Universum 4 / 2011 - Česká křesťanská akademie

Transkript

UNIVERSUM
REVUE ČESKÉ KŘESŤANSKÉ AKADEMIE 4/2011
Řád TGM pro sestru Magdalenu
Je (hlavní) příčinou problémů
na Šluknovsku rasismus? Petr Kosinka, Jana Poláková, Drahomíra Miklošová
Dveře Evropy jsou otevřené,
jen do nich vstoupit S Güntrem Virtem hovořil Lukáš Jirsa
Spor o náboženské symboly
v Evropské unii Zuzana Roithová, Pavel Mareš
Burka a co se za ní schovává:
problém integrace
Dominique Schnapper
Ortodoxní Koptové v Egyptě
Viola Pargačová
Spiritualita pro dnešní dobu Tomáš Halík Nanotechnologie:
řízení neurčitého Dorothée Benoit Browaeys
Brazilští bezzemkové
Henri Burin des Roziers OP
Václav Dvořák, dělník Boží
Václav Ventura
ROČNÍK XXI, CENA 40 Kč
ZE ŽIVOTA ČKA
na Slovensku, prof. Jiří Hanuš z Masarykovy univerzity v Brně
a doc. Jaroslav Šebek z Prahy. Účastníci letošních Dnů J. Zvěřiny
(na 130 osob) velmi oceňovali jejich perfektní přípravu a průběh
i přátelskou atmosféru, za což patří dík místní skupině ČKA
v Jihlavě a organizačnímu týmu pracovnic z ústředí ČKA v Praze.
Česká křesťanská akademie a Konrad-Adenauer-Stiftung ve
spolupráci s Vysokou školou polytechnickou Jihlava a pod
záštitou jihlavského primátora ing. Jaroslava Vymazala uspořádaly v Jihlavě v polovině října 2011 XVIII. Dny Josefa Zvěřiny
s tématem Česká a slovenská církev po rozpadu společného státu.
V páteční podvečer 14. října probíhala tato konference v Gotické síni jihlavského magistrátu. Po slavnostním zahájení vystoupil nejprve mons. Róbert Bezák, arcibiskup trnavský, který
ve své přednášce, nazvané Prvních dvacet let na cestě do „země
zaslíbené“, charakterizoval náboženský život a žebříček hodnot
na Slovensku po pádu komunistického ateistického režimu. Na
jeho referát navázal prof. Tomáš Halík, který se zaměřil na téma
Evropa mezi křesťanstvím a laicismem.
V sobotu 15. října po krátké bohoslužbě slova u památníku
babických obětí pokračovaly Dny Josefa Zvěřiny v aule Vysoké školy polytechnické nejprve přednáškou Tomáše Halíka
Spiritualita pro naši dobu. Následovaly dva referáty na téma
Dvacetiletá cesta české a slovenské církve – český pohled nabídl historik doc. Jaroslav Šebek z Historického ústavu AV ČR,
slovenskou situaci přiblížil teolog doc. Martin Uhál´ z Katolické
univerzity v Ružomberku. Na závěr v panelové diskusi, nazvané
Jsme ochotni nést zodpovědnost za současnou církev?, vystoupili
doc. Inocent-Mária Vladimír Szaniszló, OP z Teologické fakulty
KU Ružomberok v Košicích, ThLic. Vladimír Slovák, farář ve
Stožoku u Detvy a člen Rady pre rozhlasové a televízne vysielanie
Divadelník, překladatel a signatář Charty 77 Karel Kraus obdržel dne 18. října 2011 v Buquoyském paláci v Praze francouzské
státní vyznamenání Řád za zásluhy. Karel Kraus obdržel hodnost vysokého důstojníka, což je čtvrtý stupeň z pěti možných
hodností tohoto řádu. Takové
poctě se v České republice dostalo pouze dalším dvěma osobnostem ze čtyřicítky českých nositelů
tohoto vyznamenání. Řád předal
Karlu Krausovi osobně francouzský velvyslanec v České republice
pan Pierre Lévy, který vyzdvihl
Karla Krause jako osobnost českého literárního světa, která
nejvíce přispěla k šíření povědomí o klasickém a současném
francouzském divadle na české scéně. Karel Kraus je zakládajícím členem místní skupiny ČKA Praha 6.
Na pozvání partnerské organizace Union Stiftung měl 21. října
2011 v Saarbrückenu prof. Tomáš Halík přednášku s názvem
Geduld mit Gott (Trpělivost s Bohem). Poté se konalo kolokvium
o integraci migrantů z českého a německého pohledu, kde za
českou stranu vystoupili ThLic. Petr Štica, Th.D. a ThLic. Jaroslav
Lorman, Th.D. z Katolické teologické fakulty UK v Praze.
Na 26. října 2011 připravila ČKA v benediktinském klášteře
v Emauzích kolokvium zaměřené na téma Soužití romské
menšiny a majority v ČR. Úvodní referáty přednesli dr. Jana
Poláková, etnoložka a historička z Muzea romské kultury
v Brně, sociolog Mgr. Karel Čada ze společnosti GAC a starostka obce Obrnice Drahomíra Miklošová.
ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE
je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice.
Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době již více než 1 800 individuálních členů a kolektivními
členy jsou Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské
katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře
Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci,
Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně,
Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Mostě, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích,
Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Poličce, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem,
Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči,
Třeboni, Týnu nad Vltavou, Ústí nad Labem, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném
Brodu. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde,
Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2.
Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.
UNIVERSUM REVUE ČKA, číslo 4, vychází 5. prosince 2011, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde:
Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční
rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jaroslav
Šebek; přírodovědecká sekce: Jan Fischer, Jiří Grygar, Miloš Havránek, Alois Honěk, Ladislav Krlín, Jiří Ludvík, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa.
Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. Foto na obálce: sdružená okna románského biskupského
paláce v Olomouci . ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje
právo dodané rukopisy krátit.
Cena je 40 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více.
Tisk Sdružení MAC. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, [email protected].
2
U N I VE R S U M 4 / XXI
OBSAH
EDITORIAL
Vážený čtenáři,
LETEM SVĚTEM
/4
Řád TGM pro sestru Magdalénu
/7
Potřebujeme víc Evropy, ne méně Evropy
/8
ANKETA
obsah tohoto čísla našeho časopisu je, jak tomu obvykle
bývá, dosti pestrý, ale vytkněme si pro tuto chvíli jako
klíčové téma náboženské symboly v dnešní evropské
společnosti. Obecná zkušenost ukazuje, že bez sjednocující role symbolů zřejmě řádně nefunguje žádné lidské
společenství. Každý stát má svou vlajku, hymnu, znak,
vojenské útvary mají své bojové standarty, skautské,
sokolské a jiné družiny vždy měly nějaké své zástavy
nebo alespoň určité maskoty. Mohli bychom takto jistě
pokračovat ještě dlouho. Právě zmíněné symboly vždy
reprezentují určitou sjednocující ideu či společnou vizi
a jejich opouštění pak bývá silným příznakem krize nebo
dokonce rozpadu ideového základu daného společenství.
Ani při soudobém vysokém stupni sekularizace
Evropy nelze zpochybnit, že křesťanství bylo jednou
z hlavních formativních sil pro její kulturní a civilizační
základy. Vztah ke křesťanským symbolům má potom
i v nynějším světě a v profánních strukturách společnosti přímou spojitost se vztahem k těmto základům, i když
vlastní náboženská náplň příslušných symbolů může být
dnešnímu nekonfesně orientovanému občanovi již hodně zastřena. Historie společnosti i psychologie člověka
potvrzují, že jednotlivec ani lidská společenství nedokážou trvale aktivně existovat bez alespoň nějakých symbolů. Jsou-li ztraceny nebo opuštěny tradiční pozitivní
symboly, vytvářejí se spontánně symboly nové, které
však mohou být zdegenerované tak, že nakonec nabývají
negativního smyslu. Do takových symbolů se pak ve
vědomí společnosti mohou např. vtělovat i objekty různých xenofobních a jim podobných postojů, negativní
symboly mohou nabývat podob vizí vykonstruovaného
společného nepřítele apod. I v těchto ohledech nalézáš,
milý čtenáři, v tomto čísle zajímavé příspěvky. Nalezneš
však zde i symetricky opačné příklady, kdy pozitivní
symboly představují ideové ztělesnění životodárných
zdrojů pro existenci společenství a jsou podstatnou
pomocí, aby si toto společenství udrželo aktivní život
i v těžkých podmínkách, které někdy přímo ohrožují jeho existenci. Téma ideových symbolů se v tomto
čísle dosti prolíná s problémy vzájemného střetávání
civilizací, hodnot, náboženských systémů atd. v současné Evropě, kde již ve třetí generaci žijí velmi početní
imigranti z kulturně odlišných částí světa. Klademe si
např. otázky, kdy tolerance již přerůstá ve ztrátu vlastní
identity, nebo naopak, kdy autentická věrnost vlastním
idejím a hodnotám již začíná chorobně hypertrofovat ve
fundamentalismus a nesnášenlivost. Snad Ti, milý čtenáři, toto číslo alespoň trochu přispěje k hledání odpovědí,
které budou nejen povzbudivé ale i v praxi využitelné.
Jan Bednář
Cena jednoho čísla Universa v roce 2012 bude činit 50 Kč,
roční předplatné pak 200 Kč. Věříme, že tuto úpravu ceny
akceptujete a budete i nadále věrnými čtenáři této revue.
Redakce se naopak vynasnaží, abyste se vždy cítili četbou
obohaceni a těšili se na další čísla Universa.
Je (hlavní) příčinou
problémů na Šluknovsku rasismus?
/ 10
Petr Kosinka, Jana Poláková, Drahomíra Miklošová
ROZHOVOR
Dveře Evropy
jsou otevřené, jen do nich vstoupit
/ 12
S Güntrem Virtem hovořil Lukáš Jirsa
TÉMA
Spor o náboženské symboly v Evropské unii
/ 16
Zuzana Roithová, Pavel Mareš
Burka a co se za ní schovává: problém integrace
/ 20
Dominique Schnapper
/ 22
Viola Pargačová
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Spiritualita pro dnešní dobu
/ 26
Tomáš Halík
O Evropě na Růžovém paloučku
/ 30
Petr Pokorný
TRENDY
Nanotechnologie: řízení neurčitého
/ 31
Dorothée Benoit Browaeys
NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA
Je chudoba problémem také naší země?
/ 35
Ladislav Ptáček
HISTORIE
Brazilští bezzemkové
/ 37
/ 41
Václav Ventura
KULTURA
Filmy o zemědělství, násilí a (ne)morální Evropě
/ 45
Josef Beránek
RECENZE
Děti v pojetí různých náboženských tradic
KOMENTÁŘE
/ 46
/ 50
U NIV ER S UM 4 /XXI
3
LETEM SVĚTEM
Jezuité podpoří evropské občanství
J
ezuitská evropská kancelář (OCIPE)
chce přispět k debatě o občanství a jeho
významu pro budoucí Evropu.
Konkrétním impulsem byl návrh Evropské komise vyhlásit rok 2013 Evropským
rokem občanů na připomenutí dvacátého
výročí vytvoření evropského občanství
v Maastrichtské smlouvě. A kritická reflexe
vzdělávání a aktivního občanství v celoevropském kontextu, k níž vyzývá Rada Evropy a další evropské organizace.
Jádrem jezuitského projektu bude příprava memoranda a společných setkání,
která vyvrcholí konferencí v polovině roku
2013. Jezuité se chtějí s ostatními účastníky
zaměřit na institucionální a politickou rovinu občanství, na jeho filozoficko-etickou
rovinu a na způsob občanského vzdělávání
v evropském kontextu.
V prezentaci projektu jsou přitom i jiné,
závažnější důvody než jen kulaté výročí:
„Sama EU se ocitla na zásadní křižovatce:
v krizi je společná měna euro, některé členské státy zpochybňují ,schengenskou dohodu’, která byla ještě nedávno významným
výdobytkem společné Evropy, rozhodující
jednání o příštím finančním období 2014–
2020 budou velmi náročná a mezitím narůstají populistické a nacionalistické projevy
a klesá důvěra v zastupitelskou demokracii.
Jezuité se zaměří s ostatními účastníky na institucionální a politickou rovinu
občanství, na jeho filozoficko-etickou rovinu
V této souvislosti lze jen litovat, že propast mezi institucemi a občany se přes veškeré úsilí ze strany EU nezmenšuje.“
Podle bruselského týmu jezuitů se to až
příliš často zdůvodňuje nedostatečným informováním a složitým procesním řízením
Unie. Na vině je podle nich spíš nedostatek
formace, provázený nezájmem obyvatel
a nechutí angažovat se, podílet se na poli-
tickém životě. Proto se tento tým „snaží doprovázet budování Evropy: pomáhá a podporuje bruselské úředníky a politiky v jejich
profesionalitě a duchovním rozlišování ve
snaze udržet kritickou reflexi evropských
hodnot a odpovědnosti z pohledu křesťanské víry a podněcuje solidaritu uvnitř Evropy a též solidaritu s okolním světem“. Více
informací na www.ocipe.info.
Redakce
Katolík stále inspirující: Růženec nebo noviny?
P
eriodikum Katolík: list pro kulturu a život z víry vycházelo v letech 1945–1948
v redakci Adolfa Kajpra SJ. Z řady jeho
stále inspirativních článků vybírá Vojtěch
Novotný. Tentokrát se úryvek věnuje nevědomosti, která je mnohdy důvodem slabého vlivu katolíků ve veřejném prostoru:
„Ta čtenářka tedy myslí, že ,jestli se
člověk opravdu modlí růženec, Pán Bůh
má vždycky dost možností, zpravit ho
o věcech, které potřebuje vědět, i kdyby
v dobách demokracie nečetl noviny’. [...]
Jistěže má Pán Bůh mnohé možnosti sdělovat někomu nějaké vědění. Existuje také
tzv. vědění vlité. Ale to je zázrak. A spoléhá-li se někdo bez velmi vážného důvodu
na zázraky, říká se tomu, že pokouší Pána
Boha. Normálně se vědění získává tím, že
se učíme a studujeme, že chodíme světem
s otevřenýma očima, že se ptáme a informujeme, a jde-li o veřejný život, že jej
sledujeme, a to hlavně z novin a časopisů.
4
[...] I zde je třeba se vyvarovat jednostrannosti, to znamená hlavně nevědomosti.
Považuji tuto nevědomost za hlavní příčinu
nepatrného vlivu katolíků a křesťanských
zásad na utváření veřejného života. Táž
nevědomost je příčinou, že katolíci se
stávají obětí různých demagogů, zejména
fašisujících demagogů, kteří dovedou popřípadě zbožně mluvit, dovedou vnějškově
projevovat svou úctu k náboženství a tím
právě strhnou za sebou důvěřivé masy,
nejsou-li vychovány ke kritičnosti, nedovedou-li si sehnat fakta a srovnávat je, zda se
skutečně shodují s duchem Kristovým. [...]
Poslušnost, pravá křesťanská poslušnost,
nedispensuje od vlastní práce, od vlastního
přemýšlení a vzdělávání. A k tomu všemu
potřebuji fakta, znalosti, jasný, konkrétní
obraz skutečnosti, hlavně lidské skutečnosti. Všechny nejpalčivější problémy dneška:
fašismus a demokracie, otázky sociální,
u nás např. poměr mezi Čechy a Slováky, to
vše se nedá řešit jen nějakou všeobecnou,
většinou hotovou a po generace opakovanou ideou, nýbrž potřebuje to znalosti
a pořád znalosti. Hledání těchto znalostí,
konkrétně řečeno čtení novin, není v rozporu s modlitbou. Nikdo neříká, že máme
číst noviny pro noviny, nikdo neříká, že
lehkomyslné čtení novin, kterým někdo
ubijí čas, je lepší než modlit se růženec.
Napřed musí být víra, to jest modlitba, to
jest poctivě míněné a upřímně hledané
spojení s Bohem. Všechna modlitba nás
však má přivést k pevnému odhodlání hledat ve všem Boha a sloužit mu poctivě ve
všem. Jsme-li tímto odhodláním naplněni,
stane se nám i z čtení novin krásný skutek.
Četba novin je sledování současných dějin,
ve vývoji dějin však vždycky zbožná duše
vycítila snadno ruku Boží, z vývoje dějin
pozornému uchu mluvil Bůh. Proč se toho
tedy tak báti?“
Katolík 1946, 17. 11., roč. 9, č. 26, s. 3.
LETEM SVĚTEM
Vzpomínka na Jiřího Kaplana
K
dyž 22. října zaplněným Týnským chrámem zazněl kánon z Taizé „Nunc dimitis servum tuum Domine“ a synové
s vnuky vynášeli rakev s Jiřím Kaplanem,
všichni byli naplněni slavnostním pocitem
naplněného života. Vzděláním matematik,
otec deseti dětí, v dobách totality překládal
a tajně rozšiřoval křesťanskou literaturu,
za co si odseděl ve vazbě několik měsíců.
Byl výborný amatérský muzikant, ale především dobrý člověk, spolehlivý partner
a laskavý otec, děda, praděda, tchán. Spolu
s manželkou Marií byli již od šedesátých let
minulého století hybateli mnoha laických
aktivit v církvi, ať již to bylo hnutí Fokoláre,
Communione e liberazione, v posledních
desetiletích nicméně zakotvili v duchovním
poselství ekumenické komunity v Taizé.
Byli přáteli bratra Rogera Schutze, který
několikrát navštívil jejich dům. Přítomnost
a proslov bratra Aloise, následníka Rogera
Schutze, na pohřbu zarámovala tuto vzájemnou vazbu a sounáležitost.
Sám pocházím z velké rodiny, ale až
u Kaplanů, kam jsem se přiženil, jsem poznal, co to znamená dům otevřených dveří,
aktivity bez ohledu na možná rizika, ale
i svobodu, kterou dávali dětem s vědomím,
Jiří Kaplan (2. srpna 1925 – 17. října 2011)
že jsou v rukou Božích. Jiří Kaplan byl jakoby ve stínu své dynamické manželky Marie, která byla neúnavným motorem mnoha
aktivit, dával ovšem jí a celé rodině jistotu,
že se věci nevykolejí a byl opěrným sloupem i pro mnoho dalších lidí, pro něž byl
Prohlášení představitelů
náboženství knihy
V
ýrazní představitelé židovských, křesťanských a muslimských společenství
v ČR se pravidelně scházejí k vzájemným
rozhovorům. Za katolickou stranu se setkání účastní kardinál Miloslav Vlk, koordinátorem je religionista Zdeněk Vojtíšek.
Na setkání, které proběhlo 25. října
na HTF UK, účastníci vydali následující
prohlášení vyvolané situací na Šluknovsku:
„Naše současná česká společnost je politicky, názorově, etnicky, kulturně i sociálně
pluralitní. Z této její pestrosti přirozeně
vznikají napětí. Jsme však zneklidněni tím,
že tato napětí jsou doprovázena projevy
intolerance a někde už dokonce přerůstají v otevřené konflikty a násilí. Politická
kultura hrubne a nebezpečně nahrává šiřitelům skupinových předsudků a ideologie
nenávisti.
V této situaci bychom chtěli nabídnout
naši vlastní zkušenost. Už delší dobu se
konají pravidelná setkání představitelů
židovských, křesťanských a muslimských
společenství v naší zemi. Naše zkušenost
ze vzájemného dialogu je nadějným znamením toho, že i v současné situaci je
možné nalézt etické hodnoty, na nichž se
dokážeme shodnout. Chceme však nejen
prohlubovat své vzájemné vztahy, nýbrž
jsme také připraveni přispívat ke kultivaci
etické, a tím i politické atmosféry v naší
společnosti.“
Redakce
často důvěrným rádcem a spolunositelem
jejich trápení a starostí. Každý pátek se
v jejich domě konala modlitba v duchu
Taizé, v létě to byly týdny na šumavské chalupě. V létě před svým nečekaným odchodem si velmi přál, aby ještě jednou mohl
s manželkou navštívit Taizé, ačkoliv již oba
měli problémy související s jejich věkem.
Když tam letos v září strávili v doprovodu
dospělých vnoučat týden, jako by cítil, že
je vše dokonáno. Ještě pomáhal nadělat
hromadu dříví do krbu, dělal společnost
Marii a těšil se z vnoučat a pravnoučat, ale
jeho milovaná viola již nechtěla poslouchat.
Kardinál Vlk, který celebroval slavnostní
mši rozloučení, vyzdvihl jeho opravdovost a skromnost, houževnatost i pokoru
a děkoval za mnoholeté přátelství, které je
spojovalo.
Dovolím si na závěr citovat kondolenci
dávných italských přátel: „Byl pro nás velkým svědkem víry a nám – tehdy mladým
ze západu – ukázal, že plný křesťanský život
je možný i ve velmi těžkých podmínkách.
Nepřeháním, když řeknu, že nám pomohl
dozrát v naší víře, aby se stala dospělou
a odvážnou, a že setkání s ním změnilo náš
život.“
Marián Hošek, zeť
Skromný
učenec a bratr
D
ne 10. listopadu 2011 zemřel ve věku
90 let ThDr. P. Václav Marek Žilinský,
OP, překladatel Písma. Po násilném uzavření klášterů prošel PTP a dělnickými
profesemi. Nakonec zakotvil v technické
knihovně, kde se překvapivě prosadil jako
metodik rešerší. Byl skromný, tichý, nikdy
nezapomněl na teologii a biblistiku, takže
není divu, že byl svou církví delegován do
ekumenické skupiny pro překlad Nového
zákona, v níž pracoval v letech 1964–1985,
s přerušením na roky 1968–69, které využil
k vědecké práci na univerzitě ve Vídni.
Po roce 1989 učil řečtinu na HTF UK a na
Jaboku a byl tak ve spojení s Evangelickou
teologickou fakultou UK, na níž jsme se
předtím setkávali jako překladatelé Bible.
Ve svém pohřebním kázání přirovnal
břevnovský opat P. Siostrzonek jeho život
ke knize, jejíž konec (smrt) neznamená, že
bychom ji měli zavřít, ale vybízí, abychom
v ní znovu listovali.
Petr Pokorný
5
LETEM SVĚTEM
Byl příkladem přemýšlivého dialogu
K
oncem října (zemřel 21. 10. 2011) jsme
se rozloučili s Václavem Freiem, vzácnou osobností našeho křesťanského života.
Posledních pět let strávil na lůžku. Pro
mnohé z nás by to znamenalo konec vší
aktivity obrácené ke světu a k druhým lidem, ale pro Václava byl tento čas pokračováním a vyvrcholením toho, čemu věnoval
své duchovní úsilí po celý život. Nemám
na mysli jen jeho rozsáhlou překladatelskou činnost: zanechal po sobě překlady
z několika jazyků a z mnoha oborů: fyziky,
sociologie, dějin, politiky, filosofie, teologie. A překládal velmi pečlivě a s velkým
rozmyslem. Ještě krátce před svou smrtí
prosil své přátele, aby mu pomohli najít
vhodný titul pro další překlad. Mám na
mysli především Václavovu snahu, jež měla
mnoho podob, o autentický život člověka,
který v sobě dovede integrovat duchovní
život s životem ve světě. Zmíníme se alespoň o některých oblastech.
Václav Frei byl vědec, fyzik. A silně
prožíval potřebu, aby člověk nebyl rozštěpen: na věřící bytost ve vztahu k Bohu a na
člověka teoreticky či
prakticky popírajícího
Boha v rozumovém,
vědeckém či filosofickém poznání. Proto
se Václav po celý život
věnoval problémům
vztahu vědy a víry.
Odtud pramenil
jeho raný zájem o Teilharda de Chardin,
jeho spolupráce v kroužku přírodovědců
a filosofů, založeném dr. Mádrem, jeho
účast v redakci časopisu Universum. A jeho
přátelé vědí, že se obtížnými otázkami evoluce, kreacionismu, inteligentního plánu
a jinými zabýval do posledních let i ve své
nemoci.
Pozoruhodné bylo Václavovo přemýšlení o tom, co bychom mohli nazvat
křesťanský životní styl. Šlo vlastně o tutéž
myšlenku jednoty života, o niž usiloval
jako vědec, ale aplikovanou i na jiné oblasti, časné i duchovní, v nichž žije křesťanský
laik. Jak si máme počínat v oblasti politiky
a ekonomie uprostřed nejrůznějších ná-
zorů a snah? Jak se stavět k těm, kteří věří
jinak než my? Čím pro nás má být církevní
společenství? Jak se pohybovat uprostřed
hustého lesa knih a časopisů? Co pro nás
znamená kultura?
Václavovi však šlo o jednotu, integritu, nejen v osobním životě. Prožíval také
potřebu jednoty s druhými lidmi, zvláště
s druhými křesťany. Vídali jsme ho v mnoha ekumenických snahách, zejména mezi
těmi, kteří byli duší a hybateli seminářů
v Jirchářích. A mohli jsme se od něho učit
umění, které sjednocuje, tj. umění dialogu,
o němž častěji psal.
Myslím, že Václav Frei si velmi dobře
uvědomoval, že budoucnost církve je (v jistém smyslu) v rukou laiků. Velikou inspirací byly pro něho dokumenty 2. vatikánského koncilu pojednávající o církvi a o životě
laiků. A zájem o druhé, o církev, o víru
druhých ho provázel až do posledních dnů.
To není málo a není to malý vzor, jak svědčí všichni, kteří chodili Václava navštěvovat
do motolské léčebny. Děkujeme.
Karel Šprunk
Ekologická sekce zve ke spolupráci
O
d svého vzniku si Ekologická sekce
České křesťanské akademie (ES ČKA)
vytkla jako jeden z hlavních úkolů zvyšovat
environmentální povědomí českých křesťanů v různých církvích a denominacích. To
se v průběhu posledních let rozhodně zlepšilo. Do určité míry jde o odraz společenského povědomí. Stav životního prostředí
dnes však není lepší než v poslední dekádě
minulého století. Něco se zlepšilo, něco zas
zhoršilo. Některé prvky environmentálně
příznivého chování mnozí lidé přijali za
své: třídění odpadu, šetření energií, přednost hromadné dopravy před individuální,
v případě individuální dopravy co nejlepší
využití vozidel atd. Avšak v řadě rozhodovacích situací není zřejmé, co je pro životní
prostředí příznivější. Jsme svědky různých
direktivních rozhodnutí, údajně životnímu
prostředí pomáhajících, která bývají problematická či dokonce kontraproduktivní.
Oprávněné rozpaky budí např. zákaz výroby klasických žárovek; při extrémně krátké
době svícení např. ve sklepních prostorech
jsou klasické žárovky zřejmě pro životní
prostředí příznivější než materiálově ná-
6
ročné žárovky úsporné. A kdo si uvědomuje hodnotu zemědělské půdy – vzácného
Božího daru, musí být silně pobouřen
jejím pokrýváním solárními panely. A tak
bychom mohli pokračovat dále. Mnohdy
není snadné se zorientovat a poznat správnou cestu. V současné praxi se často více
uplatňuje antagonismus a negativní emoce
než hledání správného řešení na základě
poznání.
Křesťanský pohled by měl sledovat dobro celého stvoření. Kristus osvobozuje od
vlastního já, od snahy stůj co stůj prosadit
sebe sama. V ES si uvědomujeme, že bývá
často obtížné hledat odpověď na otázku,
co je pro životní prostředí skutečně dobré.
Skupinka pravidelných účastníků akcí ES
ČKA nemůže pokrýt celou tuto širokou
problematiku. Proto bychom rádi vytvořili – především z řad členů a sympatizantů
ČKA – okruh odborníků jak pro různé
oblasti ekologie a ochrany přírody, tak i pro
environmentální etiku, ekonomii, techniku
atd., kteří by se mohli vyjadřovat k dílčím
aktuálním otázkám a problémům. Obracíme se tak na Vás, kdo máte zájem a ochotu
k této příležitostné spolupráci, abyste vyplnili dotazník, který je k tomuto číslu Universa přiložen, a vyplněný zaslali e-mailem
na adresu [email protected] nebo poštou do
sekretariátu České křesťanské akademie
(Česká křesťanské akademie – ekologická
sekce, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2).
Údaje zpracujeme do adresáře, který bude
k dispozici řediteli ekologické sekce ČKA
a na požádání dalším zájemcům.
Jiří Nečas,
Ekologická sekce ČKA
LETEM SVĚTEM
Řád TGM pro sestru Magdalenu
Prezident republiky Václav Klaus propůjčil 28. října 2011 sestře Magdaleně Schwarzové Řád Tomáše
Garrigua Masaryka za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a prosazování lidských práv.
Musím také obdivovat obětavé lidi, kteří
přes všechny nesnáze a neporozumění rozvíjejí rozmanité dobročinné projekty nebo
domácí hospicovou péči. I ve vztahu k minulosti došlo k určitým změnám. Stále se
nám sice nedaří skoncovat se všemi bludy
toho neblahého dědictví, ale vytáčky těch
namočených postupně střídá soustavné
a hlavně trpělivé shromažďování a publikování skutečných osobních příběhů. Takové
ty zápletky a podrobnosti, které by si člověk
nevymyslel, ale které byly typické pro naše
osudy v těch hrozných letech. Tu a tam
slýchám, že se mladá generace o minulost
moc nezajímá, ale to musí být nějakou divnou setrvačností školského podání dějepisu
a nejistých kantorů. Takové ty příběhy 20.
století nebo brožury od Člověka v tísni, to
přece dělají také mladí lidé, generace s podobným časovým odstupem od minulosti,
jaký měli mladí Němci od druhé světové
války v šedesátých letech.
S. Magdalena: „Třebaže někteří s nově nabytou svobodou nezacházejí
nejlépe, a dokonce lze zaslechnout hlasy, že se svobody nenajíme, každou
chvíli se můžeme radovat z něčeho, o čem jsme dřív mohli jenom snít.“
Co pro vás znamená toto státní
vyznamenání?
Co na to říct? Snad je tím převažujícím
dojmem údiv, ano, radostný údiv… Jak
člověk klopýtá na cestě životem, samozřejmě mu o něco jde, snaží se jednat tak, aby
si nepřipadal hloupě nebo jinak špatně,
vždycky ale zůstává pozadu za tím, čeho
by rád dosáhl. A najednou přijde něco
takového! Dobře znáte všechny vlastní
těžkosti a nejistoty, přesto ta vaše klopotná
cesta někomu připadá zajímavá a přínosná.
Navíc v zemi, kde se po desítky let mnozí
dívali na věřící podezřívavě, nebo dokonce
pohrdavě. Snad to může povzbudit i někoho, kdo má pocit, že jen hází hrachem pro
něco dobrého. Jinak musím přiznat, že je
to moc působivý zážitek. Po létech cesta do
Prahy, pohostinství arcibiskupského paláce,
osobní setkání s ostatními vyznamenanými
a prezidentem i první dámou.
Jak hodnotíte – z odstupu vaší
krakovské klauzury – změny, ke kterým
u nás došlo za posledních dvacet let?
Pro mne jsou obzvlášť citelné proměny ve
vnímání a užívání svobody. Na začátku
byla velká radost a naděje, že si mohou
lidé upravovat poměry a řešit problémy
normálně, podle povahy věcí, bez tupé a zlé
režimní kurately. Pak se ale ta radost začala
vytrácet. Svobodný prostor ve společnosti
vyplnil mocenský boj, kterému není dost
dobře rozumět. Nemyslím si ale, že je to
jenom selhání politiků. Ne, že bych se jich
chtěla nějak zvlášť zastávat, člověk nad
některými jejich kroky a spory musí jen
kroutit hlavou. Ale mám dojem, že se to
zatím jen stupňovalo – čím horší nálada
mezi lidmi, tím méně jich chodí k volbám.
Vyklízí se prostor.
Třebaže někteří s nově nabytou svobodou nezacházejí nejlépe, a dokonce lze
zaslechnout hlasy, že se svobody nenajíme,
každou chvíli se můžeme radovat z něčeho,
o čem jsme dřív mohli jenom snít. Děti
a vnuci mých přátel cestují po celém světě,
účastní se zajímavých, úžasných projektů
a při cestě za vzděláním jim nehrozí ideologické vydírání. Znovu se rozběhl zajímavý
spolkový život i v malých městech a na
venkově. A když mi přátelé doporučují, co
zajímavého nedávno vyšlo ke čtení, je toho
tolik, že nevím, čemu mám dát přednost.
Co byste do budoucna popřála
české církvi?
Prostě Boží požehnání! Ale to nejspíš nebude přesně to, na co se ptáte. Jenomže na
nějaké o moc podrobnější přání nemám
přes všechny kontakty a příležitostnou četbu zdejšího tisku dost informací. Popravdě
řečeno mám za to, že církev všeobecně
potřebuje Boží pomoc ve všech oblastech
svého života. V tom, jak naplňuje výzvy
evangelia, jaké svědectví o naději a potřebě
spásy vydává v dnešním světě.
Trochu jsem sledovala dohady o tom,
jak se v zákonu o svobodě vyznání a církvích a náboženských společnostech vymezovalo poslání církve bez zohlednění těch
činností, které sama církev nazývá služby
lásky. Také mě trochu trápí, jak dlouhé
a ještě pořád nejisté vyjednávání o částečném navracení majetku poškozuje pověst
církve u mnoha nezasvěcených lidí. Vidíte,
těch přání by byla nakonec celá hromada.
Ubývá kněží a jen málo mladých lidí pociťuje povolání k zasvěcenému životu… Ale
náš Pán o tom všem ví a věřím – že i naši
svatí patroni se budou ve všech těchto těžkostech přimlouvat.
Redakce
Sestra M. Schwarzová 17. listopadu 2011
též získala Cenu Paměti národa, kterou
uděluje občanské sdružení Post Bellum.
7
LETEM SVĚTEM
Potřebujeme víc Evropy, ne méně Evropy
Pravidelné podzimní setkání Evropské rady biskupských konferencí se neslo ve znamení formulování
kořenů současné ekonomické krize a východisek z ní v ekonomické i politické oblasti.
Lans Bovenberg: „Evropa stojí na křižovatce. Půjdeme širokou cestou vzájemného
obviňování s tím, že se budeme schovávat za své hranice? Nebo zvolíme úzkou,
nevlídnou cestu a využijeme současných problémů jako příležitosti se učit?“
J
ako hlavní řečníci byli pozváni prof.
Lans Bovenberg z univerzity v Tilburgu
(Nizozemsko), Dr. Emmanuel van der
Mensbrugghe, ředitel evropské sekce Mezinárodního měnového fondu, a Jean-Pierre
Jouyet, předseda francouzského orgánu
dohlížejícího na finanční trhy. Všichni se
shodli na několika základních bodech: za
prvé rozpad eurozóny by byl dražší než její
záchrana, přestože i ta bude drahá; za druhé Evropa uvízla na půli cesty a je nezbytné
vytvořit mechanismy, které napříště umožní předcházet podobným situacím, a za
třetí primárním kritickým bodem je ztráta
důvěry napříč starým kontinentem. Má-li
být další utváření Evropy vůbec reálné, je
nezbytné navrátit obrazně řečeno do středu
obce kostel. Zřejmě jedině křesťanský hodnotový rámec umožňuje hovořit o společné
věci a vytvářet základní důvěru.
„Dobrá zpráva je,“ uvedl druhou část
své přednášky významný holandský ekonom Lans Bovenberg, „že ďábelského džina
rozpadu eurozóny a pravděpodobně i unie
samé lze ještě zkrotit.“ Co je tedy potřeba
udělat? Bovenberg doporučuje tři kroky.
„Za prvé je třeba pomoci Řecku s láskou.
Řízený úpadek Řecka je nevyhnutelný. Ale
země potřebuje naději, Evropa musí omezit
ničivé účinky zadlužení a přijít s nějakou formou Marshallova plánu. Ale zároveň bude
8
třeba změnit nefunkční řecký veřejný sektor
a zemi svěřit pod prozatímní patronát. Druhým a třetím lékem je vystavět silné hradby
k ochraně finančního systému a dalších
zemí před nákazou z Řecka, a to primárně
povinnou rekapitalizací bank. To je důležité
nejen pro pomoc bankám absorbovat řecký
bankrot, ale také aby se zabránilo dlouhému
období pomalého růstu a úvěrové krize.“
S tím ovšem souvisí i nutná úprava regulace
fungování bank, připomíná Bovenberg. Pomoc jihu včetně nakupování cenných papírů
musí být pojata jako „solidarita s pevnou
láskou“: „Klíčový obchod spočívá v tom, že
velkorysé finance ze severu (protestantského) se využijí k reformě a k větší disciplíně
jihu (katolického).“ Přestože někteří vidí
řešení v „odstřižení Řecka“, nizozemský
profesor ekonomie je obezřetný. „V každém
případě bude v dlouhodobém výhledu třeba
vyřešit věrohodný nadnárodní rámec pro
regulaci finančního sektoru a zabezpečit,
aby evropské struktury mohly v podobných
situacích zajistit krizový management.“
 K JÁDRU VĚCI
Bovenbergova léčba ale míří hlouběji.
Ekonomické problémy, s nimiž je Evropa
konfrontována, tkví v politické oblasti.
V jádru jde ovšem o problém duchovní,
spjatý, jak výslovně uvedl, s vírou, nadějí
a láskou. „Lidé ztratili důvěru k vládám
i k trhu. Strachují se, protože ztratili naději.
Mnoho ohrožených osob se cítí šikanováno a osamoceno. A mají pravdu, že by se
s nimi tak nemělo zacházet. Jsou to také
děti Boží, zaslouží si respekt a důstojnost.
Církev by měla přijít a praktickým způsobem jednat. Právě láska vyhání strach,
který posiluje fragmentaci Evropy. A je to
láska, která nachází tzv. win-win řešení
(společné dobro, jak také říkáme). Sever
nebude fungovat zdravě, když bude jih
churavět. Soukromý sektor nebude zdravý,
když bude veřejný pokulhávat. Ekonomie
nerozkvete, budou-li banky na suchu.“
K tomu je ovšem třeba podle Bovenberga říci ještě jednu podstatou věc: Připustit
si pravdivý pohled na sebe a neobviňovat
druhé. „Můžeme pomoci druhým, aby si
přiznali své chyby a poučili se z nich, jen
když budou vidět, že je milujeme. Zacheův
příběh je stále příkladem.“
„Láska neznamená jen uklidnění lidí
a celých zemí tím, že jim dáme peníze,
záchranu, ale také výzvu, aby rozvíjeli své
zdroje, své obdarování ke službě jiným.
(Zvažte, jak se Ježíš zabýval ženou přistiženou při cizoložství: ‚Tak ani já tě neodsuzuji,‘ prohlásil. ‚Jdi a už nehřeš.‘) Pro ilustraci:
dluhová krize by tak mohla pomoci naší
společnosti poprat se s nadcházejícím
problémem stárnutí. Musíme znovu
promyslet, co znamená, že sociální stát
má podporovat občany v rozvíjení nadání
s delším horizontem k uplatnění na trhu
práce. Můžeme posílit sociální soudržnost a zároveň chránit sociální výdaje pro
zranitelné lidi.“
„Evropa má své poslání,“ uzavřel prof.
Lans Bovenberg, „totiž ukázat, jak kontinent,
který zpustošily války, může docenit různost
národů, jež využívají své nadání ve prospěch
všech, a ne k porážce, zničení druhých.
Evropa stojí na křižovatce. Půjdeme širokou
cestou vzájemného obviňování s tím, že se
budeme schovávat za své hranice? Nebo
zvolíme úzkou, nevlídnou cestu a využijeme
současných problémů jako příležitosti se
učit? A tak znovu promyslíme evropské instituce, abychom mohli lépe rozvinout svou
svobodu, naše jedinečné obdarování, naše
rozdíly ve prospěch všech?“
Redakce
LETEM SVĚTEM
IXE: Hlas křesťanů-laiků ve sjednocující se Evropě
E
vropská unie se zdá být – z bezpečné
vzdálenosti nepoučeného občana –
neproniknutelnou spletí byrokratických
systémů. Při bližším ohledání však zjistíme,
že v ní může mít každý jedinec svůj hlas –
a křesťan, který je povolán k aktivnímu
životu ve společnosti, by si této možnosti
měl být vědom.
V roce 2002 vznikla pracovní skupina
laiků propojující křesťanské organizace
členských i přistupujících zemí EU. V roce
2006 se institucionalizovala pod jménem
Initiative of Christians for Europe (odtud
zkratka IXE) – tedy doslova Iniciativa křesťanů pro Evropu.
Cílem sdružení je snaha o propagaci
křesťanských myšlenek, a to především
v rámci evropské agendy. Z ambicí skupiny
IXE vyjadřovat se k otázkám důležitým
a aktuálním na evropské úrovni vyplývá
i její nutná schopnost být tam, kde se
utvářejí směrnice, normy a návrhy změn
ve složité evropské legislativě. Členy IXE –
reprezentanti jednotlivých zemí, většinou
zástupci některé z národních křesťanských
iniciativ – jsou mnohdy lidé, kteří vykoná-
vají či vykonávali funkci v důležité národní
či mezinárodní instituci (administrativní,
kulturní, vzdělávací aj.), a tak mohou, díky
své občanské vážnosti, efektivně pozvedat
svůj hlas, a to především prostřednictvím
nejrůznějších společných prohlášení či
výzev.
Cílem IXE ovšem není jen reagovat
na evropskou agendu, ale také nastolovat
témata a navazovat dialog mezi křesťany
a většinovou sekulární společností a v ne-
poslední řadě též podporovat debatu o důležitosti společné Evropy a jejích nejrůznějších dimenzích také na úrovni národní.
Důležitým aspektem činnosti je také pořádání konferencí a mezinárodních setkání.
Příkladem může být plánované sympozium
o „konfliktních vzpomínkách“, tedy o problematických aspektech mezinárodních dějin, které dosud zatěžují vztahy některých
států v rámci EU i jejím blízkém okolí (příkladem může být česko-německý problém
odsunu/vyhnání německých spoluobčanů
ze Sudet). Toto setkání se bude konat 23.
března 2012 ve Varšavě pod záštitou polského prezidenta.
Silou skupiny IXE je především její
mezinárodní charakter, který dovoluje
plánovat a uskutečňovat aktivity, které by
byly pro jednotlivé její členy samostatně
jen stěží realizovatelné. IXE je křesťanským
hlasem v Evropě, hlasem poučených laiků,
kteří jsou ochotni brát za své věci veřejné,
promýšlet je a případně i posouvat směrem
odpovídajícím křesťanskému étosu.
Redakce
ėBTPQJT$FOUSBQSPTUVEJVN
EFNPLSBDJFBLVMUVSZ$%,
Teologická fakulta JU v Českých Budějovicích pořádá
celoročně kurzy celoživotního vzdělávání v oblastech:
,POUFYUZ
Ř B T P Q J TPL V M U V ż FBT Q P M F Ř O P T U J
Teologie
Náboženské pedagogiky
a etické výchovy
Sociální práce
Univerzity třetího věku
Více informací naleznete na:
www.tf.jcu.cz/czv
nebo kontaktujte koordinátorku
celoživotního vzdělávání:
Mgr. Helena Machulová
tel.: 387 773 516
e-mail: [email protected].
ėBTPQJTOBWB[VKFOB
ŘBTPQJTZ1SPHMBTB3FWVF
1PMJUJLB
7ZDIÈ[ÓYSPŘOŞSP[TBI
TUS
$FOBŘÓTMB,ŘSPŘOÓ
QżFEQMBUOÏ,Ř
1SPQżFEQMBUJUFMF
TMFWBOBWÝFDIOZLOJIZ
WZEBOÏ$%,
6LÈ[LPWÏŘÓTMP[EBSNB
;PCTBIVƦÓTMB,POUFYUZ
5ÏNB/BWâDIPEPE;ÈQBEVOB[ÈQBEPE7âDIPEV
.ñĂĄñ,ćñŐþùóûñ1PMTLPBOFC,SFTZ
;òù÷þùõć)õĂòõĂĄ.ƩTUPLBNTFVäOFWSÈUÓN
"þôĂĊõú/ÿćñû7âDIPEOÓ&WSPQB
3P[IPWPSTQPMTLâNIVEFCOÓNTLMBEBUFMFN
8ÿúóùõóøõý,ùüñĂõý
1õĄĂ'ùñüñ&WSPQTLÏQǅKƦLZOBCVEPVDÓTWPCPEV
1PSUSÏU.ÿúýįĂñ5ĂĖĆþįĠûñ
"÷þùõăĊûñ4ñòÿĂ&TDIBUPMPHJDLâSFBMJTUB
+FS[Z/PXPTJFMTLJ
0CKFEOÈWLZ
$%,7FOIVEPWB#SOP
UFMFNBJMPCKFEOBWLZ!DELD[
7ÓDFJOGPSNBDÓOBXXXDELD[
9
ANKETA
Je (hlavní) příčinou problémů
na Šluknovsku rasismus?
S chladným podzimem jako by se uklidnily i vášně rozdmýchané na Šluknovsku.
Nabízíme několik alternativních pohledů na někdy složité občanské soužití.
PETR KOSINKA
právník a sociální pracovník
Jak už jsem napsal
jinde, přestože jsem
se během své praxe
opakovaně setkával
s rasismem (nutno
podotknout na obou
stranách), nedomnívám se, že ten je hlavní
příčinou. Dokonce
se ani nedomnívám, že to, co se obvykle
za rasistické postoje vydává, je rasismus
v pravém slova smyslu. Častěji se jedná
o stereotypy a generalizování skutečných
negativních zkušeností (vlastních nebo
zprostředkovaných) ze vzájemného soužití.
U tzv. nositelů tradiční romské kultury
(zde „kultura“ odpovídá běžnému pojmu
„civilizace“) je to pak také důsledná preference vlastní (velko)rodiny (nikoliv tedy
celé etnické skupiny) v takovém rozsahu
a radikalitě, že je to pro běžného člověka
naprosto nepředstavitelné. Právě taková
vazba totiž převažuje v jejich subjektivním
rozhodování nad jakoukoliv jinou loajalitou (k obci, státu, většinové společnosti, ale
i Romům jako celku atd.).
Jsem přesvědčen, že hlavní příčina
problémů s tzv. nepřizpůsobivými (nebo
nepřizpůsobenými) občany, nikoliv tedy se
všemi Romy (ať už etnicky, nebo národnostně definovanými), spočívá v hodnotové nekompatibilitě tradiční romské
civilizace a hodnot západní společnosti.
Zároveň je třeba uvést, že tu rozhodně
nejde o napětí úzce česko-romské, nýbrž
dělící čára je vedena mezi tzv. západní
a romskou civilizací. Neexistuje totiž žádný
příklad zdařilé integrace celé romské
komunity do jakékoli západní společnosti.
Např. ve Francii nebo Belgii je více než
polovina příslušníků tohoto etnika plně
negramotná a ve Španělsku jsou vůči nim
10
uplatňovány speciální vzdělávací přístupy
s o nic výrazně větším úspěchem než u nás,
o situaci na Balkáně ani nemluvě.
I když naprostá většina obyvatel romských vyloučených lokalit dnes již nežije
podle tradiční romské kultury, přesto
z jejich hodnot a civilizačního kapitálu
do značné míry z důvodu jisté civilizační
setrvačnosti ještě čerpá a je jimi ovlivněna,
a právě proto – podle mého mínění – jsou
vyloučené lokality nadproporčně obývány
osobami s romskými kořeny. Zdůrazňuji
to ne proto, abych urážel romskou kulturu,
ale proto, že absence kalkulace s touto
skutečností nutně vede ke zkreslování
celé problematiky v oblasti teoretické
a k vytváření neefektivních a nespravedlivých postupů v oblasti praktické sociální
politiky. A tato skutečná nebo domnělá
nespravedlnost je pak podle mého mínění
hlavní bezprostřední příčinou současných
nepokojů v severních Čechách.
Na druhou stranu je třeba poznamenat,
že na současných problémech se bezesporu
podepisují i faktory čistě socioekonomické
a chybná a nedůsledná sociální politika,
která u vyloučených osob posiluje závislost
na dávkách a toleruje překračování zákonů,
místo aby je aktivizovala a motivovala.
JANA POLÁKOVÁ
etnoložka a historička
Člověk se odjakživa bojí
odlišného. Odlišného
vzhledu, ať už je způsobený barvou pleti nebo
tělesným postižením,
odlišných názorů, náboženství atd. Jde o skutečnost provázející lidstvo
samo od jeho počátků
a až do současnosti se prakticky nezměnila. Tento druh strachu změní člověka
v nepřemýšlející formu života ochotnou
poslechnout kdekoho a kdeco nezávisle na
dosavadním vlastním názoru nebo zkušenosti. Pudy, které zažíval již pravěký člověk
– strach z jinakosti –, zažívají také mnozí
jedinci současné vysoce vyspělé civilizace.
Projevuje se přehnanou agresivitou a nenávistí k druhému, kterého daný jedinec
neumí nebo nechce poznat.
Člověk se odjakživa bál o sebe a své
blízké. Měl obavy z následujícího dne, zda
přežije on a jeho rodina. Více nebo méně se
staral, aby se měli kde skrýt před nepohodou nebo dravou zvěří. Je to další z vlastností provázejících lidstvo samo od jeho
zrodu. A ve jménu tohoto druhu strachu
se jedinec někdy měnil v nepřemýšlející
formu života, projevující se přehnanou
agresivitou či nenávistí k okolí. Že vám
to připomíná předchozí řádky? Mělo by,
protože v obou případech to jsou základní
projevy člověka, který se ve jménu vlastní
obavy (ať už je, nebo není oprávněná)
začne chovat neobvykle.
Kdo je tedy rasista? Jednoduchá odpověď zní – ten, kdo nenávidí jiné kvůli
odlišnosti rasy. Zdá se to jasné a pochopitelné, jenže vždy se najde nějaké ale. V našem případě jej objevil poměrně nedávno
mezinárodní tým vědců. Světu představil
vpravdě senzační objev – celé lidstvo je
z 99,9 % geneticky totožné. Pouze jedna
desetina procenta způsobuje, že máme černou nebo bílou pleť, modré či hnědé oči,
kudrnaté nebo rovné vlasy. Ve stínu nového
objevu by se dalo říci, že rasismus je tedy
zcela neoprávněný a měl by vymizet. Strach
a odmítání poznat někoho, kdo na první
pohled nevykazuje stejné antropologické
znaky, je však silnější a hlavně rozšířenější
než vědecké objevy. Přetrvává dál a využívá
sebemenší možnost, aby klíčil.
Příležitostí k růstu zahnívajícího semene však není jen zjevná odlišnost antro-
ANKETA
Ať už žije člověk
sebehůře, neměl by
však zapomínat na
lidskou důstojnost
a základní pravidla,
která nám po staletí
vštěpovala církev.
Miluj bližního svého.
Slova, nad kterými
se bohužel značná
část lidstva ušklíbne a považuje je za
přežitá. V nezanedbatelném počtu
obyvatel modré
planety ale stále více
či méně přetrvávají.
A právě oni nejsou
ochotni uznat, že
nemají na základě
svého dosavadního
Rasismus? Na současných problémech se podepisují faktory
čistě socioekonomické a chybná a nedůsledná sociální politika. života právo někomu
jinému ublížit nebo
ho poškodit. Kdo
v sobě nese jen trochu víry, a tím nemyslím
pologická. První obětí rasově motivované
jen víru v Boha, nemůže najít slova omluvy
vraždy v bývalém Československu se stal
pro osoby, které napadnou jiné s mačetou.
africký student. Jeho jediným proviněním
Ani pro ty, kteří hrozí pěstí a tvrdí, že se
byl odlišný vzhled. V devadesátých letech
jenom mstí za bezpráví. Zločin totiž není
20. století se u nás i v zemích bývalého východního bloku zvedla vlna rasového násilí omluvitelný, jen vysvětlitelný.
páchaná na Romech. Jejich důvody byly
v podstatě stejné jako u vraždy předešlé.
Oběti zločinu se obvykle nelišily svým způ- DRAHOMÍRA MIKLOŠOVÁ
sobem od okolí, chodily do práce, živily ro- starostka Obrnic
Bydlím v obci Obrnice
dinu, staraly se o děti. V dnešní době mají
již deset let. V obci,
však nepokoje u nás, často označované jako
kde žije téměř 2,5 tisíc
rasově nebo nacionálně motivované, základ
obyvatel, převážná část
zcela jiný. Je jím sociální situace.
v panelovém sídlišti
Sociální situace, kvůli níž se z mnohých
a s velkým podílem
obyčejných lidí stali zoufalí občané. Nemají
romských obyvatel.
práci, slušné bydlení, hospodaří (ať už jaCelkový pohled na
kýmkoli způsobem) s velmi malou finanční
obec byl velmi neutěšečástkou. V této situaci už se problém
ný. Přiznávám, že jsem chtěla utéct. Před
etnický stírá, bohužel nelze zastírat, že ve
naším domem a v naší ulici se neustále
významném procentu se s katastrofálními
pohybovaly celé rodiny Romů, zanechávali
životními podmínkami potýkají právě
po sobě neskutečný nepořádek a popíjeli
Romové. Romové, jejichž kultura byla po
v okolí blízkého obchodu alkohol. Do
dobu čtyřiceti let systematicky likvidopanelového sídliště jsem si vůbec netrouvána tak, až většina z nich přijala dlouho
fla chodit. Nebyl ani důvod. Celá obec na
opakovanou lež, že nejsou etnikum, ale
mne působila jako odsouzená stát se 100%
jen sociálně-patologická skupina. Romové,
romským ghettem stejně jako neslavné
kteří byli tak dlouho využíváni jako levná
mostecké sídliště „Chanov“, v jehož těsném
nekvalifikovaná pracovní síla, až mnozí
sousedství obec leží.
nabyli dojmu, že vzdělání je nepotřebné.
Můj pohled na soužití s Romy v jedné
Romové, kteří byli likvidováni po staleobci byl velmi negativní a chápala jsem katí těmi nejdrsnějšími a nejhrůznějšími
způsoby. Přesto mnozí neztrácejí víru, že je ždého, kdo o Romech hovořil jako o lidech,
které není možné naučit pracovat, respekjednou většinová společnost přijme.
tovat soukromé vlastnictví, se kterými se
V čím horší sociální a ekonomické
nedá slušně a pořádně bydlet.
situaci se celá společnost ocitá (nikoliv jen
V rozhodnutí zůstat u mě sehrála velRomové!), tím je popudlivější a i nepatrný
zárodek vyklíčí do neuvěřitelných rozměrů. kou roli slova mého partnera: „Utéct umí
každý, zkusme s tím něco udělat, a teprve
když zjistíš, že to nejde, tak odejdeme, jako
celá řada občanů.“
To bylo téměř před šesti lety, kdy jsem
vstoupila do místní komunální politiky
jako místostarostka s rozhodnutím zkusit
změnit „špatnou adresu obce“ a zjistit, zda
lze s Romy žít. Téměř nikdo tomu nedával
žádnou naději.
Dnes si mohu dovolit říct: „Ano dá se.
Je to sice náročné, ale dá se.“
Nebylo to vůbec jednoduché a bez získání celého vedení obce realizovatelné.
Pro dosažení cíle bylo nutné navázat
komunikaci s Romy, vysvětlit jim záměry
vedení obce a získat si jejich důvěru pro
spolupráci.
Bylo nutné zastavit privatizaci bytového
fondu, zahájit opravy bytových domů a jejich okolí, navázat spolupráci s největším
vlastníkem bytů, učinit celou řadu opatření
v prevenci kriminality a pokračovat ve spolupráci s policií s cílem snížit kriminalitu
a zvýšit bezpečnost v obci.
Dále podporovat vznik a rozvoj podmínek pro volnočasové aktivity sportovního a společenského zaměření pro děti,
mládež i dospělé, včetně prezentace romské
kultury. Velmi zásadní bylo zaměřit se na
zaměstnanost, především dlouhodobě nezaměstnaných, jimiž jsou hlavně nízkokvalifikovaní Romové.
Velká pozornost byla zaměřena především na děti, a to jak při vzdělávání ve
školce a škole, tak i ve snaze dostat je z ulic
prostřednictvím neziskových organizací,
kterých dnes máme několik.
Podařilo se díky získaným dotacím z evropských fondů zrevitalizovat plochy v sídlišti, opravit školu a školku, zrekonstruovat
střed obce, vybudovat dětská hřiště atd.
Na technická opatření navazují i místní
vyhlášky, které regulují pití alkoholu na
veřejném prostranství, nebo hrací automaty. V obci není povolen ani jeden, jsou
zde v provozu pouze ty, které povolilo
Ministerstvo financí ČR.
Jsou připravovány projekty na poskytování sociálních služeb, navazující na již
zřízené poradenské pracoviště Help desk
a terénní práci.
Jsem si vědoma, že dosažený smír může
být velmi křehký a zneužitelný zájmovými
skupinami, a to jak ze strany romských
aktivistů, tak ze strany extremistů.
Vím, že jsou zde i občané s velmi negativními názory na Romy, ale také vím, že
pokud se budou navzájem respektovat nastavená pravidla a pokud lidé spolu budou
i nadále komunikovat, lze smír v soužití
udržet.
Připravil Lukáš Jirsa
11
ROZHOVOR
Dveře Evropy jsou otevřené,
jen do nich vstoupit
Vídeňský profesor morální teologie Günter Virt je od roku 2001 členem
Evropské skupiny pro etiku ve vědě a nových technologiích Evropské komise.
Rozhovor s ním nejen o etice ale také o jeho příteli Otu Mádrovi se uskutečnil
v rámci konference Forum 2000 v říjnu tohoto roku.
Pane profesore, co Vás vedlo
k zájmu o Československo a kdy jste
se začal stýkat s Otou Mádrem?
Československo jsem poprvé navštívil
v roce 1968. Byl jsem tehdy studentským
kaplanem ve Vídni v období kulturní
revoluce, k níž v Evropě toho roku došlo.
S katolickou vysokoškolskou komunitou
jsme zorganizovali cestu do východního
12
Berlína a museli jsme jet přes Prahu.
A tak když jsem poprvé přijel do Prahy,
viděl jsem na Václavském náměstí tanky
a demonstrace.
Pak jsem také navštívil Slovensko, kde
mě pozvali do Rakouského kulturního
střediska, a tak jsem se mohl podrobněji
seznámit s teologickými problémy a vůbec
problematikou církve v Československu.
Nevím, jak a kdy jsem se poprvé setkal
s Otou Mádrem, ale mohu říci, že Oto
Mádr nějak patřil do mého života od
samého počátku mých styků s Československem. Navštěvoval jsem jej jednou či
dvakrát ročně, přivážel jsem mu knihy
a vedli jsme nepřetržitý dialog o teologii.
Nebylo jasné, zda pro něho bylo nebezpečné, když jsem ho navštěvoval, nebo ne.
ROZHOVOR
Setkávali jsme se v parcích a zahradách, někde stranou, byla to prostě ožehavá situace.
Oto Mádr byl velice otevřený a měl
mnoho kontaktů s dalšími lidmi ze Západu. Prostřednictvím Oty Mádra jsem se
setkal i s kardinálem Tomáškem a přivezl
jsem mu dokumenty z Taizé a naopak
jsem od něho převzal pastýřské listy, které
nemohl uveřejnit v Československu, a poskytl jsem je rakouskému rozhlasu. A ten
informoval občany v Československu –
v oblastech, kde mohli naši stanici naladit –
o tom, co se děje, a o listech kardinála
Tomáška.
Co jste si myslel o české teologii
za komunistického režimu?
Velice jsem obdivoval Otu Mádra, neboť
byl vždycky opravdu v obraze a věděl, co se
v současné teologii děje. Měl jednak velký
zájem a byl velmi otevřený, jednak byl velice oddán své církvi. Víte, že byl odsouzen
k trestu smrti a že byl dlouhý čas vězněn.
Jediné, z čeho jej komunisté obviňovali,
byla pastorace studentů. Se studenty se
stýkal, aby s nimi mluvil o víře, Bibli... a to
byl jediný důvod jeho obvinění.
Byl jste s Otou Mádrem ve styku
i po sametové revoluci?
Ano, párkrát jsme se setkali. Usiloval jsem
o to, aby na vídeňské univerzitě obdržel
čestný doktorát, ale nebylo to možné,
protože takový titul bylo lze obdržet jen za
publikované knihy a Ota Mádr neměl ze
zřejmých důvodů možnost napsat ve svém
životě větší množství knih. Avšak jeho
kniha „Jak církev neumírá. K teologii ohrožené církve“ byla jednou z nejvýznamnějších knih, jež máme z období komunistické
nadvlády; té knihy jsem si velmi cenil. Pak
ovšem obdržel čestný doktorát na univerzitě v Tübingen v Německu.
Jak jste vnímal jeho postavení
v postkomunistickém období?
Po zhroucení komunismu se Oto Mádr
vždy snažil zaujímat středovou pozici:
jednak si uvědomoval, že mezi teology ze
západních zemí je mnoho kritiků církve,
jednak znal konzervativní pokusy zpochybňovat Druhý vatikánský koncil. A tak
se vždy snažil zůstávat někde uprostřed,
být jakýmsi prostředníkem. Záleželo mu
na tom, aby všichni církvi důvěřovali.
Naposledy jsem ho navštívil před
půldruhým rokem, bydlel blízko Kongresového centra v Praze. Bylo mu už přes
devadesát let, ale vyzařovalo z něho takové
ovzduší pokoje. Mluvil zvolna, o všechno
se zajímal, ale nejvíc mi v paměti utkvěl
jeho vnitřní pokoj, který jsem pociťoval.
Byl to starý muž, z něhož jasně vyzařovala
hluboká niterná dobrota.
Podobně jako Oto Mádr mnoho let
působíte v oblasti etiky. Jakou máte
zkušenost ze svého členství v různých
evropských výborech a grémiích?
Musíme rozlišovat Radu Evropy a Evropskou unii. Rada Evropy byla založena roku
1949 ve Štrasburku jako poválečný mírový
projekt, založený hlavně na lidských právech (Rada Evropy má nyní 47 členských
států). A tak první skutečně závazná
úmluva o lidských právech vznikla v Radě
Evropy. Od Spojených národů máme
jenom deklarace – a ty nejsou závazné. Ale
v těch evropských státech, které podepsaly
Evropskou Úmluvu o ochraně lidských
práv a základních svobod, se občané
mohou obracet na Evropský soud pro
lidská práva se sídlem ve Štrasburku, když
jsou jejich práva porušována. Rada Evropy
vydala roku 1997 další Úmluvu na ochranu
lidských práv a důstojnosti lidské bytosti
v souvislosti s aplikací biologie a medicíny.
Tento dokument neobsahuje dva body,
kde se nepodařilo nalézt konsensus – o potratech a eutanazii. V této situaci rakouská
místopředsedkyně Rady Evropy Edeltraud
Gattererová upozornila na významnou první větu v nově koncipovaném dokumentu,
kde je formulace „ospravedlnit urychlení
smrti“, což znamená, že zákon přijatý v Nizozemsku by měl platit i pro 47 členských
států Rady Evropy. V této situaci mne paní
místopředsedkyně požádala, abych pomohl
při vypracování dokumentu o lidských právech na ochranu lidského života. Obdržel
jsem oficiální žádost od Rady ve Štrasburku, abych vypracoval dokument týkající
se toho, že by se mělo vyhovět přání lidí
nacházejících se v terminálním stadiu
nebo umírajících. V dokumentu mělo být
zakotveno, že se má vyhovět přání typu:
„Vy si přejete a my zabijeme.“ Na to jsem
řekl: Tak to být nemůže, něco takového
se nezakládá na lidských právech a lidské
důstojnosti – a tak jsem změnil název toho
doporučení na „Ochrana lidských práv
a lidské důstojnosti osob v terminálním
stadiu a osob umírajících“ (The protection
of human rights and human dignity of terminally ill and dying persons). A s týmem
z Ústavu lékařské etiky (založil jsem jej
v roce 1993) jsem připravil příslušný text.
Pak jsem byl pozván do parlamentu v Paříži jako odborník. V té době byla většina
poslanců nakloněna eutanazii. Měli jsme
pětihodinovou diskusi a za tuto dobu jsme
je přesvědčili podrobnou argumentací, že
eutanazie není ten pravý způsob, jak by lidé
měli umírat.
GÜNTER VIRT
25. března 1940 se narodil ve Vídni
1958 studium farmacie na Vídeňské univerzitě
1959–1965 studoval katolickou
teologii na Vídeňské univerzitě
1962 licenciát z filozofie na Innsbrucké
univerzitě
Na Vídeňské univerzitě pozdějí získal doktorát
z teologie.
1981 habilitace v oboru teologické etiky
na univerzitě v Tübingen
1986–2007 učil na Vídeňské univerzitě
1993 zakládá Institut pro etiku a právo
v medicíně na Vídeňské univerzitě
2001–2009 člen Rakouského
národního etického výboru
2001–dosud člen Evropské skupiny pro etiku
ve vědě a nových technologiích Evropské
komise
Autor mnoha knih a článků, učil též na
univerzitách v Salzburgu a Paderbornu.
V češtině vyšla kniha Žít až do konce:
Etika umírání, smrti a eutanazie, Praha:
Vyšehrad 2000, některé jeho články vyšly
v Teologických textech.

