pozemní stavitelství iii - 4

Transkript

pozemní stavitelství iii - 4
POZEMNÍ STAVITELSTVÍ III
pro 3. roãník SP· stavebních
SOBOTÁLES
Ing. arch. VÁCLAV HÁJEK
a kolektiv
Pozemní
stavitelství
III
pro 3. roãník SP· stavebních
Tfietí, upravené vydání
Praha 2004
Tato kniha je třetím dílem čtyřsvazkového souboru nazvaného Pozemní stavitelství. Je určena především jako učebnice pro studenty středních průmyslových
škol stavebních, může však sloužit a na ISŠ, SOU i jako pomůcka pro stavební
praxi.
Tento díl je zaměřen na speciální dokončovací práce. Seznamuje s typologií
bytových a občanských staveb, klempířskými a pokrývačskými pracemi. Dále
následují kapitoly pojednávající o pracích truhlářských a zámečnických, o izolační technice a kapitoly o technickém zařízení budov, výtazích a ocelových
lešeních.
Autorský kolektiv:
Ing. arch. Václav Hájek (vedoucí autorského kolektivu), Doc. Ing. Petr Hájek, CSc., Ing. arch. Miroslav Hlaváček, Ing. Karolina Houdová, Ing. Jana
Jeřábková, Ing. Martin Jiránek, CSc., Ing Jan Kaňka, Ing. Marek Novotný,
Ing. Jaroslav Pavlis, Vladimír Raušer, Ing. Jan Tywoniak, CSc., Ing. František
Vošický
Lektorovali: Ing. Lubomír Weigel a Ing. František Uchytil (1. vydání)
Ing. arch. Karel Hlava (2. vydání)
1st edition © SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1987
3rd revised edition © Ing. arch. Václav Hájek a kol., 2004
ISBN 80-86817-04-0
OBSAH
1
1.1
1.1.l
1.1.2
1.1.3
1.2
1.2.1
1.2.2
1.2.3
1.2.4
1.2.5
1.2.6
1.2.7
1.2.8
1.2.9
1.2.10
1.2.11
1.2.12
1.2.13
1.3
1.3.1
1.3.2
1.3.3
1.3.4
1.3.5
1.3.5.1
1.3.5.2
1.3.5.3
1.3.5.4
1.4
1.4.1
1.4.2.
1.4.3
1.4.4
1.4.5
1.4.6
1.4.7
1.4.8
1.4.9
1.5
TYPOLOGIE BYTOVÝCH A OBČANSKÝCH STAVEB . . . . . . . . . . . . . . .
Základy typologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Základní faktory ovlivňující provozní a prostorové vztahy . . . . . . . . . . . . . .
Zásady navrhování bytových a občanských staveb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Koncepce budov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Obytné budovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Funkce bytu, funkční jednotky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Domovní vybavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Technické vybavení domu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kategorizace bytů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vzájemné provozní vazby funkčních jednotek v bytě . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Variabilita bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vnitřní zařízení bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jednotlivé místnosti bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Druhy obytných budov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rodinné domy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bytové domy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vliv konstrukčního systému na dispoziční řešení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Osazení budovy do terénu a její orientace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Stavby občanského vybavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jednotné pojetí výstavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Členění sídlištních útvarů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vybavení obytné skupiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rozdělení staveb občanského vybavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Základní občanské vybavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jesle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Mateřská škola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Základní škola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Středisko občanského vybavení obytného okrsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Stavby vyššího občanského vybavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vícepodlažní budovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Velkoprostorové budovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kombinované vícepodlažní budovy se sálovými prostory . . . . . . . . . . . . . . .
Nezakryté nebo polozakryté stavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Administrativní budovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Zdravotnické stavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hotely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Divadla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Životní prostředí, urbanismus a investiční výstavba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
11
13
13
15
19
20
20
21
21
21
21
22
22
22
24
25
28
32
33
36
36
36
37
37
38
38
38
40
40
42
42
43
43
44
44
46
47
48
48
51
5
1.6
1.6.1
1.6.2
1.6.2.1
1.6.2.2
1.6.2.3
1.6.3
Bezpečnost staveb při požáru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Průběh požáru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Požární ochrana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Názvosloví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Požární zpráva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Protipožární konstrukce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Elektrická požární signalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2
KLEMPÍŘSKÉ PRÁCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
2.1
2.2
2.3
Materiály pro klempířské práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
Výroba, spojovaní a připevňování klempířských prvků . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
Klempířské prvky a konstrukce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
3
3.1
3.2
3.3
3.4
3.5
3.6
3.7
4.2
POKRÝVAČSKÉ PRÁCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Krytina z pálených tašek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
Krytina z betonových tašek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
Břidlicová krytina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
Krytina z plechových šablon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96
Povlakové krytiny šikmých střech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
Krytina z asfaltových šindelů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
Bezpečnost při práci na střeše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
Stavební tepelná technika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
4
IZOLAČNÍ TECHNIKA A TVORBA VNITŘNÍHO PROSTŘEDÍ . . . . . . . . 119
4.2.1
4.2.1.1
4.2.1.2
4.2.1.3
4.2.2
4.2.3
4.2.4
4.2.5
4.2.6
4.3
4.3.1
4.3.2
4.3.3
4.3.4
4.3.5
4.3.6
4.3.7
4.3.7.1
4.3.7.2
4.3.8
4.3.9
4.3.10
4.3.11
Prostup tepla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
Tepelný odpor a součinitel prostupu tepla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120
Teplota na vnitřním povrchu konstrukcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
Tepelné mosty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
Tepelné ztráty budovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
Energetické bilance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
Šíření vlhkosti v konstrukcích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
Hodnocení podlahových konstrukcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129
Hodnocení tepelné stability místností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131
Akustika pozemních staveb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
Definice zvuku a jeho význam v pozemním stavitelství . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
Vnímání zvuku, nejvyšší přípustné hodnoty a jejich kontrola . . . . . . . . . . . . 133
Zdroje zvuku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
Šíření zvuku ve volném prostoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
Šíření zvuku v zavřeném prostoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
Šíření zvuku ve zvukovodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
Šíření zvuku mezi místnostmi v budově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
Zvuk šířený vzduchem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
Zvuk šířený konstrukcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
Zvuková izolace při šíření zvuku vzduchem a její stanovení . . . . . . . . . . . . . 139
Zásady ochrany proti hluku a vibracím technického zařízení budovy . . . . . . . 140
Zásady návrhu neprůzvučných konstrukcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142
Neprůzvučnost oken . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143
6
52
53
54
54
55
59
66
4.3.12
4.4
4.4.1
4.4.2
4.4.3
4.4.4
4.4.5
4.4.6
4.4.7
4.5
4.5.1
4.5.2
4.5.3
Zásady ochrany před kročejovým hlukem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144
Ochrana proti radonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
Vznik a výskyt radonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
Mezní koncentrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
Zdroje radonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
Ochrana staveb na nízkém radonovém riziku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147
Ochrana staveb na středním radonovém riziku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147
Ochrana staveb na vysokém radonovém riziku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148
Opatření proti radonu ze stavebních materiálů a z vody . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
Denní osvětlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
Význam denního osvětlení a základní požadavky na jeho navrhování . . . . . . 150
Činitel denního osvětlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
Osvětlovací systémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
5
TRUHLÁŘSKÉ PRÁCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153
5.1
5.l.l
5.1.1.1
5.1.1.2
5.1.1.3
5.1.2
5:2
5.3
5.4
5.4.1
5.4.2
Dřevěná okna, dveře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153
Dřevěná okna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154
Rozdělení dřevěných oken . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154
Montáž dřevěných oken . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158
Dřevěné balkonové dveře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
Dřevěné dveře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
Zabudovaný nábytek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163
Kompletizované výrobky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
Dřevěné obklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
Obklady vnitřní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
Obklady vnější . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
6
ZÁMEČNICKÉ PRÁCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170
6.1
6:1.1
6.1.2
6.1.3
6.2
6.3
6.3.1
6.3.2
Kovová okna, dveře a vrata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170
Kovová okna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170
Ocelové dveře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171
Ocelová vrata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173
Stavební kování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173
Kovové výlohy, světlíky a stěny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175
Kovové výlohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175
Ocelové stěny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176
7
VYBRANÉ SPECIÁLNÍ PRÁCE DOKONČOVACÍ
7.1
7.2
7.3
7.4
7.5
7.5.1
7.5.2
7.5.3
Natěračské práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178
Malířské práce a tapetování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180
Sklenářské práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
Sklobetonářské práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183
Oplocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185
Ploty dřevěné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185
Ploty drátěné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
Ohradní zdi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
. . . . . . . . . . . . . . . . . . 178
7
7.5.4
Plotová vrata a vrátka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
8
TECHNICKÁ ZAŘÍZENÍ BUDOV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
8.1
8.1.1
8.I.2
8.1.3
8.2
8.2.1
8.2.2
8.2.3
8.2.4
8.2.5
8.2.6
8.2.7
8.2.8
8.3
8.3.1
8.3.2
8.3.3
8.3.4
8.3.5
8.3.6
8.3.7
8.3.8
8.3.9
8.3.10
8.4
8.4.1
8.4.2
8.4.3
8.4.4
8.4.5
8.4.6
8.4.7
89.4.8
8.4.9
8.4.10
8.4.11
8.4.12
8.5
8.6
8.6.1
8.6.2
8.6.,3
8.6.4
8.6.5
8.6.6
Veřejné sítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
Veřejná kanalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
Veřejný vodovod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190
Veřejný plynovod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192
Vnitřní kanalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192
Kanalizační přípojka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193
Kanalizační vložka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194
Trubní materiál pro vnitřní kanalizaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195
Síť vnitřní kanalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197
Příslušenství kanalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216
Ochrana kanalizace před nežádoucími látkami, lapáky . . . . . . . . . . . . . . . . . 219
Žumpy a domovní čistírny odpadních vod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222
Zkouška vnitřní kanalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225
Vnitřní vodovod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226
Vodovodní přípojka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228
Vodoměry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230
Rozvod vody v objektech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231
Trubní materiál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231
Armatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232
Stavební úpravy pro vedení potrubí a jiná zařízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236
Ochrana vnitřního vodovodu před závadnou vodou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237
Domácí vodárny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239
Teplá užitková voda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240
Požární vodovody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244
Vnitřní plynovod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247
Topný plyn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247
Plynovodní přípojka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247
Rozvod plynu v objektech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248
Stoupací vedení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250
Umístění uzávěrů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250
Plynoměry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252
Potrubí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253
Armatury a příslušenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253
Tlaková zkouška domovního plynovodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254
Plynové spotřebiče a jejich připojování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254
Požární ochrana při instalaci spotřebičů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255
Nejmenší světlosti potrubí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256
Instalační a bytová jádra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256
Vytápění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258
Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258
Soustavy vytápění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259
Ústřední vytápění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261
Rozvody ústředního vytápění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270
Materiál a montáž potrubí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272
Armatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272
8
8.6.7
8.6.8
8.6.9
8.6.10
8.6.11
8.6.12
8.6.13
8.7
8.7.1
8.7.2
8.7.3
8.7.4
8.7.5
Otopná tělesa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273
Zřizování kotelen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275
Ústřední příprava teplé užitkové vody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276
Dálkové vytápění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278
Elektrické akumulační vytápění - ústřední . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278
Regulace automatického řízení a měření tepla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279
Netradiční zdroje energie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280
Větrání a klimatizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281
Větrání a větrací zařízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281
Přirozené větrání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283
Nucené větrání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285
Teplovzdušná vytápěcí zařízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288
Klimatizační zařízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288
9
VÝTAHY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295
9.1
9.2
9.3
9.4
9.5
9.6
Hlavní části výtahů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296
Výtahy pro dopravu osob nebo osob a břemen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299
Malé nákladní výtahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 303
Nákladní výtahy stolové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304
Oběžné výtahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 305
Pohyblivé schody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 306
10
LEŠENÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307
10.1
10.1.1
10.1.1.1
10.1.1.2
10.1.2
10.1.3
10.2
Ocelová lešení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307
Nepohyblivá ocelová lešení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307
Nepohyblivá trubková lešení se svěrnými spojkami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307
Nepohyblivá lešení HAKI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 313
Pojízdná ocelová lešení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318
Pohyblivé pracovní plošiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318
Bezpečnostní předpisy pro montáž a používání ocelových lešení . . . . . . . . . . 319
11
ZÁSADY PŘEDÁVACÍHO ŘÍZENÍ MEZI ÚČASTNÍKY VÝSTAVBY . . . . 320
12
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322
9
10
1
TYPOLOGIE BYTOV¯CH A OBâANSK¯CH STAVEB
1.1
ZÁKLADY TYPOLOGIE
Typologie pozemních staveb je nauka o navrhování budov. Správně navržené
budovy musí splňovat požadavky provozní, zdravotní, bezpečnostní, konstrukční, ekonomické a estetické. Mají vytvořit po všech stránkách příjemné prostředí pro člověka, pro jeho práci i odpočinek.
1.1.1
Základní faktory ovlivňující provozní
a prostorové vztahy
1. Pohybový prostor. Naše pocity, a zejména životní a společenské funkce jsou
ovlivňovány nejen estetickými vlastnostmi a pohodou vnitřního prostředí, nýbrž
i nejbližšími prostorovými podmínkami budovy. Směrodatný je prostor, který
člověk potřebuje při pohybu, při práci a v různých polohách: např. rozměry dveří
a chodeb, podchodné výšky na ramenech schodišť, průchozí šířky mezi řadami
sedadel, mezi stolky v restauraci nebo rozměry sedícího člověka se zřetelem na
potřebné relace sedacího a stolního zařízení (obr. 1).
2. Pracovní prostor. Kromě pohybového prostoru je nejbližší oblast určena
plochami nebo prostorem nutným pro předměty a pomůcky k určité práci.
Nejčastěji jde o stolní plochy, kuchyňské sestavy, řídící panely apod. (obr. 2).
3. Manipulační úrovně. Manipulační úrovně se nejvýrazněji uplatňují u sedadel a u pracovních a odkládacích ploch. Stolní odkládací plocha může být nižší,
pracovní plochy jsou umístěny výše podle postoje člověka a podle druhu práce
(společenský stůl 50 až 62 cm, psací stůl 76 cm, kuchyňská sestava 86 cm pro
práci vstoje apod.).
4. Fyzikální vlastnosti prostoru
a) Osvětlení a barva světla ovlivňují pocity v prostoru a spoluvytvářejí prostor. Denní nebo umělé osvětlení má různé psychické účinky. Nevhodné osvětlení, např. i směr dopadu světla, snižuje pracovní výkon.
b) Větrání prostorů je nezbytné pro zdravý pobyt a má přímý vliv na pocit
pohody. Může být přirozené nebo umělé.
c) Teplota a vlhkost vzduchu se řídí podle účelu místnosti. Pro práci vsedě
vyžadujeme proti práci při pohybu vyšší teplotu.
11
Obr. 1. Pohybový a pracovní
prostor
A – šířky prostoru postačující k pohybu,
B – rozměry některých pracovních ploch (pracovní
stůl, kuchyňská linka, jídelní
stoly),
C – potřebné relace sedacího
stolního zařízení a výšky
pracovního místa
12
d) Zvuk při vyšších intenzitách působí nepříznivě na organismus. Proto se
musíme snažit snižovat hladinu zvuku (hluku) již u zdrojů hluku, a to dobrou izolací a správným dispozičním řešením (nenavrhovat výtahy poblíž ložnic apod.).
Obr. 2. Zakreslení spojovacích komunikačních pásů, manipulačních a úkonových ploch do půdorysu bytu. Spojovací pásy jsou znázorněny barevně, manipulační plochy jsou vodorovně čárkovány,
úkonové plochy jsou tečkovány. Největší překrývání ploch je v předsíni
e) Správné technické provedení budovy a vhodná volba materiálů rozhodujícím způsobem přispívají k celkovému hodnocení díla.
1.1.2
Zásady navrhování bytových a občanských staveb
U konkrétních úkolů je celkové řešení stavby ovlivněno pozemkem a prostředím. Celý postup práce v počáteční fázi projektu je ovlivňován zejména těmito
faktory:
a) Podklady a průzkumy
Investor musí projektantovi poskytnout nezbytně nutné podklady pro práci.
Je to především projektový úkol nebo stavební program. Projektový úkol je součástí tzv. přípravné dokumentace. Součástí prací na projektovém úkolu je také
provedení průzkumů potřebných pro určení vlastností staveniště, u rekonstrukcí,
přístaveb a nástaveb sem patří také výkresy dosavadního stavu objektu.
13
Nejdůkladnější představu o staveništi a jeho okolí získáme prohlídkou celého
zájmového území. Je nutno znát klimatické poměry na staveništi (převládající
směr větru, průměrné teploty vzduchu, sluneční svit a množství srážek) a geologické vlivy (složení základové půdy, režim podzemních vod, konfiguraci terénu,
porost, bonitu půdy atd.). Tyto faktory působí na dispoziční řešení i na volbu
druhu nosné konstrukce (např. využití svahu, způsob zakládání apod.).
b) Studium problematiky úkolu
Je nezbytné u všech akcí. Mnohé úkoly vyžadují speciální poznatky provozních vztahů a současný stav světové úrovně daného oboru (nemocnice, divadla
apod.). Mnohdy je nutná činnost spolupracovníků – specialistů pro daný obor.
c) Řešení provozních vztahů
Řešení těchto vztahů (horizontálních i vertikálních) pomocí dispozičních
a provozních schémat umožní základní orientaci pro počáteční práci na dispozici, na hmotovém seskupení i umístění a na orientaci objektu v terénu (obr. 3). Je
třeba postupovat od celku k detailu, od širších vztahů k přímým vazbám mezi
jednotlivými místnostmi, od podstatných vazeb k podružným. U průmyslových
Obr. 3. Příklad provozních vazeb jednotlivých prostorů kulturního domu se sálem pro 500 osob.
Spojovací čáry naznačují provozní souvislosti jednotlivých prostorů tak, jak jsou požadovány.
Grafické schéma neurčuje ještě vlastní dispoziční řešení, je pouze pomůckou projektanta pro
stanovení dispozičních souvislostí a vazeb: bez značení – prostory vstupní a komunikační; tečkovaně sociální zařízení; šrafovaně – doplňkové prostory a příslušenství; barevně – hlavní účelové
prostory
1 – zádveří, 2 – vestibul, 3 – schodiště, 4 – WC, 5 – pokladna, 6 – šatna, 7 – bufet, 8 – přípravna,
9 – klubovna, 10 – terasa, 11 – sál pro 500 osob, 12 – jeviště, 13 – kulisy, 14 – herci, 15 – letní scéna,
16 – hlediště letní scény
14
staveb jsou to také schémata technologických postupů, nezbytná pro správný
návrh stavební části objektu.
d) Dispoziční a architektonické řešení
Všechny zmíněné faktory ovlivňují řešení dispozice a s ní úzce souvisejícího
architektonického řešení. Úkolem projektanta (architekta) je najít relativně
optimální řešení úkolu při splnění všech požadavků kladených na objekt v celém
rozsahu.
e) Konstrukční řešení
Nebývá vždy určeno předem a vzniká postupně s řešením dispozičním
a architektonickým. Ve všech stadiích rozpracovanosti náčrtku objektu je do
odpovídající hloubky řešena i jeho konstrukce. S postupem propracovanosti dispozičního řešení se upřesňuje řešení konstrukční, nebo naopak, neboť architektura, dispozice i konstrukce musí tvořit logický harmonický celek.
f) Variantní řešení
Dispoziční, konstrukční i architektonické řešení je logickým požadavkem
hledání optimálního řešení. Pouze přirovnáním minimálně dvou řešení lze mluvit o výhodách nebo nevýhodách řešení a o možnostech alternativního pohledu
na koncepci ideového řešení.
g) Architektonické bariéry
Za architektonické bariéry (stavebně technické zábrany) považujeme stavební
úpravy dispozičního a konstrukčního charakteru budovy (i vnějšího prostoru),
které ztěžují nebo znemožňují tělesně postiženým osobám nebo matkám
s kočárky pohyb v daném prostoru.
Podle charakteru překážek dělíme tyto bariéry na bariéry zamezující postiženým osobám:
– přístupnost vnější,
– přístupnost vnitřní,
– uživatelnost objektu.
Statistiky dokazují, že 4 až 6% obyvatel je postiženo trvalou invaliditou.
Dalších 11% činí obyvatelé ve věku 65 let a více.
Z hlediska klasifikace invalidity rozlišujeme tyto skupiny:
– postižení se mohou pohybovat bez použití vnějších ortopedických pomůcek,
– musí používat vnější pomůcky pro chůzi: hole, loketní a zápěstní berle,
tripody nebo kolečkové rámy,
– tělesně postižení – vozíčkáři, jejichž pohybová schopnost je tak narušena, že
nemohou nebo jen málokdy mohou chodit a stát samostatně. K jejich pohybu
jsou nutné invalidní vozíky.
Pohybovat se mohou
– samostatně ve vozíku s ručním pohonem,
– samostatně na vozíku s elektrickým nebo benzinovým motorem,
15
– s průvodcem, kdy jsou usazeni do speciální pojízdné židle nebo standardního vozíku pro invalidy.
Tyto skutečnosti je nutno mít na zřeteli při projektování bytových staveb,
objektů distribucí a služeb, kulturních zařízení, škol a učilišť, sportovních zařízení, hotelů a ubytoven, pracovišť a dílen, zdravotnických zařízení i staveb veřejné hromadné dopravy.
Obvyklé plošné a tvarové dimenzování dispozičních i konstrukčních prvků
u staveb pro zdravé lidi se jeví pro různé kategorie invalidů mnohdy jako tzv.
architektonické bariéry, které jsou obtížně překonatelné, nebo vůbec nepřekonatelné.
Z těchto důvodů je nutno již při projektování a realizaci staveb tyto bariéry
(zábrany) odstraňovat. Týká se to například této problematiky:
– správná volba rozměrových údajů (průchozí a průjezdné šířky pro postižené s berlemi, vozíky pro invalidy apod. jsou 90 až 120 cm),
– manipulační prostory pro vozík s invalidou,
– sklon rampy nejlépe 1 : 20 až 1 : 15 s odpočívadly po 9 m, pro rampu do
3 m délky volíme sklon 1 : 8,
– dveře bez prahů, šířka 80 až 110 cm, konstruované pro náraz vozíkem,
– automaticky se otevírající dveře posuvné nebo otočné,
– madla ve výši 80 až 90 cm,
– podlahy, které nekloužou (nepoužívat rohoží),
– schodiště se stupni bez přesahující nášlapné plochy. Doporučená výška
stupňů 14 cm, šířka 32 cm, možnost pevně sevřít madlo zábradlí,
– sociální zařízení (WC) – umožnit vjezd vozíku (univerzální kabina minimálního rozměru 225/225 cm), madla na stěnách, umývadla 30/50 cm s pákou pro
regulaci ventilů mísící baterie, polička se zrcadlem, poplašné zařízení, triangly
(tyč se dvěma posuvnými tyčkami a na nich ruční držadla trojúhelníkového
tvaru),
– sprchy jsou vhodnější než vany, armatury montovat na podélné stěně van,
– výtah, vnitřní rozměr kabiny minimálně 110/140 cm,
– telefonní kabiny – možnost používat telefonní automat vsedě,
– garáže minimálního rozměru 600/350 cm, vozík zůstává v garáži vedle auta,
asi 300 cm před garáží umístit spínač automatického elektrického otevírání
dveří apod.
Samostatnou kapitolou by byla problematika dispozičního řešení bytu a jeho
vybavení nábytkem pro vozíčkáře. Zásadou řešení je podmínka, aby vše bylo na
dosah ruky z vozíku (pracovní plochy, zásuvky, poličky, ovládací spínače apod.).
Parapet oken má být vysoký maximálně 70 cm.
Další samostatnou kapitolou by byly architektonické bariéry pro zrakově
a sluchově postižené.
Uvedené příklady architektonických bariér jsou jen zlomkem tohoto problému. Princip zajišťování tohoto základního humánního požadavku by měl být
16
formulován heslem: „Zbavit tělesně postižené závislosti na cizí pomoci.“ Pouze
taková forma pomoci zbavuje důstojným způsobem tělesně postižené jejich
psychického handicapu. Realizovaná opatření v tomto směru přesvědčivě prokazují, jak i nadále mohou být lidé s různými tělesnými vadami platnými členy
společnosti v celé šíři.
h) Ekonomické vyhodnocení a průvodní a technická zpráva
Výkresovou dokumentaci architektonických náčrtů (generelu, studie objektu),
obvykle v měřítku 1 : 200, doplňuje průvodní zpráva, která pojednává o všech
okolnostech souvisejících se zadáním, s programem, o širších vztazích objektu
a faktorech, které podstatně ovlivnily řešení. Technická zpráva pojednává o dispozičním řešení, architektuře, urbanistickém začlenění objektu, konstrukčním
řešení a o vybavení budovy. Ekonomické vyhodnocení se skládá z technickoekonomických ukazatelů.
1.1.3
Ko n c e p c e bu d ov
Všechny vnitřní prostory budovy se dělí na vlastní užitné prostory, které tvoří
jádro a hlavní náplň objektu (např. obytné prostory v bytových domech, učebny
ve školách), dále na prostory spojovací – komunikační (schodiště, chodby, výtahy apod.) a na prostory doplňkové (hygienická zařízení, šatny, prostory pro vytápění, příslušenství budov apod.), bez nichž by byl nemožný provoz v budově
(obr. 4).
Obr. 4. Rozdělení vnitřních prostorů
A – prostory užitné (tečkovány), B – prostory spojovací (bez grafického pojednání a schodiště),
C – prostory doplňkové (šrafovány)
Zásadně je třeba rozlišovat konstrukční trakt od traktu dispozičního.
Například v konstrukčním jednotraktu je možno vytvořit dispoziční dvoutrakt,
třítrakt atd., a to tak, že konstrukční jednotrakt je dělen po hloubce lehkými
příčkami.
Podle vzájemného vztahu budov lze budovy rozdělit na
– izolované (volné),
– přistavěné k jiné budově jednou stranou (koncové),
– řadové, ve skupině alespoň tří domů uprostřed,
– rohové, přistavěné ze dvou stran k sousedním budovám.
17
Podle rozlohy a rozdělení je možno budovy dělit na
– monobloky, budovy jednoduchého kompaktního tvaru,
– křídlové budovy (členěné)
a) s volnými křídly a vnějšími dvory,
b) uzavřené s vnitřními křídly a vnitřními dvory.
1.2
OBYTNÉ BUDOVY
1.2.1
Funkce bytu, funkční jednotky
S vývojem lidské společnosti a se zvyšující se úrovní civilizace se vyvíjel názor,
jakým způsobem má být uspořádán prostor na obývání – byt, aby vyhovoval
potřebám člověka.
Zpočátku stačil člověku k obývání jeden prostor, který plnil několik funkcí.
Ve společnosti na vyšším stupni civilizace se člení funkce v bytě, a člení se tedy
i byt na soubor funkčních jednotek, z nichž každá slouží pro jednu nebo několik
funkcí. Funkčními jednotkami jsou prostory a místnosti v bytě. Byt je složitým
útvarem, v němž jsou funkční jednotky řazeny ve vzájemných vztazích, které
odpovídají funkčním nebo provozním souvislostem.
Funkční jednotky v bytě musí být vybaveny potřebným zařízením. Takovým
zařízením a předmětům říkáme souhrnně vybavení bytu.
Byt je samostatně uzavřený soubor funkčních jednotek s příslušným vybavením, uspořádaných v souladu s provozními souvislostmi.
Obr. 5. Sekce schodišťového domu typu T 06 B se třemi byty na schodišti
l – byt IV. až V. kategorie, 2 – byt I. až II. kategorie, 3 – byt III. kategorie
18
1.2.2
Domovní vybavení
V obytných domech se vylučují z bytů z provozních a hygienických důvodů
některé funkce nebo jejich části – funkční jednotky. Jsou to např. sklep na
palivo, prostor pro ukládání dětských kočárků, rozvodna ústředního vytápění,
plocha s klepadlem na koberce nebo prostor pro nádoby na odpadky. Soubor
uvedených funkčních jednotek je tzv. domovní vybavení.
1.2.3
Te c h n i c k é v y b a v e n í d o m u
Byt ani obytný dům nemohou plnit své funkce bez zařízení, jako je např.
kanalizace, rozvod vody a elektřiny, ústřední vytápění, osobní výtah u domů
s větším počtem podlaží a televizní anténa, tzv. technické vybavení domu.
1.2.4
Kategorizace bytů
Aby byt vyhovoval různým domácnostem, je třeba přihlížet ke složení domácnosti a zejména k počtu osob. Podle členů v domácnosti se v ČSN 73 4301
Obytné budovy člení byty do tzv. kategorií, což je klasifikace bytů podle počtu
ubytovaných osob na rozdíl od kategorií bytů uvedených v bytovém zákoně,
které znamenají odstupňování kvality a vybavení bytů.
Byty I. a II. kategorie jsou nerodinné byty, byty III. a vyšších kategorií jsou
byty rodinné (obr. 5).
1.2.5
Vzájemné provozní vazby funkčních jednotek
v bytě
Moderní byt musí plnit řadu funkcí, které kladou požadavky na plochy v bytě
a na jeho provozní řešení. Je-li naším úkolem navrhnout dispoziční řešení bytu,
musíme si dobře uvědomit všechny tyto funkce, jejich požadavky i důležitost
a během práce stále zvažovat jejich vzájemné vazby.
Některé nejdůležitější funkce bytu: vstup do bytu, oblékání a převlékání, příprava jídel a mytí nádobí, stolování, osobní hygiena, spánek, kolektivní formy
odpočinku, soukromí jednotlivce, domácí práce, ukládání různých předmětů,
pobyt dětí, návštěvy a další. Význam, který je kladen na jednotlivé funkce bytu,
se značně liší v různých částech světa a podléhá stálému vývoji.
Jedním z problémů dispozičního řešení je funkce předsíně. Jsou dva základní
principy komunikačního řešení bytu: předsíň, která tvoří hlavní komunikaci bytu
(u nás nejčastější řešení), a předsíň, která je rozdělena na dvě části vzájemně
propojené obývacím pokojem.
19
Dalším požadavkem je spojení kuchyně s obývacím pokojem. Přitom může
být kuchyně přímo přístupná z předsíně nebo přes obývací pokoj.
Důležitým prvkem provozních vztahů v bytě je průchodnost některých místností, nejsou-li všechny místnosti přístupné přímo z předsíně. Bývá to obvykle
důsledek hospodárnosti, která nutí omezit vnitrobytové komunikační prostory.
1.2.6
Va r i a b i l i t a b y t u
Jedním z moderních požadavků na typizované konstrukční systémy je variabilita dispozičního řešení bytu. To znamená, že plochu určenou pro byt lze využít
pro různé dispoziční řešení bytu. Přitom je možno měnit i polohu bytového
jádra.
Jiným stupněm variability jsou změny dispozičního řešení bytu, které
lze uskutečnit dodatečně změnami v přemístitelných příčkách. Mohou to být
i nábytkové příčky.
Jiná variabilita záleží na tom, je-li možno zařídit jednotlivé místnosti různým
způsobem. Velikost a tvar místnosti, poloha dveří a oken musí být taková, aby
základní nábytek v místnosti bylo možno rozestavit různě podle individuálních
potřeb a požadavků uživatele.
1.2.7
Vnitřní zařízení bytu
Základní nábytek, základní zařízení bytu tvoří souhrn nezbytného nábytku
a zařízení pro předpokládaný počet osob v bytě (ČSN 73 4305 Zařizování bytů).
Zabudovaný nábytek a zařízení bytu jsou do stavby trvale instalovány a tvoří
její nedílnou součást. Tento nábytek a zařízení je zpravidla součástí stavebních
dodávek.
Základní i doplňkový nábytek a zařízení bytu se má zakreslovat do výkresů
podle grafických značek uvedených v normě.
1.2.8
Jednotlivé místnosti bytu
O prostorech bytu platí, že půdorysný tvar jednotlivých místností bytu, poloha
oken, dveří, topných těles apod. musí být taková, aby umožňovala vybavit
místnost nábytkovým zařízením podle jejího účelu.
Vstupní místnosti zprostředkují přechod z vnějšího prostoru do bytu. Jsou
prvním článkem provozní linky bytu.
Závětří bývá vstupním prostorem v rodinných domcích, které má chránit
vstup před nepříznivými povětrnostními podmínkami. Zadržuje nepříznivé
povětrnostní vlivy, aby vlastní předsíň byla již chráněna.
20
Předsíň je podle ustanovení normy nutnou součástí každého bytu. Volná šířka
předsíně musí být nejméně 110 cm. Vstupní dveře do bytu se musí otevírat do
předsíně. Předsíň musí být tak veliká, aby umožňovala dopravu předmětů o rozměrech 180/60/180 cm. Na to má velký vliv poloha dveří a jejich šířka.
Hala může kromě komunikační funkce sloužit k vykonávání domácích prací,
a není-li z ní přístup do WC, je možno sem přenést stolování nebo společný život
rodiny. Plní-li hala i funkci předsíně, jde o tzv. halovou předsíň. Je-li přímo větraná a osvětlená, o tzv. obytnou halu.
Obytné místnosti jsou místnosti, které slouží k obývání v užším slova smyslu
(obývací pokoj, ložnice, jídelna, pracovna, pokoj dětí apod.).
Podle ČSN 73 4301 Obytné budovy musí být světlá výška obytných místností
bytových domů nejméně 260 cm, podkroví 255 cm. Při použití stropních prefabrikátů velkých rozponů lze snížit světlou výšku obytných místností na 255 cm.
U rodinných domků musí být výška min. 250 cm, místnosti v podkroví mohou
být vysoké jen 230 cm.
Při zkosení stropu v podkroví musí mít nejméně polovina půdorysné plochy
obytné místnosti požadovanou nejmenší světlou výšku, zkosená část stropu
nejméně 160 cm.
Obývací pokoj je největší místnost bytu. Jeho plocha u bytů pro tři osoby
a u větších bytů má být nejméně 18 m2 a šířka pokoje min. 3,30 m. Hlavním
účelem obývacího pokoje je soustředit zde společný život rodiny.
Ložnice je obytná místnost určená ke spaní. Kromě toho plní obvykle funkce
spojené se soukromím jednotlivce. Plocha ložnice pro jednu osobu je nejméně
8 m2, pro dvě osoby 12 m2. Ložnice nesmí sloužit jako jediný průchod do další
obytné místnosti.
Jídelna se málokdy vyskytuje jako samostatná místnost. Častěji jde o jídelní
kout v obývacím pokoji, v hale, v kuchyni apod.
Příslušenství bytu tvoří: předsíň, kuchyně (kuchyňská nika), spíže (spížní
skříň), koupelna, WC, skladovací prostor (úklidová komora nebo skříň). Tyto
části příslušenství má obsahovat každý byt. Kromě toho mohou jako příslušenství sloužit hala, lodžie, balkón apod.
Kuchyně je buď provozně oddělenou částí jiného prostoru (kuchyňská nika
nebo kuchyňský kout), nebo samostatnou místností (pracovní kuchyně, kuchyně
s příležitostným stolováním). Obývací kuchyně, která by měla mít i funkci obývacího pokoje, se povoluje ve výjimečných případech, např. u adaptací se souhlasem příslušného hygienika.
Prostor k vaření má obsahovat alespoň toto vybavení: sporák (vařič), pracovní plochu, zařízení na mytí nádobí (dřez) s odkládacími plochami a prostory na
uskladňování nádobí.
Předpisem je určena pouze minimální velikost plynové kuchyně. Na každý
vařidlový plynový hořák musí připadat nejméně 5 m3 prostoru kuchyně a v okně
musí být větrací křídlo.
21
Spíže jako spížní komora nebo spížní skříň slouží k uskladnění potravin. Její
prostor musí být náležitě odvětrán a nemá bezprostředně sousedit se zdrojem
tepla (komínové těleso, sporák, osluněná obvodová zeď apod.).
Koupelna slučuje řadu funkcí. Kromě hygienických funkcí má umožnit praní
drobného prádla i sušení, jakož i možnost umístění koše na špinavé prádlo
a automatické pračky.
Norma požaduje, aby každý byt měl vlastní WC s přístupem z prostoru bytu.
K zařízení WC patří také malé umývadlo, které se může vyloučit, je-li WC
v blízkostí koupelny. Přístup do WC musí být z předsíňového prostoru nebo
z prostoru, který může předsíň nahradit (šatna apod.). Mezi WC a obytnými
místnostmi musí být tedy nejméně dvoje dveře.
1.2.9
Druhy obytných budov
Urbanistické typy obytných domů je možno třídit takto:
22
1.
–
–
–
–
–
–
–
–
Rodinné domy – domky (obr. 6)
izolované
dvojdomy
řadové
řetězové
domy ve dvojnásobné řadě
čtyřdomy
atriové
terasové
2.
a)
–
–
–
–
–
–
–
–
–
Bytové domy
třídění podle dispozičního řešení a seskupení bytů v domě
schodišťové
chodbové
pavlačové
sendvičové
mezonetové
bodové (krychlové)
věžové
deskové
terasové
b)
–
–
–
třídění podle forem bydlení
s rovinnými byty
svobodárny
domy s pečovatelskou službou
Obr. 6. Urbanistické typy rodinných domků
A – izolovaný domek, B – dvojdomky, C – řadové domky, D – řetězové domky, E – domky ve
dvojnásobné řadě, F – čtyřdomky, G – atriové domky
Šipky naznačují průčelí s okny. U atriových domků jsou okna obrácená zejména do atria, do ulice
jen v omezeném rozsahu
1.2.10
Rodinné domy
Výhodou bydlení v rodinném domě bývá obvykle méně rušné životní prostředí
a možnost využití málo úrodné půdy, přímé spojení s venkovním prostorem,
zahrada, příznivé podmínky pro vývoj dětí.
Obr. 7. Přízemní izolovaný rodinný
domek
23
Izolované rodinné domy umožňují nejtěsnější styk s přírodou a využití všech
světových stran v návrhu dispozice. Je možno zde zajistit potřebnou izolaci
odstupem domů a zahradní úpravou. Pořizovací náklady jsou zde největší
(obr. 7).
Dvojdomy jsou proti izolovaným domům hospodárnější ve využití pozemku
a inženýrských sítí. Řeší se obvykle jako dva koncové typy (zrcadlový obraz).
K dispozici jsou vždy tři světové strany pro jeden dům. S výhodou se zástavba
orientuje ve směru V–Z.
Řadové rodinné domy řeší kompromisně výhody bydlení v rodinném domě
s požadavkem ekonomie. Pozemek pro zahradu je poměrně úzký. V dispozici
domu lze využít pouze dvě světové strany. Většinou jsou řešeny jako dvoupodlažní objekty (obr. 8).
Obr. 8. Dvoupodlažní řadový domek
Typ B1 – studie pro sídliště
Baba v Praze
Řetězové rodinné domy tvoří přechod mezi dvojdomy a řadovou zástavbou.
Jsou to domy se spojovacími články, v nichž je domovní vybavení nebo garáž.
Domy ve dvojnásobně řadě jsou velmi ekonomické. Nevýhodou je malá
hloubka zastavění, která znamená větší šířku pozemku. Byty nemají příčné
provětrání a mají omezenou orientaci pouze na jednu světovou stranu.
Čtyřdomy jsou ekonomické, ale mají nestejnou hodnotu v orientaci jednotlivých domů ke světovým stranám.
24
Obr. 9. Atriový rodinný domek
Půdorys bytu VI. kategorie
Atriové domy jsou typem rodinného, většinou přízemního domu, který má
místnosti obrácené do vnitřního obytného dvora nebo zahrady. U nás je zatím
tento typ méně rozšířen, i když má značné výhody proti jiným typům. Poskytuje
spojení bytu s přírodou a izolaci vůči sousedům. Je ekonomický ve využití
pozemku (obr. 9). Řazením domů těsně vedle sebe vzniká tzv. kobercové zastavění.
Terasové domy jako rodinné domy se nejčastěji realizují ve svažitém terénu,
který umožňuje vytváření terasových ploch ustupováním jednotlivých podlaží
podél svahu. Vlastní dispozice může být jednopodlažní nebo dvoupodlažní
– mezonety.
25
1.2.11
Bytové domy
Bytové domy mají byty přístupné ze společné komunikace. Touto komunikací
může být schodiště, chodba, pavlač apod.
Schodišťové domy mají byty přístupné přímo ze schodišťové podesty (obr. 10).
Schodiště je poměrně málo využito, protože je omezen počet bytů, které mohou
být přístupné z podesty. Tento dům je výhodný pro střední a velké byty, nikoli
výhradně pro byty malé. Počet bytů přístupných z jedné podesty je základním
činitelem, který ovlivňuje orientaci bytů do jednoho nebo dvou průčelí. To má
vliv na oslunění bytů a na možnost jejich příčného provětrání.
Obr. 10. Základní schémata uspořádání bytů ve schodišťovém domě
3a, 4a – pouze malé byty I. a II. kategorie asi na ploše třetího bytu ve variantě tři byty na schodišti.
Schéma orientace k světovým stranám
Na obr. 10 jsou znázorněna základní schémata uspořádání bytů ve schodišťovém domě. Schéma se dvěma byty na schodišti umožňuje příčné provětrání
bytů. Urbanisticky je sekce velmi pružná, oba byty jsou dobře prosluněny. Část
bytu je vždy zastíněna, což je příjemné při horkém počasí. Sekce se dvěma byty
na schodišti je méně ekonomická v délce průčelí, které připadá na byt, ale je
výhodná, pokud jde o dispoziční řešení bytu.
Schéma se třemi byty na schodišti má dva byty situované do obou průčelí,
střední byt nemá příčné provětrávání. Orientace sekce je V–J–Z.
Schéma se čtyřmi byty na schodišti se řeší obvykle jako křížové schéma.
Všechny byty jsou orientovány výhradně jen k jednomu průčelí, byty nemají
příčné provětrání, sekce je urbanisticky nepružná, protože ji lze orientovat průčelím pouze na východ a na západ. Toto schéma je výhodné jen pro menší byty.
26
Chodbové domy umožňují přístup do bytů ze společné chodby, která probíhá
uprostřed domu. Část bytů je situována do jednoho průčelí. Domy mají úzce
omezenou orientaci ke světovým stranám. Jsou výhodné jen pro malé byty
(obr. 11).
Pavlačové domy mají byty přístupné z komunikační pavlače, která probíhá
téměř po celé délce jednoho průčelí pavlačového domu. Je to typ starší bytové
výstavby v našich městech. Pro situování obytných místností se využívá průčelí
bez pavlače, v sousedství pavlače se situují místnosti příslušenství.
Obr. 11. Chodbový dům v Curychu
Pět podlaží s výtahem. V jednom podlaží 11 bytů – 10 garsoniér a 1 dvoupokojový byt
Sendvičové domy jsou kombinované domy, kde bytová podlaží jsou prokládána podlažími s horizontálními komunikacemi. K tomuto řešení vede obvykle
snaha po větším využití výtahů. Sendvičový dům bývá v podstatě kombinací
mezi schodišťovým domem a domem chodbovým. Několik schodišťových sekcí
vedle sebe je propojeno vždy v každém třetím podlaží chodbou. Výtahy jsou
soustředěny u jednoho schodiště.
Obyvatel domu vyjede výtahem do chodbového podlaží a chodbou projde do
příslušné sekce. Jeho byt je buď v témže podlaží jako chodba, nebo jde dále po
schodišti v sekci o podlaží dolů, popřípadě nahoru (obr. 12).
Mezonetové domy jsou zvláštním druhem sendvičových domů. Mezonety jsou
byty ve dvou nebo třech úrovních v pavlačovém nebo chodbovém domě. Mezonet má vertikální komunikaci v bytě a dobře se řeší pro velké, mnohopokojové
byty (obr. 13).
27
28
Obr. 12. Schéma řešení sendvičového domu
A – běžné podlaží, B – chodbové podlaží, C – řez s vyznačením chodbových podlaží
Byty II., III., IV. a V. kategorie
Obr. 13. Panelový mezonetový obytný dům v Hradci Králové
A – mezonet – chodbové podlaží, B – ložnicové podlaží; 1 – kuchyně, 2 – hala, 3 – obývací pokoj,
4 – ložnice, 5 – koupelna
Bodové (krychlové) domy jsou volně stojící izolované bytové domy, které
podle svého vnějšího tvaru jsou nízké hranoly.
Věžové domy jsou izolované, většinou schodišťové bytové domy s větším
počtem podlaží, které v urbanistické koncepci bytové zástavby mohou zastávat
funkci dominant. Vysoké domy však kladou větší požadavky na technické vybavení, především na výtahy (stěhování nábytku, jízda dolů apod.).
Deskové domy jsou zpravidla vysoké domy schodišťové, chodbové, pavlačové
nebo sendvičové s mnoha sekcemi, délky až 200 m. Urbanisticky vyžadují značné odstupy budov.
29
Terasové domy – pyramidy. Hlavním znakem vytváření terasových domů –
pyramid na rovině je vytváření terasových ploch různým ustupováním konstrukce od přízemí směrem k vyšším podlažím, přičemž objekt je situován v rovině.
Jsou to objekty novější netradiční koncepce, umožňující zajímavé urbanistické
řešení zástavby i nové formy bydlení.
Hotelové domy jsou určeny pro dlouhodobé, přitom však přechodné bydlení
jednotlivců a bezdětných manželů. Některé funkce bydlení jsou v těchto domech
kolektivizovány.
Domy s pečovatelskou službou se navrhují se zřetelem ke změněným tělesným
dispozicím starých lidí i změněnému způsobu jejich života. Bývají to dvoupodlažní budovy. Schody mohou být nahrazeny rampou. Byty jsou zásadně vytápěny ústředně, sporáky v kuchyni jsou elektrické. Domovní vybavení doplňují
místnosti pečovatelské služby a lékařského dozoru.
1.2.12
Vliv konstrukčního systému na dispoziční řešení
Každá z konstrukčních soustav ovlivňuje řešení bytu a celého objektu v jeho
dispozičním, provozním a architektonickém řešení.
Obr. 14. Tři byty na schodišti. Kuchyně je přístupná přes obývací pokoj. Řešení je příkladem bytového domu montovaného ze stěnových kvádrů
30
Ko n s t r u k č n í s o u s t ava s p o d é l ný m i n o s ný m i
stěnami
Použitím této konstrukční soustavy se pro řešení dispozice bytu vytvoří v jednotlivých traktech volný prostor omezený štítovými, ztužujícími nebo schodišťovými zdmi.
Ve směru rovnoběžném s průčelím je možno poměrně snadno odstupňovat
různé šířky místností i různé délky celých domů.
Ve směru kolmém k průčelí je však hloubka traktu omezujícím faktorem
hloubky místností. Také celkové odstupňování hloubky zástavby je možné pouze
v přírůstku modulu hloubky traktu. Protože průčelí je v této konstrukční soustavě nosné, je velikost oken i jejich poloha ovlivněna statickou funkcí stěny
a architektonické řešení průčelí je tím rovněž ovlivňováno (obr. 14).
Ko n s t r u k č n í s o u s t ava s p ř í č ný m i n o s ný m i
stěnami
Užitné plochy bytů různých velikostí lze konstrukcí vymezit v jednom nebo
několika travé. Závisí to na vzdálenosti os nosných stěn, které bývají 240, 300,
360, 420, 480, 540, 600 cm a v poslední době až 720 cm. Se zvětšováním
těchto rozponů se zvětšuje i dispoziční volnost.
Hloubka zástavby je odstupňována rovněž po 60 cm nebo 120 cm a bývá nejčastěji 960, 1 020, 1 080, 1 200 cm.
Výhodou této konstrukční soustavy je, že nosné těžké stěny tvoří rozhraní
mezi byty; to je výhodné z hlediska zvukové izolace. Také z hlediska architektonického řešení průčelí přináší tento systém značnou volnost (nenosné průčelí),
např. více variant v architektonickém konceptu rozmístění a ve velikosti oken
a v umístění lodžií (obr. 15).
Ko n s t r u k č n í s ke l e t ová s o u s t ava
Tento systém umožňuje velkou volnost v dispozičním a architektonickém řešení, není však pro bytové stavby typický, neboť velký počet malých místností,
tedy členění prostoru příčkami, výhodu značně zmenšuje.
1.2.13
Osazení budovy do terénu a její orientace
ČSN 73 4301 Obytné budovy požaduje, aby všechny byty byly prosluněny. Proto
je nutno orientovat na slunnou stranu alespoň l/3 z celkové plochy obytných
31
místností. Za slunné strany se považuje východní, jihovýchodní, jižní, jihozápadní až západní strana v rozmezí od 85° do 275°, měřeno od severu k rovině
kolmé k průčelí ve směru pohybu hodinových ručiček. Odstupy budov jsou také
předepsány, aby jedna budova nezastiňovala druhou. V rovinném terénu má být
poměr výšky budovy k šířce proluky optimálně 1 : 3, minimálně 1 : 2.
Odstupy dvou bytových domů, v jejichž sousedících průčelích jsou okna, mají
být nejméně:
– 20 m, jsou-li v jednom průčelí okna bytových místností,
– 10 m v ostatních případech.
Obr. l5. Sekce S 6 v konstrukční soustavě bytových domů Larsen a Nielsen
A – skladba sekce. Tři byty na schodišti č. 4 a 2. Dilatační celek se skládá ze dvou nebo tří sekcí
a max. 12 podlaží. Bezpečnostní schodiště – vstup přes komunikační buňku l, B – č. 2 byt
I. kategorie, C – č. 4 byt V. kategorie. Instalace nejsou soustředěny 32
Odstupy od hranic sousedních pozemků u izolovaných rodinných domků,
u koncových domů řadového zastavění nebo u dvojdomků mají být nejméně 5 m.
Podlaha obytných místností má být nejméně 30 cm nad povrchem přilehlého
terénu. Vrchní strana poprsníků (parapetů) oken obytných místností v prvním
podlaží bytových domů ve městech má být nejméně 180 cm nad chodníkem při
normální výšce poprsníku. Níže než 180 cm nad chodníkem je možno umístit
parapet tehdy, je-li mezi domem a chodníkem plocha trávníku v pruhu širokém
nejméně 3 m.
33
1.3
STAVBY OBČANSKÉHO VYBAVENÍ
1.3.1
Jednotné pojetí výstavby
Bytová výstavba sama o sobě nemůže zajistit žádoucí standard bydlení a životního prostředí. Teprve komplexní výstavbou sídliště, zajištující optimální vztahy
mezi bydlením, občanským vybavením, výrobou, dopravou, technickým vybavením a rekreací, lze dosáhnout požadovaného cíle.
Výstavba obytného území musí odpovídat nejen potřebám bydlení a hospodárného provozu, ale také zásadám hospodárnosti výstavby. Proto je třeba
důsledně koordinovat časový postup výstavby technické a občanské vybavenosti s bytovou výstavbou, aby objekty a zařízení vybavenosti byly včas
uváděny do provozu. Bez komplexního pojetí výstavby sídliště by docházelo
k vážným nedostatkům v obyvatelnosti nových sídlišť.
1.3.2
Členění sídlištních útvarů
Sídliště se člení na menší organizační útvary, aby bylo možno organicky zajistit
všechny nutné funkční vazby potřeb obyvatel sídliště.
Obytná skupina je nejmenším organizačním útvarem obytného území.
Zajišťují se v ní některé funkce obslužné a hospodářské.
Obytný okrsek se skládá z několika obytných skupin, je základním organizačním útvarem sídliště a je v něm funkčně začleněno základní občanské vybavení.
Obytná čtvrť je ucelenou částí města skládající se z několika okrsků a obsahuje některé složky vyššího občanského vybavení.
Obr. 16. Vybavení obytné skupiny
34
1.3.3
Vybavení obytné skupiny
Obytná skupina je vytvořena souborem několika obytných domů se společným
vybavením, kterým se rozšiřuje domovní vybavení. Jsou to např. místnosti pro
schůzky občanů, úklidovou službu, dětské herny, dílny, prádelny se samoobsluhou, výměníková stanice, prostory pro sběr odpadků, odpadových surovin,
prostor pro klepadla, sušení prádla, dětské pískoviště, úschovna kol a motocyklů, parkoviště aut apod. (obr. 16).
Některé funkční jednotky je možno umístit v samostatném objektu, tzv.
pavilónu obytné skupiny.
1.3.4
Rozdělení staveb občanského vybavení
K uspokojení hmotných, kulturních a společenských potřeb obyvatel slouží
stavby občanského vybavení. Ty se člení na stavby určené různým účelům:
– výchova a školství – školy všech stupňů;
– zdravotnictví – jesle, zdravotní střediska, nemocnice apod.;
– věda, kultura a osvěta – kina, divadla, kulturní domy apod.;
– správa a administrativa – budovy ministerstev, pošty, spořitelny, soudy,
administrativní budovy apod.;
– obchod a veřejné stravování – prodejny, obchodní domy, restaurace atd.;
– tělovýchova – hřiště, tělocvičny, kryté plovárny, stadiony aj.;
– společné ubytování a rekreace – hotely, internáty apod.;
– služby – sběrny pro zakázkovou prádelnu, čistírnu, opravu obuvi, sběrny
a opravny spotřebičů pro domácnost, holičství a kadeřnictví, zakázkové krejčovství atd.;
– ostatní – požární stanice, garáže apod.
Podle členění obytného území a míry zajištění denních nebo občasných
potřeb obyvatelstva dělíme stavby občanského vybavení na dvě skupiny:
a) základní občanské vybavení, jež slouží denním potřebám obyvatel okrsku
(jesle, mateřské školy, základní škola, zdravotní středisko, osvětová beseda,
prodejny potravin a průmyslového zboží, jídelna se samoobsluhou, domy služeb
s holičstvím a kadeřnictvím, krejčovstvím, sběrna pro čistírnu, prádelna, oprava
obuvi a elektrospotřebičů apod., okrsek policie, hřiště, garáže atd.) a jehož síť
spoluvytváří obytné okrsky;
b) vyšší občanské vybavení, jež slouží k uspokojování všech ostatních občanských potřeb obyvatelstva. Umísťuje se do vyšších útvarů – čtvrtí, obvodů nebo
do celého města, např. střední školy, polikliniky, kina, kulturní domy, stadiony,
hotely, spořitelny, obchodní domy, požární stanice apod.
35
1.3.5
Základní občanské vybavení
Složky základního občanského vybavení úzce souvisí s bytem. Proto o jejich
umístění spolurozhodují docházkové vzdálenosti dětí i dospělých.
Rozsah základního občanského vybavení závisí na ekonomicky únosné
decentralizaci a na počtu i složení obyvatel okrsku.
Pro jednotlivé druhy těchto staveb byly vypracovány typové podklady objektů v několika kapacitních velikostech, které pro odstupňovaný počet obyvatel
vytvářejí provozně ekonomický celek.
Základní občanské vybavení se umísťuje také do prvního a druhého podlaží
bytových domů.
1.3.5.1
Jesle
Jesle jsou zdravotnické zařízení, v němž se zdravým dětem ve věku od tří měsíců do tří let poskytuje všestranná zdravotní výchovná péče pod dohledem odborných pracovníků, tj. lékaře, vedoucí sestry, dětské sestry a pěstounky.
Děti se v jeslích dělí do čtyř věkových skupin (mladší a starší kojenci, mladší
a starší batolata). Základní počet ve skupině kojenců je 15, ve skupině batolat
20 dětí.
Jesle mají být umístěny v zelených plochách v těžišti zájmové oblasti a zřizují se ve čtyřech velikostech (pro 20, 35, 55 a 70 dětí). Pozemek jeslí je oplocen
a doplněn živým plotem. Nejvýhodnější výstavbou je pavilonový systém.
1.3.5.2
Mateřská škola
Mateřská škola je zařazena do jednotné soustavy výchovy a vzdělávání; pečuje
se zde v těsné součinnosti s rodinnou o všestranný rozvoj zdravých dětí předškolního věku od 3 do 6 let.
Jedním z úkolů mateřské školy, obdobně jako jeslí, je především ulehčit
zaměstnaným matkám péči o děti. Proto i mateřské školy se zřizují s denním,
týdenním nebo s nepřetržitým provozem.
Podle počtu tříd se rozlišují a zřizují mateřské školy pro
60 dětí – 2 třídy,
90 dětí – 3 třídy,
120 dětí – 4 třídy.
Obr. 17. Pavilón mateřské školy se 2 třídami – 60 dětí
Půdorys 1. podlaží
1 – vstup do 2. NP, 2 – lodžie, 3 – vstup rodičů a příjem dětí, 4 – šatna dětí, 5 – lázeň a WC dětí,
6 – herna, 7 – pracovna, 8 – předsíň, 9 – izolace, 10 – zádveří, manipulace, 11 – přípravna jídel,
12 – sklad hraček, 13 – výtah, 14 – vstup učitelek, 15 – WC učitelek, 16 – úklidová komora,
17 – šatna učitelek, 18 – sklad zahradních hraček, 19 – letní umývárna, 20 – terasa
36
37
Třída mateřské školy je základní organizační jednotkou určité věkové skupiny,
ve které je nejvíce 30 dětí.
Budovu mateřské školy je nutno umístit ve zdravém prostředí, nejlépe v centru
spádového okruhu. Docházková vzdálenost má být maximálně 15 min. dětské
chůze (500 m). Pozemek, hřiště a zahrada mateřské školy jsou součástí výchovných prostorů. Hřiště je vybaveno zařízením a nářadím pro cvičení a hry. Jsou to
obvykle kladiny, skluzavky, houpačky apod. (obr. 17).
1.3.5.3
Základní škola
Základní škola (ZŠ) s povinnou školní docházkou zajišťuje pro mládež od 6 do
15 let základní vzdělání a výchovnou péči.
Velikost školy (počet učeben) je určena počtem obyvatel školního obvodu.
V průměru připadá na 1 000 obyvatel asi 158 dětí školou povinných. ZŠ se
budují ve velikostní řadě: 9třídní, 12třídní, 16třídní a 20třídní.
Škola má zpravidla tyto části:
učebnovou, dílenskou, tělovýchovnou, stravovací, administrativní, část pro
mimotřídní výchovu a služební byty. Provoz školy musí být řešen tak, aby se
jednotlivé části navzájem nerušily.
Tělovýchovná část u ZŠ má jednu nebo dvě tělocvičny a školní hřiště. Co
nejblíže tělocvičny jsou vždy dvě šatny a mezi nimi umývárna, do které má být
přístup i ze hřiště.
Školní šatny se navrhují nejčastěji jako průchozí.
Administrativní část bývá obvykle umístěna poblíž vstupu do školy.
Místnosti pro školní stravování a pro činnost žáků mimo vyučování (školní
družina atd.) umísťujeme tak, aby jejich provoz nerušil provoz školy.
Pro řešení ZŠ mohou být použity různé způsoby dispozičního i stavebního
uspořádání, např. monoblokový nebo pavilonový systém nebo systém sdružených
pavilonů.
Stavební komplex školy musí být volně stojící. Nejpříznivější orientace kmenových učeben je k jihu, ostatních učeben k východu nebo západu, kreslírny
a rýsovny k severu nebo jihozápadu.
1.3.5.4
Středisko občanského vybavení obytného okrsku
Středisko obsahuje prodejnu se samoobsluhou, jídelnu se samoobsluhou
a základní služby obyvatelstvu.
Středisko občanského vybavení musí být v okrsku umístěno tak, aby docházkové vzdálenosti byly pokud možno rovnoměrné ze všech obytných domů.
Přitom přihlížíme i k cestám obyvatel ke stanicím veřejné dopravy. Zásobování
střediska vyžaduje situování při příjezdové komunikaci. Středisko vytváří
v okrsku společenské centrum, náročné na architektonické řešení.
Prodejna se samoobsluhou zajišťuje v okrsku prodej zboží základní poptávky.
38
Zahrnuje určené druhy potravin, včetně masa, ovoce, zeleniny a mléčných
výrobků, z průmyslového zboží drogistické, papírenské a další spotřební zboží.
(obr. 18).
Jídelna se samoobsluhou umožňuje stravování v jídelně, prodej hotových
jídel, polotovarů a nápojů přes ulici, podávání občerstvení a společenský život
ve večerních hodinách. Pro stanovení velikosti jídelny se předpokládá 22 sedadel na 1 000 obyvatel.
Základní služby obyvatelstvu zahrnují řadu zařízení nutných pro uspokojování potřeb obyvatel okrsku, např. zakázkové služby (holič, kadeřník, krejčí,
opravny, dílny, prádelny, čistírny apod.).
Obr. 18. Příklad prodejny se samoobsluhou pro 3 000 obyvatel
Půdorys 1. podlaží
1 – prodejní místnost, 2 – sklad potravin, pečiva a lahvového zboží, 3 – mrazírna ryb, 4 – chlazený
sklad masa a drůbeže, 5 – přípravna masa, 6 – přípravna obsluhovaného úseku, 7 – úklidová komora, 8 – chlazený sklad mléčných výrobků, vajec a tuků, 9 – kancelář, 10 – výkup a sklad lahví,
11 – strojovna vzduchotechniky, 12 – sklad obalů, 13 – příjem zboží, 14 – sklad a přípravna ovoce
a zeleniny, 15 – sklad odpadků, 16 – chlazený sklad ovoce a zeleniny, 17 – strojovna chladicího
soustrojí, 18 – sklad průmyslového zboží, 19 – šatna a umývárna zaměstnanců – ženy, 20, 21 – WC,
22 – šatna a umývárna zaměstnanců – muži, 23 – chodba, 24 – vykládací rampa
39
Při návrhu dispozice je nutno respektovat některé zvláštní provozní podmínky:
– oddělit cestu zákazníků od pracovního provozu a cest zaměstnanců,
– sběrny a dílny s namáhavější manipulací umísťovat v přízemí,
– hlučné dílny vzdálit od zákazníků,
– ve sběrně prádelny a čistírny oddělit příjem a sklad nečistých zakázek od
skladu a výdeje čistých zakázek,
– v provozu holičství a kadeřnictví oddělit dámský a pánský provoz a zřídit
vhodné čekárny.
1.4
STAVBY VYŠŠÍHO OBČANSKÉHO VYBAVENÍ
Budovy občanského vybavení jsou závislé na velikostí sídlištního útvaru, popř.
na celé zájmové oblasti. Některé mají místní význam a jsou umístěny v centru
obytné čtvrti, jiné jsou stavěny ve větších městech (např. krajské nemocnice).
Další budovy mají význam celostátní a jsou obvykle budovány ve velkých
městech nebo v hlavním městě státu, např. ministerstva, ústředí politických,
hospodářských a společenských organizací nebo divadla, koncertní síně, muzea,
galerie atd.
Rozmanitost budov pro vyšší občanské vybavení se projevuje jak v jejich účelovém a provozním řešení, v náročnosti na architektonické pojetí a v požadavcích na umístění, tak i v prostorovém a konstrukčním řešení.
Podle prostorového konstrukčního pojetí můžeme tyto budovy zhruba zařadit
do čtyř velkých skupin, a to:
– vícepodlažní budovy,
– velkoprostorové budovy,
– kombinované vícepodlažní budovy s velkými sálovými prostory,
– nezakryté nebo polozakryté stavby.
1.4.1
Ví c e p o d l a ž n í b u d o v y
Koncepce provozního řešení pro vícepodlažní budovy je charakteristická pro
administrativní a správní budovy, nemocnice, školy, hotely, obchodní domy aj.
Rozborem lze zjistit, že při odlišném účelu a provozu mají společné některé
zásady v dispozičním a konstrukčním řešení (rozmístění hlavních místností,
chodeb a komunikačních uzlů).
Jsou to obvykle architektonicky a urbanisticky náročné budovy s rozsáhlým
technickým zařízením a vybavením. Charakteristický je značný horizontální
i vertikální provoz.
Železobetonová nebo ocelová skeletová konstrukce umožňuje zvýšit počet
podlaží, odhmotnit stavbu a uvolnit průčelí pro uplatnění architektonických
záměrů.
40
1.4.2
Ve l k o p r o s t o r o v é b u d o v y
Tuto skupinu budov občanského vybavení tvoří objekty, které vyžadují velké
prostory, např. sportovní haly, výstavní pavilony, shromažďovací sály, kina
a další budovy.
Konstrukce zastřešení je tu rozhodujícím konstrukčním prvkem a ovlivňuje
utváření hmoty budovy.
Zastřešení tvoří železobetonová konstrukce rámové nebo obloukové klenby,
nebo rozmanité skořepinové nebo lomenicové konstrukce.
V poslední době se uplatňují i nové prostorové ocelové konstrukce, síťové
klenby nebo lanové konstrukce různých tvarů.
Uvedené konstrukce umožňují zakrytí prostorů velkých rozměrů bez mezilehlých svislých podpor. Rozpětí dosahují nebo i přesahují 100 m.
Budovy bývají často řešeny tak, aby se uvnitř daly snadno upravit a mohly
sloužit k více účelům (např. sportovní utkání, velká shromáždění, výstavy
apod.).
Charakteristickým znakem těchto objektů je, že v nich převažuje horizontální
provoz a že se v nich shromažďuje nárazově velké množství lidí. To přináší
mnoho provozních i bezpečnostních problémů uvnitř budovy i v jejím nejbližším okolí (mimoúrovňové komunikace, potřeba parkovišť apod.).
Složité problémy je nutno řešit také při návrhu akustických úprav prostoru,
umělého osvětlení (vyhovujícího i televizním přenosům), vytápění, větrání a klimatizace prostorů.
Velkoprostorové budovy mají mimořádné nároky na volbu území a urbanistického začlenění do prostředí, neboť mají osobitý architektonický výraz.
1.4.3
Ko m b i n ova n é v í c e p o d l a ž n í bu d ov y s e s á l ov ý m i
prostory
Značný počet občanských staveb v sobě slučuje dva druhy konstrukčního a prostorového pojetí, odpovídající účelovým požadavkům, a to vícepodlažní skelet
