Vážení farníci a milí přátelé, - rímskokatolická farnost kurim

ČASOPIS KUŘIMSKÉ FARNOSTI
ČÍSLO 4/2008
ROČNÍK III.
Vážení farníci a milí přátelé,
Minulý týden jsme si připomněli svátek, kdy vzpomínáme našich zemřelých. Otázka
smrti se sice dneska dost vylučuje z veřejného života, ale je to něco, s čím se denně
setkáváme, situace, která také potká jednou nás.
Většinou z toho máme obavy, strach. Vidíme to jako umenšení, jako jakýsi
vzájemný konec, ale v Pánu to chápeme jako vrchol tohoto života, kdy se nám otvírá
brána do věčnosti a kdy se nám otvírá Boží náruč.
Právě proto jsem vybral dopis sv. Ignáce, biskupa z Antiochie z konce prvního
století, který byl odsouzen k vhození dravé zvěři, protože nechtěl obětovat bohům.
A právě cestou z Antiochie píše Římanům tento dopis, kde vidíme, jak on se dívá
na smrt, pro něho smrt je vysvobozením, pro něho smrt je setkání s Kristem, pro něho je
smrt něco, po čem vlastně touží.
Je to něco, co se nám může zdát jaksi divné. Ale myslím si, že bychom se zvláště
v těchto dnech měli zamyslit nad tím, co nám právě říká dopis tohoto svatého biskupa:
Píšu všem církvím a všem kladu na srdce, že jdu rád pro Boha na smrt; jen
kdybyste mi v tom nebránili. Zapřísahám vás, abyste mi neprokazovali svou náklonnost
v nepravý čas. Nechte mě, ať jsem potravou šelem, protože s jejich pomocí mohu dojít
k Bohu: jsem Boží pšenice a až mě zuby šelem rozemelou, budu shledán čistým chlebem
Kristovým. Usilovně za mě Krista proste, aby právě ony byly tím nástrojem, který ze mě
udělá pravou Boží oběť.
Žádné slasti světa ani žádné pozemské království by mi nebyly k ničemu. Zemřít
pro Krista je pro mě lepší než kralovat nade všemi končinami země. Hledám toho, který
pro nás zemřel, toužím po tom, který pro nás vstal z mrtvých. A chvíle mého zrození už
nadchází. Promiňte, bratři, ale nestůjte v cestě mému životu, ale přejte si mou smrt, když
chci být Boží. Nedávejte mě světu a nesvádějte mě hmotou. Nechte mě dojít čistého
světla; až tam dojdu, bude ze mě pravý člověk. Dovolte mi, abych byl v utrpení
následovníkem svého Boha. Každý, kdo ho v sobě má, musí vědět, co chci, a musí mít se
mnou soucit, protože ví, co mě souží.
Vládce tohoto světa se mě hodlá zmocnit a zničit mé smýšlení obrácené k Bohu.
Nuže, ať mu nikdo z vás, kteří jste u toho, není nápomocen; postavte se naopak za mě, na
Boží stranu. Neměli byste mít v ústech Ježíše Krista, ale srdcem toužit po světě. Kéž ve
vás nepřebývá závist. A ani kdybych vás osobně o něco žádal, nevěřte mi, ale raději věřte
tomu, co vám teď píšu, neboť vám píšu jako živý, který touží zemřít. Má touha je
STRANA 2
ukřižována a žádný oheň pozemské žádosti už ve mně neplane, to spíš je ve mně živá,
mluvící voda, která mi uvnitř říká: „Vzhůru k Otci!“ Nekochám se pomíjejícím pokrmem ani
radovánkami tohoto života, chci chléb Boží, to jest tělo Ježíše Krista ze semene Davidova,
a za nápoj chci jeho krev, to jest lásku nepomíjející.
Nechci už žít podle lidí. Ale bude to tak, jestliže si to budete přát. Přejte, aby i vám
bylo přáno. Jen ve stručnosti vás prosím: Věřte mi! Sám Ježíš Kristus vám to zjeví, že
mluvím pravdu, a to jsou ústa, která nelžou, jimi přece mluví sám Otec.
Proste za mě, abych došel cíle. Nepsal jsem vám podle těla, ale podle smýšlení Božího.
Půjdu-li na smrt, přáli jste mi; jestliže však nebudu uznán toho hodným, nenáviděli jste mě.
Tak píše tento svatý biskup a je možná těžko pochopitelné, s jakou touhou chce
zemřít a s jakou touhou se chce setkat s Kristem. Je to ovšem dopis, nad kterým se
můžeme zamyslet a který i nás může oslovit, abychom měli jiný přístup ke smrti, jiný
přístup k věčnosti. Abychom byli vedeni především láskou k Bohu, která nás chce
obšťastnit právě jednou, na věčnosti.
To vyprošuje Váš farář Jiří Krpálek
Modlitba
Modlitba je vlastně takový rozhovor s Bohem. Modlitba předpokládá víru v Boha,
kterého člověk vnímá jako živou skutečnost, jako bytost, která je přítomná v jeho životě,
v jeho historii; ne jako nějakou ideu nebo filozofii. Modlit se znamená obracet se na osobu,
navázat kontakt, komunikovat. Vztah, který se mezi Bohem a člověkem navazuje
modlitbou, je prožíván:
jednak jako vzdálenost: nesmírnost Boha a nepatrnost člověka. To ze strany člověka
přepokládá základní postoj: pokoru.
jednak jako kontakt: potřeba člověka, který hledá Boha, a láska Boží, která hledá
člověka. Tento kontakt se rozvíjí modlitbou.
Člověk, který se obrací na Boha s velikou pokorou, si je jistý, že s ním komunikuje, i
když ho nevidí. Chápe a cítí, že je to jediný prostředek, jak navázat kontakt a jak vstoupit
do společenství s Bohem.
Modlitba je setkání s Tím, koho mám rád. Je to vlastně zdroj, na kterém se náš
život s Bohem zakládá. Pro náš život je velmi potřebné, abychom tento vztah (život)
s Bohem rozvíjeli.
Jak můžeme takový stav rozvíjet?
především pravidelnou modlitbou, podotýkám pravidelnou. Ráno, večer a přes den.
nedělní mší svatou (dobré je někdy i ve všední den)
svátostmi
Božím slovem.
Chování při modlitbě
Nemodlí se jen duše, modlí se celý člověk, tedy i tělo, a to svým držením. Proto je
dobré mít při modlitbě důstojný postoj (představit si třeba, že před námi stojí živý Kristus –
jak bychom se chovali?). Zároveň je potřeba mít vhodné místo, bez rušivých elementů.
