Analytická filosofie jazyka

Transkript

Analytická filosofie jazyka
Petr Koťátko
Analytická filosofie jazyka
(stručný přehled témat ke zkoušce)
Tyto poznámky shrnují v co nejúspornější podobě jádro látky ke zkoušce z kursu
P. Koťátka Filosofie jazyka. V přednáškách z tohoto oboru, které autor vedl od
počátku 90. let na UK, se brzy ustálil soubor témat, k nimž (podle zaměření
posluchačů) přibývala ad hoc další. Následující přehled se omezuje na toto
konstantní jádro, které má podle autora klíčový význam pro filosofické úvahy o
povaze a způsobu fungování jazyka: zvládnutí (což zahrnuje i kritické
promyšlení) této látky je také pro studenta nejlepším způsobem, jak si osvojit
významnou část pojmové výbavy, s níž pracuje analytická filosofie jazyka. Text
(který je úpravou starší verze z konce 90. let) je určen výhradně studentům,
kteří absolvovali autorův kurs, a to jako pomůcka k přípravě na zkoušku (spolu s
poznámkami z přednášek a doporučenou literaturou). Jeho šíření mimo tento okruh
by autor považoval za nekorektní.
Přílohy: vybraná schémata a definice
A. TEORIE REFERENCE
I. Fregeho základní sémantické distinkce
Fregeho analýza singulární věty,
např."Marie je vdaná":
"Marie"
sing.
výraz
("Name")
označující
předmět
("Gegenstand"); "je vdaná" - predikátový výraz ("Begriffswort")
označující
"pojem"
("Begriff"),
což
je
ideální
útvar
funkcionálního
typu:
stejně
jako
matematické
funkce
je
"nezavršený", vyžaduje doplnění; tímto doplněním (argumentem
funkce) je předmět a hodnotou funkce pro předmět jako argument
je pravdivostní hodnota; základ syntetické jednoty singulární
věty:
predikátový
výraz
je
doplněn
(nasycen)
výrazem
vyžadovaného
typu,
t.j.
singulárním
termínem
označujícím
předmět;
smysl ("Sinn") a referent ("Bedeutung") sing. termínu, predikátu
a věty - viz příloha (tabulka);
motivace pro zavedení smyslu: kdyby výraz přispíval do významu
věty jen svým referentem, věta "Jitřenka = Večernice" by byla
neinformativní (šlo by o tautologii formy A = A), protože
referent obou jmen je týž (Venuše); fregeovský smysl funguje
jako "způsob danosti" referentu: vymezuje kritéria, která
identifikují referent;
ontologický status: fregeovský smysl, stejně jako fregeovský
pojem
a
pravdivostní hodnota
jsou
ideální
útvary
typu
platónských idejí; rozlišení tří "říší" (fyzické objekty psychické stavy - ideální objekty);
Fregeho pojetí myšlení: myšlení jako subjektivní psychická
aktivita spočívá v uchopení ideální myšlenky ("das Fassen des
Gedankens"); souzení znamená uznání uchopené myšlenky jako
pravdivé;
Problémy:
/1/ věty s indexickými prvky (“Já mám hlad”) nevyjadřují kompletní fregeovský
smysl (propozici vymezující pravdivostní podmínky);
/2/ rozlišení smyslu a referentu v nepřímých kontextech;
/3/ věty vypovídající o pojmech;
/4/
co
vyjadřují
věty,
jejichž
singulární
termín
aktuálně
k
ničemu
nereferuje?
II. Russellova teorie přímé reference
Russellovo odmítnutí fregeovského smyslu: jedinou sémantickou
hodnotou výrazu je jeho referent; reference není zprostředkována
žádným třetím článkem: to by vytvářelo prostor pro idealismus
(přímo přístupné by nám nebylo to, o čem vypovídáme a myslíme,
ale jen ideální fregeovské smysly; mohli bychom se tedy také
mýlit v tom, o čem - a zda vůbec o něčem - vypovídáme či
soudíme); "Russellův princip": souzení a vypovídání předpokládá
obeznámenost ("acquaintance") s tím, o čem něco soudíme či
vypovídáme; referentem tedy může být jen předmět, s nímž jsme
"obeznámeni" (přičemž obeznámenost je přímý vztah k předmětu
zaručující jeho existenci); smysluplné výrazy musí mít takto
garantovaný referent; předměty, s nimiž můžeme být přímo
obeznámeni: smyslová data ("sense data"), abstraktní objekty a
(možná) vlastní subjekt; adekvátní analýza věty ji tedy musí
rozložit na výrazy označující objekty těchto typů;
Russellova teorie deskripcí
identifikační deskripce ("definite descriptions" - výrazy typu
"současný americký prezident") nemohou být referenční výrazy,
protože nemají zaručený referent (je možné, že dané deskriptivní
určení nic nesplňuje); adekvátní analýza vět obsahujících ident.
deskripce tedy musí tyto výrazy eliminovat ("analyze away");
např. věta V "Současný francouzský král je holohlavý" má
logickou strukturu konjunkce tří tvrzení: Existuje souč. franc.
král & Neexistuje více než jeden souč. franc. král & Kdokoli je
souč. franc. král, je holohlavý; z definice konjunkce plyne, že
pokud je kterékoli z těchto tří tvrzení nepravdivé, je
nepravdivé komplexní tvrzení vykonané užitím věty V; formální
zápis:
Ǝx (F(x) & ∀y (F(y) Æ y=x)) & ∀x (F(x) Æ H(x))
zkrácená verze:
Ǝx (F(x) & ∀y (F(y) Æ y=x) & H(x))
případně:
Ǝx (∀y (F(y)
y=x)) & H(x))
"F" zde zastupuje nikoli identifikační deskripci ("the present
king of France"), ale predikát ("present king of France"), který
