu a počne jí běžet 30ti denní lhůta
na rozmyšlenou (tzv. krizová intervence), zda bude spolupracovat s orgány činnými
v trestním řízení.
3. Po uplynutí 30ti denní lhůty je "nespolupracující oběti" nabídnut program dobrovolného
návratu do země původu, "spolupracující" oběti je uděleno vízum za účelem strpění pobytu
4. podle cizineckého zákona.
Poruší-li oběť podmínky programu, je z něj vyřazena.
5. „Spolupracující" oběť je zařazena do Programu až do skončení trestního řízení.
6. Po skončení trestního řízení je oběti nabídnut dobrovolný a bezpečný návrat do země původu.
V případech zvláštního zřetele hodných (hrozí-li např. oběti v zemi původu značné nebezpečí)
a na žádost oběti lze takové osobě udělit trvalý pobyt z humanitárních důvodů.
Do programu mohou být zařazeny všechny oběti - ženy i muži. Jedná-li se o osobu s českým
občanstvím, musí důvodně prohlásit, že se stala na území ČR či v zahraničí obětí
obchodování s lidmi. Oběť-cizinec musí učinit důvodné prohlášení, že se stal obětí
obchodování s lidmi na území ČR nebo sem byl za tímto účelem dopraven.
Zdroj: www.strada.cz www.mvcr.cz www.magdala.cz
91
7. Poruchy příjmů potravy
O poruše příjmu potravy hovoříme tehdy, když člověk používá jídlo k řešení svých
emocionálních problémů. V obtížné situaci se snaží ulevit svým pocitům pomocí jídla.
Pro člověka, trpícího PPP přestává jídlo být jednou ze součástí jeho života, ale stává
se pro něj peklem.
Někteří lidé, trpící poruchou příjmu potravy konzumují obrovská množství jídla, i když právě
nemají hlad. Tomuto chování říkáme záchvatovité /nutkavé/ přejídání.
Jiní lidé drží tak přísné diety, že nakonec váží méně než 85 % své normální tělesné
hmotnosti a
doslova
umírají
hladem.
Toto
chování
nazýváme mentální
anorexie
/sebehladovění/.
Posledním typem poruch příjmu potravy jsou záchvaty přejídání, při kterých člověk během
velmi krátké doby sní velké množství jídla, kterého se vzápětí snaží zbavit pročišťováním
pomocí zvracení nebo projímadel. Tomu se říkámentální bulimie.
ZÁCHVATOVITÉ PŘEJÍDÁNÍ
Neexistuje žádný jednoduchý test, pomocí kterého bychom mohli s určitostí zjistit, zda někdo
trpí záchvatovitým přejídáním. Jedna z definic záchvatovitého přejídání uvádí, že celý den
postižené osoby se točí kolem jídla.Téměř všechny její nejintenzivnější pocity - strach, pocit
viny, očekávání, potěšení - souvisejí s jídlem. Těší se na jídlo, cítí se provinile, protože snědla
něco sladkého, bojí se, že se přestane ovládat a bude mít záchvat přejídání. Záchvat přejídání
znamená konzumaci velkého množství jídla během krátkého časového období. Postižená
osoba pokračuje v jídle i potom, co utišila svůj hlad. Některé dívky mají pocit, že jakmile
jednou začnou jíst, nedokáží už přestat. Když nakonec přece jen přestanou jíst, je jim
už většinou nevolno a cítí se přecpané. Nedokáží se ale zastavit dřív, dokud nesnědí to své
určité množství jídla.
Jiné prostě jedí obrovské porce jídla nebo jedí velmi často. Jedí způsobem, který vypadá
poměrně normálně, ale jejich vztah k jídlu neurčuje hlad nebo snad dokonce potěšení z jídla,
ale je ovládán úzkostí, strachem, pocitem frustrace nebo hněvu.
Při záchvatovitém přejídání lidé obvykle nemívají z jídla žádné zvláštní potěšení, po jídle
se cítí provinile a zahanbeně. Zahanbeni bývají proto, že nedokáží najít uspokojení jinde,
provinilost souvisí s jídlem a tloustnutím.Někdy cítí, že způsob, kterým jedí, je dokladem
jejich naprostého nedostatku sebekontroly, dokladem, že svůj život nezvládají. Někdy mají
92
pocit méněcennosti nebo závisti vůči lidem, kteří vypadají, že si s jídlem dovedou poradit
lépe. Buď proto, že jedí méně nebo proto, že mohou jíst bez omezení a přitom netloustnou.
Záchvatovité přejídání může zároveň znamenat nutkavé dodržování diet. Některé dívky
se záchvatovitým přejídáním dodržují přísné diety. I když se jim daří potlačovat svoji potřebu
přejídání, i nadále jsou k jídlu přitahovány ve chvílích stresu nebo úzkosti, a za přísnou
sebekontrolu platí tím, že pokud ji ztratí, přestanou se ovládat úplně. S pocitem hladu /tedy
s dietou!/ se u každého člověka zvyšuje nebezpečí přejedení.
Pro postižené osoby je jídlo zdrojem strachu a úzkosti, jejich veškeré úvahy a prožitky
se soustřeďují na jídlo.
Uvědomte si, že člověk může být silný, dokonce i obézní, a přitom se nemusí záchvatovitě
přejídat. Na druhé straně existuje i varianta, kdy má člověk průměrnou tělesnou hmotnost
nebo je dokonce velmi štíhlý, a přitom jeho vztah k jídlu je nutkavý. Problém není určován
tělesnou hmotností, ale vztahem k jídlu.
Příznaky záchvatovitého přejídání
Postižený :
-tajně nakupuje a konzumuje jídlo
-je zahanbený, pokud je spatřen při jídle
-proklamuje dodržování přísné diety, přičemž zůstává stále značně obézní /což je obvyklá
známka utajovaného jídla/ - samozřejmě platí pro ty osoby, které skutečně obézní jsou
konzumuje neobvykle velké množství jídla, například celé dorty nebo více chodů najednou
-neustále jí, denně více než tři hlavní jídla a dvě svačiny
-často jí i tehdy, když je úplně plný
-reaguje jídlem na špatné nebo dobré zprávy
-jí, když se nudí, když je nervózní, frustrovaný, rozzlobený nebo osamělý
-celý den si plánuje úplně nebo hlavně podle jídla /případně si ho plánuje jako „vyhýbání
se jídlu"/
-má přátele, se kterými ho spojují jenom společné aktivity, související s jídlem
-má zvláštní rituály, které se týkají potravin a jídla
-bojí se zůstat sám s jídlem
-má silné pocity viny a/nebo zahanbení ve vztahu k potravinám a jídlu
-střídá období těžkého přejídání s obdobím přísné diety
-neustále se bojí, že bude tlustý
93
Kdo trpí záchvatovitým přejídáním?
Záchvatovitým přejídáním trpí převážně ženy - tvoří asi 85 % ze všech osob, trpících touto
poruchou. Porucha se objevuje u lidí všech věkových skupin. Někdy se v rodinách přenáší
jako navyklý způsob reakce v určitých emocionálních chvílích, zatímco v jiných rodinách
se vyvine pouze u jednoho z členů. Záchvatovité přejídání prochází různými společenskými
i kulturními
vrstvami. Není
určováno
množstvím
jídla
nebo
tělesnou
hmotností,
ale způsobem, jakým se člověk ve svém životě vypořádává s jídlem, potravinami a tělesnou
hmotností.
Zdravotní důsledky záchvatovitého přejídání
obezita - to znamená hmotnost alespoň o 25 % vyšší než je normální tělesná hmotnost /podle
BMI - viz. článek - „Co je to BMI ?"/
diabetes mellitus
problémy se srdcem, s krevním oběhem, s tlakem
náchylnost kinfarktu myokardu
náchylnost k mozkové mrtvici
problémy s pohyblivostí
nebezpečí vyústění choroby v další poruchy příjmu potravy - v anorexii či v bulimii
MENTÁLNÍ ANOREXIE/SEBEHLADOVĚNÍ
Většina lidí v naší společnosti věří, že čím budou štíhlejší, tím budou lepší - to znamená
silnější, zdravější a přitažlivější. Mnohé studie však ukazují, že ve skutečnosti je lépe mít
trochu nadváhu než vážit něco pod příslušnou ideální tělesnou hmotnost.
Lidé, kteří trpí mentální anorexií si nikdy nepřipadají dostatečně štíhlí. Anorektičky většinou
mívají pouhé tři čtvrtiny tělesné hmotnosti, která je přirozená pro jejich věk, výšku a tělesnou
stavbu. Často omdlévají z nedostatku energie. Jsou tak vyhublé, že jsou jim vidět žebra. Ony
samy si však stále připadají tlusté. I ty anorektičky, které bylo nutno hospitalizovat kvůli
podvýživě ohrožující život /váha kolem 30 kg/, ukazují lékařům na svém těle partie, kde ještě
potřebují zhubnout.
Tato velmi tragická PPP je svým způsobem logickým vyústěním přehnaného významu, který
je v naší společnosti připisován štíhlé postavě žen. Většina žen a dívek si dělá starosti o svou
tělesnou hmotnost. Navíc také většina dívek nemá reálnou představu o vlastním těle
a domnívá se, že jejich tělo je silnější, než skutečně je.
94
Některé anorektičky - asi 40 % - mají období, kdy nedokáží dodržovat svou přísnou dietu
a začnou se přejídat - to znamená, že konzumují ve velmi krátké době ohromné množství
jídla. Je to proto, že neustále myslí na jídlo, a to i v období, kdy drží dietu. Po přejedení
se někdy snaží přinutit ke zvracení, aby se tak zbavily snědeného jídla, protože se obávají,
že po něm ztloustnou. Někdy užívají velké dávky projímadel, aby se pročistily. Jiné se vrátí
k vražednému schématu diet a cvičení a snaží se zoufale napravit své „špatné" chování, totiž
to, že jedly. Je to schéma připomínající bulimii, ale rozdíl je v tom, že anorektičky si udržují
abnormálně nízkou hmotnost, zatímco tělesná hmotnost bulimiček je obvykle v mezích
normy.
Mnoho vědců došlo k závěru, že anorektičky si nedělají starosti pouze o svůj vzhled nebo
tělesnou hmotnost. Mají vážné potíže i kvůli jiným problémům. Většinou mají dojem,
že nedokáží zvládat svůj vlastní život tak, jak by chtěly. Proto se soustředí na jedinou oblast,
kterou podle svého názoru mohou kontrolovat - na svoje tělo. Připadá jim, že mohou
dosáhnout dokonalosti jedině v hladovění a v hubnutí.
Jak rozpoznat anorexii?
Rodině nebo přátelům někdy trvá poměrně hodně dlouho než pochopí, že někdo blízký trpí
anorexií. Zčásti je to způsobeno tím, že anorektičky většinou skrývají to, že se snaží
hladovět /během oběda nemají čas, při večeří tvrdí, že již jedly nebo že se najedí později,
hledají mnoho dobrých důvodů, proč nejíst s ostatními/. Cvičí pozdě v noci nebo se zamykají
na toaletě či v koupelně, kde po jídle zvracejí.
Součástí anorexie je tajemnost a stranění se ostatních. Anorektičky se pomocí rutinního
režimu složeného z diet, cvičení a pročišťování snaží vyrovnat s pocity, kterým se bojí čelit
přímo. Právě proto na svých stereotypech tak zoufale lpí. Snaží se také izolovat od ostatního
světa, který jim připadá příliš složitý nebo hrozivý, než aby se s ním střetávaly tváří
v tvář. Právě jejich izolace je důvodem, proč si problémů všimne okolí většinou až tehdy,
kdy je již pozdě.
Možné průvodní znaky anorexie
-ztráta 15 a více procent z normální tělesné hmotnosti
-pravidelný denní příjem nižší než 1 000 kalorií
-ztráta menstruace /běžný průvodní znak hladovění, protože tělo si nemůže dovolit ztrácet
živiny menstruačním krvácením/
95
-odmítání udržet si minimální tělesnou hmotnost /snaha zhubnout i přes nízkou tělesnou
hmotnost/
-jídlo je vnímáno jako nepřítel
-pocit, že dieta ovládla celý život dotyčné osoby
-neustálé cvičení, někdy i pozdě v noci nebo v jinou zvláštní dobu
-přecházení při jídle
-osoba hned po jídle /nebo pokud byla donucena jíst/ pospíchá od stolu, aby mohla zvracet
-záchvaty přejídání a/nebo období přejídání a následného pročišťování, střídaná obdobím hladovění
-neustálý strach z přibývání na váze
-dotyčná osoba si o sobě myslí, že je tlustá, i když jiní tento názor nesdílejí
-má zjevně „normální" tělesnou hmotnost, a přitom trpí utkvělou představou, že je tlustá
intenzivní strach z nadváhy, i když dotyčná osoba není silná, nebo dokonce ztrácí váhu
Někdy porucha začíná tak, že dívka s normální tělesnou hmotností přibere, propadne panice
a snaží se zhubnout. Zatímco shazuje to, co přibrala, začne věnovat přemrštěnou pozornost
dietám, hubnutí a svému vzhledu.Nepřestane s dietou ani tehdy, kdy dosáhne své původní
váhy, navíc ještě usilovně cvičí. V některých případech zvrací, užívá laxativa nebo diuretika.
Anorektičky někdy mají za sebou období záchvatovitého přejídání. Některé z nich skutečně
kdysi byly silnější postavy, měly nadváhu nebo byly dokonce obézní. V některých případech
hodně zhubly a v důsledku diety jsou neustále ovládány strachem, že by mohly zase přibrat,
nebo dokonce obavou, že jsou stále ještě tlusté, a to bez ohledu na to, co ukazuje váha nebo
zrcadlo.
Někdy se posedlost jídlem u anorektiček projevuje podivnými rituály při jídle. Krájejí si jídlo
na miniaturní kousky, počítají, kolikrát přežvýkaly jedno sousto nebo kolikrát si ukously,
někdy vypijí sklenici vody při každém soustu, jedí bez vidličky nebo si vytvoří jiný, svůj
zvláštní vlastní způsob jedení.
Tyto rituály mají několik funkcí :
Pomáhají zamaskovat sebehladovění před ostatními spolustolovníky /dívka, která si usilovně
krájí jídlo na talíři a na pohled čile jí a pije, vypadá, že jí mnohem víc, než je pravda/
pomáhají ovládnout vlastní pocit hladu - pití vody nebo limonády člověka zaplní, i když tím
zdaleka nebyla uspokojena potřeba živin
96
pomáhají dívkám uvěřit, že dokáží ovládat příjem potravy, a tím pádem i svůj život. Dívka
může věřit, že pokud jí bez užití vidličky, je to jakoby ani nejedla.
pomáhají zvyšovat pocit vítězství - dívka si může myslet, že dodržováním nějakého způsobu
chování, který si sama pro sebe vytvořila, dosáhne významného vítězství
Anorektička se zaměří na rituál a tak může zapomenout na nepříjemné nebo bolestné pocity,
které by si jinak mohla uvědomovat. Pocity, které považuje za nepřijatelné nebo konflikty
s rodinou zůstanou někde v pozadí, a ona se místo řešení těchto „důvodů" svých problémů
soustředí na to, jak rozkrájet čtvrtku jablka na 40 nebo 50 miniaturních kousíčků.
Anorektička například za žádnou cenu nechce jít se svým přítelem na večírek nebo do kina.
Když se přítel zeptá :"A jak si můžeš být tak jistá, že se nebudeš bavit ?", dívka
odpoví :"Protože si připadám tlustá." Jinými slovy, všechno co prožívá, závisí na tom, kolik
právě váží a jak vypadá.
Zdravotní následky anorexie
Většina anorektiček popírá jakékoli problémy, přestože anorexie je těžká porucha, která může
způsobit vážné zdravotní problémy, a dokonce i smrt. Postižené trpí závratěmi, omdlévají
z podvýživy, ale přesto tvrdí, že nemají hlad, že je jim dobře a problém mají jedině s tím,
že jsou příliš tlusté.
Fyzické příznaky anorexie
-závratě
-poruchy koncentrace
-podrážděnost
-těžká insomnie /nespavost/
-snížená citlivost v rukou a nohou
-deprese - pocity beznaděje a zoufalství, který anorektička připisuje tomu, že není schopna
zhubnout, ale který má jiné psychologické kořeny a zároveň je důsledkem špatné výživy
infekce, které se nehojí
-podlitiny způsobené tím, že tělo má sníženou odolnost vůči poranění a také tím, že kosti
nejsou obaleny tukem, a proto se mnohem snáz modřiny tvoří
-nízká odolnost vůči chladnému počasí - zdá se, že tak se tělo snaží chránit před chladem
při ztrátě přirozené ochranné vrstvy tuku
97
-tělo se pokryje vrstvou jemného, měkkého ochlupení, které má zřejmě chránit před chladem
namísto chybějící vrstvy tuku
-nízký tlak
-nepravidelný srdeční tep
-selhání srdce
-dehydratace /často ještě posílená tím, že anorektičky užívají diuretika, aby se odvodnily/
selhání ledvin /dehydratace představuje obrovský nápor na ledviny a zároveň se projevuje
i nedostatek draslíku, vyvolaný sebehladověním a nevyváženost dalších životně důležitých
živin/
-snížená tělesná teplota
-zapadlé oči
-zašedlá nebo zažloutlá pleť, která má někdy tendenci praskat
-suché, lámavé vlasy /z nedostatku bílkovin/
Dlouhodobé zdravotní důsledky anorexie jsou velmi závažné. Pokud se anorektička začne
léčit v raném stádiu poruchy, má větší šanci, že se vyléčí a že předejde dlouhodobým
zdravotním problémům. Hladovění /bez ohledu na to, co je jeho příčinou/ poškozuje
mozek a může mít zvlášť vážné následky u dospívajících, jejichž mozek je ještě v růstu.
Dále, pokud dívka používá laxativa po dobu delší než měsíc, její zažívací ústrojí přestane
normálně fungovat. Jestliže pak laxativa vysadí, odpadní látky se mohou začít hromadit
ve střevech a musejí být odstraněny chirurgicky.
Nejhorším dlouhodobým důsledkem anorexie je samozřejmě smrt. Je tragické, že 2 - 21%
dívek, u kterých se rozvine anorexie, nakonec následkem sebehladovění umírá.
Hospitalizované anorektičky si někdy dokonce vytrhávají hadičky umělé výživy.
Někteří lidé si myslí, že dívky, které se stanou anorektičkami, si opravdu přejí zemřít.
Pravdou však je, že tyto dívky jsou prostě přesvědčeny, že nemají žádnou možnost,
jak přežít. Při jejich nemocném způsobu uvažování se jim určité pocity nebo názory
/například hněv nebo kritizování vlastní rodiny/ zdají mnohem nebezpečnější než skutečné
nebezpečí, jakému vystavují vlastní tělo. Pokud si dívka, nemocná anorexií, dokáže uvědomit,
že její snaha kontrolovat vlastní život prostřednictvím hladovění ji může zničit, získá tím
motivaci, která jí pomůže přijmout a začít se léčit.
98
Kdo trpí anorexií?
Přibližně z 95 % jsou anorexií postiženy ženy. Naprostá většina z nich je ve věku od 12 do 18
let, i když někdy se porucha může objevit i po čtyřicítce či padesátce. Stejně tak jsou známy
případy o hospitalizování čtyřleté dívenky s diagnózou mentální anorexie.
MENTÁLNÍ BULIMIE
Mentální bulimie je porucha, při které lidé pociťují strašný hlad, téměř jako kdyby hladověli
v období hladomoru.Snaží se hlad utišit tím, že „vybílí ledničku" - snědí velké množství jídla.
Někdy třeba sní najednou i desetkrát víc než je běžná porce. A potom, v zoufalé úzkosti,
aby neztloustly, se bulimičky přinutí jídlo vyzvracet. I když dočasně podlehly tomu,
co pokládají za odpornou, živočišnou část svého já, získají opět kontrolu tím, že jídlo
