Raskova_Subsistence

Transkript

Raskova_Subsistence
ANTHROPOS
Studies in Anthropology, Palaeoethnology, Palaeontology
and Quaternary Geology, Vol. 31, N.S. 23, 2010
ZDEŇKA NERUDOVÁ (ed.)
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
Interdisciplinární studie
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
Eine Interdisziplinäre Studie
ZDEŇKA NERUDOVÁ (ed.)
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
Interdisciplinární studie
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
Eine Interdisziplinäre Studie
MORAVSKÉ ZEMSKÉ MUZEUM
BRNO 2010
Publikaci odborně recenzovali:
Mgr. Martin Ivanov, Dr., Ústav geologických věd PřF MU, Brno (kap. 16)
RNDr. Vlasta Jankovská, CSc., Botanický ústav AV ČR, v.v.i., Brno (kap. 7)
RNDr. Jaroslav Kadlec Dr., Geologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha (kap. 3, 6)
RNDr. Miriam Nývltová Fišáková, Archeologický ústav AV ČR, v.v.i., Brno (kap. 13–15, 17)
RNDr. Jiří Otava CSc., Česká geologická služba, Brno (kap. 3)
Ing. Ivo Světlík, PhD, Ústav jaderné fyziky AV ČR, v.v.i., Praha (kap. 10)
doc. PhDr. Slavomír Vencl, DrSc., Archeologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha (kap. 4, 5, 9–10, 12)
Vydání publikace bylo financováno Správou jeskyní Moravského krasu.
© 2010, Edited by Zdeňka Nerudová
© 2010, Translation Karel Valoch, Jana Kličová, Bernadeta Kufel, Michaela Rašková Zelinková,
Martina Moravcová, Zdeňka Nerudová
© 2010, Layout Silvie Straková, Lea Novotná
© 2010, Moravské zemské muzeum
ISBN 978-80-7028-367-7
K. Valoch při návštěvě Krems-Wachtbergu
20. 8. 2007. Foto P. Neruda.
K. Valoch beim Besuch in Krems-Wachtberg
am 20. 8. 2007. Foto P. Neruda.
Doc. PhDr. Karel Valoch, DrSc. se narodil 15. dubna 1920 v Brně.
Tuto publikaci mu věnujeme k jeho neuvěřitelným 90. narozeninám.
OBSAH / INHALT
Zdeňka Nerudová – Petr Neruda
1. PŘEDMLUVA
VORWORT
11
Jiří Hebelka
2. ÚVODNÍ SLOVO
GENERÁLNÍ REKONSTRUKCE JESKYNĚ BALCARKY
GENERELLE REKONSTRUKTION DER BALCARKA-HÖHLE
13
Ladislav Slezák
3. GEOLOGICKÁ POZICE JESKYNĚ BALCARKY
DIE GEOLOGISCHE POSITION DER BALCARKA-HÖHLE BEI OSTROV (BEZ. BLANSKO)
15
Karel Valoch
4. HISTORIE VÝZKUMŮ JESKYNĚ BALCARKY
DIE GESCHICHTE DER ERFORSCHUNG DER BALCARKA-HÖHLE
21
Petr Neruda – Zdeňka Nerudová
5. ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM V PROSTORU BALCARKA – „MUZEUM“ V LETECH 2001–2002
ARCHÄOLOGISCHE GRABUNG IM BEREICH DES HÖHLENTEILES
„MUSEUM“ IN DER BALCARKA-HÖHLE
28
Petr Neruda
6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V ROCE 2007
STRATIGRAPHIE DER BALCARKA-HÖHLE AUF GRUND DER GRABUNG
DES ANTHROPOS-INSTITUTS IM JAHRE 2007
35
Nela Doláková
7. PALYNOLOGICKÉ VÝSLEDKY STUDIA SEDIMENTŮ JESKYNĚ BALCARKA (2007)
PALYNOLOGISCHE ERGEBNISSE DER SEDIMENTUNTERSUCHUNG
IN DER BALCARKA-HÖHLE (2007)
51
Luděk Seitl
8. JESKYNĚ BALCARKA – ZIMOVIŠTĚ SAMIC JESKYNNÍHO MEDVĚDA
OSTEOLOGICKÝ MATERIÁL Z VÝZKUMU V R. 2007
DIE BALCARKA-HÖHLE, EIN ÜBERWINTERUNGSPLATZ VON HÖHLENBÄHRENWEIBCHEN
DAS OSTEOLOGISCHE MATERIAL AUS DER GRABUNG IM JAHRE 2007
55
Zdeňka Nerudová – Petr Neruda
9. TECHNOLOGICKÝ A TYPOLOGICKÝ ROZBOR KAMENNÉ ŠTÍPANÉ INDUSTRIE
Z JESKYNĚ BALCARKY. TECHNOLOGISCHE UND TYPOLOGISCHE ANALYSE
DER STEININDUSTRIE AUS DER BALCARKA-HÖHLE.
67
Petr Neruda
10. CHRONOLOGICKÁ POZICE PALEOLITICKÉHO OSÍDLENÍ JESKYNĚ BALCARKY
VE STŘEDOEVROPSKÉM KONTEXTU. CHRONOLOGISCHE POSITION DER PALÄOLITHISCHEN
BESIEDLUNG DER BALCARKA-HÖHLE IM MITTELEUROPÄISCHEN KONTEXT
83
Bernadeta Kufel
11. USE-WEAR ANALYSIS OF MAGDALENIAN BURINS FROM BALCARKA CAVE
TRASOLOGICKÁ ANALÝZA RYDEL MAGDALÉNIENU Z JESKYNĚ BALCARKY
96
Karel Valoch
12. KOSTĚNÉ A PAROHOVÉ ARTEFAKTY Z JESKYNĚ BALCARKY
KNOCHEN- UND GEWEIHARTEFAKTE AUS DER BALCARKA-HÖHLE
9
100
Michaela Rašková Zelinková
13. INDUSTRIE Z TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH MATERIÁLŮ Z JESKYNĚ BALCARKY
DIE INDUSTRIE AUS HARTEN TIERSTOFFEN AUS DER BALCARKA-HÖHLE
107
Michaela Rašková Zelinková
14. SOBI Z BALCARKY: SEZONALITA A DEMOGRAFIE
DIE RENTIERE DER BALCARKA-HÖHLE: SAISONALITÄT UND DEMOGRAPHIE
131
Michaela Rašková Zelinková
15. SUBSISTENČNÍ STRATEGIE MAGDALÉNSKÝCH LOVCŮ: EXPLOATACE SOBŮ
SUBSISTENZSTRATEGIE DER MAGDALÉNIEN-JÄGER: EXPLOITATION DER RENTIERE
143
Miriam Nývltová Fišáková
16. SEZONALITA MAGDALÉNIENSKÉ LOKALITY BALCARKA PODLE ANALÝZ PŘÍRŮSTKU
ZUBNÍHO CEMENTU. SAISONALITÄT DER MAGDALÉNIEN-FUNDSTELLE
IN DER BALCARKA-HÖHLE NACH DER ANALYSE DES ZUWACHSES VON ZAHNZEMENT
156
Martina Moravcová (Ábelová)
17. PALEOEKOLOGICKÉ A PALEOKLIMATICKÉ INTERPRETÁCIE NA ZÁKLADE IZOTOPOVEJ
ANALÝZY 18O/16O A 13C/12C SKLOVINY DRUHOV RANGIFER TARANDUS, EQUUS SP. A URSUS SP.
Z LOKALITY BALCARKA (MORAVSKÝ KRAS, ČESKÁ REPUBLIKA)
PALÄOÖKOLOGISCHE UND PALÄOKLIMATISCHE INTERPRETATION AUF GRUND
DER ANALYSE VON ISOTOPEN 18O/16O UND 13C/12C DES ZAHNSCHMELZES
DER ARTEN RANGIFER TARANDUS, EQUUS SP. UND URSUS SP. AUS DER BALCARKA-HÖHLE
(MÄHRISCHER KARST, TSCHECHISCHE REPUBLIK)
160
Petr Neruda – Zdeňka Nerudová
18. PŘEHLED HLAVNÍCH VÝSLEDKŮ INTERDISCIPLINÁRNÍ ANALÝZY JESKYNĚ BALCARKY
ÜBERSICHT DER WICHTIGSTEN ERGEBNISE DER INTERDISZIPLINÄREN ANALYSE
DER BALCARKA-HÖHLE
173
19. ADRESÁŘ AUTORŮ / LIST OF CONTRIBUTORS
178
10
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
1.
PŘEDMLUVA
Zdeňka Nerudová – Petr Neruda
Výzkumu moravských jeskyní se pracovníci Ústavu Anthropos MZM věnují dlouhodobě, plánovaně a s nemenší pílí, než
ostatním projektům. Na Absolonovu tradici odhalování tajemství Moravského krasu přímo navázal jeho bývalý studentský spolupracovník, později pracovník „oddělení pro diluvium“, jak byl původně označen Ústav Anthropos, a dnes emeritní zaměstnanec Moravského zemského muzea – doc. Karel Valoch.
Zpočátku ještě jako student se svým bratrem H. Wallochem a švagrem F. Čupikem někdy i potají „paběrkoval“ v tehdy známých jeskyních, později se však jako řádně vystudovaný archeolog brněnské univerzity společně s dalšími kolegy věnoval pečlivému vědeckému výzkumu jeskyní Moravského krasu. Spolu s R. Musilem přímo zkoumali jeskyni Pod hradem, Žitného
a Kůlnu. Za krasový můžeme považovat i výzkum staropaleolitického osídlení předpolí reliktu tzv. Woldřichovy jeskyňky na
Stránské skále u Brna v letech 1996–1998, na který dokonce získal finanční podporu National Geographic Society. Jeho životní lokalitou ale byla jeskyně Kůlna, ve které po skončení patnáctiletého výzkumu provedl společně s RNDr. Luďkem Seitlem
zdařilou výstavní instalaci, jež získala cenu Henry Ford European Conservation Awards za rok 1998.
Aktivní účasti na výzkumech jeskyní se ale K. Valoch nevyhýbá ani v pokročilém věku, kdy už by měl nárok na odpočinek.
Tak se stalo, že jsme v roce 2001 společně prováděli záchranný výzkum jeskyně Puklinové (Neruda – Nerudová – Valoch 2007)
a téměř souběžně také předběžný výzkum v Balcarce – „Muzeu“ (2001–2002; Neruda et al. 2002 a zde kap. 5). Do Balcarky
jsme se všichni vrátili znovu v roce 2007, kdy začínaly rekonstrukční práce a bylo zapotřebí odborně prošetřit situaci v horním vstupu do složitého systému jeskyně Balcarky. Po celou dobu trvání obou záchranných výzkumů zde byl K. Valoch nejen
osobně přítomen, ale neváhal ani aktivně pomoci, bylo-li toho zapotřebí.
Svojí účastí na výzkumu v Balcarce se tak K. Valoch jakoby symbolicky vrátil na začátek své profesní kariéry, kdy začínal
právě magdalénienem, který odkryl před více než sedmdesáti lety před jeskyní Ochozskou na Říčkách (zkoumal jej v roce 1938
a 1939 a souhrnně publikoval v roce 2002). Jeho zkušenosti a erudice nám byly velkou pomocí a lze si jen přát, aby i nadále
vychovával generace nových paleolitiků.