13
ROZHOVOR
Další problematika, kterou se budeme zabývat, se týká etického posouzení
výzkumu druhu energie, který by se měl
v Evropě používat – jaderná a nejaderná –,
a poté, neobjeví-li se nějaké naléhavé téma,
se musíme pustit do problematiky nových
bezpečnostních technik. Je tu napětí mezi
důležitostí chránit soukromí a potřebou
bezpečnosti.
Günter Virt: Využívání lidských embryí? „Evropský soud v Lucemburku rozhodl
v souladu s mým odlišným stanoviskem z roku 2002 a definitivně zamítl vydávat
patenty, jež nerespektují lidskou důstojnost.“
Nicméně odpovědi na problémy a naléhavé otázky související s umíráním v našich společnostech a se situací v lékařství
by se měly týkat těchto bodů: (1) stanovit
jasnou prioritu paliativní medicíny, paliativní léčby a péče a formulovat veškeré
organizační požadavky nutné k tomu, aby
se paliativní péče stala skutečnou prioritou
v celé Evropě. (2) Posílit autonomii umírajících a lidí nacházejících se v terminálním
stadiu v tom smyslu, že o nikoho se nebude
pečovat proti jeho vůli. To tedy znamená,
že umírání by se nemělo prodlužovat za
pomoci prostředků současné medicíny. Když tedy pacient řekne: Ne, nechte
mne, prosím, zemřít v pokoji, pak se jeho
rozhodnutí musí respektovat. A v našem
dokumentu jsem také požadoval, aby členské státy dodaly předloženým direktivám
podobu normálního zákona. Učinili jsme
tak v Rakousku, došlo k tomu i v Německu – trochu jinak, ale proč ne? Máme odlišnou kulturu v lékařství, odlišnou právní
kulturu, takže je to pochopitelné.
Třetí bod: Jasné „ne“ eutanazii. To
znamená, že článek 2 Evropské Úmluvy
o ochraně lidských práv, že nikdo v Evropě
nesmí být zbaven svého života úmyslně, by
měl platit i pro osoby nacházející se v terminálním stadiu a osoby umírající. Přání
zemřít vyslovené osobou v terminálním stadiu nezakládá právní nárok na smrt z rukou
jiné osoby. Přání zemřít nemůže zakládat
zákonné ospravedlnění provádět takové
činnosti, jejichž cílem je přivodit smrt.
Můžete zdůvodnit popření eutanazie, aniž byste se odvolával na nějaký
náboženský důvod?
14
Samozřejmě. Právě to jsem učinil. Na plenárním zasedání v pluralitním parlamentním shromáždění Rady Evropy bylo nakonec proti jen šest hlasů. Poté dokument
přijala Rada ministrů a Evropský soud pro
lidská práva ve Štrasburku založil svou
argumentaci namířenou proti eutanazii
v jurisdikci na našem Doporučení chránit
lidská práva a lidskou důstojnost.
Několik let už pracujete pro Evropskou
unii – jakou problematikou se tam
zabýváte nejvíce?
V roce 2001 jsem byl zvolen členem výboru či skupiny skládající se z patnácti osob,
který byl poradním orgánem tehdejšího
předsedy Evropské komise Romana Prodiho sídlící v Bruselu. Tato odborná skupina
je nezávislá, což znamená, že nezastupuji
Rakousko ani katolickou církev, ačkoli
jsem první katolický kněz, který je členem
tohoto orgánu.
V tomto orgánu jsou zastoupeni odborníci na různé oblasti: je tam pět právníků, pět
etiků a pět přírodovědců. A reprezentujeme
i různé světové názory – každý ví o těch
ostatních a je to vskutku transparentní.
S problémy, k nimž se máme vyslovovat,
se na nás obrací předseda Evropské komise.
Ten se nás dotazuje na názory týkající se
nejrůznějších témat: otázky bioetické, etické posouzení nových technologií v zemědělství apod. A nyní, kdy pracuji jako člen
výboru ve svém již třetím období, se zabýváme nejen problémy z oblasti bioetiky, ale
i z oblasti informačních technologií a nových komunikačních prostředků. Aktuální
jsou teď problémy nových technologií, tedy
nová generace internetu.
Jaká jsou hlavní témata v oblasti etiky
komunikačních technologií?
Především je to soukromí a ochrana
osobních dat: například když něco umístíte
na facebooku, vzniká dost obtížná situace:
může se na to podívat každý. Může se na
to podívat třeba váš soused, váš budoucí
nadřízený, když se ucházíte o místo, a tak
dále. Naším tématem je právo být zapomenut: v tomto směru souhlasím s tím, že
byste měl mít právo, aby se vaše data už
nezpracovávala, a je-li možné je vymazat,
tak aby se vymazala. Je tu však ještě jiný
aspekt problému: Jako etik mám problémy
s formulací, že na člověka by se mělo zapomenout. Z paměti by se totiž neměl nikdo
vymazávat.
Plně se stavím za právo na soukromí
a pochopitelně souhlasím s tím, že nikdo
nesmí být nucen zveřejňovat osobní údaje
o svém životě proti své vůli a bez svého
souhlasu. Existuje celá řada zneužívání.
Například s tzv. cookies na internetu:
poskytnete-li své osobní údaje nějaké
firmě, když třeba nakupujete prostřednictvím internetu apod., vznikají cookies: to
znamená, že firma má vaše údaje a může je
používat k reklamě a manipulovat jimi a to
včetně případných fotografií.
Jak se utvořila Etická skupina,
jejímž jste členem?
Evropskou skupinu pro etiku ve vědě
a nových technologiích (EGE) jmenuje
předseda Evropské komise. Na internetu se objevila výzva, aby se lidé k práci
v této skupině přihlásili. Jelikož to bylo na
internetu, přihlásit se mohl každý. Výbor
potom vypracoval krátký seznam a z něho
předseda sám vybral 15 členů.
Dochází mezi členy k nějakým
neshodám? O příslušných tématech
hodně diskutujete?
Ano, názorově se velice rozcházíme.
První názor, který jsme měli zformulovat,
pro mne znamenal otázku svědomí.
Šlo o etický aspekt ohledně patentování
vynálezů zahrnujících lidské kmenové
buňky. Můj kolega z Německa po třech či
čtyřech zasedáních prohlásil, že ve skupině
nemůže nadále zasedat, jestliže ta povoluje
ROZHOVOR
patentovat procesy a produkty používající
látek, jež pocházejí ze zničených lidských
embryí (což je v Německu zakázáno).
A skupinu opravdu opustil. A tak jsem si
položil otázku, co mám dělat. Byl jsem ve
skupině jediný, kdo má odlišný názor než
ostatní, protože jsem proti tomu, aby se
počátek lidského života používal jako surovina k výzkumu a komerčnímu využití.
Nakonec jsem se rozhodl, že ve skupině
zůstanu a na posledním zasedání jsem
podepsal usnesení poté, co jsem nesouhlasil s patentováním biotechnologických
vynálezů založených na ničení lidských
embryí. Má argumentace se zakládala na
interpretaci článku 5 a 6 direktivy Evropské unie ohledně biotechnologických
patentů. Takže poprvé a dosud naposledy
se stalo, že někdo vyslovil odlišný názor,
který se objevil v usnesení. A nakonec po
letech, zhruba před rokem nebo dvěma,
Evropský patentový úřad (European Patent
Office, EPO) přijal mé odlišné stanovisko.
Nahlédli, že má argumentace byla správná,
a nedávají patenty využívající linie lidských
embryonálních kmenových buněk. James
Thomson ze Spojených států požádal
o patent na využití linií embryonálních
kmenových buněk a EPO řekl ne. Thomson
pak rozhodnutí EPO právně napadl. A teď
18. října 2011 Evropský soud v Lucemburku rozhodl v souladu s mým odlišným
stanoviskem z roku 2002 a definitivně
zamítl vydávat patenty, jež nerespektují lidskou důstojnost. A soud stanovil, že lidské
embryo si už od samého početí zasluhuje
úctu ke své důstojnosti.
Vím, že patentování je pro výzkum
jednou z nejdůležitějších věcí: nejsou-li
patenty, hlavní výzkum se nevydá tímto
směrem.
Váš výbor je založen na racionálním
a řekněme profesním základě. Lze si
představit nějaký výbor založený též
na základě náboženském (katolickém,
muslimském, židovském atd.)?
Myslím, že máme dobrou zkušenost s již
existujícím výborem. V této nesmírně
složité situaci s novými technologiemi politikové potřebují poradit – nejen ve vědě,
ale i v etice. Myslím, že tohle je základní
otázka: jste-li dnes zodpovědný za nějakou
oblast, potřebujete mít dobré poradce.
A dosáhnout konsensu by bylo mnohem
obtížnější, máte-li odlišné náboženské
skupiny. Proces v pluralitní, demokratické
společnosti hledající konsensuální řešení
by pak byl zahájen znovu poté, co by byly
vyslechnuty názory různých náboženských
skupin v pluralitní společnosti. Jisté kompromisy – nikoli ovšem etické – jsou nevy-
GÜNTER VIRT K FARÁŘSKÉ INICIATIVĚ
Farářskou iniciativu jsem nepodepsal. Byl jsem o podpis požádán a jsou do ní zapojeni
i někteří z mých bývalých studentů. Ale pro mne to není, není to můj styl. Jsem o podpis
takových prohlášení žádán velice často, ale nedělám to.
Uvědomuji si ovšem závažnost předkládaných problémů. Jsou však velmi různorodé
a v dokumentu farářské iniciativy jsou všechny smíchány dohromady a postaveny naroveň.
A podle mého soudu ten nejzávažnější problém – lepší právní soustava v církvi se subsidiaritou, institucemi apod. – není v této iniciativě to hlavní.
K prvnímu bodu: pastorace rozvedených a znovu sezdaných lidí, kteří tak nemohou
přistupovat ke svatému přijímání – myslím, že to je skutečný problém, který mne trápí.
Před pár lety jsem napsal knihu o nejstarší morální ctnosti: Epikie, zodpovědné zacházení
s normami (Epikie, verantwortlicher Umgang mit Normen, Grünewald 1983). Tato ctnost je
zmíněna už v Homérovi a zabývali se jí staří řečtí filosofové. Znamená, že bychom měli vždy
brát v úvahu mimořádnou situaci muže, ženy a páru. Není to norma proti normě církevní,
ale poskytuje nám příležitost s normou zodpovědně zacházet. A biskupové to vědí a je to
základ pro pastorační řešení problémů v souladu s velkými teology, jako je například Tomáš
Akvinský. Mnoho dobrých pastýřů církve může nacházet řešení v mimořádných situacích.
Nicméně farářská iniciativa tento přístup obviňuje z obojakosti, z dvojí morálky: Na jedné straně tento přístup můžete použít v mimořádných případech, na straně druhé to není
oficiálně povoleno. Takže ano, souhlasím, že zde se musí vést otevřená diskuse a Vatikán
zde nemůže mít poslední slovo.
Druhý bod se týká pastorační činnosti laiků. I toto je závažný problém. Jde o laiky, kteří
mohou provádět pastoraci i tím, že kážou – a v některých případech to umějí lépe než
farář, protože ten třeba neumí dobře německy, je starý a svého vzdělání nabyl před mnoha
desetiletími, je unavený a tak dále, a je tedy lepší, když v církvi zavane čerstvý vzduch.
Samozřejmě za předpokladu, že se tak činí zodpovědně. Musíme o tom podle mého názoru
hodně mluvit.
Třetím bodem je svěcení žen. Myslím, že zde ještě nebylo řečeno poslední slovo. Ale
v tomto okamžiku není vhodná doba tuto záležitost zdůrazňovat. Proč? Protože před sebou
máme příklad anglikánské církve: velká napětí uvnitř této církve, kněží, kteří ji opustili, a to
většinou tak, že vstoupili do církve katolické. A vzhledem k ekumenickému hnutí si musíme
být vědomi toho, že ekumenické vztahy s pravoslavnou církví by se takovýmito kroky
narušily.
Myslím si ovšem, že prvním krokem by bylo světit ženy jako jáhenky, a pak bychom
viděli, co z toho vzejde, jaké budou zkušenosti.
hnutelné, ale pouze kompromisy v tom, co
vyplývá z etiky pro právo. Etika není právo,
ale musíme promýšlet, kde jsou nezbytná
omezení z etických důvodů. Stanoviska
EGE měla a mají důležitý vliv na politiku
Evropské unie.
Domníváte se, že výchova a vzdělání
v církvi jsou adekvátní naší době?
Mám za to, že v této oblasti nás čeká
spousta práce. Výchova a vzdělání nikdy
nekončí. Nejde tu jen o obsah vzdělání,
ale o celou jeho strukturu. V oblasti etiky
jsou dokumenty katolické církve dokumenty oficiálními, nikoli však neomylnými
v tom smyslu, že nepředstavují konec či
meze rozumu. Musíte se ustavičně snažit
nalézat lepší, podrobnější, propracovanější a přiměřenější normy. Dějiny a lidská
řešení i nadále pokračují jak v církvi, tak
v sekulární pluralitní společnosti.
Patří ještě křesťanské ideje do Evropy
21. století?
Samozřejmě. Argumenty založené na náboženském základě tu mají své místo. Musíte
však argumentovat racionálně a převádět
svá východiska a své vzdělání a formaci do
sekulárních pojmů. V Lisabonské smlouvě
v článku 17 stojí, že Evropská unie vyzývá
církve a všechny komunity k otevřenému,
transparentnímu a pravidelnému dialogu.
Dveře jsou dokořán otevřené pro to, čím
církve mohou přispět. Je však na církvi, aby
do těchto otevřených dveří vstoupila. A považuji za jistý problém, že mnoho našich
biskupů a dalších zodpovědných osob si
neuvědomuje, jak doširoka jsou tyto dveře
otevřené.
Rozhovor připravil Lukáš Jirsa
a z angličtiny přeložil Vladimír Petkevič.
Fotografie Forum 2000.
15
TÉMA
Spor o náboženské symboly
v Evropské unii
Poslankyně Evropského parlamentu Zuzana Roithová (KDU-ČSL, frakce Evropské
lidové strany) přednesla 24. září 2011 na sympoziu Opus bonum v břevnovském
klášteře příspěvek ke sporům o náboženské symboly v zemích Evropské unie,
jehož shrnutí přinášíme.
K
romě základních znaků šesti nejrozšířenějších světových
náboženství (křesťanský kříž, Davidova hvězda, obrácený půlměsíc, hinduistická slabika óm, taoistický symbol
jin-jang a buddhistická Dharmačakra) jsou symbolem
i ozdoby, oblečení, sakrální stavby a také – na což se často
zapomíná – dýky a šavle. Všechna tato zpodobnění a znaky jsou
předmětem úcty, a pokud je státy ve veřejné sféře omezují, cítí to
vyznavači jednotlivých náboženství jako újmu a atak na svá základní
lidská práva.
Spor o náboženské symboly se v 21. století vede na několika
rovinách. Existuje latentní i otevřený konflikt mezi různými náboženstvími. Křesťané a muslimové jsou sice vyznavači jediného Boha
a některé projevy víry mají podobné, v mnoha podstatných záležitostech se ale křesťanství od islámu liší, zejména vírou v jediného Boha
ve třech osobách. Je-li Bůh sám v sobě dialogem, otevírá to prostor
pro dialog mezi lidmi, uvnitř společnosti. V oblasti vztahu náboženství a státu je islám všeobjímajícím systémem, v němž se Koránem
a šaríou řídí celý život společnosti: rodina i stát, politika, právo i ekonomie. Křesťanství v současné podobě je náboženství, které chce se
16
státem kooperovat, ale rozhodně s ním nesplývá. Je cestou plnou
otázek a odpovědí, na jeho půdě se zrodil zápas o důstojnost člověka
a lidská práva, právě zde vznikly první pokusy překonat vzájemná
rozdělení a hledat společný jazyk mezi konfesemi i náboženstvími.
Druhou rovinou je střet islámského fundamentalismu s moderním západním myšlením, potažmo euroamerickou popkulturou
a životním stylem.
Hlavní ideový střet však probíhá mezi náboženstvími a sekularismem. Tomáš Halík k tomu říká: „Militantní sekularismus známe
jak v oné hard form perzekuce církví za komunistických režimů, tak
v oné dnes aktuální soft form vytěsňování tradičních náboženství
a zejména křesťanství ve jménu ideologie multikulturalismu a politické korektnosti“ (přednáška Evropa mezi křesťanstvím a laicismem, Varšava, leden 2011).
Tématem dneška není otázka svobody vyznání, ale otázka míry
vytěsnění náboženství z veřejné sféry. Typickým reprezentantem
ofenzivního přístupu vůči náboženstvím je Francie. Halík upozorňuje, že „chce-li radikální sekularismus francouzského (a donedávna i tureckého) typu vypovědět všechny náboženské projevy pouze
TÉMA
Britský imám symbolicky pálí burky. Dr. Hargey původem
z Jižní Afriky opakovaně přednáší o tom, proč tvář halící
závoj Korán nijak nevyžaduje a proč hadith s odkazem na to
je jen trochu lepší než pohádky. Po jedné takové přednášce
v době vzrušených debat o zákazu burky ve Francii spálil před
televizními kamerami čtyři burky jako symbol vzdoru proti bin
Ládinovi, Anjem Choudarymu a dalším, kteří podporují tyto
„zhoubné kulturní zvyky“.
do soukromé sféry, pak se tím veřejná sféra nestává neutrální, ale
sekularismus sám se stává státním (a netolerantním) náboženstvím
sui generis“. V jiných zemích se k sobě náboženství a veřejná sféra
vztahují jinak: ve Spojených státech panuje přísná odluka církví od
státu, ale také úplná svoboda pro všechna náboženství. V Německu
zase stát úzce spolupracuje s tradičními církvemi a ostatním dopřává
širokou svobodu.
 ISLÁM JAKO PROBLÉM
Islám se pro Evropu stal problémem hlavně ze sociálně-ekonomických důvodů. Uprchlíci z Blízkého východu a severní Afriky migrovali od poloviny 20. století do zemí, kde byla silná poptávka po levné
pracovní síle. Brzy byly zavedeny kvóty a ekonomická migrace byla
považována za krátkodobou. Námezdní dělníci se už ale nevraceli
do svých zemí a tak začaly vznikat programy na spojování rozdělených rodin. Na jednoho zaměstnaného přišlo do Evropy několik
dalších členů jeho rodiny. Zrodila se idea multikulturalismu, počítající s tím, že spolu mohou žít jednotlivci a skupiny rozdílných kultur,
náboženských vyznání, ras, kteří sdílejí odlišné hodnoty, ale přesto si
mohou vzájemně rozumět, a dokonce se od sebe učit. Zdůrazňovala
se rovná práva pro každého, včetně toho, že si každý může zachovat
svou kulturu a vyznání, k čemuž jsou státy zavázány mezinárodními
smlouvami o lidských právech. Multikulturalismus znamená pozitivně přijmout fakt, že v Evropě budou trvale usazeny jiné kultury.
Je třeba vědět, že do Evropy přichází etnicky, kulturně a socioekonomicky různorodá populace z více než třiceti zemí světa. Islám,
včetně zvyklostí v odívání, praktikují její členové různým způsobem,
shodují se však v dodržování pěti sloupů víry a v úctě ke Koránu
jako zjevenému slovu.
 DEVADESÁTÁ LÉTA A 11. ZÁŘÍ
Hlubší interpretace hrozeb a nadějí spjatých s přítomností islámu v Evropě souvisí s výkladem dějin v devadesátých letech a po
11. září 2001. Po skončení studené války a po pádu komunistického
bloku vzniklo na Západě jisté vakuum. Levicový politolog Francis
Fukuyama zaujal nejen americkou veřejnost svým konceptem konce
ideologií: západní životní styl, tržní hospodářství i parlamentní demokracie západního typu se měla víceméně rozšířit po celém světě.
Jiný pohled nabídl v polemice s Francisem Fukuyamou Samuel Huntington, který nejprve ve svém článku a poté i v knize Střet civilizací
už v půli devadesátých let popisuje svět rozdělený na sedm až osm
civilizačních okruhů, jež jsou předurčeny ke vzájemnému střetu.
Největší potenciál agresivity se podle něho skrývá v zemích, kde má
navrch islám. Jeho vliv vyrůstá z nerostného bohatství, tyto země
vesměs nemají uznávané vědce, inženýry, umělce ani spisovatele.
Najdeme v nich mnohem méně podnětů k hledání inovací.
Atentáty na newyorská dvojčata v roce 2001 rozdíly a rozpory
mezi jednotlivými částmi světa velice zvýraznily. Obnažil se přede-
STATISTIKA
V západní Evropě v současnosti žije 17 milionů muslimských
přistěhovalců a jejich potomků s evropským občanstvím. Přes
4 miliony muslimů převážně z Turecka žije v Německu, dalších
0,5 milionu Turků je ve Vídni. Ze severní Afriky pochází 3,5 milionu
muslimů ve Francii, obdobně jako 1,5 milionu v Itálii a 1 milion
ve Španělsku. Téměř 3 miliony muslimů, původem z jihovýchodní Asie, žije ve Velké Británii. Skoro milion muslimů, původně
z Indonésie a Surinamu, žije v Nizozemsku. V Belgii se nachází více
než 600 000 muslimů z Afriky a Turecka. V Evropě tvoří muslimové
menšiny v rozmezí 1–6 % z populace. Statistiky nezahrnují krátkodobé a nelegální migranty. V Evropě žijí 44 miliony muslimů
(2,7 % obyvatel Evropy), z toho 18,5 milionu v bývalých zemí
Sovětského svazu, dalších zhruba 8–9 milionu muslimů žije v balkánských zemích. Podle statistických modelů bude v roce 2025 na
celém světě zhruba 2,6 miliardy křesťanů (asi o 400 milionů více
než v roce 2005). Zajímat by nás měla prognóza, podle níž Evropa
jako jediný kontinent očekává pokles počtu křesťanů ze současných 553 milionů na 535 milionů. Muslimové by měli ze současných 1,6 miliardy ve světě posílit o 600 milionů. V Evropě by se měl
jejich počet zvýšit ze 44 na 58 milionů (tj. o celých 14 milionů).
vším konflikt mezi zeměmi s islámskou většinou a bohatými, často sekularizovanými zeměmi Západu. Úloha Západu se současně
zmenšuje se stále iniciativnější rolí takových zemí jako Čína, Brazílie
a Indie. Francis Fukuyama v této situaci obrací a zvěstuje naprostý
opak svých původních tezí: odpor islámského světa proti západním
hodnotám i masivní hospodářský úspěch totalitní Číny hrozí tím,
že Západ, a především Spojené státy jsou předurčeny k zániku. Huntington se pro mnohé ukázal jako člověk velmi prozíravý a další teroristické útoky podle Roithové jen podpořily mediálně šířenou vizi
apokalyptického střetu islámu a ostatních civilizací.
Po 11. září 2001 začali Evropané cítit ohrožení a debata o střetu
kultur se z akademické půdy dostává do médií, domácností a ulic.
V dříve tolerantní západní společnosti narůstá tendence k omezování muslimských závojů zakrývajících celý obličej. Jaký postoj zaujímá
politická a církevní elita? Benedikt XVI. žádá respekt k náboženským
symbolům. Naproti tomu francouzský prezident Sarkozy předkládá
návrh na zákaz nošení burek, jež chápe jako symbol podrobení žen.
A nedávno kancléřka Merkelová shrnula svůj pohled na multikulturalismus velmi lakonicky: „Lhali jsme sami sobě, že jednou odejdou:
vize společného soužití a potěšení z této symbiózy naprosto selhala.“
 KONFLIKT A JINAKOST
Jak se projevuje střet s islámem konkrétně? Je rozdíl mezi konfliktem a jinakostí. Muslimové v evropských zemích se odlišují typickým oblečením; tato symbolika je velmi nápadná (muslimové tvoří
v průměru 3 % obyvatelstva) a přibývá lidí, kteří ji nosí. Jsme svědky
generačního předělu: rodiče dnešních mladých muslimů se v 60.–80.
letech snažili mnohem více integrovat, komunikovat: za svůj hlavní cíl považovali uživit širokou rodinu, která se s nimi do Evropy
přistěhovala. Jejich děti prožívají určitý rozpor: vidí své prarodiče,
kteří se drží muslimských tradic, a zároveň navštěvují hodnotově neutrální evropské školy, které plní pouze vzdělávací, a nikoli

