Ukázka z knihy

36
R YBY
R YBY
PRVNÍ OBRATLOVCI
PRIMITIVNÍ PAPRSKOPLOUTVÍ
PRVNÍ OBRATLOVCI
NÁZEV Pycnodus
POKRAČOVÁNÍ
OBDOBÍ střední křída až střední eocén
VÝSKYT Asie (Indie, Evropa (Belgie, Anglie, Itálie)
NÁZEV Palaeoniscum
OBDOBÍ pozdní perm
VÝSKYT Evropa (Anglie a Německo), Grónsko, Severní
Amerika (USA)
VELIKOST délka až 30 cm
i chováním. Aktivně lovil kořist, číhal na ni mezi rostlinami
nebo na říčním dně a prudkým výpadem chytal ryby do
ozubených čelistí.
Saurichthys měl čelisti protažené v dlouhé zobákovité
rostrum, takže
dosahovaly téměř třetiny
celkové délky. Společně se
zvláštním tvarem těla výrazně
přispívaly k zvětšení areálu tohoto
predátora. Saurichthys byl zdatným
a obratným plavcem, o čemž svědčí
souměrně umístěné ploutve, dlouhé
válcovité tělo a redukovaný počet
kostěných šupin.
VELIKOST délka 12 cm
NÁZEV Lepidotes
OBDOBÍ pozdní trias až raná křída
VÝSKYT celý svět
VELIKOST délka 30 cm
Ke konci prvohor se z mořských paleoniscidů začalo
vyvíjet mnoho nových forem paprskoploutvých ryb. Jsou
označovány jako Neopterygii (kostnatí) a vyznačovaly se
znaky, které se později objevily také u moderních ryb,
jejichž předchůdci byly.
Lepidotes patřil do skupiny semiodontidů. Zmiňovaným
novým znakem bylo uspořádání čelistí, které umožnilo
přijímat potravu jinak, než tomu bylo u primitivnějších
ryb. Horní čelist byla zkrácená a nebyla již srostlá s kostmi
po stranách lebky, nýbrž volná. Díky její pohyblivosti
mohly ryby tvarovat ústa do trubice a kořist nasávat i z větší
vzdálenosti, a ne polykat jen to, co se jim dostalo do
bezprostřední blízkosti tlamy.
Ačkoliv patří do skupiny pyknodontidů, má tato ryba
podobně vysoké a zploštělé tělo a žvýkací zuby jako
Dapedium. Jedná se zřejmě o přizpůsobení stejnému
prostředí – klidným vodám korálových útesů – a obdobné
potravě – měkkýšům, korálnatcům a ježovkám s tvrdou
schránkou.
NÁZEV Dapedium
NÁZEV Aspidorhynchus
NÁZEV Saurichthys
OBDOBÍ pozdní trias až raná jura
OBDOBÍ střední jura až pozdní křída
OBDOBÍ raný až střední trias
VÝSKYT Evropa (Anglie). Asie (Indie)
VÝSKYT Antarktida a Evropa (Anglie, Francie, Německo)
VÝSKYT celý svět
VELIKOST délka 35 cm
Palaeoniscum mělo štíhlé proudnicovité tělo, vysokou
hřbetní ploutev a silný ocas s vidlicovitě vykrojenou ploutví,
což znamená, že bylo stavěné pro rychlost. Je zřejmé, že
lovilo jiné sladkovodní ryby. Čelisti byly vyzbrojené ostrými
zuby, které se během celého života neustále vyměňovaly.
Jako všechny primitivní paprskoploutvé ryby mělo
i Palaeoniscum párové plynové vaky spojené s trávicí trubicí,
které mohlo naplnit, a řídit tak vztlak (str. 21).
