11/10 Podle svého zvyku

11/10
565 slov na listopad
Podle svého zvyku
Nedávno jsem se bavil s jedním bráchou ze
sboru o tom, jak si plánuje svůj všední den.
„Začal jsem si pěstovat takový zvyk,“
vyprávěl. „Hned, jak přijdu domů z práce,
jdu si číst Bibli a alespoň se na chvíli
modlit. Dřív, než budu dělat cokoli jiného,
chci mít takovýhle čas s Bohem. Protože
vím, že Bůh moc chce mít takovýhle čas –
náš čas – se mnou.“ A tak si začal pěstovat
dobrý zvyk.
Někomu to může znít zvláštně – zvyk v
souvislosti s Bohem. Ale nic zvláštního na
tom není. Lukáš a Marek ve svých
evangeliích zmiňují zvyky, které pěstoval
Boží syn – Ježíš Kristus. Rád bych se
někdy v budoucnu k tomuto tématu vrátil;
dnes ale zmíním první
Ježíšův zvyk.
tam setkával s lidmi, kteří Boha milovali a
očekávali na něj. Sám tam přicházel s
očekáváním, že tam Bůh bude s nimi.
Hodně mě oslovilo, co v této souvislosti
napsal Richard J. Foster ve své
nejslavnější knize „Uspořádej svůj
duchovní svět“ (v originále Celebration of
Discipline):
„Překvapivou vlastností uctívání Boha v
Lukáš 4,16 (ČSP):
I přišel [Ježíš]do Nazareta,
kde byl vychován. Podle
svého zvyku vstoupil
v sobotní den do
synagógy.
A povstal, aby četl.
Ježíš evidentně chodil
pravidelně na shromáždění.
Byl to jeho dobrý zvyk. Když
si položíme otázku „Proč?“,
odpověď bude prostince
jednoduchá. Pán Ježíš
nedělal nic, co by se nelíbilo jeho Otci.Odpo
věď tedy zní: Ježíš chodil pravidelně do
shromáždění, protože věděl, že Otci se to
líbí. A tahle motivace přebila všechna
případná „proč tam nejít“. Ano, setkával se
na shromážděních v synagoze s
náboženskou přetvářkou; ano, jeho
souvěrci se k němu často chovali nehezky;
ano, …mohli bychom pokračovat v
seznamu toho, co „nefungovalo“ na
bohoslužbě tenkrát i dneska. Ale také se
Bibli je to, že lidé se shromažďovali s tím,co
by se dalo označit jako svaté očekávání.
Věřili, že opravdu uslyší kol Jahve, hlas
Boží. Když se shromažďovali novozákonní
věřící, byli si jasně vědomi toho, že se
chrámová opona roztrhla, a že stejně jako
Mojžíš a Áron vstupují do největší svatyně.
Nepotřebovali
žádné
prostředníky.
Přicházeli do úžasné, slavné a milostiplné
přítomnosti živého Boha. Shromažďovali se
s očekáváním, neboť věděli, že Kristus je
přítomen mezi nimi, bude je učit a bude se
jich dotýkat svou živou mocí.
Když se společného uctívání účastní jeden
nebo dva lidé, kteří přijdou se svatým
očekáváním, může to úplně změnit
atmosféru. I lidé, kteří přicházejí
uspěchaně a nesoustředí se, jsou rychle
vtažení do pocitu tiché Přítomnosti.
Dovolím si vám dát praktickou radu, jak
tuto myšlenku uvést do praxe. Žijte celý
týden jako dědicové Království,
naslouchejte
Božímu
hlasu,
poslouchejte jeho slovo. Když budete
celý týden naslouchat Božímu hlasu,
budete si jisti, že ho uslyšíte i během
veřejného shromáždění. Přijďte na
bohoslužby o deset minut
dříve. Pozdvihněte své
srdce v uctívání ke Králi
slávy. Rozjímejte o jeho
majestátu, slávě a lásce,
jak se zjevily v Ježíši
Kristu.
…
Požádejte
skutečnou Přítomnost, aby
se projevovala.
Pak do Kristova světla
přiveďte pastora a další
lidi, kteří se na vedení
bohoslužby
podílejí.
Představte si, jak je
obklopuje záře Boží slávy.
Vnitřně je osvoboďte, aby
mohli hlásat pravdu s
odvahou a v Boží moci.
Když začnou přicházet další lidé,
rozhlédněte se rychle kolem, zda někdo
nepotřebuje vaši přímluvnou modlitbu.
Možná uvidíte schýlená ramena nebo
lehce posmutnělou tvář. Pozvedněte je do
slavného a osvěžujícího světla Boží
přítomnosti. Představte si, jak z jejich
ramen padají břemena, jak se to stalo
Poutníkovi v Bunyanově alegorii.“
V Kristu váš Jakub Limr
střípky z Mozaiky
Kdybyste nahlédli do zápisu z
říjnového staršovstva, našli
byste prázdnou stránku. De facto
celé
setkání
jsme
strávili
společnými modlitbami a chválou,
ve která nás vedl Ivan Růžička.
Kromě modliteb za sbor, jsme se
hodně modlili jeden za druhého.
Během krátkého sdílení jsme přišli
na to, že každý z nás (či našich
nejbližších)
zažívá
aktuálně
ostřelování od Nepřítele. Tak jsme
se tomu společně postavili.
Děkujeme také všem, kdo se za
nás a za naše rodiny modlíte. Je
to znát!
Oslovili jsme přímluvce, kteří se
scházejí na úterní modlitební,
jestli by pomohli s modlitební
záštitou nedělních shromáždění.
Od
začátku
listopadu
tak
vyzkoušíme modlitební dvojice,
které
se
budou
během
shromáždění
přimlouvat
za
chvály, dětskou službu, kázané
slovy, za ty, kteří na shromáždění
přišli atd. Možná na úterní
modlitební nemůžete chodit, ale
do této modlitební služby během
bohoslužeb byste se rádi zapojili.
Řekněte to, prosím, Jirkovi
Matoušovi nebo Jakubovi Limrovi.
na tuto víkendovku i Jakub Limr.
Od října se také v novém školním
roce
rozběhla
každoměsíční
setkávání sborových vedoucích.
Protože chceme bližší (rodinnější)
atmosféru budovat i na nich,
rozhodli jsme se je přesunout z
Média do obývacího pokoje.
Tentokrát se role hostitelů ujali
Soukupovi.
V listopadu (19. – 20. 11.) se v
Hradci Králové koná výjimečná
konference (nejen) pro vedoucí
„The
Global
Leadership
Summit“. U nás ji pořádá církev
Element
ve
spolupráci
s
americkou církví Willow Creek.
