cena: kč / polo vina pr o pr odejce

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!
CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE
299
V PRODEJI OD 25. ÚNORA 2008
Hlava státu
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
Prezidentské volby jsou už nějaký ten pátek za
námi. Tentokrát jsme se sice co do volebních
repetic nedopočítali do tří, za to jsme si však
v jejich souvislosti užili hojnosti doprovodného,
bezmála varietního programu. Málokdo dokázal
odejít v den konání první i druhé volby od televize. První doprovázely grimasy, za které by se
nemusel stydět ani herecký ansámbl černého
divadla, samozřejmě doladěné neméně dramatickými slovními výroky. Těm veřejně vyřčeným
do pléna Španělského sálu přidala říz i tichá
pošta mezi jednotlivými zákonodárci, již neomylně rozluštily nečekaně citlivé mikrofony.
Aby drama nestálo, zpestřily i druhou prezidentskou volbu důmyslné zápletky. Za obraz s jízdou,
během níž se spěchalo z Pražského hradu na
Kutnou horu, aby si ministryně stihla před třetím
kolem přátelsky promluvit se svou nemocnou
stranickou kolegyní, by se dozajista nestyděl
ani úspěšný hollywoodský scénárista. Za zmínku
by nepochybně ještě stály i slečny počítající
zvednuté ruce ve Španělském sálu. Ty si při svém
pobíhání v uličkách mezi židlemi, na nichž trůnili
naši zákonodárci, počínaly nadmíru hbitě. Lecjaká paní učitelka by jim mohla závidět.
O to všechno bychom přišli, pokud by si naši
zákonodárci ujasnili základní okolnosti volby
hlavy státu v předstihu. Jedna moje důvtipná
a od přírody dobře naložená kolegyně shrnula
své pocity z prezidentského klání slovy: „Mám
pocit, že jsme nejblbější země ve vesmíru. Naštěstí
mi to ale nevydrží ani do zítřka.“
Tímto výrokem nekomentovala ani tak výsledek
voleb, ale jejich průběh. Proto bychom měli být
rádi, že jsme se vůbec zvolení nějakého prezidenta dočkali. Ani naše redakce nechtěla zůstat
u rozčarování, a proto se rozhodla věnovat tematice hlavy státu vlastní číslo. Věřím, že časová
prodleva od konání prezidentských voleb nám
k tomu poskytla odstup, který je podobně zdravý
jako zmíněný pohled naší kolegyně.
Přeji vám za celou redakci příjemný začátek
měsíce března.
OBSAH
fejeton:
K POCITU
PONÍŽENÍ
téma:
HLAVA STÁTU
DEMOKRACIE
JE TRIUMF
PRŮMĚRNOSTI
/Jirák/
pošli to dál:
téma:
HLAVA STÁTU
PREZIDENT MŮŽE
ZEMÍ CLOUMAT
/Sikora/
/Bojar/
téma:
HLAVA STÁTU
PŘIJMEME VHODNOU HLAVU STÁTU;
TAK KDO JE TADY
PREZIDENT?
/Bystřičan/
4–5
rok po roce:
1948 – 1. ČÁST
/Šustrová/
12 – 13
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
8–9
6–7
reportáž:
SVATÍ SE RODÍ
V HORÁCH
referát:
DÍVKA
S ČOKOLÁDOU
/Zoufalá/
/Poláček/
14 – 15
16 – 17
10 – 11
rozhovor:
JOSEF PLESKOT
/Bojar, Bystřičan/
18 – 20
kultura:
LITERATURA
kultura:
HUDBA
kultura:
DIVADLO
/Marečková/
/Lindaur/
/Šourek/
/Vítková/
21
kultura:
FILM
22
uličníci:
/Bořutová/
/Prejdová/
25
23
24
equal:
JDE TO I BEZ
VYSTRČENÉ
BRADY
komiks:
SAMOROST
/Hruban/
křížovka:
26 – 27
/Bažant, Novák/
28
Veronika Hrdinová
Kresba na obálce: Vojtěch Šeda
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Nádražní 56/740
Praha 5 – Smíchov, 150 00
tel.: 220 199 301 (302)
e-mail: [email protected]
SMS: 774 150 551
www.novyprostor.cz
Hlavní téma příštího čísla Nového Prostoru jsme se
rozhodli věnovat Mládeži. Reagují dospívající lidé
citlivěji než kdokoli jiný na společenské klima? Jsou těmi,
kteří bojují proti ustrnulému řádu, nebo si ve své snaze
vymezit se ve skutečnosti spíše slepě oblékají nepromyšlené stejnokroje? A jaký je vůbec životní styl a jazyk
současné mládeže?
29
3
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autor: Jan Jirák
K POCITU PONÍŽENÍ
Když člověka začne bolet v zádech, nastane stav
neodbytně ponižující. Nejprve se dostaví bolest.
V mém případě připomínala oštěp vražený hned
vedle lopatky. Kdybych byl hypochondr, asi
bych si myslel, že je to infarkt, a už se viděl na
jednotce intenzivní péče, v krematoriu a na
rozptylové loučce. Nejsem hypochondr, a tak
jsem po třech dnech možnost infarktu zavrhl
a přešel k variantě těžce poškozené páteře,
přerušeného nervu a zbytku života stráveného
na vozíku.
Souběžně s bolestí přestává člověk zvládat
některé běžné úkony a postupně lidsky i společensky upadá. Někdy jde o předvídatelný
úpadek. Když vás bolí za krkem, je vcelku
pochopitelné, že těžko otáčíte hlavou, a tak
musíte v autě vzít zavděk zpětným zrcátkem.
Jindy člověka nastalá nemohoucnost zaskočí.
Ve velkoprodejně jsem zjistil, že předkloním-li
se do vozíku pro nákup, zůstanu předkloněný,
dokud mě někdo nenarovná. I vytvořili jsme
u pokladny takový živý obraz. Já visel přes
rukojeť vozíku zabořený obličejem do nákupu,
slečna pokladní na mne hleděla s čtečkou čárkových kódů v ruce a lidé ve frontě zmlkli a zírali.
Pak jsem mezi drátky vozíku uviděl, jak slečna
pokladní vstala i s čtečkou, a na krátký okamžik
mne napadlo, že na mně chce najít kód, aby mě
namarkovala. „Narovnáme pána, ano?“ pípla
místo toho a podívala se čekající zákazníky.
Narovnali mě, ale bylo to velmi ponižující.
Bolest nepolevovala ani v dalších dnech, ale já
nedbal. „Přece nepůjdeš k doktorovi,“ cedil jsem
mezi zuby, vědom si staré lidové moudrosti,
že lékařům je lepší se vyhnout, jelikož nosí
choroby. A zkoušel jsem laické recepty. Prášky
proti bolesti nezabraly. Mastička, co ji používá
v televizi ohnutý dědeček na bruslích, taky ne.
Horká vana zabrala, ale jen na dobu, kdy jsem
4
v ní ležel. Sotva jsem se ocitl na suchu, oštěp
se vrátil. Po třech týdnech jsem kapituloval
a vzdal se do rukou vědy lékařské. K některým
krokům se člověk musí probolet.
„A budete chodit na rehabilitaci, tam vás naučí
cvičit,“ oznámila mi paní doktorka po prohlídce.
Chtěl jsem namítnout, že kdybych se potřeboval naučit cvičit, šel jsem do Sokola, a ne
k lékaři. „A těmi cviky se vyléčíte sám,“ dodala
paní doktorka, jako by mi četla myšlenky. „To
vám zvedne i sebevědomí.“ Safra, pomyslel jsem
si, už i neuroložka na mě pozná, že potřebuju
zvednout sebevědomí. Možná je na mně vidět
ta příhoda s vozíkem.
Prvního dne rehabilitace jsem se s časovým
rozpisem seancí dostavil k příslušným dveřím
rehabilitačního oddělení, posadil se a odevzdaně vyčkával. Ve stanovený čas jsem uslyšel své
jméno, vstal, vešel dovnitř, předložil rozpis a byl
vyzván, abych si odložil „do prádla“. „Pojďte
hezky sem, tady se postavte a podívejte se před
sebe,“ laskavě konejšivým hlasem mě vyzvala
paní v bílém.
Svlékl jsem se, postavil se na určené místo
a podíval se před sebe. Celá stěna byla
pokryta zrcadly. Viděl jsem tělocvičnu, míče
na sezení, ribstol, paní v bílém, viděl jsem
z té místnosti každičký detail. Ano, bohužel,
každičký detail, i sebe. A vzhledem k tomu,
že jsem stál v popředí, jen s obtížemi jsem se
mohl považovat za detail.
Našinec je tak trošku zvyklý vidět v zrcadle jen
vlastní bustu, a ani to není velká sláva. Když
ráno vstanete, šťastně najdete cestu do koupelny, jukne na vás z lesklé plochy nad umyvadlem
zmačkaný obličej, vyděšené oko, a to je asi tak
všechno. Pokud si chci zkontrolovat uzel na
kravatě, musím si stoupnout na špičky. Celé
tělo jsem v zrcadle naposledy viděl v předsálí
tanečních, kde nás asistenti tanečního mistra
nabádali, abychom si před vstupem do sálu
zkontrolovali zapnutí poklopce.
A tuhle nevinnou, životem nezkušenou bytost
bez varování postaví svlečenou před plochu, na
níž se může vidět od řídnoucích vlasů až po díru
na ponožce! Hrozné to bylo. Jako první se mi
vybavila vzpomínka na film, v němž se pravilo,
že „vrcholem erotiky je nahý muž v ponožkách“.
Nevím, buď se filmům nedá věřit, nebo šlo o jiné
ponožky, ale to, co jsem viděl já, bylo vrcholem
všeho možného, ale erotiky rozhodně ne. Proti
mně stálo podivné baňaté stvoření na barokně
pokřivených klavírních nohách, křivilo ramena
a poulilo břich zvící sudu. To není rehabilitace,
to je nábor na liposukci, napadlo mě. Ze všeho
nejhorší bylo, že nahoře mělo to stvoření hlavu, kterou moc dobře znám ze zrcadla doma
v koupelně. Hlava měla oči a ty na mě zděšeně
civěly.
„A zvedneme pravou ruku, nadechneme se
nosem, spustíme pravou ruku a vydechneme
ústy,“ zahlaholila paní v bílém odporně optimistickým hlasem. Energicky jsem švihl pravou
rukou vzhůru, nadechl se nosem a ruku opět
energicky připažil.
Stvoření v zrcadle mátožně zvedlo tvarohovitě
ochablou ruku, ani se neobtěžovalo ji narovnat,
chvíli ji nechalo trčet jak lodyhu, jíž se nedostalo slunka, pak ji odevzdaně svěsilo a dál na
mě hledělo.
Zbytek rehabilitace jsem absolvoval se zavřenýma očima. Nic jsem se nenaučil a sebevědomí
dostalo takovou ránu, že už se z toho nikdy
nevzpamatuje. „To je dojem, hrůza hrůz,“ honilo
se mi hlavou cestou domů a jat záchvatem černého humoru říkal jsem si: „Zrcadlo, zrcadlo,
řekni, kdo je na světě nejodpornější!“
Neříkej to!
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
JEDEN SVĚT – ZAOSTŘENO NEJEN NA DIKTATURY
Zrovna v našich končinách nemusí být 60. výročí
přijetí deklarace lidských práv velkou událostí.
Člověk si na jejich alespoň základní dodržování
rychle zvykne. Ovšem stále je o čem mluvit.
Jednotlivé země, které mají své zastoupení
v OSN, připravují při této příležitosti speciální publikace. Ty by měly zhodnotit lidskoprávní situaci uvnitř jejich hranic a popsat
nejzávažnější problémy, s kterými se občané
potýkají. V Česku bude nepochybně nějaký ten
odstavec věnován stavbě automobilky Hyundai v Nošovicích, problematice protiprávní
sterilizace, biometrickým pasům, výstavbě
dálnice D3, domácímu násilí i různým podobám
diskriminace.
Zkuste si představit, jak by asi vypadala podobná publikace, pokud by měla popsat situaci
v takové Severní Koreji, Barmě, Bělorusku,
Súdánu či na Kubě – tedy v zemích, kde jsou
ještě stále pojmy svoboda a lidská práva tabu.
