Pěstování lesů pro 3. ročník VOŠ

Transkript

Jiří Novák
VÚLHM, v.v.i., VS Opočno
[email protected]
Ročník 3
Přednáška 1
Program:
1. Tématický plán předmětu, požadavky ke zkoušce
2. Hospodaření v lesích pod vlivem imisí
• Úvod do problematiky,
• Působení imisí na lesní dřeviny
• Pásma ohrožení, stupně poškození
A-PDF MERGER DEMO
VošL Trutnov - PĚSTOVÁNÍ LESŮ
Tématický plán předmětu
Zimní období
HOSPODAŘENÍ V LESÍCH POD VLIVEM IMISÍ (18 hodin)
Úvod do problematiky imisí, pásma ohrožení, stupně poškození
Působení imisí na lesní dřeviny
Obnova porostů pod vlivem imisí
Výchova porostů pod vlivem imisí
Porosty náhradních dřevin (PND) – funkce
PND – výchova
PND – přeměny
ZAKLÁDÁNÍ A PÉČE O SMÍŠENÉ POROSTY (6 hodin)
Současné trendy a praxe v zakládání smíšených porostů
Péče o mladé smíšené porosty
Péče o dospělé smíšené porosty
ZVYŠOVÁNÍ PRODUKČNÍCH MOŽNOSTÍ LESA (9 hodin)
Kvantita, kvalita a bezpečnost produkce současných porostů
Opomíjené domácí a introdukované dřeviny
Trvale udržitelná produkce lesů
OZELEŇOVÁNÍ VEŘEJNÝCH PROSTRANSTVÍ (3 hodiny)
Současná praxe ozeleňování
Technologie ozeleňování (výroba sad. materiálu, výsadba)
1
2
Pěstování lesa v imisních oblastech (exkurze)
Práce s horskými porosty (praktické ukázky)
Hospodaření v lesoparku, návrhy. příklady opatření (exkurze)
3
3
3
Praktická cvičení I (9 hodin)
2
1
3
3
3
3
3
2
2
2
3
3
3
Požadavky ke zkoušce, zdroje informací
Zkouška po ukončení zimního období bude mít písemnou a ústní část.
Doporučená studijní literatura a užitečné odkazy:
Bezecný, P. a kol.: Pěstování lesů. Zem. nakl. Brázda 1992, 376 s.
Korpel, Š. a kol.: Pestovanie lesa. Príroda Bratislava 1991, 472 s.
Lesnická odborná a vědecká periodika: Lesnická práce, Lesu Zdar,
Journal of Forest Science, Zprávy lesnického výzkumu, Lesnický
průvodce...
Aktuální ČSN, zákony, vyhlášky
Seznam vyučujících:
Ing. Jiří Novák, Ph.D.
[email protected]
Ing. Dušan Kacálek, Ph.D.
[email protected]
Ing. Jan Leugner
[email protected]
Ing. Jiří Souček, Ph.D.
[email protected]
VÚLHM, v.v.i., Výzkumná stanice Opočno
Na Olivě 550, 517 73 Opočno
http://www.vulhm.opocno.cz
Silvarium - lesnicko-dřevařský server
http://www.silvarium.cz
VÚLHM, v.v.i., Výzkumná stanice Opočno
http://www.vulhm.cz, http://www.vulhm.opocno.cz
ÚHÚL
http://www.uhul.cz
LDF MZLU v Brně - Ústav zakládání a pěstění lesů
http://www.ldf.mendelu.cz/
http://195.178.75.154//projekty/pestovani/ucebnitext/
FLD ČZU v Praze – Katedra pěstování lesů
http://www.fld.czu.cz/cs/?r=3408
Lesy ČR
http://www.lesycr.cz/cs/
Lesnická práce
http://lesprace.silvarium.cz/
Lesu Zdar
http://www.lesycr.cz/lesuzdar/
Lesnický průvodce
http://www.vulhm.cz/?did=77&lang=cz
Zprávy lesnického výzkumu
http://www.vulhm.cz/?did=81&lang=cz
Journal of Forest Science
http://www.cazv.cz/static.asp?str=les_cz&ch=54&ids=764
Úvod do problematiky imisí
Úvod do problematiky imisí
(upr. zdroj: http://referaty.superstudent.cz/chemie/imise-smog-kysele-deste-1068.html)
Ve spodní části atmosféry, v troposféře, dochází neustále k řadě
chemických procesů, kterých se účastní tzv. stopové plyny. Ačkoli jsou
koncentrace těchto látek ve vzduchu velmi nízké, mají (samy nebo
produkty jejich reakcí) značný vliv na živé organismy, se kterými se
dostávají do styku.
Většina stopových plynů v atmosféře pochází z přirozených zdrojů, u
některých z nich se ale v tomto století ve značné míře podílejí na jejich
produkci lidská činnost v průmyslu, dopravě a zemědělství (např. oxid
dusný, oxid siřičitý, oxid uhelnatý, uhlovodíky a chlorované
sloučeniny).
Díky vysokému obsahu kyslíku v atmosféře jsou chemické reakce látek
emitovaných do troposféry téměř výlučně oxidační. Iniciaci těchto dějů
zprostředkuje sluneční záření. Konečnými produkty reakčních
mechanismů bývají zpravidla kyseliny sírová, dusičná a chlorovodíková,
oxid uhličitý, voda a v případě dostatečně vysoké koncentrace oxidu
dusného ze spalovacích motorů také ozón (hlavní součást fotosmogu).
Výsledné produkty a jejich účinky na živé organismy a na majetek se
nazývají imise a místo jejich působení je značně závislé na
momentální povětrnostní situaci. Za normálního počasí teplý vzduch
stoupá z ohnisek znečištění vzhůru a většina škodlivin je unášena
vzdušnými proudy do té doby, než jako součást deště nebo sama
zvolna klesne a uloží se na zemský povrch (zpravidla na horských
hřebenech). V případě inverzního počasí jsou spodní vrstvy vzduchu
chladnější než vrstvy vyšší a nedochází proto k žádnému promíchávání
a koncentrace škodlivých látek a produktů jejich reakcí v místě jejich
původu stále narůstá.
Okyselení půdy a vodních toků se projevuje v oblastech, kde je
nedostatek vápníku, který by rozpuštěné kyseliny neutralizoval.
Nejvíce škod ovšem působí imise oxidu siřičitého, které způsobují
škody na lesních porostech. Od poloviny sedmdesátých let příčiny a
rozsah škod přesáhly daleko za přirozenou úroveň a začalo
velkoplošné umírání lesů, především ve Střední Evropě a v Severní
Americe. Tato novodobá poškození lesa se vyznačují kontinentálním
rozsahem (nejsou omezena regionálně), rychlým šířením, postižením
všech hlavních druhů dřevin a dlouhodobým přetrváváním.
V současné době je ve Střední Evropě do různého stupně poškozena
více než polovina lesních porostů, v posledních letech se přitom
projevuje lehké zlepšení u jehličnatých stromů a stav se všeobecně
zhoršuje u stromů listnatých. Příčiny lesních škod jsou různorodé a
často se v účincích vzájemně posilují (tzn. že vliv při současném
působení je silnější než součet jednotlivých vlivů - tato vlastnost
se nazývá synergismus).
Jednotlivé faktory lze rozřadit do několika skupin:
a) účinek antropogenních emisí škodlivin do ovzduší. Listy a jehličí
zachytávají z atmosféry částečky prachu a molekuly škodlivin,
především oxidu siřičitého, oxidů dusíku a ozónu. Slouží tak vlastně
jako filtry škodlivých látek, při dlouhodobém působení vyšších
koncentrací škodlivin ovšem v listech dochází k porušování buněčných
membrán, odumírání buněk a tkání a k poruchám mechanismu průduchů
a dýchání.
b) okyselení lesní půdy. Vápenaté a hořečnaté ionty, nezbytné k růstu
stromů, se při nízkém pH nadměrně uvolňují a následně vymývají z
půdy. Jejich místo zastupují ionty hlinité, které jsou pro rostliny
(zvláště pro jemný kořenový systém) jedovaté.
• c) klimatické příčiny. Suchá léta, mrazivé zimy a silný vítr poškozují
zdravotní stav stromů. Les se z těchto poškození zpravidla rychle
zotaví, pokud ovšem nebyl už předtím oslaben působením plynných
škodlivin nebo kyselým deštěm - klimatické škody pak působí
synergicky a mohou být rozsáhlé a trvalé.
• d) nákazy a hmyz. Působí podobně jako klimatické škody, tedy
synergicky s poškozením z imisí.
• Většina škodlivin se do ovzduší uvolňuje při spalování fosilních paliv.
Kouřové plyny obvykle obsahují kromě dusíku, oxidu uhličitého a
vodní páry také proměnlivá množství oxidů síry, dusíku, oxid
uhelnatý, uhlovodíky, chlorovodík a pevné podíly, tzv. popílek (který
se skládá z oxidů hliníku, křemíku, vápníku, železa, sodíku atd.).
Všechny tyto škodliviny lze ze spalin do jisté míry odstranit, za
tímto účelem byla vyvinuta řada různých technologických procesů.
Zdroj: Zpravodaj ochrany lesa. Supplementum, 2005, VÚLHM
Zdroj: Zpravodaj ochrany lesa. Supplementum, 2005, VÚLHM
Zdroj: Zpravodaj
ochrany lesa.
Supplementum,
2005, VÚLHM
S dlouhodobou imisní zátěží souvisí tzv. karenční jevy, vyvolané deficiencí živin nebo i
stopových prvků. Tento problém, často kombinovaný s nepříznivými povětrnostními vlivy,
postihuje především smrkové porosty a označuje se běžně jako žloutnutí. Projevuje se
diskolorací a předčasným opadem jehličí, což často vede k celkové vysoké defoliaci. Touto
formou poškození nejvíce trpí smrkové porosty na chudých kyselých stanovištích.
Zdroj: ČHMÚ
Zdroj: ČHMÚ
Zdroj: ČHMÚ
Zdroj: ČHMÚ
Souhrn - Imisní zátěž
Pod vlivem imisí jsou v současnosti všechny lesy v ČR
Imisemi poškozeno 60 % výměry smrkových a borových
porostů.
V posledním desetiletí došlo k výrazné změně imisní situace spočívající v:
! poklesu emise hlavní znečišťující látky - SO2
! přetrvávání vysoké zátěže dalších polutantů, především depozice N
Očekávaná regenerace většiny lesních ekosystémů je jen velmi
pozvolná především v důsledku narušeného půdního prostředí a je
velmi pravděpodobné, že problémy se zdravotním stavem lesních
porostů budou pokračovat.
Působení imisí na lesní dřeviny
Zdroj: www.uhul.cz/zelenazprava/2004/5.php
Kyselé látky • Mezi antropogenními imisemi v ovzduší převažují kyselé
sloučeniny SO2 a NOx. Kyselinotvorné imise v rostlinách vyvolávají
změny v koloběhu živin a vody. K poškození rostlin dochází jednak přímo
ovlivněním asimilačních orgánů (jehlic a listů), kdy vznikají různá
nekrotická poškození, ale i nepřímo – přes půdní prostředí.
Odhaduje se, že až 70 % kyselých depozic vstupuje do půdy, kterou
ochuzují vyplavováním živin. Zejména pak hořčík a draslík jsou
přemísťovány do spodních půdních horizontů, kde jsou již pro kořeny
dřevin nedostupné. Mladé smrkové porosty vystavené imisím proto trpí
žloutnutím jehličí, které neobsahuje dostatečné množství hořčíku. V
silně kyselých půdách se zároveň uvolňuje hydroxid hlinitý, který je
toxický pro kořeny, mykorhizní houby a mnohé další půdní
mikroorganismy.
Tyto půdní změny vyvolávají úbytek jemných kořenů a zhoršení jejich
celkové funkčnosti, což ztěžuje příjem vody a živin, kterých je v
půdách horských poloh (kde nejčastěji imise působí) většinou
nedostatek. Narušení kořenového systému také výrazně ovlivňuje
statickou stabilitu stromů.
Upr. podle Špulák (2005) - http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=7377&Itemid=3
Dusík • Negativně na zdravotní stav lesních porostů působí také
zvýšené ukládání dusíku, který je základním stavebním prvkem bílkovin,
a proto ovlivňuje tvorbu biomasy. Tato depozice může mít v příznivých
teplotních a srážkových podmínkách pozitivní vliv na stav porostů.
Působením sucha a nízkých teplot však dochází k výrazným stresům.
V konečném důsledku pak letorosty dřevin dostatečně nevyzrávají a
mají menší podíl pozdního dřeva. Takovéto porosty (zejména pak
smrkové) jsou podstatně méně ekologicky i staticky stabilní (trpí
mrazem, zimním vysycháním, zlomy atd.).
Ozon • V posledních letech, na rozdíl od ostatních imisních složek,
vykazuje silně zvýšené hodnoty ozon (hodinové koncentrace nad 80
µg.m-3 vzduchu), a to převážně po celé vegetační období. Hodinová
maxima dosahují až 200 µg.m-3. Při nich již dochází k silnému akutnímu
poškození asimilačního aparátu. Při spolupůsobení fyziologického sucha
mohou poškozovat listy a jehličí již koncentrace nad 65 µg.m-3.
Charakteristické příznaky poškození ozonem – listové chlorózy
Upr. podle Špulák (2005) - http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=7377&Itemid=3
Pásma ohrožení, stupně poškození
Pásma ohrožení lesů pod vlivem imisí
podle Vyhl. Mze č. 78/1996
Pásmo ohrožení je území s obdobnou dynamikou zhoršování zdravotního
stavu lesních porostů charakterizované stupněm poškození těchto
porostů imisemi.
Stupeň poškození lesního porostu je určen podílem středně a silně
poškozených stromů z celkového počtu stromů v lesním porostu.
Stupeň poškození jednoho stromu (smrk)
Stupeň poškození
jednoho stromu
Popis poškození
Defoliace
koruny
0
Nepoškozený strom
0
1
Slabě poškozený strom
1 – 25
2
Středně poškozený strom
26 – 50
3
Silně poškozený strom
51 – 75
4
Odumírající strom
76 – 100
5
Odumřelý strom
100
Stupeň poškození porostu (smrk)
Stupeň
poškození
porostu
Stupeň poškození jednoho stromu
Popis poškození
0
1
2 a větší
3 a větší
Maximální podíl z celkového počtu
stromů v porostu v %
0
Nepoškozený porost
100
0/I
Porost s prvními
symptomy poškození
99
20
I
Slabě poškozený porost
■
■
32*
5*
II
Středně poškozený porost
■
■
84*
30*
III a
Silně poškozený porost
■
■
■
50
III b
Velmi silně poškozený
porost
■
■
■
70
Odumírající nebo
odumřelý porost
■
■
■
100
IV
0
0
* pro zařazení do stupně poškození postačí dosažení jedné z uvedených hodnot
Podle dynamiky zhoršování zdravotního stavu se lesy
zařazují do těchto pásem ohrožení:
! do pásma ohrožení A se zařadí lesní pozemky s porosty s
výrazným imisním zatížením, kde poškození dospělého smrkového
porostu se zvýší průměrně o 1 stupeň během 5 let,
! do pásma ohrožení B se zařadí lesní pozemky s porosty s
výrazným imisním zatížením vpříznivějších podmínkách, kde
poškození dospělého smrkového porostu se zvýší průměrně
o 1 stupeň během 6 až 10 let,
! do pásma ohrožení C se zařadí lesní pozemky s porosty s imisním
zatížením, kde poškození dospělého smrkového porostu se zvýší
průměrně o 1 stupeň během 11 až 15 let,
! do pásma ohrožení D se zařadí lesní pozemky s porosty s nižším
imisním zatížením, kde poškození dospělého smrkového porostu se
zvýší průměrně o 1 stupeň během 16 až 20 let. Do tohoto pásma
se zahrnují i takové lesní pozemky s porosty, kde je vliv imisí
patrný, ale dynamiku zhoršování zdravotního stavu lesních porostů
zatím nelze přesně definovat.
V oblastech, kde se v okruhu 2 km smrkové porosty nevyskytují, se
tyto lesy zařazují do pásem ohrožení podle rychlosti rozpadu
dospělých (porost po ukončení výchovy) borových porostů nebo
listnatých porostů, přičemž:
!do pásma ohrožení A se zařadí lesní pozemky s porosty, kde v
dospělých borových nebo listnatých porostech ročně odumře více
než 20 % původního počtu stromů,
!do pásma ohrožení B se zařadí lesní pozemky s porosty, kde v
dospělých borových porostech ročně odumře 10 až 20 % původního
počtu stromů; v dospělých listnatých porostech ročně odumře 5 až
20 % původního počtu stromů,
!do pásma ohrožení C se zařadí lesní pozemky s porosty, kde v
dospělých borových porostech ročně odumře 2 až 10 % původního
počtu stromů; v dospělých listnatých porostech ročně odumře 2 až
5 % stromů,
!do pásma ohrožení D se zařadí lesní pozemky s porosty, kde v
dospělých borových nebo listnatých porostech ročně odumře do 2 %
původního počtu stromů.
VošL Trutnov
PĚSTOVÁNÍ LESŮ
Jiří Novák
[email protected]
Program:
Výchova lesních porostů
pod vlivem imisí
Ročník 3
Přednáška 2
Obsah přednášky
1. Principy výchovy porostů pod vlivem imisí
!
!
!
Princip individuálního výběru,
Princip zlepšení růstových podmínek
Princip vzájemného krytí
2. Tvorba „modelu výchovy“
3. Popis modelů výchovy pro smrk pod vlivem
imisí
4. Zásady výchovy porostů náhradních dřevin
5. Rekapitulace
Principy výchovy smrkových porostů pod vlivem
imisí
Výchova smrkových porostů pod vlivem imisí se
zakládá na třech hlavních principech:
" individuálního výběru tolerantnějších stromů (Ranft 1968),
" zlepšení růstových podmínek a snížené kompetice pro
ponechané
tolerantnější stromy (Tesař 1976, Chroust
1978, 1991, Becker 1989),
" vzájemného krytí (Slodičák 1990, Chroust 1991, Balcar
2000).
Princip individuálního výběru využívá poznatků o individuální
toleranci stromů, která se projevuje tím, že poškození v porostu
není na všech stromech stejnoměrné. Část jedinců je zpravidla
poškozena silně a část relativně méně poškozených stromů může i
ve značně poškozeném porostu po určitou dobu přežívat. Je-li
porost založen s dostatečnou hustotou (4 - 5 tis. sazenic na 1
ha), zbývá i po postupném odstranění jedné poloviny až tří čtvrtin
jedinců stále ještě dostatečný počet relativně nejtolerantnějších
stromů pro vytvoření porostu.
V lesnické praxi se vylišily dva
základní přístupy výběru:
"Výběr negativní, při kterém se odstraňuje zpravidla růstově
zaostávající a méně kvalitní, popřípadě hospodářsky nežádoucí
porostní složka. Většinou se jedná o zásahy podúrovňové, v mladých
porostech zejména listnatých a smíšených může být negativní výběr
prováděn také v úrovni.
"Výběr pozitivní, při kterém je uvolňována a podporována
nejvhodnější porostní složka, zpravidla cílové nebo elitní stromy
odstraněním stromů, které jim v růstu překážejí.
Princip zlepšení růstových podmínek, tj. efekt úpravy
porostního prostředí (ekologický princip) spočívá ve změně růstových
podmínek po výchovných zásazích. Odstraněním části stromů se sníží
konkurence v korunové části i rhizosféře a do porostu se dostává
větší množství srážek. Větší přísun slunečního záření spolu s vyšší
nabídkou vláhy příznivě působí na lesní půdu a zlepšují funkční účinky
celého lesního ekosystému.
Princip vzájemného krytí se zakládá na poznatku, že stromy v
porostu, které si vzájemně konkurují, si současně poskytují ekologický
kryt a ochranu proti přímému působení imisí. Experimentálně byly tyto
poznatky doloženy v Orlických horách, kde se po silném výchovném
zásahu v 18leté smrkové mlazině v pásmu ohrožení imisemi B zvýšil
přísun imisí ke korunám v průměru o 20 %. Podobné výsledky byly
získány i ve starších (ca 25letých) smrkových porostech v pásmu
ohrožení imisemi C, ve kterých byl navíc zjištěn vyšší obsah síry v
asimilačních orgánech intenzivněji probíraných porostů (Chroust 1991).
Princip vzájemného krytí je ve zdánlivém protikladu s ekologickým
principem, protože proředění porostu a uvolnění korun je spojeno
s rizikem většího průniku škodlivin do porostu a tudíž snížením
efektu vzájemného krytí.
Zvýšené imisní zatížení po rozvolnění zápoje v mladém věku, kdy
jsou lesní dřeviny velmi vitální, však většinou nepůsobí výrazné
škody ani růstové deprese. Potvrzují to výsledky řady
experimentů s výchovou smrkových porostů pod vlivem imisí v
pásmech ohrožení C, B i A, v 5., 6. i 7. lesním vegetačním
stupni, ve kterých byl shodně zjištěn příznivý vliv silných
výchovných zásahů v mladém věku na přírůst i zdravotní stav
porostů.
Tyto experimenty ukázaly, že vzhledem k rychlému růstu mlazin
cílových dřevin i porostů náhradních dřevin se průnik imisí snižuje
až do zapojení korun.
V pozdějším věku, kdy již vitalita stromů klesá, je další
porušování zápoje riskantní a je opět potřebné snižující se
vitalitu stromů vyrovnávat efektem vzájemného krytí.