má garantovaný referent, totiž vlastnost být současným franc.
králem; ident. deskripce jsou tak eliminovány pomocí predikátů,
kvantifikátorů, proměnných, logických spojek a znaku identity;
Poznámka: v Principia Mathematica užívá Russell pro identifikační deskripce
formule typu (ix)Fx (čti: to jediné x, které je F). Větě V pak odpovídá
formule H(ix)Fx. To je třeba chápat jako zkratku za formuli Ǝx (∀y (F(y)
y=x)) & H(x)), která reprezentuje úplnou russellovskou analýzu vět s
deskripcemi. (Viz PM, 14.01)
III. Strawsonova teorie deskripcí
Russell má podle Strawsona pravdu v tom, že aby bylo tvrzení
vykonané užitím věty V "Souč. franc. král je holohlavý"
pravdivé, musí být pravdivé tři propozice: Existuje souč. franc.
král & Neexistuje více než jeden souč. franc. král & Kdokoli je
souč. franc. král, je holohlavý; ale první dvě propozice (o
existenci a jedinečnosti) se užitím věty V netvrdí, nýbrž
presuponují: jejich pravdivost se předpokládá; pokud jsou
nepravdivé, má to radikálnější následek než pouhou nepravdivost
tvrzení vykonaného užitím věty V: nebylo vykonáno žádné tvrzení,
které by mohlo být pravdivé nebo nepravdivé; identifikační
deskripce funguje právě tak, že uvádí do komunikace presupozici
existence a presupozici jedinečnosti, a tím identifikuje
individuum, o němž se má něco vypovídat: jde tedy o referenční
termín;
logický pojem presupozice:
p presuponuje q ∫df (p Æ q) & (~p Æ q)
(t.j. pravdivost i nepravdivost propozice p předpokládá
pravdivost propozice q)
pragmatický pojem presupozice:
Mluvčí svou promluvou presuponuje propozici p ∫ mluvčí svou
promluvou dává najevo (signalizuje, manifestuje), že je
přesvědčen, že p, a že předpokládá, že adresát buď sdílí
přesvědčení, že p, nebo je alespoň připraven přijmout je jako
nekontroverzní východisko komunikace;
Grice poukázal na to, že logický pojem presupozice je ve
Strawsonově teorii neaplikovatelný: pokud užitím věty "Souč.
franc. král je holohlavý" nevyjadřuji nic, co by bylo pravdivé
či nepravdivé, není tu žádná propozice, která by mohla něco
implikovat, jak to vyžaduje logický pojem presupozice (v.v.);
Strawson se proto později omezuje na pragmatický pojem
presupozice;
další změkčení Strawsonovy pozice: užitím věty "Souč. franc. král je holohlavý"
vykonávám legitimní (i když nepravdivé) tvrzení, pokud odpovídám na (explicitní
či implicitní) otázku typu "Kdo všechno mezi současnými státníky je holohlavý?";
obecně: pokud deskripce, kterou aktuálně nic nesplňuje, stojí v rématu promluvy,
vyjadřuje promluva nepravdivou propozici; pokud ale stojí v tématu, není
promluva pravdivá ani nepravdivá.
IV. Donnellanovo rozlišení dvojí funkce deskripcí
/a/ atributivní užití identifikační deskripce:
Inspektor nad mrtvolou pana Smithe: "Smithův vrah je šílenec"
/b/ referenční užití identifikační deskripce:
Divák v soudní síni s gestem k panu Jonesovi, který je obecně
považován za Smithova vraha: "Smithův vrah je šílenec";
v případě /a/ je aplikovatelná Russellova i Strawsonova analýza;
v případě /b/ ani jedna z nich: mluvčí referuje k Jonesovi (to
odporuje Russellovi), a to i v případě, kdy Jones nesplňuje
danou
deskripci
("the
Smith's
murderer";
to
odporuje
Strawsonovi): o identifikační roli deskripce zde rozhoduje
kontextový faktor (např. gesto k Jonesovi); v daném případě se
mluvčí i adresát domnívají, že Jones splňuje danou deskripci, to
ale není nutná podmínka úspěšné reference: deskripcí "the king"
můžeme referovat i k uzurpátorovi, kterého nikdo nepovažuje za
legitimního
krále
referenční
vztah
je
zde
fixován
komunikativní praxí.
V. Teorie vlastních jmen
/1/ Klasický deskriptivismus
Frege, Russell: vl. jméno je zkratka za identifikační deskripci:
(Russell tak chápe to, co tradičně označujeme jako vlastní jména
a z toho důvodu je nepovažuje za refereční termíny - v.v. jeho
teorii deskripcí; sám užívá termínu "genuine proper names" pro
výrazy typu "this", "that");
problémy:
/a/ která deskripce je spojena se jménem "Aristotelés"?; "autor
Metafyziky", "autor "Organonu", "nejvýznamnější Platónův žák"
nebo nějaká jiná nebo konjunkce všech těchto deskripcí?;
/b/ pokud je jméno J zkratkou za deskripci D, pak tvrzení formy
J je D je analytické, a tedy nutně a apriori pravdivé; platilo
by to např. o tvrzení "Aristotelés je autorem Metafyziky", pokud
"Aristotelés" je zkratka za deskripci "autor Metafyziky" (nebo
za nějakou konjunkci deskripcí obsahující tento element); ale
toto tvrzení je evidentně empirické, jeho pravdivost není nutná
a neznáme ji apriori;
/2/ Subtilní deskriptivismus: "cluster theory"
Searle, Strawson: řešení problému /a/: jménu je v komunikativním
společenství přiřazen "svazek deskripcí", které nejsou spojeny
konjunktivně, ale disjunktivně (nevylučovacím "nebo"): např.
jméno "Aristotelés" je spojeno s disjunkcí: "autor Metafyziky