vyzvracejí, a tak si udrží štíhlou a přitažlivou postavu.
Je paradoxní, že bulimičky bývají obvykle úspěšné v práci, ve studiu. Snaží se vypadat jako
dokonalé, úspěšné ženy. V jejich chování ani v jejich zevnějšku nemusí být vidět žádné
známky poruchy příjmu potravy.
Asi z poloviny dívek, u kterých byla původně diagnostikována anorexie, se později stanou
bulimičky. Je to tím, ževšichni lidé, trpící PPP mají jedno společné - vedou neustálou bitvu
se svým vnitřním životem a hladem.
Bulimička může mít zcela uvolněné jídelní návyky, pokud se právě nepřejídá nebo se může
snažit dodržovat přísnou dietu. Někdy může mít pocit, že jakékoli porušení diety by mohlo
vést k záchvatu přejídání. Většina bulimiček má průměrnou tělesnou hmotnost, plus mínus 3 5 kg. Ale nezávisle na tom, kolik skutečně váží, mívají většinou intenzivní strach z toho,
že by mohly ztloustnout.
Se vzrůstajícím tlakem na udržování štíhlosti se zvyšuje i počet případů bulimie. Ironií
bohužel zůstává fakt, že bulimie se šíří také v důsledku toho, že se o ní píše a mluví. Když
se dívky dozvědí, jak funguje cyklus přejídání a pročišťování, zaregistrují pouze informaci
o tom, že by mohly jíst, kolik by chtěly, aniž by přibraly, a neuvědomují si vůbec nebezpečné
/dokonce smrtelně nebezpečné/ aspekty poruchy.
Bulimička během záchvatu přijme od 10 000 do 20 000 kalorií. Záchvat přejídání může trvat
několik hodin, někdy dokonce i několik dní. Některé bulimičky jedí svá oblíbená dětská jídla,
jiné jedí taková jídla, kterým se normálně ve své dietě vyhýbají. Většinou však jde o sladká
jídla a/nebo o jídla tučná, vysoce kalorická. Bulimičky někdy snědí i tři chody jídla najednou
nebo jdou od obchodu k obchodu a cestou se přejídají.
99
Používají nejrůznější triky, aby se ubránily přejídání. Schovávají samy před sebou jídlo,
zamykají ho, snaží se nemít doma vůbec nic k jídlu, znehodnocují potraviny tak, že
je například polijí prostředkem na mytí nádobí nebo je pohřbí do koše na odpadky. Jakmile
ale pocítí potřebu se přejíst, vždy si dokáží jídlo sehnat, najdou schované zásoby, očistí
a omyjí jídlo, které se snažily předtím znehodnotit, prohrabou odpadkový koš. Protože
bulimičky jídlo vyzvracejí, jsou schopny zkonzumovat ještě víc než lidé, trpící záchvatovitým
přejídáním. Někdy jim nezbývá než krást peníze.
Stejně jako u všech ostatních PPP i bulimičky mívají špatné a dobré dny. Dobré dny jsou
takové, kdy se jim daří udržet pod kontrolou touhu po přejedení. Ve špatných dnech zvítězí
přejídání. Některé bulimičky vydrží bez přejídání řadu dní a potom to najednou vzdají. Jiné
uvádějí, že jsou téměř neustále frustrovány a je pro ně obtížné ubránit se přejídání během dne.
Každý večer se přejedí kolem večeře anebo ještě později, když už se rozhodly jít spát.
Obecně platí, že anorexie se rozvíjí u dívek asi od 12 let. Bulimičky bývají obvykle o něco
starší, od 15 až lehce přes 20 let. Výjimečně se bulimie objeví i později /je znám případ 70
leté bulimičky/. Asi 90 % bulimiček se určitým způsobem přejídalo ještě předtím, než začaly
mít bulimické záchvaty.
Možné příznaky bulimie
-záchvaty přejídání následované přísnou dietou, zvracením, užíváním projímadel, diuretik
nebo intenzivním cvičením
-neustálý strach ztloušťky, i když se tělesná hmotnost dotyčné dívky pohybuje kolem průměrné hmotnosti s možnou nepatrnou odchylkou +/- 5 kg
-strach, že nedokáže přestat jíst
-strach jíst bez následujícího pročišťování nebo jiné kompenzace
-strach, že ztratí sebeovládání, pokud jde o jídlo
-deprese
-pocity viny
-odsuzování sebe sama po záchvatu přejídání
-nepravidelná menstruace
-zvýšená kazivost zubu /způsobená kyselostí zvratků/
-neobvyklé výkyvy tělesné hmotnosti
-oteklé slinné žlázy /tvář vypadá odule/
-závratě
100
-bolesti v dutině břišní, nadýmání
Většina bulimiček se začíná přejídat po období diet a hladovění. Velmi často pociťují úzkost,
které se dočasně zbavují jídlem. V každém případě platí, že jakmile bulimička jednou objeví
možnost pročišťování, považuje to za vhodné řešení. Dívka třeba náhodně zvrací a pak ji
napadne, že by si mohla zvracení vyvolat, a tak předejít přibírání. Nebo se dočetla o jiných
bulimičkách anebo na myšlenku pročišťování přišla sama. Bez ohledu na to, jak to začalo,
jakmile zjistí, že může takto předejít přibírání, začne pro ni být mnohem obtížnější odolat
pokušení se přejíst.
Ženy, postižené bulimií většinou vnímají svůj problém jako osobní selhání, nikoli jako
poruchu, nemoc, která se má a dá léčit. Bulimičky proto samy k sobě pociťují vzrůstající
odpor, namísto aby vyhledaly odbornou pomoc. Záchvaty přejídaní popisují jako útěk
od všech svých pocitů. Po záchvatu se samy za sebe stydí, že se nedokázaly ovládnout.
Jsou znechucené, nenávidí samy sebe, mají pocit viny a strach, že se jejich chování neutají.
Dokud se přejídají, nemyslí na nic jiného než na jídlo. Pociťují dočasný pocit klidu a úlevy
od úzkosti, která záchvatu předcházela.
Jídlo se zdá být jediným prostředkem, kterým dokáže bulimička potlačit úzkost, a proto
se celý její den strukturuje kolem jídla. Musí mít jistotu, že před nějakou obtížnou událostí
nebo po ní bude mít možnost se přejíst a pak pročistit, a tímto způsobem se uklidnit. Jindy
se zase obává, že bude mít během dne různé příležitosti k přejídání a proto si vymýšlí složité
strategie, aby se jídlu vyhnula. Některé bulimičky se hrozí, že by měly cokoli sníst, pokud
by neměly možnost se vzápětí jídla zbavit. A tak se snaží věci zařídit vždy tak, aby měly
soukromí, kde by se mohly pročistit.
Zdravotní následky přejídání se a pročišťování jsou poměrně dramatické. Bulimičky si myslí,
že zvracení jednoduše zruší účinek jídla, které snědly, aniž by po něm zůstala sebemenší
stopa. Opakované zvracení však vystavuje organismus značné námaze a u bulimiček
se projevuje mnoho negativních důsledků jejich počínání. Pokud bulimičky vedle
pročišťování také hladovějí, znamená to ještě další zatížení jater.
Zdravotní následky bulimie
-únava
-bolest v krku
101
-zvředovatělý jícen – v závažných případech může dojít k protržení jícnu a k následné smrti
kazivost zubů /působením kyselin ve zvratcích/
-poruchy srdeční činnosti /způsobené nutriční nevyvážeností/
-záněty slinných žláz
-suchá pleť následkem ztráty tekutin /při užívání laxativ a diuretik/
-exantém, kožní vyrážka
-dehydratace
-zácpa /souvisí s nedostatkem tekutin/
-edém neboli zadržování vody v těle /tělo tak reaguje na nedostatek tekutin - snaží se ji udržet,
seč může/
-nerovnováha elektrolytu /nesprávné množství sodíku a draslíku v organismu, což může vést
ke svalovým křečím, problémům s ledvinami nebo k srdečnímu selhání/
-bolesti v břiše
Zdroj: Občanské sdružení Anabell www.anabell.cz
Název
organizace
Občanské
sdružení
Anabell
Psychiatrická
léčebna
Kosmonosy
Činnost organizace
Kontakt
Adresa
Nabízí pomoc a podporu osobám, +420 725 112 705
Drtinova 2a
postiženým i ohroženým poruchami stredoceskykraj@ana 150 00, Praha 5 příjmu potravy hledat a nalézat
bell.cz
Smíchov
východiska k řešení problémů,
spojených s neplnohodnotným nebo
nevhodným stravováním.
Poskytujeme jak akutní
+420 326 715
Lípy 15, Kosmonosy, 293
psychiatrickou péči, tak i následnou, 711
06
dále protialkoholní, detoxifikační, www.plkosmonosy.c
resocializační a ochrannou léčbu
z/
psychiatrickou i sexuologickou.
102
8. Primární prevence
Primární prevence zahrnuje veškeré aktivity realizované s cílem předejít problémům
spojených s výskytem sociálně patologických jevů.
Efektivní primární prevence
Efektivní primární prevence je odbornou veřejností akceptovaná úroveň poskytovaných
služeb, která splňuje zásady efektivní primární prevence a která umožňuje dosáhnutí
maximální kvality a efektivity preventivního působení s cílem předcházet problémům
a následkům souvisejících se vznikem závislosti a dalších sociálně-patologických jevů.
Specifická primární prevencí
Specifickou primární prevencí se rozumí takové aktivity, které se zaměřují přímo
na „primární prevenci užívání návykových látek", tzn. jedná se o programy zaměřené již
specificky na určitou formu sociálně-patologického chování. Explicitně se tedy zaměřují
a snaží se řešit způsob, jak předcházet výskytu určité specifické formy takovéhoto chování,
v tomto případě na užívání drog. Specifičnost programů je dána nutností zaměřit se na určitou
cílovou skupinu, jevící se jako ohroženější či rizikovější, než skupiny jiné.
Nespecifická primární prevence
Nespecifickou primární prevencí se rozumí veškeré aktivity podporující zdravý životní styl,
které ale nemají přímou souvislost s užíváním návykových látek, tj. aktivity blízké daným
věkovým skupinám, které by byly poskytovány i v případě, že by problém spojený s užíváním
návykových látek neexistoval. Jedná se tedy o aktivity, které obecně napomáhají snižovat
riziko vzniku a rozvoje sociálně-patologických forem chování a zaměřují se spíše
na protektivní faktory vzniku závislosti. Patří sem zájmové kroužky (jako např. kroužky při
školách a školských zařízeních či lidových školách umění), dále sportovní aktivity (na všech
úrovních) apod. Patří sem také programy zaměřené na zlepšení životního stylu. Všechny tyto
programy by existovaly a byly žádoucí i v případě, kdyby tzv. drogový problém neexistoval,
tj. bylo by i v takovém případě smysluplné tyto programy rozvíjet a podporovat.
103
Pracovník primární prevence
Pracovníkem primární prevence rozumíme osobu zabývající se primární prevencí ať
už organizačně, vědecky nebo formou přímé práce s cílovými skupinami, která má základní
teoretické znalostmi a praktické dovednosti v oblasti problematiky užívání návykových látek
a sociálně patologických jevů.
Obecné cíle primární prevence
Cílem
primární
prevence
je
předejít
vzniku
sociálně
patologických
jevů.
Cílem programu primární prevence je, aby cílová skupina získala takové znalosti, dovednosti
a postoje podporující zdravý životní styl a aby tyto přednosti dokázala uplatnit ve svém
chování nejen v době realizace programu, ale i v budoucnosti.
Cíle primární prevence dle věkového složení cílové skupiny
Předškolní věk (3-6 let):
Cílem primární prevence v předškolním věku je zakotvit zdraví jako důležitou životní
hodnotu, kterou je třeba chránit. Uvědomovat si možná nebezpečí a možnosti, jak se těmto
nebezpečím vyhýbat. Součástí primární prevence v tomto věku je podpora vytváření zdravých
sociálních vztahů mimo rodinu. Z tohoto důvodu programy pro děti předškolního věku spadají
především do oblasti nespecifické primární prevence.
Mladší školní věk (6-12 let)
Cílem primární prevence v tomto věku je prohlubovat dovednosti, jak chránit své zdraví
a rozvíjet sociální dovednosti. Zároveň předat jednoznačné informace o škodlivosti alkoholu
a tabáku včetně vymezení základních pravidel týkajících se užívání těchto látek.
Starší školní věk (12-15 let)
Cílem primární prevence ve starším školním věku je rozvoj sociálních dovedností především
v navazování zdravých vztahů mimo rodinu, v schopnosti čelit sociálnímu tlaku, dovednosti
rozhodovat se, efektivně řešit konflikty apod. Zásadní místo zde mají specifické programy
primární prevence zaměřené na problematiku návykových látek, jejich účinky a rizika, tj.
vytvořit povědomí o drogách - o nepříznivých zdravotních a sociálních důsledcích spojených
s užíváním drog.
104
Mládež (15-18 let)
Cílem primární prevence v tomto věku je podpořit protidrogové postoje a normy, nabízet
pozitivní alternativy trávení volného času, seznámit s možnostmi řešení obtížných situací
včetně možností, kam se obrátit v případě problému spojených s užíváním návykových látek.
Dospělá populace
Cílem primární prevence u dospělé populace je podávání objektivních informací z oblasti
drogové problematiky a odbourávání mýtů spojených s užíváním návykových látek.
Efektivní program primární prevence
Co je podstatné pro efektivní program primární prevence?
 Určení cílové skupiny
 Forma programu primární prevence
 Obsah programu primární prevence
 Časový harmonogram
 Prostředí
 Lektor primární prevence
Cílová skupina
Běžná populace
Aktivity zaměřené na běžnou populaci s ohledem na její věkové složení bez rozdělování
na méně či více rizikové skupiny:
-žáci základních škol
-studenti středních škol
Rizikové skupiny
Aktivity zaměřené na skupiny osob, u kterých jsou ve zvýšené míře přítomny rizikové faktory
pro vznik závislosti a jiných sociálně nežádoucích jevů, tj. jsou více ohrožené než jiné
skupiny populace:
-třídy s rizikovými skupinami žáků
-žáci speciálních škol
-střední zdravotní personál
-skupiny handicapovaných osob
105
Rizikoví jedinci
Aktivity zaměřené přímo na jedince, u kterých jsou ve zvýšené míře přítomny rizikové
faktory pro vznik závislosti a jiných sociálně nežádoucích jevů, tj. jsou více ohroženi než
jejich vrstevníci a jiné osoby běžné populace:
-děti závislých rodičů
-hyperaktivní děti
-děti s problematickým postavením ve skupině
-handicapované osoby
Forma programu primární prevence
Dlouhodobý / komplexní program primární prevence
Kontinuální, komplexní a interaktivní program, jehož součástí je vedle problematiky
návykových látek a jiných sociálně nežádoucích jevů i rozvoj sociálních dovedností.
Program primární prevence pro rizikové skupiny / program včasné intervence
Cílený program primární prevence pro skupiny osob, u kterých jsou ve zvýšené míře
přítomny rizikové faktory pro vznik závislosti, tj. jsou více ohrožené než zbytek populace.
Program primární prevence pro rizikové osoby / program včasné intervence
Cílený program primární prevence pro jedince, u kterých jsou ve zvýšené míře přítomny
rizikové faktory pro vznik závislosti, tj. jsou více ohrožené než zbytek populace.
Peer program
Vrstevnický program - zapojení předem vyškolených osob stejného věku, případně sociálního
statutu do procesu formování postojů a získávání znalostí o návykových látkách, s cílem
posílit protidrogové postoje a normy uvnitř skupiny.
Edukativní program
Ucelený vzdělávací program, který zahrnuje teoretickou průpravu a základní informace
z oblasti problematiky užívání návykových látek, případně prohlubování získaných znalostí,
předávání aktuálních informací a nácvik praktických dovedností.
Interaktivní seminář
Většinou jednorázová aktivita, která interaktivní formou zprostředkovává informace
o problematice užívání návykových látek, sociálních a zdravotních důsledcích souvisejících
s užíváním návykových látek a s možnostmi, kam se obrátit v případě potíží spojených
s užíváním návykových látek.
106
Vzdělávací seminář
Jednorázová vzdělávací aktivita většinou informačního charakteru zaměřená na jedno
konkrétní téma (např. formy efektivní primární prevence nebo rizikové a protektivní faktory
vzniku závislosti, teorie a praxe projektové činnosti apod.)
Komponovaný pořad
Jednorázová aktivita, která kombinuje uměleckou formu (např. film, divadelní představení
s tématikou užívání návykových látek apod.) s následnou diskusí s odborníky v oblasti
prevence užívání návykových látek.
Beseda
Jednorázová aktivita. Lektor rozhovorem s posluchači zjišťuje jejich znalosti, názory
a postoje a podle jejich úrovně se zaměřuje na konkrétní témata, odpovídá na dotazy a dává
prostor pro vyjádření jednotlivých osob ve skupině.
Přednáška
Jednorázová aktivita (odborný výklad) ryze informačního charakteru, která nepředpokládá
aktivní zapojení cílové skupiny, zaměřená na konkrétní téma (např. přehled návykových látek,
jejich účinky a rizika, legislativní aspekty v souvislosti s problematikou užívání návykových
látek apod.)
Lektor primární prevence
-zná teorii a praxi vzniku závislosti a jiných sociálně patologických jevů na úrovni jedince
i na úrovni společnosti
-zná základní rizikové a protektivní faktory při vzniku závislosti i jiných sociálně
patologických jevů (na úrovni jedince, rodiny, vrstevníků společnosti)
-zná systémovou teorii a její implikace pro primární prevenci (vliv sociokulturního,
politického, ekonomického kontextu apod.)
-zná různé preventivní modely a přístupy a je schopen vytvořit a realizovat komplexní
preventivní program
-je schopen efektivně pracovat s danou cílovou skupinou s využitím obecně uznávaných
technik
-ovládá základní schopnosti efektivní komunikace v oblasti primární prevence
-je akceptován cílovou skupinou, ve které je program realizován
-má konsistentní a jednoznačné postoje vzhledem k návykovým látkám s důrazem na zdravý
způsob života
-má základní vědomosti a dovednosti v oblasti sekundární a terciární prevence
107
-má informace o institucích zabývajících se primární, sekundární i terciární prevencí a dokáže
je využít při preventivní práci
-má základní vědomosti a dovednosti v oblasti krizové intervence, je schopen v případě
identifikace konkrétního problému doporučit příslušné zařízení
-pravidelně si nechává supervidovat vlastní práci a průběžně se vzdělává v oboru
Obsah programu primární prevence

