filosofický seminář

Transkript

filosofický seminář

Generated by Foxit PDF Creator © Foxit Software
http://www.foxitsoftware.com For evaluation only.
PSYCHOLOGIE NÁBOŽENSTVÍ
ADAMEC JIŘÍ
FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ
KATEDRA TEORIE
(Základy personální soudržnosti se světem)
Brno 2010
1
Adamec Jiří
Brno
2
2010
© Adamec Jiří
Filosofický seminář – katedra teorie
ISBN 978-80-87234-14-3
3
ÚVOD
Jednou z osobních intimit, která člověka neustále v
životě provází, je pochybnost o obecném bytí.
Přirozené vědomí si tuto okolnost vykládá jako
souhrn každodenně přicházejících událostí. Člověk
ve víře takový náhled proměňuje v interpretaci
dočasného vymezení osudových a svým bohem
ukládaných nároků. V obou přístupech se jako
společný znak ukazuje potřeba vyrovnat se se
skutečností v jejím fysickém a duchovním rozměru.
Oba jsou přítomností, která je vnímána a, která
působí,
doléhá;
neodejmutelným
fysické
faktem
a
v
duchovní
blízkosti
jsou
„místního“
výskytu člověka, ba dokonce člověk je jimi vždy,
nevyvratitelně sám, jako osoba, jako faktum té
existence, která ví o sobě samé. A přesto, trvale
nespokojen
s
jejich
„důkazy“
podniká
člověk
intelektuální výlety dál, za hranice pouze toho, co
jest, čímž sám sebe vrhá do nejistoty, namísto
toho, aby se smířil s jednoduchou výskytovostí, co
by pravým obsahem vlastního bytí.
Adamec Jiří, Brno – o Vánocích 2009.
4
§1. Všeobecné poznámky k psychologii
náboženství.
Náboženská víra je jiným způsobem uznání vnější
existence. Je nezávislá na vědomí člověka, i když v
nejstarších
příbězích
je
výsledkem
nějak
modifikovaného, stvořitelského zájmu, specificky
nadpozemské
vůle.
koncentrováno
ponaučení,
která
Do
těchto
největší
mají
příběhů
množství
člověku
je
etických
zprostředkovat
osobní vztah k bytí, jako takovému. Pakliže na
začátku tohoto odstavce uvádím, že „náboženství je
pouze jiným způsobem uznání vnější existence . . .“
je to důvod k zamyšlení. Tímto „jiným způsobem“
nechce být řečeno nic víc, než že vedle prostého
smyslového odrazu vnější reality a její filosofické
reflexe, je zde ještě zájem personalistický, jehož
význam je nesen otázkou: Jak já, s tímto vnějškem
souvisím, ať už jako jeho součást nebo rozdíl?
Náboženská víra si vedle toho klade za svůj úkol
„sjednocení“. Nebylo by nutno, pokud by sama již
tím, v jakém založení přistupuje ke skutečnosti,
člověka nevytrhávala z jeho přirozenosti. Ve víře,
totiž
převládá
uchopení
vnějšku
prostředky
subjektivního názoru. Tento fakt činí náboženskou
víru předmětem a součástí psychologie.
5
V
jejím nitru (v nitru náboženské víry) se
jedinec
nachází
rozhodování.
vždy
Toto
v
dilema
aktivním
před
procesu
ním
vystupuje
mnohdy, s notnou dávkou kulturní a duchovní
naléhavosti. Tím se náboženství dá uchopit rovněž
ve smyslu sociálním. Ten, kdo víru již přijal, co by
program
životní
naplněnosti,
takové
dilema
nepociťuje. Spíše nachází úlevu z jistoty postoje,
odůvodňujícího se příslušnými dogmaty a po zbytek
života
ochraňujícího
vynakládáním
apologetika,
úsilí
tak
na
nutně
své
základní
jejich
obranu.
zabírá
teze
Osobní
nemálo
místa
v nejniternějších sférách lidské psýchy, pokud se
tato rozhodla pojímat zbožnost se všemi výzvami,
které jsou s ní spojené.
Všude
zpřítomňující
nastoupených
nadále
životních
podstupovat
nejistota
cest
trvalá
ze
závěrů
nechává
střetání
a
člověka
se
sebou
samým, i když se, tak, jako tak, domnívá, že za svá
přesvědčení vede zápas s neinformovaným okolím.
Bytostným
určením
náboženské
víry
je
sebevymezení v postoji ke světu (bohu), vnitřnímu
Já a behaviorálnímu zacházení s vlastním tělem,
v kontextu se sociálními povinnostmi.
Jinou
věcí
téhož
je,
transcendence.
V náboženstvích všech kultur a epoch představuje
6
transcendence
budoucímu
jistotu,
životu,
která
ponechává
smysluplnosti
zdroj
přítomnému,
umírání a smrti, jako vykoupení. V transcendenci je
uchován
psychologický
základ
praktikovaného
náboženství – naděje. Tento prvek se táhne rovněž
všemi
mytologiemi.
Dokonce
každá
filosofie
obsahuje jistý díl sebetranscendence, a to tím, že
v tázání a myšlení, v samém smyslu takové činnosti
je dána ona „naděje“, právě skrze to, že „nyní už
bude, konečně pochopeno…“! Křesťanství dokonce
od individuální realisace naděje života v posmrtné
existenci, postoupilo ke kolektivnímu očekávání
spásy,
chiliastické
a
kosmicky
vzdálené
budoucnosti.
Zda existuje přirozený sklon k náboženství,
nebo
má
svůj
původ
ve
výchově,
případně
v nějakém druhu vnucovaného sociálního dogmatu,
je další zásadní otázkou. Jak se ukazuje, nejspíš
existují
z
individuálních
rozdílností
kvality
v přijímání okrsku světa, s nímž každý jedinec
zachází, jako se sobě vlastní existencí, do které se
buďto
náboženství
hodí,
nebo
nikoliv.
I
sebesmířlivější a přirozený postup k propojení s
personální religiositou, nebo cestami výchovy a
etiky
uplatňované
nároky,
či
tlakem
fanatiků
vyvolávané střety nejsou zbaveny, opět vnitřní
7
pochybnosti, když „smyslová jistota, neboli: toto a
mínění“ jsou tak nezadatelně nadosah a dokonce
spoluutváří
základní
východisko,
z
něhož
k
náboženství a víře, člověk, tak, jako tak, dospívá.
§2. Ontogenese a směrování k náboženskému citu
v dětství a dospívání.
Základním pramenem z něhož pochází u člověka
náboženský
cit
je
osobní
vztah
k
personální
skutečnosti. Ta, je současně vázána na skutečnost
sociální a, až teprve následně, na skutečnost
přírodní. Tyto tři úrovně ontologie: osobní bytí; bytí
k
druhému;
bytí
k
věcem,
spoluurčují
celek
individuálního jsoucna, jako zkušenosti se světem,
kterému, tímto rozumíme, co do smyslu toho, co a
jak jest.
Prvotně zakoušené impulsy, založené na čistě
individuální
pozornosti
k
vlastním
potřebám,
zakládajícím způsobem posilují egoistickou pozici.
Postupně
bezvýhradná
splňování
těchto
personálních nároků, utvrzujícími akty, rozšiřujícími
se na další oblasti prvních měsíců raného života,
nechávají
prostor
vzniku
vědomí,
že
v
takto
nastaveném existenciálním poli „jde jaksi vždy a
předpokladově, s každým nastávajícím jsoucnem, o
mne samotného“. První božskou osobou, jsem
8
proto „já sám“. Tento původní solipsismus mne
nechává doposud ještě
vytrženého z kontextu
vnějších personálních vazeb. Opatrovatelská péče
matky a ochrana rodinného kruhu nejsou prozatím
rozpoznávány
v
kritickém
odlišování.
Převládá
samozřejmá pozornost k mému fysickému Já, tato
dostačující
normalita,
samoobslužnosti,
vlastní
blízkosti
proti
volající
z
jinak
nedaleké
budoucího.
Tato
nucené
a
přesto
egoisticky-
solipsistická pozice je však nyní ještě neschopná
jakéhokoliv výkonu. Stává se založenou z celé
dimense
přicházejících
vnějších
impulsů
a
zpracovávanou pouze na úrovni třídění libého a
nelibého pocitu, jenž má dát, napříště rozlišující
znamení tomu, co bude dále, do okrsku osobního
zájmu
připuštěno,
nebo,
pro
připuštění
modifikováno v nahrazujícím zpodobování, případně
rozhodným způsobem a s radikální dynamikou,
odmítnuto. Druhou „absolutní“ složkou, na cestě k
získání
náboženského
citu
je,
tedy:
nabývání
schopnosti vyhledávat zdroje, pro založení pocitu
slasti. Klasická freudovská teorie vychází z toho, že
pocitem slasti je jakýkoli zájem, dojít uspokojení,
třebaže se tímto završením potřeb stává také jeho
sublimovaná, tedy do kulturních potřeb uložená
hodnota,
jako
např.
9
„nabytí
společenského
postavení“. Ve vývojové fási raného dětství jsou to
však
impulsy,
které
pramení
z
rodinných
a
sourozeneckých konstelací. Je například známo, že
dívky a chlapci, kteří jsou jedináčky, budou ve
svém dospívajícím a raně dospělém období výrazně
závislí na potřebě uspokojit oblast zpracovávání
autorit. Méně se tomuto problému budou přibližovat
jedinci
z
vícepočetných
sourozenecké
nastaveném
nároky
okruhu
rodin,
vytvořily,
soužití,
kde
zejména
při
správně
takové
hodnotové
zázemí, kde se autorita dostane do popředí s větší
samovolností a daný jedinec tuto oblast zájmu
neřeší jako zpravidla neurotisující stav, ale jako
každodenně přijímající okolnost, přinášející náležitý
prospěch.
Okruh
lidí,
s
nimiž
si
jednoduše
v každodenním životě rozumí, je pro ně daleko
širší, stejně jako fakt, vyhraněnějšího osobnostního
profilu, s pozitivními charakteristikami. Jelikož se
ovšem u lidí pocházejících z vícepočetných rodin
utváří,
taktéž
existenciální
možnost
sociální
skutečnosti,
přijetí
rozměr
je
u
náboženského
v
těchto
přijímání
subjektů
života,
daleko
častějším jevem. Naopak u tzv. jedináčků, kde má
tendenci převažovat, až hrubý individualismus, je
otázka zbožnosti a víry, jako takové méně častým
jevem.
Jejich
osobnost,
10
„personalistické
ego“
vykazuje silnější, dominantnější postavení a tudíž
hůře zvládá přijímání a absorbci nových „postav“,
jako součástí sebe sama. Již ve hře malých dětí
můžeme sledovat, jak se jejich motivy liší, právě z
nadnesených
okolností
a
jejich
rozdílů.
Tak
například, jedináček, chlapec ve třech letech bude
ve fási neurocistně vykazované činnosti, typické
překotným
střídáním
hry
s
fysickou
aktivitou
(odbíhání od hry a poskakování po bytě), současně
exponovat situaci, kdy se na několik sekund zastaví
před
obrazovým
výjevem
na
stěně
některého
z pokojů. Tuto činnost bude vykazovat několikrát za
sebou.