Cílem výchovy
smrkových porostů pod vlivem imisí je především
prodloužení životnosti stromů hlavního porostu,
a tím i životnosti celých porostů.
Výchova je založena na jednom velmi silném výchovném
zásahu ve fázi mlazin, při horní porostní výšce 5 m.
Při tomto zásahu se nejprve negativním výběrem odstraní
silně poškozené stromy ze všech stromových úrovní,
včetně stromů předrůstavých (za silně poškozené se
považují jedinci se ztrátou olistění 40 % a více).
Potom se z porostu odstraní také stromy středně
poškozené (ztráta olistění 20 - 30 %) z podúrovně, resp. z
úrovně a zásah se dokončí tradičním podúrovňovým
způsobem na doporučovanou hustotu.
Velmi silné výchovné zásahy lze provést ve všech pásmech
ohrožení za předpokladu, že poškození porostu nepřekročilo
II. stupeň, případně zůstane-li po vyznačení zásahu v porostu
požadovaný počet úrovňových a předrůstavých stromů s olistěním 70 %
a více.
Plné dlouhodobější uvolnění relativně tolerantnějších jedinců v
maximální míře stimuluje jejich tloušťkový přírůst, a tím se zvyšuje
také odolnost porostu vůči škodám sněhem (většina smrkových
porostů pod vlivem imisí je současně rovněž ohrožována sněhem).
Další výchovné zásahy jsou slabší, odstraňují se při nich
zejména stromy podúrovňové se ztrátou olistění 20 - 30 %
a více a také stromy úrovňové v případě, že jejich ztráta
olistění přesáhla 40 %.
V silněji poškozovaných porostech nabývají zásahy
charakteru zdravotního výběru, tj. negativního výběru
zaměřeného na odstranění silně odlistěných (ztráta olistění 60 % a
více) a jinak poškozených stromů, popř. stromů odumřelých.
Porostní výchova se v imisních oblastech diferencuje
podle:
•pásem ohrožení, stupňů poškození,
•stanovištních podmínek.
Věk porostů byl nahrazen horní porostní výškou, která lépe
vystihuje současné růstové trendy smrkových porostů a
umožňuje lépe načasovat zejména nejdůležitější první
výchovný zásah.
Předpokladem kvalitního provedení výchovných zásahů je včasné řádné
rozčlenění porostů na pracovní pole s cílem vytvořit podmínky pro
kvalifikovaný výběr nejtolerantnějších jedinců a pro následnou
kontrolu.
Ve všech pásmech ohrožení imisemi je nutné věnovat zvláštní péči
přimíšeným tolerantnějším dřevinám, které je třeba uvolňovat (např.
bříza, jeřáb, jíva aj.).
V porostních okrajích je intenzita zásahů menší než uvnitř porostu aby
byl co nejméně narušen porostní plášť tvořící bariéru proti přímému
pronikání imisí do porostu.
Modely výchovy
Pojem „model výchovy“ v současném pojetí začal být používán a
uplatňován v Německu a v Rakousku koncem šedesátých a
začátkem sedmdesátých let minulého století. (Abetz 1969,
Johann, Pollanschütz 1974, 1980, 1981, aj.) Prakticky souběžně
zavedl tento termín do lesnické praxe v českých zemích Chroust
(1973, 1976).
V souhrnné podobě byly u nás modely výchovy poprvé publikovány
v periodiku VÚLHM - v Lesnickém průvodci (Pařez, Chroust 1988).
Bezprostředně poté byla vydána známá a lesnickou praxí používaná
monografie „Provozní systémy v lesním plánování“ (Plíva, Žlábek
1989).
V současné době jsou původní modely výchovy upřesňovány a
precizovány na základě vyhodnocení dlouhodobých probírkových
ploch VÚLHM. Na základě nových poznatků byly v roce 2000
zveřejněny modely výchovy pro hlavní porostní typy (včetně
porostů náhradních dřevin) v imisních oblastech diferencované
podle pásem ohrožení na webových stránkách VÚLHM VS Opočno
(www.vulhm.opocno.cz)
Model porostní výchovy lze charakterizovat
jako ucelený výchovný program, jako
soustavu instrukcí pro uskutečnění výchovných
sečí od prvého výchovného zásahu až do
ukončení výchovy.
Bývá vyjádřen v tabulkové, resp. grafické
podobě. Každý model výchovy obsahuje:
"celkový počet zásahů,
"určuje začátek výchovy,
"intenzitu zásahů,
"způsob výběru,
"délku pěstebního intervalu.
Modely porostní výchovy jsou vypracovány
pro všechny hlavní hospodářské dřeviny. Dále
jsou diferencovány podle CHS a s ohledem na
ohroženost porostů a výchovné cíle.
Modely výchovy pro
smrkové porosty
-1
N . 1 ha
4000
3500
3000
2500
2000
1500
1000
500
0
bo
n.
7(2
2)
CHS 45, 55
bon.
+1(3
6)
CHS 57, 39, 59, (79)
0
5
10
15
20
25
30
35
h o (m)
-1
N . 1 ha
4000
3500
3000
2500
2000
1500
1000
500
0
bon
. 7(
22)
CHS 73
bon.
+1(36
)
CHS 43, 53
0
5
10
15
20
25
30
h o (m)
35
Výchovné
programy pro
smrkové porosty v
pásmu ohrožení
imisemi D
diferencované
podle ohrožení
abiotickými
škodlivými činiteli
s údaji o počtu
stromů z
růstových tabulek
Černý, Pařez,
Malík (1996) pro
1. a 7. bonitu.
-1
N . 1 ha
5000
4500
4000
3500
3000
2500
2000
1500
1000
500
0
bon
. 7(
22)
CHS 51, 53,(43)
bon. +
1(36)
CHS 55, 57, 59, (45)
0
5
10
15
20
25
30
35
h o (m)
-1
N . 1 ha
5000
4500
4000
3500
3000
2500
2000
1500
1000
500
0
CHS 71, 73
bon. +
CHS 75, 77, 79
0
5
10
15
1(36)
bon
. 7(
22)
20
25
30
35
h o (m)
Výchovné programy
pro smrkové
porosty v pásmu
ohrožení imisemi C
diferencované
podle
hospodářských
souborů s údaji o
počtu stromů z
růstových tabulek
Černý, Pařez,
Malík (1996) pro
1. a 7. bonitu.
-1
N . 1 ha
5000
4500
4000
3500
3000
2500
2000
1500
1000
500
0
bon
. 7(
22)
CHS 51, 53
bon.
CHS 55, 57, 59
0
5
10
15
20
25
30
35
h o (m)
-1
N . 1 ha
5000
4500
4000
3500
3000
2500
2000
1500
1000
500
0
+1(3
6)
CHS 71, 73
bon.
CHS 75, 77, 79
0
5
10
15
+1(36
)
bon
. 7(2
2)
20
25
30
35
h o (m)
Výchovné programy
pro smrkové
porosty v pásmu
ohrožení imisemi B
diferencované podle
hospodářských
souborů s údaji o
počtu stromů z
růstových tabulek
Černý, Pařez, Malík
(1996) pro 1. a 7.
bonitu.
-1
N . 1 ha
5000
4500
4000
3500
3000
2500
2000
1500
1000
500
0
bon
.
2)
CHS 51, 53, (43)
bon. +
1(36)
CHS 55, 57, 59, (45)
0
5-1
N . 1 ha
5000
4500
4000
3500
3000
2500
2000
1500
1000
500
0
7(2
10
15
20
25
30
35
h o (m)
CHS 71, 73
bon. +
1(36)
CHS 75, 77, 79
0
5
10
15
bon
. 7(2
2)
20
25
30
35
h o (m)
Výchovné programy
pro smrkové porosty
v pásmu ohrožení
imisemi A
diferencované podle
hospodářských
souborů s údaji o
počtu stromů z
růstových tabulek
Černý, Pařez, Malík
(1996) pro 1. a 7.
bonitu.
Výchovné programy pro smrkové porosty v pásmech ohrožení
imisemi
Pásmo ohrožení
imisemi
LVS
Modelový počet jedinců na 1 ha
h100
(m)*
SLT
5
Po zásahu
10
Po zásahu
12,5
Po zásahu
15
Po zásahu
17,5
Po zásahu
20
Po zásahu
C
3. – 6.
3I, 3K,
4A, 5A,
4K, 5K,
5N, 6K,
6N, 6Y
B
7. – 8.
7S, 7O,
3S, 4S,
7P, 7V,
5S, 6S, 7K, 7N,
7G, 7T,
3O, 5O, 8K, 8Z
8G, 7R,
6G, 6R
8R
3. – 6.
4A, 5A,
6A, 5K,
5N, 6K,
6N, 5Y,
6Y
3S, 4S,
5S, 6S,
3O, 5O,
6V, 6G,
6R
A
7. – 8.
6.
7S, 7O,
7K, 7N,
7P, 8S,
8K, 8N,
6K, 6N,
8V, 7G,
7Y, 7Z,
6Y
8G, 8T,
8Y, 8Z
7R, 8R
7. – 8.
6S
8V, 8G,
7K, 7N,
8T, 7R,
8K, 8N,
8R, 7S,
7Y, 8Z
8S
1800 1500 2200 1700 2000 1800 2500 1900 2200 1800 2700 2100
1000 1900
1200
1200 2200
1200 1400
1400 2300
1600 1800
1000
700
900
1500 1100
1200 900
1700
Závěr
Předložené modely výchovy byly sestaveny
s přihlédnutím k empirických zkušenostem celých
generací lesníků, zejména však byly konkretizovány na
základě exaktních poznatků z dlouhodobě sledovaných
experimentálních porostů.
Nejedná se přitom o uzavřený proces, jednotlivé modely
jsou a budou dále upřesňovány tak, jak bude stoupat
úroveň našeho poznání.
Komplexní poznatky o všech modelech výchovy
diferencovaných podle dřevin a stanovištních podmínek
lze získat na webových stránkách VÚLHM – VS Opočno
(www. vulhm.opocno.cz).
Modely určují zejména hlavní trend, základní pravidla
postupů výchovy, které je třeba v jednotlivých
případech přizpůsobit nejen specifikům stanovištních
podmínek, ale i konkrétním porostním poměrům a dané
antropické zátěži.
Zásady výchovy PND
Výchovu porostů náhradních dřevin je nutné diferencovat
podle jejich funkčnosti a hospodářského cíle. Z hlediska
plnění funkcí byly PND rozděleny do čtyř kategorií (Slodičák
1999):
!Porosty geneticky kvalitní, které plní funkce ekologické i
produkční, popř. u kterých je předpoklad splnění těchto
funkcí v budoucnosti.
!Porosty zpravidla geneticky nekvalitní, které plní funkce
ekologické, avšak neplní a není předpoklad plnění funkce
produkční.
!Porosty, které neplní funkce ekologické ani produkční a u
kterých není předpoklad jejich plnění v budoucnosti.
!Porosty náhradních dřevin, které nemají opodstatnění
(menší porostní části v příznivějších imisně ekologických
poměrech).
Výchova porostů SMP
Výchova porostů SMP se zakládá na poznatku, že se jedná
o slunnou dřevinu, která nesnáší zastínění.
Při výchozí hustotě ca 2,5 tisíc sazenic na jeden hektar
jsou porosty při horní porostní výšce 5 m (věk 15 - 20
let) již značně diferencovány (výčetní tloušťka se
pohybuje od 2 do 15 cm).
Přes nízkou kvalitu porostů (vrškové zlomy a vývraty,
časté je poškození mrazem, poruchy výživy provázené
žloutnutím asimilačního aparátu) zakrytí porostní plochy
korunovými projekcemi přesahuje 90 %, a proto lze v
takových porostech zahájit výchovu a přeměny.
SMP jako náhradní dřevina má nízkou hospodářskou hodnotu
a relativně omezené další funkční účinky (zejména vliv na
lesní půdu)
S výchovou a přeměnami je potřebné začít v době, kdy
porosty dosáhnou maximální očekávané funkční účinnosti
spočívající především ve vytvoření příznivějšího
mikroklimatu pro vnášení cennějších cílových dřevin.
Optimální doba
pro zahájení
výchovy - v době
zapojování
porostů,
tj., na většině stanovišť,
v průběhu druhého věkového
stupně.
" Výchovné zásahy jsou selektivní, podúrovňové
s negativním výběrem.
" V nesmíšených porostech SMP v příznivějších
růstových poměrech lze využít i schematického
výběru v řadách.
" Vzniklé mezery se doplňují cílovými dřevinami
odpovídajícími stanovišti.
" Při zásazích se podporují přimíšené cílové
dřeviny (SMZ, BK, MD).
" Další výchovné zásahy se opakují v souladu
s potřebami přeměn.
Výchova BR porostů
Výchovu březových porostů je nutné zahájit nejpozději ve fázi,
kdy dosahují maximálního ekologického účinku, tj. v době
zapojování porostů. Kladný efekt výchovy lze očekávat pouze
ve fázi „progrese“, která je charakterizovaná nárůstem
biomasy porostu.
Později, kdy se porost dostane
do fáze „regrese“ a postupně
se rozpadá (nárůst biomasy je
menší, než její odpad), lze
výchovné zásahy doporučit
pouze jako součást přeměn (v
porostech, kde je při obnově
reálné použití cílových dřevin)
nebo jako součást rekonstrukcí
(v porostech, kde se
předpokládá dlouhodobější
existence PND).
Obecně lze v březových porostech a v porostech, kde
bříza převládá, doporučit úrovňové zásahy s pozitivním
výběrem. Existují pro to přinejmenším dva velmi dobré
důvody:
!Úrovňové zásahy s pozitivním výběrem minimálně
narušují zápoj porostu a tím vytvářejí příznivější
růstové poměry pro postupnou obnovu cílovými,
hospodářsky i ekologicky vhodnějšími dřevinami, což
je hlavním cílem PND.
!Oproti celoplošným podúrovňovým zásahům
s negativním výběrem jsou úrovňové zásahy méně
pracné a finančně méně nákladné.
V březových porostech první kategorie, tj. v porostech geneticky kvalitních,
které plní funkce ekologické i produkční, popř. u kterých je předpoklad splnění
obou funkcí v budoucnosti, je možné v méně exponovaných polohách v závislosti
na hospodářském cíli použít také podúrovňové zásahy s negativním výběrem.
(Předpokládá se využití produkční funkce a zvýšené náklady na výchovu budou
ekonomicky zdůvodnitelné).
Lze ho využít také v březových porostech kategorie 4, tj. v porostech v
příznivějších imisně ekologických poměrech, kde PND nemají opodstatnění
V březových porostech kategorie 2, tj. porostech geneticky nekvalitních,
avšak s dostatečnou hustotou stromů, jsou nejvhodnější úrovňové zásahy
s pozitivním výběrem. Tento způsob výchovy nejméně narušuje ekologické
funkce (vytváření porostního klimatu, akumulace živin v ekosystému, koloběh
živin atd.). Produkční funkce se v těchto porostech neuvažuje.
V březových porostech kategorie 3, které neplní funkce ekologické ani
produkční a u kterých není předpoklad jejich plnění v budoucnosti, se porostní
výchova nepředpokládá. Další prořeďování takových porostů či jejich částí by
jen dále zhoršilo jejich zbytkové funkční efekty. Tyto PND, mají-li své
opodstatnění, je potřebné rekonstruovat s využitím krycího efektu
jednotlivých stromů a skupin.
Výchova MD porostů
Modřínové porosty lze považovat v 6. LVS za cílové a v 7. LVS za přechod mezi
porosty náhradními a cílovými. Nejsou navrhovány do přeměn a rekonstrukcí,
proto je třeba jim věnovat náležitou pěstební péči. Modřín potřebuje světlo a
vzduch, proto výchova musí být včasná, intenzivní a provedená v hlavní úrovni.
V geneticky nekvalitních porostech je při včasném prvním zásahu vhodné uplatnit
negativní výběr v úrovni. Pozdější zásahy se provádějí pozitivním výběrem.
Protože modřín nedostatečně kryje půdu, je žádoucí držet dřeviny, které by
vytvořily bohatou spodní etáž, popřípadě je doplnit podsadbou.
V 7. LVS je potřebné udržet alespoň 30 %
příměs břízy, nebo ještě lépe jeřábu. V 6.
LVS a níže je žádoucí vytvoření spodního
patra podsadbou buku.
Vzhledem k různému způsobu založení
porostů, jejich rozdílnému vývoji, hustotě,
rozdílnosti směsí dřevin a jejich
vzájemných vztahů je nutno k vlastnímu
výchovnému zásahu, zejména ve
složitějších směsích, přistupovat
individuálně případ od případu.
Modřínové porosty geneticky kvalitní, plnící všechny funkce lesa
včetně funkce produkční
Výchova těchto porostů je zaměřena na udržení a zlepšení mimoprodukčních
funkcí a rovněž na zvýšení kvality produkce.
Počátek výchovy → výška 2 – 3 m, věk 7 – 10 let - výchovné zásahy úrovňové
s negativním výběrem + rozčlenění porostu (šetří se přimíšené dřeviny)
Další zásah → výška 5 – 7 m, ve věku přibližně 15 let - opět úrovňový zásah
ovšem s kladným výběrem. Porosty lze již od II. věkové třídy podsazovat bukem,
popřípadě jedlí. Pěstební opatření směřují k vytvoření smíšených porostů
s modřínem v nadúrovni a s BK, JD a SMZ v úrovni a podúrovni.
Modřínové porosty, plnící pouze funkce mimoprodukční
Většinou na stanovištích pro modřín nevhodných. Pěstebním cílem je zde
zachování a prohloubení ekologických funkcí a zvýšení stability porostů vůči
abiotickým škodlivým činitelům a imisím.
Po rozčlenění rozsáhlejších porostů → výchova negativním výběrem v úrovni, při
němž se odstraní nejvíce poškozené stromy. Mezery se doplňují SMZ, BŘ, OL,
popř. JŘ. Pěstební zásahy směřují k vytvoření smíšeného porostu s co nejvyšším
ekologickým účinkem. Další úrovňové výchovné zásahy s pozitivním výběrem se
opakují v 5 – 10 letých intervalech a jsou zaměřeny na podporu individuálně
nejtolerantnějších a vitálních jedinců v porostní směsi.
VošL Trutnov
PĚSTOVÁNÍ LESŮ
Jan Leugner
[email protected]
Ročník 3
Přednáška 3
Program:
Současná praxe
ozeleňování
Technologie ozeleňování
Umění tvorby zahrad, parků a skladby krajiny
patří k těm oborům lidské činnosti, které se snaží
uspořádat vnější svět pro blaho člověka.
Užívá k tomu prvky živé i neživé přírody za
přispění děl stavebně-technických i
uměleckých.
V rámci navrhovaných výsadbových opatření nesmí dojít k
poškození či zmenšení kvality krajinotvorných prvků kulturní krajiny.
Těmito krajinotvornými prvky rozumíme především:
A – Morfologie terénu, modelace a reliéf terénu
B – Vegetace, stromy, keře, rozptýlená zeleň, živé ploty, stromořadí
lesní porosty, pole, louky, okrasné a komponované výsadby
C – Přírodní systémy, geologické a hydrologické prvky, přírodní
společenstva, místní klimatické podmínky
D – Liniové prvky, komunikace, silnice, cesty, stezky
E – Vodní prvky
F - Drobná architektura v krajině
G – Prostorové a urbanizované uspořádání krajiny, prostorová
scéna, výhledy, průhledy, krajinné prostory
Metodické principy při navrhování a realizaci výsadeb v rámci
krajinotvorných programů:
1. Musí být respektováno měřítko, prostorové uspořádání
daného území (panoramatické pohledy, historický
charakter a struktura krajinotvorných prvků)
2. Zásahy do krajiny, jako například teréní úpravy při
budování infrastruktury musí být v souladu s historickým
charakterem krajiny.
3. Musí být stanoven způsob výsadeb a obhospodařování
pozemků tak aby nedošlo k náhlým a nevratným změnám v
prostorových kulisách.
4. Veškeré zásahy, úpravy a opatření je možné provádět jen
na základě zpracovaného regulativu.
5. Obnova či rekonstrukce již zaniklých výsadeb proběhne za
použití především původních zjištěných druhů a kultivarů
dřevin
Zpracování analytických materiálů příslušných regulativů pro
zvláště cenná území:
1. Zpracovat inventarizaci území
2. Provést detailní historický průzkum
3. Provést analýzu letokruhů před odstraněním a výměny
výsadby
Při výsadbách nesmí docházet k následujícím chybám:
1.
2.
3.
4.
5.
Realizovat výsadby bez důkladné analýzy
Realizovat výsadby bez potřebné dokumentace
Nesmí být zničeny stávající prvky
Nesmí dojít k realizaci výsadby v rozporu s měřítkem krajiny
Musí být používány původní druhy dřevin
Technologie výroby okrasných rostlin
1. Generativní způsob
2. Vegetativní způsoby
-hřížení
- dělení
- řízkování
- roubování
- in-vitro technologie
Generativní způsob:
-Výsev osiva do substrátu, následné školkování popř.
dopěstování v kontejnerech
-Výsev přímo do obalů a sadbovačů
Vegetativní způsoby rozmnožování
Hřížení – běžné u smrku
Dělení - Půdokryvné rostliny
Řízkování – jarní
- letní
- podzimní (zimní)
Roubování
Jakostní ukazatele školkařských výpěstků
Všeobecné ukazovatele
Dřeviny, které jsou uváděny do oběhu musí
splňovat příslušné normy ( ČSN 464902-1
Výpěstky okrasných dřevin, ČSN 482113
Sadební materiál lesních dřevin)
Příloha č.2 k vyhlášce č. 29/2004 Sb.
– Parametry výsadbyschopného sadebního materiálu obvyklé obchodní jakosti
Semenáčky
Číselný znak
Rozpětí výšky nadzemní části (cm)
Sazenice
Poloodrostky
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
10-14
15-25
26-50
51-80
15-25
26-35
36-50
51-70
51-80
81-120
Tloušť- Max.
ka a) věk b)
Tloušť Max.
ka a) věk b)
Tloušť- Max.
ka a) věk
Tloušť- Max.
ka a) věkb)
Tloušťka a)
Max.
věk
Tlouš
ť-ka a)