17
TÉMA

výchovnou roli. Existuje pro ně široký prostor pro zachování jejich
kultury (v rámci ideje multikulturalismu), ale jen velmi málo z nich
najde práci a plnohodnotné místo ve společnosti. Sociálně vyloučení
členové druhé a třetí generace (neochotní přijímat podřadnou práci,
ale navykající si na systém sociálních dávek) jsou frustrováni. Řada
z nich znovuobjevuje své kořeny, prohlubují víru, kterou deklarují
i viditelnými symboly a vymezují se kriticky vůči kultuře Západu.
Fundamentalismus se stává programem pro generaci sociálně vyloučených muslimů s evropským občanstvím. Pozoruhodný je i vznikající kulturní mix. Část mladší generace v něčem přebírá západní
styl: místo pravidelných modliteb poslouchá na ulici rapovou hudbu,
odmítá tradiční i jakékoli jiné autority. Právě tito lidé, a nikoli věřící
fundamentalisté, nejčastěji rozpoutávají pouliční násilí.
 MEŠITA A RECIPROCITA
S narůstajícím množstvím muslimů v populaci souvisejí žádosti o výstavbu mešit. Mnohde se tomu většinová společnost brání.
Příkladem může být Brno. V roce 1995 brněnská radnice zamítla
výstavbu mešity s tím, že by minaret poškodil architektonický ráz
města a modlitby by rušily sousedy. Muslimové se minaretu vzdali,
spor ale pokračoval. Proti výstavbě podepsalo 1400 obyvatelů okolních domů petici. Stavba byla povolena až poté, co média obvinila
úředníky z porušování lidských práv. Mešita (s kapacitou 120 osob
a bez minaretu) stojí od roku 1998 na okraji města.
Ve Švýcarsku existuje tradice místních referend. Více než 57 %
voličů v národním referendu prosadilo zákaz další výstavby minaretů. Místopředseda výboru iniciativy pro zákaz minaretů tehdy
prohlásil: „Vynucené sňatky a další věci jako oddělené hřbitovy pro
čisté a nečisté – to ve Švýcarsku nemáme, ani to nechceme zavádět.“
V roce 2010 začal nový spor o šestkrát větší mešitu s minaretem
v centru Brna. Argumentem pro má být rostoucí počet muslimů,
právo vyznávat náboženství a v neposlední řadě plní mešita také
úlohu kulturní a společenskou. Brněnští muslimové, jak sami zdůrazňují, odmítají jakýkoli radikalismus a útlak a soužití muslimů
EVROPSKÝ PRÁVNÍ RÁMEC
Evropský soud pro lidská práva (ESLP), který není institucí Evropské unie, nýbrž Rady Evropy, je v současnosti hlavní platformou,
jež řeší otázky náboženských symbolů v EU v rámci výkladu Evropské úmluvy o lidských právech. Co se týká institucí EU, Smlouva
o fungování Evropské unie v článku 19 říká, že Rada a Evropský
parlament mohou přijímat opatření k boji proti diskriminaci na
základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského
vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo
sexuální orientace. Jiná instituce Evropské unie, Evropský soudní
dvůr, běžně rozhoduje žaloby, zda národní zákony či evropské
směrnice porušují Smlouvu o fungování Evropské unie. Spor
o náboženské symboly Evropský soudní dvůr dosud neřešil. Tzv.
Lisabonská smlouva, tedy poslední novela Smlouvy o fungování
Evropské unie, odkazuje v článku 6 na Listinu základních práv, jež
platí pro občany i další obyvatele Evropské unie bez evropského
občanství a zaručuje, že každý má právo svobodně projevovat své
náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo spolu s jinými,
veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním
úkonů a zachováváním obřadů.
18
s Brňany považují za bezproblémové. Stanovisko prvního náměstka
primátora, praktikujícího katolíka, bylo ale jiné. Upozornil nás, že
„křesťané v muslimských zemích jsou pronásledováni a že stavba
nových kostelů tam je naprosto nemožná. … Brno už jednou vyjádřilo svou toleranci tím, že nechalo postavit mešitu na Vídeňské
ulici. A to stačí.“
 SVOBODA SLOVA,
NEBO ÚCTA K SYMBOLŮM?
Jinou stránku sporu o náboženské symboly odhalily nepokoje
po uveřejnění dvanácti karikatur proroka Muhammada s mečem
a bombou v jednom dánském deníku. Která hodnota má přednost:
úcta k nedotknutelným symbolům jiné kultury, anebo nedotknutelnost svobody, symbolu pluralitní demokracie? Konflikt se rozvinul
poté, co byly karikatury zveřejněny ve Francii, Rakousku, Itálii, Německu a Španělsku, byť dotyční věděli, že muslimové považují zobrazování Muhammada za urážku. Některé islámské země na protest
uzavřely své ambasády v Evropě, mluvilo se o obchodních sankcích.
Názory evropských politiků se různí: britský ministr zahraničí zveřejnění karikatur odsoudil jako provokaci; německý ministr vnitra
zase zdůraznil svobodu slova a médií.
 MILITANTNÍ SEKULARISMUS
VERSUS KŘESŤANSTVÍ
Zcela jinou kapitolou jsou útoky na křesťanské symboly nikoli od
muslimů, ale od netolerantní, sekularismem posedlé společnosti.
V lednu 2010 musel ve Španělsku katolický učitel náboženství na
střední škole Zujar odstranit kříže a ikonu ze společné kanceláře: jiní
dva učitelé tyto symboly cítili jako urážku. V dubnu byl propuštěn
z práce britský elektrikář, protože ve voze zaměstnavatele vozil kříž
z palmového listí. Kříž měl urážet kolemjdoucí a mohl naznačovat,
že firma je křesťanskou organizací. V roce 2009 napsalo několik poslanců Evropského parlamentu těžko pochopitelný dopis, v němž
žádali zákaz křesťanských bohoslužeb, konaných každou středu
v meditační místnosti parlamentu. Nespočet útoků na křesťanské
symboly je spíše projevem vandalství, bez hlubšího ideového cíle.
 KŘÍŽE VE ŠKOLÁCH
Dalším projevem netolerantního sekularismu s totalitní tendencí
a zároveň ukázkou střetu právních názorů evropských institucí je
spor o kříže ve školách v Itálii. Když jeden rodičovský pár neuspěl
s žalobou u italských soudů, obrátil se k Evropskému soudu pro lidská práva: kříže ve školách prý diskriminují žáky bez vyznání.
Italské soudy stížnosti rodičů nevyhověly a konstatovaly, že přítomnost křížů ve školách je v souladu se sekularismem v tom rozsahu, v němž jejich přítomnost symbolizuje občanské hodnoty italské
společnosti: toleranci, potvrzení práv jednotlivce, autonomii vlastního morálního přesvědčení, lidskou solidaritu a odmítání všech
forem diskriminace. Kříž může mít vzdělávací účel a naplňovat
sekulární perspektivu.
První rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z roku 2009
shledal, že povinné umístění náboženských symbolů ve školách porušuje svobodu náboženského vyznání a omezuje právo na vzdělání,
omezuje právo rodičů vychovávat své děti podle vlastního přesvědčení a tato praxe je neslučitelná s povinností státu hájit princip neutrality.
TÉMA
Když pak Itálie požádala o přezkum, vynesl v březnu 2011 velký senát konečný rozsudek, v němž se říká, že není prokázáno, že
by tento symbol, přes svůj náboženský charakter, měl jakýkoli vliv
na žáky. Skutečnost, že se rodiče domnívají, že přítomnost symbolů omezuje jejich schopnost vychovávat své děti v souladu s jejich
vlastním filozofickým přesvědčením, nestačí na stanovení porušení
práva na vzdělání. Senát vzal na vědomí, že evropské státy nemají
v této oblasti společný postoj a nemohou být omezovány při stanovení rovnováhy církevně-státních vztahů, pokud se neobjeví pokusy
o hlubší indoktrinaci.
 PODNĚTY POSLANCŮ
EVROPSKÉHO PARLAMENTU
V roce 2010 učinili tři poslanci z frakce Evropské lidové strany dotazy, jejichž účelem bylo přimět Evropskou komisi vyjádřit se ke
sporům o symboly s ohledem na bezpečnost a rovnost pohlaví.
Komise odpověděla, že porušování práv žen není přípustné, což plyne i z imigračního principu schváleného Radou v listopadu 2004.
Komise zdůraznila, že otázka burky a závoje by neměla být použita
pro stigmatizaci muslimů a rozdmýchávání xenofobie. Náboženská
svoboda zahrnuje nošení náboženských symbolů bez omezení, burka však nesmí bránit nezbytným policejním a bezpečnostním kontrolám. Komise odpověděla, že si je vědoma, že členské státy přijaly
různorodé přístupy k nošení burky a závoje na veřejných místech a je
na každém členském státu, aby učinil příslušná rozhodnutí. Komise nebude komentovat žádný z těchto státních přístupů a nechystá
žádná opatření.
 SHRNUTÍ A PERSPEKTIVY
Rada Evropy a Evropský parlament mají právo učinit opatření v oblasti ochrany svobody náboženského vyznání nebo naopak jeho
omezení z bezpečnostních důvodů. Žádná regulace náboženských
symbolů a oděvů na úrovni Evropské unie však neexistuje. Stížnosti
občanů na zákonná omezení v některých zemích řeší Evropský soud
pro lidská práva, který není institucí Evropské unie, ale Rady Evropy.
Úkolem soudu je rozhodovat, zda došlo k porušení článků úmluvy
o lidských právech.
Spory o náboženské symboly jsou jen špičkou ledovce, pod nímž
se rozpadá koncept soužití s náboženskými i jinými menšinami. Je
ale třeba zdůraznit, že pouhé odmítnutí neúspěšného multikulturalismu bez další vize samo o sobě konfliktní soužití různých kultur
v Evropě neodstraní.
Evropa je jediný kontinent, kde muslimská populace roste o něco
více než křesťanská. Svobodu projevu křesťanského vyznání však
v současnosti spíše než islámský fundamentalismus ohrožuje „náboženství“ agresivního sekularismu a státní dirigismus, který se maskuje zásadou neutrality. Na závěr ještě jeden citát z varšavské přednášky
Tomáše Halíka: „Mizí-li křesťanský prvek z evropské kultury, nestává
se tato kultura ateistickou (ve smyslu „prostou náboženství“, sekulární), nýbrž „náboženskou“, náboženskou v nekřesťanském (a často
protikřesťanském) smyslu. Dnešní dilema laické kultury a společnosti spočívá v tom, zda bude zdravou laicitou, anebo se stane militantním sekularismem.“
Na základě přednášky Zuzany Roithové zpracoval Pavel Mareš.
PRÁVNÍ REGULACE –
PŘÍPADY Z RŮZNÝCH ZEMÍ
Francie. Tato země vytlačuje projevy náboženství z veřejného prostoru
nejradikálněji. Od roku 2004 platí zákon o zákazu nošení náboženských
symbolů a oděvů ve školách, kterými se prokazuje příslušnost k náboženské skupině. V roce 2010 byl přijat zákon zakazující zakrývání tváře
na veřejnosti. Těm, kdo nutí ženy zakrývat tvář, hrozí rok vězení a pokuta
30 000 €. Ženy nosící nikáb nebo burku čelí pokutě až 150 € a hrozí
jim povinnost zúčastnit se výuky francouzského občanství. V září 2011
oznámila muslimská aktivistka v burce, že se chce stát francouzskou prezidentkou. Svou kandidaturu nemyslí vážně, pokuty za ni platí sponzor,
celý čin je provokací, která má vést k tomu, aby Francie neporušovala její
právo nosit burku jako symbol jejího náboženského vyznání. Evropský
soud pro lidská práva projednává v současnosti žalobu francouzského
manželského páru: zákon namířený proti burkám je donutil přestěhovat
se do Velké Británie, čímž údajně porušuje svobodu pohybu a projevu,
právo na respektování soukromého a rodinného života a nevystavování
se nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, právo na veřejné projevování náboženského přesvědčení a na možnost vykonávat toto právo bez
donucení, diskriminace či zasahování.
Belgie. Také Belgie uzákonila, že každý, kdo se vyskytuje na veřejnosti s částečně či úplně zakrytou tváří, takže ho není možné poznat, může
být potrestán pokutou 137 € a/nebo zadržením na dobu od 1 do 7 dnů.
Jeden z argumentů zní, že zakrytí obličeje je bezpečnostním rizikem.
Německo. V září 2003 německý Spolkový ústavní soud rozhodl ve
prospěch učitele, který chtěl nosit islámskou šálu do školy. Německo neřeší
danou problematiku federálně, ale na úrovni jednotlivých spolkových
zemí. Čtyři německé státy už zakázaly učitelům nosit islámské šátky;
v Hesensku tento zákaz platí dokonce pro všechny státní zaměstnance.
Argumentace? Nezanedbatelná část zastánců šátků je má spojeny s nižším
postavením žen ve společnosti, státě i rodině. Šátek je symbol teokratického politického systému a ten je v rozporu s hodnotami německé ústavy.
Obdobně argumentuje parlament spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Tento orgán však v říjnu 2005 konstatuje, že hábit řeholnic a židovská
kipa zůstávají ve školách povoleny. Nejde o porušení povinné neutrality:
učitelé v tomto oděvu se hlásí ke křesťanské a západoevropské tradici.
Dánsko. Od roku 2009 platí zákon, který zakazuje soudcům v soudních síních nošení šátků a podobných náboženských nebo politických
symbolů včetně křížů, židovské kipy nebo turbanů.
Španělsko nemá celostátní legislativu. Barcelona a dvě další katalánská města ovšem zakazují závoj, zakrývající celou tvář v některých
veřejných prostorách (obecní úřady, veřejné trhy, knihovny). Vyhláška má
za cíl omezit pokrývku hlavy, jež brání v identifikaci (včetně motocyklistických přileb).
Itálie. Na severu Itálie roku 2004 vzkřísili politici starší zákony týkající
se veřejného pořádku a namířené proti nošení masek – aby zakázali
muslimkám nosit burku. Samospráva města Novara zavedla vyhlášky, jež
mají odradit užívání islámského závoje. Někteří starostové z Ligy Severu
zakázali nošení islámských plavek – údajně z hygienických důvodů.
Velká Británie nevydala zákaz islámského oděvu. Od roku 2007 ale
platí zákon, podle nějž školy určují pravidla oblékání. To jim fakticky
umožňuje regulovat i nošení náboženských symbolů.
Turecko. Od Atatürkových dob platí na území celého státu zákaz nošení muslimského oděvu ve školách. Jedna univerzitní studentka to napadla
žalobou, ale soud neshledal, že by tím Turecko porušovalo lidská práva.
V Nizozemsku, Rakousku a Švýcarsku zvažovaly vlády zákony zakazující zakrývání celého obličeje na veřejných místech. Rozhodnutí ale
odložily do doby, kdy bude přibývat žen v závojích na ulicích.
19
TÉMA
Burka a co se za ní schovává:
problém integrace
Dominique Schnapper
Ve Francii se na politickou scénu periodicky vrací debata o burce. Tento ženský
oděv se opakovaně stává tématem volebních kampaní a na přetřes se dostává
třeba i s každým začátkem školního roku.
B
urka, kterou ženy nosí v některých islámských zemích,
zakrývá celé tělo i obličej a ponechává volnou jen úzkou
škvíru, přes kterou dívka vidí své okolí. Ve Francii nosí
burku odhadem jen asi dva tisíce žen, ale její symbolická hodnota daleko přesahuje tento na první pohled malý
zlomek procenta skoro šedesátimilionového obyvatelstva země.
K nezadatelným hodnotám demokratické společnosti patří právo
na všeobecnou výměnu názorů nebo alespoň její reálná možnost. Tu
ale burka implicitně odmítá. Burka je též překážkou při kontrolách
totožnosti, při odvozu dětí ze školy a v mnoha dalších každodenních
situacích. Při těchto příležitostech ženy zahalené burkou v jistém
smyslu napadají způsob společenského života: Tvář přece není jen
jednou z mnoha částí lidského těla. Tvář utváří identitu osoby, díky
tváři nás druzí lidé poznávají.
20
 PŘÍTOMNOST IMIGRANTŮ V ZEMI
JE NORMÁLNÍ STAV
„Přijetí občanství je neoddělitelně spojené s přijetím zákonů té
které země. Jen tak totiž může tato společnost nadále trvat.“
Demokratické společnosti jsou zásadně a také zcela konkrétně
společnostmi otevřenými. Konkrétně jsou otevřené jak členům
vlastních národů, tak – při nejmenším potenciálně – také členům
jiných národů. Emigrace a imigrace, ať už dočasná nebo trvalá, je
normální záležitostí ve dvojím smyslu: Statisticky se týká velkého
počtu lidí a normativně je v souladu s hodnotami, se kterými stojí
a padá demokratická společnost. Je jen logické, že jednotlivci narození v chudších, méně svobodných zemích, poničených případně ještě
válkou nebo hladomorem, se snaží, pokud jsou mladší a průbojnější, emigrovat do demokratických, svobodných – a dnes i populačně
stárnoucích – zemí. Takové společnosti potřebují nejen nekvalifikovanou či málo kvalifikovanou pracovní sílu, ale v poslední době
i sílu kvalifikovanou.
Demokratické společnosti regulují příliv cizinců příslušnými
normami, kterými se vybavily a které jsou základem politické legitimity a vztahů. Utvářet takovou společnost znamená vzájemně
utvářet společenství občanů. To je také univerzální zásada včleňování do tohoto typu společnosti. Demokratický princip občanství
dokáže přijmout všechny jednotlivce bez ohledu na jejich etnický,
rasový, historický nebo kulturní původ. Je ovšem pravda, že definice
občanství jednotlivých společenství nejsou totožné; liší se jedna od
druhé v důsledku někdejších konfliktů, historických dohod mezi jednotlivými tradicemi a poměrem sil mezi nimi. Všem je ale společný
univerzální rozměr – nikoho předem nevylučují.
Přejdeme-li od abstraktních principů k realitě konkrétního společenského života, musíme se ptát, s jakými obtížemi spoluúčasti
v demokratické společnosti musí nově příchozí zápasit a jakou politiku vůči němu máme uplatňovat. Do jaké míry od něj máme vyžadovat úctu ke společným hodnotám, které naši společnost udržují
pohromadě?
 STÁTNÍ POLITIKA
V průběhu osmdesátých a devadesátých let minulého století se ve
Francii vedla zaujatá debata o multikulturalismu. Jedni pokládali za
prvořadou integraci skupin všeho původu a druhu, druzí naproti tomu
považovali za důležitější navazovat vztahy mezi takovými skupinami
TÉMA
za současného zachování jejich původního kulturního zakotvení.
Francouzský přístup k této otázce byl bližší modelu „integrace“, zatímco Německo a Velká Británie se přikláněly k „multikulturalismu“.
Ve skutečnosti se ale konkrétně uplatňovaná politika v těchto
zemích od sebe lišila méně, než naznačovala onehdy probíhající teoretická diskuse. Evropské vlády se po počáteční bouřlivé debatě nakonec přiklonily k politice integrace; v žádné ze tří zmíněných zemí
nebyl ani velkým skupinám migrantů přiznán
svébytný partikulární statut. Demokracie staví
DOMINIQUE
na rovnosti všech před společným zákonem.
V tomto ohledu se tedy do jisté míry jedná
o souběh politického přístupu k migrantům,
plynoucí ze snahy dát jim příležitost podílet
se maximálně na životě majoritní společnosti.
Nejde tu o uvážený výsledek volby, ale o prostou nutnost: Jedinou alternativou by tady byla
(ovšem nepřijatelná) implicitní marginalizace, ne-li rovnou segregace. Předmětem volby
tu může být způsob uplatnění této politiky,
nikoliv ale tato politika sama.
Je dobré jasně odlišit politiku integrace (ve
smyslu policy neboli souhrnu opatření k určení a uplatňování politické vůle) od vlastního sociologického procesu integrace. Pro první z obou se rozhodly
všechny evropské státy. Ze sociologického hlediska je ovšem integrace problematická a vyžaduje kritické vážení všech zamýšlených nebo
už i učiněných opatření a následné hledání optimálních postupů.
Jedna věc je oficiální státní politika a její cíle, něco jiného je ale konkrétní proces integrace s jeho obvyklým tápáním a slepými uličkami
nebo i provizorními modifikacemi.
Zkušenost ukazuje, že snaha migrantů o integraci není úplně oddělitelná od úsilí o celospolečenskou integraci. I když je nutné brát
ohled na charakteristiku jednotlivých skupin migrantů, na jejich
vlastní snahu o začlenění do nové společnosti a na nesnáze, se kterými se musejí vyrovnat, je nezbytné náležitě zdůraznit, že to, o čem
se běžně mluví jako o „problému imigrantů“, je nejdříve a v první
řadě problémem celonárodní společnosti, její schopnosti integrovat
všechny další, nově příchozí skupiny a vytvářet k nim patřičné vztahy.
Majoritní společnost by přitom na menšiny neměla přenášet odpovědnost za otázky, se kterými se demokratická společnost nezbytně
musí obracet sama k sobě.
Náboženská neutralita státu dále ukládá zásadní oddělení politiky a náboženství. Toto oddělení nebrání dialogu a spolupráci mezi
nábožensky neutrálním státem a církvemi a jinými náboženskými
uskupeními, ale naopak obojí vyžaduje. Tato spolupráce/oddělenost
nabývá různých podob v souladu s tradicemi a okolnostmi, ze kterých se ta která politická moderna zrodila.
Kdyby se občané chovali důsledně v souladu s demokratickými
principy a hodnotami, na které se odvolávají,
nemohli by jiné lidi považovat za méněcenné,
SCHNAPPER
nemohli by je přezíravě považovat za nepřátele ani by nemohli hlásat a zastávat rasistické
postoje. Ale všichni víme, že i demokraté se
podobně jako ostatní lidé jen vzácně chovají
v souladu s hodnotami, které verbálně vyznávají. S počáteční nevraživostí vůči nově příchozím se setkáváme ve všech evropských zemích
podobně, jako je tomu v zemích s velkou tradicí přijímání emigrantů. Viditelně silnější je
však v zemích, které prošly dlouhým obdobím
totality. Viditelný a charakteristický je v tomto
ohledu například rozdíl mezi bývalou NDR
a SRN s její delší poválečnou demokratickou
tradicí. Všechny projevy rasismu a xenofobie
sílí také v obdobích hospodářské krize, kdy roste nezaměstnanost.
Demokratická společnost není jen ekonomickým a sociálním
útvarem. Je to také politický program spočívající na zásadách politické svobody a stejné důstojnosti všech, kdo ji tvoří. Přijetí občanství je
neoddělitelně spojené s přijetím zákonů té které země. Jen tak totiž
může tato společnost nadále trvat.
Je jisté, že rostoucí počty lidí migrujících z jedné země do druhé
působí rostoucí rozvolnění souvislostí mezi referencemi identitárními, hospodářskými a politickými. Nemůže ale zpochybnit existenci
politické instance, ať už národní, mezinárodní či nadnárodní, oprávněné činit rozhodnutí, motivovaná kolektivním záměrem. Neobejdeme se bez instance řídící sociální redistribuci ve jménu koncepce
sociální spravedlnosti, ani bez právní instance řešící demokratickou
cestou spory a rivalitu mezi společenskými skupinami na základě
všemi akceptovaných pravidel. Musí někde existovat i nevyhnutelná
instance donucovací, místo, kde se lze domáhat svých práv a hájit
důležité hodnoty, někdy i za použití síly.
Postmoderní, nadnárodní řád, jehož příchod ohlašují někteří myslitelé, by mohl vést zpět do podob společenského života v celcích,
které lze opět chápat na jedné straně jako v jistém smyslu „etnické“, na druhé straně ale s oslabenou občanskou sounáležitostí, která by umožnila společný život bez rozrůzněného vztahu k národní
identitě. Právě demokratické uspořádání věcí veřejných je nejlepší
ochranou proti hypertrofii „identitárnosti“. Demokracie, nemá-li být
jiným pro smích, musí být nesena opravdovými demokraty, kteří se
ve svém životě skutečně řídí zásadami a hodnotami, jež hlásají. Migranty musí demokratická společnost přijímat jako zahraniční hosty
a musí jim poskytnout stejnou občansko-právní a sociální ochranu,
jaké požívá domácí obyvatelstvo. Oni sami přitom ovšem musí plně
akceptovat a respektovat demokratický řád hostitelské země.
Integraci imigrantů do společnosti, která je přijímá, tedy nelze
oddělit od dění v této společnosti. Integrace imigrantů a jejich potomků je zrcadlem, ve kterém jsou vidět jak napětí, kterými demokratická společnost prochází, tak také její schopnost plně přijímat
všechny občany, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou potomky
imigrantů.
Autorka Dominique Schnapper je významná francouzská
socioložka a dlouholetá členka francouzské Ústavní rady.
Z Etudes 10/2010 přeložil Petr Kolář, SJ.
Majoritní společnost
by neměla na menšiny
přenášet odpovědnost
za otázky, se kterými se
demokratická společnost
nezbytně musí obracet
sama k sobě.
 JAK PŘISTUPOVAT
K PARTIKULÁRNÍM TRADICÍM?
V prozíravé návaznosti na hodnoty, ke kterým se demokracie hlásí,
mají občané ctít zvláštní tradice všech svých členů: Jak daleko ale
mají touto cestou jít? Demokratický systém chce být nestranný vůči
jednotlivým kulturním a náboženským tradicím. Samo praktikování
této vyhlašované neutrality ale není hodnotově neutrální. Implicitně
je v něm obsaženo přesvědčení o stejné důstojnosti všech lidí bez
ohledu na náboženství a kulturu, ke které se hlásí. Právě proto ale demokratická společenství nemohou akceptovat ve jménu individuální
svobodné kulturní a náboženské volby každého ze svých členů dodržování takových původních tradičních návyků, které obsahují nerovnost mezi muži a ženami, jež bývá součástí některých tradičních
kultur. Naopak musí ve jménu demokratických hodnot vyžadovat
ve všech oblastech společenského života rovnoprávnost žen s muži
a nesmlouvavě odmítat všechny podoby mužské nadřazenosti, což se
týká i – ale zdaleka nejen – nošení burky. Rovnost všech členů před
zákonem je základním principem demokracie.
21
TÉMA
Viola Pargačová
V souvislosti s „arabským jarem“ se pozornost světa obrací i ke křesťanským
menšinám v těchto zemích. Jak se vyvíjelo postavení a integrace členů koptské
ortodoxní církve, která je v Egyptě z křesťanských církví převažující?
S
naha o plnou integraci Koptů
kevního majetku a dbal na správné vedení
do egyptské společnosti byla
záznamů v církevních matrikách. Logiczapočata za vlády Muhammada
kým vyústěním patriarchových reforem,
Alího, jenž byl ustanoven mískteré byly založeny na vzdělání a raciotodržícím v Egyptě roku 1805.
nalizaci církve, byl boj proti ikonolatrii.
Muhammad Alí podnikl řadu reforem
Úctu, kterou prostí Koptové vyjadřovali
v oblasti školství, zemědělství, v armádě
ikonám, často jediným předmětům, které
aj. s cílem učinit z Egypta moderní, vyje pojily s koptskou církví a tradicí, povaspělou zemi. Pravděpodobně pod vlivem
žoval patriarcha za „modloslužbu“ a větsvých francouzských poradců projevil
šinu ikon dal veřejně spálit.
Muhammad Alí snahu o úplné sjednocení
Patriarcha Kyrillos V. (1874–1927)
nebyl reformám příliš nakloněn. Usiloval
koptské ortodoxní církve s církví římskopředevším o eliminaci stále významnějkatolickou. Papež Lev XII. (1823–1829)
šího vlivu laiků na chod církve. Koptští
si rovněž přál vytvořit v Egyptě koptský
notáblové (archontés, z řec. archó, být
katolický patriarchát v čele s Maximem
první, vést), vlivní a majetní laici se zasaZuwajdem, záměr se ovšem nepodařil
dili o to, aby chedív (označení panovníka
a centrem koptských katolíků zůstal aponezávislého na tureckém sultánovi) Ismáíl
štolský vikariát. V polovině 19. století
(1863–1879) roku 1874 vydal dekret, ktebyly do Egypta vyslány anglikánské misie
rým byla vytvořena Koptská rada laiků. JeChurch Missionary Society of the Church of
jími členy byli vzdělaní laikové i významEngland. Jejich záměrem bylo oživit orienní političtí činitelé. Kněží i biskupové
tální křesťanství a evangelizovat muslimy.
byli v menšinovém zastoupení. Hlavním
Britští misionáři viděli koptské křesťanství
cílem byla postupná reforma církve, zísjako „zkorumpovanou a degradovanou
formu víry, v níž se mísí pohanské rituály
kání možnosti revidovat rozhodnutí pas křesťanskými symboly.“ Činnost misiotriarchy, ale i podpora koptského zastounářů, jejich negativní smýšlení o Koptech
pení v politice. Pod správu laiků spadaly
a konverze Koptů k protestantskému či
církevní nadace, příjmy klášterů a správa
katolickému křesťanství podnítily patricírkevního majetku. Roku 1893 byl otearchu [1] Kyrilla IV. (1854–1861) k první
vřen první koptský ortodoxní seminář pro
reformě koptské ortodoxní církve. Hlavní Kristus v moderním koptském ikonopisectví formaci kněží i angažovaných laiků.
problém úpadku církve viděl Kyrillos IV.
Nástupce Muhammada Alího Saíd
v nedostatečném vzdělání kléru i laiků,
paša (1854–1863) se po vzoru otce snažil
proto bylo jeho úsilí zaměřeno především na zakládání škol vede- o vytvoření moderního státu. Jedním z kroků, které měly stát staných patriarchátem. Revolučním krokem ve své době bylo založení bilizovat, bylo oficiální uznání rovnoprávnosti jeho obyvatel. Saíd
školy pro dívky. Patriarcha kladl důraz na výuku jazyků a především paša tak učinil prostřednictvím Humájúnského dekretu roku 1856,
koptštiny, jejíž znalost byla mizivá i mezi klérem. Kněží a řeholníci kterým mimo jiné ustanovil vojenskou povinnost pro všechny muže
sice uměli odrecitovat koptské liturgické texty, ale nerozuměli jejich bez rozdílu vyznání. Dekret stanovil rovnost muslimů a nemuslimů,
obsahu. Každý týden pořádal patriarcha pro klérus přednášky a te- s křesťany a židy se již nemělo zacházet jako s chráněným lidem
ologické diskuse. Významným počinem bylo zakoupení tiskárny, (arab. ahl-adh-dhimma). Rovněž bylo zakázáno nutit někoho k apokterá umožnila patriarchovi prodávat za rozumnou cenu učebnice stazi od náboženství, které vyznává, a bylo zakázáno užívat veškerou
a náboženské příručky. Patriarcha rovněž zreorganizoval správu cír- diskriminující terminologii ve veřejné sféře.
22
TÉMA
 RANÝ EGYPTSKÝ NACIONALISMUS
Poklidné soužití egyptského obyvatelstva však nemělo dlouhého
trvání. Roku 1882 byla v Egyptě ustavena britská okupační správa.
Britové, podobně jako dříve Francouzi, zneužívali komplikovaných
vztahů mezi křesťany a muslimy pro posílení vlastního vlivu. Přirozeným důsledkem britské koloniální správy bylo národní hnutí
za nezávislost Egypta. I v počátcích povstání museli Koptové čelit
silnému odporu muslimského obyvatelstva, které v nich opět vidělo
možné kolaboranty s britskými okupanty. Zanedlouho většina muslimů pochopila, že Koptové stojí na jejich straně. Významný koptský
myslitel Saláma Músá (1887–1958) popisuje protibritské povstání
jako období největšího semknutí a bratrství mezi Kopty a muslimy.
Saláma Músá se zmiňuje o tom, jak koptští kněží kázali v mešitách,
Murqus Sergius jako první křesťan kázal v mešitě al-Azhar, islámští
duchovní promlouvali z kazatelen kostelů. Jako určitou kuriozitu
uvádí Saláma Músá muslimského učence a duchovního Ahmada
Amína, který se demonstrací účastnil záměrně oděn do kněžské
kleriky a kněžského turbanu.
Muslimští duchovní a koptský klérus sehráli v protibritském povstání a ve snaze o formování národní jednoty významnou roli. Pro
posílení vzájemných vztahů se představitelé obou komunit rozhodli
slavit své velké náboženské svátky společně. Roku 1922 byla britská
vláda nucena zrušit protektorát nad Egyptem, stanovila si však čtyři
podmínky, které jí měly umožnit dál zasahovat do egyptských záležitostí. Mezi nimi figurovalo i právo na ochranu cizinců a menšin,
zdůvodňované obavou o jejich bezpečnost po masakru Arménů
a syrských křesťanů v letech 1915–1916. Britskou ochranu pro své
konvertity požadovali i západní misionáři. Ortodoxní Koptové proti
tomuto bodu smlouvy ostře protestovali. Trvali na tom, že jako občané Egypta nemohou tvořit chráněnou menšinu. V ústavě z roku
1923 byl jako státní náboženství ukotven islám, ale žádná z velmocí
právo na tzv. ochranu menšin nezískala.
 REFORMA KOPTSKÉ ORTODOXNÍ CÍRKVE
Několik let po získání nezávislosti zažívala koptská komunita nebývalý rozkvět. Významní Koptové (Saad Zaghlúl, Wissa Wásif, Makram Ubajd) stáli v čele strany Wafd, největší a nejvlivnější politické
organizace do převratu v roce 1952. O něco hůře si vedla církev.
Mladí vzdělaní Koptové, kteří se nechtěli zříci svého náboženství,
ale odmítali přijmout zkostnatělost koptské ortodoxní církve pod
vedením Kyrilla V. a nedostačující vzdělání jejího kléru, jenž byl
navíc často obviňován z korupce a aktivit pochybného charakteru,
církev opouštěli. Často raději konvertovali k některé ze západních
církví, nebo se alespoň snažili získat vzdělání v jejich institutech.
Diákon Habíb Girgis (1876–1951) se proto rozhodl pozvednout
úroveň církve zakládáním tzv. nedělních škol po vzoru evangelických církví, a tak zajistit lepší náboženské vzdělání kněžím i laikům.
Koptové v zakládání nedělních škol viděli návrat ke slavné intelektuální tradici katechetické školy v Alexandrii. Tímto směrem se vydala skupina laiků v centru pro nedělní školy v kostele sv. Antónia
v káhirské čtvrti Šubrá. Skupina se zaměřila na výuku náboženství
a velký důraz se přitom kladl na duchovní růst členů, modlitby, posty
a největším přínosem bylo „znovuobjevení“ tradičních koptských
světců jako vzorů pro život laiků i duchovních a rovněž studium
koptštiny. Jassá Hanná, člen této skupiny, se dokonce vydal studovat manuskripty s životopisy koptských světců do Oxfordu. V padesátých a šedesátých letech většina absolventů této školy vstoupila
do klášterních komunit. Další významné centrum nedělních škol
bylo založeno v kostele sv. Marka v Gíze. Aktivita této skupiny byla
Patriarcha Šenúda III. reprezentuje církev, koptskou
komunitu i její politické zájmy
zaměřena na pastorační a sociální činnost. Laikové navštěvovali rodiny ve městech a na vesnicích a náboženská výuka spojená
s modlitbou se odehrávala přímo v bytech koptských rodin. Dalším
významným záměrem této skupiny bylo budování dobrých vztahů
s muslimskou majoritou a díky iniciativě Saada Azíze se koptská
ortodoxní církev stala členem Světové rady církví. Koptská církev se
tímto počinem dostala z téměř třináct století trvající izolace.
Ve čtyřicátých letech 20. století byli první studenti nedělních škol
ideálními adepty na kněžská a řeholní povolání, bylo zapotřebí, aby
místa dosavadních kněží a biskupů zaujali reformátorsky naladění
laikové. Zájemci z řad absolventů nedělních škol byli svěceni takřka
přes noc. Tradičně byl post kněze v koptském prostředí předáván
z otce na syna, takže nový způsob konsekrace laiků představoval
v koptské církvi přímo revoluční změnu. Další změny byly realizovány s tím, že rostl počet reformátorsky naladěných kněží a řeholníků.
Veškeré aktivity reformního kléru směřovaly k co nejužšímu sepětí
laiků ze všech sociálních vrstev s koptskou ortodoxní církví.
Koptská komunita, čítající asi 10 procent egyptského obyvatelstva, v tomto období i v následujících desetiletích potřebovala církev
jako solidní a bezpečné zázemí pro prožívání své křesťanské identity.
V polovině čtyřicátých let totiž začali extrémisté z reformní islámské
Asociace muslimských bratří (vznik 1927–1928) na koptskou komunitu útočit slovně i fyzicky. Koptové, kteří doufali v rovnoprávnost
všech Egypťanů, zažili trpké zklamání, když poznali, že nemohou
získat tak významné posty ve veřejné sféře jako jejich muslimští
kolegové, byť se jednalo o absolventy stejných univerzit se stejně
dobrými studijními výsledky. Koptové byli opět vytlačeni z centra
politického dění na okraj a východiskem se pro ně stala seberealizace
v rámci vlastní komunity.
Patriarcha Kyrillos VI. (1959–1971) vydal souhlas se zakládáním komunit zasvěcených bratří a později i sester, protože tímto