nebo autor Organonu nebo nejvýznamnější Platónův žák nebo....";
tím se má vyřešit i problém /b/: žádná z deskripcí ve svazku
není nutnou podmínkou, kterou musí splňovat referent jména:
referent
musí
splňovat
"relevantní
počet"
deskripcí
z
příslušného svazku;
ale: tvrzení "Aristotelés je autor Metafyziky nebo autor
Organonu nebo nejvýznamnější Platónův žák nebo...." je podle
této teorie analytické - což je jen jiná varianta problému /b/;
/3/ Kauzální teorie
Kripke: referent jména není v typických případech dán tím, že
nějaké individuum splňuje deskripci spojenou se jménem; je dán
sociologickým faktem, že jméno bylo přiřazeno nějakému individuu
(v aktu "křtu") a tato vazba se reprodukuje v řetězu užívání
jména (v němž jednotliví mluvčí přejímají jméno od jiných i s
jeho referenční funkcí); referentem jména J v jeho aktuálním
užití je tedy to individuum, které bychom identifikovali,
kdybychom postupovali od aktuálního užití v řetězu, jehož je
součástí, zpět až k aktu zavedení jména ("křtu"); syntakticky
identické jméno přitom může figurovat v různých řetězech
(existují stovky nositelů jména "John Smith");
výjimky: tzv. deskriptivní jména (např. "Jack Rozparovač",
"Dalimil", "Neptun"): v případech, kdy není individuum, které
chceme pojmenovat, přímo dostupné, identifikujeme je pomocí
deskripce (např. "pachatel těch a těch vražd"); deskripce zde
slouží k fixaci referentu, ale nespojuje se se jménem jako jeho
fregeovský smysl: neplatí, že "Jack Rozparovač" označuje ve
vztahu ke každému možnému světu w to individuum, které ve w
spáchalo ty a ty vraždy; platí, že "Jack Rozparovač" označuje ve
vztahu ke každému možnému světu to individuum, které v aktuálním
světě spáchalo ty a ty vraždy;
obecně: vlastní jméno je rigidní designátor, t.j. výraz, který
ve vztahu ke každému možnému světu označuje totéž individuum
(nebo nic): toto individuum je zpravidla fixováno v aktuálním
světě aktem křtu (a na ně navazujícím řetězcem užití), ve
zvláštních případech deskripcí (v.v.); designátor je silně
rigidní ("strongly rigid"), pokud je rigidní a má referent ve
všech možných světech;
Poznámka: deskripce jsou typicky splňovány v různých světech různými individui,
takže fungují jako nerigidní designátory; slouží-li ale deskripce k fixaci
referentu jména (v.v.), funguje v této roli rigidně: ve vztahu ke všem možným
světům identifikuje (jako referent jména) to individuum, které ji splňuje v
aktuálním světě; existují i deskripce, které jsou rigidními designátory (a
dokonce silně rigidními designátory) ve všech užitích (např. výraz "součet čísel
2 a 3" označuje totéž číslo ve všech možných světech);
z teze o jménech jako rigidních designátorech je zřejmé, že
apriornost neimplikuje nutnost a naopak:
/a/ apriorní, ale nikoli nutné tvrzení:
"Jack Rozparovač spáchal....(následuje popis několika vražd v
Soho)"; pravdivost tohoto tvrzení je nám známa apriori (díky
tomu, jak bylo zavedeno jméno "Jack Rozparovač - v.v.), ale
fakt, o němž se zde vypovídá, není nutný (individuum, které v
aktuálním světě spáchalo ty a ty vraždy, je v jiných možných
světech nevinné: intuitivně o každém člověku připustíme, že jeho
život se za jiných okolností mohl odvíjet jinak);
/b/ nutné, ale nikoli apriorní tvrzení:
"Jitřenka je Večernice."
Pokud obě vlastní jména označují totéž individuum, platí to ve
vztahu ke všem možným světům; jde o tvrzení identity individua
se sebou; fakt, že obě jména označují totéž individuum, ale
neznáme apriori (obě jména byla zavedena za rozdílných okolností
- při pozorování jiných částí oblohy).
/B/ EXTERNALISMUS A INTERNALISMUS:
SPOR O KONSTRUKCI PROPOZICE
I. Putnamův myšlenkový experiment: "Twin-Earth"
Představme si, že Země má ve vesmíru přesnou repliku Z', na níž
má každý z nás svého dvojníka (s totožnými interními stavy);
rozdíl je jen v tom, že tam, kde se na Z vyskytuje voda, je na
Z' smyslově neodlišitelná kapalina se strukturou XYZ; pak
jestliže X i jeho dvojník X' řeknou "Voda má složení H2O",
jejich tvrzení mají různé pravdivostní hodnoty, a tedy i různé
propoziční obsahy (tatáž propozice nemůže být zároveň pravdivá i
nepravdivá vzhledem k témuž možnému světu); totéž platí o
přesvědčeních, která X a X' svou promluvou vyjadřují; protože se
X a X' interně shodují, může mít rozdíl v obsahu tvrzení a
přesvědčení jen externí zdroj: obyvatelé Z byli při zavádění
výrazu "voda" v kontaktu s jinou kapalinou než obyvatelé Z'
(takže tento výraz má v obou případech jinou extenzi: splňují ho
výskyty jiné látky); to je argument pro externalismus:
propoziční obsah našich komunikativních i myšlenkových aktů není
určen výhradně interními faktory.
II. Burgeův myšlenkový experiment: "arthritis"
Bert pronáší tvrzení typu "Moje artróza zasáhla už i pravé
stehno": je zřejmé, že neužívá výraz "artróza" ve shodě s