Rádi bychom poděkovali mnoha osobám, které se na výzkumu nějakým způsobem podíleli. Především velký dík patří
RNDr. Luďku Seitlovi, který díky svému letitému působení v Moravském krasu organizačně podchytil tuto akci, vše „uvedl do
pohybu“, domluvil cenné kontakty a subvence. I jeho zásluhou jsme naprosto bezproblémově mohli spolupracovat se Správou
jeskyní Moravského krasu a CHKO Moravský kras. Zaměstnancům obou institucí velice děkujeme nejen za to, že nám umožnili uskutečnit oba výzkumy v jeskyni Balcarce, za finanční prostředky na realizaci, ale i za vyřešení všech problémů a drobností, které se v průběhu akce objevily a které vždy stojí nejvíce sil. Jmenovitě bychom rádi vyjádřili svůj dík řediteli Správy
jeskyní České republiky RNDr. Jaroslavu Hromasovi za schválení výzkumné akce a její subvencování. Rovněž bychom chtěli
poděkovat vedoucímu Správy jeskyní Moravského krasu panu Ing. Jiřímu Hebelkovi a jeho paní Evě Hebelkové, vedoucí provozu jeskyně Balcarky, za jejich vstřícnost a pomoc. Velice vděční jsme starostovi obce Ostrov u Macochy JUDr. Františkovi
Pernicovi za pomoc s organizací zázemí, a také všem brigádníkům, bez kterých bychom výzkum uskutečnit nemohli. Nesmíme zapomenout ani na Ing. Jana Fleka, který o našem výzkumu několikrát informoval v regionálním tisku a také posléze společně s RNDr. Luďkem Seitlem připravili informační panely o archeologických nálezech v jeskyni Balcarce. L. Seitl také vybudoval v jeskyni expozici pro návštěvníky. V neposlední řadě děkujeme za rady a připomínky všem našim recenzentům a jestli
jsme někoho opominuli, tak se mu tímto omlouváme.
VORWORT
Einleitend wird die Tätigkleit von Doz. Karel Valoch gewürdigt, dessen Lebenswerk mit den Höhlen des Mährischen Karstes verbunden
ist. Die langjährige systematische Erforschung der Kůlna-Höhle brachte hervorragende wissenschaftliche Erkenntnisse, die er in einer
Monographie (1988) und in populärer Form, gemeinsam mit RNDr. Luděk Seitl, in einer gelungenen Ausstellungsexposition in der Höhle
präsentierte. Auch weiterhin, als emeritierter Mitarbeiter des Mährischen Landesmuseums, nimmt er an den Forschungsprojekten teil, so
auch an der Notgrabung in der Balcarka-Höhle.
Gerne möchten wir einige Personen erinnern, denen wir für die Unterstützung unserer Grabung mit Dank verpflichtet sind. In ester
Reihe ist es RNDr. Luděk Seitl, der auf Grund seiner langjährigen Beziehung zum Mährischen Karst diese Aktion organisatorisch ins Leben
gerufen und sich um die Kontakte sowie um die Subvenzen verdient gemacht hat. Auch durch seine Hilfe hatten wir problemlose Kontakte
sowohl mit der Höhlenverwaltung des Mährischen Karstes als auch mit der Leitung des Naturschutzgebietes Mährischer Karst. Den
Mitarbeitern beider Institutionen danken wir nicht nur für die Möglichkeit beide Grabungen in der Balcarka-Höhle durchführen zu können
11
PŘEDMLUVA
Zdeňka Nerudová – Petr Neruda
und für die finanziellen Mittel zu ihrer Realisation, sondern auch für die Lösung aller Probleme und Kleinigkeiten, die während der Grabung
zum Vorschein kamen und die immer die meisten Kräfte beanspruchen. Namentlich wollen wir unseren Dank dem Direktor der
Höhlenverwaltung der Tschechischen Republik Heren RNDr. Jaroslav Hromas für die Zustimmung der Forschungsaktion und ihre
Subvenzionierung aussprechen. Bedanken möchten wir auch dem Leiter der Höhlenverwaltung des Mährischen Karstes Herrn Jiří Hebelka
und seiner Frau Eva Hebelková, die den Betrieb in der Balcarka-Höhle, einer touristisch sehr attraktiven Höhle, betreut, für ihre
Zuvorkommenheit und allseitige Hilfe. Sehr dankbar sind wir auch dem Bürgermeister der Ortschaft Ostrov u Macochy Herrn JUDr.
František Pernica für die Hilfe bei der Organisation des Aufenthaltes während der Grabung sowie allen Grabungsmitarbeitern, ohne die man
die Arbeiten nicht durchführen hätte können.
Nicht vergessen dürfen wir auch Herrn Ing. Jan Flek von der Höhlenverwaltung, der über unsere Grabung einigemale der
Regionalpresse Informationen übergab und zuletzt gemeinsam mit RNDr. Luděk Seitl Informationstafeln über die archäologischen Funde
in der Höhle vorbereitete. Schließlich wollen wir unseren Dank für Ratschläge und Hinweise allen Rezensenten aussprechen und falls wir
noch jemanden vergessen haben, so wollen wir uns hiemit entschudigen.
Deutsch von K. Valoch
12
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
15.
SUBSISTENČNÍ STRATEGIE MAGDALÉNSKÝCH LOVCŮ:
EXPLOATACE SOBŮ
SUBSISTENZSTRATEGIE DER MAGDALÉNIENJÄGER:
EXPLOITATION DER RENTIERE
Michaela Rašková Zelinková
Abstrakt: Význam sobů jako jednoho ze základních subsistenčních zdrojů je na magdalénských lokalitách Moravského
krasu na první pohled zřejmý. Nejenže na většině lokalit zaujímá přední místo mezi lovnou faunou, nalezené pozůstatky
navíc svědčí o intenzivní exploataci jednotlivých anatomických částí, prstními články počínaje a parožím konče. S cílem
osvětlit subsistenční strategie lovců, kteří využívali jeskyni
Balcarku, byl veškerý osteologický materiál pocházející ze
sobů podroben komplexní antropologické zooarcheologické
analýze. Pozornost byla zaměřena zejména na antropogenní
zásahy na kostech, a to jak bourání, tak i exploataci kostního
morku. Funkce zkoumané lokality byla hodnocena v kontextu
etnologických analogií.
Klíčová slova: Balcarka, sob (Rangifer tarandus), magdalénien,
subsistenční strategie, bourání, exploatace morku, paleoetnologie
Abstract: Reindeer (Rangifer tarandus) played an important
role in the subsistence strategies of Magdalenian hunters. The
osteological material from Balcarka Cave reveals ultimate
exploitation of whole carcasses from antlers to phalanges.
Our attention was mainly paid to butchering marks and representation of body parts with the aim to reveal the subsistence
organization of Magdalenian reindeer hunters operating in
the Moravian Karst. On the basis of ethnological analogies
the possible function of the site was estimated.
Key words: Balcarka cave, reindeer (Rangifer tarandus), Magdalenian, subsistence strategies, butchering, marrow exploitation, ethnoarchaeology
I. ÚVOD
Význam soba (Rangifer tarandus) jako jednoho ze základních subsistenčních zdrojů, a to nejen ve smyslu potravním, je
na magdalénských lokalitách Moravského krasu na první
pohled zřejmý. Nejenže na většině lokalit zaujímá přední
místa mezi lovnou faunou, ale nalezené pozůstatky také svědčí o intenzivní exploataci jednotlivých anatomických částí,
prstními články počínaje a parožím konče. Cílem předkládané studie je demonstrovat, jaké poznatky o ekonomických
1
a socio-kulturních strategiích může poskytnout komplexní
zooarcheologická analýza osteologického materiálu.
II. MATERIÁL A METODY
Předmětem analýzy jsou kosterní pozůstatky sobů získané
během výzkumů J. Kniese, vedených mezi léty 1898–1900 v horním vchodu do jeskynního systému Balcarky. Materiál je uložen v osteologických sbírkách Ústavu Anthropos MZM v Brně.
Cílem předkládané studie je rekonstrukce subsistenčních
strategií magdalénských lovců, kteří sídlili v jeskyni Balcarce.
Pozornost byla zaměřena zejména na lovecké strategie a způsoby exploatace, a to jak zdrojů potravních, tak i nepotravních. Využity přitom byly zejména metody klasické osteologie
(viz kap. 14) a tafonomie, dále pak etologie zvířat a etnologické analogie.
III. LOVECKÉ STRATEGIE
Mladopaleolitické subsistenční strategie, zejména ty magdalénské, jsou často spojovány se specializovaným lovem (Mellars 1994). Na rozdíl od některých západoevropských lokalit
(např. Verberie, Pincevent vrstva IV-20) ovšem nepředstavuje
sob na území Moravského krasu naprosto dominantní lovný
druh. Přestože je většinou nejhojněji zastoupen, loveni byli
běžně také zajíci a koně, případně lišky. Rovněž v jeskyni Balcarce bylo mimo sobů nalezeno širší spektrum lovné fauny, a to
zejména liška polární a zajíc bělák (Knies 1900; Musil 1958).
Tato situace tedy neukazuje na jednostrannou selektivní loveckou specializaci, ale spíše na lov aktuálně dostupné fauny.
Cenným zdrojem informací při rekonstrukci loveckých
strategií je mimo etnografie také etologie zvířat, přičemž
v případě sobů jsou dvěmi zásadními proměnnými ekotyp
(tedy zda se jedná o tzv. formu lesní či tundrovou) a roční
období. Přestože oba druhy vedeni důvody potravními (vytvoření zásob) a reprodukčními (porod, říje) dvakrát ročně migrují, vzdálenost jejich přesunů se pohybuje od 30 do 600 km
(Heard 1997). Zatímco během migrací je jejich chování relativně předvídatelné1, v mezidobí se z důvodu zajištění dosta-
Chování sobů lze za jistých podmínek relativně snadno předvídat, protože při hledání bezpečných a klidných míst k odpočinku a pastvě se přesouvají ve stanovených směrech, často sledují již vyšlapané cesty, pohybují se po větru a sledují výrazné landmarky a vodní toky (Burch 1972; Loring 1997; Enloe – Turner
2004; David – Karlin – D’iatchenko v tisku).
143
15. SUBSISTENČNÍ STRATEGIE MAGDALÉNSKÝCH LOVCŮ: EXPLOATACE SOBŮ
Michaela Rašková Zelinková
tečného množství potravy rozprchají na větší území a tedy
i rozpadají do menších skupin, a jak praví jedno chipewské
přísloví: „nobody knows the way of the wind and caribou“
(Heard 1997).
Obecně je možno říci, že se sobi na jaře přesouvají vedeni
březími samicemi směrem k rodištím, přičemž upřednostňují
bezpečí svých mláďat2 během prvních týdnů jejich života, a to
i na úkor potravy (Burch 1991; Heard 1997). Během léta se pak
skupinky rozpadají a jejich hlavním cílem je vytvoření dostatečných tukových zásob. Velikost skupin v tomto období závisí na hojnosti potravy, respektive stupni kompetice. Pokud je
potravy málo, rozprchají se při jejím hledání na větší vzdálenosti a dříve se vrací zpět do svých zimovišť (Heard 1997).
Na podzim se pak opět seskupují, tentokrát za účelem říje.
V zimě se opět rozprchají, aby si zajistili dostatečné množství
potravy (Simons 1997).