NÁZEV Perleidus
OBDOBÍ raný až střední trias
VÝSKYT celý svět
VELIKOST délka 15 cm
VELIKOST délka 60 cm
VELIKOST délka až 1 m
Protáhlým, štíhlým tělem připomíná tento vymřelý
paleoniscid současné štiky. Podobá se jim i postavením
hřbetní a řitní ploutve, které jsou posunuté dozadu
k souměrné ocasní ploutvi.
Je pravděpodobné, že Saurichthys se štikám podobal
Perleidus a jeho příbuzní se vyvinuli z paleoniscidů a žili
během triasu po 35 milionů let. Byli to sladkovodní
predátoři se silnými ozubenými čelistmi, které byly zavěšené
pod mozkovnou, takže ryby dokázaly široce rozevřít tlamu.
Tento znak se poprvé objevil u rodu Canobius (str. 35).
Pozoruhodným znakem této skupiny byly pohyblivé
hřbetní a řitní ploutve. K tomuto evolučnímu
vylepšení došlo v důsledku snížení počtu
kostěných paprsků v každé
ploutvi a zesílení
základny těch
zbývajících.
Navíc došlo ke spojení ploutví s kostěným oporným
aparátem zakotveným ve svalovině. Díky takto
pohyblivým ploutvím a souměrnému ocasu mohly ryby
lépe manévrovat.
Dapedium patřilo stejně jako Lepidotes do skupiny
semiodontidů. Mělo vysoké, okrouhlé tělo, které ve
vodě stabilizovala dlouhá hřbetní i řitní ploutev, obě
posunuté dozadu. Čelisti byly vyzbrojené dlouhými
kolíčkovitými zuby a širšími zuby na patře, sloužícími
k drcení tvrdé potravy. Společně s celkovým vzhledem
nasvědčují tomu, že Dapedium se živilo měkkýši, které
chytalo, když zvolna proplouvalo mezi korálovými útesy.
Aspidorhynchus vypadá jako dnešní kostlíni (Lepisosteus) ze
Severní Ameriky, ačkoliv mezi nimi není žádná vývojová
příbuznost. Aspidorhynchus byl zjevně velmi aktivní predátor.
Protáhlé tělo, chráněné silnými šupinami, bylo skvěle
přizpůsobené rychlému pohybu. Souměrný ocas a ocasní
ploutev vyvíjely hnací sílu a párové prsní a břišní ploutve ho
udržovaly ve správném směru. Čelisti byly lemovány ostrými
špičatými zuby, horní čelist byla protažená v bezzubý rypec.
Aspidorhynchus a jeho příbuzní, zástupci řádu
Aspidorhyncha, jsou blízce příbuzní moderním
mnohokostnatým rybám (str. 38−41) a pravděpodobně
s nimi měli společné předky. Dnes žije ve sladkých vodách
v Severní Americe jediný zástupce tohoto řádu – kaproun
(Amia calva).
37
76
P LAZI :
P LAZI :
DOBYVATELÉ SOUŠE
MOŘŠTÍ PLAZI
DOBYVATELÉ SOUŠE
POKRAČOVÁNÍ
NADČELEĎ PLIOSAUROIDEA
NÁZEV Elasmosaurus
Pliosauridi se objevili v rané juře, zároveň se
svými předchůdci plesiosauridy. Představovali jakési
tygry v druhohorních mořích, protože aktivně pronásledovali i velké živočichy, například žraloky, ichtyosaury
a dokonce i plesiosaury. Měli velkou hlavu se silnými zuby
a čelisti ovládané výkonnými svaly. Někteří pliosauridi měli
lebku dlouhou téměř tři metry. Proudnicovité tělo
a zkrácený krk byly ideální pro rychlý pohyb. Někteří měli
jen 13 krčních obratlů, zatímco plesiosauři s nejkratším
krkem jich měli 28. Pliosauridi dorůstali větší
velikosti, aby si poradili s velkou
kořistí.