Max.
věk
Tloušť Max.
-ka a) věk
Tloušťka a)
Max.
věk
Tloušťka a)
Max
věk b)
Tloušť
-ka a)
Max.
věk
b)
borovice černá (BOC)
3
2
-
-
-
-
-
-
borovice kleč (KOS)
-
-
-
-
-
-
-
-
borovice lesní (BO)
3
2
4
2
-
-
-
-
4
3
douglaska tisolistá (DG)
-
-
3 c)
2
-
-
-
-
-
jedle bělokorá (JD)
-
-
-
-
-
-
-
-
jedle obrovská (JDO)
-
-
-
-
-
-
-
modřín opadavý (MD)
-
-
3
1
4
2
smrk ztepilý (SM)
-
-
4 c)
2
-
buk, duby, habr (BK, DB, HB)
-
-
-
-
5 d)
lípy (LP)
-
-
-
-
6
javory, jasany, jilmy (JV, JS, JLM)
-
-
-
-
olše, břízy, jeřáb (OL, BR, JR)
-
-
-
-
a)
3
6
4
8
4
-
-
5
-
-
-
-
-
-
5
3
6
3
7
4
-
-
-
4
3
5
3
7
4
-
-
5
5
6
6
7
6
8
7
-
-
-
-
-
6
4
7
5
8
5
-
-
-
-
-
-
4
3
5
3
6
4
7
4
8
5
-
-
-
-
-
5
5
6
5
7
5
8
5
10
5
2
-
-
4
2
5
4
6
4
7
4
9
5
11
6
2
-
-
-
-
7
3
8
4
9
4
10
5
11
6
4
2
-
-
4
2
5
4
6
4
7
4
9
5
10
6
3
2
4
3
-
-
4
2
5
3
6
3
7
3
10
4
nejmenší tloušťka kořenového krčku v mm
b
) při pěstování sadebního materiálu z 8. a 9. lesního vegetačního stupně lze zvýšit maximální věk o 1 rok
c)
pouze krytokořenné semenáčky
d)
při výšce nadzemní části do 35 cm se připouští tloušťka kořenového krčku 4 mm
4
2
5
b)
4
Dřevina
Tabulka 2
Parametry kořenového
systému u
výsadbyschopného
standardního sadebního
materiálu
SM
Sadební
materiál
sazenice
poloodrostky
BO
semenáčky
sazenice
MD
poloodrosky
semenáčky
sazenice
poloodrostky
POZNÁMKY
JD
sazenice
DG
poloodrostky
sazenice
1
poloodrostky
DB,BK semenáčky
2
JV, JS sazenice
jemné kořeny jsou kořeny slabší než
1mm
u sazenic a poloodrostků délka
kůlového kořene plus délka pozitivně
geotropicky rostoucích panoh
poloodrostky
Minimální poměr Minimální podíl Délka
Výška objemu kořenového objemu jemných kůlového
nadzemní systému k objemu kořenů v objemu kořene2
celého koř.
nadzemní části
části
(cm)
systému1 (%)
(KS:NČ)
(cm)
26-35
36-50
51-80
81-120
10-14
15-25
15-35
36-50
51-80
15-25
26-50
26-50
51-80
81-120
15-35
36-50
51-80
26-35
36-50
51-80
26-35
36-50
15-35
36-50
51-80
81-120
1:2
1:3
1:4
1:5
1:4
1:4
1:3
1:5
1:5
1:2
1:3
1:2
1:3
1:4
1:2
1:3
1:5
1:2
1:3
1:4
1:1
1:2
2:1
1:1
1:1
1:2
50
30
30
20
40
20
40
20
20
40
20
30
30
20
25
20
20
50
30
30
10
5
30
25
30
15
10-14
15-20
15-20
15-20
15-20
10-14
15-20
15-20
15-20
26-34
15-20
15-20
15-20
15-20
15-20
15-20
15-20
15-20
15-20
15-20
15-20
26-34
Příloha č. 5 k vyhlášce
č. 29/2004 Sb.
Nepřípustné vady
sadebního materiálu
Vady bránící tomu, aby byly rostliny
Abies
považovány za odpovídající obvyklé
Picea
obchodní jakosti
a) mladé rostliny s nezaceleným poraněním
+
1
)
b) Deformace kmínku (silné zakřivení) 2)
+
c) Sadební materiál s více kmínky2)
d) Kmínek s několika terminálními výhony
(výhony s více terminály) 2)
e) Kmínek a větve nedostatečně vyzrálé
Kritéria musí být
posuzována
vzhledem k danému
druhu lesní dřeviny
a vzhledem
ke vhodnosti
sadebního materiálu
pro účely
zalesňování.
Pozn.: + vyřazuje
rostlinu z obvyklé
obchodní jakosti.
+
+
+3)
Larix
+
Pinus
+
Pseutvrdé
měkké Populus
dotsuga listná-če listná-če sp.
+
+
+
+
+
+
+
+
+3)
+
+
+
+
+
+
+
+4)
f) Kmínek bez zdravého terminálního
+3)
+3)
+3)
+3)
pupene
g) chybějící nebo nedostatečné větvení
+
+
h) silné, životnost snižující poškození jehlic
+
+
+
nejmladšího ročníku
i) poškozený kořenový krček6)
+
+
+
+
+
+
+5)
6
j) poškozený kořen )
+
+
+
+
+
+
+5)
k) Hlavní kořen silně deformovaný2)
+
+
+
+
+
+
l) chybějící nebo silně poškozené2) jemné
+
+
+
+
+7)
+
kořeny
m Sadební materiál vykazující vážné
+
+
+
+
+
+
+
) poškození škodlivými organismy
+
+
+
+
+
+
+
n) fyziologické poškození v důsledku
vyschnutí, přehřátí, výskytu plísní apod.
2
)
1
) S výjimkou řezných ran po odstranění nadbytečných výhonů nebo dvojitých vrcholů, poranění větví a ran
způsobených při odběru řízků
)2 Detailní popis viz platná ČSN 48 2115 (vztahuje se k výsadbyschopnému sadebnímu materiálu)
)3 Pokud nebyly rostliny odebírány ze školky během vegetačního období
)4 S výjimkou klonů Populus deltoides angulata a balzámových topolů a jejich hybridů
)5 S výjimkou sazenic topolů a stromových vrb zastřižených ve školce
6
) S výjimkou prýtových řízků
)7 S výjimkou Quercus rubra L.
Jakostní ukazovatele listnatých okrasných dřevin:
1. Keře – lehké opadavé – prostokořenné – musí mít
nejméně 2 výhony
třídí se podle výšky a počtu výhonů
Použití výsadba ve volné krajině, součást protierozních
opatření v břehových porostech
2. Standardní keře opadavé v kontejnerech
3. Špičáky a keřové tvary stromů
Špičáky - stromky bez koruny jednou přesazené
(lehké špičáky) od velikosti 125-150 cm dvakrát
přesazované
Použití v plošných liniových i skupinových výsadbách,
izolační pásy podél vodotečí
Keřové tvary stromů – vícekmenné stromy s kmeny
založenými 50 – 250 cm od země
4. Pyramidy
Stromy pyramidálním vzrůstem nebo záměrně pěstovaným obrostem
5. Vysokokmeny
Stromy s kmenem a korunou (dvakrát nebo třikrát přesazované)
U listnatých dřevin se před výsadbou i po
výsadbě provádí řez,a je podmínkou pro
splnění požadavků na korunu listnatých které
jsou:
1. Pravidelně stavěná podle růstových vlastností
druhu
2. Odpovídá tloušťkou kmene
3. Druhově specificky rovné prodloužení kmene
4. Další vyvětvování je možné
5. Žádné přeslenité větvení, žádné vidlice
6. Terminální výhon jakožto prodloužení kmene se
při přesazování zásadně nezkracuje nebo jen
výjimečně zastřihuje do jednoletého dřeva
7. Tvarovací řez se provádí nejpozději v
předposledním vegetačním období
Zakládání dřevin v krajině
1. Příprava stanoviště
2. Doba výsadby
3. Hloubení jamek
4. Manipulace se sazenicemi
5. Předvýsadbový řez
6. Zálivka
7. Kotvení
8. Ochrana proti zvěři
9. Ochrana proti buřeni
Zvláštní způsoby zakládání zeleně:
1. Výsev semen
2. Píchání řízků dřevin
3. Pokládka proutí
Pěstování dřevin v krajině
1. Období výchovy (3-10 (15) let) – ochrana
tvorba kvalitního habitu
2. Období dospívání a dospělosti – průklest,
tvarování, ochrana
3. Období stárnutí a stáří – pěstební péči
směřujeme k obnově kondice stromu
VošL Trutnov
PĚSTOVÁNÍ LESŮ
Jiří Novák
[email protected]
Program:
Porosty náhradních dřevin (PND) - funkce
Ročník 3
Přednáška 4
Porosty náhradních dřevin (PND) vznikly v sedmdesátých a
osmdesátých letech v imisemi silně poškozené oblasti Krušných a
Jizerských hor, na lokalitách, kde nebylo možné nahradit
rozpadající se převážně smrkové monokultury vhodnými dřevinami
cílovými (POLENO 1994, SLODIČÁK 1999, MZLU LDF 2001 aj.).
Cílem zakládání PND bylo zachování kontinuity lesních porostů,
plnících alespoň nejdůležitější ekologické funkce v dané oblasti
(funkce půdoochranné a vodohospodářské).
Vzhledem k předpokládané nižší stabilitě a omezenému plnění
produkčních i mimoprodukčních funkcí (v porovnání se dřevinami
cílovými) nebyly PND již od počátku považovány za definitivní řešení
nastalé situace, ale za přípravnou fázi pro založení stabilních
lesních ekosystémů, druhově odpovídajících aktuálním růstovým
podmínkám při respektování původní dřevinné skladby (KUBELKA ET
AL. 1992, MAUER, TESAŘ 2005).
PND by proto měly vytvořit i příznivější růstové poměry pro postupnou
obnovu lesa cílovými, hospodářsky i ekologicky vhodnějšími dřevinami.
Přeměny PND jsou však vzhledem k jejich věkové struktuře, relativně
velké výměře, nestejné kvalitě a zejména vzhledem k velmi složitým
imisním a ekologickým poměrům problémem dlouhodobým. Až do fáze
přeměn je však nutno PND stabilizovat a zachovat jejich funkčnost
(SLODIČÁK ET AL. 2000).
Jako náhradní dřeviny pro obnovu lesních porostů byly vybrány lesní
dřeviny potenciálně schopné růst na stanovištích silně narušených
lidskou činností a to hlavně znečištěním prostředí a odlesněním
rozsáhlých ploch, protože zde nebyl předpoklad úspěšné obnovy porostů
dřevinami podle původního lesního hospodářského plánu.
Byly zde sázeny jak domácí dřeviny s pionýrskou růstovou strategií,
tak i dřeviny introdukované, hlavně neopadavé jehličnany. Od porostů
listnatých dřevin byl očekáván příznivý vliv na půdu a rychlé zalesnění
volných ploch, jehličnany měly do určité míry nahradit ztráty na dřevní
produkci a lépe zabezpečovat některé funkce mimoprodukční
(MATERNA 1978).
Dřeviny PND
Dřevina
BR
SMX
MD
JR
BO
OL
JV
TP
VR
Lat. název
Betula sp.
Picea introd.
Larix decidua
Sorbus aucuparia
Pinus sp.
Alnus sp.
Acer sp.
Populus sp.
Salix sp.
Termín náhradní dřevina
Náhradní dřevina je dřevina introdukovaná či dřevina domácí, pokud je její
podíl v porostní skladbě vyšší než požadovaný pro zajištění cílové druhové
skladby.
Termín náhradní dřevina vznikl z důvodu praktické potřeby v době, ve které
se hledala náhrada za imisemi ohrožené dřeviny cílové. Náhradními dřevinami
byly tedy dřeviny, které se vysazovaly náhradou za smrk a byly jednorázově
použity k zalesnění imisních kalamitních holin. Předpokládala se u nich
zvýšená odolnost vůči imisím i nepříznivým klimatickým podmínkám velkých
odlesněných ploch. PND mají v daných podmínkách výrazně nižší produkci,
nebo zužitkovatelnost, než dřeviny cílové (hospodářské) skladby, nebo
dřeviny přirozené skladby. Zpravidla také hůře plní ekologické funkce, jsou
však jako mezičlánek nezastupitelné.
Nutno zdůraznit, že termín „náhradní dřevina“ je dán funkčním uplatněním
(dočasným), nikoliv druhem dřeviny. I dřevina vysazená jako náhradní, může
mít své využití v cílové druhové skladbě a může být považována za cílovou.
Naopak, (pro vyšší podíl v porostní skladbě než požadovaný) může být
náhradní dřevinou i smrk ztepilý.
Vliv jednotlivých ND pro zlepšení půdního a růstového prostředí
Meliorační účinky porostů náhradních dřevin (Slodičák et al. 2007)
Pro souhrnné zhodnocení melioračních účinků všech deseti studovaných
dřevin byla orientačně použita klasifikační metoda, při které bylo
hodnoceno osm základních charakteristik (pH v H2O, pH v KCl, celková
sorpční kapacita, stupeň sorpční nasycenosti a přístupné živiny –
fosfor, draslík, vápník, hořčík)
Testované dřeviny byly zařazeny do pěti následujících skupin:
I.
II.
III.
IV.
V.
Dřeviny s velmi dobrými melioračními účinky: osika + buk, jíva.
Dřeviny s dobrými melioračními účinky: buk.
Dřeviny s uspokojivými melioračními účinky: bříza.
Dřeviny bez melioračních účinků: borovice lesní, dub červený.
Dřeviny zhoršující svým opadem kvalitu humusu: sm (ztepilý, pichlavý,
omorika), vejmutovka.
Smrk pichlavý má podstatně nižší funkční potenciál ve srovnání s břízou i
s ostatními využitelnými dřevinami (PODRÁZSKÝ 1997, ULBRICHOVÁ ET
AL. 2004). Půdoochranný potenciál je u SMP zanedbatelný a půdotvorný
proces dokonce negativní, protože smrk pichlavý se vyznačuje degradujícím
vlivem na lesní půdy. Z hlediska vlivu na půdní prostředí jsou proto za
vhodné považovány bříza, olše a jeřáb.
Půdotvorné schopnosti jeřábu jsou však podstatně nižší než u břízy
(ULBRICHOVÁ, PODRÁZSKÝ 2002).
Pozitivní vliv olše zelené na svrchní vrstvy půdy (PODRÁZSKÝ,
ULBRICHOVÁ 2003, BALCAR 2005).
Byl zjištěn značný potenciál lesních dřevin při obnově holorganických vrstev
na zalesněných zemědělských a buldozerovou přípravou devastovaných
lokalitách východního Krušnohoří (PODRÁZSKÝ, REMEŠ 2006). Jako vhodné
byly potvrzeny olše šedá a bříza bradavičnatá, jako méně účinné smrk
ztepilý a modřín opadavý a nejméně vhodným se jevil smrk pichlavý.
Tvorba růstového prostředí
Odstraněním dospělých porostů v imisních oblastech se výrazně
změnily mikro- a mezoklimatické podmínky jednotlivých oblastí,
které přímo ovlivňují i schopnost přirozené regenerace lesních
společenstev na těchto lokalitách.
Bylo zjištěno, že náhradní porosty mohou snížit nebezpečí výskytu kritických
minimálních teplot, což má značný význam zejména pro jejich použití jako
krycích dřevin pro obnovu buku.
Výsledky šetření v PND (FOJT
1981, 1984, 1988) ukazují, že odrostlejší
porosty jeřábu a břízy již plní mimoprodukční funkce - příznivě ovlivňují
některé bioklimatické faktory. Například sněhová pokrývka v nich leží o 1 - 2
týdny déle než na volné ploše, o 3 - 6 týdnů mají kratší dobu s promrzlou půdou
a půda nepromrzá tak hluboko. Obě dřeviny tlumí rychlost větru a odvívání
sněhu. Porost břízy snižuje rychlost větru v průměru o 24 %, porost jeřábu o 11
%. Intercepce kapalných srážek při plném olistění břízy činí 29 %, u jeřábu 21
% množství z volné plochy.
Využití PND jako ekologického krytu pro výsadbu cílových dřevin citlivých
k mikroklimatickým stresům (BALCAR, KACÁLEK 2003, 2006, BALCAR ET AL.
2004, SLODIČÁK ET AL. 2005):
• Ve vyšších polohách území (CHS 02, 71, 73) vystavených klimatickým stresům
se blízkost jedinců stávajícího porostu na vývoji (růstu a zdravotnímu stavu)
dosazovaných bukových sazenic projevila jednoznačně pozitivně.
• Vyšší účinnost ekologického krytí vykazoval smrk pichlavý než dřeviny opadavé
- bříza bělokorá a jeřáb ptačí. Avšak i tyto dřeviny měly pozitivní vliv, pokud
se buk vysazoval do jejich zapojených skupin. Ukázalo se, že pro úspěšný
vývoj bukových kultur je ekologický kryt existujícím porostem náhradních
dřevin prospěšný a zřejmě pro počáteční odrůstání nezbytný.
• Ekologický kryt spočíval v tlumení teplotních extrémů, přezáření a snížení
rychlosti vzdušného proudění. Sazenice vysazené k severní části korun SMP
měly lepší prosperitu, tj. nižší mortalitu a větší výškové přírůsty než sazenice
vysazené z jižní strany.
• V nižších polohách území (CHS 53) neměla blízkost jedinců stávajícího porostu
vliv na vývoj bukových sazenic v prvních letech po výsadbě, později se
projevilanegativně zpomalením růstu. Ekologický kryt zde nebyl potřebný,
naopak zástin, projevující se sníženým přístupem světla, byl limitujícím
růstovým faktorem mikroklimatu.
Ročník 3
Přednáška 5
Program:
VošL Trutnov
PĚSTOVÁNÍ LESŮ
Dušan Kacálek
[email protected]
Zákon č. 289/1995 Sb. O lesích § 10 Lesy pod vlivem imisí
(1) Lesy pod vlivem imisí se zařazují do čtyř pásem ohrožení. Pásma
ohrožení stanoví ministerstvo právním předpisem (Vyhláška č. 78/1996
Sb.).
(2) Na lesy hospodářské pod vlivem imisí, zařazené do dvou nejvyšších
pásem ohrožení, se vztahuje osvobození od daně z nemovitostí stejně
jako na lesy uvedené v § 7 a 8.
Pásmo ohrožení je území s obdobnou dynamikou zhoršování zdravotního
stavu lesních porostů charakterizovaného stupněm poškození lesních
porostů.
Stupeň poškození lesního porostu je určen podílem středně a silně
poškozených stromů z celkového počtu stromů v lesním porostu.
Pásma podle poškození smrkových porostů
A – výrazné imisní zatížení - zhoršení o jeden stupeň během 5 let;
B – výrazné imisní zatížení - zhoršení o jeden stupeň během 6 – 10 let;
C – zhoršení o jeden stupeň během 11 – 15 let;
D – nižší imisní zatížení - zhoršení o jeden stupeň během 16 – 20 let.
Pokud v okruhu 2 km nejsou smrkové porosty, zařazuje se porost do
následujících pásem ohrožení:
Pásma podle poškození borových a listnatých porostů
A – výrazné imisní zatížení - ročně odumře více než 20 % původního
počtu stromů v dospělých porostech;
B – výrazné imisní zatížení – ročně odumře 10 – 20 % v borových a 5 –
20 % v listnatých dospělých porostech z původního počtu;
C – ročně odumře 2 – 10 % v borových a 2 – 5 % v listnatých dospělých
porostech z původního počtu;
D – ročně odumře do 2 % jedinců v borových a listnatých porostech z
původního počtu stromů.
Co jsou imise?
V našich podmínkách se jedná látky (zejména plyny) v atmosféře pocházející
z antropogenních spalovacích procesů (oxidy síry, dusíku, fluor, uhlovodíky).
Tyto látky působí negativně přímo na organismy nebo na jejich životní
prostředí. V případě lesních porostů byla jedním z nejkritičtějších období
osmdesátá léta 20. století.
V minulosti zejména oxid siřičitý způsoboval odumírání rozsáhlých, zejména
horských smrkových lesů.
V horských polohách působil značné škody vzhledem k souběhu s
drsnějšími klimatickými a stanovištními podmínkami, které znesnadňovaly
obnovu poškozených lesů.
V závislosti na koncentracích cizorodých látek, dlouhodobosti působení a synergismu
s dalšími vlivy může docházet buď k akutním nebo chronickým projevům poškození
lesních porostů imisemi.
Vzhledem k prokazatelnému poklesu zatížení oxidy síry jsou dnes akutní příznaky
poměrně vzácné. Převládá chronické zatížení porostů v důsledku přetrvávajících
depozic oxidů síry a dusíku.
To ovšem neznamená, že by nebezpečí bylo již zažehnáno!!!
Po výrazném snížení koncentrací oxidu siřičitého představují depozice antropogenních látek
pravděpodobně největší riziko pro zdravotní stav lesních ekosystémů např. v Krušných horách (Slodičák et al.
2007). Je tomu tak z několika důvodů:
• Na rozdíl od znečištěného ovzduší, které působí přímo na dřeviny se vliv kyselých
depozic v půdě kumuluje.
• Úroveň depozic závisí mj. na úhrnech srážek – nejvyšší zatížení je tak ve vyšších
nadmořských výškách, kde jsou zároveň přirozeně chudé a k okyselování citlivé půdy.
• Pod lesními porosty je depozice látek vyšší než na volné ploše, protože v nich dochází
k zachytávání látek v korunové vrstvě. Tento efekt se bude s odrůstáním porostů na
bývalých imisních holinách zvyšovat. Celkově lze tedy předpokládat relativní nárůst
zatížení lesních půd.
• V současné době začíná převládat depozice dusíku nad depozicí síry. To do jisté míry
podporuje růst dřevin a zvyšuje tak tlak na půdu a nerovnováhu ve výživě porostů.
Vývoj emisí SO2 v SV Čechách a úrovně exhalačních těžeb v Krušných
horách (Slodičák et al. 2007)
V současnosti limitní hodnota průměrné koncentrace oxidu siřičitého v západním Krušnohoří
z hlediska ohrožení vegetace - 20µg.m-3 za zimní období, zde není překračována. Přesto
do budoucna nelze zcela vyloučit nárůst aktuálních koncentrací za nepříznivých
meteorologických podmínek, který by mohl vést k lokálnímu poškození lesních
porostů. Ve východním Krušnohoří je sice také nepravděpodobný vznik rozsáhlých
přímých poškození způsobených touto škodlivinou, chronické ovlivňování vitality
dřevin zde však nelze zcela vyloučit.
Na zdravotním stavu porostů v Krušných horách se bude velmi pravděpodobně
