Vzpomínky pana řídícího Klofáče na I. světovou válku

Vzpomínky pana řídícího Klofáče na I. světovou válku

VZPOMÍNKY ZE ŽIVOTA
I.světová válka
Jan Klofáč ze Svatého Kříže
(1890 – 1974)
Psáno v listopadu 1968
(přepsáno do PC na jaře 2014 – Jiří Vašák - vnuk )
Vzpomínky z nejútlejšího mládí
Narodil jsem se 15. prosince 1890 ve 12 hodin
v poledne. Otec byl Jan a pocházel z Krásné Hory od
Malátů. Byl kovářem. Koupil kovárnu ve Sv.Kříži č.2.
od Fitze, který se odstěhoval do Brodu. Matka byla
Marie rozená Kocmanová od Rybnicků v Okr.
Dvořácích. Měl jsem i sestru Marii, která v 15-ti letech
r.1907 zemřela na tuberkulózu.
Co pamatuji z útlého mládí.
1. Matka mne držela v náručí a doktor mi dával
malou lžičku do krku.
2. Umývali podlahu a já jsem udělal pod
židličkou hromádku a říkal jsem eh,eh.
Podlahu umývala Peksovka z Ovčína.
3. Otec koval železo a já se díval, jak tluče. Přišel
hospodský Vencovský a zatahal mne za cumel
v kalhotkách. Já jsem se obrátil na něj a řekl
jsem mu: „Ty sviňáku“
4. Měl jsem kuželky, koulel jsem v kuchyni a
bouchal do dveří a říkal: „ Uteč kule páč!“
5. Když jsem byl větší, toulal jsem se moc po
návsi. Táta přišel a rozkázal: „Jdi si pro
provaz!“ a musel jsem se uvázat u stolu. To se
ví, řval jsem jako tygr než mě odvázali…
Do školy jsem chodil ve Kříži. První učitel se jmenoval
Stryhal. Potom mě učil Halík a ten byl na mě slabý.
Neučil jsem se a zlobil. Nechtěl jsem se učit násobilce.
Potom přišel učitel Fr.Horký. Hned po začátku jsem
Jan Klofáč – Jiří Vašák – Adéla Klofáčová
na dvoře kovárny ve Svatém Kříži o pouti 1959
jednou v poledne první vyrazil ze třídy a hned jsem
všem zamíchal dřeváky. Tenkrát se nosily boty jen
dřeváky. Učitel mě chytil, přehnul přes lavici a prutem
mě nasekal. Protože už nikoho nevyplatil, mne to
zlobilo a já začal sekat dobrotu. Potom jsem měl skoro
samé jedničky a šel jsem do měšťanky. V měšťance
jsem byl prvním žákem.
Já se chtěl učit zahradníkem, ačkoliv jsem v kovárně
pomáhal po škole a vypadalo to, že budu kovářem.
Matka chtěla ale ze mne mít učitele.
Byl jsem přijat v K.Hoře na 4-letý učitelský ústav od
roku 1908-1912. V roce 1912 jsem maturoval a byl
učitelem.
Ale byl jsem odveden k vojsku za císaře Fr. Josefa I. a
musel jsem jít na 1 rok do Čáslavi, k 12. pluku
(Landwer)
1912-1913. Z vojny jsem přišel jako
obyčejný vojín.
Přišel jsem z vojny a dostal jsem na 2 měsíce
výpomocné místo ve Svatém Kříži za nemocného
učitele. Potom jsem byl ustanoven do Úsobí až do
30.6.1914. Potom přišly první prázdniny, to jsem byl
bez učitelského platu.
Rodná chalupa, kovárna z roku 1813, ve Svatém Kříži
26.7. 1914 vypukla první světová válka a šel jsem po
vyhlášení k pluku do Čáslavi.
První světová válka
Na sv. Annu 1914 byly vylepeny mobilizační listy. Byla
neděle. Já se holil u okna na dvůr. V tom přiběhla
sousedka hostinská Palánka a volá:“ Je válka,
mobilizace!“ Tak jsem se polekal, že jsem se těžko
doholil.
Vzal jsem kolo a jel jsem do Brodu si zjistit co se děje.
A opravdu. Zmatek nad zmatek. Přijel jsem domů a
hned jsem jel na kole do Úsobí se rozloučit.
Druhý den jsme už museli jít z domu. Vzal jsem si nůž,
2 ponožky, košili, podvlékačky, pár kapesníků a něco
jíst. Otec mi dal 10.-k a když jsme se trochu sešli a
přišli ještě Suchá, připravili jsme se se k odchodu.
Pamatuji, že jsem stál na rohu školy a plakal.
Hnuli jsme se a lidi nás doprovodili až na Vránův
kopec. Tam jsme si dali poslední s Bohem. Však
mnoho jich domů nepřišlo, jak napsáno na pomníku
padlých v Suché. Však jsem v 1926 mojí iniciativou
postavil ten pomník.
Došli jsme do Brodu a jeli jsme vlakem do Čáslavi.
Město bylo plné lidí (vojáků). Ten den jsem spal na
schodech u divadla. Druhý den nás odvedli do
Chotusic u Čáslavi. Tam jsme spali ve stodolách a na
půdách. Oblékli nás a byli jsme ve vojenském šatě.
V Chotusicích jsme byli asi 3 týdny než jsme odjeli do
pole. Jednou nás bylo asi pět vojáků a počítali jsme, že
odpoledne bude volno. Tak jsme se sebrali a šli jsme
do K.Hory. Jenže odpoledne jsme tam nebyli a za to
jsme dostali špangle. Řetízkem se zámkem svázali
jednu ruku a jednu nohu a zamkli. Při tom jsme leželi
ve škole ve třídě na slámě. Druhý den ale za mnou
přijela máma. Našla mě svázaného. Tak když přijela
máma, poručil důstojník, aby mne rozvázali…
Asi po třech týdnech jsme byli připraveni do pole.
Odvedli nás do Čáslavi na náměstí. Tam bylo
k modlitbě, hymna a šlo se na nádraží do
připraveného vlaku (vozy na dobytek). Nasedli jsme a
jelo se na Kolín, Pardubice, Česká Třebová, Ostrava,
Osvěčím, Krachov a k Přemyšlu do malé stanice na
dráze Žuravice. Od tam tud jsme šli pěšky směrem
severním na Tomašov a Zámošť. Když jsme přicházeli
k hranici Haliče, tam byl kraj jako poušť, samý písek.
Bořili jsme se v písku, zaprášení, bez vody. Tam
zapadlo dělostřelectvo, trény, kuchyně. Proto se stalo,
že jsme 11 dní neměli jídlo. Jedli jsme řepu, mrkev i
syrové brambory co jsme našli na polích. Dělostřelci a
trény museli pokácet stromy, klást je přes cestu a
udělat dřevěnou silnici. My jsme ovšem mašírovali,
unaveni a hladoví až k Zámošť. Tam už jsme viděli sem
tam hroby padlých vojáků. Konečně jsme přišli na
jedno pole, tam nám kněz požehnal křížem a začali
jsme se rozvinovat do boje. Naše setnina přešla silnici
a šli jsme polní cestou k dlouhému lesu před vesnici
Komarov a Labůňka. Přišli jsme do lesa a najednou pif.
Zmlkli jsme, prošli lesem a na okraji lesa jsme zalehli.
Před námi rovina jako na stole a nikde živé duše. My
jsme přilezli až na okraj ruského cvičiště, kde Rusové
měli zákopy. To jsme my ještě neznali. Před námi byl
na 200kroků ruský zákop a my jsme nevěděli nic.
Potom Rusové do nás pustili palbu z děl, kulometů,
flint. To byl rámus, že nebylo slyšet slova. Já měl před
sebou veliký strom. Za ním jsem ležel jako
zamáčknutý. A| už vlevo a vpravo byli naši mrtví.
Potom se křičelo „Curyk!“ (zpět). Tak skok za strom a
dál tak přes les. Na kraji lesa ležel kamarád z mého
čtyřstupu Kotek. Měl přeraženou nohu v lýtku. Hodil
jsem si ho na záda a utíkal jsem od lesa přes pole. Celý
náš pluk utíkal zpět. Dělostřelci ruští nás ostřelovali
šrapnely.
Na kraji lesa byla skála, lom. Kotek křičel: „ Dej mne
pod skálu a zachraň se!“ Tak jsem ho tam nechal a
běžel jsem přes louku k potoku (byl skoro bez vody).
Potokem jsem šel až k mostu silnice, podlezl a byl na
velkém poli brambořičném. Tam jsem zalehl a hned
spal. Nevím jak dlouho, možná den nebo dva.
Probudím se, slunce svítilo, ticho, nikde v okolí ani
noha. Co teď?
Na východ jsou Rusové, na západ Rakušáci, tak půjdu
na jih, snad někoho najdu. A vidím lesík v lukách a tam
nějaké vojsko. A šel jsem, ať je to kdo chce. A na
prvního vojáka jsem narazil a byl to ze Suché Tecl
(Merunka) paní Janáčkové bratr! Dal jsem se do pláče
a říkám: „Zachránil jsem se!“ Dal mi veku chleba (byl u
trénu) popovídali a šel jsem. Celý pluk běhal po lesích
a polích.
Začali nás sbírat a začali tvořit nové oddíly. Rusové
couvli a my jsme šli asi za tři dny přes naše bojiště
lesní k vesničce Komárovu. Tam byli samí Židi a té
špíny. Ve vsi byli od Rusů naši ošetření vojáci. Při
našem pochodu jsme viděli spoustu našich mrtvých
vojáků. Ale za Komarovem začala nová bitva. Zadní
ruské oddíly nás zadrželi a pálili do nás. My šli přes
velké brambořiště, kulky kolem nás fičely a sekaly do
natě. A najednou přede mnou zarostlá veliká rokle
v bramborách. Tam jsem se zapíchl a nevylezl. Střílelo
se až do večera. Rusové ustoupili. Na místě jsme
odtahali mrtvé, postavili stany a že se bude
přenocovat.
Byla hrozná tma. Rusové při ústupu zapálili všechny
vesnice a najednou zář nad celým krajem. Tenkrát
jsme myslili, že je to konec války.
Druhý den jsme šli dál za Rusáky. Ale nikdo nikde.
Tenkrát dělali Rusáci na Rakousko boudu. Středem
couvali a křídla se zavírala, tak by celou armádu
rakouskou zabrali. Naši to zpozorovali a rázem byl náš
ústup. Ustupovali jsme přes celou Halič. My jsme
mašírovali přes Ravu Ruskou ke Lvovu.
