Vedma - E-knihy Sedlák

Další knihy Michaela Scotta
ALCHYMISTA
ČARODĚJ
Michael Scott
The Sorceress
The Secrets of the Immortal
Nicholas Flamel
© 2009 by Michael Scott
Translation © Zuzana Fišerová, 2009
Jacket art © 2009 by Michael Wagner
ISBN 978-80-242-2518-0
Pro Courtney
ex animo
Jsem unavený, nesmírně unavený.
Stárnu teď rychle a síly mě opouštějí. Tuhnou mi
klouby, zrak uţ není tak ostrý a sluch uţ mi také tak
dobře neslouţí. Během posledních pěti dnů jsem musel
neustále pouţívat své magické schopnosti, a to jen
uspíšilo proces stárnutí. Odhaduji, ţe jsem od minulého
čtvrtka zestárl o deset let, moţná o víc. Jestli mám přeţít,
musím rychle získat zpět knihu mága Abraháma a
nemohu – nesmím – riskovat a znovu pouţít své
schopnosti.
Ale Kodex má Dee, a já vím, ţe mě donutí znovu pouţít
mou blednoucí aurickou sílu.
Za okamţik budeme v Londýně. Bojím se toho města
víc neţ kteréhokoliv jiného, protoţe je to centrum moci
Johna Dee. Londýn k sobě přitahuje starobylé bytosti ze
všech koutů tohoto světa i z říší za jeho hranicemi, ţije
zde více bytostí z temnot neţ kdekoliv na zemi. Starobylé
bytostí i druhé generace se zde volně bez povšimnutí
procházejí ulicemi a přinejmenším dvanáct říší, o kterých
vím, protíná britské ostrovy. S Perenelou jsme naposledy
zavítali do Londýna v září roku 1666 a tehdy ho Dee
téměř vypálil do základů, jen aby nás dostal. Od té doby
jsme se sem nikdy nevrátili.
Nicméně se zde potkává řada energetických drah a já se
modlím, abychom se s probuzenými schopnostmi dvojčat
dostali včas zpět do San Franciska za mou Perenelou.
V tomhle městě také ţije král Gilgameš, nejstarší
nesmrtelný člověk na světě. Jeho znalosti a vědomostí
jsou encyklopedické a neskutečně obsáhlé. Říká se, ţe
kdysi býval stráţcem knihy, ţe moţná znal i jejího tvůrce
Abraháma. Gilgameš ale také zná tajemství magie všech
ţivlů, i kdyţ on sám neměl nikdy schopností je pouţít.
6
To je přinejmenším zvláštní. Král totiţ nemá auru.
Vţdycky mě zajímalo, jaké to asi je: vědět takovou
spoustu úţasných věcí, mít přístup ke znalostem, o
kterých se jiným jen sní… a přece je nemoci vyuţít.
Řekl jsem dvojčatům, ţe potřebuji přimět Gilgameše,
aby je zasvětil do magie vodního ţivlu, a najít
energetickou bránu, která nás dostane domů. Ale to není
celá pravda. Je to totiţ vyloţený hazard zoufalého muţe;
jestliţe král odmítne, zůstaneme obklíčení v samotném
středu čarodějova impéria s téměř nulovou šancí na únik.
A navíc jsem jim neřekl ani to, ţe Gilgameš je tak
trochu bláznivý.
Kdyţ jsem ho naposledy viděl, myslel si, ţe jsem ho
přišel zabít.
Z deníku Nikolase Flamela, alchymisty
Pondělí 4. června
V Londýně, ve městě mých nepřátel
7
PONDĚLÍ
4. června
8
KAPITOLA 1
„Myslím, ţe je vidím.“ Přímo pod hodinami na nádraţí
St. Pancras v Londýně stál mladík v zelené bundě, který
odtáhl mobil od ucha, aby se podíval na lehce rozmazaný
obrázek na displeji. Anglický čaroděj poslal zrnitou
vybledlou fotku, která vypadala jako převzatá z
bezpečnostní kamery. Na fotce byl starší šedivý nakrátko
ostříhaný pán, kterého doprovázeli dva blonďatí
puberťáci, všichni nastupovali do vlaku.
Mladík se postavil na špičky, otáčel hlavou a hledal
trojici, kterou právě zahlédl. Na chvíli to vypadalo, ţe je
ztratil v davu, ale i kdyby, nedostali by se daleko. Jedna z
jeho sester byla pod schody a druhá venku na ulici
hlídala východ.
Kam se jen mohli podít?
Mladík chřípím svého úzkého nosu nasával bezpočet
různých pachů na stanici. Rozpoznal a přešel tisíce a
tisíce pachů lidí, řadu parfémů a deodorantů, gelů a
mastí, přepáleného tuku a jídla z restaurací, těţké aroma
kávy, kovové a benzínové pachy vlaků, a pak zavřel oči.
Zaklonil hlavu a soustředil se, to, co hledá, je něco
starého, divokého, nezkroceného, nadpřirozeného…
Tam!
Máta: jen letmý závan. Pomeranč: o něco více neţ
nádech. Vanilka: trošku víc neţ náznak.
Otevřel modročerné oči, schované za obdélníkovými
slunečními brýlemi a otáčel hlavu za nepatrnými stopami
identifikovaných vůní. Uţ je má!
9
Šedovlasý starší muţ v černých dţínech a obnošené
koţené bundě šel přímo proti němu. V ruce nesl malou
tašku. Následovali ho dva teenageři, kteří si byli dost
podobní, aby mohli být bratr a sestra. Chlapec byl vyšší a
oba měli na zádech batohy.
Mladík je rychle vyfotil a poslal fotku Dr. Johnovi Dee.
Ačkoliv anglickým čarodějem zhluboka opovrhoval,
nebyl důvod si z něj dělat nepřítele. Dee byl agentem
jedné z nejmocnějších bytostí z temnot.
Stáhl si kapuci přes hlavu a otočil se, kdyţ se trojice
dostala na jeho úroveň. Pak vytočil číslo sestry, která
čekala dole. „Je to určitě Flamel a dvojčata,“ zamumlal
do mobilu. Mluvil starodávným jazykem, ze kterého se
kdysi vyvinula galština. „Jdou k tobě. Dostaneme je, aţ
vylezou na Euston Road.“
Mladík v zelené kapuci se vydal za alchymistou a
dvojčaty. Pohyboval se hbitě mezi lidmi v odpoledním
davu a vypadal úplně obyčejně jako jakýkoliv jiný
teenager oblečený ve vytahaných spadlých dţínech,
ochozených teniskách a velké bundě s kapuci, která
zakrývala jeho hlavu se slunečními brýlemi na očích.
I přes svou podobnost s lidmi ale mladík nikdy nebyl
člověk. On a jeho sestry přesídlili do této země, kdyţ
byla ještě spojená s evropským kontinentem a po
dlouhou dobu byli uctíváni jako bohové. Nerad snášel
rozkazy Johna Dee, protoţe čaroděj byl nakonec jen
člověk, a nic víc. Ale slíbil mu za pomoc lákavou
odměnu: Nikolase Flamela, legendárního alchymistu.
Úmluva byla jasná: on a jeho sestry dostanou Flamela,
ale dvojčatům se nesmí nic stát. Mladíkovy rty se lehce
usmály. Sestry odvedou dvojčata, zatímco on bude mít tu
čest zabít Flamela. Uhlově černý jazyk olízl popraskané
10
suché rty. Budou se sestrami hodovat celé týdny. A
samozřejmě nejlahodnější kousky nechají matce.
Nikolas Flamel zpomalil, aby počkal na Sofii a Joshe.
Donutil se ke strojenému úsměvu a ukázal na téměř
desetimetrovou bronzovou sochu dvojice pod hodinami.
„Zde na tomto místě se lidé obvykle scházejí,“ řekl
nahlas a pak šeptem dodal. „Někdo nás sleduje.“ Flamel
chytil drsně Joshe za paţi. „Ať tě ani nenapadne se
rozhlíţet.“
„Kdo?“ zeptala se Sofie.
„Co?“ zeptal se Josh. Ţaludek se mu obracel z přílivu
veškerých pachů a zvuků, kterých bylo na nádraţí
opravdu hodně. Světlo bylo tak jasné, ţe si ze všeho
nejvíc přál mít své sluneční brýle.
„Co? je lepší otázka,“ smutně odpověděl Nikolas. Zvedl
prst, aby ukázal na hodiny, jako by o nich mluvil.
„Nevím, co to je,“ přiznal. „Něco velice starodávného.
Ucítil jsem to uţ v okamţiku, kdy jsme vystoupili na
nástupiště.“
„Ucítil?“ zeptal se Josh.
„Jako brnění nebo mravenčení v celém těle. Má aura tak
reaguje na někoho nebo něco, co je tady. Aţ se naučíte
ovládat své aury, také to ucítíte.“
Zaklonil hlavu, jako by obdivoval řemeslnou práci na
mozaikovém stropě ze skla a kovu. Sofie se pomalu
otáčela. Kolem nich proplouvaly davy lidí. Většina z nich
vypadala jako místní, pár turistů, kteří se zastavovali pod
sochou nebo pod velkými hodinami a fotografovali se tu.
Nikdo nevypadal, ţe jim věnuje víc pozornosti, neţ je
zdrávo.
11
„Co s tím budeme dělat?“ zeptal se Josh. „Můţu nabít
Sofii svou silou.“
„Ne, to ne,“ vyhrkl Flamel. „Své schopnosti pouţijte,
jen pokud to bude nevyhnutelně nutné. V momentě, kdy
to uděláte, přivoláte kaţdou starobylou bytost i bytosti
druhé generace ve dvacetikilometrovém okruhu. A tady
téměř kaţdý z nich patří k těm z temnot. Navíc zde by
vaše síla mohla probudit i jiné tvory a bude lepší, kdyţ je
necháme spát.“
„Ale říkal jste, ţe nás někdo sleduje,“ opáčila Sofie.
„To znamená, ţe Dee stejně ví, ţe jsme tady.“
Flamel přitáhl dvojčata vlevo od sochy a postrkoval je k
východu. „Předpokládám, ţe Dee nechal sledovat kaţdé
letiště, přístav i nádraţí v Evropě. I kdyţ se můţe
domnívat, ţe jsme v Londýně, ve chvíli, kdy pouţijete
své schopnosti, bude to vědět na sto procent.“
„A co by se stalo, kdyby to věděl určitě?“ zeptal se Josh
a podíval se na Flamela. V jeho tváři se značily nové
vrásky, které ještě vystoupily ve světle zářivky nad jejich
hlavami.
Flamel pokrčil rameny. „Kdo ví, čeho všeho je
schopný. Je zoufalý a zoufalí muţi dělají zoufalé věci.
Nezapomeň, ţe byl na střeše Notre-Dame. Získal určitou
představu, jakou moc máte, a přesvědčil se, ţe jste
opravdu dvojčata z proroctví. Proto vás musí získat.“
Alchymista se natáhl a poklepal Joshovi na hruď.
Zašustil papír, protoţe Josh stále nesl v pytlíku na krku
dvě stránky z Kodexu, které se mu podařilo vytrhnout z
knihy ještě doma v San Francisku. „A víc neţ cokoliv
jiného musí získat tyto zbývající stránky.“
Pokračovali podle ukazatelů k východu na Euston Road
a po cestě se dostali do davu, který je nesl stejným
12
směrem. „Neříkal jste, ţe nás tu bude někdo čekat?“
vzpomněla si Sofie.
„Saint-Germain říkal, ţe se pokusí zkontaktovat starého
známého,“ zamumlal Flamel. „Moţná se mu s ním
nepodařilo spojit.“
Vyšli z východu zdobeného cihlového nádraţí na
Euston Road a překvapeně se zastavili. Kdyţ před třemi
hodinami opouštěli Paříţ, nebe bylo bez mráčku a teplota
šplhala k 25 stupňům. Ale tady lilo jako z konve a v
ulicích se proháněl studený vítr. Dvojčata se začala třást
zimou. Obrátila se a rychle se schovala pod střechu
východu.
V tu chvíli ho Sofie zahlédla.
„Je to ten kluk v zelené bundě s kapuci,“ řekla
okamţitě, obrátila se k Nikolasovi a snaţila se upřeně
dívat do jeho světlých očí. Věděla, ţe pokud to neudělá,
sklouzla by očima zpátky k mladíkovi, který je sledoval.
Pozorovala ho koutkem oka, potloukal se kolem sloupu a
hrál si s mobilem. Na jeho postoji a pohybech bylo něco
divného. Něco nepřirozeného. A Sofii se zdálo, ţe ve
vzduchu zachytila slabý závan zkaţeného masa.
Alchymistův úsměv začal být poněkud strojený. „S
kapuci na hlavě? Ano, to je ten, kdo nás sleduje.“
Dvojčata cítila nervozitu v jeho hlase.
„Aţ na to, ţe on není obyčejný kluk, ţe?“ dodala Sofie.
Nikolas zavrtěl hlavou: „Ani zdaleka.“
Josh se zhluboka nadechl a upozornil: „Nechci vás
rušit, ale vidím další dva lidi se zelenými kapucemi, a
oba míří k nám.“
„Tři! Ne, jen to ne,“ zašeptal Flamel vyděšeně.
„Musíme jít.“ Chytil dvojčata za ruce a táhl je za sebou
do deště. Zahnul doprava a ještě přidal.
13
Déšť byl tak studený, ţe se Joshovi téměř na moment
zastavilo srdce. Kapky se mu zabodávaly do tváře. „Kdo
to je?“ vykřikl, přičemţ si rukávem utíral obličej a
shrnoval mokré vlasy z obličeje.
„Říká se jim ‚duchové v kápích‘,“ povzdechl
alchymista. „Dee musí být opravdu zoufalý, a daleko
mocnější, neţ jsem si myslel, pokud můţe rozkazovat i
jim. Jsou to Géniové země.“
Sofie se zachvěla, v hlavě se jí objevily vzpomínky
čarodějky z Endoru. Cítila něco kyselého v krku a
ţaludek se jí zvedl odporem. Čarodějka je znala… a z
celého srdce se jí hnusili. Sofie mrkla postranním
pohledem na bratra a vysvětlila: „Jedí ţivé maso.“
14
KAPITOLA 2
Ulice zely prázdnotou. Prudký liják zahnal téměř
všechny pod střechu nádraţí nebo do okolních obchodů.
Doprava na Euston Road se skoro zastavila, přičemţ
stěrače aut zuřivě a marně kmitaly ze strany na stranu po
předních sklech vozů. Nervózní řidiči začali troubit a
někde poblíţ se dokonce spustil i alarm.
„Drţte se u mě,“ nařídil Nikolas, pak se otočil a zamířil
mezi popojíţdějícími auty na druhou stranu ulice. Sofie
ho bez váhání následovala, zatímco Josh se na chvíli
zastavil, pak vykročil do vozovky, ale otáčel se zpátky k
nádraţí. Tři postavy postávaly u vchodu, jejich hlavy a
tváře byly zcela schované pod kapucemi zelených bund.
Déšť prosakoval jejich svršky a bundy ztmavly nasáklou
vodou. Joshovi se na chvíli zdálo, ţe se změnily na
pláštěnky. Zachvěl se, a tentokrát to nebylo od ledových
kapek deště, voda mu pomalu pronikala na kůţi.
Nakonec se obrátil a rozeběhl se za Nikolasem a Sofií.
Nikolas si schovával hlavu před pichlavým deštěm a
vedl dvojčata bezpečně mezi auty. „Rychle, kdyţ budeme
mít štěstí, zápach automobilových zplodin a déšť přebije
naše pachy.“
Sofie se podívala zpátky přes rameno a zjistila, ţe
trojice v kapucích opustila přístřešek nádraţí a velice
rychle se k nim blíţí. „Dohánějí nás,“ hlesla vyděšeně
bez dechu.
„Co budeme dělat?“ pokračoval Josh.
„Vůbec netuším,“ odpověděl Flamel bezradně.
Rozhlíţel se po dlouhé rovné ulici. „Ale jestli zůstaneme
15
na místě, tak to nepřeţijeme. Nebo alespoň já ne,“
pousmál se smutně. „Myslím, ţe se Dee bude stále snaţit,
aby vás dva dostal ţivé.“ Flamel se znovu rozhlédl okolo
a spatřil malou uličku nalevo. Pokynul dvojčatům, aby
šla za ním. „Tudy, pokusíme se je setřást.“
„Kéţ by tu byla Scatty,“ zamumlal Josh, kterému
konečně ve všech důsledcích došlo, co znamená ztráta
Scatty. „Ona by si s nimi určitě poradila.“
V úzké uličce s vysokými zdmi podél obou stran bylo
alespoň sucho. Na jedné straně stály modré, zelené a
hnědé plastové popelnice a na druhé zbytky dřevěných
palet a poházené odpadky z přeplněných černých
plastových pytlů. Vzduch čpěl hnilobou a dějícím jídlem.
Na jednom z pytlů stála dlouhosrstá kočka a drápy
systematicky likvidovala černý obal. Kočka si jich vůbec
nevšímala, ani k nim nevzhlédla, kdyţ probíhali okolo.
Zato o vteřinu později, kdyţ do uličky vstoupily tři
postavy v kápích, nahrbila hřbet a se zjeţenými chlupy
okamţitě zmizela někam do temných zákoutí.
„Víte, kam to vede?“ ptal se bezděky Josh, právě kdyţ
míjeli několik dveří nalevo, zřejmě postranní a zadní
vchody obchodů na hlavní třídě.
„Nemám zdání,“ přiznal Flamel. „Ale dokud nás to
povede dál od těch v kápích, tak na tom nezáleţí.“
Sofie se podívala zpátky a oznámila: „Nevidím je.
Moţná jsme je ztratili.“ Běţela za Nikolasem, který
zmizel za rohem, a v tu ránu do něj vrazila. Josh zahnul
za roh o chvilku později a jen o vlásek minul stojící
dvojici. „Pokračujte,“ vydechl, kdyţ se jim vyhýbal a
ujímal se vedení. V ten okamţik ale zjistil, proč se oba
dva tak náhle zastavili. Ulička totiţ končila vysokou zdí z
červených cihel, které nahoře lemoval ostnatý drát.
16
Alchymista se otočil a přiloţil ukazováček ke rtům.
„Ani slovo. Moţná ti tři uličku minuli…“ Závan větru
přinesl nejen ledovou spršku deště, ale i nezaměnitelný
odporný odér zkaţeného masa. „Nebo také ne,“ dodal
právě ve chvíli, kdyţ se tři postavy v kápích vynořily
zpoza rohu. Nikolas se snaţil zatlačit dvojčata za sebe,
ale Josh a Sofie si okamţitě stoupli kaţdý z jedné strany
po jeho boku. Sofie instinktivně zaujala místo napravo a
Josh nalevo. „Zůstaňte za mnou,“ řekl Nikolas.
„Ne,“ odpověděl Josh.
„Nenecháme vás čelit těmhle třem samotného,“ dodala
Sofie.
Tři v kápích zpomalili a pak se rozestoupili, aby
zablokovali celou uličku. Stáli aţ nepřirozeně bez hnutí
se svými velkými kapucemi, které jim zcela zakrývaly
tváře.
„Na co čekají?“ zabrblal potichu Josh. Na jejich postoji
bylo něco podivně zvláštního, něco, co připomínalo
zvířata před útokem na kořist. Josh si vzpomněl na
dokument National Geographic, ve kterém krokodýl
čekal ve vodě na antilopí stádo, jeţ mělo řeku přejít.
Také krokodýl před útokem leţel ve vodě naprosto
nehnuté, aţ do doby, kdy se oběť přiblíţila.
Najednou se ozval zvuk jakoby praskajícího dřeva,
který se nesl celou uličkou. Následoval další zvuk, který
připomínal něco, jako kdyţ se trhá látka.
„Oni se mění!“ vydechla Sofie.
Pod zelenými kápěmi se v křečích napínaly a stahovaly
svaly, páteř se protáhla a prohnula a hlava povystrčila
dopředu.
Paţe se viditelně prodlouţily a ruce, které nyní
vystupovaly z dlouhých rukávů, byly pokryté hustou
17
srstí. Na jejich konci se objevily velké mírně zahnuté
černé drápy.
„Vlci?“ zeptal se třesoucím se hlasem Josh.
„Spíš medvědi neţ vlci,“ odpověděl Nikolas tiše.
Rozhlíţel se pomalu po uličce se zúţenými zornicemi,
jako by hledal nějaký únikový východ. „Ale podobají se
víc rosomákům neţ medvědům,“ dodal, kdyţ se ve
vzduchu objevil slabý závan vanilky.
„Ti pro nás neznamenají ţádnou hrozbu,“ oznámila
Sofie, která se najednou napřímila. Zvedla pravou ruku a
palcem levé ruky stiskla zlatý náramek, vytetovaný do
jejího zápěstí.
„Ne, to nesmíš,“ vyhrkl Nikolas a natáhl se po Sofiině
ruce, aby jí zabránil přivolání magie ohně. „Říkal jsem
vám, ţe tady nemůţete pouţívat svou moc. Vaše aury
jsou příliš nápadné a nezaměnitelné.“
Sofie zatřásla rozhořčeně hlavou. „Ale já vím přesně, co
jsou tihle zač,“ řekla jistě. Pak se ale v jejím hlase objevil
náznak strachu. „Vím, co dokáţou. Nemůţete po nás
chtít, abychom tu klidně stáli a sledovali, jak vás pomalu
poţírají. Nechte mě s nimi zatočit. Usmaţím je na
popel.“ Její vztek se pomalu měnil ve vzrušení, při
myšlence, co by těmto mytickým stvořením mohla
provést. Usmála se a oči se jí na chvíli zableskly
stříbrnou barvou. Její tvář přitom získala nepřirozeně
ostré a tvrdé rysy, díky kterým najednou vypadala daleko
starší neţ na svých patnáct let.
Alchymista se smutně pousmál. „Tomu samozřejmě
věřím, ale pochybuji, ţe bychom se odsud dostali daleko,
neţ by nás dohnalo něco daleko nebezpečnějšího a
smrtícího. Nemáte tušení, co všechno můţete potkat v
ulicích Londýna. Já se o ně postarám sám,“ trval na svém
18
Nikolas. „Nejsem tak úplně bezbranný, jak se můţe
zdát.“
„Pozor, chystají se zaútočit,“ naléhavě upozornil Josh.
Sám se divil, odkud bere tu jistotu. Vyčetl z postojů a
chování trojice, co se v příštích pár minutách stane.
„Jestli tedy chcete něco udělat, teď máte poslední
moţnost.“
Duchové v kápích ve své zvířecí podobě se nyní
rozestoupili, aby kaţdý stál naproti jednomu z trojice.
Stáli na všech čtyřech s nahrbenými hřbety. Těla jim
obepínaly jejich kabáty, přičemţ vystupovala mohutná
ramena a svalnaté ruce. Ve stínu kapuci se blýskaly
modročerné oči a pod nimi velké špičaté zuby. Mluvili
spolu nesrozumitelnou řečí, která připomínala bručení a
kvíkání.
Nikolas si vyhrnul rukávy svého ošuntělého koţeného
saka a odkryl tenký stříbrný náramek a dva roztřepené
barevné náramky přátelství, které nosil okolo zápěstí.
Rozvázal jeden z nich a pomalu ho mnul v dlaních.
Následně zvedl dlaně k ústům a lehce do nich foukl.
Sofie a Josh napjatě sledovali, co se bude dít, kdyţ
Nikolas hodil malý chuchvalec před duchy v kápích.
Barevné provázky pomalu padaly do blátivé kaluţe
přímo před největšího z nich. A najednou bum, jednotlivé
prouţky se spojily a došlo k výbuchu. I trojice děsivých
stvoření v kápích klouzavě poodstoupila od bahnité
louţe.
Ale nic víc se nestalo.
Ozval se divný zvuk, který přicházel od největšího z
trojice a který moţná měl znít jako smích.
„Říkal jsem, ţe máme bojovat,“ poznamenal Josh
vzdorně, ačkoliv byl upřímně vyděšený tím, ţe
19
alchymista neuspěl. Jiţ dříve ho viděl vrhat noţe a dýky
stvořené z čisté energie, byl svědkem, kdyţ Nikolas
nechal vyrůst v okamţiku les z dřevěné podlahy, proto
moţná očekával něco velkolepějšího. Podíval se na Sofii,
a aniţ se jí na cokoli zeptal, poznal, ţe myslí přesně na
totéţ. Věděli, ţe Flamel není v dobré kondici, ţe neustále
stárne a slábnou i jeho magické schopnosti. Josh lehce
kývl na Sofii a viděl, jak zcela neznatelně přikývla v
odpověď. „Nikolasi, vţdyť jste viděl, jak jsme se
vypořádali s chrliči a s kamenným nepřítelem u NotreDame,“ začal Josh, s naprostou důvěrou ve své i Sofiiny
schopnosti. „Dohromady se se Sofií můţeme postavit
komukoliv… a čemukoliv.“
„Pozor, Joshi, hranice mezi sebedůvěrou a pýchou je
velice tenká,“ odvětil Nikolas tiše. „A hranice mezi
arogancí a hloupostí ještě tenčí, Sofie,“ dodal, aniţ se
podíval na kteréhokoliv z nich. „Jestli pouţijete své
magické síly, odsoudíte nás k jisté smrti.“
Josh zavrtěl nesouhlasně hlavou. Alchymistova zřejmá
slabost ho zjevně otrávila. Odstoupil od starého muţe a
sundal batoh ze zad. Z jedné strany vyčníval dlouhý
papírový tubus, ve kterém se většinou přepravovaly
plakáty a stočené mapy. Sundal plastikové víčko a sáhl
dovnitř. Vytáhl v bublinkách zabalený dlouhý předmět.
„Nikolasi…?“ začala Sofie.
„Trpělivost,“ zašeptal Nikolas, „ještě chvilku…“
Největší z duchů v kápích ve své zvířecí podobě udělal
krok vpřed, špinavé dlouhé drápy zaskřípaly po
chodníku. „Jste můj, dostal jsem vás za odměnu,“ řeklo
stvoření a jeho hlas byl nečekaně vysoký, téměř jako
dětský.
20
„Dee je velice štědrý,“ odvětil pomalu Flamel. „Ačkoliv
mě velmi překvapuje, ţe duchové v kápích se sníţili k
tomu, aby vůbec pracovali pro člověka.“
Stvoření v kápi přistoupilo o další krok blíţ. „Dee není
obyčejný člověk. Tento nesmrtelný kouzelník je sice
nebezpečný, ale chrání ho pán daleko nebezpečnější.“
„Moţná byste se měli bát spíš mě,“ navrhoval Flamel s
úsměvem. „Jsem starší neţ Dee a neslouţím ţádnému
pánu, který by mě chránil, ani jsem nikdy ţádného
nepotřeboval!“
Zpod kápě se ozval pobavený smích a pak zvíře bez
jakéhokoliv varování vyskočilo a zaútočilo na Flamela.
Vzduchem prosvištělo kamenné ostří Joshova meče,
lehce a čistě projelo zelenou kápí, ze které odpadl velký
kus látky. Útočník překvapeně vyštěkl a ještě ve vzduchu
otočil celé své tělo, aby se vyhnul dalšímu zásahu meče,
který se opět blíţil. Marně. Ostří tentokrát zasáhlo přední
stranu kabátu, ze kterého odpadly knoflíky, a zásah
odnesl i zip.
Přímo před Nikolasem nyní stál Josh Newman. Drţel
kamenný meč, který vytáhl z kartónového pouzdra v
batohu. „Nevím, kdo nebo co jste zač,“ začal rázně,
ačkoliv hlas se mu třásl stoupající hladinou adrenalinu a
udrţet meč v klidu také nebylo lehké. „Ale myslím, ţe
víte, co drţím v rukách!“
Stvoření ustoupilo, pohled modročerných očí upřel na
šedé kamenné ostří. Kápě, která mu kryla hlavu, byla na
cáry a zbytky kabátu se drţely na ramenou. Nyní všichni
jasně viděli, ţe pod kapuci se skrývala hlava, která
neměla ani náhodou nic společného s obličejem člověka.
Rysy tváře ale byly aţ podivuhodně krásné. Josh
očekával tvary nějakého monstra, ale hlava byla
21
překvapivě malá s velkýma černýma očima posazenýma
hluboko pod úzkým čelem a z tváře výrazně vystupovaly
lícní kosti. Nos byl bezvadně rovný a nozdry se mu
chvěly vzrušením. Ústa tvořila vodorovná štěrbina, která
mírně pootevřená odhalovala ţluté, a místy i černé zuby.
Joshovy oči rychle mrkly napravo i nalevo, aby
zkontrolovaly další dva útočníky, kteří rovněţ bedlivě
sledovali kamenný meč. „Toto je Klarent,“ představil tiše
svou zbraň. „Bojoval jsem s ním proti Nidhogovi v
Paříţi,“ pokračoval. „A byl jsem svědkem, co tato zbraň
udělá s vaším druhem.“ Pohnul mečem a ucítil jemné
vibrace. Zároveň se i rukojeť meče rozehřála.
„To nám Dee neřekl,“ řeklo stvoření svým dětským
hlasem a podívalo se na alchymistu. „Je to pravda?“
„Ano, je,“ odpověděl Flamel.
„Nidhog.“ Stvoření téměř vyplivlo jméno starobylého
monstra. „Co se stalo s tím starodávným
mrchoţroutem?“
„Nidhog je mrtvý,“ oznámil Flamel prostě. „Nepřeţil
zásah Klarentu.“ Nikolas přistoupil k Joshovi a poloţil
mu ruku na rameno. „Josh ho zabil.“
„Nidhoga zabil člověk?“ ujišťoval se nevěřícně duch v
kápi.
„Dee vás zneuţil, zradil vás. Nevaroval vás, ţe máme
tento meč. Co dalšího vám asi ještě nesdělil. Řekl vám,
jak dopadly Valkýry v Paříţi? A vyprávěl vám o spícím
bohu?“
Nebezpečná trojice sklouzla opět do nesrozumitelného
jazyka plného kvíkání a bručení a chvíli se mezi sebou na
něčem domlouvala. Pak se největší z nich znovu otočil k
Joshovi. Chvílemi vystrkoval hnusný černý jazyk, jako
by se snaţil ze vzduchu něco vycítit. „Tyto souvislosti
22
nemají velkou důleţitost. Před sebou totiţ vidím
vystrašené lidské mládě. Slyším, jak jeho svaly zápasí,
jen aby udrţel meč v klidu. Cítím ve vzduchu strach.“
„I přesto ovšem musíte také cítit, ţe vás napadne,“
dodal Flamel tiše. „O čem to asi vypovídá?“
Ramena největšího protivníka se pohnula, coţ
připomnělo bezradné pokrčení, a pak znovu promluvil:
„Znamená to, ţe je buď blázen, nebo hrdina.“
„A vás a celý váš druh ohroţují obě moţnosti,“
pokračoval Flamel.
„To je pravda, ale na světě jiţ nezůstali ţádní hrdinové.
Nikdo, kdo by nás mohl ohrozit. Lidé v nás jiţ dávno
nevěří, a to nás schovává za plášť neviditelnosti. A díky
tomu jsme… nezranitelní.“
Josh zvedl ostří výš a řekl: „To ovšem neplatí, pokud
drţím Klarent.“
Stvoření sklonilo hlavu a kývlo. „Ano, tento špinavý
meč nám můţe ublíţit. Ale my jsme tři a jsme rychlí,
velice rychlí,“ dodal jejich vůdce se škodolibým
úšklebkem, který odhalil jeho špičaté zuby. „Myslím, ţe
tě přemůţeme a sebereme meč ještě dřív, neţ –“
Instinkty Joshovi napověděly, ţe zvíře zaútočí ve chvíli,
kdy přestane mluvit. Pak by bylo pozdě. Zaútočil
výpadem přesně tak, jak ho to učila Johanka z Arku. Meč
zahučel, kdyţ mířil proti odhalenému zvířecímu krku.
Josh věděl, ţe jediné, co musí udělat, je zranit zvíře
mečem. Jediný zásah zničil i obávaného Nidhoga.
Zvíře se po výpadu rozesmálo a pobaveně poodstoupilo.
„Příliš pomalu, človíčku, příliš pomalu. Svaly se ti
napjaly ještě dřív, neţ ses pohnul.“
A v tu chvíli si Josh uvědomil, ţe prohráli. Stvoření v
kápích byla prostě příliš rychlá.
23
I přesto uslyšel za svými zády alchymistův tlumený
smích. Josh hleděl přímo do tváře protivníka, a věděl, ţe
poslední věc, kterou by v tuto chvíli měl udělat, bylo
otočit se, ale byl neskutečně zvědavý, co Flamela tak
pobavilo. Podíval se znovu pozorně na trojici před sebou,
ale neviděl, ţe by se cokoliv změnilo… kromě toho, ţe
ve chvíli, kdy se jedna z bytostí v kápích pohnula
dopředu, šlápla do velké bahnité louţe.
„Copak jsi se strachem zbláznil, alchymisto?“ podivil se
hlavní z trojice.
„Ale vůbec ne. Vy jste museli znát starobylou bytost
jménem Iris, dceru pradávné Elektry, ţe?“ zeptal se
lehkým konverzačním tónem Nikolas a obešel Joshe.
Alchymistova tvář nyní zváţněla a téměř ztratila
jakýkoliv konkrétní výraz. Rty se ztenčily a bledé oči
výrazně přimhouřily.
Modročerné oči největšího zvířete v kápi se naopak
vyděšeně vytřeštily a jeho pohled sklouzl dolů na zem.
Špinavá voda v kaluţi se začala točit okolo jeho nohou.
Hýřila všemi barvami, které se uvolňovaly z barevného
alchymistova náramku. Stvoření se pokusilo ustoupit, ale
jeho přední nohy byly zapadlé v kaluţi. „Pusť mě,
člověče,“ zapištělo vystrašeným téměř dětským hlasem
zvíře. Zoufale se přitom snaţilo vysvobodit, ale předníma
nohama se zavrtávalo víc a víc do měkké země, aţ se
louţe dotkla i jedné zadní nohy, a stvoření znovu
zaúpělo. Vytrhlo nohu zpět nahoru tak rychle, ţe ve vodě
zůstal čnějící zatočený dráp. Pak tvor v kápi vyštěkl cosi
směrem ke svým společníkům, zřejmě aby jej chytli a
zkusili vytáhnout z vířící barevné kapaliny.
„Před desetiletími,“ pokračoval Flamel, „jsme s
Perenelou Iris zachránili před jejími sestrami. Na oplátku
24
mi dala tyto náramky. Viděl jsem, jak je vlastnoručně
upletla ze své barevné aury. Tenkrát mi řekla, ţe jednoho
dne trochu probarví můj ţivot.“
Kroutící se spirálky začaly stoupat po noze zvířete.
Černé nehty se zazelenaly, pak zčervenaly, špinavě
fialová srst se také proměnila ve svítivě nachovou.
„Za tohle zemřeš,“ vyprskla bytost hlasem ještě vyšším
neţ obvykle a zornice se jí ještě více rozšířily.
„Jednou zemřu,“ souhlasil Flamel, „ale nebude to dnes,
a nebude to vaší rukou.“
„Jen počkej, aţ to povíme matce!“
„Ale jak je libo.“
Kapalina jako by zabublala a po zvířecím těle se
rozutekly barvy, které mu ho zmalovaly jako velikonoční
vajíčko. Tam, kde se ho dotýkaly zbývající dvě bytosti,
se barvy šířily na jejich tlapy, a postupně na celá těla.
Barevná záplava se nevyhnula ani kápím, které se
proměnily v duhové pláště. Barvy se prolínaly a měnily
ve světle jako olejové skvrny na vodě, přičemţ vznikaly
prazvláštní odstíny a nezvyklé zářivé tóny.
Starodávná stvoření se zmohla na jediné vyděšené
zavytí, které jako by přetrhl pád, ve kterém se všichni
sloţili na jednu hromadu na chodníku. Kdyţ leţeli na
zemi jeden přes druhého, barevná záplava rychle
ustupovala z jejich těl. Pláště se měnily do původní
zelené barvy, a pak začala jejich těla znovu získávat jiné
tvary. Kosti praskaly, svaly a šlachy se napínaly, aţ ve
chvíli, kdy proud barev opět dosáhl kaluţe, trojice opět
získala svou skoro lidskou podobu.
Pršelo a kapky vody roztančily hladinu louţe v
barevném koncertu. Na okamţik se nad vodou vytvořila
25
miniaturní duha, která pomalu bledla a zanechávala na
místě jen hnědou špinavou kaluţ.
Flamel se sehnul, aby sebral zbytky náramku přátelství
ze země. Propletená vlákna byla našedlá, jako by z nich
někdo vysál všechny barvy. Alchymista se narovnal a
pohlédl přes rameno na dvojčata. Pak se usmál. „Nejsem
tak bezbranný, jak vypadám. Nikdy nepodceňujte svého
nepřítele, můţe se vám to vymstít,“ radil. „Ale tohle
vítězství patří tobě, Joshi. To ty jsi nás zachránil. Znovu
zachránil. Uţ to začíná být skoro tradice: Oj oj, Paříţ a
teď tady.“
„Nemyslím, ţe…“ začal Josh.
„Ty nikdy nemyslíš,“ přerušila ho Sofie a přátelsky mu
stiskla paţi.
„Ty jednáš,“ upřesnil Flamel. „To by stačilo. Pojďte,
zmizíme odsud dřív, neţ je někdo najde.“
„Jsou mrtví?“ zeptala se Sofie, která obcházela trojici.
Josh rychle zabalil Klarent zpátky do bublinek a uloţil
do kartónového tubusu, který zastrčil do batohu, pak ho
zvedl a hodil na záda.
„Co to všechno vlastně mělo znamenat?“ zeptal se. „Co
byla ta barevná voda?“
„To byl dárek od jedné starobylé bytosti,“ vysvětloval
Flamel, který jiţ spěchal uličkou zpět na hlavní třídu.
„Iris je bohyně duhy, jelikoţ její aura obsahuje snad
všechny barvy na světě. Také má přístup do podsvětí k
temným vodám řeky Styx,“ dořekl vítězoslavně.
„No a to znamená…?“ chtěl jasnou odpověď Josh.
Flamel se široce usmál. „Ţádný ţijící organismus se
nemůţe dotknout vody z řeky Styx. Sok, který zaţije,
totiţ přehltí smysly a dotyčný skončí v bezvědomí.“
26
„Na jak dlouho?“ zeptala se Sofie, která se přitom
podívala nazpět na hromadu, která připomínala zdálky
jen haldu hadrů uprostřed postranní uličky.
„Podle legendy na rok a den.“
27
KAPITOLA 3
Obrovskou jídelnu ozářilo mihotavé odpolední slunce.
Dlouhé světlo vrhalo na vyleštěném dřevěném obloţení
zlatavé odstíny a odráţelo se od navoskované podlahy.
Celou světelnou podívanou umocňovalo brnění v rohu,
které jako by jiskřilo, a vitríny s vystavenými mincemi,
které pamatovaly více neţ dva tisíce let lidské historie.
Celá jedna stěna byla pokryta maskami a helmami ze
všech koutů světa a z různých období. Zdálo se, ţe jejich
prázdné průhledy sledují celou místnost. Vedle masek
visela olejomalba od Santiho di Tito, která byla ukradena
v minulém století z Palazzo Vecchio ve Florencii. Obraz,
který ve Florencii visel nyní, byla dokonalá
napodobenina. Uprostřed místnosti stál masivní
poškrábaný stůl, který kdysi patřil Borgiům. Kolem
staroţitného stolu bylo rozestaveno osmnáct ţidlí s
vysokými opěradly. Pouze dvě z nich ovšem byly
obsazené a stůl kromě velkého černého telefonu, který
zde vypadal dost nepatřičně, byl úplně prázdný.
Dr. John Dee seděl na jedné straně stolu. Malý
upravený Angličan s bledou kůţí a šedýma očima měl na
sobě svůj obvyklý společenský antracitový oblek.
Doplňovala ho šedá kravata s jediným barevným prvkem
v celém oblečení, a ten představovaly malé potištěné
zlaté korunky. Většinou nosil kovově šedé vlasy pevně
staţené do ohonu, ale nyní volně splývaly na ramena a
dál se kroutily dolů k jeho dlouhé bradce. Tmavé
rukavice leţely na dřevěném stole.
28
Niccolo Machiavelli seděl naproti na druhé straně stolu.
Výrazný rozdíl ve vzezření obou muţů byl aţ zaráţející.
Dee byl malý a bledý, Machiavelli naopak vysoký s kůţí
jiţansky opálenou. O to víc moţná vynikl jediný
společný znak, jejich chladné šedé oči. Machiavelli dbal
na to, aby byl dokonale nakrátko ostříhán a vţdy hladce
oholen, coţ odpovídalo jeho uhlazenému elegantnímu
stylu. Na sobě měl černý oblek s bílou hedvábnou košilí,
vše vyrobené na zakázku i tmavě červenou vázanku,
která byla protkaná pravými zlatými nitěmi. Za ním na
zdi visel jeho portrét, na němţ vypadal o něco mladší neţ
nyní. Obraz byl ovšem pořízen před více neţ pěti sty lety.
Niccolo Machiavelli se narodil v roce 1469, prakticky byl
o padesát osm let starší neţ Angličan. Vlastně údajně
zemřel v roce 1527, tedy kdyţ se Dee narodil. Oba muţi
byli nesmrtelní a stali se dvěma nejmocnějšími lidmi na
zemi. Během svých dlouhých ţivotů se naučili jeden
druhého upřímně nenávidět, aţ nyní je okolnosti donutily
k nelehké spolupráci.
Oba seděli uţ půlhodinu v jídelně Machiavelliho sídla
kousek od Pláce du Canada v Paříţi. Během toho času
ani jeden z nich nepromluvil. Oba obdrţeli na displej
svého mobilu stejný symbol – obraz hada, který poţírá
svůj vlastní ocas. Ouroboros, jeden z nejstarších symbolů
starobylých bytostí z temnot. Uprostřed kruhu bylo číslo
třicet. Ještě před pár lety by dostali stejnou výzvu faxem
nebo poštou, před desetiletími telegramem nebo poslem,
dříve dokonce na papíře nebo pergamenu. Tehdy by měli
do osudového setkání nebo hovoru hodiny nebo celé dny
na přípravu. V dnešní době mobilních telefonů měli
pouhé minuty.
29
I kdyţ oba dva telefon očekávali, nadskočili, kdyţ
uslyšeli přístroj zazvonit. Machiavelli sáhl po telefonu a
nejdříve ho otočil, aby se podíval na volající číslo. Na
displeji stálo neobvykle dlouhé číslo, které začínalo
číslicemi 31415 – hned poznal začátek čísla pí. Pak
teprve stiskl tlačítko, aby hovor přijal. Nejdříve to v
přístroji zapraskalo a po chvíli se ozval tichý šepot
jakoby ve větru.
„Zklamali jste nás.“ Hlas mluvil archaickou latinou,
která se pouţívala naposledy ještě před nástupem Julia
Césara. „Velmi jste nás zklamali.“ Nebylo moţné poznat,
zda jde o muţský či ţenský hlas, a chvílemi to znělo, ţe
mluví najednou dva hlasy.
Machiavelli poslouchal překvapeně, předpokládal, ţe
uslyší křaplavý hlas pána z temnot, kterému slouţil, ale
tohoto volajícího nikdy předtím neslyšel. Ale Dee
očividně ano. Ačkoliv tvář anglického čaroděje zůstala
beze změn, Ital viděl, jak se mu napjaly svaly okolo úst a
téměř neznatelně narovnal záda. Tak tohle byl tajemný
pán čaroděje. „Byli jsme ujištěni, že je vše připraveno…
že tentokrát bude Flamel zajat a zničen… že Perenela
bude odstraněna a že dvojčata doručíte do našich
rukou…“
Hlas se pomalu vytrácel, jak ho přehlušovalo praskání
statické elektřiny.
„Přesto všechno Flamel zůstal volný… Perenela již
není uvězněna v cele, i když je stále vězněm ostrova.
Dvojčata unikla. A my stále nemáme poslední stránky
Kodexu.
Jsme
velice
zklamáni,“
zopakoval
nerozpoznatelný hlas.
Dee a Machiavelli se na sebe podívali. Lidé, kteří
zklamali starobylé bytosti, většinou někam zmizeli.
30
Jejich pánové měli moc propůjčit nesmrtelnost na
libovolnou dobu, ale byl to dar, který mohl být stejně
jednoduše odebrán. Záleţelo na době, jak dlouho byl
člověk nesmrtelný, jediným dotekem ho dohnaly všechny
ty roky, které najednou zničily všechny orgány a ţivotně
důleţité funkce. V mţiku oka se člověk kypící zdravím
sesypal k zemi v hromádku svraštělé kůţe a rozpadlých
kostí.
„Zklamali jste,“ zašeptal hlas znovu.
Ani jeden z muţů neprolomil ticho, které následovalo,
jelikoţ si dobře uvědomovali, ţe jejich ţivoty nyní visí
na vlásku. Oba byli mocní a důleţití, ale nebyli
nenahraditelní. Pánové z temnot měli spoustu jiných
agentů a sluţebníků, které mohli poslat na Flamela a
dvojčata.
V telefonu opět zapraskalo a zaprskalo a ozval se jiný
hlas. „A přece mi dovolte připomenout, že ještě není
všechno ztraceno.“
Za dlouhá staletí se Machiavelli dokázal tak ovládat, ţe
na jeho tváři nebyly poznat naprosto ţádné emoce;
zůstávala bez výrazu i v nejvypjatějších chvílích. Hlas,
který nyní poznával, byl totiţ hlas jeho pána, který kdysi
před více neţ třemi tisíci lety nakrátko vládl Egyptu.
„Dovolte mi podotknout, že jsme blíž našemu cíli než
kdykoliv předtím. Máme důvody doufat, že úspěch je na
dosah. Potvrdilo se, že ta lidská mláďata jsou dvojčata z
legendy, dokonce jsme viděli ukázku jejich síly. Prokletý
alchymista a ta jeho vědma jsou tak jako tak uvězněni
ubíhajícími dny a umírají. Vše je jen otázkou času,
musíme jen počkat. A čas, náš odvěký věrný přítel se o ně
za nás postará sám. Scathach zmizela a Hekaté byla
zničena. Navíc máme Kodex.“
31
„Ale ne celý,“ zašeptal znovu amorfní hlas, „chybí nám
poslední stránky.“
„To je pravda. Ale je to rozhodně víc, než jsme kdy
dříve měli. Jistě je to dost na dobré pokračování. Měli
bychom začít povolávat ostatní bytosti z dalekých říší a
světů.“
Machiavelli se zamračil, jak se snaţil soustředit. Pán
Johna Dee byl údajně nejmocnější ze všech starobylých
bytostí, a přece zde slyšel svého pána diskutovat a přít se
s ní nebo s ním. Linka zapraskala a nerozpoznatelný hlas
zazněl téměř rozzlobeně.
„Ale stále nám chybí závěrečný rituál. Bez něj nebudou
naši bratři a sestry nakonec schopni vstoupit do tohoto
světa.“
Starobylá bytost, které slouţil Machiavelli, rozváţně a
klidně odpověděla. „Přesto všechno bychom měli začít
shromažďovat naše síly. Někteří naši bratři se uchýlili
daleko za hranice světa, někteří dokonce došli za hranice
přilehlých říší do jiných světů. Bude jim trvat mnoho dní,
než se vrátí zpět.
Musíme je svolat již nyní, přivést je alespoň do říší,
které s tímto světem sousedí, aby, až přijde čas, mohli
přejít hranici a doplnit naše řady. Pak budeme schopni
jednat jako jeden muž a znovu získat vládu nad touto
planetou.“
Machiavelli se podíval na Johna Dee. Hlava anglického
čaroděje se mírně naklonila na stranu, jak pozorně
poslouchal, a oči měl napůl přivřené. Jako by na sobě
pocítil Italův pohled, rychle otevřel oči a tázavě zvedl
obočí. Machiavelli mírně zavrtěl hlavou, protoţe neměl
ani tušení, co se na druhé straně děje.
32
„Přichází čas, který předpověděl Abrahám, když tvořil
Kodex,“ pokračoval Machiavelliho pán. „A on měl tu
schopnost předvídat věci budoucí, měl vnitřní oko, které
rozeznávalo klikaté cesty osudu. Tenkrát mluvil o tom, že
přijde čas, nazval ho časem návratu, kdy se původní řád
světa vrátí na Zemi. Objevili jsme dvojčata z věštby,
víme, kde najít Fláme la a zbývající dvě stránky Knihy.
Až je získáme, můžeme použít sílu dvojčat pro závěrečný
obřad.“
V telefonu opět zapraskalo, ale v pozadí Machiavelli
jasně slyšel souhlasné mručení. Uvědomil si, ţe nejsou
jediní, kdo celou diskuzi poslouchá, a napadlo ho, kolik
starobylých bytostí se sešlo. Raději se silně kousl do
tváře, aby se neusmál při představě tolika bytostí v jejich
různých podobách a tvarech – lidských i nelidských,
zvířecích i hrozivě monstrózních, jak pozorně
poslouchají nalepení na svých mobilních telefonech.
Machiavelli si vybral okamţik, kdy se zapojit do debaty,
kdyţ ustalo souhlasné mručení. Promluvil opatrně,
potlačil jakékoli emoce v hlase a velmi se snaţil, aby
jeho řeč zněla neutrálně a profesionálně.
„Pak bych rád něco navrhl. Nechte nás dokončit náš
úkol. Dovolte nám najít Flamela a dvojčata.“ Věděl, ţe se
pouští na tenký led, ale bylo jasné, ţe mezi starobylými
bytostmi není jednoznačné vedení a nepanuje absolutní
shoda, a byl vţdycky mistr manipulace v podobných
situacích. Slyšel zřetelně naléhavost v hlase svého pána.
Páni z temnot zoufale chtějí získat dvojčata a Kodex, bez
nich by se zbytek jejich bratrů a sester nemohl vrátit na
Zem. A ve světle tohoto zjištění si uvědomil, ţe oba, on i
Dee jsou stále cenným nástrojem. „S doktorem jsme
33
vymysleli plán,“ řekl a pak utichl, aby se ujistil, ţe
bytosti na druhé straně linky přistoupí na jeho hru.
„Mluv, člověče!“ ozval se hlas pána Johna Dee.
Machiavelli sloţil klidně ruce do klína a stále mlčel.
Dee vytáhl obočí a ukázal na telefon. Mluv! naznačil rty,
aniţ promluvil.
„Mluv!“ znovu nakázal hlas v telefonu, a ve sluchátku
zapraskalo.
„Vy nejste můj pán,“ odvětil Machiavelli velmi tiše.
„Nemáte právo mi rozkazovat.“
V telefonu to zasyčelo, jako kdyţ uniká pára z hrnce.
Machiavelli nahnul hlavu a snaţil se rozpoznat ten zvuk.
Pak souhlasně přikývl, byl to smích. Ostatní starobylé
bytosti, které poslouchaly, pobavil svou odpovědí. Měl
pravdu, v řadách pánů z temnot nepanovala shoda, a i
kdyţ pán čaroděje mohl být nejmocnější, to ještě
neznamená, ţe ho všichni mají rádi a respektují. To byla
slabina, kterou chtěl Machiavelli najít a posléze i vyuţít
ve svůj prospěch.
Dee na něj překvapeně zíral. Šedé oči měl vytřeštěné
hrůzou a moţná trochu i obdivem.
V telefonu klaplo, zvuk v pozadí se změnil a pak
promluvil Machiavelliho pán. Z jeho nakřápnutého hlasu
se dalo zřetelně poznat pobavení. „Co navrhuješ? Ale
buď opatrný, člověče,“ dodal. „Ty jsi také selhal.
Ujišťoval jsi nás, že Flamel s dvojčaty neopustí Paříž.“
Ital se nahnul k telefonu s vítězoslavným úsměvem.
„Pane, měl jsem instrukce, abych nic nedělal, dokud
nepřijede anglický čaroděj. Tím jsme ztratili drahocenný
čas. Flamelovi se pak podařilo kontaktovat přátele, najít
útočiště a odpočinout si.“ Machiavelli přitom pozorně
pozoroval Johna Dee. Věděl, ţe kontaktoval svého pána,
34
aby Machiavellimu znemoţnil jakoukoliv vlastní akci.
„Nicméně,“ přidal, aby se dostal k podstatě věci, „i toto
zdrţení nakonec pomohlo naší věci. Chlapcovy
schopnosti byly probuzeny bytostí, která stála na naší
straně. Navíc máme představu o schopnostech a silách
dvojčat a víme, kam odjela.“ Jen stěţí maskoval
samolibost a sebedůvěru v tónu hlasu. Mrknul na Johna
Dee na druhé straně stolu, a ten pohotově kývl, a
pokračoval.
„Jsou v Londýně,“ oznámil Dee. „A Británie je více neţ
jakákoliv jiná země na světě naše území,“ podtrhl. „Ne
tak jako v Paříţi, tam máme spojence, starobylé bytosti,
druhou generaci, nesmrtelné a spoustu lidí, kteří jsou v
našich sluţbách. A v Anglii jsou i jiní, věrní jen sami
sobě, jejichţ sluţby se dají koupit. Všechny tyto zdroje a
síly můţeme nasměrovat na Flamela a dvojčata.“
Zakončil, nahnul se dopředu a hypnotizoval telefon, jako
by mohl odpověď nějak uspíšit.
V telefonu klaplo a linka oněměla. Potom místnost
naplnil nepříjemný obsazovací tón.
Dee pozoroval přístroj trochu vyděšeně, trochu
rozzlobeně a pak se zeptal: „To jsme ztratili spojení nebo
prostě bez odpovědi zavěsili?“
Machiavelli stiskl tlačítko a telefon utišil. „Teď víte, jak
se cítím, kdyţ mi bez odpovědi zavěsíte,“ řekl tiše.
„Co teď budeme dělat?“ ptal se Dee.
„Čekat. Předpokládám, ţe právě debatují o naší
budoucnosti.“
Dee sloţil ruce na prsou. „Potřebují nás,“ řekl a marně
se snaţil, aby to vyznělo sebevědomě.
Machiavelli se hořce usmál. „Pouţívají nás jako
nástroje, ale nepotřebují nás. Znám minimálně dalších
35
dvanáct nesmrtelných jen v Paříţi, kteří dokáţou to, co
já.“
„No dobrá, vy jste nahraditelný,“ řekl Dee s pokrčením
ramen. „Ale já jsem strávil skoro celý ţivot ve stopách
Nikolase a Perenely.“
„Chcete říct, ţe jste strávil skoro celý ţivot pokusy je
chytit,“ řekl nevzrušeným hlasem Machiavelli, a pak se
zlomyslným úsměvem dodal: „Tak blízko, a přece
daleko.“
Ale ať uţ na to chtěl Dee odpovědět cokoliv, přerušilo
ho zazvonění telefonu.
„Slyšte naše rozhodnutí.“ Byl to čarodějův pán, jeho
hlas napůl ţenský, napůl muţský se spojoval do
disharmonického zvuku. „Dee bude pronásledovat
alchymistu a dvojčata do Anglie. Instrukce jsou jasné:
zničit Flamela, zajmout dvojčata a získat zbývající část
Kodexu za každou cenu. Máme v Anglii spojence, kteří
jsou nám zavázáni. Zkontaktujeme je. A doktore, jestli
tentokrát selžeš, pak ti bude odebrán dar nesmrtelnosti.
Ale nebude to tak jednoduché, nechám té zestárnout na
okraj života a pak jen moment před lidskou smrtí té
znovu učiním nesmrtelným.“ Ozvalo se zasípání, které
mohlo být úšklebkem nebo jen hlubokým nadechnutím.
„Jen si představ, jaké by to bylo: tvé brilantní myšlení
uvězněné ve slabém, vetchém těle, kterému již smysly
neslouží, není schopné chůze, a kterým téměř neustále
projíždí bolest z nespočetných nemocí a neduhů. Navždy
zůstaneš mezi životem a smrtí. Umírající, a přesto
nesmrtelný. Jestliže selžeš, tento osud tě nemine.
Uvěznění ve staré skořápce z masa a kostí navěky.“
36
Dee přikývl a těţce polkl. Pak se zmohl na krátkou
odpověď, při které se snaţil sebrat veškerou svou
sebedůvěru. „Tentokrát vás nezklamu.“
„A ty, Niccolo,“ promluvil Machiavelliho pán. „Pojedeš
do Ameriky. Alchymistova vědma se volně prochází po
Alkatrazu. Máš volnou ruku udělat vše potřebné, abys
ostrov zabezpečil.“
„Ale já v San Francisku nikoho neznám,“ Machiavelli
rychle zaprotestoval. „Nemám tam ţádné spojence.
Vţdycky jsem se pohyboval jen v Evropě.“
„Máme služebníky po celé Americe. Už nyní cestují na
západ, aby čekali na tvůj příjezd. Jednoho z nich
pověříme, aby ti byl průvodcem i pomocníkem. Na
Alkatrazu najdeš v celách a kobkách spící armádu
nestvůr, stvoření, která si lidské pokolení pamatuje z bájí
a mýtů, jež se objevují v jejich nejhorších snech a
nočních můrách. Původně jsme nezamýšleli použít
armádu tak brzy, ale události nabírají spád rychleji, než
jsme předvídali. Brzy nastane svatojánská noc a letní
slunovrat. V tento čas budou aury dvojčat nejsilnější a
hranice mezi tímto světem a přilehlými říšemi nejslabší.
To bude ta pravá doba získat opět vládu nad touto
planetou.“
Ani Machiavelli nebyl schopný v tuto chvíli udrţet svou
tvář neutrální. Podíval se na Angličana a zjistil, ţe i on
má zornice překvapením rozšířené. Oba muţi pracovali
pro temné síly po staletí a vţdy věděli, ţe je jejich
plánem vrátit se na Zemi jako vládcové všeho tvorstva,
jako to bývalo v dávných dobách. A přesto byli nyní
velice překvapeni, ţe po letech čekání a plánování se má
všechno stát za tak krátkou dobu, během několika týdnů.
37
Doktor John Dee se sklonil blíţe k telefonu. „Jsme
velice potěšeni, pane, a tím mluvím i za Machiavelliho,
ţe čas vašeho návratu se blíţí a ţe to bude tak brzy.“
Těţce polkl a rychle se nadechl. „Ale dovolte mi, pane,
abych vás upozornil, ţe svět jiţ není, čím býval v časech,
kdy jste ho opustili. Lidstvo má technologie, nebývalé
komunikační moţnosti, zbraně, budou se bránit,“ dodal
váhavě.
„Ano s tím počítáme, doktore,“ podotkl Machiavelliho
pán. „Proto také dáme lidstvu cíl, na který soustředí svou
pozornost, něco, co je zaměstná a na čem vyčerpají své
zdroje. Niccolo,“ pokračoval nakřáplý hlas, „až ovládneš
a zabezpečíš Alkatraz, probudíš stvůry v celách a pošleš
je na San Francisko. Město zachvátí panika a zkáza bude
nepopsatelná. A až z něj zbudou jen doutnající trosky,
pak dej netvorům volnost, ať jdou, kam se jim zlíbí.
Budou pustošit celou zemi. Lidský druh se vždycky bál
tmy, připomeneme jim proč. Podobné úkryty netvorů jsou
rozeseté na každém kontinentu, všechny budou otevřeny
ve stejný čas. Svět se rychle propadne do chaosu a
šílenství. Celá vojska a armády budou smeteny, až
nezůstane nikdo, kdo by se nám postavil, až přijde náš
čas. A první co uděláme? Zničíme nestvůry a lidstvo nás
bude znovu uctívat jako své zachránce.“
„A tyto nestvůry spí v celách Alkatrazu?“ zeptal se
zděšeně Machiavelli. „Jak je probudím?“
„Až přijedeš do Ameriky, včas dostaneš instrukce. Ale
nejdřív musíš porazit Perenelu Flamelovou.“
„Jak víme, ţe je stále na ostrově? Jestli se dostala z
cely, pak určitě uteče i z ostrova, ne?“ Ital si byl vědom,
ţe jeho srdce najednou bije jako o závod, jelikoţ před
38
třemi sty lety slíbil pomstu této mocné vědmě. Dostal
právě moţnost svou přísahu vyplnit?
„Ano, je stále na ostrově. Osvobodila Areop-Enap,
starodávnou pavoučici. Je to sice nebezpečný nepřítel,
ale není neporazitelná. Už jsme podnikli kroky, abychom
ji odstranili a ujistili se, že Perenela tam zůstane, dokud
se nedostaneš na místo. A Niccolo –“hlas jeho pána
zdrsněl a zváţněl, „neopakuj čarodějovy chyby.“
Dee se při těch slovech napřímil.
„Nepokoušej se Perenelu chytit a zajmout. Nemluv s ní,
nesmlouvej ani se ji nepokoušej přechytračit. Zabij ji
hned, jak ji uvidíš. Ta vědma je nepochybně daleko
nebezpečnější než alchymista.“
39
KAPITOLA 4
Nad Alkatrazem se ranní obloha barvila kovově šedou
barvou. Ledově studené kapky deště dopadaly na zem a
vlny neklidného moře naráţely do skalisek, která
chvílemi mizela pod bílou slanou pěnou.
Perenela Flamelová se krčila v bývalé hlídačově boudě.
Rukama si třela paţe nahoru a dolů a stírala slané kapky.
Byla oblečená jen do lehkých letních šatů bez rukávů,
nyní byly promočené a nasáklé blátem a rzí, ale necítila
zimu, jak by se mohlo zdát. Zdráhala se sice pouţít své
slábnoucí síly, přece jen však přizpůsobila svou auru, aby
udrţela tělo v optimální teplotě. Věděla, ţe pokud by
prostydla, nebyla by schopná jasně myslet. Navíc měla
dojem, ţe brzy bude potřebovat všechny své zbývající
síly.
Před čtyřmi dny ji, Perenelu Flamelovou, unesl John
Dee a uvěznil ji na Alkatrazu. Hlídala ji sfinga, kterou
Dee vybral pro její schopnost ţivit se aurami druhých.
Aura, energetické pole, které obklopuje kaţdou ţijící
bytost. Anglický čaroděj doufal, ţe sfinga vysaje
Perenelinu auru a tím jí znemoţní útěk. Ale i tentokrát
jako jiţ mnohokrát předtím, udělal Dee velkou chybu,
jelikoţ podcenil Pereneliny schopnosti. Vědma unikla
vlivu sfingy díky pomoci alkatrazského ducha stráţného.
Tehdy také objevila strašné tajemství ostrova: Dee zde
vytvořil sbírku těch nejděsivějších netvorů. Cely byly
plné hrozivých stvůr pocházejících ze všech končin
planety, které většina lidí povaţovala jen za bájná a
mytická stvoření. Ale největší překvapení na Perenelu
40
čekalo hluboko v tunelech pod ostrovem. Zde našla
pomocí starodávných magických symbolů uvězněnou
bytost, kterou neviděla poprvé. Starobylou bytost zvanou
Areop-Enap, nebo také matka všech pavouků, osvobodila
ji a díky jejich nesourodému spojenectví také porazily
Moriganu, vraní bohyni a její ptačí armádu. Obě však
věděly, ţe něco daleko horšího je teprve čeká.
„Tohle počasí není normální,“ řekla Perenela tiše s
lehkým francouzským přízvukem. Zhluboka se nadechla
a ušklíbla se. Díky své zvýšené citlivosti, ucítila ve větru,
který přicházel ze zátoky od města, cosi zkaţeného a
dlouho mrtvého. To byl jasný signál, ţe se děje něco
neobvyklého.
Areop-Enap seděla vysoko na zdi prázdné boudy.
Obrovský nadýmající se pavouk byl zaneprázdněný
tkaním lepkavé bílé pavučiny kolem budovy. Pomáhaly
mu milióny pavouků, někteří velcí jako talíře, jiní
malincí jako drobky špíny. Všichni se proháněli přes
masivní pavučinové hnízdo, které připomínalo velký
vlající stín, a přidávali svou troškou další a další vrstvy
vláken. Aniţ vzdálila hlavu od rozdělané práce, otočila
pavoučice dvě ze svých osmi očí na vědmu. Zvedla jednu
ze svých nohou do vzduchu, vítr na ni čechral purpurové
chlupy s šedými konci. „Aj, něco še blíţí, ale není to ani
starobylá bytost, ani člověk,“ zašišlala.
„To něco uţ je dávno tady,“ oznámila smutně Perenela.
Pavoučice se otočila a podívala se dolů na vědmu. Na
její děsivé hlavě bylo osm očí. Neměla nos ani uši a
místo úst se rozpínala jednoduchá vodorovná štěrbina
vyplněná dlouhými jedovatými zuby. Právě kvůli
dlouhým zubům si pavoučice šlapala na jazyk. „Jak to,
41
stalo se něco?“ zeptala se okamţitě a spustila se po
tenkém vlákně k zemi.
Perenela opatrně přecházela po kamenném podkladu.
Snaţila se opatrně proplétat mezi lepkavými vlákny,
které se přilepily na všechno, co se k nim jen přiblíţilo.
Připomínaly ţvýkačku. „Byla jsem se podívat dole u
vody,“ řekla vědma tiše. „Chtěla jsem zjistit, jak daleko
jsme od země.“
„Proč?“ zeptala se pavoučice a klesla ještě níţ, přímo
nad ţenu.
„Kdysi jsem se naučila uţitečné kouzlo od jednoho
eskymáckého šamana. Mění skupenství vody na něco
podobného hustému lepkavému bahnu. Tím prakticky
umoţňuje chůzi po vodě. Eskymáci kouzlo pouţívali k
lovu polárních medvědů mimo ledové kry. Chtěla jsem
vyzkoušet, jestli to bude fungovat i na slané vodě v
teplejším klimatu.“
„A jak to dopadlo?“ zeptala se pramatka pavouků.
„Ani jsem neměla šanci to vyzkoušet,“ zavrtěla
Perenela hlavou. Chytila dlouhý hustý pramen černých
vlasů a hodila ho přes rameno. Většinou nosila vlasy
staţené do pevného copu, ale teď je měla volně spuštěné
a černou záplavu protínalo čím dál více šedých a
stříbrných nitek.
„Podívej.“
Areop-Enap se sklonila, kaţdá z jejích nohou byla
tlustší neţ celé Perenelino tělo a na koncích se kroutily
zahnuté hroty. Při chůzi ovšem nevydávala sebemenší
zvuk.
Perenela natáhla pramen vlasů, ze kterého chybělo
zhruba deset centimetrů. „Nahýbala jsem se nad vodou a
shromaţďovala svou auru, abych zkusila kouzlo, kdyţ
42
něco vyuţilo první vlnu a svými čelistmi mi ukouslo kus
vlasů.“
Pramáti pavouků tiše zasyčela. „A viděla jši to?“
„Jen letmo. Měla jsem co dělat, abych se vyškrábala
zpět nahoru.“
„Byl to had?“
Perenela se vrátila do jazyka svého mládí a francouzsky
pokračovala. „Ne, byla to ţena. Měla zelenou pokoţku a
zuby, spoustu malinkatých zoubků. Spatřila jsem i část
jejího rybího ocasu, kdyţ se ponořila zpět do vody.“
Perenela zatřásla hlavou a pustila vlasy zpět na ramena.
Pak se podívala na starodávnou bytost. „Mohla to být
mořská panna? Nikdy jsem neviděla nikoho z mořského
lidu.“
„To je velice nepravděpodobné,“ zamumlala pavoučice.
„To špíš mohla být některá ze zdivočelých Nereidek.“
„Mořských nymf, ale takhle daleko od jejich domova?“
„Ano, to je pravda. Mají raději teplejší vody
Středozemního moře, ale jsou doma ve všech oceánech
světa. Potkala jsem je všude, i mezi ledovými krami
Antarktidy. Je padesát Nereidek, cestují vţdy společně. Z
toho vyplývá, ţe ostrov je pravděpodobně úplně
obklíčený. Těţko odtud unikneme po moři. Ale nymfy
nejsou náš největší problém,“ zašišlala pramáti pavouků.
„Jestli jsou tu Nereidky, pak někde poblíţ zřejmě bude
také jejich oteč Nereus.“
Přestoţe bylo Perenele docela teplo, při těch slovech jí
projel mráz. „Mořský stařec? Ale ten přece ţije v nějaké
vzdálené podvodní říši a do tohoto světa vstupuje jen
zřídka. Naposledy tu byl v roce 1912, proč by se
najednou objevil zde u Alkatrazu, co by ho donutilo opět
navštívit svět lidí?“
43
Pavoučice odhalila své zuby a téměř se usmála. „Čo?
Spíš kdo. Přece ty, madam Perenelo. Máš pro ně cenu.
Chtějí tvé znalosti i vzpomínky. Pokud vím, ty a tvůj
manţel patříte k raritám, nemáte ţádného pána, ţádná
starobylá bytost váš neovládá. A nyní jši uvězněná na
Alkatrazu a vsadím se, ţe páni z temnot udělají vše, čo
bude v jejich silách, abys odtud neunikla ţivá.“
Perenelininy vlasy zapraskaly a zajiskřily statickou
elektřinou, pak se vlasy pomalu zvedly a natáhly kolem
hlavy a vytvořily jakoby černou svatozář. Oči se jí ledově
zelenavě zableskly a kolem jejího těla se z aury vytvořil
zářivý bílý obal, který hned vyplnil celý vnitřek boudy
nezvykle jasným světlem. „Víš, kolik starobylých bytostí
z temnot a jim podobných se mě pokusilo zabít?“ zeptala
se přísně Perenela.
Areop-Enap pokrčila tělem v ne příliš vábném gestu.
„Zřejmě hodně?“ hádala.
„A víš kolik z nich je ještě naţivu?“
„Málo?“ znovu odhadla pavoučice.
Perenela se usmála a upřesnila: „Jen několik.“
44
KAPITOLA 5
„Počkejte, zvoní mi mobil.“
Sofie se schovala u vchodu do domu a zalovila v kapse.
Po chvíli vytáhla telefon. V Hekatině říši se ji naprosto
vybil, ale Hrabě de Saint-Germain pro ni našel nabíječku,
která s tímto přístrojem fungovala. Nahnula se nad
displej a spatřila neobvykle dlouhé číslo. „Nevím, kdo to
je,“ oznámila, přičemţ zkoumavě těkala z bratra na
Nikolase.
Josh se natáhl přes Sofiino rameno a řekl: „Mně také to
číslo nic neříká.“
„Jak začíná?“ zeptal se Nikolas, mţoural na displej, aby
něco zjistil, ale marně.
„Dvě nuly, třicet tři.“
„To je z Francie,“ řekl Flamel. „Vezmi to, to můţe být
jedině Francis.“
„Nebo také Dee nebo Machiavelli,“ rychle dodal Josh.
„Moţná bychom neměli…“
Ale neţ stihl větu dokončit, Sofie přijala hovor: „Haló,“
řekla opatrně.
„To jsem já!“ ozval se bezstarostný hlas SaintGermaina. Sofii se zdálo, ţe je někde venku, protoţe v
pozadí byl slyšet hukot dopravy. „Můţeš mi dát staříka k
telefonu. A hlavně mu neříkej, ţe jsem ho tak nazval!“
Sofie měla co dělat, aby se neusmála, a podala mobil
alchymistovi. „Měl jste pravdu, je to Francis. Chce s
vámi mluvit.“
45
Nikolas si přitiskl mobil k jednomu uchu a druhé si
ucpal rukou, aby tlumil hluk dopravy. „Haló?“ ozval se
francouzsky.
„Kde jste?“ zeptal se hrabě latinsky.
Nikolas se rozhlédl kolem, aby se trochu zorientoval.
„Na Marylebone Road, na dohled stanice metra Regentʼs
Park.“
„Vydrţte, mám další hovor.“ Nikolas slyšel Francisovy
kroky pryč od telefonu a výměnu informací s druhým
volajícím v bleskurychlé archaické francouzštině. „OK,“
řekl po chvíli. „Pokračujte stále rovně, aţ dojdete ke
kostelu St. Marylebone, před ním počkejte. Někdo vás
tam vyzvedne.“
„Jak poznám, ţe ten dotyčný je od tebe?“ zeptal se
Nikolas.
„Dobrá otázka. Myslíte, ţe nás někdo odposlouchává?“
„Oba, Ital i Angličan, mají své zdroje a moţnosti,“ řekl
alchymista opatrně.
„To je fakt,“ souhlasil Saint-Germain.
„Navíc na nás čekalo nevítané překvapení na nádraţí.
Určitě podali hlášení předtím, neţ se za námi pustili.“
„Aha.“ Hrabě se zarazil a pak opatrně řekl:
„Předpokládám, ţe jste našli diskrétní řešení toho
problému.“
„Velmi diskrétní, ale…“
„Ale co?“ zeptal se rychle Saint-Germain.
„Ačkoliv jsem nepouţil svou auru, určitá nadpřirozená
aktivita jistě vzbudila pozornost. Zvláště v tomto městě.“
Následovalo další ticho, které nakonec hrabě přerušil:
„OK, právě jsem poslal řidiči zprávu. Připomenu vám
slavnost ve Versailles v únoru 1758. Byly to mé
46
narozeniny a vy jste mi dal vzácnou knihu psanou na
pergamenu z vaší osobní sbírky.“
Nikolas se usmál. „Vzpomínám si.“
„Stále tu knihu mám. Řidič vám řekne její název,“
pokračoval hlasitěji, aby přehlušil rámusení dělníků.
„Co se to tam děje?“ zeptal se Flamel opět anglicky.
„To jsou dělníci. Zkoušíme trochu vyztuţit a podepřít
celý dům, jelikoţ zřejmě hrozí, ţe se propadne dolů do
katakomb, a pokud se tak stane, strhne s sebou půlku
ulice.“
Nikolas ztišil hlas a odpověděl: „Můj starý příteli, ani
nevíš, jak je mi to líto, ţe jsem ti zapříčinil takové potíţe.
Samozřejmě všechny škody zaplatím.“
Saint-Germain se upřímně zasmál. „Ale to nestojí za
řeč. Nestojí mě to vůbec nic. Prodal jsem exkluzivně
práva našeho příběhu jednomu plátku. To pokryje více
neţ všechny opravy, navíc zájem tisku vystřelí mé nové
album nahoru v ţebříčku, takţe se to vlastně hodí,“ dodal
s úsměvem.
„Prodal jsi náš příběh? Jaký příběh?“ zeptal ustaraně
Nikolas, a podíval se na dvojčata.
„No přece, jak exploze plynu zničila celý dům,“ odvětil
hrabě ledabyle. „Teď uţ musím jít. Zase se ozvu. A
příteli,“ zarazil se, „buďte opatrní. Jestli pro vás můţeme
ještě něco udělat – cokoliv –, pak víte, kde nás najdete.“
Nikolas zmáčkl červené sluchátko na mobilu a beze
slova ho vrátil Sofii. „Říkal, ţe –“
„My jsme slyšeli.“ Probuzené smysly obou dvojčat jim
umoţnily sledovat celou konverzaci na obou stranách.
„Tak výbuch plynu?“ podivila se Sofie.
„No, těţko mohl někomu tvrdit, ţe dům zničil pravěký
dinosaurus, ţe?“ popíchnul sestru Josh. „Stejně by mu
47
nikdo nevěřil.“ Josh zastrčil ruce do kapes a spěchal za
Flamelem, který si to jiţ namířil ke kostelu. „No tak
pospěš, ségra.“
Sofie přikývla, Josh měl pravdu. Ale konečně i jí
docházelo, jak mohly starobylé bytosti zůstat skryté
celému lidstvu. Lidé prostě odmítali uvěřit, ţe čáry a
kouzla existují. Alespoň ne v tomto věku vědy a
moderních technologií. Příšery a kouzla přece patřily do
dob pradávných necivilizovaných společností, a přesto v
posledních dnech viděla dennodenně jasné důkazy, ţe
magie z tohoto světa nevymizela. Lidé jsou svědky
podivných událostí, vidí nadpřirozená stvoření, ale nikdo
na ně nevěří. Všichni se přece nemůţou mýlit, lhát,
bláznit, či se nechat napálit. Nebo snad ano? Pokud
starobylé bytosti měly své lidi na vysokých pozicích, pak
stačilo jediné, svědectví o podivných událostech zamlčet,
nevšímat si jich nebo, jak tomu bylo v Paříţi, zesměšnit
je. To bude mít za následek, ţe brzy i lidé, kteří byli
svědky, začnou pochybovat, jestli se vůbec něco
takového stalo. Vţdyť to bylo včera, co se Nidhog,
stvoření, které mělo existovat jen v legendách,
procházelo ulicemi Paříţe a zanechalo po sobě samou
zkázu. Pradávná příšera dokonce přešla přes ChampsElysées, a předtím neţ skončila v řece, zdevastovala kus
velice známého nábřeţí. Minimálně desítky lidí to
musely vidět, kam se poděly jejich příběhy, jejich
svědectví? V tisku se objevily pouze informace o úniku
plynu a následném výbuchu v katakombách pod městem.
A pak všechny ty chrliče a grotesky, které oţily a slezly
z katedrály Notre-Dame. Sofie za přispění Joshovy síly
spojila magii ohně a vzduchu, aby rozdrtila všechny
48
kamenné útočníky na padrť. A jak tohle všechno v tisku
vysvětlili?
Jako důsledky kyselých dešťů.
Kdyţ se řítili vlakem francouzskou krajinou, četli
titulky zpravodajství na Joshově notebooku. Kaţdé velké
seriózní médium mělo svou verzi příběhu, ale všechny
stály na téţe lţi. Svědectví o Nidhogovi se objevovalo
pouze na ne příliš váţených webech a blogách, kde byly
k vidění i roztřesené nekvalitní snímky monstra pořízené
mobilními telefony. Desítky video záznamů i fotek byly
označené za podvrhy a srovnávány s obrázky yettiho
nebo lochneské příšery. Právě teď Sofii docházelo, ţe
zřejmě i tato dvě stvoření jsou skutečná.
Zrychlila, aby doběhla Flamela a Joshe.
„Drţte se při sobě, Sofie,“ řekl Nikolas. „Nemáte
ponětí, v jakém jsme nebezpečí.“
„Tak nám to řekněte,“ zamumlala, ačkoliv právě teď ji
nepřipadalo, ţe by se situace mohla ještě zhoršit.
„Je to ještě daleko?“ zeptal se Josh, kterému se stále
trochu motala hlava po tom adrenalinovém přivítání v
Londýně a nyní se mu zdálo, ţe ho nohy uţ ani dál
nedonesou.
„Uţ jen kousek,“ odvětil Nikolas a kývl směrem k
bílému kostelu nalevo.
Sofie se připojila k bratrovi a zjistila, ţe je úplně bledý
a na čele mu vyrašily krůpěje potu. Chytila ho za paţi a
lehce ji stiskla. „Jak je ti?“ Věděla, čím právě prochází:
všechny ty zvuky, pachy, hluk velkoměsta ho doháněly a
přepínaly jeho nedávno probuzené smysly. Nebylo to tak
dlouho, co proţívala totéţ, kdyţ Hekaté probudila její
schopnosti a smysly. Ale ona měla to štěstí, ţe jí
čarodějka z Endoru a pak Johanka z Arku pomohly tu
49
náhlou záplavu emocí a vjemů zvládnout. Josh na to byl
nyní sám.
„Ale, jde to,“ řekl Josh rychle. „No, chvílemi,“ připustil
o trochu později, kdyţ spatřil Sofiin nevěřícný pohled.
Prošla toutéţ proměnou, musela vědět, jak se cítí. „Je to
všechno jen strašně…“ bylo vidět, ţe mu dělá potíţe najít
to správné slovo.
„Intenzivní,“ pomohla mu Sofie.
Josh přikývl. „A je toho moc najednou, cítím dokonce
chuť automobilových zplodin.“
„To se všechno srovná,“ uklidňovala ho Sofie. „Pak to
bude jednodušší. Nebo si na to jen zvykneš.“
„Nevěřím, ţe se na to dá zvyknout,“ odpověděl Josh.
Sklonil hlavu a zamhouřil oči kvůli jasným slunečním
paprskům, které právě pronikly skrz modročerné mraky.
Sluneční světlo se odráţelo od mokrých silnic a Josh měl
pocit, ţe se mu do očí zarývají tisíce noţů. „Potřebuju
sluneční brýle.“
„To je ale dobrý nápad.“ Sofie zrychlila krok.
„Nikolasi, počkejte.“
Alchymista se sice ohlédl, ale nezpomalil. „Nemůţeme
se zdrţovat,“ vyhrkl a pokračoval v rychlém tempu.
Sofie se zastavila uprostřed ulice a přitáhla Joshe k
sobě. Nikolas udělal dalších deset kroků, neţ si všiml, ţe
dvojčata uţ nejsou za ním. Zastavil se a otočil. Mával na
ně, aby si pospíšili, ale oni jako by ho neviděli. Pak se
tedy vydal zpátky, ale v jeho tváři se objevilo něco
temného a děsivého. „Na takovéto nesmysly nemám
čas.“
„Potřebujeme tmavé brýle, pro nás pro oba,“ řekla
Sofie, „a také vodu.“
„Všechno koupíme, ale později.“
50
„Ale my je potřebujeme teď,“ oponovala Sofie. Nikolas
otevřel ústa, aby něco peprného odpověděl, ale Josh k
němu přistoupil. „Potřebujeme je teď.“ V jeho hlase se
objevil trochu arogantní tón. Uţ ve chvíli, kdy stáli na
chodníku před katedrálou v Paříţi, cítil divokou sílu
proudit svými ţilami. Viděl pochodující chrliče, které
jeho a Sofiiny síly drtily na prach. Tam si uvědomil, jak
mocní oba jsou. A nyní moţná potřebují alchymistu, ale
on je potřebuje rovněţ.
Nikolas se podíval do chlapcových modrých očí, a
cokoliv v nich viděl, ho přinutilo přikývnout a zamířit k
řadě obchodů po straně. „Vodu a sluneční brýle,“ řekl.
„Nějakou zvláštní barvu?“ zeptal se ironicky.
„Co nejtmavší,“ odpověděla dvojčata společně.
Sofie s Joshem stáli venku před obchodem. Sofie byla
vyčerpaná, ale tušila, ţe Josh je na tom ještě hůř. Kdyţ
déšť ustal, ulice se začínala plnit lidmi. Okolo procházeli
lidé různých národností, mluvili různými jazyky.
Sofie najednou naklonila hlavu na stranu a ustaraně
povytáhla obočí.
„Co je, co se děje?“ zeptal se Josh okamţitě. „Ale nic
zvláštního,“ odpověděla pomalu. „Já jen –“
„Co, prosím tě?“
„Myslela jsem, ţe jsem poznala některá slova, která ti
lidé vyslovili.“
Josh otočil hlavu, aby se podíval, kam se Sofie dívá.
Uviděl dvě ţeny oblečené do dlouhých volných šatů zemí
blízkého východu, se zakrytými vlasy i obličeji v burce,
ţivě spolu rozprávěly.
„Jsou to sestry, jdou k doktorovi hned tady za rohem na
Harley Street,“ tlumočila podivená Sofie.
51
Josh se ještě více natočil a dal si vlasy za ucho, aby lépe
slyšel. Usilovně se soustředil, aţ se mu podařilo
vyfiltrovat hlasy dvou arabských ţen. „Sofie, já nedokáţu
ani rozeznat jednotlivá slova. Myslím, ţe mluví arabsky.“
Kolem prošli dva uhlazení muţi v oblecích, kteří mířili
do metra. Oba mluvili do mobilů.
„Ten nalevo mluví se svou ţenou ve Stockholmu,“
pokračovala Sofie hlasem jen o trochu hlasitějším neţ
šepot. „Omlouvá se, ţe nestihl synovu narozeninovou
oslavu. Ten napravo je ve spojení s vedením své firmy
také ve Švédsku. Chce, aby mu poslali nějaké materiály.“
Josh se znovu obrátil po směru, snaţil se utlumit zvuky
dopravy a další desítky zvuků velkoměsta. Najednou si
uvědomil, ţe kdyţ se na oba muţe zadívá, je schopný
rozeznat jednotlivá slova. Jeho sluch byl tak dokonalý, ţe
dokonce slyšel i odpovědi na druhém konci hovoru. Ani
jeden muţ nemluvil anglicky. „Jak to ţe jim rozumíš?“
zeptal se Josh sestry.
„To je zásluha čarodějky z Endoru, jsou to její
znalosti,“ odpověděl Nikolas. Vyšel z obchodu právě
včas, aby slyšel Joshovu otázku. Vytáhl z papírového
sáčku dvoje stejné sluneční brýle a podal je dvojčatům.
„Obávám se, ţe to není ţádný módní zázrak.“
Sofie si je hned nasadila. Úleva přišla okamţitě, a kdyţ
viděla výraz bratrovy tváře, věděla, ţe je na tom stejně.
„Řekněte mi,“ začala, „myslela jsem, ţe na mě přenesla
jen tu spoustu starodávných vzpomínek. Neměla jsem
pocit, ţe se něco z toho můţe hodit.“
Nikolas podal dvojčatům lahve vody a dvojčata uţ byla
zase o krok za ním, zatímco pokračoval v cestě ke
kostelu St. Marylebone. „Čarodějka ti předala veškeré
své znalosti, kdyţ tě obalila jako mumii. Bylo toho, to
52
připouštím, na tebe trochu moc najednou. Ale nevěděl
jsem, ţe zamýšlí zrovna tohle,“ dodal rychle, kdyţ si
všiml, ţe se Josh mračí. „Bylo to naprosto nečekané a
rozhodně nestandardní postup. Ještě před celými
generacemi kněţky studovaly celý ţivot, aby získaly jen
útrţky čarodějčiných znalostí.“
„Proč mi je předala úplně všechny?“ zeptala se zmatená
Sofie.
„To je záhada,“ připustil alchymista. V tu chvíli si
všiml mezery mezi auty a uţ je oba tlačil do silnice
směrem ke kostelu. Uţ byli tak blízko, ţe viděli jeho
opravenou elegantní fasádu. „Vím, ţe ti Johanka
pomohla s čarodějčinými znalostmi.“
Sofie přikývla. Ještě v Paříţi, kdyţ spala, naučila ji
Johanka z Arku principy a postupy, kterými mohla
kontrolovat, potlačit i vyvolat nespočet prapodivných
informací, které se jí honily v hlavě.
„Věřím, ţe nyní se vzpomínky a znalosti čarodějky z
Endoru pomalu usazují a stávají se součástí tvých
vlastních vzpomínek. Zkrátka, ţe budeš vědět i všechny
souvislosti. Nejen jednoduše vědět, ale i znát, jak se ke
znalostem čarodějka dostala. Její vzpomínky se prostě
stanou tvými vzpomínkami.“
Sofie zavrtěla hlavou. „Tomu nerozumím.“ Konečně se
dostali ke kostelu. Nikolas vylezl o dva schody výš a
rozhlíţel se po okolí. Rychle zkoumal kolemjdoucí,
otáčel se zpátky ke stanici metra a pak znovu ke
dvojčatům. „Je to trochu jako rozdíl mezi tím dívat se na
zápas a hrát ho. Kdyţ si poprvé viděla Saint-Germaina,“
upřesnil, „hned se ti vybavilo, co o něm ví čarodějka,
ţe?“
53
Sofie přikývla. Ihned si vzpomněla, ţe ho čarodějka z
Endoru neměla ráda, ani mu nevěřila.
„Vzpomínej na hraběte teď,“ navrhnul alchymista.
Sofie se podívala na bratra, který jen pokrčil rameny.
Jeho oči nebyly za tmavými brýlemi vidět. Sofie otočila
pravé zápěstí, na kterém měla vytetovaný náramek s
červeným kolečkem. Hrabě jí ho bezbolestně vypálil do
kůţe, kdyţ ji učil magii ohně. Myslela na Saint-Germaina
a najednou jí hlavou probleskovaly různé vzpomínky.
Intenzivní a skoro skutečné obrazy. Sofie zavřela oči a v
té chvíli se přenesla do jiné doby a na jiné místo. Londýn,
1740
Stála ve velkém sále, kde se tančilo. Na sobě měla róbu
tak těţkou, ţe ji přímo táhla k zemi. Byla neuvěřitelně
nepohodlná, materiál kousal a píchal, tlačil a mačkal
úplně všude. Vzduch tu byl těţký, jak tu hořelo příliš
mnoho svíček a prolínalo se tu příliš mnoho pachů, nejen
vůní, ale i přetékajících toalet, vařeného jídla nebo
nemytých těl. Kolem ní krouţili hosté, ale kdyţ se
rozhodla projít, všichni jí nevědomky šli z cesty.
Uvolňovali cestu dobře oblečenému mladému muţi s
hypnotickýma modrýma očima. Byl to Francis, hrabě de
Saint-Germain. Mluvil rusky se šlechticem ze dvora
mladičkého vládce Ivana IV. Zjistila, ţe rozumí kaţdému
slovu. Šlechtic naznačoval, ţe nejmladší dcera Petra
Velikého, Jelizaveta, moţná brzy získá moc, coţ by
mohlo v St. Peterburku přinést obchodní příleţitosti
muţi, jako je Saint-Germain. Hrabě se pomalu otočil a
podíval se na ni. Vzal její ruku a uklonil se, pak italsky
řekl: „Je to velká čest, ţe vás konečně poznávám,
madam.“
54
Sofiiny oči zamrkaly a ona zavrávorala. Josh okamţitě
vystřelil paţe, aby ji chytil. „Co se stalo?“ zeptal se
naléhavě.
„Byla jsem tam,“ zašeptala Sofie. Rychle zavrtěla
hlavou a pokračovala: „Tedy tady v Londýně, ale před
více neţ dvě stě padesáti lety. Viděla jsem všechno.“
Dotkla se bratrovy paţe a stiskla. „Cítila jsem dokonce
šaty, které jsem měla na sobě, zápach, který byl v
místnosti, a kdyţ Saint-Germain mluvil rusky, rozuměla
jsem kaţdému slovu. A pak, i kdyţ mluvil italsky.
Opravdu jsem tam byla,“ zopakovala stále ohromená
svými novými vzpomínkami.
„Vzpomínky čarodějky se stávají tvými vlastními,“ řekl
Nikolas. „Její znalosti teď budou i tvé. Postupně všechno,
co kdy věděla, čeho byla svědkem nebo co slyšela, budeš
znát i ty.“
Sofie Newmanová se zachvěla, protoţe ji napadla velice
znepokojivá myšlenka. „Ale co se stane se mnou?“
zeptala se. „Dora má tisíce let zkušeností a vzpomínek, já
jen necelých šestnáct let, a to si ještě ne všechny
vybavím. Můţou její vzpomínky zničit ty moje?“
Nikolas se zamyslel a pak ztěţka kývl. „O tom jsem
ještě nepřemýšlel, ale ano, máš pravdu, je to moţné,“ řekl
velice tiše. „Musíme zajistit, aby se to nestalo.“
„Proč?“ zeptala se dvojčata jednohlasně.
Nikolas znovu sešel dva schody dolů a postavil se vedle
nich. „Protoţe nejsme nic jiného neţ souhrn našich
vzpomínek a zkušeností. Jestli čarodějčiny vzpomínky
pohltí ty tvoje, pak se v podstatě staneš čarodějkou z
Endoru.“
Josh se zhrozil. „A co se stane se Sofií?“
55
„Jestli k tomu dojde, pak uţ nebude ţádná Sofie. Bude
jenom čarodějka.“
„To udělala naschvál,“ obviňoval čarodějku Josh, vztek
se vléval do jeho hlasu čím dál silněji, aţ se mu podařilo
zaujmout i skupinku opodál stojících turistů, kteří si
fotografovali portál kostela. Sestra ho šťouchla do ţeber
a Josh se ztišil tak, ţe téměř šeptal. „To byl její záměr,
proto Sofii předala všechno své vědění!“ Nikolas začal
nesouhlasně vrtět hlavou, ale Josh pokračoval. „Aţ
čarodějčiny vzpomínky převládnou nad Sofiinými, pak
bude mít zcela nové mladé tělo, určitě mu dá přednost
před svým starým ochablým. To nemůţete popřít.“
Nikolas zavřel pusu a odvrátil se pryč. „Musím, musím
o tom přemýšlet,“ řekl. „Nikdy jsem o ničem podobném
neslyšel.“
„Ale také jste nikdy neslyšel o tom, ţe by čarodějka
někomu předala veškeré své vědění, pokud se pamatuj
u,“ tlačil na Nikolase Josh.
Sofie chytila alchymistovu paţi a postavila se přímo
před něj. „Nikolasi, co budeme dělat?“ zeptala se.
„Nevím,“ připustil s vyčerpaným povzdechem. A v ten
moment vypadal strašně staře. Vrásky se mu hluboko
vryly do čela i kolem očí, také podél nosu a mezi obočí.
„Pak ale, kdo to ví?“ vyhrkla a v hlase se objevil strach.
„Perenela,“ odpověděl Nikolas a pak bázlivě přikývl.
„Moje Perenela by věděla, co dělat. Musíme tě dostat k
ní. Ona nám určitě pomůţe. Zatím se musíš soustředit
sama na sebe. Na svou vlastní osobnost.“
„Ale jak?“
„Vzpomínej na svou minulost. Na rodiče, školu, lidi,
které si potkala, přátele i nepřátele, na místa, kde jsi
byla.“ Pak se otočil na Joshe. „Musíš sestře pomoct. Ptej
56
se jí na její vlastní minulost, na všechno, co jste zaţili
spolu nebo kde jste spolu byli. A Sofie,“ dodal a otočil se
k Sofii čelem, „pokaţdé, kdy se ti do hlavy vkrade
vzpomínka čarodějky, snaţ se ji přebít svou vlastní.
Musíš bojovat proti jejím vzpomínkám svými vlastními
zkušenostmi, alespoň neţ najdeme jiný způsob, jak
ochránit tvou vlastní identitu.“
V tu chvíli u chodníku zastavil černý londýnský taxík a
postranní okénko sjelo dolů. „Nastupte,“ ozval se příkaz
zevnitř.
Nikdo se ani nepohnul.
„Nemáme na to celý den, nastupte.“ V hlase byl slyšet
přízvuk běţný v severní Africe.
„My jsme si ale nevolali taxi,“ reagoval Flamel, který
zoufale sledoval ulici z jednoho konce na druhý. SaintGermain řekl, ţe někoho pro ně pošle, ale alchymistu
nikdy nenapadlo, ţe to bude něco tak obyčejného jako
londýnský taxík. Nebyla to past? Copak uţ je Dee
dohonil? Otočil hlavu přes rameno ke kostelu. Můţou
utéct dovnitř, ale tam budou také v pasti.
„Toto auto bylo speciálně objednáno pro vás, pane
Flamele.“ Pak následovala pomlka a řidič dodal: „Autore
jedné z nejnudnějších knih, co jsem kdy četl, a to
Filozofického souhrnu.“
„Nudné?“ Nikolas otevřel dveře a postrčil dvojčata
dovnitř. „Po staletí byla povaţována za geniální dílo!“
Nakonec nasedl i Nikolas a zabouchl dveře. „Francis vás
pravděpodobně navedl, abyste to řekl.“
„Měli byste se připoutat,“ nařídil řidič. „Míří sem
podivná společnost a nikdo z nich není zrovna přátelský,
zato umí všichni být pěkně nepříjemní.“
57
KAPITOLA 6
Robustní muţ se jen stěţí vešel za volant. Otočil se
dozadu, aby se na ně podíval skrz sklo, které ho
oddělovalo od pasaţérů, a dvojčata zjistila, ţe není vůbec
tlustý, ale svalnatý. Hruď mu obepínalo napjaté černobílé
prouţkované tričko, a byl tak vysoký, ţe se jeho do
hladká oholená hlava dotýkala stropu. Byl to černoch a
tmavě hnědá barva kůţe ladila i s barvou očí. Z tváře
občas zasvítily zuby, které se zdály být aţ nepřirozeně
bílé. Pod očima se mu na obou tvářích do kůţe vrývaly
tři krátké vodorovné jizvy. „Jste na ostrovech jen chvíli a
uţ jste stihli rýpnout do vosího hnízda,“ řekl hlubokým
hlasem. „Na cestě sem jsem viděl některá stvoření, která
se na zemi neukázala po celé generace.“ Pak se usmál a
dodal: „Mimochodem, jsem Palamédes.“ Nato zavrtěl
hlavou a všechny upozornil: „A ať vás ani nenapadne
říkat mi Pally.“
„Palamédes?“ ujišťoval se Nikolas a nahnul se dopředu,
aby si řidiče lépe prohlédl. „Palamédes, jako saracénský
rytíř?“
„Přesně tak,“ odpověděl řidič a otočil volantem na
doraz, aby se opět vmáčkli mezi jedoucí auta, s blinkrem
se ale neobtěţoval. Auta za nimi samozřejmě troubila,
pneumatiky skřípaly. Palamédes v klidu pokračoval.
„Francis mi toho moc nestihl povědět. Většinou se totiţ
do sporů mezi frakcemi starobylých bytostí nepletu, je to
bezpečnější, ale řekl mi, ţe to má co dělat s legendárními
dvojčaty,“ prohlíţel si Joshe a Sofii v zrcátku, „tentokrát
jsem tedy uznal, ţe nemám na výběr.“
58
Josh sáhl po Sofiině ruce a pevně ji stiskl. Chtěl odvést
její pozornost jinam, aby se nesnaţila hledat ve
vzpomínkách čarodějky informace o Palamédovi. I kdyţ
Josh o něm nikdy neslyšel, byl přesvědčený, ţe čarodějka
z Endoru ho znala. Vysoký a mohutný trochu připomínal
hráče amerického fotbalu nebo profesionálního zápasníka
a mluvil anglicky s prapodivným přízvukem. Josh si
myslel, ţe můţe pocházet z Egypta. Před čtyřmi lety totiţ
byla celá Newmanovic rodina v Egyptě. Strávili zhruba
měsíc cestováním po starověkých památkách a přízvuk,
který slyšel Josh od místních lidí, připomínal rytmickou
řeč Palamédovu. Josh se nahnul, aby si muţe lépe
prohlédl. Drţel pevně volant krátkými masivními prsty, a
Josh si všiml, ţe má zápěstí i klouby pěkně oteklé a kůţi
na mnoha místech ztvrdlou. Připomnělo mu to ruce
jednoho z učitelů bojových umění. Podobné známky měli
všichni, co se dlouhá léta učili karate, kung-fu nebo box.
„Teď se drţte.“ Palamédes prudce zatočil a nedovoleně
se otočil do protisměru. „Namáčkněte se dozadu, ať vás
nikdo nevidí,“ varoval je. „Na ulici je tolik taxíků, ţe
budeme téměř neviditelní, nikdo si jich nevšímá. A
mimoto, oni nebudou předpokládat, ţe se vrátíme.“
Josh kývl, rozhodně dobrá strategie. „Kdo to jsou oni?“
zeptal se.
Neţ Palamédes stačil odpovědět, Nikolas ztuhl při
pohledu z okna.
„Vy je vidíte, ţe?“ zeptal se Palamédes svým bručivým
hlubokým hlasem.
„Ano vidím,“ zašeptal alchymista.
„Koho vidíte?“ zeptala se dvojčata jednohlasně a
naklonila se dopředu, aby zjistila, kam se Nikolas dívá.
„Ti tři muţi na druhé straně ulice,“ řekl krátce Flamel.
59
Prostředkem ulice si vykračovala trojice holohlavých,
potetovaných muţů s piercingem všude, kde jen to bylo
moţné. Na sobě měli odrané dţíny, špinavá trička a
masivní boty, šel z nich strach, ale nevypadali nijak
magicky.
„Kdyţ zamţouráte,“ vysvětloval Flamel, „měli byste
vidět jejich auru.“
Dvojčata přivřela oči do malých štěrbinek a pak spatřili
odporné šedé chomáčky, které mlhavě svítily a
obklopovaly muţe. Sedá barva někde dokonce přecházela
aţ do strašidelně fialové.
„Kuklubové?“ nejistě řekl Palamédes.
A alchymista dodal: „Jsou velice vzácní, patří k úsvitu
dějin vlkodlaků a upírů. Obvykle mívají ocas, jsou to
lovci, ţoldáci a ţiví se krví i masem.“
„Jsou ta největší spodina, a navíc jsou pěkně
zabednění.“
Palamédes přibrzdil, aby se schovali za autobus.
„Vystopují váš pach aţ ke kostelu, pak se jim ztratí. To je
zmate. S trochou štěstí skončí hádkou a rvačkou sami
mezi sebou.“
Auto zpomalilo a zastavilo, protoţe přijíţděli k
semaforům.
„Tam, na přechodu,“ zašeptal Nikolas.
„Ano, míjel jsem je uţ jednou,“ reagoval Palamédes.
Dvojčata prohlíţela křiţovatku, ale nezaregistrovala nic
tak nevšedního, aby je to znepokojilo. „Kdo?“ zeptala se
Sofie.
„Ty školačky,“ zahřměl opět Palamédův hlas.
Dvě rusovlasé mladé dívky s bílou pletí spolu zuřivě
rozmlouvaly na světlech, která se uţ měla kaţdou chvíli
změnit. Byly si dost podobné, aby byly sestry, a na sobě
60
měly školní uniformy. Obě také nesly tašky, které
vypadaly dost honosně.
„Nedívejte se na ně,“ varoval Palamédes. „Jsou jako
zvířata, ucítí, kdyţ je někdo sleduje.“
Sofie s Joshem se zahleděli do podlahy auta a
soustředili se, aby na ně ani nemysleli. Nikolas zvedl
noviny, které na zadním sedadle našel, a otevřel je přímo
před nosem. Zadíval se na nejnudnější část, kterou mohl
najít, a to aktuální kurz měn.
„Právě přecházejí přímo před naším autem,“ zamumlal
Palamédes a otočil se dozadu, aby pro jistotu schoval
svou tvář. „Jsem si skoro jistý, ţe by mě nepoznaly, ale
nebudu to riskovat.“
Naskočila zelená a Palamédes se rozjel se zbytkem
stojících aut.
„To byly irské upírky,“ řekl Flamel, neţ se dvojčata
zmohla na slovo. Otočil se, aby se za nimi podíval skrz
zadní okno. Dívky s rudými vlasy byly stále dobře vidět,
aţ po chvíli zmizely v davu. „Upírky, které se usídlily na
keltských ostrovech po pádu Danu Talis.“
„Upírky jako Scatty?“ zeptala se Sofie.
Nikolas zavrtěl hlavou. „To vůbec ne. Tyto totiţ
rozhodně nejsou vegetariánky.“
„Rovněţ mířily ke kostelu,“ pousmál se Palamédes.
„Jestli se potkají s kukluby, bude to více neţ zajímavé
setkání. Na smrt se nenávidí.“
„Kdo vyhraje?“ zeptala se znovu Sofie.
„Irky, jako obvykle,“ odvětil Palamédes s úsměvem.
„Bojoval jsem s nimi jednou v Irsku, jsou to nelítostné
bojovnice a je téměř nemoţné je zabít.“
Jeli dál po Marylebone a pak zahnuli na Hampstead
Road. Doprava se tu pěkně vlekla, aţ se nakonec úplně
61
zastavila. Někde před nimi troubila auta a zazněla siréna
záchranky. „Zřejmě tu chvíli pobudeme.“ Palamédes
zatáhl ruční brzdu a otočil se dozadu, aby se znovu
podíval na své pasaţéry. „Takţe vy jste ten legendární
Nikolas Flamel, alchymista. Během let jsem toho o vás
slyšel mnoho,“ řekl. „A nebylo to nic moc dobrého. Víte,
ţe dokonce existují říše, kde vyřčení vašeho jména
znamená nadávku nebo uráţku?“
Dvojčata udivila určitá urputnost v muţových slovech,
aţ si nebyla příliš jistá, jestli nevtipkuje.
Palamédes se podíval alchymistovi zpříma do tváře a
pokračoval: „Zkáza a smrt jdou ve vašich stopách.“
„Temné síly neměly slitování, kdyţ se mě pokoušely
zastavit,“ vysvětloval Flamel pomalu, přičemţ v hlase se
mu objevil mrazivý tón.
„… stejně tak jako jde zkáza a smrt ve stopách
hladomoru, poţárů, záplav nebo zemětřesení,“ zahřměl
Palamédův hlas, jako by ani nezaznamenal Nikolasovo
přerušení.
„Co tím chcete říct?“ zeptal se Nikolas dotčeně a
jakoby mátová vůně na chvíli zaplnila zadní část auta.
Předklonil se a poloţil lokty na kolena, pak propletl
dohromady prsty svých rukou.
„Chci říct, ţe jste si moţná měl k vašemu dlouhému
ţivotu vybrat méně osídlená místa této planety.
Například Aljašku, Mongolsko, Sibiř, vnitrozemí
Austrálie nebo nedostupná místa Amazonie. Jednoduše
lokality bez lidí, bez obětí.“
Vzadu v autě se rozhostilo ledové ticho. Dvojčata na
sebe hleděla a Josh zvědavě zvedl obočí v tiché otázce,
které rozuměla jen Sofie, a ta nenápadně zavrtěla hlavou.
62
Pak si ukazováčkem zmáčkla ucho a Josh pochopil, ţe
má poslouchat a nic neříkat.
„Chcete říct, ţe jsem zavinil smrt nevinných lidí?“
zeptal se Flamel tiše.
„Ano, to přesně chci.“
Flamelovy tváře začaly rudnout. „Já jsem nikdy –,“
začal „Mohl jste zmizet z tohoto světa,“ tlačil Palamédes
alchymistu do kouta, jeho hluboký hlas otřásal vnitřkem
auta. „Jednou jste svou smrt předstíral, mohl jste to
zopakovat, a pak se přestěhovat na nějaké vzdálené a
těţko dostupné místo. Mohl jste dokonce zmizet do
nějaké přilehlé říše. Ale neudělal jste to, zvolil jste tento
svět. Proč jste to udělal?“ zeptal se Palamédes.
„Mým hlavním úkolem je chránit Kodex,“ vyštěkl na
obranu alchymista. Byl viditelně rozčílený a ve vzduchu
se nesla slabá vůně máty.
Auta zase troubila a Palemédes se otočil zpátky
dopředu. Uvolnil brzdy a vůz se pomalu rozjel.
„Úkol chránit Kodex,“ opakoval s pohledem upřeným
na cestu. „Nikdo vás nenutil, abyste se stal ochráncem
knihy. Vybral jste si svůj úděl sám a dobrovolně… jako
všichni ostatní ochránci před vámi. Ale vy jste jiný neţ
oni. Ostatní s knihou zmizeli z očí, skrývali se. Vy jste
zůstal. A kvůli tomu zemřely tisíce lidí, dokonce milión v
Irsku a sto čtyřicet tisíc v Tokiu.“
„Ale ty přece zabily starobylé bytosti z temnot!“
„Dee vás pronásledoval.“
„A kdybych přišel o knihu mága Abraháma,“ po chvíli
řekl Nikolas, „pak by se starobylé bytosti vrátily na zemi
a lidstvo by skutečně pochopilo význam slova
armagedon. Otevření hranic do mimosvětů a říší by
způsobilo zkázu, přineslo hurikány, zemětřesení a
63
tsunami. Milióny lidí by zemřely. Pythagoras kdysi
vypočítal, ţe by to moţná zničilo celou polovinu
populace na světě. A navíc by se starobylé bytosti
vracely proudem. Vy jste některé z nich poznal osobně,
tak víte, jací jsou, víte, čeho jsou schopni. Jestli se
jednoho dne vrátí zpět, bude to katastrofa globálních
rozměrů.“
„Říká se, ţe pak přijde nový Zlatý věk,“ odpověděl
klidně řidič.
Josh pozoroval Flamela, jak bude reagovat, jelikoţ
věděl, ţe podobné prohlášení učinil Dee.
„To ale není pravda. Vţdyť jste viděl, kam aţ byli
schopni zajít, aby mi sebrali knihu. Lidé umírali. Dee a ti,
kterým slouţí, nemají nejmenší ohledy na lidské ţivoty,“
oponoval Flamel.
„A vy máte, Nikolasi Flamele?“
„Opravdu se mi nelíbí váš tón.“
V zrcátku viděli Palamédův úsměv, který naháněl
hrůzu. „Je mi úplně jedno, jestli se vám líbí či nikoliv,
protoţe vy se nelíbíte mně. Nemám rád ty, kteří si myslí,
ţe vědí, co je pro zemi nejlepší. Kdo z vás udělal
ochránce lidstva?“
„Nejsem první, přede mnou byla řada dalších.“
„Vţdycky existovali tací jako vy, Nikolasi Flamele.
Lidé, kteří si mysleli, ţe vědí, co je pro ostatní nejlepší,
kteří rozhodovali, co by ostatní měli vidět, číst,
poslouchat. Chtěli ovlivňovat ostatní dokonce i v jejich
chování a jednání. Strávil jsem celý ţivot bojem proti
takovým, jako jste vy.“
Josh se naklonil dopředu a zeptal se přímo: „Patříte ke
starobylým bytostem z temnot?“
64
Ale byl to Flamel, kdo odpověděl s lehce pohrdavým
tónem: „Palamédes, saracénský rytíř, si za celá staletí
nevybral ţádnou stranu. V tomto ohledu je podobný
Hekaté.“
„Další z vašich obětí,“ dodal Palamédes. „Přivedl jste
její říši do záhuby.“
„Kdyţ mě tak nenávidíte,“ váţně odtušil Flamel, „co
tady vlastně děláte?“
„Francis mě poţádal o pomoc, a navzdory nebo moţná
kvůli jeho mnoha chybám a nedostatkům je to můj
přítel.“ Řidič se odmlčel a pak se jeho hnědé oči objevily
v zrcátku, prohlíţel si Joshe a Sofii. „A také kvůli tomuto
poslednímu páru dvojčat,“ dodal.
Sofie přerušila tichou otázkou, která napadla i Joshe:
„Co tím chcete říct, poslednímu páru?“
„Máte opravdu pocit, ţe jste první?“ vyhrkl rytíř a
rozesmál se.
„Alchymista se svou ţenou vţdycky hledali dvojčata z
věštby. Posledních pět set let strávili hledáním mladých
muţů a dívek, jako jste vy dva.“
Sofie s Joshem se na sebe vyděšeně podívali a Josh se
znovu nahnul dopředu. „Co se stalo s těmi ostatními?“
naléhal.
Palamédes si otázky nevšímal, a tak se Josh obrátil na
Nikolase. „Co se s nimi stalo?“ zopakoval hlasitěji, aţ
nakonec skoro křičel a oči mu na chvíli blikly zlatě.
Alchymista se upřeně zadíval do podlahy, a po chvíli
rozváţně sundal Joshovu ruku ze své paţe, kterou Josh
pevně uchopil.
„Řekněte nám to,“ Josh uţ viděl, jak se za
Nikolasovýma očima opět formuje nějaká leţ a zavrtěl
65
hlavou: „Zaslouţíme si konečně pravdu,“ vyhrkl. „Co se
stalo s těmi předcházejícími dvojčaty?“
Flamel se zhluboka nadechl. „Ano,“ řekl nakonec. „Byli
i jiní, to je pravda, ale to nebyla dvojčata z věštby.“ Pak
se pohrouţil do svého sedadla a ruce sloţil na hrudi.
Díval se na Sofii s Joshem s nerozpoznatelným výrazem
v tváři a dodal: „Vy dva jste ta pravá.“
„Co se stalo s těmi ostatními?“ trval na své otázce Josh.
Hlas se mu klepal zlostí a trochu i strachem z odpovědi.
Alchymista odvrátil tvář a hleděl upřeně z okna.
„Slyšel jsem, ţe jsou mrtví,“ odpověděl z předního
sedadla Palamédes. „Zemřeli nebo přišli o rozum.“
66
KAPITOLA 7
Oprýskaný
nápis
oznamoval,
ţe
je
tady
VRAKOVIŠTĚ, ale O, uprostřed slova upadlo a uţ ho
nikdy nikdo nenahradil. Stovky rozbitých a nefunkčních
vozů se tyčily do tvarů prapodivných věţí a okolo
vrakoviště se táhnul betonový plot, který navíc nahoře
chránily zbytky střepů a ostnatý drát. Z vnější strany byla
zeď polepená tlustou vrstvou plakátů a reklam, které
rozhodně nebyly aktuální. Plakát překrýval plakát, aţ
vytvořily tlustou barevnou změť, která byla navíc místy
pokryta grafity. Kvůli reklamám a poutačům na dávno
uskutečněné koncerty nebo roky staré upoutávky na nová
alba zůstaly téměř nevýrazné varovné nápisy:
NEBEZPEČÍ ÚRAZU nebo NEVSTUPOVAT.
Palamédes zastavil u chodníku zhruba blok od brány, na
které visel velký těţký řetěz. Oběma rukama chytil volant
a nahnul se dopředu, aby si důkladně prohlédl celé okolí.
Flamel za cesty usnul a Sofie byla zamyšlená a
zahleděná do svého nitra, přičemţ občas v jejích očích
probleskly stříbrné mince. Josh se zvedl ze svého sedadla
a podřepí za skleněnou zábranou za řidičem. „Takţe sem
nás vezete?“ zeptal se a kývl směrem k vrakovišti.
„Alespoň prozatím,“ řekl Palamédes a šerým interiérem
prolétl záblesk jeho bílých zubů. „Moţná to tu nevypadá
nic moc, ale je to pravděpodobně nejbezpečnější místo v
celém Londýně.“
Josh se pomalu rozhlédl. Po obou stranách ulice stály
domy z červených cihel, které jiţ dávno byly za hranicí
ţivotnosti a celá oblast vypadala dost sešle a pustě.
67
Většina oken a dveří byla přebita dřevěnými prkny,
některé dokonce úplně zazdili. Široko daleko ani jediná
okenní tabulka, která by nebyla rozbitá. Po obou stranách
ulice stály na betonových kvádrech vypálená torza aut a
na ulici se nepohnul ani vlásek. „To je zvláštní, ţe tohle
místo nikdo neopravil nebo komerčně nevyuţil.“
„Jednou k tomu dojde,“ odpověděl provinile Palamédes.
„Ale současný majitel zatím vyčkává a nechá pozemek
stoupat na ceně.“
„Co se stane, kdyţ to tady prodá?“ zeptal se Josh.
Palamédes se zakřenil: „Nikdy to neprodám.“ Pohnul
svým tlustým ukazováčkem a ukázal před sebe. „Kdysi tu
byla automobilka a bydlela tu spousta dělníků. Kdyţ
továrnu v roce 1970 zavřeli, domy se vyprázdnily, lidé
zemřeli nebo se odstěhovali za prací. Tehdy jsem začal
skupovat pozemky.“
„Kolik jich máte?“ zeptal se Josh, na kterého to udělalo
dojem.
„Všechny v okruhu asi dvou kilometrů. Pár stovek
domů k tomu.“
„Pár stovek? Ale to muselo stát celé jmění.“
„Ţiju na tomhle světě nějaký ten pátek. Byl jsem tu
ještě před králem Artušem. Vydělal jsem i prodělal celá
jmění jiţ několikrát. Můj majetek je nevyčíslitelný,
nejtěţší je asi schovat ho před daňovým úřadem.“
Josh nevěřícně zamrkal, nikdy by ho nenapadlo, ţe by
nesmrtelní mohli mít problémy s úřady. Pak mu došlo, ţe
v době počítačů a moderních technologií musí být
neuvěřitelně sloţité skrýt se před úřady a veřejnými
orgány. „Ţijí tu nějací lidé?“ zeptal se Josh. „Nikoho
nevidím…“
68
„Ani neuvidíš. Lidé –“ pečlivě volil slova, „kteří zde
ţijí, vycházejí ven jen v noci.“
„Upíři,“ zamumlal Josh.
„Upíři ne,“ opravil rychle Palamédes. „Nejsem
příznivcem krveţíznivých tvorů.“
„A co tedy zde ţije?“
„Larvy a lemurové, duše zemřelých.“
„A co jsou zač?“ zeptal se znovu Josh. Napadlo ho, ţe
larvy nebudou hmyz a lemurové poloopice, které jsou k
vidění v zoo.
„Jsou to…“ Palamédes se zarazil a pak pousmál. „Jsou
to noční tvorové.“
„A jsou přátelští?“
„Hlavně jsou spolehliví a věrní.“
„Tak proč tu čekáme?“ ozval se Josh. Bylo naprosto
zřejmé, ţe Palamédes nic dalšího o původu nočních
stvoření neřekne. „Co hledáte?“
„Něco nezvyklého.“
„A co budeme dělat?“
„Čekat a dívat se. Musíš být trochu trpělivý.“
Saracénský rytíř se podíval na Joshe. „V této chvíli uţ
téměř celý nesmrtelný svět ví, ţe alchymista objevil
legendární dvojčata.“
Joshe překvapilo, jak přímočaře s ním Palamédes
mluví. „Nevypadal jste, ţe byste byl o tom přesvědčen.
Myslíte, ţe opravdu jsme?“ dodal rychle Josh. Potřeboval
zjistit, co všechno Palamédes o legendě ví, a hlavně co
všechno ví o alchymistovi.
Ale Palamédes otázku přešel a řekl: „Je úplně jedno,
jestli jste nebo ne. Důleţité je, ţe tomu věří Flamel, a
ještě důleţitější, ţe tomu věří také Dee. Kvůli tomu se
také rozeběhla neobvyklá souhra událostí: Bastet se
69
probudila, Morigana je zpět mezi lidmi, Valkýry přivedly
do Paříţe Nidhoga. Tři celé říše byly zničeny. To vše se
nestalo po tisíciletí.“
„Tři? Myslel jsem, ţe zničena byla jen Hekatina říše.“
Scathach mluvila i o jiných světech a říších, ale Josh
neměl tušení, kolik jich vlastně existuje.
Palamédes si povzdychl, viditelně ho veškeré to
vysvětlování unavovalo. „Většina říší a světů je
propojena nebo propletena společnými branami. Kdyţ se
stane něco jednomu světu, zbortí se brána i do druhého.
Ale strom světa Ygdrasil zasahoval z Hekatiny říše ještě
do Asgardu a dolů do Niflheimu. Všechny tři světy
zanikly, kdyţ Dee zničil strom ţivota. A já vím, ţe brány
do dalších nejméně deseti říší se tím také zbortily, čímţ
zablokovaly vstup do říší a uvěznily jejich obyvatele.
Dee si přidal do svého dlouhého seznamu nepřátel další a
další tvory – lidi i nesmrtelné bytosti – kteří se ho sice
bojí, ale nenávidí ho aţ za hrob.“
„Co se s ním stane?“ zeptal se Josh. I kdyţ mu mnozí
jiţ o čarodějovi vyprávěli, stále k němu cítil náznak
obdivu, coţ bylo rozhodně víc neţ nyní cítil k
alchymistovi.
„Nic. John Dee je pod ochranou. Je naprosto oddaný
myšlence přivést zpět starobylé bytosti na svět za kaţdou
cenu.“
Josh to stále nechápal: „Ale proč?“
„Protoţe Dee je jedním z nejnebezpečnějších nepřátel,
které kdy kdo můţe mít. Je naprosto přesvědčený, ţe to,
co dělá, je správné.“
Josh zachytil koutkem oka nějaký pohyb, otočil se a
uviděl velkého šedohnědého psa, který běţel středem
ulice. Vypadal trochu jako kříţenec mezi irským
70
vlkodavem a barzojem. Proběhl kolem taxíku přímo k
bráně vrakoviště. Pak přešlapoval tam a zpátky a
čmuchal u země.
„Flamelův příchod pohnul mnoha událostmi a
rozdmýchal neklid mezi starověkými tvory i věcmi,“
pokračoval Palamédes, přičemţ z psa nespustil oči.
„Dnes jsem zahlédl stvoření, o kterých jsem byl
přesvědčen, ţe navěky opustila zemi. Monstra a netvory,
díky nimţ vznikly nejtemnější a nejstrašidelnější příběhy,
které se mezi lidmi vyprávějí. Také byste měli vědět, ţe
Dee za vaši hlavu vypsal vysokou odměnu. Mí zvědové
mi donesli, ţe tebe a tvou sestru chce ţivé. Co je zvláštní,
uţ netrvá na Flamelovi; stačí přinést důkaz o jeho smrti.
To je obrovská změna. Starobylé bytosti, stvoření druhé
generace, nesmrtelní i jejich lidští sluţebníci se stahují do
Londýna.
A jen udrţet tu chátru, aby si nešla navzájem po krku,
bude vyţadovat neuvěřitelné úsilí. Netuším, jak to Dee
míní dokázat.“ Palamédes najednou otočil klíčky v
zapalování a rozjel se. „Jsme čistí, nikdo nás nesledoval,“
oznámil.
„Jak to víte?“
Palamédes ukázal dopředu na psa, který stále seděl u
brány a díval se na ně. Zmáčkl knoflík na palubní desce a
brána se začala otevírat.
„Ten pes,“ odpověděl si Josh na svou vlastní otázku.
„Aţ na to, ţe to určitě není obyčejný pes.“
Palamédes se usmál: „Ne to není.“
71
KAPITOLA 8
Všechny chlupy na těle obří pavoučice najednou stály v
pozoru a třásly se. „Madam Perenelo,“ řekla Areop-Enap.
„Chyštám še vám navrhnout něco, čo váš moţná vyděsí.“
Perenela se otočila, aby pavoukovi viděla do očí. Za
ním pobíhala nesčetná řádka pavouků po pavučině,
kterou starobylý tvor vytvořil. „Není tak jednoduché mě
vyděsit.“
„Věříte mi?“ zeptala se pavoučice.
„Ovšem,“ odpověděla Perenela bez zaváhání. Kdysi
povaţovala pramáti pavouků za jednoznačného nepřítele,
ale nyní věděla, ţe stojí na straně lidského pokolení.
Navíc to potvrdil i boj s Moriganou a její ptačí armádou.
„Co chcete udělat?“
„Buďte v klidu a nepanikařte,“ řekla obří pavoučice s
úsměvem. „Je to pro vaše dobro.“ V ten moment se přes
vědmu snesl tlustý závoj pavučiny, který ji zahalil od
hlavy aţ k patě. Ze země se vynořila vlna pavouků, kteří
ji rychle zahalovali do lepkavého jemného vlákna. „Věřte
mi,“ zopakovala Areop-Enap.
Perenela se ani nepohnula, ačkoliv ji všechny instinkty
říkaly, aby bojovala, aby pavučinu rozervala na cáry.
Stačilo jen pouţít svou auru a kokon by shořel na prach.
Raději pevně sevřela ústa. Uţ bojovala s různými
pradávnými tvory a monstry a potkala děsivá stvoření z
nejtemnějších lidských mýtů, ale nedokázala se smířit s
naprosto odpornou myšlenkou, ţe by jí pavouk mohl
vlézt do úst.
72
Pramáti pavouků otočila hlavu a zvedla jednu ze svých
nohou. Chlupy se chvěly ve větru a po chvíli řekla:
„Připravte še. Přicházejí. Dokud bude pavučina
neporušená, nič še vám nestane.“
Perenela byla nyní schovaná v tlustém kokonu z
nejjemnější pavučiny. Věděla, jaké to je nosit pravé
hedvábí, ale tohle bylo jiné. Cítila se jako pevně obalená
hebkou peřinou, bylo to sice neuvěřitelně pohodlné, ale
přece jen ji to omezovalo. Pavučina byla tenčí kolem úst
a očí, aby mohla dýchat a sledovat, co se bude dít, ale
dívala se jakoby přes záclonu. Ucítila jemný náraz a
najednou uţ nestála nohama na zemi. Hejno černých
pavouků ji přitáhlo do rohu ke stěně a upevnilo kokon
mezi kovové pilíře, které podepíraly zchátralou boudu. Z
tohoto místa měla Perenela výborný rozhled. Viděla obří
pavoučici jako na dlani a uvědomila si, ţe černý koberec,
který má pod sebou, je tvořený tisíci moţná i milióny
pavouků. Podlaha pod starobylou bytostí se vlnila a
pulzovala a Areop-Enap se otočila na sever k ostrovu
Andělů, který se skrýval v ranní mlze. Perenela se
obrátila ve svém ochranném obalu, aby také viděla, co
přichází. Dohlédla dokonce i k vodě a spatřila bouřkové
modročerné mraky daleko na horizontu. Předpokládala,
ţe co chvíli se zablýskne, ale nic se nedělo. Najednou si
uvědomila, ţe mrak se rychle přelévá a mění tvar, a navíc
se rychle přibliţuje. Za méně neţ minutu uţ dorazil k
severnímu cípu Alkatrazu. A pak z něj začalo pršet.
Nad bývalou boudou stráţníků chyběla střecha. Velké
černé kapky dopadaly na kokon, ve kterém byla
uschovaná Perenela, a lepily se na něj.
Vědma si v ten moment všimla, ţe se nejedná o velké
kapky vody, ale o malý létající hmyz.
73
Velké masařky, mouchy, mušky, ovádi a blechy a jiná
havěť pršeli dolů a lepili se na pavučinový kokon.
Neţ Perenela měla vůbec šanci vykřiknout nad tím
nechutným deštěm, jednotliví pavouci se rozeběhli po
pavučině a začali zahalovat chycený hmyz.
Perenela se podívala nahoru a zjistila, ţe obrovský mrak
je téměř nad nimi. Uţ nyní zřetelně viděla, ţe to vůbec
není mrak. Tato malá hmyzí sprška byla jen předzvěst
toho, co mělo přijít. Vlnící se černá hmota nad nimi byla
plná různých druhů létajících i jiných hmyzích potvůrek:
masařky, mouchy, mušky, komáři, moli, jepice,
octomilky, muchničky i některé exotické druhy.
Hmyz se snesl na Alkatraz jako velký černý bzučící
mrak. První vlnu zachytily pavučiny, které se rychle
naplnily a ztěţkly pod velkým náporem přilepeného
hmyzu. Perenela sledovala, jak rychle pavučiny kolem ní
těţknou a pro trhávají se, a stále přilétali další a další
zástupci hmyzí říše. Masa pavouků se rychle vrhla na ty,
kteří prorazili pavučinové barikády. Byli všude na zemi i
po stěnách, které se chvěly a tepaly jako ţivé.
Hmyzí roj poletoval kolem obří pavoučice a ti, kteří
zjistili, ţe je Perenela uvězněná za ochranným kokonem,
se hemţili kolem ní. Vědma slyšela jejich bzučení všude
okolo, snaţili se vymanit z lepkavé hmoty.
Na ostrov přilétaly další a další roje a pavouci, kterých
bylo tolik, ţe si to ani Perenela předtím neuměla
představit, se na ně vrhali. Značné mnoţství létajícího
hmyzu obklopilo obří pavoučici, kolem které se tak
vytvořila velká bzučící koule. Z dmoucího se útvaru se
vymrštila její noha a prudký pohyb zabil i mnohé létající
potvory, ale hned je nahradily jiné. Areop-Enap
vyskočila do vzduchu a pak sebou plácla na zem,
74
přičemţ pod sebou opět pohřbila další hmyz. Ale stále to
nestačilo, přicházely další a další roje.
Pak si najednou Perenela všimla, ţe zdi i země se
přestávají hýbat. Snaţila se vší silou prohlédnout
pavučinový závoj, aţ nakonec zaostřila a uviděla děsivý
důsledek hmyzího útoku. Pavouci umírali. Spatřila
velkého černobílého pavouka, který zakousl svá kusadla
do velkého komára, který se chytil do pavučiny. Komár
sebou šil v marném boji, ale pak sebou škubl i pavouk a
ztuhl. Oba dva zemřeli ve stejnou chvíli. A to se
opakovalo všude okolo. Ve chvíli, kdy se pavouci
zakousli do chyceného hmyzu, umírali. Tohle byla silná
káva i na vědmu, kterou hned tak něco nevyděsilo, ale
nyní cítila první známky určitého znepokojení.
Kdokoliv nebo cokoliv poslalo ten hmyzí mrak, tak ho
předtím otrávilo.
A kdyţ jeden komár dokáţe zabít jednoho malého
pavouka, co udělá celý roj starobylé obří pavoučici.
Perenela se rozhodla, ţe musí něco udělat. Všude okolo
umírali po stovkách nebo tisících otrávení pavouci a
Areop-Enap dole zápasila s velkým rojem hmyzu, skrz
který ji nebylo ani vidět. Stále bojovala, ale vědma si
všimla, ţe je slabší a slabší. Obří pavoučice ţila dlouho,
patřila mezi nejstarší bytosti na světě vůbec, ale nebyla
nezranitelná. Nikdo, včetně starobylých bytostí, druhé
generace, nesmrtelných nebo lidí, nebyl nezničitelný. Ani
Areop-Enap. Perenela dokonce kdysi nechala na obří
pavoučici spadnout celý starodávný chrám a stejně se z
útoku vzpamatovala. Ale přeţije bilion kousnutí a
bodnutí otráveného hmyzu?
Ale Perenela byla v pasti. Areop-Enap ji připoutala
nahoru ke zdi, aby se jí nic nestalo. Jestli poruší kokon,
75
spadne dolů nejméně šest metrů. To by pravděpodobně
přeţila, ale mohla by si zlomit kotník nebo nohu.
A jak by mohla porazit roj hmyzu?
Přehlédla znovu ostrov a uviděla další mrak hmyzu,
který se blíţil po větru. Aţ doletí na Alkatraz, bude po
všem. Po větru se neslo hučení a bzučení, které vzdáleně
připomínalo slabý zvuk motorové pily.
Vítr.
Vítr přinesl hmyz na ostrov, moţná by Perenela mohla
vyuţít stejný ţivel, aby je odehnala pryč.
Ale jen co ji myšlenka napadla, uvědomila si, ţe
bohuţel nemá dostatečné vědomosti, aby mohla s
takovou přesností ovládat vítr. Měla by větší šanci,
kdyby se mohla dopředu připravit, nabít svou auru, pak
by moţná mohla vyvolat tajfun, nebo vichřici, snad i
malé tornádo, aby vyčistila ostrov od létajícího hmyzu,
ale to by také mohlo smést všechny pavouky. To teď
nemůţe riskovat. Potřebuje něco jednoduchého a
potřebuje to udělat rychle. Skoro všichni pavouci se
přestali hýbat, zemřely milióny much, mušek, komárů a
moskytů, ovádů a jiných zástupců létajícího hmyzu, ale
další milióny přeţily a vrhly se na obří pavoučici.
Pokud by se jí podařilo odlákat létající hmyz z ostrova,
musí sehnat vhodnou návnadu. Někdo hmyzí mrak
očividně ovládá. Starobylá bytost nebo některý z
nesmrtelných, někdo je otrávil a pak poslal na ostrov.
Pereneliny zornice se rozšířily. Co můţe nalákat milióny
komárů a ostatních létajících potvor? Co mají rádi?
Perenela se za pavučinovým závojem usmála, protoţe si
vzpomněla na své pětisté narozeniny 13. října 1820, kdy
jí Scathach dala zvláštní dárek. Kousek čínského
zeleného nefritu ve tvaru skaraba.
76
Před třemi tisíci lety ho Scathach dala mladému králi
Tutanchamonovi, ale ten zemřel den poté, co ho obdrţel.
Upírka bytostně nesnášela jeho ţenu Anchesenamon a
nechtěla, aby jí zůstal. Tak se jedné noci, ještě neţ byl
král balzamován, vloupala do královského paláce a svůj
dárek si vzala zpět. Kdyţ Perenela dostala tento zvláštní
kámen, zavtipkovala: „Ty mi dáváš k narozeninám
hovnivála?“
Ale Scathach tehdy s váţnou tváří přikývla. „Hnůj je
daleko cennější neţ kterýkoliv vzácný kov. Plodiny
nemůţeš pěstovat na zlatě.“
A hmyz se dá nalákat na hnůj. Ale tady na ostrově
ţádný nebyl, a aby nalákala tak velké hejno, pach by
musel být velmi silný. Perenela pomyslela na nádherné
aronovité rostliny, z nichţ některé zapáchaly přímo
nechutně. Některé druhy kaktusů v poušti sice také
vypadají úţasně, ale voní po dějícím mase. Nebo
symplokarpus smrdutý či rostlina s největším květem na
světě raflésie, která také zapáchá dost podobně. Kdyby
jen mohla ten odér vytvořit, pak by to jistě hmyz odvedlo
z ostrova.
Perenela věděla, ţe základem všech kouzel a magie je
vlastní fantazie. Byl to dar nezměrné koncentrace a
představivosti, který dělal z čarodějů a kouzelníků ty
nejlepší a nejmocnější. Před kaţdým kouzlem je totiţ
nutné zřetelně a dobře vidět výsledek a zaměřit se na něj.
Ale nejdřív musí vymyslet, kam hmyz pošle, a musí to
místo znát velice dobře, aby si ho dokázala vybavit ve
všech jeho detailech. Pak se teprve soustředí na zápach.
V hlavě se jí proháněly obrazy míst, na kterých kdy byla,
kde ţila. Za svůj dlouhý ţivot měla to štěstí, ţe navštívila
různé kouty světa. Ale nyní potřebovala nějaké místo v
77
rozumné vzdálenosti, někde, kde to dobře zná a kde
neţije příliš mnoho lidí.
Skládka odpadu.
Neměla příliš příleţitostí, aby na skládku zašla, ale před
nějakou dobou pomáhala jednomu jejich zaměstnanci při
stěhování do nového bytu. Potom jeli na jih k Monster
parku a kus za ním, kdyţ vjeli do tunelu, Perenela ucítila
zápach, ne úplně odporný, ale typický. Kdyţ se ale
dostali blíţ, zápach jí uţ naháněl slzy do očí a všude řvali
rackové.
Perenela se nyní soustředila na tuto vzpomínku, viděla
prostředí ţivě před sebou, představila si celou škálu
různých pachů a hlavně květiny, které zapáchají po
zkaţeném nebo dějícím mase. Pak přivolávala v mysli
vítr, který odporný zápach nesl k Alkatrazu.
Hnilobný zápach rozkládajících se potravin se nesl nad
ostrovem a vítr ho vířil a točil do roje hmyzu.
Perenela se nenechala rozptýlit. Představovala si
přetékající odpadky skládky, k tomu květy rostlin, které
jako by vyrůstaly mezi kopci různorodého komunálního
odpadu. Obří červenobílá raflésie čněla uprostřed toho
všeho jako královna a sytila vzduch svým typickým
zápachem. Vše se mísilo dohromady s typickým
smradem skládky a vítr celý ten puch přinášel na sever k
Alkatrazu.
Odporný zápach na ostrově aţ naháněl slzy do očí. Čpěl
si mezi létajícím hmyzem aţ k obří pavoučici, kolem
které se vznášel hustý hmyzí mrak. Někteří komáři a
mouchy se zvedli do vzduchu, zakrouţili zmateně nad
starým pavoukem a pak se opět vrhli dolů.
Perenela cítila stoupající únavu, a věděla, ţe úsilí, které
vynakládá, jí ubírá zbývající čas ţivota. Zhluboka se
78
nadechla a naposledy se urputně soustředila. Věděla, ţe
musí dostat létající potvory z ostrova dřív, neţ se k nim
připojí další vlna. Zaměřila se na poslední pokus a
tentokrát se soustředila tak, ţe i její ledově bílá aura
obvykle bez jakéhokoliv pachu, převzala hnilobný odér.
Ostrovem se linul nepředstavitelný zápach, ve kterém se
dal rozpoznat čerstvý hnůj, zkaţené rozkládající se maso
a zkyslé mléko.
Hmyz se najednou zvedl jako černý létající koberec ze
země. Bzučel a hučel jako malá elektrárna a zamířil na
jih za zdrojem zápachu právě včas, aby zachytil druhou
vlnu přilétajícího hmyzího mraku, ještě neţ stihla
dosáhnout ostrova. Oba obří roje se propletly a propojily,
aţ nakonec společně odletěly na jih.
Během chvilky na ostrově nezůstala jediná ţijící létající
potvora.
Areop-Enap ze sebe setřásla hmyzí mrtvolky a pomalu
a ztuhle se vyškrábala na zeď. Osvobodila Perenelu z
pavučiny a pomalu ji spustila dolů na zem na tenkém
pavučinovém vláknu. Perenela nechala na zlomek vteřiny
zazářit svou auru, aby ze sebe dostala zbytky lepkavého
kokonu, na kterém se zachytily tisíce mušek, komárů,
moskytů i jiných zástupců hmyzí říše. Všichni vmţiku
vzplanuli a zbyla po nich jen hromádka popela. Protáhla
krk, zaklonila hlavu a zhluboka se nadechla. Své dlouhé
černé vlasy hodila dozadu a uvědomila si, ţe v
pavučinovém obalu bylo příjemně teplo.
„Jste v pořádku?“ zeptala se a natáhla ruku, aby
pohladila jednu z obrovských nohou velkého pavouka.
Areop-Enap zavrávorala ze strany na stranu. Jen jedno
oko zůstalo otevřené, a pokud si za normálních okolností
79
šlapala šišlavě na jazyk, pak nyní byla její řeč téměř
nesrozumitelná. „Jed?“ zeptala se.
Perenela přikývla. Rozhlédla se okolo. Trosky byly
pokryté mrtvými těly okřídleného hmyzu i pavouků, a
pak si všimla, ţe dokonce stojí po kotníky v mase
hmyzích mrtvolek. Aţ bude po všem, musí spálit své
boty, rozhodla se. „Ten létající mrak hmyzu byl
smrtonosný. Kdyţ se vaši pavouci zakousli do chycených
těl, umírali. Někdo je sem poslal s úmyslem zničit vaše
vojsko.“
„A také uspěli,“ řekla smutně velká stará pavoučice.
„Tolik mrtvých, tolik.“
„Hmyz, který napadl vás, byl také otrávený,“
pokračovala Perenela. „Jednotlivé kousnutí bylo moţná
nepostřehnutelné, ale pramáti pavouků, utrţila jste
milióny moţná i miliardu kousanců.“
Poslední oko Areop-Enap se pomalu zavřelo. „Madam
Perenelo, muším še vyléčit, čoţ znamená, ţe muším
špát.“
Perenela přistoupila k pavoukovi a smetla z jeho
nafialovělých chlupů masu mrtvých tělíček. Kdyţ se jich
dotkla, zapraskaly a rozpadly se na prach. „Spěte,
pramáti pavouků,“ řekla tiše. „Zůstanu na stráţi.“
Pavoučice se pomalu doplouţila do rohu místnosti.
Dvěma nohama smetla mrtvá těla z kusu země a pak se
pokusila vytvořit pavučinu, ale vlákno bylo tenké jako nit
a téměř bezbarvé. „Co jste š nimi provedla, kam
odletěli?“ zeptala se a stále se snaţila vytvořit pevnější
vlákno.
„Poslala jsem je na jih za neodolatelným zápachem,“
usmála se vědma. Zvedla pravou ruku, její aura zazářila a
pavoučí vlákno se najednou znásobilo a zpevnilo. Areop-
80
Enap se posadila do kouta do svého hnízda a kolem sebe
tkala další pavučinu.
„Kam?“ zeptala se pavoučice ještě jednou. Své jediné
otevřené oko pomalu zavírala a Perenela si všimla
nespočtu mokvajících boláků, které se na jejím těle
objevily v místech, kde utrţila štípance. „Sanfranciská
skládka.“
„Jen málo z nich tam doletí…“ zamumlal pavouk. „A ti,
čo to zvládnou, tam najdou došt, aby je to zabavilo.
Zachránila jste mi ţivot, madam.“
„A vy jste zachránila můj.“ Veliká pavoučí koule byla
téměř hotova. Pavučina tuhla do tvrdosti skály, jen
nahoře zůstal malý otvor. „Teď spěte, musíte nabrat
síly,“ doporučila Perenela. „Spěte, ještě budeme
potřebovat vaši pomoc v nadcházejících dnech.“
S neskutečným vypětím sil otevřela pavoučice všechny
oči a řekla: „Omlouvám še, ţe váš tu nechávám
samotnou a zranitelnou.“
Perenela pomohla zavřít starobylou bytost do velkého
kokonu, otočila se a zamířila na druhou stranu boudy.
Před ní lehký vánek čistil cestu od mrtvých těl hmyzu.
„Jsem vědma, Perenela Flamelová,“ řekla nahlas, i kdyţ
si nebyla jistá, jestli ji Areop-Enap ještě slyší. „A nikdy
nejsem úplně bezbranná.“
Ale kdyţ ta slova říkala, jasně slyšela nádech
pochybností, který se bezděky vkradl do jejího hlasu.
81
KAPITOLA 9
Na západním pobřeţí ostrova pokladů v Sanfranciském
zálivu seděl na kapotě svého jasně červeného
Thunderbirdu z roku 1960 mladý muţ, malý a drobný v
modrých otřepaných dţínách s roztrhanými konci
nohavic a dírami na kolenou. Tričko kdysi zdobila vlčí
hlava, která ale jiţ dávno vyšisovala, jak byla sepraná.
Na nohách měl kovbojské boty, které nutně potřebovaly
opravit prošlapanou podráţku a podpatek. Jeho nedbalý a
otrhaný vzhled doplňovaly dlouhé vlasy a strniště na
tváři, které poutalo pozornost v kontrastu mezi ním a
jeho skvělým veteránem, který působil, jako by ho právě
přivezl z prodejny. V peněţence měl dvacet devět dolarů
a nějaké drobné, zato auto stálo nejméně tisíckrát tolik.
Vedle něj leţela na kapotě staroţitná keramická mísa
prastaré kultury Anasáziů s černobílým geometrickým
vzorem. V míse se vlnila černá hustá kapalina, která
připomínala směs medu, lněného oleje a vody. Odraz na
hladině představoval Perenelu Flamelovou, právě se
procházela po Alkatrazu. Mrtvá těla hmyzu před ní
ustupovala, jako by jí vítr dělal cestu, aby mohla projít.
Tak toto je legendární vědma Perenela Flamelová.
Mladík točil prstem nad kapalinou ve směru hodinových
ručiček a jeho jasně modré oči se třpytily, chvílemi
dokonce rudly, a vzduch okolo zalila vůně cayennského
pepře. Perenelin obraz se přiblíţil. Viděl, jak se zastavila
a zamračila, vrásky na jejím čele se prohloubily a rychle
se kolem sebe rozhlédla, jako by cítila, ţe ji někdo
pozoruje. Mladík rychle máchl rukou, hladina se
82
rozvlnila a obraz vědmy se rozplynul. Sloţil ruce na
prsou a otočil se na západ, kde se ve tmě schovával
Alkatraz. Vypadá to, ţe všechno, co jsem o vědmě slyšel,
je pravda, pomyslel si mladý muţ. Perenela v sobě
kloubila smrtící kombinaci nebývalé krásy, a přitom
smrtonosné síly.
Mladík se právě rozhodoval, jestli má znovu zaútočit
nebo čekat? Zvedl ruku k obličeji a silně do ní foukl.
Jeho aura zazářila rudě, o odstín tmavější barvou neţ
jeho auto, a slaný mořský vzduch zavoněl pepřem. Stále
měl dostatek síly, aby… ale co?
Shromáţdění hmyzu bylo docela jednoduché, tenhle
trik, který mu nejednou zachránil ţivot, ho naučil jeden
indiánský šaman. Otrávit bodavý hmyz byl ale nápad
jeho starobylého pána, který mu také poskytl otrávenou
vodní plochu v okrsku Solano na sever od města. V plánu
bylo zničit pavouci armádu a zabít starobylého pavouka.
A skoro to vyšlo. Téměř všichni pavouci byli mrtví a obří
pavoučice jen krok od smrti, ale v poslední chvíli něco
odlákalo mrak hmyzu pryč z Alkatrazu. V olejovité
kapalině starodávné misky mladík viděl mihotavou záři
Pereneliny stříbrobílé aury a věděl, ţe to zavinila ona.
Zkřivil svou vyhublou tvář a nervózně se kousal do
spodního rtu. Ujišťovali ho, ţe vědma je zesláblá,
neschopná jakékoliv obrany nebo pokusu demonstrovat
své schopnosti. Očividně se ty informace nezakládaly na
pravdě.
Hustá kapalina začala bublat a tmavnout, pak syčela a
jednoduše se vypařila, kouzlo zmizelo. Mladík seskočil z
kapoty a vylil zbytky lepkavé hmoty na zem, pak opatrně
umyl vodou z lahve misku a usušil ji kusem jelenice, neţ
ji pečlivě uloţil do malého molitanem vyloţeného
83
kovového kufříku vzadu do auta. Miska patřila mezi jeho
nejcennější vlastnictví, a i v dobách, kdy byl opravdu
chudý, nikdy ani na chvíli nezauvaţoval, ţe by ji prodal.
Sedl si do auta, interiér byl potaţený červenou kůţí, a
otevřel hnědou obálku. Znovu pročítal sloţku, kterou
dostal v zaheslovaném mailu. Na černobílé fotografii byl
zachycený přísně vypadající bělovlasý pán, který
přecházel ulici. Nad střechami domů vystupovala
Eiffelova věţ a dole v rohu bylo datum, kdy byla
fotografie pořízena, před šesti měsíci o Štědrém večeru.
Mladík se celkem zbytečně zamyslel, proč nechávají
starobylé bytosti sledovat jednoho ze svých
nejdůvěryhodnějších agentů. Tohoto muţe ale nyní
posílali, aby s ním spolupracoval. Je to nesmrtelný
Evropan Niccolo Machiavelli. Instrukce od pánů z
temnot zněly jasně – měl Italovi nabídnout veškerou svou
pomoc. Byl zvědavý, jestli je Machiavelli ze stejného
soudku jako John Dee, kterého nedávno letmo potkal.
Neměl rád tohoto arogantního nesmrtelného, který přišel
ze starého kontinentu, a navíc si myslel, ţe je lepší neţ
ostatní jen proto, ţe byl starší neţ celé Spojené státy. Ale
kdyţ pročítal Machiavelliho sloţku, začínal se mu ten
bělovlasý Ital pozdávat čím dál víc. Bezcitný,
cílevědomý, lstivý a vypočítavý, navíc byl ve spisu
popsán jako nejnebezpečnější muţ v Evropě.
Samozřejmě Machiavellimu pomůţe, ani vlastně neměl
ţádnou jinou moţnost. Jít proti pánům z temnot bylo jako
podepsat si ortel smrti. Osobně si myslel, ţe Itala
nepotřebuje. Odhodil sloţku na podlahu a otočil klíčkem
v zapalování. Prudce šlápl na plyn a otočil volantem do
zatáčky, aţ se za ním zaprášilo.
Billy the Kid nikdy nikoho nepotřeboval.
84
KAPITOLA 10
Vrakoviště představovalo bludiště.
Od brány všemi směry dál se tyčily hromady šrotu, jen
stěţí se tudy dalo projet. Jedna celá zeď byla postavená
jen z pneumatik, které nejisté vyčuhovaly do úzkého
prostoru, jako by kaţdou chvíli chtěly spadnout dolů.
Další bariéra se skládala jen ze dveří aut, nebo kapot či
kufrů. Motory potřísněné olejovými skvrnami se kupily
na hromadě vedle výfuků a trubek, které zaraţené do
země tvořily prazvláštní abstraktní zátiší.
Palamédes pomalu projíţděl londýnským taxíkem změtí
vraků na šrotišti. Sofie uţ byla naprosto probuzená,
seděla zpříma a s očima dokořán vyhlíţela z okénka.
Svým způsobem bylo vrakoviště stejně výjimečné jako
Hekatina říše. Ačkoliv to tu vypadalo dost chaoticky,
instinkt jí napovídal, ţe vše má svůj řád. Koutkem oka
zachytila vpravo nějaký pohyb, rychle se otočila, ale to,
co se pohybovalo, rychle zmizelo v šeru. Kdyţ se
obracela zpět, uviděla nějaký stín, který se kmitl
nedaleko, ale hned zmizel. Někdo nebo něco je
sledovalo, ale i přes své zbystřené smysly Sofie nemohla
zachytit, co to je. Měla však dojem, ţe se pohybují jako
lidé. „Jsme v nějaké další nadpřirozené říši?“ zeptala se.
Vedle ní se zavrtěl a probudil alchymista. „V centru
Londýna nejsou ţádné říše,“ zamumlal. „Ty existují
pouze na okrajích měst.“
Sofie přikývla – to věděla, samozřejmě.
Palamédes zahnul doleva na ještě uţší cestičku.
Polorozpadlé kovové kusy šrotu byly teď tak blízko, ţe
85
se téměř dotýkaly jedoucího vozu a málem škrábaly
postranní dveře. „My uţ ale nejsme v centru,
alchymisto,“ řekl svým hlubokým basem. „Jsme v části
předměstí docela pochybné pověsti. A mýlíte se i v tom,
ţe říše starobylých bytostí se nalézají jen na okrajích
měst. Osobně znám dvě bytosti, které mají svou říši
přímo ve středu Londýna, a jsou v nich další minimálně
tři vchody do dalších světů, o kterých vím, včetně té
nejznámější za Branou zrádců v Toweru.“
Josh zvedl hlavu, aby si prohlédl zdi šrotu, které čněly
vysoko nad ně. „Je to jako…“ zarazil se. Někde hluboko
uvnitř jeho hlavy v tom nejhlubším podvědomí najednou
něco cvaklo, jako by to zapadlo na své místo, a on si
okamţitě uvědomil, co se to rozprostírá před jeho očima.
„To je hrad,“ zašeptal. „Opevněný hrad ze šrotu a vraků.“
Palamédes se zasmál, ale jeho smích spíš připomínal psí
vrčení. Dvojčata se na něj udiveně podívala. „Hoho, to
jste mě docela překvapili, není jiţ příliš mnoho lidí, kteří
by to v dnešní době poznali. Celé je to postavené podle
nákresu velkého francouzského maršála Sébastiena Le
Prestre de Vauban.“
„To jméno zní jako název vína,“ zamumlal Josh, který
byl stále zkoprnělý svým poznáním.
„Jednou jsem se s ním setkal,“ poznamenal Flamel
trochu nepřítomně. „Byl to slavný vojenský inţenýr.“
Otočil se v sedadle a podíval se ven zadním oknem.
„Mně to tu připadá jako vrakoviště,“ řekl spíš sám sobě.
Sofie se zvědavě obrátila k bratrovi. Jak ho jen mohlo
napadnout, ţe ta změť šrotu má řád a je postavená jako
opevnění? Ale pak se pozorněji podívala ven a jednotlivé
kousky najednou do sebe pečlivě zapadaly a tvořily
cimbuří a věţe, úzké uličky, ve kterých se na útočníky
86
snesla sprška střel obránců. Mezi kovovými částmi se
opět mihl stín a hned zase zmizel.
„Během let jsme vystavěli mohutné zdi z vraků aut,“
pokračoval Palamédes. „Středověcí obránci hradů věděli
o strategii mnohé, a de Vauban všechny ty znalosti spojil
a vytvořil nejlepší obranný systém na celém světě. My
jsme si vybrali to nejvhodnější. Jsou tu pahorky i vnější
opevnění, také hradní nádvoří, systém můstků a padacích
mostů, věţí a hlásek. Jediný vchod je přes tento úzký
prostor, který je záměrně vytvořen tak, aby se dal dobře
bránit.“ Rukou ukázal k hoře šrotu. „Navíc za zdmi a
mezi nimi je řada důmyslných pastí, které čekají na
narušitele.“
Auto se začalo lehce vibrovat, kdyţ vjelo na kovový
pás. Dvojčata hned zkoumala z okna, co se děje. Zjistili,
ţe najeli na úzký pruh, který vypadal jako můstek z
trubek zavěšený nad hustou, černou, bublající hmotou.
„To je příkop,“ řekl Josh.
„Řekněme modernější verze,“ souhlasil saracénský
rytíř. „Je naplněný olejem namísto vody. Také je hlubší,
neţ se můţe zdát. Navíc po stranách čnějí ostré hroty.
Kdyţ tam dolů něco spadne… no jednoduše uţ to
nevyleze ven. A samozřejmě v případě potřeby můţeme
celý příkop proměnit v ohnivé peklo.“
„My?“ zaregistroval Josh mnoţné číslo.
„My,“ potvrdil Palamédes.
„Takţe tu jsou další jako vy?“ zeptal se Josh.
„Nejsem tu sám,“ souhlasil rytíř s letmým úsměvem.
Jel dál, přejel můstek a další úzkou uličkou mezi horami
šrotu, aţ nakonec zpomalil, jelikoţ před nimi stála
vysoká stěna z vraků, která byla místy úplně zrezivělá.
Palamédes ale nezastavil, naopak zmáčkl knoflík na
87
palubní desce a zeď se zatřásla a pomalu uhnula na
stranu, aby tak akorát mohlo projet jejich auto. Kdyţ
bezpečně projeli, stěna se opět vrátila na své původní
místo.
Uvnitř se rozprostíralo velké nádvoří, které bylo
rozbrázděné a bahnité s řadou kaluţí. Uprostřed na
betonových základech stála dlouhá obdélníková bouda,
která se rozpadala. Působila špinavě a zchátrale, v
oknech nataţené pletivo a koroze za léta udělala své.
Kolem střechy se točil ostnatý drát a nad vchodem visely
dvě ţalostně vyhlíţející vlajky. Jedna britská a druhá
velšská s červeným drakem v bělozeleném poli. Obě byly
potrhané a nutně potřebovaly vyprat.
Sofie se kousla do rtu, aby na ní nebylo vidět zklamání
a řekla: „Čekala jsem trochu něco…“
„… hezčího?“ dokončil za ni Josh. A Sofie zvedla ruku,
aby si mohli plácnout.
„Hezčího,“ souhlasila. „Tohle působí opravdu
beznadějně.“
Josh si všiml smečky toulavých psů ve stínu za boudou.
Stejná rasa i barva jako ten velký pes, kterého viděli u
vchodu. Na rozdíl od něj však byli podstatně menší se
světlejší srstí a vypadali zanedbaně. Zahlédl letmý, rudý
záblesk a přimhouřil oči. Nebyly to psí oči?
Nikolas se narovnal. Zívl a protáhl své ztuhlé klouby.
Pak se rozhlédl a zabručel: „Proč všechna ta
bezpečnostní opatření, Palaméde? Čeho se bojíte?“
„Nemáte ani tušení,“ jednoduše odvětil rytíř.
„Tak mi to řekněte.“ Nikolas si promnul oči, naklonil se
dopředu a lokty opřel o kolena. „Nakonec jsme přece na
stejné straně.“
88
„To tedy nejsme,“ opáčil Palamédes rychle. „Můţeme
mít stejné nepřátele, ale nestojíme na stejné straně. Naše
cíle jsou úplně jiné.“
„Jak to ţe jsou jiné?“ zarazil se Flamel. „Bojujete proti
pánům z temnot.“
„Jen pokud je to bezpodmínečně nutné. Vy se snaţíte
zabránit starobylým bytostem z temnot, aby se vrátily na
svět, kdeţto já a mí bratři vstupujeme do cizích říší,
abychom zachránili lidi, kteří zde byli uvězněni.“
Josh pohledem zmateně těkal mezi Flamelem a
Palamédem. „Jací bratři?“ ptal se. „Co jsou zač?“
Flamel se zhluboka nadechl. „Myslím, ţe Palamédes
mluví o Zelených rytířích,“ řekl.
Palamédes přikývl: „Přesně tak.“
„Slyšel jsem o nich…“ zamumlal Nikolas.
„Co jste slyšel, je jistě pravda,“ řekl prostě rytíř.
Zastavil auto vedle dlouhé boudy a vypnul motor. „Pozor
na kaluţe,“ varoval všechny, kdyţ otevíral dveře auta.
„Nechtěli byste asi poznat, co v nich přebývá.“
Sofie vylezla ven první. Rychle mrkala pod svými
slunečními brýlemi, protoţe večerní sluníčko stále svítilo
dost jasně pro její zbystřené smysly. Oči ji bolely a cítila
kaţdé mrknutí. V krku měla sucho, aţ ji skoro pálilo, a
hlavou jí projela myšlenka, jestli to nakonec nebude
nachlazení. I kdyţ se zoufale snaţila nepřemýšlet o
Palamédovi, do vědomí se jí přece jen sem tam dostala
nějaká ta čaroděj čina vzpomínka, díky níţ si uvědomila,
ţe o rytíři něco ví. Byl to člověk, nesmrtelný člověk,
který vynikal schopností volně se pohybovat různými
říšemi a světy, aniţ ho jakkoliv ovlivnily. Jen málo lidí se
kdy vrátilo z takových říší. Lidské dějiny ať uţ pradávné
nebo novodobé jsou plné lidí, kteří se jednoduše ztratili,
89
zmizeli z povrchu zemského. Ti, kteří měli to štěstí a
vrátili se, nebo byli přineseni zpět, většinou zjistili, ţe na
zemi utekly stovky let, i kdyţ na druhé straně strávili jen
pár dní. Mnoho lidí se zbláznilo nebo uvěřilo, ţe ten
druhý svět je skutečný a zde to není nic víc neţ špatný
sen. Pak se také po zbytek ţivota snaţili o návrat do
svého reálného světa, většinou marně.
„Ty zase přemýšlíš,“ udeřil Josh na sestru a zatřásl
jejím loktem, aby ji vyrušil.
Sofie se usmála. „Vţdycky o něčem přemýšlím.“
„Chtěl jsem říct, ţe přemýšlíš o věcech, o kterých bys
neměla. O čarodějčiných vzpomínkách.“
„Jak to můţeš vědět?“ bránila se Sofìe.
Josh zváţněl. „Na chvilku, ale opravdu jen na zlomek
vteřiny se vţdycky změní tvoje zorničky na stříbrné. Je to
děsivé.“
Sofìe poloţila ruce kříţem na ramena a zatřásla se.
Rozhlédla se okolo po horách šrotu, které obklopovaly
zrezivělou chatrč. „Vypadá to tu smutně, ţe? Myslela
jsem, ţe všichni nesmrtelní a starobylé bytosti ţijí v
palácích a na hezkých místech.“
Josh se rozhlédl kolem, ale kdyţ se opět vrátil k Sofiině
tváři, uţ se zase usmíval. „Vlastně mi to tady přijde
docela hustý. Vypadá to tu jako na kovovém hradě.
Navíc to tu působí neuvěřitelně bezpečně. Nikdo nemá
šanci se sem nepozorovaně dostat.“
„Všimla jsem si, ţe se tu něco ve stínech mezi
hromadami pohybuje, kdyţ jsme projíţděli dovnitř,“
podotkla Sofie.
Josh přikývl. „Předtím jsme stáli dost dlouho venku.
Palamédes mi vyprávěl, ţe tu v domech okolo nikdo
90
nebydlí. Všechny mu patří. Ale říkal, ţe tam ţijí larvy a
lemurové, tak jim říkal.“
„Stráţci.“
„A viděl jsem velkého psa…“ kývl ke smečce psů, kteří
leţeli u chatrče. „Byl jako tihle, jen větší a čistší.
Vypadal, ţe hlídá okolní ulice. A viděla jsi ten obranný
systém?“ dodal vzrušeně. „Je tu jen jediný pečlivě
střeţený úzký vchod, kterým musí projít kaţdý. Proto je
jedno, jak velké vojsko máš, najednou tu stejně můţe
zaútočit jen pár vojáků, kteří jsou navíc hrozně zranitelní,
jelikoţ budou ostřelováni z cimbuří.“
Sofie se natáhla a zmáčkla bratrovu paţi. „Joshi,“ řekla
ostře, a vykulila ustaraně modré oči. Nikdy předtím
nezaţila, ţe by její bratr o něčem tak zaujatě mluvil.
„Přestaň. To není normální. Jak to ţe víš tolik o
obranných strategiích…?“ Její hlas pomalu slábl, aţ
umlkl. Do hlavy se jí vkrádala nepříjemná myšlenka.
„To nevím,“ připustil Josh. „Já to… prostě vím. Je to
jako v Paříţi – věděl jsem, ţe Dee a Machiavelli musí
stát někde vysoko, aby měli rozhled, a mohli ovládat tu
velkou masu soch. Nebo dneska, kdyţ ti tři chtěli
zaútočit.“
„Duchové v kápích,“ zamumlala Sofie nepřítomně,
přičemţ se obrátila a podívala na Nikolase, který ztěţka
vystupoval z auta. Kdyţ se natáhl zpátky pro Joshův
batoh, všimla si, ţe jeho klouby jsou lehce nateklé.
Vzpomněla si na tetu Agnes v San Francisku, která trpěla
artritidou a její klouby byly vţdycky podobně oteklé.
Alchymista rychle stárnul.
„Ano, oni. Věděl jsem, ţe se chystají zaútočit podle
jejich postoje a chování. Byl jsem si jistý, ţe první se na
nás vrhne ten prostřední, zatímco ti po stranách nás
91
napadnou z boku. Věděl jsem, ţe kdyţ zastavím toho
uprostřed, moţná to odvede pozornost i těch druhých, a
tak zvýším šanci na útěk.“ Josh se najednou zarazil, kdyţ
mu došlo, co řekl. „Jak to ale můţu vědět?“ podivil se
nahlas.
„Mars,“ zašeptala Sofie. Pak přikývla a řekla: „No
samozřejmě, musí to být spojené s bohem války.“
Mrazení jí prošlo tělem, kdyţ si uvědomila, jak moc se
oba mění. Pak potřásla hlavou a připustila, ţe uţ se oba
změnili dávno.
„Mars… vzpomínám si,“ zašeptal Josh. „Kdyţ
probouzel mé schopnosti, řekl nakonec něco divného,
čemu jsem nerozuměl. Ţe mi dává dar, který se mi v
příštích dnech bude hodit. Pak mi poloţil ruku na hlavu a
já jsem cítil, jak mnou protéká neskutečné teplo.“ Josh se
podíval na sestru. „Co mi to dal? Nemám ţádné divné
vzpomínky jako ty.“
„Myslím, ţe můţeš být rád, ţe nemáš jeho vzpomínky,“
poznamenala Sofie rychle. „Čarodějka ho znala a
opovrhovala jím. Dokáţu si představit, ţe většina jeho
vzpomínek je špatná. Ale myslím, ţe ti věnoval své
vojenské zkušenosti a znalosti.“
„Udělal ze mě bojovníka?“ Přestoţe se mu ta myšlenka
zdála hrůzostrašná, nemohl potlačit určité potěšení v
hlase.
„Moţná i něco daleko lepšího,“ řekla Sofie tiše a oči jí
zazářily stříbrně. „Myslím, ţe z tebe udělal vojenského
stratéga.“
„A to má být lepší?“ zeptal se zklamaně Josh. Sofie
pohotově přikývla a dodala: „Bitvy vyhrávají vojáci.
Války stratégové.“
„Kdo to řekl?“ chtěl vědět Josh.
92
„Mars,“ řekla Sofie a zatřásla hlavou, aby vyhnala
záplavu vzpomínek, která zalila její podvědomí. „Copak
to nevidíš? Mars byl neporazitelný stratég, nikdy
neprohrál jedinou bitvu. Je to úţasný dar.“
„Ale proč ho dal právě mně?“ vyslovil Josh nahlas
otázku, která napadla i Sofii.
Ale neţ stačila odpovědět, otevřely se vrzavě dlouhé
kovové dveře chatrče a po schodech scházela postava ve
špinavých montérkách. Malý hubený muţ se sehnutými
rameny a oválnou tváří krátkozrace zamţoural na taxík.
Měl prořídlý knírek, a i kdyţ nahoře na hlavě neměl ani
vlásek, kolem uší a vzadu mu vlály vlasy na ramena.
„Palaméde?“ vyhrkl viditelně naštvaně. „Co to má
znamenat?“ Jeho výslovnost byla vznešená a přesná,
kaţdé slovo zaznělo jako perla. Potom si všiml dvojčat a
rychle se zarazil. Z kapsy vytáhl velké brýle s výraznými
černými obroučkami a nasadil si je na nos. „Kdo jsou ti
lidé?“ řekl a podíval se na Nikolase Flamela. Zhruba v
tutéţ chvíli ho poznal i alchymista.
Oba muţi reagovali téměř současně.
„Flamel?“ vykřikl malý muţík. Otočil se a překotně
pospíchal po kovových schodech zpátky do bezpečí
boudy.
Nikolas zaklel něco ve starofrancouzštině svého mládí.
Pak otevřel Joshův batoh a vytáhl tubus s Klarentem.
Chytil ho oběma rukama a zakrouţil jím nad hlavou.
Ostří projelo vzduchem za radostného hučení. „Utíkejte,“
vykřikl alchymista na dvojčata, „utíkejte o ţivot, je to
past!“
93
KAPITOLA 11
Ještě neţ stačila dvojčata jakkoliv zareagovat,
Palamédes přiskočil ze zadu k alchymistovi a svýma
velkýma rukama Flamela spoutal. Aury obou
nesmrtelných zazářily a zapraskaly. Alchymistova jasně
zelená se mísila s olivovou saracénského rytíře. Štiplavý
odér korodovaného kovu a gumy, který byl typický pro
vrakoviště, najednou provoněly jasná vůně máty a
kořeněná vůně hřebíčku. Flamel zápasil, aby uvolnil meč
a mohl s ním máchnout, ale Palamédes ho drţel pevně, aţ
po chvíli ho pustil, čímţ se Nikolas svezl na kolena. Prsty
zaryl rytíř do alchymistových ramen, aţ mu bolest projela
celým tělem, a upustil Klarent.
Sofie do široka roztáhla prsty pravé ruky a připravila se
pouţít magii ohně. Josh ji ale ruku strhnul dolů. „To ne,“
řekl naléhavě, právě ve chvíli, kdy je smečka potulných
psů od boudy obklíčila. Zvířata se pohybovala naprosto
tiše, zvednuté pysky odhalovaly ţluté ostré zuby a
rozeklané jazyky se pohybovaly jako hadí. „Ani se
nehni,“ zašeptal a zmáčkl sestřinu ruku. Tentokrát stáli
psi tak blízko, ţe jasně viděl rudé oči bez jakékoliv
známky bělma nebo očních panenek. Zvířata cvakala
zuby a Josh cítil, ţe mu vlhká morda přejela prsty.
Vylučovala také zvláštní pach, který připomínal
zatuchlinu a plíseň, a i kdyţ nebyla nijak velká, byla
svalnatá a mohutná. Kdyţ se jeden ze psů otřel o Joshovu
nohu, Josh div ţe neupadl na Sofii. Aury dvojčat
zapraskaly a pes se rychle se zjeţenou srstí stáhl.
94
„Tak dost!“ zahřměl Palamédův hlas přes celé
vrakoviště. „Tohle není past.“ Rytíř se nahnul nad
Nikolase s prsty stále pro jistotu zarytými do jeho
ramenou, aby nemohl vstát. „Moţná nejsem váš
spojenec, alchymisto,“ zaduněl jeho hlas, „ale nejsem váš
nepřítel. Vše, co mi zbylo, je má čest. Slíbil jsem svému
příteli Saint-Germainovi, ţe se o vás postarám. Rozhodně
to hodlám dodrţet a nezradit jeho důvěru.“
Flamel se snaţil setřást rytířovy prsty a osvobodit se,
ale Palamédův stisk byl pevný. Alchymistova aura blikla
a zhasla. Flamel se sloţil vyčerpaně k zemi.
„Věříte mi?“ ţádal Palamédes odpověď.
Nikolas přikývl. „Věřím, ale proč je tedy tady on?“ S
pohledem plným zhnusení a opovrţení zvedl Flamel
hlavu a podíval se na malého muţe, který se krčil ve
dveřích boudy a škvírou sledoval dění venku.
„On tady bydlí,“ odpověděl prostě Palamédes.
„Tady? Ale on je…“
„Můj přítel,“ řekl krátce rytíř. „Mnoho se toho během
let změnilo.“ Palamédes povolil sevření a zvedl Nikolase
na nohy. Otočil alchymistu a oprášil jeho obnošené
koţené sako. Pak vyštěkl nějaký povel v
nesrozumitelném jazyce a psi, kteří obklíčili dvojčata, se
vzdálili zpět pod přístřešek boudy.
Josh pohlédl na meč a na chvíli ho napadlo, jestli by byl
dost rychlý, aby se k němu dostal včas. Kdyţ zvedl
pohled ze země, zjistil, ţe ho Palamédes sleduje. Rytíř se
usmál svými bělostnými zuby a ohnul se k zemi, aby
vytáhl meč z bahna. „Neviděl jsem tento meč jiţ dlouhou
dobu,“ řekl tiše a do jeho hlasu se opět vkradl východní
přízvuk. Ve chvíli, kdy se ho dotkl, se jeho aura
probudila k ţivotu a obklopila ho černou drátěnou košilí s
95
kuklou, která kryla celou horní část těla aţ ke stehnům.
Kaţdý drátěný spoj se třpytil, aţ oči přecházely. Pak jeho
aura zbledla a Klarentovo kamenné ostří se zabarvilo
červenočerně, coţ působilo jako olej na vodě. Pak se
vzduchem ozval zvuk větru, který se proţene dlouhou
trávou, a byl to meč, který takto zasténal.
„Ne!“ Kamenná čepel se znovu zbarvila do krvavá a
Palamédes se zhluboka nadechl, a pak meč upustil. Na
jeho čele se dokonce objevily krůpěje potu. Meč se
zabodl špičkou do bláta a chvíli se kolíbal sem a tam.
Bahno okolo meče v tu ránu ztuhlo, země se vysušila a
popraskala. Palamédes si rychle třel ruce o sebe a pak do
kalhot. „Myslel jsem, ţe je to Exkal –“ obrátil se k
Flamelovi. „Co zamýšlíte s touto… věcí? Určitě víte, co
je to zač.“
Alchymista přikývl. „Schovával jsem ho v bezpečí po
celá staletí.“
„Schovával?“ Palamédes zaťal ruce v pěst, aţ se mu na
předloktích a na krku objevily ţíly. „Kdyţ jste věděl, co
je to za věc, proč jste ji nezničil?“
„Je starší neţ lidstvo,“ řekl Flamel tiše. „Dokonce starší
neţ starobylé bytosti a Danu Talis. Nemám právo meč
zničit.“
„Je to ohavnost sama,“ vyhrkl Palamédes. „Víte, co
zavinil.“
„Byl to nástroj, nic víc. Zacházeli s ním špatní lidé.
Pouţívali ho.“
Rytíř začal vrtět hlavou.
„Pomohl nám uniknout od nepřátel,“ řekl alchymista
pevně. „A nebýt jeho Nidhog by stále demoloval ulice
Paříţe.“
96
Josh přistoupil blíţ, vytáhl meč ze země a otřel
zablácený konec o botu. Ve vzduchu se objevila nepatrná
vůně pomerančů, ale výsledný dojem byl lehce nahořklý
a kyselý Kdyţ se Josh meče dotkl, zalila ho vlna pocitů a
obrazů.
Palamédes, saracénský rytíř, v cele tuctu rytířů v plné
zbroji. Byli potlučení, brnění poničená, zbraně zlomené
nebo odštíplé, štíty promáčknuté. Probojovávali se
hordou primitivních lidí, kteří vypadali trochu jako
zvířata. Snažili se dostat ke kopci, kde bojoval
osamocený rytíř ve zlaté zbroji proti obrovské přesile
tvorů, kteří vypadali zčásti jako lidé a zčásti měli zvířecí
podobu.
Palamédes zakřičel, aby varoval osamoceného
bojovníka, že zezadu na něj útočí obrovský tvor. Nepřítel
měl lidské tělo, ale na hlavě se mu kroutily jelení parohy.
Útočník zvedl kamenný meč a bojovník ve zlaté zbroji
padl.
Palamédes stál nad padlým rytířem a opatrně vzal
Exkalibr z jeho ruky.
Palamédes se hnal přes zdevastované bojiště a stíhal
rohatého muže. Proti němu se vrhala stvoření s lidskými
znaky stejně tak jako zvířecími, napůl medvědi i vlci,
divočáci i kozy, ale on bojoval dál zářícím Exkalibrem,
který ve vzduchu zanechával ledově modrou stopu.
Palamédes stál na úpatí neuvěřitelně strmého útesu, po
kterém lehce šplhal muž s jeleními parohy.
Když muž hbitě dosáhl vrcholu, zvedl do výsky meč,
kterým zabil krále. Z meče stoupal rudočerný kouř. A
zbraň vypadala jako dvojce meče, který držel v ruce
Palamédes.
97
Josh se zhluboka nadechl, kdyţ obrazy mizely. Muţ s
jeleními parohy drţel v ruce Klarent, dvojče Exkalibru.
Otevřel oči a podíval se na zbraň. Hned věděl, proč
Palamédes zvedl meč. Oba meče byly téměř totoţné,
lišily se pouze v pár drobnostech na rukojeti. Saracénský
rytíř si jednoduše meč spletl s Exkalibrem. Josh se snaţil
soustředit na to, co právě viděl – bojovníka ve zlaté
zbroji. Mohl to být…?
Zatuchlý nemytý zápach praštil Joshe prudce do nosu,
zjistil, ţe poblíţ stojí téměř plešatý muţ, kterého předtím
viděli na schodech. Muţ špatně viděl a mţoural na ně
přes velké brýle s tlustými skly. Měl vybledlé modré oči
a strašně zapáchal. Josh zakašlal, aţ se mu vhrkly slzy do
očí, a musel couvnout. „Člověče, měl byste se občas
vykoupat!“
„Joshi!“
vyhrkla
Sofie,
šokovaná
Joshovým
nedostatkem taktu.
„Neholduji koupání,“ řekl muţ s dokonalou
výslovností, která naprosto kontrastovala s jeho vizáţí.
„Škodí tělu i duchu. Ničí v těle přirozené oleje. Špína je
zdravá.“
Malý muţík se přiblíţil k Sofii a prohlédl si ji pozorně
od hlavy k patě. Sofie pevně sevřela rty a pomalu couvla.
„Uţ to chápeš?“ ptal se Josh. „Nutně potřebuje
vykoupat.“ Očistil meč od špíny a bahna a přistoupil k
sestře.
Muţ vypadal neškodně, ale Josh pochopil, ţe něco na
něm alchymistu rozčilovalo, nebo to byl moţná strach?
„Jo,“ souhlasila Sofie. Snaţila se dýchat ústy, protoţe
zápach, který se z malého muţe linul, byl přímo
nepopsatelný. Rozeznávali štiplavý zápach potu, dlouho
nepraných šatů a mastných vlasů.
98
„Vsadil bych se, ţe jste dvojčata,“ tázavě se díval z
jednoho na druhého muţík. Pak kývnul a sám si
odpověděl. „Dvojčata.“ Natáhl špinavé prsty, aby se
dotknul Sofiiných vlasů, ale ta mu ruku odmrštila pryč.
Její aura zajiskřila a zápach kolem malého muţe na chvíli
ještě zesílil.
„Nesahejte na mě!“
Flamel vstoupil mezi muţe v montérkách a dvojčata.
„Co zde děláte?“ zeptal se přísně. „Myslel jsem, ţe jste
uţ dávno mrtvý.“
Muţík se usmál a odhalil zuby rovněţ v nepřekvapivě
ţalostném stavu. „Jsem asi tak mrtvý jako vy,
alchymisto. Ale jsem bezpochyby slavnější.“
„Vy dva se očividně znáte,“ vloţil se do toho Josh.
„Kdysi jsem znal tohoto…“ zarazil se Nikolas a hledal
vhodné slovo. Kdyţ se zamyslel, vypadal ještě starší a
sešlejší. „…znal jsem tuto osobu od dob, kdy býval ještě
dítě. Vlastně jsem kdysi do něj vkládal velké naděje.“
„Mohl by nám někdo laskavě říct, kdo to je?“ ţádal
Josh, přičemţ pohledem těkal z alchymisty na Palaméda
a zase zpátky.
„Neţ mě zradil, byl mým učedníkem,“ vyhrkl Flamel
rychle. „Stal se pravou rukou Johna Dee.“
Dvojčata okamţitě od muţe couvla a Josh pevněji
sevřel meč.
Téměř plešatý malý muţík nahnul hlavu na stranu a
jeho tvář vypadala jakoby ponořená v bolestných
vzpomínkách a nesmírně smutná. „To uţ je velmi dávno,
alchymisto. Uţ k čarodějovi nepatřím po celá staletí.“
Flamel útočně přistoupil blíţ a pokračoval: „Co změnilo
váš názor? Nezaplatil vám dost na to, abyste zradil ţenu,
rodinu a přátele?“
99
V modrých očích muţíka se mihla strašná bolest.
„Pochybil jsem, alchymisto. A strávil jsem věky, abych
alespoň část odčinil. Lidé se mění… nebo podstatná
většina,“ řekl. „Kromě vás. Vy jste si byl vţdy tak jistý
sám sebou a svou rolí. Velký Nikolas Flamel se nikdy
nemýlí… nebo pokud se mýlí, nikdy to nepřízná,“ dodal
velice tiše.
Alchymista sklouzl pohledem přímo na dvojčata.
„Toto,“ máchl dramatickým posunkem směrem k muţi
ve špinavých montérkách, „je někdejší učedník Johna
Dee, jeden z nesmrtelných lidí William Shakespeare.“
100
KAPITOLA 12
Niccolo Machiavelli stál ve dveřích svého luxusního
domu v Paříţi a sledoval Dr. Johna Dee, jak nasedá do
reprezentativní lesklé černé limuzíny. Elegantní řidič v
obleku za ním zavřel dveře, kývl na Machiavelliho a
posadil se za volant. Za chvíli se auto rozjelo, a jak Ital
předpokládal, Dee se ani neohlédl, ani nezamával.
Niccolo šedýma očima pozoroval auto, plynule se
zapojilo do večerního provozu. Dříve neţ limuzína
zmizela z Place du Canada, pověsil se na ni o tři auta dále
nenápadný Renault. Machiavelli věděl, ţe o tři bloky dál
čeká další podobně nenápadný vůz, který sledování
převezme a pak další a další. Auta měla na kapotě
sledovací kamery, které přenášely ţivý obraz přímo na
monitor Machiavelliho počítače. Nechal Johna Dee
sledovat do doby, neţ skutečně opustí Paříţ. Léty praxe
vycvičený instinkt ho varoval, ţe Dee ještě něco chystá.
Angličan totiţ příliš ochotně souhlasil, ţe co nejdříve
odjede. Odmítl Machiavelliho nabídku k odpočinku a
přenocování, trval na tom, ţe musí okamţitě odcestovat
do Anglie a zahájit nové pátrání po Flamelovi.
Těţké dveře s tlustým neprůstřelným sklem, které vedly
do haly, Machiavelli s námahou zavřel a uvědomil si, ţe
to jsou právě ty okamţiky, které mu připomínají
nepřítomnost Dagona.
Věrný sluha ho doprovázel téměř čtyři sta let, v
podstatě od začátku, kdy ho zraněného na pokraji smrti
Machiavelli našel v Modré jeskyni na středomořském
ostrově Capri. Vyléčil ho, zachránil mu ţivot a na
101
oplátku se Dagon stal jeho hlavním sekretářem, sluhou,
osobním stráţcem, řidičem a nakonec i přítelem. Spolu
projeli celý svět a navštívili i některé z bezpečnějších říší
za hranicemi světa. Dagon mu ukázal neuvěřitelné divy a
Machiavelli ho zasvětil do krásy umění a hudby. Dagon
měl navzdory svému hrubému zevnějšku nečekaně čistý
a krásný hlas. Někdy na začátku druhé poloviny
dvacátého století uslyšel Machiavelli poprvé vábivé tóny
velrybího zpěvu a zjistil, ţe se podobá zpěvu jeho sluhy.
Machiavelli si k tělu nepřipustil nikoho téměř pět set
let. Na začátku ţivota se sice dokonce oţenil, bylo mu
tenkrát něco přes třicet a psal se rok 1502. Se ţenou
Mariettou Corsiniovou měli během dvaceti pěti let šest
dětí. Ale kdyţ se stal nesmrtelným, musel předstírat svou
smrt, aby ukryl skutečnost, ţe nestárne. Starobylá bytost,
která mu dala dar nesmrtelnosti, ho tenkrát neupozornila,
ţe takový uskok bude nezbytný. Opustit Mariettu a děti
bylo to nejtěţší, co v ţivotě udělal, ale do konce jejich
ţití na ně dával pozor. Také je viděl stárnout, podléhat
nemocem a umírat, to byla ta temná stránka
nesmrtelnosti. Kdyţ nakonec Marietta zemřela, šel na její
pohřeb v přestrojení. V noci pak navštívil její hrob, aby
se s ní naposledy rozloučil, a tehdy jí přísahal, ţe bude
navţdy ctít jejich manţelství a nikdy se znovu neoţení.
Svůj slib dodrţel.
Machiavelli zamířil po dřevěné podlaze chodby k bustě
Césara Borgii, která stála na malém kulatém stolku.
Přitiskl dlaň na sochu. „Dell’arte della guerra,“ řekl
nahlas a zřetelně a hlas se odráţel od stěn chodby.
Ozvalo se klapnutí a část zdi se rozestoupila a ukázala
Machiavelliho osobní pracovnu. Vešel dovnitř, dveře se
za ním automaticky zavřely a rozsvítilo se tlumené
102
světlo. Takové tajné místnosti měl Niccolo v kaţdém
domě, ve kterém kdy bydlel. To bylo jen jeho království.
Během manţelství nesměla ani Marietta vstoupit do jeho
pracoven, ať uţ bydleli kdekoliv. A ani Dagon za léta
strávená v jeho sluţbách nikdy do ţádné nevstoupil.
Nejdříve je chránil systémem tajných chodeb s různými
pastmi a nástrahami, později uţíval ochranu mnoţstvím
různých zámků s ručně vyrobenými sloţitě
vybroušenými klíči. Nyní v jednadvacátém století byla
místnost zabezpečená protipancéřovými stěnami a ke
vstupu stačil otisk dlaně a hlasová stopa.
Pracovna byla naprosto zvukotěsná bez oken. Dvě stěny
byly obloţené knihami, které nasbíral v průběhu staletí.
Vedle zaprášených knih vázaných v plátně a zaţloutlých
pergamenů stály svazky v honosných koţených vazbách.
Svitky pergamenu i zvířecí vydělané kůţe leţely vedle
barevných moderních broţovaných knih. Ale všechny
tiskoviny a popsané materiály měly společnou tématiku.
Tykaly se více či méně starobylých bytostí. Zamyšleně
narovnal čtyři tisíce let starou akkadskou tabulku, která
leţela na stohu papíru vytištěného z internetových
stránek o mytologii. Zatímco byl Flamel posedlý snahou
zabránit starobylým bytostem z temnot, aby se vrátily na
svět, a Dee stejně posedlý vrátit svět do jejich rukou,
Machiavelli se soustředil na něco jiného. Snaţil se ze
všech sil odhalit pravdu o někdejších vládcích země –
starobylých bytostech. Jednu z prvních věcí, které se
naučil na medicijském dvoře, bylo, ţe mít moc znamená
mít informace, proto se aţ s posedlostí snaţil odhalit
tajemství, které starobylé bytosti skrývají.
Celou stěnu naproti dveřím soukromé pracovny zabíralo
mnoţství monitorů a televizí. Machiavelli zmáčkl tlačítko
103
a všechny naráz se rozzářily. Kaţdá obrazovka ukazovala
jiný záběr přes různé pohledy na Paříţ a jiné světové
metropole aţ po čtveřici televizních kanálů se světovým
zpravodajstvím. Na největší obrazovce ze všech se
pohyboval šedý objekt. Machiavelli se posadil do
hlubokého koţeného křesla a zadíval se na obrazovku
pozorněji. Snaţil se rozpoznat, co se tam děje.
Byl to záběr z auta, které momentálně sledovalo
limuzínu, ve které seděl John Dee.
Machiavelli si nevšímal černého vozu uprostřed
obrazovky, ale soustředil se na ulice, kudy jeli. Kam to
ten anglický čaroděj míří?
Dee mu sdělil, ţe jede přímo na letiště, kde právě
tankují jeho soukromé letadlo. Chtěl údajně letět do
Anglie a okamţitě zahájit stíhání Flamela. Koutky
Machiavelliho úst se stočily v nepatrný úsměv. Dee
určitě nejel na letiště, naopak mířil zpátky do centra.
Italovy instinkty ho opět nezradily. Čaroděj měl něco za
lubem.
Koutkem oka sledoval obří obrazovku a zároveň
otevíral notebook. Zapnul počítač a vloţil ukazováček na
čtečku otisků. Systém dokončil startovací fázi. Kdyby
pouţil byť jen omylem jiný prst, jeho pevný disk by
přepsal zákeřný virus.
Rychle prolétl zakódované maily od agentů a špehů v
Londýně a na tváři se mu objevil další ironický úsměv.
Novinky, které přicházely, nebyly dobré. Navzdory
všemu, co Dee zařídil a naplánoval jako přivítání v
Londýně, se podařilo Flamelovi a dvojčatům zmizet a
trojici duchů v kápích, které na ně Dee poslal, objevili v
postraní uličce poblíţ nádraţí. Všichni v hlubokém
bezvědomí, a bystrý Ital předpokládal, ţe to nebude dřív
104
neţ za tři sta šedesát šest dní, neţ se znovu probudí.
Vypadá to, ţe anglický čaroděj znovu a opakovaně
alchymistu podcenil.
Machiavelli se opřel zády o křeslo a sepjal ruce, téměř
jako by se chtěl modlit. Ukazováčky obou rukou přitiskl
ke rtům a přemýšlel. Vţdycky věděl, ţe obrázek
zmateného, trochu nepříčetného a výstředního starého
blázna, který si Flamel pěstoval, byl jen zastírací manévr.
Nikolas s Perenelou překonali všechny nástrahy a útoky,
které pro ně starobylé bytosti a Dee naplánovali. Přeţili
díky spojení mazanosti, bystrého ducha, netušených
schopností a nezměrných znalostí, a navíc jim nechyběla
ani pověstná kapička štěstí. Machiavelli tušil, ţe Flamel
je inteligentní, nebezpečný a ke svým nepřátelům
nemilosrdný. Ale jestliţe je Nikolas prohnaně lstivý, pak
Perenela, a to musel uznat i Ital, je daleko vychytralejší.
Machiavelliho úsměv pomalu tuhl. Tak tuhle ţenu ho
poslali zabít. Ţena, kterou i jeho pán, mocná starobylá
bytost, popsal jako daleko nebezpečnější neţ alchymista.
Niccolo si ztěţka povzdechl. Sprovodit ze světa někoho,
jako je tato mocná vědma, nebude jednoduché. Ale
sebevědomý Ital neměl sebemenší pochybnosti, ţe to
zvládne. Jiţ jednou měl příleţitost, která mu nevyšla,
jelikoţ udělal stejnou osudnou chybu jako Dee. Podcenil
svého nepřítele.
Tentokrát se ale na vědmu dobře připraví, a tentokrát ji
zabije.
Ale nejdříve se musí dostat do Ameriky. Machiavelliho
prsty se rozeběhly po klávesnici, kdyţ se hlásil na
stránky letecké společnosti. Na rozdíl od Johna Dee,
který dával přednost soukromému letadlu, Machiavelli se
rozhodl letět s běţnou leteckou společností. Samozřejmě
105
mohl pouţít jedno ze čtyř vládních letadel, ale to by
vzbudilo pozornost, o kterou Ital nestál. Raději vţdy
pracoval v pozadí.
Potřeboval přímý let do San Franciska. Neměl příliš
velký výběr, ale našel let bez mezipřistání druhý den ráno
v 10:15, který by neměl trvat více jak jedenáct hodin.
Navíc devítihodinový časový posun znamenal, ţe přiletí
na západní pobřeţí okolo půl jedné místního času.
Air France neměly k dispozici první třídu, proto zvolil
business class. To se i víc hodilo. Tato cesta přece
nakonec byla pracovní. Machiavelli se proklikl na další
stránku nabídky a vybral sedadlo A4, které bylo sice
úplně vzadu zvolené třídy, ale po přistání bude alespoň
první venku. Kdyţ mu na mail dorazila potvrzující
zpráva, přeposlal kopii detailů letu nějakému Henrymu
McCartymu, nejvýznamnějšímu agentu a sluţebníku
starobylých bytostí na západním pobřeţí Ameriky.
Machiavelli si tohoto muţe důkladně prověřil. Během
krátkého ţivota byl McCarty známý spíše jako William
H. Bonney nebo Billy the Kidd. Narodil se v roce 1859,
zemřel, respektive stal se nesmrtelným, v pouhých
dvaadvaceti letech, alespoň podle historických záznamů.
Machiavelli potřásl nevěřícně hlavou. Nebylo obvyklé,
aby se někdo stal nesmrtelný tak mladý Většina
nesmrtelných, které kdy potkal, byli výrazně starší.
Přestoţe léta strávil výzkumem a sbíráním informací o
starobylých rasách, stále neměl ponětí, proč někteří lidé
od nich dar dostanou a jiní ne. Musel tu být nějaký
systém nebo řád, ale králové, princové, vandráci i zloději,
o kterých věděl, neměli kromě daru nesmrtelnosti a
samozřejmě toho, ţe byli ve sluţbách starobylých bytostí,
vůbec nic společného, nebo to nepostřehl. Ti, co dostali
106
dar nesmrtelnosti před čtyřicátými narozeninami, by se
dali spočítat na prstech ruky. Ve svých dvaadvaceti
letech musel Billy the Kid pro ně být obzvláště
výjimečný.
Machiavelliho v myšlenkách vyrušil nějaký rychlý
pohyb, a proto se rychle podíval na obrazovku, která
sledovala Johna Dee.
Vozy se zastavily, a i Niccolo si všiml, ţe Dee vylezl z
limuzíny tak rychle, ţe nedal řidiči čas, aby mu otevřel
dveře. Čaroděj odcházel od auta a pak se zastavil a otočil
zpět. V tu chvíli se Angličan podíval přímo do kamery a
Machiavellimu to došlo. Dee celou dobu věděl, ţe ho
nechal sledovat. Angličan se do kamery usmál a v mţiku
zmizel ze záběru. Machiavelli rychle vytočil číslo na
mobilu a na řidiče, kterého nasadil na Johna Dee, a
vyhrkl: „Aktuální stav?“ Nebylo potřeba, aby se
představoval.
„Zastavili jsme, pane. Objekt právě vystoupil z vozu.“
„Kde?“
„Jsme na Pont au Double. Objekt míří do katedrály
Notre-Dame.“
„Notre-Dame!“ tiše zopakoval Machiavelli. Ještě včera
stál bok po boku s Johnem Dee na střeše katedrály.
Probudili zde k ţivotu tisíce chrličů a grotesek katedrály
a pozorovali svou armádu, jak slézá dolů na zem za
Flamelem, dvojčaty, Saint-Germainem a záhadnou
ţenou, kteří se krčili u vchodu. Oţivlé kamenné sošky
měly všechny ty lidi rozdrtit a zničit, ale útok nešel
zrovna podle plánu.
Flamel a ti ostatní se bránili. Ital si nevědomky začal třít
místo, kde ho do nohy zasáhl stříbrný šíp aurické energie.
Po celém stehně od kolene po kyčel měl tmavou modřinu
107
ve tvaru hvězdy a tušil, ţe bude kulhat minimálně pár
týdnů. Byla to nakonec dvojčata, kdo skupinku zachránil.
Společně zničila všechny kamenné útočníky katedrály.
Machiavelli tam chvíli tiše stál a díval se na nesporný
důkaz, ţe Sofìe a Josh jsou opravdu dvojčata z legendy.
To, co dokázali, byla nezpochybnitelná ukázka moci a
síly. I kdyţ se dívka jen nedávno naučila základy magie
pouhých dvou ţivlů – ohně a větru – bylo naprosto
zřejmé, ţe její schopnosti jsou neobyčejné. Kdyţ pak
dvojčata spojila své aury, aby umocnila dosah dívčiny
síly, uvědomil si, ţe jsou oba opravdu výjimeční.
Machiavelliho oddělení pro styk s veřejností vysvětlilo
zkázu před katedrálou jako důsledek kyselých dešťů a
globálního oteplování. A ještě nyní na nádvoří pracují
skupinky vědců a studentů z paříţských univerzit a
vysokých škol. Vstup na náměstí byl zablokovaný
páskami a kovovými zátarasy.
Ital se pozorně zadíval na obrazovku, ale nic dalšího
neviděl. Proč se jen Dee na to místo vrátil?
„Máme ho sledovat?“ zapraskal řidičův hlas v telefonu.
„Ano,“ odpověděl rychle Machiavelli. „Sledujte, ale
nepřibliţujte se k němu a nezatýkejte ho. Zůstaňte na
telefonu.“
„Ano, pane.“
Machiavelli netrpělivě čekal s očima upřenýma na
nehybný obraz limuzíny na obrazovce. Řidič naléhavě
vysvětloval situaci ostatním muţům v dalších dvou
autech. Tlumočil rozkazy, aby zabrali pozice u
postranních vchodů do katedrály. Hlavní dveře, které
vedly na náměstí, byly nyní zavřené. Ital sledoval řidiče,
který prošel kolem kamery a zmizel doleva s mobilem
přitisknutým k uchu. „Míří dovnitř katedrály,“ popisoval
108
udýchaně řidič. „Uţ je vevnitř. Hlídáme všechny
východy,“ dodal rychle.
Zvuky v pozadí se změnily, kdyţ muţ vešel dovnitř.
Ozvěna nesla jeho kroky, pak bouchly dveře a
Machiavelli slyšel vzdálené hlasy, které ţivě
rozmlouvaly. Rozeznal hlasitější hlas řidiče, který byl
přísnější a neústupnější, ale nemohl rozpoznat jednotlivá
slova. O chvíli později se ozval řidič opět do telefonu:
„Pane, jsou tu nějací architekti a inţenýři, kteří zkoumají
škody. Objekt musel kolem nich projít, ale oni tvrdí, ţe
dovnitř nikdo nevešel nejméně hodinu.“ V hlase řidiče se
ozval nádech strachu. Machiavelli měl pověst
nelítostného šéfa a nikdo mu nechtěl hlásit své selhání.
„Já vím, ţe je to nemoţné, ale myslím… ţe jsme ho
ztratili.“ Muţ zmlknul. „Já… nevím, jak se to mohlo stát,
ale vypadá to… ţe objekt není uvnitř katedrály.
Pročešeme celou budovu, zavoláme posily.“
„Ne, nechte ho jít. Vraťte se na základnu,“ řekl tiše
Machiavelli a zavěsil. Věděl, kam se Dee poděl. Čaroděj
opravdu nebyl uvnitř katedrály, protoţe byl hluboko pod
ní. Vrátil se do katakomb pod městem. Ale jediným
důvodem pro návrat do tohoto pradávného města
mrtvých mohl být jen Mars-mstitel.
A toho přece včera Dee zaţiva pohřbil.
109
KAPITOLA 13
Přes celé vrakoviště se nesl zápach přepáleného tuku,
který úplně přebil odér rezavého kovu a benzínu,
dokonce i psí piţmo umocněné vlhkostí ve vzduchu.
Flamel stál na prvním schodě k boudě a i s výškovou
výhodou, kterou mu tato pozice dávala, musel zvednout
hlavu, aby viděl do očí saracénského rytíře. Muţ, kterého
alchymista představil jako Williama Shakespeara, zmizel
uvnitř a pořádně za sebou práskl dveřmi, aţ se celá bouda
otřásla v základech. Za chvíli se pak začal z komína
linout hustý černý kouř. „Kdyţ se rozčílí, tak vaří,“
vysvětlil Palamédes.
Josh ztěţka polkl a chytil se za nos, aby musel dýchat
ústy, protoţe ho obklopil těţký kouř z komína. Bylo mu
uţ dost špatně díky probuzeným smyslům i bez kouře,
ale nyní věděl, ţe se musí z něho dostat, nebo bude
zvracet. Uviděl znepokojivý pohled své sestry a kývl
hlavou na stranu.
Sofie přitakala, pak zakašlala a oči se jí zalily slzami,
jelikoţ vítr snesl dolů další kouř. Dvojčata rychle
ustupovala od zápachu, pečlivě hlídala kaţdý krok, aby
nešlápla do některé z nastraţených pastí, které se
skrývaly pod blátivými louţemi všude okolo. Josh si
hřbetem ruky mnul rty, protoţe dokonce cítil na jazyku
chuť smaţeného oleje. „Ať je to cokoliv, rozhodně to
nebudu jíst.“ Podíval se na Sofii a dodal: „Tuším, ţe ty
probuzené smysly mají i pár nevýhod.“
„Jen pár,“ usmála se Sofie. „Uţ jsem si myslela, ţe
jsem si zvykla.“
110
„No, já tedy ne,“ povzdechl si Josh. „Alespoň ještě ne.“
Mars, starořímský bůh války, probudil jeho schopnosti
teprve včera, ale Joshovi to přišlo jako věčnost. Jeho
smysly byly stále přesyceny vjemy z okolí. Všechno bylo
jasnější, hlasitější a veškeré vůně a zápachy intenzivnější
neţ kdykoliv předtím. Cítil kaţdé vlákno ze svých šatů,
které se nyní zdály hrubší a těţší. Dokonce i vzduch měl
určitou pachuť a zanechával hořký nádech na rtech.
„Johanka mi řekla, ţe za čas budeme schopni potlačit
veškeré vjemy a dojmy a soustředit se pouze na ty, které
budeme potřebovat,“ uklidňovala bratra Sofie.
„Pamatuješ, jak bylo špatně mně, kdyţ Hekaté probudila
mé schopnosti?“
Josh přikývl. Sofie byla tenkrát dokonce tak zesláblá, ţe
ji musel nést.
„Nezdá se, ţe by tě to zasáhlo tak silně,“ řekla. „I kdyţ
vypadáš dost bledě.“
„Je mi dost špatně,“ přiznal Josh. Kývl hlavou směrem
k boudě, odkud se z křivého komína stále valil hustý šedý
kouř, ze kterého se široko daleko nesl zápach
přepáleného tuku. „A tohle mi opravdu moc nepomáhá.
Zajímalo by mě, jestli by to taky tak strašně smrdělo,
kdybychom měly naše smysly jako dřív.“
„Asi ne.“ Sofie se pokusila o vtip: „Moţná ţe to je ten
správný důvod, proč lidské smysly během let otupěly.
Bylo toho prostě na ně moc.“
Flamel se najednou podíval na dvojčata a zvedl paţi.
„Nechoďte nikam daleko,“ zavolal. Pak s Palamédem za
sebou vystoupal po zbytku schodů k boudě a otevřel
dveře. Oba nesmrtelní zmizeli v tmavém vchodu a dveře
se za nimi s ránou zavřely.
111
Sofie mrkla na bratra. „To vypadá, jako ţe tam nemáme
chodit.“ Ačkoliv se snaţila, aby to vyznělo naprosto
neutrálně, Josh věděl, ţe je Sofie pěkně rozzlobená.
Vţdycky si kousala dolní ret, kdyţ ji něco rozčílilo.
„Řekl bych, ţe nás tam nikdo nechce.“ Josh si přetáhl
límeček od trička přes nos a pusu. „Co myslíš, ţe uvnitř
řeší? Kdybychom šli blíţ, třeba bychom slyšeli, o čem
mluví.“
Sofie se na něj podívala. „Jsem si jistá, ţe bychom to
slyšeli, ale opravdu chceš jít blíţ k tomu zápachu?“
Joshovy oči se zúţily, jak ho něco napadlo. „Zajímalo
by mě…“
„Co?“
„Jestli ten zápach není tak silný schválně,“ řekl pomalu.
„Oni přece musí vědět, ţe takový puch bude na nás
přespříliš, a tudíţ se budeme drţet dál.“
„To je trochu překombinované, nemyslíš? I kdyţ třeba
mluví o nás,“ připustila. Sofie se znovu podívala na
bratra a oči ji zasvítily stříbrně. „To ale nemáš ze své
hlavy, Joshi.“
„Co tím chceš říct, ţe to nemám ze své hlavy?“ čertil se
Josh. „Teď mě to napadlo.“ Pak se zarazil a dodal: „Nebo
ne?“
„Za prvé je to příliš vychytralé,“ argumentovala Sofie.
„A zní to spíš jako Martova myšlenka. Podle toho, co
vyčtu se svých vzpomínek, nebo raději ze vzpomínek
čarodějky, v určitých dobách si bůh války myslel, ţe
úplně kaţdý jde právě po něm.“
„A byla to pravda?“ zeptal se Josh. Ačkoliv byl Mars
děsivý bůh, Josh si nemohl pomoc, ale bylo mu ho svým
způsobem líto. Kdyţ se ho Mars mstitel dotkl, Josh ucítil
112
zlomek jeho nikdy nekončící bolesti. A i to bylo
nesnesitelné.
„Ano,“ řekla Sofie, přičemţ jí oči opět zazářily a
potichu šeptem dodala: „Ano, byla. Neţ se z něj stal
Mars mstitel, byl jedním z nejnenáviděnějších ale také
nejobávanějších tvorů planety.“
„To jsou zase čarodějčiny vzpomínky,“ řekl Josh.
„Nemysli na ně!“
„Já vím,“ zavrtěla Sofie hlavou. „Ale nemůţu si
pomoct. Vţdycky se jakoby vetřou do mé mysli.“
Zachvěla se a rukama se chytla za paţe. „Děsí mě to. Co
se stane… co se stane, kdyţ její vzpomínky převálcují ty
moje? Co pak bude se mnou!“
Josh zavrtěl hlavou. Neměl sebemenší tušení. Jen
myšlenka, ţe by mohl sestru ztratit, byla děsivá. „Musíš
myslet na něco jiného,“ naléhavě nabádal Josh. „Na něco,
co by čarodějka nevěděla.“
„Snaţím se, ale ona toho ví tolik,“ odpověděla Sofie
zoufale. Rozhlédla se kolem sebe a snaţila se potlačit ty
podivné cizí myšlenky, které se jí pomalu vtíravě
vkrádaly do vědomí. Věděla, ţe by měla být silná,
musela být silná, uţ kvůli bratrovi, ale nemohla se těch
čarodějčiných vzpomínek zbavit. „Kaţdý, na koho se
podívám, vše, co vidím, mi připomíná, jak se věci
změnily. Jak se mám soustředit na něco úplně
normálního, kdyţ se toho tolik děje? Podívej se jen na
nás, Joshi, podívej, kde jsme, co se s námi stalo. Všechno
se změnilo… naprosto.“
Josh to nyní uţ chápal. Pohnul papírovým tubusem na
rameni, aţ těţký meč uvnitř narazil ze strany na stranu.
Od první chvíle, kdy nešťastně vystrčil hlavu ze sklepa
Flamelova knihkupectví a uviděl Nikolase bojovat s
113
Johnem Dee pomocí zelených a ţlutých noţů z energie,
věděl, ţe svět uţ nikdy nebude takový, jaký ho znal.
Těţko tomu věřit, ale to vše bylo před pouhými čtyřmi
dny. Za ty poslední dny se jim ovšem všechno otočilo
vzhůru nohama. Vše, co si myslel, ţe ví, byla leţ. Potkali
za ty čtyři dny mytická stvoření, bojovali s legendami, v
mţiku oka se přesunuli z jednoho konce světa na druhý,
aby bojovali s prastarým netvorem a viděli kamenné
grotesky a chrliče, jeţ se probudily k ţivotu přímo před
jejich zraky.
„Víš co,“ nadhodila najednou Sofie, „měli jsme si vzít
minulý čtvrtek volno.“
Josh se nemohl ubránit úsměvu. „Jo, to jsme měli.“
Strávil celé týdny, aby Sofii přemluvil na den volna.
Chtěl se podívat do Oddělení objevů vědeckého muzea
poblíţ mostu Golden Gate. Vţdycky touţil vidět na
vlastní oči Sun Painting – dílo Boba Millera, hru
slunečních paprsků, zrcadel a lomu světla. Pak jeho tvář
zváţněla. „Kdybychom si vzali den volna, nic z toho, co
nás potkalo, by se nestalo.“
„Přesně tak,“ potvrdila Sofìe. Rozhlédla se po
hromadách kovu, které tvořily zdi, po hromadě vraků a
zvrásněné blátivé krajině, ze které tu a tam vystupovaly
červené oči potulujících se psů. „Joshi, já bych strašně
chtěla, aby věci byly takové jako dřív, obyčejné a úplně
normální.“ Otočila se zpátky k bratrovi, podívala se mu
do očí, a jako by v nich četla: „Ale ty to nechceš,“ řekla
na rovinu.
Josh to ani nezkoušel popřít. Sofìe by stejně věděla, ţe
lţe, vţdycky to poznala. Navíc měla pravdu. I kdyţ byl
hrozně vyčerpaný a se svými zbystřenými smysly si jen
stěţí věděl rady, rozhodně uţ nechtěl být normální a
114
obyčejný. Takový byl celý svůj dosavadní ţivot, a kdyţ
uţ si ho vůbec okolí všimlo, byl jen ten druhý z dvojčat.
Pro všechny byli Josh a Sofìe. Na letní tábory jezdili
spolu, na koncerty nebo do kina chodili spolu, a nikdy
nestrávili prázdniny odděleně. Všechna narozeninová
přání byla společná, pozvánky také chodily na jejich
jména dohromady. Většinou mu to nijak zvlášť nevadilo,
ale v posledních měsících to v něm začalo vrtat. Začal
přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby ho všichni viděli jako
osobnost. Jaké by to bylo, kdyby Sofìe nebyla? Jaké by
bylo, kdyby byl jen on Josh Newman, ne jen polovina z
Newmanovic dvojčat?
Svou sestru nade vše miloval, ale to, co se jim nyní
dělo, byla šance, jak se odlišit, jak se stát jedinečnou
osobností.
Záviděl Sofii, kdyţ Hekaté probudila její schopnosti.
Dokonce se jí bál, kdyţ ji viděl bojovat a ovládat síly,
které normální smrtelník ovládat nemůţe. Byl strachy
bez sebe, kdyţ viděl v jejích očích zmatek a bolest. Ale
nyní byly i jeho smysly probuzeny a svět byl jasnější a
ostřejší neţ kdykoliv předtím. Zatím jen letmo zahlédl
moţnosti, které se před ním otevíraly, a jen pomalu
začínal rozumět své síle, a čím vším by mohl být. Zaţil
neskutečný nával vzpomínek, kdyţ probodl Nidhoga,
pamatoval si emoce, které v něm vzbuzoval Klarent. A to
zatím zahlédl jen zlomek ostatních světů a říší, které si
kdy jen mohl představit. Věděl, ţe chce podstoupit další
krok k ovládnutí magie ţivlů. Ba dokonce se uţ nemohl
dočkat, aţ se tak stane. Jen si nebyl tak úplně jistý, jestli
to vše chce podniknout s alchymistou. Podvědomě cítil,
ţe na Nikolasovi Flamelovi je něco špatného. Uţ jen
odhalení, ţe před nimi byla i další dvojčata, bylo šokující
115
a znepokojující a Josh se chtěl ptát. Spoustu otázek, o
kterých věděl, ţe na ně nedostane přímou odpověď, nebo
rozhodně ne od alchymisty. Právě nyní si nebyl jistý,
komu se dá věřit, samozřejmě kromě Sofie, i kdyţ
přiznání, ţe by raději své schopnosti neměla, ho trochu
vyvádělo z míry. Nedokázal ji pochopit, protoţe on by se
svých schopností za nic na světě nevzdal, i kdyţ mu
třeštila hlava, obracel se mu ţaludek, v krku ho škrábalo
a oči ho pálily. Na rozdíl od Sofie byl nakonec rád, ţe si
minulý čtvrtek nevzali den volna.
Josh přitiskl ruku na prsa, kde pod tričkem zašustil
papír. Stále měl u sebe dvě poslední stránky, které vytrhl
z Kodexu. Najednou ho něco napadlo. „Víš co?“ řekl
tiše.
„Kdybychom si vzali den volna a šli na ty Objevy, pak
by Dee unesl Nikolase i Perenelu, a měl by nyní celý
Kodex. Do této doby by pravděpodobně přivedl zpátky
na svět starobylé bytosti, a to i z těch nejvzdálenějších
říší. Svět by uţ moţná dnes nebyl. Uţ neexistuje ţádný
obyčejný ţivot, ke kterému bychom se mohli vrátit,
Sofie,“ dokončil svou úvahu téměř šeptem.
Dvojčata tam stála chvíli beze slova, aby si v hlavě
srovnala, co právě Josh řekl. Celá ta myšlenka byla
děsivá, bylo téměř nepředstavitelné, ţe svět, který znali,
by mohl tak jednoduše skončit. Ještě ve středu by se
podobnému nápadu ze srdce zasmáli. Ale teď? Nyní si
oba uvědomovali, ţe se to všechno mohlo stát. A daleko
horší bylo, ţe ještě stát můţe.
„No minimálně, to je to, co tvrdí Nikolas,“ dodal Josh,
který nemohl zamaskovat hořkost zklamání v hlase, kdyţ
o alchymistovi mluvil.
116
„A ty mu věříš?“ zeptala se udiveně Sofie. „Myslela
jsem, ţe důvěrou k němu zrovna neoplýváš.“
„No to ne,“ řekl rozhodně Josh. „I ty jsi slyšela, co o
něm říkal Palamédes. Kvůli Flamelovi a tomu, co udělal
nebo neudělal, zemřely stovky moţná tisíce lidí.“
„Nikolas je nezabil,“ připomněla mu Sofie. „To tvůj
přítel“ řekla ironicky, „John Dee je zabil.“
Josh se odvrátil a zadíval se na kovovou boudu. Na to
neměl ţádnou odpověď, protoţe to byla pravda. Sám Dee
připustil, ţe zakládal poţáry nebo vypustil mor na
lidstvo, kdyţ se pokoušel Flamela zastavit. „Jediné, co
víme je, ţe nám Flamel lhal od samého začátku. A co ta
ostatní dvojčata?“ zeptal se. „Palamédes říkal, ţe Nikolas
s Perenelou sbírali dvojčata po celá staletí.“ Dokonce jen
zopakovat slovo sbírat v této souvislosti mu bylo
odporné a nepříjemné. „Co se s nimi stalo?“
Přes vrakoviště se přehnal závan ledového vzduchu a
Sofie se zatřásla, i kdyţ ne kvůli chladnému větru. Také
bez hnutí hleděla na boudu a na bratra se neotočila, ani
kdyţ znovu velmi pomalu promluvila, přičemţ pečlivě
volila ta správná slova. Cítila, ţe jí vztek protéká celým
tělem. „Vzhledem k tomu, ţe Flamelovi nepřestali hledat
dvojčata, tak všichni ostatní… co?“ Sofie se otočila na
bratra a zjistila, ţe souhlasně přikyvuje.
„Musíme zjistit, co se s těmi ostatními stalo,“ rozhodl
Josh, přičemţ Sofie měla úplně stejný názor. „Nechci se
ptát, ale musím. Nevěděla by to čarodějka?“ zeptal se
opatrně. „Tedy myslím, věděla bys to, kdyby to věděla
ona?“ Stále měl problém pochopit, ţe čarodějka z Endoru
nějakým způsobem předala své vědomosti a vzpomínky
jeho sestře.
117
Sofie se na chvíli zarazila a pak znovu zatřásla hlavou.
„Nevypadá to, ţe by čarodějka věděla zrovna moc věcí o
moderní době. Ví toho hodně o starobylých bytostech, o
druhé generaci a některých nesmrtelných, ale většinou o
hodně starých. Slyšela třeba i o Flamelových, ale nikdy
se s nimi nesetkala, dokud nás tam Scatty nevzala. Vše,
co vím, je, ţe ţila kolem Ojai hodně dlouhou dobu, nikdy
neměla telefon ani televizi a ani rádio.“
„Fajn, tak na to zapomeň, a uţ na ni vůbec nemysli.“
Josh sebral ze země kamínek a hodil ho proti stěně
nabouraných aut. Zarachotilo to a zapraskalo a za šrotem
se mihnul nějaký stín. Psi zvedli hlavy a jejich rudé oči
se zaleskly, kdyţ Joshe bedlivě pozorovaly. „Víš, co mě
napadlo?“ řekl Josh pomalu.
Sofie ho tiše pozorovala.
„Jak jsem dostal práci u Flamelů, manţelů, kteří sbírají
dvojčata, a ty jsi dostala práci naproti v kavárně? To
přece nemohla být náhoda, nebo jo?“
„Asi ne.“ Přikývla sotva znatelně Sofie. Napadlo ji to
uţ v době, kdy Palamédes zmínil ta ostatní dvojčata. To
přece nemohla být náhoda. Čarodějka z Endoru nevěřila
na náhodu, ani Nikolas Flamel, dokonce i Scatty věřila
spíš na osud. A pak tady samozřejmě byla ta věštba…
„Myslíš, ţe tě Nikolas zaměstnal, protoţe věděl, ţe máš
dvojče?“ zeptala se Sofie.
„Po té bitvě v Hekatině říši mi Flamel přiznal, ţe si
začal spojovat věštbu s námi jen den předtím.“
Sofie zavrtěla hlavou. „Já si z toho dne skoro nic
nepamatuj u.“
„Ty jsi spala,“ řekl rychle Josh. „Byla jsi vyčerpaná po
boji.“ Při vzpomínce na bitvu ho zamrazilo. To bylo
poprvé, kdy si uvědomil, jak se mu sestra odcizila.
118
„Scatty mi tehdy řekla, ţe Flamel drţí slovo, a
přesvědčovala mě, ţe bych mu měl věřit.“
„Nezdá se mi, ţe by nám Scatty lhala,“ řekla Sofie, ale
uţ kdyţ to říkala, přemýšlela, jestli to jsou její postřehy
nebo čaroděj činy.
„Moţná nelhala.“ Josh přitiskl dlaně k obličeji, a prsty
si třel čelo a odhrnoval stranou blonďaté vlasy. Snaţil se
ze všech sil vzpomenout, co přesně se dělo minulý
čtvrtek. „Nesouhlasila, kdyţ jí řekl, ţe nevěděl, kdo jsme.
On řekl, ţe všechno, co udělal, bylo pro naši ochranu. S
tím, myslím, souhlasila,“ opakoval Josh. „A poslední
věc, kterou mi řekla Hekaté před zkázou stromu ţivota,
byla, ţe Nikolas Flamel nikdy nikomu neříká všechno.“
Sofie zavřela oči a snaţila se potlačit vjemy z
vrakoviště. Soustředila se na ty první dubnové dny, kdy s
Joshem začali hledat brigádu. „Proč sis vybral práci
právě v tom knihkupectví?“ zeptala se.
Josh překvapeně zamrkal, pak se zamračil a vzpomínal.
„No, táta viděl inzerát v univerzitních novinách. Hledáme
pomocnou sílu do knihkupectví, nechceme knihomoly, ale
pracanty. Nechtěl jsem tam jít, ale táta říkal, ţe také
pracoval v knihkupectví, kdyţ mu bylo jako nám, a ţe se
mi to bude líbit. Poslal jsem teda ţivotopis a za dva dny
šel na pohovor.“
Sofie přikývla a vybavovala si, ţe šla s ním. Během
jeho pohovoru zašla do malé kavárny naproti, kde chtěla
na Joshe počkat. Bernice, majitelka kavárny, tam právě
mluvila s atraktivní ţenou Perenelou Flamelovou, coţ ale
tenkrát nevěděla. „Perenela,“ řekla z ničeho nic Sofie, ţe
se Josh rozhlédl okolo v domnění, ţe se tu někde
objevila. Ani by se moc nedivil, po tom všem.
„Co je s ní?“
119
„V ten den, kdy jsme dostali brigádu. Ty jsi byl na
pohovoru v knihkupectví a já na tebe čekala u Bernice,
která se tam bavila s Perenelou. Kdyţ mi Bernice
připravovala masalu, Perenela se se mnou dala do řeči.
Říkala, ţe mě tu ještě neviděla a já ji odpověděla, ţe jsem
přijela s tebou kvůli pohovoru na brigádu v
knihkupectví.“ Sofie znovu zavřela oči, aby si lépe
vybavila celou situaci. „Neprozradila mi, ţe je jednou z
majitelů obchůdku, ale vzpomínám si, ţe se zeptala:
‚Ano, viděla jsem tě venku s nějakým mladíkem. To byl
přítel?‘ Řekla jsem jí, ţe jsi můj bratr. Ona hned namítla,
ţe jsme si dost podobní. A kdyţ jsem jí potvrdila, ţe jsme
dvojčata, usmála se, rychle dopila a odešla. Přešla ulici a
vstoupila do knihkupectví.“
„Vybavuji si, kdyţ vešla dovnitř,“ souhlasil Josh.
„Neměl jsem pocit, ţe by pohovor šel nějak dobře.
Vypadalo to, ţe Nikolas nebo Nick nebo jak se vlastně
jmenuje, hledal někoho staršího. Pak přišla Perenela,
usmála se na mě, a zavolala si Nikolase dozadu. Viděl
jsem, jak si mě oba prohlíţí. Pak odešla stejně tak rychle,
jako přišla.“
„Poté se vrátila do kavárny naproti,“ zamumlala Sofie.
Zarazila se, jak vzpomínky zapadly přesně do souvislostí.
Po chvíli pokračovala velice tiše, téměř nad hranicí
slyšitelnosti. „Joshi, právě jsem si na něco vzpomněla.
Perenela se zeptala Bernice, jestli stále hledá pomocnici.
Pak navrhla, ţe kdyţ můj bratr bude pracovat přes ulici,
bylo by šikovné, kdybych pracovala v kavárně. Bernice
souhlasila a na místě mě přijala. Ale víš, co bylo divné?
Kdyţ jsem druhý den přišla do práce, přísahala bych, ţe
Bernice byla dost překvapená, ţe mě vidí. Dokonce jsem
jí musela připomenout, ţe mi den předem nabídla práci.“
120
Josh přikývl. Sám si pamatoval, ţe mu to uţ sestra
předtím vyprávěla. „Myslíš, ţe jí Perenela nějak
zhypnotizovala, aby ti nabídla práci? A dokáţe vůbec
něco takového?“
„Ale ano, dokáţe.“ Sofiiny oči se zatřpytily stříbrně. I
čarodějka z Endoru povaţovala Perenelu za výjimečnou
vědmu. „Takţe i ty si myslíš, ţe jsme dostali brigádu,
protoţe jsme dvojčata?“ zeptala se Sofie.
„Nepochybně,“ odpověděl Josh rozzlobeně. „Jsme
prostě další pár dvojčat, který se hodil Flamelům do
sbírky. Nahráli to na nás.“
„Co budeme dělat?“ tentokrát i Sofiin hlas zněl dost
nazlobeně. Z představy, ţe je Flamelovi vyuţili, se jí
dělalo špatně. Co by se asi s nimi stalo, kdyby se v
knihkupectví neobjevil John Dee. Co by jim Flamelovi
provedli?
Josh chytil Sofii za ruku a táhl ji ke kovové boudě, ze
které se stále linul nepřekonatelný zápach. Opatrně se po
cestě vyhýbali dírám a louţím a cítili na sobě zářivě rudé
oči psů, které je sledovaly z povzdálí. „Uţ se nemůţeme
vrátit. Nemáme na výběr, musíme to dotáhnout do
konce.“
„Ale, jak to skončí, a kde, a… co nás tam čeká, Joshi?“
„To nevím,“ odpověděl Josh. Zastavil se a podíval se
zpříma do modrých očí své sestry. Zhluboka se nadechl a
spolkl svůj vztek. „Jediné, co vím, a ty to víš také, je, ţe
tohle všechno je jen o nás.“
Sofie přikývla. „Máš pravdu. Věštba mluví o nás, my
jsme zlato a stříbro, my jsme ti výjimeční.“
„Flamel nás potřebuje,“ pokračoval Josh, „Dee nás
chce. Myslím, ţe je čas dostat odpovědi.“
121
„Útok,“ řekla Sofie, přičemţ přeskočila blátivou kaluţ.
„Kdyţ jsem ho znala, tedy kdyţ ho znala čarodějka, Mars
vţdycky říkal, ţe útok je nejlepší obrana.“
„Můj trenér na fotbale říkal to samé.“
„Ale vaše muţstvo nevyhrálo minulou sezónu jediný
zápas,“ připomněla bratrovi Sofie.
Téměř došli k boudě, kdyţ se ve dveřích objevil do ruda
rozpálený William Shakespeare, v rukách drţel hořící
pánev.
122
KAPITOLA 14
Bez dalšího zdrţování Josh setřásl z ramene papírový
tubus a rychle vytáhl meč, který mu hladce padl do ruky.
Prsty jako by automaticky obtočily starou koţenou
rukojeť. Josh neohroţeně vstoupil mezi Sofii a
Shakespeara.
Nesmrtelný se na ně ale ani nepodíval. Místo toho
obrátil hořící pánev vzhůru nohama a vysypal její obsah.
Na blátivou zem dopadla směs, která vypadala jako
několik na uhel spálených párků nebo klobás. Zasyčely a
zaprskaly při dopadu, ale nepřestaly hořet, do vzduchu
stále létaly malé jiskřičky. Jeden pes s rudýma očima
vylezl zpod chaty a vystrčil dlouhý rozeklaný jazyk,
podobný hadímu. Chytil hořící kousek a celý ho spolkl.
Plameny proměnily jeho oči ve dva velké zářící rubíny, a
kdyţ se olízl, po stranách z huby upouštěl šedý dým.
Shakespeare se sehnul a pochvalně zvíře poplácal po
hlavě. Uţ se chystal otočit a vyšlápnout znovu schody
nahoru, kdyţ si všiml dvojčat. Dlouhé večerní paprsky
slunce způsobily, ţe jeho tlusté brýle vypadaly jako
stříbrná zrcadla. „Naše večeře utrpěla menší nehodu,“
řekl a rychle se pousmál.
„To nevadí, my jsme stejně neměli hlad,“ odpověděla
Sofie pohotově. „Navíc jsem nějak zanevřela na maso.“
„Vegetariáni?“ zeptal se Shakespeare.
„Něco takového,“ odvětila Sofie a Josh souhlasně kýval
hlavou.
123
„Moţná najdu nějaký salát,“ řekl nesmrtelný nejisté.
„Ani já, ani Palamédes nejsme vegetariáni. Ale uvnitř je
ovoce,“ dodal. „Hodně ovoce.“
Josh kývl. „Ovoce bude fajn.“ Jen při myšlence na
maso se mu také dělalo špatně.
Shakespeare vypadal, ţe aţ nyní si všiml meče v
Joshových rukách. „Schovejte meče,“ zamumlal.
Přikročil a z kapsy vytáhl překvapivě čistý kapesník.
Sundal si brýle a začal je čistit. Sofie si uvědomila, ţe
bez tlustých skel vypadá daleko více jako slavný
dramatik, kterého viděla v učebnicích. Shakespeare si
znovu nasadil brýle a podíval se na Joshe. „To je
Klarent?“
Josh přikývl. Cítil, ţe se mu meč lehce chvěje v rukách
a do jeho svalů se vlévá příjemné teplo.
Shakespeare se naklonil blíţ, aţ se jeho dlouhý úzký
nos téměř dotýkal špičky meče, ale dával si dobrý pozor,
aby se ho nedotkl. „Viděl jsem mockrát jeho dvojče,“
řekl bezděčně. „Ostří je úplně stejné, ale jemné rozdíly se
dají najít na jílci.“
„To bylo v dobách, kdy jste byl s Johnem Dee?“ zeptala
se Sofie jedovatě.
Shakespeare přikývl. „Ano, kdyţ jsem byl s doktorem,“
souhlasil. Natáhl ruku a zkusil se ukazováčkem dotknout
ostří. Šedý kámen zajiskřil a projela jím bledá ţlutá
stopa, jako by meč někdo polil ţlutavou tekutinou, a ve
vzduchu se objevila citrónová vůně. „Dee zdědil Exkalibr
po svém předchůdci, Rogerovi Baconovi, ale vţdycky
touţil více po této zbrani. Oba meče jsou starší neţ
starobylé bytosti a vznikly dlouho předtím, neţ byl Danu
Talis vyzdviţen ze dna moře. Kaţdý z nich je mocný, ale
říká se, ţe dohromady mají moc zničit samotnou zemi.“
124
„Divím se, ţe ho Dee nikdy nenašel,“ řekl Josh napjatě.
Meč v jeho rukách hučel a do vědomí se mu začaly
vkrádat podivné výjevy a obrazy. Podvědomě tušil, ţe
jsou to Shakespearovy vzpomínky.
Kruhová budova v plamenech…
Žalostně malý hrob, a mladá dívka stojí nad ním a hází
dolů. hrst země…
A Dee. O trochu mladší, než ho Josh zná, bez vrásek s
tmavými hustými vlasy, a bradka ještě bez jakékoliv
známky šedin.
„Čaroděj odjakţiva věřil, ţe meč je ztracený někde
hluboko v horách ve Walesu,“ pokračoval Shakespeare.
„Promrhal desetiletí, kdyţ ho hledal.“
„Flamel ho našel v jeskyních v Andoře,“ prozradila
Sofie. „Prý ho tam schoval Karel Veliký někdy v
devátém století.“
Shakespeare se usmál. „Takţe čaroděj se mýlil. Je
příjemné vědět, ţe doktor nemá vţdycky pravdu.“
Sofie poodstoupila zpoza bratrova zákrytu a sklonila
mu paţi, aby přestal mečem mířit na nesmrtelného
dramatika. Vítr, který se opřel do meče, si nespokojeně
stěţoval. „A vy jste opravdu William Shakespeare?
Básník?“ zeptala se Sofìe. I prese všechno, co viděla a
zaţila za posledních pár dní, se jí zdála taková představa
úţasná a neuvěřitelná.
Muţ ustoupil zpět a vyšvihl překvapivě elegantní
úklonu, při které se ohnul aţ do půli těla. „K vašim
sluţbám, má paní.“ Celý dojem lehce kazil zápach jeho
nemytého a zpoceného těla, který kolem něj krouţil jako
hejno hladových vran. „Prosím, říkejte mi Wille!“
125
Sofie netušila, jak se v takové situaci zachovat. „Nikdy
předtím jsem nepotkala nikoho tak slavného,“ začala a
pak se zarazila, kdyţ jí došlo, co vlastně řekla.
Shakespeare se narovnal. Josh zakašlal a odvrátil se,
protoţe mu zase zápach hrnul slzy do očí. „Potkali jste
přece Nikolase a Perenelu Flamelovy,“ oponoval
Shakespeare svým dokonalým přednesem, „doktora
Johna Dee, hraběte de Saint-Germain a určitě i Niccolu
Machiavelliho,“ pokračoval. „A nepochybně jste viděli i
půvabnou Johanku z Arku.“
„Ano,“ souhlasila Sofie s nesmělým úsměvem, „potkali
jsme je všechny. Ale nikdo z nich není tak známý a
slavný jako vy.“
William Shakespeare na chvíli zauvaţoval a pak
přikývl. „Jsem přesvědčen, ţe Machiavelli a hlavně Dee
by rozhodně nesouhlasili. Ale ano, máte pravdu,
samozřejmě. Nikdo z nich nedokázal to, co já. Mé dílo
přeţilo a slaví úspěchy i dnes, kdeţto to jejich není tak
populární.“
„A vy jste opravdu byl ve sluţbách Johna Dee?“ vyhrkl
Josh najednou, protoţe si uvědomil, ţe by nyní mohl
získat nějaké odpovědi, po kterých tak touţil.
Úsměv z tváře nesmrtelného dramatika rychle zmizel.
„Strávil jsem v jeho sluţbách dvacet let.“
„Proč?“ pokračoval Josh.
„Uţ jste ho někdy potkali?“ odpověděl Shakespeare.
Josh přikývl.
„Pak víš, ţe Dee je jeden z nejnebezpečnějších nepřátel,
který navíc věří, ţe všechno co dělá, je správné.“
„Totéţ říkal Palamédes,“ zamumlal Josh.
126
„Protoţe je to pravda. Dee je velký lhář, ale i já jsem
postupně přišel na to, ţe svým lţím věří. Protoţe jim
chce věřit, a vlastně i musí.“
Přes vrakoviště se přehnala prudká dešťová přeháňka.
Kapky se odráţely od aut jako pingpongové míčky.
„A má pravdu v tom, co dělá?“ zeptal se Josh a
schovával si hlavu před údery velkých kapek, které uţ
zasáhly jednu stranu boudy. Sáhl po paţi nesmrtelného
muţe a v tu chvíli jasně zazářila oranţově jeho aura.
Zároveň i muţova jasně ţlutá aura obkreslila jeho tělo.
Vůně pomerančů a citronů se promísily, a jestliţe by za
normálních okolností vytvořily příjemnou vůni, tentokrát
byla směs kyselá a zkaţená Shakespearovým nemytým
odérem.
Dee, mladší, bez vrásek s vlasy i vousy v plné barvě, bez
hnutí hledí do velkého krystalu, po jeho boku mladý
William Shakespeare s vytřeštěnýma očima. Výjevy v
krystalu… Svěží zelená pole… Ovocné stromy obtěžkané
plody…
Moře s hejny ryb…
„Počkat – vy si myslíte, ţe by Dee měl přivést starobylé
bytosti zpět na zemi?“
William Shakespeare začal stoupat po schodech. „Ano,“
řekl, aniţ se otočil. „Moje vlastní bádání mě dovedlo k
tomu, ţe je to správné rozhodnutí.“
„Ale proč?“ pronesla jednohlasně dvojčata.
Básník se k nim otočil. „Většina starobylých bytostí
opustila tento svět. Druhá generace si s lidmi hraje a
pouţívá zemi zároveň jako hřiště i jako bitevní pole, ale
přesto nejnebezpečnější tvorové jsme my lidé. My sami
ničíme svět. Věřím, ţe se starobylé bytosti musí vrátit,
aby zachránily zemi, neţ ji sami zničíme.“
127
Dvojčata se na sebe zkoprněle podívala a poznala, ţe
jsou oba naprosto zmatení. Josh promluvil první: „Ale
Nikolas tvrdil, ţe starobylé bytosti chtějí lidi jako
potravu.“
„Některé ano, ale ne všichni jedí maso. Jsou mezi nimi
tací, kteří se ţiví vzpomínkami a emocemi. To se mi zdá
jako malá cena, kterou máme zaplatit za ráj na zemi bez
hladomorů a nemocí.“
„Proč jsou k tomu potřeba starobylé bytosti?“ zeptala se
Sofie. „Lidé jako alchymista a Dee a jim podobní musí
mít dostatek síly, moci a znalostí, aby svět zachránili,
nebo ne?“
„Já tomu nevěřím.“
„Ale Dee je přece velmi mocný,“ začal znovu Josh.
„Nemůţete se mě ptát na všechno ohledně doktora. Já o
něm mnoho nevím.“
„Ale strávil jste s ním dvacet let, musíte ho znát lépe
neţ kdokoliv jiný na světě,“ nesouhlasila Sofie.
„Nikdo doopravdy nezná čaroděje. Já jsem ho miloval
jako otce nebo jako staršího bratra. Byl vším, co jsem
obdivoval, vším, čím jsem chtěl být.“ Pod tlustými
brýlemi se najednou objevila slza, která se koulela dolů
po tváři. „A pak mě zradil a zabil mi syna.“
128
KAPITOLA 15
Hluboko dole pod Paříţí, v katakombách města Dr.
John Dee zuřivě oprašoval špínu z rukávu svého drahého
obleku. Pak povytáhl manţety a narovnal si motýlka.
Luskl prsty a před ním se objevila velká svítící ţlutá
koule, která se mihotala zhruba ve výši očí. Zapáchala po
zkaţených vejcích, ale to byl zápach, na který byl Dee
tak zvyklý, ţe uţ ho ani nevnímal. Špinavě ţluté světlo
ozářilo dva sloupy vyleštěných kostí, které propojené v
oblouku tvořily rám dveří. V otvoru vládla černočerná
tma.
Dee vešel dovnitř do podzemní místnosti, aby se znovu
setkal se zkamenělým bohem.
Za svůj dlouhý ţivot byl svědkem divů a zázraků, nad
kterými zůstával rozum stát. Nedělalo mu potíţe přijmout
zvláštní a divné jevy a situace za normální a běţné. Viděl
oţivnout pohádky tisíce a jedné noci, bojoval s netvory z
řeckých a babylonských bájí, procestoval říše, o kterých
si lidé mysleli, ţe to jsou jen báchorky cestovatelů, jako
byl Marco Polo nebo Ibn Batuta. Příliš dobře si
uvědomoval, ţe většina mýtů a legend, ať uţ keltských,
římských, galských či mongolských, ruských,
vikingských nebo májských se zakládá na pravdě. Staří
bohové řečtí čí egyptští, duchové amerických plání,
bohové pralesních domorodců nebo japonské boţstvo
Myo-O kdysi ţili, i kdyţ dnes o nich jiţ věděl jen
málokdo. Lidé si o nich vyprávěli příběhy a postupně se
stali jen ne příliš významnou částí bájí a mýtů, ale John
Dee věděl, ţe kdysi chodili mezi lidi, ţe skutečně
129
existovali. Byli z rodu starobylých, kteří kdysi po
tisíciletí vládli světu.
Právě jednou z těch mocných a téměř zapomenutých
starobylých bytostí byl Mars. Ani ne více neţ před
dvaceti čtyřmi hodinami ho Dee uvěznil do kostěného
náhrobku.
Čaroděj vstoupil do širokého, ale nízkého prostoru
sklepení a rozhlédl se. Mihotající se světelná koule
všemu dala naţloutlý máselný nádech. Věděl o tomto
místě celá desetiletí, nikdy však neměl důvod, aby sešel
dolů a setkal se se spícím bohem. Včera navíc proběhlo
všechno tak rychle, ţe neměl čas prostor pořádně
prozkoumat. Ohmatával část hladké zdi vedle dveří a
vědec v něm rozpoznával materiál: kolagenové vlákno a
fosforečnan vápenatý. Zdi nebyly z kamene, ale kostěné.
Na druhé straně proti němu si všiml dvou prohlubní,
mezi kterými byly dva menší důlky, a najednou mu
došlo, kde je. Díval se na pár očních důlků a nosní
otvory. Sklepení nebylo postaveno z kostí, jak si původně
myslel, ale stál uvnitř obrovské lebky. Bylo to děsivé,
jelikoţ lebka vypadala skoro jako lidská.
Dee cítil, jak mu mráz přejíţdí po zádech. Slyšel
historky o říších, které obývají obři kanibalové, ale nikdy
je na vlastní oči neviděl. Ještě včera byly zdi do hladká
vyleštěné, ale dnes měly zaţloutlou barvu svíčky, kterou
někdo nechal blízko ohni. Ze stalaktitů, které zde beze
změny stále visely po dlouhou dobu, najednou kapala
lepkavá hmota. Velké kapky tuhly, uţ kdyţ se objevily, a
menší se pomalu kroutily v rozličných vzorech.
Uprostřed místnosti stál obdélníkový kamenný
podstavec, který byl potřísněn něčím, co připomínalo
130
ţluté voskové kapky a bubliny. Starodávný nápis na něm
byl v půli rozlomený.
Před podstavcem se tyčila velká šedá socha, z části také
pokrytá ţlutavou látkou. Zobrazovala obrovského muţe,
který se rukama dotýkal země, jako by se snaţil
zvednout. Byl oblečen jako antický válečník ve zbroji z
kůţe a kovu s rukou nataţenou dopředu a roztaţenými
prsty. Druhá ruka byla zabořená po zápěstí v zemi, stejně
tak jako dolní polovina těla. Na zádech postavy
zkameněli dva ohyzdní malí tvorové s kozími kopýtky,
kteří byli zachyceni v pohybu, jako by se snaţili seskočit
dolů. Nebyl na ně příjemný pohled, tenká ţebra i kosti
jim vylézaly z kůţe, tlamu měli otevřenou, ţe ukazovala
čelisti plné špičatých zoubků, a na jejich roztaţených
rukách čněly dlouhé špičaté pařáty.
Dee si vykasal kabát, aby si ho neušpinil o zem, a
povytáhl kalhoty pak si podřepí, aby zblízka prozkoumal
sousoší. Dílo vypadalo jako z nějakého muzea, jako
klasický kousek od Michelangela nebo Berniniho s
názvem Satyrové na zádech Marta Mstitele. Čaroděj
pohnul rukou, aby ţlutá koule osvítila celé sousoší.
Zblízka vypadali neuvěřitelně věrohodně, do detailu
vypracovaný kaţdičký chloupek, dokonce i sliny na
bradě byly zřetelné. Dokonce jeden z nich, Dee hádal, ţe
Phobos, měl zlomený jeden pazneht. Ale toto zde nebylo
ţádné umělecké dílo, ţádné sochy od známého autora,
ještě včera tu tato krutá stvoření volně běhala a Mars je
na něj poslal. Byla by to strašlivá smrt, kdyby jim dal
šanci. Satyrové se ţivili panikou a strachem. Za léta
dlouhého ţivota se Dee naučil, ţe na světě je spousta
věcí, které nahánějí hrůzu. Uţ jen vědomí, co mu můţou
131
starobylé bytosti způsobit, ho děsilo jak ve dne, tak v
noci. Phobos a Deimos by mohli hodovat po celé měsíce.
Dee se nahnul nad helmu, která kryla Martovu hlavu.
Pod ţlutou kostnatou krustou stále prosvítal šedý kámen.
Leskl se jako ţula, ale tohle nebyl ţádný přírodní
materiál. Na chvíli Dee pocítil téměř lítost nad antickým
bohem. Čarodějka z Endoru ho potrestala tím, ţe
zhmotnila jeho auru, která tuhla a kameněla. Uvěznila ho
do kamenné schránky, která se kolem něj utvářela z jeho
vlastní aury. Kdyţ se jí bůh snaţil zbavit, okamţitě
povrch těla pokryla další vrstva, která se rozlévala jako
láva a tuhla opět v kamenný krunýř. Mars, který byl
zvyklý světem se svobodně pohybovat a jako boha ho
uctívalo minimálně dvanáct národů, samozřejmě pod
různými jmény, byl odsouzen k nehybnosti na tisíciletí.
Dee se přistihl, ţe přemýšlí o tom, jaký asi zločin musel
bůh války spáchat, ţe ho stihl takový trest. Muselo to být
něco strašného. Čaroděj se usmál, protoţe ho něco
napadlo. Natáhl ruku a zaklepal klouby na Martovu
helmu. Ozval se hluboký tlumený zvuk, který se nesl od
stěny ke stěně. „Vím, ţe mě slyšíte,“ začal Dee přátelsky.
„Zrovna mě napadlo, ţe tohle je zřejmě váš osud,“
pokračoval. „Nejdřív vás čarodějka uvězní uvnitř vlastní
aury, a pak přijdu já a obalím vás tlustou vrstvou kostí.“
Z helmy starobylé bytosti se najednou začaly chrlit
obláčky černého kouře.
„Ano, díkybohu,“ zamumlal Dee. „Na okamţik jsem
myslel, ţe jsem vás nadobro ztratil.“
V černé díře helmy se rudě zableskly bohovy oči. „Není
tak jednoduché se mě zbavit.“ Hlas zněl hrubě a praskavě
s podivným přízvukem.
132
Dee se narovnal a oprášil špínu z kolen. „Víte, ţe to
samé tvrdila kaţdá starobylá bytost, kterou jsem zabil.
Ale dokud ve vašich ţilách koluje krev, můţete být
zničeni jako kdokoliv jiný.“ Pak se lehce usmál a dodal:
„Ale připouštím, ţe vás je těţké, skoro nemoţné zabít,
stále však existují určité moţnosti. Já o tom vím své, není
to tak dávno, co jsem svět zbavil Hekaté.“
Vnitřek helmy zazářil prudce rudou barvou a pak zase
tmavnul. Uvězněn ve dvojím vězení, nejprve kamenném
a pak kostěném, se Mars nemohl ani pohnout, ale i přesto
Dee cítil, ţe ho jeho oči bedlivě sledují. Černý kouř
stoupal ze škvír a otvorů v helmě, a tam, kde obvykle
byly oči, svítily dvě rudé koule s modrými fleky. „Přišel
ses posmívat, čaroději?“
„Ne tak docela.“ Dee prošel dozadu za sousoší, aby si
ho prohlédl i z druhé strany. „Ale kdyţ uţ jsem tady, tak
přece tuto příleţitost nevynechám.“ Přejel rukou po
rameni starodávného boha a cítil, jak jeho aura zablikala
a tělem mu projel slabý proud energie. I přes dvojitou
vrstvu krunýře, který obaloval Martovo tělo, byla aura
boha války stále velice silná.
„Aţ se mi podaří se odsud dostat,“ zahřměl Martův
hlas, „a věř, ţe se mi to podaří, budeš můj první cíl.
Dokonce dříve neţ zjistím, kde najít čarodějku z Endoru.
A já tě najdu a má pomsta bude strašná.“
„Uţ se bojím,“ řekl Dee ironicky. „Čarodějka vás
uvěznila do kamenné schránky na tisíce let a zatím se
vám nepodařilo tu kletbu zlomit. Navíc jestli se čarodějce
něco stane, pak kouzlo, kterým by se kletba dala zlomit,
zemře s ní, a vy zůstanete uvězněn ve své tuhnoucí auře
navěky.“ Čaroděj obešel nehybného boha kolem dokola a
133
stanul opět před jeho tváří. „Moţná bych měl nechat
čarodějku zabít, pak byste se nikdy neosvobodil.“
Uvnitř helmy se ozval podivný zvuk připomínající
popotáhnutí nosem a Johnovi Dee chvíli trvalo, neţ si
uvědomil, ţe to je smích. „Ty! Ty ţe bys zabil
čarodějku? Říkávali mi bůh války, byl jsem nejmocnější
ze všech, a přece jsem ji nezabil. Jestli na ni zaútočíš,
čaroději, udělá s tebou něco strašlivého, a můţeš si být
jistý, ţe tvé utrpení bude trvat nejméně tisíciletí. Jednou
jsem ji viděl zmenšit celou římskou legii na figurky o
velikosti nehtu, pak je navlékla na stříbrné vlákno a
nosila na krku jako náhrdelník. Drţela je takto naţivu
staletí.“ Starobylý bůh se zachechtal a znělo to, jako by
se sypalo kamení. „Co si pamatuju, ráda sbírala jantarová
těţítka, a uvnitř kaţdého byl člověk, který se jí znelíbil
nebo ji urazil. Jen běţ a vrhni se do spárů čarodějky!
Nepochybuji, ţe v tvém případě vymyslí mimořádně
důmyslný trest.“
Dee si dřepl před hlavou uvězněné starobylé bytosti.
Propletl prsty a zahleděl se do tmavého vnitřku helmy, ze
které se hustě kouřilo. Z vnitřku se na něj na oplátku
dívaly dvě ţhnoucí rudé koule. Čaroděj ledabyle pohnul
prsty koule zaţloutlého světla sestoupila níţ a usadila se
za jeho hlavou. Trochu doufal, ţe pronikavé světlo boha
oslepí, ale dvě rudé mince na něj stále bez hnutí hleděly.
Krátkým trhnutím ruky poslal světelný zdroj zpátky ke
stropu, odkud osvítil větší prostor méně intenzivně, a celá
místnost dostala nádech sépiové fotky. „Přišel jsem,
abych vám učinil nabídku,“ řekl po delším mlčení Dee.
„Nemáš mi co nabídnout.“
134
„Ale mám, je tu jedna věc,“ oponoval Dee sebevědomě.
„Přišel jsi ze své vlastní vůle, nebo tě poslali ti, jimţ
slouţíš?“ zeptal se Mars.
„Nikdo neví, ţe jsem tady.“
„Ani Ital?“
Dee pokrčil rameny. „Ten moţná něco tuší, ale nemůţe
s tím nic dělat.“ Pak umlkl a čekal. Byl velkým
zastáncem ticha a dramatických pauz. Ze zkušenosti
věděl, ţe ostatní velmi často promluví, jen aby ticho
přerušili.
„Co chceš?“ zeptal se po chvíli Mars.
Čaroděj sklonil hlavu, aby trochu zakryl úsměv, který
mu letmo přeběhl po tváři. Díky té jediné otázce totiţ dal
Mars Johnovi Dee najevo, ţe rozhodně neodejde s
prázdnou. Vţdycky si zakládal na své představivosti,
byla podstatným faktorem, proč se stal jedním z
nejmocnějších čarodějů na světě, dokonce probouzel
mrtvé k ţivotu. Ale ani jeho fantazie mu nepomohla
pochopit, jaké to asi je být po staletí uvězněný v
kamenném krunýři. Slyšel v Martově hlase zoufalství,
kdyţ včera přemlouval Sofii, aby zlomila kletbu, a to mu
vnuklo nápad.
„Vy víte, ţe stojím za svým slovem,“ začal Dee.
Mars na to nijak nereagoval.
„Je tedy pravda, ţe jsem lhal a podváděl, kradl i zabíjel,
ale vţdy s jediným cílem, a to přivést starobylé bytosti
zpět na zemi.“
„Účel světí prostředky,“ zabručel bůh války.
„Přesně tak, ale víte, ţe kdyţ vám dám své slovo, svůj
slib, ţe udělám vše pro to, abych mu dostál. Včera jste o
mně řekl, ţe vidíte jasně a čistě mé záměry.“
135
„Vím, ţe navzdory tvým lidským chybám, nebo moţná
kvůli nim, jste čestný muţ, i kdyţ je to podivný výklad
cti,“ řekl Mars. „Proto ano, jestliţe mi dáš své slovo,
budu mu věřit.“
Dee se rychle postavil a začal procházet kolem sochy,
aby Mars neviděl vítězný výraz v jeho tváři. „Myslím, ţe
čarodějka z Endoru nikdy svou kletbu nestáhne, nebo se
pletu?“
Mars mstitel dlouho mlčel, neţ odpověděl, ale Dee
ticho, které mu hrálo ve prospěch, neporušil. Chtěl dát
starobylé bytosti dostatek času, aby si promyslela, co
právě řekl. Potřeboval, aby Mars dospěl k závěru, ţe je
odsouzený k věčnému vězení v kamenné skořápce.
„Ne,“ přiznal nakonec bůh šeptem. „Nestáhne.“
„Moţná ţe se jednoho dne dozvím, co strašlivého jste
provedl, ţe jste si zaslouţil takový trest.“
„Moţná, ale rozhodně ne ode mě.“
„Takţe jste uvězněný v pasti anebo také ne.“
„Vysvětli to, čaroději.“
Dee změnil směr a nyní krouţil kolem sochy proti
směru hodinových ručiček. Pak promluvil hlubokým a
neutrálním hlasem, kdyţ vysvětloval svůj plán. „Včera
jste probudil schopnosti Joshe, slunečního dvojčete.
Dotkl jste se ho a jste s ním propojen.“
„To je pravda, mezi námi je určité pouto,“ souhlasil
Mars.
„Čarodějka se dotkla jeho měsíční sestry se stříbrnou
aurou a kromě magie větru jí předala veškeré své
znalosti,“ pokračoval Dee. „Včera jste tvrdil, ţe ta dívka
musí znát kouzlo, kterým by vás osvobodila.“
„A ona to přiznala,“ zašeptal bůh.
136
Dee plácl sochu přes rameno, jak se otočil, aby se vrátil
před ni. Statická elektřina při tom zapraskala celým
sklepením. „A ona vás odmítla! Ale odmítla by zlomit
kletbu, kdyby ţivot jejího bratra – ne lépe jejich rodičů –
byl v nebezpečí? Odmítla by pak? Mohla by si to vzít na
svědomí?“
Kouř, který se linul z helmy starobylého boha, změnil
barvu na bílo, a pak znovu zčernal. „I kdyţ mě znala,
věděla, kdo jsem, co jsem kdy udělal a čeho jsem
schopný, stejně se mi odváţila čelit, aby zachránila
bratra,“ poznamenal pomalu Mars. „Věřím, ţe totéţ by
udělala, kdyby se jednalo o její rodiče. Udělala by
cokoliv, aby ochránila rodinu.“
„Tak tady je můj slib,“ pokračoval Dee. „Najděte mi
toho chlapce a já přísahám, ţe přivedu dívku, jejího
bratra a rodiče, aby tu stanuli před vámi. Kdyţ bude
vědět, ţe jde o ţivot její rodině, zaručuji, ţe z vás tu
strašnou kletbu sejme a osvobodí vás.“
137
KAPITOLA 16
Zvenku vypadala budova jako dlouhá rezavějící kovová
bouda uprostřed bahnitého prostranství. Působila tak
zchátralým dojmem, jako by se měla kaţdou chvílí
rozpadnout. Ale jako všechno na vrakovišti bylo to pouhé
zdání. Vevnitř se rozléhala útulná a čistotou se skvoucí
místnost. Jedna část slouţila jako jídelna s kuchyní, dřez,
lednička i sporák stály vedle jídelního stolu. Uprostřed
místnost dělil stupínkovitý pracovní stůl pro počítač
propojený se dvěma monitory, a zadní část měla funkci
obývacího koutu. Velkou televizní obrazovku tu
doplňovaly dva koţené gauče s trojicí niţších kovových
stojanů plných DVD.
Kdyţ dvojčata následovala Shakespeara dovnitř,
okamţitě zjistila, ţe vstupují do hádky mezi Flamelem a
Palamédem. Oba muţi stáli na protějších stranách
kuchyňského stolu, rytíř s rukama sloţenýma na hrudi a
Flamel s rukama sevřenýma v pěst. Místností se nesla
nakyslá vůně jejich promíchaných aur.
„Myslím, ţe byste měli počkat venku,“ řekl Nikolas
tiše, kdyţ uviděl Joshe a Sofii, pak se opět zadíval na
Palaméda. „Uţ to nebude trvat dlouho.“
Sofie uţ byla na odchodu, ale Josh ji stáhl zpátky. „Ne,
myslím, ţe bychom měli být právě tady,“ řekl rozhodně.
Díval se z rytíře na alchymistu. „Jestli chcete ještě něco
říct, pak to řekněte před námi. Nakonec tohle všechno se
týká právě nás, ne?“ Mrkl po straně na sestru. „My jsme,
jak je to řekne…?“ hledal u ní.
„Katalyzátorem,“ navrhla Sofie.
138
Josh přikývl. „Ano, to je ono,“ řekl, ačkoliv to nebylo
zrovna právě to slovo, které myslel. Rozhlédl se po
místnosti, zachytil pohledem počítač uprostřed, a pak se
očima vrátil k Sofii. „Nesnáším, kdyţ nás dospělí posílají
ven, zvlášť kdyţ mluví o nás, co ty?“
„Přesně tak,“ souhlasila Sofie.
„Nemluvili jsme o vás,“ odtušil rychle Nikolas.
„Vlastně tohle s vámi nemá vůbec co dělat. Mluvili jsme
o řekněme neukončeném sporu mezi mnou a panem
Shakespearem.“
„Právě teď,“ řekl Josh a přistoupil blíţ, snaţil se, aby
zněl klidně a netřásl se mu hlas, „se nás týká kaţdá
sebemenší maličkost.“ Podíval se přímo alchymistovi do
očí a dodal: „Téměř jste nás zabil. Změnil jste naše
ţivoty, takţe není cesty zpátky. A jestli máte mezi sebou
nějaký problém, pak se nás to bytostně dotýká a musíme
o tom vědět.“
Sofie poloţila ruku na bratrovo rameno, a aby mu
dodala odvahu, jemně ho stiskla.
Palamédes se usmál, aţ se jeho bílé zuby zaleskly. „Ten
chlapec má ale odvahu, to se mi líbí.“
Z Nikolasovy tváře se nedalo vyčíst vůbec nic, ale jeho
oči se zamračily. Na čele mu vyskočila ţíla. Sloţil ruce
na hrudi a kývl na rytíře. „Jestli to tedy musíte vědět, pak
nemám problém se saracénským rytířem.“ Lehce otočil
hlavu směrem k malému muţi ve špinavých montérkách,
který nyní stál před otevřenou ledničkou a vyndával z ní
ovoce. „Mám ale problém s tímto muţem, a to podstatný
problém.“
Shakespeare si ho nevšímal. „Co si dáte k jídlu?“ zeptal
se a díval se na dvojčata. „Vím, ţe nechcete maso, ale
máme spoustu ovoce, čerstvého z dnešního rána.
139
Palamédes dokonce přinesl pěknou rybu z trhu na
Billingsgate.“ Poloţil několik druhů ovoce do dřezu a
pustil na něj vodu, která bubnovala na kov.
„Jen ovoce prosím,“ řekla Sofie.
Palamédes se podíval na dvojčata. „Tato hádka s vámi
opravdu nemá nic společného,“ řekl. „Své kořeny má jiţ
před staletími, ale máte pravdu, ţe se vás to dotkne. Jako
nás všech.“ Pak se otočil zpět k alchymistovi. „Jestli
máme přeţít, pak musíme všichni zapomenout na staré
spory a křivdy. Nicméně,“ zahřměl jeho hlas, „navrhuji,
abychom náš rozhovor dokončili aţ po jídle.“
„Ale my chceme odpovědi uţ teď,“ vmísil se do toho
opět Josh. „Uţ nás nebaví, ţe s námi kaţdý zachází jako s
malými dětmi.“
Saracénský rytíř se uklonil a podíval na alchymistu:
„Mají právo vědět, o co jde.“
Nikolas Flamel si rukama přejel po tváři. Pod očima se
značily velké modré kruhy a vrásky na čele byly zase o
něco hlubší. Sofie si dokonce všimla, ţe na jeho rukách
se objevily stařecké skvrny. Alchymista říkal, ţe zestárne
zhruba o jeden rok za kaţdý den, ale Sofii se zdálo, ţe za
poslední týden zestárl nejméně o deset let. „Dobře, neţ
ale postoupíme dál,“ řekl Nikolas unaveně a v řeči se
znovu objevil jeho francouzský přízvuk, „musím přiznat,
ţe se necítím bezpečně, abych cokoliv vysvětloval před
tímto…“ Zvedl hlavu a podíval se na Shakespeara.
„…muţem.“
„Ale proč?“ chtěla vědět uţ unavená Sofie. Povytáhla
dřevěnou ţidli od stolu a sesunula se na ní. Josh se
posadil na ţidli vedle ní. Saracénský rytíř zůstal stát o
chvilku déle, ale pak se také posadil. Jen alchymista a
básník zůstali stát.
140
„Zradil nás, Perenelu a mě,“ vyhrkl Flamel. „Prodal nás
Johnovi Dee.“
Dvojčata se naráz obrátila a podívala na básníka, který
se pokoušel upravit talíře s ovocem. Víno, jablka, hrušky
i třešně. „Aţ sem je všechno pravda,“ řekl, aniţ zvedl
zrak od talířů.
„To kvůli němu byla Perenela zraněná, ţe téměř
zemřela,“ vyštěkl znovu alchymista.
Dvojčata znovu pohlédla na Shakespeara, který přikývl.
„Bylo to v roce 1576,“ řekl básník tiše, přičemţ se
podíval ke stolu a v očích zvětšených za tlustými skly
brýlí měl slzy.
Josh se narovnal a v údivu se zeptal: „Vy se hádáte o
něco, co se stalo před více neţ čtyřmi sty lety?“
Básník se podíval přímo na dvojčata a začal: „Bylo mi
asi dvanáct let, byl jsem mladší neţ vy teď.“ Kdyţ
mluvil, odkryly se jeho naţloutlé zuby. „Udělal jsem
chybu – strašnou chybu – a také jsem za ni draze
zaplatil.“ Pak se podíval na alchymistu. „Byl jsem
učedníkem u alchymisty, který tehdy vedl malé
knihkupectví ve Stratfordu, kde jsem vyrůstal.“
Josh se také otočil na Flamela.
„Nechoval se ke mně nijak dobře.“
Flamel rychle zvedl hlavu a otevřel ústa, aby reagoval,
ale Shakespeare pokračoval.
„Nebyl jsem ţádný nevzdělanec, chodil jsem do nové
královské školy, a uměl jsem číst a psát nejen anglicky,
ale i latinsky a řecky. Uţ tehdy za mladých let jsem
věděl, ţe se chci stát spisovatelem, a tak jsem přemluvil
otce, aby mi zařídil místo u pana Fleminga.“ Shakespeare
nespustil oči z alchymisty ani na chvilku, a během řeči se
měnil i jeho přízvuk. Řeč a styl zněl více formálně aţ
141
archaicky. „Chtěl jsem víc neţ cokoliv na světě číst a učit
se a psát, ale pan Fleming mi dával jen mýt podlahu a
posílal mě s knihami a balíčky po městě.“
Alchymista chtěl opět skočit do básníkova vyprávění,
ale pak si to rozmyslel a neřekl nic.
„A pak se ve Stratfordu objevil Dr. Dee. Asi víte, ţe uţ
tehdy byl velice známý a slavný. Slouţil u dvou
královen, Marie a Alţběty, a přesto si udrţel svou hlavu
na krku, coţ byl v té době bezesporu úctyhodný výkon.
Byl velice blízký královně Alţbětě – říkalo se dokonce,
ţe vybral datum její korunovace. Navíc o něm bylo
známo, ţe má největší knihovnu v celé Anglii,“
pokračoval básník. „I proto bylo nad slunce jasné, ţe se
časem obrátí na Flemingovo knihkupectví. Zvláštní bylo,
ţe si vybral den, kdy Flemingovi nebyli přítomni, ačkoliv
jen zřídkakdy si brali volno a téměř nikdy neopouštěli
město. O obchod se tehdy staral jeden jejich pomocník,
muţ s koňsky protáhlou tváří, jeho jméno jsem si nikdy
nepamatoval.“
„Sebastian,“ tiše vzpomínal Flamel.
Shakespeare se svýma očima přilepenýma na
alchymistu přikývl. „Ano, Sebastian. Ale Dee se
nezajímal o něj. Mluvil se mnou, nejdříve anglicky, pak
latinsky a řecky. Chtěl, abych mu doporučil nějakou
knihu – navrhl jsem Ovidiovu Médeu, kterou si koupil, a
pak se mě zeptal, jestli jsem spokojený se svou stávající
prací.“ Básník stále pohledem visel na Flamelovi. „Řekl
jsem mu pravdu, ţe nejsem, a tak mi na místě nabídl
místo učedníka. Co jsem si měl vybírat mezi nejniţší
pozicí pomocníka v knihkupectví nebo sluţbou pro
jednoho z nejmocnějších muţů Anglie? Jak bych to mohl
odmítnout?“
142
Josh přikývl. Chápal básníka. Věděl, ţe by zřejmě
udělal totéţ.
„A tak jsem se stal učedníkem doktora Johna Dee.
Moţná víc neţ to. Uvěřil jsem tomu, ţe na mě pohlíţí
jako na syna, kterého nikdy neměl. Ale co je
nezpochybnitelné, ţe mě ovlivnil více neţ kdokoliv jiný,
ţe mě stvořil.“
Sofie se naklonila přes stůl a zmateně se zeptala: „Jak to
myslíte, ţe vás stvořil?“
Shakespearovy oči se zakalily smutkem. „Dee ve mně
viděl něco, co se dalo vyuţít. Určitou touhu po
dobrodruţství, po záţitcích, a tak mi nabídl, ţe mě bude
vzdělávat, učit a trénovat ve věcech, které Flemingovi –
Flamelovi – buď nechtěli, nebo nemohli. Abych mu tak
úplně nekřivdil, Dee mi opravdu ukázal divy. Vzal mě do
světů a říší za hranicemi lidského porozumění a vnímání,
nasytil mou zvědavost a fantazii, umoţnil mi přístup do
své úţasné knihovny, coţ mi zdokonalilo slovní zásobu i
stylistiku, ţe jsem mohl popsat věci, které jsem předtím
viděl. Jen kvůli Johnovi Dee se ze mě stal básník a
spisovatel William Shakespeare.“
„Vynechal jsi část, kde ti dal za úkol se v tichu noci
vkrást do našeho domu a ukrást Kodex,“ dodal mrazivě
Nikolas. „A kdyţ se ti to nepovedlo, obvinil nás ze
špionáţe pro španělský dvůr. Na padesát královniných
muţů obklíčilo knihkupectví a bez varování zaútočili.
Sebastian byl zraněn a Perenela byla zasaţena mušketou
do ramene, málem jí to zabilo.“
Básník poslouchal alchymistova slova a pomalu
přikývl. „Ani já, ani Dee jsme v tu dobu ve Stratfordu
nebyli, dozvěděl jsem se o tom aţ později, o hodně
později,“ obhajoval se básník téměř šeptem. „A to uţ
143
bylo příliš pozdě, samozřejmě. Byl jsem zcela pod
vlivem Johna Dee, přesvědčil mě, ţe se můţu stát
spisovatelem, kterým jsem chtěl být vţdycky. A i kdyţ to
zní jako nemoţné, já jsem mu věřil. Můj otec byl
rukavičkář a prodával vlnu, v naší rodině nebyli ţádní
spisovatelé, dramatici, básníci nebo herci.“ Shakespeare
zatřásl lehce hlavou. „Moţná by bývalo lepší přece jen
pokračovat v otcově rodinném obchodě.“
„Na světě by bylo pěkně smutno bez tvých her,“ tiše ho
uklidňoval Palamédes. Saracénský rytíř sledoval bedlivě
oba zúčastněné, básníka i alchymistu.
„Oţenil jsem se a měl děti,“ po chvíli pokračoval
Shakespeare, nyní uţ mluvil daleko rychleji, jako by to
chtěl mít rychle za sebou. Stále pozorně sledoval
alchymistovu tvář. „Nejdřív se nám narodila dcera
Zuzana a pak o dva roky později dvojčata Hamnet a
Judita.“
Sofie s Joshem najednou zbystřili a rychle na sebe
mrkli. Nikdy předtím neslyšeli, ţe by slavný William
Shakespeare měl dvojčata.
Následovala dlouhá pomlka, kterou protrhl aţ
nesmrtelný básník hlubokým povzdechem. Roztáhl
dlouhé prsty na stůl a bez pohnutí na ně zíral. „Tehdy
jsem pochopil, proč se o mě Dee tak zajímá. Nějakým
způsobem dopředu věděl, ţe budu mít dvojčata, a věřil,
ţe ony budou ta legendární dvojice zmíněná ve věštbě v
Kodexu. V roce 1596 jsem uţ dlouho neţil doma ve
Stratfordu, ale v Londýně. Dee tehdy navštívil mou ţenu
doma a nabídl jí vzdělání pro dvojčata. Ona bláhová
souhlasila, i kdyţ v té době se o doktorovi uţ začaly šířit
neblahé zvěsti. O pár dní později se Dee pokusil probudit
Hamnetovy schopnosti, coţ ho zabilo,“ jednoduše
144
ukončil svůj monolog. „Mému synovi bylo tehdy
jedenáct let.“
Nikdo ani nehlesl a nepřerušil ticho, které následovalo.
Jediný zvuk, který se ozýval, vydávaly kapky deště, které
dopadaly na plechovou střechu.
Nakonec Shakespeare zvedl hlavu a podíval se na
Flamela. Oči měl zalité slzami, které stékaly volně po
nemytých tvářích. Obešel stůl, aţ stál přímo před
alchymistou.
„Bláhový chlapec vás zradil z prosté hlouposti a
neznalosti. Ale nakonec jsem za svou zradu zaplatil cenu
nejvyšší, smrtí syna. Nikolasi, nejsem váš nepřítel.
Nenávidím Johna Dee tak, jak si ani neumíte představit.“
Básník sevřel alchymistovu ruku a dodal: „Čekal jsem
dlouho, neţ jsme se znovu potkali. Mezi námi my víme o
čarodějovi více neţ kdokoliv jiný na této planetě. Já jsem
unavený neustálým útěkem a schováváním. Je čas spojit
naše znalosti a vědomosti a začít spolupracovat. Nastal
čas bojovat s čarodějem a jeho pány z temnot. Co vy na
to?“
„Je to dobrá strategie,“ řekl Josh, ještě dřív neţ stačil
Flamel odpovědět. Uţ kdyţ to pronesl, si Josh uvědomil,
ţe vlastně neví, o čem mluví. Byly to totiţ Martovy
zkušenosti, které za něj nyní mluvily. „Celý ţivot jste
strávil na útěku, Dee nebude předpokládat, ţe změníte
taktiku.“
Palamédes poloţil své obrovské ruce na stůl a řekl:
„Ten chlapec má pravdu. Čaroděj tě docela spolehlivě
uvěznil v Londýně. Jestli budeš utíkat, dostane tě.“
„A jestli tu zůstaneme my, dostane i nás,“ dodal Josh
rychle.
145
Nikolas Flamel se podíval po lidech okolo stolu,
očividně utrápený tím vším, co slyšel. „Já nevím…“ řekl
nakonec. „Kdybych se jen mohl poradit s Perenelou, ona
by věděla, co dělat.“
Shakespeare se potěšené usmál poprvé od té doby, co
přijeli. „Myslím, ţe by to šlo zařídit.“
146
KAPITOLA 17
Perenela Flamelová stála ve dveřích a snaţila se
prohlédnout tmu za ní dole. Těţké kovové dveře, které
kdysi chránily vstup dovnitř, nyní leţely na zemi za ní.
Byly potlučené a pokroucené, vyvrácené z pantů, jak se
přes ně přehnala masa pavouků z vězeňských cel pod ní.
Kdyţ se Areop-Enap uloţila k posilujícímu spánku do
obřího kokonu, ostatní pavouci, kteří přeţili, někam
zalezli, a vše, co na povrchu Alkatrazu zůstalo, byla
smutně vyhlíţející mrtvá tělíčka jak pavouků, tak hmyzu,
který na ně zaútočil. Perenela přemýšlela, kdo nebo co
mohlo hejno otráveného hmyzu poslat. Musel to být
někdo hodně mocný a ten někdo určitě jiţ nyní plánuje
další útok.
Vědma naklonila hlavu na stranu a nechala vlasy volně
spadnout dozadu přes uši. Zavřela oči a pozorně
poslouchala. Sluch měla téměř dokonalý, přesto neslyšela
ţádný pohyb, ţádný znepokojující zvuk. Ale moc dobře
věděla, ţe cely tam dole nejsou prázdné. V chodbách se
tam skrývali krvelačné příšery a monstra, vetala i
minotaur, vindigo, oni, trolové, a také smrtící sfinga.
Sluneční paprsky nabily její auru, a tak věděla, ţe s
menšími tvory by si uměla poradit, i kdyţ s minotaurem a
vindigem by měla menší problém, ale s naprostou
jistotou věděla, ţe na sfingu její síly nestačí. Lvice s
orlími křídly se ţivila magickou energií a uţ jen její
blízkost by z ní vysála i zbytky aury a ona by zůstala
bezbranná.
147
Perenela přitiskla ruku na ţaludek, burácel hlady.
Vědma jen zřídka opravdu potřebovala jíst, ale v
posledních hodinách spálila velké mnoţství energie a
nutně potřebovala kalorie, aby tu ztrátu kompenzovala.
Kdyby tu byl Nikolas, nebyl by to problém. Mnohokrát
na cestách vyuţil svých alchymistických znalostí, aby
proměnil kámen v chléb a vodu v polévku. I ona sama
znala hojně kouzel, která se naučila v Řecku a díky nimţ
by se dosyta najedla, ale magie by upoutala pozornost
sfingy a netrvalo by dlouho a přišla by si pro ni.
Na ostrově nepotkala jediného člověka – pochybovala,
ţe by zde vůbec obyčejný smrtelník přeţil jedinou noc se
zdravým rozumem nebo tělem. Vzpomněla si na nedávný
článek v novinách – zhruba před měsícem – v článku
stálo, ţe Alkatraz získala soukromá společnost, a proto se
pro veřejnost zavírá. Státní památka se měla pomocí
nového majitele proměnit na multimediální muzeum
ţivoucí historie. Nyní, kdyţ věděla, ţe ostrov patří
Johnovi Dee, věděla jistě, ţe se tak nestane. Horší bylo,
ţe pokud na ostrově nebyl nikdo minimálně půl roku,
šance, ţe by našla něco vhodného k jídlu, byla
minimální. Nebude to poprvé, co za svůj dlouhý ţivot
musí hladovět.
Čaroděj v celách hluboko pod zemí shromáţdil spící
armádu ze všech koutů světa, stvoření příznačná snad pro
všechny národy, ze všech mýtů a legend. Bez výjimky se
zde skrývaly příšery, které byly zdrojem lidských
nočních můr po tisíciletí. A jestliţe jejich mnoţství
představovalo armádu, znamenalo to, ţe přicházela válka.
Pereneliny plné rty se zešikmily v úsměvu. Napadlo ji, ţe
je jediný člověk na ostrově spolu s nejrůznějšími
mytickými stvořeními, netvory a monstry, upíry a tvory,
148
kteří uvízli mezi lidskou a zvířecí podobou. V moři okolo
plavaly mořské nymfy, v cele hluboko dole uvěznila
pomstychtivou vraní bohyni Moriganu a z pevniny na ni
útočila výjimečně mocná starobylá bytost nebo bytost
druhé generace, to nebyly příliš růţové vyhlídky.
Perenelin úsměv se pomalu vytrácel. Uţ se určitě ocitla
i v horších situacích, ale právě teď si nemohla
vzpomenout, kdy to bylo. A vţdycky měla Nikolase po
boku. Společně byli neporazitelní.
Zespodu z dolních chodeb zavál lehký vánek, který jí
pročechral vlasy, pak se zvedl prach a v temnotě se
objevil nějaký pohyb. Perenela couvla zpátky na slunce,
kde se cítila nejsilnější. Pochybovala, ţe by to byla
sfinga, určitě by cítila její nezaměnitelný pach, ve kterém
se spojovalo piţmo lva, ptáka i hada.
Ve dveřích se objevila postava, pomalu nabírala tvar a
hloubku, jak na ní zasvítily sluneční paprsky. Skládala se
červených částeček a lesknoucích se pavučinových
vláken, byl to duch Juan Manuel de Ayala, objevitel
Alkatrazu. Strašidlo se hluboce uklonilo. „Rád vás zase
vidím v plné kráse i zdraví, madam,“ řekl starodávnou aţ
archaickou formou španělštiny.
Perenela se usmála. „Proč? Myslel jste, ţe se k vám
připojím jako duch?“
Poloprůhledný de Ayala se vznášel ve vzduchu a
opatrně zvaţoval odpověď, a pak zavrtěl hlavou. „Vím,
že kdybyste zde na ostrově zemřela, nezůstala byste. Vaše
duše by se odešla toulat světem.“
Perenela souhlasně přikývla, ale v očích se jí značil
zármutek a lítost. „Odešla bych hledat Nikolase.“
Dokonalé zuby, které za ţiva námořník nikdy neměl, se
najednou zaleskly ve svitu slunce. „Pojďte, madam,
149
pojďte se mnou. Myslím, že jsem nasel něco, co byste
měla vidět.“ Otočil se a zamířil ke schodům dolů.
Perenela zaváhala, sice de Ayalovi věřila, ale duchové
nebyli zrovna bystří tvorové, a jednoduše se dali napálit.
A pak vědma ucítila nepatrný a velmi slabý závan máty –
moţná jen o trochu víc neţ náznak – doplněný vlhkým
mořským vzduchem. Pak bez dalšího zdrţování
následovala ducha do temného podzemí.
150
KAPITOLA 18
Nikolas Flamel seděl před dvěma velkými LCD
monitory, po jeho levici se usadil William Shakespeare a
Josh se nakláněl přes jejich ramena, aby viděl. Snaţil se
drţet co nejdál od nesmrtelného básníka a dýchat jen
pusou. Kdyţ se Shakespeare pohnul, neskutečný zápach
se táhl za ním jako neodmyslitelný závoj. Kdyţ ovšem
seděl na místě, puch se kolem něj usadil jak těţký
smrdutý mrak. Palamédes a Sofie odešli ven nakrmit psy.
„Věřte mi, je to docela jednoduché,“ vysvětloval
Shakespeare trpělivě se vzrušením zvětšenými zornicemi,
které ještě umocňovaly tlusté brýle. „Je to jen trochu
upravené sledovací kouzlo, které mě Dee naučil před více
neţ 400 lety.“
„Mohl bych při této příleţitosti upozornit na maličkost,
ţe počítač je vypnutý?“ přerušil ho Josh, který si asi jako
jediný teprve nyní všiml tohoto docela důleţitého faktu.
„Zapnuté jsou jen monitory,“ dodal.
„Ale my potřebujeme jen monitory,“ řekl záhadně
Shakespeare a podíval se na alchymistu. „Dee vţdycky
pouţíval ke sledovacímu kouzlu materiál, ve kterém se
ostatní věci odráţely.“
„Sledovacímu kouzlu?“ Josh měl pocit, ţe uţ od
Flamela jednou něco podobného slyšel.
„Je to druh pátracího kouzla, které slouţí i ke sledování
a špehování. Kdyţ jsem zůstával s Johnem Dee, vţdycky
měl u sebe pro tyto účely zrcadlo,“ vysvětloval básník.
Flamel přikývl. „Jeho slavný kámen zjevení, nebo
magické čočky. Četl jsem o tom.“
151
„Dokonce předvedl jasnovidecké umění samotné
královně Alţbětě ve svém sídle v Mortlake,“ vyprávěl
Shakespeare. „Tolik ji vyděsilo, co viděla, ţe okamţitě
utekla z jeho domu a nikdy se uţ nevrátila. Doktor mohl
sledovat kohokoliv na jakémkoliv místě světa.“
Flamel přikývl. „Vţdycky mě zajímalo, jak to dělá.“
„Zdá se to jako televize,“ vmísil se do hovoru Josh, ale
hned si uvědomil, ţe mluví o době zhruba sedmnáctého
století.
„Ano, je to dost podobné televizi, ale bez kamery, která
by snímala a odváděla obraz. Tento starý postup
pouţívaly starobylé bytosti,“ dodal Shakespeare. „Dar od
jeho pána. Myslím, ţe to byla organická čočka, kterou
dokázal aktivovat silou své aury.“
„A co se s ní asi stalo?“ podivil se nahlas Nikolas.
Shakespeare se upjatě usmál. „Ukradl jsem mu ji v ten
večer, co jsem utekl. Měl jsem v úmyslu ji vyuţívat sám,
a aţ přijde správný čas, pouţít ji proti němu. Ale pak
jsem si uvědomil, ţe pokud spojuje čaroděje a jeho pána,
mohla by pravděpodobně spojit s jeho pánem i mě. Proto
jsem ji zahodil do Temţe v Southwarku, poblíţ místa,
kde později stálo divadlo Globe.“
„Stejně by mě zajímalo, jestli tam stále je,“ mumlal si
uţ spíš pro sebe alchymista.
„Určitě je, zanesená pod staletými nánosy písku a
bahna. Ale to nevadí, Dee mohl pro sledování pouţít
jakýkoliv lesklý povrch, a také to velmi často dělal. K
tomuto účelu slouţila zrcadla, sklo, krystaly a vyleštěné
kameny, ale nakonec přišel na to, ţe úplně nejlepší je
kapalina. Vpustil do tekutiny část své aury, tím vylepšil
její přirozené vlastnosti a kapalina se stala jeho zrcadlem
a ukazovala obrazy z celého světa, dokonce i z jiných
152
časů a epoch. Kdyţ měl dostatek času na přípravu, mohl
dokonce takto vstoupit i do nejbliţších říší, které hraničí
s naším světem. Také podobným způsobem mohl
vyuţívat oči zvířat, kterými pak lépe sledoval svou
kořist. Zvířata se pak stala jeho špehy.“
„Má neuvěřitelné schopnosti,“ souhlasil Flamel a vrtěl
nevěřícně hlavou. „Kdyby se jen připojil k nám a bojoval
proti starobylým bytostem z temnot.“
„Doktor většinou ke sledování pouţíval čistou vodu, i
kdyţ jsem ho viděl pracovat i se sněhem, ledem, vínem, a
pivem. Vše tekuté je dobré.“ Shakespeare se naklonil
dopředu a poklepal na černý plátový rám monitoru. „A
co zde máme my? Přece tekutý krystal.“
Alchymistovy oči se rozšířily zájmem a pak kývl. Zpod
trička vytáhl cvikr, který nosil okolo krku, a usadil ho na
nos. „Samozřejmě,“ zašeptal. „A vlastnosti tekutého
krystalu mohou být zesíleny dodávkou elektrické nebo
magnetické energie. To pak změní orientaci krystalů.“
Luskl prsty a na jeho ukazováčku se objevily zelené
jiskřičky ne větší neţ špendlíková hlavička. Zatuchlý
odér plechové boudy najednou provoněl intenzivní závan
máty, a kroutící se rádoby kouřový obrazec okamţitě
naskočil na obou monitorech. Flamel pohnul prstem a
obě obrazovky zbělaly, zezelenaly a pak se z nich stala
velká zrcadla, která odráţela jeho stárnoucí tvář
obklopenou Joshem a Shakespearem. „To by mě nikdy
ani ve snu nenapadlo, je to geniální.“
„Děkuji,“ zamumlal básník, kterého trochu vyvedlo z
míry, ţe ho alchymista pochválil, a tak se na jeho tvářích
dokonce objevil ruměnec.
„Ale co pouţijeme místo zrcadla na druhé straně?“
zeptal se Flamel.
153
„Pavučinu,“ odpověděl překvapivě básník. „Zjistil jsem,
ţe ať uţ jste v paláci nebo v chatrči, vţdycky se tam
najde pavučina. Vlákna jsou vţdy plná vody, a tak
vytvoří výborné zrcadlo.“
Flamel znovu kývl, ale očividně na něj udělaly
básníkovy postřehy dojem.
„Nyní potřebujeme něco, co vás spojuje s paní
Perenelou.“
Nikolas sundal velký stříbrný náramek, který obepínal
jeho zápěstí. „Perenela mi ho vyrobila úplně sama,“
vysvětloval, kdyţ ho pokládal na stůl. „Zhruba před sto
lety nás po Americe honil maskovaný lovec. Ve zbraních
pouţíval stříbrné kulky. Asi si myslel, ţe jsme
vlkodlaci.“
„Vlkodlaci a stříbrné náboje!“ odkašlal pobaveně
Shakespeare a zavrtěl hlavou. „Pane a jací jsou ti
smrtelníci blázni!“
„Já jsem si taky myslel, ţe proti vlkodlakům jedině
stříbrné kulky,“ řekl Josh, „ale jak slyším, není to zřejmě
pravda.“
„Ne, není,“ řekl Flamel. „Vţdycky jsem dával přednost
obyčejnému octu.“
„Nebo citronu,“ řekl Shakespeare. „Ale pokud není nic
takového po ruce, docela postačí pepř.“ Pak si všiml
Joshova zmateného pohledu a dodal: „Nastříkat na ně
nebo hodit do očí a nosu. To je zastaví a začnou kašlat a
kýchat, coţ ti dá dostatek času na útěk.“
„Ocet, citron, pepř,“ zabručel Josh. „Nezapomenu si je
dát do svého balíčku proti vlkodlakům. A pokud na
ţádného z nich nenarazím, vţdycky si můţu udělat
salát,“ dodal ironicky Josh.
154
Shakespeare zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Ne, ne na to
bys ještě potřeboval dobrý olivový olej a salát,“ řekl
úplně váţně, „a olivový olej by ti nepomohl proti
ţádnému z pololidských klanů.“
„I kdyţ je docela účinný proti španělským a italským
čarodějnicím,“ doplnil Flamel uţ nepřítomně, jelikoţ
vytvářel prapodivné kroutící se ornamenty na LCD
obrazovkách.
„To jsem nevěděl,“ řekl básník. „A jak se to…“
„Co se stalo s tím lovcem odměn?“ skočil do řeči
básníkovi Josh, jelikoţ nechtěl nechat odvést řeč hovoru
jinam.
„Ano, Perenela nakonec skončila tak, ţe ho
zachraňovala ze spárů Oh-mah.“
„Oh-mah?“ zeptali se naráz básník i Josh.
„Sasquatch, pán lesů a hor,“ řekl Flamel a na chvíli se
na monitoru objevil obraz velkého primitivního muţe s
mohutnými svaly. Byl chlupatý od hlavy aţ k patě,
pokrytý rezatou srstí a v ruce táhnul obří dřevěný kyj
vyrobený z kořene stromu. „Big Foot – americká obdoba
sněţného muţe.“
„No jasně,“ potřásl hlavou Josh. „Takţe v Americe
opravdu ţijí?“
„Samozřejmě,“ řekl Flamel přezíravě. „Kdyţ Perenela
toho lovce zachránila před Oh-mah,“ pokračoval
alchymista a rukou hladil náramek, „odvděčil se jí tím, ţe
jí věnoval své stříbrné náboje.“ Zelená jiskra přeskočila
přes náramek. „Viděl jsem, jak pomocí aury kulky
roztavila a vytvarovala kaţdý záhyb a spoj.“ Místnost
opět zaplnila mátová vůně. Alchymista vzal náramek do
ruky a sevřel ho v dlani. „Vţdycky říkala, ţe v náramku
se mnou bude i část jí samé.“
155
A najednou zablikaly oba monitory a trojice zjistila, ţe
se dívá do tváře Perenely Flamelové.
156
KAPITOLA 19
I kdyţ Perenelu vedl duch španělského námořníka,
stejně věděla kudy jít. Sledovala vůni máty dolů hlouběji
k celám. Byla jasná a bohatá, ţe téměř překryla pach
chátrající budovy doplněný vlhkým slaným vzduchem.
Také se zde objevil další odér, a to zvířecí piţmo, které
připomínalo zoologickou zahradu.
De Ayala se zastavil před vchodem do jedné z cel a
ustoupil stranou, aby Perenela viděla na velkou pavučinu,
která vyplňovala celé dveře. Kruhová pavučina se třpytila
kapkami vody a vůně máty přicházela odsud.
„Nikolasi?“ zašeptala zmatená Perenela. Nemohla se
plést, neomylně poznávala známou vůni manţelovy
aury… Ale jak se dostala sem? Snaţila se prozkoumat
pavučinu ve vchodu do cely. „Nikolasi?“ zašeptala
znovu.
V tu chvíli se naráz všechny kapky zachvěly a splynuly
v jednu velkou zrcadlovou plochu, která nejdříve
odráţela její obraz, pak ztmavla a pomalu odkrývala
propracovaný vzor. Praskající zelené vlákno se kroutilo v
důmyslný obrazec a Perenela uslyšela vzdálený
Nikolasův hlas – „Vždycky říkala, že v náramku se mnou
bude i část jí samé.“ Následně se pavučina opět
probudila k ţivotu a ukázala tři udiveně vypadající tváře,
které vystupovaly z tmavého pozadí.
„Nikolasi!“ přerývaně zašeptala Perenela. Skoro se
neubránila, aby její aura nezazářila. Bylo těţké uvěřit, ţe
opět vidí svého manţela, ale takový byl celý svět, ve
kterém ţila. Instinkty jí napovídaly, ţe Nikolas pouţil
157
nějakou formu jasnovidectví, a to sledovací kouzlo, které
prostřednictvím vody v pavučině umoţňovalo spojení
mezi nimi. Ale také věděla, ţe Nikolas nic podobného
neumí, jasnovidectví se nikdy nevěnoval. Nikolas ji
ovšem nepřestával překvapovat, i po těch šesti stech
letech manţelství. „Nikolasi,“ zašeptala znovu. „Jsi to
ty!“
„Perenelo! Moje Perenelo!“
Radost, kterou slyšela v Nikolasově hlase, ji téměř
vzala dech. Vědma zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí
hrnuly do očí. Pak se soustředila na jeho tvář, kterou si
podrobně prohlíţela. Vrásky na jeho čele se prohloubily,
a nové kolem očí a nosu přibyly, pod očima se mu
barvily tmavé kruhy a vlasy zešedly. Ale to nevadilo,
hlavně ţe je naţivu. Cítila, ţe jí spadl velký kámen ze
srdce. Sfinga ji nahlodala, ţe Nikolas neunikne zkáze.
Morigana prozradila, ţe Paříţí se prohnal Nidhog…
Perenela se bála jen pomyslet, co se asi s Nikolasem
mohlo stát. Ale nyní ho viděla, sice staršího, jistě
unavenějšího, ale určitě ţivého!
Ten chlapec, Josh, stál vedle Nikolase. Také vypadal
unaveně. Na čele měl špinavé šmouhy a očividně se dost
dlouho nečesal, ale jinak vypadal, ţe je v pořádku.
Trochu ji zneklidnilo, ţe nevidí Sofii. A kde byla
Scathach? Kdyţ se podívala na muţe vedle manţela,
připadal ji známý, jako by ho uţ někde viděla.
„Chybíš mi,“ řekl Nikolas. Zvedl ruku a roztáhl prsty.
Perenela na druhém konci světa automaticky zopakovala
jeho gesto a na chvíli to vypadalo, ţe se jejich prsty
spojily. Přesto si Perenela dávala dobrý pozor, aby
neporušila křehkou pavučinu, protoţe by pak riskovala
přerušení spojení.
158
„Není ti nic?“ zašeptal Nikolas téměř tak tiše, ţe to
slyšela jen Perenela a jeho obraz v pavučině se rozkmital
kvůli průvanu větru, který zavál od otevřených dveří na
druhé straně chodby.
„Jsem v pořádku,“ odpověděla Perenela.
„Rychle, Pery, nemáme moc času. Kde jsi?“
„Nejsem tak daleko od domova, jsem na Alkatrazu. A
ty?“
„Bohuţel o dost dál. Jsem v Londýně.“
„Londýn! Morigana mi řekla, ţe jsi v Paříţi.“
Nikolas se usmál. „No, ale to bylo včera, dnes uţ jsme v
Londýně, ale ne na dlouho, pokud to tedy půjde. Můţeš
pryč z ostrova?“
„To bohuţel nemůţu.“ Perenela se smutně usmála.
„Ostrov patří Johnovi Dee. Dole ve vězeňských
chodbách se volně potuluje sfinga, a cely jsou plné příšer
a netvorů, také přístup po moři brání mořské nymfy.“
„Hlavně se někde schovej a zůstaň v bezpečí, přijdu si
pro tebe,“ řekl rozhodně Nikolas.
Perenela kývla. Neměla jediný důvod manţelovi
nevěřit, věděla, ţe udělá všechno pro to, aby se k ní
dostal, ale jestli to bude včas, to uţ je jiná otázka. „Já
vím, ţe přijdeš.“ Ţili spolu tak dlouho, dokonce za
poslední století v klidu, bez záhadných událostí a
kontaktu s magickým světem včetně starobylých bytostí,
ţe někdy zapomínala na alchymistovy znalosti, které
byly bez hranic. „Máš uţ nějaký plán?“
„V Paříţi jsem vybral ze skrýše naší starou mapu
energetických drah,“ řekl rychle a v očích se mu rošťácky
zalesklo. „Je tu jedna dráha na salisburské pláni, která
nás dostane přímo na horu Tamalpais. Vydáme se tam
hned, jak…“ pak trochu Nikolas zaváhal.
159
Perenela si toho všimla a zneklidněla. „Kdy? Co máš v
plánu, Nikolasi?“
„Je tu jedna věc, kterou musím v Londýně zařídit,“
odpověděl. „Je tu někdo, s kým by se děti měly
seznámit.“
Perenelu najednou napadl tucet jmen, ale ţádné dost
dobré. „Kdo to je?“
„Gilgameš.“ Perenela otevřela ústa na protest, ale
rozhodný výraz Nikolasovy tváře, ji přesvědčil, ţe by to
bylo marné. V alchymistových očích se zablesklo a téměř
neznatelně pohnul hlavou k Joshovi. „Chci ho poţádat,
aby děti zasvětil do magie vody.“
„Gilgameš,“ zopakovala, „král.“ Pak s nuceným
úsměvem dodala: „Pozdravuj ho ode mě.“
„Jistě, budu,“ přikývl Flamel. „Tebe si určitě bude
pamatovat. Trochu doufám, ţe nás pak nasměruje přímo
k dráze, která nás zavede domů,“ dodal Nikolas.
„Ještě mi rychle řekni, Nikolasi, jestli je všechno v
pořádku? Co děti?“
„Ano, děti jsou se mnou,“ odpověděl Nikolas. „Jejich
schopnosti byly probuzeny a Sofie byla zasvěcena do
magie větru a ohně. Naneštěstí Josh ještě neměl
příleţitost naučit se nějakému umění ţivlů.“
Perenela sledovala pozorně Joshovu tvář, kdyţ jí
manţel popisoval situaci. I přes nedokonalý obraz viděla,
nebo spíš cítila chlapcovo zklamání.
„Je toho tolik, co bych ti chtěl říct,“ pokračoval
Nikolas.
„To určitě. Ale nezapomínáš na své dobré vychování,“
pokárala ho Perenela. „Nepředstavíš mě…“ Najednou ale
toho muţe poznala, ještě neţ stačila dokončit otázku.
„Není to pan Shakespeare?“
160
Muţ vedle Nikolase se uklonil tak hluboko, jak mu to
jen dovolovala pozice v sedu: „Váš poníţený sluţebník,
madam.“
Perenela mlčela. Ucítila brnění v rameni, do kterého ji
střelili po Shakespearově zradě, ale na rozdíl od Nikolase
nikdy na sobě nenechávala znát jakoukoliv zášť vůči
chlapci. Věděla, jak nebezpečně přesvědčivý umí Dee
být. Nakonec naklonila hlavu na stranu. „Vypadáte
dobře, pane Wille.“
„Děkuji madam. Před téměř čtyřmi sty lety jsem na vaši
počest napsal verš – ona stářím nevadne, její věčná
rozmarnost návykem nezevšední – a zdá se, ţe ten verš
platí stále. Jste nádherná jako vţdy.“ Rychle se přerývaně
nadechl. „Dluţím vám omluvu, madam. Kvůli tomu, co
jsem provedl, jste málem přišla o ţivot. Udělal jsem
velkou chybu.“
„Vybral jste si špatnou stranu, Wille.“
„Dnes uţ to vím, madam.“ Smutek a lítost byly jasně
zřetelné v hlase.
„Ale určitě jste neudělal chybu, kdyţ jste své chyby
nechal na té druhé straně, ţe?“ zeptala se opatrně.
Básník se upřímně usmál a hlavou se uklonil, jako by
chtěl poděkovat za důvěru.
„Perry, já jsem Willu Shakespearovi křivdil, není to
spojenec a uţ vůbec ne přítel Johna Dee.“ Nikolas pak
máchl rukou a dodal: „Navíc umoţnil tohle spojení.“
Perenela se na oplátku uklonila básníkovi. „Děkuji vám,
Wille. Ani nedokáţu vyjádřit, jak jsem vděčná, ţe na
vlastní oči vidím Nikolase ţivého a zdravého.“
Shakespeare se začal trochu červenat a ruměnec
postupoval i přes jeho plešatějící hlavu. „Nemáte za co,
madam, bylo mi potěšením.“
161
„A co ty, Joshi? Jak je ti?“
Chlapec přikývl a odpověděl: „Myslím, ţe to jde. Je to
dobrý, opravdu.“
„A co Sofie?“
„Uţ je jí fajn. Naučila se ovládat vítr a oheň. A měla
jste vidět, co jsme provedli s chrliči na Notre-Dame.“
Perenela stočila své zelené oči k manţelovi a zvedla
obočí v němé otázce.
„Jak uţ jsem říkal, je toho tolik, co bych ti chtěl říci,“
alchymista se nahnul dopředu. Začal v angličtině, ale pak
brzy přešel do rodné francouzštiny. „Byli jsme v pasti,
obklíčeni starodávnými obránci města. Chlapec nabil
dívčinu auru svou energií – stříbro a zlato společně.
Jejich síla byla neuvěřitelná: porazili pomocí kombinace
obou magií ţivlů, které ovládla Sofie, i Niccolu
Machiavelliho a čaroděje najednou. Perenelo, konečně
jsme je našli: máme dvojčata, o nichţ mluví věštba!“
Pavučina se v tu chvíli zavlnila náhlým náporem
zatuchlého vzduchu z druhého konce chodby. Nikolasova
tvář se rozdělila do miliónů malých tvářiček, kaţdá v
jednotlivé kapce vody. Potom se zase spojily v celistvý
obraz alchymistovy tváře.
„Madam…,“ zašeptal naléhavě de Ayala, „něco se sem
blíží.“
„Nikolasi,“ řekla Perenela rychle, „musím jít.“
„Přijedu, jak jen to nejrychleji bude moţné,“ odpověděl
alchymista.
„Já vím. Jen buď opatrný. Stárneš rychle a věk se jiţ
viditelně vrývá do tvé tváře.“
„Pery, poslední slovo nebo radu, prosím,“ dodal
Nikolas. „Pan Shakespeare si myslí, ţe bychom tu měli
zůstat a bojovat, ale jsme v centru území Johna Dee, v
162
Londýně, a čeká nás neskutečná přesila. Co si myslíš ty,
ţe bychom měli dělat?“
„No, Nikolasi,“ radila Perenela s téměř zapomenutým
bretaňským přízvukem svého mládí. V tváři v tu chvíli
jako by jí rysy zhrubly a zpřísněly. Oči získaly skleněný
vzhled a pak se vrátila zpátky k angličtině. „Je čas k
útěku, a jindy zas čas k zastavení a k boji s nepřítelem.
Nikolasi, často jsem tě přemlouvala, abychom se zastavili
a bojovali. Máš za sebou pět set let studia alchymie,
kterou můţeš proti čaroději a těm z temnot pouţít. Ale ty
jsi mi vţdy vysvětloval, ţe nejdřív musíš najít dvojčata.
Tedy, nyní jsi je našel. A říkal jsi, ţe mají veliký
potenciál. Pouţij jejich sílu. Zaútočte přímo v srdci
impéria Johna Dee, ať vidí, ţe nejsme úplně bezbranní.
Tentokrát je čas zůstat a bojovat, Nikolasi.“
Alchymista přikývl. „A ty hlavně dávej pozor, zůstaň v
bezpečí, dokud se k tobě nedostanu.“
Perenela se uţ chystala přikývnout, kdyţ vtom se proti
ní pavučinou prodrala děsivá příšera s obřími tesáky a
pařáty napřaţenými k útoku.
163
KAPITOLA 20
Alchymista, Josh a Shakespeare viděli, ţe se Perenela
chystala přikývnout… A pak se obraz rozpadl do
malinkatých částí. Ještě předtím si ale všichni všimli
záblesku velkých zahnutých tesáků. Automaticky všichni
tři odskočili od obrazovky, i kdyţ věděli, ţe jsou na
rozdíl od Perenely v bezpečí.
„Co… se stalo?“ zeptal se vyděšeně Josh. Levá
obrazovka byla tmavá jako vypnutá, a pravá se třpytila
vzorkem červených a zelených teček.
Flamel levou rukou tiskl stříbrný náramek, aţ měl
klouby do běla. Mátově zelený plamínek tancoval okolo
kovu a prsty pravé ruky přitiskl na obrazovku. LCD
obrazovkou projely všechny barvy spektra, a pak se
objevily náhodné a úzké barevné pruhy, které protínaly
černé pozadí. Dlouhé svislé pruhy ukazovaly letmé části
prázdné chodby na druhé straně světa. A po Perenele
jako by se slehla země.
„Co to sakra bylo?“ zeptal se Josh.
Shakespeare zavrtěl hlavou. „Nemám sebemenší
tušení.“ Pak ohnul pravé zápěstí a na pěti bodech se
dotknul obrazovky. S jeho prsty se spojilo pět barevných
pruhů. „Něco se vrhlo na madam Perenelu. Muselo to
přijít skrz pavučinu.“ Nehtem poklepal na monitor.
„Vypadá to, ţe jsme stále spojeni, díky potrhaným
kouskům pavučiny. Můţu to zkusit znovu.“
„Je…jev pořádku?“ ptal se hned ustaraně Josh. Všiml
si, ţe náramek se rozlomil na dva kusy a uprostřed se
roztavil na stříbrné kapky. „Nikolasi?“
164
Flamel neřekl ani slovo. Třásl se, tvář zbledla a rty
zmodraly, formovalo se na nich Perenelino jméno, ale
nebyl schopný je říct nahlas.
Obraz na monitoru se zavlnil… a pak uviděli Perenelu.
Utíkala od nich s rukama nataţenýma dopředu. Přes
holé rameno měla dlouhý krvavý šrám, který pokračoval
dolů na paţi. Rána vypadala hluboká a ošklivá.
„Perenelo,“ zašeptal Flamel, ale zvuk, který vyšel z
jeho úst, připomínal spíš hluboký ustaraný povzdech.
A pak spatřili zbytek. Chodbou se pomalu pohybovalo
stvoření, které sledovalo vědmu. Josh nikdy předtím nic
podobného neviděl. Tvor byl zároveň krásný i děsivý.
Byl zhruba Joshovy výšky s chlapeckou tváří příjemně
buclatou se zdravou načervenalou barvu. Zatímco tělo
bylo naopak vyzáblé. Kosti a ţebra zřetelně vystupovaly
pod šedobílou kůţí. Nohy vypadaly zpola jako lidské,
napůl jako ptačí pařáty a po kamenné chodbě hlasitě
klapaly. Na lidských rukách pozornost rozhodně
upoutávaly dlouhé ostré černé drápy, které byly zatočené
jako kočičí. Z kostnatých zad vyrůstala velká netopýří
křídla, která to stvoření táhlo za sebou.
Pak se v záběru objevila druhá postava. Tentokrát
ţenská. Černočerné lesknoucí se vlasy rámovaly
dokonale krásný obličej, ale tělo měla ještě vyhublejší
neţ chlapec. Křídla měla dokonce potrhaná a pořezaná a
za sebou táhla i levou nohu.
„Vetala, indičtí upíři,“ zašeptal vyděšený Flamel. „Pijí
krev a jedí ţivé maso.“
Další postava se objevila před Perenelou. Mlhavá a
nehmotná a vypadala jako muţská a lidská. Ruce sevřené
v pěsti a zoufale úpěl.
165
Flamelova aura zazářila jasně zelenou barvou okolo
celého těla a vůně máty přebila jakýkoliv pach široko
daleko. „Musím jí pomoci,“ sdělil zoufale.
V ten moment Palamédes vrazil do dveří plechové
boudy. „Vaše aura – okamţitě ji zhasněte!“ rozkázal.
V rytířových stopách vešla Sofie se zvědavě
vykulenýma očima, a venku za ní svítily rudé oči psů,
kteří se shromáţdili u vchodu a začali štěkat a výt.
„Perenela má problémy,“ řekl Josh a díval se sestře do
očí. Věděl, ţe Sofie si Perenelu opravdu oblíbila.
„Flamele, okamţitě přestaňte!“ zakřičel rytíř.
Ale alchymista si ho nevšímal. Schoval do levé dlaně
poničený stříbrný a náramek a sevřel prsty. Okolo pěsti
se mu objevilo jasné zelené světlo. Pak přitiskl pravou
ruku na obrazovku a zavolal: „Perenelo!“
Vůni Flamelovy aury smetl náhlý závan kořeněné vůně
hřebíčku, kdyţ saracénský rytíř chytil alchymistu za
rameno. „Musíte přestat, Nikolasi, nebo nás všechny
odsoudíte ke zkáze!“
Pak ale Flamelova aura začala zářit ještě jasněji,
nejdříve pronikavou smaragdovou, pak světélkující
nefritovou aţ nakonec tmavě olivovou barvou. Rytíř byl
odhozen od Nikolase dozadu a kolem jeho těla se
objevila zbroj, kdyţ narazil do zdi s dostatečnou silou,
aby ohnul plechovou stěnu. Kolem spojů v brnění šlehaly
malé zelené plamínky. „Wille! Zastav ho!“ zařval rytíř.
„Přeruš spojení!“
„Pane, prosím vás…,“ chytil básník alchymistu za
rukáv a zatahal ho. Malinkaté plamínky okamţitě
vyšplhaly na jeho paţi, a Shakespeare vrávoravě ustoupil
vzad, a začal hasit chladný oheň.
166
Josh se přiblíţil a postavil se vedle alchymisty.
Nespustil oči z obrazovky a zeptal se: „O co se to
pokoušíte?“
„Posílit Perenelinu auru svou,“ zoufale vysvětloval
Nikolas. „Vetala ji rozsápou na cáry, ale obávám se, ţe
na to nejsem dost silný.“ V jeho hlase převládalo zděšení
a zoufalství, ţe nemůţe své ţeně pomoci.
Josh se podíval na Sofii a uviděl letmé přikývnutí
hlavou, a pak se obrátil znovu k alchymistovi. „Pomůţu
vám,“ řekl.
„Pomůţeme vám,“ dodala Sofie.
Dvojčata se postavila po obou stranách alchymisty,
Sofie napravo, Josh nalevo a kaţdý z nich poloţil ruku na
Flamelovo rameno. Josh se znovu podíval na Sofii a
zeptal se: „A co máme dělat teď?“
Pak ale vůně v místnosti zesílily a promíchávaly se jako
v prapodivném koktejlu. Jejich intenzita byla tak silná, ţe
se člověku aţ zvedal ţaludek: pomeranče, vanilka,
hřebíček a máta, to vše se míchalo s pachem smaţeného a
spáleného jídla a samozřejmě s nemytým zápachem
básníkova těla a toulavých psů venku.
Saracénský rytíř zakřičel, ale jeho slova zanikla v
praskajících aurách dvojčat, které pokryly jejich těla.
Zlato a stříbro prskalo a syčelo, kdyţ se dotklo uţ
nevýrazné alchymistovy zelené aury, kterou to
neuvěřitelně nabilo, a okamţitě zazářila v plné síle jasná
a jiskřící zlatými a stříbrnými tečkami.
„Alchymisto!“ Vykřikl Palamédes znovu. „Tím jsi na
nás poslal zkázu a záhubu!“
„Perenelo!“ zvolal Nikolas a rozprostřel prsty po
monitoru. Kroutící se zelené, ţluté a stříbrné spirály se
167
vlnily po jeho paţi dolů, postupně obalily kaţdý prst a
vsákly se do monitoru.
Obrazovka uprostřed zapraskala a začala dýmat. A pak
se ozval Perenelin hlas, tenoučký a vysoký, ale naprosto
zřetelný.
„Nikolasi! Přestaň! Hned!“ a zněla dost vyděšeně.
V levém rohu obrazovky viděli, jak se k ţivotu
probudila její ledově bílá aura a hned zhasla.
„Nikolasi!“ zvolala znovu Perenela. „Cos to udělal, tím
jsi mě zabil!“
A pak se monitor roztekl a roztavil do hromádky
bublajícího plastu a skla.
168
KAPITOLA 21
Doktor John Dee vešel do haly příletů na londýnském
letišti. Nebyl překvapený, ţe spatřil muţe v černém
obleku, bílé košili a slunečních brýlích, který na něj u
východu čekal. V ruce drţel ceduli s jeho jménem
samozřejmě čitelně vytištěným. Čaroděj totiţ jiţ dříve
zavolal do své londýnské pobočky Enoch Enterprise, aby
vše připravili na jeho příjezd.
„Já jsem Dr. John Dee,“ řekl a podával muţi svůj malý
kufřík, přičemţ si sám nechal jen notebook.
„Ano, pane, poznal jsem vás, prosím následujte mě.“
Dee měl pocit, ţe uslyšel náznak přízvuku, který byl
typický pro blízký střední východ, a po chvíli si byl
téměř jistý, ţe muţ pochází z Egypta. Sel za muţem aţ k
anonymní černé limuzíně, která stála přímo před dveřmi
letiště na místě zákazu parkování. Řidič otevřel zadní
dveře a ustoupil. V ten okamţik ale Dee ucítil známou
vůni a uvědomil si, ţe ani auto, ani řidič rozhodně
nepřijeli z jeho společnosti. Během té chvilky mu hlavou
prolétla myšlenka, aby se rychle otočil a utekl…, ale pak
si vzpomněl, ţe není kam. „Děkuji,“ řekl zdvořile a
nasedl do tmavého interiéru. Dveře se s lehkým
automatickým kliknutím zavřely.
Vnitřek auta byl natolik nasycen známým pachem, ţe
měl co dělat, aby vůbec mohl dýchat. Seděl ale tiše,
slyšel, jak řidič naloţil jeho zavazadlo do kufru a za
moment uţ limuzína lehce odrazila od chodníku.
Čaroděj vedle sebe poloţil brašnu s notebookem, a pak
se otočil, aby se podíval na osobu v kápi, o které tušil, ţe
169
bude sedět na druhém konci koţených sedadel. Přemáhal
se, aby se usmál, a distingované se uklonil. „Musím
přiznat, ţe jsem překvapen, madam – a samozřejmě je mi
potěšením, ţe se s vámi setkávám.“
Obrys v temném koutě se pohnul a látka jejích šatů
zašustila. Pak se rozsvítilo světlo a Dee, přestoţe ho
pronikavý odér dopředu varoval, uviděl děsivou
obrovskou hlavu lvice jen pár centimetrů od své vlastní.
Světlo se odráţelo od jejích nelítostných ostrých špičáků
a tlustých vousků. Bastet, jedna z nejhrozivějších
starobylých bytostí, zvedla hlavu a svýma velkýma
ţlutýma očima si přeměřila čaroděje. „Začínáte mi lézt
pěkně na nervy, doktore Johne Dee,“ zavrčela.
Dee se přinutil k úsměvu, pak se konečně odtrhl od
neblahých špičatých zubů a stočil pohled na rukáv, odkud
setřásl rukou neviditelné zrnko špíny. „Pak jste se
připojila k většině, hodně lidí mě nemá příliš v lásce. Ale
abych byl spravedlivý,“ dodal lehce, „já také hodně lidí
nemám rád. Vlastně většinu. Ale věřte, madam, ţe na
srdci mi leţí jen vaše blaho.“
Světlo klaplo, a Bastet se opět ponořila do tmy.
Čaroděje najednou něco napadlo, a tak se hned zeptal:
„Myslel jsem, ţe nemáte ráda ţelezo a kvůli tomu
nepouţíváte ţádné moderní výdobytky jako auta.“
„Ţelezo na mě nepůsobí jako jed, v tom mám od
ostatních starobylých bytostí výhodu. Dokáţu ho i na
krátké časové úseky vystát, navíc toto auto je z větší části
z uhlíkového vlákna.“
Dee smutně přikývl a dobře si zapamatoval, ţe ţelezo
není toxické pro všechny starobylé bytosti. Vţdycky však
vycházel z toho, ţe právě doba ţelezná vyhnala pradávné
170
vládce z tohoto světa. Byl v jejich sluţbách více neţ čtyři
sta let, stále ale o nich věděl tak málo.
Limuzína zpomalila a zastavila. Přes zatemnělá skla
Dee stačil zpozorovat červenou na semaforu. Počkal, aţ
se objeví zelená a znovu se rozjedou, neţ se odváţil opět
promluvit. „Můţu se jen zeptat, co jsem provedl, ţe jsem
vás rozzlobil?“ zamumlal, i kdyţ byl sám se sebou
spokojený, ţe jeho hlas nezněl vystrašeně. Bastet patřila
k jedněm z mála z prapůvodní generace, a dokonce
patřila k vládcům na Danu Talis. I po potopení ostrova,
byla léta uctívána ve starém Egyptě, a i mnohé země a
národy od Inků aţ po Čínu ctili kočky právě jako
vzpomínku na dobu, kdy chodila mezi lidmi po zemi.
Dee uslyšel šustit papír a otáčení stránek, aţ mu
nakonec došlo, ţe Bastet čte v úplné tmě.
„Chytáte na sebe jen samé problémy, jste potíţista,
doktore. Cítím to z vás jako prapodivný závan síry, jiţ
jste si oblíbil.“ Znovu byl slyšet zvuk mačkaného a
trhaného papíru, který někdo pomalu a systematický
cupoval na kousky. „Pečlivě jsem si prostudovala vaši
sloţku. Není to moc lichotivé čtení. Moţná ţe jste náš
nejlepší agent, ale osobně bych se hádala, jestli jste byl
kdy nějak zvlášť uţitečný. Selhával jste znovu a znovu ve
svém úsilí zajmout Flamelovy a ve stopách vám šla jen
zkáza a smrt. Máte za úkol chránit existenci starobylých
bytostí, a přece jste to byl vy, kdo před třemi dny zničil
ne jeden ale tři propojené světy. Navíc vaše poslední
dobrodruţství v Paříţi mělo aţ nebezpečně blízko tomu,
aby odhalilo lidskému světu naši přítomnost na zemi.
Dovolil jste dokonce, aby se Nid-hog prohnal ulicemi
Paříţe.“
171
„No, tohle byl vlastně Machiavelliho nápad…“ začal
čaroděj.
„Mnoho z nás by hlasovalo pro vaši likvidaci,“
pokračovala Bastet hlubokým hlasem.
A tato věta překvapila čaroděje nejvíce. „Ale já jsem
věrně slouţil starobylým bytostem z temnot, a to po celá
staletí,“ obhajoval se naříkavě.
„Vaše metody jsou kruté a překonané,“ vysvětlovala
Bastet. „Ve srovnání s Machiavellim, on je skalpel, čistý
a přesný, kdeţto vy jste starý meč, krutý a plundrující.
Jednou jste dokonce téměř vypálil toto město do základů.
Vaši spojenci a sluhové kdysi zabili milión lidí v Irsku,
dalších sto třicet lidí zemřelo v Tokiu. A i přes tyto ztráty
na lidských ţivotech jste stejně Flamelovy nikdy
nechytil.“
„Můj úkol byl zajmout Flamelovy a získat Kodex, ať to
stojí, co to stojí. To bylo to nejdůleţitější,“ vyhrkl Dee
rozzlobeně, coţ mu ubíralo na opatrnosti. „Udělal jsem,
co jsem musel, abych uspěl. A před třemi dny, jestli vám
můţu připomenout, jsem knihu mága Abraháma získal.“
„A i v tom jste selhal,“ zašeptala Bastet chladně.
„Kodex není úplný, chybí dvě poslední stránky.“ Dech
starobylé bytosti změnil tempo a Dee si i přes naprostou
tmu všiml, ţe po mase páchnoucí dech se nebezpečně
přiblíţil k jeho tváři. „Čaroději, jiţ dlouho jsi pod
ochranou mocné bytosti, moţná nejmocnější ze všech, a
jen díky tomu jsi přeţil aţ dodnes,“ zpřísnila tón Bastet a
z temnoty zasvítily její ţluté oči. „Kdyţ ostatní volali po
vašem potrestání, byl to váš pán, kdo vás bránil. Ale
zajímalo by mě – a nejsem rozhodně sama – proč zrovna
tak mocná bytost pouţívá tak poškozený nástroj?“
172
Vyřčená slova zamrazila Johna Dee v zádech. „Jak jste
mě to nazvala?“ se mu nakonec podařilo zašeptat. V
ústech měl sucho a jazyk ho příliš neposlouchal.
Bastetiny oči zazářily. „Poškozený nástroj.“
Dee ztratil dech. Snaţil se uklidnit srdce bijící na
poplach. Uplynulo více neţ čtyři sta let, co naposledy
slyšel tato slova, ale zůstala doslova vryta do jeho
paměti. Nikdy je nezapomněl a v mnoha ohledech i
formovaly jeho ţivotní dráhu.
Otočil tvář od Bastetina páchnoucího dechu a opřel čelo
o chladivé sklo okna. Díval se do noci, jejíţ míhající
světla ho nesla znovu do bolestné minulosti. Jel centrem
Londýna jednadvacátého století, ale kdyţ zavřel oči,
zřetelně si vzpomínal, kdy se naposledy cítil tak mizerně.
Za vlády Jindřicha VIII. Tehdy ta slova slyšel naposledy.
Dlouho pohřbené, ale nikdy zapomenuté vzpomínky
zaplavily znovu jeho podvědomí, a on věděl, ţe Bastet
právě tato slova vyřkla záměrně, nemohla to být náhoda.
Dávala mu tím najevo, jak moc toho o něm ví a nebude
se zdráhat proti němu pouţít cokoliv.
Byl 23. duben 1542. V Londýně panoval jeden z těch
deštivých dnů a John Dee stál před svým otcem
Rolandem v jejich domě na Thames Street. Měl patnáct
let, i kdyţ vypadal starší, ale právě v tuto chvíli si
připadal jako desetileté dítě. Schovával ruce sevřené v
pěsti za zády, a nebyl schopný se vůbec pohnout, bál se
promluvit, ba dokonce i dýchat. Srdce mu bilo tak
prudce, ţe se celý třásl. Věděl, ţe pokud se pohne, tak by
upadl, nebo by se obrátil a utekl z místnosti jako malý
kluk. A kdyby promluvil, nevydal by ze sebe nic jiného
neţ nářek. Ale slíbil si, ţe před Rolandem Dee neukáţe
173
sebemenší slabost. Přes pravé rameno svého otce viděl
skrz malé čtyřúhelníkové okenní tabulky vršek
londýnského Toweru, který se nalézal nedaleko. Stál
nehnutě a tiše, aby mohl jeho otec pokračovat ve čtení.
John Dee vţdy věděl, ţe je jiný neţ ostatní.
Byl jediné dítě svých rodičů a od maličká měl
výjimečné nadání pro matematiku a jazyky. Uměl číst a
psát nejen v angličtině, ale také latinsky a řecky, a sám se
naučil francouzsky a trochu německy. Byl plně oddán své
matce Jane, která vţdy stála na jeho straně proti otci
tyranovi. Matka ho podporovala, aby šel na univerzitu do
Cambridge. John si myslel – a doufal, ţe to otce potěší,
ale Roland Dee byl obyčejný obchodník s látkami, který
si drţel malé místo u dvora Jindřicha VIII. a vysoké
vzdělání ho děsilo. Roland viděl, jak skončili vzdělaní
muţové u dvora, bylo velice jednoduché rozzlobit krále,
a muţi, kteří tak činili příliš často, většinou skončili ve
vězení nebo mrtví, samozřejmě s propadnutím veškerého
majetku. John věděl, ţe otec po něm chce, aby převzal
rodinný obchod a na to nepotřeboval ţádné další
vzdělání, jen umět číst a psát a trochu počítat.
Ale John Dee chtěl víc.
Zmíněného dubnového dne v roce 1542 konečně sebral
odvahu a řekl otci, ţe půjde na univerzitu, ať uţ s tím
souhlasí nebo ne. Jeho dědeček, William Wild souhlasil,
ţe bude platit školné a Dee se přihlásil bez povolení otce.
„A kdyţ půjdeš do té školy, co pak?“ chtěl vědět
Roland, neupravená bradka se mu zjeţila rozčilením.
„Akorát ti naplní hlavu nesmysly. Naučíš se svou latinu a
řečtinu, matematiku a filozofii, historii a geografii, ale co
z toho budu mít já, a k čemu to bude tobě? Nebudeš
spokojený ani s tím. Budeš stále hledat další a další
174
znalosti, a to tě přivede na cestu do pekel, můj synu.
Nikdy nebudeš spokojený, protoţe nikdy nebudeš vědět
dost.“
„Říkejte si, co chcete,“ zvládl patnáctiletý hoch
odpovědět svému otci. „Já stejně půjdu.“
„Pak budeš jako nůţ, který se brousí příliš často, budeš
tupý a stane se z tebe poškozený nástroj… a k čemu je
takový poškozený nástroj?“
Doktor John Dee otevřel oči a znovu se zahleděl na
současné londýnské ulice.
Od zmíněného dne uţ se svým otcem mluvil zřídka, i v
dobách, kdy byl starý muţ uvězněný v Toweru. Dee
odešel do Chelmsfordu, a pak na nově zaloţenou Trinity
kolej a rychle si vybudoval pověst jednoho z
nejvzdělanějších lidí své doby. Přišel i čas, kdy si
vzpomněl na slova Rolanda Dee a uvědomil si, ţe jeho
otec měl nakonec pravdu, jeho touha po nových
znalostech a dovednostech byla neutišitelná, vedla ho po
temných a nebezpečných cestách a nakonec ho i přivedla
ke starobylým bytostem.
Někde vzadu v mysli, v nejstřeţenějších místech
lidského podvědomí, kde se ukrývají ty nejbolestivější
vzpomínky, číhala tato nepříjemná slova –
Poškozený nástroj.
Nezáleţí na tom, čeho dosáhl – na jeho výjimečných
úspěších, úţasných objevech a obdivuhodně přesných
předpovědích, ani na jeho nesmrtelnosti a spojenectví s
bytostmi, které lidé uctívaly po generace jako bohy a
legendy – ta nešťastná slova ho zesměšňovala a
degradovala, protoţe někde hluboko uvnitř se bál, ţe otec
měl nakonec pravdu i v tom, ţe je skutečně poškozený
nástroj.
175
Dee si odkašlal, zvedl čelo od okénka, nasadil ţertovný
úsměv a otočil tvář zpět do tmy uvnitř auta. „Nevěděl
jsem, ţe o mě máte celou sloţku.“
Zaskřípalo koţené sedadlo, jak Bastet změnila polohu.
„Máme sloţky o všech nesmrtelných i smrtelných, kteří
jsou v našich sluţbách. Ale vaše je obsáhlejší, neţ
všechny ostatní dohromady.“
„To mi lichotí.“
„Nemělo by. Je to, jak uţ jsem řekla, přehlídka selhání
a neúspěchů.“
„Je mi líto, ţe to vidíte v tomto úhlu,“ řekl Dee tiše.
„Naštěstí se nemusím zodpovídat vám, ale vyšší moci,“
dodal stále s tím posměšným úsměvem na tváři.
Bastet zasyčela jako kočka, kterou někdo chytil za ocas.
„Ale dost toho škádlení,“ pokračoval čaroděj a ruce třel
rychle o sebe. „Co vás přivedlo do Londýna? Myslel
jsem, ţe jste se po našem výletu do Mill Valley vrátila do
svého domu na Bel Air.“
„Dnes mě kontaktoval někdo z mé minulosti.“ Hlas
starobylé bytosti zněl jako hluboký rozzlobený rachot.
„Někdo, o kom jsem si myslela, ţe je jiţ dlouho po smrti.
Někdo, koho uţ jsem nikdy nechtěla potkat.“
„Nevím však, co to má co dělat se mnou…“ začal
čaroděj.
„Mars mstitel mě dnes kontaktoval.“
Dee se narovnal. Nyní se i jeho oči přizpůsobily
tmavému interiéru a mohl rozeznat obrys Bastetiny
kočičí hlavy proti světlejšímu obdélníkovému oknu auta.
„Mars s vámi mluvil?“
„Poprvé za celá staletí. A poţádal mě, abych vám
pomohla.“
176
Dee přikývl. Kdyţ předtím opouštěl katakomby, stále
neměl jasno. Mars mu nedal odpověď na jeho nabídku
přivézt dvojčata zpět do Paříţe a donutit Sofii, aby
odvolala kletbu.
Znovu zašustila látka a kočičí pach bohyně zesílil. „Je
to pravda?“ zeptala se s hlavou blíţ, neţ bylo čarodějovi
příjemné.
Čaroděj se odvrátil a chvíli mrkal, aby zahnal slzy,
které se mu zápachem draly do očí. „Co jako má být…
pravda?“
„Můţete ho osvobodit? Čarodějka ho proklela, a svou
kletbu neodvolá.“
Jeden z důvodů, proč anglický čaroděj přeţil i na
smrtícím dvoře královny Alţběty a další století poté, byl,
ţe nikdy nesloţil slib, který by nemohl dodrţet, nebo
výhruţku, kterou by nemínil vyplnit. Neodpověděl hned.
Chvíli si rozmýšlel, co řekne, a pak nasadil na obličej
neutrální masku, jelikoţ věděl, ţe i ve tmě vidí starobylá
bohyně stejně dobře jako na světle. „Čarodějka předala
veškeré své vědění té dívce, Sofii, o které víme, ţe je
jedním z legendárních dvojčat. Dívka sama dokonce
připustila, ţe ví, jak kouzlo zlomit. Kdyţ jí Mars ale
poţádal – kdyţ ji prosil – aby ho osvobodila, odmítla.
Vše, co potřebuji, je dát jí dobrý důvod, aby příště
neodmítla.“ Čarodějovy kruté rty se zkroutily nahoru v
pobavený úsměv. „A já umím být velice přesvědčivý.“
Starobylá bohyně zavrčela.
„Vy ale nevypadáte příliš potěšené. Myslel jsem, ţe
budete spíš ráda, ţe se do našich řad vrátí někdo jako
Mars.“
Bohyně se zasmála prapodivným nepříjemným zvukem.
„Nevíte o Martovi mstiteli vůbec nic, jak vidím.“
177
Čaroděj zaváhal a pak řekl: „Znám některé báje.“
„Kdysi byl hrdina, ale pak se z něj stalo monstrum,“
pronesla pomalu Bastet. „Čistá přírodní síla, nezkrotná,
nevyzpytatelná a smrtící aţ za hranice chápání.“
„Nevypadáte, ţe byste ho zrovna měla ráda.“
„Ráda?“ zopakovala Bastet. „Milovala jsem ho. A
právě proto nechci, aby se vrátil znovu na svět.“
Zmatený Dee zavrtěl hlavou. „A já bych řekl, ţe
bychom ho mohli potřebovat v bitvě, která se chystá.“
„Jeho vztek můţe zničit celý svět a kaţdou sousedící
říši… a pak ho bude muset nějaký hrdina z řad lidí nebo
válečník z řad starobylých bytostí zničit nadobro a
navţdy. Dokud je v katakombách, alespoň vím, kde je a
ţe je v bezpečí.“
Dee se snaţil uspořádat vše, co slyšel. „Jak můţete říci,
ţe jste ho milovala, a přece ho nechat odsouzeného k té
ţivoucí smrti?“
Dee spíš ucítil, neţ uviděl zasvištění drápů, které
prolétly před jeho tváří. V koţeném sedadle to prasklo a
zasyčelo, kdyţ ho drápy protnuly. Kdyţ Bastet
promluvila, hlas se jí třásl přívalem emocí. „Lidské
národy nazývaly Marta mnoha jmény během věků. Já mu
říkám Horus… a je to můj mladší bratr.“
Jako by Johna Dee opařili čajem. Opřel se do sedadla a
zeptal se: „A proč na něj tedy čarodějka uvalila tu
kletbu? Vy vlastně naznačujete, ţe to prokletí ho v
podstatě chrání.“
„Protoţe ona ho milovala ještě více neţ já. Čarodějka z
Endoru je jeho manţelka.“
178
KAPITOLA 22
Vědma utíkala před příšerou, která prošla skrz
pavučinu. Stvoření očividně spalo v cele za ní. Všimla si
náznaku pohybu na poslední chvíli, ale nebyla dost
rychlá, aby unikla jeho dlouhým drápům. Rozpolcený
dráp jí rozřízl kůţi na rameni a paţi. Rána bolela a brzy
pálila jako v jednom ohni. Perenela věděla, ţe se musí
dostat zpět na slunce, jak nejrychleji to půjde a ránu omýt
vodou. Ani se nesnaţila přemýšlet, co příšera mohla mít
za nehty.
Za upírem zůstala potrhaná pavučina, přes kterou stále
poskakovaly zelené jiskřičky, a vědmu napadlo, jestli to
byly ony, co vzbudily krvelačnou příšeru. Kaţdý cár
pavučiny stále ukazoval část Nikolase, Joshe i
Shakespeara.
A pak potrhanou pavučinou prošlo druhé stvoření.
Perenela si všimla, ţe obě si byly dost podobné na to,
aby byla dvojčata. Jejich tváře byly nádherné s jemnými
indickými rysy, dokonalou pletí a velkýma hnědýma
očima. Vzpomněla si, ţe většinou mají křídla obtočená
kolem těla, aby zakrývala jejich vyhublá těla a dlouhé
pařáty na nohách i rukách, aţ do poslední chvíle před
útokem.
Pomalu couvala chodbou a přemýšlela, co ještě ví o
těchto tvorech. Jsou primitivní trochu jako ostatní
zástupci zvířecí říše, jsou to noční tvorové, mají rádi
temnotu a jako většina upírů jsou citliví na světlo a
nesnesou sluneční paprsky.
179
Musí se dostat ke schodům za kaţdou cenu… ale
neodvaţovala se otočit k upírům zády.
De Ayala se objevil za upíry, zvedl obě ruce a prošel
jimi. Mučivě zakvílel, zoufalý dlouhý nářek se nesl
chodbou a krev při něm tuhla v ţilách. Zaúpění v sobě
neslo naprostou beznaděj a samotu a strašidelně se
odráţelo od kamenných zdí. Indičtí upíři ovšem ducha
nevnímali a v centru jejich zájmu byla pouze vědma.
Dokonce mírně pootevřeli pusu, ukázali své dokonalé
bílé zuby a v koutcích se jim objevily sliny. De Ayala se
vypařil a za chvíli se nad jejich hlavami ozvala rána, to
jak prásknul dveřmi. Seshora se pomalu snášel prach, ale
vetala šla neústupně za svým cílem. Pokračovala pomalu
krok za krokem.
„Madam, je mi to líto, ale nemůžu vám pomoci,“ řekl
De Ayala zoufale, kdyţ se znovu objevil vedle vědmy.
„Jako by věděli, že jsem jenom bezbranný duch a nemůžu
jim jakkoliv ublížit.“
„Vypadají dost hladově,“ zamumlala Perenela, „a vědí,
ţe z vás se nenasytí.“ Zastavila se, kdyţ si všimla, ţe
zbytky pavučiny za upíry začínají svítit matným zeleným
světlem.
Uviděla dokonce část svého manţela, kolem jeho těla
zářila jeho aura.
„Perenelo.“
Nikolasův hlas byl slabý šepot. Kolem obrazu
alchymisty se mihnul nějaký pohyb, a pak jeho aura silně
zazářila. Svítila tak jasně, ţe přenesla mlhavé světlo z
pavučiny do chodby Alkatrazu.
Vědma znala tucet kouzel, kterými by upíry porazila,
ale to by musela pouţít sílu své aury… a to by jistě
přilákalo sfingu. Znovu začala ustupovat, chtěla se dostat
180
alespoň ke schodům, a pak teprve utíkat nahoru ke
dveřím a doufat, ţe to zvládne dřív, neţ na ni upíři skočí.
Usoudila, ţe by to mohla zvládnout. Vetala byla přece
jen lesní stvoření. Nohy měla přizpůsobená měkkému
lesnímu podloţí a Perenela si všimla, ţe na kamenném
podkladu jim drápy klouţou. Sloţená křídla jim v pohybu
také příliš nepomáhala a působila dost neohrabaně.
Perenela ustoupila o další krok a přiblíţila se znovu o pár
centimetrů prosvětlenému obdélníku dveřního rámu nad
ní. Uţ cítila na zádech teplo slunečních paprsků a věděla,
ţe je blízko.
A pak v roztrhaných cárech pavučiny zahlédla Joshe a
Sofii, kteří obestoupili jejího manţela. Všichni tři na ni
nehnuté hleděli a tvářili se soustředěně. Nikolasova aura
zazářila jasně zeleně. Po jeho pravé straně se rozsvítila
stříbrně Sofiina aura a Joshova zlatá napravo. Pavučina
se rozsvítila jako lucerna a prozářila jasným světlem
celou chodbu. „Perenelo!“
Upíři se otočili a zasyčeli jako kočky, kdyţ ucítili
světlo. Perenela viděla Nikolase natahovat k ní ruku s
nataţenými prsty, jako by se jí chtěl dotknout. Na
konečcích prstů mu tančily jiskřičky a v tu chvíli jí došlo,
co chce udělat.
„Nikolasi! Přestaň! Hned!“ zakřičela.
Kroutící se spirály a kruhy jiskřící stříbrné, zelené a
zlaté energie se linuly z potrhané pavučiny. Syčely a
praskaly, odráţely se od zdí a stropu a shromaţďovaly se
u Pereneliných nohou. Vytvářely vlastně světelnou kaluţ,
která se postupně vsakovala do kamenného podloţí.
Vědma aţ povyskočila, kdyţ ucítila vlnu tepla, která
začala prostupovat její nohy, tělo aţ k hlavě, kde se jí
181
honily různé obrazy a výjevy, myšlenky a vzpomínky,
které nebyly její.
Rozsvícená Eiffelova věž v Paříži…
Volně pobíhající Nidhog, který ničí ulice…
Valkýry v bílé zbroji…
Tytéž bojovnice uvězněné v ledovém kvádru…
Chrlice, které slézaly z katedrály Notre-Dame…
Blížící se ohavní duchové v kápích…
Najednou její nespoutaná aura problikla k ţivotu.
Ledově bílá energie obklopila její tělo od hlavy aţ k patě,
vlasy se jí narovnaly a utvořily tmavý závoj, který za ní
jako by vlál.
„Nikolasi,“ vykřikla Perenela, kdyţ se pavučina
rozpadla na prach a její aura vyhasla. „Cos to udělal,
tímto jsi mě zabil!“
A pak se chodbami Alkatrazu rozneslo vítězné zavytí,
kdyţ se znovu ozvala sfinga.
Při tomto zvuku se dokonce i indičtí upíři obrátili a
rychle zmizeli.
182
KAPITOLA 23
Za nechutného pleskání křídel se sfinga objevila na
konci chodby a svými velkými lvími drápy škrábala po
kamenném podkladu. Pak se přikrčila, lehla si na zem,
jako by číhala, roztáhla křídla a vítězoslavně zařvala v
jazyku, který dlouho předcházel první egyptské faraóny.
„Teď jsi má, vědmo, budu hodovat na tvých
vzpomínkách a pak spořádám i tvé kosti.“ Hlava sfingy
měl tvář nádherné ţeny s kočičíma očima a jazyk, kterým
míhala ve vzduchu, byl černý a rozeklaný, jako mají
plazi. Sfinga zavřela oči, zaklonila hlavu a zhluboka se
nadechla. „Ale co je… co je to?“ Černý jazyk vystřelil
dopředu a ochutnával pachy z chodby. Pak vykročila pár
kroků do chodby za klapotu drápů po kameni. „Jak se to
mohlo stát… cítím sílu a moc… velkou moc.“ Sfinga se
zarazila, přes dokonalou pleť její tváře se rozhostil
ošklivý zamračený stín. „Kde jsi vzala takovou sílu?“ Její
hlas pomalu slábl. „Jsi silnější, neţ bys měla být.“
Perenela se uţ napůl obrátila, aby se vydala na úprk ke
schodům, ale potom se zastavila a rozhodla se sfinze
postavit. V koutcích očí se objevil letmý náznak úsměvu
a stejně tak ústa se jí mírně pousmála, ale hned se zas její
tvář proměnila v kamennou masku. Zvedla ruku k
obličeji, aby si ji lépe prohlédla a v údivu zjistila, ţe
dlaně a prsty má jako by potaţené skleněnými
rukavicemi. Sklo se měnilo z průsvitného jasného k
matnému. „Silnější? Ano jistě, ţe jsem,“ zašeptala a pak
se hlasitě rozesmála. Přerývaný smích se nesl chodbou a
183
odráţel od zdí. „Děkuji, Nikolasi, díky, Sofie a Joshi!“
zavolala.
Úsměv vědmy dokázal sfingu postrašit, ale její burácivý
smích ji přímo děsil. Starodávné stvoření se odváţilo
udělat ještě jeden krok dopředu, ale hned couvlo. I přes
svůj strašidelný zjev a děsivou pověst byla sfinga
strašpytel a zbabělec. Ţivě si totiţ pamatovala doby, kdy
po světě chodili netvoři a monstra, a tehdy byl strach a
zbabělost v podstatě jedinou šancí na přeţití.
Vědma se postavila čelem ke sfinze a sepjala ruce. V
ten moment její aura jasně zazářila bílým oslnivým
světlem, které se rozlilo po celé chodbě a úplně ji
odbarvilo. Pak jiskřící světlo vytvořilo ochranný
krystalický obal kolem celého jejího těla. Kaţdá
rozdrolená cihla, zrezivělá trubka, kaţdá špinavá skvrna
na stropě, potrhaná pavučina i mříţe ve dveřích cel
najednou vystoupily z tmy v neuvěřitelné zřetelnosti.
Chodbou se táhl dlouhý neblahý stín směrem ke sfinze,
ale nebyl Perenelin.
Perenela zvedla pravou ruku. Z dlaně jí vyrostla bílá
světelná koule, která vypadala téměř jako sněhová.
Vědma pustila kouli na zem a ta se kutálela chodbou,
poskočila jednou dvakrát a zarazila se u nohou
starodávné bytosti.
„A co s tím mám jako dělat?“ zavrčela sfinga. „Mám to
snad chytit a aportovat?“ dodala ironicky.
Perenelin úsměv neznamenal nic dobrého, její vlasy se
pak zvedly a utvořily nad hlavou černý mrak.
Koule začala růst. Kroutila se a točila, ledové zářící
krystalky se rozpínaly ve vrstvách a teplota v chodbě
klesala. Dokonce i zapáchající dech sfingy se měnil před
jejími ústy v páru.
184
Sfinga vţdy vyhledávala teplé kraje, domovem jí byla
poušť. Celý svůj ţivot strávila v oblasti, kde slunce pálilo
a vzduch byl suchý a horký Nebylo pochyb, ţe za dobu,
co jí byl svěřen důleţitý úkol na Alkatrazu, si jistě zvykla
na vlhké a lezavé podnebí na ostrově. Hlídala celý ostrov
spolehlivě po celou dobu a musela se vyrovnat s
kousavou mlhou, která pravidelně přicházela ze zálivu, s
prudkým deštěm i bodavým pobřeţním větrem, ale nikdy
nezaţila takový chlad jako nyní. Silný mráz, který se
rozhostil v chodbě, dokonce pálil. Z koule se oddělily
tisíce malých krystalků a přilepily se jí na kůţi jako
ţhavý popílek z ohně. Na rozeklaném jazyku, který
neustále vystrkovala jako plazi ven a dovnitř, se jí usadila
vločka ne větší neţ zrnko prachu, ale pálila jako čert.
Bylo to jako spolknout ţhavý uhlík. A ledová koule stále
mohutněla.
Perenela postoupila o krok blíţ. „Měla bych ti
poděkovat.“
Sfinga couvla.
„Kdybych se obrátila a utíkala, určitě bys mě dohonila.
Ale kdyţ jsi mi připomněla, ţe jsem daleko silnější neţ
předtím, uvědomila jsem si, co pro mě udělali můj
manţela a dvojčata. Jaký dáreček mi to poslali.“
Sfinga zavřískala jako divoké zvíře, protoţe mrazivý
vzduch pomalu kousal i do jejího krásného ţenského
obličeje. „Tvé síly nevydrţí. Vysaju je.“
„Můţeš to zkusit,“ řekla tiše vědma. „Ale na to se musíš
soustředit pouze jen na mou osobu. Já však měla vţdycky
velké problémy se soustředěním, zvláště kdyţ mi byla
zima,“ usmála se znovu Perenela.
185
„Tvoje aura vybledne.“ Špičaté a ostré zuby sfingy
začaly zimou klapat o sebe a na zdech se začaly
objevovat ledové ornamenty.
„To je pravda. Mám asi minutu, moţná méně, neţ se
má aura vrátí k běţnému stavu, ale to je dost času.“
„Dost času na co?“ koktalo stvoření. Mráz pohlcoval
jednotlivé části těla a nyní šplhal po hrudi a předních
nohách, tváře jiţ měla mrazem červené a rty modré.
„Dost času na tohle!“
Sněhová koule dosahovala nyní asi velikosti velké
dýně. Sfinga se snaţila kouli odmrštit, ale drápy projela
ledovými krystalky. Rychle tlapu stáhla, ale kůţe i drápy
uţ zůstaly černé po omrzlinách.
„Tohle podařené kouzlo mě naučil jeden šaman z
Aleutských ostrovů na Aljašce,“ vysvětlovala Perenela,
aby řeč nestála, a pomalu se přibliţovala ke sfinze.
Stvoření na oplátku bázlivě ustupovalo, ale podlaha byla
kluzká, a tak netrvalo dlouho a sfinga se natáhla jak
široká tak dlouhá. „Obyvatelé ostrovů jsou mistři ve
sněhových a ledových kouzlech. Existuje tolik různých
druhů sněhu.“
„Jemný…“
Vločky jako peříčka vylétly z bílé koule a laškovně
poletovaly okolo sfingy, pomalu klesaly, a kdyţ dopadly,
zasyčely a rozpustily se.
„Ostrý…“
Pevné ledové krupky ostré jako jehly vystřelily z koule
a zamířily na tvář starobylého tvora.
„A nesmíme zapomenout na vánici.“
Koule vychrlila husté sněhové vločky, které poslala
proti sfinze. Zahalily celou její tvář i přední část těla.
Stvoření kašlalo, kdyţ se sníh dostal do úst a nosu. Nohy
186
mu podkluzovaly, jak se snaţilo ustupovat, ale celá
chodba byla pokryta ledem. Sfinga zvedla křídla, ale ta
byla tak těţká pod nánosem sněhu a tak ztuhlá mrazem,
ţe s nimi jen stěţí pohnula.
„A také samozřejmě krupobití…“
Kroupy o velikosti hrachu mlátily starobylého tvora
hlava nehlava. Chrlila bez ustání ledově bílé zářící koule
– malé i větší – aţ se na křídlech sfingy objevily
prostřelené díry.
Za zoufalého vytí se sfinga otočila a dala se na útěk.
Bouře jí neúnavně sledovala, kroupy naráţely do zdí i
země a odskakovaly jako míčky od stropu, rachotily po
kovových dveřích a mříţích. Celá chodba zela v ledu a
mrazu, kovové mříţe mrazem praskaly, cihly se drolily a
celé části stropu propadaly pod tíhou těţkého ledu.
Sfinze se téměř podařilo dosáhnout konce, kdyţ vtom
se celá chodba zhroutila a zavalila ji tunami cihel,
kamene i kovu. Navíc celou velkou hromadu suti pokryl
sníh a led, aby ji zakonzervoval pod přes půl metru
vysokou zmrzlou pokrývkou.
Perenela zavrávorala, aura pohasla.
„Bravo, madam“ zahalekal duch Juana Manuela, který
se tu najednou objevil.
Vědma se opřela o zeď a zhluboka přerývaně dýchala.
Třásla se po vynaloţeném úsilí a klouby a svaly ji bolely
jako po namáhavém cvičení.
„Zabila jste ji?“ zeptal se duch.
„To těţko,“ přiznala unaveně Perenela. „Zpomalila,
znevýhodnila, naštvala, vyděsila, ale obávám se, ţe je
potřeba daleko víc, aby bylo sfingu moţné zabít.“
Obrátila se a pomalu se vydala po schodech nahoru a
opírala se při tom o zeď.
187
„Ten sníh a mráz byly působivé,“ uznal de Ayala, který
se vznášel pozadu, aby mohl déle vychutnávat pohled na
ledové dílo vzadu v chodbě.
„Původně jsem měla v plánu něco jiného, ale z
nějakého důvodu se mi v hlavě objevil obraz dvou
válečnic uvězněných v ledu, vypadaly jako Valkýry…“
„Vzpomínka?“ navrhl de Ayala.
„Ale ne moje,“ zašeptala Perenela. Pak si ale s úlevou
oddechla, kdyţ vylezla na příjemné ranní slunce. S
posledními zbytky své aury přejela prsty po svých
zraněních a vyčistila rány. Zavřela oči a nahnula hlavu na
stranu. „Myslím, ţe to byly Sofiiny vzpomínky,“ řekla
udiveně. Potom se zarazila a zamrazilo ji při představě,
ţe by to bylo moţné. „Valkýry a Nidhog jsou zpátky na
světě,“ uvědomila si. Podvědomě se otočila k východu a
otevřela oči. Co se asi děje s Nikolasem a dětmi? Do
jakých problémů se to dostali?
188
KAPITOLA 24
„Alchymisto! Co jste to provedl?“ zakřičel zoufale
Palamédes. „Tím jsi na nás poslal zkázu a záhubu!“
Flamel leţel zničeně na stole před roztříštěnými
obrazovkami. Jeho kůţe vypětím dostala naţloutlý
nádech starého papíru, kolem očí se mu objevily další
vrásky a na čele se ještě prohloubily. Kdyţ se obrátil na
saracénského rytíře, oči měl skelné, nepřítomné a bělmo
mu prostupovaly zelené tečky.
„Říkal jsem vám, ţe nesmíte pouţívat svou auru,“
vyštěkl rytíř. „Varoval jsem vás.“ Palamédes se pak
otočil na Shakespeara. „Připravte se k boji. Zalarmujte
stráţe.“ Básník kývl a pospíchal ven. Psi s rudýma očima
najednou ztichli jako myšky, obklopili Shakespeara a
vytvořili ochranný štít, jako by mu hrozilo nebezpečí.
Kolem rytíře se objevila zbroj nejdříve mlhová, která
připomínala ducha, ale pak se zhmotnila. „Co jsem
říkal?“
„Zkáza a smrt jde ve vašich šlépějích. Kolik ţivotů
přijde dnes v noci kvůli vám nazmar?“ zařval, neţ vyrazil
ze dveří.
Joshovi se dělaly mţitky před očima, zamrkal, aby je
dostal pryč, ale moc to nepomáhalo. Viděl, ţe Sofie
zavrávorala, a chytil ji za paţi. „Jsem strašně unavený,“
řekl.
Sofie přikývla na souhlas. „Já také.“
„Cítil jsem, jak mnou prochází energie, od ruky přes
paţi a pak celým tělem,“ popisoval udiveně záţitky.
Podíval se na konečky prstů. Kůţe na nich byla červená a
189
na některých místech se vytvářely puchýře. Pomohl Sofii
na ţidli, kde ji usadil, a klekl si před ni. „Jak se cítíš ty?“
„Vyčerpaně,“ zamumlala Sofie a Josh si všiml, ţe její
oči jsou stále jako stříbrné disky, které odráţejí vše jako
zrcadlo. Znepokojilo ho, ţe v sestřiných očích vidí
zdeformovaný obraz sama sebe. Byla to tak malá změna
v jejím obličeji, a přece dávala její tváři zlověstný a
téměř cizí výraz. Postupně se stříbrná barva vytrácela a
Josh uviděl modré panenky, které opravdu patřily jeho
sestře. „Perenela?“ vypravila ze sebe Sofie, ale v ústech
měla sucho a slova nezněla příliš zřetelně. „Co se jí
stalo?“ zašeptala chraptivě, a pak dodala: „Musím se
napít.“
Josh se zvedl na nohy, kdyţ se za ním objevil
Shakespeare se dvěma sklenicemi s nápojem, který
vypadal nevábně, něco jako voda z kaluţe. „Vypijte
tohle.“
Josh si vzal obě sklenice, ale nejprve si odváţně usrkl
ze své, neţ předal tu druhou sestře. Pak se zašklebil. „Je
to sladké, co v tom je?“
„Jen voda. Dovolil jsem si do ní přidat lţičku medu,“
řekl nesmrtelný básník. „Právě jste spálili hromadu
kalorií a spotřebovali hodně ze svých zásob cukru a soli.
Potřebujete je doplnit, jak nejrychleji to půjde.“ Pak se
trochu škodolibě usmál a dodal: „Berte to jako daň,
kterou musíte zaplatit, kdyţ kouzlíte.“ Před alchymistu
poloţil třetí sklenici největší, ve které se ještě točily
spirály medu. „A vy také, Nikolasi,“ řekl tiše. „A pijte
rychle, čeká nás spousta práce.“ Pak se obrátil a rychle
odešel ven do noci.
Sofie a Josh sledovali Nikolase, jak zvedl sklenici ke
rtům a usrkl lepkavého nápoje. Jeho pravá ruka se třásla,
190
a tak ji přidrţel levou, aby se vůbec mohl napít. Všiml si,
ţe na něj dvojčata ustaraně hledí a pokusil se o úsměv,
který ale spíš zračil v jeho tváři bolest. „Děkuji vám,“
zašeptal velice tichým a chraplavým hlasem. „Zachránili
jste ji.“
„Perenela,“ začala Sofie, „co se s ní stalo?“
Nikolas zavrtěl hlavou. „To nevím,“ připustil.
„Ti tvorové…“ začal Josh.
„Vetala,“ upřesnil Nikolas.
„A to, co vypadalo jako duch?“ dodala Sofie.
Nikolas dopil sklenici a postavil ji na stůl s pokrčením
rameny „To je vlastně důvod, proč neztrácím naději,“
řekl a tentokrát se opravdu usmál. „Perenela je sedmá
dcera sedmé dcery. Proto umí komunikovat s mrtvými a
nebojí se jich. Alkatraz je ostrov duchů a ti jsou většinou
neškodní.“
„Většinou?“ zopakoval Josh.
„Většinou,“ souhlasil Nikolas. „Ale stejně nikdo z nich
alespoň mé Perenele není schopný ublíţit,“ dodal
sebejistě alchymista.
„Myslíte, ţe se jí něco stalo?“ řekla Sofie, právě kdyţ se
Josh chystal zeptat na totéţ.
Neţ Flamel odpověděl, chvíli to trvalo. „Nemyslím.
Viděli jsme její auru zářit v plné síle. Díky nám – zvlášť
vám – musela mít alespoň na okamţik ohromnou sílu.“
„Ale co myslela tím, ţe jste ji zabil?“ zeptala se Sofie
důrazněji.
„To nevím,“ odpověděl tiše Flamel. „Ale vím, ţe kdyby
se jí něco stalo, věděl bych to, cítil bych to.“ Pomalu a
ztuhle se postavil, rukama opřenýma o kříţ. Podíval se po
prázdné boudě a kývl na batohy dvojčat. „Seberte si své
věci, musíme se odtud dostat.“
191
„A kam půjdeme?“ ptal se Josh.
„Kamkoliv, hlavně pryč odsud,“ řekl Nikolas. „Síla
našich zkombinovaných aur způsobila rozruch v magické
říši a ukázala všem směr jako maják. Brzy se tu objeví
kaţdá starobylá bytost, druhá generace i všichni
nesmrtelní, kteří budou nadosah. Proto je Palamédes tak
rozčilený.“
Sofie si stoupla. Josh ji chytil, aby ji podepřel, ale ona
zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, ţe tu chcete zůstat a
bojovat,“ řekla Flamelovi. „Alespoň Perenela
navrhovala, abychom to udělali, a navíc to říkali i
Palamédes se Shakespearem.“
Flamel sestoupil ze schodů a počkal, aţ se k němu
dvojčata připojí venku pod chladnou noční oblohou.
Podíval se na Joshe a odpověděl: „A co si myslíš tyt
Zůstat a bojovat nebo utéct?“
Josh opětoval jeho pohled a udiveně se zeptal: „Vy se
ptáte mě? Proč?“
„Ty jsi náš stratég, po vzoru samotného Marta. Jestli
někdo z nás ví, co dělat v bitvě, jsi to právě ty. A jak mi
Perenela připomněla, vy dva jste legendární dvojčata, vy
sami jste mocní a dokáţete čelit, čemu budete chtít. Proto
mi řekni, co myslíš, ţe bychom měli dělat?“
Josh se uţ chystal namítnout, ţe nemá tušení…, ale
kdyţ začal vrtět nesouhlasně hlavou, uvědomil si, ţe zná
odpověď. „Kdyţ nevím, co nás přesně čeká, kdo všechno
na nás zaútočí, je nemoţné jednoznačně rozhodnout.“
Rozhlédl se okolo. „Na jednu stranu jsme celkem v
bezpečí uvnitř důmyslně postavené pevnosti, která je
protkaná různými pastmi. Víme, ţe okolo je také
ochranné pásmo a v domech ţijí stvoření, která jsou
loajální k rytíři. Jsem si jistý, ţe Palamédes a básník mají
192
i jiné obranné prvky, ale jestli tu zůstaneme a budeme
bojovat, budeme v pasti. Navíc tohle je území Johna Dee,
a ten bude mít dostatek času, aby sehnal takovou přesilu,
které nebudeme schopni vzdorovat.“ Josh se podíval na
sestru a pokračoval: „Říkám, ţe bychom měli utéct. Jestli
máme bojovat, pak si sami vybereme místo a čas.“
„Dobře řečeno,“ přikývl alchymista. „Souhlasím,
tentokrát zmizíme, abychom příště mohli bojovat.“
Palamédes vystoupil z temnoty a okolo něj byl stále
cítit hřebíčkový nádech. Přeměna v rytíře, který bojoval
po boku krále Artuše, byla jiţ dokončena. Od hlavy aţ k
patě byl oblečený v černém brnění, které měl přes černou
drátěnou košili. Hlavu a krk chránila drátěná kápě, která
končila aţ na ramenou. Přes ni měl helmu s otevřeným
hledím, uprostřed které byl dlouhý chránič na nos.
Zahnutá šavle mu visela u boku a na zádech měl
upevněný tradiční skotský meč. Rytíř vypadal mohutně i
bez zbroje, ale v brnění působil opravdu impozantně. Neţ
stihnul cokoliv říct, přiřítil se Shakespeare, kterého v
tichosti následovala pětice rudookých psů. „Jak moc je to
špatné?“ zahřměl Palamédův hlas.
„Dost,“ zamumlal básník. „Před chvílí tři individua,
převáţně nesmrtelní, a k tomu pár lovců odměn vstoupilo
na naše území, které hlídají larvy a lemuři. Naštěstí se
nedostali příliš daleko.“ Básníkova aura zazářila matně
ţlutou barvou a ve vzduchu se objevila vůně citronů. Přes
básníkovy špinavé montérky vyrostla také zbroj, ale
moderní výstroj policie. V levé ruce nesl obušek a řetěz,
přičemţ obušek táhnul po zemi, takţe se za ním vytvořila
cestička v bahně. Jeden ze psů olízl bahnitou špičku
obušku svým rozeklaným jazykem. „Larvy a lemurové
jsou v naší první obranné linii,“ pokračoval s pohledem
193
na Flamela a dvojčata. „Jsou spolehliví, i kdyţ ne příliš
bystří. A kdyţ se naţerou, jdou spát. Útočníci budou
podle mých odhadů před branou ještě před půlnocí.“
„Hrad to vydrţí,“ řekl Palamédes sebejistě.
„Ţádný hrad není stoprocentně nedobytný,“ řekl Josh
prostě. Pak se zarazil kdyţ se z noci vynořila obrovská
rudooká postava. Všichni si všimli Joshova údivu a
podívali se stejným směrem. Byl to největší pes, kterého
kdy viděli. Jeho srst byla potřísněná špínou a bahnem a
na zádech těsně blízko páteře utrpěl dlouhou ránu.
„Gabrieli!“ vykřikl Shakespeare.
Během mrknutí oka v intervalu mezi kroky se pes
přeměnil. Svaly se roztáhly, kosti zapraskaly a pes se
postavil na zadní nohy. Krk se zkrátil a rysy obličeje se
zformovaly do tvarů muţské tváře. Místo velkého psa
zde stál mladý muţ s hnědými vlasy. Na tvářích se mu
kroutily vytetované modrofialové spirály, které se
rozbíhaly po krku dolů aţ na hruď. Byl bos, oblečený jen
do kalhot z nahrubo utkané vlny s černočerveným
pepitovým vzorem. Mladíkovy rudé oči zářily zpod
špatně ostříhané ofiny.
„Gabrieli, ty jsi zraněný,“ řekl básník.
„Je to jen škrábnutí,“ odpověděl psí muţ. „Nic víc. A
ten, kdo mi to udělal, uţ nikdy nikomu neublíţí.“ Mluvil
se zpěvným přízvukem, který Sofie určila jako velšský.
Jeden za druhým se měnili i ostatní psi, kteří stáli okolo
básníka.
„Vy jste Tore Alka?“ zeptal se Josh, kdyţ si vzpomněl
na stvoření, která bránila Hekatinu říši.
„Jsme s nimi příbuzní,“ vysvětloval Gabriel. „Jsme
Tore Madra, patříme ke klanu vlkodlaků.“
194
„Gabrielova smečka,“ řekla Sofie a oči jí zazářily
stříbrně. „Nebeští jezdci.“
Gabriel se otočil, aby se na dívku podíval. Vystrčil
rozeklaný jakoby hadí jazyk, aby si zapamatoval její
pach. „To uţ je dávno, co nás někdo takto nazval.“ A
jazyk se opět objevil venku. „Ale ty nejsi obyčejná
smrtelnice, ţe, Sofie Newmanová? Ty jsi měsíční dvojče,
a jsi tak mladá, příliš mladá, abys v sobě nesla tíhu
moudrosti věků. Cítím z tebe prohnilý pach staré
čarodějky z Endoru,“ řekl přezíravě a otočil se s nosem
svraštělým odporem.
„Hele, takhle nemůţete mluvit o mé –“ začal Josh, ale
Sofie zmáčkla jeho paţi a stáhla ji zpět.
Gabriel si výlevu nevšímal a rovnou se obrátil na
Palaméda. „Larvy a lemurové padli.“
„Tak brzy!“ vykřikl saracénský rytíř. Oba s básníkem
byli viditelně otřeseni touto informací. „Určitě ne
všichni.“
„Úplně všichni, nezbyl vůbec nikdo.“
„To není moţné, bylo jich skoro pět tisíc,“ namítl
Shakespeare.
„Dee dorazil,“ řekl Gabriel s hlasem, který připomínal
vrčení. „A také Bastet.“ Prohnul záda a bolestí se mu
zkřivil obličej, kdyţ se otevřela rána na zádech.
„Je tu ještě něco, nemám pravdu?“ zapojil se Flamel.
„Stoupenci a sluhové pánů z temnot a agenti čaroděje,
kteří jsou ve městě, nejsou zrovna jednotní, ba naopak
představují spíš proti sobě stojící skupiny, které by raději
bojovaly samy se sebou, neţ šly do bitvy jako jeden muţ.
Zabít larvy a lemury vyţadovalo celou armádu, navíc
trénovanou a dobře organizovanou a hlavně podřízenou
jednomu vedení.“
195
Gabriel naklonil hlavu na stranu. „Blíţí se pekelní
jezdci.“
„Ale ne.“ Palamédes se zhluboka nadechl a sundal
dlouhý meč ze zad.
„A jejich pán také,“ dodal smutně Gabriel.
Josh se podíval na sestru a přemýšlel, jestli ví, o čem to
stvoření mluví. Sofiiny oči znovu zářily stříbrnou barvou,
ale v tváři se jí neznačil strach nebo obavy, ale spíš
obdiv.
„Hern znovu vstoupil na zemi,“ pronesl Gabriel s
neskrývanými obavami. Pak jeden za druhým z jeho
smečky zaklonili hlavu a ţalostně zavyli.
„Bůh s jeleními parohy,“ zašeptala Sofie a začala se
třást. „Pán jezdců z pekla.“
„Další starobylá bytost?“ zeptal se Josh.
„Něco staršího a nebezpečnějšího: archón, temný
vládce.“
196
KAPITOLA 25
„Bylo mi řečeno, ţe ta ţena, Perenela, je uvězněná na
ostrově, zesláblá a bezbranná,“ obhajoval se neústupně
Billy the Kid. Kolem hlavy měl připevněnou hands free
sadu, jejíţ mikrofon kopíroval rysy neoholené tváře. „A
to zkrátka není pravda.“ Přes čelní sklo svého luxusního
vozu, které se hemţilo šmouhami od rozpláclého
létajícího hmyzu, měl přímý výhled přes záliv na
Alkatraz. „Myslím, ţe máme problém, a to ne zrovna
malý.“
Na druhém konci světa poslouchal bedlivě Niccolo
Machiavelli, který si přitom balil malé příruční
zavazadlo. Uţ si nevzpomínal, kdy si naposledy balil
sám, o to se vţdycky postaral Dagon. „A proč mi vlastně
voláte?“ zeptal se Machiavelli. V ruce měl jiţ třetí pár
ručně šitých bot, a zatímco se ptal, usoudil, ţe dva páry
bot budou stačit, a třetí boty z kufříku vyndal.
„Budu upřímný,“ přiznal neochotně Billy. „Nemyslel
jsem si, ţe tu vůbec budete potřeba. Byl jsem si jistý, ţe
se o tu ţenu zvládnu postarat sám.“
„Na tuto chybu doplatili mnozí ţivotem,“ zamumlal
Machiavelli italsky, pak se vrátil k angličtině. „A co
změnilo váš názor?“
„Před pár minutami se na Alkatrazu něco stalo. Něco
divného, co vyzařovalo nezměrnou sílu.“
„Jak to víte? Nejste na ostrově.“
Ital jasně slyšel údiv v hlase nesmrtelného Američana.
„Cítil jsem to, dokonce i z pětikilometrové vzdálenosti!“
197
Machiavelli zpozorněl. „Kdy? Kdy přesně se to stalo?“
pátral naléhavě a kontroloval hodinky. Přešel místnost,
otevřel notebook a přejel ukazováčkem přes čtečku, aby
ho probudil. Zjistil, ţe dostal asi tucet emailů od svých
špehů a agentů z Londýna, které tvrdily totéţ, ţe se stalo
něco divného, nadpřirozeného. Téměř všechny přišly
večer okolo tři čtvrtě na devět, zhruba před hodinou a
čtvrt.
„Před patnácti minutami,“ odpověděl Billy.
„Řekněte mi přesně, co se stalo,“ ţádal Machiavelli.
Zároveň zmáčkl tlačítko na telefonu a začal rozhovor
nahrávat.
Billy the Kid vylezl z auta a zvedl otlučený zelený
vojenský dalekohled ke svým hlubokým modrým očím.
Zaparkoval jen kousek od mostu Golden Gate, a před
ním z vody vystupoval nyní mírumilovně a klidně
vyhlíţející ostrov osvětlený měsíční oblohou plnou
hvězd. Billy ale věděl, ţe celá iluze klidného a
opuštěného místa je klamná. Zamračil se, kdyţ se
pokoušel vzpomenout, co se přesně stalo. „Bylo to…
jako by zazářila nějaká mocná aura,“ vysvětloval. „Ale
tak silná, s jakou jsem se nikdy v ţivotě nesetkal.“
Potom zazněl i přes velkou vzdálenost překvapivě jasný
a čistý Machiavelliho hlas. „Mocná aura…?“
„Velmi silná.“
„Byl cítit nějaký konkrétní pach nebo vůně?“
Billy zaváhal a podvědomě natahoval vůně z okolí, ale
necítil nic zvláštního jen vţdy přítomnou sůl a smog.
Zavrtěl hlavou a pak, kdyţ si uvědomil, ţe ho Ital
nemůţe vidět, řekl: „Jestli ano, tak si to nepamatuji.
198
Nebo ne, jsem si jistý, ţe ţádný zvláštní pach jsem
necítil.“
„Jak to na vás celé působilo?“
„Byla mi zima, velká zima a na chvíli zazářila i má
aura, neměl jsem nad ní pár minut kontrolu.“ Billyho hlas
se trochu třásl. „Lekl jsem se, ţe vzplanu a uhořím.“
„Něco dalšího?“ zeptal se klidně a trpělivě Machiavelli,
s cílem, aby se Američan soustředil na kaţdý detail.
Kaţdý nesmrtelný věděl, ţe nekontrolovaná aura můţe
pohltit celé tělo, říkalo se tomu spontánní sebeupálení.
„Chci vědět všechno,“ ujistil Ital Billyho.
„Naštěstí jsem uţ měl zaparkováno, kdyţ se to stalo.
Kdybych řídil, určitě bych naboural. Na chvíli jsem byl
úplně slepý a hluchý. Ani tlukot svého srdce jsem
nevnímal. A pak, kdyţ uţ jsem zase slyšel, začali výt
snad všichni psi ve městě, ptáci řvali.“
„Moţná, ţe to bylo kvůli tomu, ţe sfìnga zahubila
vědmu,“ zamumlal Machiavelli. Billy svraštil čelo,
jelikoţ jeho citlivým uším neunikl náznak lítosti v Italově
hlasu.
„Byl jsem informován, ţe sfinga měla povolení ţenu v
případě nutnosti zabít.“
„To jsem si myslel také,“ řekl Billy. „Ale mám věštící
misku Anasáziů, je velmi vzácná a účinná.“
„Nejlepší, jak jsem slyšel,“ souhlasil Machiavelli.
„Kdyţ jsem měl svou auru opět pod kontrolou,
okamţitě jsem se podíval na ostrov. Jen na krátkou chvíli
jsem zahlédl vědmu stát na nádvoří věznice. Slunila se,
bezstarostně a spokojeně vychutnávala sluneční paprsky.
A pak se stalo něco divného. Já vím, ţe je to zhola
nemoţné, ale přísahám, ţe otevřela oči, podívala se
vzhůru… a ona mě viděla.“
199
„Ale to je klidně moţné,“ zabručel Machiavelli. „Nikdo
přesně neví, co vědma všechno dokáţe a kde končí její
schopnosti. A pak se stalo co?“
„Potom kapalina v mé věštící misce ztuhla a mrazem
popraskala.“ Billy se podíval na sedadlo spolujezdce, kde
leţely střepy starodávné misky zabalené v ranních
novinách. „Miska je zničena,“ řekl s notnou dávkou
smutku. „Měl jsem ji tak dlouho a dobře jsem se o ni
staral.“ Pak ale jeho hlas zpřísněl. „Vědma je stále
naţivu, ale necítím sfingu. Myslím, ţe ji Perenela
zabila,“ uzavřel s obdivem.
„To je také moţné,“ pomalu uznal Machiavelli. „Ale
není to moc pravděpodobné. Nebudeme dělat předčasné
závěry. Vše, co s jistotou víme, je, ţe vědma stále ţije.“
Billy se zhluboka nadechl. „Původně jsem si myslel, ţe
Perenelu Flamelovou zvládnu sám, ale nyní vím, ţe na to
nestačím. Jestli máte nebo znáte nějaká speciální
evropská kouzla nebo zvláštní druhy magie, pak je
rozhodně na ně pravý čas.“ Billy se zasmál, ale bylo
slyšet, ţe mu do smíchu moc není. „Máme pouze jedinou
moţnost se vědmy zbavit, jestliţe selţeme, pak Skálu
neopustíme ţiví.“
Niccolo Machiavelli si uvědomil, ţe souhlasně
přikyvuje, ačkoliv ho Američan nemohl vidět. Přemýšlel,
jestli Billy také ví, ţe i po Moriganě se slehla země. Ale
co určitě nemohl vědět, ţe ve stejný moment, kdy se
probudila zázračná aura na ostrově, podobný záţitek
hlásili špehové na severu Londýna. Machiavelli rychle
prohlédl emaily a všechny opravdu popisovaly podobnou
událost, kdy nějaká mocná aura na chvíli zazářila.
200
…aura tak silná, s jakou jsem se nikdy v životě
nesetkal…
… srovnatelná s aurou starobylých bytostí…
… hlášeny případy nekontrolovatelného záření aur na
Hamstead Heath a Camden Road a také na hřbitově
Highgate…
Zvláštní bylo, ţe ve dvou emailech se mluvilo o jasné
nezaměnitelné vůni máty.
Flamelův podpis.
Machiavelli zatřásl hlavou v upřímném obdivu.
Alchymista musel nějakým způsobem Perenelu
kontaktovat. Pravda, to samo o sobě nemuselo být tak
těţké, a běţně se podobné způsoby pouţívaly, ale
většinou na kratší vzdálenosti. Flamelovi se vzali v roce
1350, coţ znamená, ţe spolu ţili více neţ 650 let. Spojení
mezi nimi muselo být silné, a proto jistě mohli dosáhnout
spojení na vzdálenost přes tisíce kilometrů. Ale kouzlo
samotné nemohlo tak výrazně aktivovat jejich aury.
Ledaţe by Perenela byla v nebezpečí a alchymista by ji
poslal svou aurickou sílu. Machiavelli se zamračil. Ale
Nikolas rychle stárl a slábl, celý proces by ho mohl zabít,
ne určitě by ho zabil. Dvojčata?
Niccolo Machiavelli zatřásl znechuceně hlavou. Zřejmě
mu to věkem nemyslí tak rychle, usoudil. Musí to mít
něco společného s dvojčaty. Viděl jejich spolupráci u
katedrály Notre-Dame, kdyţ porazili armádu chrličů.
Museli nasytit Flamelovu auru svou silou, a on ji
nějakým způsobem poslal Perenele na Alkatraz. Proto
byla ta energie tak silná.
„Proč jste mi vlastně zavolal?“ podivil se nahlas
Machiavelli.
201
„Nebyl jste první, koho jsem chtěl kontaktovat,“ přiznal
Billy. „Ale můj pán není k dosaţení. Myslel jsem, ţe
bych vás měl varovat…, a trochu jsem doufal, ţe máte
nějaké zvláštní prostředky, kterými bude moţné tuto
Perenelu Flamelovou porazit. Znáte ji, potkal jste ji
někdy?“
„Ano, potkal,“ Machiavelli se trpce usmál při té
vzpomínce. „Jen jednou. Uţ je to dlouho, v roce 1669. Po
velkém poţáru Londýna ztratil Dee stopu, kdyţ
Flamelovi utekli na kontinent. Odpočíval jsem zrovna na
Sicílii, kdyţ jsem je náhodou zahlédl. Nikolas byl
nemocný, leţel s otravou z jídla, a já jsem se navíc ujistil,
ţe místní doktor mu ještě přidal uspávači kapky do léků.
Má vlastní domýšlivost a arogance mě přesvědčily, ţe
můţu nejdříve porazit Perenelu a pak se teprve zbavit
alchymisty.“ Ital přidrţel levou ruku u světla. Na jeho
kůţi byly stále patrné jizvy, a další měl na ramenech a
zádech. „Bojovali jsme spolu celý den, její čarodějné
schopnosti proti mé alchymii a magii…“ hlas pomalu
dozníval.
„Co se stalo?“ zeptal se po chvíli Billy.
„Energie, kterou jsme vypustili, způsobila erupci místní
sopky Etny. Tehdy jsem na tom poloostrově málem
zemřel.“
Billy the Kid spustil dalekohled od očí a otočil se zády
k zálivu. Posadil se na nízkou zídku a zahleděl se na své
ošoupané kovbojské boty. Kůţe na nich byla potrhaná a
odřená tak, ţe na několika místech byly díry. Dozrál čas
na nákup nových, ale to znamenalo jet dolů do Nového
Mexika k ševci, který stále vyráběl boty podle starého
původního vzoru. Billy měl nějaké přátele v
202
Albuquerque, v Las Cruces, v Silver City, kde vyrostl, a
ve Fort Sumner, kde ho zastřelil Pat Garret.
„Moţná bych mohl sehnat starou partu,“ řekl Billy.
Čekal, ţe Ital bude něco namítat, ale ten překvapivě
neřekl ani slovo. „Bude to jako za starých dnů. Znám
některé nesmrtelné – pár kovbojů, španělského
dobyvatele a dva skvělé apačské válečníky, kteří jsou na
naší straně. Snad kdybychom ostrov napadli společně…“
„To je dobrý nápad, ale zřejmě byste své přátele
odsoudil k jisté smrti,“ řekl Machiavelli. „Je tu ještě
jedna moţnost,“ linka zapraskala. „Na ostrově uţ totiţ
armáda je, armáda netvorů a příšer. Myslím, ţe by bylo
rozumnější jednoduše tuto armádu probudit, neţ na
Perenelu zaútočit sami. Mnohá stvoření tam omámena
kouzlem spí bez potravy více neţ měsíc, budou
hladoví… a ochotně se vydají hledat nejbliţší teplé maso:
a to bude naše madam Perenela.“
Billy the Kid přikývl, a pak ho najednou napadlo. „Ale
v té chvíli uţ na ostrově nebudeme, ţe ne?“
„Věřte mi,“ uklidňoval ho Machiavelli. „Aţ probudíme
spící armádu, nebudeme na ostrově zbytečně otálet.
Uvidíme se zítra v půl jedné, kdy přistává mé letadlo.
Jestli vše půjde podle plánu, Perenela uţ neuvidí další
západ slunce.“
203
KAPITOLA 26
Doktor John Dee byl strachem bez sebe.
Vedle něj stála Bastet, která se zhluboka přerývaně
nadechla, a Dee si uvědomil, ţe i ona se bojí, coţ ho
vyděsilo ještě víc.
Dee znal strach a vţdycky předtím ho ochotně přivítal,
protoţe právě on ho udrţel při ţivotě. Donutil ho vzít
nohy na ramena tam, kde ostatní odváţně zůstali,
bojovali a umírali. Tentokrát to ale nebyl obyčejný
strach. Do kostí se mu vrývala hrůza, která pomalu
sţírala vnitřnosti, procházela svaly a zanechávala tělo
pokryté ledovým potem. Chladná logická část mysli mu
napovídala, ţe neproţívá přirozenou běţnou emoci, ale
něco daleko silnějšího, pradávného a odvěkého. Hrůza a
děs, které cítil, nahlodávaly celou lidskou podstatu,
včetně nejstarších částí mozku. Toto byl skutečný
opravdový a prapůvodní strach.
Za svůj ţivot se Dee setkal s některými děsivými
starobylými bytostmi, hrůzostrašnými přízraky, které
měly jen málo společného s lidmi. Jeho touha po poznání
a mnohé výzkumy ho dovedly do nejtemnějších říší a
zákoutí, na místa, kde skutečná monstra z nočních můr
létala po nazelenalé obloze a v krvavě rudé vodě moří se
to hemţilo dlouhými chapadly nepředstavitelných oblud.
Před očima se mu míhaly mţitky a uvědomoval si, ţe ho
emoce zahnaly aţ na pokraj hyperventilace. Zoufale se
snaţil zklidnit dech a soustředit se na zdroj té vší hrůzy a
strachu – tvora, který se blíţil středem prázdné ulice v
severním Londýně.
204
Většina světel byla rozbitá, ale těch pár, které ještě
svítily, dodávaly postavě na děsivém vzezření. Naţloutlé
studené světlo lamp předvádělo tvora ve hře ţlutočerných
stínů. Byl téměř dva a půl metru vysoký s mohutnými
paţemi a místo chodidel měl kozí kopyta. Na hlavě mu
rostly ohromné jelení parohy se šesti ostrými výčnělky,
které přidávaly k jeho uţ tak vysoké postavě další jeden a
půl metru. Zahalen byl v nejrůznějších kůţích zvířat,
která většinou jiţ dávno vyhynula, a proto bylo dost
těţké určit, kde vlastně začíná jeho vlastní chlupaté tělo.
Na levém rameni mu lehce odpočíval veliký kyj, který
připomínal čelist dinosaura, protoţe na jedné straně ještě
čněly ostré zuby.
Toto byl Hern, bůh s jeleními parohy.
Před patnácti tisíci lety se pokusil vyrýt jeho podobu do
stěny jeskyně v jihozápadní Francii vyděšený
paleolitický umělec. Obraz neznázorňoval ani muţe, ani
zvíře, ale stvoření na hraně mezi obojím. Dee si
uvědomil, ţe právě zřejmě zaţívá tytéţ pocity jako onen
muţ. Jen pohled na mohutnou postavu v něm vyvolával
nepříjemné pocity, cítil se malý, slabý a bezvýznamný.
Vţdycky byl přesvědčen, ţe rohatý bůh je jen další
starobylá bytost – moţná jedna z nejstarších – ale dnes
mu Mars mstitel prozradil nové překvapivé a dost
zneklidňující informace. Hern nebyl starobylá bytost, byl
totiţ starší, daleko starší neţ ony, jelikoţ dokonce
pamatoval úsvit samotných bájí a mýtů.
Hern patřil k pradávným a legendárním vládcům, kteří
řídili běh světa v dobách tak dávných, ţe si to ani
neumíme představit. Ygdrasil byl tehdy pouhé semínko a
parohatý bůh jiţ chodil po zemi. Nidhog a jeho druh se
205
teprve líhli z vajec, a po tom všem proběhly stovky tisíc
let, neţ se na světě objevil první člověk.
Bůh s jeleními parohy přistoupil blíţ a lampy osvítily
jeho tvář.
Dee si připadal, jako by ho někdo uhodil do břicha.
Čekal, ţe uvidí děsivou a strašlivou masku, ale tvář boha
byla překvapivě nádherná. Kůţe jeho nadpřirozeně
krásného obličeje byl dokonale opálená, přitom ale
hladká a bez nejmenší vrásky. Působila jako vytesaná do
kamene s hluboko posazenýma jantarovýma očima. Kdyţ
promluvil, plné rty se jen stěţí pohnuly a dlouhý krk také
zůstal v klidu.
„Starobylá bytost a člověk, kočka a její pán, a který z
nich je nebezpečnější, ptám se?“ Jeho hlas zněl medově
hladce, ačkoliv nevyjadřoval ţádné pohnutí. Dee slyšel
boha mluvit anglicky, ale zároveň mu v hlavě zněly
stovky dalších jazyků, které říkaly totéţ. Hern přistoupil
blíţ a poklekl na jedno koleno. Nejdříve se zahleděl na
Bastet a potom stočil pohled na Johna Dee. Čaroděj se
podíval do jantarových očí boha, panenky vypadaly jako
úzké černé štěrbiny, ale na rozdíl od plazů byly
vodorovné. Připomínaly úzké černé čárky. „Takţe ty jsi
Dee,“ zazněly hlasy v čarodějově hlavě.
Dee se hluboce uklonil, protoţe se nechtěl znovu
podívat do jantarových očí. Stále se snaţil ovládat svůj
strach. Kolem archóna se objevil zvláštní přírodní odér
divokého pralesa a tlející vegetace. Dee byl zasaţen tím
náhlým pachem a hádal, ţe má zřejmě něco společného s
jeho vlastními pocity. Uţ v ţivotě viděl daleko strašnější
tvory, při pohledu na některé z nich dokonce tuhla krev v
ţilách, tak co ho vlastně tak moc děsilo na tomto rohatém
bohovi? Soustředil svůj pohled na nelítostně vyhlíţející
206
kyj, o který se pradávný tvor opíral. Vypadal jako čelist
sarcosucha, obřího krokodýla z období křídy, a to ho
přivedlo na myšlenku, jak asi starý můţe Hern být.
„Jsme poctěni vaší přítomností,“ zasyčela Bastet nahlas.
Johna Dee potěšilo, ţe v jejím hlase slyší náznak strachu.
„Pochybuji,“ řekl Hern a narovnal se.
„My jsme…“ začala Bastet, ale v tu chvíli vzduchem
zasvištěl obří kyj a jeho zuby se zastavily pouhé
centimetry od její kočičí hlavy.
„Drzý tvore, uţ na mě nikdy nemluv. Nejsem tu ze své
vůle. Ty!“ Jantarové oči se znovu obrátily na čaroděje.
„Tvůj pán mi připomněl starou laskavost, kterou mu
dluţím jiţ od úsvitu času. Jestliţe ti budu nápomocen,
pak bude můj dluh splacen. To je jediný důvod, proč
jsem přišel. Tudíţ, co potřebuješ?“
Dee se zhluboka nadechl, pak se uklonil a rychle se
kousnul do tváře, aby se nezačal smát. Mocný archón mu
nabízel své sluţby, to byl nezapomenutelný záţitek.
Kdyţ pak znovu promluvil, byl rád, ţe jeho hlas zní
klidně a vyrovnaně. „Kolik toho víte?“ začal zeširoka.
„Jsem Hern. Tvé myšlenky a vzpomínky jsou i mými,
čaroději. Vím, co víš ty. Vím, čím jsi byl, a vím, co jsi
nyní. Alchymista Flamel a děti jsou za touto provizorní
plechovou pevností se saracénským rytířem a bardem. A
ty chceš, abych tobě a tvým sluţebníkům pomohl
dovnitř.“ I kdyţ v tváři rohatého boha nebyla vidět jediné
hnutí, Dee měl pocit, ţe slyší z hlasu boha ironii a
sarkasmus.
Čaroděj se opět uklonil a snaţil se tentokrát zkrotit i své
myšlenky. Pak odvětil: „Neřekl bych to lépe.“
Bůh s jeleními parohy otočil hlavu, aby se podíval na
kovové zdi automobilového vrakoviště. „Odměna byla
207
domluvena,“ zahřměl jeho hlas. „Sluţebníci moji, jděte a
naţerte se čerstvého masa.“
Dee trochu znejistěl a rychle dodal: „Samozřejmě
Flamel je váš, a stejně tak i kdokoliv jiný, ale já potřebuji
děti a dvě stránky Kodexu, které má Flamel stále u sebe.“
Pak se anglický čaroděj znovu uklonil. Se silou boha s
jelením paroţím a jeho pekelnými jezdci tentokrát
nemohl neuspět.
„Jsem ještě pověřen říct toto,“ řekl mnohem tišeji Hern.
Naklonil hlavu a podíval se dolů na čaroděje, přičemţ mu
jantarové oči ozařovaly tvář. „Jestliţe tentokrát zklameš,
propadl jsi mně, tvůj starobylý pán mi tě dal jako
kompenzaci za to, ţe mě vyrušil z mého spánku.“ Potom
bůh nahnul hlavu tak, ţe se jeho nepřirozeně vodorovné
zorničky roztáhly, aţ získaly bezedně černou barvu. „Uţ
jsem neměl ţádného mazlíčka více neţ tisíce let.
Většinou mi příliš dlouho nevydrţí. Brzy se bohuţel
přemění.“
„Přemění?“ Dee těţce polkl.
Ulice okolo zaplavila vlna zatuchlých kůţí, tlap, zubů a
očí, které osvíceny ţlutým světlem lamp působily
hrůzostrašně a zkaţeně. Špinavá čtyřnohá stvoření se
nořila z okolních domů, skákala z oken, poráţela ploty a
proráţela sklepní poklopy. Všechna se postupně
shromáţdila v nepravidelném polokruhu za starodávným
bohem. Jejich těla měla podobu velkých vlků, ale tváře
měli lidské.
„Přemění,“ potvrdil Hern. Aniţ pohnul tělem, otočil
hlavu téměř kolem dokola, aby si prohlédl tichou
armádu, a pak se pohledem vrátil k Johnovi Dee. „Ale ty
jsi silný. Vydrţel bys nejméně rok, neţ bys se proměnil a
stal částí pekelné smečky.“
208
KAPITOLA 27
Palamédes se obořil na alchymistu: „Vidíte, co jste
způsobil!“ Jeho přízvuk byl rozčilením daleko silnější
neţ obvykle, stěţí se mu dalo rozumět.
Flamel na to nereagoval a otočil se k Shakespearovi. „Je
tu nějaká úniková cesta?“ zeptal se s chladnou hlavou.
Básník přikývl. „Samozřejmě, máme tu tunel přímo pod
boudou. Vede do nepouţívaného divadla necelé dva
kilometry odtud.“ Lišácky se usmál a dodal: „Sám jsem
to místo vybral.“
Flamel se obrátil na Sofii s Joshem. „Seberte si své
věci. Musíme jít. Bude lepší, kdyţ budeme pryč, neţ
dorazí bůh s jelením paroţím.“ Neţ stačili cokoliv říct,
chytil je oba za paţe a postrkoval zpátky k boudě. Josh
rozzlobeně setřásl alchymistovu ruku a Sofii se podařilo
totéţ. Alchymista se uţ chystal něco namítnout, ale
zjistil, ţe ani Palamédes, ani básník se nepohnuli. Otočil
se a promluvil k Shakespearovi.
„Rychle, vţdyť víte, čeho je Hern schopný, a aţ jeho
pekelná druţina ochutná krev, ani on nad nimi nebude
mít moc velkou kontrolu.“
„Vy běţte,“ řekl básník. „Já zůstávám. Můţu je zdrţet a
dát vám čas, abyste se zachránili.“
Nikolas zavrtěl hlavou. „Ale to je šílenství,“ namítl
zoufale. „Neuniknete mu, Hern vás zabije.“
„Moţná zabije mé tělo,“ usmál se Shakespeare. „Ale
mé jméno bude ţít nezapomenuto tak dlouho jako lidské
pokolení.“
209
„Jestli starobylé bytosti opět uchvátí zemi, pak konec
nastane moţná mnohem dříve, neţ si myslíte,“ vyhrkl
Flamel. „Pojďte s námi,“ řekl naléhavě, a pak méně
důrazně dodal: „Prosím.“
Básník však nesouhlasně zatřásl hlavou. Kolem jeho
těla zapraskala bledá a teplá aura a vzduchem zavoněly
citrony. Do oplechovaného brnění s drátěnou košilí, které
se utvářelo kolem básníka, se vloudily na chvíli moderní
prvky, aţ se středověká zbroj ustálila v nepřiměřeně
zdobený historický kousek. Básník byl oblečený do
zářivě ţlutého kovu, hladkého a důmyslně promyšleného,
aby nepropustil jedinou ránu. Z loktů a kolen mu navíc
čněly ostny. Zvedl hledí helmy, kterou měl na hlavě, a
všichni viděli, jak mu září bledé oči pod mohutnými
brýlemi. „Zůstanu a budu bojovat po boku Gabrielovy
smečky. Vţdy mi byli věrní a podrţeli mě v dobách
zlých, nyní je čas jim to vrátit.“ Usmál se a opět ukázal
své ţalostně vyhlíţející zuby.
„Williame…“ zašeptal Flamel a nevěřícně vrtěl hlavou.
„Alchymisto, nebojte se, nejsem tak úplně bezbranný.
Neţil jsem tak dlouho, aniţ bych se naučil nějaká ta
uţitečná kouzla. Nezapomeňte, ţe základem jakéhokoliv
kouzla je fantazie… A nikdo nikdy neměl takovou
představivost jako já.“
„Ani větší sebevědomí,“ přerušil ho Palamédes. „Wille,
tohle je bitva, kterou nemůţeme vyhrát. Měli bychom jít,
zorganizovat své síly a nechat boj na jindy. Neblázni a
pojď s námi,“ téměř prosil svého přítele saracénský rytíř.
Nesmrtelný bard zavrtěl neoblomně hlavou. „Zůstanu.
Vím, ţe nemůţu vyhrát, ale můţu je zdrţet i na celé
hodiny… při troše štěstí moţná i do úsvitu. A pekelná
druţina se za úsvitu vrací do říše přízraků.“ Podíval se na
210
alchymistu a dodal: „Tohle je něco, co musím udělat.
Jednou jsem zradil, tentokrát to bude jiné.“
Nikolas přistoupil blíţ a chytil bardovu oplechovanou
paţi tak, ţe obě jejich aury se probudily. „Shakespeare,
kdyţ nyní vím, co vím, byl bych neskonale poctěn stát a
bojovat po vašem boku, ale nechte nás určit bojiště a čas,
jak říká Palamédes. Nemusíte se obětovat kvůli mně.“
„No, ale já to nedělám jen kvůli vám,“ řekl básník.
Lehce pootočil hlavu a pohledem zavadil o dvojčata.
„Dělám to kvůli nim.“ Brnění zaskřípalo a zapraskalo,
kdyţ udělal pár kroků, aby se dostal blíţ k Sofii a
Joshovi. Podíval se do jejich tváří a dvojčata se viděla v
brnění jako v zrcadle. Navíc nyní nebylo utrpení zdrţovat
se v Shakespearově blízkosti, protoţe voněl výrazně a
silně po citronech. „Viděl jsem jejich sílu. Nepochybuji,
ţe oni jsou opravdu dvojčata z Abrahámovy věštby. Ti,
co jsou věrni naší věci, mají povinnost cvičit, vychovávat
a vzdělávat dvojčata, aby dokázala plně rozvinout své
schopnosti. Přichází čas, kdy je budou potřebovat… a
kdy je bude potřebovat celé lidstvo.“ Ustoupil dozadu a
zatřásl hlavou, protoţe pod brýlemi mu vlhly oči slzami.
„A také to dělám pro Hamneta, mého drahého zesnulého
syna. Jednoho z dvojčat. Jeho sestra jiţ nikdy po jeho
smrti nebyla tou bezstarostnou usměvavou dívkou, i kdyţ
ho o mnoho let přeţila. Nebyl jsem mu na blízku, abych
mu pomohl, kdyţ mě potřeboval, ale můţu pomoci nyní.“
„Můţete nám pomoci, kdyţ s námi odejdete,“ řekla
citlivě Sofie. „Vím, co se tu bude dít, vím, kdo přichází.“
Zachvěla se při té myšlence a do podvědomí se jí
vkrádaly děsivé obrazy.
„Hern se svými pekelnými jezdci,“ přikývl básník a pak
se podíval okolo na Gabrielovu smečku, z níţ někteří byli
211
stále ve své psí podobě, i kdyţ většina jiţ přijala lidské
tvary. „Vlčí muţi proti psím. Bude to bezpochyby
zajímavá bitva.“
„Ale my vás potřebujeme,“ vyhrkl naléhavě Josh.
„Potřebujete mě?“ zeptal se překvapeně Shakespeare.
„Proč?“
„Tolik toho víte. Můţete nás toho hodně naučit,“ řekl
rychle.
Nesmrtelný bard zavrtěl hlavou, aţ se brnění rozblikalo.
Ztišil hlas a promluvil přímo k Sofii a Joshovi.
„Alchymista ví a zná více neţ já, o mnoho více. A Sofie
má přístup k vědění za celé věky, ví mnohem víc, neţ
tuší. Nepotřebujete mě. Nemůţu vás zasvětit do magie
ţivlů. To je nejdůleţitější úkol, pokud máte přeţít dny,
které přicházejí. Potřebujete ovládnout magii pěti
základních ţivlů.“
„Pěti?“ zeptal se překvapeně Josh. „Myslel jsem, ţe
jsou jenom čtyři elementy,“ řekl a podíval se na sestru.
„Vzduch, oheň, voda a země.“
„Čtyři elementy?“ usmál se básník. „Chybí vám ještě
ether, pátý boţský ţivel. Je nejzáhadnější a nejmocnější
ze všech, ale k jeho ovládnutí musíte získat kontrolu nad
zbývajícími čtyřmi.“ Naklonil hlavu a hlasitěji dodal:
„Nyní uţ běţte. Vezměte je ke králi Gilgamešovi. A
Nikolasi,“ dodal smrtelně váţně, „buďte opatrní. Víte,
jaký je.“
„Jaký je?“ rychle zareagoval Josh, který najednou
znervózněl.
Shakespeare sklouzl svýma jasnýma modrýma očima k
Flamelovi. „Vy jste jim to neřekl?“ Podíval se pak na
dvojčata a sklopil hledí, které zcela zakrylo jeho tvář.
212
Kdyţ znovu promluvil, zněl jeho hlas ozvěnou. „Králova
vznešená mysl se trochu vyšinula, je pomatený, zcela.“
Josh se otočil k alchymistovi a obořil se na něj: „To jste
nám neřekl.“
A pak tmavou noc vyplnil neblahý zvuk. Bylo to jelení
troubení, pradávné a starší neţ lidstvo samo. Zvuk se nesl
nocí, odráţel se od plechových stěn a rozechvíval vše, co
mu stálo v cestě. Dokonce i země se zatřásla a kaluţe
zavlnily.
Sofiina aura se okamţitě probudila k ţivotu a
automaticky obalila její tělo do obranné zbroje. Naopak
Joshova aura jen slabě problikla jako zlatý stín kolem
jeho rukou a hlavy.
Všudypřítomný pach oleje a gumy rezivějících aut
vrakoviště a vlhká srst psů Gabrielovy smečky přebil
najednou štiplavý odér. Dvojčata okamţitě poznala pach,
který jim připomněl prázdniny s rodiči v Peru. Byl to
hnilobný pach dţungle, těţký nasládlý odér vlhkosti a
hniloby rozkládajících se kmenů a odporná vůně
jedovatých květin. A potom Hern a jeho pekelní jezdci
zaútočili.
213
KAPITOLA 28
Josh si najednou všiml, ţe drţí Klarent pevně v rukách,
ačkoliv si nevybavoval, ţe by ho vytáhl z papírového
tubusu. Kůţí obalená rukojeť byla teplá a suchá i v jeho
upocených dlaních a v rukách cítil jemné brnění, jako by
jí prolézal neviditelný hmyz. V starodávné zbrani
zapraskalo a z ostří se zadýmalo. Šedobílý kouř se
pomalu nesl k obloze a z kamene zářily černočerné
krystalky vsazené do čepele.
Joshe zalila vlna pocitů a myšlenek, která ho skoro
poloţila. Nebyly to jeho myšlenky, a protoţe nedrţel meč
poprvé v ruce a zaţil příval emocí, neměl pocit, ţe by se
nyní jednalo o záţitky meče. Tyto pocity byly úplně nové
a zvláštní. Cítil se… jinak, sebejistě, plný síly a moci.
Ale také cítil zlost, která překrývala ostatní pocity.
Nevýslovnou zlost a vztek, který ho pálil hluboko v
ţaludku, spaloval celé vnitřnosti a šířil se nahoru
hrudníkem a pak dolů paţemi. Ruce se mu rozpálily
téměř do běla, a pak dým, který se linul z meče změnil
barvu. Uţ nebyl šedý, ale nepřátelsky rudý. Meč sebou
škubnul.
Bolest zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, a
kdyţ se Josh narovnal, všechen strach předchozích pěti
dnů byl ten tam.
Rozhlédl se kolem, zhodnotil obranu a počty obránců.
Neměl ani tušení jaké moţnosti má nepřítel, a jak vypadá
jeho armáda. Plechová pevnost byla velice dobře
vybudována, věděl však, ţe jen stěţí vydrţí do svítání.
Vlastně byla navrţena proti lidským narušitelům
214
pořádku. Podvědomě se podíval na oblohu nad ním a
snaţil se určit čas podle hvězd, ale ty byly schované za
mraky… a pak si vzpomněl, ţe má hodinky. Za pět minut
půl deváté. Zbývá nejméně devět hodin do svítání, neţ se
pekelní jezdci vrátí do své temné říše.
Josh poklepával kamennou čepelí o svou volnou dlaň,
potom se rozhlédl a zorničky se mu zúţily. Jak by
zaútočil na místo, jako je toto? Scathach by to věděla,
princezna bojovnice by jim řekla, proti čemu stojí a jak
bude vypadat první výpad. Sám jen hádal, ţe útočníci si s
sebou nedovezli těţkou obléhací techniku, a strhnutí zdí
zvenku bude jak časově náročné, tak nákladné. Rohatý
bůh nutně potřebuje nějaký přístup…
S překvapením si po této úvaze Josh uvědomil, ţe
nepotřebuje ţádnou bojovnici, aby mu radila. Uţ to
věděl. Sofie měla pravdu, kdyţ Mars probouzel jeho
schopnosti, předal mu i své taktické a vojevůdské
zkušenosti.
Josh se otočil na Shakespeara a Palaméda. Gabrielovi
muţi vyšplhali nahoru na vyvýšená místa vrakoviště,
která tvořila hradby, a připojili se tak k ostatním, kteří do
té doby byli na stráţi. Dohromady zde bylo asi sto
válečníků a Josh tušil, ţe to není dost. Všichni měli luky
a šípy, kuše a kopí. Proč nezvolili modernější zbraně?
divil se Josh. Lučištníci sice měli plný toulec šípů a
kopiníci měli hned dvě nebo tři zbraně, ale kdyţ vypálili
šípy nebo vyčerpali kopí, byli k ničemu. Budou muset
stát a čekat na útočníky.
Josh se obrátil k bráně, aby si ji prohlédl, a v tu chvíli se
téměř o své vlastní vůli zvedla jeho ruka a špičkou meče
ukázala na vchod. Došlo mu, ţe nejslabší částí kaţdé
pevnosti je právě vstupní brána. Joshovy rty se zkroutily
215
do nehezkého úsměvu. „Svůj první úder soustředí tam,“
oznámil, aniţ mluvil s někým konkrétním. Hleděl na
bránu a z meče se linul šedý kouř, jako by souhlasil. To
bylo to místo, kudy se Hern pokusí dostat dovnitř.
V ten okamţik se pod ohromným úderem celé stěny
pevnosti rozezněly rachotem. Vraky aut se posunovaly a
padaly. Pak zazněla tmavou nocí další rána jakoby
beranidlem a zprava se ozvala další, kdyţ seshora spadl
vrak auta a vysypaly se z něj zbytky skla.
Jelen znovu zahoukal, tentokrát mohutně a
nesmlouvavě.
Klarent vypadal, ţe reaguje na známý zvuk. Rozechvěl
se a v podstatě se Joshovi protočil v ruce. Josh cítil teplo
kolem dlaně, a pak se rozzářila jeho pomerančová aura.
„Joshi…“ zašeptala Sofie.
Josh se podíval na sestru, která zírala na jeho ruce.
Sklonil pohled a uviděl pár rukavic, které se objevily na
koncích jeho paţí, kterými se dotýkal meče. Vypadaly
jako jemné koţené rukavice, a byly obnošené a odřené.
Kůţe jakoby léty popraskala a pokrývala ji špína a bláto.
Následovala další ohromná rána do brány.
„Nemáme dostatek sil, abychom udrţeli hradby,“
přemýšlel nahlas Josh a ukazoval mečem. „Palamédes a
Shakespeare by měli otevřít bránu. Gabrielova smečka
pak můţe v úzkém vstupu zaútočit na jednotlivce.“
Flamel předstoupil a poloţil Joshovi ruku na rameno.
„My ale musíme pryč.“
Ve chvíli, kdy se jeho prsty dotkly chlapcova ramene,
se Joshova aura rozrostla a zpevnila, zlatavá vlákna se
vlnila kolem hrudníku a paţí. Alchymista rychle uhnul,
jako by ho Joshova aura spálila. Kamenný meč v
Joshových rukách také zazářil světle ţlutou barvou, která
216
po chvíli pohasla v jeho obvyklou šedočernou s
červenými tečkami, a Joshe zalila náhlá vlna emocí a
vzpomínek, které ale nepatřily jemu.
Strach. Strašný vše pohlcující strach z tvorů ve zvířecí
formě a lidí, ze kterých byly vidět pouhé stíny.
Ztráta a zármutek. Nespočet tváří, mužů, žen a dětí,
celých rodin, přátel a sousedů. Všichni mrtví.
Vztek. Nejsilnější emoce byl vztek a zlost, který dostával
tělo do varu a požíral všechny ostatní pocity.
Chlapec se pomalu otočil a podíval na nesmrtelného
alchymistu. Jejich oči se střetly a zůstaly na sebe hledět.
Josh okamţitě poznal, ţe tyto nové pocity nemají s
mečem vůbec nic společného. Klarent jiţ drţel v ruce
dříve a poznal zvláštní a nepříjemnou povahu jeho
vlastních vzpomínek a dojmů. Pochopil, ţe právě nahlédl
do alchymistových myšlenek a pocitů. Kdyţ se ho muţ
dotkl, ucítil jeho strach, zármutek i vztek, a také něco
dalšího. Na chvíli se mu do hlavy vloudila matná
vzpomínka na děti, spoustu dětí v různých šatech a
obdobích z nejméně tuctu různých zemí. Všechny ty děti
musely být dvojčata, Josh podezíral alchymistu uţ proto,
ţe uhnul pohledem.
Josh přistoupil k alchymistovi a roztáhl prsty. Napadlo
ho, ţe moţná kdyţ bude drţet Flamela dost dlouho,
dostane některé odpovědi, po kterých tak baţil. Moţná
by se pak dozvěděl pravdu o Nikolasi Flamelovi.
Alchymista před Joshem ustoupil. Ačkoliv se na jeho
ústech stále zračil úsměv, Josh si všiml, ţe sevřel ruce v
pěsti, přičemţ to moţná byla jen záludná hra stínů, ale
Josh měl dojem, ţe zahlédl na konečcích alchymistových
nehtů zelené světlo. Přitom se ve vzduchu objevila vůně
máty, tentokrát nezdravě nakyslá a nahořklá.
217
Další rána otřásla vrakovištěm a brána se zavlnila ve
svém rámu. Ozývaly se i další zvuky skřípění a vrzání,
jak se pekelná smečka vrhala na kovové zdi a vraky aut.
Jejich drápy škrábaly a drásaly plech a do toho všeho se
ozývalo zlověstné vytí. Josh zaváhal, pozornost rozdělil
mezi útočníky a moţný konflikt s alchymistou. Tehdy se
mu vybavila vzpomínka na otce. Šli spolu podél řeky
Tennessee a povídali si o občanské válce a bitvě u
Shilohu. „Vţdycky je lepší bojovat jen na jedné frontě v
jednu dobu, synu,“ řekl tehdy jeho otec. „Tím získáš
víc.“
Josh se odvrátil od alchymisty. Potřeboval nutně mluvit
se Sofií, říci jí, co viděl, co zaţil, a pak by mohli
společně udeřit na Flamela. Rozeběhl se k Palamédovi.
„Počkejte,“ volal, „nestřílejte!“
Palaméda však zastavit nestačil. Neţ se k němu dostal,
slyšel saracénského rytíře zvolat hlubokým hlasem povel,
který se nesl celým vrakovištěm. „Palte!“
Lučištníci na hradbách vystřelili první šípy, které
prosvištěly vzduchem hladce do temné noci.
Josh se kousl do rtu. Měli by si svou munici šetřit, ale
musel uznat, ţe i saracénský rytíř měl svůj plán. První
šípy, pak kopí a v záloze samostříly na krátké vzdálenosti
pro boj muţe proti muţi.
„Kopí,“ zavelel saracénský rytíř. „Palte!“
Gabrielovi muţi vrhli první dávku kopí s keltskými
ostřími dolů z hradeb.
Josh naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se.
Předpokládal, ţe uslyší ryk boje minimálně svými
probuzenými smysly, ale neslyšel nic. Bylo to
neskutečné, ale pekelní bojovníci se pohybovali a
bojovali v naprosté tichosti.
218
„Musíme zmizet,“ naléhal Nikolas.
Josh si ho nevšímal. Potom uslyšel drápy a zuby trhat a
skřípat po kovu a plechu, něco se snaţilo proniknout
dovnitř vrakoviště a naráţelo do všudypřítomného šrotu.
„Šípy!“ zavelel Shakespeare z druhé strany hradeb.
„Střílejte!“
Další rána otřásla branou.
„Brána!“ vykřikl zvučným a velitelským hlasem Josh.
„Přijdou hlavní branou!“
Saracénský rytíř Palamédes a William Shakespeare se
podívali na chlapce.
V Joshových rukách ţhnul rudě Klarent, jehoţ ostří
bylo namířeno k bráně. „Soustřeďte se na bránu. Tam se
pokusí prolomit obrannou linii.“
Palamédes nevěřícně zavrtěl hlavou, ale v ten okamţik
uţ nesmrtelný bard začal přesunovat Gabrielovy muţe k
bráně.
Klarent zářil jasně červeně a Josh cítil brnění v rukách.
Podvědomě vykročil dopředu, jako by ho meč sám táhl
blíţ k nepříteli.
„Brána uţ dlouho nevydrţí,“ zamumlal Josh.
219
KAPITOLA 29
„Brána uţ nevydrţí dlouho,“ zamumlal Dee.
Dee a Bastet stáli tiše a nehnuté. Sledovali pekelnou
smečku, která se vrhala proti kovovým zdem. Na rozdíl
od běţných vlků se tito pohybovali bez sebemenšího
zaštěkání nebo zavytí. Jediný zvuk, který vydávali, byl
od drápů, jeţ klapaly po povrchu chodníku či silnice.
Většina z nich se pohybovala po čtyřech, ale byli i tací,
kteří běţeli vzpřímeně po dvou a přeskakovali ty menší
vpředu. Čaroděje napadlo, jestli právě ti nejsou základem
pro legendy o vlkodlacích. Psi z Gabrielovy smečky
vţdycky chránili lidské plémě, vlci z pekla je vţdycky
lovili jako štvanou zvěř.
Zhruba stovce nejhbitějších vlků se podařilo dostat přes
plot na hromadu naskládaných vraků. Pak se na hradbách
objevili obránci. Šípy zasvištěly vzduchem a zasáhly
první řadu útočníků. Ve chvíli, kdy se šípy dotkly vlků s
lidskou tváří, stvoření se přeměnila. Dee pozoroval, jak
umírají pralidé, římští vojáci, mongolští nájezdníci, ale i
neandrtálci, pruští oficíři nebo puritáni. Všichni se
rozpadli na prach.
„Hern plýtvá svými jednotkami,“ řekla krátce Bastet.
Schovala se zpátky do stínu a byla téměř neviditelná ve
svém dlouhém černém koţeném plášti.
„Chce odlákat pozornost,“ oznámil nahlas čaroděj, aniţ
se na starobylou bytost podíval. Bylo to poprvé, co vůbec
promluvila od chvíle, kdy ji umlčel starodávný archón.
Dee z ní úplně cítil vycházet vlny vzteku a rozčilení.
Pochyboval, ţe by vůbec někdo – nebo něco – tímto
220
způsobem s bohyní kdy mluvil, a přeţil. Také si byl
vědom, ţe byl svědkem jejího poníţení a Bastet na to
nikdy nezapomene, tím si byl jistý. Koutkem oka uviděl,
ţe k němu otočila svou velkou kočičí hlavu.
„Ti, co útočí na zdi, odpoutávají pozornost,“ dodal
rychle, aby to vysvětlil. „Hlavní úder přijde na bránu.“
Potom se zarazil a doplnil: „Předpokládám, ţe archón je
nezranitelný.“
Bastetiny oči se zúţily do pouhých škvírek. „Ţije,“
zasyčela. „A tudíţ můţe zemřít.“
„Vţdycky jsem si myslel, ţe archóni byli jen v
legendách a bájích,“ pokračoval rychle Dee, který
zároveň sledoval i jiný cíl. Zajímalo ho, kolik toho Bastet
ví o tomto rohatém bohu.
Starobylá bytost chvíli mlčela, jako by si rozmýšlela
odpověď. „Za mého mládí mě učili, ţe základem kaţdé
historky, báje nebo legendy je zrnko pravdy,“ řekla
nakonec.
Dee si za ţádnou cenu nedovedl představit bohyni s
kočičí hlavou za mlada. Najednou se mu do hlavy
vkrádala směšná představa malého chlupatého bílého
koťátka. Byla vůbec kdy Bastet mládě nebo se narodila či
vylíhla rovnou dospělá? Bylo toho tolik, co by chtěl
vědět.
Panenky se mu zúţily, kdyţ se podíval přes ulici k
Hernovi. A nyní zde byla další záhada: archón. Dee se
věnoval studiu a sbírání informací o starobylých
bytostech celý ţivot, lépe řečeno několik ţivotů.
Příleţitostně narazil i na fragmenty a útrţky informací o
záhadné rase, která panovala na zemi dávno v minulosti,
ještě před nejstaršími starobylými bytostmi, které
pozvedly Danu Talis z mořského dna. Říkalo se, ţe
221
starobylé bytosti postavily své impérium na zemi na
základech archónské technologie, a dokonce si
přivlastnily a obydlely některá města a sídla, které jejich
předchůdci opustili. Ale Johnovi Dee vrtalo hlavou, jak
se jeden z archónů mohl stát dluţníkem starobylé
bytosti? Podle všeho byli archóni daleko mocnější neţ ti,
co přišli po nich. Také starobylé bytosti a druhá generace
byly bezpochyby silnější neţ lidé, kteří přišli na svět po
nich.
Čaroděj sledoval archóna, jak zvedá kyj a točí s ním
kolem dokola, aby udeřil do pevné kovové brány. Zvuk
působil v tichu noci jako výbuch a po nárazu se do
vzduchu uvolnily syčící do běla rozţhavené jiskry. Brána
se otřásla a praskla, a kdyţ z ní Hern vyndal svůj kyj,
vzal s sebou i dlouhý pruh kovu, který se pak houpal ve
vzduchu. Ohromné stvoření s jeleními parohy pustilo kyj,
chytilo obě strany rozedrané brány a roztrhlo zbytek ve
dví. Kovová brána v jeho rukách vypadala jako papír, s
lehkostí se mu povedlo vytvořit velkou díru.
Hern ustoupil dozadu skrz otvor v bývalé vstupní bráně
na šrotiště, aby udělal cestu své vlčí smečce. Potom se
archón otočil dozadu, podíval se na čaroděje a Bastet a
jeho krásná tvář se rozzářila radostným úsměvem.
„Večeře,“ pronesl.
222
KAPITOLA 30
Josh běţel dopředu a hledal pozici, kde by měl dobrý
výhled na bránu. Viděl mohutnou výduť v kovové bráně,
která nakonec praskla, a zachytil výjev, moţná se mu to
jen zdálo, ţe ohromná rohatá postava rozervala kovovou
bránu svýma holýma rukama na kusy. Klarent sebou
znovu pohnul v jeho rukách, jako by ho táhl blíţ a blíţ.
Ale uţ tady bylo dost těţké udrţet meč v klidu. Potom se
objevili první vlci.
Byli menší, neţ si Josh představoval, ale stále dost
velcí. Nikdy předtím však ţádného tak mohutného vlka
neviděl. Pod veškerou srstí a špínou zahlédl
nezaměnitelně lidské tváře. Krutá a nelítostná stvoření si
razila cestu dopředu úzkým otvorem. Padala jeden přes
druhého, oháněla se zuby i drápy na všechny strany, ale
úzký vstup je drţel pohromadě. Vše probíhalo v
naprostém tichu, ţádné vytí ani štěkot. Jediné, co Josh
slyšel, byly drápy na cestě a cvakání zubů.
„Šípy,“ zašeptal Josh.
„Palte!“ Palamédes zavelel zleva, skoro jako by Joshe
slyšel.
Druhá vlna šípů se sesypala na Hernovu vlčí druţinu.
Před smrtí se stvoření přeměnila do svých původních
podob, ale jen na okamţik. Objevili se řečtí bojovníci ze
Sparty, modře pomalovaní Keltové, ohromní Vikingové i
malí Majové. Pak se ale koţešiny, maso i kosti rozpadly
na prach. Ti, co běţeli za nimi, měli tu smůlu, ţe se jim
prach dostal do očí i na čumák a začali kýchat a oči jim
slzely.
223
„Palte!“ vykřikl Shakespeare zprava.
Třetí vlna šípů se snesla na útočníky. Během mrknutí
oka se opět přeměnili vlci do podob vznešených
samurajů, divokých maskovaných Gurků i primitivních
hominidů, a následně po nich nezbylo víc neţ rozvířený
prach. Křiţáci v brnění, důstojníci německé armády z
druhé světové války v šedých uniformách, francouzští
legionáři v modré i krutí vandalové v koţešinách na sebe
naposledy brali lidskou podobu, neţ navěky zmizeli. Josh
si však přitom všiml, ţe se všichni usmívají, jako by se
jim konečně ulevilo, ţe znovu získali svobodu.
„Tři šípy. Gabrielova smečka je bez munice,“ zamumlal
Josh.
„Musíme jít a hned!“ vyhrkl Flamel, který předstoupil
před Joshe.
„Ne,“ odpověděl Josh tiše. „Nikam nepůjdeme.“
„Ale souhlasil jsi, ţe je lepší, kdyţ tentokrát utečeme,“
začal Flamel. „Utkáme se s nimi, ale ne dnes.“
„Změnil jsem názor,“ řekl prostě Josh. Na jednu stranu
věděl, ţe je logické, výhodně a rozumnější utéct, schovat
se někde, zorganizovat své síly a pak bojovat. Na druhé
straně tu byl ale Shakespeare, který nyní stál na hradbách
obklopený Gabrielovými muţi, ochotný obětovat ţivot,
aby mohli uniknout. To nemělo nic společného s
chladným rozumem a logikou, to bylo čistě emotivní
rozhodnutí. A někdy právě takové rozhodnutí vyhraje víc
bitev neţ chladný rozum a logika. Klarent se zatetelil v
Joshově sevření a on poprvé uviděl řadu válečníků a
bojovníků, kteří se starodávným mečem bojovali. Někteří
z nich čelili strašným příšerám, netvorům, stvořením za
hranicemi fantazie, démonům nebo celým armádám.
Umírali, a hodně jich zemřelo, ale nikdo z nich neutekl.
224
Kamenná čepel v Joshově hlavě souhlasně zašeptala.
Hrdinové neutíkají.
„Joshi,“ do alchymistova hlasu se vetřel vztek.
„Zůstáváme!“ vyštěkl nesmlouvavě Josh. Otočil se k
Flamelovi a něco v chlapcově tváři a očích donutilo
Nikolase ustoupit o krok zpět.
„Pak ale nadmíru hazarduješ s ţivotem Sofie i svým,
zůstávat nyní zde je neskutečně nebezpečné,“ odpověděl
chladně Flamel.
„Myslím, ţe jsme v neskutečném nebezpečí od doby,
kdy jsme vás potkali,“ odvětil Josh. Zvedl meč, ze
kterého vycházel kouř a pomalu s ním mával v prostoru
mezi nimi, aţ ve vzduchu vytvořil dvě čáry. „Poslední
dva dny jsme strávili na útěku z nebezpečí do nebezpečí s
vámi.“ Pak se jeho rty odlepily od zubů a vytvořily
děsivý úsměv. „Ale myslím, ţe jsme měli spíš utíkat od
vás.“
Alchymista sloţil ruce na prsou a Josh si byl jistý, ţe
opět ucítil hořký závan máty. „Budu předstírat, ţe jsi
tohle neřekl.“
„Ale řekl. A také jsem to tak myslel.“
„Jsi vyčerpaný,“ řekl tiše Nikolas. „Tvé schopnosti byly
teprve nedávno probuzeny a ještě jsi neměl čas se s tím
pořádně srovnat. Moţná ţe tě mate i ta trocha Martových
znalostí, která při procesu na tebe přešla, a máš v ruce,“
dodal s kývnutím k meči, „meč zrádců a zbabělců. Vím,
co dokáţe, znám sny, které přináší, věci, které slibuje.
Dokonce můţe přimět chlapce myslet si, ţe je jiţ muţ.“
Zastavil se a rychle se nadechl, pak změnil tón a snaţil se
ze svého hlasu dostat hořkost. „Joshi, neuvaţuješ
racionálně.“
225
„To není pravda,“ oponoval Josh. „Poprvé v ţivotě
mám jasno. Tohle všechno se děje kvůli nám.“ Podíval se
přes alchymistovo rameno a soustředil se na blíţící se
vlky.
Flamel následoval Joshův pohled a ohlédl se za sebe.
„Ano,“ souhlasil. „Ale ne kvůli vám, ne kvůli Sofii a
Joshovi Newmanovým. Toto se děje, protoţe jste to, co
jste a čím se můţete stát. Dnes se jen odehrává další bitva
ve válce, která probíhá po tisíciletí.“
„Války se vyhrávají úspěchy v dílčích bitvách,“ řekl
Josh. „Můj otec mi jednou řekl, ţe je vţdycky lepší
bojovat jednu bitvu v jeden čas. Dnes budeme bojovat v
této.“
„Moţná by ses měl zeptat sestry,“ navrhl Nikolas.
„To nemusí,“ řekla Sofie tiše. Hádka ji přitáhla blíţ uţ
dříve, a postavila se za bratra.
„Tak ty s tím souhlasíš?“ divil se alchymista.
„Dva, kteří jsou jedno,“ řekla Sofie a sledovala
alchymistovu tvář. „To je to, co jsme?“
Josh se obrátil, aby lépe viděl na útočící nepřátele.
Gabrielovi muţi vypálili poslední šípy, mrštili poslední
kopí a pouţili veškerou munici do samostřílů. Ulička k
bráně byla nyní plná vířícího lepkavého prachu. Za ní se
ve tmě nepřítel přeskupoval, ale zatím dovnitř nepronikl.
Palamédes se Shakespearem sestoupili dolů a procházeli
mezi Gabrielovými muţi v uličkách dole. Josh se podíval
nahoru a zjistil, ţe hradby jsou poměrně zranitelné, a
tudíţ ho nepřekvapilo, kdyţ na nich zahlédl první vlčí
hlavy.
„Jestli se komukoliv z vás něco stane,“ řekl zoufale
Flamel, který se nyní soustředil na Sofii, „pak všechno,
co jsme udělali, čeho jsme dosáhli, bylo k ničemu. Sofie,
226
ty máš v sobě vzpomínky a vědomosti čarodějky z
Endoru, tak víš, čeho byly starobylé bytosti schopné a jak
se chovaly k lidem v minulosti. Jestli se jim podaří získat
vás dva a zbývající stránky Kodexu, pak se to bude
opakovat, a moţná naloţí se světem i daleko hůř.“
Slova nesmrtelného alchymisty rozdmýchala strašlivé
obrazy a výjevy v Sofiině hlavě, ale dívce se úspěšně
povedlo zahnat vzpomínky na zdevastovanou zaplavenou
zemi. Zhluboka se nadechla a přikývla. „Ale neţ budou
moct něco podniknout, musí nás panové z temnot chytit.“
Zvedla levou ruku, kterou okamţitě pokryla stříbrná
rukavice. „A to nebude jednoduché, protoţe uţ nejsme
obyčejná dvojčata, obyčejní lidé,“ dodala hořce.
„Stáhněte své muţe!“ zakřičel Josh, a kdyţ se opět
podíval na sestru, Sofii vyděsilo, ţe oči se mu proměnily
ve zlaté disky, ve kterých se značily černé a červené
tečky jako na kamenné čepeli Klarentu. Martovy oči byly
rudé, matně si vzpomínala. Josh natáhl ruku, a neţ stačila
cokoliv namítnout, chytil ji za paţi. „Stáhneme je za
příkop,“ vysvětloval. „A pak příkop zapálíme.“
Sofie zamrkala. Stál před ní vzpřímený a hrdý Josh, v
levé ruce mu zářil kamenný meč, a najednou ji zaplavily
čaroděj činy vzpomínky a spatřila matný obraz Marta v
rudozlaté zbroji, který překryl pohled na jejího bratra. V
levé ruce bůh války také drţel meč.
Josh zahlédl Shakespeara a zhluboka se nadechl.
„Shakespeare!“ Za tiché noci zněl jeho hlas silně a
velitelsky, a Palamédes i básník se za ním otočili. Josh
mávl a ukázal směrem ke zdem, které se nyní hemţily
šedými kůţemi vlků. „Ustupte! Zpátky za příkop!“
Básník začal vrtět hlavou, ale ohromný rytíř malého
muţe jednoduše sebral kolem pasu a hodil si ho přes
227
rameno. Nevšímal si ani jeho kopání, ani protestů,
Palamédes se obrátil a zamířil zpátky k Flamelovi a
dvojčatům s Gabrielovou smečkou v lidské i psí podobě
v patách.
„Výborně,“ řekl Palamédes, kdyţ se dostal k Joshovi.
„Uţ nás téměř převálcovali. Zachránil jsi nás.“
Saracénský rytíř shodil básníka z ramene a poloţil ho na
zem. Narovnal si helmu a lišácky se pousmál na
nesmrtelného barda. „Jaká škoda, ţe uţ nepíšeš, Wille.
Podívej, jaký krásný příběh by z toho byl.“ Podíval se na
Joshe. „A je to, všichni jsme tady. Pojďme zapálit
příkop.“
„Ještě ne. Necháme je přijít blíţ, neţ ho zapálíme,“
odpověděl sebevědomě Josh. „To je zastaví.“ Pak se
zarazil a podíval na Palaméda, protoţe začal mít
pochybnosti.
„Chci říci… zastaví je to? Uţ jste někdy s vlčí smečkou
bojoval?“
Obrovský rytíř přikývl. „Ano, bojoval. Navíc jsem ještě
neviděl zvíře, které by se dobrovolně vrhlo do ohně. A ať
Hern vypadá, jak chce, z části je určitě zvíře.“
„Netroufnou si přejít přes příkop,“ otočil se k nim
Shakespeare s červenou tváří a brýlemi nakřivo na nose.
„Přidal jsem tam do zbytků benzínu a oleje i pár dalších
věcí. Nějaké minerály a bylinky, exotické koření, které
nedělají starobylým bytostem a druhé generaci moc
dobře. Najdou se tam i zbytky rtuti a také ţelezná ruda a
různé jiné oxidy, které jim vadí. Ani Hern nebude
schopný plameny projít.“
„Archón právě přichází,“ zašeptala Sofie, ale nikdo ji
neslyšel. Objala si pevně ramena rukama, aby se přestala
třást. Čarodějka z Endoru znala archóna, a nejen to, také
228
se ho bála a nenáviděla ho. Strávila spoustu času
hledáním pozůstatků archónských technologií, postupů a
vynálezů a systematicky je ničila. Pálila kovové knihy,
tavila artefakty, zabíjela vypravěče, kteří opakovali
příběhy z dávné doby. Snaţila se vymazat vzpomínky a
veškeré důkazy o existenci těch, kteří vládli zemi před
starobylými bytostmi. Nyní tyto vzpomínky zaplavily
Sofiino podvědomí a hrozily, ţe se stanou
nekontrolovatelné.
Monstrózní stín se hýbal za vířícím se prachem, který
zbyl po vlčích útočnících, a Hern vstoupil do uličky
obehnané vraky a šrotem. Pohyboval se pomalu s
rozvahou a časem, kterého měl dostatek, obrovský kyj
přehozený lehce přes levé rameno. Mezi parohy byly
jasně viditelné bílé plamínky, které přeskakovaly z
jednoho výběţku na druhý. Měkké světlo stylově
ozařovalo krásnou nepřirozeně pravidelnou tvář boha s
jeleními parohy. Nahnul hlavu na stranu a plnými rty se
pousmál, kdyţ roztáhl svou náruč. Jeho ústa se hýbala,
ale slova, která všichni slyšeli v hlavách, neodpovídala
pohybujícím se rtům, a zněla jako tisíc jazyků
dohromady. Dvojčata slyšela boha mluvit anglicky s
bostonským přízvukem, Flamel starofrancouzsky,
Palamédes slyšel rytmický pouštní jazyk starého
Babylonu, a Shakespearovi slova zněla jako alţbětinská
angličtina. „Přišel jsem hodovat. Přišel jsem pro
dvojčata. A přišel jsem také, abych se trochu pobavil. Ale
nenapadlo mě, ţe tu najdu starého přítele.“ Hern natáhl
pravou ruku a kamenné ostří v Joshově ruce zazářilo
rudočerným plamenem. Uhlíky a jiskry z meče se pomalu
zvedaly k obloze. „Máš něco, co patří mě, chlapče. Vrať
mi můj meč.“
229
Josh pevně sevřel Klarent a řekl: „Teď je ale můj.“
Bůh s jeleními parohy se zlehka zasmál, skoro
zachichotal.
„Tvůj! Nemáš ani tušení, co drţíš v rukách.“ Hern si to
namířil dopředu a kozími kopyty se bořil do bahna.
Zastavil se na pokraji příkopu a svraštil nos, coţ byla
první známka alespoň nějakého výrazu v jeho nehybné
tváři.
„Vím, co je to za zbraň,“ řekl Josh a udělal krok
dopředu vstříc bohovi. Nyní byli rozděleni jen zhruba
dva metry hlubokým příkopem plným husté černé
tekutiny. Josh sevřel meč oběma rukama a snaţil se ho
drţet v klidu a ve stejné výšce. Klarent se třásl a vibroval
v jeho sevření. Pak si Josh uvědomil, ţe vibrace postupují
výš, přeskakují na jeho ruce a protékají k ramenům v
pravidelném rytmu… jako tep srdce. Kdyţ se zvláštní
teplo rozhostilo po jeho těle a shromáţdilo se v hrudi a
ţaludku, připadal si najednou silný a sebejistý, nebál se
ničeho a nikoho. Kdyby Hern zaútočil, Josh věděl, ţe by
byl schopný ho porazit. „Toto je Klarent, meč ohně,“ řekl
a jeho hlas se rozezněl a odráţel od vraků a plechových
zdí. „Viděl jsem, co dokáţe. Byl jsem svědkem, co udělal
s Nid-hogem, a vím, co dokáţe udělat s tebou.“
„Vyhroţuje mi lidské mládě,“ řekl udiveně bůh s
parohy.
Josh se postavil přímo na okraj příkopu a hleděl na
obrovskou postavu na druhé straně. Do jeho mysli se
vtíraly pomalu úlomky a útrţky výjevů z dob, kdy Hern
ještě nosil kamenný meč.
„Chystá se bitva,“ řekl nahlas Josh. „Myslím, ţe tento
meč budu potřebovat.“
230
Hern se usmál. „Nezapomeň, ţe je také nazýván mečem
zrádců,“ řekl. Shodil masivní kyj z ramene a opřel se o
něj. Parohatou hlavu naklonil dopředu a jantarové oči se
zahleděly na Joshe. „Je to prokletá zbraň. Všichni, kdo jí
nosí, jsou prokletí.“
„Ty jsi ho také nosil.“
„Přesně,“ řekl Hern. „A podívej, jak jsem skončil.
Kdysi jsem vládl světu, a nyní plním cizí příkazy.
Kamenné ostří tě otráví a postupně úplně zničí.“
„A co kdyţ lţeš?“ řekl prostě Josh, ale někde uvnitř
věděl, ţe archón bohuţel nelţe.
„Proč bych ti lhal?“ Hern byl tím osočením očividně
upřímně zmatený. „Nejsem starobylá bytost ani zástupce
druhé generace. Nemám potřebu lhát lidem.“
Sofie přistoupila blíţ a postavila se za bratra. Za svými
zády poloţila palec na tetování na zápěstí. Vše, co bylo
nyní nutné, bylo dotknout se červené skvrny uprostřed
zlatého kruhu a probudit k ţivotu magii ohně. Bůh s
parohy se na ni podíval, jeho oči ţhnuly, aţ se zorničky
zúţily do úzkých linek. „My jsme se jiţ setkali,“ řekl s
nezastřeným údivem v hlase a pohledem těkal z jednoho
na druhého.
Překvapená dvojčata zavrtěla hlavami.
„Ale ano,“ trval na svém Hern.
„Myslím, ţe bychom si to pamatovali,“ řekla Sofie.
„Nejsi zrovna přehlédnutelný,“ dodal Josh.
„Já vás znám,“ řekl pevně bůh s parohy. „Ale to je
záhada, kterou vyřešíme později,“ dodal, kdyţ Nikolas s
Palamédem a básníkem přispěchali k příkopu. Hern si
kaţdého zvlášť prohlédl a začal i skončil u alchymisty.
Narovnal se, zvedl svůj kyj a ukázal na Flamela.
„Večeře,“ řekl, pak zamířil na Palaméda a pokračoval:
231
„Oběd.“ Pak kyjem pohnul zpět přes alchymistu k
Shakespearovi. „Svačinka.“
„Myslím, ţe bych to měl brát jako uráţku,“ zamumlal
bard.
Bůh s parohy se na něj podíval. „A vaše Gabrielova
smečka se stane částí mé pekelné druţiny, dva starobylé
klany se opět sjednotí.“ Zvedl kyj a v temnotě za
archónem se objevil pohyb. V tu chvíli se skupina vlků
vrhla dopředu s vyceněnými zuby.
Sofie zavřela oči a soustředila se. Zmáčkla palcem
tetování a v dlani vytvořila malou ohnivou kouli.
Zavrtala prsty do Joshova ramene a strhla ho na stranu od
okraje příkopu. Pak hodila hořící kouli do černé mazlavé
kapaliny.
Koule se usadila na povrchu a chvíli hořela, pak se
propadla a zbyl po ní jen chomáček bílého dýmu.
„Ale ne,“ zašeptala Sofie. Cítila se, jako by jí někdo
sebral veškerý kyslík z plic a zůstala stát lapajíc po
dechu. Ačkoliv se naučila magii ohně teprve včera, uţ se
stala její součástí. Pomohla jí porazit Valkýry i útočící
armádu chrličů, ale jak právě zjistila, stále bylo co
objevovat a učit se, kdy ji pouţít. Bylo toho tolik, co ještě
nevěděla.
Tichá smečka vlků se blíţila k příkopu. Josh najednou
poklekl a zavrtal Klarent do husté kapaliny. Meč se
okamţitě rozhořel a výbuch, který následoval, zapálil
celý příkop. Exploze povalila Joshe a Sofii do bláta, a
příkop se rozhořel vysokými plameny. Na druhé straně si
vlci mohli kosti zpřeráţet, aby se dostali pryč od ohně.
Někteří se pokoušeli klouzat po bahně a jiní byli náporem
ostatních těl svrţeni do plamenů. Ti, kteří spadli dolů, se
okamţitě měnili na černé uhlíky.
232
„Za to zaplatíte!“ Hern ukázal kyjem na Joshe. „A ty,
chlapče… mi vrátíš můj meč!“
„Jestli dovolíte, zkusím to znovu.“ Sofie luskla prsty a
poslala hustý ţlutý plamen na kyj boha s jeleními parohy,
který začal hořet s nezaměnitelným zápachem pálících se
kostí. „Tobě maminka neříkala, ţe se nemá na nikoho
ukazovat?“
233
KAPITOLA 31
Perenela Flamelová sestoupila z poslední příčky
zrezavělého ţebříku a zaklonila hlavu, aby se podívala
nahoru na modrou oblohu, ze které ovšem viděla jen
malou část – kolečko otevřeného poklopu. Zamračila se,
protoţe spatřila mrak, který se rychle přibliţoval, jako by
padal šachtou, která spojovala povrch ostrova se starým
pašeráckým tunelem, dolů přímo na ni. Mrak se
rozkmital a rozvlnil, aţ na sebe vzal podobu Juana
Manuela de Ayaly.
„Madam Perenelo?“ zeptal se spisovnou španělštinou
duch námořníka. „Co tady dole děláte?“
„Vlastně ani nevím,“ přiznala Perenela. „Myslela jsem,
ţe bych měla navštívit vraní bohyni.“ Včera – je to aţ k
nevíře, ţe to bylo včera – Perenela se starou pavoučicí
porazily Moriganu, vraní bohyni, a její ptačí armádu.
Pramáti pavouků chtěla Moriganou nakrmit některé
pavouky, kteří se ţiví i ptáky, ale Perenela odmítla. Místo
toho poţádala starobylou bytost, aby svázanou Moriganu
odnesla do tmavé kobky hluboko v tunelu.
Kdyţ Perenela osvobodila Areop-Enap z jejího vězení,
porušila sloţitý vzorec hrotů, které byly postaveny přede
dveřmi sklepem‘. Na kaţdém hrotu byl vykreslený
starodávný
symbol
moci.
Dohromady
tvořily
neproniknutelnou bariéru pro kohokoliv ze starobylých
ras. Pavoučice dopravila svázanou vraní bohyni na místo
a Perenela si díky své neobyčejně dobré paměti
vzpomněla na důmyslný vzorec postavení symbolů. Pak
uvěznila Moriganu za mocnými znaky v tmavé kobce.
234
Jen člověk ji mohl osvobodit. Starobylé rasy by se k
tomuto místu nemohly ani přiblíţit, jelikoţ bylo chráněno
neviditelným a smrtícím kouzlem pravěké čarodějnice.
„Madam,“ řekl naléhavě de Ayala, „musíme vás dostat
co nejrychleji z ostrova.“
„Já vím,“ uznala Perenela. Ústa se jí zkřivila odporem,
kdyţ se jí noha aţ po kotník zabořila do rybinou
páchnoucího bahna. „Pracuji na tom. Viděl jste nějaké
mořské nymfy?“
„Asi tucet se jich sluní na útesech a další dvě jsem viděl
u přistávacího mola. Ale nikde jsem nezahlédl jejich otce
Nerea, i když je určitě někde poblíž.“ Pak se v tunelu
objevila pára, kdyţ se duch chytil rukama za ramena.
„Ony nemohou na břeh… ale on může, a také přijde.“
Perenela
urazila dalších přinejmenším
deset
čvachtajících kroků bahnitým tunelem, aţ se překvapeně
zastavila: „To jsem nevěděla.“
„Nymfy mají ženská těla, ale také rybí ocasy. Nereus,
jejich otec, má nohy, nebo alespoň něco takového. Čas
od času vyráží na břeh v osamělých rybářských
vesničkách a… loví jejich obyvatele, nebo se v noci
vyšplhá na loď a strhne sebou do hlubin nepozorného
námořníka.“
Perenela se zarazila a zahleděla do tmavé chodby.
Vzdálený konec tunelu se svaţoval do moře a najednou
se jí zdálo, ţe vidí mořského starce plouţit se přímo k ní.
Zavrtěla hlavou a zahnala děsivou představu. Luskla
prsty a vytvořila tenký ţlutobílý plamínek, který se
vznášel v prostoru před její hlavou. Světlo působilo jako
ţárovka na helmě horníka a ozařovalo chodbu před ní.
Perenela se otočila k Juanovi Manuelovi a poţádala ho:
235
„Mohl byste tu zůstat na stráţi a varovat mě, kdyby se
někdo nebo něco blíţilo?“
„Samozřejmě.“ Duch se předklonil a napodobil
zdvořilou úklonu bez nohou. „Ale proč jste sem přišla,
madam? Není tu nic kromě vraní bohyně.“
Perenela se usmála. „A právě proto jsem zde, přišla
jsem si s ní promluvit.“
„Přišla ses posmívat?“ Moriganin hlas zněl chraplavě
skoro jako hlas muţe.
„Ne,“ odpověděla pravdivě Perenela. Postavila se
doprostřed dveří, sloţila ruce na prsou a zahleděla se
dovnitř. „Přišla jsem, abych si s tebou promluvila.“
Pavoučice utkala krásnou kruhovou pavučinu uprostřed
podzemní cely. Vlákna byla tlustá jako Pereneliny prsty a
díky světlu, které před vědmou tančilo ve vzduchu, se
pavučina místy stříbrně leskla. Uprostřed pavučiny s
roztaţenýma rukama visela vraní bohyně, kterou
zakrýval její plášť z černého peří. Vypadala jako přízrak,
který levituje v prostoru a kaţdou chvílí se můţe zřítit k
zemi.
„Nevypadáš dobře,“ řekla Perenela po chvíli. I v
matném světle si Perenela všimla, ţe Moriganina
alabastrová kůţe dostala nezdravě nazelenalý nádech. Její
černý koţený oděv vyschl, na mnoha místech popraskal a
odhalil její bledou pokoţku. Stříbrné cvoky na koţené
vestě ztmavly a místy aţ zčernaly a těţký koţený pás na
bocích ztěţkl vlhkostí, aţ z něj kapala voda. Kruhové
spoje a přezky získaly podobně nazelenalý odstín jako
Moriganina kůţe.
Morigana se usmála a špičkou jazyka olízla rty. „A ty
jsi zestárla za poslední hodiny, co jsme se neviděly.
Zemřeme společně, ty a já.“
236
Perenela rukou přitáhla plamínek blíţ k Moriganině
tváři. Vraní bohyně se pokusila otočit hlavu na druhou
stranu, ale ta byla pevně chycená v lepkavé stříbřité
pavučině. V jejích černých očích se odráţelo světlo a
díky tomu vypadaly jako bez zornic. V propadlé tváři se
jí dokonce značily kosti.
„Ty vypadáš, jako bys byla nemocná,“ řekla Perenela.
„Asi půjdeš přede mnou.“
„Symboly, kterými mě tu vězníš, mě otravují,“ vyhrkla
Morigana. „Ale to jistě víš.“
Perenela stočila pohled k nejbliţšímu hrotu s kroutícím
se obrazcem, který tam nedávno nakreslila. „To jsem
nevěděla. Vím jen, ţe zde drţely Areop-Enap, ale jinak
vypadala, ţe jí nic není.“
„Pavoučice je starobylá bytost, já jsem z druhé
generace. Jak ses dostala k symbolům moci?“ zeptala se
Morigana a mohutně zakašlala. „Mnohé starobylé bytosti
a většina druhé generace věřily, ţe svazující symboly a
symboly moci nejsou ničím jiným neţ legendou.“
„Já jsem je neobjevila. To byl tvůj přítel Dee, kdo je
zde pouţil, aby uvěznil v této kobce pramáti pavouků,“
řekla vědma.
Moriganiny tmavé rty se zkřivily odporem. „Dee? Dee
ţe zná starodávné symboly moci?“ Pak zmlkla a po chvíli
zavrtěla hlavou.
„Ty mi nevěříš?“ zeptala se Perenela.
„Ba naopak. Věřím ti. Myslela jsem, ţe znám
anglického čaroděje lépe neţ kdokoliv jiný, a přece, čím
dál tím více si uvědomuji, jak málo toho o něm vím.
Nikdy mi nedal důvod si myslet, ţe by ovládal tuto
starodávnou magii,“ zakončila.
237
„A nyní tě zajímá, kdo ho to naučil,“ pošťouchla vědma
bohyni. „Areop-Enap řekla, ţe tu s Johnem Dee byl ještě
někdo, nějaká starobylá bytost, ale tak mocná, ţe ji stará
pavoučice ani neviděla. Musela být krytá mocným
maskovacím kouzlem. Nepochybuji, ţe to byl ten, komu
Dee zaprodal svou duši i tělo.“
„Nikdo neví, kdo je skutečný pán čaroděje.“
Perenela překvapením zamrkala. „Ani ty ne?“
Bílé zuby se obtiskly do Moriganiných černých rtů.
„Ani já ne. Nikdo to neví, a ti, co byli zvědaví, ať uţ
starobylé bytosti, druhá generace nebo lidé, všichni
zmizeli. Je to jedna z největších záhad… Ačkoli moţná
ještě větší záhada je, proč ho jeho pán stále chrání a drţí
naţivu, i přes tolikero selhání a nespočet katastrof, které
mu jdou v patách.
Po celá staletí se mu nepovedlo uspět a lapit tebe a
tvého manţela.“ Prudce se rozkašlala a pokračovala:
„Starobylé bytosti nejsou ani přívětivé, ani štědré, ani
velkorysé, a navíc rozhodně neumějí odpouštět. Znala
jsem lidi, kteří zemřeli za to, ţe se jen dostatečně
hluboko nepoklonili.“
„Víš, co John Dee zamýšlí se všemi těmi netvory na
ostrově?“
Morigana se na vědmu tiše podívala.
Perenela se usmála. „Na tom přece nyní nezáleţí, jestli
to vím nebo ne, kdyţ tu máme obě zemřít, a to brzy.“
Vraní bohyně se pokusila přikývnout, ale nemohla se
ani pohnout. „Dee dostal příkaz sesbírat armádu příšer,
ale jsem si jistá, ţe netuší, co s ní starobylé bytosti
vlastně chtějí udělat.“
„Ale ty to víš,“ hádala Perenela.
238
„Uţ jsem něco podobného kdysi viděla, je to uţ strašně
dávno, podle vašeho měření času. Je to armáda druhů,“
řekla bohyně unaveně. „Aţ přijde správný čas, bude
vypuštěna na město.“
Perenela zalapala po dechu.
Před očima se jí vybavil pohled na oblohu nad San
Franciskem, která je plná hladových upírů, sklepení s
plíţícími se troly a bubáky, v zálivu vodní draci, a v
ulicích vindigo (druh yetiho, který ţere lidské maso) a
zlomyslní skřítci. „To by ale znamenalo strašné
krveprolití.“
„Tak je to také plánováno,“ zašeptala Morigana. „Jak
myslíš, ţe se lidé zachovají, aţ okolo uvidí netvory a
příšery z nejrůznějších bájí a pověstí?“
„Byli by vyděšení k smrti, zdráhali by se tomu uvěřit.“
Perenela se přerývavě nadechla. „Byl by to konec
civilizace.“
„Ten uţ nastal i dříve,“ odvětila Morigana nezaujatě.
„A civilizace znovu povstala. Slyšela jsem, ţe podobné
sbírky nebo armády příšer jsou na kaţdém kontinentu.
Předpokládám, ţe by měly být vypuštěné v tentýţ den.
Lidé pak vyplýtvají své síly i munici na tuto hrozbu… a
pak, aţ budou oslabení a vyčerpaní se na zemi vrátí
starobylé bytosti z temnot a ovládnou ji.“ Vraní bohyně
se zasmála, ale její smích přešel do záchvatu kašle. „No,
to je záměr. Samozřejmě se to ale nestane dřív, neţ Dee
dostane poslední stránky Kodexu. Bez závěrečného
ceremoniálu nemůţou být otevřeny brány do všech světů
a říší.“ Znovu se rozkašlala. „Zajímalo by mě, jaký trest
má připravený pán Johna Dee, jestliţe anglický čaroděj
selţe i tentokrát. Něco krutého, nepochybně,“ dodala
skoro s neskrývanou radostí.
239
„Ale já jsem myslela, ţe je to tvůj přítel,“ řekla Perenela
opět překvapeně. „Spolupracujete spolu jiţ celá staletí.“
„Nikdy dobrovolně,“ vyštěkla Morigana. „Mám příkazy
od bytostí, kterým Dee slouţí, abych mu pomáhala.“
Pokusila se otočit v pavučině, ale vlákna ji ještě více
stáhla. „A kam mě to dovedlo.“ V koutku jejího oka se
zaleskla velká černá slza, která pomalu padala po tváři
dolů. „Dnes tu zemřu, otrávená symboly moci, a nikdy
více jiţ neuzřím modrou oblohu.“
Perenela sledovala černou slzu, která stékala po tváři
bohyně. V okamţik, kdy se odlepila od jejího obličeje, se
proměnila ve sněhově bílé peříčko, které pomalu padalo
k zemi. „Moţná Dee pošle někoho, aby tě zachránil.“
„To pochybuji.“ Vraní bohyně znovu zakašlala. „Jestli
zemřu, bude to pro něj jen malá nepříjemnost. Dostane
od svých pánů jiného pomocníka a já upadnu v
zapomnění.“
„Vypadá to, ţe nás obě čaroděj zradil,“ zašeptala
Perenela. Všimla si další slzy, která pomalu stékala po
tváři Morigany a následně se opět změnila v bílé peříčko.
„Morigano, přála bych si… přála bych si, abych ti mohla
pomoci,“ přiznala Perenela. „Ale nejsem si jistá, jestli ti
můţu věřit.“
„Samozřejmě ţe mi nemůţeš věřit,“ odvětila Morigana.
„Kdyţ mě nyní pustíš, zničím tě. To je má přirozenost.“
Její kůţe zelenala čím dál více, aţ dosáhla modrozelené
barvy a drobné skvrny se objevily i na její tváři a čele.
Začala sebou v pavučině šít a házet, aţ opadávala černá
peříčka z jejího pláště, která se na zemi připojila k těm
bílým. „Je čas zemřít…“ Moriganiny oči se naráz
vytřeštily, byly černé a prázdné, a pak se v nich pomalu
velice pomalu objevily spirálky červené a ţluté, které
240
překryly černou barvu ve světle oranţovou. Vraní bohyně
vydechla, jako by ji spadl kámen ze srdce, zavřela oči a
uţ se nepohnula.
„Morigano?“ zašeptala Perenela.
Stvoření zůstalo nehybné.
„Morigano?“ zkusila vědma znovu. I kdyţ bohyně byla
předlouhou dobu její nepřítelkyní, cítila se jako opařená,
ţe tam jen stála a klidně nechala zemřít starodávnou
legendu.
Pak se najednou Moriganiny oči otevřely. Uţ nebyly
černé, ale zářivě červené, podobné čerstvé krvi.
„Morigano…?“ Vědma raději ustoupila o krok zpět.
Hlas, který zazněl, ale nepřipomínal Moriganin ani
vzdáleně. Ozýval se v něm irský nebo skotský přízvuk.
„Morigana teď spí… já jsem Badb.“
Bohyně pomalu zavřela oči a opět je otevřela. Nyní
změnily barvu na ţlutou.
„A já jsem Macha.“ Keltský přízvuk byl nyní ještě
patrnější a hlas daleko hrubší a hlubší.
Znovu zavřela oči, a kdyţ je otevřela, hleděl na
Perenelu pár očí, jedno rudé, druhé ţluté. Dva hlasy se
trochu nesladěně linuly z úst bohyně.
„My jsme Moriganiny sestry.“ Oči se podívaly dolů na
vědmu a dodaly: „Pojďme si promluvit.“
241
KAPITOLA 32
„Myslela jsem, ţe jste obě mrtvé,“ poznamenala
Perenela. Věděla, ţe nyní by se měla bát, ale cítila spíše
úlevu, a také zvědavost.
Tančící plamínek nad její hlavou osvětloval vraní
bohyni uvězněnou v obří pavučině příjemným, teplým
ţlutým světlem. Pokoţka jí nezdravě zezelenala a z tváře
na ní hleděly dvě oči kaţdé jiné barvy. Kdyţ promluvila,
ozývaly se dva hlasy, které se pomalu synchronizovaly.
„Spaly jsme, to ano, ale nejsme mrtvé.“
Perenela na srozuměnou kývla, jelikoţ to nebylo zas aţ
tak neobvyklé. Sama vyrostla ve světě duchů, viděla
mrtvé kaţdý den a často s nimi mluvila, a tak věděla, ţe
hlasy, které vycházejí z Moriganiných úst, rozhodně
nejsou hlasy mrtvých duší. Bylo to něco jiného. Zkoušela
si vybavit, co přesně ví o vraní bohyni. Patřila ke druhé
generaci starobylých bytostí, protoţe se narodila aţ po
potopení Danu Talis. Usadila se v zemích, které se
později nazývaly Irsko a Británie a Keltové ji poměrně
rychle začali uctívat jako bohyni války, smrti a boje. Jako
mnohé starobylé bytosti měla tři tváře, tři různé povahy.
Některé bytosti se měnily během dne jako Hekaté, která
nesla prokletí fyzického stárnutí od mladé dívky po
stařenu. Jiné se měnily podle fází měsíce nebo ročních
období, zatímco další v sobě jen měly různý počet povah,
které vyplouvaly příleţitostně na povrch a překrývaly
ostatní. Ale co si Perenela pamatovala, tak Macha, Badb
a Morigana byly tři rozdílné osoby, pravda všechny kruté
a smrtící.
242
„Kdyţ jsme naposledy byli s Nikolasem v Irsku někdy
v devatenáctém století, vyprávěla mi jedna stará a velmi
moudrá ţena, ţe vás nějakým způsobem obě Morigana
zabila.“
„To není tak úplně přesné.“ Na chvíli se obě oči
proměnily v rudé a ozval se pouze jediný hlas. „Nikdy
jsme nebyly tři rozdílné bytosti, vţdycky jsme byly jedno
tělo.“
Perenela se snaţila nedávat najevo překvapení a
neutrálním hlasem pokračovala: „Jedno tělo na tři
osobnosti?“ Pak kývla. „Tak proto vás nikdy nikdo
neviděl dohromady.“
„Podle fází měsíčního cyklu vţdy jedna z nás vládla
tomuto tělu.“
Oči pak blikly ţlutě a ozval se druhý hlas. Rysy tváře
zhrubly a zestárly tak, ţe vypadala, jako by patřila
někomu jinému. „A také byly zvláštní události a dny, kdy
jedna nebo druhá vládla těm ostatním. Zimní slunovrat
byl vţdycky můj čas.“
Levé oko zrudlo, zatímco pravé zůstalo zářivě ţluté, a
objevily se oba hlasy. „Ale toto tělo většinou ovládala
naše mladší sestra Morigana.“ Bohyně se opět rozkašlala,
ţe se otřásala celá pavučina, a kolem jejích úst se
objevila černá pěna. Ţluté i rudé oko zamrkalo a
zahledělo se na hroty se symboly moci za Perenelinými
zády. „Vědmo, poruš symboly moci, tráví nás a zabíjejí.“
Perenela se podívala přes rameno. Venku před vchodem
do kobky byly rozestavěné hroty s mocnými svazujícími
znaky, které tvořily důmyslnou sestavu trojúhelníků a
čtverců. Koutkem oka si všimla i tenkého lesklého
vlákna, jeţ kmitalo mezi kovovými hroty, na které
nakreslila bahnem pradávné symboly moci.
243
„Vědmo…, prosím. Zruš to kouzlo,“ zašeptala vraní
bohyně. „Naše sestra Morigana tě zná, váţí si tě. Ví, ţe
jsi silná a mocná, ale nejsi krutá a nelítostná.“
Perenela ustoupila do tunelu a sebrala jeden hrot z
bahna, aby porušila sestavu. Slabé bzučení, kterého si
téměř ani nevšimla, okamţitě ustalo a hořce kovový
nádech vzduchu vystřídal běţný pach rybiny, bahna a
soli. Stiskla pevně hrot v obou rukách a vrátila se dovnitř
sklepení. „Doufám, ţe to není ţádny trik,“ varovala
bohyni. Kdyţ jí zblízka ukázala hrot, který začal v její
přítomnosti zářit. Pak z něj začalo prýštit studené bílé
světlo. Perenela se dotkla špičkou hrotu malé hromádky
peří pod pavučinou na zemi a ta zasyčela, zakouřilo se z
ní a stočila se jako seškvařená. Zápach pálícího se peří
vehnal Perenele slzy do očí, ţe musela na chvíli
vyběhnout z kobky.
Oči bohyně zamrkaly, kdyţ kouř stoupal nahoru. „Ne,
to není trik.“
Pak se celé tělo bohyně v pavučině roztřáslo jako při
záchvatu a ţlutá a červená barva vymizela z očí, které
zůstaly prázdné a černé. „Ony lţou!“ zakřičela Morigana.
„Neposlouchej je!“
Perenela zvedla hrot vysoko, aby zářící symbol
dosahoval téměř k tváři bohyně. Světlo ozářilo její tvář i
nazelenalou kůţi. Bohyně zavřela oči a marně se
pokoušela odvrátit hlavu na stranu. Kdyţ znovu otevřela
oči, vrátily se Badb a Macha. Barva očí se měnila podle
toho, která ze sester mluvila.
„Morigana nás napálila,“ řekla Badb.
„Uvěznila nás, začarovala a zaklela,“ dodala Macha.
244
„Pouţila staré nečisté šamanské kouzlo, které se naučila
od předchůdce Johna Dee, jeţ dokázalo svázat naše duše,
zotročit nás a ponechat naprosto bezmocné.“
„Tímto kouzlem nás vězní po staletí,“ řekla červenooká
Macha. „Mohly jsme vše vidět i slyšet, ale nemohly jsme
nic udělat, nemohly jsme se ani pohnout.“
„Ale symboly moci nahlodaly kouzlo, které nás
svazovalo, a díky němu jsme opět mohly získat kontrolu
nad tímto tělem,“ dodala Badb.
„Co chcete?“ zeptala se Perenela, která byla zvědavá,
kam rozhovor, který na ni hluboce zapůsobil, povede.
„Chceme být opět svobodné,“ spojily se oba hlasy,
přičemţ jedno oko bylo opět ţluté, druhé červené. „Naše
sestra je moţná připravena se obětovat, ale my ne. Naše
sestra je zřejmě poddaná vůli Johna Dee a starobylých
bytostí z temnot, ale my ne. Nikdy jsme se nepřidaly po
pádu Danu Talis na stranu lidí, ale také jsme nikdy proti
nim nebojovaly. Bývaly časy, kdy nás uctívali, a tím
jsme také byly stále silnější. Kaţdou válkou, kterou lidé
vedli, kaţdou bitvou, ať jiţ prohranou nebo vyhranou,
nás sytili svou bolestí a vzpomínkami. Dokonce pro nás
truchlili, kdyţ jsme ze světa lidí zmizely, coţ je více, neţ
jsme se dočkaly od vlastního klanu, přátel nebo
příbuzných. Nikdo z nich se nestaral, kam jsme se
poděly, ani nevznesl jakoukoliv námitku, kdyţ nás
Morigana spoutala, uvěznila a zaklela. Vědmo,
neslouţíme starobylým bytostem, ani nikomu z druhé
generace.“
Perenela poloţila kopí na bahnitou zem, drţela dřevo
jen kousek pod kovovým hrotem a opřela se o něj.
Blátivý symbol jemně pulzoval jako v pomalém tepu.
245
Cítila teplo, které z něj vyzařovalo, a dřevěná tyč se po
celé délce lehce chvěla.
„Propusť nás,“ pokračovala naléhavě vraní bohyně, „a
budeme ti zavázány.“
„To je velmi lákavá nabídka, musím přiznat,“ řekla
Perenela. „Ale kde mám záruku, ţe vám můţu věřit. Jak
můţu vědět, ţe se na mě nevrhnete ve chvíli, kdy vás
osvobodím?“
Bohyně v pavučině se usmála, černé rty se stáhly a
odhalily dlouhé bílé zuby. „Protoţe ti dáváme své slovo –
slovo válečnice, spolehlivé slovo vraní bohyně,“ vyhrkla
ţlutooká bohyně.
„A protoţe máš na hrotu nakreslený pradávný symbol
archónů,“ dodala rudooká bohyně.
„Archónů?“ zeptala se Perenela. Asi dvakrát v ţivotě to
slovo slyšela.
„Ano, před starobylými bytostmi vládlo světu dvanáct
archonu.“
„Ještě před starobylými bytostmi?“
„Svět je daleko starší a větší, neţ si myslíš,“ usmála se
vraní bohyně. „Mnohem starší a mnohem větší.“
Perenela kývla. „Vţdycky jsem tomu věřila.“ Teorie o
archónech byla rozhodně zajímavá, Nikolas by ji
obzvlášť ocenil, ale ona byla praktičtější. „Můţeš mě
odnést z ostrova?“ zajímalo ji. Raději pevněji sevřela
symbol, kterého se bohyně tolik obávala. V tuto chvíli na
její odpovědi záviselo mnohé.
Bohyně chvíli váhala a pak odpověděla: „To udělat
nemůţeme. I kdyţ neváţíš mnoho, stále si na nás příliš
těţká. Ti z nás, kteří máme schopnost létat, máme téměř
duté kosti a jsme velice slabí.“
246
Vědma přikývla na srozuměnou a uklidnila se. Znala
odpověď dřív, neţ poloţila otázku, protoţe před téměř
dvěma stoletími bojovala s hnízdem harpií na pahorku
Palatin v italském Římě. Tehdy zjistila, ţe i přes jejich
divokost a nespoutanost a smrtící pařáty, postrádají
fyzickou sílu. Neţ Nikolas našel meč a kopí v jejich
zavazadlech, Perenela jen s pomocí svého koţeného
pláště smetla z oblohy několik z nich, a potom pouţila
svůj bič spletený z hadů, kteří kdysi tvořili vlasy
Medúzy, aby harpie proměnila v kámen. Kdyby jí vraní
bohyně slíbila, ţe ji můţe odnést z ostrova, věděla by, ţe
lţe.
„Kdyţ sis myslela, ţe naše sestra zemřela,“ pokračovaly
bohyně, „cítily jsme z tebe zármutek a lítost, ţe odešla.
Propusť nás, vědmo, a pokud budeme mít toto tělo pod
kontrolou, nepůjdeme proti tobě a ani tvým spojencům.
To je náš slib.“
Na rozdíl od Nikolase, který uznával chladnou logiku a
byl muţem vědy, Perenela se vţdy řídila svými instinkty.
Vţdy jednala podle intuice, a jen málokdy se jí to
nevyplatilo. Nyní pokud se mýlila a vraní bohyně by ji
napadla, věřila, ţe by ji kombinace jejích sil a
pradávného symbolu na hrotu pomohla stvoření porazit.
„Dejte mi tedy své slovo,“ poţadovala Perenela.
„Máš ho mít,“ zabzučely oba hlasy. „Neublíţíme ti.
Máš naše čestné slovo.“
„Zavřete oči,“ přikázala vědma. Přistoupila blíţ a
přiloţila hrot k pavučině. Shora dolů se linul chomáček
bílošedého dýmu, který syčel a prskal, kdyţ se
starodávný symbol dotkl lepkavé pavučiny. Perenela se
ostřím snaţila opatrně přeřezat vlákna pavučiny, která
drţela bohyni ve vzduchu, ale pak si vzpomněla, ţe
247
opatrnost není na místě, protoţe bohyně byla vůči bolesti
téměř imunní. Rychle řízla ostřím, pohyb připomínal
velké X a bohyně bez hlesu spadla na zem. Ačkoliv byla
osvobozená z pavučiny, stále ji pevně obmotávala a
spoutávala lepkavá vlákna.
Ţluté a červené oko se otevřelo. „Opatrně, vědmo,“
zamumlaly hlasy, kdyţ se Perenela blíţila s hrotem.
Očima bohyně sledovala soustředěně kouřící ostří. „I
škrábnutí můţe být smrtelné.“
„Budu si to pamatovat,“ slíbila Perenela. Pak pomalu a
pečlivě odřezávala zbytky téměř neviditelného kokonu a
odlupovala ho z vraní bohyně.
Bytost dvou tváří se pomalu zvedla na nohy a setřásala
zbytky lepkavé pavučiny z vesty. Pak se protáhla, kůţe
zapraskala, kdyţ doširoka roztáhla paţe a prohnula záda.
Následně se ozvaly znovu oba hlasy najednou. „No, ale
je to skvělé být znovu naţivu.“
„Je moţné, ţe by se znovu objevila Morigana?“ zeptala
se Perenela, která se pro jistotu narovnala a pevně sevřela
symbol moci. Jediný neočekávaný pohyb by ji přiměl
přiloţit zbraň k bohyni.
Oči bohyně se chvíli měnily ze ţluté na červenou a
naopak a pak se ozvalo: „Tentokrát udrţíme naši malou
sestru pod kontrolou.“ Potom se bohyně zadívala na něco
za zády vědmy.
Uţ kdyţ se Perenela obracela, přemýšlela, jestli
nenaletěla nejstaršímu triku na světě.
Ve vchodu do kobky se však mihotal Juan Manuel de
Ayala. Ústa i oči vypadaly jako prázdné díry a jeho
průhledná postava vlála do tunelu za ním jako vlajka ve
větru.
248
„Co se děje?“ ptala se hned Perenela, i kdyţ věděla, ţe
to musí být něco hodně strašného. Mávla hrotem a
duchova podstata se trochu zpevnila, kdyţ sklouzl
pohledem z vraní bohyně na zářící symbol na hrotu kopí.
„Problémy?“
„Nereus přichází.“ Hlas Juana Manuela zněl vysoko,
jak byl vyděšený. „Mořský stařec vystoupil na zem.“
„Kde?“ chtěla vědět Perenela.
„Tady!“ zakřičel duch a otočil se. Zvedl levou ruku a
ukázal do temného tunelu. „Právě vylezl z moře na druhé
straně chodby a jde si pro vás!“
A pak Perenela ucítila zápach dlouho dějících ryb a
ţluklého tuku, který sem zavál z tunelu.
249
KAPITOLA 33
Z vrakoviště šlehaly vysoké jasně červené plameny a
linul se černý špinavý dým. Oheň praskal, jiskřil nad
celým šrotištěm. John Dee zaklonil hlavu a zhluboka se
nadechl, vše, co Cítil, však byla spálená guma a olej,
ţádné čáry a kouzla. „Jdu dovnitř,“ oznámil a podíval se
na Bastet.
„To není moc moudré,“ varovala jej bohyně s kočičí
hlavou.
„Proč ne?“
Starobylá bytost se zřejmě chtěla usmát, ale jen ukázala
své děsivé zuby. Přitáhla si na úzká ramena dlouhý černý
kabát a řekla: „Byla by to škoda, kdyby vás některý
pekelný vlčí sluţebník zaměnil za nepřítele nebo se
archón jednoduše rozhodl z vás udělat část své smečky.
Ztratil dnes v noci mnoho vlků, potřebuje je nahradit.“
„Nejsem tak bezbranný, madam,“ odvětil sebejistě Dee.
Zpod pláště vytáhl krátký kamenný meč Exkalibr a
vyrazil prázdnou ulicí k vrakovišti. Zastavil se znovu aţ
u brány, která byla protkána prohlubněmi. Dolíčky
zhruba odpovídaly zubům na archónově kyji, a v místě,
kde bránu prorazily, byla rozervána do stran jako alobal.
Dee přiloţil meč k otvoru, kde se archón dotkl kovu, ale
nic se nestalo. Kdyby pouţil jakoukoliv magickou sílu,
Exkalibr by reagoval, ale ostří zůstalo klidné a tmavé.
Dee přikývl, starodávný tvor pouţil pouze hrubou sílu,
aby prolomil bránu. V ten moment ho napadlo, jakou
aurickou mocí a magickou silou asi bůh oplývá, pokud
vůbec nějaké magické schopnosti měl. V legendách se
250
psalo o archónech, a dokonce prvních starobylých
bytostech, velkých vládcích, kteří přišli po nich. Archóni
bývali popisováni jako obři nebo strašné příšery, a někdy
obojí dohromady, ale nikdy se o nich nemluvilo jako o
kouzelnících či čarodějích. Byly to aţ první starobylé
bytosti, které projevily a rozvíjely magické schopnosti.
Dee potlačil úsměv. Nyní, kdyţ v něm klíčilo
podezření, ţe Hern má jen pramalé magické schopnosti
nebo ţádné, začal se cítit daleko lépe a sebejistěji.
Pradávný bůh sice naznačil, ţe můţe číst jeho myšlenky,
ale také mohl lhát. Snaţil se vzpomenout, co mu přesně
archón říkal, kdyţ se poprvé objevil.
„Tvé myšlenky a vzpomínky jsou i mými, čaroději.
Vím, co víš ty. Vím, čím jsi byl, a vím, co jsi nyní.“
No, to vlastně nic neznamenalo. Hern sice tvrdil, ţe čte
jeho myšlenky, ale nijak to nedokázal. Dee věděl, ţe jeho
pán jistě archóna zasvětil do situace.
„Alchymista, Flamel, a děti jsou za touto provizorní
plechovou pevností se saracénským rytířem a bardem. A
ty chceš, abych ti se svými sluţebníky pomohl dovnitř.“
Rohaté stvoření neodhalilo ani nic nového. Jednoduše
jen opakoval fakta, která Dee uţ dávno znal, a znovu
vyřkl rozkazy, které se měly splnit. Jen to ve světle
událostí vypadalo, ţe Hern čte jeho myšlenky.
Dr. Dee se tiše zasmál. Stvoření bylo jistě velice staré,
mocné a nepochybně smrtící. Ale najednou nepůsobilo
tak hrozivě jako na začátku.
Sevřel pevně meč a protáhl se otvorem v bráně do úzké
uličky. Cítil, ţe se blíţí k ohni, který hlasitě praskal a na
zdech vytvářel bizardní hru stínů. Dee si najednou
uvědomil, ţe se brodí po kotníky ve vrstvě mazlavého
prachu, který víří kaţdým dalším krokem. Rychle sevřel
251
pevně rty a vytáhl bílý kapesník z kapsy, který si přiloţil
k ústům. Za ţádnou cenu nechtěl dýchat nechutné zbytky
pekelné vlčí smečky. Byl čaroděj, černokněţník, šaman i
alchymista příliš dlouho, aby měl představu, z čeho
všeho se ten prach skládá. Rozhodně nic z tak
nechutných a zkaţených věcí nechtěl mít ve svých
plicích.
Přecházel mnoţství šípů s kamennými špičkami a
keltská kopí s hroty ve tvaru listů. Všímal si i krátkých
šípů ze samostřílů, které se leskly na zemi. Pohled na to
všechno mu připomněl jeho mládí, kdy hojně
navštěvoval místa, na kterých se bojovalo nebo obléhalo,
studoval taktiku a strategii u dvora královny Alţběty, aţ
dokázal ze zbytků zbraní a polohy určit téměř přesně, co
se na místě stalo. Tady obránci zahnali pekelné
sluţebníky do úzké uličky a rozmetali je na prach. Ale
proč v této taktice nepokračovali dál, divil se. Protoţe jim
došlo střelivo, odpověděl si sám. Pak se museli stáhnout
do více obranného postavení. Pod bílým kapesníkem se
Dee spokojeně usmál. Z historie se poučil, ţe v momentě,
kdy obránci začnou ustupovat, obléhání brzy skončí.
Flamel s ostatními je v pasti.
Na konci uličky se objevil hořící příkop. Dee si všiml,
ţe hořící bariéra obtéká v kruhu ošuntělou, bídnou
kovovou boudu uprostřed. Spěchal, protoţe znal
minimálně tucet kouzel, kterými by oheň uhasil. Mohl
přeměnit hustou olejovitou hmotu na písek a následně
pouţít perské kouzlo, které by pak z písku vytvořilo sklo.
Alchymista a dvojčata stáli na druhé straně uvnitř
kruhu. Chlapec a dívka blízko sebe. Ve světle plamenů
vypadaly jejich blonďaté vlasy téměř červeně a zlatě.
Dva další lidé stáli hned vedle. Jeden z nich vysoký a
252
mohutný v černé zbroji a druhý malý a drobný v trochu
nesourodém brnění. Gabrielova smečka v lidské i psí
podobě se ochranářsky seskupila kolem menšího muţe.
Archón zůstal před ohnivým příkopem a oheň házel
stíny na jeho jelení parohy. Kolem něj trpělivě čekali
přeţivší vlci, kteří si hned všimli, ţe Dee se zezadu
přibliţuje přes blátivé prostranství plné louţí. Hern, aniţ
hnul tělem, jen otočil hlavu dozadu, aby se podíval, kdo
to ruší. Ihned ho upoutal kamenný meč, který Dee drţel v
ruce. Ostří meče nyní začalo dýmat modrým kouřem.
„Exkalibr a Klarent na jednom místě,“ zabručel bzučivý
hlas boha v hlavě Johna Dee. „Tohle je opravdu doba, na
kterou se jen tak nezapomene. Víš, kdy naposledy stály
meče tak blízko sebe?“
Dee uţ téměř prozradil, ţe to bylo včera v Paříţi, ale
nakonec se rozhodl raději mlčet, aby obrovského tvora
nerozčílil. V hlavě se mu přitom rodil strašlivě podlý
plán, něco tak nepochopitelného, ţe se skoro bál na to
soustředit, kdyby náhodou Hern opravdu mohl číst jeho
myšlenky. Postavil se po levém boku boha a Exkalibr
drţel v pravé ruce. Zářivě modré ostří nyní studeně
osvětlovalo jeho tvář. „Mám pocit, ţe naposledy to bylo
zde v Anglii,“ řekl Dee. „Kdyţ Artuš bojoval se svým
synovcem Mordredem na Salisbury Plain. Mordred ho
tenkrát zabil pomocí Klarentu,“ dodal.
„Já jsem zabil Artuše,“ řekl tiše Hern. „Mordreda také.
A nebyl to jeho synovec, ale syn.“ Rohatý bůh se otočil
zpátky k ohni. „Ty jsi čaroděj. Předpokládám, ţe umíš
uhasit ten oheň.“
„Samozřejmě.“ Jiţ nyní zapáchajícím vzduchem projela
další nepříjemná vlna. Tentokrát odér zkaţených vajec a
253
síry. „Vy nemůţete přejít ty plameny?“ zeptal se Dee,
který záměrně zkoušel hranice moci a síly rohatého boha.
„Plameny jsou nasycené kovem,“ odvětil krátce Hern.
Dee přikývl. Ze zkušenosti věděl, ţe některé kovy,
zvláště pak ţelezo, jsou pro starobylé bytosti jedovaté.
Totéţ ovšem platí o archónech, jak se právě dozvěděl.
Přemýšlel, v čem jsou si ještě tyto rasy podobné a zda
jsou nějakým způsobem příbuzné. Vţdy předpokládal, ţe
jsou si v lecčems podobné i rozdílné stejně jako starobylé
bytosti a lidé.
„Umím oheň udusit,“ přiznal sebevědomě Dee. Archón
se nahnul dopředu a zahleděl se bez hnutí do plamenů
pod sebou. Vzduch prosytil jeho typický pach dějících
stromů. Dee sledoval jeho pohled a zjistil, ţe se dívá na
chlapce, Joshe. „Můţeš mít dvojčata, čaroději, a tvé
stránky. Já chci ty tři nesmrtelné a Gabrielovu smečku.“
„Dohodnuto,“ okamţitě odpověděl Dee.
„A Klarent. Chci meč ohně.“
„Samozřejmě, i ten můţete mít,“ bez váhání řekl Dee.
Nechal svou auru zazářit, aby překryla jeho vlastní
myšlenky. Neměl v úmyslu odevzdat rohatému bohovi
meč ohně. Strávil staletí hledáním dvojčete Exkalibru, a
nechtěl, aby skončil v nějaké zapadlé říši společně s
rohatým bohem. Jeho odváţný plán nyní nabýval na
konkrétních tvarech. „Bude mi ctí vám meč osobně
předat.“
„To ti dovolím,“ řekl archón se značnou domýšlivostí v
hlase.
Dee sklonil hlavu, aby rohaté stvoření nevidělo vítězný
triumf v jeho očích. Bude stát pře starodávným archónem
s Exkalibrem v jedné ruce a Klarentem v druhé. Ukloní
se mu a přistoupí blíţ, a pak do něj oba meče zabodne.
254
Čarodějova aura se rozzářila vzrušením. Myšlenky se mu
honily hlavou jako o závod. Jaké to asi bude, co nového
se dozví, co vše bude proţívat jinak, aţ zabije tak staré
stvoření?
255
KAPITOLA 34
Sofie, Josh a tři nesmrtelní kašlali se slzami v očích
a ustupovali od rostoucího ţáru. Klouzalo jim to a
postupně padali do bláta. Byli za ohnivou bariérou v
bezpečí, ale také v pasti.
Josh pomohl Sofii na nohy. Její ofina byla seţehlá do
seškvařených spirál a tváře měla jasně červené, navíc z
obočí zbylo jen o trochu víc neţ šmouhy.
Sofie se dotkla linky nad Joshovýma očima a řekla:
„Tvoje obočí je pryč.“
„Tvoje také,“ usmál se Josh. Dotkl se svých tváří, na
kterých byla kůţe napjatá k prasknutí, rty měl suché a
popraskané, a pak si uvědomil, jaké to vlastně měli štěstí.
Kdyby stáli jen o kousek blíţ příkopu, zřejmě by skončili
s váţnými popáleninami. Sofie natáhla ruku a dotkla se
malíčkem Joshova obličeje. Ucítili vůni vanilky a Josh s
úlevou povzdechl, kdyţ jeho popálenou kůţi zasáhla
chladivá vlna. Chytil sestřinu ruku a zvedl ji od své tváře.
Špička jejího prstu byla jako namočená ve stříbrné barvě.
„Neměla bys pouţívat své schopnosti,“ řekl ustaraně.
„Je to jen jednoduché léčící kouzlo – Johanka mu říkala
dotekové. Nespotřebuje skoro ţádnou aurickou energii.
Uţ nikdy nebudeme mít modřiny nebo odřeniny,“ usmála
se Sofie.
„Mám takový pocit, ţe se budeme muset zabývat
horšími věcmi neţ jen lehkými šrámy,“ řekl Josh.
Podíval se skrz ohnivou clonu na druhou stranu. Rohatý
bůh trpělivě čekal na kraji příkopu s rukama sloţenýma
na široké hrudi, přičemţ u nohou mu leţel doutnající
256
zbytek jeho děsivého kyje. Přestoţe stovky vlků z jeho
pekelné druţiny shořely na prach, zbývalo jich
minimálně dvakrát tolik. Většina se shlukla v polokruhu
za svým pánem. Leţeli, seděli a nehnuté hleděli do
plamenů, coţ dávalo jejich lidským tvářím ještě
strašidelnější výraz. Josh se otočil kolem dokola a zjistil,
ţe zbytek vlků obstoupil příkop po celém jeho obvodu.
Byli zcela obklíčeni. „Co dělají?“ podivil se nahlas.
„Čekají,“ zahřměl Palamédův hlas zezadu. Josh se
obrátil za hlasem. „Čekají na co?“
„Vědí, ţe oheň nebude plát věčně.“
„Jak dlouho?“
„Hodinu, moţná dvě.“ Zvedl hlavu k obloze, aby zjistil
kolik je hodin. „Kdyţ budeme mít štěstí, tak do půlnoci,
ale to nestačí.“ Palamédes pokrčil rameny. Jeho zbroj
byla potřísněná špínou a blátem a při kaţdém pohybu
vrzala a praskala. „Pevnost jsme postavili pro větší
soukromí, ne jako obranu před útokem, i kdyţ nás
chránila dobře před méně krvelačnými tvory, kteří se
tudy přehnali. Nikdy jsme nepředpokládali, ţe budeme
muset čelit něčemu takovému, jako je Hern.“ Pak si
koutkem oka všiml Sofie a napadla ho spásná myšlenka.
„Ale ty znáš magii ohně, umíš oheň ovládat. Mohla bys
plameny drţet při ţivotě.“
„Ne,“ bránil sestru instinktivně Josh a postavil se před
ni. „Kdyby se o to Sofie jen pokusila, mohlo by ji to
zabít, spálit.“
Alchymista přikývl. „Sofie by musela udrţet oheň do
svítání, na to není dost silná. Ještě ne. Musíme najít jiné
řešení.“
„Znám nějaká kouzla,“ začal Shakespeare. „Ty také,
Palaméde. A co vy, Nikolasi? Kdyţ spojíme své síly,
257
jistě bychom mohli…“ Pak ale bard prudce otočil hlavu,
svraštil nos a oči se mu zúţily.
„Co se děje?“ obrátil se Palamédes k ohni a snaţil se
prohlédnout skrz plameny.
„Dee,“ řekli Shakespeare a Flamel dohromady. Kdyţ to
dopověděli, postavu vedle pradávného archóna obklopilo
ţluté světlo. V ruce Dee drţel meč, jehoţ ostří modře
dýmalo.
„A má s sebou Exkalibr,“ dodal Nikolas.
Všichni pozorovali malého anglického čaroděje, který
vrazil meč přímo do ohnivé bariéry a několikrát otočil
ostřím. Zasyčelo to a zapraskalo, kdyţ meč proťal
plameny, a pak se zvedl ledově studený závan větru,
který v ohnivě cloně vytvořil kruhové okno. Dee se
zahleděl na druhou stranu příkopu a potěšené se usmál,
přičemţ jeho zuby získaly odrazem plamenů krvavou
barvu. „No podívejme, kohopak to tu máme? Pan
Shakespeare – učedník jak alchymistův, tak můj. To je
vlastně téměř rodinné setkání. Palemédes, černý rytíř, na
jednom místě s meči, které vládly a zničily ţivot jeho
pána. A nesmíme zapomenout na dvojčata. Je to od vás
moc milé, Nikolasi, ţe jste mi je přivedl přímo domů, i
kdyţ by bylo daleko pohodlnější, kdybychom tuto
záleţitost uzavřeli uţ na západním pobřeţí. Nyní je budu
muset převézt zpátky do Ameriky. Nicméně, vzdejte se a
vyhneme se mnoha dalším nepříjemnostem.“
Alchymista se zasmál, ačkoliv zde nebylo nic k smíchu.
„Nezapomněl jste na něco, Johne?“
Čaroděj nahnul hlavu na stranu a odpověděl:
„Nevypadá to, ţe byste měli na výběr. Jste v pasti za
ohnivou clonou a obklopeni pekelnou vlčí smečkou.“
Následně ukázal prstem na postavu, která stála vedle něj.
258
„A samozřejmě je tu ještě Hern. Tentokrát není kam
utéct. Ani vám se to dnes nepodaří.“
„Zapomínáte, ţe my tři nesmrtelní nejsme bezmocní,“
řekl tiše Nikolas. „Můţete se postavit nám všem?“
„Ale to nebude třeba,“ řekl sebejistě Dee. „Vše, co
musím udělat, bude udusit plameny. Pak se ani vy
neubráníte síle archóna a jeho pekelných sluţebníků.“
Josh přistoupil blíţ s Klarentem v levé ruce. Tančící
plameny osvětlovaly jeho tvář a stíny způsobily, ţe
vypadal daleko starší neţ na svých patnáct let. „A co my?
Nezapomínáte na nás, byla by chyba nás podceňovat,“
vyhrkl. „Byl jste v Paříţi a viděl jste, co jsme dokázali s
chrliči.“
„A jak skončil Nidhog,“ dodala Sofie, která se postavila
po boku bratra.
Klarent zamručel a Josh natáhl ruku proti Exkalibru.
Meče se potkaly v kruhovém otvoru mezi plameny a ostří
se zkříţila při značné explozi černomodrých jisker.
V tu chvíli Joshe zaplavily myšlenky Johna Dee.
Strach. Strašný vše pohlcující strach z tvorů podobných
zvířatům a z lidí stínů.
Ztráta a zármutek. Nespočet tváří mužů, žen a dětí,
rodin, přátel i sousedů. Všichni mrtví.
Zlost. Jedna z nejsilnějších emocí byla zlost, která
pohlcovala a přebíjela vše ostatní.
Touha. Neuspokojitelná touha po poznání a po moci.
Hern. Rohatý bůh. Archón. Leží mrtvý v blátě a Dee
stojí nad ním s Klarentem a Exkalibrem v rukách, meče
září černočervenými a druhý modrobílými plameny.
Myšlenky a pocity přicházely po vlnách. Josh cítil
škubnutí při kaţdé změně obrazu a výjevu.
Nejpřekvapivější ze všech výjevů byl ale rozhodně mrtvý
259
archón leţící v blátě. Dee chtěl zabít rohatého boha, ale k
tomu potřeboval Klarent. A Josh se ho rozhodně nehodlal
vzdát bez boje. Sevřel pevněji rukojeť meče a znovu
udeřil na Exkalibr, ale bylo to jako vrazit do zdi. Drţel
meč v obou rukách, znovu zatlačil na čarodějovu zbraň.
Kámen zapraskal a zajiskřil, ale nepohnuli se ani o píď.
Odraz plamenů způsobil, ţe se tvář Johna Dee změnila v
šklebící se lebku.
Josh předtím viděl, jak se Sofie soustředí na vlastní
auru, sledoval ji, kdyţ vytvářela obrannou zbroj kolem
svého těla, také cítil její léčivé schopnosti na vlastní kůţi,
ale neměl tušení, jak to dělá. Johanka ji to naučila, ale on
neměl nikoho, kdo by ho trénoval. „Sof…?“
„Jsem tady.“ Sofie byla ihned u něj.
„Jak děláš…“ Hledal to správné slovo. „Jak probudíš k
ţivotu svou auru?“
„Já ani nevím. Jen zkrátka myslím, ţe se soustředím
opravdu silně na to, co chci.“
Josh se zhluboka nadechl a zamračil se. Čelo se mu aţ
svraštilo úsilím, zbytky obočí se semknuly k sobě a
opravdu poctivě se soustředil.
Nic se nestalo.
„Zavři oči,“ řekla Sofie. „Představ si jasně, co chceš,
aby se stalo. Začni s něčím malým, nenáročným.“
Josh přikývl. Znovu se zhluboka nadechl a pevně zavřel
oči. Sofie uměla soustředit auru i jen do jednoho svého
prstu, tak proč by nemohl on.
Po chvíli ucítil brnění v ţaludku, které se šířilo nahoru
hrudníkem, a pak do paţí a konečků prstů, ve kterých
drţel rukojeť meče. Jeho aura najednou pronikavě
zazářila oslepujícím světlem a projela dolů do Klarentu.
260
Kamenný meč zoufale zaskučel, byl to zvuk čistého
utrpení, a šedou barvu jeho ostří přebila pronikavě zlatá.
Ve chvíli, kdy se Klarent dotkl Exkalibru, udusil
modrobílý proud ledového vzduchu, který z něj prýštil, a
z čepele zůstal obyčejný šedý kámen.
Josh zamrkal překvapením.
Pak jeho aura pohasla.
Kdyţ z Klarentu zmizel zlatý proud, okamţitě jej
nahradil typický černočervený plamen. Exkalibr se také
znovu probudil k ţivotu s mohutnou záplavou jisker,
které lítaly vysoko do vzduchu. Otřesený Josh
zavrávoral, ale dokázal udrţet Klarent. Naopak Dee byl
překvapující silou vrţen od příkopu a skončil na zádech v
bahně za mohutného šplouchnutí, přičemţ Exkalibr mu
vyletěl do vzduchu a zabodl se do bláta jen kousek od
jeho hlavy.
Joshovi dělalo potíţe vytáhnout Klarent z ohně, ale
nakonec se mu to s vypětím sil podařilo. Kruhové okno v
ohnivé zdi se okamţitě zavřelo. Joshova tvář byla sinalá s
obrovskými kruhy pod očima, ale přesto se pokusil o
letmý úsměv, kdyţ se podíval na Sofii. „Vidíš, bylo to
jednoduché.“
Sofie natáhla ruku a dotkla se bratrova ramene. Cítil,
jak do něj proudí energie ze Sofiiny aury, která mu
pomohla zastavit třesoucí se kolena.
„Jsem zvědavá, co vymyslí Dee teď,“ řekla Sofie.
O vteřinu později se ozval hrom, který otřásl celým
vrakovištěm, a oblohou přímo nad jejich hlavami začaly
lítat blesky. Déšť, který na sebe nenechal dlouho čekat,
byl prudký a přívalový.
261
KAPITOLA 35
Pereneliny nohy čvachtaly bahnitým tunelem zpátky k
ţebříku. V jedné ruce drţela hrot kopí s pradávným
symbolem moci, druhou si chránila nos před pronikavým
zápachem. Přesto se nezbavila odporného rybího odéru,
který obaloval její jazyk a cítila ho při kaţdém polknutí,
aţ se jí obracel ţaludek.
Juan Manuel de Ayala poletoval před ní a sledoval tunel
za nimi. Po vraní bohyni nebylo ani vidu, ani slechu.
„Čeho se bojíte?“ ptala se Perenela Juana Manuela.
„Jste duch, nic vám nemůţe ublíţit,“ usmála se.
Pak se zarazila a daleko přívětivěji dodala: „Omlouvám
se. Nechtěla jsem být tak příkrá. Vím, jaké úsilí vás to
muselo stát, abyste se dostal přes symboly a varoval mě.“
„Nebylo to tak těžké, když jste prolomila bariéru
symbolů moci,“ řekl duch. Nebylo z něj vidět mnoho,
jelikoţ jeho mihotavé sloţení se rozptýlilo. Perenela
viděla jen nejasný náznak obličeje a obrys hlavy ve
vzduchu. Jeho tmavé oči se leskly v šeru. „Nereus je
noční můra všech námořníků,“ přiznal. „A já se nebojím
o sebe, ale o vás, vědmo.“
„Co nejhoršího se mi můţe stát?“ řekla Perenela
nadlehčeně. „Maximálně mě můţe zabít, nebo se o to
alespoň pokusit.“
Duchovy oči zvodnatěly. „Ale ne, on vás nezabije.
Alespoň ne hned. Odtáhne vás tam dolů do podmořské
říše a udrží vás při životě celá staletí. A pak když s vámi
bude hotov, promění vás v nějaké mořské zvíře, jako je
mrož nebo moroň.“
262
„To se jsou jen báchorky,“ začala Perenela, a pak se
zarazila, protoţe si uvědomila, jak směšné je to nyní
zlehčovat. Spěchala chodbou podzemního tunelu
doprovázená duchem. Někde za sebou nechala
starodávnou keltskou bohyni a pronásledoval ji mořský
stařec. Kdyţ doběhla na konec k ţebříku, zaklonila hlavu
a podívala se nahoru. Vysoko nad ní byl vidět jen malý
kruh modré oblohy.
Utrhla úzký pruh lemu ze svých uţ tak odraných šatů a
uvázala ho kolem pasu. Dozadu do provizorní kapsy
strčila hrot se symbolem a sáhla po první kluzké kovové
příčce ţebříku, který vypadal, ţe uţ dlouho nevydrţí.
„Perenelo!“ zavyl de Ayala, kdyţ vyletěl nad ni.
„Uţ odcházíte, vědmo?“ Hlas se nesl chodbou, odráţel
se od stěn a zněl jako šplouchání a bublání zurčící vody.
Perenela se otočila a vrhla do tunelu pár jiskřiček světla,
které ozářily prostor. Jako hopík se jiskry odráţely od
stropu, ode zdí, pak od země a znovu dokola.
Nereus vyplnil celý tunel.
Neţ mořský stařec chytil světlo do svých rukou s
plovacími blánami, Perenela stačila letmo zaznamenat
jeho podobu. Vypadal jako podsaditý celkem běţně
vyhlíţející muţ s vlnitými vlasy, které spadaly volně na
ramena a pletly se do krátkých hustě kudrnatých vousů.
Na sobě měl krátkou vestu, ze které trčely a přečuhovaly
hnědé a zelené mořské řasy, a v levé ruce drţel kamenný
trojzubec s ostrými špičkami. Ještě neţ světlo pohaslo a
tunel se opět proměnil v temnou chodbu, si Perenela
všimla, ţe Nereus nemá nohy. Pod pasem se mu
rozbíhalo osm chapadel připomínajících chobotnici, po
kterých se poměrně hbitě pohyboval úzkým tunelem.
263
Zápach rybiny stále sílil, v temnotě se rychle něco
pohnulo, a pak se jedno z chapadel obmotalo kolem
Perenelina kotníku. Druhé lepkavé a kluzké chapadlo
pevně zachytilo její holeň.
„Zůstaňte chvilku,“ zabublal Nereus. Další chapadlo
pevně chytilo koleno a přísavky se jí zaryly hluboko do
kůţe. Smích, který následoval, připomínal ţdímání
mokré houby. „Trvám na tom, abyste zůstala.“
264
KAPITOLA 36
Josh zmateně sledoval prudký liják, který pomalu, ale
spolehlivě hasil ohnivou bariéru, jeţ je dělila od nepřátel.
Nad příkopem se přitom tvořil bílý mlţný opar. Déšť
proměnil zem v lepkavé bahno a nad hlavami jim
neustále létaly blesky, které problikávaly ledově bílým
světlem vrakoviště a následně ho opět nechaly za
mohutného burácení hromů propadnout do černočerné
tmy.
„Je čas jít,“ rozhodnul Palamédes. Voda mu v proudech
stékala po helmě. Obrátil se na Sofii s Joshem a Nikolase
se Shakespearem. Všichni byli na kost promočení.
Dvojčatům déšť přilepil jejich blonďaté vlasy k hlavám.
„Je čas bojovat a čas se stáhnout. Dobrý voják ví, kdy je
vhodná doba na obojí. Můţeme zde zůstat a bojovat s
čarodějem a rohatým bohem, pak se ale nikdo z nás
nedoţije rána. Moţná kromě vás dvou,“ řekl dvojčatům.
Jeho kůţe a brnění nyní ve světle dohasínajícího ohně
dostaly zvláštní naoranţovělý nádech. „I kdyţ si nejsem
moc jistý, jak by se vám líbilo ţít ve sluţbách pánů z
temnot. Ani jak dlouho byste přeţili, aţ by s vámi
skončili.“
Hořký zápach se linul kolem, hustý, odporný a
nechutný, aţ je zahnal zpátky do boudy.
„Wille, vezmi Gabrielovu smečku.“
„Já nikam nejdu,“ okamţitě oznámil bard.
„Já po tobě nechci, abys utekl,“ vyštěkl rytíř. „Chci jen,
abyste se přeskupili a zorganizovali další postup, aniţ
bychom zbytečně obětovali naše síly.“
265
„Naše síly?“ zeptal se Nikolas. „Neříkejte mi, ţe
saracénský rytíř si nakonec vybral, na čí straně stojí?“
„Jen dočasně, to vás ujišťuji,“ odpověděl Palamédes.
Pak se znovu otočil k nesmrtelnému básníkovi. „Wille,
vezmi Gabrielovu smečku do tunelu pod boudu.
Gabrieli!“ zavolal rytíř. Přiběhl největší z psích lidí.
Modré tetování na obličeji měl potřísněné bahnem a krví
a jeho hnědavé vlasy trčely do všech směrů. „Chraňte
svého pána. Dostaňte ho z Londýna a přijďte k velkému
valu a počkejte tam na mě.“
Shakespeare otevřel ústa, aby protestoval, ale kdyţ se
na něj Palamédes podíval, raději své připomínky spolkl.
Gabriel na srozuměnou přikývl. „Tak se stane. Jak
dlouho máme u valu čekat?“
„Jestli nedorazím do zítřejšího západu slunce, vezměte
Willa do některé sousedící říše, třeba Avalonu nebo
Lyonessu. Tam byste měli být v bezpečí.“
Gabriel přehlédl alchymistu jako krajinu a rovnou
zabodl své krvavě rudé oči do dvojčat. „A co ti, co jsou
jedno?“
Josh a Sofie trpělivě čekali, neţ se Palamédes zhluboka
nadechl. „Vezmu je s sebou zpátky do Londýna.“ Podíval
se na alchymistu. „Představíme je králi.“
Ostré psí tesáky se vynořily z Gabrielových úst v
pobaveném úsměvu. „Kdybyste je nechali napospas
Hernovi, byli by moţná ve větším bezpečí.“
Sofìe a Josh seděli vzadu v černém londýnském taxíku
a pozorovali alchymistu, Shakespeara a Palaméda, kteří
se shlukli kolem hořícího barelu. Uvnitř hořely zbytky
dřeva a doutnaly gumy z pneumatik. Déšť syčel a
praskal, kdyţ padal do ohně, a vrakovištěm se nesl bílý
266
kouř z pohasínajícího příkopu smíchaný se zapáchajícím
černým dýmem, který se vinul z barelu.
„Vidím jejich aury,“ zamumlal unaveně Josh.
Neočekávaný výbuch jeho aury ho neskutečně vyčerpal.
V hlavě mu bušily tisíce permoníků, svaly na rukou a
nohou ho pálily, a v ţaludku cítil kámen, jako by snědl
něco špatného. Dlaně, ve kterých drţel Klarent, ho
neposlouchaly, jako by v nich neměl vůbec ţádný cit.
Sofìe se otočila k oknu se zatemnělými skly. Josh měl
pravdu, všichni tři nesmrtelní byli obklopeni svými
aurami – Flamel jasně zelenou, Palamédes olivovou a vše
doplňovala citrónově ţlutá aura Shakespearova.
„Co to dělají?“ zeptal se Josh.
Sofìe zmáčkla tlačítko, ale auto mělo vypnutý motor, a
tak se okénko ani nepohnulo. Hřbetem dlaně otřela
okénko, aby ho očistila a pak zatajila dech. Aury tří
nesmrtelných zazářily a Sofìe ucítila proud energie, který
prýštil z rukou nesmrtelných kolem barelu dovnitř.
„Nikolas a Palamédes vypadají, ţe půjčují svou aurickou
sílu Shakespearovi. Básníkovy rty se hýbou, něco říká…“
Chytila za dveře a otevřela je, aby slyšela jeho slova.
Zamrkala, protoţe sprška vody ihned postříkala vnitřek
auta.
„…Představivost je klíč, nesmrtelní bratři,“ řekl
Shakespeare. „Vše, co od vás potřebuji, je, abyste se
soustředili, a já pak vytvořím výjimečně působivé
kouzlo.“
„Je to konjugace,“ řekla s údivem Sofie. Najednou si
sama byla vědoma, ţe toto slovo by ještě před pár dny
nepouţila ani náhodou, natoţ aby věděla, co znamená.
Josh se nahnul k okénku a podíval se ven do deště.
„Coţe to je?“
267
„Shakespeare vytváří cosi podle své fantazie a
nepotřebuje k tomu ţádný materiální základ. Jen si to
představuje.“ Otevřela dveře o něco více, aniţ věnovala
pozornost prudkému dešti. Věděla to, protoţe to věděla
čarodějka z Endoru, a byla si vědoma toho, ţe toto
kouzlo je jedním z nejobtíţnějších a vyţaduje výjimečné
schopnosti i vůli.
„Pospěš si,“ procedil alchymista mezi zuby. „Oheň jiţ
skoro pohasnul a já si nejsem jistý, kolik sil mi ještě
zbývá.“
Shakespeare přikývl. Vloţil ruce hluboko do barelu.
„Vařte se a míchejte, bublejte a klokotejte,“ zašeptal.
Jeho přízvuk opět zněl jako z alţbětinské doby, v níţ
vyrostl. „Nejprve vylezte hadi od starého Nilu.“
Dým se kroutil a vířil kolem barelu, ve kterém se
objevily stovky hadů. Pomalu, ale jistě vylézali ven na
zem.
„Hadi!“
„Proč to vţdycky musejí být hadi?“ postěţoval si Josh a
odvrátil hlavu.
„…hadi, lháři, vraťte se,“ pokračoval básník.
Další hadi se vyhrnuli z barelu, kroutili se a klouzali
kolem nohou nesmrtelných. Gabrielova smečka se raději
stáhla s očima soustředěnýma na hady.
„Objevte se, jeţkové. Mloci, honem pojďte sem,“
vymýšlel si dál básník. Jeho hlas se zpěvně nesl, jako by
opakoval verše. Hlavu měl v záklonu a oči zavřené. „… a
ropuchy, ohyzdné a jedovaté,“ dodal ochraptěle.
Zvířata se hrnula z barelu jako na běţícím pásu, stovky
jeţků, škaredých ropuch, mloků a kroutících se červů.
„…a nakonec houkající sovy…“
268
Tucet sov se zrodilo z plamene za mohutného gejzíru
jisker.
Shakespeare se pak zbortil k zemi, a kdyby ho
saracénský rytíř nezachytil, skončil by v blátě. „To stačí,“
řekl Palamédes.
„Stačí to?“ Básník otevřel oči a podíval se kolem sebe.
Stáli po kotníky v různých zvířatech, která vylezla z
barelu. Všude se to hemţilo hady, skákajícími ţábami,
mloky a různými červy. „Baţe, je dokonáno.“ Nad
hlavami jim proletěl blesk, kdyţ se natáhl a zmáčkl
alchymistovu paţi a rychle se opřel o saracénského rytíře.
„Díky, mí bratři, mí přátelé. Kdy se znovu my tři
setkáme?“ zeptal se.
„Zítra v noci,“ odvětil Palamédes. „Teď běţte, hned.“
Opatrně zvedl levou nohu a z jeho kotníku spadla černá
zmije. „Jak dlouho to kouzlo vydrţí?“ zeptal se ještě.
„Bude to stačit,“ usmál se básník. Kdyţ z očí dostal
pramínky rovných vlasů, zvedl ruku směrem k dvojčatům
v autě. „Rozcházíme se, abychom se znovu sešli.“
„Tohle si ale nenapsal,“ namítl Palamédes bleskově.
„Já vím, ale kéţ by se tak stalo.“ Pak obklopen
Gabrielovou smečkou zmizel pod kovovou boudou.
Gabriel čekal na posledního, neţ je následoval.
„Ochraňte ho,“ zavolal za ním Palamédes.
„Budu ho chránit vlastním ţivotem,“ odvětil Gabriel s
velšským přízvukem. „Řekni mi,“ kývl na zmítající se
havěť na zemi, „tady ti…?“ a nechal otázku
nedokončenou.
Palamédes se škodolibě usmál. „To je malý dárek pro
pekelnou vlčí smečku.“
Gabriel přikývl, a pak se během mrknutí oka přeměnil
do své psí podoby, protáhl se pod boudu a zmizel.
269
V ten okamţik se ozvalo konečné zasyčení od příkopu,
ve kterém úplně vyhasl oheň. „Je čas jít,“ řekl Flamel,
jenţ si opatrně prodíral cestu kroutící se havětí na zemi,
kterou před chvílí vyčaroval Shakespeare. „Neměl jsem
ani tušení, ţe něco takového umí.“
„Vytvořil je úplně z ničeho, jen ze své nezměrné
fantazie,“ řekl uznale Palamédes. Otevřel dveře taxíku a
posadil alchymistu dozadu. „Připoutejte se,“ radil, kdyţ
zmizelo jeho obranné brnění. „Bude to pořádná jízda.“
Přívalový déšť ustal stejně rychle, jako začal, a vlci
začali skákat skrz šedý dým na druhou stranu.
Během následující chvíle překročil příkop i Hern a dým
se mu zlověstně točil kolem parohů. Zaklonil hlavu a
zaduněl jeho hlasitý vítězoslavný smích. „A kam si
myslíte, ţe půjdete?“ zeptal se a zamířil přímo k autu.
„Od pradávného boha s parohy nemůţete jen tak utéct.“
270
KAPITOLA 37
Perenela se jednou rukou pevně drţela kovové příčky
ţebříku a druhou vylovila z provizorní kapsy hrot se
starodávným symbolem, jenţ zabodla do chapadla, které
ji svíralo. Kovová špička se jen letmo dotkla tenké kůţe a
chapadlo se okamţitě stáhlo. Na kůţi vědmy zůstala jen
řada červených fleků od přísavek. Neţ stihla znovu
zaútočit a bodnout i do ostatních chapadel, která ji
bránila v pohybu, všechna zmizela dole v tmavém tunelu.
„Vědmo, to od tebe nebylo pěkné. Mohla jsi mě zranit.
O trochu hlouběji a přišel bych o nohu.“
„To jsem také v podstatě měla v úmyslu,“ zamumlala
Perenela. Uloţila hrot do kapsy a vydala se znovu
nahoru.
„Neztratil jsem nohu jiţ celé věky. Trvá to tak dlouho,
neţ mi pak naroste nová,“ dodal tvor nevrle řecky s
příšernou výslovností.
Perenela si jeho řečí nevšímala a soustředěně stoupala
příčku za příčkou blíţ k dennímu světlu. Napadlo ji, jestli
se vůbec Nereus do šachty vejde. Ucítila závan rybího
odéru, aţ se jí do očí nahrnuly slzy. Pokusila se polknout,
i kdyţ ţaludek byl vyloţeně proti. Přitiskla se ke straně,
kde začínal další tunel, a podívala se dolů. Nereus stál
stále na dně pod ţebříkem. Perenela byla v chabém světle
schopná rozeznat jen jeho hlavu a ramena, vše ostatní
bylo zahaleno milosrdnou tmou. Nereus zvedl svůj
trojzubec a zamával jím. „Vypadá to, ţe jsi v pasti.
Nemůţeš lézt nahoru, a přitom mě odhánět tím svým
párátkem, vědmo. Ale ještě na tebe dosáhnu.“
271
Perenela zahlédla zmítající se chapadla. Nejdříve jedno,
druhé, pak třetí a čtvrté začalo stoupat k ní nahoru.
Všechna se kroutila a vinula jako hadi a po celém obvodu
šachty se drolily drobné kamínky. „Máš vůbec představu,
kdo jsem?“ zeptala se nahlas a zřetelně Perenela. Nejprve
pronesla svou otázku řecky a potom i anglicky.
Nereus pokrčil rameny, přičemţ se všechny jeho nohy
zavlnily. „Přiznávám, ţe nevím.“
„Tak proč jsi tady?“ pokračovala Perenela a znovu se
vytáhla na další stupínek zrezavělého ţebříku. Zdálo se
jí, ţe Nereův hlas připomíná znuděného akademika.
„Splácím starý dluh,“ zabublal hlas starce. „Jedna z
nejstarších starobylých bytostí se na mě obrátila a
poţádala mě o laskavost. Kdyţ se vrátím na tento svět i
se svými dcerami a obklíčíme ostrov, bude můj starý
dluh splacen. Bylo mi řečeno, ţe tebe si můţu nechat. A
zatímco bys byla jen průměrná sluţebnice, údajně po
století či dvou z tebe bude dobrá manţelka. Vše, co vím,
je, ţe tě nazývají vědma.“
„A víš jaká vědma?“ udrţovala Perenela konverzaci.
Mořský stařec se zasmál. „Nestarám se o lidské plémě,
ani o něm nic moc nevím. Za mých časů to mělo nějaký
smysl. Vědmy měly moc a sílu, bylo třeba se jich bát
nebo je přinejmenším respektovat. Ale dnes? V této době
na zemi stará označení, tituly a funkce nic neznamenají.
Jak jsem zjistil pro dnešní lidi je kouzelník jen zábavní
postavička pro děti, jeţ tahá králíky z klobouku.“
Tentokrát se zasmála Perenela a její smích starce
překvapil natolik, ţe umlkl. „Pak bys měl vědět, s kým
máš tu čest. Nejsem ţádná pouťová atrakce a jsem
překvapená, ţe ti tvůj přítel ze starobylých bytostí neřekl,
koho na ostrově potkáš. Nebo moţná nejsem aţ tak
272
překvapená, protoţe kdybys to věděl, tak by ses moţná
do tohoto bláhového dobrodruţství ani nepustil.“
Perenelin hlas dostával v šachtě dramatickou ozvěnu.
„Jsem sedmá dcera sedmé dcery. Na tomto světě ţiji jiţ
téměř sedm set let a ovládám moudrost věků. Byla jsem
učednicí těch nejlepších kouzelnic a čarodějů, zaříkávačů
a šamanů, kteří kdy ţili. O některých jsi moţná slyšel i
ty. Učila mě samotná čarodějka z Endoru nebo dvě
největší vědmy a věštkyně v historii lidstva: Kirké a
Médea.“
„Kirké?“ zalomozil nespokojeně Nereus, aţ se mu nohy
rozklepaly. „Médea?“ dodal skoro zoufale.
„Ty víc neţ kdo jiný bys měl znát pověst mých
učitelek.“ J
„A byla jsi dobrá učednice?“ opatrně nadhodil Nereus.
„Nejlepší ze všech. A ještě bys měl vědět, starce, ţe
nikdy nebudu tvou ţenou, protoţe jsem vdaná za
alchymistu Nikolase Flamela.“
„Aha,“ řekla starobylá bytost tiše.
„Jsem nesmrtelná Perenela Flamelová.“
„Aha, tak tahle vědma,“ zamumlal Nereus.
„Ano, přesně ta.“ Perenela vytrhla kovovou skobu ze
zdi, soustředila do dlaně aurickou energii a sledovala
kov, jak se rozpouští a kroutí do špinavě hnědé kapaliny.
„Dovol mi, abych ti ukázala trik, který mě naučila sama
Kirké.“ Otevřela dlaň a nechala pomalu kapky vytékat z
ruky. Drobné zlatohnědé kapky padaly dolů do temnoty.
Ţhavý tekutý déšť syčel a prskal, kdyţ dopadl na kůţi
mořského starce, a ve vzduchu se najednou objevil
zápach smaţených ryb. Chapadla se rozeběhla po
kamenném podkladu a Nereus zaúpěl a zasténal v řadě
lidských i nelidských jazyků. Perenela setřásla z dlaně
273
poslední kapku, která padala dolů, aţ skončila uprostřed
starcova čela přímo nad jeho nosem. Tentokrát zařval tak
silně, ţe vyplašil tisíce mořských ptáků, kteří na ostrově
odpočívali. Perenela slyšela, jak se jejich křídla za
mohutného krákorání a štěbetání zvedla.
Nereus zmizel do temného tunelu a za sebou nesl
zápach smaţených ryb. „To není naposled, co se vidíme,
vědmo Perenelo,“ zasténal. „Ještě o mně uslyšíš. Z
ostrova se ţivá nedostaneš!“
Perenelu zasáhla vlna vyčerpání, kterou musela
překonat, aby se dostala ven na světlo. Obrátila se tedy
zpět k ţebříku a stupínek za stupínkem stoupala nahoru.
„To říkají všichni,“ zamumlala pro sebe. „Ale stále jsem
naţivu.“
„Mohla jsi pomoct.“ Perenela seděla na jednom ze
schodů na vězeňském dvoře. Obličej obrátila k
odpolednímu slunci. Vyhřívala se pod dlouhými
slunečními paprsky jako kočka a nechala dobíjet svou
auru.
„Proč?“ zeptala se vraní bohyně, která seděla vpravo o
schod níţ. Bohyně také roztáhla svůj plášť a také
vychutnávala poslední paprsky slunce. Tvář měla
obrácenou ke slunci a na očích zrcadlové černé brýle. Její
pokoţka se vrátila k obvyklé bledé barvě a zůstal jen
slabý zelenkavý nádech hojících se puchýřků kolem úst.
Perenela se na chvíli zamyslela a pak kývla. Na to
neměla ţádnou odpověď. Nereus nebyl Moriganin
nepřítel.
„Také jsme ale mohly odsud odletět,“ řekla bez pohnutí
bohyně.
274
Perenele se jiţ dařilo rozeznávat od sebe oba hlasy.
Badb měla trochu jemnější hlas, neţ byl chraplavý, téměř
muţský hlas Machy.
„A proč jste neodletěly?“ zeptala se zvědavě Perenela.
Kdyţ se jí konečně podařilo vylézt ze šachty, byla
špinavá a k smrti vyčerpaná. Věděla, ţe není v kondici,
aby mohla nyní s vraní bohyní bojovat. Navíc
nepředpokládala, ţe vůbec stvoření ještě najde na
ostrově. O to větší bylo její překvapení, kdyţ ji našla
přikrčenou u vchodu do šachty pod vodárenskou věţí,
kde pečlivě a opatrně všívala dlouhá černá peří do svého
pláště. „Proč jste zůstaly?“
Vraní bohyně sebou škubla. „Byly jsme Moriganou
uvězněné velmi dlouho. Ona se královsky bavila po celou
tu dobu, teď jsme na řadě my. A my jsme se rozhodly, ţe
těţko najdeme více vzrušující místo, neţ je Alkatraz,
alespoň v příštích hodinách.“
Perenela se opřela o lokty, aby se podívala dolů na
bohyni. „Vzrušující? Myslím, ţe budeme mít trochu
jinou definici tohoto slova.“
Vraní bohyně pohnula hlavou a dlouhým černým
nehtem si stáhla tmavé brýle trochu níţ. Jedno červené
druhé ţluté oko zamrkaly na Perenelu. „Nezapomínej,
člověče, ţe my jsme Badb a Macha. Vyţíváme se ve
vzteku a vraţdění. Naše sestra je smrt. Tisíciletí jsme
vyhledávaly bojiště po celém světě, abychom se tam
těšily z bolesti a vzpomínek mrtvých a umírajících.“
Černé rty odhalily v děsivém úsměvu dlouhé bílé zuby.
„A nyní je tento ostrov přesně to, co potřebujeme.“
Bohyně si olízla rty. „Myslíme, ţe nás zde čeká velká
slavnost, a to velmi brzy!“
275
KAPITOLA 38
Pneumatiky se několikrát protočily na místě, neţ se
taxík rozjel. Sofie zalapala po dechu, kdyţ se jí
bezpečnostní pás zaryl do hrudníku a pevně ji přitáhl do
sedadla. Josh zaúpěl, protoţe ze stejného důvodu ucítil
tlak pásu na ţaludek, který ho bolel.
„Omlouvám se!“ vykřikl Palamédes. „Počkejte…, tady
je máme…“
Nikolas se chytil madla nad okénkem a nahnul se
dopředu. „Ale my jedeme přímo na ně!“ řekl v panice
zvyšujícím se hlasem.
„Já vím.“ Palamédovy bílé zuby zazářily v temném
interiéru auta. „Nejlepší obrana je…“
„…útok,“ dokončil Josh. Pěkná řádka vlků s lidskými
tvářemi se vrhla přímo na taxík. Oslepeni stále
doutnajícím příkopem si nevšimli hemţícího se povrchu,
pak uţ bylo pozdě. Hadi se postavili jako otazníky s
otevřenými hubami a zlověstně trhali hlavami. Pak se
první vlci pekelné druţiny rozpadli na prach, který
vybuchl vzhůru a pokryl přední sklo auta. Palamédes
pohotově nastříkal vodu z ostřikovačů na sklo a zapnul
stěrače, ale docílil tím jediné, prach rozetřel do husté
hnědé pasty.
Přes příkop v tu chvíli přeskočila trojice obrovských
vlků, větších neţ ti předešlí, a doskočila přímo na jeţky.
Ostré jehličky se zapíchly do vlčích tlap a stvoření se
rozpadla na prach dřív, neţ bys řekl švec, s naprosto
uţaslými výrazy v tvářích.
276
Hern zavyl a jeho hlas zaduněl vrakovištěm, protoţe se
potácel záplavou hadů a jeţků. Hadi na něj útočili, jeţci
píchali, ale vypadalo to, ţe se to vše míjí účinkem. Josh
se zachvěl a opět se mu zvedl ţaludek, kdyţ sledoval
kroutící se a svíjející hady, kteří šplhali nahoru po
kopytech rohatého boha. Palamédes vytočil motor do
vysokých obrátek, a pak se rychle rozjel po úzkém
můstku, který vedl přes příkop. Po cestě potkal další
trojici vlků, z nichţ dva skončili v bahně pod koly taxíku,
a třetí vyskočil na kapotu, kde se rozplácnul o přední
sklo. Přední sklo prasklo a saracénský rytíř šlápl na
brzdu. Auto se okamţitě zastavilo a setrvačná síla poslala
vlkovo tělo dopředu na zem přímo do klubka zmijí. Josh
se otočil, jak mu to jen pás dovoloval, a sledoval pád
dalších vlků do spárů jedovatých ropuch, viděl, jak se
rozpadají v prach, kdyţ se snaţí překonat mloky nebo
šlapou na červy. Vzduch se pomalu stával nedýchatelný
přílivem hustého hrubozrnného prachu, který se mísil s
gejzíry bahna a špíny. Sýčci a sovy létali temnou nocí s
pařáty nataţenými, aby se zarývaly do vlků, a i oni
zanechávali ve svých stopách odporný, špinavý prach.
„Tohle všechno vytvořil Shakespeare?“ zeptala se s
údivem Sofie.
Strnule hleděla přes zadní okno ven a viděla záplavu
hýbajících se mas na zemi.
„Úplně všechno,“ potvrdil Palamédes pyšně. „Kaţdý z
nich je stvořen jen na základě jeho nespoutané fantazie a
přiveden k ţivotu jeho vlastní aurou. A to nesmíme
zapomenout, ţe je vlastně samouk.“ Rytíř se podíval do
zpětného zrcátka a zachytil alchymistův pohled. „Jen
pomyslete, čeho mohl dosáhnout, kdyby měl pořádného
učitele.“
277
Nikolas se při těch nepříjemných slovech vrtěl, protoţe
věděl, ţe řeč je i o něm. „Toto bych ho stejně nemohl
naučit.“
„Ale měl jste poznat jeho talent.“
„Dee!“ vyhrkl Josh.
„Ano Dee, ten ho rozpoznal,“ souhlasil Palamédes.
„Ne, Dee je přímo před námi!“ zvedl hlas Josh.
Doktor John Dee vylezl z oblaku páry a kouře a v levé
ruce volně točil Exkalibrem, čímţ kolem sebe vytvořil
nestálý kruh modře hořícího plamene. V pravé ruce
shromáţdil ţlutou energii a zaujal pozici přímo před
východem, aby zatarasil výjezd ven.
„To si jako myslí, ţe ho nepřejedu?“ zeptal se spíš pro
sebe Palamédes.
Dee namířil ostří na taxík a hodil kouli energie na zem.
Koule se dotkla promáčené země, několikrát poskočila a
zakutálela se pod auto. Motor se okamţitě zastavil,
veškerá elektrika v autě vypadla a volant se zablokoval.
Sofie zaznamenala vzadu za nimi pohyb a otočila se
právě ve chvíli, kdy hady obmotaný archón vystoupil z
hustého šedivého kouře. „To nevypadá dobře,“
zamumlala a zatahala bratra za rukáv, aby ho upozornila
na blíţící se monstrum.
„To je špatné,“ souhlasil Josh, kdyţ uviděl rohatého
boha. „Hodně špatné.“
„Co budeme dělat?“
„Vţdycky je lepší začít v jeden čas jen jednu bitvu.
Získáš tím víc.“
„Kdo to řekl?“ zeptala se Sofie. „Mars?“
„Ne, táta.“
278
KAPITOLA 39
„Joshi, co to děláš?“ vykřikl Nikolas.“
Josh Newman otevřel levé dveře taxíku, zkontroloval,
jestli na zemi nejsou hadi, a vyskočil ven. Klarent
spokojeně vrčel, kdyţ ho Josh namířil proti Johnovi Dee.
„Zaměstnám ho,“ zakřičel na ostatní. „Můţete
nastartovat motor?“ zeptal se rytíře.
„Pokusím se,“ odvětil ne příliš optimisticky Palamédes.
Obrátil se a podíval na alchymistu. „Baterie je vybitá,
dokáţete ji nabít?“
„Josh Newman,“ začal potěšené Dee, kdyţ se k němu
chlapec přiblíţil. „Nemůţeš si přece opravdu myslet, ţe
bys mě mohl porazit.“
Josh nechal otázku bez odpovědi. Odhodlaně drţel
pevně Klarent v rukách a cítil, jak se meč pohodlně
usadil v jeho sevření.
Dee se usmál a trpělivě pokračoval. „Chci, aby ses na
chvíli zamyslel, co hodláš udělat. Já jsem s touto zbraní
srostlý, strávil jsem s ní celé věky, ty máš Klarent jen o
trochu déle neţ den. Nemáš šanci mě porazit.“
Josh provedl bez varování výpad proti anglickému
čaroději. Klarent v podstatě vítězoslavně zajásal, kdyţ se
dotkl Exkalibru. Josh přitom ani nepomyslel na pohyby,
které ho naučily Scatty s Johankou v Paříţi. Jednoduše
jen dovolil kamennému meči, aby vedl jeho kroky. Meč
převzal kontrolu, aby co nejefektivněji udeřil, bodl, čí
píchl nebo naopak odrazil čarodějův útok. Navíc někde v
podvědomí si Josh uvědomoval, ţe sleduje kaţdý pohyb
279
Johna Dee, všímá si práce nohou, jak drţí zbraň, jak
mhouří oči před výpadem.
Klarent táhl Joshe dál dopředu a neústupně úder za
úderem tlačil na čaroděje. Josh musel jen ruce udrţet na
koţené rukojeti meče. Připomínalo to situaci, kdy máte
na vodítku velkou divokou dogu, která s vámi zmítá ze
strany na stranu.
V tom okamţiku také Josh získal dojem, ţe Klarent je
ţivý a navíc velmi hladový.
„Sofie!“ zařval Nikolas.
Ale dívka vypadala, ţe ho neslyší. Veškerou pozornost
upírala k bratrovi. Otevřela pravé dveře a také vystoupila
z auta. Její aura se probudila k ţivotu ve chvíli, kdy se
dotkla země. Okamţitě se kolem jejího těla vytvořila
zbroj podobná Johančině. Na rozdíl od Joshe neměla
ţádnou zbraň, ale byla jiţ zasvěcena do magie vzduchu a
ohně. Dívka automaticky potlačila ochrannou bariéru,
kterou vytvořila Johanka z Arku, aby ji bránila před
vzpomínkami čarodějky z Endoru. Právě nyní totiţ
potřebovala vědět úplně všechno, co čarodějka znala o
pradávném archónovi.
Báchorky, útržky i šeptané příběhy.
Kdysi býval nádherný. Obr, vysoký, pyšný a domýšlivý.
Byl také uznávaný vědec. Nejdříve prováděl experimenty
na ostatních, a když mu to zakázali, pak na sobě.
Nakonec skončil s nevábným vzhledem, protože se mu na
hlavě objevily kostěné výčnělky a nohy se proměnily v
kopyta. Zůstala mu jen nádherná tvář, která připomínala
jeho původní krásu. Nepředstavitelně dlouhý život se
podepsal i na jeho intelektu, a nyní z něj bylo něco jen o
málo více než zvíře. Pradávný, silný a mocný se zvláštní
280
schopností přeměnit lidi ve vlky. Obýval dalekou
zatuchlou říši plnou hnijících stromů a rostlin…
Zvířata nemají ráda oheň, uvaţovala Sofie, a jestli
archón ţil ve vlhkém pralese, tak rovněţ nebude mít oheň
v oblibě. Zachvátil ji letmý závan strachu, co kdyţ ji
magie ohně znovu zklame. Raději myšlenku hned v
zárodku zapudila. Tentokrát ji nezklame. Nejprve pomocí
své aury zaktivovala vzdušnou magii, a pak přitiskla prst
na tetování na zápěstí, aby povolala magii ohně.
Kolem archóna se rozvířil vítr a vzniklo malé tornádo.
Prach, který zbyl po jeho vlčí pekelné smečce, se zvedl a
vytvořil točící se špinavou clonu, jeţ obklopila rohatého
boha. Stvoření bylo oslepené a špína se mu dostala do úst
i nosu, aţ si zakryl tvář. Pak Sofie stiskla palcem kruhové
tetování a zapálila mrak prachu. Neţ se sloţila v
bezvědomí z vyčerpání k zemi, uslyšela rohatého boha
úpět a křičet. Byl to nejděsivější zvuk, který kdy slyšela.
„Joshi,“ vydechl Dee, který se snaţil odráţet kaţdý
mohutný úder, jeţ pomalu ubíral síly jeho paţím. „Je
toho tolik, co ještě nevíš. Tolik, co tě můţu naučit. Znám
odpovědi na tisíce tvých otázek.“
„Také já uţ toho docela dost o vás vím, čaroději.“
Pokaţdé, kdyţ se ostří mečů setkala, se do prostoru
uvolnila záplava červenočerných a modrobílých jisker,
která zalila oba bojovníky spalujícími uhlíky. Joshovu
tvář pokryly černé šmouhy a čarodějův drahý oblek byl
samá díra. „Vy! Vy jste chtěl… zabít! Archóna,“ vyrazil
ze sebe Josh s kaţdým úderem jedno slovo.
„Ty jsi uţ bojoval s Klarentem,“ namáhavě ze sebe
vypravil Dee. „Ochutnal jsi jeho moc. Víš, co dokáţe.
Přemýšlej tedy, jaké by to bylo zabít archóna. Proţít
během chvíle jeho zkušenosti, záţitky, vzpomínky, tisíce
281
let vědomostí. Dozvědět se historii světa od počátků
věků. A nejen tohoto světa, ale i řady dalších.“
Najednou ho ale přerušil ohromný příval vanilkové
vůně, jejíţ vlna je oba strhla na kolena. Johna Dee, který
stál čelem k archónovi, odmrštila dozadu. Rukama si
přitom chránil oči před pronikavou září. Josh se
profesionálně svalil na zem a rovnou se převrátil, aby tak
uviděl, jak se rohatý bůh zmítá v zelenozlatých
plamenech, a pak si všiml, ţe se Sofie v bezvědomí
sesula k zemi. Byl strachy bez sebe, a hned se překulil na
kolena. Vedle sebe v blátě uviděl Exkalibr. Okamţitě
vyuţil příleţitosti a sevřel rukojeť meče do pravé ruky. V
levé ale Klarent zoufale zaúpěl. Josh se ho pokusil
upustit, ale nemohl. Byl jako přilepený k jeho dlani, ţe
nemohl povolit sevření. Jasně červená krev začala
prosakovat mezi jeho prsty. Okamţitě tedy pustil
Exkalibr a palčivá bolest v levé ruce zmizela. Pomalu se
zvedl na nohy a Klarentem zachytil jílec druhého meče a
odhodil Exkalibr stranou. Pak se rozeběhl kolem auta za
sestrou.
Dee se namáhavě zvedl na kolena, a snaţil se zahnat
mţitky před očima. Všiml si, ţe Josh odhodil Exkalibr
daleko a meč se zavrtal do lepkavého zbytku olej ovité
husté kapaliny doutnajícího příkopu. Chvíli plaval na
povrchu husté černé hmoty, pak se ale kapalina
rozbublala a Exkalibr klesl ke dnu.
Josh zděšeně přiklekl k Sofii. Sebral sestru do náruče a
vytáhl ji na zadní sedadlo auta, právě ve chvíli, kdy se
Palamédovi podařilo nastartovat. Nikolas vypadal sešle a
nemocně a také se svalil na sedadlo v autě. Z jeho rukou
stále vycházely zelené spirály energie, kterými nabíjel
autobaterii.
282
John Dee musel rychle uhnout z cesty, kdyţ se auto
rozjelo ještě se všemi dveřmi otevřenými. Vrčelo a
skřípalo úzkou uličkou plnou šípů a kopí, která se lámala
pod koly taxíku. Čaroděj se zoufale snaţil soustředit a
shromáţdit dostatek energie, aby auto zastavil, ale byl tak
fyzicky i psychicky vyčerpaný, ţe se na nic nezmohl.
Postavil se opatrně na nohy a pozoroval pradávného
archóna, který se zřítil k zemi a kroutil se a převaloval v
lepkavém bahně, aby se uhasil. Po celém těle mu tančily
a blikaly plamínky, které se drţely koţešin i jeho chlupů.
Útok přeţilo méně jak tucet vlků pekelné smečky a z
toho jich ještě pár Hern neúmyslně zalehl, kdyţ se snaţil
uhasit plameny.
Kovová kastle taxíku vrzala, jiskry sršely z nárazníků a
otevřených dveří, kdyţ se černé auto prodíralo
rozervanou branou ven na ulici. Červená brzdová světla
zářila jako oči velké příšery, pak taxík zahnul za roh a
zmizel do tmavé noci.
Bastet stála stranou schovaná ve stínu. Vytáhla z kapsy
tenký mobil a zmáčkla klávesu rychlé volby. Na první
zazvonění se ozval hlas na druhé straně. „Dee selhal,“
řekla bohyně krátce a zavěsila.
283
KAPITOLA 40
Sofie se vzbudila, kdyţ taxík přejel retardér na silnici.
Byla úplně dezorientovaná a notnou chvíli jí trvalo, neţ
si srovnala útrţky vzpomínek, o kterých si nejprve
myslela, ţe to vše byl jen sen. Stále někde uvnitř slyšela
zoufalý nářek rohatého boha a cítila lítost.
Sofie si pomalu narovnala ztuhlé údy a rozhlédla se,
kolem. Josh leţel zničeně vedle ní, těţce oddychoval a na
tváři byl špinavý a popálený od jisker. Alchymista se
opíral hlavou o okno a hleděl do noci. Kdyţ uslyšel, ţe
sebou pohnula, otočil k ní hlavu. V očích se mu odráţely
světla velkoměsta.
„Doufal jsem, ţe budeš spát trochu déle,“ řekl tiše.
„Kde to jsme?“ zeptala se Sofie, ale ústa jako by ji
neposlouchala. Měla suché rty a připadalo jí, ţe cítí na
jazyku zbytky odporného prachu po vlcích.
Flamel jí podal láhev s vodou. „Jsme na Millbank.“
Lehce poklepal prstem na okno a Sofie se podívala ven.
„Právě jsme minuli parlament a Big Ben.“
Zadním okénkem ještě Sofie stihla zahlédnout
velkolepě osvětlenou budovu anglického parlamentu.
Světlo jí dodávalo teplé skoro nadpřirozené vzezření.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Nikolas.
„Jsem strašně unavená,“ přiznala Sofie.
„To mě vůbec nepřekvapuje po tom, co jsi právě
dokázala. Víš co, to bylo něco naprosto unikátního v celé
lidské historii. Porazila jsi archóna.“
Sofie se napila. „Zabila jsem ho?“
284
„Ne,“ odvětil Flamel a Sofie si uvědomila, ţe se jí
vlastně ulevilo. „Ačkoliv si troufám říct, ţe kdybys byla
trénovaná…“ Alchymista se na chvíli zarazil a pak dodal:
„Aţ budete oba trénovaní, nebude nic, co byste ty nebo
tvůj bratr nedokázali.“
„Nikolasi,“ řekla Sofie najednou posmutněle, „nechci v
tom pokračovat. Chci se jen vrátit domů. Je mi špatně z
těch všech bojů a úprků. Uţ mám dost toho, ţe si stále
připadám jako nemocná, protoţe mě bolí hlava, uši, oči,
ţaludek.“ Uvědomila si, ţe má na krajíčku a rukama si
přejela obličej. Teď přece nebude brečet. „Kdy se
vrátíme domů?“
Následovalo dlouhé ticho, aţ nakonec Flamel
odpověděl. Tentokrát se silným francouzským
přízvukem. „Doufám, ţe nás uţ brzy dostanu zpátky do
Ameriky – moţná, ţe uţ zítra, ale ještě nemůţete jít
domů. Ještě to nejde.“
„Tak kdy? Nemůţeme stále utíkat a věčně se schovávat.
Naši rodiče se začínají ptát. Co jim máme říct?“ Natáhla
ruku a sledovala, jak se jí kůţe mění barvu na stříbrnou.
„Jak jim tohle vysvětlíme?“
„Nevysvětlíte,“ řekl jednoduše Nikolas. „Ale moţná ani
nebudete muset. Vše se děje rychleji, neţ jsem původně
počítal, Sofie.“ Silný přízvuk dodával jejímu jménu
exotický nádech. „Události dostaly rychlý spád a chýlí se
k závěru. Starobylé bytosti z temnot očividně opustily
odvěký opatrný postoj a zoufale se snaţí za kaţdou cenu
získat zbývající stránky Kodexu a vás dva. Jen se
podívej, jaké zbraně pouţily. Pustily na svět Nidhoga,
vlčí smečku z pekla, a dokonce povolaly archóna. To
jsou všechno stvoření, která se na zemi neukázala po celá
staletí. Temní pánové se vţdycky snaţili mě a Perenelu
285
chytit ţivé, protoţe jsme znali Kodex a věštbu o
legendárních dvojčatech lépe neţ kdokoliv jiný, ale uţ
nás nepotřebují. Uţ uchvátili většinu Kodexu a navíc
vědí, ţe ty a tvůj bratr jste dvojčata z věštby.“ Nikolas si
vyčerpaně povzdychl. „Původně jsem si myslel, ţe máme
zhruba měsíc, lunární měsíc, neţ kouzlo elixíru
nesmrtelnosti přestane fungovat a my s Perenelou
zemřeme. Bohuţel si to jiţ nemyslím. Za dva týdny
nastane sabat Litha, letní slunovrat. Je to neskutečně
zvláštní čas, kdy se veškeré nadpřirozené říše přiblíţí k
našemu světu a hranice mezi nimi se téměř stírají. Jsem
přesvědčen, ţe tehdy to všechno skončí, ať tak či onak.“
„Co tím chcete říct, ţe tak či onak?“ zeptala se Sofie,
kterou při těch slovech zamrazilo.
„Všechno se změní.“
„Všechno uţ se změnilo,“ vyhrkla Sofie, strach v ní
vyvolával vlnu vzteku. Josh se ve spánku zavrtěl, ale
nevzbudil se. „Toto všechno je pro vás naprosto
normální. Pohybujete se mezi monstry a pohádkovými
tvory jako mezi svými, ale my s Joshem sem nepatříme.
Nebo jsme nepatřili,“ opravila se. „Alespoň do té doby,
neţ jste si nás vy a vaše ţena vybrali.“
„Ale Sofie,“ přerušil ji tiše Nikolas. „To přece nemá nic
společného ani se mnou, ani s Perenelou.“ Potichu se pro
sebe zasmál. „Ty a tvůj bratr jste byli vyvolení, ještě neţ
jste se narodili.“ Naklonil se dopředu, aţ jeho oči zazářily
ve tmě. „Jste stříbro a zlato, měsíc a slunce. Máte v sobě
geny původních dvojčat, která před tisíciletími bojovala
na Danu Talis. Sofie, vţdyť ty a Josh jste potomci bohů.“
286
KAPITOLA 41
„Existuje někdo, koho byste mohla požádat o pomoc?“
zeptal se Juan Manuel de Ayala.
„Pochybuji, ţe by někdo mohl pomoci.“ Perenela se
opírala o dřevěné zábradlí téměř nad úředním oznámením
na ceduli, která vítala příchozí na ostrově.
VĚZNICE SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH
OSTROV ALKATRAZ O ROZLOZE 12 AKRŮ
1 A PŮL MÍLE DO DOKŮ
JEN PRO VLÁDNÍ LODĚ
OSTATNÍ JEN NA VZDÁLENOST 200 YARDŮ
VSTUP NA BŘEH JE BEZ POVOLENÍ ZAKÁZÁN
Pod nápis někdo červeně velkými blednoucími písmeny
připsal: Indiáni, vítejte!’Ještě většími písmeny pak slova
Území Indiánů. Perenela věděla, ţe červený nápis zde byl
vytvořen v roce 1969, kdy stoupenci amerického
indiánského hnutí obsadili ostrov.
Vědma celé odpoledne chodila z jednoho konce ostrova
na druhý a snaţila se najít nějaký způsob, jak se dostat
pryč. Nebyla tu jediná loď, i kdyţ tu našla spoustu dřeva
a latí, a Perenela na chvíli zauvaţovala, ţe by si vyrobila
vor. Pouţila by ručníky a prostěradla, které zůstaly v
celách, aby svázala jednotlivé trámy k sobě. V roce 1962
údajně tři vězni unikli z ostrova na vlastním voru. Ale
Perenela věděla, ţe jim na rozdíl od ní nestál v cestě
mořský stařec. Přes Nerea a jeho nelítostné dcery nemá
šanci druhý břeh dosáhnout. Z prvního patra doku přímo
287
nad suvenýry, Perenela viděla hlavy mořských nymf,
které se vynořovaly z vody jako bubliny. Měly dlouhé
vlasy, které vlály kolem jako mořské řasy. Z dálky se
trochu podobaly tuleňům, jen se nehýbaly a bedlivě
pozorovaly kaţdý Perenelin krok. Čas od času vědma
zahlédla i jejich ostré špičaté zuby, kterými pojídaly
kroutící se ryby, jeţ jim připluly do cesty. Perenela
nepochybovala ani chvíli, ţe jiţ věděly, co provedla
jejich otci.
Při prolézání ostrova našla pár věcí, do kterých se
oblékla. Nyní měla na sobě hrubé plátěné vězeňské
kalhoty a tričko, obojí bylo minimálně o dvě čísla větší a
neskutečně nepohodlné. Šaty pocházely z částí expozice,
která v minulých časech vítala návštěvníky ostrova. Od
doby, kdy společnost Johna Dee převzala od vlády
pozemek, ale na ostrově ţádní turisté nebo návštěvníci
nepřistáli. Na Alkatraz nešlápla lidská noha celé měsíce.
Perenela zjistila, ţe mnohé z cel jsou vyzdobeny různými
předměty a artefakty, které patřily vězňům. Kdyţ
procházela chodby s celami, našla v jedné na věšáku
těţký černý kabát, který vzala s sebou. I kdyţ zapáchal
zatuchlinou a byl prolezlý vlhkostí, stále poskytoval větší
teplo neţ její lehké hedvábné šaty. V teplém kabátě
nebude muset plýtvat svou energií, aby se zahřála.
Bohuţel nenašla ţádné jídlo, ale podařilo se jí v kuchyni
objevit oprýskaný špinavý plechový hrnek, a kdyţ ho
vyčistila, na ostrově byla spousta dešťové vody v
různých úţlabinách a prohlubních. Voda chutnala lehce
slaně, ale nebylo to tak hrozné, aby se nedala pít.
Odpoledne utíkalo a Perenela nakonec skončila v
přístavu, kterým prošli všichni návštěvníci ostrova, jak
288
vězni, tak turisté. Tady začínaly i končily veškeré
turistické výpravy i jednotlivé osudy vězňů.
Perenela našla nalevo od obchůdku se suvenýry schody
do prvního patra a vystoupala nahoru. Nyní se opírala o
dřevěné zábradlí a hleděla do vln zálivu. Velkoměsto na
pevnině bylo tak blízko, něco přes dva kilometry.
Perenela vyrostla na studeném severozápadním
bretaňském pobřeţí Francie. Vţdycky výborně plavala a
milovala moře, ale na zrádné a studené proudy zálivu by
si netroufla, ani kdyby ve vodě nečíhaly nymfy a jejich
otec. Vyčítala si, ţe se nenaučila létat, kdyţ měla šanci
tenkrát v Indii ve dnech rozmachu Mughalské říše.
Vlny naráţely do kotviště a stříkaly vysoko do vzduchu
bílou pěnu. Z lesknoucích kapek se zhmotnil duch Juana
Manuela.
„V San Francisku přece musí být někdo, koho můžete
zavolat na pomoc,“ řekl duch. „Třeba nějaký
nesmrtelný?“
Perenela zavrtěla hlavou. „Nikolas a já jsme se nikdy s
nikým moc nestýkali, ţili jsme většinou sami pro sebe.
Nezapomeňte, ţe většina nesmrtelných lidí je ve sluţbách
pánů z temnot nebo dokonce patří mezi jejich otroky.“
„Určitě ale ne všichni,“ oponoval de Ayala.
„To máte pravdu,“ souhlasila vědma. „Slyšela jsem
vyprávět o dalších, jako jsme my.“
„A je nějaká možnost, že by někdo z nich mohl bydlet v
San Francisku?“ pokračoval duch.
„Je to velké město. Nesmrtelní se stahují do velkoměst s
proměnlivým sloţením populace. Tam je snadnější zůstat
v anonymitě a dokonale splynout nebo se schovat. Proto
ano, někdo tu musí být.“
289
Duch námořníka de Ayaly se přemístil nalevo.
„Poznala byste dalšího nesmrtelného, kdyby proti vám
šel na ulici?“
„Určitě,“ usmála se vědma. „Nikolas moţná ne, ale já
bych ho poznala.“
Juan Manuel se nyní vznášel přímo před jejíma očima.
„Když jste se ve městě nestýkali s nikým nesmrtelným, jak
je možné, že vás Dee našel?“
Perenela pokrčila rameny. „To je dobrá otázka. Byli
jsme vţdycky mimořádně opatrní, ale Dee má své zvědy
všude. Vţdycky nás dříve nebo později našel, ať jsme
byli kdekoliv. Abych byla upřímná, docela mě udivilo, ţe
jsme zůstali schovaní v San Francisku tak dlouho.“
„Ale nějaké přátele zde máte, nebo ne?“ nevzdával se
duch.
„Známe zde pár lidí,“ řekla Perenela, „ale ne mnoho a
bohuţel ne příliš dobře.“ Do obličeje jí spadlo pár
zbloudilých pramínků prošedivělých vlasů, které letmým
pohybem vrátila na místo, aby se s přimhouřenýma
očima podívala na mrtvého námořníka. V odpoledním
slunci byl Juan Manuel téměř neviditelný. Viděla jen
mlhavý obrys a vodnaté lesklé oči, které prozrazovaly,
kde se vznáší. „Jak dlouho jste duch?“ zeptala se. „Něco
přes dvě stě let…“
„A nepřál jste si někdy za tu dlouhou dobu být
nesmrtelný?“ pokračovala Perenela.
„O tom jsem nikdy nepřemýšlel,“ odpověděl duch
pomalu. „Byly doby, kdy jsem si přál, abych byl znovu
naživu. Když se mlha rozplývá po zálivu a zafouká vítr,
někdy si přeju, abych měl tělo a mohl cítit všechny ty
vjemy. Ale nejsem si jistý, jestli bych chtěl být
nesmrtelný.“
290
„Nesmrtelnost je prokletí,“ vysvětlovala vědma.
„Nemůţete si dovolit mít přátele nebo blízké. Zlomí vám
to srdce. Jen vaše přítomnost je ohroţuje na ţivotě. Dee
neváhal města srovnat se zemí, vypálit hustě osídlená
místa, způsobit hladomor nebo zemětřesení, jen aby nás
našel. Proto jsme s Nikolasem strávili skoro celý ţivot na
útěku. Skrývali jsme se a ţili nenápadně.“
„A vy jste nechtěla utíkat?“ zeptal se duch.
„Měli jsme bojovat,“ přiznala Perenela. Opřela
předloktí o zábradlí a podívala se dolů na molo. Vzduch
se zachvěl a na okamţik se Perenele zdálo, ţe vidí
zástupy lidí v uniformách a historických oděvech, kteří
procházejí přístavištěm. Vědma se soustředila a duchové
Alkatrazu zmizeli. „Měli jsme bojovat. Mohli jsme
čaroděje zastavit. Příleţitost jsme k tomu měli dokonce
několikrát: v Novém Mexiku v roce 1945, o zhruba
dvacet let dříve v roce 1923 v Tokiu. Tenkrát nám byl
vydán na milost, byl téměř k smrti vyčerpaný po
zemětřesení, které sám způsobil.“
„Proč jste ho tedy nezničili?“ zeptal se udiveně Juan
Manuel.
Perenela si prohlíţela hřbety svých rukou, stále
objevovala nové a nové vrásky, které se prohlubovaly na
kdysi jemné a hladké kůţi. Zpod kůţe vystupovaly modré
ţíly, dokonce i tam, kde včera ještě nebyly. „Protoţe
Nikolas tehdy řekl, ţe bychom nebyli o moc lepší neţ
Dee a jemu podobní.“
„Ale vy jste nesouhlasila,“ hádal duch.
„Slyšel jste někdy o Italovi Niccolo Machiavellim?“
zeptala se Perenela.
„To jsem neslyšel.“
291
„Moudrý člověk, prohnaný, lstivý a nelítostný, nyní
překvapivě bohuţel pracuje pro temné síly,“ popisovala
vědma. „Ale před řadou let kdysi řekl něco ve smyslu,
pokud musíš někomu ublíţit, pak natolik, aby ses
nemusel bát jeho pomsty.“
„Ten Ital nevypadá na dobrého člověka“ řekl de Ayala.
„To také není, ale přesto má pravdu. Před třemi sty lety
nabídl nesmrtelný Čingischán, ţe Johna Dee uvězní na
věčnost v nějaké vzdálené a nedostupné říši. Měli jsme
tehdy jeho nabídku přijmout.“
„A vy jste chtěla?“ znovu se zeptal de Ayala.
„Ano, mně se ta myšlenka líbila. Uvěznit našeho
úhlavního nepřítele v Čingischánově mongolské říši.“
„Ale váš manžel, předpokládám, nesouhlasil.“
„Nikolas mi tehdy vysvětloval, ţe jsme byli pověřeni
ochranou Kodexu a úkolem nalézt dvojčata z věštby, ne
soupeřením nebo bojováním se starobylými bytostmi z
temnot. Ale nemůţu si pomoct, vše by bylo o tolik
jednodušší, kdybychom neměli čaroděje neustále v
patách. V Tokiu jsme měli příleţitost zbavit ho jeho
schopností, paměti a vzpomínek, a také jeho
nesmrtelnosti. Pak by pro nás neznamenal uţ ţádnou
hrozbu nebo nebezpečí. Měli jsme to tenkrát udělat.“
„A myslíte, že by to pány z temnot zastavilo?“ zeptal se
duch.
Perenela chvíli uvaţovala, a pak odpověděla: „Určitě by
jim to udělalo čáru přes rozpočet, moţná trochu
zpomalilo, ale máte pravdu, nezastavilo by je to.“
„Byli byste schopní oba dva zmizet beze stopy, aby vás
nikdo nenasel?“
Perenela se smutně usmála. „Asi ne. Stejně by bylo
jedno, kde bychom se schovávali, vţdycky by přišel čas,
292
kdybychom se zase museli stěhovat. Dříve či později
jsme vţdy museli odejít,“ povzdechla si vědma. „Jiţ zde
v San Francisku jsme byli příliš dlouho. Naproti našemu
knihkupectví stála kavárna, jejíţ majitelka uţ naráţela na
mou nestárnoucí kůţi,“ zasmála se Perenela.
Dívala se nyní kriticky na své ruce. „Zajímalo by mě,
co by řekla nyní, kdyby mě viděla.“
„Je ta žena vaše přítelkyně?“ znovu začal de Ayala.
„Nemohla by vám pomoci?“
„Je to jen známá, nikoliv přítelkyně. Navíc je to člověk.
Nemělo by cenu jí vysvětlovat sebemenší část toho
všeho,“ řekla Perenela. „Proto jí nemůţu poţádat o
pomoc. Jen bych ji zbytečně vystavila nebezpečí.“
„Přemýšlejte, madam, rychle, musí existovat někdo, kdo
by vám mohl pomoci,“ zoufale trval na svém duch. „Co
třeba nějaká starobylá bytost, která stojí na vaší straně,
nebo nesmrtelný, který neslouží pánům z temnot. Dejte mi
jméno. Já je najdu. Jste sice silná a mocná, ale nemůžete
sama celit sfinze, mořskému starci a armádě příšer v
celách pod povrchem. A ať už ten otrávený hmyz ráno
poslal kdokoliv, určitě zkusí něco jiného, když neuspěl.
Něco daleko nebezpečnějšího a tentokrát smrtícího.“
„Já vím,“ přiznala Perenela zasmušile. Vědma se
zadívala na nymfy, které vyplouvaly střídavě na hladinu
jako velké bubliny, a nechala své myšlenky volně utíkat.
V San Francisku musí být i jiní nesmrtelní – vlastně i
dnes náhodou zachytila obraz mladého chlapce s
mrtvolnýma očima, který na ni se zaujetím hleděl. Pouţil
starodávnou věštící misku, aby ji mohl sledovat. Vědma
se usmála, protoţe si vzpomněla, ţe to bylo naposledy,
kdy ji pouţil. Přesto z toho mladého muţe bylo cítit něco
293
divokého a nebezpečného, co jí ji připomínalo někoho
známého.
„Přece je tu někdo,“ najednou ji napadlo. „Ţila tu
několik desetiletí. Vsadila bych se, ţe zná kaţdou
starobylou bytost i druhé generace široko daleko. Poradí,
na koho bych se mohla obrátit.“
„Nechte mě k ní zajít,“ řekl de Ayala. „Řeknu jí, kde
právě jste.“
„No, ale ona teď není v San Francisku,“ usmála se
Perenela. „Ale to nevadí.“
Duch Juana Manuela byl zmatený. „Tak jak se s ní chce
spojit?“
„Pouţiju starou věšteckou metodu.“
„A s kým budete mluvit?“
„Se slavnou válečnicí a bojovnicí jménem Scathach.“
294
KAPITOLA 42
Potlučený a odřený taxík projíţděl po Milbank kolem
parlamentu, a kdyţ zastavil na semaforech, okamţitě se
od černého kovového zábradlí odlepil vlasatý pobuda s
neupraveným plnovousem a přispěchal k autu. Z
modrého plastového kbelíku vylovil stěrku a třemi
rychlými pohyby ji popotahoval po popraskaném
předním skle. Profesionálně dostal z okna bláto i zbytky
hrudkovitého prachu po rozpadlých tělech vlčí smečky.
Palamédes stočil okénko a podal muţi dvě libry.
„Vypadá to, ţe oba dnes pracujeme dlouho do noci,
starce. Jak se daří?“
„Je teplo a sucho, a nemám hlad, Pally. Co víc si můţu
přát? Myslím, ţe uţ nic. Moţná kromě psa. Rád bych měl
psa.“ Jeho hlas stoupal a klesal v zajímavém zpěvném
rytmu. Tulák několikrát hlasitě popotáhl a nos se mu
odporem svraštil. „Ble, něco tu smrdí. Myslím, ţe jsi do
něčeho najel. Vsadím se, ţe je to přilepené na spodku
auta. Radši by ses toho měl zbavit, jinak toho dnes moc
neutrţíš,“ zasmál se hlasitě, jako by mu někde uvnitř
klokotala voda. Pak zamrkal a svýma krátkozrakýma
očima zahlédl vzadu v autě pasaţéry. „Ouha, já je
neviděl.“ Nahnul se blíţ k Palamédovi a chraplavě ale
zřetelně zašeptal: „Hádám, ţe si toho puchu ani
nevšimli.“
„Ale ne, oni vědí moc dobře, co to je,“ řekl zlehka
saracénský rytíř. Světlo na semaforech se změnilo na
zelenou a Palamédes zkontroloval situaci na silnici za
ním, a kdyţ zjistil, ţe nikomu nebrání, zůstal stát na
295
křiţovatce. „Jsou to zbytky vlčí smečky z pekla. Nebo
alespoň těch, kteří nestihli utéct z cesty.“
„Tak pekelní jezdci, jo?“ Pobuda seškrábal palcem
trochu špíny z postranního zrcátka a růţovým jazykem,
který si razil cestu spletitým vousem, palec olízl. „Máš tu
kousek Chetity, dohromady s Římanem a trochu
maďarské příměsi.“ Pak si odplivl. „Stále si to rohaté
monstrum myslí, ţe ovládá pekelné jezdce?“
„Přesně tak.“
„Nikdy jsem ho neměl rád,“ řekl krátce pobuda. „Jak se
mu daří?“
„Naposledy, co jsem ho viděl, byl v jednom ohni.“
Tulák přejel rukou po poškrábaných dveřích u řidiče.
„To asi nerozleštíš.“ Usmál se spiklenecky a mrknul na
rytíře. „Znám dobré vrakoviště, moţná tam seţeneš pár
náhradních dveří.“
„To vrakoviště je zničené,“ řekl tiše Palamédes. „Právě
tam před pár hodinami udeřil Hern se svými pekelnými
jezdci. Rohatec hořel uprostřed šrotiště, kdyţ jsme
odjíţděli. Je mi líto, ale myslím, ţe mu dojde, ţe jsme tě
jeli hledat,“ pokračoval opatrně Palamédes, přičemţ se
opět změnila světla na semaforu a červená dodala jeho
tváři rudý nádech a i bělmo jeho očí získalo krvavou
barvu.
„Pes, který štěká, nekouše. Nic neudělá,“ uchichtl se
muţ, ale potom obratem zváţněl. „Bojí se mě jako čert
kříţe, víš.“
„Ten anglický čaroděj, Dee, je s ním,“ dodal
Palamédes. Pobudovy překvapivě dobré zuby prosvítily
jeho tvář. „A toho děsí jen mé jméno.“ Pak jeho úsměv
pohasnul. „Ale pravda, je také dost hloupý na to, aby
něco zkusil.“ Vrátil stěrku do kbelíku, odšoural se zpět k
296
zábradlí, kde své náčiní schoval za keř. Kdyţ se vrátil k
autu, vysvětlil: „Víte, dnes je těţké sehnat dobrou stěrku.
Trvá věky, neţ se pořádně zajedou.“ Otevřel zadní dveře
a zahleděl se dovnitř. „Tak teď, copak to tu máme?“
Světlo uvnitř auta se rozsvítilo ve chvíli, kdy se otevřely
dveře. Josh se hned vzbudil a mţouravě se rozhlíţel
kolem, co se to děje. Narovnal se a uţasl, ţe se dovnitř
dere otrhaný špinavý bezdomovec. „Co se tu děje?
Kdo… kdo sakra jste?“ zabručel.
Pobuda se svýma mimořádně jasnýma modrýma očima
podíval na chlapce a zamračil se. „Já jsem…já jsem…“
Pak se podíval na Sofii. „Víte, kdo já jsem?“ Kdyţ Sofie
zavrtěla hlavou, obrátil svůj pohled na nevýraznou
postavu alchymisty. „Vy vypadáte jako znalý muţ. Kdo
jsem?“ doţadoval se znovu tulák.
„Jste Gilgameš, král,“ řekl tiše Nikolas Flamel. „Jste
nejstarší nesmrtelný na světě.“
Pobuda se vmáčkl mezi Sofii a Joshe a potěšené se
usmíval. „Tak přesně, to jsem.“ Povzdychl si. „Jsem
král.“
Na semaforu naskočila zelená a taxík se rozjel. Za nimi
Big Ben ohlašoval půlnoc.
297
ÚTERÝ
5. června
298
KAPITOLA 43
Sofie byla unavená, vyděšená a všechno ji bolelo.
Snaţila se odsunout co nejdál od pobudy, který se
vmáčkl mezi ni a Joshe. Cítila nepříjemnou zatuchlinu a
vlhkost, která vycházela z jeho šatů a vsakovala se do
jejích dţínů a levé paţe. Na druhé straně viděla Joshe,
který se snaţil o totéţ, zatímco Nikolas zapadl hlouběji
do sedadla, jako by se schovával ve stínu. Sofie si
dokonce všimla, ţe si pravou ruku poloţil leţérně přes
ústa, čímţ kryl téměř polovinu obličeje. Opravdu
vypadal, jako by se pokoušel před starým muţem schovat
svou tvář.
„Hra, ale takhle to nepůjde.“ Gilgameš vstal a přesedl si
na malé sklápěcí sedadlo naproti dvojčatům. „Teď je to
lepší. Uţ na vás pořádně vidím.“ Spráskl ruce
bezstarostně. „Tak koho to tu máme?“
Ledově bílé světlo pouličních lamp a reflektory
ostatních aut letmo ozařovaly vnitřek taxíku. Sofie
naklonila hlavu na stranu a bedlivě si prohlíţela
bezdomovce svými zbystřenými smysly. Všímala si
kaţdé maličké drobnosti, aţ došla k závěru, ţe tohle
nemůţe být ta osoba, kvůli které přijeli do Londýna –
nesmrtelný Gilgameš, nejstarší člověk na zemi. Nikolas
ho nazval králem, Palamédes o něm řekl, ţe je blázen, ale
osoba uvnitř auta nevypadala ani na jedno z toho. Působil
jen jako neškodný starý pobuda, který má na sobě příliš
mnoho vrstev oblečení a nutně potřebuje holiče. Ale jestli
se za poslední dny něco naučila, věděla, ţe věci nikdy
nejsou takové, jak se zdají.
299
„Dobrá, tak je to lepší,“ řekl Gilgameš, který sloţil ruce
v klíně. Vesele se usmíval. Mluvil s lehkým
nerozpoznatelným přízvukem, který připomínal Blízký
východ. „Vţdycky jsem říkal, ţe kdyţ se ráno probudíš,
ani netušíš, jak den skončí, čili nechval dne před
večerem. Tak to také mám rád. Člověk díky tomu
nezestárne.“
„A kolik vám je?“ okamţitě se zeptal Josh.
„Dost,“ řekl Gilgameš krátce a pak se usmál. „Jsem
starší, neţ vypadám, ale ne tak starý, na kolik se cítím.“
Nahodilé obrazy se honily Sofii hlavou. Byly to
vzpomínky čarodějky z Endoru. Johanka z Arku ji sice
naučila, jak je zahnat a potlačit, stejně tak jako hlasy a
zvuky. Tentokrát je však nechala volně plynout.
Nestárnoucí a neměnný Gilgameš.
Gilgameš, jenž hrdě a pyšně stojí, vládce v historických
oděvech mnoha epoch a civilizací: sumerské, akkadské,
babylonské, egyptské, řecké a římské, dokonce v
kožešinách a kůžích typických pro Galy a obyvatele
Britských ostrovů.
Gilgameš válečník, který vede Kelty a Vikingy, Rusy i
Huny do bitev proti lidem i netvorům.
Gilgameš, učitel, v jednoduché bílé mnišské kutně s
dubovou větvičkou a jmelím v rukách.
Sofiiny oči problikly stříbrně a chraplavě promluvila.
„Vy jste duch dávných věků.“
Gilgameš se zhluboka nadechl. „Uţ je to dlouho, co mě
takto někdo nazval,“ řekl velmi pomalu. „Kdo ti to řekl?“
V jeho hlase se téměř objevil náznak strachu.
Sofie zavrtěla hlavou. „Nikdo, prostě to vím.“
Josh se usmál. „Jste starší neţ pyramidy?“
„Starší, o hodně starší,“ řekl vesele Gilgameš.
300
„Králův věk se měří spíš na tisíciletí neţ století,“ ozvalo
se zepředu od Palaméda.
Sofie hádala, ţe muţ nebyl o mnoho vyšší neţ Josh, ale
zahalen do tolika vrstev šatů – kabát na kabátu, mikina na
mikině, tričko na tričku s kapuci – vypadal daleko
mohutnější. Navíc jeho neučesané vlasy, které trčely do
všech stran, a neupravené vousy z něj dělaly starého
muţe. Sofie se snaţila proniknout tou vší špínou, vlasy a
vousy, aţ nakonec zjistila, ţe ji velmi připomíná jejich
otce. Měl vysoké čelo, dlouhý rovný nos a jasně modré
oči, které vystupovaly z opáleného obličeje. Pomyslila si,
ţe by mohl být také stejného věku, zhruba kolem
pětačtyřiceti.
Minuli jasně zářící obchod, jehoţ zářivky osvítily
vnitřek auta. Díky pronikavému ţlutobílému světlu si
Sofie uvědomila, ţe šmouhy, které pokrývaly oděv
bezdomovce, vůbec nebyly špinavé skvrny. Na mnoha
vrstvách šatů byly zřejmě černou fixou nakreslené různé
symboly a obrazce. Přimhouřila oči a některé z nich jí
připomněly klínové písmo, jiné egyptské hieroglyfy.
Navíc to, co zprvu vypadalo jako díry v látce, byly
dlouhé ostré stehy, které připomínaly první písmo. Byla
si jistá, ţe jiţ něco podobného viděla v pracovně svých
rodičů na hliněných tabulkách.
Sofie věděla, ţe si je oba starý muţ prohlíţí. Jeho jasné
oči těkaly mezi její a Joshovou tváří. Soustředil se a
přemýšlel, aţ se mu vrásky na čele i podél nosu
prohlubovaly. A ještě neţ promluvil, Sofie věděla, co
řekne.
„Já vás znám.“
Sofie pohlédla na bratra. Parohatý bůh totiţ řekl totéţ.
Josh zachytil její pohled, sevřel rty a nenápadně zavrtěl
301
hlavou, coţ byl signál, který mezi sebou pouţívali jiţ od
dětství. Znamenal, aby nic neříkala. „Kde jsme se podle
vás potkali?“ zeptal se Josh.
Gilgameš poloţil lokty na kolena a nahnul se dopředu,
aby se o ně opřel. Dlaně spojil dohromady, prsty napnul a
ukazováčky přitiskl na horní ret pod nos, jak usilovně
přemýšlel. „Bylo to uţ velmi dávno,“ řekl nakonec.
„Kdyţ jsem byl ještě mladý, velmi mladý.“ Pak se jeho
modré oči zakalily. „Ne, to není správně. Viděl jsem vás
bojovat a padnout…“ zalykal se a v očích se objevily
slzy. V hlase se nyní značila neskutečná bolest. „Viděl
jsem vás oba zemřít.“
Sofie a Josh se na sebe uţasle podívali, ale v pozadí ze
stínu se pohnul Flamel, který včas předešel jejich další
otázce. „Králova paměť se jiţ často mýlí,“ řekl rychle.
„Nevěřte všemu, co říká.“ Vyznělo to skoro jako
varování.
„Vy jste nás viděl umírat?“ zeptala se Sofie, která si
alchymistova varování nevšímala. Gilgamešova slova v
ní probudila slabé náznaky vzpomínek, ale i kdyţ se na
ně soustředila, rychle vybledly.
„Obloha krvácela ohnivými slzami. V oceánech vřela
voda a země se rozpůlila vedví…“ řekl Gilgameš, jehoţ
hlas se ztratil v šepotu.
„Kdy to bylo?“ rychle se zeptal Josh, který dychtil po
dalších informacích.
„To byla doba před začátkem počítání čela času, doba
neţ se začala psát historie.“
„Nic z toho, co král řekne, nemůţete brát úplně váţně,“
varoval opět chladně Flamel, jehoţ hlas zněl najednou aţ
příliš hlasitě ve ztichlém taxíku. Na povrch se opět
dostával francouzský přízvuk, jako vţdycky, kdyţ byl
302
alchymista pod tlakem. „Nejsem si jistý, jestli je lidský
mozek vůbec schopný udrţet a uspořádat tisícileté
znalosti a vědomosti. Jeho výsost je proto často
zmatená.“
Sofie se natáhla přes volné místo a zmáčkla bratrovu
ruku. Kdyţ se na ni podíval, tentokrát ona sevřela rty,
aby nic neříkal. Potřebovala získat čas, aby si urovnala
čarodějčiny vzpomínky a myšlenky. Někde hluboko
uvnitř totiţ objevila něco znepokojivého, něco temného a
špatného, co spojovalo Gilgameše s dvojčaty. Josh
přikývl jen lehce, sotva znatelně a pak se znovu podíval
na pobudu. „Takţe vy jste… na světě deset tisíc let?“
pokračoval opatrně.
„Většina lidí se rozesměje, kdyţ něco podobného
řeknu,“ divil se Gilgameš. „Ale ty ne. Jak to?“
Josh se pousmál. „V posledních dnech se toho tolik
seběhlo. Mé schopnosti byly probuzeny legendou
pohřbenou pod Paříţí, jel jsem na zádech draka a bojoval
s rohatým bohem. Navštívil jsem říši, kde rostl strom
velký jako celý náš svět, viděl jsem muţe, kteří se měnili
ve vlky a psy, ţenu s kočičí hlavou… nebo kočku s
ţenským tělem. Abych byl upřímný, deset tisíc let starý
člověk mi nepřipadá nijak zvláštní. A v podstatě
vypadáte jako nejobyčejnější člověk, kterého jsme za
poslední dobu potkali. Bez uráţky,“ dodal rychle.
„V pořádku,“ přikývl Gilgameš. „Můţu být víc neţ
deset tisíc let starý.“ Pak se jeho hlas změnil, jako by na
něj dopadla letitá únava. „Nebo jsem jen starý zmatený
blázen. Hodně lidí mi to jiţ řeklo. I kdyţ všichni jsou uţ
mrtví.“ Zašklebil se a otočil ke skleněné přepáţce, na
kterou zaťukal. „Kam jedeme, Pally?“ Ze saracénského
303
rytíře viděli vzadu jen obrys. „No, nejdříve jsme chtěli
najít tebe.“
Gilgameš se radostně usmál.
„… a pak chci dostat tyto lidi z ostrovů. Vezu je k
Henge.“
„Henge?“ zeptal se tulák zamračeně. „Znám to tam?“
„Stonehenge,“ ozvalo se ze stínu od Flamela. „Měl
byste, pomáhal jste ho postavit.“
Gilgamešovy jasné modré oči přejel tmavý mrak.
Přimhouřil oči a podíval se na alchymistu do temné části
vozu. „Opravdu? To si nevzpomínám.“
„Je to uţ opravdu velmi dávno,“ zamumlal Flamel.
„Myslím, ţe jste začali zvedat kameny před více neţ
čtyřmi tisíci lety.“
„Ale ne, to bylo dřív,“ najednou si vzpomněl Gilgameš.
„Začal jsem na tom pracovat minimálně ještě o deset tisíc
let dříve. A to místo mělo jiţ tehdy svou tradici…“ Jeho
hlas opět umlkal a král se zadíval na dvojčata. Potom se
otočil znovu na Palaméda. „A proč tam jedeme?“
„Protoţe se chceme pokusit aktivovat jednu z
energetických drah, která dostane tyto lidi ze země.“
Gilgameš přikývl. „Energetické dráhy. Ano, v Salisbury
se jich protíná spousta. To byl jeden z důvodů, proč jsem
zde vytvořil brány. A proč je potřebujeme dostat ze
země?“
„Protoţe tyto děti jsou slunce a měsíc,“ oznámil
Nikolas. „Mají čisté aury, zlatou a stříbrnou. Honí je
temné síly, které proto dnes v noci povolaly na zem
starodávného archóna. Před dvěma dny díky nim Nidhog
zdemoloval část Paříţe. Vy přece víte, co to znamená.“
V bezstarostném hlase starého pobudy se opět něco
změnilo. Zněl najednou chladně a váţně. „Zahodili
304
veškerou opatrnost a obezřetnost. To znamená, ţe se blíţí
konec. Brzy.“
„Znovu se blíţí konec,“ opravil Nikolas. Naklonil se
dopředu a slabé ţluté světlo ozářilo letmo jeho tvář, která
získala barvu naţloutlého pergamenu. Stíny zvýraznily
vrásky na čele a mohutné kruhy pod očima. „Mohl byste
pomoci zastavit to.“
„Alchymista!“ Gilgamešovy oči se rozšířily a zasyčel
na poplach. „Palaméde! Co jsi to udělal?“ vykřikl
vysokým a nekontrolovaným hlasem. „Zradil jsi mě!“
Pak se najednou v ruce pobudy objevil dlouhý nůţ s
černou čepelí. Probleskl v míhajícím se světle a Gilgameš
jím máchl proti Flamelově hrudi.
305
KAPITOLA 44
Doktor John Dee se plíţil prázdnými ulicemi. Byl
špinavý a neupravený s potrhanými šaty a rozcuchanými
vlasy, ţe by si ho snadno kdokoliv spletl s pobudou nebo
povalečem. Vyhýbal se osvětleným místům a kdykoliv
uslyšel sirény policie, hasičů nebo záchranky raději se
schoval do tmavého kouta nebo stínu. Noční oblohu
osvítila řada hlasitých výbuchů, ke kterým došlo za ním
vinou zapálení kanystrů s benzinem. Chladnou
červnovou noc kazil zápach spálené gumy a oleje
doplněný tavícím se kovem a sklem.
Kdyţ se Flamelovi a ostatním podařilo ujet, Dee se vrhl
k příkopu, který ještě doutnal. Bez váhání si lehl do bláta
a levou ruku ponořil do husté olejovité hmoty zhruba v
místě, kde naposledy zahlédl Exkalibr. Propadl se
hlouběji, neţ předpokládal. Musel svou paţi zasunout do
stále teplého materiálu aţ po rameno. Vdechoval odporné
výpary, před nosem mu vyskakovaly bubliny, ze kterých
se mu zvedal ţaludek a točila hlava. Do očí se mu linul
šedivý kouř, aţ se mu zalily slzami. Tvrdošíjně
prohledával hmotu centimetr po centimetru, ale na nic
nenarazil. V dálce slyšel sirény a uvědomil si, ţe poţár
příkopu musel být vidět široko daleko. Jistě zburcoval
řadu obyvatel severní části Londýna, kteří volali na
tísňové linky. Prsty pravé ruky se mu bořily hlouběji do
bahnité země, drţel se pevně, aby se mohl natáhnout dál
nad příkop, aţ se tváří dotknul mazlavé hmoty. Kde k
čertu můţe být? Rozhodně neměl v úmyslu odejít bez
kamenného meče. Nakonec jeho prsty zavadily o hladký
306
studený kámen. Nebylo jednoduché meč zespodu
vytáhnout, ale po vynaloţeném úsilí se ozval čvachtavý
zvuk, se kterým se starodávná zbraň opět dostala na svět.
Dee se obrátil na záda a přitiskl meč k hrudi. I kdyţ se
cítil neskutečně vyčerpaný, aktivoval svou auru a v dlani
se mu shromáţdila ţlutá energie, kterou očistil meč od
špinavé mazlavé hmoty.
Pak se pomalu vyškrábal na nohy a rozhlédl se okolo.
Nikde nebylo ani vidu, ani slechu po pekelné vlčí smečce
nebo rohatém bohovi. Poslední zbytky havěti, kterou
vytvořil Shakespeare – hadi, jeţci, mloci –, pozvolna
mizely jako bubliny, které prasknou, a zbude po nich jen
obrys na zemi. Z vrakoviště bylo nyní opravdové
smetiště, všude hořely malé ohníčky a zpod boudy
uprostřed vycházel hustý černý dým, v němţ se tu a tam
objevily plameny. Někde vpravo to zapraskalo a hromada
aut poskládaná na sobě se s notnou ránou sesula a zřítila
se k zemi, aţ všude okolo létaly úlomky a střepy.
Dee se obrátil a rychle zamířil ven na ulici.
Nepřekvapilo ho, ţe auto, ve kterém s Bastet přijeli, tu jiţ
nestálo.
Všichni ho opustili. Ba co víc, tentokrát zůstal opravdu
sám.
Dee věděl, ţe selhal, a dobře si pamatoval, co ho čeká.
Nepochyboval, ţe o jeho neúspěchu jiţ Bastet jistě
podala hlášení. Rty se mu zkřivily do děsivého úsměvu,
kdyţ se nechal unést svou fantazií. V příštích dnech bude
muset konečně s tím stvořením s kočičí hlavou něco
provést. Ale ještě nepřišel ten správný čas. Ještě ne. Sice
dnes selhal, ale ještě není vše ztraceno, alespoň neţ mu
pán vezme zpět svůj dar nesmrtelnosti. Neţ se tak stane,
bude na něj muset poloţit obě ruce, coţ znamená, ţe
307
bude muset vystoupit ze své říše nebo poslat někoho,
nebo něco, aby ho chytil a přivedl.
K tomu ovšem nedojde hned. Starobylé bytosti vnímají
běh času naprosto odlišně. Bude trvat nejméně den,
moţná dva, neţ k tomu všemu dojde, a to je spousta času.
Během té doby se ještě karty mohou obrátit.
I v těch nejhorších časech si doktor John Dee
nepřipouštěl poráţku, a vţdy se mu to vyplatilo, protoţe
koneckonců vţdy nakonec vyhrál. Jestli se mu podaří
chytit dvojčata a získat zbylé stránky Kodexu, pak věřil,
ţe se mu povede zachránit se.
Londýn je přece stále jeho město. Jeho společnost
Enoch Enterprises sídlila na Canary Wharf. Zde měl
vlastně domov, a moţná víc neţ to. Mohl odtud vyuţít
veškeré zdroje a povolat všechny sluţebníky, otroky,
spojence i ţoldáky.
Hloupost čaroděje vţdy rozzuřila, zvláště pak ta jeho
vlastní. Byl si tak jistý úspěchem, kdyţ viděl Bastet a
archóna s pekelnou druţinou, ţe podcenil řádnou
přípravu. V posledních případech Flamel a ostatní unikli
souhrou náhody, štěstí a svých schopností. Ale tentokrát
to bylo jiné. Ačkoliv Dee nikdy neobviňoval sám sebe,
nyní si uvědomoval, ţe dnešní neúspěch je jen jeho
chyba. Podcenil dvojčata.
Po okolních domech se rozeběhlo bělomodré světlo a
čaroděj se schoval za zídku, neţ trojice policejních aut se
sirénami přejela.
Věděl přece, ţe dívka byla zasvěcena do magie
minimálně dvou ţivlů – vzduchu a ohně – a předvedla
neobyčejné schopnosti a odvahu, kdyţ se postavila
samotnému archónovi. Ale jestli byla nebezpečná ona,
pak ten hoch… byl nebezpečný dvojnásob. I kdyţ byl
308
stále pro Johna Dee velkou záhadou. Joshovy schopnosti
probudily jen nedávno, určitě nebyl zasvěcen do magie
ţivlů, a přesto zacházel s Klarentem, jako by se s ním v
ruce narodil. Navíc bojoval způsobem, který rozhodně
přesahoval jeho moţnosti. Toho by neměl být vůbec
schopný.
Čaroděj zavrtěl hlavou. Znal opravdové tajemství čtyř
mocných mečů, věděl, co provedou s lidským vědomím i
tělem. Všechny kamenné meče byly zákeřné a smrtící,
měly téměř upírské vlastnosti. Našeptávaly o vítězstvích,
která přijdou, naznačovaly tajemství za hranicemi
představivosti a slibovaly nekonečnou moc. Lidé jen
museli zbraň pouţívat…, a zatímco tak činili, meče
pohlcovaly vzpomínky a emoce člověka, jenţ s nimi
bojoval. Kdyţ strávily všechny pocity a vzpomínky, pak
se začaly sytit z lidské aury. V tomto stádiu jiţ člověk
přestával jíst a pít, a ti nejsilnější přeţili zhruba měsíc,
ale většina zemřela do deseti dnů. Čarodějové a
kouzelníci jako Dee strávili neskutečnou dobu
přípravami, jen aby se mohli kamenné zbraně vůbec
dotknout. Měsíce trvalo cvičení a posilování vlastní aury,
neţ byli schopní auru vyuţít jako ochrannou rukavici. I
přesto řada z nich mocnému meči nakonec podlehla.
Tak jak je moţné, ţe je ten chlapec schopný s tím
mečem bez problémů bojovat?
A navíc, jak mohl vědět, ţe měl v plánu zabít archóna?
Čaroděj se vydal zkratkou úzkou uličkou plnou odpadků
a dál plíţivě kráčel po opuštěné ulici. Přitiskl ruku k tělu,
aby ucítil teplo, které vycházelo z Exkalibru pod
špinavým kabátem. Všechny čtyři meče si byly dost
podobné, i kdyţ kaţdý měl jedinečné vlastnosti, kterým
jen začínal trochu rozumět. Nejznámější byl samozřejmě
309
Exkalibr, i kdyţ rozhodně nebyl nejmocnější, vynikal
speciálními vlastnostmi, které ostatní meče neměly. Dee
zahnul do další opuštěné uličky a vytáhl meč a poloţil ho
k nohám na zem. Nehet na jeho malíčku zazářil ţlutě a
zápach síry se téměř ztratil mezi pachem rozkládajících
se odpadků. Pak se dotknul prstem Exkalibru a zašeptal:
„Klarent.“
Kamenný meč se zachvěl, zavibroval a pak se pomalu
stočil špičkou k jihu. Exkalibr vţdycky ukázal směr ke
svému dvojčeti. Dee sebral zbraň ze země, schoval ji pod
kabát a zase vyrazil.
Ze čtyř mečů moci nyní po letech pátrání Dee vlastnil
tři a dnes se dostal velice blízko tomu, aby do své sbírky
začlenil i poslední z nich. Ţádná starobylá bytost ani
stvoření druhé generace by neodolaly vábení mečů.
Vyprávělo se dokonce, ţe sám velký Mars mstitel kdysi
nosil na zádech Exkalibr a Klarent dohromady. Neţ
získal oba meče, byl lidmi uctíván jako bůh, ale pak se z
něj stal netvor. A jestli ty dva meče dokázaly zničit mysl
starobylé bytosti, jako byl Mars, tak jakou šanci má
necvičený a neskolený chlapec? Pokaţdé, kdyţ ho
pouţije, kdyţ se dotkne jeho rukojeti, stahuje ho meč
stále více pod svou kontrolu. Navíc, dokud má meč při
sobě, bude Dee schopný ho najít, ať uţ bude kdekoliv.
310
KAPITOLA 45
Niccolo Machiavelli seděl ve svém černém koţeném
křesle a sledoval největší LCD obrazovku s tím nejlepším
rozlišením, která visela přímo před ním na zdi. Měl
zapnutý britský zpravodajský kanál Sky News, na kterém
ranním událostem dominovaly letecké záběry hořícího
průmyslového areálu. V dolní části obrazovky běţel text,
který oznamoval, ţe oheň zachvátil vrakoviště v severní
části Londýna. Machiavelli viděl za svůj ţivot dost
pevností, aby poznal jejich strukturu, i kdyţ tato byla
postavena z aut nikoliv z kamenných kvádrů. Všiml si i
černého příkopu, ze kterého stále vycházel šedivý kouř.
Machiavelli se usmál, kdyţ se natahoval po dálkovém
ovládání, aby zesílil zvuk. Tato konkrétní oblast mu
připadala povědomá. Na další obrazovce spustil
zakódovanou tajnou databázi starobylých bytostí, druhé
generace a nesmrtelných a zadal do vyhledávání severní
Londýn. Okamţitě mu vyskočila dvě jména: Palamédes,
saracénský rytíř a básník William Shakespeare.
Ital prohlíţel obě sloţky. Shakespeare byl po dlouhou
dobu učedník Johna Dee, aţ se nakonec obrátil proti
němu. Byl nesmrtelný, ačkoliv bylo záhadou, jak
nesmrtelnost získal, protoţe nebyl spojen se ţádnou
známou starobylou bytostí. Palamédes byl však opředený
daleko větším tajemstvím. Babylonský princ-válečník
bojoval po boku krále Artuše a zůstal s ním aţ do konce,
kdy krále zavraţdili. Ani u něj nenašel ve svém seznamu
jedinou zmínku o tom, kdo se zaslouţil o jeho
311
nesmrtelnost. Navíc saracénský rytíř byl známý svou
neutralitou ve válkách starobylých bytostí a pánů temnot.
Machiavelli nikdy nepotkal ani jednoho z nich, i kdyţ o
obou věděl uţ dlouho a se slavným básníkem se touţil
seznámit. Dlouho mu vrtalo hlavou, jak, kdy a kde se ti
dva nesmrtelní vlastně setkali. Podle jeho zdrojů na sebe
poprvé narazili v Londýně v devatenáctém století, ale
Machiavelli je podezíral, ţe se znají jiţ daleko déle. Z
některých důkazů totiţ vyplývalo, ţe básník sepsal část
Othella podle Palaméda, a to bylo někdy v raných letech
sedmnáctého století. Shakespeare se zdrţoval v Londýně
v polovině devatenáctého století a ţivil se jako
obchodník se zboţím z druhé ruky, převáţně se jednalo o
oblečení. Pracovalo pro něj tehdy šedesát pouličních
výrostků, kteří přebývali v podkroví jeho skladu v docích
a během dne vyráţeli do ulic, aby sebrali všude moţně
staré hadry a krámy. Tehdy se v policejních záznamech
objevilo podezření, ţe se ve skladu uchovává kradené
zboţí, a minimálně dvakrát ho prohledali. Ve stejnou
dobu se objevil v Londýně i saracénský rytíř, který si na
ţivobytí vydělával jako herec v divadlech na West Endu.
Překvapivě se nespecializoval na nic jiného neţ na
monology ze Shakespearových her.
Machiavelli zkoumavě prohlíţel zrnitou fotografii
Williama Shakespeara, kterou někdo vyfotil hodně z
dálky teleobjektivem. Muţ na ní vypadal úplně obyčejně,
na sobě měl modré špinavé montérky a nahýbal se nad
motorem auta, přičemţ nohama dupal po nářadí a dalších
součástkách auta. V pozadí leţeli dva psi, kterým
fotografie přidala červené oči. Druhá fotografie byla
mnohem kvalitnější. Ukazovala velkého muţe s tmavou
kůţí, který se opíral o lesknoucí se londýnské taxi.
312
Vypadal bezstarostně a popíjel čaj z papírového kelímku.
V pozadí se tyčilo Londýnské oko neboli největší ruské
kolo na světě.
Místnost vyplnil reportérův hlas. „… hořel na tomto
vrakovišti poslední dvě hodiny. Zatím nebyla nalezena
žádná těla, a vyšetřovatelé ani nepředpokládají, že by se
nějaká našla. Zastupitelé projevili znepokojení kvůli
velkému množství hořlavého materiálu a hasiči používají
masky při vstupu na místo požáru. Existuje podezření, že
při vznícení zbývajících pneumatik a kol se do ovzduší
začnou uvolňovat další škodlivé plyny. Útěchou může být
snad jen fakt, že v této zruinované části Londýna nikdo
nebydlí, a domy široko daleko jsou opuštěné…“
Machiavelli vypnul zvuk. Opřel se do křesla a rukama
projel své nakrátko ostříhané bílé vlasy. Tak zbavil se
Dee konečně alchymisty a zajal dvojčata, nebo ne?
Reportér se znovu objevil na obrazovce a v ruce drţel
hrst kamenných hrotů. Machiavelli téměř spadl z křesla,
jak se snaţil ve spěchu zapnout zvuk.
„… a na místě se našly stovky špiček, které připomínají
kamenné hroty šípů nebo kopí.“ Kamera přejela celý
areál a zaostřila na zlomené šípy a kopí, které byly
rozesety všude po zemi. Machiavelli samozřejmě poznal
dlouhé šípy a hroty.
Aha, jestli tedy Dee zajal dvojčata, rozhodně to nebylo
bez boje, uvaţoval.
Mobilní telefon mu zabzučel v náprsní kapse.
Překvapeně ho vytáhl a podíval se na displej. Hned
rozpoznal nepřirozeně dlouhé telefonní číslo a
neexistující kód země. Zhluboka se nadechl a zmáčkl
zelený knoflík: „Ano?“
313
„Dee selhal.“ Hlas Machiavelliho pána byl jen o trochu
hlasitější neţ slabý šepot. Mluvil egyptsky, jazykem,
kterým se hovořilo v době Nové říše před třemi tisíci
lety.
Machiavelli odpověděl ve spisovné italštině svého
mládí. „Sleduji zprávy v televizi. Vidím, ţe v Londýně
hořelo. Ta oblast je spojována se dvěma nesmrtelnými.
Myslím, ţe tyto dvě události souvisí.“
„Byla tam i Bastet.“
Machiavelli dokázal udrţet svůj hlas bez náznaku
jakékoliv emoce. Opovrhoval z celého srdce bohyní s
kočičí hlavou, ale věděl, ţe je velice blízká jeho pánu.
„Na pomoc čarodějovi byl povolán i Hern.“
Machiavelli pomalu vstal. „Archón?“ ujistil se, aby
zbytečně nezakrýval překvapení.
„Archón s sebou dokonce přivedl pekelnou smečku. My
jsme s tím nesouhlasili, nikdo z nás. Nechceme, aby se
archóni vrátili do našeho světa.“
„A kdo s tím přišel?“
„Ostatní,“ řekl hlas krátce. „Příznivci Johna Dee a
jejich posluhovači. To můžeme využít pro své cíle, zvláště
nyní, kdy čaroděj selhal. Už budou muset nařídit jeho
likvidaci.“
Machiavelli poloţil mobil na stůl a zmáčkl hlasitý
odposlech. Uhladil svůj oblek a sloţil ruce na prsou.
Zadíval se na obrazovky na stěně. Většina
zpravodajských kanálů nyní přenášela záběry z hořícího
Londýna. „Dee ale není ţádný hlupák, určitě ví, v jakém
je nebezpečí.“
Machiavelli si představil, jak by se zachoval na jeho
místě, co by podnikl, kdyby se jejich role v příběhu
vyměnily. „Musí vědět, ţe jediná jeho šance je přivést
314
dvojčata a získat zbývající stránky knihy,“ oznámil Ital
sebejistě. „Je to jediná moţnost, jak se dostat zpět na
výsluní a získat opět přízeň svého pána. Jistě bude
zoufalý a zoufalí lidé dělají chyby.“
Reportér v televizi nyní hovořil s vousatým muţem,
který drţel v ruce hrot kopí a mával s ním na všechny
strany. „Co mám nyní tedy dělat?“ zeptal se Machiavelli.
„Můžete nějakým způsobem najít nebo zjistit polohu,
kde se v Anglii nachází Flamel a dvojčata, a to dříve než
Dee?“
„To nevím, jak bych mohl…“ začal Ital.
„Proč jel Flamel do Londýna? Proč přivedl dvojčata
přímo do centra území Johna Dee? Proč by tolik
riskoval, kdyby neměl pořádný důvod? Víme, že se snaží
dvojčata vycvičit v magii živlů. S kým ze starobylých
bytostí, druhé generace nebo nesmrtelných se tedy chce
setkat?“
„To ale můţe být kdokoliv.“ Machiavelli zamrkal
překvapením, a aniţ by pohledem uhnul od obrazovek,
pokračoval: „Jsem šéf francouzské tajné policie. Jak
můţu vědět, koho by jen v Londýně mohli potkat?“ Byl
sám se sebou spokojený, protoţe se mu podařilo nedat na
svém hlase znát jakýkoliv záměr či vzrušení.
„Nepochybuji, že tato informace ovsem leží ve vaší
tajné databázi,“ podotknul nevtíravé hlas v telefonu a
Ital by přísahal, ţe v něm slyšel pobavený tón.
„V mé databázi?“ ujistil se opatrně.
„Ano, ve vaší tajné databázi.“
Machiavelli si povzdychl. „Očividně není tak tajná.
Kdo o ní všechno ví?“ zeptal se.
315
„Čaroděj o ní ví,“ řekl hlas, „a samozřejmě to oznámil
svým pánům… a řekněme, že nám se tu informaci
podařilo získat od nich.“
Machiavelli udrţel kamennou tvář pro případ, ţe by
jeho pán byl schopný ho nyní vidět. Vţdy věděl o určité
nejednotě starobylých bytostí z temnot, i mezi nimi byly
různé frakce, coţ ho nepřekvapovalo. Kdysi to byli
vládci, a kde jsou vládci, jsou i ti, co čekají, kují pikle a
plánují převrat. Tomu Machiavelli moc dobře rozuměl, to
byla jeho hra, ve které vynikal.
Ital se posadil a poloţil prsty na klávesnici. „Co přesně
chcete vědět?“ zeptal se s povzdechem.
„Londýn je čarodějovo město, ale Flamel má dva, co
jsou jedno, a jejich schopnosti již byly probuzeny. Dívka
byla zasvěcena do magie vzduchu a ohně, zatímco
chlapec nebyl cvičen v žádné z nich. Kdo v Londýně zná
a může předat znalosti a vědomosti spojené s jakýmkoliv
základním živlem a navíc, což je možná daleko
důležitější, bude stát na Flamelově straně při výcviku
dvojčat?“
„Jistě máte i jiné moţnosti, jak to zjistit,“ prohodil
Machiavelli a prsty rychle přejíţděl po tenké klávesnici.
„Samozřejmě.“
Machiavelli porozuměl. Jeho pán nechtěl, aby ostatní
věděli, ţe hledá odpověď na tuto otázku. Na obrazovce
před ním se objevil seznam jmen s fotografiemi:
starobylé bytosti v Londýně, které ovládaly jeden nebo
více ţivlů. „V Londýně ţije dvanáct starobylých bytostí,“
oznámil, „a všechny stojí na naší straně.“
„Co druhá generace?“
Nyní na obrazovce vyskočilo šestnáct jmen.
Machiavelli prohlédl jejich sympatie a preference a
316
zavrtěl hlavou. „Všechny s námi,“ zopakoval. „Jen málo
z těch, kteří stojí proti nám, se rozhodlo pro ţivot v
Anglii, ačkoliv tu vidím někoho ve Skotsku a jednoho v
Irsku.“
„Zkuste nesmrtelné.“
Italovy prsty se opět rozeběhly po klávesnici a téměř
okamţitě vyjelo půl stránky jmen. „Nesmrtelní jsou
rozeseti po celé Anglii, Walesu a Skotsku…“ řekl a uţ
zuţoval výběr. „Jen pět jich ale ţije v Londýně.“
„Kteří to jsou?“
„Shakespeare a Palamédes.“
„Shakespeare se ztratil, pravděpodobně zahynul při
ohni v severním Londýně,“ okamţitě přerušil
Machiavelliho jeho pán. „Palamédes se zřejmě připojil k
alchymistovi. Ale ani jeden z nich neovládá magii živlů.
Kdo další?“
„Mamlúcký sultán Bajbars…“
„Starý přítel Palamédův není sice nás spojenec, ale ani
on neovládá magii živlů.“
„Virginie Darová…“
„Nebezpečná a nevyzpytatelná, slouží jen sama sobě.
Její původní pán je mrtvý, myslím, že ho zabila ona.
Ovládá magii vzduchu, ale nemá Flamela příliš v lásce,
navíc během let bojovala několikrát po boku Johna Dee,
Flamel za ní nepůjde.“
Machiavelli se podíval na poslední jméno, které na něj
na obrazovce blikalo. „A pak je tu Gilgameš.“
„Král,“ povzdychl hlas, „samozřejmě, ten zná magii
všech živlů, ale není v jeho moci ji použít.“
„Ke komu patří on?“ divil se nahlas Ital. „Jeho jméno
není spojeno se ţádnou starobylou bytostí.“
317
„Mág Abrahám, který sepsal Kodex, je zodpovědný za
Gilgamešovu nesmrtelnost. Myslím však, že proces se tak
úplně nezdařil. Králova mysl nezůstala bez následků a
staletí života z něj udělala zapomětlivého blázna. On by
mohl dvojčata učit, ale stejně tak může odmítnout. Máme
adresu.“
„Ţádné trvalé bydliště,“ řekl Ital. „Vypadá to, ţe ţije na
ulici. Mám zde poznámku, ţe nejčastěji spává v parku
poblíţ památníku Thomase Buxtona kousek od
parlamentu. Jestli Flamel a dvojčata byli na tom hořícím
vrakovišti na severu Londýna, zabere jim to dost času,
neţ se dostanou přes město k parlamentu.“
„Moji zvědové tvrdili, že černé auto odjíždělo z
vrakoviště poměrně rychle.“
Machiavelli se znovu podíval na Palamédovu fotografii
u londýnského černého taxíku. Sroloval obrazovkou dolů
k poznávací značce a řekl: „Britské hlavní město má více
dopravních a bezpečnostních kamer neţ kterékoliv jiné
město v celé Evropě. Dokonce víc neţ Paříţ, ale
pouţívají stejný monitorovací systém jako my zde.“ Dvě
z obrazovek zčernaly a pak se na nich objevily krátké
kódy, kdyţ se Machiavelli zručně napojoval na
londýnský systém dopravních kamer. „A jak vidím, mají
i stejný software.“
Ital vytáhl na obrazovku mapu Londýna ve velkém
rozlišení, našel Buxtonovu sochu v parku Victoria Tower
vedle budovy parlamentu a pak našel nejbliţší semafory.
O pár desítek vteřin později se jiţ díval na ţivé záběry z
ulice. Sledoval čas a začal přejíţdět zpátky v záznamu.
Doprava byla úplně mrtvá, a tak brzy přešel z minut na
pětiminutové skoky. Nakonec kolem půlnoci našel, co
hledal. Na semaforech proti památníku zastavil černý
318
taxík a téměř okamţitě se z parku vyšoural otrhaný
bezdomovec, který začal stírat přední sklo. Taxík ale na
zelenou neodjel a zůstal stát. Pak si tentýţ pobuda nasedl
dozadu do auta a taxík odjel.
„Mám je,“ řekl. „Jedou na západ k A302.“
„Kam to vede?“ chtěl vědět Italův pán. „Chci vědět,
kam jedou.“
„Dejte mi chvilku…“ Machiavelli se pomocí sloţitých
kódů naboural do dalších kamer a sledoval taxík přes
Parllament Square, Trafalgar na Piccadilly a dál na A4.
„Jede pryč z Londýna,“ řekl nakonec.
„Jakým směrem?“
„Na západ na M4.“
„Kam jedou?“ zavrčel Machiavelliho pán. „Proč
utíkají z Londýna? Jestli se snaží přesvědčit Gilgameše,
aby dvojčata naučil magii některého z živlů, mohli by to
udělat v bezpečí některého domu ve městě, ne?“
Machiavelli zvětšil rozptyl mapy, aby lépe vynikly
zvláštní a zajímavé body jejich směrem. „Stonehenge,“
řekl najednou. „Určitě míří ke Stonehenge. Veze je k
energetickým drahám na salisburské pláni,“ oznámil s
naprostou jistotou.
„Brána tam je ale mrtvá již po staletí,“ řekla bytost na
druhé straně. „Předpokládejme vsak, že zvolí tu správnou
dráhu, i přesto budou potřebovat neskutečně silnou auru,
aby bránu aktivovali.“
„A Gilgameš nemá ţádnou auru,“ dodal tiše
Machiavelli. „Bude to muset udělat sám alchymista. Ale
to by bylo šílenství v jeho oslabeném stavu. Úsilí, které
by vynaloţil, by zapálilo jeho auru během vteřiny a
Flamel by shořel na popel.“
319
„Přesto by mohl získat dostatek času, aby dvojčata
prostrčil branou,“ podotkl Italův pán.
Machiavelli znovu vzhlédl k obrazovkám, na kterých
sledoval černý taxík uhánějící po A4. Auto chvílemi
osvětlovaly ledové sodíkové lampy podél silnice. „Ţe by
Flamel obětoval svůj ţivot, aby zachránil dvojčata?“ divil
se nahlas Niccolo.
„Co když opravdu věří, že jsou to dvojčata z věštby?“
„To jistě, i Dee tomu věří, a já také.“
„Pak tedy nemám pochybnosti, že by svůj život pro ně
obětoval.“
„Je tu ještě jedna moţnost,“ přemýšlel Machiavelli. „Co
kdyţ bránu otevřou dvojčata. Uţ víme, ţe jejich aury jsou
mimořádně silné.“
Na druhé straně následovalo dlouhé ticho, které jako by
vzdáleně doplňovaly matné zvuky puštěného rádia. Ale
píseň, která se z dáli ozývala, byl spartský pochod.
„Brána na Salisbury ústí na západním pobřeží Ameriky,
na severu San Franciska.“
„To jsem vám mohl říct téţ,“ podotkl Machiavelli.
„O dalším postupu se budeme informovat operativně,“
řekl hlas.
„Dobře, a co to přesně znamená…“ začal Machiavelli,
ale linka uţ byla hluchá.
320
KAPITOLA 46
Joshova pravá ruka vystřelila do prostoru. Prsty sevřely
Gilgamešovo zápěstí. V jednom pohybu ho zároveň
pevně stiskly i otočily, aţ nůţ vypadl z královy ruky na
zem, kde se špičkou zapíchl do gumové podlahy. Sofie se
rychle sehnula a pro jistotu ho sebrala.
„Hele,“ vykřikl Palamédes při náhlém rozruchu. „Co se
tam vzadu děje?“
„Nic,“ odpověděl rychle Nikolas, ještě dřív neţ stačili
Josh se Sofií něco říct. „Všechno je pod kontrolou.“
Gilgameš se opřel dozadu do sedadla, třel si
pohmoţděné zápěstí a pozorně si prohlíţel Flamela. Pak
si všiml noţe v Sofiině ruce. „Tohle je moje.“
Sofie podala nůţ bratrovi, který ho beze slova předal
Nikolasovi. Sofie se ještě třásla šokem z toho, čeho byla
právě svědkem… a navíc byla znepokojená tím, ţe nikdy
předtím neviděla bratra tak rychle zareagovat. I se svými
zbystřenými smysly si jen stěţí stihla všimnout
Gilgamešova noţe, a Josh uţ chytil krále za ruku. Bez
jakéhokoliv slova, náznaku nebo dokonce zvednutí ze
sedadla lehce a jednoduše krále odzbrojil během mrknutí
oka. Přitáhla nohy k tělu, spojila ruce na holeních a na
kolena poloţila hlavu. „Nechcete nám vysvětlit, o co tady
jde?“ zeptala se tiše.
„Chvíli mi to trvalo,“ začal Gilgameš smutně při
pohledu na Flamela. „Ale od začátku jste mi byl
povědomý.“ Přikrčil nos a pokračoval: „Měl jsem poznat
váš odporný pach.“ Natáhl několikrát vzduch a začichal
321
jako pes. „Stále máta, nebo jste přešel k něčemu daleko
výstiţnějšímu?“
Dvojčata se automaticky snaţila ucítit Flamelovu auru,
ale neúspěšně.
„Ano, je to stále máta,“ řekl alchymista pomalu.
„Jak je vidět, vy dva se znáte,“ vloţil se do řeči Josh.
„Během let jsme se několikrát potkali,“ souhlasil
Nikolas. Podíval se na krále. „Mimochodem, mám
vyřídit pozdrav od Perenely.“
Pouliční světla se přehnala po Gilgamešově tváři, kdyţ
se obrátil na dvojčata. „A také jsem věděl, ţe i vás dva
jsem uţ potkal,“ vyštěkl.
„My jsme vás ale nikdy v ţivotě neviděli,“ řekl upřímně
Josh.
„Opravdu ne,“ souhlasila Sofie.
Přes Gilgamešův obličej se přehnal náznak nejistoty a
zmatení, a pak zavrtěl hlavou. „Ne, vy lţete. Jste
Američani. Uţ jsme se viděli. Všichni čtyři.“ A ukázal na
kaţdého z nich. „Byli jste s Flamelovými, kdyţ se mě
pokusili zabít.“
„To nebyli oni,“ opravil ho Nikolas. „A nesnaţili jsme
se vás zabít, ale zachránit.“
„Moţná jsem nechtěl, abyste mě zachraňovali,“ řekl
nedůtklivě král. Sklonil hlavu, aţ mu vlasy spadly přes
čelo do očí. Pak se znovu zahleděl na dvojčata. „Zlato a
stříbro, ţe ano?“
Oba přikývli.
„Dvojčata z věštby?“
„Alespoň nám to říkají.“ Josh se usmál a po straně se
podíval na sestru, která také přikývla. Sofie sledovala
alchymistu, kdyţ Josh mluvil s králem. Chtěla si
všimnout kaţdého pohybu nebo reakce, ale alchymistova
322
tvář byla neproniknutelná maska, které navíc pouliční
světla dodávala strašidelný a zlý výraz. Josh se zatím
naklonil ke Gilgamešovi. „Pamatujete si, kdy jste potkal
ta dvojčata z Ameriky?“
„Samozřejmě,“ zamračil se král. „Bylo to přece minulý
měsíc…“ jeho hlas se pomalu nejisté ztišoval, aţ umlkl.
Kdyţ král znovu začal, zněl jako by utrpěl velikou ztrátu.
„Ne, nebylo to minulý měsíc, ani rok nebo desetiletí.
Bylo to…“ Jeho oči se stočily k alchymistovi. „Kdy to
tedy bylo?“
K Nikolasovi se obrátily i zvědavé tváře dvojčat. „V
roce 1945,“ odpověděl Nikolas krátce. „A bylo to v
Americe?“ zeptal se Gilgameš. „Řekněte, bylo to v
Americe?“
„V Novém Mexiku.“
Král spráskl ruce. „Alespoň v tom jsem měl pravdu. Co
se stalo s tím posledním párem?“ vyrazil ze sebe
najednou.
Alchymista ale neodpověděl.
„Myslím, ţe i my bychom rádi slyšeli odpověď,“ řekla
chladně Sofìe a její oči problikly stříbrně. „Víme uţ, ţe
existovala další dvojčata.“
„Hodně dvojčat,“ dodal Josh.
„Co se s nimi stalo?“ poţadovala nekompromisně Sofie
odpověď. Někde uvnitř ale bohuţel uţ odpověď znala,
jen ji potřebovala slyšet nahlas od Flamela.
„Ano, v minulosti byla i další dvojčata,“ nakonec
přiznal neochotně Flamel. „Ale to nebyla ta pravá
dvojčata z Abrahámovy věštby.“
„A všichni zemřeli!“ obvinil alchymistu Josh, jak jeho
tělem začal proudit vztek a zlost. Vnitřek auta okamţitě
323
zalila vůně pomerančů, a tentokrát nebyla příjemná, ale
hořkokyselá.
„Ne, alespoň ne všichni,“ vyhrkl Nikolas. „Někteří
zemřeli, ale jiní se zase doţili vysokého věku, coţ platí i
pro ten poslední pár.“
„A co se stalo s těmi ostatními?“ zeptala se rychle
Sofie.
„Někteří byli poškození při probouzení schopností.“
„Poškození?“ Slabikovala to podivně zvolené slovo,
aby dala najevo, ţe se nespokojí jen tak s nějakou
výmluvou.
Alchymista povzdychl. „Probudit schopnosti můţete u
kaţdého, a nikdo na proces nereaguje stejně. Někteří
nebyli dostatečně silní, aby se dokázali vypořádat s
návalem emocí a vjemů. Proto skončili v komatu, nebo
ztraceni mezi sny a realitou nebyli schopni rozeznat
skutečný svět, u jiných došlo k rozpolcení osobnosti a
strávili zbytek svého ţivota v léčebnách pro duševně
choré.“
Sofie se začala třást. Bylo jí špatně z toho, co Flamel
vyprávěl. Dokonce i ze způsobu, jakým to popisoval.
Jeho chladný přístup ji přímo děsil. Najednou ji došlo, ţe
Josh měl pravdu. Podezření, kterému zprvu nevěřila, se
vyplnilo. Alchymistovi se nedalo věřit. Kdyţ je Nikolas
Flamel přivedl k Hekaté, byl si plně vědom rizik a
strašných důsledků, které celý proces přináší, a přesto
chtěl, aby oba rituál podstoupili.
Josh se posunul po sedadle blíţ k Sofii a pevně ji objal.
Nemohl nic říct, protoţe věděl, ţe je aţ nebezpečně
blízko tomu, aby alchymistovi jednu vrazil.
„Kolik dalších párů dvojčat vůbec bylo, Flamele?“
zeptal se Gilgameš. „Ţijete jiţ na světě více neţ šest set
324
sedmdesát let. Našel jste pár dvojčat kaţdé století? Nebo
to byly dva páry, tři? Kolik ţivotů jste zmařil při svém
hledání legendárních dvojčat?“
„Příliš mnoho,“ zašeptal alchymista. Znovu se schoval
dozadu do sedadla do stínu a míhající se světlo zvenku
zbarvilo jeho slzami podlité oči do ţlutá. „Uţ jsem
zapomněl tvář svého otce nebo hlas mé matky, ale
pamatuji si jméno a obličej kaţdého dvojčete, a není dne,
kdybych na ně nepomyslel anebo nelitoval jejich ztráty.“
Pak ze stínu vystoupila ruka s černým ostřím noţe, které
ukázalo na Sofii a Joshe. „Ale kaţdá chyba, kterou jsem
udělal, kaţdý nepovedený proces probuzení mě postupně
a nevyhnutelně dovedl aţ sem. Našel jsem skutečná
legendární dvojčata. A tentokrát si jsem naprosto jistý
nade vší pochybnost.“ Pak jeho hlas zhrubl a vyzněl
skoro nepřátelsky a příkře. „Pokud se jim někdo bude
věnovat a naučí je magii základních ţivlů, pak se budou
moct postavit starobylým bytostem z temnot. Získají
šanci pro tento svět, šanci na přeţití ve velké bitvě, ke
které se schyluje. Potom všechny ty ztracené ţivoty
nebyly obětovány nadarmo.“ Vyklonil se ze stínu a
zpříma se zadíval na Gilgameše. „Pomůţete s jejich
učením? Přispějte, aby dokázali bojovat s pány z temnot.
Zasvětíte je do magie vody?“
„Proč bych měl?“ zeptal se Gilgameš jednoduše. „Mohl
byste pomoci zachránit svět.“
„Uţ jsem ho kdysi zachránil a nikdo mi za to
neděkoval. Navíc je dnes ještě v daleko horším stavu neţ
tehdy.“
Alchymistův výraz zpřísněl. „Učte je. Pomozte jim
vyuţít jejich sílu. Pak si od Johna Dee a jeho pánů
vezmeme zpět knihu mága Abraháma a spojíme ji opět s
325
dvěma posledními stránkami, které nám zbyly. Předám
potom knihu dvojčatům a vy víte, ţe jsou v ní kouzla a
čáry, které mohou změnit svět v ráj na zemi.“
Král se nahnul blíţ k dvojčatům. „A také jsou tam
kouzla, která mohou svět zničit na uhel,“ řekl
nepřítomně. Prstem začal ukazovat na Sofii a Joshe v
prostém rytmu starodávného verše. „A nesmrtelný musí
učit smrtelné, aby se dva, co jsou jedno, stali jedním,
který je vším.“ Pak se znovu opřel do sedadla. „Jeden,
který svět zachrání, druhý, který ho zničí. Ale který je
který?“
Do Sofiiných myšlenek se opět vkrádaly obrazy
vzpomínek čarodějky z Endoru. Nejasné a nekonkrétní
výjevy, které zprvu nedávaly ţádný smysl.
Přílivová vlna se přehnala přes zelení oplývající
krajinu, narážela do stromů, které smetla jako semínka i
se vsím ostatním…
Řada sopek a vulkánů za sebou vybuchovala, země
pukala, voda v mořích se vařila a v pěně se utápěla
rozžhavená černočervená láva…
Po obloze se honily černočerné bouřkové mraky, kapky
deště a sněhové vločky zbarvené podle popílku a štěrku
ve vzduchu…
„Já nejsem jasnovidec, nemám dar předvídat věci,“
vyštěkl Flamel. „Ale jedno vím jistě, jestli dvojčata
nebudou vycvičena v magii a nebudou se moci bránit
proti starobylým bytostem z temnot, pak je tyto bytosti
zotročí a zneuţijí jejich výjimečnou aurickou sílu, aby
otevřely brány do mimosvětů. Temným silám nyní chybí
závěrečný ceremoniál, ale kdyţ ty stránky z Kodexu
získají, pak se znovu vrátí na zem.“
326
„I bez Kodexu jsou starobylé bytosti z temnot schopné
začít proces, pokud získají dvojčata,“ řekl Gilgameš
klidným a monotónním hlasem. „Závěrečný ceremoniál
jen umoţňuje otevřít všechny brány do říší za hranicemi
světa najednou.“
„Co by se pak s námi stalo?“ zeptal se Josh, který
přerušil dlouhé ticho. Přimáčknul ruce na hruď, kde stále
pod tričkem nosil dvě poslední stránky knihy mága
Abraháma.
„Není ţádné pak nebo potom, ani pro vás, ani pro
lidskou rasu.“
Palamédes jel přinejmenším deset minut v naprosté
tichosti, aţ si nakonec Gilgameš odkašlal a řekl:
„Zasvětím vás do magie vody pod jednou podmínkou.“
„Jakou…“ začal Josh.
„Domluveno,“ přerušila ho Sofie. Podívala se na bratra
a vysvětlila: „Nemáme jinou moţnost.“
„Aţ bude po všem, a jestli to všichni přeţijeme, pak
chci, abyste mi slíbili, ţe se za mnou vrátíte i s knihou
mága Abraháma,“ poţadoval král.
Joshovi se jiţ na jazyku tvořila další otázka, ale Sofie
mu zmáčkla prsty, jak nejsilněji mohla. „Jestli toho
budeme schopni, pak se vrátíme.“
„Hned na první straně je kouzlo.“ Král zavřel oči a
naklonil hlavu na stranu. Jeho slova zazněla zřetelně, i
kdyţ téměř šeptal. „Stál jsem vedle Abraháma, kdyţ
přepisoval a kódoval to kouzlo. Je to zvláštní formule,
která zaručuje nesmrtelnost. O tu stojím.“
„Ale proč?“ zeptal se zmateně Josh. „Vţdyť vy uţ jste
nesmrtelný.“
Gilgameš otevřel oči a podíval se na Sofii, která
najednou chápala, proč chce tu knihu. „Král chce,
327
abychom to kouzlo zvrátili,“ řekla tiše. „Chce být znovu
smrtelný.“
Gilgameš se uklonil. „Chci doţít svůj ţivot a zemřít.
Chci být znovu obyčejným člověkem. Chci být
normální.“
Sofie seděla naproti němu, pak přikývla, protoţe přesně
věděla, o čem mluví.
328
KAPITOLA 47
Odpolední slunce stále ještě hřálo, Perenelou však
najednou projel mráz. „Co tím chceš říct, ţe nejsi s
Nikolasem a dětmi?“ zeptala se vyděšeně. Hleděla do
mělkého plechového talíře, který naplnila ne úplně čirou
vodou. Nad hladinou se točily chomáčky její bílé aury.
Z vody se na ni na oplátku dívaly velké zelené oči, které
ani jednou nemrkly. „Rozdělili jsme se.“ Ve Scattyině
hlase Perenela uslyšela náznak lítosti, i kdyţ byl velice
slabý. „Měla jsem menší potíţe,“ přiznala neochotně
Scathach s rozpaky, které jen zvýraznily její keltský
přízvuk.
Vědma seděla opřená o vyhřáté kameny alkatrazského
majáku a zaujatě sledovala vodu v talíři před sebou.
Zhluboka se nadechla a zvedla hlavu, aby se podívala k
městu přes záliv. Vědomí, ţe Nikolas a děti zůstali bez
ochrany, jí příliš klidu nedodalo. Kdyţ s nimi předtím
mluvila, ani ji nenapadlo, ţe by tam Scathach nebyla.
Myslela, ţe stojí někde v pozadí, ale její pozornost
upoutal William Shakespeare, a pak zaútočili ti upíři.
Znovu sklonila hlavu k talíři. Scathach ustoupila od
předmětu, přes který probíhal přenos, a Perenela si teprve
pořádně prohlédla její tvář. Na čele se jí rýsovala čtveřice
dlouhých hlubokých šrámů, které způsobily velké pařáty,
pod okem měla monokl. „Jaké potíţe? Jsi v pořádku?“
zeptala se starostlivě. Nevěděla přesně, co si má pod těmi
potíţemi představit.
Scattyiny upíří zuby se usmály nelítostným, nelidským
úsměvem. „Nic, s čím bych si neporadila.“
329
Perenela věděla, ţe musí zůstat v klidu, aby nepřerušila
spojení. Soustředila svou auru na jasnovidecké kouzlo,
které jí umoţnilo najít Scatty, ale její vlastní obrana
pomalu selhávala a okolo ní se začali shlukovat duchové
Alkatrazu. Postupně totiţ opadávaly ochranné barevné
vrstvy její aury, které působily jako clona proti duchům a
ti se stahovali blíţ a blíţ, lákáni bílou aurou vědmy jako
hmyz na světlo. Perenela věděla, ţe nemá příliš času, neţ
ji duchové rozptýlí natolik, ţe ztratí spojení se Scathach.
„Scatty, řekni mi,“ rychle se zeptala, s pohledem usilovně
přilepeným na vodní hladině talíře, „kde jsou Nikolas a
děti?“
Do zorného pole v talíři se dostaly Scattyiny rudé vlasy.
„V Londýně.“
„To vím, uţ jsem s nimi předtím mluvila.“ Perenela si
všimla menšího Scattyina zaváhání. „Ale…?“
„No dobrá, my se jen domníváme, ţe jsou stále v
Londýně.“
„Domníváte!“ Vědma se znovu zhluboka nadechla, aby
se uklidnila. Voda v talíři se zachvěla, jak přes hladinu
přeběhla bílý spirála Pereneliny aury, která obraz
rozsekala na malé části. Vědma musela počkat, aţ se
obraz opět propojí. „Co se stalo? Řekni mi všechno, co
víš.“
„Ve zprávách tvrdili, ţe v Londýně došlo minulou noc k
několika podivným událostem.“
„Včera?“ zeptala se Perenela zmateně. „Kolik je hodin?
A co je za den?“
„Tady v Paříţi je úterý, chvíli po druhé hodině ranní.“
Perenela rychle počítala, aby dala dohromady časový
posun. Na západním pobřeţí bylo stále pondělí něco
kolem páté. „Co to bylo za události?“ pokračovala.
330
„Sky News mluvily o bouři a přívalovém dešti nad
jednou celkem malou částí severního Londýna. Euronews
a France 24 měly reportáţ o velkém poţáru na vrakovišti
také v severním Londýně.“
„To nemusí nic znamenat,“ řekla Perenela, i kdyţ někde
hluboko uvnitř věděla, ţe obě události jsou s Nikolasem a
dětmi spojené.
Na druhé straně Atlantiku však Scatty zavrtěla hlavou.
„Na místě vrakoviště se našly kamenné špičky šípů a
hroty kopí. Jeden z reportérů dokonce na kameru ukázal
plnou hrst, kterou zvedl ze země. Vypadaly jako nové.
Nějaký místní historik uvedl, ţe pocházejí z období
neolitu, ale bronzové hroty byly římské a munice do
samostřílů středověká. Odborně posoudil a potvrdil jejich
pravost.“
„Takţe se tam bojovalo,“ bleskově okomentovala
Perenela. „Kdo s kým?“
„Těţko říct, ale sama víš nejlépe, kdo ţije v Londýně a
okolí.“
Scatty měla pravdu, Perenela to věděla. Na britských
ostrovech se usadila pěkná řádka stvoření, jeţ přitahoval
nespočet energetických drah a mnoţství říší, se kterými
zde lidský svět sousedil. Většina z těchto tvorů ovšem
patřila na stranu pánů z temnot.
„Našla se na vrakovišti nějaká těla?“ zeptala se smutně
vědma.
Jestli se něco stalo Nikolasovi nebo dětem, byla
schopná prohledat celé město ulici po ulici, aby našla
Johna Dee. Lovec by konečně zakusil, jaké to je být
loven. A Perenela měla za sebou šest set let studia magie,
kterou mohla při takovém hledání vyuţít.
331
„Vrakoviště bylo zcela opuštěné. Vzplál příkop s
olejem nebo něco podobného, a vše pokryl šedý mastný
popílek.“
„Popílek?“ zamračila se Perenela. „Máš ponětí, po čem
tam ten popílek zbyl?“
„Existuje spousta tvorů, kteří se změní v prach a popel,
kdyţ je zabiješ,“ řekla pomalu Scatty.
„Včetně nesmrtelných lidí,“ dodala vědma.
„Nevěřím, ţe je Nikolas mrtvý,“ rychle poznamenala
Scatty.
„To ani já,“ zašeptala Perenela. Věděla by, kdyby se mu
něco stalo, prostě by to cítila.
„Můţeš se s ním nějakým způsobem spojit?“ zeptala se
Scatty.
„Můţu to zkusit, ale jestli je na útěku.“
„Mě jsi našla,“ válečnice se usmála. „I kdyţ si mě
docela vyděsila.“ Bojovnice stála před zrcadlem v
koupelně a mazala si antiseptickým krémem svá
poranění, kdyţ se zrcadlo zamlţilo, a po chvíli z něj
vykoukla Perenelina tvář. Scatty si překvapením téměř
vypíchla oko.
Perenelu napadlo jasnovidecké kouzlo po zkušenosti se
starodávnou věštící miskou Anasáziů, kterou na ni pouţil
ten mladě vypadající nesmrtelný před pár hodinami.
Našla nejteplejší místo na ostrově, kde byly bílé kameny
majáku rozpálené od slunce. Naplnila mělký talíř vodou,
posadila se a nechala sluneční paprsky nabít její auru.
Pak poţádala de Ayalu, aby od ní drţel ostatní duchy
Alkatrazu dál, protoţe potřebovala potlačit svou
přirozenou obranu proti duchům, na které její bílá aura
působila jako lákadlo. Také ho poprosila, aby ji varoval v
332
případě, ţe se bude blíţit vraní bohyně, které tak úplně
nevěřila.
Spojení se Scatty se povedlo navázat aţ překvapivě
jednoduše. Perenela znala bojovnici po staletí. Jasně si
dokázala představit kaţdý detail její tváře, její rudé vlasy,
jasně zelené oči, kulatý obličej nebo pihy na jejím
rovném nose. Nehty na rukách měla věčně odrané a
okousané. Vypadala jako sedmnáctiletá dívka, ale ve
skutečnosti to byla dva a půl tisíce let stará bojovnice,
která vynikala ve všech bojových uměních na světě.
Vycvičila většinu nejznámějších válečníků a hrdinů z bájí
a mýtů, a navíc nejednou zachránila ţivoty Nikolase a
Perenely. Flamelovi se jí vţdy snaţili laskavě oplácet, a i
kdyţ byla Scatty o více neţ osmnáct set let starší,
Perenela o ní často smýšlela div ne jako o sestře nebo
jako o neteři. „Scatty, řekni mi, co přesně se stalo,“
ţádala Perenela.
„Nikolas a děti odjeli do Londýna. Nikolas je chce vzít
ke Gilgamešovi.“
Perenela kývla. „To uţ vím. Nikolas mi to řekl. Také mi
stihl sdělit, ţe schopnosti obou jiţ byly probuzeny,“
dodala.
„Obou,“ souhlasila Scatty. „Dívka je zasvěcena do
magie dvou základních ţivlů, ale chlapec ještě ţádný
výcvik neabsolvoval. Nicméně není tak úplně bezbranný,
má Klarent.“
„Klarent,“ zamumlala Perenela. Sledovala kdysi
manţela, jak meč ukrýval hluboko do kamene nad okenní
překlad jejich bývalého domu na Rue du Montmorency.
Ona ho chtěla tehdy zničit, Nikolas odmítl. Vysvětloval jí
tenkrát, ţe meč je starší neţ většina známých civilizací a
ţe nemají právo ho zničit. Dalším argumentem bylo i to,
333
ţe zničit starodávné ostří by se jim zřejmě stejně
nepodařilo.
„A kde jsi ty?“ zeptala se Perenela.
„V Paříţi.“ Scattyina tvář chvílemi vypadávala ze
záběru. „Je to dlouhý příběh. Některé části jsou dost
nudné. Zvlášť ta, kde mě stáhl do Seiny Dagon.“
„Ty jsi skončila v Seině?“ To mi Nikolas nepřiznal.
Scatty přikývla. „Bylo to krátce poté, co mě zachránili
od Nidhoga, který volně řádil v ulicích Paříţe.“
Perenela na ni hleděla s otevřenou pusou, aţ nakonec ze
sebe vydala: „A kde byli Nikolas a dvojčata, kdyţ se
tohle všechno dělo?“
„To oni honili Nidhoga ulicemi, aby mě zachránili.“
Vědma zamrkala překvapením. „To ale vůbec nezní, ţe
se toho účastnil můj Nikolas.“
„Myslím, ţe za to mohla spíš dvojčata,“ řekla Scathach.
„Konkrétně ten chlapec Josh. On mě vlastně zachránil.
Myslím, ţe zabil Nidhoga.“
„A pak jsi spadla do řeky,“ opakovala Perenela.
„Nespadla, on mě tam stáhl,“ opravila Scatty vědmu
okamţitě. „Dagon vyskočil z vody jako krokodýl, chytil
mě a stáhl do vody.“
„Nebojovala si s ním a s říčními bohy uţ kdysi na
Capri?“
Scattyiny upíří zuby opět zazářily v nelítostném
úsměvu. „Jo, to byl dobrý den.“ Pak její úsměv zmizel.
„Kaţdopádně z Dagona se vyklubal pěkný ptáček.
Ukázalo se, ţe pracuje pro Machiavelliho v Paříţi.“
„Slyšela jsem o tom, ţe je ten Ital v Paříţi,“ kývla
Perenela.
„Šéf tajné sluţby nebo tak něco. Byla jsem jen napůl při
vědomí, kdyţ mě Dagon stáhl do vody. Ale Seina byla
334
tak studená, ţe ten šok mě dokonale probral. Bojovali
jsme spolu hodiny a proud nás táhl dál a dál. Nebyla to
nejtěţší bitva nebo boj, co jsem vedla, ale Dagon měl
výhodu svého prostředí. Navíc voda ubrala poměrně dost
síly z mých úderů.“
„Vidím, ţe tě několikrát poranil.“
„To byla náhoda,“ zafuněla Scatty a mávla rukou.
„Ztratil se mi někde u Les Damps a mně trvalo dva dny,
neţ jsem se dostala zpět do města.“
„A teď jsi v bezpečí?“
„Jsem u Johanky,“ usmála se upírka. „A SaintGermaina samozřejmě.“ Její úsměv se ještě protáhl. „Oni
se vzali!“
Poodstoupila od zrcadla a v záběru se objevila malá,
skoro chlapecká tvář, které vévodily velké šedé oči.
„Madam Flamelová.“
„Johanko!“ usmála se Perenela. Jestli kdy povaţovala
Scatty za svou neteř, pak Johanku za dceru, kterou nikdy
neměla. „Nakonec sis přece jen vzala Francise?“
„No, vídali jsme se po staletí. Asi uţ bylo na čase.“
„To bylo. Moc ráda tě vidím, Johanko,“ pokračovala
Perenela. „Jen bych si přála, aby to bylo za jiných
okolností.“
„To jistě,“ souhlasila Johanka z Arku. „Ale přichází
špatná doba. Zvlášť pro Nikolase a děti.“
„Jsou to opravdu dvojčata z věštby?“ zeptala se vědma,
kterou přemohla zvědavost. Chtěla vědět, co si o nich
myslí její přítelkyně.
„Bezpochyby, jsem o tom přesvědčená,“ odpověděla
Johanka bez zaváhání. „Dívčina aura je bezesporu daleko
silnější a čistší neţ ta moje.“
„Můţete se dostat do Londýna?“ zeptala se vědma.
335
Voda v talíři se zachvěla, jak ţena na druhé straně
zavrtěla hlavou. „To nebude moţné. Machiavelli má
Paříţ pod kontrolou. V podstatě uzavřel celé město v
zájmu národní bezpečnosti, jak tvrdí. Hranice jsou
zavřené. Všechny lety, trajekty, lodě, vlaky jsou pečlivě
sledovány a navíc stoprocentně mají náš popis, nebo
alespoň Scattyin určitě. Všude stojí policejní auta, četníci
zastavují lidi na ulicích, aby se legitimovali, a je vyhlášen
zákaz vycházení po deváté hodině. Policie dokonce
zveřejnila zrnitý videozáznam, na kterém je vidět
Nikolas, dvojčata, Scatty a já před Notre-Dame.“
Perenela zavrtěla hlavou. „Chci vůbec vědět, co jste
dělali před katedrálou?“
„Bojovali jsme s chrliči,“ řekla laškovným tónem
Johanka.
„Věděla jsem, ţe se nemám ptát. Bojím se o Nikolase a
děti. Znám Nikolasův smysl pro orientaci, určitě se někde
ztratili. A všude okolo jsou zvědové a sluţebníci Johna
Dee,“ dodala zoufale Perenela. „Čaroděj nepochybně
věděl, kdy a kde je čekat.“
„Ne, neboj se, Francis zařídil, ţe je vyzvedl Palamédes.
On je ochrání. Je to dobrý bojovník. Má mou plnou
důvěru,“ ujistila ji Johanka.
Perenela na srozuměnou přikývla. „Ale není tak dobrý
jako Scatty.“
„No, to není nikdo,“ prohlásila Johanka. „Kde jste teď,
madam?“
„Jsem uvězněná na Alkatrazu a mám potíţe,“ připustila.
Scattyina tvář se objevila vedle Johančiny. „Jaké
potíţe?“
336
„V celách pod povrchem se skrývá armáda netvorů, v
moři plavou nymfy a jejich otec Nereus a v chodbách
korzuje sfinga, tak takové potíţe.“
Johančin úsměv zazářil z talíře. „No to je jednoduché,
pokud máte potíţe, musíme vám pomoct!“
„Obávám, ţe to bude nemoţné,“ řekla Perenela.
„Ale madam, právě vy jste mě kdysi učila, ţe slovo
nemoţné nemá ţádný význam.“
Perenela se usmála. „To jsem říkala. Scatty, znáš v San
Francisku někoho, kdo by mi mohl být prospěšný?
Musím se co nejrychleji dostat z ostrova. Musím za
Nikolasem.“
„Bohuţel neznám nikoho důvěryhodného. Moţná
některý z mých studentů.“
„Ne,“ přerušila ji vědma. „Nechci ohrozit ţádného
člověka. Myslela jsem nějakou starobylou bytost nebo
druhou generaci.“
Scatty minutku přemýšlela, ale pak zavrtěla hlavou.
„Neznám nikoho důvěryhodného,“ zopakovala. Obrátila
hlavu dozadu, aby slyšela hovor za ní, a kdyţ se otočila
zpět k zrcadlu, široce se usmívala. „Máme plán. Nebo
raději Francis má plán. Můţeš ještě chvíli vydrţet? Uţ
jsme na cestě.“
„My? Kdo my?“ zeptala se Perenela.
„No, Johanka a já. Jedeme na Alkatraz.“
„Jak se sem chcete dostat, kdyţ nemůţete ani do
Londýna?“ začala vědma, ale voda se rozvlnila a zatřásla
a najednou všude kolem ní stáli duchové Alkatrazu, kteří
se domáhali její pozornosti. Spojení bylo nadobro
ztraceno.
337
KAPITOLA 48
Doktor John Dee stál před velkým zrcadlovým oknem
jednoho z nejvyšších pater Canary Wharf Tower, kde
sídlilo ústředí jeho firmy Enoch Enterprise. Usrkával ze
šálku horkého bylinkového čaje a pozoroval první
paprsky svítání, které se objevily v dáli na východě.
Jiţ čerstvě oholený s vlasy upravenými a staţenými z
obličeje se převlékl do čistého luxusního šedého obleků a
vypadal úplně jinak neţ špinavý otrhanec, který dorazil
na parkoviště a prošel kolem vrátného zhruba před
hodinou. Čaroděj si přitom dával velký pozor, aby se
vyhnul všem bezpečnostním kamerám a pozornost
stráţného v budce omámil jednoduchým kouzlem
podobným hypnóze. Stráţný se soustředil na bíločerná
okénka kříţovky ve svých novinách, a i kdyby chtěl, tak
by se nemohl podívat jinam. Dee se plíţil stínem
prázdného parkoviště a směřoval k soukromému výtahu.
Pouţil svůj unikátní bezpečnostní kód 13071527 a výtah
ho zavezl přímo do soukromého apartmánu.
Jeho firma si pronajímala celé patro této nejvyšší
budovy v Británii, která stojí přímo uprostřed oblasti,
kam se v Londýně stahují všechny důleţité finanční
instituce. Společnost vlastnila pobočky rozeseté po celém
světě a Dee si nechal vybudovat podobné apartmány v
kaţdé z nich, i kdyţ jen málokterá vyuţíval. V kaţdé
pobočce měl i svůj tajný trezor, který mohl otevřít jen
vlastním otiskem prstu a očním scanem. Uvnitř měl
zásobu šatů, peněz v různých měnách, kreditních karet a
také řadu pasů na různá jména. V minulosti se několikrát
338
dostal do situace, kdy neměl peníze a šaty a přísahal si,
ţe uţ se to nikdy nestane.
Teprve kdyţ stál pod horkou sprchou, voda smývala
špínu a černé pramínky stékaly do odpadu, začal
přemýšlet a hodnotit své moţnosti. Musel upřímně
přiznat, ţe tentokrát mu toho moc nezbývalo.
Mohl najít alchymistu, zabít ho, získat zbývající stránky
a dvojčata.
Nebo mohl zmizet.
Z Británie by se dostal na některý ze svých falešných
pasů. Mohl by se schovat na nějakém neobydleném
tichém místě a strávit zbytek ţivota ve strachu. Nemohl
by pouţít ani svou aurickou sílu, protoţe by okamţitě
prozradila místo úkrytu. Neustále by se musel dívat přes
rameno a čekat, jestli se neobjeví některý z jeho pánů,
aby ho potrestal. Ve chvíli, kdy by se ho dotkl na holou
kůţi, zrušilo by se kouzlo nesmrtelnosti a Dee by zestárl
a zemřel. Nebo by moţná doopravdy dodrţeli svou
výhrůţku a nechali jeho tělo doběhnout všechny ty roky,
kterých bylo téměř pět set, a pak by mu opět darovali
nesmrtelnost. Tělo i mysl by byly pak navěky uvězněny v
neskutečně pokročilém věku. Ţivot ve smrti. To by bylo
horší neţ smrt sama.
Vylezl ze sprchy, rukou přejel přes zamlţené zrcadlo a
zadíval se na sebe. Zdálo se mu, ţe na čele a kolem očí
mu přibyly nové vrásky. Celá staletí utíkal před
nebezpečím, nebo stíhal alchymistu a jemu podobné.
Schovával se a kličkoval ve strachu ze svých starobylých
pánů a bez zaváhání plnil veškerá jejich přání a rozkazy.
Po zrcadle stékaly kapky zkondenzované páry, a jeho
obraz vypadal, jako by plakal. Ale čaroděj uţ dávno
339
nedával průchod podobným slabostem. Naposledy brečel,
kdyţ jeho syn Nikolas v roce 1597 zemřel.
Uţ nebude utíkat.
Za léta studia magie se naučil, ţe ţivot je plný
omezených moţností a díky Flamelovi a zdokonalování v
alchymii zjistil, ţe naprosto nic, ani hmota, nezůstává
stejné a neměnné. Vše se dá změnit a ovlivnit. Celý svůj
dlouhý ţivot čaroděj zasvětil tomu, aby změnil svět.
Chtěl ho vylepšit a zdokonalit tím, ţe by ho navrátil
starobylým bytostem. Nejprve se zdálo, ţe je to nemoţný
úkol, vše stálo proti němu, ale postupem času téměř
dosáhl úspěchu a nyní byli páni z temnot téměř
připraveni k návratu na zemi.
Dee se právě ocitl v zoufalé a nebezpečné situaci, ale to
ještě dokáţe napravit. Klíč k jeho přeţití byl jednoduchý:
musí najít Flamela.
Rychle se oblékl, vychutnával všemi smysly pocit z
čistých šatů a udělal si čaj. Pak se postavil k velkému
oknu, aby shora přehlédl město, které ovládal. Díval se
na klikaté a rozlehlé ulice a uvědomil si, jak velký a
obtíţný úkol má před sebou. Neměl ani tušení, kam nyní
alchymista i s dětmi míří.
Má přece v ulicích Londýna své lidi, a nejenom lidi.
Zástupci druhé generace a nesmrtelní ţoldáci, všichni
byli na stráţi. Obdrţeli popis alchymisty i dětí, a přidá k
nim ještě Palaméda a básníka. Zdvojnásobí, ne raději
ztrojnásobí hlídky, a pak bude jen otázkou času, kdy
někdo tu malou skupinku někde spatří. Problém je ale
nedostatek času.
Mobil Johna Dee začal vrnět v náprsní kapse, pak se
ozvala známá melodie ze seriálu Akta X. Výraz jeho
obličeje ztuhl a nejednou ho opustil veškerý optimismus.
340
Poloţil šálek čaje na stůl, vylovil mobil z kapsy a chvíli
ho jen tak drţel v ruce, pak se podíval na displej. Jak
předpokládal, na displeji našel neuvěřitelně dlouhé a
měnící se číslo. Překvapilo ho jediné, ţe volají aţ nyní.
Moţná čekali, ţe sám podá hlášení. Ukazováčkem
pohupoval nad zeleným tlačítkem mobilu, ale věděl, ţe
stisknutím okamţitě prozradí, kde se nachází.
Nepochyboval, ţe by pak ještě měl čas, aby vůbec dopil
svůj čaj.
Doktor John Dee vrátil mobil opět do kapsy.
O chvíli později ho znovu vytáhl, aby zpaměti vytočil
číslo. Na první zazvonění se dovolal. „Potřebuji
laskavost.“
***
Niccolo Machiavelli vystřelil ze ţidle, jako by ho někdo
píchl. „Laskavost?“ zopakoval, přičemţ nevědomky
sklouzl k rodné italštině.
„Ano, laskavost,“ řekl Dee rovněţ italsky.
„Nepochybuji, ţe jste slyšel o mých malých potíţích.“
„Právě se dívám na zprávy o poţáru v Londýně,“
opatrně komentoval Machiavelli s vědomím, ţe čaroděj
můţe hovor nahrávat. „Předpokládám, ţe to s vámi nějak
souvisí.“
„Flamel a ostatní ujeli v autě,“ pokračoval Dee.
„Potřebuji omezit jejich moţnosti.“
„Takţe je stále pronásledujete?“ zeptal se Machiavelli.
„Aţ do smrti,“ odpověděl Dee. „Coţ můţe být dříve,
neţ bych sám chtěl,“ dodal. „Ale přísahal jsem svým
pánům, ţe budu plnit příkazy, a vy víte, co znamená
povinnost, Machiavelli, ţe ano?“
341
Ital přikývl. „To vím,“ usadil se zpět do křesla, „co pro
vás tedy můţu udělat?“ Podíval se na hodinky, na
kterých měl v Paříţi 5:45. „Ale nezapomeňte, ţe za
několik hodin letím do San Franciska.“
„Potřebuji jen, abyste někomu zavolal.“
Machiavelli mlčel, jelikoţ se mu do toho příliš nechtělo.
Věděl, ţe tento hovor můţe být velice nebezpečný. Jeho
a čarodějův pán stáli svým způsobem proti sobě, i kdyţ
oba měli tentýţ cíl, aby se starobylé bytosti vrátily na
zemi a znovu ji ovládly. Machiavelli ale také věděl, ţe
musí ukázat, ţe tento cíl podporuje všemi svými
prostředky a moţnostmi. Aţ se páni z temnot vrátí na
zemi, samozřejmě začnou bojovat o vládu nad planetou.
Přirozeně doufal, ţe vyhraje jeho pán a jeho
následovníci, ale jestli kontrolu nad světem uchvátí pán
Johna Dee, pak moţná bude uţitečné mít ho na své
straně. Machiavelli se ušklíbl a promnul si ruce, jeho
plány a konspirace mu nyní připomněly staré dobré časy
za Borgiů.
„Jako šéf francouzské tajné sluţby,“ pokračoval Dee,
„musíte mít kontakt na britské kolegy.“
„Samozřejmě.“ Machiavelli začal tušit, kam Dee míří.
„Zavolám jim,“ dodal pohotově. „Varuji je, ţe teroristé,
kteří zaútočili v Paříţi, odjeli do Londýna. Jsem si jistý,
ţe britské úřady zareagují velmi rychle a zavřou veškerá
letiště a vlaková nádraţí.“
„Potřebuji i silniční zátarasy a kontroly na hranicích.“
„To by také neměl být problém.“ Usmál se Machiavelli
pro sebe. „Zavolám hned teď.“
Dee si lehce odkašlal a řekl: „Jsem vaším dluţníkem.“
„Já vím,“ usmál se spokojeně Machiavelli.
342
„Rád bych vás ještě poţádal o poslední věc,“ řekl Dee.
„Mohl byste počkat s informováním starobylých bytostí o
mé aktuální pozici? Dejte mi alespoň ten poslední den,
abych mohl najít alchymistu.“
Machiavelli chvíli váhal, neţ odpověděl: „Nic vašemu
pánu neřeknu, a vy víte, ţe své slovo drţím.“
„Ano vím.“
„Máte poslední den,“ začal Ital, ale Dee uţ zavěsil.
Machiavelli se pohodlně opřel a chvíli mobilem klepal o
rty. Pak začal vytáčet číslo. Slíbil anglickému čaroději, ţe
nebude informovat jeho pána, ale jeho vlastní mecenáš tu
informaci určitě ocení.
V Londýně se zatím na obzoru objevily oranţové a
růţové pruhy, které doplňovala černá aţ nafialovělá
obloha. Čaroděj hleděl na nebe a očima hltal barevný
koncert, zatímco mu v rukách stydl čaj. Uvědomoval si,
ţe pokud se mu nepodaří najít alchymistu s dvojčaty, pak
je to zřejmě poslední úsvit, který kdy spatřil.
343
KAPITOLA 49
Slunce zapadlo, teplota rychle klesla a ze zálivu foukal
studený nepříjemný vítr. Perenela přehlíţela ostrov, který
měla celý ze svého nového úkrytu nad přístavním molem
jako na dlani. Navlékla na sebe téměř všechno, co na
ostrově našla, obalila se i prostěradly z cel, ale stejně jí
byla stále zima. Prsty vůbec necítila a dokonce se
zakousla do jednoho povlaku, aby jí nedrkotaly zuby.
Netroufala si pouţít svou auru, aby se trochu zahřála,
jelikoţ sfinga se jiţ dostala z ledové chodby a volně se
pohybovala po Alkatrazu.
Perenela právě stála před kokonem, ve kterém se
skrývala starobylá pavoučice, kdyţ slaný mořský vzduch
donesl typický zápach sfingy. Odporná směsice hadího
odéru s kočičí příměsí a pachem zatuchlého peří se
opravdu nedala přehlédnout. Jen chvíli nato se před ní
objevil de Ayala.
„Já vím,“ řekla, neţ jí stačil oznámit, ţe se sfinga
osvobodila. „Je vše připraveno?“
„Jistě,“ potvrdil duch. „Ale už jsme to jednou
zkoušeli…“
Perenela se pobaveně usmála. „Sfingy jsou sice velmi
mocné a děsivé… ale naštěstí nejsou příliš bystré.“
Přitáhla si kolem ramen těsněji přikrývku a rozklepala se
zimou. „Kde je teď?“
„Prohlíží bývalou strážnici, musela tam zůstat vaše
vůně. Bez urážky, madam,“ dodal rychle.
344
„V pořádku, to je také jeden z důvodů, proč jsem se
rozhodla přenocovat venku. Doufám, ţe ten nárazový vítr
odvane všechny pachy.“
„Dobrý plán,“ pochválil ji de Ayala.
„A jak to starobylé stvoření vypadá?“ zeptala se nahlas
vědma. Poklepala na tlustý kokon Areop-Enap, pak se
otočila a rychle zamířila pryč.
Duch se pobaveně usmál a odpověděl: „Dost
nešťastně.“
Sfinga zvedla opatrně velkou tlapu a znovu ji poloţila,
přimhouřila oči při nezvyklém pocitu, bolesti, která jí
projela nohou. Nikdo ji takto nezranil více neţ tři sta let.
Kaţdá rána se zahojí, na škrábance, pohmoţděniny
rychle zapomene, ale co nikdy nezmizí a nevybledne,
bude její uraţená pýcha.
Byla přemoţena. A přemohl ji obyčejný člověk.
Zaklonila svůj štíhlý krk, zhluboka se nadechla a z
lidských úst vystřelil černý rozeklaný hadí jazyk, který
zakmital vzduchem. Sfinga testovala pachy ve vzduchu a
najednou našla, co hledala. Byl to jen náznak lidského
pachu, ale budova neměla střechu, proto byl vjem tak
slabý. Vítr většinu pachových stop odnesl pryč a zůstal
jen slaný odér moře. Ta člověčí ţena tu ale byla. Stvoření
zaklepalo na okno. Právě tady stála, sice je to uţ déle, ale
sfinga si byla naprosto jistá. Rozeklaný jazyk se dotýkal
cihel, aby zjistila, kde se jich ţena dotkla. Pak otočila
hlavu k velkému otvoru ve zdi, kudy vědma musela
odejít do noci.
Krásná tvář sfingy se najednou zamračila. Sloţila kolem
těla svá potrhaná křídla a vydala se neochotně z
polorozbořeného domku ven do tmavé a studené noci.
345
Necítila auru té ţeny ani pach její kůţe.
A přece se vědma někde na ostrově musela schovávat,
nemohla odtud zmizet. Sfinga viděla mořské nymfy ve
vodě a cítila ve vzduchu rybí zápach jejich otce. Zahlédla
vraní bohyni sedět na korouhvi nahoře na majáku, a i
kdyţ na ni sfinga volala různými jazyky, včetně
ztraceného jazyka Danu Talis, stvoření neodpovědělo.
Sfinga z toho ţádné závěry nevyvozovala. Věděla, ţe
některá stvoření druhé generace, jako ona, dávají
přednost noci, zatímco jiná vycházejí za denního slunce.
Vraní bohyně zřejmě patří k těm druhým a
pravděpodobně spí.
Navzdory svým mohutným rozměrům se sfinga
pohybovala tiše a mrštně směrem k molu. Jediný zvuk,
který se rozléhal okolo, byl klapot jejích drápů o
kamennou cestu. Pak ucítila slabounký nádech člověčiny
a vůni soli a masa.
Uţ ji zahlédla.
Pohyb stínu, dlouhé vlasy ve větru a vlající šaty. S
děsivým vítězoslavným výkřikem se sfinga vydala za
ţenou. Tentokrát neunikne.
Z výhodně vyvýšeného místa stráţní věţe Perenela
sledovala sfingu, jak pronásleduje ducha jiţ dlouho mrtvé
hlídačovy ţeny.
Slabý obraz de Ayalovy tváře, který vypadal jako matné
vlnění vzduchu, se objevil ve tmě. „Duchové jsou všichni
na místech. Odvedou sfingu na druhý konec ostrova a
zaměstnají ji po zbytek noci. Odpočiňte si, madam. Spěte,
jestli můžete. Kdo ví, co přinese zítřek.“
346
KAPITOLA 50
„Kam nás to vezete?“ zeptal se opatrně Nikolas. „Proč
jsme sjeli z hlavní silnice?“
„Potíţe,“ odpověděl Palamédes a natočil zrcátko, aby
viděl do zadní části taxíku.
Vzhůru byl jen alchymista. Dvojčata se vymrštila
dopředu a zadrţely je jen bezpečnostní pásy a Gilgameš
se choulil do klubíčka na podlaze, přičemţ sebou škubal
a mumlal si něco v sumerštině. Nikolas se podíval na
saracénského rytíře v zrcátku, ze kterého vystupovaly
uhrančivé hnědé oči.
„Myslel jsem si, ţe se něco děje, kdyţ je doprava tak
pomalá,“ pokračoval rytíř. „Napadlo mě, ţe došlo k
nějaké nehodě.“ Odbočili na viditelně ne příliš
pouţívanou cestu, která vedla úzkými venkovskými
uličkami. Po stranách do auta vráţely dlouhé výhonky
ţivých plotů. „Všechny velké silnice jsou zataraseny,
policie prohlíţí kaţdé auto.“
„Dee,“ zašeptal Flamel. Rozepnul si pás a přesedl si na
sklopné sedadlo přímo za řidičem. Pak se otočil, aby skrz
skleněnou přepáţku viděl na rytíře. „Musíme se ale
dostat ke Stonehenge,“ řekl naléhavě. „To je naše jediná
moţnost, jak se ze země dostat pryč.“
„Jsou tu i jiné brány. Můţu vás vzít k Holyhead ve
Walesu, a pak můţete chytit trajekt do Irska. Newgrange
je stále otevřená,“ navrhnul Palamédes.
„Nikdo neví, kde ta brána končí,“ namítnul Flamel. „A
brána na Salisbury mě dovede přímo na sever San
Franciska.“
347
Rytíř zahnul na soukromou cestu a zastavil před
dřevěnou branou postavenou z pěti řad vodorovných
kůlů. Nechal běţet motor, vylezl z auta a odjistil závoru.
Nikolas se k němu přidal a společnými silami bránu
otevřeli. Rozjezděná cesta je dovedla ke zchátralé
dřevěné chatě. „Znám majitele,“ řekl Palamédes stručně.
„Schováme se tu, neţ se vše uklidní.“
Flamel se natáhl a chytil Palamédovu paţi. Ve vzduchu
se objevila intenzivní vůně hřebíčku a alchymista rychle
ruku stáhnul, kdyţ rytířova ruka začala měnit tvar v
kovovou rukavici. „Musíme ke Stonehenge.“ Alchymista
ukázal zpět k silnici, po které přijeli. „Nemůţe to být víc
neţ pár kilometrů,“ dodal téměř zoufale.
„Ano, jsme hodně blízko,“ souhlasil Palamédes. „Proč
ten spěch, alchymisto?“
„Musím za Perenelou.“ Stoupl si před rytíře, aby ho
donutil zastavit. „Podívejte se na mě. Co vidíte?“ Zvedl
ruku, kde se modraly vystouplé ţíly, a ukazoval stařecké
skvrny, které přibývaly téměř kaţdou minutou. Zaklonil
hlavu, aby zdůraznil vrásčitý krk. „Já umírám,
Palaméde,“ řekl jednoduše alchymista. „Uţ mi nezbývá
moc času, a neţ umřu, chci vidět svou drahou Perenelu.
Kdysi jste byl také zamilovaný. Vím, ţe to chápete.“
Rytíř si povzdechl a přikývl. „Pojďme dovnitř. Vzbuďte
dvojčata a krále. Souhlasil, ţe je zasvětí do magie vody.
Jestli si na to vzpomene a udělá to, pak se vydáme ke
Stonehenge. Jsem si jistý, ţe s pomocí navigace najdu
nějakou průchodnou cestu.“ Natáhl se a chytil
alchymistu. „Ale nezapomeňte. Aţ začne proces učení,
aury dvojčat se rozzáří na míle daleko a odhalí kaţdému
a všem, kde právě jsme.“
348
KAPITOLA 51
10:20, o pět minut později, neţ byl plánovaný čas
odletu se Boeing 747 letecké společnosti Air France
vznesl z letiště Charlese de Gaulla a zamířil do San
Franciska.
Niccolo Machiavelli se usadil na své místo a posunul
hodinky o devět hodin zpět na 1:20 ráno pacifického
času. Pak si přizpůsobil sedadlo, poloţil sepjaté ruce na
břicho a zavřel oči. Po dlouhé době si uţíval zcela
nevídanou a naprosto ojedinělou situaci, ţe ho nemohl
nikdo nijak kontaktovat. Příštích jedenáct hodin ho
nevyruší ţádný telefon, mail nebo fax. Jestli se během té
doby něco přihodí, bude to muset vyřešit někdo jiný. Na
jeho tváři se objevil spokojený úsměv. Konečně
dovolená, a byla to uţ pěkná řádka let, vlastně více neţ
dvě století, kdy si podobný přepych mohl dopřát.
Poslední dovolenou strávil v Egyptě v roce 1798 a
zkazila mu ji invaze Napoleonovy armády.
Machiavelliho úsměv při té vzpomínce zmizel. On byl
otcem myšlenky Napoleonova plánu na velký systém
evropské federace a občanského zákoníku, který
monarchisté nazvali Code Napoleon. Kdyby ho jen ten
pošetilý Korsičan poslouchal, mohla Francie vládnout
Evropě, severní Africe i Blízkému východu. Machiavelli
dokonce vymyslel strategii útoku na Ameriku přes
Kanadu.
„Něco k pití, pane?“
349
Machiavelli otevřel oči a uviděl znuděnou letušku, která
se na něj usmívala. Zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji. A prosím
nerušte mě po celý zbytek letu.“
Ţena přikývla a dodala: „Mám vás vzbudit na oběd či
večeři?“
„Ne, děkuji. Mám speciální dietu,“ řekl Ital.
„Kdybyste nám dal vědět předem, mohli jsme zařídit
vhodný pokrm…“
Machiavelli zvedl ruku s dlouhými prsty a gestem ţenu
zarazil. „Děkuji, kdybych něco potřeboval, zavolám vás,“
ukončil rozhovor a odvrátil od letušky pohled.
„Dám vědět ostatním, pane.“ Letuška se posunula k
dalším třem pasaţérům obchodní třídy. Vzduchem se
nesla silná vůně čerstvě uvařené kávy, pečiva a Ital
zavřel oči, aby si představil skutečné čerstvé jídlo a jeho
chuť. Jeden z postranních efektů nesmrtelnosti spočíval v
tom, ţe jste nadobro ztratili chuť k jídlu. Nesmrtelní lidé
stále potřebovali přijímat potravu, ale jen pro uspokojení
energetického přísunu ţivin. Většina pokrmů, pokud
nebyla extrémně pálivá nebo přeslazená, neměla vůbec
ţádnou chuť. Napadlo ho, jestli Flamel, který se stal
nesmrtelným díky sobě, a ne starobylé bytosti, která by
mu tento dar věnovala, trpěl také tímto nepříjemným
vedlejším účinkem.
Kdyţ uţ uvaţoval o alchymistovi, volně přešel v
myšlenkách k Perenele.
Čarodějův pán se vyjádřil zcela jasně: „Nepokoušej se
Perenelu chytit a zajmout. Nemluv s ní, nesmlouvej ani se
ji nepokoušej přechytračit. Zabij ji hned, jak ji uvidíš. Ta
vědma je nepochybně daleko nebezpečnější než
alchymista.“
350
Machiavelli se léta zdokonaloval v umění mluvy i řeči
těla. Věděl, kdy lidé lţou, četl to z jejich očí, letmých
pohybů rukou, prstů nebo poklepávajících nohou. I kdyţ
řečníka neviděl, dokázal odvodit skutečnou podstatu
sdělované informace. Dlouhá léta, kdy poslouchal vládce,
krále, prince, politiky i zloděje ho naučila, ţe často je
důleţitější, co lidé zatají, neţ to, co vysloví nahlas.
Páni Johna Dee ho varovali, ţe vědma je daleko
nebezpečnější neţ alchymista. Neprozradili jak nebo v
čem, ale rozhodně ukázali, ţe se jejích schopností bojí.
Ale proč? Přemítal. Byla nesmrtelná, ale stále člověk.
Mocná ano, nebezpečná, jistě, ale proč by měla děsit
starobylé bytosti?
Machiavelli naklonil hlavu a podíval se z oválného
okénka. Boeing jiţ vystoupal nad mraky, nad kterými
zářila modrá obloha. Machiavelli nechal dál své
myšlenky plynout. Vzpomínal na vůdce, kterým za svůj
ţivot slouţil a kterými manipuloval. Na rozdíl od Johna
Dee, který se proslavil jako osobní a velmi známý rádce
královny Alţběty, Machiavelli zůstával vţdy muţem v
pozadí. Navrhoval řešení, naznačoval, napovídal, ale
vţdy nechal slávu ostatním. Vţdy bylo lepší a hlavně
bezpečnější nebýt na očích.
Keltové měli jedno uţitečně rčení, které mu přirostlo k
srdci: Před zákonem je lepší zůstat v anonymitě.
Vţdycky si myslel, ţe Perenela je tak trochu jako on.
Zůstává v pozadí a nechává svého muţe získat všechnu
slávu. Kaţdý v Evropě slyšel o Nikolasi Flamelovi.
Někteří však věděli také o Perenele. Ital nevědomky
přikývl, ale ona byla tím motorem, to silou za zády
alchymisty.
351
Machiavelli si vedl o Flamelových sloţku několik
staletí. Nejranější záznamy byly na pergamenu s
nádhernými kresbami, pak následoval tlustý papír s
inkoustovými skicami a postupně se na papíře objevily
kolorované fotografie. Nejnovější záznamy jiţ byly
pouze v digitální podobě s fotografiemi v nejvyšší kvalitě
a s videomateriálem. Samozřejmě ţe nejstarší záznamy
nechal převést do elektronické podoby a nahrát do své
tajné databáze. Bohuţel ale sehnal jen hanebně málo
informací o alchymistovi, ale ještě méně o vědmě. Tolik
toho o ní nevěděl. Dokonce existovala spekulace, ţe neţ
potkala Flamela, byla Perenela vdovou. Další
nepotvrzená informace se týkala jejich dědictví. Kdyţ
alchymista zemřel, údajně vše zanechal Perenelinu
synovci Perrieru. Machiavelli měl podezření, i kdyţ pro
něj neměl jediný důkaz, ţe Perrier mohl být Pereneliným
synem z prvního manţelství. Perrier zdědil všechny
alchymistovy záznamy a majetek… a jednoduše v historii
zmizel. O století později se v Paříţi objevil pár, který
tvrdil, ţe jsou potomci Perrierovy rodiny. Byli okamţitě
zajati a uvězněni kardinálem Richelieu, který je nakonec
musel propustit, kdyţ zjistil, ţe o svých slavných
předcích nic nevědí a bohuţel nemají ani nic z jejich knih
či cenných spisů a záznamů.
Perenela zůstávala zkrátka velkou záhadou.
Machiavelli utratil celé jmění na různé špehy a
donašeče, knihovníky i historiky nebo vědce, aby nahlédl
do nitra této ţeny, ale všichni o ní našli překvapivě málo
informací. Kdyţ s ní v roce 1669 bojoval na Sicílii tváří v
tvář, zjistil, ţe má výjimečnou moc a sílu. Tenkrát měl za
sebou zhruba století pečlivého studia magie i alchymie a
pouţil kouzla, která se naučil po celém světě. Perenela
352
ale všechna odrazila divokou a nespoutanou silou svých
schopností. Do večera byl fyzicky naprosto vyčerpán a
jeho aura hrozila, ţe ho kaţdou chvílí zapálí. Zatímco
vědma vypadala naprosto svěţí bez jakékoliv známky
únavy. Kdyby nevybudila Etna a neukončila jejich boj,
Machiavelli byl přesvědčen, ţe by nepřeţil. Buď by ho
zničila vědma, nebo by ho seţehla jeho vlastní aura.
Teprve později mu došlo, ţe výbuch sopky zřejmě
způsobili právě svým bojem, kdyţ uvolnili tolik energie.
Niccolo Machiavelli si přehodil přes ramena příjemnou
vlněnou deku a zmáčkl knoflík, který proměnil jeho
sedadlo v pohodlné dlouhé lůţko. Leţel klidně se
zavřenýma očima a zhluboka oddechoval. Bude
přemýšlet o Perenele a jak na ni vyzrát po několik
příštích hodin, ale jedna věc je jistá, starobylé bytosti
povaţují Perenelu Flamelovou za hrozbu, které je třeba
se bát. A lidé se většinou bojí těch, kteří je mohou zničit.
Poslední myšlenka, která se mu vetřela do vědomí, byla:
kdo nebo co je vlastně Perenela Flamelová zač?
353
KAPITOLA 52
Taxík přejel díru a drcnutí vzbudilo dvojčata.
„Omlouvám se,“ zvolal Palamédes srdečně dozadu.
Josh a Sofie pomalu protahovali ztuhlé svaly, ruce a
krky je bolely, jako by sloţili fůru uhlí. Josh automaticky
projel vrabčí hnízdo na hlavě, zeširoka zaţíval a
zamţoural z okna do slunečného dne. „To je
Stonehenge?“ zeptal se, kdyţ uviděl pole s vysokou
trávou a spoustou lučního kvítí. Pak se teprve
vzpamatoval a vyděšeně si sám odpověděl: „To není
Stonehenge.“ Otočil se v sedadle a podíval se na
alchymistu. „Kde to jsme?“
„Vše je v naprostém pořádku,“ uklidňoval zpředu
Palamédes. „Na silnicích jsou policejní zátarasy, proto
jedeme trochu oklikou.“
Sofie stiskla páčku, která stáhla okénko. Okamţitě ji
zavalila záplava vůní z pole. Kýchla, a kdyţ se její nos
vyčistil, uvědomila si, ţe dokáţe rozeznat jednotlivé
druhy trav a polních kvítků. Vyklonila hlavu z okénka a
nastavila ji slunci, které putovalo jasně modrou oblohou.
Kdyţ otevřela oči, před jejíma očima tančila babočka
admirál. „Kde to jsme?“ zeptala se Nikolase.
„Nemám ponětí,“ připustil tiše alchymista. „Palamédes
to tu ale zná. Prý jsme blízko Stonehenge.“
Auto najelo znovu na nějaký hrbol, coţ pomalu, ale za
to hodně hlasitě vzbudilo Gilgameše. Leţel na podlaze
auta, zívl a roztáhl paţe. Potom se pomalu posadil a
podíval se z okna. Přimhouřil oči, kdyţ pohlédl do
354
slunce, a vesele řekl: „Uţ jsem se nějaký čas na venkov
nedostal,“ podíval se na dvojčata a zamračil se, „ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděli Josh a Sofie dohromady.
„Uţ vám někdy někdo řekl, ţe vypadáte jako dvojčata?“
pokračoval, kdyţ zkříţil nohy pod sebe. Zamrkal a znovu
se zamračil. „Ale vy jste dvojčata,“ řekl pomalu. „Jste
dvojčata z věštby. Proč vás nenazývají legendárními
dvojčaty?“ zeptal se najednou.
Sofie a Josh se na sebe zmateně podívali a zavrtěli
nechápavě hlavami.
Gilgameš naklonil hlavu, aby se podíval na alchymistu,
a výraz jeho tváře se změnil k nepoznání. „Tebe já znám.
Na tebe nikdy nezapomenu.“ Potom se obrátil znovu k
dvojčatům. „On se mě pokusil zabít, víte to?“ zachmuřil
se. „Ale vy to víte, byli jste u toho.“
Dvojčata opět nesouhlasně zavrtěla hlavami. „To jsme
nebyli my,“ opravila ho opatrně Sofie.
„Nebyli?“ otrhaný král seděl na zemi a obě ruce přitiskl
na hlavu a pevně ji stiskl. „Aha, musíte odpustit starému
muţi. Jsem na světě jiţ dlouho, příliš dlouho, tak dlouho,
ţe je toho tolik, co si ještě pamatuji, ale ještě více, co
jsem jiţ zapomněl. Mám vzpomínky a sny, které mě
matou a proplétají se mezi sebou. V hlavě se mi promítá
tolik myšlenek, vzpomínek a příběhů.“ Trhl sebou, jako
by jím projela bolest, a kdyţ znovu promluvil, v jeho
hlase zněl nevídaný a nekonečný smutek. „Někdy můţe
být opravdu těţké je od sebe oddělit a poznat, co se
skutečně stalo a co je pouze výtvorem mé fantazie.“ Na
klíně si rozloţil zápisky na otrhaných listech bloků,
měkkých vazbách knih, útrţků novin, jídelních lístků z
restaurací, ubrouscích, dokonce i na pergamenech nebo
kůţi a tenkých plátech měděných destiček či dřevěné
355
kůře. Všechny poznámky ovšem měly zhruba stejnou
velikost a všechny pokrývalo stejně naškrábané písmo.
Král se pečlivě podíval na oba sourozence a poznamenal:
„Jednou napíšu i o vás, abych si vás zapamatoval.“
Následně sklouzl pohledem k alchymistovi a dodal: „A
napíšu si i o tobě, alchymisto, abych uţ nikdy
nezapomněl.“
Sofie najednou zamrkala a do očí se jí vlily slzy. Dvě
úplně stříbrné kapky jí pomalu stékaly po tváři.
Král si přiklekl blíţ před ni a opatrně a jemně se
ukazováčkem dotkl stříbrných slz. Slzy se přichytily na
jeho nehtu jako kapky rtuti. Gilgameš se usilovně
soustředil a třel slzy mezi prsty. Kdyţ potom vzhlédl od
svých rukou, v jeho pohledu jiţ nebylo vůbec nic
zmateného a ve tváři ţádná nejistota.
„Víte, jak dlouho jiţ nikdo neprolil slzy za krále
Gilgameše?“ Jeho hlas zněl najednou silně aţ vůdcovsky
s lehkým důrazem na jeho jméně a titulu. „No, to uţ je
strašně dávno, ještě před začátkem počítání času, doby
neţ se začala psát historie.“ Stříbrná kapka se roztekla po
jeho dlani, a tak ji sevřel, aby mu nevyklouzla. „Kdysi
byla dívka, která prolévala stříbrné slzy a plakala i pro
prince jedné země, plakala pro mě a za svět, který se
chystala zničit.“ Podíval se na Sofii svýma velkýma
modrýma očima. „Děvče, proč jsi kvůli mně brečelo?“
Sofie nebyla schopná slova, a jen zavrtěla hlavou. Josh
soucitně sestru objal.
„Řekni mi to,“ trval na svém král.
Sofie ztěţka polkla a znovu zavrtěla hlavou.
„Prosím. Chtěl bych to vědět.“
Sofie se přerývaně nadechla a tichým hlasem skoro
šepotem pomalu promluvila. „Čarodějka z Endoru mi
356
předala své zkušenosti a vzpomínky. Je hrozně těţké je
neustále drţet za hranicemi vědomí a nevšímat si jich… a
pak jste tu vy a snaţíte se vzpomenout na své vlastní
proţitky a zapisujete si myšlenky, abyste je nezapomněl.
Najednou jsem si uvědomila, jaké to musí být, nevědět,
nevzpomenout si“
„Právě takové,“ souhlasil Gilgameš. „My lidé nejsme
nic jiného neţ souhrn vlastních vzpomínek.“ Král se
opřel o dveře a nohy natáhl před sebe. Znovu se podíval
na změť poznámek na kolenou, pak vytáhl krátký
špalíček tuţky a začal psát.
Alchymista se nahnul dopředu a na chvíli to vypadalo,
ţe chápavě poloţí ruku na královo rameno. Pak ale ruku
stáhl a tiše se zeptal: „Co si chcete právě nyní
zapamatovat, králi?“
Gilgameš zatlačil ukazováček do papíru, jako by chtěl
obtisknout stříbrnou slzu. „Den, kdy někomu na mně
záleţelo tolik, ţe kvůli mně ronil slzy.“
357
KAPITOLA 53
„Konec cesty.“ Palamédes šlápl na brzdu a taxík se
zastavil před chatrčí. Auto rozvířilo prach vyprahlé země
a od kol se zvedl špinavý vír aţ k okénkům. Gilgameš
okamţitě otevřel dveře a vystoupil. Bylo klidné,
prosluněné ráno. Král rozpřáhl ruce a obrátil se čelem k
ranním paprskům. Dvojčata ho následovala z auta a
nasadila si laciné sluneční brýle, které jim včera
alchymista koupil na cestě z nádraţí.
Flamel vystoupil po nich a obrátil se na Palaméda, který
se ani nepohnul, ani nevypnul motor. „Vy nezůstanete?“
„Pojedu do nejbliţší vesnice,“ řekl Palamédes. „Zkusím
sehnat nějaké jídlo a vodu a zjistit, co se vlastně děje.“
Saracénský rytíř pak sklouzl očima ke králi a ztišil hlas.
„Buďte opatrný. Víte, jak rychle mění nálady.“
Alchymista posunul postranní zrcátko, aby měl v
zorném úhlu krále a viděl ho s dvojčaty prozkoumávat
chatrč.
Budova stála uprostřed travnaté louky. Byla stará a
zarostlá, postavená z tlustých černých trámů a hlíny.
Dveře vypadaly o něco nověji, ale stejně se na nich zub
času viditelně podepsal. Nikolas odhadoval, ţe zřejmě
pocházejí z devatenáctého století. Nyní ovšem obě křídla
visela nakřivo, přičemţ pravá strana drţela na jediném
koţeném řemeni. Spodní číst dveří byla ztrouchnivělá a
rozpadlá téměř na třísky, zřejmě stářím a vlivem počasí,
ale také zásluhou hlodavců, kteří se chtěli dostat dovnitř.
„Ten hoch bude uvnitř první,“ oznámil Palamédes,
který se díval alchymistovi přes rameno.
358
Flamel v tichém souhlasu jen přikývl hlavou.
„Musíte na něj také dát dobrý pozor,“ radil Palamédes.
„A co nejdříve ho dostat od toho prokletého meče.“
Nikolas opět posunul zrcátkem. Viděl Joshe vytáhnout
meč z kartónového tubusu a vstoupit dovnitř. Po chvíli
ho následovala Sofie i král. „Potřeboval nějakou zbraň,“
vysvětloval alchymista, „musel mít něco, čím by se mohl
bránit.“
„Škoda ţe to byla právě tato zbraň. Jsou i jiné meče,
které nejsou tak nebezpečné, nejsou tak… hladové.“
„Vezmu si ho zpátky, aţ bude zasvěcen alespoň do
jedné magie ţivlů,“ rozhodl Flamel.
Palamédes zavrčel: „To můţete zkusit, ale pochybuji,
ţe uspějete.“ Zařadil rychlost a dodal: „Raději pojedu.
Vrátím se, jak nejrychleji to půjde.“
„Jsme tu v bezpečí?“ zeptal se ještě alchymista, který se
opatrně rozhlíţel okolo. Rozlehlá louka byla ohraničená
starými duby a nikde nebyla ani známka po dalších
budovách nebo jen elektrickém vedení. „Nemůţe se
nečekaně vrátit majitel?“
„Ale vůbec ne,“ usmál se Palamédes. „Shakespeare to
tu vlastní na míle daleko. Je majitelem spousty pozemků
a nemovitostí po celé Anglii.“ Rytíř připevnil navigaci na
popraskané přední sklo a poklepal na ni. „Všechny je
máme zanesené v této mašince, proto jsem vás byl
schopný dostat do bezpečí.“
Nikolas udiveně potřásl hlavou. „Nikdy bych nevěřil, ţe
Will bude investovat do pozemků, ale také bych neřekl,
ţe z něj bude automechanik.“
Rytíř přikývl. „Vţdycky byl, a bude hercem. Hraje
mnoho postav a rolí. Nemovitosti začal zkupovat někdy v
šestnáctém století, kdyţ ještě psal. Vţdycky říkal, ţe si
359
tím vydělal víc peněz, neţ kdy dostal za všechny své hry.
Ale kdo ví, jak to bylo. Nemůţete mu věřit ani polovinu
toho, co říká, umí neskutečně dobře lhát.“ Palamédes
přidal plyn a začal otáčet volantem. Taxík se v polokruhu
obrátil a Flamel kráčel vedle něj. „Chatrč není ze silnice
vidět a já za sebou zamknu vrata.“ Ještě mrknul stranou
na Flamela a bradou ukázal směrem k rozpadající se
boudě. „Opravdu jste se pokusil zabít krále, kdyţ jste se
minule setkali?“
Nikolas zavrtěl hlavou. „Přes všechno, co si o mě
myslíte, opravdu nejsem zabiják. V roce 1945 jsme s
Perenelou pracovali v Alamogordo v Novém Mexiku.
Byla to bezpochyby pro alchymistu více neţ vhodná
práce. Pracovali jsme za nejvyššího utajení, ale Gilgameš
nějak odhalil, co máme v plánu.“
„A co to bylo?“ zeptal se Palamédes rozpačitě.
„Měli jsme vyzkoušet atomovou bombu. Gilgameš
chtěl při výbuchu stát pod ní. Rozhodl se, ţe to bude
jediná moţnost, jak by se dalo opravdu zemřít.“
Tvář saracénského rytíře soucitně posmutněla. „Co se
mu stalo?“ zeptal se tiše.
„Perenela ho nechala pro jeho dobro zavřít do ústavu
pro duševně choré. Strávil tam deset let, neţ jsme se
ujistili, ţe je pro něj bezpečné nechat ho uprchnout.“
Palamédes zabručel: „Nedivím se, ţe vás nenávidí.“ A
neţ alchymista stačil odpovědět, rytíř protočil motor a
odjel. Zbyl po něm jen obláček rozvířeného prachu.
„Také se nedivím,“ zamumlal Nikolas. Počkal, aţ se
prach trochu usadí, a zamířil k chatrči. Nikolas doufal, ţe
si Gilgameš na všechno nevzpomene, alespoň ne na tu
část, kdy ho zavřeli, nebo alespoň ne do té doby, neţ
dvojčata zasvětí do třetí magie ţivlů, magie vody. Ve
360
dveřích ho ale napadlo, ţe při králově pochroumaném
psychickém zdraví si moţná ani nevzpomene na
starodávné umění magie vody.
361
KAPITOLA 54
Josh opatrně procházel chatrčí s Klarentem y ruce.
Drobné krystalky křemene v kamenném ostří ale zůstaly
v klidu. Po špičkách kousek po kousku kráčel stodolou a
najednou mu došlo, ţe ostře vnímá kaţdý detail
zemědělského stavení. I kdyţ zde nikdy předtím nebyl a
zatím jen letmo prošel vnitřek chatrče, uţ by byl schopný
se tu orientovat i se zavřenýma očima.
Vnitřek stodoly působil příjemně skoro útulně a voněla
tu tráva a seno. V rozích a koutech se schovávala různá
drobná zvířata, jeţ o sobě dávala vědět jen rozličnými
zvuky. Holuby vrkali u krovu a Josh slyšel i bzučení vos
z velkého hnízda vysoko v rohu. Ve vosím hnízdě
panoval čilý ruch. Ve stodole byly uskladněny
zemědělské stroje, které dlouho nikdo nepouţíval.
Joshovi jeden z nich připomněl starý pluh, další zbytky
traktoru, i kdyţ jeho kola uţ byla na dranc. Kaţdý kus
kovu pokrýval hutný nános červenohnědé rzi. Dřevěné
bedny a prázdné nádoby se válely všude kolem a u zdi
stála provizorní lavička, kterou tvořily dvě dřevěné fošny
podepřené betonovými nosníky. Dřevěné laťky čas
zkroutil a na obou koncích ohnul. Pod lavičkou se
skrývala černá konstrukce kola, kterou zarostla tráva a
kopřivy.
„Tady nebyl nikdo celé věky,“ řekl Josh. Stál uprostřed
stodoly a otáčel se kolem dokola. Zabodl špičku meče
mezi nohy do špinavé podlahy a sloţil ruce na hrudi.
„Nikdo tu není, jsme tu v bezpečí.“
362
Gilgameš se vydal na obhlídku a postupně sundával
jednu vrstvu šatů za druhou, tvořily za ním cestičku. Pod
všemi kabáty, mikinami a jinými svršky měl zbytek
něčeho, co vzdáleně připomínalo oblek. Prouţkované
sako bylo obnošené a stejně tak kalhoty, u kterých
prosvítala kolena, a na zadku se leskly. Král měl pod
kabátem ušmudlanou košili s rozhalenkou a kolem krku
otrhané zbytky pletené šály. „Mám rád taková místa,“
oznámil.
„Také mám rád stará místa,“ řekl Josh, „ale co se vám
můţe líbit na místě, jako je tohle?“
Král rozpřáhl doširoka ruce. „Co vidíš?“
Josh se ušklíbl. „Brak a haraburdí. Zrezivělý traktor,
zlomený pluh, staré kolo.“
„Aha… ale já vidím traktor, který kdysi obdělával
přilehlá pole. Vidím pluh, který kdysi někdo vláčel. A
kolo, které někdo pečlivě uklidil pod stůl, aby se nikdo
nezranil.“
Josh se znovu opět pomalu obracel místností a díval se
opět na všechny ty předměty.
„Kdyţ vidím ty věci, přemýšlím o ţivotě toho, kdo tak
pečlivě uskladnil drahocenný traktor a pluh před nepřízní
počasí a uloţil kolo pod podomácku vyrobený stůl.“
„Proč o něm přemýšlíte?“ zeptal se Josh. „Vţdyť to
přece není důleţité.“
„Ale je, někdo si to musí pamatovat,“ vyhrkl najednou
rozladěný Gilgameš. „Někdo si musí zapamatovat muţe,
který jezdil na tomto kole a řídil traktor, osobu, která
obdělávala pole. Toho, kdo se narodil a zemřel, kdo
miloval, smál se i plakal, kdo se třásl zimou nebo potil v
ţáru slunce.“ Procházel kolem zdí chatrče znovu a znovu,
dotýkal se kaţdého předmětu, aţ byly jeho dlaně od rzi
363
červené. „Pokud si opravdu nikdo na tebe nevzpomene,
pak si ztracen. To je skutečná smrt.“
„Pak to se vám ale stát nemůţe. Vás si vţdy budou lidé
pamatovat, Gilgameši,“ řekla tiše Sofie. Seděla na
překlopeném barelu a bedlivě sledovala kaţdý králův
pohyb. „Epos o Gilgamešovi se stále vydává i v dnešní
době.“
Král se zastavil a naklonil hlavu na stranu. Na okamţik
zapřemýšlel a pak uznal: „To je asi pravda.“ Usmál se a
utřel špinavé ruce do kalhot, na kterých zůstaly rezavé
šmouhy. „Jednou jsem ho četl. Nelíbil se mi. Jen některé
pasáţe jsou pravdivé, a navíc vynechali ty nejzajímavější
události.“
Flamel zavřel dveře do chatrče, která trochu potemněla
nedostatkem světla. „Mohl jste sepsat vlastní verzi,“
navrhl. „Vyprávět svůj příběh, svůj ţivot.“
Král se zasmál, aţ dunivý smích vyplašil z krovů
holuby. „A kdo by mi věřil, alchymisto? Kdybych sepsal
jen polovinu toho, co vím, zavřeli by mě…“ Jeho hlas
pomalu odezníval, aţ zanikl v tichu a do očí se vkradl
stín.
Nikolas rychle přistoupil před krále a uklonil se
staromódním způsobem. Uvědomil si totiţ, ţe je jen
krůček od toho, aby si Gilgameš vzpomněl na to, co mělo
zůstat zapomenuto. Musel nutně převzít kontrolu nad
situací. „Vaše veličenstvo, dodrţíte svůj slib a zasvětíte
dvojčata do magie vody?“
Gilgameš bez hnutí hleděl na Flamela a pomalu kývl.
„Ano, udělám to.“
Flamel se narovnal, ale ještě předtím si dvojčata všimla
vítězoslavného výrazu jeho vyhublé tváře. „Sofii jiţ
zasvětili do magie vzduchu a ohně, ale Josh ještě s
364
rituálem nemá zkušenost a netuší, co by měl očekávat,“
varoval Nikolas.
Josh přistoupil blíţ a natěšené řekl: „To nevadí, jen mi
řekněte, co mám dělat.“ Oči se mu napětím a vzrušením
rozjasnily, a pak se podíval na sestru. „Budeme zase
opravdová dvojčata,“ vysvětlil své nadšení.
Sofie se usmála. „Tohle není ţádná soutěţ.“
„Moţná ne pro tebe!“
Gilgameš sebral kyblík a postavil ho obráceně vedle
Sofie. „Pojď, sedni si vedle sestry.“
„Mám něco udělat nebo s něčím pomoci?“ zeptal se
Nikolas, který se opíral o dveře s rukama hluboko v
kapsách dţín.
„Nic neříkej, nic nedělej a do ničeho se nepleť,“ vyštěkl
Gilgameš. Potom se na alchymistu podíval a jeho oči se
podivně leskly. „A aţ bude po všem, my dva si
promluvíme… o mém nedobrovolném desetiletém
vězení. Myslím, ţe bychom spolu měli zúčtovat.“
Nikolas Flamel přikývl, a bez jakéhokoliv výrazu či
tónu pokračoval: „Tento proces, zaktivuje aury dvojčat?“
Král se zamyslel a odpověděl: „To je moţné. Proč?“
„Jejich aury upozorní všechny na to, kde jsme. A kdo
ví, čí vší pozornost přilákají.“
Gilgameš kývl na srozuměnou. „Uvidíme, co s tím
můţu dělat. Existují různé způsoby učení a zasvěcení.“
Král se posadil se zkříţenýma nohama před dvojčata na
zem a rychle promnul dlaně. „Nyní, kde jen začít?“ řekl.
Josh si najednou uvědomil, ţe se vydávají napospas
bláznivému trhanovi, který občas zapomene i své vlastní
jméno. Jak si jen tento muţ můţe vzpomenout na
starodávné magické umění? Co se stane, kdyţ uprostřed
365
procesu zapomene, co dál? „Uţ jste to někdy dělal?“
zeptal se s rostoucími obavami.
Král se natáhl a vzal Sofiinu pravou a Joshovu levou
ruku a váţně je prozkoumával. „Jen jednou a nedopadlo
to moc dobře.“
„Co se tehdy stalo?“ Josh se snaţil vytrhnout ruku ze
sevření nesmrtelného, ale Gilgameš ji drţel tak pevně, ţe
jeho kůţe zdrsněla jako kůra stromu.
„Zaplavil jsem svět. Nyní, zavřete oči,“ rozkázal král.
Sofie okamţitě poslechla, ale Josh nemohl. Zíral na
krále, který se k němu obrátil a najednou jeho jasné
nemrkající modré oči se na Joshe dívaly v jeho hlavě.
Joshovi se zvedl ţaludek a cítil závrať, jako by padal
dozadu… a dolů… a zase zpátky. Nakonec své oči
přimhouřil a zavřel, aby se zbavil nepříjemných pocitů,
ale stále viděl ve své hlavě královy velké modré oči,
které ho pálily do sítnice. Stále rostly a rostly, aţ se přes
ně začaly kroutit a točit bílé nitky. Připomínaly vzdáleně
něco povědomého… ano, připomínaly mraky.
Gilgamešův hlas zaduněl. „Nyní si představte.“
366
KAPITOLA 55
Josh otevřel oči.
Ve vzduchu se vznášela velká modrá planeta. Bílé
mraky pokrývaly celý její povrch a na pólech se leskly
ledové pláně.
A pak Josh padal, střemhlav se řítil proti planetě a blíţil
se jasně modrým mořím. Opět zaduněl silný a jasný
Gilgamešův hlas, který se odráţel jako ozvěna okolo.
Zesiloval a slábl s vlnami oceánů.
„Říká se, že nejmocnější ze všech elementů je vítr, oheň
nebo země, ale to není pravda. Magie vodního živlu
všechny ostatní převyšuje, protože voda dokáže život dát i
vzít.“
Josh se nebyl schopný pohnout, promluvit ani pohnout
hlavou. Padal skrz clonu mraků a vyděšeně sledoval, jak
se svět přibliţuje a zvětšuje. Objevila se země, ale nebyla
to ţádná z těch, které znal z map a zeměpisu. Potom ještě
zrychlil a zamířil k malé červené skvrně na horizontu,
nad kterou se vznášely temné husté mraky, vysoko nad
trávově zeleným mořem.
Sopky. Nejméně tucet sopek vystupovalo kolem
nepravidelného pobřeţí, velcí obři, kteří chrlili oheň a
částečky prachu a kamení do atmosféry. Okolo do ruda
rozţhavených sopek se voda v moři vařila, bublala a
vypouštěla do vzduchu páru.
„Voda může uhasit oheň. Dokonce rozžhavená láva v
souboji s ní neuspěje.“
Kdyţ láva dotekla k rozbouřenému moři, chladla za
mohutného dýmu, který stoupal nahoru. Z vln pak
367
vystupovalo dýmající zchlazené magma, které vytvořilo
nové útesy nebo ostrovy.
Josh potom opět stoupal do oblak, za zvuku, který
připomínal tlukot srdce. Gilgamešův mocný, a přesto
konejšivý hlas zněl jako nárazy vln do dalekých břehů.
Chlapec se vznesl vysoko nad ohnivé kruhy a zamířil na
východ vstříc úsvitu. Pod ním se shlukovaly mraky, malé
obláčky přecházely do tlustých a buclatých oblaků, které
pomalu uhýbaly tmavým bouřkovým mrakům. „Bez vody
by nebyl život…“
Josh propadl mraky dolů a kolem něj v tichosti proletěl
blesk. Zemi bičoval prudký přívalový déšť, který
zavlaţoval pravěký zelený prales, kde rostly
nepředstavitelně velké stromy a vysoké kapradiny.
Krajina se pak znovu změnila, obrazy se Joshovi míhaly
před očima čím dál rychleji. Krouţil nad rozlehlou
pouští, kde se pískové duny rozprostíraly široko daleko.
Uviděl malou barevnu tečku, ke které zamířil. Sletěl níţ,
aby spatřil malou oázu, kde lesklé jezírko obklopovaly
svěţe zelené stromy.
„Lidé mohou přežít jen s mdlém jídla, ale nepřežijí bez
vody.“
Josh se opět vznesl a klesl k mohutné řece, která se
prodírala horami. Kolem jejích břehů se vinuly malé
osady, které v šeru prozrazovala jen světla ohňů. Kdyţ
Josh letěl podél řeky, uvědomoval si, ţe i čas zrychluje.
Desetiletí, století míjela během mrknutí oka. Bouře
bičovaly hory, jejich působením kámen zvětrával a uţ
nebyly tak vysoké ani příkré. Slámové přístřešky se
měnily na hliněné, dřevěné, kamenné, pak se objevily
skupiny domů, které chránily zdi a hradby, vznikaly a
zanikaly hrady, aby byly nahrazeny velkými vesnicemi
368
nebo později městy ze dřeva a kamene, pak města rostla,
kámen nahradil mramor a do noci svítila světla ze
skleněných oken, aţ nakonec vyrostla moderní
velkoměsta ze skla a oceli.
„Lidé vždy stavěli svá města na březích řek a pobřeží.“
Řeka Joshe zavedla k ústí do oceánu. Slunce se po
obloze pohybovalo tak rychle, ţe bylo skoro nemoţné
sledovat čas.
„Voda vždy byla pro lidské pokolení dopravní
cestou…“
Josh uviděl plovoucí lodě, nejdříve kánoe, pak veslice a
čluny, plachetnice, aţ nakonec velké zaoceánské parníky
a tankery.
„… zdrojem potravy…“
Flotila rybářských lodí vytáhla plné sítě ryb z oceánu.
„…a také lidskou zkázou.“
Rozbouřené vlny moře, velké a nezkrotné v barvě téměř
fialové ničí a zalévají přímořskou vesnici. Potápějí se
lodě, bortí mosty, a voda za sebou zanechává jen spoušť.
„Nic neodolá síle vody, nic ji nezastaví…“
Velká přílivová vlna se ţene přes moderní město,
zaplavuje domovy, odnáší auta.
Pak se najednou Josh vznesl, země se vzdalovala a
králův hlas tichl, aţ téměř šeptal, jako kdyţ se sype písek.
„Byla to voda, která přinesla život na Zemi. A voda,
která jej téměř zničila.“
Josh se podíval dolů na modrou planetu. Tento svět
poznával. Viděl známé tvary kontinentů a zemí, části
Severní Ameriky, Afriku. Ale pak si uvědomil, ţe s těmi
tvary je něco v nepořádku. Nebyly tak úplně stejné, jak si
je pamatoval ze školy. Pevnina byla daleko větší a méně
vykrojená. Mexický záliv vypadal menší, Kalifornský
369
vůbec neexistoval a i karibský byl nepochybně o dost
menší. Dokonce ani Itálie ve Středozemním moři neměla
svůj charakteristický tvar, a Irsko a Británie byly jedna
neforemná vypouklina.
A najednou se začala hladina oceánů zvyšovat a
zaplavovat zemi, která klesala pod vodu…
Padal k vodě, k modré hladině.
A Gilgameš mrkl a odvrátil pohled od obrazu, ve
kterém svět zaplavovala voda.
V tu chvíli se dvojčata probudila.
370
KAPITOLA 56
Francis, hrabě de Saint-Germain, se otočil z místa řidiče
dozadu, aby se podíval na Scathach. „Copak ty to
nevidíš?“
Scatty se nahnula dopředu mezi Saint-Germaina a
Johanku, která seděla na místě spolujezdce, a zahleděla
se dopředu skrz přední sklo auta. Před nimi stála zničená
fasáda velké katedrály Notre-Dame. Světově známé
chrliče a grotesky, které zdobily přední stranu historicky
cenné budovy, nyní leţely na hromadě před katedrálou.
Skupiny vědců z celé Francie a studenti s dobrovolníky
se snaţili sloţit polámané fragmenty soch. Všechny větší
kusy kamene na sobě měly nálepky s označením a čísly.
„A co jako?“ zeptala se Scatty.
Saint-Germain poloţil obě ruce na volant černého
Renaultu a svou ostrou bradou ukázal směrem doprostřed
trosek na náměstí. „Nevidíš ten mlhavý zlatý sloup
světla?“
Scathach zamţourala zelenýma očima, otáčela hlavou
ze strany na stranu, aby jí nic neuniklo, a nakonec
odpověděla: „Ne.“
Hrabě se podíval na svou ţenu. „Já také ne,“ řekla
Johanka z Arku. „Ale je tam,“ trval na svém hrabě.
„Nepochybuji o tom,“ rychle reagovala Scatty. „Já ho jen
nevidím.“
„Ale já ano,“ uvaţoval nahlas Saint-Germain. „A teď je
to další záhada,“ poznamenal potěšeně. „Myslel jsem si,
ţe ho zkrátka vidí kaţdý.“
371
Johanka se natáhla a svým ţelezným stiskem chytila
manţela za paţi. Lehce zmáčkla, aby ho utišila. „To ale
můţeš vyřešit později, drahý. Nyní musíme jít.“
„Ale samozřejmě.“ Hrabě setřásl z čela dlouhé černé
prameny vlasů, a pak ukázal doprostřed náměstí. „Dvě
energetické dráhy spojují západní pobřeţí Ameriky s
Paříţí. Obě jsou nesmírně staré, a právě tato se táhne
kolem celé zeměkoule a spojuje všechna pradávná
magická místa.“ Narovnal zrcátko, aby viděl na
Scathach. „Kdyţ jste se s Nikolasem a dvojčaty objevili v
Paříţi, pouţili jste dráhu, která ústí na Sacré-Coeur na
Montmartru. Teoreticky vůbec neměla fungovat, ale
čarodějka z Endoru měla patrně dost síly, aby ji
aktivovala.“
„Francisi,“ varovala ho Johanka, „tentokrát nemáme čas
na lekce z historie.“
„Ano, ano, jistě. Tedy, druhá dráha daleko mocnější,
leţí zde uprostřed Paříţe, na bodě nula.“
„Bod nula?“ zopakovala Scatty.
„Ano,“ potvrdil hrabě a ukázal směrem ke katedrále.
„Je to naprostý střed Paříţe, odkud se měří všechny
vzdálenosti. Toto místo bylo zvláštní jiţ před
tisíciletími.“
„Vţdycky jsem chtěla vědět, proč je to právě toto
místo,“ řekla Johanka. „Určitě nebylo vybrané náhodou
nebo namátkou, ţe?“
„To určitě ne. Lidé to místo uctívali ještě dříve, neţ
přišli Římané. Vţdy je podobná místa přitahovala.
Moţná je to zakódované v jejich DNA, lidé si vţdycky
pamatovali, kudy vede energetická dráha. Bod nula nebo
kilometr nula je téměř v kaţdé metropoli na světě a vţdy
372
je poblíţ nějaká energetická brána. Bývaly doby, kdy
jsem je sám pouţíval při svých cestách po světě.“
Johanka se udiveně podívala na manţela. I kdyţ se znali
staletí, teprve nedávno se vzali a ona si uvědomila, ţe
stále existuje dost věcí, které o něm neví. Ukázala na
katedrálu. „Co tam tedy vidíš?“
„Vidím zlatý sloup, ze kterého prýští proud světla do
nebe.“
Johanka přimhouřila oči v odpoledním slunci, ale nic
nespatřila. Její pohled zaujal je letmý červený záblesk, to
kdyţ Scatty také zavrtěla hlavou. „A tyto sloupy jsou
vţdycky zlaté?“ zeptala se.
„Ne, vţdycky ne. Bývají i stříbrné. Na mých cestách po
dálném východě jsem se často setkával s těmi stříbrnými.
Kdysi jsem věřil jednomu stařičkému muţi, ţe dokáţe
určit, kudy vede energetická brána pouhým pohledem na
nebe podle nejbliţšího zlatého nebo stříbrného záblesku.
Ale to bylo předtím, neţ ztratil zrak.“ Obrátil se ke Scatty
a zeptal se: „Jak je to? Vidí starobylé bytosti energetické
dráhy?“
Scatty pokrčila rameny. „Nemám tušení,“ odpověděla
bez zájmu. „Já je rozhodně nevidím, a neţ ses zeptal,
nikdy jsem ani neslyšela o nikom z druhé generace, kdo
by to uměl.“ Mladá ţena si pak nasadila černý batoh na
záda a na hlavu uvázala černý široký šátek, aby zakryl
rudé vlasy. Krátké meče zabalené v kusech látky
připevnila navrch k batohu. „Tak, jaký je plán?“
Hrabě se podíval na hodinky. „Tato brána se otevře
přesně v jednu hodinu a čtyřicet devět minut po poledni,
coţ je v Paříţi solární poledne neboli pravé poledne –
čas, kdy je slunce v zenitu.“
„Vím, co to znamená,“ zamumlala Scatty.
373
„Běţte přímo k bodu nula a zůstaňte tam stát. Na
dláţdění najdete uprostřed obrázek slunce. Kruh je
rozdělený na dvě části a vy se ujistěte, ţe stojíte kaţdou
nohou v jiné. Já zařídím zbytek,“ řekl hrabě. „Aţ bude
brána aktivní, pošlu vás do Ameriky.“
„A co četníci?“ zeptala se Johanka, která si na záda
hodila podobný batoh jako Scatty. Johanka měla meč
schovaný do tlustého tubusu od stojanu na fotoaparát.
„To také zařídím.“ Usmál se Francis, aţ ukázal své
pochroumané zuby. „Zůstaňte v autě, dokud s nimi
nepromluvím, pak vyrazte. Neohlíţejte se a nezastavujte,
ať se děje cokoliv. Váš cíl je bod nula, kde počkáte.“
„A pak co?“ chtěla vědět Scatty. Nesnášela energetické
brány, vţdycky se jí při tomto cestování dělalo zle od
ţaludku.
Hrabě pokrčil rameny. „No, jestli vše půjde podle
plánu, okamţitě vás to přenese na západní pobřeţí
Ameriky.“
„A kdyţ ne?“ zeptala se Scatty znepokojeně, kdyţ
Saint-Germain vystupoval z auta. „Co se stane, kdyţ se
něco zvrtne, kde potom skončíme?“
„Kdo ví?“ odpověděl Francis a zvedl bezradně ruce.
„Brány se dělí na sluneční a měsíční, záleţí na tom,
jakým jdou směrem. Předpokládám, ţe nějaké riziko je tu
vţdy. Pokud se něco zvrtne, můţete skončit v samotném
středu slunce nebo na odvrácené straně měsíce. Tato
dráha vede z východu na západ, a proto je sluneční,“
vysvětlil. Pak se usmál a dodal: „Nebojte, všechno bude
v pořádku.“ Chytil Johanku a pevně ji stiskl. Pak ji
políbil na tváře a něco zašeptal do ucha. Následně se
obrátil dozadu na válečnici. „Hlavně zbytečně neriskujte,
dostaňte Perenelu z ostrova a zavolejte. Přijdu pro vás.“
374
Hrabě vystoupil z auta, obě ruce zastrčil hluboko do
kapes svého dlouhého černého koţeného kabátu a
pomalu kráčel k nejbliţšímu četníkovi.
Johanka se otočila na kamarádku. „Uţ máš zase ten
výraz,“ řekla.
„Jaký výraz?“ zeptala se Scatty nevinně, ale oči ji zářily
jako dva smaragdy.
„Říkám tomu bojová tvář. Poprvé jsem ji spatřila, kdyţ
jsi mě zachránila z plamenů. V té chvíli se něco stalo s
tvou tváří a rysy jako by zhrubly.“ Natáhla ruku a přejela
prsty po Scattyině tváři. Měla pocit, ţe se jí kůţe napjala
kolem lícních kostí a tím vynikly kosti obličeje. Navíc
pihy na bílé pokoţce vypadaly jako malé kapičky krve.
„To je pozůstatek upírského původu,“ ušklíbla se
Scatty. „Stává se to všem upírům, kdyţ jdeme do akce, a
cítíme vzrušení či nadšení. Někteří to dokonce
nedokáţou vůbec kontrolovat a promění se v úplné
příšery.“
„Ty se na ten boj těšíš?“ zeptala se tiše Johanka.
Scatty přikývla a vesele dodala: „Ano, zachráníme naši
milou přítelkyni.“
„Nebude to ale lehké. Je uvězněná na ostrově s armádou
příšer.“
„A co s nimi? Jsi přece slavná Johanka z Arku a já jsem
princezna bojovnice. Co by nás mohlo porazit?“
„Sfinga, třeba?“ navrhla Johanka.
„Nejsou tak silné, jak se povídá,“ řekla optimisticky
Scatty. „Uţ jsem bojovala se sfingou a dokonce s její
matkou.“
„Kdo vyhrál?“ zeptala se Johanka a kousla se do rtu,
aby se nezasmála.
375
„Kdo myslíš?“ začala Scatty, pak se ale opravila. „No,
vlastně jsem včas utekla…“
376
KAPITOLA 57
Dvojčata seděla opřená zády o stěnu chatrče s nohama
nataţenýma před sebou. Sledovala hádku mezi
alchymistou a Gilgamešem. Alchymista stál rovně a tiše,
zatímco král zuřivě máchal rukama i nohama.
„Jakým jazykem to mluví?“ zeptal se Josh. „Zní to
docela povědomě.“
„Hebrejština,“ odpověděla bez zaváhání Sofie.
Josh kývl a trochu změnil pozici, aby se mu sedělo
pohodlně. „Víš co? Myslel jsem…“ začal pomalu a přes
únavu, která je oba zachvátila, urputně hledal vhodná
slova. „Myslel jsem, ţe to bude víc…“ pokrčil rameny,
„já nevím, velkolepější.“
„Viděl jsi totéţ, co já,“ řekla Sofie s unaveným
úsměvem na rtech. „A přesto se ti to nezdálo velkolepé?“
Josh znovu pokrčil rameny. „Bylo to zajímavé, to
nepopírám. Ale necítím se nijak odlišně. Myslel jsem…
já nevím, ţe aţ mě zasvětí do magie, budu … silnější
nebo tak něco. A já ani nevím, jak tu vodní magii povolat
nebo pouţít.“ Narovnal ruce a zvedl je ze země před
sebe. „Musíme udělat něco s aurou a myslet přitom na
vodu? Neměli bychom si to vyzkoušet?“
„Je to všechno instinkt. Aţ přijde ten správný čas,
budeš vědět, co udělat.“ Sofie sáhla po rukách bratra a
stáhla je zpět dolů. „Ale teď nesmíš pouţít auru,“
připomněla mu. „Okamţitě bys prozradil naši skrýš. Tato
magie je třetí, do které mě zasvětili,“ řekla, „a máš
pravdu, nebylo to nic velkolepého, ale to nebyly ani ty
ostatní rituály. Nebyla jsem po zasvěcení do magie větru
377
či ohně o nic rychlejší nebo silnější, ale rozhodně se
cítím…“ Sofie se odmlčela, kdyţ hledala to správné
slovo. „Jinak.“
„Jak jinak?“ podíval se Josh na sestru. „Nevypadáš
jinak, pokud pominu, ţe občas míváš stříbrné oči. Pak
vypadáš docela děsivě.“
Sofie přikývla. Věděla, co tím myslí. Uţ zaţila, kdyţ se
Joshovy oči proměnily ve dva zlaté disky a také ji to
vystrašilo. Opřela hlavu o hladké dřevo a zavřela oči.
„Pamatuješ, kdyţ ti loni konečně sundali sádru z ruky?“
Josh souhlasně zabručel. „Na to nikdy nezapomenu.“
Zlomil si ruku při souboji o míč v americkém fotbale a
dostal sádru na tři dlouhé měsíce.
„Co jsi řekl, kdyţ ti sádru sundali?“
Josh automaticky zvedl levou ruku, udělal s ní
půlkruhový pohyb a sevřel pěst. Sádra ho tehdy
neskutečně rozčilovala, byla spousta věcí, při kterých ho
strašně omezovala, včetně zavázání tkaniček. „Tehdy
jsem řekl, ţe jsem to zase já.“
„Právě tak se cítím.“ Sofie otevřela oči a zadívala se na
bratra. „S kaţdou magií, kterou se naučím, se cítím víc
celá. Je to, jako by mi celý ţivot chyběl kus mého já, a
nyní ty kousky jeden po druhém skládám dohromady.“
Josh se pokusil zasmát, ale vydal jen roztřesený zvuk.
„Hádám, ţe aţ se naučíš poslední kousek magie, uţ mě
nebudeš potřebovat.“
Sofie chytila bratra za ruku a pevně ji stiskla. „Nebuď
blázen. Jsi můj bratr, dvojče. My jsme dva, co jsou
jedno.“
„A ten jeden je vším,“ dokončil Josh. „Zajímalo by mě,
co to vlastně znamená,“ zašeptala Sofie.
378
„Myslím, ţe to brzy zjistíme – ať chceme, nebo ne,“
poznamenal Josh.
379
KAPITOLA 58
Saint-Germain byl rocková hvězda, známá po celé
Evropě, a mladý četník ho okamţitě poznal. Sel hraběti
naproti, rychle zasalutoval, a jakmile Saint-Germain
natáhl pravici, sundal si rychle rukavici, aby si s ním
potřásl rukou. Za zatemněnými skly v autě seděly dvě
ţeny, jedna z bytostí druhé generace a druhá nesmrtelná,
a obě sledovaly Francise, jak při potřásání rukou četníka
nenápadně odvrací od silnice.
„Jdeme.“ Johanka otevřela dveře a vyklouzla lehce z
auta do příjemného slunečného odpoledne. O vteřinu
později se k ní připojila Scathach, která tiše zaklapla
dveře auta. Bok po boku se obě ţeny vydaly ke katedrále.
Prošly celkem blízko Francise, ţe slyšely i kousek jejich
hovoru.
„…jaké zneuctění, národní tragédie. Myslel jsem na to,
ţe bych mohl uspořádat charitativní koncert na obnovu
katedrály…“
„Já bych rozhodně přišel,“ okamţitě poznamenal četník.
„Stateční ochránci zákona a pořádku, záchranáři a
poţárníci by samozřejmě měli vstup zdarma.“
Johanka se Scatty podlezly policejní pásku a začaly
překračovat kamenné trosky chrličů. Většina z nich byla
na prach, ale z některých větších kousků se daly poznat
konkrétní tvary postav, kterými bývaly, neţ na nich
dvojčata ukázala svou sílu. Scatty zahlédla části pařátů a
zobáků, rohů a zahnutých ohonů. Vedle rozpadlé ruky
leţela kamenná koule. Upírka se podívala na Johanku a
obě ţeny se obrátily k fasádě katedrály. Škody byly
380
nezměrné, na budově chyběly celé kusy, které jako by
někdo otrhal nebo orval a na některých místech to
vypadalo jako po nárazu bourací koule.
„Za celý svůj dlouhý ţivot jsem nic podobného
neviděla,“ zamumlala Scathach, „a to se stalo jen s
pomocí magie dvou ţivlů.“
„A jen jeden ze sourozenců ji uměl pouţít,“ připomněla
Johanka.
„Dokáţeš si představit, co by se stalo, kdyby měli
veškerý trénink v magii ţivlů?“
„Měli by moc zničit svět nebo ho přetvořit k obrazu
svému,“ řekla Johanka.
„A o tom je celá věštba,“ řekla Scathach prostě.
„Hej, vy dvě. Zastavte se!“
Varovný hlas se ozval přímo před nimi.
„Okamţitě se zastavte!“ ozval se druhý hlas.
„Nezastavuj,“ zamumlala Scatty.
Johanka se podívala přes rameno a všimla si mladého
četníka, který se snaţil vyprostit z Francisova sevření.
Hrabě ho naráz pustil a četník upadl na zem. Kdyţ se mu
hrabě snaţil pomoct na nohy, přišlápl si svůj dlouhý
černý kabát, zavrávoral a skácel se na muţe, kterého
přimáčkl k zemi.
„Vy dvě! Co jste zač? Vy sem nepatříte!“ Přímo před
Johankou a Scatty se objevil holohlavý vousatý vědec ve
středních letech. Nejdřív leţel na zemi a skládal částečky
orlích křídel, ale rozruch ho zvedl na nohy a šel ţenám
naproti s vývěskou, kterou mával ve vzduchu. „Víte, ţe
tu šlapete po historických památkách nevyčíslitelné
hodnoty?“
„Myslím, ţe bychom je uţ nepoškodily víc, i
kdybychom chtěly.“ Scatty vytrhla z muţových rukou
381
plastovou cedulku, aniţ zpomalila krok, a roztrhla ji
lehce napůl jako by byla z papíru. Oba cáry pak hodila na
zem. Muţ hleděl na zbytky své cedulky, které nyní leţely
u jeho nohou, pak se otočil a vyděšeně utekl pryč.
„Velmi chytré, a velice diskrétní, jen co je pravda,“
řekla Johanka.
„Hlavně, ţe to fungovalo,“ oponovala Scatty a
pokračovala k cíli.
Bod nula se nacházel uprostřed náměstí. Na zemi v
dláţdění se vyjímal kruh z šedých kamenných desek
rozdělený na čtyři části. Střed tvořil světlejší kámen, ve
kterém bylo vyryto jednoduché slunce s osmi
trojúhelníky místo paprsků. Dva z nich byly hladké,
téměř dokonale ošlapané botami a doteky tisíců turistů. V
šedém kameni byl vytesán nápis Point Zero Des Routes
De France. Scathach s Johankou se pohodlně postavily
zády k sobě do kruhu s nohou v kaţdém výřezu a čekaly.
„Co se stane…“ začala Scathach.
382
KAPITOLA 59
„…teď?“ dokončila upírka.
Pak přimhouřila oči a zavřela je. Jednou rukou si drţela
ţaludek, druhou ústa, aţ se nakonec sesula na kolena.
Scathach cítila, ţe se jí země houpe pod nohama a
urputně zápasila s tím, aby se nepozvracela. Pak si
uvědomila, ţe klečí na pevné, ale měkké zemi. S očima
stále zavřenýma, osahávala zemi okolo a ucítila mezi
prsty dlouhou trávu. Pak ji někdo zvedl ze země a poloţil
jí ruce na tváře. Scathach otevřela oči a zjistila, ţe před ní
stojí Johanka s tváří jen pár centimetrů od její. Na tváři
elegantní Francouzky zářil veselý úsměv.
„Jak je ti?“ zeptala se v rodné francouzštině.
„Spatně.“
„Ale ţiješ,“ smála se Johanka. „Kdysi jsem svým
vojákům říkávala, ţe dokud cítí bolest, jsou naţivu.“
„Vsadím se, ţe tě za to milovali,“ ucedila Scatty.
„Vlastně, ano, všichni,“ řekla Johanka.
„Tak jsme nakonec neskončily v slunci.“ Scathach se
narovnala a rozhlédla. „Dokázaly jsme to,“ povzdechla.
„No, je fajn být zase doma.“
„Doma?“ zeptala se Johanka.
„Ţiju uţ na západním pobřeţí docela dlouho. San
Francisko je teď něco jako můj domov, alespoň tedy víc
neţ kterékoliv jiné místo. Jednou mi řekli, ţe zemřu na
poušti, proto jsem vţdycky ţila na pobřeţí.“
Obě ţeny stály ve svahu mírně se svaţující hory. Po
těţkém, smogem znečištěném vzduchu velkoměsta zde
vál příjemný sladký větřík, který nesl bohatou vůni
383
přírody. I kdyţ Paříţ opustily brzy odpoledne, zde na
západním pobřeţí slunce ještě ani nevyšlo. „Kolik je
hodin?“ zeptala se Scatty.
Johanka se podíval na hodinky a pak je nastavila. „Za
deset minut pět.“ Hlavou pokynula k východu, kde
obloha začínala fialovět, zatímco nebe nad nimi bylo
černé jen s mlhavými světýlky hvězd. Úpatí hory pod
nimi obalila šedobílá mlha. „Slunce vyjde během
hodiny.“ Francouzka se obrátila, aby se podívala na horu,
která byla ve tmě jen stěţí viditelná. „Tohle je tedy
Mount Tamalpais. Představovala jsem si ji… trochu
vyšší.“
„Vítej na hoře Tam,“ řekla Scatty a i ve špatném světle
zazářily její bílé zuby. „Je to jedno z mých
nejoblíbenějších míst v Americe.“ Ukázala na hustý
závoj mlhy. „Jsme zhruba dvacet kilometrů severně od
San Franciska a Alkatrazu.“ Válečnice nadhodila batoh,
aby ho lépe usadila na zádech. „Mohly bychom běţet…“
„Běţet!“ zasmála se Johanka. „To byla poslední věc,
kterou mi Francis řekl, ţe pravděpodobně budeš chtít
běţet do města. Ale my si půjčíme auto,“ řekla
nesmlouvavě.
„Ale to opravdu není tak daleko…“ namítla Scatty, ale
pak se zarazila.
Přímo pod nimi se pohnulo něco obrovského. Pohyb
dokonce rozvířil chomáčky mlhy. „Johanko…“ varovala.
Mlhou se něco pohybovalo, a teprve kdyţ se protrhala,
se odkrylo stádo velkých chlupatých mamutů, kteří se
pásli na úpatí hory. Válečnice si ještě všimla dvou
šavlozubých tygrů, kteří číhali ve vysoké trávě s
mrskajícími se ocasy.
384
Johanka se stále dívala nahoru k vrcholku hory. Vytáhla
z kapsy mobil a zmáčkla tlačítko rychlé volby. „Jen
zavolám Francisovi, ţe jsme v pořádku dorazily…“
Přitiskla telefon k uchu a znovu zkontrolovala displej.
„Ale ne, není tu signál. Scatty, jak dlouho bude trvat, neţ
se…?“ Aţ nyní si všimla překvapeného výrazu tváře na
Scattyině tváři a podívala se, co ho způsobilo.
Chvíli trvalo, neţ se Johančiny oči přizpůsobily šeru a
pak si uvědomila, ţe pod nimi se líně prehistorickou
mlhou pohybuje stádo mamutů. Pak upoutal její
pozornost další pohyb, tentokrát nahoře. Nad hlavami jim
téměř neslyšně přeletěla trojice obřích kondorů.
„Scathach?“ vydechla vyděšeně Johanka. „Kde to
jsme?“ zašeptala.
„Asi by bylo lepší zeptat se, v jaké době.“ Scattyina tvář
zdrsněla a oči se nelítostně zaleskly. „Nenávidím
energetické brány!“ Jeden z tygrů zvedl hlavu, aby se
podíval po směru hlasu a zívl. I ve tmě se zableskly jeho
kruté dlouhé zuby. Válečnice hleděla dolů. „Moţná jsme
na Mount Tamalpais, ale tohle rozhodně není
jednadvacáté století.“ Ukázala na mamuty, tygry a
kondory, jedním švihem ruky. „Tohle jsou totiţ
čtvrtohory a jejich fauna. A jsme někde v období
pleistocénu.“
„Jak… jak se ale dostaneme zpátky, do našeho času?“
zašeptala Johanka očividně rozladěná.
„Nedostaneme,“ řekla smutně Scathach. „Jsme tu
uvězněné.“
Johančiny první myšlenky směřovaly k vědmě. „A co
bude s Perenelou?“ Spustily se jí slzy. „Čeká, ţe jí
pomůţeme.“
385
Scatty objala Johanku a pevně ji stiskla v náručí. „To se
asi načeká,“ podotkla smutně. „Johanko, dostaly jsme se
zpátky v čase zhruba o milión let. Vědma si teď musí
poradit sama.“
„A my taktéţ,“ vzlykla Johanka.
„Ne tak úplně,“ usmála se Scatty. „My máme jedna
druhou.“
„Co budeme dělat?“ zeptala se nesmrtelná Francouzka a
rozčileně si utírala slzy.
„Uděláme to, co vţdycky, prostě přeţijeme.“
„A co Perenela?“ znovu se zeptala Johanka. Ale na to
uţ Scatty odpověď neměla.
386
KAPITOLA 60
Billy the Kid si opět prohlíţel fotografie a srovnával
různé podoby Niccoly Machiavelliho. Vrýval si do
paměti kaţdý detail, aţ došel k závěru, ţe nebude těţké
najít na krátko ostříhané bílé vlasy Zastrčil fotografie do
zadní kapsy dţínů a zaloţil si na hrudi paţe. Pozoroval
první cestující, kteří se objevili v příletové hale
sanfranciského mezinárodního letiště.
Snadno se rozpoznali turisti, protoţe byli sportovně
oblečení, většinou v dţínách a tričku, s vozíky plnými
zavazadel, v nichţ vezli zbytečně mnoho oblečení, které
stejně nebudou potřebovat. Další početnou skupinu
tvořili obchodníci, kteří nosili světlé cestovní obleky
nebo volnější kalhoty a saka. V rukách drţeli malé
kufříky nebo táhli menší tašky. Jiţ ze dveří bylo zřejmé,
ţe jdou za jistým cílem a zvědavě kontrolují své mobily a
nasazují sluchátka od handsfree do uší. Billy věnoval
zvláštní pozornost rodinám. Zajímaly ho prarodiče a
rodiče, kteří vítali svá vnoučata nebo děti, mladí muţi a
ţeny, moţná studenti, jiţ se vraceli domů, nebo páry,
které se po čase znovu setkaly. Byl to přímo koncert
emocí, spousta slz, výkřiků radosti, úsměvů a potřásání
rukou. Billy přemýšlel, jaké to asi je, kdyţ vás na letišti
čeká takové přivítání. Jaké je vstoupit do příletové haly a
prohlíţet tváře s tím, ţe najdete někoho, kdo na vás čeká
a upřímně se na vás těší – rodič, sourozenec, dokonce
přítel, někdo, s kým sdílíte část své minulosti a komu na
vás záleţí.
387
Billy nikoho takového neměl, a to jiţ velice dlouhou
dobu. I za svého přirozeného ţivota měl málo přátel, a i ti
se ho většinou snaţili zabít. Nikdo ale nikdy neuspěl.
Konečně se v hale objevil vysoký elegantní muţ s
nakrátko střiţenými běloskvoucími vlasy, v černém
obleku s černou brašnou na notebook přes rameno. Billy
měl co dělat, aby se nezačal smát, a proto se raději kousl
do tváře. Moţná na nějakém evropském letišti by totiţ
Machiavelli splynul s davem, ale zde se všemi těmi lidmi
v leţérním a barevném oblečení, svým uhlazeným
formálním oblekem rozhodně vynikal. I kdyby Billy
neviděl jedinou jeho fotografii, poznal by, ţe tento muţ
je nesmrtelný z Evropy, na něhoţ čekal. Sledoval Itala,
který si nasadil jednoduché sluneční brýle a přehlíţel
dav. Billy se ani nepohnul, přesto ho Ital hned zahlédl a
vydal se přímo k němu. Američana napadlo, jestli si
vůbec potřesou rukama. Mnozí nesmrtelní se vyhýbali
dotyku s jinými lidmi, a o to víc s ostatními
nesmrtelnými. Billy si vzpomněl na Johna Dee, kterého
potkal několikrát, ale vţdy měl na rukách šedé rukavice,
které snad nikdy nesundával.
Machiavelli však došel k Billymu a natáhl ruku. Billy se
usmál, rychle si utřel dlaň o kalhoty a dychtivě ruku
přijal. „Jak jste mě poznal?“ zeptal se obstojnou
francouzštinou. Ital pevně sevřel Billyho ruku a jeho stisk
byl příjemně chladný.
„Většinou jdu přímo za nosem,“ odpověděl stejným
jazykem Machiavelli, ale pak přešel do bezchybné
angličtiny. Zhluboka se nadechl a začal: „Je to kajenský
pepř, ţe?“
„Přesně tak,“ souhlasil Billy. Snaţil se ucítit Italovu
vůni, ale zachytil jen mnoţství pachů letiště a něco, co
388
zde bylo trochu nezvyklé, matný náznak pachu, který
kaţdý kovboj spojoval s chřestýši.
„A také jsem si vás vyhledal na internetu,“ dodal
Machiavelli s úsměvem. „Stále vypadáte dost podobně
jako na všech známých fotografiích. Mě spíš zajímá, jak
jste poznal vy mě. Cítil jsem váš pohled, jen co jsem
vyšel ze dveří.“
„Věděl jsem, koho mám čekat.“ Billy vylovil fotografii
ze zadní kapsy kalhot a předal ji Italovi. Machiavelli se
na ní se zájmem podíval a trochu se pousmál. Oběma
bylo jasné, co to znamená. Starobylé bytosti z temnot
nechaly Machiavelliho sledovat… a z toho se dalo soudit,
ţe pravděpodobně sledují i Billyho. Machiavelli chtěl
fotografii vrátit, ale Billy zavrtěl hlavou. Podíval se
zpříma Italovi do očí a řekl: „Poslouţila svému účelu. Uţ
ji nepotřebuji, ale vám se třeba ještě bude hodit.“
Machiavelli lehce pokynul hlavou, aţ mu zpátky na nos
spadly sluneční brýle. „Jsem si jistý, ţe ji vyuţiji.“ Oba
pak věděli, ţe aţ se Ital vrátí do Paříţe, zapojí veškeré
síly, aby zjistil, kdo ho vyfotil.
Američan mrknul na malou tašku v Machiavelliho
rukách a zeptal se: „Víc zavazadel nemáte?“
„Ne, původně jsem si zabalil větší kufr, ale pak jsem si
uvědomil, ţe nevyuţiji za tu krátkou dobu, co tu budu,
ani desetinu oblečení, které jsem si připravil. Proto jsem
nechal kufr kufrem a zabalil jen spodní prádlo a náhradní
ponoţky. A samozřejmě notebook.“
Muţi vytvořili nesourodou dvojici a zamířili k východu,
Machiavelli ve svém značkovém obleku a Billy v seprané
dţínové košili, otrhaných dţínech a polorozpadlých
kovbojských botách. I kdyţ bylo na letišti narváno, nikdo
389
se k nim nepřiblíţil, nikdo do nich nenarazil, a dav se
jako by automaticky před nimi rozestupoval.
„Je to tedy jen krátká návštěva?“ zeptal se Billy.
„Doufám, ţe se prvním moţným letem vrátím domů,“
přiznal Machiavelli.
„Obdivuji vaši sebedůvěru,“ řekl Američan nevýrazně.
„Mám totiţ pocit, ţe paní Flamelová nebude tak
jednoduchý oříšek. Zřejmě bude těţší ji porazit, neţ si
myslíte.“ Billy si nasadil luxusní značkové sluneční brýle
a oba muţi vykročili do slunného odpoledne.
„Je všechno připraveno?“ zeptal se Machiavelli, kdyţ
dorazili do podzemních garáţí.
Billy z kapsy vytáhl klíčky od auta a odpověděl: „Najal
jsem člun. Bude na nás čekat na molu 39.“ Zastavil se,
protoţe zjistil, ţe Ital uţ nestojí vedle něj. Otočil se v
ruce klíčky od svého jasně červeného sportovního
veterána a podíval se dozadu na Itala, který obdivné
hleděl na kabriolet. Auto opravdu zapůsobilo: výjimečná
kombinace barev a stylu mezi ostatními obyčejnými
vozy.
„1959 Thunderbird kabriolet – ne 1960,“ opravil se
Machiavelli. Pohladil lehce zářící kapotu aţ ke světlům.
„Skvostný.“
Billy se pyšně usmál. Nepředpokládal, ţe by si s Italem
padli do noty, dokonce předpokládal, ţe ho vyloţeně
nebude mít rád, ale Machiavelli ho příjemně překvapil.
„Je to má pýcha a radost.“
Nesmrtelný Ital obešel vůz, aby si prohlédl i kola a
výfuk. „To zaslouţeně, vše vypadá původní.“
„Také je,“ potvrdil Billy hrdě. „Dvakrát jsem vyměnil
výfuk, ale vţdy jsem vybral náhradní díl ze stejného
modelu.“ Nastoupil do auta a trpělivě počkal, aţ se
390
Machiavelli vynadívá. „Vás bych tipoval na Lamborghini
nebo moţná Alfu Romeo.“
„Ferarri moţná, ale rozhodně ne Alfu!“
„Máte hodně aut?“ zeptal se Billy.
„Ţádné. Mám firemní auto a řidiče. Neřídím totiţ,“
přiznal Ital.
„Nechcete nebo nemáte řidičák?“
„Nerad řídím. Jsem hodně špatný řidič,“ přiznal s
úsměvem Ital. „Ale kdysi jsem se učil řídit, jedna z úplně
prvních aut ještě s třemi koly.“
„Kdy to bylo?“ zeptal se Billy.
„V roce 1885.“
„Já umřel v roce 1881.“ Billy pak zavrtěl hlavou a
dodal: „Ale nedovedu si představit, ţe bych nemohl řídit
auto.“ Pak se rozjeli a pomalu opouštěli parkoviště. „Jako
kdybych nemohl jezdit na koni.“ Šlápl na plyn a auto
nabralo rychlost a zařadilo se do husté kolony z letiště.
„Nechcete něco k jídlu?“ zeptal se. „Je tu i pár dobrých
francouzských a italských restaurací…“
Machiavelli zavrtěl hlavou. „To není potřeba, nemám
hlad. Pokud vy nechcete něco sníst.“
„Moc toho v posledních dnech nesním,“ přiznal Billy.
Machiavelliho mobil zabzučel. „Promiňte.“ Vytáhl
úzký mobil a podíval se na displej. „Aha,“ řekl potěšené.
„Dobré zprávy?“ zeptal se Billy.
Machiavelli se opřel do sedadla a usmál se. „Ale včera
jsem nastraţil past, která před pár hodinami sklapla.“
Billy se letmo podíval úkosem, ale neřekl nato ani
slovo.
„Kdyţ jsem zjistil, ţe je alchymistova ţena zadrţována
v San Francisku, věděl jsem, ţe buď Flamel, nebo někdo
z jejich spojenců se jí pokusí přijít na pomoc. Zbyly dvě
391
moţnosti, které mohli pouţít. Nastoupit do letadla, ve
kterém jsem přiletěl, nebo vyuţít energetickou bránu u
Notre-Dame v Paříţi.“
„Předpokládám, ţe jste něco provedl s tou energetickou
branou,“ zazubil se Billy. „To bych asi udělal já.“
„Brána leţí na bodu nula v Paříţi. Jednoduše jsem
potřel kameny zvláštním lektvarem vytvořeným z
mamutích kostí z období pleistocénu a přidal kouzlo
přitaţlivosti.“
Na semaforech blikla červená a Billy zastavil. Zatáhl za
ruční brzdu a otočil se na Itala s obdivem ve tváři. „Tudíţ
kdokoliv se rozhodl tou bránou cestovat…“
„… skončil v minulosti, někde v období čtvrtohor.“
„A to bylo kdy?“ zeptal se Billy. „Nikdy jsem moc do
školy nechodil.“
„Pleistocén je starší období čtvrtohor, které začalo
zhruba před 1,8 miliónem let a skončilo asi před
jedenácti tisíci pěti sty lety.“ Machiavelli se pobaveně
zasmál.
„Teda, vy jste třída.“ Billy zatřásl hlavou. „A víte, kdo
bránu aktivoval?“
„Bezpečnostní kamera za posledních čtyřiadvacet hodin
zachytila dvě osoby.“ Machiavelli ukázal Billymu
displej, na kterém byla fotka dvou ţen. Obě stály zády k
sobě uprostřed zruinovaného náměstí. „Nemám tušení,
kdo je ta menší ţena,“ řekl Machiavelli, „ale ta druhá
nalevo je Scathach.“
„Scathach – Stín?“ zašeptal Billy a nahnul se, aby si ji
lépe prohlédl. „To je tedy ta princezna bojovnice?“ Chtěl
působit, ţe na něj neudělala dojem, ale moc se mu to
nedařilo. „Myslel jsem, ţe je větší.“
392
„To si myslí kaţdý,“ poznamenal Machiavelli. „Bývá to
také jejich první mylný předpoklad.“
Auta za nimi troubila, kdyţ se na semaforech objevila
zelená a někdo dokonce rozzlobeně zahulákal.
Machiavelli se zvědavě podíval na nesmrtelného
Američana a čekal, jak bude reagovat. Ale Billy the Kid
zkrotil svou horkou hlavu a povahu jiţ před dlouhou
dobou. Zvedl ruku a omluvně zamával rukou ve vzduchu.
Pak se rozjel.
„Předpokládám tedy, ţe s odstraněním Scathach ze
scény je naše práce daleko jednodušší.“
„To rozhodně,“ souhlasil Ital. „Měl jsem neblahé tušení,
ţe se nějak objeví na Alkatrazu a celou akci pokazí.“
„No, toho se nyní nemusíme bát.“ Billy se usmál, ale
hned zas zváţněl. „Pod vaším sedadlem najdete obálku.
Obsahuje vytištěný mail, který přišel z Enoch Enterprises
včera během odpoledne. Je to povolení ke vstupu na
ostrov. Čarodějova společnost totiţ Alkatraz vlastní.
Také uvnitř objevíte fotografii, která přišla v příloze
anonymního mailu dnes ráno. Předpokládám, ţe je to pro
vás, jelikoţ mně nic neříká.“
Machiavelli rozloţil dvě stránky. Na oficiálním
formuláři Enoch Enterprises stálo povolení přistát na
ostrově za účelem „historického výzkumu“. Dokument
podepsal John Dee, PhD. Na druhém listě objevil velice
kvalitní fotografii, na které byla zobrazena stěna
egyptské pyramidy se symboly a obrázky.
„Vy víte, co to znamená?“ zeptal se Billy.
Machiavelli naklonil stránku. „Je to fotografie z
pyramidy faraóna Unase, který vládl Egyptu před čtyřmi
tisíci lety,“ řekl pomalu. Dokonale upraveným nehtem na
malíčku opisoval tvary hieroglyfů. „Těmto záznamům se
393
říkalo pyramidové texty, dnes je nazýváme Knihou
mrtvých.“ Poklepal na obrázek a pousmál se. „Myslím,
ţe to je návod na probuzení stvoření, která spí na
ostrově.“ Strčil oba papíry zpět do obálky a podíval se na
mladého muţe. „Vydejme se na Alkatraz. Nastal čas
zbavit se Perenely Flamelové.“
394
KAPITOLA 61
Dr. John Dee zkoumavě prohlíţel vizitku, kterou drţel v
ruce. Byla výjimečně hezká, na ručním papíře se efektně
lesklo stříbrné písmo. Čaroděj ji obrátil kolem dokola a
zjistil, ţe na ní nestojí ţádné jméno. Na tlustém papíře
byl pouze ve dvojitém kruhu nakreslený jelen s
rozvětveným paroţím. Dee se nahnul k telefonu a zmáčkl
knoflík. „Pusťte pána dovnitř. Poslechnu si ho.“
Téměř okamţitě se otevřely dveře kanceláře a nervózní
sekretář uvedl vysokého výrazného muţe dovnitř. „Pan
Hunter.“
„Nepřepojujte mi ţádné hovory,“ vyhrkl Dee. „Nepřeji
si být rušen za ţádných okolností.“
„Ano, pane. Je to všechno, pane?“
„Ano, všechno. Řekněte ostatním, ţe můţou jít domů.“
Dee trval na tom, aby dnes všichni zůstali dlouho do
noci.
„Ano, pane. Děkuji, pane. A budete tu ještě zítra?“
Pohled Johna Dee ale mluvil za vše a asistent rychle
odcupital pryč. Čaroděj si byl vědom toho, ţe celá
pobočka je jako na trní, protoţe tak nečekaně přijel.
Firmou se nesly zvěsti, ţe chce londýnskou pobočku
zavřít, a přestoţe bylo deset hodin večer, nikdo si
neodvaţoval stěţovat, ţe tu musí být přesčas.
„Posaďte se,“ pokynul Dee na nízkou ţidli z kůţe a
kovu. Sám zůstal sedět za naleštěným černým
mramorovaným stolem a pečlivě si návštěvníka prohlíţel.
Je na něm bezpochyby něco divného, usoudil čaroděj.
Rysy jeho tváře vypadaly pokřiveně, oči umístěné aţ
395
příliš nahoře, kaţdé navíc mělo jinou barvu, a ústa
naopak nepřirozeně nízko zasahovala hluboko do tváří.
Postava muţe vypadala tak trochu, jako by ji vytvořil
někdo, kdo jiţ dlouho ţádného člověka neviděl. Na sobě
měl vybledlý modrý prouţkovaný oblek, ale nohavice
byly dost krátké, aby odhalovaly bílou kůţi nad černými
ponoţkami, a rukávy zase dlouhé, ţe zakrývaly i klouby
na rukách. Nakonec si Dee všiml i jeho špinavých bot,
které pokrývala tlustá vrstva bláta.
Muţ se ztuhle a neohrabaně naskládal do křesla, jako by
ani pořádně nevěděl, jak zkoordinovat všechny pohyby.
Dee přejel prsty po Exkalibru, který se opíral o stůl.
Také mu hlavou problesklo asi tisíc kouzel, kterými by
probudil svou auru, aby se rozhořela. Jediný problém by
pak byl s úklidem koberce. Křeslo by se pravděpodobně
rozteklo.
„Jak jste věděl, ţe jsem zde?“ zeptal se najednou Dee.
„Nenavštěvuji tuto pobočku příliš často. Navíc je trochu
pozdě na obchodní schůzku.“
Vysoký muţ s bledou tváří se pokusil o úsměv, ale
místo toho jen divně zkroutil rty. „Můj zaměstnavatel
věděl, ţe jste ve městě. Odhadoval, ţe se zřejmě zastavíte
v kanceláři své pobočky, jelikoţ zde máte přístup ke
komunikačním sítím.“ Muţ mluvil anglicky s nebývalou
přesností, ale jeho lehce vyšší hlas dodával celému
projevu trochu směšný nádech.
„Nemohl byste přejít k věci?“ vyhrkl netrpělivě Dee.
Byl jiţ značně unavený a tlačil ho čas. Navzdory
policejním hlídkám a kontrolám na silnicích stále nebylo
po Flamelovi a dětech ani vidu, ani slechu. Britská vláda
se dostala pod značný tlak, aby kontroly odvolala, a bylo
jen otázkou času, kdy podlehne. Zatím však byly všechny
396
cesty zataraseny a do města ani ven by se bez povšimnutí
nedostala ani myš.
„Vy jste se jiţ dnes v noci setkal s mým
zaměstnavatelem,“ řekl bledý muţ. „Bohuţel setkání
skončilo dřív, neţ došlo k nějaké domluvě z důvodů,
které jste nemohl ovlivnit.“
Čaroděj vstal a obešel stůl. V pravé ruce drţel Exkalibr
a o levou poklepával kamenným ostřím. Muţ se ani
nehnul. „Co jste zač?“ zeptal se zvědavě Dee. Nakonec
dospěl k závěru, ţe muţ vůbec není ţivý, natoţ člověk.
Poklekl na jedno koleno a zahleděl se stvoření do tváře,
kde ho upoutaly dvě různobarevné oči. Jedno šedé a
druhé zelené. „Jste gólem, tulpa, jiná myšlenková forma,
přelud nebo umělý člověk?“
„Jsem zhmotnělá myšlenka,“ řekla postava a usmála se.
V ústech ale měla jelení zuby. „Vytvořil mě Hern.“
Dee zavrávoral zpátky, kdyţ se muţ měnil. Tělo zůstalo
stejné i s tím ne příliš dobrým oblekem, ale hlava získala
úplně jinou podobu. Tvář se proměnila v krásnou a
atraktivní, přestoţe na hlavě vyrostly velké parohy.
Rohatý bůh pak promluvil, i kdyţ ústy jen stěţí pohnul
do lehkého úsměvu a jeho úzké zorničky se roztáhly a
zmenšily. „Zavřete dveře, doktore, nechcete přece, aby
sem nyní někdo přišel.“
Dee drţel mezi nimi kamenný meč a pro jistotu si
nechával dostatek prostoru. Obešel místnost, aby zamkl.
Bylo nadmíru jasné, co archón dokázal. Pouţil svou
představivost a vůli, aby vytvořil z vlastní aury
samostatné stvoření. Bytost sice nedokonalou, ale výtvor
naprosto stačil, aby kohokoliv ošálil. Dee věděl, ţe lidé si
uţ navzájem příliš pozornosti nevěnují, jen málokdy
někomu věnují druhý pohled. A kdyby si někdo všiml, ţe
397
muţ vypadá trochu divně, zřejmě by se odvrátil a cítil
trapně, ţe si toho vůbec všiml.
„Opravdu působivé,“ řekl Dee. „Předpokládám, ţe tuto
zhmotnělou myšlenku řídíte z dálky.“
„Z větší neţ si myslíte,“ odpověděl archón.
„Myslel jsem, ţe neovládáte ţádná kouzla a čáry,“
připustil Dee a vrátil se za stůl. Na první pohled líbivá
vizitka se stříbrným písmem začala dýmat, spirálky
bílého kouře se pomalu linuly k rohaté hlavě na druhé
straně stolu, do které se vsákly.
„To není magie, ale stará archónská technologie,“ řekl
prostě bůh. „Ale lidé tyto dvě věci míchají dohromady.“
„Předpokládám, ţe jste přišel z nějakého důvodu,“
pokračoval Dee, „a nejen předvést tuto… technologii.“
Jelení hlava kývla a tvář se zářivě usmála. „Vím, kde je
Flamel, Gilgameš, Palamédes a dvojčata.“
„Právě nyní?“
„Ano,“ přitakalo stvoření. „Jsou zhruba hodinu odsud.“
„Řekněte mi to,“ poţadoval Dee. „Prosím,“ dodal
rychle.
Archón zvedl pravou ruku. Dee si přitom všiml, ţe na ní
má příliš mnoho prstů. „Mé podmínky zůstávají stejné,
čaroději. Chci Flamela, Gilgameše a Palaméda, všechny
ţivé. A Klarent.“
„Dohodnuto,“ bez otálení souhlasil Dee. „Vše bude
vaše. Jen mi řekněte, kde jsou.“
„A chci Exkalibr.“
V tuto chvíli by čaroděj slíbil cokoliv. „Dojednáno.
Sám vám je předám do ruky, ve chvíli, kdy Flamel
zemře. Kdo další je s ním?“ zeptal se netrpělivě.
„Nikdo.“
„Nikdo? A co Gabrielova smečka?“
398
„Oni a jejich pán zmizeli. Jsou tam jen alchymista, rytíř
a král s dvojčaty.“
„Jak jste je našel?“ zeptal se Dee. Musel připustit, ţe ho
rohatý bůh ohromil. „Hledal jsem je všude.“
Stvoření se znovu proměnilo, zatímco vstalo z křesla.
Paroţí se zasunulo do hlavy, hlava a tvář opět změnily
podobu na původní rušivě nesourodou. „Vrátil jsem se
zpět do jejich plechové pevnosti a jednoduše sledoval
pach.“
„Vy jste je vystopoval, i přes všechny vůně a pachy
velkoměsta?“ Dee musel uznat, ţe něco podobného na
něj udělalo ještě větší dojem neţ celá zhmotnělá
myšlenka. Raději ale hned zahnal směšný a znevaţující
obraz, jenţ se mu vkradl do mysli: rohatý bůh, který na
všech čtyřech probíhá londýnskými ulicemi a čenichá ke
kaţdému autu.
„Archónská technologie, není to nic těţkého,“ řekla
myšlenka. „Nyní, kdybyste mě tedy doprovodil, zařídím
pro vás dopravu…“
„Vaše myšlenková forma je velice působivá,“ řekl
upřímně čaroděj, „ale jestli chcete opravdu zapadnout
mezi lidi, musíte rozhodně zapracovat na hlasu. A
oblečení.“
„To nedává moc velký smysl,“ řeklo stvoření. „Brzy jiţ
nebudou ţádní lidé.“
399
KAPITOLA 62
Perenela Flamelová byla upřímně zklamaná. Schoulená
ve stráţní věţi, kde strávila noc, zoufale doufala, ţe jedna
z malých rybářských lodí ze zálivu se najednou přiblíţí k
ostrovu a vyskočí z ní Johanka se Scatty.
Ale jak čas ubíhal, uvědomila si, ţe se něco zvrtlo a
nepřijdou.
Nepochybovala, ţe to zkusily, a zároveň věděla, ţe se
muselo stát něco hrozivého, co jim v tom zabránilo. Na
druhou stranu byla trochu naštvaná i sama na sebe, ţe si
dělala plané naděje.
„Blíží se loď!“ zašeptal jí do levého ucha duch de
Ayaly.
„Juane!“ vyhrkla vědma. „Já z vás budu mít smrt!“
Opřela se o stěnu věţe a spadl jí kámen ze srdce. Cítila
však i provinění, ţe pochybovala o svých přátelích. Na
tváři se jí objevil krutý úsměv, s Johankou a Scathach po
boku, porazí hravě nejen sfingu, ale i mořského starce.
Velká černá křídla zašustila a zaklapala vzduchem, a
Perenela uviděla vraní bohyni, jak se snáší nad majákem,
aţ usedla na molu přímo pod ní. Vědma se zamračila. Co
si sakra to stvoření myslí? Scathach ji pravděpodobně
bez řečí hodí mořským nymfám, které se nikdy moc
nestarají o to, co jedí.
Uţ se téměř postavila a vylezla z věţe, kdyţ se duch
Juana Manuala částečně zhmotnil přímo před její tváří.
Duchovy oči byly vyděšené a panenky zvětšené. „Dolů.
Schovejte se!“
400
Perenela se okamţitě skrčila k zemi. Slyšela bručení
motoru a náraz na dřevo, kdyţ člun přistál u mola. Pak
někdo promluvil. Byl to ale muţský hlas.
„Madam, jaká čest se s vámi zde setkat.“
Ten hlas zněl hrozně povědomě a známě… Perenela se
nahnula přes okraj, aby viděla dolů. Přímo pod jejíma
nohama se hluboce klaněl vraní bohyni nesmrtelný Ital
Niccolo Machiavelli. Vědma poznala i mladého muţe,
který připlul s ním. Byl to nesmrtelný mladík, který ji
špehoval včera.
Machiavelli se narovnal a ukázal obálku. „Mám zde
pokyny od našeho starobylého pána. Máme probudit
spící armádu a zabít vědmu. Kde je?“ zeptal se Ital.
Vraní bohyně se usmála, ale její úsměv byl krutý a
nelítostný. „Ukáţu vám to.“
401
KAPITOLA 63
Dvojčata usnula a zdály se jim tytéţ sny.
Oba snili o vodě, dešti a padajících vodopádech,
vysokých vlnách a potopě, která kdysi téměř zničila
zemi.
Ze spaní se vrtěli, mumlali v různých jazycích a v jednu
chvíli oba dva zároveň volali maminku v řeči, kterou
Gilgameš slyšel v Egyptě před více neţ pěti tisíci lety.
Během dne chtěl Flamel dvojčata mnohokrát vzbudit,
ale Gilgameš s Palamédem nad nimi stáli a hlídali. Král
seděl na barelu vedle Joshe, zatímco Palamédes se usadil
na polámané krabici po boku Sofie. Oba dva si nakreslili
na zemi v hlíně čtvercový hrací plán a hráli nekonečné
hry s pomocí kamenů a semínek. Jen zřídka vůbec
promluvili a skóre zapisovali zlomenou větvičkou.
Kdyţ se poprvé Flamel přiblíţil k dvojčatům, oba muţi
vzhlédli a na jejich tvářích se značila nedůvěra. „Nechte
je na pokoji. Musí spát,“ řekl Gilgameš neústupně.
„Magie vody je zvláštní a jedinečná. Není jako ostatní,
které se jednoduše naučí a vryjí do paměti, a pak jen
vyuţívají sílu aury, která formuje a nabíjí fantazii. S
magií vody se rodíme, jsme stvořeni z vody. Probudil
jsem v nich to, co jiţ dávno věděli uvnitř své DNA, v
kaţdé buňce. Nyní si na to musí jejich těla zvyknout,
přizpůsobit se a přijmout, co se naučili. Vzbudit je v této
fázi by bylo nesmírně nebezpečné.“
Flamel sloţil bezmocně ruce na prsou a podíval se na
spící dvojčata. „A jak dlouho to bude trvat? Jak dlouho tu
budeme nečinně sedět a čekat?“
402
„Celý den a noc, kdyţ bude třeba,“ vyštěkl Gilgameš.
„Dee vyuţije veškeré prostředky, aby nás našel, můţe
zničit celou zemi, bude-li chtít, moje Perenela je
uvězněná na Alkatrazu s armádou nestvůr. Nemůţeme
jen tak –“ začal Flamel rozzlobeně.
„Ale můţeme, a také budeme.“ Palamédes se pomalu
vztyčil do své ohromné výšky, ze které se díval dolů na
alchymistu. V jeho tváři bylo vidět opovrţení, a jizvy pod
očima najednou vystoupily i přes jeho tmavou barvu
kůţe. „Říkal jste, ţe vy lidi nezabíjíte.“
„To je pravda.“
„No, ale já ano.“
„Vyhroţujete mi?“
„Přesně tak,“ odpověděl krátce rytíř. „Netrpělivost a
hloupost si vybrala více ţivotů neţ jakákoliv zbraň.
Mějte na zřeteli králova slova. Jestli dvojčata nyní
vzbudíte, zabijete je.“ Pak se zarazil a hořce dodal: „Jako
jste zabil ty před nimi.“ Obrátil hlavu a podíval se dolů
na Sofii a Joshe. „Přemýšlel jste někdy o tom, jestli
některá ta dvojčata v minulosti jiţ byla vyvolená, a
zemřela nebo přišla o rozum jen kvůli vaší nedočkavosti
a netrpělivosti?“
„Neuběhne ani den, abych na ně nevzpomněl,“ upřímně
přiznal Flamel.
Saracénský rytíř se znovu posadil a zahleděl se na hrací
plán na zemi. Pohnul jedním zrnkem, pak znovu vzhlédl
a velmi tiše řekl: „A jestli se přiblíţíte ještě o krok, zabiju
vás.“
Alchymista tentokrát nepochyboval, ţe to myslí váţně.
Flamel strávil většinu dne v taxíku. Poslouchal rádio,
přeskakoval ze stanice na stanici a spojoval souvislosti
403
událostí, aby zjistil, co se skutečně děje. Světová média
zaplavily spekulace a v nejrůznějších vstupech a
diskusních pořadech se rodily nejfantasknější teorie.
Opravdových informací však bylo jen málo. Britská
vláda na základě varování francouzských kolegů ohledně
velké teroristické hrozby nechala uzavřít veškerá letiště a
přístavy. Na všech velkých silnicích stály kontrolní
zátarasy a policie doporučila lidem zůstat doma, pokud
vyloţeně nemusí cestovat. Nikolas nikdy nepochyboval o
tom, ţe starobylé bytosti z temnot ovlivňují svět lidí.
Věděl, ţe mají své sluţebníky a pomocníky na všech
důleţitých místech ve společnosti, ale setkat se přímo s
takovou ukázkou moci, bylo mimo hranice jeho
představivosti.
Odpoledne se pomalu vleklo k večeru a alchymista se
procházel po okolních polích a loukách, kde rostla
vysoká tráva. Popíjel vodu, kterou Palamédes přivezl z
nedaleké vesnice. Obvykle byl Nikolas ten nejtrpělivější
člověk na světě, alchymie sama o sobě vyţadovala
trpělivost, jelikoţ většina postupů trvala dlouho, ale nyní
ho čekání dohánělo k šílenství. Byli jen zhruba kilometr
od Stonehenge, kde uvnitř polorozbořeného kamenného
kruhu stačilo aktivovat energetickou bránu a během
několika vteřin by stáli na Mount Tamalpais. Flamel si
byl vědom toho, ţe jiţ nemá dostatek sil, aby bránu
otevřel, ale dvojčata mají a jistě si přejí stejně tak jako on
vrátit se domů. Pak se okamţitě vydá na pomoc Perenele.
Buď se mu podaří ji vysvobodit, nebo zemře. A i kdyby
se mu podařilo Perenelu dostat z ostrova, přestával věřit,
ţe by jim zbylo něco jiného neţ alespoň společně zemřít.
Alchymista se zastavil před jedním starým dubem, který
se majestátně tyčil na hranici pozemku. Opřel se o něj,
404
podíval se k nebi skrz jeho zelené listí a sesul se na
vyschlou zem. Viděl své ruce, které pokryly stařecké
skvrny, vystouplé ţíly a vrásky, byly to nyní ruce
opravdu starého člověka. Projel prsty přes hlavu a spatřil,
jak krátké vlasy vypadávají a letí po větru. Jeho klouby
byly ztuhlé a neohebné, a kdyţ stál nebo seděl, bolely ho
kyčle. Zestárl a dohnaly ho veškeré stařecké neduhy,
kterým se léta vyhýbal. Od minulého čtvrtku, kdy Dee
vkročil do jejich knihkupectví, musel zestárnout nejméně
o deset let, i kdyţ měl pocit, ţe moţná i o dvacet. Musel
tolikrát pouţít svou auru bez moţnosti ji jakkoliv dobít,
coţ proces stárnutí jen urychlilo. Byl natolik vyčerpaný,
ţe si uvědomoval, pokud bude muset v brzké době znovu
pouţít aurickou sílu, zřejmě spontánně uhoří.
Bez Kodexu ale oba s Perenelou stejně zemřou. Knihu
mága Abraháma měl Dee a jeho páni, kteří se jí lehce
nevzdají. Nikolas natáhl nohy, zavřel oči a nastavil tvář
slunci. Uţíval si teplo slunečních paprsků a na ústech se
mu objevil úsměv. Brzy umře. Ne jednou za nějakého
neurčitého dne v budoucnosti, ale brzy. Co se pak asi
stane s dvojčaty? Pokud oba zvládnou magii vody, tak
Sofii zbude poslední ţivel, ale Josh má před sebou ještě
tři ţivly. Kdo bude pokračovat v jejich výuce? I kdyţ se
dostanou ze současné šlamastyky, bude muset
rozhodnout, co s nimi bude dál, neţ ho smrt dohoní.
Moţná Saint-Germain by byl ochotný pokračovat v jeho
práci. Nikolas si ale uvědomil, ţe hraběti zas tak úplně
nedůvěřuje. Moţná by to mohl být někdo z Ameriky,
koho by mohl poţádat, třeba některý z indiánských
šamanů.
Únava, která mu pronikla aţ do morku kostí spojená s
teplem a klidem slunečného odpoledne, zapříčinila, ţe
405
alchymista začal podřimovat. Oční víčka mu pomalu
padala, aţ se zavřela, a Nikolas opřený o kmen stromu
usnul.
Alchymista snil o Perenele.
Zdál se mu sen o svatebním dni 18. srpna 1350, kdy je
kněz prohlásil za muţe a ţenu. Nikolas sebou vrtěl ze
spaní, byl to starý sen, můra, která se pravidelně vracela
po celá staletí, a věděl, co bude následovat.
Nikolas s Perenelou se obrátili od oltáře směrem k
východu z kostela a zjistili, ţe malý kamenný kostel je
přeplněný lidmi. Procházeli uličkou mezi lavicemi, na
kterých seděla samá dvojčata. Chlapci a děvčata, mladíci
a dívky, všichni blonďatí s modrýma očima vypadali,
jako Josh a Sofie Newmanovi. A všichni měli ve tvářích
tentýţ výraz plný strachu a znechucení.
Nikolas se naráz probudil. Vţdy se probudil ve stejnou
chvíli.
Zůstal sedět u stromu a čekal, aţ se jeho splašené srdce
uklidní. Zjistil, ţe se jiţ připozdilo a padla noc. Vzduch
se ochladil a příjemný vánek působil jako balzám na
zpocenou kůţi. Nad jeho hlavou šuměly a šeptaly listy
dubu a nocí zavoněl těţký nasládlý pach lesa…
To nebylo dobře. Noc by měla vonět po trávě a
stromech, ale kde se tady vzal těţký odér pravěkého lesa?
Po jeho levé straně praskla větvička, zašustily suché
listy a alchymista si uvědomil, ţe se travnatým porostem
něco pohybuje směrem k chatě.
406
KAPITOLA 64
„Vědma je v cele, v bloku D,“ řekla vraní bohyně.
„Tudy.“ Postavila se stranou, aby ji Machiavelli s Billym
mohli předejít. Pak otočila hlavu a podívala se jedním
ţlutým okem a druhým červeným přes rameno nahoru k
věţi. Lehce zvedla své tenké obočí, černé rty stočila do
lehkého úsměvu a nasadila černé sluneční brýle. Vraní
bohyně si přitáhla černý plášť z peří a vyrazila s
klapajícími podpatky za oběma nesmrtelnými.
„Co to mělo být?“ zeptal se zmatený de Ayala.
„Splatila dluh,“ tiše odpověděla Perenela s očima stále
přilepenýma na bohyni, která mizela do podzemí.
„Nečekaná a neţádaná pomoc,“ dodala s úsměvem.
Vědma sebrala hrot se starodávným symbolem, zahalila
si pokrývkou ramena a sešplhala po ţebříku na molo.
Zhluboka se nadechla a ucítila zřetelný Machiavelliho
hadí odér a vůni papriky, která náleţela jeho
společníkovi. Nikdy na ně nezapomene.
„Měla byste počkat, až budou hluboko v celách, než
zaútočíte,“ řekl de Ayala, který se zhmotnil před ní. Nyní
měl na sobě mnohem formálnější uniformu poručíka
španělského námořnictva. „Zaútočte, až to budou
nejméně čekat. Je vaše aura dost silná?“
„Tak silná, jak jen můţe být, doufám. Proč?“
„Dost silná na to, abyste na ně svrhla celý strop?“
Perenela se opřela o kopí a zadívala se na větrem a
slanou vodou zkorodovanou budovu. „Ano, ano, to bych
mohla udělat,“ řekla opatrně. Přímořský větřík ji do tváře
shrnul pramínky vlasů. Kdyţ je shrnula dozadu, všimla
407
si, ţe jsou více stříbrné neţ černé. „Musím si svou
aurickou sílu šetřit, ale určitě bych přišla na pár kouzel,
která by podsekla betonové a kovové podpěry…“
Duch si vesele promnul ruce. „Všichni duchové
Alkatrazu vám budou nápomocni, madam. Jen řekněte,
co máme dělat.“
„Děkuji Juane. Uţ jste toho udělali dost.“ Perenela se
vydala za trojicí, pohybovala se potichu ve svých
prochozených botách. Zastavila se na rohu budovy a
rozhlíţela se. Vraní bohyně a dva muţi někam zmizeli.
De Ayala se před ní vznášel ve vzduchu. „A co třeba
ten led, co jste použila na sfingu? To byl také úspěch,
mohla byste proměnit celou chodbu v ledové království.“
„To uţ by bylo náročnější,“ přiznala vědma, která se
obrátila čelem vzad a zamířila zpět k molu přes obchod
se suvenýry. Na ústech se jí přitom objevil lišácký
úsměv. „Nicméně, myslím, ţe je jedna věc, kterou můţu
bez problémů provést a stoprocentně je tím naštvu.“
„A to je?“ zeptal se horlivě duch španělského
námořníka.
Perenela ukázala dřevěným kopím k molu. „Ukradnu
jim loď.“ Juan Manuel byl viditelně zklamaný, coţ
vědmu poprvé za poslední dobu pořádně rozesmálo.
408
KAPITOLA 65
Mátově zelené světlo proniklo spárami v dřevěných
trámech chatrče. Záře osvětlila celý interiér mohutnými
paprsky.
Světlo ozářilo obrovské děsivé parohy archóna a na
stěnách poskakovaly stíny vlčích hlav.
Sofie se s výkřikem probudila. Kolem těla se jí
automaticky vytvořilo brnění ze stříbrné aury. Josh
otevřel oči a okamţitě nahmátl Klarent. Kamenný meč
zahučel a zasyčel, kdyţ prsty sevřely koţenou rukojeť.
Ostří zapraskalo a po celé délce se zbarvilo různými
zářivými barvami.
Kolem Palamédova těla také vyrostlo černé brnění a
sundal ze zad svůj zahnutý meč. Pak se postavil před
dvojčata.
Gilgameš se tiše natáhl a z Palamédova opasku vytáhl
perský meč. „Kde je alchymista?“ zeptal se rytíř.
„Cítím mátu,“ poznamenala rychle Sofie, kdyţ se
zhluboka nadechla. Nocí se nesla alchymistova typická
vůně máty. Sofii bilo srdce na poplach, ale i kdyţ věděla,
co je venku čeká, nebála se. Uţ jednou starodávného
archóna porazili, a to ani ještě neměli k dispozici magii
vody.
„To zelené světlo je jistě z Nikolasovy aury,“ dodal
Josh. „Musí být někde venku.“
„Musíme odsud,“ naléhavě řekl Palamédes. „Jsme tu v
pasti.“ Obrátil se a vrhl se proti zdi. Ztrouchnivělé dřevo
ihned povolilo a rytíř propadl ven na louku.
409
„Běţte!“ vykřikl Gilgameš, který chytil Sofiinu paţi a
snaţil se ji protlačit otvorem ve zdi. „Joshi, rychle!“
Josh se uţ otáčel, aby následoval sestru, ale v tu chvíli
se rozletěly dveře chatrče, které aţ vypadly z pantů. Hern
sklonil hlavu a zadíval se dovnitř. Pro své rozlehlé
parohy nemohl dveřmi projít. Nádherná tvář se usmála a
v Joshově hlavě zabzučel jeho hlas: „Tak se znovu
potkáváme, chlapče. Přišel jsem si pro svůj meč.“
„To nebude tak snadné,“ procedil Josh mezi zuby.
„Ale bude. Tentokrát jsem se připravil.“ Rohatý bůh
sáhl dozadu a Josh uviděl, ţe si přinesl luk a šípy. Uslyšel
napínat tětivu a přímo před sebou zachytil záblesk
letícího šípu, mířícího přímo na něj.
Klarent se pohnul, švihl před Joshovým tělem a zůstal
naplocho před jeho hrudníkem zhruba ve výšce, kde je
srdce.
Šíp s kostěným hrotem se bezmocně roztříštil o
kamenné ostří, ale s dostatečně velkým nárazem, aby
Josh zavrávoral a couvl. Archón nespokojeně zabučel,
sáhl po dalším šípu a znovu vystřelil.
Kamenný meč v Joshově ruce vesele zazpíval, přetočil
se a rozpůlil druhý šíp.
Potom do místnosti pronikli kolem svého rohatého pána
dva obrovští vlci s lidskými tvářemi. Rozestoupili se a
přibliţovali se po obou stranách k Joshovi, který pomalu
couval s mečem v ruce, aţ narazil patami do starého
traktoru. Dál uţ nemohl. Pevně se postavil, v obou
rukách klidně a nehnuté drţel kamenný meč a sledoval
blíţící se útočníky. Zároveň i archón si připravoval další
šíp.
„Nyní vyzkoušíme tvou rychlost, chlapče,“ zahučel
bůh. Kdyţ vystřelil šíp, vykřikl nesrozumitelné slovo,
410
které zřejmě mělo být povelem k útoku pro vlky. Oba se
s otevřenou tlamou okamţitě vrhli směrem k Joshovi.
Ze stínu se vynořil Gilgameš s těţkým klasickým
perským mečem, který zasvištěl vzduchem. První z vlků
si ani nesmrtelného muţe nevšiml, ale kdyţ se chladná
ocel dotkla jeho masa, rozsypal se na prach.
Druhý vlk se přiblíţil k Joshovi, meč bezpečně nepřítele
zasáhl a i z druhého vlka zbyla jen hromádka prachu.
„Gilgameši!“ vykřikl Josh. „Pozor!“
Ale uţ bylo pozdě. Archónův šíp se zabodl
nesmrtelnému králi hluboko do hrudi. Gilgameš
zavrávoral a sesunul se k zemi. Hern sáhl po dalším šípu,
zamířil na krále a znovu vystřelil.
Sofie vyjekla a v tom výkřiku se spojoval strach,
zármutek i hněv. Vytrhla se saracénskému rytíři a skrz
otvor v rozbořené zdi se protáhla zpět. Její stříbrná aura
pokryla tělo brněním a Sofie se vrhla na krále, aby ho
ochránila před dalším ranou. Šíp ji zasáhl doprostřed zad,
ale proti jejímu brnění neměl šanci a rozsypal se na
prach. Náraz ovšem rozptýlil její soustředění a aurická
ochrana zablikala a pohasla. Sofie leţela na zemi úplně
bez ochrany.
Archón odloţil luk, jelikoţ mu uţ došla munice, a začal
roztrhávat čelní stěnu zemědělského stavení svýma
ohromnýma rukama. Při demolici si vesele bučel, hřímal
a podupával.
Sofie poklekla vedle krále, zvedla jeho hlavu ze země a
objala ho. Josh zaujal pozici mezi archónem a sestrou a
očima na vrch hlavy čekal na útok. Automaticky rozloţil
váhu svého těla do bojového postoje s těţištěm částečně
nakloněným na jednu stranu. Meč špičkou nahoru drţel
před sebou pevně oběma rukama. Najednou cítil, ţe se
411
jeho tělem rozlévá klid a mír a věděl, ţe to nemá nic
společného s mečem, který mu v rukách naopak syčel a
bzučel, jako by se nemohl dočkat dalšího útoku. Josh si
totiţ uvědomil, ţe nyní uţ nemá na výběr, nezbývala
ţádná další rozhodnutí. Jediné, co nyní mohl udělat, bylo
chránit svou sestru před archónem. Bude s ním bojovat, a
je připraven i zemřít.
Gilgamešovy rty se pohnuly a Sofie se musela hodně
naklonit, aby ho slyšela. „Vodu,“ zašeptal. Ucítila jeho
teplý dech na tváři.
„Ale já ţádnou nemám,“ zavzlykala. Věděla, ţe by
měla něco udělat, ale nemohla přemýšlet ani se
soustředit. Viděla starého muţe ve svém náručí, z jehoţ
hrudi vystupoval černý šíp. Chtěla mu pomoci, jen vůbec
nevěděla jak.
Královy rty se stočily v bolestivý úsměv. „Ne na pití,“
zaskřehotal. „Pouţijte vodu, jako nejmocnější zbraň.“
Neţ stačila cokoliv odpovědět, archón rozboural celou
přední stěnu chaty. Obrátila se a skrz díru ve zdi viděla,
co se děje venku. Nikolas Flamel bojoval s Johnem Dee.
Zelená aura zářila kolem alchymisty, zatímco čaroděje
obklopoval sírově ţlutý dým jeho aury. Dee pouţil k
útoku dlouhý naţloutlý bič energie a alchymista se ho
snaţil odráţet pevným kopím zeleného světla. Palamédes
byl obklíčen zbytky pekelné vlčí druţiny, jejíţ největší
zástupci se na něj vrhali a hrozivě cvakali zuby.
Vypadalo to, ţe jiţ dlouho nevydrţí a ţe ho početní
převaha převálcuje navzdory dlouhému meči, který se ani
na chvíli nezastavil.
„Joshi,“ ozvala se Sofie klidným hlasem. „Král nám
radí, abychom pouţili sílu vody.“
412
„Vodu?“ Josh se podíval dolů na zem. „Ale já nevím
jak…“
„Vzpomeň si, co jsem ti říkala o instinktech?“ natáhla
pravou ruku a Josh ji chytil svou levou.
Hern dokončil zkázu vchodové strany stavení a odepjal
si z opasku hrozivý kamenný kyj. „Nemůţeš ubránit sebe
i tu dívku,“ zahuhlal.
„Ale já potřebuji ochránit jen ji,“ zašeptal Josh.
Hern vykročil dopředu… a pak se pod ním rozestoupila
země. Na kámen vysušená země se najednou proměnila v
hustou baţinu, která pohltila archónovy kotníky. Ze země
probublávala voda, která vytvářela bláto a bahno. Z malé
praskliny vytryskl gejzír a následně celá část země okolo
zapraskala a rozmočila se v bahenní lázeň. Archón
zavrávoral a z ruky mu vypadl kyj. Mokřina pohltila i
další kusy země a postupovala hlouběji, aţ starodávné
stvoření klesalo do močálu nejprve po kolena, pak po
boky. Nevydal ani hlásku, oválné jantarové oči upřel na
dvojčata a pohled ţhnul nenávistí. Rohatý bůh ponořil
ruce do bahna a snaţil se vzepřít.
„Chyba,“ zašeptal Josh.
Země se okolo archónových rukou se začala plnit
vodou.
„Potřebujeme ještě více vody,“ zašeptala Sofie.
Josh cítil samotnou vodu, která si hledá cestu suchou
zemí, zaţíval nepoznanou sílu, která se drala na povrch.
Tlak, který hnal vodu nahoru, byl nesmírný, odstraňoval
kameny i kořeny a hledal cestičku pro jeden z
nejmocnějších ţivlů.
Archón zavyl a zabučel, kdyţ se po hrudník propadal do
bahna. Jeho ohromná váha ho stahovala stále níţ.
Rukama máchal a rozstřikoval bláto všude kolem, snaţil
413
se ze všech sil zachytit něčeho pevného, ale nebylo mu to
nic platné. Za rohatým bohem se objevila velká bublina,
ze které se na povrch prodraly kameny. Pak najednou
začalo sršet do vzduchu hnědé bahno, které padalo dolů
na archóna. Po chvíli byl celý pokrytý špínou a zmlácený
kořeny a kameny. Kolem něj se vytvořila kruhová
prohlubeň, do které archón klesal za neustálého
bahnitého deště. Nakonec byly vidět jen konečky paroţí.
Sofie vytrhla ruku z bratrova sevření a roztáhla prsty ve
stříbrné rukavici. Přes kruhovou baţinu poslala silný bílý
plamen, který ţárem okamţitě vysušil veškerou vodu
široko daleko. Země se pekla a ztvrdla do
neproniknutelné vrstvy.
„Dokázali jsme to,“ zasmál se Josh. „Dokázali! Cítil
jsem tu nekonečnou sílu, která proudila v mých ţilách.
Magii vody,“ udiveně popisoval Josh.
„Joshi, rychle běţ, venku potřebují pomoct,“ nakázala
Sofie, jejíţ pohasínající aura jí vysála veškerou barvu z
tváří. „A co ty?“
„Udělej, co říkám,“ vyhrkla s očima stále stříbrnýma.
„Nemáš mi co rozkazovat,“ ušklíbl se Josh.
„Ale mám,“ usmála se přátelsky Sofie a zmáčkla
bratrovy ruku. „Nezapomínej, ţe jsem starší.“
Josh se usmál a vyrazil ven do polí. Mával Klarentem
před sebou a mířil přímo k Palamédovi. Část z něj chtěla
nejprve pomoci alchymistovi, ale něco hluboko uvnitř
mu říkalo, ţe by měl nejdříve pomoci saracénskému rytíři
a pak ve dvou zaútočit na Johna Dee.
Gilgameš silněji sevřel Sofiinu ruku. „Teď uţ musíš
jít,“ zašeptal tiše. „Musíte odsud zmizet.“
„Já vás neopustím, jste zraněný.“
414
„Ale děvenko, ty mě nikdy neopustíš,“ řekl král, „vţdy
zůstaneš se mnou v mých vzpomínkách.“ Pak náhle
chytil šíp, který vystupoval z jeho hrudi, vytáhl ho a
zahodil. „Tohle mě sice trochu zpomalí, ale k mému
zabití bude potřeba něco daleko horšího. Nyní běţte.
Vaše aury, alchymistova a čarodějova přilákají veškeré
zlo široko daleko a pravděpodobně i samotné pány z
temnot.“ Jeho oči se stočily k zelenému a ţlutému světlu,
kterým zářily zbraně alchymistovy a Johna Dee. „Navíc
to světlo je jistě vidět na míle daleko.“ Král sevřel
Sofiinu ruku. „Pamatuj, jestli se ještě někdy potkáme,
moţná si tě nebudu pamatovat.“ Vytáhl zpod košile
svazek nesourodých zápisků, vytrhl první stránku a vtiskl
ji do dívčiny dlaně. „A kdybych si tě nepamatoval, pak
mi dej tohle. Připomene mi to dívku, která plakala kvůli
ztracenému králi. Teď běţ! Musíte k bráně!“
„Ale já nevím, kde je,“ řekla Sofie.
„Alchymista ví…“ Král se obrátil na Flamela a Sofie
následovala jeho pohled. V tu chvíli alchymistova aura
pohasla a jeho tělo se sklátilo k zemi. Dee vítězoslavně
vykřikl a zapráskal ţlutým bičem nad hlavou.
415
KAPITOLA 66
Josh koutkem oka zahlédl pohasnout alchymistovu
auru, rychle se obrátil, ale jiţ viděl jen starého muţe
padat k zemi.
Okamţitě věděl, ţe je od něj příliš daleko, aby se k
němu dostal včas.
Otočil se kolem dokola, přičemţ mečem rozpůlil
prašivého vlka, který se ihned proměnil v prach. Pak se
roztočil na patě jako vrhač disků a vší silou vymrštil
Klarent směrem k čarodějovi. Kamenné ostří zavřískalo
jako nespokojená kočka, kdyţ letěl vzduchem, a ostří
zářilo červenočernými jiskřičkami. Čaroděj si všiml letící
zbraně na poslední chvíli. Bič v jeho ruce se stal zářící
kruhovou clonou, kterou uprostřed zasáhl Klarent.
Následoval výbuch černých a ţlutých jisker, který svou
silou poslal čaroděje k zemi. Čarodějova aura zapraskala,
aţ pohasla, a Angličan zůstal leţet.
Vlk s dětskou tváří skočil na Joshe s otevřenou tlamou a
Josh zasyčel bolestí, kdyţ se do jeho paţe zaryly vlčí
drápy. Vlk se ale najednou proměnil v prach. Sofie
oklepávala černé saze z kovového perského meče, který
ji dal Gilgameš. „Nasedni do auta, musíme odsud
okamţitě zmizet.“
Josh zaváhal, jestli nejdřív doběhnout pro Klarent, nebo
nasednout do auta. Nad hlavami zašustila křídla, z nebe
se sneslo téměř dvoumetrové stvoření podobné obří kryse
a s roztaţenými pařáty zamířilo k Sofii. Jeho vítězoslavné
zasyčení se ale rychle proměnilo v zabručení, kdyţ se do
něj zarylo ostří Sofiina meče. Tvor se okamţitě rozsypal
416
jako písek na zem. „Dělej, Joshi!“ rozkázala Sofie a
plivala z úst zbytky mastného prachu, který se na ni
snesl.
Josh se rozeběhl k autu. Nocí se začaly rozléhat
prapodivné zvuky: vytí, ječení, vřískání, štěkání, zvuk
kopyt naráţejících do suché půdy, a vše se stupňovalo a
přibliţovalo.
Palamédes naštěstí nechal klíčky v zapalování. Josh
hladce vklouzl za volant, nadechl se a nastartoval.
Podařilo se rozjet na první pokus a přimáčkl plyn na
podlahu. Pod předními koly zmizeli dva vlci, další
vyskočil na kapotu, ale Josh trhnul volantem a zvíře
sklouzlo dolů. Po sobě zanechalo jen hluboké rýhy v
laku. Josh ještě přejel černého vlka, který se plíţil k Sofii,
a prudce zabrzdil. „Volala jste taxi?“
Ale Sofie překvapivě nenasedla. Místo toho vyhrkla:
„Nejdřív Palamédes.“ Běţela vedle auta, odráţela vlky a
vyklízela cestu kovovým ostřím perského meče, aţ
konečně dorazili k saracénskému rytíři, který stál po
kotníky v černé mazlavé hmotě.
„Nastupte, rychle!“ zakřičel Josh.
Palamédes otevřel dveře a strčil do nich první Sofii, pak
skočil dozadu do taxíku. Josh se prudce rozjel, aţ se kola
protočila. Zastavil u Nikolase, který leţel na zemi a
nejevil známky ţivota. Sofie se vyklonila z auta, chytila
ho za ramena a snaţila se ho vtáhnout dovnitř, ale marně.
Byl na ni příliš těţký. Palamédes pak pomohl, i ve
vyčerpaném stavu mu stačila jedna ruka, aby sebral
alchymistu ze země a dostal ho do auta.
Sofie bouchla rukou do skleněné přepáţky a vyjekla:
„Joshi, jeď!“
„Musím najít Klarent.“
417
„Podívej se dozadu!“ vykřikla Sofie.
V zrcátku Josh uviděl, ţe za nimi se louka hemţila
rozličnými příšerami a netvory. Někteří vypadali jako
součást pekelné druţiny vlků, ale byli černí s
krvelačnými, téměř opičími tvářemi a dosahovali dvakrát
větší velikosti. Vedle nich se blíţily obrovské černé
kočky se ţhnoucíma rudýma očima.
„Co jsou tihle zač?“ vykřikl Josh.
„Jsou to různí tvorové, kteří se stali částí pekelných
jezdců ze všech koutů země,“ vysvětlil unavený
Palamédes.
Josh se podíval do vysoké trávy, kde zhruba musel leţet
Klarent a rozhodl se. Byla by to jen chvilka… ale ohrozil
by tím všechny ostatní. Kdyţ pak sešlápl plyn na
podlahu, uvědomil si, ţe se změnil. Starý Josh Newman
by klidně povýšil své zájmy a potřeby nad ostatní a šel by
pro meč, ale nyní tu byl nový Josh. Moţná to mělo něco
společného s magií, do které dnes pronikl, ale upřímně o
tom dost pochyboval. Zkušenosti a záţitky posledních
dní ho změnily, naučil se rozeznávat, co je opravdu
důleţité.
Sofie se vyklonila z okna a sebrala veškerou sílu, o
které ani nevěděla, ţe ji ještě má, a zatlačila prstem na
symbol na svém zápěstí. Vyšlehly plameny do výše
téměř dvou metrů a vzduchem zavoněla ostrá vůně
vanilky. Zástup zvířat a příšer se před ohněm zastavil.
„Co mám teď dělat?“ zařval Josh. „Kam jet?“ Před nimi
se ve světle reflektorů objevila dřevěná branka. Josh
nezpomalil, skrčil ramena a projel přímo zavřeným
vjezdem. Dřevo lehce polevilo a rozlámalo se na třísky.
Jedna laťka se zhoupla zpět a prorazila přední sklo.
418
Palamédes chytil alchymistu a ne příliš citlivě ho
profackoval. Flamel otevřel namáhavě oči a pohnul rty,
ale nevydal ani hlásku. „Kam máme jet?“ poţadoval
neústupně rytíř.
„Stonehenge,“ zamumlal Nikolas.
„Ano, to víme, kam ale přesně?“
„Přímo ke kruhu,“ zašeptal alchymista s hlavou
bezvládně klimbající ze strany na stranu. Sofie si všimla,
ţe na místech, kde ho zasáhl čarodějův bič, zely v
oblečení hluboké a dlouhé díry. Kůţe pod nimi byla
spálená a plná puchýřů. Soustředila zbytky své aury do
ukazováčku a přiloţila ho k nejhorším ranám, aby je
vyhojila.
„Kde je Gilgameš?“ zeptal se Palamédes.
„Byl zraněn. Řekl mi, abych ho tam nechala. Přinutil
mě, aby ho tam nechala.“ Vysvětlovala lítostivě Sofie.
„Nechtěla jsem.“
Saracénský rytíř se ale mile usmál. „Neboj se, jen
nemoţné ho zabít,“ uklidňoval ji.
„Kudy mám jet?“ zavolal znovu Josh z předního
sedadla.
„Budu tě navigovat,“ řekl Palamédes a naklonil se
dopředu. „Tady doleva. Musíme po malých silničkách,
tam bude volný průjezd…“
Silnice za nimi se najednou rozsvítila modrobílým
světlem. Zablikala přední světla a zahoukala siréna.
„Policie,“ pronesl Josh, aniţ to bylo nutné.
„Nezastavuj,“ přikázal rytíř. „Nezastavuj, ať se děje
cokoliv.“ Zadíval se z okna na policejní auta a zeptal se
Sofie. „Je něco, co bys s nimi mohla udělat?“
419
Sofie zavrtěla hlavou. „Uţ nemám ţádnou sílu.“ Zvedla
ruku, která se jí mohutně roztřásla, a z konečků prstů
vycházel slabý prouţek dýmu.
„Dohánějí nás tři policejní auta,“ zahulákal skoro
panicky Josh. „Musíš něco udělat!“
„Ty musíš něco udělat,“ řekl Palamédes. „Sofii uţ
nezbývá ţádná síla. Je to na tobě, Joshi.“
„Ale já řídím,“ ohradil se Josh.
„Přemýšlej,“ vyhrkl saracénský rytíř.
„Na co bych měl myslet?“ zeptal se zoufale Josh.
„Mysli na déšť,“ zamumlala Sofie.
Josh drţel pedál plynu na podlaze a taxík se řítil úzkou
venkovskou silnicí. Tachometr ukazoval téměř 140
kilometrů v hodině. Déšť. Dobře, léta ţili v Chicagu,
New Yorku, Seatlu i San Francisku. Věděl o dešti, co jen
mohl. Představil si vodu, která padá z nebe, těţké velké
kapky, prudký liják, mlhou doplněný letní deštík,
mrznoucí mrholení v zimě.
„Nic se neděje,“ zvolal.
Pak najednou, prudký přívalový déšť zmáčel silnici za
nimi, pršelo z mraku, který tam ještě před chvílí nebyl.
Policejní auto, které se k nim nejvíce přiblíţilo, zasáhla
vlna prudkého deště a auto se stočilo ke straně a
vystupovalo bokem do silnice. Druhé policejní auto
narazilo do jeho dveří a bouchla mu pneumatika. Třetí
vůz narazil do druhého a trojice aut se klouzala po
vozovce, aţ ji celou zablokovala. Houkající sirény
pomalu umlkávaly, to jak voda prosákla dovnitř zařízení.
„Pěkně provedené,“ pochválil Palamédes.
„A kam teď?“
Rytíř ukázal. „Tam.“
420
Josh sklonil hlavu, aby se podíval doleva. Starodávná
památka Stonehenge byla menší, neţ si představoval, a
silnice vedla aţ překvapivě blízko ke kamennému kruhu.
„Tady zastav. Vystoupíme a poběţíme,“ rozhodl
Palamédes.
„Zastavit, ale kde?“ zeptal se Josh a rozhlíţel se okolo.
„Přímo tady!“
Josh šlápl prudce na brzdu a auto se okamţitě zastavilo.
Palamédes vyskočil z vozidla a nedůstojně si hodil
alchymistu přes rameno. „Za mnou,“ zavelel rytíř. Jeho
meč rozmetal kovový výplet plotu na cáry.
Josh sebral perský meč a podepřel sestru, která se
snaţila zůstat při vědomí. Drţel ji celou dobu, kdy
uháněli po trávě ke kruhu stojících kamenů.
„A ať se děje cokoliv, hlavně se nedívejte zpátky,“ radil
saracénský rytíř.
Sofie a Josh se samozřejmě ihned za sebe podívali.
421
KAPITOLA 67
„Vy ji znáte?“ ucedil nedůvěřivě Billy s hlavou
skloněnou a jen skrz koutky úst. Díval se na záda ţeny,
kterou následovali řadou kamenných chodeb s kovovými
mříţemi.
Machiavelli přikývl. „Občas se někde potkáme,“ řekl
tiše. „Je to vraní bohyně, patří ke stvořením druhé
generace.“
Ţena otočila hlavu kolem dokola jako sova a podívala
se na oba muţe. Oči měla schované za
neproniknutelnými slunečními brýlemi. „A také velice
dobře slyším, pánové.“
Billy se nesměle usmál. Rychle ţenu dohnal a kráčel
vedle bohyně v plášti z černého peří. Natáhl ruku. „Já
jsem William Bonney, madam. Ale většina lidí mi říká
Billy.“
Vraní bohyně se podívala na nataţenou ruku a zasmála
se, aţ z úst vylezly dlouhé bílé špičáky, které se leskly
proti černým rtům.
„Nedotýkej se mě, koušu.“
Billyho to ani za mák neznepokojilo. „Nejsem
nesmrtelný tak dlouho, jen něco přes sto dvacet šest let, a
zatím jsem vlastně nepotkal mnoho starobylých bytostí
první ani druhé generace. A rozhodně ne nikoho jako jste
vy…“
„Williame,“ upozornil tiše Machiavelli, „myslím, ţe
bys opravdu měl přestat obtěţovat vraní bohyni.“
„Já ji přece neobtěţuji, jen se ptám…“
422
„Jsi sice nesmrtelný, Williame, ale ne nezranitelný,“
usmál se Ital. „Moriganu uctívali Keltové jako bohyni
smrti. To by ti mělo napovědět, jaká je.“ Najednou se
zarazil a zastavil. „Co to bylo?“
Billy the Kid sáhl pod kabát a vytáhl téměř
čtyřiceticentimetrový nůţ. Proměnil se i výraz jeho tváře,
která soustředěním jako by zhrubla. „Co?“
Machiavelli zvedl ruku, aby mladého Američana
umlčel. Naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se. „Zní
to jako…“
„…jako lodní motor!“ Billy se otočil na podpatku a
rozběhl se zpět, odkud přišli. Machiavelli se podezřívavě
podíval na vraní bohyni, a po chvíli jiţ pospíchal
chodbou za Billym.
V ten okamţik se z druhé strany na rohu chodby
objevila sfinga. Uviděla vraní bohyni a zastavila se v
dostatečné vzdálenosti. Obě ţeny se navzájem zdvořile
uklonily. Jejich rodokmen byl na mnoha místech sloţitě
propletený a spojený nejrůznějšími příbuzenskými
svazky. „Měla jsem dojem, ţe něco slyším,“ řekla sfinga.
„To oni měli také,“ usmála se nelítostně a krutě vraní
bohyně.
Nikolas se nikdy řídit neučil, ale Perenela nakonec
zhruba před deseti lety podlehla moderní době a začala
chodit do autoškoly. Po šesti týdnech tenkrát napoprvé
sloţila zkoušky. I kdyţ si auto nepořídili, vědma nikdy
nic ze školy nezapomněla. Sice jí chvíli trvalo, neţ přišla
na to, jak funguje malý jasně ţlutý motorový člun, ale
pak otočila klíčkem v zapalování a zatlačila na plynovou
páku. Motor okamţitě zčeřil vodu bílou pěnou. Otočila
kormidlem, přidala plyn a člun se odlepil od břehů
423
Alkatrazu s bílým pěnovým vé, které za sebou
zanechával ve vodě.
Nad přídí se ze stříkajících kapek vody vynořila tvář de
Ayaly. „Myslel jsem, že budete bojovat.“
„Boj je aţ poslední moţnost,“ snaţila se Perenela
překřičet řev motoru a vítr. „Kdyby se ke mně připojily
Scathach s Johankou, pak bych moţná šla proti sfinze a
dvěma dalším nesmrtelným. Ale ne sama.“
„A co spící pavouci bohyně?“
„Areop-Enap se o sebe dokáţe postarat sama,“ řekla
Perenela. „To oni by měli zmizet z ostrova dříve, neţ se
probudí. Bude hladová, a ta stará pavoučice dokáţe mít
neukojitelnou chuť k jídlu.“
Slyšela za sebou slabý výkřik, který ji donutil podívat
se zpět. Machiavelli se svým společníkem se právě vrátili
k molu. Ital stál klidně a důstojně, zatímco mladík zuřivě
máchal rukama a sluneční paprsky se odráţely od noţe,
který měl v ruce.
„A co oni, to nepoužijí své cáry?“ zeptal se duch.
„Cáry a kouzla moc nepomohou proti proudu vody,“
usmála se vědma.
„Nyní se obávám, madam, že vás musím opustit. Musím
se vrátit na ostrov.“ Tvář ducha Juana Manuela de Ayaly
se začínala rozpouštět v kapkách vody.
„Děkuji, Juane, děkuji za všechno, co jste pro mě
udělal,“ poděkovala upřímně Perenela španělsky. „Jsem
vaším dluţníkem.“
„Vrátíte se někdy?“
Perenela se podívala k vězení na Alkatrazu přes
rameno. Kdyţ nyní věděla, ţe pod povrchem skrývá
armádu příšer, skoro ji připadl celý ostrov jako jeden
velký spící netvor. „Vrátím.“ Někdo s tímto spícím
424
nebezpečím bude muset něco udělat, dřív neţ se příšery v
celách probudí a vrhnou na nic netušící město. „Vrátím
se a bude to brzy,“ slíbila Perenela.
„Budu čekat,“ odpověděl námořník a zmizel.
Perenela zamířila lodí k dokům a trochu zpomalila.
Konečně byla volná a tvář jí projasnil spokojený úsměv.
Niccolo Machiavelli se zhluboka nadechl, aby se
uklidnil. Zlost a vztek zamlţil jeho úsudek a právě nyní
potřeboval chladnou hlavu. Podcenil vědmu a doplatil na
to. Bylo to neodpustitelné. Poslali ho na Alkatraz, aby se
jí zbavil, a on selhal. Jeho pán ani čarodějův rozhodně
nebudou potěšeni, ačkoliv anglický čaroděj sám z toho
zřejmě bude mít škodolibou radost.
I kdyţ se vědmy Machiavelli obával, opravdu se s ní
chtěl utkat a poměřit síly. Nikdy jí neodpustil poráţku,
kterou utrpěl u sopky Etny. Strávil pak celá staletí
sběrem kouzel, zaříkávání a triků, které by proti ní mohl
pouţít ve vhodnou chvíli. Čekal dlouho na svou pomstu a
touţil po ní jako po ničem jiném. A nakonec ho opět
dostala. Ne kouzly nebo svou silou, ale svou prohnaností
a lstivostí… a to byla vţdycky jeho parketa.
„Zastavte ji,“ vykřikl Billy. „Udělejte něco přece!“
„Byl byste tak laskav a zmlkl?“ vyhrkl Ital a vytáhl
mobil. „Musím to nahlásit a opravdu se na to netěším.
Nikdy není dobré být poslem špatných zpráv.“
A pak se z vln v dálce přímo před vzdalujícím se
člunem vynořil mořský stařec. Malé plavidlo objala jeho
mohutná chapadla a loď se okamţitě drkotavě zastavila.
Perenela zmizela, jelikoţ při prudkém zastavení ztratila
rovnováhu a upadla.
425
Machiavelli vrátil mobil zpět do kapsy a doufal, ţe
přece jen bude mít i nějaké dobré zprávy.
Nereův hlas bublal nad mořskými vlnami a slova
lehoučce plavala nad vodní hladinou. „Věděl jsem, ţe se
ještě setkáme, vědmo.“ Machiavelli s Billym sledovali
mořského starce se svíjejícími chapadly chobotnice, který
se vyhoupl na člun a dřepl si na přídi. Dřevo praskalo,
malé přední sklo se roztříštilo a obrovská váha vpředu
zvedla záď do výšky i s naprázdno točícím se motorem.
Machiavelli si zastínil rukou oči proti slunci a viděl
Perenelu, jak se postavila na nohy. V obou rukách drţela
něco jako dlouhý dřevěný hrot kopí. V záři slunce
vypadala zbraň jako zlatá a jako by z ní vycházel bílý
kouř. Vědma zaútočila hrotem na mořského starce a
bodla ho jednou, dvakrát, třikrát do chapadel, aţ nakonec
vrazila hrot do Nereovy hrudi. Mořský stařec zavrávoral,
couvl a s mohutným šplouchnutím spadl z přídě zpět do
vody. Gejzír vystříkl vysoko, voda hlasitě vřela, ale
starobylá bytost nadobro zmizela hluboko ve vlnách
zálivu. Člun se opět narovnal, záď se usadila na vodě a
motor zabral a rozjel se směrem k pevnině. Tři ohromná
chapadla se od loďky odlepila a bezvládně odpadla do
moře. Celé setkání netrvalo ani minutu.
Machiavelli si povzdychl a znovu nahmatal mobil. Tak
přece ţádné dobré zprávy. Mohl vůbec tento den být ještě
horší? Nad hlavami jim přelétl stín a Ital vzhlédl. Spatřil
obrovský obrys vraní bohyně, která letěla kolem. Prudce
stoupala a její dlouhý plášť z černého peří vypadal jako
ohromná křídla. Bohyně lehce přelétla aţ ke člunu, kde
hladce přistála na palubě.
Ital se začal smát. Samozřejmě, ještě je tu vraní bohyně.
Jednoduše shodí vědmu do vln a o zbytek se postarají
426
mořské nymfy. Úsměv mu ale pomalu mrzl ve tváři. Obě
ţeny, bytost druhé generace i nesmrtelná, se objaly. Ve
chvíli, kdy se obě otočily, aby zamávaly na rozloučenou,
byla ovšem jeho tvář opět neproniknutelná maska jako
obvykle.
„Myslel jsem, ţe vraní bohyně je na naší straně,“
hořekoval Billy.
„Vypadá to, ţe dnes jiţ nemůţete věřit vůbec nikomu,“
poznamenal Niccolo Machiavelli a pomalu odcházel z
mola.
427
KAPITOLA 68
Pekelná druţina starobylého archóna se řítila
salisburskou plání.
Stvoření, která Sofìe s Joshem před chvílí jen těţko
rozeznávali, se přiblíţila. Někteří vypadali jako velcí
černí psi, jiní jako šediví vlci, velké kočky s rudýma
očima, ohromní medvědi, divočáci se zahnutými zuby,
kozy, jeleni, koně. Další, kteří se k nim připojili, měli
podobu lidí z kamene, tvorové s kůţí z kůry stromů, listy
místo vlasů a s končetinami z větví, ti všichni se za nimi
hnali jako o závod. Dvojčata dokonce poznala další
duchy v kápích, viděli holohlavé kříţence upírů a
vlkodlaků s řetězy a rytíře v rezavé a poničené zbroji. Po
pláni se přibliţovali i tetovaní válečníci v koţešinách,
římští vojáci, kteří pokulhávali za irskými rusovlasými
upíry. A mezi těmi všemi běţeli i obyčejně vyhlíţející
lidé s meči, noţi i kopími, coţ však děsilo Joshe ze všeho
nejvíc.
Dvojčata se zahleděla dopředu, kde v šeru nejasně
vystupoval kamenný kruh Stonehenge, a najednou si
uvědomila, ţe se tam nemohou dostat včas. „Zastavíme
se a budeme bojovat,“ zafuněl Josh, kdyţ nahlas
rozebíral jejich situaci a velmi omezené moţnosti.
„Zbylo mi ještě trochu síly… moţná bych mohl znovu
pouţít déšť.“
Kruté a nelítostné zavytí se najednou ozvalo po pláni.
Joshovy naděje pohasly, kdyţ si všiml pohybu vpravo –
další skupina nepřátel se je snaţila odříznout od jejich
cíle. „Další potíţe,“ prohlásil.
428
„Právě naopak.“ Palamédes se usmál. „Podívej se
znovu.“ Pak Josh rozeznal postavu, která vedla celou
druţinu. „Shakespeare!“
Bard k nim vedl Gabrielovu druţinu ze strany. Oddaní a
poslušní bojovníci se střetli s různorodou armádou, která
se hnala po pláni, a zastavili jejich postup. Zaleskly se
kovové hroty kopí a meče a nad trávou se rychle vznesl
prach.
William Shakespeare rychle dohnal Palaméda. Na sobě
měl moderní policejní uniformu a helmu s hledím.
„Zdravím tě, příteli,“ řekl.
„Neříkal jsem, ţe nemáš čekat déle neţ do západu
slunce?“ opáčil přátelsky saracénský rytíř.
„Kdo si počká, ten se dočká,“ poznamenal Shakespeare.
„A ty víš, ţe jsem tě nikdy moc neposlouchal,“ dodal
básník se stydlivým úsměvem. „Kromě toho domyslel
jsem si, ţe kdyţ jsou silnice zablokované, najdete si do
večera nějaký úkryt.“
Palamédes shodil alchymistu na zem a snaţil se ho
probrat z bezvědomí. Lehce ho fackoval po tvářích.
„Vzbuďte se, Flamele. Vstávat. Nevíme, k jakému
kameni jít.“
Nikolasovy bledé oči se otevřely. „K oltářnímu
středovému kameni,“ zašeptal přerývaně.
Z temnoty vystoupil Gabriel. Byl umouněný a špinavý
od prachu po celé kůţi, ţe se mu i chlupy slepily k sobě.
„Je jich příliš mnoho, a kaţdou minutou přibývají další,“
ukázal. „Neudrţíme je.“
Josh ukázal ke kruhu z kamenů. „Stáhněte všechny ke
Stonehenge,“ rozkázal Josh, který pocítil stejný klid a
mír jako předtím v chatrči. Opět nezbývalo nic jiného.
Znovu bylo jedinou moţností, jak přeţít, bojovat. Bude
429
ochraňovat svou sestru aţ do konce. Přitiskl ruku na
hruď, kde pod oblečením stále nosil dvě poslední stránky
Kodexu. Moţná nadešel čas, kdy je zničit, i kdyţ si nebyl
jistý jak. Napadlo ho, ţe by je mohl sníst. „Všichni
zpátky,“ zakřičel. „Tam podnikneme poslední pokus a
zaútočíme.“
430
KAPITOLA 69
„To snad ani nebude nutné,“ vyhrkl Shakespeare.
„Pekelná smečka a všichni ti ostatní jsou tady jen kvůli
tobě a Sofii, přilákala je vůně vašich aur a velká odměna,
kterou Dee vypsal na vaše hlavy. My je ani za mák
nezajímáme. Proto stačí, kdyţ vás odsud dostaneme.
Palaméde, Gabrieli,“ zavolal básník. „Získejte nám
nějaký čas.“
Saracénský rytíř přikývl. Promáčklé brnění se
vyspravilo a utvořilo znovu hladkou černou ochranu jeho
těla. Rytíř sebral obrovský dlouhý meč a vrhl se do boje s
vlky a černými kočkami. Gabriel zamířil za ním se
zbytkem své psí druţiny.
Shakespeare podepřel alchymistu a Josh drţel Sofii.
Všichni čtyři se vydali mezi dvěma vysokými
pískovcovými kameny do středu kamenného kruhu.
Ve chvíli, kdy Josh vstoupil do kruhu, ucítil
starodávnou sílu, která mu připomněla příval pocitů, jako
kdyţ drţel v rukách Klarent. Slyšel hlasy někde na prahu
vědomí. Rozhlédl se okolo, ale bylo dost těţké
odhadnout tvary a polohu kamenů ve tmě noci.
„Jak staré je tohle místo?“ zeptal se.
„Nejstarší část zřejmě pět tisíc let, ale můţe být i
starší,“ odpověděl Shakespeare, který najednou narazil na
kámen, který mu leţel v cestě. „A tady je oltářní kámen,“
řekl alchymistovi.
Nikolas Flamel klesl na kámen a těţce dýchal s jednou
rukou přitisknutou na hrudi. „Natočte mě,“ zasípal.
„Kterým směrem je sever?“
431
Shakespeare s Joshem se automaticky podívali na nebe,
aby se zorientovali podle polárky.
Ohromná černá kočka s otevřenou tlamou najednou
pronikla do kruhu a svými tlapami se sápala na
alchymistu. Flamel zvedl ruce před obličej a ostré drápy
mu pořezaly dlaně. Shakespeare ale rychle vyndal
policejní obušek a praštil jím do zvířete. Kočka se
rozplácla o nejbliţší kámen a rozpadla se na prach.
„Stejně jako kov i tyto starodávné kameny jsou pro ně
jedovaté,“ vysvětlil rychle. „Nemohou se jich dotknout,
proto nás zde také nepřeválcovali. Alchymisto, jestli
máte něco v plánu, pak to musíte udělat rychle,“
poznamenal. „Sever je tam.“
„Najděte třetí celý triliton vlevo,“ zašeptal Flamel.
„Třetí co?“ zeptal se zmatený Josh.
„Triliton je soustava tří kamenů, dva stojící a třetí přes
ně poloţený,“ vysvětlil básník. „Slovo pochází z řečtiny
a popisuje trojici kamenů.“
„To jsem věděl… myslím,“ zašeptal Josh a začal
počítat.
„Tady je to,“ řekl. „A co teď?“
„Pomozte mi,“ poprosil Nikolas.
Shakespeare podepřel alchymistu, kterého napůl odnesl
ke trojici kamenů. Nikolas se snaţil dostat co nejblíţe do
úzké průrvy mezi dvěma stojícími kameny, na kaţdý z
nich poloţil ruku, jak nejvýše dosáhl, a doširoka roztáhl
nohy. Jeho postava nyní vypadala jako velké X uvnitř
kamenné soustavy.
Nočním vzduchem se pak začala linout slabá vůně
máty.
V tu chvíli se k alchymistovi blíţil velký medvěd, který
svými pařáty mířil k alchymistově hlavě. Naštěstí útok
432
ohromného stvoření včas zastavil saracénský rytíř, který
předhodil medvěda Gabrielově smečce. Během pár vteřin
se na něj vrhli psi a medvěd se rozsypal na prach.
Z druhé strany se blíţila trojice vlků. Jednoho
zlikvidoval mečem Josh a Gabriel sám se postaral o
druhého. Josh švihl po třetím, ale vlk uhnul, přitom
ovšem zavadil o jeden z vysokých kamenů, coţ byl jeho
konec a rozsypal se jako hromádka popela.
Josh si najednou uvědomil, ţe v Gabrielově smečce
zbylo jen pár obránců naţivu, a všichni se pomalu
stahovali směrem ke kruhu stojících kamenů. Bezhlavý
jezdec na kostře koně přijel ke kruhu, kopyty zachytil
jednoho ze psů a hodil ho směrem k nejbliţšímu kameni.
Pes okamţitě zmizel a zbyl po něm jen prachový obrys
ve vzduchu.
„Alchymisto,“ varoval Shakespeare, „udělejte něco
hned!“
Nikolas se ale sesul k zemi. „Já nemůţu.“
„Jste si jistý, ţe je to ta správná brána?“ zeptal se Josh.
„Jsem si jistý, ale nemám uţ ţádnou sílu.“ Podíval se na
dvojčata, a Josh měl na chvíli pocit, ţe vidí něco
zvláštního v jeho očích. „Sofie, Joshi, musíte ji otevřít vy
dva.“
„Dívka je naprosto vyčerpaná,“ řekl básník. „Pouţijeteli její sílu, aura ji spálí na popel.“
Nikolas se natáhl, chytil Joshe za ruku a přitáhl ho blíţ.
„Pak to musíš udělat sám.“
„Já? Ale já…“
„Jsi tady jediný, kdo to ještě můţe otevřít.“
„A co kdyţ se mi to nepodaří?“ zeptal se Josh. Měl
prapodivný pocit, ţe přesně tohle alchymista od začátku
plánoval. Flamel určitě nikdy neměl sílu bránu aktivovat.
433
„Musí,“ alchymista ukázal na stvoření, která kolem nich
krouţila jako hladoví supi. Pak se obrátil k nebi, kde se
noční oblohou blíţila bílá světla. „Policejní helikoptéry,“
řekl. „Budou tu za pár minut.“
Josh podal Flamelovi otlučený a trochu uhnutý perský
meč a zeptal se: „Co mám dělat?“
„Postav se mezi ty dva stojící kameny s nohama a
rukama roztaţenýma a představ si, ţe tvá aura jimi
prostupuje. To by mělo stačit na otevření brány.“
„A snaţ se to udělat rychle, nemáme moc času,“ řekl
Shakespeare. Zbylo jiţ jen necelých deset psů z
Gabrielovy smečky a Palaméda nyní odřízla skupina
mumií, kteří se na něj vrhli s dýkami z pazourků.
Škrábali jeho brnění, aţ z něj šlehaly jiskry. Ostatní vlci a
kočky se zatím plíţili kolem kamenného kruhu, ale byla
jen otázka času, kdy proniknout dovnitř.
„Musím Joshovi pomoct,“ zašeptala Sofie.
„Ne,“ řekl Shakespeare. „Je to příliš nebezpečné.“
Joshova aura začala zářit, kdyţ se vmáčkl mezi kameny.
Z jeho těla vycházel zlatý dým. Natáhl ruce do výšky a
poloţil dlaně na hladký pískovec. Vůně pomerančů
zesílila a nesla se nočním vzduchem.
Vůně přiváděla stvoření vně kruhu téměř k šílenství.
Znásobila své úsilí, aby se dostala k dvojčatům.
Shakespeare a Gabriel se postavili po stranách trilitonu a
zoufale se snaţili odvracet jakýkoliv útok.
Josh roztáhl nohy, aby se kaţdá dotýkala dole jednoho
kamene a opět v tu chvíli uslyšel stejné hlasy, jako kdyţ
poprvé vkročil do kruhu. Najednou si uvědomil, proč mu
znějí tak povědomě. Všechny totiţ byly jeden hlas –
Klarent. Usoudil, ţe Klarent i Exkalibr byly vytesány
právě z těchto kamenů, které tvořily starodávný magický
434
kruh. Spatřil tváře lidské, zvířecí, některé aţ děsivé, ale
všechny patřily stavitelům této megalitické stavby.
Stonehenge nevznikl před pěti tisíci lety, ale dříve,
daleko dříve. Zahlédl známého archóna ještě bez jeho
typického paroţí, byl celý v bílém uprostřed kruhu a v
rukách drţel neomylně známý meč.
Zatímco však levý kámen zapraskal a rozzářil se zlatou
barvou, pravý zůstal neproniknutelně temný.
Flamel srazil divočáka, který pronikl do kruhu a otočil
se k Sofii. „Josh potřebuje tvou pomoc.“
Sofie byla tak vyčerpaná, ţe se téměř neudrţela na
nohách. Podívala se na alchymistu a snaţila se pochopit
jeho slova. „Ale Will přece říkal, ţe kdyţ pouţiju svou
auru, zapálí mě to.“
„A jestli se brána neotevře, zemřeme všichni,“ zavrčel
Nikolas. Vzal Sofii kolem ramen a postrkoval ji směrem
k Joshovi. Dívka zakopla na nerovném terénu,
zavrávorala a převáţila se dopředu s rukama před
sebou… a prsty se dotkla tmavého kamene. Ve vzduchu
se objevila sladká vůně vanilky a kámen se rozsvítil.
Linul se z něj matný stříbrný dým a pak se celý rozzářil.
Zatímco jeden stojící kámen svítil stříbrně, druhý zlatě,
vrchní překlad se rozzářil oranţově.
Byla to ohromná podívaná. Přestoţe byla na salisburské
pláni hluboká noc, mezi kameny se objevilo slunce.
Josh udiveně sledoval celou scénu a cítil trávu a jinou
zeleň, cítil ţár léta a na tváři slabý větřík a sůl ve
vzduchu. Otočil hlavu a za ním se rozprostírala noc s
nebem plným hvězd a před ním byl jasný slunečný den.
„Kde to je?“ zašeptal.
435
„Mount Tamalpais,“ řekl Flamel vítězoslavně. Zvedl
Sofii a táhl ji ke světelné průrvě. Ve chvíli, kdy se její
prsty vzdálily od kamene, začal rychle pohasínat.
„Běţte,“ řekl Shakespeare. „Rychle…“
„Řekněte Palamédovi –“
„Já vím. Zmizte odsud. Hned.“
„Kéţ byste ještě psal. Byl by to úţasný příběh,“ řekl
upřímně alchymista a vzal Joshe kolem pasu. Prostrčil
dvojčata mezi zářícími kameny na druhou stranu světa,
kde se rozprostírala zelená krajina.
„Nikdy jsem neměl rád tragédie,“ zašeptal básník.
Zlatá záře pohasla, kdyţ Josh sundal ruku z kamene a
zmizela i vůně pomerančů a vanilky, kterou nahradil
těţký pach Gabrielovy srsti a jediného jeho přeţivšího
člena smečky.
Pekelná smečka, starobylé bytosti druhé generace,
nesmrtelní i lidé, kteří zde útočili, se okamţitě začali
stahovat zpět do tmy. Za nimi zůstal jen prach a rozoraná
bahnitá půda. Palamédes vyvrávoral z noci s brněním
potlučeným, poškrábaným a děravým na mnoha místech.
Jeho meč byl rozpůlen vedví a vyčerpání zesílilo jeho
východní přízvuk. „Musíme odsud zmizet, neţ přijede
policie.“
„Znám jedno místo,“ řekl Shakespeare. „Je to blízko.
Dokonale zachovalé zemědělské stavení z dob krále
Edwarda z počátku dvacátého století.“
Palamédes stiskl bardovo rameno a řekl: „Obávám se,
ţe uţ není v tak dobrém stavu.“
436
KAPITOLA 70
„Dobrá hora Tamalpais,“ řekl s úlevou Nikolas Flamel
a padl na kolena. Plnými doušky vdechoval čerstvý
vzduch do plic. „San Francisko.“
Joshovi se točila hlava, zavrávoral a nakonec se také
podepíral rukama na kolenou. Díval se zmateně a
dezorientované kolem sebe. I kdyţ hora byla stále zalitá
slunečními paprsky, dole na úpatí se jiţ vznášely
chomáčky bílé hustě mlhy.
Sofie si přidřepla vedle bratra. Její kůţe byla křídově
bílá, oči zapadlé hluboko do tváře a blonďaté vlasy
mastné a přilepené k hlavě. „Jak je ti?“
„Asi tak blbě, jako tobě, hádám,“ odpověděl.
Sofie se pomalu zvedla a pak pomohla na nohy Joshovi.
„Kde to jsme?“ zeptala se a pomalu se rozhlíţela kolem.
Nepoznávala to místo, ani ţádné styčné body v krajině.
„Prý severně od San Franciska,“ řekl Josh.
Dole se něco pohnulo a rozvířilo mlhu pod nimi.
Všichni tři se otočili, aby se podívali na postavu, která se
pomalu nořila z bílých chomáčků. Věděli, ţe pokud to
bude nepřítel, nezbyly jim ţádné síly, aby se mohli
bránit, a byli tak unavení, ţe by ani neutekli.
Jaké bylo jejich překvapení, kdyţ se před nimi objevila
Perenela Flamelová, která vypadala elegantně a
upraveně, i kdyţ na sobě měla jen špinavý černý kabát,
plátěné tričko a kalhoty. „Cekám tu uţ celé věky,“
zvolala a na tváři se jí rozhostil upřímný radostný úsměv,
kdyţ zamířila po svahu nahoru.
437
Vědma objala dvojčata a pevně je stiskla. „Tak ráda vás
vidím, ţe jste v pořádku a v bezpečí. Hrozně jsem se o
vás bála.“ Dotkla se modřin na Sofiině tváři a šrámů na
Joshově čele a paţích. Oba pocítili vibrování na kůţi,
jako kdyby měli mravence a Josh si všiml, ţe modřiny ze
sestřiny tváře pozvolna mizí.
„Také jsme rádi zpátky,“ řekl Josh.
Sofie jen na souhlas přikývla. „A také vás rádi vidíme,
Pery.“
Nikolas pevně objal svou ţenu a dlouho ji nechtěl
pustit. Pak ji pustil a poodstoupil, aby si ji prohlédl. S
rukama na jejích ramenou uznal: „Vypadáš dobře, má
milá.“
„Přiznej, ţe vypadám staře,“ řekla vědma. Pak se její
zelené oči zaměřily na jeho tvář a všimla si, ţe má daleko
víc vrásek po celé tváři a některé dost hluboké. Přejela
ukazováčkem nespočet škrábanců a ran a s pomocí své
aury je všechny zahojila. „I kdyţ nevypadám tak staře
jako ty, a to jsi o deset let mladší,“ připomněla mu.
„Dnes,“ usmála se, „poprvé za náš společný ţivot
vypadáš opravdu starší neţ já.“
„Mám za sebou náročné dny,“ přiznal Flamel. „Ale jak
jsi se sem dostala? Naposledy, kdyţ jsme spolu mluvili,
jsi byla uvězněná na Alkatrazu.“
„No, nyní můţu upřímně říct, ţe patřím k těm málo
vězňům, kterým se podařilo ze Skály uprchnout.“
Zavěsila se do manţela a společně scházeli dolů z hory
do odpolední mlhy. Dvojčata je pomalu následovala jen
pár kroků za nimi. „Můţeš být na mě pyšný, Nikolasi,“
řekla Perenela. „Řídila jsem aţ sem úplně sama.“
„Vţdycky jsem byl na tebe pyšný.“ Zarazil se a dodal:
„Ale my přece nemáme auto.“
438
„Půjčila jsem si docela pěkný Thunderbird kabriolet.
Našla jsem ho v přístavu, jeho majitel ho určitě hned tak
nevyuţije.“
439
DOSLOV
Doktor John Dee leţel v měkké trávě a hleděl na noční
oblohu. Zlatá a stříbrná záře, která se nesla nočním
nebem, pomalu bledla, slábl i nádech pomerančů a
vanilky ve vzduchu. Policejní helikoptéry přelétávaly
okolí a všude zněly hlasité sirény.
Tak Flamel a dvojčata přece jen unikli.
A s nimi zmizela i čarodějova budoucnost a naděje na
záchranu ţivota. Ţil na dluh od minulé noci, kdy se mu
nepodařilo zabít alchymistu a získat dvojčata a zbylé
stránky Kodexu, ale nyní byl vyloţeně chodící mrtvola.
Dee se pomalu posadil a chytil se za pravou ruku. Byla
znecitlivělá od konečků prstů aţ po rameno, kde ji plnou
silou zasáhl Klarent. Moţná je zlomená, pomyslel si.
Klarent.
Viděl chlapce meč hodit… ale nevšiml si, ţe by ho
potom sebral. Dee se převalil v blátě a zjistil, ţe kamenné
ostří meče leţí jen kousek od něho. Opatrně, téměř s
posvátnou úctou ho vytáhl ze špíny, a pak poloţil na
zem. Přitiskl ostří ke své hrudi s oběma rukama na
rukojeti.
Pět set let hledal tu zbraň. Pátrání ho přitom zavedlo na
nejrůznější místa po celém světě a i za jeho hranice.
Zasmál se a jeho smích téměř připomínal hysterický
záchvat. Nakonec meč našel tam, kde to všechno začalo.
Jedno z prvních míst, kde hledal, byl samozřejmě oltářní
kámen Stonehenge, tehdy mu bylo něco kolem patnácti
let a Anglii vládl Jindřich VIII.
440
Stále leţel na zemi a sáhl pod kabát, aby vytáhl
Exkalibr. Zvedl oba meče, které se v jeho sevření samy
pohnuly a natočily k sobě. Oválné rukojeti se točily a z
ostří se kouřilo. Dee cítil ledové mrazení z jedné strany
těla a druhou pomalu prostupoval ţár. Jeho aura se
probudila k ţivotu a pokryla jeho kůţi ţlutými obláčky
dýmu. Najednou bolest ustupovala a jeho zranění a rány
se hojily. Čaroděj přitáhl meče k sobě a zkříţil ostří.
A potom se stalo něco nečekaného. Meče se za
mohutného prasknutí spojily, jako by je přitáhla k sobě
magnetická síla. Dee je zkusil oddělit, ale obě zbraně do
sebe zapadly jako ulité. Ozvalo se zaklapnutí a ostří i
rukojeti se neoddělitelně spojily do jednoho docela
obyčejně vyhlíţejícího meče, ze kterého vycházel šedivý
kouř.
Z temnoty se vyšourala postava, do mnoha svršků
zahalený muţ. Kolem rozcuchaných a neupravených
vlasů a vousů poskakovala ţlutá světýlka, ale jasně
modré oči byly nepřítomné a ztracené v dáli. Kdyţ spatřil
meč, soustředil se, jako by si na něco vzpomněl. Natáhl
ruku a třesoucím se prstem ukazoval na studené kamenné
ostří meče. Pak se jeho oči zalily slzami. „Dva, kteří jsou
jedno,“ zamumlal, „a ten jeden je vším.“
Pak se Duch dávných věků otočil a odbelhal se do noci.
Konec třetího dílu
441
POZNÁMKA AUTORA
STONEHENGE A NULA
Sofie s Joshem přicházejí v noci k prehistorickému
kruhu stojících kamenů u Salisbury v Anglii. Proto
zachytí jen část z tohoto kdysi velkolepého díla a jedné z
nejznámějších megalitických staveb a archeologických
nalezišť na světě.
Kamenný kruh na Stonehenge byl postaven ve třech
nepopiratelně odlišných fázích. Na salisburské pláni jsou
k vidění zbytky všech tří etap. První zmínky a důkazy o
přítomnosti lidí v této lokalitě, která tehdy byla
zalesněná, se datují zhruba před osmi tisíci lety. První
stavební zásahy však pocházejí z doby před pěti tisíci
lety. Za pomoci primitivních nástrojů jako rohů lesní
zvěře, kamenů a dřevěných nástrojů stavitelé dosáhli
velkého kruhu o hloubce zhruba dva metry, stejně tak
širokého s průměrem téměř sto metrů. U vstupu byly
vztyčeny původně dva kameny, z nichţ jeden z nich se
dochoval a nazývá se obětní kámen.
Další etapa výstavby Stonehenge začala okolo roku
3000 před naším letopočtem. Z této fáze se bohuţel na
místě nic nedochovalo, ale existují archeologické důkazy,
ţe uvnitř kruhu, který lemoval příkop, byly vztyčeny
dřevěné sloupy. Našly se zbytky keramiky, kostí a
objevily se teorie, ţe zde bylo pohřebiště nebo obětní
svatyně.
Během dalšího tisíce let se Stonehenge měnilo a
přestavovalo. Z této doby pocházejí velké kamenné
útvary, které víceméně přeţily dodnes. Vědci tvrdí, ţe
442
uprostřed kruhu bylo postaveno kolem osmdesáti
modrých kamenů, které vytvořily dvě podkovy, jedna
menší zapadala do druhé. Kaţdý z těchto obrovských
kamenů váţí nejméně čtyři tuny a tyto balvany pocházejí
z 380 km vzdálených velšských hor Přeseli Hills. Jen
samotná doprava po hustě zalesněném terénu, přes hory a
řeky svědčí o tom, jak důleţitá byla stavba Stonehenge
pro pradávné obyvatele. Obří oltářní kámen, na kterém
Nikolas spočinul, pravděpodobně tehdy stál vzpřímeně.
Váţí šest tun.
Ve stejné době rozšířili vstup do kruhu a stíny, zvláště
ráno v den letního slunovratu, zasahují hluboko do středu
kamenného kruhu. Naopak při západu slunce o zimním
slunovratu slunce klesá mezi kameny.
Kolem 2000 let před naším letopočtem byl vztyčen kruh
z asi třiceti kamenů, které váţí přes pětadvacet tun.
Pocházejí z oblasti vzdálené více neţ 30 kilometrů na
sever od Stonehenge a byly pečlivě vybrány, otesány a
očištěny. Uvnitř tohoto kruhu stavitelé umístili pět
trilitonů, které jsou postavené do půlkruhu s největším
uprostřed a nejmenšími po krajích. Nejmenší z nich je
zhruba šest metrů vysoký.
V pozdější době přestali lidé tuto megalitickou stavbu
vyuţívat a udrţovat. Příroda a ţivly se na ní podepsaly.
Mnohatunové kameny popadaly a postupně se narušilo i
původní uspořádání kamenných kruhů a útvarů.
Přesto je Stonehenge pozoruhodná a úţasná stavba,
která je opředena záhadami. Vědci se během staletí
snaţili mnohé z nich vyluštit, ale stále například nevíme,
k čemu bylo místo původně vyuţíváno. Existují teorie o
pohřebišti i obřadním obětním místě. V současné době je
spojováno s druidy a náboţenstvím starých Keltů, kteří
443
určitě místo k nějakým účelům vyuţívali, stejně tak jako
mnoho dalších kamenných kruhů a staveb, ale sami jej
nepostavili. Stonehenge se objevuje v řadě mýtů a bájí a
velice často se o tomto magickém místě mluví ve spojení
s Merlinem a Artušovskými legendami.
Při návštěvě místa vás ale jistě překvapí, jak blízko
kolem megalitické památky leţí přilehlé silnice.
Například A344, kde nakonec Josh nechal stát auto, vede
téměř vedle prvního pět tisíc let starého kruhu z první
etapy stavby.
Stonehenge patří k památkám světového dědictví
UNESCO.
Bod nula neboli Point Zero v Paříţi je také skutečný.
Je to oficiální pomyslný střed Paříţe, který najdete na
náměstí před katedrálou Notre-Dame. Do dlaţby je zde
vsazená malá hvězdice, kterou do kruhu obklopují čtyři
kamenné výseče. Na částech šedého kamene je napsáno:
POINT ZERO DES ROUTES DE FRANCE. Hvězdice
uprostřed znázorňuje slunce s osmi ostrými paprsky ve
tvaru trojúhelníků.
Bod nula nebo také nultý kilometr najdete v řadě měst
po celém světě, ale vţdy se jedná o místa, odkud jsou
měřené vzdálenosti v oblasti. Některé značky těchto míst
jsou podobně jako v Paříţi vsazené do země, jinde se
jedná o desky s nápisy nebo celé pomníky.
Stát v pravé poledne na paříţském bodu nula ale stejně
nedoporučujeme – vzpomeňte si na to, co se stalo
Scathach s Johankou!
444
O AUTOROVI
Michael Scott, odborník na mytologii a folkloristiku, je
jedním z nejúspěšnějších irských autorů. Čtenáři ho
nazývají mistrem na fantasy a sci-fi literaturu, ale píše i
horory a pohádkové příběhy. Irish Times ho ctí jako krále
fantasy literatury v Irsku. Vědma je třetí knihou v sérii
Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela. Předchozí dvě
knihy s názvy Alchymista a Čaroděj vydala také
Euromedia Group – Kniţní klub. Stránky autora můţete
navštívit na www.dillonscott.com
Michael Scott
VĚDMA
Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela
Z anglického originálu The Sorceress /The Secrets of the Immortal
Nicholas Flamel/ vydaného v Random Children’s Books a division of Random
House Inc. New York pod značkou Delacorte Press v roce 2009
přeloţila Zuzana Fišerová
Redigovala Alena Peisertová
Grafickou úpravu dle anglické předlohy navrhl pro české vydání David Dvořák
Sazba a příprava pro tisk TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha
Vydala Euromedia Group k. s. – Kniţní klub v Praze 2009
jako svou 5023. publikaci
Odpovědná redaktorka Stanislava Zábrodská
Technický redaktor David Dvořák
Počet stran 504
Tisk Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica
Vydání první
Pro čtenáře fantasy od 12 let do 112 let
www. euromedia.cz