Někteří z mozaikových vedoucích
se této konference také zúčastní.
Další informace najdete na
www.willowcreek.cz.
Dorosťácké víkendovky mají
také svou měsíční frekvenci.
Listopadový výjezd je speciální.
Půjde o společný program
dorostu KSHK a CB Bystré, který
začne v pátek 19. a vyvrcholí
společnou
bohoslužbou
v
bysterském sboru v neděli 21. 11.
Víkend bude nabitý hrami;
nebude však chybět ani duchovní
program či promítání filmu v
rámci večerního filmového klubu.
Celovíkendová hra má podtitul
„Sedmiletá válka v Kanadě:
Angličané vs. Francouzi“. Kromě
dorosťáckých vedoucích vyrazí
Možná si vybavíte, jak se v lednu
2010 rozjížděl pod záštitou KSHK
křesťanský studijní projekt s
názvem Potenciál. Třetinu – z
více jak třicítky účastníků kurzu –
tvoří lidé z našeho společenství.
Poslední listopadový víkend bude
zároveň
posledním
setkáním
Potenciálu, na kterém vyučovali
čeští i zahraniční řečníci během
čtyř sobot a čtyř víkendů.
Ohlédnutí za celým projektem
najdete v prosincovém vydání
Mozaiky. Už teď přemýšlíme, jak
budovat sborový potenciál v roce
2011. Také o tom víc v prosinci.
venci
ek
topadu
naladit na fr
Neděle 7. lis
i, musíme se naslouchat Božímu
el
yš
sl
ho
om
, jak
ŠEPTEJ ptá, než že by křičel. Abych
le bude o tom
padová nedě
še
to
Bůh častěji
ztišit. První lis
tu a sami se
Božího šepo
.
at se jím vést
hlasu a nech
it
tom, jak krot
stopadu
k povídání o
ti,
e
cí
Neděle 14. li
i
ím
át
ým
vr
uh
o,
vyčerpán
nezůstat po
CÍŤOVÉ II. ských pocitů není zdaleka růst ve skutečné věřící a
Jak
a lid
Protože tém a jak budovat ty dobré.
e
oc
em
.
m
špatné
m a ta
ítáni pocity se
kteří jsou zm
u zprávu s
stopadu
sdílela Dobro nás!
k
ja
Neděle 21. li
ho
to
církve, včetně apsat tu další – to je na
SKUTKY 29 tků popisuje život první
28 kapitol. N
a Sku
Skutků má
Biblická knih
iblická kniha
B
.
m
le
ko
li
lidmi, kteří by
listopadu
neděle 28.
ÁNOCE:
1. adventní
KUTEČNÉ V
S
e
ÍT
Ž
O
R
)P
A
atrské. Naš
JAK (NE
NÍHO ŽIVOTvzácný host z Církve brchovní život lidí
V
O
H
C
U
D
I
ZABIJÁC vent letos odstartuje kázat o tom, co zabíjí du
ad
de
Mozaikový
id Novák a bu
navštíví Dav
ví
st
en
eč
ol
sp
století.
žijících v 21.
střípky z Mozaiky
Protože se ještě někteří ptali na výsledky z dotazníku sborových služeb, přinášíme úplný přehled jednotlivých služeb a počtu služebníků,
kteří se do dané služby napsali. Můžete si všimnout, že některým rozhodně připravené kolonky nestačili a připsali služby další. Tato tabulka
samozřejmě neznamená, že by se nemohli přidat další, jiní službu časem změní atp.
stroj času
INTERVIEW S MOJŽÍŠEM
Novinář se tentokrát vydává se svým
strojem k Mojžíšovi. Zastihne ho, jak se
vrací z hory Sinaj.
Novinář: všimne si Mojžíše, jak sestupuje
z hory, a hned mu jde naproti.„Buďte
zdráv, Mojžíši! Mohu se vás na něco
zeptat?“
Mojžíš: „Můžeš, ale stůj! Před tebou je
hranice, kterou nesmíš překročit! Za ní je
svaté místo, kam kdyby vstoupil někdo jiný
než já, okamžitě zemře.“
Novinář: „Ajta... no tedy dobrá. Málem
jsem za tu hranici šlápl.“
Mojžíš: „Uf, dobře to dopadlo. Teď se
vydejme k táboru a můžeš se mě
vyptávat.“
Novinář: „Kde jste to vlastně byl,
Mojžíši?“
Mojžíš: „Byl jsem podruhé na hoře Sinaji,
kde mi Hospodin napsal svým prstem na
kamenné desky Desatero přikázání.“
Novinář: „Proč podruhé?“
Mojžíš: „Protože, když jsem se vrátil ze
Sinaje před tím, izraelský lid se klaněl a
obětoval dary odlité soše zlatého býčka.
Vzplanul jsem hněvem a mrštil jsem
deskami, které se roztříštily. Musel jsem jít
znova na horu. A také jsem se u Hospodina
za Izraelity přimlouval, aby je nevyhladil.“
Novinář: „Jaké to bylo, mluvit s
Hospodinem?“
Mojžíš: „Bylo to úžasné a zároveň jsem
se bál. Hospodin sestoupil na Sinaj v
hustém oblaku, který se blýskal, hřměl a
také zazněl pronikavý zvuk polnice. Celá
hora se silně chvěla a byla zahalena
kouřem, protože Hospodin sestoupil v
ohni. Mluvil jsem k Němu a On mi hlasitě
odpovídal.“
Novinář: „To bylo teda něco. A teď z
jiného soudku: rád bych se zeptal na vaše
dětství?“
Mojžíš: „Egypťané byli krutí. Faraón
dokonce nařídil všechny chlapce usmrtit.
Matka mě schovala do proutěného košíku
a pustila mě po vodě. Později mě našla
faraónova dcera a vychovala mě v
egyptském paláci. Když jsem dospěl, viděl
jsem robotu svých bratří. Vtom jsem spatřil
dozorce, jak ubíjí jednoho Hebreje a tak
jsem toho Egypťana zabil a zahrabal do
písku. Po odhalení jsem musel utéci.“
Novinář: „A pamatujete si, Mojžíši, na
první setkání s Bohem?“
Mojžíš: „Ano. Bylo to po útěku z
egyptského paláce. Šel jsem za
zabloudilou ovcí a spatřil jsem hořící keř,
který ale neshořel. Hospodin ke mně skrze
něj mluvil. Měl jsem za úkol vyvést
Izraelce z Egypta. Bál jsem se a měl jsem
námitky, jako: Co když se mě zeptají, jaké
je jeho jméno, co mám odpovědět? On mi
řekl: JSEM, KTERÝ JSEM. Potom mi
dokázal svou moc tím, že se má hůl
proměnila v hada.“
Novinář: „Lekl jste se?“
Mojžíš: „Samozřejmě. Pak jsem šel s
Áronem za faraónem. Tam se má hůl
znova proměnila a hady egyptských
zaklínačů sežrala.“
Novinář: „Jak se vám podařilo vyvést
Izraelce?“
Mojžíš: „Jen a jen s Boží pomocí. Ztrestal
Egypt deseti ranami. Mohli jsme odejít až
teprve, kdy zemřel faraónův syn.