OBDOBÍ pozdní křída
VÝSKYT Asie (Japonsko), Severní Amerika (Kansas)
VELIKOST délka 14 m
NÁZEV Macroplata
OBDOBÍ rana jura
VÝSKYT Evropa (Anglie)
VELIKOST délka 4,5 m
„Hadi navlečení do těla želvy“ – tak popsal plesiosaury
Dean Conybeare, anglický paleontolog z 19. století, který
stál u začátků podrobného zkoumání těchto plazů.
Elasmosaurus byl nejdelším známým plesiosaurem. Téměř
polovina jeho celkové délky připadala na krk – měřil 5 m
z celkových 14 m.
Elasmosaurus měl 71 krční obratel, tedy více než
nejranější plesiosauři, kteří jich měli kolem 28. Stavba
páteře umožňovala elasmosaurovi ohýbat krk do stran
natolik, že ho dokázal obtočit kolem těla. Naproti tomu ve
svislém směru byla ohebnost krku mnohem menší. Při
plavání sice Elasmosaurus mával krkem kolem sebe, musel
však překonávat odpor vody.
Někteří paleontologové proto tvrdí, že podobně stavěný
plaz musel plavat u hladiny s hlavou zvednutou nad vodu.
Když z výšky zahlédl rybu nebo jinou kořist, prudce
ponořil krk do vody a chytil ji. Podobným způsobem loví
například anhinga, pták s velmi
dlouhým krkem.
Tento raný pliosaur měl štíhlou
krokodýlí lebku, která byla proporčně
jen o málo větší než u prvních plesiosaurů.
Měl poměrně dlouhý krk, zhruba dvakrát delší
než hlavu, a krční páteř tvořenou 29 mírně
zkrácenými obratli.
Končetiny pliosaurů se rychle proměnily ve
výkonná vesla tím, že vzrostl počet článků
prstů. Větší byly zadní, což jasně
dokládá rozdíl v používání
ploutví u obou skupin.
NÁZEV Peloneustes
OBDOBÍ pozdní jura
VÝSKYT Evropa (Anglie, bývalý SSSR)
VELIKOST délka 3 m
Ačkoliv byl tento pliosaur (dole) menší než Macroplata,
vykazuje pokročilé znaky – větší hlavu a kratší krk. Krční
páteř měla kolem 20 obratlů a hlava i krk byly zhruba stejně
dlouhé. Štíhlejší tělo peloneusta znamená, že pronásledoval
i rychlou kořist. Protáhlá hlava mu vynahradila menší dosah,
způsobený krátkým krkem. Zubů bylo méně a nebyly tak
ostré jako u rybožravých druhů, takže se lépe
hodily k chytání hlavonožců
a k drcení schránek
amonitů.
NÁZEV Kronosaurus
OBDOBÍ raná křída
VÝSKYT Austrálie (Queensland)
VELIKOST délka 12,8 m
Australský Kronosaurus je největší známý pliosaur. Lebka
měla ploché temeno a byla dlouhá až 2,7 m – dosahovala
téměř čtvrtiny celkové délky plaza. Byla tedy výrazně větší
a mohutnější než lebka největšího dravého dinosaura,
tyranosaura (str. 121).
Během období triasu a jury byla dnešní Austrálie souší,
ale na začátku křídy oceán zaplavil mnoho oblastí. Podnebí
bylo teplé a moře mělká, což byly podmínky vhodné pro
život ryb a dravých hlavonožců. Kronosaurus a další
krátkokrcí pliosauři byli velmi obratní plavci, kteří
nacházeli v mělkých mořích bohatá loviště.
NÁZEV Liopleurodon
OBDOBÍ pozdní jura
VÝSKYT Evropa (Anglie, Francie, Německo,
bývalý SSSR)
VELIKOST délka 12 m
Tento velký pliosaur byl typickým
představitelem pozdějších zástupců
čeledě. Vzhledem se podobal kytovcům
– měl masivní hlavu, krátký silný krk
a protáhlé tělo. Podle stavby
končetinových pletenců je zřejmé, že
byl velice obratný a mohl se
potápět i do velké hloubky.