lékařskou terminologií (kde označuje výhradně revmatické záněty
kloubů); přesto mu podle Burge můžeme připsat přesvědčení, že
jeho artróza zasáhla už i pravé stehno (toto přímočaré převedení
věty, kterou mluvčí užil, do charakteristiky obsahu jeho
přesvědčení nebo obsahu jeho tvrzení, se označuje jako
"diskvotace"):
na
artikulaci
našich
tvrzení
i
našich
přesvědčení, které v nich vyjadřujeme (pokud jde o upřímná
tvrzení),
se
podle
Burge
podílí
pojmový
aparát
našeho
společenství (fixovaný v jazyce) - a to i ty jeho složky, které
jsme si plně neosvojili; přemístíme-li Berta do společenství, v
němž se nevytvořil náš pojem artrózy (a výraz "artróza" se tam
užívá pro označení jiné nemoci), a představíme-li si, že opět
užívá věty "Moje artróza zasáhla už i pravé stehno", nemůžeme
použít diskvotace, t.j. nemůžeme mu připsat tvrzení ani
přesvědčení, že jeho artróza zasáhla už i pravé stehno
(upozornění: výraz "artróza" zde samozřejmě stále užíváme s tím
významem,
který
má
v
našem
společenství);
pouhá
změna
společenského prostředí tedy způsobuje změnu obsahu tvrzení a
přesvědčení: argument pro sociální externalismus;
to koresponduje s Putnamovým pojmem "dělby jazykové práce":
intenze mnoha predikátů (t.j. kritérium jejich aplikace,
určující jejich extenzi) je fixována ve společenství jako celku,
ale její znalost není distribuována mezi všechny členy: je věcí
expertů; při užívání těchto predikátů se tedy spoléháme na
vymezení jejich intenze, které sami neovládáme, ale funguje i
pro nás díky naší účasti v dělbě jazykové práce;
III. Internalistická odpověď
Searle: externí faktory, o nichž se mluví v externalistických
argumentech, mohou být deskriptivně vyjádřeny a v této podobě
zahrnuty do čistě interního vymezení myšleného a komunikovaného
obsahu. Např. Bertovi z Burgova příkladu můžeme připsat
přesvědčení: "Nemoc, kterou experti v mém společenství označují
jako 'artrózu', zasáhla už i mé pravé stehno"; tato konstrukce
obsahu přesvědčení reflektuje dělbu jazykové práce, a přece v ní
není ponecháno žádné prázdné místo, do něhož by mohly zasáhnout
neinternalizované vnější faktory; předpokládá se jen vztah
splňování
mezi
deskripcí
"nemoc,
kterou
experti
v
mém
společenství označují jako 'artrózu'" a nějakou nemocí: do
obsahu přesvědčení přitom vstupuje tato deskripce, a ne to, co
ji splňuje.
/C/ DVĚ LINIE TEORIE VÝZNAMU
I. Griceův projekt
/1/ Rozlišení dvou typů významu:
- přirozený význam ("natural meaning"):
/a/ "Tato vyrážka znamená spalničky."
/b/ "Černý mrak znamená, že bude pršet."
Výrazem "znamená" zde míníme fakt, že jeden jev indikuje druhý
na základě kauzálního vztahu ("index" v Peirceově klasifikaci
znaků);
- nepřirozený význam ("non-natural meaning"):
/c/ "Mluvčí svou promluvou míní, že prší."
/d/ "Věta 'It's raining' znamená, že prší."
/e/ "Tato promluva znamená, že prší."
Na rozdíl od /a/ a /b/ jde o případy sémantických vztahů,
seřazené podle elementárnosti: podle Grice musí teorie významu
začít pojmem "mínit něco promluvou" ("utterer's meaning"): cílem
je definovat ho pomocí psychologických pojmů, primitivních v tom
smyslu, že neobsahují ani nepředpokládají žádné sémantické pojmy
(typu "znamenat", "mínit", "označovat" atd.)
/2/ Pojem "mínit něco promluvou" (utterer's meaning")
Původní Griceova definice: Mluvčí M míní svou promluvou, že p ∫
M zamýšlí vyvolat v adresátovi přesvědčení, že p, na základě
adresátova rozpoznání tohoto záměru.
Takto chápaná komunikativní intence je sebereflexivní: zahrnuje
záměr Z plus záměr, aby Z byl rozpoznán adresátem: tím se
zachycuje transparentnost komunikace, která ji odlišuje od
jiných typů interakce (v nichž rovněž zamýšlíme vyvolat nějaké
účinky);
Strawson a Schiffer ukázali, že tato definice je příliš slabá a
že důsledné zachycení komunikativní transparence griceovskou
cestou vede k nekonečnému regresu: na straně mluvčího musíme
předpokládat nekonečnou hierarchii intencí (z nichž každá
následující je intencí, aby předchozí intence byla rozpoznána
adresátem); řešení: Grice: komunikativní intence ("utterer's
meaning") je ideální limit, k němuž se jen aproximativně
přibližujeme; Schiffer: pokus uzamknout nekonečný regres do
pojmu vzájemného vědění ("mutual knowledge"): A a B vzájemně
vědí, že p ∫ A ví, že p & B ví, že p & A ví, že B ví, že p & B
ví, že A ví, že p & A ví, že B ví, že A ví, že p....ad
infinitum. Do definice pojmu "utterer's meaning" (resp.
"speaker's meaning") pak pojem vzájemného vědění vstupuje takto:
M míní svou promluvou, že p ∫ M zamýšlí navodit svou promluvou
vzájemné vědění mezi sebou a A, že...(následuje Schifferova
verze výše uvedené Griceovy definice);
/3/ Význam věty
Definice významu věty využívá pojmu "utterer's meaning" (v.v.) a
pojmu "konvence":
Věta V znamená ve společenství S, že p ∫ v S existuje konvence
užívat větu V tehdy a jen tehdy, když mluvčí míní, že p (a