Jeden den jsme svedli boj u vesničky Vičenky. Tam
bylo zle. Rusové byli na kopečku a my útočili. Kule jen
pršely a já v tom, potom jsem se rozběhl zpět, zaleh za
strom a uvázal si obvaz přes čelo a s jedním
kamarádem, ten mne vedl, jsme šli zpět k několika
chalupám. Potom jsme se zase připojili a šlo se do
boje do lesa. To dobře dopadlo. Rusáci zaházeli flinty,
zvedli ruce a vzdali se. Já v tom okamžiku, když se
volalo „Hurá“ přijdu k jámě, v ní Rusák a křičí česky:
„Nazdar vy kluci čeští, pojď honem ke mně!“ To byla
záchrana. Dal mi tabák, cukr, a říkal: „Veď mne!“ Byl
to Volyňský Čech. Vedl jsem si zajatce. Potom mně ho
vzal jeden desátník a neměl jsem nic.
Shromáždili jsme se po boji a počítali nás. Za 4.000 nás
bylo 120 a já byl živý mezi nimi. Ostatní zranění, mrtví,
nebo v zajetí. Potom nás v kruhu rozestavili kolem
dělostřelectva (ochrana) a zakopat. Udělal jsem si
hrob, vystlal chvojím a řek jsem si: „To je můj hrob“.
Do rána jsme hlídali. Ráno, když se rozednívalo, přijel
mladý doktor a prohlížel nás. My jsme se spolu znali
z Čáslavi. Já měl oči od písku zahnojené a zalepené.
Napsal mi lístek:“In feldšpital“. (polní nemocnice)
Nečekal jsem a mazal zpět. Posledně jsem se tam viděl
s bratrancem Pejchalem z Okrouhlice. On byl potom
v obklíčeném Přemyšlu od Rusů zajat. Vstoupil do
čs.legie a vrátil se po kolika letech domů.
Od našeho místa jela kolona raněných. Šel jsem s nimi
při voze a nabíral jim vody. Došli jsme do Horynce.
Náměstí bylo plné raněných. A šel jsem do toho
polního lazaretu. Doktor viděl, že mám pásku přes oko
tak povídá německy: „Bleib da!“(zůstane tu). A já začal
ukazovat na zadnici. On:“ Haben sie Ruz?“ (úplavice).
A já ano. Rozkázal jít na dráhu. To byla malá stanice
jako v Lípě. Tam už bylo sta raněných. Tam jsme čekali
dlouho do noci, než přijel nákladní vlak (otevřené
vozy). Nasedali jsme a ráno jsme byli v Jaroslavi. Tam
přišel na vozy doktor a přebíral nás. Těžce ranění jeli
dál, lehce musel dolů z vlaku a jít do blízké nemocnice.
Tam jsem byl asi 2 dny a hlavně jsem stále spal.
Rakouská armáda ustupovala a najednou poprask.:
„Kdo můžeš jít, hned odchod na nádraží!“ Tam byl
zmatek, lidi civilové chtěli ujet vlakem, ranění vojáci.
Podle nádraží šla silnice, ta byla plná utíkajících lidí,
povozy, po obou stranách silnice proud lidí.
A co se dělo: Asi 3km od Jaroslavi praskaly ve vzduchu
šrapnely. Povídám si, na co bych čekal, nebudeš čekat
na vlak a vezmu to po kolejích. Na nádraží na všech
kolejích byly vlaky. Všechno se cpalo do vozů. Já
vykročil, že půjdu pěšky. Volám do lokomotivy: “Kdy
pojedeme?“ „Čekáme na rozkaz, pojedeme hned!
Pojď si sednout! K nám budeš přikládat z mašiny.“ A
hned se jelo. Koleje dělaly oblouk a viděli jsme, jak kol
nádraží praskají šrapnely. Jelo se jelo na Krakov,
Ostravu. Na těch křižovatkách jsem se ptal, kam nás
vezou. Konečně řekli na Prahu. Potom jsem si vlezl do
vagonů a spokojen že jeden do Čech. V Kolíně jsem
utekl z vlaku a šel jsem ke strýcovi Melounovi, bydlel u
mostu. Dělal právě knedlíky. Dal mi jich na stůl plnou
mísu a je je snědl všechny. Strýc měl radost.
Dlouho jsem se nezdržel a jel jsem domů. Přijdu ke
dveřím síně, vezmu za kliku a z druhé strany otvírala
matka také. To bylo shledání!
Matka: „Kde jsi raněný?“
Já: „Nikde“
Matka: „Tys utekl!“
Já: „Vypadá to tak“
Zapomněl jsem na jednu vzpomínku. Když jsme přijeli
do Krakova, tam se s naším vlakem křižoval druhý
vlak, který jel do pole. Vlaky zůstaly stát proti sobě. Na
vlaku do pole seděl na otevřeném vagonu Kutlvašr
Kolář (Kovář?) ze Suché. Volám na něj: “Nejezdi tam,
je tam zle!“ Vrátil se také šťastně domů.
A byl jsem doma. Konec války nebyl. Co teď. Šel jsem
k doktorovi Vrabcovi. Ten mě prohlédl a řekl, že jsem
tělesně zničený, abych se nebál a jel do Čáslavi, tam že
mne jistě uznají marodem. Tak jsem jel. Tam byl
doktor s manželkou doktorkou. Doktorka viděla, jak
jsem zničený, doporučila manželovi, aby mi dal
dobrozdání na dovolenou. Šel k plukovnímu lékaři a
ten uděloval dobu dovolené. Stáli jsme v řadě
s doktorem, jako písař šel kolega učitel Vacek
z Veselého Žďáru. Viděl mne a mrkal na mne. Doktor
řekl: „Čtrnáct dní dovolené“. Vacek to psal na
dovolenky a napsal mi 1 měsíc. Za každý den 2K
k tomu. Potom přišel uč.Vacek, dával mi dovolenku a
peníze a řekl“Až ti uteče měsíc, k nikomu nechoď,
přijď do hospody, tam já chodím na obědy a já ti dám
dovolenou sám. A tak to udělal několikrát, až to
potom už nešlo. Já si byl pěkně doma a čekal jsem, že
válka brzy skončí. To bylo v roku 1914.
Potom mě dali do rekonvalescentu (ozdravovny) do
Žehušic u Čáslavi.
A potom byla velká změna. České pluky se stěhovaly
do Uher a Maďaři k nám do Čech. A tak jsme se
jednoho dne stěhovali do Velké Kaniže v jižních
Uhrách. Jeli jsme přes Brod a matka přišla na nádraží.
Tam jsme se rozloučili a jelo se na Jihlavu, Vídeň do
Uher, do Kaniže. Náš rekonvalescent dali za město do
cihelny, do baráků na cihly. Spali jsme na kozách ve
strožocích. Tam to bylo dost dobré. Tam jsem
švindloval s očima. Vždy před vizitou jsem kouřil
viržínko, abych měl červené oči a stále mě uznávali.
Zdraví vojáci byli po měsících posíláni na frontu s tzv.
Marškompaniemi. Marškompanie jezdily do pole
doplňovat pluk. Za celou válku bylo přes 30
Marškompanií.
Potom až v roce 1915 nás vyházeli a šli jsme do
kasáren a chodili jsme na cvičení.
Jan Klofáč v Kaniži (8.6. 1915) - první vpravo nahoře
Přišel r.1916 a já se potloukal po Kaniži jak to šlo.
I v kanceláři jsem chviličku psal. Konečně na mě došlo
- a musel jsem k marškompanii. To bylo někdy v létě.
Oblékli a jel jsem podruhé do pole.
PODRUHÉ DO POLE
Jeli jsme připraveni. Paní Palánové manžel (z Brodu)
mi nakoupil viržínka, salám i peníze mi dal. Jeli jsme
kolem Blatenského jezera na Budapešť, přes
Slovensko na sedlo Lupkovské do Haliče na Lvov až do
Sokalu. Tam nás vyložili a mašírovali jsme směrem
severním na Vladimír voliňský a Luck. Já myslel že
jsme byli už někde u Mosky a my byli na hranici
haličské. Denně se šlo 40 – 50km a potom jsme chodili
podél fronty až do Radzivilova vždycky někde posilnit
frontu nebo do zákopů i do boje. U Chorupan byla
celodenní bitva. Naše kompanie měla tenkrát kliku,
byli jsme celý den v rezervě a dívali se z lesa pod
kopečkama na průběh bitvy. Útočení vojáků, práskání
šrapnelů, padání střelených a odnášení raněných.
Rusové tenkrát couvli a my jsme šli na večer dopředu.
Na cestě naši mrtví. Vidím ještě dnes vojáka
s ustřelenou hlavou a mozek vedle. Samotný večer
jsme vešli do zákopů, ze kterých utekli Rusové.
Přidu do zákopů a hmatám co to je za díru a on tam
Rusák a povídá: „ davaj spížky (sirky)“, ale jak jsem se
lekl!
Před zákopy byly tři řady drátěných zásek a tam jsme
museli chodit na stráž. Před zákopy byly louky,
bahniska, vesnice Stodolov, to bylo u Dubna. Tu
vesnici jednoho dne Rusáci u jednoho krajového domu
podpálili a za chvíli po větru hořela celá ves.
Jednoho dne jsem stál v noci před dráty, duši jsem
měl u krku, ale nic se nestalo. Ráno byla kontrola na
dvě konzervy. Ty musel mít každý voják a směl je
otevřít až na rozkaz. Já při kontrole jsem konzervy
neměl. A rozkaz byl hned na dvě hodiny uvázat na
trám v zákopě. Svázali ruce za zadnicí, provaz natáhli a
stál jsem jen na špičkách. Kamarád našel cihlu a strčil
mi ji pod paty. Když někdo šel zákopem tak mi ji
vykopl. To bylo uvázání. Tenkrát bych byl snad zloděje
probodl.
Chodili jsme sem tam podél fronty. Kde to praskalo,
zalepovali jsme díry. Scházel jsem se často s p.Křížem,
pekařem ze Kříže, bratrancem Honzou Melounem
z Kolína, Teclem (Merunkou) ze Suché.
Došli jsme za Brody do Radzivilova. Potom jsme šli dál
do Ruska, až do malé vesnice Lopušnu. Tam jsme byli
asi dva dny v zákopu v poli. Pršelo do nás, stáli jsme
po kolena v bahně. Rusové neustále stříleli, házeli do
nás miny i rány z děl do zákopu padaly. To bylo
k zoufání. Sem tam některý mrtvý se vyhodil ze
zákopu. Spočítal jsem k 50 mrtvým, kteří byli
v blízkosti zákopu.
Večer při střelbě nás vystřídali. Seběhli jsme v dešti
kulí do údolí a tam jsme spali na ruksakách. Ráno byl
nástup do boje. Bojiště vyhlíželo jako u Hladového
mlýna k Suché. Tam jsme se mezi sebou loučili. Já
rozdal kamarádům patrony s usypaným prachem, aby
se sami postřelili. Já zaházel všechny náboje a nechal
jsem si jen patronu s ruskou kulkou, která jednou
v lese přede mne spadla.