23

způsobem mohla koptská ortodoxní církev směle konkurovat sociálním aktivitám evangelíků a katolíků. Roku 1962 proto ustanovil
nový post biskupa pro církevní činnost a službu. Úkolem biskupa
pro církevní činnost a službu je organizovat službu laiků v církvi
(kompetence biskupa se vztahují i na výuku v nedělních školách, na
níž se mohou podílet už 14–15letí studenti středních škol, dále na
organizaci mimoškolní činnosti dětí a mládeže, charitativní činnost
atd.) a dohlížet na komunity zasvěcených bratří a sester. V Baní Suwejf byla v roce 1962 založena první komunita služebných sester
pod názvem „Dcery Mariiny“. Sestry dodržují řeholi sv. Pachómia,
ale nejsou považovány za rovnocenné kontemplativním řeholnicím,
protože díky své službě zůstávají částečně „ve světě“ a nejsou zcela oddány sféře posvátna tak jako kontemplativní řeholnice. Jejich
činnost spočívá v pastorační a lékařské péči o sociálně slabší vrstvy.
V současné době existují kláštery pro služebné sestry v Asjútu, Fajjúmu, Káhiře, Baní Suwejf aj.
V rámci reformy církve byly zavedeny homilie, a to nikoli jako
součást liturgie, ale jako další aktivita laiků během tzv. náboženských
shromáždění.
 AKTIVITY KOPTSKÉHO ORTODOXNÍHO
PATRIARCHY ŠENÚDY III.
Dalším významným inovativním krokem, který vzešel z iniciativy
Nazíra Gajjida (od roku 1971 patriarcha Šenúda III.), byly pravidelné pobyty dětí a dospělých v klášterech. Patriarcha dbá na to,
aby se těchto setkání účastnili opravdu všichni příslušníci koptské
komunity, proto zvlášť pořádá samostatné semináře i pro tak časově
vytížené profese, jako jsou lékaři, právníci, či podnikatelé.[2] Šenúda
III. se rovněž vrátil k tradiční praxi raného křestanství a v roce 1981
vysvětil 27 žen (5 neprovdaných, 22 vdov) na diákonky.
Patriarcha jako oficiální představitel koptské ortodoxní komunity
musí přijmout nejen roli hlavy církve, ale i politického reprezentanta ortodoxních Koptů. Kyrillos VI. musel čelit tomu, že v důsledku znárodnění půdy vládou prezidenta Gamála Abd an-Násira
(1918–1970) většina původních majitelů, koptských velkostatkářů,
odešla do zahraničí, do Evropy a Spojených států. Politika prezidenta
an-Násira, který roku 1952 pomohl svrhnout monarchii a nastolit
republiku, byla socialisticky a sekulárně zaměřená. Kyrillos VI. sice
zachovával loajalitu vládě prezidenta an-Násira a prohlásil, že „záměry evangelií se kryjí se záměry Arabského socialistického svazu“,
ale jako obratný politik dokázal Koptům zajistit stejné sociální jistoty
a práva, jaká měli muslimové, vládu dokonce přiměl k souhlasu se
stavbou nové katedrály v Káhiře. Absenci náboženství ve veřejné
sféře nelibě nesli jak muslimové, tak Koptové. Porážka egyptského vojska v tzv. šestidenní válce roku 1967 byla řadovými Kopty
i muslimy zdůvodněna jako „trest Boží“ za to, že Egypťané „opustili
Boha následováním ideologie arabského socialismu“. Od roku 1968
se v Zajtúnu a v Káhiře podle dobových výpovědí Koptům i muslimům zjevovala Panna Maria.
An-Násirův nástupce, Anwar as-Sádát (1918–1981) sice nepřestal hájit princip sekulárního státu, ale zavázal se k ústupkům vůči
islámským institucím a Asociaci muslimských bratří, jejichž činnost
ovšem nelegalizoval. Islámská hnutí a instituce se mohly zapojit do
veřejného života.
S tím, jak vzrůstal počet islamistických extrémistů i jejich aktivity,
ztrácel as-Sádát nad vývojem událostí kontrolu a nedokázal zabránit
ani stále častějším konfesionálním nepokojům, vyprovokovaným
extrémisty, sdruženými v tzv. islamistických skupinách (arab. džamáát islámíja). Ty zaujaly vůči Koptům podezíravý postoj, křesťané
byli opět nařčeni z „konspirace“ ve prospěch západních mocností,
24
které podporovaly nepřátelský stát Izrael. Šlo sice pouze o ideologii,
kterou nebylo možno doložit fakty, ale jež dokázala vyostřit vztahy
mezi Kopty, islamisty a vládou. Navíc je třeba zdůraznit, že mezi prezidentem a Šenúdou III. panovala osobní zášť, posílená patriarchovým negativním postojem k egyptsko-izraelské separátní dohodě,
uzavřené v Camp-Davidu roku 1979. Smlouva rovněž umožňovala
pouti do Jeruzaléma pro egyptské křesťany a Anwar as-Sádát chtěl
jejich obnovením naznačit dobré úmysly v egyptsko-izraelských
vztazích. Nicméně patriarcha, který musel vzít v úvahu možnou
odplatu radikálních islamistů v případě, že by pouti obnovil, souhlas raději nevydal a prohlásil, že „Koptové nikdy nezradí egyptský
lid“. Obezřetný postup patriarchy však nedokázal zabránit stupňujícím se násilným akcím, jež byly vedeny především proti koptskému
obyvatelstvu. Roku 1981 došlo k jednomu z největších útoků proti
Koptům v Záwija al-Hamrá, což donutilo prezidenta Sádáta k akci
proti extrémistům, nechtěl-li ztratit mezinárodní kredit. Prezident
nevedl zákrok proti islamistům ve jménu ochrany koptské menšiny,
ale jako zásah proti muslimskému a křesťanskému náboženskému
extrémismu. Mezi zatčenými se tak ocitlo i osm biskupů, třináct kněží i s rodinami a několik desítek laiků. Internací patriarchy v klášteře
Dajr as-Surján ve Wádí Natrún se as-Sádát zbavil jednoho ze svých
velkých politických rivalů, rovněž zrušil dekret, jímž byl patriarcha
státem potvrzen jako hlava církve a vedením koptské komunity bylo
oficiálně pověřeno pět biskupů. Funkce patriarchy je však ve své
podstatě nezrušitelná a Šenúda III. pro Kopty jako patriarcha figurovat nepřestal. Měsíc po započetí zásahu proti radikálním muslimům
byl v říjnu roku 1981 prezident zavražděn příslušníkem islamistické
organizace al-Džihád. Nový prezident Husní Mubárak (ve funkci
1981–2011) propustil všechny vězněné církevní představitele a laiky kromě patriarchy, jenž byl propuštěn až roku 1985 a vláda opět
vydala souhlas s jeho působením ve funkci.
Přes veškeré úsilí nadále dochází ke konfesionálním nepokojům
a útokům na Kopty, především v oblastech horního Egypta. Patriarchát a místní biskupové ovšem mnohdy odmítají tyto útoky hodnotit
jako cílený projev náboženské nesnášenlivosti, ale jako spíše loupežná přepadení, jejichž cílem se může stát majetný Kopt či muslim,
náboženská příslušnost zde nemusí hrát roli. Mezi největší patřil
útok na kostel Már Júhanná v Nag Hammádí, provincie Qená (horní
Egypt) 7. ledna 2010, bombový útok na kostel sv. Marka v Alexandrii, který nepřežilo 21 ortodoxních Koptů. S tzv. arabským jarem
a svržením prezidenta Husního Mubáraka vzrostly naděje Koptů
na možnost zaujmout plnohodnotnou roli v egyptské společnosti.
Přes bolestné události, např. zabití 24 Koptů na pokojné demonstraci
v Káhiře 9. 10. 2011, křesťané nepřestávají věřit v lepší postavení své
komunity. Koptové, ale i sám patriarcha zdůrazňují, že za jmenované
zločiny jsou zodpovědny vždy konkrétní osoby a je zcela chybné
a zavádějící je vztahovat k povaze islámu jako takového. O skutečnosti, že mnozí muslimové mají s Kopty velmi dobré vztahy a dokonce považují koptské kněze, řeholníky a řeholnice za výjimečné
a úctyhodné osobnosti, se bohužel nikde nedočteme, nicméně tato
skutečnost odpovídá žité realitě v egyptské společnosti.
Religionistka Mgr. Viola Pargačová, Ph.D., působí na Filozofické
fakultě Univerzity Pardubice.
Poznámky:
[1] Plný titul alexandrijského patriarchy zní: Sáhib al-Qudásati wa al-Ghibtati al-Bábá al-Anbá... Bábá al-Iskandaríjati wa Bitríku al-Kirázati al-Marqusíati. Jeho Svatost a Blaženost papež, biskup...
papež Alexandrie a biskup misijní provincie sv. Marka.
[2] Laikové se církevních aktivit účastní většinou rádi a dobrovolně.
Skutečnost, že jde do jisté míry i o společenskou konvenci, je nepopiratelná, ale neměla by se přeceňovat.
ní
e
t
č
é
v
a
m
í
j
a
z
t
k
í
j
e
u
r
!
i
á
s
m
d
te
su
ní
r
h
č
e
c
o
v
e
i
n
n
n
á
v
U
Ne
i
o
s
k
e
a
j
t
ť
a
a
s
l
r
p
e
d
v
i
e
n
Př
U
é
n
t
la
p
d
e
ř
P
25
Spiritualita pro naši dobu
Tomáš Halík
„Nuž řekni, jak je to u tebe s náboženstvím?“ Mnoho našich současníků dává
na tuto otázku odpověď ještě mlhavější než Goethův Faust Markétce.
„M
áte na mysli ,organizované náboženství‘? Nechodím do kostela, nevěřím v církevní dogmata, nejsem však ateista ani materialista –
jsem spirituální člověk. Mám svého vlastního
Boha a svou vlastní spiritualitu.“
Náboženství se dnes v Evropě podobá řece, jejíž mnohá ramena vysychají; spiritualita je však tím ramenem, jímž se hrne velmi
dynamický proud, který dokonce strhává staré, příliš úzké břehy. Je
to tím, že se spiritualita dnes napájí – v důsledku globalizace a „prolínání světů“ – množstvím přítoků ze vzdálených moří? Je to tím,
že odvěké snahy církve regulovat spiritualitu a udržovat ji v přísně střežených mezích selhaly? Je to tím, že lidé jsou unaveni hlukem extravertní civilizace moderny a touží vyvážit expanzi navenek
průnikem do nitra? Je to tím, že naši současníci hledají tu podobu
náboženství, která nabízí mimořádné zážitky a neobtěžuje je přílišnými morálními nároky?  ZÁJEM O SPIRITUALITU NEKLESÁ
Někteří sociologové tvrdí: náboženství se na Západě mění ve spiritualitu. Když se protestantismus pokusil vyhnat z křesťanství vše
„mnišské“, tehdy se kontemplativní dimenze náboženského života spontánně přelila do hudby, do Bachových a Schützových oratorií.
Přelévá se podobně dnes – v době, kdy církevní instituce ztrácejí
atraktivitu a věrohodnost, kostely se vyprazdňují a mnozí křesťané
se přestávají cítit zavázáni morálními předpisy církve – „náboženská energie“ do neregulované spirituality, která nabízí víc svobody,
spontaneity a kreativity?
Zdá se, že náboženství s důrazem na spiritualitu vychází vstříc
člověku naší doby, který si žárlivě střeží právo na individuální cestu,
avšak zároveň chce uniknout své osamocenosti. Spiritualita je osobní,
vnitřní prožívání víry a jako taková se víc než jiné formy náboženství
vymyká regulaci a disciplinování ze strany náboženských institucí.
Přesto je zároveň formou velmi intenzivní komunikace – nejprve „přímé komunikace s Bohem“, avšak často také uvádí do důvěrné komunikace s těmi, s nimiž se člověk sám rozhodl tyto zkušenosti a prožitky
sdílet. Zájem o spiritualitu nevede jen do tiché samoty, ale je kolébkou
a zdrojem nových vlivných hnutí nebo malých skupin, v nichž jejich
členové zakoušejí intimní vzájemnou blízkost, kterou mnohdy postrádají nejen v tradičních farnostech, nýbrž i ve vlastních rodinách. Spiritualita – a zejména její nejradikálnější podoba, mystika –
prakticky během celých dějin křesťanství vystupovala z břehů a hranic, které náboženskému životu ukládaly církevní instituce a tradice;
26
mystikové byli málokdy zcela konformní s ortodoxií, jak ji předkládal „učitelský úřad“ hierarchické církve. Jistě: mnozí velcí teologové
(jmenujme za všechny Augustina) byli mystiky a mnozí mystikové
(Eckhart, Jan od Kříže) inspirovali a inspirují filozofy a teology, dnes
možná ještě více než dříve. Strážci pravověří byli však vůči mystikům
vždy obezřetní. Často je podezírali (a mnohdy nikoliv neprávem)
z jistého synkretismu, zejména z toho, že vnášejí do křesťanství
mnohé prvky gnóze. Ernst Troeltsch se zas domníval, že mystika
tvoří jakousi třetí formu náboženství vedle „církve“ a „sekty“ – že
představuje jakousi univerzalistickou náboženskou filozofii, která se
prosazuje uvnitř jednotlivých náboženství.
Lze jistě najít nemálo podobností mezi mystiky jednotlivých
náboženství. Také tato skutečnost činí spiritualitu velmi atraktivní
právě v naší době, která adoruje pluralitu a otevřenost vůči vzdáleným kulturám, avšak zároveň touží po univerzalitě a sjednocení.
Mnozí zastánci mezináboženského dialogu tvrdí, že právě spiritualita – např. společné meditace a sdílení duchovních zkušeností – je
ideálním místem setkání a dialogu. Zatímco teologická učení (náboženské doktríny) a rituály jednotlivých náboženství se hodně liší,
protože jsou poplatné vždy danému kulturnímu kontextu, právě
spiritualita a mystika prý často tento kontext překračují, je v nich
(podobně jako v základních etických pravidlech) cosi společného
a univerzálního. Setkáváme se dnes s pokusy o „velkou ekumenu
mnichů a kontemplativců napříč náboženstvími; mnozí křesťané,
buddhisté a hinduisté (ale i vyznavači mystických proudů v islámu
a židovství) tvrdí, že tam, kde se věřící různých náboženství nemohou spolu domluvit (najít shodu v oblasti vyznání a učení), mohou
spolu mlčet a společně v tichu meditovat. Slavná Wittgensteinova
věta: O čem není možné mluvit, o tom je třeba mlčet tak nabývá v tomto kontextu nového významu.
Abychom porozuměli výzvám a dilematům, které před dnešní
křesťanství staví zájem o spiritualitu, je třeba se krátce podívat do
dějin křesťanství.
 SPIRITUALITA V DĚJINÁCH KŘESŤANSTVÍ
Nechme nyní stranou specifickou problematiku mystických prvků
v Novém zákoně, rozdíly a podobnosti mezi „janovskou“ a „pavlovskou“ mystikou a mystikou (gnózí ovlivněných) novozákonních apokryfů, které svědčí o velké pestrosti a pluralitě spiritualit rané církve.
Jedním z výrazných pramenů spirituálních proudů v křesťanství
jsou bezesporu „pouštní otcové“, poustevníci a později zakladatelé
křesťanského mnišství. Domnívám se, že onen exodus mnoha křes-
Centrum Matky Terezy na jednom pražském sídlišti: Mnohé současné školy spirituality zdůrazňují spojení kontemplace a
akce. Pozoruhodným příkladem je tu nedávno kanonizovaná Matka Tereza z Kalkaty.
ťanů ve 4. století a později do pouští Palestiny, Sýrie a Egypta byl svého druhu protestem a disentem vůči většinovému křesťanství, které
se příliš rychle zabydlelo v římské říši, v nové svobodě a privilegiích
– že šlo vlastně o pokus křesťanských radikálů vytvořit na poušti
jakési alternativní křesťanství. Tento typ křesťanství na poušti si
zachoval „eschatologickou euforii“ raných obcí. Na rozdíl od většinového, s „tímto světem“ značně konformního křesťanství, v němž
se eschatologické očekávání nové země a nového nebe změnilo v individualizovanou eschatologii (zájem o posmrtný osud vlastní duše),
se v raných mnišských komunitách zachoval onen eschatologický
odstup od světa (saeculum) a našel výraz v asketickém životním stylu
a v mnišských slibech (hlavně chudoby a bezženství).
Je jedním z nejpozoruhodnějších výkonů starověké církve, že předešla otevřenému schizmatu a toto radikální alternativní křesťanství
integrovala a institucionalizovala v podobě řeholních řádů. Ovšem
mnišství (monasticismus) a řeholní řády byly po celé dějiny zdrojem
nejen spirituální obnovy, ale často s ní souvisejících reforem církve
a společnosti (vzpomeňme za všechny na clunyjskou reformu, která
přinesla rozdělení moci státní a církevní a Lutherovu reformu, která
přispěla k demokratizaci církve a později i společnosti). Církevní
autorita se vždy snažila o regulaci a disciplinování spirituálního radikalismu – zejména po svých zkušenostech s tím, kdy jiskry tohoto radikalismu přeskočily z klášterů do laických vrstev a vznikaly
požáry revolucí. Není divu, že mystikové – včetně těch, kteří byli
později kanonizováni a prohlášeni učiteli církve – byli v církvi nejen podezřelí, nýbrž zakoušeli i mnoho pronásledování. Spiritualita
byla dlouho považována za třaskavinu, která musí být svěřena pouze
do rukou prověřených specialistů, za příliš silné víno, určené jen
pro ty, kdo se (téměř výhradně v klášterech) zasvětili úsilí o „větší
dokonalost“. To oni měli určit, kolik kapek či jakou míru zředění
je třeba dopřát ostatním křesťanům; ti měli žít spíše z morálních
příkazů a pasivní účasti na rituálu. Jen některé formy spirituality
byly nabídnuty širokým vrstvám a záhy zlidověly: dominikáni popularizovali růženec a františkáni dva emocionální dotyky Kristova
lidství: vánoční jesličky a velikonoční křížovou cestu.
Důležité místo v spiritualitě laiků má hnutí devotio moderna. Zdá
se, že k jeho vzniku přispěl častý stav nouze středověkých laiků. Když
se ve středověku nadužíval trest interdiktu (jakési generální stávky
církevní instituce), museli si křesťané, zbavení svátostí a liturgie vůbec, najít svůj vlastní niterný, bezprostřední vztah k Bohu. Není divu,
že tento způsob, jak se obejít bez zprostředkovací role institucionální
církve, výrazně připravil půdu pro reformaci.
 ROZUM A CIT
Možná je dnešní obrat ke spiritualitě rovněž výrazem „stavu nouze“
mnoha křesťanů a „bývalých křesťanů“, pro něž se instituce církve
stala nevěrohodnou a její jazyk – její liturgické i teologické vyjadřování – nesrozumitelným a „psychologicky nedostupným“, vzdáleným
jejich vlastnímu jazyku a chápání skutečnosti. Obrat od teologického
rozumu k neurčitému zbožnému citu a prožitku nacházíme ostatně
už ve Faustově odpovědi na Markétčinu otázku: „Je všechno, vše jen
cit, / jméno jen zvuk a dým…“
Víra, opřená o teologický rozum, se v osvícenství mění v zdvořilý
agnosticismus a do uvolněného prostoru pak v romantismu vchází

