souhrn konfliktu

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
Fakulta sociálních studií
Katedra politologie
Pšenica Zbyněk (UČO 182046)
Politologie – Mezinárodní vztahy
Bakalářské studium
imatrikulační ročník 2005
Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Šmíd, Ph.D.
Rusko-čečenský konflikt a jeho
vliv na občanskou společnost Ruské
federace
Politologie
Bakalářská práce
V Brně 10. 05. 2009
Prohlášení o autorství práce
Prohlašuji,
ţe
jsem
bakalářskou
práci
na
téma
Rusko-
čečenský konflikt a jeho vliv na občanskou společnost Ruské
federace
vypracoval
samostatně
a
pouţil
jen
zdroje
uvedené
v seznamu literatury.
V Brně, 05. 05. 2008
podpis.............
2
Poděkování
Děkuji Mgr. Tomáši Šmídovi, Ph.D. za cenné rady a vedení
této práce.
3
Obsah
1.
Úvod __________________________________________________________ 5
2.
Kolaps Sovětského svazu a čečenská revoluce _________________________ 7
3.
První rusko-čečenská válka _______________________________________ 10
3.1.
4.
Válka a její reflexe v Rusku ___________________________________________ 11
Meziválečné Čečensko ___________________________________________ 15
4.1.
Radikalizace islámu _________________________________________________ 15
4.2.
Dagestánská krize a výbuchy obytných domů v Rusku _____________________ 17
4.3.
Důsledky meziválečného vývoje _______________________________________ 19
5.
Druhá rusko-čečenská válka_______________________________________ 21
5.1.
„Čečenizace konfliktu“ _______________________________________________ 23
5.2.
Ruská společnost a média ____________________________________________ 24
6.
Tragédie v divadle na Dubrovce a následující vývoj událostí _____________ 32
6.1.
Čečensko – referendum o přijetí ústavy a prezidentské volby v republice 2003 _ 34
6.2.
Parlamentní a prezidentské volby v Rusku 2003-2004 _____________________ 36
7.
Tragédie v Beslanu ______________________________________________ 43
7.1.
Reorganizace státu __________________________________________________ 45
7.2.
Politické násilí a současný vývoj v Rusku ________________________________ 47
8. Závěr ____________________________________________________________ 51
9. Prameny _________________________________________________________ 55
9.1. Literatura ___________________________________________________________ 55
9.2. Internetové zdroje ____________________________________________________ 57
Počet znaků: 89 056
4
1. Úvod
Konflikt známý světu jako rusko-čečenská válka představuje
velmi sloţitý fenomén, jenţ má kořeny jiţ v 19. století. „Od
té doby je spíše výjimkou nějaký časový úsek, kdy v oblasti
Severního Kavkazu, kde Čečensko leží, nedochází k nějaké formě
politického
násilí,
guerillového
ať
boje,
již
má
státního
podobu
či
regulérní
subverzního
války,
terorismu,
násilných deportací nebo třeba organizovaného zločinu.“ (Šmíd,
Souleimanov a Dilbazi 2007: 185)
S přihlédnutím
k délce
a
neustále
se
měnící
intenzitě
konfliktu v Čečensku je pochopitelné, ţe se na prostoru této
práce nebude moţné zabývat všemi událostmi tak podrobně, jak
by
moţná
čtenář
čekal.
Publikací,
které
vyčerpávajícím
způsobem pojednávají o rusko-čečenském konfliktu je jiţ mnoho.
Pro naše potřeby tak postačí krátký úvod k událostem, které
mohly mít vliv na námi zkoumanou problematiku. Ve zbytku textu
se budeme zabývat samotnými změnami v Ruské federaci (dále téţ
Rusko či RF).
Změnilo Čečensko běh událostí v Rusku? Pokud ano, jak?
Stal se konflikt na Kavkaze impulzem, či záminkou k tlaku na
občanskou
společnost?
Jak
ovlivnil
omezování
občanských
svobod? Proč byla potlačena svoboda slova v Rusku? To jsou jen
některé z otázek, na něţ se zde snad dobereme odpovědí.
Cílem této práce je chronologicky se zabývat událostmi od
90.
let
v rusko-čečenských
vztazích
a
jejich
přímým
či
nepřímým dopadem na občanská práva a svobody. Hovoříme-li o
občanských právech a svobodách, máme na mysli především ty,
které jsou uvedeny v Listině základních práv a svobod. Pro
účely této práce se zaměříme především na svobodu projevu,
pohybu a shromaţďování. Zmíníme se však i o porušování práva
na spravedlivý proces a zabývat se budeme i politickými právy
5
občanů (v potaz budeme brát nejen právo aktivní a pasivní tedy
volit a být volen ale i celkovou svobodu a rovnost voleb)
v Ruské
federaci.
Bliţší
analýze
téţ
podrobíme
mediální
politiku Kremlu respektive vládní útoky na nezávislost médií,
neboť ta bezprostředně souvisí s právem na informace.
Při tvorbě textu budeme vycházet z analyticko-empirického
přístupu k politické vědě, v jehoţ rámci se jako nejvhodnější
pro
tuto
metodu
práci
jeví
diskursivní
přístup
analýzy
a
historický.
na
závěr
Pouţijeme
provedeme
však
i
komparaci
vlivu první a druhé rusko-čečenské války na ruskou občanskou
společnost.
Práce je dělena do několika kapitol a podkapitol. Není zde
dostatečný prostor a pro účely práce ani důvod k tomu, abychom
se zabývali historickými kořeny násilí na Kavkaze sahajícími
aţ do 19. století. Zájemci o tuto problematiku mohou nalézt
vyčerpávající
rozbor
např.
v knize
Emila
Souleimanova:
Konflikt v Čečensku. Tato publikace se zabývá celou historií
konfliktu
na
Kavkaze
a
upozorňuje
na
souvislosti
se
znepokojivým vývojem v ruské společnosti. Kniha byla důleţitou
inspirací
k sepsání
tohoto
textu
a
je
významným
zdrojem
myšlenek v něm obsaţených. Mnoho uţitečných informací je moţné
nalézt také v textu Tomáše Šmída, Emila Souleimanova a Eltaye
Dilbaziho:
Etnický
konflikt
v Čečensku.
Tento
příspěvek
ve
sborníku Etnické konflikty v postsovětském prostoru poskytuje
čtenáři velké mnoţství informací o příčinách konfliktu, jeho
průběhu
a
důsledcích.
Nepochybný
přínos
Anny
Politkovské
a
Borise Reitschustera tkví v tom, ţe ve svých knihách přinášejí
kritický pohled na kaţdodenní politiku v Rusku. Oproti tomu
Shevtsova a Holzer ve svých textech přinášejí spíše analytický
pohled na věc a především v případě druhého jmenovaného je
čtenáři
představena dobře
zpracovaná
analýza
politického
systému Ruské federace, jeţ je do značné míry oproštěná od
6
normativních soudů, které jsou mnohdy typické pro Shevtsovou.
Informace o volebních systémech, výsledcích voleb a často i
jejich
průběhu
byly
mj.
čerpány
z
Centre for Study of Public Policy,
internetového
jenţ se
serveru:
v tomto ohledu
ukázal být velice uţitečným. Mezi další zde často citované
autory
můţeme
zařadit
např.
Trenina, Tanju Lokšinu,
Alexeje
Malašenka
a
Dmitrije
Piotra Grochmalského atd. V seznamu
literatury dále najdeme četná periodika, internetové stránky i
různé on-line dokumenty.
Při tvorbě tohoto textu bylo zvláště důleţité dbát na
pečlivý výběr pramenů a správnou interpretaci informací v nich
obsaţených.
Zprávy
ruských
médií
ohledně
problematiky
Čečenska, terorismu, ale i kaţdodenního dění v Rusku i mimo
něj jsou mnohdy značně zkreslené oficiální propagandou Kremlu,
zatímco
zprávy
zbytečně
vysílané
kritické
a
na
Západě
jsou
necitlivé.
vůči
Další
Rusku
občas
zdroje
pak
z nejrůznějších důvodů nebylo a není moţné povaţovat za texty
odborné
či
vůbec
věrohodné.
Autor
tohoto
textu
tak
byl
postaven před nelehký úkol. Posuzovat kvalitu a věrohodnost
pramenů nebylo z výše uvedených důvodů vţdy jednoduché, byť to
patří
k jednomu
ze
základních
úkolů
při
tvorbě
kaţdého
odborného textu.
2. Kolaps Sovětského svazu a čečenská revoluce
Slábnutí komunistického impéria, které vrcholilo na konci
80. let 20. století, vytvořilo mocenské vakuum, jehoţ prostor
brzy začal vyplňovat v komunistických zemích dlouho tlumený
nacionalismus. Gorbačovova perestrojka a politika glasnosti1
1
Úkolem perestrojky neboli „přestavby“ byla restrukturalizace sovětské
ekonomiky. Jednalo se tedy především o ekonomické reformy, které měly
hospodářství decentralizovat, přinést více samostatnosti podnikům a
nastartovat tak umírající sovětskou ekonomiku. Jiné atributy sovětského
centrálně řízeného hospodářství však zůstaly nezměněny, coţ nakonec vedlo
k neúspěchu této reformy.
7
uvolnily
poměry
v SSSR
a
de
facto
tak
odstartovaly
jeho
rozpad.
V rámci
národních
politiky
a
glasnosti
regionálních
došlo
k legalizaci
organizací.
Mezi
nimi
různých
byly
legalizovány i některé čečenské organizace jako spolek Kavkaz,
Národní fronta, Svaz pro podporu perestrojky, Bart (Jednota),
Vlast apod., které se posléze staly platformou pro poţadavky
Čečenců
na
větší
práva
a
nakonec
i
samostatnost
(Šmíd,
Souleimanov a Dilbazi 2007: 192).
SSSR se začal rozpadat na počátku 90. let. Jako první
vyhlásily samostatnost pobaltské státy (Estonsko, Lotyšsko a
Litva). Na Ukrajině proběhlo referendum o samostatnosti, kde
se 90% voličů vyslovilo pro samostatný stát. Sovětský svaz
přestal oficiálně existovat 31.12.1991 a jeho následovníkem, a
to i ve smyslu mezinárodního práva, se stala Ruská federace
(bývalá
Ruská
sovětská
federativní
socialistická
republika
RSFSR) (Holzer 2004: 325).
V Čečensku se daly věci do pohybu během roku 1991, kdy
Čečensko-ingušská
autonomní
republika
vyhlásila
svou
nezávislost a v březnu 1992 odmítla podepsat smlouvu s Ruskou
federací. Do jejího čela se postavil bývalý generál leteckých
sil Rudé armády Dţochar Dudajev, jenţ se následně prohlásil
prezidentem.
Ruský parlament předtím označil toto vyhlášení
nezávislosti za protiústavní (Švankmajer et al. 2004: 490).
Následující tři roky se moskevské centrum zabývalo především
svými
vnitřními
problémy
a
otázku
čečenské
nezávislosti
odsunulo do pozadí.
V této době mělo Čečensko vzhledem k problémům, se kterými
se Rusko potýkalo, jen marginální vliv na formování občanské
Glasnosť neboli „politika otevřenosti“ si mj. kladla za cíl maximální
otevřenost ohledně činnosti státních orgánů a minimální potlačování svobody
slova a informací. V jejím důsledku bylo legalizováno i nemalé mnoţství
národních organizací.
8
společnosti
kterého
v RF.
se
Rusko
později
zahájilo
vyvinulo
proces
to,
co
transformace,
Jan
Holzer
ze
nazval
elektorátní demokracií. Šířila se svoboda slova a nezávislost
médií.
Začal
se
privatizovaly
se
spíše
spory
pluralitní
podniky.2
státní
charakteristické
zapříčiněno
formovat
stranický
Přesto
vnitropolitickým
mezi
reformně
byly
systém
roky
napětím,
laděným
1989-93
které
Borisem
a
bylo
Jelcinem
a
antireformním parlamentem (Schveiner 2008). Z tohoto souboje
nakonec
vítězně
vyšel
Boris
Nikolajevič
Jelcin,
nutno
však
dodat, ţe pro prosazení své vůle neváhal přistoupit k uţití
nestandardních metod včetně aktivizace
ozbrojených
sloţek
Leichtová
Romancov
a
(Uppsala
2008:
veřejnosti a pouţití
conflict
8).
data
Silné
program
postavení
2008,
prezidenta
v ruském politickém systému tak není dáno jen ústavou, nýbrţ i
kaţdodenní praxí ruské politiky.
L.
Shevtsova
dočkali
je
základních
tolerována
kritika
přesvědčena,
občanských
a
ţe
práv
za
a
charakteristická
Jelcina
svobod.
byla
i
se
Rusové
Začala
poměrně
být
silná
opozice v parlamentu (Shevtsova 2005: 60). Ne všichni by s ní
však
v tomto
souhlasili
(viz
např.
Holzer
2004,
Uppsala
conflict data program 2008).
Před prezidentskými volbami se většina oligarchů jednotně
postavila
neboť
za
Jelcina
(kromě
alternativa
a
jiných
(Holzer
podpořili
důvodů)
2004:
schopného
shromáţdit
komunisté.
Mezi
finančně
nebyla
343).
masovou
významné
jej
motivy
vhodná
i
mediálně,
demokratická
Jediného
dalšího
kandidáta
podporu
totiţ
postavili
podpory
Jelcina
ze
stran
oligarchů ovšem patřily např. i ekonomické důvody, neboť v
Rusku
bylo
stále
co
privatizovat
a
podpora
prezidenta
v předvolební kampani mohla posléze vést k růstu ekonomické a
2
Privatizace je v RF dodnes vnímána negativně neboť se díky ní v Rusku
vytvořila skupina tzv. oligarchů, velmi bohatých a mocných, kteří se ke
svému majetku dostali často i zločinnými praktikami.
9
politické moci těch oligarchů, kteří byli ve volbách na straně
prezidenta.
I kdyţ se v parlamentních volbách v letech 1993, 1995 a
1999 objevily značné nedostatky jako např. zásahy Kremlu do
vlastního chodu voleb3 a občasné volební podvody, dalo by se
říci, ţe volby byly na ruské poměry celkem svobodné, v rámci
moţností
férové
hovořit
o
vlastních
a
rovné,
zpochybnění
výsledků
přinejmenším
celkové
voleb.
v této
době
demokratičnosti
Jan
Holzer
či
tento
nelze
dokonce
stav
nazývá
elektorátní demokracií (Holzer 2004: 342).
Důkazem
stabilizace
politického
systému
bylo
přijetí
Ústavy Ruské federace, kterou potvrdilo referendum 12.12.1993
(Holzer
2004:
326).
V hlavě
druhé
Ústavy
RF
jsou
občanské
svobody a politická práva zakotveny standardním způsobem. Po
stabilizaci
politického
systému
země
se
prezidentu
a
vládě
uvolnily ruce. Bylo tak moţné začít se věnovat problematice
některých regionů a republik.
3. První rusko-čečenská válka
V roce 1994 začal konflikt v Čečensku pomalu eskalovat.
Situaci
vyhrotil
i
další
únos
letadla
z Miněralských
Vod
v květnu 1994, čečenská stopa se však nepotvrdila. Přesto byli
Čečenci
z únosu
tohoto
stroje
obviněni
a
tato
záleţitost
odstartovala protičečenskou propagandu. O Čečencích se začalo
stále
častěji
nebezpečných
hovořit
jako
zločincích,
a
o
banditech,
to
i
národu
v nejvyšších
mafiánů
a
oficiálních
kruzích a v celostátních médiích (Šmíd, Souleimanov a Dilbazi
2007: 199).
Proti
do
značné
míry
diktátorské
vládě
čečenského
prezidenta Dudajeva postupně začaly vznikat opoziční proudy a
3
Např. byla ve volbách zakázána účast stran, které se podílely na tzv.
antijelcinovské opozici, čímţ bylo vyloučeno mj. i v té době nejsilnější
opoziční seskupení Fronta národní spásy (Holzer 2004: 342).
10
v roce 1994 vypukla občanská válka. Opozici se však nepodařilo
svrhnout
prezidenta
ani
vojenskými
prostředky
a
situace
se
nadále zostřovala. V listopadu 1994 podnikla opoziční vojska
skrytě podporována ruskou armádou další útok proti Groznému a
opět
neuspěla
(Grochmalski
1999:
151-154).
Situaci
se
tak
Kreml rozhodl vyřešit oficiálním nasazením svých jednotek.
První rusko-čečenská válka vypukla na konci roku 1994.
Útok proti Čečensku je obestřen mnoha těţko zodpověditelnými
otázkami. Reţim tehdejšího čečenského prezidenta Dudajeva byl
před
ruskou
vláda
a
situaci
agresí
prezident
v krizi
B.
politickými
(Grochmalski
Jelcin
metodami
však
a
1999:
nevyuţili
vojenské
174).
Ruská
moţnosti
řešit
vedení
podcenilo
válečné přípravy. Stalo se tak, ţe Ruská federace svou první
válku
v Čečensku
prohrála.