a velké sálové prostory. Jsou to např. divadla, kulturní domy s divadelními a společenskými sály a mnoha dalšími menšími prostory pro klubovny, čítárny,
zájmovou činnost apod., kryté lázně, radnice, parlamenty, velké knihovny a další
budovy.
Tyto budovy bývají dispozičně, provozně i prostorově velmi složité, kladou
velké nároky na umístění i na řešení okolí. Architektonicky jde o významné
budovy, které tvoří dominanty. Technické vybavení těchto staveb bývá velmi
náročné.
41
1.4.4
Nezakryté nebo polozakryté stavby
Do této skupiny staveb patří především sportovní stadiony, hřiště, koupaliště,
letní kina, amfiteátry a další objekty.
Typickým reprezentantem této skupiny je stadion s nezakrytými nebo polozakrytými tribunami. Právě architektonický a konstrukční návrh tribun a jejich
zastřešení vtiskují těmto stavbám mnohdy ráz jedinečnosti. Konstrukce tribun
bývá nejčastěji železobetonová nebo ocelová. Mnohé stadiony mají však tribuny
vytvořeny zemními úpravami, což jim dává zvláštní charakter.
Amfiteátry, letní kina, hřiště a koupaliště využívají obvykle vhodnou konfiguraci terénu. Značná část stavebních prací, kromě železobetonových konstrukcí
bazénu, se týká zemních prací a sadových úprav.
1.4.5
Administrativní budovy
Charakteristickým znakem provozů, tvořících náplň administrativních budov, je
jejich rozmanitost a častá proměnlivost, závislá na organizačních podmínkách.
Budovy musí být proto uspořádány tak, aby umožňovaly v maximální míře
všechny požadované provozní změny – musí být variabilní jak v prostorovém
tak i ve stavebně technickém uspořádání.
Prostorová variabilita vyžaduje, aby vnitřní prostory bylo možno libovolně
dělit bez nutnosti stavebních úprav. K tomuto účelu se používá přemístitelných
příček.
V podélném směru musí být prostor dělitelný v určitém rozměrovém modulu,
který bývá odvozen z rozměrů převažujících typických pracovišť. Za optimální
je pokládán modul l 800 mm.
Obr. 19. Typické uspořádání pracovišť
a – buňkový systém, trojtraktová dispozice chodbového typu s odpovídajícím vertikálním členěním
průčelí, b – volné uspořádání pracovišť ve velkoprostorové kanceláři s odpovídajícím podélným členěním průčelí
42
A
B
Obr. 20. a) Model administrativní budovy v Praze (Rašínovo nábřeží)
b) Typické podlaží této realizované administrativní budovy
43
V příčném směru jsou rozměry místností (hloubky traktů) závislé na počtu
pracovišť umístěných vedle sebe směrem od okenní stěny (2 až 3 pracoviště).
Odpovídající optimální hloubka traktu je 5 400 až 6 000 mm. Světlo musí dopadat vždy z levé strany.
Dispoziční uspořádání pracovišť bývá řešeno převážně buňkovým systémem.
Vyskytují se také návrhy tzv. velkoprostorových kanceláří, v nichž jsou všechna
pracoviště rozmístěna v nepravidelných skupinách, oddělených pouze vzájemným odstupem, nábytkem a květinami (obr. 19).
Význam administrativních budov neustále roste, neboť v souvislosti s mechanizací a automatizací provozů řada procesů z výrobních složek je převedena na
administrativní pracoviště. Zde se pro výpočetní techniku (samočinné počítače)
zřizují zvláštní klimatizované prostory. Architektonický projekt musí proto vždy
vycházet z vysoce odborných rozvah organizačních a ekonomických při respektování všech nároků estetiky a hygieny práce (obr. 20).
1.4.6
Zdravotnické stavby
Provoz zdravotnických staveb je velmi složitý a zasahuje do mnoha speciálních
oborů.
Navrhování zdravotnických staveb, studium provozu v nich a rozvíjení technického a léčebného pokroku je zvláštním oborem, vyžadujícím spolupráci
mnoha odborníků různých profesí.
Ve výstavbě nemocnic se dlouho uplatňoval pavilonový způsob výstavby.
V dnešní době se naopak řada oddělení soustřeďuje do výškových budov, k nimž
přiléhají nízké budovy s vyšetřovacími, laboratorními, operačními a dalšími
složkami. Ve zvláštních objektech jsou situována jen oddělení infekčního charakteru.
Řešení všech rozmanitých pracovišť, vyšetřoven, operačních sálů, laboratoří,
rentgenových pracovišť aj. vychází ze studií provozu a z potřebného vybavení.
Řešení ovlivňuje technický rozvoj a vývoj vyšetřovacích a léčebných metod
(obr. 21).
Z celého souboru zdravotnických zařízení je uvedeno jako příklad pouze
členění okresní nemocnice s poliklinikou a se společným komplementárním
zařízením, obsahujícím ústřední rentgen, laboratoře a sterilizaci, rehabilitaci,
patologicko-anatomické oddělení, lékárnu, dokumentaci, knihovnu a další zařízení. Kromě toho jsou tu zařízení správní, hospodářská a technická.
Okresní nemocnice má nejméně čtyři lůžková oddělení, a to interní, chirurgické, ženské a porodní a dětské. Lůžková oddělení dospělých se člení na ošetřovací jednotky – samostatné provozní celky o 25, 30 nebo 35 lůžkách.
Poliklinika má zpravidla deset odborných oddělení, a to interní, chirurgické,
ženské, dětské, tuberkulózní, kožní a pohlavní, zubní, oční, ušní-nosní-krční
a psychiatrické.
44
Obr. 21. Operační trakt – studie
Půdorys: 1 – operační sál, 2 – sterilizace, 3 – umývárna lékařů, 4 – přípravna pacienta
1.4.7
Hotely
S rozvojem cestovního ruchu dochází v celém světě k velkému rozmachu ve
výstavbě hotelů.
Podle stupně architektonického řešení, nákladnosti vybavení a podle rozsahu
a úrovně služeb zařazujeme hotely do tříd A de Luxe, A, B a C.
V hotelu obvykle rozeznáváme tyto zcela odlišné provozy:
a) ubytovací část – pokoje s příslušenstvím, prostory pro denní pobyt hostů,
místnosti a zařízení pro služby hostům včetně horizontálních a vertikálních
komunikací;
b) stravovací část – restaurace, kavárny, vinárny, bufety aj., sloužící jak pro
hotelové, tak i pro ostatní hosty; k nim náleží dále výrobní, provozní a skladovací zařízení a sociální zařízení zaměstnanců této části.
c) administrativně provozní část – zařízení pro vedení hotelu, pro styk vedení
hotelu s hosty, zařízení pro provoz a údržbu (dílny, prádelny, sklady atd.).
Návrh hotelu je složitá a náročná úloha, na které spolupracuje řada odborníků a výtvarníků. V současné době se výrazně uplatňuje kombinace výškové
45
zástavby, obsahující lůžkovou část, s nízkou zástavbou (podnoží objektu), která
obsahuje stravovací, společenské a hospodářské části hotelu. Většinou jsou
používány skeletové konstrukční soustavy nebo často kombinace konstrukční
soustavy s příčnými nosnými stěnami (obvykle panelovými) pro ubytovací část,
se skeletovou nebo halovou soustavou pro společenskou a stravovací část.
Zvláštním druhem hotelu je motel, jehož provoz je přizpůsoben specifickým
požadavkům cestujících motoristů.
1.4.8
Divadla
Při návrhu divadel je nutno vycházet z ustanovení ČSN 73 5250 Projektování
divadel.
V souboru technických požadavků se určují základní požadavky včasného
a bezpečného vyprazdňování budov, dobré viditelnosti a slyšitelnosti a provozního zařízení jeviště.
Závažná jsou ustanovení o podmínkách viditelnosti, která určují, že ze všech
sedadel má být vidět nejméně 75% hrací plochy, a dále určují konstrukci křivky
viditelnosti, podle níž se řídí zakřivení podlahy v hledišti.
Pro divadla s více než 400 sedadly se musí vypracovat akustické řešení hlediště, které určuje vzájemný poměr rozměrů a tvar hlediště pro rovnoměrné rozdělení zvukové energie, dále optimální dobu dozvuku, která zaručuje srozumitelnost řeči. S tím souvisí i návrh vhodných prostředků a materiálů pro zvukovou
izolaci.
Náročné jsou i požadavky na scénické osvětlení a úroveň technického zařízení.
Ve skupině stavebních a provozních požadavků jsou v normě ustanovení pro
řešení hledištní části (vstupy, šatny diváků, společenské prostory, hlediště,
komunikace) a jevištní části (jeviště, orchestřiště, provaziště, mechanické zařízení, sklady, zkušebny, šatny herců, dílny atd.).
Závažnou kapitolu tvoří požadavky požární ochrany, požadavky na větrání,
klimatizaci, vytápění a osvětlení.
Vypracování projektu a vybudování divadla je vysoce specializovanou
a náročnou prací řady odborníků a specializovaných závodů.
1.4.9
Kina
Předpisy pro projektování kin v ČSN 73 5251 obsahují řadu ustanovení týkajících se zajištění dobrých technických podmínek promítání obrazu a reprodukce
zvuku, bezpečnosti diváků atd. V technických požadavcích jsou rozvedeny údaje
k zajištění požární bezpečnosti, tj. řešení schodišť, dveří, oken, únikových komu46
nikací apod. Podrobně jsou rozvedena ustanovení pro řešení hlediště a jeho
rozměrů vhodných k zajištění dobré viditelnosti promítaného obrazu i dobré
akustiky. Důležité jsou rovněž požadavky na promítárnu s příslušenstvím, zdravotně technické zařízení, elektrické instalace, vytápění a větrání.
Obr. 22. Studie kulturního domu
a – přízemí:
1 – kino, společensko-osvětová část pro dospělé, 2 – kulturně-výchovná část pro děti, 3 – vstup
k šatnám, 4 – pokladna, 5 – vestibul, 6 – šatna, 7 – bufet a přípravna, 8 – kuřárna, 9 – WC muži,
10 – WC ženy, 11 – půjčovna knih, 12 – sklad knih, 13 – kancelář, 14 – telefonní ústředna,
15 – rozmnožovna, 16 – sklad propagačního materiálu a jiné sklady, 17 – vestibul, 18 – klubovna,
19 – herna, 20 – šatna, 21 – pokladna, 22 – dozor, 23 – WC chlapci, 24 – WC dívky, 25 – bufet,
26 – jeviště, 27 – sál se 100 sedadly, 28 – šatny, 29 – ošetřovna, 30 – vedoucí
47
Pokračování obr. 22
b – 2. podlaží:
31 – jeviště, 32 – hlediště s 800 sedadly, 33 – režisér, 34 – hasič, 35 – sklad kulis a rekvizit,
36 – WC muži, 37 – WC ženy, 38 – klubovny, 39 – sklad pro klubovny, 40 – lektor, 41 – foyer
V současné výstavbě kin je patrná velká rozmanitost dispozičního i architektonického řešení. Především volba tvaru hlediště, konstrukce a tvar zastřešení
i použití nových materiálů značně ovlivňují celkovou koncepci staveb. Klasická
nová kina se však v posledních letech budují ojediněle, převládá výstavba multikin ve velkých městech. Obdobně se ustupuje od výstavby klasických kulturních domů (obr.22). Nová centra sloužící kulturnímu a společenskému životu
budují investoři většinou v napojení na prodejní a kancelářské komplexy.
48
1.5
ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, URBANISMUS
A INVESTIČNÍ VÝSTAVBA
Nedílnou a významnou součástí investiční výstavby je zvýšená péče o rozvoj
životního prostředí.
V předcházejícím období se péče o životní prostředí omezovala na realizované stavby a měla převážně lokální charakter.
Teprve začátkem sedmdesátých let se objevovaly první pokusy o cílevědomou
ochranu a tvorbu životního prostředí v komplexním pojetí. Byly vyvolány intenzivní investiční výstavbou, prudkým rozvojem motorové dopravy, negativními
jevy znečišťovaného ovzduší, zvětšenou hlučností a zhoršujícími se podmínkami zachování zdravého životního prostředí.
Průzkumné a výzkumné práce zjištění stávajícího stavu složek životního prostředí bývají rozděleny do těchto dílčích úkolů:
– klima a znečišťování ovzduší (prašný spad t km–2 rok–1, koncentrace SO2,
klimatická vhodnost prostředí – teplota, srážky, sluneční svit, provětrávání);
– ochrana čistoty vody a půdy (také rozsah devastace půdy);
– hluk a vibrace (nadměrný hluk nad 65 dB);
– zneškodňování a využívání odpadů (250 až 515 tisíc t rok–1);
– zeleň a biologické aspekty (% ploch veřejné zeleně);
– možnost omezování negativních důsledků investiční výstavby;
– doprava a životní prostředí;
– zásobování paliv a energií;
– vliv narušeného životního prostředí na zdraví obyvatel a syntéza ochrany
a tvorby životního prostředí.
Teoretickým východiskem výzkumu kulturně estetických a sociálně psychických aspektů životního prostředí je komplexní kategorie životního prostředí,
která kromě stránek přírodovědných, technických a provozně ekonomických
zahrnuje také stránky kulturní, sociální a estetické. Estetická úroveň životního
prostředí se stále více stává předmětem veřejného i vědeckého zájmu.
Současný neuspokojivý stav životního prostředí velkých měst vyvolává bezodkladnou povinnost zvládnout řadu obtížně řešitelných úkolů, které jsou většinou důsledkem jednostranně se rozvíjející průmyslové civilizace.
Úsilí napravit stávající nedostatky s cílem poskytnout obyvatelům měst zdravější prostředí a vrátit jim pocit pohody, bezpečnosti a estetických kvalit vyžaduje komplexní přístup, zahrnující oblast řízení, technické politiky, výchovné
péče a zdravotní a sociální politiky.
Z těchto zjištění vyplývají tyto naléhavé urbanistické úkoly péče o životní
prostředí:
– zlepšení obyvatelnosti městských čtvrtí a sídlišť jejich zklidněním (vyloučení automobilové dopravy z některých ulic, vytvoření pěších ulic);
49
– vytvoření potřebné ochrany obytných, rekreačních, zdravotnických a školských areálů před dopravními trasami, např. před zdrojem hluku, vibracemi
a exhalacemi (např. i protihlukové bariéry, odrazové plochy, zeleň);
– vybudování souvislých systémů pěších zón a cest využitím existujících
pasáží, vhodně upravených vnitřků bloků apod.;
– vytvoření dostatečného množství rekreačních možností;
– vytvoření podmínek pro biologickou účinnost zeleně města;
– zlepšení mikroklimatických poměrů v městské zástavbě záměrným uspořádáním stavebních hmot, rozložením zeleně a omezením velikostí zpevněných
ploch (zadržení srážkových vod zelení).
Vědomé začlenění péče o životní prostředí do územních plánů sídlišť, úkolů
investorských složek, realizačních postupů stavebních organizací, do náplně
práce projektantů jednotlivých objektů i do stálého povědomí všech dalších
účastníků tvorby životního prostředí v celé šíři investiční výstavby přinese kladné výsledky v kvalitativně nových řešeních sídlišť a obytných souborů.
1.6
BEZPEČNOST STAVEB PŘI POŽÁRU
Chránit stavbu před působením vlhkosti a vody, před otřesy a nadměrným
hlukem, či zajištění vhodného osvětlení chápeme jako zcela samozřejmý úkol.
Nedovedeme si představit stavbu bez rozvodu vody, elektřiny, plynu či bez topení. Stejnou pozornost však musíme věnovat i ochraně staveb před požárem,
zvláště pak u takových staveb, kde by mohly být ohroženy životy lidí nebo jiné
hodnoty. O významu ochrany staveb proti požáru vypovídá i tabulka č. 1., ze
které vyplývá, že od r. 1990 nejen výrazně stoupl počet požárů, ale především
výše škod jimi způsobených. Obzvláště alarmující je však vzrůstající počet zraněných a usmrcených lidí.
Pokusme se nejprve co možno nejlépe definovat, co je to požár, anebo jinak
nekontrolované hoření.
Tabulka 1. Následky požárů
50
ROK
Počet požárů
Škody v tis.
Kč
Zraněných
Počet
mrtvých
Koeficient počtu
požárů
1990
10 814
305 500
126
11
100%
1994
21 366
1 066 600
158
20
197,58%
2001
18 565
2 054 670
881
99
171,68%
2002
19 132
3 731 915
942
109
176,92%
Pro každý vznik požáru musí být splněny následující podmínky:
– musí být k dispozici hořlavá látka,
– musí být k dispozici kyslík,
– musí být na určitém místě dosaženo zážehové teploty dané látky.
1.6.1
Průběh požáru
Jestliže jsou splněny tyto základní podmínky, dojde k ohřátí prostoru až k mezní
rizikové teplotě, při které vzplanou všechny hořlavé látky v prostoru. Dochází
tedy k přeskočení ohně (,,flash-over“). Pro posuzování požárních vlastností stavebních hmot, systémů a technického vybavení staveb je tato počáteční fáze,
tedy čas 0 až ,,flash-over“, nejvýznamnější, neboť se zde projevuje schopnost
vznícení, šíření plamenů a další vlastní spolupůsobení hmot při požáru.
Po přeskočení ohně se vždy jedná o rozvinutý požár. V tomto okamžiku má
význam požární odolnost všech konstrukcí a stavebních dílů, která určuje požární chování stavebního celku.
Trvání požáru a jeho šíření uvnitř budovy ovlivňuje průběh teplot v závislosti na čase, použité stavební hmoty, druhy vnitřního zařízení, množství spalovacího vzduchu, počet a velikost otvorů, prostorová geometrie stavby a tepelné
ztráty, které odpovídají tepelné kapacitě ohraničujících stavebních prvků. Šíření
požáru v objektu závisí zejména na vnitřním vybavení a rozčlenění na jednotlivé prostorové stavební celky, které nazýváme jednotlivými samostatnými požárními úseky. To předpokládá použití požárně dělicích stěn, stropů včetně nosníků, stejně jako oken, dveří a dalších otvorů, jako jsou například prostupy
instalací a podobně.
V jednotlivých částech objektu podle jejich druhu, využití a účelu je různě
velké množství hořlavých látek. Zůstává tedy pouze možnost provést v nebezpečí vystavených prostorech taková opatření požární ochrany, která zabrání šíření ohně, tepla a kouře.
1.6.2
Požární ochrana
Požární ochranu je možno rozdělit do dvou základních skupin:
1. Aktivní požární ochrana
Hasičské záchranné sbory
Požární hlásiče
Sprinklery
2. Pasivní požární ochrana
Požárně odolné stavební systémy
51
1.6.2.1
Názvosloví:
Požární hlásič – elektronické zařízení instalované většinou na stropech, které
je schopno reagovat na zvýšení teploty a vývin kouře, a tím upozornit ostrahu
objektu či přímo hasičské sbory na vznik kritické situace.
Sprinkler – systém speciálních skrápěčů, napojených na samostatný rozvod
vody nebo jiných hasebných médií, aktivovaný elektronickým nebo mechanickým podnětem. Zařízení je schopno aktivně likvidovat ohnisko požáru a zabránit jeho šíření.
Hořlavost – schopnost látek pevného, kapalného i plynného skupenství uvolňovat při požáru teplo.
Stavební hmoty z hlediska této schopnosti řadíme do následujících skupin:
A – nehořlavé … např. beton, přírodní stavební kámen, sklo apod.,
B – nesnadno hořlavé … např. dřevocementové desky apod.,
C1 – těžce hořlavé … např. listnaté dřevo, vodovzdorné překližky apod.,
C2 – středně hořlavé … např. jehličnaté dřevo, dřevotřískové desky apod.,
C3 – lehce hořlavé … např. polystyren, organické sklo apod.
Každá stavební hmota použitá ve stavbě musí mít výrobcem deklarované
zařazení do určité skupiny hořlavosti.
Požární riziko – míra rozsahu případného požáru, vyjádřená požárním zatížením.
Požární zatížení – (stálé, nahodilé, výpočtové) vypočítá se z množství hořlavých látek na 1 m2 plochy objektu.
Požární úsek – prostor stavebního objektu ohraničený požárně odolnými stavebními konstrukcemi.
Požární strop – stavební konstrukce bránící šíření požáru ve svislém směru.
Požární stěna – stavební konstrukce bránící šíření požáru ve vodorovném
směru.
Požární uzávěr otvoru – dveře, vrata, poklopy, uzávěry technických a technologických zařízení (klapky, šachty apod.).
Požární odolnost – schopnost požárního stropu, stěny a uzávěru odolávat
teplotám po určitou dobu při požáru tak, aby nedošlo k porušení jejich funkce.
Funkcí stavebního prvku se v tomto případě rozumí například statické vlastnosti, nepropustnost plynů apod.
Požárně odolné stavební konstrukce (stropy, stěny, prostupy) se podle provedených zkoušek jednotlivými výrobci začleňují do následující stupnice požární
odolnosti: 15, 30, 45, 60, 90, 120, 180 minut.
Požární uzávěry dělíme do 3 základních typů: PB (bránící šíření tepla), PO
(omezující šíření tepla) a K (kouřotěsné). Podle provedených zkoušek je výrobci začleňují do následující stupnice požární odolnosti: 15, 30, 45, 60, 90 minut.
52
Stupeň bezpečnosti požárního úseku
– charakterizuje v souhrnu pro všechny požární úseky požární bezpečnost
objektu a vyjadřuje technické požadavky na stavební konstrukce, kterými jsou
kvalifikační zatřídění požárních úseků do skupin I., II., III., IV., V., VI., VII.
Stavební konstrukce se z hlediska jejich skladby dělí na:
– konstrukce z nehořlavých hmot,
– konstrukce ze smíšených hmot,
– konstrukce z hořlavých hmot.
Požárně otevřená plocha – plocha obvodových stěn a střešních plášťů, kterou
při požáru sálá teplo.
Požárně nebezpečný prostor – nebezpečný prostor kolem hořícího objektu,
jehož hranice jsou vymezeny možností ohrožení okolí pádem konstrukcí nebo
přenesením požáru sáláním tepla.
Odstupová vzdálenost – vzdálenost mezi obvodovou stěnou a hranicí požárně
nebezpečného prostoru.
Úniková cesta – (chráněná, nechráněná)
– komunikace, která umožní bezpečnou evakuaci osob z objektu v případě
požárů.
Evakuační a požární výtah – výtahy pro evakuaci osob a přístup hasičských
sborů.
Přístupová komunikace, nástupní plocha, zásahová cesta – komunikace pro
přístup hasičských sborů.
1.6.2.2
Požární zpráva
Aby byl dodržen požadavek, že každá stavba musí chránit životy, zdraví i hmotný majetek před požárem, musí již projektová dokumentace obsahovat požární
zprávu rozdělenou do těchto částí:
1. Rozdělení objektu do jednotlivých požárních úseků
Požární úsek je z požárního hlediska vždy samostatný prostor, který je ohraničen stavebními konstrukcemi stropů, příček, dveří, oken, instalačních prostupů
s jednoznačně určenou požární odolností. Jeho velikost je vždy určena výpočtem
podle možného požárního zatížení daného prostoru, účelu a typu objektu.
2. Stanovení požárního rizika
Požární riziko objektu či jeho části je určeno charakterem, funkcí, technickým
a technologickým vybavením, konstrukčním, dispozičním a urbanistickým řešením, požárně bezpečnostními opatřeními a je vyjádřeno výpočtem požárního
zatížení.
53
3. Posouzení požární odolnosti konstrukcí a hořlavosti stavebních hmot podle
stanoveného požárního rizika
Požadavek na požární odolnosti konstrukcí určuje tabulka č. 2
4. Stanovení počtu evakuovaných osob a jim odpovídající kapacity a vybavení únikových cest
Únikové cesty musí v každém případě zajistit bezpečnou a včasnou evakuaci
všech osob. Rozeznáváme dva základní druhy únikových cest:
Nechráněné únikové cesty jsou všechny trvale volné komunikační prostory,
které směřují k východu nebo do chráněné únikové cesty.
Chráněné únikové cesty jsou opět všechny trvale volné komunikace, které
tvoří samostatné požární úseky, jsou tedy chráněny proti požáru (zplodinám
hoření, vysokým teplotám a kouři) požárně dělicími konstrukcemi odpovídajících parametrů.
5. Stanovení odstupových vzdáleností (proluk)
Cílem je zabránění možného přenosu požáru na jiný objekt, tedy zachování
dostatečných odstupů od objektu. Zde se postupuje na základě výsledků částí 2,
3 a 4 se zahrnutím požárně otevřených ploch a intenzity sálání tepla.
6. Vymezení zásahových cest a informatika pro hasičské záchranné sbory
U objektů, které neumožňují zásah hasičských sborů zvenku, je nutno navrhnout
dostatečně dimenzované zásahové cesty s odpovídajícím technickým vybavením. Hasičské záchranné sbory musí být též s dostatečným předstihem informovány o rizikových faktorech objektu (skladování nebezpečných látek, prostorech
s nebezpečím výbuchu apod.).
Jedná se tedy o základní technické údaje, které musí být vždy obsaženy
v projektové dokumentaci daného objektu. Vypracování výše uvedených částí
projektové dokumentace jako například požárního zatížení, návrhu stavebních
systémů s příslušnou požární odolností, je vždy úkolem požárního specialisty.
Legislativní předpisy v této oblasti se neustále zpřísňují, takže řešení těchto
otázek je v trvalém pohybu. Je tomu tak proto, že člověk je obklopován čím dál
tím větším množstvím hořlavých látek a že ochrana jeho zdraví a života je
prvořadá. Vývojem typových řešení stavebních systémů se zabývá řada výrobců, kteří příslušné stavební systémy pravidelně zkouší ve státem akreditovaných
zkušebnách, a tak se tato typová řešení realizují. Zkušební protokoly z takto
absolvovaných zkoušek jsou pak platné pro dané území. Tyto systémy by měly
provádět pouze firmy zaškolené výrobcem daného systému, čímž je zaručena
kvalita a přesnost jeho provedení. Pro názornost je dále uvedeno několik speciálních stavebních systémů platných na území ČR v různých oblastech pasivní
požární ochrany.
54
55
30
15
15
30
v nadzemních podlažích
v posledním NP
mezi objekty
15
15
v nadzemních podlažích
v posledním NP
30
15
15
v podzemních podlažích
v nadzemních podlažích
v posledním NP
15
15
nezajišťující stabilitu objektu
Nosné konstrukce uvnitř požárního úseku
zajišťující stabilitu
15
v posledním NP
Nosné konstrukce střech
15
v nadzemních podlažích
5
30
v podzemních podlažích
Obvodové stěny zajišťující stabilitu objektu
15
v podzemních podlažích
Požární uzávěry otvorů v PO stěnách a stropech
II.
III.
IV.
15
30
45
15
15
15
30
45
15
15
30
45
15
30
45
30
45
60
30
30
30
45
60
15
30
30
60
30
45
60
30
60
90
30
30
30
60
90
30
30
45
60
30
60
90
Požární odolnost stavebních konstrukcí
I.
45
90
120
45
45
45
90
120
30
45
60
120
45
90
120
V.
Stupeň požární bezpečnosti požárního úseku
v podzemních podlažích
Požární stěny a stropy
Stavební konstrukce
4
3
2
1
Položka
Tabulka 2. Přehled požadavků na požární odolnost konstrukcí
60
120
180
60
60
60
120
180
45
60
90
180
60
120
180
VI.
90
180
180
90
90
90
180
180
60
90
90
180
90
180
180
VII.
56
30
15
15
požární stěny
požární uzávěry otvorů
svislé požární pásy v obvodových stěnách
Jednopodlažní objekty
11
15
–
30
–
15
15
požární uzávěry v konstrukcích
Střešní pláště
II.
III.
IV.
30
30
45
–
15
30
15
15
15
15
15
30
viz. položka 1
15
30
30
30
30
60
45
45
90
–
–
–
30
30
45
30
45
30
V.
staticky nezávislé
15
15
30
15
30
15
Požární odolnost stavebních konstrukcí
I.
Stupeň požární bezpečnosti požárního úseku
ostatních šachet
šachet evakuačních a požárních výtahů
ohraničující konstrukce
Výtahové a instalační šachty
mimo únikových cest
Konstrukce schodišť uvnitř požárního úseku
nezajišťující stabilituu
Nosné konstrukce uvnitř požárního úseku
zajišťující stabilitu objektu
Nosné konstrukce vně objektu
Stavební konstrukce
10
9
8
7
6
Položka
Pokračování tabulky 2.
–
–
–
30
30
60
45
45
45
VI.
–
–
–
45
45
90
45
60
60
VII.
1.6.2.3
Protipožární konstrukce
Oblast protipožárních stěn a prosklení
Požárně dělicí konstrukce musí vždy zabránit průchodu ohně, kouře a zamezit
tak zvýšení teplot na odvrácené straně od požáru, respektive jeho dalšímu šíření. Samozřejmě vedle této požadované funkce plní tyto konstrukce i statickou
funkci v konstrukčním systému stavby. Proto jejich stavebně fyzikální parametry musí být zachovány po celou dobu stanovené požární odolnosti.
Na obrázcích č. 23 a 24 znázorněné požární stěny Promat jsou konstruovány
z velkorozměrových desek, popřípadě v kombinaci s protipožárním zasklením
Promaglas. Zasklení musí plnit stejný úkol jako plná stěna. Protipožární skla
jsou speciálně vyráběná z více vrstev skla, mezi kterými je zpěňující gel. Forma
gelu jako koloidního roztoku se užívá pro jeho tvarovatelnost a vynikající
optické vlastnosti. Tento gel je při požáru aktivován a vytváří účinné tepelně
izolační vrstvy.
Oblast protipožárních stropů
Stropní konstrukce vedle své statické funkce zabezpečují běžně ohraničení
požárního úseku ve svislém směru. Často na konstrukci stropu přímo navazuje
konstrukce střechy, která je z hlediska protipožárního zabezpečení jedním ze
slabých míst stavební konstrukce. Protože se ve stropních prvcích používají
nejen z požárního hlediska odolné hmoty (např. železobeton), ale i hmoty méně
odolné (ocelové, dřevěné prvky), je běžným úkolem projektanta zabezpečit
zvýšení požární odolnosti použitím protipožárního podhledu, který může i esteticky a akusticky dotvářet daný prostor.
Protipožární podhled je konstrukce, jejíž vlastní požární odolnost, daná spolupůsobením nosné konstrukce se skladebnými prvky z vhodného materiálu,
prodlužuje dobu stability a celistvosti stropní konstrukce o stanovenou dobu.
Jako skladebných prvků se používá vzhledem k požadavku na nízkou plošnou
hmotnost konstrukce desek z inertních, většinou anorganických materiálů jako
je sádra, vermikulit, minerální vlna apod. Většinou se předpokládá, že požár se
šíří pod konstrukcí podhledu a je nutno chránit stropní konstrukci. Zvláštním
případem jsou samostatné protipožární podhledy, které kromě zajištění výše
uvedené funkce zabezpečují ochranu únikových cest v případě, kdy dojde k zahoření technických vedení či hmot nad podhledem – v mezistropním prostoru.
Proto jsou tyto podhledy navrhovány ve výškových budovách, příp. v objektech, kde se shromažďují velké počty lidí, veřejných budovách, školách, nemocnicích apod.
Jedním z výrobců protipožárních podhledů je firma AMF-Mineralplatten
GmbH, která dodává desky na bázi minerální vlny, jílu a škrobu, označované
obchodním názvem AMF-Thermatex. Z nabízených systémů je možno vybrat
Systém C (obr. 25) s požární odolností až 120 minut, samostatné protipožární
57
Obr. 23. Nosná požární stěna PEOMAT
1 – oboustranný obklad PROMATECT – H
požární odolnost
1. vrstva
2. vrstva
90°
15 mm
8 mm
18°
25 mm
10 mm
240°
25 mm
20 mm
2 – paždík PROMATECT – H, 3 – ocelové profily, 4 – obklad z ocel. plechu, 5 – připevňovací
materiál, 6 – nosná zeď
58
Obr. 24. Požární prosklená stěna PROMAGLAS
1 – požární sklo PROMAGLAS, 2 – pásek PROMATECT – H, 3 – špalíčky z tvrdého dřeva,
4 – elastický pásek, 5 – těsnicí hmota (silikon), 6 – zasklívací dřevěné lišty, 7 – samovrtné šrouby,
8 – lehká příčka
59
60
Obr. 25. Viditelný systém C
A – vzdálenost hlavních profilů, B – vzdálenost závěsů na hlavních profilech, -X- rozměr rastru X, -Y- rozměr rastru Y,
HP – hlavní profil, QP – příčný profil, DF – tlačné dřevo
61
Obr. 26. Systém F 30 mono
-X- vzdálenost hlavních profilů, HP – hlavní profil, QP – příčný profil
62
Obr. 27. Panelový rastrový systém F 30 mono
podhledy zastupují Systém F 30 mono (obr. 26) a panelový systém F 30 dual
(obr. 27). Součástí nabídky jsou i prvky zajišťující také požární odolnost vestavěných svítidel.
Oblast protipožárních dveří
Všechny otvory, které jsou v požárních stěnách jednotlivých požárních úseků
(dveře, větrací nebo prosvětlovací otvory aj.), musí být uzavřeny prvky, které
mají stanovenou požární odolnost. Pro zajištění jejich provozní funkce musí být
před i za nimi vytvořen volný prostor neobsahující hořlavé hmoty, který zajistí
při vzniku požáru bezpečnost v případě šíření ohně do vnitřního i venkovního
prostředí. Požární odolnost uzávěru je oproti ostatním požárně dělicím konstrukcím snížena o 25–50 % a to odpovídá požární odolnosti v řadě 15, 30, 45,
60 a 90 minut.
Výrobu prosklených požárně dělicích konstrukcí z oceli, hliníku i dřeva
zavedla na území ČR firma Hasil s. r. o. Ostrava. Požární uzávěry otvorů zajišťují ochranu únikových cest (schodišť a chodeb), případně zabraňují šíření požáru mezi jednotlivými požárními úseky (obr. 28).
Do chráněných únikových cest výškových budov nebo v podzemních podlažích se instalují především uzávěry těsné proti průniku kouře (typ K). Pro
únikové cesty všeobecně se často navrhují dveře bránící i šíření tepla (typ PB).
Požární uzávěr typu PB musí při zkoušce prokázat tepelně izolační schopnost
přímo na straně uzávěru odvrácené od ohně. V některých případech se požaduje použití požárně odolných dveří (typ PO). Při zkoušení PO prvků se hodnotí
i intenzita sálání až do vzdálenosti odpovídající rozměru dveřního křídla.
Obr. 28. Ochrana únikové cesty
1 – kancelář, 2 – chodba, 3 – chráněná úniková cesta, A – typ dveří K, B – typ dveří PB, C – typ
dveří PO
63
Kromě vstupu do bytu, hotelových pokojů a svislých šachet se doporučuje,
aby uzávěry otvorů na komunikacích uvnitř objektů umožňovaly průhled na druhou stranu dveřního křídla.
Oblast protipožárních prostupů instalací
I ta nejlépe provedená konstrukce protipožárního stropu a příčky, tedy konstrukce oddělující jednotlivé požární úseky, by ztratila svoji funkci v případě, že
by nebyly na shodnou dobu požární odolnosti zabezpečeny i prostupy všech
rozvodů. Jedná se především o prostupy kabelových vedení (vysokého i nízkého napětí), prostupy vedení plynu, vody, topení. Základním předpokladem pro
správné zabezpečení prostupu je dodržení požadavku, že po celou dobu požární
odolnosti nesmí teplota na odvrácené straně překročit 180 °C a statická funkce
prostupu i okolní konstrukce musí být zachována. Je několik základních technologií, jak tyto parametry zabezpečit. Jedna z nich je například využití schopnosti speciálně preparovaného grafitu expandovat při tepelném zatížení (cca 150 °C)
a tak vytvářet pevnou, požárně odolnou krustu vyplňující prostor po odhořelé
izolaci kabelů, plastových trubek a podobně.
Vzájemná kombinace výše uvedených systémů dává investorům, projektantům a především architektům možnost tvořivého řešení náročných představ
s tím, že míra rizika je minimalizována a plně odpovídá požadavkům platných
předpisů.
1.6.3
Elektrická požární signalizace
Elektrická požární signalizace (dále EPS) je soubor přístrojů – funkčních bloků
či jednotek, které akusticky a opticky signalizují situaci nebezpečnou pro vznik
požáru nebo právě vznikající požár. Z hlediska vlastního použití je to elektrické
zařízení, které umožňuje zkrátit dobu od vzniku požáru až po vyhlášení poplachu a provedení následných opatření či zásahu bud požárními složkami, nebo
automatickými hasicími prostředky.
Z hlediska požární ochrany je otázka času, tzn. zjištění požáru v počátku, kdy
se dá poměrně snadno zlikvidovat, zcela rozhodujícím faktorem.
Nezbytným předpokladem k tomu, aby elektrická požární signalizace plnila
v celém rozsahu svoji funkci (jako objektový systém protipožárního zabezpečení), je zpracování projektové dokumentace, která předchází vlastní dodávce
a montáži EPS. Projekty zpracuje buď výrobce, nebo jím pověřená projektová
organizace. Projekty schvalují vzhledem k požární signalizaci územní organizace požární ochrany. Neméně důležitým předpokladem správné funkce a bezporuchového provozu systému EPS je i bezchybná montáž, operativní servis, pravidelné provádění předepsaných úkonů a kontroly a správná obsluha.
64
Zařízení EPS je soubor hlásičů požáru, ústředen EPS a doplňujících zařízení
EPS. Tento soubor vytváří systém, který akusticky a opticky signalizuje ohnisko
požáru nebo vzniklý požár.
Tento systém plní několik funkcí:
a) rozšiřuje informace o požárně nebezpečné situaci na určená místa,
b) ovládá zařízení, která omezují rozšíření požáru (např. požární dveře),
usnadňují a případně provádějí protipožární zásah,
c) dodává impulz pro záznam o stavech signalizovaných ústřednou EPS.
A. Ústředna EPS
a) přijímá a vyhodnocuje výstupní elektrické signály hlásičů nebo ústředen
nižšího stupně,
b) signalizuje a vysílá informace o svých stavech,
c) ovládá doplňující zařízení EPS,
d) ovládá přímo nebo nepřímo zařízení, které zamezuje rozšíření požáru,
usnadňuje, popř. provádí protipožární zásah.
B. Hlásič požáru
Je přístroj, který vytváří výstupní elektrický signál:
a) samočinně po dosažení hodnoty reakce – samočinné hlásiče:
1) i o n i z a č n í h l á s i č – přístroj, který samočinně reaguje na vzrůst koncentrace kouřových aerosolů a plynů nad stanovenou hodnotu a využívá pro
svoji funkci ionizační komoru,
2) t e p e l n ý h l á s i č k o m b i n o v a n ý – přístroj, který samočinně reaguje
na změnu teploty okolního prostředí, a to na překročení dané hodnoty nebo na
rychlost její změny,
3) h l á s i č v y z a ř o v á n í p l a m e n e – přístroj reagující na vyzařování plamene s typicky modulační frekvencí a s vlnovou délkou, která je pro plamen
charakteristická.
b) uvedením do činnosti osobou, která požár zjistí – tlačítkový hlásič;
c) ovládací jednotka – přístroj, jehož výstupy umožňují na podnět z ústředny
nebo s využitím vnitřního programu ovládat zařízení, která zamezují rozšíření
požáru, usnadňují, popř. provádějí protipožární zásah;
d) signalizační panel opakuje některé nebo všechny signalizované stavy.
65
2
KLEMPͤSKÉ PRÁCE
Klempířské práce zahrnují výrobu a osazování plechových výrobků na střeše
a na průčelí budov.
Práce na střeše:
– osazování střešních žlabů, oken, poklopů, sněhových zachytačů apod.,
– oplechování okapů střech, střešních úžlabí, nadezdívek, říms,
– lemování zdí, nadezdívek, komínů, ventilačních průduchů, trub,
– kladení hladkých plechových krytin.
Práce na průčelí budov:
– osazování odpadních trub,
– oplechovávání říms, okapů balkonů a teras, balkonových zdí a nadezdívek,
podokeníků apod.,
– lemování dilatačních spár apod.
2.1
MATERIÁLY PRO KLEMPÍŘSKÉ PRÁCE
Materiály pro klempířské práce:
– plechy,
– ocel pásová a tyčová,
– dráty,
– drobný spojovací a připevňovací materiál,
– materiál pro spájení a svařování,
– dřevěné špalíky a latě,
– nátěrové hmoty,
– hmoty pro těsnění, zasklívání apod.
66
Plechy pro klempířské práce:
– ocelové pozinkované
v min. tloušťce
0,60 mm
– z hliníku
v min. tloušťce
0,63 mm
– z mědi (měkké)
v min. tloušťce
0,56 mm
– z mědi (polotvrdé)
v min. tloušťce
0,63 mm
– ocelové tenké (černé) v min. tloušťce
0,70 mm
Drobný spojovací a připevňovací materiál zahrnuje hřebíky, nýty, vruty,
šrouby, nastřelovací hřeby, skoby apod.
Materiály pro spájení a svařování:
Pro spájení se používají měkké pájky ze slitiny cínu a olova, které se taví při
teplotě asi 200 °C (podle množství olova ve slitině; čím více olova, tím vyšší bod
tavení). Pro svařování se používají různé elektrody podle druhu svařovaného
materiálu. Dřevěné špalíky a latě jsou zpravidla z měkkého, jehličnatého řeziva.
Pro klempířské práce jsou normalizovány špalíky a latě příčného lichoběžníkového průřezu 60 (40) × 45 mm, v délkách od 60 do 250 mm.
2.2
VÝROBA, SPOJOVÁNÍ A PŘIPEVŇOVÁNÍ KLEMPÍŘSKÝCH
PRVKŮ
Výroba klempířských prvků
Prvky pro klempířské konstrukce se dnes obvykle vyrábějí průmyslově ve
výrobnách mimo stavbu s využitím výkonných strojů, které nahradily dřívější
pracný ruční způsob výroby. Průmyslově vyrobené prvky a dílce se na stavbě
zpravidla pouze spojují a připevňují. Volné konce plechů se již ve výrobě zesilují ohyby, drážkami nebo návalky (obr. 29).
Obr. 29. Ukončení a vyztužení okraje plechů
1 – ohyb pravoúhlý, 2 – drážka jednoduchá ležatá, 3 – ohyb s drážkou, 4 – drážka mezilehlá stojatá,
5 – návalek kruhový
67
Spojování klempířských prvků
Klempířské prvky se spojují drážkami, nýty, pájením, svařováním, přeložením
a zasunutím. Všechny spoje plechů musí být provedeny ve směru toku vody tak,
aby voda nezatékala do konstrukce.
Spojování drážkami je nejpoužívanější způsob spojování, neboť plechy pozinkované, měkké měděné a hliníkové je možno velmi dobře ohýbat. Spojování
ohybem je méně pracné než spojování pájením nebo nýtováním. Drážkové spoje
působí částečně jako dilatace, neboť umožňují vyrovnávání objemových změn
při střídavém oteplování a ochlazování plechu. Nevýhodou spojování drážkami
je, že drážky narušují rovinnost spojovaných plechů a že nejsou zcela vodotěsné,
zejména proti tlakové vodě. Drážky mohou být jednoduché nebo dvojité, stojaté
nebo ležaté (obr. 30).
Obr. 30. Tvary drážek
1 – jednoduchá stojatá, 2 – dvojitá stojatá, 3 – jednoduchá ležatá, 4 – jednoduchá ležatá vnější,
5 – jednoduchá ležatá vnitřní, 6 – dvojitá ležatá vnější
Nýty klempířských konstrukcí jsou spojovací nýty, které nejsou namáhány
většími silami na usmyknutí, a proto jejich dříky jsou tenké a hlavy ploché.
Nýtováním se spojují ocelové plechy černé, pozinkované, hliníkové a měděné.
Zinkové a olověné plechy se nespojují nýty, neboť v měkkém materiálu by se
nýty uvolňovaly. Spoje měděných plechů je nutno nýtovat pouze měděnými nýty.
Spojování pájením je vhodné tam, kde je nutná vodotěsnost spoje. Pájky
používáme podle druhu plechu, vždy s nižším bodem tání, než je bod tání
spojovaných částí.
Spojování svařováním se používá hlavně pro spojování ocelových částí
konstrukcí, kde se vyžaduje větší pevnost spojů.
68
Spojování přeložením nebo zasunutím se používá např. při krytí šikmých
střešních ploch se sklonem větším než 30° nebo při spojování plechových trub,
které se zasunují do sebe apod. (obr. 31).
Obr. 31. Spojování plechů
1 – přeložením, 2 – zasunutím
Obr. 32. Příklady příponek
1 – ležatá plechová příponka s ohybem, 2 – stojatá plechová příponka dvojitá symetrická,
3 – drátěná příponka
69
Připevňování klempířských prvků
Klempířské prvky se k ostatním konstrukcím připevňují hřebíky, vruty a skobami, drátěnými příponkami, plechovými příponkami, háky a zděřemi.
Připevňování hřebíky, vruty a skobami je nejběžnější způsob připevňování.
Drátěnými příponkami se připevňují přední okraje plechů, lemování říms,
výstupků, oplechování podokeníků apod. Připevnění drátěnými příponkami
zamezuje nadzdvižení a odtržení plechu větrem (obr. 32).
Plechovými příponkami se připevňují plechové krytiny, lemování apod. ke
střešním konstrukcím. Příponky jsou z pozinkovaného nebo ocelového plechu,
pro připevnění měděných plechů se musí používat výhradně měděné příponky.
Příponky jsou ležaté nebo stojaté. Hřebíky či vruty pro připevňování příponek
musí být z téhož materiálu nebo musí mít stejnou povrchovou úpravu.
Obr. 33. Zděře pro připevňování odpadních trub
1 – jednodílná zděř pro trouby kruhového průřezu, 2 – dvoudílná zděř pro trouby kruhového
průřezu, 3 – dvoudílná zděř pro trouby čtvercového průřezu
70
2.3
KLEMPÍŘSKÉ VÝROBKY A KONSTRUKCE
Zděře
Zděře slouží k připevňování odpadních trub k průčelní stěně. Jejich tvar se řídí
tvarem odpadních trub. Osové vzdálenosti zděří nemají být větší než 2 000 mm.
Nejběžnější tvary jsou na obr. 33.
Žlabové háky
Žlabovými háky se připevňují střešní žlaby ke střešní konstrukci. Žlabové háky
musí být ke konstrukci řádně připevněny; do krokví nejméně dvěma hřebíky
4 × 80 mm, do špalíků vruty nejméně 4 × 40 mm. Ukázky tvarů a způsobu připevnění žlabových háků jsou na obr. 34, 35.
Obr. 34. Tvary vrchních žlabových háků
A – pro podokapní žlaby půlkruhového tvaru, B – pro podokapní žlaby čtyřhranného tvaru, C – pro
nástřešní žlaby půlkruhového tvaru, D – pro nadřímsové žlaby půlkruhového tvaru
1– žlabový hák z ocelového pásu 25 × 4, 30 × 5 až 35 × 6 mm, 2 – plechová příponka přinýtovaná
k háku, 3 – spádová vložka, D, B – rozměry žlabu
71
Obr. 35. Umístění háků na krokvích
1 – přetočené (stejné) háky, 2 – rovné (nestejné háky pro vytvoření spádu), s – spád žlabu
Střešní žlaby
Střešní žlaby slouží k zachycení a odvádění srážkové vody se střech. Podle
umístění se dělí na:
– podokapní,
– nadřímsové,
– nástřešní,
– zaatikové,
– mezistřešní,
– zvláštní.
Příklady střešních žlabů podle umístění jsou na obr. 36.
Podle tvaru rozlišujeme žlaby:
– půlkruhového tvaru,
– čtyřhranného tvaru.
Obr. 36. Druhy žlabů podle umístění
1 – podokapní, 2 – nadřímsový, 3 – nástřešní,
4 – zaatikový, 5 – mezistřešní
72
Tvary a rozměry nejběžnějších podokapních žlabů jsou na obr. 37.
Žlaby se vyrábějí nejčastěji z pozinkovaného plechu tloušťky 0,60 mm. Okraje
žlabů se vyztužují návalky. Zadní hrana žlabu musí být po osazení nejméně
10 mm nad úrovní přední hrany žlabu, aby při naplnění žlabu vodou nepřetékala voda směrem k průčelí. Žlabové kusy se vyrábějí v délkách 1 000 a 2 000 mm
a spojují se navzájem při montáži nýtováním a pájením. Délka žlabů od žlabového čela nebo rohu ke kotlíku nesmí být větší než 15 000 mm. Dilatace žlabů
probíhá u kotlíků nebo u rozvodí. Spád žlabu ke kotlíku je 1 : 200 až 1 : 100, tj.
5 až 10 mm na 1 m žlabu.
Obr. 37. Podokapní žlaby
1 – půlkruhového tvaru, 2 – čtyřhranného tvaru, D, B, H – rozměry žlabů
Žlabové kotlíky
Kotlíky slouží pro převedení vody ze žlabů do odpadních trub. Nejběžnější jsou
jednoduché kónické žlabové kotlíky (obr. 38). Kónické žlabové kotlíky se zavěšují na návalky žlabů a připevňují se ke žlabu nýtováním. Žlabové kotlíky mají ve
spodní části nejméně 80 mm dlouhé hrdlo, jehož průřez odpovídá průřezu odpadní trouby a které je mírně zúženo pro snadnější zasunutí do odpadní trouby.
Odpadní potrubí
Odpadní trouby jsou čtvercového nebo kruhového průřezu. Průřezová plocha
odpadní trouby se navrhuje podle velikosti odvodňované střechy. Počítá se na
1 m2 půdorysné plochy střechy 0,8 až 1 cm2 plochy průřezu odpadní trouby.
Odpadní trouby se při montáži zasouvají do sebe na délku 60 mm ve směru toku
vody. Pro snadnější zasunutí jsou v podélném směru odpadní trouby mírně
kónické a osazují se širším průřezem nahoru. Na kanalizační trouby se připojují
73
odpadní trouby nasazením do hrdla litinové trouby a překrytím plechovou
manžetou. Ke zdivu se odpadní trouby připevňují zděřemi tak, aby návalky trub
dosedaly na zděře. Příslušenství odpadních trub tvoří kolena, odskoky, výtoková
kolena, přechodové kusy, krycí manžety, odbočky a zděře (obr. 39).
Obr. 38. Kónický žlabový kotlík
1 – kotlík, 2 – žlab, 3 – otvor na dně žlabu, D – průměr hrdla kotlíku podle průměru odpadní trouby
Obr. 39. Příklad odvodnění střechy
1 – žlabový kotlík, 2 – horní koleno, 3 – zděř,
4 – odpadová trouba, 5 – odskok, 6 – přechodový kus, 7 – manžeta, 8 – kanalizační trouba,
9 – výtokové koleno
74
Oplechování
Oplechování se na přední straně zpravidla ukončuje okapnicí a na zadní straně
úpravou pro napojení na souvisící konstrukci. Nejmenší sklon oplechování je
5%. Přesah okapnice musí být u oplechování okapů střech, balkonů a teras alespoň 50 mm, u ostatního oplechování aspoň 30 mm.
Obr. 40. Příklad nástřešního žlabu půlkruhového průřezu
1 – nástřešní žlab RŠ 500 nebo 660 mm, 2 – hák, 3 – oplechování okapu RŠ 500 nebo 660 mm,
4 – podkladový plech RŠ 160 nebo 200 mm nebo podkladové ocelové pásky 25 × 4 × 160 mm
ve vzdálenostech 400 až 500 mm, 5 – plechové příponky ve vzdálenostech 400 až 500 mm,
6 – bednění, 7 – tašková krytina
Podle umístění rozeznáváme oplechování
– okapů
(obr. 40),
– úžlabí
(obr. 41),
– nadezdívek (obr. 42),
– říms
(obr. 43),
– podokeníků (obr. 44).
75
Obr. 41. Oplechování úžlabí při napojení na tvrdou krytinu
A – při stejném sklonu střešních rovin, B – při různém sklonu střešních rovin. 1 – oplechování,
2 – ležaté plechové příponky ve vzdálenostech 400 až 500 mm, 3 – bednění
Obr. 42. Příklady krytí střešní nadezdívky
A – běžná nadezdívka, B – nadezdívka s dilatační spárou; 1 – krycí plech, 2 – kónické špalíky ve
vzdálenostech 400 až 500 mm nebo průběžné kónické latě, 3 – přibití plechu a překrytí puklíkem
76
Obr. 43. Příklad nadřímsového, čtyřhranného žlabu u střechy s taškovou krytinou
1 – žlab, 2 – rovný hák, 3 – oplechování střešního okapu RŠ 250 až 330 mm, 4 – oplechování okapu
římsy RŠ 330 mm, 5 – podkladové ocelové pásky ve vzdálenostech 400 až 500 mm, 6 – dřevěné
kónické špalíky, 7 – plechové příponky ve vzdálenostech 400 až 500 mm, 8 – bednění, 9 – tašková
krytina
Lemování
Lemování střešních nadezdívek a jiných průniků střešní krytinou má zajišťovat
vodotěsné napojení krytiny na svislé plochy částí vystupujících nad krytinu.
Lemuje se nejčastěji pozinkovaným plechem tloušťky 0,60 mm. Podle druhu
krytiny se řídí i tvar lemování.
Lemování zdí a nadezdívek (obr. 45).
Lemování komínů (obr. 46).
Lemování okraje štítu (obr. 47).
Lemování tyčí a trub (obr. 48). Nejmenší sklon lemování je 5% (3°).
77
Obr. 44. Příklad oplechování podokeníku
1 – oplechování, 2 – hřebíky ve vzdálenostech 40 až 50 mm, 3 – drátěné příponky ve vzdálenostech
400 až 500 mm
Obr. 45. Příklad lemování zdi na ploché střeše
s živičnou krytinou
1 – oplechovaní RŠ 330 mm, 2 – stojaté příponky ve
vzdálenostech 400 až 500 mm, 3 – dilatační lišta RŠ
80 až 100 mm, 4 – skoba
78
Obr. 46. Příklad lemování komínu procházejícího taškovou krytinou
1 – boční díl RŠ 330 mm, 2 – přední díl RŠ 330 mm, 3 – zadní díl RŠ 400 až 500 mm, 4 – dilatační lišta RŠ 80 mm, 5 – ležatá příponka, 6 – skoba
79
Obr. 47. Příklad lemování okraje štítu u taškové krytiny – štítová zeď je ukončena pod taškovou krytinou, lemování ve spádu střešní roviny
1 – tašková krytina, 2 – podkladní prkno
tloušťky 24 mm, 3 – cihelné štítové zdivo,
4 – závětrná lišta RŠ 250 až 330 mm, 5 – ležaté příponky ve vzdálenostech 400 až 500 mm,
6 – drátěné příponky ve vzdálenostech 400 až
500 mm
Obr. 48. Příklad lemování tyče procházející taškovou krytinou
1 – tyč, 2 – připevnění tyče šrouby ke krokvi, 3 – podkladní plech, 4 – manžeta, 5 – nýty
80
Hladké plechové krytiny
Hladké plechové krytiny se používají pro krytí střech v horských a drsných klimatických podmínkách. Pro plechové krytiny norma předepisuje nejmenší sklon
střešní roviny 5% (3°). Krytina se klade nejčastěji z tabulí 660 × 2 000 mm nebo
1 000 × 2 000 mm. Krytina se připevňuje k bednění a u okapu na podkladový
plech. Ve směru spádu jsou jednotlivé díly krytiny spojovány dvojitou ležatou
drážkou. Pod krytinu se podkládá vždy jedna vrstva nepískované asfaltované
lepenky.
Obr. 49. Příklad hladké plechové krytiny
1 – dvojitá ležatá drážka, 2 – dvojitá stojatá drážka
Plechové krytiny rychle odvádějí vodu a jsou těsné proti zahánění vody
a sněhu. Nevýhodou jsou vyšší udržovací náklady na obnovování ochranných
nátěrů (obr. 49).
81
S t ř e š n í o k n a , p o k l o p y, s n ě h o v é z a c h y t a č e ,
ventilační nástavce
Střešní poklopy jsou normalizovány v rozměrech 600 × 600 mm
a 600 × 800 mm.
Slouží k průlezům na střechu (obr. 50).
Střešní okna v klempířském provedení mají normalizovaný rozměr
600 × 600 mm a slouží k přisvětlováni půdního prostoru. Na stavbu se dodávají
kompletizovaná, zasklená a se základním nátěrem.
Obr. 50. Střešní poklop v úpravě
pro taškovou krytinu
82
Obr. 51. Ventilační nástavní trouba
1 – stříška, 2 – podpěry z páskové oceli, 3 – manžeta,
4 – ventilační trouba z pozinkovaného plechu tloušťky
1 mm, 5 – zarážky
Sněhové zachytače slouží k tomu, aby nedocházelo k utržení, sjíždění a padání navátého sněhu ze střechy.
Ventilační nástavce slouží k zlepšení přirozeného tahu. Vyrábějí se z pozinkovaného plechu tlustého 1 mm. Průměr se řídí průměrem trouby, na kterou se
nasazuje nástavec (obr. 51).
83
3
POKR¯VAâSKÉ PRÁCE
Pokrývačské práce zahrnují práce s kladením střešních krytin na střechách
– plochých se sklonem 0° až 10°.
– šikmých se sklonem 10° až 45°,
– strmých se sklonem více než 45°.
Střešní krytiny tvoří vrchní vodotěsnou část střešního pláště, který chrání
objekty proti dešti, sněhu, prachu, kouři a dalším atmosférickým vlivům.
Z hlediska funkce mají krytiny vyhovovat především těmto požadavkům:
– pevnost,
– nepropustnost,
– trvanlivost,
– odolnost proti ohni,
– lehkost,
– hladkost povrchu,
– úměrná pořizovací cena a náklady na údržbu,
– estetický vzhled.
Jednotlivé druhy krytin různě splňují uvedené požadavky.
Podle použitých hmot a výrobků rozeznáváme krytiny:
– z organických hmot (např. doškové ze svazků slámy, dřevěné krytiny šindelové apod..),
– z tašek pálených, cementových nebo skleněných,
– břidlic,
– z plastů,
– ze živičných hmot,
– plechové.
Dnes jsou nejčastější krytiny z pálených tašek, krytiny z betonových tašek,
krytiny z plastů a krytiny ze živičných hmot. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že azbest je rakovinotvorný, byla výroba a dovoz azbestocementových
výrobků od prosince 1995 definitivně ukončena. V současné době některé podniky vyrábějí vláknocementovou krytinu na bázi jiných než azbestových vláken.
Před navrhováním zastřešení je nutno přihlédnout zejména k těmto výchozím
údajům:
– nadmořská poloha místa stavby,
– místní klimatické podmínky,
84
Tabulka 3. Nejmenší dovolené sklony střešních ploch pro různé druhy krytin
Nejmenší dovolený sklon
Druhy krytiny
Z tašek
pálených nebo
betonových
obyčejných – jednoduchá
obyčejných – dvojitá
drážkových, s jednou drážkou
drážkových, se dvěma drážkami
vlnovek osovek
prejzových
z přírodní břidlice – jednoduchá
z přírodní břidlice – dvojitá
z plechových šablon
z dřevěných šindelů – jednoduchá
z dřevěných šindelů – dvojitá
z došků (ze slámy a rákosu)
(°)
(%)
poměr
40
35
40
35
35
45
83
70
83
70
70
100
1 : 1,2
1 : 1,4
1 : 1,2
1 : 1,4
1 : 1,4
1:1
30
25
30
40
35
45
57,7
46,6
57,7
83
70
100
1 : 1,7
1 : 2,1
1 : 1,7
1 : 1,2
1 : 1,4
1:1
Poznámka: Při šířce střešní plochy větší než 10 m (měřeno ve směru sklonu) a ve výškách větších
než 600 m nad mořem se musí nejmenší dovolený sklon zvětšit o 5°.
– čistota ovzduší,
– místní zkušenosti,
– konstrukční podrobnosti zastřešení,
– architektonické požadavky.
Jedním z nejdůležitějších požadavků je sklon střešní roviny. Pro jednotlivé
druhy krytin jsou předepsány nebo doporučeny nejmenší sklony krytin v tab. 3.
3.1
KRYTINA Z PÁLENÝCH TAŠEK
Pálená krytina je u nás stále používaný stavební materiál, zejména pro své technické vlastnosti a poměrně jednoduchou montáž. Dobře provedená tašková krytina je vodotěsná, nepotřebuje časté opravy, lze ji překládat a vyhovuje i z hlediska požární odolnosti. Je však poměrně těžká, a proto vyžaduje vhodnou
konstrukci střešního pláště.
Dvojitá tašková krytina na řídké
laťování – korunová
Je nejčastěji používanou taškovou krytinou. Klade se na latě, které jsou při
sklonu střechy 35 až 45° vzájemně vzdáleny 300 mm. Při větších sklonech se
vzdálenost latí zvětšuje na 310 mm. Tašky položené na střešní latě se navzájem
přesahují o 80 až 100 mm (obr. 52).
85
Krytinu začínáme klást u okapu; tašky zavěšujeme tak, aby vrchní řada tašek
překrývala styčné spáry tašek spodních. První lať u okapu je přibita nastojato,
poslední je 50 mm od hřebene.
Dvojitá tašková krytina se může klást třemi způsoby: na sucho s okrajovým
rámem, částečné do malty a zcela do malty.
Obr. 52. Dvojitá tašková krytina – korunová
1 – krokev, 2 – mezilehlá střešní lať, 3 – hřebenáč, 4 – pokrývačská malta, 5 – hřebenový pruh
krytiny z tašek kladených zplna do malty, 6 – hřebenová střešní lať
86
Dvojitá tašková krytina na husté
laťování – šupinová
Ukládá se na latě navzájem vzdálené 150 mm. S kladením začínáme opět
u okapu. Na každou lať ozubem zavěšujeme jednu řadu tašek na vazbu tak, aby
vrchní řada kryla styčné spáry spodních tašek. Každá taška této krytiny přesahuje přes dvě laťová pole (obr. 53.) Klade se buď na sucho s okrajovým rámem,
nebo částečně do malty stejně jako krytina korunová. U střech bez okapních
žlabů musí okraj první řady tašek přesahovat konce krokví alespoň o 100 mm
(měřeno ve vodorovném směru). U střech s podokapním žlabem musí okraj
tašek přesahovat až do třetiny šířky žlabu ve směru od římsy.
Obr. 53. Dvojitá tašková krytina – šupinová
1 – krokev, 2 – mezilehlá střešní lať,
3 – pokrývačská malta, 4 – hřebenáč,
5 – spárování maltou, 6 – hřebenový
pruh kladený zplna do malty, 7 – hřebenová střešní lať
Styk tašek z obou střešních ploch se v hřebeni překrývá hřebenáči (obr. 55),
které se před kladením musí namočit do vody na tak dlouho, pokud vystupují
bublinky (obvykle 5 až 15 min). Hřebenáče se kladou zcela do malty s přesahem
50 mm tak, aby jejich hlava byla odvrácena od strany převládajících větrů
a dešťů (do malty se přidávají úlomky cihel nebo tašek, aby nepropadala).
87
Obr. 54. Druhy hřebenáčů
a – hladký hřebenáč, b – nosový hřebenáč,
c – drážkový hřebenáč, d – úhlový hřebenáč
Poslední lať u hřebene musí být umístěna tak blízko, aby horní okraje tašek
přiléhaly těsně k sobě. Spára mezi hřebenáči a taškami se zatře maltou. Nároží
se pokrývá hřebenáči stejně jako hřeben.
Úbočí se většinou oplechuje pozinkovaným plechem.
K r y t i n a z t a ž e n ý c h d r á ž k o v ý c h t a š e k ( o b r. 5 5 )
Jde o poměrně lehkou krytinu, která dobře těsní. Není však vhodná pro území
s velkým spadem popílku.
Klade se na laťování. Vzdálenost latí se řídí přesahem krytiny a délkou tašek
(obr. 56, obvykle je 300 až 320 mm. Tašky ve směru spádu přesahují nejméně
o 80 mm. Pokládají se na latě na vazbu a z půdy se ložné spáry zatírají jemnou
maltou. Krajní tašky po obvodu střešní plochy se kladou zcela do malty. Styčné
spáry mezi taškami se nezatírají maltou. U střech se sklonem střešních rovin větším než 45° a staveb vystavených prudkým větrům přivazujeme tašky vázacím
pozinkovaným drátem.
Obr. 55. Tažená drážková taška
88
Obr. 56. Krytina
z drážkových tašek
1 – střešní lať, 2 – taška
K r y t i n a z r a ž e n ý c h t a š e k d r á ž k o v ý c h ( o b r. 5 7 )
Klade se na laťování; vzdálenost latí se volí podle skutečných rozměrů tašek
(běžná vzdálenost je 344 mm). Tašky se kladou na střih, na sucho, ložné spáry
se zatírají z půdy jemnou pokrývačskou maltou. Podél obvodu střechy se vytváří rám z tašek kladených zcela do malty. Krytina z těchto tašek je vhodná pro
střechy se sklonem alespoň 35° a do 400 m nadmořské výšky.
Obr. 57. Dvoudrážková ražená taška
K r y t i n a p r e j z o v á ( o b r. 5 8 )
Je velmi dekorativní. Skládá se ze dvou krycích prvků: korýtek (háků) a kůrek
(prejzů). Pokládá se na laťování. Latě s nejmenším, rozměrem 60 × 40 mm
mohou být navzájem vzdáleny tak, aby se řady korýtek překrývaly o asi 100 mm
(obr. 59)
Korýtka se zavěšují od okapu vzhůru proti toku vody, na každou řadu dvě
těsně vedle sebe. Před pokládáním korýtka vyšší řady nanášíme maltu v šířce asi
30 mm do hlav korýtek předcházející řady. Do maltového lože zatlačíme korýtka a vytlačenou maltu odstraníme pokrývačskou lžicí. Styk korýtek překrýváme
kůrkou (prejzem) opět směrem od okapu vzhůru proti spádu. Kůrky klademe
vždy rozšířeným koncem dolů. V přesazích musí kůrky ležet na sucho.
Hřeben kryjeme hřebenáči (obr. 59). Hřebenáče klademe zplna do malty, aby
přesahovaly nejméně 50 mm (do malty můžeme přidat úlomky cihel nebo
tašek). Nároží se pokrývá korýtky a překrývá kůrkami. Úbočí musí být provedeno klempířsky a krytina je má přesahovat nejméně 100 mm.
Obr. 58. Prejzové tašky
a – korýtko (hák), b – kůrka (prejz)
89
Obr. 59. Prejzová krytina
1 – krokev, 2 – střešní lať, 3 – korýtko, 4 – kůrka, 5 – hřebenová lať,
6 – pokrývačská malta, 7 – hřebenáč
Obr. 60. Betonová taška
90
3.2
KRYTINA Z BETONOVÝCH TAŠEK
Krytinu z betonových tašek (obr. 60) můžeme použít pro střechy se sklonem
střešních rovin od 22°; ve sklonu nad 45° musíme každou třetí tašku přichytit
sponkou z plechu k střešní lati (obr. 61, 62). Při sklonu nad 60° musíme takto
přichytit každou tašku. Výrobce neudává limit nadmořské výšky, což je umožněno vysokou mrazuvzdorností betonových tašek.
Obr. 61. Připojení tašek k lati
1 – překrývací řada tašek, 2 – střešní lať, 3 – dolní řada tašek,
4 – příchytná spona, 5 – drát ∅ 0,5 mm
Obr. 62. Přichycení hřebenáčů
1 – příchytka, 2 – krycí plech, 3 – lať 50/70, 4 – lať 30/50, 5 – taška, 6 – krokev, 7 – hřebenáč
Pokládání taškových krytin
Po postavení krovu, vyzdění půdního a komínového zdiva se budova provizorně
zajistí proti dešti tím, že se krytina zavěsí na sucho na laťování a srážková voda
se odvede do žlabů a okapními rourami do kanalizace, nebo provizorně dřevě91
nými koryty mimo obvod stavby. Úžlabí se zatím překryje asfaltovanou lepenkou položenou na bednění.
Jakmile skončí klempířské práce, osadí se hromosvod a odvětrávací hlavice
kanalizačních potrubí, krytina se položí definitivně.
Pokládá-li se krytina do malty, může se pokládat při teplotě nejméně 5 °C
a v období, kdy lze předpokládat, že teplota během následujících pěti dnů nepoklesne pod bod mrazu ani v noci. Malta by totiž ve styčných a ložných spárech
zmrzla a později by se vydrolila.
Tašky kladené do malty předem navlhčíme, jinak by odsály z malty vodu
potřebnou pro tvrdnutí. Vysušená malta se v ložných spárech s taškami nespojí
a vydrolí se.
3.3
BŘIDLICOVÁ KRYTINA
Krytinové desky se vyrábějí z přírodní břidlice, s vyvrtanými otvory pro hřebíky, nebo se otvory provádějí na stavbě. Desky se používají pro krytinu i na
obklad svislých stěn. Přírodní břidlice se přibíjí na bednění nebo laťování, a to
diagonálně v řadách od jednoho dolního rohu. Břidlice přesahuje 60 až 100 mm,
podle sklonu střechy.
Materiál je určen většinou pro opravy památkových objektů.
Krytina se provádí ze stejně velkých břidlicových desek obdélníkového tvaru.
Klást se začíná u okapu a stejným způsobem se kladou další rovnoběžné řady.
Obr. 63. Břidlicová krytina
1 – bednění z prken, 2 – lepenkový pás, 3 – břidlicová taška obdélníková, 4 – pozinkovaný hřebík,
5 – háček z měděného drátu, hřebenová lišta z pozinkovaného plechu, 6 – připevňovací pásky
z plochých ocelových tyčí, 7 – příchytka
92
Každá deska se přibíjí dvěma pozinkovanými nebo poměděnými hřebíky.
Přibíjení se provádí nahoře nad spodní deskou. Je to dvojitá krytina s přesahem
80 až 100 mm.
Aby břidlicové desky nebyly nadzdvihovány větrem, připevňují se uprostřed
délky háčkem z měděného plechu zakotveného do bednění. Hřeben se kryje
hřebenovou lištou z pozinkovaného plechu, která přesahuje břidlici o 100 až
200 mm. Lišta má přesah vždy ve směru převládajících větrů; přesah je 100 mm.
Hřebenová lišta se připevňuje nekorodujícími hřebíky pomocí pásků z plochých
ocelových tyčí délky 200 mm ohnutých do sklonu střešních rovin. Pásky z plochých tyčí mají uprostřed otvor pro přibití k hřebeni střechy (obr. 63).
3.4
KRYTINA Z PLECHOVÝCH ŠABLON
Krytina z plechových šablon se dělá na střechách s minimálním sklonem 30°.
Podkladem krytiny je většinou bednění. Na bednění se přibije jednoduchý
asfaltový pás s přesahem 100 mm, který se klade rovnoměrně s okapem.
Obr. 64. Šablona z pozinkovaného plechu s trojúhelníkovými prolisy
Krytina ze šablon z pozinkovaného plechu
Šablony (obr. 64) se upevňují k podkladu ve vrcholech pozinkovanými hřebíky
se dvěma podložkami, jednou přítlačnou – plechovou a druhou těsnicí z PVC.
Minimální přesah šablon je 100 až 150 mm ve směru spádu.
Hřeben se překrývá plechovými hřebenáči. Přesahují se min. o 100 mm a přibíjejí se stejně jako šablony k hřebenovým latím. Hřebenáč se v místech prolisů
prostřihne.
93
Krytina z hliníkových šablon – Alukryt
Je to krytina vhodná pro rodinné domky, rekreační objekty a ostatní budovy.
Výhodou této krytiny je její dlouhá životnost a je-li správně provedena, i minimální údržba. Výrobce předpokládá minimální sklon střechy 30°.
Používají se šablony z hliníkového lakovaného plechu s trojúhelníkovými prolisy (obr. 65) Hřebenáč z hliníkového plechu provedený v předepsaném sklonu
je ukončen pravoúhlým ohybem. Výrobce doporučuje položit na podklad nepískovanou asfaltovou lepenku.
Obr. 65. Součásti krytiny ALUKRYT
a – šablona z hliníkového plechu, b – hřebenáč z hliníkového plechu s provedenými výstřihy tvaru
žeber šablony
Obr. 66. Pokládání krytiny ALUKRYT
1 – bednění, 2 – asfaltovaná nepískovaná lepenka, 3 – šablona, 4 – hřebenáč, 5 – hliníkový hřebík
94
Alukrytové šablony se kladou kolmo k okapu tak, aby se podélné prolisy dvou
sousedních šablon překrývaly. Překrytí se provádí ve směru převládajících větrů.
Minimální překrytí ve směru spádu je 100 mm (obr. 66).
Jednotlivé šablony se v místech předpokládaného připojení po osazení proděrují. Přibíjejí se hliníkovými hřebíky s hliníkovou a elastickou podložkou.
3.5.
POVLAKOVÉ KRYTINY ŠIKMÝCH STŘECH
Povlakové – lepenkové krytiny šikmých střech se v současné době dělají jen
výjimečně. Vyskytují se na střechách provizorních staveb, starších horských
chalupách apod.
Jednoduchá lepenková krytina položená
na bednění
Je to pouze provizorní úprava střešního pláště a nemůžeme u ní počítat s velkou
odolností proti povětrnostním vlivům, zejména proti větru. Klade se zpravidla
bez oplechování. Provádí se z asfaltových pásů s posypem, zcela výjimečně
z dehtových lepenek. Podél okapu se nejprve položí pruh široký 250 nebo
330 mm a ohne se tak, aby přesahoval spodní líc bednění o 10 mm (obr. 67).
Zbývá-li pro přesah lepenky přes hřeben střechy pruh široký alespoň 150 až
200 mm, přehnou se jednotlivé lepenky přes hřeben a přeloží se přes přesah ve
směru převládajících větrů (obr. 68).
Nezbude-li po položení posledního pruhu u hřebene potřebný přesah, uřízneme lepenky z obou střešních ploch tak, aby v hřebeni lícovaly (obr. 70). Spáru
Obr. 67. Jednoduchá hladká lepenková krytina na bednění
1 – bednění, 2 – okrajový pruh lepenky,
3 – nátěr živicí, 4 – okapový pás lepenky,
5 – nátěr živicí, 6 – další lepenkové vrstvy
95
v hřebeni pak překryjeme pruhem lepenky širokým 400 až 500 mm a se stejně
dlouhými přesahy na obou střešních plochách. Hřebenový pruh pokládáme do
předem naneseného živičného nátěru.
Obr. 68. Úprava hřebene lepenkové krytiny
1 – bednění, 2 – hřebenový lepenkový pás, 3 – nátěr
horkou živicí, 4 – hřebenový pás s přesahem ve směru
převládajících větrů, 5 – směr převládajících větrů
Obr. 69. Úprava hřebene lepenkové krytiny
1 – bednění, 2 – povlaková krytina, 3 – nátěr živicí,
4 – hřebenový lepenkový pás
Obr. 70. Dvojitá lepenková krytina na bednění (hladká)
1 – bednění, 2 – okapový pás lepenky, 3 – nátěr živicí, 4 – okapový pruh lepenky, 5 – první přibíjená vrstva lepenky, 6 – okapový pruh lepenky, 7 – druhá (lepená) vrstva lepenky
96
Dvojitá lepenková krytina na bednění
Používá se pro objekty trvalejšího charakteru. Pokládá se stejným způsobem
jako jednoduchá lepenková krytina, jen s tím rozdílem, že krytinu tvoří dvě
vrstvy. Horní vrstva se však k podkladu nepřibíjí, ale nalepuje (obr. 70); přibíjí
se pouze u strmých střešních ploch na horním okraji, který je potom překryt
horním lepenkovým pásem.
Obr. 71. Asfaltové šindele
a – příklad tvaru šindele, b – příprava šindele na
krytí hřebene střechy
3.6.
KRYTINA Z ASFALTOVÝCH ŠINDELŮ (OBR. 71)
Na rozdíl od krytiny povlakové se krytina z asfaltových šindelů používá na
trvalých objektech – na rodinných domcích, rekreačních chatách a chalupách.
Architektonicky působí velmi příznivým dojmem. Minimální sklon krytiny
z asfaltových šindelů je 10°.
Asfaltové šindele se vyrábějí v řadě druhů, tvarů i barev. Na obr.72 je příklad
jednoho z druhů asfaltových šindelů a způsob jeho kladení na bednění.
3.7
BEZPEČNOST PŘI PRÁCI NA STŘEŠE
Mezi práce ve výškách patří i práce spojené se stavbou a údržbou střešních konstrukcí a příslušných stavebních částí. Jde tedy o práce tesařské, pokrývačské,
