Rozhovor Lidové noviny 2

6
rozhovor
č. 19, pátek 10. 5. 2013
Michal Singer
Romantik po čtyřicítce
je směšný
Text: Eva Bobůrková Foto: Lukáš Bíba
Po dvaceti letech tvrdé práce si může říct: Jsem svobodný. Mohu
si dělat, co chci, věnovat se tomu, co mě baví a naplňuje. Nemusím
brát zakázky, které mě nezajímají, nepotřebuju kšefty a nemusím
dělat kompromisy. Michal Singer, malíř, ilustrátor a filozof.
Mám to těžší
než většina
kolegů, mně to
nemaluje ani
nepíše, pokud
se přitom
nedotýkám
jádra ve
svém nitru.
Prchavého,
unikavého.
V
lastně původně nic nenasvědčovalo
tomu, že se Michal Singer stane malířem, který bude zastoupen v Národní
galerii a v mnoha soukromých sbírkách, či dokonce že bude nominován
na cenu pro nejlepšího umělce Evropy,
takzvanou Sovereign European Art Prize. Vždyť
na Akademii výtvarných umění jej kdysi nepřijali,
a tak vystudoval filozofii. Po roce 1989 spoluzakládal Respekt a stal se jeho grafikem. Ale pak, po
pár letech sekl s prací pro Respekt i pro Revolver
Revue, odjel do New Yorku, vrátil se a nasedl na
draka svobodné tvorby. Začátky byly ovšem tvrdé.
Nedařilo se malování, studovaní kolegové – malíři
se pochechtávali. Nevzdal to.
Výtvarné krocení živlů, tak dnes charakterizují ­recenzenti jeho dílo. Jeho obrazy jsou vášnivé,
agresivní, expresivní. Ale také jim nechybí humor.
Čerpá z kubismu, fauvismu, avšak též z pop artu
a komiksu. Právě probíhá jeho velká výstava v letohrádku Hvězda. K vidění jsou tu také díla inspirovaná mýtem o argonautech. Argonautí obrazy jsou
zase singerovsky, čti svérázně, pojaté. A zábavné.
Výtvarných umělců jsou mraky, ale jen menšina se malováním uživí. Jak se to podařilo vám?
Začátky byly kruté. Žádné výsledky, jen obrovský
studený ateliér s osm metrů vysokými stěnami,
vypůjčený od kamaráda. Kde byl můj sen o parketách, koberečku a křesílku s cigárkem v ruce? Tři
měsíce jsem uklízel, bylo mi tam zle, a tak jsem
utíkal ke své práci domů, anebo do hospod. Tam
jsem si kreslil miniatury, z nich vyšla knížka, a já
začal pomalinku ty kresby zvětšovat, přešel k akvarelům, z akvarelů na kvaše, z těch k temperám, až
jsem se propracoval k olejomalbě.
Namalovat ještě neznamená prodat. Byly i v tom směru
první roky zlé?
V obojím. Pět let jako bych kopal v dole, obrazy se mi
nevedly, rok a půl jsem to, co jsem namaloval, zase
zničil. Bylo hodně slepých uliček, někdy se všechno
ztrácelo, už jsem myslel, že se ztratím i já, že svět
přestane existovat. Žádné výsledky a ani výdělky.
Rodinu táhla moje žena Alenka. Měl jsem z toho
pěkné mindráky. Postupně, kousek po kousku, se to
začalo měnit. První obrazy kupovali kamarádi, ale
pak se objevili i další zájemci, dnes mám svůj okruh
kupců a sběratelů i svého mecenáše a agenta.
Co se změnilo?
Bylo to štěstí? Výsledek zuřivého úsilí? Pomoc druhých? Nevím, ale říká se, že i v největších temnotách se vždycky najde nějaký žebřík, po němž se
lze vyškrábat z nejhoršího. Po malířské stránce se
zřejmě stalo to, že destruktivní síla ve mně přestala
být tak ničivá.
Naučil jste se ji usměrnit? Nebo jste pochopil, co máte
malovat, kreslit a psát, aby se to lidem líbilo?
Hledal jsem těžce, až od nějakých čtyřiceti, pětačtyřiceti začalo to, co dělám, odpovídat tomu, jaký
opravdu jsem. Mám to těžší než většina kolegů,
mně to nemaluje ani nepíše, pokud se přitom nedotýkám jádra bytosti v mém nitru. To jádro je však
velice proměnlivé, unikavé povahy, rádo se skrývá, na druhou stranu tím zároveň provokuje. Je to
jako hra na schovávanou, děti jsou vzrušené nejen
ze schovávání, ale i ze samotného hledání. Takže
nikdy nemůžu říci, já jsem Singer, teď už vím, co
dělat a budu ze sebe sypat obrazy na stejné téma
do konce života. Ne, já si nevolím ani techniku,
ani žánr. To, co je ve mně, mě proměňuje k tomu,
rozhovor
rozhovor
č. 19, pátek 10. 5. 2013
9
Repro: archiv M. Singera
8
Jste autodidakt. Zajímá vás, co o vás soudí akademicky
studovaní malíři? Víte to?
Zpočátku jsem byl k smrti vystrašený, odsudky profíků přišly a moc mě bolely. Jenže tak je to v životě:
buď utečeš, nebo zvedneš hozenou rukavici. Uchopil jsem ji a mnohé ty kritiky nakonec překonal,
a teď jim to trochu vracím. Zatímco spousta z nich
musí brát kšefty, které se namanou, já jen dělám,
co chci. Mám svobodu, za těch dvacet jsem si ji doslova vyrobil. Umravnil jsem se, převzal jsem řeholi, naučil se pracovat každodenně a přestal jsem
lovit inspiraci po barech a mezi ženskými.
Tedy zároveň přechod z bohémského do usedlého věku.
Byl jsem těžký romantik. Ale dnes už vím, že je to nevhodná investice. Vložíš hodně a vrátí se ti málo, vláčí tě to vnějškem i vnitřkem, a efektivita je pramalá.
Ale život pokračuje dál a člověk pochopitelně některé
věci vidí, až když se ohlédne. Kolik jsem promarnil,
kolik zase našel... Jisté je, že po čtyřicítce je romantický profil tvůrce směšný a trapný. Všichni malíři,
kteří za něco stáli, byli zkrocení romantici, pracovali
soustavně a do úmoru. Třeba Cézanne, nejdřív byl
rozháraný, potácel se a pendloval mezi Paříží a Provence až do čtyřiceti, kdy mu patrně něco řeklo, už
dost, rozhodni se, a hlavně pořádně maluj. A pak byly
jeho práce zkrátka mnohem lepší. Výjimkou je třeba
Giorgione, který umřel podobně jako Jimmi Hendrix
příliš mlád, aby mohl k tomuto poznání dojít, ale přesto postavil své dílo na základě jistého romantismu.
Takže i vy jste teď moudřejší. A pracovitý.
Namaloval jsem přes tisíc obrazů a kreseb, to je,
myslím, na jeden život dost. Ale co se moudrosti
týče: Člověk asi zraje a poprvé se dotýká vůbec
Michal Singer
(* 1959)
Vystudoval filozofii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě UK
Je jedním z našich nejvýraznějších
malířů, jako výtvarník je autodidakt,
od roku 1993 působí na volné noze.
Těžiště jeho tvorby spočívá
v malbě, ale podílel se i na založení
časopisu Respekt, publikuje texty
v časopise Tvar, napsal básnickou
sbírku Shell či nekonečnou divadelní
hru Dva lidé žijící ve Světelném
městě.
Byl oceněn časopisem Pars jako
nejlepší výtvarník České republiky za
rok 2003.
V roce 2008 byl nominován na
cenu pro nejlepšího umělce Evropy
(Sovereign European Art Prize).
Novinky z jeho tvorby představuje
do 19. května Památník národního
písemnictví v letohrádku Hvězda.
Vystavuje velký cyklus prořezávaných
papírů na téma Argonautika, které
ilustrují stejnojmenný epos vydaný
nakladatelstvím Argo.
Je ženatý, má dvě děti.
první životní bilance. Jistě, za dvacet let se znovu
ohlédnu a určitě se zase budu smát své nynější situaci, svým názorům. Ale efektivita se jednoznačně
zvyšuje. Navenek to však může skutečně působit
jako jistý robotismus, nuda, ale není to tak.
Do vaší tvorby se evidentně promítá filozofické vzdělání. Dovedla vás potřeba malovat ke studiu filozofie,
nebo naopak?
Obojí. S filozofií je to podobně jako s lety do vesmíru. Když máš skafandr, můžeš toho vyzkoumat
víc a dostat se dál. Filozofie mi poskytuje takovou
výstroj, mohu se s ní pohybovat i v temných hlubinách svého nitra. Které je, jak říká Nietzsche,
kluzké, odporné a temné povahy. Bez výstroje od
něj všichni badatelé s hrůzou utečou. Nemají vůli,
aby do té hlubiny vstoupili, setrvali tam a pohlédli do tváře Krakenovi. Raději se vůbec neponoří
a brousí po povrchu. Ke všemu se navíc domnívají,
že toho děsného hlavonožce vidí... Filozofie, stejně
jako umění vybavuje jednoho skafandrem a baterkou, které ho chrání, svítí mu na cestu. I já jsem se
léta pohyboval ve vlastních hlubinách a žil na ostří
nože, když jsem se pral se svými démony.
Co jste v těch hlubinách pro sebe objevil?
Našel jsem ono jádro, které je ničím a vším zároveň,
a které ke mně soustavně vysílá podněty. Já potom,
v rámci svých, velice omezených a mravenčích možností, mohu něco málo z toho celého realizovat. Člověk je slabý jedinec vydaný napospas okolnostem.
Jak řekl Charles Bukowski, peklo se může otevřít
každou vteřinu. Každý si dokáže představit to své,
s blízkými, se sebou i se stavem světa a vesmíru. Na
druhou stranu, možná je vše jen naší představou,
možná je mravencem okolní svět a my jsme jeho
bohové? Nebo jsme maniodepresivně jednou mravencem a podruhé nám patří svět? Každopádně by
se měl člověk na tyhle představy vykašlat a neposuzovat onen stav. Když to člověk přestane řešit, ocitne
se v rovnováze, a pak může usilovně pracovat a cvičit. Vůbec nic jiného mu totiž nepomůže.
Usilovně píšete, malujete, kreslíte, jste i autorem divadelní hry. Které své dílo máte vlastně nejradši?
Říká se, že člověk začal filozofovat z údivu, nebo
z úděsu, když si uvědomil, že tu stojí, a proti němu
svět. A malovat? Mám asi nejradši ty první vážné
obrázky vytvořené na kartonu nebo křídové čtvrtce špatnými barvami, které překlopily úroveň mého
dětského malování na vědomější úkon. Jsou výsledkem interakce skrytého já s vnějškem, světem
mezi jedním a druhým, živým nebo mrtvým. Tam
někde jsem se dotkl prvně své podstaty. Od té doby
jdu v malování dál, čímž ale opisuji vlastní kruh
a čímž je mi umožněno se znovu vracet k tématům
ze začátků. Těch prvních, která proletěla kolem jako
tryskáč, ale přitom nechala stopu, otisk a vytvořila
základ, na němž se nakonec utváří celý život. A já
se ho tvorbou můžu dotýkat. A to je obrovské štěstí,
nevím, jaká jiná profese může toto lidem umožnit.
Často zmiňujete krédo svatého Benedikta: ora et labora
– modli se a pracuj. Jste věřící?
Katolíci se mi vždycky protivili, jejich formální
uctívání boží existence, strnulost víry v mezích
dogmatu a mnohé další, především jakási škrobenost a zbabělá přeslušnělost. Tedy až do té doby,
než do nich začali všichni kopat... Teď už vzbuzují, jakožto mrtvola na zemi ležícího bezdomovce,
u mne mnohem větší soucit. Ale stejně tíhnu spíš
k buddhismu, taoismu a dalším volnějším disciplínám.
Obraz Muž a hvězdy,
autor Michal
Singer, Odpočinek
kaskadérů a ilustrace
z knihy Argonautiky
(zleva doprava)
Teď máte svou životní výstavu v letohrádku Hvězda. Co
chystáte dál?
Odpočívat. Prací. Považuji za krásné, že mne vždycky něco potká, ukáže další cestu. Že jdu dál, třebaže po modré místo po žluté. I teď se objevil jeden
takový ukazatel. Vypadá to na pořádně hluboký
a dlouhý ponor. Už shromažďuji kyslíkové bomby
a opravuji skafandr. Bude to stát za to, 20 000 mil
pod mořem.
Inzerce
Nejlepší historický román všech dob!
Držitelka dvou ocenění Man Booker Prize a Costa Book Award
za nejlepší knihu a nejlepší román roku 2012
Právě vychází pokračování úspěšného románu z tudorovské Anglie
Předveďte mrtvé
Předveďte mrtvé na Wolf Hall přímo navazuje, začíná tam, kde dílo první končí. V hledáčku autorky se opět objevuje Cromwell,
děj se pak točí kolem Anny Boleynové, druhé manželky krále Jindřicha VIII. a matky
budoucí královny Alžběty I. Syna a budoucího panovníka ale králi dát nedokáže, její
místo po boku krále brzy zaujímá Jane Seymourová, toho času již Jindřichova milenka.
Hilary Mantelová
Anny je potřeba se zbavit - vykonstruuje se
obvinění ze závažných zločinů proti království a 19. května roku 1563 je popravena.
V pozadí nestojí nikdo jiný než Thomas Cromwell, jenž na vrcholu svého politického vlivu a mocenských ambicí Annu Boleynovou
bez okolků využije k likvidaci svých nepřátel
u dvora. A k likvidaci jí samotné.
Knihy nakladatelství Argo můžete pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.
VI002685
abych nacházel adekvátní prostředky. A já tak tedy
tu píšu, tu maluji nebo třeba hraji na bubny. Nechám se vést v hledání. A až mi ta má podstata řekne, odejdi do Indie, zabalím to.