negativně projevovat vliv ozonu. K výskytu viditelných škod bude zřejmě docházet
nepravidelně a spíše na listnatých dřevinách, negativně však bude ovlivněna odolnost
proti dalším abiotickým i biotickým stresovým faktorům. Vliv ozonu by se mohl
negativně projevit i na produkci porostů.
Nejvýznamnějším faktorem ovlivňujícím dlouhodobě zdravotní stav lesních porostů
zůstává úroveň depozic. Z výsledků překročení kritických dávek pro kyselou depozici
vyplývá, že na 87 až 90 % území PLO Krušných hor pokračuje acidifikace
jehličnatých porostů, která je vyvolána v průměru z 36 % antropogenními emisemi SO2
a NOx ze zahraničí a z 54 % antropogenními emisemi z území České republiky.
Z výsledků překročení kritických dávek pro depozici dusíku vyplývá, že na 96 % území
PLO Krušné hory probíhají procesy eutrofizace smrkových porostů.
Projevy překročení kritických zátěží se nemusí projevovat akutním poškozením
porostům. Jde o překročení míry zátěže, která je dlouhodobě udržitelná z hlediska
vlastností lesní půdy. Přesto je nutné sledovat chemické složení a míru narušení půdního
prostředí. Zejména v období největšího nároku porostů na živiny ve věku 40 - 60 let
může dojít k prudkému zhoršení zdravotního stavu porostů. Těmto situacím je nutno
předcházet vhodnými postupy biologické a chemické meliorace (vápnění).
Porosty náhradních dřevin
V důsledku vysoké zátěže znečištěním ovzduší a působením komplexu dalších
stresů abiotického i biotického původu (sucho, sníh, hmyz aj.) došlo k silnému
poškození až odumírání lesních porostů, většinou smrkových monokultur.
Na nově vzniklých kalamitních holinách s nepříznivými růstovými podmínkami
(drsné mikroklima, znečištění ovzduší, degradace půdy) byly jako „náhradní“
vysazovány (i vysévány) dřeviny s předpokládanou vyšší tolerancí k aktuálním
stresům prostředí a schopností tvořit lesní porosty.
Byly zde použity jak domácí dřeviny s pionýrskou růstovou strategií (jeřáb, bříza,
olše, modřín, vrba aj.), tak i dřeviny introdukované, hlavně neopadavé jehličnany
(smrk pichlavý, smrk omorika, kleč horská, borovice blatka, borovice pokroucená
aj.). Největší rozlohy PND jsou v Krušných horách (zhruba 36 tis. ha), dále pak
v Jizerských horách, kde jejich rozloha činí ca 5 tis ha.
Cílem zakládání PND bylo zachování kontinuity lesních porostů, plnících
alespoň nejdůležitější ekologické funkce - především funkce
půdoochranné a vodohospodářské.
Od porostů listnatých dřevin byl očekáván příznivý vliv na půdu a rychlé
zalesnění volných ploch, jehličnany měly do určité míry nahradit ztráty na
dřevní produkci a lépe zabezpečovat některé funkce mimoprodukční, což
bylo později doloženo i výsledky experimentálních šetření.
Vzhledem k předpokládané nižší stabilitě a horšímu plnění produkčních i
mimoprodukčních funkcí v porovnání se dřevinami cílovými nebyly PND
již od počátku považovány za definitivní řešení nastalé situace, ale za
přípravnou fázi pro založení stabilních lesních ekosystémů, druhově
odpovídajících aktuálním růstovým podmínkám při využití původní
dřevinné skladby.
VošL Trutnov
PĚSTOVÁNÍ LESŮ
Dušan kacálek
[email protected]
Program:
Přeměny PND
Ročník 3
Přednáška 6
Porosty náhradních dřevin – přeměny
Zákon o lesích, § 46, odst. 1, písm. e: Opatření k obnově porostů s
nevhodnou nebo náhradní dřevinnou skladbou (rekonstrukce nebo
přeměna porostu).
Přeměny jsou pěstební opatření, při kterých jsou lesní porosty měněny tak,
aby svými parametry (druhovou skladbou, prostorovou a věkovou strukturou)
lépe odpovídaly požadavkům na ně kladeným (plnění produkčních i
mimoprodukčních funkcí). Většinou jde o změnu druhové skladby umělou
(případně přirozenou) obnovou. K cílové druhové skladbě odpovídající plnění
požadovaných funkcí v daných růstových podmínkách dochází buď přímým
zaváděním dřevin požadovaných pro optimální druhovou skladbu, nebo
volbou přechodné či biomeliorační druhové skladby, mající za cíl usnadnění
přeměn z technického, ekonomického případně biologického hlediska
(revitalizace a stabilizace narušených ekotopů).
Při přeměnách porostů nevhodné druhové skladby se jedná v podstatné míře
o porosty náhradních dřevin (dále PND), které vznikly během sedmdesátých a
osmdesátých let v imisemi silně poškozovaných horských a podhorských
oblastech.
Kategorizace porostů náhradních dřevin (PND) a důvody pro jejich
přeměny
Důvodem k přeměnám PND je nedostatečné plnění požadovaných
produkčních i mimoprodukčních funkcí. V extrémních případech nastává v
důsledku nevhodné druhové skladby i degradace stanoviště (eroze,
zhoršení půdních podmínek, zamokření, vznik mikroklimaticky extrémních
holin). Porosty nejsou stabilní, lze u nich očekávat zhoršení zdravotního
stavu, rozpad a ztrátu funkčnosti.
Kategorizace PND a jejich směsí s dřevinami cílovými je podkladem pro
stanovení stupně naléhavosti přeměn, které by měly být brány v úvahu při
časovém rozvržení pěstebních postupů, které přeměny zahrnují. Hlavním
kritériem pro kategorizaci je plnění požadovaných funkcí lesních
porostů. (Například požadavky na funkčnost porostů v nejvíce
zastoupených cílových hospodářských souborech v přírodní lesní oblasti dále PLO - Krušné hory) Podle plnění požadovaných funkcí a
lesopěstebních možností přeměn druhové skladby na cílovou je
navrhováno třídění PND do následujících kategorií:
1. Porosty plnící požadované a porostotvorné funkce včetně funkce
dřevoprodukční - porosty se zastoupením náhradních dřevin (ND) do 30 %,
u kterých lze předpokládat vytvoření cílového porostního typu standardními
pěstebními metodami (běžná výchova zaměřená na podporu kvalitních
jedinců).
2. Porosty ND, které plní požadované a porostotvorné funkce, ale neplní
funkci dřevoprodukční. Pro vytvoření cílového porostního typu vyžadují
regeneraci půdních podmínek (např. porosty na stanovištích
degradovaných buldozerovou přípravou, vyžadujících půdní úpravy –
rozhrnutí valů a meliorační opatření).
3. Porosty ND, které plní požadované a porostotvorné funkce, ale neplní
funkci dřevoprodukční nebo ji plní jen částečně. Pro vytvoření cílového
porostního typu úprava půdních podmínek není nutná.
4. Porosty ND, které požadované funkce dostatečně neplní, často porosty
silně poškozené s očekávanou nestabilitou i v budoucnosti (např. BR).
5. Porosty ND plnící dostatečně požadované funkce na stanovištích, kde se s
dřevoprodukční funkcí nepočítá (lesy ochranné).
Pořadí naléhavosti přeměn
Při přeměnách porostů se doporučuje využívat porostního prostředí, které
dosavadní porosty vytvořily, pracovat na malých plochách a další plochy
přiřazovat až po zajištění nově vysázených. V souvislosti s velkou rozlohou
porostů určených k přeměnám a potřebě tvorby různověkých porostů mohou
přeměny trvat i několik desítek let. Proto bude nutno při plánování a umisťování
prvků přeměn brát v úvahu dvě hlediska. Jednak naléhavost (danou stavem
porostu) a za druhé potřebu vytvořit určitou věkovou a prostorovou strukturu
cílových porostů do budoucna. Z toho vyplývá, že bude nutno začít umisťovat
přeměny i do nižších stupňů naléhavosti. Cílem stanovení pořadí naléhavosti je
vyjádření důležitosti přeměn podle různých porostních a stanovištních
podmínek jako podklad pro prostorové a časové uspořádání prací při
přeměnách.
Při stanovení naléhavosti přeměn byla brána v úvahu hlavně tato hlediska:
•
rizika ohrožení lesa podle současného stavu (nevratného narušení
ekosystému),
•
plnění požadovaných funkcí současné i očekávané a kvantita ztrát
v případě nedokonalého plnění funkcí (zvláště dřevní produkce) a
•
možnosti přeměny standardními pěstebními postupy výchovou.
1. pořadí naléhavosti přeměn:
Porosty, které svou nestabilitou ohrožují některé významné ekologické funkce. Jsou to
především PND v ochranných lesích s důležitou protierozní funkcí, která není plněna z
důvodu poškození a výrazného snížení zakmenění současných porostů (kategorie 4). Jedná
se hlavně o porosty nepůvodní břízy.
Porosty rozpadající se – vzniká povinnost obnovy lesního prostředí i podle legislativy.
Ostatní porosty kategorie 4, ve kterých je naléhavá potřeba přeměny v nejbližším decenniu z
důvodu aktuálního narušení porostního prostředí.
Porosty v poměrně dobrém stavu, které přeměnou druhové skladby z ND na dřeviny
cílové budou plnit cenné produkční funkce (příznivá stanoviště 6. lesního vegetačního
stupně (LVS) a nižších LVS). Do této skupiny by měly být zahrnuty porosty ND a jejich směsi
s cílovými dřevinami (CD) (kategorie 2 a 3), které nelze přeměnit na porosty CD výchovou.
Vzhledem k očekávaným vyšším ztrátám na produkci dřeva jsou do 3. pořadí naléhavosti
řazeny porosty na stanovištích v CHS 51, 55, 57 s nadprůměrným až průměrným
produkčním potenciálem (podle Oblastního plánu rozvoje lesů – OPRL), kde je roční ztráta
na produkci podle orientačních kalkulací zpracovaných na fakultě lesnické a dřevařské při
ČZU v Praze (Šišák et al. 2006) odhadována na ca 7 až 15 tis. Kč/ha. Při stanovení
naléhavosti přeměny by měl být rovněž zvážen aktuální stav porostu, pokud lze od odkladu
očekávat vyšší výnos z vytěžené dřevní hmoty, například u modřínových porostů.
Porosty ND, které přeměnou na porosty CD budou plnit do určité míry produkční
funkce (méně příznivá stanoviště 5. až 8. LVS). Do této skupiny by měly být zahrnuty
porosty ND a směsi ND s CD (kategorie 2 a 3), které nelze přeměnit na porosty CD
výchovou a není zde očekávána tak vysoká ztráta na produkci dřeva, jako v kategorii
předchozí. Jedná se o porosty na stanovištích řazených do CHS 53, 59, 71, 73, 75, 77, 79
s průměrným až podprůměrným produkčním potenciálem (OPRL), kde je roční ztráta na
produkci odhadována na ca 3 až 11 tis. Kč/ha (Šišák et al. 2006). Při stanovení
naléhavosti přeměny by měl být rovněž zvážen aktuální stav porostu pokud lze od odkladu
očekávat vyšší výnos z vytěžené dřevní hmoty, např. u modřínových porostů.
Porosty, které požadované porostotvorné funkce plní, u kterých se však neočekává,
že by i po přeměně na cílovou druhovou skladbu mohly plnit funkce dřevoprodukční
(ochranné lesy na nepříznivých stanovištích). Jsou to porosty kategorie 5 na stanovištích
řazených do CHS 01 a 02, ve kterých je produkční potenciál podprůměrný, velmi nízký až
nevyužitelný (OPRL).
Směsi ND a CD ve kterých lze přeměny dosáhnout výchovou ve prospěch CD. V
porostech této skupiny (kategorie 1) by přeměna druhové skladby od náhradních dřevin ke
dřevinám cílovým měla proběhnout v rámci standardních pěstebních postupů výchovou.
Doporučení alternativních druhových skladeb při přeměnách
Vzhledem k současnému narušení prostředí (znečištění ovzduší včetně kyselých depozic,
degradace půdních podmínek), které přechod na cílovou druhovou skladbu (CDS)
znesnadňují, jsou při přeměnách porostů navrhovány i nepřímé postupy přes alternativní
druhové skladby (DS). Celkem jsou doporučovány tři druhové skladby:
Navrhovaná CDS je považována za optimální, ale její dosažení lze na řadě stanovišť
očekávat až v delším časovém horizontu (1 – 2 obmýtí). Vzhledem k narušení půdního
prostředí a pokračující kyselé depozici bude potřebné na řadě stanovišť po přechodnou dobu
docílit biomeliorační DS.
Od biomeliorační DS se očekává snížení podkorunových depozic ve srovnání s jehličnatými
porosty, a především maximální meliorační efekt. Za současné situace (vysoké stavy zvěře)
je možné biomeliorační CDS dosáhnout přímou výsadbou pouze při vysokých nákladech na
péči o nové kultury (celoplošná ochrana). Nutnou podmínkou je i zajištění dostatečného
množství sadebního materiálu odpovídající kvality (genetický původ).
Alternativou přímé cesty k biomelirační DS je výsadba přechodné DS, jejíž výhodou je
především nižší potřeba sadebního materiálu požadované kvality a neceloplošná ochrana
proti zvěři (na 1 ha dvě 10 – 15 arové oplocenky jako východiska obnovy). Biomeliorační DS
je při této alternativě dosaženo až v následné generaci přirozenou obnovou vysoce kvalitních
melioračních a zpevňujících dřevin (MZD) a vznikem porostů s optimální (nestejnověkou)
porostní strukturou. Od řízkovanců BK použitých při zakládání přechodné DS je, kromě
zachování požadovaných genetických vlastností, očekáván i časnější nástup plodnosti, než u
sazenic generativního původu.
Postupy při přeměnách
Přeměny PND na porosty dřevin cílových (tj. dřevin u kterých se počítá s
optimálním plněním funkcí lesa a stabilitou lesních ekosystémů) jsou
doporučovány proto, že:
a) růstové podmínky se na většině území zlepšily – v průběhu 90. let pokleslo
imisní zatížení a stávající PND jsou schopné poskytnout nově zakládaným
kulturám cílových dřevin ekologický kryt pro první (kritické) stadium růstu,
b) pozitivní vliv stávajících PND na odrůstání nově zakládaných kultur je
dočasného charakteru, po překonání optimální výšky (ca 2 až 4 m) se snižuje
a kromě toho i zdravotní stav dřevin může vykazovat sestupnou tendenci,
někdy i s výraznou dynamikou (např. úhyn březových porostů a defoliace
smrku pichlavého).
Postupy přeměn podle současného vzrůstu přeměňovaných porostů
Při přeměnách lesních porostů v horských oblastech je doporučováno využití příznivého
ovlivnění růstového prostředí současnými porosty, a proto zde bývá použito metod
prosadeb a podsadeb. Za příznivý vliv stávajících porostů je považováno zvláště
tlumení klimatických extrémů a ochrana půdy před erozí, vysychání a zamokření. V
závislosti na ekologických nárocích nově vysazovaných dřevin a současném stavu
přeměňovaných porostů jsou při prosadbách a podsadbách uplatňovány i clonné a
maloplošné holosečné obnovní prvky.
Pěstebně-technologické postupy přeměn PND
Předkládané návrhy postupů přeměn počítají výhradně s přeměnami
obnovou. Proto jsou při stanovení postupů uvažovány porosty se
zastoupením ND zpravidla nad 30 %. Kromě ohledu na významně
odlišné ekologické (klimatické) poměry ve vyšších a nižších polohách
území zohledňují doporučení dále:
a) převládající zastoupení dřevin v přeměňovaných porostech:
smrkových a borových exot ve skupinách PND a jejich směsí
bříz, jeřábu a modřínu a jejich směsí
kleče a blatky
b) vysazované dřeviny:
•
stinných cílových listnáčů (buku, javoru klenu) a jedle bělokoré,
•
smrku ztepilého,
•
slunných (pionýrských) listnáčů (jeřáb, bříza, osika, olše, vrby),
•
kleče horské.
Na základě dosavadních poznatků lze doporučení pro lesnickou praxi shrnout do
následujících bodů:
•
Je třeba podrobněji diferencovat pěstební postupy při přeměnách PND ve vyšších
polohách podle území (od 7. LVS výše) a upřesnit technologické postupy při použití cílových
listnáčů, smrku ztepilého nebo pionýrských listnáčů a kleče;
•
Zároveň podrobněji diferencovat pěstební postupy při přeměnách PND podle
imisního zatížení a stavu půd. Pro lokality s vyšší zátěží se doporučuje postup k základní
(optimální) CDS přes tzv. přechodnou biomeliorační DS, která by po přechodnou dobu
stabilizovala nově vznikající lesní ekosystémy a napomohla k regeneraci narušených podmínek
prostředí;
•
Diferencovat postupy kultivace buku, klenu a jedle pro vyšší a nižší polohy
zájmového území. Ve vyšších polohách se jejich úspěšné odrůstání neobejde bez ekologického
krytí. V nižších polohách (od 6. LVS níže), kde dřeviny stávajících porostů mají větší dynamiku
růstu a buk, klen a jedli stíněním spíše omezují, je naopak třeba nové výsadby aplikovat do
větších mezer a je možné doporučit i holosečné (skupinové, násečné) obnovní prvky;
•
I pro přeměny PND jsou navrhovány alternativní DS, a to základní (optimální) pro
dané stanoviště, přechodná biomeliorační, mající za cíl regenerovat případně stabilizovat
narušené lesní ekosystémy, a přechodná přípravná tj. v daných podmínkách umožňující
ekonomicky nejvýhodnější přechod z dosavadního stavu na základní, případně biomeliorační
DS;
•
Podle růstových podmínek lze příměs slunných (pionýrských) listnáčů v
přeměňovaných porostech zajistit podporou přirozeného zmlazení;
•
Snížit normované hektarové počty sazenic buku, klenu a jedle při prosadbách PND
ve vyšších SLT (od 7. LVS výše) o 20 – 30 %, v nižších SLT (od 6. LVS níže) o 40 - 50 %.
(OPRL doporučuje při přeměnách PND prosadbami snížení hektarového počtu o 25 %).
© Ing. J. Vondra
© Ing. J. Vondra
© Ing. J. Vondra
VošL Trutnov
PĚSTOVÁNÍ LESŮ
Jiří Novák
[email protected]
Program:
Výchova PND
Ročník 3
Přednáška 7
Výchovu porostů náhradních dřevin je nutné diferencovat podle jejich
funkčnosti a hospodářského cíle. Z hlediska plnění funkcí byly PND
rozděleny do čtyř kategorií (Slodičák 1999):
¾Porosty geneticky kvalitní, které plní funkce ekologické i
produkční, popř. u kterých je předpoklad splnění těchto funkcí
v budoucnosti.
¾Porosty zpravidla geneticky nekvalitní, které plní funkce
ekologické, avšak neplní a není předpoklad plnění funkce
produkční.
¾Porosty, které neplní funkce ekologické ani produkční a u kterých
není předpoklad jejich plnění v budoucnosti.
¾Porosty náhradních dřevin, které nemají opodstatnění (menší
porostní části v příznivějších imisně ekologických poměrech).
Výchova porostů SMP
Výchova porostů SMP se zakládá na poznatku, že se
jedná o slunnou dřevinu, která nesnáší zastínění.
Při výchozí hustotě ca 2,5 tisíc sazenic na jeden hektar
jsou porosty při horní porostní výšce 5 m (věk 15 - 20
let) již značně diferencovány (výčetní tloušťka se
pohybuje od 2 do 15 cm).
Přes nízkou kvalitu porostů (vrškové zlomy a vývraty,
časté je poškození mrazem, poruchy výživy provázené
žloutnutím asimilačního aparátu) zakrytí porostní plochy
korunovými projekcemi přesahuje 90 %, a proto lze v
takových porostech zahájit výchovu a přeměny.
SMP jako náhradní dřevina má nízkou hospodářskou hodnotu
a relativně omezené další funkční účinky (zejména vliv na lesní půdu)
S výchovou a přeměnami je potřebné začít v době, kdy porosty
dosáhnou maximální očekávané funkční účinnosti spočívající
především ve vytvoření příznivějšího mikroklimatu pro vnášení
