Stáhnout ve formátu PDF

V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Sfinga, Hlavní téma: Český přemyslovský stát – Část
první, Recenze: Meč z Flatlandu; Ztracený symbol; Zlatý kompas; Příběh rytíře; Freehry –
Část třetí, Povídka: Azurová planeta II – Část druhá; Pri ohni; Děti dubů, Magic: the
Gathering: Unglued & Unhinged; Deskové hry: Small World, Vyřešené záhady: Had
hvízdák a rybář z Nazcy, Šílené teorie: Antihmota a Cern, Mytologie: Nadpřirozené bytosti
Japonska – Část třetí, Rozhovor: Rozhovor s Otomarem Dvořákem
Úvodník
2
Úvodník................................................................................2
Zajímavost – Sfinga………………………..........................3
Hlavní téma – Český přemyslovský stát – Část první……..4
Literatura – Meč z Flatlandu, Ztr. symbol, Zlatý kompas…6
Film – Příběh rytíře.........................................................…..7
Hra – Freehry – Část třetí…..……………………….…..…8
Povídková část:
Azurová planeta II – Část druhá (Stanislav Cepník st.)…....9
Pri ohni (Rastislav Kučírek)...............................….….......12
Děti dubů (Jakub Cepník).................................…………..15
Milí čtenáři!
Jak jste si jistě všimli, číslo, které právě
čtete, je o několik stran kratší, než ty
předchozí. Je tomu tak proto, že jsme odložili
slibovaný článek o šamanismu na příští číslo.
Je sice už napsaný, ale spisovatelka Pavlína
Brzáková, se kterou jsme chtěli udělat
tematický rozhovor, zatím neodpovídá na
naši žádost a my si stále děláme naděje, že
ještě odpoví.
Nestihli jsme připravit ani další
slibované články (mám na mysli článek o
NDE a indiánskou mytologii) a též jsme je
odložili na příště.
Také jsme zrušili zavedenou rubriku
Novinky, protože její připravování dá
neskutečnou práci a zatím jsme na ni
nezaznamenali téměř žádné ohlasy ani
chválu. Pokud jste ji ale měli rádi, napište
nám. Kdyby se sešlo větší množství e-mailů
prosících o její znovuzavedení, třeba si to
ještě rozmyslíme. :-)
Ale dost bylo špatných zpráv – přistupme
raději k těm dobrým. :-)
V nové rubrice Vyřešené záhady si
můžete přečíst o tom, jak je to asi doopravdy
se slavným „astronautem“ na planině Nazca
a co je zač tajemný had hvízdák.
Na straně 22 pak najdete rozhovor se
spisovatelem a „záhadologem“ Otomarem
Dvořákem.
Založili jsme také nové redakční fórum a
domlouváme spolupráci se serverem
Topzine.cz, takže se snad kvalita Camelotu
bude i nadále zvyšovat.
Příjemné čtení Vám přeje
Jakub Cepník
Magic: the Gathering – Unglued & Unhinged…...……….17
Deskové hry – Small World….…………...........................18
Vyřešené záhady – Had hvízdák a rybář z Nazcy………..20
Šílené teorie – Antihmota a Cern…………………………20
Mytologie – Nadpřirozené bytosti Japonska – Část třetí....21
Rozhovor – Rozhovor s Otomarem Dvořákem…………..22
Chcete-li, abychom vám posílali každé dva měsíce nové číslo
Camelotu přímo na váš e-mail, vyplňte prosím formulář na
našem webu. Najdete ho na stránce „Archiv“.
Jak si zřejmě někteří z vás všimli, na apríla se objevila na webu
Camelotu docela zajímavá zpráva informující čtenáře o tom, že
Camelot začne „od června vycházet na novinových stáncích“.
Samozřejmě to byl jen vtip, na tohle si budete muset ještě
přinejmenším několik let počkat. :-)
Pokud chcete nahlédnout do „zákulisí Camelotu“, můžete si
přečíst rozhovor s naším šéfredaktorem, který se objevil 9.
března na Sardenu.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/interview-rozhovor-s-jakubemcepnikem-dhh-/p_scifi.asp?c=A100307_133002_p_scifi_hpe
 S povídkou Wotanovo bratrstvo se v Camelotu setkáváte
již více než rok. V příštím čísle se můžete těšit na její závěrečnou
část. Bude to nářez. :-)
 Dále můžeme prozradit, že chystáme například článek o
slavném Bermudském trojúhelníku nebo o kamenných v kruzích
v Anglii.
A to zdaleka není všechno!
Příští číslo vychází v pondělí 31. května 2010.
Foto a zajímavost měsíce
3
Záhadná kamenná sestava nedaleko vrcholu hory Čertův mlýn v Moravskoslezských Beskydech
Sfinga
Jiří Šika
(Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora.)
Názory starých Egypťanů z éry Nové říše (kolem r. 1400 př. Kr.) na stáří Velké sfingy z Gízy se shodovaly s názory moderních egyptologů
z minulého století založenými na nálezech Flinderse Petrie s kolektivem v tom, že sfinga pochází z období před 4. dynastií (která nastoupila
kolem r. 2550 př. Kr).
Vědci z 20. století jsou však pevně přesvědčeni, že vznikla kolem roku 2500 před Kristem, tedy během vlády faraona Chefréna ze 4. dynastie a
že její tvář zpodobuje právě tohoto vládce. S velkým ohlasem mezi egyptology z celého světa se ovšem setkal názor geologa dr. Roberta Schocha
z Bostonské univerzity, který přednesl roku 1991, totiž že původní teorie byly přece jen správné a vytvoření velké sfingy pravděpodobně spadá
mezi roky 7000 a 5000 před Kristem. Konkrétně uvedl, že jádro sfingy vzniklo v tomto období a že obrovský kolos byl postaven po částech,
přičemž se začalo vnitřním jádrem a k celkovému dokončení došlo podstatně později, kdy vznikla zadní část. Většina egyptologů předpokládá, že
sfinga byla postavena jako strážce pyramidy, ale pokud je Schochův názor správný, existovala již několik tisíciletí před vztyčením této obrovské
stavby. Schoch ke svému převratnému závěru dospěl na základě povrchového zkoumání sfingy. Zatímco ostatní sochy v okolí projevují
očekávané známky opotřebení vlivem větru a písku, stopy na sfinze odpovídají erozi způobené vodou a poslední období povodní a rozsáhlých
dešťů bylo období Nabtian Pluvian mezi 12. a 3. tisíciletím před Kristem. Původ sfingy z období před dynastií byl potvrzen také seizmickými
analýzami a v současné době se čeká na svolení egyptské vlády k pořízení vzorků na radioizotopové datování pomocí chlóru. Schoch se rovněž
postavil proti teorii, že sfinga zobrazuje Chefréna, a uvádí názor newyorského soudního znalce Franka Dominga, který obě podoby bez obtíží
rozlišuje a upozorňuje, že tvář sfingy má zřetelné "africké", tedy negroidní rysy. Třebaže Schochovy výzkumy jsou nejvíce vědecky podloženy, v
poslední době se objevují i další názory, že sfinga je predynastická. V knize Serpent in the Sky egyptolog John Anthony West předpokládá dobu
jejího vzniku v období přinejmenším 10 000 let před Kristem, avšak teorií, že tvůrci byli především obyvatelé Atlantidy, se od názorů
egyptologů spíše vzdálil. Novinář Graham Hancock ve Fingerprints of the Gods prohlásil, že sfingu skutečně mohla postavit v predynastickém
období velká civilizace, která existovala v kdysi obyvatelné části Antarktidy, později se přeplavila do jiných částí světa a osídlila další oblasti,
včetně údolí Nilu. Bez ohledu na to, zda teorie zní přesvědčivě či nikoli, musíme uznat, že pokud je sfinga skutečně predynastická, pak ji
rozhodně vybudovali příslušníci vyspělého národa, odlišného od egyptského, jenže jakého? Podobně jako mytologická družka z Řecka, i Velká
sfinga z Gízy je pro nás neuvěřitelně těžkou hádankou.
Hlavní téma
4
Český přemyslovský stát – Část první
Anna C.
Po pádu Říše velkomoravské (906) se
těžiště
kulturního,
hospodářského,
společenského a politického života
přesouvá do Čech, kde postupně vzniká
české knížectví. V 9. století zde končí
doba mýtická, zatemněná, a začíná doba
historicky
doložená.
Po
osmi
legendárních knížatech (vzpomeňme si,
že jsme je ve škole odříkávali: Přemysl,
Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav,
Křesomysl, Neklan, Hostivít) přicházejí
skutečná knížata.
V 9. století se postupně sjednocují české
kmeny. Bylo jich hodně, např. Čechové,
Zličané, Doudlebi, Charváti, Sedlčané,
Lučané, Litoměřici, Lemuzi, na Moravě
Hanáci, Holasici . . . V jejich čele byli
Umělecká kopie části Dalimilovy kroniky
vojvodové. Mezi kmeny probíhaly
neustálé boje, v podstatě boj všech proti
všem. Čechy byly v té době porostlé oni pak našli smrt mezi pohanskými Prusy.
Levém
Hradci).
V jeho
snahách
hlubokými, převážně listnatými lesy a
pokračovali jeho synové Spytihněv a
hustota obyvatelstva tehdy činila asi 5 Než se pokusíme prokousat plejádou Vratislav.
přemyslovských knížat, podíváme se, jak se
osob na 1 km².
v této rané době žilo. Valná většina Vratislav I. (zemřel asi r. 921) odrazil
České kmeny se postupně sjednocují, venkovského lidu byla v poddanské vítězně nájezdy maďarských kmenů, které
rozhodujícího postavení nabývá kmen závislosti (vedle poddaných na venkově žili vlastně zničily Velkomoravskou říši. Byl
Čechů s rodem Přemyslovců v čele. a pracovali i otroci, i když netvořili v přátelských
stycích
s ostatními
V úporných zápasech kmenových knížat rozhodující část, proto u nás vlastně slovanskými knížaty, např. si vzal za ženu
se vytváří český přemyslovský stát. nemluvíme o otrokářském systému, jaký Drahomíru, která pocházela z kmene
Středem nového knížectví se stává Praha vládl v starověkých říších). Pracovali zde i polabských Stodoranů. Po Vratislavově
se dvěma hradisky: Hradčanami a svobodníci, ale bylo jich stále méně. Na smrti si činila nároky na vládu za
Vyšehradem. Mýtický zakladatel rodu místě původních hradišť se postupně nezletilého Václava, ale o to usilovala i
Přemysl Oráč odešel podle pověsti na objevují opevněné hrady a pod nimi drobné její tchyně Ludmila, která byla zapálenou
Vyšehrad od pluhu a přikázal vzít na hrad tržní osady, kde se uskutečňuje výměna křesťankou a v tomto duchu vychovávala
lýkovou mošnu a střevíce. Tyto předměty zboží a kde sídlí řemesla. Toto byl zárodek vnuky, zatímco její snacha byla ještě
pak sloužily dlouhou dobu při dosazování pozdějších větších měst. Viz známou zprávu hodně pod vlivem pohanství. Jejich
panovníků jako připomínka jeho prostého arabského kupce Ibrahima Ibn Jakuba o souboj skončil na pokyn Drahomíry
původu, aby potomci věděli, odkud Praze z konce 10. století:
vraždou kněžny Ludmily.
pocházejí.
„Město Praha je vystavěno z kamene a Kníže Václav se postupně vymaňuje
Přemyslovci u nás vládli prokazatelně vápna a je to největší město co do obchodu. z matčina vlivu. Je už pravověrný křesťan
přes tři století – do r. 1306. Dobu jejich Přicházejí sem z města Krakova Rusové a a pečuje o zakládání kostelů, například
vlády si nesmíme představovat příliš Slované se zbožím. A z krajin Turků pak rotundy svatého Víta na Pražském hradě.
idylicky. K moci se dostávali často muslimové, židé a Turci – rovněž se zbožím Čechy se za jeho vlády stávají terčem
násilnou cestou, vzájemným mučením, a obchodními mincemi . . . ”
výbojů Jindřicha Ptáčníka vládnoucího
vězněním, oslepováním, nezřízenými
v sousedním Sasku. Václav je nucen uznat
Ale stále ještě převládala výroba pro sebe –
rvačkami apod.
jeho převahu a zavazuje se (údajně)
v rámci panství jedné vrchnosti.
k placení naturálního a peněžního
Už sjednocení českých kmenů proběhlo
násilně. Vedle rodu Přemyslovců tu byl Přemyslovci vládnou v období raného a poplatku. To je trnem v oku jeho bratru
další významný rod, s Přemyslovci téměř pozdního středověku. Označení Přemyslovci Boleslavovi.
rovnocenný – Slavníkovci. Navzájem to se údajně poprvé objevuje r. 1541 v Kronice O životě knížete Václava nemáme mnoho
byli nebezpeční soupeři. V r. 995 dochází české od Václava Hájka z Libočan. První věrohodných zpráv, hlavním zdrojem
k velmi kruté akci: Přemyslovci vtrhli na v řadě byl kníže Bořivoj (zemřel asi r. 894). poznatků jsou tedy dobové kroniky a
Libici, sídlo Slavníkovců, a všechny Za jeho vlády patřily Čechy ještě legendy. Jelikož tenkrát nebyla vražda
(včetně žen a dětí) nemilosrdně k Velkomoravské říši. Roku 874 přijal se protivníka (byť třeba vlastního bratra!)
vyvraždili.
Nezbyl
jediný
živý svou manželkou Ludmilou křesťanství. Byl ničím výjimečným, skončila rivalita obou
Slavníkovec - kromě biskupa Vojtěcha, prvním historicky doloženým knížetem. bratrů pravděpodobně roku 935 vraždou
jeho bratra Soběslava a snad i nevlastního Podle legendy ho pokřtil sám arcibiskup knížete Václava ve Staré Boleslavi, a to na
bratra Radima, kteří nebyli doma. Ale i Metoděj. Bořivoj podporoval církev, staral popud Boleslavův a pravděpodobně i za
se o stavbu prvních kostelů (nejdříve na
jeho součinnosti. Václav se pak stává ►
Hlavní téma
5
prvním českým světcem a mučedníkem a
je oslavován jako patron české země (viz
řadu svatováclavských legend a dále píseň
„Svatý Václave“, která měla hymnický
charakter).
Za Boleslava I. byl český přemyslovský
stát vnitřně upevněn. Kolik bylo ještě
prolito krve, když se další Přemyslovci
drali o vládu! Boleslava II. nazývali pro
jeho pobožnost a podporu církve
Pobožným – a přitom za jeho vlády byli
vyvražděni Slavníkovci! Ani jeho synové,
Boleslav III., Jaromír a Oldřich, si s ním
v ukrutnostech nezadali. Z této trojice
bratří byl asi nejschopnější Oldřich, který
někdy před rokem 1030 připojil
k českému státu moravské území. Jinak si
připomeňme příběh jeho druhého
manželství
s Boženou,
neurozenou
venkovankou (asi vdanou), čímž zachránil
přemyslovský rod před vymřením po
Vladislav II. vede své bojovníky na pomoc Fridrichu Barbarossovi (autorem obrazu
meči. I nadále však trvají domácí rozbroje
je Josef Mathauser)
a toho hojně využívají německá knížata.
Bylo nutné nastolit pevnou knížecí vládu,
která by čelila nepřátelským náporům.
se u nás prosazovalo křesťanství, dokazuje k vítězství, stává v pořadí druhým českým
jeho tvrdý zásah proti přežívajícím králem (roku 1158). Ani tento titul však
Po desetiletích vnitřních domácích
pohanským obyčejům. Zároveň však vyhnal nebyl dědičný. Král vládl celkem
rozbrojů dochází k poměrnému uklidnění
mnichy ze sázavského kláštera, kde dosud dvaatřicet let. V posledních letech jeho
za Břetislava I., obratného diplomata a
dožívala slovanská liturgie.
vlády byl v Praze postaven první kamenný
odvážného válečníka. Poznal, že sílícímu
most, po němž ještě dnes existují
tlaku ze strany Německa lze čelit jinak V další posloupnosti přemyslovských knížat
pozůstatky. Most nesl jméno královny
než silou, a to cestou diplomatickou. Jinak pomiňme ta méně významná, jako byl
Judity a byl jako kamenný v Evropě třetí
je
známa
historie
únosu
Jitky Bořivoj II., Svatopluk, Vladislav I., a
– před ním to byly mosty v Řezně a ve
z německého kláštera. Šlo hlavně o zastavme se u Soběslava I., který nastupuje
Würzburku.
dynastické zájmy, tj. snahu zajistit na knížecí stolec v roce 1125, tedy v roce
nástupce, kterého se Břetislav nedočkal od smrti našeho kronikáře Kosmy, autora Následující panovníci jsou už zase jen
své dosavadní ženy. S Jitkou měli pět latinsky napsané Kroniky české, již poměrně knížaty. Za Soběslava II., který se
synů a Břetislav stanovil zásadu věrohodné. Po čtvrtstoletí zmatků nastává na pokoušel zachovat své zemi maximum
nástupnictví pro nejstaršího, aby se řadu let mír a rozkvět. Za vlády Soběslava I. nezávislosti, ale neuspěl, a zejména za
zamezilo konfliktům. Stejně k nim však a jeho nástupce Vladislava II. se Praha mění jeho syna Bedřicha I. (zemřel 1189)
docházelo.
z města převážně dřevěného v kamenné. dochází k největšímu úpadku českého
Staví se v románském slohu a v Praze máme státu; ten se dostává do područí Fridricha
Z jeho synů zanechal nejvýraznější stopu
dosud řadu památek: jde o sklepy původně Barbarossy. Z tohoto hlubokého úpadku
Vratislav II. Za jeho vlády se upevnilo
románských domů, které byly ve své době se země vzpamatovává až ve 13. století za
mezinárodní postavení českého státu. Za
přízemními. V důsledku častých záplav se vlády Přemysla Otakara I.
věrné spojenectví s německým císařem
totiž navyšoval terén. Praha měla v tehdejší
Jindřichem IV. byl odměněn roku 1085
Příklady literárních děl z oblasti
době kolem 3500 obyvatel žijících při ose
královskou korunou. Šlo však o nedědičný
historické beletrie:
Hrad – Vyšehrad. Přes Vltavu existoval
titul, tedy jen o formalitu, a pak dalších 66
A. Jirásek: Staré pověsti české
dřevěný most a několik brodů.
let se zase nikdo nehonosil královským
Kosmova kronika česká
titulem.