A začal nástup do boje. Šli jsme ve vlnách. Tecl
Merunka šel přede mnou ve vlně. Jak vyšly první vlny,
Rusáci začali pálit z děl. Koukal jsem po Teclovi, skryt
za stromem. Najednou vedle něho práskl granát.
Chytil jsem se za oči. A bylo na nás.
Vedle mne šel nějaký Krpálek z Úsobí. Vyjdeme z lesa
a tam bylo ještě několik pařezů z lesa. Jak jsem zaleh
za pařez, v tom práskl granát přede mnou. Pařez se
zatřás, hlavice granátu práskla do pařezu.
A dál dopředu. Tam byla napříč cesta s mezí a na mezi
keř. S Krpálkem jsme nešli dál a hned že se střelíme.
Granáty bouchaly kolem. Krpálek se střelil do lýtka a já
mířil na nohu nad prsty. V tom rána, já sebou trh,
zmáčkl spoušť a byla noha prostřelená. Ale jak jsem se
sehnul, trefil jsem se do kotníku v levém palci. Však
jsem měl do smrti palec rovný. Ale při tom mi uletěl ze
zad ruksak. A teď to začalo. Rána za ránou, bubnová
palba a my v tom. Skákali jsme z jámy po granátu do
jámy až jsme ten pás proběhli. A tam byl velký dub, že
by ho 4 chlapi neobejmuli. Tam jsme zalehli. Já se za
stromem zdvíhal, zdvihl pěst a křičím:“Teď mě Franto
s Vilémem polibte pr….!“ To byl císař rakouský a
německý.
Rozdělal jsem botu a žádná krev hrůzou netekla. Utrhl
jsem stýblo trávy a prostrčil prstem, zaviklal a potom
tekla. Když střelba trochu povolila, seběhli jsme do
žlabu do lesa, kde byl ruský dekunk (kryt). Tam bylo
také obvaziště. Tam byl zase známý doktor, který,
když mě obvazovali nohu, povídá: „ Honzíku, ale
udělal sis to príma!“
V tomto boji byl raněn také p.Tecl (Merunka) do nohy
a celý život s tím chodil k lékaři…
V zákopě jsem našel generální mapu okolí Lopušna. A
to byla věc. Čekali jsme až do večera až se přestalo
střílet a šli jsme s Krpálkem k hájovně a krajem lesa
k malé vesnici. Vlezli jsme před kanony, které
vyčuhovaly z lesa. Jeden kanonýr křičel: „ Nelezte tam,
ať vám neustřelíme hlavu!“ Dělostřelecký důstojník
nám dal jídlo a chleba. Došli jsme do vsi a lehli si ve
stodole. Selka nám přinesla napít mléka. Spali jsme.
Ráno takový šum kolem stodoly. Vyjdu ven a ona to
naše kumpanie. Uviděl mne šikovatel a povídá:“ Kluku
ty sis to pěkně udělal!“ A já nemeškal a volám na
Krpálka“ „Honem pojď!“ a mazali jsme to ze vsi přes
pole k lesům.
V dílce na kopečku byl nějaký starý hrad a domy a bylo
to daleko jako na Lipnici. Ale to nevadilo. My jsme se
pomalu belhali až jsme tam došli. Jenže cestou jsme
přišli na opuštěné zákopy, zadrátované a se skáceným
dřívím, ale nevadilo, času bylo dost. Došli jsme a plná
ves raněných. Spali jsme ve sklepě baráku. Ráno tam
byla nákladní auta a ta nás odvezla do brodů na
nádraží. Tam nás dali do vlaku sanitního a jeli jsme od
fronty. V tom voze byl saniterák Žid. Ptá se německy:
„Hast du Leise?“ (Máš vši?) Hmátl jsem pod paží a
zrovna jsem nahmátl jednu velkou jako pecka. Hodil
jsem ji na žida, aby věděl jaká je válka.
Potom začal moc bolet palec. Saniterák přivedl zase
žida doktora. Poručil rozvázat. Podíval se a říká
německy: „ Das ist von rusisme Kugl, sondern von
estereichyše Kugl? ( To je od ruské kule nebo
rakouské?) A já ďál blba, jako bych nerozuměl. Potom
koukal že mám prsa celá do mase od vší. Namazali
mne.
A jeli jsme na Lvov, průsmykem Lupskevem na
Slovensko, na Čop, a dálkol Tokaje na Slovensko do
Bánské Bystřice. Tam na nádraží byly provizorní
válečné boudy. Umyli nás, odvšivili a mohl i do města.
Mě to šlo, tak jsem prochodil celou Bystřici.
Z Bystřice nás odvezli do Brezna. Tam to bylo pěkné.
Chodili jsme po městě a lezli do kopců kol města. Naši
mne vymohli a jel jsem do Jihlavy do nemocnice. Ale
co teď? Prst byl zdravý!
Tak jsem začal říkat, že musím stále chodit na malou
stranu. A to už jsem byl chytrý. Každé ráno jsem do
lahve s močí nalil lžíci mléka. Vyplachovali mne
hypermanganem, masírovali prstem v konečníku. A
hlavně, že jsem to uměl. Byl jsem v Jihlavě asi 2
měsíce. Až jednou přijel do Jihlavy Palán z Úsobí. Šli
jsme do hospody. Pohostil mě a já šel domů skoro
s opicí. Ráno se probudím a doktor drží láhev na moč a
říká: „Zdráv“. A byl konec.
Vyprosil jsem na něm týden dovolené, že budu dělat
zkoušky, že si dojedu pro knížky.
Knížky jsem nevzal a šel jsem později z Kamiže dělat
do Hory zkoušky bez přípravy – a zkoušky jsem potom
udělal.
Jel jsem zas do Kamiže přes Vídeň. Matka mi dala
bochník chleba a 2 holoubata. Ve Vídni jsem musel jet
ze severního nádraží tramvají na jižní nádraží. Času
bylo dost, tak jsem si sedl na lavičku na nádraží a
krájím si chleba. Přišla stará babička Češka a dala se se
mnou do řeči. Naříkala, že má hlad. Uřízl jsem jí
1/4bochníku a dal jí jedno holoubě. Ona chleba líbala
a moc děkovala. Když jsem jel tramvají přes Vídeň,
mluvilo se jen česky jako v Praze.
Přijel jsem do Kamiže. Tam mě hned zařadili ke
strojním puškám (mašinkvérům). Chodili jsme na
cvičení, učili se střílet. Vodil jsem koníky a myslil jsem
si, kdyby mi některý šlápl na nohu. Ale nešlápl.
Když jsme byli vystrojeni do pole, přišli jsme ze cvičení,
najedli a sedli na strožoky, že si zahrajeme o sirky
karty. Nacpal jsem si dýmku a škrtnul. Hořící hlavička
mi vletěla do oka. Zařval jsem a utíkal k doktorovi. Ten
mě ihned poslal vlakem do Komárna do nemocnice.
Měl jsem sežehnutou bulvu oční. Mašinkver odjel
potom na rumunskou frontu a tam ho rozsekali, málo
se jich zachránilo.
V Komárně byla nemocnice ve škole. Chodili jsem na
vizitu. Já to brzy vyčíhl a k vizitě jsem nikdy nešel. Byl
jsem tam asi měsíc. Byl tam se mnou jeden Žižkovák
z Prahy. Nějak si mě zamiloval a jednou povídá: „Ty
v této válce nesmíš zahynout, já ti něco ukážu.“ Měli
jsme postele vedle sebe a on povídá ráno: „Pojď se
mnou.“ Šli jsme na záchod. On vyndal cibuli, oloupal ji,
vzal z prostředka matičku. Tu oškrábal nožem a strčil si
ji do zadnice. A šli jsme si lehnout. Když dostával
horečku, řekl, abych zavolal saniťáka. Ten přišel,
změřil ho teploměrem, bylo +40°C. Ten běžel pro
doktora. Doktor ho ohmatával, oklepával. Žižkovák při
tom nadmul břicho. A bylo to podezření z tyfu. Hned
ho odvezli do nemocnice a byl tam týden a vrátil se.
A TÍM JSEM BYL PRO DALŠÍ VÁLKU ZACHRÁNĚN.
On potom šel k vizitě a říkal doktorovi, aby ho uznal
do pole a prosil doktora, aby mu dal týden dovolenou
do Prahy. Dostal dovolenou. Jméno jsem zapoměl a já
potom dělal konverty s nemocí. Tím jsem si zachránil
život.
Tak například, jednou jsme šli u Kamiže na střelnici.
S námi šla i sanita. Tam byl kolega učitel Hlavatý
z Kutné Hory. Před odchodem povídám:“ Rudo, dej mi
napít rumu“ (fasovali pro nemocné rum) „Kdepak
nemám“
Odstříleli jsme a jdeme zpět do Kamiže, asi 1 a ½
hodinu pochodu. Povídám si, teď bych to měl zkusit
Rudu potrestat. Olopoupal jsem si cibulku a šup s ní
do zadnice. Za chvíli jsem sebou plácl do škarpy.
„Sanitec!“ volali. Ruda se přihnal. „Co je ti Honzíku?“
„Já vím? Nedals mi napít, tak teď mě poneseš“ A nesli
mě na nosítkách až do Kamiže.
Podruhé už na dálku křičel: „Honzíku, pojď si líznout!“
Kdykoliv jsem potřeboval ulít se, tak pomohla cibulka.
Také jsem jednou dostal dovolenou na týden dělat do
K.Hory učitelské zkoušky. Dělaly se za dva roky po
maturitě.
Jednou jsem dostal dovolenou na 6 týdnů na žně.
A války nebylo konce.
A zase trápení. Já byl voják s maturitou, měl jsem už
dávno být důstojníkem. Potom to na mne prasklo a já
musel před válečný soud do Komárna, že jsem
sabotoval. Smrdělo to zastřelením. V Komárně mne
vodili vojáci Honvédi. Bylo před soudem. Dva Honvédi
stáli nade mnou s nasazenými bajonety. Stáli jsme na
chodbě a já se tam díval na stěně do jízdního řádu.
Přijde ke mně důstojník, já zasalutoval a on se se
mnou dívá do jízdního řádu a povídá: „Ty jsi Klofáč?“
„Ano“ „ Neumíš německy“ víc mi neřekl a šel pryč.
Potom jsem šel k soudu. Tam byli šarže od svobodníka
až po plukovníka. Vyptávali se mne, byl-li jsem v poli a
všelijaké otázky. Nakonec se mne ptali, co mám na
omluvu? „Neumím německy“ „Jak to?“ A já říkám, že
němčina byla na ústavě nepovinná. Já nemohu být
důstojníkem, protože nerozumím německým
rozkazům. A byl jsem osvobozen s rozkazem, že
musím do důstojnické školy. A tak to dobře dopadlo.
Poslali mne do vojenského lágru do Keněrmezé u
Ostřihoma.To bylo dobré, byla tam zima a my chodili
do školy v teploučku. Škola byla asi 2 měsíce. Měly se
dělat zkoušky. A já počítal, že když se uleji do
nemocnice, zkoušky nebudu dělat a budu další učení
opakovat. A stalo se, jenže mně to nevyšlo. Kamarádi
odjeli k plukům a kvůli mně tam přijel plukovník a
musel jsem dělat zkoušky.
Tenkrát byl hlad. Já sbíral na kanále hlavy od herinků.
Byl jsem proti militarismu a rozmýšlel jsem se. Říkal
jsem si, když budeš důstojníkem, aspoň se najíš a
budeš mít peníze. Já měl jen, když mi matka v balíku
poslala… A tak jsem se rozhodl, že zkoušky udělám. A
udělal jsem je s vyznamenáním. Vždyť jsem také něco
na vojně prožil! V rozkaze v Kamiži bylo:“ Klofáč udělal
zkoušky s vyznamenáním. Šel jsem do Ostřihoma. Tam
byla krásná katedrála na kopci nad Dunajem. Díval
jsem se přes Dunaj na Slovensko, a tam za Slovenskem
jsou Čechy. Neměl jsem ani halíř. Šel jsem pěšky
z Ostřihoma do lágru. A vjelo to do mne. Né a nebudu
sloužit císaři pánu. U lágru jsem nešel vraty a lezl jsem
přes zeď. Vojenská stráž mě chytila a udala.
Šel jsem k raportu. Tam byl podplukovník Maďar žid
ten mi nadal sviní, prasečích psů, a já už nevím co.
Vyfásl jsem 30dní temné komory a hned odjel k pluku.
A v Kamiži bylo zas hlášeno, jaký jsem dostal trest. Šel
jsem nastoupit do harestu. Tam profesem byl můj
kamarád ze školy Krajina. „Honzíku, cos to provedl?“
Vyprávěl jsem a on povídá, počkej. Šel k pluku. Tam
bylo hodně učitelů v kancelářích. Hoši mne znali.
Napsali dovolenku na 30dní a 60k k tomu.
Povídá Krajina, pojedeš domů, a musíš tu být přesně.
Přišel jsem po dovolené k němu, on papíry potvrdil, že
jsem arest odbyl. U raportu jsem hlásil nástup po
arestu.
Přišli tenkrát k pluku 18-ti letí kluci. Ty jsme cvičili na
execíráku. To bylo dobré. Mezi tím přišel jednou
podplukovník Boskarsky. Ten nás zkoušel. Bylo nás asi
30. Všichni jsme zkoušky neudělali, jenom 4 jsme je
udělali a já mezi nimi. Také kolega Nejepínský, který
po válce byl ředitelem v Radostíně u Brodu. A bylo
hned jmenování. Z obyčejného vojáka jsem byl hned
desátníkem. Tenkrát jsem zas něco provedl,
nepamatuju už co a dostal jsem týden do harestu po
službě. Harest byl v gymnasiu. Se mnou tam byl chlap,
který vozil smrady ze záchodů a smrděl. Ptám se ho co
provedl, že prý chtěl na plukovníkovi nějakou korunu
na tabák. A on ho zavřel.
Někdo bouchal na okno večer. Otevřu ho a on to
Tonda Palánů ze Kříže. Byl na dovolené a přivezl mi
bochník chleba. Ten se divil, že jsem v base. Do
harestu jsem chodil na noc, jak ve dne jsme šli cvičit.
Když jsem šel na noc do harestu, musel mi voják nést
deku do arestu, to jsem byl pán.
Hladu jak v hradu. Hlady jsem se svíjel na kavalci. Veka
chleba byla pro 4 muže, ráno hořká káva ze žaludu,
k obědu 2 knedlíky (blbouny) nějaká omáčka z okurek
a ždibek masa, polévka jako šlichta pro prasata. Večer
zase ta hořká káva a dost. Peníze nebyly, dostali jsme
za týden od císaře pána 80 krejcarů. Kolegové učitelé,
kteří byli jmenováni prozatímními učiteli měli měsíčně
80 zlatých. To udělal náš školní inspektor v Brodě,
Stránský po 3 roky. Teprve když jsem byl důstojníkem
a přišel nový inspektor, ten mne ustanovil zatímním
do Janovic u Polné. Potom jsem dostával plat měsíčně.
To už jsem nepotřeboval. Ale to utrpení.
A stavěla se nová marškumpanie do pole. Potřebovali
důstojníky. A přišlo nové jmenování. Byl jsem
jmenován Fahnrichtem (podporučíkem)
Oblékli mne a byl jsem pán důstojník. Poslali nás do
Sepelneku od Kaniže asi hodinu cesty. A to jsem dělal
pána. Poručil jsem, aby šikovatel opatřil kočár a
s Nejepínským jeli do Sepelneku.
Dělalo se cvičení a v květnu jsem už jel po třetí do
pole. Jel jsem klidně, abych něco viděl. Cibule byla
mým strážcem.
Jeli jsme zase kolem Blatenského jezera nějak
k Bratislavě podle Váhu na Těšínsko, Čenstochovou,
Lublín do Cholmu.
Z Cholmu jsme šli do vesnice Strachoslava. Tam jsme
se nakvartýrovali, cvičili podle německého způsobu.
V Cholmu byl ohromný vojenský hřbitov, kde leželo
tisíce vojáků.
V Strachoslavi jsem byl v baráku s jedním okenkem. –
lidi byli Poláci. Rozumněli jsme jim dobře. Knězovi
říkali Kšonc. Šli do koščola. Když šli v neděli z kostela,
každého políbili. Tak jsme jednou stáli tři důstojníci.
Šlo asi 5 děvčat a začali nás hubičkovat. My se styděli
a měli jsme z toho ohromnou psinu. Na jedné zahradě
postavili jsme z bříz krásnou jídelnu. Vojáci měli hlad,
jedli vikev vařenou a ještě se o ní prali. My důstojníci
jsme jedli jako v hotelu i mořské kraby jsme měli,
cukroví a chlastu moře.
Asi po měsíci jsme čekali, nepojedeme-li na Itálii.
Nejepinský jel na dovolenou a prozradil jsem cibulku.
Jel později na Itálii, tam měl stonat a byl v zázemí,
cvičil vojáky. Ukazoval, jak se odjišťuje granát. A on po
odjištění hned explodoval. Vytlouklo mu to přední
zuby a u ruky urazilo všechny prsty.
A přišel rozkaz. Jedna kumpanie pojede do Rumunska
na ofensivu. Vedoucí komandant říkal, kdo chce
dobrovolně jet. Přihlásil jsem se, protože s uměním
cibulky jsem potřeboval zmiznout.
A bylo rázem připraveno. Když jsem se ptal vojáků
mého oddílu, kdo chce se mnou jít. Šli všichni. Jenom
nesměl Zástěra z Brodu, protože byl telefonistou.
Všechny jsem přivezl po válce z Rumunska, jenom
jeden nám zemřel.
V Rumunsku
Seřadili jsme se na poli u vsi a hned se mašírovalo do
Cholmu na nádraží. Nasedli jsme a jelo se na Lvov,
přes průsmyk Lupkovský, Mazilaboř, Debrecín.
V Debrecíně na nádraží byla zastávka. Tam jeden
Maďar s dlouhýma vousama jedl melouna, krájel
nožem a vidličkou si podával. Koupil jsem si také, ale
práskl jsem s tím na koleje. Potom jsme jeli na Velký
Varadín, Kluž, Brašov. Z Brašova jsme jeli do vysokých
hor (tři lokomotivy nás táhly) na Sinaj. Tam byl
královský zámek rumunského krále. Bylo tam moc
krásně. Potom už jsme jeli stále z kopce kolem
Petrošeny, kde byl les petrolejových studní. Od
tamtud vedly 3 roury naftové vedle dráhy do Fokšan.
Všude v potůčkách tekla petrola (nafta). Ve
Fokšanech, to bylo už v rovině, byly ohromné baseny
(jako na plyn). Tam již nafta tekla z hor samočinně. A
tam to pouštěli do cisteren vlaku.
Potkávali jsme plné vlaky raněných Němců. Jeli jsme
na Buzan a do Fokšan. Tam byl konec. Pak už jsme šli
pěšky až na řeku Seret. V dálce jsme už viděli uvázané
pozorovací balony. Tam byla fronta. Ve dne spali,
v noci mašírovali. Neslyšeli jsme střílení, tak jsme si
říkali, že už je po ofensivě.
Až jednu noc jsme přišli do lesa, kde už měl plukovník
dekunk (kryt). Říkal:“ Postavte si stany a k ránu vás
dovedeme na frontu.“ Když se rozednívalo, tak
najednou bác. Asi na 300 kroků uhodil granát. Můj
pucák bažant ze Žíželic u Chlumce hned pakoval.
Druhá rána do lesa byla asi 1/2km a dost. Celou dobu,
co jsem byl na rumunské frontě se nestřílelo…
Zavedli nás k ránu na řeku Seret. To je řeka s několika
proudy, břehy 20m vysoké. Na tom břehu jsme si
medili. Dělali jsme na okraji břehu zákopy, vyplétali
proutím a dělali si boudy na spaní. To bylo u vesnice
Činslea. V okolí byly jiné vesnice: Strajesku, Venutory,
Odobesti.
V těch zákopech jsme byli skoro rok. Vždy měsíc
v zákopech a potom na měsíc do nějaké vsi. O
vánocích jsme byli ve vesnici Baltarataj. Tam jsme
slavili v baráku Ježíška a já svátek. 25km nebylo za
námi lidí. Zima byla mírná, jen škraloup na kolejích a
poprašek. V této vesnici jsem také ucítil malé
zemětřesení. Pohnulo to s námi jako na houpačce…
Jídla a vína bylo dost i vojáci se měli dobře.
V Rumunsku tenkrát bylo ještě všeho.
Když jsme byli v rezervě ve vesnici, chodilo se na
cvičení po okolí i na ostrou střelbu. Kde vedla dráha
po mostě přes Seret, tam byl konec naší fronty vlevo.