Předními ploutvemi
pohyboval nahoru
a dolů jako
plesiosauři.
Důrazným
mávnutím směrem dolů vytlačoval vodu nazad, čímž se
posunul vpřed. Jak se ploutev vracela, proud vody ji díky
hydrodynamickému tvaru automaticky zvedal.
Zadní končetiny se opíraly proti vodě pohyby
podobnými kopání a poté se vracely tak, aby kladly vodě co
nejmenší odpor.
Taková souhra pohybů končetin vedla k výkonnému
a rychlému plavání na velké vzdálenosti. Zároveň to
znamenalo, že pliosaur vydržel i dlouhé
pronásledování rychlé kořisti, jakou byli
hlavonožci.
77
116
V LÁDA
V LÁDA
PLAZŮ : DINOSAUŘI A PŘÍBUZNÍ
MASOŽRAVÍ DINOSAUŘI
NÁZEV Megalosaurus
OBDOBÍ raná až pozdní jura
VÝSKYT Evropa (Anglie a Francie) a Afrika (Maroko)
VELIKOST délka 9 m
pokračování
Čeleď Allosauridae
Allosauři byli stavění podobně jako megalosauři, a byli
dokonce ještě větší. Byli to největší karnosauři období
pozdní jury a obývali všechny světadíly. Brzy ale měli
získat ještě větší soupeře – tyranosaury období křídy
(viz str. 119–121).
NÁZEV Allosaurus
OBDOBÍ pozdní jura až raná křída
VÝSKYT Severní Amerika (Colorado, Utah a Wyoming), Afrika
(Tanzanie) a Austrálie
NÁZEV Yangchuanosaurus
VELIKOST délka až 12 m
OBDOBÍ pozdní jura
VÝSKYT Asie (Čína)
VELIKOST délka až 10 m
Megalosaurus neboli „velký ještěr“ možná nebyl největší ani
nejtěžší dinosaur, ale může se chlubit „číslem jedna“. První
dinosauří kost, objevená v roce 1676 v Anglii, patřila
pravděpodobně právě megalosaurovi. Ve dvacátých letech
19. století se stal prvním pojmenovaným a vědecky
popsaným dinosaurem a patřil mezi tři druhy, jejichž
zkameněliny přiměly anglického paleontologa Richarda
Owena v roce 1842, aby zvolil název pro celou skupinu:
vybral Dinosauria, což znamená „strašliví ještěři“.
S celkovou délkou 9 m, výškou 3 m a odhadovanou
hmotností 900 kg byl Megalosaurus mohutný živočich.
Na krátkém svalnatém krku se nacházela velká hlava se
silnými čelistmi, vyzbrojenými zahnutými zuby s pilovitým
okrajem. Prsty všech končetin byly vybaveny silnými drápy.
S takovými zbraněmi byl Megalosaurus schopen lovu
velkých býložravých dinosaurů (viz str. 126–133).
Ze stop megalosaura uchovaných ve vápencových
skalách v jižní Anglii vyplývá, že tento mohutný tvor chodil
po zadních končetinách, první prsty byly zahnuté mírně
dovnitř a dlouhý ocas se při každém kroku pravděpodobně
komíhal ze strany na stranu, aby tak vyrovnával těžké tělo.
PLAZŮ : DINOSAUŘI A PŘÍBUZNÍ
Kostra tohoto velkého karnosaura
byla objevena ve východní Číně
v provincii S’-čchuan v roce 1978.
Dnes je vystavena v Národním
historickém muzeu v Pekingu.