klempířské apod., při nichž dochází k mnoha zbytečným úrazům a k téměř polovině těžkých a smrtelných úrazů.
97
Obr. 72. Příklad postupu při kladení krytiny
ze šindelů
a – první řada, b – další řady, c – krytí
hřebene
1 – bednění, 2 – nepískovaný asfaltovaný
pás, 3 – první řada opačně umístěných
šindelů, 4 – další postupně kladené šindele,
5 – napjatý provaz zajišťuje vodorovnost
šindelů, 6 – napjatý provaz zajišťuje svislost šindelů (jejich styčných spár), 7 – předposlední řada šindelů, 8 – poslední řada
šindelů, 9 – přibíjení upravených šindelů na
krytí hřebene, 10 – přibití šindelů
Hlavní příčiny úrazů
Úrazům při práci na střeše lze zabránit především dodržováním těchto bezpečnostních předpisů:
– používáním osobních ochranných pracovních prostředků,
– používáním bezpečných pracovních postupů,
– zřízením spolehlivého ochranného zábradlí nebo ohrazení na okraji střech,
– bezpečným zakrytím otvorů, prostupů nebo světlíků ve střešním plášti,
– používáním pochozích lávek a ohrazením prostoru pod pracovištěm.
Poukážeme alespoň na základní instrukce obsažené ve výnosu bývalého
ministerstva stavebnictví.
98
Zabezpečení okrajů střechy musí být spolehlivé, musí zabránit pádu pracovníků a musí být instalováno před započetím prací na střeše a ponecháno až do
jejich dokončení (obr. 73, 74, 75).
Při menších opravách, nátěrech, oplechování otvorů, částečné výměně krytiny apod. se nemusí okraje střechy zabezpečovat, ale pracovníci musí používat
osobní ochranné prostředky, zabraňující pádům.
Po celou dobu práce na střeše musí být zabezpečen prostor pod pracovištěm
ve výšce. Ohrazuje se pás široký:
1,5 m při práci do výšky 10 m,
2 m při práci ve výšce 10 až 20 m,
2,5 m při práci ve výšce nad 20 m nebo při práci na střeše vyšší než 10 m se
sklonem větším než 40°.
Obr. 73. Pomocný pracovní žebřík
Obr. 74. Zabezpečení okrajů střechy
Zabezpečení pracovníků. Pracovníci musí být zajištěni na okraji střechy proti
pádu mimo objekt, na pracovní ploše střechy proti sesutí k okraji a propadnutí
střešní krytinou.
Proti pádu z okraje střechy chrání zábradlí, ochranné hrazení nebo síť, popř.
lešení umístěné po celém obvodu střechy.
Není-li možné zřídit ochranné zábradlí v úrovni pracoviště, může být umístěno pod okrajem střechy. V tomto případě se staví pracovní podlaha nebo
ochranné lešení široké alespoň 1,5 m (obr. 76).
Použijeme-li pro zabezpečení síť, musí být široká alespoň 2 m. Jakákoliv
zábrana proti pádu musí být umístěna nejvýše 1 m hluboko pod vlastním
pracovištěm (měřeno od okraje římsy).
U střech se sklonem větším než 15° je nutné zhustit zábradlí nebo osadit ještě
třetí prkno v polovině mezi zarážkou a střední tyčí.
Jsou-li na střeše mezi pevnými částmi volné otvory většího průměru než
350 mm, musí být ohrazeny nebo musí být pod nimi připevněna síť.
Na střeše s větším sklonem musí být pracovník zajištěn ochranným pásem.
Nemá být na střeše sám, ale s pomocníkem, který ho podle potřeby zajišťuje.
99
Zejména s delším zajišťovacím lanem může pokrývač i přes jištění ochranným
pásem spadnout do hloubky větší než 3 m. Proto pomocník drží lano a popouští
je jen na délku nezbytnou k provedení pracovního úkonu. Tak se čelí i prudkému a nebezpečnému trhnutí při zastavení pádu.
Uložení materiálu ve výškách vyžaduje mimořádnou pozornost při ukládání
materiálu a nářadí. Úraz nehrozí pouze pracovníkům na střeše, ale i dalším osobám, které mohou být zasaženy předmětem padajícím ze střechy. Tomu lze
zabránit, zavěšuje-li se nářadí na háky nebo ukládá-li se materiál a různé pomůcky na pracovní plošinu. Je zakázáno stavět a pokládat nádoby a různý materiál
volně mezi latě bez zajištění.
Obr. 75. Zabezpečení pod okrajem střechy
Práce na jednoduchých i dvojitých žebřících, postavených na podlahách, se
smějí provádět za těchto podmínek:
– pracující musí mít možnost přidržet se oběma rukama žebříku (zakolísá-li,
pustí nářadí, které má v ruce),
– je dovoleno pracovat pouze s jednoduchým nářadím,
– žebřík musí být pevně postaven na podlaze a zajištěn proti posunutí, rozevření, popř. jinému nebezpečí,
– pomocný materiál musí být uložen v nádobě nepohyblivě zavěšené na
vnitřní straně žebříku (mezi žebříkem a konstrukcí, o nichž se opírá) nebo uvnitř
dvojitého žebříku; jeho hmotnost musí být stejnoměrně rozložena, aby nebyla
ohrožena stabilita žebříku,
– prostor pod žebříkem musí být zajištěn.
Jednoduché žebříky musí být opřeny ve sklonu 3 : 1. Žebříky používané pro
výstupy a sestupy musí přesahovat o 1 m podlahy konstrukce, trámy apod.
Prvky, na něž se vystupuje, musí být v dosahu zábradlí, jsou-li pevně spojené
s podlahou.
Jednoduché žebříky od délky 5 m musí být přistaveny buď k souvislé stěně,
anebo musí přesahovat alespoň o 600 mm část vodorovné konstrukce, o niž se
opírají (trámec, nosník).
Žebříky musí být zajištěny proti sesmeknutí.
100
Delší žebříky musí být kromě toho zajišťovány při práci ve výšce od 5 do 8 m
ve spodní části pomocníkem, ve výšce od 8 m do 12 m dvěma osobami.
Pomocník také dbá, aby nebyl nikdo ohrožen v prostoru pod žebříkem.
Žebříky delší než 8 m a těžší žebříky musí mít vzpěry proti prohnutí, které se
vzepřou na pevné podlaze. Musí se také podkládat proti nežádoucímu zatížení.
Při práci ve výšce se za bezpečnou vzdálenost od konce jednoduchého žebříku
pokládá nejvýše 800 mm od chodidel, u dvojitého nejvýše 500 mm. Při práci ve
výšce větší než 5 m musí být pracující na žebříku zajištěn bezpečnostním pásem
nebo lanem. Po žebřících se nesmějí vynášet a snášet předměty těžší než 20 kg.
Nesmějí se také používat žebříky zborcené, které by se mohly posunout z místa
opření.
Povětrnostní podmínky jsou pro práci na střeše zvlášť důležité. Při náledí, za
mlhy a deště nebo za rychlosti větru větší než 13 m s–1 (pohybují se silnější
větve, telefonní dráty sviští, vítr obrací deštníky) je práce na střeše zakázána.
Při rychlosti větru větší než 7,9 m s–1 (čerstvý vítr, zvedající prach a kousky
papíru) je zakázána přeprava a manipulace se střešními deskami a krytinou
o ploše větší než 1,5 m2. Jde zejména o vlnitou krytinu z plastických hmot.
Upozornili jsme jen na nejdůležitější zásady bezpečnosti práce ve výškách.
Dodržování bezpečnostních předpisů je však bezpodmínečně nutné. Možná se
budou zdát příliš přísné, ale šikmá střešní plocha není bezpečným pracovištěm
a stovky smrtelných úrazů jsou toho důkazem.
101
4
IZOLAâNÍ TECHNIKA A TVORBA
VNIT¤NÍHO PROST¤EDÍ
4.1
VODOTĚSNÉ IZOLACE SPODNÍCH STAVEB
4.1.1
Úvod
Každý stavební objekt musí mít vyřešený svůj vztah k vodě a to ve všech jejích
formách. Voda je velmi destruktivní a dokáže zničit jakoukoliv stavbu, jenom
k tomu potřebuje čas.
Jednou ze součástí ochrany stavebních děl proti vodě je vyřešení spodních
staveb. Tj. materiálové a konstrukční řešení, které zaručí požadované užitné
hodnoty, které investor potřebuje pro užívání těchto prostor a po celou dobu
užívání.
V následující kapitolách jsou shrnuty základní podklady pro navrhování
a provádění vodotěsných izolací proti tlakové vodě z povlakových izolací,
asfaltových a fóliových. Ostatním systémům je věnována jenom okrajová
pozornost.
Obr. 76. Penetrační namáhání od podzemní vody
102
4.1.2
Základní namáhání od podzemní vody
– penetrační (voda se snaží za každou cenu proniknout do interiéru – viz
obr. 76),
– statické (když už voda nepronikne do objektu, tak se alespoň snaží s objektem zahýbat, tyto pohyby jsou cyklické a je nutné s nimi počítat při statickém
návrhu),
– korozivní (vodou, nebo prostřednictvím jejího chemismu, síranových
a jiných agresivit, dochází ke korozi všech stavebních materiálů, které s ní přicházejí do styku). V České republice a v Praze zvlášť je možno očekávat prakticky vždy agresivní vody.
Kromě vlastní funkce vodotěsné izolace zajišťují tyto izolace též ochranu
proti radonovému nebezpečí, a to v kategorii odpovídající jejich certifikaci.
Čím je hydrofyzikální namáhání vyšší, tím důležitější je kvalitní technické
a materiálové řešení vodotěsných izolací.
4.1.3
Te c h n i c k é ř e š e n í o c h r a n y o b j e k t u m u s í t e d y
respektovat základní vstupní údaje
– míru ochrany objektu před podzemní vodou (jestli je přípustné, aby do interiéru pronikala vlhkost nebo voda);
– hydrogeologické namáhání objektu (namáhání vodou, namáhání od podloží, sedání atd.);
– další kombinované namáhání (vibrace, např. od dopravního zatížení);
– prováděcí podmínky;
– klimatické;
– technologické (konfigurace staveniště, požadavky na rychlost výstavby atd.).
4.1.4
Požadavky na užívání prostor umístěných
pod zemí
Zde je možno specifikovat dva základní požadavky:
– je nepřípustné, aby do podzemních prostor pronikala voda;
– je přípustné, aby do podzemních prostor voda pronikala;
Tento jednoduchý požadavek pak limituje celé další řešení vodotěsných
izolací spodní stavby.
103
Na následujícím obrázku č. 77 jsou schematicky prezentovány různé typy
uložení objektů vzhledem k hydrogeologickému namáhání.
Obr. 77. Typy uložení objektů vzhledem k hydrogeologickému namáhání.
104
4.1.5
Hydrogeologické namáhání
Nejvýznamnějším vstupním údajem je, proti jakému hydrogeologickému
namáhání je objekt navrhován. Je nutné si uvědomit, že dokonalá vodotěsnost
objektu je nezbytně spojená se statickým namáháním vztlakem celého objektu,
kde je potřeba technickými prostředky eliminovat cyklické pohyby vznikající
důsledkem poklesu a vzestupu hladiny podzemních vod.
Z hlediska namáhání podzemní vodou (hydrofyzikání expozice) můžeme
rozeznat dva základní druhy1:
– zemní vlhkostí;
– tlakovou vodou2;
– trvale;
– dočasně (gravitační voda).
Se zemní vlhkostí je možné se v některých případech setkat, ale mnohem
častější je tlaková voda v dočasné nebo trvalé podobě.
Zemní vlhkost je možné očekávat v místech s propustnými zeminami a současně v místech, která jsou přirozeně odvodňovaná, zejména ve svazích a na
kopcích. Vždy je však nutné provádět hydrogeologický průzkum, a to před
začátkem projektování, tak aby projektová dokumentace byla schopna na tento
případ reagovat.
4.1.6
Systémy vodotěsných izolací
Technické řešení a volba systému vodotěsných izolací vždy vyplývá z vyhodnocení „vstupních údajů“. Můžeme si vybírat z následujících technických a materiálových řešení.
Bezpovlakové:
– bez jakékoliv ochrany, plnoprůtočné konstrukce s dočasně obětovaným
podlažím (které se po zatopení vyčistí a znovu slouží);
– trvale udržované drenážní systémy, tam kde je to technicky možné;
– vodostavebné betony;
– betony opatřené krystalizačními nátěry;
– betony opatřené syntetickými těsnícími nátěry;
– bentonitové (jílové) rohože.
1
Vždy je nutné uvažovat s tím, že při osazování objektu do terénu dojde k narušení původních
hydrogeologických podmínek a může dojít i zvýšení tohoto namáhání.
2
Tlaková voda je někdy dělena hodnotou 0,02 MPa na dvě rozdílná pásma s rozdílným dimenzováním tlouštěk vodotěsných izolací. Měření této hodnoty v reálných podmínkách a při současném
kolísání hladin podzemních vod je problematické, proto se doporučuje zjednodušit podmínky pouze
na vodu tlakovou a zemní vlhkost. Nemůžeme být alespoň nemile překvapeni.
105
Povlakové:
– asfaltové (z modifikovaných asfaltových pásů);
– jednovrstevné nebo vícevrstevné;
– bez jakéhokoliv kontrolního systému;
– s pasivním kontrolním systémem;
– s aktivním kontrolním systémem;
– fóliové;
– jednovrstevné;
– bez jakéhokoliv kontrolního systému;
– s dvojitými svary;
– s pasivním kontrolním systémem;
– s aktivním kontrolním systémem (dvouvrstevné).
Speciální:
– povlakové vodotěsné izolace s pasivním nebo aktivním systémem kontroly
spojené s antivibrační vložkou (např. v oblastech metra nebo jiného silného zatížení dopravou).
4.1.7
Materiály pro vodotěsné izolace
Pro všechny materiály a prvky systémů vodotěsných izolací spodní stavby platí
následující zásady:
– tyto materiály nesmí být z biologicky odbouratelných materiálů a musí mít
životnost shodnou s předpokládanou životností objektu;
– všechny materiály a prvky musí odolávat namáhání, kterému budou v průběhu své životnosti vystaveny3 a jejich životnosti musí být obdobné;
– všechny materiály a prvky, které se budou používat v celém systému, musí
být slučitelné, nesmějí se negativně ovlivňovat;
– systém vodotěsných izolací musí být řešen tak, všechny jeho součásti a spojení byla vodotěsná.
Pro povlakové vodotěsné izolace spodních staveb se v současné době používají dva základní materiálové systémy:
– modifikované asfaltové pásy4;
– modifikované SBS;
– modifikované APP;
– syntetické fólie5;
3
U kovových prvků je to významný problém, protože musí být antikorozně ošetřeny tak, aby
nebylo nebezpečí předčasné ztráty funkce v důsledku nedostatečné antikorozní ochrany.
4
Použití asfaltových oxidovaných pásů je možné, ale je výhodné používat je pouze pro stavby, kde
jsou kladeny na vodotěsné izolace menší nebo minimální nároky.
5
Je možné používat i další typ syntetických fólií, ale níže uvedené jsou nejčastější.
106
– mPVC;
– TPO;
– LDPE, HDPE.
4.1.8
Doplňkové materiály pro systémy vodotěsných
izolací
Doplňkové materiály pro systémy vodotěsných izolací plní některé specifické
funkce, zejména:
– vyrovnávací – syntetické nebo silikátové stěrkové materiály;
– ochranné – syntetické textilie, separační Pe fólie;
– drenážní – profilované (nopové) fólie;
– tmely (dotmelování ukončujících lišt atd.);
– penetrační a asfaltové nátěry.
4.1.9
Doplňkové prvky vodotěsných izolací spodní
stavby
Doplňkové prvky pro vodotěsné izolace spodních staveb jsou důležité zejména
u konstrukčních detailů:
– profilované pásy (waterstop);
– expanzní těsnící prvky;
– tvarovky prostupů (prefabrikované nebo zámečnicky vyráběné prostupy).
4.1.10
Systémy vodotěsných izolací spodních staveb
Následující systémy vodotěsných izolací (viz obr. 78–87) představují základní
možnosti řešení ochrany spodních staveb před tlakovou vodou, které samozřejmě vyhovují i jako ochrana před zemní vlhkostí a gravitační vodou.
Jsou zde uvedeny dominantně systémy z povlakových izolací (asfaltové pásové a syntetické fóliové), ostatní systémy jsou uvedeny výše pouze výčtem
v předcházejícím textu.
Z hlediska vývoje systémů vodotěsných izolací spodní stavby je možno
konstatovat, že jednotlivé materiálové systémy (asfaltové × syntetické) jsou vzájemně nahraditelné, a to s jedinou výjimkou vodotěsných izolací ražených tunelů, kde je možno používat pouze syntetické fólie, které jsou v některých státech
dokonce předepsané v transparentní formě.
Zaměnitelné jsou jak materiály, tak i systémy. To znamená že u syntetických
fólií je možno používat pasivní i aktivní kontrolní systémy a stejně tak je možno
107
u obou materiálových bází používat profilované pásy na dělení jednotlivých
sektorů.
Samozřejmě, že lze jednotlivé systémy kombinovat, a to jak v materiálové
bázi (přes přechodové můstky) tak i v systémech, např. v oblastech namáhání
spodní stavby tlakovou vodou lze použít kontrolní systém a v místech, kde je
namáhání pouze gravitační vodou, je možno použít jednoduchý systém, ať už
asfaltový nebo fóliový.
Základní technické řešení vodotěsných izolací spodní stavby, kdy je hydroizolační povlak dvouvrstevný asfaltový,
plnoplošně navařený na napenetrovaný podkladní beton.
Hydroizolační povlak je chráněn ochrannou textilií a separační Pe fólií, tvrdou ochranu tvoří betonová mazanina.
Viz také systém č. 3
Základní technické řešení vodotěsných izolací spodní stavby,
kdy je hydroizolační povlak jednovrstevný fóliový nebo
jedno- či dvouvrstevný asfaltový, volně položený na podkladní betonovou mazaninu. Asfaltové pásy mohou být též
plnoplošně navařené na penetrovaný podkladní beton.
Hydroizolační povlak je chráněn ochrannou textilií a separační Pe fólií, tvrdou ochranu tvoří betonová mazanina. Izolační
povlak je doplněn profilovaným pásem typu „waterstoop“,
který dělí izolační povlak na jednotlivé sektory.
Viz také systém č. 4.
Jednoduchá fóliová izolace s podkladní a krycí textilií a separační Pe fólií. Tato skladba je z hlediska izolací samozřejmě
dostačující, ale je velmi citlivá na mechanické poškození
a sanace injektážemi jsou velmi složité a finančně náročné.
Viz také systém č. 1.
Technické řešení, které kombinuje dvouvrstevné fólie
s kontrolní mezerou, s profilovanými pásy typu „waterstop“.
Toto technické řešení je velmi spolehlivé a umožňuje jednoduchou kontrolu těsnosti vakuem a současně umožňuje sanaci pouze v sektorech, které jsou vytvořeny profilovanými pásy
(waterstopy).
Viz také systém č. 6
Obr. 78. Axonometrické pohledy na některá systémová řešení vodotěsných systémů spodní stavby
108
Systém č. 1 (obr. 79)
Charakteristika:
– Systém vodotěsných izolací s jednoduchými syntetickými fóliemi. V současné době převažují fólie na bázi mPVC v min. tloušťce 1,5 mm, ale obvykle
2,0 mm. Materiálově odolávají jak tlakové vodě, tak i agresivitě podzemních vod.
– Kontrola provedení je vizuální, může být kombinovaná s přetlakovou
kontrolou dvojitých svarů (jsou-li provedeny), případně s podtlakovou kontrolou
vakuovými zvony. Technicky velmi problematická je kontrola těsnosti
konstrukčních detailů.
– Z hlediska mechanického poškození ve všech stádiích stavební výroby je
tento systém nejrizikovější.
Obr. 79. Systém vodotěsných izolací č. 1
Přetlaková kontrola spojů u syntetických fólií PVC, ale i ostatních (viz
obr. 80–81).
Obr. 80. Zaslepený kontrolní kanálek
dvojitého svaru syntetických fólií
Obr. 81. Otevřený kontrolní kanálek
109
Systém č. 2 (obr. 82)
Charakteristika:
– Z asfaltových jednoduchých systémů převažuje použití SBS modifikovaných materiálů (i APP). Jedná se obecně o robustní pásy v min. tloušťce 4 mm.
Ve většině případů jsou používány materiály se zvýšenou odolností proti agresivitě podzemních vod. Běžně tak odolávají tlakové vodě a současně i agresivitě
podzemních vod.
– Kontrola provedení je vizuální. Ostatní kontroly přetlakem nebo podtlakem
nejsou pro tyto systémy dosud obvyklé.
– Největším rizikem je mechanické poškození při následných stavebních pracích. Tyto systémy jsou méně rizikové než fóliové systémy.
Obr. 82. Systém vodotěsných izolací č. 2
Systém č. 3 (obr. 83)
Charakteristika:
– Z asfaltových dvojitých (dvouvrstevných) systémů převažuje použití SBS
modifikovaných materiálů (i APP). Jedná se obecně o robustní pásy v min.
tloušťce 4 mm. Podkladní vrstvu tvoří pomocný materiál, který může být opět
modifikovaný, ale současně může být i oxidovaný s dominantní funkcí antikorozní ochrany systému vodotěsných izolací. Ve většině případů jsou používány
materiály se zvýšenou odolností proti agresivitě podzemních vod. Běžně pak
odolávají tlakové vodě a současně i agresivitě podzemních vod.
– Kontrola provedení je vizuální. Ostatní kontroly přetlakem nebo podtlakem
nejsou pro tyto systémy dosud vyvinuty.
– Tento systém je odolný proti mechanickému poškození.
110
Obr. 83. Systém vodotěsných izolací č. 3
Systémy vodotěsných izolací s pasivní kontrolou:
Tyto systémy neumožňují podtlakovou kontrolu plochy vodotěsné izolace, ale
umožňují rozdělení plochy na sektory. Při porušení příslušného sektoru vytéká
voda z kontrolních trubiček, kterými jsou tyto sektory opatřeny a je proto možno
těmito trubičkami provést sanaci poškozeného sektoru.
Systém č. 4 (obr. 84)
Charakteristika:
– Jednoduché systémy z asfaltových pásů umožňují vytvoření kontrolních,
resp. sanačních sektorů pomocí profilovaných pryžových pásů. U asfaltových
pásů se jedná obecně o robustní pásy v min. tloušťce 4 mm. Ve většině případů
jsou používány materiály se zvýšenou odolností proti agresivitě podzemních
vod. Běžně pak odolávají tlakové vodě a současně i agresivitě podzemních vod.
Do interiéru jsou zavedeny trubičky umožňující injektáž poškozených sektorů.
– Kontrola provedení je jen vizuální. Ostatní kontroly přetlakem nebo podtlakem nejsou pro tyto systémy dosud vyvinuty.
– Tyto systémy umožňují při proražení hydroizolačního povlaku jeho lokální
sanaci injektáží v konkrétním poškozeném sektoru.
– Největším rizikem je mechanické poškození při následných stavebních
pracích.
111
Obr. 84. Systém vodotěsných izolací č. 4
Obr. 85. Systém vodotěsných izolací č. 5
Systém č. 5 (obr. 85)
Charakteristika:
– Jednoduché systémy ze syntetických fólií umožňují vytvoření kontrolních,
resp. sanačních sektorů pomocí profilovaných syntetických (mPVC apod.)
pásů. Pro tyto účely se dominantně používají fólie na bázi mPVC v tloušťce
112
min. 2,0 mm. Odolávají jak tlakové vodě, tak i agresivitě podzemních vod. Do
interiéru jsou zavedeny trubičky umožňující injektáž poškozených sektorů.
– Kontrola provedení je vizuální, svary mohou být dvojité s kontrolou přetlakem, plocha a konstrukční detaily mohou být kontrolovány vývěvami (pod tlakem).
– Tyto systémy umožňují při proražení hydroizolačního povlaku jeho lokální
sanaci injektáží v konkrétním poškozeném sektoru.
– Největším rizikem je mechanické poškození při následných stavebních
pracích
Systémy vodotěsných izolací s aktivní kontrolou:
Tyto systémy umožňují aktivní kontrolu těsnosti pod tlakem v libovolném stádiu
po dokončení jednotlivých sektorů vodotěsných izolací. Při porušení konkrétního sektoru vytéká voda z kontrolních trubiček, kterými jsou tyto sektory opatřeny a je proto možno těmito trubičkami provést sanaci poškozeného sektoru.
Systém č. 6 (obr. 86)
Charakteristika:
– Dvojité systémy ze syntetických fólií umožňují vytvoření kontrolních
resp. sanačních sektorů pomocí příček mezi oběma fóliemi. Pro tyto účely
se dominantně používají fólie na bázi mPVC v tloušťce 2 × 2,0 nebo 1 × 1,5
a 1 × 2,0 mm. Mezi fóliemi je umístěna drenážní textilie. Odolávají jak tlakové
vodě, tak i agresivitě podzemních vod.
– Kontrola provedení je vizuální a podtlaková. Z prostoru mezi fóliemi je
odčerpatelný vzduch a sektor je podtlakově zkontrolovatelný. Plocha a konstrukční detaily mohou být kontrolovány též podtlakově vývěvou.
– Tyto systémy umožňují při proražení hydroizolačního povlaku jeho lokální
sanaci injektáží v konkrétním poškozeném sektoru a to v libovolném stádiu
provádění.
– Největším rizikem je mechanické poškození při následných stavebních
pracích.
Systém č. 7 (obr. 87)
Charakteristika:
– Dvojitý systém firmy Sarnafil z fólií mPV GN 479-23 a G 476-20 umožňuje vytvoření kontrolních resp. sanačních sektorů pomocí příček mezi oběma fóli113
emi. Distanci mezi oběma fóliemi udržují nopy na fólii GN 479-23. Odolávají
jak tlakové vodě, tak i agresivitě podzemních vod.
– Kontrola provedení je vizuální a podtlaková. Z prostoru mezi fóliemi je
odčerpatelný vzduch a sektor je podtlakově zkontrolovatelný. Plocha a konstrukční detaily mohou být kontrolovány též podtlakově vývěvou.
– Tento systém umožňuje při proražení hydroizolačního povlaku jeho lokální
sanaci injektáží v konkrétním poškozeném sektoru a to v libovolném stádiu
výstavby.
– Největším rizikem je mechanické poškození při následných stavebních
pracích.
Obr. 86. Systém vodotěsných izolací č. 6
Obr. 87. Systém vodotěsných izolací č. 7
114
Poslední dva systémy (6 a 7) lze doplnit o profilované pásy podle systémů
(4 a 5).
U systémů s pasivní nebo aktivní kontrolou můžeme též očekávat poruchy,
které způsobují pronikání vody do chráněného prostoru, ale sektorování umožňuje snížit cenu sanací na únosnou míru6.
Celkový pohled na staveniště hloubeného tunelu. V pozadí je zaplachtovaná
část, ve které se provádějí izolační práce.
Toto zaplachtování slouží ke klimatické
stabilizaci pracovního prostředí pro provádění izolačních prací.
Pohled na svislou konstrukci s podkladní textilií, provedeným hydroizolačním
povlakem a profilovaným pásem dělicím
objekt na jednotlivé injektážní sektory.
Mechanické připevnění syntetických
fólií k podkladu pomocí pásků z tvrzeného PVC, které se do podkladních konstrukcí kotví rozpěrnými nýtky.
Profilovaný pás, který rozděluje jednotlivé injektážní sektory, je ukončen
v poloze etapového spoje při provádění
hydroizolačního povlaku.
Obr. 88. Pasivní kontrolní systém ze syntetických fólií (Sika)
6
Podle statistických údajů, které máme k dispozici, se sanace jednovrstevných izolačních fóliových
systémů pohybuje v hodnotě 400–500% původních nákladů. U systémů s pasivní nebo aktivní kontrolou se tyto hodnoty pohybují v rozmezí 20–25%. Samozřejmě vždy se vyskytují výjimky.
115
4.1.11
Příklady systémů vodotěsných izolací
Pasivní kontrolní systém ze syntetických fólií (Sika)
s profilovanými pásy a injektážním (sanačním) systémem
(obr. 88).
Princip tohoto řešení je takový, že celý izolovaný objekt je rozdělen na
sektory pomoci profilovaných pásů. Každý sektor, který je ohraničen profilovanými pásy, má svůj systém injektáže, který též slouží jako indikace porušení
daného sektoru. V případě porušení jednoho sektoru je nutné sanovat injektážemi pouze tento sektor a nikoliv celou stavbu. Omezují se tím náklady na sanační práce.
Pasivní kontrolní systém z asfaltových pásů (Icopal)
s antivibrační vrstvou (Belar) a sanačním systémem (obr. 89).
Tento systém má dvě základní specifika:
– Jedná s o pasivní systém s možností sanace jednotlivých sektorů;
– Umožňuje tlumení vibrací od dopravních prostředků, v tomto konkrétním
případu od metra.
Celkový pohled na staveniště s provedením
prvního izolačního povlaku z asfaltových
modifikovaných pásů.
Provádění vodorovného hydroizolačního
povlaku z asfaltových pásů, plnoplošně
navařovaných na podklad.
Provádění svislého hydroizolačního povlaku s ochrannou přizdívkou. Dvouvrstvený
systém je plně navařovaný do penetračního
nátěru. U paty stěny je vidět příprava pro
etapový spoj bez ochrany před mechanickým poškozením.
Obr. 89 Pasivní kontrolní systém z asfaltových pásů (Icopal)
116
4.1.12
Te c h n o l o g i e p r o v á d ě n í a s f a l t o v ý c h
a fóliových izolačních systémů
Hydroizolační materiály lze rovněž rozdělit z hlediska technologie provádění.
Technologie provádění obou systémů jsou v podstatě shodné s tím, že pro svařování fólií se používá horký vzduch a pro svařování asfaltových pásů se používají PB hořáky. Horký vzduch má menší tepelný výkon a limituje tak technologii provádění do nízkých teplot.
1. Pro asfaltové pásy existují dvě možnosti technologií a jejich kombinace:
– možnost volného pokládání s mechanickým kotvením v místech, kde je to
z hlediska provádění nutné,
– možnost navařování na podklad (v době provádění musí být podklad určený pro navařování suchý, zbavený nečistot a napenetrovaný asf. nátěrem).
Asfaltové pásy lze s výhodou napojit na stávající konstrukce.
2. Pro fóliové izolace existuje pouze jedna možná technologie – volné pokládání na podklad s mechanickým kotvením na svislých konstrukcích nebo v místech, kde je to z hlediska provádění nutné.
4.1.13
Podkladní vrstvy
Nezanedbatelnou součástí hydroizolačního systému je podkladní vrstva, která
musí splňovat následující podmínky:
– Fólie – u hydroizolačního povlaku z fólií jsou kladeny vysoké nároky
na kvalitu podkladních konstrukcí + použití podkladní textilie (min. 500 g/m2),
případně profilovaných PE fólií typu Delta, Platon, Oldroyd atd.
– Asfaltové pásy – pro hydroizolační povlak z asfaltových pásů se podklad
provádí bez podkladní textilie. Živičné izolace nevyžadují tak kvalitní podklady
jako systémy fóliové.
Betonový nebo zděný podklad izolace musí být rovný, nesmí být porušen
např. výstupky, zlomy, dutinami apod. V žádném případě nesmí být na podkladní konstrukci jakékoliv ostré nerovnosti, které by mohly perforovat hydroizolační povlak. Okamžité změny, tj. vyčnívající zrna, jsou akceptovatelná do tl. 3 mm.
Mírně zaoblené povrchy bez ostrých rohů jsou též akceptovatelné.
Podklad pro svislé izolace může tvořit betonová (milánská) stěna stavební
jámy, případně záporová stěna – při provádění z jámy nebo železobetonová stěna
– při provádění z výkopu. Pro vodorovnou izolaci slouží jako podklad betonová
mazanina. Jejich povrch bude ošetřen výše uvedenými způsoby.
Základní požadavek hydroizolačního povlaku je, aby nebyl v žádném případě
vystaven namáhání smykovými silami. Při oboustranném posunutí mezi objektem a pažící stěnou stavební jámy je nutné vytvoření kluzné vrstvy, aby byla
hydroizolace chráněna před smykem.
117
Při delším přerušení provádění izolace (např. v místech pracovních spár, etapových napojení apod.) musí být provedena ochrana izolace proti provozním vlivům při realizaci stavby. Je třeba ji chránit dočasnou (provizorní) vrstvou nebo
konstrukcí, kterou je možno před napojením izolace odstranit. Způsob odstranění musí být takový, aby nedošlo k poškození izolace.
4.1.14
Ochranné vrstvy
Z hlediska nároků na ochranné vrstvy jsou u obou systémů tyto vrstvy obdobné.
Jako ochrannou vrstvu na vodorovné konstrukci lze použít krycí textilii
(min. 500 g/m2), krytou tenkou Pe fólií (60–90 g/m2) a betonovou mazaninu.
U některých specializovaných materiálů je možno mít tyto dvě vrstvy v jednom
výrobku, kdy Pe fólie je nakašírována na textilii.
Alternativní ochrannou vrstvou mohou být profilované (nopové) fólie, které
kromě ochranné funkce velmi dobře plní i drenážní funkci.
V případě izolací podzemních částí budov lze provést na svislých konstrukcích ochranu hydroizolace pouze ochrannou geotextilií vyšší gramáže (při provádění z jámy), ochrannou geotextilií vyšší gramáže a přizdívkou z plných cihel
(při provádění z výkopu). Pod upraveným terénem cca 2 m se hydroizolace
ochrání deskami extrudovaného polystyrénu. Izolace nesmí zůstat odhalena.
Pro ochranu hydroizolačního povlaku platí základní zásady: Čím lepší
a včasnější je ochrana, tím méně starostí máme v budoucnosti.
4.1.15
Klimatické podmínky při provádění
Důležitou roli při provádění izolací hrají klimatické podmínky, zejména teplota.
Tyto podmínky jsou významným limitem kvality i kvantity práce. Fólie mPVC
jsou obecně náchylné na nízké teploty. Při nízkých teplotách je hydroizolační
povlak křehčí a mechanicky snadno poškoditelný. Výrobci připouštějí záporné
montážní teploty do –5 °C. Přesto je lépe provádět hydroizolační práce jen do
teploty 0 °C. Tato teplota je měřena na podkladních plochách pro izolaci. Při
záporných teplotách je nutno provést příslušná opatření k zateplení a temperování prostoru, která zajistí příhodné podmínky. V průběhu podtlakových zkoušek u izolací s aktivní kontrolou nesmí teplota klesnou pod +2 °C.
Izolace z asfaltových pásů z modifikovaných asfaltů jsou zpracovatelné při
nižších teplotách než syntetické fóliové izolace, orientačně až do –25 °C. Zde je
ovšem nutno brát ohled na schopnosti prováděcích pracovníků, kdy veškeré teploty pod 0 °C jsou nepříjemné a zvyšují riziko prováděcích poruch.
Pro obě materiálové varianty je nutný kvalifikovaný personál, který je schopen zachovávat přísné technologické požadavky zpracovávání fóliových izolací,
ev. technologické požadavky zpracovávání živičných izolací.
118
U oxidovaných asfaltových materiálů je však třeba dát pozor na zpracovatelnost při teplotách kolem 0 °C, která je problematická. Proto je možné doporučit,
aby tyto materiály nebyly zpracovávány pod teplotou –5 °C.
V případě nevhodných klimatických podmínek je nezbytně nutno uvažovat
o ochraně staveniště a místa pracovních záběrů mobilními přístřešky.
4.1.16.
Zásady konstrukčního řešení detailů vodotěsných
izolací spodní stavby
U všech systémů vodotěsných izolací spodní stavby platí následující zásady:
– konstrukční detail musí být řešen pro namáhání, kterému bude vystaven;
– konstrukční detail musí být realizovatelný (proveditelný), tj. zejména kolem
něj musí být dostatečný pracovní prostor.
U konstrukčních detailů, platí následující zásady, které je vhodné dodržovat:
– všechny materiály použité při opracovávání detailu musí být slučitelné
(nesmí mít vzájemnou negativní interakci);
– veškeré detaily musí být zesíleny dodatečným pásem stejného nebo specializovaného izolačního materiálu;
– minimální šířka zesilovacího pásu je 300 mm, tj. 2 × 150 mm.
V následujících bodech jsou uvedena základní schémata některých vybraných
konstrukčních detailů, a to zejména s ohledem na umisťování zesilujícího izolačního pásu.
Každý objekt je individuální a vždy je nutné uvažovat s modifikací a úpravami konstrukčních detailů, které je vždy nutné zpracovávat do projektové dokumentace, podle aktuální situace řešeného objektu.
4.1.17
Etapové spoje a pracovní spoje
Etapové spoje jsou konstrukční detaily, které umožňují propojení dvou pracovních záběrů při provádění vodotěsných izolací (obr. 90).
4.1.18
Ukončení hydroizolačního povlaku
Každý izolační povlak musí být ukončen nad U.T. Minimální vytažení je 150
mm, lépe však 300 mm. Výjimku tvoří detaily, kdy je hydroizolační povlak
ukončen na prostupech, rámech dveří, výkladců atd.
119
Obr. 90. Etapové spoje
1 – vodotěsná izolace, 2 – zesilující pás, 3 – provizorní ochrana etapového spoje
4.1.19
Prostupy
Základním principem řešení konstrukčních detailů – prostupů je sevření izolačního povlaku mezi pevnou a volnou přírubu.
Při použití plášťových trub je nutné ještě těsnit prostor mezi prostupujícím
tělesem a vlastní plášťovou troubou. To se v současné době provádí nejlépe za
pomoci rozpěrných pryžových prvků (obr. 91).
120
Obr. 91. Řešení konstrukčních detailů – prostupů
1 – vodotěsná izolace, 2 – zesilující pás, 4 – volná příruba, 5 – rozpěrný těsnící prvek
4.1.20
Mechanické kotvení, mechanické připevnění
izolačních povlaků k podkladu
Každý hydroizolační povlak je nutno kotvit k podkladu. Děje se tak pomocí
pásků, které jsou mechanicky přikotveny k podkladu a přes ně je natavena fóliová izolace nebo je přes ně nataven krycí pás asfaltového hydroizolačního
povlaku (obr. 92).
Obr. 92. Mechanické kotvení k podkladu
1 – vodotěsná izolace, 2 – zesilující pás, 10 – prvek mechanického kotvení, 11 – podkladní pásek
z fóliového plechu nebo plastu
121
4.1.21
Dilatační uzávěry
Dilatační uzávěry systémů vodotěsných izolací spodních staveb s povlakovými
izolacemi jsou limitujícím konstrukčním detailem systémů vodotěsných izolací
spodních staveb.
Dilatační spáry podle typu namáhání (obr. 93) dělíme na:
– posuvné,
– smykové,
– pohybové (smykové i posuvné namáhání v jednom).
Obr. 93. Typy dilatačních spár
Pro řešení dilatačních uzavěrů u povlakových izolací platí následující zásady:
– neprovádět dilatační uzávěry v koutech a rozích,
– hydroizolační povlak musí v místě dilatačního uzávěru umožňovat vzájemný pohyb stavebních konstrukcí ve všech směrech (posuvné, smykové a pohybové dilatační spáry),
– v místě dilatačního uzávěru musí být hydroizolační povlak zesílen dodatečným pásem hydroizolačního povlaku (syntetické fóliové nebo asfaltové pásové)
ochranné vrstvy,
– musí respektovat možné pohyby, tj. jsou oproti běžné ploše zesíleny.
Hydroizolační povlak v místě dilatačního uzávěru je velmi mechanicky zranitelný,
– v oblasti dilatačních uzávěrů je vhodné vytvoření samostatných kontrolních
sektorů, umožňujících stálou kontrolu těsnosti hydroizolačního povlaku a v případě poruch jednoduchou sanaci,
– u systémů bez aktivní kontroly těsnosti je vhodné zabudovávat již při
výstavbě sanační systém (injektážní trubice), který by umožnil v případě porušení lokální injektáž porušeného místa.
Pro zesílení hydroizolačního povlaku v dilatačních uzávěrech je možno
používat zesilující profilované pásy, umožňující překlenutí vzájemných pohybů
dilatačních spár.
122
4.1.22
Rizika návrhu vodotěsných izolací spodní stavby
– Podcenění hydrogeologických podmínek stavby;
– Nevhodné materiálové a technologické řešení;
– Neproveditelnost (konstrukčních detailů atd.);
– Nadměrná, nevhodná etapovitost provádění;
– Nerespektování klimatických podmínek, které je možno očekávat v době
provádění;
– Neúcta k práci druhých, zejména poškozování hydroizolačního povlaku,
jeho částí a prvků v průběhu následných stavebních prací;
– Nerespektování technologických předpisů při provádění vodotěsných izolací spodní stavby.
4.1.23
Poruchy vodotěsných izolací spodní stavby
Poruchy vodotěsných izolací spodní stavby je nutno rozdělit do dvou základních kategorií:
– Sanace proti zemní vlhkosti – pouze vlhké konstrukce, tj. zvýšená vlhkost
ve stavebních hmotách;
– Sanace proti tlakové nebo gravitační vodě – jedná se o náročnější záležitost,
kdy není možné většinu technologií používaných pro zemní vlhkost vůbec použít. Základním kritériem je, že z konstrukcí vytéká voda neustále nebo alespoň
v určitých časových obdobích – jaro, podzim.
Mechanické poškození je spojeno s ignorací základních zásad při navrhování
hydroizolačních systémů, tj. nejen vlastních vodotěsných izolací, ale i konstrukcí a konstrukčních vrstev, které jsou kolem. Dále je spojeno s ignorací zásad
zdravého rozumu a ohleduplnosti k práci předcházejících generací.
Mechanické poškození je spojeno s následnou stavební činností:
– geodetické práce (vytyčování bodů pomocí nastřelovacích hřebů probitých
skrz hydroizolaci, zašlápnutá trojnožka do odhalené hydroizolace atd.);
– bednící a lešenářské práce (bednění nebo lešení položené přímo na hydroizolačním povlaku, bednění fixované skrz hydroizolaci atd.);
– armování (manipulace s armaturou nad neochráněnou izolací, svařování
u vodotěsných izolací atd.); pohyb stavebních mechanismů po hotovém, neochráněném hydroizolačním povlaku;
Nedokonalé provedení je spojeno:
– s nekvalitními a neúplnými projektovými podklady;
– s absencí kvalifikace u práci provádějících pracovníků nebo nezkušeností
firem, které provádějí vodotěsné izolace;
– s tlakem na čas a prováděním izolace ve špatných klimatických podmínkách;
– s absencí účinných kontrolních mechanismů
123
Následné mechanické poškození je způsobeno:
– nerovnoměrným sedáním nebo pohybem jednotlivých stavebních částí, případně jejich cyklickým opakováním;
– absencí nebo nekvalitou ochranných vrstev, které v průběhu životnosti rozpadnou a přestanou tak plnit ochrannou funkci;
– stržením izolací při provádění zásypů nebo jejich mechanické poškození
provedení ochranných vrstev;
4.1.24
Omezení rizik při řešení vodotěsných izolací
spodní stavby
Riziko nefunkčnosti vodotěsných izolací spodní stavby lze snížit:
– kvalifikovaným návrhem, který bude respektovat všechny vstupní údaje
nutné pro návrh systémů vodotěsných izolací spodní stavby. Jedním z výrazných
prohřešků proti bezpečnosti návrhu jsou dilatace v koutech. Vždy je nutné dilatační spáry posunout mimo kout – do plochy, tak aby dilatační uzávěr byl dlouhodobě spolehlivý;
– u komplikovaných staveb kvalifikovaným technologickým předpisem, který
by garantoval proveditelnost;
– verifikací, kontrolou tohoto projektu po dohotovení celého projektu stavebního díla;
– volbou seriózní izolační firmy, která má s předepsanými materiály a technologiemi dostatečné zkušenosti;
– vícestupňovou kontrolou na stavbě od vlastní kontroly v rámci prováděcí
firmy až po externí kontrolu od specializovaných společností;
– výkresy provedení skutečného stavu a písemným přejímáním jednotlivých
pracovních etap s fotografickou dokumentací.
Fotografická a video dokumentace je velmi důležitá při dohledávání informací. Doporučuje se mít vždy více fotografií, než je nezbytně nutno; člověk nikdy
neví co bude potřebovat.
4.1.25
Závěr
Vodotěsná izolace spodní stavby je velmi náročný prvek stavebního díla. Jde
o konstrukční část, která je po zabudování trvale nepřístupná, a přitom dlouhodobě ovlivňuje kvalitu a životnost stavby a její užitnou hodnotu. Nedílnou součástí pro spodní stavbu namáhanou tlakovou vodou je zpracování projektového
návrhu hydroizolací u složitých staveb, včetně technologického postupu. V projektu je nezbytně nutné vyřešení základních skladeb včetně detailů vyskytujících
se na stavbě a souvisejících se stavbou. Tento návrh by měl být optimální vari124
antou řešení hydroizolací spodní stavby, zohledňující veškeré možnosti, podmínky a aspekty při realizaci a provozu. Při zpracováni je nutné vzít v úvahu
materiálové, technické a technologické možnosti stavby. Projektové technologické řešení musí zohlednit i postup a způsob realizace včetně provizorních opatření u etapových napojení. Projekt hydroizolací může mít zpětné, ne však zásadní
požadavky na úpravu technologie provádění stavebních konstrukcí. Provedení
hydroizolačního systému spodní stavby je možné svěřit jen odborné firmě
s patřičným oprávněním. Odborné práce mohou vykonávat jen osoby vyučené
a proškolené.
4.2
STAVEBNÍ TEPELNÁ TECHNIKA
Stavební tepelná technika se zabývá především šířením tepla, vlhkosti a vzduchu
ve stavebních konstrukcích a budovách. Požadavky jsou odvozovány z hledisek
zajištění kvalitního vnitřního prostředí v budovách, zajištění životnosti konstrukčních prvků a energetické náročnosti provozu budov.
4.2.1
Prostup tepla
Základní hodnocení konstrukcí se provádí pro tzv. ustálený teplotní stav, tedy
pro konstantní teploty vzduchu. Výpočtová vnitřní teplota je v běžných obytných
místnostech rovna 21 °C. Ve výrobních objektech je dána technologickými požadavky.
4.2.1.1
Tepelný odpor a součinitel prostupu tepla
Tepelný odpor konstrukce (R) se určí jako součet tepelných odporů jednotlivých
jejích vrstev. Tepelný odpor homogenní vrstvy je dán jako podíl její tloušťky
d [m] a tepelné vodivosti λ [W/(mK)]:
R= R1 + R2 + ..... + Rn = d1/λ1 + d2/λ2 ..... + dn/λn.
Tepelná vodivost je veličinou, která vyjadřuje schopnost materiálu vést teplo.
Čím je hodnota nižší, tím je materiál lepším izolantem. Hodnota je závislá na
teplotě (mírně v rozsahu obvyklého použití v budovách a na vlhkosti (výrazněji). Pracuje se s tzv. návrhovými hodnotami, zpravidla méně příznivými než
uvádí výrobci ve svých podkladech. Tabulka 4 uvádí hodnoty tepelné vodivosti
pro vybrané materiály.
125
Tabulka 4. Příklady tepelné vodivosti některých stavebních materiálů
tepelná vodivost
λ [W/(m K)
Materiál
železobeton
1,43–1,74
ocel uhlíková
50
hliník
204
zdivo z plných cihel
0,80–0,86
zdivo z plynosilikátu
0,12–0,30
zdivo z příčně děrovaných cihel
0,55–0,88
zdivo z příčně děrovaných
0,18–0,41
keramických tvarovek
pěnový polystyren
0,034–0,050
izolace z minerálních vláken
0,035–0,088
Jako zvláštní vrstvu můžeme chápat uzavřené vzduchové dutiny, nepropojené
ani s venkovním ani s vnitřním vzduchem. Jejich tepelný odpor je závislý na
jejich poloze (vertikální nebo horizontální) a rozměrech a je uváděn v samostatných tabulkách. Vzduchová dutina větraná ani konstrukční vrstvy umístěné za ní
směrem do exteriéru se do tepelného odporu nezapočítávají. Zjednodušeně se
předpokládá, že je v nich teplota shodná s teplotou venkovního vzduchu.
Konstrukční vrstvy obsahující výrazné nepravidelnosti (například vodivější
nosné prvky ve vrstvě tepelné izolace jsou z hlediska prostupu tepla složitější.
Dochází v nich k vícerozměrnému vedení tepla (kap. 4.2.1.3). Pro opakující se
nepravidelnosti je možné orientačně použít zjednodušeného postupu, kdy se
tepelná vodivost vrstvy stanoví jako vážený průměr tepelných vodivostí jednotlivých materiálů podle jejich plošného podílu. Jinou možností je použití přirážek
k hodnotě součinitele prostupu tepla (podle ČSN EN ISO 6946).
Základní veličinou pro hodnocení konstrukcí z hlediska prostupu tepla je od
roku 2002 i v České republice součinitel prostupu tepla U [W/(m2K)], který se
určí podle vztahu:
U=
1
(Ri + R + Re)
kde Ri je odpor při přestupu tepla na vnitřní straně konstrukce a Re odpor při
přestupu tepla na vnější straně konstrukce. Hodnoty jsou uvedeny v ČSN EN
ISO 6946. Nejběžněji je Ri rovno 0,125 W/(m2K) pro stěnu a 0,1 W/(m2K) pro
střechu, Re je pak rovno 0,04 W/(m2K).
126
Požadované hodnoty a doporučení jsou uvedeny v tabulce 5, podrobněji
v ČSN 73 0540:2 (2002, změna 1/2004), kde jsou uvedeny i požadavky na vnitřní konstrukce oddělující odlišně vytápěné prostory, konstrukce ve styku se zeminou a další. Vývoj požadavků v průběhu let (obr. 94) nepřímo ukazuje možnosti i potřebu energetické obnovy starších budov.
Tabulka 5. Vybrané požadavky a doporučení pro obvodové konstrukce z ČSN 73 0540:2 (2002). Za
lehké konstrukce se považují takové, jejichž plošná hmotnost je menší než 100 kg/m2. Započítávají
se vrstvy počínaje z vnitřní strany až po rozhodující tepelně izolační vrstvu včetně. Ostatní konstrukce jsou považovány za těžké, tedy s velkou tepelnou setrvačností.
součinitel prostupu tepla
U [W/(m2K)]
Stavební konstrukce
hodnota
požadovaná
hodnota
doporučená
plochá střecha,
lehká
0,24
0,16
šikmá střecha < 45°
těžká
0,30
0,20
obvodová stěna,
lehká
0,30
0,20
šikmá střecha > 45°
těžká
0,38*
0,25
okna **
nová
1,80
1,2
úprava
2,0
1,35
hodnota doporučená
pro nízkoenergetické
domy, včetně pasivních
0,12
0,l5
1,2–0,8
oken
* 0,46 pro jednovrstvé zdivo do 31. 12. 2004, ** samotný rám nejvýše 2,0
Obr. 94. Dlouhodobý vývoj požadovaných vlastností masivních obvodových konstrukcí (zjednodušeno). V budoucnu se dá očekávat další zpřísnění požadavků, až k hodnotám 0,15–0,10 W/(m2K).
127
4.2.1.2
Teplota na vnitřním povrchu konstrukcí
Teplota na vnitřním povrchu stavební konstrukce tp musí být taková, aby ani
v období nejnižších venkovních teplot nevznikly podmínky pro růst plísní v souvislosti s povrchovou kondenzací vzdušné vlhkosti. Při obvyklých návrhových
vlastnostech vnitřního vzduchu (teplota 21 °C a relativní vlhkost 50 %) je kritickou teplotou tc pro prosklené plochy 10,2 °C, pro ostatní povrchy 13,6 °C.
K těmto hodnotám se přiřadí přirážka dt podle tabulky 6:
tp ≥ tc + dt
Pokud jsou použity konstrukce v souladu s tabulkou 5, bude podmínka splněna automaticky, její splnění je třeba kontrolovat v oblasti tepelných mostů.
Tabulka 6. Normové hodnoty teplotních přirážek (podrobněji v ČSN 73 0540:2 (2002))
neprůsvitná konstrukce
způsob vytápění [°C]
nepřerušované
těžká
lehká
teplotní přirážka ∆t [°C]
0
0,5
tlumené s poklesem výsledné teploty rovnající se a menší než 7 °C
0,5
1,0
přerušované s poklesem výsledné teploty větší než 7 °C
1,0
1,5
průsvitná konstrukce
otopná tělesa pod výplněmi
otvorů
ano
způsob vytápění
ne
teplotní přirážka ∆t [°C]
nepřerušované
–1,0
0
tlumené s poklesem výsledné teploty rovnající se a menší než 7 °C
–0,5
0,5
0
1,0
přerušované s poklesem výsledné teploty větší než 7 °C
4.2.1.3
Tepelné mosty
Problém často nastává v místech, kde vlivem změny geometrie (kouty, nároží,
apod.) nebo z konstrukčních důvodů dojde vlivem místně zvětšené propustnosti
tepla k podstatnému snížení teploty na vnitřním povrchu. Například obvodovou
128
Obr. 95. Typická místa tepelných mostů
(1 – atika, 2 – ztužující pozední věnec, 3 – nadpraží, 4 – napojení balkonu, 5 – styk suterenního
a obvodového zdiva)
konstrukcí s velmi dobrými tepelně izolačními vlastnostmi prostupuje ocelový
železobetonový nosný prvek. Tato „slabá místa“ se nazývají tepelnými mosty –
obr. 95. Teplo se zde šíří ve směru nejmenšího tepelného odporu, obecně tedy již
ne kolmo na rozhraní jednotlivých konstrukčních vrstev. Dochází zde k tzv.
vícerozměrnému vedení tepla. Takovým místům v konstrukcích je třeba věnovat
mimořádnou pozornost. Výpočet průběhu teplot v těchto případech lze provést
takřka výhradně pomocí výpočetní techniky – obr. 96. Nověji se výpočtově
stanovují i energetické důsledky přítomnosti tepelných mostů.
Je vhodné volit taková řešení obvodových konstrukcí a jejich návazností, aby
docházelo k co nejmenšímu narušení celistvosti tepelně izolační vrstvy.
Nejvýraznější tepelné mosty vznikají v obvodovém plášti obvykle v místech
nadokenních překladů, okenních ostění, pozedních věnců, stropů lodžií a balkonů, v místě střešní atiky. Všem takovým místům musí být věnována zvláštní
pozornost. Tepelný most by měl být přerušen nebo alespoň překryt tepelně izolačním materiálem v dostatečné tloušťce a s dostatečným přesahem.
129
Obr. 96. Rozložení teplot v místě tepelného mostu
A – nároží ze dvou stejných obvodových stěn,
B – detail ztužujícího pozedního věnce
a – zdivo z dutinových cihelných tvarovek, b – pěnový polystyren, c – železobetonová stropní deska,
d – betonová mazanina
130
4.2.2
Te p e l n é z t r á t y b u d o v y
Pro účely hodnocení potřeby tepla na vytápění se výpočtem stanovuje měrná
tepelná ztráta H [W/K], která je složena z měrné ztráty prostupem tepla
HT [W/K] a měrné ztráty výměnou vzduchu Hv [W/K]:
H = H T + H v.
HT = Σ (Aj Uj) + Σ (ψk Lk),
kde A [m2] je plocha konstrukce na systémové hranici budovy (vymezuje vytápěný prostor), U [W/(m2K)] je součinitel prostupu tepla, ψ [W/m2K)] lineární
činitel prostupu tepla, který vyjadřuje energetický vliv tepelného mostu v napojeních konstrukcí mezi sebou na délce L [m]. Σ je pak matematický symbol pro
součet. Hodnota Σ (ψk Lk) se někdy stanovuje zjednodušeně s využitím katalogů tepelných mostů nebo paušální přirážkou. Zpravidla se pracuje s vnějšími
rozměry budovy.
Hv = n V 0,34,
kde n je intenzita výměny vzduchu v budově. Stanoví se z hygienických nebo
technologických požadavků podle účelu místností (z potřeby čerstvého vzduchu
na osobu, na jednotku produkce, nejvyšší koncentrací škodlivin apod.). V některých případech je možné pro účely enegetického výpočtu uvažovat nesoučasnost
obsazení jednotlivých místností.
Celková tepelná ztráta QL jednozónové budovy (většina případů, kdy se budova
uvažuje jako jeden celek – viz ČSN EN 832) s konstantní vnitřní teplotou ti,
konstantní venkovní teplotou te během časového úseku τ, se stanoví ze vztahu
QL = H (ti – te) τ,
Poznámka: Tento postup je odlišný od tradičních výpočtů pro navrhování
otopných systémů dle ČSN 06 0210; nová Evropská norma EN 12831 sloužící
tomuto účelu již výše uvedený modernější postup převzala.
4.2.3
Energetická bilance
Vychází se z modelu energetické bilance podle ČSN EN 832 (obr. 97), který je
základem obvyklých počítačových programů. Výpočet se nejčastěji provádí po
jednotlivých měsících, s klimatickými údaji pro místo stavby nebo jednotně
pevně stanovenými.
131
Obr. 97. Schéma energetické bilance (ČSN EN 832), které ukazuje vzájemné vazby energetických
toků v budově. Ztráta prostupem tepla závisí na vlastnostech a plochách konstrukcí na rozhraní vytápěné části budovy, tepelná ztráta výměnou vzduchu na hygienických a technologických požadavcích
pro provoz budovy.
Potřeba tepla na vytápění je další závazně hodnocenou vlastností budovy.
Stanovuje se standardizovaným výpočtem, u stávajících budov také odvozením
z naměřených hodnot. Současný stav i možnosti zlepšení jsou patrné z obr. 98.
Požadavky stanovuje Vyhláška 291/2001 Sb. a ČSN 73 054:2 (2002).
Hodnocení stávajících budov se provádí energetickým auditem (podrobnosti ve
Vyhlášce 213/2001 Sb.). V souvislosti se směrnicí EU o energetické náročnosti
budov dojde k úpravám a k dalšímu rozšíření hodnocení, zahrnujícímu energii
na větrání a chlazení budov i elektrické spotřebiče a osvětlení.
V současné době jsou požadavky z hlediska potřeby tepla na vytápění vyjádřeny takto:
ev ≤ eVN,
kde eV [kWh/(m3rok)] je měrná potřeba tepla na vytápění, stanovená standardizovaným výpočtem a vztažená na jednotkový objem. Požadavek eVN je uveden
v závislosti na poměru ochlazované obálky budovy a obestavěného objemu vytápěné části budovy:
132
pro A/V ≤ 0,2
eVN = 25,8
pro A/V
eVN = 20,64 + 26,03 (A/V)
pro A/V ≥ 1,0
eVN = 46, 7
Obr. 98. Orientační hodnoty měrné potřeby tepla na vytápění (vztažené na 1 m2 podlahové plochy
vytápěné části, což je nejčastější způsob) pro starou a novou výstavbu a pro budovy s cíleně nízkou
potřebou tepla na vytápění.
4.2.4
Šíření vlhkosti v konstrukcích
V zimním období teplý vzduch uvnitř budovy obsahuje více vodní páry než studený vzduch venkovní. Přirozeným důsledkem je snaha o vyrovnání rozdílných
koncentrací vodní páry, často vyjadřovaných pomocí částečného tlaku vodní
páry pd [Pa]. Tím je vyvolán prostup neboli difuze vodních par obvodovou konstrukcí. Velmi často při tom dochází uvnitř konstrukce ke kondenzaci vodní páry.
Přítomnost zkondenzované vody je nežádoucí – zpravidla negativně ovlivňuje
životnost konstrukce a zhoršuje její tepelný odpor.
Tabulka 9. Faktor difuzního odporu pro vybrané stavební materiály
Faktor difuzního odporu µ [–]
vzduch
1
zdivo z plných cihel
9
sádrokartonové desky
9
beton
17–32
desky z minerálních vláken
1,1–3,4
pěnový polystyren
40–67
extrudovaný (vytlačovaný) polystyren
100
difuzní fólie TYVEK
100
bitumenové hydroizolační pásy
9 000–50 000
hydroizolační fólie z měkčeného PVC
8 600–20 000
polyetylenová fólie
124 000–164 000
133
Veličina charakterizující schopnosti materiálu bránit difuzi vodních par se
nazývá faktor difuzního odporu µ [–]. Faktor difuzního odporu udává, kolikrát
je daná hmota méně propustná pro vodní páru než vzduch. Hodnoty této veličiny se stanovují měřeními v laboratoři – příklady hodnot jsou v tab. 9.
Další používanou veličinou je ekvivalentní difuzní tloušťka sd [m], která se
určí jako součin µ. d, kde d [m] je tloušťka materiálu. Tato veličina slouží mj. pro
snadné porovnání difuzních vlastností různých, zejména tenkovrstvých výrobků
a nátěrových hmot. Názorně si ji můžeme představit jako tloušťku vzduchové
vrstvy se stejným difuzním odporem, jaký má posuzovaný výrobek či vrstva.
Difuzní odpor konstrukce Rd [m/s] se vypočte vynásobením ekvivalentní
difuzní tloušťky sd fyzikální konstantou N: Rd = sd N (N = 5,315 109s–1).
Obvodovou konstrukci, kde se výpočtem podle ČSN 73 0540 prokáže výskyt
kondenzace, lze považovat za vyhovující pouze tehdy, jsou-li současně splněny
následující tři podmínky:
A. Kondenzovaná voda nemůže ohrozit funkci, životnost ani statickou únosnost konstrukce.
B. Vodní pára zkondenzovaná v konstrukci v chladné části roku se stačí v teplé
části roku beze zbytku odpařit. Říkáme, že konstrukce má kladnou bilanci.
C. Množství zkondenzované vodní páry nepřekročí pro jednoplášťové střechy,
konstrukce s vnějším tepelně izolačním systémem, vnějším obkladem, popř.
jinou obvodovou konstrukcí s difuzně málo propustnými vnějšími vrstvami
0,1 kg/(m2 rok), pro ostatní konstrukce 0,5 kg/(m2 rok).
Budou-li jednotlivé vrstvy v konstrukci řazeny tak, že se jejich ekvivalentní
difuzní tloušťky budou směrem od vnitřního povrchu snižovat, nebude v konstrukci docházet ke kondenzaci vodních par. Pokud konstrukce obsahuje parotěsné vrstvy, měly by být umísťovány co nejblíže vnitřnímu povrchu.
Konstrukce s parotěsnou vrstvou na vnějším povrchu (střechy pokryté hydroizolačními pásy, nepropustné vnější omítky, plechové a plastové obklady stěn,
apod.) se navrhují v kombinaci s parotěsnou vrstvou při vnitřním povrchu.
Nejvhodnějším řešením je oddělení vnější parotěsné vrstvy větranou vzduchovou vrstvou – vytvoření dvouplášťové konstrukce. Dvouplášťové konstrukce
s větranou vzduchovou vrstvou se doporučují zejména pro objekty s vysokým
vlhkostním namáháním (relativní vlhkost vnitřního vzduchu 80 % a více).
Šikmé střechy nad vytápěnými prostory se řeší nejčastěji tak, že se tepelná
izolace z minerálních vláknitých materiálů uloží mezi krokve. Pod tepelnou izolací se umisťuje foliová parozábrana, nad tepelnou izolaci se v případě použití
skládané krytiny umístí paropropustná pojistná hydroizolační vrstva. Prostor
pod krytinou je odvětráván.
Větraná vzduchová vrstva u dvouplášťových střech se navrhuje tak, aby v ní
nedocházelo ke kondenzaci vodní páry. Vzduchová vrstva by měla být průběžná
a napojená na otvory v atice, které musí být chráněny proti vniknutí dešťové
vody či sněhu střechy a opatřené síťkou proti vletu ptáků a hmyzu.
134
Příklady posouzení konstrukcí z hlediska difuze a kondenzace vodních par
jsou uvedeny na obr. 86, 87.
Obr. 99. Kondenzace vodních par v konstrukcích
I obvodová stěna (vodní pára kondenzuje), II jednoplášťová střecha bez parozábrany (vodní pára
kondenzuje)
135
Obr. 99 – pokračování
III dvouplášťová střecha (vodní pára nekondenzuje)
1 – průběh nasycených částečných tlaků vodní páry – podle průběhu teploty v konstrukci, 2 – průběh skutečných částečných tlaků vodní páry, 3 – tečny vymezující oblast kondenzace A-B
(a – omítka, b – zdivo, c – hydroizolace, d – železobetonová stropní deska, e – tepelná izolace
z minerálních vláken)
4.2.5
Hodnocení podlahových konstrukcí
Podlahy se podle jejich ochlazujícího účinku na lidský organismus zatřiďují do
4 kategorií:
velmi teplé – vhodné do dětských pokojů, jeslí, školek atd.,
teplé
– vhodné do obytných budov, učeben, kin a divadel atd.,
méně teplé – vhodné do předsíní, WC, koupelen, čekáren, výstavních síní
a muzeí, prodejen potravin atd.,
studené
– do místností bez požadavků.
Zatřídění se provede na základě výpočtu poklesu dotykové teploty podlahové
konstrukce.
4.2.6
Hodnocení tepelné stability místností
Tepelná stabilita místností v zimním období charakterizuje vychládání místností
a budovy v průběhu plánované otopné přestávky nebo poruchy vytápění. Po
136
odstavení topného zdroje dojde s určitým zpožděním k poklesu teploty vzduchu
i teploty vnitřních povrchů místností. Největší tepelnou stabilitou se vyznačují
budovy s masivní konstrukcemi a malou plochou oken, malou tepelnou stabilitu mají budovy z lehkých konstrukcí. Pokud v době otopné přestávky jsou
v budově osoby (například v bytovém domě přes noc), smí být pokles teploty
v místnostech jen malý. Pokud se v době otopné přestávky osoby v budově
nezdržují, musí být pouze zabráněno poškození budovy např. mrazem.
Jinou situaci hodnotí tepelná stabilita místnosti v letním období. Zde se zjišťuje, k jakému maximálnímu dennímu vzestupu teploty vzduchu v osluněné
místnosti může dojít. Kritéria jsou z hygienického pohledu stanovena tak, aby
uživatelé nebyli obtěžovaní nadměrným horkem. Nejvýznamnější vliv zde mají
okna, především jejich orientace ke světovým stranám, plocha a způsob clonění. Největší účinnost mají vnější žaluzie, méně účinné jsou žaluzie mezi skly
a nejméně účinné žaluzie vnitřní. Neprůsvitné obvodové konstrukce mají zpravidla jen malý vliv. Výjimkou jsou velmi masivní konstrukce například historických staveb.
Obr. 100. Důsledkem povrchové kondenzace vodní páry v místech tepelných mostů bývá bujení
plísní.
137
4.3
AKUSTIKA POZEMNÍCH STAVEB
4.3.1
Definice zvuku a jeho význam v pozemním
stavitelství
Zvuk je možno definovat jako mechanické vlnění pružného prostředí, které
vnímáme sluchem. Hluk je nežádoucí zvuk, který působí rušivě, obtěžuje člověka při práci a odpočinku a při větších intenzitách nebo při dlouhodobém působení dokonce může způsobit zdravotní obtíže včetně trvalého poškození sluchu.
Budova svým umístěním v daném území, svým dispozičním a funkčním uspořádáním a svým konstrukčním řešením poskytuje uživatelům určitý stupeň
ochrany před hlukem. Stavební řešení naopak může přispívat ke kvalitě poslechu
žádoucích zvukových signálů a produkcí. Tyto vlastnosti jsou součástí kvality
stavby a významným způsobem ovlivňují užitnou hodnotu stavebního díla.
Stavební akustika je technickou disciplínou, která se zabývá šířením zvuku
v budovách a jejich okolí. Dělí se na tři dílčí disciplíny, kterými jsou: urbanistická akustika, akustika stavebních konstrukcí a prostorová akustika.
4.3.2
Vnímání zvuku, nejvyšší přípustné hodnoty
a jejich kontrola
Rušivý, případně škodlivý účinek hluku nezávisí jen na intenzitě a kmitočtu, ale
podílí se na něm i čas (kdy a jak dlouho hluk působí) a další okolnosti jeho působení. Například zda je zdroj zvuku vně nebo uvnitř budovy, zda je pohyblivý
nebo vázaný jen na určité místo, zda režim jeho působení je příjemci předem
známý apod.
Nejvyšší přípustné hodnoty (limity hluku) jsou uvedeny v hygienických předpisech. Některé důležité mezní hodnoty uvádí tabulka 10.
Tabulka 10. Působení hluku na člověka (orientační hodnoty)
Možný účinek hluku
rušení spánku
rušení komunikace řečí
dočasný posun prahu citlivosti sluchu
trvalé poškození sluchu v pracovním prostředí
akutní (okamžité a trvalé) poškození sluchu
138
Veličina
Hodnota
LAeq
LAeq
LAeq
LAeq
LA
35 dB(A)
65 dB(A)
75 dB(A)
85 dB(A)
130 dB(A)
Hygienická služba provádí kontrolu hlučnosti životního a pracovního prostředí. Při preventivní kontrole posuzuje úroveň ochrany proti hluku v projektech
staveb při stavebním řízení a provádí měření hluku před jejich uvedením do trvalého užívání. Běžná kontrola se provádí na základě stížností občanů na hluk.
4.3.3
Zdroje zvuku
Jako zdroje zvuku se jeví předměty nebo vymezené oblasti prostředí, od kterých
se do okolí šíří akustické vlnění. Rozlišujeme dvě základní příčiny vzniku akustického vlnění:
1) chvějící se povrch strojů nebo stavebních konstrukcí,
2) neustálené proudění plynů nebo kapalin (např. hluk ventilátorů).
U řady zdrojů jsou obě příčiny v různé míře spojeny.
Výrobci a dovozci hlučných zařízení jsou povinni poskytovat údaje o hlučnosti těchto zdrojů. Takovým údajem je především hladina akustického výkonu
LP [dB], někdy označovaná jako Lw.
Výrazného snížení hlučnosti lze dosáhnout jen promyšlenou změnou konstrukce stroje nebo i celého technologického procesu (výměna valivých ložisek
za kluzná, náhrada nýtování svařováním, sekání krájením, sbíjení šroubováním).
Protože akustický výkon je úměrný ploše, která v důsledku svého chvění vyzařuje hluk, je omezení takovýchto ploch (např. jejich oddělením od zdroje kmitání) další možností, jak akustický výkon snížit.
4.3.4
Šíření zvuku ve volném prostoru
Z hlediska působení zvuku na sluchový orgán je důležité jeho šíření v plynném
prostředí – ve vzduchu. Ve volném prostoru při zvyšování vzdálenosti od zdroje
se rozptyluje akustický výkon na stále větší plochu a intenzita zvuku klesá.
Vlnoplochy jsou kulové a hladina akustického tlaku klesá o jeden decibel při
každém zvýšení vzdálenosti od zdroje o cca 11%.
Hodnoty zvuku lze ve venkovním prostoru podstatně snížit překážkami – protihlukovými clonami. Protihluková clona je tím účinnější, čím je vyšší a čím
blíže ke zdroji je postavena. Musí však být dostatečně dlouhá, aby se zamezilo
ohybu zvuku kolem jejích boků. Požadovanou hmotnost stěny (min. 10 kg/m2)
lze dosáhnout i konstrukcí ze silných prken. Jakékoli otvory ve stěně však podstatně snižují její účinek. Aby se zamezilo narážení drobného ptactva do stěn
z průhledných materiálů, je nutné je opatřit. siluetami dravých ptáků.
Jako clon lze využít též zemních valů nebo budov s nízkými nároky na ochranu proti hluku (garáže, sklady apod.).
139
4.3.5
Šíření zvuku v uzavřeném prostoru (v místnosti)
V uzavřeném prostoru dochází k odrazu akustické energie od stěn, stropu a podlahy zpět směrem ke zdroji. To má za následek zvýšení hladiny akustického
tlaku v porovnání se stavem, který by vznikl ve volném prostoru. Ve vzdálenějších místech uzavřeného prostoru se nachází pole odražených vln, kde hodnota
hladiny akustického tlaku závisí jen na celkové pohltivosti místnosti. Celková
pohltivost je úměrná velikosti místnosti, je vyšší u místností zařízených nábytkem a koberci a lze ji významně zvýšit použitím zvuk pohltivých obkladů nejčastěji stropu, ale i stěn. Zvuk pohltivé obklady jsou stavební konstrukce, jejichž
účelem je pohlcovat zvuk. Rozeznáváme tři typy pohltivých konstrukcí:
1) Obklady z pórovitých materiálů – póry musí být navzájem propojené
a otevřené do volného prostoru. Používají se zejména rohože a desky z minerálních nebo organických vláken. Materiály jako je pěnový polystyrén nejsou
vhodné pro uzavřenost jejich pórů. Póry se také nesmí uzavřít nevhodnou
povrchovou úpravou, např. olejovým nátěrem. Naopak přípustné je zakrýt
porézní pohlcovač tkaninou, sítí nebo deskovým materiálem s otvory (např.
děrovaný plech) s procentem děrované plochy 25 % a více. Obklady z pórovitých materiálů pohlcují nejvíce zvuk vyšších kmitočtů. Kmitočet pohlcovaného
zvuku lze regulovat volbou tloušťky obkladu, případně jeho odsazením, tj.
vytvořením vzduchové mezery mezi obkladem a obkládaným tvrdým povrchem.
2) Kmitající membrány a desky – k výrobě membrán se používá koženka nebo
různé druhy fólií z umělých hmot. Membrány se připevňují na dřevěný nebo
kovový rošt, který vymezuje tloušťku vzduchové dutiny mezi membránou
a obkládaným povrchem. Ta spolu s tloušťkou a hmotností membrány určuje
rezonanční kmitočet. K rozšíření pásma pohlcování se vkládá do mezery mezi
membránou a obkládaným povrchem porézní pohlcovač. Ten však nesmí bránit
volnému kmitání membrány stejně tak jako případné pletivo nebo mřížovina
chránící membránu proti poškození. Výhodou tohoto typu pohltivého obkladu
oproti obkladům pórovitým je skutečnost, že vysoké účinnosti pohlcování lze
dosáhnout i v nižších kmitočtech. Zvyšováním hmotnosti membrány a tloušťky
vzduchové mezery se rezonanční kmitočet snižuje. Hmotnost lze zvýšit nahrazením membrány tenkou deskou (dřevotřískovou, azbestocementovou apod.).
Deska však musí být k podkladu připevněna velmi měkce např. přilepením na
plstěné pásy, na pásy koženky nebo osazením do pěnové pryže tak, aby při dopadu zvukových vln mohla kmitat jako celek (píst). Tak se dosáhne vysoké účinnosti pohlcování.
3) Dutinové rezonátory – pohlcování je založeno rovněž na principu rezonance, při níž kmitajícím prvkem jsou částice vzduchu v otvoru spojujícím vzduchovou dutinu s vnějším prostředím. Rezonanční kmitočet je určen rozměry