Lov sobů v okolí studované lokality je přímo doložen přítomností paroží i s částí kalvy, za nepřímé doklady lovu je
možno považovat fragmenty hrotů nalezené v blízkosti ohnišť
v horním vchodu do jeskyně. Na základě jejich morfometrie
je možno říci, že byly vsazovány do násad a používány pravděpodobně ve smyslu oštěpů (viz kap. 13).
Na osteologickém materiálu nebyly nalezeny žádné stopy
poranění způsobené kontaktem s loveckou zbraní, což ovšem
může souviset s absencí axiálního skeletu. Naopak funkční
poškození vykazuje několik fragmentů hrotů (viz kap. 13). Je
pravděpodobné, že například jeden distální fragment hrotu3
se na lokalitu dostal přímo v těle zasaženého zvířete a během
bourání byl vyjmut a odvrhnut jako již dále nepoužitelný.
Inventář nalezený na lokalitě jednoznačně ukazuje na skutečnost, že skupina operující v okolí jeskyně byla specializovaná na lov a její jednání bylo v jistém smyslu organizované.
Z analýzy parohové industrie je zřejmé, že v jeskyni byly lo-
vecké zbraně reparovány, recyklovány a vyráběny zbraně nové
(viz kap. 13).
III. 1. Selekce
Sobi vykazují v závislosti na pohlaví a věku během jednotlivých ročních období rozdílný potenciál (nutriční, kožešina
atd.), a to jak z hlediska kvalitativního, tak i kvantitativního
(Enloe 2003). Studovaný osteologický materiál neposkytl příliš mnoho přímých indikátorů pohlaví. Uspokojivé výsledky
přinesla pouze šířka a tloušťka distální epifýzy metakarpu,
která ukazuje na více či méně rovnoměrné zastoupení samců
i samic.
Profil mortality byl vytvořen na základě údajů získaných
metodou QCH (metoda založená na výšce zubních korunek)4, přičemž počty jedinců v kategoriích 0–1 a 1–2 roky
byly doplněny informacemi získanými analýzami založenými
na zubní erupci, případně výšce mléčné dP4. Zjištěné údaje
byly srovnány s přirozeným úmrtnostním profilem recentní
populace sobů (viz graf 1; Enloe 2003) a několika modelovými případy uváděnými v literatuře. Podle prvního modelu
vykazuje křivka tvar písmene U, dominují tedy mladí jedinci,
nejméně početní jsou dospělí na vrcholu života a staří jedinci
jsou ještě hojněji zastoupeni než mladí. Tento demografický
profil je spojován s číháním na zvěř nebo pronásledováním
zvířete se zbraní malého dosahu nebo se zbraní málo účinnou. Naopak neselektivní zahánění do pastí nebo masový lov,
např. během migrace, by reprezentoval druhý demografický
profil (Enloe 1993a). Tento profil má tvar přímky, přičemž nejvíce je zastoupena kategorie juvenis, méně pak adultus a nejméně senilis a odpovídá katastrofickému úmrtnostnímu profilu (Enloe 1993a). Třetí model uvádí M. Stinerová (1990),
dominuje v němž kategorie adultus (tzv. „prime-age“). Tento
Graf 1. Úmrtnostní profil sobů z jeskyně Balcarky (černě) a recentní populace (bíle – podle Skoog 1968).
Diagramm 1. Sterbeprofil der Rentiere in der Balcarka-Höhle (schwarz) und der rezenten Population (weiß – nach Skoog 1968).
40
35
30
%
25
20
15
10
5
0
0-1
2
3
4
1-2
2-3
3-6
6-10
10+
Velké nebezpečí v tomto období představují vlci.
Fragment vykazuje typické poškození ve formě výštěpů a rozdrcení apexu, které bylo pravděpodobně způsobeno nárazem.
Přestože tato metoda patrně mírně věk nadhodnotila (viz kap. 14), lze ji považovat za nejobjektivnější.
144
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
Obr. 1. 1 – lokalizace řezů na proximálních a mediálních prstních článcích z jeskyně Balcarky, a) dorzální plocha, b) osová plocha, c) chodidlová plocha, d) mediální/laterální plocha (kresba podle Komárek – Štěrba – Fejfar 2001, obr. 4.55,
4.56); 2 – řez na dorzální ploše proximálního prstního článku; 3 – řezy na osové
a dorzomediální/laterální ploše proximálního prstního článku; 4 – řezy na osové
ploše proximálního prstního článku pánevní končetiny; 5 – řezy na dorzální ploše
mediálního prstního článku; 6 – řezy na osové ploše mediálního prstního článku;
7 – řezy na dorzální ploše mediálního prstního článku; 8 – řez na mediální/laterální ploše mediálního prstního článku; 9 – řezy na mediální/laterální ploše
mediálního prstního článku (foto M. Rašková Zelinková).
Abb. 1. 1 – Lokalisation der Schnittspuren an proximalen und medialen Phalangen aus der Balcarka-Höhle. A) Dorsalfläche, b) Achsenfläche, c) Sohlenfläche,
d) medial/laterale Fläche (Zeichnung nach Komárek – Štěrba – Fejfar 2001,
Abb. 455, 456); 2 – Schnittspur an der Dorsalfläche des proximalen Phalangen;
3 – Schnittspuren an der Achsen- und dorsomedial/lateralen Fläche des proximalen Phalangen; 4 – Schnittspuren an der Achsenfläche des proximalen Phalangen der Beckengliedmaße; 5 – Schnittspuren an der Dorsalfläche des medialen Phalanges; 6 – Schnittspuren an der Achsenfläche des medialen Phalanges;
7 – Schnittspuren an der Dorsalfläche des medialen Phalangen; 8 – Schnittspur
an der medial/lateralen Fläche des medialen Phalanges; 9 – Schnittspuren an
der medial/lateralen Fläche des medialen Phalanges (Foto M. Rašková Zelinková).
profil lze spojovat se selektivním organizovaným lovem individuálních kusů, protože právě organizace lovu znemožňuje
únik kořisti (Enloe 1993a).
Profil mortality sobů nalezených v jeskyni Balcarce ukazuje spíše na selektivní lov dospělých jedinců. Zatímco do 3
let věku se křivka více či méně shoduje s věkovým rozložením
živé recentní populace, v kategorii 6–10 let je patrná výrazná
preference. Při lovu tedy pravděpodobně hrála významnou
roli kvalita loveckých zbraní, ale především sociální interakce
tehdejších lovců, která umožňovala lepší kontrolu nad kořistí.
Obr. 2. 1 – řezy na laterální ploše fragmentu levé poloviny mandibuly; 2 – řezy
na laterální ploše fragmentu pravé poloviny mandibuly; 3.1. řezy na laterální
ploše fragmentu levé poloviny mandibuly; 3.2. řezy na mediální ploše fragmentu levé poloviny mandibuly (foto M. Rašková Zelinková); 4 – lokalizace řezů
na laterální ploše spodní čelisti z jeskyně Balcarky (kresba podle Gilbert 2006,
264).
Abb. 2. 1 – Schnittspuren auf der Lateralfläche der linken Hälfte eines Mandibulafragments; 2 – Schnittspuren auf der Lateralfläche der rechten Hälfte eines
Mandibulafragments; 3.1. Schnittspuren auf der Lateralfläche der linken Hälfte
eines Mandibulafragments; 3.2. Schnittspuren auf der Medialfläche der linken
Hälfte eines Mandibulafragments (Foto M. Rašková Zelinková). 4 – Lokalisation von Schnittspuren auf der Lateralfläche eines Unterkiefers aus der BalcarHöhle (Zeichnung nach Gibert 2006, 264).
IV. PROCES BOURÁNÍ
Proces bourání byl rekonstruován na základě zastoupených anatomických částí a antropogenních zásahů na kostech.
Zjištěné údaje byly interpretovány za pomoci etnologických
analogií (Binford – Bertram 1977; Binford 1978, 1981; Costamagno – David 2009; David – Karlin – D’iatchenko v tisku).
Celý proces bourání začíná okamžikem usmrcení zvířete.
Rozvržení jednotlivých fází bourání se odvíjí především od
klimatických podmínek a vzdálenosti od tábora.
IV. 1. Stahování z kůže
Kůže může být stahována s větší či menší pečlivostí v celku nebo po částech, a to v závislosti na jejím dalším využití
a vzdálenosti místa zabití od tábora. Dle etnologických analogií spočívá nejpreciznější stažení ve stažení kůže celé, včetně
145
15. SUBSISTENČNÍ STRATEGIE MAGDALÉNSKÝCH LOVCŮ: EXPLOATACE SOBŮ
Michaela Rašková Zelinková
hlavy i autopodií. Naopak při rychlejší variantě, která se praktikuje např. při transportu na delší vzdálenost nebo při extrémně nízkých teplotách, je nejprve odřezána hlava a následně
všechna čtyři autopodia (David – Karlin – D’iatchenko v tisku).
Přestože nebyla na kostech pozorována superpozice řezů
a tudíž nelze jednoznačně říci, zda byli sobi stahováni v celku
nebo výše zmíněné části odděleně, lokalizace řezů umožňuje
částečnou rekonstrukci „chaine opératoire“ procesu stahování z kůže.
Na studovaném kosterním materiálu byly nalezeny řezy,
které lze na základě etnologických analogií interpretovat jako
typické řezy velmi precizního stahování za účelem získání kožešiny speciálních vlastností. Jedná se zejména o kůži z autopodií a hlavy. Doklady stahování kůže z autopodií byly na
studované kolekci nalezeny ve formě podélných řezů na diafýzách dvou metapodií. O velmi pečlivém stahování kůže z autopodií svědčí zejména četné řezy na proximálních a mediálních
prstních článcích hrudních i pánevních končetin (obr. 1). Tyto
byly situovány na dorzálních plochách pod basis phalanges
proximalis, dále pak také na chodidlových a mediálních/laterálních plochách. Vzhledem k tomu, že byly řezy přítomny
také na osových plochách phalangů, je velmi pravděpodobné,
že některé vznikly během disartikulace prováděné s cílem
následného zpracování prstních článků pro kostní tuk.
Kůže z autopodií je pro svou sílu a nepropustnost na dnešní Sibiři využívána k výrobě tradičních bot „kamous“. Výroba
bot právě z kůže končetin v sobě navíc skrývá symbolický rozměr. Evenkové říkají, že: „když si obují sobí boty, mohou jít tam,
kam oni“ (David – Karlin – D’iatchenko v tisku). Dolganové
zase šijí podrážky z kůže, která je na spodních částech nohou.
K výrobě podrážek pro jeden pár bot je potřeba čtyř nohou
z 14 sobů (David et al. 1998).
L. Binford (1981) spojuje řezy na prstních článcích s lovem v období pozdního léta a začátku podzimu. V tomto
období je lov Eskymáků Nunamiut zaměřen na získání kůže
mláďat a jednoročáků s cílem výroby bot „mukluks“ a ponožek. Přítomnost mláďat (jedince mladšího 6 měsíců) a jednoročáků je na zkoumané lokalitě mimo jiné doložena také stavem srůstu epifýz prstních článků (viz kap. 14).
Na Sibiři je dnes také pro svou pevnost zvláště ceněna
kůže hlavy. Například Koriakové ji využívají k výrobě vaků, podrážek, čepic a límců halen, které nezmrznou, i když
jsou zvlhčovány dechem (David – Karlin – D’iatchenko v tisku).