cennějších cílových dřevin.
Optimální doba pro
zahájení výchovy
- v době
zapojování porostů,
tj., na většině stanovišť,
v průběhu druhého věkového
stupně.
Výchovné zásahy jsou selektivní, podúrovňové
s negativním výběrem.
V nesmíšených porostech SMP v příznivějších
růstových poměrech lze využít i schematického výběru
v řadách.
Vzniklé mezery se doplňují cílovými dřevinami
odpovídajícími stanovišti.
Při zásazích se podporují přimíšené cílové dřeviny
(SMZ, BK, MD).
Další výchovné zásahy se opakují v souladu
s potřebami přeměn.
Výchova BR porostů
Výchovu březových porostů je nutné zahájit nejpozději ve fázi, kdy
dosahují maximálního ekologického účinku, tj. v době zapojování
porostů. Kladný efekt výchovy lze očekávat pouze ve fázi
„progrese“, která je charakterizovaná nárůstem biomasy porostu.
Později, kdy se porost dostane
do fáze „regrese“ a postupně se
rozpadá (nárůst biomasy je
menší, než její odpad), lze
výchovné zásahy doporučit
pouze jako součást přeměn (v
porostech, kde je při obnově
reálné použití cílových dřevin)
nebo jako součást rekonstrukcí
(v porostech, kde se
předpokládá dlouhodobější
existence PND).
Obecně lze v březových porostech a v porostech, kde bříza
převládá, doporučit úrovňové zásahy s pozitivním výběrem.
Existují pro to přinejmenším dva velmi dobré důvody:
¾Úrovňové zásahy s pozitivním výběrem minimálně narušují
zápoj porostu a tím vytvářejí příznivější růstové poměry pro
postupnou obnovu cílovými, hospodářsky i ekologicky
vhodnějšími dřevinami, což je hlavním cílem PND.
¾Oproti celoplošným podúrovňovým zásahům s negativním
výběrem jsou úrovňové zásahy méně pracné a finančně méně
nákladné.
V březových porostech první kategorie, tj. v porostech geneticky kvalitních, které
plní funkce ekologické i produkční, popř. u kterých je předpoklad splnění obou
funkcí v budoucnosti, je možné v méně exponovaných polohách v závislosti na
hospodářském cíli použít také podúrovňové zásahy s negativním výběrem.
(Předpokládá se využití produkční funkce a zvýšené náklady na výchovu budou
ekonomicky zdůvodnitelné).
Lze ho využít také v březových porostech kategorie 4, tj. v porostech v
příznivějších imisně ekologických poměrech, kde PND nemají opodstatnění
V březových porostech kategorie 2, tj. porostech geneticky nekvalitních, avšak
s dostatečnou hustotou stromů, jsou nejvhodnější úrovňové zásahy s pozitivním
výběrem. Tento způsob výchovy nejméně narušuje ekologické funkce (vytváření
porostního klimatu, akumulace živin v ekosystému, koloběh živin atd.). Produkční
funkce se v těchto porostech neuvažuje.
V březových porostech kategorie 3, které neplní funkce ekologické ani produkční
a u kterých není předpoklad jejich plnění v budoucnosti, se porostní výchova
nepředpokládá. Další prořeďování takových porostů či jejich částí by jen dále
zhoršilo jejich zbytkové funkční efekty. Tyto PND, mají-li své opodstatnění, je
potřebné rekonstruovat s využitím krycího efektu jednotlivých stromů a skupin.
Výchova MD porostů
Modřínové porosty lze považovat v 6. LVS za cílové a v 7. LVS za přechod mezi
porosty náhradními a cílovými. Nejsou navrhovány do přeměn a rekonstrukcí, proto
je třeba jim věnovat náležitou pěstební péči. Modřín potřebuje světlo a vzduch,
proto výchova musí být včasná, intenzivní a provedená v hlavní úrovni.
V geneticky nekvalitních porostech je při včasném prvním zásahu vhodné uplatnit
negativní výběr v úrovni. Pozdější zásahy se provádějí pozitivním výběrem.
Protože modřín nedostatečně kryje půdu, je žádoucí držet dřeviny, které by vytvořily
bohatou spodní etáž, popřípadě je doplnit podsadbou.
V 7. LVS je potřebné udržet alespoň 30 %
příměs břízy, nebo ještě lépe jeřábu. V 6.
LVS a níže je žádoucí vytvoření spodního
patra podsadbou buku.
Vzhledem k různému způsobu založení
porostů, jejich rozdílnému vývoji, hustotě,
rozdílnosti směsí dřevin a jejich
vzájemných vztahů je nutno k vlastnímu
výchovnému zásahu, zejména ve
složitějších směsích, přistupovat
individuálně případ od případu.
Modřínové porosty geneticky kvalitní, plnící všechny funkce lesa včetně funkce
produkční
Výchova těchto porostů je zaměřena na udržení a zlepšení mimoprodukčních funkcí
a rovněž na zvýšení kvality produkce.
Počátek výchovy → výška 2 – 3 m, věk 7 – 10 let - výchovné zásahy úrovňové s negativním
výběrem + rozčlenění porostu (šetří se přimíšené dřeviny)
Další zásah → výška 5 – 7 m, ve věku přibližně 15 let - opět úrovňový zásah ovšem
s kladným výběrem. Porosty lze již od II. věkové třídy podsazovat bukem, popřípadě jedlí.
Pěstební opatření směřují k vytvoření smíšených porostů s modřínem v nadúrovni a s BK, JD
a SMZ v úrovni a podúrovni.
Modřínové porosty, plnící pouze funkce mimoprodukční
Většinou na stanovištích pro modřín nevhodných. Pěstebním cílem je zde zachování a
prohloubení ekologických funkcí a zvýšení stability porostů vůči abiotickým škodlivým
činitelům a imisím.
Po rozčlenění rozsáhlejších porostů → výchova negativním výběrem v úrovni, při němž se
odstraní nejvíce poškozené stromy. Mezery se doplňují SMZ, BŘ, OL, popř. JŘ. Pěstební
zásahy směřují k vytvoření smíšeného porostu s co nejvyšším ekologickým účinkem. Další
úrovňové výchovné zásahy s pozitivním výběrem se opakují v 5 – 10 letých intervalech a jsou
zaměřeny na podporu individuálně nejtolerantnějších a vitálních jedinců v porostní směsi.
Ročník 3
Přednáška 8
Program:
1. Opomíjené domácí a introdukované dřeviny
VošL Trutnov
PĚSTOVÁNÍ LESŮ
Jan Leugner
[email protected]
Pseudotsuga menziesii (MIRBEL) Franco - douglaska tisolistá
Syn. Pseudotsuga douglasii (Sab.) Carr., Pseudotsuga taxifolia (Lamb.)
Britt.
Pinaceae Lindl. – borovicovité
Původ. Pobřežní oblasti západní části Severní Ameriky – západní okraj
USA a jihozápadní část Kanady. Severní hranice dosahuje na ostrově
Vacouver - 52°s.š. v Britské Kolumbii, areál dále pokračuje na jih asi
2200 km podél pacifického pobřeží až do Kalifornie (oblast
Yosemitského národního parku). Východní hranice rozšíření je
ohraničena přibližně hřebeny pohoří Kaskád a Sierra Nevada. Vertikální
rozložení 0-2300 m n.m. V Evropě poprvé vysazena v roce 1827, na
území ČR v roce 1842 v Chudenicích.
Charakteristika. Vysoký až velmi vysoký strom, v pralesích dorůstá 55-100 m
výšky a 1-3 m v průměru. Koruna zprvu kuželovitá, ve stáří zaokrouhlená, nahoře
nepravidelně zploštělá. Kmen dlouhý, válcovitý, u starších stromů přirozeně
vyvětvený. Borka u mladých jedinců hladká s pryskyřičnými puchýřky, u starých
stromů korkovitá, silně rozbrázděná v silné podélné červenohnědé hřebeny,
oddělené hlubokými prasklinami. Tloušťka kůry může dosahovat 15-30 i více cm.
Letorosty žlutohnědé až hnědé, s roztroušenými krátkými chlupy nebo až lysé.
Pupeny lesklé, kaštanově hnědé, jemně pryskyřičnaté, s typickým vřetenovitě
zašpičatělým tvarem. Jehlice na větvičkách spirálovitě uspořádané, leskle
zelené,15-35 mm dlouhé, na horní straně s podélnou rýhou, vespod se 2 pruhy
bělavých průduchových řad. Báze jehlice, na rozdíl od jedlí, je stažena do
krátkého řapíku. Rozemnuté jehlice mají velmi příjemnou citrusově balzámovou
vůni, vytrvávají na větvích až 5-8 let. Samčí šištice podlouhlé, válcovité, 12-23 mm
dlouhé, oranžově žluté, samičí konické, zelené nebo purpurové. Šišky
nerozpadavé, hnědé, krátce stopkaté, dole visící, 5-10 cm dlouhé, asi 3 cm
široké. Semenné šupiny okrouhlé, celokrajné, asi 2 cm široké. Výrazné zpět
neohnuté podpůrné trojcípé šupiny vyčnívají ze šišky. Semena trojhranné, asi 7
mm dlouhé, křídlaté. Kvete v květnu až červnu, šišky dozrávají koncem první
vegetační sezóny. Dožívá se 500-1000 let.
Roste v oblastech s přímořským klimatem, s mírnou vlhkou zimou a chladným
relativně suchým létem, s malým kolísáním teplot a krátkým mrazivým obdobím.
Srážky soustředěny na zimní měsíce. V Kaskádovém pohoří klima o něco drsnější.
K zastínění zprvu poměrně tolerantní, v době dospívání na světlo středně náročná.
Oblibuje hluboké, hlinité živinami dobře zásobené půdy, propustné a dobře
provzdušněné, s pH 5-6. Doprovodní dřeviny na Pacifickém severozápadu jsou Thuja
plicata, Tsuga heterophylla, Picea sitchensis, Abies grandis, Abies procera, Quercus
garryana, Alnus rubra. V pohoří Sierra Nevada roste hlavně s Abies concolor a Pinus
ponderosa, v pobřežní části Kalifornie především s Sequia sempervirens a
s Lithocarpus densiflorus. V oblastech s častými katastrofickými požáry vytváří i čisté
nesmíšené porosty na úkor ostatních dřevin. Silná borka v dolní části starších kmenů
a na hlavních kořenech, a taky schopnost vytvářet adventivní kořeny jsou hlavními
faktory, které umožňují douglasce přežít druhy proti ohni hůře vybavené. Bez ohně by
v podstatě byla v oblasti přirozeného areálu postupně nahrazena dřevinami
tolerantnějšími k zástinu.
Význam v Americe
Patří k nejvýznamnějším severoamerickým koniferám, produkující jedno
z nejlepších užitkových dříví. Po sekvojích nejvyšší americký druh zvaný
„monarchou lesů Pacifického severozápadu“. Státní dřevina Oregonu
(USA). Dřevo pryskyřičnaté, velmi kvalitní, s bělí do 5 cm silnou a s jádrem
nažloutlým hrubě vláknitým, nebo jemně žilkovaným načervenalým.
Využívané pro různé účely, zejména jako stavební a konstrukční, vhodné
také na stavbu mostů, na telegrafní tyče a železniční pražce, na okenní
rámy, papír a pod. Pěstuje se i na plantážích vánočních stromků s rotací
4-7 let, kvůli dosažení žádaného tvaru je však nutné každoročné
zastřihávání pupenů. Původní obyvatelé kromě dřeva, které sloužilo ke
stavbě obydlí, jako palivo i k výrobě nářadí, využívali také pryskyřici jako
těsnící a spojovací materiál, také však k výrobě mastí podporujících hojení
ran. Obzvláště velkou oblibu mělo dřevo douglasky u původních obyvatel
oblasti Polynézie, zejména domorodců ostrova Hawai, kteří dováželi
plavením douglaskové kmeny a stavěli z nich válečné kanoe. Dřevo také
využívali k výrobě harpun, kopí a také užitkových předmětů pro
domácnost.
Význam v Evropě
Velmi úspěšně introdukovaný taxon do mnoha lesních oblastí mírného pásma.
V lesích střední a západní Evropy, včetně ČR je douglaska nejčastěji pěstovanou
a nejlépe osvědčenou cizí jehličnatou dřevinou. V ČR na ploše asi 4000 ha (0,2
% rozlohy našich lesů). Současný pravděpodobně nejvyšší strom v Evropě je
přes 65 m vysoká douglaska tisolistá rostoucí ve Velké Británii. V Německu je
rovněž nejvyšším stromem 60 m vysoká u Ebersbach am Neckar. Své uplatnění
našla v Evropě také jako významná soliterní parková dřevina.
Rekordmani.
Nejvyší : douglaska součastnosti má výšku 100,5 m v E.Fork Brummit Creek
v Coos County ve státu Oregon
Abies concolor (Gordon at Glendenning) Hildebr. – jedle ojíněná
Pinaceae Lindl.- borovicovité
Původ. Západní část Severní Ameriky: hory západní a jihozápadní část USA a
severozápadního Mexika.(600-3400m n.m. Do ČR poprvé introdukována v r.1845.
Charakteristika. Statný strom, 25-58(61) m vysoký, 0,5-1,65(2,71) m v průměru kmene,
s kuželovitou, v dospělosti kopulovitou korunou. Borka světle šedá, v mládí
s pryskyřičnými puchýřky, ve stáří podélně rozbrázděná. Letorosty lesklé, žlutavě zelené
až olivové , nejdříve s málo výraznými rezatě hnědými chlupy, později olysalé. Starší
větve šedozelené až červenohnědé. Zimní pupeny oválné až kulaté, žlutavé až světle
hnědé, silně pryskyřičnaté. Jehlice řídce a nepravidelně rozestálé, lehce srpovitě
zakřivené, odstálé,4-7 cm dlouhé, 2,5-3 mm široké, na vrcholu tupě přišpičatělé, po
obou stranách šedavě modrozelené až šedé, s nevýraznými pruhy vespod (vypadají
stejně na obou stranách). Samčí šištice na jednoletých výhonech, válcovité, 12-20 cm
dlouhé, s růžově červenými prašníky, samičí šištice asi 3,5 cm dlouhé. Šišky válcovité
až eliptické, 7-12 cm dlouhé, 3-3,5 cm široké, zelenavé nebo nafialovělé. Semenné
šupiny 2,5-3 cm dlouhé, 3-3,5 cm široké, podpůrné šupiny kratší, ze šišky nevyčnívají.
Semena klínovitá asi 8-12 cm dlouhá se skoseným křídlem. Kvete od začátku května do
poloviny června, šišky dozrávají od konce září do října.
Roste v oblastech s dlouhou zimou, se srážkami 510-890 mm ročně,
hlavně ve vegetačním období. Nejlépe se jí daří na středně hlubokých ,
bohatých, vlhkých ale dostatečně provzdušněných písčito- až jílovitopísčitých půdách na severní expozici bez ohledu na mateřskou horninu,
dovede také vegetovat i na suchých, mělkých nevyvinutých půdách,
dokonce i na sterilních skalních substrátech. Dožívá se kolem 300 i víc
let.
Abies concolor byla v USA až do roku 1962 z hlediska kvality dřevní
hmoty považována za nežádoucí druh. Dnes má její dřevo ve své
domovině všestranné využití, nejčastěji jako stavební dříví a na
překližky. U nás je v sadovnictví nejčastěji používanou introdukovanou
jedlí s řadou kultivarů, oceňovanou hlavně pro svou vysokou
dekorativnost
Abies nordmanniana (Steven) Spach – jedle kavkazská
Původ. Severozápadní okraj Malé Asie (Rusko, Arménie, Turecko). Západní část
Malého a Velkého Kavkazu, Pontské pohoří. Vertikální rozmezí 400-2200 m n.m. První
introdukce v Evropě uváděná z roku 1840, na území ČR poprvé vysazená na Sychrově
v r. 1845 (v ČR ji A.M. Svoboda dokládá už z roku 1840). Nazvaná podle ruského
botanika finského původu Alexandra D. Nordmanna.
Charakteristika. Vysoký strom, dorůstající 30-50 m a 1,5-2(3) m v průměru kmene.
Koruna jehlancovitého s velmi pravidelným větvením, u solitér sahající až k zemi. Borka
šedá až šedohnědá, u starších jedinců podélně rozbrázděná. Letorosty žlutozelené
nebo světle hnědé, krátce tmavě chlupaté. Pupeny vejčité, zašpičatělé, hnědé, kryté
slabě kýlnatými šupinami, bez pryskyřice (podobné jako u Abies alba). Jehlice na spodní
straně větviček uspořádané hřebenitě, na svrchní straně směřující dopředu, hustě kryjí
větvičku. Jsou 20-35 mm dlouhé, 2-2,5 mm široké, na konci zaokrouhlené nebo
vykrojené, svrchu tmavě zelené, lesklé, vespod s 2 bílými pruhy. Samčí šištice červené,
samičí zelenožluté až načervenalé. Šišky podobné jako u druhu Abies alba, 10-18 cm
dlouhé. 3-5 cm široké, válcovité, nezralé zelené, zralé hnědé, hojně pryskyřičnaté.
Semenné šupiny klínovité, celokrajné, podpůrné šupiny vyčnívají. Kvete v květnu, šišky
dozrávají během října.
Roste převážně v oblastech podnebí oceánického ladění, optimální srážky jsou zde
800-2400 mm, snáší i horské chladné klima vysokých poloh. Toleruje hluboký zástin,
dobře však roste i na osluněných plochách. Pod podrostem vydrží v zástinu mimořádně
dlouhou dobu. Vyžaduje dostatečnou vláhu, zvláště dostatečnou relativní vlhkost
vzduchu. Je citlivá na vysoké letní teploty a silné mrazy. V oblasti původního výskytu se
jí nejlépe daří ve vlhkých úzkých soutěskách, na hlubších bohatších půdách s kyselou i
zásaditou reakcí Na Kavkaze roste často v nesmíšených porostech, ve smíšených
porostech ji doprovází nejčastěji smrk východní Picea orientalis, buk východní Fagus
orientalis Pinus sylvestris. Na vlhčích místech roste také s Acer trautvetteri, Carpinus
caucasica, Taxus baccata, Tilia caucasica, Rhododendron ponticum, Viburnum opulus,
Euonymus latifolius, kolem horní hranice lesa se Sorbus caucasigena, Populus tremula.
Dožívá se 500-700 let.
Použití. Dřevo jedle kavkazské má v její domovině má vzhledem k vysokým porostním
zásobám velký národohospodářský význam. Je méně kvalitní než dřevo tamních
jehličnatých dřevin, proto se využívá především jako zdroj vlákniny. V západní Evropě
roste velmi dobře, v ČR patří j nejčastěji vysazovaným parkovým dřevinám, cení se
především atraktivní, pravidelná a hustá tmavozelená koruna. Pěstuje se hojně na
vánoční stromky a poskytuje také ozdobný klest. Poměrně odolná vůči imisím, někdy
trpí suchem.
Rekordman
Největší roste v Rusku na Kavkaze u řeky Mzymta. Dosahuje 78 m výšky a 360 cm
v průměru kmene.
Pinus strobus L. – borovice vejmutovka
Původ. Východní číst Severní Ameriky (sv. USA až jv. Kanada). Centrem rozšíření
jsou jižní a severovýchodní části Appalačského pohořía oblast Velkých jezer.
Atlantiku se areál dotýká mezi 40°-50°s.š. v oblasti od New York přes Boston a New
Foundland. Roste ve vertikálním rozložení 0-1510 m n.m. Do Evropy ji přivezl roku
1605 kapitán G. Weymouth, ke skutečné úspěšné introdukci došlo až o 100 let
později na panství vikomta Weymoutha v Anglii. Z území ČR jsou doloženy první
údaje z roku 1812 na Hluboši.
Charakteristika. Vysoký strom, dorůstající asi 50 m výšky a kolem 1,5 m v průměru
kmene. Koruna v mládí kuželovitá, později široká až deštníkovitě rozložená
s vodorovně odstálými větvemi. Kmen přímý, rovný, v mládí s hladkou šedozelenou
lesklou borkou, později podélně rozbrázděnou, tmavou. Dřevo je měkké,
s pryskyřičnými kanálky, jádrové narůžovělé nebo červenavě hnědé, běl bledožlutá až
bílá, poměrně úzká. Jehlice po 5 ve svazečcích, rovné, měkké, tenké, namodrale
zelené, 5-14 cm dlouhé, na okrajích jemně pilovité, na hřbetní straně zelené, na obou
bocích s řadami průduchů. Šišky dosti dlouze stopkaté (stopky 5-24 mm dlouhé),
převislé, úzce válcovité8-20 x 3-4 cm velké, světle hnědé. Semenné šupiny klínovité,
uspořádané ve šroubovici, kožovité, hladké, s málo vyniklými štítky s pupkem na
konci. Semena hnědá, na břišní straně srostlá s křídlem. K opylování dochází
v květnu až červnu, k samotnému oplodnění až za 13 měsíců po opylení, šišky
dozrávají 2. rokem a otvírají se v srpnu a ž září. Dožívá se 200-450 roků.
Původní areál je rozložen v mírném teplém, převážně humidním podnebí. Roční
srážky zde kolísají od 510 po 2030 mm. Roste téměř na všech půdách v rámci svého
areálu. Nejlépe se jí daří na dobře propustných písčitých půdách střední až nízké
úrodnosti, kde jí tamní listnaté dřeviny nemohou konkurovat. Je středně tolerantní
k zastínění. Roste dobře i na půdách s převažujícími jemnozrnnými částicemi.
Mnohdy se chová jako pionýrská dřevina, výborně se zmlazuje na písčitých
stanovištích, také na zemědělské půdě i na plochách po požárech.
