ÿþM icrosoft W ord - 2 0 0 2 0 4 1 9

"Edvard Beneš
Dilemata evropského politika"
autorský text prezidenta republiky Václava Havla, Süddeutsche Zeitung, Neue Zürcher
Zeitung, Gazeta Wyborcza, Magyár Hírlap, Sme, Le Monde, Format, 19. dubna 2002
Evropa je kontinentem neobyčejně členitým, rozmanitým a různotvárným. Zároveň jsou však
všechny její součásti svým osudem odnepaměti tak hluboce vzájemně provázány, že lze
právem o tomto světadílu mluvit jako o jediné - byť složitě strukturované - entitě. Jakékoli
důsažnější dění v kterékoli oblasti lidského počínání mělo vždycky své přímé či nepřímé
důsledky pro náš kontinent jako celek. A tisíckrát se mohl Francouz, Holanďan, Čech nebo
Němec starat jen sám o sebe, a přesto vždycky znovu jeho počínání svým významem a
důsledky zasahovalo i ostatní.
České země leží v samotném středu Evropy, v exponovaném místě, kterému se nevyhnul
žádný evropský konflikt, ba kde dokonce mnohé evropské konflikty začínaly a končily. My
Středoevropané jsme jedněmi z obzvlášť zkušených svědků propojenosti Evropy jako
politického faktu. Proto také zesíleně pociťujeme svou spoluzodpovědnost za evropské dění a
proto si také v zesílené míře uvědomujeme, jak velkou historickou šanci pro Evropu jako
celek i pro nás v ní je idea evropské integrace.
Tato zvláštní exponovaná poloha Českých zemí přivedla v mnoha pohnutých okamžicích
evropských dějin představitele našeho státu před drtivá dilemata. Totiž, zda mají ublížit
národu tím, že se podrobí něčímu diktátu, nebo tím, že se mu nepodrobí. Zda zvolí řešení
takzvaně pragmatické, anebo řešení morální.
Hrozné dilema prožil československý prezident Edvard Beneš v době mnichovského diktátu.
Věděl dobře, že jde o agresi šílence, posvěcenou našimi tehdejšími spojenci, kteří tím zradili
nejen smlouvy, které podepsali, ale i hodnoty, které vyznávali, a že v zájmu národní cti a
záchrany mravní integrity by bylo správné se tomuto diktátu nepodrobit. Věděl ale zároveň,
co by to mohlo znamenat: tisíce a tisíce mrtvých, zničenou zemi a její pravděpodobou brzkou
vojenskou porážku nepoměrně silnějším protivníkem.
Ve 30. letech Edvard Beneš ztělesňoval ty nejlepší tradice našeho kontinentu. Spoluvytvářel
tehdejší Společnost národů, budoval mírové vazby mezi státy a varoval Evropu před
rozmáhajícím se fašismem. S předvídavostí vnímavého Středoevropana tušil, k jakým hrůzám
se schyluje, a burcoval, žel neúspěšně, apatický Západ. Byl to právě on, kdo - proti odporu
českých nacionalistů i sudetoněmeckých henleinovců - otevřel v druhé půli třicátých let naši
zemi tisícům svobodomyslných Němců i Rakušanů, kteří nalezli v Československu snad
nejvlídnější evropské útočiště. Hitler rozpoutal proti Benešovi nenávistnou propagandu, jejíž
některé stereotypy bohužel dodnes přežívají i v aktuálních diskusích jako často neuvědomělý,
bezmyšlenkovitě přejímaný spodní proud.
Beneš věděl, že by jeho rozhodnutí odmítnout mnichovský diktát bylo provázeno i
nepochopením a odporem demokratického světa, který by z něj udělal českého nacionalistu,
škůdce míru, provokatéra a hazardéra pošetile doufajícího, že strhne i další národy do války,
jež vůbec není nutná.
Rozhodl se pro kapitulaci bez boje, protože se mu zdálo, že to je odpovědnější než riskovat
kapitulaci zaplacenou nesmírnými obětmi. K válce stejně došlo a obětmi na životech i statcích
ji zaplatili nejen Češi, ale i ti, kdo v Mnichově bláhově věřili, že zachraňují mír.