Na fragmentu lebky nalezené na lokalitě byly zdokumentovány řezy na kalvě pod bází parohů (obr. 4:4). Právě v tomto místě nařezávají kůži například dnešní Evenkové a pokračují dále pod očnicí až k bradě. V rámci tohoto řezu je také
uříznuta špička ucha, což nejenže usnadňuje následné stahování, ale také způsobí, že
„zvíře neslyší“ (David – Karlin – D’iatchenko
v tisku). Shodné řezy, tedy pod bází paroží
a kolem uší, popisuje také L. Binford (1981)
u Eskymáků Nanamiut.
Jako stopy stahování kůže z lebky je možno interpretovat také řezy na laterální straně
spodních čelistí (obr. 2:4) vedené v podélném,
případně mírně šikmém směru. V jednom případě byl řez veden přerušovaně po celé délce
fragmentu levé poloviny spodní čelisti, a to od
P2 po M3 (obr. 2:1). Na další čelisti byly řezy
koncentrovány pod M2 a M3 (obr. 2:3.1) a na
třetím fragmentu levé poloviny mandibuly
byly zachyceny šikmé řezy pod M1. Shodné
řezy byly nalezeny také na pravých polovinách mandibul, a to v jednom případě pod
M1 a M2 a na malém fragmentu spodní čelisti
pod M3 (obr. 2:2), přičemž řez pokračoval dál
rostrálním směrem. Řezy na rostrálním okraji
řezákové části, v etnografických pramenech
často zmiňované, nebyly na studovaném materiálu z jeskyně Balcarky zachyceny z důvodu
absence této anatomické části.
Během roku doznává kůže výrazných kvalitativních změn. U současných populací sobů dosahuje nejvyšší kvality přibližně od poloviny srpna do konce září, přičemž její
využití se liší v závislosti na sezóně usmrcení
Obr. 3. Grafické znázornění zastoupení jednotlivých anatomických částí soba na studované lokalitě
a věku zvířete. Kůže novorozených koloušků
(kresba C. Beauval a M. Coutureau).
se například používá jako vložka do čepic,
Abb. 3. Graphische Darstellung der in der Balcarka-Höhle gefundenen einzelnen anatomischen Teile
kůže mláďat usmrcených v srpnu pak na výdes Rentieres (Zeichnung C. Brauval und M. Coutureau).
146
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
Obr. 4. 1 – 3 řezy na laterální straně horní čelisti (foto M. Rašková Zelinková);
4 – lokalizace řezů na lebce (kresba podle Gilbert 2006, 227).
Abb. 4. 1 – 3 Schnittspuren auf der Lateralseite eines Oberkiefers (Foto M. Rašková Zelinková); 4 – Lokalisation der Schnittspuren am Schädel (Zeichnungs
nach Gibert 2006, 227).
Obr. 5. 1 – řezy na kosti pažní vzniklé pravděpodobně během vykosťování; 2 – řez
na kloubní hlavici kosti stehenní; 3 – řez v distální části laterálního kotníku kosti holenní; 4 – řezy a škrábání – strouhání na kosti patní (foto M. Rašková Zelinková).
Abb. 5. 1 – Wahrscheinlich während der Knochenauslösung entstandene Schnittspuren auf einem Humerus; 2 – Schnittspur auf dem Gelenkkopf eines Femur; 3 –
Schnittspur auf dem Distalteil des lateralen Knöchels einer Tibia; 4 – Schnittspuren und Kratz-Schabspuren auf einem Calcaneus (Foto M. Rašková Zelinková).
Obr. 6. 1 – řezy na plantární ploše hleznové kosti; 2 – řezy na laterálním kladkovém hřebenu hleznové kosti; 3 – řezy na laterální ploše hleznové kosti; 4 – řezy na
mediální ploše hleznové kosti; 5 – řezy na mediální ploše hleznové kosti (foto
M. Rašková Zelinková).
Abb. 6. 1 – Schnittspuren auf der Plantarfläche eines Talus; 2 – Schnittspuren
auf dem lateralen trochlea tali proximalis; 3 – Schnittspuren auf der lateralen
Fläche eines Talus; 4 – Schnittspuren au der Medialfläche eines Talus. 5 –
Schnittspuren auf der Medialfläche eines Talus (Foto M. Rašková Zelinková).
Obr. 7. 1 – 2 tříštěná metapodia, 3 – metakarpy tříštěné pravděpodobně na podložce,
4 – 7 metakarpy, které byly při tříštění pravděpodobně drženy v ruce, 5 – 8 tříštěný
metatarsus (foto M. Rašková Zelinková).
Abb. 7. 1 – 2 Zertrümmerte Metapodien, 3 – Wahrscheinlich auf einer Unterlage zertrümmerte Metacarpen, 4 – 7 Metacarpen, die man während der Zertrümmerung wahrscheinlich in der Hand hielt, 5 – 8 Zertrümmerter Metatarsus (Foto M. Rašková Zelinková).
147
15. SUBSISTENČNÍ STRATEGIE MAGDALÉNSKÝCH LOVCŮ: EXPLOATACE SOBŮ
Michaela Rašková Zelinková
robu ženských oděvů. Kůže mláďat usmrcených koncem
října, tedy přibližně v 6 měsících věku, slouží k výrobě kratších kabátů, které nosí ženy v teplejších obdobích. K výrobě
oděvů pro děti je využívána kůže dvou až tříletých zvířat.
Kůže ze starších sobů ulovených na podzim se používá k šití
oděvů pro dospělé. Kůže samic usmrcených v září je využívána k šití pánských spodků. Nejhustější podzimní kožešina
slouží k výrobě ložního prádla, stanů i k šití oděvů (David et
al. 1998).
IV. 2 Další fáze bourání
Ve studované kolekci byl nalezen proximální fragment
patní kosti (calcaneus), na jehož mediální straně byly pozorovány šikmé řezy a na straně dorzální, pod patním hrbolem, podélné stopy škrábání – strouhání (obr. 5:4). Řezy
lokalizované v těchto místech jsou v etnolografických studiích často spojovány s přetnutím úponu šlachy lýtkového
svalu. Podle L. Binforda jak Navahové, tak i Eskymáci Nunamiut prořezávají v těchto místech tkáň, s cílem pevněji
a snáze upevnit provaz při věšení zvířete za zadní končetiny
za účelem dalšího porcování (Binford – Bertram 1977; Binford 1981). S tímto úkonem patrně také souvisí řezy dokumentované na kosti hleznové, respektive na laterálním
hřebenu proximální kladky.
O sledu následujících akcí bourání vypovídá zastoupení
jednotlivých anatomických částí na studované lokalitě. Na
transport by mohla ukazovat přítomnost apendikulárního skeletu a naopak naprostá absence skeletu axiálního. Takovéto
zastoupení anatomických částí je typické pro stanice residenční či místa zpracování, kam byly pozůstatky zvířete přemístěny z místa zabití a primárního bourání (Enloe 1993a;
Enloe – David – Hare 1994).
Během primárního bourání, které mohlo proběhnout přímo na místě zabití, patrně došlo také k odstranění tzv. odpadu s nízkou nutriční hodnotou (Enloe 1993a). Přítomnost tzv.
„riders“ (Binford 1978) na lokalitě, tedy kostí s nízkou užitností („low utility“), které se do jeskyně dostaly při transportu
nutričně hodnotnějších anatomických částí, k nimž byly připojeny, svědčí o relativně organizovaném transportu a pravděpodobně také malé vzdálenosti místa zabití od zkoumané lokality (Enloe 1993a). Přímo v jeskyni patrně došlo k dalšímu
bourání, přičemž exploatovaný morek byl konzumován okamžitě, zatímco masité části byly patrně připraveny na transport
do základního tábora. Za nepřímý důkaz dalšího transportu
z jeskyně lze považovat téměř naprostou absenci masitých
částí skeletu.
Součástí bourání je také extrakce šlach a vazů, které slouží k výrobě provazů a nití. Současní lovci sobů na Sibiři využívají zejména vazy z krčních obratlů a šlachy z autopodií,
které extrahují zpravidla ještě před čtvrcením zvířete (David –
Karlin – D’iatchenko v tisku).
5
Na extrakci šlach na zkoumané lokalitě by mohly ukazovat řezy na kostech hleznových a metapodiích, na které se upínají šlachy povrchových a hloubkových ohybačů prstů a šlachy natahovačů prstů.
IV. 3 Disartikulace
Na studovaném materiálu byly také zachyceny četné stopy
porcování. Oddělování spodní čelisti dokumentují podélné až
šikmé řezy na laterální straně horní čelisti nad P4 až M1 (obr.
4:2–3) a dále pak v oblasti podočnicového otvoru (foramen
infraorbitale; obr. 4:1). Tyto řezy byly pravděpodobně prováděny s cílem přetnout velký žvýkací sval (analogie Binford
1981), který začíná na lícní kosti (os zygomaticum) a upíná se
na zevní plochu dolní čelisti na úhel a částečně i na rameno
(tuberositas maasseterica).
Stopy porcování byly patrné také na vnitřní straně mandibuly. Na dvou mandibulách byly pod třetím a čtvrtým premolárem zachyceny řezy (obr. 2:3.2), které lze na základě etnologických analogií spojovat s extrakcí jazyka. Řezy v této oblasti
obvykle vznikají, když je ještě mandibula spojena s lebkou,
a to v souvislosti s přetínáním musculus mylohyoideus, jehož
přerušení umožní vyjmutí jazyka přímo u kořene (Binford
1981). Jazyk bývá většinou konzumován nedlouho po usmrcení zvířete (Binford 1978). Charakter řezných rýh také ukazuje
na možnost, že k oddělování spodní čelisti došlo až v době,
kdy bylo zvíře zmrzlé či postižené rigor mortis5.
Oddělování zadní čtvrtky dokládá řez na hlavici kosti stehenní (obr. 5:2) a disartikulaci kosti holenní a tarzálních kostí
pak příčný řez v distální části laterálního kotníku (obr. 5:3). L.
Binford (1981) uvádí, že řez v této oblasti obvykle zasahuje
i kost patní, případně také kost hleznovou, což je v souladu
s řezy nalezenými na těchto kostech (obr. 5:4 a obr. 6) ze studované lokality. S oddělováním kosti holenní je možno spojovat řezy koncentrované na mediální ploše hleznových kostí
(obr. 6:4–5), která se částečně kloubí s mediálním kotníkem
holenní kosti. Řezy v oblasti laterální plochy (obr. 6:3) pak
pravděpodobně vznikly během oddělování kosti patní, hleznové a os centroquartale.
Disartikulaci autopodií dokumentují příčné řezy situované na proximálním konci fragmentu metapodia. L. Binford
(1981) dává tyto řezy do souvislosti s tříštěním kostí pro
morek, kdy je zapotřebí oddělení kostí hlezna. V kontextu tříštění kostí dále uvádí, že by tyto řezy mohly být určitým indikátorem charakteru lokality.
Řezy spojitelné se sekundárním porcováním prováděným
za účelem tříštění kostí pro morek byly pozorovány také na
distální části levého metakarpu, respektive na laterální straně
kladky čtvrté záprstní kosti. Naprosto stejně situované řezy
byly zdokumentovány na pravém metakarpu (facies lateralis
trochlea ossis metacarpalis IV). Na dalším levém metakarpu
byly pozorovány šikmé řezy na obou kladkách (trochlea ossis
Posmrtná ztuhlost nastupuje za normálních podmínek v plné míře během 6 až 12 hodin a ustupuje po 36 až 48 hodinách. Při nižších teplotách může naopak
trvat více dnů i týdnů. Při manipulaci s tělem může ovšem dojít rozrušení ztuhlosti a stane-li se tak 6–8 hodin po smrti, ztuhlost se již neobjeví. Pokud je s tělem
manipulováno do 6 hodin po smrti, může se rigor mortis ještě vyvinout, ale ne už v takové intenzitě. Rychlost nástupu posmrtné ztuhlosti závisí na stavu před
smrtí a teplotě, přičemž nízká teplota jej zpomaluje. Rychlý pohyb před smrtí zapříčiní rychlejší nástup ztuhlosti. Z toho důvodu také například lovci kmene
Hadza zvíře po zasažení nepronásledují a raději ho později vystopují (Lupo 1994).