Média občas přinášejí zprávy z těchto oblastí,
nicméně po každém vlnobití v podobě obrácení
pozornosti zbytku světa k tamějším diktátorkým režimům zůstane vždy po určité době jen
ticho po pěšině. Mediální záblesky tak zakrňují
v rovině pouhého konstatování znuděného
pozorovatele z vnějšku. Festival Jeden svět
i letos nabídne poněkud zevrubnější sondu
do světa, v němž i ve třetím tisíciletí dochází
k potírání základního lidského práva na svobo-
POMÁHAT A CHRÁNIT
du, potlačování lidské důstojnosti a nespravedlnosti. Letošní jubilejní desátý ročník navíc
do programu zařadil speciální sekci nazvanou
Zaostřeno na diktatury. Dokumenty z této
programové části přinesou svědectví i z těch
zemí, o nichž se v souvislosti s tamějšími diktátorskými režimy téměř nemluví (Uzbekistán,
Turkmenistán, Zimbabwe).
138 dokumentů ze čtyřiceti zemí osvětlí v rámci
festivalu Jeden svět kinosály na začátku března.
Na několik dní se tak pro diváky v jejich přítmí
otevře prostor pro emotivní, nestereotypní
a znepokojivou reflexi světa, který tvoří jediný
prostor k životu.
vh
ILUST RA
CE : VO JT
ĚC H ŠEDA
I když je to podle průzkumů veřejného mínění čím dál lepší,
policii stále leckdo nedůvěřuje. Čtenář novin a televizní
divák mohou mít občas zmatek v tom, jaká je role této
instituce. Spolupracovat s mafiemi? Kamarádit se s gangy?
Nechat se uplácet? Nasazovat botičky špatně parkujícím?
Neukazovat se na silnicích? Pokutovat pejskaře? Poskytovat ochranu neonacistům na demonstracích? Přátelit se
s politiky? Přivírat oči nad přešlapy bohatých? Zbavovat
se čestných zaměstnanců? Často by se to tak jevit mohlo.
Ovšem i policie už ví, že bez ohledu na realitu je potřeba
pěstovat účinný PR. Proto se jednoho rána objevily policejní vozy s novým nápisem, který má o své roli přesvědčit
váhavé. Tak tedy vězme, že policie má „Pomáhat a chránit“.
Nenapsala však, komu a koho. Tak uvidíme.
ib
ZEMŘEL IVAN DEJMAL
Uprostřed prezidentské volební hysterie
bohužel v českých sdělovacích prostředcích
poněkud zanikla zpráva o tom, že 6. února po
krátké těžké nemoc zemřel ve věku jedenašedesáti let Ivan Dejmal. Odešel tak vzácný
člověk, na nějž by se rozhodně nemělo zapomínat. V roce 1968 patřil na Vysoké škole
zemědělské mezi vůdce studentského hnutí,
za což byl následně ze studia vyloučen. V průběhu sedmdesátých byl dvakrát odsouzen za
„podvracení republiky“ a v komunistických
kriminálech strávil celkem čtyři roky. To jej však
nezlomilo – již rok po propuštění byl u zrodu
Charty 77 a záhy také stanul v čele její ekologické komise. Dávno před ostatními upozorňoval
na nelítostné drancování kulturní krajiny či
zcela nehospodárné zacházení s přírodními
zdroji, spolu s Josefem Vavrouškem u nás jako
první začal razit pojem„trvale udržitelného
rozvoje“.
Čteme-li jeho samizdatové články dnes, zdají se
být mnohá jejich slova téměř prorocká a žádné
banální fráze v nich nenajdeme. Ivan Dejmal
měl totiž dar promýšlet věci ve vší hloubce
a neztrácet přitom ze zřetele jejich praktický
rozměr. Koncepční uvažování projevil ostatně
i v letech 1991 a 1992, kdy jako ministr životního prostředí v tehdejší Pithartově vládě
prosadil řadu klíčových zákonů na ochranu
životního prostředí. Obzvláště Zákon o ochraně
přírody a krajiny byl v tomto ohledu normou
zcela průlomovou. Péči o krajinu věnoval Ivan
Dejmal i své pozdější úsilí, podílel se mj. na sérii
velmi zdařilých výstav a konferencí Tvář naší
země. Neustával ani v boji proti vlivné těžařské
lobby a její neomaleným pokusům o plundro-
vání krajiny. V posledním filmu Karla Vachka si
povzdechl, že dnes už nezbývá prostor k tomu,
aby se lidé spojovali za nějakým pozitivním
cílem, neboť takřka všechnu energii pohlcuje
snaha něčemu zabránit. „Je to taková trapná
situace. Jsou to spíše ti, kteří jdou a brání tomu,
aby někde vznikl nějakej hloupej supermarket
nebo aby tam nebyla nějaká obří křižovatka
nebo něco podobného. Lidi už se nesdružují
za účelem toho, aby vytvořili něco v místě své
zodpovědnosti, ale aby zabránili vzniku něčeho,
co je vzhledem k tomuto místu špatné...“
Na sklonku minulého roku nastoupil Ivan
Dejmal do nově vzniklého Ústavu pro studium
totalitních režimů a stal se jeho místopředsedou. Je velká škoda, že jeho práce se již valně
zúčastnit nemohl – pokorných, uvážlivých lidí,
kteří namísto přehnaného hlásání mravnosti
dokázali skutečně mravně žít a navíc i opakovaně projevili velkou osobní statečnost, je
nám neustále třeba. Samozřejmě nejen v této
instituci.
tb
5
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
FOTO: MADELINE RUTH DIPAOLA
Autor: Tomáš Bojar
DEMOKRACIE JE TRIUMF PRŮMĚRNOSTI
UDÁLOSTI SPOJENÉ S PRVNÍ VOLBOU PREZIDENTA REPUBLIKY ROZPOUTALY V NAŠICH SDĚLOVACÍCH
PROSTŘEDCÍCH BOUŘLIVOU DISKUSI. „TOHLE PŘECI V DEMOGRACII NEJDE,“ ŘÍKAL V JAKÉSI TELEVIZNÍ ANKETĚ NÁHODNĚ OSLOVENÝ CHODEC. NESPOJUJEME VŠAK DNES SE SLOVEM „DEMOKRACIE“
VÍCE, NEŽ MŮŽE SKUTEČNĚ NABÍDNOUT?
Tuto zdánlivě provokativní otázku si před pěti
lety položil ve svém bestselleru Budoucnost
svobody americký politický myslitel Fareed
Zakaria. Ačkoliv v ní nenajdeme nic, co by
v té či oné podobě již nebylo dříve vysloveno,
kniha se rychle dočkala obrovské publicity.
Vyložit si to lze vcelku jednoduše: Zakaria
pomohl lidem otevřít oči a znovu si uvědomit,
že s nedotknutelným pojmem „demokracie“
nemusíme nutně spojovat jen veskrze pozitivní obsah.
ROZHODUJÍ VŠICHNI
To se přitom po léta dělo a také stále děje.
Západní demokratický řád, v němž všechna
moc náleží lidu, je veleben jako největší dobro
a každý, kdo se jej pokusí jakkoliv problematizovat, obyčejně tvrdě narazí. Zakaria, indický
muslim, žijící od svých patnácti let ve Spojených státech, se k takovémuto kroku přesto
6
TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK
(1918–1935)
odhodlal. „Jestliže budeme mlčet plni obav, že
by nás mohl někdo označit za „antidemokraty“,
nikdy nepochopíme, jaký nesvár může rostoucí
demokratizace do našich životů vnést,“ říká
hned v úvodu knihy a na dalších stránkách
kritikou na adresu moderního demokratismu
nijak nešetří.
Zakariův myšlenkový postup je velmi jednoduchý a jakkoliv s ním mnozí ostře nesouhlasí, rozhodně stojí za to si jej připomenout.
Základní potíž tkví podle něj v tom, že jsme si
zvykli přisuzovat slovu demokracie mnohem
širší význam, než mu skutečně náleží. Demokracie – jak je ze samotného starořeckého
výrazu patrné – totiž není přísně vzato nic víc
než vláda lidu. O záležitostech obce mohou
v demokraciích rozhodovat všichni svobodní
a rovní občané, nikoliv jen někteří, jak je tomu
v aristokraciích, či dokonce jen jeden, jak tomu
bývá v monarchiích.
Takováto představa nebudila v dějinách
politického myšlení velké nadšení. Platónovi
i Aristotelovi spadala demokracie v jedno
s vládou žádostivé, ničím neomezované lůzy.
Možnost, že by většinové rozhodování vedlo obec k řádu a stabilitě a její obyvatele ke
ctnosti, se jim zdála absurdní. Ani moderní
političtí myslitelé – pomineme-li Rousseaua
a několik dalších – nebyli představou lidovlády
zrovna nadšeni. Hlas lidu za hlas Boží nepovažovali a naopak se obávali hrozící tyranie
většiny. Namísto všeobecného volebního práva
prosazovali ústavní zřízení, v němž je veřejná
moc omezena, lidé jsou před její zvůlí chráněni
a zákony platí stejně pro všechny. Autonomní
občanská společnost, dělba moci, vláda práva,
nezávislost soudů, ochrana menšin či garance
základních práv a svobod – to byla hlavní zaklínadla „ústavního liberalismu“, který jsme si
mylně zvykli ztotožňovat s demokracií.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
PŮVAB KAKÁNIE
NESVOBODNÉ DEMOKRACIE
VÍTĚZSTVÍ PRŮMĚRNOSTI
„Ústavní liberalismus“ ale může stejně dobře
existovat i v monarchiích, jak tomu bylo například za starého Rakouska po vydání Prosincové
ústavy v roce 1867. Tehdejší systém rozhodně
nebyl demokratický (volit do Říšské rady mohl
jen nepatrný zlomek obyvatelstva), ale přesto
se v něm dýchalo o poznání lépe než v lecjaké
demokracii. Místní samospráva jen kvetla, lidé
zakládali nepřeberné množství spolků, trávili
mnohem více času v živém vzájemném kontaktu
a vláda je v tom nijak zásadněji neomezovala.
I přes jeho zjevnou zkostnatělost a řadu jiných
vad nakonec většina lidí vzpomínala na předválečnou „Kakánii“ v podstatě v dobrém. Někdy
s trochou ironie – jako třeba Robert Musil ve
svém Muži bez vlastností – ale přeci jen v dobrém: „Podle ústavy byla liberální, ale vládlo se
v ní klerikálně. Vládlo se klerikálně, ale žilo se
svobodomyslně. Před zákonem si byli všichni
občané rovni, ale ne všichni byli právě občané.
Měli tam parlament, který používal své svobody
tak vydatně, že byl obvykle zavřený; ale měli také
jeden nouzový paragraf, s nímž vystačili i bez
parlamentu, a pokaždé, když se už kdekdo radoval
z absolutismu, nařídila koruna, že je třeba přece
jen zase vládnout parlamentárně.“
Přestože se lidé na jejich volbě v převažující
většině nepodíleli, byla důvěra v základní státní
orgány za starého Rakouska o poznání větší než
dnes. Ostatně i v současných západních společnostech se největší úctě těší ty instituce, jež
fungují v zásadě nedemokraticky (ve Spojených
státech je to podle Zakarii například Federální
rezervní systém či Nejvyšší soud, u nás zcela určitě soud Ústavní), zatímco volené úřady procházejí
vážnou krizí legitimity. Ukazuje se, že instituce,
které nejsou závislé na vrtkavé voličské podpoře,
a mohou se proto rozhodovat v horizontu delším,
než je jedno prchavé volební období, se nemusí
bát provádět málo populární, ale ve svém důsledku prospěšné kroky. Veřejnost je pak za to zpětně
dovede náležitě ocenit, zatímco pro podlézavé
politiky, které nezajímá nic než výzkumy veřejného mínění, má jen slova pohrdání.
Sama demokratická rozhodovací procedura zárukou dobré vlády nutně není – koneckonců i pro
Hitlera se svého času vyslovila většina Němců,
jak se dnes již notoricky traduje. Pokud nejsou
naplněny základní principy „ústavního liberalismu“, volby samy spásu nepřinesou. Stačí se
podívat do dnešního Ruska, Venezuely, Kazachstánu či některé z mnoha dalších „nesvobodných
demokracií“, kde se volby sice v pravidelných
intervalech opakují, ale chybí tu svobodné sdělovací prostředky, nezávislí soudci nebo politicky
nestranné ozbrojené složky a zdejší poměry lze
stěží označit za svobodné a spravedlivé. Když
zavře Putin do vězení magnáta Chodorovského,
většina lidí mu pod vlivem televizního vysílání
dá ještě za pravdu. Něco podobného se ve slabší
míře dělo třeba i v Itálii za vlády Berlusconiho,
kterého – pravda – nakonec svobodné volby
pomohly odstranit.
Možných úskalí demokracie si dle Zakarii měla
být vědoma i Bushova administrativa v případě Iráku. Namísto uspěchaných voleb, jimiž se
sice šlo před světem jednoduše vykázat, ale
z nichž vzešla pouze rozhádaná, populistická
garnitura, měli nejprve budovat solidní právní
systém a zemi hospodářsky stabilizovat. To se
bohužel nestalo a vítězství slavily nabubřelé
řeči o „vývozu demokracie“. I dnes, pět let po
začátku invaze, tak budoucnost Iráku zůstává
nadále nejistá.
Ale proč se nakonec ohlížet do Venezuely, Iráku či Kazachstánu, když můžeme zůstat u nás
doma? Samozřejmě, že ve srovnání s uvedenými
zeměmi si nemáme v podstatě nač stěžovat,
ovšem důvody ke znepokojení tu přece jsou.
Volby sice probíhají tak, jak mají, ale současně
dochází k politizaci policejních složek, ovlivňování státního zastupitelství a zcela nepřípadným zásahům do nezávislosti soudů. Je-li to
zrovna potřeba, jde za podezřelých okolností
zastavit dokonce i trestní stíhání vedené vůči
místopředsedovi vlády. Předpokládá se, že do
dalších voleb se na to zapomene, a možná to
není zas až tak špatný předpoklad.
S postupující demokratizací ve veřejném
prostoru navíc podle Zakarii vítězí průměrnost, na jednotlivce jsou kladeny stále menší
nároky a uspěchaná společnost postupně
př ichází o př irozené autority, jež by šly
příkladem a samy ji usilovnou prací pomáhaly kultivovat. Měrou všech věcí se stává
„moudrý volič“, politika sice možná částečně
ztrácí svůj zákulisní, elitní charakter, ale
skutečná moc se jen přesouvá do rukou dobře
organizovaných zájmových skupin, sloužících povětšinou velkému kapitálu. Celkový
duchovní úpadek se projevuje i v celé řadě
jiných sfér. Knižní vydavatelé se již nesnaží
povznést vkus národa, nýbrž mu pečlivě
servírují přesně to, co si žádá, vzývána je ta
zpěvačka, jež prodá nejvíce desek, a největší
oblibě se již dávno netěší přísný, leč milující duchovní, nýbrž ten, který své ovečky
neustále chválí, všechny poklesky jim ihned
odpouští a na víkend je posílá do křesťanské
obdoby Disneylandu.
Vyhrocený demokratismus takto nakonec
vede k jakési „sebevraždě elit“. Ty se navíc
v podmínkách současného globálního kapitalismu většinou jen honí za ziskem a na
odpovědnou péči o veřejné záležitosti jim
již nezbývá čas. Stačí se prý podívat na film
Titanic. V něm je patricijské osazenstvo lodi
ukázáno jako banda sobeckých, nestydatých hulvátů, kteř í neváhají zabrat místo
v záchranných člunech ženám a dětem. Co
na tom, že historická pravda byla naprosto opačná, co na tom, že všichni muži na
Titaniku důstojně zahynuli... Tvůrci f ilmu,
kterak Zakaria trefně poznamenává, „měli
k pozměňujícím zásahům dobrý důvod: nikdo
by jim dnes nevěřil.“ Demokratizace západní
společnosti dospěla zkrátka př íliš daleko
a v existenci odpovědných „aristokratů
ducha“ už dnes nikdo ani nedoufá. Že je celá
tato diagnóza příliš chmurná? Možná ano,
ale přesto je dobré o ní přemýšlet. Ať už byl
prezidentem zvolen ten či onen.
EDVARD BENEŠ
(1935–1948)
7
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autor: Roman Sikora
PREZIDENT MŮŽE ZEMÍ CLOUMAT
PODLE ÚSTAVY SE MŮŽE ZDÁT, ŽE POZICE PREZIDENTA JE VLASTNĚ DOCELA NEŠKODNÁ A SPOČÍVÁ
ZEJMÉNA VE FORMÁLNÍCH ÚKONECH A OSOBNÍ REPREZENTACI PŘI OFICIÁLNÍCH AKCÍCH. POSLEDNÍ
PREZIDENTSKÉ OBDOBÍ V ČECHÁCH VŠAK UKAZUJE, ŽE PREZIDENT MŮŽE SVOU MOC ZNAČNĚ PŘETAVIT, VYTVOŘIL-LI SI K TOMU PŘEDEM PODMÍNKY.
Posledních pět let vévodila Hradu výrazná
osobnost, která se v jistých chvílích svého
života jen tak něčeho nezalekla a která často
hlásala to, co bylo přijatelné pro širší skupiny
lidí. K pevné pozici mimořádné osobnosti přispěl nejspíš také fakt, že značně převyšovala
intelektuální úroveň běžného českého politika.
S nástupem do prezidentské funkce se rovněž
pokusila o změnu svého image a začala se
vyjadřovat o všemožných otázkách,
které jsou pro lidi důležité a srozumitelné. Zároveň však byla sportovcem, který svého soutěživého
ducha uplatňoval velmi všestranně
a ve smyslu osvědčeného hesla „není
důležité zúčastnit se, ale zvítězit,“ i kdyby to
třeba mělo být v rozporu s pravidly – nedívá-li
se rozhodčí, pravidla totiž přestávají platit.
Bez něj by byl prezidentský úřad přece jen
trochu nudný.
NA CHVÍLI ZHASNOUT SVĚTLO
ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA
Václav Klaus je vlivným veřejným činitelem dobré dvě dekády. Společnost s ním prožila mnoho.
V první půli devadesátých let jeho triumfální
reformy, rapidní kupónovou privatizaci, v jejímž průběhu se však nechtěl zdržovat právními
obstrukcemi, a takzvané utahování opasků,
které si nakonec utáhli jenom ti nejnaivnější
a nejchudší.
Během té doby začala být patrná značná neochota přiznat alespoň pochybení. Na druhé
straně je pravdou, že to u českých politiků
nebývá příliš zvykem. Jenže málokterý měl
na svědomí pochybení v rozměru stovek miliard korun spjatých s nedostatečným právním
ošetřením transformace české ekonomiky. A to
ještě někteří ekonomové tvrdí, že nejde jen
o stovky, ale přímo tisíc miliard korun, které
kamsi odcestovaly. Václav Klaus ovšem dodnes
považuje transformaci za svůj nepominutelný
úspěch. Ač se z jejích důsledků naše země vzpamatovává dodnes.
CHUDÝM BALÍČKY, BOHATÝM BALÍK
Také v druhé polovině devadesátých let, kdy se
hospodářství dostávalo do recese, se k neúspěchu přiznával jen nerad a přijal „ekonomické
8
EMIL HÁCHA
(1938/9–1945)
KLEMENT GOTTWALD
(1948–1953)
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
balíčky“, které měly situaci řešit. A pak, když se
ještě ke všemu provalilo, že ODS byla dotována
pozoruhodnými částkami ze strany zesnulých
a neexistujících zahraničních sponzorů, Václav Klaus, stižený také mezitím „sarajevským
atentátem“ nejbližších spolupracovníků,
náhle u soudu ztratil paměť. A nejspíš ji nenalezl dodnes. Respektive si tváří v tvář svému
tehdejšímu objevu asi uvědomil, že paměť je
vlastnost, kterou většinová populace příliš
nevládne. Že postačí, když se k problému nebude nějakou dobu vyjadřovat, počká, a pak, když
už se na všechno trochu zapomene, se bude
tvářit jako vítěz. A bude to „fungovat“.
A tak už v roce 2001 na kolokviu s názvem
Reforma a transformace (Německo v 50. letech
a Česká republika v 90. letech) o své transformační zkušenosti prohlašoval: „Lidé svou vlastní, bezprostřední vinu za komunismus necítili.
Chtěli se mít lépe rovnou, mysleli si, že odstranění různých omezení a iracionalit „take-off“
odstartuje samo o sobě. Jinak řečeno, domnívali
se, že jsou transformační náklady nulové. Po
většinu devadesátých let, s výjimkou jejich
počátku, proto narůstala nebezpečná mezera
mezi očekáváním a realitou. To vedlo – spolu
se subjektivními, v jistém slova smyslu velmi
„českými“ faktory – ke ztrátě tolik potřebného
národního konsensu.“
Onu nebezpečnou mezeru mezi očekáváním
a realitou ovšem Klaus sám pomáhal budovat.
Česká republika v jeho vnímání byla tehdy
premiantem mezi postkomunistickými adepty
na vstup do Evropské unie, středoevropským
ekonomickým tygrem, za kterým ostatní chudáčci z někdejší RVHP ostudně zaostávali. Jako
obratný populista brnkal na zpupnost Čechů
a Moravanů hledících k brzkému zítřku, kdy
bude marka za pět korun. A subjektivní ryze
„české“ faktory, které vedly ke ztrátě „národního konsensu“, budou jistě ony rozkradené
stamiliardy, ony „nenulové náklady“ české
transformace. Když totiž tenkrát postupně do
společnosti prosakovalo vědomí, že „nahoře“ se
krade ve velkém, atmosféra ve zpočátku velmi
vstřícně naladěné společnosti poněkud zhoustla, přibylo také pokusů o kradení ve velkém
i „dole“ a hospodářství se nevedlo nejlépe ani
v makročíslech. A nešlo jen o recesi ekonomickou. Z té se ovšem země dostala mnohem snáz.
U recese mravní, kterou po sobě zanechaly
tehdejší vlády, je možné, že se z ní tento stát
nevyhrabe ještě dlouho. Ač je jí jistě možno
svést na přetrvávající pokřivení charakteru
značné části populace dobou komunismu.
DĚDICTVÍ, ANEB KURVA
HOŠI DOBRÝ ZÍTŘEK
Co tedy mimo jiné zbylo a ještě nějakou dobu
vydrží po takto pojatých reformách? Kromě
intenzivního pocitu, že byla ve své většinové naivitě společnost zase někým obelhána
a podvedena, zbylo zde několik elementárních
ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ
(1953–1957)
pouček. Třeba ta o neexistenci špinavých peněz
nebo ta, v níž zazněl naplno Klausův sportovní duch a která by se dala nazvat „Pravidlem
Maradonovy ruky“, podle něhož je v pořádku
dosáhnout vítězství sebepodlejším způsobem,
není-li to vidět. Zbyl nám zde pak především
kapitalismus, v jehož budování jsme už tak
trochu předstihli země západní Evropy, neboť
naším vzorem je další „země, kde zítra znamená již včera“, Spojené státy. Byla posílena
rétorika individualismu, podle které je stát
omezením svobody, a zejména té svobodně
okrádat a obelhávat spoluobčany, přinese-li
to kýžený zisk. A zbyl zde třeba také docela
trvanlivý obraz podnikatele, který se pouhou
pilností a poctivou prací svého jmění dobrat
nemohl.
Akumulace kapitálu v soukromých rukou je
samozřejmě potřebná věc a hýbe světem.
Odněkud do nich sice musí přitéct, ale je pravděpodobné, že jen tyto soukromé ruce jsou
schopny je vynaložit účelně. Tak tomu ovšem
během české transformace mnohdy nebylo.
I přesto se luxusní auta, rozsáhlá golfová hřiště, bazény a večírky rychle zbohatlých šéfů
krachujících firem a bank zpočátku velkolepě
vyjímaly a jistoty desetinásobku přislíbené
zlatokopy, které Klaus vydával za vzor českého
podnikání, zněly tak lákavě.
Transformace svůj účel nakonec splnila. Státní
majetek byl privatizován a došlo ke kýžené
akumulaci kapitálu v soukromých rukou. Jenže
s tím, jakým způsobem se tak stalo, budeme
žít ještě léta.
HÝBAT ASPOŇ KOTLINOU
I zásluhou sociální demokracie a komunistů
se jednoho dne stal Václav Klaus prezidentem.
Tehdy se razantní politik konfrontace pokusil
o polohu přívětivěji laděného mocnáře, jehož
úkolem bylo „zlidštit“ úřad prezidenta, který
byl po Václavu Havlovi nejspíš „nelidský“.
Omezené prezidentské pravomoce Václava
Klause záhy přestaly zavazovat, stejně jako
jeho předvolební sliby. Prezidentské milosti, za
něž Havla vždy kritizoval, začal rozdávat stejně
houfně a podobné to bylo i se státními vyznamenáními. Začal se plést do pravomocí soudů,
odmítl jmenovat řadu soudců pro jejich nízký
věk a dokonce se pokusil odvolat předsedkyni
Nejvyššího soudu, ač mu to žádný zákon neumožňuje. Jeho proklamovaná nadstranickost se
brzy zvrtla do vleklého konfliktu s tehdejšími
sociálně demokratickými vládami, do jejichž
kompetencí zasahoval, a prohlašoval v cizině výroky, které byly v rozporu s vládní linií
zahraniční politiky. Zaštiťoval se u toho tím,
že promlouvá jako soukromá osoba, ale když
byl jako soukromá osoba napaden ze strany
některých evropských poslanců, kteří ho
upozornili, že plácá o Evropské unii nesmysly,
bránil se, že byl uražen představitel vedení
země a požadoval omluvu.
ANTONÍN NOVOTNÝ
(1957–1968)
ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
GLOBÁLNÍ PROBLÉMY
Z HRADNÍHO OKNA
V poslední době získal pak Klaus věhlas především jako odborník na otázky klimatu v souvislosti s procesem globálního oteplování, které
podle něj neexistuje, a pokud ano, není to vinou
lidské činnosti. Některé jeho výroky by ovšem
mohly snadno vstoupit do dějin. Jako třeba ty,
napsané pro Mladou frontu Dnes, v nichž opět
poznáváme původního Václava Klause, který
vždy prohlašoval, že péče o životní prostředí je
třešničkou na dortu úspěšně se rozvíjející tržní
ekonomiky a že trh ekologické problémy v rámci
své neviditelné ruky jaksi sám automaticky
vyřeší: „Problém vyčerpatelnosti energetických
zdrojů neexistuje; znečištění životního prostředí
dramaticky klesá; tržní mechanismus, nikoli zásahy státu, vedou k řešení ekologických problémů;
mírně teplejší a „vlhčí“ svět s sebou nese výhody,
které budou převažovat nad případnými nevýhodami; snížení spotřeby energie není skutečnou
alternativou (nezbytností je probíhající snižování
energetické náročnosti).“
Podobné věty našeho prezidenta vzbuzují
za hranicemi naší země již zjevný posměch.
V Německu se již dokonce traduje vtip, že
Česká republika je jedinou zemí na světě, kde
neprobíhá globální oteplování.
I kdyby prezident „jen“ reprezentoval, není
u Václava Klause jisté, kdy tomu tak je. Přestalo u něj třeba být jasné, kdy hovoří za svou
zemi a kdy jen říká své soukromé názory, jichž
není málo. Tu proti nebezpečí občanských
organizací, které přirovnává ke komunismu,
tu proti superstátu Evropské unie, který
přirovnal k Sovětskému svazu, tu proti ideologicky předpojatým klimatologům a teroru
ekologů. Tito všichni jsou podle něj ohrožením
svobody a demokracie. Nejspíš proto, že jsou
jejich názory na svět odlišné od názorů jeho
samého.
Autor je redaktorem Literárních novin.
LUDVÍK SVOBODA
(1968–1975)
9
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autor: Ivo Bystřičan
PŘIJMEME VHODNOU HLAVU STÁTU
PŘED PREZIDENTSKÝMI VOLBAMI ZJISTILO CENTRUM VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ, ŽE PĚTINA ČECHŮ BY
NEVOLILA ANI KLAUSE, ANI ŠVEJNARA. ŠKODA, ŽE SE NEZJIŠŤOVALO PROČ. SNAD JE TO TÍM, ŽE
DO KAŽDÉ DOBY SE HODÍ JINÝ PREZIDENT A ANI JEDEN TUZEMSKÝ KANDIDÁT IDEÁLNÍ PŘEDSTAVY
SOUČASNOSTI NESPLŇUJE. KDO BY TEDY BYL ADEKVÁTNÍ?
Když skončilo vystoupení prezidentských kandidátů v televizi, za několik minut si tisíce pisatelů
na různých fórech stěžovaly: „Jeden je moc ješitný, příliš poučuje a zesměšňuje ostatní, druhý je
moc suchý a příliš obecný, neříká jasný názor.“
Oba ukázali a zdůraznili vlastnosti, které nejsou
příliš ceněny ani v běžné mezilidské komunikaci.
Prezident to má těžší než kdokoli, neboť na něj
veřejnost jako na „hlavu státu“ upírá značnou
pozornost. Aby ne, když jeho první slova musejí
znít: „Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího
vědomí a svědomí.“ Jenže, kdo ví, co je zájmem
všeho lidu? Vcelku dobrý přehled o „lidu“ mají
možná statistici, ale to zdaleka nestačí. Zvláště
ne v době, o níž nejeden sociální vědec tvrdí,
že se společnost na základě rozrůzňujících se
zájmů čím dál více štěpí.
SUPERSTARS SE MĚNÍ
Každá doba si žádá jiný typ ideální osobnosti, která odpovídá principům fungování
společnosti. Pro průmyslovou éru se výtečně
hodil člověk tvrdý, odhodlaný, autoritativní,
neústupný, neohlížející se příliš kolem sebe.
Superstar počátků skoro sto let trvajícího
období byl Henry Ford nebo tuzemský Tomáš
Baťa. Rozmach těžkých technologií potřeboval
tvrdé a sveřepé povahy, nezpochybňující, že
hlavní pokrok je především technický a vědecký.
Tedy ten, který nakonec přináší ekonomickou
prosperitu. Západní společnosti rozvíjením
průmyslu postupně bohatly a najednou měly čas
a možnosti zabývat se i něčím jiným než průmyslovým progresem. Uprostřed ekonomického
blahobytu se zjišťovalo, že si zároveň ničíme
životní prostředí, jsou porušována lidská práva,
existuje rasismus, nenastala úplná rovnoprávnost žen a příležitosti různých skupin lidí jsou
nerovné. Jednoduše, že z rostoucí ekonomiky
a průmyslové racionality zdaleka neprofituje
každý. Ruku v ruce s tím se ekonomika začala odklánět od těžkého průmyslu směrem
k obchodu a službám, které se navíc začaly
rychle globalizovat. V časech rychlých změn
jako ideální osobnost už nevyhovoval drsný
selfmademan nebo direktivní manažer. Ke kdysi
klíčovým odborným znalostem a profesním
10
GUSTÁV HUSÁK
(1975–1989)
dovednostem se přidala důležitost schopnosti
komunikace, empatie a konsenzu. Přísný, jednoznačně cílevědomý a naškrobený chlápek se
stal anachronismem a nepříliš upotřebitelnou
postavou. Minimálně ne pro řídící pozice.
NEREPREZENTATIVNÍ PREZIDENT
S prezidentem tomu není jinak. Pokud se společenští komentátoři nepletou, ocitáme se
v období postmoderním, kdy se relativizují
hodnoty, roste individualismus, zrychlují
změny, zhušťuje komunikace a svět je čím dál
provázanější. Jakápak potom společnost a jakýpak lid. A jakýpak prezident, když nemůže tušit,
koho vlastně reprezentuje? Kdybyby se řídil dle
dat výzkumů veřejného mínění, daleko nedojde.
Průměrný zájem totiž neznamená to samé, co
zájem celku. Stejně jako vlastní zájmy většinou
nezahrnují ohled na druhé. Právě prezident je
tím, kdo se nejvíce ze všech může orientovat
intuicí, pozorovat a vnímat nálady, vztahovat se
k nim z nadhledu. Má privilegium zůstat vně kritéria okamžité každodenní racionality a dovolit
si vnímat a interpretovat hustotu souvislostí.
Nabízí se mu k tomu zvláště dobré příležitosti,
protože nemusí bojovat o moc s politiky, nemusí
nikomu stranit ze strategických důvodů a má
vždy otevřené dveře do médií.
JAK OBSTÁT V POSTMODERNĚ
Už proto, že se prezident ponejvíce dostává
k „lidu“ skrze televizi či noviny, nezbývá uchazeči o výsostný státní post než adoptovat „nízký
profil“, jak Holanďané tradičně nazývají obdobu
našeho „chovat se normálně“. Naši dva dosavadní prezidenti ukázali, že ani dosti odborný
filozofický žargon a odtažitý intelektualismus
Havlův či klausovská do sebe zahleděná jízlivost
a užívání humoru pouze jako prvku útoku na
někoho dalšího nejsou tím pravým. Podceňování ostatních či neschopnost přizpůsobit svůj
slovník všeobecné úrovni srozumitelnosti se
s myšlenkou pozorného a empatického vnímání
světa kolem sebe neslučují. Dalším, co pro svůj
obecný úspěch musí postmoderní prezident
splnit, je ona orientace na onen ústavní „zájem
všeho lidu“. Ústava však nezmiňuje, že se jedná jen o lid český, ale „všechen“. Hrát čistě za
svůj tým na úkor jiných družstev v propojeném
světě je asi tak zastaralé, jako představa světa
národních států rozparcelovaných nepropustnými betonovými zdmi. Protože postmoderní
hodnoty se, slovníkem sociologa Ronalda
Ingleharta, úzce pojí s postmaterialismem,
pravý postmoderní prezident bude mít tendenci
hájit svobodu projevu, vyjadřování idejí, větší
občanský vliv na rozhodování, možnosti seberealizace, humánnost vůči menšinám, šetrnost
vůči přírodě a krajině, a také estetiku prostředí,
v němž žijeme. Ve srovnání s tím bude méně
zdůrazňovat nutnost neustálého hospodářského růstu, vojenské obrany, udržení pořádku ve
státě, boje s kriminalitou a s růstem cen.
Snad i proto by se text ústavy měl doplnit na:
„prezident či prezidentka“. Ten vhodný postmoderní prezident by totiž mohla být žena.
VÁCLAV HAVEL
(1989 - 2003)
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autor: Ivo Bystřičan
TAK KDO JE TADY PREZIDENT?
OMŠELÁ FRÁZE ZNÍ, ŽE „ZA VŠÍM STOJÍ ŽENA“. ZÁROVEŇ VÍME, ŽE POLITIKA NENÍ JEN ŘADA
SUCHOPÁRNÝCH FORMALIT, A RŮZNÉ SYMPATIE, NESYMPATIE, PŘITAŽLIVOST, KAMARÁDSTVÍ
ČI VÁŠEŇ V NÍ TAKÉ HRAJÍ ROLI. NEDÍLNOU SOUČÁSTÍ PREZIDENTA JE PRVNÍ DÁMA. NEHÝBE
POLITIKOU VLASTNĚ ONA?
Dokládal by to i slavný vtip, který o Billu Clintonovi koloval v době jeho úřadu: Na procházce
potkají Bill s Hillary jakéhosi muže v ušpiněných montérkách, Hillary se s ním srdečně dá
do řeči, na rozloučení se obejmou. Bill vyzvídá,
kdo byl ten muž a Hillary říká: „Spolužák ze
základní školy. Jako malá jsem do něj byla
zamilovaná a chtěla jsem si ho vzít.“ Bill na
to: „Vidíš, byla bys manželkou zedníka.“ A Hillary: „Ne, byla bych manželkou prezidenta.“
Podobný vtip se vyprávěl i o Reaganových, jen
místo zedníka v něm figuroval pekař. Avšak
netřeba se Clintonovi či Reaganovi vysmívat.
V našich podmínkách zvláště ženy v důchodovém věku rády hovoří o tom, jak byly po celý
život tím krkem, který hýbal hlavou tak, že si
hlava myslela, že se hýbe sama.
JMÉNO ZÁVODNÍHO KONĚ
V ústavách demokratických zemí se o funkci
první dámy nepíše nic. Její funkce nemá definovaná pravidla, nic oficiálně nerozhoduje
a není vládní činitelkou. Moderní občané se jí
ale nemohou vyhnout, málokdy je prezidentem
muž, který není ženatý. I Gustav Husák se po
nástupu na Hrad musel oženit se svou přítelkyní Vierou, ač nerad. Součástí prezidentské
role je totiž předstírání spořádaného rodinného života, který se stejně tak očekává od
občanů. Málokomu ušlo, jak rozsáhlý mediální
skandál vzbudila Clintonova nevěra – přestože
podle statistik je manželská nevěra rozšířená
zhruba tak běžně jako společné víkendové
nakupování. Kromě dávání dobrého příkladu
občanům skrze předvádění spokojeného rodinného života má existence první dámy i další
funkci – konzervovat tradiční roli ženy. První
dáma většinou nemůže běžně pracovat a vést
svůj samostatný život jako ženy jiných mužů.
Jejím úkolem je reprezentovat, což znamená
cupitat v kostýmku a lodičkách po boku svého
manžela a na všechny se usmívat. Pokud se
od ní očekává nějaká aktivita, je
to charitní činnost. Soucit s chudými, nemocnými a opuštěnými je
v obrazu ženy namalován odedávna.
První dáma má tedy předvádět, jak je
spořádaná, oddaná, elegantní, empaVÁCLAV KLAUS
(2003 - ?)
tická a pečující. Jackie Kennedyová pojem „first
lady“ nesnášela, protože jí připadal jako jméno
závodního koně.
NEJEN DEKORACE
Zdálo by se, že první dáma je jen dekorativní
přívěsek hlavy státu, který nemá žádnou moc
a je toliko estetickým objektem pro televizní
kamery. Vzpomeňme si ale na babičkovské tvrzení o krku, který hýbe hlavou. Například při
volbách (alespoň v zemích, kde je přímá volba
prezidenta) může mít pořádný vliv na preference míra sympatií, které manželky kandidátů
na veřejnosti vyvolávají: „Když má takovouhle
prima ženskou, bude to asi fajn chlapík.“ Anebo naopak. První dámy také můžou bránit své
manžele-prezidenty před nepřáteli vyloženě
neformálními ženskými zbraněmi. Například
nesouhlasně pískat na prsty jako Dagmar Havlová v Parlamentu nebo zpravit shromáždění lidí
o poctivosti a dalších ctnostech svého muže
jako Lívia Klausová. Prezidentův mediální obraz
mohou první dámy ovlivňovat docela silně.
Ale nejen to. Například Rosalynn Carterová
chodila s manželem na zasedání vlády, kde se
vyjadřovala k politickým otázkám, podobně
politicky aktivní byla i Eleanor Rooseveltová.
Hillary Clintonová se brzo po přestěhování do
Bílého domu začala angažovat v reformě zdravotnického systému. Takové přímé
aktivity nevolených prvních dam však
můžou vzbuzovat nesouhlas
voličů. Pak se
nabízejí jemnější manželské taktiky
ovlivňování
postojů
prezidenta, třeba při večeři nebo před spaním. Když chtěl Edvard Beneš abdikovat po
únoru 1948, Gottwaldovi záleželo na tom, aby
Beneš naopak ve funkci zůstal co nejdéle a tím
„legitimizoval“ komunistický převrat. Gottwald
ovlivnil Benešovu Hanu, Hana zase Edvarda,
a on tak zůstal prezidentem až do června.
PRVNÍ PÁN SE SIROTKY
Pojetí funkce první dámy odráží tradiční
stereotyp role ženy. Je tedy na čem stavět.
Co ale mohou dělat manželé, až budou prezidentkami jejich chotě? Budou jim také vytvářet
zázemí plné rodinné pohody, vždy usměvaví
je následovat na oficiálních akcích, fotit se
v dětských domovech se sirotky, pečovat
o hradní zahrady a celkově reprezentovat své
ženy? Anebo budou chodit do hospody a na
ryby? Těžko říct, na světě prezidentek moc
nemáme. „První pán“ (first gentleman, jak
zní oficiální název) té finské je neaktivním
členem skautské organizace, první pán Filipín se věnuje právní pomoci své ženě (včetně
řešení společných skandálů) a čilým politickým
aktivitám se věnuje jen manžel prezidentky
Argentiny. Zatím se moc inspirace nenachází,
role mužů je jaksi nejasná. Možná i proto se tak
perou o prezidentské posty.
11
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autorka: Petruška Šustrová
1948 – 1. ČÁST ÚNOROVÝ PŘEVRAT
ČESKOSLOVENSKO VSTUPOVALO DO ROKU 1948 JAKO POSLEDNÍ DEMOKRATICKÁ ZEMĚ Z TĚCH, KTERÉ
OD NACISMU OSVOBOZOVALA RUDÁ ARMÁDA. ÚNOROVÝ PŘEVRAT SE NA BUDOUCÍM OSUDU NAŠÍ ZEMĚ
PODEPSAL TAK DRAMATICKY, ŽE TENTO DÍL VĚNUJEME POUZE PŘÍPRAVĚ, PRŮBĚHU A BEZPROSTŘEDNÍM DOZVUKŮM TOHOTO KOMUNISTICKÉHO PUČE. UDÁLOSTI, KTERÉ ROKU 1948 V ČESKOSLOVENSKU
NÁSLEDOVALY, NECHÁME SPOLU S CELOSVĚTOVÝM DĚNÍM NA PŘÍŠTĚ.
PŘÍPRAVA
Nekomunističtí ministři byli šokováni. Věděli
sice, že komunisté prorůstají do policie, ale
neuvědomovali si, jak daleko tento proces
dospěl. Ještě během zasedání vlády si ministra Drtinu vyvolal poslanec Ota Hora a sdělil
mu, že ministr Nosek odvolal divizní komisaře na území Prahy. Následovala vzrušená
debata a výsledkem bylo, že nekomunističtí ministři včetně sociálních demokratů
požadovali, aby ministr Nosek odvolal svůj
rozkaz a zjednal nápravu. Vláda to odhlasovala. Ministr Nosek ovšem onemocněl a to
zjevně proto aby nemusel rozhodnutí vlády
splnit. Další jednání vlády bylo stanoveno na
20. únor. Představitelé strany lidové, národně
socialistické a demokratické se domluvili, že
pokud ministr Nosek nesplní usnesení vlády
z 13. února, podají demisi.
Hned v lednu přednesl ministr spravedlnosti
Prokop Drtina v parlamentě zprávu o vývoji
takzvaného krčmáňského případu a podivných okolnostech jeho vyšetřování. Podstatu
krčmáňského případu vystihuje tato zpráva:
Desátého září 1947 byly náměstkovi předsedy
vlády dr. Petru Zenklovi a ministrům Janu
Masarykovi a Prokopu Drtinovi zaslány „dárkové balíčky“ s náložemi tritolu, jež však byly
včas zneškodněny. Přes všechno zastírací úsilí
komunistické bezpečnosti se orgánům ministerstva spravedlnosti podařilo dosti brzy mnohé
objasnit. Stopy vedly do Krčmáně u Olomouce a na
komunistický sekretariát KSČ přímo v Olomouci,
zejména ke komunistickému ministrovi Jurovi
Sosnarovi.
Při domovní prohlídce bylo nalezeno 89 pušek,
jeden těžký a jeden lehký kulomet, střelivo a ruční
granáty, což jeden komunistický historik prohlašuje za „zbytek výzbroje po partyzánské skupině
z války“, zatímco druhý mluví ještě decentněji
o „sbírce zbraní, která byla památkou na činnost
jedné z partyzánských skupin“.
Soudní řízení s pachateli atentátu, stanovené na
březen 1948, se přirozeně nekonalo. Dr. Zdeněk
Marjanko z ministerstva spravedlnosti, který řídil
vyšetřování případu, byl zatčen už 23. února a byl
umučen u výslechu.
(Karel Kaplan, Vilém Hejl, Zpráva o organizovaném násilí)
V únoru mocenský boj vypukl naplno. Všechny
politické síly v Československu si byly vědomy,
že se na přelomu jara a léta 1948 mají konat
volby. Bylo jasné, že dojde k rozhodujícímu
střetnutí mezi demokratickými silami a silami,
které příliš demokratické metody nepoužívaly. Jedním z bojišť byla otázka bezpečnosti
a policie. Nekomunističtí ministři se rozhodli
poukázat na neúnosné chování svých komunistických kolegů, zejména na činnost ministra
vnitra Václava Noska, který – podobně jak
tomu bylo předtím v ostatních Sověty kontrolovaných zemích – obsazoval klíčová místa
12
Jan Masaryk (1886 – 1948)
resortu svými spolustraníky. Na schůzi vlády
13. února vystoupil Drtina podle pamětí svého
ministerského kolegy Huberta Ripka s tímto
sdělením:
Všechny důležité funkce na ministerstvu vnitra
zastávali komunisté, v oddělení bezpečnosti
bylo pět z devíti vedoucích odborů členy KSČ.
V čele tří odborů Sboru národní bezpečnosti byli
pouze komunističtí funkcionáři: plk. Kryštof,
dr. Hora a dr. Goerner. V jednom ze zvláště
důležitých oddělení bezpečnostních služeb
bylo čtrnáct z devatenácti důstojníků členy
KSČ. Na generálním ředitelství bezpečnosti
bylo devět důstojníků ze třinácti v komunistické
straně. V centrále politické policie byla všechny
tři velitelská místa v rukou komunistů. Ve zpravodajských službách byli komunisté ve většině
i mezi nižšími šaržemi. Na pražském okresním
velitelství SNB byli čtyři z pěti vyšších důstojníků členy KSČ. Ze sedmnácti mimopražských
velitelů SNB v Čechách bylo dvanáct komunistů.
Z celkového počtu sedmdesáti vyšších důstojníků SNB bylo asi šedesát členů komunistické
strany.
PRŮBĚH
Ministři demisi skutečně podali: drželi se
legálních demokratických prostředků. Očekávali, že krize se bude řešit v trojúhelníku
prezident – vláda – parlament. Předpokládali,
že se k demisi připojí Jan Masaryk a sociální
demokraté. Předpokládali, že vláda padne a její
roli dočasně zastoupí předáci politických stran,
kteří budou jednat o tom, jak z politické krize,
načež bude buď ustanovena nová vláda, nebo
budou vypsány předčasné volby. Již citovaný
Hubert Ripka na samotnou demisi vzpomíná
takto:
Dne 20. února se ministři tří nekomunistických
stran shromáždili v deset hodin v Zenklově pracovně na předsednictvu vlády. Když jim dal Gottwald
oznámit, že zahájí schůzi vlády, odpověděli tři
místopředsedové vlády, Zenkl, Šrámek a Kočvara,
že se ministři jejich stran mohou schůze zúčastnit jedině tehdy, až jim bude oznámeno, bylo-li
splněno vládní usnesení z 13. února. Sociálnědemokratický ministr Majer přesvědčil své kolegy,
aby se rovněž schůze nezúčastnili, nebudou-li
přítomni ministři ostatních nekomunistických
stran. Zůstanou-li komunisté sami, nebude
možné schůzi konat.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
FOTO: JOSEF JINDŘICH ŠECHTL
V ČESKOSLOVENSKU
výboru, mimochodem svého spolustraníka,
národního socialisty, dozvěděl, co melantrišská
tiskárna tiskne do zítřejšího Svobodného slova,
a byl tím naprosto otřesen.
K veřejnému vystoupení se rozhodli i nekomunisté: 25. února uspořádali studenti průvod
na Hrad, kde se domáhali přijetí u prezidenta.
Edvard Beneš jejich zástupce přijal a zdvořile
s nimi promluvil. Potom proti pětadvacetitisícovému zástupu nastoupili příslušníci Sboru
národní bezpečnosti.
DOHRA
Po únorovém převratu se již Beneš velkého klidu nedočkal. (Na snímku s manželkou)
Když se Gottwald dozvěděl, že se odmítáme schůze zúčastnit, oznámil písemně místopředsedům
tří odbojných stran, že ministr vnitra má na schůzi
vlády přednést zprávu o otázce policie. Neuvedl
ovšem, bylo-li usnesení ze 13. února splněno.
V dopise nám rovněž oznamoval, pravděpodobně aby nás zastrašil, že na téže schůzi přednese
ministr vnitra důležité prohlášení týkající se
mostecké špionážní aféry. Komunisté se podle
všeho snažili odvádět pozornost.
Odpověděli jsme, že nejsme ochotni diskutovat
o žádném problému, dokud nebude splněno
vládní usnesení o policii. Pokud jde o prohlášení
o údajné špionážní aféře, neměli jsme se čeho
bát a žádali jsme, aby bylo zveřejněno. Když jsme
ztratili poslední naději, že přivedeme komunisty
k smířlivějšímu postoji, rozhodli jsme se podat
demisi. Ale než jsme ji písemně odevzdali,
seznámil Zenkl prezidenta telefonicky s vývojem
situace. Beneš mu odpověděl: „Konečně! A teď
pozor! Žádný chybný krok!“
Komunisté však měli o řešení krize jiné představy. Hned na 21. února svolali na Staroměstské
náměstí mohutný tábor lidu, na kterém promluvil Klement Gottwald. Sjezd závodních rad,
který byl zahájen 22. února, měl demonstrovat
vůli lidu a zastoupit parlament.
Bezprostředně poté začaly na pracovištích
vznikat akční výbory. Ředitel Melantrichu
Julius Firt ve svých pamětech vzpomíná, jak
se od představitele melantrišského akčního
Zatímco Gottwald 25. února jednal na Hradě
s Benešem, probíhala na Václavském náměstí stotisícová demonstrace. Beneš demisi
nekomunistických ministrů přijal a souhlasil
s „obrozenou“ Gottwaldovou vládou. V nekomunistických stranách se totiž našli představitelé, kteří byli ochotni vládu s Klementem
Gottwaldem vytvořit. Byli to lidé jako Emanuel
Šlechta nebo Josef Plojhar, Alois Petr, Alois
Neumann, kteří ve svých stranách vytvářeli
akční výbory, prohlásili se za reprezentanty
vůle lidu a vstoupili do Gottwaldovy vlády. Bylo
ovšem zřejmé, že šlo o loutky v komunistických
rukou, či dokonce tajné členy KSČ.
Ještě v únoru začalo zastrašování nekomunistických poslanců a jejich zatýkání bez ohledu na
imunitu. Parlament, ve kterém komunisté neměli
většinu, byl poslední baštou, kde šlo teoreticky
ještě nástup komunistů k moci zastavit. Ohledy
na ústavnost však již skončily a 5. března vyloučili poslanci z parlamentních řad několik svých
vzdorných kolegů. Řada politiků pochopila, že
s demokracií je konec a vydali se do exilu.
Brzy měl přijít další šok. Nejprve se 28. února
skokem z okna pokusil o sebevraždu jeden
z odstoupivších ministrů, Prokop Drtina. A 10.
března se přetrhlo poslední pomyslné pouto
s předválečnou republikou, když v časných
ranních hodinách bylo na nádvoří Černínského
paláce nalezeno tělo ministra zahraničí Jana
Masaryka. Přivolaný lékař konstatoval smrt
následkem pádu z okna. Ministrova ložnice
a koupelna byly ve velkém nepořádku a první
prohlídka místností nasvědčovala tvrdému
zápasu o život. Během hodiny však byl tým kriminalistů odvolán a nahrazen spolehlivými a ke
KSČ loajálními příslušníky SNB a StB. Na prvním
zasedání „očištěného“ parlamentu prohlásil
premiér Klement Gottwald, že Masaryk spáchal
sebevraždu skokem z okna, protože na něho byl
činěn nátlak ze strany poražené reakce, což prý
dokazují desítky dopisů, které Masaryk po 25.
únoru obdržel. Žádný z těchto dopisů nebyl
nikdy předložen a úvahy o tom, zda Masaryk
spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn, trvají
dodnes.
Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro
ČRo 6 připravují Petruška Šustrová a Petr Koura.
13
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autorka: Marcela Zoufalá
SVATÍ SE RODÍ V HORÁCH
PRUDCE VTRHLA DO HOUFU TANEČNÍKŮ, TAM SE S NEPŘIROZENĚ VYVRÁCENOU HLAVOU A ZTUHLOU
ŠÍJÍ NA OKAMŽIK ZASTAVILA A, JAKO BY NAJEDNOU PŘIŠLA O PAMĚŤ, ODDALA SE CELE CHLÍPNÉ
SARABANDĚ, VLASTNÍMA RUKAMA NABÍZELA SVÉ TĚLO. „A POMBA GIRA, A POMBA GIRA!“
Vyvolení se mezitím jeden po druhém propadali
do vytouženého prázdna, z očí se vytrácel výraz,
údy tuhly, pohyby byly automatické, ne však
náhodné, vyjadřovaly povahu ducha, který toho
kterého tanečníka posedl. Někteří cavalové
sebou křečovitě škubali a osoby posedlé pretos
velhos vydávaly hluché skřeky a nakláněly se
dopředu, jako když se staří lidé opírají o hůl,
vystrkovaly bradu a tváře měly propadlé, jako
by zčistajasna přišly o zuby. Osoby posedlé
cabocly naopak vřeštěly jako Indiáni na válečné
stezce.
Četba tohoto úryvku z Ecovy slavné knihy
Foucaultovo kyvadlo přiměla k návštěvě
obřadu umbandy či kandomble v Brazílii již
mnohé. Získat přístup do terreira, místa, kde
se ceremonie odehrává, není ani zdaleka
obtížné. V bahijském Salvadoru, který leží
v zátoce Todos os Santos (Všech svatých), si
lze vybrat z množství cestovních kanceláří,
které za poplatek zhruba dvaceti euro naservírují podívanou jako na talíři. Zdálo by se, že
účast na tajemném rituálu v doprovodu agenta
kanceláře poněkud postrádá půvab. Náš průvodce André byl ale sám adeptem kandomble
a jeho studiu zasvětil většinu života. Tvrdil,
že pravé kandomble je jen pro ty, kteří mají
v rodině alespoň jednoho afrického předka. Prý
proto, že každá rasa má své vlastní kolektivní
nevědomí, které působí výlučně na její nositele.
Náš světlovlasý průvodce měl kořeny v Africe
i v katolickém Polsku.
14
STŘETÁVÁNÍ SVĚTŮ
Christianizace brazilského „kontinentu“ jak
svou zemi Brazilci kvůli její velikosti často
nazývají, započala v polovině 16. století. Příchod jezuitů následoval necelých padesát let
po „objevení“ země Portugalci a až do dneška
je zde vliv římskokatolické církve velmi silný.
V posledních desetiletích ale moc Vatikánu
ustupuje. Do popředí se dostávají nejrůznější
letniční hnutí vyrůstající z podhoubí evangelických církví. Jen v Brazílii vzniklo za posledních
dvacet let přes tisíc letničních církví a hlásí se
nim přibližně třicet milionů obyvatel. Často
zde dochází k finančnímu zneužívání věřících
a obvyklá je také masová manipulace pomocí
televizních kanálů, které církve vlastní. Fenomén nazvaný teleevangelismus je sice původem
ze Spojených států, ovšem v Brazílii dosáhl
u diváků obrovské obliby. Teleevangelismus
pracuje s interaktivními technikami a vzbuzuje
emoce prostřednictvím společných modliteb,
zpěvů a kázání. Časté jsou telefonické hovory
kněží s věřícími, kdy je divák v přímém přenosu
skrz obrazovku svědkem zázračných uzdravení, napravení hříšníků či obrácení na víru.
Církve, které kanály vlastní se tak stávají stále
populárnějšími a počet jejich příznivců vzrůstá.
Většinou na úkor římskokatolické církve. Ta
je však v Latinské Americe zvyklá na ledacos.
Když rezignovala na vymýcení původních domorodých a afrických božstev, rozbujela se zde
teologie osvobození slavící především v chu-
dých částech kontinentu nesmírné úspěchy
a snižující tak přirozeně moc a slávu Vatikánu.
Trnem v oku centralistickému katolicismu je
nejen marxistický slovník, kterým se teologie
osvobození zaštiťuje, ale hlavně snaha o přiblížení aktuálním těžkostem věřících, které jsou
bezpochyby v Latinské Americe úplně jiné než
v Evropě. Ústup vlivu oficiálních církví signalizuje i fakt, že dříve pronásledované a zakazované obřady kandomble se dnes těší státní
podpoře a dokonce jsou zčásti financované
ministerstvem kultury.
KANDOMBLE A UMBANDA
Černí otroci, kteří kandomble do země přivezli,
zde byli masově obraceni na víru v Krista a to je
také důvodem prolnutí či ztotožnění katolických
světců s původním panteonem západoafrických
bohů – Orixů. V umbandě se navíc katolicismus
přivezený Portugalci a bohové černé Afriky střetávají i s kultem duchů původních domorodých
Indiánů. Toto sjednocení pasuje umbandu na
jediné celostátní brazilské „náboženství“. Jedinečný náboženský synkretismus přiléhavě odráží
i realitu dnešní Brazílie, která je považována
za rasový tavící kotel. Umbanda běžně zachází
s bílou magií a umí být svým vyznavačům velmi
prospěšná nejen jako prvek socializace. Má však
i svůj temný protipól – Quimbandu pracující
s magií černou, jejíž praxe je v Brazílii zakázána.
Při obřadu umbandy, jak jej popisuje Umberto
Eco, vstupují do adeptů duše zemřelých všeo-
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
becně nazývané eguns, které náleží buď indiánským duchům přírody – caboclům, nebo starým
africkým mudrcům – pretos velhos. Přidává se
také démon Exu se svou družkou jménem Pomba
Gira. Vyšší entity přivolané vzýváním a tancem
si adepta „osedlají“ a ten na okamžik propadá
transu a stává se z něj médium – cavalo. Eco ve
svém románu možná vycházel z jedinečné knihy
Bahijské kandomble francouzského sociologa
Rogera Bastide, ve které ústy zasvěcených
zaznívá přesvědčení o tom, že svatí se tak jako
jejich náboženství rodí v horách. Mnohem spíše
než v nebi.
MĚSTO BOHŮ
Se soumrakem vyrážíme z úchvatného historického centra Salvadoru kamsi na zubožené
předměstí, přímo do nitra jedné z chudinských
čtvrtí nazývaných favely. Přivítají nás zvuky
nepříliš vzdálené střelby. „Jistě, střílí se tu,“
usmívá se náš průvodce, jakoby šlo o malé
neplacené zpestření. Předstíráme povznesený
nezájem. Nad ostatními turisty máme zjevně
navrch, přijíždíme totiž z Ria, kde brazilská
vláda musela nasadit proti drogovým dealerům
do favel armádu i s tanky. Docílila však jedině
přesunu kriminality na bohaté pláže – Ipanemu
a Copacabanu – takže vojáky zase rychle stáhla
a ponechala raději favely jejich osudu. Ale už
přijíždíme k barrac~
ao, domu, kde se kandomble
odehrává. Proudí zde davy pokřikujících lidí
všeho věku. Zní hlasitá hudba. Místní barrac~
ao
je hrubá cihlová stavba o dvou patrech. Strohá
jednoduchost exteriéru kontrastuje s barvitou
slavnostní výzdobou prostorných a čistých
místností. První patro zabírá kuchyň, kde
se již vyváří tolik druhů pokrmů, kolik bohů
bude pozváno na slavnost. Na dnešním obřadu
nazvaném dar o nome, kde má dojít k přijetí
zasvěcených adeptů do bratrstva filhos e filhas
de santo, sestoupí do hlav adeptů dvanáct
bohů. Dvanáct bohů si žádá dvanáct různých
jídel. Protože je přijímací slavnost přístupná
široké rodině adeptů, sousedům i turistům, je
pohoštění věnována obrovská pozornost. Každý
bůh má své oblíbené jídlo, kterým je třeba jej
uctít. Bohyně Ians~
a ztotožňovaná v kandomble
s katolickou mučednicí svatou Barborou má ráda
caruru, pokrm ze sušených krevet, ryb a jedlého
ibišku, zatímco Oxossi, tedy svatý Jiří, pojídá
nejraději salát z fazolí se sušeným masem a bůh
Omolú, svatý Šebestián, se těší na africký kolový ořech. Představu o jednotlivých božstvech
kultu kandomble – orixás – jsme si během dne
vytvořili ve velkolepém Afro-brazilském muzeu,
kde jsou vystaveny dřevoryty mistra Carybé,
nejslavnějšího bahijského umělce původem
z Argentiny, zobrazující orixás s jejich atributy.
Teď je před sebou vidíme tančit doopravdy. Ve
výpravných až divadelních kostýmech se za
zvuku bubnů pohybují místností. Na začátku
obřadu jde o vědomou nápodobu chování či
mytických příběhů jednotlivých bohů, poté
však tanečníci jeden po druhém upadají do
extatického transu a každý z nich se bohem
na okamžik stává. Prožívání tanečníků se různí
od divokého zmítání a zvířecího chrapotu až po
vláčné, filmově zpomalené pohyby.
Vybavuje se mi dávný zážitek ze semináře
holotropního dýchání. Rytmická hudba, hluboké
dýchání, pozornost upřená do nitra. Metoda
transpersonální psychoterapie vyvinutá americkým psychiatrem českého původu Stanislavem
Grofem je v praxi ne nepodobná rituálu, který
se teď před námi odehrává. Grof si předsevzal
odbourat trauma, které každý člověk prý získá
během porodu. Do tohoto světa se totiž rodíme
pouze anatomicky a celý život se snažíme „porodit“ i naši duši. Každý na to však má, jak vidno,
vlastní prostředky.
BRÁNA DO NEZNÁMA
V Brazílii potkáte jen málo těch, kteří by
neměli alespoň minimální představu o tom,
co předcházelo jejich pozemskému putování
a co by mělo po jeho konci následovat. Vnímání vyšších souvislostí a jejich studium se zde
rozhodně nepovažuje za mrhání času. Výjimkou není špičkový manažer s balíčkem tarotu
v luxusní aktovce. Ač máme tendenci země,
jako je Brazílie, často nahlížet shovívavým
evropským prizmatem, jejich přístupem k víře
se lze v mnohém inspirovat. Je totiž nasnadě,
že kout světa, ve kterém spolu tančí božstva
a duchové zemřelých tří kontinentů nám může
mnoho nabídnout.
FOTO: IAN CLEMENTS
15
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autor: Vít Poláček
DÍVKA S ČOKOLÁDOU
AČ JE V DRÁŽĎANSKÉ GEMÄLDEGALERIE K VIDĚNÍ NAPŘÍKLAD RAFFAELOVA SIXTINSKÁ MADONA,
NEJVĚTŠÍ POZORNOST POUTÁ OBRAZ, JEHOŽ MALÍŘ NENÍ ANI Z POLOVINY TAK ZNÁMÝ JAK ITALSKÝ
MISTR. OBRAZ DĚVČETE NESOUCÍHO NA TÁCU ŠÁLEK ČOKOLÁDY. LIOTARDOVA DÍVKA S ČOKOLÁDOU
Jean-Ettienne Liotard se narodil roku 1702
v rodině francouzského kupce ve švýcarské
Ženevě. Rodina protestantského vyznání
se do Švýcarska uchýlila po odvolání ediktu Nantského. Otec mu umožnil malířské
vzdělání nejprve u švýcarského miniaturisty
Daniela Gardella, později v Paříži, kde byl až
do roku 1726 žákem Jeana-Baptisty Massého.
Již v roce 1735 se malíř vydal na svou první cestu
po Evropě a od té doby prakticky neustále putoval
mezi panovnickými dvory. Portrétoval papeže
Klementa XII. i Marii Terezii a věhlas mu krom
detailní techniky a práce se světlem přinášel také
jeho zjev. Ze svého působení v Istanbulu si totiž
přivezl nejen turecký oděv, ale i fez, který mu
spolu s bujným plnovousem přinesl přezdívku
„le-peintre-turc“ – tedy „turecký malíř“.
ŠTĚSTÍ NANDL BALTAUFOVÉ?
Vždy když se objeví na obraze krásná dívka
vyvstanou spekulace o tom, kdo byl ve skutečnosti namalován. V případě Dívky s čokoládou
se dokonce vypráví romantická legenda o lásce
knížete Dietrichsteina a služebné Anny Baltaufové, zvané Nandl.
Anna Baltaufová byla dcerou zchudlého rytíře
Melchiora Baltaufa a sloužila u dvora. Zde se také
zalíbila mladému knížeti Dietrichsteinovi, který
se rozhodl pojmout ji za ženu.
Příběh Anny Baltaufové zpopularizoval především
Walter Baker, který romanticky podbarvený příběh
otiskl roku 1913 ve své kuchařce. Anně Baltaufové
tu přisoudil roli služky pověřené nosit knížeti
Dietrichsteinovi čokoládu. Samotný kníže byl
podle něj princem císařství (což však jeho jméno
vyvrací). Baker přidal ještě pikantní historku
ze svatby páru, na které se Anna prý chovala
pyšně, když si nechala líbat ruku od ostatních
služebnic. Patrně to však ve skutečnosti vyvodil
z pohledu na Annino hrdé vzezření na samotném
obraze. O „věrohodnosti“ podobné vyprávěnky
jistě vypovídá i to, že Baker datoval celou událost do roku 1760, zatímco Jean-Etienne Liotard
namaloval obraz zřejmě během svého pobytu ve
Vídni v letech 1743-1745.
V jiném neméně romantickém zpracování příběhu potkal kníže hrdinku budoucího obrazu,
16
REPRO: JEAN-ETIENNE LIOTARD, DÍVKA S ČOKOLÁDOU, 1743-45
MÁ NAVÍC VELMI ZAJÍMAVÝ PŘÍBĚH…
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
když jednoho zimního dne roku 1745 vstoupil do
malého vídeňského obchůdku s čokoládou, aby
zde vyzkoušel nový nápoj. Tak poznal mladou
krásnou Annu, která jej obsluhovala, a záhy se
do ní zamiloval. Obchůdek navštěvoval denně,
až požádal Annu o ruku. Tak se měla z Anny stát
kněžna, které byl jako svatební dar věnován obraz
Jeana-Etienna Liotarda, upomínající ji na její
štěstí pocházející z šálku čokolády.
amerického prodejce kakaa), budeme se muset
spokojit s tím, že nikdy nezjistíme pravé jméno
krásné nositelky tácu.
LIOTARD JAKO POP-ART
Pramení ovšem obrovská obliba pastelu na pergamenu jen a pouze z romantických historek?
A kdy vlastně vznikla?
Pro odpověď bychom se museli vrátit opět k Walter
Baker Company, která na přelomu devatenáctého
NEVYDANÉ TAJEMSTVÍ
Podobné historky jistě přispěly k obrovské
popularitě obrazu, který i dnes patří v drážďanské galerii k nejnavštěvovanějším a nejvyhledávanějším. Jejich věrohodnost je však
více než problematická. Obraz totiž později od
samotného Liotarda koupil v Benátkách hrabě
Francesco Algarotti, dále prošel sbírkami Augusta
III. Polského, samotného Friedricha II., krále
pruského a hostitele Voltaira. Proč by šťastný
kníže Dietrichstein nechal namalovat obraz své
milé, a pak jej nechal Liotardovi? Zvlášť mělli podle všech romantických vyprávěnek žít
s Annou takřka „šťastně až do smrti“? To by spíš
ukazovalo na krátkodobý rozmar, který má být
odstraněn se všemi stopami. I s portrétem. Tedy,
že by ani zakryté vlasy komorné nepomohly?
Pustíme-li se do ještě odvážnějších spekulací,
mohli bychom tvrdit, že Liotard maloval krásnou
nosičku čokolády jen sám pro sebe, a že se možná
jednalo o jeho vlastní rozmar. Takto bychom se
však dostali na ještě vratší půdu, než na jaké
vyprávěl ve své kuchařce „pravdivé“ příběhy
Walter Baker.
Komorná na Liotardově obraze však skutečně
působí velmi aristokraticky, takže je možné
i to, že se v této žánrové scéně objevila některá
z urozených dam vídeňského dvora. Otázkou
zůstává, zda by podobný portrét nebyl ve vyšší
společnosti spíše pohoršlivým. To by také mohl
být důvod, proč by si jej nakonec Liotard odvezl
s sebou do Itálie
Nejpravděpodobněji se nám jeví verze, podle
které namaloval Liotard Dívku s čokoládou jako
scénu z každodennosti pod vlivem Jana Vermeera.
Mohlo se jednat o dílo takříkajíc „do šuplíku“,
které mohl později, až nebudou zakázky tak
štědré a časté, lehce prodat. Což také zřejmě
v Benátkách učinil.
Tak či onak, nebudeme-li věřit romantickým
legendám a pověstem (navíc z reklamní kuchařky
Liotardovy služebné s čokoládou se záhy stala
firemní značkou Walter Baker Company. Henry
L. Pierce si dokonce kopii obrazu nechal pověsit
do své pracovny.
a dvacátého století dodávala kakao na většinu
stolů amerických domácností. Nejen kakao bylo
ovšem obchodním artiklem Waltera Bakera.
Získal také dominantní postavení na americkém
trhu v oblasti čokoládových produktů. A právě
Walter Baker Company si udělala z Liotardovy
Dívky nesoucí šálek čokolády svou reklamu.
Rozšířila legendu o Anně Baltaufové a vůbec
učinila z pastelu do jisté míry pop-art s obrovskou
popularitou.
V roce 1881 projížděl ředitel společnosti Henry
L. Pierce Evropou a seznamoval se s evropskými
postupy výroby čokolády a kakaa. Když projížděl
Drážďany navštívil také Gemälde Galerie, tehdy
ještě Königlichen Galerie, kde se mu zalíbil Liotardův obraz. Když si navíc vyposlechl legendu
o krásné dívce z obrazu, byl nadšen a kopie
ZDRAVÁ, KRÁSNÁ, KAKAOVÁ
Dívka s čokoládou se stala registrovanou ochranou známkou značky La Belle Chocolatiére a Liotardův obraz byl natištěn na milióny kakaových dóz.
Bez zajímavosti není ani to, že se tak vlastně Dívka
nesoucí šálek čokolády stala v dějinách průmyslu
první registrovanou ochrannou známkou. Jak moc
přispěla k zvýšení prodejnosti kakaa nevíme, jisté
ale je, že budoucí američtí návštěvníci galerie již
nevyhledávali Liotardův obraz kvůli jeho kráse
a romantickým zkazkám o Anně Baltaufové, ale
proto, že jej důvěrně znali z plechovek kakaa.
Úspěch Waltera Bakera inspiroval další kakaové
společnosti. Protože už však byl Liotardův obraz
jednou provždy registrován, začaly se alespoň
vytvářet jeho napodobeniny a na etiketách se
objevovaly další a další krasavice v jiných kompozicích, v jiném oblečení, ale vždycky s podnosem,
na kterém se nese nejlahodnější horký nápoj.
Takové etikety měly na svých dózách například
holandské společnosti De Jong (dívka šla obráceným směrem a byla oblečená do jednoho z nizozemských krojů, 1910), Droste (v českých zemích
rozšířená dóza, dívka byla oblečena do úboru
zdravotní sestry, což mělo symbolizovat, že kakao
dodává nejen krásu a mládí, ale v tomto případě
i zdraví, 1925) a Van Houten ( opět dívka oblečená
v kroji, 1920). Své vlastní verze dívek s čokoládou
vytvořila i britská společnost Rowntree´s nebo
německá firma Rüger. Naposledy tento motiv
používal švýcarský gigant Nestlé ještě v polovině
devadesátých let dvacátého století.