Hospodin nás vedl oblakem dýmu, rozdělil
Rudé moře a zalil Egypťany. Když jsme
putovali pouští, seslal nám ráno manu a
večer křepelky.“
Novinář:
„Hospodin
je
opravdu
všemohoucí a dobrý!“
Mojžíš: „S tím teda souhlasím - celým
svým srdcem!“
Novinář: „Tak ať se vám daří! Já už půjdu
a děkuji za rozhovor.“
Mojžíš: „Bylo mi potěšením. Třeba se zas
uvidíme.“
Tomáš Halbrštát
sedmička otázek z království malých a velkých písmenek
ČTENÍ MÝCH DNŮ
Už se vás někdy někdo zeptal na vaši
nejoblíbenější knihu? Už jste někdy
někomu vyprávěli, jak vás zaujalo to, co
právě čtete? Dali jste už někdy někomu
nahlédnout do svého „čtenářského
deníku“? Na stránkách naší Mozaiky
jsme se o to pokusili, a proto se zde
budete s větší či menší pravidelností
setkávat s odpověďmi jednotlivých členů
našeho sboru na sedmičku otázek z
oblasti knih, časopisů, letáků…, zkrátka
toho, co nás každý den provází a usiluje
PŘÍPADNĚ KDE, ČI ZA JAKÝCH
OKOLNOSTÍ SE K TOBĚ DOSTALA.
Tomáš Zajíc: Pohrobci zla. O
nacistickém programu Lebensborn , dala
mi ji nadšená manželka, četla ji přede
mnou.
(Odkaz:
http://www.popron.cz/nicolas-destiennedorves-pohrobci-zla-kniha/s-713595/)
Jolana Vavřinová: Protože jsem byla
delší dobu v duchovní krizi, zapůjčil mi
můj pastor 3 knihy: Proč se obtěžovat s
církví? (Philip Yancey) Vášeň pro církev –
Tomáš Zajíc: Je to beletrická knížka,
nikoli literatura faktu, taková povedená
kombinace. Novinářka pátrá po
vzájemných vazbách ještě žijících
nacistů. Zděšeně odhaluje, že dávno po
válce ještě někteří litují, že se Hitlerovi
nepovedlo svou „velkou“ myšlenku
dotáhnout do konce…
Jolana Vavřinová: Vášeň pro církev –
jak se do ní zamilovat. Velmi realisticky je
popsána kapitola „Zachraňte neděli“.
Ukázka:
„Prosím,
nepovažujte
o naši pozornost. Možná se díky
odpovědím dozvíme i něco více o svých
přátelích, kamarádech a sourozencích
naší velké křesťanské rodiny.
Dnes se vám představuje Tomáš Zajíc a
Jolana Vavřinová. A příště se můžete těšit
na odpovědi Davida Halbrštáta a Jirky
Matouše.
jak se do ní zamilovat. (Joshua Harris)
Rady zkušeného ďábla (C.S.Lewis) nemám ještě dočtenou. Před časem jsem
si objednala knížku „Na každý den“ (tato
kniha se dá používat průběžně celý rok
jako taková forma kalendáře s
jednostránkovým čtením na každý den).
1) JAKOU TEĎ AKTUÁLNĚ ČTEŠ
KNIHU (PŘÍPADNĚ ČASOPIS) KROMĚ
BIBLE? UVEĎ NÁZEV I AUTORA,
2) VE STRUČNOSTI ZKUS POPSAT O
ČEM KNIHA (PŘÍPADNĚ ČASOPIS) JE.
STAČÍ PÁR VĚT, NÁSTIN DĚJE ČI
ZAMĚŘENÍ KNIHY.
bohoslužby za samozřejmost. Udělejte
všechno pro to, abyste nově objevili jejich
krásu. Příští neděli se rozhlédněte kolem
sebe a připomeňte si: Tohle jsou mí krví
vykoupení bratři a sestry v Kristu. My
jsme Jeho církev, Jeho lid. Dnes (ráno)
jsme tu proto, abychom vyhlásili jeho
vládu v našich životech. Jsme tu,
abychom před světem svědčili o jeho
velké lásce, moci a slávě.“ (str. 78)
Nemyslím si, že bych přečtením těchto
knížek najednou získala úplně kladný
sedmička otázek z království malých a velkých písmenek
názor na církev, hodně jsem po přečtení
některých pasáží přehodnocovala a
zamýšlela se nad svými názory, zda jsou
vůbec správné, knížky o víře nejsou
kuchařky, kdy by člověk po přečtení
okamžitě věděl, jak má co udělat. Je
dobře přečíst si o podobných názorech,
které člověk sdílí, je z toho jasné, že není
sám, kdo má problémy s přijetím všeho,
co nám může církev poskytnout, protože
vztah jednotlivce je relativní. Hodně záleží
na bližních, hodně záleží na tom, co
věřící očekává.
3) CO TĚ V NÍ ZAUJALO? MŮŽEŠ
VYPSAT CITÁT, VĚTU NEBO KRÁTKÝ
ODSTAVEC.
Tomáš Zajíc: Navážu na jiný zážitek.
Kdysi jsem viděl film Der Lebensborn Pramen života. Je o mladé dívce ze
Sudet, která se v předválečné
proněmecké euforii dostala do programu
Lebensborn a ten ji téměř zničil život.
Dokázala se však systému postavit a
zachovat si lidskou důstojnost. Nádherný
film, skvěle obsazený. Tady je odkaz:
http://www.csfd.cz/film/1551-derlebensborn-pramen-zivota/
Jolana Vavřinová: Proč se obtěžovat s
církví? „Rodina je lidskou institucí, u které
nemáme na vybranou. Prostě se do ní
narodíme, tak jsme nedobrovolně spojeni
se směsicí zvláštních a rozdílných lidí.