Jednalo se o typického allosaura
s velkou hlavou a silnými čelistmi
vybavenými ostrými zahnutými
zuby s pilovitými okraji. Měl krátký
a silný, ale ohebný krk. Dlouhý ocas
tvořil zhruba polovinu celkové
délky. Byl ze stran zploštělý
a tuhý a sloužil k vyvážení
vysokého a úzkého těla,
posazeného na dvou silných
nohách. Váhu celého těla nesly tři
prsty s drápy (čtvrtý zakrnělý prst
jako obvykle směřoval dozadu). Krátké přední
končetiny byly zakončené třemi silnými prsty
s drápy.
Lebka yangchuanosaura se od lebky ostatních allosaurů
liší větším počtem zubů v přední části čelistí a kostěným
obloukem nad čenichem.
Tento obrovský karnosaur byl největším zástupcem
čeledi Allosauridae a pravděpodobně také nejobávanějším
predátorem období pozdní jury. Allosaurus vážil 1–2 tuny
a dosahoval výšky okolo 4,6 m.
Vzhledově byl Allosaurus větší verzí blízce příbuzného
megalosaura (naproti), ačkoliv měl i několik jedinečných
znaků. Například na hlavě měl dva kostěné výrůstky nad
očima a úzký kostěný hřeben, vedoucí mezi očima od
špičky čenichu. Otvory na stranách lebky v okolí nozder
pravděpodobně sloužily pro slzné žlázy. Allosaurus měl
v horní čelisti pět párů zubů, na rozdíl od megalosaura,
který měl čtyři páry zubů.
Lebka byla mohutná, ale poměrně lehká. To bylo
způsobeno několika velkými otvory mezi jednotlivými
kostmi, díky nimž byla jednolitá stavba lebky přeměněna
na spletitou síť vzpěr. Samotné kosti byly pouze volně
spojené klouby (tento znak můžeme vidět u lebek jiných
velkých karnosaurů, například u ceratosaura, viz str. 106).
Výsledkem byl určitý stupeň ohebnosti, který se spojil
se silou lehce stavěné lebky. Úspěšnost allosaura jako
lovce je předmětem diskusí mezi odborníky. Někteří
paleontologové se domnívají, že byl příliš těžký
a neohrabaný, takže nedokázal aktivně lovit kořist
a živil se spíše uhynulými dinosaury. Jiní zastávají
názor, že byl poměrně hbitý, a dokonce ve
skupinách lovil velké býložravé dinosaury, jako byli
Apatosaurus (Brontosaurus) nebo Diplodocus. Na
kostech apatosaura, nalezených v Severní Americe,
byly dokonce otisky zubů, které mohly patřit
allosaurovi. Podobné ulomené zuby byly nalezeny
na jiných místech také mezi pozůstatky těchto
velkých býložravců.
Na jediném nalezišti v Utahu byly v roce 1927
nalezeny tisíce kostí dinosaurů, mezi kterými byly
pozůstatky 44 allosaurů. Tyto pozůstatky patřily
mláďatům dlouhým 3 m až plně dospělým jedincům.
Ostatní nálezy poskytly hodnotný náhled na rozmanitost
dinosaurů té doby, jelikož se mezi nimi nacházely kosti
ornithopodů, stegosaurů, ankylosaurů, sauropodů
i dalších teropodů.
117
152
V LÁDA
V LÁDA
PLAZŮ : DINOSAUŘI A PŘÍBUZNÍ
KACHNOZOBÍ DINOSAUŘI
PLAZŮ : DINOSAUŘI A PŘÍBUZNÍ
pokračování
NÁZEV Hypacrosaurus
OBDOBÍ pozdní křída
VÝSKYT Severní Amerika
(Alberta a Montana)
VELIKOST délka 9 m
Hypacrosaurus byl další
hadrosaurus s výrazným
obloukovým hřebenem na hlavě.
Ten byl podobný jako u korytosaura,
ale byl nižší a širší. Také se z přední části
hlavy nezvedal tak strmě, ale spíše pozvolna.
Jelikož byly pozůstatky hypakrosaura
nalezeny v mladších horninách,
pravděpodobně se vyvinul z dřívějších
hadrosaurů.
Dalším rozdílem mezi těmito dvěma
stejně velkými hadrosaury byly trny na hřbetních obratlích
hypakrosaura, které na hřbetě vytvářely výrazný, kůží
pokrytý hřeben. Účelem tohoto hřebene mohlo být
ovládání tělesné teploty, podobně jako tomu bylo u jiných
plazů, například pelykosaurů (viz str. 186–188) nebo
masožravých spinosaurů (viz str. 118–119).
Podle nalezených stop je zřejmé, že se tento velký
hadrosaurus pohyboval většinou po čtyřech.
NÁZEV
Lambeosaurus
OBDOBÍ pozdní křída
VÝSKYT Severní Amerika (Baja California,
Montana a Saskatchewan)
VELIKOST
délka 9 m
Tento lambeosaurinní hadrosaurus měl na
hlavě dva neobvyklé útvary. V přední části
hlavy se nacházel velký hranatý dutý
a dopředu směřující hřeben a ze zadní
části hlavy vyrůstal pevný kostěný
hrot směřující dozadu. Dohromady
tedy byly uspořádané do tvaru V,
NÁZEV Parasaurolophus
OBDOBÍ pozdní křída
VÝSKYT Severní Amerika (Alberta, Nové Mexiko a Utah)
což na dlouhém a ohebném krku vypadalo dosti
neohrabaně.
Stejně jako ostatní hadrosauři se i Lambeosaurus
pohyboval při spásání nízké vegetace po čtyřech. Zdá se, že
díky pružnému krku, který snadno ohnul pod úroveň těla,
mohl dosáhnout na nízko rostoucí rostliny, aniž by se musel
výrazněji ohýbat.
Kalifornský zástupce rodu Lambeosaurus byl obr mezi
hadrosaury. Ačkoliv byly nalezeny pouze částečné
pozůstatky, z rozměrů a hmotnosti kostí vyplývá, že jejich
majitel dosahoval délky 16,5 m, takže to byl největší známý
hadrosaur.
VELIKOST délka 10 m
Stejně jako Saurolophus (viz str. 150) měl i Parasaurolophus
kratší čenich než ostatní hadrosauři a dozadu směřující,
rohu podobný hřeben na vrcholu hlavy. Tím ale veškerá
podobnost končí, protože hřeben parasaurolofa nebyl
vyplněný, jako tomu bylo u jeho příbuzného. Místo toho
hřeben tvořila dutá trubice, mnohem delší než u saurolofa.
Hřeben dosahoval délky až 1,8 m. Uvnitř byl uspořádaný
podobně, jako tomu bylo u korytosaura, od nozder k horní
části hřebene vedly párové vzduchovody, které se pak stáčely
zpět směrem k nozdrám.
Lebka s mnohem kratším hřebenem a zahnutějšími
vzduchovody byla původně označena za samostatný druh
v rámci rodu Parasaurolophus. Dnes je ale považována za
lebku samice druhu s dlouhým hřebenem, jelikož se
předpokládá, že se velikost hřebenů u pohlaví lišila.
Jedinečným znakem parasaurolofa je mezera v páteři
v oblasti lopatek, přesně v místě, kde by se hřbetu
dotýkala špička hřebene, pokud dinosaur držel hlavu
v přirozené poloze, s esovitě zahnutým krkem. Někteří
paleontologové se domnívají, že hřeben do této mezery
zapadl, když zvíře probíhalo hustým podrostem.
Hřeben by pak sloužil k odrážení nízkých větví nahoru
od těla. Podobným způsobem používají hřeben na hlavě
dnešní kasuáři.
Ocas parasaurolofa byl také neobvyklý, protože byl
velice vysoký. To vedlo některé vědce k domněnce, že byl
pestře zbarvený a sloužil jako signální zařízení. Možná také
jasné zbarvení pomáhalo udržet skupinu pohromadě, když
putovala hustým lesem. Také je možné, že na zadní části
hlavy se nacházela kožená blána, která spojovala hřeben
s krkem. Ta mohla být pestře zbarvená a mít podobnou
funkci jako ocas.