27

cit a „náboženská zkušenost“ – vzpomeňme na Schleiermacherův jednou z mála podob západního křesťanství, k níž pravoslavné církve
„Gefühl“ a pozdější Jamesův „religious sentiment“. Ty jsou nyní chá- nejsou podezřívavě rezervované.)
pány jako vlastní jádro náboženství: instituce, dogmata a rituál jsou
Z protestantské oblasti – zejména z evagelikálních modlitebních
jen ochrannou skořápkou či sekundární interpretací onoho jádra.
kroužků na amerických univerzitách – přeskočila do katolického proScholastické manželství víry a rozumu zanechalo po sobě kontes- středí jiskra pentekostální spirituality a později se etablovala v podobě
tujícího potomka: „náboženství v mezích pouhého rozumu“, rozum, hnutí charismatické obnovy. (S evangelikálním stylem emocionálních
který zbožňuje sebe sama a který si z křesťanství ponechává jen to, shromáždění, spektakulárních „uzdravování“, „modlení v jazycích“
co obstálo před soudnou stolicí osvícenského
a exorcismu převzaly některé katolické skurozumu. Osvícenské „přirozené náboženství“
piny charismatiků také některé rysy evangeTO M Á Š H A L Í K
má nyní nahradit tradiční historická nábolikální fundamentalistické teologie, zejména
ženství, založená na Zjevení, tradici a autoritě
démonizaci mimokřesťanské spirituality.)
(„pozitivní náboženství“).
Kontakty některých katolických misioOsvícenství vyhání „pozitivní“ historická
nářů s kulturou Dálného východu přinesly
naopak pokusy obohatit duchovní praxi
náboženství ze salonů rozumných vzdělanců,
křesťanství mnohými prvky, převzatými
přiznává jim nanejvýš estetickou a citlivou
z mimokřesťanských spiritualit – z hinduihodnotu – a právě na ní pak romantismus zasmu (obvykle kombinace radžajógy a advailoží svou rehabilitaci náboženství. Osvícenství
ta-védanty) a z buddhismu (zejména zenu,
transformovalo křesťanství do náboženství
někdy z théravády a tantry). Za mnohé
rozumu a morálky, romantismus reinterprejmenujme Raimunda Panikkara, Enomiyu
toval a transformoval křesťanství do náboženLassalla, Bede Griffithse, Williama Johnsona,
ství krásy a citu. Osvícenské náboženství 18.
Anthony de Mella či Wayne Teasdala. Pokusy
století zplodilo v 19. století pseudonáboženský
o „interspiritualitu“ či „hlubinný ekumeniskult vědy, scientismus. Romantické křesťanství
mus“ zapadají do obecnějšího trendu „více19. století zanechalo dva dosud žijící potomky.
Jedním je estetizující tradicionalismus s jeho konzervativní ideologií četné náboženské identity“. (Dnes je patrně nejrozšířenějším jevem
a utopií, s jeho nostalgií po středověku (přesně řečeno po romantické v této oblasti kombinace buddhismu s judaismem, oblíbená zejména ve
představě o středověku). Druhým je pietistický obrat k tiché svatyni Spojených státech.) Jistě je na místě otázka, nakolik jde v jednotlivých
srdce, kde člověk hledá úkryt před hlukem moderny. Někdy se tito případech v tomto „prolínání světů“ o „výměnu darů“ mezi jednotlidva „potomci romantického náboženství“ navzájem doplňují a do- vými civilizacemi (jak o tom v souvislosti se vztahem křesťanského
provázejí: oba se často znechuceně obracejí zády k moderní sekulární Východu a Západu hovořil Jan Pavel II.), nebo spíše o novou variantu
společnosti, ke „konzumnímu světu“, technické civilizaci apod. Jsou utopických snah vytvořit „náboženské esperanto“.
C. G. Jung tvrdil, že křesťanství se příliš soustředilo na morálto dvě tváře katolicismu, který převládal mezi léty 1848 a 1958, katolicismu jako kontrakultury vůči evropské moderně, církve coby ku a na „vnější následování“ Krista jako „napodobování morálního
obležené bašty, katolicismu doby „protimodernistického boje“ a no- vzoru“ a zanedbalo následování jakožto umění transformace svého
votomismu jako oficiální ideologie. Typickou ukázkou vztahu „ofici- já v Krista (ve smyslu slov sv. Pavla „nežiji už já sám, ale žije ve mně
álních teologů“ oné doby ke starší mystické tradici je pokus Garigou- Kristus“ Gal 2,2). Jung hledal nějakou analogii „jógy“ v křesťanské
-Lagrange reinterpretovat dílo Jana od Kříže v duchu novotomistické tradici a domníval se, že ji nalezl v alchymii. Ostatně sám Jung se stal
metafyziky. Tato mentalita plodí sladce sentimentální spiritualitu jedním z kmotrů postmoderní spirituality, spirituality „New Age“
– i opravdu pozoruhodné osobnosti, jakou je např. Terezie z Lisieux, včetně její fascinace okultismem a esoterikou.
Pokud katolík označí mnohé rysy postmoderní spirituality za „hejsou okamžitě interpretovány v duchu laciného sentimentálního kýče.
Kromě toho však přežívá i sadomasochistická fascinace Ježíšovým retické“, měl by si připomenout Chestertonovu definici herezí: hereze
utrpením – příkladem jsou vize Kateřiny Emmerichové, kultovní jsou zblázněné pravdy. Zdá se mi, že „hereze“ jsou něco jako komplekniha pozdní katolické romantiky, v naší době přepsaná do filmové xy v pohledu hlubinné psychologie: to, co bylo zanedbáno, podcepodoby pod názvem „Utrpení Ježíše Krista“ autorem hollywodských něno, vytěsněno z vědomé mysli, nepřestává existovat – v hlubinách
nevědomí na sebe tyto částečky nabalují množství psychické energie,
akčních filmů, katolickým tradicionalistou Mel Gibsonem.
Na druhém vatikánském koncilu se církev zřekla mentality „oble- stávají se jakýmsi „konkurenčním já“ a narušují harmonii duševního
žené pevnosti“ a deklarovala vůli k dialogu: ekumenickému dialogu, života, pokud nebudou vyloveny z hlubin nevědomí a znovu intemezináboženskému dialogu a dialogu se sekulárním světem. Pokon- grovány do vědomí, které se musí rozšířit. To, co církev zanedbala,
cilní obnova přinesla změny v oblasti liturgie a některých struktur odmítla, podcenila, se pravidelně stávalo „zblázněnou pravdou“.
Když středověká církev zapomněla na hodnotu chudoby, objevila
církevních institucí, otevřela prostor pro nové směry v teologii a pastorační praxi. Nezdá se mi však, že by přinesla výraznou obnovu spi- se hnutí jako albigenští; když se nedokázala včas zajímat o postaverituality – pokud spiritualitou nemíníme jen obecně „klima“ v církvi. ní dělníků a sociální spravedlnost, vznikl marxismus. Tváří v tvář
středověkým revolučním hnutím chudiny si hodnotu chudoby uvědomili lidé jako František z Assisi a Dominik a vrátili ji do pokladu
katolické spirituality v podobě žebravých řádů a kultury, která z nich
 NOVÉ PROUDY
vzešla. Na radikalismus marxistického socialismu se pokusilo odNové proudy v katolické spiritualitě se projevily většinou až poz- povědět sociální učení církve a později latinskoamerická teologie
ději, a to v důsledku ekumenických a mezináboženských kontaktů. osvobození.
V některých katolických kruzích se objevil vřelý zájem o spiritualiPřílišný spiritualismus a idealismus v křesťanství vyprovokoval
tu, liturgii a umění křesťanského Východu. (Ozvuky tohoto zájmu Nietzscheho, že prohlásil křesťanství za platonismus pro lid a vynalezneme např. v populárním mezinárodním ekumenickém hnutí zval své učedníky: „Bratři moji, zůstaňte věrni zemi!“ Horlivé „ano
mladých, které má své centrum ve francouzské vesničce Taizé a je zemi“ a „spiritualitu hmoty a evoluce“ se tváří v tvář materialismu
Abychom mohli
s apoštolem vyznat
Můj Pán a můj Bůh!,
musíme se dotýkat
bolestí dnešního světa,
nemůžeme je přehlížet
a ignorovat.
28
přírodních věd pokusil vnést do křesťanské spirituality především
Teilhard de Chardin.
Vědomí odpovědnosti za přírodu a zemi představuje v hnutích
radikálního environmentalismu jednu z nejrozšířenějších sekulárních spiritualit naší doby; často se inspiruje v pohanských přírodních
kultech a obrací se proti křesťanství s kritickou výtkou, že právě ono
svým antropocentrickým důrazem zavinilo bezohlednost západní
civilizace vůči světu přírody.
Kult Matky země (bohyně Gáji) se pokusil pokřtít Matthew Fox
svým kultem „kosmického Krista“; Eugen Drewermann zas v pozdní
fázi svého díla hlásal solidaritu člověka se zvířaty. Oba tito katoličtí
kněží později opustili církev.
 SPOJENÍ KONTEMPLACE A AKCE
Za rezervoár spirituality bývají v katolické církvi považována zejména „movimenti“, nová církevní hnutí, na která patrně velmi spoléhal
papež Jan Pavel II. (Zdá se, že jeho nástupce Benedikt má k nim,
a zejména k jejich entuziasmu, poněkud rezervovanější, kritičtější přístup.) Nerad bych se zde vyjadřoval o těchto hnutích příliš
paušálně; jsem si vědom, že představují velmi pestrou škálu a není
možné se jim v rámci tohoto zamyšlení věnovat jednotlivě nebo se
pokusit o jejich třídění. Ze sociologického hlediska lze tato hnutí
zařadit do kategorie nových náboženských a sociálních hnutí, která
se celosvětově šíří od konce druhé světové války a nabývají na významu zejména v době sociálního a kulturního experimentování
šedesátých let dvacátého století. Je možné, že nedůvěra k institucím
a krize tradiční rodiny posílila ochotu zejména mladých lidí a lidí
trpících pocitem vykořenění, osamocení a odcizení v současné společnosti identifikovat se s náboženskými skupinami nabízejícími jakousi „náhradní rodinu“. Ovšem právě v těchto prostředích se pak
nezřídka setkáváme i s projevy náboženské patologie, typické pro
skupiny, které se obvykle označují jako „sekty“. Jiné z těchto nových
náboženských hnutí (New religious movements, NRM) mají spíše
charakter „kultů“ – nejde jim o pevné členství, nýbrž spíš o širokou
neorganizovanou „audience“, o příznivce, které získávají a ovlivňují
veřejnými přednáškami, literaturou a zejména prostřednictvím masmédií. Podle typu spirituality bychom mohli rozlišovat náboženská
a církevní hnutí spíše „introvertní“, pietistického typu (zaměřená na
prohlubování osobní zbožnosti, případně na kroužky společných
modliteb, meditací a sdílení duchovních zkušeností) a „extravertní“,
orientovaná spíše na misii nebo sociálně-charitativní akce. (Ostatně
podle zaměření na „vita contemplativa“ a „vita activa“, případně „vita
mixta“ se odlišovaly a odlišují i klasické řeholní řády a kongregace.)
Mnohé současné školy spirituality zdůrazňují spojení kontemplace a akce. Pozoruhodným příkladem je tu nedávno kanonizovaná
Matka Tereza z Kalkaty. Její život byl mimořádně aktivní v neustávající charitativní práci. Posmrtné zveřejnění jejího deníku umožnilo
nahlédnout do její osobní spirituality a duchovního života – byla
to propast téměř permanentní „temné noci“, připomínající mystiky od Jana od Kříže po Terezii z Lisieux. Možná, že tato žena solidárně nesla nejen celé dny a roky sociální bídu dnešního světa, ale
ve svých nocích i její duševní a duchovní bídu, deprese a zážitek
Božího mlčení.  TAJEMSTVÍ VITALITY VÍRY
Dějiny nás učí, že základní princip života církve a tajemství vitality
křesťanské víry, totiž tradice, není jen mechanické předávání neměnných dogmat a rituálů z generace na generaci – že je to dynamický
a tvořivý proces stále nové interpretace a reinterpretace předávaného, živý, nikdy neskončený pohyb vtělování víry do nových kulturních podmínek a dějinných situací. Co charakterizuje naši situaci,
co můžeme dnes označit za „znamení doby“?
Podle mínění mnoha sociologů je to v duchovním životě naší
doby mimo jiné nárůst tzv. seekers (hledačů) a úbytek dwellers (prodlévajících či zabydlených). Úbytek těch, kteří se cítí zcela doma
v tradičních strukturách křesťanských institucí, v dlouho ustálené
podobě jejich učení, kázání a praxe, je často interpretován jako krize
křesťanství, krize církve, krize víry, krize náboženství. To platí ovšem
jen tehdy, pokud stav křesťanství posuzujeme z perspektivy a podle
kritérií „zabydlených“. Pokud paradigma ráje a chrámu nahradíme
paradigmatem exodu a následování, optiku králů a kněží optikou
proroků a apoštolů, vše vypadá jinak. Každá krize je šance, tvrdil
C. G. Jung a mnozí před ním i po něm. Ve svých knihách, přednáškách, kázáních, veřejných diskusích
i osobních setkáních se snažím oslovit „hledače“ a spolu s nimi hledat takové porozumění základním hodnotám křesťanství, které by
spojilo odpovědnost za poklad minulosti s vnímavostí pro to, co
nám Bůh chce sdělit také dnes. Jde mi opravdu o společné hledání,
nikoliv o pokus „ulovit“ hledající, stavět se do role již naleznuvšího
a lákat je kamsi zpět do domu, který už nestojí. Podobně odmítám
vidět východisko v nezodpovědném výprodeji tradice a povrchním
konformismu vůči duchu doby. Obávám se, že žádná z dosavadních
lodí konvoje naší civilizace není místem, v němž bychom mohli prodlévat jako v bezpečném a definitivním domově. V evangeliu čteme
o strachu apoštolů v malé loďce na neklidném moři; navíc Kristus
v té chvíli spal. Když ho probudili, napomenul je: Proč se bojíte,
malověrní? Což nemáte víru?
Ve svých knihách mluvím o víře jako trpělivosti tváří v tvář Božímu mlčení. Nehoruji pro neochvějnou víru – jednu svou knihu jsem
nazval veršem básníka: Co je bez chvění, není pevné. Vidím víru
a pochybnost jako dvě sestry, které se navzájem potřebují, doplňují
se a podpírají. Víra bez pochybností a kritického myšlení by mohla
vést k fanatismu, k naivní pýše fundamentalistů. Pochybující bez
jakékoliv víry, bez schopnosti pochybovat i o svých pochybnostech,
by se mohl zřítit do cynismu a hořké beznaděje.
Píši o „malé víře“, o zraněné víře „druhého dechu“, o víře, která
prožila zkušenost „temné noci“ a stala se dospělejší a zároveň pokornější, má větší porozumění a pochopení pro „hledající“; je trpělivá.
Neříkám ateistům, že nemají pravdu, nýbrž že nemají trpělivost. Ateisté, fundamentalisté i náboženští entuziasté jsou příliš rychle hotovi
s „těžkostmi s Bohem“. Živá víra je vírou poutníků, vírou na cestě;
ví, že musí odolat pokušení nostalgie pro egyptských hrncích starých
jistot. Hovořím o ní jako o „víře malé jako hořčičné zrnko“.
Je to zraněná víra, která jako vzkříšený Ježíš nese na svém těle
jizvy – ale právě těmito jizvami může uzdravovat. Mám rád legendu
o svatém Martinovi, kterému se prý satan zjevil v podobě Krista.
Martin se ho však zeptal: Kde jsou tvé rány?
Všechno, co se nám nabízí na náboženském trhu dneška, bychom
měli vystavit této zkoušce pravosti. Nesou ty náboženské nabídky
také nějakým způsobem na sobě rány – nevytěsnily prvky tragična,
bolesti, nejistoty? Nebo jsou to jen laciné, lesklé nabídky rychlé cesty
ke štěstí, úspěchu, spokojenosti?
Kristus nám ukazuje své rány, abychom i my měli odvahu přiznat
si a nezakrývat svá zranění, své jizvy, dodává nám důvěru a odvahu
odložit masky, šminky, brnění. „Dotkni se ran – a nebuď nevěřící,
nýbrž věřící!“ říká Ježíš apoštolu Tomášovi. Abychom mohli s apoštolem vyznat „Můj Pán a můj Bůh!“, musíme se dotýkat bolestí
dnešního světa, nemůžeme je přehlížet a ignorovat.
Text vychází z přednášky, kterou autor prof. Tomáš Halík
přednesl 15. října na Dnech Josefa Zvěřiny v Jihlavě.
29
O Evropě na Růžovém paloučku
Jako každoročně i letos se 3. července sešli křesťané z různých církví na místě pestrými nitkami spjatém
s osudy náboženských exulantů. Nešlo ale o vzpomínání, ale spíš o připomenutí společné odpovědnosti,
jak dokresluje řeč prof. Petra Pokorného.
V
e všech etapách svých dějin byl Růžový
palouček místem, na němž křesťané
hledali své místo v národě a ve světě. Jestliže dříve to byli především evangelíci, po
roce 1989 kdy my evangelíci jako křesťané
musíme po dobách diskriminace usilovat
o společnou orientaci ve světě spolu s katolickou většinou v křesťanské menšině
dnešního národa. Jsme všichni na jedné
lodi. Kdybychom měli užít biblický obraz
(Mk 4), jsme společně na loďce plavící se
v rozbouřených vodách.
 NA ROZBOUŘENÉM MOŘI
Ten obraz loďky v bouři již naznačuje, jak
dnes vypadá situace. Vzedmuté vlny rozhoupaly všechno, co bylo lidem oporou.
Terorismus smazal hranici mezi válkou
a mírem, využívání přírody ohrožuje lidstvo již více než nebezpečí nukleárního
konfliktu, mnoho dětí se nedaří zachránit
před drogami, korupce proniká do nejvyšších míst a jedna elegantní slečna prohlásila před nedávnem v televizi, že je již všeobecně známo, že rodina s otcem, matkou,
dětmi a psem se již dávno přežila. Stěžovat
si na všeobecný úpadek mravů patří dnes
k dobrému tónu v české společnosti. „Vám,
pane profesore, to snad ani nemusím říkat,
vy to sám vidíte nejlíp, na ty darebáky jsme
všichni krátcí, ti vždycky budou mít náskok,“ slýchávám někdy.
Opravdu, vlny hrozí potopit naši loď,
ale křesťan ví, že na ní je s ním, obrazně
řečeno, sám Ježíš. To je obraz z biblického
vyprávění, o němž jsem se již zmínil. Ježíšovi žáci tam probudí svého učitele: „…je ti
jedno, že zahyneme?“ Opravdu jde o život.
Ježíš moře jako zázrakem utiší, ale neříká
svým učedníkům: „Ještě dobře, že jste si
vzpomněli, že od toho jsem tady já, abych
vás zachránil.“ Říká naopak: „Proč jste tak
ustrašeni, copak nemáte víru?“ Víra motivuje lidské jednání. Je to jedinečná motivace, protože člověku poskytuje zázemí.
Platí i v bezmoci a smrti. To je zkušenost,
kterou vyjadřuje základní křesťanské vyznání Boha – vyznání, že smrt na kříži není
koncem Ježíšova příběhu, že on působí dál,
30
protože Bůh se k němu přiznal vzkříšením
z mrtvých, jak vyznáváme. Neplatí, že společným úsilím všechno dokážeme. Člověk
se umí plně zasadit jen o to, o čem má jistotu, že to má budoucnost i bez něho.
Neznamená to levný optimismus. Dějiny
jsou otevřený proces a nemusejí nutně
skončit dobře. Jisté je jen, že podléhají vyššímu, Božímu soudu a že nic dobrého, co se
v nich stane, nebude ztraceno, i kdyby svět
zanikl v nějakém hrozném konfliktu. A čím
víc lidí ví, že tomu tak je, tím je pravděpodobnější, že se přece jen něco zlepší a Boží
pravda se bude prosazovat i na tomto světě.
Proto ti, kdo nás s mravním rozhořčením
poučují, že svět je ve své podstatě špatný
a že zloději a teroristé budou mít vždycky
navrch, jsou pro společnost nebezpečnější
než ti zloději. Hodně lidí jim totiž uvěří.
Proti takovému únikovému postoji museli
křesťané bojovat po celé dějiny církve.
 SPOLEČNÁ EVROPA
Co tedy dělat? Především vědět, jak svět
opravdu vypadá: Vedle všeho špatného, co
nás trápí, jsou tu skutečnosti, které si ani
dost neuvědomujeme. Patříme k menšině
bohatých zemí světa a kdybychom nezáviděli těm úplně nejbohatším a byli mezi
sebou solidárnější, nepotřebovali bychom
pro štěstí žádné hmotné statky navíc. Spíš
bychom měli myslet na tu chudou většinu
světa. Nadto vidíme touhu po naplnění
lidské svobody. Deklarace lidských práv,
inspirovaná evangeliem, je přijata v ústavách mnoha zemí. Není všude dodržována,
ale je už na co se odvolat. To jsou skutečnosti, které nás křesťany až zaskočily.
Denně se přesvědčujeme, že navzdory
konzumní reklamě je mnoho mladých lidí,
kteří pracují v charitě a svým životem ukazují, že zvyšování spotřeby člověka neudělá
šťastnějším. Špatnosti je hodně, ale dříve
nebo později se její velká část dostane na
veřejnost, i když k dalším krokům spravedlnosti dojde jen v menší části případů.
To za minulého režimu zůstávalo utajeno
a vidíme tak, že demokracie přece jen v některých ohledech funguje. A co je pro nás
prakticky důležité: společenský a dějinný
kontext Evropské unie. Maminka mi říkala
už po Mnichově, že Spojené státy evropské
by pro naši zemi byly nejlepší zárukou
bezpečnosti. Federativní společenství poskytuje menším celkům možnost spojit se
ve federálním parlamentu a prosazovat své
zájmy a nebýt přitom vázán na ty ostatní
se vším všudy. V každé věci se můžeme
spojit s někým jiným, s nímž máme společné zájmy, a tak se ukáže, co je nejlepší
pro všechny dohromady. Maminka tehdy
před lety dodávala, že ta evropská federace
je, žel, jen krásný sen. Dnes je skutečností.
Jako každá skutečnost se od toho snu liší,
ale hodně pomluv souvisí s tím, že někteří
lidé se u nás bojí, aby jim někdo neviděl na
prsty. Proto mluví například o bruselské
byrokracii, i když celá EU má nižší rozpočet než pařížský magistrát.
 PROSTOR PRO
ALTERNATIVU
Co tedy máme dělat jako křesťané? Především máme v církvích alternativní prostor
s vyšší mírou důvěry, který je naším zázemím. Za druhé můžeme každý osobně ve
svém okolí překonávat současnou depresi.
Za třetí musíme hledět propojit mezi sebou
všechny ty, kdo usilují o nápravu: pracovníky v charitě, vědce, kterým politikové nenaslouchají, poctivé novináře, slušné politiky, o nichž se nepíše, ekology, představitele
menšin a sousedních národů. Slušných lidí
je hodně, ale podobají se zástupům, které
přišly za Ježíšem: „Byli vysílení a skleslí
jako ovce bez pastýře“ (Mt, 9,36). Věděli
co chtějí, ale nevěděli, že království Boží
má skutečně budoucnost. To jim řekl Ježíš
a dnes jim to musíme vyřídit my. V tom
nás nikdo nezastoupí.
Prof. ThDr. Petr Pokorný, DrSc.
působí v Centru biblických studií a na
Evangelické teologické fakultě UK.
TRENDY
Nanotechnologie:
řízení neurčitého
Dorothée Benoit Browaeys
Zatímco geneticky modifikované organizmy vzbudily širokou debatu, používání
nanotechnologií je veřejností vnímáno nekonfliktně. Jaká jsou potenciální rizika
nanočástic pro zdraví lidí a životní prostředí, přitom dosud přesně nevíme.
„R
ychlost, s níž jedna za druhou následují inovace,
nám nenechává prostor pro nadechnutí a přináší
historicky bezprecedentní společenskou a psychologickou dezorientaci.“ Toto konstatování filosofa Bernarda Stieglera platí dvojnásob pro oblast
nanotechnologií, ať už hovoříme o uhlíkových nanotrubicích, jejichž celosvětová produkce dnes překračuje 500 tun ročně,
nanostříbru přítomném v chladničkách či ponožkách, nanotitanu, dnes už zcela běžném v barvách či opalovacích krémech, nebo
o elektronických obvodech s prvky menšími než 32 nanometrů...
Během necelých pěti let tyto produkty zaplavily trh, a přitom o nich
nemáme přehled, protože nebyl stanoven žádný postup zajišťující
jejich sledování.
Spotřebitelé si ani pořádně nestačili všimnout novinek, které nanovýroba přinesla. Výrobci jimi prostě nahradili jiné složky, které
nanostruktury neobsahovaly. Uvádějí je na trh stejně jako jejich
mikrostrukturní ekvivalenty, bez dalšího vyhodnocování či vykazování. Uhlíkové nebo fullerenové nanotrubice se prodávají stejně,
jako by se jednalo o prosté listy ze „syntetického grafitu“. Podobně
oxidy titanu nebo zinku, nanokřemík a nanostříbro, u nichž byly
zjištěny specifické biologické účinky, se nacházejí v cementech či
lepidlech, kosmetice, potravinách a obalech, aniž by se cíleně řešily dopady jejich použití. V úvahu se bere pouze chemické složení
materiálů.
Produkty nanovýroby mají však své specifické vlastnosti nebo
účinky a představují rizika v oblasti hygieny, pro životní prostředí
i v etických ohledech (zvláště v oboru nanoelektroniky), která je třeba uvážit. Je nutné připomínat, že nanotechnologie byly v roce 2007
Světovým ekonomickým fórem označeny za „globální technologické
riziko“? Rozvoj nanotechnologií vyžaduje patřičnou pozornost věnovanou ochraně pracovníků, kteří s nimi mohou přijít do styku,
zajištění neškodnosti výrobků uváděných na trh, vyloučení rizik po
celou dobu životního cyklu produktů i prověření skutečných výhod
jejich použití pro spotřebitele.
Hygienické aspekty nejsou jedinými, které mohou mít vliv na
omezení použití nanotechnologií. V důsledku konvergence typu
NBIC3 (zkratka pro nano-bio-info-cogno), při níž dochází k vzájemnému sbližování inertního a živého, mají nanotechnologie vliv
také na vztahy dominance (dopady na rozložení moci), ve vztahu
V reakci na obavy, které vzbuzují uhlíkové nanotrubice,
stanovilo americké ministerstvo životního prostředí (EPA)
řadu podmínek pro průmyslové podniky (inhalační zkoušku
na krysách po dobu 90 dnů, poskytnutí vzorku o hmotnosti
jednoho gramu příslušnému úřadu, vybavení pracovníků
vystavených těmto látkám kombinovanými ochrannými
prostředky). Ministerstvo se rozhodlo zařadit tyto materiály
v rámci Zákona o regulaci toxických látek jako „nové“.
k přírodě (ontologické dopady), ve vztahu k poznání (epistemologické dopady), dokonce na samotnou možnost etiky a na různé
kategorie myšlení (metafyzické dopady).
 ŠIROKÝ ROZSAH A MNOHO NEJISTOT
Pole státní regulace je tedy stále otevřené, přitom je však třeba konstatovat, podobně jako Nathalie Hervé-Fournereau z Univerzity
v Rennes, že stojíme tváří v tvář „propastnému zmatení zúčastněných stran“ snažících se uchopit oblast nanotechnologií. I přes
mnohá včasná upozornění jsme svědky hromadného rozšiřování
výrobků obdařených „povznášejícími vlastnostmi“ (díky obsahu nanomateriálů), které nejsou jako nanomateriály vykazovány, nejsou
sledovány, nejsou pod kontrolou. V důsledku toho nemohou veřejné

31
TRENDY
Cenné informace. Německé Ministerstvo pro vzdělávání a výzkum publikuje na svých stránkách mapu výrobců, uživatelů
a výzkumných laboratoří zabývajících se nanočásticemi. Podobně nizozemský Hygienický úřad aktualizoval v roce
2010 svůj soupis spotřebních nanoproduktů. Je překvapující, že ve Francii je poskytování informací o rizicích spojených
s nanotechnologiemi koordinováno Úřadem pro atomovou energii a veřejnost má tyto informace k dispozici na stránkách
pojmenovaných „NanoSmile“!

instituce znát stupeň rozšíření nanomateriálů na trhu ani vytvořit
hierarchické zásady pro jejich použití (rozlišovat mezi užitečným
a zbytečným použitím a stanovit úroveň přijatelného rizika). Některé
kriticky smýšlející organizace proto dospívají k závěru, že „jsme se
vydali cestou vzájemného sdílení nepřijatelných rizik“.
Pro vytvoření rámce tohoto vývoje bude třeba řešit tři hlavní výzvy. Především, oblast pokrývaná těmito technologiemi je doslova
BUDOU NANOTRUBICE
STEJNĚ TOXICKÉ JAKO AZBEST?
Skupina Continental Western Insurance (CWG) v září 2008 deklarovala, že ze všech svých pojistných smluv vylučuje „rizika, která jsou
neznámá nebo nepoznatelná a vztahují se k produktům a postupům obsahujícím uhlíkové nanotrubice“. CWG věří, že „různé zprávy poukázaly na důvody znepokojení v souvislosti s pracovníky
vdechujícími uhlíkové nanotrubice, které jsou podobné azbestovým vláknům a které tak mohou způsobovat stejná onemocnění“.
Tato pojišťovna tedy považuje za neobezřetné krytí rizik, která
„nelze vyčíslit“, a plně si přitom uvědomuje, že „pojišťovny musí
včas předejít opakování pohromy způsobené azbestem“. Toto
konstatování ukazuje, jak velký vliv na obchodní prostředí může
mít nedostatek údajů o rizicích způsobovaných nanomateriály.
32
obrovská, zahrnuje chemii, biologii, elektroniku i kognitivní vědy
a zabíhá do různých druhů použití, jež je obtížné vymezit. Další
věcí je, že nanoobjekty nelze snadno „uchopit“, ba co víc – nemají
dosud jednoznačnou definici (ta závisí na zaměření buď na velikost
nebo na vlastnosti), před níž dokonce panují obavy, protože jde o nanejvýš politickou záležitost. A konečně, v důsledku velikosti těchto
objektů se toxikologové musí zabývat dosud neznámými interakcemi s živou hmotou, čímž se pro ně komplikuje vyhodnocení rizik.
Konkrétní podmínky přiměřeného uplatnění zásady obezřetnosti
je velmi obtížné stanovit vzhledem k nejistým údajům o toxicitě či
vyhodnocení expozice. Definice norem v oblasti nanotechnologií
se zpožďuje v důsledku obtížnosti přesné definice „nanometrických
objektů“ i jejich specifických způsobů použití určujících expozici
a s ní související rizika. Vytvoření rámce pro nanotechnologie se stalo pro úřady pověstným „horkým bramborem“. Jsou zaskočeny rychlým vývojem
a zároveň se ocitají v kleštích mezi uvažováním ve směru konkurenceschopnosti a povinností zajistit bezpečnost a ochranu lidí
i životního prostředí. „Je nezbytné, aby byl rozvoj nanotechnologií
otevřený, sledovatelný a kontrolovatelný v souladu s demokratickými
zásadami“, uvádí Evropská komise ve svém strategickém textu z roku
2004, který nicméně podporuje rozvoj nanotechnologií.
V srpnu 2011 měl být vydán předpis Evropské komise požadující, aby výrobci a dovozci uváděli druh, množství a způsob použití
nanolátek, stejně jako údaje o profesionálních uživatelích, kterým
byly postoupeny, ať už za úplatu nebo zdarma. Naproti tomu uživatelé aplikující nanomateriály do vozidel, textilu, barev, kosmetiky,
potravin apod. nebudou mít žádnou povinnost je uvádět.
TRENDY
Už před desítkou let zavedl Institut Woodrowa Wilsona informační službu, která je považována za referenční. Je založena na údajích, které průmyslové podniky zveřejnují na svých internetových
stránkách. Naráží přitom na problémy transparentnosti, jež organizace Novethic objektivně popsala prostřednictvím ankety zaměřené
na komunikaci velkých korporací. Její zpráva zveřejněná v září 2010
prokazuje neinformování ze strany většiny společností o činnostech
vykonávaných v oblasti nanotechnologií.
V oblasti potravin si Evropský úřad pro bezpečnost potravin ve
své zprávě ze 14. října 2008 stěžuje, že nemá k dispozici „žádný celkový přehled, který by umožnil zjistit přítomnost produktů obsahujících nanočástice v rámci evropského trhu“. Některé národní úřady
však mají takové údaje k dispozici. Například ve zprávě irského Potravinářského úřadu za rok 2008 je uvedeno jak množství produktů
obsahujících nanočástice, tak jejich povaha. Autoři poukazují na to,
že 15% stříbra vyskytujícího se v evropských vodách dnes pochází
z plastů a textilních materiálů nazývaných „biocidy“ a obsahujících
nanostříbro.
 LEGISLATIVNÍ BLUDIŠTĚ
V evropském měřítku došlo k prvním signálům v roce 2006 v rámci
Ransdorfovy zprávy pro Evropský parlament obsahující rámcový
akční plán na léta 2005–2009 pro oblast nanotechnologií. Zde se
mimo jiné doporučuje, „aby seznam přísad spotřebních výrobků
obsahoval přidané zpracované materiály obsahující nanočástice“.
A následně zpravodaj pokračuje: „Porozumění možnému poškození
zdraví a životního prostřední způsobenému syntetickými nanočásticemi je stále omezené, a proto by měly být prošetřeny dopady nanočástic, které nejsou snadno rozpustné nebo biologicky odbouratelné,
v souladu se zásadou obezřetnosti před tím, než se tyto částice dostanou do výroby a na trh.“
Poté, co na podzim 2008 obvinil Evropský parlament Komisi
z „nedbalosti“, ji v dubnu 2009 vyzval k „revizi kompletní legislativy během následujících dvou let tak, aby bylo zajištěno uplatňování
zásady „bez údajů nelze prodávat“ na všechny případy použití nanomateriálů obsažených v produktech s možnými dopady v oblasti
zdraví, ekologie nebo bezpečnosti během celého jejich životního
cyklu“. Poslanec za švédskou stranu zelených Carl Schlyter, vzděláním chemik, přitom hrál klíčovou roli: „Nanotechnologie přináší
nová toxikologická rizika, která jsou jen neurčitě definovaná a jež je
obtížné testovat, protože se ocitáme v oblasti, v níž jsou naše znalosti o možných reakcích imunitní soustavy nedostatečné“, prohlásil
v únoru 2009. Podle jeho názoru je třeba vytvořit specifickou legislativu, zaměřenou na vyhodnocování a schvalování v souladu se směrnicí REACH, jejíž novela bude vydána v roce 2012. První pozitivní
krok lze spatřovat v úpravách dodatků provedených v roce 2008: na
uhlík, který byl předtím osvobozen od regulace, se nyní vztahuje
povinnost vyhodnocení. Jde o signál, že chemické složení přestává
být jediným kritériem, protože nyní je třeba rozlišovat základní uhlík
a grafit (kategorie uhlíkových nanotrubic).
V oblasti kosmetiky byl vytvořen legislativní rámec stanovující
povinnost uvádět nanosložky a zajišťovat vyhodnocení specifických
rizik od ledna 2013. Rada Evropské unie navíc využila příležitosti
přípravy budoucího předpisu o biocidech (antibakteriální a fungicidní látky, mezi něž patří nanostříbro) a připomněla, že „schválení
aktivní látky se nevztahuje na její nanotechnologickou formu, pokud
není výslovně uvedeno jinak“.
Pro řešení ochrany při práci nebylo v evropském měřítku vypracováno naprosto nic. Ani otázka „přijatelných limitních hodnot“ pro
nanočástice ve vodách a ovzduší není v podstatě nijak zpracována.
SPLETENEC DEFINIC NANOČÁSTIC
Manipulace a práce s atomickými, molekulárními a makromolekulárními strukturami, u nichž se vlastnosti (fyzikálně
chemické) citelně liší od vlastností převládajících ve větším
měřítku, vytváří souvislou škálu znemožňující přesné vymezení nanověd a nanotechnologií. Objekty vytvářené v tomto
„liliputánském světě“ jsou vzájemně velmi nesourodé: uhlíkové
nanotrubice, nanoprášky, nanomateriály, nanozařízení (například elektronická), kvantové tečky. Kategorie „nano“, založená
na měřítku, tak přináší značné definiční problémy.
K překážce, spočívající v jejich neviditelnosti, se přidává
rozdílný pohled na objekty nanosvěta podle toho, co s nimi
kdo zamýšlí dělat. Jednotliví aktéři – především vědci z různých
institucí a firem – se spolu nemohou shodnout na tom, co by
se mělo a nemělo do domény nanotechnologií zahrnovat. Každý bojuje za svou definici upřednostňovanou namísto jiných.
Odborníci většinou hájí hranici 100 nanometrů, nad níž se
už nacházíme mimo „nanosvět“. Ovšem tato v zásadě libovolně
stanovená mez vylučuje objekty jako jsou aglomeráty nanočástic, jejichž specifické „nanovlastnosti“ jsou realitou. Činitelé
odpovědní za veřejné zdraví, zvláště ve Francii, jsou pak nuceni
prosazovat definici přímo související s novými vlastnostmi, novými funkcemi, které jsou důsledkem nanometrické struktury.
V dnešní době došlo k vytvoření doslova kakofonie mezi
třemi referenčními rámci: rámcem norem ISO – silně podporovaným Německem a zveřejněným v roce 2007 – který se opírá
výlučně o kritéria velikosti a rozměrů (při definici nanoobjektu,
nanočástice, nanodesky, nanovlákna), rámcem Evropské komise, založeným na „nanomateriálu“, a rámcem francouzských
textů pocházejících převážně z kruhů odborných asociací
a institucí, zaměřeným na toxické a ekotoxické vlastnosti
nanoobjektů.
První předpis schválený institucí Grenelle – širokým francouzským ekologickým fórem – 3. srpna 2009 stanovuje povinné uvádění nanoproduktů (v článku 42) a odkazuje se přitom
na formulaci „látky ve stavu nanočástic“, přičemž hranice 100
nanometrů není vůbec zmíněna.
Pro subjekty ovlivňující čistotu ovzduší jsou dnes dány pouze limity
vztahující se k ultrajemným částicím, u nichž se postupně stále silněji potvrzují karcinogenní a kardiovaskulární účinky. Připravovaná
evropská směrnice by měla uvádět limit 25 μg/m3. V případě vod
je třeba zvažovat kombinaci účinků (tzv. koktejlový efekt), žádné
povolené hodnoty však nejsou definovány.
Celosvětový obrat na trhu nanopotravin byl v roce 2006 odhadován na 410 milionů dolarů, v roce 2012 by měl dosáhnout 5,8 miliard. Mimořádně rozšířené jsou dva způsoby užití. Prvním je použití
nanočástic oxidu křemičitého klasifikovaného jako přísada E 551.
Jedná se o protispékavou látku, povolenou pod podmínkou, že její
hmotnost nepřekračuje 2% hmotnosti výrobku. Můžeme ji najít
v soli, polévkách, omáčkách, mléku či čokoládě v prášku; vyrábí ji
společnosti Rhodia, Basf, Cabot, Alibaba a Evonik. Druhou velmi
často používanou přísadou je barvivo oxid titaničitý, klasifikované
jako E 171. Je povolené do hmotnostního podílu 1% a přidává se do
bonbónů, žvýkaček, zahuštěných omáček...
Je znepokojující, že Evropská komise nemá k dispozici žádný nástroj pro zjišťování skutečné míry použití nanolátek v potravinách.