Církev volá k dalšímu kroku: dobrovolně
se rozhodnout spojit se s podivnou
směsicí kvůli společnému poutu v Ježíši
Kristu. Zjistil jsem, že takové společenství
připomíná rodinu víc než kteroukoliv jinou
lidskou instituci...“ (str. 55)
4) JAK BYS JI OHODNOTIL/A NA
STUPNICI OD 1 DO 10-TI, KDY 10 JE
NEJLEPŠÍ A 5 PRŮMĚR. ČÍM TĚ
ZAUJALA
NEBO
NAOPAK
ZKLAMALA. (POKUD JSI TEPRVE NA
ZAČÁTKU, ZKUS NAPSAT SVŮJ
ODHAD)
Tomáš Zajíc: Asi šest či sedm.
Jolana Vavřinová: 7-8 z 10ti
5) DOPORUČIL/A BYS JI I NĚKOMU
JINÉMU? POKUD ANO, TAK KOMU?
NEMUSÍŠ JMENOVAT, NAPIŠ SPÍŠE
STRUČNOU
CHARAKTERISTIKU
OSOBNOSTI (NAPŘ. INTROVERTŮM,
SPORTOVCŮM,
CESTOVATELŮM,
VŠEM KŘESŤANŮM…, APOD.)
Tomáš Zajíc: Všem, co mají rádi historii.
Kdo zná z minulosti souvislosti, nenechá
se opít rohlíkem třeba primitivním
rasistou.
Jolana Vavřinová: Rozhodně je to velmi
dobrá pomoc v situaci, kdy je člověk
nejistý především sám sebou, takže
četba by mohla být prospěšná hodně
především věřícím. Čtení těchto knih,
které vysvětlují postoj člověka k církvi, je
takovým jednak poučením, jednak
ztotožněním se s některými problémy a
tím i zamyšlením nad tím, že pochybující
křesťan není sám, že je ale církev a
společenství jiných věřících pro něho
důležitá v sounáležitosti, že nastalé
problémy se lépe snášejí, má-li věřící
kolem sebe dostatek sester a bratrů, že
problémy jsou od toho, aby se řešily a ne
od toho, aby křesťan utíkal z boje a
uzavíral se sám před ostatními. Církev je
z principu závislá na lidech, kteří v ní jsou,
její podstata má výborné základy, ale
individuální jednání lidí ji může poškodit.
6) JAKÁ JE TVÁ NEJOBLÍBENĚJŠÍ
KNIHA? TAKOVÁ, KE KTERÉ SE
ČASTO VRACÍŠ, KTERÁ TĚ DOKÁŽE
INSPIROVAT, POVZBUDIT, ZE KTERÉ
ČERPÁŠ, AŤ UŽ V OBLASTI
DUCHOVNÍ NEBO TĚLESNÉ (KROMĚ
BIBLE, POKUD JE ONA „TOU“
KNIHOU).
Tomáš Zajíc: Moje absolutní Top 01 je
kniha Klíče království od A. J. Cronina o
katolickém misionáři v Číně v době tzv.
boxerské války. Čtu ji stále dokola a
nemohu se jí nabažit. Pak zřejmě i A
hvězdy mlčí od téhož autora. V mé
desítce bude ještě Odvedu vás do Sierra
Madre od Forresta Cartera o indiánském
náčelníkovi Geronimovi a od něj je i Škola
Malého Stromu. Taky Mag od Jacka
Keruaca. Vešly by se tam historické
romány od Mika Waltariho, zvláště pak
jeho knížka Jeho království nebo Egypťan
Sinuhet. Moje desítka je asi spíš dvacítka
třicítka nejlepších :-), ale Cronin, ten jasně
vede.
Odkaz
http://cs.wikipedia.org/wiki/A._J._Cronin
Jolana Vavřinová: Za celý rok používám
nejčastěji a také velmi ráda knihu „Na
každý den“, kterou vydala Slezská církev
evangelická, kniha je překladem „The
Best of Portals of Prayer“ vydané v USA.
Jsou tam zamyšlení na každý den
jednotlivě datovaná s malými ukázkami z
Bible, výkladem a kratičkou modlitbou na
každý den, dovolím si uvést ukázku z
předmluvy. „Když si uvědomíme hodnotu
a množství darů, jimiž nás Bůh
obdarovává, zjistíme, že nejvyšší
hodnotou je dar modlitby. Přicházíme k
našemu Pánu a víme, že nám naslouchá
stejně tak jako otec svým milovaným
dětem. Náš Pán Ježíš Kristus nás
vykoupil a zachránil od hříchu, smrti a
satanova vlivu a naučil nás modlit se. Kéž
bychom vždy dovedli tento dar vhodně
užívat!“
7) KOLIK ČASU, ODHADEM,
VĚNUJEŠ ČTENÍ? A JAKÁ JE
SKLADBA TOHO, CO ČTEŠ? JSOU
TO SPÍŠE ROMÁNY, DETEKTIVKY
NEBO POESIE? JSOU TO ČASOPISY,
NOVINY
NEBO
LETÁKY
Z
HYPERMARKETŮ?
NEBOJ
SE
NAPSAT „NĚCO VÍC“ O „ČTENÍ
TVÝCH DNŮ“.
Tomáš Zajíc: Dvě tři stránky před
spaním, než padnu, ale pravidelně.
Shrnuto: pravidelně čtu i padnu. :-) Jinak
drtím denně noviny, hlavně Mf Dnes.
Poslední měsíce chroustám hlavně
beletrii, převážně historické romány, ty
tzv. s přesahem. Vždy chci, aby tam byly
dobové realie, brak mě nezajímá.
Obvykle knížku odhadnu do pár stránek,
pokud cítím, že mi má co dát, dám ji
šanci, i když mě moc nebaví. Považuji
se za velmi zkušeného čtenáře, pracoval
jsem jako prodejce knih i v antikvariátě a
čtu odmala. Bibli čtu teď málo, spíše
takovéto denní trhací čtení od GBV, což
je verš s pár větami výkladu. To mám v
ložnici a na záchodě a snažím se o tom
verši přemítat přes den. Ale to se mi,
upřímně, povede jen málokdy.
Jolana Vavřinová: Moje čtení není nějak
přesně časově omezeno. Pro zajímavost
uvedu, že používám ke čtení i
konkordanci pro vyhledávání příhodných
pasáží, pokud třeba píšu nějaký článek a
chtěla bych se přiblížit k tomu nějakými
větami z Bible, jednak pro zajímavost i
texty chval jsou dobrou poezií, význam
má i jejich poslech nebo zpěv, mluvené
slovo v nahrávkách má také větší výhodu
pro toho, kdo ho vnímá lépe než čtené.
Toť vše.
Připravil Zbyněk Závodní.
