Vox v Argentině - VOX nymburgensis

Vox v Argentině
Ve středu 19. 11. večer jsme se všichni a ve zdraví vrátili ze zatím nejdelší cesty, kterou kdy
Vox ve své patnáctileté historii podnikl – z týdenního zájezdu do argentinské Mendozy, ve
které se ve dnech 12. – 16. 11. uskutečnil 15. ročník mezinárodního sborového festivalu
Cantapueblo 2003.
Letos patnáctiletý Vox na letos patnáctiletém festivalu. Náhoda? Každopádně příjemná a
přínosná oslava narozenin (a byli jsme ujištěni, že to platilo oboustranně).
Tady je jakási krátká reportáž:
Cesta do Mendozy byla, pravda, dost komplikovaná, ale zároveň ta nejlevnější z
možných. Vypadala takto: v neděli 9. 11. dopoledne jsme vyrazili autobusem (našeho starého
známého pana J. Kvíze) z Čech do Rakouska, na letiště do Vídně. Tady jsme v 19:30 nasedli
na letadlo (dvoumotorový Airbus 340 španělské společnosti Iberia) směr Madrid. V Madridu
jsme přistáli za dvě a půl hodiny a před půlnocí už jsme seděli v nepoměrně větším
čtyřmotorovém Airbusu 320 téže společnosti. Ten nás za necelých 14 hodin dopravil do
chilského hlavního města Santiago de Chile (tj. v pondělí 10. 11. dopoledne). Na tamním
letišti už na nás čekala naše milá argentinská průvodkyně Cecilia a s ní dva minibusy pro
transport do Argentiny.
Toto jsou Andy na argentinské straně (letecký snímek :)
Pohled na Chile (letecký snímek)
Právě tento přejezd z Chile do Argentiny patřil k nejzajímavějším okamžikům celého
zájezdu (může-li se mluvit o okamžiku, když cesta trvala 8 hodin :). Překonali jsme tak totiž
převýšení asi 3000 metrů (většina serpentýn byla bez jakýchkoliv zábran), přejeli jsme Andy
(Los Andes), viděli nejvyšší horu And Aconcaguu (6962 m!), obdivovali nádherný starobylý
most Inků… Nejvyšší bod, na kterém jsme se nalezli, byl 3812 m n.m.
Kdesi uprostřed hor je hranice mezi oběma státy, takže jsme se už asi po dvou hodinách
jízdy ocitli v Argentině. Pomalu jsme sjížděli z výšek, cestou příjemně poobědvali v malé
vesnické restauraci a večer kolem 21 hodiny konečně vjeli do Mendozy, prakticky přímo do
hotelu. Načerpat síly bylo opravdu třeba.
Tak tyto zákruty byly skutečně velmi nepříjemné… (Kde jsou svodidla ?!!)
Silnice se vinula mezi horskými masivy…
Úterý 11. 11. byl vlastně jediný den, kdy jsme měli oficiálně volno, přijeli jsme totiž
(kvůli spojům) o den dříve než festival začal. Což ovšem neznamenalo volno neoficiálně,
protože Jan Krejčík – před svým odchodem za studiem hudby do Paříže sbormistr Voxu naplánoval na večer zkoušku. Na tomto zájezdu zastupoval pracovně vytíženého současného
sbormistra Jana Mikuška. Přítomna byla i umělecká vedoucí sboru PhDr. Jaroslava
Modrochová, která dohlížela na otázky dramaturgie.
Dopoledne jsme ale stihly první návštěvu města (bylo přes 30 ºC), příjemný oběd v typické
argentinské restauraci, seznámení s pořadateli festivalu Cantapueblo (včetně prezidenta
Alejandra Scarpetty). Odpoledne zkouška a večer společná večeře v hotelovém pokoji spojená
s oslavou narozenin jedné členky, takže samozřejmě další zpívání...
Tam, kde jsme obědvali, bylo krásné jezírko se spoustou ryb..
Středa 12. 11. Festival Cantapueblo 2003 se otevírá! Po snídani v hotelu jsme pilně
zkoušeli repertoár na večerní koncert. Poprvé jsme se při obědě setkali s ostatními
účastnickými sbory – v obrovském sálu Bodega del 900 (prostor bývalého vinného sklepa).
Zjistili jsme, že festivalu se účastní 64 sborů, většinou z Jižní Ameriky. Z Evropy tu byly
pouze sbory z Francie, Slovinska a z České republiky. Náš první samostatný koncert se konal
v Městském divadle v Mendoze (nepoměrně větším než jsou naše divadla). Začínalo se na
naše poměry dost pozdě - ve 21:30 a my jsme byli v pořadí pátý vystupující sbor – poslední.
Temperamentní publikum nás přivítalo více než vřele, moderátor upozornil na to, že jako
jediní nebudeme zpívat na mikrofony, což ještě zvýšilo obdiv publika. A jak jsme zpívali?
Publikum nás nechtělo pustit z pódia, nadšeně aplaudovalo jak v první části naší
dvacetiminutovky (duchovní a umělé skladby), tak ve druhé, která patřila lidovkám a jejich
úpravám. Dozpívali jsme dlouho po půlnoci, unavení, ale šťastní z úspěšného startu.
Byly nám přiděleny tři kulaté stoly, při nich se jedlo, pilo, zpívalo…
Náš první samostatný koncert (z mnoha)..
Čtvrtek 13. 11. Jediný den festivalu bez veřejného vystoupení. Opět jsme ale pilně
zkoušeli a obdivovali krásy Mendozy. Cecilia, která se od nás vůbec nevzdalovala po celou
dobu pobytu, nás provedla obrovským městským parkem, ukázala nám univerzitní městečko,
městskou bránu, kašnu pěti světadílů,… zkrátka vše, co by měl každý návštěvník města vidět.
Večer jsme se pak sešly se třemi krajankami, které se sice v Argentině už narodily, ale díky
rodičům, kteří kdysi do Argentiny emigrovali, si udržují češtinu a pěstují českou kulturu
(otevřely v Mendoze Český dům). S radostí a dojetím si s námi zazpívaly naše národní
písničky.
Poobědová siesta v areálu Bodega del 900.
U fontány na centrálním náměstí Plaza Independencia
Pátek 14. 11. Vlastně „tradiční“ schéma – dopoledne důkladná zkouška, oběd s ostatními
sbory, po obědě opět chvíle volna (na nákup dárků, pohledů apod.) a opět zkouška. Večer
druhý samostatný koncert v obrovském sále Cine Plaza a obrovský úspěch! Publikum nám
projevovalo uznání bouřlivými potlesky a na závěr aplaudovalo ve stoje, PhDr. Modrochová
dokonce dávala autogramy a před sálem na nás čekali lidé, aby nám poděkovali za náš zpěv.
Zkrátka atmosféra byla naprosto úžasná…
Sobota 15. 11. Jeden z nejnáročnějších dní. Ráno po snídani se účastnické sbory sešly
v sále divadla, aby secvičily společnou skladbu na závěrečný koncert – Misu Criollu. Je to
zhudebněné mešní ordinarium, každá část na rytmiku jiného argentinského tance. Přítomen
byl autor mše – slavný argentinský hudební skladatel Ariel Ramírez, sólo zpíval Javier
Sánchez (pochopili jsme, že rovněž známý umělec přímo z Mendozy). Provedení, resp.
zkoušku vedl Damián Sánchez. Využili jsme situace a po skončení zkoušky si nechali
všechny tři umělce podepsat do partitury. Po společném obědě jsme všichni vyšli do ulic a
zpívali (konečně – Cantapueblo znamená zpívající lid). My jsme nabídli samozřejmě několik
českých písniček.
Zpívání na ulici (tedy v tomto případě v průchodu)
A večer se konal náš třetí koncert, tentokrát v hudební škole, která ovšem byla umístěna
do prostor bývalého železničního nádraží (učebny byly v místnosti, kde se dříve prodávaly
lístky, v bývalé čekárně apod.). Koncertním sálem potom byla nádražní hala (s patřičnou
akustikou více než chrámovou). Při zpívání jsme měnili choreografii, využili prostoru a
zpívali tzv. „stereo“ (tj. proházeně na i pod jevištěm). Možná i tento optický a potažmo
zvukový efekt přispěl k dalšímu skvělému úspěchu (po skončení koncertu se nás ostatní sbory
nedůvěřivě ptali, jestli opravdu nejsme profesionálové). Po koncertě jsme zůstali na místě a
přijali pozvání místních dětí (členů dětského pěveckého sboru) na večeři. Každý jsme za ni
zaplatil 5$, které jim pomohou k vytoužené cestě do Mexika. Byli jsme varováni, že kvalita
jídla nebude taková, na jakou jsme zvyklí, ale nakonec jsme si pochutnali všichni.
Koncert v hudební škole (rozuměj v nádražní hale)
Neděle 16. 11. Poslední den. Ráno jsme odjeli do jednoho z mnoha katolických chrámů,
kde jsme zpěvem doprovodili bohoslužbu. Kostel byl plný až k prasknutí a po poslední
skladbě (Ave Maria od Javiera Busta – když jsme zpívali, všichni v kostele se dívali na
překrásnou sochu Panny Marie) nám lidé spontánně a dlouze zatleskali.
V kostele La Purrisima jsme zpívali na kůru, ale po mši sv. jsme neodolali a šli se vyfotit
s překrásnou sochou Panny Marie (která navíc měla stejnou barvu šálu jako my..)
Po posledním obědě v Mendoze jsme naposledy zašli do města nadýchat se atmosféry.
Večer se konal závěrečný megakoncert na fotbalovém stadionu Andes Talleres. Celou jednu
stranu zaplnili zpěváci ze všech účinkujících sborů, druhá polovina a plocha hřiště (s
připravenými židlemi před pódiem) se brzy zaplnily tisícovkami diváků. Před Misou Criollou
dostaly naposledy prostor některé vybrané sbory – Vox Nymburgensis mezi nimi.
Předstoupili jsme před deset tisíc posluchačů možná trochu ztrémovaní, ale jejich přijetí
překonalo naše představy: několikaminutový aplaus jako uvítání a po písničce salva!! Museli
jsme přidat a z ovací naplněného stadionu jsme měli husí kůži (až slzy v očích). Bylo to
zřejmě nejpočetnější a nepříjemnější publikum, které nám kdy tleskalo. Jsme rádi, že jsme
tam daleko v jižní Americe, opět dokázali připomenout, co je a co umí česká hudba (a české
pěvecké sbory). V úplném závěru jsme se pak připojili k ostatním účinkujícím a přednesli
Misu Criollu (autor Ariel Ramírez hrál klavírní part) – důstojná tečka za koncertem a celým
festivalem.
Zpíváme před deseti tisíci lidí!!!
Foto s autorem mše Misa Criolla Arielem Ramírezem (úplně dole Cecilia - naše
průvodkyně a věrná společnice)
Původně jsme hned po koncertě měli vyjet na cestu, abychom měli v Santiagu dostatečnou
rezervu. Jenže, jak jsme se dozvěděli, v horách mezi Argentinou a Chile napadl sníh a hranice
se až do odvolání zavřela. Dohodli jsme se tedy, že počkáme do rána a vyrazíme v 5 ráno.
Pondělí 17. 11. vyjeli jsme opravdu už v pět, ale nebylo to nic platné. Když jsme ještě
v deset hodin čekali v téže vesnici, ve které jsme při příjezdu obědvali, věděli jsme, že hranice
je stále zavřená a tím pádem letadlo (odlétající ze Santiaga ve 14 hodin) ztracené. Čekali jsme
několik dalších hodin a popojížděli po několika kilometrech. Když nás odpoledne konečně
pustili až na hranice, znamenalo to další tříhodinové udržení.. Zkrátka do Chile jsme přijeli
(poté, co jeden z minibusů cestou píchl) až k půlnoci. Řidiči nám doporučili poměrně levný
hotel, tak jsme si po dlouhé a namáhavé cestě alespoň mohli vydechnout ve sprchách a
postelích.
Po pěti hodinách čekání jsme si v Uspallatě zašli na oběd.
Úterý 18. 11. Měli jsme být už v Evropě a zatím jsme se probudili v hlavním městě Chile.
Na druhou stranu mnoho z nás tuto nenadálou příležitost uvítalo, alespoň jsme si Santiago
trochu prohlédli. A pak nás šoféři odvezli na letiště, kde začal nepříjemný maratón
vyjednávání našeho odletu s leteckou společností. Přestože jsme včera společnost informovali
o tom, že letadlo nestihneme a poprosili o přeložení letu na druhý den, požadovala po nás
Iberia velmi vysoký poplatek. Naštěstí se podařilo odvrátit nebezpečí, že neodletíme anebo že
na to padnou veškeré naše úspory. Odletěli jsme. A bez extra placení.
Foto před katedrálou v Santiagu de Chile. Dobrá nálada se neztratila, ani když jsme
netušili, jestli se vůbec dostaneme domů. Toto je důkaz.
Středa 19. 11. Konečně! kolem poledne jsme přistáli v Madridu, kde už nás čekal autobus
i se spolehlivým panem Kvízem a ve večerních hodinách jsme slavnostně vjeli do Prahy.
Zájezd do Argentiny se tak zakončil o den déle a i když v něm (zejména v závěrečné fázi)
byly některé horké chvilky, skvělá nálada nám vydržela, jakýsi „dobrý duch sboru“ byl stále
s námi. Tak to chodí, když jsou spolu lidi, kteří se mají rádi.. ☺
Zůstaly pocity „dobře vykonané práce“, krásné zážitky, skvělé dojmy atd. atd.
A nezbývá než poděkovat – paní doktorce Modrochové, za tip na tuto cestu a umělecké
vedení. Janu Mikuškovi, který, ač s námi nakonec nemohl jet, perfektně nás na zpívání
připravil. Janu Krejčíkovi, který pohotově zastal místo sbormistra a skvěle nás vedl na
každém vystoupení. A hlavně prezidentovi sboru – panu Kopeckému, jemuž patří největší
uznání za to, že doslova po tisícikorunách dal dohromady potřebný obnos, že to přes mnohé
překážky nevzdal a cestu organizačně zajistil.
Díky, díky, díky…
Eva Hazdrová-Kopecká
Foto: Martin Hladík, Pavel Hazdra