Čas k modlitbě
Ranní i večerní modlitba bývá ohrožena. A ranní víc než večerní. Mnohý si nenařídí
STRANA 3
budík na správný čas, tím nevstává dost včas a pak den začíná ve chvatu a ve spěchu.
Ranní modlitba se pak zkracuje nebo úplně odpadá. Pak ovšem odpadá jakési posvěcení
rána. Večer nás o požehnání a občerstvení z dobře vykonané modlitby nejčastěji
připravuje únava a lenost. I když máme na modlitbu čas, přicházejí zase jiná rušení.
Je třeba zabezpečit modlitbu nutným pořádkem a sebevýchovou. Budíček musí
ráno zazvonit tak brzy, aby spěch nenarušil klid, nutný pro usebranou modlitbu. Napínavý
román musíš večer v pravý čas odložit, abys Pánu místo modlitby nevěnoval jen několik
ospalých myšlenek. Prostě je nutné pro denní modlitbu zajistit prostor.
Jako vzor při modlitbě navrhuji sv. Františka Saleského, který při práci pro dobro
duší ani na pět minut nepřestal myslet na Boha, a sv. Jana Boska, který žil v neustálém
spojení s Bohem. Žijeme-li ve spojení s Bohem, máme jistotu, že naše vztahy k bližním se
budou ubírat správným směrem, protože právě spojení s Pánem nás vybízí, abychom
prokazovali bližním dobro, a zaručuje nám účinnost, kterou lidské konání, jakkoli samo o
sobě dobré, nemá.
Forma modlitby
Jaká je forma tvých denních modliteb? Modlíš se vždy totéž nebo modlitby měníš?
Nejlepší je ta forma, ve které se můžeš modlit nejlépe. Nejlepší forma je u různých
lidí různá. Získávej tedy při modlitbě vlastní zkušenosti a podle nich se řiď.
Modlitba vlastními slovy
Má tu výhodu, že je většinou osobitější, bližší životu, opravdovější a také zbožnější
a upřímnější. Při takové modlitbě se mezi tebou a Bohem děje něco víc. Má však také
nevýhodu. Snadno upadá, stává se chudou na myšlenky. Vždy tě nenapadne něco
vhodného, co by bylo hodno Boha. Modlitba sklouzne snadno na prosebnou modlitbu. To
je však málo.
Modlitba v ustálené formě
Bývá lepší než modlitba vlastními slovy. Vyzvedá tě nad tvou úroveň. Zprostředkuje
ti myšlenky, stanoviska, pocity, kterých by nebylo schopno tvé srdce samo od sebe.
Pomysli na mešní modlitby, Gloria, Otče náš.
Nyní něco pro ty, kteří slaví liturgii hodin (modlitbu breviáře). Slavení liturgie hodin
má za úkol zasvětit čas Bohu, a protože čas je prostor, v němž se odvíjí činnost člověka,
zasvětit čas znamená zasvětit lidský život. Taková modlitba má kosmický rozměr, neboť
rytmus vesmíru vtiskuje času různé hodiny. Doba modlitby (ranní chvály ráno, večerní
chvály, tj. nešpory při západu slunce, kompletář na prahu noci). Ráno to není jenom
slunce, které se vrací a začíná znovu svítit, příroda, která se probouzí, život, který začíná
proudit, ale je to nezaměnitelné znamení vzkříšení. Historicky vstal Kristus z mrtvých ráno.
Chvály jsou tedy vzpomínkou na Velikonoce a radostným zpěvem k oslavě vzkříšení.
Stejně tak večer není jenom umírání dne, světlo, které hasne, lidská činnost, která ustává
v nočním odpočinku. Je to připomínka Pánovy smrti. Den, který umírá, aby se znovu
narodil – to je volání po životě. Nešpory se tedy stávají bděním v očekávání vzkříšení.
Liturgie hodin v sobě zahrnuje velikonoční tajemství s jeho fázemi smrti a života: vyjadřuje
všechny rozměry křesťanské naděje a je dokonalou modlitbou chvály Boha za krásy
přírody a za to, jak by člověk byl schopen naložit s dary, které od něho dostal.
Naše víra by neměla ustrnout na určitém místě. Aby naše víra rostla, je k tomu
potřeba, jak už jistě víte, potrava. Tou potravou je pro nás právě modlitba, eucharistie,
Slovo Boží.
A tak nám všem přeji, abychom si dokázali v našem všedním životě najít i jen třeba
malinkou chvilku na setkání s Pánem – na tu potravu pro duši.
čerpáno z knihy Duchovní rozhovor od Klementa Tilmanna
Hanka
STRANA 4
Rozhovor
Radmila Sedmíková se začátkem října zúčastnila mezinárodní akordeonové
soutěže v italském městě Lanciano. Jak sama prozradila, akordeon je její koníček
(nevěnuje se hře profesionálně), na který jí ne vždy zbývá dostatek času. Přesto se ve
velké konkurenci umístila na předních místech a to ve dvou kategoriích. Požádala jsem
mladou sympatickou studentku, aby se s námi podělila o zážitky nejen z této soutěže.
Jak dlouho hrajete na akordeon a proč jste zvolila tento hudební nástroj?
Na akordeon hraji od 2. třídy, to je 14 let. Přesně si nepamatuji důvod, proč jsem si
vybrala tento nástroj. Akordeon se mi vždycky líbil a líbí. Když jsem začínala, hrála na
akordeon už i moje starší sestra, dá se říct, že jsem ji následovala. Také to bylo přání mojí
maminky.
Jste tedy taková hudební rodina. Pořádali jste koncerty pro příbuzné?
Moji rodiče na žádný hudební nástroj nehrají, ale vedli nás k tomu. Mám ještě
mladšího bratra, který nejdříve hrál na housle, pak přešel na klarinet. O vánocích a při
návštěvách babiček jsme hráli společně všichni sourozenci a samozřejmě, že v tom
pokračujeme i nadále.
Nepřemýšlela jste někdy, že se budete věnovat hře na akordeon
profesionálně?
Zatímco moje sestra se už jako malá zúčastňovala soutěží a pan ředitel nebo
učitelé ZUŠ jí radili, aby šla studovat na konzervatoř, já jsem v té době až tak dobře
nehrála. Ani moje sestra se nevydala na tuto cestu. Obě máme akordeon jen jako koníček
a mně to tak vyhovuje.
Jakou školu studujete?