Vraťme se k Soběslavovi I., schopnému a Č. Jeřábek: Sága našeho rodu
statečnému vládci. Nebyl tak poddajný vůči Fr. Neužil: Bosý biskup z Libice
Následující 12. století je plné neklidu,
německému císaři. V roce 1126 zvítězil nad Královská trilogie (kolektiv autorů)
zmatků a neustálých zásahů ze strany
Lotharem III. v bitvě u Chlumce v Krušných Vl. Vančura: Obrazy z dějin národa
německé říše. V žádném jiném století se
horách, a protože se k poraženému českého ■
na českém trůně nevystřídalo tolik
nezachoval tvrdě jako k zajatci (jak bylo
Obrázky: www.wikipedia.org
panovníků; jen za pouhých 25 let jich bylo
obvyklé), ale moudře ho propustil, navázali
dvanáct. K hlubokému úpadku knížecí
příště spojenectví, které se vyplatilo. Jeho
moci
dochází
za
Břetislava
II.
syn Vladislav II. se za to, že dopomohl
vládnoucího do roku 1100. Jak zdlouhavě
v italském tažení Fridrichu Barbarossovi
Knihy:
 Příruční slovník naučný III. díl, ČSAV 1966
 Čsl. Vlastivěda díl II. - Dějiny svazek I., Orbis Praha 1963
 Toulky českou minulostí I. díl, Práce 1985, autor: P.Hora
Knižní recenze
6
Literatura
Meč z Flatlandu
Petr Vyhlídka
Camelot vydáváme už víc než rok. Jeho
recenzní část je vždy plná chvály a
přestože se v ní občas objeví i nějaká ta
kritika, většinou nakonec dojdeme
k názoru, že přečtení té či oné knihy stálo
za to a že se nám vlastně líbila. Je to
způsobeno tím, že my nečteme špatné
knížky, a když už se nám nějaká taková
dostane do ruky, nenapíšeme o ní, protože
nás nezaujala ani svou nekvalitou. Zkrátka,
nebyla dost dobrá ani dost špatná. Po roce
to ale přestalo šéfredaktora bavit a já jsem
byl požádán, abych napsal o nějaké
VELICE špatné. Možná se teď ptáte, proč
začínám tak dlouhým úvodem. Je to proto,
že kniha, o které budu dnes psát, nemá
prakticky žádnou dějovou linku, takže
bych její recenzi nedokázal roztáhnout do
dostatečných mezí.
Kniha Meč z Flatlandu začíná přibližně
jednostránkovým popisem louky, která je
pro další děj téměř nepodstatná. Budeme o
ní číst následujících jedenáct stran a pak už
se s ní nesetkáme. V první kapitole se
kromě toho seznámíme s hlavním hrdinou
Connor Hu Gwynem (v podobném duchu
se nesou i ostatní jména a názvy, tudíž je
nemožné pamatovat si po dočtení jména
třeba jen poloviny postav), s Eirikem Han
Reodem (který se zde, druhou kapitolou
počínaje, nevyskytuje) a s dívkou v bílém
(což je démon, který přizabije Eirika, a tak
jeho úloha končí). Nakonec zde
zaregistrujeme pokus o osvětlení historie
jejich vesnice, ve které se nakonec
odehrává asi půlstránkový děj nijak
neovlivňující děj budoucí. Pokud říkám, že
něco neovlivňuje děj, není to tak docela
pravda. Pakliže něco děj nemá, není ho
totiž možné ani ovlivňovat. Autor
pravděpodobně došel ke stejné úvaze, a
proto jakýsi vývoj hrdiny, navazování
jedné kapitoly na druhou a podobné
základy knihy úplně vypustil. Se
samotným
mečem
z Flatlandu
se
setkáváme až ke konci knihy, v kapitole
velmi trefně nazvané Meč z Flatlandu.
Meč tam z nějakého neznámého důvodu
ochrání jakýsi nově se objevivší hrad a tím
jeho úloha končí. Mezitím je samozřejmě
spousta kapitol, ve kterých se Connor
například vrhne z útesu a pozabíjí půl
armády nemrtvých nebo vykoná podobné
heroické činy.
Přestaňme ale pomlouvat a začněme
chválit (věnujme tomu opět celý odstavec).
Styl ušel, obálka byla hezká.
Meč z Flatlandu je tedy jedna z nejhorších
knih, jaké znám (ano, horší než Zatmění).
Z výše uvedených důvodů dávám knize než dva metry. V dětství člověka dokáže
nejhorší hodnocení v dějinách časopisu.
jeho daemon libovolně měnit podobu na
jakékoliv zvíře, které ho napadne. Ale jak
Hodnocení: 10 % (mimořádně špatné)
člověk stárne, daemon tuto svou schopnost
Stručné info: Autor: Petr Vyhlídka,
ztratí a zůstane mu pevná podoba. Říká se,
Obálka: Grigory Viatkin, Nakladatelství:
že daemon je odrazem duše svého
Wolf Publishing, Rok vydání: 2007
společníka.
Metoděj Novotný
V tomto paralelním světě žije na Jordánské
koleji v Oxfordu dívka jménem Lyra. Je
Ztracený symbol
nezbedná, drzá a zkrátka všem přidělává
Dan Brown
potíže. Přesto ji mají všichni rádi a už
Robert Langdon je zpět a Dan Brown mu prostě nějak k Jordánské koleji patří. A tak
nepřichystal lehký případ. Tentokrát ona se jednou stane, že nezbednou Lyru
oběť zločince, kterého se náš hrdina snaží napadne z legrace se schovat v kuřáckém
vypátrat,
není
blízká
jen
jeho salonku, kam mají přístup jen scholáři,
spolupracovnici Katherine Solomonové, rektor a jeho hosti. Shodou okolností se
ale i jemu. Ta oběť se jmenuje Peter Lyra dozví, že na univerzitu má ten den
Solomon a je nejen Langdonův dobrý přijet její strýček lord Asriel, a je svědkem
přítel, ale i náhrada zemřelého otce. toho, jak se rektor pokusí jejího strýčka
Katherine a Robert mají štěstí, že Peter (bezúspěšně) otrávit. Toho dne je ještě
svědkem
spousty podivných
věcí,
pořád zůstává naživu.
Příběh se odehrává ve Washingtonu, kam kupříkladu poprvé uslyší slovo „Prach“
Langdona vylákal zlý potetovaný Malach a (okolo kterého se pak točí celý příběh). Ale
ukázal uříznutou ruku Petera Solomona, dny plynou a Lyra žije dál.
která ho dovede k bájné zednářské Po pár měsících si už na příhodu v
pyramidě s mapou umístění Dávných kuřáckém salonku ani nevzpomněla. Jenže
mysterií. Hrdina musí pyramidu rozluštit a pak se začaly dít divné věci. Kdosi začal
vyměnit ji za Peterův život. Vše se zdá unášet děti. Vždy mizí pouze ty děti,
lehké, neboť Langdon rozluštil již mnoho jejichž daemon má ještě schopnost měnit
šifer, ale situaci znepříjemňuje CIA, se. Někteří to nechávají bez povšimnutí,
protože si myslí, že právě Robert je hrozba ale když Vrahouni (všeobecně vžitý název
pro zloděje dětí) unesou romunského
pro národní bezpečí.
Ztracený symbol je, jak už od Browna kamaráda Lyry a Rogera, pomocníka z
všichni očekáváme, kniha s velmi čtivým a Jordánské koleje, rozhodne se Lyra
svižným dějem. Je velmi napínavá a celou zakročit. Naneštěstí toho dne, co zmizel
dobu si budete lámat hlavu, jestli Solomon Roger, se Lyra stěhuje do Londýna, a tak
zemře, nebo ne, jestli se Langdonovi na svého kamaráda brzy zapomene. Jenže
podaří odhalit tajemství Dávných mysterií, děti mizí dál, a když Lyra zjistí, že má k
nebo ne. Čtenář ji zhltne skoro jediným Vrahounům mnohem blíž, něž si předtím
myslela, rozhodne se jednat. Ve své snaze
dechem.
Brown tentokrát nedosáhl takových kvalit, najít své kamarády se dostane až na daleký
jako v Da Vinciho kódu či Andělech a sever. Ale dost už o příběhu.
Démonech. Ale také se nejedná o žádný Kniha je napsána docela dobře, příběh je
propadák. Doporučuji všem Brownovým zpracován pestře a o nečekaná překvapení
fanouškům a všem, kdo si potřebují nebudete mít nouzi, a to hlavně v závěru
příběhu. Ale někdy vám může scházet akce
oddychnout.
a přijde vám příběh trochu rozvláčný. Mně
Hodnocení: 60 % (mírný nadprůměr)
osobně taky trochu zklamal jeho závěr, i
Stručné info: Autor: Dan Brown, Překlad: když netvrdím, že bych ho napsal lépe.
Michala Marková a David Petrů, Pokud se vám však příběh bude líbit, jistě
Nakladatelství: Argo, Rok vydání: 2010
vás potěší zpráva, že toto je první kniha
Tomáš Křivohlavý trilogie souhrnně nazvané Jeho temné
esence.
Zlatý kompas
Phillip Pullman
Příběh knihy se odehrává ve světě ne
nepodobném tomu našemu. Jediným
podstatným rozdílem je to, že každý
člověk vlastní daemona. Daemon je v
podstatě zvíře, které je se svým člověkem
spojeno pevným poutem. Proto se člověk a
daemon nedokáží vzdálit od sebe na více
Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) ■
Stručné info: Autor: Phillip Pullman,
Překlad: Dominika Křesťanová, Obálka:
Davis Scutt, Nakladatelství: Argo, Rok
vydání: 2007
Jan Holan
Film
7
Příběh rytíře
Jan Cepník
Ve dvou předcházejících číslech Camelotu jsem recenzoval filmy, které byly právě k vidění na
plátnech kin. Tentokrát jsem opět zalovil v našem domácím videoarchivu a připravil jsem si pro
vás recenzi filmu Příběh rytíře z roku 2001.
Jedná se o smyšlený příběh zasazený do
14.století. William je služebníkem rytíře
Hectora. Po Hectorově náhlém úmrtí se
Williamovi naskytne příležitost zúčastnit
se místo svého pána rytířského turnaje v
tjostu (to je ta hra, ve které rytíři jedou
proti sobě na koních a snaží se navzájem
se zasáhnout dřevci, pozn.autora).
William se štěstím uspěje a rozhodne se v
dráze rytíře pokračovat. To, co
následovalo, a to, jak nakonec vše
skončilo, již prozrazovat nebudu. ;-)
Pro českého diváka je jistě zajímavé, že se
značná část snímku natáčela v České
republice. V závěrečných titulcích se to
navíc českými jmény jen hemží. Ale
abych řekl pravdu, žádné z těchto jmen (s
výjimkou Václava Upíra Krejčího) mi
téměř nic neříká a vůbec nedokážu říct,
kteří herci ve filmu byli Češi. :-( V žádné
z hlavních rolí však české herce jistě
neuvidíte. Roli Williama ztvárnil Heath
Ledger, známý hlavně jako Joker z filmu
Temný rytíř, tragicky zesnulý v roce 2008
ve věku 28let. Z dalších herců bych
jmenoval Paula Bettanyho (Šifra mistra
Leonarda, Čistá duše).
Film mě poměrně dost překvapil, ale
musím říct, že spíše negativně. :-( Podle
obalu videokazety, resp.plakátů, jsem
čekal silný příběh na pozadí velkolepé
historické podívané, něco jako První rytíř s
Richardem Gerem z roku 1995 (recenzi
Prvního rytíře si můžete přečíst v
Camelotu č.8 z května 2009, pozn.autora).
Příběh rytíře na mě však působil spíš jako
podprůměrný televizní film či dokonce
fanouškovský film. :-( Mám na mysli
především děj filmu, typy postav a jejich
chování, kostýmy, kulisy a použitou
hudbu.
Ani by mi nevadilo, že hlavní dějová linka
není nijak originální. Příběh mě pohltil a
byl jsem napjatý, jak vše skončí. Film
však byl od začátku do konce plný
slabých míst. Některé situace byly
pořádně „přitažené za vlasy“. Postavy se
chovaly nepochopitelně... Tohle všechno
bych pochopil u fanouškovského filmu.
Ale „normálnímu“ filmu to musím
vytknout. ;-) Diskutabilním prvkem je
také použitá hudba od Queen, Thin Lizzy
či AC/DC. Ačkoli mám rockovou hudbu
rád, přišla mi ve filmu nepatřičná. Opět
jako z fanouškovského filmu...
Hodnocení: 20 % (velmi špatné) ■
Obrázky:
www.csfd.cz
(Photos
Copyright © 2001 Columbia Pictures )
Ve dnech 26 - 29.08.2010 se bude v Českém Těšíně (na česko-polské hranici) konat Tricon, zřejmě jeden z nejvýznamnějších
conů v historii české fantastiky. Jedná se o propojení Parconu (jednoho s nejvýznamnějších českých conů) s Polconem (největším
polským conem) a Euroconem (nejvýznamnějším conem celé Evropy). V programu naleznete kromě přednášek, besed, filmů,
soutěží, autogramiád atd. také například koncert Jaromíra Nohavici. Více informací naleznete na www.tricon.info.
Počítačové hry
8
Freehry – Část třetí
Jan Holan
Forbidden Saga
Někteří z vás si (alespoň doufám) stále pamatují
na hru Broken Hearts, kterou jsem recenzoval v
prvním čísle Camelotu. Nějakou dobu se
uvažovalo o jejím druhém díle, ale tento nápad
nebyl zrealizován. Místo toho vznikla
Forbidden Saga (dále jen FS) jako
plnohodnotný nástupce BH, který ho dokonce v
mnohém předčí.
Tak nejdříve něco o příběhu. Hrajete za
sympatického chlapíka jménem Lance, který
žije ve vesnici Kizuna. Lance je sirotek, a tak
vzhledem k tomu, že ho k vesnici už nic
netáhne, se rozhodne Kizunu opustit. Rozhodne
se, že se vydá do města Malaberdu a stane se
členem cechu lovců (něco jako cech hrdinů z
BH). Cech zaměstnává nejen nejlepší
dobrodruhy, ale také nováčky. V podstatě
dokáže vyřešit jakýkoliv problém. Máte v domě
ducha? Je váš strýček upír? Všechno tohle cech
vyřeší. Ale nedělá to zadarmo! Cech musí taky
z něčeho žít. Zkrátka a dobře, tohle je ta pravá
práce pro mladého dobrodruha Lanceho. Peníze
a dobrodružství! Co víc chtít? Nejdříve ale musí
složit zkoušku. Za instruktora, který ho má
provést přijímací zkouškou, je mu přidělen
dobrodruh jménem Valas. Ten sehraje v
příběhu důležitou roli. Lanceho první zkouškou
je získání pěti medvědích kůží v okolí Kizuny.
Když se Lance stane členem cechu, povypráví
mu Valas svůj příběh o pomstě. Před třemi či
čtyřmi lety, když byl Valas ještě dítě, zabil jeho
rodiče podivný „dvouoký“ lovec. Od té doby po
něm Valas pátrá při plnění úkolů pro cech.
Zatím ale marně...
Lance však při svém prvním úkolu v
Alchymistické věži potká podivného muže.
Jedno jeho oko je modré, zatímco druhé je
červené. Je v doprovodu ženy, jejíž obě oči jsou
červené. Poté, co podá Lance hlášení, vypraví
se Valas do věže vykonat svou pomstu. Ale
„dvouokého“ již nenalezne. Místo toho natrefí
na skupinu zabijáků, “rudookých“ démonů,
jimž „dvouoký“ zabil velitele. A tak se spolu
pokusí najít „dvouokého“ a pomstít smrt svých
bližních..