Problematika užívání návykových látek
(legální i nelegální návykové látky, účinky, rizika)

Jiné sociálně nežádoucí jevy
(gambling, rasismus, xenofobie, šikana , týrání a zneužívání dětí, různé formy násilného
chování, problematika sekt aj.)

Podpora osobnostního rozvoje
(posilování sebejistoty, zvládání konfliktních situací, práce s emocemi, efektivní komunikace,
schopnost čelit sociálnímu tlaku)

Podpora zdravého životního stylu
(nabídka pozitivních alternativ pro trávení volného času)
Zásady efektivní primární prevence
Komplexnost:
Program se zaměřuje nejen na problematiku užívání legálních i nelegálních návykových látek
a problematiku sociálně patologických jevů, ale i na rozvoj sociálních dovedností (schopnost
čelit sociálnímu tlaku vrstevníků,
komunikativní dovednosti, posilování sebevědomí,
možnosti efektivního řešení problémů), zdraví a životní styl.
Kontinuita:
Důraz je kladen na zachování kontinuity uvnitř programu (jednotlivá témata na sebe navazují
a vzájemně se doplňují) i vně programu (spolupráce s dalšími subjekty působícími v oblasti
prevence užívání návykových látek)
Práce s malou skupinou:
Jednotlivé aktivity jsou realizovány se skupinou maximálně 30 účastníků. Ve školním
prostředí maximálně s jednou třídou.
108
Interaktivita:
Program zahrnuje aktivní účast cílové skupiny s využitím různých forem práce.
Flexibilita:
Program reaguje na aktuální potřeby cílové skupiny, přizpůsobuje se novým trendům v oblasti
drogové problematiky
Cílenost:
Dílčí aktivity a zvolené metody jsou přizpůsobeny dané cílové skupině a jejím specifikům
a potřebám.
Teoretická a praktická připravenost realizátora/realizačního týmu
Pracovník realizující program má základní teoretické znalosti z oblasti drogové problematiky
a sociálně patologických jevů a praktické dovednosti v práci s danou cílovou skupinou.
Možnost kontaktu v odborném zařízení:
Program nabízí v případě potřeby možnost kontaktu v odborném zařízená v psychosociální
síti služeb v daném regionu.
Důraz na kontext primární prevence:
Program je vytvořen na základě znalosti specifik a potřeb dané lokality, zahrnuje spolupráci
s pedagogy, rodiči a nejbližším sociálním okolím cílové skupiny.
Nabídka pozitivních alternativ:
Program podporuje a nabízí aktivity vedoucí ke zdravému způsobu života.
Program respektuje práva dětí vymezená Úmluvou o právech dítěte přijatou Valným
shromážděním OSN dne 20.11.1989, ratifikovanou Českou republikou v roce 1991.
Zdroj: http://www.prevcentrum.cz/
109
Název
organizace
Kontaktní
centrum
Helianna
Semiramis o.s.
- Centrum
primární
prevence
Služba škole
Činnost organizace
Kontakt
Adresa
Občanské sdružení se stará o
resocializaci drogově závislých.
+420
326 322 817
Boleslav, 293 01
K-centrum Mladá Boleslav je
nízkoprahové zařízení poskytující
sociální a adiktologické služby
uživatelům drog a jejich blízkým
osobám v Mladé Boleslavi. Služby
jsou poskytovány odborně,
v souladu s individuálními
potřebami klientů.
Jedná se o rozšíření a zkvalitnění
kompetencí pedagogických a
výchovných pracovníků na školách
a školských zařízeních, kteří
zajišťují a realizují činnosti spojené
s primární prevencí sociálně
patologických jevů ve společnosti.
+420 724 290
697
www.ossemiramis.cz/
Boleslav, 293 01
110
+420 606 646
třída Václava Klementa
848
601
http://www.sskolemb 293 01 Mladá Boleslav
.cz/kvalifikacnistudia.php
9. Prostituce
Prostituce (z lat. prostituere) je poskytování sexuálních služeb za úplatu nebo jakoukoli jinou
protihodnotu. Prostituce bývá označována za nejstarší řemeslo lidstva.
Orientačně lze vymezit tři základních formy prostituce, a to podle toho, kým, a jsou sexuální
služby poskytovány. Vnitřní dělení těchto skupin je provedeno podle místa, kde je tato činnost
provozována:
Ženská prostituce:
A) Okrajovou, téměř nepostižitelnou skupinou jsou tzv. luxusní prostitutky s vlastní,
početně omezenou klientelou. Jedná se o ženy "na úrovni", schopné své klienty v případě
potřeby i reprezentovat. Jejich věk se pohybuje mezi 20 a 30 lety i více. Jejich příjmy jsou
vysoké a prostředí, v němž se pohybují, luxusní.
B) Další kategorií prostitutek jsou "hotelové prostitutky". Jejich věk se pohybuje kolem 20
let a výše. Podle úrovně podniků, v nichž pracují, ovládají alespoň jeden cizí jazyk a mají
dobré vystupování. Je mezi nimi i řada vysokoškolaček. Služby poskytují po telefonické
dohodě buď na hotelových pokojích nebo v bytech. Často poskytují služby cizincům na delší
pobyt. Ve většině případů mají úzkou vazbu na hotelový personál a také na jejich činnosti
bývají komerčně zainteresováni taxikáři. Své služby inzerují i v zahraničním tisku. K této
skupině lze přiřadit i různé dívky z podniků a diskoték, které si prostitucí příležitostně
přivydělávají.
C) V posledních letech se rozšířil počet žen, které provozují svoji prostituci ve vlastních
bytech, často za spoluúčasti svých manželů či druhů. Škála poskytovaných služeb je široká
(od běžných až po perverzní praktiky), stejně jako klientela (od sousedů a stálých zákazníků,
přes klientelu získanou prostřednictvím inzerátů či telefonu pro klienty z inzerce Internetu).
Přehled o bytové prostituci neexistuje, lze ale předpokládat, že v souvislosti s ní existuje celá
řada kriminálních, zdravotních i sociálních rizik, včetně ohrožování mravní výchovy mládeže.
D) Velký nárůst byl zaznamenán i v počtu prostituujících se osob, působících
v různých erotických podnicích, masážních salónech a "sex barech". Zaměstnankyně
těchto zařízení jsou kromě občanek České republiky i cizinky, nelegálně se zdržující na území
České republiky, případně na falešné pozvání. Touto cestou dochází k institucionalizaci
111
"veřejných domů". Počet prostituujících se osob působících v erotických podnicích
se odhaduje asi na 6 tisíc.
E) Vůbec nejproblémovější je nejnižší sociální vrstva tzv. pouličních a silničních
prostituujících se osob a osob pracujících v barech a restauracích nižších cenových skupin.
Jedná se o mladistvé (případně mladší l5 let) a mladé ženy většinou nevzdělané, mentálně
zaostalé a sociálně nevyspělé, osoby pohřešované, celostátně hledané, na útěku z výchovných
ústavů či od rodin, kriminálně závadové a nezákonně se zdržující na území České republiky.
Pouliční a silniční prostituci provozují z občanek České republiky nejčastěji Romky, z jiných
zemí se převážně jedná o Slovenky, Ukrajinky, Rusky, Bulharky a Rumunky. Zejména
silniční prostitutky bývají více než ostatní skupiny prostitutek zdrojem i objektem mnoha
rizik. Protože se pohybují v antisociální subkultuře, podílejí se ve zvýšené míře na páchání
majetkové a násilné trestné činnosti. Častěji, než ostatní kategorie prostituujících se osob,
se stávají oběťmi mravnostní a násilné kriminality, včetně obchodování se ženami. Téměř
vždy jsou v područí kuplířů, přitom jejich možnosti vymanit se z něj jsou mimořádně obtížné.
Mnoho prostituujících se osob je závislých na drogách - některé se domnívají, že si pomocí
drog zvýší výkonnost, u jiných vypěstují závislost na drogách záměrně jejich kuplíři.
Nejrizikovější skupinou prostitutek jsou mladistvé dívky, které jsou častěji než ostatní
ochotny poskytovat anonymní, rychlý, nejlacinější a nejrizikovější sex. Potenciálně
jsou nejohroženější skupinou z hlediska šíření pohlavních nemocí, násilné i mravnostní
trestné činnosti ze strany kuplířů i zákazníků i jako oběti obchodování se ženami.
Mužská prostituce:
U této skupiny prostituujících osob lze použít stejné členění jako u prostituujících žen,
přičemž na prvním místě by měla být zmíněna stále se zvětšující skupina homosexuálních
prostitutů.
Homosexuální prostituci provozují převážně chlapci nebo mladí muži, kteří nejsou
homosexuálně orientovaní, z čistě komerčních důvodů. Většina pochází ze sociálně slabého
prostředí, z nefunkčních rodin, z náhradní rodinné péče, někteří jsou na útěku z výchovných
zařízení nebo byli po dovršení zletilosti propuštěni z ústavní péče či z vazby. Počet prostitutů
roste a rapidně klesá jejich věk. Věkový průměr je 17 let, profesní kariéra končí kolem 20.
roku věku, velmi výjimečně se prostituují muži starší 30 -ti let.
Homosexuální prostituti jsou v drtivé většině závislí na alkoholu, drogách (pervitinu)
a hracích automatech, nezřídka se podílejí nebo sami páchají trestnou činnost na svých
klientech (krádeže, loupeže) i na sobě navzájem. Uplatňují se i jako herci v pornografických
112
filmech s homosexuální tematikou. Ze statistiky Národní referenční laboratoře pro AIDS
vyplývá, že homosexuální prostituti jsou vůbec nejrizikovější skupinou z hlediska
onemocnění a přenosu HIV/AIDS. V posledních letech stále častěji provozují silniční
a pouliční prostituci. Homosexuální prostituce je provozována zejména ve veřejných
prostorách (nádražích) a v některých gay klubech, koncentruje se zejména do velkých měst,
především pak v Praze.
Početně mnohem méně zastoupenou skupinou prostitutů jsou muži, nabízející své služby
za úplatu ženám. Tzv.gigolové inzerují své služby prostřednictvím novin a časopisu
s erotickou tematikou.
Dětská prostituce:
Tato činnost je dobře zakrývaná, protože zákazníci i kuplíři vědí, že se dopouštějí trestné
činnosti. Dětská prostituce se vyskytuje v místech s nejvyšším výskytem prostituce
dospělých. Prostituce dětí je vysoce organizovaná.
Prostituční scéna je úzce spojena s mnoha doprovodnými jevy, které ohrožují vnitřní
bezpečnost země a jsou proto většinou společnosti vnímány velmi negativně. Jedná
se zejména o závažnou trestnou činnost (drogová kriminalita, obchodování s lidmi, komerční
sexuální zneužívání dětí), ale také o zdravotní rizika (pohlavně přenosné nemoci), která tuto
činnost doprovázejí. Již od nepaměti se proto státní instituce snaží s tímto jevem různými
způsoby vypořádat. V zásadě existují tři přístupy, jak může stát na prostituci reagovat:
reglementace - prostituce je podřízena státnímu dozoru, vzniká průhlednější prostředí, které
omezuje aktivity struktur organizovaného zločinu v této oblasti
abolice - státní instituce se zaměřují na průvodní jevy prostituce, jako je obchod
se ženami či kuplířství, problém prostituce jako takové zůstává neřešen
represe - prostituce je kriminalizována, problém však není vyřešen, protože se obvykle
přesouvá do ilegality
Situace v ČR
V ČR se řešením této problematiky věnuje především Ministerstvo vnitra - odbor
bezpečnostní politiky. Podrobnější informace o současné legislativní situaci v ČR naleznete
v samostatné kapitole.
Zdroj: http://www.mvcr.cz/ http://cs.wikipedia.org/wiki/Prostituce
113
Název
organizace
Rozkoš bez
rizika
Činnost organizace
La StradaČR,
o.p.s.
Pomoc obětem obchodu s lidmi,
ženám zneužívaným v práci či
nuceným k prostituci
informace o domácím násilí
telefonická linka Dona pro oběti
domácího násilí
služby pro oběti trestných činů a
příbuzné
praktické rady
legislativa
přednášky, semináře, kongresy,
publikace
Bílý kruh
bezpečí
Kontakt
Adresa
prevence a léčba pohlavních chorob +420 224 234 453
Bolzanova 1
streetwork
http://www.rozkosbe Praha 1, 110 00
sociálně-právní a psychologické
zrizika.cz
poradenství
zdravotnické služby
(gynekologicko-venerologické
ošetření)
volnočasové aktivity
informace o HIV/AIDS
114
+420 222 721 810
ww.strada.cz
P.O.BOX 305
111 21 Praha 1
+420 257 317 100
www.bkb.cz
UTrojice 2 150 00 Praha
5
10. Sekty
Než se pustíme do souvislejší úvahy o tom, co je a co není sekta, konstatujme, že je řeč
o náboženském sektářství.Podobné jevy ale existují i v jiných oblastech, např. v politice.
V této souvislosti je vhodné upřesnit, že náboženskou společností je seskupení lidí, hlásících
se k některému náboženství. K témuž náboženství se obvykle hlásí více náboženských
společností lišících se v obřadu, ve výkladu nauky nebo ve vnitřním uspořádání.
Církví pak je podle tradiční terminologie křesťanská náboženská společnost, a to i tehdy, když
to o sobě přímo v názvu neříká (např. Jednota bratrská, Bratrská jednota baptistů, Křesťanské
sbory, Křesťanská společenství). Teologicky se mluví o církvi jako souhrnu všech křesťanů.
Religionisty, historiky, sociology, právníky a další zajímají v této souvislosti různé
křesťanské církve.
Jistý problém tvoří náboženské společnosti mimo křesťanství, které se samy v názvu označují
jako církve (např. Scientologická církev nebo Církev sjednocení). Neteologické humanitní
obory tuto jejich sebeidentifikaci respektují. Křesťanské církve jistě budou poukazovat
na rozdíl, ale mohou být velkorysé, nebo aspoň vzít tento fakt na vědomí. Navíc je třeba
počítat s tím, že neinformovaní politici a žurnalisté používají výrazu církev pro kteroukoli
náboženskou společnost, a to třeba i pro takovou, jíž to není milé. Např. Židům nebo
muslimům, i když nábožensky tolerantním, je zřejmě nemilé, jsou-li označováni za církve.
O církvi je tu třeba uvažovat nejdříve nejen proto, že občas někteří křesťanští činitelé upírají
odlišným náboženským společnostem právo nazvat se, jak samy uznají za vhodné. Dalším
důvodem je i to, že církev bývá považována za logický protějšek sekty. I když pojem sekta
teprve dále zpřesníme, můžeme už zde konstatovat, že kterákoli z církví (v uvedených
významech) může a nemusí být sektou (v některém z dále probraných významových odstínů).
Různé chápání sekty
Pod výrazem náboženská sekta se nejčastěji míní seskupení vystižené některou ze čtyř dále
uvedených charakteristik:

1. Náboženská společnost vzniklá ve snaze reformovat nauku a/nebo praktiky větší a starší
náboženské společnosti, např. některé etablované církve. Obvykle přejímá většinu nauky
původní skupiny, ale má i nové, odlišné ideje. Protože porušila tradice, existuje mezi ní
a okolím určité napětí. Mnoho takových sekt brzy zanikne. Jiné přežívají. Další rostou
a vyvíjejí se v etablované náboženské společnosti, od kterých se případně zase odštěpují nové
115
sekty. Jako sekty v tomto smyslu začínala mnohá dnes etablovaná náboženství, včetně
křesťanství. (Římští Židé označili podle Skutků apoštolů 28, 22 v rozhovoru s apoštolem
Pavlem začínající křesťanství jako sektu.)

2. Podle některých křesťanů relativně nová, spíše menší náboženská společnost, buď výslovně
mimo křesťanství, nebo odmítající pojetí křesťanství jimi preferované. V této souvislosti
bývají
označováni
za
sektáře
např. adventisté,
letniční
křesťané
jako
celek,
kvakeři, Křesťanská věda, Obec křesťanů, případně antroposofie, a někdy také (zejména
evropští) buddhisté, hinduisté, taoisté, někdy i muslimové.

3. Náboženská společnost, v níž převládají tendence jako autoritářství, uzavřenost,
fanatismus, nesnášenlivost, selekce informací apod.

4. Náboženská společnost, která svým stoupencům škodí, obvykle takzvaným vymýváním
mozku. (Kolem toho ale zřejmě koluje mnoho pověr. Je nesnadné to exaktně potvrdit. Z téhož
bývají recipročně obviňovány i některé antisektářské aktivity.) Dále do této skupiny patří
náboženské společnosti s násilnými, popř. vražednými či sebevražednými tendencemi.
Slovo sekta pochází z latinského secta. Není
rozhodnuto, je-li původem slovo seco,
secare (sekat) nebo sequor, sequi(následovat). Do evropských jazyků proniklo z latinského
překladu Bible, kde v Novém zákoně je několikrát uvedeno jako překlad původního
řeckého hairesis, jež je nejbližší významu 1.
Problémy s užíváním termínu
S užíváním termínu sekta vznikají problémy. Může jít o ohrožení dobré pověsti, právní
komplikace, narušení rodinných a jiných sociálních vazeb. Proto je třeba usilovat o výstižnou
terminologii. Poukazujeme především na tyto obtíže:

S nedávno odštěpenými náboženskými skupinami se setkáváme vzácně. Něco takového
bychom mohli vidět v rozdělení slezského luterství před několika lety nebo v nedávném
rozdělení na stávající Jednotu bratrskou a nový Ochranovský seniorát Církve českobratrské
evangelické (ČCE), příp. též voddělení Křesťanského společenství (původně v Praze Maninách) před deseti lety od téže CČE. V této souvislosti naštěstí nikdo nemluví
o sektářství. Bylo by nespravedlivé a nevýstižné vidět oddělenou skupinu hned jako sektu
ve významu 2 a zejména 3 a 4.

Někteří křesťanští autoři, jak už jsme připomněli, definují sektu jako skupinu
sproblematickými praktikami (ad 3), nebo dokonce zdraví či životu nebezpečnou. Označují
tak ale všechny nebo některé zvolené nekřesťanské nebo výrazně jinak křesťanské
náboženské společnosti (ad 2). Pak by ovšem velká část lidstva byla vnebezpečných sektách.
116

Pokud chceme označit něčí praktiky za podezřelé (ad 3), je krajně nesnadné přitom zachovat
objektivitu. Někteří polemicky vyhrocení pisatelé či přednášející si těchto riskantních jevů
všímají pouze u malých, nových, importovaných, netradičních, atypických skupin. Přitom
některé velké, tradiční etablované církve, např. do značné míry pravoslavní, římští katolíci
a některé fundamentalistické denominace reformačního původu jsou též uzavřené,
neprůhledné, autoritářské, uzavřené dialogu, nesnášenlivé k jinak smýšlejícím.

Často se nerozlišuje mezi skupinou s riskantními tendencemi (ad 3) a skupinou ohrožující
tělesné či duševní zdraví, nebo dokonce život (ad 4). To vede k tomu, že na skupinu
charakterizovanou jako sekta podle charakteristiky 3 je pohlíženo rovnou jako na skupinu
násilnou a extrémistickou (ad 4). To je velmi snadno zneužitelné. Jednotlivcům nebo celým
skupinám to může právně nebo společensky ublížit.
Můžeme shrnout, že zmatek, nepřesnost, nejednoznačnost a nedostatečnost v definování sekty
znamená, že netradiční a atypické náboženské společnosti, jež by mohly být někdy i přínosem
a povzbuzením pro ostatní, jsou vyřazovány, ba ohrožovány tím, že se jim samovolně
a nespravedlivě připisuje nebezpečný nebo dokonce zločinný charakter. Něco takového
je nutno velmi pečlivě dokládat. Je třeba eliminovat u sebe i u jiných třeba i skrytou
a nepřiznanou zaujatost.
Závěr
Zmatek plynoucí z obecně špatné definovanosti slova sekta je živnou půdou pro útlak
náboženských menšin a nejen jich. Abychom tomuto zmatku zamezili, je třeba užívat
termínu sekta s maximální opatrností, tak aby bylo jasné, co jsme jím mínili,
to znamená, vždy jej předem definovat. Ale i pak zůstává nebezpečí, že nás bude někdo
citovat, aniž by ocitoval onu definici. Proto je pravděpodobně nejrozumnější se tomuto slovu
úplně vyhnout a jednotlivé shora uvedené významy nahradit termíny, které se vlastně již
v menší míře používají.

1. Pro (nedávno) odštěpenou náboženskou skupinu můžeme použít termíny nové
náboženství, nové náboženské hnutí nebo nová religiozita. Musíme si ale uvědomit, že tyto
pojmy jsou širší a zahrnují tedy i skupiny, které se odnikud nevydělily, ale vznikly naprosto
nově.

2. K označení nekřesťanské či výrazně jinak křesťanské skupiny v křesťanském prostředí
bychom měli používat názvy alternativní náboženství / religiozita, alternativní náboženské
hnutí. Protože sám výraz "náboženské hnutí" zahrnuje směry křesťanské i jiné, můžeme říci,
že tu vedle sebe stojí církve a alternativní směry. Nemusí nutně stát proti sobě.
117

3. Skupině, které vyčítáme znaky shora uvedené u bodu 3, bychom měli říkat
konkrétně autoritářská / uzavřená / nesnášenlivá náboženská skupina / společnost /
organizace / církev vzávislosti na tom, na co chceme upozornit.