Ruská
armáda
utrpěla
ostudnou
poráţku, a to se značně podepsalo na její prestiţi. Navíc
mezinárodní
společenství
neboť
cíleně
zcela
kritizovalo
docházelo
způsob
k páchání
celé
vedení
řady
války,
válečných
zločinů. Na domácí politické scéně toto vojenské dobrodruţství
taktéţ nebylo vnímáno příliš positivně (Uppsala conflict data
program 2008).
Mírová smlouva byla podepsána 31.8.1996. Čečensko dostalo
šanci jít vlastní cestou a válka (prozatím) skončila. Toho se
jiţ nedoţil dosavadní čečenský prezident Dudajev, neboť byl
dříve zabit při ruském raketovém útoku (Lokšina et. at. 2007:
42,
Grochmalski
1999:
228,
Asociace
pro
mezinárodní
otázky
2005).
3.1. Válka a její reflexe v Rusku
Před samotným vypuknutím ozbrojeného konfliktu ovládala
mysl ruských politických špiček představa malé vítězné války,
která získá politické body a posílí autoritu prezidenta, jeho
okolí a obnoví důvěru v silové struktury (Souleimanov 2007:
11
140). Samotná válka však byla pro Rusko velké vystřízlivění.
Po katastrofální poráţce nastalo hledání viníků. Faktem je, ţe
válka byla od počátku špatně naplánována. Avšak vedení země
svalovalo vinu především na média, která o válce informovala
často aţ příliš pročečensky (Kramer 1999). Čečenci totiţ na
rozdíl
čímţ
od
generálů
si
ruské
armády
prostřednictvím
médií
byli
k novinářům
získali
vstřícní,
světovou
i
ruskou
veřejnost (Malašenko a Trenin 2002: 64-65). Z tohoto důvodu
značně zesílil domácí odpor proti válce a tyto tlaky spolu s
vývojem
na
bojišti
přinutily
Jelcina
k míru.
Zajímavé
bylo
poučení, které si z toho vzaly ruské silové struktury a část
politických elit, a sice ţe „média jsou tzv. pátou kolonou
nepřátel RF“ (Belkin 1995) a jejich moţnosti bude třeba pro
příště oklestit.
Jestřábi4
Korţakov,
volbami
v Kremlu,
dokonce
zašli
v polovině
především
tak
šéf
daleko,
devadesátých
bezpečnosti
ţe
let
před
radili
Alexandr
prezidentskými
Jelcinovi,
aby
volby jednoduše odvolal. Jako záminku měli přitom na mysli mj.
válku v Čečensku. Kreml se mohl vymluvit na to, ţe se tamní
situace
vyhrotila
(Reitschuster
a
2006:
ţe
musel
32).
být
Moţnost,
vyhlášen
ţe
by
se
výjimečný
stav
Jelcin
moci
u
opíral jen o silové struktury, však neodpovídala představám
prezidentova okolí z řad oligarchů. Boris Nikolajevič by na ně
jiţ
nebyl
zkoumání
odkázán
sporných
a
mohl
by
uvolnit
privatizačních
ruce
obchodů.
prokuratuře
Novopečení
ke
ruští
miliardáři tak věnovali na volební boj Jelcina miliony dolarů
a
do
propagandy
zapojili
své
televize,
noviny
a
rádia
(Reitschuster 2006: 33).
Jiţ
v čase
za
vlády
voleb)
k
Borise
Jelcina
manipulaci
tak
ruského
docházelo
veřejného
(především
mínění,
ale
oligarchové vlastnící média byli mnohdy nezávislí a mimo volby
4
V Rusku je častěji pouţíván termín „siloviki“. Jedná se většinou o osoby
pocházející ze silových struktur a zastánce silového řešení problémů Ruska.
12
ve
svých
médiích
poměrech
informovali
rozumějme
tak,
ţe
vesměs
média
nestranně
(v
v kritických
ruských
momentech
přinášela zprávy, které se jejich vlastníkům hodily, případně
poškozovaly jejich oponenty, alespoň však byla určitá názorová
a informační pluralita). Média byla povětšinou značně kritická
i
k samotnému
Jelcinovi
a
jeho
nejbliţšímu
okolí.
Mohla
relativně svobodně informovat o situaci v Čečensku5 i na domácí
politické scéně. Do konce devadesátých let si tyto moţnosti
ještě udrţela. Později se však mělo začít ledacos měnit. Původ
vůle k těmto změnám je moţné hledat právě v průběhu a konci
první
války
zpráv
v Čečensku.
z Čečenska,
Kaţdodenní
především
a
neomezené
nezávislými
poskytování
ruskými
médii,
rozpoutalo aktivní veřejnou diskusi o neúčelnosti a způsobech
vedení
válečného
konfliktu
na
Severním
Kavkaze
(Simonsen
1997).
Ač Rusové vyuţívali klasické postupy válečné propagandy,
oznamovali
neexistující
úspěchy,
bránili
v práci
nezávislým
novinářům a podobně, ruská i mezinárodní média si našla vděčný
zdroj informací u čečenské strany (Malašenko a Trenin 2002:
64, Šmíd, Souleimanov a Dilbazi 2007: 204). Podle toho pak
vypadaly denní zprávy z čečenského bojiště.
Katalyzátorem
protiválečných
nálad
v Rusku
byly
záběry
zabitých a mrzačených vojáků základní sluţby, válejících se na
ulicích
Grozného
vedle
zbytků
zničené
vojenské
techniky.
Jásající čečenští povstalci v pozadí byli pro ruského diváka
taktéţ velmi nepříjemnou podívanou. Kritický přístup zejména
nejpopulárnější nestátní televizní stanice NTV, ale i dalších
ruských médií k událostem v Čečensku, kde se naplno rozpoutala
operace k „obnovení ústavního pořádku“ (Kreml odmítal nazývat
5
Ze strany ruské armády nebyla práce novinářům příliš usnadňována. To bylo
dáno především faktem, ţe ruská generalita nebyla moc ochotná s novináři
spolupracovat. Ţurnalisté se však mohli vcelku svobodně pohybovat v zóně
konfliktu a nebylo zakázáno pod hrozbou trestního stíhání natáčet a
zveřejňovat interview se separatisty.
13
skutečnost
pravým
jménem
a
slovo
válka
nahrazoval
tímto
eufemismem) vyvolal ve společnosti vlnu antipatie a nenávisti
k rusko-čečenské válce a jejím iniciátorům (GlobalSecurity.org
2009, Souleimanov 2007: 140).
Ač
oficiální
propaganda
veřejné
mínění
před
invazí
zpracovala, počáteční podpora veřejnosti se začala vytrácet,
kdyţ
bylo
federální
zřejmé,
armády
ţe
dochází
v klíčových
ke
katastrofálnímu
operacích,
a
kdyţ
selhání
se
začaly
objevovat zprávy o systematické likvidaci čečenské metropole a
řady
dalších
měst
i
s obyvateli
(GlobalSecurity.org
2009).
Svou roli sehrálo i popírání do očí bijících skutečností ze
strany
generálů
ruské
Některá
média
dokonce
vzniklém
„fenoménu“
armády
a
dalších
v této
mezi
představitelů
spojitosti
armádní
hovořila
generalitou
–
o
o
moci.
nově
„krvavých
lţích“ (Souleimanov 2007: 141).
Čečenská kampaň zasadila bolestivou ránu prestiţi ruské
armády.
Pochybnosti
v důsledku
o
tragického
shodovaly
s blíţícím
nejistota
pak
jen
úrovni
její
taţení
se
připravenosti,
zvlášť
rozšířením
stupňovala
zesílily,
NATO
médii
na
které
se
časově
východ.
ţivené
Tato
„bezpečnostní
dilema“ ruských občanů a projevovala se i v jejich touze po
utuţení státu a jeho moci, neboť je to stát, který je v Rusku
tradičně
vnímán
(Souleimanov
vojenské
jako
2007:
přední
143,
zranitelnosti
záruka
Pain
se
u
2000).
části
bezpečnosti
Ke
strachu
společnosti
občanů
z vlastní
přidávaly
i
obavy z delegování příliš rozsáhlých pravomocí četným etnickým
autonomiím,
coţ
v jejich
očích
mohlo
do
budoucna
narušit
jednotu ruského státu. Jiţ tehdy se proto začalo hovořit o
nutnosti
byl
i
recentralizovat
razantní
nárůst
federaci.
Důsledkem
nacionalistických
a
těchto
procesů
revanšistických
nálad v ruské společnosti a její postupná militarizace (Pain
2000). Čečenská válka poslouţila jako významný katalyzátor.
14
Tyto nálady potom vytvořily společenské očekávání pro vládu
„tvrdé
ruky“,
které
se,
jak
se
zdá,
začalo
naplňovat
za
dalších 6 aţ 7 let (Souleimanov 2007: 143).
4. Meziválečné Čečensko
„Země byla po roce 1996 v troskách a vládl v ní chaos.
Válka zničila veškerou infrastrukturu, továrny a výrobní haly
byly rozbombardované. Přibližně 15% čečenské orné půdy bylo
zaminováno, což způsobuje občasná zranění či úmrtí ještě i
dnes. Nezaměstnanost se vyšplhala na 80% (mezi mladými téměř
až
na
100%).
pocítí
Počet
fyzické
či
zraněných
a
těch,
psychické
následky,
co
po
je
zbytek
života
nezjistitelný.“
(Šmíd, Souleimanov a Dilbazi 2007: 213)
Vzhledem
k minimální
moţnosti
získat
legální
práci,
se
kterou by bylo moţné uţivit sebe či rodinu, se v této době
mnoho obyvatel válkou zdevastované země dalo na dráhu zločinu.
Nic
s tím
čečenský
nedokázal
prezident
udělat
Aslan
ani
v lednu
Maschadov
1997
nově
(Grochmalski
zvolený
1999:
244-
248). Začalo docházet ke sráţkám ozbrojených skupin, únosům a
vraţdám.
Situace
velitelé
v Čečensku
odmítli
uznat
se
nadále
autoritu
zhoršovala.
Grozného
a
Bývalí
postupně
polní
začali
vytvářet opozici. Rok 1998 se pak odehrál ve znamení konfliktu
mezi umírněnými stoupenci Aslana Maschadova a sílící islámskou
opozicí, do jejíhoţ čela se postavil Šamil Basajev (Lokšina et
al. 2007: 45).
4.1. Radikalizace islámu
Důleţitou
islámské
učení
roli
v čečenském
často
prostředí
nesprávně
zvané
tak
začalo
„wahhábismus“,
hrát
které
vzniklo v polovině 18. století na území Arabského poloostrova
v rámci purifikačního hnutí sdruţeného kolem Muhammada Abd al15
Wahhába ibn Sulejmana at-Tamini (Prague Watchdog 2008). Jeho
přívrţenci volali po obnovení čistoty raného islámu, tedy po
očistě
původní
pohanských
islámské
vlivů
či
věrouky
pozdějších
Muhammadových
„kacířských“
dob
novinek.
od
Pouze
Korán a Sunnu povaţovali za posvátné a jejich doslovný překlad
za
jediný
přijatelný
následovatelé
Wahhába
(Prague
se
Watchdog
však
2008).
odmítají
Samotní
povaţovat
za
„wahhábity“, neboť by se tak museli identifikovat se jménem
člověka,
coţ
idolatrie.
by
znamenalo
Naopak
si
dopustit
říkají
se
salafijjun
smrtelného
(jdoucí
hříchu
po
cestě
úctyhodných či zboţných předků). V anglicko-jazyčné literatuře
se proto ustálily neutrálnější pojmy pro označení tohoto učení
a jeho přívrţenců: salafismus a salafité (Souleimanov 2007:
192-193).
I kdyţ se zájmy jednotlivých polních velitelů v mnohém
rozcházely,
islámu.
našli
Radikalizace
přihlédneme-li
čečenské
společnou
islámu
cestu
byla
k neutěšenému
společnosti.
Alláh
v této
v dané
formě
chvíli
radikálního
přirozená
sociálně-ekonomickému
byl
jedinou
i
stavu
autoritou,
kterou
respektovali všichni čečenci.
Opojeni
vítězstvím
v první
válce
s Ruskem
se
někteří
Čečenci začali povaţovat za Bohem vyvolený národ k tomu, aby
osvobodili
„bratrské
kavkazské
národy“
od
ruské
nadvlády
(Šmíd, Souleimanov a Dilbazi 2007: 214). Existovaly i teorie,
které počítaly s vybudováním islámského státu sahajícího od
Kaspického
k Černému
moři
(Uppsala
conflict
data
program
2008).6
Tento vývoj ve válkou zdevastovaném Čečensku a poniţující
poráţka v předešlé válce samozřejmě nenechával v klidu ruské
představitele, kteří jiţ v březnu 1999 začali připravovat plán
6
Tyto pak nabraly na síle především od října 2007, kdy byl vyhlášen tzv.
Kavkazský emirát. (více informací na Uppsala conflict data program 2008)
16
na silové řešení čečenského problému (Lokšina et al. 2007: 4546). Rozšíření radikálního islámu mezi čečenským obyvatelstvem
přitom dalo Rusům do rukou mocnou zbraň.
značně
lépe
zvládnuté
mediální
hře
Tentokrát jiţ ve
obraceli
pozornost
ke
vzrůstající hrozbě islámského terorismu.
4.2. Dagestánská krize a výbuchy obytných domů v
Rusku
Dne 6. a 7.8.1999 vpadli čečenští ozbrojenci pod velením
polních
velitelů
Šamila
Basajeva
a
Habíba
Chattába
do
Dagestánu a bez výstřelu obsadili předem připravené opevněné
pozice (Baturnin et al. 2003: 459). Tři dny na to deklarovali
vznik
„nezávislého
Islámského
válku
„zaprodané
dagestánské
státu
Dagestán“
vládě
a
a
vypověděli
okupačním
ruským
vojskům“. (Uppsala conflict data program 2008, Lokšina et. al.
2007: 46, Souleimanov 2007: 208-209)
Malá podpora místních obyvatel i odvetný útok ruské armády
však
Pro
přivedly
Čečence
to
celou
ovšem
akci
islámských
znamenalo
novou
rebelů
ruskou
k nezdaru.
agresi,
která
tentokrát byla lépe připravena neţ útok oddílů generála Pavla
Gračova z konce roku 1994, před nímţ tento afghánský veterán
ujišťoval
Kreml,
ţe
čečenský
problém
vyřeší
jeden
jeho
výsadkářský prapor během dvou hodin (Švankmajer et al. 2004:
501).
Ruské
jednotky
(jeţ
tentokrát
netvořili
pouze
vojáci
základní sluţby, ale i profesionální ţoldáci) vyhnaly islámské
rebely do dvou týdnů z Dagestánu a zahájily přípravy na invazi
do Čečenska.
V září došlo k několika výbuchům obytných domů v Rusku,
které zmařily dohromady přes 300 ţivotů (Lokšina et al. 2007:
46).
vysoce
Charakteristické
výbušného
vysokých
přitom
hexogenu,
představitelů
pro
stejně
státní
tyto
jako
moci,
17
útoky
bylo
plamenná
hovořících
pouţití
vyjádření
o
čečenské
stopě (či dokonce rovnou o čečenském terorismu) dříve, neţ
poškozené domy dohořely (Reitschuster 2006: 63). Tyto zbrklé
komentáře a následné události vzbuzují určité pochybnosti.
Kdyţ došlo k prvním explozím obytných domů, vyvolalo to
v ruské společnosti šok. Válka se přenesla na ruské území, do
ruských
měst.
stanice
či
Cílem
další
nebyly
veřejné
vojenské
budovy.
jednotky,
Tentokrát
se
policejní
cílem
staly
obytné domy, civilisté. Obyvatelé obytných domů tak ve snaze
zabránit
podobným
výbuchům
začali
tvořit
občanské
hlídky,
které kontrolovaly domy a jejich okolí (Reitschuster 2006: 6566,
Souleimanov
2007:
215-220).
Ruská
společnost
se
mobilizovala.
Při třech kontrolách narazila občanská hlídka na podezřele
vyhlíţející
práškem,
muţe,
jenţ
se
kteří
manipulovali
podobal
cukru.
se
Lidé
záhadným
tyto
muţe
bílým
zadrţeli.
Zjistilo se, ţe se jedná o pracovníky Federální bezpečnostní
sluţby (FSB, v dobách dřívějších KGB, která se po rozpadu SSSR
takto přejmenovala), kteří zde provádějí „cvičení“ s vysoce
výbušným hexogenem (Lokšina et al. 2007: 46).
Tyto
události
pak
vedou
k pochybnostem
ohledně
role,
kterou sehrály ruské tajné sluţby při bombových útocích ve
městech.
Moţných
scénářů
je
přitom
více.
Nikoli
nepravděpodobná se zdá být úvaha, ţe FSB zosnovala tyto útoky,
aby mobilizovala ruský lid pro podporu nadcházejícího taţení
v Čečensku
(které
bylo
plánováno
jiţ
od
jara
1999),
aby
odvrátila pozornost od domácích problémů a vyvolala v občanech
touhu po vládě „tvrdé ruky“, která by nastolila pořádek a
zajistila
jejich
bezpečnost.