Největší a nejrychleji rostoucí konifera v severovýchodní části Severní Ameriky,
současně jedna z nejproduktivnějších a nejcennějších. Státní dřevina Maine a
Michigan (USA). Dřevní zásoby před příchodem „bílého muže“ v tamních pralesích
sou odhdovány na 3,4 miliardy m3 kulatiny. Na území USA byla 300 let považována
za nejlepší jehličnaté dřevo. Až do Americké revoluce (1775-1783) mělo britské
Královské loďstvo vyhrazeno právo na veškeré americké vejmutovkové dřevo
vhodné na lodní stožáry. Ve 2. polovině 19. století značně poklesly zásoby dřeva
pilařsky velmi ceněné vejmutovky. To vyvolalo tlak na zvýšené zalesňování touto
dřevinou. Nevýhodné cenové relace sadebního materiálu v Americe způsobily, že
koncem 19. století se sazenice vejmutovky musely dovážet i z Evropy, aniž byly
zpracovány a praktikovány fytokaranténní předpisy. S těmito sazenicemi se do
Ameriky zavlekla i rez vejmutovková
Využití
Snadno opracovatelné dřevo střední pevnosti se používá v širokém rozsahu
především jako dříví stavební, vláknina, také k výrobě překližek, nábytku i zápalek, pro
dřevomodelářské účely. Vejmutovka poskytuje také dehet (white pine tar), který má
antiseptické účinky. Dřevina vhodná pro zalesňování holých ploch, pro krajinářské a
sadovnické účely i pro plantáže vánočních stromků.
Vejmutovka u nás a problémy s ní.
V mírném pásmu patří mezi nejčastěji pěstované americké dřeviny, v Evropě nejčastěji
v Německu a Česku. V ČR ještě před 20 lety bylo odhadem asi 2000 ha redukované
lesní plochy. Dnes je to dřevina u nás spíše nežádoucí. Jednak zvyšuje možnost škod
napadením rzí vejmutovkovou (v některých zemích se proto úplně přestala pěstovat),
ale především se chová jako nebezpečná invazní dřevina vytlačující původní taxony.
V chráněných oblastech Labské pískovce i Českosaské Švýcarsko, kde je velmi vitální,
se spontánně zmlazuje v různých společenstvech, od kulturních smrčin a bořin až po
cenné reliktní bory, vzácné bory s vlochyní, skalní společenstva a keříčková
společenstva s rojovníkem a šichou. Vejmutovka se tu velmi rychle šíří celým skalním
městem a jeho okolím a přerůstá a vytlačuje původní druhy, včetně borovice lesní. Zde
se prokázala její nižší náročnost na živiny, výšku pH, ve srovnání i s velmi nenáročnou
a skromnou borovicí lesní. Úspěšná invaze může také být podpořena eutrofizací
dusíkem a znečištěním ovzduší kouřovými plyny k nimž je borovice lesní méně
tolerantní.
Pinus jeffreyi Grev. Et Balf. – borovice Jeffreyova
Syn. Pinus deflexa Torrey, Pinus ponderosa ssp. jeffreyi (Balfour) Murray,
Původ. Západní část Severní Ameriky. Na severu zasahuje do jihozápadní části
Oregonu po Douglas County, na východě do západní Nevady, na jihu do Kalifornie a na
okraj mexické Baja California. Vertikální rozmezí 60-3050 m. n m. V Evropě poprvé
vysazená v roce 1853, na území ČR na Hluboké v roce 1865.
Charakteristika. Strom středních až větších rozměrů, dorůstá 30-60 m do výšky a 60150 (250) cm v průměru kmene. Koruna kuželovitá až kulovitá, poměrně řídká. Borka
skořicově hnědá, zprvu hladká, později rozpraskávající v široké desky, během
vegetačního období s citrónově vanilkovou vůní. Letorosty až do 2 cm široké,
bělomodře ojíněné, starší větvičky šedohnědé. Pupeny podlouhle vejčité, až 25 mm
dlouhé, rezatě hnědé, nesmolnaté. Jehlice po 3 ve svazečku, 12-25 cm dlouhé, 1,5-2
mm široké, namodrale zelené, nelesklé, na okraji ostré, po rozemnutí citrusově vonící,
na větvičce vydrží 4-7 let. Samčí šištice válcovité, žluté nebo rezavě červené, 20-35 mm
dlouhé, samičí vyrůstají poblíž terminálu, jsou tmavě rezavě hnědé, stopkaté, vejčitého
tvaru. Šišky kratičce stopkaté, kuželovitě vejčité, 14-26(30) cm dlouhé, 5-8 cm široké
(zavřené), světlohnědé barvy. Štítky semenných šupin jehlancovitě vystouplé s příčným
ostrým kýlem a pupkem nesoucím štíhlý zakřivený osten. Při opadu šišek na větvi
zůstávají bazální semenné šupiny. Semena podlouhle vejčitá, téměř 3hranná, s asi 3 cm
křídlem. Kvete v červnu až červenci, samčí šištice koncem první vegetační sezóny
dosahují sotva 1/5 velikosti dospělé šišky. Oplodnění probíhá asi 13 měsíců po opylení,
mladá šiška pak rychle dorůstá, plné velikosti dosahuje koncem léta 2. roku, šišky se
rozevírají během září až října. Dožívá se 400-500 let.
V oblasti původního výskytu roste dobře v různých teplotních režimech,
snáší chladné zimy. Srážky se ve větší části jejího původního areálu
vyskytují převážně v zimě, jejich roční hodnoty kolísají od 200-1520 mm.
Je poměrně dobře odolná vůči suchu. Má velmi široký edafický rozsah,
roste na různých podkladech a na jakékoli dobře propustné půdě,
většinou však na štěrkovitých a písčitohlinitých půdách. V severní části
areálu i na velmi suchých, mělkých a téměř neplodných půdách. Svým
hlubokým kůlovým kořenem a silnými bočními kořeny je velmi dobře
ukotvená, na velmi mělkých půdách vytváří až 30 m dlouhé
podpovrchové kořeny. Je světlomilná, netolerantní k zastínění, přesto se
příležitostně obnovuje i pod přestárlými porosty.
Dřevo je poměrně tvrdé, houževnaté a pryskyřičnaté, se světle
červenavý jádrem a žlutavě bílou bělí. Používá se ke stavebním i
truhlářský účelům.
Ve střední Evropě pěstována jako okrasná solitérní parková dřevina
atraktivní svým dlouhým namodralým jehličím a velkými šiškami, používá
se také při rekultivacích. U nás poměrně citlivá na pozdní jarní mrazy.
Současná největší žijící Pinus jeffreyi nazývaná „Smoky Jack“ roste
v Kalifornii v Yosemite National Park. Je vysoká 57 m, v průměru kmene
dosahuje 227 cm, její objem je 116 m3.
Další introdukované dřeviny
•
•
•
•
Abies grandis
Picea pungens
Abies koreana
Pinus nigra
Opomíjené domácí dřeviny
• Taxus bacata
• Cerasus avium (Prunus avium)
• Duschekia alnobetula
Ročník 3
Přednáška 9
VošL Trutnov
PĚSTOVÁNÍ LESŮ
Program:
Kvantita, kvalita a bezpečnost
produkce současných porostů
Jiří Novák
[email protected]
V posledním období získává převahu v lidské činnost pojem trvale
udržitelný rozvoj (sustainable development). Jde o takový rozvoj,
který uspokojuje potřeby současnosti aniž by přitom omezil
možnost příštích generací uspokojovat jejich vlastní potřeby.
Transformováno na lesní hospodářství jde o rozvoj označovaný jako
trvale udržitelné hospodaření v lesích (sustainable
management of forests). V lesnictví nejde o nový princip rozvoje.
Tento princip je již aplikován od středověku formou ustanovení
lesních řádů a více než 250 let je relativně přesně formulován i
vědecky jako princip trvalosti produkce dřeva. Tato nejznámější
definice trvalosti zní: „ Výše těžby dřeva musí být v lesním
hospodářství regulována tak, aby na příští generace zůstal aspoň
takový podíl, jaký si přisvojuje generace současná“ (Hartig 1808).
Potřeby a požadavky současnosti, které může uspokojovat les a
lesní hospodářství, jsou četné a velmi různorodé a s vývojem
společnosti se pochopitelně mění. Dříve se na první místo
kladlo dřevo a ostatní produkty lesa. V současné době
zaujímají v zásadě rovnocenné postavení obecně prospěšné
funkce lesa, které v určitých podmínkách mohou být prvořadé.
Při zajišťování všech uvedených úkolů a cílů je nutno pracovat
s maximální úsporností. V moderním lesním hospodářství a
zejména v pěstování lesa platí proto tři základní principy
hospodaření (Poleno et al. 2005):
Princip společenské užitečnosti, jehož realizace zajišťuje takový
stav lesa, který umožňuje jak nejvyšší možnou kvantitu a kvalitu
produkce, tak i optimální ekologickou a environmentální
prospěšnost pro lidskou společnost.
Princip trvalosti (či trvalé udržitelnosti), který sleduje zachování
trvalosti a stálosti lesních ekosystémů, jejich biodiverzitu,
odolnost, vitalitu a regenerační kapacitu a z nich vyplývající
schopnost plnit v současnosti i budoucnosti všechny žádoucí
funkce.
Princip hospodárnosti, který sleduje dosažení všech provozních cílů
s nejnižšími možnými náklady tak, aby vytvořené hodnoty byly
v optimálně příznivém poměru k vloženým hodnotám. V tomto
principu je zahrnuta i přednost hodnotové produkce před
produkcí masovou.
Při uplatňování uvedených cílů a základních principů hospodaření
hraje významnou roli pěstování lesů. Připadá mu zejména
důležitá integrující úloha, což znamená plánovitě a cílevědomě
usměrňovat na ekologickém základě všechny procesy a životní
projevy v lesních ekosystémech.
Mezi možnosti zvyšování produkce patří:
¾ introdukce cizokrajných produkčně zajímavých (kvalitou či
kvantitou) dřevin
¾ úprava kvality vyvětvováním stromů – tj. odstraňování suchých
nebo i živých větví na stojících stromech. Vyvětvování se
uplatňuje v intenzivním hospodářství, vyžaduje značnou péči,
protože nesprávné provedení může způsobit velké škody, nehledě
ke značným nákladům, které se tím proplýtvají. Vyvětvování je
důležitý výchovný zásah, kterým je možno zlepšit jakost stromů
- především má vést k tvorbě bezsukého kmenu, podnícení
výškového přírůstu, větší plnodřevnosti, zmenšení nebezpečí
poškození sněhem, omezení vzniku požárů atd. U nás se
vyvětvování uplatňovalo místně již koncem předminulého století a
v uplynulém století u dubových výstavků, později i u jiných
dřevin.
Vliv výchovy na
kvantitu a
bezpečnost
produkce
Smrk ztepilý (Picea abies (L.) Karst.) je
nejdůležitější dřevinou používanou v lesnictví
ve střední Evropě.
Kromě pozitiv, spočívajících
hlavně v objemu a kvalitě
produkce a jednoduchosti
pěstování, kultivace smrku
může přinášet i některá
negativa, především nížší
stabilitu a předpokládanou
degradaci půdy.
Druhová skladba lesních porostů v ČR je sice pestrá, ale výrazně v
ní dominuje několik hlavních hospodářských dřevin: smrk ztepilý
(55 %), borovice lesní (18 %), dub (5,9 %) a buk (5,4 %).
Z dalších dřevin je ještě významný podíl modřínu (3 %), který je
však dřevinou převážně přimíšenou a většinou netvoří souvislejší
porostní komplexy.
Významný je dále podíl břízy (2,6 %) používané v rozsáhlejších
komplexech porostů náhradních dřevin v oblastech se silným
vlivem imisí jako dřevina pionýrská, často ve směsi se smrkem
pichlavým.
Biologické vlastnosti uvedených dřevin vyžadují rozdílné přístupy
ve výchově, které se musejí dále diferencovat podle stanoviště.
Vlastnosti hlavních hospodářských
dřevin a jejich směsí
Smrkové porosty
Smrkové porosty
Smrk ztepilý je a do budoucna zůstane nejdůležitější hospodářskou dřevinou.
Pěstuje se téměř ve všech stanovištních podmínkách, od lužních lesů po 8.
LVS. Rozmanitost přírodních podmínek však vyžaduje diferenciaci
pěstebních postupů i hospodářských cílů.
Nejdůležitější vlastnosti SM:
•dobrá růstová reakce na uvolnění v průběhu téměř celé doby obmýtní.
•Mimo zápoj si udržuje přímý vzrůst a souměrnou korunu.
•V uměle založených smrkových porostech převládá tzv. pionýrská
strategie růstu, tj. tendence k velmi rychlému růstu v mládí s kulminací
tloušťkového přírůstu již ve věku 10 - 15 let a výškového přírůstu ve věku 20
- 30 let. V tomto období vyžaduje smrk dostatek růstového prostoru k
vytvoření souměrného stabilního kmene a mohutného kořenového systému.
Ke splnění tohoto cíle je potřebná co největší hmota asimilačních orgánů vyvinutá koruna.
Pro výchovu smrkových porostů vzniklých z přirozené obnovy je důležitá doba
a způsob odclonění následného porostu. Při předčasném odclonění
(počínající výšková diferenciace) převládnou v následném porostu jedinci s
pionýrskou strategií růstu a další pěstební péči je nutné provádět stejně jako v
porostech z umělé obnovy.
Je-li následný porost postupně uvolňován až po jeho výrazné výškové
diferenciaci, vzniká šance na automatizaci biologických procesů a následná
pěstební péče může být minimalizovaná.
Principy výchovy takovýchto porostů spočívají především v umožnění jejich
vývoje ve volném zápoji z mládí. K docílení tohoto stavu lze použít různé
prostředky - nižší počty sazenic při výsadbě, časné a často se opakující slabší
zásahy nebo velmi silné zásahy v době zapojování porostu, které smrk dobře
snáší bez újmy na budoucí kvalitě i kvantitě produkce.
Nižší hustota smrkových porostů v počátečních fázích však není nutná v
oblastech, kde je ohrožení abiotickými činiteli a imisemi slabé. Určitý stupeň
ohrožení je však třeba předpokládat na většině stanovišť optimálních pro
pěstování smrku (5. - 8. LVS).
Borové porosty
Borové porosty
Borovice lesní je přizpůsobivá stanovištním podmínkám a na živiny a vodu málo
náročná. Vytváří hospodářsky významné porosty v několika původních
oblastech (jihočeská, severočeská, severovýchodočeská, západočeská,
středočeská a jihomoravská).
Výchova borových porostů je ve srovnání s výchovou smrkových porostů
odlišná, zejména pro biologické vlastnosti borovice (odlišná stavba korun,
slunné jehličí atd.). Reakce na výchovné zásahy je pomalejší než u smrku a
celkově méně výrazná. Při zásazích velké intenzity může dojít k
dlouhodobějšímu poklesu přírůstu i k určité celkové ztrátě objemové produkce.
Cílem výchovy porostů borovice je proto především zvýšení jejich kvality.
Vzhledem k tomu, že borové porosty rostou převážně mimo oblast výskytu
mokrého sněhu a rovněž vzhledem k hlubšímu kořenovému systému borovice
jsou škody abiotickými činiteli v těchto porostech méně
významné než v porostech smrkových.
Bukové porosty
Bukové porosty
Buk je typická stinná dřevina s pozdějším vyvrcholením přírůstu, tj. s klimaxovou
růstovou strategií. Nepodléhá příliš škodám způsobovaným abiotickými činiteli. Z
kladných pěstebních vlastností je důležitá schopnost reagovat zvýšeným přírůstem
na uvolnění v druhé polovině doby obmýtí, aniž by vytvářel kmenové výstřelky a
schopnost udržovat vhodnou strukturu porostu přirozeným prořeďováním. Mezi
negativní vlastnosti patří náchylnost k rozrůstání korun do šířky po silnějším
uvolnění. Nevhodnou vlastností je též sklon k vytváření neprůběžné osy a vidlice.
Zanedbání výchovy, s výjimkou prvního zásahu zaměřeného na odstranění
nekvalitních předrostků, nemá u buku výraznější dopad na kvalitu ani stabilitu
porostu (v období, kdy škodí sníh je buk zpravidla bez listí a vůči větru je dobrou
ochranou hluboký kořenový systém, jehož kvalita je však při umělé obnově přímo
závislá na dodržení správného postupu při zalesňování).
Hlavním cílem je zvyšování kvality, tj. včasné odstranění hospodářsky
nevhodné složky z porostu. Opakování zásahu a délka pěstební periody
záleží na přírodních podmínkách, hospodářském cíli, porostní struktuře a síle
zásahu. Zásah musí být dostatečně silný, aby podstatně zlepšil jakostní složení
hlavního porostu a současně neohrozil porostní strukturu.
Dubové porosty
Dubové porosty
Dub je světlomilnou dřevinou. Výškový přírůst kulminuje velmi brzo (podobně
jako u borovice) pokles přírůstu je však pomalejší. Při uvolnění má podobně
jako borovice tendenci ke košatění, vzniká nebezpečí vytváření vlků. Obecně je
velmi odolný proti škodám větrem. V posledních letech je poškozován
tracheomykózou.
Výše uvedené vlastnosti dubu určují způsob výchovy. Doba prvního zásahu v
nárostech nebo mlazinách záleží zejména na množství a vývoji přimíšených
dřevin. Co nejdříve (do věku 10 let) je potřebné redukovat rychleji rostoucí
příměsi břízy, javoru, olše a jasanu, které předrůstají dubovou kulturu. V čistých
dubových kulturách se začíná s výchovou ve věku 20 let (horní porostní výška 7
m), kdy lze rozpoznat tvarové a růstové vlastnosti stromků. V mládí je výběr
negativní, odstraňují se předrostlíky, později, při horní porostní výšce 15 m, se
přechází na pozitivní výběr, tj. pěstování jednotlivých stromů.
Zanedbání výchovy má zásadní vliv na kvalitu produkce
dubových porostů. Vliv výchovy na stabilitu je v případě
dubových porostů druhořadý.
Smíšené porosty
Smíšené porosty
Při výchově smíšených porostů je nutné obdobně jako u porostů stejnorodých
respektovat vlastnosti dřevin a stanovištní poměry. Směsi dřevin s
rozdílnými nároky (např. buk a smrk) je proto nevhodné zakládat
jednotlivým smíšením.
Výchova porostních směsí smrku a buku je závislá zejména na způsobu
založení porostu. Při vhodnějším skupinovém smíšení se obě dřeviny
vychovávají odpovídajícím specifickým způsobem, tj. smrkové skupiny v
mládí silně, později slabě a skupiny buku v mládí méně s individuálním
uvolněním ve věku pozdějším.
Problémy výchovy porostních směsí jsou mnohem komplikovanější a
vyžadují vyšší lesnickou odbornost a cit, než výchova porostů stejnorodých.
Zanedbání výchovy může mít i ve smíšených porostech nepříznivé následky.
Smíšené porosty smrku a buku jsou sice odolnější vůči větru, avšak odolnost
vůči sněhu je závislá pouze na individuální statické stabilitě každého
jednotlivého stromu. V oblastech ohrožovaných sněhem může tedy
nerespektování požadavků smrku na volný růst v mládí vést ke snížení jeho
odolnosti vůči sněhu s následnými polomy.
Výchova a produkce
Efekt výchovných zásahů na produkci lesních porostů je
v podstatě trojí. Jedná se o vliv na:
• celkový objem produkce (tj. kvantitu) spočívající
především v dodatečné produkci z předmýtních těžeb,
• kvalitativní stránku produkce (tj. technické parametry
kmenů, hmotnatost, sukatost, atd.),
• bezpečnost produkce, tj. její trvalost spočívající
především ve schopnosti porostů odolávat škodlivým činitelů
(biotickým či abiotickým).
Vliv výchovy na kvantitu produkce byl předmětem lesnických
studií v minulém a předminulém století s obecným závěrem,
že celkový objem produkce nelze výchovou významné zvýšit
(s výjimkou již zmíněné předmýtní výtěže).
Velmi významným se ale ukázal vliv výchovy na kvalitu produkce a
to u všech hospodářských dřevin.
Kromě kvantitativní a kvalitativní stránky je součástí produkce
lesních porostů také její bezpečnost. Tento parametr produkce je
obzvláště významný ve smrkových porostech, které jsou produkčně
velmi cenné avšak současně patří vzhledem k svým biologickým
vlastnostem a některým zažitým pěstebním chybám k nejméně
stabilním.
Do skupiny účinných pěstebních opatření zvyšující bezpečnost