Ten most jednoho rána vyhodili naši do vzduchu,
spadl do řeky. Přes most byly 2 koleje a uvnitř mostu
silnice. Předmostí bylo hrozné. Asi na 2km zpět byl
hrob vedle hrobu, koukaly hlavy, nohy z některých
hrobů. Tam muselo padnout tisíce lidí. A toho
zápachu. Šli jsme v ta místa kolem rozstříleného
kostelíka. Tam byly udělány obrovské krechty a do
nich vojáci mrtvé vojáky snášeli. Přišel jsem k tomu
jako slepý k houslím. A co jsem viděl. Nohy, hlavy,
těla, a toho zápachu. Utíkal jsem pryč. Potom jsme
v těch místech byli u Seretu v dekunkách. Já měl vedle
boudy z každé strany jeden hrob. Všude spousta
zaházených zbraní. Pod tím shozeným mostem jsem
potom chodil.
Na řece bylo v zimě černo kačen a hus. Byly
namačkány jedna vedle druhé. V zákopech jsme to
měli dobré. Velký břeh byl znamenitý. Spali jsme
klidně celé noci. Jen jsem nechal 2 vojáky v noci hlídat,
kdyby něco se stalo. Pucák Bažant na plechu
v dekunku mi každé ráno pekl placky. Také jednou
zastřelili psa a vyškvařili. Bažant mi přines chleba se
sádlem, neřek co to je. Teklo to na chlebě a bylo to
moc dobré. A on měl v lahvích psí sádlo. A to mi dával
jako delikatésu. Jídlo do zákopů vozili, to byl lehot.
A když jsme byli v reservě, koupili jsme od vojska
mouku a v 5kg bedýnkách jsme je posílali domů. A já
posílal domů, bábě Kantorové, do Kutné Hory bývalé
kvartýrské, tetce, Kozlům, Červenému Kříži do Prahy.
Jednou jsem četl v novinách, které nám docházely na
frontu, jak jedna žena s 5 dětmi padla v Praze na ulici.
Poslal jsem jí 2 bedničky na její adresu s psaním aby
napsala, zda to dostala. Dostala a moc vojáčkovi
děkovala. Později z Pilesti jsme mohli posílat 10kg
bedničky. Všechno to došlo a nesměl to nikdo zabavit.
V květnu bylo v Rumunsku krásně. V lesích v noci
zpívali slavíci. Vesnice byly bídné, zdi pletené z proutí
a zobou stran omazány blátem. Trámky stropu a
střechy byly z akátů slabounké, střechy plechové, u
každého baráku verandu, kde sušili na šňůrách tabák.
Zeď jsem propíchl holí.
civilisti přes frontu k nám. Museli se koupat a ženy
ustřihat vlasy na mikádo. To bylo opatření proti
nemocem.
Rumunští vojáci museli rozdělat drátěné záseky a oni i
my jsme chodili po břehu a volali jsme na sebe.
Tenkrát se nás chytlo rybářství.
Svázali jsme několik granátů, jeden odjistili a hodili ze
břehu do vody. Ve vodě to břinklo jako, když se rozbije
kredenc a hned na vodě bylo bílo ryb. Jednou i 10kg
sumec. Ryby jsem solil a v dekunku udil. Také jsem
poslal uzené ryby domů.
Rovina jako na dlani. Sela se pšenice a kukuřice. A nad
rovinou se na severní straně zdvihaly obrovské hory.
V květnu zasněžené. Transylvánské Alpy. Přes ně jsme
říkali, tam jsou Čechy. Osetí prováděli vojáci. U fronty
nebyli lidi. Ve městech byly krásné vily boháčů. Ve
vesnicích byla žebrota. Také jsem tam několik dní
onemocněl. Měl jsem paratyfus. Hubený, oči na
ťopkách, dojem, že jsem snědl mýdlo. Přešlo to po
černé kávě.
BUKUREŠŤSKÝ MÍR
Byli jsme v zákopech na jednom ostrůvku v řece
Seretu mezi rameny řeky. Přes ostrov vedl dřevěný
most, byl spálený. Jednoho rána se rozednívalo. Já
pozoroval husy, kachny, pelikány. Najednou na
rumunské straně začali troubit a zdvihl se bílý prapor.
Křičím: „Parlamentáři!“
„Zastavit palbu!“ Rumuni tlačili po písku loď. Dva
vojáci a dva důstojníci přijeli k nám pod spálený most.
Jeden důstojník uměl německy a řekl: „Z pověření
rumunského krále jdeme prosit o mír.“
Běžel jsem k telefonu a volám pluk. Odpověděli, že
tam hned přijede auto. A přijelo. Zavázal jsem
rumunským důstojníkům oči obvazem a vedl jsem je
za ruce po provizorní lávce. Tam je naložili a vezli do
vesnice Venafori. Tam jsem potom viděl chaloupku,
kde byl mír uzavřen. Tak jsem se stal dějinným
účastníkem tak významné chvíle. A druhý den už jelo
rumunské vojsko domů do Rumunska. Museli
odevzdat všechnu výzbroj. A potom se začali trousit
Na dvoře ve Svatém Kříži - 19.3.1916 – zleva: otec Jan
(kovář) , soused , maminka Marie. V pozadí škola,
vlevo dřevník, za ním máselnice…
V Rumunsku tenkrát bylo hojně tabáku. Otci jsem
posílal v bedničkách balíky tabáku. Bohatě kouřil a
matka dělala cigarety. Prodávala 1 cigaretu za 5K. Ta
měla peněz. Kuřáci by ji byli utrhli ruce.
Potom jsme přestali hlídat hranice a čekali jsme, že
nás odvezou do Itálie. A bylo to štěstí. Naše kumpanie
byla přidělena k Jičínskému pluku (Landsturmu) To byli
staří vojáci. Já byl mezi nimi jako klučina. Jiné pluky
opravdu jely na Itálii a my jsme zůstali v Rumunsku
jako obsazovací trupa. Odvezli nás potom do města
Pitesti, z fronty jsem byl také doma na dovolené.
Nasedal jsem v 11h v noci v Pardubicích a druhý den
rychlíkem jsem byl v 11 večer v Lokčanech.
V PITEŠTI
Nastěhovali nás za městem do kasáren. Já jako
důstojník jsem bydlel v ulici „Negru vode“ u staré
babičky. Ta moc kouřila a říkal mi Žanyka. Na jídlo
jsme chodili do hotelu. Bylo v létě moc teplo. Železné
helmy nás pálily na hlavě. Brzo ráno se chodilo na
cvičení. Ve dne se spalo, i lidé ve městě. Život byl
v noci tak do 1 hodiny v noci.
Tenkrát jsem měl nového pucáka Zmeka, pekaře
z Havl. Brodu. Bažant jel z fronty na dovolenou a už
nepřijel. Ulil se. Zmek bydlel přes dvůr v komoře. Když
jsem v noci přicházel domů on stál ve dveřích a kouřil.
„Co nespíš?“ „Pane lajtnant (to jsem byl povýšen) ono
tady straší.“ „I kuš“ „Já si lehnu a rozsvítím tak mě to
něco sfoukne a tahá to ze mě celtu.“ A tak nespal
několik nocí. Já mu říkal, aby si vzal k sobě flintu a byl
konec.
Potom to vlezlo na mě. Já ležel na posteli a teď mě
něco tlačí ke zdi. Opřu se koleny. Povolilo to a spadl
jsem z postele. Oblekl jsem se, nabil pistoli, sedl ke
stolu a čtu noviny. Najednou mi něco stahuje knot u
lampy. Vytáhl jsem bajonet a píchl jsem jako po ruce.
Bajonet se zapíchl do stolu, světlo zhaslo a já vyletěl
z baráku na dvůr. Volám:“Zmeku, už je to u mě!“
Chodili jsme po dvoře a přemýšleli. Potom si odnesl
strožok ke mně do pokoje a spali jsme klidně dál.
Ráno bába i v protějším baráku měly ženské hlavy
zavázané. Kněz přišel vysvětit místnost. Babka ráno
přišla pro cigarety a povídá:“Če se fáče Žaníka?“ Co se
stalo Jeníku? „Umníka“ (nic). Potom jsem to
vypravoval mezi oficíry a byla to senzace.
K té naší bábě chodily sousedky a ona jim věštila. Měla
hrst kukuřice a dělala z ní menší hromádky a začala
věštit. Díval jsem se na to (už jsem hodně rozuměl, učil
jsem se denně 50 slov rumunsky.) a poslouchal.
Potom jsem říkal, aby mě také věštila. Uhodla, že
mám otce, matku a že jsem sám, že mám před sebou
cestu a najednou začala křičet: „Amurit, amurit!“
(smrt), nikam abych nejezdil. Měl jsem jet na
dovolenou s pucákem na 3 týdny. Potom věštila
pucákovi Zmekovi a říkala: „Máš ženu, dítě bude
nemocné a zas spustila: „Amurit, amurit!“ (zemře)
A co se nestalo. Pucák dostal telegram, že mu dítě
stůně. Ale čekali jsme, že pojedeme oba na
dovolenou. Přišel druhý telegram: dítě zemřelo. Jet
domů na pohřeb bylo daleko. A asi ve 2 dnech jsem
měl dostat dovolenku a jet domů. Odpoledne jsme
měli jet rychlíkem. V poledne přišel zákaz dovolených.
Tak to nešlo. A co se nestalo. Ten rychlík za Piteští
spadl z náspu do řeky a byla katastrofa. Mohli jsme
být po smrti, jak nám bába věštila. Jeden hejtman
uprosil plukovníka, že mu dal dovolenku. Ten jel a
přišel přitom o nohu.
RUMUNSKÁ ŘEČ
Brebtal jsem s bábou a dost rychle jsem se domluvil.
Seznámil jsem se v kavárně s rumunským doktorem.
Zvěděl ode mne, že nejsem Germán ale Bohem (Čech).
Zval mě na večery do zahrady, kde měli zahradní
altánek. Doktor zval i své známé. Měl housle a já na ně
hrál a přitom zpíval. Nejvíc se jim líbila píseň „Tancuj,
tancuj, vykrůcaj“ Ukazoval jsem jim mapu ze západní
fronty, jak Němci ustupují. Měli radost. Vařili černou
kávu. Po vypití kávy obrátili hrneček a ze stékajícího
zbytku kávy věštili budoucnost. Doktor mě také zval,
abych u nich spal s paní. Tomu jsem nemohl rozumět,
že to u nás není zvykem. Měl ji tak rád, že každému
přání jejímu chtěl vyhovět.
Každou neděli v parku hrála vojenská kapela. Ženy
přicházely v jejich národních pěkných krojích. Hrála se
tam ruleta. S kamarádem doktorem Václavíkem jsme
si vsadili a já vsadil 10 Lei na číslo jedno a vyhrál jsem
100 Lei. A víc jsme nehráli.
Měl jsem občas v kasárnách službu oficíra. To už mě
vojáci znali, že se nic nestane, když přijdou večer do
města. I od stráže šli do města. V noci se trousili
domů. Já seděl před vraty kasáren a zpovídal jsem je,
kde byli, jest-li za děvčaty, atd. Nikoho jsem nedal
k raportu a proto mě měli rádi a hřešili na mou
dobrotu.