33
TRENDY

V dokumentu Zdraví spotřebitelů, jehož autorem je Philippe Martin,
se v únoru 2008 uvádí pro evropský trh pouze dva nanoprodukty:
Lycopene® společnosti Basf a Novasol společnosti Aquanova. Důvodem je, že produkty jsou zařazovány do působnosti předpisu Novel
Food, pouze pokud jsou „nové“ nebo pokud se jedná o dosud neznámou přísadu, u níž je zjištěna „nanopovaha“.
Podstata problému je v tom, že s ohledem na „mlhavou oblast
nanolátek“ má zemědělsko-potravinářský průmysl obavu z nutnosti
přiznání již dlouhodobého používání nanočástic a v důsledku toho
nezbytnosti přísnějšího hodnocení velkého počtu produktů. Výzkum účinků nanometrických složek potravin na trávicí soustavu
je dnes v každém případě velmi málo pokročilý.
 POTŘEBNÁ OSTRAŽITOST
Evropští experti do omrzení opakují, že produkty je třeba vyhodnocovat vždy individuálně pro konkrétní případ. Je pravda, že není
zdaleka totéž malovat barvou s obsahem oxidu titaničitého, namazat
si pokožku krémem obsahujícím tutéž látku nebo ji přímo konzumovat při chroupání tyčinky Twix nebo Mars. Ale jaké legislativní kroky
nás dovedou k uchopení džungle, která v použití nanolátek panuje?
V roce 2004 byl v Alexandrii (ve Virginii) zahájen Neformální
mezinárodní dialog pro „bezpečný, udržitelný a odpovědný rozvoj
nanotechnologií“, který potom v roce 2006 pokračoval v Tokiu,
a dále na pozvání Evropské komise za účasti 49 zemí v březnu 2008.
Podle Françoise Roureové, ekonomky a předsedkyně Generální rady
pro informační technologie, francouzské zástupkyně v tomto procesu, „byly identifikovány čtyři výzvy: napojit rozvoj nanotechnologií
na angažovanost občanské společnosti; zajistit, aby jižní země nebyly
z procesu vynechány (neno-divide); zajistit prostředky pro politiku
obezřetnosti; stanovit vhodný správní model“.
V rámci Mezinárodní sítě pro eliminaci persistentních organických znečišťujících látek, která sdružuje 800 organizací, byl vyvinut
„strategický přístup k mezinárodnímu dohledu nad chemickými látkami“, který od roku 2009 obsahuje i část věnující se oboru nanolátek. Příslušné semináře proběhly v Číně, střední Evropě, v Abidžanu,
Latinské Americe, byly organizovány institutem UNITAR (Institut
OSN pro výcvik a výzkum) i OECD s cílem prosazovat vhodné inovace, know-how, vyhodnocování rizik a etických problémů a zkoumat řešení podporující řízení procesů, a to i v jižních zemích.
OECD vytvořila dvě skupiny zaměřené na „nanoproblematiku“, z nichž jedna se zabývá nanomateriály, druhá nanotechnologiemi. Od těchto skupin se očekává, že vytvoří rámec pro definice,
metody popisu a měření, vhodné toxikologické zkoušky. Rovněž
v mezinárodním měřítku pracuje Mezinárodní výbor pro nanotechnologie (ICON), jehož posláním je získávat a poskytovat informace
o rizicích nanotechnologií. Je z velké části financován společností Swiss-Re, velkou zajišťovnou, která od roku 2004 deklaruje, že
nebude pokrývat „nanorizika“. Ve své zprávě Small matter, many
unknowns (Malá hmota, mnoho neznámých) Swiss-Re varuje před
nekontrolovaným rozvojem nanotechnologií a připomíná „nepředvídatelnou povahu rizik, která mohou přinést, a rekurentních a kumulativních ztrát, které mohou způsobit“. Dokonce i lobbisté poukázali na obavu, aby „nehoda související s nanočásticemi nespustila
obranný reflex nejen proti konkrétnímu problematickému materiálu,
ale proti všem nanotechnologiím jako takovým“.
Vzájemnou provázanost skutečných rizik, vnímaných rizik a legislativních rizik zdůraznil Greame Hodge, ředitel Centra pro legislativní výzkum při Monash University v Melbourne, na sympóziu
„Safety and Success“ (Bezpečnost a úspěch) v říjnu 2008. Připomněl,
že regulace se nesmí spokojit s pouhými technickými definicemi.
„Jde o politickou činnost vyžadující průhlednost, úsilí věnované
vzdělávání pro zmenšení nepochopení mezi občany a představiteli
elit a nastolení demokratického dialogu.“
Zde narážíme na delikátní otázku účasti těch, kteří nejsou přímo
zapojeni do inovačních procesů. Nanotechnologie stále zůstávají daleko od vnímání a jednání občanů. Neexistence označování, nehod,
povědomí o novinkách v oblasti nanotechnologií, to vše způsobuje
lhostejnost občanské společnosti vůči problémům, které konvergující technologie nastolují. Moc a síla technologií, které máme
k dispozici, nás vede k tomu, že musíme vynalézat nové způsoby
vývoje řešení sdílených ve prospěch obecného zájmu. Pouze zajištění pluralitně připravovaných expertíz, dohled občanů nad poskytováním informací, stálé orgány s účastí aktivních občanů v rámci
jejich územních celků, jen to vše společně může udržet dostatečnou
ostražitost a přinést to nejlepší využití nanotechnologií.
Autorka je předsedkyní občanského sdružení VivAgora
pro informování veřejnosti o nových technologiích a novinářka
specializovaná na vědecko-výzkumná témata. Pracuje mj.
pro La Croix. Z Etudes 10/2011 přeložil Petr Macháček.
Provádíme
• diagnostiku stavebně-technického stavu historických objektů
• terénní zkoušky a monitoring, kontrolní zkoušky při realizaci staveb
• stavebně geotechnické průzkumné práce
• odborné posudky či soudně znalecké posudky
INSET, s.r.o., Novákových 6, 180 00 PRAHA 8, tel.: +420 266 311 414,
fax: +420 266 311 212, e-mail: [email protected], www.inset.com
34
2009-3.indd 38
7.10.2009 15:07:40
Je chudoba problémem
také naší země?
Ladislav Ptáček
Chudoba se ve větší či menší míře týká všech zemí Evropské unie
i přes veškerou jejich prosperitu.
N
ejvyšší míru chudoby[1] (z celkové populace) zaznamenává Lotyšsko (26 %), Rumunsko (23 %) a Bulharsko (21 %), těsně následované zeměmi jako je Řecko,
Španělsko a Litva, na druhém konci žebříčku pak stojí
Nizozemsko (11 %), Slovensko (11 %) a Česká republika
(9 %),[2] která tak při srovnávání v rámci Evropské unie dosahuje
v tomto ohledu nejlepších výsledků. Míra materiální deprivace[3]
však například v naší zemi dosahuje až 16 %. Nejmenší míra materiální frustrace je v Lucembursku (4 %), Nizozemsku a v severských zemích Norsku a Švédsku (shodně po 5 %), naopak nejvyšší
míry materiální deprivace dosahuje Rumunsko (50 %) a Bulharsko
(51 %). Míra chudoby i materiální deprivace v průměru celé Evropské unie pak dosahuje 17 % [4]. To vše jsou ale pouze statistické údaje, které ještě nemusejí přesně vypovídat o tom, jaká je reálná situace.
Například podle sociologa J. Kellera je „Česká republika evropskou
zemí, kde největší počet obyvatel žije těsně nad hranicí chudoby“[5]
(a kteří tedy v těchto statistikách nejsou zahrnuti), kde „k chudobou
nejohroženějším skupinám patří především mladé rodiny s dětmi
a také matky samoživitelky, kterých je v Česku nyní téměř čtvrt milionu“ [6]. Ještě dodejme, že dalšími ohroženými skupinami jsou
senioři (především ti osamoceně žijící) a dlouhodobě nezaměstnaní.
 BEZDOMOVECTVÍ
Lidé bez domova jsou skupinou lidí, která patří k těm nejzranitelnějším – jsou na tom (nejen) materiálně nejhůře, a protože „jejich
hlas není vůbec slyšet“, stávají se snadnou obětí majoritní společnosti – není tak výjimkou, že bývají označováni za odpad nebo
neužitečné příživníky společnosti, za ty horší nebo nejhorší z nás,
nad které je možné se povyšovat, abychom sami před sebou (zvláště
v období nejistot) uhájili po „oddělení zrna od plev“ svůj pocit, že
náležíme k dobrému zrnu. V tomto stavu krajní chudoby, jakou si
dnes asi v našem prostředí můžeme představit, se nachází přibližně
0,3 – 0,4 % obyvatel ČR [7], což při použité střední hodnotě uvedeného odhadu odpovídá téměř 37 000 osob.[8]
Ještě než budeme pokračovat, učiňme stručnou poznámku, že
faktory vznikající chudoby jsou v zásadě dvojího charakteru – subjektivní, tedy ty, kde příčiny vzniku chudoby stojí na straně chudého
(P. Mareš například zmiňuje faktory lenosti či nedostatku vůle)[9],
Zážitek chudoby, který není nijak reflektován a který nikoho
nezajímá, působí škody nejen materiální, ale také (často
i nezvratné) škody rázu duševního.
a příčiny objektivní, tedy ty situace, kdy ke vzniku chudoby přispívá
systém uspořádání společnosti; můžeme hovořit o jakési „dani z pokroku“ nebo o tom, že žádné uspořádání společnosti není dokonale
„spravedlivé“, a tak každé toto uspořádání (ať je jakékoli) v určité
míře vždy umožňuje vznik chudoby. Současně každá společnost (bez
ohledu na své uspořádání) má tendence se rozdělovat a ze svého
středu vydělovat ty, kteří se odlišují či jsou nějak nepohodlní. Chudí
lidé k nim patří prakticky pravidelně. Odsud také pramení morální
povinnost společnosti se problematikou chudoby zabývat a hledat
určitá řešení.
 TVÁŘÍ V TVÁŘ CHUDÉMU
Co to ale znamená v praxi? Co to znamená pro mne, jsem-li sám chudý? Co to znamená pro mne, potkávám-li chudé? A pro společnost?

35

To jsou velmi důležité otázky, protože problém chudoby a posouzení
její míry a další témata s ní spojená nemůžeme vnímat jen jako statisticko-ekonomický problém a chválit se, pokud statistiky pro nás
vycházejí „výhodněji“, než například pro jiné státy či regiony. Měli
bychom vycházet především z toho, jakým způsobem se k problému chudoby staví společnost a její jednotliví členové, jak se zachází
se zodpovědností za tento problém, jaké snahy se vyvíjejí při úsilí
o řešení tohoto problému, jaké otázky si společnost v tomto kontextu
(ne)klade a jaké odpovědi na ně (ne)nachází.
Chudoba se samozřejmě utváří již zmíněnou materiální frustrací,
tedy reálným aktuálním nedostatkem hmotných statků a ekonomických prostředků, z níž plyne stav materiální deprivace. Deprivace ale
vždy neplodí chudobu a chudoba vždy neplodí deprivaci. Hovoříme-li o chudobě, musíme mít na paměti, že chudoba kromě materiálního nedostatku plodí především vyloučení chudého ze společnosti
– postupně se uzavírá přístup ke vzdělání, zdravotní péči, účasti na
kulturním životě společnosti, ztrácí se právo a vliv na rozhodování
společnosti o sobě samé a život chudých se postupně přesouvá do
viditelných či (různou formou) skrytých ghett. Sociální stratifikace
je významným sociálním procesem dnešní společnosti – jednotlivé
skupiny společnosti se postupně rozdělují a navzájem se od sebe
vzdalují. Je to proces, který se děje jak uvnitř národních států, tak
i mezi státy samými.
Zážitek chudoby, který není nijak reflektován a který nikoho nezajímá, působí škody nejen materiální, ale také (často i nezvratné)
škody rázu duševního. Jinými slovy, chudoba „škodí i naší duši“, a jak
se ve stejnojmenném dokumentu rady Iustitia et pax praví, chudoba
„znamená absenci svobody“.[10] Kromě svobody odnímá nezbytné
sociální kompetence zvládat a řídit vlastní život a svobodně se v něm
rozhodovat, odnímá životní energii, vede k životní rezignaci, odnímá naději na pozitivní změnu. V krajní variantě pak může nastat
stav, ze kterého již není úniku, a to i z mezigeneračního hlediska.
Chudoba, resp. její důsledky a projevy, je fenomén, který se může
negativně také přenášet z generace na generace. Právě tyto, často
tak opomíjené skutečnosti se musí brát v potaz minimálně stejně
vážně jako argumenty materiální, pokud tuto tematiku promýšlíme
a hledáme možnosti řešení čí zmírnění fenoménu chudoby. Jejich
opomíjení majoritní společností patří, podle mého soudu, k nejvýznamnějším faktorům brzdícím pozitivní změny a k největším
chybám současnosti. Čím horší je sociálně materiální propad, tím
menší možnosti ke změně jsou k dispozici, a čím větší pomoc člověk
potřebuje od společnosti,[11] tím méně jí od společnosti dostává.
Panuje jakési přesvědčení, že čím hůře člověk na tom ve své sociální
situaci je, tím méně si nějakou pomoc „zaslouží“.
 KAŽDÝ Z NÁS JE V NĚČEM CHUDÝ
Další velkou chybou dneška je to, že aktuálně vítězí pragmaticky
ekonomický diskurs, kde hlavním měřítkem všeho je otázka, kolik co stojí a zda se to vyplatí. Tento diskurs se postupně usídluje
i v sociálních službách a ve financování sociální práce a sociální
politiky a podle ekonomické náročnosti se posuzuje, jak je daná
problematika důležitá a jestli se jí bude společnost zabývat (a také
ji financovat). Přitom řešení právě takových témat, jako je chudoba
či bezdomovectví, je položkou ekonomicky velmi náročnou, zvláště
teologická literatura – novinky
www.ikarmel.cz/teologie
36
pokud se společnost vzdala většiny preventivních mechanismů poté,
co je označila za zbytečné či neefektivní, a volba variant řešení podle
ekonomických nákladů má tak sklon problém spíše ještě zkomplikovat. Společnost tak začíná opomíjet velmi zásadní témata, aniž
by se snažila dlouhodobě předjímat jejich (možný negativní) vývoj.
Zodpovědnost za tato selhání společnosti se pak neadekvátně mění
v zodpovědnost těch, kteří jsou důsledky těchto selhání poškozeni.
Domnívám se, že tu do určité míry jde o jakousi formu chudoby, chudoby ducha, chudoby dneška, která důstojnost člověka
odsouvá na druhou kolej jako bezvýznamnou záležitost, do které
nemá – v tom nejširším smyslu slova – smysl „investovat“. Chce-li
naše společnost řešit smysluplněji otázky, které s chudobou souvisí,
možná že nepotřebuje naditější a větší rozpočtové kapitoly. Potřebuje především změnit své smýšlení – přiznat chudým jejich právo
na důstojnost, přestat na ně hledět skrz prsty a pokusit se je vnímat
jiným pohledem. Teprve to umožní skutečně dobře podat chudým
pomocnou ruku a vytvořit „prostor“, který umožní skutečnou a pozitivní změnu.
Něčím chudý je však každý z nás…
Článek je zkrácenou verzí textu, který vyšel ve sborníku
A kdo je můj bližní? (Sborník k 20. výročí Evangelické akademie
v Brně). Vybíral J. – Kašparová J. (eds.). Studio Arx, 2011, Brno.
Poznámky:
[1] Měření chudoby je samo o sobě složitý problém, a zvláště pokud má
docházet k nejrůznějším mezinárodním srovnáním, protože do určité
míry je chudoba relativní záležitost vždy ve vztahu ke konkrétním
místním materiálním, obchodním a dalším ekonomickým podmínkám. V rámci zde citovaného šetření o míře chudoby byla použita
metodika EU z roku 2008 (měření provádí Eurostat a ČSÚ), která za
chudobu považuje příjem nižší než 60 % mediánu ročního národního
ekvivalizovaného příjmu na spotřební jednotku. V každé zemi jde
proto vždy o jinou nominální hodnotu. V České republice je to částka
5800 Kč, v Lucembursku částka 16 500 Kč a v Rumunsku 1900 Kč.
Podrobnější informaci o výpočtu tohoto údaje lze nalézt např.
na www.ey2010.cz.
[2] 9 % z české populace představuje téměř 950 000 osob.
[3] Deprivace „může nabývat mnoha zjevných i skrytých forem (strava,
bydlení, odívání, životní prostředí, vzdělání, práce a sociální podmínky
a aktivity), vždy však znamená nedostatek něčeho, co je obecně žádoucí, co je kulturně a historicky podmíněno. Je to zřejmé i z různých
výčtů komodit a služeb, o jejichž nutnosti ve společnosti panuje jistý
konsensus.“ Zdroj citace: Mareš P.: Sociologie nerovnosti a chudoby.
Sociologické nakladatelství, Praha, 1999, s. 73.
[4] Zdroj: citováno z <http://www.ey2010.cz/uploads/file/Chudoba%20v_
Ceske%20republice_CORR.pdf>
[5] Zdroj: citováno z <http://www.rozhlas.cz/zpravy/domaciekonomika/_zprava/683783>
[6] Zdroj: citováno z <http://www.osu.cz/dokumenty/monitoringmedii/828.pdf>
[7] Baláš O., Hežová M., Loukota R., Prokopová L., Ptáček L., Sejbal J.,
Stanoev M.: Aktuální otazníky fenoménu bezdomovství. Centrum
sociálních služeb, p.o., Brno, 2010, s. 42.
[8] Podle počtu obyvatel k 31. 12. 2010 na základě údajů ČSÚ.
[9] Mareš P.: Sociologie nerovnosti a chudoby. Sociologické nakladatelství,
Praha, 1999, s. 60.
[10] Rada Iustitia et pax při České biskupské konferenci: Chudoba škodí
i naší duši. Publikováno [online]: <http://www.iupax.cz/scripts/detail.
php?id=42628>
[11] Je prokázáno, že řešit tak vážné situace, jako je bída a chudoba, není
v osamocených silách toho, kdo tuto zkušenost prožívá, a není tak možné přenášet zodpovědnost za řešení situace pouze na daného člověka
či sociální skupinu. Bez něj to možné není, ale bez pomoci společnosti,
pomoci odborné i celospolečenské, to sám dokázat nemůže.
HISTORIE
Brazilští
bezzemkové
Před nějakými třiceti lety byla
Brazílie považována za ne zcela
důvěryhodný stát. Násilí, křiklavá
sociální nerovnost a krajní chudoba
rozkládaly společnost. Dnes je
Brazílie předmětem všeobecného
obdivu. Viditelné zlepšení situace
v zemi přišlo za prezidenta Luly.
N
ěkdejší dělník v metalurgickém průmyslu byl demokraticky zvolen prezidentem. Luiz Inácio Lula da Silva,
který nedokončil ani střední školu, se stal nejdříve významným místním odborářem, potom ale rychle stoupal
po žebříčku organizace až na místo odborářského lídra
v Sao Paulu. Tam čelil diktatuře organizováním významných stávek
a založil Stranu pracujících, která jej v roce 2003 vynesla na místo
prezidenta republiky.
Z tohoto postavení v průběhu osmi let výrazně ovlivnil situaci
země: Hrubý národní důchod vzrostl, rozsah krajní chudoby v zemi
se radikálně snížil. Země se stala sedmou největší ekonomikou na
světě, takže se o ni začínají zajímat četné velké zahraniční podniky. Brazílie splatila všechny své dluhy Mezinárodnímu měnovému
fondu a zároveň si vytvořila pozoruhodné finanční rezervy. Zcela
nedávno Brazílie nabídla finanční pomoc Evropě.
V průběhu nedávného setkání G20 se při Lulově vstupu do sálu
zvedl Obama ze židle a pronesl: „Tady je (náš) muž.“
 KONCENTROVANÉ VLASTNICTVÍ
PŮDY A BEZZEMKOVÉ
Období let 2003–2010 není bohužel beze stínů, mimo jiné ve věci
pozemkové reformy. V průběhu své volební kampaně Lula opětovně
tvrdil: „Pokud budu zvolen prezidentem a budu moci učinit jednu
jedinou věc, pak to bude pozemková reforma.“ Prezidentem sice
byl zvolen, ale zmíněnou reformu neprovedl. Dokonce od samého
počátku nasměroval svou činnost částečně opačným směrem, než
jak sliboval.
Brazílie má dva ministry, kteří se zabývají situací v brazilském
zemědělství. První, ministr zemědělství, má na starosti rozvoj zemědělství, v němž mu jsou hlavními partnery velcí pozemkoví
vlastníci. Druhý je ministrem pozemkové reformy a jeho hlavními
partnery jsou menší zemědělské podniky, převážně rodinného typu.
Tato dělba práce odpovídá dvěma základním podobám brazilského
zemědělství: První představují velké exportní podniky průmyslového typu s extenzivní živočišnou výrobou na velkých pozemcích,
druhá je rodinná podoba zemědělských podniků, sloužící místnímu
obyvatelstvu.
Už v průběhu svého prvního prezidentského mandátu se Lula
rozhodl pro podporu prvního z obou ministrů a jeho velkých vlastníků, produkujících některé, pro brazilský export rozhodující produkty, jakými jsou soja, cukrová třtina a dobytek. Ty dohromady
představují 23 % brazilského exportu, který byl v daném období
důležitým faktorem hospodářského růstu.
Toto Lulovo rozhodnutí ovšem nedbalo zájmů malých zemědělců
a hlavně bezzemků, tedy lidí, kteří nevlastní žádnou půdu. Několik
čísel osvětlí napětí, které koncentrovaným vlastnictvím půdy vzniká.
Velcí vlastníci s rozlohami nad 2 500 hektarů představují skupinu
15 000 osob s celkovým vlastnictvím 98 milionů hektarů. Naproti
tomu je tu 4,5 milionů malých zemědělců hospodařících na méně
než 100 hektarech, přičemž všichni dohromady vlastní 70 milionů
hektarů.

37
HISTORIE

Koncentrace půdního fondu
procento vlastníků
procento vlastněných pozemků
60
50
40
30
20
10
0
0 až 10 ha
10 ha až 100 ha
100 ha až 1000 ha
víc než 1000 ha
V jižní části státu Para, na severu Brazílie, kde sám pracuji,
vlastní společnost Quagliatto mezi 80 000 a 100 000 hektarů půdy
s 250 000 kusy dobytka. Do roku 2006 to byl největší zemědělský
podnik v zemi. V letech 2006 až 2009 ale vznikla z popudu banky
Oportunité de Sao Paulo nová dobytčí farma nazvaná Sta Barbara-Xinguaro, která skoupila 500 000 hektarů pozemků pro své stádo
o velikosti 550 000 kusů dobytka. Stala se tak největším zemědělským podnikem v Brazílii a druhým největším na světě.
Na protipólu hospodářské škály jsou bezzemci, kteří nevlastní
žádné pozemky ani o žádný pozemek nemají právo pečovat. V zemi
jich je zhruba 4 až 5 milionů a prezident Lula jim pozemky slíbil.
Nejdříve skutečně ustavil skupinu expertů, ke kterým patřil například agronom Pino de Araujo Sampaï, který jej upozornil, že pokud
opravdu hodlá zvrátit dosavadní neblahý vývoj, musí v průběhu
svého prvního prezidentského mandátu rozdělit mezi bezzemky
500 000 zemědělských pozemků a v průběhu druhého to zopakovat.
Lula tedy vytvořil v průběhu svého prvního mandátu zhruba
380 000 malých zemědělských podniků, v průběhu druhého mandátu ale už jen 231 500, tj. méně než v prvním. A od nástupu vlády,
kterou vede Dilma Rousseffová, už se celá akce prakticky zastavila. Pozemková reforma viditelně přestala být vládní prioritou, Lula
neuskutečnil to, co bylo zapotřebí, a tak se vystavil sílícímu tlaku
bezzemků, žádajících dodržení daných slibů.
 OBSAZOVÁNÍ POZEMKŮ
Od roku 1964 vláda vojenské diktatury vybízela zemědělce i podnikatele, aby se vydali do povodí Amazonky a začali tam hospodařit.
Razila přitom slogan „pozemky bez lidí pro lidi bez pozemků“. Velké
skupiny malých zemědělců se skutečně vydaly do severní Brazílie
mýtit prales. Vojáci ale ve stejnou dobu přidělili velké pozemky
mnohým obřím podnikům; například Volkswagen dostal 140 000
hektarů, na kterých vymýtil les, aby tam založil velký zemědělský
podnik. Brazilské banky, jako například Bamerindus, avšak také státní instituce se pustily do podobných akcí, často ale také jen s úmyslem spekulovat.
Tento typ obsazování pozemků vedl k obrovským konfliktům.
Otázka jejich vlastnictví je totiž spojená s řadou pochybností. Podle
názorů expertů nové výměry neodpovídají skutečnosti nebo jsou
přinejmenším podezřelé, takže někteří z nich dokonce navrhují,
aby se všechny zápisy anulovaly a začalo se znovu. Lobby velkých
vlastníků má ale velkou hospodářskou a tím i politickou váhu a znemožňuje jakékoliv změny.
38
Řada vlastníků na této nové amazonské hranici však pozemky
doposud ani v plném slova smyslu právně nevlastní, protože stát jim
jejich vlastnictví dosud nepotvrdil. Přesto mnozí na pozemcích, jež
patří státu a někdy mají značné rozměry, hospodaří. Pro amazonské
pozemky, především ve státě Para, je v platnosti vládní dekret zvaný
„legální země“, podle nějž ti, kdo je obsadili, mohou na ně snadno
a levně získat právní nárok, ale pouze do rozlohy 1500 hektarů. Dále,
až do rozlohy 2500 hektarů, může takový provizorní vlastník získat
pozemek za preferenční cenu. Lze si ovšem snadno představit, jak
se tento zákon obchází, například tím, že se jeho rozloha rozepíše
na různé členy rodiny a podobně.
Existují také případy neoprávněného obsazení pozemků. Některé
z nich se prostě užívají, aniž by se uživatel staral o jejich právní statut.
Často jde o pozemek, který je původně z právního hlediska legálně
užívaný, například o rozloze 35 000 hektarů, bezprávně ovšem rozšířený například o dalších 2000 hektarů.
Mnoho rodin bezzemků, odhadem mezi 4 až 5 miliony, se snaží
různými způsoby nějaký pozemek získat. Odkud pocházejí tyto rodiny? Velmi často jsou to zemědělci, které přinutilo k migraci přelidnění oblasti, z níž pocházejí. Někdy jsou v pohybu stále výše a výše
na sever už celá léta.
Nevelká menšina těchto rodin nachází v této situaci sílu k vytváření tlaku na federální vládu. Viditelnou a účinnou akci jich vede podle odhadu INCRA [1] asi 170 000. Tito lidé bez jakýchkoliv příjmů
vidí v obsazování pozemků jedinou naději na prosazení pozemkové
reformy, která by je mohla vyvést z jejich patové situace. Na úředních
seznamech jsou totiž podobní čekatelé na pozemek zaregistrováni
bez viditelného výsledku už celá léta.
Obsazování pozemků probíhá různě.
Řada lidí se prostě usadí podél silnice a jsou tak ohraničeni na
jedné straně asfaltem vozovky, na druhé ohradou vlastníka pozemku. Nacházejí se na pásu země o šířce 15 až 20 m, odkud nemohou
být podle zákona vypuzeni. Nemají tu ovšem dostatečný prostor
a jejich situace je dramatická.
Jiní zkoušejí své štěstí obsazením zcela opuštěného pozemku nějakého velkého vlastníka. Podle brazilského zákona se tento vlastník
musí do jednoho roku přihlásit o své vlastnické právo. Pokud tak
v této lhůtě neučiní, stává se ten, kdo pozemek obsadil, novým legálním vlastníkem.
Třetí způsob je komplikovaný, ale může proběhnout zcela legálně.
Opírá se o zákon stanovící povinnosti pozemkových vlastníků. Patří
k nim například správné užívání pozemku jak co do množství, tak
co do kvality, přičemž příslušná hodnotící kritéria jsou stanovena už
v okamžiku akvizice pozemku. Důležité je také zhodnocení pozemku, povolený počet kusů dobytka, očekávaný hospodářský výnos,
hranice vymýcení lesa, práva najatých pracovníků, včetně zákazu
otrockých praktik (zadržování mzdy, neposkytnutí slušného ubytování, jakým je třeba vtěsnání dvanácti dělníků do jednoho baráku,
ztraceného v lese apod.). Mnozí velcí vlastníci tyto podmínky nedodržují. Měli by tedy být vyvlastněni a jejich pozemek by se měl vrátit
prostřednictvím reformy do oběhu, případně pak do vlastnictví bezzemků, kteří často takové pozemky obsazují takříkajíc už „předem“.
Živelné zábory jsou nejčastěji organizovány celými skupinami,
někdy až několika tisíci venkovských bezzemků najednou. Následující administrativní procedura je ovšem zdlouhavá a poskytuje
vlastníkům čas obrátit se na soud s žádostí o vypuzení těch, kdo
jejich pozemky obsadili, což soudci prakticky ve všech případech
promptně nařizují.
Jednou z námitek namířených proti jakýmkoliv pozemkovým
reformám je tvrzení, že noví malí vlastníci nabyté pozemky obratem ruky zase prodávají. Není pochyb o tom, že k tomu skutečně
dochází. Rozloha přidělených pozemků je v různých oblastech různá
HISTORIE
Důležité je také zhodnocení pozemku a dodržování práv najatých pracovníků, včetně zákazu otrockých praktik (zadržování
mzdy, neposkytnutí slušného ubytování, jakým je třeba vtěsnání dvanácti dělníků do jednoho baráku, ztraceného v lese apod.).
Mnozí velcí vlastníci tyto podmínky nedodržují a měli by tedy být vyvlastněni...
a mnohdy vyvstává otázka, zda je skutečně možné na každém z nich
se i s rodinou uživit. Sama rozdělovací instituce je v tomto ohledu
nejednotná. Na jihu země, který je celkově rozvinutější, může jednu
rodinu uživit pětihektarový pozemek. Na méně rozvinutém severu
je k tomu však teoreticky zapotřebí 100 hektarů. Zákonodárce snížil
administrativně tuto rozlohu na 50 a o něco později na 25 hektarů.
To je ale už často rozloha nedostačující.
Na druhé straně ovšem vznikají vlastníkům nových pozemků
značné potíže na místech, kde není škola ani nemocnice, o dalším
vzdělávání dětí ani nemluvě. Cesta k jeho zajištění vede často přes
prodej pozemku a stěhování do příznivějších podmínek ve městě.
Konečně je tu ještě hrozba ze strany velkých pozemkových vlastníků. Tito fazendeiros nejrůznějšími metodami, včetně ohrožení
života, nutí malé vlastníky k prodeji, zvláště pokud přímo sousedí
s jejich velkými pozemky.
Ve státě Para je hlavní činností chov dobytka, ten ale není rentabilní na malém pozemku, který ve snaze o větší výnos bývá přetěžován neúnosným počtem dobytka, což vede k jeho celkovému
znehodnocení, takže malý vlastník je po určité době nucen svou
činnost ukončit a pozemek prodat.
cet let. Jako členka Pastorační zemské komise vedla akci ve prospěch
bezzemků své oblasti, a tak se stala terčem různých hrozeb. V únoru
2005 ji na lesní cestě z bezprostřední blízkosti zastřelili dva pistoleros.
V roce 1996 se vydala tisícovka bezzemků do jednoho většího
města státu Para, vzdáleného 200 km, aby se u úřadů domáhali
pomoci. Na žádost velkých pozemkových vlastníků vyslal guvernér policii, aby je pozatýkala, ta ale do nich začala rovnou střílet.
Výsledkem bylo 19 mrtvých a 64 zraněných. Později byl na tomto
místě postaven pomník zvaný Memorial Eldorado. Tvoří jej 19 zuhelnatělých kmenů v holé krajině jako symbol pustošení, kterého se
tu dopouští agro-business, ničící přírodu i lidské bytosti.
Autorem otištěných fotografií je Sebastião Salgado,
světoznámý fotograf, který svým dílem upozornil světovou
veřejnost na osudy brazilských bezzemků.
 SPORY A NÁSILNOSTI
Obsazení pozemku vyvolává rychlou reakci úřadů, justice bez váhání
rozhoduje ve prospěch velkého vlastníka; policie přispěchá a toho,
kdo pozemek obsadil, vypudí. Dochází však i k vypuzení nelegálním
zákrokem soukromé ochranky, která se nezastaví ani před vypálením
domu toho, kdo pozemek obsadil, a došlo už i k případům, kdy takovou soukromou ochranku nezákonně doprovázela policie. V červenci a srpnu 2011 bylo takto na jihu státu Para vypuzeno zhruba
tisíc rodin.
Velcí pozemkoví vlastníci ohrožují život těch, kdo se proti nim postaví. Kdo je takto činný, musí s tímto rizikem počítat. Známý je případ
sestry Dorothy Stangové, americké řeholnice žijící v Brazílii skoro tři-

39
HISTORIE

Pozemky a násilí
Pastorační zemská komise shromáždila doklady o násilnostech
a beztrestnosti jejich pachatelů ze střetů okolo pozemků v průběhu
minulého roku:
Násilnosti v roce 2010
Brazílie
Stát Para
Pozemkové konflikty
1186
207
Vraždy
34
18
Hrozby smrti
125
30
Z otroctví vysvobození dělníci
3000
V letech 1985 až 2011 připadlo na 1 580 vražd, jež jsou známy, 94 soudních řízení; z toho 22 jich skončilo odsouzením pachatelů, v jednom
jediném případě následoval i výkon rozsudku, a to v případě vraždy
sestry Dorothy.
Bezzemci se však nenechávají odradit a dále pokračují v obsazování pozemků. Z tisícovky rodin vypuzených ve státě Para v průběhu
léta se jich už zhruba stovka vrátila na původní místo a organizují
znovu velké demonstrace, na kterých o sobě dávají slyšet.
V červenci 2011 uspořádaly různé organizace pochod bezzemků
do hlavního města Brasilia. Dorazilo jich tam 70 000, mezi nimi
velký počet žen. Svou akcí, nazvanou Pochod Magarida, chtěli dodat
váhu svým požadavkům, aby byly splněny vládní reformní sliby. Zdá
se, že za podpory Hnutí bezzemků dosáhli od prezidentky Dilmy
Rousseffové zvýšení úvěrů pro opětovné usídlení 20 000 rodin.
Jiným důsledkem vyhánění bezzemků je jejich migrace do měst.
Ti, kdo zůstávají bez možnosti obživy v zemědělství, se vydávají
hledat štěstí ve městech, kde přispívají k narůstání počtu obyvatel
nechvalně proslulých favel. Často se tu ocitají v ještě horší situaci než
na místě, které předtím opustili, protože zůstávají nezaměstnaní jako
už beztak velká část obyvatel těchto předměstí. Je to politováníhodné také proto, že malé zemědělské podniky vytvářejí až třikrát více
pracovních příležitostí než velké.
Dalším důsledkem, další podobou násilí způsobovaného extenzivním zemědělstvím, je ničení přírody: Je známo, že ročně mizí až
300 km2 amazonského pralesa. Stát Para tak ztratil už polovinu svých
lesů (tj. 550 000 km2 ). Teprve v poslední době došlo ke zlepšení v porovnání s minulostí, kdy ročně mizelo 22 000 km2 lesů. Byla stanovena pravidla pro mýcení lesů a pro jejich ochranu. Velkopodnikatelé
ale chtějí změnit zákon a tyto meze dále překračovat, což by mělo
závažné ekologické důsledky. Žádají také amnestii za gigantická ilegální odlesnění, ke kterým už jejich přičiněním došlo.
V parlamentu je zastupuje 200 z celkového počtu 500 poslanců.
V červnu drtivou většinou hlasů dosáhli novelizace zmíněného platného zákona, a to i přes odpor prezidenta republiky. V současnosti probíhá příslušná debata v senátu, který zřejmě novelu beze změn přijme.
Debatu o mýcení lesů komplikují ještě dva další problémy: Prvním je rychle se rozvíjející těžba surovin v nedávno objevených ložiscích, mimo jiné niklu, železa a zlata. Otevírání dolů má za následek
ničení přírody a vyvlastňování malých zemědělských hospodářství.
Druhým problémem je stavba přehrad: Připravuje se stavba velké
přehrady v Belo Monte [2] a třetí největší přehrady světa na Rio Xingu, ve státě Para. Stavba by si vynutila vystěhování několika desítek
tisíc osob, rybářů, Indios, venkovanů a obyvatel města Alta Mira.
Ekologické a klimatické důsledky této stavby jsou nepředvídatelné.
Model hospodářského rozvoje Brazílie, který prosazují velcí pozemkoví vlastníci a agro-business, nastoluje řadu otázek hospodářského a ekologického rázu, ale dotýká se také konkrétního života
mnoha lidí. Vytváří napětí a spory, které lze výstižně vyjádřit karikaturním rčením: „Zabíjí lidi, zabíjí přírodu.“
Tímto textem navazuje autor, P. Henri Burin des Roziers OP, na svůj
projev před členy Francouzské biskupské konference, která se sešla 22. září
2011 k oslavě padesátého výročí listu papeže Jana XXIII. kardinálu Liénartovi
(25. 9. 1961). Tento list znamenal počátek aktivit francouzských katolíků na
podporu církve v Latinské Americe; vznikl tak mimo jiné Biskupský výbor
Francie–Latinská Amerika (CEFAL). Z Etudes 11/2011 přeložil Petr Kolář SJ.
Poznámky:
[1] Instituto Nacional de Colonizaçao e Reforma Agrária – INCRA.
[2] Justice státu Para nařídila zastavení stavby, srov. La Croix 30. září 2011.
ÚLOHA CÍRKVE
Církev si uvědomila význam pozemkových reforem v rozvojových zemích. Encyklika Mater
et Magistra mluví o pracujících v zemědělství
už od roku 1961. Od tohoto okamžiku si už
církev nevšímá jen sociálních problémů, se
kterými zápasí dělníci, jako to nalézáme v textech sociální nauky církve od roku 1891, ale
mluví také o lidech pracujících v zemědělství.
Papeži Janu XXIII. na této záležitosti a jmenovitě na dění v Latinské Americe velmi záleželo.
Někteří brazilští biskupové, konfrontovaní přímo s krajním násilím vůči drobným
zemědělcům a vůbec pracovníkům v zemědělství na severu Brazílie, ustavili v roce 1975
Pastorační zemskou komisi (CPT), kterou
tvoří pastorační asistenti, jejichž úkolem
je sledovat nejrůznější problémy spojené
v zemi s vlastnictvím pozemků. Tuto komisi
brzy vzala za svou Brazilská biskupská konference. Církev tak v zemi velmi rychle získala
40
vliv na projednávání tohoto problému.
Zmíněná Pastorační komise se ujímá
především drobných zemědělců, bezzemků,
sezónních pracovníků a jejich organizací,
usilujících o získání vlastnického práva na
pozemek a na důstojný život za současného
respektování přírody. Informuje je o jejich
právech a ujímá se jejich obhajoby v právních
sporech, podporuje jejich demonstrace a úsilí
žít trvale v různých rodinných zemědělských
usedlostech. Komise se už od roku 1975 staví
rozhodně i proti současné podobě otroctví,
kterou představuje zadlužení. Odhaduje se,
že 25 000 dělníků je obětí tohoto nelidského,
zločineckého vykořisťování.
Pastorační komise je ve své činnosti
vedena proslulou „preferenční opcí pro
chudé“. Evangelijní motivaci svého počínání si připomíná oslavou mučedníků ve
spojení s Romaria. Nejznámější se koná každé
čtyři roky v diecézi Sao Felix de Araguai, kde
působil don Pedro Casaldáliga, zakladatel
CPT, biskup chudých, básník a mystik, známý
v celé Latinské Americe. Letos v červenci se tu
sešlo ke čtvrté oslavě Romaria de los martyres
více než 10 000 účastníků nejen z Brazílie, ale
i z jiných zemí Latinské Ameriky, na pozvání
CPT, Communautés de base a jiných organizací, jež se inspirují stejnou opcí.
Brazilská biskupská konference tak získala
i jistý politický vliv; je aktivní všude, kde jde
o důstojnost lidského života, a v poslední
době se angažovala jmenovitě v plánované
reformě lesního zákona a v případech vražd
venkovanů a ekologických aktivistů. Postoj
biskupů k těmto snahám je nejednotný. Několik z nich zaujalo velmi statečná stanoviska:
Země není a nemůže se stát předmětem licitace, protože se týká života konkrétních zemědělců, bezzemků a koneckonců nás všech.
HISTORIE
Václav Ventura
Zastavme se u toho, co prostupovalo velkou a podstatnou část života Václava
Dvořáka – u jeho kněžského života v nezvyklých situacích.
U
ž jako seminarista se dostal spolu
znovu a znovu bědovat před Bohem. To moje
s dalšími na nucené práce do Reibědování byl výkřik člověka, ze kterého odchu. Odtrženi od studia si však
chází život, který sám na sobě vidí, jak ztrácí
čeští seminaristé díky Dvořákově
zdraví, životní elán, důstojnost a schopnost
aktivitě našli v lineckém semimilovat,... cítil jsem hněv a zklamání z Boha,
náři tamní profesory a studovali po bytech
protože jsem si myslel, že mě opouští. Bylo
profesorů tajně dál. Svou roli sehráli v Linci
to nesnesitelné...“.[2] Přesto se modlí a naříi nasazení francouzští bohoslovci, s nimiž
ká k Bohu. Postupně začíná chápat, že Bůh
se sblížil a kteří zaseli do jeho úvah semínod něj „chce naprostou odevzdanost“, a po
ko nového typu kněžské existence. Hned po
nějaké době mu dojde, „že tohle byl vrchol
válce jej pozvali do Lyonu, kde zaseté začalo Václav Dvořák obdržel medaili
mého života v base... Už jsem si neříkal:
klíčit. Okouzlila ho aktivní a otevřená atmo- Za zásluhy o Českou republiku.
,Venco, jak tohle přežiješ?’, ale ptal jsem se,
sféra francouzské církve, poslouchal předco dobrého můžu udělat a jak ostatní svým
nášky Yves Congara, Maria Dominique Cheutrpením obohatit.“[3] „Tam kde zklamává
nu a dalších, inspiruje ho idea a praxe dělnických kněží. Ve svých úplně všechno, kde se nedá nic jiného dělat než trpět, začnou nářky
vzpomínkách ke konci života stále vidí, že francouzští dělničtí kněží a prosby duchovně proměňovat tvou šílenou bídu, tvé utrpení… Od„neuvěřitelně předběhli dobu a do budoucna je to ... jedna z šancí, vaha víry i na té samotce, v tom nejhlubším ponížení, dělá z utrpení
jak může církev dobře působit“.[1] Je to sice krátké, ale intenzivní něco tvůrčího, už to není bořící síla... Z utrpení se musíš učit, jak
a osudové období.
z něj vytvořit nový život.“[4]
Tato existenciální zkušenost je někde hluboko v základu jeho
kněžství. Otevírá srdce Bohu i člověku, dává nadhled lásky a zakotvuje svobodu. Zcela jistě tuto zkušenost vložil i do základů spiritua POČÁTKY KNĚŽSKÉ PRÁCE
lity společenství, které bude v dalších letech spoluutvářet.
Návrat domů a rychlé vysvěcení (červen 1948) z obavy, že může
dojít k rychlému zvratu, otevřelo před Václavem kněžskou službu.
Kardašova Řečice a pak Domažlice. To byla první místa, kde roz-  DĚLNICKÝM KNĚZEM
víjí svou aktivní práci. Nemocnice, školy, skaut, mládež, návštěvy,
služba v kostelích. Doba však přinášela další úkoly, na první pohled Neméně významné byly i zkušenosti další. Po propuštění z vězení
nekněžské. Spousta lidí prchá před komunisty přes hranice. Logic- (1960) se sžívá s dělnickou profesí a posléze prací antikvářskou. Zkuky počítají s tím, že jim kněží pomohou. A tak vidíme Václava, jak šenost s obyčejným, pracovitým životem, zkušenost sdílení trápení
pomáhá převádět, sám převádí, spolupracuje se „síajsákama“. Doba a nadějí lidí kolem, prostý život v chudobě. To otevírá nové horizonty
to vyžaduje, lidé to potřebují, nebylo o čem přemýšlet. I to je úkol hermeneutiky, pochopení a vyjádření víry, nové dimenze spirituality.
kněžské služby. Přes všechna pokušení, aby i on opustil republiku,
Pražské jaro otevřelo nové možnosti. Studium v zahraničí, nazůstává. Sledování a jistě i ochotní přisluhovači napomohli jeho prv- dechnutí atmosféry živé teologie u Karla Rahnera. Kdo z našich tenímu zatčení a posléze odvelení k pétépákům. Tady je v roce 1953 ologů byl jeho přímým žákem, asistentem, příležitostným šoférem,
zatčen, strávil drastickou vyšetřovací vazbu v Ruzyni a nakonec byl kdo s ním chodil na pivo? Otevřenost k novému, odvaha poprat se
vojenským soudem odsouzen na sedm let za velezradu (1954).
s ním, tohle všechno byl další vklad do zkušeností, jež vloží do společenství kněží, které bude v šedi normalizační nesvobody formovat.
Přes všechny nabízené možnosti Václav po srpnu 1968 v zahraničí nezůstane. Vrátí se do antikvariátu a situaci pochopí opět jako
 VĚZNĚNÍ
výzvu. V těchto letech navazuje vztahy se společenstvím kněží, jehož
Ve vyšetřovací vazbě zhubl na 39 kilo. Všechno toto fyzické a psy- kořeny sahají do období německé okupace a které hledá orientaci
chické utrpení je pro něj zkušeností bezmoci a zlomení. Cítil se v nové situaci. Nachází tu spřízněné duše[5], konvergenci svých zku„jako ruina, která se v sobě snaží mobilizovat poslední zbytky víry šeností a představ o novém typu kněžství. Společenství ho vnitřně
a síly, ... žil jsem ve strašné nejistotě, ... nezbylo mi nic jiného než ovlivnilo, i on však do něj silně vtiskuje svou tvář.