produkce smrkových porostů patří, dnes již v lesnické praxi
dostatečně známé, intenzivní první výchovné zásahy. Jejich
příznivý vliv na přírůst i zdravotní stav smrkových porostů byl již
experimentálně doložen (Tesař 1976, Chroust 1991, Slodičák 1992).
Udržování volného zápoje v mladých smrkových porostech má navíc
kladný efekt na individuální odolnost jedinců vůči
sněhu a větru (Pařez 1972, Chroust 1980, Slodičák 1987).
Důležitost prvních výchovných zásahů v mladých smrkových
porostech je tedy všeobecně známá. Otázkou zůstává intenzita zásahů
a následný dlouhodobý vývoj takto pěstovaných porostů.
Experimentální řešení uvedené problematiky výchovy provádějí
pracovníci VÚLHM, v.v.i. – VS Opočno na dlouhodobě sledovaných
(desítky let) výzkumných řadách ve smrkových porostech, které byly
založeny v jednotlivých lesních oblastech České republiky.
Pro účely této práce byl vyhodnocen dlouhodobý vliv silných
podúrovňových zásahů na objem, kvalitu a bezpečnost produkce ve
smrkových porostech experimentální řady Vítkov v Nízkém Jeseníku.
Evropský experiment
IUFRO s výchovou
smrkových porostů
Cílem je vyjasnit vliv výchovy (případně jejího vynechání)
a navrhnout ekonomičtější postupy.
Údaje z revizí v letech 1971, 1978, 1982, 1985, 1990,
1995 a 2001 mohou být vyhodnoceny z hlediska
Vítkov
Machov
CZ-13
CZ-14
stability.
0-5% výchovní svah, nadm. V. 600 m, 5. LVS
Průměrný roční úhrn srážek 687 mm
průměrná roční teplota 7.3 oC.
Experiment Vítkov CZ - 13
Popis a lokalizace experimentu
Koncem šedesátých let byl na XIV. IUFRO – Kongresu
v Mnichově iniciován pokus s cílem vyjasnit význam
výchovy smrku a snížit (optimalizovat) náklady na její
provádění. V roce 1971 byla k tomuto účelu zřízena
mezinárodní pracovní skupina S 1.05.05 a podle jednotné
metodiky bylo založeno celkem 29 výzkumných sérií po
celé Evropě.
Součástí tohoto celoevropského experimentu se v České
republice stala pokusná série:
Vítkov CZ-13 nacházející se v lesní oblasti 29 Nízký
Jeseník na území LS Vítkov, nadmořská výška 600 m, SLT
5S, HS-53 Smrkové hospodářství kyselých stanovišť
vyšších
-1
N . ha
3000
Vítkov CZ - 13
2500
1
2000
5
1500
3- 4
1000
2
500
0
0
5
10
15
20
25
30
35
h dom (m)
Výchovné programy sledované na srovnávacích plochách evropského pokusu
s výchovou smrku IUFRO Vítkov CZ - 13 (1- kontrolní plocha bez zásahu, 2plocha s intenzívní výchovou v mladém věku, tj. redukce počtu stromů na
1200 při hdom 10 m, další snížení počtu stromů na 900 při hdom 12,5 m a na
700 stromů při hdom 15 m, 3 - 4-plochy s intenzivnější výchovou v
pozdějším věku, tj. s redukcí z 1200 na 900 stromů při hdom 20 m a další
redukcí na 700 stromů při hdom 22,5 m, na ploše 5 se předpokládá tzv.
komerční probírka, při které se k zásahu přistupuje až tehdy, kdy je možné
vytěžit 60 m3 dřeva na stromech silnějších než 12 cm).
Výsledky
120
++ → p>0.01
h/d
h/d
110
1
mean stem
100
++
90
++
++
3
++
80
++
70
++
2
++
60
0
10
20
Age
30
40
50
90
h/d
85
1
h100/d100
80
3
75
70
2
65
60
0
5
10
15
20
Age
25
30
35
40
40
d (cm), h (m)
2
3
35
d100
30
1
3
2
1
25
h100
20
15
10
5
0
0
5
10
15
20
Age
25
30
35
40
45
800
600
400
h/d
N.ha-1
1
h/d1
2
h/d2
3
h/d3
1978
100
80
15 years
60
200
40
0
20
6
7
8
9
10 11 12
13 14 15 16
Diameter degree (cm)
17 18 19
400
h/d
N.ha-1
350
2001
300
38 years
1
hd1
2
hd2
3
hd3
180
160
140
Diameter degree (cm)
47
45
43
41
39
37
35
33
31
20
29
0
27
40
25
50
23
60
21
100
19
80
17
150
15
100
13
200
11
120
9
250
800
1
700
V
600
+1(36)
celkem
2
3
V(m )
500
3,4
400
5
300
2
5
3,4
200
1
100
V Cílové stromy
0
0
5
10
15
hdom
20
25
30
Srovnávací plochy
Horní porostní výška (m)
10 12,5
1
Počet (ks.ha-1)
Hmota (m3.ha-1)
v (m3)
2
Počet (ks.ha-1)
Hmota (m3.ha-1)
v (m3)
Počet (ks.ha-1)
Hmota (m3.ha-1)
3, 4
5
v (m3)
Počet (ks.ha-1)
Hmota (m3.ha-1)
v (m3)
*
*
*
1335
45,5
0,03
1297
37
0,03
*
*
*
*
*
*
295
27
0,09
*
*
*
860
63
0,07
15
20
*
*
*
*
*
*
210
*
36
*
0,17 *
*
295
*
55
* 0,19
615
*
54
*
0,09 *
22,5
*
*
*
*
*
*
178
64
0,36
215
95
0,44
Předmýtní Zásoba Z+pmt1
těžba
h dom
h dom
celkem
24 m
24 m
*
*
*
1840
108,5
*
1770
156
*
1690
212
*
2090
720
0,34
670
507
0,76
710
488
0,69
625
333
0,53
*
*
*
2510
615,5
*
2480
644
*
2315
545
*
Závěr
¾Všechny varianty s výchovou měly na experimentální
porosty stabilizující efekt spočívající v odstranění
labilnější složky a ve stimulaci tloušťkového přírůstu
ponechaných stromů vedoucího ke zlepšení jejich
statických vlastností.
¾Nejpříznivější štíhlostní koeficient středního kmene byl
zjištěn v porostech varianty 2 s intenzivní výchovou
v mládí (78 při hdom 24 m).
¾Srovnání klasických způsobů výchovy, tj. variant 2 a 3
(resp. 4) vyznívá z hlediska předmýtní produkce ve
prospěch variant s odloženým druhým a třetím zásahem (3
a 4), kde je sice současná zásoba o ca 19 m3 nižší než na
variantě 2, vytěženo zde však bylo o téměř 50 m3 dřeva
více (předmýtní těžba celkem 156 m3, z toho 55 m3
s průměrnou hmotnatostí 0,19 a 64 m3 s hmotnatostí
0,36). Průměrná hmotnatost stromů těžených ve druhém a
třetím zásahu na variantě 2 dosáhla pouze 0,09 a 0,17 m3.
¾Z hlediska současné zásoby v experimentálních porostech
vyznívá hodnocení jednoznačně příznivě pro variantu 2,
kde je při hdom 24 m akumulováno 507 m3 dřeva, tj. o
19 m3 více než na variantách 3 a 4 s klasickou výchovou a o
174 m3 více než na variantě 5 s komerční výchovou.
¾Největší zásoba je při hdom 24 m na kontrolní ploše bez
výchovy (720 m3), průměrná hmotnatost je zde však pouze
0,34 m3, tj. menší než poloviční ve srovnání s plochou 2,
kde dosahuje rekordních 0,76 m3.
¾Provedené rozbory potvrzují, že volba horní porostní
výšky hdom (200 nejsilnějších stromů na 1 ha) jako
řídícího kritéria experimentu umožňuje porovnání porostů
na různých stanovištích a následně zobecnění poznatků a
jejich aplikaci v praxi.
VošL Trutnov
PĚSTOVÁNÍ LESŮ
Jiří Novák
[email protected]
Program:
• Zakládání a
péče o smíšené
porosty
• Přehled
hospodářských
souborů a
podsouborů
Ročník 3
Přednáška 10+
I když v přirozených poměrech existovaly porosty nesmíšené, nebyly nikdy tak
jednolité, jak je vytváří člověk v monokulturách. Přirozené nesmíšené porosty
bývají vždy více či méně věkově i prostorově (i když "skrytě") diferencovány. Ve
smíšených porostech podle biologických vlastností dřevin a podle stanovištních
poměrů bývá směs dřevin jednotlivá nebo ve skupinách (to se ale může během
vývoje měnit).
Plecí seč se uplatňuje v mlazině smíšené ze dřevin různé hospodářské hodnoty.
Jedná se tedy především o úpravu druhové skladby ve prospěch dřevin
hospodářsky cennějších. Odstraňují se hlavně netvárné stromky dřevin
podružných, které utlačují dřeviny hlavní. V porostech, kde podružné dřeviny
rychleji rostou a předstihují dřeviny hlavní, umisťuje se seč plecí v největší míře
v nadúrovni mlaziny.
Z velkého počtu možných změn druhové skladby a tvaru lesa mají největší
význam přeměny nevhodných porostů nesmíšených (monokultur) na porosty
smíšené, dále převody pařezin na lesy vysokokmenné a převody pasečných
lesů na lesy výběrné.
Výtahy z materiálu – Poleno et al. 2007 - Pěstování lesů
Zakládání smíšených porostů nebo podsadby melioračních dřevin jsou prvním
předpokladem pro zlepšení situace tvorby humusu. V řadě případů je však stav
porostů spojen s natolik narušenou, nedostatečnou nebo nevyváženou výživou,
zpravidla spojenou i s dalšími nepříznivými změnami v lesních půdách, že samotná
úprava druhové skladby nestačí již k nápravě. Tato situace se projevuje především
snížením zásob bázických kationtů hořčíku a vápníku v lesních půdách a jejich
zhoršeným příjmem kořenovým systémem dřevin. V těchto případech je stav
lesního humusu nutno kladně ovlivnit vápněním a hnojením.
Příliš pomalý rozklad jehličí je možno urychlit také vytvořením příznivějších
podmínek pro život půdních mikroorganismů – úpravou intenzity světla, tepla a
vláhy v porostech. Je možno také aerobní procesy zlepšit prokypřením humusových
vrstev a svrchní vrstvy půdy, čímž se i mechanicky zlepší zasakovací schopnost
lesních půd.
Experimentálně (Duchafour 1982, Wesemael 1992; v ČR zejména Kantor 1989,
Prudič 1972, Podrázský 1997 aj.) bylo příznivé působení smíšených porostů
na tvorbu a transformaci organické půdní hmoty a na výsledek této transformace
– na formu humusu a na dynamiku živin. Toto příznivé působení je vyvoláno
především intenzivním příjmem živin, vytvářením příznivé formy opadu s vyššími
zásobami prvků, biogenním transportem látek a vyšší biologickou aktivitou půdy,
tj. transportním působením půdní fauny. Činnost půdní bioty s odpovídající
strukturou a množstvím biomasy je podmínkou pro vznik vysoce kvalitního
humusu.
Stav půdy a vývoj humusu odpovídá sice vždy lokálně specifické situaci,
přesto však se potvrzuje možnost předpokládaného všeobecného
vývojového trendu půdní geneze. Je zřejmé, že smrkové monokultury
v nižších vegetačních stupních nemohou splňovat požadavky trvale
udržitelného hospodaření v lesích, poněvadž již v půdě pod první generací
smrkové monokultury dochází za jednu dobu obmýtní k výrazným degradačním
změnám.
Jako smíšené označujeme porosty, na jejichž skladbě se podílejí dvě nebo více dřevin, jsou
prostorově uspořádány tak, že společně vytvářejí vhodné ekologické poměry a žádná
z dřevin nedosahuje 90 % zastoupení.
Smíšené porosty jsou náročným objektem lesního hospodářství i významným prvkem
krajinotvorným. Názory na jejich přednosti a nevýhody ve srovnání s porosty nesmíšenými
a zejména na jejich praktickou použitelnost v moderním lesním hospodářství se značně
různí. V poválečném období nastala určitá renesance názorů GAYERových (1886),
vycházející z ne zcela správného předpokladu, že lesní porosty v přírodních lesích byly vždy
smíšené, také stále se zvyšující objem živelních a hmyzích kalamit bývá zjednodušeně
přičítáno pouze na vrub nesmíšených porostů. Časté jsou diskuse na vliv nesmíšených
porostů jehličnatých (a zejména smrkových) na stav půdy a ostatních faktorů přírodního
prostředí. Zejména z nelesnických kruhů (NOIRFALISE 1967, DORST 1971 aj.) je často
požadováno radikální snížení ploch jehličnatých lesů a jejich nahrazení porosty smíšenými.
Aby bylo možno fundovaně odpovědět na otázku oprávněnosti existence smíšených
lesních porostů, jejich předností i nevýhod, k tomu je třeba podrobit na konkrétních
stanovištích jak smíšené tak i nesmíšené porosty celé řadě exaktních šetření a na jejich
základě vyjádřit a zhodnotit především (POLENO 1979):
- růstový proces a potenciální produkci,
- bezpečnost a trvalost produkce,
- vliv na mimoprodukční funkce lesa a na životní prostředí člověka.
- ekonomickou efektivnost a racionálnost produkce.
Otázka, zda smíšené porosty mohou poskytovat vyšší přírůst než prostorově
oddělené porosty nesmíšené se stejnými podíly dřevin, nelze z publikovaných
výsledků šetření zodpovědět (zejména pro porosty smrkové s vysokou produkcí,
poněvadž každá dřeviny je produkčně slabší). Pro srovnávané smrko-borové
porosty se přesto v literatuře uvádějí pozitivní výsledky (KENNEL 1965, NÜSSLEIN
1993 aj.). Vyšší přirůstavost smíšených porostů se odvozuje z lepšího využívání
porostu (nadzemního i podzemního), z příznivého ovlivňování půdy bukem a
zlepšeného teplotního režimu.
U smíšených porostů hraje významnou roli rozdílnost nároků na světlo u
jednotlivých dřevin, která může přispět k vyšší intenzitě asimilačního procesu
a k větší produkci dřeva, tzv. aditivní přírůst. Zjednodušeně je možno tuto
skutečnost vyjádřit tak, že část produkce biomasy, připadající zejména v porostech
slunných dřevin na přízemní bylinnou a trvaní vegetaci, se v důsledku přimísení
stinné dřeviny převede na vyšší produkci dřeva. Dnes se však ukazuje, že
eventuálně (pravděpodobně nepatrné) zvýšení objemové produkce není pro lesní
hospodářství rozhodující. Dnes jde více o hodnotovou produkci, o druhovou
diverzitu a o zhodnocení ochranných, rekreačních a dalších mimoprodukčních
funkcí lesa. Samozřejmé je, že směs dřevin musí být realizovatelná z důvodů
stanovištních, pěstebních a ekonomických.
Informace z okruhu ekologického výzkumu poskytují také dosud ještě nejasný obraz. Četná
šetření naznačují lepší situaci ve výživě smíšeného porostu. Humusová forma a acidita
půdy jsou ve smíšeném porostu příznivější než v nesmíšeném, přičemž o kvantitativní
úrovni zlepšení se objevují rozdílné názory. Hluboce propracovanou práci v tomto směru
publikoval ROTHE (1997). Byl v ní hodnocen smíšený porost smrku s bukem a proti němu
nesmíšený porost smrkový a bukový. Příznivě se projevilo působení bukové příměsi na stav
půdy snížením acidity (i když účinek byl nižší než plošný podíl buku). Na kyselých
stanovištích musí být bukový podíl vysoký, aby bylo možno dosáhnout významný efekt. Při
hodnocení látkového a vodního režimu nebyly zjištěny žádné přednosti smíšeného porostu
na množství a kvalitu zásakové vody. Za odlišných podmínek prokázal na území České
republiky KANTOR (1981) příznivější efekty. Důležité je ROTHovo zjištění, že dosahované
efekty jsou o to příznivější čím maloplošnější a homogennější je rozdělení dřevin ve směsi.
Existuje zcela obecná představa o četnosti dřevin v porostu (tj. o diverzitě), která vede
k významnému zvýšení statické stability a příznivě ovlivňuje humusové a půdní poměry.
Často se tak předpokládá, že lesní ekosystémy s vysokou biodiverzitou mají i větší
ekologickou stabilitu, to znamená jejich vyšší odolnost vůči pronikavým změnám
(rezistence) a snazší návrat k rovnováze po utrpěné poruše (resilience). Četná novější
šetření však ukazují, že takovéto souvislosti zcela obecně neexistují. Pro ekologickou
stabilitu jsou rozhodující rozdílné vlastnosti ekosystému. Rezistence je zpravidla ovlivněna
vnitřními regulačními a kontrolními mechanismy, kapacitou purfovitosti půdy, hlubším
kořenovým systémem jako ochranou proti suchu a vývratu, takže vysoká druhová diverzita
se může projevit příznivě. Resilience je však naproti tomu závislá více na rychlém obnovení
látkové výměny a není proto vázána na druhovou četnost (HARRISON 1979). Zdá se
dokonce, že druhově chudé ekosystémy se rychleji vracejí k rovnováze než druhově bohaté
(KING- PALM 1983).
Úspěšnost přestavby smrkových monokultur na porosty smíšené závisí do
značné míry na kapitálu, který je nezbytný na úhradu s přestavbou spojených
více nákladů vlastníků a správců lesa. Tyto zvýšené náklady jsou zatížením
pro přítomnost, ale i nadějí pro budoucnost (BURSCHEL 1990).
Stanovišti odpovídající smíšené porosty by měly přispívat k udržení
zdravotního stavu lesa, k zachování přirozených růstových podmínek i
udržení jejich produkční schopnosti a ke zvýšení stability porostů.
K mobilizaci přirozené růstové a produkční potence lesa je bezpodmínečně
požadován odklon od holosečí. Na jejich místo nastupuje hospodaření
s každým jednotlivým stromem, které je diferencováno podle biologických
požadavků dřevin a přizpůsobováno jejich individuální mýtní zralosti. Obnova
lesů se uskutečňuje v největší možné míře přirozenou cestou a výchova
probíhá v polostínu mateřského porostu nebo aspoň výstavků. Uplatňování
výběrných principů s tendencí trvalosti těžeb v každém jednotlivém porostu
vede k dlouhým obnovním dobám a k trvalosti podstaty lesa. Tento přírůstu
odpovídající trvalý postup těžeb, ve spojení s přirozenou obnovou lesa, má
vést k trvale tvořivému lesu (Dauerwald), což je forma lesa stojící mezi
podrostně obhospodařovaným pasečným lesům a lesům výběrným. Místo
normálních zásob, které představují minimum pro trvalost produkce, se
požaduje optimální výše porostních zásob, která by umožnila nejvyšší možnou
hodnotovou trvalou produkci.
Specifika výchovy smíšených porostů (Slodičák, Novák 2007)
Při výchově smíšených porostů je nutné obdobně jako u porostů stejnorodých
respektovat vlastnosti dřevin a stanovištní poměry. Směsi dřevin s rozdílnými
nároky (např. buk a smrk) je proto nevhodné zakládat jednotlivým smíšením. Pro
úspěšný vývoj buku je nutné včasné odstranění předrostů a hustý zápoj v mládí.
Naopak ve starším věku snese buk vzhledem ke své odolnosti vůči větru
uvolnění korun, na které reaguje světlostním přírůstem. Pro stabilizaci smrku je
bezpodmínečně nutný vývoj ve volném zápoji v mládí a ochrana proti větru
hustým zápojem ve druhé polovině doby obmýtní.
Výchova porostních směsí smrku a buku je proto závislá zejména na způsobu
založení porostu. Při vhodnějším skupinovém smíšení se obě dřeviny
vychovávají odpovídajícím specifickým způsobem, tj. smrkové skupiny v mládí
silně, později slabě a skupiny buku v mládí méně s individuálním uvolněním ve
věku pozdějším. V případě méně vhodného jednotlivého smíšení je nutno co
nejdříve (při horní výšce 3 - 4 m) vybrat určitý počet (200 - 300 ks na 1 ha)
nejkvalitnějších jedinců smrku a ty individuálně úplně uvolnit. Zbytek porostu se
ponechá bez zásahu a vytvoří prostředí pro vývoj buku a smrk zde plní funkci
výplňové dřeviny.
Tak jak bylo naznačeno na příkladě smrku a buku, problémy výchovy porostních
směsí jsou mnohem komplikovanější a vyžadují vyšší lesnickou odbornost a cit,
než výchova porostů stejnorodých. Zanedbání výchovy může mít i ve smíšených
porostech nepříznivé následky. Smíšené porosty smrku a buku jsou sice
odolnější vůči větru, avšak odolnost vůči sněhu je závislá pouze na individuální
statické stabilitě každého jednotlivého stromu. V oblastech ohrožovaných
sněhem může tedy nerespektování požadavků smrku na volný růst v mládí vést
ke snížení jeho odolnosti vůči sněhu s následnými polomy.
Přehled hospodářských souborů a podsouborů (Viewegh 2003 – Klasifikace
lesních rostlinných společenstev – skriptum ČZU)
13 – přirozená borová stanoviště
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 0N
charakteristika ekotopu: pískovcové oblasti na svazích, v úžlabinách a roklích
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 0C