Jednou v neděli jsem měl zase službu. A najednou ve
městě u parku hořelo vojenské skladiště s auty. Alarm.
Pohotovost jsme přeci dali dohromady (všechno bylo
ve městě) a poklusem k ohni. Hoši se do skladiště dali,
vozy vytahali a bránili se ohni. Rumuni přijeli se
stříkačkou. Já šel v jednom místě a žbluňk, byl jsem po
pás v sudě se sračkami. Takové měli Rumuni záchody.
Sud zakopaný do země a přes něj prkénko. Vylezl jsem
a přišel k příchozímu plukovníkovi a hlásím mu nástup
pohotovosti k ohni. Onkouká jak jsem zapráskaný a
povídá: „Co se s tebou stalo?“ A já říkám: „Jsem
zasraný rakouský oficír!“ Dal se do smíchu. Potom mě
postříkali ze stříkačky. Ale smrděl jsem kolik dní…
Dostal jsem já i vojáci pochvalu, že jsme se tak u ohně
činili.
U mě u baráku také záchod nebyl, jen sud. Nechtěli
jsme dělat divadlo Bohům, tak pucák postavil prkenný
záchod s okénkem. Potom se tam chodili dívat lidi
z celé ulice.
Jednou jsme měli vojenskou přehlídku za městem.
Přijel na bílém koni německý generál Makausen. Byla
přehlídka a potom všem důstojníkům podal ruku. To
byl tehdy nejvyšší generál v Rumunsku. Byla potom
polní mše.
V Pitešti vozili na trh fůry rajských jablíček. Naše bába
pod okapem udělala oheň, na to kotel a vařila až na
hustou kaši. Potom dala do hadrových pytlíků a sušila
placky na slunci. Pucák koupil 1q rajčat, udělali jsme
placky a v bedničkách posílali domů. Matka říkala, že
dala jen kousek jak za nehet u palce do omáčky a jaká
byla dobrá.
Jednou jsme jeli s vozíkem mašínkvéráckým koupit do
vsi prase. Tam měli prase za krk uvázané na řetěz na
dvoře a házeli mu kukuřici. Koupil jsem za 100lei 1q
prase. Jeli jsme domů a museli jsme jet přes mělkou
říčku Agreš. Vprostřed řeky chtělo prase z vozu. Já ho
držel za zadní nohy a nepustil. Prase řvalo. Potom
jsme zajeli k nám do baráku a hned se zabíjelo. Pekli,
smažili, škvařili. Koupili hliněné hrnce, pečené maso
zalili sádlem a poslali v bedničkách domů. Všechno
došlo v pořádku.
Šli jsme také na houby a přinesli jsme plnou celtu
krásných hříbků. Přinesli jsme to domů a babka
spustila a plivala. „Asta jesty pentru pork“ (To je pro
prase) Houby usušili a poslali domů.
Jak kradli Němci v Rumunsku.
To byli kavalíři, všechno bohatě platili papírovými
bankovkami a všechno vozili do Německa, i černou
hlínu. V továrnách všechno vybrali i traumese. Rumuni
měli hodně zlatých rakouských deseti a dvacetikorun.
Ty nosily Rumunky na řetízkách na krku. Němci
zabavili veškerý cukr a prodávali jen za zlato. Tak
vydrancovali celou zem a Rumunům zůstaly na konci
jen bezcenný papír a uplakané oči.
Rumuni jeden den nosili pečivo, buchty, dorty,
polentu na hřbitov a dávali to na hroby jako dar pro
chudé. Naši vojáci tam šli s ruksaky pro dobré jídlo…
V Rumunsku bylo ¾ Rumunů a ¼ cikánů. Mezi sebou
se nenáviděli.
Jednou jsem šel s doktorem Václavíkem kol jedné
zahrady, kde byla cikánská svatba. Cikáni seděli za
stoly, muzika hrála, jedli, pili, hodovali. A dražila se
nevěsta, byla moc hezká. Kdo ji vydražil, byla jeho na
první svatební noc a ženich čuměl. Měli velikánský
placatý tác a na něm kupu papírových peněz. Václavík
povídá: „Tak abychom si také přihodili.“ No ano,
párkrát jsme hodili 10Lei. Potom tak 50-ti letý cikán
hodil na kupu peněz 1000Lei a byla cikánka jeho. My
jsme se smíchem utřeli nos. Rumuni byli snědí
s černými vlasy. U nás se nejvíce líbila černá pleť u
Rumunů blond. Rumunky dělaly po blondýnech jak
divé. A teď si můžete představit co dělaly, když tam
přijel do města celý pluk blonďáků.
Rumunský král Karel měl i v naší ulici přes dva domy
mého bydliště metresku blondýnu, jakých je u nás
tucty.
Na svátek císaře Karla jsme měli v kasárnách velkou
slavnost s různými atrakcemi i pro civilisty. Tenkrát
byly kasárny plné lidí. Hudba hrála a bylo veselo.
Podobnou slavnost císařskou jsme měli v poli ve vsi
Venatory. Tam jsem tenkrát prodával nasušené ryby
jako fišmajstr. Bylo nám v Pitešti dobře a byli jsme
rádi, že nejedeme do Itálie. Ten zbytek vojska co
zůstal v Polsku jel potom do Itálie a tam ho roztřískali.
Pomalu se schylovalo ke konci války. Na frontách byli
legionáři, a když některý padl do rakouského zajetí,
byl oběšen a potom se to četlo vojákům pro výstrahu.
A tím začal rozklad v armádě rakouské. Vojáci
neposlouchali. My čeští důstojníci jsme z toho měli
radost. Jednou v neděli v parku kasáren byla mše. Po
mši se vždy musela zpívat rakouská hymna. Navedl
jsem svůj oddíl, až se bude zpívat „Říš rakouská
nepomine“ – „Říš rakouská nechť ať zhyne“ A stalo se.
Zazpívali jsme. Všechno se smálo, jen plukovník ne.
Hned byl rozkaz s plným ustrojením a v tom horku na
cvičiště a cvičit. Ale to už nám bylo všechno jedno. Už
to kulhalo v armádě.
vínem, přiklopili víko, přibili a šoupli za velikého nářku
rakev do hrobu. Potom všichni rakev zaházeli rukama.
Šlo se ze hřbitova a zase se pilo. Šli jsme s Václavíkem
a začalo to s námi strkat. Hned jsme zaběhli za hřbitov
do křoví a lehli. Hlava se motala, zdálo se, že s námi
houpe celá zeměkoule. Usnuli jsme. Vyspali se z opice
a potom ještě nemohli vstát. Seděli a potom jsme se
cárali domů, že už víckrát na funus nepůjdeme…
Z Balkánu už začínala armáda rakouská odcházet a za
nimi šli Francouzi a Angličané.
Jídla jsme měli dost. Vojáci dostávali vepřové, hovězí,
knedlíky a ještě chtěli nakonec pivo. To jsme měli jen
my, důstojníci. Dostali jsme sud piva. Pucáci chytli
prase pobíhající po vsi. Zabili, nedělali jitrnic, napekli
masa. Já pozval primátora a řídícího na prasečí hody.
Jedli jsme, pili, starostovi chutnalo i řídícímu. Starosta
se naučil říkat kočce, která byla s námi na faře
„kočka“. Sud jsme do rána vypili a rozešli se. Ráno
hledal řídící prase, které mu uteklo z chlívka. Pucáci
zabili řídícího prase. Já to zlikvidoval a prase jsme mu
zaplatili. Ráno přinesl starosta velikou čutoru
dřevěnou plnou vína.
Najednou všechno spakovat, stěhujeme se na Dunaj,
hlídat.
Tenkrát jsme mašírovali přes město, děvčata nosila
vojákům a důstojníkům kytičky, lidu plno nás
doprovázelo na nádraží. Nasedli jsme a jeli do Korabie,
města na Dunaji s přístavem, kde bylo plno lidí i
válečné monitory.
Můj oddíl obsazoval Dunaj u vesnice Dabulémy
směrem západním od Korábie. Vesnice byla u Dunaje
a tam samá rovina a na ní se pásla veliká stáda
dobytka. Rostlo tam víno a také ho bylo dost v každé
chalupě v sudech. Chalupy byly většinou v zemi a jen
střechy nad zemí. V chalupách měli pořádek. Byl tam
pravoslavný kostel a fara. Na té faře jsem
s Václavíkem bydlel. To už jsem hodně uměl rumunsky
a také jsme se s Rumuny spřátelili. Zvali nás, pohostili
a hlavně zavedli do vinného sklepa. Jednou doktor byl
pozván k nemocné Rumunce – zavedli nás do sklepa,
tam otočili pípou a víno teklo do korýtka. Podali
nádobku na pití. Nabrali vína krásného růžového a pilo
se. My říkáme: „Na zdraví!“ a Rumuni říkají „Narok!“
Vyšli jsme ze sklepa a byli jsme namol ožraní.
Pohřeb v Tabuleni.
Zemřel demobilizovaný šikovatel rumunský. Průvod
začínal jíti. Napřed nesli víko rakve. Za nimi šli 2
muzikanti s klárinety a píštěli, potom rakev, nebožtíka
bylo vidět. Za truhlou hejno plačících žen a bab,
pozůstalí a lidi. S Václavíkem jsme se dohodli, že
půjdeme doprovodit vojáka. Připojili jsme se vzadu.
Ale tam nesli džber vína na holi. Hned postavili sud a
dávali nám pít. Tak „Narok“ nebožtíkovi. A šlo se ke
hřbitovu. Tam stál zase sud s vínem. Museli jsme zase
pít. Přišli na hřbitov. Samé křížky jen se stříškami. Přišli
jsme ke hrobu. Začali podávat v butelích dřevěných
víno. A pilo se. Kněz tam nebyl. Potom nebožtíka polili
Vojáci si u Dunaje zastřelili býka a to bylo masa. Jen se
jedlo a pilo víno, to byly časy.
Už teď musím napsat o rumunské svatbě.
Celý týden chodili klárynetisti, pískali, s nimi
svatebčané s čutorami vína a zvali na svatbu. Přišli
také k nám na faru. Zahráli i nám a zvali na svatbu.
Slíbili jsme, že půjdeme. V den svatby šli do kostela,
tam si odbyli svatební obřady. Vyšli z kostela a rovnou
k nám na faru. Tam udělali kolo a muzika hrála.
Nevěsta pěkně ustrojená, měla pod paždí živou bílou
morku s mitrou na krku a v druhé ruce tašku na dary.