148
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
metacarpalis III et IV). Tyto řezy byly jednoznačně provedeny
s cílem oddělení metapodií od proximálních prstních článků
(Costamagno – David 2009).
IV. 4 Vykosťování a čištění kostí
longitudinaris dorsalis lze interpretovat jako Binfordovy „krátké šikmé řezy“. Právě ty totiž bývají situovány v přechodu diafýzy a epifýzy, tedy v místě, kde je tvar kosti nepravidelný a je
zde přítomno množství svalových úponů (Binford 1981). Tyto
stopy vznikly s největší pravděpodobností během čištění kosti.
Stopy vykosťovaní byly na studované kolekci pozorovány
pouze výjimečně, a to vzhledem k absenci většiny dlouhých
kostí, ale také povrchovému charakteru těchto řezů obecně
(Binford 1981). Za řezy vzniklé během vykosťování lze označit
podélné řezy na kraniální ploše diafýzy levého humeru (obr.
5:1), které lze spojovat s Binfordovými tzv. „počátečními
řezy“ (Binford 1981). Naopak krátké šikmé řezy na dorzální
straně pravého metakarpu, které laterálně odstupují od sulcus
V. EXPLOATACE KOSTNÍHO MORKU
Vzhledem k tomu, že morek poskytuje dvojnásobně více
kalorií než protein nebo karbohydráty (Speth – Spielmann
1983), a to dokonce v poměru 9:4 (Erasmus 1986), je u populací žijících v chladných oblastech oblíbeným zdrojem tuku.
Díky tomu, že umožňuje metabolismus proteinu z masa, zabraňuje jeho konzumace během zimního období, kdy je maso zvířat chudé a lidské tělo by jinak
Tab. 1. Kvantitativní zastoupení jednotlivých anatomických částí.
mělo problémy s odbouráváním proTab. 1. Quantitave Vertretung einzelner anatomischer Teile.
teinů, tzv. proteinové otravě (Speth
NISP (number of identified specimens) = počet fragmentů = Anzahl der Fragmente
1987). Morek je také poslední zásoMNE (minimum number of skeleton elements) = minimální počet anatomických jednotek, tedy celých kostí –
minimale Anzahl der anatomischen Einheiten, also der ganzen Knochen.
bárnou tuku v těle zvířat6, a proto je
MNI (minimum number of individuals) = minimální počet jedinců = minimale Individuenanzahl.
spolehlivým zdrojem energie i v době
MAU (minimum numer of animal units) = minimální počet zvířecích jednotek (MNI levý + MNI pravý / 2 =
strádání (Outram 2002).
minimální počet elementů/skutečný počet elementů v těle jedince) = minimale Anzahl der Tiereinheiten (MNI
Roční období, ve kterém byl molinks + MNI rechts / 2 – minimale Anzahl der Elemente/ die tatsächliche Anzahl der Elemente im Körper des
rek exploatován je proto dobrým ukaIndividums).
zatelem, zda se jednalo o období neELEMENT
NISP
MNE
NISP levý
NISP
NISP bez
MNI
MAU
dostatku či záležitost chuti. K masové
strany
pravý
exploataci přistupují dnešní lovci sobů většinou v zimě, a to v základních
maxila
10
0
3
7
0
7
5
táborech po nashromáždění velkého
zuby maxily
34
30
14
11
9
množství „surovin“ po sezónních lomléčné
0
0
0
0
0
0
0
veckých akcích (Binford 1978; 1981).
premoláry
17
17
5
5
7
3
2,8
V tomto období ho přidávají do růzmoláry
15
13
9
6
0
4
2,5
ných jídel pro jejich obohacení (Karmandibula
20
0
13
7
0
13
10
lin – Tchesnekov 2007). Po většinu rozuby mandibuly
29
29
17
10
2
ku jej ovšem konzumují syrový, a to
mléčné
4
4
2
2
0
2
1
premoláry
9
9
6
3
0
3
1,5
krátce po usmrcení zvířete. Eskymáci
moláry
14
14
9
5
0
4
2,3
Nunamiut konzumují morek přímo
vertebrae
0
0
0
0
0
0
0
na místě zabití, případně v loveckém
costae
0
0
0
0
0
0
0
táboře (Binford 1978; 1981).
sternum
0
0
0
0
0
0
0
Na jaře a začátkem léta, kdy je výscapula
0
0
0
0
0
0
0
živný stav sobů relativně špatný, vyhumerus
1
0
1
0
0
1
0
zkouší nejprve lovci Nunamiut kvalitu
radius
1
0
1
0
0
1
0
morku, a to na distálním konci kosti
ulna
0
0
0
0
0
0
0
vřetenní (Binford 1981). Tuk z kosti
ossa carpi
0
0
0
0
0
0
0
vřetenní a metakarpů je totiž z těla
ossa metacarpi
11
0
5
6
0
6
5,5
odbouráván až jako poslední (Blupelvis
0
0
0
0
0
0
0
menshine – Madrigal 1993). Během
femur
12
0
0
0
12
0
6
léta je morek vyhledávaným zdrojem
tibia
3
0
2
1
0
2
1,5
tuku, kterého se Eskymákům při kontalus
12
10
4
7
0
7
5,5
zumaci sušeného masa jinak nedostácalcaneus
1
0
0
1
0
1
1
vá (Binford 1978).
ossa metatarsi
2
0
1
0
1
1
1
matapodium
6
0
2
0
4
1
1
V loveckých táborech je morek
ph. proximales
38
10
22
16
0
6
4,75
běžně konzumován „ke svačině“. Nejph. mediales
21
10
11
10
0
3
2,65
častěji jsou zpracovávány metatarsy,
ph. distales
3
3
1
2
0
1
1
přičemž konzumace je spíše sociální
paroží
31
4
1
26
6
15,5
záležitostí, při níž několik lidí sedí, jí
6
Zvířata mohou dokonce zemřít hlady, ale stále mají zásoby tuku v dřeňových dutinách (Davis – Valkenburg – Reed 1987; Blumenshine – Madrigal 1993).
149
15. SUBSISTENČNÍ STRATEGIE MAGDALÉNSKÝCH LOVCŮ: EXPLOATACE SOBŮ
Michaela Rašková Zelinková
a diskutuje. Stupeň preparace kosti se přitom liší v závislosti
na tom, zda jde o vyplnění volné chvíle mezi dvěma pracovními epizodami, jako je lov, bourání nebo transport, nebo pouze
pauzu mezi rozdělanou prací. V prvním případě je kost pečlivě očištěna od měkkých tkání a periostu, zatímco v případě
druhém může být tříštěna kost, která je ještě připojena k dalším částem těla nebo není zcela stažená z kůže (Binford 1981).
Nálezové okolnosti zkoumaných kostí z Balcarky rámcově
odpovídají etnologickým analogiím. Na lokalitě bylo nalezeno
celkem 18 fragmentů metapodií, z nichž minimálně 14 vykazuje antropogenní modifikace ve smyslu tříštění, dále 38 proximálních prstních článků, z nichž bylo minimálně 14 tříštěno
a 20 fragmentů spodních čelistí. Anatomické části nalezené
v jeskyni mají téměř z naprosté většiny vysoký tzv. „marrow
utility index“ (Binford 1978). Výjimku tvoří pouze větší množství astragalů, které byly ovšem s největší pravděpodobností
na lokalitu přineseny v podobě tzv. „riders“ (Binford 1978).
Kosti byly tříštěny v táboře osídleném (či spíše opakovaně
osidlovaném) v období od jara do podzimu (viz kap. 14), a to
pravděpodobně skupinkou lovců, kteří si morek z čerstvě ulovených sobů „dávali ke svačině“. Kosti mající největší nutriční
hodnotu byly nalezeny v blízkosti ohnišť7 (viz Binford 1981).
Na některých metapodiích byly nalezeny stopy stahování z kůže a čištění od měkkých tkání ve formě krátké šikmých řezů.
V některých případech bylo patrné strouhání, které pravděpodobně sloužilo k odstranění periostu. Měkké tkáně a periost
byly z kostí odstraňovány, aby bylo možno lépe kontrolovat
úder a následný rozvoj fraktury. Pokud není kost pečlivě očištěna, tříští se na drobné třísky, které znesnadňují konzumaci,
a tím i znehodnocují morek (Karlin – Tchesnekov 2007; Costamagno – David 2009).
Přítomnost tříštěných kostí v blízkosti ohnišť by mohla
indikovat jistý způsob tepelné úpravy kostí před exploatací
morku. Rozehřívání kostí před jejich tříštěním je známé například u Křováků kmene Kutse (Kent 1993), kteří tak pravděpodobně činí, aby rozpustili vnější část morku a usnadnili si
tak jeho vysátí (Outram 2002). !Kung San zase zahřívají kosti
vařením, čímž získávají požadovanou konzistenci, neboť přímé vystavení teplu morek „příliš ztenčuje“ (Yellen 1977).
Čukčové zase využívají žár k odstranění periostu (Vehik 1977)
a Kríové z Calling Lake spojují vyžíhání kostí v ohni se snazším rozbitím (Zierhut 1967).
V. 1 Tříštění metapodií
Stopy tříštění byly pozorovány na 6 pravých a 5 levých
distálních fragmentech metakarpů, na 1 levém metatarsu a několika dalších blíže neurčených fragmentech metapodií. Na
analyzovaných kostech bylo možno rozlišit dva typy tříštění.
V několika případech (pravé metakarpy) byly údery vedeny
na mediopalmární plochu (obr. 7:5–7), ve vzdálenosti 1–3 cm
od kladky. Lom se šířil směrem ke kladce (pravá spirálovitá
zlomenina) na povrchu vystaveném úderu; následným rotač7
8
ním pohybem pak na laterální ploše vznikl tzv. „bajonetový
výstupek“ (Binford 1981). Z lokalizace impaktu je patrné, že
kost byla s největší pravděpodobností během tříštění držena
za proximální část a úder směřoval na vystavenou mediopalmární plochu8.
Tříštění kostí držených v ruce je na loveckých stanicích
upřednostňováno z toho důvodu, že nehrozí upadnutí kosti na
zem a znečištění morku (Binford 1981).
Na několika dalších (pravých i levých) metakarpech je
zřejmé, že byl úder veden na plošší palmární plochu, ve většině případů velmi blízko kladce. Na základě morfologie a lokalizaci fraktury je možno říci, že tyto kosti (obr. 7:1–4) byly
s největší pravděpodobností tříštěny na podložce („kovadlině“). Přítomnost velkých kamenů v blízkosti ohnišť, v jejichž
okolí byly nalezeny tříštěné kosti, zmiňuje již J. Knies (1900):
„Kámen č. 2 byl postaven v poloze šikmé a podložen jiným
balvanem; ostrá jeho hrana sloužila ku tříštění dutých hnátů
a přerážení parohových větví sobů, jichž v okolí hojně nalezeno.“
Charakter fragmentů, typy fraktur a jejich lokalizace se až
nápadně podobají stopám popisovaným L. Binfordem (1978;
1981). Je tedy zřejmé, že magdalénští lovci byli velmi dobře obeznámeni s anatomickou stavbou kostí, které tříštili pro morek.