Jde
však
jen
o
spekulaci.
V případě, ţe šlo skutečně o pouhé cvičení, jak tvrdí ruské
bezpečnostní
vysoce
sluţby,
výbušného
zůstává
hexogenu
otázkou,
pouţit
proč
podobně
nebyl
namísto
vypadající
avšak
jinak zcela neškodný cukr. Uvěříme-li oficiální verzi vedení
18
ruského státu, jednalo se ze strany ruských tajných sluţeb o
neslýchané hazardérství se ţivoty obyvatel domů. I takové věci
se
v Rusku
dějí.
Ţádné
vyšetřování
těchto
událostí
se
nekonalo. Pravdy se tak uţ dnes nejspíše nedočkáme.
Čečenská stopa se nepotvrdila, ale obyčejným Rusům v hlavě
stále zněla původní prohlášení o údajném čečenském terorismu.
To
hrálo
dostali
do
karet
zelenou
pro
představitelům
další
moci,
kampaň
kteří
tak
v Čečensku.
od
Nové
lidu
taţení
dostalo název: „protiteroristická operace“.
4.3. Důsledky meziválečného vývoje
Tříleté
mnohdy
období
uváděno
jako
tzv.
„druhé
důkaz,
ţe
čečenské
čečenská
nezávislosti“
společnost
je
nebyla
schopna vybudovat suverénní stát a zajistit podmínky pro jeho
stabilní vývoj a trvalé fungování. S touto tezí by se dalo
souhlasit. Přihlédneme-li však ke stavu, v němţ se Čečensko po
první rusko-čečenské válce nacházelo (viz výše), nelze se tomu
divit.
V neprospěch
projektu
čečenské
nezávislosti
hrála
i
celá řada dalších faktorů jako geografická poloha, tradiční
klanová struktura společnosti (blíţe Souleimanov 2007: 31-34),
ekonomická
nesoběstačnost
a
přítomnost
vzácných
nerostných
surovin, která je mnohdy při formování stabilního politického
systému
opírajícího
se
o
právní
řád
spíše
prokletím
neţ
poţehnáním.
Vpád
do
Dagestánu
dal
představitelům
Ruské
federace
záminku k rozpoutání druhé války v Čečensku. Výbuchy obytných
domů
v Moskvě
zvládnutou
extremismem,
a
dalších
propagandou
ruských
městech,
v kombinaci
doprovázeny
s čečenským
dobře
islámským
pak zajistily podporu ruského obyvatelstva pro
nové taţení.
Zajímavá je skutečnost, ţe začátek obou čečenských válek
je datován do období před ruskými prezidentskými volbami. Proč
19
došlo k válce v Čečensku před Jelcinovým znovuzvolením? A proč
k ní došlo podruhé v době, kdy Jelcin hledal svého nástupce?
Moţné motivy ruské strany, které vedly k první válce, jsme jiţ
naznačili
dříve.
V případě
„protiteroristické
operace“
přichází se zajímavou myšlenkou L. Shevtsova. Podle ní Jelcin
a jeho „rodina“7 potřebovali po prezidentově odchodu v Kremlu
někoho
silného,
aby
je
byl
ochránit.8
schopen
Bylo
nutné
přesvědčit lid, ţe je to ţádoucí i pro něj (Shevtsova 2005:
35-36).
Průzkumy
ukazovaly,
veřejného
ţe
kdyby
mínění
se
volby
v polovině
konaly
roku
hned,
zvítězil moskevský starosta Jurij Luţkov
1999
jasně
s převahou
by
(Souleimanov 2007:
214), který si daleko za hranicemi metropole vydobyl renomé
dobráckého
hospodáře.
To
nepochybně
značně
komplikovalo
prezidentovu situaci, neboť Jelcinova „rodina“ a Luţkovovův
„klan“9 se jiţ několikrát dostaly do otevřeného střetu. Mezi
těmito skupinami panovala značná animozita.
Čečenský
poskytly
vpád
do
prezidentově
Dagestánu
„rodině“
a
výbuchy
dobrou
obytných
příleţitost
domů
změnit
volební preference ruských občanů ve svůj prospěch. Daly totiţ
lidem kolem Jelcina do rukou velmi přesvědčivé argumenty a
ruský lid na ně slyšel. Po srpnu a září 1999 ruští občané
tváří
v tvář
novým
hrozbám
začali
dávat
přednost
své
bezpečnosti, pořádku a vládě „tvrdé ruky“, která by jim toto
zajistila,
před
sociálními
jistotami,
jeţ
byly
dominantním
7
Termín „rodina“ se v Rusku vţil pro úzký okruh bohatých a vlivných lidí
sdruţených kolem Borise Jelcina. Tito lidé pak mnohdy značně profitovali
z Jelcinova postavení a jeho přízně a k moci a majetku se dostali často
ilegální cestou. Někteří také měli značný vliv na prezidentovo rozhodování
(to se týkalo zvláště Jelcinovy dcery Taťány a mocného oligarchy Borise
Berezovského).
8
Mělo se jednat především o ochranu před spravedlností, neboť mnohým
z Jelcinova okolí včetně jeho samého hrozilo trestní stíhání za pochybné
aktivity během prezidentova úřadování.
9
Luţkovovův „klan“ byl sdruţený kolem vlivné Most-Banky a jejího šéfa
oligarchy-miliardáře Vladimira Gusinského.
20
tématem od vypuknutí hluboké hospodářské krize v Rusku v roce
1998 (Člověk v tísni 2008, Shevtsova 2005: 36, Pain 2000).
Zbývalo uţ jen najít vhodného následníka. Devátého srpna (tedy
dva dny po invazi „wahhábitů“ do Dagestánu) prezident jmenoval
nového premiéra a ten byl jiţ 16.8.1999 Dumou v této funkci
potvrzen. Málokdo však věděl, ţe má jít skutečně o budoucího
Jelcinova nástupce.
Vladimir Vladimirovič Putin vstoupil na ruskou politickou
scénu
jako
pro
většinu
lidí
neznámý
člověk
pocházející
ze
silových struktur (konkrétně z Federální bezpečnostní sluţby –
FSB, dřívější KGB). K moci byl vynesen právě díky čečenské
invazi do Dagestánu a výbuchům obytných domů, které v Ruských
občanech vyvolaly strach a poţadavek na zajištění bezpečnosti
a pořádku, k čemuţ bylo v jejich očích potřeba silné osobnosti
(Pain
2000,
některých
Dobrovský
částech
2002).
společnosti
V silových
strukturách
tak
hlasy
sílily
ale
volající
i
po
odvetě za předchozí poniţující poráţku (Dobrovský 2008: 15).
Putin,
přispěchal
s několika
tvrdými
výroky
a
18.9.1999
zahájila ruská vojska rychlý pochod Čečenskem. Nový premiér
slavil další mediální úspěch.
5. Druhá rusko-čečenská válka
Dne 23. září došlo k bombovému útoku na Groznyj. Poţáry
a
zranění
způsobené
bombami
a
raketami
zanedlouho
postihly
desítky obcí po celém Čečensku a zavinily smrt stovek lidí.
Pouhé bombové útoky, bez rozsáhlého nasazení pozemní armády
v oblastech, kde se separatisté skrývali, však nemohly ruské
cíle splnit (Šmíd, Souleimanov a Dilbazi 2007: 219, Orr 2000).
Bombardování
připravit
mělo
tak
půdu
zničit
pro
hospodářský
akce
pozemních
potenciál
jednotek.
země
a
V ruské
televizi byly denně pořádány tiskové konference, na kterých se
oznamoval
přesný
počet
podniknutých
21
bombových
útoků,
nasazených
bojových
letounů
a
zničených
mostů,
rafinérií
a automobilů. Údaje o obětech naproti tomu uváděny nebyly.
22.10.1999
oznámily
ruské
federální
jednotky
postup
do Čečenského vnitrozemí. Na Kavkaz byly dále vysílány ruské
posily a od počátku listopadu bylo město Groznyj kontinuálně
vystavováno
intenzivním
náletům
a
dělostřelecké
palbě
(Orr
2000).
V polovině
prosince
ruská
vojska
obklíčila
Groznyj
ze všech stran. Byl ponechán pouze úzký koridor pro odchod
uprchlíků. Postupem času se koncentrovaná obrana stávala čím
dál méně efektivní a čečenští ozbrojenci začali opouštět město
(Orr 2000).
Počátkem
spíše
ojedinělé.
změnili
na
jara
taktiku
pozice
které
se
2000
jiţ
Ztenčily
a
nadále
federálních
byly
se
počty
jak
podnikali
jednotek,
potřebovaly
případy
tak
přeskupit.
pozičního
válčení
separatistů,
spíše
diverzní
jednotek
ruské
V tomto
stavu
kteří
útoky
armády,
konflikt
v Čečensku de facto ustrnul a jeho další průběh má jiţ odlišný
charakter (Šmíd, Souleimanov a Dilbazi 2007: 223).
Decimace
v druhé
Putin
válce
čečenského
metodicky
v hlavním
městě
území
a
jeho
nelítostná.
Čečenska
6.
Grozném
obyvatelstva
února
2002
prohlásil
byla
i
Vladimír
vojenskou
část tzv. protiteroristické kampaně za skončenou (Švankmajer
et al. 2004: 501). Násilí na Kavkaze to však nezastavilo.
Existuje velmi málo informací o ztrátách na ţivotech během
druhé rusko-čečenské války, coţ bylo zapříčiněno informační
blokádou ze strany Moskvy uvalenou na zprávy z bojiště a jeho
okolí.
Kontroverzní
údaje
lze
proto
z nezávislých
zdrojů
ověřit jen obtíţně (pokud vůbec). Odhaduje se, ţe „chirurgicky
přesné“ raketové útoky nepřeţilo cca 80 tisíc civilistů. 300
tisíc aţ 350 tisíc lidí navíc muselo z republiky v září a
říjnu 1999 uprchnout. O střechu nad hlavou přišlo cca 600
22
tisíc lidí. Zcela bylo zbořeno asi 280 tisíc domů (Souleimanov
2007: 236-237).
5.1. „Čečenizace konfliktu“
Stovky Čečenců, kteří přišli v důsledku činnosti ruských
vojsk v republice o své domovy a příbuzné, zaměřili své osobní
úsilí
k touze
po
pomstě.
Této
skutečnosti
nezanedbatelnou
měrou přispěla i politika tzv. čečenizace, uplatňovaná Moskvou
v zemi
od
roku
2000,
tedy
snaha
o
přenesení
ozbrojeného
konfliktu z roviny rusko-čečenské na čečensko-čečenskou.
Ve snaze rozdělit čečenský odboj jmenoval V. Putin Achmata
Kadyrova
(který
byl
v první
rusko-čečenské
válce
na straně separatistů) prezidentem Čečenské republiky. Řada
bývalých polních velitelů i se svými vojáky přešla na stranu
promoskevské
i
čečenské
rekrutování
čečenských
tisíců
milicích.
vlády,
formované
čečenských
Účast
Kadyrovem.
mladíků
v těchto
Začalo
v promoskevských
formacích
měla
členům
zajišťovat ochranu před případnými útoky ze strany federálních
vojsk,
stabilní
výdělek
a
moţnost
získat
spojence
pro vypořádání se s nepřáteli v řadách účastníků odboje (Šmíd,
Souleimanov a Dilbazi 2007: 230-231). V posledních letech se
začalo těmto jednotkám, spřízněným s klanem Achmata Kadyrova,
po jeho smrti de facto vedeným jeho synem
Ramzanem, říkat
„kadyrovci“.
Tito
jsou
stále
častěji
vyuţíváni
v bojových
operacích
proti separatistům či při „začistkách“10. Zákony krevní msty a
10
„Začistky“ jsou podle oficiální terminologie koncipovány jako akce
k vypátrání čečenských ozbrojenců skrývajících se v obcích, k odhalení
skladišť zbraní apod. Mělo se tedy jednat o preventivní opatření zavedená
proto, aby se předešlo guerillové, resp. teroristické činnosti separatistů
(Souleimanov 2007: 263).
V praxi vše fungovalo trochu jinak. Federální vojska nejprve obklíčila
vybranou vesnici a znemoţnila odchod obyvatelstvu, následovalo ostřelování
těţkým dělostřelectvem,
letectvem i
tanky. Posléze
se přistoupilo
k pozemnímu
„vyčištění“
vesnice,
které
bylo
doprovázeno
popravami,
23
kolektivní
odpovědnosti
panující
v čečenské
společnosti
pak
zajistily, ţe se konflikt skutečně částečně transformoval do
vnitročečenské
podoby,
zatímco
účast
federálních
jednotek
v konfliktu se omezila (Souleimanov 2007: 308-325).
5.2. Ruská společnost a média
Invaze
do
Dagestánu,
výbuchy
obytných
domů
a
Rusko-
čečenská válka podpořily razantní nárůst ruského šovinismu a
xenofobie
vůči
„neslovanského“
hlediska
ruskou
za
Kavkazanům
vzhledu)
společensky
společnost
a
(ale
i
lze
je
dalším
povaţovat
nejzávaţnější
(Malašenko
a
etnikům
lidem
z dlouhodobého
důsledek
Trenin
a
války
2002:
pro
65-66,
RUSKODNES.cz 2007, Amnesty International 2006). Téma se stalo
tak komplexním problémem Ruska, ţe by zasluhovalo samostatnou
pozornost.
O vytváření protikavkazských nálad v ruské společnosti se
zaslouţila především média. Mnohým čistě kriminálním ţivlům,
které
jsou
na
denním
pořádku,
je
často
zbytečně
přikládán
etnický rozměr v případě, ţe mezi jeho účastníky patří rodáci
z Kavkazu (Pain 2000, Šmíd, Souleimanov a Dilbazi 2007: 230231). Ruská média také v minulosti o některých větších útocích
na civilisty informovala jako o čečenském terorismu, aniţ by
si počkala na oficiální závěr vyšetřování.
V novinách,
televizích
a
rádiích
se
často
omílala
spojitost mezi teroristickými útoky ve městech Ruské Federace
a čečenskou otázkou. Tato vyjádření byla často podporována i
některými představiteli moci. Kremlu se tak de facto podařilo
získat na svou stranu domácí veřejné mínění, za cenu rychlého
rozšíření rasismu, šovinismu a xenofobie v ruské společnosti
(Pain 2000).
drancováním, mučením a někdy i znásilňováním civilistů, kteří bombové útoky
přeţili (Tamtéţ). (Více k této problematice téţ Bajsajev et. al. 2000.)
24
Radikálně se změnila i situace na ruské politické scéně.
Zatímco v letech 1994-1996 bylo moţné hovořit o stranách, jeţ
se
zasazovaly
o
mírové
řešení
konfliktu,
kdyţ
v podstatě
jedinou politickou stranou, která se bezpodmínečně postavila
za
invazi,
strana
V.
byla
ultranacionalistická
Ţirinovského
–
LDPR
Liberálně-demokratická
(Grochmalski
1999:
218),
od
srpna 1999 si jen málo politiků dovolilo ozvat se proti novému
taţení. Jediným důleţitým politickým subjektem zachovávajícím
si
svou
protiválečnou
Jabloko
(Souleimanov
orientaci
2007:
zůstala
239).
Ta
liberální
však
za
své
strana
postoje
zaplatila ztrátou voličů, kdyţ v prosincových volbách získala
jen 5,93% odevzdaných hlasů (ve volbách 1995 obdrţela téměř
7%). (Holzer 2004: 345)
Oproti tomu prokremelský blok Jednota, který byl vytvořen
aţ
10.09.1999
a
kterému
veřejně
vyjádřil
podporu
stále
populárnější Putin, ve stejných parlamentních volbách získal
23,32% odevzdaných hlasů (Holzer 2004: 342), coţ byl výkon
vskutku
obdivuhodný,
politický
omezoval
subjekt
pouze
na
vezmeme-li
existující
podporu
3
v úvahu,
měsíce,
premiéra,
který
ţe
se
jednalo
jehoţ program
se
navíc
o
se
k moci
dostal jen měsíc před vznikem tohoto hnutí.
Úspěšná podzimní operace ruských vojsk v Čečensku značně
přispěla k Putinově popularitě. Podle průzkumu agentury ARPI
by pro Putina jako prezidenta na počátku září hlasovalo méně
neţ 1% voličů. Za měsíc uţ to bylo 15% voličů a ještě o měsíc
později 30% (Shevtsova 2005: 42).
Druhá čečenská válka byla chápána téměř podvědomě jako boj
o státní identitu Ruska, za obrodu národní hrdosti, jako boj
s vlastními komplexy. Právě proto se těšila podpoře občanů.
Kritické hlasy byly záměrně přeslýchány (Baturnin et al. 2003:
460-461).
25
Aby
vítězného
odhodlání
konce
společnosti
vydrţelo
a
dotáhnout
nebylo
válku
otřeseno
aţ
informacemi
do
o
velkých ztrátách na bojišti případně o válečných zločinech zde
páchaných,
bylo
potřeba
jiţ
zpočátku
zajistit
kontrolu
nad
médii. Tohoto poučení došly ruské elity zejména díky první
rusko-čečenské válce, neboť ta byla prohrána mimo jiné i díky
nezvládnuté informační válce. Začátek druhé války v Čečensku
tak byl doprovázen i náleţitou přípravou v oblasti informačněpropagandistické politiky.