Studuji 3. rokem obor Bezpečnost a kvalita potravin na Veterinární a farmaceutické
univerzitě v Brně. Do ZUŠ Kuřim nadále chodím jednou týdně. Je to vlastně studium pro
dospělé.
STRANA 5
„Nevyzkoušela“ jste i jiné nástroje?
Nejdříve jsem začínala se zobcovou flétnou, vyzkoušela jsem i kytaru, ale zůstala
jsem u akordeonu. Měla jsem také období, kdy jsem s hraním chtěla přestat. Bylo to
možná i tím, že se mi trochu střídali učitelé a ne všichni mi vyhovovali svým stylem výuky
a výběrem skladeb. Jen díky své současné paní učitelce Pavlíně Zámečníkové hraji
dodnes a jsem jí za to vděčná. Baví mě to a jsem ráda, že jsem vydržela tak dlouho.
Kolik času denně cvičíte?
Denně bohužel netrénuji, protože studium na VŠ mi zabírá hodně času. Pokud se
ale připravuji na soutěž nebo koncert, snažím se najít pro hraní co nejvíc času, ale
nepočítám to na hodiny. Cvičím tak dlouho, jak je potřeba.
Jaké skladby hrajete nejraději?
Nejraději hraji skladby argentinského skladatele Astora Piazzolly, mezi akordeonisty
je to velice známý umělec. Je to argentinské tango, moc hezká hudba, ráda ji poslouchám.
Nejlépe tato hudba vyniká v kombinaci akordeonu s jiným nástrojem, já hraji v duu
s kytaristou.
Jaké akordeonové soutěže se konají v ČR? Řekněte nám, prosím, kterých jste
se zúčastnila a s jakými úspěchy.
V ČR Ministerstvo školství vyhlašuje soutěže pro jednotlivé hudební nástroje –
klavír, smyčcové nástroje, kytara, akordeon... Každý rok je soutěž pro jeden z těchto
nástrojů. V loni jsem se zúčastnila akordeonové soutěže. Další se koná opět za 3 roky.
Soutěž probíhá v jednotlivých kolech – školní, okresní, krajské a celostátní. Do dalšího
kola postupují vítězové kola předchozího. Já jsem se dostala až do celostátního kola.
Soutěží se v sólové hře nebo v komorních souborech (např. akordeonové trio nebo
akordeon s jiným nástrojem). Soutěžící, pouze žáci ZUŠ, jsou rozdělení do jednotlivých
kategorií podle věku. Já jsem soutěžila v sólové hře v kategorii nad 18 let, kde jsem se
umístila na 1. místě a v komorní hře v duu akordeon a kytara, kde jsme se s Martinem
Jízdným stali absolutními vítězi, to znamená, že jsme získali od poroty největší počet bodů
ze všech soutěžících.
Můžete nám přiblížit poslední soutěž, které jste se zúčastnila?
V říjnu jsem se zúčastnila mezinárodní akordeonové soutěže v italském Lancianu.
Nebyla to soutěž jen pro žáky ZUŠ, ale mohli soutěžit i studenti vysokých uměleckých škol
a profesionální hráči. Moje kategorie nad 18 let nemá horní věkovou hranici, takže zde
hráli i třeba 50 letí zkušení pánové. Soutěžilo 300 účastníků v různých kategoriích, soutěž
trvala 3 dny. Organizoval ji akordeonista a skladatel V. Zubitsky původem z Ukrajiny, nyní
žijící v Itálii. Soutěžící byli proto především z východní strany – z Ruska, Běloruska, Litvy,
Lotyšska, Polska, Slovenska, z ČR a jedna soutěžící z Koreje. To ale neznamená, že by
soutěž měla nízkou úroveň, naopak Rusové hrají velmi dobře a konkurence byla veliká.
Byla to pro mě velká zkušenost. Je zajímavé poslechnout si styl hudby, který hrají jinde.
Velmi zajímavé byly například komorní soubory, kde hrál akordeon v kombinaci
s balalajkami. V Rusku má tento styl hudby zřejmě tradici, protože zde byla řada souborů
v tomto složení.
Jak jste se umístila v této silné konkurenci?
V sólové hře jsem získala 3. cenu a v duu s Martinem Jízdným také 3. cenu.
STRANA 6
Jaká jsou hodnotící kritéria?
Technické zvládnutí skladby, bezchybnost a pak také umělecký dojem, jak říká
moje paní učitelka, hrát s duší. Další kritéria nevím.
Jak jste se dozvěděli o této soutěži, oslovil Vás někdo z pořadatelů?
Do této soutěže se přihlásili akordeonisté z Brna, my jsme se k nim přidali. Nikdo
nás neoslovil, možnosti si člověk musí vyhledávat sám.
Jak se Vám líbilo v Lancianu?
Lanciano je krásné historické město – také místo prvního eucharistického zázraku
(bližší informace jsou v článku o Lancianu). Byl to moc hezký výlet, který jsme si užili,
navíc bylo ještě pěkné počasí, takže jsme se i koupali v moři.
Na kterých koncertech by Vás čtenáři mohli vidět a poslechnout si Vás?
Vystupuji většinou na koncertech ZUŠ, ale při přípravě na soutěže jsme vystupovali
i na vernisážích výstav a při podobných příležitostech. Na konci května se v Brně koná
„Podvečer s akordeony“, který organizuje ZUŠ Vítězslavy Kaprálové. Máme s touto ZUŠ
úzké spojení, a tak nás zvou. V minulosti jsem také hrála s kapelou Pavla Helana, který
hraje vlastní písničky na texty básníka Michala Černíka. Vystupovali jsme také na obou
farních dnech.
Děkuji Vám za rozhovor a přeji hodně úspěchů nejen v dalších soutěžích, ale také
ve studiu.
Dáša
Eucharistický zázrak z Lanciana
Na dovolenou do Itálie se v říjnu většinou již nejezdí. My jsme ale jeli. Byla to
dovolená „na poslední chvíli“ a přestože byla krátká, zahrnovala vše, co k dovolené patří –
sluníčko, moře, historii, odpočinek i adrenalin spojený s hlubokým uměleckým zážitkem.
Místo této naší dovolené bylo dáno
okolnostmi – dcera Radka jela
reprezentovat naše město, kraj i
Českou republiku do Lanciana na
Mezinárodní akordeonovou soutěž o
cenu města Lanciana a my jsme se
rozhodli ji doprovodit. Lanciano je
malé, krásné město antického původu
s asi 40.000 obyvateli, které se
nachází v provincii Chieti, region
Abruzzo v jižní Itálii na kopcích asi 20
km od pobřeží Jadranu (asi 160 km od
Říma). Bylo založeno roku 1181
před n. l. Legendy a archeologické
nálezy prokázaly, že oblast byla
osídlena od 5. tisíciletí př. n. l.