V. 2 Tříštění prstních článků
Stopy antropogenního tříštění byly pozorovány také na 14
proximálních prstních článcích. Z hlediska lokalizace úderu
je opět patrný jistý stupeň standardizace. Úder byl ve většině
případů veden na chodidlovou plochu, a to těsně pod základnou (basis phalangis proximalis). Při úderu došlo většinou
k oddělení proximálního konce od zbytku kosti, v některých
případech se odštěpil také laterální fragment. Většina fragmentů vykazuje pravé spirálovité zlomeniny. Vzhledem k morfometrii tříštěných kostí lze předpokládat, že tříštění bylo
s největší pravděpodobností prováděno na podložce, o čemž
svědčí i přítomnost tzv. „rebound point“ (Johnson 1985), tedy
deprese vzniklé naproti místa dopadu, a to odražením od
tvrdé podložky.
Exploatace prstních článků je známa i z etnografických pramenů. Například J.-P. Rigaud (1978) uvádí, že morek z prstních
článků je zvláště oblíben u Inuitů, a to nejen vzhledem k velikosti dřeňové dutiny, ale také pro kvalitu nutriční a chuťovou.
Na Sibiři má morek z prstních článků relativně široké
spektrum využití. Zatímco některé národy jej používají pouze
k technickým účelům, Dolganové si jej velmi cenní a připravují z něj speciální pokrmy. Typické je například vyvaření
rozdrcených prstních článků, šlach a svalů z metapodií a epifýz metapodií, které zbyly po extrakci morku, přičemž silná
vrstva tuku, která se vytvoří na povrchu vývaru, je konzumována jako delikatesa (Karlin – Tchesnekov 2007).
Morek z prstních článků konzumují také Eskymáci Nunamiut, a to v dobách potravní krize. Ještě spojené proximální
Tříštěné kosti byly nalezeny v okolí ohnišť 3 a 7, mandibuly pak u ohnišť 4 a 7 (Knies 1900).
Na stejné místo byl úder veden i v případě levého metatarsu, vzhledem k místě úderu musel být ovšem držen buď v levé ruce, pokud byl držen v ruce
pravé, musel být uchopen za distální část, podobně jak to v případě tříštění metatarsů uvádí u Eskymáků Nunamiut L. Binford (1981).
150
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
a mediální prstní články umístí na kámen a dobře mířenými
údery je rozdělí na poloviny. Syrový morek vysají a z fragmentů prstních článků pak ještě vyvaří tuk (Binford 1978).
V. 3 Tříštění spodních čelistí
V jeskyni bylo také nalezeno 20 fragmentů spodních čelistí, z nichž většina vykazuje známky tříštění. V některých případech ovšem nelze jednoznačně rozhodnout, zda se jedná
o tříštění antropogenního původu, či zda k fragmentarizaci
došlo činností šelem. Modus operandi tříštění mandibuly člověkem a šelmami je totiž velmi podobný (viz Binford 1978; 1981),
na některých čelistech byly navíc přítomny typické ohryzy.
Podle L. Binforda (1978) je množství tříštěných mandibul
ukazatelem množství potravy. Pokud jsou mandibuly intenzivně tříštěny, mají lovci k dispozici málo jídla a využívají proto
i části zvířat s velmi malou potravní užitností.
Stopy pozorované na studovaném materiálu plně odpovídají způsobu tříštění Eskymáky, který popisuje L. Binford
(1978). Z většiny čelistí byla extrahována pouze část s lícními
zuby, oddělena byla tedy část před premoláry včetně diastemy
a část za moláry, tedy větev dolní čelisti. Následně byla otevřena dutina pod zuby, která obsahuje morek.
Na základě etnologických analogií se zdá, že morek byl
na lokalitě intenzivně exploatován, což více či méně vylučuje masový lov zvířat (Enloe 1993b) a svědčí spíše o lovu individuálních kusů. Tříštěna byla nejen metapodia, ale také prstní články a snad také spodní čelisti, což by mohlo ukazovat
na nedostatek potravy (Binford 1978; 1981). Jistě zajímavé
také je, že na lokalitě zůstaly zejména fragmenty kostí (metapodia, prstní články), ve kterých se tuk odbourává až úplně
naposledy (Speth 1987), což by mohlo nasvědčovat tomu, že
nejen člověk, ale také ulovená zvířata byla v potravním stresu. Pokud vezmeme v úvahu dobu osídlení zjištěnou na základě zubní erupce a abraze, je velmi pravděpodobné, že zvířata ulovená na jaře či počátkem léta byla ve špatném
výživném stavu.
Vyloučit ovšem nelze ani pouhou chuťovou preferenci magdalénců. O vysoké kvalitě morku z metapodií není pochyb.
Význam nenasycených mastných kyselin (C18H34O2), jejichž
podíl se v těle zvyšuje distálním směrem (Morin 2007), zdůrazňoval již L. Binford (1978). Největší koncentrace jsou v distálních částech končetin, a to z toho důvodu, aby sobům méně
osrstěné části těla nepromrzaly a mohli si tak kopýtky ve sněhu
vykopat lišejník i během zimy (Malet 2007). Dobré prokrvení
končetin je dáno nízkým bodem tání nenasycených mastných
kyselin, díky kterému se také morek z metapodií rozplývá na
jazyku (Morin 2007).
VI. ZÁVĚRY
Situace v Moravském krasu v době magdalénienu tedy jak
se zdá odpovídá Binfordově modelu sběračství, založeném na
organizované subsistenční strategii (Binford 1980). Jeskyně Balcarka by podle tohoto modelu měla funkci tzv. polního tábora
(„field camp“), který sloužil jako dočasné operační středisko
specializované skupiny. L. Binford (1980) charakterizuje tento
druh osídlení jako místo, kde skupina přespává, jí a jinak uspokojuje své každodenní potřeby, když je mimo základní tábor.
Odhadnout časový horizont, v jakém se lovci na lokalitě
zdržovali, je poněkud problematické. Přestože bylo na základě pozůstatků sobů zjištěno, že zvířata (sobi) byla usmrcena
během relativně dlouhého období od jara do podzimu, nelze
předpokládat, že zde byli lovci usazeni po celou dobu. Pravděpodobnější jsou opakované krátkodobé lovecké výpravy.
PODĚKOVÁNÍ
Studie vznikla za podpory grantu GA AV ČR KJB
800010701. Dále bych chtěla poděkovat Madame F. Davidové a C. Karlinové za laskavé konzultace a cenné informace
z jejich výprav na Sibiř v rámci programů „Ethno-Rennes“
a „Systeme Renne“, Z. Nerudové za korektury textu a K.
Valochovi za poskytnutí materiálu.
SUMMARY
Aim of this study was to reveal subsistence strategies of Magdalenian hunters operating in the Dry Valley area in the Moravian karst.
We payed particular attention to hunting strategies and to ways of exploitation of alimentary as well as nonalimentary sources of reindeer
(Rangifer tarandus). Remains of reindeer found in the upper entrance of the Balcarka cave during the excavations of J. Knies were the subject of detail zooarchaeological analysis using methods of classical osteology and taphonomy. Obtained data were interpreted on the basis
of reindeer ethology and ethnological analogies.
Hunting of reindeers is documented by presence of skulls with the attached antlers as well as by fragments of functionally broken distal and medial parts of projectile points (see Chapter 13). Excess of adult animals in the mortality profile, based on data obtained by several osteological methods (QCHM, teeth eruption, abrasion, epiphysal fusion – see Chapter 14), points to selective organized hunting of
prime-age individuals. This hypothesis is also backed up with MNI and general demography of slaughtered animals. So it’s probable that frequent short-time hunting events focused on reindeer prey took place in the Dry Valley.
On the basis of placement and morphology of cut marks, particular butchering operations were reconstructed. Skinning marks of accurate skinning performed with the aim to obtain hide of special properties were documented on skulls and autopodiums, mainly phalanges.
From the absence of axial skelet on the site, transport from killing site or site of primary butchering can be take for granted. The killing site
or the site where the primary butchery was accomplished wasn’t probably very far, as can be deduce from presence of so called „riders“
(Binford 1978). This also show the evidence of organized transport (Enloe 1993a). In the cave further butchering, including marrow exploitation and preparation of joints of meat for further transport seem to took place. In this regard cut marks caused by disarticulation and filleting were documented. Important feature of the studied collection is also fragmentation of bones for marrow exploitation, especially meta-
151
15. SUBSISTENČNÍ STRATEGIE MAGDALÉNSKÝCH LOVCŮ: EXPLOATACE SOBŮ
Michaela Rašková Zelinková
podes and phalanges. Typically fragmented bones were found in the vicinity of several fireplaces. So the marrow was probably consumed
shortly after kill for „snack“.
It seems that the situation in Moravian karst during the Magdalenian can be aline to Binford’s (1980) model of logistically organized
collectors. As the period of occupancy, proven mainly on the basis of QHCM, is quite long (spring to autumn), it seems probable that the
Balcarka cave could serve as a Binford’s so called hunting field camp, which is defined as „temporary operational center for a task group,
which sleeps and eats there or otherwise maintains itself while away from the residential camp“ (Binford 1980).
English by author
ZUSAMMENFASSUNG
1. EINFÜHRUNG
Die Bedeutung des Rentieres (Rangifer tarandus) als einer der subsistenziellen Grundquellen nicht nur im Sinne der Konsumation ist
an den magdalénienzeitlichen Fundstellen im Mährischen Karst auf den ersten Blick deutlich. Auf den meisten Fundstellen steht er an den
vordersten Stellen in der Jagdfauna, intensiv genutzt wurden auch seine einzelnen anatomischen Teile mit den Fingergliedern begonnen und
dem Geweih endend. Das Ziel dieser Studie ist vorzuführen, welche Erkenntnissse kann über die ökonomischen und sozio-kulturellen
Strategien eine komplexe zooarchäologische Analyse des osteologischen Material bieten.
2. MATERIAL UND ANALYSE
Der Analyse wurden Rentierskelettreste unterzogen, welche durch Grabungen von Jan Knies in den Jahren 1898-1900 gewonnen wurden und die in den Sammlungen des Anthropos-Instituts aufbewahrt werden.
3. DIE JAGDSTRATEGIE
Obwohl in der Balcarka-Höhle das Rentier häufig vertreten ist, wurden auch Polarfüchse und Schneehasen gejagd (Knies 1900; Musil
1958). Dies zeigt also nicht auf eine einseitige selektive Jagdspezialisation, aber eher auf die Jagd aktuell erreichbarer Fauna.
Eine wertvolle Informationsquelle zur Jagdstrategie ist außer der Ethnographie auch die Ethologie der Tiere, wobei im Falle der Rentiere
zwei Variablen beachtet werden müssen: der Ökotyp (Wald- oder Tundrenrentiere) und die Jahreszeit. Trotzdem dass beide Ökotypen aus
Gründen der Konsumation (Bildung von Reserven) und der Reproduktion (Geburt, Brunstzeit) zweimal jährlich migrieren, bewegt sich die
Entfenung der Züge 30 – 600 km (Heard 1997).
Allgemein kann man sagen, dass im Frühling die Herden unter der Führung von trächtigen Weibchen zu den Geburtsstellen ziehen,
wobei die Sicherheit der Jungem während der ersten Wochen ihres Lebens auch auf Kosten der Ernährung geht (Burch 1991; Heard 1997).
Während des Sommers zerfallen die Guppen und ihre Hauptaufgabe ist genügende Fettvorräte zu bilden. Im Herbst gruppieren sie sich
wegen der Brunst und im Winter trennen sie sich wieder um die nötige Menge an Futter zu sichern (Simons 1997).
Die Rentierjagd ist in der Umgebung der Balcarka-Höhle durch cin Geweih mit dem Schädelrest belegt, als nicht direkte Beweise der Jagd
kann man Geschoßspitzenfragmente, die man in der Nähe von Feuerstellen gefunden hatte, betrachten. Auf dem osteologischen Materiál
konnte man keine Verletzungsspuren durch Jagdwaffen feststellen, was aber mit der Abwesenheit des axialen Skelettes zusammenhängen
kann. Einige Geschoßspitzenfragmente weisen aber funktionelle Beschädigungen auf (siehe Kap. Nr. 13), wie z. B. ein distales Bruchstück,
welches wahrscheinlich mit dem Körper des Tieres in die Höhle gebracht und als unbrauchbar abgelegt wurde. Das gefundene Inventar zeugt
eindeutig davon, dass die in der Höhle weilende Menschengruppe auf die Jagd spezialisiert war und ihre Handlungen gewissermaßen organisiert waren. Die Analyse der Geweihindustrie ergab, dass in der Höhle Jagdwaffen repariert, rezykliert und neu erzeugt wurden.
Selektion
Das behandelte osteologische Materiál gewährte nicht viel Unterlagen zur Geschlechtsbestimmung der erjagten Tiere. Lediglich die
Maße der Breite und Dicke von distalen Epiphysen der Metacarpen weisen auf eine mehr oder weniger gleichmäßige Vertretung
von Männchen und Weibchen. Das Mortalitätsprofil beruht auf mit Hilfe der QCH-Methode gewonnenen Angaben, wobei die
Individuenanzahl in den Kategorien 0–1 und 1–2 Jahre um Informationen aus der Analyse der Zahneruption, bzw. der Höhe des dP4
ergänzt wurden.
Die erzielten Ergebnisse wurden mit dem Mortalitätsprofil rezenter Rentierpopulationen (Enloe 2003) und anderer in der Literatur
erwähnter Modelle verglichen. Das in der Balcarka-Höhle festgestellte Mortalitätsprofil weist eher auf eine selektive Jagd erwachsener
Individuen hin. Während bis zu einem Alter von drei Jahren die Kurve mehr oder weniger mit jener der lebenden Population übereinstimmt,
ist in der Kategorie 6–10 Jahre eine deutliche Preferenz sichtbar. Wahrscheinlich spielte bei der Jagd eine bedeutende Rolle die Qualität der
Jagdwaffen, aber vorallem die soziale Interaktion damaliger Jäger, die eine bessere Kontrolle über die Beute ermöglichte.
4. PROZESS DES ABBAUES
Dieser Prozess wurde auf Grund der vertretenen anatomischen Teile und anthropogener Eingriffe an den Knochen rekonstruiert und
die Ergebnisse wurden mit Hilfe von ethnographischen Analogie interpretiert (Binford – Bertrám 1977; Binford 1978, 1981; Costamagno –
David 2009; Davin – Karlin – D’iatchenko im Druck).
152
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
Das Häuten
Die Haut konnte mit geringerer oder größerer Sorgfalt abgezognen werden und zwar in Abhängigkeit von der Absicht ihrer weiteren
Ausnützung und von der Entfernung des Tötungsortes vom Lager. Zwar wurde an den Knochen keine Superposition von Schnittspuren
beobachtet, so dass man nicht eindeutig entscheiden kann, ob die Tiere im Ganzen oder in einzelnen Teilen abgezogen wurden, man kann
aber diesen Prozess wenigstens zum Teil rekonstruieren.
An dem studierten Knochenmaterial wurden Schnittspuren festgestellt, die man auf Grund ethnologischer Analogien als typische
Spuren der Hautabziehung zum Zweck von Fellgewinnung von Autopodien und dem Kopf deuten kann. Es handelte sich um Längsschnitte
an den Diaphysen zweier Metapodien, zahlreiche Schnitte an proximalen und medialen Fingergliedern der Vorder- und Hinterebeine (Abb.
1). Diese waren an den dorsalen Flächen unterhalb der basis phalanges proximalis, ferner auch an den Sohlen- und medial/lateralen Flächen
situiert. Angesichts dessen, dass Schnitte auch an den Achsenflächen der Phalangen anwesend waren ist es höchstwahrscheinlich, dass einige während der zum Zweck von Fettgewinung folgenden Disartikulation entstanden sind. L. Binford (1981) verknüpft Schnittspuren an
Phalangen mit der Jagd im späten Sommer und zu Herbstbeginn.
Auf dem gefundenen Schädelbruchstück gibt es Schnittspuren an der Kalva unterhalb der Geweihbasis (Abb. 3:4). An dieser Stelle beginnen die Hautabziehung die Evenken (Davin – Karlin – D’iatchenko im Druck). Als Belege der Hautabziehung vom Kopf kann man auch der
länge nach oder leicht schräg situierte Schnitte an der Lateralseite von Unterkiefern (Abb. 2:4) deuten, in einem Falle war der Schnitt unterbrochen über die ganze Länge der linken Unterkieferhälfte vom P2 bis M3 (Abb. 2:1) geführt. Auch an weiteren Kieferbruchstücken stellte
man Schnittspuren fest, z.B. unterhalb von M2 und M3 (Abb. 2:3.1), unterhalb von M1 oder an rechten Kieferhälften unterhalb von M1 und
M2 sowie auf einem kleinen Fragment unterhalb von M3 (Abb. 2:2).
Weitere Phasen
In der Kollektion gibt es ein proximales Fragment eines Calcaneums, an dessen medialer Seite schräge Schnittspuren und an der dorsalen, unterhalb vom Fersenhöcker längsgerichtete Kratz- bzw. Schabspuren (Abb. 5:4) zu sehen sind. Schnitte an diesen Stellen werden nach
ethnologischen Studien oft mit dem Durchhauen der Sehne der Wadenmuskel in Zusammnhang gebracht. Mit dieser Tätigkeit hängen vermutlich auch Schnitte am Sprungbein zusammen.
Auf einen Transport könnte die Anwesenheit von apendikularem und umgekehrt die Abwesenheit von axialem Skelett hinweisen. Als
ein indirekter Beweis von weiterem Transport aus der Höhle könnte die totale Abwesenheit von fleischigen Skelettteilen dienen. Die
Extraktion von Sehnen könnte man auf Grund der Schnitte an Sprungbeinen und Metapodien vermuten.
Disartikulation
Die Abtrennung von Unterkiefern dokumentieren längliche und schräge Schnitte auf der lateralen Oberkieferseite oberhalb von P4
bis M1 (Abb. 4:2–3) und ferner im Bereich des foramen infraorbitale (Abb. 4:1). Transchierspuren befanden sich wohl auch auf der
Unterkieferinnenseite. Zwei Mandibeln hatten Schnittspuren unterhalb von P3 und P4 (Abb. 2:3.2), die auf eine Extraktion der Zunge
hinweisen. Ein Schnitt auf dem Gelenkkopf des Femurs (Abb. 5:2) belegt die Abtrennung des hinteren Viertels und ein Querschnitt am
distalen Teil des lateralen Knöchels die Disartikulation des Schienbeines mit den tarsalen Knochen (Abb. 5:3). Nach L. Binford (1981)
erfassen Schnitte in diesem Bereich auch das Fersenbein und das Sprungbein, was mit unserem Befund im Einklang steht (Abb. 5:4
und 6).
Zur Abtrennung des Schienbeines dienten die auf der medialen Fläche des Sprungbeines konzentrierten Schnitte (Abb. 6:4–5), Schnitte
im Bereich der lateralen Fläche (Abb. 6:3) entstanden vermutlich bei der Ablösung des Fersen- und Sprungbeines sowie des os centroquartale. Es gibt auch Schnittspuren an den Knochen der Autopodia, die man als Beleg der Gewinnung von Knochenmark betrachten kann. Nur
ausnahmsweise konnte man Spuren der Auslösung von Knochen feststellen, z.B. Längsschnitte an der kranialen Diaphysenfläche des linken Humerus (Abb. 5:1).
Knochenmarkgewinnung
Der Knochenmark gewährt doppelt so viel Kalorien als Protein oder Karbohydrate (Speth – Spielmann 1983), sogar in einem Verhältnis
9:4 (Erasmus 1986) und bildet deshalb eine begehrte Nahrung. In der Balcarka-Höhle fand man 18 Metapodienfragmente, wovon mindestens 14 zerspaltet wurden und 38 proximale Fingerglieder, wovon mindestens 14 zerspaltet wurden sowie 20 Unterkieferbruchstücke. Die
vorhandenen anatomischen Teile besitzen vorwiegend einen hohen sog. „marrow utility index“ (Binford 1978). Eine Ausnahme bildet lediglich eine größere Anzahl von Astragalen, die allerdings höchstwahrscheinlich als sog. „riders“ (Binford 1978) hingebracht wurden.
Die Knochen wurden in einem wohl wiederholt in der Zeitspanne vom Frühling bis zum Herbst besiedelten Lager von einer Gruppe
von Jägern zertrümmert, die den Knochenmark von frisch erjagten Rentieren als „Gabelfrühstück“ verzehrten. Die Knochen mit höchstem
Nutritionswert lagen in der Nähe von Feuerstellen (vergl. Binford 1981), was von irgendeiner Art warmer Speisenzubereitung zeugen mag.
An einigen Metapodien sind Spuren der Hautabziehung und der Reinigung von Weichteilen in Form von kurzen schrägen Schnitten zu
sehen, in einigen Fällen auch Schabspuren, die wahrscheinlich zur Entfernung des Periostes gedient haben.
Zertrümmerung von Metapodien
Zertrümmerungsspuren konnten an 6 rechten und 5 linken distalen Metacarpenfragmenten, einem linken Metatarsus und an einigen
unbestimmbaren Metapodienbruchstücken beobachtet werden. Es konnten zwei Zersplitterungstypen unterschieden werden. An rechten
Metacarpen wurden die Schläge auf die mediopalmare Fläche etwa 1–3 cm von der trochlea gezielt (Abb. 7:5–7). Nach der Impaktstelle kann
man schließen, dass man höchwahrscheinlich während dieser Handlung den Knochen am proximalen Teil hielt. Bei einigen weiteren (rechtem und linken) Metacarpen wurde der Schlag auf die flachere Palmarfläche, meist sehr nahe der trochlea, geführt (Abb. 7:1–4), wobei man
vermutlich eine Unterlage („Amboss“) benutzt hatte.
153
15. SUBSISTENČNÍ STRATEGIE MAGDALÉNSKÝCH LOVCŮ: EXPLOATACE SOBŮ
Michaela Rašková Zelinková
Der Charakter der Fragmente, die Art der Frakturen und ihre Lokalisation sind auffällig jenen von L. Binford (1978; 1981) beschriebenen ähnlich. Daraus kann man schließen, dass die Magdalénien-Jäger sehr gut mit dem anatomischen Bau der Mark enthaltenden Knochen
vertraut waren.
Zertrümmerung der Fingerglieder
Spuren anthropogener Zertrümmerung konnten auch an 14 proximalen Fingergliedern beobachtet werden. Die Anhäufung der
Impaktstellen weist einen gewissen Grad von Standardisation auf. Der Schlag wurde meist auf die Fußfläche knapp unter der Basis gezielt,
vermutlich ebenfalls mit Hilfe einer Unterlage. Die Exploitation der Fingerglieder ist auch häufig ethnographisch belegt.
Zertrümmerung der Unterkiefer
In der Höhle fand man 20 meist zertrümmerte Unterkieferbruchstücke, in einigen Fällen kann man allerdings nicht einen anthropogenen Eingriff von einem Raubtierfraß unterscheiden, da beide sehr ähnlich sind (siehe Binford 1978; 1981). Die beobachteten Spuren entsprechen der von L. Binford (1978) beschriebenen Art. An den meisten Unterkiefern wurde nur die Partie mit den Backenzähnen extrahiert,
entfernt hat man somit nur den Teil vor den Praemolaren einschließlich der Diastema und hinter den Molaren, also den Unterkieferast.
Anschließend wurde die Höhlung unter den Zähnen, die das Mark enthält, geöffnet.
Auf Grund ethnographischer Analogien scheint es, dass in der Balcarka-Höhle das Mark intensiv exploitiert wurde, was eher von einer
Jagd auf Einzeltiere zeugen würde (Enloe 1993b). Da in der Höhle vornehmlich Fragmente von Knochen (Metapodien, Phalangen) zurückgeblieben sind, wo sich Fett am spätesten abbaut (Speth 1987), könnte man schließen, dass sich nicht nur der Mensch, sondern auch die
Tiere in einem Nahrungsmittelstress befunden haben. Dem könnte die Jagdzeit im Frühling bzw. zu Beginn des Sommers entsprechen.
Schlussfolgerungen
Während des Magdalénien entsprach die Situation im Mährischen Karst, wie es scheint, dem Modell einer auf organisierter
Subsistenzstrategie begründeter Sammlergemeinschaft (Binford 1980). Nach diesem Modell hätte die Balcarka-Höhle die Funktion eines sog.
Feldlagers („field camp“), welches ein zeitbegrenztes Operationszentrum einer spezialisierten Gruppe diente. Das Studium der Rentierreste
ergab, dass die Tiere während der ziemlich langen Periode vom Frühling bis zum Herbst getötet worden sind. Man kann jedoch kaum vorraussetzen, dass die Jäger dort die ganze Zeit verbracht haben, wahrscheinlicher handelte es sich um wiederholte kurzfristige
Jagdaufenthalte.
Deutsch von K. Valoch
LITERATURA
Binford, L. R. 1978: Nunamiut ethnoarchaeology. New York.
– 1980: Willow smoke and dogs’ tails: hunter-gatherer settlement systems and archaeological site formation. American Antiquity 45 (1), 4–20.
– 1981: Bones: ancient men and modern myths. New York.
Binford, L. R. – Bertram, J. B. 1977: Bone frequencies and attritional processes. In. L. R. Binford (ed.): For theory building in archaeology,
77–153. New York.
Blumenshine, R. J. – Madrigal, T. C. 1993: Variability in long bone marrow yields of East African ungulates and its zooarchaeological
implications. Journal of Archaeological Science 20, 555–587.
Burch, E. S. 1972: The caribou/Wild reindeer as a human resource. American Antiquity 37 (3), 339–368.
– 1991: Herd following reconsidered. Current Anthropology 32, 439–444.
Costamagno, S. – David, F. 2009: Comparaison des pratiques bouchères et culinaires de différents groupes sibériens vivant de la renniculture.
Archaeofauna 18, 9–25.
(David et al. 1998)
David, F. – D’iatchenko, V. – Karlin, C. – Tchesnekov, V. 1998: Du traitement des peaux en Sibérie: Dolgans et autres nomades du Nord.
Boréales 74–77, 111–137.
David, F. – Karlin, C. – D’iatchenko, V. v tisku: Slaughter and carcass processing of reindeer in Siberia: Patterns and distribution of tasks in
Prehistory and Ethnoarchaeology. In: E. Zubrow, F. Audouze, J. G. Enloe (Eds.): Unraveling Domesticity.
Davis, J. L. – Valkenburg, P. – Reed, S. J. 1987: Correlations and Depletion Patterns of Marrow fat in Caribou Bones. Journal of Wildlife
Management 5l (2), 365–71.
Enloe, J. G. 1993a: Subsistence organization in the early Upper Paleolithic: Reindeer hunters of the Abri du Flageolet. In. H. Knecht, A. PikeTay and R. White (Eds.): Before Lascaux: The Complex Record of the Early Upper Paleolithic, 101–115. Boca Raton.
– 1993b: Ethnoarchaeology of marrow cracking: Implications for the recognition of prehistoric subsistence organization. In: J. Hudson (Ed.):
From Bones to Behavior: Ethnoarchaeological and Experimental Contributions to the Interpretation of Zooarchaeological Remains,
Center for Archaeological Investigations, Occasional Paper No. 21, 82–97. Southern Illinois University, Carbondale.
– 2003: Acquisition and processing of reindeer in the Paris Basin. In: S. Costamagno – V. Laroulandie (Eds.): Zooarchaeological insights
into Magdalenian lifeways. B. A. R., International Series 1 144, 23–31. Oxford.
Enloe, J. G. – David, F. – Hare, T. S. 1994: Patterns of faunal processing at Section 27 of Pincevent: The use of spatial analysis and
ethnoarchaeological data in the interpretation of archaeological site structure. Journal of Anthropological Archaeology 13, 105–124.
Enloe, J. G. – Turner, E. 2004: Methodological problems and biases in age determinations: a view from the Magdalenian. In: D. Ruscillo (Ed.):
Ageing and Sexing in Zooarchaeology: Proceedings of the International Council for ArchaeoZoology 2002, 129–144. Oxford.
154
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
Erasmus, U. 1986: Fats and Oils: The Complete Guide to Fats and Oils in Health and Nutrition. Vancouver.
Gilbert, B. M. 2006: Mammalian Osteology (seventh printing). Missouri Archaological Society. Columbia. Missouri.
Heard, D. C. 1997: Causes of Barren-ground Caribou migrations and implications for hunters. In. L. J. Jackson – P. Thacker (Eds.): Caribou
and Reindeer Hunters of the Northern Hemisphere, 27–31. Aldershot.
Johnson, E. 1985: Current developments in bone technology. In: M. B. Schiffer (Ed.): Advances in Archaeological Method and Theory, vol.
8, 157–235. New York.
Karlin, C. – Tchesnekov, Y. 2007: Notes sur quelques procedés de récupération de la graisse de renne: approche ethnoarchéologique. In: S.
Beyries – V. Vaté (dir.): Les civilisations du renne d’hier à aujourd’hui. Approches ethnohistoriques, archéologiques et
anthropologiques. XVIIe rencontres internationales d’archéologie et d’histoire d’Antibes, 309–323. Éditions APDCA. Antibes.
Kent, S. 1993: Variability in faunal assemblages: the influence of hunting skill, sharing, dogs, and mode of cooking on the faunal remains at
a sedentary Kalahari community. Journal of Anthropological Archaeology 12, 323–85.
Knies, J. 1900: Pravěké nálezy jeskynní Balcarovy skály u Ostrova na vysočině Drahanské. Příspěvek ku poznání diluviálního člověka
a zvířeny na Moravě. Zvláštní otisk Klubu přírodovědeckého v Prostějově, 1–53.
Komárek, V. – Štěrba, O. – Fejfar, O. 2001: Anatomie a embryologie volně žijících přežvýkavců. Praha.
Loring, S. 1997: On the trail to the caribou house: some reflections on Innu caribou hunters in Northern Ntessinan (Labrador). In: L. J.
Jackson – P. Thacker (Eds.): Caribou and Reindeer Hunters of the Northern Hemisphere, 185–220. Aldershot.
Lupo, K. D. 1994: Butchering Marks and Carcass Acquisition Strategies: Distinguishing Hunting from Scavenging in Archaeological
Contexts. Journal of Archaeological Science. 21/6, 827–837.
Malet, Ch. 2007: L’alimentation lipidique en milieu froid. In: S. Beyries _ V. Vaté (dir.): Les civilisations du renne d’hier à aujourd’hui.
Approches ethnohistoriques, archéologiques et anthropologiques. XVIIe rencontres internationales d'archéologie et d'histoire
d’Antibes, 295–308. Antibes.
Morin, E. 2007: Fat composition, skeletal part selection, and Nunamiut decision making. Journal of Archaeological Science 34, 69–82.
Mellars, P. A. 1994: The Upper Palaeolithic revolution. In: B. Cunliffe (Ed.): The Oxford Illustrated Prehistory of Europe, 42–78. Oxford.
Musil, R. 1958: Fauna moravských magdalénských stanic. Anthropozoikum 7 (1957), 7–23. Praha.
Outram, A. K. 2002: Bone Fracture and Within-Bone Nutrients: An Experimentally Based Method for Investigating Levels of Marrow
Extraction. In: P. Miracle – N. Milner (Eds.): Consuming Passions and Patterns of Consumption. McDonald Institute for
Archaeological Research, 51–64. Cambridge.
Rigaud, J.-P. 1978: Contribution méthodologique à l’étude d’un sol d’occupation. Variation horizontales des techniques de fragmentation
osseuse dans un sol d’occupation du Périgordien supérieur: la couche VII du Flageolet I (Bèzenac en Dordogne). Séminaire sur les
structures d’habitat: Plan au sol, parois, couverture, Collège de France. Chaire d’ethnologie préhistorique.
Simons, D. B. 1997: The Gainey and the Butler sites as focal points for caribou and people. In: L. J. Jackson – P. Thacker (Eds.): Caribou
and Reindeer Hunters of the Northern Hemisphere. 105–131. Aldershot.
Skoog, R. O. 1968: Ecology of caribou in Alaska. Ph.D. Diss., Univ. California-Berkley.
Speth, J. D. 1987: Early Hominid Subsistence Strategies in Seasonal Habitats. Journal of Archaeological Science 14/1, 13–29.
Speth, J. D. – Spielmann, K. A. 1983: Energy Source, Protein Metabolism, and Hunter-Gatherer Subsistence Strategies. Journal of
Anthropological Archaeology 2/1, 1–31.
Stiner, M. C. 1990: The use of mortality patterns in archaeological studies of hominid predatory adaptations. Journal of Anthropological
Archaeology 9/4, 305–351.
Yellen, J. E. 1977: Cultural patterning in faunal remains: Evidence from the !Kung Bushmen. In: D. Ingersoll, J. E. Yellen – W. Macdonald
(Eds.): Experimental archeology, 271–331. New York.
Vehik, S. C. 1977: Bone Fragments and Bone Grease Manufacturing: A Review of Their Archaeological Use and Potential. Plains
Anthropologist, 22 (77), 169–182.
Zierhut, N. W. 1967: Bone Breaking Activities of the Calling Lake Cree. Alberta Anthropologist, 1/3, 33–36.
155

Podobné dokumenty

Kostene hraci predmety_ASC12_2

Kostene hraci predmety_ASC12_2 jednotlivých stranách kostky. Rozteče otvorů si u jednotlivých nálezů neodpovídají, nicméně dosud nebyl publikován žádný výzkum středověké dílny, která by byla producentem těchto artefaktů a kde by...

Více