Příběh se na první pohled může zdát jako
nesmyslná slátanina plná „něco-okých“
chlapíků, kteří se spolčili s „jinak-okými“
chlapíky, po nichž jdou úplně normální
chlapíci. Avšak ve skutečnosti to tak není
(alespoň ne úplně). Příběh je smysluplný,
postavený na pevných reáliích světa se zlými
démony. Může se to zdát jako několikrát
omílané klišé, ale právě příběh je jednou z věcí,
která se vám bude na této hře líbit, a dokonce si
prožijete i nějaké ty dějové zvraty. Není jich
sice mnoho, ale zato dokážou vaší vírou
pořádně otřást. Také se můžete dozvědět různé
informace o ostatních postavách, které získáte
jen tehdy, když je například vezmete na určité
místo v určitý čas atd.
Teď se podívám na zoubek tomu, co všechno
vám hra může nabídnout. Potkáte spousty NPC
a asi okolo 80 monster. Monstra se ale neliší jen
počtem životů, silou a vzhledem. Dělí se ještě
na skupiny podle živlů: Např. ohnivému
monstru nejvíce ublíží vodní kouzlo, na
nemrtvé máte smůlu, těm neublíží pořádně
kouzla a s mečem děláte méně než poloviční
zranění. Monstra se dále dělí podle vzácnosti.
Normal můžete normálně potkat, a když
odejdete z lokace a vrátíte se, objeví se znova.
Boss se objeví pouze poprvé a Rare jsou ti
nejvzácnější. Při každé návštěvě lokace se
náhodně (vlastně ne tak úplně náhodně,
ovlivňuje to váš atribut Štěstí) vybírá, zda
narazíte na Rare monstrum (pokud se v té
lokaci nachází). Občas musíte tu lokaci
navštívit třeba patnáctkrát, a to ani s jistotou
nevíte, zda se tam Rare monstrum nachází.
Dále zde najdete možná tak okolo 80
equipmentů (prsteny, zbroje a zbraně), přičemž
zbraně zvyšují sílu a zbroje maximální počet
životů.
Jako další zde jsou Věci. Ty se dělí na
Normální, Klíčové a Speciální. Mezi Normální
patří různé lektvary, které vám dobijí život.
Klíčové jsou např. železná ruda, diamanty, kůže
atd. Zkrátka věci, které potřebujete do úkolů
typu „přines deset kůží“. Ale i věci, ze kterých
vám kovář v cechu na požádání vyková brnění
či zbraně. Posledním typem věcí jsou Speciální.
To jsou kupříkladu mapy, dopisy či cechovní
pečeť.
Kapitolou samu o sobě jsou Relikvie. To je
zvláštní druh equipmentů. Pokud jste jich našli
víc, jsou aktivní všechny najednou, takže
můžete mít relikvii brnění a ještě třeba další
brnění jako equipment. Nejužitečnější relikvií
je ovšem Křídlo předků, neboť pomocí něho se
můžete teleportovat.
Teď si povíme něco o úkolech. Jakmile se
stanete členem cechu, získáte cechovní rank D.
V ústředí cechu pak můžete přijímat úkoly, za
něž dostanete zaplaceno. Po splnění určitého
počtu questů si můžete nechat zvýšit rank na
další hodnotu (D, C, B, A a S), a získat tak
přístup k novým questům. Mimo jiné se s vámi
některé postavy budou bavit až potom, co
dosáhnete určitého ranku.
A teď přijde na řadu boj. Probíhá tím
způsobem, že v levém horním rohu se vám v
závislosti na vaší Rychlosti nabíjí ATB metr.
Každý dílek na ATB metru představuje jeden
úder, jejž můžete provést. Použijete-li úder,
když máte prázdný ATB metr, soupeř použije
protiútok. Dále se vám během boje za
způsobená zranění nabíjí Limit. Když máte plný
Limit, můžete použít speciální úder, říkejte mu
klidně kouzlo. Právě na kouzlech závisí, jaký je
živel soupeře.
Nakonec si povíme o RPG prvcích. Důležitou
roli hrají Soul Gemy. Získáte je za každý
získaný level, či jako kořist z mrtvých monster.
Pomocí nich si můžete vylepšovat vlastnosti.
Můžete se naučit otvírat zámky, dát protiúder či
skákat.
A závěr? Skvělé, propracované a česky mluvící
RPG, za které by se nemusel stydět leckterý
vývojář. Zkrátka hra, kterou budete hrát dlouho
a budete ji hrát až do té doby než ji celou
dohrajete. A až ji dohrajete, budete čekat na
pokračování!
Web: www.forbiddensaga.blogspot.com
Na této stránce pak najdete začínající FS wiki,
kterou
pomáhám
editovat:
www.cs.forbiddensaga.wikia.com/wiki/Forbidd
en_Saga_Wiki
Hodnocení: 85 % (velmi dobré) ■
Obrázek: forbiddensaga.blogspot.com
Povídka
9
Azurová planeta II – Část druhá
Stanislav Cepník st.
nohy stačily. Ti s malými dětmi se začali jedinců, kteří se rychle vzpamatovali.
opožďovat, ale nikdo na ně nečekal. Šlo o Věděli, že musí zoufalce uklidnit a
Vysoké a rozlehlé pohoří s nesmírně
život, solidarita zmizela.
zorganizovat další postup, jinak nikdo
strmými stěnami a ostrými špičatými
nepřežije.
vrcholy, na jehož dně se vinul kaňon, bylo
Když je člověk v bezpečí, je hrdina.
od obydlené části Zelené planety, která (To se zřejmě týká i obyvatel jiných
Vedení se ujali Filo s Munem. Vybrali
zabírala asi osmdesát procent povrchu, planet.) Nebojí se smrti, riskuje, někdy ji nejzdatnější muže, ostatní museli ustoupit.
oddělené velkou neúrodnou kamenitou jakoby sám přivolává. To ale jen do té Ti s dětmi byli přednostně umístěni v malé
pustinou, většinou holou, jen místy s doby, než se smrt skutečně přiblíží. Pak místnosti, ostatní se schoulili u stěny.
ostrůvky keřů a trávy. Žilo tam několik bojuje o holý život ze všech sil a prosí Všem bez rozdílu bylo zima - jedinou
druhů menších pouštních živočichů. Jen při úpěnlivě Stvořitele, o němž dřív ve své možností bylo uvolnit průchod tunelem.
úbočí pohoří se táhl úzký zelený pás, místy pýše nechtěl ani slyšet, o záchranu a Aspoň malý, aby se jím bezpečně protáhly
zabíhající do několika horských údolí, do slibuje všechno možné i nemožné. Přežije dospělé osoby – pak už to šlo ráz na ráz.
kterých bylo možno vejít úzkými průrvami – li však, obvykle na své sliby rychle Jedni opatrně odstraňovali kameny od levé
ve skalách. Přestože přímo lákala k pobytu zapomíná. Jsou jistě i výjimky, ale strany tunelu, druzí je skládali u protější
(byla tam jezírka, potůčky, stromy), rozhodně jich není přespříliš. V tomto stěny. Nebylo to snadné. Museli dbát na to,
obydlena nebyla – snad kvůli velké pustině ohledu jsou Zeleňané, když se vzpamatují aby se kamení nesesouvalo, aby nikoho
mezi pohořím a obydlenou oblastí. ze šoku, přece jen o něco lepší než nezavalilo. Kromě několika kovových
Výjimku tvořilo jedno údolí, z něhož vedl pozemšťané. Jsou pokornější, vděčnější, sloupků 10 x 30 cm a dva metry dlouhých,
pracně vybudovaný tunel spojující povrch moudřejší.
které byly k dispozici v pomocné
s hluboko položeným kaňonem. V tomto
místnosti, a několika kratších vzpěr se
Světlo v tunelu povážlivě sláblo, až
údolí bydlelo a hospodařilo asi dvacet
šrouby neměli nic.
zhaslo docela. Jen na stěnách ještě blikalo
rodin. Muži byli zaměstnáni jako obsluha a
nouzové osvětlení - prvních pět set metrů
Práce byla zdlouhavá, vyčerpávající.
údržba tunelu, bylo-li zapotřebí přepravit
cesty proběhlo bez větších problémů, jen Muži se střídali po krátkých časových
dolů či nahoru lidi nebo materiál. Byla to
prudce klesající podlaha značně unavovala úsecích, sil jim rychle ubývalo. Jen zima
veledůležitá dopravní tepna vedoucí do
nohy. Uprchlíci už dosáhli první jim při této dřině nebyla – po osmnácti
obydleného kaňonu, jak víte z minulé
„odpočinkové místnosti“. Těch bylo v nekonečných hodinách byl vytvořen a
kapitoly.
tunelu vylámáno do skal celkem pět (pro zabezpečen potřebný průchod.
Když začala katastrofální série případ nenadálé závady v tunelu). Bylo
Zbědovaní, prochladlí a hladoví, ale
hrozných výbuchů doprovázených požáry tam nářadí na drobné opravy přepravníků,
šťastní uprchlíci mohli za Munova vedení
a otřesy půdy, nechali k smrti vyděšení čelové svítilny, něco potravin, pracovních
pokračovat v cestě. Někteří šli už z
obyvatelé okolí tunelu všeho, popadli děti oděvů a přikrývek. Z jedné stěny vytékal
posledních sil, menší děti byly neseny, ale
a spěchali k tunelu. Za jejich zády se malý pramínek vody zachycované v
zástup šel. Průvod uzavíral Filo s dvěma
rozpoutalo peklo. Výbuch stíhal výbuch, kamenné jímce s přepadem, aby mohla
nejzdatnějšími muži. Dbali na to, aby
každý nový byl vždy silnější předchozího, přebytečná voda odtékat malou stružkou
nikdo nezůstal na cestě. I z dalších
náhle ztemněla obloha, byla co chvíli pryč. Ti moudří, kteří místnůstky budovali
„odpočivadel“ si vzali to, co potřebovali, v
ozářena děsivou rudou září. Půda se „pro všechny případy“, nemohli tušit, že
tom posledním, asi 500 m od ústí tunelu do
chvěla, vzduchem létaly kameny a úlomky jednou zřejmě zachrání řadu životů.
kaňonu, zůstali ti nejvyčerpanější. To už
bortících se budov. Praskaly i některé Všichni se tam sice nemohli vejít, ale o to
svítilna, kterou nesl jeden z mužů
vrcholky horských štítů, balvany se s teď nešlo. Získali však několik dobrých
kráčejících vpředu, osvětlila vrata.
ohlušujícím rachotem řítily do údolí. svítilen a ti nejpotřebnější se dooblékli. To
To byl konec cesty a snad i útrap. V to
Hořela snad i země a kamení. Z požárů bylo životně důležité, protože teplota v
všichni doufali, i když nikdo z nich nemohl
stoupaly k obloze sloupy černého dýmu, tunelu se pohybovala mezi pěti až osmi
vědět, co je za nimi čeká.
všude se šířil nesnesitelný zápach, už stupni Celsia.
téměř nebylo možné dýchat.
Muno otevřel malá dvířka pro průchod
Když míjeli druhou „nouzovou“
jednotlivců. Do tunelu se prodralo trochu
Jako zázrakem doběhli všichni místnost, podlaha v tunelu se začala vlnit a
denního světla. Rázným pohybem ruky
prchající k vratům nedalekého tunelu včas v nadloží, asi dvacet metrů před nimi to
zastavil nedočkavce, kteří už už chtěli být
(bylo jich celkem devadesát osm). Prchali zapraskalo. Nejdříve sotva slyšitelně, pak o
venku. „Nejdřív musíme zjistit, jak to tam
tak, jak byli, někteří bosi, oblečení jen něco víc, až nakonec strop po celé šíři
vůbec vypadá.“ Prošel dvířky. Dva muži
nalehko. Dovnitř se dostali bez problémů. tunelu praskl a zavalil cestu kamením.
dávali pozor, aby ho nikdo nenásledoval.
Zavřeli vzduchotěsná vrata a v houfu Potom pohyby půdy ustaly a v tunelu se
Za chvíli byl zpátky. „Vypadá to nadějně,
vyrazili k přepravníkům. Ty ale rozhostilo hrozivé ticho. Nouzová světla
aspoň poblíž tunelu. Můžete otevřít celá
nefungovaly. Cesta pěšky byla zdánlivě definitivně zhasla. Tunel byl rázem
vrata a vyjít pomalou ven.“ – Ty tři
krátká, kvůli strmosti však velmi těžko neprůchodný, hromada kamení sahala
kilometry cesty překonávali víc než 24
schůdná. To nikomu nevadilo (stejně téměř ke stropu.
hodin. ►
neměli jinou možnost), hlavně že byli
Ozvaly se hysterické výkřiky.
zachráněni, jak věřili. Když pak začaly
Uprchlíci začali ztrácet hlavu. Dopředu
●●●
vibrovat stěny, podlaha i strop tunelu,
nemohli, zpátky taky ne. Nahoře je čekala
zmocnila se jich hrůza. Spěchali, co jim
jistá smrt. Přece jen se ale našlo několik
Tunel
Povídka
Na keře a na trávu před vraty se dívali
téměř jako na zázrak. Tady život
nevymizel. Když dosedli do trávy, zvedl se
oblak jemného popílku, kterým byl trávník
jako „pocukrován“. „Dejte si honem
všichni nějakou látku před ústa, nebo se
udusíte!“ vykřikl Kosaj, který patřil k
nejzkušenějším. „A dávejte pozor, ať
zbytečně nevíříte popílek!“
10
půda v kaňonu se začala mírně chvět. Pak
se na několika místech začaly valit z
vrcholků hor balvany i drobnější kamení.
Na třech místech zavalilo silnici, táhnoucí
se po břehu říčky, přehradilo i vodní tok,
ale voda si naštěstí našla cestu mezi
balvany, takže nic nebylo zaplaveno. Horší
bylo, že v nejširším úseku byly padajícími
balvany zničeny hospodářské budovy se
stroji, ale naštěstí nedošlo k ztrátám na
Celý dav se pomalu ukládal na
životech.
trávník. Bylo příjemné teplo, to působilo
na prochladlé uprchlíky blahodárně. Když
Obloha ztmavla jako v noci a asi po
se usadil zvířený popílek, dalo se dobře hodině se začal do kaňonu snášet jemný
dýchat i bez látkových filtrů. – Teď teprve popílek. Zpočátku hustě, pak stále méně,
většinu zachráněných opustily síly a padla až asi po deseti hodinách přestal padat.
na ně smrtelná únava. Měli pocit, že celí Místy ho napadalo až deset centimetrů.
zhadrovatěli, ale bylo jim příjemně a téměř
Obyvatel kaňonu se zmocnila hrůza.
všichni usínali.
Měli nahoře své příbuzné, přátele, známé.
Polova se Sukinem, kteří dokonale Co je s nimi? Spojení s povrchem bylo
znali kaňon, se po krátkém odpočinku s beznadějně přerušeno, na žádné signály
vypětím všech sil vydali na cestu. Věděli, nepřišel ani náznak odpovědi.
že první obydlí, jakási vstupní brána do
kaňonu, se nachází o pouhý kilometr dál, v
●●●
místě, kde se kaňon začíná rozšiřovat. Je to
příbytek pro obsluhu tunelu, bydlí tam dvě
Teprve uprchlíci, kteří se tunelem
rodiny patřící k technickému personálu. dostali do kaňonu, vnesli do nejistoty
Tam snad dojdou.
jasno. Hrozné jasno. Bylo to mnohem
horší, než bylo možné očekávat. –
Cesta byla sice široká a pevná (kvůli
Šokovaní obyvatelé domu nevěděli, jak
případné přepravě větších nákladů), ale
předat hroznou zprávu dál. Nejdřív ale
místy se svažovala a po popílku to
museli pomoci těm, kteří prošli tunelem.
nepříjemně klouzalo. Polov i Sukin byli od
Okamžitě tam poslali malý povoz s
pádů, kterým se při vší opatrnosti
potravinami, bylo to poměrně blízko a
nevyhnuli, samá modřina, ale šťastně došli
povozu se podařilo překonat i kluzkost
k cíli. Bylo na čase, na další cestu už by
cesty.
jim byly síly nevystačily.
Šokovaný kaňon
Třicet kilometrů dlouhý kaňon, široký
500 – 900 metrů, se na třech místech
výrazně rozšiřoval na pět, dva a čtyři
kilometry. Na dvou nejširších místech byly
pěstovány zemědělské plodiny, takže
pokud šlo o zdroje obživy, byl kaňon v
případě nutnosti zcela soběstačný. V těch
místech stála malá sídliště a těsně u
strmých skalních stěn hospodářské budovy
se zemědělskou technikou a sklady, v
nejužší z rozšířených částí kaňonu pak
laboratoře, výzkumné pracoviště, velký
přednáškový sál, dílny – a pochopitelně
pohodlné domky pro zaměstnance.
Už víme, že jeden kilometr od ústí
kaňonu stála obytná budova pro
zaměstnance udržující tunel, na konci
kaňonu
na
tříkilometrovém
níže
položeném, jakoby zanořeném úseku, byly
vysazeny ovocné stromy a stály tam dvě
budovy: obytná pro pěstitele a ošetřovatele
stromů a skladiště pro sklízené ovoce.
Když došlo „nahoře“ ke katastrofě,
slyšeli obyvatelé kaňonu tlumené rány a
všichni, bez ohledu na zimu, se museli
vrátit za vrata tunelu.
Přívaly deště po půlhodině ustaly.
Říčkou se valilo husté bahno. Na jedné
straně prudký déšť očistil povrch kaňonu
od popílku, ale bahno, které takto vzniklo a
nebylo na všech místech strženo vodou do
říčky, zcela vyplnilo všechny dolíky a
zalepilo i dobrou polovinu polí. Co bude s
úrodou? Vystačí kaňon i s tím, co nebylo
zničeno?
Břehy potoka byly zahlcené bahnem.
Silnice táhnoucí se po břehu asi metr nad
hladinou říčky byla sjízdná, až na zavalené
úseky, které se zatím kvůli dešti nepodařilo
zcela uvolnit. Ty ale byly až za první
osadou. Cesta k tunelu byla volná a na
zprůchodnění dalších úseků se pilně
pracovalo.
Zato ty tři jakoby zanořené kilometry
na konci kaňonu byly pod vodou, spíš pod
bahnem. Obyvatelé se před přívalem jen
zázrakem zachránili na provizorním
plavidle, na němž se dostali do bezpečí.
Život v kaňonu
Uprchlíci
byli
rozděleni
do
jednotlivých sídel, byli ubytováni dokonce
i v té části, kde žili jen vědečtí a techničtí
pracovníci. Pro bydlení byly upraveny i
menší místnosti vylámané ve skalách (těm
se až na vlasové trhliny na několika
místech nic nestalo). Všichni jen trochu
práceschopní obyvatelé začali čistit kaňon
Hned poté se museli odhodlat k tomu, a znovu obdělávat pole, kde byla zničena
aby poslali hroznou Jobovu zvěst dál. úroda.
Nejbližší sídlo bylo vzdálené šest
Nikomu nebylo jasné, zda byla
kilometrů, ale spojení mezi sídlišti kaňonu
zničena celá planeta, nebo jen její část. Na
přerušeno nebylo, a tak se odhodlali. Nemá
severní straně byla přece dvě nízká pohoří,
cenu popisovat zoufalství, které zpráva
snad tedy aspoň tam se někdo zachránil...
vyvolala. Určitě bylo dobré, že se museli A možná i někde jinde, třeba u pobřeží...
neprodleně připravit na příchod uprchlíků
Ti, co se vydali tunelem nahoru, aby
a zabezpečit jim aspoň pro první okamžik
přístřeší, neměli tudíž mnoho času na zjistili něco bližšího, neuspěli. Vrcholky
hor byly pro svou strmost zcela
zármutek.
Museli okamžitě odeslat povozy, nepřístupné. Zbývaly signály. Nahoře před
jakési malé autobusy. Věděli, že kdo ústím tunelu byla instalována vysílačka,
nejsilnější, jaká byla v kaňonu k dispozici.
rychle dává, dvakrát dává.
Část obyvatel kaňonu začala okamžitě Signály byly vysílány do všech stran i do
zprůchodňovat zasypané úseky silnice a vesmíru (tam ale měly malý dosah). Nic,
koryto říčky. Protože měli k dispozici nic a nic.
výkonnou techniku, nebyl to velký
Během tří měsíců se podařilo poněkud
problém. Zatím se shora spustil tichý déšť.
víc uvolnit a zabezpečit tunel, sestrojit v
Drobný, mírný, ale stále intenzivnější, až dílnách kaňonu miniaturní letoun pro dvě
se proměnil v průtrž. Tu v kaňonu nikdy osoby, dopravit jeho části na povrch,
předtím nezažili. Voda se začala valit i ze smontovat a vydat se na průzkum
skal. Odklizovací práce musely být vzduchem. – To, co letci uviděli, jen
okamžitě zastaveny. Všichni prchali do
potvrdilo jejich tušení, přesto jim to
bezpečí svých domovů. – Bylo dobré, že
vyrazilo dech. Dokonalá zkáza.
ke skupině zachráněných stačila ještě
Nezbývalo nic jiného, než zdokonalit
předtím dojet pomoc s potravinami, ale
vysílačku, napevno ji umístit nahoru ►
Povídka
11
před vstup do tunelu, zapojit ji a prosit
Stvořitele, aby někdy někdo zachytil jejich
volání o pomoc.
Zatím dole v kaňonu byl zorganizován
život tak, aby tam mohli žít v klidu a
poměrné pohodě, než někdo zjistí, zda na
Zelené planetě někde někdo žije, popřípadě
na věky, protože takový koráb, který by
mohl doletět pro pomoc na Azurovou
planetu, nikdy nemohou s tím, co mají k
dispozici, postavit.
●●●
Když Bronzané vezli naše Zeleňany
na Azurovou planetu, aby s ní navázali
spolupráci, neboť jejich záměry ve vesmíru
byly totožné se zeleňanskými, odbočili na
žádost Zeleňanů ke zničené planetě, aby
viděli, v jakém je stavu. I když už měli
záznamy ze sondy, tudíž věděli, že tam
život zcela vymizel.
Obrovské překvapení zažili, když
zachytili signály vysílané od tunelu.
Nemohli přistát, to bylo příliš riskantní,
nemohli se k planetě přiblížit ani natolik,
aby byli viditelní. Jen k ní vyslali několik
signálů.
Když obsluha vysílačky zaznamenala
slabé zapípání v přijímači, domnívala se,
že se jí to jenom zdá. Zvuky se ale po
chvíli opakovaly. To už bylo jasné, že o
nich někdo ví. Zajásali. V první chvíli si
neuvědomili, že to mohou být i nepřátelé,
kteří by je mohli zničit. To jim došlo, až
když první nadšení pominulo. Stejné
nadšení panovalo i v kaňonu, když tam
došla zpráva od obsluhy vysílačky.
Signály z vesmíru po chvíli přestaly.
Neznámý tedy odletěl. Proč? Vrátí se
někdy? Snad ano, jinak by se jim byl
neohlásil.
Před výpravou bylo několik otazníků:
1. Přežil vůbec někdo, nebo signály
vysílal automat opatřený nevyčerpatelným
zdrojem energie? Ani to nebylo možné
vyloučit.
2. Kolik Zeleňanů přežilo? Byli to
jenom obyvatelé kaňonu, nebo tam našli
útočiště i ti, co žili u tunelu?
3. Je vůbec možné přistát na některém
místě poničené planety? Udrží její povrch
takové zatížení? Bude možné opět
odstartovat?
4. Nehrozí posádkám nebezpečí z
možného ozáření z nějakého zatím
neznámého zdroje? - Všichni budou mít
samozřejmě dobré ochranné skafandry pro
první kontakt s pevninou, ale budou
účinné? Tady už bylo nutné riskovat, jinak
by se expedice nemohla uskutečnit.
5. Jak velké koráby mají odletět?
Kolik jich má být? Jaké má být složení
expedice a kolik má mít členů?
Z toho všeho vyplývalo, že i když má
výprava odletět co nejdříve, nesmí být
uspěchaná. Po důkladných rozborech bylo
rozhodnuto, že odletí tři koráby. Dva velké
pro přepravu „repatriantů“, schopné odvézt
po třiceti osobách, jeden s odborníky,
vědeckými pracovníky, techniky (celkem 8
osob), přístroji pro základní výzkum
poměrů na planetě a také nářadím pro
případné nejnutnější opravy, kdyby se
vyskytly nenadálé závady na korábech.
Každý z korábů vezl i miniaturní mobilní
stroj umožňující pohyb vzduchem, popř. i
po zemi, pokud by to bylo možné, protože
expedice
chtěla
alespoň
přibližně
zmapovat stav planety po katastrofě. Zmiňovat se o zabezpečení výživy nejen
pro členy expedice by bylo nošením dříví
do lesa. Snad ještě jednu zajímavost: mezi
členy expedice byli i dva pozemšťané,
mimořádně zruční mechanici.
Těšili se na návrat neznámých,
zároveň se i trochu děsili, kdo to bude.
Na Zelené planetě
Začala jim dlouhá doba nejistoty, naděje
Let korábů byl klidný bez jediného
smíšené s obavami. Nejistota je vždycky
strašná. Deprimuje. Ale byla tu i jiskra problému. Přistání provedené zkušebně
jedním z korábů v blízkosti tunelu dopadlo
naděje a ta jim dodávala sílu.
dobře. Polohu kaňonu všichni dobře znali.
Byl uvnitř jediného vysokého a rozlehlého
●●●
pohoří, navíc od tunelu, který k němu vedl,
byly bez přestání vysílány do éteru signály.
Záchranná expedice
Na Azurové planetě se urychleně
připravovala expedice určená k záchraně
Zeleňanů, kteří přežili v kaňonu katastrofu.
Čím byla katastrofa způsobena, nebylo
nikomu jasné. I toto tajemství měla
expedice alespoň trochu poodhalit.
Především ale měla navázat přímý osobní
kontakt s přeživšími, pokud někdo přežil, a
bude-li to možné, aspoň část z nich převézt
do nového domova na Azurové planetě.
letiště, ale ta byla určena pouze pro místní
lety.
Naše expedice si mohla (čistě
teoreticky) vybrat, přistávacích ploch bylo
na planetě dost, nebylo však jasné, zda
jsou po katastrofě v takovém stavu, aby
umožnila bezpečné přistání a odlet
vemírných korábů.
Povrch planety byl pustý, jakoby
politý nějakou glazurou, která už byla v
době naší expedice místy narušena
menšími či většími ostrůvky zeleně a
malými vodními plochami. Ty, stejně jako
vodní toky, byly zaříznuty hluboko do
terénu.
Na severu planety se rozprostírala dvě
nízká pohoří, také jakoby něčím politá, na
jihu pak jedno rozlehlé, vysoké, se
strmými skalami. Jedině jeho vrcholky
byly čisté, bez jediného nánosu. „Poleva a
glazura“ připomínala lávu, ale ta
nepřicházela v úvahu, protože na planetě
nebyla jediná sopka. V tomto prostředí
musela expedice – s určitým rizikem –
přistát. Jak dopadne přistání v těchto
místech? Jsou někdejší přistávací plochy
schopny udržet těžké koráby? Jak vysoká
vrstva popílku na nich leží? Je sypká, nebo
natvrdo udusaná dešti? Když první koráb,
jakýsi pokusný králík, dosedl bez
problémů, ostatní ho následovaly.
Velitel expedice rozhodl takto: Část
výpravy zůstane u tunelu (dva koráby) ,
druhá část s jedním korábem se pokusí
přistát u někdejšího hlavního města. Pro
orientaci jim sloužila mapa, také zvláštní
pahorky, trosky někdejších měst, přikryté
rovněž už zmiňovanou glazurou. Podle
těchto bodů se dostali až k někdejšímu
centrálnímu letišti. Velitel korábu podal
zprávu veliteli celé expedice, který zůstal u
tunelu, a čekal na pokyny, jak má
postupovat dál.
Pokyny přišly vzápětí: Zatím zůstaňte
na místě, neopouštějte koráb, až zjistíme,
co se dějě v kaňonu, dostanete další
pokyny.
To už se ale otevřela vrata tunelu. V
nich se objevily dvě postavy a vyzvaly
posunky posádky korábů, aby vystoupily
ven a daly jim najevo, že jim nehrozí
žádné nebezpečí. Několik členů posádek
Přistávací plocha poblíž tunelu nebyla bylo ze Zelené planety. Zástupci obyvatel
příliš velká, měla sloužit především místní kaňonu si oddechli. Přiletěli jejich někdejší
dopravě, ale mohla v případě potřeby druhové.
sloužit i pro větší konvoj, pokud by byly
Polovina posádek se vydala tunelem
koráby řízeny zkušenými piloty.
do kaňonu, ostatní zůstali u korábu.
Velké meziplanetární letiště leželo u
teď už zničeného hlavního města (viz
Oboustrannou radost ze setkání
přiloženou mapku), další dvě pak u center popisovat nebudu, tu si jistě dovedete
východní a západní oblasti. Kromě toho představit. ■
ležela u někdejších větších měst menší
Román na pokračování
12
Pri ohni
Splnené sny – Část siedma
Rastislav Kučírek
Ráno som sa zobudil v krásne drevom
voňajúcej izbe. Ležal som na posteli bez
prikrývok, len tak uložený, a pozeral do
stropu. Moje veci boli uložené na malom
stolíku blízko postele. Rozmýšľal som,
kto ma asi mohol vyniesť hore, uložiť do
postele a priniesť mi všetky tie veci.
Včera, keď som ešte len prvý raz objavil
toto sídlo, nejako zvlášť som si nevšimol,
že budova má viac poschodí, kde sú
pravdepodobne jednotlivé izby, v ktorých
som práve vstal.
Postavil som sa na nohy, natiahol,
vyzbrojil sa všetkými vecami a vykročil
von z izby. Dostal som sa na menšiu
chodbu, kde boli na pravej strane aj
ostatné izby. Po ľavici boli schody dole.
Pohľadom som ešte prešiel izbu, či som si
nič nezabudol, zavrel som dvere a išiel
smerom ku schodom dolu. Zišiel som
schodmi a vyšiel po ľavej strane krbu na
prízemí. Schody boli schované v prítmí,
takže som ich včera mohol sotva vidieť.
Dostal som sa do krčmy, kde som bol aj
včera. Ako som sa tak rozhliadal, miesto
bolo ľudoprázdne. Prechádzal som sa
pomedzi prázdne, alebo všade boli
poprevracané stoličky, pomedzi stolmi
plnými zvyškami jedál a pití zo včera.
Barman tu ešte nebol, a preto tu ešte nikto
iný neupratal.
Ako som tak kráčal a cítil sa ako
nejaký osamelý človek kráčajúci po
opustených obydliach, zbadal som
Silvera, schovaného ticho v rohu, ako
bafká fajku. Pousmial som sa:
„Dobré ránko.“
„Dobré, dobré – vyfúkol obláčik
dymu – no ako si sa vyspal?“
„Ale dobre len dosť málo. A ty si čo
už hore?“
„Ále ráno som bol ukradnúť také
listiny, podľa ktorých ma mali zatknúť.“
Pousmial som sa: „Takže to, čo sme
včera s Darikou zháňali, nebolo na
škodu...“
„Veru nie.“
„Uhm. A ako som prosím ťa zaspal?
Veď si vôbec nepamätám, ako som sa
mohol ocitnúť v hentej posteli!“ „To vieš, zaspal si pri krbe, rovno
v kresle, a keď sme s tebou potriasli, aby
si šiel hore, kľudne a ticho si
odpochodoval. Veci by si tu bol nechal,
tak som ti ich ešte doniesol...“
„Normálne, sám, bez toho, aby ste ma
pridŕžali, som vstal a odišiel?“
„Presne tak.“
„No teda ja si to vôbec nepamätám!
Predstav si, čo všetko možné by ste mohli so
mnou robiť, keď som taký ľahko
ovládateľný!“
„Ja si myslím, že nám môžeš kľudne
dôverovať...“
„Ja mám len stále obavy. Veď som tu
len zopár dní a už som s vami v takom
blízkom kontakte, už do vás vkladám toľko
dôvery... To sa ľahko môže obrátiť voči
mne!...“
„Nejdem ťa tu chlácholiť ani ti hovoriť,
že máš zbytočné obavy. Keď sa ti niečo
nepáči, môžeš ísť priamo na ulicu, nájdeš
tam dosť iných spolkov.“
„Ale veď ja viem, ja viem...“
Elf si so spokojným úsmevom potiahol
z fajky a spýtal sa ma:
„Nejdeš sa prejsť?“
Znova som sa rozhliadol vôkol seba po
prázdnej izbe, ktorá pôsobila tak pusto, až
som si uvedomil, že prechádzka takým
sviežim lesíkom by mi prospela:
„Dobrý nápad. Poďme.“
Vyšli sme z dverí krčmy a na moje
prekvapenie vychádzajúce slnko už bolo
vcelku vysoko. Osvetľovalo chladné kamene
mesta a jeho lúče presvetľovali paru, ktorá
sa vytrácala zo striech domov. Ponurá
atmosféra skorého rána sa vytrácala
a prichádzal krásny nový slnečný deň.
„Tak čo? Rozhýbeš si trochu telo po
ránu?“ – pýtal sa Silver a pri tom schovával
fajku do vačku.
„Aach, ja nemám moc rád pohyb po
ránu...“
„Neboj, tento pohyb si zamiluješ
akokoľvek.“ – dopovedal a vyhupol sa na
najbližší múr. Prešiel zopár skrčených
krokov a ladne preskočil na vedľajší dom.
Dlho som neváhal a vyhupol som sa za ním.
Preskákali sme po pár strechách,
poschodiach, až sme sa dostali ku hradbám,
a vyhupli sa na ne. Po nich sme prebehli
známy krátky úsek a potom už pod klenbou
brány von. Vlastne ani neviem, či by tade elf
išiel, keby ho nepredbehnem a vediem ho.
Už minule spomínal, že z mesta pozná
hrozne veľa rôznych tajných východov...
„Tak? A teraz ktorým smerom? Tadeto
som prišiel a pokiaľ viem, je tu navôkol
prevažne len buš...“ – povedal som mu
skrytý za sudmi položenými pri hradbách.
Od stráží sme boli aj tak ďaleko, takže sme
sa možno ani nemuseli báť, ale aj tak sme sa
radšej schovali.“
„A čo je zlé na buši?“
„Noo... ehm tá rovina všade navôkol,
málo stromov... Myslel som, že pôjdeme
do lesa.“
„Veď aj pôjdeme, no než tam
prídeme, budeme musieť prejsť cez ňu.
A mimochodom, táto buš je vcelku malá,
takže, keď sa pozrieš po nej na vôkol,
vidíš vždy nejaký okraj – les, mesto,
more, skaly...“
„Takže teraz pôjdeme do lesa takú
dlhú štreku?“
„Áno.“
„No dobre teda... aspoň sa
prejdeme...“
Vydali sme sa na cestu a pustili do
rozprávania. Silver mi ukazoval všetko
možné, najmä špeciálne rastliny, z ktorých
sa dali zrobiť všelijaké esencie pomocou
kúzel, čo mal vo svojej pamäti. Počas
cesty sme sa dostali na štreku, ktorá bola
druhá hlavná vedúca na mesto. Tadeto
všetci dedinčania ráno putovali do mesta
predať svoj tovar.
„Počuj, ako sa vlastne volá to mesto,
v ktorom som bol a kam títo všetci idú?“
„Denestir.“
„A odkiaľ vlastne prichádzajú všetci
títo ľudia? Veď navôkol nevidím žiadne
osady.“
„Schádzajú sa z veľmi širokého
okolia. Tu v meste, kde je prístav, sa
výborne predávajú veci, ktoré sú na
viacerých miestach veľmi vzácne, a preto
za ne obchodníci dobre platia.“
„No a kde je taká najbližšia
dedinka?“
„V tom lese, kam práve mierime.“
„Aha, a plánuješ ísť aj dovnútra
dediny?“
„Uvidíme.“ Na chvíľu sa odmlčal,
zamyslel sa, a potom sa ozval:
„Nepovieš mi ešte niečo o živote na
Zemi, odkiaľ si prišiel?“
„Ale áno, prečo nie... Ako si ju
pamätáš? Porozprávam ti, čo všetko sa
zmenilo.“
Tak sme sa začali rozprávať, elf mi
hovoril, ako si on pamätá Zem, v akom
stave ju opustil, a ja som mu vyprával
o udalostiach, ktoré zmenili svet, zmenili
ľudí, udávali smer. Silver sa veľa pýtal,
zaujímal sa, tváril sa dosť odmerane, ale
ani raz clivo. Popri reči sme sa napokon
dostali k téme – z ktorej krajiny
pochádzame. Ja som spustil vyprávanie
o svojej vlasti, lenže po chvíli mi došlo, že
vôbec nemusíme pochádzať z tej istej,
a navyše sme stále hovorili v elfčine,
takže ani neviem, po akej reči vie ►
Román na pokračování
Silver hovoriť. Elfsky som sa ho spýtal,
odkiaľ
vlastne
pochádza:
„Počuj
naposledy, keď si mi hovoril o svojom
živote tu v Perilane, nespomínal si mi,
odkiaľ si prišiel zvonku...“
„Ani o tom nechcem moc hovoriť.
Iba ma zaujímalo, či sa ľudia zmenili
odvtedy, čo som odtiaľ došiel, ale podľa
toho, čo počúvam, vidím, že nie.“
„No veď nemusíme to rozoberať. Len
by ma zaujímalo, či by si ma rozumel,
keby hovorím mojou rodnou rečou. Elfsky
som sa síce dlho a poriadne učil, ale lepšie
by mi padlo hovoriť v mojej rodnej reči.“
„A načo? Veď si v inej krajine,
hovoril si mi, že chceš začať so všetkým
odznovu.“
Pozrel som na oblohu a odpovedal:
„Vieš čo? Máš pravdu. Nebudeme sa
o tom baviť. Len mi prosím povedz, ako si
sa sem dostal.“
„Všetci
Garwellovia
sa
sem
premiestňovali honosným rituálom – tak
ako ty, tak aj ja. A všetci sme sa ocitli na
rovnakom mieste. Na tej lúke, po ktorej si
kráčal prvý raz, keď si sem prišiel. Všetci
sme sa najprv dostali do hostinca
u Kartera a drevorubači nás kryli, nikomu
nič nepovedali. Čiže keď ich mestskí
strážnici vyzabíjali, nevedeli, čoho sa
dopustili.“
„Aha, takže preto si ich tak kruto
potrestal?“
„Nebol to len trest. Bolo to aj
ponaučenie. Prenasledovali ma kvôli
tomu, že som v meste ničil tyraniu, čo sa
snažili nastoliť, a navyše nie všetci
zomreli, tak dúfam, že sa z toho
ponaučia.“
„A kto tam bude teraz miesto nich?“
„To práve neviem, ešte uvidíme.“
Počas rozhovoru sme sa približovali
k ľuďom smerujúcim do mesta, no keď už
sme boli blízko, Silver si to rozmyslel
a rozhodol, aby sme sa medzi nimi moc
nemotali, pretože nevieme, kto by sa tam
mohol nachádzať. Tak sme kráčali
obďaleč a sem-tam sme medzi sebou
prehodili nejaké slovo. Ja som si všimol,
že les, čo sa mi zdal byť taký vzdialený,
už je celkom blízko nás a ani som sa
nenazdal a už sme boli aj na jeho okraji.
Čas akosi rýchlo ubehol. Aj slnko na
oblohe už bolo v polohe poobedia. Ľudí
na ceste, ktorá už bola teraz v diaľke,
ubúdalo.
Vošli sme do lesa. Všade bola zeleň,
zem bola vydláždená machom a vtáky
štebotali. Príroda hrala opäť úžasné
divadlo a ja som sa rozplýval. Hodnú
chvíľu sme mlčky kráčali, až sa napokon
elf ozval: „Čo keby sme tu prespali?“
Prišlo mi to ako skvelý nápad
a radostne som súhlasil. Tábory ma vždy
bavili a pri takomto návrhu som si
u predstavoval, aké to bude celé skvelé spať
tu, pod holým nebom, teraz, keď je také
skvelé počasie. Aj Silvera jeho vlastný
nápad potešil a usmial sa.
„Tak potom by sme mali ale čosi
uloviť, aby sme neboli hladní.“
Pri týchto slovách som sa zľakol. I keď
som si budoval vnútornú silu a zaháňal som
strach, voči vražde zvieraťa som mal vždy
predsudky a vedel by som ho zabiť, asi len
keby mi išlo o život. V tejto situácii som sa
za to hanbil, ale aj tak som si to priznal.
A priznal som to nahlas:
„Vieš, ja... ehm... myslím, že
nedokážem ešte uloviť nejakú zver.“
„No tak to nevadí, môžem to spraviť aj
ja, ale mal by si sa to naučiť.“ – odpovedal
celkom kľudne bez náznakov prekvapenia.
„Dobre, veď to chce len čas. Ja sa
posnažím.“
„Fajn, tak ja idem niečo uloviť a ty bež
prosím zatiaľ nájsť nejaké táborisko.
A priprav drevo na oheň!“
„Áno, však viem... Len ako sa
stretneme?“
„Neboj sa, ja si ťa nájdem.“
„Výborne, tak teda lovu zdar!“ zakričal som a už som od nedočkania celý
roztržitý utekal. Behal som po tráve, po
machu, preskakoval potoky, kľučkoval
medzi stromami, šuchotal po starom lístí,
alebo som vyšiel a zase zišiel zopár kopcov,
než som sa cítil dostatočne vybehaný
a spokojný. Ďalej som už iba kráčal
a pozeral z miesta na miesto, kde by sme sa
mohli zložiť. Ako som tak rozmýšľal,
napádalo ma, ako ma môže elf zase nájsť.
Podľa nejakého kúzla? Alebo má taký dobrý
čuch? Veď som chodil aj cez potoky, to by
predsa stratil stopu... A kde môže byť tá
dedina, ktorú spomínal? A čo keď v lese žijú
dáke nebezpečné zvery?
Začínal ma obklopovať strach. Pre pocit
istoty som do ruky chytil dýku, ale neprestal
postupovať ďalej. So stiahnutými svalmi
som ešte chvíľu kráčal, ale po nejakej dobe
som sa ukľudnil - cestu som si pamätal,
takže v núdzovom prípade by som sa mohol
vrátiť. Predo mnou sa zjavil prudký kopec.
Priam až taký, že miestami boli skaly. Bol to
výbežok z hrebeňa a dalo sa naňho len ťažko
dostať. Napadlo ma, že na takýto kopec sa
zvieratá určite nedostanú, a tak som sa tam
začal štverať. Kamene boli pevné, nedrobili
sa, pevne sa dali uchopiť a behom chvíle
som bol na vrchu.
Obchádzal som celý kopec zhora
a usúdil som, že je to najbezpečnejšie
miesto, aké som mohol nájsť. Veľké bolo asi
tak 50 krát 70 krokov a stromy tu neboli
žiadne, iba zopár malých, hustých krov na
okraji, ktoré aspoň bránili vetru. „Skvelé
miesto“ – povedal som si a vzápätí ma
napadlo, ako asi tak založím oheň. Žiadne
13
iné miesto sa mi už nechcelo hľadať
a s týmto som bol nadmieru spokojný. Po
chvíli rozmýšľania som sa rozhodol
vynosiť si drevo zospodu.
Veci som si zložil tam, kde som bol,
a z opasku na tulci som si spravil
pomôcku, s ktorou som drevo dolu
zväzoval dokopy a vynášal postupne
nahor. Najprv som začal tým najmenším
a postupne nosil aj tie väčšie kusy. Išiel
som dolu a naspäť najmenej tridsať krát,
až kým bolo dosť dreva na celú noc.
Keď som to už všetko mal, usadil
som sa do tureckého sedu a pozoroval
slnko, ako končí svoju púť. Cítil som sa
príjemne ustatý i dal som voľný priestor
svojim myšlienkam. Les bol pokojný,
bolo počuť len vtákov, nad Silverom som
nerozmýšľal, len som dúfal, že príde.
Rozmýšľal som nad svetom, z ktorého
som sem prišiel. Nič iné ma tam
nezaujímalo viac ako ľudia, preto som aj
teraz rozmýšľal o vzťahoch. Komu asi tak
môžem chýbať? Rodine, zopár priateľom?
Predstavoval som si ich, ako za mnou
smútia. Smútia vôbec? A čo keď majú
z toho traumy, ako som mal ja? Videl som
smutné tváre svojich blízkych akoby pred
sebou a snažil som sa presadiť v svojej
hlave myšlienku, že si z toho nič nemám
robiť. Avšak vyhrávala myšlienka, ktorá
vinila mňa.
Radšej som s tým prestal a začal
rozmýšľať nad ľuďmi, ktorí chýbajú mne.
Prvá ma napadla ONA.
Ľahol som si do lístia za sebou
a predstavoval si, že leží vedľa mňa. Že
sme tu spolu, že je pri mne, ako spolu
zakladáme ohník, prechádzame sa po
lese... Nie, nie je tu. Možno je. Ale
nedokážem sa jej dotknúť...
●●●
„Dobré dievčatko...“ – začul som
niečí hlas a uvedomil si, že som zaspal.
Pohotovo som sa snažil nahmatať svoj
nôž. „Daj si... za odmenu, ako si na mňa
dlho čakala.“ – ozývalo sa. Prudko som
sa vyhupol na nohy pripravený brániť sa,
avšak takmer som onemel. Predo mnou
sedel drak a pochutnával si na voľačom.
Zrak sa mi ešte trošku rozmazával, kým
som si všimol elfa.
„Bože, ale ste ma vystrašili!“ –
schoval som dýku späť do pošvy. „Kde sa
tu berieš aj s drakom?“
Elf sa nato pousmial a odpovedal:
„Celú dobu, kým sme v Denestire, musí sa
ukrývať tu, v lesoch... Pozri sa, čo sme ti
priniesli...“ – a odviazal zo svojho draka
mladého srnca.
Nebol som z toho ohúrený, ale
každopádne som bol rád, že mám konečne
dačo na jedenie, lebo v bruchu mi už ►
Román na pokračování
poriadne škŕkalo. Slnko medzitým
zapadlo a obloha pochytila sivú farbu.
„Založíme oheň, nie?“ – spýtal som
sa.
„Založ ho, ale veľmi rýchlo, kým
padne rosa!“
Dal som sa do roboty. Pozberal som
suché lístie, čo bolo na okolí, sem tam
nejakú suchú slamu a medzitým som stále
pokukával na draka. Teda dračicu.
Nemohol som od nej odtrhnúť zrak. To
nádherné telo, krídla, drápy. Stále som ju
pozoroval.
Lístky a slamu som poukladal na
malú kôpku a na to dal malinké halúzky.
Akurát som nemal poňatia, ako to bez
zapaľovača alebo zápaliek podpálim.
Prekladal som nezmyselne paličky
a v duchu dúfal, že elf spraví dáke kúzlo,
ktorým mi uľahčí robotu. Miesto toho sa
oprel o strom a pozoroval ma. Keď už
som to nevydržal a nádejne sa naňho
pozrel, rozosmial sa: „Mladý skaut je
v rozpakoch, čo?“
„Priznám sa, na toto som vôbec
nemyslel.“
„No veď skúšaj, skúšaj sa vynájsť!“
„Ja neviem, ktoré skaly sa na to
používajú.“
„Tak skús luk a drievko, ale rýchlo,
než bude vlhko.“
S ohrnutým nosom som sa snažil
nájsť nejakú rovnú paličku a druhé
drievko s načatou priehlbinkou od
prírody. Zachvíľu už som mal správne
drievka v ruke - rovnú paličku som
nasadil do tetivy a jej koniec zapichol do
priehlbinky na drievku. Začal som
rozrábať oheň stálym hýbaním lukom
hore a dole. Ku môjmu podivu, sa z dreva
začalo dymiť veľmi rýchlo, a keď som
začal rozfúkavať, tak palička mi behom
pár chvíľ horela. Chytro som ju priložil
pod pripravené lístie a oheň s menšou
pomocou vzplanul. Potešil som sa
a usmial sa rovnako ako Silver stojaci
obďaleč. „No vidíš!“ – povedal.
Ja som dúchal do ohňa, len aby
nezhasol. Keď už som si bol istý, že horí,
navrhol som, či nezjeme toho srnca, lebo
už som bol od hladu celý bez seba.
„A naporcuješ ho?“ – odpovedal
Silver otázkou.
„Nie – znechutil som sa – voči
takýmto veciam mám skrátka výhrady.“
„No dobre, tak to spravím zase ja...“
Bez toho, aby som odpovedal, som
priložil na oheň. Mrkol som na dračicu
a prichytil ju, ako nás s funením pozoruje.
Elf si vybral dýku a začal párať nehybné
telo srnca.
„Počuj, ako vlastne sa ty s tým tvojim
drakom dorozumievaš?“ – napadlo mi.
„Tá DRAČICA sa volá Thália. To je
jej meno. A dorozumievam sa s ňou
vedomím. Rozumie ma, aj keď hovorím, ale
keď sme vo vzduchu alebo v nejakej
neprajnej situácii, tak sa rozprávame cez
vedomie. Vie vycítiť, čo jej mysľou
hovorím, avšak nemá prístup k ostatným
častiam môjho myslenia.“
„Takže ona nás teraz rozumie?“
Miesto odpovede elfa sa predo mnou
zjavil obláčik dymu z dračích nozdier.
Thália sa mi letmým úsmevom zadívala do
očí a ja som pochopil, že rozumie.
„No vidíš!“ – ozval sa Silver smerom na
mňa.
„Počuj, a ako sa s ňou rozprávaš tým
vedomím?“
Elf zrazu prestal systematicky narábať
nožom a vyzeral, akoby si práve niečo
spomenul. Prižmúril oči, čo si dával
myšlienky dohromady, a nakoniec sa ma
opýtal:
„Pamätáš si na to vrecko, čo som ti dal,
keď sme leteli?“
„Ooo, áno. – zrazu som si aj ja
spomenul – Dal si mi ho ako zálohu, že ti
môžem veriť. Stále ho mám priviazané pri
opasku.“ – odviazal som hnedé kožené
vrecko a podával ho elfovi.
„Mne ho nemusíš dávať.“ – ohradil sa
a pokračoval vo svojej robote. Ja som radšej
odvrátil zrak a prezeral si vrecko.
„Kedy ho môžem otvoriť?“ – spýtal
som sa.
„To je na tebe.“ – odpovedal počas
roboty.
Pozrel som na oheň, priložil ešte zopár
klackov, rýchlo som si k nemu sadol a začal
rozväzovať koženú šnúrku. Keď povolil
uzlík, pomaly som začal roztvárať vrecko
a vnútri neho uvidel hrdlo akejsi fľašky.
Vytiahol som ju a zistil som, že je to
nádobka s akousi esenciou.
„Čo je to?“ – spýtal som sa.
„Tak to – odfúkol si – ti umožní
komunikovať mysľou s mojim drakom.“
„To nemyslíš vážne! Ako je to možné?
Myslel som, že to dokážeš len ty - ako jej
jazdec - s ňou komunikovať takto...
A vlastne prečo som to dostal? Veď teraz sa
môžem rozprávať s tvojim drakom a ty
o tom ani nemusíš vedieť!“
„Esencia je spravená tak, že o tom
budem vždy vedieť. A navyše môžeš Tháliu
takto kontaktovať s akejkoľvek diaľky.“
„A... A... Ako som si toto vôbec
zaslúžil?“
„Ale veď to nie je tvoja odmena, ale dar
za tvoju dôveru, ktorý som ti sľúbil.“
„Lenže to je taký vzácny dar!“
„Hlavne
potrebný.
Budeš
ho
potrebovať.“
Nechápavo som pokrútil hlavou
a pozrel sa do fľaštičky cez žiaru ohňa.
Tekutina bola sfarbená do fialova, ale
nepôsobila odpudivo. „A mám to vypiť?“ spýtal som sa pre istotu.
14
„Samozrejme. Len neprikladaj tomu
takú váhu. Proste, keď budeš chcieť, tak
to vypi.“
S fľaštičkou v ruke som podišiel ku
Thálii. Tá už ma akoby s úsmevom
čakala. Prišiel som k jej mohutnej
červenkastej hlave a gestom som sa
spýtal, či môžem do seba vpustiť tú
esenciu. Dračí ňufák mi zľahka drgol do
ruky a posúval mi ju na naznačenie, že to
mám do seba naliať. Jej oči pri tom
vyzerali pokojne a uprene. Všimol som si,
ako Silver na chvíľu zastavil a pozoroval
nás. Chytil som nádobku do ľavej ruky,
pravou pohladkal Tháliu po veľkom čele,
odštupľoval vrchnák a vypil naraz celý
obsah.
Zostal som stáť a čakať čo bude. Či
so mnou nezatrasie, alebo či nepríde
nejaká bolesť hlavy. Chvíľu som napätý
čakal, ale nič sa neudialo.
„V poriadku?“ – spýtal sa ma ženský
hlas.
„Áno, nič mi nie je.“ – povedal som
nahlas a rozrehotal som elfa i Tháliu.
Počul som ich oboch smiech, ako mi
narovnako znejú v hlave. Silver po
chvíľke dodal: „Skús jej to povedať
mysľou!“
Sústredil som sa, či necítim nejaký
rozdiel v hlave. Všetko bolo tak ako aj
predtým.
„Všetko je v poriadku.“ – pomyslel
som si. „Počula si ma?“ – spýtal som sa
nahlas dračice.
„Nie.“ – odpovedala mysľou.
„Všetko je v poriadku.“ – pomyslel
som si znova, ale zacítil som, akoby sa to
dalo myslieť nejako ináč. Akoby tam bola
ešte jedna možnosť, ktorou som si to
mohol myslieť: „Všetko je v poriadku.
Všetko je v poriadku. Všetko je
v poriadku.“ - opakoval som a postupne
sa dostával cez bariéru svojej mysle, až
napokon som cítil akoby voľačo zacvaklo,
akoby sa voľačo dostalo na svoje správne
miesto. A keď som si znova pomyslel
„Všetko je v poriadku.“ – cítil som, že
som to konečne pomyslel tak správne, ako
to má byť, že som si to konečne správne
myslel.
„Tak to je výborné.“ - dostal som
odpoveď Thálie.
„Vážne
ma
takto
rozumieš?
Rozprávam sa s tebou? Rozumieš každé
slovo?“
„Presne tak.“
„No vidíš, učíš sa rýchlo!“ – vstúpil
do rozhovoru cez myseľ elf.
„Je to úžasné!“ - tešil som sa.
A vzápätí som dostal nápad: „Čo keby
sme sa previezli?“ Thália ihneď povstala
z pokľaku, v ktorom bola doteraz, zaprela
sa o všetky štyri nohy a s ►
Román na pokračování
radosťou vyhlásila: „Na toto som
čakala!“
„Pustíš ma, Silver?“
„Pravdaže. Bežte!“
Dračica sa jemne naklonila bokom,
aby som mohol ľahšie vyliezť, a ja som
15
behom pár sekúnd naskočil. Pevne som sa
chopil sedla, pripútal si nohy k popruhom
a dal znamenie, že som pripravený. Thália
sa celou silou odrazila od zeme vzlietla do
oblohy. Krídla mocne zaberali do vzduchu
a zrazu som videl v prítmí celý veľký les
pod sebou, celú buš aj Denestir
s oranžovo sfarbenou oblohou v pozadí.
Thália pomaly krúžila v okolí miesta,
odkiaľ sme vzleteli, a nechávala ma
kochať sa prekrásnym výhľadom... ■
Děti dubů
Jedenáctá část povídky Wotanovo bratrstvo
Jakub Cepník
Sotva jsme vystoupili z letadla,
ozvalo se několik výstřelů a vojenské
letiště
v Praze-Kbelích
se
rázem
proměnilo v peklo. Naše naděje, že se
nám podaří přistát nepozorovaně, se
rázem zbortily jako hromádka karet.
„Tu máte!“ vrazil mi Vrabec do ruky
pistoli a sám se jal střílet kamsi na kraj
přistávací plochy. Ve tmě se tam krčily
nejméně tři postavy a pálily po nás jako o
život.
Andrew vypustil z úst jakýsi hybrid
mezi anglickou a českou nadávkou,
zapotácel se, naposledy vystřelil – úplně
mimo – a svalil se k zemi.
„Kurvy jedny!“ zařval Vrabec,
přičemž se mu evidentně povedlo vyřadit
ze hry jednoho ostřelovače.
Já jsem zatím svíral smrticí zbraň
v ruce, zmatkoval jsem, v duchu jsem se
modlil a uvědomil jsem si, že mi byla
vojna naprosto k ničemu. Žádná střela mě
však zatím (snad zázrakem) nezasáhla.
„Ustupujeme!“ zaryčel profesor a mít
ještě hlásný roh, vypadal by jako statečný
vojevůdce z nějakého béčkového fantasy
filmu.
Pomalu jsme začali couvat a po chvíli
jsme se už řítili po zelené ploše letiště.
Přeskočili jsme nějaký plot a běželi jsme
dál.
Ani nevím jak, ale za chvíli jsme se
ocitli v lese. Sněhu naštěstí v Praze moc
nenapadlo, nicméně ani tak to nebyla
žádná idylka. Prodíral jsem se dopředu
jako šílenec, tušíce nepřátele blízko za
zády. Neviděl jsem, kam vlastně běžím –
byla úplná tma. Větvičky mě protivně
šlehaly do obličeje.
V jednom místě jsem uklouzl na
sněhu a kutálel jsem se hezkých pár metrů
dolů ze svahu. Vrážel jsem přitom do
pařezů, ale opět jsem to přežil víceméně
bez následků. Přeběhl jsem bez
rozmýšlení železnici a zastavil jsem se,
teprve když jsem spatřil na levé straně
hřbitov.
Ostatní mě vzápětí dohnali. „Takže,
vážení,
asi
nás
zatím
nikdo
nepronásleduje. Jak jsme na tom?“
vykouzlil Vrabec ve tváři naprosto
nepřirozený a vcelku deprimující úsměv.
„Obávám se, že Andrew už není mezi
živými. Pilot to asi taky schytal, jinak
bychom ale měli být všichni, nemám
pravdu?“ přepočítával nás profesor. „Kde je
doktorka Tobiasová?“ zeptal jsem se.
„Tady,“ ozval se z lesa ženský hlas, načež se
odtud vypotácela doktorka.
„Jste někdo zraněný?“ zjišťoval
profesor.
„Ano, they have shoot mé ruka,“ ozval
se tichým hlasem hromotluk Gregory.
Zranění i ztrátu svého druha však snášel více
než statečně.
Schovali jsme se tedy za hřbitovní zdí,
aby nás případní pronásledovatelé nespatřili.
Profesor předvedl své zálesácké schopnosti
– zamaskoval stopy ve sněhu a vytvořil
s mojí pomocí jiné – falešné.
Vrabec se schoval do křoví, aby
hlídkoval, a doktorka Tobiasová zatím
obvazovala Gregoryho ruku. Vypadalo to na
poměrně ošklivé zranění.
A profesor začal opět shrnovat situaci:
„Pokud vím, byli tam ti ostřelovači tři.
Jednoho Matěj bezpochyby zastřelil a
Gregorymu se také povedlo nějakého
zasáhnout – buď je mrtvý, nebo
přinejmenším nebude schopný boje. Zbývá
tedy jeden a ten zajisté zavolá posily.
Otázkou zůstává, jestli si Bratrstvo uvědomí,
že jsme to my. Pokud ano, zbývá nám jen
mizivá naděje. Každopádně je více než
pravděpodobné, že se v následujících
sekundách vynoří na okraji tamtoho lesa
parta ozbrojených chlapů – teď jde jen o to,
kolik jich bude a za jak dlouho.“
Nad obzorem se objevily první
červánky – vycházelo slunce.
„Jestli tu zůstaneme ještě chvíli, najdou
nás. Musíme odtud co nejrychleji vypadnout
a zaplést se do davu. Stejně potřebujeme
mezi lidi, abysme zjistili co nejvíce
informací,“ spekulovala doktorka a utáhla
obvaz kolem Gregoryho paže.
„Tak jdem,“ kývl Vrabec a opět jsme
vyrazili. Nechali jsme hřbitov za zády a
dostali jsme se na kraj sídliště.
„Zálužská,“ přečetl profesor jméno
ulice, „tady to znám. Jsme v Hloubětíně.“
Domy byly zabarikádované a nikde ani
noha. Nebylo se však čemu divit – bylo
teprve časně ráno, hodinky mi ukazovaly
6:59.
●●●
„Dvacátého prvního prosince se
začaly dít ty divný věci. Začali mizet lidi i
předměty a na jejich místě se objevovaly –
a dosud objevují – jiné. Vypadly
telefonické i ostatní signály včetně
internetu, takže pochopitelně nastal totální
zmatek. Vláda, armáda a policie se snažila
uklidnit občany a zabránit téhle anarchii,
ale zatím bezúspěšně. A všechno tohle
vyvrcholilo asi před týdnem, když na
Ruzyni přilétli ti hajzlové… ehm…
s létajícím talířem a takovou hnusnou
příšerou s mnoha rukama. Zabili několik
lidí a během dvou hodin získali pod
kontrolu celé centrum Prahy. Ukázalo se,
že jsou díky tomu monstru daleko silnější
než armáda,“ vyprávěl nám odhadem
sedmnáctiletý kluk s dlouhými vlasy před
hloubětínským Penny Marketem. Bylo
tam úplně vylidněno, pouze v dálce jsme
zahlédli procházet nějakého muže
s dlouhým frakem, širákem a vzorně
zastřiženým plnovousem.
„Předpokládám, že se snaží ovládnout
co nejvíce území,“ řekl profesor
zemdlelým hlasem a zdálo se mi, že ho
opouští odhodlání.
„Jo jo, už mají pod kontrolou několik
čtvrtí. Říká se, že mají hlavní sídlo ve
Staroměstské radnici a kromě toho
kontrolují několik strategických bodů –
petřínskou rozhlednu, letiště v Ruzyni,
dálniční vjezdy, většinu mostů na Vltavě a
nejspíš toho bude ještě víc,“ líčil mladík.
„Tohle už přestává být prdel,
profesore. Co navrhujete?“ mračil se
intenzivně Vrabec a zapálil si cigaretu.
„Musíme ihned najít Artura a pak
uvidíme. Nevím, jestli je ještě možné
tohle všechno zachránit,“ propadal se
profesor do moře beznaděje.
„V
lesích
kolem
Prahy se
shromáždilo pár lidí, kteří si říkají děti
dubů a prohlašují se za novodobé ►
Román na pokračování
druidy.
Považují za své poslání osvobodit
Prahu od těch gaunerů,“ pokračoval kluk.
„Kde je najdeme?“ zeptal jsem se ho.
„Třeba v klánovickém lese,“ odvětil.
„Tak ti tedy děkujeme, máme celkem
na spěch. Není totiž vyloučeno, že nás ti
gauneři, jak jim říkáš, právě hledají a
zřejmě už nejsou daleko,“ rozloučil se
s ním profesor a odešel směrem k místní
autobusové
zastávce.
Bylo
tam
zaparkované jakési červené auto.
Začínalo mi být jasné, co má profesor
v plánu. Dohnali jsme ho. „Matěji,
dokázal byses nějak dostat dovnitř?
Musíme odtud vypadnout a to hned,“
prohlásil profesor. „S radostí,“ přisvědčil
Vrabec. Vykopl sklo u předních dveří,
vlezl dovnitř, nahrnul střepy pod sedačku
a otevřel zbylá okna. „Nastupte si, na
odemykání dveří není čas,“ zahuhlal,
vytáhl z kapsy jakýsi drátek a po chvíli se
mu povedlo nastartovat, aniž by k tomu
potřeboval klíčky.
To už jsme byli pohodlně usazení.
Vrabec šlápl na plyn a vyjel směrem ke
Klánovicím.
„Zdravím, Arture,“ pookřál profesor,
„dlouho jsme se neviděli.“
„Máš pravdu, Methodie, připadalo mi to
jako věčnost,“ zasmál se Kasowski, načež se
otočil k Vrabcovi: „Dobrá práce Matěji.
Nečekal jsem, že je najdeš tak rychle.“
„Dělal jsem, co jsem měl poručeno,
kapitáne,“ řekl Vrabec s přehnanou vážností.
„Vítejte v mé osadě,“ usmál se na nás
druid. „Jmenuji se Ondřej Novák, ale
v těchto dnech mi všichni říkají "Finnean".“
„Děkujeme za přivítání,“ poklonil se
uctivě profesor a všechny nás postupně
představil.
Následující hodinu nám zabralo vášnivé
debatování. Finnean nám nabídl, ať v jeho
osadě zatím setrváme, což jsme s díky
přijali.
Potom jsme vyprávěli Kasowskimu, co
jsme zažili od té doby, co nás rozdělilo
rozbouřené moře. On zase vyprávěl nám, co
všechno se přihodilo jemu. Měl štěstí – vítr
zavál jeho člun jižněji než ten náš, a tudíž se
dostal do Osla rychleji než my. Ruským
námořníkům zajistil dopravu do Moskvy a
sám se urychleně vypravil do Prahy, kde se
pak spojil s dětmi dubů.
Když Kasowski dovyprávěl, Finnean
pro nás vyhradil dva velké stany, ve kterých
●●●
jsme si mohli odpočinout. Lehl jsem si,
Přijeli jsme ke klánovickému lesu přikryl se dekou, zavřel jsem oči a už jsem
směrem od Újezdu nad Lesy. Tedy, spal.
přesněji řečeno z místa, kde ještě nedávno
●●●
byl Újezd nad Lesy. Nyní tam byla jen
louka.
Vystoupili jsme z auta a vydali jsme
Následující dny jsme trávili v druidské
se směrem ke hvozdu. Jakmile jsme do osadě. Profesor se zavřel do stanu a
něj vstoupili, z křoví se vynořil vousatý vycházel z něj pouze na jídlo. Gregory se
muž zahalený v bílé kutně. „Co jste zač?“ léčil ze svého zranění – druidští ranhojiči se
houkl na nás.
kolem něj jen rojili. A já jsem byl lapen
„Jsme členové Řádu dvouocasého v síti vlastních špatných myšlenek. Začínal
lva, jestli vám to něco říká,“ řekl unaveně jsem totiž mít dojem, že je tohle všechno má
profesor. „Jistěže, už jsme vás očekávali,“ vina. Že se celý řetězec nešťastných událostí
přitakal druid a naznačil nám, ať ho spustil pouze díky tomu, že jsme s Jakubem
následujeme.
objevili tu zatracenou svatyni.
Vedl nás lesem po úzké cestičce, až
Z depresí mě vyrušil až profesor, když
jsme se nakonec vynořili na mýtině. Byl si mě nečekaně zavolal k sobě do stanu.
tam vybudován tábor tvořený několika
„Víte, pane Nedomo, jsou tu věci, o
plátěnými stany postavenými do tvaru kterých jsem vám zatím neřekl,“ zesmutněl
kružnice. Uprostřed kruhu byl vztyčen a začal vyprávět: „Když jste mě na podzim
vysoký menhir. Kolem něj sedělo několik navštívil, ukazoval jsem vám kámen, na
dalších druidů. Měli na sobě pláště – kterém byl vyobrazen onen démon, proti
většinou bílé, ale zahlédl jsem i jednoho kterému nyní bojujeme. Několik dní po vaší
druida s pláštěm modrým. Bylo mezi nimi návštěvě se však ke mně domů kdosi
i několik žen a dívek oděných podobným vloupal a tento kámen mi ukradl. Všechno
způsobem.
ostatní zůstalo na svém místě – včetně peněz
Náš průvodce zamířil do jednoho ze a mnoha drahých artefaktů. Bylo mi od
stanů. Když jsme do něj vstoupili, začátku jasné, že má tuto krádež na svědomí
zaplavila nás vlna radosti. Seděl tam totiž Wotanovo bratrstvo. Tušil jsem dokonce,
kapitán Kasowski společně s jedním k čemu tento kámen potřebuje, ale zatím
druidem.
jsem si to nechal pro sebe. Nyní si však
myslím, že nadešla ta pravá chvíle, abych
16
vám to prozradil. Tak tedy: Jak jsem již
dříve nastínil, my všichni, kdo vás
doprovázíme,
jsme
členy
Řádu
dvouocasého lva, tajného společenství,
které má za úkol vypořádat se s těma
zločincema, na něž nikdo jiný nestačí.
V kronikách našeho řádu jsem před
několika lety objevil zmínku, že existuje
trojice jistých magických kamenů.
V pravěku do nich prý tehdejší šamani
zakleli
nejmocnějšího
Wotanova
služebníka. Kameny uložili do skrytých
svatyň vzdálených od sebe mnoho
kilometrů, aby již nikdy nemohli být
spojeny dohromady, protože tak by se
monstrum vrátilo na svět. Hitler za války
o tyto kameny nesmírně usiloval. Snažil
se prohledat všechny pravěké svatyně, o
kterých se dozvěděl. Štěstí mu přálo –
podařilo se mu najít jeden z kamenů
v moravské Býčí skále. Se vší tajností ho
převezl do své tajné základny na severním
pólu. Další kámen pak zřejmě objevil ke
konci války v šumavské svatyni, ale v té
době již prohrával na všech frontách a
neměl tedy čas zabývat se těmito
záležitostmi. Kámen proto zůstal na svém
místě, stejně jako létající talíř Haunebu,
který Hitler ve svatyni uschoval.
Pak se dlouho nedělo nic, až v roce
2011 byla v Německu při stavbě dálnice
objevena poslední ze tří svatyní. Tamní
kámen jsem si ve jménu Řádu vypůjčil.
Bratrstvo se však o kamenech nějak
dozvědělo – zřejmě v nějakých zápiscích
z Třetí říše, protože evidentně věděli o
Hitlerově základně na severním pólu, kde
byl jeden z kamenů uložen. A dál už víte,
co se dělo.“
Chvíli bylo ticho. Informace, které mi
právě řekl profesor, leccos vysvětlovaly.
Dával jsem si pomalu dohromady všechny
souvislosti.
„Kde si myslíte, že jsou kameny
uloženy nyní?“ zeptal jsem se zamyšleně.
„Nejspíš v současném hlavním sídle
Bratrstva – ve Staroměstské radnici,“
konstatoval profesor.
„A ví o tom Kasowski?“ vyzvídal
jsem. „Ano,“ odpověděl profesor, „už
jsem mu to řekl.“
●●●
O hodinu později jsme se všichni
sešli ve Finneanově stanu. „Tak co,
Arture? Máš něco v plánu?“ vyslovil
profesor otázku, která už od našeho
setkání visela ve vzduchu. „Mám,“ usmál
se Kasowski. „Zítra se vydáme ke
Staroměstské radnici.“ ■
Magic: the Gathering
17
Unglued & Unhinged
Adam Cepník
Dnes odbočím z guild edice Ravnica (s
těmi budu pokračovat v dalším čísle) a
zaměřím se na dvojici „vtipných edic“ –
Unglued a Unhinged.
Samozřejmě, že se s těmito kartami
normálně nehraje, ale existují i speciální
turnaje, kde se hraje jen s nimi. Unglued a
Unhinged se vyznačují tím, že jsou to
většinou
úplně
nesmyslné
karty.
Například karta B. F. M. (Big Fury
Monster). Je to 99/99 za patnáct černých
man a je rozdělena na dvě poloviny (viz
obrázek). Myslím, že již princip těchto
edic dokonale chápete, takže se vrhneme
pěkně do detailů.
Basic landy jsou ve „funny“ edicích stejné
jako v Zendikaru. Ilustrace je přes celou
kartu = full arty. Jako jediné karty z
vtipných edicí mají černé okraje (všechny
ostatní mají stříbrné okraje).
První „funny“ edice vyšla v roce 1997.
Byla to edice Unglued a ve svém znaku
měla nakřáplé vajíčko. Nejpopulárnější
karta této edice byla nejspíše již zmíněný
B.F.M. (Big Fury Monster). Další vtipná
edice vyšla až v roce 2004 pod názvem
Unhinged. Jako její symbol posloužila
podkova. V této edici se objevil i sám
Richard Garfield jako modrý Human
Desinger a jeho schopnost byla: můžeš hrát
karty, jako kdyby to byly nějaké jiné
magicové karty se stejnou mana-costí.
Jednu kartu nemůžeš zvolit vícekrát.
Ten, kdo zná kartu Necropotence (patří
mezi nejlepší karty světa), se určitě pobaví
při pohledu na její parodii NecroImpotence z edice Unhinged. Je to
enchantment za tři černé many.
Vynechávej svou odtapovací fázi. Na
začátku každého svého kola můžeš zaplatit
X životů a odtapnout tak X permanentů.
Můžeš zaplatit jednu polovinu životu a dáš
tak jednu kartu z vrchu své knihovny pryč
ze hry, otočenou lícem dolů. Na konci tahu
si ji dej do ruky.
Velice mě pobavila také karta AWOL z
Unhingedu. Tento instant stojí dvě
libovolné a jednu bílou. Vyřadí nějakou
útočící potvoru ze hry. Poté ji přesune z
vyřazených karet do zóny navždy
absolutně vyřazených karet ze zpropadené
hry. (Omlouvám se za nepřesný překlad,
lépe jsem to nedokázal.)
Za zmínku stojí též ungluedovská karta
Censorship. Je to enchantment za jednu
modrou manu. Když vstoupí do hry, zvolte
jedno slovo. Jakmile někdo vysloví ono
zvolené slovo, Censorship do něj praští
dvě zranění.
Nakonec ještě představím kartu The Fallen
Apart. Je to 4/4 Zombie za dvě černé a dvě
libovolné z edice Unhinged. Vstoupí do
hry s dvěma rukama a dvěma nohama.
Jakmile jsou do něj udělěny nějaké
damage, sundejte z něj ruku nebo nohu.
Jestliže už The Fallen Apart nemá ani
jednu nohu, nemůže útočit, a jestliže nemá
ani jednu ruku, nemůže blokovat.
Na závěr – jestliže chcete vlastnit nějaké
„funny“ karty, z edice Unhinged se dají
sehnat jak boostery tak kusovky, ale z
Ungluedu jsou
boostery prakticky
nesehnatelné a kusovky též (na skladech
jsou jen nějaké). Jestli si však chcete
„funny“ karty pouze prohlédnout, navštivte
stránku www.magiccards.info. Najdete zde
úplně všechny karty, které kdy v Magicu
vyšly. ■
Obrázky: www.magiccards.info
Deskové hry
18
Small World
Jakub Dobal
(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením
autora)
Počet hráčů: 2–5
Doporučený věk: od 8 let
Délka hry: 60 až 90 minut
Autor: Philipe Keyaerts
Rok vydání: 2009
Výrobce: Days of Wonder
Ocenění: International Gamers Awards
2009 (nominace), Deutscher Spiele Preis
(5. místo)
Obvyklá cena: cca 1200 Kč
Herní systém: hráči kontrolují území
pomocí žetonů zvoleného národa, který má
zvláštní vlastnosti
Čeština: hra je jazykově nezávislá,
pravidla v češtině jsou k dispozici
Small World vznikl přepracováním hry
Vinci (1999). Úprava se vskutku zdařila,
jak dokazují reakce hráčů i odborníků. Z
antiky jste přeneseni do fantasy světa
nejrůznějších národů, hobitů, elfů, skřetů,
obrů, čarodějů... Tento svět je ale malý na
to, aby si v něm všechny národy našly
vlastní prostor. Musí bojovat o své místo
na slunci a ti poražení upadají, až jsou
zapomenuti. Small World je konfliktní hra,
ve které nemůžete brát ohledy na nikoho,
jinak neuspějete. Díky přístupným
pravidlům a jazykové nezávislosti si dobře
zahrají i méně zkušení hráči. Hra je vhodná
i pro rodinné hraní, pokud ustojíte pohled
na nezadržitelný pád vaší říše.
Každý hráč si vybírá národ, za který hraje.
Snaží se využít jeho přednosti a také
zvláštní schopnosti. Když mu národ
přestane přinášet dostatečný zisk, pošle ho
do úpadku a vybere si jiný. Ve hře tak
může mít i dva národy, jeden aktivní a
druhý v úpadku. Během hry hráči získávají
vítězné mince jednak za obsazená území,
jednak za vlastnosti, které jeho aktivní
národ má (v některých případech i ten v
úpadku). Zvítězí hráč, který má na konci
hry nejvíce vítězných mincí. Ten se stane
vládcem (malého) světa.
Národů je celkem čtrnáct. Mají své
jedinečné vlastnosti, které je odlišují od
ostatních. Navíc každý národ náhodně
získá jednu z dvaceti zvláštních
schopností. Díky tomu vznikají pro každou
hru jedinečné kombinace. Můžete se tak
například setkat s udatnými hobity,
zuřivými elfy, zámožnými kostlivci,
kočovnými amazonkami, lesními ghůly či
létajícími trpaslíky. Vlastnosti umožňují
získávat navíc vítězné mince z konkrétních
území, bojovou převahu či zvýšení obrany
obsazeného regionu. Je na hráčích, jak
dokáží využít všech možností, které mají k
dispozici.
Počáteční národ si vybíráte ve svém
prvním tahu. Zvolená kombinace národa a
zvláštní schopnosti určí, kolik dostanete
žetonů národa pro dobývání. Systém boje
je jednoduchý. K tomu, abyste území
dobyli, musíte mít k dispozici dva žetony
svého národa plus žeton za každý žeton
cizího národa či ochrany (pohoří, pevnost,
polní tábor, hory, atd.). Všechny použité
žetony národa v získaném regionu
zůstanou do konce tahu, kdy je budete
moci přeskupit, abyste svá území co
nejlépe
uchránili
proti
případným
vetřelcům. Útočit můžete jen na sousední
regiony. Platí také pravidlo, že nově
přicházející národ musí do hry vstoupit
dobytím hraničního regionu (na okraji
herní mapy).
s různě velkými mapami pro daný počet
hráčů. Každá mapa také obsahuje počítadlo
kol. Ve dvou a třech hráčích se hraje na
deset kol, ve čtyřech na devět a v pěti na
osm. Před začátkem hry umístíte do
vyznačených regionů po jednom žetonu
ztraceného národa a do regionů s pohořím
dílek hor. Od začátku tak máte přehled o
síle všech regionů. Určitou výhodu má
začínající hráč, protože má nejvíce
možností, jak do hry vstoupit (pro hru to
ale není nijak zásadní).
V tazích se pravidelně střídáte. V každém
kole usilujete o to, abyste co nejlépe
zabodovali. Zároveň nesmíte nechat
soupeře, aby se příliš rozvinuli. Pokud již
nechcete rozšiřovat vliv svého národa,
můžete s ním přejít do úpadku a v dalším
tahu si vybrat nový. Vítězné mince vždy
získáte za aktuální obsazená území. Je
potřeba si dobře rozmyslet, kdy změníte
národ, protože tím ztratíte tah pro
rozšiřování vlivu a ovlivňování ostatních
hráčů. Je to jedno z nejdůležitějších
Hra obsahuje dvě oboustranné hrací desky rozhodnutí. Dobré načasování se ►
Deskové hry
19
rozhodně vyplatí.
Náhoda také přispívá k pestrosti hry.
Spočívá především v náhodné kombinaci
národů a zvláštních schopností. Je jich
opravdu nespočet. Některá spojení
vlastností jsou silnější než jiná, ale vždy se
na ně dá reagovat. Hra tak vytváří nové
podmínky a nové výzvy. Ve hře je také
použita speciální kostka posil, která se
používá při posledním pokusu o dobytí
regionu. Hod se přičte k žetonům. Můžete
se tak rozšířit, i když jste neměli dostatek
žetonů (alespoň jeden však mít musíte).
Vše ostatní již spočívá na rozhodnutí
hráčů, jaký národ si vyberou, kterým
směrem se pustí. Určitým rizikem hry
může být, že se několik hráčů systematicky
zaměří na jiného. Může se to stát. Vždy ale
záleží na tom, komu to prospěje, tak si to
dobře
rozmyslete.
Small World si výborně zahrajete v
jakémkoliv počtu hráčů. Nejlepší je
nejspíš ve čtyřech. Hra je svižná a stále se
v ní něco děje, takže udržuje pozornost
všech hráčů. Díky uzpůsobení herního
plánu počtu hráčů nebude vaše hra nikdy
postrádat napětí. Vždy budete nuceni
promýšlet své tahy a reagovat na soupeře.
Co se vám dařilo v menším počtu, nemusí
fungovat ve více hráčích. To vše přispívá k hodiny, hodiny a půl, podle počtu a
tomu, že se k hraní budete rádi znovu zkušenosti
hráčů.
vracet.
Pokud máte alespoň trochu rádi hry, ve
Hra Small World je po všech stránkách kterých se kříží plány hráčů, jsou mezi
výborně připravena. Ostatně tak tomu u sebou přímo konfrontováni a vzájemně si
her od Days of Wonder bývá. Má nádherné mohou škodit, pak si Small World určitě
a bohaté grafické provedení. Všechny vyzkoušejte. Díky přístupnosti pravidel a
žetony jsou z tvrdého kartonu a jsou hry, která je jazykově nezávislá a
oboustranné. Jednotlivé regiony na herním přehledná, si dobře zahrajete i s dětmi a
plánu jsou dobře barevně a graficky méně zkušenými hráči. Pokud ale
odlišeny, rovněž žetony národů vyznáváte pouze nekonfliktní hry, pak se
jsou dobře, takže je herní plocha raději
Small
Worldu
vyhněte.
přehledná a bez problémů se na ní
orientuje. Větší pozor si musíte dát Small World má již také svá dvě menší
jen při započítávání národů v rozšíření. Vznikla na základě hráčských
úpadku. Vnitřek krabice je vyřešen návrhů nových národů a vlastností. Small
skvěle, takže budete mít herní World Cursed! přináší dva národy
komponenty dobře utříděné a (Gobliny a Koboldy) a pět nových
uložené. Žetony národů jsou zvláštních schopností. Grand Dames of
uzavřeny do vlastního zásobníku, Small World obsahuje tři národy
který můžete z krabice samostatně (Cikánky, Kněžky a Bílé paní) a dvě
vyndat. Abyste rychleji našli zvláštní
schopnosti.
žetony
příslušného
národa,
doporučuji
zásobník
označit V balení hry najdete prázdný žeton národa
(připravené značky k vytištění i zvláštní schopnosti. Můžete si vymyslet
najdete na BGG, viz také odkazy). vlastní originální národ či vlastnost a
zařadit
je
do
své
hry.
Pravidla hry nejsou složitá.
Brožura rovněž obsahuje spoustu Na veletrhu v Essenu kupující obdrželi
ilustrací a příkladů. Na konci je zdarma minirozšíření Leaders of Small
také přehled vlastností všech World. Pokud byste ně měli zájem, pak
národů i zvláštních schopností. vás jistě potěší, že si je můžete objednat v
Nabídka národů pro výběr je obchodě
portálu
BoardGameGeek.
veřejná – můžete si během hry Zaplatíte jen poštovné 5 dolarů. Do hry
vždy připomenout jejich vlastnosti. vnáší nové žetony vůdců, které můžete
S hrou se seznámíte rychle, již získat při volbě národa za minci. Funguje
během první hry proniknete do pak jako žeton navíc, zároveň ale může být
jejích mechanismů. V dalších zajat. Za jeho vykoupení zaplatíte nebo
partiích si pak budete moci přemožiteli přinese na konci hry body
vychutnávat všechno, co hra nabízí. navíc. ■
Délka hry se pohybuje okolo
Vyřešené záhady a šílené teorie
20
Had hvízdák a rybář z Nazcy
Jakub Cepník
Zdá se mi, že čtenář Camelotu může
snadno získat dojem, že se nikdy žádná
záhada nevyřeší. Že se vždycky objeví
nová a na tu starou že se úplně zapomene,
že už se jí nikdo nezabývá.
Částečně je to možná pravda, čas od času
se však povede nějakou záhadu vysvětlit
nebo aspoň z části poodhalit. Je škoda, že
si toho většinou skoro nikdo nevšimne a
v knihách i na internetu že se proto dále
šíří bombastické zprávy o nevysvětlitelné
záhadě.
To je také jedním z důvodů, proč jsem se
rozhodl zavést tuto novou rubriku. Jak už
její název napovídá, bude se zabývat
odkrýváním záhad a vyvracením mýtů.
Pravda, toto téma není zřejmě tolik
čtenářsky vděčné a nezažijete při něm ten
úžasný pocit nevysvětlitelného, ale snad se
nám aspoň povede (byť jen minimálně)
omezit šíření různých nesmyslů.
Had hvízdák
Případ hada hvízdáka se začal odvíjet,
když český spisovatel a záhadolog Otomar
Dvořák napsal roku 2001 do časopisu
Fantastická fakta článek, ve kterém popsal
jistou zvláštní událost zaznamenanou
v kronice rodu Perglerů z vesnice Broumy
na Křivoklátsku. Ta se odehrála na
přelomu 19. a 20. století. V údolí
Úpořského potoka tehdy jednu dívku
vylekal obrovský had, který visel v koruně
stromu a vydával zvláštní hvízdavý zvuk.
Vystrašená dívka přivolala hajného a ten
hada zastřelil.
Čtenáři časopisu Fantastická fakta zahrnuli
v následujících měsících pana Dvořáka
maily, telefonáty a dopisy, ve kterých
popisovali vlastní zážitky s hvízdajícím
hadem. Brzy začalo být jasné, že se jedná o
(její recenzi najdete ve 4. čísle) nebo
alespoň rozhovor s O. Dvořákem na str.
22.
reálného tvora, který evidentně stále
přežívá (byť je zřejmě vzácný) – nikoli o
bytost z pověstí a pohádek.
Z výpovědí mnoha očitých svědků
vyplynulo, že má had stříbrnou nebo zlatou
barvu, že je velmi velký, že má na hlavě
jakousi korunku (?) a že je nejčastěji vídán
v koruně stromu.
Nakonec se panu Dvořákovi podařilo
zastihnout skutečného odborníka na život
plazů – doktora Zwacha. Společně došli
k názoru, že se jedná o stromovou užovku
(jak se již předtím pan Dvořák domníval).
Hvizdy může tento had (mimochodem
největší na území ČR) vydávat, když při
polekání vypustí prudce vzduch „žlábkem
na jazyk“ (hadi totiž mají jazyk v jakémsi
žlábku, díky čemuž ho mohou vyplazovat i
se zavřenými „ústy“). Tato užovka má
lesklou barvu, která může při jistém
osvětlení připomínat stříbrnou či zlatou. A
„korunka“, o které svědci vyprávěli, je
zřejmě zrohovatělou kůží na hlavě.
Tím se tedy objasnilo, co je zač had
hvízdák, který se v různých podobách
objevoval ve velkém množství pověstí.
Pokud vás toto téma zaujalo, doporučuji si
přečíst Dvořákovu knihu České záhady
Rybář z Nazcy
Druhá záhada, kterou se budeme v tomto
článku zabývat, vyřešena ještě rozhodně
není a pravděpodobně ani nikdy zcela
nebude. Před několika lety se však
jednomu českému badateli podařilo
alespoň trošku k jejímu odhalení přispět a
vyvrátit jeden omyl, který se tradoval už
dlouhou dobu.
Jak již někteří z vás poznali podle obrázku,
jedná se o záhadné linie na peruánské
planině Nazca a především o populární
obrazec zvaný „astronaut“. Ten se stal
v minulosti
předmětem
mnoha
záhadologických teorií a diskuzí. Obří
rytina totiž na první pohled připomíná
jakousi bytost ve skafandru, která zvedá
paži – snad na pozdrav. Začalo se tedy
spekulovat o tom, že se jedná o jednoho
z mimozemšťanů, který kdysi navštívil
zemi a jehož lidé prohlásili za boha.
Před několika lety však český geodet
Jaroslav Klokočník, který se obrazci na
planině Nazca zabývá, objevil při
prohlížení fotografií „astronauta“ méně
viditelnou vyrytou rybu. Při průzkumu na
místě pak přišel na to, že nejde o žádného
astronauta, nýbrž o rybáře, který chytá
rybu do sítě.
Jak už jsem řekl, záhadu rytin na Nazce to
samozřejmě neřeší, ale zásadně se tím
snížila pravděpodobnost, že zmiňovaná
rytina zobrazuje mimozemšťana. ■
Obrázek: www.cestovani.idnes.cz
Zdroj: kniha České záhady (XYZ / Levné
knihy 2008, autor: O. Dvořák),
www.cestovani.idnes.cz
Antihmota a Cern
Metoděj Novotný
Antihmota
To si zase jednou páni fyzikové vymysleli,
že by mohla být ve vesmíru nějaká
antihmota. Vznikla prý po velkém třesku –
bylo jí tehdy stejné množství jako hmoty.
Kam zmizela, nevíme. Vševědoucí
Wikipedie nám to naštěstí pomohla
objasnit. Posuďte sami: ,,Pokud víme,
žádná volná antihmota dnes ve vesmíru
neexistuje. Věříme však, že těsně po velkém
třesku, kdy vesmír vznikl, hmota a
antihmota existovaly v rovnováze, tedy že
bylo stejně antihmoty jako hmoty. Co se s
antihmotou stalo, je hádankou, která také
čeká na konečné vyřešení.“
To může říct každý. ,,Jo, to když bouchlo
nějaký těleso, který se nikde nevzalo, ale
už tu bylo, tak tu byla nějaká hmota, která
bohužel už není. Nevíme, kam zmizela, ale
máme pravdu. Dokažte nám, že ne!“ Je
velice těžké dokázat, že to tak nebylo,
tudíž o tom může dotyčný vědec napsat
knihu, nějakou tu cenu za to také dostane a
už je z toho fyzika na světové úrovni.
Vraťme se tedy k naší antihmotě: Jedná se
o atom složený NE z protonů, ale
antiprotonů,
NE
z neutronů,
ale
z antineutronů a místo elektronu je tam
pozitron. Při srážce s hmotou exploduje,
tudíž je velice těžké ho popsat, vlastně
nemožné, a to je prý jediným důvodem,
proč popsán nebyl. No považte, tohle je
dnešní věda?
Cern, aneb vyrob si svůj kapesní vesmír
Mnoho lidské energie bylo vynaloženo na
to, aby se zjistilo, co bylo předtím. Čím
více předtím, tím lépe, samozřejmě. Je
lehké vymyslet si něco, co se stalo tak
hrozně dávno, když si nikdo nemůže
ověřit, že to tak doopravdy bylo. Po ►
Šílené teorie a mytologie
staletích diskuzí tedy moderní vědecká
společnost došla k názoru, že nebylo nic a
to vybuchlo. Tomuto procesu, při kterém
mimochodem vznikl celý vesmír, říkáme
Velký třesk (v angličtině máme ovšem
mnohem impozantnější název – The Big
Bang). A teď, v době zatím
nejrozvinutější, v době krizí, v době, kdy
se každý může… zbláznit, aby se
pomohlo Africe, a lákají z nás peníze na
školy, zatímco se tam umírá hlady, se
parta lidí, co si říká vědci, usmyslela, že
bude, dejme tomu, simulovat situaci, při
níž vznikl vesmír.
Kdyby při této příležitosti vznikl malinký
kapesní vesmír, neměl bych námitek a
21
viděl bych v tom alespoň nějakou logiku, ale
ono se nestane vůbec nic. Pouze se o 18 až
24 měsíců po skončení pokusu dozvíme
informace, které nám budou, řekněme si to
na rovinu, na dvě věci. Nemůžu se zde
samozřejmě přít s vědci – všichni víme, že
oni jsou ti chytří a já jenom plebs, ale i tak,
sakra, k čemu jim to bude? Samozřejmě, i
mezi vědci se občas najde někdo, kdo myslí
trošku sebedestruktivně, a pak se objevují
dohady, že by mohla vzniknout černá díra.
(The black hole? V tomto případě je čeština
milosrdnější…) Ta by následně pohltila
celou planetu. Z čistě praktického hlediska –
kdyby se to stalo, nebylo by nám to už
všechno jedno? Smýšlím jako doktor
Thorne, z hlediska praktiky, ne jako
doktor Levine. Má cenu investovat do
něčeho, co bude zase jenom zatěžovat
hlavu vědcům, ale nám, kteří to zaplatíme,
to nedá pravděpodobně vůbec nic? Já
tvrdím, že ne, ale spousta lidí má jiný
názor a přibližně 99% populace to
nezajímá. Takže až na moje názory je tady
situace klidná a nikdo se nestará, kam
mizí stamiliony euro, a všechny pak
zaráží, když to pak chybí někde jinde. ■
(Výše uvedené názory se nemusí shodovat
s názory ostatních členů redakce. :-) –
pozn. šéfredaktora)
Nadpřirozené bytosti Japonska – Část třetí
Jan Holan
Tengu
Tito tvorové jsou v Japonsku velmi
rozšíření. Tengu je vlastně takový lesní či
horský skřet. Z velké části je podobný
člověku, až na pár rozdílů. Někdy je
zobrazován s dlouhým nosem, někdy také
se zobákem. Proslýchá se, že Tengu se
zobákem je podřízen tomu s dlouhým
nosem. Dalším rozdílem je to, že Tengu
bývá často vyobrazován s červenou tváři.
Také bývá zobrazován s křídly a vějířem,
který má neustále u sebe. Vějíř má
kouzelnou moc a nazývá se Hauchiwa. V
legendách jsou zmínky o tom, že tento
vějíř dokáže zmenšovat či zvětšovat nos a
způsobovat větrné víry. Tengu létají,
avšak neví se, jestli za pomoci vějíře či
křídel.
Tengu zastává v Japonsku podobnou
funkci jako u nás polednice. Proto se
pořád najde spousta dětí, které doposud na
Tengu věří, a je stále vcelku běžné, že
rodiče hrozí dítěti tím, že si ho odnese
Tengu, pokud nebude včas doma. Tengu
je rozpustilý a škodolibý. Velmi rád si
hraje s lidmi, ale když prohraje, příšerně
se rozzuří.
Buddhismus dlouho považoval Tengu za
stvoření pekel a zvěstovatele války, ale
poté byla jeho pověst postupně
Sojo-bo
zmírňována, až se ustálila na úrovni
ochránce lesa. Jeho jméno je převzato od
čínského psího démona Tiangou, jenž je
nejčastěji popisován jako divoké kanibalské
monstrum psího zjevu, které někdy
připomíná kometu. Dělá rámus jako úder
hromu a všude, kam přijde, přináší válku.
První zmínka o Tengu se datuje rokem 720
našeho letopočtu. Není však jasné, jak se
čínský psí démon Tiangou transformoval do
japonského ptačího démona Tengu. Jedním
z notoricky známých Tengu byl ve 12.
století samotný duch císaře. Vypráví se
příběh císaře Sutoku, jenž byl svým otcem
donucen vzdát se trůnu. Později při povstání
byl poražen a poslán do vyhnanství. Podle
legendy umřel ve strašlivých mukách a
přísahal, že bude strašit Japonsko jako
obrovský démon. Stal se tak strašlivým
Tengu s dlouhými nehty a dračíma očima.
Ve 13. století začali Tengu cíleně unášet
malé chlapce. Ti byli často vráceni, avšak ve
stavu blízkém smrti či šílenství. V tomto
období byli Tengu charakterizováni jako
duchové arogantní a marniví. Dodnes se v
Japonsku používá výraz „teng ni naru“ (což
doslovně znamená „on se stává Tengu“) pro
označení ješitné osoby. Vyskytují se různé
druhy Tengu: jeptišky, kněží či obyčejní
lidé. Všichni ti, kteří se stali Tengu, byli ve
svém životě nadměrně hrdí. Kromě folklóru
je můžete najít také v literatuře a divadle.
Tengu
Jeho jméno nejspíše vzniklo od slova
Sōjōgatani, což je údolí u hory Kurama
poblíž svatyně Kifune.
Peng (někdy psáno jako Pheng)
Tak jak velký úhoř Jinšin-Uwo způsobuje
zemětřesení, tak obrovský pták Peng
způsobuje zatmění slunce. Podle pověstí
žijí v severním moři obrovské ryby, jež
jsou nazývány Kun. Když ryba chce,
může se proměnit v obřího ptáka. V této
podobě je nazývána Peng. Nikdo neví, jak
přesně velcí Pengové jsou, ale musí být
obrovští. Když letí, vypadají jejich křídla
jako barevné mraky na obloze. Jedním
Sojo-bo
Sojo-bo je mýtický král všech Tengu. Je mávnutím křídel dokáží překonat tři tisíce
Yamabushi (horský poustevník) Tengu s li (1 li = cca 500m = cca 1640 stop) a
dlouhými bílými vlasy a dlouhým nosem. vydrží letět šest měsíců bez odpočinku. ■
Nosí při sobě vějíř vyrobený ze sedmi pírek
Obrázky: www.wikipedia.org
jakožto důkaz svého postavení mezi Tengu.
Zdroj:
www.nimwen.blog.cz,
Dále disponuje nadpřirozenou silou a podle
www.monstropediea.org,
některých legend vládne dokonce silou
www.wikipedia.cz, www.fext.cz
přibližně tisíce obyčejných Tengu. Sojo-bo
přebývá na hoře Kurama, severně od Kjóta.
Rozhovor
22
Rozhovor s Otomarem Dvořákem
Jakub Cepník
Otomar Dvořák je český spisovatel a „záhadolog“, z jehož díla jsme v Camelotu již několikrát
čerpali. Mimo jiné se mu podařilo zjistit, co je zač tajemný had hvízdák, o kterém si můžete
přečíst v rubrice Vyřešené záhady na straně 22.
Vaše tvorba je velmi různorodá, takže
bych vás na začátku poprosil, zdali
byste s ní mohl čtenáře krátce
obeznámit.
Určitou částí své tvorby se věnuji
literatuře faktu; zajímají mě neobjasněné
přírodní jevy (kulové blesky, bludičky,
tornáda atd.) nebo záhadná zvířata
(hvízdák, alpský červ aj.), podivné stavby
(menhiry, pyramidy, podzemní chodby).
Další oblastí je zvláštní fenomén krajiny,
to, čemu se říká genius loci (čili duch
místa). Určitý kraj není totiž určen jenom
geologickým reliéfem povrchu, podnebím
a charakterem zdejší přírody, ale také
vlivem mnoha generací lidí, kteří tam žili
a žijí. Místní obyvatelé určitou krajinu
nepřetvářejí jenom tím, že tam staví domy
a cesty, že těží nerosty, orají pole a kácejí
či sázejí lesy - ale také tím, co si o ní
vyprávějí, co tam zažili, čemu věřili. Staré
mýty a pověsti jsou nedílnou součástí
určité krajiny. K tomu přihlížím ve svých
netradičních
cestopisech
(například
putování po řekách od pramene k ústí). A
třetí oblastí, která s tím nepřímo souvisí,
jsou historické záhady, neobjasněné
motivy událostí, tajemné postavy dějin.
Mám skeptický odstup od různých
nadšených ufologů, esoteriků a mágů.
Jakmile člověk něčemu bezvýhradně věří,
místo toho, aby to zkoumal, přestává být
záhadologem a stává se členem
náboženské sekty.
Druhou částí tvorby se věnuji beletrii;
napsal jsem řadu povídek, novel i několik
románů v žánru scifi a fantasy. V poslední
době jsem se více zaměřil na klasické
historické romány, v nichž zachycuji různé
dramatické okamžiky českých dějin.
Povedlo se vám rozluštit kromě případu
„hada hvízdáka“, o němž píšeme
v tomto čísle Camelotu, nějaké další
záhady?
Zrovna nedávno se mi podařilo díky
jednomu čtenáři rozluštit řadu let se
druhé, rozšířené vydání knihy „Kamenné
otazníky české historie“, a tam jsem se
znovu ponořil do tajemství českých
pyramid. Ukazuje se, že kamenné
pohřební mohyly v podobě stupňovité
hory jsou postupně objevovány na
různých místech Evropy. Jednu si
můžeme prohlédnout blízko českých
hranic u rakouského města Zwetlu. (Viz
článek „Pyramida ve Waldviertelu“ ve 12.
čísle Camelotu na straně 18. – pozn.
redakce)
Máte nějaké literární vzory?
Kdysi jsem velmi obdivoval Ludvíka
Součka, silně mě také ovlivnil nedávno
zesnulý Robert Holdstock.
Na jakých přednáškách, conech či
jiných akcích vás budeme moci v brzké
době vidět?
vlekoucí záhadu. Týká se podivných tvorů,
jimiž podle poznámek jezuity Bohuslava
Balbína krmili sokoli svá mláďata na
věžích hradu Karlštejna. Podrobný popis
zvířete od barokního badatele odpovídal
nejvíc ze všeho typickému zobrazení
trilobita. Zdálo by se, že je to nesmysl.
Cožpak by mohl některý z tvorů, které
známe v podobě zkamenělin, přežít až do
17. století? Ale pak se ukázalo, že žije
dosud v Čechách vzdálený příbuzný
trilobitů. Jmenuje se listonoh jarní a
vyskytuje se v lesních kalužích! Nebo jsem
na základě zkoumání různých svědectví od
středověku až po současnost usoudil, že
obávaná Divoká honba, známá z mnoha
lidových pověstí, bude mít svůj původ
v tornádech a větrných bouřích.
V televizi se objevím v úterý 6. dubna
v zábavném
pořadu
Karla
Šípa
„Všechnopárty“, to je spíš zaměřené na
humorné příhody z výzkumů. Potom 21.
dubna mám besedu v muzeu v Berouně a
28. dubna mě čekají besedy v městské
knihovně a na školách ve Vodňanech
v rámci
akce
Zeyerovy
Vodňany.
Začátkem července plánuji křest nového
historického románu v rámci tradiční velké
bitvy šermířských skupin na hradě
Točníku. No, a dál se uvidí. Také musím
někdy psát. :-)
Děkujeme za rozhovor a přejeme vám
mnoho úspěchů do budoucnosti!
Webové
stránky
O.
Dvořáka:
A když už jsme u těch záhad, zabýváte www.otomar-knihy.webnode.cz ■
se momentálně nějakou?
Teď mám období, kdy se víc věnuji Obrázek: www.otomar-knihy.webnode.cz
beletrii, zrovna jsem dokončil historický
román „Kacířská královna“ o Žofii
Bavorské. Ale předtím jsem připravoval
Camelot: březen – duben 2010 vychází 5. 4. 2010, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –
www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!