Podle legendy je Lanciano
rodištěm Longina – římského setníka,
který vrazil své kopí do boku Ježíše
během jeho ukřižování. Lanciano
katedrála Madonna del Ponte, „Svatá Marie z mostu“
v italštině znamená „na kopí“ (kopí je i
STRANA 7
ve znaku města).
Je bohaté na významné a dobře dochované stavby z různých dob – od antiky přes
středověk až po neoklasicismus. V praxi to znamená, že některé části středověkého jádra
města vydržely od středověku nedotčeny a vše zde stojí za vidění. V samém centru města
se nachází architektonický komplex světských i sakrálních staveb sahajících do dob
Diokleciána (3. století př. n. l.) – arkády mostu, nádrž – římská cisterna na vodu a
podzemní prostory pod náměstím Piazza Plebiscito, které jsou pro své perfektní akustické
prostředí využívány i jako koncertní sál. Na arkádách mostu byly v 11. století položeny
základy pro dnešní katedrálu Madonna del Ponte („Svaté Marie z mostu“), která byla
postavena v 17. století.
Ve městě jsme napočítali 19 kostelů a kaplí a skoro všechny se nám podařilo
navštívit. Fascinující byly pro nás středověké úzké uličky a budovy, stále využívané jako
běžné byty, hned vedle krásného kostela sv. Lucie ze 13. století, nebo kostel sv. Mikuláše
s kaplí s freskami ze 14. století. Kostel San Francesco, ve kterém se plní přání a dějí
zázraky, byl postavený v roce 1258 na místě kostela sv. Legonziana a Domitiana, ve
kterém došlo k eucharistickému zázraku.
Zajímavé jsou mimo jiné masivní středověké městské hradby Torri Montanara z 11.
století, které na obranu proti nájezdníkům vybudovali Aragonci. Veliký kostel Santa Maria
Maggiore z 12. století stojí ve středověké čtvrti Civitanova. V téže čtvrti narazíte i na
kostely Sant´Agostino (14. století) a nyní již opuštěný San Biagio – sv. Blažeje (kolem
1059), které se nalézají nedaleko Porty San Biagio – vzácně dochované městské brány
z 12. století. Působivý je i kostel Purgatorio (Očistec) nebo kostel sv. Kláry ze 13. století.
Lanciano je také městem prvního eucharistického zázraku, který katolická
církev zná, a který se odehrál na počátku osmého století. Přibližně v roce 700 došlo
v Lancianu k úplné proměně svaté Hostie v maso a Vína v krev. Toto dokumentuje první
psané svědectví z roku 1631. Kolem roku 700 celebroval v chrámu sv. Legontiana, který
patřil baziliánským mnichům, jistý kněz mši svatou. Po sv. proměňování na něho přišlo
pokušení:
zapochyboval
o
přítomnosti Ježíše
Krista v Eucharistii.
Během mše svaté,
po
dvojím
proměnění,
se
Hostie
změnila
v živé Maso a Víno
se změnilo v živou
Krev,
která
se
srazila
do
pěti
kapének,
nepravidelných
a
rozdílných tvarem a
velikostí.
HostieMaso, jak je možné
dokonale pozorovat
i v současnosti, má
stejné rozměry jako
Ponte Diocleziano (Diokleciánův most)
velká
hostie,
STRANA 8
používaná dodnes v latinské církvi; je lehce nahnědlá a když se osvětlí ze zadní strany,
tak se zdá, že má růžovou barvu. Zpráva o tom se rychle rozšířila po celém městě. Všichni
obdivovali Boží všemohoucnost. Po zázraku byla Hostie připíchnuta na dřevěné prkno,
aby když uschne, se nezkroutila, jak to dělává usušené maso. Tak zde byl znovu s hřeby
ve svém těle přibit na dřevě. Po pět století opatrovali tento obdivuhodný nebeský dar mniši
sv. Bazila. V r. 1176 papež Alexandr III. přidělil kostel s přilehlým klášterem benediktýnům
a ti se pak stali novými strážci tohoto eucharistického zázraku. Od roku 1250 klášter
převzali františkáni a v roce 1258 byl na stejném místě postaven nový gotický kostel sv.
Františka z Assisi a byly do něj přeneseny sv. ostatky. Dnes je tato zázračná Eucharistie
pečlivě uložena v kapli chrámu sv. Františka z Assisi. Na oltáři v této kapli, za zavěšeným
velkým plátnem, na kterém je vyobrazen zázrak, jsou ve stříbrném svatostánku uloženy
tyto dosud neporušené svaté ostatky.
Různá církevní zkoumání („Recognitions“) byla vedena od roku 1574. V letech
1970-71 a návazně částečně v roce 1981 zde probíhal vědecký výzkum slavného vědce
prof.
Odoardo
Linoliho,
význačného
profesora
v anatonomii,
patologické
histologii, v chemii a klinické
mikroskopii.
Spolupracoval
s ním prof. Ruggero Bertelli
z univerzity v Sieně. Analýzy
byly prováděny s absolutní a
nezpochybnitelnou
vědeckou
přesností
a
byly
zdokumentovány
sérií
mikroskopických fotografií.
Závěr zní jasně. Není
žádné pochybnosti o skutečnosti
zázraku, neboť se jedná o
skutečnou část lidského těla, tj.
srdečního svalu, a lidskou krev
skupiny AB (která mimochodem
byla
identifikována
na
Turínském
plátně).
Nebyly
zjištěny ani žádné konzervační
složky.
RFS
Oltář, kde je uchovaná vzácná relikvie, nechal v roce 1902
vybudovat lancianský arcibiskup Petrarca. Vlevo a vpravo od
svatostánku jsou dva adorující andělé a po obou stranách
oltáře stojí dvě symbolické sochy: Víra a Láska
Pasáž o Eucharistickém zázraku je
zpracována podle:
Fr.Mráček - Eucharistické zázraky,
materiál vydaný Kongregací bratří
Nejsvětější
svátosti
–
Petrini,
Františkánská 2, Brno. Kostel sv. Máří
Magdaleny
STRANA 9
Tomáš Halík – Vzdáleným nablízku
Vášeň a trpělivost v setkání víry
s nevírou
MOTTO:
O jistých lidech řekl prorok:
Těm, kteří vám řeknou:
Nejste našimi bratry,
odpovězte: Jste našimi bratry.