vzduchové dutiny a rozměry a tvarem spojovacího otvoru. Jako dutinové rezonátory se používají speciální tvárnice nebo děrované desky, u kterých lze rezo140
nanční kmitočet regulovat volbou velikosti a hustoty otvorů i volbou odsazení
takové desky od pevného podkladu. Na rozdíl od desek kmitajících se děrované
desky připevňují k podkladu pevně. K výrobě obkladů typu děrovaná deska se
používají tvrdé dřevovláknité desky (Sololit) nebo ocelové či hliníkové plechy.
Obdobně jako u předchozích typů je nutné pásmo pohlcování rozšířit vložením
pohltivého materiálu do dutiny.
Použitím zvuk pohltivých obkladů lze snížit hladinu v poli odražených vln,
a zlepšit akustičnost prostoru např. pro účely kvalitního poslechu mluveného
slova či hudby. K omezení pronikání zvuku z místnosti, kde je zdroj, do sousedících prostor budovy, se však tyto úpravy příliš nehodí. Při výběru zvuk
pohlcujících konstrukcí je obvykle třeba zvažovat i jiná než akustická hlediska:
provozní, estetická, požární, hledisko zdravotní nezávadnosti (čistitelnost
a forma bránící usazování prachu) a hlediska ekonomická.
4.3.6
Šíření zvuku ve zvukovodu
Zvukovod je uzavřený prostor s odraznými stěnami, jehož jeden rozměr výrazně převyšuje ostatní. Nejčastějším příkladem zvukovodu v budovách je vzduchotechnické potrubí. Ocelový pozinkovaný plech, z něhož je VZT potrubí
obvykle vyrobeno, velmi málo pohlcuje zvuk. Zvuk dopadající na stěny potrubí
se z větší části odráží zpět, takže téměř nedochází k poklesu hladiny akustického tlaku se vzdáleností. Jistý útlum v přímém potrubí se projeví až při délkách
nad 10 až 20 m. K významnějšímu útlumu dochází jen při změně průřezu nebo
směru potrubí a v místech jeho větvení nebo vyústění. Na principu změny průřezu jsou konstruovány hlukové tlumiče výfuku spalovacích motorů.
U potrubí větších průřezů (jako je potrubí vzduchotechnické) se používají
absorpční (buňkové) tlumiče. Jsou to části VZT potrubí, které jsou zevnitř vyloženy pórovitým, zvuk pohlcujícím obkladem, případně je deskami obkladu
měněn směr proudění vzduchu na způsob labyrintu.
4.3.7
Šíření zvuku mezi místnostmi v budově
Zvuk vznikající uvnitř budovy lze dělit dvojím způsobem:
1) zvuk šířený vzduchem,
2) zvuk šířený konstrukci.
4.3.7.1
Zvuk šířený vzduchem
Příkladem zvuku, který se v budově šíří vzduchem, je hlasitý hovor osob, reprodukovaná hudba, hra na hudební nástroje apod. Při průchodu zvuku dělicí kon141
strukcí (příčkou, stropem) do sousední místnosti se jeho intenzita sníží.
Rozhodující vliv na toto snížení mají zvukově izolační vlastnosti dělící
konstrukce – její neprůzvučnost R [dB]. Hodnota neprůzvučnosti roste s plošnou
hmotností m' [kg/m2] konstrukce. I ze zkušenosti víme, že hmotnější (tj. zejména tlustší) stěny méně propouštějí zvuk. Jinou možností, jak dosáhnout vysoké
neprůzvučnosti, jsou dvojité konstrukce s průběžnou vzduchovou mezerou
a s vloženou rohoží z minerálních vláken v této mezeře. K hodnocení neprůzvučnosti se používá veličina vážená neprůzvučnost Rw [dB]. Rozlišuje se
laboratorní vážená neprůzvučnost Rw [dB], která se získá teoretickým výpočtem
nebo zpracováním výsledků měření zvukové izolace v akustické laboratoři,
a stavební vážená neprůzvučnost Rw [dB] skutečných konstrukcí zabudovaných
na stavbách. Ty mají oproti výsledkům v laboratoři vždy poněkud horší
vlastnosti. Pro konstrukce z cihel, lehkých a těžkých betonů platí přibližně
Rw' = Rw – 2 až 3 dB.
4.3.7.2
Zvuk šířený konstrukcí
U tohoto druhu zvuku se jedná o zcela jinou mechaniku vzniku a šíření v budově. Zdrojem může být např. výtahový stroj. Chvění (vibrace) stroje se přenáší
jeho kotvením do podlahy a do nosné konstrukce stropu a dále i svislými konstrukcemi je šířeno po budově. Zdrojem vyzařování zvukových vln do vzduchu
v chráněných místnostech je až chvějící se stavební konstrukce. Tento zdroj je
tím vydatnější, čím je větší chvění stroje, čím nižší je přenosový útlum chvění
od místa buzení k místu vyzařování do chráněné místnosti a čím větší je plocha
stavebních konstrukcí vyzařujících zvuk. Ve srovnání se šířením vzduchem
může šíření zvuku konstrukcí probíhat i na relativně velké vzdálenosti, takže
hlukem jsou postiženy i místnosti a prostory, které bezprostředně nesousedí
s místností, kde je zdroj.
4.3.8
Zvuková izolace při šíření zvuku vzduchem
a její stanovení
Nejnižší požadované hodnoty vážené stavební neprůzvučnosti R [dB] stanoví
ČSN 73 0532. Hodnoty jsou zde uvedeny v závislosti na účelu obou místností,
které posuzovaná konstrukce odděluje, odděleně pro konstrukce stropní a stěnové. Dodržení těchto hodnot by mělo vyloučit vzájemné rušení hlukem při běžném užívání budovy. Výběr nejdůležitějších hodnot je uveden v tabulce 11.
Při stanovení hodnot zvukové izolace na hotových stavbách se vždy dává
přednost přesným akustickým měřením. Ve stadiu projektové přípravy lze hod142
Tabulka 11. Nejnižší požadované hodnoty indexu stavební vzduchové neprůzvučnosti Rw' [dB]
(výběr z ČSN 73 0532)
Chráněná místnost
Hučná místnost
stropy
stěny
42
42
Místnosti druhých bytů, chodby, schodiště, průchody, podchod
52
52
Nepoužívané půdní prostory
47
47
Prodejny, provozovny služeb, zdravotnická zařízení, restaurace
57
57
Hlučné provozovny, restaurace s provozem i po 22. hod.
62
62
velmi hlučné provozovny s elektroakustickou hudbou
72
–
Pokoje hostů, chodby
52
47
Restaurace a společenské prostory s provozem do 22. hod.
57
57
Restaurace s provozem i po 22. hod.
62
62
Jedna obytná místnost vícepokojového bytu
Všechny ostatní místnosti téhož bytu
Všechny místnosti jednoho bytu
a jejich kuchyně s provozní dobou do 22. hod., průjezdy, garáže
Ložnice a pokoje hostů v hotelích a ubytovnách
Lůžkové pokoje, vyšetřovny, operační sály, pokoje lékařů ve zdravotnických zařízeních
Lůžkové pokoje, vyšetřovny, operační sály, pokoje lékařů, chodby,
52
47
62
62
Výukové prostory
52
47
Vedlejší a pomocné prostory, chodby, schodiště
52
42
Tělocvičny, dílny, kuchyně, jídelny
55
52
Velmi hlučné dílny, hudební učebny
60
57
Kanceláře a pracovny (správní, finanční a technické)
52
37
Pracovny se zvýšenými nároky na ochranu před hlukem
52
47
schodiště
Kuchyně, technická zařízení
Výukové prostory ve školách
Kanceláře a pracovny
noty vážené neprůzvučnosti předpovědět přesným výpočtem. Orientační hodnoty pro jednoduché konstrukce uvádí tabulka 12.
143
Tabulka 12. Hodnoty indexu laboratorní vzduchové neprůzvučnosti Rw [dB] v závislosti na materiálu, tloušťce h [mm] a plošné hmotnosti m' [kg/m2]
1. Stěny a stropy z prostého a železového betonu monolitického i prefabrikovaného
(2400 kg/m3)
h [mm]
60
80 100 120 150 200 250 300 400
500 600
144 192 240 288 360 480 600 720 960 1 200 1440
m' [kg/mz]
Rw [dB]
45
47
49
51
53
55
58
59
62
64
66
2. Stěny z lehkých betonů (agloporitbeton, keramzitbeton, beton z expandované břidlice,
struskobeton, škvárobeton a tvárnice z těchto materiálů (1 500 kg/m3)
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
144
h [mm]
60
80 100 120 150 200 250 300
90 119 150 180 225 300 375 450
m' [kg/m2]
Rw [dB]
37
38
40
41
43
46
48
49
Stěny z pórobetonu, plynobetonu, plynosilikátu (600 kg/m3)
h [mm]
60
80 100 120 150 200 250 300
36
48
60
72
90 120 150 180
m' [kg/m2]
33
34
35
36
37
39
41
42
Rw [dB]
Stěny ze sádrokartonu a sádry (900 kg/m3)
h [mm]
10
12 15 20 30 40 50 75 100
9
11 13 18 27 36 45 67 90
m' [kg/m2]
29
30 30 31 32 33 34 35 37
Rw [dB]
Stěny a klenby z plných cihel (1 800 kg/m3)
h [mm]
75 100
125 150 200 250 300 375
135 180
225 270 360 450 540 675
m' [kg/m2]
43
46
47
49
51
53 55 57
Rw [dB]
Stěny z lehčených cihel CDm, CDK ap. (1 300 kg/m3)
h [mm]
75 100
125 150 200 250 300 375
97 130
162 195 260 325 390 487
m' [kg/m2]
41
43
44
46
48
50 52 54
Rw [dB]
Stěny z velmi lehčených cihel, keramických příčkovek ap. (1 000 kg/m3)
h [mm]
50
75
100 125 150 200 250 300
50
75
100 125 150 200 250 300
m' [kg/m2]
36
38
40
42
44
46 48 50
Rw [dB]
Dřevotřískové desky (690 kg/m3)
h [mm]
6
8
10
13
16
19
m' [kg/m2]
4
6
7
9
11
13
23
25
26
27
28
29
Rw [dB]
Sololit (1 000 kg/m3)
h [mm]
3
4
5
6
8
m' [kg/m2]
3
4
5
6
8
20
23
25
26
29
Rw [dB]
Překližka (730 kg/m3)
h [mm]
3
4
5
6
8
10 12
2
3
3,5
4
6
7 9
m' [kg/m2]
17
20
21
22
23
24 25
Rw [dB]
400
600
52
500
750
54
600
900
56
400
240
45
500
300
47
600
360
48
125
112
39
150
135
40
200
180
42
450
810
59
500
600
900 1 080
60
62
450
585
56
500
650
57
600
780
59
375
375
52
450
450
54
500
500
55
25
17
30
30
21
30
22
15
29
15
11
25
20 25
15 18
26 27
Pokračování tabulky 12.
11. Azbestocement, osinkocement (1 900 kg/m3)
h [mm]
4
6
8
10
m' [kg/m2]
8
11
15
19
28
30
32
32
Rw[dB]
12. Tabulové sklo (2 450 kg/m3)
h [mm]
1
2
3
4
m' [kg/m2]
2
5
7
10
18
24
27
29
Rw [dB]
13. Ocelový plech (7 850 kg/m3)
h [mm]
1
2
3
4
m' [kg/m2]
8
16
23
31
29
34
37
38
Rw [dB]
konstrukce ohybově měkké
4.3.9
12
23
32
15
28
33
20
38
34
25
47
34
30
57
35
5
12
30
6
15
30
7
17
31
81
20
31
0
24
31
5
39
38
konstrukce ohybově tuhé
Zásady návrhu neprůzvučných konstrukcí
Vzduchová neprůzvučnost stavebních dělicích konstrukcí vzrůstá s jejich plošnou hmotností m' [kg/m2], tj. s jejich tloušťkou, a je vyšší u konstrukcí z materiálů o vyšší objemové hmotnosti. Podmínkou vyhovující neprůzvučnosti konstrukcí je též jejich vzduchotěsnost, tj. zejména vyloučení spár. Jejich lištování
je třeba nahradit nebo doplnit tmelením. Efektivní jsou konstrukce se vzduchovou mezerou (dvojité příčky, stropy se zvukoizolačním podhledem, hmotné
stěny se zvukoizolační předstěnou). Při jejich konstrukci je nutno dodržet podmínky popsané v poznámce k tabulce 14. Šířku vzduchové mezery je výhodné
volit v rozmezí 100 až 200 mm. Nejlepších výsledků lze dosáhnout, jestliže
jedna z dílčích stěn má vysokou plošnou hmotnost a druhá naopak je tvořena
tenkou ohybově měkkou deskou upevněnou na roštu.
V praxi je vždy třeba důsledně rozlišovat mezi konstrukcemi, které pohlcují
zvuk a upravují tak jen akustické vlastnosti místnosti, kde je zdroj zvuku, a mezi
konstrukcemi, které zajišťují neprůzvučnost, tj. omezují přenos zvuku mezi
dvěma místnostmi v budově. Pohlcovač zvuku nemůže být zároveň dobrou
zvukově izolační konstrukcí.
Z hlediska zvukové izolace je výhodný příčný stěnový konstrukční systém,
kde nosné stěny svojí hmotností, která je nutná pro zajištění stability budovy,
zajistí též dostatečnou neprůzvučnost pro oddělení jednotlivých vnitřních prostorů budovy. Naopak problémy bývají u skeletů, kde snaha o maximální vylehčení výplňových příček vede někdy k podcenění zvukové izolace. Vyšší hodnoty indexu stavební vzduchové neprůzvučnosti příček než Rw = 51 dB u skeletů
145
však nelze reálně zajistit. Proto při vyšších požadavcích je výhodnější volit příčný stěnový konstrukční systém.
Železobetonová stropní deska tloušťky 140 mm nebo železobetonové prefabrikáty tloušťky 200 až 250 mm vylehčené válcovými dutinami vyhovují jako
mezibytové konstrukce. Malou neprůzvučnost mají železobetonové trámové
stropy, stropy vylehčené keramickými vložkami a stropy z ocelových plechů
a betonu. V některých případech je proto nutné navrhovat pod těmito stropy
zvukoizolační podhledy. Přílišné vylehčení nosné stropní konstrukce je v rozporu nejen s akustickými požadavky, ale zhoršuje i tepelnou stabilitu budovy, kterou hmotné stropní konstrukce svou tepelnou akumulací z velké části zajišťují.
4.3.10
Neprůzvučnost oken
Zvukoizolační vlastnosti oken lze obtížně předpovědět výpočtem, a proto se
často používají údaje získané měřením v akustické laboratoři. Rozdíl mezi laboratorními a stavebními hodnotami zvukové izolace může však být značný a na
rozdíl od vnitřních dělicích konstrukcí je u oken ovlivněn i směrem dopadu zvukových vln z venkovního prostředí. Okno má v budově více funkcí. Umožňuje
přístup slunečních paprsků a je pro vnitřní prostor zdrojem denního světla, zprostředkuje kontakt uživatele budovy s vnějším prostředím, umožňuje větrání,
chrání před nepříznivými vlivy (vlhkost, déšť, vítr a také hluk), izoluje tepelně
a tím ovlivňuje tepelnou pohodu a spotřebu energie na vytápění nebo chlazení.
Řešení konstrukce oken musí vzít v úvahu požadavky všech těchto funkcí a zajistit optimální životnost okna a jeho snadnou údržbu. V našich klimatických podmínkách lze do běžných provozů navrhovat jen okna zasklená dvěma a více skly.
Se vzrůstající tloušťkou skel a jejich počtem se zvyšuje plošná hmotnost a tedy
i neprůzvučnost okna (viz položku 12 tabulky 12). Zvyšování zvukové izolace
touto cestou má ale svá omezení, protože větší hmotnost zasklení klade zvýšené
nároky na konstrukci ostatních částí okna (závěsy, rámy). Výhoda použití dvou
skel o různé tloušťce se projeví jen u vyšších kmitočtů. Při izolaci proti hluku
dopravy se tak téměř neuplatní.
Šířka vzduchové mezery mezi skly má na zvukovou izolaci podstatný vliv,
ale má i funkci tepelně technickou. Zatímco z hlediska tepelné izolace je její
optimální šířka 40 mm, pak z hlediska izolace akustické je vhodná šířka 100 až
200 mm.
Konstrukce rámu se také podílí na celkové neprůzvučnosti okna. Výhodnější
jsou hmotné rámy.
Těsnění mezi okenním křídlem a rámem má velký význam pro neprůzvučnost
oken. Dává se přednost dvoustupňovému těsnění pryžovými nebo neoprénovými profily. Dokonalé těsnění okna je však v rozporu s hygienickými požadavky na přirozenou výměnu vzduchu v místnosti při uzavřeném okně. Proto se
146
v náročnějších případech řeší tato ventilace odděleně od okna zvláštním
akusticky tlumeným prvkem (ventilační štěrbinou).
Do spáry mezi rámem okna a zdivem se vkládá těsnicí provazec z minerálních
vláken, který má funkci tepelnou i akustickou. Spáry je nutno těsnit z obou stran
maltou nebo tmelem. Pouhé překrytí lištou nestačí.
Relativně nejlepších zvukoizolačních vlastností lze dosáhnout u špaletového
dvojitého okna, které má širokou mezeru mezi skly (100 až 200 mm) a dobré
pryžové nebo neoprénové těsnění vnějších i vnitřních křídel. Ve speciálních případech lze navrhnout pevné zasklení zesílenými skly v různoběžných rovinách
se zvuk pohltivým obložením po obvodu široké mezery mezi skly. Takové řešení se používá v nahrávacích, televizních a rozhlasových studiích.
4.3.11
Zásady ochrany před kročejovým hlukem
Kročejový hluk vzniká působením dynamických sil na stropní konstrukci při
chůzi, v důsledku pádu předmětů na podlahu, při manipulaci se sedacím nábytkem apod. Šíří se chvěním stavebních konstrukcí.
Kročejovému hluku bráníme dvojím způsobem:
a) použitím měkké nášlapné vrstvy (koberec, podlahový povlak s měkkou
textilní podložkou) se tlumí nárazy na podlahu a omezuje se tak vznik chvění
stavebních konstrukcí,
b) pomocí zvukoizolační vrstvy v konstrukci podlahy se brání šíření chvění
z podlahy do nosné konstrukce stropu (lehká a těžká plovoucí podlaha).
Ochrana proti kročejovému hluku je tedy věcí konstrukce podlahy v místnosti, kde hluk vzniká. Tento hluk se může v budově šířit i diagonálně, horizontálně nebo i do vyšších podlaží. Na rozdíl od zvuku, který se přenáší vzduchem,
může kročejový hluk rušit i v místnostech, které nesousedí bezprostředně s prostorem, kde je zdroj hluku. Zvukoizolační kvalita podlahových konstrukcí (hodnota indexu hladiny normalizovaného kročejového hluku Lnw) bývá doložena
v prospektech výrobců.
Obr. 101. Skladba těžké plovoucí podlahy
1 – nášlapná vrstva, 2 – roznášecí vrstva,
3 – izolační vrstva
147
U podlah s tvrdým povrchem je nejúčinnější ochranou proti kročejovému
hluku těžká plovoucí podlaha. Její měkká zvukoizolační podložka se při provádění sítí vyztužené betonové roznášecí vrstvy chrání lepenkou tak, aby nikde
nedošlo ke spojení betonu s nosnou konstrukcí budovy a tím k akustickému
mostu. Roznášecí betonová vrstva musí být pečlivě oddělena i po obvodě podlahy ve styku se svislými konstrukcemi (obr. 101).
4.3.12
Zásady ochrany proti hluku a vibracím
technického zařízení budovy
U hluku technického zařízení budovy, jako jsou výtahové stroje, ventilátory,
čerpadla, kotle, kompresory chladicích zařízení apod., lze obvykle definovat
jeho intenzitu a kmitočtové složení. Tento hluk se hodnotí pomocí nejvyšších
hygienicky přípustných hodnot a při návrhu opatření proti hluku je možné a většinou i nutné provádět kmitočtovou analýzu tak, aby se navrženými opatřeními
omezoval hluk přednostně v těch kmitočtových pásmech, která se na účinku
rušivého hluku nejvíce podílejí. Opatření proti hluku závisí na způsobu šíření
zvuku. Šíří-li se zvuk vzduchem, zvyšujeme neprůzvučnost stěn obklopujících
strojovnu, při šíření konstrukcí se snažíme zabránit přenosu chvění stroje jeho
pružným uložením resp. zavěšením. Rozlišit oba způsoby šíření často nebývá
jednoduché. Šíření zvuku konstrukcí je však pro naprostou většinu hlukových
problémů s technickým zařízením převažující a je zvláště nebezpečné tím, že
hluk se šíří konstrukcí i do místností vzdálených od zdroje hluku.
Pružným ukládáním strojů se tlumí nejen přenášení zvuku, ale i vibrace do
konstrukce budovy.
Obr. 102. Příklad pružného uložení stroje
1 – betonový základ, 2 – pružná deska v základové spáře, 3 – pryžový kompenzátor,
4 – tlumicí vložka v prostupu příčkou,
5 – pružné zavěšení nebo podložení potrubí
v závěsu pryží
Chvění se od zdroje může přenášet i po připojeném potrubí (vzduchotechnickém, vodovodním, teplovodním aj.). Hluku vznikajícímu tímto přenosem lze
čelit použitím pružných nebo plastických propojení mezi strojem a potrubním
148
systémem anebo pružným uložením či zavěšením vlastního potrubí tak, aby se
zabránilo přenosu chvění do stavební konstrukce. Ta má totiž mnohem větší plochu než potrubní systém (i s radiátory apod.), a proto vyzáří do chráněných místností mnohem více zvukové energie (obr. 102).
Vhodným dispozičním a provozním návrhem budovy lze významně omezit
rušivý vliv hluku technického zařízení. Strojovny nemají být umísťovány
v bezprostřední blízkosti chráněných místností a tam, kde je to možné, mají být
situovány v nejnižším podlaží tak, aby stroje byly uloženy na samostatných
základech spočívajících na podloží budovy, kde chvění je účinně tlumeno
zeminou.
4.4
OCHRANA PROTI RADONU
4.4.1
Vznik a výskyt radonu
Radon je přírodní, bezbarvý, prakticky všudypřítomný plyn, který nelze vnímat
lidskými smysly. Vzniká zcela samovolně radioaktivním rozpadem rádia obsaženého v zemském povrchu. Sám se dále rozpadá na tzv. dceřiné produkty, což
jsou drobné částice kovů, které jsou spolu s prachem rozptýleny ve vzduchu.
Mohou být vdechovány a následně zachyceny v plicích, což je považováno za
jednu z příčin vzniku rakoviny plic. Pravděpodobnost vzniku tohoto onemocnění je úměrná koncentraci dceřiných produktů ve vzduchu a délce pobytu v této
koncentraci. Ve venkovním vzduchu, kde je koncentrace trvale velmi nízká (cca
5 Bq/m3), nemůže dojít k žádnému zdravotnímu poškození. V interiérech některých budov však může koncentrace radonu dosahovat i velmi vysokých hodnot
(řádově tisíce Bq/m3). V těchto případech představují dceřiné produkty radonu
nejzávažnější zdroj ozáření, s kterým může obyvatelstvo přijít do styku.
5.4.2
Mezní koncentrace
Aby se předešlo nadměrnému ozáření obyvatel, nesmí koncentrace radonu
v obytných místnostech nových staveb přesáhnout směrnou hodnotu 200 Bq/m3
a v obytných místnostech stávajících staveb směrnou hodnotu 400 Bq/m3.
4.4.3
Zdroje radonu
Hlavním zdrojem radonu v budovách je podloží, odkud je radon nasáván netěsnostmi v základových konstrukcích v důsledku podtlaku v interiéru vůči tlaku
vzduchu v pórech zeminy. Nejdůležitějšími transportními cestami jsou
149
(obr. 103) trhliny mezi stěnou a podlahou (1a), trhliny od rozdílného sedání
v suterénních stěnách popř. základové desce (1b), netěsnosti kolem poklopů
revizních šachet (1c), netěsnosti kolem prostupů instalací (1d, 1e), drenážní
potrubí bez zápachové uzavírky (trativod – 1f), netěsná konstrukce v přímém
styku s podložím (např. suché dlažby nebo dřevěné prkenné podlahy spočívající
přímo na zemině, neizolované tzv. mokré sklípky na zeleninu a ovoce atd. – 1g).
V některých starších budovách byly zaznamenány případy, kdy se radon uvolňoval i ze stavebních materiálů (2). Docházelo k tomu zvláště tam, kde bylo při
jejich výrobě použito odpadních surovin, jako je škvára a popílek. V současné
době splňují všechny stavební materiály dostupné na našem trhu všechna hygienická kritéria z oblasti radiační ochrany. Velmi zřídka může být zdrojem radonu i užitková voda dodávaná do objektu (3), zvláště pochází-li z vlastních studní.
Obr. 103. Zdroje radonu v budovách
Stupeň nebezpečnosti nejvýznamnějšího zdroje radonu, tj. podloží, se určuje
v závislosti na změřené koncentraci radonu v půdním vzduchu a stanovené propustnosti geologických vrstev pro plyny. Podle těchto veličin se podloží zatřiďuje do kategorií nízkého, středního a vysokého radonového indexu. Obecně
platí, že čím je vyšší propustnost podloží a koncentrace radonu, tím je index
vyšší. Podle kategorie radonového indexu pozemku se volí způsob ochrany
budoucího objektu.
150
4.4.4
Ochrana staveb na nízkém radonovém indexu
Za dostatečnou ochranu objektu na nízkém radonovém indexu se považuje provedení všech konstrukcí v přímém kontaktu s podložím s běžnou hydroizolací
navrženou podle hydrogeologických poměrů. Zároveň se doporučuje oddělit
dveřmi schodišťový prostor vedoucí z podzemních podlaží do vyšších podlaží.
V této kategorii indexu se tedy nevyžaduje žádné speciální opatření.
4.4.5
Ochrana staveb na středním radonovém indexu
Za dostatečné protiradonové opatření se považuje provedení všech konstrukcí
v přímém kontaktu se zeminou s protiradonovou izolací. Za protiradonovou izolaci považujeme každou hydroizolaci, která umožňuje provádění vzduchotěsných spojů a prostupů a vyniká dlouhou životností a dostatečnou tažností.
Protiradonová izolace musí být položena spojitě v celé ploše kontaktní konstrukce. Zvláštní pozornost je třeba věnovat vzduchotěsnému provedení všech
prostupů instalací protiradonovou izolací. Při návrhu spodní stavby je nutno se
vyvarovat všech vstupních cest radonu tak, jak byly popsány v kapitole o zdrojích radonu.
V objektech, které jsou plnoplošně podsklepeny a v jejichž sklepních prostorách se nenachází obytné místnosti, může být protiradonová izolace v kontaktních konstrukcích nahrazena běžnou hydroizolací, ovšem za předpokladu, že
během celého roku bude zajištěno spolehlivé přirozené větrání sklepa a vstup do
něj z vyšších podlaží bude opatřen dveřmi v těsném provedení a s automatickým
zavíráním.
V objektech, jejichž obytné místnosti jsou větrány centrální mechanickou
ventilací, mohou být kontaktní konstrukce opatřeny také pouhou hydroizolací.
4.4.6
Ochrana staveb na vysokém radonovém indexu
Podíváme-li se na kategorii vysokého indexu jako na matematický interval,
jedná se o interval ohraničený pouze zdola, a to středním indexem. Horní mez
není stanovena. Bude-li staveniště zatříděno k dolní hranici vysokého indexu,
můžeme na ochranu objektu použít všechna opatření vhodná pro střední radonový index. V ostatních případech musí být všechny konstrukce v přímém kontaktu s podložím opatřeny protiradonovou izolací, která se navíc doplní buď
o odvětrávací drenážní systém pod objektem nebo o odvětrávanou vzduchovou
mezeru pod izolací.
Úkolem drenážních systémů je snížit koncentraci radonu pod základovou deskou, nebo vytvořit podtlak v podloží vůči tlaku vzduchu v interiéru. Drenážní
151
Obr. 104. Drenážní systém pod objektem
1 – svislé odvětrávací potrubí v těsném provedení, 2 – perforované drenážní potrubí, 3 – štěrková
drenážní vrstva, 4 – geotextilie proti penetraci betonu do štěrku, 5 – prostupy základovými pasy
průměru 50–110 mm á cca 2 m, obsyp v těchto místech musí umožnit proudění vzduchu, spolehlivější je varianta s vyústěním nad terén
systém je tvořen soustavou perforovaných drenážních trub (plastových,
keramických, kameninových atd.) které se kladou do vrstvy štěrku pod základovou deskou (obr. 104) Vzájemná vzdálenost rovnoběžně umístěných trub by
neměla být menší než 2 m a větší než 5 m. Průměry potrubí se volí v rozmezí
60–150 mm. Odvětrání drenážního systému se navrhne tak, aby bylo zajištěno
spolehlivé (v průběhu celého roku), nejlépe podtlakové, provětrávání drenážní
vrstvy po celém jejím půdorysu. Pro zvýšení účinnosti se doporučuje odvětrávat
drenážní systém svislým odvětrávacím potrubím o průměru 100–150 mm nad
střechu objektu.
Obr. 105. Ventilační vrstva v rekonstruovaném objektu
1 – plynotěsné napojení fólie na strop,
2 – nopovaná fólie s pletivem, 3 – omítka,
4 – odvětrávaná vzduchová mezera, 5 – podlaha, 6 – plynotěsný spoj svislé a vodorovné
fólie, 7 – pletivo, 8 – odvětrávací průduch
152
Úkolem odvětrávané vzduchové mezery (obr. 105) je snížit koncentraci
radonu pod protiradonovou izolací nebo pod ní vytvořit podtlak vzhledem
k tlaku vzduchu v interiéru. Pro vytvoření vzduchové mezery se nejčastěji
používají plastové profilované (nopované) fólie, např. Platon, Delta, Tefond,
Penefol-Lithoplast atd. Tyto fólie vytvářejí jak vzduchovou mezeru, tak protiradonovou izolaci nad ní. Systém větrání mezery musí být navržen tak, aby byla
zajištěna spolehlivá výměna vzduchu po celém půdorysu mezery v průběhu
celého roku. Větší spolehlivosti a účinnosti se dosáhne odvětráním vzduchové
mezery svislým potrubím nad střechu objektu. Doporučuje se, aby byl v mezeře udržován podtlak (např. pomocí ventilátoru).
4.4.7
Opatření proti radonu ze stavebních materiálů
a z vody
U rekonstruovaných objektů se můžeme ještě někdy setkat s tím, že zdrojem
radonu jsou stavební materiály. Ochrana v tomto případě spočívá buď ve vybourání závadného materiálu, nebo v odvětrání radonu z místností. Neprodyšné
povrchové úpravy stěn pomocí nátěrů a tapet se vzhledem k jejich malé účinnosti a krátké životnosti neosvědčily, a proto se nedoporučují.
Je-li zdrojem radonu voda, postupuje se tak, že se pomocí speciálního zařízení radon z vody odstraní anebo se odvětrají místnosti s velkou spotřebou vody.
4.5
DENNÍ OSVĚTLENÍ
4.5.1
Význam denního osvětlení a základní požadavky
na jeho navrhování
Naprostá většina aktivit člověka je spojena s vykonáváním zrakové práce
a s potřebou získávat zrakové informace. Světlo je nositelem všech zrakových
podnětů. Osvětlení vnitřních prostor budov je proto důležitou součástí životního
a pracovního prostředí. Přes značný technický pokrok umělého osvětlení je při
dlouhodobém působení denní světlo pro člověka příznivější a není možné ho
trvale umělým světlem nahradit. Denní osvětlení má i ekonomický a ekologický
význam. Jedná se totiž o přímé využití sluneční energie beze ztrát, protože odpadá potřeba přeměny a akumulace této energie. V nově navrhovaných budovách
musí mít vždy vyhovující osvětlení tyto prostory:
1) obytné místnosti bytů, ložnice a pokoje pro dlouhodobé ubytování;
2) učebny škol a denní místnosti jeslí a mateřských škol;
3) vyšetřovny a lůžkové místnosti zdravotnických zařízení;
4) denní místnosti a jídelny pro uživatele místností bez denního světla.
153
U ostatních vnitřních prostorů určených pro trvalý pobyt se musí v souladu
s jejich funkcí využívat co nejvíce denního světla. Trvalým pobytem se rozumí
pobyt lidí v místnosti více než jednou týdně po dobu více než 4 hodiny
Cílem návrhu denního osvětlení je zajistit světelnou pohodu pro uživatele
vnitřního prostoru. Světelná pohoda nezávisí jen na množství světla, ale i na dalších okolnostech. Zrak člověka je schopen přizpůsobit se velmi různým jasům
prostředí. Vidíme za jasného dne i v tmavé noci. Toto přizpůsobení (adaptace)
však vždy trvá určitou dobu. Je-li zrak nucen velmi často a v rychlém sledu se
adaptovat na různou úroveň jasů (readaptace), dochází ke zrakové únavě, která
se projeví snížením pracovního výkonu, bolestí hlavy a při dlouhodobém takovém působení může dojít i ke vzniku zrakové vady. S tím souvisí požadavky na
kvalitu osvětlení:
– rovnoměrnost osvětlení celého vnitřního prostoru a ne jen pracovního místa;
– rozložení jasů v zorném poli pozorovatele – požaduje se velký kontrast mezi
pozorovaným detailem a bezprostředním pozadím (černé písmo na bílém papíře), ale kontrasty mezi ostatními plochami v okolí mají být malé. Nejjasnější
plochou v interiéru je okno, a proto je nutné okenní rámy i stěnu s okny opatřit
co nejsvětlejším nátěrem, aby se zabránilo nežádoucímu kontrastu;
– směr osvětlení má být v souladu s charakterem vykonávané práce, tak, aby
nedocházelo k nežádoucímu stínění, a hlavní směr by měl být vždy doplněn
alespoň odraženým světlem z jiných směrů. Při práci v ploše je výhodné rozptýlené světlo, zatímco světlo směrované podporuje vnímání trojrozměrných
detailů;
– oslnění zraku znamená zhoršení podmínek vidění. Rozeznáváme tyto druhy
oslnění:
a) absolutní na jas, kterému se zrak nedokáže přizpůsobit. K tomuto oslnění
může dojít za přímého slunečního světla v místnostech s okny zasklenými materiálem, který mění směr světelného toku (např. některé druhy skleněných tvárnic),
b) přechodové při přechodu mezi místnostmi s rozdílnými úrovněmi osvětlení (1 : 5 a více); po určité době pobytu v místnosti toto oslnění mizí,
c) kontrastem, kdy zrak je adaptován na jiný jas, než je potřebné k vykonáváni zrakové práce (např. čtení v nemocnici na lůžku nevhodně orientovaném proti
oknu tak, že vysoký jas okna za knihou zhoršuje vidění textu),
d) závojové, kdy mezi okem a pozorovaným předmětem je matně osvětlené
prostředí (mlha, déšť, zašpiněné sklo apod.),
e) odrazem od lesklých ploch podlahy, stolu, proskleného průčelí sousední
budovy apod. Na oslnění zdola je zrak zvláště citlivý.
154
4.5.2
Činitel denní osvětlenosti
Množství světla ve vnitřním prostoru budovy velmi závisí na venkovních podrnínkách (počasí, denní doba). Aby posuzování denního osvětlení bylo jednotné,
vychází z mezinárodně domluveného stavu oblohy – zatažené oblohy v zimě.
Tato obloha má některé významné vlastnosti, popsané v normách:
1) slunce je skryto za mraky, nezáleží na jeho poloze, a proto nezáleží na
orientaci posuzované místnosti ke světovým stranám,
2) jas oblohy plynule vzrůstá směrem od horizontu (obzoru) k zenitu (nadhlavníku) tak, že v zenitu je obloha trojnásobně jasnější ve srovnání s horizontem. Z toho plyne vyšší účinnost osvětlení světlíky ve stropě místnosti a osvětlení co nejvyššími okny s co nejmenším nadpražím. Nejvýhodnější z tohoto
hlediska je takový konstrukční systém budovy, který umožní navrhovat okna bez
nadpraží, tj. s horní hranou okna ve stejné úrovní se stropem.
Činitel denní osvětlenosti D [%] je poměrná veličina udávaná v procentech
a definovaná vztahem
E
D = Em 100 %,
H
kde Em (1×) je osvětlenost v posuzovaném místě ve vnitřním prostoru budovy při
zimní zatažené obloze a EH (1×) je současná osvětlenost na vodorovné nezastíněné rovině ve venkovním prostředí. Požadované hodnoty činitele denní osvětlenosti pro různé činnosti konané v budovách jsou předepsány normou. Hodnoty
činitele denní osvětlenosti lze stanovit na hotových stavbách měřením, v době
projektování budovy výpočtem. Měření lze provádět jen ve dnech, kdy rozložení jasů odpovídá zimní zatažené obloze.
4.5.3
Osvětlovací systémy
Jsou-li osvětlovací otvory (okna) umístěny ve svislém obvodovém plášti budovy, hovoříme o bočním osvětlení, které může být jedno- i vícestranné. Jsou-li
osvětlovací otvory (světlíky) umístěny ve stropu osvětlovaného prostoru, pak se
jedná o horní osvětlení. Kombinovaný osvětlovací systém slučuje vlastnosti bočního a horního osvětlení. Jestliže je vnitřní prostor osvětlen světlem, které přichází přes jiný vnitřní prostor budovy, jedná se o druhotné osvětlení. V místnostech, které nelze dostatečně osvětlit denním světlem, je možné za určitých
podmínek navrhnout trvalé přisvětlování světlem umělým. Takový osvětlovací
systém se nazývá sdružený. Sdružené osvětlení však nelze navrhovat v prostorech ad 1) až 4) podle kapitoly 4.5.1. Sdružené osvětlení může být provozně
155
velmi nevýhodné, protože kromě doplnění denní osvětlenosti na požadovanou
hodnotu musí zajistit i vyhovující kvalitu osvětlení, což zejména znamená
vyrovnat vysoký kontrast jasů okna a jeho okolí proti nízkým jasům v hloubce
interiéru. To je energeticky vždy náročnější než jen pouhé umělé osvětlení ve
večerních hodinách nebo v místnosti bez oken. Bez ohledu na tuto skutečnost se
sdružené osvětlení navrhuje, protože přítomnost oken s možností výhledu do
venkovního prostředí má vždy příznivý psychologický vliv na uživatele vnitřního prostoru. Doplňující zdroje umělého světla při sdruženém osvětlení musí mít
obdobné barevné složení jako světlo denní. Vhodné jsou bílé zářivky.
156
5
TRUHLÁ¤SKÉ PRÁCE
Do skupiny stavebních truhlářských prací patří zhotovování a montáž dřevěných
oken, vrat, složitějších schodů, podhledů, obkladů, zabudování nábytku i kuchyňského zařízení.
Při výrobě těchto truhlářských konstrukcí se kromě dřeva a výrobků z dřevní
hmoty používají další materiály, např. sklo, kování; plasty, nátěrové hmoty apod.
Dřevěné výrobky jsou osazeny buď uvnitř objektu, nebo jsou trvale vystaveny nepříznivým povětrnostním vlivům, kdy je třeba předpokládat deformaci
dřeva, způsobenou střídavým bobtnáním a smršťováním dřeva vlivem vlhkého
a suchého prostředí.
5.1
DŘEVĚNÁ OKNA, DVEŘE
Názvosloví:
Základní názvy pro okna jsou uvedeny v obr. 106, pro balkonové dveře
v obr. 107.
Přední stranou oken nebo dveří se rozumí strana, na které jsou vidět závěsy,
u oken a balkonových dveří dovnitř otevíraných je přední strana při pohledu
z místnosti, u oken a balkonových dveří ven otevíraných ze strany závěsů.
Obr. 106. Okno
1 – rám, 2 – poutec, 3 - sloupek, 4 – křídlo,
5 – vlys křídla, 6 – překlad, 7 – poprsník
(parapet), 8 – ostění
157
5.1.1
Dřevěná okna
Okna jsou konstrukční prvky vyplňující otvory v obvodových zdech budov,
které umožňují denní osvětlení a přímé větrání místnosti.
5.1.1.1
Rozdělení dřevěných oken
Konstrukci okna tvoří rám okna (pevná část), který je pevně spojen se zdivem
okenního otvoru, a okenní křídlo (pohyblivá část), které se může otáčet kolem
svislé nebo vodorovné osy.
Podle způsobu otevírání křídel rozlišujeme tyto druhy oken:
– Otevíravá okna. Osa otáčení je na boku křídla. Podle toho, na které straně
je osa otáčení při ohledu ze strany závěsů, rozeznáváme okno pravé (obr. 108A)
nebo levé (obr. 108B).
– Sklápěcí okna. Jsou vhodná tam, kde požadujeme pravidelné větrání.
Protože větrací otvor je v horní části okna, je vodorovná osa otáčení u dolní
hrany křídla (obr. 108C).
– Otevíravá a sklápěcí okna. Speciální kování umožňuje, aby se křídlo buď
otevíralo (podle boční osy) nebo sklápělo (obr. 108D).
– Vyklápěcí okna. Osa otáčení je u horní hrany křídla (obr. 108E).
– Kyvná okna. Osa otáčení je uprostřed výšky okna. Otevřením těchto oken se
dosáhne velmi účinného větrání (obr. 108F).
Obr. 107. Balkonové dveře
1 – rám, 2 – práh, 3 – nadsvětlík, 4 – dveřní
křídlo, 5 – dolní vlys, 6 – příčle, 7 – horní vlys,
8 – svislý vlys křídla, 9 – klapačka, 10 – překlad, 11 – ostění, 12 – podlaha
158
– Otočná okna. Osa otáčení je uprostřed šířky křídla (obr. 108G).
– Posuvná okna. Jejich křídla se otevírají posouváním ve vodorovném směru
(obr. 108H).
– Výsuvná okna. Křídla se otevírají vysouváním ve svislém směru (obr. 108I).
– Pevná okna. Mají křídla zabudována napevno.
Obr. 108. Způsoby otevírání oken
A – okno otevíravé pravé, B – okno
otevíravé levé, C – okno sklápěcí,
D – okno otevíravé a sklápěcí,
E – okno vyklápěcí, F – okno
kyvné, G – okno otočné, H – okno
posuvné, I – okno výsuvné,
1 – okenní rám, 2 – okenní křídlo
Podle konstrukčního uspořádání rámů, křídel a okenních skel rozlišujeme tyto
druhy oken:
– Jednoduchá okna (obr. 109A). Používají se jen tehdy, nepožaduje-li se
tepelná izolace (např. nevytápěná skladiště, verandy atd.). Nejsou vhodná pro
skladiště a sklepy vytápěných budov, protože se na vnitřní straně skel sráží voda
a v zimě se tvoří námrazy.
– Dvojitě zasklená okna. Jsou to jednoduchá okna, jejichž křídla mají osazena dvě skla, mezi nimiž je vzduchová dutina, což způsobuje zvýšení tepelné izolace. Skleněné tabule se osazují do polodrážek (obr. 109B) nebo je možno použít profily z plastů (obr. 109C). K dvojitě zaskleným oknům patří také okna
zasklená izolačními dvojskly (obr. 109D, E, F).
– Okna se sdruženými křídly. Mají konstrukci jako jednoduchá okna, doplněnou o tzv. čisticí křídlo, které se připevňuje k vlastnímu křídlu buď z vnější nebo
vnitřní strany (obr. 109G, H). Při úpravě čisticího křídla z vnitřní strany může
vniknout do prostoru mezi skly teplejší a vlhčí vzduch z místnosti, který ve styku
se studenou tabulí vnějšího zasklení způsobí srážení páry na vnitřní ploše tabule.
159
Obr. 109. Druhy oken podle konstrukčního uspořádání rámů, křídel a okenních skel
A – je jednoduché okno, B – dvojité zasklené okno se dvěma polodrážkami, C – okno dvojité zasklené do pružných profilů, D – okno s izolačními dvojskly, obvodový rámeček z plastu, E – okno
s izolačními dvojskly, obvodový rámeček kovový, F – okno se svařovanými izolačními dvojskly,
G – okno se sdruženými křídly s čistícím křídlem uvnitř, H – okno se sdruženými křídly s čistícím
křídlem zvenku, I – zdvojené okno švédského typu, J – dvojité okno ven a dovnitř otevírané,
s fošnovým rámem, K – dříve používaný typ zdvojeného okna, L – zdvojené okno, M – dvojité okno
otevírané ven a dovnitř se dvěma rámy, N – dvojité okno deštěné, dovnitř otevíravé, se dvěma rámy,
O – dvojité okno fošnové
1 – okenní rám, 2 – vnější okenní křídlo, 3 – vnitřní okenní křídlo, 4 – krycí lišta, 5 – deštění,
6 – zasklívací lišta
– Zdvojená okna. Jsou konstrukčně stejná jako jednoduchá okna, avšak na
jejich okenní křídla jsou pevně připojena druhá křídla v takové vzdálenosti, aby
vzniklá vzduchová vrstva mezi skly byla 40 až 50 mm. Zdvojená okna jsou
v současné době nejvíce rozšířena, neboť spotřebují méně dřeva i kování a pohodlně se otevírají (109I, K, L).
– Dvojitá okna. (obr. 109J, M, N, O). Mají vnitřní a vnější samostatně otevíravá a samostatně k rámu dosedající křídla. Dvojitá okna otevíravá ven a dovnitř
160
mohou mít dva rámy nebo jeden rám, který je společný pro obě křídla. Dvojitá
okna otevíravá dovnitř mívají buď dva rámy spojené deštěním (dvojitá deštěná
okna otevíravá dovnitř), nebo mají místo deštění a vnitřního rámu jeden fošnový rám.
Typizovaná a normalizovaná dřevěná okna se používala v bytové a občanské
výstavbě prováděné především panelovou technologií. Převažovala okna se
sdruženými křídly (otevíravá, sklápěcí, otevíravá a sklápěcí, kyvná, kyvná
a sklápěcí).
Obr. 110. Dřevěné okno jednoduché s dvojsklem
1 – polyurethanový pásek, 2 – tmel
Na obr.110 je jednoduché dřevěné okno s dvojsklem. Okno je kyvné jednokřídlové s dvojsklem Diterm, tloušťka skla 3 mm, je zabudováno v panelu
tlustém 25 cm.
Na obr. 111 až 117 jsou znázorněna zdvojená dřevěná okna se sdruženým
křídlem, která jsou zabudována v panelech tlustých 25 cm, jsou těsněna polyurethanovými pásky a z vnější strany tmelem.
Obr. 112. Svislý řez osazením okna se sdruženými
křídly do parapetního pásu ze struskopemzového
betonu
H – skladebná výška, 1 – dřevěná lať, 2 – vrut
4 × 40, 3 – ocelový profil, 4 – trvale pružný tmel,
5 – těsnící provazec, 6 – pozinkovaný plech 0,8 mm,
7 – klínová kotva, 8 – L30 × 30 × 1,5, 9 – pozinkovaný plech 0,6 mm
161
Obr. 113. Typové dřevěné okno kyvné se sdruženým křídlem
1 – tmel, 2 – provazec, 3 – polyurethanový pásek
Obr. 114. Dřevěné okno zdvojené se sdruženým křídlem
1 – tmel, 2 – provazec, 3 – polyurethanový pásek
Na obr. 117 je zdvojené okno a na obr. 118 otočné dřevěné okno. Na obr. 119
je zvukotěsné okno s alternativními vzdálenostmi mezi skly, o rozměrech
1 200 × 900 mm.
Mezi nejnovější typy oken, jejichž tepelné a akustické vlastnosti vyhovují
ČSN, patří trojnásobně zasklené okno se třemi jednoduchými skly (obr. 120).
5.1.1.2
Montáž dřevěných oken
Způsob montáže oken je závislý na konstrukci a technologii obvodových stěn
budov.
1. Montáž dřevěných oken ve zděných stavbách před omítkami. Okenní rámy
se ukládají do otvorů vytvořených zalomenými ostěními a překlady a zajišťují se
pomocí lavičníků. Parapetní desky se osazují buď zároveň s dozdíváním para-
Obr. 115. Dřevěné okno zdvojené se sdruženým křídlem
1 – tmel, 2 – neoprenové těsnění
162
petního zdiva, nebo až po provedení omítek. Okenní křídla se zasklívají až po
dokončení vnějších a vnitřních omítek a na závěr se okna natírají. Tento způsob
osazování je nevhodný, dochází často k znehodnocení oken, okna jsou vystavena vlhkosti apod.
2. Montáž dřevěných oken ve zděných stavbách po omítkách. Okna se osazují
až po provedení omítek a po vložení parapetních desek. Tímto způsobem se osazují především okna zhotovená z modřínu nebo dubu, která se budou natírat průhledným lakem. Okna se kotví pomocí vrutů do předem osazených dřevěných
špalíků.
3. Montáž dřevěných oken ve zděných stavbách do otvoru s osazovacími rámy
probíhá tak, že osazovací rám tvoří formu. K ní se omítá a zároveň kotví (po provedení omítek) již natřené a zasklené okno. Osazovací rám se zabuduje před
omítkami do vyzděného otvoru stejným způsobem jako okno osazované před
omítkami.
4. Montáž dřevěných oken v montovaných stavbách do celostěnových panelů.
Při výrobě panelů se pomocí formy vyrobí přesný okenní otvor se zalomeným
ostěním a překladem. Do takto připraveného otvoru se na stavbě nebo ve výrobně panelů vkládá již natřené a zasklené okno, které se zakotví buď přišroubová-
Obr. 116. Vodorovný a svislý řez osazením zdvojeného okna do celostěnového panelu ze struskopemzového betonu
H – skladebná výška, B – skladebná šířka, 1 – těsnící provazec, 2 – vrut 5 × 100, 3 – trvale pružný
tmel, 4 – dřevěný špalík, 5 – dřevěná podložka,
6 – teracová deska, 7 – L30 × 30 × 1,5, 8 – pozinkovaný plech 0,6 mm
163
Obr. 117. Dřevěné okno zdvojené
1 – tmel, 2 – provazec, 3 – polyurethanový pásek
Obr. 118. Okno otočné
1 – molitanové těsnění, 2 – pryžové těsnění
Obr. 119. Zvukotěsné okno
1 – sklo, 2 – pryžový profil, 3 – plsť, 4 – tmel
Obr. 120. Řez dřevěným trojitým oknem
164
ním vruty do zabetonovaných dřevěných špalíků, nebo přitažením ozubenými
skobami nebo litinovými kotvami (viz vyobrazení v učebnici Pozemní stavitelství I pro 1. roč.).
5. Montáž dřevěných oken v montovaných stavbách do okenních pásů. Okenní
pás může být vytvořen buď pouze okny, nebo může být složen z oken a lehkých
meziokenních vložek s izolační funkcí. V obou případech je možno jak okna, tak
vložky kotvit pouze v horní a dolní části. Izolační meziokenní vložky se osazují stejným způsobem zároveň s okny. Na obr. 112 je znázorněno osazení okna se
sdruženými křídly do parapetního pásu ze struskopemzového betonu, na obr.
117 je příklad osazení zdvojeného skla do celostěnového panelu, který je rovněž
zhotoven ze struskopemzového betonu.
5.1.1.3
Dřevěné balkonové dveře
Z konstrukčního a funkčního hlediska patří do skupiny dřevěných oken vzhledem k tomu, že jsou umístěny v obvodových stěnách budov.
Dnes se vyrábějí zdvojené balkónové dveře otevírané buď dovnitř, nebo ven.
Vždy jde o jednokřídlové, dvoukřídlové nebo jednokřídlové dveře v zasklené
stěně.
5.1.2
Dřevěné dveře
Dveře osazené ve vnějších obvodových zdech jsou tzv. vchodové dveře. Uzavíráme jimi objekty, dveřmi vnitřními uzavíráme místnosti. Dveře mají mít lehký
chod, někdy jsou na ně kladeny požadavky zvukotěsnosti, vodotěsnosti, tepelné
izolace apod. Vchodové dveře mají zajišťovat bezpečnost proti nežádoucímu
vstupu, mají odolávat škodlivým povětrnostním vlivům, splňovat požadavky
estetické a někdy mají mít zvýšenou odolnost proti ohni. Dveře se skládají nejčastěji ze dvou částí: ze zárubně pevně zabudované do zdiva a z pohyblivých
dveřních křídel otevíraných v zárubni.
Podle konstrukce dveřního křídla je možno dveře rozdělit na:
– hladké, plné nebo částečně zasklené,
– rámové, plné s výplněmi, zasklené nebo částečně zasklené,
– rámové prkénkové, plné nebo částečně zasklené,
– laťové,
– svlakové,
– sbíjené.
Podle způsobu otevírání křídel rozlišujeme tyto dveře:
– otočné, křídlo dveří se otevírá kolem boční osy směrem ven nebo dovnitř,
– kývavé, křídlo dveří se otevírá otáčením kolem svislé boční osy směrem ven
i dovnitř,
165
– skládací, křídla dveří se skládají ke straně dveřního otvoru,
– posuvné, křídlo se otevírá posunutím podle stěny vpravo nebo vlevo.
Hlavní druhy dřevěných dveří:
– Vnitřní otočné dveře. Dveřní křídlo má sendvičovou konstrukci s dřevěným
obvodovým rámem, plášť z překližky nebo z dřevovláknitých desek, jádro
z výplňových hmot. Pro sekundární osvětlení se vyrábějí hladké dveře, zasklené
z 1/3 nebo ze 2/3.
– Vnitřní rámové dveře. Dřevěné vnitřní rámové dveře mají rámovou konstrukci s výplněmi. Skládají se ze svislých a vodorovných vlysů spojených čepováním nebo kolíčkováním. Výplň z dřevovláknitých desek nebo překližky je připevněna lištami k vlysům rámové konstrukce. Výplň v horní třetině může být
nahrazena litým plochým sklem o tloušťce 3 mm.
– Vnitřní otočné dveře. Jsou okovány třemi vysazovacími závěsy. Spodní část
závěsů je již při výrobě přivařena k ocelovým zárubním nebo zakována do dřevěných zárubní, horní část se upraví až při výrobě křídel.
Obr. 121. Vnitřní dřevěné dveře kývavé,
hladké, z 1/3 zasklené v ocelové zárubni
1 – dveřní křídlo, 2 – pružinový závěs;
3 – ocelová zárubeň, 4 – zasklívací lišta,
5 – vrut, 6 – sklenářský tmel, 7 – madlo;
B – skladebná šířka
– Vnitřní kývavé dveře. Osazují se do ocelové zárubně (obr. 121) nebo do
dřevěné rámové zárubně. Konstrukce křídel je stejná jako u vnitřních otočných
dveří, liší se pouze tím, že po obvodě chybí polodrážka. Kývavé dveře jsou vždy
Obr. 122. Vchodové dřevěné dveře rámové, prkénkové, v rámové zárubni
1 – dveřní křídlo, 2 – rámová zárubeň, 3 – klapačka, 4 – krycí lišta, 5 – lavičník, 6 – těsnění, 7 – vrut,
8 – hřebík, 9 – sklenářský tmel, 10 – sklo, 11 – dveřní zámek, 12 – kliky se štítky; B – skladebná
šířka kliky
166
aspoň zčásti zasklené. Každé křídlo kývavých dveří je zavěšeno v rámu na třech
pružinových závěsech, které umožňují otevírání křídel směrem od sebe i k sobě,
přičemž se křídla vracejí samočinně do zavřené polohy.
– Vchodové dveře. Dřevěné vchodové dveře mohou být prkénkové, prkénkové z l/3 nebo 2/3 zasklené nebo rámové zasklené dveře. Dřevěné vchodové
rámové dveře (obr. 122), jsou rámové konstrukce s vodorovnými vlysy, které
jsou začepovány a zaklínovány do svislých vlysů. Na vodorovné vlysy jsou
oboustranně přilepena či přibita prkénka.
– Dveře bez zárubní. Vyrábějí se laťové, svlakové a sbíjené. Laťové dveře mají
jednoduchou konstrukci ze sbíjených latí (obr. 123).
Obr. 123. Dřevěné laťové dveře
– Svlakové dveře. Jsou vyrobeny z jednotlivých prken spojených na péro
a drážku a prkna jsou přibita ke svlakům samostatně. Sbíjené dveře jsou vytvořeny ze dvou vrstev prken spojených na péro a drážku. Jedna vrstva prken je kladena vodorovně a druhá svisle, mezi oběma vrstvami je uložena lepenka a ocelové táhlo, zamezující svěšení křídel.
5.2
ZABUDOVANÝ NÁBYTEK
V bytové a občanské výstavbě se používají dva hlavní druhy zabudovaného
nábytku:
– zabudované skříně,
– zabudované kuchyňské zařízení.
Zabudovaný nábytek nahrazuje nábytek přenosný. Je součástí stavby a je
pevně spojen s její konstrukcí. Na zabudovaný nábytek jsou kladeny požadavky
estetické, trvanlivosti a účelnosti.
167
Zabudované skříně
Zabudované skříně se rozdělují na vestavěné, přistavěné, volné a příčkové.
1. Vestavěné skříně jsou zabudovány do výklenků stěny tak, že zcela vyplňují příslušný otvor a viditelná je jen jejich přední strana s dveřmi (obr. 124A).
2. Přistavěné skříně jsou zabudovány do rohu místnosti nebo jsou přistavěny
k vestavěné skříni jako koncové. Podle toho, kterou boční stěnou přiléhají ke
stěně nebo sousední skříni, rozeznáváme skříně pravé (obr. 124B) a levé (obr.
124C). Tyto skříně mají viditelnou přední stranu s dveřmi a jednu boční stranu.
3. Volné skříně jsou přistavěny ke stěně zadní stěnou a mají viditelnou přední
stěnu s dveřmi a oba boky (obr. 124D).
Obr. 124. Přehled zabudovaných skříní
A – vestavěná skříň, B – přistavěná skříň pravá, C – přistavěná
skříň levá, D – volná skříň, E – příčková skříň pravá, F – příčková skříň levá; G – sestava příčkových skříní
4. Příčkové skříně rozdělují prostor na dvě části, mohou tvořit část nebo celou
příčku. Mají viditelnou přední stranu s dveřmi a zadní stěnu (obr. 124G).
Příčkové skříně mohou někdy rozdělovat prostor jen částečně a přiléhají ke stěně
jen jedním bokem, druhý je viditelný. Pak rozeznáváme příčkové skříně pravé
(obr. 124E) a levé (obr. 124F).
Podle konstrukce rozlišujeme skříně s vnitřním deštěním a skříně bez deštění. Podle účelu dělíme zabudované skříně na šatní, spížní a předsíňové.
Šatní skříně jsou určeny pro ukládání oděvů a prádla. Uvnitř ve výši
1 420 mm nade dnem skříně je osazena tyč pro zavěšení ramínek, nahoře jsou
dvě odkládací desky na prádlo, klobouky apod.
Spížní skříně jsou určeny pro ukládání suchých potravin a potřeb k vaření
a jsou umístěny v kuchyních menších bytů jako náhrada za spížní komoru. Jsou
vybaveny odkládacími deskami.
Předsíňové skříně slouží pro ukládání potřeb na úklid, obuv apod. a jsou
vybaveny policemi a zásuvkami.
168
5.3
KOMPLETIZOVANÉ VÝROBKY
Dnes se jednotlivé truhlářské výrobky dodávají na stavbu zkompletovány tak, že
jsou povrchově upraveny, okovány, natřeny a zaskleny.
Kromě truhlářských výrobků uvedených v předcházejících částech této kapitoly dodává náš nábytkářský průmysl nábytek nejrůznějšího typu pro různé
účely a sestavy. Nejčastěji se setkáváme s nábytkem pro vybavení bytů a domácností. Dáváme přednost sestavám z univerzální řady prvků, které je možno řadit
vedle sebe do malých a velkých sestav. Ty umožňují vytvářet funkční celky
vyhovující nejrůznějším půdorysným dispozicím místnosti. Při výrobě je také
třeba dodržet náročné požadavky na velký úložný prostor a použití povrchových
úprav s co nejsnazší údržbou. Na obr. 125 je uveden příklad kompletizované
sektorové kuchyně.
Obr. 125. Příklad kompletizované kuchyně
1 – hmoždinka, 2 – závěsný hák,
3 – spojení skříněk šrouby, 4 – úhelník, 5 – šroub, 6 – kovový váleček,
7 – koš na odpadky
5.4
DŘEVĚNÉ OBKLADY
5.4.1
Obklady vnitřní
Vnitřní obklady v bytě mají nejen funkci hygienickou, ale mohou mít i výraznou funkci estetickou. Právě u dřevěných obkladů hraje vzhled hlavní roli, neboť
dřevo, ponecháváme-li působit jeho přirozenou barevnost a kresbu, vytváří prostory teplé a intimní. Ve velkých prostorách zlepšuje i jejich akustiku a současně chrání zeď před mechanickým poškozením. Možnost obkládání dřevem je
podmíněna tím, že obkládaná zeď musí být suchá.
Obklady z prken
Pro obklad používáme palubky, tj. prkna s bočními stranami opracovanými do
tvaru tzv. péra a drážky či polodrážky, případně drážek s vloženým pérem.
Nejčastěji používáme polotvrdé dřevo tloušťky 15 až 22 mm a šířky asi 150 mm.
169
Prkna se připevňují na latě minimálně 25 mm tlusté, které jsou pevně zakotveny do hmoždinek osazených do zdi. Jelikož dřevo podléhá velmi silně vlhkostním vlivům, musí být ze všech stran větráno proudícím vzduchem, který
odvádí vlhkost z prostoru za obkladem. Proto jsou v latích vyříznuty zářezy,
které cirkulaci vzduchu za obkladem umožní (obr. 126, 127).
Obr. 126. Situování větracích otvorů
v lištách
Obr. 127. Proudění vzduchu za dřevěným
obkladem
1 – lať, 2 – obkladová prkna, 3 – krycí lišta,
4 – soklík
Latě se osazují vodorovně, a to jedna k hornímu konci obkladových prken,
druhá k dolnímu konci. Je-li obklad vyšší, je nutno osadit další mezilehlé latě.
Prkna se na tyto latě osazují svisle, přibíjejí se v drážce, aby spojovací prostředky nebyly na obkladu vidět. Horní konce prken se zakrývají lištou (obr. 127),
dolní konce se zpravidla ukončují soklem z vodorovného prkna. Kladou-li se
palubky vodorovně, je nutno obrátit směr latí, ke kterým se budou prkna připevňovat (obr. 128).
170
Obr.128. Obklad vodorovnými prkny
1 – zeď, 2 – omítka, 3 – svislá lať, 4 – vodorovná palubka, 5 – soklík, 6 – špalík, 7 – vrut
Obr. 129. Obklad dřevotřískovou deskou
1 – dřevotříska, 2 – krycí lišta
Obr. 130. Detaily obložení dřevotřískou
1 – laťový rám, 2 – dřevotřísková deska,
3 – vrchní krycí lišta, 4 – skoba, 5 – podlahová lišta, 6 – zalištování spáry mezi deskami
Obr. 131. Detaily obložení do polodrážky
1 – laťový rám, 2 – dřevotřísková deska,
3 – lišta
171
Obklad z velkých desek
Obložení z velkých desek – překližek, laťovek, dřevotřísek apod. není tak členité jako obložení z prken. Obložení tvoří rám, na který jsou tyto desky připevněny. Desky se připevňují buď na přední plochu rámu (obr. 129, 130) nebo do
polodrážek rámu (obr. 131).
5.4.2
Obklady vnější
Na různých vedlejších stavbách, rekreačních objektech nebo z architektonických
důvodů na částech rodinných domů se dělají dřevěné obklady z prken.
Pro takové obklady musíme volit dřevo, které dobře odolává povětrnostním
vlivům, hlavně vlhkosti. Smrk není příliš vhodný, použití jedlových prken je
špatné.
Obr. 132 Obklad ze svislých prken
A. Správné připevnění lišt k jednomu prknu,
B. Nesprávné připevnění lišt ke dvěma prknům
Konstrukce obkladu musí být taková, aby se zabránilo vnikání vody mezi
jednotlivá prkna. Pokud tam voda vnikne, musí co nejrychleji odtéci.
Dřevěné obklady na fasádě můžeme dělat buď ze svislých nebo vodorovných
prken. Svislá prkna odvádějí děšťovou vodu rychleji než vodorovná. Prkna
nesmějí být příliš široká, aby se nedeformovala při zvlhnutí a vysychání, kdy
dochází k různým objemovým změnám.
Svislá prkna přibíjíme na sraz a pak spáry kryjeme lištami. Lišty však musíme přibíjet pouze k jednomu prknu, aby se při pracování dřeva hřebíky nevytáhly (obr. 132). Pokud použijeme palubky (zpravidla na polodrážku), pak jejich
polohu určuje směr deště, aby voda nebyla zaháněna do spáry.
172
Při obkladu vodorovnými prkny se prkna překládají přes spodní prkno
a spodní hrana prkna musí být upravena seříznutím do okapničky. Tím znesnadníme pronikání vody do spár, neboť dešťová voda na ostré hraně odkápne
(obr. 133).
Obr. 133. Obklad z vodorovných prken
A. Správné připevnění jednou řadou hřebíků,
B. Nesprávné připevnění obkladu dvěma řadami hřebíků
Ke zkroucení prken dochází zpravidla proto, že vnější strana prkna, která je
vystavena povětrnostním vlivům, pracuje jinak než strana rubová. Při pracování
by prkna měla mít volný pohyb, proto se přibíjejí k podkladu pouze v jedné řadě.
Kdyby se přibíjela ve dvou řadách, mohla by uprostřed prasknout.
Používáme hřebíky pozinkované, v lepším případě použijeme mosazné vruty.
173
6
ZÁMEâNICKÉ PRÁCE
Nejdůležitějšími kovovými stavebními doplňkovými konstrukcemi jsou okna,
dveře, vrata, výlohy, stěny, světlíky, zábradlí schodišť, balkonů, lodžií, zárubně,
výtahové ohrazení, stavební kování apod. Podle druhu konstrukce kovových stavebních doplňkových konstrukcí, druhu materiálu a podle použití pro určitý
druh stavby jsou rozdílné požadavky na jejich funkci, vzhled, technicko-fyzikální a statické vlastnosti, povrchovou úpravu apod. Jako materiál se používají
profily válcované za tepla, tenkostěnné uzavřené a otevřené profily; konstrukční
a bezešvé trubky a plech. Stále více se uplatňuje hliník a jeho slitiny pro jejich
estetické působení, ale i pro zlepšení fyzikálních vlastností konstrukcí.
6.1
KOVOVÁ OKNA, DVEŘE A VRATA
6.1.1
Kovová o k n a
Kovová okna se uplatňují jako dřevěná okna k osvětlování a větrání místnosti.
Jejich použití je však zpravidla specifické, a to vzhledem k odlišným tepelně izolačním vlastnostem, celkovému vzhledu a trvanlivosti.
Podle druhu konstrukce rozeznáváme kovová okna
– jednoduchá,
Obr. 134. Ocelové jednoduché okno
1 – úchytka, 2 – okenní rám, 3 – rám
křídla, 4 – tmel, 5 – sklo
174
Obr. 135. Ocelové jednoduché okno
s točným a sklápěcím křídlem
1 – úchytka, 2 – okenní rám,
3 – příraznice, 4 – rám křídla,
5 – zasklívací lišta, 6 – okapnice
Obr. 136. Celohliníkové okno jednoduché neotevíravé s dvojsklem Diterm
– zdvojená,
– dvojitě zasklená.
Podle druhu materiálu rozlišujeme kovová okna
– ocelová,
– z hliníkové slitiny,
– kombinovaná.
Jednoduchá okna se podle ČSN vyrábějí v několika druzích a provedeních,
např. členěná podle rozměrů 600 × 900 mm a 900 × 600 mm bez větracích křídel nebo s větracími sklápěcími křídly (obr. 134), nebo s křídly otočnými a sklápěcími (obr. 135).
Jednoduchá okna se navrhují zpravidla v nevytápěných objektech, ve skladištích apod. V obytných budovách se navrhují pouze jako okna sklepní nebo schodišťová.
Obr. 137. Ocelové zdvojené okno s otočným a sklápěcím
křídlem
1 – úchytka, 2 – okenní rám, 3 – příraznice, 4 – rám křídla,
5 – těsnění v příraznici, 6 – okapnice
Zdvojená okna se uplatňují zejména v občanských a průmyslových objektech.
Na obr. 136 a 137 jsou znázorněny některé typy vyvíjených a vyráběných
jednoduchých a zdvojených celohliníkových a ocelových oken.
6.1.2
Ocelové dveře
Ocelové dveře se zpravidla uplatňují v průmyslových, občanských a zemědělských budovách, ve skladovacích objektech apod. Dělíme je podle způsobu otevírání křídel na:
175
– otočné,
– posuvné,
– vyklápěcí,
– speciální.
Vyrábějí se v různých provedeních, např. otočné dveře jednostranně oplechované, otočné dveře vlysové, ocelové otočné dveře vlysové s průvětrníky, otočné
vlysové dveře se zasklením, otočné ocelové oboustranně hladké dveře apod.
Podle konstrukce křídel rozlišujeme ocelové dveře:
– vlysové,
– jednostranně oplechované (obr. 138),
– oboustranně hladké,
– zasklené.
Obr. 138. Ocelové dveře jednostranně
oplechované
Křídla dveří se na zárubně zavěšují pomocí závěsů.
Ocelové dveře se zhotovují z průřezů válcovaných za tepla, tenkostěnných uzavřených a otevřených průřezů a průřezů z ocelového plechu. Některé části dveří,
např. zasklívací lišty, mohou být z hliníkových slitin, popřípadě z jiných materiálů. Výplně dveří jsou z ocelového drátového plechu nebo z průhledného skla.
Speciální použití mají ocelové vyklápěcí půdní dveře. Na obr. 139 je typ KA 1
s osazením zárubně z válcovaného profilu. Dále je možno použít ocelové vyklápěcí půdní dveře ze žebrovaného plechu nebo vyklápěcí dveře s izolační vložkou
podle obr. 140. Jako tepelná izolace v dveřním křídle slouží dřevovláknité desky.
Obr. 139. Ocelové vyklápěcí
dveře půdní, typ KA 1
176
Obr. 140. Ocelové vyklápěcí dveře s izolační vložkou
6.1.3
Ocelová vrata
Ocelová vrata uzavírají komunikační prostory v objektech průmyslových,
dopravních, zemědělských a ve vedlejších budovách staveb občanských, jako
jsou kotelny, skladiště, objekty služeb apod.
Dělíme je podle způsobu otevírání křídel na:
– otočná,
– posuvná (obr. 141),
– skládací,
– zvedací,
– speciální.
Obr. 141 Posuvná vrata vlysová
1 – lemovací úhelník otvoru pro vrata, 2 – doraz, 3 – obvodový vlys křídla, 4 – střední vlys,
5 – výplňový plech, 6 – střední příraznice, 7 – krajní příraznice, 8 – rukojeť, 9 – hákový zámek,
10 – kotevní deska
Podle konstrukce křídel rozlišujeme ocelová vrata:
– vlysová,
– jednostranně oplechovaná.
Podle účelu, jemuž mají ocelová vrata sloužit, se vyrábějí v různých provedeních, např. otočná vlysová vrata, dvoukřídlová vlysová vrata posuvná, vlysová
ocelová vrata skládací, která se dodávají jako dvoukřídlová, tříkřídlová nebo
čtyřkřídlová.
6.2
STAVEBNÍ KOVÁNÍ
Stavební kování zahrnuje řadu výrobků, které se osazují na truhlářské nebo
zámečnické konstrukce. Stavební kování oken, dveří a vrat umožňuje splnit
požadované funkce, např. otevírání a zavírání okenních, dveřních a vratových
křídel, jejich zajištění v potřebné poloze, uzamykání apod.
177
Stavební kování se vyrábí převážně z konstrukční oceli. Části kování, které jsou
uzpůsobeny jako rukojeti, bývají často z plastu, hliníkových slitin i z nerezavějící oceli. Ocelové vrchní části kování, které jsou vystaveny atmosférickým vlivům,
chráníme nátěry, chromováním a niklováním. Používá se mnoho druhů kování.
Nejdůležitější a nejobvyklejší druhy ocelového kování:
– vysazovací okenní závěsy, které umožňují zavěšování křídel a jejich otevírání (obr. 142)
– válečkové nebo rozvorové uzávěry,
– okenní jazýčky,
– sklapky a obrtlíky, které slouží k uzavírání křídel,
– ventilační okenní uzávěry pákové nebo lanové, které umožňují otevírání
a zavírání sklápěcích křídel,
– spojky zdvojených křídel, které slouží k dočasnému spojení zdvojených
okenních křídel.
Pro kombinované otevírání jednotlivého okenního křídla se používá speciální
kování OS, které umožňuje křídlo otevřít buď otočením kolem krajní svislé osy,
nebo sklopením křídla kolem vodorovné dolní osy.
Obr. 142. Závěs pro zdvojená
okna
1 – vrchní křídlo, 2 – spodní
křídlo, 3 – otvory pro upevňovací kolíky, 4 – vrchní čep,
5 – spodní čep
178
Obr. 143. Dveřní závěs pravý
1 – vrchní křídlo, 2 – spodní křídlo, 3 – otvory pro upevňovací kolíky
Nejobvyklejší druhy dvěřního kování:
– dveřní závěsy pro ocelové nebo dřevěné zárubně (obr. 143),
– pružinové závěsy pro kývavé dveře,
– dveřní zástrče, které slouží k zajištění pevného křídla u dvoukřídlových
dveří,
– stavěče dveří, které zajišťují křídla v otevřené poloze,
– zavírače dveří vrchní hydraulické, pružinové nebo hydraulické podlahové,
– dveřní kliky včetně štítků nebo madla,
– zadlabací zámky obyčejné (obr. 144) a dozické zámky s bezpečnostní vložkou, válečkovou střelkou, popř. petlice, visací zámky apod.
Obr. 144. Zadlabací zámek obyčejný
pravý
1 – čelo, 2 – skříň, 3 – střelka, 4 – závora
6.3
KOVOVÉ VÝLOHY, SVĚTLÍKY A STĚNY
6.3.1
Kovové výlohy
Podle konstrukce rozeznáváme tyto výlohy:
a) zapuštěné – s vyzdívaným soklem, s ocelovým soklem,
b) předsazené – s vyzdívaným soklem, s ocelovým soklem.
V současné době jsou ocelové výlohy nejčastěji vyrobeny z tenkostěnných profilů a ocelového plechu, pásové oceli a z profilů z hliníkových slitin. Každý druh
se vyrábí ve dvou provedeních: buď s ocelovým parapetem, nebo s vyzdívaným
parapetem.
179
Obr. 145. Předsazená výloha s jednokřídlovými dveřmi s ocelovým soklem
1 – rám výkladce, 2 – sloupek, 3 – zasklívací šroubovaná lišta, 4 – zasklívací pevná lišta, 5 – rohová krycí lišta, 6 – spojovací lišta, 7 – spojovací úhelník, 8 – úchytka, 9 – sklo, 10 – tmel
B – jmenovitá šířka výkladce, H – jmenovitá výška výkladce
Zapuštěné výlohy se nejčastěji osazují mezi pilíře nebo do otvoru průčelí.
Předsazené výlohy se osazují před venkovní líc pilířů. Předsazené výlohy se
obvykle spojují a potom tvoří průběžné výlohové konstrukce přes několik prodejních jednotek (obr. 145) Zapuštěné a předsazené výlohy se vyrábějí buď bez
vchodových dveří, nebo s jednokřídlovými či dvoukřídlovými dveřmi.
Obr. 146. Zasklená stěna
H – jmenovitá výška stěny; 1 – rám stěny, 2 – spojovací lišta,
3 – kotvicí profil, 4 – krycí lišta, 5 – sklo, 6 – výplň soklu, 7 – tmel,
8 – kotevní špalík
180
6.3.2
Ocelové stěny
Ocelové stěny se uplatňují v průmyslových a občanských stavbách, např. ve školách, nemocnicích, administrativních budovách apod. Ocelové stěny se vyrábějí
v různém provedení pro různé účely.
Podle druhu konstrukce dělíme ocelové stěny na:
– zasklené,
– z ocelového plechu a drátěné sítě,
– plechové.
Ocelové zasklené stěny se vyrábějí z tenkostěnných profilů (obr. 146)
a zasklívají se tažným sklem tlustým 3 až 4 mm, nebo se zhotovují jako kombinované (ocelové s hliníkovou slitinou).
Ocelové stěny pro kabiny WC nebo sprchové kabiny jsou z tenkostěnných
profilů s výplní z ocelového plechu. Dveře jsou okovány dveřními závěsy,
západkou a klikami se štíty z plastů. Stěny se kotví zabetonováním podnoží do
kapes v podlaze. Jednotlivé stěny se vzájemně spojují při montáži svařováním.
181
7
VYBRANÉ SPECIÁLNÍ PRÁCE DOKONâOVACÍ
7.1
NATĚRAČSKÉ PRÁCE
Natěračské stavební práce jsou souhrnem postupů, jimiž se upravují povrchy
konstrukcí a výrobků tenkými ochrannými vrstvami.
Podle materiálu konstrukce nebo výrobku rozlišujeme nátěry na:
– dřevě,
– kovech,
– omítkách,
– skle.
Podle účelu a vlivu vnějšího prostředí rozeznáváme nátěry:
– venkovní,
– vnitřní,
– zvláštní, např. odolné proti chemickým vlivům, proti šíření ohně apod.
Podle natíraného předmětu se natěračské práce třídí na:
– nátěry nových předmětů v objektu,
– nátěry nových předmětů sériově vyráběných a natíraných ve výrobních
závodech,
– obnovu starých nátěrů v objektu nebo dílně.
Obecně platí pro natěračské práce následující zásady: Vnitřní natěračské
práce se mají provádět v čistých, bezprašných místnostech při teplotě 16 až
22 °C. V žádném případě se nesmí natírat vně i uvnitř při teplotách nižších než
+5 °C a při relativní vlhkosti vyšší než 80%.
Před nanášením vrchních nátěrů je nutné předem upravit povrchy následujícími postupy (nebo některými z nich):
Příprava dřevěných konstrukcí a výrobků:
– vyplnění větších pórů a děr tmelem,
– plné tmelení, tj. vyrovnání celé plochy tmelem,
– tmelení, tj. vyrovnání pouze nerovných míst tmelem,
– broušení a odstranění prachu a nečistot z povrchu,
– základní nátěr.
182
Příprava kovových konstrukcí a výrobků:
– odstranění rezavých částí povrchu ocelovým kartáčem nebo bruskou,
– nátěr odrezovačem oplachovým nebo bezoplachovým,
– opláchnutí a omytí vodou (při použití oplachového odrezovače),
– odstranění mastnot,
– vysušení,
– nanesení základního nátěru.
Nátěry na dřevě se nanášejí:
– štětcem,
– stříkáním,
– máčením,
– poléváním,
– stříkáním v elektrostatickém poli.
Nátěry na dřevě mohou být:
– impregnační,
– fermežové,
– emailové,
– lakové,
– epoxidové,
– polystyrénové,
– popř. další.
Nátěry na kovech se nanášejí:
– štětcem,
– válečkem,
– stříkáním ručním, pneumatickým, v elektrostatickém poli,
– máčením.
Nátěry na vnitřních omítkách se provádějí převážně v nemocnicích, provozních místnostech, průmyslových objektech apod. Před nanášením nátěru musí
být povrch dokonale suchý, musí se vyspravit a obrousit, oprášit, napustit napouštěcí fermeží, popř. přetmelit a znovu zabrousit, opatřit jedním nebo dvěma
základními fermežovými nátěry pod vrchní emailový nebo jiný trvanlivý nátěr.
Nátěry na vnějších omítkách a na průčelích budov se dnes dělají převážně jen při
adaptacích starších objektů, za použití nově vyvinutých, výzkumně a vývojově
ověřených hmot a technologií. Při těchto nátěrech je mimořádně důležité přesně
dodržovat předepsané poměry míšení hmot, technologické postupy a způsoby
nanášení, aby nedocházelo k dodatečným závadám.
Nátěry na skle se používají hlavně u obchodních výkladů, štítů apod. Důležité
je očištění skla zejména od mastnoty. Sklo se natírá vždy na vnitřní straně
v několika vrstvách fermežovými barvami a v prostředí vystaveném vlhku ještě
vrchním nátěrem mastného laku.
183
7.2
MALÍŘSKÉ PRÁCE A TAPETOVÁNÍ
Malířské práce a tapetování jsou jedny z posledních prací dokončovacího cyklu,
jimiž se stěnám a stropům dává konečný vzhled strukturální, barevný a estetický.
Maluje se na:
– nových omítkách,
– starých omítkách,
– jiných podkladech, např. lignátových nebo dřevotřískových deskách apod.
Malířské práce a tapetování jsou práce prováděné převážně na vnitřních prostorách objektů. Výjimkou jsou malby vnějších ploch a průčelí objektů u staveb
převážně starších, adaptovaných a na štukových omítkách.
Malířské práce vyžadují před konečným nanášením povrchové vrstvy dokonalou přípravu podkladu, která se liší podle druhu podkladu, vnitřních podmínek
a kvalitativních nároků na konečný vzhled.
Rámcově lze přípravné práce vymezit do dále uvedených činností:
a) příprava pod malbu na nových omítkách:
– broušení, tj. stržení jemných pískových zrn z povrchu,
– pačokování, tj. zpevnění povrchu omítky vápenným mlékem,
– bandážování, tj. přelepení trhlin, rohů, dilatací a spár tkaninou,
– sádrování, vyspravení menších trhlin,
– izolování, tj. natření pronikajících skvrn různého původu ochranným
nátěrem,
– fluátování, tj. neutralizace zásaditých omítek fluátem pod latexovou malbou
na čerstvé omítce,
– podkládání, tj. nanesení první vrstvy nátěrové hmoty na upravený povrch
omítky.
b) příprava pod malbu na starých omítkách je stejná jako příprava na nových
omítkách a navíc je nutné vykonat ještě tyto přípravné práce:
– škrábání, tj. navlhčení a oškrábání starých maleb z povrchu škrabkou,
– omytí povrchu vodou,
– louhování, tj. odstranění všech starých olejových nátěrů louhem nebo
odstraňovačem starých nátěrů,
– trhání tapet.
Po dokončení přípravných prací se nanášejí vrstvy barevných hmot správné
konzistence:
– štětkou,
– stříkáním,
– válečkem,
– tupováním.
184
Nejběžnější druhy maleb jsou:
– klihové, tj. zpevněné živičným nebo rostlinným pojivem,
– vápenné,
– kaseinové, tj. zpevněné kaseinovým pojivem,
– vápenokaseinové,
– křemičité, tj. zpevněné vodním sklem,
– latexové.
Uvedené malířské práce se týkají maleb na vnitřních plochách. Kromě nich se
však ještě ojediněle malují vnější plochy a průčelí budov, a to zejména budov
starých, adaptovaných, často historicky cenných. Nejběžnější jsou malby vápenné s barevnými pigmenty, které se nanášejí na povrch štětkou nebo stříkáním.
Obnova barevných obrazů na průčelích vyžaduje práci odborných restaurátorů
a speciálních technik.
Místo malby se stále více používá lepení tapet na stěny a stropy vnitřních prostorů, zejména bytových, sídlištních a administrativních objektů. Tapetování je
lepení plošných materiálů dodávaných ve svitcích a lepených na připravené
povrchy stěn a stropů.
Tapetování vyžaduje zhruba stejnou přípravu stěn a stropů jako malování. Pod
vlastní tapety se dříve lepila ještě makulatura z nasákavého i potištěného papíru,
např. novin. Dnes se makulatura již nepoužívá, neboť při současné kvalitě tapet
a lepidel a při správném vyrovnání podkladu je to zbytečné.
V místnosti, v níž se tapetuje, nemá teplota po celou dobu tapetování a schnutí tapet klesnout pod 15 °C.
Tapety mohou být jednovrstvé nebo vícevrstvé s vrchní vrstvou:
– papírovou,
– fóliovou z plastů,
– textilní,
– kovovou a spodní vrstvou
– papírovou,
– z textilu tkaného,
– z textilu netkaného.
Po nalepení tapet se vytapetované plochy ukončují:
– zaříznutím tapety,
– olištováním lištou ze dřeva, kartonu, plastů,
– nalepením ukončující pásky z papíru, textilu nebo plastu.
7.3
SKLENÁŘSKÉ PRÁCE
Sklenářské stavební práce obsahují zasklívání oken, dveří, stěn, nadsvětlíků,
výkladců, návěštních štítů, průčelí budov apod.
185
Při sklenářských pracích se používají různé druhy skel a připevňovací
a pomocný materiál.
Používané druhy skel:
– ploché sklo je sklo vyráběné v tabulích,
– ploché sklo tažené je sklo vyráběné tažením, neopracované,
– zrcadlové sklo je ploché sklo, mechanicky broušené a leštěné,
– ploché válcované sklo je ploché sklo vyráběné z pásu skloviny nepřetržitým
válcováním mezi dvěma válci nebo na stole jedním válcem,
– ploché válcované sklo vzorované je sklo nebarevné nebo barevné, na povrchu vzorované,
– ploché válcované sklo s drátěnou vložkou,
– ploché válcované sklo opaktní je sklo neprůhledné,
– matované sklo je sklo s jedním povrchem zdrsnělým; je průhledné nebo
neprůhledné,
– ledované sklo je sklo na jednom povrchu vzorované nepravidelnými ledovými květy,
– ochranná skla jsou skla např. teplopohlcující, teploodrážející, izolační,
bezpečnostní apod.
Tloušťka plochých skel se pohybuje od 2 do 12 mm a volí se podle konstrukce, účelu použití a velikosti zasklívané plochy.
Běžné rozměry tabulí skel se pohybují v šířkách od 600 mm do 1 500 mm
a délkách od 1 200 mm do 3 600 mm. Skla pro zasklívání výkladů a průčelí
budov jsou i větších rozměrů a zabezpečují se individuálními objednávkami.
Připevňovací a pomocný materiál tvoří obvykle:
– příponky, tj. skleněné růžky, drátky, kolíčky,
– tmel,
– připevňovací lišty,
– těsnící materiál,
– spojovací lišty, spojky (nejčastěji kovové),
– profilované lišty z pryže a plastů.
Konstrukce, které se zasklívají, musí být úplně dohotovené, nesmějí být zkřížené, u kovových částí musí být zabroušeny svary. Dřevěné konstrukce musí být
opatřeny dvěma základními nátěry. Otevírané části musí být okovány. Betonové
konstrukce musí být v drážkách napuštěny fermeží.
186
7.4
SKLOBETONÁŘSKÉ PRÁCE
Sklobetonové konstrukce slouží k osvětlování místnosti rozptýleným světlem.
Podle tvaru a umístění se rozdělují sklobetonové konstrukce na:
– okna,
– stěny,
– stropní a střešní deskové konstrukce,
– klenby a báně.
Obr. 147. Sklobetonová výplň okna kotvená do cihelné stěny ocelovými příchytkami
1 – skleněná stavební tvárnice, 2 – betonový obvodový rám, 3 – betonové žebro, 4 – ocelové příchytky z tenkostěnného profilu U 60 × 40 × 3 – 80 – ČSN 42 6963.1, 5 – kónický dřevěný špalík
60 (40) × 40 – 60, 6 – kónická lať 60 (40) × 40 zabetonovaná v nadokenním překladu, 7 – vruty do
dřeva 3,5 × 35 – ČSN 02 1814, 8 – asfaltovaná lepenka 400 H, 9 – pružná dilatační vložka,
10 – kotvy z betonářské oceli, 11 – betonový obvodový rám s parapetní deskou
187
Obr. 148. Sklobetonová výplň okna kotvená do drážky
1 – skleněná stavební tvárnice, 2 – betonový obvodový rám, 3 – betonové žebro,
4 – asfaltovaná lepenka 400 H, 5 – pružná dilatační vložka
Sklobetonové konstrukce jsou převážně monolitické, zhotovované na stavbě
mokrým technologickým postupem. Budují se s použitím těchto základních
a pomocných prvků a hmot:
Skleněné stavební konstrukce se vyrábějí v poměrně širokém sortimentu jako
tvárnice plné, duté, duté otevřené, duté svařované, čtvercového, obdélníkového
nebo kruhového průřezu. Podrobné údaje uvádějí normy a katalogy výrobků.
Spojovací materiál je betonová směs nebo cementová malta, která po zatvrdnutí vytváří obvodové rámy a žebra mezi skleněnými tvárnicemi.
Ocelová výztuž se vkládá do rámů a žeber. Navrhuje se statickým výpočtem
pro danou velikost výplně otvoru a dané zatížení.
Pomocné bednění zajišťuje správnou polohu sklobetonové výplně; zpravidla
je tvořeno z prken, hranolů a latí.
Asfaltovaná nepískovaná lepenka slouží k dilatačnímu a pružnému napojení
sklobetonové konstrukce k přilehlým stavebním konstrukcím.
Obr. 149. Varianty svislých dilatací sklobetonových oken
a – podružná dilatace, b – hlavní dilatace z tenkostěnných ocelových profilů, c – hlavni dilatace
z pružného plechu
1 – skleněná stavební tvárnice, 2 – provazec konopný nebo ze skelných vláken, 3 – trvale pružný
tmel, 4 – betonový rám, 5 – tenkostěnný ocelový profil U 60 × 20 × 3 – ČSN 42 6963.1, 6 – pás 60
(80) × 3 – ČSN 42 5340.1 přivařený k tenkostěnnému ocelovému profilu (5), 7 – pružná dilatační
vložka s vodotěsným izolačním obalem, 8 – pružný dilatační plech měděný nebo z hliníkových
slitin, tvarovaný
188
Obr. 150. Sklobetonová střešní deska
1 – skleněná stavební tvárnice, 2 – betonový obvodový rám, 3 – betonové žebro, 4 – asfaltový tmel,
5 – asfaltový nátěr
Ocelové příchytky, výztužné ocelové sloupky a paždíky, ocelové rámy pro ventilační křídla se navrhují z ocelových tyčí plochých, profilů L, U nebo T.
Pro některé konstrukce se používají těsnící provazce konopné nebo ze skelných vláken, pružné vložky z různých izolačních materiálů, trvale pružné
a podobně.
Ukázky podrobností sklobetonových konstrukcí jsou na obr. 147 až 150.
7.5
OPLOCENÍ
Plot má především sloužit k zvýšení bezpečnosti soukromého nebo veřejného
vlastnictví jako ochrana proti vniknutí nepovolaných osob nebo zvěře na pozemek. Měl by však mít vedle funkce zabezpečovací současně i funkci estetickou,
neboť oplocení je nutno chápat jako prvek celkového architektonického řešení
celého objektu.
Je velké množství variant plotů ze dřeva, kamene, kovu, betonu, cihel i vzájemných kombinací materiálů.
Základní údaje pro nejběžnější druhy plotů:
7.5.1
Ploty dřevěné
Laťkový nebo tyčkový plot stavíme tak, že z vnější strany sloupků připevníme
příčné trámy – hranoly o profilu 80 × 100 až 100 × 130 mm. Na příčné trámy
přibíjíme buď tyčky ∅ 40 až 60 mm, nebo hraněné laťky 30 × 50 mm. Mezery
mezi tyčkami nebo latěmi jsou 50 až 70 mm (obr. 151). Sloupky mohou být
189
Obr. 151. Laťkový plot:
1 – příčný trám, 2 – laťky, 3 – sloupek, 4 – šňůra, 5 – olovnice, 6 – šablona na stejné vzdálenosti latěk
Obr. 152. Koncový ocelový sloupek se šikmou vzpěrou
1 – ocelový sloupek (trubka), 2 – vzpěra, 3 – betonový základ, 4 – zploštěný a zavařený konec
190
dřevěné, betonové, z ocelových trubek nebo zděné, jejich vzdálenost bývá
2 500 mm.
Koncové nebo rohové ocelové sloupky, které jsou nejvíce a nesymetricky
namáhané, zabezpečujeme šikmými vzpěrami, aby se nevykláněly (obr. 152).
Obr. 153. Plot z drátěného pletiva v ocelových rámech
1 – pole pletiva v rámu, 2 – podezdívka (z cihel,
betonu, kamene), 3 – zabetonovaný ocelový sloupek
7.5.2
Obr. 154. Způsoby přichycení rámů
na sloupek
Ploty drátěné
Tyto ploty děláme buď napnutím drátěného pletiva na založené ocelové nebo
betonové sloupky nebo z drátěného pletiva v ocelových rámech, které zavěšujeme mezi ocelové sloupky zabetonované nejčastěji v podezdívce (obr. 153, 154).
7.5.3
Ohradní zdi
Ohradní zdi tvoří někdy neprůhlednou překážku mezi zahradou a veřejným
prostranstvím. Jsou to konstrukce trvalého charakteru, postavené nejčastěji
z přírodního kamene nebo z cihel, případně z betonových nebo pálených tvarovek (plotovek-obr. 155).
S ohledem na hmotnost těchto zdí je nutno věnovat pozornost jejich založení,
které musí být v nezámrzné hloubce.
191
Obr. 155. Typy pálených plotových tvarovek
Obr. 156. Vchodová brána a branka
1 – točna, 2 – zaběhač 80 × 80 až 150 × 150, 3 – příčný trám 60 × 80 až 100 × 120, 4 – úhlopříčná
vzpěra 60 × 80 až 100 × 120, 5 – ocelový trn, 6 – betonový kvádřík
7.5.4
Plotová vrátka a vrata
Součástí oplocení jsou plotová vrátka, případně plotová vrata.
Určitý druh plotu vyžaduje určitý typ vrátek. Šířka jednokřídlových vrátek
bývá 700 až 1 200 mm, dvoukřídlových vrat 2 200 až 3 000 mm. Výška bývá
stejná, jako je výška plotu. Vrata i vrátka se vždy otevírají dovnitř, aby při otevření nepřekážela ve veřejném prostranství. Pro ploty z ocelových sloupků
a z pletiva v rámech jsou zpravidla vhodná vrata obdobné konstrukce – z ocelového rámu s drátěným pletivem.
Kostra dřevěných vrat a vrátek je zobrazena na obr.156.
192
8
TECHNICKÁ ZA¤ÍZENÍ BUDOV
8.1
VEŘEJNÉ SÍTĚ
Obce a města se odvodňují a zásobují vodou i plynem soustavou trubních sítí,
které se nazývají veřejné nebo též inženýrské sítě.
8.1.1
Ve ř e j n á k a n a l i z a c e
Veřejná kanalizace je provozní celek stokové sítě. Tvoří ji uliční stoky a všechny objekty na nich vybudované, které zajišťují spolehlivé, hospodárné a zdravotně neškodné odvádění odpadních vod z určitého území, nebo z připojených
objektů do zařízení na čištění odpadních vod, popř. do recipientu.
Podle způsobu odvádění odpadních vod jsou dvě odlišné soustavy stokových
sítí:
– stoková sít jednotné soustavy,
– stoková sít oddílné soustavy.
Při jednotné soustavě stokových sítí se odvádějí všechny druhy odpadních
vod i vody dešťové společnou stokovou sítí.
Obr. 157. Druhy stok a systémy stokových sítí
A – soustava úchytná,
B – soustava pásmová,
C – soustava větevná,
D – soustava radiální
1 – stoka uliční, 2 – sběrač,
3 – stoka kmenová, 4 – stoka
přívodní, 5 – odlehčovací
komora, 6 – stoka odlehčovací, 7 – přečerpávací stanice, 8 – recipient, 9 – čistírna
193
Soustava jednotné kanalizační sítě se navrhuje na průtok dešťových vod, protože značně převyšují množství odváděných vod splaškových.
Při oddílné soustavě stokových sítí se odvádějí jednotlivé druhy nebo skupiny odpadních vod odděleně samostatnými stokovými sítěmi.
Situační uspořádání stokových sítí závisí na místních podmínkách. Rozhoduje
konfigurace terénu, protože v provozu stokových soustav se v maximální míře
využívá samospádu při odtoku odpadních vod. Přesto se na typických terénech
měst dají rozvinout různé systémy – úchytný, pásmový, větevný a radiální
(obr. 157).
Odpadní vody, které jsou kanalizací odváděny, musí mít zajištěný volný, trvalý a bezpečný průchod v potrubí. Z tohoto důvodu se nesmějí vypouštět do kanalizace takové odpadní vody, které by způsobovaly její zanášení, porušovaly by
potrubí nebo vytvářely jiné nebezpečné a škodlivé provozní podmínky. Jsou to
hlavně rychle sedimentující zrnité kaly, silně kyselé nebo alkalické odpadní
vody, vznětlivé a hořlavé kapaliny, infekční vody, splašky obsahující jedy nebo
velké množství čistých vod, které by měly rušivý vliv na čisticí pochody v čistírně. Dále nesmějí být do veřejné kanalizace vypouštěny odpadní vody teplejší
než 40 °C. Silně znečištěné odpadní vody se musí před zaústěním do veřejné
kanalizace upravit nebo předčistit na přípustnou míru znečištění.
8.1.2
Ve ř e j n ý v o d o v o d
Hlavním hygienickým požadavkem, kterému musí pitná a užitková voda vždy
vyhovovat, je naprostá zdravotní nezávadnost. Voda tedy nesmí nikdy obsahovat
choroboplodné zárodky, ať již patogenní bakterie nebo cizopasníky a jejich
vývojová stadia, ani jedovaté látky v takovém množství, které by mohlo ohrozit
lidské zdraví.
Obr. 158. Schéma gravitačního vodovodu
A – jímací objekt, B – vodojem,
C – spotřebiště
1 – čára hydrostatického tlaku, 2 – čára
hydrodynamického tlaku, a – přívodní
řad, b – zásobní řad, c – rozvodné řady
194
Obr. 159 Schéma vodovodu
s čerpací stanicí
A – jímací objekt, B – vodojem,
C – spotřebiště, D – čerpací stanice, 1 – čára hydrostatického
tlaku, 2 – čára hydrodynamického tlaku, a – sběrný řad,
b – výtlačný řad, c – zásobní
řad, d – rozvodné řady
Voda se získává buď z podzemních pramenitých zdrojů, nebo z povrchových
zdrojů, tj. vodních nádrží. Takto získaná a upravená voda se shromažďuje ve
vodojemech, které jsou buď nadzemní nebo podzemní.
Podle způsobu dopravování vody od vodního zdroje do spotřebiště se veřejné
vodovody dělí na samospádové – gravitační nebo výtlačné.
V systému samospádového vodovodu protéká voda přívodným potrubím
i rozvodnou sítí bez přečerpávání. Gravitační vodovod musí mít vodní zdroj tak
vysoko nad spotřebištěm, aby se voda mohla dostat pod předepsaným minimálním tlakem i do nejvzdálenějších poloh (obr. 158). Gravitační přivaděče z pramenů jsou v činnosti celý den, tj. 24 hodin.
Vodovod výtlačný se zřizuje tam, kde není možno z prameniště (vodního
zdroje) přivádět vodu do spotřebiště samospádem. Do vodovodního systému je
na příhodném místě zapojeno čerpací zařízení – čerpací stanice. Čerpací stanice dopravují vodu do vodojemu, který je v takové výši, ze které lze celé zásobované území tlakově ovládat (obr. 159). Podle půdorysného uspořádání trubní
sítě ve spotřebišti lze rozlišovat dvě typické sítě – větevnou a okruhovou.
Obr. 160. Větevná síť
1 – zásobní řad, 2 – hlavní rozvodný
řad, 3 – rozvodný řad
Obr. 161. Okruhová síť
1 – zásobní řad, 2 – hlavní rozvodný
řad, 3 – rozvodný řad
Ve větevné síti (obr. 160) jednotlivé vedlejší řady odbočují z hlavního zásobovacího řadu a z nich zase další uliční řady. K místům odběru je tudíž voda
dopravována pouze jedním směrem, takže při poruchách na potrubí mohou
nastat velké provozní potíže, neboť je nutno uzavřít celou větev. V koncových
tratích je nepatrný pohyb vody, takže dochází často ke změně kvality vody (popř.
k zakalení) a v zimě hrozí zamrznutí vody v potrubí. Proto se tato soustava navrhuje jen v malých spotřebištích, kde by při dané zástavbě bylo propojení jednotlivých větví obtížné a nákladné.
V okruhové síti (obr. 161) celý vodovodní systém prostřednictvím hlavních
i vedlejších řadů účelně propojen, takže do každého místa spotřebiště se může
dostat voda v potřebném množství a tlaku. Soustava poskytuje největší bezpečnost, vyrovnává kolísající spotřebu vody a tlakové poměry. Dává možnost
později rozšířit trubní sítě města.
195
8.1.3
Ve ř e j n ý p l y n o v o d
Svítiplyn vyrobený v plynárnách nebo zemní plyn vytěžený z podzemních zdrojů se po úpravách shromažďuje v plynojemech, z nichž se pod tlakem rozvádí do
veřejné plynovodní sítě. Nejběžněji se používá rozvod o nízkém tlaku, tj. do
5 kPa. Pro průmyslové závody i pro veřejnou potřebu se používají též středotlaké plynovody nad 5 kPa až do 0,1 MPa. U těchto plynovodů jsou menší průměry rozvodného potrubí.
Obr. 162. Schéma okruhové plynovodní sítě
Obr. 163. Schéma větevné
plynovodní sítě
1 – středotlaková rozvodná síť,
2 – nízkotlaká rozvodná síť,
3 – regulační stanice
Plynovodní síť bývá ve městech většinou okruhová (obr. 162). Tato síť umožňuje zásobování všech úseků ze dvou stran. V menších obcích se navrhuje síť
větevná (obr. 163), kdy se plyn dostává k objektům jen z jedné strany.
8.2
VNITŘNÍ KANALIZACE
Účelem vnitřní kanalizace je odvodnit celou nemovitost a odstranit z ní všechny druhy odpadních vod i vody dešťové. Odpadní vody se z objektů odvádějí nejkratší cestou kanalizačním potrubím nezávadným a bezpečným způsobem, aby
nevznikly zdravotní a provozní závady.
Do komplexu kanalizace se též zahrnují žumpy, septiky a jiná zařízení pro čištění a případné schlazování odpadních vod, která se musí na nemovitosti vybudovat, jesliže příslušná správa kanalizace nebo okresní hygienik nedovolí
nepředčištěné odpadní vody vypouštět do veřejné kanalizace.
196
8.2.1
K a n a l i z a č n í p ř í p o j k a ( o b r. 1 6 4 )
Každá odvodňovaná nemovitost má mít samostatnou kanalizační přípojku.
Jednu přípojku pro více nemovitostí lze navrhnout jen zcela výjimečně po dohodě se správou kanalizace. v odůvodněných případech (rozlehlá nemovitost, hospodárnost apod.) lze pro připojení jedné nemovitosti použít více přípojek (musí
být také dohoda se správou kanalizace).
Obr. 164. Kanalizační přípojka
A – přípojka, B – veřejná část, C – domovní část, D – vnitřní kanalizace
a – předzahrádka, b – chodník, c – vozovka, 1 – uliční čára, 2 – stoka
Kanalizační přípojka se dělá převážně z kameninových trub. Má být co nejkratší, v jednotném sklonu a pokud možno kolmá k ose kanalizačního řadu.
Jmenovitá světlost potrubí (DN) kanalizačních přípojek má být nejméně
150 mm. Zpravidla však bývá DN 200 mm. Při DN větší než 200 mm je potřebné doložit projekt hydrotechnickým výpočtem.
Nejmenší dovolený sklon přípojky DN 150 je 2 % a DN 200 je 1 %. Největší
sklon přípojky je 40 %, při větším sklonu lze po dohodě s provozovatelem kanalizace zřídit na přípojce spádišťovou šachtu nebo spádový stupeň.
Území nad kanalizační přípojkou v šířce 0,75 m od osy potrubí na obě strany
nesmí být zastavěné ani osázené stromy, aby bylo možné přípojku opravit.
Silniční komunikace z tohoto hlediska nepředstavuje překážku.
Doporučená minimální výška krytí kanalizační přípojky pod silniční komunikací je 1,80 m. V chodníku, ve všech pásech přidruženého prostoru komunikace, které neslouží provozu nebo stání vozidel a ve volném terénu je minimální
výška krytí 1,0 m.
197
8.2.2
K a n a l i z a č n í v l o ž k a ( o b r. 1 6 5 )
Kanalizační přípojka vedená z objektu se smí připojit na veřejnou kanalizaci jen
do určené zbudované kanalizační vložky nebo do jiného určeného místa, např. do
vstupní šachty apod.
Obr. 165. Kanalizační vložka
A – řez, B – půdorys
Plán vložek (obr. 166) vydává příslušná správa kanalizace. Je to výsek situačního plánu v místech výstavby, kreslený zpravidla v měřítku 1 : 1000. Ve vložkovém plánu je zakreslena nemovitost, která má být odvodněna, a k ní přilehlé
stoky a jejich DN, poloha vložek vhodných pro připojení s jejich staničením,
objekty na stokách (vstupní šachty, spádiště apod.) s uvedenou nadmořskou
výškou dna, délky potrubí mezi šachtami a sklon dna stok v úsecích mezi
Obr. 166. Situační výkres kanalizační vložky
1 – vstupní šachta,
2 – kanalizační přípojka,
3 – vložka na kanalizační stoce,
4 – odvodňovaný objekt
198
šachtami. Na výkresu je dále určeno, zda jde o soustavu jednotnou nebo
oddílnou, je určena výška vložky nad dnem stoky a jsou na něm také uvedeny
podmínky pro návrh opatření proti vzdutým vodám.
O plán vložek zažádá vlastník nemovitosti (zpravidla to však bývá projektant)
před zpracováním projektové dokumentace písemně příslušnou správu kanalizace.
Obr. 167. Připojení do kanalizační vložky
1 – kanalizační stoka, 2 – kanalizační vložka, 3 – kanalizační přípojka
Vložky se osazují do betonové nebo zděné stoky již při výstavbě veřejné
kanalizace (obr. 167) Na kanalizační stoce z kameninových trub se osazují
kameninové odbočky (všeobecně se též nazývají vložky). Nevyhovuje-li udaná
vložka pro danou výstavbu, musí se projektant dohodnout se správou kanalizace o jiném řešení, po případě zažádat na náklad investora o vysazení nové vložky na kanalizačním řadu.
8.2.3
Tr u b n í m a t e r i á l p r o v n i t ř n í k a n a l i z a c i
Podle povahy odpadních vod a podle způsobu uložení potrubí se navrhuje
vnitřní kanalizace z trub:
– litinových,
– kameninových,
– azbestocementových,
– novodurových.
Pro technologické účely se mohou použít potrubí z olova, skla a oceli.
Betonové trouby se smějí použít jen pro odvádění dešťových, popř. podzemních neagresivních vod, nepřekračuje-li rychlost 3 m s–1. Tyto trouby nesmějí
být kladeny pod budovami.
199
Litinové odpadní trouby a tvarovky
Používají se ve vnitřní kanalizaci, kde musí být zajištěna bezpečná pevnost ve
spojích, tj. u zavěšeného potrubí nebo kde je nebezpečí poškození trub vyššími
vrcholovými tlaky, např. v prostupech základy a kde je malá krycí hloubka.
Běžně se používají pro svislé odpadní potrubí.
Jejich nevýhodou je poměrně velká hmotnost, která u větších průměrů dělá
potíž při montáži. Jsou poměrně dražší než jiný trubní materiál.
Přímé trouby a tvarovky se vyrábějí ve jmenovitých světlostech (DN) 50, 70,
100, 125, 150 a 200 mm.
Kameninové odpadní trouby a tvarovky
Používají se pro ležaté svodné potrubí vedené v zemi. Jejich hladký vnitřní
povrch dobře odolává téměř všem škodlivým účinkům odpadních vod. Jsou
levné a trvanlivé.
Nehodí se pro svislé odpadní potrubí, neboť nesnášejí nárazy, jsou křehké
a při sedání budovy se snadno rozdrtí.
Pro laboratoře a tam, kde se používají koncentrovanější kyseliny, se navrhují
trouby a tvarovky z kyselinovzdorné kameniny.
Pro vnitřní kanalizaci se používají trouby a tvarovky o DN 50, 70, 100, 125,
150 a 200 mm.
Azbestocementové odpadní trouby a tvarovky
Jsou vhodné pro odvětrání kanalizačního odpadního potrubí. Při použití pro
odpadní potrubí musí být trouby uvnitř asfaltovány. Jsou lehké a snadno opracovatelné, nekorodují a nezanášejí se, protože mají hladké stěny. Nejsou však
tak pevné jako litinové a kameninové trouby. Trpí značným obrušováním vnitřních stěn.
Azbestocementové trouby se nesmějí používat pro ležatou kanalizaci vedenou
v zemi.
Přímé trouby a tvarovky se vyrábějí v DN 50, 70, 100, 125, 150 a 200 mm.
Novodurové trouby (PVC)
Pro svoje výborné vlastnosti fyzikální a chemické se novodurové trouby používají ve stále větším rozsahu.
Jsou odolné vůči kyselinám a alkáliím, nekorodují, mají dokonale hladké
stěny, jsou lehce opracovatelné a tvárné. Trvanlivost při správné montáži je prakticky neomezená, takže zvyšují životnost zařízení.
200
Nevýhodou novodurových trubek je jejich tepelná roztažnost, která je 7krát
až 8krát vyšší než u oceli a nízký bod měknutí asi 80 °C. Při mrazu se stává
novodur křehkým.
Používají se pro svislé kanalizační odpadní potrubí, vnitřní dešťové odpady
z plochých střech, svodné potrubí zavěšené i uložené v zemi a pro připojovací
potrubí od zařizovacích předmětů.
Pro potrubí vnitřní kanalizace se používají o DN 40, 50, 63, 75, 110, 140, 160
a 200 mm.
8.2.4
Síť vnitřní kanalizace
Do vnitřní kanalizace patří celá soustava domovního kanalizačního potrubí, až
po vyústění hlavního ležatého svodu 1 m před budovu (obr. 168). Podle funkčních provozů jednotlivých částí trubní sítě rozeznáváme:
Obr. 168. Schéma vnitřní kanalizace
A – přípojka, B – vnitřní kanalizace, V, U, WC, NK – zařizovací předměty, a – připojovací potrubí,
a1 – zavěšené připojovací potrubí, b – odpadní potrubí, b1 – spádový stupeň, c – větrací potrubí,
d – odtokové potrubí, e – svodné potrubí, e1 – zavěšené svodné potrubí
201
Obr. 169. Příklady řešení připojovacího potrubí
a – odbočka jednoduchá, b – odbočka dvojitá, c – připojení bidetu, d – délka připojovacího potrubí
přes 3 m, e,h – připojení podlahové vpusti
– odtokové potrubí,
– připojovací potrubí,
– odpadní potrubí,
– větrací potrubí,
– svodné potrubí.
Odtokové potrubí
Je potrubí od zařizovacích předmětů a zařízení, které je vyústěno volně nad
vpusť nebo odvodňovanou plochu, není odvětrané a nemá zápachovou uzávěrku.
202
Připojovací potrubí
Slouží k odvedení splaškové vody od zařizovacích předmětů do odpadního
potrubí (obr. 169). Napojení připojovacího potrubí na odpadní potrubí je provedeno jednoduchými a dvojitými odbočkami. Největší délka vodorovného
průmětu připojovacího potrubí je 3,0 m, výjimečně je možno délku zvětšit až na
6,0 m, nutno však osadit na potrubí čisticí kus (obr. 169).
Tabulka 15. Stanovení nejmenší světlosti připojovacího potrubí
Položka
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
Zařizovací předmět (sestava)
a) Samostatné umyvadlo, bidet nebo pitná fontánka
b) Automatická pračka do 5 kg suchého prádla nebo
bytová myčka nádobí
c) Společné odvodnění umyvadla a zařízení uvedených
pod bodem b)
a) 2 zařizovací předměty uvedené v pol. 1
b) Kuchyňský dřez
c) 1 až 2 vaničky na nohy nebo mušlové pisoáry
d) Vana nebo vana s umyvadlem
e) Sprchová mísa
f) Připojovací potrubí z bytové kuchyně (dřez s automatickou pračkou a myčkou nádobí)
a) 3 až 6 zařizovacích předmětů uvedených v pol. 1
b) 3 až 6 vaniček na nohy
c) Umývací fontánka nebo umývací žlab do 4 výtoků
d) 3 až 6 mušlových pisoárů
e) Pisoárová stěna a pisoárové stání do 4 míst
a) 2 až 3 vany
b) 1 až 2 litinové výlevky
c) Umývací žlab nebo umývací fontánka s 5 až 8 výtoky
d) 5 až 6 pisoárových míst
e) Velkokuchyňský dřez
a) 4 až 6 van
b) Pisoáry nad 6 míst
c) 1 až 3 záchodové mísy nebo keramické výlevky
4 až 6 záchodových mís
Podlahová vpusť
Min. světlost
připojovacího potrubí
mm
PVC
(D × t)
ostatní
(DN)
40 × 1,8
50
50 × 1,8
50
63 × 1,8
70
7 5 × 1, 8
70
110 × 2,2
100
140 × 2,8
podle světlosti odtoku
vpusti
125
Poznámka – Při větším počtu podlahových vpustí je třeba připojovací potrubí dimenzovat podle
zásad platných pro svodné potrubí. Při použití uceleného certifikovaného systému se připouští jiné
světlosti připojovacího potrubí.
203
Nejmenší sklon připojovacího potrubí je 3 %.
Materiál připojovacího potrubí je nejčastěji PVC (lepené nebo hrdlové).
Potrubí je vedeno volně, v drážce zakryté přizdívkou nebo omítkou, příp. zavěšené pod stropem, a musí být řádně připevněno závěsy, podporami nebo objímkami apod. Potrubí z plastů v chráněných únikových cestách musí být chráněno
krytem z nehořlavých hmot.
Zaústění připojovacího potrubí ze tří a více bytů nebo provozních jednotek
(např. hotelových pokojů) na podlaží do jednoho odpadního potrubí se nedovoluje.
Světlosti připojovacího potrubí se určují podle tabulky č. 15.
Odpadní potrubí
Odpadní potrubí má být vedeno svisle. Výjimečně lze odpad vybočit od svislé
osy odskokem, případně zalomením potrubí (obr. 170). Vnitřní úhel zalomení
nemá být menší než 105°. Jestliže se pro změnu potrubí použije menší úhel
(např. 87° pomocí patkového kolena) musí mít jeho ležatá část světlost o jeden
stupeň větší.
Obr. 170. Změna polohy odpadního potrubí
Za účelem čištění je třeba do potrubí osadit přístupnou čisticí tvarovku v nejníže ležícím podlaží (asi 1 m nad podlahou – obr. 171A) a v blízkosti změny
směru potrubí. Čisticí tvarovky není dovoleno instalovat v místnostech, ve kterých by případný únik odpadních vod z čisticího otvoru při čištění mohl zapříčinit hygienické závady a škody (např. kuchyně, sklady potravin, rozvody apod.).
Splaškové odpadní potrubí větrané je vyvedeno nad střechu větracím potrubím.
Splaškové odpadní potrubí nevětrané lze navrhnout v odůvodněných případech. Musí však být zajištěno větrání celé kanalizace jiným odpadním potrubím.
204
Ukončení nevětraného odpadu je provedeno čisticí tvarovkou a zátkou
(obr. 171B) nebo přivzdušňovacím ventilem. Přivzdušňovací ventil lze instalovat na odpadním potrubí maxim. délky 8 m. Odpady vedeme volně po stěně
(obr. 172) v instalační šachtě nebo v drážce tak, aby nebyla porušena statická
bezpečnost konstrukce (mimo překlady, průvlaky, trámy stropních konstrukcí
apod.). Při vedení v drážce se nesmějí drážky zplna zazdít, nýbrž pouze zakrýt
(přezdívka, omítka na pletivu – obr. 173). Velikost drážek a prostupů je závislá
na DN potrubí a na průměru hrdel potrubí.
Obr. 171. Umístění tvarovek pro čištění
Obr. 173. Upevnění odpadního potrubí
v drážce s přizdívkou
1 – odpad, 2 – hák, 3 – drážka, 4 – přizdívka, 5 – pletivo, 6 – omítka
Obr. 172. Upevnění potrubí
pomocí háku
Obr. 174. Doplňkové větrací potrubí
1 – odpadní potrubí, 2 – doplňkové
větrací potrubí, 3 – čistící tvarovka
205
Otvory kolem odpadů (prostupy) musí být zabetonovány nebo zazděny, potrubí v otvorech musí být obaleno plstí.
Odpadní potrubí musí být upevněno ke stavební konstrukci v každém podlaží nejméně dvěma háky nebo objímkami umístěnými pod hrdlem trub. Největší
vzdálenost kotvení potrubí z PVC DN 63 je l,5 m, u většího průměru 2 m.
Světlost splaškového odpadního potrubí
Při návrhu světlostí svodného, odpadního a společného větracího potrubí vycházíme z výpočtového průtoku splaškových vod Qs v l s–1, který je možno vypočítat ze vztahu:
3
Qs = Qv + n’ qn,
kde Qv
n’
qn
je průtok přiváděné vody pro daný počet odvodňovaných zařizovacích
předmětů v 1 s–1, stanovený analogicky podle ČSN 73 6655,
počet zařizovacích předmětů s nejvyšší hodnotou výpočtového odtoku podle tabulky č. 16,
nejvyšší hodnota výpočtového odtoku ze zařizovacích předmětů
v 1 s–1 podle tabulky č. 16.
Σ
m
Qv – obytné budovy
Qv =
i=1
(q2i ni)
– ostatní budovy
m
s převážně rovnoměrným odběrem
Qv = Σ qi ni
i=1
(administrativa, hotely, jesle apod.)
n
s hromadným a nárazovým odběrem
Qv = Σ ki qi ni
i=1
(hygienická zařízení průmysl. závodů, lázně apod.)
Tabulka 16. Hodnoty výpočtového odtoku od zařizovacích předmětů
Položka
Zařizovací předmět
1.
2.
Záchodová mísa a výlevka s nádržkovým splachovačem
Záchodová mísa s tlakovým splachovačem, vana, velkokuchyňský dřez
Kuchyňský dřez, sprchová mísa s odtokovým ventilem,
automatická bytová pračka nebo myčka na nádobí,
nádržkový splachovač s odtokovým otvorem 36 mm
Umyvadlo, vanička na nohy, bidet s možností uzavření
odtoku
Vpusť DN 65
Vpusť DN 100
3.
4.
5.
6.
206
Výpočtový odtok qn
l s–1
1,6
1,2
0,8
0,25
1,2
2,0
q – jmenovitý výtok jednotlivými druhy výtokových armatur [1 s–1]
0,1 – bidetové soupravy a baterie, nádržkový splachovač,
0,2 – baterie umyvadlové a dřezové, výtokový ventil DN 15,
0,3 – baterie vanová,
0,4 – výtokový ventil DN 20.
n – počet výtokových armatur stejného druhu,
m – počet druhů výtokových armatur,
k – součinitel současnosti 1,0 – sprchy; 0,8 – umyvadla; 0,5 – vany, bidety;
0,3 – výlevky, nádržkové splachovače, dřezy.
Je-li Qs < qn, pak bereme výpočtový odtok = qn.
Při výpočtovém průtoku splaškových vod Qs od zařizovacích předmětů, které
mají přítok vody stejný jako odtok (fontánka na pití, sprcha apod.) se qn = 0.
Posoudíme Qs s hodnotou dovoleného průtoku pro navrženou dimenzi. Jestliže
je v tabulce č. 17, 18 nebo 19 dovolený průtok pro největší navrženou dimenzi
menší než navržený průtok, je třeba instalovat doplňkové větrací potrubí
(obr. 174) podle těchto zásad:
a) světlost doplňkového větracího potrubí je o jeden stupeň menší než světlost
splaškového odpadního potrubí,
b) doplňkové větrací potrubí je připojeno pod nejnižším a nad nejvyšším
zařizovacím předmětem a je propojené šikmými odbočkami na každém druhém
podlaží nad čisticími tvarovkami.
Uvedenou úpravou je možné dosáhnout až o 50 % vyšší průtočnost splaškového odpadního potrubí.
Tabulka 17. Dovolený průtok ve větraném splaškovém odpadním potrubí (mimo potrubí z PVC)
v l s–1
Největší světlost
připojovacího potrubí
Úhel připojení
na odpadní potrubí
mm
stupeň
Světlost odpadního potrubí
mm
125
150
45
1,2
3,4
6,7
11,6
60
1,0
3,0
5,9
10,2
90
0,7
2,0
3,9
6,7
70
45
–
2,4
5,8
9,9
60
–
2,0
5,1
8,7
90
–
1,4
3,4
5,8
100
45
–
–
5,1
8,7
60
–
–
4,5
7,7
90
–
–
2,9
5,0
125
45
–
–
–
8,1
60
–
–
–
7,1
90
–
–
–
4,5
Poznámka – Při jiných úhlech připojení se dovolený průtok stanoví lineární interpolací.
17,9
15,7
10,4
15,2
13,3
8,9
13,5
11,8
7,7
12,4
10,9
7,1
50
50
70
100
207
Tabulka 18. Dovolený průtok ve větraném splaškovém odpadním potrubí z PVC (úhel připojení 60°)
v l s–1
Světlost odpadního potrubí D × t
mm
Největší světlost připojovacího
potrubí D × t
mm
63 × 1,8
75 × 1,8
110 × 2,2
140 × 2,8
50 × 1,8
63 × 1,8
75 × 1,8
110 × 2,2
140 × 2,8
1,7
1,5
–
–
–
2,7
2,4
2,2
–
–
6,8
6,1
5,7
4,8
–
12,2
11,0
10,7
8,6
7,7
Tabulka 19. Dovolený průtok v nevětraném splaškovém odpadním potrubí v l s–1
Délka odpadního
potrubí
m
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
Světlost potrubí DN (D × t)
mm
70
(75 × 1,8)
100
(110 × 2,2)
125
–
–
(140 × 2,8)
105
(160 × 3,2)
2,5
1,5
1,0
0,7
0,5
0,4
–
–
–
–
–
–
–
5,5
3,0
2,0
1,4
1,1
0,9
0,7
0,6
0,4
–
–
–
–
7,9
4,4
2,9
2,2
1,5
1,3
1,0
0,9
0,8
0,7
0,5
–
–
9,3
5,2
3,4
2,4
1,8
1,5
1,3
1,1
1,0
0,8
0,6
0,5
–
12,6
7,2
4,9
3,5
2,7
2,2
1,8
1,4
1,3
1,1
0,9
0,8
0,7
Poznámka – Dovolený průtok pro nevětrané odpadní potrubí s přivětrávacím ventilem se řídí podle
údajů výrobce.
Tabulka 20. Dovolený počet připojených záchodových mís na větrané splaškové odpadní potrubí
Světlost odpadního
potrubí
mm
Počet připojených záchodových mís
DN
D × t*)
se samostatným větracím potrubím
s doplňkovým větracím potrubím
100
125
––
150
(110 × 2,2)
––
(140 × 2,8)
(160 × 3,2)
14
40
28
80
80
160
*) Platí pro potrubí z PVC.
208
Bez ohledu na výpočet jsou pro návrh světlosti splaškového odpadního potrubí přípustné tyto nejmenší světlosti:
a) 70 mm pro odpadní potrubí, které odvádí odpadní vody od pisoárů, van
a dřezů z bytových kuchyní,
b) 100 mm pro odpadní potrubí, které odvádí splašky s tuky z velkokuchyňských zařízení.
Dovolený počet připojených záchodových mís na větraném splaškovém
odpadním potrubí je v tabulce 20.
Odpadní potrubí pro dešťové vody
Srážkové vody dopadající na střechy, přístřešky, terasy, balkony, se odvádějí
vnějšími (obr. 175) nebo vnitřními (obr. 176) dešťovými odpady.
Dešťové odpady, které neústí na veřejnou komunikaci nebo na veřejný prostor,
mohou být vyvedeny na upravený terén (dlažba, rygoly, koryta apod.).
Obr. 175. Vnější dešťový
odpad
1 – lapač střešních splavenin
Obr. 176. Vnitřní dešťový
odpad
1 – čistící tvarovka
Obr. 177. Odvodnění terasy
1 – zápachová uzávěrka
Dešťové odpadní potrubí musí být vedeno vždy samostatně, nesmí ústit do
splaškového odpadního potrubí a nesmí do něho ústit připojovací potrubí od
zařizovacích předmětů.
Odvodňujeme-li trvale užívanou střechu nebo terasu, příp. je-li dešťový vtok
vzdálen od okna méně než 3 m, umístíme do šachty na svodném potrubí zápachovou uzávěrku (obr. 177).
209
Tabulka 21. Dovolený průtok střešním otokem a dešťovým odpadním potrubím
Světlost vtoku nebo
odpadního potrubí
mm
DN
(D × t)
100
125
–
150
(110 × 2,2)
–
(140 × 2,8)
(160 × 3,2)
Dovolený průtok
1 s–1
Největší půdorysný průmět
odvodňované plochy střechy
m2
9
14
16
21
360
560
640
840
Z důvodů zajištění větrání a snížení nebezpečí zamrznutí se mají dešťové
odpady vést pokud možno při průčelích obrácených ke slunečním stranám.
Z téhož důvodu se nedoporučuje svádět okapní žlaby střešních ploch obrácených
ke slunci do odpadů vedených po severním průčelí.
Světlost dešťového odpadního potrubí zjistíme tak, že stanovíme výpočtový
průtok pro dešťové vody Qd v 1 s–1 a posoudíme ho s dovoleným průtokem,
který je uveden v tabulce 21.
Qd = 0,025 ψ S
kde 0,025 – vydatnost deště v 1 s–l m–2,
ψ – součinitel odtoku (pro střechy = 1,00),
S – půdorysný průmět odvodňované plochy v m2.
Vě t r a c í p o t r u b í ( o b r. 1 7 8 )
Nad poslední odbočku každého odpadního potrubí, do něhož jsou v celé výšce
svedeny odpadní vody z několika zařizovacích předmětů, navazuje větrací potrubí, které musí vyústit do atmosféry a má být 0,5 m nad rovinou střechy. Tam, kde
může dojít k vniknutí mechanických částí do nesvislého větracího potrubí (např.
listí se stromů, popílku v průmyslových provozech apod.), je nutné ukončit větrací potrubí větrací hlavicí.
Větracím potrubím se odvětrává celá vnitřní kanalizační síť a vyrovnávají se
tlaky vzduchu v odpadním potrubí, aby nedocházelo k odsávání zápachových
uzávěrek u zařizovacích předmětů.
Aby odvětrávání vnitřní kanalizace bylo účinné, má být větrací potrubí pokud
možno po celé délce svislé a přímé. Při nezbytném zalomení potrubí musí mít
ležaté úseky nejmenší sklon 2% .
Větrací potrubí nelze volně ukončit např. na půdě pod střechou, nebo zaústit
do komínů, montážních šachet, větracích průduchů a jiných prostorů, kde by
kanalizační plyny zamořovaly vnitřní prostory budovy. Z těchto důvodů se
rovněž nesmí vyúsťovat větrací potrubí v blízkosti oken a jiných otvorů volně
210
Obr. 178. Větrací potrubí
A – samostatné větrací potrubí, B – společné větrací potrubí, a – odpadní potrubí, b – větrací
potrubí
Obr. 179. Ventilační hlavice v blízkosti větracího průduchu
1 – větrací průduch, 2 – větrací otvor, 3 – ventilační hlavice,
4 – větrací potrubí
spojených s vnitřkem budovy. Jestliže je vodorovná vzdálenost menší než 3 m,
musí se větrací potrubí vyústit nejméně 1 m nad úroveň nejvyšší části otvoru
(obr. 179).
Větrací potrubí lapáků tuků a podobných objektů a zařízení lze zaústit do větracího potrubí nejméně 0,5 m nad připojením nejvyššího připojovacího potrubí.
Světlost společného větracího potrubí se stanoví z tabulky 22.
Tabulka 22. Světlost společného větracího potrubí
Světlost potrubí
mm
DN
(D × t)
70
100
125
–
150
200
(75 × 1,8)
(110 × 2,2)
–
(140 × 2,8)
(160 × 3,9)
(200 × 4,9)
Dovolený průtok splašků v odpadním potrubí
1 s–1
3
6
9
11
14
25
211
Svodné potrubí
Bezpečný a plynulý provoz vnitřní kanalizace závisí na správně vyřešené síti
ležatých svodů. Provádí se většinou jako jednoduchá větevná trubní soustava
uložená mezi základy v zemi, nebo vedená volně při stěně na podpěrách nebo
podezdívce, popř. zavěšená pod stropem nejnižšího podlaží. Ve směru proudění
odpadních vod se nesmí potrubí rozvětvovat a nesmí se zmenšit jeho světlost.
Do hlavního svodu, který se vede od nejvzdálenějšího odvodňovaného místa
až po vyústění z budovy, se zaúsťují vedlejší svody, tj. větve od jednotlivých
svislých potrubí.
Hlavní svod se navrhuje pokud možno v přímém směru a jednotném sklonu.
Jeho trasa se volí tak, aby umožňovala co nejlepší provedení vedlejších svodů
(krátké, přímé a s požadovanými sklony).
Obr. 180. Umístění kanalizačních svodů v blízkosti základového pásu
H – hloubka dna rýhy, h – hloubka základů budovy pod terénem, ϕ – úhel vnitřního tření zeminy,
L – vzdálenost rýhy od základu
Svody se nemají vést pod obytnými místnostmi, pod základy strojů a jiných
zařízení, neboť při poruše svodu a jeho opravě by byly místnosti a zařízení
vyřazeny z provozu. Vhodné uložení je pod chodbami, sklepy, pod jinými
podružnými prostorami a mimo budovu. Mimo budovu je zvlášť vhodné vést
svody pro dešťovou vodu.
Svody vedené rovnoběžně s blízkými základovými pásy je třeba umístit do
takové vzdálenosti a hloubky, aby nebyla ohrožena stabilita stavby při provádění výkopů pro kanalizační potrubí (obr. 180).
Sklony svodů vnitřní kanalizace se vždy uvádějí v procentech. Nejmenší
dovolený sklon je podle normy ČSN 73 6760 odstupňován takto:
– 2 % pro potrubí světlosti do 200 mm (PVC 200 mm × 4,9 mm), které
odvádí splaškové vody,
– 1 % pro potrubí, které odvádí dešťové a splaškové vody bez ohledu na
světlost.
212
Největší sklon musí odpovídat použitému materiálu.
Pro svody procházející konstrukcí stavby (zdi, základy), je nutno vynechat
prostupy velikosti 300/300 mm pro DN 100 a 125 a 400/400 mm pro DN 150
a 200. Svody mají být vedeny tak, aby procházely konstrukcí kolmo nebo pod
úhlem nejvýše 80° (měřeno od kolmice na konstrukci), a aby v prostupu nebylo
hrdlo potrubí (obr. 181, 182).
Obr. 181. Úprava prostupu svodného potrubí základem
1 – těsnění proti zásypu prostupu, 2 – písek.
Obr. 182. Prostup svodu
základem
Odpadní potrubí se převádí do potrubí svodného pomocí patečních kolen, přičemž se provádí i potřebné zvětšení DN a přechod z materiálu odpadu na kameninu svodu (obr. 183).
Vedlejší svodné potrubí lze připojit na hlavní jen jednoduchými odbočkami
s úhlem připojení 45 a 60° (obr. 184). Na svodech se nesmějí používat dvojité
odbočky.
Hloubka uložení svodu v zemi se určuje podle druhu provozu a podle situace,
kde je svod veden. Nejmenší krycí hloubka (vždy k vrchní hraně potrubí) uvnitř
budovy je 0,2 m u potrubí litinového a 0,3 m u potrubí kameninového a z PVC.
Mimo objekt musí být svod uložen nejméně 1 m pod povrchem terénu. Vrstvu
nadloží lze snížit až o 0,2 m, jestliže potrubím odtékají odpadní vody s trvale
vyšší teplotou nebo je potrubí tepelně izolováno anebo je délka potrubí menší
než 5 m (např. mezi budovou a žumpou).
Obr. 183. Přechod odpadního potrubí do potrubí svodného
a – koleno s patkou, b – koleno přechodové s patkou, c – koleno s patkou s přechodem na kameninu
213
Obr.184. Příklady řešení svodů
Svodné potrubí z PVC, uložené v rýze se sklonem 10 % a větším, je třeba
u hrdla zabezpečit třmenem do betonových pražců, nebo obetonováním s plstěným obalem. Rovněž v místech změny směru a připojení vedlejšího svodného
potrubí je třeba toto potrubí z PVC v rýze zabezpečit proti posunutí.
V některých případech je zapotřebí svodné potrubí zavěsit pod strop nebo vést
po stěnách. Říkáme, že kanalizace je zavěšená. Pod strop se zavěšuje pomocí
závěsů, na stěny se připevňuje buď ocelovými háky nebo pomocí rozebíratelných objímek a třmenů (obr. 185).
Obr. 185. Upevnění potrubí
1 – na stropní závěs, 2 – pomocí háku, 3 – na konzolu
Důležité je, aby každá trouba nebo tvarovka v přímém úseku potrubí byla
zavěšena nebo připevněna ke zdi pod hrdlem. Při větším počtu tvarovek následujících za sebou se podchycení provádí pod hrdlem každé druhé tvarovky.
Zavěšené potrubí z PVC se podchycuje i mezi hrdly trub ve vzdálenosti rovné
nejvýše 10ti násobku jejich většího průměru.
Pro čištění svodného potrubí uvnitř budovy instalujeme na potrubí čisticí tvarovky, které se umísťují:
214
Tabulka 23. Největší vzdálenosti mezi čisticími tvarovkami na svodném potrubí
Druhy vod
ve svodném potrubí
Splaškové, splaškové a dešťové
Dešťové
Světlost potrubí
mm
Největší vzdálenost mezi
čistícími tvarovkami
m
< 100
100 až 200
100 až 200
12
18
25
Poznámka – Největší vzdálenost mezi čisticími otvory na potrubí větších světlostí než je
200 mm se určí podle místních podmínek (typ čistícího zařízení apod.)
– v závislosti na druhu odpadní vody a světlosti potrubí na jeho přímých
úsecích podle tab. 23,
– před změnou směru splaškového svodného potrubí při použití 45stupňových
a vícestupňových kolen,
– před zmenšením sklonu svodného potrubí,
– v místech se zvýšenou možností ucpání potrubí (u spojů více svodných
potrubí apod.).
Obr. 186. Vnitřní revizní (čistící) šachta
1 – ocelový poklop, 2 – stupadla
Pro čištění svodného potrubí uloženého v zemi se čisticí kusy instalují
v revizních a čisticích šachtách (obr. 186). V těchto šachtách nesmí být umístěno žádné jiné potrubí nebo zařízení. Hlavní domovní čistící šachta se zřizuje
před nebo za vyústěním hlavního svodného potrubí z objektu.
215
Rozměry revizních nebo čistících šachet se řídí podle hloubky svodného
potrubí v zemi a musí být:
– při hloubce dna do 0,75 m – 0,6 m × 0,9 m,
– při větší hloubce než 0, 75 m – 0, 8 m × 1,0 m nebo ∅ 1 m.
Dno šachty se upraví se sklonem k otvoru čisticí tvarovky.
Každá revizní šachta je opatřena poklopem, jehož rozměr je:
– při hloubce šachty do 1,9 m – 0,6 m × 0,9 m,
– při hloubce šachty přes 1,9 m – 0,6 × 0,6 m nebo ∅ 0,6 m.
Tam, kde se předpokládá pohyb dopravních prostředků, se musí použít
poklop, který odpovídá provozním podmínkám. Stupačky i poklopy musí být
trvale chráněny proti korozi. Nejmenší světlá výška místnosti nad poklopem
musí být 1,6 m.
Obr. 187. Spojování potrubí
A – trouby z PVC, B – betonové trouby, C – litinové trouby, D – kameninové trouby
1 – pryžový těsnící kroužek, 2 – cementová malta nebo asfaltový tmel, 3 – provazec impregnovaný,
4 – provazec suchý, 5 – hliníková vata, 6 – asfaltová zálivka
Spoje trub musí být trvale vodotěsné, plynotěsné, pružné a musí mít stejnou
trvanlivost jako spojovaný materiál. Způsob spojování je závislý na tvaru hrdel
a konců trub a do jisté míry na materiálu potrubí. Příklady spojů jsou na obr. 187
Hladké novodurové trubky pro připojovací potrubí se spojují lepením.
Světlost svodného potrubí závisí na množství odváděné vody. Odvádíme-li
svodným potrubím samostatně vody splaškové a samostatně vody dešťové, stanovíme výpočtový průtok odpadních vod Qs pro vody splaškové a posoudíme
a Qd pro vody dešťové a posoudíme.
Svodné potrubí, které odvádí splaškové a dešťové vody společně, se dimenzuje na návrhový průtok Qs,d v 1 s–1
Qs,d = 0,33 Qs + Qd
Je-li Qs,d < Qs, dimenzuje se potrubí na průtok Qs.
Průtočná rychlost odpadních vod může být od 0,7 do 5 m s–1.
Navrženou světlost posoudíme podle tab. 24, 25, 26.
216
217
0,00129
0,00158
0,00182
0,00204
0,00223
0,00241
0,00258
0,00274
0,00289
0,00316
0,00342
0,00365
0,00388
0,00409
0,00428
0,00448
0,00466
0,0048
0,00501
1,0
1,5
2,0
2,5
3,0
3,5
4,0
4,5
5,0
6,0
7,0
8,0
9,0
10,0
11,0
12,0
13,0
14,0
15,0
70
0,51868
0,63598
0,73487
0,82199
0,90076
0,97320
1,04062
1,10394
1,16383
1,27523
1,37767
1,47302
1,56258
1,64728
1,72785
1,80483
1,87866
1,94970
2,01825
v
0,00406
0,00498
0,00575
0,00643
0,00705
0,00762
0,00815
0,00864
0,00911
0,00998
0,01078
0,01153
0,01223
0,01289
0,01352
0,01412
0,01470
0,01526
0,01579
Q
100
0,69207
0,84839
0,98018
1,09630
1,20127
1,29780
1,38766
1,47205
1,55187
1,70033
1,83685
1,96392
2,08327
2,19615
2,30352
2,40611
2,50450
2,59918
2,69053
v
0,00737
0,00903
0,01044
0,01167
0,01279
0,01382
0,01477
0,01567
0,01652
0,01810
0,01955
0,02090
0,02218
0,02338
0,02452
0,02561
0,02666
0,02767
0,02864
Q
Q = objemový průtok (m3s–1), v - průtoková rychlost (ms–1) při plnění 0,7
Q
Sklon
potrubí %
Tabulka 24. Kanalizační potrubí kameninové Q a v
125
0,80350
0,98490
1,13784
1,27257
1,39439
1,50640
1,61067
1,70860
1,80122
1,97349
2,13191
2,27937
2,41786
2,54885
2,67344
2,79248
2,90666
3,01652
3,12253
v
0,01199
0,01469
0,01697
0,01898
0,02080
0,02247
0,02403
0,02549
0,02687
0,02944
0,03180
0,03400
0,0360b
0,03802
0,03988
0,04165
0,04335
0,04499
0,04657
Q
150
0,90771
1,11256
1,28526
1,43741
1,57496
1,70146
1,81920
1,92979
2,03438
2,22892
2,40781
2,57433
2,73072
2,87864
3,01933
3,15376
3,28269
3,40675
3,52646
v
0,02583
0,03166
0,03657
0,04090
0,04481
0,04841
0,05176
0,05490
0,05788
0,06341
0,06850
0,07323
0,07768
0,08189
0,08589
0,08972
0,09338
0,09691
0,10032
Q
200
1,10022
1,34838
1,55759
1,74191
1,90855
2,06179
2,20443
2,33839
2,46510
2,70076
2,91748
3,11920
3,30865
3,48785
3,65828
3,82113
3,97732
4,12761
4,27263
v
218
0,00131
0,00161
0,00186
0,00208
0,00228
0,00247
0,00264
0,00280
0;00295
0,00323
0,00349
0,00373
0,00396
0,00418
0,00438
0,00458
0,00476
0,00494
0,00512
1,0
1,5
2,0
2,5
3,0
3,5
4,0
4,5
5,0
6,0
7,0
8,0
9,0
10,0
11,0
12,0
13,0
14,0
15,0
70
0,52988
0,64981
0,75093
0,84001
0,92055
0;99462
1,06355
1,12830
1,18954
1,30345
1,40819
1,50569
1,59726
1,68387
1,76625
1,84496
1,92045
1,99309
2,06318
v
0,00415
0,00509
0,00588
0,00658
0,00721
0,00779
0,00833
0,00883
0,00931
0,01020
0,01102
0,01178
0,01250
0,01318
0,01382
0,01444
0,01503
0,01560
0,01614
Q
100
0,70713
0,86697
1,00173
1,12045
1,22779
1,32649
1,41837
1,50466
1,58627
1,73807
1,87767
2,00760
2,12963
2,24505
2,35484
2,45974
2,56034
2,65715
2,75056
v
0,00753
0,00923
0,01067
0,01193
0,01307
0,01412
0,01510
0,01602
0,01689
0,01850
0,01999
0,02137
0,02267
0,02390
0,02507
0,02618
0,02725
0,02828
0,02928
Q
125
Q = objemový průtok (m3s–1), v – průtoková rychlost (ms–1) při plnění 0,7
Q
Sklon
potrubí %
Tabulka 25. Kanalizační potrubí litinové Q a v
0,82105
1,00653
1,16291
1,30067
1,42523
1,53977
1,64638
1,74651
1,84122
2,01736
2,17935
2,33012
2,47173
2,60567
2,73306
2,85478
2,97153
3,08386
3,19226
v
0,01225
0,01502
0,01735
0,01940
0,02126
0,02297
0,02456
0,02605
0,02746
0,03009
0,03251
0,03476
0,03687
0,03887
0,04077
0,04258
0,04432
0,04600
0,04761
Q
150
0,92759
1,13704
1,31363
1,46920
1,60985
1,73920
1,85959
1,97266
2,07961
2,27852
2,46144
2,63170
2,79161
2,94286
3,08672
3,22417
3,35600
3,48286
3,60526
v
0,02640
0,03236
0,03738
0,04180
0,04581
0,04948
0,05291
0,05612
0,05917
0,06482
0,07003
0,07487
0,07942
0,08372
0,08781
0,09172
0,09547
0,09908
0,10256
Q
200
1,12440
1,37814
1,59206
1,78053
1,95092
2,10761
2,25345
2,39043
2,51999
2,76096
2,98255
3,18880
3,38252
3,56575
3,74002
3,90653
4,06624
4,21991
4,36819
v
219
0,00205
0,00252
0,00291
0,00326
0,00358
0,00387
0,00414
0,00439
0,00463
0,00508
0,00549
0,00586
0,00623
0,00657
0,00690
0,00721
0,00750
0,00779
0,00806
1,0
1,5
2,0
2,5
3,0
3,5
4,0
4,5
5,0
6,0
7,0
8,0
9,0
10;0
11,0
12,0
13,0
14,0
15,0
0,68422
0,84135
0,97386
1,09064
1,19622
1,29333
1,38372
1,46862
1,54893
1,69830
1,83567
1,96353
2,08363
2,19722
2,30527
2,40850
2,50752
2,60280
2,69473
v
0,00341
0,00419
0,00485
0,00543
0,00596
0,00644
0,00689
0,00731
0,00771
0,00846
0,00914
0,00978
0,01037
0,01094
0,01148
0,01199
0,01248
0,01296
0,01342
Q
v
0,77858
0,95697
1,10747
1,24009
1,36001
1,47029
1,57294
1,66936
1,76056
1,93019
2,08619
2,23140
2,36778
2,49677
2,61947
2,73670
2,84915
2,95734
3,06174
90 × 1,8
0,00560
0,00688
0,00797
0,00892
0,00978
0,01057
0,01131
0,01200
0,01266
0,01388
0,01500
0,01604
0,01702
0,01795
0,01883
0,01967
0,02048
0,02126
0,02201
Q
v
0,88242
1,08446
1,25479
1,40488
1,54058
1,66538
1,78155
1,89066
1,99386
2,18582
2,36235
2,52666
2,68099
2,82697
2,96581
3,09847
3,22571
3,34815
3,46628
110 × 3
Q = objemový průtok (m3s–1), v – průtoková rychlost (ms–1) při plnění 0,7
Q
Sklon
potrubí %
75 × 1,8
Tabulka 26. Kanalizační potrubí z PVC – Q a v
0,01077
0,01324
0,01531
0,01714
0,01879
0,02031
0,02173
0,02306
0,02432
0,02666
0,02881
0,03081
0,03269
0,03447
0;03616
0,03778
0,03933
0,04082
0,04226
Q
1,04087
1,27865
1,47916
1,65583
1,81557
1,96248
2,09921
2,22765
2,34913
2,57507
2,78286
2,97626
3,15791
3,32973
3,49315
3,64929
3,79906
3,94317
4,08222
v
140 × 3,6
0,01552
0,01906
0,02204
0,02467
0,02705
0,02924
0,03128
0,03319
0,03500
0,03836
0,04146
0,04434
0,04704
0,04960
0,05203
0,05436
0,05659
0,05874
0,06081
Q
1,14115
1,40159
1,62119
1,81469
1,98963
2,15052
2,30028
2,44094
2,57398
2,82143
3,04900
3,26081
3,45975
3,64792
3,82689
3,99790
4,16191
4,31974
4,47202
v
160 × 3,9
0,02816
0,03458
0,03999
0,04475
0,04906
0,05303
0,05672
0,06018
0,06346
0,06956
0,07516
0,08038
0,08528
0,08992
0,09433
0,09854
0,10258
0,10647
0,11022
Q
1,32611
1,62831
1,88311
2,10763
2,31061
2,49728
2,67104
2,83424
2,98860
3,27570
3,53972
3,78547
4,01629
4,23460
4,44225
4,64066
4,83095
5,01407
5,19074
v
200 × 4,9
Nejmenší světlost svodného potrubí je DN 70. Potrubí uložené v zemi a potrubí, které odvádí splašky s tuky od velkokuchyňských zařízení, musí mít
nejmenší světlost DN 100. Svodné potrubí, které odvádí splašky od záchodových mís a výlevek s odtokem DN 100, musí mít nejmenší světlost DN 125.
8.2.5
Příslušenství kanalizace
Podlahové vpusti
Pod každým výtokem vody v objektu (mimo požární hydranty), pod kterým není
zařizovací předmět, musí být instalována vpusť (obr. 188), nebo musí být zabezpečeno jiné spolehlivé odvádění vody. Vpusť musí být osazena tak, aby bylo
zabezpečeno její spolehlivé spojení s vodotěsnou izolací podlahy.
Obr. 188. Litinová podlahová vpusť
DN 100
Obr. 189. Dvorní kameninová vpusť
DN 300
1 – kameninová vpusť, 2 – nástavec,
3 – koš na zachycení hrubých nečistot,
4 – litinová mříž
Podlahové vpusti je třeba osadit:
– v místech, kde se vyžaduje mokré čištění podlahy (místnosti pro shromažďování tuhých domovních odpadků, kotelny apod.),
– v prostorech, kde jsou instalovány zásobní nádrže (ohřívače teplé vody,
výměníky apod.),
– ve velkokuchyňských provozech.
Podlahové vpustí se nesmí osazovat v místnostech, kde:
– není zabezpečeno trvalé doplňování zápachové uzávěrky vodou (sklady,
sklepy apod.),
220
– je vzhledem k bezpečnostním předpisům vyloučeno vodu v zápachových
uzávěrkách doplňovat (prostory s elektrickým zařízením, které jsou chráněny
stabilním hasicím zařízením apod.),
– je možné zamrznutí zápachové uzávěrky.
Přes průtočnou vpusť může být vedeno připojovací potrubí od jedné vany,
anebo vany s umyvadlem. Uvedené zařizovací předměty a vpusť musí být
v jedné místnosti.
Dvory a jiné plochy, které se v nevyhnutelných případech odkanalizují do
vnitřní kanalizace, je třeba odvodnit dvorními vpustmi (obr. 189).
Při dodržení nejmenšího sklonu potrubí od vpusti je možné dvorní vpustí
s vtokovou mříží profilu 300 mm a odtokovým potrubím DN 100 odvodnit plochu 150 m2. Stejná vpusť při odtokovém potrubí DN 125 odvodní 275 m2 a při
DN 150 až 450 m2.
Přečerpávání vod z níže položených místností
V případech, kdy nelze odvodnit zařizovací předměty z níže položených míst
samospádem do veřejné kanalizace, zřizuje se pro odpadní vody od těchto
zařizovacích předmětů sběrná jímka a odpadní vody se přečerpávají. Výtlačné
potrubí čerpacího zařízení odpadních vod musí být vyvedeno 0,5 m nad
nejvyšší hladinu vzduté vody.
Velikost jímky se volí podle množství přitékající vody a časového rozpětí.
U malých zařízení a kde jsou pouze čisté odpadní vody, např. u kotelen, volí se
velikost jímky o rozměrech 0,6 × 0,6 m × 0,6 m, nebo 0,9 × 0,9 × 0,9 m.
Obr. 190. Přečerpávání odpadní vody ručním čerpadlem
1 – ruční čerpadlo, 2 – sací potrubí, 3 – výtlačné potrubí,
4 – uzavírací ventil, 5 – odbočka pro případné zalití čerpadla,
6 – redukce, 7 – vnitřní kanalizace, 8 – sběrná jímka, 9 – litinová
podlahová vpusť, 10 – zápachová uzávěrka
221
Obr. 191. Přečerpávání odpadních vod odstředivým čerpadlem
1 – svodné kanalizační potrubí, 2 – odstředivé
samonasávací horizontální čerpadlo, 3 – sací
potrubí, 4 – výtlačné potrubí, 5 – vnitřní kanalizace, 6 – odvětrávací potrubí
Obr. 192. Schéma samočinného
plovákového spínače
1 – sběrná kalová jímka, 2 – plovákový spínač, 3 – závaží, 4 – plovák,
5 – lano, 6 – kladka
V těchto případech jde převážně o nárazové, a ne trvalé přečerpávání. Z tohoto důvodu lze pro přečerpávání použít ruční čerpadlo buď křídlové nebo pístové (obr. 190). U větších kotelen nebo předávacích stanic se používá kombinace
čerpadel. Ruční čerpadlo zůstává jako rezerva a pro hlavní přečerpávání se instaluje automaticky zapínané elektrické čerpadlo (obr. 191).
V případě, že jde o čisté odpadní vody, není zapotřebí opatřovat vtok odpadní vody česlemi.
Elektrická čerpadla se zpravidla spouštějí pomocí samočinného plovákového
spínání (obr. 192).
Malé sběrné jímky pro čisté odpadní vody se zřizují přímo v kotelně nebo
v přilehlé strojovně poblíž místa, kde se předpokládá vypouštění vody z topných
systémů, ohřívačů teplé užitkové vody apod.
V některých případech je zapotřebí vést do sběrné jímky splaškové odpadní
vody z celého podzemního podlaží, např. z prádelny, záchodů a jiných zařízení.
Velikost sběrné jímky se určuje výpočtem podle počtu zařízení, předpokládané
spotřeby vody a časového rozpětí, kdy jsou všechna uvažovaná zařízení
v provozu.
222
Objem jímky nemá být příliš velký, aby přestávky v provozu čerpadla nebyly
delší než 24 hodin. Při delší přestávce by bylo nebezpečí, že odpadní vody
a sedimenty v jímce začnou hnít. Užitný objem sběrné jímky se navrhuje asi pro
60 % vypočteného množství přitékajících odpadních vod během 24 hodin.
Zpravidla se navrhují dvě odstředivá elektrická čerpadla, kdy jedno z nich
zůstává jako rezerva.
Stavební provedení jímky musí zaručovat naprostou nepropustnost, neprodyšnost, snadnou obsluhu a dobrou možnost čištění. Prostor jímky je přístupný
dvěma otvory 0,6 × 0,6 m ve stropě, s dobře přiléhajícími a těsnícími ocelovými poklopy.
Pro rozviřování sedimentu usazeného na dně jímky a pro umývání stěn se
v místnosti přečerpávací stanice zřizuje výtokový ventil DN 25 se šroubením na
hadici.
8.2.6
Ochrana kanalizace před nežádoucími látkami,
lapáky
Ochrana proti pronikání písku a hlinitých kalů
Tomuto účelu slouží např. lapáky střešních splavenin u vnějších dešťových odpadů střech, kalníky u dvorních a uličních vpustí, usazovací prostory lapáků
pohonných hmot a olejů a k tomuto účelu zvlášť navrhované usazovací jímky.
L a p a č e t u k u ( o b r. 1 9 3 )
Při hromadném vyvařování obědů v restauračních velkokuchyních, nemocnicích
a všech ostatních provozech, kde se pracuje s tuky, vznikají kromě normálních
splaškových vod i odpadní vody s větším obsahem tuku.
Obr. 193. Odlučovač tuků LAPOL
1 – ocelový dvojitý poklop, 2 – ocelový poklop, 3 – koš na hrubé odpadky, 4 – svodné potrubí,
5 – výtok, 6 – odvětrávací potrubí
223
Odpadní vody s obsahem tuku se nesmějí svádět do jednotné vnitřní kanalizace bez předchozího zachycení mastnost a tuků. Vzniklo by nebezpečí častého
ucpání potrubí.
K odloučení mastnot a tuků z odpadních vod se zřizují dostatečně velké lapače tuku. Jejich velikost se určuje podle počtu vyvařovaných jídel.
Lapače tuku nesmějí být osazeny přímo v provozních místnostech. Zpravidla
se osazují mimo objekt do terénu, aby k nim byl snadný příjezd nebo přístup při
vybírání vyloučeného a usazeného tuku. Pokud je lapač osazen v budově, musí
být v místnosti, kde je osazen, instalována podlahová vpusť a výtok studené
a teplé vody. Za lapačem tuku musí být osazen čisticí kus pro odběr vzorků
odpadní vody.
Stavebně se lapač dělá z betonového zdiva. Lapač i výtoková komora jsou
opatřeny ocelovými poklopy osazenými do těsnící drážky. Prostor nad usazujícím se tukem musí být řádně odvětrán. Odvětrávací trouby se vyvádí nad nejbližší střechu.
Lapač škrobu
Lapače škrobu se umisťují k zařízením na škrabání brambor a přípravu zeleniny
do připojovacího nebo svodného potrubí. Při výběru strojů je třeba dát přednost
technologickým zařízením se zabudovanými lapáky škrobu.
Lapáky pohonných hmot a olejů
Prostory garáží, opraven a servisních stanic, v nichž se opravují, popř. myjí
motorová vozidla, nesmějí být nikdy připojeny přímo na veřejnou kanalizaci.
Pro umývárny nebo vymezené plochy, kde se skladují minerální oleje nebo
benzin, se zřizuje samostatná kanalizace opatřená lapákem pohonných hmot
a olejů (obr. 194) příslušné velikosti.
Obr. 194. Odlučovač benzinu a olejů
1 – poklop, 2 – železobetonové desky,
3 – přítok, 4 – odtok, 5 – norná stěna,
6 – odvětrávací potrubí
224
Lapák pohonných hmot a olejů se dělá z betonového zdiva a má pouze sběrnou kalovou jímku s nornou přepážkou před vtokem. Vtokové koleno tvoří zároveň zápachovou uzávěrku.
Ochrana před průmyslovými odpadními vodami
Průmyslové odpadní vody velmi často obsahuji látky, které porušují hmoty trub
a spojů potrubí a stok. Zneškodnění těchto vod před vypuštěním do kanalizace
je nutno řešit ve spolupráci s chemiky – např. zneškodnění kyselin lze provést
v rozřeďovači kyselin, kde je třeba určit vhodnou neutralizační náplň (obr. 195).
V závodech chemického průmyslu je pro usnadnění odvádění a čistění chemicky znečištěných vod zřizována tzv. chemická kanalizace.
Obr. 195. Rozřeďovač kyselin
1 – přítok, 2 – odtok, 3 – kyselinovzdorný obklad, 4, 5 – poklop, 6 – skrápěcí deska, 7 – neutralizační náplň, 8 – dubový rošt, 9 – hlídač odkyselení
Ochrana před vodami ze zdravotnických zařízení
Odpadní vody ze zdravotnických zařízení, obsahující choroboplodné zárodky,
musí být před vypuštěním do kanalizace dezinfikovány. K dezinfekci těchto
odpadních vod se používá nejvíce chlorace, kterou se dosahuje až 95–99%
odstranění choroboplodných zárodků. Chlorací se současně odstraňují i pachy.
Přidání chloru nebo jeho sloučenin musí být přesně dávkováno. Chlorace se
většinou provádí v nádržích.
225
8.2.7
Žumpy a domovní čistírny odpadních vod
Ž u m p y ( o b r. 1 9 6 )
Žumpy jsou zařízení, která slouží pro shromažďování splaškových vod zředěných nebo nezředěných. Navrhujeme je tam, kde není jakákoliv veřejná kanalizace, a tam, kde nelze navrhnout a realizovat žádné zařízení na čistění a likvidaci splaškových odpadních vod.
Obr. 196. Příklad stavebního řešení žumpy
1 – železobeton B20, 2 – betonová mazanina, 3 – cementový potěr, 4 – podkladní beton,
5 – železobetonové stropní desky, 6 – litinový poklop, 7 – čerpací prohlubeň, 8 – přítokové potrubí,
9 – izolační nátěr
Do žump se nesmějí přivádět dešťové vody ze střech, komunikací, zpevněných ploch apod.
Velikost žumpy je dána potřebným objemem akumulačního prostoru (výška
akumulačního prostoru se uvažuje ode dna žumpy k výpočtové hladině, nejvýše
však ke spodní hraně přívodního potrubí a respektováním zásad pro stavební
úpravy žumpy.
226
Tabulka 27. Specifické průměrné denní spotřeby vody q
Druh bytu a jeho vybavení
Specifická průměrná
denní spotřeba vody q
v 1/(obyv. d)
byt s výtokem vody, WC, koupelnou a ústřední přípravou
teplé vody
100 až 150
byt s výtokem vody, WC, koupelnou a lokální přípravou teplé
vody
80 až 110
byt s výtokem vody, WC, koupelnou se sprchovým koutem
nebo veřejné ubytovací a stravovací zařízení
byt s výtokem vody, WC, bez koupelny
60 až 100
40 až 80
byt nepřipojený na vodovod, s odběrem vody z uličních
stojanů nebo byt v nájemním době se společným WC a
1 výtokem vody v poschodí
20 až 60
Poznámka – V návrhu se doporučuje přihlédnout i k případnému výhledovému zlepšení
vybavení bytů zvyšujícímu spotřebu vody
Objem akumulačního prostoru žumpy V v litrech pro splaškové odpadní vody
se vypočte z rovnice:
V=nqt
kde n je počet napojených obyvatel
q
specifická denní spotřeba vody v l (obyv./den)
t
časový interval vyprazdňování žumpy ve dnech
Specifická průměrná denní spotřeba vody q pro individuální odběratele se
stanovuje na základě místních podmínek a průzkumu, odborným odhadem, nebo
podle tabulky 27.
Pro nesplachovaný WC lze uvažovat s akumulačním prostorem žumpy 0,5 m3
na jednoho obyvatele a rok.
Žumpa se umisťuje tak, aby k ní byl snadný přístup nebo příjezd. Mezi vnější stěnou žumpy a vnější stěnou budovy má být vzdálenost nejméně 1,0 m.
Nejmenší vzdálenost žumpy od studní pro zásobování vodou je:
– 5 metrů od domovních studní v málo propustné zemině,
– 12 metrů od domovních studní v propustné zemině,
– 12 metrů od veřejných studní v málo propustné zemině,
– 30 metrů od veřejných studní v propustné zemině.
Konstrukce žumpy musí odolávat předpokládanému zatížení. Dno i stěny
musí být vodotěsné, strop neprodyšný a únosný a musí být nejméně 0,3 m nad
výpočtovou hladinou.
227
Prostor žumpy má být odvětrán přítokovým potrubím nebo samostatným
větracím potrubím o nejmenší DN 100.
Vstupní otvor s nejmenším rozměrem 0,6 × 0,6 m, krytý litinovým poklopem,
je nutno umístit nad, nebo poblíž zaústění přívodního potrubí a pokud možno
tak, aby osa potrubí směřovala mimo vstupní otvor.
Pro dokonalé vyčerpání obsahu žumpy má být ve dně pod vstupním otvorem
čerpací prohlubeň (hloubka nejméně 0,1 m). Sklon dna k prohlubni má být
nejméně 2%. V agresivních zeminách a podzemních vodách se doporučuje opatřit žumpu jílovým obalem nebo vhodnou izolací.
Domovní čistírny odpadních vod
U středně velkých objektů, kde je vodovod, ale kde není veřejná splašková kanalizace, se pro předčištění splaškových vod budují tzv. malé čistírny, tj. prosté
nebo biologické septiky, v nichž usazování a vyhnívání kalu probíhá v jednom
zařízení. Protékající voda je v přímém styku s vyhnívajícím kalem (obr. 197).
Obr. 197. Biologický septik
1 – svodné potrubí, 2 – odtokové potrubí, 3 – cementová zálivka, 4 – norná stěna, 5 – dělící příčka
s otvory, 6 – stropní deska, 7 – litinový poklop
Předčištěné odpadní vody mohou být vypouštěny za souhlasu správy kanalizace do veřejné kanalizace pro srážkovou vodu, do rybníků, vodních toků, popř.
do drenážních podmoků. Pro dokonalejší vyčištění odpadních vod se za septik
osazuje biologický filtr (obr. 198).
Jestliže septik nestačí pro daný počet osob, navrhuje se pro čištění odpadních
vod štěrbinová nádrž.
Nádrž tvoří jeden stavební objekt, který je rozdělen na usazovací prostor, jímž
protékají odpadní vody, a na vyhnívací prostor, do něhož klesají nečistoty.
228
Stěny usazovacího prostoru musí být hladké a v takovém sklonu, aby kal
volně sklouzával do nejnižšího místa, v němž je štěrbina vyúsťující do vyhnívajícího prostoru (obr. 199).
Obr. 198. Schéma zapojení malých čistíren
1 – biologický septik, 2 – drenážní podmok,
3 – štěrbinová nádrž, 5 – biologický filtr,
4 – prostý septik
Obr. 199. Štěrbinová nádrž
A – usazovací žlab, B – vyhnívací prostor, C – česlo
1 – přítok odpadní vody, 2 – odtok vyčištěné vody, 3 – výpusť vyhnilého kalu
8.2.8
Zkouška vnitřní kanalizace
Zkoušku vykonávají pracovníci montážní firmy za dozoru pracovníka správy
kanalizace a za účasti investora nebo jeho zástupce.
Zkoušení vnitřní kanalizace se skládá:
a) z technické prohlídky,
b) ze zkoušky vodotěsnosti svodného potrubí,
c) ze zkoušky plynotěsnosti odpadního, připojovacího a větracího potrubí.
Do doby vykonání technické prohlídky a zkoušky vodotěsnosti a plynotěsnosti se musí ponechat potrubí určené k prohlídce a zkoušce přístupné a očištěné (nezakryté, nezasypané a nezazděné) a to tak, aby spoje byly v plném rozsa229
hu dostupné. Zkouška se provádí po jednotlivých samostatných částech, nebo
vcelku. Z technické prohlídky, zkoušky vodotěsnosti a plynotěsnosti se provede
záznam.
Zkouška vodotěsnosti svodného potrubí se provádí vodou bez mechanických
nečistot. Před započetím zkoušky se svody plní vodou tak, aby se všechen
vzduch z potrubí volně vytlačil a aby se dosáhl tlak potřebný pro vlastní zkoušku daného úseku.
Mezi naplněním potrubí a vlastní zkouškou vodotěsnosti musí uplynout přiměřený čas, aby se teplota a vlhkost potrubí ustálily, stěny potrubí dočasně
nasákly vodou a aby všechen vzduch měl možnost uniknout.
Tento čas je pro:
a) kameninové potrubí 2 hodiny,
b) litinové potrubí 1 hodina,
c) potrubí z plastů a ocelové potrubí 0,5 hodiny.
Po uplynutí času se provede prohlídka, při které se zjišťuje, zda nedochází
k viditelnému úniku vody (odkapávání apod.). Vodotěsnost svodného potrubí se
zkouší vodou přetlakem nejméně 3 kPa, nejvíce 50 kPa.
Zkouška vodotěsnosti trvá jednu hodinu. Během této doby se sleduje úroveň
hladiny vody a její případné dolévání se měří. Vodotěsnost svodného potrubí je
vyhovující, jestliže únik vody vztahující se na 10 m2 vnitřní plochy potrubí
nepřesahuje 0,5 1 h–1. Při negativním výsledku zkoušky je nutné zkoušku
vodotěsnosti po odstranění závad opakovat.
Zkouška plynotěsnosti se může provádět po osazení zařizovacích předmětů
a napuštění zápachových uzávěrek vodou. Odpadní potrubí se v nejnižších místech čisticích trub dočasně utěsní. Větrací potrubí zůstane dočasně otevřené až
do začátku unikání zkušebního plynu.
Zkouška se provádí zdravotně nezávadným, nejedovatým, nevýbušným,
nehořlavým, ale zapáchajícím, nebo barevným plynem, anebo směsí plynů. Na
nejníže položenou čisticí tvarovku odpadního potrubí osadíme zkušební víko
s plnicím kohoutem a mikromanometrem. Plnicím kohoutem se napouští zkušební plyn z tlakové nádoby nebo kompresorem na přetlak 0,4 kPa při utěsněném větracím potrubí.
Zkouška plynotěsnosti je vyhovující, jestliže v celém objektu po 0,5 hodině
od naplnění potrubí plynem není cítit nebo vidět přítomnost zkušebního plynu.
8.3
VNITŘNÍ VODOVOD
Vnitřní vodovod může být jednotný, nebo v objektech s velkou potřebou vody
dělený, tj. samostatný pro pitnou vodu a samostatný pro užitkovou nebo provozní vodu. Tyto vodovody nesmějí být mezi sebou propojeny.
230
Vnitřní vodovod je zásobován vodou z veřejného vodovodu nebo z domácí
vodárny s vlastní studnou a čerpadlem. Ani v tomto případě, kdy jde o pitnou
vodu, nesmí se tyto vodovody vzájemně propojovat.
Vnitřní vodovod tvoří soustava vodovodních potrubí v objektu (obr. 200) za
vodovodní přípojkou a vodoměrem. Voda je dodávána ke všem výtokům u zařizovacích předmětů, které mají zajištěný odtok do kanalizace.
Obr. 200. Schéma vnitřního vodovodu
1 – vodovodní přípojka, 2 – uzavírací ventil před vodoměrem, 3 – vodoměr, 4 – nástavec, 5 – redukce, 6 – uzavírací ventil s odvodněním, 7 – vnitřní rozvod studené vody, 8 – uzavírací ventil s odvodněním před stoupačkou, 9 – zpětný ventil, 10 – přivzdušovací a odvzdušovací ventil, 11 – přepad od
ventilu PO
231
8.3.1
Vo d o v o d n í p ř í p o j k a ( o b r. 2 0 1 , 2 0 2 )
Vodovodní přípojka spojuje rozvodnou síť veřejného vodovodu s vnitřním vodovodem budovy, objektu nebo provozu. Je to část vodovodního potrubí od
rozváděcího potrubí po hlavní uzávěr vnitřního vodovodu, který je umístěn za
vodoměrem. Veřejná část přípojky je součástí veřejného vodovodu.
Obr. 201. Vodovodní přípojka s vodoměrem umístěným v objektu
1 – přípojkový uzávěr (navrtávka), 2 – uzávěr před vodoměrem, 3 – zmenšení DN, 4 – potrubí
o délce 6 × DN, 5 – vodoměr, 6 – montážní kus v délce vodoměru, 7 – zvětšení DN, 8 – hlavní
uzávěr vnitřního vodovodu, 9 – zpětný ventil, 10 – vypouštěcí ventil, 11 – kontrolní výpusť
Obr. 202. Vodovodní přípojka s vodoměrem umístěným ve vodoměrné šachtě
1 – přípojkový uzávěr (navrtávka), 2 – uzávěr před vodoměrem, 3 – hlavní uzávěr vnitřního
vodovodu, 4 – hlavní uzávěr objektu, 5 – vypouštěcí ventil
232
Každá nemovitost má mít samostatnou přípojku. Při rozlehlých objektech je
možno počet přípojek zvětšit po dohodě se správou vodárny. Přípojka se má
položit kolmo k uliční čáře a nesmějí se na ní zřizovat žádné odbočky.
V místě, kde potrubí prostupuje zdivem nebo základy, se musí přípojka opatřit chráničkou (obr. 203) dobře utěsněnou na obou koncích. Uvnitř chráničky
nesmí být spoj potrubí. Sklon potrubí má být od budovy směrem k veřejnému
vodovodu minimálně 0,3%.
Vodovodní přípojka má mít v místě napojení na vodovodní řad uzávěr se
zákopovou soupravou. Poloha musí být označena orientační tabulkou. Kromě
tohoto hlavního přípojkového uzávěru se před vodoměrem navrhuje další uzávěr
umístěný ve společném prostoru s vodoměrem (v šachtě, v suterénu apod.),
který musí být zabezpečen proti neoprávněné manipulaci.
Obr. 203. Prostup vodovodního potrubí zdivem
s chráničkou
1 – vodovodní přípojka, 2 – chránič z azbestocementové
nebo ocelové trubky, 3 – těsnění z impregnovaného konopného provazce s asfaltovým tmelem, 4 – omítka
Na vodovodní přípojku se používají ocelové závitové trubky asfaltované jutované; potrubí z plastů a od DN 80 litinové tlakové hrdlové trouby a omezeně
ocelové hrdlové trouby uvnitř chráněné proti korozi parkerizací.
Celá vodovodní přípojka se navrhuje z jednoho druhu materiálu a u plastů
z jednoho kusu, pokud to celková délka přípojky umožňuje. Norma doporučuje
přednostně používat trubky z plastů a litiny.
Přípojka se ukládá do nezámrzné hloubky. Podle druhů zeminy činí krytí min.
1,2–1,5 m. Není-li tato hloubka splněna, chrání se potrubí proti zamrznutí tepelnou izolací.
Doporučené ochranné pásmo vodovodní přípojky je 2 m od osy potrubí na
obě strany. Nevztahuje se na tu část přípojky, která je v budově nebo v průchodě. V tomto ochranném pásmu je možné vykonávat stavební činnost jen se souhlasem provozovatele vodovodu a majitele přípojky.
233
8.3.2
Vo d o m ě r y
Na každé přípojce musí být instalován vodoměr. Vodoměr spolu s ostatními
předepsanými armaturami tvoří tzv. vodoměrovou (vodoměrnou) sestavu.
Uzávěr před vodoměrem se musí osadit tak, aby bylo možno vyměňovat
a kontrolovat vodoměr. Za hlavní uzávěr vnitřního vodovodu se osazuje výtoková (zkušební) armatura, pro kontrolu funkce zpětného ventilu. Za zpětným ventilem se ještě umísťuje výtok pro odvodnění potrubí (obr. 201).
Obr. 204. Umístění vodoměru v budově
a – řez, b – půdorys
K vodoměru musí být vždy volný přístup. Osazuje se v budovách podsklepených v suterénu, nejdále 2 m od obvodové zdi (potrubí nesmí být zakryté), na
suchém a větraném místě, nejméně 0,20 m a nejvíce 1,20 m nad podlahou
a nejméně 0,20 m od bočního zdiva (obr. 204). U budov nepodsklepených umisťujeme vodoměr v mělké šachtě, ve skřínce na zdi nebo ve výklenku o nejmenších rozměrech: výška 0,4 m, hloubka 0,3 m a délka 0,8 m.
Nelze-li vodoměr umístit do budovy, nebo je-li místo vstupu vodovodní přípojky do budovy vzdáleno od hranice nemovitosti více než 10 m, osazujeme
vodoměr do vodoměrné šachty (obr. 202). Šachta se umisťuje obvykle na neveřejném pozemku těsně u hranice s veřejným prostorem (obr. 205).
Vodoměrná šachta (komora) se vyzdívá z cihelného zdiva nebo z betonu.
Rozměry se navrhují podle velikosti vodoměrné sestavy. Doporučená nejmenší
šířka šachty je 0,90 m a nejmenší výška 1,60 m. Vstupní otvor šachty má být
nejméně 0,60 m × 0,60 m, krytý poklopem stejných rozměrů.
Vodoměrná šachta musí být zabezpečena proti vniknutí nečistot a podzemní
i povrchové vody, musí být odvětraná a bezpečně stále přístupná. Doporučuje se
234
Obr. 205. Umístění vodoměru ve vodoměrné komoře mimo objekt
šachtu odvodnit, ne však do kanalizace. Je-li to po stránce technické a ekonomické výhodné, je možné do vodoměrné šachty umístit i několik vodoměrů
(např. ve staré zástavbě na společných dvorech).
8.3.3
Rozvod vody v objektech
Vnitřní vodovod je v podstatě větevná síť, začínající hlavním uzávěrem ve
vodoměrné soustavě a končící výtokovými armaturami.
Rozvody vnitřního vodovodu se rozdělují na:
– ležaté potrubí,
– stoupací potrubí,
– připojovací potrubí.
Ležaté potrubí
je vedeno od vodovodní přípojky až k jednotlivým stoupacím potrubím (stoupačkám). Je uloženo ve sklonu min. 0,3 % a zpravidla je zavěšeno pod stropem
technického podlaží (podzemního podlaží). Opatřuje se tepelnou izolací a před
každou stoupačkou se osazuje uzávěr.
Stoupací potrubí
je vedeno v instalační šachtě, v drážkách nebo je volně uloženo na konstrukci.
Stoupací potrubí, vedené volně nebo v instalační šachtě, se opatřuje tepelnou
izolací, potrubí v drážkách se opatřuje izolací z plstěných pásů. Na nejvyšším
místě potrubí se doporučuje osadit PO ventil (přivzdušňovací a odvzdušňovací
ventil).
235
Připojovací potrubí
je část potrubí od stoupacího potrubí k výtokovým armaturám. Na připojovacím
potrubí pro každou bytovou nebo samostatnou účelovou jednotku musí být
umístěna uzavírací armatura, zpravidla ventil.
Zahradní výtoky a podobné výtoky nebo rozvody, které mohou zamrznout, se
musí opatřit uzávěry, na nejnižším místě s vypouštěcím zařízením.
Výtoky pro teplou vodu musejí být zřetelně označeny červenou barvou.
Výtoky pro studenou vodu se označují barvou modrou. Při pohledu na výtoky
vody má být výtok studené vody vpravo a teplé vody vlevo.
Při uspořádání výtoku teplé a studené vody nad sebou je výtok teplé vody
vždy níže.
8.3.4
Tr u b n í m a t e r i á l
Pro vnitřní vodovod se smí používat těchto trub a tvarovek:
a) litinové tlakové trouby hrdlové,
b) litinové tlakové trouby přírubové,
c) ocelové trubky závitové běžné,
d) ocelové svařované trubky přesné a závitové,
e) ocelové trubky bezešvé,
f) ocelové bezešvé trubky hrdlové k temování,
g) ocelové trubky hrdlové ke svařování,
h) měděné trubky kruhové,
i) mosazné trubky,
j) plastové trubky,
k) skleněné trubky,
l) olověné trubky s cínovou vložkou – pouze pro opravu potrubí z olověných
trubek.
Trubky se navzájem spojují spoji hrdlovými, přírubovými, fitinkami a tvarovkami, svařováním, letováním na tvrdo, popř. jinými speciálními spojkami.
Pro stoupací a připojovací potrubí v obytných budovách se nejčastěji používá
ocelového potrubí pozinkovaného, spojovaného na závit pomocí fitinků z temperované litiny. Rozšiřuje se podstatně i použití trubek z plastických hmot,
zejména polyetylénu (PE) pro studenou vodu, polypropylénu (PP) pro vodu
teplou. Spojování trub z plastických hmot je převážně svařováním nebo pomocí
speciálních spojek.
8.3.5
Armatury
Nedílnou součástí vnitřních rozvodů studené a teplé vody jsou uzavírací, výtokové, pojistné a zpětné armatury.
236
Uzavírací armatury mají umožnit uzavírání celého systému nebo jednotlivých
částí vnitřního rozvodu, a to z provozních důvodů, při opravách, při výměně těsnění nebo při vyřazení objektu z užívání.
Uzávěry se umisťují:
– před vodoměrem a za ním,
– na rozvodech pro jednotlivé sekce,
– na odbočkách pro svislé rozvody,
– pro jednotlivé samostatné celky (byty, umývárny),
– před zařizovacími předměty.
Obr. 206. Průchodní přímý ventil
Obr. 207. Průchodní ventil šikmý
Obr. 208. Šoupě
Obr. 209. Výtokový ventil
237
Na rozvodech studené vody se používají průchodní přímé ventily (obr. 206)
a pro rozvody teplé vody se používají průchodní šikmé ventily (obr. 207).
U obou těchto druhů je možno do nálitku se závitem namontovat odvodňovací
ventilek. Na rozvodech teplé vody se též používají klínová šoupátka (obr. 208).
Tyto armatury se vyrábějí ve stejných dimenzích, jako jmenovité světlosti ocelových trubek.
V příslušných katalozích armatur jsou uvedeny ještě další typy, které se
používají na rozvodech vody.
Z výtokových armatur se nejčastěji používají výtokový ventil (obr. 209),
stojánkový ventil (obr. 210), dřezová a umyvadlová baterie s otočným ramenem
(obr. 211). Dále se používají výtokové ventily se šroubením na hadici, výtokové
ventily s otočným ramenem, sprchové baterie s pevnou sprchou, vanové baterie
s ruční sprchou, různé laboratorní výtoky a další. U splachovacích klozetových
nádržek, popř. i jiných nádrží, se používá plovákový ventil, který slouží k samočinnému doplňování vody.
Obr. 210. Výtokový ventil stojánkový
238
Obr. 211. Baterie dřezová s otočným ramenem
Zpětný ventil (obr. 212) dovoluje průtok vody pouze v jednom směru a jako
pojišťovací armatura se používá přímý pružinový pojistný ventil (obr. 213).
Přivzdušňovací a odvzdušňovací ventily se používají v případech, kdy by
mohlo nastat zpětné nasátí použité vody do potrubí. Musí být proto osazeny před
každým výtokem se šroubením na hadici.
Uvedené armatury se mohou používat do maximálního přetlaku ve vnitřní
vodovodní síti 1 MPa. Jestliže je tato hodnota vyšší, osazuje se na přípojce za
vodoměrem redukční ventil, kterým se přetlak sníží na potřebnou hodnotu, tj. asi
do 0,6 MPa. Nejnižší pracovní přetlak před nejvýše položeným výtokem musí
být alespoň 50 kPa a u plynových průtokových ohřívačů teplé vody 60 kPa.
Obr. 212. Zpětný ventil
Obr. 213. Pojistný ventil přímý pružinový
Obr. 214. Drážky ve zdivu pro vedení potrubí
A, B, C – různá osazení potrubí v drážce,
1 – kanalizační odpad, 2 – studená voda, 3 – cirkulace teplé vody, 4 – teplá voda, 5 – přizdívka,
a – šířka drážky, b – hloubka drážky
239
8.3.6
Stavební úpravy pro vedení potrubí
a jiná zařízení
Velikost drážek pro svislá potrubí se navrhuje dle počtu potrubí vedených
v drážce a podle jejich vnějších průměrů (obr. 214). Drážky se volí tak velké,
aby při opravách byl k jednotlivým trubkám přístup. Po montáži musí být mezi
každou trubkou a zdivem nejmenší vůle 50 mm. Potrubí prochází volně a ke
zdem se přichycuje háky. Drážka se přizdívá rabicovou výplní a přizdívkou. Při
soustředěných instalacích je vhodné místo přizdívky použít odnímatelné desky.
Obr. 215. Skupinový závěs
1 – táhlo, 3 – objímka, 4 – ocelové úhelníky
Obr. 216. Způsoby upevnění potrubí
A – objímka: 1 – rozebíratelná pásová objímka, 2 – maticový šroubek, B – potrubí na podpěrách:
1 – podpěra, 2 – třemen z kruhové oceli se závity a matrací
Volně vedená potrubí pod stropem se připevňují na samostatný nebo skupinový závěs (obr. 215). Na stěnách se menší průměry potrubí připevňují háky. Větší
průměry potrubí se vedou v objímkách nebo na podpěrách (obr. 216).
Potrubí, které prochází železobetonovou stropní konstrukcí, musí být v místě
průchodu obaleno plstěným pásem a zabetonováno.
240
8.3.7
Ochrana vnitřního vodovodu před závadnou
vodou
Vnitřní vodovod musí být navržen a proveden tak, aby nemohlo dojít ke znečištění dopravované vody.
Spotřebiče, zařizovací předměty a výtokové armatury lze napojit na vnitřní
vodovod jen tehdy, jsou-li upraveny nebo vybaveny tak, aby nemohlo dojít ke
zpětnému nasátí vody, která z potrubí vytekla, nebo k nasátí zdravotně závadných nebo jinak znečištěných kapalin.
Výtokové ventily a míchací baterie u zařizovacích předmětů a spotřebičů
musí mít výtok vody nejméně 20 mm nad nejvyšší hladinou vody v zařizovacím
předmětu nebo spotřebiči. Nejvyšší hladina vody v zařizovacím předmětu nebo
spotřebiči je dána horním okrajem nádrže, nebo je to hladina, vzniklá při
odtoku přelivem, jehož kapacita musí být větší, než je kapacita nejvyššího
možného přítoku.
Přítok vody do nádrží musí být nad nejvyšší hladinou vody:
20 mm – u nádržkových splachovačů a u nádrží o užitném objemu do 3 m3
se samočinnou regulací přítoku vody,
100 mm – u nádrží o užitečném objemu nad 3 m3.
Míchací baterie s ruční sprchou mohou být zabezpečeny proti zpětnému
nasátí přepínacím mechanismem ruční sprchy.
Výtoky s vyústěním na hadici, pračky, mycí stroje na nádobí, sterilizátory,
zubolékařská křesla a podobná zařízení lze připojit na vnitřní vodovod jen armaturou se zabudovaným zpětným a přivzdušňovacím ventilem, popřípadě musí
být oba tyto ventily umístěny na přívodu vody k těmto zařízením.
Zařízení, kde by mohlo dojít k nasátí infekčních, bakteriologicky závadných,
toxických nebo jiných škodlivých látek, musí být napojeny na vnitřní vodovod
studené i teplé vody přes přerušovací nádrž.
Vnitřní vodovod, připojený na veřejnou vodovodní síť, se nesmí přímo spojovat s potrubím z jiného zdroje. Je nutné provést taková opatření, aby nedošlo ke
zpětnému vnikání vody z jednoho systému do druhého (zdroje se mohou propojit přes přerušovací nádrž).
Přivzdušňovací a odvzdušňovací ventily
( P O v e n t i l y ) – ( o b r. 2 1 7 )
Na nejvyšším místě stoupacího potrubí se doporučuje osadit samočinné PO
ventily:
– v objektech, kde se požaduje zvýšená bezpečnost instalovaného zařízení
proti zpětnému nasátí znečištěné vody,
241
– pro spolehlivé odvzdušňování vodovodních úseků, které nelze jinak
odvzdušnit.
Způsob správného osazení PO ventilu je uveden na obr. 218. Přeliv PO ventilu se vyústí s přerušením nad nejbližší zařizovací předmět.
PO ventily se na stoupacím potrubí vnitřního vodovodu neosazují jsou-li:
– veškeré výtoky opatřeny zabudovaným zpětným a přivzdušňovacím
ventilem,
– připojeny pouze nádržkové splachovače.
Obr. 217. Přivzdušovací a odvzdušovací ventil
1 – připojení na vodovod, 2 – přepad, 3 – kuželka ventilu, 4 – sedlo ventilu
Obr. 218. Umístění PO ventilu na nejvyšším místě stoupacího potrubí
1 – PO ventil, 2 – přeliv od PO ventilů, 3 – max. hladina přelivu
242
8.3.8
Domácí vodárny
V obcích, kde není vybudován veřejný vodovod, se objekty zásobují vodou
pomocí automatických domácích vodáren, které čerpají vodu ze studní.
Místnost pro vodárnu musí být nepromrzající, suchá a pokud možno co
nejblíže u studny. Vodárna se osazuje na nízký zděný nebo betonový základ, aby
k ní byl snadný přístup ze všech stran.
Obr. 219. Schéma osazení domácí vodárny
1 – domácí vodárna, 2 – sací potrubí, 3 – sací koš, 4 – výtlačné potrubí, 5 – betonový základ,
6 – studna, 7 – čerpadlo s elektromotorem, 8 – uzavírací ventil
Na obr. 219 je příklad instalování domácí vodárny, která čerpá vodu ze studny maximálně 8 m hluboké a vodu vytlačí 18 m nad tlakovou nádrž.
Jestliže jsou studny hlubší než 8 m, instalují se automatické domácí vodárny
s ponorným čerpadlem. Tato čerpadla, včetně elektrického motoru, se osazují
pod hladinu vody nejčastěji do hlubokých vrtaných studní.
Činnost domácích vodáren lze rozdělit na dvě fáze. V první fázi se načerpává
voda do tlakové nádrže, přičemž se stlačuje vzduch nad hladinou vody v nádrži,
na zvolený vypínací tlak. Ve druhé fázi se voda tlakem při odběru vody vytlačuje do potrubí ke spotřebičům.
243
8.3.9
Te p l á u ž i t k o v á v o d a
Teplou užitkovou vodou (TUV) se rozumí ohřátá pitná voda určená pro mytí,
koupání, praní a umývání.
Způsob ohřevu TUV je závislý na zdroji tepla. Ohřívání TUV rozdělujeme
podle místa ohřevu na:
a) ohřívání místní, při němž se ohřívá voda v místě svého použití, zpravidla
pro jeden, zřídka pro více výtoků,
b) ohřívání ústřední, při němž se voda ohřívá v domovní nebo blokové kotelně, zpravidla otopnou vodou nebo nízkotlakou párou,
c) ohřívání dálkové, při němž se voda ohřívá teplonosnou látkou z horkovodních nebo parních sítí centralizovaného zásobování teplem, tj. z tepláren, výtopen a jiných průmyslových zdrojů.
Podle konstrukce zařízení rozdělujeme ohřev TUV na:
a) ohřívání akumulační, při němž se ohřívá voda do zásoby, aby bylo možno
vyrovnat nerovnoměrnosti spotřeby vody a provozní možnosti zdroje tepla
během určitého opakujícího se časového období,
b) ohřívání průtočné (průtokové) – voda se ohřívá v průtočném ohříváku
pouze při průtoku ohřívákem; spotřeba tepla je dána jeho dodávkou v daném
časovém úseku,
c) ohřívání smíšené, kde je ohřívání průtočné doplněno zásobníkem nebo
zásobní nádrží TUV pro krytí krátkodobých odběrových špiček, nepřesahujících
zpravidla 20–60 minut.
Ohřev TUV podle možnosti zabezpečení ohřevu z různých zdrojů rozdělujeme na:
a) ohřívání jednoduché, při němž ohřívák je vybaven na ohřev vody z jednoho zdroje tepla,
b) ohřívání kombinované, při němž může být voda v jednom a témž ohříváku
ohřívána různými zdroji tepla, např. horkou vodou a elektrickým proudem.
Při centrální přípravě TUV má být maximální teplota na výstupu z ohříváku
55 °C. Teplota vody na výtoku u uživatelů nemá být nižší než 50 °C. Dodávku
TUV je třeba zajistit nejméně 3 dny v týdnu, přičemž alespoň 2 dny dodávky
musí následovat po sobě a z toho jeden den dodávky TUV musí připadat na den
pracovního klidu nebo den pracovního volna.
Místní ohřev TUV
K ohřevu se nejčastěji využívá plynu, elektřiny, méně často pevných nebo kapalných paliv. K ohřevu se může v letním období využít i sluneční energie.
244
Pro místní ohřev TUV plynem se užívají téměř výhradně plynové průtokové
ohříváky (karmy) (obr. 220).
Ohřev TUV pomocí elektřiny se uplatňuje zejména proto, že klade minimální nároky na obsluhu a má vysokou hygienu provozu. Základní rozdělení zařízení k ohřevu TUV: – přímotopná,
– akumulační.
Obr. 220. Plynový průtokový ohřívač MORA 371
1 – přívod plynu, 2 – přívod studené vody, 3 – rozvod TUV
Přímotopná zařízení k ohřevu TUV odebírají elektrický proud pro okamžitý
ohřev. Často se nesprávně označují jako průtokové ohříváky. Jde o malé zásobníkové ohříváky o objemu 5–10 l, o velkém příkonu elektřiny, s krátkou dobou
ohřevu. Odběr teplé vody je možný pouze pro zařizovací předmět, nad kterým je
ohřívák osazen (umyvadlo, dřez apod.).
Akumulační zařízení k odběru TUV jsou taková zařízení, která odebírají
elektrickou energii ze sítě mimo odběrové špičky, nejčastěji v noci (odběr za
sníženou sazbu). Ohřívák může zásobovat vodou jeden nebo skupinu výtoků
teplé vody (obr. 221).
245
Velmi častým způsobem místního ohřevu TUV je kombinovaný způsob ohřevu. Elektrický zásobníkový ohřívák je nahrazen ohřívákem kombinovaným na
elektřinu a topnou vodu z ústředního nebo etážového vytápění. V zimním
období, kdy je v provozu vytápěcí systém, je voda v zásobníkovém ohříváku
kombinovaném ohřívána z topného zdroje. V letním období, kdy není v provozu vytápění, je voda ohřívána elektricky nočním zlevněným proudem.
Obr. 221. Schéma připojení elektrického tlakového ohřívače
1 – tlakový elektrický ohřívač, 2 – připojovací potrubí SV, 3 – uzavírací ventil, 4 – redukční ventil,
5 – pojistný ventil, 6 – směšovací baterie, 7 – odpadní kalich s protizápachovou uzavírkou, 8 – zpětný ventil
Ústřední a dálkový ohřev TUV
Ohřev vody je zajišťován v kotelnách, předávacích stanicích nebo strojovnách
pro vytápění a ohřev TUV. Způsob ohřevu je akumulační, průtočný nebo smíšený. Jako topný zdroj může být použit dálkový rozvod tepla (horká voda nebo
pára) kotle ústředního vytápění (teplovodní nebo parní), elektrická energie nebo
plyn. Rozvod TUV se skládá z rozvodu studené vody, teplé vody a potrubí
zpětného (cirkulačního).
Ústřední ohřev TUV
V domovních a malých blokových kotelnách se TUV ohřívá zpravidla v zásobníkových ohřívácích, neboť lépe vyrovnávají nepravidelnost odběru TUV během
dne. Propojení zásobníkových ohříváků s topným systémem je uvedeno na
obr. 222.
Ústřední ohřev TUV může být dále zajišťován i v zásobníkových ohřívácích
elektrických. Voda se ohřívá v noci elektrickým proudem za sníženou sazbu.
246
Tento způsob ohřevu se užívá zejména v kombinaci s elektrickým vytápěním
akumulačním z elektrokotelen, v nichž se také zpravidla zásobníkové ohříváky
umisťují.
Stejně tak může být ústřední ohřev TUV zajišťován v zásobníkových ohřívácích plynových. Použití těchto ohříváků je závislé na možnosti připojení na
rozvod plynu a dále je pro provoz nutné napojení odtahu spalin do komínového
tělesa.
Obr. 222. Ústřední ohřívání TUV – kombinované
1 – zásobník TUV kombinovaný, 2 – elektrické
otopné těleso, 3 – rozdělovač, 4 – kotel pro
vytápění a TUV, 5 – odtok do sběrače, 6 – vytápění
Dálkový ohřev TUV
Teplá užitková voda se ohřívá teplonosnou látkou z horkovodních nebo parních
sítí z elektráren, tepláren, výtopen nebo jiných průmyslových zdrojů.
Horkovodní tepelná síť pracuje s vodou o teplotě větší než 110 °C, zpravidla
s vodou horkou 150 °C. Horkou vodu je možno dopravovat na velké vzdálenosti (10, 20 i více km).
Parní síť rozvádí vodní páru sytou nebo mírně přehřátou o přetlaku 0,2–1,5
i více MPa. Páru dopravujeme na kratší vzdálenosti než horkou vodu, vzdálenost
nad 2–4 km je výjimkou.
Ohřev TUV sluneční energií
Využitelný výkon sluneční energie závisí na klimatu, roční a denní době, čistotě ovzduší, ploše i sklonu kolektorů atd.
Požadavky na odběr TUV nejsou nikdy v souladu s energetickými zisky ze
slunečních kolektorů, je nutné navrhovat ohřívání akumulační, při němž se voda
ohřívá do zásoby.
247
Při návrhu je nutné se zabývat zajištěním doplňkového odběru TUV, aby bylo
možno překlenout období, kdy je sluneční energie nedostatek.
8.3.10
Požární vodovody
Zabezpečují dopravu potřebného množství vody o požadovaném přetlaku
k místu zásahu.
Rozdělujeme je na:
– vnější, které přivádějí vodu od zdroje k objektům nebo k vnějším hydrantům,
– vnitřní, které dopravují požární vodu uvnitř objektu.
Vnější požární vodovod
Přivádí vodu do vnějších hydrantů. Maximální vzdálenost vnějšího hydrantu od
objektu je 80 m. Přetlak vody v požárních hydrantech je min. 0,25 MPa. Požární
síť se navrhuje jako okruhová, je-li potřeba požární vody větší než 25 l s–1.
Maximální vzdálenost vnějších hydrantů je 120 m, v areálu průmyslových
závodů 80 m a min. vzdálenost od objektů je 5 m.
Jestliže je potřeba požární vody menší než 20 l s–1, může být požární vodovod nahrazen vodním zdrojem (požární nádrž, rybník, vodoteč). Vzdálenost
zdroje od objektu je max. 200 m.
Vnitřní požární vodovod
Je stabilním hasicím zařízením. Požární voda je dodávána potrubím a odebírána
hydranty DN 25 /0,3 l s–1, DN 50 /3,3 l s–1. Rozvodné potrubí může být
nezavodněné (suché), anebo zavodněné (naplněné vodou pod tlakem).
Budovy pro bydlení nebo ubytování
Vnitřní požární vodovod se nenavrhuje:
a) v rodinných domcích,
b) v rodinných rekreačních objektech (chata, chalupa),
c) v rekreačních nebo ubytovacích objektech s lůžkovou kapacitou nejvýše
pro 15 osob.
Požární hydranty jsou umisťovány v prostoru chráněných únikových cest,
nesmí zužovat průchodnost únikových cest. Umisťují se ve výšce 1,3 m nad
podlahou v prostoru chráněném proti zamrznutí.
248
Obytné budovy do výšky 22,5 m (obr. 223) jsou vybavovány hydranty D 25
napojenými na vnitřní vodovod, který je trvale pod tlakem vody, a umisťují se:
– v prvním nadzemním podlaží,
– v posledním podlaží,
– v mezilehlých nadzemních podlažích ob jedno podlaží.
Obr. 223. Požární vodovod v bytových domech do výšky 22,5 m
1 – nástěnný hydrant, 2 – rozvod vody v budově, 3 – zavodněné požární potrubí
Obytné budovy s větší výškou než 22,5 m (obr. 224) jsou vybaveny mimo D 25,
navíc i nástěnnými hydranty C 52 s víčkem, bez výzbroje, jež jsou napojeny na
nezavodněný požární vodovod (suchovod). Suchovod není propojen s vnitřním
vodovodem, je vyveden na průčelí budovy a ukončen spojkou B 75 s víčkem,
kde je možné provést propojení suchovodu s mobilní požární technikou.
Hydranty se umísťují:
– v prvním nadzemním podlaží,
– v posledním podlaží,
– v mezilehlých nadzemních podlažích ob jedno podlaží.
Má-li budova dvě a více podzemních podlaží, umístí se v každém z nich
nástěnný hydrant D 25 s výzbrojí.
V budovách, které mají vnitřní vodovod rozdělený do více tlakových pásem,
musí být nástěnné hydranty napojeny na veřejnou vodovodní síť pouze do toho
249
Obr. 224. Požární vodovod v bytových domech výška nad 22,5 m
1 – nástěnný hydrant, 2 – rozvod vody v budově, 3 – zavodněné požární potrubí, 4 – hydrant C52,
5 – nezavodněné požární potrubí (suchovod), 6 – spojka B 75
podlaží, ve kterém je ještě zaručen požadovaný přetlak. Ostatní nástěnné
hydranty se musí napojit na výškově příslušná tlaková pásma z čerpací stanice
pro zvýšení tlaku.
U objektů, které mají víc než 10 požárních hydrantů, se doporučuje připojit
vnitřní požární vodovod dvěma přípojkami.
Přívodní potrubí pro dva hydranty má min. DN 50, pro více než dva hydranty min. DN 80. Celkový přetlak ve vnitřních požárních hydrantech musí být
alespoň 0,1 MPa.
250
Ochrana mnoha důležitých budov nebo provozů není dostatečně účinná,
dokud jsou k dispozici pouze hydranty a ruční hasicí přístroje. V takových
případech se navrhuje stabilní automatický vodní hasicí systém.
Jsou to sprinklerová a drenčerová hasicí zařízení.
Sprinklerová hasicí zařízení jsou samočinná stabilní hasicí zařízení, která
sestávají z rozvodné sítě, několika ventilových stanic a sprinklerových hlavic.
V potrubí je udržován konstantní tlak a síť je napojena na vodní zdroj.
Hlavice se při zvýšené teplotě nad požadovanou mez samočinně otevřou
a voda z nich vytéká ve formě sprchového proudu.
Drenčerová zařízení sestávají z vodního zdroje, čerpacího zařízení, rozvodů,
řídicí armatury a hubic. Na rozdíl od sprinklerových hasicích zařízení se u zařízení drenčerových uvádí do činnosti všechny hubice současně v celém chráněném úseku.
8.4
VNITŘNÍ PLYNOVOD
8.4.1
To p n ý p l y n
Veřejnou plynovodní sítí se dodává spotřebiteli buď svítiplyn, nebo zemní plyn.
Kde není plynovodní síť, používá se kapalný plyn propan-butan, dodávaný
spotřebiteli v tlakových lahvích.
8.4.2
Plynovodní přípojka
Přípojka má být vedena pokud možno kolmo k hlavnímu řadu, v hloubce minimálně 600 mm a ve sklonu minimálně 0,5% přednostně do plynovodu, jinak
k hlavnímu uzávěru s možností odvodnění (obr. 225). Prochází-li přípojka
zdivem, musí se uložit do ocelové nebo litinové asfaltované chráničky.
Obr. 225. Řešení nízkotlakých přípojek
1 – chránička, 2 – čištění, 3 – odvodnění, 4 – hlavní uzávěr
251
Chránička je na obou koncích utěsněna impregnovaným provazcem. V místě
chráničky nesmí být na potrubí žádné spoje s výjimkou svařovaných, zkontrolovaných na těsnost.
Obr. 226. Schéma domovního plynovodu
1 – veřejný plynovod, 2 – hlavní uzávěr, 3 – čistění, 4 – uzavírací kohout, 5 – odvodnění,
6 – plynoměr, 7 – sporák, 8 – vařič, 9 – průtokový ohřívač vody, 10 – kotlík UT, A – přípojka,
B – domovní plynovod, C – stoupací vedení
Nejmenší světlá vzdálenost plynovodní přípojky od vedení vodovodního,
kanalizačního nebo elektrického je 400 mm, při křížení s nimi 100 mm, přitom
je nutno výš položené vedení zajistit proti sedání.
Pro každý stavební objekt s popisným číslem se zřizuje samostatná přípojka
(obr. 227A, B, C). Obytný objekt s průchozím nebo technickým podlažím
a s nejvýše třemi popisnými čísly může mít jednu přípojku (obr. 227D). Přípojka
se musí dimenzovat s ohledem na příkony spotřebičů, které se budou připojovat.
Nejmenší světlost přípojky je 32 mm.
8.4.3
R o z v o d p l y n u v o b j e k t e c h ( o b r. 2 2 6 )
Domovní plynovod začíná hlavním uzávěrem plynu a končí uzávěry před
spotřebiči. Skládá se z přívodu a rozvodu.
Přívod je část domovního plynovodu od hlavního uzávěru k plynoměru.
252
Rozvod je část domovního plynovodu od plynoměru k jednotlivým spotřebičům.
Stoupací vedení je část plynovodu vedená svisle a procházející nejméně
jedním podlažím, ze kterého jsou provedeny odbočky pro plynoměry.
Hlavní uzávěr je zařízení, kterým lze uzavřít přívod plynu do celého
plynovodu.
Plynovodní potrubí uvnitř budovy má být co nejkratší s minimálním počtem
prostupů zdmi nebo jinými konstrukcemi. Při souběhu a křížení plynovodu
s ostatními instalacemi musí být mezi povrchy potrubí a kabelů zachována
vzdálenost nejméně 20 mm.
Obr. 227. Úpravy nízkotlakých přípojek
1 – vozovka, 2 – chodník, 3 – předzahrádka
Sklon ležatého potrubí je nejméně 0,2% vždy od plynoměru k domovní přípojce nebo ke spotřebičům.
Plynovody vedené na povrchu se upevňují ke konstrukci pomocí konzol,
třmenů, závěsů apod.
Nejdelší vzdálenosti uchycení jsou závislé na DN potrubí:
DN
vzdálenost
mm
m
10
1,6
15
2,0
25
2,3
32
2,7
40
3,0
a více
Plynovody vedené pod omítkou se upevňují do zdi trubkovými skobami.
Potrubí v drážkách se zplna zazdívá.
Vést potrubí plynovodu v podlaze je zakázáno. Pouze u provozů, kde je to
nezbytně nutné (laboratoře, velkokuchyně apod.), můžeme potrubí vést podla253
hou v samostatně vybetonovaném kanálku. Kanálek je opatřen snímatelným
krytem a potrubí je v něm zalito asfaltem po celém obvodě vrstvou alespoň
20 mm tlustou.
Plynovodní potrubí se nesmí vést šachtami výtahovými, větracími a pro shoz
odpadků, komínovými průduchy, ve stěně za zabudovanými zařizovacími předměty (koupelnová vana, topidlo apod.), v obytné budově v podlaze, v chráněných únikových cestách, půdami (s výjimkou přívodu plynu pro podkrovní byty,
ateliery, kotelny apod.) a prostorami, kde by mohlo dojít k ohřátí plynovodu.
Plynovod může být veden garážemi, prádelnami a kotelnami, je-li tato část
potrubí svařovaná a vedená pod stropem ve vzdálenosti nejméně 100 mm; nesmí
zde být instalovány žádné uzávěry.
8.4.4
Stoupací vedení
Stoupací vedení má být umístěno v budovách pro bydlení a v budovách občanské výstavby v místech nebytových a dobře větraných, např. v prostorách schodiště v instalačním jádře (zde musí být jednotlivá podlaží mezi sebou oddělena
nehořlavou konstrukcí, např. betonovou deskou).
Stoupací vedení se nesmí vést obytnými prostorami.
Ležaté potrubí se spojuje se stoupacím vedením pomocí T-kusu, jehož volného vývodu se použije k čištění. Nemá-li ležaté potrubí sklon k přípojce, potom
T-kus slouží i k odvodnění přilehlých částí sítě. V tomto případě je možno
v místě připojení stoupačky osadit křížovou odbočku se dvěma vývody uzavřenými zátkami, jedním pro čištění, druhým pro odvodnění (obr. 228).
8.4.5
Umístění uzávěrů
Umístění uzávěru v domovní plynovodní síti vyplývá z potřeb plynulého a bezpečného provozu. Proto uzávěry musí zůstat vždy přístupné a viditelné a nesmějí se osazovat v šachtách.
Obr. 228. Odvodnění a čištění domovního plynovodu
1 – odvodnění, 2 – čištění, 3 – kohout K 800, 4 – ochranná trubka
254
Uzávěr musí být umístěn:
– na počátku vnitřního plynovodu (hlavní uzávěr),
– před každou stoupačkou (je-li jich víc než jedna),
– před plynoměry a regulátory tlaku,
– před plynovými spotřebiči ve vzdálenosti nejvýše 1,5 m,
– před každou laboratoří a každým prostorem s nebezpečím výbuchu nebo
požáru.
V koupelnách je zakázáno instalovat plynové kohouty s připojením na hadici.
Umístění hlavního uzávěru u obytných budov:
– uvnitř budovy nejdále 1 m od prostupu obvodovou stěnou (u budov do osmi
nadzemních podlaží (obr. 229A)),
– na vnější straně obvodové stěny do uzamykatelného výklenku nebo skříňky
(obr. 229B),
– před budovou (se souhlasem plynárenského podniku) u domu s předzahrádkou hloubky větší než 5 m, max. 1 m za regulační (hraniční) čáru (obr. 229C).
Hlavní uzávěr nesmí být umístěn v bytech, koupelnách, umývárnách, prádelnách, kotelnách, garážích, skladech potravin nebo hořlavých a výbušných látek,
dále v těžko přístupných nebo nevětraných prostorech apod.
Obr. 229. Umístění hlavního uzávěru
1 – hlavní uzávěr, 2 – čištění, 3 – odvodnění,
4 – šoupě, a – předzahrádka
255
8.4.6
Plynoměry
Plynoměrem se odměřuje spotřebované množství plynu. Každý odběratel musí
mít samostatný plynoměr. Není dovoleno instalovat podružné plynoměry.
Těsně před každým plynoměrem se osadí uzavírací kohout. Plynoměry se ke
kohoutu nebo k potrubí připojují šroubením, pouze u zvlášť velkých plynoměrů
se používá k připojení přírub. Potrubí za plynoměrem nesmí procházet cizími
místnostmi.
Přívod k plynoměru je vždy na levé straně (při pohledu na číselník), odvod
ke spotřebičům je zprava (obr. 230). Výška číselníku nad podlahou je nejméně
1000 mm a nejvíce 1800 mm.
Obr. 230. Připojení plynoměru
1 – kohout, 2 – regulovatelná rozpěrka, 3 – podpěrka
Plynoměry musí být umístěny na místě přístupném a dobře větraném. Nejvýhodněji se umisťují v samostatném výklenku o rozměrech:
– pro plynoměr do 6 m3 h–1 š 600, v 7 50, hl. 350 mm,
– pro plynoměr do 10 m3 h–1 š 750, v 900, hl. 400 mm,
nebo na stěnu, nesmí však překážet provozu a být v nebezpečí poškození. Na
veřejném místě musí být plynoměr uzamčen ve skříňce.
V obytných budovách se plynoměry nejčastěji umisťují na schodišti, v chodbě, v předsíni, na WC nebo v instalačním jádře.
Plynoměry se nesmějí osazovat v místnostech, kde se spí, ve skladištích
s potravinami, ve skladištích s hořlavinami nebo výbušnými látkami, v kotelnách, v garážích, v koupelnách, prádelnách a v místech, kde je nižší teplota než
0° nebo vyšší než 30 °C.
256
8.4.7
Potrubí
Pro plynovody uložené v zemi a pro přípojky se používají ocelové trubky
bezešvé, trubky svařované, hrdlové se zásuvnými hrdly k přivaření a z plastů.
Pro plynovody se používají trubky uvnitř neasfaltované. Vnější ochranný povlak
sestává z nátěru inertolem, ze základní vrstvy horkého asfaltu a asfaltem prosycené izolační tkaniny nebo plsti (nejvhodněji skelné) a posléze z krycí vrstvy
asfaltované. Vnější povrch obalové vrstvy se brání proti tepelným účinkům
mastkovým posypem nebo vápenným mlékem. Potrubí z plastů se neisoluje.
Použití trubek a ostatního příslušenství plynovodního potrubí z nekovových
hmot (např. z plastických hmot) je v jednotlivých případech podmíněno souhlasem plynárenské organizace.
Pro plynovody v budovách se používají trubky ocelové závitové, ocelové
bezešvé a ocelové svařované. Nesmí se používat pozinkovaných trubek a tvarovek.
Ocelové závitové trubky se spojují pomocí tvarovek-fitinků ze zkujněné
litiny nebo z oceli. Závitové trubky je možno pro plynovod také svařovat.
U plynovodů dáváme přednost svařovaným spojům.
Potrubí pro rozvod zemního plynu musí být svařováno vždy a počet závitových spojů je třeba u tohoto plynovodu z důvodů bezpečnosti co nejvíce omezit
a použít je tam, kde je to naprosto nezbytné, např. pro připojení plynoměrů
a před spotřebiči.
8.4.8
Armatury a příslušenství
Armatury podle účelu můžeme dělit na:
– uzavírací,
– regulační,
– zabezpečovací,
– filtrační,
– pojistné,
– odvodňovací.
Armatury uzavírací slouží k uzavírání jak celého plynovodu tak jednotlivých
částí. Jako uzávěry se používají:
– do DN 50 kohouty kuželové nebo kulové,
– nad DN 50 šoupata nebo kulové kohouty.
Uzávěry se nesmí umisťovat do šachet. U uzávěrů umístěných v zemi je nutno
použít zemní soupravy. Kuželové kohouty není dovoleno umisťovat do země.
Regulátory samočinně snižují a udržují tlak plynu na konstantní hodnotě. Podle
umístění rozeznáváme regulátory:
– domovní (za hlavní domovní uzávěr plynu),
257
– bytový (před plynoměrem),
– před spotřebičem nebo přímo ve spotřebiči.
Zabezpečovací – bezpečnostní rychlouzávěry slouží k samočinnému a rychlému uzavření přívodu plynu při změně tlaku pod nebo nad přípustnou hodnotu.
Filtry slouží jako ochrana funkce regulačního zařízení.
Odvodňovače se navrhují tam, kde dochází ke shromažďování kondenzátu
z dopravovaného plynu. U plynovodů v běžných budovách stačí zpravidla vytvořit odvodňovač nátrubkem se zátkou 15 mm.
8.4.9
Tlaková zkouška domovního plynovodu
Po dokončené montáži plynovodního potrubí provede prováděcí firma za přítomnosti zástupce plynárenského podniku tlakovou zkoušku těsnosti plynovodu.
Plynovod se zkouší postupně po jednotlivých částech. Nejdříve se zkouší část
k uzávěrům před plynoměry jako celek a dále jednotlivé části plynovodu
v bytech, popř. v nebytových prostorách, a to každý plynovod odděleně před
spotřebiči.
8.4.10
Plynové spotřebiče a jejich připojování
Každý spotřebič připojovaný na domovní plynovodní síť musí být povolen
plynárenským podnikem. Spotřebiče bez odtahu spalin lze umístit jen ve větraných místnostech, kde okna a dveře nejsou opatřeny těsněním a kde na jednotlivý spotřebič připadá prostor nejméně:
a) plynový sporák
20 m3
b) plynový vařič
10 m3
c) samostatná plynová trouba
10 m3
d) samostatný průtokový ohřívač vody do 10 kW
20 m3
e) průtokový ohřívač vody do výkonu 10 kW
instalovaný společně s 1 spotřebičem
– společně se spotřebičem podle odst. a)
26 m3
– společně se spotřeb. podle odst. b) nebo c)
20 m3
Místnosti, kde jsou umístěny spotřebiče bez odtahu spalin, musí být vytápěny, nebo alespoň temperovány z jiné místnosti a nesmí sloužit ke spaní.
Na odtah spalin musí být vždy připojeny:
a) lokální vytápění místností, zejména určených ke spaní,
b) průtokový ohřívač vody o výkonu do 10 kW, používaný pro vanu nebo
sprchu nebo se 2 a více vývody,
c) průtokový ohřívač vody o výkonu nad 10 kW,
d) plynový kotel.
258
Místnost, v níž je instalován průtokový ohřívač vody připojený na odtah spalin, musí být opatřena u podlahy neuzavíratelným otvorem pro přívod vzduchu
o volném průřezu 0,001 m2 na 1 kW příkonu, nejméně však 0,02 m2.
Průtokový ohřívač vody, připojený na odtah spalin, může být instalován při
výkonu do 10 kW v místnosti s prostorem nejméně 6 m3, při výkonu nad 10 kW
v místnosti s prostorem nejméně 8 m3!
Koupelna s průtokovým ohřívačem musí být vytápěna nebo temperována
a dveře koupelny musí být otevíratelné ven.
Plynové kotle mohou být instalovány pouze v místnostech, kde připadá 8 m3
prostoru na 10 kW výkonu spotřebiče a je u podlahy neuzavíratelný otvor o velikosti volného průřezu 0,00l m2 na 1 kW výkonu, nejméně však 0,02 m2!
8.4.11
Požární ochrana při instalaci spotřebičů
Při instalaci plynového spotřebiče je nutno dodržet nejmenší předepsanou vzdálenost spotřebiče a kouřovodu od hořlavých hmot. Vzdálenost se mění podle
stupně hořlavosti hmoty.
U stupně hořlavosti B, C1 a C2 (dřevotříska a dřevo dubové, smrkové, jedlové
a modřínové, desky minerálně vláknité, lignátové, kordové a pilinové, hobrex,
polystyrenobeton, měkčený PVC) je nejmenší vzdálenost na obr. 231.
U stupně hořlavosti C3 (lepenky, překližky, fólie a plastické hmoty a ostatní
druhy dřev) se vzdálenosti uvedené na obr. 231 zdvojnásobují.
Obr. 231. Vzdálenost spotřebičů od hořlavých hmot stupně hořlavosti B, D1 a C2
1 – sporák, 2 – topidlo, 3 – průtokový
ohřívač, 4 – kotle do 50 kW, prádelní kotle
a pračky
259
8.4.12
Nejmenší světlosti potrubí
V menších a málo zatížených domovních plynovodech nebo některých jejich
úsecích vycházejí výpočtem poměrně malé světlosti. V takových případech je
třeba dodržet alespoň tyto minimální průměry potrubí:
a) nejmenší světlost potrubí uloženého v zemi je 32 mm,
b) přívod ke spotřebiči, dlouhý nejvýše 5 m, má stejnou světlost jako přívodní potrubí ke spotřebiči,
c) nejmenší světlost přívodního potrubí k jednotlivým spotřebičům, dlouhého
nejvýše 15 m (včetně ekvivalentních přirážek):
k vařiči
ke sporáku
k topidlu příkonu do 4 kW
k topidlu příkonu nad 4 kW
k průtokovému ohřívači vody do
10 kW
k průtokovému ohřívači vody přes
10 kW
svítiplyn
15 mm
20 mm
15 mm
20 mm
zemní plyn
10 mm
15 mm
10 mm
15 mm
20 mm
15 mm
25mm
20mm
Světlost potrubí k jiným spotřebičům (např. v laboratořích) se má podle jejich
příkonů volit analogicky s příklady v bodě c).
8.5
INSTALAČNÍ A BYTOVÁ JÁDRA (obr. 232)
Snahou projektantů výstavby má být soustředění tzv. mokrých provozů blízko
sebe a v jednotlivých podlažích nad sebe. Pro takto soustředěné instalace
(zejména u opakovaných typových staveb) je možno uvažovat o prefabrikaci
montážních prvků do tzv. instalačních příček nebo bytových jader. Tím dosahujeme progresivnějšího způsobu výstavby objektů. Sníží se pracnost na stavbě,
která se přenáší do výrobních hal, kde se využívá strojního zařízení. Jednotlivé
díly (prefabrikáty) nebo komplety sestav zařizovacích předmětů s trubními
přípojkami, popř. i se svislými odpady a stoupacím potrubím, se sestavují
v dílnách a na stavbu se dodávají jako celky a zde se potrubí z jednotlivých jader
vzájemně propojují.
Instalační příčky se uplatňují při opakovaných sestavách např. pro několik
umývadel a sprch v sociálních zařízeních hromadných ubytoven, v průmyslových objektech apod. Jejich uplatnění je omezeno malou typizací těchto staveb.
Instalační příčka se skládá z ocelové rámové úhelníkové konstrukce, v níž je
připevněno připojovací potrubí studené i teplé vody, šikmé odpadní připojovací
potrubí a část stoupacích potrubí vody včetně odpadu. Vývody pro výtokové
260
Obr. 232. Základní varianty bytových jader B–9 a B–10
baterie a odpady jsou přesně umístěny v polohách podle druhu zařizovacích
předmětů. Zařizovací předměty a výtokové baterie se montují až na stavbě.
Instalační příčka se dodává s povrchovou úpravou a s osazenými zařizovacími
předměty.
Zatím největšího využití prefabrikace zdravotnětechnických instalací se
dosáhlo při výstavbě typových obytných domů. Postupným vývojem prefabrikace zdravotně technických prvků byla vytvořena bytová jádra řady B. Jedná se
o řadu B 2–B 10, z níž největšího uplatnění dosáhla BJ typu B 2, B 3, B 6, B 7
a v současně době typy B 9 a B 10. Kromě těchto jader se vyráběla bytová jádra
261
dalších typů (např. typu H, typu BIP apod.). U všech těchto jader je veškeré
instalační potrubí soustředěno do instalačních šachet.
Bytové jádro je prostorová skladba, která se z výrobny dopravuje na stavbu
jako celek, včetně zařizovacích předmětů, veškerého potrubí, armatur, větrání,
plynoměru, osvětlení, stavebních příček i dveří. Je sestaveno z instalačního
jádra, prostoru záchodu a z prostoru koupelny. Bytové jádro se dopravuje stavebním jeřábem postupně do každého podlaží před zakrytím stropu.
Jednotlivé varianty bytových jader byly postupně zdokonalovány, aby vyhovovaly normám ČSN (zejména dokonalejší klimatizace). Důvodem byla inovace bytových jader pro zvýšení standardu vybavení i standardu rozměrů. V instalační šachtě je připraveno místo pro dodatečné osazení vodoměru pro teplou
vodu. V koupelně se počítá s prostorem pro umístění automatické pračky. Svislé
rozvody a větrací průduchy jsou přizpůsobeny pro 8–12 podlaží.
Svislé potrubí studené vody, teplé vody a cirkulace se spojuji rychlospojkami,
které umožňují vyrovnání stavebních a montážních tolerancí bez zkracování
potrubí a umožňují spojení potrubí přímo v instalační šachtě. Svislé plynové
potrubí se spojuje svařováním. Svislé kanalizační potrubí je z hrdlových trub
z tvrdého PVC, spojovaných na pryžový kroužek.
8.6
VYTÁPĚNÍ
8.6.1
Základní pojmy
Tepelná pohoda prostředí závisí na teplotě, rychlosti proudění a vlhkosti vzduchu, na povrchové teplotě okolních ploch ve vytápěných prostorech a dále na
čistotě vzduchu.
Tepelná rovnováha člověka je stav, při němž okolí odebírá lidskému tělu tolik
tepla, kolik jej člověk právě produkuje, aby teplota jeho těla byla stálá. Pro tepelnou pohodu normálně oblečeného, odpočívajícího člověka v místnosti, platí přibližně
ti + tu =38 °C
kde ti je teplota vzduchu v místnosti,
tu je průměrná teplota okolních ploch,
Obr. 233. Schéma šíření tepla při místním
vytápění a umístění topidla u vnitřní stěny
1 – topidlo, 2 – směr proudění ohřátého
vzduchu, 3 – směr proudění ochlazeného
vzduchu, 4 – sálání tepla
262
Obr. 234. Schéma šíření tepla při umístění
otopného tělesa u vnější stěny pod oknem
1 – otopné těleso, 2 – směr proudění ohřátého vzduchu, 3 – sálavé teplo, 4 – přimíchávání studeného vzduchu
Obr. 235. Schéma šíření tepla při
ústředním sálavém vytápění
1 – strop se zabetonovanými trubkami,
2 – sálavé teplo
Teplo ve vytápěných prostorech se šíří prouděním a sáláním. Vliv umístění
zdroje tepla v místnosti na šíření tepla je na obr. 233, 234, 235.
Palivo
Paliva dělíme na tuhá, kapalná a plynná.
Z tuhých paliv přichází v úvahu pro vytápění budov hlavně hnědé uhlí různého třídění, z malé části plynárenský koks, hnědouhelný koks a brikety. Dříví se
používá k vytápění jen výjimečně, většinou jen jako zátopové palivo.
Z kapalných paliv se používá lehký topný olej pro nízkotlaké domovní a blokové kotelny a těžký olej (mazut) pro středotlaké výtopny.
Z plynných paliv se používá svítiplyn nebo zemní plyn pro bytové soustavy
vytápění, kde odběr plynu je měřen v každém bytě, a zemní plyn rovněž pro nízkotlaké domovní nebo blokové kotelny.
Elektrická energie se uplatňuje především pro vytápění budov při velkém
nároku na čistotu ovzduší.
8.6.2
Soustavy vytápění
Podle umístění zdroje tepla dělíme vytápěcí zařízení na:
– místní (lokální), kdy přeměna energie v teplo se děje přímo ve vytápěné
místnosti,
– ústřední, kdy se potřebné teplo pro vytápění získává pro více místností nebo
pro celou budovu z jednoho zdroje umístěného v budově.
Ústřední vytápění, kdy zdroj tepla je umístěn mimo vytápěnou budovu
a slouží pro více budov, je tzv. dálkové ústřední vytápění.
263
Místní vytápění
Nejjednodušším způsobem vytápění je místní, tzv. lokální vytápění. Při tomto
způsobu je zdroj tepla (topidlo) umístěn přímo ve vytápěné místnosti. Účinnost
malých lokálních topidel je obvykle menší než účinnost kotlů pro ústřední
vytápění (dosahují účinnosti 70–80% při jmenovitém výkonu a v průměru
50–70% při normálním provozu, tj. při proměnlivém výkonu). Výsledná
hospodárnost posuzovaná podle celkové spotřeby tepla pro vytápění prostorové
jednotky (1 bytu) je obvykle větší než při ústředním vytápění.
Zařízení pro místní vytápění zahrnuje topidla na tuhá, kapalná a plynná
paliva a elektrická topidla.
Topidla na tuhá paliva podle úpravy topeniště lze dělit na:
– topidla k občasnému přikládání,
– topidla k násypnému topení,
– stáložárná topidla s oddělenou palivovou šachtou.
Topidla pro topení topnou naftou se v současné době pro místní vytápění
nepoužívají. Důvodem je vysoká cena topné nafty.
Topidla pro topení plynem se vyrábějí v dvojím provedení, a to:
– s odtahem spalin do komína,
– s odtahem spalin do venkovního prostoru při obvodové stěně.
Princip plynového topidla s odtahem spalin do venkovního prostoru při
obvodové stěně je na obr. 236. Je to topidlo s uzavřenou spalovací komorou
s přívodem vzduchu pro spalování a s odvodem spalin hoření do venkovního
prostoru otvorem v obvodové stěně. Výhodou tohoto topidla je, že pro spalování plynu není spotřebováván kyslík ze vzduchu v místnosti a že není nebezpečí
unikání plynu do prostoru místnosti.
Do místních plynových topidel se zahrnují i plynové infrazářiče.
Elektrická topidla jsou přístroje na přeměnu elektrické energie v teplo.
Dělíme je na přímotopné a akumulační.
Obr. 236. Schéma osazení plynového topidla
s uzavřenou spalovací komorou na venkovní stěnu
1 – venkovní zeď, 2 – plášť topidla, 3 – plynové
hořáky, 4 – spalovací komora, 5 – nástavec pro
přívod spalovacího vzduchu a pro odvod spalin,
6 – spaliny, 7 - čerstvý vzduch
264
Mezi topidla pro přímé vytápění patří všechna topidla, u nichž je okamžitě
spotřebováno vyrobené teplo. Jsou to například teplomety, infrazářiče, elektrické panely apod.
Obr. 237. Princip elektrických akumulačních kamen
1 – topné články, 2 – akumulační hmota,
3 – tepelná izolace, 4 – plechový plášť,
5 – regulovatelné výdechy teplého vzduchu
Elektrická akumulační kamna (obr. 237) slouží k vytápění místností převážně
nočním elektrickým proudem, kdy je určitý přebytek proudu. Přes noc přijímají
kamna přeměnou elektrického proudu teplo, ve dne otevřením klapek a průduchu kamen, případně uvedením do provozu ventilátoru pro nucený oběh vzduchu, který je součástí akumulačních kamen, proudí vzduch vytápěné místnosti
kamny, a tím se místnost vytápí.
8.6.3
Ústřední vytápění
Pro ústřední vytápění je charakteristické to, že se potřebné teplo k vytápění
vyrábí ve společném zdroji tepla a teplonosnou látkou se rozvádí do jednotlivých místností trubním rozvodem.
Rozdělení otopných soustav
Otopné soustavy, které se dnes používají, rozdělujeme
a) podle druhu teplonosné látky:
– teplovodní soustavy – s teplotou otopné vody do 115 °C,
265
– horkovodní soustavy – s teplotou topné vody vyšší než 115 °C,
– parní soustavy nízkotlaké – pracují s přetlakem páry do 70 kPa,
– parní soustavy středotlaké – pracují s přetlakem páry přes 70 kPa do
1,6 kPa,
– parní soustavy podtlakové.
b) podle oběhu teplonosné látky:
– soustavy s přirozeným oběhem topné vody,
– soustavy s nuceným oběhem topné vody.
c) podle uspořádání trubního rozvodu:
– systém s horizontálním rozvodem (se spodním nebo s horním napojením
stoupacích potrubí),
– systém s vertikálním rozvodem, na který jsou v jednotlivých podlažích
napojeny horizontální okruhy.
d) podle připojení otopných těles:
– dvoutrubkové soustavy,
– jednotrubkové soustavy průtočné,
– jednotrubkové soustavy s odtokem.
Při volbě otopné soustavy je nutno vzít v úvahu:
– účel a provozní režim objektu,
– konstrukci a tepelně technické vlastnosti budovy,
– hygienická a estetická hlediska,
– ekonomická a provozní hlediska.
Te p l o v o d n í ú s t ř e d n í v y t á p ě n í
Teplovodní ústřední vytápění se dělí na soustavy:
– s přirozeným oběhem otopné vody,
– s nuceným oběhem otopné vody.
Přirozený oběh otopné vody je způsoben rozdílem měrných hmotností teplé
a studené vody. Ve zdroji tepla se voda ohřívá, hmotnost vody se zmenšuje
a voda v přívodním potrubí svislé větve stoupá vzhůru. V otopných tělesech
otopná voda předává teplo, její měrná hmotnost se zvětšuje a ve svislých větvích
vratného potrubí voda klesá zpět ke zdroji tepla. Přirozený oběh je vhodný
zejména pro menší půdorysně nepříliš rozlehlé budovy a pro rozvod otopné
vody, který má stálé stoupání k jednotlivým svislým větvím zařízení (obr. 238).
Nucený oběh otopné vody zajišťuje čerpadlo zařazené do potrubní sítě.
Zpravidla se umísťuje do vratného potrubí, kde je otopná voda studenější. V soustavě má být ještě jedno čerpadlo umístěné jako 100 % rezerva. Nucený oběh se
používá, nemůže-li se splnit podmínka stálého stoupání rozvodu otopné vody od
zdroje tepla až po nejvýše umístěná otopná tělesa, dále u rozsáhlých budov,
266
u budov napojených na dálkový rozvod tepla, u jednotrubkových soustav
a u soustav sálavého vytápění. Vlivem větší průtočné rychlosti vody jsou průměry trubek menší a potrubní síť je proto levnější.
Obr. 238. Základní schéma teplovodních soustav
A – s přirozeným oběhem teplé vody, B – s nuceným oběhem teplé vody
1 – expanzní nádoba, 2 – otopné těleso, 3 – kotel, 4 – čerpadlo, 5 – čerpadlo alt., 6 – přívod otopné
vody, 7 – svod ochlazené vody
Obr. 239. Schéma dvoutrubkového teplovodního vytápěcího zařízení s vertikálním rozvodem a se
spodním ležatým rozvodem
K – kotel, E – expanzní nádoba, O – odvzdušení, RK – regulační kohout, Š – šroubení, 1 – otopná
tělesa, 2 – ležaté přívodní potrubí, 3 – ležaté vratné potrubí, 4 – svislé potrubí, 5 – svislé vratné
potrubí, 6 – přípojka přívodní otopné vody, 7 – přípojka vratné vody, 8 – konzoly pod otopné
těleso, 9 – drážky otopného tělesa, 10 – ústřední odvětrání, 11 – přívodní expanzní potrubí,
12 – vratné expanzní potrubí, 13 – přepad
267
Se změnou teploty otopné vody se mění její objem v soustavě, který se vyrovnává v expanzní nádobě. Při použití otevřené expanzní nádoby, spojené s vnějším prostředím, nesmí teplota vody přestoupit 95 °C. Jde o otevřenou otopnou
soustavu. Při použití uzavřené (tlakové) expanzní nádoby může voda přesáhnout
teplotu 100 °C. Jde o uzavřenou otopnou soustavu.
Napájecí voda všech teplovodních soustav vytápění obsahuje vzduch, který se
ohříváním vody uvolňuje, a proto je nutno rozvody vést ve spádu tak, aby
se vzduch soustřeďoval na nejvyšším místě zařízení, tj. při samočinném ústředním odvzdušnění v expanzní nádobě (viz. obr. 239), anebo v nejvýše položených
otopných tělesech jednotlivých svislých větví, odkud se vypouští odvzdušňovacími ventily. Správné vyspádování rozvodu teplovodního vytápění je nutné jak
z důvodu správné funkce zařízení, tak i se zřetelem na možnost vypouštění vody
ze soustavy při opravách zařízení nebo při delším přerušení provozu v zimním
období, aby zařízení nezamrzlo.
Dvoutrubkové soustavy se dělí podle umístění přívodního potrubí na soustavy
– se spodním rozvodem (obr. 239),
– s horním rozvodem (obr. 240),
– s dvoutrubkovým horizontálním rozvodem (obr. 241).
Obr. 240. Schéma dvoutrubkového vytápěcího zařízení s vertikálním rozvodem a s horním ležatým
rozvodem
1 – hlavní svislé přívodní potrubí, 2 – horní ležatý přívodní rozvod, 3 – ležaté vratné potrubí
v kanálku, 4 – ležaté vratné potrubí v podzemním podlaží
268
Spodní rozvod je u nás nejpoužívanější soustavou teplovodního ústředního
vytápění, a to se zřetelem na jednoduché provádění a na přístupnost rozvodů pro
údržbu a opravy.
Horní rozvod se liší od soustavy se spodním rozvodem tím, že přívodní ohřátá voda se vede od kotle hlavním svislým potrubím nahoru, tj. na půdu nebo pod
strop nejvyššího podlaží, kde se ležatým přívodním potrubím rozvádí k jednotlivým stoupacím větvím s přípojkami k otopným tělesům. Soustava má rychlý
Obr. 241. Schéma dvoutrubkového teplovodního vytápěcího zařízení s horizontálním rozvodem
1 – přívodní svislé potrubí otopné vody, 2 – vratné svislé potrubí otopné vody, 3 – horizontální
rozvodné potrubí přívodní, 4 – horizontální rozvodné potrubí vratné
Obr. 242. Schéma jednotrubkového vytápěcího zařízení s vertikálním rozvodem
A – s obtokem, B – průtokové, 1 – hlavní přívodní svislé potrubí, 2 – horní přívodní rozvod,
3 – svislé přívodní potrubí s obtokem, 4 – svislé přívodní průtokové potrubí, 5 – ležaté vratné
potrubí
269
zátop, jednoduché ústřední odvzdušení, ale používá se pouze výjimečně
(např. při rekonstrukcích nepodsklepených budov), neboť má větší požadavky
na stavební úpravy.
Jednotrubkové soustavy se dělí podle připojení otopných těles na soustavy:
– s obtokem (obr. 242A),
– průtočné (obr. 242B).
Podle uspořádání potrubního rozvodu rozlišujeme soustavy:
– vertikální (obr. 242),
– horizontální (obr. 243).
Obr. 243. Schéma jednotrubkového teplovodního vytápěcího zařízení s horizontálním rozvodem
1 – přívodní svislé potrubí otopné vody, 2 – vratné svislé potrubí otopné vody, 3 – horizontální
jednotrubkový rozvod, A – přívodní přípojky k otopným tělesům horní, B – přívodní přípojky
k otopným tělesům spodní
Jednotrubkové teplovodní vytápěcí soustavy se u nás dosud uplatňují v malém
procentu výstavby. Výhodou je jednoduchý rozvod otopné vody a jeho snadná
předvýroba. Nevýhodou je zvětšování otopných těles ve směru toku otopné vody
rozvodným potrubím, protože její teplota se směrem ke konci rozvodu postupně
snižuje.
Sálavé teplovodní vytápění se provádí nejčastěji jako:
– sálavé vytápění se zabetonovanými trubkami (obr. 244),
– sálavé vytápění se zavěšenými kovovými panely (obr. 245).
Společným znakem uvedených systémů je sdílení většiny tepla sáláním.
V poslední době se rozšiřuje používání podlahového vytápění s využitím
potrubí z plastických hmot. Jedná se jak o systémy se zabudovaným potrubím,
tak o systémy v podstatě montované (potrubí je upevňováno na speciální
podklad a je zakryto montovanou konstrukcí podlah). Systém je složen z okruhů (pro jednotlivé místnosti, provozní části apod.), které jsou připojeny na
270
Obr. 244. Schéma sálavého vytápěcího zařízení
1 – otopné hady zabetonované ve stropě, 2 – vypouštěcí potrubí s uzávěrem, 3 – dvojitě regulační
kohout, 4 – přívodní svislé potrubí, 5 – vratné svislé potrubí, 6 – oběhové elektrické čerpadlo,
7 –mísicí ventil otopné vody
Obr. 245. Sálavý zavěšený panel (pro průmyslové budovy)
1 – sálavý plech, 2 – otopné trubky připevněné třmeny k sálavému plechu, 3 – nosný úhelník pro
zavěšení panelu, 4 – tepelná izolace
rozdělovače a sběrače s potřebnými armaturami (možnost napojení až 20 okruhů). Rozdělovače jsou pak napojeny na vertikální potrubí.
Teplota otopné vody u vytápění se zabetonovanými trubkami má být nejvýše
55/45 °C, u podlahového vytápění 40/30 °C.
Zavěšené sálavé panely jsou vhodné pro vytápění vysokých halových prostorů. Sestavují se do pásů zavěšených na stropě nebo na stěně.
Systém je velmi pružný a v provozu o 20–30% levnější než vytápění teplovzdušné. Není však vhodný pro prostory nižší než 6 m a tam, kde šířka haly není
alespoň 3× větší než výška zavěšení panelů. Sálavé panely mohou být vytápěny
i elektricky.
271
Horkovodní ústřední vytápění
Horkovodné otopné soustavy jsou soustavy s teplotou vyšší než 115 °C, teplota
přívodní otopné vody se volí v rozmezí 120–180 °C s teplotním spádem
45–50 °C, oběh vody je vždy nucený. Otopná tělesa se volí s ohledem na vysoké tlaky a teploty – trubková otopná tělesa, konvektory, otopné jednotky. Horké
vody lze využít i k vytápění sálavých panelů.
Horkovodní otopné soustavy se nepoužívají vzhledem k vysokým tlakům
a teplotám k přímému vytápění obytných a občanských budov. Největší význam
mají v průmyslových objektech a pro dálkové rozvody tepla.
Parní vytápění
Parní vytápění rozdělujeme na:
– nízkotlaké parní vytápění (pracovní přetlak do 70 kPa),
– středotlaké parní vytápění (pracovní přetlak přes 70 kPa do 1,6 MPa),
– podtlakové parní vytápění (tlak nižší než atmosférický).
Obr. 246. Odvaděč kondenzátu
1 – dilatační tělísko, 2 – vstup páry, 3 – odtok
kondenzátu
Nízkotlaké parní vytápění je zařízení, které pracuje nejčastěji s přetlakem páry
5–20 kPa. Pára se rozvádí potrubím od kotle k jednotlivým otopným tělesům,
kde předává výparné teplo a zkapalní v tzv. kondenzát. Kondenzát se vrací kondenzátním potrubím zpět do kotle. Aby pára nevnikla do kondenzátního potrubí,
zařazuje se za parní otopná tělesa odvaděč kondenzátu (obr. 246).
Nízkotlaké parní vytápění se navrhuje buď se spodním rozvodem (obr. 247),
což je nejběžnější způsob provedení, nebo s horním rozvodem, který se navrhuje jen ojediněle.
Podmínkou pro bezhlučnou činnost zařízení je správné provedení spádu
potrubí bez vodních pytlů (obr. 248) ve směru toku páry i kondenzátu. Tuto podmínku nelze splnit u svislého potrubí při spodním rozvodu páry. Proto ležaté přívody vedené s klesáním ke stoupacím větvím odvodňujeme u paty stoupacího
vedení odvodňovací smyčkou (obr. 249), a tím odvodňujeme zároveň stoupací
272
Obr. 247. Schéma parního nízkotlakého vytápěcího zařízení se spodním rozvodem
1 – ležaté parní potrubí, 2 – ležaté kondenzátní potrubí, 3 – svislé parní potrubí, 4 – svislé
kondenzátní potrubí, 5 – parní přípojka s dvojitě regulačním ventilem, 6 – kondenzátní přípojka
s odváděčem kondenzátu, 7 – odvodňovací smyčka, VS – vodní stav v kotli, P – pojišťovací tlakové
zařízení
Obr. 248. Vodní pytel – nesprávné spádování
potrubí
Obr. 249. Odvodňovací smyčka svislého parního potrubí