Hned dávali pití vína a slivovici (cujku táru) Tancovali
kolo a ženský si nás vzaly hned mezi sebe. Pochopili
jsme hned taneční krok. A najednou jeden klarinetista
na mě mluvil česky. Ptám se, kde se naučil česky. Prý
byl jako zajatec a pracoval v Brně. Ptám se co máme
dělat, abychom něčím nechybili. On mi říká:“ Dejte
nevěstě do tašky několik ley. A my dělali kavalíry, dali
každý 100ley. Chlapům jsme dali několik R škatulek
(100kusů v krabici) tabáku.
A tančilo se dál na dvoře. Večer si pro nás přišli.
Chalupa celá v zemi. V předsíni pekli na rožni maso,
v pokojích samé koberce. Seděli jsme kol světnice.
Jedlo se, pilo, hodovalo. Maso na rožni bylo moc
dobré. Pak začal tanec. Rumunky by nás byly
roztrhaly. K ránu jsme šli na faru pěkně namotaní. A
přinesli zas plné čutory vína…
Blížil se konec války.
Až 5. listopadu 1918 mne volají k telefonu.
Poslouchám hlášení z Korábie:“ Je konec války,
vyčkejte na místě, vystřídají vás Němci a na jejich
nákladních autech přijedete do Korábie.
Telefonoval jsem hned strážím na Dunaji a konec
války. Hoši vojáci stříleli salvy a u nás u Dabuleny bylo
boží dopuštění. Vojáci vyhazovali čepice do výše,
zpívali a Rumunům říkali:“Se páče fáče“ (udělal se mír)
A opravdu přijeli Němci, oni končili válku až
11.listopadu. Nastoupili za nás na Dunaji a strašně
nadávali.
A my jsme nasedali do vozů. Rumuni nám dali do
každého vozu soudek vína. Jelo se. Rumuni nás podle
aut kus cesty za ves vyprovázeli. My volali:“ S stréska
Rumunská“ a oni : “S stréska Boemeská“ (Ať žije
Rumunsko, ať žijí Čechy)
Přijeli jsme do Korábie. Město plné vojska. Vojáci
z náměstí a od pravoslavného kostela stříleli z pušek
po husách, létajících v mračnech nad městem. Šel
jsem na divizi se ptát, co se děje. Odpověď. Je konec
války. Za 11 dní musíte opustit Rumunsko, jinak
budete zajatcema. Vlaky nejsou, půjdete pěšky.
Povídám to vám pěkně děkujem, to jsme si vysloužili.
Vojáci i důstojníci jsme byli v bídném stavu. Boty
rozbité, mě koukaly z kalhot kolena a lokty, košili jsme
už žádný neměl a blížila se zima a teď pěšky domů…
Večer jsme byli v jednom domě, kde byly dvě
místnosti. Do jedné si sedli Němci důstojníci rakouští a
do druhé my Češi. Někdo přines harmoniku. Zpívali
jsme a byli jsme veselí. Němci seděli bez řeči a díval se
jeden na druhého. Udělali jsme průvod kol místnosti a
zpívali:“ Skrunda už je nebožtík, Skrunda už je
nebožtík, dej mu Pánbu věčnou slávu, jestli umřel
nebo chcíp.“
A sedli jsme si potom do svých místností. Přišel
z německé místnosti podplukovník a říkal:“ Vzdáváme
se velení, povedete si to sami. Doporučuji poručíka
Klofáče, aby převzal komando.“ A já hned povstal a
dal rozkaz a jmenoval české důstojníky veliteli setnin.
A další rozkaz hned ráno v 6h odchod z Korábie.
Důstojníci byli: Franěk, Štouda, Brodský, Haken a já.
S Hakenem jsme spávali na jedné posteli. Po válce byl
poslancem a zakládal v roce 1921 Komunistickou
stranu.
Poručil jsem naházet kulomety do Dunaje a granáty
také. Vojáci s sebou pušku a v taškách patrony. Jeden
kulomet celý, vybavený sebou. Ráno hlášení česky.
Sehnat prapor červenobílý a trikolory na čepice!
Večer jsem spal na okraji města v malém baráku.
V noci jdu se ven vyčurat a on stojí u vchodu baráku
voják s puškou a nasazeným bodlem. „Co tu děláš?“
zavolám. A on pane lajtnant, aby se vám něco nestalo.
„Ale jdi si lehnout!“ „Ne, ne!“ A hlídal do rána.
To byl Polák a gauner. Žádný s ním nic nesvedl. Mě ho
dali do oddílu. A já to s ním uměl. Zavolal jsem si ho
k sobě a dal láhev vína a mohl přijít kdykoliv, vždy
dostal. A tak byl můj. Později, když jsme přijeli do
Budapešti, přišel k mému vozu se rozloučit a jel do
Polska.
Ráno byl nástup k odchodu. Přicházím k oddílu a
najednou slyším: „Setnino vpravo hleď!“ a české
hlášení. Slzy mne radostí pojaly. Hoši mne posadili na
koně a dal jsem rozkaz k odchodu a začalo se zpívat:
„Kolíne, Kolíne“ K nám se přidali Češi z lodi a kde kdo a
bylo nás rázem přes tisíc…
Vedle naší cesty se páslo divisijní stádo dobytka. Poslal
jsem skupinu vojáků, aby zabrali 50 kusů. To za námi
se hnalo a podle potřeby poráželo. Kuchyně stále
vařily. Přišli jsme za Korábii do menšího městečka.
Tam jsme udělali tábor vojáků. Řečnil Haken. Potom
jsme bolševicky předělali celé vedení. Vojáci si volili
důstojníky. Věřili nám Čechům a zvolili nás dál.
Poddůstojníky si zvolili jiné než byli dříve. Na další
cestu jsme vždy zrekvírovaly Rumuny s povozy. Na
vozy si vojáci naložili ruksaky. Němci s námi mohli jít,
ale až vzadu.
Přišla ke mně delegace německých vojáků, abych je
vzal sebou, že byli našimi kamarády a mají doma
rodiny. Dal jsem jim slovo, aby se nebáli, ale že musí
dělat služby jako naši čeští vojáci. Jeden německý
hejtman si sehnal Rumuna s vozem a jel napřed. Přijeli
jsme na koních do ulic a krámy zavřené. Ptám se po
rumunsku proč to. Že tu byl důstojník a ten říkal, že
krademe a vraždíme… Říkal jsem jim, aby se nebáli a
jeli jsme k vojákům na koních. Svolali jsme radu vojáků
a usneseno, že jak hejtmana dopadneme, že se
zastřelí.
Naši vojáci, kteří byli předem posláni, napekli jako
pekaři spoustu chleba. V nejlepším pořádku za
troubení hornistů jsme mašírovali do města. Přišel
primátor, vysvětlil jsem, kdo jsme, že přátelé Rumunů,
že nejsme Germáni. Lidé si nás důstojníky vzali domů
pěkně vyspat i vojsku našli pěkné spaní.
Ráno jsme mašírovali dál do kopců. Lidi nás
doprovázeli kus cesty.
Na cestě, když jsme našli nějaký vojenský magacín, tak
se vybral, co tam bylo a rozdalo se to vojsku. Hlavně
boty, prádlo, cigarety, mouka. V jednom městě nám
banka vyplatila 100lei pro vojáka a 1000 pro
důstojníka. Ty jsme už nemohli nikde utratit.
A tak jsme táhli dál podle řeky Olty proti kopcům do
průsmyku Červené věže. V jednom místě nás hory tak
sevřely, že tekla řeka těsně vedle byla dráha a těsně
z druhé strany silnice. Také i v těch horách byly
vesničky, kde jsme nocovali. Pamatuji, že v jedné
vesnici sbírali na pomník padlým. Dal jsem jim 100 lei.
Spali jsme v jedné vesnici pod horami, kde řádila
španělská chřipka. Ve vsi 15 mrtvých. Báli jsme se tam
spát. Ale zachránila to slivovice (Cujka tára) Každý
voják si koupil plnou polní láhev a při příchodu na
komando jsme si lízli. A tak jsme vlny chřipky prošli a
nikdo neonemocněl.
Potom se naložily kuchyně, porazil dobytek co bylo
potřeba a naše jezdecké koně. Myslel jsem, že přijedu
domů na koni… čekali jsme na lokomotivu asi 3 dny.
Vojáci ostatní koně a povozy dali civilům za málo ley
(třeba pár koní s vozem za 10ley) Jiní jim to dali
zadarmo, jen když si koně vzali do opatrování.
Jeli jsme konečně přes Arad do Maďarska.
Sedmihradsko bylo přiděleno k Rumunsku.
Maďaři nás potom obrali o všechnu výstroj i o deky.
Jeli jsme přes Budapešť na Bratislavu. Vojáci se z vlaku
ztráceli, každý mazal nejkratší cestou domů. U
Bratislavy, když nám měl vlak odjet, tak nám Maďaři
odepnuli kuchyně a koně…
A tak jsem si vezl dalekohled v příklopci kalhot a pár
krámů ve škatuli.
Přijeli jsme do Pardubic. Vlak skoro prázdný byl
dirigován do Jičína, odkud byl náš pluk.
Já to mazal z Pardubic domů. Doma mysleli, že jsem
někde na cestě zahynul.
Přišel jsem 21. 11. 1918
KONEC
Konečně jsme přicházeli k hranicím. Tam už Rumuni
měli obsazený průsmyk. Na kopcích jsme viděli stráže.
Praporem jsem jim mával a vojáci za mnou volali : „S
tréska Rumuňáska“ Ukazovali jsme dál praporem a oni
rukama abychom šli.
Za námi jeli říšští Němci.
Odevzdali jsme Rumunům zbraně a ponechali si
několik flint.
Přišli jsme ke skutečné červené věži, stavěné z cihel.
Vyšli jsme z hor a byla na Sibině rovina jako na stole.
Ale za námi střelba z pušek a kulometu. To stříleli asi
do Němců, kteří asi nechtěli dát výzbroj.
Přišli jsme na malé nádraží. Tam stál vlak a ani
v jednom voze nebyla podlaha. Co teď. Blízko byla
pila. Vojáci nanosily prkna a hned se dělala podlaha.
Na výletě v míru u Vakáku (rybník) asi 1933
Zleva: Jan Klofáč otec-kovář, Adéla Klofáčová
manželka, dcery Jarmila a Jana a Jan Klofáč – pan
řídící…
Jak jsem napálil plukovníka“
Tuto událost jsem chtěl vyprávět spisovateli Haškovi
v Havlíčkově Brodě u Cutycha v hostinci. Jenže se
tenkrát s Šurou tak namazali, že už jsem mu to nemohl
vyprávět. Ten by toho jistě použil ve Švejkovi. Víc jsem
se s Haškem nesešel…
Plukovník se dal do smíchu a potom zlostně řekl:
“Toho chlapa musím nalézt!“
Druhý den se o tom vyprávělo po celém pluku. (to
jsem slyšel od kolegů učitelů, kteří psali u pluk
v kanceláři) A bylo zle. Pan plukovník začal hledat.
Nechal všechno vyrukovat na dvůr a hledal vojáka
s kozí bradkou a fajfkou s císařem pánem. To jsem byl
já.
Tak honem co teď? Kozí bradku jsem si ustřihl, fajfku
s jedním vojákem vyhandloval za dřevěnku, černé šaty
v magacíně vyměnil (kde byl kolega uč.Svoboda) za
šedivé a čekal jsem. Když poběhal a nenašel v celé
Kaniži, jel v kočáře do cihelny. Já viděl kočár a
povídám si: „Teď bude zle“. Všechno nastoupit do
jedné řady.
Když jsem byl ještě v Kamiži v rekonvalescentě za
městem byla krásná slunečná neděle. V kapse ani
halíř. Jen jsem si pokuřoval z fajfky s císařem pánem.
Co dělat. Šel jsem do města. Jdu od kostela po
náměstí a dívám se do výkladních skříní. A najednou
vidím, že jde po chodníku plukovník. Uměl i trochu
česky. Já si pomyslel, že ho zdravit nebudu a začal
jsem se dívat do skla výkladní skříně. A pane, on jde ke
mně, zaklepá mi na rameno a povídá: „Salutárni nix?!“
Já dělal blba, koktal jsem a říkal, že jsem ho neviděl.
On říkal: „Neviděla, neviděla?“ A sáhl do náprsní
kapsy, vyndal notýsek, utrhl list a napsal: „Dieser
Mann sofort einsperen!“ (Tohoto muže ihned zavřít) a
povídá: „To donesla na štacionka (stráž) do kasáren!“
Já zasalutoval a jdu. Přečtu si lístek a povídám si, vole,
vole, teď to máš, jdeš do basy. Co se dá dělat. Jdu
kolem hotelu, kde na zahradě hraje maďarská dámská
kapela a muzikantky zpívají: „Nepůjdeme domů až
ráno“ Povídám si, „až ráno a budu spát v base“. Tak
odhodlán jdu do kasáren. Vcházím do vrat a jde do
kasáren voják Polák, sluha důstojnický Polák pšouká.
Povídám mu: „Na, vezmi na stadionku ten lístek a dej
to tam četaři“. On to vzal a šel. Já mazal tychle pryč.
Přišel na štacionku a hned ho strčili do basy.
Druhý den byl plukovní raport. Odbylo se veškeré
hlášení. Plukovník si vzpomněl, že mne má v base.
Polák přišel a hlásí se k raportu. Co jsi proved?
„Pane plukovníku, já včera šel do kasáren a nějaký
voják mi dal lístek, abych ho dal na štacionku a pan
četař mne hned zavřel.“
A hledal, vyptával se. Já čepici narazil až na uši a začal
jsem šilhat. Ptá se:“ Kouříš?“ „Kouřím“ „Ukaž fajfku!“
Ukázal jsem dřevěnku. Kouká, kouká a já šilhám dál
čím dál víc. Přešel celou řadu a nenašel. To byla
senzace po celém pluku. Kolegové to věděli a žádný
ani nemukl! Byl jsem hrdinou humoru v Kamiži. To se
stalo asi v roce 1915.
Utekla doba.
Stal jsem se podporučíkem a přišli jsme prvně do
důstojnické jídelny. Při tomto jídle byla jistá
pravidelnost. Dokud si nesedl plukovník, tak jsme stáli.
Až nám pokynul sednout, sedli jsme. Nemluvilo se.
Najedli, a až potom dovolil mluvit a bavit se. My jsme
přišli jako noví důstojníci, jako jelimánci udivení. Ale
už jsme byli kamarády i s nejvyšším důstojníkem. Tak
vy mladí, nějakou anekdotu do placu.
Já byl hrdina. Začal jsem vyprávět o plukovníkovi, jak
hledal vojáka. Jenže já to vypravoval tak krásně, jak si
plukovník vyšlapoval po chodníku, jak se všechna
děvčata po něm otáčela, no pěkně jsem ho hladil.
Usmíval se a měl radost sám ze sebe. Já to vypověděl
všechno od začátku do konce.
Když jsem ale nakonec řekl, že jsem to byl já, to bylo
plácání! On měl radost, jakého jsem z něj udělal
hrdinu. Ptám se: „ Pane plukovníku co by to tak bývalo
stálo pro mě?“
„30 dní temné komory a potom do pole hned!“
Masarykova doba a
příjezd do Prahy
Masarykova smrt
22. 12. 1918
Když zemřel Masaryk, jel jsem s babkou do Prahy na
pohřeb. Rakev Masaryka byla vystavena na prvním
nádvoří Hradu. K jeho rakvi, šli tisíce a tisíce lidí. Od
sokolského stadionu byl proud lidí až na Hrad. My
jsme se také připojili a krok za krůčkem celé půl dne
jsme kráčeli k rakvi. Kol rakve stála čestná stráž a
kolem rakve byla sta věnců. Kráčeli jsme před rakví,
uklonili se. Plno slzí v očích. Počítalo se, že půl milionu
lidí prošlo před rakví.
Měl jsem štěstí, že jsem viděl na vlastní své oči slavný
vjezd T.G.Masaryka do Prahy. Dozvěděl jsem se, že má
přijet. Proto jsem rychle odjel do Prahy. To bylo
v r.1918.
Byl jsem na Václavském náměstí. Plno lidí na
chodnících a v oknech, na stromech, na střechách.
Čekali jsme, poletoval sníh, jako když se sype štěstí na
cestu.
Začaly zvonit v celé Praze zvony.
Vedle sochy sv.Václava od musea se valí divné vojsko.
Co to je? To byly legie ruské, italské, francouzské, vůz
s T.G.Masarykem. To nezapomenu do smrti, co to bylo
slávy a radosti.
14. 9. 1937
Druhý den byl pohřeb. My jsme si šli na Václavské
náměstí, abychom dobře viděli. Rozloučení bylo na
Hradě, pohřební řeč Benešovu jsme poslouchali na
ulicích z rozhlasu.
Všechno táhlo od musea k Můstku. Dovezli Masaryka
na Hrad a tam panoval 20 let.
Začaly zvonit všechny zvony v Praze. Od Můstku šel
průvod. Rakev byla vezena na lafetě děla a přikryta
čsl.vlajkou. za rakví šel Jan Masaryk, dva vnuci (kteří
potom ve válce padli), Beneš, diplomati z celé Evropy,
vojenské zástavy všech pluků čsl., legie, sokolové a
proud lidu. Když jela rakev kolem mne, blesklo mi
hlavou staré pořekadlo:“Král umřel, bude válka!“ A
potom byla. Lidi před rakví klekali a plakali usedavě.
Každý utíral si zaslzené oči. Průvod šel k Hlavnímu
nádraží a odtud byl převezen do Lán. Později jsme byli
s babkou v Lánech se podívat, kde Masaryk žil. Viděli
jsme park, ve kterém chodíval, jeho zahradu s růžemi,
v zámku postel na které umřel. Na posteli byli růže.
Potom jsme šli na hřbitov v Lánech. Hřbitov velký asi
jako u nás ve Kříži. Došli jsme k prostému hrobu u zdi.
Květiny na hrobě, vlajka čsl. A nápis. Poklonili jsme se,
v očích plno slz. Právě tam přijela delegace z teheránu
a dávala na hrob věnec. Se smutným srdcem jsme
opouštěli hřbitov.
Já viděl Masaryka poto několikrát. Jednou mluvil na
Hradě z balkonu. Jindy ve Fučíkárně jsem ho viděl na
sjezdu legionářů, na Sokolském sletě.
A přišla válka s Hitlerem. O Masarykovi se nesmělo
mluvit. A nemluvilo se o něm ani 20 let za režimu
komunistického.
Jednou když jsem byl mobilizován, byl jsem za Prahou
v Hostivicích hlídat prachárny. Jednou jsem jel do
Prahy a v Brusce jsem vystoupil. Šraňky byly přes
koleje zavřeny. Já čekal u šraňků. Přijelo auto a v něm
starý pán Masaryk. Jako důstojník jsem zasalutoval a
on pokýval a poděkoval mně.
Teprve v roce 1968 po obrodě národní se vrátil národ
k zakladateli národa českého s republikou
československou.
Čest jeho památce.
Masaryk za fašistů a
komunistů.
Ta válečná a poválečná doba byla pro mne jako učitele
trapná. Vždyť jsem 20 let učil děti k lásce
k Masarykovi, zakladateli Československa. Těch
besídek k sedmému březnu, co jsme s dětmi každým
rokem pořádali…
A pak přišla doba, že se o něm nemluvilo a nesmělo
mluvit.
To bylo trapné.
UČITELOVÁNÍ
Po válce 1918 jsem byl ustanoven do Poděbab. V roce
1920 jsem žádal do Svatého Kříže. Do r.1927 jsem byl
učitelem. Když odešel do pense Kalousek, byl jsem
jmenován řídícím. Učil jsem do r.1953, kdy padla
měna a neměl jsem na krušinu jsem šel do pense.
Musel jsem dělat v JZD v Suché asi 7 let. Potom jsem
chodil do města do Brodu do továrny topit a potom
jsem tam pracoval 2 roky. Jeden rok jsem dělal
okresního cestáře, potom jsem chodil do lesa kácet a
dělat dříví. I u zedníků jsem přidával…
Od roku 1962 jsem vzhledem ku zdraví končil práci a
dělal jsem jen po domácku.
1929 - Se svou druhou ženou Adélou roz.
Nollovou
1947 - S dcerami a manželkou
1953 – poslední třída
Moje vojenské
hodnosti:
Kolik jsem přežil
panovníků.
Vojín
(nar.15.12.1890)
Desátník
Císař František Josef – 1916
Podporučík
Císař Karel – 1916-1918
Poručík
T.G.Masaryk – 1918-1935
Nadporučík
Eduard Beneš – 1935-1938
Kapitán
Emil Hácha – 1938-1945
Major
Adolf Hitler – 1938-1945
Eduard Beneš – 1945-1948
Klement Gottwald – 1948-1953
Antonín Zápotocký – 1953-1957
Antonín Novotný – 1957-1968
Ludvík Svoboda – 1968 –
1931 – Jan Klofáč úplně vlevo
1938 - Jan Klofáč úplně vlevo
1955 - Jan Klofáč úplně vlevo
1969 - Jan Klofáč úplně vlevo
1972 – Jan Klofáč úplně uprostřed ( s manželkou
Adélkou a dcerou Janou)