Ilustrační foto: Zsuzsanna Kilian
rodinná pouta
PÉŤA ČAPKOVÁ
Mým rodným městem je Hradec Králové, vysokoškolská studia jsem ale absolvovala v Plzni. Do kolonky
zaměstnání bych vyplnila: advokátní praxe. A to, kde s rodinou bydlíme, už prozradil Míra :)
Čeho si nejvíc cením na svém muži Asi toho, že mě umí rozesmát, že hraje fér a je nám všem oporou,
když věci kolem zrovna nejdou podle našich plánů a představ.
Co si nejvíc užívám na titulu dvojnásobné maminky :) Já na tituly moc nejsem, ale obecně jsem hodně
vděčná, že nám Bůh holky svěřil, takže si nejvíc užívám, že je mám!
Proč jsem si vybrala zrovna studium práv Ze msty a v bláhové naději, že JÁ pomůžu spravedlnosti (nad
rámec položeného dotazu doplňuji, že z těchto důvodů již svou praxi nevykonávám :)
Jak se jako křesťanka - právnička dívám na české zákonodárství Popravdě jsem o tom nikdy moc
nepřemýšlela… není dokonalé, jako nic kromě Boha není…., ale oceňuji, že žijeme ve svobodné zemi, v
zemi, kde můžeme svobodně vyznávat svou víru, v zemi, kde víra již není „černou kaňkou v kádrovém
posudku“. Jsem vděčná za rovnoprávnost a nediskriminaci, alespoň tu zákonnou (praxe je věcí a
zodpovědností každého z nás). Českému zákonodárství vytýkám spíše odborné nedostatky – přílišný
formalismus, postkomunistické přežitky, přílišnou snahu uzákonit věci, které se zákonem řešit nemají. Určitě
jsou křesťansky kontroverzní právní témata (rozvody, potraty, registrovaná partnerství…), ale to by asi bylo
na delší debatu nad rámec tohoto povídání, obecně však ani s těmito zákony a právními otázkami nemám
problém v praxi ani osobně.
Proč jsem se rozhodla sloužit dětem ve sboru Na počátku mé služby dětem byl nedostatek služebníků
dětem, prostě nikdo nebyl…Když jsem přišla do KSHK, byla situace téměř stejná, tak jsem šla. Neměla
jsem žádné zvláštní vidění mě mezi kopou dětí :), prostě jsem šla a zaplnila prázdné místo. Ale myslím, že
si to Bůh použil a doufám, že bude i dál. Věřím, že je to mé místo, alespoň teď. Když Bůh řekne, že mám jít
dělat něco jiného, půjdu.
Co podnikám, když hledám Boží pomoc nebo radu Někam si zalezu, čtu, přemýšlím, čekám, co Bůh…
Na jaký Boží zázrak hodně vzpomínám Mými úplně nejsilnějšími prožitými zázraky v životě jsou
bezesporu narození dětí, někdy si je celé hodiny přehrávám před očima minutu po minutě…Bylo to
mnohem víc, než jsem si kdy dokázala představit a nevím, jestli se tomu někdy něco vyrovná.
K jakému biblickému verši se ráda a často vracím Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na
mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují (1Korintským 2,9).
Jak se známe: Jak moc baví Míru vysvětlovat dětem, proč nemá žirafa uši jako slon a proč se židli
říká židle? Poprvé moc, po druhé taky, po třetí to ještě jde….po desáté vrčí….po dvacáté nereaguje… po
padesáté řve :) Co na to Míra: To mě baví moc a fakt si to užívám. Dřív jsem si dokonce naivně myslel, že
jsem dost vzdělaný a že dokážu určitě zodpovědět úplně každou dětskou otázku – to už si teď rozhodně
nemyslím. Ale povídám si s dětmi moc rád. Horší je to s výukou něčeho nového: jezdit na kole, jezdit na
lyžích, psát… - jakmile začne Anička vyvádět a ztrácí nervy, ztrácím je rychle také a musí mě vystřídat Péťa
:)
rodinná pouta
MÍRA ČAPEK
Narodil jsem se v Příbrami, vysokou školu jsem vystudoval v Plzni. Můj současný pracovní rejstřík je
bohatý: učitel na gymnáziu, soukromý učitel angličtiny, průvodce v cestovním ruchu. Naše čtyřčlenná rodina
obývá rodinný domek v HK – Svinarech.
Co ze všeho nejvíc obdivuji na své ženě Ona je báječná celá! Má dobré srdce. Je chytrá a občas má bezva
nápady. Výborně vaří. Je hodně zodpovědná, je na ní spoleh a dá se jí věřit. V něčem se dost lišíme a ona mě
skvěle doplňuje - třeba dokáže dělat věci v pravý čas a ne až na poslední chvíli. Také obdivuji, jak umí vychovávat
naše děti. Já jsem náturou spíš flexibilní chaotik a skvělý improvizátor – to se ale ve výchově tolik nehodí. Ona
vymyslela většinu z našich výchovných pravidel a dala našemu domovu pevný tvar a řád, který malé děti moc
potřebují a cítí se v něm bezpečně.
Čím mě naposledy rozesmály moje dvě dcery Anička a Markétka S holkama je zábava každý den. Moc
rád je pozoruju, když si spolu hrají – jak si samy pro sebe vymýšlejí legraci, jak se vzájemně učí a
vychovávají. Šla by z toho udělat celá sociologická studie. Anička teď začala chodit do školy a hodně to
prožívá. Paní učitelku miluje a její instrukce bere vždy úplně doslova. Např. když se učili nějaké písmenko,
řekla paní učitelka, že ho mají kroužit ve směru od okna ke dveřím. Tak to Anička chce poslušně přesně tak
dělat i doma, kde ovšem máme okno a dveře na opačné straně. Nebo když si měla přinést kufřík na
výtvarku, přinesla doslova jen prázdný kufřík, protože paní učitelka výslovně neřekla, že mají přinést i
obsah. S Markétkou si vybavuju třeba jeden nedávný zážitek z voleb. Šli jsme všichni společně, ale
Markétka nám ke konci maličko utekla a do volební místnosti vběhla první a sama. Postavila se doprostřed
sálu, významně si prohlédla komisi a pak hlasitě slavnostně pronesla: „Popeduju čulat a už to nevydlžim.“ :)
Proč chodím ve svém věku na střední školu Já prostě jen trochu pomaleji chápu, tak mi to studium déle
trvá. Ale příští rok už bych snad mohl maturovat :). No, je to tak, že už čtvrtým rokem učím na gymnáziu
zeměpis. Snažím se nejen předat nějaké vědomosti, ale snad trochu i vychovávat, být vzorem, dát něco navíc.
Baví mě to a řekl bych, že většina studentů mě má ráda a že snad jsem dobrý učitel. Myslím, že je to místo,
kde mám teď být - ale nevím, jestli je to napořád. Když to chce člověk dělat pořádně (a to já chci), je to
neuvěřitelně těžká práce. Stojí to strašně moc energie, moc času, moc sil… Celkem běžně pracuji 12-16 hodin
denně – přitom plat je zoufale nízký. Čím dál častěji se ptám Boha na to, co dál.