h – výška odpovídající tlaku v kotli, h’ – výška odvodňovací smyčky, P – parní rozvod, K – kondenzační svod
273
vedení do ležatého kondenzátního potrubí. Délka odvodňovací smyčky se řídí
tlakem páry v zařízení. Aby nenastalo v parním kotli přetopením zvýšení tlaku
v soustavě, je kotel vybaven pojišťovacím přetlakovým zařízením.
Středotlaké parní vytápění se používá většinou v průmyslových objektech, ve
kterých se současně používá páry pro technologii. Tlaky vyšší než cca 200 kPa
se užívají pro zavěšené sálavé panely, pro teplovzdušné jednotky a pro centrální
vzduchotechniku.
Podtlakové parní vytápění je vytápění podtlakovou párou. Umožňuje centrální regulaci, povrchová teplota vytápěných těles je nízká. Provoz je však náročný, u nás se nepoužívá.
8.6.4
Rozvody ústředního vytápění
Rozvody jsou trubní sítě, kterými se dopravuje teplonosná látka od zdroje
k jednotlivým otopným tělesům.
Potrubí ležatého rozvodu je uloženo vždy ve sklonu, zpravidla ve směru toku
teplonosné látky, buď k nejnižšímu místu na potrubí nebo k místu vypouštění
(obr. 250). Pro potrubí vodních otopních soustav je nejmenší sklon 0,5 %, pro
parní otopné soustavy i méně. ve sklonu musí být i potrubí pro připojení otopných těles na stoupací potrubí (obr. 251).
Obr. 250. Sklon potrubí
a – vodní soustavy, b – parní soustavy, 1 – odvzdušňovací nádobka, 2 – odvzdušňovací ventil,
3 – smyčka
Pro vyrovnání délkových změn vodorovného i svislého potrubí, ke kterým
dochází změnou teploty dopravované teplonosné látky, navrhujeme kompenzaci
potrubí. Délkové změny lze vyrovnat buď trasou potrubí (obr. 252), nebo
vložením speciálních kompenzátorů (vlnovcový – obr. 253, ucpávkový apod.)
do potrubí.
Pro zajištění správné funkce kompenzátorů je nutné rozdělit trubní rozvod na
jednotlivé úseky s vloženým kompenzátorem. Rozdělení na úseky se provádí
pomocí tzv. pevných bodů.
274
Trubní rozvod může být zavěšen pod stropem, nebo veden na stěně v suterénu, nebo v nejnižším podlaží, v technickém podlaží i v nejvyšším podlaží.
Potrubí je vedeno většinou vedle sebe, vedení ve vrstvách nad sebou se nedoporučuje.
Obr. 251. Napojení otopných těles na stoupací potrubí
O – odvzdušnění
Obr. 252. Kompenzace potrubí trasou
a, b – tvar Z a L, c – lyrový kompenzátor, d – tvar U, 1 – pevný bod
Obr. 253. Vlnovcový kondenzátor
Velkou pozornost je třeba věnovat trasám rozvodu – je nutné se vyhnout
prostorům transformačních stanic, rozvoden elektrické energie, měníren, generátoroven, akumulátoroven, telefonních ústředen apod.
U horizontálních otopných soustav se potrubí vede buď volně nad podlahou
nebo ve speciální liště, v drážce vynechané ve stropním panelu v konstrukci
podlahy.
275
Vedení potrubí v kanálech je běžné u budov nepodsklepených, dále tam, kde
nelze potrubí zavěsit pod strop nebo na stěnu budovy a při vedení potrubí mimo
budovu.
8.6.5
Materiál a montáž potrubí
Pro rozvody vytápění se používají nejčastěji ocelové svařitelné trubky kruhového průřezu, spojované běžně svařováním. U armatur a tam, kde má spoj zůstat
rozebíratelný, se užívá závitových nebo přírubových spojů. V podlahovém vytápění se používají hadice z umělých hmot, spojované speciálními spojkami za
studena. Zřídka se používají trubky z legovaných a antikorozních ocelí.
Obr. 254. Připevňování potrubí
a – podpěra, b – závěs, c – konzola, d – pouto
Pro parní a kondenzátní potrubí se navrhuje většinou potrubí se zesílenou stěnou.
Vodorovné a svislé potrubí se připevňuje ke konstrukci řadou připevňovacích
prvků, např. pomocí konzol, podpěr, závěsů, pout, třmenů apod. (obr. 254).
8.6.6
Armatury
Armatury v rozvodech vytápění slouží k uzavírání, regulaci a ovládání jednotlivých částí rozvodů vytápění a k zabezpečení správné funkce otopných systémů.
276
Podle umístění armatur v otopném systému nebo podle jejich funkce lze
armatury rozdělit na:
– armatury u otopných těles – různé ventily, kohouty, šroubení, odvodňovací
a odvzdušňovací ventily. V poslední době jsou používány i speciální armatury,
např. termostatické ventily nebo čtyřcestné armatury pro napojení těles u jednotrubkové soustavy.
– armatury na trubním rozvodu – přímé a šikmé ventily, zpětné a pojišťovací
ventily, plnící a vypouštěcí kohouty (vyobrazení v kapitole 9.3.5).
8.6.7
Otopná tělesa
Otopná tělesa slouží k předávání tepla ve vytápěných místnostech.
Podle konstrukce rozeznáváme otopná tělesa:
– článková ocelová nebo litinová – radiátory (obr. 255),
– desková ocelová (obr. 256),
– skříňová – tzv. konvektory (obr. 257),
Obr. 255. Článková otopná tělesa
1 – ocelová článková otopná tělesa, 2 – litinová
článková otopná tělesa
Obr. 256. Ocelová desková otopná tělesa
Obr. 257. Konvektor typu TS
1 – skříň konvektoru, 2 – výdech z pletiva, 3 – topný registr, 4 – regulační klapka, 5 – přípojky
topného prostředí, 6 – skoba pro zavěšení skříně, 7 – konzola pod konvektor
277
– z žebrových ocelových nebo litinových trubek (obr. 258),
– z hladkých různě uspořádaných trubek (obr. 259).
Otopná tělesa, která jsou osazována volně ve vytápěných místnostech, jsou
tzv. konvekční otopná tělesa, ježto převážnou část tepla předávají do místnosti
prouděním – konvekcí.
Článková otopná tělesa se vyrábějí z jednotlivých článků, které se sestavují
v otopná tělesa spojením článků litinovými vsuvkami (obr. 260). Litinová člán-
Obr. 258. Žebrové otopné trubky
1 – litinová trubka s přírubami a s nalitými žebry, 2 – ocelová trubka s navinutými ocelovými žebry
Obr. 259. Trubkové otopné těleso
Obr. 260. Spojování bloků ocelových těles a článků litinových těles
1 – otopné články nebo bloky, 2 – spojovací litinová vsuvka,
3 – těsnění
278
ková tělesa se sestavují z jednotlivých článků, kdežto ocelová článková tělesa se
svařují v bloky sestavené z 3–10 článků. Tyto bloky se pak vzájemně sestavují
v otopná tělesa vsuvkami podobně jako litinové články. Otopná tělesa se
umisťují zpravidla před okenní parapety – viz. obr. 261.
Otopná tělesa se napojují na rozvodné potrubí závitovým spojem (šroubením)
tak, aby bylo možno otopná tělesa kdykoli bez obtíží demontovat.
Obr. 261. Osazování otopných těles
8.6.8
Zřizování kotelen
Musí být v souladu s příslušnými předpisy a vyhláškami. Pro kotelny se jmenovitým výkonem nad 50 kW při spalování tuhých, kapalných a plynných paliv
platí následující hlavní zásady. V budovách obytného charakteru a občanské
vybavenosti mohou být zřízeny jen nízkotlaké kotelny. Kotelny s výkonem do
3,5 MW je možno zřizovat v budovách ve zvláštních místnostech v suterénu, ve
sklepích, na střechách apod. Místnost kotelny tvoří samostatný celek chráněný
proti vlhkosti a zamezující vnikání plynu do budovy. Musí být také splněny
podmínky pro přísun paliva a pro rozvody. Kotelny s výkonem nad 3,5 MW
musí být od sousedních místností odděleny zdí s požární odolností 150 min.
a nehořlavým stropem s požární odolností 60 min. Zeď má lehce vybořitelnou
stěnu do volného prostoru o ploše aspoň 0,07 m2 na 1 m3 prostoru kotelny. Jedna
stěna kotelny musí být nad úrovní terénu.
Provedení kotelen
Světlá výška kotelny musí být nejméně 300 cm. Všechny podchozí výšky jsou
min. 210 cm. Vzdálenost mezi kotli a vzdálenost od stěn a pilířů musí být
navržena s ohledem na obsluhu, údržbu, čištění a odvoz popela. Šířka průchodu
279
mezi kotli musí být min. 60 cm. Únikové cesty k východu z kotelny musí mít
šířku aspoň 120 cm a nikde nesmějí být zúženy. U kotelen s půdorysnou plochou
nad 150 m2 jsou dvě únikové cesty, z nichž alespoň jedna vede do volného
prostoru. Dveře kotelny jsou z nehořlavého materiálu s požární odolností nejméně 30 min., široké nejméně 80 cm a s otevíráním ve směru úniku. Podlaha kotelny nesmí být kluzká, je z nehořlavého materiálu se sklonem ke kanalizačním
jímkám nebo k místu odvodnění do kanalizace. Všechny povrchy konstrukcí,
které jsou teplejší než 60 °C, je nutno opatřit tepelnou izolací. Kotelny a související prostory musí být účinně větrány. Velikost větracích otvorů je závislá na
druhu a jmenovitém výkonu kotlů.
8.6.9
Ústřední příprava teplé užitkové vody
Tak se nazývá zařízení, kde se ohřívá voda pro více bytů nebo domů společně,
nejčastěji v kotelně nebo v předávací stanici dálkového zásobování teplem,
z nichž se voda rozvádí potrubím k jednotlivým spotřebitelům. Zařízení se skládá ze společného zdroje tepla, z přívodu topného potrubí od zdroje tepla k ohřívači užitkové vody, uzávěrek vody, regulátorů teploty a z vlastního ohřívače
včetně teploměru, tlakoměru a pojišťovacího zařízení. Ohřívače užitkové vody
jsou zásobníkové nebo průtokové.
Obr. 262. Stojatý zásobníkový ohřívač vody
1 – plášť ohřívače, 2 – trubkovnice, 3 – topná vložka, 4 – přívod
studené vody, 5 – výstupní hrdlo teplé vody, 6 – přívod topného
prostředí (pára, voda), 7 – odvod ochlazeného topného prostředí,
8 – hrdlo pro cirkulační potrubí, 9 – hrdlo pro teploměr, 10 – hrdlo
pro regulátor teploty
U zásobníkových ohřívačů je vmontován topný had (zpravidla měděné
trubky), jímž prochází teplonosná látka, která ohřívá užitkovou vodu (obr. 262).
Průtokové ohřívače mají pouze objem, který je nutný pro umístění topného
hadu a pro průtočné množství užitkové vody ohřáté topným hadem. Průtokové
ohřívače se provádějí jako protiproudové.
280
Hospodaření s energií pro ohřev TUV
Pod pojem hospodaření s energií pro ohřev TUV zahrnujeme dvě oblasti problémů:
– ohřev TUV náhradními (alternativními) energiemi (využití sluneční energie
apod. – obr. 263),
– recyklace tepla a TUV (obr. 264).
Obr. 263. Ohřev (předehřívání) TUV solární energií
1 – sluneční kolektor, 2 – ohřívák TUV elektrický, akumulační, 3 – zásobník vody ohřívané
sluneční energií, 4 – čerpadlo solárního okruhu, 5 – přívod studené vody, 6 – rozvod TUV
Obr. 264. Využití odpadních kanalizačních vod z TUV na získání tepla
1 – nádrž, 2 – přívod teplých odpadních vod, 3 – odvod ochlazených odpadních vod, 4 – přívod studené vody, 5 – odvod přehřáté TUV, 6 – výměníková plocha, 7, 8 – tlaková čidla, 9, 10 – elektrické
uzavírací ventily, 11 – elektrický uzavírací ventil, 12 – kontrolní ventil, 13 – manometr,
14 – regulátor
281
8.6.10
Dálkové vytápění
Dálkové vytápění je vytápění budovy ze zdroje tepla umístěného mimo vytápěný objekt. Zřizuje se zejména v sídlištích většího rozsahu. Teplonosná látka se
rozvádí z ústředního zdroje, jímž může být výtopna, tj. kotelna s větším výkonem nebo teplárna, v níž je výroba tepla spojena s výrobou elektrické energie.
Teplonosná látka se rozvádí tepelnou sítí, která se skládá z primárního a ze
sekundárního rozvodu. Primární obvod vede od ústředního zdroje k předávacím
stanicím. V tomto rozvodu bývá teplonosnou látkou pára nebo horká voda.
Sekundární rozvod vede z předávací stanice přímo do vytápěných objektů.
Předávací stanice (obr. 265) mohou byt umístěny ve vytápěném objektu pro
jeden nebo i více objektů společně nebo mohou být provedeny jako samostatný
objekt.
Obr. 265. Schéma ejektorové stanice
1 – přívod horké vody z tepelné sítě,
2 – ejektor, 3 – přívod vratné vody z vytápěcí soustavy, 4 – přívodní potrubí teplovodního vytápění, 5 – vratné potrubí vytápěcího zařízení, 6 – vratné potrubí tepelné
sítě, 7 – hlavní uzavírací ventil, 8 – uzavírací ventily vytápěcího zařízení, 9 – teploměry, 10 – manometry
Dálkové zásobování teplem má přes vysoké investiční náklady tyto přednosti:
– uvnitř objektu nemusí být zdroj tepla,
– není nutný komín a prostor pro uskladnění paliva,
– provoz zařízení lze automatizovat tak, že lze vyloučit stálou obsluhu,
– odlehčí se městská komunikace od přivážení paliva a odvozu popela,
– odpadá znečištění kouřem a popílkem v uzavřených městských čtvrtích.
8.6.11
Elektrické akumulační vytápění – ústřední
Elektrické vytápění se stále více uplatňuje zejména proto, že klade minimální
požadavky na obsluhu a má vysokou hygienu provozu.
Ústřední elektrické akumulační vytápění se nejčastěji řeší teplovodným otopným systémem vytápění a akumulací tepla do vody. Akumulace tepla se uskutečňuje pomocí kotle se zabudovanými odporovými nebo elektrodovými topnými články. Ohřátá voda se shromažďuje, akumuluje v nádržích (obr. 266).
Důležitou součástí akumulace je odpovídající tepelná izolace akumulačních
nádrží. Maximální přípustná ztráta smí být 5% z denní kapacity topného
zdroje. Voda v akumulačních nádržích se může ohřát až na teplotu 110 °C.
282
Obr. 266. Schéma elektrického akumulačního vytápění s tlakovou expanzní nádobou
1 – elektrický kotel, 2 – akumulační nádoba, 3 – expanzní nádoba, 4 – kompresor, 5 – otopná
tělesa, 6 – čerpadlo akumulačního okruhu, 7 – čerpadlo systému, 8 – směšovací ventil
Výhodnějším otopným systémem je nízkoteplotní otopový systém, např. velkoplošné podlahové teplovodní vytápění z potrubí z plastických hmot. Lépe
využívá akumulační schopnosti vody až do 30 °C teploty. Tento druh vytápění
současně vytváří další předpoklady pro využití netradičních energií (využití
energie slunce, použití tepelných čerpadel).
8.6.12
Regulace automatického řízení a měření tepla
Regulační technika ve vytápěcích zařízeních má zajistit požadovanou teplotu ve
vytápěných prostorech, ušetřit palivo a energii, dále zajistit ochranu vytápěcích
zařízení, bezpečnost provozu a omezit obsluhu zařízení.
Otopné systémy se regulují zejména podle:
– výstupní teploty vody nebo tlaku páry ze zdroje,
– teploty venkovního vzduchu,
– teploty vzduchu uvnitř vytápěných prostorů.
Regulace podle výstupní teploty vody ze zdroje tepla je nejjednodušší a využívá přímočinné regulační zařízení, které je nastaveno ručně na určitou teplotu
vody nebo na tlak páry. Při dosažení nastavené teploty nebo tlaku v kotlích na
tuhá paliva se uzavírá přívod spalovacího vzduchu do topeniště, případně se
omezuje posun roštů s přísunem paliva u automatických kotlů.
Výhodou jsou malé pořizovací náklady, nevýhodou je závislost na ruční
obsluze.
Regulace podle teploty venkovního vzduchu je vhodná především pro střední
a vysoké výkony kotelen. Reguluje se teplota otopné vody v systému. Protože
teplota venkovního vzduchu má na okamžitou potřebu tepla pro vytápění rozhodující vliv, patří tento způsob regulace mezi nejhospodárnější.
283
Regulace podle teploty vzduchu uvnitř vytápěných prostor má za úkol
dodržet požadované teploty ve vytápěných prostorách. Teplo se měří pomocí
měřičů tepla a registračních přístrojů, které zajišťují podklady pro fakturaci tepla
a kontrolují tepelné ztráty v rozvodových sítích.
8.6.13
Netradiční zdroje energie
Současná celosvětová palivoenergetická situace vyžaduje věnovat zvýšenou
pozornost využití netradičních zdrojů energie. Největší pozornost se věnuje
úsporám a využití odpadní tepelné energie a dále využití energie z přírodních
zdrojů. Nebudeme-li uvažovat atomovou energii, můžeme netradiční energetické zdroje rozdělit na:
– odpadní teplo z energetických, průmyslových, zemědělských, obytných
budov a z jejich zařízení včetně tepla produkovaného lidmi a hospodářskými
zvířaty,
– nízkopotenciální neboli nízkoteplotní přírodní energii, např. sluneční
energii (obr. 267), energii větru, přílivu atd.
Využívání netradičních energetických zdrojů vyžaduje speciální zařízení.
Jsou to zejména regulátory a rekuperátory využívané ve vzduchotechnice, dále
tepelná čerpadla, sluneční kolektory, akumulační zařízení tepelné energie
a moderní tepelné izolace.
Obr. 267. Schéma vytápění tepelným čerpadlem a sluneční energií s přídavným elektrickým
vytápěním
1 – akumulační nádrž naplněná vodou, 2 – kompresor tepelného čerpadla, 3 – kondenzátor,
4 – redukční ventil, 5 – výparník, 6 – sluneční kolektor, 7 – oběhové čerpadlo, 8 – topná vložka,
9 – otopné těleso, 10 – oběhové čerpadlo teplovodního vytápění, 11 – přídavné elektrické vytápění
284
Dnes se v oblasti vytápění soustřeďuje zájem na tepelná čerpadla a na využití
sluneční energie. Tepelná čerpadla jsou zařízení, která přečerpávají tepelnou
energii o nízké teplotě s použitím mechanické energie na tepelnou energii o vyšší
teplotě. Nejčastěji se uplatňují tepelná čerpadla s kompresorem, jímž se pracovní látka, např. freon, v plynném stavu stlačí; látka pak proudí do kondenzátoru. V kondenzátoru zkapalní, a tím předá teplo. Dále jde do redukčního ventilu, jehož pomocí se zmenší tlak látky a ve výparníku se za nižších teplot odpaří
teplem z vody, zeminy nebo vzduchu. Pro převod účinnosti tepelného čerpadla
platí, že vložením 1 kW energie pro pohon kompresoru získáme 2, 5 až 4,0 kW
tepelného výkonu.
Sluneční energie
Aktivní způsob využívání sluneční energie zahrnuje řadu možností. Nejpoužívanější jsou sluneční (kapalinové) kolektory (obr. 267). Je to černá absorpční
deska, kterou probíhá teplonosné médium. Deska je z horní osluněné strany
kryta zasklením nebo fólií, ze spodní strany je opatřena tepelnou izolací.
Dopadající tepelné záření desku zahřívá a teplo se předává teplonosnému médiu
(kapalině). Získané teplo se pomocí kapaliny shromažďuje v akumulační nádrži
(zásobníku). Odtud se podle potřeby rozvádí do otopných těles nebo slouží
k ohřevu teplé užitkové vody.
8.7
VĚTRÁNÍ A KLIMATIZACE
Větrací zařízení zajišťuje v prostorách výměnu a čistotu vzduchu podle
hygienických požadavků. U toho zařízení není požadavek na dodržování teploty a vlhkosti v úzkých tolerancích, vzduch se zpravidla pouze filtruje a ohřívá,
Klimatizační zařízení zajišťuje rovněž podle hygienických předpisů požadovanou výměnu a čistotu vzduchu. Na rozdíl od větracího zařízení udržuje
vzduch v klimatizovaném prostoru na požadovaných parametrech (čistota,
teplota, vlhkost), a to jeho filtrací, ohříváním, chlazením a vlhčením.
8.7.1
Vě t r á n í a v ě t r a c í z a ř í z e n í
Větrání zajišťuje výměnu vzduchu v místnostech. Hygienicky závadný vzduch se
odvádí a nahrazuje se venkovním čistým vzduchem. Podle toho, zda se výměna
vzduchu děje pouze rozdílem teplot vnějšího a vnitřního vzduchu nebo nuceně
pomocí ventilátorů, rozdělujeme větrání na:
– přirozené větrání:
a) větrání okny,
285
b) infiltrace,
c) větrání ventilačním průduchem,
d) aerace,
– nucené větrání:
a) bez úpravy vzduchu,
b) s úpravou vzduchu,
– kombinované větrání (kombinace přirozeného a nuceného větrání).
Vzhledem k požadovanému místu přívodu a odvodu vzduchu ve větrané
místnosti se systémy dělí na:
a) celkové větrání – umožňuje přívod, výměnu a odvod znehodnoceného
vzduchu v prostoru celé místnosti (obr. 268),
b) místní větrání – zajišťuje přívod, výměnu a odvod vzduchu pouze v lokalitě, kde škodliviny vznikají (obr. 269).
Obr. 268. Celkové větrání
Podle doby provozu větracího zařízení se dělí větrací soustavy na:
a) trvalé větrání – po celou dobu provozu větrané místnosti zajišťuje předepsanou výměnu vzduchu,
b) přerušované větrání – pracuje s přetržitým provozem.
Obr. 269. Místní větrání
286
8.7.2
Přirozené větrání
Vě t r á n í o k n y
Okno v tomto případě slouží současně jako přiváděcí a odváděcí otvor. Výměna
vzduchu (nepřihlížíme-li k tlakovému účinku větru) se děje rozdílem tlaků
chladného venkovního vzduchu, který proudí do místnosti dolní částí okna,
a teplého vnitřního vzduchu, který odchází z místnosti horní částí okna. Intenzitu provětrávání lze několikanásobně zvětšit tzv. příčným větráním (otevřením
oken na protějších obvodových stěnách tak, aby vznikl průvan).
Infiltrace
Infiltrace je celkové přirozené větrání uskutečňované porézností stěn a spárami
netěsných oken a dveří. Vzhledem k tomu, že v zimních měsících způsobuje
infiltrace neovladatelné ochlazování místností, snažíme se ji co nejvíce omezit
těsným provedení oken a dveří. Z hygienického hlediska je dokonalé utěsnění
spár neúnosné. Doporučuje se, aby infiltrací došlo k výměně vzduchu v místnosti 1 krát za 2 hodiny.
Vě t r á n í v e n t i l a č n í m p r ů d u c h e m
Zvětšení výměny vzduchu se dosáhne tím, že se na větranou místnost napojí
ventilační průduch, který je vyveden nad střechu budovy. Při tomto způsobu
Obr. 270. Šachtové větrání bez přívodu vzduchu
A – patrové větrací průduchy, B – patrové větrací průduchy spojené, C – schuntový větrací systém,
D – šachta konstantního průřezu
287
větrání vstupuje venkovní vzduch netěsnostmi do místnosti, odpadní vzduch je
pak odváděn ventilačním průduchem. V létě, kdy je venku teplejší vzduch než
v místnosti, nastává obrácený tah vzduchu – do místnosti proudí průduchem
teplý vzduch. Z tohoto důvodu se dnes od přirozeného větrání ventilačním
průduchem upouští a je nahrazováno větráním šachtovým (obr. 270).
Obr. 271. Samotahová hlavice CAGI
Základem tohoto větracího systému je svislá šachta situovaná dispozičně
uvnitř objektu. Intenzita výměny závisí na rozdílu teplot vzduchu uvnitř větrané
místnosti a vně budovy. Objem větraného vzduchu se dá měnit pomocí regulačních prvků vsazených do větracích otvorů v jednotlivých místnostech. Šachta se
nad střechou zakončuje tzv. samotahovou hlavicí „CAGI“ (obr. 271), pomocí níž
se zvětší intenzita výměny vzduchu v závislosti na rychlosti větru.
Areace
Areace je trvalá výměna vzduchu otvory, jejichž průřez je možno měnit podle
potřeby. Tento způsob větrání se používá zejména pro průmyslové haly. Otvory
pro přívod vzduchu jsou umístěny v létě v úrovni pracovní oblasti a otvory pro
přívod vzduchu v zimě jsou umístěny nad úrovní pracovní oblasti. Otvory pro
odvod vzduchu jsou v horní části obvodové zdi pod střechou nebo ve střešním
světlíku (obr. 272).
V některých případech má účinek větru negativní vliv na areaci. Tento negativní účinek se odstraňuje úpravou konstrukce odváděcích otvorů tvořených
střešními světlíky a větráky. Vhodným opatřením jsou svislé zástěny uvedené na
obr. 273.
288
Obr. 272. Řešení přívodu vzduchu při aeraci
1 – otvory pro odvod vzduchu, 2 – přívod vzduchu v zimě, 3 – přívod vzduchu v létě, 4 – přívod pro
1. patro, 5 – přívod pro přízemí
Obr. 273. Aerační světlíky
A – s ventilačními křídly a pevnými zástěnami, B – s posuvnými zástěnami
8.7.3
Nucené větrání
Tam, kde předepsanou výměnu vzduchu nelze zabezpečit soustavami přirozeného větrání, je navrhováno větrání s nuceným oběhem vzduchu. Může být bez
úpravy vzduchu, nebo s úpravou vzduchu.
Podle toho v jakém poměru jsou k sobě objemy vzduchu přiváděného a odváděného, se zařízení dělí na:
a) Větrání přetlakové – objem vzduchu přiváděného je větší než objem vzduchu odváděného. Větrání přetlakové je vhodné pro objekty a prostory, do kterých
nemá vnikat vzduch ze sousedních prostor.
b) Větrání podtlakové – objem vzduchu přiváděného je menší než objem
vzduchu odváděného. Větrání podtlakové je vhodné pro objekty a prostory
s velkým vývinem škodlivin, které nemají pronikat do vedlejších prostor.
c) Větrání rovnotlaké – objem vzduchu přiváděného je stejný s objemem
vzduchu odváděného.
289
Vě t r á n í s n u c e n ý m o d v o d e m v z d u c h u
Vzduchotechnické zařízení je navrhováno pouze pro odvod vzduchu. Ve větrané
místnosti tudíž vzniká mírný podtlak. Přívod do větraných místností probíhá
infiltrací nebo ze sousedních místností (obr. 274).
Obr. 274. Horizontální podtlakové větrání
(na fasádu)
1 – odvod potrubím na fasádu, 2 – ventilátor, 3 – infiltrace
Obr. 275. Schéma nuceného
větrání bez úpravy vzduchu
Systém je používán tam, kde je nutno zabránit šíření znečištěného vzduchu do
okolních prostorů. Velmi často se používá pro malé kuchyně, prádelny, šatny,
hygienické vybavení a průmyslové provozy.
Vě t r á n í s n u c e n ý m p ř í v o d e m v z d u c h u
Vzduchotechnické zařízení je navrhováno pouze pro přívod vzduchu. Ve větrané místnosti vzniká tudíž mírný přetlak. Vnější vzduch se do větrané místnosti
dopravuje ventilátorem a bývá často upraven (filtrace, ohřev, ochlazení apod.).
Odvod vzduchu z větraných místností je zajišťován infiltrací, areačními otvory, šachtami a jinak. Systém je používán tam, kde není žádoucí, aby vzduch
z okolních prostor vnikal do větrané místnosti. Použití je možné zejména
v obchodních místnostech, tělocvičnách, kinech, výstavních prostorách apod.
Vě t r á n í s n u c e n ý m p ř í v o d e m i o d v o d e m v z d u c h u
Vzduchotechnické zařízení je navrhováno pro přívod i odvod vzduchu. Na
obr. 275 je znázorněn systém nuceného větrání s přívodem a odvodem vzduchu
bez jeho úpravy.
Nejpoužívanější je systém s úpravou vzduchu. Přiváděný vzduch se filtruje
před vstupem do větrané místnosti a v zimě se ohřívá na teplotu místnosti.
290
Používá se pro prostory, pro něž je předpisy předepsána hygiena a čistota
vzduchu. Pro krytí tepelných ztrát místnosti je pro zimní provoz nutná instalace
ústředního vytápění.
Podle konstrukce lze tato větrací zařízení rozdělit na:
– centrální,
– decentrální.
Centrální větrací zařízení
Centrální větrací zařízení se skládá ze strojovny, ve které je soustředěno zařízení pro úpravu vzduchu. Upravený vzduch (filtrovaný a ohřátý) se přivádí potrubním rozvodem do větraných prostorů. Používá se pro větší vzduchové výkony.
Centrální větrací jednotka v celkovém provedení je na obr. 276.
Obr. 276. Schéma větrací jednotky v ležatém provedení
1 – komora sacího ventilátoru, 2 – rozváděcí komora, 3 – směšovací a filtrační komora, 4 – komora
ohřívače, 5 – komora výtlačného ventilátoru, 6 – regulační klapky, 7 – vzduch odváděný z větraného
prostoru, 8 – cirkulační vzduch, 9 – výfukový vzduch, 10 – čerstvý vzduch, 11 – přívodní upravený
vzduch
Obr. 277. Schéma větrací jednotky ve stojatém provedení
1 – ventilátor, 2 – elektromotor ventilátoru, 3 – ohřívač
vzduchu, 4 – filtry vzduchu, 5 – regulační klapka,
6 – čerstvý vzduch, 7 – cirkulační vzduch, 8 – přívodní
vzduch
291
Decentrální větrací zařízení
Jsou to větrací jednotky umístěné buď přímo ve větraných prostorách, nebo
přilehlých místnostech. Výhodou je malá půdorysná plocha jednotek a malé
investiční a provozní náklady. Decentrální provozní jednotky se používají pro
menší vzduchové výkony. Použité jednotky jsou většinou ve stojatém provedení
a obsahují běžné zařízení pro úpravu vzduchu, tj. filtry, ohřívače, ventilátory
a regulační klapky. Větrací jednotka ve stojatém provedení je znázorněna na
obr. 277.
8.7.4
Te p l o v z d u š n á v y t á p ě c í z a ř í z e n í
Tato zařízení vytápějí místnosti teplým vzduchem na požadovanou teplotu.
Přivedený ohřátý vzduch udržuje teplotu vzduchu v místnosti na požadované
hodnotě tím, že kryje celkové tepelné ztráty místnosti. Na rozdíl od větracího
zařízení se teplota místnosti udržuje bez instalace ústředního vytápění.
Teplovzdušné vytápění je vhodné zejména pro velké prostory, např. pro
dílenské a montážní haly, sklady apod. Pro tyto účely se používají teplovzdušné
jednotky, které obsahují filtry, ohřívače, ventilátory, regulační klapky, popř.
potrubní rozvody.
8.7.5
Klimatizační zařízení
Úkolem klimatizačních zařízení je udržovat v klimatizovaném prostoru parametry vzduchu, tj. v požadovaných tolerancích čistotu, teplotu a vlhkost.
Klimatizační zařízení vzduch filtrují, předehřívají nebo chladí, zvlhčují nebo
odvlhčují a dohřívají na požadované parametry. Veškeré tyto funkce zajišťuje
automatická regulace. Takto upravený vzduch je potrubním rozvodem přiváděn
do klimatizovaného prostoru.
Podle účelu se rozdělují klimatizační zařízení do dvou hlavních skupin:
a) klimatizační zařízení komfortní – vytvářejí optimální mikroklima pro lidi,
kteří pobývají v určitém prostoru,
b) klimatizační zařízení technologická – zajišťují optimální stav mikroklimatu nezbytného pro určitý technologický proces.
Podle konstrukce rozdělujeme klimatizační systémy na:
– klimatizační zařízení centrální,
– klimatizační zařízení místní jednotkové (klimatizační jednotky).
292
Klimatizační zařízení centrální
se skládá ze strojovny (stavebně řešená, nebo celokovová jednotka), v níž je
soustředěno zařízení pro úpravu vzduchu. Upravený vzduch se přivádí potrubním rozvodem do klimatizovaného prostoru. Centrální klimatizační zařízení se
podle rychlosti vzduchu v potrubním rozvodu dělí na systémy nízkotlaké a vysokotlaké, tj. systémy s malou rychlostí (asi 5–8 m s–1) a s velkou rychlostí (asi
12–30 m s–1), vzduchu. Klimatizační jednotka v celokovovém provedení je
znázorněna na obr. 278.
Obr. 278. Schéma klimatizační jednotky v ležatém provedení
1 – komora sacího ventilátoru, 2 – rozváděcí komora, 3 – směšovací a filtrační komora, 4 – komora
předehřívače, 5 – komora chladiče, 6 – komora pračky vzduchu, 7 – komora dohřívače, 8 – komora
výtlačného ventilátoru, 9 – regulační klapky, 10 – tlumící vložky, 11 – vzduch odváděný z klimatizovaného prostoru, 12 – cirkulační vzduch, 13 – výfukový vzduch, 14 – čerstvý vzduch, 15 – přívodní upravený vzduch.
Obr. 279. Klimatizační jednotka ve stojatém provedení
1 – ventilátor, 2 – elektromotor ventilátoru, 3 – ohřívač
vzduchu, 4 – chladič vzduchu, 5 – kompresor chladicího
zařízení, 6 – filtr vzduchu, 7 – regulační klapky, 8 – čerstvý vzduch, 9 – vzduch odváděný z klimatizovaného
prostoru, 10 – přívodní vzduch
293
Klimatizační zařízení jednotkové
jsou klimatizační jednotky umístěné buď v přímo klimatizovaných prostorách,
nebo v přilehlých místnostech. Používají se pro menší vzduchové výkony
(obr. 279).
Centrální nízkotlaké klimatizační zařízení
Vzduch se upravuje v klimatizačních zařízeních, odkud se rozvádí do klimatizovaných prostorů. Příklad provedení nízkotlakého klimatizačního zařízení je na
obr. 280.
Obr. 280. Dispoziční řešení nízkotlaké klimatizace
1 – filtr vzduchu, 2 – předehřívač vzduchu, 3 – chladič vzduchu, 4 – pračka vzduchu, 5 – čerpadlo
pračky vzduchu, 6 – dohřívač vzduchu, 7 – výtlačný ventilátor, 8 – regulační klapka, 9 – tlumič hluku
v potrubí, 10 – potrubí pro přívod vzduchu, 11 – vyústky pro odvod vzduchu, 12 – vyústka pro
přívod vzduchu, 13 – potrubí pro odvod vzduchu, 14 – ventilátor pro odvod vzduchu, 15 – potrubí
pro výfuk vzduchu, 16 – potrubí pro přívod čerstvého vzduchu, 17 – regulační klapka cirkulačního
vzduchu, 18 – klimatizovaný prostor, 19 – klimatizační strojovna
Centrální vysokotlaká klimatizační zařízení
se dělí na:
– jednokanálovou vysokotlakou klimatizaci VTK,
– dvoukanálovou VTK,
– tříkanálovou VTK.
294
Obr. 281. Schéma jednokanálové vzduchové soustavy
1 – vnější vzduch, 2 – klapka, 3 – filtr, 4 – předehřívač, 5 – chladič, 6 – pračka, 7 – ventilátor,
8 – dohřívač, 9 – redukční komory (skříně), 10 – odváděný vzduch, 11 – vzduch znehodnocený,
výfuk, 12 – vzduch cirkulační
J e d n o k a n á l o v á V T K (obr. 281)
Vysokotlaká klimatizační zařízení jednokanálová se vyznačují jedním potrubím
– vzduchovodem, který dopravuje upravený vzduch ze strojovny do klimatizovaných místností. Vyústění vzduchu do místnosti se provádí pomocí redukční
skříně (jednotky) proto, aby vzduch neproudil do místnosti přílišnou rychlostí.
Tento systém se navrhuje pro obchodní domy, hotely apod. a může mít i zónové
uspořádání (obr. 282).
Obr. 282. Schéma redukční jednotky (skříně) pro jednokanálové
systémy
1 – přívod vysokotlaký, 2 – odvod nízkotlaký, 3 – škrticí ventil
295
Obr. 283. Schéma dvoukanálové vzduchové soustavy
1 – směšovací jednotka, 2 – dohřívač, 3 – chladič, 4 – pračka, 5 – ohřívač, 6 – ventilátor přívodu,
7 – ventilátor pro odvod vzduchu, 8 – vnější vzduch, 9 – vzduch cirkulační, 10 – vzduch výfukový,
11 – filtr, 12 – strojovna, 13 – klimatizovaný prostor, 14 – chladný vzduch, 15 – teplý vzduch,
16 – odváděný vzduch
Obr. 284. Směšovací jednotka (skříň)
1 – teplý a vlhký vzduch, 2 – chladný a suchý vzduch, 3 – regulátor přiváděcího množství vzduchu,
4 – směšovací ventil
296
Obr. 285. Schéma tříkanálového vzduchového systému
1 – směšovací jednotka, 2 – dohřívač, 3 – chladič, 4 – ventilátor přívodu, 5 – ventilátor pro odvod
vzduchu, A – klapka, B – filtr, C – ohřívač, D – pračka, E – strojovna, F – odváděný vzduch,
G – větrací vzduch, H – místnost větraná, I – teplý vzduch, J – klimatizovaná místnost, K – chladný vzduch, Ve–vnější vzduch, Vz–vzduch výfukový, znehodnocený
D v o u k a n á l o v á V T K (obr. 283)
Vysokotlaká klimatizační zařízení dvoukanálová se vyznačují dvěma rozváděcími potrubími upraveného vzduchu. Upravený vzduch je za ventilátorem rozdělen na dvě potrubí (kanály) – potrubí s teplým vzduchem a potrubí se studeným
vzduchem. V potrubí pro teplý vzduch je vzduch ohříván ohřívačem na teplotu
od 30 do 45 °C. Teplota studeného vzduchu v druhém potrubí se udržuje chladičem vzduchu na teplotě asi 12 °C. Oba vzduchovody vyúsťují do směšovací
jednotky (obr. 284). Ve směšovací jednotce (skříni) se vzduch z obou kanálů
směšuje na teplotu, která odpovídá okamžité potřebě tepla nebo chladu klimatizované místnosti.
Dvoukanálová soustava je vhodná pro budovy s velkým počtem klimatizovaných místností s různými požadavky na parametry vzduchu.
T ř í k a n á l o v á V T K (obr. 285)
Funkčně je tříkanálová soustava odvozena od dvoukanálové s tím, že má navíc
vzduchovod pro dopravu vzduchu k větrání (není klimatizovaný). V jednotlivých
místnostech se pak může využívat nejen klimatizace, ale i pouhého větrání,
zejména v těch místnostech, kde postačí přívod tepelně neupraveného větracího
vzduchu.
297
Tříkanálové systémy jsou vhodné v budovách, kde vedle klimatizovaných
prostor je i značný počet místností, kde postačuje větrání.
Vzduchové nízkotlaké systémy místní jednotkové
– klimatizéry
Snaha o odstranění značných prostor, které zaujímají rozvody nízkotlakých
systémů, vedla k použití decentrálních klimatizačních zařízení. Dosavadní velká
strojovna byla nahrazena malými klimatizačními jednotkami, které se umísťují
přímo v klimatizovaném prostoru nebo v jeho těsném sousedství.
Obsahují filtry, ohřívače, chladiče, nebo kompresorové chladicí zařízení,
ventilátory, zvlhčovací zařízení a jsou vybaveny automatickou regulací.
Podle toho, zda klimatizační skříně obsahují vlastní zdroj chlazení, nebo
nikoli, se rozdělují na:
– klimatizační skříně neautonomní,
– klimatizační skříně autonomní.
298
9
V¯TAHY
Výtahy v budovách jsou strojním zařízením, které slouží k dopravě osob nebo
nákladů ve směru svislém mezi jednotlivými podlažími. Je to komunikační spoj,
který zvláště u vyšších budov doplňuje schodiště a u budov vícepodlažních se
stává hlavní vertikální komunikační tepnou.
Počet výtahů v budově
Osobním výtahem, umožňujícím současnou dopravu nejméně 4 osob, musí být
vybaveny domy, které mají byty v pátém až osmém podlaží.
Budovy s byty v devátém a vyšším nadzemním podlaží, které je více než
22,50 m nad prvním nadzemním podlažím, jehož úroveň je nejvýše 300 mm nad
terénem (obr. 286), mají mít počet výtahů odvozen ze špičkového provozu, musí
však mít nejméně 2 výtahy. Alespoň jeden z nich musí umožňovat dopravu
nábytku nebo nemocného na nosítkách. Tyto výtahy mají být vybaveny sběrným
zařízením dolů.
Obr. 286. Předpoklad k vybavení domu osobním výtahem
299
V administrativních budovách musí být postaráno o vertikální dopravu osob
a nákladů zřízením přiměřeného počtu osobních i nákladních výtahů. Osobní
výtahy, případně oběžné, musí být zřizovány v administrativních budovách
o 5 a více nadzemních podlažích.
Konstrukce výtahů se stabilizovala na několik základních koncepcí. Normalizování jednotlivých typů usnadňuje jak projektantům tak výrobcům jejich práci.
Názvosloví
Jmenovitá dopravní rychlost je teoretická rychlost pohybu klece.
Provozní rychlost je skutečná rychlost klece při provozu.
Nosnost výtahu je největší dovolená hmotnost dopravovaného břemene.
Hmotnost jedné osoby se uvažuje 80 kg.
Zdvih je vzdálenost mezi nejnižší a nejvyšší úrovní stanice výtahu.
Horní přejezd kabiny je dráha, o kterou může kabina přejet nad úroveň nejvyšší stanice; dolní přejezd je dráha, o kterou může kabina přejet pod úroveň
nejnižší stanice.
Výchozí stanice je nástupní stanice, do které se zpravidla kabina vrací.
9.1
HLAVNÍ ČÁSTI VÝTAHU
Každý výtah se skládá z těchto částí:
– stavebních,
– strojových.
Obr. 287. Připevnění vodítek ke stěnám šachty
1 – vodítko, 2 – konzola vodítka, 3 – příchytka,
4 – zazdění konzoly
300
Části stavební
Výtahová šachta je prostor jízdní dráhy kabiny a vyvažovacího závaží. Kabina
i vyvažovací závaží se pohybují svisle v pevných vodítkách, upevněných zpravidla pomocí konzol ke stěnám šachty (obr. 287). Šachta může být zcela nebo
částečně ohrazena, ale vždy tak, aby se zabránilo úrazům. U výtahů, které jsou
např. v zrcadle trojramenného schodiště, musí být šachta ohrazena nejméně do
výšky 2 m nad podlahou (u schodiště nad čelní hranou schodu – obr. 288).
Na stranách nástupišť musí být šachta ohrazena alespoň v šířce vstupu do klece
po celé výšce zdvihu.
Obr. 288. Ohrazení výtahové šachty v zrcadle
schodiště
1 – prohlubeň
Ve výtahové šachtě nesmí být žádné zařízení, které nepatří k výtahu, např. vodovodní či plynové potrubí nebo jiné elektrické vedení.
Výtahová šachta musí být dobře izolována proti zemní vlhkosti a vodě.
K šachtě patří prohlubeň pod úrovní nejnižší stanice a volný prostor nad nejvyšší stanicí.
Strojovna
U většiny výtahů je strojovna umístěna nad výtahovou šachtou. Strojovna musí
mít zvláštní místnost, musí být uzavíratelná, suchá, osvětlená a dostatečně
Obr. 289. Větrání strojovny
301
větraná. V každé strojovně by se měl umístit nad strojem ocelový nosník ve
výšce 1,80 m nad podlahou, který usnadní zdvihání těžkých součástí při montáži a opravách. Strojovna musí být tak izolovaná, aby nepromrzala. Dveře se
musejí otevírat ven, a musejí být odolné proti ohni (např. ocelové). Je-li strojovna přístupná ze střechy, musí být průlez krytý, z nehořlavého materiálu a musí
být umístěn v blízkosti výtahu.
Velikost průlezu musí být alespoň 600 × 900 mm. Jestliže tento průlez slouží
současně k dopravě strojních částí výtahu, musejí jeho rozměry odpovídat
rozměrům montážního otvoru ve strojovně.
Výstup k průlezu musí být bezpečný (stupačky se nepovolují), z nehořlavého
materiálu, o max. sklonu 60 ° od vodorovné roviny a s madlem alespoň na jedné
straně.
Při výškovém rozdílu do 3 800 mm mohou být schody nahrazeny kovovým
žebříkem se sklonem 70° až 80°.
Strojovna musí být větrána (obr. 289) buď oknem se sklápěcím křídlem, nebo
větracími průduchy při podlaze a stropu.
Vnitřní úpravy povrchů strojovny i šachty musejí být provedeny před montáží
výtahu.
Rozměry šachet i strojoven jsou dány typem použitého výtahu a musejí být
dodrženy. Detailní podklady pro stavební úpravy šachty i strojovny dodá
dodavatel výtahu (obr. 290).
Šachetní dveře a zárubně mají zvláštní provedení a musejí být rovněž
dodržovány údaje výrobce výtahu. Většinou jde, u běžných osobních výtahů,
o dveře jednokřídlové, plechové s ocelovou zárubní, ven otevírané.
U nákladních výtahů se používají ocelové dveře dvoukřídlové, u malých nákladních výtahů dvoudílná dvířka, svisle posuvná. Za jízdy kabiny jsou všechny
dveře šachty elektricky uzavřeny a nelze je otevřít. Toto blokování se vyřazuje
ve chvíli, kdy se výtah zastaví přesně ve stanici.
Zárubně se osazují až po namontování vodítek kabiny, neboť dveře musí mít od
nich ve všech nástupištích stejnou vzdálenost.
Části strojové
Kabina (u osobních výtahů), klec (u nákladních) je vybavena závěsem na
lana, zachytávači k zachycení kabiny na vodítkách v případě přetržení závěsných
lan nebo při překročení rychlosti kabiny o 40%. V kabině musí být osvětlení.
Při dodržení určitých opatření může být kabina bez dveří.
Vyvažovací závaží vyvažuje zpravidla hmotnost kabiny a 40 až 50% hmotnosti břemene. Tím výtahový stroj překoná pouze 50 až 60% podílu hmotnosti
břemene.
Vodítka slouží k vedení kabiny a vyvažovacího závaží a musí být tak dlouhá,
aby je kabina ani vyvažovací závaží nemohla opustit. Vodítka se kotví ke stěně
šachty (obr. 287).
302
Lana jsou nosné prostředky, na jejichž jednom konci je na zvláštních
závěsech zavěšena kabina, na druhém konci vyvažovací závaží.
Počet lan je u určitého typu výtahu přesně stanoven příslušnými normami.
Výtahový stroj s poháněcím elektromotorem, s elektromagnetickou brzdou
a s hnacím lanovým kotoučem je uložen zpravidla na betonovém základu, který
je oddělen od stavební konstrukce zvukovou izolací. Tento základ se vybetonuje
až před montáží výtahu podle výkresu dodávaného výrobcem výtahu (obr. 290
na str. 304–305). Ve výkresu jsou nejen otvory pro uchycení základových šroubů, prostor pro hnací kotouč, ale případně i drážky pro lana a elektrické vedení.
Nárazníky. Pod klecí a pod vyvažovacím závažím musejí být umístěny nárazníky. Při jmenovité rychlosti výtahu do 0,71 m s–1 jsou nárazníky pevné (např.
dřevěné, pryžové), při rychlosti přes 0,71 m s–1 se musejí použít nárazníky pružinové nebo hydraulické.
9.2
VÝTAHY PRO DOPRAVU OSOB, NEBO OSOB A BŘEMEN
– osobní (obr. 291)
U nás jsou konstruovány pro rychlost nejvýše 1 m s–1, nejčastěji pro 4 osoby
a jsou řízeny jedoucími osobami. Na obr. 292 jsou uvedeny některé příklady
umístění výtahů v dispozici budovy.
Obr. 291. Schéma osobního výtahu
1 – výtahová šachta, 2 – prohlubeň, 3 – strojovna, 4 – výtahová kabina, 5 – lana, 6 – vyvažovací závaží, 7 – výtahový
stroj, 8 – ocelové montážní nosníky, 9 – nárazník
303
Obr. 290. Příklad podkladu dodavatele výtahu pro stavební úpravy
304
305
306
Obr. 292. Příklady umístění výtahu v půdorysech domů
Osobní rychlovýtahy jsou konstruovány od rychlosti 1,4 m s–1 do 4 m s–1,
nejčastěji pro 6 osob nebo pro 12 osob a řidiče.
Navrhují se hlavně tam, kde je požadována hromadná doprava osob, např.
v obchodních domech apod.
– nákladní
Slouží pro dopravu nákladů a stavějí se buď jako řízené řidičem, nebo se zakázanou dopravou osob, to znamená, že pohyb klece je řízen z jednotlivých stanic.
Navrhují se běžně pro nosnost 250 kg, 500 kg, 1000 kg a 2000 kg, výjimečně
o nosnosti větší.
– lůžkové
Jsou navrhovány především do zdravotnických zařízení, kde slouží pro dopravu
lůžka s nemocným a s tříčlennou obsluhou. Nosnost je 500 kg.
9.3
MALÉ NÁKLADNÍ VÝTAHY
Jsou to výtahy se zákazem dopravy osob. Slouží pro dopravu potravin, spisů
apod. Nosnost malých nákladních výtahů nesmí překročit 100 kg. Nákladiště
bývá 400 až 800 mm nad podlahou, dopravní rychlost od 0,25 do 0,50 m s–1.
Umístění šachty se strojovnou je obdobné jako u výtahů osobních (obr. 293).
Obr. 293. Schéma malého nákladního výtahu
1 – strojovna, 2 – výtahový stroj, 3 – klec, 4 – otevřená svisle posuvná dvířka, 5 – nákladiště výtahu,
6 – parapetní prkénko, 7 – uzavřená svisle posuvná dvířka, 8 – výtahová šachta, 9 – dvoukřídlová
montážní ocelová dvířka umožňující přístup k výtahovému stroji, 10 – dveře do spodního prostoru
strojovny
307
9.4
NÁKLADNÍ VÝTAHY STOLOVÉ
Tyto výtahy slouží pro dopravu břemen z úrovně terénu do podzemních podlaží
a naopak, např. popelnicových nádob, sudů apod.
Běžně se vyrábějí v nosnosti 180 až 500 kg, o rychlosti 0,18 až 0,25 m s–1.
V úrovni terénu musí být v době provozu šachta ohrazena odnímatelným
zábradlím. Doprava osob je zakázána.
Obr. 294. Schéma oběžného výtahu
1 – strojovna, 2 – výtahová šachta, 3 – kabina, 4 – řetězová kola s napínacím zařízením, 5 – zvuková izolace, 6 – šachetní vstup, 7 – stroj oběžného výtahu, 8 – betonový základ, 9 – montážní ocelové nosníky, 10 – prohlubeň, 11 – dveře pro vstup k napínacímu ústrojí
308
9.5
OBĚŽNÉ VÝTAHY
Říká se jim také výtahy páternosterové. Mají nepřerušovaný chod a navrhují se
hlavně v těch budovách, kde je větší doprava osob mezi jednotlivými podlažími,
např. u větších veřejných nebo administrativních budov apod.
Vedle oběžných výtahů musí být v budově instalovány ještě výtahy s přerušovaným provozem pro dopravu nákladů a tělesně postižených osob, případně pro
dopravu v době, kdy oběžný výtah není v provozu.
V jedné kabině se smějí dopravovat jen 2 osoby, největší dovolená rychlost je
0,3 m s–l.
Schéma uspořádání oběžného výtahu je na obr. 294.
Obr. 295. Pohyblivé schody vedle sebe
309
9.6
POHYBLIVÉ SCHODY
Pohyblivé schody slouží k plynulé dopravě z jednoho podlaží do druhého tam,
kde je nutno zvládat intenzivní provoz návštěvníků, např. v obchodních domech,
nádražích, letištích apod.
Obr. 296. Pohyblivé schody nad sebou
Pohyblivé schody se skládají ze šikmo uložené nosné konstrukce. Na ní jsou
vodicí kolejnice pro pohyblivé stupně. Stupně jsou taženy nekonečným řetězem,
vedeným přes tažnou a napínací ozubenou růžici a jsou zpravidla z ocelových
stupnic. Madlo se pohybuje současně s pohybem stupňů. Rychlost pohybu je
0,5 až 0,9 m s–1.
Ramena pohyblivých schodů se dělají zpravidla ve sklonu 30 až 35°.
Pohyblivé schody se situují vedle sebe (obr. 295) nebo nad sebou (obr. 296),
takže se musí přestupovat z jednoho ramene na druhé po celé délce ramene.
310
10
LE·ENÍ
Lešení jsou dočasné stavební konstrukce určené pro práce ve výškách vně
i uvnitř stavby. Protože jde o konstrukci dočasnou, musí být co nejjednodušší,
aby ji bylo možno rychle postavit. Musí však mít přitom dostatečnou únosnost
a musí být bezpečná.
10.1
OCELOVÁ LEŠENÍ
V pozemním stavitelství se v současné době používá řada typů lešení. V podstatě jde o:
– nepohyblivá ocelová lešení,
– pojízdná ocelová lešení,
– pohyblivé pracovní plošiny (závěsná lešení).
10.1.1
Nepohyblivá ocelová lešení
V našem stavebnictví se nejvíce uplatňují především tyto dva druhy nepohyblivých lešení:
– nepohyblivá trubková lešení se svěrnými spojkami,
– nepohyblivá stavebnicová lešení HAKI.
10.1.1.1
Nepohyblivá trubková lešení se svěrnými spojkami
Mezi nejpoužívanější typy ocelových lešení u nás patří ocelové trubkové lešení
se svěrnými spojkami.
V pozemním stavitelství se používají především dva druhy plošných (fasádních) trubkových lešení:
typová trubková lešení a zvláštní trubková lešení.
Ty p o v á t r u b k o v á l e š e n í
Typová trubková lešení se obvykle uplatňují ve dvou variantách, a to buď jako
pomocná trubková lešení s šířkou pracovní podlahy 1 000 mm, nebo jako lehká
trubková lešení s šířkou pracovní podlahy 1 500 mm.
311
Ko n s t r u k c e a p r v ky t y p ové h o t r u b kové h o l e š e n í
Lešenářské trubky jsou ocelové svařované trubky o vnějším průměru 48,25 mm
a o tloušťce stěny 3,25 mm. Používají se trubky v normalizovaných délkách 6, 4,
3, 2, 1,5 a 0,50 m.
Základní prvky trubkového lešení
– podkladní prahy z prken, fošen, popř. z dřevěného roštu, pro osazení
nánožek,
– nánožky, tzv. patky, pro osazení trubkových sloupků (obr. 297),
Obr. 297. Nánožka (patka) trubkového lešení
A – pohled, B – půdorys
1 – podkladový práh, 2 – nánožka, 3 – trubkový sloupek, 4 – otvor pro přibití nánožky k podkladovému
prahu
Obr. 298. Upínací spojka trubkového
lešení
1 – utahovací šroub M 12, 2 – čep, 3 – jazýček, 4 – trubkový podélník, 5 – závěsný
hák upínací spojky, 6 – trubkový sloupek
48, 25/3,5 mm
312
– upínací spojky pro křížové spojení dvou navzájem kolmých trubek
(obr. 298),
– pracovní podlahy z podlahových dílců nebo prken; k připevnění prken,
fošen nebo podlahových dílců k trubkám lešení se obvykle používají tvarované
podlahové příponky z ocelového plechu a pro zajištění zarážkového prkna
příponky z tvarovaného plechu nebo drátu (obr. 299),
– nastavovací spojky určené pro osové nastavení dvou trubek (obr. 300).
Obr. 299. Pracovní podlaha trubkového lešení z podlahových dílců
A – pomocné trubkové lešení: 1 – podlahový dílec, 2 – drátěná příponka zarážkového prkna,
3 – zarážkové prkno
B – lehké trubkové lešení: 1 – trubkový sloupek, 2 – trubkový příčník, 3 – trubkový podélník,
4 – podlahový dílec, 5 – zarážkové prkno, 6 – plechová příponka zarážkového prkna, 7 – trubka
podélného úhlopříčného ztužení
313
Pomocné části trubkového lešení jsou zábradlí, záklopky, výstupní žebříky,
ochranná bednění a ochranné stříšky.
Obr. 300. Nastavovací spojka trubkového lešení
A – pohled, B – půdorys
1 – pevná segmentová čelist nastavovací spojky, 2 – pohyblivá segmentová čelist nastavovací spojky, 3 – kroužek nastavovací spojky,
4 – utahovací šroub nastavovací spojky M 12
Hlavní zásady pro montáž trubkového lešení
Při montáži trubkového lešení je nejdůležitější založení celé konstrukce lešení.
Dalším činitelem, na němž závisí stabilita a prostorová tuhost celého lešení, je
způsob zavětrování a zakotvení lešení.
Podélné úhlopříčné ztužení
Pro zachycení vodorovných sil od zatížení pracovních podlah a od účinků větru
i pro zvětšení prostorové tuhosti musí být každé lešení opatřeno podélným
úhlopříčným ztužením (obr. 301). Toto ztužení musí procházet příčníky a musí
se vést pokud možno pod úhlem 45 °, aby bylo co nejúčinnější. Ztužení probíhá
křížově po celé vnější podélné ploše lešení, od nánožek až k nejvyššímu
podlaží. Vzdálenost úhlopříček nesmí překročit čtyři délky pole, tj. max. 10 m
(4 × 2,5). Používají se trubky dlouhé 4 m, které se osazují na převislých koncích
příčníků, upevněných u trubkových sloupků. Ztužující trubky se nenastavují
osově, ale překládají se a upevňují samostatně vedle sebe na sloupkové příčníky
upínacími spojkami.
314
Obr. 301. Typové lehké trubkové lešení s podlahou širokou 150 cm
A – pohled, B – svislý řez, C – půdorys
1 – podkladový práh, 2 – nánožka (patka), 3 – trubkový podélník, 4 – trubkový příčník, 5 – zakotvení do zdiva, 6 – podélné úhlopříčné ztužení, 7 – příčné úhlopříčné ztužení, 8 – trubkové zábradlí
Příčné úhlopříčné ztužení
Pro zajištění tuhosti lešení v příčném směru slouží příčné úhlopříčné ztužení,
které musí být vždy v krajních podpěrách, tedy na obou čelech lešení, počínaje
prvním podlažím nad terénem.
Vo d o r o v n é ú h l o p ř í č n é z t u ž e n í
U prostorových lešení a u lešení plošných, která jsou vyšší než 26 m, musí být
provedeno také vodorovné úhlopříčné ztužení na vzdálenost 4 až 8 m po výšce.
Zakotvení trubkového lešení u průčelí budovy
Při opravě průčelí budov se nejvíce uplatňuje zakotvení lešení do zdiva. Pro
kotvení se vyseká trubkovým sekáčem průměru 40 mm otvor do zdiva, hluboký
150 mm. Kotevní otvor musí být vysekán v plných cihlách, tedy nikoli ve spáře.
Po jeho vyčištění se do otvoru zarazí špalík tlustý 40 mm z měkkého dřeva
a předvrtá se do něho otvor pro závit kotevního šroubu. Kotevní šroub nesmí být
do špalíku zatlučen, ale vždy musí být zašroubován. Pro vlastní kotvení lešení
se použije kotevní trubka v délce 2 m, opatřená na konci hákem z betonářské
oceli průměru 18 mm.
Kromě kotvení do průčelí budovy lze podle potřeby zvolit i jiné způsoby
kotvení, a to nejčastěji kotvení lešení do otvorů budovy (oken a dveří) prodlouženými příčníky, zajištěnými zvenku i zevnitř trubkami (obr. 302).
Obr. 302. Schéma zakotvení trubkového lešení do okna budovy
A – svislý řez, B – pohled zevnitř budovy
1 – trubkový sloupek, 2 – trubkový podélník, 3 – prodloužený příčník pro připevnění kotevních
trubek, 4 – kotevní trubka
316
Podlaha lešení
Při zaklápění podlahy lešení podlahovými dílci (podlážkami) jsou hlavním
nosným prvkem podlahy příčníky. Proto je třeba upínací spojky podélníků
osazovat na trubky sloupů háky dolů a natočit je tak, aby byl podélník osazen
zevnitř lešení (obr. 299).
Při zaklápění pracovních podlah lešení prkny nebo fošnami jsou hlavním
nosným prvkem podlahy podélníky. Proto je vzájemná poloha podélníků a příčníků obrácena, neboť podélník je na sloupku vázán pod příčníkem. Této změně
musí odpovídat poloha upínacích spojek.
10.1.1.2
Nepohyblivé stavebnicové lešení HAKI
Stavebnicové lešení typu HAKI je druhem omítkářského stavebního lešení, které
je vhodné i pro nátěry nebo obklady, pro údržbu a generální opravy budov apod.
Skládá se z typových konstrukčních prvků spojovaných bez jakýchkoli montážních pomůcek.
Délka jednoho pole lešení HAKI (tj. základní podélná vzdálenost jednotlivých sloupkových dvojic) je 3 m a hloubka lešení (tj. základní šířka) je 1,20 m.
Plošná únosnost lešení HAKI při rovnoměrném zatížení je 3 500 Nm–2.
To znamená, že jedno pole lešení o rozměrech 3 m × 1,20 m lze zatížit užitným
zatížením max. 12 600 N.
Ko n s t r u k č n í p r v ky s t ave b n i c ové h o l e š e n í H A K I
Stavebnicovou konstrukci lešení HAKI tvoří typové prvky:
– Patky lešení jsou určeny pro osazení svislých prodlužovacích sloupků lešení (obr. 303).
Obr. 303. Osazení sloupku stavebnicového lešení HAKI
na patce
1 – roznášecí deska patky, 2 – noha patky, 3 – přestavitelný svorník se zajišťující závlačkou a řetízkem,
4 – otvor pro přestavení svorníku, 5 – otvor pro přibití
roznášecí desky patky k podkladu, 6 – záchytné oko
patky pro zakotvení patky na nerovném terénu,
7 – sloupek osazený na patku
317
– Svislé prodlužovací sloupky se vyrábějí v délkách 3 m a 2 m a na koncích
jsou opatřeny bajonetovým uzávěrem pro rychlé vzájemné spojení jednotlivých
sloupků (obr. 304). Na všech sloupcích jsou ve vzdálenosti 500 mm navařeny
závěsné třmeny pro zavěšení vodorovných příčníků, podélníků, zábradlí a zavětrovacích prvků.
Obr. 304. Spojení bajonetového uzávěru dvou
sloupků stavebnicového
lešení HAKI
1 – nosná trubka spodního sloupku, 2 – nosná
trubka horního sloupku,
3 – spojení bajonetového
uzávěru obou sloupků,
4 – záchytný třmen pro
osazení podélníku
Obr. 305. Osazení příčníku na sloupek u stavebnicového lešení HAKI
1 – nosná trubka sloupku, 2 – nosná
trubka příčníku, 3 – záchytka na
konci příčníku, 4 – gravitační pojistka příčníku, 5 – závěsný třmen na
sloupku
– Příčníky jsou zhotoveny jako příhradové dvoutrubkové nosníky v délce
1,20 m ze svařovaných trubek o průměru 28 mm a se stěnou tloušťky 2,5 mm.
Na obou koncích příčníku jsou na trubky přivařeny záchytky (celkem čtyři) pro
uchycení do závěsných třmenů na sloupcích (obr. 305). Po uchycení v závěsném
třmenu je jejich poloha zajištěna na každém konci gravitační pojistkou.
– Podélníky mají obdobnou konstrukci jako příčníky, ale mají délku 3 m a jsou
vyrobeny ze svařovaných trubek o průměru 32 mm a o tloušťce stěny 3 mm.
– Zábradlí se používá dvoutrubkové, a to ve výši 0,5 m a 1 m nad pracovní
podlahou.
318
– Zavětrovací zařízení pro zavětrování lešení, které je nutné především v obou
krajních polích lešení.
– Kotevní souprava slouží pro zakotvení lešení kotevní spojkou s táhlem,
jehož délku je možno nastavit podle potřeby (obr. 306). Kotevní šrouby nebo
hmoždíky musí být upevněny ve zdivu budovy tak, aby pevnost v tahu proti
vytržení oka ze zdi vodorovnou silou byla nejméně 2 000 N.
– Pracovní podlahy se u stavebnicového lešení HAKI používají buďto
z podélně uložených prken nebo z lešenářských podlážek.
Obr. 306. Osazení kotevní soupravy na sloupku u stavebnicového
lešení HAKI
1 – nosná trubka sloupku, 2 – kotevní spojka, 3 – nastavitelné
kotevní táhlo s dvojitým hákem, 4 – utahovací šroub kotevní
spojky
– Příchytky zarážkových prken jsou nezbytnou součástí lešení v každém
podlaží, na němž se pracuje, a kde proto musí být na vnější straně lešení
umístěna zarážková (záklopná) prkna.
– Závěsný žebřík, lehký a snadno přenosný, pro komunikační spojení mezi
jednotlivými podlažími lešení.
– Závěsná kladka je typovým doplňkem lešení. Lze ji s výhodou použít již při
stavbě vlastního lešení pro dopravu jeho jednotlivých dílců, popř. i pro dopravu
jiného materiálu na lešení do maximální únosnosti kladky, tj. do 100 kg.
Hlavní zásady pro montáž lešení HAKI
Při montáži lešení HAKI (obr. 307) je nutno dodržovat následující předpisy
a zásady, aby byla zajištěna bezpečnost pracovníků i bezpečnost pro okolí.
Lešení mohou montovat pouze zaškolení pracovníci, kteří jsou povinni při
montáži používat ochranné pásy a připoutat se k dostatečně pevným a nosným
konstrukčním částem budovy nebo lešení.
Upoutávací lana jsou konopná, jejich průřez je minimálně 16 mm a musí být
pečlivě udržována a pravidelně kontrolována. Drobné součástky je třeba při
montáži ukládat v brašně a nesmějí volně ležet na podlaze lešení.
319
320
Obr. 307. Rozměry základní sady stavebnicového lešení HAKI
A – pohled, B – svislý řez
1 – patka, 2 – sloupek délky 3 m, 3 – sloupek délky 2 m, 4 – podélník délky 3 m, 5 – příčník délky 1,2 m, 6 – zábradlí délky 3 m, 7 – zábradlí délky 1,2 m, 8 – zakotvení, 9 – zavětrování, 10 – příchytka zarážkového prkna, 11 – závěsný žebřík, 12 – závěsná kladka
321
Obr. 308. Základní typy lávek
A – svislý řez, B – pohled
10.1.2
Pojízdná ocelová lešení
Pojízdná ocelová lešení se podle druhu a účelu stavby používají buď vně, nebo
obvykle uvnitř objektů. Jejich konstrukci je třeba volit podle charakteru stavebních prací a podle místních podmínek.
V pozemním stavitelství se nejčastěji používají dva druhy pojízdných lešení:
– pojízdná trubková lešení se svěrnými spojkami,
– pojízdná stavebnicová lešení HAKI.
10.1.3
Pohyblivé pracovní plošiny
Kromě stabilních lešení se často uplatňují pohyblivé pracovní plošiny, které
slouží jako závěsné lešení; mnohdy jsou výhodnější než lešení stabilní.
Obr. 309. Závěsná klec
A – svislý řez, B – pohled
322
V pozemním stavitelství se u nás uplatňují především tyto dva druhy pohyblivých pracovních plošin:
– závěsná lávka ZL (obr. 308),
– závěsná klec ZK-1 (obr. 309).
V současné době se na našem trhu objevují lešení, nejčastěji zahraniční výroby,
která jsou montována ze svislých rámů z ocelových pozinkovaných trubek
propojených systémem zasouvatelných ztužidel v podélné i vodorovné rovině
nebo systémem zábradlí (např. typ CK, ERKO aj.). Výrobci zdůrazňují jejich
rychlou a jednoduchou montáž, vysokou bezpečnost, univerzálnost použiti
i dlouhou životnost.
10.2
BEZPEČNOSTNÍ PŘEDPISY PRO MONTÁŽ A POUŽÍIVÁNÍ
OCELOVÝCH LEŠENÍ
Má-li být zajištěna bezpečnost pracovníků při montáži lešení i při používání
lešení, je nutno dodržovat stanovené předpisy a zásady.
1. Při montáži lešení musí být na všech pracovních podlahách lešení udržován
pořádek a montážní materiál i nářadí musí být zabezpečeny proti náhodnému
pádu.
2. Pokud montážník pracuje na podlaze lešení bez zábradlí, musí být zajištěn
ochranným pásem.
3. Staví-li se lešení v blízkosti elektrického vedení, musí být před montáží
vypnut elektrický proud nebo musí být zajištěno náhradní spolehlivé zabezpečení proti dotyku při stavbě lešení.
4. Montáž a demontáž a vůbec všechny práce na lešení musí být okamžitě
přerušeny při začínající bouřce nebo při silnějším větru (39 až 49 km h–1).
5. Pokud je lešení převedeno kolem rohu budovy a pracovní podlahy jsou
v různých úrovních, je třeba na nároží lešení zřídit klínový přechod podlah
v délce 200 až 250 mm.
6. Všechny otvory v pracovních podlahách lešení musí být zajištěny ochranným zábradlím proti pádu pracovníků.
7. Výstup z jedné pracovní úrovně na druhou úroveň lešení je zajištěn pomocí žebříků. Otvory pro výstup v podlahách lešení nesmějí být situovány nad
sebou.
8. Pod místy zvedání a spouštění materiálu musí zůstat u lešení volný prostor
bez provozu a obsluha zdvihacího zařízení musí být kryta ochrannou stříškou
z fošen.
323
11
ZÁSADY P¤EDÁVACÍHO ¤ÍZENÍ
MEZI ÚâASTNÍKY V¯STAVBY
Účastníky výstavby jsou:
– investor,
– projektant,
– dodavatelé.
Vzájemné vztahy účastníků výstavby, a to jak v přípravě, tak v provádění
investiční výstavby, se uskutečňují na podkladě hospodářských smluv. Návrh
smlouvy vypracovává dodavatel na základě poptávky odběratele. Smlouva určuje předmět dodávky, lhůty plnění, technické, technologické a ekonomické parametry, zásady odevzdávání a převzetí dodávky nebo dokončených častí, sankce
za neplnění sjednaných dohod a další ujednání.
Dodavatel odpovídá za použitý materiál a provedení, za konstrukci a za její
správné provedení podle prováděcího projektu, za úplnost dodaných výrobků
a jejich montáž, za dosažení smluvených hodnot jakostních, technických, provozních a ekonomických. Vadou dodávky není odchylka od projektové dokumentace, která nemění požadované řešení a nezvyšuje cenu, když s touto změnou souhlasil odběratel.
Dokončenou dodávku nebo její dokončené části dodavatel odevzdává a odběratel přejímá. Dodavatel je povinen písemně oznámit odběrateli termín odevzdání dodávky nejpozději 15 dnů předem. Nedokončené dodávky nebo jejich části
nesmějí být odevzdány a převzaty.
Dokončení dodávky a její převzetí se stvrzuje písemně, zápisem o převzetí
dodávky nebo její části. Zápis obsahuje zejména:
– zhodnocení jakosti provedených prací,
– soupis zjištěných vad a drobných nedodělků,
– dohodu o opatřeních a lhůtách k jejich odstranění,
– popř. dohodu o slevě z úplaty,
– prohlášení odběratele, že dodávku přejímá,
– nedojde-li k dohodě o převzetí, stanoviska dodavatele a odběratele a jejich
zdůvodnění.
Po odstranění nedostatků, pro které odběratel odmítl dodávku převzít, se
přejímací řízení opakuje v nezbytně nutném rozsahu. Jestliže má dodávka
ojedinělé drobné vady nebo drobné nedodělky, které samy o sobě ani ve
324
spojení s jinými nebrání užívání nebo uvedení do provozu, je odběratel povinen
takovou dodávku převzít. Dodávka, jejíž vady brání užívání nebo uvedení do
provozu, nesmí být převzata.
Převzal-li odběratel dodávku, u níž se zjistí dodatečná vada, má právo na
dodatečné bezplatné odstranění této vady.
Jestliže by odstranění vady bylo spojeno s neúměrnými náklady, má odběratel právo na přiměřenou slevu.
Na žádost odběratele je dodavatel povinen vady své dodávky bez zbytečného
odkladu odstranit, i když neuznává, že za vady odpovídá.
Ve sporných případech nese náklady až do rozhodnutí o reklamaci dodavatel.
Za prodlení v plnění dodávky nebo v odstranění vad a drobných nedodělků
postihují dodavatele majetkové sankce ve prospěch odběratele. Odběratel zjevné vady a drobné nedodělky reklamuje v zápisu o převzetí dodávky, jinak právo
z odpovědnosti zaniká.
Záruční doba, tj. odpovědnost dodavatele za skryté vady, které nebyly zjištěny při předávacím řízení, je stanovena taxativně pro jednotlivé druhy výrobků
a dodávek.
325
12
LITERATURA – NORMY
Habel, J.: Světelná technika a osvětlování, Praha, FCC PUBLIC 1995
Hájek, V. a kol.: Pozemní stavitelství pro 3. roč. SPŠS, Praha, SNTL 1987
Hájek, V. a kol.: Pozemní stavitelství pro 4. roč. SPŠS, Praha, SNTL 1992
Hájek, V., Pavlis, J., Novotný, M.: Pracujeme na střeše, Praha, Sobotáles 1995
Halahyja, M. a kol.: Stavebná tepelná technika, akustika a osvetlenie, Bratislava, Alfa 1985
Humm, O.: Nízkoenergetické domy, GRADA 1999
Jiránek, M., Pospíšil, S.: Radon a dům. Praha, Nadace ABF, Nakladatelství Arch 1993
Kittler, R., Kittlerová, L.: Návrh a hodnotenie denného osvetlenia, Bratislava, Alfa 1975
Koubek, J.: Moderní konstrukce lešení, montážních plošin a zavěšených lávek, Praha, SNTL 1975
Kulhánek, F, Tywoniak, J.: Stavební fyzika 20-stavební tepelná technika. Pomůcka pro cvičení,
učební texty ČVUT Praha 1995
Němec, J., Ransdorf. J., Šnédrle M.: Hluk a jeho snižování v technické praxi, Praha, SNTL 1970
Novotný, M., Keim, L., Šála, J., Svoboda, Z.: Tepelné izolace a stavební tepelná technika, Praha,
ABF 1994
Novotný, M., Misar, J.: Ploché střechy, Praha, GRADA 2003
Svoboda, Z.: Softwarové vybavení pro stavební tepelnou techniku: TEPLO, AREA, WINTER,
SUMMER, ZTRÁTY vlastním nákladem 1995
Technické podklady výrobních firem hydroizolačních povlaků, zejména Fatra Napajedla,
Sarna, Sika, Siplast, Troplast, Alcor
ČSN 06 0210 Výpočet tepelných ztrát budov při ústředním vytápění, ČNI 1994
ČSN 73 0532 Hodnocení zvukové izolace stavebních konstrukcí a v budovách
ČSN 73 0540 Tepelná ochrana budov, ČNI 1994
ČSN 73 0580-1 Denní osvětlení budov
ČSN 73 0580-2 Denní osvětlení obytných budov
ČSN 73 0580-3 Denní osvětlení škol
ČSN 73 0580-4 Denní osvětlení průmyslových budov
ČSN 73 0600 Ochrana staveb proti vodě – Hydroizolace
ČSN 73 0601 Ochrana staveb proti radonu z podloží
ČSN 72 2682 Pálená krytina. Taška tažená obyčejná-bobrovka TO. 1982
ČSN 72 2683 Pálená krytina. Taška tažená – drážková (T. dr). 1982
ČSN 72 2684 Pálená krytina. Taška ražená drážková francouzská TRF. 1982
ČSN 72 2686 Pálená krytina. Taška ražená prejzová (TP). 1982
ČSN 72 2687 Pálená krytina. Hřebenáč TH. 1982
ČSN 72 2688 Pálená krytina. Taška ražená drážková Holland THR. 1982
ČSN EN 832 Tepelné chování budov – Výpočet potřeby energie na vytápění – obytné budovy
ČSN 73 0540-2 (2002) Tepelná ochrana budov. Část 2: Požadavky Software TEPLO, AREA,
ENERGIE, autor Zbyněk Svoboda
ČSN EN lSO 6946 Stavební prvky a stavební konstrukce – Tepelný odpor a součinitel prostupu
tepla – Výpočtová metoda
ON 73 0550 Hydroizolace
326
ON 73 0606 Izolace asfaltové – Navrhování a provádění
ON 73 0607 Izolace z měkčeného polyvinylchloridu a pryží – Navrhování a provádění
Směrnice EU O energetické náročnosti budov (Directive 2002/91/EC)
Vyhláška číslo 13/1977 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací
Vyhlášky 213/2001 Sb. a 291/2001 Sb. k zákonu 406/2000 O hospodaření s energií
327
Ing. arch. Václav Hájek a kolektiv
POZEMNÍ STAVITELSTVÍ III
pro 3. ročník SPŠ stavebních
DT 624.92(075.3)
TS 10 (střední školy)
Vydalo nakladatelství Sobotáles, U Slavie 4,
100 00 Praha 10 v roce 2004 jako svou 124. publikaci
Odpovědná redaktorka Mgr. Helena Černá
Technická redakce a grafická úprava Běla Trpišovská
Vazbu navrhla Eva Kalenská
Litografie: G5-lito, Výstaviště 1, 648 79 Brno
Vytiskla Centa spol. s r.o.,
odštěpný závod Brno, Vídeňská 113
328 stran, 309 obrázků, 27 tabulek
Vydání třetí, upravené, v Sobotáles vydání druhé
Publikace je určena žákům středních průmyslových škol stavebních
a jako pomůcka ve stavební praxi
ISBN 80-86817-04-0
328