4. Chceme-li nějakou skupinu označit za nebezpečnou (ad 4), použijme termínů destruktivní /
škodlivá / nebezpečná / zločinná náboženská skupina / společnost / organizace,
popř. destruktivní kult. Zde je však na místě připomínka, že destruktivních náboženských
skupin je zřejmě málo, i když na sebe pochopitelně poutají pozornost. Ctěme také důsledně
presumpci neviny.
Zdroj: DINGIR č. 4/2000, VÍT PROFANT a IVAN O. ŠTAMPACH
Název
Činnost organizace
organizace
Okresní
Negativní působení sekt
metodik
Poradenská pomoc
prevence Mladá Boleslav
Religionistika obor religionistika na FF univerzity
Pardubice
literatura
religiozita v ČR
periodika
Sekty, anebo základní termíny
alternativní
profily jednotlivých hnutí
náboženství? odkazy
Společnost pro knihovna
studium sekt a poradna a poradenská linka
nových
přednášky a semináře
náboženských publikační činnost - časopis Dingir
směrů
118
Kontakt
Adresa
+420 326731066
Václavkova 1040, 293
01 Mladá Boleslav
+ 420 466 036 526
Studentská 97, 532 10,
www.religionistika.cz Pardubice
[email protected]
http://sweb.cz/vit.p/
+420 777 143 001
www.sekty.cz
Pacovská 4, 140
00,
Praha 4
11. Stalking
11.1. Co je stalking
Co je stalking?
Je to soustavné pronásledování a stupňující se obtěžování, které může mít různou intenzitu
podobu. Z hlediska psychiatrie či kriminologie je slovo stalking chápáno jako zlovolné
a úmyslné pronásledování a obtěžování jiné osoby, které pak u oběti snižuje kvalitu jejího
života a ohrožuje její bezpečnost.
Přibližně 10% obyvatel České republiky se již se stalkingem setkalo a zhruba 2% končí smrtí.
Projevy stalkingu
Stalking se vyznačuje opakovaným dlouhodobým kontaktováním oběti pomocí dopisů,
telefonátů, osobního obtěžování, sms zpráv, emailů anebo také zasíláním různých zásilek
s dárky.
Za další projevy lze označit i to, že stalker považuje sám sebe za oběť, přestože on je tím kdo
vyhrožuje, poškozuje reputaci a v horším případě i ničí majetek sledované osoby.
Typy stalkerů:
-
odmítnutý pronásledovatel - tato osoba se dopouští pronásledování v důsledku
rozčarování a roztrpčení z ukončeného vztahu. Může jít o vztah intimní, rodinný, pracovní
či obchodní, není výjimkou i vztah terapeutický. Chování stalkera je následkem jeho touhy
obnovit vztah nebo je odplatou za odmítnutí.
-
hledač intimity, celebrity stalker - tento typ touží po vztahu s osobou, která
ho zaujala. Předpokládá, že bude její city opětovat. Obvykle si vybírají osoby cizí nebo
povrchně známé. Z jejich řad se rekrutuje většina pronásledovatelů celebrit. Neusilují
primárně o sexuální vztah, ale dominuje touha po akceptaci uctívanou osobou.
Pronásledovatelé tohoto typu mívají obvykle prázdný život, smyšlený vztah je zpravidla
jediným "vztahem" v jejich momentálním životě.
-
nekompetentní nápadník - tento typ chce nějaký poměr, ale nehledá intimitu ani
opětovný vztah, ale hledá rande nebo sexuální schůzku. Tuto skupinu tvoří sociálně
a interpersonálně málo způsobilí jedinci.
-
naštvaný pronásledovatel - svou oběť úporně pronásleduje kvůli skutečnému
či domnělému zranění, újmě, kterou mu oběť přivodila. Tito stalkeři vynikají ve vyhrožování
119
a zastrašování, bývají až kverulantsky vytrvalí. Obtěžování jim přináší satisfakci, jde jim
o moc a kontrolu nad obětí.
-
predátorský pronásledovatel - jeho cílem je útočné až sexuálně agresivní chování.
Vyznačuje se systematičností v postupech, sbírají informace o oběti, fantazírují o útoku.
Je nutno dodat, že líčené vzorce chování se vyskytují i u některých sexuálních pachatelů.
-
chorobně zamilovaný stalker - tento typ pronásleduje oběť, která je zároveň jeho
láskou. Vnucuje jí svá milostná vyznání a nereaguje na odmítavá gesta druhé strany, dokonce
je bere jako výzvy k dalšímu jednání. Takovým stalkerem může být i současný partner oběti.
-
kyberstalker -
zneužívá
telefonů,
internetu
a
jiných
elektronických
médií
k provozování stalkingu. Obtěžování probíhá zejména prostřednictvím komunitních portálů
Facebook, ICQ, Twitter apod.
Oběť může stalkera osobně znát a vědět o tom, že ji obtěžuje / osobně znát, ale o sledování
nevědět / vůbec neznat.
Jak se stalkerovi bránit?
1. Dejte stalkerovi najevo, že o jeho zájem opravdu nestojíte.
2. Neodpovídejte mu na vzkazy, nechoďte s ním na schůzky.
3. Změňte své zvyky, choďte jinudy, nakupujte jinde, najděte si novou oblíbenou restauraci...
4. Všechny výhružné emaily i sms zprávy si uschovejte pro případné informování policie.
5. Mluvte s okolím otevřeně o celé situaci. Oznamte všechny důležité skutečnosti kolegům
v práci, přátelům i rodině.
6. Znáte-li jméno stalkera, nebojte se na něj ukázat.
7. Chraňte se, noste u sebe například pepřový sprej.
Co mohou udělat oběti?
Oběti stalkingu se mohou obrátit na policii, ale postihy nejsou nikterak zásadní a výsledek
je nejistý. Stalkerovi obvykle hrozí trest v podobě veřejně prospěšných prací.
Větší úspěch mají oběti, u kterých již došlo k napadení, poškození majetku, nebo když stalker
zaangažoval ještě třetí osobu.
Pomoc u policie by oběť měla vyhledat ve chvíli, kdy se intenzivně bojí, svému pocitu věří
a sdílený strach vnímají i lidé v jejím okolí.
Zdroj: Krásná a zdravá, pomocvnouziop.cz, Bílý kruh bezpečí
120
11.2. Stalking dle práva
§ 354 Nebezpečné pronásledování
(1) Kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že
a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým,
b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje,
c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak
kontaktuje,
d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, nebo
e) zneužije jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu,
a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo
o život a zdraví osob jemu blízkých, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo
zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři roky bude pachatel potrestán, spáchá-li čin
uvedený v odstavci 1
a) vůči dítěti nebo těhotné ženě,
b) se zbraní, nebo
c) nejméně se dvěma osobami.
Z pohledu psychiatrie či kriminologie je slovo stalking chápáno jako úmyslné pronásledování
a obtěžování jiné osoby, které pak u oběti snižuje kvalitu jejího života a ohrožuje její
bezpečnost. Pachatel může svojí oběť kontaktovat pomocí dopisů, e-mailů, telefonátů, SMS
zpráv, zasíláním různých dárků. Výjimku netvoří zprávy, které byli původně příjemné, snažící
se oběť kontaktovat pod podmínkou navázání minimálního kontaktu, až později po zprávy
zastrašující či urážející. Taktéž může jít o fyzické pronásledování oběti cestou do práce,
na nákup nebo po cestě zpět domů, čekání na oběť před domovem apod. Pronásledována oběť
by tak mohla být i obětí sexuálně motivované vraždy. Mezi nejčastější oběti patří bývalí
partneři z nevydařených vztahů či manželství.
Dle české právní úpravy, obsažené v trestním zákoníku, se trestným činem nebezpečného
pronásledování, tzv. stalkingem, rozumí dlouhodobé pronásledování jiného, a to
prostřednictvím:

vyhrožováním ublížením na jeho zdraví nebo jinou újmu jemu nebo osobám jemu blízkým,

vyhledáváním jeho osobní blízkosti nebo jeho sledováním,
121

vytrvalým kontaktováním jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací,
písemně nebo jinak,

jeho omezováním v jeho obvyklém způsobu života,

zneužívání jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu,
přičemž toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo o život
a zdraví osob jemu blízkých. Za výše uvedené protiprávní jednání hrozí pachateli trest odnětí
svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.
V tom případě, kdy pachatel spáchá výše uvedené skutkové podstaty trestného činu
nebezpečného pronásledování vůči dítěti, těhotné ženě, se zbraní nebo nejméně dvěma
osobami, hrozí mu trest odnětí svobody na šest měsíců až tři roky.
K tomu, aby mohlo dojít k obvinění pachatele ze stalkingu, musí být dodrženy tři podmínky
a to:

jednoznačnost, že pronásledovatel tak činí evidentně proti vůli oběti,

pronásledování oběti je intenzívní,

pronásledování oběti je dlouhodobé (dle současně dohodnuté praxe zhruba 4 až 6 týdnů).
Dle původně platné úpravy, tj. až do okamžiku účinnosti zmíněné novely trestního zákoníku,
pokud v praxi docházelo ke „stalkingu", tak v daném případě docházelo k naplnění znaků
trestného činu pouze v souvislosti s dalšími projevy útočníka. Z pohledu občanskoprávního
se pak také mohlo jednat např. o porušování práva na ochranu osobnosti a z pohledu
trestněprávního se jednalo např. o trestní čin omezování osobní svobody.
Stalking je trestný již v několika zemích Evropské unie. V Rakousku patří mezi trestné činy
od pololetí 2006, v Německu od ledna 2007. Naproti tomu v USA je stalking posuzován jako
trestný čin již od roku 1990.
Zdroj: epravo.cz
122
Název
organizace
Bílý kruh
bezpečí
Dona linka
Činnost organizace
Kontakt
Adresa
Bílý kruh bezpečí poskytuje
+420 257 317 100
U Trojice 2
odbornou, bezplatnou a diskrétní
http://bkb.cz/index.php 150 00 Praha 5
pomoc obětem a svědkům trestných
činů.
Pomáhá profesionálům, kteří při
+420 251 511 313
výkonu svého povolání přicházejí http://www.donalinka.
do prvního či opakovaného kontaktu cz/index.php
s osobou ohroženou domácím
násilím
123
12.Šikana
Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo
zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků. Je to cílené a obvykle opakované užití násilí
jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších
důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží,
poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování
či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Šikana se projevuje
i v nepřímé podobě jako nápadné přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou
skupinou spolužáků. Nebezpečnost působení šikany spočívá zvláště v závažnosti,
dlouhodobosti a nezřídka v celoživotních následcích na duševním a tělesném zdraví.
Pocit bezpečí každého jedince je neodmyslitelnou podmínkou vytváření produktivního
prostředí a dobrého sociálního klimatu školy. Všechny školy a školská zařízení mají proto
povinnost předcházet všem náznakům agresivity a všem způsobům šikanování mezi
žáky a svěřenci. Šikanování nesmí být pracovníky školy v jakékoli formě akceptováno.
Šikanování se ve své zárodečné formě vyskytuje prakticky na všech školách. Probíhá
nejčastěji mezi žáky ve stejné třídě či výchovné skupině a odehrává se v době přestávek,
cestou do školy a ze školy nebo v době osobního volna.
Projevy šikanování
Šikanování má ve svých projevech velice různou podobu s následky především
na psychickém zdraví. Jejich znaky je možno rozdělit podle různých hledisek přibližně
do následujících skupin:
1.
Fyzické aktivní přímé (útočníci oběť kopou, fackují či jinak fyzicky napadají)
2.
Fyzické aktivní nepřímé
(ničení věcí oběti, agresor pošle někoho, aby oběť zbil)
3.
Fyzické pasivní přímé (agresor fyzicky brání oběti dosahovat svých cílů např. ji
nepustí sednout do lavice)
4.
Fyzické pasivní nepřímé (agresor odmítá splnit požadavky oběti - odmítne
požádání oběti odejít na záchod)
5.
Verbální aktivní přímé (nadávání, urážení, zesměšňování)
6.
Verbální aktivní nepřímé (rozšiřování pomluv, symbolická agrese - vyjádřená
124
v kresbách, básních apod.)
7.
Verbální pasivní přímé (neodpovídání na pozdrav, otázky apod.)
8.
Verbální pasivní nepřímé (spolužáci se oběti nezastanou, když je obviněna
z něčeho, co udělal agresor)
Za určitých okolností může šikanování přerůst až do forem skupinové trestné činnosti
a v některých opravdu závažných případech nabýt i rysy organizovaného zločinu. Příklady
znaků šikanování, které neustále přibývají, jsou uvedeny
Nepřímé (varovné) znaky šikanování mohou být např.:

Žák je o přestávkách často osamocený, ostatní o něj nejeví zájem, nemá kamarády.

Při týmových sportech bývá jedinec volen do mužstva mezi posledními.

O přestávkách vyhledává blízkost učitelů.

Má-li žák promluvit před třídou, je nejistý, ustrašený.

Působí smutně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči.

Stává se uzavřeným.

Jeho školní prospěch se někdy náhle a nevysvětlitelně zhoršuje.

Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené.

Zašpiněný nebo poškozený oděv.

Stále postrádá nějaké své věci.

Odmítá vysvětlit poškození a ztráty věcí nebo používá nepravděpodobné výmluvy.

Mění svoji pravidelnou cestu do školy a ze školy.

Začíná vyhledávat důvody pro absenci ve škole.

Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které nedovede uspokojivě vysvětlit.
(Zejména je třeba věnovat pozornost mladším žákům nově zařazeným do třídy, neboť
přizpůsobovací konflikty nejsou vzácností!)
Příznaky šikanování:

Za dítětem nepřicházejí domů spolužáci nebo jiní kamarádi.

Dítě nemá kamaráda, s nímž by trávilo volný čas, s nímž by si telefonovalo apod.

Dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem.

Nechuť jít ráno do školy (zvláště když dříve mělo dítě školu rádo). Dítě odkládá odchod
z domova, případně je na něm možno při bedlivější pozornosti pozorovat strach. Ztráta chuti
k jídlu.
125

Dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí o dovoz či
odvoz autem.

Dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu).

Usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze snu, např. "Nechte mě!"

Dítě ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně.

Dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objevují výkyvy nálad, zmínky o možné
sebevraždě. Odmítá svěřit se s tím, co je trápí.

Dítě žádá o peníze, přičemž udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, že
je ztratilo), případně doma krade peníze.

Dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí.

Dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje
i zlobu vůči rodičům.

Dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma.
Své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.)

Dítě se vyhýbá docházce do školy.

Dítě se zdržuje doma víc, než mělo ve zvyku.
Přímé znaky šikanování mohou být např.:

Posměšné poznámky na adresu žáka, pokořující přezdívka, nadávky, ponižování, hrubé žerty
na jeho účet. Rozhodujícím kritériem je, do jaké míry je daný žák konkrétní přezdívkou
nebo "legrací" zranitelný.

Kritika žáka, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským až nenávistným,
nebo pohrdavým tónem.

Nátlak na žáka, aby dával věcné nebo peněžní dary šikanujícímu nebo za něj platil.

Příkazy, které žák dostává od jiných spolužáků, zejména pronášené panovačným tónem,
a skutečnost, že se jim podřizuje.

Nátlak na žáka k vykonávání nemorálních až trestných činů či k spoluúčasti na nich.

Honění, strkání, šťouchání, rány, kopání, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, že
je oběť neoplácí.

Rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout.
126
Oběť šikanování
Obětí šikany se může stát v podstatě kdokoli. Přesto bylo zjištěno, že existují určité osobní
charakteristiky, které zvyšují riziko, že se stanou obětí šikanování. Tyto charakteristiky
zahrnují odlišnosti od skupinové normy nebo nějaký tělesný nebo psychický „handicap".
Poměrně často se vyskytuje malá fyzická síla, obezita, neobratnost, nějaká neobvyklost
vzhledu apod. Z psychických znevýhodnění je uváděny např. specifické poruchy učení,
opožděný duševní vývoj, porucha pozornosti s hyperaktivitou apod. Oběti šikanované
pro svou odlišnost od skupinové normy se mohou odlišovat v nejrůznějších oblastech,
od způsobu oblékání až po rasovou odlišnost.
Šikanování zanechává na oběti často vážné následky. Nese s sebou psychickou deprivaci,
narušuje osobnostní vývoj oběti, její sociální a osobnostní adaptaci, může vyústit v neurózu
nebo různé psychosomatické poruchy. Systematická, dlouhodobá, brutální šikana často vede
ke zhroucení oběti, propuknutí panické hrůzy, poruchám spánku a v některých případech také
k sebezničujícím tendencím oběti.
Stádia šikany
M.Kolář označuje pět stádií šikany, které zachycují postupný proces narušení vztahů
ve skupině. Tento proces je opakem budování bezpečného prostředí a příznivého sociálního
klimatu třídy a směřuje k úplnému přijetí postojů, norem a hodnot šikanování žáky.
První stádium: Zrod ostrakismu představuje mírné, převážně psychické formy násilí.
Obvykle se nějaký člen třídy necítí dobře, je neoblíbený a není uznávaný. Ostatními je více
či méně odmítán, spolužáci se s ním nebaví, pomlouvají ho, intrikují proti němu, dělají
na jeho účet drobné legrácky apod. Takováto situace je zárodečnou podobou šikanování, která
obsahuje riziko dalšího negativního vývoje.
Druhé stádium: Fyzická agrese a přitvrzování manipulace znamená upevňování soudržnosti
skupiny na účet obětního beránka, přitvrzování „zábavy" na úkor nejzranitelnějšího spolužáka
a opakování agresivního chování jako potvrzení si vlastní moci. V této fázi pokusy
o šikanování nemusí uspět, pokud ve skupině existuje soudržnost, kamarádské vztahy,
převažují zásadně negativní postoje k násilí a celkově pozitivní morální hodnoty.
Třetí stádium: Klíčový moment - vytvoření jádra znamená nezabránění přitvrzujícím
manipulacím a počáteční fyzické agresi jednotlivců. Často se tak utvoří skupinka agresorů,
úderné jádro, které začne spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběti.
Tato fáze je stále ještě považována za počáteční, nezabránění šíření vlivu skupiny agresorů
však přeroste k pokročilé šikaně.
127
Čtvrté stádium: Většina přijímá normy agresorů, takže se šikanování stane nepsaným
zákonem a málokdo se dokáže postavit tlaku ke konformitě. Platí, že i mírní a ukáznění žáci
se začnou chovat krutě a účastní se šikanování.
Páté stádium: Totalita neboli dokonalá šikana představuje rozdělení žáků na dvě skupiny
(otrokáře a otroky). Otrokáři využívají materiální hodnoty otroků (peníze, osobní věci), jejich
tělo, city, rozumové schopnosti apod. Ve skupině zcela vítězí zlo. Brutální násilí začíná být
považováno za normální. Nejvyšší stupeň dokonalosti šikanování nastává v případě,
že agresor je sociometrickou hvězdou třídy, je jejím předsedou, má výborný prospěch,
ochotně pomáhá učitelům, takže je plně podporován třídním učitelem i ostatními pedagogy.
Prevence šikanování
Stejně jako u jiných asociálních a sociálně patologických jevů by také u šikany a agresivity
dětí měla být upřednostňována především primární prevence. Primární prevence se uplatňuje
v případech, kdy k šikaně dosud nedošlo a spočívá ve výchově harmonické osobnosti dítěte
(především rozvoji sociálních dovedností, kladného sebepojetí dítěte, odreagování stresu,
napětí, agresivity, strachu apod.) a informovanosti dětí, rodičů i veřejnosti o šikaně. Základem
primární prevence proti šikanování je budování pozitivního klimatu školní třídy a celé školy,
dále pak všech pedagogizovaných prostředí, ve kterých se dítě pohybuje, rozvoj
kamarádských, otevřených a bezpečných vztahů. Měla by zahrnovat prevenci specifikou
i nespecifickou.
Důležitou součástí primární prevence by měl být rozvoj sociálních dovedností žáků. Kvalitní
sociální dovednosti jsou v pedagogickém prostředí velmi důležité, protože se spolupodílí
na celkovém fungování žáků ve škole, na jejich schopnosti týmové práce, schopnosti otevřeně
vyjadřovat pocity a názory, na rozvoji pozitivního postoje k sobě i ostatním. Gresham
definuje sociální dovednosti jako „situačně specifické chování, které má u dětí a mládeže
ve školním prostředí významné sociální důsledky, ovlivňuje akceptaci spolužáky, obraz sebe
samého, školní adjustaci, školní úspěšnost a hodnocení sociálních dovedností ostatními."
Rozlišuje pět složek sociálních dovedností: kooperaci, asertivitu, odpovědnost, empatii
a sebekontrolu. Na rozvoj těchto složek se může učitel (popř. ve spolupráci se školním
psychologem) zaměřit a působit tak preventivně na celou skupinu.
Zdroj: Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení
šikanování mezi žáky škol a školských zařízení (Čj.: 28 275/2000-22 )
128
Název
Činnost organizace
organizace
Dětské krizové Vyhledávání ohrožených dětí
centrum
poradenství
pořádání přednášek a kurzů
linka důvěry
E-BEZPEČÍ Internetový portál o nebezpečných
komunikačních praktikách (cyber
šikana, cyber-stalking, cybergrooming... ) a o bezpečném
internetu
internetová poradna
Linka bezpečí Linka vzkaz domů (pro děti na
dětí a mládeže útěku, které chtějí zanechat vzkaz
svým rodičům)
rodičovská linka-poradenství
rodičům s výchovou dětí
internet helpline -na pomoc
dětským obětem tzv. internetové
kriminality
Minimalizace Program minimalizace šikany na
šikany
školách
internetová poradna
Občanské
Články vztahující se k tématu
sdružení proti šikany
šikaně
metodický pokyn MŠMT k šikaně
odkazy
Růžová linka Telefonická linka pro děti
vydávání brožurek
Vzdělávací
Letáky o šikaně
institut ochrany informace o dětských právech
dětí
základní dokumenty o lidských
pávech
informace pro pedagogy
materiály k výuce
besedy pro děti
129
Kontakt
Adresa
+420 241 480 511
www.dkc.cz
V Zápolí 1250 141 00
Praha 4
+420 773 470 997
www.e-bezpeci.cz
Žižkovo nám. 5
Olomouc
77140
+420 800 111 113
Ústavní 91/95
www.linkabezpeci.cz 181 21 Praha 8
+420 312 245 818
Gorkého 499, 272 01
www.minimalizacesik Kladno
any.cz
www.sikana.cz
+420 272 736 263
www.ruzovalinka.cz
+420 266 722 231
www.detskaprava.cz
Ruská 87 100
00 Praha 10
Meziškolská
1120/2 Praha 6,
169 00
13. Týrání a zneužívání dětí
13.1. Syndrom CAN
V padesátých letech 20. století se začali lékaři cíleně zabývat problematikou týrání,
zneužívání a zanedbávání dítěte, kterou souhrnně nazývali „neúrazová poranění“. V roce 1962
byl popsán tzv. syndrom bitého dítěte (Battered Child Syndrome). V pozdějších letech se vžil
pojem „syndrom CAN“ (z angl. Child Abuse and Neglect), neboli souhrn příznaků týraného,
zneužívaného a zanedbávaného dítěte.
Malá poznámka k názvosloví: angličtina operuje s pojmy „abuse“ (zneužívání) a „neglect“
(zanedbávání). Do české terminologie však bylo navíc zahrnuto ještě slovo „týrání“
pro přesnější chápání významu pojmu. Anglickému „child abuse and neglect“ tedy odpovídá
český výraz „týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte“ .
Přesněji je syndrom CAN definován jako poškození fyzického, psychického i sociálního
stavu a vývoje dítěte, které vzniká v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo
jiné dospělé osoby, jež je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Příznaky CAN
vznikají následkem aktivního ubližování nebo nedostatečné péče. Dospělý agresor zde
zneužívá fyzické síly či psychické nadřazenosti a moci nad komplementárně podřízeným
a závislým dítětem.
Podle Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 jsou do syndromu CAN zahrnuty
následující kategorie: psychické a fyzické týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání,
šikanování,
systémové
týrání,
sekundární
viktimizace aMünchhausenův
syndrom
by proxy. Společným jmenovatelem všech těchto jevů je, že dítěti se ubližuje, že dítě
psychicky či fyzický trpí a že je ohrožován jeho další vývoj. Jednotlivým problémům budeme
věnovat pozornost ve vymezených rubrikách.
V naší zemi se odborníci těmito problémy začali zabývat až v sedmdesátých letech. Teprve
v roce 1990 byla u nás poprvé zavedena evidence případů CAN. O rok později vstoupila
v platnost Úmluva o právech dítěte. V průběhu devadesátých let svoje aktivity postupně
rozvíjely linky důvěry, krizová centra a neziskové organizace zaměřené na pomoc a podporu
ohroženým dětem.
130
Uvádí se, že syndromem CAN trpí v České republice – obdobně jako v jiných evropských
zemích - okolo 1–2 % dětí, resp. dvacet až čtyřicet tisíc dětí mladších patnácti let.
V nadpoloviční většině jsou týrány děti mladší šesti let.
Nejčastěji se stávají oběťmi děti kojeneckého a batolecího věku. Podle odborníků bývají
zanedbáváním i týráním ve stejné míře postiženi chlapci i dívky. Odhaduje se, že ročně u nás
na následky týrání a zanedbávání péče umírá nejméně padesát dětí.
K ohroženým skupinám z hlediska CAN patří děti, jejichž projevy jsou z různých důvodů pro
jejich sociální okolí nesrozumitelné, takže je obtížné je výchovně zvládat, a dále děti, které
svým chováním vychovatele vyčerpávají, dráždí, popřípadě provokují a svádějí. Za rizikové
děti (potenciální oběti týrání, zneužívání a zanedbávání) lze proto považovat:

děti s lehkými mozkovými dysfunkcemi (LMD), hyperaktivní, neklidné, nesoustředěné,
náladové, impulzívní nebo děti z jiných příčin nadměrně dráždivé, zlostné, trucovité, plačtivé
a úzkostné;

děti nevlastní;

děti chronicky ve škole neprospívající; děti neobratné či jakkoliv nezapadající do běžné
normy a rodičovského očekávání (nemocné, postižené, „nehezké“); děti mentálně
retardované;

děti neaktivní, utlumené, uzavřené, které nedovedou vzbudit ani udržovat zájem dospělého
v náležité intenzitě (zvláště v případech zanedbávání);

dívky výrazných ženských tvarů, mazlivé až koketní (v případě sexuálního zneužívání)
Týrajícím pachatelem bývá nejčastěji muž, obvykle vlastní nebo nevlastní otec dítěte. Některé
matky v takových situacích mnohdy zaujímají roli pasivních účastnic; násilný způsob
zacházení s dítětem pak z různých důvodů tolerují.Ženy jako pachatelky se dopouštějí
častěji zanedbávání péče o dítě.
Rizikovými dospělými (potenciálními pachateli týrání, zneužívání a zanedbávání dětí) jsou:

lidé s patologickým vývojem osobnosti, s agresívními povahovými rysy, lidé impulzívní,
nezdrženliví, trpící neurotickými obtížemi apod.;

lidé závislí na alkoholu a drogách;

lidé žijící chronicky ve stresové situaci (např. nezaměstnaní, neúspěšní, zklamaní
v partnerství,…);

lidé, kteří byli sami v dětství zanedbáváni a týráni;
131

lidé nedostatečně motivovaní pro rodičovství (např. upřednostňující vlastní záliby nebo
zaujatí vlastními problémy), rodiče psychosociálně nezralí pro rodičovství (např. velmi
mladí rodiče) nebo rodiče s přehnanými nároky na své dítě;

lidé s neobvyklým životním stylem (členové sekt apod.);

rodiče,
kteří
z
různých
důvodů nejsou
schopni
vykonávat
své
rodičovské
povinnosti (nemocní, žijící v bídě,…) nebo lidé psychicky nemocní či mentálně
retardovaní;

osoby sexuálně deviantní či hyperaktivní, s oslabenou sebekontrolou (např. muži
pokročilého věku nebo dementní atd.) - v případě sexuálního zneužívání
Světová zdravotnická organizace (WHO) popisuje rizikové faktory týrání a zneužívání
v jednotlivých oblastech životního pole dítěte z globálního pohledu:
Dítě: pohlaví, předčasná vyspělost, nechtěné dítě, tělesně postižené dítě;
Rodiče: nízký věk, osamělý vychovávající rodič, nechtěné těhotenství, nedostatečné
výchovné rodičovské kompetence, osobní zkušenost s týráním v dětství, drogová závislost,
nedostatečná předporodní péče, fyzická nebo psychická nemoc, problémy v partnerském
vztahu;
Rodina: velikost rodiny, nízký socioekonomický status, společenská izolace, vysoký stupeň
stresu, násilí nebo zneužívání v rodině v minulosti;
Komunita/společnost: neexistence nebo nerespektování dětských práv, neuznávání
hodnoty dítěte (diskriminace podle pohlaví, děti menšinových skupin obyvatel, postižené),
sociální nerovnost, organizované násilí (války, vysoká kriminalita, akceptace násilí ze
strany společnosti, násilí prezentované v médiích, kulturní normy dané společnosti).
Efektivita prevence CAN se zvyšuje tehdy, je–li zacílena na všechny úrovně rizikových
faktorů současně.
S. Mufsonová a R. Kranzová (1996) uvádějí nejčastější mýty, které jsou zakořeněny mezi
dětmi i dospělými v otázce týrání a zneužívání. Proti těmto mýtům a předsudkům staví fakta:
132
1.
Sexuálního
zneužívání
se
dopouštějí
jen
lidé,
které
oběť
nezná.
(omyl)
Sexuálního zneužívání se může dopustit kdokoliv (rodiče, příbuzní, rodinní přátelé,
učitelé,...).
2. Týrá-li někdo dítě pouze pod vlivem alkoholu nebo drog, pak skutečný problém je v jeho
závislosti na alkoholu nebo drogách. Pokud se zbaví této závislosti, přestane i zneužívání.
(omyl)
Alkohol ani droga samy o sobě nikdy týrání nevyvolávají. Tyto látky však mohou odstranit
zábrany a člověk pod jejich vlivem jedná podle svých skutečných impulsů. Někteří lidé
se dopouštějí sexuálního zneužívání jen pod vlivem alkoholu nebo drog, ale to neznamená, že
za jejich chování může alkohol nebo droga. Takový člověk „potřebuje“ drogu, aby dělal to,
co stejně v podstatě dělat chce.
3. Chlapce sexuálně zneužívají jedině homosexuální muži. (omyl)
Jsou známy případy, kdy chlapce zneužívaly ženy nebo heterosexuální muži. Podobně dívky
mohou být zneužívány heterosexuálními ženami.
4. Pokud se dítěti sexuální kontakt s dospělým člověkem líbí, nejde o skutečné zneužití. (omyl)
Některé děti mohou nalézt určité potěšení v sexuálním zneužívání, které je jim vnuceno.
Člověk, který dítě sexuálně zneužívá, mu také někdy říká, že jeho potěšení je důkazem, že
dítě o sexuální aktivity opravdu stojí. I když tělo dítěte reaguje pocity potěšení, neznamená to,
že je za zneužití odpovědné. Děti nejsou nikdy odpovědné za sexuální zneužívání, bez ohledu
na to, jaké přitom mají pocity.
5. Pokud má dítě neustále nějaké potíže, pak aspoň částečně může samo za to, že se na něj
rodiče zlobí a týrají ho. (omyl)
Stejně tak jako dítě nikdy není odpovědné za sexuální zneužití, nenese také nikdy
odpovědnost za fyzické týrání.
6. Týrání se dopouštějí jen lidé s nízkým vzděláním. (omyl)
Případy fyzického, sexuálního nebo psychického týrání nalezneme ve všech sociálních,
vzdělanostních a majetkových vrstvách, u všech ras a ve všech typech rodin.
133
7. Pokud rodiče neustále urážejí nebo ponižují své dítě, pak zřejmě muselo udělat něco, čím
je vyprovokovalo. (omyl)
Platí, že dítě není za žádné týrání či zneužívání odpovědné. Stejně tak rodiče nezneužívají
psychicky své dítě proto, že by si to zasloužilo, ale proto, že mají vnitřní potřebu to dělat.
8. Dospělí se dopouštějí sexuálního zneužívání jedině proto, aby dosáhli sexuálního
uspokojení. (omyl)
Někteří dospělí (nebo dospívající) navazují sexuální vztahy s mnohem mladšími dětmi spíše
proto, aby vychutnali vlastní pocit moci nad druhým člověkem. Jiní agresoři skutečně
považují děti za zdroj sexuálního uspokojení. Tito lidé se mohou cítit sami bezmocní a nejistí
(např. sami byli v dětství sexuálně zneužíváni) a sexuální oblast v nich může vyvolávat
takový strach, že se cítí dobře jedině s dětmi.
Zdroj: www.zkola.cz
13.2. Psychické týrání, zneužívání a zanedbávání
13.2.1 Charakteristika
V současné době je výzkumně ověřeno a jasně definováno následujících pět psychických
potřeb:
1. Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů. Její nasycení
umožňuje udržovat organismus na přiměřené úrovni aktivity.
2. Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, tj. smysluplného světa. Uspokojení této
potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chaotické a nezpracovatelné, staly
zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoli učení.
3. Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, tj. vztahů k osobě matky
a k osobám dalších primárních vychovatelů. Náležité uspokojování této potřeby přináší dítěti
pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osobnosti.
4.Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, z jejíhož uspokojení vychází
zdravé uvědomění vlastního já, vlastní identity. To pak je dále podmínkou pro osvojení
užitečných sociálních rolí a hodnotných cílů životního snažení.
5. Potřeba otevřené budoucnosti nebo životní perspektivy. Její uspokojení dává lidskému
životu časové rozpětí a podněcuje a udržuje v člověku jeho životní aktivitu.
Americký psycholog Erik H. Erikson považuje za prvotní úkol psychického vývoje dítěte
134
(v prvním roce jeho života)získání základní důvěry ke světu. Úspěšné překlenutí této
zásadní vývojové fáze zakotvuje v dítěti pocit sebedůvěry a životní jistoty a umožní mu
vybudovat si pozitivní postoj k životu a ke světu.
Raná zkušenost jistého a spolehlivého citového vztahu (obvykle k matce) je základem
pro rozvoj osobnosti tím, že posiluje schopnost uchovat si pocit vnitřní jistoty a vyrovnanosti,
udržovat pozitivní vztah nejen ke světu, ale i k sobě samému a navazovat a udržovat trvalejší
a spolehlivé vztahy s lidmi (Vágnerová, 2002). Dosažení cíle první vývojové etapy je však
významně ohroženo, pokud se dítěti v tomto raném období nedostává adekvátního uspokojení
jeho psychických potřeb (dítě si potřebnou základní důvěru nevytvoří).
Psychické týrání, zneužívání a zanedbávání představuje jednu z diagnostických kategorií
CAN. Zdravotní komisí Rady Evropy byla v roce 1992 popsána jako takové chování vůči
dítěti, které má negativní dopad na citový vývoj dítěte, vývoj jeho chování, osobnosti
a sebehodnocení či negativně ovlivňuje rozvoj mezilidských vztahů v životě dítěte.
To může mít podobu ponižování, nadávání, ignorování, zesměšňování, nerespektování
soukromí, odepírání pochvaly či ocenění, nepřiměřené vychvalování cizích dětí apod.
Psychické týrání v podstatě vždy provází ostatní kategorie syndromu CAN – fyzické týrání,
sexuální zneužívání atd., může se však vyskytovat i samo o sobě.
S jednorázovým atakem citového týrání mají zkušenost téměř všechny děti, rozhodující
je proto celkové citové klima, ve kterém děti vyrůstají. Je třeba rozlišovat, zda určité chování
znamená běžnou komunikativní normu v rodině nebo zda se jedná o epizodní selhání.
Psychické týrání a zanedbávání může mít podobu aktivní nebo pasivní. Aktivní spočívá
v cíleném, záměrném a účelovém jednání.
Pasivní složkou je naopak absence něčeho, co dítě pro svůj zdárný vývoj potřebuje.
Konečným důsledkem pasivního týrání pak může být psychická deprivace.
Psychická deprivace (angl. deprivation = strádání) je definována jako psychický stav
vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat
některé základní psychické potřeby v dostačující míře po dosti dlouhou dobu. Nejzávažnější
formu představuje deprivace citová. Jde tedy o neuspokojení potřeby citové jistoty a bezpečí
v dostatečné míře a po dostatečně dlouhou dobu. Nedostatečné uspokojení citových potřeb
negativně ovlivňuje vývoj a charakter dítěte. K dalším podobám psychické deprivace patří
135
nedostatek výchovy nebo smyslová deprivace (nedostatek podnětů), (Langmeier a Matějček,
1963).
Stejní autoři rozpracovali pojem citová subdeprivace. Jde o mírnější variantu deprivační
zkušenosti, která je v našich společensko-kulturních podmínkách mnohem častější. Na rozdíl
od deprivace se tento fenomén obtížněji identifikuje. Je důsledkem snížené akceptace dítěte
(chlad, příliš časté kritizování), snížené empatie (nepochopení a neporozumění potřebám
a projevům dítěte) a nedostatku kontaktů s dítětem (rodiče s dítětem málo komunikují,
nevěnují se mu ve volném čase, nechávají jej často samotné). Důsledky takové zkušenosti
bývají obdobné jako v případě deprivace, ale nejsou tolik nápadné.
Zdroj: www.zkola.cz, www.tyrane-deti.cz
13.2.2. Příčiny, projevy důsledky
Je známo, že lidé, kteří byli v dětství týráni a zanedbáváni, mají tendenci chovat se podobným
způsobem ke svým dětem. Mnozí rodiče, kteří se dopouštějí psychického (emocionálního)
týrání, mají deprivační zkušenost z dětství. Nedokáží svým dětem vytvořit spolehlivé citové
zázemí, protože sami žádné nepoznali.
Mnozí z těchto lidí si neuvědomují, že se ke svým potomkům nemusí chovat stejně, jako
se rodiče v dětství chovali k nim. Jiní dospělí podvědomě hledají celý život někoho, kdo by
mu nepoznanou (nebo ztracenou) rodičovskou (partnerskou) lásku nahradil. Takovou
kompenzaci pak mohou neoprávněně očekávat od svých dětí. Jiní rodiče do svých potomků
promítají vlastní nenaplněné sny a touhy, aniž by brali v úvahu přání či skutečné kompetence
dítěte. Příliš dominantní až autoritativní osobnost vychovatele vede k potlačování svobody
dítěte a žádoucí emancipace od rodiny. Výrazně introvertně zaměřený rodič může mít potíže
s komunikací a vytvořením citového pouta k dítěti.
Pachateli psychického týrání mohou být vedle rodičů i další příbuzní, učitelé nebo
vychovatelé.
Psychické násilí vykonávané na dětech může mít různé formy. K nejnápadnějším z nich patří:

časté nadávky, ponižování, zesměšňování, pohrdání, křičení nebo opakované výbuchy,

vyhrožování, cílené vyvolávání strachu u dítěte,

odmítání, zavrhování,

ignorování, přehlížení,
136

vydírání, manipulace, neustálé srovnávání s úspěšnějším sourozencem či nepřiměřené
vychvalování cizích dětí,

nerespektování soukromí dítěte (přehnané kontrolování),

odepírání pochvaly či ocenění,

přetěžování dítěte domácími povinnostmi či péčí o sourozence,

kladení nerealistických požadavků na dítě (v oblasti zájmové, studijní apod., věčná
nespokojenost s výkony dítěte),

násilná izolace (bránění dítěti ve styku s rodiči, kamarády, příbuznými apod.)

neustálé neadekvátní obviňování dítěte,

vystavování dítěte závažným domácím konfliktům, vtlačování dítěte do role
dospělého (osamělý rodič hledá v dítěti psychickou oporu: vyžaduje, aby naslouchal jeho
problémům; vnucování role smírčího soudce mezi rozhádanými rodiči apod.),

nepřiměřená psychická zátěž v souvislosti s rozvodem (zatahování dítěte do konfliktů mezi
rodiči, zneužívání dítěte jako “svědka”, získávání dítěte na svou stranu a jeho negativní
ovlivňování proti druhému rodiči, bránění ve styku dítěte s druhým rodičem),

nedostatečný zájem o dítě z důvodu vysoké zaměstnanosti rodičů (mnohdy přes vysoký
materiální nadstandard života dítěte),

finanční odměny dítěti za pomoc v domácnosti (dítě nebývá oceněno úsměvem,
poděkováním či pochvalou, nýbrž penězi; neučí se, že vzájemná pomoc v rodinném kruhu
je přirozená);

obecně celkový nedostatek či úplná absence projevů lásky k dítěti (rodič se na dítě nikdy
neusměje, nehladí ho, nedotýká se ho, nelíbá ho),

chápání dítěte jako pouhého konzumenta: jde o přístup konzumní společnosti, která
podporuje spotřební hodnotové orientace dítěte; (průzkumy v SRN odhalily, že okolo 75 %
rozhodnutí při nákupu zboží v obchodě činí děti; bylo také zjištěno, že každé třetí dítě
se identifikuje s dětmi z reklamy).
Emocionální týrání se může skrývat i za původně pozitivně míněným jednáním:

přehnané ochraňování dítěte před nepříjemnými zkušenostmi (důsledkem je oslabená
schopnost dítěte odolávat psychické zátěži a bojovat s obtížemi, resp. naučená bezmocnost),

krajně liberální výchova (děti, kterým nejsou vymezeny hranice, mají sklony k egocentrické
orientaci).
V tomto kontextu připomeňme, že k nejzávažnějším poruchám komunikace v rodině patří
tzv. dvojitá vazba (double bind). Jde o patologickou formu komunikace založenou
137
na nesouladu slovního a mimoslovního projevu (lidově řečeno „člověk něco jiného říká
a něco jiného dělá“). Někdo například sděluje nepříjemnou věc a přitom se usmívá. Matka
říká dítěti: „Mám tě ráda“ a současně jej od sebe odstrkuje. Je-li dvojitá vazba normou
v rodinné komunikaci, velmi negativně se odráží v emocionálním vývoji dítěte.
Další významnou poruchu v komunikaci představuje manipulace. Znamená jednání, v němž
se manipulátor snaží ovlivnit druhého pomocí skrytých, nepřímých manévrů tak, aby druhý
dělal něco, z čeho má manipulátor zisk; jde o nepřímé a nenápadné vnucování jeho vlastní
vůle. Útočí na city, svědomí, odvolává se na morálku a blaho druhých nikoliv vlastní (např.
výrok „Kdybys mě měl rád, udělal bys to pro mě“, apod.).
Zajímavé výsledky přineslo šetření Národního výzkumného týmu práv dítěte v devadesátých
letech na reprezentativním vzorku dětí 12-14 let a jejich učitelů. Cílem průzkumu bylo zjistit
názory na vztah mezi proklamovanými a dodržovanými dětskými právy ve škole a v rodině.
Největší deficit byl odhalen v oblasti sebeurčujících práv: nedostatečné respektování
názorů dítěte a nemožnost tyto názory projevit. Děti se cítí být zesměšňovány
a ponižovány dospělými, pociťují nedostatek tolerance, jedná se s nimi jako
s „nesvéprávnými“. Dítě je stále pojímáno jako ceněný objekt ochrany a péče, nikoliv
jako subjekt.
V prostředí rodiny se tyto problémy projevují v nerespektování názoru zejména, pokud jde
o možnost volby žít s tím rodičem, se kterým by po rozvodu rodičů žít chtěly, o volbu
povolání a další vzdělávací dráhy, o to, že jejich názory nejsou brány vážně.
Se stejným záměrem realizoval Institut dětí a mládeže MŠMT ve druhé polovině
devadesátých let anketu mezi dětmi, pedagogy a ostatní veřejností (nereprezentativní vzorek).
Největší nedostatky v naplňování Úmluvy o právech dítěte byly spatřovány v nedostatečné
ochraně dětí z rozvrácených rodin a ve špatné legislativě a v praxi při zabezpečování
alternativní péče o dítě a v rozvodovém řízení.
Dotázané děti uváděly, že se necítí být brány dostatečně vážně, že jejich názory nemají
reálnou odezvu. Téměř 30% dětí uvedlo, že doma nemůže bez obav říct svůj názor.
(Zdroj: http://www.detskaprava.cz/soubory/zaverecna_zprava_IDM.pdf )
138
Někteří autoři rozdělují emocionální týrání a zneužívání do čtyř typů:

Odmítání: dítěti je různými způsoby dáváno najevo, že je nežádoucí, nechtěné, že nemá
žádnou hodnotu;

Ignorování: rodiče nereagují na potřeby dětí, nedávají dítěti najevo své city, nevšímají si ho,
neukazují náklonnost, přestože dítě mají rádi; v tomto případě je sice rodič fyzicky přítomen,
emocionálně je pro dítě nedosažitelný;

Terorizování: rodiče k dítěti projevují negativní vztah: zesměšňují ho, trestají, kladou na něj
neadekvátní požadavky, vyhrožují mu (opuštěním, zabitím, zmrzačením);

Izolování: dítěti je bráněno v zapojení do skupiny vrstevníků, ve hře či adekvátním trávení
volného času, je zavíráno doma v místnosti bez stimulace.
Pracovníci Sdružení Linka bezpečí uskutečnili v letech 2001-2003 reprezentativní výzkum
s názvem Retrospektivní studie fyzického a psychického týrání v dětství u dospělé
populace ČR. Zkoumaný vzorek zahrnoval osoby ve věku od 18 do 44 let. Některé důležité
pasáže si dovolíme odcitovat.
Pro účely výzkumu vymezili autoři psychické týrání jako ubližování ze strany rodiče či jiné
dospělé osoby formou opakovaného odmítání, ponižování, zastrašování, nepřiměřeného
omezování, izolování od kontaktu s jinými osobami, využívání pro vlastní prospěch, učení
názorům a chování, jež odporují zákonům či obecným mravním normám, neposkytování
citové odezvy a vystavování násilí či závažným konfliktům doma.
Asi 70 % respondentů uvedlo, že byli v dětství či mládí opakovaně vystaveni některé
z forem psychického týrání. Zbývajících přibližně 30 % respondentů konstatovalo, že žádné
z forem psychického týrání opakovaně vystaveni nebyli. Je však nutno dodat, že respondenti
často vyjadřovali názor, že uvedené formy sice podle pravdy označili, avšak do této chvíle
je nepovažovali za týrání, nýbrž je vnímali jako výchovnou praktiku a zasloužený trest za své
přestupky.
K nejčastěji uváděným formám psychického týrání patřily (údaje jsou zaokrouhleny): chování
dospělého vyvolávající pocit zbytečnosti a méněcennosti (64%), pocit, že dospělý nebere dítě
na vědomí (60%), znehodnocování myšlenek a pocitů
dítěte (48%), ponižování (39%), omezování v kontaktu s kamarády nebo jinými blízkými
139
osobami (30%), nadávky, vulgární oslovování ze strany dospělého (28%), opakované
vysmívání se dítěti (27%), pocity strachu či hrůzy vyvolané chováním
dospělého (22%), opakovaná lhostejnost dospělého k dítěti (22%).
Za původce psychického týrání v dětství lze nejčastěji označit otce, matku a učitele nebo
vychovatele.
Otcové byli nejčastěji označeni jako osoby, které neberou své dítě na vědomí, dále pak jako
osoby, které dítěti opakovaně nadávaly nebo používaly vulgárních výrazů, osoby opakovaně
lhostejné a osoby, ze kterých má dítě strach nebo hrůzu. Matky nejčastěji představovaly zdroj
opakovaného omezování kontaktů svých dětí s kamarády a nepřiměřeného omezování aktivit
dětí.
Podrobnější analýza signalizuje, že učitelé a vychovatelé se významnou měrou podílejí
na traumatizaci dětí. Jsou těmi, kdo nejčastěji s dětmi hovoří tak, že si připadají méněcenné
a zbytečné; děti se ve styku s nimi cítí ponížené. Jednání, znehodnocující myšlenky nebo
pocity dětí, je ze strany učitelů a vychovatelů téměř stejně časté jako ze strany otců.
Objevily se významné rozdíly ve výpovědích mužů a žen. Ženy významně častěji než muži
označovaly matku jako původce psychického týrání u těchto forem: chování znehodnocující
jejich myšlenky a pocity, chování, v důsledku kterého se opakovaně cítily ponížené,
a využívání v cizí prospěch. Muži zase častěji uváděli učitele a vychovatele jako ty osoby,
které opakovaně znehodnocovaly jejich myšlenky nebo pocity.
Bylo zjištěno, že výskyt psychického týrání je nejnižší v předškolním věku, vrcholí na druhém
stupni základní školy a poté klesá. Počátek opakovaného psychického týrání kladli
respondenti většinou do období docházky na první nebo druhý stupeň základní školy. V tomto
období více než polovina dotázaných uvedla, že se poprvé setkala s psychickým týráním.
Téměř 30 % dotázaných kladla tento počátek rovněž do období před zahájením povinné
školní docházky. Pozdější začátek psychického týrání (po ukončení ZŠ) uvádí jen malá část
dotázaných. Konec opakovaného psychického týrání kladou respondenti jednoznačně nejvíce
do období dosažení plnoletosti a právní (v některých případech i ekonomické) nezávislosti
na rodičích. Toto období uvádí téměř polovina dotázaných
140
(Zdroje: http://www.rodina.cz/clanek2660.htm, http://www.detskaprava.cz/soubory/2_blok_ss
.ppt,http://www.nasedite.cz/webmagazine/articles.asp?idk=202&ida=222).
Hlavní riziko citového týrání spočívá v tom, že je obtížně rozpoznatelné okolím. Přestože
nezanechává viditelné stopy, může mít hluboký negativní dopad na duševní vývoj dítěte
a v důsledku toho také na osobní život a sociální vztahy v dospělosti. Významnou roli zde
samozřejmě hrají individuální dispozice jedince (např. temperament). Některé děti jsou
senzitivnější a vnímavější než ostatní; určité jednání (např. vulgární nadávání) může jedno
dítě hluboce zraňovat, přičemž jiného se významně nedotkne. Dopady psychického týrání
na prožívání a chování dítěte se liší podle intenzity, délky trvání a podle vývojového stupně
rozvoje jeho osobnosti v době, kdy k tomuto jednání dochází.
Psychické týrání s sebou přináší následky jak v psychosociální oblasti, tak v chování dítěte:

tělesné, duševní nebo citové opoždění ve vývoji,

neschopnost učit se ze zkušeností, rozumové schopnosti dítěte nebývají dostatečně
využívány, ve škole proto mívají často horší prospěch, než odpovídá jejich skutečnému
nadání,

chudá slovní zásoba, chybí potřeba komunikace v důsledku nedostatečné stimulace
a kontaktu s matkou-či jinou důvěrně blízkou osobou,

citová plochost, nedůvěřivost,

impulzivita, afektivní výbuchy,

nápadná pasivita nebo naopak agresivita v chování,

vyjadřování obav, že je nikdo nemá rád,

neustálý strach z potrestání,

nízké sebevědomí nebo naopak nerealistické „vytahování“,

tendence k sebeobviňování, sebeubližování,

nepřiměřené obavy z každé nové situace,

neurotické projevy (kousání nehtů, kroucení či vytrhávání vlasů, cucání prstů apod.),

nepřiměřené reagování na bolest (dítě hystericky reaguje při sebemenším podnětu nebo
naopak chová se, jakoby bolest vůbec necítilo),

vznik závislostí (na drogách), poruchy příjmu potravy, deprese,

děti bývají častěji nemocné, mívají více úrazů, větší sklon k obezitě,

známky nejistoty ve vztazích s druhými lidmi nebo neschopnost navazovat a udržovat
přátelské vztahy s druhými,

celkově povrchní vztahy k lidem, nedostatek empatie, egocentrismus,
141

nedůvěra k dospělým lidem, kteří se jim snaží pomoci nebo se s nimi snaží spřátelit,
či naopak přílišné lpění na těchto lidech a projevování až patetické vděčnosti za každou
pozornost,

vyhýbání se kontaktu s rodinou (dítě málo pobývá doma, často tráví čas raději např.
v rodině svého kamaráda),

vzhledem ke sníženému sebevědomí a menší schopnosti sebeprosazení se psychicky týrané
děti stávají častěji obětí šikany,

svým chováním vyvolávají nepříznivý dojem: nebývají oblíbené mezi vrstevníky ani učiteli.
Podle průzkumů negativní důsledky citového strádání v dospělosti se nejvýrazněji projevují
především:
→v oblasti profesní
Lidé s deprivační zkušeností se vyznačují neschopností uplatnit plně své intelektuální
předpoklady. Mají sklony ke střídání zaměstnání nebo bývají nezaměstnaní. Mnohdy pracují
na nižší úrovni, než dosahují jejich skutečné schopnosti. Často se stávají obětí šikany
na pracovišti.
→v rovině partnerské a rodičovské
U těchto osob se projevuje neschopnost navázat nebo udržet přijatelný partnerský vztah.
Často nemají vůbec nikoho blízkého; mnozí žádný vztah ani nehledají, protože se obávají
další negativní zkušenosti. Objevují se tendence stát se obětí psychického týrání v dalších
vztazích. S větší pravděpodobností emocionálně týrají nebo zanedbávají své děti.
→v sociální oblasti
Vyskytují se problémy v mezilidských vztazích. Tito lidé bývají obvykle hodnoceni jako
sobečtí, nestálí, náladoví a konfliktní. Často se dopouštějí protiprávního jednání.
Výsledky výše citovaného výzkumu Linky bezpečí dále ukázaly, že významné rozdíly
v pociťování následků psychického týrání byly zjištěny na základě analýzy dle pohlaví.
Ukázalo se, že muži mají významně častěji než ženy pocit, že na ně psychické týrání
v podstatě nemělo žádný vliv. Ženy naopak častěji uvádějí, že pociťovaly nebo pociťují
dlouhodobé a trvalé následky.
Respondenti, kteří uvedli, že pociťovali nebo pociťují následky psychického týrání, jemuž
byli v dětství či v mládí vystaveni, byli dále požádáni, aby se pokusili tyto následky
specifikovat.
142
Ukázalo se, že oběti psychického týrání nejčastěji trpěly nízkým sebevědomím (okolo 35%)
a pocity méněcennosti(asi 32%). Udávány byly též pocity smutku a deprese (zhruba 20%)
a celých 14% dotázaných pociťovalo častýstrach a úzkosti. Jako další pociťované důsledky
respondenti uváděli: citovou nestabilitu (skoro 10%), přílišnou závislost na jiné osobě
(asi 9%), problémy s učivem ve škole (8%), opakované výbuchy agrese či násilí (necelých
8%) a poruchy spánku (zhruba 6 %).
(Zdroj: http://www.detskaprava.cz/soubory/2_blok_ss.ppt).
www.zkola.cz, www.detskaprava.cz, www.tyrane-deti.cz
13.2.3. Prevence
Psychické násilí či zanedbávání mnohdy souvisí s prostou neznalostí zákonitostí psychického
vývoje dětí nebo s nedostatečnou obeznámeností s jejich právy. Požadavek zvyšování
právního vědomí v oblasti dětských práv se nevztahuje jenom na pedagogy a rodiče,
ale především na děti samotné.
Pozastavme se nejprve u základních milníků vývoje dětských práv. Status dítěte jakožto
„méněcenné“ bytosti se začal postupně proměňovat v průběhu první poloviny dvacátého
století. Společně se snahami o zrovnoprávnění žen sílily aktivity zaměřené na zlepšení
postavení dětí ve společnosti.
Humanistické tendence politických hnutí na podporu dětských práv vyústily do podoby
tzv. Ženevské deklarace práv dítěte, přijaté Shromážděním Společnosti národů v roce 1924.
V dokumentu byla krátce a povšechně definována základní práva dítěte.
Důsledky druhé světové války vedly k pozdějšímu rozšíření formulace těchto norem
v Deklaraci práv dítěte, která se přímo odvolávala na Všeobecnou deklaraci lidských práv.
Valným shromážděním OSN byla přijata v roce 1959. Avšak ani tento dokument pro státy
nepředstavoval právní závazek v mezinárodním měřítku.
Prvním dokumentem, který práva dítěte kodifikoval formou smlouvy (tj. pro státy, které
ji přijaly, je závazná), se stala teprve Úmluva o právech dítěte. Valným shromážděním OSN
byla schválena 20. listopadu 1989. V ČSFR vstoupila v platnost 6. února 1991 (resp.
1.1.1993). Představuje právní dokument nejvyššího řádu, to znamená, že žádný zákon dané
země nesmí být v rozporu s jeho ustanoveními.

Úmluva o právech dítěte
Úmluva vychází ze čtyř základních principů:
143

nediskriminování (dítě má právo být chráněno před jakoukoliv formou diskriminace, tj.
omezování, rozlišování),

nejlepší zájem dítěte (jakékoliv akce týkající se dítěte musí brát v úvahu jeho nejlepší zájem
či nejvyšší blaho),

právo dítěte na život, přežití a rozvoj,

respektování názorů dítěte (právo dítěte vyjádřit svůj názor a respekt k jeho názoru
při rozhodování o věcech týkajících se dítěte).
Ustanovení Úmluvy se vztahují bez výjimky na každé dítě i nezletilou mládež ve věku 0 – 18
let.
Práva související s požadavky na pozitivní psychický vývoj dítěte lze zobecnit do několika
tematických okruhů (srov. Hradečná et al., 1995):
→Respektování dítěte jako jedince ve společnosti: např. právo dítěte na slušné zacházení,
právo na přátelství a na styk s přáteli, na respektování náboženství, jazyka, barvy pleti, rasy
či sociální skupiny, právo mít místo k učení…;
→Emočně kladné prostředí a projevování lásky dítěti: např. právo žít s každým ze svých
rodičů, pokud by mu to neškodilo, právo být s lidmi, kteří ho mají rádi, právo na pozornost
a vedení ze strany dospělých, právo dostávat a projevovat lásku, apod.;
→ Respektování dítěte jako jedince s možností rozvoje, který si chce potvrzovat svou
identitu: např. právo být veden k tomu, aby uznával ostatní lidi bez ohledu na rasu,
náboženství atd., právo rozvíjet všechny své schopnosti a nadání, navštěvovat školy tak
dlouho, jak jeho snaha a nadání dovolí, mít příležitost naučit se, co je správně a dobré, právo
dostat pomoc při učení, právo hrát si, právo na soukromí, právo na kapesné, právo zvolit
si své náboženství či přesvědčení, právo mít své názory a představy, kterým ostatní
naslouchají, právo mít své jméno…);
→ Respektování dítěte jako individuality, která si tvoří svůj vlastní život: např. právo
ovlivňovat rozhodnutí, co se s ním stane, právo získat dostatek informací pro toto rozhodnutí,
právo na chování přiměřené věku, právo být připravován na svobodu jednat a žít svým
vlastním způsobem, právo naučit se přebírat více odpovědnosti s věkem, apod.).
V letech 2000-2001 Dětský fond OSN (UNICEF) provedl rozsáhlý výzkum mezi dětmi
a mládeží ve věku 9-17 let v některých evropských a asijských zemích. Jeho hlavním cílem
bylo zviditelnit názory, pocity a postoje dětí a mladých lidí různých národů.
Výsledky výzkumu v České republice dávají o pocitech a názorech našich dětí poměrně
144
pozitivní obraz - 63 % českých dětí uvedlo, že jsou šťastné téměř pořád, 36 % jen někdy.
Hlavní důvody pro pocity štěstí zahrnují školu (59 %), kamarády (58 %) a rodinu (57 %).
A naopak, problémy ve škole (69 %) a tresty (49 %) jsou hlavní situace, kdy se české děti
cítí nešťastné.
Většina českých dětí má dobrý vztah s rodiči a 30 % uvedlo, že by ve svých rodinách nic
neměnily. 60 % dětí prohlásilo, že se v jejich rodině občas vyskytuje násilné nebo
agresivní chování (většinou křik a hádky), 11 % uvedlo také bití. 10 % dětí věří, že alespoň
někdy je fyzické násilí dobrým způsobem řešení problémů.
Nejdůležitější hodnoty předávané v rodinách jsou respekt a rozvíjení mezilidských vztahů (70
%), následované pravdomluvností (66 %) a kázní/ sebekontrolou (50 %).
Kdyby měly děti možnost říci ve škole svým učitelům, co si doopravdy myslí, některé z nich
by vyjádřily pozitivní věci, jako např. že chodí do školy rády (29 %). Ovšem 27 % dětí
uvedlo, že by se vztahy mezi učiteli a žáky měly zlepšit.
Děti vyjádřily vysokou úroveň důvěry svým rodičům (97 % matkám a 85 % otcům),
lékařům (88 %) a učitelům (74 %). Naopak nejvyšší nedůvěru mají k církevním
představitelům (47 %) a vládě (44 %).
Téměř polovina českých dětí má pocit, že jejich názor není dostatečně nebo vůbec brán
do úvahy při rozhodování místních orgánů o věcech, které se dětí týkají. Rády by
se podílely zejména na rozhodnutích ohledně nabídky aktivit pro využití volného času.
V mezinárodním srovnání jsou české děti sice méně šťastné než jejich vrstevníci v západní
Evropě a Maďarsku (kde více než 80 % dětí uvedlo, že jsou šťastné téměř pořád), avšak
jsou mnohem šťastnější než děti v mnoha jiných zemích (např. v Moldávii pouze 33 %).
Doma se české děti setkávají méně s projevy násilí nebo agresivity než např. děti polské (76
%) a slovenské (67 %) a jde spíše o agresivitu verbální.
Jako slabé se ukázaly znalosti dětských práv - celých 25 % českých dětí nebylo schopno uvést
ani jediné své právo. Horší situace se projevila pouze v Ázerbájdžánu, Bulharsku, Gruzii
a Tádžikistánu (http://dci.jeja.cz/index.php?o=32&i=2).
Zdroj: nicm.cz
145
13.3. Fyzické týrání, zneužívání a zanedbávání
Podle Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 se za fyzické (tělesné) týrání považuje
vědomé tělesné ublížení dítěti anebo nezabránění ublížení či utrpení dítěte, včetně úmyslného
otrávení nebo udušení dítěte - pokud je jasné či existuje důvodné podezření, že zranění bylo
způsobeno anebo mu vědomě nebylo zabráněno.
Tělesné týrání se rozlišuje podle své povahy na aktivní a pasivní.
Aktivní tělesné týrání:
zahrnuje všechny akty násilí na dítěti, při kterých dochází k tělesnému zranění dítěte, k jeho
trvalému postižení nebo v krajních případech k jeho usmrcení. Pod pojem tělesné týrání
zařazují někteří odborníci i pravidelné tělesné trestání dítěte užívané jako výchovný
prostředek.
Za formy aktivního fyzického týrání je považováno:

nepřiměřeném bití rukou (např. facky, pohlavky),

bití různými nástroji (obvykle snadno dosažitelnými v domácnosti: např. vařečka, vodítko
na psa, ramínko, hadice, kabel),

kopání do dítěte, údery pěstí (dochází často k poranění vnitřních orgánů),

způsobení bodných, řezných a sečných rán různými nástroji (nožem, nůžkami, jehlou, jehlicí
aj.),

poranění střelná (zbraní),

vytrhávání vlasů,

nepřiměřené tahání za ušní boltce,

kousání dítěte,

způsobování popálenin (nejčastěji přiložením cigarety na kůži dítěte, dále popáleniny
od kamen, kulmy, grilu apod., dále drobné popáleniny vzniklé třením, je-li dítě např. vlečeno
po koberci, popáleniny úst od horké potravy, která byla dítěti násilím vpravena do úst,
popáleniny od vřící vody (opařeniny),

odmrštění, odhození dítěte, kdy často dochází k úderu dítěte o stěnu nebo podlahu, smýkání
dítětem ze schodů, proti stěně, nábytku apod., sražení dítěte na zem,

přinucení dítěte stát nebo sedět v nepohodlné pozicinebo na místě, které v něm vyvolává
strach (ve sklepě apod.),

svazování a připoutávání dítěte, (stopy od provazu či kabelu bývají patrné především
na zápěstí a v okolí kotníků),

škrcení (zůstávají stopy po provazu na krku, tzv. strangulační rýha)
146

dušení,

silné třesení, zejména u malých dětí (syndrom třeseného dítěte, o kterém bude řeč níže),

odpírání spánku nebo potravy za trest,

uvádění dítěte do situací, kdy je nuceno za trest podstoupit nějaké fyzické utrpení,

otravy jedy a chemikáliemi,

podávání alkoholu a drog.
(srov. Dunovský et al., 1995; Kranzová, 1996; http://www.tyranedeti.cz/cz/projevy.php; www.dkc.cz )
Při tělesném týrání aktivní povahy dochází ke zraněním, postižení orgánů či jejich funkcí.
Lékaři popisují poranění
- zjevná (otevřená) - rány (tj. porušení kůže, sliznice nebo povrchu některého orgánu): patří
sem různé oděrky, dále rány řezné, sečné, bodné, tržné, zhmožděné, rány kousnutím a střelné;
dále nitrooční krvácení (např. po úderu do oka), popáleniny, apod.;
- skrytá - zavřená (např. otřesy mozku, míchy, pohmožděniny, modřiny, vytrhávání vlasů,
kousnutí, poranění svalu, šlach, nervů, cév, kloubů, zlomeniny, nitrobřišních orgánů: tupým
úderem může být způsobeno roztržení jater, sleziny, žaludku..., apod.), (Dunovský et al.,
1995).
Pro vychovatele by měly být alarmující příznaky, které signalizují fyzické týrání:

poranění nebo popáleniny na kůži dítěte nevysvětlitelného původu, zvláště vyskytují-li
se opakovaně,

nepravděpodobná zdůvodnění těchto poranění dítětem, či o ně pečující dospělou osobou,

nechuť dítěte o těchto poraněních hovořit,

lysiny, pohmožděniny apod.,

neochota dítěte odhalovat tělo (v teplých dnech), strach ze svlékání (před hodinou tělocviku),

škrábance, vyražený nebo ulomený zub, natržený ušní boltec, opakované zlomeniny, často
spontánně zhojené, poranění měkkých částí dutiny ústní apod.,
a také nápadné změny v chování (projevující se u všech forem násilí na dítěti):

strach z rodičů, neochota a rozladěnost před návratem domů,

sklony k sebetrýznění,

agresivita vůči ostatním,

útěky z domova, záškoláctví,

náhle zhoršený školní prospěch,

náhlá ztráta kamarádů (sociální izolace),

obtíže v sociální komunikaci, vyhýbavé chování,
147

snížené sebehodnocení dítěte,

zvýšená úzkostnost dítěte, vznik iracionálního strachu a obav bez zjevné negativní
předcházející zkušenosti,

enuréza (pomočování), enkopréza (neudržení stolice).
(Elliottová, 1997; Vaníčková, 2004)
Někteří rodiče se fyzického násilí dopouštějí v afektu; dítě tak „funguje" jako hromosvod pro
jejich vnitřní napětí a prožívaný stres. Jindy je násilí uplatňováno v souvislosti s nekázní
dítěte: používají tělesných trestů jako výchovného prostředku. Avšak dítě bývá trestáno
i „preventivně" (pro případ, že bude zase zlobit) nebo představuje jakýsi náhradní objekt, kdy
je trestáno za prohřešky svých mladších sourozenců („Jsi starší, máš mít rozum").
Hranice mezi tělesným trestáním a týráním dítěte je poněkud nejednoznačná a její
vymezování je poměrně choulostivá záležitost. Nicméně odborníci z výboru pro práva dětí
OSN pro jasnější operaci s pojmy vydefinovali tento rozdíl následovně: tělesné trestání dětí
se stává tělesným týráním tehdy,je-li trest prováděn za pomoci předmětů (vařečka, řemen,
vodítko na psa atd.), nebo na citlivou část těla (hlava, bříško, oblast pohlavních orgánů, dlaně
a plosky nohou) nebo když po ranách zůstávají na těle stopy , např. otoky, modřiny, škrábance
(Vaníčková, 1994).
V jiném pohledu jsou tělesné tresty ztotožňovány s tělesným týráním, resp. jsou považovány
za jednu z forem týrání (zákaz jejich používání např. v Norsku).
Postoj k tělesným trestům se liší nejen v závislosti na historickém vývoji (tvrdá výchova
a vraždy postižených dětí v antické Spartě apod.), ale také na kultuře. Zatímco v ČR jsou
tělesné tresty považovány za adekvátní výchovný prostředek (stejně jako v mnohých
evropských, asijských či afrických státech), tak ve skandinávských zemích, Rakousku,
Německu apod., jsou formálně zakázány a morálně odsuzovány (srov. Dunovský, 1995).
Iniciativu ke změně postojů společnosti k používání tělesných trestů vyvíjí např. Rada Evropy
i řada neziskových organizací a odborníků.
E. Vaníčková (2004) pak cituje představitele britské a švédské organizace EPOCHWorldwide a Save the Children-Radda Barnen, kteří tělesný trest popsali jako úmyslné či
záměrné způsobení bolesti atakem na tělo pro kázeňský přestupek.
V našich podmínkách patří k nejčastěji používaným fyzickým trestům: facka, pohlavek,
výprask rukou, výprask předmětem, kopanec, ždercha do zad, rána, rána pravítkem nebo
ukazovátkem, odhození, třesení, praštění hlavou o zeď, štípání, tahání až vytrhávání vlasů,
148
kroucení ušním boltcem, údery knihou nebo jiným předmětem do hlavy, kostičky (pevný stisk
týlu, nadloktí), burák (prudké přejetí palcem po zadní straně krku), škrcení, cvrnkání do ucha,
přehození přes stůl (lavici), stoj na hanbě v předpažení, klečení, kliky a dřepy, kroucení ruky,
píchání špendlíkem, přivazování ke stolu nebo stromu, svazování končetin, sypání pepře
na ruce, zalepování úst leukoplastí, ponořování rukou do horké nebo ledové vody.
Uplatňování tělesného trestu v českých rodinách se stalo hlavním tématem dvou
výzkumných projektů, provedených prostřednictvím tytéž metodiky v letech 1994 a 2003.
Reprezentativní soubor tvořily děti 4. ročníku základních škol ČR.
Badatelé zjišťovali, zda v rodinách převažují jako výchovný prostředek odměny nebo tresty.
Výsledné údaje jsou následující (zaokrouhleno):

(pozitivní) výchova s převahou odměn: 44% (1994), 56%(2003),

výchova s přibližně stejným zastoupením odměn a trestů: 50% (1994), 38% (2003),

(negativní) výchova s převahou trestů: 7% (1994), 6% (2003).
Ukázalo se, že nejčastější příčinou výchovného počinu (odměny i trestu) podle šetření z roku
2003 je školní známka, dále domácí práce, a chování. Podle obou výzkumů nejhojnějšími
formami odměn jsou pochvala, dárky, peníze, kredit do mobilu, splnění přání dítěte a práce
s počítačem. Nejčastěji používanými formami trestu jsou hubování, výprask,příkaz splnit
povinnost, zákaz televize, zákaz používat mobil, počítač nebo video, zákaz návštěvy
u kamaráda. S tělesným trestem, (který byl v tomto výzkumu specifikován jako facka,
výprask, kopanec, silná rána či úder), mělo určitou zkušenost okolo 90% dětí (1994), 10%
dětí nebylo tedy nikdy tělesně potrestáno. Počet dětí tělesně netrestaných se v pozdějším
výzkumu zvýšil na téměř 14% (2003). Nejčastěji používaným tělesným trestem je výprask.
Na otázku, jaký je citový vztah dětí k rodičům, odpověděla 2% dětí, že neví jestli mají
rády své rodiče, 14% uvedlo, že mají raději matku, 4% dětí mají raději otce a 80% dětí
prohlásilo, že má rádo oba rodiče (1994). V roce 2003 se v tomto směru objevily významné
změny: necelá 2% uvedlo, že své rodiče nemají rády, 6% neví, zda mají své rodiče rády, 24%
uvedlo, že mají raději matku a téměř 13% uvedlo, že mají raději otce. Rádo oba rodiče
má jenom okolo 57% dětí (Vaníčková, 1994, 2004).
Také průzkumy realizované v devadesátých letech Institutem pro kriminologii a sociální
prevenci poukázaly na to, že fyzické násilí a agresivita coby komunikační prostředek
ve vztahu mezi rodičem dítětem je v českých rodinách poměrně obvyklou záležitostí.
149
Fyzicky týrány jsou především děti, které jsou rodiči vnímány jako nepřijatelné vzhledem
k handicapům, ať již fyzickým, nebo psychickým, či pro svůj obtížný temperament, ale také
děti nechtěné (Martinková, 1997).
Podle odhadů je v České republice ročně týráno až 40 tisíc dětí mladších 15 let (tj. 1-2%
dětské populace), přičemž kolem padesáti dětí ročně na následky týrání a nedostatečné péče
zemře. Z toho vyplývá smutný závěr, že Česká republika patří k zemím s největším
počtem týraných dětí na světě (srov. www.fod.cz; Štráfeldová, 2004).
Zkušenost tělesného násilí v dětství šetřili ve své studii (2001-2003) pracovníci Sdružení
Linka bezpečí na reprezentativním vzorku osob ve věku 18 až 44 let. Zde však autoři tělesné
trestání nezahrnovali bezprostředně pod tělesné týrání, a pojmy odlišovali. (Uvedené údaje
jsou zaokrouhleny). Tělesné týrání v dětství zažila téměř čtvrtina dotazovaných (24%). Tito
lidé uvedli, že byli jednou nebo vícekrát např. udeřeni či biti nějakým předmětem do hlavy
či jiné části těla, jejich hlavou bylo o něco tlučeno, někteří byli tlučeni pěstí, kopáni, opařeni
či popáleni, svazováni, přivazováni, pořezáni, dušeni, škrceni či postřeleni. Téměř jedna
pětina dotázaných měla v důsledku týrání tělesné následky. Tělesného týrání se dopouštěli
rodiče (častěji otec). Téměř polovina týraných zažívala týrání již od předškolního věku.
Jako subjektivně vnímané příčiny fyzického týrání uváděly jeho oběti neschopnost
se ovládnout ze strany týrajících, chování či prospěch a stres či starosti týrajících
osob. Jako tělesné trestání bylo hodnoceno např. uhození (plácnutí) rukou přes ruce nebo přes
hýždě, facka či pohlavek, tahání za vlasy či za uši, kousnutí, štípnutí, cloumání nebo strkání.
Tělesně trestány v tomto pojetí byly téměř dvě třetiny dotázaných. Bez použití fyzické
síly (zde: netýráno, netrestáno) bylo vychováváno 17 % dotázaných, přičemž s použitím
fyzické síly bylo v dětství „vychováváno" 83 % dotázaných. (Bosák, 2004).
Syndrom třeseného dítěte
Necitlivé zacházení s malými dětmi může vést k poruchám jejich dalšího vývoje. Pojem
syndrom třeseného dítěte (angl. Shaken Baby Syndrome) označuje souhrn zdravotních potíží,
které bývají způsobeny prudkým třesením a cloumáním s kojencem nebo malým dítětem.
Poprvé byl popsán na počátku sedmdesátých let lékařem J. Caffeym.
Nešetrné třesení může mít za následek poruchy sání nebo polykání, zhoršení nebo ztrátu
sluchu nebo zraku, záchvatová onemocnění, poškození mozku (které může vést k mentální
150
retardaci, poruchám řeči nebo učení),autismus, kognitivní poruchy a poruchy chování,
paralýzu, nebo dokonce smrt. Dětská hlava a krk jsou mimořádně zranitelné z toho důvodu,
že hlava je velká a krční svaly jsou ještě slabé. Dětský mozek a cévy jsou navíc velmi křehké
a třesení, škubání a prudké trhání způsobí hyperflexi a hyperextenzi krčních svalů s vážnými
následky. Pachatelem takového způsobu tělesného násilí bývá nejčastěji muž, manžel nebo
partner matky (Palmer, 1998). Bylo-li s dítětem třeseno nebo existuje-li podezření, že s ním
bylo třeseno, je důležité toto sdělit neprodleně lékaři.
U dětí postižené syndromem jsou charakteristické některé příznaky:
skelný (tupý) pohled; křeče; dráždivost; nehybné zornice, zhoršené vidění; záchvaty; spavost,
neaktivita; potíže s dýcháním; zvracení; dušení; hlava je zcela natočena na jednu stranu;
otékání, puchnutí hlavy (zvětšení); krvácení na sítnici oka; krvácení do mozku (subdurální
hematom) (Dunovský et al., 1995; Palmer,
1998;http://www.montcopa.org/mcocy/shaken%20baby.htm).
Neutuchající hlasitý pláč dítěte dokáže vyvést z míry každého dospělého. Je však důležité
ovládnout se a nepodléhat afektu.
Netřeste a necloumejte dítětem! S. Palmer (1998) radí: Pokud jste podráždění, dítě raději
vůbec neberte do rukou. Přestaňte: uložte dítě na bezpečné místo (do postýlky). Uklidněte
se (odejděte do vedlejší místnosti, na chvilku si pusťte hudbu...). Poté, co jste se uklidnili,
pokuste se dítěti pomoci .
Platí, že první roky života dítěte jsou důležité pro jeho další pozitivní tělesný a duševní
vývoj. Disciplína ve výchově začíná fungovat až tehdy, když jsou děti dostatečně staré na to,
aby ji pochopily. Požadovat kázeň u malých dětí je nejen neefektivní, ale také nezdravé. Malé
děti nepotřebují disciplínu!
Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy)
Zvláštní formu fyzického zneužívání dětí představuje Münchhausenův syndrom v zastoupení
(by proxy). Jeho název je odvozen od jména německého barona von Münchhausena (u nás
zvaného barona Prášila), známého chorobného lháře a fantasty. Münchhausenův
syndrom jako takový spočívá ve vymýšlení či zveličování příznaků tělesného či duševního
onemocnění nebo postižení a v důsledku toho opakování vyšetření či léčení v míře, která
neodpovídá objektivní skutečnosti. Takový člověk bývá též označován jako „nemocniční
tulák".
151
Existují však případy, kdy tyto aspekty dospělý (většinou matka) přenáší na své dítě. V této
souvislosti se hovoří o syndromu by proxy (angl. v zastoupení), neboť iniciátory podvodů
není pacient sám, nýbrž jiná osoba. Tuto specifickou formu týrání dětí popsal v sedmdesátých
letech britský lékař R. Meadow. Jde tedy o závažnou psychickou poruchu rodiče, který trpí
utkvělou představou, že jeho dítě je nemocné, a snaží se o tom přesvědčit i lékaře. Dítě
je opakovaně vyšetřováno a léčeno pro nemoc, kterou nemá. Rodič si u lékaře vymýšlí
nejrůznější příznaky nemoci a onemocnění, poškozuje vzorky krve, moči a jiných materiálů
tak, aby vyzněly patologicky a také může přímo poškozovat dítě pro věrnější simulaci
onemocnění. Na základě dosavadních poznatků byly stanoveny tři stupně závažnosti
Münchhausenova syndromu v zastoupení. Na nejnižším stupni rodiče jen přehnaně fabulují
a falšují některé lékařské dokumenty. Při druhém stupni závažnosti rodič zasahuje například
do výkalů dítěte a přidává krev do jeho moči nebo do zvratků. Ve třetím stupni je riziko úmrtí
dítěte nejvyšší. V tomto stadiu se rodič zmocní samotného těla dítěte, zasahuje do něj
lékařskými nástroji (např. katetry, infuze) nebo jej přímo ohrozí a způsobí smrt udušením
či otravou. Motivací dospělého pro týrání dítěte mohou být obdiv jeho osoby coby
zodpovědného a starostlivého pečovatele, kontakt a pozornost zdravotníků, upřímná lítost
okolí, výhody v podobě sociálních dávek.
Jak bylo naznačeno, typickým pachatelem tohoto způsobu týrání je biologická matka
(odhaduje se, že v 95% případů). Jsou to ženy, které byly samy obětí syndromu nebo
přinejmenším trpí hypochondrií. Často pocházejí ze zdravotnického prostředí nebo mají
dostatek znalostí na to, aby dokázaly oklamat i odborný personál. Chce být obdivována pro
své dokonalé mateřství, své dítě považuje za vzácný poklad a domnívá se, že pouze v rukou
lékaře bude její potomek v bezpečí
(http://www.svetvedy.cz/zobraz_archiv.php?id=31&cislo=3_2003; http://www.tyranedeti.cz/cz/projevy.php?sekce=zvlastni_formy ).
Dosud jsme hovořili o fyzickém týrání aktivní povahy. Negativní dopady na vývoj dítěte má
však také zanedbávání péče o dítě.
Pasivní fyzické týrání
Pasivním
fyzickým
týráním
(zanedbáváním)
se
rozumí
nedostatečné
uspokojení
nejdůležitějších potřeb dítěte. Jde o úmyslné, ale i neúmyslné nepečování o dítě, jedná se také
o opomenutí v péči o dítě či nepochopení rodičovské role. (nezralost rodičů nebo rodiče
se závažnou psychickou poruchou). Dítě se vyznačuje nedostatečným rozvojem v mnoha
152
oblastech, nejvážnějším důsledkem zanedbávání je zpustnutí dítěte, v krajním případě jeho
smrt (http://www.tyrane-deti.cz/cz/projevy.php ).
Přední český pediatr J. Dunovský (1995) vymezuje formy pasivního fyzického týrání:
- Nedostatek zdravotní péče. Jedná se o vědomé a nevědomé odmítání preventivní a léčebné
péče. Nevědomé odmítání zdravotní péče vzniká z nepochopení a neporozumění vážnosti
zdravotního stavu dítěte a ohrožení jeho života. Do této skupiny patří i případy, kdy dospělí
způsobí dítěti nějakou újmu, bojí se následků, doufají ve spontánní uzdravení dítěte a tím mu
prakticky odpírají první pomoc. Patří sem i případy, kdy rodiče nezabezpečují dítěti kvalitní
hygienickou péči.
- Nedostatek přístřeší, ošacení a ochrany. Ohroženými dětmi jsou děti bezprostředně trpící
chudobou svých rodičů či děti bez domova, které o něj přišly z příčin objektivních (přírodní
katastrofa, válka, emigrace, úmrtí, apod.) nebo subjektivních (útěk, izolace aj.).
- Porucha v prospívání dítěte neorganického původu. V našich podmínkách se vyskytuje
spíše výjimečně, např. v extrémně chudých či sociálně nepřizpůsobivých rodinách (např.
rodiny bez přístřeší). Jde o poruchu vzniklou z nedostatečné výživy jak po stránce
kvantitativní tak pro stránce kvalitativní. Projevuje se výraznou podváhou, různými
hypovitaminózami (závažný nedostatek důležitých vitamínů). V nejtěžších případech dochází
k zastavení růstu dítěte.
- Vykořisťování dětí. Jedná se o nucení dětí k žebrání a zneužívání dětí jako levné pracovní
síly (děti přistěhovalců, uprchlíků, dětská práce např. v Číně).
K příznakům tělesného zanedbávání dítěte lze zahrnout:

nevhodné oblečení dítěte (neadekvátní pro dané roční období nebo oblečení, jenž působí dítěti
nepohodlí tím , že je příliš malé nebo příliš velké),

únava a ospalost dítěte mimo běžnou denní dobu,

nedostatečná osobní hygiena ( dítě nemá osvojená základní hygienická pravidla),

poruchy řeči,

poruchy příjmu potravy,

dítě má trvale hlad; podávání potravy o nízké nutriční hodnotě a jednostranné podávání stravy
po nepřiměřeně dlouhou dobu (dítě se dožaduje jenom jednoho druhu jídla); nedostatek teplé
stravy,
153

zdravotně závadné podmínky v domácnosti s dítětem kde se nacházejí např. odpadky,
exkrementy, plíseň, nedostatečné vytápění, místo na spaní je špinavé a chladné, nebo lůžko
zcela chybí,

nedostatek patřičné lékařské péče (důsledkem jsou poruchy růstu, vývoje, retardace
a nerovnoměrný psychomotorický vývoj dítěte, neléčené zdravotní problémy dítěte),

chronické útěky z domova,

vnitřní nutkání ke krádežím nebo sběru odložených věcí,

časté jsou situace, kdy je dítě nuceno převzít odpovědnost za péči o své sourozence a další
děti,

ponechávání dítěte v domácnosti bez dozoru dospělého, pobyt dítěte na ulici v neobvyklých
hodinách, ponechání kojence po nepřiměřeně dlouhou dobu v uzavřeném prostoru např.
automobilu a nevyzvednutí dítěte po zavírací době kolektivního zařízení jako jsou školky
a školní družiny, chodí pozdě do školy nebo za školu,

nedostatečné sociální dovednosti, nedostatečná kultivovanost chování, přehlížení kulturních
norem, citová plachost, lhostejnost, obdiv k radikálním politickým a náboženských hnutím,
apod.,

dítě je depresivní, uzavřené, apatické,

agresivita vůči ostatním, destruktivní chování,

neurotické návyky (kouše si nehty, vlasy, houpá se), sebedestruktivní tendence, snížená
sebeúcta.
Některé z těchto podmínek se mohou občas vyskytovat v každé domácnosti. O zanedbávání
péče o dítě lze hovořit tehdy, vyskytuje-li se více těchto faktorů po delší dobu (Dunovský et
al., 1995; Elliottová, 1997; www.ruzovalinka-praha.cz ).
Je důležité vědět, že pro dospělého neexistuje žádný dobrý důvod, aby dítěti nebo
dospívajícímu ubližoval či ho zanedbával. Neexistuje žádný dobrý důvod pro to, aby bylo
ohroženo zdraví nebo blaho dítěte.
Zdroj: www.zkola.cz
154
Název
organizace
Činnost organizace
Kontakt
Poskytování sociálního poradenství. +420 777 107 950
Jekhetani Luma Organizace zabývající se především www.luma-mb.cz/
– Společný
pomoci dětem romského etnika.
Svět, o.s.
Poskytování sociálního,
+420 326 322 915
Poradna pro
manželského a rodinného
www.poradnamb.cz/
rodinu,
poradenství. Podpora při hledání
manželství a optimálního řešení obtížných
mezilidské
životních situací.
vztahy
Speciálně
Speciálně pedagogická a
+420 326 321 931
pedagogické psychologická diagnostika,
www.skolanacelne.cz/
centrum
poradenství a terapie v době od 8 do
14 hod..
155
Adresa
Erbenova 790/23, Mladá
Boleslav, 293 01
Masná 55, Mladá
Boleslav, 293 01
Na Celně 2, Mladá
Boleslav, 293 05
14. Xenofobie a rasismus
Xenofobie
Xenofobii charakterizují projevy odporu, nepřátelství, ale i nedůvěra ke všemu cizímu
a strach ze všeho cizího. Konkrétním projevem je nepřátelství k lidem jiné barvy pleti, jiné
národnosti, jazyka, náboženského přesvědčení, kultury, projevující se navenek odporem
a nepřátelstvím vůči imigrantům, ale i cizincům s trvalým pobytem, uprchlíkům... Někdy
je tento pojem užíván jako obecný termín pro rasismus, antisemitismus a nacionalismus.
Stejně jako rasismus je předsudkem, který vytváří negativní názor bez jakékoliv znalosti nebo
smyslu.
Intolerance
Intolerance - je nesnášenlivost, nedostatek úcty k jiným způsobům chování a jednání,
nedostatek respektu k jinému přesvědčení či víře než je naše. Projevuje se zákazem odlišných
způsobů chování či názorů než jsou naše vlastní. Může také znamenat, že se s některými lidmi
nezachází odpovídajícím způsobem (např. kvůli sexuální orientaci).
Rasismus
Rasismus je základním východiskem odrůd tzv. pravicového extremismu a je založen
na ideologii vycházející z biologické teorie zdůrazňující význam rasových znaků a rozdílů
mezi rasami. Podstatu člověka spatřuje především v těchto znacích. Vychází z přesvědčení
o nadřazenosti "bílé rasy" (často užší skupiny jejích příslušníků) nad ostatními druhy
"méněcenných ras", o její předurčenosti k nadvládě.
Pravicový extremismus
Pod pojmem pravicový extremismus rozumíme aktivity opravdu extremistické. Především
se jedná o činnost různých skinheadských nebo původně skinheadských uskupení. Jejich
ideologie se omezuje prakticky pouze na formulování xenofobních programů ve všech svých
mutacích (rasismu, antisemitismu apod.) Myšlenkové rozpětí extrémně pravicových skupin
je tedy poměrně chudé a rozdíly mezi jednotlivými seskupeními jsou spíše ve formě
jak dosáhnout společných cílů a v jednotlivých atributech organizačně rituálního charakteru.
Tyto rozdíly jsou při tom důležité z hlediska atraktivnosti pro členy stávající i potencionální.
156
Iracionální vzorce chování, mýty a jen zasvěcencům známé rituály, které v pozadí běžné
činnosti vytváří ovzduší tajemna, jsou totiž hlavními jednotícími prvky jednotlivých
seskupení.
Antisemitismus
Je specifickým projevem rasové nenávisti vůči Židům, k sionismu (judaismu).
Nacionalismus
Podle tohoto politického směru je národ základní společenskou jednotkou. Proklamuje tzv.
tradiční společenské hodnoty a jeho vymezení a odlišení od tzv. národní hrdosti, jejíž projevy
jsou nazírány jako pozitivní společenské jevy a je s nimi tak i manipulováno, z něj činí
nejproblematičtější odrůdu extremismu.
Lidská práva
Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata a vyhlášena tři roky po ukončení 2. světové
války, největší válečné katastrofy v lidských dějinách, která přinesla nezměrné lidské utrpení,
smrt asi 55 milionů lidí, obrovské materiální i morální ztráty. Deklarace je právně
nezávazným dokumentem (nejde o mezinárodní smlouvu), její politická autorita je však
uznávána na celém světě. Výročí jejího přijetí se každoročně slaví jako Den lidských práv.
OSN deklaraci přijalo jako rezoluci č. 217/III.A
Listina základních práv a svobod
Federální shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní
rady, uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost
zákona, navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné
tradice našich národů, paměti trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní
svobody byly v naší vlasti potlačovány, vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv
společným úsilím všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa
a slovenského národa na sebeurčení, připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím
generacím za osud veškerého lidstva na Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se Česká a Slovenská
Federativní Republika důstojně zařadila mezi státy, jež tyto hodnoty ctí, usneslo se na této
Listině základních práv a svobod:
Práva, která patří lidským bytostem prostě jako lidským bytostem. Termín lidská
práva se dostal do popředí až v tomto století, v minulosti se o těchto právech spíše hovořilo
157
jako o "přirozených právech" nebo "právech člověka." Pojem lidských práv či práva vůbec
neexistoval ve všech dobách či civilizacích... Která práva bývají nejčastěji prohlašována
za lidská práva?
Na základě posuzování formálních deklarací je můžeme rozdělit do šesti kategorií:
První a často nejpřednější je právo na život. Může být chápáno jako právo nebýt zabit nebo
fyzicky napaden, nebo jako právo být chráněn před zabitím a napadením, nebo jako právo
na základní materiální podmínky k životu nebo minimum zdravotní péče.
Za druhé je to svoboda, která v deklaracích figuruje vždy na přední místě. Někdy
se vymezuje jako právo na svobodu v obecném smyslu, někdy se jím rozumí právo
na partikulární svobody, z nichž je nejpodstatnější svoboda myšlení, vyjadřování,
náboženství, spolčování a pohybu.
Za třetí, právo na vlastnictví, které mělo důležité místo v raných formulacích práv, zůstalo
ve většině formulací 20. století, ačkoli je dnes chápáno jako právo s určitými omezeními,
konkrétně v rozsahu, v němž vlastnictví může bránit veřejnému prospěchu.
Za čtvrté jsou to práva týkající se občanova individuálního statutu, jako jsou národnostní
a demokratická práva.
Za páté práva týkající se způsobu vlády, konkrétně vlády zákona a výkonu spravedlnosti,
jako je například právo nebýt svévolně zatčen a právo na řádný soud. Poslední dvě kategorie
práva by nebyly pochopitelné v termínech původního pojetí přirozených práv jako práv
užívanými lidmi "ve stavu přirozenosti", který byl definován jako stav bez vlády. Lze je však
chápat jako přirozená nebo lidská práva, protože morální status přičítaný osobám může
obsahovat důsledky vzhledem ke způsobu, jakým s nimi bude zacházeno v rámci a ze strany
politických institucí a soukromých sdružení.
A konečně za šesté, lidská práva zahrnují nárok na určité společenské, ekonomické
a kulturní statky. Například právo na vzdělání, práci, sociální zajištění, odpočinek a volný
čas, a na životní úroveň dostačující pro zdraví a blaho jednotlivce. Přestože nároky na takový
druh práv nejsou zcela bezprecedentní, v rámci tradice lidských práv se dostaly na přední
místo až v našem století. Logická je též teze, že lidé jsou v celosvětovém měřítku zodpovědní
za materiální blaho druhých.
V minulosti byla lidská práva obecně chápána jako důsledek přirozeného práva, takže tvořila
část obecné teorie přirozeného zákona, a jako taková stála a padala s tímto zákonem. Ačkoli
toto pojetí neztratilo na důležitosti, byl pojem lidských práv postupně od tradičního myšlení
158
o přirozeném zákoně oddělován. Dnešní morální a političtí filosofové se spíše přiklánějí
k pojetí lidských práv ve smyslu přihlášení se k základním hodnotám, jako je svoboda,
autonomie a rovnost, spolu s dalšími zřeteli k věcem podstatným pro lidské blaho.
Zdroj: Český helsinský výbor (www.helcom.cz)
Název
Činnost organizace
Kontakt
organizace
Amnesty
Kampaně za dodržování lidských +420 224 243 600
International práv
www.amnesty.cz
Český
Sledování zákonodárné činnosti
+420 257 221 141
helsinský výbor monitoring stavu lidských práv
www.helcom.cz
poradenství
diskuze a semináře k lidským
právům
informační činnost
Člověk v tísni Vzdělávací projekty na odstranění +420 226 200 400
rasismu a národnostní
www.clovekvtisni.cz
nesnášenlivosti
interkulturní vzdělávání
projekt „Jeden svět na školách"
Ma den pes
Poradenská linka poskytuje základní +420 222 589 589
právní poradu, jak postupovat a kam madenpes.cz
se obrátit k ochraně svých práv.
Občanské
Boj proti rasismu a xenofobii
+420 222 518 554
sdružení Slovo ochrana lidských práv
www.slovo21.cz
21
podpora vzdělávání Romů
integrace cizinců
Sdružení pro Právní asistence pro cizince
+420 224 224 379
integraci a
psychosociální asistence
www.uprchlici.cz
migraci SOS linka pro cizince
Poradna pro
uprchlíky
Vzdělávací
Práva dětí
+420 234 621250
institut ochrany vzdělávací programy pro škol
dcicz.org
dětí
159
Adresa
Provaznická 3, 110 00
Praha 1
Štefánikova 21, 150 00
Praha 5
Šafaříkova 635/24
120 00 Praha 2
Francouzská 2,
00 Praha 2
120
Senovážná 2, 110 00
Praha 1
Senovážné nám. 24, 116
47 Praha 1
15. Záškoláctví
Záškoláctví - jeden z "tradičních problémových jevů", týkajících se školy, neboť školní
docházka v rámci základního školství je již od r. 1775 v českých zemích uzákoněna jako
povinná (tehdy sice pouze od 6 do 12 let). V rámci středního vzdělávání pak tato povinnost
„účasti na vyučování“ vyplývá se stanovených základních povinností vzdělávajícího se žáka,
studenta a právem školy je docházku sledovat, absence evidovat a vyhodnocovat – tj. omluvit
či neomluvit. A kde je stanovena povinnost – bývají stanoveny i sankce. Konkrétní podmínky
a okolnosti jsou přesně vymezeny ve školních řádech jednotlivých škol (ať už základních,
speciálních či středních).
Za záškoláctví („chození za školu") je považována neomluvená absence žáka základní
či střední školy ve škole. Jedná se o přestupek, kterým žák úmyslně zanedbává školní
docházku. Je chápáno jako porušení školního řádu (pravidel stanovených školou), současně
jde o porušení školského zákona, který vymezuje povinnou školní docházku. Nezřídka
je spojeno s dalšími typy rizikového chování, které obvykle negativně ovlivňují osobnostní
vývoj jedince. Prevence záškoláctví je součástí školního řádu, školní docházku eviduje třídní
učitel a v případě podezření na záškoláctví se obrací na zákonného zástupce nezletilého žáka,
nebo může požádat o spolupráci věcně příslušný správní orgán. Prevence záškoláctví, způsob
omlouvání nepřítomnosti žáků, řešení neomluvené nepřítomnosti a postup zúčastněných
subjektů je ošetřen Metodickým pokynem MŠMT „K jednotnému postupu při uvolňování
a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví" vydaným pod č.j. 10 194/2002
- 14. Školy si upravují postup pro případy záškoláctví interně, takže se liší v počtu
neomluvených hodin, které jsou již vymezovány jako porušení školního řádu a jsou obvykle
postihovány kázeňsky (napomenutí, důtky, snížená známka z chování).
Kategorie záškoláctví:

Pravé záškoláctví - žák se ve škole neukazuje, ale rodiče si myslí, že do školy chodí

Záškoláctví s vědomím rodičů - na této formě se podílí několik typů rodičů, jejichž hlavními
charakteristikami je buď odmítavý postoj ke škole nebo přílišná slabost ve vztahu k dítěti
či závislosti na pomoci a podpoře dítěte v domácnosti

Záškoláctví s klamáním rodičů - existují děti, kteří dokážou přesvědčit rodiče o svých
zdravotních obtížích, po které nemohou jít do školy a rodiče jim absenci omlouvají pro tyto
160
zdravotní důvody, tento typ záškoláctví je však obtížně rozlišitelný od záškoláctví s vědomím
rodičů

Útěky ze školy - někdy se tomuto typu říká interní záškoláctví, kdy žáci do školy přijdou,
nechají si zapsat přítomnost a během vyučování na několik hodin odejdou, přičemž zůstávají
v budově školy nebo ji na krátkou dobu opustí

Odmítání školy - některým typům žáků činí představa školní docházky psychické obtíže,
např. v důsledku problémů ve škole souvisejících s obtížností učiva, při strachu ze šikany,
či výskytu školnífobie nebo debrese
Změny sociálních poměrů odstranily staré příčiny záškoláctví, které spočívaly častěji
v sociální oblasti. V minulosti mnohé rodiny (zvláště méně majetné) omezovaly školní
docházku svých dětí, protože děti musely, převážně na vesnici, pomáhat při domácích pracích
nebo z důvodu nedostatku financí.
Dnešní příčiny záškoláctví jsou zcela jiné. V učebnici dětské psychiatrie se uvádí,
že záškoláctví je nejvýraznější formou odporu dítěte ke škole. Bývá spojováno s útěky dítěte
z domova nebo toulkami. Nejčastěji je záškoláctví řazeno do asociálních poruch chování.
Toto rizikové chování je většinou spojeno s dalšími rizikovými projevy chování jako
je zneužívání návykových látek, gambling, dětská kriminalita, prostituce aj. Dle věkové
kategorie dětí se vyskytuje ve zvýšené míře na druhém stupni základní škol a graduje ve věku
středoškolského studia (15-18 let). V tomto období dospívání až na pokraji zletilosti
je z mnoha důvodů velmi obtížné udržet nastavená pravidla ve školním řádu vůči tomuto
rozšířenému jevu.
1. oblast - společnost
Rizikové faktory: chudoba, příležitost k nelegální činnosti,negativní vzory v okolí, velebení
rizik a negativního chování v médiích, nízká úroveň vzdělání, nezaměstnanost, prostředí
ohrožené sociálním vyloučením, příslušnost k menšinám
Projektivní faktory: kvalitní úroveň školy, pozitivní vzory ve společnosti, stálé pozitivní
poselství v médiích, vytváření příležitosti pro rozvoj kreativity mládeže, jasné zákony vůči
užívání návykových látek a držení zbraní
2. oblast - osobnost jedince
Rizikové faktory: hledání náhradního uspokojení při citové deprivaci nebo neuspokojených
základních psychických potřebách /potřeba uznání a pozornosti/, volání o pomoc v tíživé
akutní situaci - dítě je ve stresu, disharmonický vývoj osobnosti /oploštělá emocionalita,
161
výraznější egoismus, nedostatečná sebekontrola a vnitřní zábrany/problémové chování
přerůstá v poruchy chování, projev jiné závažné psychické poruchy
Projektivní faktory: rozvoj schopností dítěte, svědomitost, extroverze, přívětivost, citová
stabilita
3. oblast - škola
Rizikové faktory: negativní vztah ke škole, povyšování žáka s mimořádnými vědomostmi
a schopnostmi, vysoký počet žáků ve třídě, nedostatečná příprava učitele, odpor ke škole
u dětí smenším nadáním (jsou kárány, trestány, vhorším případě i zesměšňovány), vysoké
požadavky na žáka, negativní citové zážitky spojené se slabým prospěchem, neschopností
porozumění učivu a tím i zhoršené sociální postavení vkolektivu (porucha mezilidských
vztahů), špatné přizpůsobení školnímu režimu, nechuť ke školní práci, experimenty
s návykovými látkami u žáků, gambling, projevy šikanování na školách, osobnost pedagoga
(nespravedlivé hodnocení žáků, lhostejnost kchování žáků, neřešení vážných situací, atd.)
Projektivní faktory: zdravé klima školy a třídního kolektivu, podpora učitele, včasná
diagnostika výukových obtíží a náprava motivace k učení, pozitivní hodnocení, podpora
sebevědomí s ohledem na individualitu žáka, včasná systematická a efektivní specifická
primární prevence
4. oblast - rodina
Rizikové faktory: vliv rodinného prostředí, zanedbávající, příliš autoritativní anebo příliš
liberální výchova, nejednotnost výchovného působení, nezájem rodičů o své děti (trávení
volného času, nedostatečná péče, rodiče sami nemají dostatečně osvojené morální normy
a jsou pro dítě nevhodným modelem, dítě s problémovým chováním je v roli obětního
beránka v rodině, přílišná zaměstnanost rodičů
Projektivní faktory: dobré vztahy v rodině, otevřená komunikace, neautoritativní podpora
dítěte a jeho přijímání takového, jaký je, duchovní orientace rodiny, kvalitní a podnětné
rodinné prostředí, pomoc v obtížných situacích a pozitivní vztahy rodičů a dospělých, včasné
podchycení problémů a využití odborné pomoci
5. oblast - vrstevnické prostředí, místní komunita
Rizikové faktory: trávení volného času, party s negativním cílem činnosti (experimenty
s návykovými látkami, kriminální činnost, atd.), nedostatečná nabídka volnočasových aktivit
v komunitě, prostředí ohrožené sociálním vyloučením
162
Projektivní faktory: kvalitní a pestrá nabídka volnočasových aktivit jak v mimoškolní
činnosti, tak v místě bydliště
Kdo pomůže?
-
Školní poradenské pracoviště (školní psycholog, školní metodik prevence, výchovný
poradce, speciální pedagog)
-
PPP (pedagogicko-psychologická poradenství)
-
SVP (střediska výchovné péče)
-
OSPOD (oddělení sociálně právní ochrany dětí)
-
Policie ČR
Zdroj: www.zkola.cz
163

1. Bezdomovectví - Dům dětí a mládeže Na Výstavišti

Transkript

Podobné dokumenty

BEZBARIÉROVÁ ORGANIZACE

! T|PY PRo RoDlčE