Projeví
tímto,
jednak
částečnou
hyperaktivitu, ale nijak škodlivou pro toto věkové
období. Dále, tím, že v obsedantně-kompulsivním
jednání
do
hry,
takto
zahrne
i
„pietu“
před
obrazem, jen zdůrazní potřebu kontaktu s „bytostí“
transcendentního charakteru, s „bytostí“, do níž
může po seznámení s působením na sebe sama,
projektovat svoji vlastní individuaci. Já, tohoto
chlapce je plně zaměstnáno hrou a fysickými
nároky neklidu. Individuace se však vždy, na chvíli,
ztotožnila s vnější autoritou. Může jí být buďto
portrétovaný
člen
případně
obraz
podobně
jako
s
rodiny,
nebo
nápadnou
portrét
11
vysílá
jiná
postava,
tématikou,
znaky
která
některého
z archetypů. V tomto případě se jednalo o tří a půl
letého
chlapce,
rozvedenou
který
matkou,
navíc
bez
pobýval,
otce,
se
od
svojí
narození
v čtyřpokojovém bytě. Obraz představoval horskou
krajinu, kde se uprostřed nacházel srub. Celý výjev
provokoval otázkou, kdo se asi nachází uvnitř této
chaty, případně, jaký může být život, v takové
krajině? Archetyp moudrého starce, žijícího na
opuštěném
místě,
kam
se
přichází
o
radu,
jednoznačně provokoval tohoto chlapce k prvním
náběhům na kontakt s autoritou otce. Ztotožnění
výjevu s uvedeným archetypem uzavřel kruh s
pohádkovým příběhem (Dalskabáty, hříšná ves),
který
si
chlapec
měl
možnost
již
několikrát
prohlédnout, a kde byla, podobná scéna, rovněž
ztvárněná v souvislosti s Otcem „školastikem“. Jak
tedy pozorujeme, člověk má od nejútlejšího věku
schopnost sebetranscendence. U sourozenců, kde
je zastoupená věkově přijatelná blízkost, tak jejich
hra je zpravidla nesena znaky vzájemnosti, ať už
té, která se odvíjí v duchu neustálých sporů, nebo
té,
kde
se
přeci
jenom
dá
prosadit
tvořivé
spolupráci. V každém případě, se taková hra odvíjí
jiným druhem sebetranscendence. Spočívá v tom,
že dítě do hry více promítá sebe a obraz, který ve
hře zastupuje, má nápadněji bohatější strukturu. Je
12
to z toho důvodu, že společně se sourozencem
„nesoutěží“ pouze o vnější výsledek, např. hra na
stavbu domu z barevných kostek, ale stejně tak se
předhání v tom, jak je struktorovaný imaginární
svět, „uvnitř“
této stavby. Duchovní
výraz je
založen na přesvědčení, že právě můj obraz vnitřní
uspořádanosti je ten správný. A tak rodič musí
mnohdy rozsoudit nenápadný spor o to, které z dětí
má pravdu, když vymezuje vnitřní účel stavby
určitými znaky a domáhá se potvrzení vlastní
nápaditosti.
Jak
tedy
konkrétně,
s probouzejícím
se
tyto
citem
okolnosti
souvisí
k náboženské
víře?
Předně, vyznačují se potřebami promítání vlastní
obrazotvornosti do zobrazeného, nebo vlastními
silami
vytvořeného
objektu.
Personifikace
zde
proniká všemi směry. I když je to mnohdy ještě
personifikace v zásadě na úrovni nápodoby, která
je nesena v duchu jen těch významů, které jsou
známé z doposud jen chabé zkušenosti se světem,
je
to
projekce
zásadního
určení,
neboť
intelektualisuje vnější svět podle vlastní schopnosti,
proměňovat předlohu osobně-personálním účelem.
Když k tomu přičteme samu fantasii, dále svět
pohádek a poměřované zkoumání vztahu těchto
fenoménů se skutečností samou, je to až dost
13
významů, které dokáží obsáhnout oblast, jejíž první
dotaz je u dítěte nesen v duchu: Co je to, co jest?
Tak se rodí dětští filosofové, kteří již nejednoho
rodiče „utloukli“ nekonečným sledem otázek, jež
mají v této jediné, všechny následující, svůj původ.
§3. Představivost, projekce, imaginace
a stvoření.
Základním předpokladem, že se člověk dostatečně
uspokojivým
skutečností
způsobem
je,
že
propojí
mezi
s
zážitky
každodenní
a
vlastními
vzpomínkami na ně vytvoří vztah, díky němuž bude
schopen
předjímat
a
naplňovat
své
zájmy.
„Předjímat a naplňovat“ v tomto podání znamená,
rovněž,
sebeprojektivním
způsobem
obsáhnout.
Neboť, žádná představivost utvořená ze zkušenosti
se světem, by nemohla fungovat, pokud by se v
jejím
středu
nenacházel
osobní
vzor,
tedy
personální projekce toho, kdo už takovou představu
má. Představa musí mít smysl. Jejím úkolem je,
zejména
předjímat
blízkost,
nebo
vzdálenější
průběhy okolností.
Poslední paleontologické nálezy mají jedno společné:
posouvají „počátky“ člověka a kultury do stále větší
minulosti. Ukazuje se, že člověk je mnohem starší a jeho
psychicko-mentální činnost mnohem komplexnější, než si
kdo odvažoval myslet ještě před několika desetiletími.
14
Alexander
Marshak
nedávno
dokázal
existenci
symbolického systému časových záznamů v pozdním
paleolitu, založeného na pozorování lunárních fásí. Tyto
záznamy, které autor nazývá „time-factored“, tj.
shromažďované nepřetržitě po dlouhou dobu, nám
dovolují předpokládat, že některé sezónní či periodické
obřady, byly stanoveny dlouho dopředu, jak je tomu dnes
u Sibiřanů a Indiánů Severní Ameriky. Tento „systém“
záznamů se udržel více než 25000 let, od raného
aurignacienu po pozdní magdalénien.1
Jak tedy můžeme vidět, je daná problematika
komentována na daleko širším poli zájmu, než jsme
doposud, zdá se, věděli. Takže, odtud patrně také
pochází nezměrná touha člověka, propojit sebe
sama s maximálním obsahem událostí. Tedy s
takovým obsahem, jenž může být vykázán např.
časovým
rozměrem.
Představa
totiž
nemusí
zahrnovat pouze vzpomínku na dějovou událost
nebo jednu konkrétní věc, ale stejně tak může
charakterisovat
onen
typ
transcendence
(sebetranscendence), kde hlavní roli budou hrát
vzdálenosti, až kosmického charakteru. Jedná se
vskutku o dětský věk lidstva, neboť podobným
způsobem uvažují rovněž naši nejmenší, když po
zvládnutí základních rétorických schopností ukazují
na to, jak, např. mezi sebou licitují: a my máme
doma deset čokolád; a my máme tisíc; a my milión
1
M. Eliade, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. (Dějiny
náboženského myšlení, I.), str. 36, Praha (OIKOYMENH) 2008.
15
čokolád; a my milión miliónů…“. O co tu vlastně
běží? Děti se pouze předhání v tom, aby jeden
druhého trumfly v počtu čokolád. Z jiné strany
počet znamená určitou kvalitu argumentu. Tato
kvalita je
v životě dítěte důležitá, neboť jím
zajišťuje pro sebe uznání a sebepotvrzení v řádu
okolností. Ne jinak se to má také v případě, který
jsme citovali výše. V paleolytu člověk intelektuálně
vynikal schopností sestavovat časová pozorování a
předjímat
jimi
události,
které
si
přisvojoval
mytoligisujícími významy. Ujišťoval se, že v takto
nastoupené cestě porozumění smyslu
vlastního
bytí, se nachází dostatečně srozuměn také se
smyslem
existence
vnějšího
světa.
Jeho
představivost o uspořádání všehomíra, doplňovaná
a potvrzovaná časovými záznamy mu dopomáhala
k tomu, aby své představivosti cele důvěřoval,
neboť
mezi
ní
a
vnějšími
dálostmi
existovala
naprosto nepopěrná spojnice. Vedle toho, se jeho
potřeba promítat vlastní představivost pouze do
zvířecích
symbolů
začala
také
ukazovat
ve
výjevech, kde se v zásadě měl tendenci, celý i když
naivně známý kosmos, vtěsnat do zmenšených
map. Současně s tímto způsobem zacházení s
vlastní představivostí, můžeme rovněž sledovat
záznamy o božských postavách, kralujících světu.
16
Personifikace směrem k uplatnění představivosti
na oblast přírody jako celku, umožní proložit,
doposud známý svět principy takových fenoménů,
které začnou obsazovat jednotlivé a na funkci samé
přírody, nezastupitelné fysikální děje. Tímto aktem
projekce, se do přírodního řádu dostávají pozvolna
jména jednotlivých živlů (např. voda – Ápas, Slunce
–
Súrija
aj.,
ze
staroindické
mytologie
upanišadového bráhmanismu). Jejich interpretace
se pohybuje kolem nekonečného vesmíru, lidské
nemožnosti jakkoliv zasáhnout do role, kterou v
přírodních
zákonech
zastupují
a
konečně
také
kolem oblasti toho, co je jimi ovlivňováno ve
smyslu prvotního založení existenciální skutečnosti,
stvořitelského díla, jako takového. Imaginace dodá
konečnou podobu v grafickém znázorňování, stejně
jako verbálnímu opisu, příběhů zasazovaných do
fantastických kulis nadpozemského bytí.
To, že nějaké společenství rozvine svůj intelekt
tak daleko, že je schopno na svoji dobu, pro nás
téměř
nepochopitelně,
bez
přístrojů
a
jiných
pomůcek, vypočítávat na desetiletí, ba i staletí
(Číňané, Mayové) přesné souřadnice, pro lunární
nebo solární kalendář, zasazovat do něj všemožné
předpovědi, to by nás vskutku nemuselo až tak
překvapovat, pokud si uvědomíme technologickou
17
vyspělost přítomnosti, která
výsledkem
Obdivuhodné
pouze
je,
toho,
že se
je
jak
tak, jako tak,
člověk
všechny tyto
myslí.
vědecké
náležitosti staly v zásadě tématem zasvěcování,
teologicky propracovaných myšlenek a, že vlastně
jen výjímečně, tu a tam, někdo něco namítl na
stranu kritiky náboženství. Jinak se racionálně
technická zkušenost, oněch dob těšila, v zásadě
všeobecné úctě a nebyla předmětem roztržek mezi
věřícími a nevěřícími, jak je tomu zpravidla dnes a
vlastně již od průmyslové revoluce, kdy tento stav
trvá, jako přirozená součást kulturního vývoje,
zejm. v Západní společnosti!
Představivost, projekce, imaginace a stvoření
proto zapadají do jednoho rámce zpodobování
konkrétního
stupně
a
modifikace
myšlenky,
založené na předešlé zkušenosti se světem. Neběží
nám o to, abychom na tomto místě a tímto
způsobem vyvraceli existenci boha, nebo něco
podobného. Zajímáme se pouze o to, jak vzniká
náboženská víra a náboženský cit a, které okolnosti
s těmito okruhy přístupu člověka k bytí, jako
takovému, náleží. Pakliže byla shora nadnesena
myšlenka, že se technické, nebo technicistní a
exaktně podchycované okolnosti přírodního řádu
stávaly současně automaticky věcí mytologie a
18
náboženství, bude nyní vhodné, se blíže o tuto
problematiku zajímat.
To, že se tak zásadní věci, jakými je kalendář,
matematické tabulky a záznamy, či zápisy různých
pozorování hvězd, nebo geometrických měření od
nepaměti
uchovávaly
tématika
religiosity
a
vysvětlování
přírodních
nasvědčovat
směrem
byla
s
(teologicky
úkazů),
k
nimi
spojena
podmíněné
by
mohlo
tomu, že se vlastně
jednalo o propojení konkrétně smyslového vnímání
s abstraktním myšlením.
V praktické rovině využívali Egypťané hvězd (eg. seba) i
souhvězdí (eg. nechech) především ke sledování času a
orientaci staveb, v rovině náboženské je spojovali s
různými božstvy, fenomény či předměty (např. s
královskými korunami – K. Goebs, Crow in Egyptian
Funerary Literature, Oxford 2008). Hvězdy i souhvězdí
rozdělovali do několika skupin podle jejich polohy na
obloze, resp. typu jejich pohybu. Základní členění
nebeské klenby spočívalo v rozlišení její severní a jižní
části, mezi nimiž procházela ekliptika. Severnímu nebi
dominovaly podle egyptských představ cirkumpolární
hvězdy, které neustále obíhají kolem pólu (eg. varet net
pet, „pouto oblohy“) a nikdy nezapadají.2
Takto se, z druhé strany, dostáváme opět k tomu,
co bylo vyznačeno výše, a sice, člověk přijal svět ve
zbožnosti, podle reálného určení běhu událostí a
exaktních výsledků, adekvátně je odtud, popisovat.
2
J. Janák, Staroegyptské náboženství I, (OIKOYMENH), Praha 2009,
str.126.
19
Struktura
myšlení,
svobodně
kultivace
představu
a
možnosti
její
uplatnit
aplikaci
na
transcendentně metafysické významy, které se
naopak žádaly, to vše dopomáhalo k tomu, že se
v rámci
opisu
bytí,
principu
stvoření.
utvrzovaly
Takto
různé
„věci“
do
varianty
sebe
měly
možnost reálně zapadat. Žádný primitivismus, ale
skvěle promyšlená symbolika existence, která zde
však
byla
považována
za
reálnou
a
jedinou
skutečnost.
§4. Přenášení exaktních významů do duchovní
sféry nejstarších kultur a obráceně.
Tím, že se člověk má potřebu se vším, co jej na
pouti životem potkává, nějak vyrovnávat, tím také
sebe sama činí součástí všech těch okolností, jež si
uvědomuje, protože vědomí jej dělá vůbec ze
základu
schopným,
mít
vztah.
Pro
takovou
sounáležitost se světem je člověk rovněž vybaven
už od přírody. Zpravidla je to zpočátku užší vztah
k matce, jenž se, po nutně nadcházejícím obdobím
separační úzkosti rozšiřuje do dalších oblastí života,
vlastního světa svého okolí a s tím spojeného
rozšiřování
individuálně
prosazovaného
a
vyjasňovaného životního pole. C. G. Jung k této
problematice
uvedl
nejeden
20
postřeh,
kterým
můžeme doplnit i naše téma; pouze si musíme
uvědomit, že se ocitáme opět v psychologii:
Protože je matka první nositelkou obrazu duše, je
oddělení od ní právě tak delikátní jako důležitá věc, která
má nejvyšší výchovný význam. Proto už u primitivů
nacházíme
velký
počet
obřadů,
které
oddělení
uspořádávají. Prosté dospívání a vnější oddělení nestačí,
vyžaduje to navíc zcela zvláštně pronikavé zasvěcování
mužů a obřady znovuzrození, aby se oddělení od matky (a
tím od dětství) dosáhlo účinně.3
Vznik dětských separačních úzkostí v dnešní době a
jejich
proměny
v
nejrůzněji
projevovaných
neurotických přeobsazováních v dospělosti, nás
upozorňují na fakt, že iniciace obřadu oddělení,
jednoduše v kvalitě současného života chybí.
Jak tyto okolnosti souvisí s nadpisem paragrafu,
si nyní ukážeme. Tak předně to, že se člověk
potřebuje vzdát těsné, fysické vazby na matku je
nutně
vyvoláno
směřuje
od
životními
biologické
okolnostmi.
závislosti
k
Člověk
osobní
jedinečnosti, které říkáme, běžněji individualita,
nebo
v
jiné
souvislosti
také,
individuace.
Individualita je v podstatě sebeodlišení a projekce
egoistických přání do okolí. Individuace naproti
tomu představuje jedince propojeného s pozitivitou
svého duchovně-kulturního rozměru, alterující svět.
Iniciace
3
obřadu
oddělení
spoluzahrnuje
jednak
C.G. Jung, Výbor z díla III., (Osobnost a přenos), Praha 1998, str. 100.
21
vykázání fenoménu svět v jeho doposud zakoušené
a na matce závislé vazbě. Mnohdy se během rituálu
jako vymazání dřívějšího spojení s matkou používá
oheň a spálení, např. nějakého předmětu, jenž si
před tím, iniciovaný jedinec vyrobil sám, tedy ohni
darovaná hračka je symbolem odstranění osobní
minulosti. Jak můžeme vidět, důležitou roli zde
hraje, opět otázka vnímání času. Z tisíciletého
sledování změn, které živé i neživé fenomény
vykazují, se jako jeden ze zásadních problémů vždy
jevil ten, který přináší změny, jež jsou osudově
neodvratitelné.
spoluzahrnuje
osudu,
Iniciace
vědomé
obsahujícího,
tohoto
druhu
podvolení
stejně
se
tak
rovněž
vlastnímu
i
prvotní
genderovou problematiku, kde právě u chlapců,
zvláště
dary
od
ostatních
členů
společenství
(nožíky, sekyry, luky, kopí aj.), staví tohoto jedince
do již předem vybrané sociální role. Exaktnost
tohoto problému spočívá v tom, že vychází z
předem zjišťovaných a ze samé přírody vyjmutých
principů. Ty jsou přijaty do soukolí života lidí, což
mnohdy vyvolalo dojem, že lze přírodní zákony
jednoduše mechanisticky přenášet a uplatnit také
při vysvětlování, např. společenských a později i
historických, duchovních dějin celého lidstva. Od
mytického obrazu jediného světa, kde převládají
22
personifikované zákony jednotlivých živlů, je tak
postupem doby přecházeno k interpretaci světa
jako širšího celku, kde „toto jsoucí“ je výsledkem
nějaké
boží
vůle,
soustředící
v
sobě
všechen
dřívější fantastický prostor, zejména, pokud se
jedná o dílo stvoření a duchovní podstatu jeho
důvodu,
proč
být,
dále
interpretovaného
do
kosmologických souvislostí.
§5. Nástin psychologie před-křesťanské religiosity.
Od mytologie k náboženství.
Tak jako směřuje člověk od biologické závislosti
k individualitě, stejně tak se utváří jeho postoj
k náboženství. Také tam můžeme vidět, jak se od
mnoha bohů, ovládajících tento svět, postupně
přechází
k
vyzdvihování
jediné
božské
osoby
s vyloučením všech ostatních. Ve staroindickém
náboženství je to kosmický brahma, v islámu Alláh,
v křesťanství Bůh - Otec. Předchází jim však silně
propracovaná „obec“ dalších duchovních postav. Ve
staroindickém náboženství jsou to personifikované
živly, nebo různá abstrakta, v křesťanství vyvolení,
jimž je dána možnost dojít spojení s bohem, který
ukládá (např. Mojžíšovi) rady, jak zvěstovat příchod
Stvořitele a ochránce lidu, v islámu obec proroků,
rovněž
v
čele
s
23
nejznámnějším
z
nich,
Muhammadem, kde je situace obdobná. V zásadě
se
uplatňování
předchozího
propracovaného
mytologického
náboženství
období
příliš
od
neliší.
Náboženství má širší praktický, sociální dosah,
institucionalisuje se současně s propracovanějším
úředním vlivem, má schopnost politické modifikace,
k práci s jeho obsahem má přístup větší množství
jednotlivců. Mýtus – mytologie přeci jen zahrnuje
uzavřenější územní a časové celky, které po nějaké
době přestávají mít širší sociální a dějinně kulturní
vliv, i když se prolínají s některými, doposud
tradičními společenskými vzory, jako je např. Indie.
Proto tam, kde ještě mají původní mytologie své
nezastupitelné postavení, vžily se pojmy jako:
náboženské
dogma,
nebo
náboženský
fundamentalismus. Náboženské dogma představuje
oblast významů, jako tvrzení určitého zásadního
problému, bez něhož by dané náboženství ztratilo
na váze vlivu (neposkvrněné početí, zmrtvýchvstání), kde se vlastně trvá na jeho původním
osudovém
přijetí,
platném
pro
všechny
časy,
generace, atd. Náboženská víra a náboženský cit,
tedy cit pro schopnost přijetí dogmatu a zařazení
jeho
obsahu
představují
intimního
do
osobní,
základní
spojení
podmínku
se
24
morální
výbavy,
pro
společenskou
tak
možnost
tradicí.
Teologická
sociálním
propracovanost
okolím
v
náboženské
nekonečné
víry
interpretaci
–
verbalisaci, většinou jednotlivých článků tradičních
textů,
tímto
prochází
novou
transformací,
v duchovním zrání jedince, který se stává jejím
nositelem, jejím vykonavatelem a má tak možnost
sám na
sobě zakoušet
znaky božskosti, když
podporován vzájemností věřících nakonec dochází
k bodu, kdy je přesvědčen, že pávě takto je
oslovován, nebo přímo spojen s nejvyšší božskou
podstatou („Slyšeli jsme slovo boží . . .“). Tudíž
individualita, pozvolna vytrhávaná ze spojení se
svými biologickými kořeny, se v sociálním utváření
proměňuje, vlivem náboženské víry v individuaci
s alterujícími potřebami, naplnit duchovně sociální
obsahy z pozice nového splynutí. Tento zisk sebe
sama
bývá
často
pouze
předstupněm
jeho
následného rozpouštění v širší, duchovně – kulturní
sféře
nároků,
ukládaných
sociálním uplatněním
pozic, rolí, nebo jiných aktivit, které se chtějí
odvíjet mnohdy, právě jen ze základu morálních
výzev, tohoto náboženského citu a víry. Freud
uvádí, že lidské Já musí čelit hned dvěma pánům,
vlastnímu nevědomí a vnějším morálním nárokům.
Zde však můžeme pozorovat, že je tu ještě třetí
nadvláda, a tou je mimo tyto, stojící religiosita.
25
Ve
věci
náboženského
fundamentalismu
se
jedná o problematiku striktního propojení, nebo
odmítání moderních ekonomických, politických a
vědeckých
zájmů
v
souvislosti
s
tradičním
náboženstvím. K dosahování takového jednání se
potom, ale využívá, nejčastěji rovněž některých,
avšak zpravidla s danou kulturou a jejím duchovně
vývojovým
obsahem
neslučitelných
metod,
nejednou přeshujících roviny tvůrčího posunu, tedy
naopak
destruktivními
zacházejícími
až
do
způsoby
vystupování,
extrémních,
teroristických
aktivit.
Vystupování proti novým tradičním mytologiím,
náboženským posunům, sociálním nebo i jinak
ekonomickým proměnám společností, bylo vždy
předmětem
kontroversí.
Mytologie
poprvé,
na
rovině sociální, udává ucelený obraz světa. Posiluje
celospolečenskou
integritu
se
světem.
Vytváří
sociálně individualisující nároky na území, kde
působí. Právě jeho původní naturalisace, umožňuje
zakládat v myslích lidí to, co se vžilo pod širším
pojmem, „domov“. Jako takový však zde předstvuje
domov víc než jen územní místo, nebo adresu.
Znamená rovněž domov, jenž spadá do duchovní
sféry, loajalitu, patriotismus, nacionalismus, aj.
Takový domov spoluzahrnuje pro každého, byť i
26
nevěřícího
člověka,
morálkou
utvrzené
kořeny,
které jsou vždy výsledkem tradic přejatého obsahu
náboženství.
psychologická
Původně
separace,
realisovaná
se
zde
individuálně
převrátila
do
podoby nově získaných vazeb. To, že na tomto
místě
provazujeme
minulost
a
současnost
má
důvod pouze ten, že takto můžeme ukázat na
přetrvávající
vlivy
oněch
vazeb,
pokračující
duchovně-kulturní vývoj, jehož založení se mylně
považuje za historicky již v nedohlednu. Nikoliv,
religiosita má pro současného člověka stále stejný
význam a podílí se stále stejnou měrou na jeho
bytí, identicky jako v dobách o nichž dnes čteme,
už jen, mnohdy z matně dochovaných a prachem
zavátých záznamů.
Země a nebe, božští a smrtelní, sami od sebe za jedno,
patří k sobě z jednoduché semknutosti jednotného
součtveří. Každé z těchto čtyř zrcadlí svým způsobem
bytování těch ostatních. Každé se přitom zrcadlí svým
způsobem opět do toho, co je mu vlastní, uvnitř
jednoduché semknutosti těch čtyř. Toto zrcadlení není
vytvářením nějaké kopie. Tím, že každé z oněch čtyř je
zrcadlením prosvětlováno, uvlastňuje zrcadlení vlastní
bytování každého z nich do jednoduše semknutého
vzájemného uvlastnění. V této uvlastňující a světlící hře
zrcadlení přihrává si každé z oněch čtyř jedno druhému.
Uvlastňující zrcadlení uvolňuje každé z oněch čtyř do
toho, co je mu vlastní, víže však takto uvolněné do
jednoduchého semknutí jejich bytostné vzájemnosti.4
4
M. Heidegger, Básnicky bydlí člověk, Praha (OIKOYMENH) 2006, str. 31.
27
Přistupme
nyní
k
bližšímu
seznámení s předkřesťanskou
psychologickému
religiositou.
Jaká
religiosita je tu na mysli? Většinu náboženství a
jejich mytologické předstupně, na půdě Evropy a
středomoří
charakterisuje
vývojová
linie:
od
mnohobožství k jednomu bohu a odtud, zvl. v
prostředí
západní
civilizace,
také
individualisovaného
postoje,
religiosita
jako
třeba
(protestantismus). Jednobožství je výhradní zájem,
vytvořit ze složitého pantheonu absolutní princip,
zkratku, jednořádkovou tezi, něco srozumitelně
pravdivého,
šém,
symbol,
dokonalou
veličinu,
nástroj ovládání moci, vzorec pro klíč k pochopení
bytí, tajnou šifru, aj. Když to zpočátku nešlo jinak,
tak se do opracovaného a tvarem konkrétního kusu
dřeva
nebo
kamene
vtělil
celý
jeden
obsah
náboženské víry, který dokonce mohl trestat nebo
také uzdravovat. I to, ještě nemuselo být dost.
Pokud
někdo
zemřel,
musel
být
pochován
s
náležitou pietou, a to např. s nohama pokrčenýma,
podobně jako leží dítě v matčině těle (demonstrace
matky Země), případně s hlavou položenou k
východu,
nebo
západu
Slunce.
Uctívání
všech
jmenovaných symbolů nás ubezpečuje v tom, že
mezi náboženskou vírou a citem je velmi úzká, až
nerozpoznatelná hranice. Vedle toho je tu také
28
potřeba, toto vše vyjasnit nějakým rozumovým
podáním,
obsahu,
verbalizací
důvodu,
správně
účelu,
interpretovaného
tohoto
-
religio
pro
humanus.
Projekcí, zmenšením a uložením svátosti do
předmětu,
jehož
význam
tak
značně
vzroste,
jednak, co do „hustoty energie“, jakož i duchovně
sociálního
zastoupení,
je-li
přijat
společenskou
většinou, dochází k tomu, že obsah náboženské
víry a citu může být trvale na blízku a zejména, v
této hmotné podobě. Už bylo dost abstrakcí a
neviditelných
božstev
a
démonů,
nastal
čas
projekcí, zhmotňování ducha. Svět se tímto stal
přehlednější.
Dokonce
tato
okolnost
došla
tak
daleko, že se při bitvách stal vítězem ten, kdo se
zmocnil praporu vojska nepřítele, nebo meče jeho
poraženého velitele. Symbol, ať už v jakékoliv
podobě, zkrátil dobu čekání na vlastní smrt; symbol
žil svým obsahem a konkrétní vazbou na svého
boha tak dlouho, jak dlouho žil jeho majitel. Ten, se
prostřednictvím tohoto symbolu mohl těšit z toho,
že jeho bůh je stále s ním. Porozumět vlastním,
nebo cizím symbolům dává možnost přivlasňovat si
moc bohů. Poměry mezi bohy a člověkem se
vyrovnávají. Víra a cit se stávají součástí nástroje
odpovědnosti, správného zacházení s tajemnými
29
mocnostmi, pro uplatnění dobra nebo zla. Dokonce
takové symboly mohou vyplňovat, jako zdobné
části předmětů denního užitku základní oblast toho,
co je v nastavení pro každodenní zacházení se
světem.
Lovecký
nástroj
je
zdobený
např.
barevnými ornamenty, aby svátost účelu, potravy
došla nejvyšších poct (červená – krev, odvaha,
bojovnost, modrá – nebe, moudrost, duševní síla,
hnědá – země, plodnost, rituál . . .). Také ošacení a
přívěsky nošené na krku, mají za účel, uctít
autoritu božstva. V jistém smyslu své vlastní a
dobře míněné zájmy, člověk do těchto symbolů
promítá,
vlastnosti
doměle
však
bohů.
„Náboženství
Podle
je
považované
Ludwiga
nevědomé
za
osobní
Feuerbacha,
sebeuvědomění
člověka“.5
Vpravdě náboženství, jako široce kulturní a
sociální jev s propracovanou teologií, přichází až v
okamžiku, kdy fantastické zrcadlení přírodních jevů
v
čistě
„nadpozemských
sférách“
přestává
dostačovat a hlavním tématem se stává otázka, jak
veškerý
objem
religiosity
provázat
úžeji
s
dostupností k pozemskému bytí člověka. Jednou z
hlavních
podmínek
takové
změny,
se
stala
především institucionalizace víry ustavením církve.
5
L. Feuerbach, Podstata křesťanství, Praha 1958, Kapitola první.
30
§6. Religiosita u dětí od šesti do dvanácti let.
Objevování tvůrčí fantasie.
Pokusili jsme se, již výše, také vedle dalších témat,
nastínit
problematiku
psychologie
náboženství,
podle věkového rozmezí od narození do, asi šesti
let.
Nyní
se
pokusme
zhodnotit
religionistické
problematiky u dětí bezprostředně navazujících na
toto věkové stádium, tj. od 6 do 12 let.
Problémem je měnící se systém hodnot. Ty jsou
zpočátku více strukturované a tak stejně potom
vypadá i vlastní přístup ke světu jako bezprostřední
realitě,
opisované
současně
nejrůznějšími
fantaskními veličinami. Pud zvídavosti v tomto
období začíná kulminovat a dítě se tak dostává do
první fáse Freudem uváděné sublimace. Tou je na
mysli
právě
to,
že
se
výrazné
množství
potlačovaných vjemů a jejich potenciál má potřebu
uplatnit v některém z hledisek kulturního vyjádření.
Samozřejmě, že jsou to hlediska hned dvojího
druhu. Jednak v kvalitě směrované agrese, formou
cíleného fysického výkonu (hra, sportovní činnost)
a rovněž i duševně intelektuálními výkony, vhodně
doplňovanými altruistickým rozvíjením osobnosti
(učení se práci v kolektivu, hledání vlastního místa
ve společenství vrstevníků na základě odhalování
osobních talentů, atd.). Symbolická dovednost,
31
mohu-li si dovolit takový termín, pomáhá dítěti
obklopovat se předměty, jejich napodobeninami,
abstrakty všeho druhu, jakoby se měly všechny
tyto
věci
stát
sebepotvrzujícím
významem
základního charakteru. Jejich množství je značně
rozšiřováno a zahrnují od autíček, panenek a
plyšových hraček celou paletu výjevů, jimiž se
demonstruje
základní
předstupeň
k
později
nárokované sebetranscendenci. Přístup k tomuto
okruhu
zájmů
seberealizace,
se
začíná
neboť
dítě
o
stávat
své
součástí
vůli
přijímá
svobodně pouze ty symboly, ke kterým dá souhlas
umístěním v systému a uspořádání vlastních věcí.
Jestliže
hovoříme
o
symbolickém
uspořádávání
vlastní existence, tak přeci jen je třeba chápat
takové jednání jako trvale se vztahující k problému
vyrovnat
se
s
přítomnou
realitou.
Symbolická
dovednost je v tomto případě analogická rozvíjející
se
dovednosti
instrumentální
(E.
H.
Erikson).
Původní mytologisace rodičovských personalit jsou
odsouvány do pozadí a děti si, v této věkové šíři
postupně uvědomují vlastní identitu. Jako taková
jim pomáhá zaujímat a vytrvávat na vlastních
postojích.
důležitý
Tento,
krok
je
pro
však
rozvoj
osobnosti
mnohdy
draze
velmi
placen
nepochopením okolí, zejména ze strany dospělých a
32
vyvolává nemalý počet střetů, jenž vede, až ke
konfrontacím s vypjatými emočními scénami v
rodinách. Pakliže se standardisuje takové nevhodné
jednání s dítětem, má toto, po čase, zapotřebí
vyhledávat náhradní autority. Navíc, tzv. jáské
impulsy jinak u méně konfliktního vývoje usazené
také v souvislosti s otevřenou komunikací s rodiči,
u dítěte s frustračním modelem zacházení, nutně
vyvolává potřebu tento zájem kompenzovat v nově
nabízených podmínkách sociálního života. Na mysli
je zejména pozorování vzorců chování u vrstevníků
a dospělých mimo vlastní domov – soukromí.
Jelikož
se
mnohdy
právě
z
rodinných
vazeb
odpoutané dítě má snahu identifikovat s těmi, které
přichází z exteriorizovaných zdrojů, způsobuje to
pozvolné
zpřetrhání do té doby ještě zbylých
kořenů s vlastní rodinou a dítě má tendenci se stále
více separovat jak psychicky, tak i fysicky. Nejde tu
již jen o to, že dítě jaksi bezděčně trpí vzniklou
situací, ale zejména o to, že už také dovede zvážit
okolnosti, kterými se může zcela konkrétně bránit.
Tudíž, je náchylné, vzhledem k tomu, že nemá
praktické zkušenosti s řešením sociálních konfliktů
a přetrvává potřeba zisku důvěry, z nějakého
jiného
zdroje,
než
byla
jeho
původní
rodina,
podlehnout nabídkám a svodům sekundární důvěry.
33
Jelikož, jak bylo vyznačeno výše, pud zvídavosti
tady hraje svoji hlavní roli, potom v další sérii
nových zklamání je přistupováno k rozvoji zcela
osobní fantasie, která může způsobit, při ulpění na
několika základních bodech (vytvoření vlastního
dogmatu, přísunu nevhodného materiálu, schopnost
inteligencí tzv. obarvit nové výhledy) buďto pád do
hebefrenní schizofrenie nebo, v „lepším“ případě
jistou nepřehlédnutelnou koketerii s rozvinutějším
fantasijním světem, kterému však okolí nedokáže
správně porozumět, což ve výsledku způsobuje
potvrzování vlastní izolace a změny v negativním
spektru
narůstajících
osobnostních
konfliktů.
Všimněme si, že se zde nezabýváme něčím, jako
dětskou religiositou, ale spíše způsobem zakládání
sekundární
důvěry
na
nově
získávaných
zkušenostech se sociální skutečností. Pokud se dítě
cestou přirozených výchovných procesů do této
doby ještě nesetkalo se světem náboženství, má
nyní
všechny
předpoklady
toto
seznámení
uskutečnit. Jeho frustrační vzorec, tápající po zisku
druhotné autority, se stal dokončeným a je pouze
otázkou, kdo, nebo co, se vbrzku stane osobně
dogmatisovaným signálem z nějž bude dále utvářen
konkrétní model víry, ať už jí, reálně bude cokoliv
(parta zlodějů, drogy, nacionalismus, sekta . . .).
34
Chápat v tomto věkovém rozmezí (6 až 12 let)
hlubší souvislosti s vlastním sklonem podléhat
druhotným
přijímání
autoritám,
a
osobně
natož
intimitu
personálním
v
oblasti
zpracování,
prohlubování víry v boha, nelze. Dítě se jen obtížně
seznamuje
s
postupným
uvědomováním
si
časového rozměru, do něhož začíná reálně vkládat
sebe sama. Prvotní povědomí o vlastní, osobní
historii, chápání vzpomínky na minulé události jako
na okolnosti neodejmutelné skutečnosti, jíž jsem
byl přítomen, to vše tak mladého člověka na jedné
straně pozitivně stimuluje v tázání po bytí jako
takovém, stejně jako jej to zneklidňuje v tom
smyslu, že je tu vážné a neodejmutelné časové
rozhraní, které mu ukládá pouze omezený prostor
k životní pouti a jejímu naplňování. Toto období
proto lze chápat, za vcelku nejdůležitější předreligiózní zaujímání postojů, k později seriósně a
zcela úpřímně otevíraným výhledům, směrem k
náboženství, jako takovému.
Vnímavost dětí od šesti do dvanácti let se
odedávna předkládá jako vzor budoucí osobnostní
proměny. V této době většina lidí v sobě objevuje,
pro následné životní události důležitý pramen, jenž
nakonec, téměř osudově, z druhé strany, doměle
založil cesty veškerých našich proher a vítězství.
35
§7. Symbol dítěte v křesťanství, jeho vztah
k bohu a svátosti.
Postavení osobnosti dítěte v západní kultuře je
ovlivněno jeho křesťanskou interpretací. Na jedné
straně ještě stále přetrvává názor, že dítě je tzv.
tabula rasa, což, jak potvrzují výzkumy z oblasti
zejména molekulární genetiky již neplatí a ve
druhém sledu a značně také v souvislosti s prvním
omylem, je to názor, že dítě lze, vhodnou výchovou
směrovat
k
předem
vytčenému
osobnostnímu
profilu, jež se bude následně, svým chováním, už
jen demonstrovat. Dále, mít možnost plodit děti
bylo takto chápáno jako dar boha (požehnání) a
naopak, nemít možnost plodit děti, zase jako
odejmutí tohoto daru bohem. Konečně, z dnešního
genderového pohledu je velmi sporná a diskutabilní
rovněž otázka postavení ženy nejen v rodinném,
ale zejména v celospolečenském rozvrhu tradičního
starozákonního, ale i novozákonního pojetí. Jelikož
je Bůh – otec autoritou ukládající život nebo smrt či
milost a představuje mužského nositele v systému
hodnot, je takové rozvrhování (rozdělování) rolí
současně východiskem i pro reálně uplatňovanou
morálku v celospolečenském soužití. Odtud potom
přichází základní fragmenty přístupu k výchově
chlapců a dívek, rozvoj křesťanské osobnosti.
36
Původní
esencialita
dětského
jedince
vždy
v náboženstvích světa představovala základ zrodu
nového bytí. Mojžíš, ať už je jeho původ i působení
ve Starém zákoně jakkoliv pochybný, musel projít
mnohými „dětskými“ útrapami stran postupného
nabývání
zkušenosti
s
získávání
jistoty
boží
o
Bohem
-
Otcem.
existenci
a
Jeho
následné
vyvedení židů z Egypta je jen jinou proměnou
symbolu setkání s Otcem a navazáním kontaktu s
„celkem“ uvězněných (matkou), aby získal svolení
k jejich společné pouti z těsného lůna ven, na
svobodu (rozestoupení moře – plodová voda) a
zaujetí vlastního postoje, prvotního sebevědomí a
oslovení národa formou důrazu k boží vyvolenosti
(usazování
jáských
impulsů,
narozeného
dítěte),
potvrzeným
zpracováním,
tímto
jen
tohoto
jiným
oidipského
nově
druhem
schématu.
Konečně Adam a Eva byli božími dětmi a jejich
jednání založilo lidský rod. Buď by se Starý zákon
musel
opírat
o
nějakou
původní
mytologickou
variantu, zcela bez shody s přirozeným způsobem
početí,
což
by
znamenalo,
že
by
nepostoupil
k propracovanému pojetí, které známe, nebo by se
musel přiblížit ještě realističtějšímu popisu, což by
ovšem znamenalo ztrátu symbolu prvotního hříchu,
se všemi jeho budoucími následky, pro lidský rod.
37
Vlastní
narození
dítěte
vždy
doprovázely
nejrůznější, zejména zasvěcovací obřady, buďto
směrem k bohu (zvl. prvorození chlapci) nebo
směrem k životu, plodnosti (děvčata), zdraví a síly.
Tyto obřady jsou dodržovány samozřejmě dodnes;
zůstala však jen jejich torza, zúžená do rodinných
oslav s hojností jídla, pití, tance a darů. Vzhledem
k tomu, že starozákonní život Izraelitů ukazuje na
pedagogický důraz, ve všech oblastech výchovy a
také na to, že Písmo svaté bylo opěrným bodem
těchto
snah,
byl
celkově
život
dětí
v
tomto
společenství, odedávna předmětem promyšleného
působení
na
tyto
nejmladší
jedince.
Otázkou
zůstává, co je potom věcí skutečné víry v boha a co
je výsledkem pouhé konvence?
Postava Ježíše celému pojetí dítěte v mytisující
novozákonní zvěsti dodává ještě realističtější ráz,
když se vychází z toho, že je dítětem pozemských
lidí a Bůh – Otec, Marii, nechal počít Duchem
svatým. Symbol tohoto druhu je stále nejasný.
Nejurčitějším se však ale jeví, že Josef s Marií dítě
počali sami, ale Bůh – Otec, tuto skutečnost,
absolutní vůlí proměnil ve svátost vykoupení, kde
Kristus
představuje
pouze
nástroj
poznání
a
příkladu, ale v zásadě se jednalo o poslání, určené
Josefovi a Marii: vždy o svého potomka pečujte,
38
jako by se jednalo o budoucího Krista. Postaráte-li
se o něj s náležitou péčí a úctou, bude vám
odměnou
Všeobecně
ve
všech
svých
mytisující
budoucích
rozsah,
kterého
činech.
nakonec
Kristova postava dosáhla, umožnilo jeho pozvolné
směrování k dokonání odkazů ze Starého zákona:
Nepřišel jsem Starý zákon zrušit, ale naplnit jej.
Co se svátosti týče, je dítě v křesťanství
symbolem té čistoty, která jediná komunikuje s
„božím
královstvím“.
Děti
jsou
esencí
morální
nevinnosti, kterou dospělí lidé postupně, během
života strácí. Ve středověku, když se pořádaly
fanatické výpravy do Izraele s úmyslem navštívit
Kristův hrob (křižácké výpravy), zůčastnily se jich,
proti vůli rodičů
stovky dětí,
které
měly být
návnadou k tisíciletému návratu Krista na Zemi.
Stovky
těchto
dětí
zahynulo
během
plavby
v
bouřích, ve Středozemním moři. Až do těchto
konců vedl středověký fanatismus, v souvislosti se
svátostí
dítěte
nadpozemských
a
představami
„schopnostech“
v
o
jeho
propojení
s
přetrvávajícími, mytisujícími symboly. V neposlední
řadě je dítě rovněž součástí jungiánské typologie
archetypových, symbolických postav. Znamená od
základního pozadí vytvářející se nevědomé impulsy,
sebeprosazování, na úkor jinak všeho zájmu okolí.
39
§8. Religiosita jako personální opozice.
Náboženský cit v pubertě a adolescenci.
Plně
uvědomovaná
potřeba
sebeidentifikace
s vnitřně intimním světem významů v pubertě a
adolescenci, způsobuje střetání protichůdných sil.
Na jedné straně je do tohoto protikladu zváno
vlastní tělo, zápasící s vědomím morálnosti a
nemorálnosti,
přemáhá
když
touhu
touha
po
po
mravní
pohlavní
čistotě,
slasti
vyčítající
pozorovaná klišé vnějšímu životu, na straně druhé.
Zpočátku
pozitivní
důvěra
ve
vlastní
narcismus
schopnosti,
přechází
v
tento
mravní
sebezhodnocování a nabývání vědomí o možném
přestupování
obecně
platných
norem.
Nalézání
osobně personálního zakřivování v přístupech k
jednání s druhými lidmi, nechává tyto poslední
zbytky absolutorií
celoživotně
definitivně
projektovaná
padnout.
kombinace
Nastává
svědomí,
výčitek, hledání správného, přiblížení a vzdalování
se k druhému, pevností svazků, rozchodů, jistot a
pochybností o vlastním významu a postavení v
interpersonálním světě individualit. Sebepotvrzující
zájem dojít pevného postavení v těchto střetech, se
nedaří pouhou každodenní činností. Autority dětství
se
proměnily
ve
vágní
osobnosti
s
kriticky
vyčítanými soubory chyb. Zbývá tak, jako nejbližší
40
možnost upoutat pozornost směrem k novému
„absolutoriu“,
tomuto
(propracovanému
kolektivnímu
nevědomí,
personálně
duchovním
významem), jímž lze vlastní osobu propojit s
ostatními a sdílet stejné pohnutky většinovým
způsobem. Oddání se takovému zaměření zvýrazní
vrozené schizoidní pozice, štěpení Já a okolí na
sebeobraz a projekci. Vědomí se stává nositelem
světa v jeho celku s novým přístupem. Vnějšek je
pojat do vlastního nitra a uschopňuje vnímat
veškerenstvo jako plně personální oblast významů,
s nevyvratitelným přesvědčením o jeho legitimitě.
Subjektivní
pozice
konzervativním
zahájila
pojetím
pravdy
dogmatizaci
(či
sakrálně
fundamentalisticky) trvat na svém přesvědčení.
Svátost vyznání je promítána do všech oblastí
lidské
činnosti
takovému
a
je
konání,
uměle
zejména,
ukládána
všemu
může-li
být
komentována jako osudový problém člověka, který
vlastně nad ničím nemá a nemůže mít jakýkoliv
dohled a vládu. Tato negativní pseudoracionalizace
se postupně začíná převracet v jednoduché a týmiž
větami
zaopatřované
dogma,
ustrnulé
myšlení
ztrácí schopnost tvořivosti. Pokud se takový rozum
stal sobě jedinečným kritériem interpretace všech
složitostí světa, skončil nadobro v pekle nicoty.
41
Od náboženského citu vede cesta k jejímu
filosofickému zpracovávání, přes nutnost obhájit
svůj postoj, pokud okolí dává najevo nesouhlas,
nebo jiným způsobem utvářející se dogma napadá
vnější hrozba újmy, tomuto způsobu nabývání
nového sebevědomí. Filosofie tak může dopomoci
k tomu, aby se pojmová výbava, pro obhajobu
vlastního
odrážet
názoru,
nepříjemné
jako
jediná
útoky
z
stala
vnějšku.
schopnou
Tak
se
v období puberty a adolescenci mladí lidé často
poprvé, vedle otázek víry setkávají se skutečným
„řemeslem myslet“ (Martin Heidegger). Probouzí
v sobě zájem po poznání a pokud vytrvávají, jejich
dogma rychle ztenčuje své stěny nedostupnosti.
Filosofie uschopňuje k možnosti opět vnímat a
nabývat vztahu. Je to ta lepší varianta, pokud se už
má stát, že se chce někde ustrnout. Svátost světa
je vystřídána jeho „světskostí“.
Podíváme-li se na dosavadní ontologii, vidíme, že ruku
v ruce s pominutím pobytové struktury „bytí ve světě“ jde
přeskočení fenoménu světskosti. Místo toho se dějí
pokusy interpretovat svět na základě bytí jsoucna, které
se nitrosvětsky vyskytuje, které však navíc zprvu vůbec
není odkryto, totiž na základě přírody. Příroda je –
ontologicky kategoriálně vzato – mezní případ bytí
možného nitrosvětského jsoucna. Jako přirodu v tomto
smyslu může pobyt odkrývat jsoucno pouze v určitém
modu svého „bytí ve světě“. Toto poznání má charakter
určitého odsvětštění světa. (M.Heidegger, Bytí a čas, str. 87)
42
Víra,
důvěra,
spolehnutí,
souhlas,
stvrzení,
dosvědčení = ámen. Užívá se tohoto termínu jak ve
starozákonní
Osobně
tak
i
v
personální
novozákonní
význam
víry
části
Bible.
spočívá
na
postupném nabývání vztahu k bohu. Představuje
tak, pozvolné získání jistoty o boží přítomnosti ve
světě. Splývá s osobním postojem ke světu, je jeho
neoddělitelnou a v zásadě ani nijak spekulativní
součástí. Víra je jednoduše přirozené přijetí boží
přítomnosti v jakékoliv oblasti lidského, ale stejně
tak i mimolidského bytí a existenci. V době puberty
a adolescence je tato víra ještě značně provázána
emotivním
zanícením.
Jako
objevování
nového
vnitřního světa je proto mnohdy vystavována na
odiv
nejrůzněji
formulovanými
demonstracemi.
Nejednou se jako způsob přijímání svátosti např.
mladí,
nezletilí
milenci
zaslibují
před
bohem,
pořádají své vlastní „tajné svatby“. Toto zakoušení
jistého způsobu hry se „slibem“ před „nejvyšší
svátostí“ je pouze jiným způsobem infantilním
pozůstatkem, takto přetrvávající ambivalence ze
separační
úzkosti,
zpracováváním
schématu;
vnitřní
protest
vůči
nyní
projektované
postavy
skutečnému
oidipského
otci
nebo
matce, kteří nejsou do obřadu zahrnuti. Víra se tak
stává kierkegaardovskou opozicí vůči světu.
43
§9. Filosofie náboženství v mladší dospělosti.
První cesty životních rekapitulací.
V
souvislosti
s
usazováním
prvotních
potřeb
v úrovni dokončování profesní přípravy na život,
rozvoj partnerských vztahů, zakládáni rodiny a
ekonomického
zázemí
jde
ruku
v
ruce
také
duchovní proces. Sociální kontext zpravidla určuje
okolnosti pro pozůstání v nastoupené cestě dbalosti
o vlastní religiositu, nebo naopak způsobuje jistá
ochladnutí těchto vztahů. Nutnost zaopatřování
interpersonálních vzorců, jejich kulturní atmosféry,
případně dodržování konvencí může dříve žádané
hodnoty
proměnit
ve
vedlejší
produkty osobní
minulosti. Aktuálně nastupují potom jen ty, které
jsou v souladu s uvedenými životními potřebami a
nároky. Obsah a význam náboženské víry v zásadě
nemizí. Zůstává fragment toho nejdůležitějšího,
náboženský
cit.
praktikovanou
Nemusí
část
však
religiosity,
představovat
ale
pouze
v
povědomí udržovanou úctu k celému tomu podniku,
kterému se říká, např. křesťanství. Možnosti plného
ověřování
křesťanských
hodnot
v
konkrétních
životních podmínkách dovolují pokládat otázky a
znovu a znovu se ptát po smyslu života, osudových
ranách všeho druhu, budoucích výhledech, atp.
Otázka vůbec nabývá smyslu techniky, jak myslet.
44
Těmito
okolnostmi
religiosita
je
doplňována
pochybností
významů,
o
-
personální
filosofickým
pouze
hledáním
osobně
stigmatem,
vyskytujícím
se
transcendence,
jsoucnu
nalézáním
možností sebe sama, ukotvováním. Mnohdy je
takový
postoj
uschován
za
jednoduchou
odpovědností za všechno jednání, které si jedinec
uvědomuje. Naše sebetranscendence, promítání do
aktuálně probíhajících vztahů, může konečně být
takto jednoduchým vyjádřením postoje, otevřeně a
nezahaleně,
ne-skrytě
(alétheiá
-
αληθεια),
pravdivě konat sebe sama, jinými slovy, nadešel
čas skutečné dospělosti. Jako takový uschopňuje k
jisté samostatnosti (nikoliv k izolovanosti, nebo
sebevyloučení), která orientuje vlastní Já do pozice
plného zainteresování na věcech jak veřejných, tak
smysluplně
zvládaných
okolností
osobních
povinností. Život i svět, v němž probíhá, se stávají
problémem příručního zacházení se sebou samým.
Takto předpřipraven k poctivosti přístupu, tázat se
po vlastním bytí z pozice toho, co je již zkušeností
samou, rozvinutým vědomím o mě samotném,
dostávám se k novému typu zpracovávání téhož,
když do okrsku zájmu přizvu přemýšlení o lži a
všem tom, co je falešné. To, že chci přijít na smysl
lži je jinak vyjádřená, přirozená touha po pravdě.
45
Podstata lži spočívá totiž v tom, že lhář zná dokonale
pravdu, kterou zastírá. Nelže ten, kdo nezná pravý stav
věci, nelže ten, kdo šíří omyl, jehož je sám obětí, nelže
ten, kdo se mýlí. Ideálem lháře by bylo cynické vědomí,
které v sobě stvrzuje pravdu, ale slovy ji popírá, a samo
pro sebe popírá i tuto negaci. (. . .) Pomocí lži vědomí
stvrzuje, že svou povahou existuje jakoby skryté před
druhým a ke svému prospěchu využívá ontologického
dualismu, jaký je mezi mým já a já druhého.6
Krom toho, speciální otázkou potom je, jak já
s tím vším souvisím, proč se do takových způsobů
myšlení
vrhám?
Abych
předešel
jinak
laciným
úvahám, projektuji do celého problému vlastní
vztah k bohu, smysl náboženské víry, a to v
odděleném postoji ke světu a jeho ontologickým
výzvám.
Přirozenost
mého
bytí
v
každodenní
zainteresovanosti na jsoucím mě činí v zásadě
schopným pociťovat jisté uspokojení, když se tzv.
„věci“ daří. Pokud nikoliv, jsem zaplaven pocitem
osamělosti, a dotazuji se, proč nelze dojít lepšího
výsledku a nalézt tak uspokojení? Musím potom
podlehnout pokušení říci si, že se „věci“ nedaří,
neboť jde vlastně o proces, jenž má vždy své
okolnosti
pro
splnění
vlastních
nároků.
Tuto
střízlivou úvahu však rychle střídá pochybnost,
stran
vyšší moci, která
se
nutí jako součást
zvažování všeho se vším a naléhá bez přestání. Kde
vlastně končí mé vidění „věcí“ ?
6
Jean-Paul Sartre, Bytí a nicota (OIKOYMENH), Praha 2006, str. 88 a 89.
46
Na individuálních nebo skupinových sezeních
s klienty
se
samozřejmě
mnohdy
otázek
víry
dotýkáme. Právě proto, že převážnou část tvoří
jedinci ve věkovém rozmezí dvaceti, až třiceti let,
jsou tyto poznatky odpovídající jejich interpretacím.
Religiosita se mnohdy prozrazuje jako skrytá oblast
významů, na kterou se prostě spoléhá a veškerá
životní nejistota s nimi má těsnou spojitost. Je
tomu tak právě proto, že rovněž víra v boha tvoří
neujasněný bod problematicky usazeného Jáství.
Tudíž tyto dvě okolnosti jsou častým tématem, jenž
propojuje obecně proklamovanou životní nejistotu a
zklamání
společně
s
tíživě
evidovanou
nezodpověditelností osobního vztahu k náboženství
vůbec. A tak, jelikož se ne a ne dostavit úleva ze
zodpovězených
otázek a
mnohdy nové
otázky
nebývají ani vystavěny, je zde přeci jen snaha po
rekapitulaci, jakémsi falešném uzavírání životní
dráhy s neochotou produkovat mentální sílu a
zájem směrem k výhledům na vlastní budoucnost.
Již v tomto věkovém období, se dostavují mnohé
stereotypy, kterými se demonstruje ztráta ochoty
podílet
se
aktivně
na
nově
přicházejících
možnostech sebeurčení. Často mohu pozorovat, jak
tito
mladí
lidé,
upadlí
do
vždy
racionálně
obhájených pozic, odmítají nové úsilí po poznání.
47
§10. Biblicky – křesťanská symbolika
obětování.
Jednou ze zásadních a doposud ne zcela uspokojivě
zodpovězených
druhu
otázek je, zda obětování je svého
zvláštní
psychický
příležitostnými
pud,
okolnostmi
a
nebo
pouze
konvencemi
uplatňovaný zájem, naklonit si božské postavy. Za
nejstarší
dílo
zasvěcené
obětování
místo,
kde
lze
se
chápat,
patrně
vykonávají
obřady
modlitby a obětování jako takové. Vedle toho, tato
místa
byla
později
součástí
staveb
určených
k těmto účelům. Jak víme, historie nám nabízí
bezpočet sakrální architektury. Je možné do ní
vtěsnat
základní
znaky
daného
vyznání,
od
uspořádání prostoru a sloupoví, po obrazy a lom
světla, pronikajícího do místností. Také už samo
odříkání, půst je dílem obětování samého. Oběť je
buďto
vykonávána
podstupuje
na
nějakým
zvířeti,
druhem
nebo
přijímání
ji
člověk
svátosti
s odkazem na oddanost svému bohu. Křesťanství
přijalo, např. obětování chleba a vína za tělo a krev
Kristovu. Také obětování se časem dogmatisovalo a
stalo se tak součástí tzv. eucharistie. Významem
oběti zdá se bude zejména jistý druh společenství.
Oběť se zpravidla vykonává za účasti většího počtu
věřících, na posvátném místě, člověkem, který je
48
k tomu povolán a společně s předměty, které
k takovému účelu slouží a samy jsou považovány
za svátost, přímo náležející k tomuto obřadu.
Kromě
toho,
postupné
zjednodušování
obřadu
obětování, do jeho dnes již formálně symbolické
podoby naznačuje na v zásadě pochopený malý,
nebo dokonce žádný účinek a má, proto jen zcela
technicko - alegorický význam, pro zachovávání
vzdáleného vztahu k prapočátkům svého vzniku.
Společenství, které obětování provádí, nebo se jej
alespoň účastní však posiluje tímto úkonem svoji
vzájemnost k bohu. A tato skutečnost je patrně i
dnes jediným důvodem vykonávání takové oběti,
zejména,
pokud
uvažujeme
z
pohledu
světa
moderního křesťanství. Samozřejmě, že obětování
je neodlučitelně spojeno s darem. Tady se nabízí
další úhel pohledu. Dary představují v souvislosti
s obětováním
také
prodloužení
subjektivního
vnímání osobního vztahu k božstvu. Pokud mám
darovat, potom musím přemýšlet o tom, jaký dar
vyberu.
V
křesťanství
se
nakonec
tento
zvyk
darování přímo provázal s pozemsky personální
stránkou,
kde bližní zastupuje
obdarovávaného
boha (boha – člověka) a např. o Vánocích může
projevit stejnou náklonnost tomu, komu je takový
dar určen. Vzájemnost darování je tímto bezesporu
49
humanisována do své nejpraktičtější úrovně a
představuje takto i jisté vkříšení dobra na úkor zla.
Samozřejmě, že dary jídla pro potřebné, či věcí,
jako
je
ošacení
nebo
peníze
představují
v
této hierarchii právě to, v čem by si měl člověk
odříkat a obětovat těm, kdo si nezasluhují trpět
nouzí a podobných utrpení jen proto, že je bůh, či
příroda
ochudili
na
rozumu,
nebo
tělesných
schopnostech. Nejvyšší oběť podstoupil, podle Bible
Kristus, když obětováním vlastního života ukázal na
bolest budoucí lidské existence, nebude-li se odvíjet
v duchu ukládaných, křesťanských tradic.
Jinou věcí je, jak se symbol obětování, nebo
dokonce sebeobětování prolíná do každodenního
života. Člověk přirozeně projevuje zájem o druhého
člověka. Je altruistický. Vedle tohoto zájmu však
mnohdy vytváří zvláštní atmosféru. Chce pojmout
druhého způsobem upírání jeho práv, nebo mu svá
práva vnucuje. Aby často v podobných situacích
člověk uspěl, vytváří prostředí směny. Když budeš
se mnou, vzdám se kariéry (oběť). Pokud se
nerozhodneš jinak, něco si udělám (oběť). Jestliže
se to stane, tak já za to . . . (oběť).
Lidská
existence, jako celek, její osobně - personální
skutečnost
se
tak
může
a
mnohdy
i
stává,
výhodným artiklem obětování. Jsou však i jiné
50
druhy obětování, např. klasické zabíjačky, pohřby,
oslavy vína, Velikonoce, svatební obřady, atp. Jak
tedy
vidíme,
kultického
má
zacházení
psychologickém
potvrzení
oběť
slova
osobně
-
stále
se
své
světem.
smyslu
personální
je
fragmenty
V
tom
obětování
sounáležitosti
s občinou, k níž daný jedinac náleží, je to dále i
potvrzení sounáležitosti s krajem, jazykem, historií
a dodržovanými tradicemi. Účastník oběti se fysicky
hlásí
ke
své
kultůře,
je
takto
jejím
spolu-
vykonavatelem.
Jen v okruhu pouhé námahy snaží se člověk dobýt si
„zásluh“. A hojně si jich tu zjednává. Zároveň smí však
člověk v tomto okruhu, z něho a skrze něj vzhlížet
k nebešťanům. Vzhlédnutí prochází vzhůru k nebesům, a
přece zůstává dole na zemi. Vzhlédnutí poměřuje ono
„mezi“ mezi nebem a zemí. Toto „mezi“ je vyměřeno pro
bydlení člověka. Nazveme nyní tento člověku vyměřený
roz-měr, jehož procházením se otevírá ono „mezi“ mezi
nebem a zemí, dimezí. Dimenze nepochází z toho, že
nebe a země jsou k sobě navzájem přivráceny. Přivrácení
samo tkví v této dimenzi. Dimenze také není rozšířením
běžné představy prostoru; neboť všechno prostorové již
samo jako rozprostraněné potřebuje dimenzi, tj. něco,
v čem je zapuštěno.7
Myslíme-li věc jako věc, pak klademe bytnost věci šetrně
do oblasti, z níž bytuje. Věcnění je přibližování světa.
Přibližování je bytnost blízkosti. Pokud šetříme věc jako
věc, obýváme blízkost. Přibližování blízkosti je vlastní a
jediná dimenze zrcadlové hry světa.8
7
8
M. Heidegger, Básnicky bydlí člověk, OIKOYMENH, Praha 2006, str. 95.
Tamtéž, str. 35.
51
Oběť proto spadá do duchovního významu. Její
obsah je v zásadě nesdělitelný. O sdělení smyslu
oběti dokonce ani neběží. Jde tu jen a jen o úkon
sám, tiché pozůstání v úžasu nad jeho společně
sdílenou silou, krásou a svatostí.
Ačkoli však duch dospívá v zjeveném náboženství ke své
pravé podobě, je právě podoba sama a představa ještě
nepřekonanou stranou, ze které musí přejíti v pojem, aby
se v pojmu úplně rozplynula forma předmětnosti,
v pojmu, který v sobě obsahuje právě tak tento svůj
protiklad. Potom pochopil duch pojem sebe sama, jak
jsme jej zatím pochopili jen my, a jeho podoba – jsouc
pojmem – či živel jeho jsoucna je duch sám.9
Člověk se tedy neustále nachází na předělu, mezi
záměrem,
představou
iniciace
a
jejím
uskutečněním. Sám sobě a svému okolí vytrvale
podsouvá významy, na kterých staví své osobní
zaujímání postojů. Vyplňuje vnější prostory znaky
vlastní přítomnosti, podobně jako pravěký lovec
nám
zanechal
stopy
své
každodenní
práce
v kresbách na temných stěnách jeskyní. Obětování
je potom jen jedna z jeho rolí, kterou přijal jako
rozumné zpracování vnějšku, před nímž poklekl a
pomodlil se, aby tak vzdal úctu všemu, co jej
převyšuje, ale stejně tak, s čím chce navázat vztah
blízkosti, nezatížené ničím jiným, než potřebou
splývat, být zván ke spoluúčasti, dohodou.
9
G.W.F. Hegel, Fenomenologie ducha, Praha 1960, str. 421.
52
§11. Magické uchopení „slova“ v systému
křesťanských hodnot.
Vydání
hlasu,
fonéma
a
které
obsahovalo
směřovalo
ke
artikulované
konkrétnímu
jedinci
v konkrétním jednání znamenalo, že se zrodilo
slovo. Udržováno ve svém záměru, vždy pro tuto
jedinou situaci, odlišovalo se od ostatních podobně
utvářených
zvukových
překládány
expresivní
znamenala
proto
přenášených
schopností
transkripcí,
významy
nový
svými
ve
události
byly
činností.
přísun
nositeli
opakovat
jimiž
Řeč
informací,
vědomí,
popisem
se
jejich
časového provázání, tedy rozvojem příběhu. Slovo
se poutalo ke každodennosti, avšak mohlo splňovat
rovněž
hlubší
významy,
neboť
představovalo
kontakt s jakoukoliv existencí, tedy i s existencí
duchovně
spirituálního
charakteru.
Postupným
porozuměním slovu se více do popředí dostávala
otázka jeho konkretizace v zastoupení hodnot.
Takto
se
slovo
vázalo,
jako
věc
mezi
věcmi
k jakémukoliv materializovanému významu, až se
konečně „slovo stalo bohem - tělem“ (viz Gn 1;
2,2; 2S 7,21 aj.). Ve Starém zákoně je slovo (hebr.
dábár) chápáno jako pozadí, tedy slovo a jeho
skrytý význam. Proč právě skrytý význam slova?
Inu,
žádný
výraz,
který
53
používáme
v
našem
slovníku nezastupuje pouze takový obsah, s nímž
se poprvé seznamujeme. Nejčastěji chápeme obsah
slov ve víceznačném pojetí a dokonce během
našeho života se tyto obsahy nejrůzněji mění. Pro
jednotné chápání obsahu slov je nutná nějaká
zvlášť příznivá shoda. A i ta musí nutně souhlasit
s naším
vnitřním
viděním
jednotně
chápaného
obsahu významů, které slovo v celé své šíři
představuje. Z hlediska psychologického tak slovo
zastupuje celou škálu námi uvědomovaných, ale
stejně
tak
i
nevědomých
pohnutek,
s
nimiž
prostřednictvím něj přicházíme do kontaktu. Slovo
je jedním ze základních spouštěčů dynamického
vzorce
veškerých
našich
způsobů
jednání
a
prožívání.
Slovo boží uchopuje svět v jeho celku. Člověku
je ovšem předáno v podobě prorockých výpovědí,
kázáních apoštolů, aj. Přímý kontakt božího slova
s člověkem by nemělo patřičnou váhu, neboť by mu
nebylo porozuměno. Čistá pravda musí být člověku
zprostředkována. Člověk není připraven takovou
pravdu unést v její esenciální platnosti. Tak vzniká i
Písmo svaté. Je alegorií pravdy, která má splňovat
jediný cíl, hledání pravého významu; hledání sebe
sama v tomto labyrintu příběhů, hledání své vlastní
síly a slabosti, dobra i zla, hledání jsoucna.
54
Skrze slovo promlouvá k člověku Duch svatý. Je
přirozené, že se takový způsob komunikace jeví
jako dostačující. Vždyť obsahu sdělení lze rozumět
vždy jinak (například podle obyčejné náladovosti
čtenáře) a taková proměna obsahu, už sama o sobě
ukazuje na duchovní živost toho, co se v Bibli praví.
Proto může text Bible trvat na tom, že se slovo boží
vyplní a je platné pro všechny věky. Obecnost
sdělení
je,
pro
takový
podnik,
vždy
vítaným
základem. Nebylo by, např. dobrého astrologa,
který by se snažil konkrétními způsoby přesvědčit
svého platícího klienta, že se jeho věštba vyplní.
Naopak,
musí
zabíhat
do
klišé,
aby
udržel
nevědomost přítomného v patřičné naladěnosti,
vzdálenosti pravdě, neprůhlednosti jednotlivému,
blízkosti rychlému výdělku.
Slovo uchopuje člověka v celku pravdy o sobě
samém. Člověk zachází se slovem, jakoby zacházel
s věcí, kterou lze otevřít dveře, nebo nakrájet
cibuli. Slovo je nástroj, jímž se podílíme na poznání
světa i sebe samých. Slovem sdělujeme lásku,
smrt, krásu, údiv, poznání, nenávist, pomluvu,
vyhlášení
války,
manipulujeme
s
druhými,
namlouváme si něco falešného o sobě, ve slovech
prožíváme bolest svoji i svých blízkých, slovem
oslovujeme – např. v divadle, slovem procitáme.
55
Dále,
slovem
odsuzujeme.
rovněž
Někdy
soudíme
se
slovem
nebo
také
nabyde
nebo
pozbyde bohatství, morální cti, atd.
Slovo
tedy
představuje
velmi
praktický
prostředek lidského bytí. Tato jeho praktičnost však
může zapříčiňovat nemalé potíže, pokud je ho
užíváno nesprávným způsobem: neber boží jméno
nadarmo, nerouhej se . . . Slovo prozrazuje náš
vztah k bohu. Jím je vyjádřena síla osobní účasti na
božím díle. Vymezuje podíl jednotlivce na zvládání
základního morálního uchopení svého vnitřního Já.
Způsob
používání
slov
je
současně
způsobem
přístupu ke jsoucnu, jako takovému, kam spadají i
druzí lidé a naše vnitřní zacházení s jejich existencí.
Ať
se
jedná
biblickou
o
křesťanské
variantu),
nebo
pojetí
pojetí
slova
(jeho
každodenního
zacházení se slovy, která používáme, je jisté, že se
vedle
magického
uchopování
slova
potýkáme
s morálností užívání slov v souvislosti s řešením
například konfliktních situací. A v tomto bodě, se
význam slova ve svých kulturních, religiósních a
jiných podobných souvislostech, jednoznačně slévá.
Biblické pojetí slova však přesto zachovává základní
význam
svého
označení
jako
slova
Božího,
oslovování, zjevení, zaslíbení. V jeho podstatě je
ukázání správné cesty, spasení.
56
§12. Další věkové kategorie a jejich zpracovávání
osobně - personální religiosity.
Nejnižší procento věřících pochází z věkové skupiny
střední
a
pozdní
potřeb
značně převyšují jinak běžně dostupné
standardy,
dospělosti.
ekonomická
Nároky
stabilita,
sociálních
např.
rodiny
vyžaduje nemalé úsilí po zvládání jejího udržení.
Neméně významná je také oblast fysických a
psychických změn, které se ohlašují s konkrétními
znaky svého úbytku. Všude přítomná konkurence
zavaluje subjektivní vnímání této skutečnosti dalším
přísunem
vnějších
nepodléhat
a
přípravky,
možností,
přes
nesmyslné
jak
všechny
tomuto
jevu
farmakologické
elektronické
hračky
pro
dospělé, zaručeně posilující naše zdraví, a jiné
nesmysly si nakonec člověk nejvíc uškodí zejména
tím, že se vyhýbá přirozené a bohatě proměnlivé
stravě, fysické činnosti při aktivním a pravidelném
odpočinku a kontaktu s přírodou - - tedy kvalitní
životosprávě. Jelikož se tedy v této věkové skupině
dostavují
již
psychických
první
změn,
jasné
mnozí
ohlasy
fysických
jednotlivci,
i
vybaveni
sklonem k tomu, podléhat spíše skeptickému pocitu
marnosti (melancholii), pociťují takové skutečnosti
jako krizový stav. Vnímaný fenomén stárnutí je
však jen v takové kvalitě, jaký život mu předcházel.
57
Hledání východiska z jakkoliv vnímané osobní
krize
je
u
člověka
vždy
neseno
rekapitulací
životních cest. Bilancování je v zásadě již od
počátku doby, kdy člověk dosáhne biologické i
sociální dospělosti trvalou součástí jeho subjektivní
výbavy. Ve střední a pozdní dospělosti si však více
uvědomuje jistou osamělost. Prožívané podléhání
této okolnosti způsobuje z druhé strany potřebu
vyhledávat
kompenzační
alkoholismu,
gamblerství,
vzorce
zvýšená
(např.
rozvoj
promiskuita,
zdůvodňované opouštění rodiny, ztráta zájmu o
doposud dobře prosperující podnik, aj.). V lepším
případě se jednotlivci uchylují na opuštěná místa,
kde si staví chaty a domy, vylamují se z městského
životního
stylu.
V
každém
případě
je
ztráta
schopnosti osobního rozvoje sociálního kontaktu
(izolace), draze placena subjektivní uzavřeností,
dále doprovázeno pro okolí racionalisovanou a
nejčastěji deklarovanou větou: „Našel jsem své
místo“.
Tyto okolnosti proměňují životní styl v době,
kdy je člověk plně samostatný a může o své vůli v
podstatě udělat, cokoliv se mu zlíbí. Jelikož všechny
nabídky postrádají jistý díl či nádech tajemství,
neboť život je sám o sobě již ve všech svých
proměnách známý, zbývá duchovní oblast.
58
Přirozený
sklon
v
této
věkové
skupině,
zaměřovat se na negativně přímá propojování mezi
„mnou“
a
okolím,
dokonce
i
s
jistými
prvky
schizoidních fragmentů (např.: co by tomu řekli
ostatní?!),
dovoluje
současně
pochybovat
o
správnosti, či legitimitě vlastních rozhodnutí. Tato
směs pohnutek vytváří dokonalé prostředí k tomu,
aby
se
subjektivní
tíseň,
prostřednictvím
kompenzačního úsilí, ve svých základních znacích
vrátila
do
své
personálně
prehistorické
doby.
Zpřetrhané svazky s duchovními významy, které se
v minulosti jevili jako přirozená součást životních
cest, se nyní začínají znovu ohlašovat. Koketerie
návštěv kostelů, příklon ke znovu - objevované
tradici,
vyhledávání
starých
přátel,
návštěva
hřbitovů, zvýšená potřeba moralisovat okolní svět.
U některých klientů mohu pozorovat nárůst četnosti
snů s traumatisujícím obsahem, kde hlavní roli
představují události a postavy z osobní, zejména
dávnější
doby
vlastního
dětství.
Také
výběr
literatury k četbě doznává této duchovní proměny.
Je to zpravidla soubor titulů, které byly již jednou,
nebo i víckrát zpracovány, k nim se přidávají tituly,
které četl otec a matka, babička nebo dědeček,
zemřelý bratr nebo sestra, atd. Zakomponována je
sem také četba bible, nebo jiná duchovní literatura.
59
Takto znovu otevíraná cesta k osobní religiositě,
objevování starého světa příběhů, přemýtání o bytí
a nebytí, smyslu lidské existence jen dotvrzuje, že
člověk
ve
středním
věku
podstupuje
jisté
pozastavení a celkové zmapování své dosavadní
životní poutě. Zacházení s těmito znaky je potom
další věcí. Někdo se uvrhne do ještě větší životní
skepse,
minulosti
neboť
a
podléhá
není
nenávratností.
volání
ochoten
Jiný
v
se
vlastních
dálek
smířit
jejich
labyrintu
s
duchovních
myšlenek naboženství nenachází potřebnou, nebo
předpokládanou útěchu, neboť v zásadě nerozumí
slovníku,
jímž
je
zpracováván.
Jeho
doposud
rozvíjený život se s podobnými tématy ještě nikdy
v takto koncentrované podobě nesetkal a tak se
dostavuje opět zklamání z nevyřízeného konfliktu
mezi ním a světem svého okolí. Jen výjímečně,
pokud se v této oblasti poznání člověk trvale
udržuje v jakési naladěnosti, je mu umožněno
plynule navázat a posunout vlastní duchovní rozměr
opět
dalším
směrem,
nadto
ještě
bližnímu,
nacházejícímu se v podobné situaci, správným
slovem dopomoci k vykořenění z pout vlastní
něvědomosti, duchovní nejistoty. Přitom nemusí jít
o
žádné
dogma,
či
jinou
oblast
negativních
významů. Jde o to, jen se nadechnout a nic víc.
60
U klientů, s nimiž konzultuji jejich obtíže formou
biblioterapie
(terapie
založená
na
zpracovávání
obsahů literárních a filosofický děl) si všímám,
např. jak vybírají témata. Jedna klientka (48 let)
seřadila, během dvanácti setkání tituly následujícím
způsobem: Zvoník od Matky boží, Bídníci, Anna
Kareninová, Král Oidipus, Vojna a mír . . . Vejce a
Já. Jednalo se o matku tří dětí, která se rozhodla ve
vyšším věku změnit vše, co jí do té doby bylo
drahé. Našla si nového partnera, odešla za ním se
svým nejmladším synem (12 let), vdala se, ovšem
výčitky svědomí jí nedopřávaly klidu. V zásadě naše
konzultace měly charakter, kdy jsem tuto klientku
posiloval v jejím rozhodnutí, což se nakonec setkalo
s úspěchem v podobě celkového zklidnění. Jiná
klientka (30 let) projevila zásadní emoci usedavým
pláčem a otevřeně projevovaným vztekem, když
byla exponována situaci přečíst výňatek z jedné
filosofické
Zarathustra).
knihy
Po
(Nietzsche,
odeznění
této
Tak
pravil
expozice
si
uvědomila, že popravdě nucením k četbě měla
dojem, jakoby ji ke stejnému přemlouval její otec,
když s ní připravoval ukoly do základní školy
(vytvoření přenosového vztahu a jeho následné
odeznění v emoční transkripci). Tuto část jejich
komunikace si stále pamatovala jako osobně velmi
61
tíživou.
Během
terapie
napomáhalo
podobné
situace modelovat ještě víckrát, až se klientka
sama
plně
otevřela
ochotě
studovat
duchovní
témata, bez jakýchkoliv předpojatostí. V dalších
kontaktech se studiem, které právě absolvovala jí
tato
okolnost
značně
zjednodušila
přístup
k entuziazmu a celkovému úspěchu jeho zvládání.
Jinak po dobu terapií je vcelku dobré, nerozvíjet
duchovní témata příliš do hloubky nebo je sytit
zvlášť filosofickými spekulacemi. Lze tyto náměty
vždy vhodně využít, ale pouze jako okrajovou část
průběhu
jednotlivých
sezení,
např.
ve
formě
krátkých citátů, které lze klientovi, při odchodu dát
na připraveném ústřižku do ruky. Ty jsou vcelku
schopné, klienta duchovně motivovat bez toho, aby
terapeut (konzultant) ve zpracovávání myšlenky byl
až příliš vidět. U terapie vždy, jako zásada platí, že
jde hlavně o klienta, jeho duševní pohodlí a nikoliv
o odbornost nebo dokonce pravdu, kterou musí
konzultant stůj, co stůj, prosazovat. I zde platí
zásada,
že se
mnohé
doposud neakceptované
fenomény, začasté stávají vnitřně pozitivní výbavou
klienta, až po několika týdnech nebo měsících, po
skončení spolupráce. A konečně kde je psáno, že
musíme změnit vše, co klient obranou odmítá? Co
když má plné právo, některé naše dobře míněné
62
rady potlačit, aby nakonec byl schopen, z hlediska
zachování vlastní osobitosti, zůstat sám sebou.
-----
Naším
úkolem
-----
bylo,
-----
pokusit
se
vyjasnit
problematiku psychologie náboženství. Ukázali jsme
si, že existují přirozené sklony k nastoupení životní
pouti
s
přijetím
religiózně
zpracovávaných
fenoménů. Otázka víry je nositelem mnoha úhlů
pohledů na duchovní rozměr vlastní existence.
Věková stádia představují zásadní mezníky, jak
s tímto fenoménem zacházíme. Kulturní zvyklosti
jsou dalším okruhem, kam spadá nutnost promýšlet
své sociální postavení. Aniž mnohdy plně otevíráme
problematiku náboženství, tím, co právě konáme,
spojuje nás obsah našich činností s morálkou,
vystavěnou
na
křesťanských
základech.
Život
člověka je nesen v duchu a zásadách, usilujících o
dobro, obecnou prospěšnost, výzvou:
Přítomnost je doposud člověkem nerozpoznaná
odpovědnost za budoucí.
63
© Adamec Jiří
Adamec Jiří - Filosofický seminář - Katedra teorie
Neprodejný výtisk.
2010 - Lidická 79, 602 00 Brno
A5, 100 výtisků
64
ADAMEC JIŘÍ (narozen 1957) původně vyučen
pekařem, v letech 1979 – 1989 vyučuje filosofii na
středních a vysokých školách a od roku 1990, až do
současnosti, vede soukromý seminář a realisuje
universitní semestrové cykly a jednotlivé přednášky, se
zaměřením na psychologii, psychiatrii a filosofii, jako
součást vysokoškolského učitelského praktika v Brně MU, Praze - UK a Olomouci - UP. Současné externí
pracovní pobyty: Universität Wien, Trinity College –
Dublin.
PUBLIKACE
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
28.
29.
30.
31.
32.
33.
34.
35.
36.
37.
38.
39.
40.
41.
42.
43.
Filosofické základy logiky, Brno PřF-MU 1999 (ISBN 80-210-2118-7).
Stát a právo v díle Tomáše Akvinského, Brno 2001 (ISBN 80-328-7645-7).
Filosofie - Biologie – Psychologie, Brno 2002 (ISBN 80-238-8235-X).
Filosofické otázky Feynmanovy fysiky, Brno 2002 (ISBN 80-238-8643-6).
Psychologická čítanka, Brno 2002 (ISBN 80-238-8642-8).
Psychologie pro stomatology, Brno 2003 (ISBN 80-238-9985-6).
Kleine philosophische Lesebuch, Brno 2003 (ISBN 80-239-2020-0).
Latinská čítanka středověkých textů I., Brno 2003 (ISBN 80-239-2018-9).
Čínská filosofie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2017-0). Druhé vydání, 2005.
Vývojová a kognitivní psychologie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2019-7).
Psychoanalytické studie, Brno 2004. (ISBN 80-239-4357-X).
Vesmír – jazyk – sen (Ontologie přítomného), Brno 2005 (ISBN 80-239-4355-3).
Latinská čítanka středověkých textů II., Brno 2005 (ISBN 80-239-4354-5).
Průvodce po sebraných spisech M. Heideggera, Brno 2005 (ISBN 80-239-4356-1).
Techniky výkladů snů, Brno 2005 (ISBN 80-239-4358-8).
Psychologie v Hegelově Fenomenologii ducha, Brno 2005 (ISBN 80-239-4359-6).
Psychoanalýsa dětí v díle Melanie Kleinové, Brno 2006.
Psychologie v dějinách filosofie, Brno 2006.
Fragmenty z filosofie a psychologie- I., Brno 2007.
A History of Philosophy (Students reader), Brno 2007.
Psychologie C. G. Junga. (Interpretace podle německých textů), Brno 2007.
Biologická neuropsychopatologie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0199-6).
Indická filosofie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0200-9).
Psychologie „nesmrtelnosti duše“, Brno 2008 (ISBN 978-80-254-1317-3).
Fragmenty z filosofie a psychologie – II., Brno 2008.
Průvodce dílem H.-G. Gadamera, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1318-0).
Přehled díla Sigmunda Freuda, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1319-7).
Psychiatrie a fenomenologie, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1320-3).
Narcismus. Psychologie budoucnosti, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-00-6).
Úvod do četby „Bytí a času“, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-01-3).
Psychologie logiky. (Princip. Mathem.), Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-02-0).
Vnímání a myšlení. Psychologie I. Kanta, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-03-7).
Existenciální psychologie Karla Jasperse, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-04-4).
Úvod do studia Aristotelovy Metafysiky, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-05-1).
Psycholingvistika, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-06-8).
Péče o duši (Jan Patočka), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-07-5)
Druhý život psychoanalýsy (Dopisy), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-08-2).
Nietzsche a Heidegger, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-10-5).
Psychologie svobody a závislosti, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-09-9).
Psych. a jistota poznání (Merleau-Ponty), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-11-2).
Psychoanalytické poradenství, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-12-9).
Psychologie práva a sociální patologie, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-13-6).
Psychologie náboženství, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-14-3).
65

filosofický seminář

Transkript

Podobné dokumenty

Sborník 2003

Vědecké výpočty v biologii a biomedicíně

soběhrdský bratr - Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

daseinsanalýza – „cesta ke svobodě“

03 - radiolog.cz