41
HISTORIE

Václav Dvořák:
„Poznali jsme, co
znamená malé
kněžské společenství,
a jak důležité je, aby
bylo postaveno na
opravdovém přirozeném
lidském přátelství.
Poznali jsme, co je to
poctivá sebereflexe
a porada s druhými.“
 KNĚŽSKÉ SPOLEČENSTVÍ
Jaké to bylo společenství? „Bylo to podobné jako Mission de France.
Chtěli jsme stejně jako francouzští dělničtí kněží pracovat mezi
lidmi, sdílet s nimi jejich naděje i obavy. Kněžství spojené s civilním životem jsme brali jako zvláštní osobní charisma. Měli jsme
své Zásady, něco jako řeholi, a pravidelně jsme se scházeli. I když
nám podzemní kněžství bylo vnuceno, nebrali jsme to jako nouzové
řešení, ale jako novou šanci pro práci v ateistické a sekularizované
společnosti.“[6] Společenství jako magnet přitáhlo několik mladých
mužů, kteří v něm nacházeli odpověď na své povolání. Je to Václavova odvaha, jež rozdýchává společenství. Rozbíhá se solidní studium,
hledá cesty ke svěcení především v NDR (Aufderbeck, Meissner),
neschází odvaha najít cestu ke svěcení i ženatých mužů.
VÁCLAV DVOŘÁK
Rodák z Bechyně, kde se narodil 28. prosince 1921, skaut, seminarista, totálně nasazený v rakouském Linci, v roce 1948 vysvěcen na
kněze. Odvážně pomáhá běžencům na Západ, pétépák, odsouzen
v roce 1954 za velezradu. Mukl ve Valdicích a uranových dolech.
Po propuštění v roce 1960 pracuje jako dělník a posléze až do
roku 1990 jako nákupčí v antikvariátu. Léta 1968–1969 využívá
ke studijním pobytům. Po návratu domů pokračuje v antikvariátu. Změny po roce 1989 jej zavály do Českých Budějovic, stal se
generálním vikářem diecéze, po uvolnění z funkce byl jmenován biskupským vikářem pro zahraničí, školství a formaci kněží,
papežem Janem Pavlem II. oceněn titulem čestný papežský prelát
(1995), prezidentem Havlem oceněn medailí Za zásluhy o Českou
republiku (2002). Mimo to je sídelním kanovníkem katedrální kapituly a správcem farnosti Ledenice. Pozemský životní příběh dovršil
30. července 2008.
42
Kněží pracují v různých zaměstnáních. V nemocnicích, úřadech,
dělnických profesích i na univerzitě. Jejich posláním, jak je chápali,
bylo vnášet Kristova ducha tam, kam se kněží z oficiální pastorace
běžně nedostávali. Snaží se proměňovat jim svěřený prostor a vztahy
hodnotami Božího království.
Vnitřní život utváří život podle evangelia, Zásad, bratrské sdílení
při pravidelných setkáních, modlitba, denní eucharistická liturgie
slavená v kruhu přátel, rodiny nebo – a to velmi často – v kartuziánské samotě. Tyto „osamocené“ mše jsou však prožívány jako „mše
nad světem“ u vědomí, že v tuto chvíli jsou spojeni se vším stvořením
a celým vesmírem, jenž jejich ústy chválí a opěvá Stvořitele[7].
Občasné kontakty s přáteli v Německu a ve Francii posilovaly
naději a přinášely radost, že patří do širší rodiny těch, kdo hledají
nové cesty křesťanské a kněžské existence. A byl to především Václav,
kdo tyto kontakty navazoval a odvážně udržoval.
Koncem osmdesátých let se podařilo získat pro Václava tzv. státní
souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Vypomáhá v Praze u Panny
Marie Sněžné a v Braníku. Získal si srdce mnohých, k nimž mluvil
srozumitelně a do jejich konkrétních problémů.
 NOVÉ ÚKOLY
Změny po roce 1989 odvály Václava z Prahy do Českých Budějovic, stal se generálním vikářem za biskupské služby Miloslava Vlka
a Antonína Lišky. Neúnavná aktivita přesahuje možnosti věku. Organizuje mnohé, díky jeho pomoci se rodí biskupské gymnázium,
teologická fakulta a další instituce. Nebývale pomohl diecézi svými
kontakty v zahraničí. Přes všechnu organizační práci nepřestal být
otcem a přítelem kněží, kteří k němu přicházeli se svými problémy.
Chodí do věznice, slouží v kostelech. Po uvolnění z funkce generálního vikáře působí dál ve funkci biskupského vikáře pro zahraničí,
školství a formaci kněží, je také jmenován sídelním kanovníkem
a spravuje farnost v Ledenicích. Jeho činnost je oceněna jak ze strany církevní (čestný papežský prelát – 1995), tak státní (prezident
HISTORIE
 HLEDÁNÍ NOVÝCH FOREM KNĚŽSTVÍ
Václavův životní příběh může otevřít mnoho okruhů a otázek.
Pokusme se pootevřít jeden z okruhů, do něhož silně vepsal svůj
vklad – hledání nových forem kněžství. Souvisí s tím i otázka, zda
zkušenosti z tzv. podzemní církve mohou být užitečné pro život církve dnes. Václav sám, když odpovídal na podobnou otázku, trochu
váhal, přesto naznačil několik takových momentů. „Na jednu stranu
si to myslím. Ale jak mohou být tyto zkušenosti cenné – to nevím.
Jsou to zkušenosti z doby hrozně pokroucené. Určitě jsme poznali,
co znamená malé kněžské společenství, a jak důležité je, aby bylo
postaveno na opravdovém přirozeném lidském přátelství. Poznali jsme, co je to poctivá sebereflexe a porada s druhými. Pochopili
jsme hodně jinak otázky autority a kázně. Určitě dneska víme, že
žít neodlišeně mezi druhými civilní život není bez takového zázemí
možné.“[8]
 ZKUŠENOST VLASTNÍ BÍDY A BEZMOCI
Už jsme se zmínili o klíčové zkušenosti totální bezmoci a vlastní
bídy, která otevírá pramen autentického života a srdce Bohu i lidem.
Zkušenost vlastní bídy i bídy a dna sdílených s druhými lidmi. Kriminál, pracovní prostředí, obyčejný život mezi lidmi[9], ponořenost
v proudu života[10], to je jedinečné milieu, božské prostředí[11] pro
nové vztahy a novou evangelizaci. Záměrně uvádím odkazy k autorům, kteří ať přímo nebo nepřímo ovlivňovali duchovní profil
Václavova společenství a možno říci i dalších větví podzemní církve.
Obyčejný život se všemi světly i stíny, ty nejobyčejnější věci,
činnosti, zážitky se stávají prostředím epifanie, prostředím, v němž
kontemplativní pohled odkrývá krásu a přítomnost Boží, prostředím, kde se pozorný a vnímavý člověk dotýká božských skutečností.
Vždyť do tohoto prostředí se vtělil Boží syn, toto prostředí prostoupil
svou zbožšťující energií a toto prostředí otevřel Božímu království.
Spiritualita inkarnace souvisí s úlohou Ducha svatého a Panny Marie. Proto nese společenství kněží kolem Václava titul Společenství
Ducha svatého a Panny Marie.
Vnoření do proudu obyčejného pracovitého života, pokud bylo
poctivé a pravdivé, mělo své důsledky. Znamenalo vnitřní duchovní
proměnu těch, kteří do něj vstupovali, a recipročně alespoň začátek
proměny tohoto prostředí, jež má být proměňováno Duchem Kristovým a transsubstanciační mocí Kristova kněžství.
 HODNĚ JINÉ POCHOPENÍ AUTORITY
Mluvil-li Václav o „hodně jiném pochopení autority a kázně“, dotkl
se stěžejní zkušenosti z „podzemí“. O věrnosti Kristu, jeho evangeliu
a církvi nikdo nediskutoval. To bylo jasnou samozřejmostí a to usque
efusionem sanguinis, až k prolití krve, martyrské věrnosti. K této
věrnosti patřil vztah k Apoštolskému stolci, a to bez ideologických
manifestací poslušnosti, o ní nikdo nepochyboval. Dokladem této
www.kna.cz/prodejny
Havel mu roku 2002 udělil medaili Za zásluhy o Českou republiku).
V této době jsme slýchali jeho kritické nářky nad tím, jak věcem
nepomáháme, jak jsme nevyužili šancí a zkušeností, jak jsme nenaplňovali naděje, které pro roce 1989 byly do církve vkládány. Trápila
ho zejména lenost a strnulost kněží, odtrženost církevních zájmů od
opravdových zájmů, bolestí a nadějí lidí a soustředěnost církve na
své vlastní zajištění.
Nemoc doprovodila Václava k novému životu 30. července 2008.
Ukázkové číslo či předplatné :
Send: http://www.send.cz/casopis/496
Časopis je též k doptání ve všech knihkupectvích
Karmelitánského nakladatelství.
Vážení přátelé, čtenáři časopisu Universum,
redakce časopisu spolu s vedením ČKA, která je jeho vydavatelem, se na Vás obracejí se závažnou výzvou. Universum
stále vychází se zcela zásadní finanční podporou ze strany
Ackermann-Gemeinde, což dosud umožňovalo, aby bylo poskytováno členům ČKA pouze na základě placení členského
příspěvku. Za tuto dlouhodobou a nezištnou podporu patří
Ackermann-Gemeinde opravdu velký dík a naše hluboká
vděčnost.
Zmíněná vnější podpora však bude od příštího roku utlumována. Jednak se tenčí finanční možnosti našich přátel
z Ackermann-Gemeinde a kromě toho nemůžeme být do nekonečna cílem zahraniční podpory, jejíž finanční zdroje plně
pocházejí jen z kapes prostých německých daňových poplatníků – křesťanů. Musíme proto udělat vše pro to, abychom
se i finančně postavili na vlastní nohy. Na základě předběžné
analýzy nutných nákladů vydávání časopisu, jsme dospěli k závěru, že náš časopis se od příštího roku 2012 může udržet jen
tehdy, když se členové ČKA a další příznivci stanou pravidelnými předplatiteli.
Věříme, že si Universa ceníte natolik, že jste ochotni uhradit
roční předplatné ve výši 200 Kč (4 čísla). Složenku naleznete
vloženou v tomto čísle.
Nenajde-li se takto zmíněný počet zájemců o předplatné,
bude nutno od příštího roku přistoupit k redukci obsahu časopisu, bohužel velmi reálnou variantou by byl i jeho zánik. Proto
vás žádáme, abyste se snažili časopis všemožně podporovat
i jeho propagací a aktivní snahou o získání dalších předplatitelů ze svého okolí.
Jan Bednář a Stanislav Novotný
snahy je to, že se tolik pečovalo o hierarchické zakotvení v apoštolské
sukcesi.
Kriminál a život v utajení přinesly zkušenost, že k životu církve
toho není třeba tak mnoho. Ve vězení stačilo ke slavení eucharistie kousek chleba a kapka vína, k biskupské práci osobní autorita,
k pastoraci otevřené a chápající srdce, ochota a odvaha pomáhat.
Modlitba prorůstala do modlitby neustálé. Vězení naučilo brát zodpovědnost do vlastních rukou, rozhodovat se podle rozumu a situace. Tato „kriminální minulost“ se nemohla nezúročit po propuštění.
Většina propuštěných kněží po kratičké chvíli orientace nachází
své pole působnosti. Vznikají malá společenství, oživuje se řeholní
43
HISTORIE
život, rozjíždí se vzdělávání na různých úrovních, postupně se šíří
samizdat, vytváří se organická hierarchická struktura, mající doplnit
chybějící oficiální.
 INKARNOVANÁ SPIRITUALITA
Autorita v této situaci má skutečně hodně jinou tvářnost. Církev
nemá a nepotřebuje majetek. Případné výdaje řeší solidarita. Kněží
pracují v civilních povoláních, což jim otevírá nečekané možnosti.
Jednak se uzemňuje jejich teologie a „inkarnuje“ jejich spiritualita
a na druhu stranu se jim otevírají srdce a prostředí, kam by se jinak vůbec nedostali. Sociální zařazení většinou k chudším vrstvám,
skromné platy a životní podmínky je činí citlivějšími pro sociální
otázky a otázky spravedlnosti. Život a evangelium je tak posunuly
k těm, kteří dělali, co mohli pro svobodu a demokracii, k disentu.
Podle modelů staré církve v době apologetů se jejich teologie rodí
z angažované praxe na straně pronásledovaných a vyřazených.
V takové situaci je vztah k autoritě – poslušnost, chcete-li, chápána jako vnitřní kázeň, spolupráce na realizaci poslušnosti vůči autoritě Boží vůle, úsilí o přátelskou spolupráci mezi lidmi a důsledné
uskutečňování dohodnuté a přijaté práce.
 ODVAHA A SVOBODA
Václavovým vkladem a šíře vkladem církve žijící mimo oficiální
struktury bylo i odvážné a odpovědné rozhodování v nezvyklých
situacích. Umět zhodnotit situaci, poradit se s ostatními a pak vzít
odpovědnost do vlastních rukou, nést důsledky rizikových řešení se
ukázalo jako tvůrčí naplňování křesťanské odpovědnosti. Díky této
otevřenosti a odvaze se rodily nové věci, otevíraly nové možnosti,
bořily se nefunkční bariéry, odstraňovaly nánosy a rzi minulosti,
které bránily pohledu na krásnou tvář originální podoby křesťanské
zvěsti. Ukazovalo se, co patří k nejpodstatnějším rysům křesťanství,
co je odlišovalo už od začátku od antické vázanosti na řád osudovosti
a totalizující tlaky moci a co činí křesťanství stále subverzivní silou,
které se děsí všichni ideologové moci – totiž svoboda.
 FUNKČNÍ A ŠTÍHLÁ INSTITUCE
Pojetí autority souvisí i s širším pojetím institučního charakteru
církve. Ve zkušenosti vězení a skryté práce byl instituční charakter
velmi skromný. Nebylo třeba kostelů, a přesto byly bohoslužby krásné a důstojné, nebylo klášterů, a přesto žil řeholní život ze zdrojů
zakladatelských spiritualit, nebyl žádný církevní majetek ani státní
podpora, a přesto nescházely finance, protože byly podloženy prací a solidaritou. Nebyly k dispozici moderní pastorační prostředky,
a přesto se křesťané dostávali tam, kam se i ve svobodné společnosti
jen stěží dostávají, nebyl křesťanský svobodný tisk, a přesto fungoval samizdat. Byly téměř nemožné styky se světem, a přesto hranice
překračovalo přátelství. Nesvoboda nepřemohla život ve svobodě.
 KOSMICKÁ DIMENZE KNĚŽSTVÍ
Tato minimální potřeba instituce byla podpírána zkušeností, zkušeností, kterou nacházíme již v nejranějších křesťanských textech, že
totiž hranice církve jsou širší, než ty viditelné. Při setkání s lidskou
bídou i krásou bylo jasné, že Bůh miluje všechny lidi, které stvořil, že
jejich touhy a nářky slyší jako modlitbu, neboť hledí do srdce, že jeho
44
ODKAZ
Nakonec odkaz zkušeností podzemní církve, pro niž Václav
léta žil a pracoval, není jiný než odkaz věrnosti Kristu a jeho
věci, a to až k věrnosti vyznavačské a martyrské. Je to vyzkoušený odkaz, že má cenu žít důsledně podle smysluplných hodnot Kristova evangelia, žít odvážně a svobodně a nezaleknout
se ani smrti pro Boží království a opravdové lidské hodnoty
pravdy, svobody a lásky.
Duch působí v celém lidském i kosmickém dění, že „celé tvorstvo
toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů, ... že v něm
žije naděje, že i ono bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno
do svobody a slávy dětí Božích“[12]. Intenzivně se promýšlí univerzální dosah Kristova díla spásy. Bylo by zajímavé vysledovat, proč
se v různých větvích českého církevního podzemí tak nadšeně přijímaly inspirace Teilhard de Chardinovy.
Václavovo společenství také promýšlí a žije z vědomí, že jsme
účastni vývoje vesmíru, v němž jako křesťané máme své nezastupitelné místo, že „náš život má smysl jen tehdy, jsme-li zapojeni do
celkového smyslu Božího plánu s vesmírem“, v němž Bůh postupně
naplňuje vývoj k „novému typu lidství, omilostněného v Kristu“. Tuto
evoluci udržuje proudění Ducha, „kterým je lidstvo vtahováno do
tajemné harmonie života trojjediného Boha, do života lásky. Božskou
harmonii lásky chceme prožívat v sobě samých a sdílet ji se svým okolím. Proto se chceme podílet na budování církve, které představuje
stále pravdivější realizaci budoucího společenství lidí žijících plně
v souladu s Bohem. V tom vidíme přínos k dobudování světa, naplnění, smysl a radost života.“[13] Takovýto kosmický a univerzální nadhled vybarvoval pojetí církve barvami nevídané krásy a přitažlivosti.
 PŘÁTELSTVÍ
Václav připomněl ještě jeden prvek zkušenosti z minulé doby. Význam přátelství. Jednak společenství samo bylo postaveno na opravdovém přirozeném lidském přátelství, zájmu a odpovědnosti jeden
za druhého, nedocenitelné byly zejména vzájemné porady a sdílení.
Zkušenost přátelství se přenášela i do širších vztahů ve světě, na pracovišti i jinde a stala se přirozenou kérygmatickou a apoštolskou
cestou k lidem a lidí ke kněžím. Na bázi přátelství byly budovány
ekumenické i společenské vazby. Přátelství je také základem respektu
k autonomii, svobodě, charismatům těch druhých.
Literatura a poznámky:
[1] Čím to je, že jste tak klidný? Václav Dvořák v rozhovoru s Janem
Mazancem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2008, s. 59–60.
[2] Op. cit., s. 93.
[3] Op. cit., s. 94.
[4] Op. cit., s. 94–95.
[5] Záměrně ponechávám osobnosti společenství ve stínu. Je jasné, že bez
nich je Václavův portrét neúplný. Odkazuji tu na citované dílo, kde
Václav sám na ně vzpomíná: Op. cit., s. 129n.
[6] Op. cit., s. 130–131.
[7] Srov. IV. anafora Římského misálu.
[8] Op. cit., s. 136–137.
[9] Srov. R. Voillaume, Au coeur des masses (Mezi lidmi), 1950.
[10] J. E. Urban, Duchovní zkušenost v proudu života. Velká obnova. Strojopis 1970.
[11] Srov. P. Theilhard de Chardin, Le Milieu Divin, 1957.
[12] Ř 8, 19–21.
[13] Citace ze strojopisu o zásadách společného života.
KULTURA
Filmy o hospodaření, násilí a (ne)morální Evropě
Zájem o dokumentární tvorbu roste snad přímo
úměrně s rostoucí nanicovatostí televizní zábavy.
Letos se na konci října objevila nová mezinárodní přehlídka
dokumentů zaměřených na přírodní vědy a zemědělství nazvaná
Life Sciences Film Festival.
A
kce probíhala přímo na České zemědělské univerzitě v Praze a divákům
nabídla sto třicet snímků z 28 zemí světa,
setkání s tvůrci i s protagonisty a samozřejmě besedy za účasti odborných kapacit
univerzity.
Tematicky nový festival osciluje někde
mezi projekty Jeden svět, Ekofilm a Jihlavským festivalem dokumentárních filmů.
Jedno z těžišť tvorby bylo pochopitelně
zemědělství, logicky ale přesahovalo do aktuální diskuse o ekologickém zemědělství,
o šlechtění a genetice, o udržitelném rozvoji kulturní krajiny, o globálních souvislostech hospodaření a udržitelné ekonomice
a alternativách současné podoby kapitalismu vůbec.
 SETKÁNÍ
VZDÁLENÝCH SVĚTŮ
O širokém rozkročení festivalu ostatně
svědčí i témata oceněných snímků: téma
„Celoživotní zápas českých soukromých
zemědělců a také představení dobré zemědělské praxe“ porota ocenila na dokumentu
Příběhy úspěšných sedláků (režie Radovan
Urban). V téže oblasti si Hlavní cenu ministerstva zemědělství odnesl tvůrčí tým
německého dokumentu Farmář, který slyší
trávu růst (režie Bertram Verhaag). Hlavní
protagonista filmu Michael Simmel, který
se pětadvacet let věnuje ekologickému
zemědělství, při předávání cen všechny přítomné emotivně vyzval, aby „milovali přírodu a učili se od ní“. Vedle toho ale porota
ocenila také inspirující představení odkazu
rakouského myslitele Leopolda Kohra ve
filmu Malé je krásné (režie Alfred Ninaus),
vyzdvihla „široký pohled na souvislosti
klimatických výkyvů a zpracování aktuální
lesnické problematiky“ ve snímku Smrt lesa
(režie Michael Pellegatti) či dokumenty
z úžasného světa mikrobiologie Biomimikry (režie André Rehse), Nová biologie
(režie John Rubin, James Donald) či Neporazitelní (režie Catrin Powell) „za názorné
připomenutí, že přes všechen vědecký pokrok má příroda stále poslední slovo“.
Na promítání navázaly diskuse,
semináře a besedy, kterých se účastnily i výrazné osobnosti jako například herec Jaroslav Dušek, předseda
Asociace soukromých zemědělců
Ing. Josef Stehlík a samozřejmě studenti a další zájemci. Akademická
půda skýtá v tomto ohledu výborné
zázemí, ať už tím máme na mysli
prostory, nebo určitou tradici ve
V harmonii s přírodou: Joan Rootová
vedení mnohdy bouřlivých diskusí.
Ačkoli totiž zemědělství není téma
uchovat původní ráz přírody na pobřeží
nijak atraktivní a jeho význam v řeči nárokeňského jezera Naivasha.
dohospodářských čísel dlouhodobě klesá
Prostředí tradičně obývané místními
stejně jako počet lidí zaměstnaných v této
oblasti, roste zájem o zdravou výživu i o za- černošskými kmeny, bohatou faunou keňských savan a evropskými misionáři čelí
chování malebného venkova či chcete-li
v posledních letech boomu pěstování růží
kulturní krajiny. A jsou to právě otázky
pro Evropu. Díky dostupné vodě z jezera
„venkova“, které před očima přemýšlivého
pokryly veškerou volnou půdu skleníky.
pozorovatele otevírají základní otázky
ohledně udržitelného způsobu života a jeho Stovky a stovky lidí z širokého okolí zde
našly živobytí. Místní samospráva se raduprioritách. Největší zájem se pochopitelně
je, že může stavět školy a nemocnici. Spolu
soustředil na pohyblivé obrázky šikovných
s investicemi ale do malebného koutu přízemědělců a laboratoře mikrobiologů. Sturody prosákla i kriminalita. Joan Rootová
denti však hltali i silně alternativní a krisi raději najímá na ochranu divoké zvěře
tické filmy Ekonomie štěstí či Pivní války.
a ryb před pytláky černošské strážce. Ti
Bylo-li cílem organizátorů z ČZU a sdruji brzy varují, že i ona sama je v ohrožení.
žení Harvest Films využít řeči filmového
Podobně je na tom její sousedka. V dětství
plátna, aby se střetly různé pohledy, zkubyly nejlepší kamarádky, dnes, již šedovlasé
šenosti a názory, určitě se jim to podařilo,
dámy, spolu nemluví. Ochránkyně Matky
a to nejen v oblasti odborné, ale i v oblasti
přírody Joan má po odchodu manžela
životního nasměrování diváků.
nejblíže k divokým zvířatům, která se s ní
mazlí, jako kdyby byla ochočená. Dcera
misionáře a lékaře ze sousedních pozemků
 VZDÁLENÉ ZRCADLO
má také starost o přírodu, ale jinak je pro
I zdánlivě odborné snímky jako mnohaleté ni chrámem stvoření. Ten nenápadný aksledování výskytu rysů ve Velké Fatře (Slocent a také odlišná finanční situace učinily
vensko) v sobě skrývají velká témata, jsou
z osamělých Evropanek nepřátele na život
svědectvím věrnosti poslání, která člověku
a na smrt.
nepřinese ani peníze, ani úspěch, snad jen
A Joan je nakonec skutečně zavražděpocit souznění s přírodou, porozumění
na. Dost možná vlastními strážci, pytláky,
stvoření, dotyk moudrosti. nebo také vrahy najatými sousedkou.
Vedle Návratu rysů (režie Tomáš Hulík) Singerův film je mimořádně hutným svěnastavilo zrcadlo evropskému zaměření na
dectvím o skutečnosti, že dnešní Afrika
výsledky a úspěch i mistrovské dílo Henje s Evropou provázána bezpočtem nitek.
ryho Singera Krev růže. Film na pomezí
Zároveň jsou ale vzájemné vztahy zatíženy
klasické detektivky a životopisu vypráví
tolikerým násilím, že je otázkou, co vlastně
o životních osudech filmařky a ochránkymohou Evropané druhým nabídnout.
ně přírody Joan Rootové, která se snažila
Josef Beránek
45
RECENZE
Děti v pojetí různých náboženských tradic
Z křesťanských kostelů a modliteben jsme zvyklí na výzvu „abychom byli jako děti“.
O tom, jak děti vnímá nejen křesťanská tradice, ale i další náboženské proudy se můžeme
dočíst zatím pouze v anglickém sborníku primárních textů a jejich interpretací.
P
ublikace přináší vůbec
poprvé bohatý
výběr základních primárních
textů judaismu,
křesťanství, islámu, hinduismu,
buddhismu a konfucianismu o náboženském pojetí
dětí a přístupu
k nim, o jejich morálním statusu, roli v náboženských rituálech či způsobech jejich
výchovy a vzdělávání.
Sborník vyšel v prestižním nakladatelství Rutgers University Press v roce 2009
a je určen pro ty čtenáře, kteří se zajímají
o vliv kulturně-společenského prostředí na
vývoj dětí, případně o pojetí přístupu k dětem ve světových náboženstvích.
 NA POČÁTKU...
Výzkum toho, jak náboženství děti vnímá a formuje, je relativně nový a analýza základního chápání dětí v různých
náboženstvích zde dosud zcela chyběla.
Významným přínosem této publikace je
tedy skutečnost, že obsahuje komentované
výsledky tohoto základního výzkumu včetně primárních pramenů, navíc v relativně
jednotné formě umožňující komparaci
přístupu k dětem v jednotlivých náboženstvích. Editoři se v úvodu knihy sami hlásí
k neustále vzrůstajícímu zájmu o výzkum
dětí i v jiných oborech než jen v pedagogice
a psychologii během uplynulých dvaceti let.
Ve snaze umožnit zmiňovanou komparaci se autoři drží společných tematických
otázek: morální status dítěte (vrozené
dobro vs. vrozené zlo), rozdíly a shody
v přístupu k dívkám a chlapcům, role dětí
v náboženských rituálech a vztahy (a povinnosti) dětí vůči rodičům a širší společnosti a naopak.
46
 DÍTĚ: RŮZNORODOST
POHLEDŮ
Autorkou části o judaismu je Elisheva
Baumgartenová, která se vědecky specializuje na středověké aškenázské sociální
dějiny, problematiku genderu a rodiny.
Baumgartenová cituje klasické texty zabývající se morálním statutem, důležitostí
plození dětí, pracuje s texty o výchově dětí
a dětských rituálech (obřízka, bar micva),
o odpovědnosti rodičů za vzdělání nebo
o povinnosti dětí ctít své rodiče. Autorka
zdůrazňuje, že jde o texty v hebrejštině,
kterou uměli pouze vzdělaní muži, ženy
rozhodně ne.
Editorka knihy Marcia J. Bungeová
společně s docentem Johnem Wallem se
ujali části o křesťanství. V úvodu autoři
zmiňují, že i křesťanští teologové se tímto
tématem začali zabývat teprve nedávno.
V křesťanství vždy existovaly rozpory mezi
dvěma různými přístupy k dětem (prvotní
hřích vs. Boží dar a příklad pro dospělé),
což mělo vliv i na jejich výchovu. Mezi
představovanými primárními texty se objevuje i Informatorium školy mateřské od Jana
Amose Komenského
Autorem části věnované islámu je profesor Avner Giladi z univerzity v izraelské
Haifě, který se mimo jiné vědecky zabývá
islámským pojetím dětí a vzděláváním ve
středověku. Giladi upozorňuje, že i zde
jde o hlas mužů, kteří mají v islámu normativně-vzdělávací roli. Pro muslimské
autory šlo o téma plodné, mnohdy věnovali
výchově a vzdělávání dětí celé kapitoly.
Pohled na morální status dětí je ovšem
nejasný i v islámu: nalezneme zde zmínky
o dětech jako o nevinných stvořeních, ale
i představu, že jsou to stvoření slabá.
Článek o pojetí dětí v hinduismu napsala Laurie L. Pattonová z katedry religionistiky na Emory University, mimo jiné
autorka překladu Bhagavadgíty. Na rozdíl
od ostatních autorů uvádí Laurie Pattonová
i texty z moderní doby, které reflektují míšení klasického hierarchického a interdependentního rodinného modelu, striktně
oddělujícího role mužů a žen, s modelem
moderním. Většina textů však pochází ze
staršího období (upanišady, Mahábhárata,
Manuův zákoník a purány). I v hinduismu
existují různé přístupy k dětství. O dětech
se hovoří z hlediska právně-rituálního
a božského (dětství Kršny, vtělení boha
Višnua, nebo svět jako dětská boží hra).
Koloniální a moderní doba pak řeší dětské svatby (a dětské vdovy), dětskou práci
a práva dětí všeobecně.
Autorem části o buddhismu je Alan
Cole, profesor religionistiky na Lewis and
Clark College. Pro přehlednost dělí svůj
článek na dvě kapitoly: pojetí dětí a dětství v indickém buddhismu a jejich pojetí
v buddhismu východoasijském. V první
kapitole se věnuje Buddhovu výjimečnému, zázračnému dětství a posléze i roli
dětí v rodině, ve společnosti a v cyklu zrovuzrozování. Ve druhé kapitole věnované
východoasijskému buddhismu uvádí autor
texty ilustrující, jakým způsobem zde buddhismus přijal konfuciánskou myšlenku
synovské úcty a kultu předků.
Konfucianismus je uchopen z pohledu
Zhou Yiqunové, docentky na katedře asijských jazyků na Stanfordově univerzitě.
Konfuciánská etika vychází z uctívání
předků (v patriarchální podobě) a tato
etika se významně promítá i do výchovy
dětí. Děti se rodí do rodinné atmosféry
požadavků, povinností a zodpovědnosti
vůči předkům a rodičům. Konfuciánci se
o výchovu a vzdělávání dětí velmi zajímali,
dochovala se spousta učebnic a pro rodinu bylo ctí mít vysoce vzdělaného syna,
který díky tomu mohl dosáhnout i na
vysoké státní funkce. Autorka uvádí texty
chronologicky, od těch nejstarších (Kniha
písní, Kniha proměn, Rozpravy aj.), plných
detailních popisů způsobu vzdělávání
a správného chování, až po ty modernější
zabývající se kritikou otcovské úcty a přísného přístupu k dětem.
Zuzana Skotáková
Recenzovaná kniha: Don S. Browning,
Marcia J. Bunge ed., Children and
Childhood in World Religions: Primary
Sources and Texts (Series in Childhood
Studies), Rutgers University Press, 2009
RECENZE
Hans Küng
Vybojovaná svoboda: Vzpomínky
Vojtěch Vlček
Totalitám navzdory
Bergman 2011
Karmelitánské nakladatelství 2011
Tomasz Dostatni, Jaroslav Šubrt
Dominik Duka: Tradice, která je
výzvou
Portál 2011
První část rozsáhlé autobiografie švýcarského
teologa je klíčem k jeho
nepřehlédnutelné
osobnosti a zároveň
poutavým exkurzem
do novodobých dějin
a teologických důrazů
katolické církve poloviny minulého století. Mnohý z pozdějších
Küngových postojů se formuje v dětství,
v rodině katolíka a živnostníka hrdého na
švýcarskou nezávislost, během studií, kdy se
projevilo jeho pronikavé nadání, a následně
na římské Gregorianě a tamní německé koleji. Tady v kontaktu a někdy přímo v duchovní
péči klíčových postav římské teologie a kurie
zraje mladický radikalismus bystrého Künga.
V předvečer II. vatikánského koncilu Küng
řeší primát svědomí, věrnost svěřenému úkolu v soukolí svévole či pohodlnosti nadřízených, ale především studuje, učí se „intelektuální sebekázni, umění rozlišování, jasnosti
myšlení, koherentní argumentaci“ a hledá
Boží vůli. „Poslední norma pro mě, mé svědomí, není zákon nebo nějaká autorita státu
či církve, ale vůle Boží, která může být objevena pouze v komplexních situacích a pouze
prostřednictvím kritického sebezpytování
a diferencovaného zvažování alternativ.“
Kdo čte pozorně, nepřehlédne, že Küng
od mládí nepostrádá sebedůvěru, opřenou
jistě o dobré domácí zázemí a obdivuhodné
intelektuální nadání. Je milé, že připouští
i přešlapy způsobené přílišným mezioborovým rozkročením, s nimiž se „dnes již nedokáže identifikovat“. To, co ovšem mezi řádky
prosvítá nejzřetelněji, je zcela upřímné nasazení pro věc samu, posilované shodou šťastných „náhod“ a událostí, které mladičkého
teologa přivedly do centra dění – na koncil.
Způsob práce koncilu od přípravy témat,
přes jejich zpracování po různé způsoby rozhodování o finálních textech (ne nepodobné
politice) Künga přesvědčily, že teolog má být
(alespoň v jeho případě) prorokem. Na několika příkladech ukazuje, jak určitá nejednoznačnost koncilu (především nové vymezení role společenství biskupů a vztah tohoto
společenství ke kurii, která měla být zásadně
reformována) se dodnes vleče životem církve
a nese s sebou pachuť dvojakého postupu.
Právě v pohledu zpět, který neopouští dnešní
souvislosti, je kniha nejzajímavější, přestože
ukazuje, že autor má ještě kus cesty k vnitřní
k svobodě před sebou (např. pokud jde
o spory s K. Wojtylou.
Josef Beránek
Známý ostravský historik
Vojtěch Vlček přichází
s další knihou rozhovorů,
tentokrát s osobnostmi,
které se v dramatickém
20. století postavily na
odpor hnědé nebo rudé
totalitě a zachovaly si
ve svém životě čistý štít.
V předchozí publikaci (Kříž jsem hlásal,
kříž jsem snášel, 2006) se zaměřil na kněze
a řeholníky pronásledované za komunismu,
nyní předkládá deset životních příběhů lidí,
kteří se aktivně účastnili protinacistického
a protikomunistického odboje. Nalézáme
mezi nimi vojáky československé zahraniční armády na Západě i na Východě, vězně
nacistických koncentračních táborů i sovětského gulagu.
Jestliže se jejich osudy z let okupace
a druhé světové války přece jen odlišují, po
komunistickém převratu v únoru 1948 se
všichni stávají pro nový režim nepohodlnými. Hrdinové z válečných front, vesměs
nositelé mnoha vyznamenání, jsou degradováni, krutě mučeni a odsouzeni k mnohaletému vězení. Další charakterní mladí
muži po skončení války z vlasteneckých
motivů vstoupí do vojenských škol, rozhodnuti budovat novou demokratickou armádu obnoveného Československa. Pro své
nekompromisní postoje a odpor k totalitní
moci však následují osud svých válečných
kolegů. Významnou skupinu respondentů
tvoří tehdejší mladíci formovaní skautem
a Sokolem, kteří se bez váhání nasazují na
obranu ideálů demokracie a svobody. Stojí
u zrodu protikomunistických odbojových
skupin, působí jako převaděči, navazují
spolupráci se západními zpravodajskými
službami atd., přičemž prvotním důvodem
je věrnost vlastnímu svědomí, přesvědčení
a náboženské víře.
Osou rozhovorů není faktografie vojenských nebo odbojových akcí, ale především
vnitřní motivace těchto lidí, z níž vyplývalo
jejich rozhodnutí riskovat vlastní životy
a jejich chápání svobody a vlastenectví.
Právě v tom je největší přínos Vlčkovy
knihy, obohacené také mnoha fotografiemi
a dokumenty.
Jan Stříbrný
Knižní rozhovor s arcibiskupem pražským
a primasem českým
Dominikem Dukou,
který připravili dominikánský kněz Tomasz
Dostatni a šéfredaktor
přílohy Katolického
týdeníku Perspektivy
Jaroslav Šubrt, je pojat především z historické perspektivy. Duka na prostoru necelých dvou set stran velice erudovaně hovoří
o postavení církve v našich dějinách. Po
krátkém ohlédnutí na kořeny křesťanství
u nás Duka a jeho dva souputníci relativně
podrobně probírají jednotlivé etapy dějin
20. století: od období mezi dvěma světovými válkami a přes nástup totalitarismu (nacismus) přecházejí k tragickému roku 1948,
probírají léta padesátá a šedesátá, ohlížejí
se za významným rokem 1968, reflektují
léta normalizace i přechod ke svobodné
společnosti. To vše z pohledu člověka, který
má široký přehled o dějinách nejen Československa (a poté České republiky). Dominik Duka prokazuje, že se v evropských
dějinách (nejen) 20. století pohybuje s přehledem a je schopen jednotlivé události
zasazovat do širších a někdy i překvapivých
historicko-společenských souvislostí. Podrobně se věnuje nejen katolické církvi, ale
také cestě „svého“ dominikánskému řádu,
na jehož konsolidaci se po roce 1989 sám
významně podílel.
Na knižním rozhovoru je znát snaha
o jednoduchost v pozitivním slova smyslu.
Duka jednotlivé historické etapy 20. století
uvádí stručně a zároveň velice jasně tak,
aby nebyl ani zcela nezasvěcený – tedy
především mladý – čtenář ztracen. Zároveň
zdařile kombinuje historický výklad s osvěžujícími zážitky, malými soukromými
příběhy, které jsou na běhu dějin mnohdy
tak fascinující. Ukazuje, že dějiny, jakkoli
se mohou zdát velké a vzdálené, jsou vždy
utvářeny lidmi a jejich neopakovatelnými
osudy, životními cestami, jejich originálním vztahem k Bohu i k církvi.
Český primas cituje zakladatele Jeruzalémské biblické školy Marie-Josepha
Lagrange, který napsal, že církev je „res
in fieri“ (skutečnost, která se stává, je ve
stálém pohybu). Dominik Duka toto prohlášení dokládá nejen svým historickým
výkladem, ale také svou vlastní životní
zkušeností.
Lukáš Jirsa
47
RECENZE
48
Jindřich Cigánek
Velké příběhy Bible
Řecko český
Nový zákon
Montanex 2011
Česká biblická společnost 2011
V předkládané publikaci je čtenář postupně
a systematicky uváděn
do tajemství Bible
a jejího poselství současnému světu. Text je
pro větší srozumitelnost
a pochopitelnost doplněn mnoha poznámkami a vysvětlivkami a každá biblická kniha
je uvedena informacemi o jejích autorech,
místě a předpokládané době vzniku. Popisované děje jsou pevně zasazeny do dějových událostí příslušné epochy a jsou také
doplněny mimobiblickými historickými
informacemi či odkazy na příslušné pasáže
Písma. Pro větší srozumitelnost je kniha
také doplněna mnoha přehlednými tabulkami a mapovými podklady.
Znalost Bible patří k základům vzdělanosti, čemuž může Cigánkova kniha dobře
posloužit. Není to publikace, která se po
prvním přečtení uloží v knihovně, ale je to
kniha, k níž se může (nejen neakademický)
čtenář dlouhodobě vracet.
Velké příběhy Bible zpracoval prof. Jindřich Cigánek, pedagog a vědecký pracovník
Vysoké školy báňské v Ostravě s více než
padesátiletou odbornou a pedagogickou
praxí. Je členem vědeckých rad, zahraničních akademií věd a produktivním publicistou, který je autorem nebo spoluautorem
25 knižních a více než 600 jiných, převážně
odborných publikací. Teologii studoval
u prof. ThDr. Josefa Zvěřiny a Palestinu,
s přilehlými biblickými krajinami, procestoval za doprovodu mons. ThDr. Jána Majerníka, profesora biblistiky na University
of Florida. To jej přivedlo k zájmu o srovnání biblických sdělení se současnými
poznatky historie a archeologie, a posléze
k napsání této knihy.
Díky své mnohaleté praxi profesor Cigánek vyniká schopností systémově setřídit
roztříštěné informace, zjednodušit složité
problémy a zkrátit rozsáhlé texty. Těchto
svých zkušeností a předností také náležitě
využil při napsání této knihy. Každý, kdo se
chystá číst Bibli – a zejména ten, kdo ji chce
číst poprvé – může tedy sáhnout po dobrém
a poučeném průvodci, bez ohledu na to, zda
je věřící či nevěřící, bez ohledu na věk a bez
ohledu na to, k jaké náboženské denominaci patří – to budiž řečeno se všemi klady
a zápory. Kniha je napsána s nadhledem
a v přívětivém ekumenickém duchu.
Paula Fassati
Ve srovnání s jinými
evropskými národy
měli Češi k dispozici
kompletní překlad Bible již velmi záhy – po
Italech a Francouzích,
před Němci a Angličany. První redakce celé
staročeské Bible vznikla okolo roku 1360 (dokončení kritické
edice Biblí Drážďanské a Olomoucké, které
reprezentují tento překlad, obstaraly badatelky Ústavu pro jazyk český AV ČR v loňském roce). V dějinách biblického překladu
se čeština může navíc pochlubit velkým
počtem tlumočení Bible, který je (na tak
relativně malý počet mluvčích) vskutku pozoruhodný; v tomto ohledu zaujímá čeština
jedno z prvních míst ve světovém měřítku
(např. roku 2009 vyšly hned tři překlady
celé Bible do češtiny: Bible. Překlad 21.
století; Český studijní překlad; Jeruzalémská Bible). V dlouhých dějinách českého
biblického překládání jsme však neměli
k dispozici publikaci obsahující originální
řecký text Nového zákona spolu s paralelním českým překladem. Od září 2011 to
již neplatí: Česká biblická společnost spolu
s Deutsche Bibelgesellschaft totiž vydala
publikaci Nestle-Aland: Řecko-český Nový
zákon, a čeština se tak zařadila k velice
malému počtu národů, které původní řecký
text s jeho zrcadlovým překladem do národního jazyka mají.
Z řeckých verzí Nového zákona editoři
zvolili kritickou edici Nestle-Aland v jejím
zatím posledním, tj. 27. revidovaném vydání (vyd. Deutsche Bibelgesellschaft, 2006).
Je to všeobecně uznávaný kritický text, který je nevyhnutelným základem pro moderní novozákonní studia. Z českých převodů
editoři zvolili nejrozšířenější (a nejvíce
akceptovaný v kruzích teologických a filologických) moderní český překlad: Český
ekumenický překlad (vyd. Česká biblická
společnost, 2008; první verze Nového zákona se objevila poprvé v roce 1978).
Svazek o 1760 stranách obsahuje tři
hlavní části:
Je to především úplný novozákonní text
v řeckém jazyce koiné (pozdní a „uvolněnější“ varianta staré řečtiny) spolu se
synopticky tištěným českým ekumenickým
překladem a pěti přílohami. Každá jazyková verze (řecká i česká) navíc obsahuje
vlastní nezávislý textový aparát a vlastní
odkazy.
Před paralelním textem Nového zákona
předchází český překlad úvodu k 27. vydání
Nestle-Aland, který z německého originálu
s přihlédnutím k anglické a latinské verzi
přeložil bohemista a klasický filolog dr.
Josef Šimandl. Tento úvod nejprve stručně
líčí historii Nestleovy edice Nového zákona
(později edice Nestle-Aland) a poté podrobně popisuje předkládané 27. vydání:
zejména kritický aparát obsahující popis
jeho struktury a detailní popis kritických
značek a řeckých rukopisných textů Nového zákona, takzvaných svědků různé
důležitosti pro stanovení primárního textu,
a přehled starých latinských, syrských,
koptských a ostatních starých překladů.
V úvodu je též stručně charakterizováno
pět příloh (appendices) zařazených za paralelní text Nového zákona jako integrální
součást edice a obsahujících různé soupisy:
Řecké a latinské rukopisy, Různočtení
menšího významu, Rozdíly v edicích, Citovaná a spřízněná místa, Značky a zkratky.
Třetí, zcela separátní částí publikace, jež
už není součástí Nestleho-Alandovy edice
Nového zákona, je dvousetstránkový Slovník novozákonní řečtiny olomouckého novozákoníka prof. Ladislava Tichého. Tento
slovník středního rozsahu je zaměřen na jazykovou stránku řecké slovní zásoby Nového zákona a umožňuje těm, kdo mají aspoň
základní znalosti mluvnice novozákonní
řečtiny, číst řecký text Nového zákona bez
větších problémů. Obsahuje všechna řecká
slova (lexémy) vyskytující se v textu Nového zákona. Každé heslo tohoto bilingvního
slovníku je mimo sám řecký lexém a jeho
český překlad opatřeno stručnou tvaroslovnou charakteristikou lexému, počtem jeho
výskytů v Novém zákoně a leckdy i odkazy
na verše novozákonních knih. Vlastnímu
slovníku předchází předmluva, poznámky
pro uživatele, použité zkratky a soupis
relevantní literatury obsahující slovníková
a gramatická díla týkající se slovní zásoby
a mluvnice řeckého Nového zákona. Po samostatném vydání tohoto slovníku v roce
2002 je tato pomůcka vydána podruhé.
Knihu uvítají nejen novozákonní badatelé, ale i studenti teologie, klasické filologie,
bohemistiky a vůbec zájemci o původní
text Nového zákona a novozákonní problematiku i všichni, kdo chtějí hlubším
ponorem do původního novozákonního
textu prohloubit i svou křesťanskou víru.
Čtenář tak není odkázán jen na překlady do
moderních jazyků (včetně češtiny), jež bývají někdy nepřesné, zkreslující či zužující.
Nemusí navíc při neznalosti toho či onoho
řeckého slovíčka sahat po dalším svazku:
stačí zalistovat v připojeném slovníku.
Vladimír Petkevič
Petr Sláma
Tanu rabanan:
Antologie rabínské literatury
Vyšehrad 2010
O rabínské literatuře
existuje v češtině několik knih. Rabínské
texty samy však byly do
češtiny přeloženy jen
v nepatrné míře (např.
100 citátů v brožurce
Jiřího Langra z roku
1938, traktát Avot
v překladu A. Steina z roku 1884, O. Klímy
z roku 1951 a B. Noska z roku 1994). Obsáhlá antologie pořízená Petrem Slámou,
starozákoníkem z Evangelické teologické
fakulty UK, je tudíž v českém prostředí
průkopnickým dílem.
Autor se rabínskou literaturou zabývá
a přednáší o ní již řadu let. Své hluboké
znalosti uplatnil v důkladné a přitom srozumitelně a čtivě napsané úvodní studii,
v níž vysvětluje teologické východisko
rabínské literatury (teorii písemné a ústní
Tóry) a popisuje dějinný rámec a periodizaci rabínského hnutí a jednotlivé žánry
a díla rabínské literatury. Jsou zde uvedeny
i křesťanské pohledy na židovství a židovské názory na okolní svět a křesťanství.
Studii uzavírá přehled dalších směrů židovského myšlení až po moderní studium
judaistiky.
Vlastní antologie v rozsahu 300 stran
obsahuje ukázky ze všech žánrů rabínské
literatury, které autor promyšleně vybral
a přeložil. V přeložených textech graficky
odlišil biblické citáty (tištěny polotučně,
příslušný odkaz připojen po straně petitem) a části textu psané v originálu aramejsky (tištěny kurzívou). Jelikož je styl
originálu velmi úsporný, až úsečný, doplnil
překladatel pro větší srozumitelnost slova
či věty, které uzavřel do hranatých závorek.
Všechny tyto úpravy, které vyžadují důkladné znalosti, velmi napomáhají čtenáři,
aby si učinil co nejpřesnější představu
o struktuře originálu. Častou aramejskou
frázi Tanu rabanan (naši mistři vyučovali),
kterou bývá uvozována starší tradice, použil autor výstižně jako název celé knihy.
Ukázky jednotlivých žánrů jsou řazeny
podle doby vzniku. Každé ukázce předchází úvod s odkazy na prameny a sekundární
literaturu, s vysvětlením kontextu a upozorněním na důležitá místa.
První ukázky jsou ze tří targumů, aramejských převodů či parafrází hebrejské
Bible. Ukázky, otištěné paralelně, se týkají
biblického oddílu Gn 4,1–8 o Kainovi
a Ábelovi.
Následují vybrané části z výchozího
dokumentu rabínského židovství, kterým je
Mišna, zredigovaná na přelomu 2. a 3. století n. l. Z 63 traktátů Mišny Petr Sláma vybral a přeložil tři (Brachot, Avot a Jadajim)
a připojil ještě zpracování traktátu Brachot
v „dodatcích“ k Mišně zvaných Tosefta.
Máme tak možnost zajímavého srovnání
odpovídajících textů.
Dalším typickým žánrem jsou výklady
biblických textů (psané Tóry) zvané midraše. Z pěti sbírek vybral autor devět ukázek.
Jedna z nich vykládá příběh z Gn 4,1–15
a umožňuje srovnat pohled na totéž biblické místo v targumech a v midraši.
Antologii uzavírají ukázky z obou talmudů, jeruzalémského a babylonského.
V nich jsou k jednotlivým krátkým úsekům
z Mišny připojeny pozdější výklady a diskuse různých rabínů a další komentáře.
Autor promyšleně vybral ukázky typických
způsobů rabínské argumentace, především
zdůvodňování ustanovení Mišny biblickými citáty. Jelikož každá ukázka obsahuje celou kapitolu (perek) z příslušného
traktátu, máme možnost též sledovat, jak
se argumentace rozvíjí a posouvá, někdy
nečekaným směrem.
Z Talmudu jeruzalémského je v knize
jen jedna, zato neobyčejně poučná ukázka
fungování rabínských hermeneutických
pravidel (z traktátu Pesachim; řeší se
situace, kdy předvečer svátku Pesach připadne na šabat). Připojena je ukázka ze
samostatného traktátu Avot de-rabi Natan
obsahující zakládající legendu o útěku rabana Jóchanana ben Zakaje z obleženého
Jeruzaléma.
Talmud babylonský je velmi rozsáhlé
dílo (standardní vydání má 2900 oboustranně hustě potištěných listů), takže bylo
možno vybrat jen šest ukázek z různých
traktátů, v rozsahu 1 až 10 listů. Nejdelší
je předposlední ukázka věnovaná otázkám
eschatologickým. Závěrečnou krátkou
ukázkou se Petru Slámovi podařilo celou
antologii zajímavě uzavřít. Pointu však neprozradím.
Na konci knihy jsou připojeny cenné
pomůcky: obsáhlý glosář a rejstřík důležitých termínů rabínské literatury, na které se
v textu knihy soustavně odkazuje, rejstřík
rabínů zmiňovaných v textu, rejstřík biblických a rabínských pramenů a jmenný
rejstřík. O jejich užitečnosti se každý čtenář
rychle přesvědčí.
Na závěr je třeba autorovi i nakladatelství upřímně poděkovat za ojedinělou
a skvělou publikaci. Je příznačné, že ji autor
věnoval dlouholetému redaktorovi Vyšehradu Jaroslavu Vrbenskému.
Vladimír Roskovec
www.nakladatelstvibergman.cz
RECENZE
Hans Küng
Vybojovaná svoboda
Vzpomínky
Hans Küng, jeden z nejvýznamnějších
teologů dvacátého století, který působil jako teologický expert (peritus) na
druhém vatikánském koncilu, bilancuje
svůj život, který se měl stát bojem za
jeho vlastní svobodu i svobodu uvnitř
římskokatolické církve. První svazek
jeho pamětí, nazvaný VYBOJOVANÁ
SVOBODA, zachycuje období prvních
čtyřiceti let jeho života – od dětství
a dospívání, ovlivněného druhou světovou válkou, až do roku 1968, kdy byl
již mezinárodně uznávaným teologem.
S nadhledem, humorem, ale zároveň
bez přikrášlení vzpomíná na teologická
studia v Římě, na svou kariéru kněze
a profesora a na události a osobnosti,
které formovaly jeho postoj k náboženství, církvi a ekumenismu. Velkou část
knihy pak zabírá Küngův strhující popis
zákulisního dění, machinací a intrik
během druhého vatikánského koncilu
včetně setkání a spolupráce s tehdy
mladým a reformně naladěným teologem Josephem Ratzingerem.
Pevná vazba, 537 stran.
Knihu objednávejte na adrese:
[email protected]
www.nakladatelstvibergman.cz
49
KOMENTÁŘE
Kapsář Petra Koláře: Všelék Referendum
„Nastala vhodná doba
na to, aby o důležitých
otázkách… mohli občané rozhodnout v krajském referendu“, tvrdí
jihomoravský hejtman
M. Hašek (HN 9. 11.
2011). Nedávno chtěli
někteří z našich čelných představitelů referendem rozhodnout o tom, zda církvím
vrátit nebo nevrátit komunisty zabavený
majetek, a vyskytnul se už i návrh na referendum o dodržení nebo naopak nedodržení slibu ministra zdravotnictví, týkajícího
se zvýšení lékařských platů. Referendum
je v módě, ale nezdá se, že by to byl plíživý
návrat k přímé demokracii švýcarského
typu. Spíše to vypadá na „trik“ (HN)
politiků, jak uhnout před odpovědností
za nepříjemná rozhodnutí, která by měli
učinit, nebo jak nastražit chytráckou past
politickým soupeřům.
Kdybych do toho mohl mluvit i já,
usiloval bych také – samozřejmě zcela nezištně a nezáludně – o jedno referendum:
Navrhnul bych referendum o zabavení
veškerého majetku těm, kdo v rozmezí let
1990–2000 vydělali u nás jednu miliardu
korun nebo více. Jaképak cavyky s nimi,
když už nemusíme respektovat vlastní justici ani dbát o dodržování daného slova?
A dokonce bych přitom připustil, že ty
peníze nemusí jít do kapes referendujících
občanů, ale do státní pokladny, která věru
někdy neví, kam se za scházejícími miliardami vrtnout.
NOEMI
seznamka pro křesťany