Kam jsem při svém cestování podíval nejdál Jako průvodce jsem se najezdil už hodně, ale nijak zvlášť
daleko to zatím nebylo. Bez cestovky jsem byl nejdál v Jihoafrické republice – 30 dní velmi intenzivního
cestování a fantastické zážitky. Hodně se mi také líbilo v Izraeli, to byl docela velký výlet. Dojel jsem tam
stopem, celé to trvalo asi dva měsíce a nikdy na to nezapomenu. Je to zajímavá země – z turistického
hlediska sice žádná bomba, ale opravdu tam „něco je ve vzduchu“.
Čím mě Bůh zatím nejvíc „dostal“ Asi největší zázrak, který jsem viděl na vlastní oči, jsem prožil na jaře
1994. Měl jsem tehdy za sebou opravdu hodně ošklivou bouračku – řítil jsem se na kole po hlavní a auto z
vedlejší mě přehlédlo. Byl velký zázrak, že jsem to vůbec přežil, ale byl jsem příšerně potlučený. Nejhůře
na tom bylo levé koleno – obrovský otok, nemohl jsem chodit. Ve sboru mi kazatel položil na to koleno ruce
(měl jsem kraťasy) a modlil se. Během té modlitby, během několika sekund, ten obrovský otok před našima
očima splasknul a úplně zmizel. Okamžitě jsem mohl začít zase chodit a ta bolest se nikdy nevrátila.
Co bych se rád od Ježíše naučil a ještě mi to moc nejde Trpělivost. Moudrost a rozvahu v mluvení i v
jednání. Vnímavost pro potřeby druhých. Citlivost na boží hlas.
Čeho si na našem sboru vážím? Dobré a inspirativní kázání. Hezké chvály. Milí přátelé – bráchové a
sestry. A nejvíc ze všeho asi svoboda. Svoboda v tom smět být svůj, smět být jiný než ostatní. Nikdo mě
nenutí modlit se přesně těmi slovy jako bratr A a tleskat jako bratr B. Samozřejmě máme stejného Boha a
stejnou víru, ale její prožívání může být a je individuální. A taky si vážím pastora, který si nehraje na šéfa
nad životem a smrtí, nehraje si na jediného a neomylného prostředníka mezi Bohem a lidmi. Je autoritou, i
když to o sobě nemá potřebu prohlašovat.
Jak se známe: Co dokáže Péťu povzbudit, když je unavená? No, řekl bych, že když je Péťa opravdu
unavená, tak obvykle nějaké velké povzbuzování nehledá. Spíš si potřebuje někam na chvíli zalézt a být tam
sama, v klidu, potichu – a nabrat síly. Obvykle ale pomůže, když jí před tím obejmu, pohladím a řeknu, že jí
mám rád a že to dobře dopadne. Co na to Péťa: Tak to jsem fakt zvědavá, co Míra odpoví, protože já opravdu
nevím :) Když jsem unavená málo, tak to moc neřeším, když jsem unavená moc, tak asi nepomůže nic :)
ze života sboru
FOTOOHLÉDNUTÍ ZA SBOROVÝMI NAROZENINAMI
Foto: Zbyněk Závodní
ze života sboru
FOTOOHLÉDNUTÍ ZA SBOROVÝMI NAROZENINAMI
Foto: Zbyněk Závodní
pozvánka
pastýřský list
Imigranti jsou tady
Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bohem
bohů a Pánem pánů, Bohem velkým,
mocným a hrozným, který nikomu
nestraní a nepřijímá úplatek, zjednává
právo sirotkovi a vdově, miluje
příchozího (tzn. cizince) a dává mu
pokrm a oděv. Proto milujte příchozího,
neboť jste byli příchozími
v egyptské zemi.
5. Mojžíšova 10,17-19
Hospodin vyvolil Izrael a zjevoval na něm
svůj charakter. Tento charakter se zjevoval
mimo jiné v ustanoveních, která jim vydal.
Izraelský zákoník byl hodně jiný než
zákoníky okolních zemí a byl v mnohém jiný
i než zákoníky dnešních zemí. Nebudu se
těmto rozdílům dnes věnovat celkově, ale
zaměřím se na jednu oblast.
Hospodin nařizoval svému lidu, aby se věnovali
těm, které ostatní odmítali, resp. se o ně
nestarali. Otroci bývali bezprávní, ale v Izraeli
se zacházení s otroky věnovalo mnoho
nařízení zákona. Vdovy a sirotci byli obecně
odkázáni na žebrání, ale v Izraeli bylo mnoho
nařízení na jejich ochranu a péči. Přistěhovalci
byli mimo svou zemi a rodinu běžně naprosto
vydaní na milost a nemilost místním
obyvatelům. Nebylo tomu tak v Izraeli.
Hospodin říká, že příchozí miluje a to samé
nařizuje Izraelcům. Je to silné vyjádření, které
mělo ukazovat Hospodinův postoj k celému
světu. Izrael nebyl vyvolen jako jediný k
záchraně, ale měl zjevovat nabídku Boží
záchrany ostatním národům. Měl zjevovat
Boží lásku právě svým v té době velmi
nezvyklým postojem k cizincům. Bylo to něco
tak nezvyklého, že ještě po vzkříšení učedníci
nerozuměli Božímu plánu záchrany pro
pohany a mysleli si, že se Ježíšova nabídka
týká jen židů. Až příběh Petra a Kornelia
změnil jejich pohled.
Boží láska se projevuje vždy prakticky. To, že
miluje příchozího, se ve starozákonní době
projevovalo tím, že se staral o materiální
potřeby příchozích, tedy dával jim pokrm a
oděv. Přemýšleli jste někdy o tom, jak to asi
dělal? Že by na cizince, který vstoupil na
území Izraele, spadly šaty a znovu se začala
objevovat mana? Nemyslím. Dělal to skrze
svůj lid. Nejprve říká, že miluje příchozího a
potom vysvětluje, jak se to projeví. Bez
dalších detailů vyzývá vyvolený národ, aby
příchozí miloval. Jak se to mělo projevit?
Přece tím, že jim dají oděv a jídlo. Dokonce
se měli příchozí podílet i na jejich
slavnostech. To mělo být něco, co lidi
šokovalo. Místo odmítnutí a ohrožení přijetí a
bezpečí. To bylo něco, co muselo nutně vést
příchozí k přemýšlení o Bohu, kterého Izrael
uctíval. Proto k dějinám Izraele patřil
proselytismus, tedy proces, kdy se pohané
připojovali k vyvolenému národu. V době
Pána Ježíše bylo těchto zbožných pohanů
mnoho a často reagovali na evangelium
pozitivněji než etničtí židé.