Zanedlouho po zahájení „protiteroristické operace“ byla
zřízená
četná
informační
Hlavním
posláním
vakuum
potřebnými
těchto
střediska
institucí
informacemi.
s oficiálním
bylo
Tato
zaplnit
potřeba
statutem.
informační
vznikla
po
zavedení informační blokády na události v Čečensku ze strany
Moskvy. V únoru 2000 (měsíc před prezidentskými volbami v RF)
pak začala platit povinnost akreditace ţurnalistů, kteří tak
nyní
museli
ţádat
o
dovolení
působit
v Čečensku
(Výbor
na
ochranu novinářů 2001, Prague Watchdog 2000). To mělo zajistit
„filtraci“ nevhodných novinářů, kteří jiţ nesměli být vpuštěni
do zóny konfliktu.
Některým
zahraničním
ţurnalistům,
kteří
prosluli
reportáţemi z první čečenské války, bylo ruským ministerstvem
zahraničních
věcí
odmítnuto
udělení
víza
(z různých
často
nespecifikovaných či fiktivních důvodů). Takto postiţenými se
stali např. maďarská novinářka Kricztina Satori, Němec Frank
Hefling, Američanka Carlota Gall či Francouz André Gluecksmann
aj. V únoru 2000 byla z Ruska jako osoba non grata vyhoštěna i
česká novinářka Petra Procházková (Souleimanov 2007: 258-259).
Korespondent Ruské sluţby Rádia Svobodná Evropa/ Rádia Svoboda
Andrej
Babickij
separatisty
a
byl
umístěn
dokonce
do
obviněn
filtračního
z kolaborace
zařízení
(Výbor
se
na
ochranu novinářů 2001, Prague Watchdog 2000, Shevtsova 2005:
26
83). Proti internaci se však zvedla vlna celosvětové protestní
kampaně, která nakonec slavila úspěch (Shevtsova 2005: 84).
Babickij byl propuštěn.
Novináři, kterým přece jen byla poskytnuta akreditace,
se museli v zóně konfliktu nacházet v přítomnosti pracovníka
tiskové sluţby, vesměs důstojníků FSB, coţ značně omezovalo
flexibilitu a mobilitu novinářů a nemohlo se to neodrazit na
obsahu zpráv (Výbor na ochranu novinářů 2008).
Zákon
„O
nouzovém
stavu“
z roku
1991
sice
umoţňuje
omezit práva novinářů plnit profesionální úkoly, v Čečensku
však
nouzový
poukazuje
stav
na
to,
vyhlášen
ţe
institut
porušuje
ruské
zákony
(Pain
Svobodu
slova
mohou
ohrozit
nebyl.
Řada
novinářské
2000,
i
odborníků
akreditace
Souleimanov
některé
proto
v praxi
2007:
vágní
260).
formulace
z Pravidel o akreditaci, např. trestní odpovědnost za šíření
zpráv, které napadají čest a důstojnost vojáků.
V roce 1998 byl navíc přijat Zákon o terorismu, který
mj. určoval zodpovědnost médií za spolupráci s teroristy či
činnost,
která
mohla
být
příslušnými
orgány
vyloţena
podvratná (např. zveřejnění rozhovoru se separatisty
Takto
bylo
zneuţít
Nelze
vytvořeno
proti
se
protoţe
nevhodným
divit,
autocenzura.
právní
ţe
hrozily
novinářům
se
Vystupovat
prostředí,
postupně
proti
sankce,
ale
atd.).
které
bylo
moţno
(Souleimanov
2007:
260).
stala
válce
i
jako
mocným
bylo
faktorem
nejen
nepopulární,
i
riskantní,
neboť
ruská
veřejnost zejména v prvních měsících po výbuších obytných domů
odmítala
naslouchat
jakýmkoliv
jiným
argumentům
neţ
těm
optimistickým a rozhodným.
V Kremlu panovaly obavy, ţe vzhledem k nevypočitatelnosti
čečenského konfliktu není jisté, ţe bude moţné udrţet Putinovu
popularitu aţ do června 2000, kdy se měly původně prezidentské
volby konat. Putina bylo třeba k moci dostat ihned (Shevtsova
27
2005: 53). Ve svém projevu z 31.12.1999 tak Jelcin překvapivě
oznámil svou rezignaci na post prezidenta RF. Odstupujícího
prezidenta
krokem
v tomto
Jelcin
případě
zajistil,
nahrazuje
ţe
ruský
prezidentské
premiér.
volby
bylo
Tímto
třeba
uspořádat do tří měsíců a novopečený ruský premiér a nyní i
zastupující prezident dostal příleţitost k tomu, aby občanům
ukázal, co svede v pozici, o níţ se v prezidentských volbách
v březnu hodlal ucházet.
Vladimir
konfliktu
Putin
zaloţil
v Čečensku.
svou
Článek
předvolební
v ruském
kampaň
liberálním
na
časopise
Itogi z 23. prosince 1999 to komentoval takto: „Volby do Dumy
v roce 1999 obohatily ruskou politickou vědu jedním nesporným
objevem:
Rozsáhlá
vojenská
operace
může
být
chladnokrevně
využita jako volební technika.“(cit. v Shevtsova 2005: 39)
Aby bylo Putinovo zvolení jisté, bylo ještě třeba vyřadit
ze
hry
hlavní
soupeře.
Těmi
byli
moskevský
starosta
Jurij
Luţkov a bývalý ruský premiér Jevgenij Primakov, kteří kolem
sebe zformovali v parlamentních volbách 1999 třetí nejsilnější
politický blok Vlast - Celé Rusko. Tento problém Kreml vyřešil
skrze
špinavou
kampaň
ve
státem
řízených
médiích,
zvýšeným
tlakem na členy opozice a uplácením členů hnutí Vlast – Celé
Rusko (Feifer 1999, Shevtsova 2005: 40). Nakonec frakce těchto
dvou známých ruských politiků vstoupila do tábora Kremlu. Po
takto provedené čistce politického pole zbyl proti Putinovi
jediný váţný kandidát, kterým byl komunista Genadij Zjuganov.
Mocenské struktury se tak v podstatě řídily stejným schématem
jako v roce 1996. Jedinou alternativou jejich kandidátovi se
měl stát komunista.
Dne
v prvním
Public
26.3.2000
kole
Policy
se
vyhrál
ziskem
2007).
Vladimir
52,9%
Důleţitým
Putin
hlasů
prezidentské
(Centre
faktorem
pro
for
jeho
volby
Study
of
vítězství
byla skutečnost, ţe byl jediným kandidátem, jenţ měl podporu
28
vládnoucích
prostředky
elit,
které
k neutralizaci
mobilizovaly
jeho
oponentů
administrativní
a
zorganizovaly
podporu jeho kandidatuře. Centrální i místní autority dělaly
všechno moţné, aby Putin zvítězil. Škála metod, které byly
pouţity, byla široká, od přesvědčování přes nátlak na voliče,
poškozování oponentů aţ po zajišťování „správného“ počtu hlasů
(Shevtsova 2005: 75).
Putin
by
volby
nakonec
nejspíš
stejně
vyhrál
i
bez
volebních podvodů, ačkoliv moţná ne hned v prvním kole. Lidé
totiţ chtěli stabilitu, mír a bezpečnost, a to on v jejich
očích představoval. Společnost byla unavená, ale i kdyţ chtěla
pořádek, nechtěla ztratit svobody, které předtím garantovali
Gorbačov a Jelcin (Shevtsova 2005: 75). Nový prezident tak měl
hledat vzájemný vztah mezi svobodou a pořádkem.
Zajištění
národní
bezpečnosti
však
bylo
v pojetí
nové
vlády zcela totoţné s upevněním „mocenské vertikály“11.
V září 2000 Putin zveřejnil svou „Doktrínu o informační
politice
z hlediska
bezpečnosti
státu“.
Novinářům
měl
být
v budoucnu mimo jiné zákonem zakázán „nesankcionovaný přístup
k informacím“ a „odhalování důvěrných informací“ (Reitschuster
2006: 126-127).
Nejdříve začala být nová politická linie uplatňována vůči
médiím, která si ještě navzdory vládním zásahům z let 19992000 uchovala jistou nezávislost. K jejich postupné politizaci
přispěla
především
řada
interních
sporů
mezi
Putinem
a
některými oligarchy (Dobrovský 2002).
Poté, co se na konci roku 1999 ukázalo, ţe se ani další
blesková
válka
na
Kavkaze
nezdařila
a
na
veřejnost
začaly
pronikat znepokojivé zprávy z bojiště, začala se ruská vláda
11
Tzv. mocenská
centralizace.
vertikála
se
stala
29
formálním
vyjádřením
politické
zaměřovat
především
na
televizní
stanice
s celostátním
pokrytím.
Nejkritičtějším médiem vůči válce v Čečensku byla stanice
NTV,
která
byla
součástí
Gusinského
Media-Mostu.
11.5.2000,
tedy
čtyři
mediálního
Tlak
dny
na
po
NTV
impéria
se
začal
slavnostní
Vladimira
stupňovat
inauguraci
od
nového
prezidenta. Policie provedla domovní prohlídky kanceláří firmy
mateřské společnosti Media-Most.
1999
postavil
na
Primakova-Luţkova,
13.6.2000 uvězněn
2005:
93-94).
podporu
byl
Gusinskij, který se
prezidentských
obviněn
z daňových
v roce
aspirací
podvodů
bloku
a
jiţ
(The Jamestown Foundation 2000, Shevtsova
Současně
podal
státní
plynárenský
koncern
Gazprom, jeden z akcionářů televize, ţalobu na NTV a poţadoval
navrácení půjček v celkové výši 211 milionů dolarů. 20.7.2000
výměnou za své osvobození údajně dal Gusinskij písemný slib
prodat kontrolní balík holdingu Media-Most Gazpromu (The James
town Foundation 2004). Záhy byl skutečně propuštěn a případ
byl ukončen vzhledem k „absenci skutkové podstaty trestného
činu“. Zanedlouho se Gusinskij ozval ze Španělska a prohlásil
dohodu o prodeji akcií za produkt státního vydírání a odmítl
její závěry akceptovat, přičemţ zároveň tuto dohodu podepsanou
mj.
ministrem
prokuratura
poté
informací
opět
Lesinem
zahájila
zveřejnil.
trestní
řízení
Generální
proti
Media-
Mostu i Gusinskému osobně, toho však Španělsko s poukazem na
politické pozadí kauzy a nedostatečnost důkazů odmítlo vydat
(The
James
town
Foundation
2004,
Shevtsova
2005:
109).
Ke
konci roku 2000 daňové úřady zahájily soudní řízení s cílem
dosáhnout
likvidace
NTV.
Televizní
stanice
zanedlouho
zbankrotovala a po několikaměsíčním soudním procesu přešlo 51%
akcií televizní stanice z Media-Mostu Vladimira Gusinského na
Gazprom-Media. NTV se postupně změnila k nepoznání. Vystřídalo
se vedení. Část novinářů, která se rozhodla zůstat, musela
30
přijmout
novou
politiku
vedení,
další
část
z NTV
odešla
(Souleimanov a Svoboda 2006).
V době krachu NTV zbyla v Rusku jediná televizní stanice
s federálním
TV-6
pokrytím
Moskva.
někdejší
nezávislá
V pozadí
„duchovní
této
na
Kremlu:
televize
otec“
televizní
stál
Jelcinovy
další
kanál
oligarcha,
„Rodiny“,
Boris
Berezovskij. Ten ovládal i hlavní ruský televizní kanál ORT,
který
Putinovi
Berezovského
výrazně
potkal
dopomohl
podobný
k moci.
osud
jako
V roce
jeho
2000
bývalého
ovšem
rivala
Gusinského. Berezovskij musel podle vlastních slov odstoupit
pod
nátlakem
Putinově
49%
vládě
akcií
ORT
v opozici
státu
a
od
(Souleimanov
té
doby
byl
vůči
2007:
443,
Shevtsova
2005: 93). Z bezpečí svého londýnského bytu tak byl ochoten
nepohodlné novináře z NTV zaměstnat ve své stanici TV-6.
Po zdánlivě ekonomicky motivovaném soudním procesu z ledna
2002 s menšinovým (15%) akcionářem LUKoil-Garant, který byl
dceřinou
společností
státního
ropného
gigantu
LUKoil,
byla
kontroly
nad
však uzavřena i TV-6 (Wines 2002).
Kroky
soukromými
všechny
ruské
vlády
televizními
lze
zmínit
namířené
k získání
stanicemi,
např.
rádio
ale
Echo
i
dalšími
Moskvy),
médii
byly
(za
zcela
legální, a jakkoliv se můţeme odvolávat na jejich politickou
motivovanost,
z právního
hlediska
je
nelze
zpochybnit.
Klasickým modelem útoku proti nepohodlnému subjektu se stalo
vyuţití ekonomických argumentů (Souleimanov a Svoboda 2006).
Pouţívání právních orgánů k nátlaku na ţurnalisty a vlastníky
médií, selektivní uplatňování práva a perzekuce oponentů ve
státem kontrolovaných médiích, vedly ke vzniku autocenzury u
vlastníků médií, coţ mělo a má za následek tvrdou autocenzuru
u
novinářů.
nespokojenosti
Vlastníci
s vládou
médií
se
zbavují
novinářských týmů (Javlinskij 2003).
31
při
jakémkoliv
nepohodlných
náznaku
novinářů
i
6. Tragédie v divadle na Dubrovce a následující vývoj událostí
Zesilování
v extrémních
kontroly
nad
situacích.
médii
Jednou
dosahuje
svého
z takových
vrcholu
situací
byla
bezesporu i tragédie v divadle na Dubrovce.
Několik desítek ozbrojenců obsadilo 23.října 2002 divadlo
v moskevské čtvrti Dubrovka, kde v konečném důsledku přišlo o
ţivot
velké
ruských
mnoţství
speciálních
rukojmích
sil,
které
(ač
do
paradoxně
ventilace
díky
zásahu
budovy
pustily
otravný plyn).
Šéf
Moskvy
NTV
a
Boris
majoritní
Jordan
telefonicky
si
stěţoval
akcionář
po
rozhlasové
událostech
šéfredaktoru
na
Echa
stanice
Dubrovce
Moskvy
Echo
denně
Alexeji
Venediktovovi, ţe měl kvůli jeho kritickým zprávám ve vysílání
problémy v Kremlu (Reitschuster 2006: 119). Ani Slavik Šuster,
zástupce šéfredaktora v NTV, to neměl jednoduché, kdyţ byl šéf
vysílání Jordan na schůzce v Kremlu vyzván, aby populárního
moderátora
talkshow
Svoboda
názoru
Šustera
propustil
(Reitschuster 2006: 120). Ten sice i nadále mohl do vysílání,
ale uţ nikdy naţivo. Jeho kritický tón tak mohl být mírněn.
Pochybnosti
o
oficiální
verzi
osvobozovací
akce
na
Dubrovce chtěl krátce po události zveřejnit moskevský bulvární
list
Jeho
Verzija
vedením
korespondent
zadrţovaných
bojovníků,
listu
pod
však
Andrej
rukojmí
kteří
se
šéfredaktora
a
Soldatov
zpovídal
zúčastnili
překvapila
šestice
Rustama
byl
Arifdţanova.
svědkem
desítky
svědků,
útoku,
a
lékařů.
agentů
FSB,
dramatu
elitních
Pracovníky
kteří
oficiálně
přišli v jiné záleţitosti. Ti mimo jiné zabavili i materiály,
které
měl
Soldatov
připravené
k článku
o
Dubrovce
(Pribylovskij 2006: 45-46, Yefimova 2002, Reitschuster 2006:
121).
Článek
nakonec
stejně
vyšel.
Konflikt
s FSB
však
nenechal v klidu vlastníky bulváru, kteří po tomto incidentu
32
odvolali šéfredaktora Arifdţanova (Pribylovskij 2006: 45-46).
Ač oficiálně uvedli jiné důvody, zbavování se „nepohodlných“
novinářů i celých novinářských týmů se stalo v Rusku poměrně
standardním způsobem vlastníků médií, jak prokázat loajalitu
exekutivě.
Za
všechny
lze
jmenovat
i
majitele
k Putinovi
kritických novin Novyje Izvjestia Olega Mitvola, který v únoru
2003 vyměnil celé vedení tohoto deníku (Pribylovskij 2006: 4647).
Krátce po tragédii na Dubrovce příslušníci FSB pod různými
záminkami
nezvaně
vstoupili
i
do
redakcí
několika
dalších
novin a časopisů.
Moskevský parlament se místo vyšetřování okolností zásahu
na
Dubrovce
začal
zabývat
chybným
jednáním
novinářů.
Svým
zpravodajstvím prý ţurnalisté pomohli teroristům a ohrozili
ţivot obětí (Baker 2002). Aby se vyloučilo jakékoliv opakování
situace, schválil parlament urychleně zákon, podle něhoţ mělo
být
v budoucnu
zakázáno
jakékoliv
zpravodajství
o
protiteroristických operacích (Baker 2002, Yefimova 2002). Na
základě tohoto opatření by bylo ilegální také kaţdé hlášení o
porušování lidských práv v Čečensku, neboť i zde šlo oficiálně
o
„protiteroristickou
operaci“
(Reitschuster
2006:
121,
Yefimova 2002). Na druhou stranu je třeba uvést, ţe prezident
(ač po nátlaku desítek mezinárodních mediálních organizací a
poněkud
nesmělých
prosbách
manaţerů
ruských
médií)
vetoval
návrh zákona Státní Dumy, který měl po tragédii na Dubrovce
značně omezit činnost médií. Své rozhodnutí Putin komentoval
slovy,
ţe
omezování
„by
mohly
práva
vzniknout
občanů
na
předpoklady
získávání
pro
neodůvodněné
informací“
(Public
Broadcasting Service 2002).
Úplná „pacifikace“ NTV byla zkompletována v listopadu roku
2002, kdy byl akcionáři Gazpromu propuštěn dosavadní ředitel
NTV
Američan
Boris
Jordan.
Důvodem
33
bylo,
ţe
i
po
odchodu
většiny „vzpurných novinářů“ pracoval natolik samostatně, ţe
během
obsazení
divadla
na
Dubrovce
podle
nich
a
názoru
prezidenta Putina nezohledňoval poţadavky kladené na novináře
v situaci
vzniklé
zadrţováním
rukojmích
(NEWSru.com
27.
listopadu 2002). Tím patrně měli na mysli odvysílání záběrů ze
zásahu ruských bezpečnostních sloţek.
Po tom, co NTV ovládl státní podnik Gazprom-Media, přešli
někteří k vládě kritičtí novináři do Berezovského televizní
stanice TV-6. Ta byla brzy na to, po soudním sporu s dceřinou
společností státního podniku LUKoil, uzavřena. Tým ţurnalistů
pod
vedením
Kiseljova
se
tak
znovu
stěhoval,
tentokrát
do
čerstvě zaloţeného kanálu TVS. Ani ten však nebyl ušetřen a
v polovině
června
2003
byl
zrušen.
Věta:
„Sbohem!
Jsme
vypnuti!“ pronesená v éteru před půlnocí 17.6.2003 jednou ze
zaměstnankyň
TVS
se
tak
stala
pro
ruské
mediální
dějiny
příznačnou. Od roku 2003 v Rusku neexistuje na vládě nezávislá
a
tedy
potenciálně
kritická
televizní
stanice
s federálním
pokrytím (Pribylovskij 2006: 48-49, Souleimanov 2007: 443).
Kiseljov
Moskvy,
a
které
jeho
sice
tým
je
nakonec
jiţ
od
nastoupili
června
2001
do
pod
rádia
Echo
kontrolou
Gazprom-Media, nicméně stále si uchovává jistou kritičnost. To
lze vysvětlit poměrně niţším vlivem rádia na posluchače neţ je
tomu u televizí (Souleimanov a Svoboda 2006). Úspěch Kremlu
tkví
především
novináře
v tom,
z celostátní
ţe
se
mu
televize
podařilo
do
rádia
dostat
nepohodlné
s lokálním,
byť
moskevským, dosahem. Navíc do rádia, které má pod kontrolou.
6.1. Čečensko
–
referendum
o
přijetí
ústavy
a
prezidentské volby v republice 2003
Pod
kontrolou
měla
Moskva
i
celý
průběh
referenda
v Čečensku o přijetí nové ústavy ze dne 23.03.2003. Kreml a
promoskveské
struktury
jím
chtěly
34
legitimizovat
svou
snahu
začlenit
Čečensko
do
Ruské
federace.
Čečenské
hnutí
odporu
referendum uznat nehodlalo a neuznalo.
Na otázku „Přijímáte ústavu Čečenské republiky?“ při 89%
účasti odpovědělo kladně 96,03% respondentů a s uskutečněním
prezidentských
voleb
v republice
souhlasilo
95,03%
Čečenců
(Prague Watchdog 2003a).
Výsledky
uspokojivé.
byly
pro
Průběh
kremelskou
referenda
administrativu
však
znepokojil
více
neţ
zahraniční
pozorovatele a novináře, kteří se i přes hrozící nebezpečí do
Čečenska vydali.
Nikdo z členů volební komise nic nenamítal, kdyţ se sami
zahraniční novináři po předloţení svých pasů pokusili vhodit
hlasovací lístky do urny (Prague Watchdog 2003a). Uváděny byly
i případy, kdy volili nezletilí a poměrně ostrou kritiku si
vyslouţily tzv. „dodatečné seznamy voličů“.12
Právě
pomocí
neočekávaně
docílit
vysoké
tím,
ţe
dodatečných
účasti
stejní
v
seznamů
dosáhli
referendu.
lidé
volili
organizátoři
Falzifikace
v
několika
se
dalo
volebních
místnostech, kde se prokazovali různými doklady a nechávali se
dopisovat na tyto seznamy.
V Ačchoj-Martanské oblasti byly zaznamenány tři autobusy,
které jezdily od vesnice k vesnici, kde se pasaţéři nechali
dopisovat
na
dodatečné
seznamy
a
volili
tak
několikrát
za
sebou (Tamtéţ).
Obránci lidských práv rovněţ zaregistrovali případy přímé
manipulace s hlasy, kdy například vojáci v horských oblastech
výhrůţkami nutili některé voliče k účasti v referendu, nebo
kdy členové volebních komisí sami vhazovali volební lístky do
uren
a
dodatečně
dopisovali
jména
12
voličů
do
seznamů.
Za
Na ty se mohli po předloţení dokladů zapsat voliči, kteří v dané lokalitě
nebyli vedeni na oficiálních seznamech.
35
pozornost stála i aktivní účast desetitisíců ruských vojáků,
kteří byli v republice trvale dislokováni (Řehák 2004, Prague
Watchdog 2003a, Souleimanov 2007: 301-302).
V referendu
schválené
prezidentské
volby
v Čečensku
se
konaly 5.10.2003. Vyhrál v nich Achmat Kadyrov, i kdyţ se dle
průzkumu agentury Validata v polovině roku 2003 „těšil“ velice
nízké
podpoře
voličů
–
11,4%.
Naopak
většina
dotázaných
(66,5%) na otázku „Pro koho z uvedených byste v ţádném případě
nehlasovali?“
těšil
uvedla
mladý
právě
čečenský
jeho
jméno.
miliardář
Největší
ţijící
podpoře
v Moskvě
se
Malik
Sajdullajev (20,1%) a dobře si vedli i poslanec Státní Dumy
Aslambek
Aslachanov
Plechanovovy
jmenovaný
(18,3%)
akademie
však
brzy
a
Ruslan
profesor
ekonomie
Chasbulatov
seznal,
jakou
moskevské
(19,2%).
povahu
Poslední
budou
mít
nadcházející volby a raději od své kandidatury upustil (Prague
Watchdog 2003b,
Souleimanov 2007: 302).
V samotný předvečer
voleb pak byla většina reálných Kadyrovových soupeřů různými
způsoby od účasti v nadcházejících volbách odstavena. Ke dni
voleb tak kromě Kadyrova zbylo ještě 7 neznámých uchazečů,
kteří
celou
událost
„demokratizovali“
(vytvářeli
zdání
demokratické soutěţe).
6.2. Parlamentní
a
prezidentské
volby
v Rusku
2003-2004
O dva měsíce později se konaly parlamentní volby v celém
Rusku.
Jejich
význam
je
však
na ruské
politické
scéně
druhořadý. Slouţí spíše jako informační popř. zmocňovací akt,
o čemţ svědčí volební úspěšnost tzv. proprezidentských stran,
testujících
potenciál
kremelského
tábora
pro
nadcházející
prezidentské klání (Holzer 2004: 342).
Parlamentní
s přehledem
volby
v nich
v Rusku
zvítězilo
proběhly
Jednotné
36
7-8.12.2003
Rusko,
jeţ
a
získalo
37,57% hlasů. Druzí skončili komunisté (12,61%), následovala
Liberálně demokratická strana Ruska (11,45%) a do parlamentu
se
dostalo
i
seskupení
Vlast
(9,02%).
Jabloko
a
Svaz
pravicových sil zaznamenaly totální propad a nepřekročily ani
5%
volební
klauzuli
potřebnou
pro
zisk
mandátů
v poměrně
volené části Dumy (Centre for the Study of Public Policy 2008,
Holzer 2004: 353, Politkovská 2007: 11-13).
Propad liberálního tábora je moţno hodnotit např. jako
katastrofu pro další demokratizaci ruského veřejného ţivota,
ale
kupříkladu
také
jako
přirozený
důsledek
neschopnosti
Jabloka a Svazu pravicových sil sjednotit se do jednoho tábora
a v tomto smyslu voličský trest (Holzer 2004: 345).
Na druhou stranu je třeba uznat, ţe průběh předvolební
kampaně
a
samotných
Mezinárodní
podporu
voleb
rozhodně
pozorovatelé
(mediální,
často
finanční
nebyl
zcela
poukazovali
atd.)
státu
regulérní.
na
neférovou
proprezidentskému
subjektu Jednotné Rusko a obstrukce vůči opozičním (především
liberálním)
stranám
či
tlak
na
média.
Docházelo
také
k volebním podvodům (např. několikeré hlasování jednou osobou,
předčasné
otvírání
volebních
uren,
hlasování
nezpůsobilých
osob apod.). (Holzer 2004: 342, OBSE 2004a, Politkovská 2007:
8, RUSKODNES.cz 2007)
V Čečensku,
tedy
v oblasti
pod
totální
vojenskou
a
policejní kontrolou, nakonec hlasovalo o deset procent voličů
více,
neţ
jich
vůbec
bylo
na
seznamech
ověřených
Ústřední
volební komisí (Politkovská 2007: 10).
Čečensko a problémy s ním spojené však o sobě dávaly vědět
během celého roku. Na mysli máme především teroristické útoky,
které se staly konstantou v kaţdodenním ţivotě Rusů (Shevtsova
2005:
292-293).
To
znamenalo,
ţe
se
i
po
čtyřech
letech
Putinovy vlády obyčejný ruský člověk nemohl cítit bezpečně ve
vlastní zemi. Nová předvolební kampaň tak jiţ byla koncipována
37
jinak neţ ta z roku 1999. Administrativa uspořádala v Čečensku
jiţ dříve zmíněné referendum o ústavě a prezidentské volby,
které
měly
svědčit
o
normalizaci
tamní
situace,
a
v předvolební kampani se spíše neţ situaci na Kavkaze věnovala
hospodářské revitalizaci země v uplynulých letech.
Průzkumy
veřejného
naznačovaly,
ţe
mínění
podpora
ze
začátku
proprezidentského
roku
2003
Jednotného
Ruska
značně klesla. Svůj hlas v následujících volbách hodlalo dát
této straně 14% dotázaných. Naopak výrazně stouply preference
komunistů, ti by dostali 24% (Shevtsova 2005: 285). Takové
výsledky
v parlamentních
volbách
by
samozřejmě
znamenaly
špatné vyhlídky Kremlu do prezidentských voleb, jeţ se měly
konat v první polovině roku 2004.
Důleţitou
součástí
Putinova
politického
programu
od
nástupu do úřadu prezidenta byl boj proti oligarchům, který mu
od počátku získával velkou oblibu u veřejnosti (Souleimanov a
Svoboda 2006).
Kampaň
proti
oligarchům
se
stala
velmi
efektivním
způsobem, jak zvýšit rating Jednotného Ruska a vzhledem ke
skutečnosti, ţe ropná společnost Jukos sponzorovala Jabloko,
Svaz
pravicových
sil
i
komunisty,
úder
na
jejího
majitele
Michaila Chodorkovského mohl v očích veřejnosti zdiskreditovat
především liberální a demokratické subjekty (Shevtsova 2005:
286).
Aféra
Jukos
parlamentními
se
naplno
volbami.
Kvůli
rozběhla
pouhé
obvinění
dva
měsíce
z daňových
úniků
před
byl
zatčen a uvězněn Chodorkovskij, v té době nejbohatší člověk
Ruska a majitel většinového podílu v ropné společnosti Jukos,
jemuţ
v posledních
letech
nebyly
cizí
ani
politické
ambice
(Souleimanov a Svoboda 2006, Novinky.cz 25.10.2003).
Chodorkovskij
před
svým
zatčením
lobboval
za
zavedení
parlamentarismu v Rusku (Vavrouška 2009: 28). Ač se na Západě
38
hovoří
spíše
lobboval
v době
i
o
u
svého
jeho
kontaktech
dalších
politických
zatčení
měl
na
s liberálními
stran
své
včetně
straně
třetí
stranami,
komunistů
a
nejsilnější
frakci poslanců ve Státní Dumě (Bašta 2005, Shevtsova 2005:
278-279
a
286).
Začínalo
se
spekulovat
i
o
jeho
případné
kandidatuře na prezidentský úřad.
Významnými
motivy
pro
zahájení
procesu
proti
Jukosu
a
dalším oligarchům však byly i motivy ekonomické a mezinárodněpolitické (Bašta 2005, Souleimanov a Svoboda 2006).
Ať uţ byly důvody administrativy pro zásah proti Jukosu
jakékoliv, protioligarchické téma sehrálo v celé předvolební
kampani důleţitou roli. Značně pomohlo především Jednotnému
Rusku, jeţ si tvrdým prezidentovým postupem proti oligarchům
získalo přízeň voličů. Navíc odstrašilo další miliardáře od
podpory
neloajálních
politických
subjektů
či
vlastních
politických ambicí a mnozí začali spontánně dokazovat Putinovi
svou
loajalitu,
aby
se
vyhnuli
osudu
Chodorkovského
(Souleimanov a Svoboda 2006).
Faktem však zůstává, ţe ačkoliv Vladimir Putin odstraněním
Chodorkovského patrně vyřešil hned několik problémů najednou,
mělo to fatální důsledky pro politický pluralismus v Rusku.
Znamenalo to další přesun vlivných osobností Ruska do tábora
Kremlu a přispělo k propadu liberálních stran v parlamentních
volbách
a
jejich
následné
marginalizaci
na
ruské
politické
scéně.
Určitou analogii s průběhem referenda a voleb v Čečensku
je moţné vidět spíše v ruských prezidentských volbách, které
jsou z hlediska politického systému Ruské federace důleţitější
neţ volby parlamentní.
Prezidentské volby v Rusku z března 2004 byly stejně jako
ty čečenské, které se odehrály o několik měsíců dříve, dobře
připraveny, ale postrádaly základy demokratické soutěţe (OBSE
39
2004b).
Dokonce
nekandidovat,
i
šéf
protoţe
to
komunistů
Zjuganov
ve
kde
státě,
se
rozhodl
„nejsou
normální
podmínky pro politickou soutěž“, nemělo smysl (Lipták 2004).
Jakkoliv
se
můţe
zdát
slyšet
podobná
prohlášení
z úst
představitele komunistické strany paradoxní, situaci v Rusku
to vystihuje. Po poniţující poráţce z parlamentních voleb se
volby
rozhodli
kandidaturu
Iriny
bojkotovat
Chakamady
i
demokraté,
ze
Svazu
kteří
pravicových
následnou
sil
brali
jako zradu. Z prezidentského klání vycouval i předseda LDPR
Ţirinovskij
(Shevtsova
2005:
294-295).
Mnozí
lidé
v Rusku
cítili, ţe je o výsledku předem rozhodnuto. Ostatně státem
kontrolovaná média, která upřednostňovala Putina během celé
volební kampaně, je v tom utvrdila.
K volbám
nakonec
přišlo
64,3%
oprávněných
voličů
a
s přehledem zvítězil úřadující prezident Putin, kdyţ obdrţel
71,3% odevzdaných hlasů (Centre for the Study of Public Policy
2007).
Touha zajistit vítězství stávajícímu prezidentu za kaţdou
cenu donutila reţim zdiskreditovat volby extrémní manipulací a
podvody (Shevtsova 2005: 300).
Podle
krajích
oficiálních
by
se
mohlo
volebních
zdát,
ţe
výsledků
na
v jednotlivých
periferii
je
Putin
populárnější neţ v tradičních centrech moci – Sankt Petěrburgu
a Moskvě. Z celého Ruska byl nejoblíbenější na Kavkaze, kdyţ
v Ingušsku
získal
98,18%,
Kabardsku-Balkarsku
96,49%,
v Dagestánu 94,61% a v Čečensku, které se za posledních deset
let od Moskvy nedočkalo ničeho dobrého, pro Putina, který dal
povel k tzv. „protiteroristické operaci“, jejíţ důsledky tak
či onak pocítil snad kaţdý Čečenec, dle oficiálních výsledků
hlasovalo
92,34% voličů (Lipták 2004, Politkovská 2007: 141).
Z tohoto hlediska je moţné se domnívat, ţe výsledky voleb na
Kavkaze ve skutečnosti odpovídají více schopnostem tamějších
40
elit dosáhnout poţadovaných čísel, neţ oblíbenosti prezidenta
mezi běţným obyvatelstvem. Tato skutečnost byla dána i menším
počtem pozorovatelů v tomto regionu oproti významnějším ruským
oblastem a městům.
Utuţování
opozici
a
autoritativního
donutilo
ji
reţimu
oţivilo
k zaloţení
demokratickou
zastřešujícího
orgánu
nazvaného Výbor 2008. Jako úkol si tato organizace vytyčila
zajistit svobodné a férové prezidentské volby v roce 2008 a
zabránit
v
nástupu
k moci
administrativou
vybranému
„následníku“ (Politkovská 2007: 90).
Koncem ledna 2004 se aktivizovaly i ruské ţeny sdruţené ve
Svazu výborů matek ruských vojáků, kdyţ se rozhodly zaloţit
svou
vlastní
politickou
stranu.
Jejich
organizace
přitom
vznikla jiţ v roce 1989 v reakci na (mírně řečeno) nevlídné
zacházení
Výrazně
s vojáky
se
základní
zasazovaly
téţ
vojenské
proti
sluţby
posílání
v Rudé
vojáků
armádě.
základní
vojenské sluţby do války v Čečensku, ale i proti válce jako
takové (Politkovská 2007: 256). Po volbách do Dumy v prosinci
2003
tyto
v Dumě
ţeny
ţádat,
patrně
aby
se
dospěly
k závěru,
zasazoval
za
ţe
jejich
jiţ
věc,
není
a
koho
tak
se
rozhodly, ţe se pokusí dostat do parlamentu samy ve volbách
v roce
2007.
Jedním
z
hlavních
bodů
jejich
programu
bylo
zrušení základní vojenské sluţby.
Aktivizovala se i činnost mladých radikálů. Na začátku
srpna vtrhla skupina příznivců a členů Nacionálně bolševické
strany, kterou zaloţil spisovatel Eduard Limonov, do budovy
ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí, zabarikádovala
se v pracovně ministra Michaila Zurabova, vyhodila z okna jeho
křeslo
a
poté
z téhoţ
okna
začala
vykřikovat
hesla
proti
sociální reformě, odstraňující slevy a výhody, a poţadovat,
aby
Zurabov
a
Putin
odstoupili.
Nacionál-bolševiky
rychle
pozatýkali a u soudu odsoudili na pět let pracovních táborů se
41
zostřeným
reţimem
nepodmíněně,
za
politickou
výtrţnost
(za
normální výtrţnosti dávají soudy v Rusku podmínku). Posléze
jim trest byl zmírněn na tři a půl roku (Politkovská 2007:
198).
Dle
Politkovské
jsou
dnes
„nacionál-bolševici
skupinou
idealisticky smýšlejících lidí, kteří se již nevydrželi dívat
na to, jak dospělejší a starší opozice přestala podnikat proti
režimu
něco
opravdu
Členové této
vlády,
podstatného“
strany
sociálně
se
(Politkovská
zasazovali
citlivější
především
politiku
státu
2007:
za
a
199).
odstoupení
konec
války
v Čečensku. Je více neţ přirozené, ţe se mladá generace rychle
radikalizuje. Politkovská v tom hledá analogii s radikalizací
mládeţe
v Čečensku,
situaci
a
kde
odcházejí
mladí
do
hor
těţko
snášejí
tamní
k separatistům
sloţitou
bojovat
proti
krutovládě, jeţ byla v jejich zemi nastolena (Polikovská 2007:
199-201).
ruské
Ač
jsou
politické
nacionál-bolševici
scéně,
v
jejich
radikálním
osudech
lze
hnutím
na
vysledovat
tendence Kremlu k oklestění občanských svobod. Aktivistům a
členům této strany je systematicky bráněno ve shromaţďování,
demonstracích, propagaci ale i dalších aktivitách.
S obstrukcemi za strany úřadů se setkala i nově vznikající
Strana vojáckých matek a Výbor 2008. U vojáckých matek bylo
obtíţné
měsíců
vůbec
stranu
(Politkovská
zaregistrovat,
2007:
126-127).
coţ
Oba
nakonec
subjekty
trvalo
pak
9
měly
problémy s pronájmem míst, kde chtěly pořádat své meetingy,
neboť majitelé podniků měli strach z úřadů. Demonstrace byly
opozičním stranám v podstatě zakázány, případně velmi omezeny,
poté,
co
upravující
byl
přijat
(Bašta
příslušný
2005).
Strana
zákon
tuto
vojáckých
problematiku
matek
nakonec
s administrativou došla ke kompromisu a voleb v roce 2007 se
nezúčastnila. Výbor 2008 zanikl a Nacionálně-bolševická strana
je v současné době zakázána (The Other Russia 2009).
42
7. Tragédie v Beslanu
V srpnu 2004 Ruskem otřásla série teroristických útoků.
Vše
vyvrcholilo
Beslan
asi
v dané
chvíli
1.
září,
třiceti
kdy
byla
ozbrojenci
nacházelo
asi
v severoosetinském
obsazena
1200
škola,
lidí
(z
městě
ve
které
se
velké
části
se
jednalo o děti). Situace se vyhrotila 3. září, kdyţ ve škole
došlo pravděpodobně
k
náhodnému
výbuchu,
který
vyprovokoval
střelbu z řad ozbrojených obyvatel Beslanu proti teroristům
(Lokšina 2007: 53, Shevtsova 2005: 388-389, Reitschuster 2006:
284-286). Úřady, neschopné zabránit civilistům v ostřelování
školy, pod tlakem událostí zahájily útok. Tragédie si vyţádala
více neţ 300 mrtvých na místě a další lidé bojovali o ţivot
v následujících dnech.
Za pozornost stojí mediální politika reţimu během událostí
v Beslanu.
To,
ţe
informace,
lze
snad
Zákonitostmi
vláda
public
skutečnost,
ţe
v
opakovaně
vysvětlit
potřebou
relations
souvislosti
poskytovala
je
s
chránit
zase
děním
nepravdivé
rukojmí.
moţné
v
zdůvodnit
Beslanu
zásadně
nefiguroval prezident, tak aby jeho jméno nebylo spojováno s
problémy
tvrdé
a
krveprolitím.
sankcionování
uţ
Avšak
beztak
umlčování
omezované
jakékoli
kritiky,
novinářské
obce
za
jakékoli pokusy v tomto směru a počínání vlády v následujících
dnech nejlépe vypovídají o systémovosti problému (Souleimanov
a Svoboda 2006).
O
tom,
jak
investigativním
dokáţou
ţurnalistům
bezpečnostní
v přístupu
sloţky
k informacím,
bránit
svědčí
právě i události kolem Beslanu.
Na
palubě
přiotrávila
následujících
letadla
kávou
dnů
Anna
směřujícího
do
Politkovská,
strávila
v nemocnici
43
severní
která
Osetie
pak
v jihoruském
se
několik
městě
Miněralnyje vody (Valvoda 2008, Souleimanov a Svoboda 2006,
OBSE 2004c: 9).
Andrej Babickij byl před odletem do Beslanu zadrţen na
moskevském
letišti.
loupeţného
přepadení,
obviněn
Ačkoliv
z vyvolání
po
rvačky
byl
původně
příchodu
a
na
kladení
povaţován
sluţebnu
odporu
za
milice
při
oběť
byl
zatýkání
(Tamtéţ).
Zahraničním novinářům bylo v Beslanu systematicky bráněno
v práci a 3. září byly několika zahraničním štábům zabaveny
videokazety
se
Gorbatovová
Madina
a
záznamem
Oxana
Šavlochová
útoku
Semanovová
z týdeníku
(OBSE
2004c:
8).
z deníku
Novyje
izvěstija,
Moskovskije
novosti,
Anna
Jelena
Milaškina z deníku Novaja gazeta, Simon Ostrovský z týdeníku
Moscow Times a další byli navzdory akreditaci zadrţováni s
odůvodněním,
ţe
jim
chybějí
doklady
o
dočasné
registraci
v severní Osetii13 (OBSE 2004c: 8). Zatčen byl i dvoučlenný tým
televize Rustavi-2. Sedmého září byl bez udání důvodů vyhoštěn
z Ruské federace tým gruzínské televizní společnosti Mze. O
den dříve byl jako neţádoucí osoba vyhoštěn ze země i šéf
moskevské pobočky arabského satelitního kanálu A. A. Hamíd, u
něhoţ se během prohlídky našla nábojnice do samopalu AK-47
(OBSE 2004c: 11).
Šestého
září
byl
propuštěn
šéfredaktor
ruského
deníku
Izvestija, Raf Šakirov. Důvodem nuceného odchodu z novin bylo
speciální vydání ze 4. září k událostem v Beslanu, které dle
Šakirovových nadřízených bylo příliš emocionální (OBSE 2004c:
8-9, Reitschuster 2006: 288-289).
Podle
výroční
zprávy
organizace
Reportéři
bez
hranic
skončilo Rusko v roce 2004 aţ na 140. místě ze 167 hodnocených
zemí, kde byla monitorována míra „svobody slova“ (Reportéři
13
Přičemţ tento poţadavek nikdy předtím neexistoval.
44
bez Hranic 2004). V současné době je na tom ještě o příčku hůř
(Reportéři bez hranic 2008).
7.1. Reorganizace státu
Bezprostřední reakcí na beslanský incident bylo zahájení
kampaně s cílem reorganizovat fungování státu. Prezident se
snaţil centralizovat federaci jiţ od svého nástupu do úřadu
v roce 2000, avšak jeho snahy vţdy narazily na soustředěný
odpor čelních představitelů regionů. Teprve teroristické útoky
z léta
2004
politické
a
beslanská
ovzduší
pro
tragédie
dalekosáhlé
mu
poskytly
změny
příhodné
(Politkovská
2007:
229-230, Shevtsova 2005: 390-392).
Napříště
se
mělo
o
kandidátech
na
funkce
gubernátorů
rozhodovat nikoli ve volbách, jak tomu bylo doposud, nýbrţ na
návrh prezidenta v zákonodárných sborech jednotlivých subjektů
federace. Příslušný zákonodárný sbor pak má dva pokusy na to,
aby
prezidentova
prezidentem
ačkoli
kandidáta
navrţená
„jen“
jako
osoba
schválil
bude
úřadující
–
pokud
stejně
předseda
jej
daný
odmítne,
region
místní
řídit,
administrace.
Prezident navíc nově bude moci zvláštním výnosem regionální
parlament
2007:
rozpustit
261-262,
(Shevtsova
Souleimanov
a
2005:
390-392,
Svoboda
2006,
Politkovská
Leichtová
a
Romancov 2008: 9). Naproti tomu regionální parlament sice můţe
vyjádřit
nedůvěru
gubernátoru,
v takovém
případě
ale
opět
přichází na řadu prezident a rozhoduje se, jestli dá poslancům
zapravdu či regionální zákonodárný sbor rozpustí.
Vztah reformy k nejčastěji proklamovanému důvodu jejího
přijetí, tedy boji proti terorismu, není zcela jasný. Putinovi
šlo pravděpodobně o eliminaci populistických a zkorumpovaných
lidí,
omezení
ušetření
vlivu
prostředků
oligarchů,
jdoucích
kteří
se
na
na
prosazovat (Souleimanov a Svoboda 2006).
45
volební
tyto
kampaně
posty
a
dokázali
Kromě
jiţ
zmíněných
změn
bylo
navrţeno
a
schváleno
zavedení čistě poměrného systému při volbách do Státní Dumy,
namísto
smíšeného.
Nezávislí
kandidáti,
stejně
jako
menší
strany, jiţ ve volbách 2007 neměli velkou šanci dostat se do
parlamentu,
v němţ
byla
křesla
osazována
výhradně
podle
stranického klíče (Dobrovský 2008: 17, Leichtová a Romancov
2007:
28).
zabránit
Byl
zaveden
poslancům
prvek
vázaného
v činnosti,
jeţ
mandátu,
který
nekoresponduje
má
s pokyny
strany. Byla zvýšena minimální hranice pro vstup do parlamentu
na 7% a tak dále (k volebnímu systému a jeho proměně blíţe na
Centre for the Study of Public Policy 2009a, Politkovská 2007:
358-359,
Shevtsova
2005:
390-392,
Dobrovský
2008:
17,
Leichtová a Romancov 2007: 28).
Nově byla zřízena Společenská komora, která je jakýmsi
poradním
orgánem
parlamentu.
Jejími
členy
měly
být
dle
původního záměru renomované osobnosti veřejného ţivota. Její
návrhy musí být projednávány parlamentem, přičemţ však nemají
závazný charakter. Jednou z nejdůleţitějších pravomocí komory
je
dohled
výsledků,
nad
svobodou
však
bylo
slova
v Rusku.
Jedním
z prvních
vytvoření
etického
kodexu
novináře.
Namísto kontroly nad dodrţováním svobody slova ze strany státu
dochází
naopak
ze
strany
prezidentem
jmenovaného
orgánu
k jejímu omezování (Souleimanov a Svoboda 2006).
Prezidentské
administrativě
se
časem
podařilo
podřídit
přímému výkonu prezidentské moci všechny gubernátory, justici,
představitele podnikatelské sféry a samozřejmě i Státní dumu a
vládu (Dobrovský 2008: 15). Proti zbývajícím odpůrcům reţimu a
opozici
pak
Kreml
neváhal
pouţívat
nestandardních prostředků.
46
standardních
i
7.2. Politické násilí a současný vývoj v Rusku
V únoru 2005 Kreml rozběhl proces zrodu organizace „Naši“.
Do jejího čela se postavil Igor Jakemenko, dřívější předák
hnutí „Jdoucí společně“14. V Rusku se pro členy „Našich“ brzy
vţil název „našisti“. „Našisti“ se rychle vyprofilovali jako
hnutí
vytvořené
proto,
aby
Kreml
na
své
straně
měl
také
někoho, kdo se za něj bude zasazovat v ulicích. Do struktur
„Našich“
se
brzy
začlenili
i
fotbaloví
„rowdies“
z CSKA
a
Spartaku Moskva, jejichţ vůdci čelí hned několika ţalobám za
násilnou trestnou činnost. Administrativa těmto lidem výměnou
za
vstup
do
hnutí
slíbila
pozastavení
trestního
stíhání
přepadové
oddíly.
(Souleimanov a Svoboda 2006).
Brzy
Jednou
se
uvnitř
z jejich
bolševiků.
organizace
prvních
Fotbaloví
akcí
fanoušci
vytvořily
byl
pogrom
na
mladé
v sídle
nacionál-
„limonovce“
fyzicky
zaútočili a zničili jejich majetek. Trestně stíhán nebyl nikdo
(Politkovská 2007: 320). „Naši“ se tak stali účinným nástrojem
administrativy.
V případě
demonstrací
demokratické
opozice
Kreml „Naše“ vyuţíval k pořádání „protidemonstrací“ a podpoře
vlády, stejně jako k útokům na aktivisty opozice, které nebylo
moţné
paralyzovat
legální
cestou
(např.
formou
obvinění
z trestné činnosti apod.).
29. srpna 2005 se v Moskvě odehrál další útok „našistů“ na
nacionál-bolševiky,
přivolaná
policie
odjíţdějící
útočníky
sice zastavila, vzápětí je ale opět propustila s tím, ţe se
jedná o „Naše“ (Politkovská 2007: 472).
V létě
byla
Nacionálně-bolševická
strana
zakázána
moskevským oblastním soudem, aby o dva měsíce později Nejvyšší
soud Ruské federace toto rozhodnutí zrušil. Strana však zákazu
nakonec
14
Jednalo
Putinovi.
stejně
se
o
neušla.
hnutí,
které
Ačkoliv
oficiálně
47
lze
dle některých
deklarovalo
podporu
názorů,
prezidentu
programových
prohlášení
a
symboliky
nacionál-bolševiků
jen
těţko popřít, ţe se jedná o radikální aţ extremistické hnutí,
je pravdou, ţe do podvědomí se dostali spíše svým zarputilým
bojem
proti
sociální
monetarizace15,
politice
akcentováním
s demokratickou
opozicí
vlády,
akcemi
lidských
během
práv
v zastřešující
a
tzv.
spojením
organizaci
„Jiné
Rusko“. Z tohoto hlediska lze zákaz strany vnímat spíše jako
snahu Kremlu o oslabení opozice, přičemţ zákon o extremismu
byl patrně nejlepším prostředkem, jak jej docílit.
Dělení na ty co jsou naši a na ty co jimi nejsou, začalo
v Čečensku během procesu tzv. čečenizace a postupně se dostalo
i do Ruska (Politkovská 460). Kreml stejně jako na Kavkaze
nabral pod svá ochranná křídla ty, kteří jiţ čelili obvinění
z několika
deliktů,
spolupracovat,
nic
a
se
zaručil
jim
jim,
nestane.
ţe
dokud
„Kadyrovci“
budou
v Čečensku
fungují v podstatě na stejném principu. Jejich počínání vůči
skutečným a domnělým politickým oponentům a kritikům je však
daleko
krutější.
Navíc
se
pomalu
začínají
vymykat
kontrole
Moskvy.
Politické násilí je v současném Rusku na denním pořádku.
Jeho
obětí
jsou
především
aktivisté
opozičních
hnutí,
organizací na ochranu lidských práv, kritici Kremlu a novináři
(Kovaljev 2009).
práce
je
Uţ
spojená
se
přitom nejedná jen o lidi, jejichţ
s mapováním
situace
v Čečensku
(zde
jsou
nejvíce pronásledovanou skupinou hned po samotných Čečencích
patrně
obhájci
Putinovy
vlády
lidských
práv),
(Ganuškina
et.
jak
al.
tomu
2004,
bylo
na
Ganuškina
počátku
et.
al.
2007).
15
Monetarizace se v Rusku říkalo procesu, který odstartoval tzv.
„monetarizační zákon“, který počítal se zrušením široké škály nejrůznějších
sociálních úlev a se zavedením jejich peněţní náhrady, která však ani
zdaleka nedosahovala výše zrušených sociálních výhod. Tento zákon v Rusku
vyvolal vlnu nepokojů a vláda se nakonec musela vrátit k jakési verzi
původního systému (Bašta 2005).
48
V současném
eventuálních
Rusku
si
následků,
jen
málokterý
můţe
novinář,
dovolit
vědom
kritizovat
si
vládní
politiku, a to zdaleka nejenom pokud jde o Čečensko. Velkou
roli tak dnes hraje redakční autocenzura. Kaţdý teroristický
útok
v ruských
státní
městech
kontroly
poslouţil
nad
médii
jako
katalyzátor
z důvodu
státní
utuţení
bezpečnosti
(Souleimanov 2007: 444).
Od roku 2000, kdy byl Vladimir Vladimirovič Putin zvolen
prezidentem
RF,
roste
v Rusku
i
počet
násilně
usmrcených
novinářů. Od prezidentova nástupu do roku 2007 jich tak bylo
zabito nejméně 14, kteří byli prokazatelně usmrceni kvůli své
práci. Ţádný z těchto zločinů doposud nebyl vyřešen (The New
York Times 2007-05-24). „Nevyjasněné“ případy tuto statistiku
jen nadále zvyšují.
Asi
nejznámějším
případem
z posledních
let
byla
vraţda
Anny Politkovské. Známá ruská novinářka byla zastřelena dne
7.10.2006
u
výtahu
v domě,
kde
ţila
(Valdvoda
2008:
2).
Publikovala v nezávislých novinách Novaja gazeta a byla jedním
z nejhlasitějších kritiků války v Čečensku a dopadů Putinovy
politiky
na
ţivot
ruské
společnosti.
Na
Západě
tento
čin
vyvolal vlnu rozhořčení a diskusi o současném stavu demokracie
v Rusku (Evropský parlament 2006). Smrt Politkovské je však
pouze jednou z mnoha podobných tragédií.
V srpnu 2008 byl střelou do spánku zavraţděn i významný
ingušský
novinář
administrativy
Magomed
a
Jevlojev,
zakladatel
známy
kritik
ingušské
informačních
stránek
www.ingushetiya.ru, které se úřadům staly trnem v oku (Valvoda
2008: 4, Memorial 2008). Jevlojev se v obavách o svůj ţivot od
doby,
co
upadl
v nemilost
v zahraničí.
Osudnou
se
srpna,
byl
příletu
kdy
po
mu
u
oblastních
stala
návštěva
zadrţen
autorit,
vlasti
pracovníky
zdrţoval
na
konci
ingušského
ministersva vnitra a krátce poté vyhozen z auta s prostřelenou
49
hlavou. Úřady událost označily za smrt z nedbalosti (Memorial
2008). Internetové stránky, které se ingušská administrativa
v minulosti
pokusila
jiţ
několikrát
zlikvidovat
a
po
neúspěších dokonce hodlala odkoupit, jsou dnes jiţ nedostupné.
O tom, ţe svoboda slova v Rusku začíná být ohroţena uţ i
na
internetu
svědčí
nejen
případ
z Ingušska,
ale
i
osud
ruského bloggera, který čelí obvinění ze „šíření nenávisti a
nepřátelství proti určité sociální skupině“. Před ruský soud
se dostal potom, co v internetové diskusi, která reagovala na
„zátah“ policie v opozičních novinách Iskra, prohlásil, ţe by
„pochybné
ruských
fízly
měst“
měli
upalovat
(RUSKODNES.cz
dvakrát
2008).
denně
Zákon
o
na
náměstích
extremismu
opět
poslouţil jako dobrá záminka k perzekuci.
Potlačovány jsou v Rusku i demonstrace opozičních hnutí.
Jako
příklad
lze
uvést
akci
pořádanou
14.4.2007
platformou
Jiné Rusko na Puškinově náměstí v Moskvě. Toto opoziční hnutí,
které dopředu hlásilo několikatisícovou účast, však nedostalo
povolení
oficiálních
míst
(naproti
tomu
prokremelská
Mladá
garda jej získala a na její demonstraci přišlo asi 200 lidí).
Jiné Rusko se však rozhodlo demonstrovat i tak. Akce se chtěli
zúčastnit i takoví představitelé opozice jako Garry Kasparov
či Michail Kasjanov.16 Oba však byli, stejně jako dalších 170
aktivistů,
cestou na shromáţdění zadrţeni policií
(Evropský
parlament 2007). Mnoho novinářů, kteří se pokusili zachytit
události a rozšířit je na Západ, bylo zbito a zatčeno. O den
16
Garry Kasparov - několikanásobný mistr světa v šachu a významný
představitel demokratické opozice v Rusku. Po rozpadu Výboru 2008 zaloţil
opoziční hnutí Sjednocená občanská fronta. (Politkovská 2007: 481).
Michail Kasjanov byl ve své době velmi populární premiér. Před volbami
v roce 2004 byl však odvolán. Prezidentu Putinovi se patrně nelíbily vazby
Kasjanova na Jelcinovu „rodinu“ stejně jako vzrůstající obliba ruského
premiéra mezi lidmi. V roce 2008 byla Ústřední volební komisí zamítnuta
Kasjanovova kandidatura na funkci prezidenta RF.
50
později byl protest pořádaný Jiným Ruskem rozehnán i v Sankt
Petěrburgu (Evropský parlament 2007).
Snaha
udrţet
aktivity
opozice
mimo
povědomí
veřejnosti
byla v roce 2007 zvláště patrná především kvůli nadcházejícím
parlamentním a prezidentským volbám (Evropský parlament 2008).
Strana Jednotné Rusko zaznamenala drtivé vítězství, kdyţ
v parlamentních
(Centre
for
pozorovatelé,
s vydáváním
volbách
Study
of
kteří
víz
u
získala
se
odevzdaných
Public
Policy
země
dostali
do
ruské
64,3%
strany,
však
2009c).
i
přes
volby
hlasů
Západní
problémy
zkritizovali.
Hlasování podle nich nebylo spravedlivé a nesplnilo mnohé ze
standardů demokratických voleb a závazků v Evropě obvyklých.
OBSE
se
s odvoláním
na
obstrukce
z
ruské
strany
nakonec
rozhodla volby vůbec nemonitorovat (Fedynsky 2007).
Podle očekávání dopadly i prezidentské volby začátkem roku
2008, kdy s přehledem zvítězil Dmitrij Medvěděv, jenţ byl pro
tento post „doporučen“
dosluhujícím prezidentem a současným
premiérem Putinem. Klíčové pro úspěch Medvěděva bylo především
zajištění podpory kremelské administrativy, která se postarala
o
jeho
většina
vítězství
(Schveiner
mezinárodních
volební
Šimov
pozorovatelů
nedostatky ruských voleb
Ústřední
2008,
komise
2008:
5).
Ačkoliv
poukazovala
na
obvyklé
a kritizovala
především
zamítnout
kandidaturu
rozhodnutí
zástupce
opozičních sil Michaila Kasjanova, zároveň se shodla na tom,
ţe volby do značné míry reflektovaly vůli ruských voličů.17
8. Závěr
O tom, ţe se Rusko za vlády Vladimira Putina posunulo
směrem
k autoritativnímu
uspořádání
17
politického
systému,
Podle předvolebních průzkumů bylo připraveno Medvěděvovi odevzdat svůj
hlas 58% voličů, přičemţ jeho oficiální výsledek byl 70,28% (Centre for
Study of Public Policy 2009d).
51
přičemţ tento vyvíjí tlak na ruskou občanskou společnost, dnes
jiţ není pochyb.
Nemalou roli v tomto posunu sehrál konflikt v Čečensku.
První rusko-čečenská válka přišla ve chvíli, kdy se v Rusku
utvářely demokratické strany a instituce, prováděly potřebné
reformy, vznikaly nezávislé televize, rozhlasové stanice, tisk
a
s nimi
i
svoboda
slova.
Na
začátku
taţení
si
vrcholní
představitelé moci slibovali „politické body“ z malé vítězné
války, která jim měla dále zajistit přízeň lidu. Malá vítězná
válka se však nekonala a lid dal v parlamentních volbách 1995
Kremlu jasně najevo, co si o tom myslí.18
Frustrace z prohrané války, oslabení tradičně silné pozice
státu,
narůstající
prohlubující
z dalšího
posílení
se
kriminalita,
rozdíly
delegování
moci
mezi
bohatými
pravomocí
oligarchů
hospodářská
na
vyvolaly
krize,
a
chudými,
etnické
autonomie
v ruských
občanech
obavy
a
z
pocity
strachu a nejistoty. Ty se postupně transformovaly v touhu po
nastolení pořádku a ve společenské očekávání vlády tvrdé ruky,
která
by
zemi
naplňovat
První
po
vyvedla
vypuknutí
rusko-čečenská
z významných
z
prvků,
chaosu.
druhého
válka
které
Tento
scénář
rusko-čečenského
tak
byla
v Rusku
se
konfliktu.
především
zakořenily
nejistotu z vlastní zranitelnosti a připravily
začal
jedním
tak
strach
a
podmínky
pro budoucí omezování občanské společnosti.
Vpád
čečenská
do
Dagestánu,
kampaň
v ruských
(Malašenko,
pak
hrály
parlamentních
Trenin:
výbuchy
a
2002:
domů
zásadní
ve
ne-li
prezidentských
261).
Válka
městech
a
rozhodující
volbách
v Čečensku
druhá
roli
1999-2000
se
stala
zásadním tématem těchto voleb a na vrchol popularity vynesla
dosud
neznámého
Vladimira
Putina,
18
který
za
její
zahájení
Prokremelský subjekt Náš Dům Rusko skončil v poměrně volené části
parlamentu aţ třetí za komunisty a Ţirinovského LDPR (Holzer 2004: 351).
52
přebral
plnou
zodpovědnost.
Byly
to
především
výbuchy
v ruských městech, co mobilizovalo ruskou společnost k podpoře
Vladimira Putina a jeho „protiteroristické operace“. Počáteční
úspěchy
v následující
kremelské
administrativy
vojenské
pak
kampani
Putinovi
a
plná
vynesly
podpora
i
vítězství
v prezidentských volbách roku 2000.
Zkušenost z první rusko-čečenské války vedla ruské elity
k přesvědčení, ţe je třeba zajistit kontrolu nad médii. Od
počátku
„protiteroristické
systematicky
bráněno
operace“
tak
v moţnosti
zpravodajství ze zóny konfliktu.
bylo
novinářům
přinášet
Od
objektivní
roku 2000 pak
byly
ze
strany vládní administrativy zahájeny útoky na nezávislá média
(zpočátku
především
na
televizní
stanice),
jejichţ
„pacifikaci“ lze pokládat za dokončenou v roce 2003, kdy došlo
k uzavření poslední nezávislé televize. K zesilování kontroly
nad médii pak přispěla kaţdá další teroristická akce, která
byla rovněţ dobrou záminkou pro rozšíření pravomocí FSB.
Události z Beslanu poskytly administrativě vhodné ovzduší
k
dalekosáhlé
reorganizaci
státu.
Byly
zrušeny
volby
hlav
jednotlivých subjektů federace a zásadně byl změněn i volební
systém do Státní Dumy. Tyto změny měly za následek rozsáhlé
převedení
pravomocí
na
hlavu
státu
a
oklestění
politických
práv občanů. Právo být volen a volit čelního představitele
subjektu
federace
znemoţnila
zaniklo.
kandidaturu
Změna
volebního
nezávislých
systému
kandidátů
do
Dumy
a podstatně
ztíţila vstup do parlamentu menším politickým stranám. Další
nastavené bariéry spolu s přímou či nepřímou státní kontrolou
všech televizních stanic a omezenou svobodou shromaţďování,
která byla oficiálně oklestěna z bezpečnostních důvodů (Bašta
2005),
pak
značně
komplikují
moţnost
starých
opozičních stran uspět v parlamentních volbách.
53
i
nových
Konflikt v Čečensku se tak stal neodmyslitelnou součástí,
determinantou a zároveň výsledkem procesů, odehrávajících se
v Rusku po pádu komunismu (Souleimanov a Svoboda 2006). První
čečenská
kampaň
podkopala
důvěru
v Jelcinovo
prezidentství.
Druhá se stala odrazovým můstkem pro nástup Vladimira Putina
do
ruské
politiky
(Malašenko,
Trenin:
2002:
258).
Zatímco
první válka spolu s dalšími faktory připravila podmínky pro
budoucí směřování Ruska k autoritativnímu modelu vládnutí, ale
sama o sobě přímo nevedla k potlačení občanských práv a svobod
obyvatel
Ruské
události
s ní
federace
spojené)
(vyjma
Čečenska),
poskytla
ruským
druhá
autoritám
válka
(a
prostor
a
příleţitost realizovat svou představu výkonu moci, která roli
občanské společnosti v Ruské federaci do značné míry limituje.
Názorová
pluralita
(a
politické
svobody)
–
ztotoţněné
s nevyhovující a nefunkční „demokracií“ Jelcinovy epochy, tak
byly
potlačeny
ve
prospěch
tradičního
chápání
veřejného
prostoru (a debaty ve veřejném prostoru) jako místa symbolické
demonstrace
„správných“
hodnot
a
(národní)
jednoty,
která
daleko lépe vyhovuje představám veřejnosti. Ti, co nesouhlasí,
lhostejno
zda
organizováni
v politických
stranách
či
na
platformě občanských aktivit, jsou ostrakizováni, zastrašování
a jejich názory či vliv jsou oficiálními místy marginalizovány
(Leichtová a Romancov 2008: 9).
Konflikt
v Čečensku
tak
jiţ
více
neţ
14
let
nezanedbatelnou měrou ovlivňuje podobu Ruska a zdá se, ţe tomu
tak
bude
i
společnosti
v příštích
jako
svobodná
letech.
média
Klíčové
a
aspekty
politické
občanské
strany
stále
nejsou v Rusku stabilní a nezávislé (Shevtsova 2005: 313-314).
Úspěch positivního vývoje Ruska a jeho občanské společnosti je
tak do značné míry závislý na vyřešení čečenské otázky, ze
které
se
(naneštěstí
pro
Rusko)
spíše otázka kavkazská.
54
v posledních
letech
stává
9. Prameny
9.1. Literatura
Monografie
Bajsajev, Usam Vachajevič et. al. 2000. Začistka. Moskva:
Memorial.
Baturnin, Jurij Michajlovič et. al. 2003. Jelcinova epocha
1988-2000. Praha: Kniţní klub.
Ganuškina, Světlana Alexejevna et. al. 2004. O položenii
žitelej Čečni v Rossijskoj Federacii jul 2003 – maj 2004.
Moskva: Memorial.
Ganuškina, Světlana Alexejevna et. al. 2007. O položenii
žitelej Čečni v Rossijskoj Federacii avgust 2006 – aktjabr
2007. Moskva: Memorial.
Grochmalski, Piotr. 1999. Czeczenia. Rys prawdziwy.
Wroclav: Atla2.
Lokšina, Tanja et. al. 2007. Čečnja. Žizň na vojnje.
Moskva: Demos.
Malašenko, Alexej a Trenin, Dmitrij. 2002. Vremja juga.
Rossija v Čečnje, Čečnja v Rossiji. Moskva: Moskovskij Centr
Karnegi.
Politkovská, Anna. 2007. Ruský deník. Brno: Jota.
Reitschuster,
Boris.
2006.
Vladimir
Putin.
Kam
kráčíš,
Rusko?. Praha: Ottovo nakladatelství.
Shevtsova, Lilia. 2005. Putin´s Russia.Washington D.C.:
Carnegie endowment for international peace.
Souleimanov, Emil. 2007. Konflikt v Čečensku. Praha:
Eurolex Bohemia.
55
Švankmajer, Milan et al. 2004. Dějiny Ruska. Praha: Lidové
noviny.
Sborníky
Holzer, Jan. 2004. „ Rusko.“ In. Politické a ústavní
systémy zemí středovýchodní Evropy. Ed. Kubát, Michal. Praha:
Eurolex Bohemia.
Miller, David. ed. 2003. Blackwellova encyklopedie
politického myšlení. Brno: Barrister & Principal.
Šmíd, Tomáš a Souleimanov, Emil a Dilbazi, Eltay. 2007.“
Etnický konflikt v Čečensku.“ In. Etnické konflikty
v postkomunistickém prostoru. Eds. Šmíd, Tomáš a Vaďura,
Vladimír. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
Periodika
Dobrovský, Luboš. 2008. „Abychom mohli Rusko povaţovat za
partnera, musí i Rusko nabídnout partnerskou tvář…“
Mezinárodní politika 32, č. 5, 15-19.
Dvořák, Libor. 2008. „Být Ţidem v Rusku.“ Mezinárodní
politika 32, č. 5, 10-12.
Leichtová, Magda a Romancov, Michael. 2008. „Putin 20002008 aneb Od chaosu ke stabilitě, nebo od demokracie
k autoritářství?“ Mezinárodní politika 32, č. 5,
6-10.
Leichtová, Magda a Romancov, Michael. 2007. „Z prezidenta
premiér? Putinova mocenská rošáda.“ Mezinárodní politika 31,
č.7, 26-29.
Petránek, Jan a Šír, Jan. 2008. „Rusko po Putinovi.“
Mezinárodní politika 32, č. 5, s. 19.
Šimov, Jaroslav. 2008. „Dvouhlavé Rusko. Dmitrij Medvěděv
přebírá po Vladimiru Putinovi rozporuplné dědictví.“
Mezinárodní politika 08/05, 4-6.
56
Valvoda, Rostislav. 2008. „Ruská duše Anny Politkovské.“
Navýchod 8, č. 3, 2-5.
Vavrouška, Petr. 2009. „Máme se bát Ruska?“ Reflex,
13/2009, 26-32.
9.2. Internetové zdroje
Webové stránky
Asociace pro mezinárodní otázky. 2005. „Války v Čečensku,
největší tragédie v dějinách postkomunistického Ruska.“ (cit.
2009-03-06). (http://www.amo.cz/publikace/valky-v-cecenskunejvetsi-tragedie-v-dejinach-postkomunistickeho-ruska.html#)
Amnesty International. 2006. „Rasismus v Rusku je mimo
kontrolu.“ (cit. 2009-04-23).
(http://www.amnesty.cz/zpravy/Rasismus-v-Rusku-je-mimokontrolu/)
Centre for Study of Public Policy. 2007. „Results of
previous presidential elections.“ (cit. 2009-04-26).
(http://www.russiavotes.org/president/presidency_previous.php?
S776173303132=41f23d6d61a3705855252d4f64d9a8f4)
Centre for Study of Public Policy. 2008. „Results of
previous elections to the Russian State Duma.“ (cit. 2009-0429). (http://www.russiavotes.org/duma/duma_elections_9303.php?S776173303132=f4efb2cdd1880ba7d7fbc9b9a40bcca0)
Centre for Study of Public Policy. 2009a. „How the Duma
electoral system works.“ (cit. 2009-04-21).
(http://www.russiavotes.org/duma/duma_electoral_system.php)
Centre for Study of Public Policy. 2009b. „Voting
behaviour - Duma.“ (cit. 2009-04-21).
(http://www.russiavotes.org/duma/duma_vote_preferences.php#423
57
Centre for Study of Public Policy. 2009c. „Final results
of the Duma election.“ (cit. 2009-04-21).
(http://www.russiavotes.org/duma/duma_today.php)
Centre for Study of Public Policy. 2009d. „Voting
behaviour – Presidency.“ (cit. 2009-04-31).
(http://www.russiavotes.org/president/presidency_vote_preferen
ces.php)
Člověk v tísni. 2008. „Rusko našlo svého nepřítele.“ (cit.
2009-04-12).
(http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=116&idArt=719)
GlobalSecurity.org. 2009. „First Chechnya War – 19941996.“ (cit. 2009-05-10).
(http://www.globalsecurity.org/military/world/war/chechnya1.ht
m)
Memorial. 2008. „Magomed Evloyev, Owner of Opposition News
Website, Shot Dead by
Security Services in Ingushetia.” (cit.
2009-03-02). (http://www.memo.ru/2008/09/03/0309081.htm)
Freedom House. 2009. (cit. 2009-04-23).
(http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=1)
Human Rights watch. 2009. (cit. 2009-04-23).
(http://www.hrw.org/)
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).
2004a. „Final report on the elections to the State Duma of the
Russian Federation, 7 December 2003.“ (cit. 2009-03-16).
(http://www.osce.org/documents/odihr/2004/01/1947_en.pdf)
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).
2004b. „Russian election generally well administered but
lacking elements of a genuine democratic contest.“ (cit. 200903-16). (http://www.osce.org/item/8144.html)
58
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).
2004c. „Report on Russian media coverage of the Beslan
tragedy: Access to information and journalists´ working
conditions.“ (cit. 2009-04-20).
(http://www.osce.org/documents/rfm/2004/09/3586_en.pdf)
Prague Watchdog. 2000. „Is this the current view of
freedom of the press?“ (cit. 2009-04-15).
(http://www.watchdog.cz/index.php?show=000000-000003-000002000007&lang=1&bold=Putin)
Prague Watchdog. 2003a. „Obránci lidských práv a západní
novináří hovoří o falšování výsledků referenda.“ (cit. 200904-02). (http://www.watchdog.cz/index.php?show=000000-000014000383&lang=3)
Prague Watchdog. 2003b. „Ruslan Chasbulatov se nakonec
rozhodl nekandidovat na prezidenta Čečenské republiky.“ (cit.
2009-03-30). (http://www.watchdog.cz/index.php?show=000000000014-000439&lang=3&bold=ruslan%20chasbulatov)
Prague Watchdog. 2008. „Vývoj a podoba islámu v Čečensku.“
(cit. 2009-03-03).
(http://www.watchdog.cz/index.php?show=000000-000014-000434000025&lang=3&bold=wahh%E1bismus)
Reportéři bez hranic. 2004. „Russia – 2004 Annual report.“
(cit. 2009-04-23).
(http://www.rsf.org/article.php3?id_article=10229)
Reportéři bez hranic. 2005. „Russia – 2005 Annual report.“
(cit. 2009-04-23).
(http://www.rsf.org/article.php3?id_article=13449)
Reportéři bez hranic. 2006. „Russia – 2006 Annual report.“
(cit. 2009-04-23).
(http://www.rsf.org/article.php3?id_article=17476)
59
Reportéři bez hranic. 2007. „Russia – 2007 Annual report.“
(cit. 2009-04-23).
(http://www.rsf.org/article.php3?id_article=20823)
Reportéři bez hranic. 2008. „Russia – 2008 Annual report.“
(cit. 2009-04-23).
(http://www.rsf.org/article.php3?id_article=25500)
RUSKODNES.cz – Informačně-analytický server o současném
Rusku. 2007. „Rasismus a Xenofobie v Rusku.“ (cit. 2009-0423). (http://www.ruskodnes.cz/index.php?page=clanek&id=411)
RUSKODNES.cz – Informačně-analytický server o současném
Rusku. 2008. „Ruský blogger půjde za uráţku policistů
k soudu.“ (cit. 2009-05-03).
(http://www.ruskodnes.cz/index.php?page=clanek&id=778)
The Jamestown Fundation. 2000. „Gussinky arrested and
jailed for alleged embezzlement.“ (cit. 2009-03-23).
(http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[swords]
=8fd5893941d69d0be3f378576261ae3e&tx_ttnews[any_of_the_words]=
Gusinksy&tx_ttnews[tt_news]=22065&tx_ttnews[backPid]=7&cHash=9
2fc3c2ece)
The Jamestown Fundation. 2004. „Putin: We Are Not Trying
To Bankrupt Yukos“ (cit. 2009-04-23).
(http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news
]=29976)
The other Russia. 2009. „Russian authorities try to close
Kirov newspaper over one word.“ (cit. 2009-05-02).
(http://www.theotherrussia.org/2009/04/24/russian-authoritiestry-to-close-kirov-newspaper-over-one-word/)
Uppsala conflict data program. 2008. Russia (Caucasus
Emirate). (cit. 2009-03-28).
(http://www.pcr.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=132&regionSe
lect=9-Eastern_Europe#)
60
Výbor na ochranu novinářů. 2001. „Military tightens
restrictions on journalists in Chechnya.“ (cit. 2009-04-02).
(http://cpj.org/2001/07/military-tightens-restrictions-onjournalists-in-c.php)
Online periodika
Baker, Peter. 2002. „Russian lawmakers vote to curb news
media. Terrorism reporting restricted after crisis.“. The
Washington post, 2002-11-02, (cit. 2009-04-28).
(http://pqasb.pqarchiver.com/washingtonpost/access/230245861.h
tml?dids=230245861:230245861&FMT=ABS&FMTS=ABS:FT&fmac=&date=No
v+2%2C+2002&author=Peter+Baker&desc=Russian++Lawmakers++Vote+t
o+Curb++News+Media)
Bašta, Jaroslav. 2005. „Ruská federace očima Jaroslava
Bašty.“ Navýchod, 3/2005, (cit. 2009-03-25).
(http://www.navychod.cz/?req=article&id=430)
Feifer, Gregory. 1999. „Putin´s popularity forces changes
in OVR tactics.“ The Russia Journal, 1999-11-22, (cit. 200812-29).
(http://www.russiajournal.com/archive/The_Russia_Journal/1999/
November/22.11.1999/Analysis/Nov.22-04.pdf)
„Jordan nje soglasilsa s obvinjenjami Putina v adres NTV o
transljacii šturma DK na Dubrovke.“ NEWSru.cz, 27.11.2002.
(cit. 2009-04-27).
(http://newsru.com/russia/27nov2002/yordan.html)
„Kasparov je mezi 170 zadrţenými účastníky demonstrace
proti Putinovi.“ Novinky.cz, 2007-04-14, (cit. 2009-05-03).
(http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/113211-kasparov-jemezi-170-zadrzenymi-ucastniky-demonstrace-proti-putinovi.html)
„Killing the Russian Media.“ 2007. The New York Times,
2007-05-24, (cit. 2009-04-26).
61
(http://www.nytimes.com/2007/05/24/opinion/24thu3.html?_r=1&sc
p=1&sq=Russian%20Media&st=cse)
Kravčík, Jan a Skálová, Ivana. 2002. „Svoboda slova
v Rusku je v počátečním stádiu.“ Navýchod, 6/2002, (cit. 200904-15). (http://www.navychod.cz/?req=article&id=169)
Lipták, Tomáš. 2004. „Jaká bude nová ruská cesta?“
Navýchod, 2/2004, (cit. 2009-03-23).
(http://www.navychod.cz/?req=article&id=278)
„Nejbohatší Rus Chodorkovskij je ve vazbě.“ Novinky.cz.
2003-10-25. (cit. 2009-04-23).
(http://www.novinky.cz/zahranicni/18306-nejbohatsi-ruschodorkovskij-je-ve-vazbe.html)
„Po smrti (vraţdě) novináře Ingušsko ve varu.“ Týden.cz.
2008-09-02. (cit. 2009-05-03).
(http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/po-smrtivrazde-novinare-ingussko-ve-varu_78727.html)
„Putin vetoes anti-terror measures.“ Public Broadcasting
Service, 25.11.2002. (cit. 2009-04-03).
(http://www.pbs.org/newshour/media/media_watch/julydec02/putin_11-25.html)
Řehák, Vilém. 2004. „Historie čečensko-ruských vztahů.“
Navýchod, 4/2004, (cit. 2009-04-23).
(http://www.navychod.cz/?req=article&id=300)
Seidelová, Vanda. Rusko-čečenský konflikt. E-polis.cz,
2006-08-25, (cit. 2009-01-13). (http://www.epolis.cz/mezinarodni-bezpecnost/158-rusko-cecenskykonflikt.html)
Schveiner, Marek. Politický systém Ruska a prezidentské
volby 2008. E-polis.cz, 2008-04-14, (cit. 2009-02-27).
(http://www.e-polis.cz/komparace/258-politicky-system-ruska-aprezidentske-volby-2008.html)
62
„Soud osvobodil všechny tři obviněné z účasti na vraţdě
Politkovské.“ iDnes.cz. 2009-02-19. (cit. 2009-04-23).
(http://zpravy.idnes.cz/soud-osvobodil-vsechny-tri-obvinene-zucasti-na-vrazde-politkovske-11j/zahranicni.asp?c=A090219_142557_zahranicni_ipl)
Souleimanov, Emil a Svoboda, Karel. 2006. „Čečenská válka
a ruská společnost.“ Středoevropské politické studie, 8, 2-3,
(cit. 2009-04-20). (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=266)
Wines, Michael. 2002. „Russian Court Orders Closing Of
Nonstate TV.“ The New York Times, 2002-01-22, (cit. 2009-0426). (http://www.nytimes.com/2002/01/22/world/russian-courtorders-closing-of-nonstate-tv.html?scp=5&sq=TV-6&st=cse)
Yefimova, Natalia. 2002. „Duma votes to limit news
coverage.“ The Moscow Times, 2002-11-04, (cit. 2009-04-29).
(http://www.eng.yabloko.ru/Publ/2002/PAPERS/moscow-times041102-02.html)
„Západní pozorovatelé odsoudili ruské volby.“ Lidovky.cz.
2007-12-03. (cit. 2009-04-23). (http://www.lidovky.cz/zapadnipozorovatele-odsoudili-ruske-volby-fma/ln_zahranici.asp?c=A071203_115200_ln_zahranici_bat)
Online texty
Bartošová, Magdaléna. 2000. V. Putin a svoboda slova se
nemají rádi, on-line text (cit. 2009-03-17).
(http://www.rozhlas.cz/komentare/rannipoznamka/_zprava/1061)
Belkin, Aleksandr. 1995. War in Chechnya: The Impact on
Civil-Military Relations in Russia. on-line text (cit. 200905-10). (http://www.amina.com/article/chapter2.html)
Dobrovský, Luboš. 2002. Proměny Ruska za V. V. Putina, online text (cit. 2009-03-17).
(http://www.nkp.cz/seminar/promeny_ruska.htm)
63
Dospiva, Jakub. 2006. Svoboda slova a ruští politici, online text (cit. 2009-03-17).
(http://www.advojka.cz/archiv/2006/25/svoboda-slova-a-rustipolitici)
Evropský parlament. 2006. Usnesení Evropského parlamentu o
vztazích mezi EU a Ruskem po vraţdě ruské novinářky Anny
Politkovské. Uřední věstník Evropské unie, on-line text (cit.
2009-03-17). (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2006:313E:0271
:0273:CS:PDF)
Evropský parlament. 2007. Nedávná potlačení demonstrací
v Rusku. Usnesení Evropského parlamentu ze dne 26. dubna 2007
o Rusku, on-line text (cit. 2009-03-17).
(http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=//EP//TEXT+TA+P6-TA-2007-0169+0+DOC+XML+V0//CS)
Evropský parlament. 2008. Zadrţení účastníků manifestace
po prezidentských volbách v Rusku. Usnesení Evropského
parlamentu ze dne 13.03.2008 o Rusku, on-line text (cit. 200905-03).
(http://www.europarl.europa.eu/meetdocs/2004_2009/documents/ta
/p6_ta-prov(2008)0105_/p6_ta-prov(2008)0105_cs.pdf)
Fedynsky, Peter. 2007. OSCE cancels plan to monitor
russian elections, on-line text (cit. 2009-05-09).
(http://www.voanews.com/english/archive/2007-11/2007-11-16voa17.cfm)
Illarionov, Andrej. 2007. Svoboda versus nesvoboda: pohled
z Ruska,
on-line text (cit. 2009-03-31).
(http://www.obcinst.cz/cs/Svoboda-versus-nesvoboda-pohled-zRuska-c1139/)
64
Javlinskij, Grigory. 2003. On the Threat to Freedom of
Speech in Russia, on-line text (cit. 2009-04-27).
(http://www.eng.yabloko.ru/Activities/statement_270203.html)
Kovaljev, Sergej. 2009. Political violence becomming
commonplace in Russia, online text (cit. 2009-05-02).
(http://www.theotherrussia.org/2009/04/05/political-violencebecoming-commonplace-in-russia-rights-leader/)
Kramer, Mark. 1999. Civil-Military Relations in Russia and
the Chechnya Conflict, on-line text (cit. 2009-05-10).
(http://www.csis.org/media/csis/pubs/pm_0099.pdf)
Orr, Michael. 2000. Second time lucky? Evaluating Russian
Performance in the Second Chechen War, on-line text (cit.
2009-05-11).
(http://www.globalsecurity.org/military/library/report/2000/JI
RArticle.htm)
Pain, Emil. 2000. The Second Chechen War: The information
component, on-line text (cit. 2009-05-06).
(http://www.globalsecurity.org/military/library/news/2000/07/s
ecchech.htm)
Pribylovskij, Vladimir. 2006. Vlasť i SMI v pravlenie
Putina. Chronika, on-line text (cit. 2009-02-06).
(http://www.demoscenter.ru/images/vertical%20democratii/vlast%20i%20smi.pdf)
Simonsen, Sven, Gunnar. 1997. Chechnya, on-line text (cit.
2009-05-10). (http://www.amina.com/article/icprio.html)
65