Rozhlédněte se, o kom by se to dalo říci.
Sv. Augustin
Autor na začátku knihy přiznává, že i na něj doléhá Boží mlčení a tíha Boží
vzdálenosti. Hlavní rozdíl mezi vírou a ateismem vidí v trpělivosti tváří v tvář Boží
nepřítomnosti. Víra, naděje a láska jsou tři aspekty naší trpělivosti vůči Bohu. Bůh je
tajemství, které nelze dobýt, je třeba trpělivě prodlévat na jeho prahu a setrvávat v něm.
Nosit ho v srdci, nechat ho tam zrát a skrze něj nechávat zrát sebe samotné. Autor se
přičítá k lidem, pro něž prožitek Boží skrytosti v tomto světě je východiskem a jednou ze
základních zkušeností jejich víry. Máloco tolik poukazuje k Bohu a tak naléhavě po Bohu
volá, jako právě prožitek jeho nepřítomnosti. Autor je přesvědčen, že zralá víra musí
v sobě pojmout a vnitřně zpracovat a poctivě, ne povrchně a lacino, projít a překonat ony
zkušenosti s mlčením Boha.
Neříká ateistům, že nemají pravdu, nýbrž že nemají trpělivost. Tvrdí, že jejich
pravda je nedopovězená pravda. Avšak i „naše pravda”, pravda víry, je zde na zemi
v jistém smyslu nedopovězená, protože je otevřená vůči Tajemství, které se má v plnosti
zjevit až na konci věků. Proto musíme odolat pokušení pyšného triumfalismu, proto si
máme s „nevěřícími“ a jinak věřícími lidmi co říci, proto i my máme naslouchat a učit se.
V tomto smyslu se Tomáši Halíkovi jeví blízká spiritualita svaté Terezie z Lisieux.
Její osobnost při povrchním seznámení můžeme vnímat jako světici zobrazovanou na
kýčovitě přeslazených obrázcích a její zápisky jako sentimentální vzdechy o lásce zbožné
jeptišky. Její „malá cesta” či cesta duchovního dětství bývá často vykládána s infantilitou,
s kterou opravdu nemá nic společného. Terezie žila v době optimismu z vědy a pokroku a
zároveň v době zbožnosti, která na jedné straně byla sladce sentimentální a na druhé plná
truchlivého moralizování, rigorismu, získávání zásluh, dobývání ctností a obsesivně
neurotické fascinace hříchem. Mladá karmelitánská řeholnice před smrtí prožívala velké
duchovní zápasy a vnitřní temnotu. Dřívější hluboké zkušenosti Boží blízkosti pohltila
prázdnota. Terezie přijala svoji vnitřní opuštěnost jako projev solidarity s nevěřícími. Tím
byla ve své době velmi pokrokovou. Terezie díky své předchozí zkušenosti víry může do
hloubky prožít skutečné drama opuštěnosti Bohem, odhalit a zakusit onu skrytou tvář
ateismu, jemuž se mnozí vystavují s takovou lehkovážnou samozřejmostí.
Autor se zamýšlí také nad tím jak oslovit Zachea sedícího na fíkovníku a sledujícího
zpovzdálí Ježíše (Lk 19, 1-10). Zachea, který nemá odvahu přijít blíž k Ježíši, Zachea pro
něhož by bylo toto setkání plné důvěry a radosti, zároveň uzdravující a osvobozující.
Jana
STRANA 10
Síla přímluvné modlitby
„Přímluvná modlitba vytryskne naprosto spontánně, když se
v člověku setká víra v Boha a láska k bližnímu.“
Na tvých hradbách, Jeruzaléme,
jsem ustanovil strážce;
po celý den a po celou noc
ať nikdy nejsou zticha.
Vy, kteří připomínáte Hospodina,
nedopřávejte si klidu,
dokud neobnoví Jeruzalém,
dokud mu nevrátí v zemi chvalozpěv.
(Iz 62, 6-7)
Formátem i nenápadným přebalem se knížka Síla přímluvné modlitby na
knihkupeckých pultech možná trochu ztrácí. Karmelitánské nakladatelství ji vydalo
v loňském roce; díky jménu autorky Kateřiny Lachmanové se však o dostatečný zájem
čtenářů bát nemusí. Pro Kateřinu Lachmanovou je tato knížka, tuším, již pátým titulem
v oblasti křesťanské spirituality. Mezi ty známější dříve vydané tituly patří Vězení s klíčem
uvnitř nebo O milosrdenství. Autorská zkušenost je znát i ve zpracování tématu přímluvné
modlitby.
První část knížky je věnována podstatě přímluvné modlitby a vědomému zaměření
na jejího nejsmysluplnějšího přímluvce, na Ježíše. Daří-li se nám tedy v přímluvné
modlitbě přinášet svého bližního před Ježíše, jsme spoluúčastni i na Jeho poslání. „Je
zapotřebí dvojí lásky, lásky k Bohu a bližnímu. Kdykoli tato dvojí láska ochabne, přímluvné
modlitby se nedostává“. Je třeba být si vědomi, že to nejdůležitější při přímluvné modlitbě
probíhá ve skrytu. Že nemůžeme a nedokážeme odhadnout, jaký má naše modlitba
účinek, kam směřují její dopady a kdy se projeví navenek. Můžeme si však být zcela jisti,
že naše přímluvné modlitby vyslyšeny jsou a my máme její plody ve vnitřní svobodě
ponechat na Pánu.
Velmi konkrétní a praktické pojetí tématu krystalizuje především ve druhé části
knížky, kdy nás autorka provází přehledem postojů, které mohou naši přímluvnou modlitbu
znehodnocovat. Čtenář ani zde na okamžik nepochybuje o autentičnosti zkušeností
autorky s nejrůznějšími překážkami, se kterými mnozí včetně nás samých bojují.
Promítáme do naší přimluvné modlitby příliš naše lidské představy o úspěchu a o tom, co
je pro toho druhého to nejlepší a co by vlastně měl Bůh zařídit? Snažíme se s druhým přes
modlitbu manipulovat, měnit jej podle svých představ? Anebe se nedokážeme zbavit
postoje nadřazenosti – já se za tebe modlím, jsem tedy lepší než ty? Jsem přesvědčen, že
si v této části knihy každý z nás najde nějaký postoj, který právě jeho přímluvnou modlitbu
degraduje. A pozitivní pohled Kateřiny Lachmanové nám nabízí naději, že se těchto
postojů můžeme zbavit a přistoupit k přímluvné modlitbě se zralejším postojem.
V další části tématu jsme vedeni ke zdánlivě samozřejmému, v praxi však velmi
často nenaplněnému postoji – postoji pravdy. Při čtení těchto pasáží jsme znovu a znovu
konfrontování s otázkou, do jaké míry dokážeme být pravdiví sami k sobě a k Pánu.
„Tento lid mě ctí svými rty, ale srdcem se vzdaluje ode mě“ (Iz 29,13). Pokud, ať již
z dobrého úmyslu anebo z čisté slabosti, nalháváme něco sobě nebo se absurdně
STRANA 11
snažíme něco namluvit Bohu, těžko může naše modlitba stát na skále.
Kateřina Lachmanová nás v poslední části knihy povzbuzuje k využívání
dosažitelných prostředků k tomu, aby naše přímluvná modlitba byla skutečně účinná.
Abychom pevně věřili v její vyslyšení a abychom neustávali, pokud se nám zdá, že naše
modlitby nedopadají právě na úrodnou půdu. Také nás vyzývá, abychom byli připraveni
nasadit své lidské síly v konkrétních záležitostech všude tam, kam nás Pán posílá.
Abychom tímto konkrétním přiložením ruky k dílu pomáhali naplňovat to, oč v modlitbách
sami prosíme.
Síla přímluvné modlitby je hodnotná knížka, kterou by každý mohl mít po ruce.
Kateřina Lachmanová nenechává nikoho na pochybách, že dokáže odhalit mnohé, co nám
v této oblasti schází. Z jejího pojetí je znát její teologické vzdělání, ale současně i postoj
„nohama na zemi“, který umožňuje na mnohých místech se s textem ztotožnit. Oba
prameny – teologický a praktický – dokáže autorka propojovat z nadhledu člověka, který
velmi dobře ví, co chce sdělit, má co sdělit a přitom nesklouzává do učitelsky povýšeného
postoje. Zůstává s námi. A zřejmě právě díky tomu je její knížka srozumitelná, pravdivá a
inspirující.
„Někdy máme pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba,
jakou člověk může konat. Ale přímluvná modlitba je duchovní zbraň těžšího kalibru, nikoli
nouzová vycpávka volného času těch, kdo nic ‚lepšího‘ dělat neumějí nebo nemohou.“
Mirek
Mikulášský jarmark
V minulém roce jsem si vyslechla v adventní době nejednu výtku na práci radnice
v našem městě v tom smyslu, že město je málo „vánočně“ vyzdobené, že naše náměstí
zejí prázdnotou a že se tady neděje nic moc, co by v lidech vyvolávalo slavnostní
atmosféru…
Letos jsem se snažila něco změnit. Kuřim má dvě náměstí – budou tedy nazdobeny
dva vánoční stromy. Pokusíme se také zorganizovat na náměstí Osvobození Mikulášský
jarmark. Na výzvu ke spolupráci zareagovaly mateřské školky, obě základní školy, Dům
dětí a mládeže, Sokol, Orel, Plavecký klub a Římskokatolická farnost. Společnými silami
tedy tvoříme podobu jednodenního jarmarku a pomalu naplňujeme program.
A na co Vás můžeme pozvat? Ve 13:00 bude jarmark otevřen prvním vystoupením
žáků ZŠ Jungmannova. Každou další půlhodinu až do 18:00 se potom představí se svým
programem děti ze škol, školek, DDM, ale třeba i ze Sokola. A ti, co nebudou vystupovat,
nabídli pomocnou ruku při organizaci a technickém zajištění. V jarmarečních stáncích
budou kromě keramiky, vánočních ozdob, proutěných košíčků, korálkových výrobků,
tkaných textilí, vitráží, patchworku, suchých vazeb a pohlednic vonět i vánoční skořicové
ozdoby, čaje a perníčky. Svůj prezentační stánek budou mít i školy a budete si zde moci
koupit výrobky dětí, možná i těch vašich. Pro děti i jejich pedagogy je to krásná cesta, jak
předvést v praktickém životě to, co se ve školách a kroužcích učí. Bez povšimnutí jistě
nezůstanou ani stánky s občerstvením.
A na závěr informace pro naše děti nejdůležitější. V 16 hodin budeme očekávat
příchod Mikuláše a já sama jsem zvědavá, čím všechny hodné děti odmění.
Přijměte tedy pozvání na náš první Mikulášský jarmark v sobotu 6. 12. 2008 ve
13:00 hodin.
Ing. Miluše Macková
STRANA 12
Stanovisko biskupství k eutanazii
Předkladatelé návrhu zákona „o důstojné smrti“ shromažďují podpisy pod petici,
která by měla prosadit projednávání zákona na uzákonění eutanazie Parlamentem ČR.
V Brně petiční akce proběhla 27. 8. 2008 na náměstí Svobody a Biskupství
brněnské bylo medii požádáno o stanovisko.
Zabití není důstojnou smrtí
Současná diskuse o eutanazii je do značné míry založena na nedorozumění, omylu
a někdy i manipulaci. Eutanazií je třeba rozumět aktivní ukončení života nemocného, nikoli
odmítnutí neúčinné nebo příliš zatěžující léčby. K uplatnění práva na „odpojení od
hadiček“ tedy není potřeba měnit platné zákony. Lékař ani dnes není povinen léčit za
každou cenu. Ukončení neúčinné a nepřiměřené léčby není eutanazií, ale projevem
přiznání, že smrti nelze zabránit.
Negativní pohled církve na eutanazii je motivován nejen vědomím nedotknutelnosti
lidského života, ale také úctou k jeho důstojnosti. Důstojně odchází ze života především
ten, kdo je na blížící se smrt připraven a dostává se mu potřebné tělesné, psychické,
sociální i duchovní podpory. Není potřeba člověka zabíjet, aby zemřel důstojně.
Nejúčinnějším prostředkem proti šíření představ o prospěšnosti „milosrdné smrti“ je
podpora kvalitní paliativní péče. Není náhodou, že snahy o prosazení eutanazie se
setkávají s malou podporou právě mezi lékaři a zdravotníky. Posláním lékaře je pomáhat,
nikoli zabíjet. Nelze zapomenout, že program eutanazie se v Evropě poprvé prosadil
v nacistickém Německu. Také holandské zkušenosti svědčí o kluzkém svahu, na který se
vstupuje, jestliže se zabití nevinného prohlásí za beztrestné. Ukončování života na žádost
se pozvolna rozšířilo i na osoby, které o eutanazii nežádaly. Nezapomínejme, že člověk
mění svá rozhodnutí i své postoje v souladu s měnícími se podmínkami. Nerozhoduje se
svobodně pacient, který trpí bolestí, osamělostí anebo pocitem, že je již jen na obtíž.
Církev ostatně není jedinou a první, která odmítá zabíjení nemocných ze soucitu.
Již starořecký lékař se podle Hippokratovy přísahy zavazoval nepodat nemocnému smrtící
lék, i kdyby jej o to pacient žádal. Moderní lékařství nesmí být horší, než starověká
medicína.
Zpracoval prof. MUDr. Květoslav Šipr, CSc., tajemník Rady pro bioetiku ČBK a člen
Papežské akademie pro život
STRANA 13
Farní rada - I. díl
Přemýšleli jste někdy sami nebo
v rodině nad naší farností? Co dobře
funguje a co už méně?
A při hodnocení, zeptali jste se
také každý sám za sebe: „Co na tom
mohu změnit já?“ Pokud Vás taková
otázka dosud nenapadla či si myslíte, že
to, aby se něco změnilo ve farnosti,
nezáleží na Vás, patří tento seriál právě
Vám. Je totiž určen všem, kterým osud
naší farnosti není lhostejný, kteří mají
zájem se dozvědět něco nového o
současném
fungování
farností
a
v neposlední řadě ukáže návod, co každý
z nás může pro naši farnost konkrétně
udělat.
„Farností rozumíme společenství pokřtěných, kteří nejen žijí na jednom místě, ale
kteří mají tu výsadu, že mohou společně hledat pochopení a přijetí toho co Bůh říká.
Potom platí, že nejen tak jak to kněz udělá, ale jak to uděláme společně, tak to bude.“
Stručné zhodnocení naší farnosti
V současnosti
v naší
farnosti
máme kněze (což není v dnešní době nic
samozřejmého), který je farářem naším a
farnosti Lipůvka. Ve farnosti je dle stanov
jmenovaná o. Jiřím ekonomická rada,
která má tři členy. Ve farnosti jsou tři
akolyté,
několik
katechetů.
Zaměstnancem biskupství v pastorační
činnosti je pastorační asistentka Hana
Prokopová.
Funguje
zde
vyučování
náboženství na základních školách (od
září výuku všech tříd povede pastorační
asistentka). Existuje zde společenství
mládeže (duchovní vedení o. Jiří),
kroužek ministrantů (duchovní vedení o.
Jiří a pastorační asistentka), společenství
rodin (duchovní vedení o. Jiří), setkávání
seniorů (o. Jiří a pastorační asistentka).
Farnost postrádá kostelníka. Farář slouží
mše v okolních vesnicích (Moravské
Knínice, Jinačovice). Pouze výpomocným
knězem bez zpovědní jurisdikce je o.
Rychlý.
Z výše uvedeného lze usoudit, že
farnost nyní neprovází nesnáze. Důležité
ovšem je, přemýšlet nad budoucností
farnosti. Společně s knězem a pastorační
asistentkou, kteří by měli mít především
na starosti pastorační péči a zajištění
základního chodu farnosti, nacházet
možnosti dalšího rozvoje farnosti. Zda
např. bude prohlouben zájem o současná
farní společenství nebo dokážeme hledat
cesty
ke spolupráci
s ostatními
organizacemi, městem. Zda se najde
snaha, prostředky a poté síla a trpělivost
na opravy, které je nutno realizovat. Bez
aktivního zapojení nás – laiků – se
nebude farnost rozvíjet. K tomu, aby
hledání správných cest vycházelo nejen
od kněze, ale ve spolupráci s farníky
může
sloužit
farní
rada.
Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými
správci milosti Boží v její rozmanitosti. (1 Petr 4,10)
Mnohým z vás termín farní rada
není cizí a už jste se s ním setkali (např.
v jiných farnostech, kde farní rady už
několik let fungují, z médií nebo
v minulém čísle našeho časopisu,
v rozhovoru s Mons. Jiřím Mikuláškem.
Pro představu a zamyšlení uvedu jednu
z mnoha definic:
Farní rada je poradním a pracovním orgánem faráře. Farní rada spolupracuje
s farářem při vytváření farní obce tak, aby byla živým společenstvím věřících podle slov:
STRANA 14
„Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32). Pro plodnou činnost je společná
modlitba a vzájemná důvěra mezi všemi zúčastněnými základním předpokladem.
Připravenost k spolupráci, k vzájemnému naslouchání a porozumění je nezbytná.
Příště: O své zkušenosti ze zakládání a fungování farních rad se s námi podělí Mgr.
Petr Nešpor, referent pro pastoraci brněnské diecéze.
Zdroje:
Stanovy pastorační rady farnosti arcidiecéze olomoucké, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/ol-pasto.htm,
Mimořádné vydání farního zpravodaje Olešnice k volbám do farní rady,
http://olesnice.katolik.cz/casopis/2006/2006_09_pastoracni_rada.pdf
Elvíra
Kulturně-duchovní dění
Cyklus přednášek a setkání Tajemný svět víry
Pořádá: Moravsko-slezská křesťanská akademie ve spolupráci s Vysokoškolským
katolickým hnutím Brno
10. 11., 17.00
Myslet globálně, jednat lokálně - inspirace pontifikátu papeže
Benedikta XVI., Prof. ThDr. Pavel Ambros, SJ, Pedagogická fakulta, Poříčí 9
24. 11., 17.00
Křesťané na internetu, ThLic. Petr Šikula a Mgr. Petr Handlar,
Fakulta informatiky, Botanická 68a, posluchárna A107
1. 12., 17.00
Jaký byl Ježíš člověk? – Psycholog a jeho svědectví o Kristu,
PhDr. Jeroným Klimeš, Ph.D., Lékařská fakulta, Komenského 2
8. 12., 17.00
Příběh poutníka Evropou – 6 000 km pěšky od západu na východ,
P. František Lízna, SJ, Fakulta sportovních studií, Bratří Žůrků 5
9. 12., 20.00
Smysl křesťanských
Representační prostory biskupství, Petrov 2
Vánoc,
Mons.
ThLic.
Vojtěch
Cikrle,
15. 12., 17.00
Evoluční biologie jablkem sváru i mezi křesťany, Prof. Dr. Jiří
Vácha, DrSc., Přírodovědecká fakulta, Kotlářská 2, posluchárna F1.
Studentský klub NA HLINKÁCH,
Hlinky 128, pořádá každoúterní studentská posezení na zajímavá témata, bližší informace
na www.modrakulna.cz. Na uvedených stránkách lze také stáhnout mp3 z proběhlých
přednášek. V nejbližší době se chystá:
11. 11., 19.00
přednáška Věda a víra Věda a nadpřirozeno, může v dnešní době
vědec věřit v Boha? Přednáší: Prof. Richard A. Carhart, Ph.D., emeritní profesor fyziky na
University of Illinois v Chicagu. V minulosti přednášel také na univerzitě v Nairobi a na
Karlově Univerzitě v Praze.
18. 11., 19.00
Byl Ježíš opravdu tím, za koho se prohlašoval? Skepse, nevíra,
pochybnost a cynismus jsou v současnosti znakem inteligence. Krédem dne je: „Je mi
jedno, čemu věříš, pokud tomu nevěříš až moc“. Přednáší: Ronnie Stevens, jeden
z nejlepších křesťanských řečníků současnosti. Léta žil se svou rodinou v Mnichově a také
pracoval jako misionář v Rusku. Několikrát byl v Iráku jako misionář. V současné době je
kazatelem International Church v Budapešti.
STRANA 15
27. 11., 16.30
Současný Izrael světlem Bible
Přednášku o biblických kořenech současného Izraele, o dnešní situaci na Blízkém
východě a o práci Mezinárodního křesťanského velvyslanectví v Jeruzalémě přednese
spolu s bohatým obrazovým doprovodem ředitel české pobočky ICEJ Mojmír Kallus
z Prahy. Místo konání: Městská knihovna Kuřim, vstup volný
28. – 29. 11.
Adventní duchovní obnova
Téma: Ženská a mužská spiritualita v manželství – vzájemné přijetí odlišností.
Vede: P. Jakub Holík, bývalý vojenský kaplan
Místo konání: Rekreační středisko Drak v Křižanově.
Pořádá CRSP Brno, Kontakt: 542217464, 731402731, [email protected]
30. 11. – 4. 12.
Adventní duchovní cvičení pro všechny, P. A. Dabrowski, OFM
7. – 11. 12. Ignaciánské exercicie pro všechny, P. J. Čupr, SJ
Pořádá Poutní a exerciční dům Stojanov, Velehrad
Kontakt: [email protected], tel.: 572 571 531, www.stojanov.cz
Nové televizní pořady
V Brně byly v měsíci září představeny dva nové pořady, které do vysílání České
televize připravilo Centrum náboženské tvorby Televizního studia Brno ČT. Jedná se o
cykly Exit 316 – Mise a Základy.
Exit 316 – Mise
Cyklus navazuje na úspěšný Exit 316, který měl premiéru v roce 2006. Zkoumá
křesťanství očima mladých lidí, předkládá alternativy k hodnotovým otázkám běžného
života, přináší reálné životní zkušenosti, vybízí k diskuzi, ale plně přitom respektuje
názorovou svobodu každého jednotlivce.
Rámcový příběh začíná hlubokým zásahem do života dívky, která se dostává na
samu hranici života a smrti. Setkává se s andělem, který ji ale na její cestě z tohoto světa
zastaví a pošle zpátky do života. Pověřuje ji úkolem, misí, které si ale Markéta zpočátku
není vůbec vědoma. Dívka se setkává s dalšími lidmi, zkoumá jejich způsoby řešení
životních problémů, případně zkouší ve vzájemných vztazích s těmito lidmi realizovat
andělské (resp. biblické) rady. Tím vším naplňuje svoji misi, která ve své podstatě
neznamená nic jiného, než naučit se žít podle biblického vzoru, nebát se důvěřovat a tuto
důvěru přinášet vlastním příkladem i ostatním.
Vysílání: ČT2, každou neděli od 7. září 2008, 8.30 hodin
Základy
Cyklus hledá významy základních pojmů lidského života a připomíná, jak je
představuje biblický text. Koncepce pořadu počítá s tématy, jakými jsou narození, láska,
talent, naděje, pokušení, odvaha, nedůvěra, závislost, tolerance, vina, poznání a
moudrost, bolest a utrpení, nemoc, osamělost, strach, odpuštění a smrt.
Na každé téma nahlíží z různých stran, odkrývá jeho zákoutí a významy a
upozorňuje na biblická stanoviska. Dává prostor divákovi, aby si sám udělal závěr.
Vysílání: ČT2, každou neděli od 14. září 2008 odpoledne
Katka
STRANA 16
K zamyšlení
Něco k soukromému zamyšlení ke vzpomínce zemřelých a k Slavnosti všech
svatých od sv. Vincence z Pauly a sv. Jana Boska:
Zemřelé, kteří sloužili Bohu, pokládejme za šťastné, neboť, podle slov Kristových,
zachránili svou duši tím, že ji ztratili.
Pro toho, kdo má klidné svědomí, je smrt útěchou, radostí, přechodem, který ho
vede k dokonalému štěstí. Pro toho, kdo má na duši hřích, je největší hrůzou, jaká
existuje. Je mukou a zoufalstvím.
Z modliteb za duše v očistci je dvojitý užitek: duše vysvobozuje z trestů a nám Pán
připravuje velkou zásluhu jako odplatu, když přijdeme za ním.
Větší radost než v duších, které posvětil, nachází Bůh jen ve své Božské podstatě.
Svatí mají účast na Boží moci, takto zemi ukazují, jaká ctnost je milá Pánovi.
Svatými nás nečiní věda, ale ctnost.
Bez trpělivosti se nestaneme svatými.
Bůh chce, aby všichni byli svatí.
Chcete se stát svatými? Dobře. Zpověď je zámkem a klíčem. Důvěřujte
zpovědníkovi. Je to prostředek, jak se dostat do nebe.
Bůh nás chce mít v nebi, ale za cenu utrpení.
Ano, spasíme se Boží milostí a pomocí. Tato milost a pomoc nám nebude nikdy
chybět. Potřebná je však i naše dobrá vůle. Modleme se za spásu. Je pravdou víry,
že taková modlitba dosáhne to, oč prosí.
Hanka
Pro vnitřní potřebu vydává farnost v Kuřimi
Uzávěrka příštího čísla je 1. 12. 2008
Redakční rada: Kateřina Šťastná, Hana Prokopová, Petra Vašeková, Jana Kolaříková, Jana Němečková
(Elvíra), Dáša Montágová, Petr Prokop, Dan Planer, Mirek Strašák. RFS – Radka a František Sedmíkovi
Příspěvky prosím zasílejte na e-mail: [email protected], nebo dejte do schránky vzadu v kostele
Časopis Petrklíč bude také zveřejňován na internetových stránkách: www.sweb.cz/fara.kurim