Proč o tom píši? V dubnovém čísle časopisu
Život víry bylo uveřejněno prorocké slovo
Michala Vaňka, pastora Slova života v Brně,
ohledně úkolu církve v nastávající době. Bylo
to slovo o příchodu imigrantů, o tom, že si s
tímto příchodem nebudou vědět rady ani
státní úřady, ani jednotlivci. V prorockém
slově zaznělo: „Církev je mou odpovědí!“
Zaznělo i zaslíbení, že skrze tuto službu dá
Bůh milost pokání i mnoha Čechům. Toto
slovo se mě silně dotklo a vnímal jsem, že
nás oslovuje skutečně Bůh. Někteří z našeho
sboru už sloužili v utečeneckém táboře v
Rakousku, a začali se ozývat další lidi, kterým
Bůh dával toto břímě na srdce. Postupně se
také otevírají konkrétní dveře. O některých
možnostech služby se můžete dozvědět u
svých vedoucích regionů. Modlit se můžeme
začít hned.
Nejde však jen o nějaké organizované
velké akce. Každý z nás má ve své
blízkosti imigranty. Jsou často cílem
posměchu a urážek místních obyvatel. Co
jim projevit přijetí a zájem? Když jsem
nedávno navštívil některé vietnamské
obchody, byl jsem potěšen zájmem o film
Ježíš ve vietnamštině a ochotou přijmout
modlitbu. Úsměv, laskavé slovo, malý
dárek. Někteří by uvítali učení češtiny,
pomoc s vyplněním formuláře na úřad,
pomoc se sehnáním opraváře. Jejich děti
by se třeba rády seznámily s našimi dětmi.
Někdo je schopen více, někdo méně, ale
když budeme ochotně hledat Boží vůli a
dáme se k dispozici, Bůh nás použije pro
nás přijatelným způsobem.
Hospodin příchozí miluje. Jak se k nim
postavíme my?
Lubomír Ondráček
Autor je pastorem KS Praha. Převzato se
svolením ze Sborového dopisu KS Praha. Il.
zprávy z misijního pole
PÁR OTÁZEK PRO MEŠAKA
Mešak Okumu spolu se svým starším
bratrem Yusufem vystudovali v tehdejším
Československu teologii. Nyní je Yusuf
hlavním
biskupem
sboru
Ngong
Pentecostal Church a Mešak je jedním z
jeho pastorů a misijním pracovníkem. Také
je jedním z misionářů podporovaných
Nadačním fondem KMS. Abychom Mešaka
(na jehož službu finančně jako sbor
přispíváme částkou 1.500,- měsíčně) mohli
zase o trochu víc poznat, otiskujeme jedno
starší interview.
Po tragické smrti manželky Rose v roce
2002 jsi zůstal sám se dvěma malými
dětmi. Po třech letech jsi se znovu oženil.
Jak se ti ve druhém manželství líbí?
Moc se mi v něm líbí. I Bible říká, že není
dobře člověku samotnému. Když Rose
zemřela, bylo to pro mně hodně těžké.
Také děti byly někdy smutné. Jednou měl
třeba Gedeliah ve škole za úkol napsat
něco o své mamince. Pak přišel domů a
ř
Škola ve slumu,
ovoce Mešakovy služby (2007)
íkal, že chce maminku… I organizačně seto
často těžko zvládalo. Teď mám radost, že
když jsem v práci, tak je někdo doma. A
když přijdu domů, tak mě čeká manželka.
Je to pěkné, že můžeme být spolu. A děti
jsou taky hodně rády. Jane přijaly velmi
rychle a mají k ní pěkný vztah. Prostě máme teď radost všichni.
A jak se ti daří ve službě?
Mám hodně práce. Mám radost z toho, že
můžu chodit tam, kam se většině jiných
křesťanů nechce. Zejména do chudinských
slumů. Je pozoruhodné, že když přijde do
církví pozvánka na nový seminář o tom, jak
prosperovat a být zdravý a úspěšný, tak
tam bude určitě plno. Ale když je nabídka,
kdo půjde sloužit do slumů, tak se tolik lidí
nepřihlásí.
Když jsem přišel poprvé do Kibery (největší
ze slumů, kde žije kolem 700.000 lidí pozn. aut.), nemyslel jsem, že je to na
dlouho. Ale je tam hodně práce a ti lidé mě
potřebují. Kazatelé, kteří tam slouží, si dřív
mysleli, že mají jen připravovat lidi pro
nebe. Teď si ale i skrze mou službu začali
uvědomovat, že ti lidé mají i pozemské
potřeby. A že evangelium se káže nejen
slovy, ale i skutky. Při svých seminářích pro
ně vycházím z verše Lukáš 2,52: A Ježíš
prospíval v moudrosti a v tělesném růstu a
v přízni u Boha i u lidí. - ČSP. Ukazuji na
něm, že nejde jen o duchovní růst, ale také
o praktické věci. Někdy je třeba učit lidi žít
tady na zemi. A tak začínají ve slumech
vznikat také sirotčince, vývařovny pro
chudé, školy…
V Korogochu (druhý slum - pozn. aut.) zase
pastoři spolu nespolupracovali. Vnímali se
navzájem jako konkurence. Neměli se rádi,
neměli k sobě úctu. Já jsem jim ale řekl, že
jsme tu proto, abychom všichni společně
budovali Boží království. A ne každý své
vlastní. Máme bojovat proti satanu, ne proti
svým bratrům. A začalo se to měnit. Poprvé
se to projevilo, když se spojili a společně
uspořádali demonstraci za zrušení velkého
smetiště v těsné blízkosti slumu. Vláda tam
poslala policii a ta je všechny zbila. Ale oni
byli rádi, že udělali dobrou věc a společně
se zastali těch nejchudších. Od té doby
spolupracují a váží si jeden druhého.
Také má další služba při zakládání nových
sborů mezi Masaji mě velmi těší. Masajové
jsou velmi nadšení křesťané a když se jich
v nějaké komunitě obrátí jen pár, ti pak
skrze osobní vztahy přivedou ke Kristu
hodně dalších.
Čím ti můžou lidé v Česku pomoci?
Určitě modlitbami. Moc je potřebuju. Za
požehnání a moc Ducha Svatého ve
službě, za ochranu před zdravotními
problémy ze špíny ve slumech, za naší
rodinu. Za to, abych pomohl hodně lidem
znát Boží vůli pro svůj život. Zejména
toužím vidět hodně pastorů, kteří mají
jasno ve svém povolání. Moc děkuji i za
finanční podporu. Bez ní bychom jako
rodina nevyžili.