Mnichovská dohoda je historickým traumatem, které ovlivňuje české myšlení dodnes. A
Beneš, frustrován z mnichovské dohody, se rozhodl něco podobného již nikdy nedopustit.
Tento muž, jehož příbuzné nechal Hitler pozavírat do koncentračních táborů, se v londýnském
exilu stal symbolem českého boje proti nacismu a naší demokratické tradice; tím, čím byl de
Gaulle pro Francouze a královna Wilhelmina pro Holanďany, anebo i Churchill pro Brity.
Pamatuji si dobře, jak si lidé po válce Beneše vážili a kolik nadějí do něj vkládali. Byl pro ně
skutečnou zárukou naší svobody, demokracie, nezávislosti a našich dobrých perspektiv.
Jak se nakonec stalo, že v roce 1948 tento starý a zlomený muž bez boje ustoupil
komunistickým pučistům? Jak se stalo, že tento muž, který se hlásil k evropským liberálním a
demokratickým tradicím, nenáviděný nacisty i komunisty, postupně přijal za svou myšlenku,
že dlouhodobý mír lze zabezpečit jen vysídlením milionů Němců? Je laciné a povrchní odbýt
tuto otázku a zkratkovitě jej jmenovat jedním dechem s Miloševičem či se Stalinem. Edvard
Beneš sdílel tuto představu s politiky jako byl Churchill a Roosevelt, jako byli polští politici
Sikorski a Mikołajczyk.
Benešovo počínání v tragických mnichovských dnech i v době poválečné bude asi trvalým
tématem diskusí. Vždycky jsem tíhnul a dodnes tíhnu spíš ke kritickému názoru na jeho
rozhodnutí v těchto osudových chvílích. Tato rozhodnutí měla totiž cosi společného: před
řešením morálním byla dána předost řešení takzvaně pragmatickému. Mně osobně ale dnes
daleko více než neustálé kritizování Beneše za jeho kapitulace před zlem zajímá sám původ
tohoto zla, jeho vývoj a společenské mechanismy jeho tolerování. A samozřejmě i úkaz nad
jiné zajímavý a neustále poněkud opomíjený, totiž zvláštní schopnost nás všech promítat
vlastní selhání do vybraných obětních beránků a jejich trvalým kritizováním se sami před
svým svědomím očišťovat. Spíše, než otázka, proč Beneš přijal nakonec mnichovskou
dohodu a myšlenku vysídlení, mne tedy zajímá otázka jiná: jak se stalo, že to vůbec udělat
mohl a že to vyvolalo tak malý odpor.
Nechci jakékoli politické rozhodování jednotlivce relativizovat a odpovědnost za něj
rozptylovat. Patří k osudu politika, že musí občas rozhodovat za jiné a za svá rozhodnutí musí
nést odpovědnost před nimi, ale i před soudem historie. Upozorňuji pouze, že tento soud, máli být spravedlivý, musí přihlížet i k tomu, zda se přenášením veškeré odpovědnosti na
jediného muže někdo nezbavuje i odpovědnosti své.
Dnešní evropští politici, ale i novináři a další veřejně činné osoby by si proto měli uvědomit,
že nesou odpovědnost za své činy i za svou pasivitu, pokud podléhají pokušení vypouštět
džiny nacionalismu a starých historických sporů z jejich lahví, anebo pokud tomu rozhodně
nečelí. Bohužel, oživování starých obrazů nepřítele se v poslední době stává módou střední
Evropy. Nedopusťme, aby se tento jev stal nenápadným počátkem neblahého vývoje na
našem kontinentu.
Pevně věřím, že skončil čas oněch strašných dilemat, před nimiž musel stanout evropský
politik Edvard Beneš. Ale jsem přesvědčen, že kdybychom přece jen někdy před těmito
dilematy stanout museli, pak Benešův lidský a politický příběh nám může být zdrojem
všestranného poučení. Tento příběh je totiž velkým dramatem moderní doby. A každé drama
je výzvou člověku. Jak této výzvě porozumíme a co z ní pro sebe vyvodíme, je ovšem už jen
věc našeho svědomí.