pro věřící všech věkových skupin

kontakty včetně vzkazů a fotografií

pobyty pro nezadané
Podrobné informace:
Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice
telefon: 777 222 877
[email protected]
www.noemka.cz
Mediář Josefa Beránka
N
a pražském arcibiskupství se 3. listopadu 2011 konal kulatý
stůl na téma „Morální
aspekty v ekonomice“.
Kromě arcibiskupa
Duky a zástupců arcibiskupství se ho zúčastnili
také německý velvyslanec Detlef Lingemann
a manažeři velkých německých společností
působících u nás. Tolik tisková zpráva arcibiskupství, která končí větou: „Zazněl také
názor, aby církev k tématu korupce zaujímala na veřejnosti častěji svůj postoj.“
V médiích jsem informaci o setkání nezaznamenal, i když se o korupci nyní mluví
všude. ČT 1 uvedla zajímavý dokument
s několika „sojkami“, počínaje mediálně
známým Michálkem a konče učitelkami,
které se vzepřely ubližování dětem z děcáku či upravování známek prominentním
dětem. A reportéři si všimli zajímavé
souvislosti: všichni, kdo měli dost pozorné
svědomí, aby si všimli svinstva, byli věřící
lidé. To jsou věru ideální příklady, jak dnes
může církev ve veřejném prostoru dát najevo svůj postoj: Za prvé podpořit – třeba
právě zorganizováním společného setkání
viditelnými představiteli církve – ty, kdo
cítí, že něco není v pořádku, a chtějí jednat
jinak. Za druhé, a to už je třešnička na
dortu, nechat promluvit do médií ty, kdo
šli s kůží na trh a zkusili jednat jinak. Média milují příběhy těch, kteří jdou vlastní
cestou, a pošklebují se těm, kteří o ní jen
50
vykládají. Nemějme jim to za zlé. Novináři
by také chtěli zažít velké věci, a většinou
o nich jen povídají...
K
do neštěpí, dováží. Takhle nazvali
v Euru reportáž ze setkání „energetických manažerů a odborníků“, kteří se
shodli na tom, že v souladu s vládní koncepcí „významnou roli v budoucnu sehraje
jádro“ jako „nejperspektivnější zdroj“,
protože jaderné elektrárny jsou „v porovnání s výstavbou jiných zdrojů ekonomicky
nejvýhodnější“. Otázkou je, pro koho jsou
tak výhodné. V témže období totiž Respekt
přinesl rozhovor s renomovaným expertem
na jadernou problematiku, který tvrdí, že
v Americe ustupují od jaderné energetiky
právě proto, že je příliš drahá. V Evropě se
dnes rozšiřují jen dvě jaderné elektrárny
a obě se dramaticky prodražují a zpožďují
oproti původním předpokladům.
Plánovaný reaktor v Temelíně má využívat nové technologie, které zatím nebyly
realizovány ani odzkoušeny. „Je to jako kupovat zajíce v pytli. – Projeví se podobný
efekt (prodražování) jako ve Francii a ve
Finsku. Nezaplatíte to,“ suše říká expert.
Takže se nám může stát,
že nebudeme
ani
7.10.2009
15:07:47
štěpit, ani dovážet. Ještě že nám Evropa
dala dotaci na projekt komplexního zmapování možného využití obnovitelných
zdrojů na našem území. Zatím, jak se zdá,
nevíme, ani kolik bude stát potenciální
jádro, ani nakolik bychom vůbec mohli využívat jiné zdroje.
„K
upte si svého Řeka, bude odpočívat
za vás.“ Populární vtípek z posledních dní dokládá, že panika z další z evropských krizí dorazila do české kotliny.
Ukazuje se totiž, že Řekové nejsou jediní
průšviháři, kteří si nechali namluvit, že život nad poměry je přece „normálka“.
Dnes už víme, že řecký dluh je nesplatitelný – během léčby vzrostl dluh ze 142 % na
166 % HDP, a bude-li „snížen“ na snesitelnou
polovinu, věřitelé to tvrdě pocítí. Po Řecku
přicházejí banky, napsal Respekt podobně
jako jiná média, ale na rozdíl od Řecka banky příliš nelituje (přece musely vědět, koho
tak rády úvěrují). A banky to vědí a ty západoevropské se domáhají slyšení u politiků.
To už se blížíme k dalšímu dějství. Opravné
položky bank za řeckou tragikomedii totiž
nejsou tím nejhorším, co nás může čekat.
Lidové noviny upozornily na fakt, že
zatímco všichni upínají zraky na zadlužené veřejné rozpočty, nějak se přestalo
sledovat, že sami Evropané si napůjčovali
120 % HDP. „V posledních dvanácti letech
rostl objem bankovních úvěrů soukromému sektoru ještě rychleji než rostl veřejný
dluh.“ Přitom nárůst HDP v témže období
činil ani ne polovinu nárůstu půjček. Zbytek se projedl. Ukazovat prstem na pohodlné Řeky, ziskuchtivé banky či populistické
evropské vlády zřejmě nestačí.
V kolébce evropské kultury už přiznali,
že si žili nad poměry. Kdy si přiznáme, že
potřebujeme Evropu s vizí a (z)dravou pracovní soutěživost?
www.facebook.com/nakladatelstvi.portal
www.portal.cz
A. Grün
T. Dostatni, J. Šubrt
Co živí lásku
Dominik Duka
– Tradice, která je výzvou
Vztahy a spiritualita
Grün medituje nad smyslem lidského života, kterým je láska: vyvážená láska k sobĢ
samému i druhým. Láska nikoli jako zbožštĢní druhého, ale jako naplnĢný vztah, který se dává a zároveŸ je druhým obohacován. Láska nikoli jako sex a libidinózní narcismus, ale vztah, který je živen z božského
pramene a je vždy inspirována shƽry.
brož., 136 s., 215 Kč
AutoƎi reŇektují témata, která jsou souēasnému pražskému arcibiskupovi drahá: smysl
tradice, zvláštĢ katolické v kontextu moderních dĢjin, koƎeny víry a vĢrnosƟ církvi, dĢjiny
domikánského Ǝádu. Probírají však také a pƎedevším jeho dnešní názory na ēeskou spoleēnost, stát, stav dialogu státu a církve.
váz., 216 s., 269 Kč
J. a S. Eldredgeovi
M. ScoƩ Peck
Láska a boj
PƎátelská snĢhová vloēka
Cesta ke spokojenému manželství
Manželé Eldredgeovi popisují svƽj pƎíbĢh od naivních pƎedstav o manželství pƎes myšlenky na rozvod, pƎes nové hledání lásky
skrze Boha až po nalezení smyslu trvalého
vztahu. Všichni žijeme ve velkém pƎíbĢhu,
který se odehrává uprostƎed boje. Je pouze na nás, zdali chceme tento boj vést s Boží
pomocí.
Obyēejný pƎíbĢh o neobyēejných vĢcech
Když malé JanĢ pƎistane na nose snĢhová
vloēka, zaēíná pƎemýšlet o tom, co za vloēku to
je: jestli je hodná, jak je stará, jestli ji má vloēka
ráda. Uvažování nad kolobĢhem vloēek vedou
Janu k myšlenkám o Bohu, ke kterému si vytváƎí nový, osobní vztah. Novela se dotýká složitých otázek, pƎesto pƽsobí svĢže a lehce.
váz., 64 s., 175 Kč
brož., 248 s., 315 Kč
Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected]
Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8; Dominikánské nám. 8, Brno
universum_2010.indd 1
3.11.2011 12:00:23
Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
nabízí v rámci celoživotního vzdělávání
nové kurzy dalšího vzdělávání
k etické výchově vhodné zejména pro učitele
•
•
•
•
Etika a etická výchova v zrcadle evropského školství – 6 hodin
Plánování předmětu etická výchova – 6 hodin
Cíle a obsahy etické výchovy (od RVP ZV ke školní předmětové osnově) – 8 hodin
Metoda filosofického dialogu a etická výchova na ZŠ – 8 hodin
Přihlášky a informace o kurzech vyřizuje garant kurzů: PhDr. Zuzana Svobodová, PhD.,
[email protected]
nebo referent CŽV: Mgr. Helena Machulová,
[email protected]
Seznam dalších kurzů CŽV naleznete na webových stránkách fakulty:
www.tf.jcu.cz
Teologická fakulta JU, Kněžská 8, 370 01 České Budějovice
.ŉtçNRYVNpKR
2ORPRXF
WHOID[
PRELO
UHIXJLXP#UHIXJLXPF]
(GLĀQtŉDG\
6RXERUQpGtOR7RPiåHäSLGOtND
6RXĀDVQpRWi]N\
dŽŵĄƓaƉŝĚůşŬͮsĂƟŬĄŶƐŬĠƉƌŽŵůƵǀǇ
EĞĚĢůŶşǌĂŵǇƓůĞŶşƐdŽŵĄƓĞŵaƉŝĚůşŬĞŵ͘
ǇŬůƵƐ;ϮϬϭϭʹϮϬϭϮͿ͘
WƌŽ ŶĂƐƚĄǀĂũşĐş ĐşƌŬĞǀŶş ƌŽŬ ƉƎĞĚŬůĄĚĄŵĞ
ēƚĞŶĄƎƽŵ ĚŽƉŽƐƵĚ ŶĞǀǇĚĂŶĠ ǀĂƚŝŬĄŶƐŬĠ
ƉƌŽŵůƵǀǇŬĂƌĚŝŶĄůĂaƉŝĚůşŬĂǌůĞƚϮϬϬϱͬϮϬϬϲ͘
EĂƉŽŵĄŚĂũşŬŽǎŝǀĞŶşǀǌƚĂŚƵŬĞ^ůŽǀƵ͕ũĞǎƽŚ
ĐşƌŬǀŝĚĂƌŽǀĂů͘
sĄǌĂŶĄ͕ϮϰϬƐƚƌĂŶ͕ϮϰϬ<ē͘
^ĞƌŐĞũƵůŐĂŬŽǀͮ:ĂůƚƐŬǉĂŬŽŶƐƚĂŶƟŶŽͲ
ƉŽůƐŬǉĚĞŶşŬ͘ƵĐŚŽǀŶşĚĞŶşŬƚĞŽůŽŐĂ//
ĞŶşŬǇ ^ĞƌŐĞũĞ ƵůŐĂŬŽǀĂ ;ϭϴϳϭʹϭϵϰϰͿ͕
ŶĞũǀĢƚƓşŚŽ ƌƵƐŬĠŚŽ ƚĞŽůŽŐĂ ŵŽĚĞƌŶş ĚŽďǇ͕
ŶĞďǇůǇ ǌĂŵǉƓůĞŶǇ Ŭ ƉƵďůŝŬŽǀĄŶş͘ hǀĄĚĢũş
ĚŽ ĂƵƚŽƌŽǀĂ ďŝůĂŶĐŽǀĄŶş Ɛ ǎŝǀŽƚĞŵ͕ ƚĢǎŬŽƵ
ŶĞŵŽĐşŝďůşǎşĐşƐĞƐŵƌƚş͘:ƐŽƵŶĞŽƉĂŬŽǀĂƚĞůͲ
ŶǉŵƐǀĢĚĞĐƚǀşŵŬƎĞƐƛĂŶƐŬĠŶĂĚĢũĞ͘
sĄǌĂŶĄ͕ϭϲϬƐƚƌĂŶ͕ϭϲϬ<ē͘
DĂƌŬŽ/͘ZƵƉŶŝŬͮ^ĂƌŬŽĨĄŐŽƚĐĞdŽŵĄƓĞ
aƉŝĚůşŬĂ
<ĂƌĚŝŶĄůdŽŵĄƓaƉŝĚůşŬ͕ƵůŽǎĞŶǉǀĞǀĞůĞŚƌĂĚͲ
ƐŬĠ ďĂǌŝůŝĐĞ͕ ƐƉŽēşǀĄ ǀ ƐĂƌŬŽĨĄŐƵ͕ ŶĂ ŶĢŵǎ
ŵŽǌĂŝŬŽǀĄ ǀǉǌĚŽďĂ DĂƌŬĂ ZƵƉŶŝŬĂ͕ ƐǀĢƚŽǀĢ
ƵǌŶĄǀĂŶĠŚŽ ƵŵĢůĐĞ͕ ǀǇũĂĚƎƵũĞ ĐĞůŽǎŝǀŽƚŶş
ƉŽƐůĄŶş ƚŽŚŽƚŽ ͣǀĞůŬĠŚŽ ĞĐŚĂ͘͞ sǉŬůĂĚ ŝŬŽͲ
ŶŽŐƌĂĨŝĐŬǉĐŚǀǇŽďƌĂǌĞŶşǀƚŽŵƚŽƉƌƽǀŽĚĐŝũĞ
ǌĄƌŽǀĞŸŝŶƐƉŝƌĂƚŝǀŶşŵĞĚŝƚĂƚŝǀŶşēĞƚďŽƵ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϯϲƐƚƌĂŶ͕ϱϬ<ē͘
>ĄǌĂƌŽ/ƌŝĂƌƚĞͮ&ůŽƌŝĚĂĞǀŽůŝ;ϭϲϴϱʹϭϳϲϳͿ
EĄƐůĞĚŽǀŶŝĐĞƐǀ͘sĞƌŽŶŝŬǇ'ŝƵůŝĂŶŝ
<ůĂƌŝƐŬĂͲŬĂƉƵĐşŶŬĂǌŬůĄƓƚĞƌĂǀŝƚƚăĚŝĂƐͲ
ƚĞůůŽƉƎşŬůĂĚŶĢƵŬĂǌƵũĞŶĂƵŵĢŶşĚŝƐŬƌĠƚŶşŚŽ
ƐŶĄƓĞŶş ƚşǎŝǀĠ ŶĞŵŽĐŝ͘ :ĂŬŽ ƐǀĢƚŝĐĞ ũĞ ƉĂƚͲ
ƌŽŶŬŽƵƚƌƉşĐşĐŚǀŶĞǀǇůĠēŝƚĞůŶǉĐŚĐŚŽƌŽďĄĐŚ
Ă ƚĢĐŚ͕ ŬƚĞƎş ƐĞ ƉŽŬŽƵƓĞũş Ž ƉƎĞŬŽŶĄǀĄŶş
ƌŽǌŵƌǌĞůŽƐƚŝĂǎŝǀŽƚŶşǀǇŚĂƐůŽƐƚŝ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϭϲϬƐƚƌĂŶ͕ϭϰϬ<ē͘
WĂǀĞůŵďƌŽƐͮ>ĂŝŬĂũĞŚŽƉŽƐůĄŶş
DƵēĞĚŶŝĐƚǀşʹƐǀĢĚĞĐƚǀş
ŬƚƵĄůŶşƚĠŵĂůĂŝŬĂƐĞŽƚĞǀşƌĄǀƓŝƌƓşŵŬŽŶƚĞǆͲ
ƚƵƚĞŽůŽŐŝĞ͕ĂƚŽƉŽĚůĞǌŶĄŵĠŚŽƐƉŽƌƵ<͘ZĂŚͲ
ŶĞƌĂĂ,͘h͘ǀŽŶĂůƚŚĂƐĂƌĂ͘sǉĐŚŽĚŝƐŬĞŵũƐŽƵ
ƉƌǀŽŬƎĞƐƛĂŶƐŬĠǀǉƌĂǌǇŵĂƌƚǇƌŝƵŵĂŵĂƌƚǇƌŝĂ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϮϯϮƐƚƌĂŶ͕ϮϱϬ<ē͘
:ŽŚŶ,ĞŶƌǇEĞǁŵĂŶͮĂƐŶƟŬƌŝƐƚĂ
^ŽƵďŽƌ ƚĞŵĂƚŝĐŬǉĐŚ ŬĄǌĄŶş Ž ŶƚŝŬƌŝƐƚŽǀŝ͕
ũĞŶǎƵƐĞĚŶĞǀŽǎşŵĐŚƌĄŵƵĂďƵĚĞƐĞǀǇĚĄͲ
ǀĂƚǌĂŽŚĂ͕ƐĞĚŽƚǉŬĄǌĄǀĂǎŶǉĐŚŵŽŵĞŶƚƽ
ƐǀĢƚŽǀǉĐŚĚĢũŝŶ͕ŬŽŵĞŶƚŽǀĂŶǉĐŚǀƐŽƵǀŝƐůŽƐƚŝ
Ɛ ƌĂĚŝŬĄůŶşŵŝ ďŝďůŝĐŬǉŵŝ ŽƚĄǌŬĂŵŝ͘ ^ǀĢƚĞĐ
EĞǁŵĂŶǀƓĂŬƚĂĚǇēůŽǀĢŬĂƚĢƓşĂƉŽǀǌďƵǌƵũĞ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϭϮϰƐƚƌĂŶ͕ϭϭϬ<ē͘
6WXGLHUXVNpKRP\åOHQt
3UDPHQ\VSLULWXDOLW\
6RFLHWDV
6WXGLMQtWH[W\&HQWUD$OHWWL
+ODV9HOHKUDGX
6ORYRDREUD]
ÿHåWtMH]XLWp
1iNXSSŉHVLQWHUQHW
ZZZUHIXJLXPF]
²VOHYD
&ƌĂŶƟƓĞŬjƎĞĚŶşēĞŬͮĚŵƵŶĚ<ĂŵƉŝĄŶ^:;ϭϱϰϬʹϭϱϴϭͿ
ŶŐůŝĐŬǉũĞǌƵŝƚĂĂŵƵēĞĚŶşŬ
sǇƉƌĄǀĢŶşŽĂŶŐůŝĐŬĠŵũĞǌƵŝƚŽǀŝĂŵƵēĞĚŶşŬŽǀŝǌĚŽďǇŶĞƐŶĂĚŶǉĐŚŶĄďŽǎĞŶƐŬǉĐŚƐƉŽƌƽϭϲ͘ƐƚŽůĞƚş͘^ĄŵĚŽďƎĞ
ŽďĞǌŶĄŵĞŶǉƐƌƽǌŶǉŵŝŬƎĞƐƛĂŶƐŬǉŵŝƚƌĂĚŝĐĞŵŝŶĂŬŽŶĞĐŶĂĐŚĄǌşďŽŚĂƚƐƚǀşǀƉƌŽƉŽũĞŶşƐ\şŵĞŵ͘:ĞǀǉǌŶĂŵŶĢ
ƐƉũĂƚǉƐƵŶŝǀĞƌǌŝƚŶşŵƉƌŽƐƚƎĞĚşŵWƌĂŚǇĂƌŶĂ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϲϰƐƚƌĂŶ͕ϰϬ<ē͘

Universum 4 / 2011 - Česká křesťanská akademie

Transkript

Podobné dokumenty

Jsem hrdý na to, že jsem Čech

Foto: Martin Novák

Test kunnskapene dine 11.

Svatováclavské putování

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa