Martin Hašek Bob Krejza

Bob
Krejza
Martin
Hašek
*1973, žije v Mělníku
próza, hudba
...Kromě psaní hraju na kytaru a foukací harmoniku v mělnickopražské kapele Anyway, se kterou jsme u Day After Records letos vydali naši debutovou dlouhohrající desku Golf Club. V současné době dokončuji svou druhou knihu...
*1977, žije v Dubé
prostorové objekty
Kovářství je velmi magické řemeslo, pracující s živlem ohně. Na
kovu se mi líbí jeho tvárnost v ohni a jeho dlouhověkost. Cokoli
vytvoříte, zůstane tu většinou déle než Vy - a to je průměrný věk
v naší rodině zhruba 85 let. Vytvořit z něj lze prakticky cokoli. Baví
mě koukat na abstraktní věci, u kterých si vše domyslíte jen z náznaku zachaceném v kovu. Stačí Vám přitom jen pár kusů železa, které bylo určeno do sběru. Kamnovec je toho dobrým příkladem.
SPISOVATEL
Tma. Prázdnota. Žádný nápad. V duši ani náznak tvůrčího náboje.
Pan J. se podíval na své ruce. Začínaly se na nich objevovat jaterní
skvrny. Byly vrásčité jako varhánky, které se mu na bříškách prstů
před lety dělaly po horké koupeli. Psát o dětství? Pamatuje si jen na
ty varhánky a kartáč s násadou, se kterým tak často dostával výprask.
Psát o dítěti, které trpí? To už nikoho nezajímá. Do pavučin v rohu
místnosti zafoukal průvan. Zavlnily se jako záclony. Staré zaprášené
záclony v babiččině bytě. Byla stará a nemocná. Už neměla sílu je
prát. Páchla. Zemřela na rakovinu. Rodiče mu nedovolili se na ni podívat. Chtěl ji vidět mrtvou. Příbuzní se poprali o její dům. Má o tom
psát? Koho to zajímá? Všední problémy. Zápach přepáleného tuku.
Zabíjačky které končily hádkou. Už abych umřela. Však vy si jednou
vzpomenete. Výkaly z vepře. Pan J. vztekle vytrhl prázdný papír, zmuchlal ho a mrštil s ním do rohu. Pak vzal nový list a opatrně ho vložil
do stroje doufaje, že bude mít magickou moc. Pak se zahleděl z okna. Nebe bylo modré jako její oči. První a poslední milostný zážitek.
Studené nohy a chabá erekce. Starý mládenec. Skoro panic. Na malé "a" padla slza. Všichni jeho takzvaní přátelé jsou ženatí a mají děti. On je sám. Vždy byl sám. Má o tom psát? Taneční bez partnerky.
Zpocené bílé rukavice. Rodiče které se stydí za svého syna. Pivo a cigarety - zápach hospod a nekonečné výčitky, výprasky, útěky z domovů. Byl ošklivý. Tlustý. Nezábavný. Chtěl být oblíbený, a tak zapálil třídu. Ale pak neměl odvahu se k tomu přiznat. Špatné známky.
Chlapec bez talentu. Dáme ho do učení. Internát. Šikanování. Musel
držet starším chlapcům. Bolest v konečníku. Pan J. se oklepal. Vybíjel
si to na kočkách. Věšel je za ocas a střílel do nich prakem. Má o tom
psát? Zamindrákovaný sadista. Další oběť společnosti. Pan J. vzal do
náruče svého kocoura a pohladil ho, jak nejněžněji uměl. Kocour předl. Venku šuměl dav. Šuměl jako moře, u kterého byl dvakrát. Chytal
malé medúzy a házel je matce na břicho. Bylo bílé a vrásčité. Špeky
se jí vlnily jako to moře. Otec byl také tlustý. Jak mohl doufat, že z něho bude hezký muž? Jak může takhle zřízený psát hrdinské příběhy?
Pan J. dal kocoura na zem a znovu se zahleděl do bílého papíru.
Nemá to cenu. Nic už nemá cenu. Když dal poprvé přečíst svou báseň dívce, kterou miloval, smála se mu, že v ní udělal gramatickou
chybu. Pak už psal jen pro sebe. Každou noc si svá díla četl a představoval si své knihy ve výlohách slavných knihkupectví. Pil levné víno a dech mu páchl po syrečcích. Prádlo mu prala sestra, která ho
jednou týdně navštěvovala. Byla vdaná za muže, kterého nenáviděla.
Bil ji. Měla hluboké vrásky jako jizvy po noži. Třeba to byly skutečné
jizvy. Má psát o ní? Nemá to cenu. Ani ona není hezká. Je také tlustá.
Další stín v davu. Další čekání místo života. Jedna z těch, která má
své utrpení ráda. Nemohla by bez něho být. Neumí se smát. Miluje
svůj útrpný pohled. Chce, aby ostatní viděli, jak trpí. Když ji manžel bije, dívá se na něho psíma očima, které ho nutí přitlačit na řemen. Děti
ji neposlouchají. A ona se na ně mlčky dívá, pak sklopí zrak a jde mýt
nádobí, které měly mýt ony. I pan J. je na ní sprostý. Ona se nebrání.
Sbírá jeho špinavé prádlo a nic neříká. Páchne. Možná má také rakovinu jako matka, jako babička. Možná by ji to potěšilo. Rakovina by
mohla zvýšit její utrpení. Pak by se z lůžka dívala na své děti a muže.
Umírala by v bolestech a oni by konečně pochopili, co ztrácí. Pan J.
si slíbil, že jestli se tak stane, on plakat nebude. Pan J. vždy plakal jen
sám nad sebou. Byl stejný jako ona. Vždyť jsou nakažení stejnou krví. Jak si mohl myslet, že by se mohl s virem průměrnosti stát výjimečným. Vztekle bouchl do stolu, načež v zápěstí, i když bylo obalenou vrstvou tuku, ucítil prudkou bolest.
Bard z lidu - jaká pošetilost! Pan J. vstal a začal chodit po bytě, hladíc si své bolavé zápěstí. Jakoby chtěl vychodit veškerý hněv, který se
v něm nahromadil. Jenže na to byla místnost příliš malá. Otevřel skříň,
kde měl v krabici od bot uloženo celé své dosavadní dílo. Vzal tu krabici a mrštil s ní do rohu. Popsané papíry zakryly zmuchlaný čistý list.
Stále to bylo málo. Hněv ne a ne opustit nešťastníkovo tělo. Hněv k
celému světu - co to bylo oproti hněvu, který cítil vůči sobě samotnému. Nikdy předtím nic takového nepocítil. Ztratil i lásku k sobě samotnému. Začínal si uvědomovat všechny ty ztracené roky, zbytečná čekání, marné sny. Vzal sirky a zapálil hromadu popsaných papírů. Jak
jen mohl žít v takovém zaslepení! Slavný spisovatel s parazitem průměrnosti! Pan J. popadl stroj a prohodil ho zavřeným oknem. Hříčka
přírody. Nula. Hnis protékající stokou času. Hněv v něm planul jako
zmuchlaný papír.
Mezitím psací stroj letěl vzduchem dolů. Snad by mohl pan J. konečně najít inspiraci. Možná že tam dole stroj někoho zabije. Možná že o
panu J. poprvé napíšou: Chodec zabit psacím strojem šíleného spisovatele. Možná že se mu splní jeho sen. Možná, že krev vytékající z
hlavy, lidem konečně otevře oči a uvědomí si, že ztratili dalšího génia,
který po celý svůj život trpěl - neobjeven, nedoceněn, osamocen.
Stroj dále padal dolů vstříc svému osudu a z hořícího bytu se ozval
vysvobozující smích pomatence.
Kamnovec (litina, ocel)