Podobné dokumenty

Bituthene® 3000

Bituthene® 3000 pro izolace spodních staveb. Výhody • Vodotěsnost – odolává hydrostatickému tlaku

Více

čisté prostory

čisté prostory kovového podhledu; Vzduchotechnické mřížky;

Více

Nemocnice Kyjov, p.o.

Nemocnice Kyjov, p.o. Počty operací a specializovaných výkonů........................................................................... 51

Více

územní plán řisuty

územní plán řisuty Ing. arch. Ladislav Bareš Ing. arch. Michaela Štádlerová Ing. arch. Roman Štádler spolupráce: Doc. Ing. Petr Šrytr, CSc. adresa: Bulharská 1023/17 101 00 Praha 10 tel./fax: 271 722 651 email: micha...

Více

Stažení ŠVP oboru Elektrikář (rekvalifikace) v pdf

Stažení ŠVP oboru Elektrikář (rekvalifikace) v pdf Učivo předmětů povinného odborného základu: poskytuje žákům základní přehled a potřebné poznatky pro pochopení problematiky profilujících odborných předmětů. Profilující odborné učivo vyučovacích p...

Více

č. 3163 - Odbor památkové péče

č. 3163 - Odbor památkové péče památkově významných objektů v roce 2014 bylo unesením RHMP č. 1116 ze dne 27. 5. 2014, usnesením RHMP č. 2267 ze dne 2. 9. 2014 a usnesením ZHMP č. 39/24 ze dne 29. 5. 2014, usnesením ZHMP č. 41/3...

Více