Pokud je pravda, že dutý hřeben sloužil k zesílení
zvuku (viz Corythosaurus, str. 151), lze vyvodit, že
Parasaurolophus vydával jiné zvuky než Corythosaurus
s půlkruhovým hřebenem. Hřebeny na hlavách
lambeosaurinních hadrosaurů jsou rozmanité velikostí
i tvarem, takže je pravděpodobné, že různé druhy se
ozývaly odlišným voláním.
V lesích Severní Ameriky období pozdní křídy se nejspíš
neustále ozývaly zvuky – od hlubokého troubení
lambeosaurinních hadrosaurů po nosové volání jejich
hadrosaurinních příbuzných.
Kostra tohoto dinosaura je těžce stavěná, zejména
lopatky, pánev a přední končetiny. Zvýšená muskulatura
a robustnost přední části naznačuje, že Parasaurolophus
se většinu času pohyboval po čtyřech. Stejně tak je
zesílená oblast stydké kosti, která poskytovala prostor
pro úchyt svalů, potřebných ke zvednutí těžkého těla
na zadní.
Většina těchto hadrosaurů pochází z období střední
křídy a rozšířili se po celé severní polokouli, na jižní
polokouli mnoho pozůstatků nalezeno nebylo. Byli
pozoruhodně rozmanití a rychle se vyvinuli v období
pozdní křídy. Ačkoliv došlo v rodu k několika změnám,
patřili mezi poslední dinosaury, kteří čelili hromadnému
vyhynutí na konci křídy.
153
248
S AVCI :
S AVCI :
EVOLUCE ROZMANITOSTI
Jihoameričtí
kopytníci
POKRAČOVÁNÍ
Čeleď A str a p other iid a e
NÁZEV Macrauchenia
OBDOBÍ pleistocén
VÝSKYT Jižní Amerika (Argentina)
U mnoha koster astrapoteridů bylo možné provést úplnou
rekonstrukci. Způsob života a příbuzenské vztahy s ostatními
jihoamerickými kopytníky jsou však i přesto záhadou.
VELIKOST délka 3 m
Macrauchenia („velký krk“) byla větší
a pozdější verze tesodona. Způsob
života makrauchenie je záhadou.
Měla některé znaky
velbloudovitých,
například velikost
a držení těla,
malou hlavu
nebo dlouhý krk.
Tříprstá chodidla
však byla podobná
jako u nosorožců
a Macrauchenia nejspíš
také měla krátký
chobot, jelikož měla
nozdry umístěné
vysoko mezi očima.
Někteří
paleontologové se
domnívají, že přítomnost chobotu
značí obojživelný způsob života. Jiní naznačují, že nozdry
byly zkrátka vybavené „záklopkami“, které se mohly zavřít,
aby dovnitř nepronikal prach. Přítomnost chobotu i zubů
s vysokou korunkou znamená, že se tento živočich nejspíše
živil okusováním listů i spásáním travin.
Macrauchenia měla dlouhé končetiny a u předního
páru byla mnohem delší část nad kolenem než
pod ním, což je častý znak rychlých
živočichů. Macrauchenia nejspíš ale
rychle běhat nemohla, protože
rozměry zadních končetiny byly
zcela opačné.
ŘÁD ASTRAPOTHERIA
Astrapotheria byl malý řád nízkých býložravců z období
raného paleocénu až středního miocénu. Někteří zástupci
dorůstali velikosti nosorožce a měli kly a krátký chobot.