korelativní konvence interpretovat užití věty V tak, že mluvčí
míní, že p).
Nejvlivnější
definici
pojmu
"konvence"
navrhl
D.
Lewis
(alternativní verze najdeme u Grice a Schiffera): přesné znění
viz příloha; konvence v tomto pojetí je pravidelnost v jednání,
fixovaná tím, že členové společenství jsou si jí vědomi (sdílejí
"common knowledge": každý o ní ví, každý ví, že každý o ní ví,
atd. ad inf. - srov. výše Schifferův pojem "mutual knowledge"),
očekávají od ostatních, že se jí budou řídit, předpokládají, že
totéž se očekává od nich, a to je pro ně dostatečný důvod, aby
se jí nadále řídili - protože preferují konformní jednání (jako
nejjistější cestu k dosažení svých běžných cílů).
Význam slova se pak zpravidla chápe jako příspěvek slova k
významu vět, v nichž se vyskytuje.
/4/ Význam promluvy
Promluva, v níž mluvčí M užívá větu V, znamená, že p ∫ M míní,
že p (ve smyslu "utterer's meaning - v.v.) & věta V konvenčně
znamená, že p.
II. Davidsonův projekt
/1/ Teorie významu podle modelu A. Tarského
Předpoklady:
/a/ nejplodnější formou zkoumání sémantických vztahů jsou úvahy
o podmínkách, které by měly splňovat teorie významu pro
jednotlivé jazyky, t.j. teorie, které budou generovat sémantické
charakteristiky (t.j. určení významů) vět těchto jazyků;
/b/ sémantické charakteristiky vět musí být odvozeny ze
sémantických charakteristik jejich částí a ze způsobu jejich
spojení;
/c/ nejadekvátnější charakteristikou významu věty je určení
podmínek, za nichž je pravdivá.
Davidson nachází vzor pro svůj projekt teorie významu v teorii
pravdy A. Tarského: stejně jako u Tarského má jít o formální
teorii, která umožní pro každou větu jazyka-objektu (jazyka, pro
niž je budována) odvodit z konečného počtu axiomů teorém formy:
"S je pravda ∫ p" (kde na místě S bude stát věta jazyka-objektu
a na místě p specifikace jejích pravdivostních podmínek v
metajazyce), např: " 'Prague is in Europe' je pravda ∫ Praha je
v Evropě".
Předpoklad: máme záruku, že teorém této formy (tzv. T-věta) je
interpretativní (postihuje význam věty citované na levé straně
ekvivalence), pokud je pravdivý a odvoditelný v rámci teorie, v
níž jsou odvoditelné pravdivé teorémy pro všechny věty daného
jazyka. Ukázalo se, že to nestačí: lze konstruovat teorie, v
nichž budou odvoditelné samé pravdivé teorémy uvedené formy, a
přece budou některé z nich neinterpretativní, např: " 'Prague is
in Europe' je pravda ∫ Praha je v Evropě & Bush je republikán
nebo Bush není republikán". Interpretativnost teorémů zajistí
(vedle uvedené pravdivostní a holistické podmínky) až to, že
teorie, v níž jsou odvoditelné, přispívá jako celek k pochopení
komunikativního i mimokomunikativního chování uživatelů daného
jazyka;
/2/ Radikální interpretace
Davidson proto chápe projekt teorie významu jako součást širšího
programu
teorie
interpretace;
vyhrocená
podoba
problému
interpretace: "radikální interpretace": projekt, v němž jde o
systematické porozumění chování uživatelů zcela neznámého
jazyka; obecná metoda: koordinované vytváření psychologických
hypotéz (o přesvědčeních, záměrech, přáních atd. členů daného
společenství) a sémantických hypotéz (o významech výrazů, jichž
užívají): oba typy hypotéz se navzájem předpokládají a korigují;
pouze teorie významu budovaná v tomto rámci má naději, že bude
interpretativní; základní kritérium umožňující volit mezi
alternativními teoriemi: princip vstřícnosti ("principle of
charity"): z teorií, které jsou ve stejné míře podporovány
behavioriální evidencí (t.j. pozorovaným chováním uživatelů
daného jazyka) je třeba volit tu, která nám umožní maximalizovat
pravdivost přesvědčení uživatelů daného jazyka (t.j. v souboru
vzájemně koordinovaných sémantických a psychologických hypotéz,
jehož součástí je daná teorie, nám musí přesvědčení, která
připisujeme uživatelům daného jazyka, vycházet v maximální míře
jako pravdivá).
Davidson předpokládá, že běžná interpretace mezi uživateli téhož
jazyka se od radikální interpretace v principu neliší: i tady
musíme slaďovat své hypotézy o tom, co mluvčí mínil svou
promluvou, s hypotézami o jeho mimokomunikativních záměrech,
přesvědčeních, atd: konvenční význam užité věty je jen dílčí
oporou (podmíněnou předpokladem, že mluvčí se vyjadřuje
standardně):
cílem
komunikace
není
naplňování
jazykových
konvencí,
ale
porozumění,
t.j.
dosahování
souladu
mezi
komunikativní intencí mluvčího a adresátovou interpretací;
rozlišení dvou druhů principiální neurčitosti, na niž naráží
interpretace:
/a/ nevymezitelnost reference (též: ontologická relativita):
pozorovatelné jazykové chování (které je jedinou sférou, kde se
vymezují sémantické hodnoty výrazů a promluv) je stejně dobře
slučitelné s různými určeními způsobu, jakým se slova spojují s
prvky skutečnosti;
příklad dvou alternativních určení vztahů reference, resp. splňování:
/I/ /a/"Rome" označuje Řím.
/b/ x splňuje predikát "is a city in Italy" tehdy a jen tehdy, když x
je město v Itálii.
/c/ "Rome is a city in Italy" je pravda tehdy a jen tehdy, když Řím je
město v Itálii.
/II/ /a'/ "Rome" označuje místo 100 km na jih od Říma.
/b'/ x splňuje predikát "je město v Itálii" tehdy a jen tehdy, když x
je 100 km na jih od města v Itálii.
/c'/ "Řím je město v Itálii" je pravda tehdy a jen tehdy, když místo
100 km na jih od Říma je 100 km na jih od města v Itálii.
Neexistuje evidence pro rozhodnutí mezi /I/ a /II/: evidence se týká podmínek,
za nichž mluvčí (upřímně) užívají vět nebo souhlasně reagují na jejich užití,
ale výsledná určení pravdivostních podmínek v /c/ a /c'/ jsou ekvivalentní (jeli splněna podmínka vymezená v /c/, je splněna i podmínka vymezená v /c'/a
obráceně).
Davidson přirovnává rozdíl mezi alternativami typu /I/ a /II/ k rozdílu mezi
udáním téže váhy v kilogramech a librách.
/b/ neurčitost významu, spojená s nemožností principiálně
rozlišit analytické a syntetické věty; tato neurčitost (na
rozdíl od /a/), vede k alternativním neekvivalentním určením
pravdivostních podmínek;
Příklad: neexistuje způsob, jak na základě našeho užívání predikátu "velryba"
principiálně rozhodnout, zda /a/ intenze slova "velryba" zahrnuje určení, že jde
o savce, nebo /b/ zařazení mezi savce je vedlejší, věcná informace o velrybách;
jinými slovy, nelze rozhodnout, zda tvrzení "Velryby jsou savci" je /a/
analytické nebo /b/ syntetické; pak také nelze rozhodnout, zda z výroku "Marie
je velryba" můžeme přímo vyvodit výrok "Marie je savec", nebo je pro takovou
inferenci nutná další (empirická) premisa: "Všechny velryby jsou savci"; a pokud
mluvčí M řekne "Marie je velryba", ale popře, že Marie je savec, je možné dvojí
hodnocení: /a/ M neovládá plně význam slova "velryba" nebo /b/ M má nedostatečné
věcné znalosti o velrybách.
/D/ TEORIE MLUVNÍCH AKTŮ (speech acts)
J. Austin:
Rozlišení konstativních aktů (informujících o stavu světa) a
performativních aktů (nastolujících nový institucionální stav:
vynesení rozsudku, pronesení oddací formule atd.).
Tři vrstvy mluvního aktu:
/a/ lokuční (užití věty s určitou syntaktickou strukturou a
konvenčním významem)
/b/ ilokuční (komunikace určitého propozičního obsahu s určitou
výpovědní silou: slib, rozkaz, tvrzení atd.);
/c/ perlokuční (dosažení určitého účinku: vyvolání přesvědčení,
obavy, motivace k jednání atd. u adresáta);
J. Searle:
Konkrétní mluvní akt je identifikován svým propozičním obsahem a
výpovědní silou (illocutionary force). Propoziční obsah vymezuje
podmínky naplnění mluvního aktu (satisfaction conditions):
podmínky, za nichž je slib splněn, rozkaz vykonán, tvrzení
pravdivé atd. (pravdivostní podmínky jsou tedy jen jedním z
případů podmínek naplnění).
Definice jednotlivých typů mluvních aktů pomocí podmínek jejich
úspěšného vykonání ("conditions of success": viz definici slibu
v příloze).
Rozlišení základních typů mluvních aktů; hlavní kritéria:
- komunikativní funkce (point, purpose): ˫ (učinit mluvčího odpovědným
za pravdivost určité propozice); ! (přimět adresáta k nějakému jednání); C
(zavázat mluvčího k nějakému jednání); D (nastolit určitý institucionální stav);
E (vyjádřit mentální stav);
směr přizpůsobení (direction of fit) mezi slovy a světem:
Ø (slova se přizpůsobují světu), ≠(svět se přizpůsobuje slovům);
- vyjádřený psychický stav
- případná omezení týkající se propozičního obsahu
Searlova klasifikace:
/1/ reprezentující akty ("representatives"; tvrzení, stížnosti
aj.) ˫ , Ø, přesvědčení, prop. obsah bez omezení;
/2/ direktivní akty ("directives"; rozkazy, prosby aj.)
!, ≠, přání, prop. obsah specifikuje budoucí akt adresáta;
/3/ zavazující akty ("commissives"; sliby, přísahy aj.)
C, ≠, záměr, prop. obsah specifikuje budoucí akt mluvčího;
/4/ expresivní akty ("expressives"; blahopřání, omluvy aj.)
E, žádný směr přizpůsobení, jakýkoli mentální stav, prop. obsah:
mluvčímu nebo adresátovi se připisuje nějaká vlastnost;
/5/ deklarativní akty ("declaratives"; rozsudky, jmenování do
funkce atd.) D,Ø≠, žádný vyjádřený mentální stav; prop. obsah
specifikuje nějaký institucionální stav.
P. Grice: konverzační implikatury
Rozlišení toho, co je v promluvě doslova řečeno, od toho, co je
komunikováno nepřímým způsobem (indikováno, implikováno implicated); dva typy nepřímých významů:
/1/ Konvenční implikatury: nepřímý význam je odvozen z
konvenčního významu užitých výrazů; příklad: "Přestože je
filosof, je celkem zábavný" (spojka "přestože" indikuje nejen
konjunktivní spojení dvou propozic, ale i nějaký druh kontrastu
mezi nimi; implikatura: filosofové nebývají zábavní)
/2/ Konverzační implikatury: nepřímý význam je generován
obecnými rysy komunikace danými její kooperativní povahou.
Výklad: protože jsme zainteresováni na tom, aby komunikace
plnila svůj obecný účel (maximálně efektivní výměna informací),
a totéž předpokládáme u druhých, respektujeme obecný princip
komunikativní spolupráce ("cooperative principle": dbej, aby
tvůj příspěvek do konverzace odpovídal tomu, co v dané fázi
vyžaduje její účel a zaměření); tento princip implikuje
specifičtější konverzační maximy, například: tvůj příspěvek má
být tak informativní, jak vyžaduje účel konverzace, ani víc, ani
míň (m. kvantity); netvrď nic, co nepovažuješ za pravdivé a pro
co nemáš odůvodnění (m. kvality); tvůj příspěvek má být
relevantní (m. relace), zřetelný, jednoznačný, stručný, logicky
uspořádaný (m. způsobu).
Typický způsob generování implikatury:
/1/ Interpret konstatuje, že kdyby byl doslovný význam promluvy
nositelem zamýšleného sdělení, byla by promluva porušením
některé z konverzačních maxim. /2/ Interpret předpokládá, že
mluvčí má zájem o komunikativní spolupráci, a proto dodržuje
konverzační maximy. /3/ Interpret hledá nepřímý význam, který by
byl v souladu s konverzačními maximami a o němž lze
předpokládat,
že
byl
zamýšlen
mluvčím
(využívá
přitom
nejrůznějších znalostí, zejména těch, o nichž předpokládá, že je
sdílí s mluvčím).
Příloha 1
Handout z přednášek D. Wigginse na Birkbeck College, University of London, 1988
Příloha 2
J. Searle: definice slibu
(Speech Acts: An Essay in the Philosophy of Language, Cambridge
UP 1970)
"Jestliže mluvčí M užívá věty V v přítomnosti posluchače A, pak
užitím V upřímně a nedefektně slibuje A, že p, tehdy a jen
tehdy, když:
/1/ Podmínky vstupu a výstupu jsou normální.
Podmínky propozičního obsahu:
/2/ M užitím V vyjadřuje p.
/3/ Vyjádřením p specifikuje M svůj budoucí akt a.
Přípravné podmínky:
/4/ A by dal přednost tomu, aby M udělal a před tím, aby
neudělal a a M věří, že tomu tak je.
/5/ M a A není zřejmé, že M udělá a za normálních okolností.
Podmínka upřímnosti:
/6/ M zamýšlí udělat a.
Podstatná podmínka:
/7/ M zamýšlí, aby ho užití V zavázalo vykonat a.
Quasi-griceovská podmínka:
/8/ M zamýšlí, aby užití V vyvolalo u A přesvědčení, že podmínky
/6/ a /7/ jsou splněny, na základě toho, že A rozpozná intenci M
vyvolat toto přesvědčení, a zamýšlí, aby toto rozpoznání bylo
zprostředkováno rozpoznáním věty V jako konvenčně užívané k
vyvolání takových přesvědčení.
Konvenční podmínka:
/9/ Sémantická pravidla dialektu užívaného M a A jsou taková, že
V je užita správně a upřímně tehdy a jen tehdy, když jsou
splněny podmínky /1/-/8/.
Aby bylo možné zahrnout pod definovaný pojem i neupřímné sliby,
modifikuje Searle podmínku upřímnosti takto:
/6'/ M zamýšlí, aby ho užití V učinilo odpovědným za záměr
vykonat a.
Příloha 3
D. Lewis: definice konvence
(Languages and Language, in: D. Lewis Philosophical Papers, Vol.
1, Oxford UP 1983)
Pravidelnost ("regularity") R v jednání nebo v jednání a tvorbě
přesvědčení ("in action and belief") je konvencí ve společenství
G tehdy a jen tehdy, když v G jsou splněny následující podmínky:
/1/ Každý člen G dodržuje R ("conforms to R").
/2/ Každý věří, že ostatní dodržují R.
/3/ Toto přesvědčení je pro každého dobrý a rozhodující důvod k
tomu, aby sám dodržoval R: je to praktický důvod (pokud
dodržování R spočívá v určitém způsobu jednání) nebo kognitivní
důvod (pokud dodržování R spočívá v určitém způsobu utváření
přesvědčení).
/4/ Členové G obecně preferují stav, v němž všichni zachovávají
R - spíše než stav, v němž téměř, ale ne úplně všichni
zachovávají R ("rather than slightly less than general
conformity to R");
/5/ R není jediná možná pravidelnost, která by mohla splňovat
předchozí podmínky.
/6/ V G je splnění /1/-/5/ společně známo ("is a matter of
common knowledge"), t.j.:
/a/ Každý ví, že /1/-/5/ platí.
/b/ Každý ví, že /a/ platí.
/c/ Každý ví, že /b/ platí.
Atd. ad infinitum
Poznámka:
Poslední
podmínka
je
vzhledem
k
nekonečnému
regresu
psychologicky problematická. Lewis proto připouští i slabší
verzi:
/a/ Nikdo v G není přesvědčen, že /1/-/5/ neplatí.
/b/ Nikdo v G není přesvědčen, že /a/ neplatí.
/c/ Nikdo v G není přesvědčen, že /b/ neplatí.
Atd. ad infinitum. Tento regres je sice nekonečný, ale neškodný,
protože vzniká v rámci negativní podmínky (jde o regres ve
specifikaci přesvědčení, která členové G nezastávají).
Doporučená literatura
stránkách katedry).
je
uvedena
v
sylabu
přednášky
(na
Podstatná část témat je obšírně diskutována v publikacích
přednášejícího:
P. Koťátko: Význam a komunikace, Filosofia, Praha 1998
(se stručným slovníkem klíčových pojmů)
P. Koťátko: Interpretace a subjektivita, Filosofia, Praha 2006
(s výkladovým slovníkem zahrnujícím většinu témat ke zkoušce)
Didakticky zpracovaný výklad většiny témat kursu podává kniha:
T. Marvan: Otázka významu. Cesty analytické filosofie jazyka.
Togga, Praha 2010

Podobné dokumenty

PS_2005_1

PS_2005_1 odmítnutí, by nejraději nějak přeskočila, unikla mu, či by jí terapeut musel vzít za ruku a udělat všechny tyto nutné kroky za ní,- a ani v její obrazné fantasii jsem se neobjevil. To vše jsou aspe...

Více

X - Jarda Peregrin

X - Jarda Peregrin (1): tyto výroky jsou v rámci systému klasické logiky prostě platné – v důsledku toho, jak jsme definovali operátor → (2): operátor → klasické logiky zřejmě není příliš adekvátní jako zachycení při...

Více

Teorie a metody sociální práce

Teorie a metody sociální práce cílem předat tyto hodnoty jako soubor praktických pokynů a osobního přikladu. Základní teze byla: je třeba spíše podpořit nezávislost než poskytovat materiální pomoc. • Metoda případové práce (case...

Více

mgr. študijný program učiteľstvo filozofie ústna

mgr. študijný program učiteľstvo filozofie ústna Téza č. 2: Oxfordská filozofia prirodzeného jazyka (Ryle a určenie systematicky zavádzajúcich výrazov, Strawsonova koncepcia referencie, Austinova kategorizácia rečových aktov, Griceova analýza dis...

Více

Sborník textů k problematice domácího násilí

Sborník textů k problematice domácího násilí domácím násilím srovnaly krok se zahraniční legislativou – především rakouskou (stalking je v této zemi trestně postižitelný od 1. 7. 2006) a německou (zde od 31. 3. 2007). Jenže zákony a  teorie j...

Více

Jazykovědné aktuality 2010/1–2 - Jazykovědné sdružení České

Jazykovědné aktuality 2010/1–2 - Jazykovědné sdružení České bylo jen o jednom členu, izolované (Engler 67, 204). Sám nazval tuto pravdu konečným zákonem lingvistiky a je naprostou záhadou, proč ho editoři do kanonického vydání nezařadili. Pokud tento jeho v...

Více

Kauza: Hrady, zámky, kasteláni

Kauza: Hrady, zámky, kasteláni A to je v podstatě výčet premis, na nichž stojí tahle kauza: Dávná (a dosud nezrezavělá) láska ke starým velikánům, posílená později i sílícím vztahem k hodnotám, které kdysi představovala v našich...

Více