charakteristika ekotopu: ostrůvkovitě na hadcích – hadcové rendziny hlinité až jílovitohlinité
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 0M a 0K
charakteristika ekotopu: v oblastech písčitých sedimentů pískovců; půda písčitá, podzolovaná
podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 0O, 0P a 0Q
charakteristika ekotopu: v oblastech písčitých sedimentů, převážně na zvlněných plošinách;
půda písčitá, podzolovaná a oglejená
podsoubor e: - zahrnuje „SLT“ 1M
charakteristika ekotopu: v teplých oblastech na mírně zvlněných štěrkopískových terasách;
půda je písčitá a často podzolovaná
19 – lužní stanoviště
podsoubor a: - zahrnuje „LT“ 1U1 a 1U2
charakteristika ekotopu: v každoročně zaplavovaných úvalech řek v teplých oblastech; půda
písčitá až hlinitá; trvale vlhká až mokrá
podsoubor b: - zahrnuje „LT“ 1L9 a „SLT“ 1L, 2L a případně částečně i 3L a 5L
charakteristika ekotopu: každoročně zaplavované snížené úvaly řek s jílovitohlinitými
sedimenty s vlhkou půdou; občasně zaplavovaných, mírně vyvýšených částech úvalů řek
v teplých oblastech s písčitohlinitou a hlinitou čerstvě vlhkou půdou; údolní nivy řek a větších
potoků v pahorkatině (až do podhůří) s hlinitou až písčitohlinitou čerstvě vlhkou půdou
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 3U
charakteristika ekotopu: na aluviích a mírně vyvýšených terasách potoků na styku
s přilehlými humusem obohacovanými kamenitými svahy
21 – exponovaná stanoviště nižších poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 1N, 2N, 2Me a 2Ke
charakteristika ekotopu: v nižších polohách na příkrých , někdy kamenitých svazích, často
nad vodními toky a na hřebenech
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 3Me, 4Me, 3Nm a 4Nm
charakteristika ekotopu: ve středních polohách na příkrých, někdy kamenitých svazích, často
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 2Se, 2Be, 2De, 1A a 2A
charakteristika ekotopu: na příkrých, někdy kamenitých svazích a na zahliněných sutích, často
podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 1C, 2C (část 3C)
charakteristika ekotopu: na mírných až příkrých svazích, hřebenech a kupách, na středně
bohatém až bohatém podloží; půda je suchá až vyprahlá
23 – kyselá stanoviště nižších poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 1I, 1K, 2M, 2I a 2K
charakteristika ekotopu: v nižších polohách na svazích, kupách, hřbetech a na zvlněných
plošinách, někdy s hlinitými překryvy
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 3M, 4M, 3Im, 3Km a částečně 5M
charakteristika ekotopu: ve středních (až vyšších) polohách, na svazích, kupách, hřbetech i na
zvlněných plošinách, někdy s hlinitými překryvy
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 1Sc
charakteristika ekotopu: na rovinách a mírně zvlněných plošinách říčních teras s písčitými až
hlinitopísčitými překryvy
podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 2Sc a částečně 1C, 2C a 3C
charakteristika ekotopu: na svazích, hřbetech a plochých vyvýšeninách na plošinách; půda
bývá písčitá až hlinitopísčitá, mírně vlhká
25 – živná stanoviště nižších poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 1S, 1H, 1B, 1D, 2S, 2H, 2B a 2D
charakteristika ekotopu: v okrajových částech úvalů, na plošinách, svazích a plochých
hřbetech, někdy s překryvy spraše či sprašové hlíny
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 1W a 2W
charakteristika ekotopu: na svazích a jejich táhlých úpatích na hlinitých, převážně čerstvě až
mírně vlhkých půdách na bazických a karbonátových horninách
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 1V a 2V
charakteristika ekotopu: na mírně zvlněných plošinách, úpatích svahů, v plochých úžlabinách,
často v blízkosti vodních toků; půda je vlhká až mokrá
podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 1O a 2O
charakteristika ekotopu: na mírně zvlněných plošinách a v mírných terénních pokleslinách;
půda je hlinitá až jílovitohlinitá, střídavě vlhká
27 – oglejená chudá stanoviště nižších a středních poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 1P, 1Q a částečně i 0Q, 0P a 0O
charakteristika ekotopu: na plošinách a v mírných terénních pokleslinách; často na
štěrkopískových terasách s chudšími hlinitými až písčitými překryvy
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 2P, 3P, 2Q, 3Q, 4Q a 5Q
charakteristika ekotopu: na mírně zvlněných plošinách až plochých vyvýšeninách na kyselých
horninách s překryvy hlinitými až jílovitohlinitými
29 – olšová stanoviště na podmáčených půdách
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 1T a „LT“ 1T9
charakteristika ekotopu: v plochých terénních pokleslinách, v plochých úžlabinách, často
poblíž potoků a pramenišť; od nížin do vyšší polohy; půda je trvale zamokřená, povrch půdy
bývá zrašelinělý
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 1G
charakteristika ekotopu: v trvale zamokřených pokleslinách v nivní rovině, poblíž rybníků a
vodních toků (zarůstající ramena řek, tůně)
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 3L a 5L
charakteristika ekotopu: od pahorkatin po hory na potočních aluviích a kolem pramenišť;
půdní voda je mírně pohyblivá, mírně okysličená
31 - vysýchavá a sušší acerózní a bazická stanoviště středních poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 3Ac, 3Aw, 5Ac, 4Aw, 5Ac, 5Aw a částečně i 3W, 4W a 5W
charakteristika ekotopu: na hřebenech a kamenitých až balvanitých svazích, na exponovaných
stanovištích; na neutrálních až bazických a karbonátových horninách; půda je převážně mírně
vlhká, s příznivým rozkladem nadložního humusu
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 3C, 4C a 5C – částečně pak i 3We, 4We a 5We
charakteristika ekotopu. na převážně slunných svazích, hřbetech, terénních vyvýšeninách na
neutrálních až bazických a karbonátových horninách (na příkrých svazích)
35 – živná bazická stanoviště středních poloh
nemá podsoubory – zahrnuje „SLT“ 3W, 4W a 5W
charakteristika ekotopu: na svazích, hřbetech, v plochých svahových úžlabinách na bazických
a karbonátových horninách; půda je hluboká, hlinitá, čerstvě vlhká
39 – podmáčená chudá stanoviště
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 0T a OGt
charakteristika ekotopu: v plochých pokleslinách a úžlabinách na plošinách s nepříznivými
odtokovými poměry; půda je převážně písčitá, dospod mokrá
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 2T, 3T, 5T a částečně i 6T
charakteristika ekotopu: v plochých pokleslinách na plošinách s nepříznivými odtokovými
poměry; půda dospod těžká, mokrá
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 3R a 5R
charakteristika ekotopu: v pánvích a ve velmi plochých úžlabinách na chudých přechodných
rašelinných půdách a zrašelinělých půdách dospod mokrých
41 – exponovaná stanoviště středních poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 3N, 4N, 3Ke a 4Ke
charakteristika ekotopu: na kamenitých svazích a hřebenech, na příkrých až srázných svazích
na kyselém podloží; půda je převážně čerstvě vlhká
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 3F, 4F, 3Se, 4Se, 3Be, 4Be, 3De, 4De, 3A a 4A
charakteristika ekotopu: na kamenitých a příkrých svazích, případně na hřebenech; na
kyselém a živném podloží (!!!!) s humózní čerstvě vlhkou půdou
43 – kyselá stanoviště středních poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 3K, 4K, 3Sc, 4Sc, 3I a 4I
charakteristika ekotopu: na svazích, zvlněných plošinách, hřbetech a kupách, na úpatích
mírných svahů, často s překryvy sprašových a svahových hlín; půda je převážně hlinitá,
čerstvě až mírně vlhká, někdy uléhavá
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 4Km, 5Km, 5M, 4Im a 5Im
charakteristika ekotopu: horní části svahů, na plošinách a úpatích mírných svahů, na hřbetech
a kupách s mělčími půdami, převážně hlinitými a živinově chudšími, někdy uléhavými
45 – živná stanoviště středních poloh
nemá podsoubory: - zahrnuje „SLT“ 3S, 4S, 3B, 4B, částečně 5H, 4H, 3D a 4D
charakteristika ekotopu: na svazích, hřbetech, zvlněných plošinách, v plochých svahových
úžlabinách, v táhlých úpatích svahů s hlinitými až písčitohlinitými půdami
47 – oglejená stanoviště středních poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 3V, 4V a 3O
charakteristika ekotopu: v plochých svahových úžlabinách, na plošinách, táhlých úpatích
svahů, často s potůčky a prameništi; půda je převážně vlhká, někdy střídavě vlhká
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 4O
charakteristika ekotopu: na mírně zvlněných plošinách, plochých úpatích svahů v plochých
úžlabinách; půda je písčitohlinitá až jílovitohlinitá, střídavě vlhká, dospod ulehlá
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 4P (částečně i 3P)
charakteristika ekotopu: na mírně zvlněných plošinách, mírných vyvýšeninách, případně
v nevýrazných pokleslinách; půda je písčitohlinitá až jílovitohlinitá, střídavě vlhká, ulehlá
51 – exponovaná stanoviště vyšších poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 5N, 5Me a 5Ke
charakteristika ekotopu: kamenité svahy a hřebeny; příkré až srázné svahy na kyselém podloží
ve vrchovinách
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 6N, 6Me a 6Ke
charakteristika ekotopu: kamenité svahy a hřebeny; příkré až srázné svahy na kyselém podloží
v nižší hornatině
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 5F, 5Se, 5Be, 5De a 5A
charakteristika ekotopu: kamenité svahy, hřebeny, příkré až srázné svahy, svahové úžlabiny;
živné podloží ve vrchovinách
podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 6F, 6Se, 6Be, 6De a 6A
charakteristika ekotopu: kamenité svahy, hřebeny, příkré až srázné svahy a svahové úžlabiny,
živné podloží v nižších hornatinách
podsoubor e: - zahrnuje „SLT“ 5U
charakteristika ekotopu: vlhké rokliny, úžlabiny, potoční terasy, vodou obohacená úpatí
svahů; někdy s kameny na povrchu
53 – kyselá stanoviště vyšších poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 5K a 5I
charakteristika ekotopu: svahy, zvlněné plošiny, hřbety, táhlé mírné svahy; ve vrchovině
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 6M, 6K a 6I
charakteristika ekotopu: hřbety, mírné táhlé svahy, zvlněné plošiny s hlinitými překryvy
v nižší hornatině
55 – živná stanoviště vyšších poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 5S, 5B, 5H, 5D a částečně i 5W a 5U
charakteristika ekotopu: svahy a jejich táhlá úpatí, zvlněné plošiny, ploché svahové úžlabiny
(někdy rokliny) na hlinitých až písčitohlinitých půdách ve vrchovině
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 6S, 6B, 6H a 6D
charakteristika ekotopu: svahy a jejich táhlá úpatí, zvlněné plošiny a ploché svahové úžlabiny
s hlinitými až písčitohlinitými půdami v nižší hornatině
57 – oglejená stanoviště vyšších poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 5Va a 6Va
charakteristika ekotopu: kamenité a balvanité ploché svahové úžlabiny, často s potůčky a
prameništi
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 5V
charakteristika ekotopu: ploché svahové úžlabiny, často s potůčky a prameništi, na bazích
svahů a aluviálních terasách
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 5O a 6O
charakteristika ekotopu: plošiny, plochá úpatí svahů, ploché úžlabiny s hlinitými překryvy,
pro vodu špatně propustné
podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 5P, 6P a částečně 5Q a 6Q
charakteristika ekotopu: plošiny, plochá úpatí svahů, široké ploché úžlabiny s hlinitými
překryvy pro vodu špatně propustné
59 – podmáčená stanoviště středních a vyšších poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 0G9
charakteristika ekotopu: terénní poklesliny a ploché úžlabiny na písčitých až jílovitopísčitých
půdách shora zrašelinělých
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 2G, 3G, 3Vg a 4Vg
charakteristika ekotopu: terénní poklesliny a ploché úžlabiny, ploché baze svahů, blízkost
pramenišť a potůčků
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 5G, 6G, 5Vg a 6Vg
charakteristika ekotopu: terénní poklesliny, ploché (svahové) úžlaviny, potoční aluvia, úpatí
svahů v blízkosti pramenišť a potůčků
podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 4R a částečně 3R, 5R a 6R
charakteristika ekotopu: pánve a velmi ploché úžlabiny s mezotrofními rašelinnými půdami,
částečně na chudých přechodných rašeliništích
71 – exponovaná stanoviště horských poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 7N, 7Me, 7Ke a částečně 8N, 8Me a 8Ke
charakteristika ekotopu: kamenné svahy, hřbety a hřebeny, příkré až srázné svahy s kyselým
podložím
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 7F, 7Se, 7A a částečně 8F, 8Se a 8A
charakteristika ekotopu: kamenité svahy, hřbety a hřebeny, příkré až srázné svahy s živným
podložím
73 – kyselá stanoviště horských poloh
nemá podsoubory – zahrnuje „SLT“ 7M a 7K, částečně též i 8M a 8K
charakteristika ekotopu: svahy, hřbety, kupy, náhorní plošiny
75 – živná stanoviště horských poloh
nemá podsoubory – zahrnuje „SLT“ 7S a 7B, částečně i 8S
charakteristika ekotopu: svahy, hřbety, náhorní plošiny, ploché svahové úžlabiny
77 – oglejená stanoviště horských poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 7V, 7O, 7P a 7Q
charakteristika ekotopu: ploché svahové úžlabiny s potůčky a prameništi, úpatí svahů, ploché
úžlabiny a poklesliny, vyvýšené aluviální terasy
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 8V, 8O a 8P
charakteristika ekotopu: ploché svahové úžlabiny s potůčky a prameništi, úpatí svahů,
vyvýšené aluviální terasy, plošiny, velmi mírně skloněné svahy, ploché úžlabiny a poklesliny;
půda někdy na povrchu zrašelinělá
79 – podmáčená stanoviště horských poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 6T, 7T, 7G, 7Vg a částečně i 6G
charakteristika ekotopu: poklesliny náhorních a podsvahových plošin, široké úžlabiny, často
poblíž potoků a pramenišť
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 8Q, 8T, 8G a 8Vg
charakteristika ekotopu: náhorní plošiny, velmi mírné svahy, terénní poklesliny a úžlabiny,
často v blízkosti rašelinišť a pramenišť; půda na povrchu často zrašelinělá
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 6R a 7R
charakteristika ekotopu: v pokleslinách náhorních plošin a v plochých úžlabinách na
přechodné až vrchovištní rašelinné půdě
01 – mimořádně nepříznivá stanoviště
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 0X
charakteristika ekotopu: mělké půdy rendzin na srázných skalnatých svazích a hřebenech
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 0Z, 0Y, 0N a 0C
charakteristika ekotopu: nevyvinuté půdy na skalách a balvanitých sutích, hřebenech, svazích
a v soutěskách
podsoubor c: - zahrnuje“SLT“ 0Mz a 0Qz
charakteristika ekotopu: vyvýšeniny tvořené extrémně chudými sedimenty
podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 1X, 2X, 3X a 4X
charakteristika ekotopu: karbonátové a bazické horniny na vrcholcích, hřebenech a svazích
suchých oblastech, sutě krasových oblastí
podsoubor e: - zahrnuje „SLT“ 1Z a 2Z
charakteristika ekotopu: mělké nevyvinuté půdy, vrcholy kup, hřebeny a příkré svahy, sutě
podsoubor f: - zahrnuje „SLT“ 3Y, 4Y,
charakteristika ekotopu: mělké nevyvinuté půdy na hřebenech a příkrých balvanitých až
suťovitých svazích
podsoubor g: - zahrnuje „SLT“ 5Z, 6Z, 5Y a 6Y
charakteristika ekotopu: mělké nevyvinuté nebo slabě vyvinuté půdy na hřebenech, příkrých
balvanitých až suťovitých svazích
podsoubor h: - zahrnuje „SLT“ 7Z, 7Y a 8Y
charakteristika ekotopu: mělké a slabě vyvinuté půdy na hřebenech, náhorních plošinách a
svazích, často suťovitých
podsoubor i: - zahrnuje „SLT“ 1J
charakteristika ekotopu: skalnaté hřebeny, příkré balvanité a suťovité svahy se skalisky,
někdy i strže (rankery a rendziny)
podsoubor j: - zahrnuje „SLT“ 3J
podsoubor k: - zahrnuje „SLT“ 5J
podsoubor l: - zahrnuje „SLT“ 6L
charakteristika ekotopu: aluviální náplavy horských potoků a řek v okolí pramenišť
podsoubor m: - zahrnuje „SLT“ 0R
charakteristika ekotopu: chudá, mělce rozložená rašeliniště v pánvích a v úžlabinách se
špatnými odtokovými poměry
podsoubor n: - zahrnuje „SLT“ 0Rt
charakteristika ekotopu: chudá, mělce rozložená rašeliniště v pánvích a v úžlabinách se
špatnými odtokovými poměry
podsoubor o: - zahrnuje „SLT“ 8R
charakteristika ekotopu: špatně rozložené vrchovištní rašeliniště v horských polohách
podsoubor p: - zahrnuje „SLT“ 9R
charakteristika ekotopu: špatně rozložené vrchovištní rašeliniště v horských polohách
02 – vysokohorské lesy pod hranicí stromové vegetace
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 8N, 8F a 8A
charakteristika ekotopu: kamenité a balvanité svahy, hřbety a hřebeny
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 8M, 8K, 8S
charakteristika ekotopu: na hřbetech, náhorních plošinách a svazích
podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 8Z
charakteristika ekotopu: vrcholové plošiny a svahy v nejvyšších horských polohách se
zakrslým vzrůstem stromů
03 – lesy v klečovém lesním vegetačním stupni
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 9K
charakteristika ekotopu: plošiny, zaoblené hřbety a svahy v nejvyšších horských polohách na
přechodu ke klečovému vegetačnímu stupni
podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 9Z
charakteristika ekotopu: plošiny, mírné a příkré svahy, rokle a úžlabiny, hřebeny nad horní
stromovou hranicí

Pěstování lesů pro 3. ročník VOŠ

Transkript

Podobné dokumenty

Rok AndRé Le nôtRA

Abies grandis /Douglas ex D. Don/ Lin

myslivecký zpravodaj

RL3_16(1) Copy

Kyrill, Emma - VÚLHM - Výzkumná stanice Opočno

pracovní světlomety

Pravda o Plejádách - www.jpavol.sweb.cz

01 Blaha

Územní systém ekologické stability

Textová část

Výzkum životní dráhy a analýza sekvencí - Data a výzkum

WG12_17262 int přepr..