Po jakém českém jídle se ti stýská?
Po knedlíkách, a moc! Tady je nikdo
nedělá a nejsou tu na ně suroviny. Příště
je určitě přivez!
A jaké jídlo jsi naopak rád, že už
nemusíš jíst?
Takovou tu divnou věc z brambor… jo,
bramborovou kaši. Vždycky mi to připadalo
jako jídlo pro děti.
Rozhovor připravil Michal Klesnil.
(Redakčně upraveno.)
jak jsem to prožila
JEŠTĚ K ZÁPLAVÁM
Olga Klimešová, autorka následujícího
svědectví, je novou tváří, kterou můžete v
posledních několika měsících vídat v
Mozaice. V článku popisuje svou zkušenost
křesťanky – dobrovolnice, která pomáhala
na Liberecku v oblastech postižených
letními povodněmi.
Na shromáždění 8. srpna jsme se modlili za
situaci po povodních na Liberecku. Jakub
také ukázal na promítacím plátně kontakt na
humanitární organizaci ADRA, a to byl pro
mě rozhodující impuls, abych se také já
vydala na pomoc. Už jsem pomáhala po
povodních v letech 1997 a 2002, a protože
jsem si mohla zajistit volno v práci, pokládala
jsem to za svou povinnost.
Sehnala jsem kontakt na Pavla Bachmana
z CB, který se rozhodoval jestli také jet,
protože jeho manželka měla právě před
porodem. Nakonec jsme ve středu 11.
srpna brzy ráno vyrazili. Cesta byla mým
prvním seznámením s Pavlem, který v
Církvi bratrské vede mládež.
Jeli jsme oba do neznáma. Znali jsme jen
popis cesty od slečny z centrály. Kupodivu
jsme to poměrně snadno našli a dlouho se
nemotali. Centrum ADRY bylo na kopci ve
středu Liberce v roztomilém adventistickém
kostelíčku s věžičkami. Přijeli jsme právě
včas. V 8 hodin ráno se rozdělovala práce
dobrovolníkům, kterých se tam k našemu
údivu sešlo tak sto padesát. Ubytovali jsme
se v kostele přecpaném humanitární
pomocí. Spalo se všude - od podia po kúr.
Dobrovolníci se rozdělovali do Hrádku,
Mníšku, Višňové, Chrastavy, Raspenavy
atd. My jsme jeli do Raspenavy. Všichni
jsme se poskládali do aut a vyrazili jsme.
Raspenava je asi 20 km od Liberce. Je to
vesnice táhnoucí se asi 12 kilometrů a kde
bylo zatopeno přibližně pět set domů.
Musím poznamenat, že bylo jedno, zda jsme
věřící, či nevěřící; všichni dohromady se
sjednotili na jedné věci, i když zastřešující
organizace ADRA je křesťanská humanitární
organizace. Je fajn, že takovou aktivitu
vymyslela církev, i když ne ta naše, ale
adventistická. Celá akce byla zaměřena na
praktickou pomoc dobrovolníků. Humanitární
pomoc byla až druhotným cílem, i když ke
konci srpna přijeli i speciálně pověřeni lidé z
ADRY a z Člověka v tísni na finanční šetření
k zasaženým lidem. ADRA bohužel neměla
dostatek svých zaměstnanců, a tak volila
vedoucího koordinátora jednotlivých vesnic
„z lidu“. Dělal to, kdo byl schopný a ochotný.
Náš koordinátor si mě zanedlouho vybral,
abych mu pomáhala. Moje práce spočívala
v monitorování potřeb zasažených lidí. Měli
jsme na to speciální formuláře. ADRA nás
také pomocí jedné firmy vyškolila ohledně
sanací omítek, což je čištění a
odstraňování
omítky
zasažené
kontaminovanou vodou. Celkově vzato
veškerá omítka zasažená vodou musí dolů.
Existují pouze výjimky, kdy se okopávat
nemusí – například na novostavbách,
pokud mají sanační omítky. Situace v celé
vesnici byla zoufalá. Někde byli vytopeni až
po strop – div se neutopili. Spoustě lidem
voda vyplavila automobily, což znamenalo
jejich definitivní likvidaci. Jedné rodině
uplaval karavan; už ho nenašli. Po povodni,
ještě dlouho po ní vypadala celá vesnice
jako za války. V místní hasičské zbrojnici
bylo jakési centrum. Během dne se zde
vydávala humanitární pomoc a jídlo pro
dobrovolníky, hasiče a armádu. Prostě
frmol. Rozhodně o nás bylo dobře
postaráno. Denně jsme měli zajištěný oběd
v terénu a v kostele pak snídani a večeři,
kterou vařili na střídačku různí lidé z
místního sboru. V budově bydlel i pastor,
který se mezi námi se svou ženou a dvěma
malými dětmi stále pohyboval.
Byla to pěkná symbióza věřících a
nevěřících lidí. Byla tu také spousta
příležitostí ke svědectví, která v takovém
prostředí byla přirozená. A příležitosti také
přirozeně vznikaly nejen s lidmi ve
vesnicích, ale také se spolupracovníky.
Mohla jsem tak mluvit nebo se aspoň
zmínit o Bohu odhadem s asi dvaceti lidmi.
Pastorovi se také podařilo sehnat volné
lístky na fotbalové utkání ČR – Lotyšsko,
což byl opravdu zážitek a také jsme měli
volný vstup do libereckého aquaparku.
Celkem jsem tam strávila tři krásné týdny.
Práce ADRY se skončily asi dva dny poté,
co jsem odjela. Vyvrcholením byl 8. říjen,
kdy jsem se mohla v Liberci zúčastnit
oceňování lidí pomáhajících při záplavách.
Na předávání ocenění přijel i ministr
obrany Alexandr Vondra a předseda
senátu Přemysl Sobotka, z jehož rukou
jsem převzala ocenění. Až posléze jsem se
dozvěděla, že ADRA měla pouze několik
volných pozvánek a velmi si cením toho,
že jsem byla mezi vybranými oceněnými.
Myslím na lidi, kteří v těch vesnicích
zůstali. S několika jsem v kontaktu. Škody,
které se vyšplhaly do miliard, se budou
odstraňovat asi rok, ale mnoho z nich přišli
doslova o vše. Mysleme na ně, i když
zájem médií pominul. Jim se událost
nesmazatelně vryla do podvědomí a
snažím se vcítit do jejich kůže - asi už
navždy budou stále ve střehu – ve dne, v
noci, po celý rok.
Olga Klimešová