EVOLUCE ROZMANITOSTI
Če le ď T r i gonost y lop i d a e
ŘÁD PYROTHERIA
Někteří paleontologové se domnívají, že trigonostylopidi
patří mezi astrapoteriany, a jiní je považují za samostatný
řád. Základní podobnost mezi trigonostylopidy
a astrapoteridy spočívá ve vyčnívajících špičácích,
ale ostatní zuby naznačují, že jsou blíže příbuzní
s litopterny.
Jihoameričtí savci jsou dokonalým příkladem konvergentní
evoluce – vývinu podobných znaků a vlastností
u nepříbuzných živočichů na základě podobného vlivu
okolí. Pyrotheria byl řád jihoamerických „ekvivalentů“
slonů, ale není jasné, z jaké skupiny se vyvinuli.
NÁZEV Trigonostylops
OBDOBÍ pozdní paleocén až raný eocén
NÁZEV Astrapotherium
VÝSKYT Jižní Amerika (Argentina)
OBDOBÍ pozdní oligocén až střední miocén
VELIKOST délka asi 1,5 m
Č e l e ď P yr o th e r i i d a e
Pyroteridi byli hlavní čeledí tohoto řádu. Vyskytovali se
od Argentiny po Brazílii, Venezuelu a Kolumbii a žili
od eocénu po počátek oligocénu.
VÝSKYT Jižní Amerika (Argentina)
NÁZEV Pyrotherium
VELIKOST délka 2,5 m
OBDOBÍ raný oligocén
Kromě větších rozměrů bylo Astrapotherium typickým
zástupcem stejnojmenné čeledi. Mělo poměrně krátkou hlavu
s vyklenutým čelem v důsledku zvětšené dutiny nosní.
Špičáky rostly v průběhu celého života a vytvářely
čtyři kly. Větší horní pár klů tvořil se spodním párem
jakési „nůžky“. Široké spodní řezáky vyčnívaly z tlamy
ven a nejspíš společně s rohovitou destičkou v horní čelisti
sloužily k ukusování vegetace.
Důkazy o přítomnosti chobotu jsou rozporuplné.
Nosní kosti byly krátké a otevřené vysoko na čele, což
přítomnost chobotu naznačuje. Přesto ale existují důvody,
proč tuto teorii zamítnout: krk astrapoteria nebyl zrovna
krátký, a tak mohlo hlavu snadno ohnout až k zemi. Je
možné, že „chobot“ byl ve skutečnosti vzduchový vak.
Astrapotherium mělo dlouhé nízké tělo a zadní
končetiny slabší než přední. Také mělo malá chodidla
a bylo plochochodec (váhu nesla celá chodidla).
Tento živočich nejspíš trávil většinu času v mělké vodě
a vytrhával ze dna vodní rostliny, podobně jako amyndontní
nosorožci na severní polokouli (viz str. 264).
VÝSKYT Jižní Amerika (Argentina)
VELIKOST délka 3 m
Nalezené pozůstatky trigonostylopse tvoří pouze lebka,
takže je obtížné si udělat představu o jeho celkovém
vzhledu nebo způsobu života.
Zuby trigonostylopse byly velice primitivní, ale pokud
by skutečně patřil mezi astrapoteriany (teorie založená na
velikosti spodních špičáků), zbytek těla by nejspíš vypadal
jako u astrapoteria.
Pozůstatky pyroteria byly poprvé nalezeny
v usazeninách sopečného popela ve městě
Deseado v Argentině: odtud také název
znamenající „ohnivý tvor“. Od té doby bylo
nalezeno mnoho dalších pozůstatků i v dalších
částech Jižní Ameriky.
Pyrotherium nejspíš vypadalo jako raný
slon Barytherium, žijící v Africe. Pyrotherium mělo
mohutné tělo, nesené sloupovitými končetinami
s krátkými širokými prsty, mělo krátký silný krk
a hlavu vybavenou chobotem a kly, tvořenými
prodlouženými řezáky. V horní čelisti se nacházely
dva páry krátkých plochých klů, ve spodní čelisti
pak jeden pár.
249