Walter Baker Company reagovala dalšími reklamními triky, například vydáním již zmíněné kuchařky,
přinášející příběh Anny Baltaufové v romantickém
zpracování. Liotardův obraz se tak s nadsázkou
stal prvním pop-artem, což také zapříčinilo jeho
obrovskou popularitu přetrvávající do dneška
i navzdory tomu, že návštěvníci Gemälde Galerie
už většinou neví vůbec nic o Anně Baltaufové,
ani nekupují produkty Walter Baker Company
s Liotardovou ochrannou známkou. Pověst výjimečného obrazu ovšem někde zůstala, a tak se
v Drážďanské obrazárně před „hezkým děvčetem
s tácem“ stále srocují davy, aniž by vlastně věděly
proč a co je tam táhne.
17
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autorství: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan
A
N
I
Š
T
Ě
V
JE
ROZHOVOR S JOSEFEM PLESKOTEM
18
FOTO: LUKÁŠ HAVLENA
Ů
K
O
R
O
R
P
H
C
FALEŠNÝ
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
S ARCHITEKTEM JOSEFEM PLESKOTEM JSME SE SEŠLI V JEHO ATELIÉRU V PRAŽSKÝCH HOLEŠOVICÍCH,
NICMÉNĚ NÁŠ ROZHOVOR SE TÝKAL SPÍŠE RADLIC. TAM TOTIŽ STOJÍ JEDNA Z NEJPOZORUHODNĚJŠÍCH
STAVEB UPLYNULÝCH LET, JÍM NAVRŽENÁ BUDOVA BANKY ČSOB. POSTUPNĚ PŘIŠLA ŘEČ TŘEBA I NA
SEDLÁCKÉ MYŠLENÍ, KARLA PRAGERA ČI DORŮSTAJÍCÍ GENERACI ČESKÝCH ARCHITEKTŮ.
KONTEXT MI DÁVÁ PŮDU
POD NOHAMA
Když vylezete na kopec a díváte se na
radlické údolí z výšky, na první pohled
vás zaujme, jak ladně tam Vaše stavba
zapadá. Člověk má skoro až pocit, že...
...že se dá až přehlédnout. (smích)
Tak to asi zrovna ne, ale každopádně je se
svým okolím výborně sladěna. Proto nás
zajímá, jak důležitý je pro Vás kontext,
do nějž budova vstupuje. Co všechno
z okolí berete v potaz?
To víte, že kontext je pro mě nesmírně důležitý.
Nejde jenom o jeho formální projevy, ale i o to,
co třeba na první pohled není vidět, například
o minulost toho kterého místa. Kontextem
totiž není jenom to, co se zjevuje na povrchu.
Kontext má hlubší kořeny a jedině tak se mi zdá
být dobrý. Já hodně často říkám, že kontextem nemáme rozumět čistě podobnost s něčím
– v takovém případě se z něj stává pouhá staromódní obezlička pro vysvětlování nějakého
architektonického přístupu. Třeba právě v místě,
kde dnes stojí ČSOB, jsou hluboké historické
stopy, které vlastně polohu toho domu nějakým
způsobem potvrzovaly, předurčovaly nebo
dokonce předurčily.
O jaké stopy konkrétně jde?
Konkrétně jde o historickou obec Radlice, která tam dříve stála a která byla strukturovaná
podobně jako samotná banka. Radlické statky
se táhly k Jinonicím ve stejném směru, jako se
táhne podélná hmota té bankovní budovy. Proto
to možná působí tak přirozeně, přestože podstatou je vlastně pouhá krabice, úplně obyčejný
obdélník.
V době, kdy se řada Vašich kolegů řídí
známým zvoláním Rema Koolhaase „Fuck
the context!“ jde již o celkem vzácný
přístup. Co s sebou vůbec nese důsledně
kontextuální architektura, v čem vidíte
její přednosti?
Co s sebou nese? Pro mě s sebou pořád nese určitou jistotu – třeba že se mohu spolehnout na jiné
věci než jenom na výtvarné pojetí architektury.
Mohu se spolehnout na jiné kořeny, které by ta
budova měla, ke kterým by se měla připoutávat
nebo vázat, než jsou právě jenom ty výtvarné
ambice. Ty já vlastně v poslední době čím dál tím
více opouštím a namísto výtvarné proporcionality mnohem více věřím proporcionalitě sociální,
vztahové, kontextuální. Dnešní doba je velmi
rozkolísaná, v tradičním umění se mnoho věcí
rozpadlo a kontext v tomto širokém slova smyslu
mi dává pevnou půdu pod nohama.
kancelář. Ale s tím se nedá nic dělat, to je jako
když předseda vlády musí mít ochranku. Není to
příjemné, ale musí to být. Je to zkrátka úměrné tomu vysokému postavení.
VĚŘÍM VE SMYSL OTEVŘENÉ
KANCELÁŘE
Kromě toho, že na sebe uvnitř budovy
vzájemně vidí, jsou zaměstnanci skrze
skleněnou fasádu vystaveni i pohledům
zvenku. Bylo záměrem ukázat, že moderního bankovního ústavu se není třeba
bát, že je to transparentní instituce?
Mluvíte tu o sociálních vztazích. Když jste
navrhoval ČSOB, měl jste před očima určitý model vztahů na „moderním bankovním pracovišti“? Z jakých předpokladů
jste při organizaci prostoru vycházel?
Já jsem ze začátku vůbec nevěděl, co tam ti lidé
dělají, a musel jsem se s tím postupně seznamovat. Ale záhy jsem přišel na to, že se tam nedělá
nic jiného než v kterékoli jiné administrativní
budově. Dokonce bych řekl, že to ani není
zas až tak odlišné od práce v našem ateliéru.
Každopádně jsem vycházel z toho, že práce má
i svou důležitou společenskou dimenzi. Člověk
ji nevykonává jenom tím, že sedí u svého stolu
a něco s hlavou v dlaních vytváří, naopak: zrovna
toto mu může někdy bránit v tom, aby určitou
věc udělal snáze. V té budově proto mohou lidé
pracovat skutečně kdekoli, pokud to jde.
Kde třeba?
Opravdu kdekoliv. Samozřejmě, že když má někdo
kolem sebe nějaké šanony, tak je asi nebude
nosit někam jinam. Ale když chce nějaký pracovník třeba telefonovat, tak může odejít na
terasu, na zahradu, do kavárny, či do některé
z čajoven, které jsou na patrech. Stejně tak si
řada lidí vezme notebook a jde pracovat mimo
kancelář. Sedne si někam mezi květiny a vyřizuje
si svou agendu. V budově je totiž internetové
wifi připojení všude, i v garáži. Strašně důležitá
je i neverbální komunikace – třeba možnost vzájemně na sebe vidět přes dvacet nebo i padesát
metrů a jenom pouhým pokynem si něco sdělit.
Záleží však samozřejmě na samotných lidech.
Někomu to nevyhovuje a má pořád pocit, že
by měl být zavřený za těmi dveřmi. Takový ten
animální pud, že chceme vidět a nechceme být
viděni, skutečně funguje. Nicméně obecně skutečně věřím ve smysl otevřené kanceláře, věřím,
že v rámci správně dimenzované budovy může
vzniknout poměrně silná sociální skupina i silné
sociální vztahy, možná dokonce silnější než ve
veřejném prostoru. Proto má také z celkového
počtu dvou a půl tisíce zaměstnanců privilegium
soukromé kanceláře pouhých šedesát šest lidí.
Já osobě bych asi v takhle velkém kolektivu
měl skoro až rozpaky mít pro sebe individuální
To vám potvrdím, to je jasné. Samozřejmě, že
je to pro zaměstnance banky také trošku zátěž,
obzvlášť večer, když se uvnitř svítí a všechno je
vidět. Ale protože těch lidí je tam tolik a není to
soukromá budova, tak si myslím, že je povinností
nás všech snášet ty pohledy do interiéru. To
je, jako kdyby se prodavačka měla schovávat
v obchodě... Jinak to, že fasáda na vás dělá skleněný dojem, byť celoskleněná není, má ještě jiný
důvod a tím je přírodní kontext budovy. Ten je
přeci tak krásný, že jsme chtěli, aby byl z oken
vidět co nejvíce. Ty svahy v radlickém údolí jsou
naprosto fascinující, překrásné, přirozené. Já
rozhodně nejsem bezvýhradným zbožňovatelem
celoskleněných fasád, ale tady mi přišlo strašně
důležité mít okna opravdu od stropu až na zem,
aby okolní příroda mohla do interiéru toho domu
vstoupit, jak jen to je možné.
MÍT SE DOBŘE A NEŠKODIT
My jsme na ty krásné radlické svahy
vylezli s kamerou a během chvíle se
začaly stahovat rolety. Možná, že ta
transparence bankéřům není vždy až tak
příjemná.
Nebyla to spíše náhoda? Nešly ty žaluzie dolů
na celé fasádě?
Ano.
Tak to byla náhoda, tohle jedinec nemůže
ovlivnit.
Aha. A kdo to tedy ovlivní?
Počasí. Slunce.
Takže nemůže přijít šéf a všem je
stáhnout?
Ne, jednotlivec si je samozřejmě může u svého
pracovního místa vytáhnout či zatáhnout, to
ano, ale za chvilku se dostanou zpátky do režimu
přírody, na nějž žádný šéf nemá vliv. Takže jste
asi zrovna měli to štěstí, že zasvítilo slunce.
Boží oko to nebylo.
19
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Tato stavba získala jeden z nejpřísnějších
energetických certifikátů a patří mezi
nejúspornější stavby ve střední Evropě.
Je to pro Vás důležité?
Mám ho rád právě proto, že tam jsou vidět četné
historické sedimenty. Líbí se mi, jak moderní
architektura vystupuje na pozadí – nebo na
základech – té staré.
Do určité míry. Pokud chce dům sám sebe předvádět jako maximálně energeticky úsporný a má
kvůli tomu potom mít například co nejmenší
okna, potom si nejsem úplně jist, že je to ta
správná cesta. Podle mě je dobré mít přiměřený
komfort pro člověka za přiměřenou cenu. To se mi
zdá být dobrý pohled na svět, obrovsky sedlácký:
mít se dobře, ale ještě třeba neškodit.
Mluvíte-li o vztahu starého a nového,
zajímalo by nás, jak vnímáte stavby Karla
Pragera, autora Nové scény Národního
divadla?
Podle mě je strašná škoda, že se Prager zatím
nedočkal širšího uznání. Třeba jeho tzv. kostky
v Emauzích mám strašně rád. Je to neuvěřitelné,
jakým kontrastem vstoupil do toho prostředí,
ale jak harmonicky to zároveň působí. Zrovna
včera jsem říkal, že by Prager měl být mnohem
uznávanější.
Někdy se mluví o tom, že u české
architektury lze vysledovat jakýsi její
mravní rozměr – že vychází z protestantských tradic a staví na určité střídmosti.
Teoretik Rostislav Švácha v této souvislosti mluví o „české přísnosti“ a Vás
řadí mezi její nejvýznačnější současné
reprezentanty...
...ale proč ne? V zásadě se tomu nebráním. Na druhou stranu o sobě nemám takové mínění, že bych
byl nějak nesnesitelně přísný. To tedy ne. Jsem
skutečně rád takový umírněný, ale to ještě není
nějaká programová přísnost či nepřístupnost.
Myslíte si, že architektura může lidi
nějak vychovávat či alespoň usměrňovat?
Mají se o to architekti snažit?
Tak do určité míry asi ano, protože architektura
skutečně nějakým způsobem ovlivňuje život,
ale že by to bylo nějaké fatální ovlivnění, to si
nemyslím. To si mysleli totalitaristi a avantgarda. Avantgarda krásně, idealizovaně, zatímco
Hitler měl úplně jiné záměry. Proč si najal do
svých služeb tak talentovaného architekta jako
byl Speer? Protože věřil, že tou architekturou
dokáže hodně. Dokázal, ale úplně jinak.
Pragerovy stavby nechávají málokoho
chladným. Stejné je to i s Janem Kaplickým, ohledně jehož knihovny se rozpoutala velmi bouřlivá diskuse. Porovnáme-li
Kaplického autorský rukopis s tím
Vaším, zdají se být téměř protikladné.
Zajímá nás proto, jak Vy sám Kaplického
knihovnu vnímáte. Co by podle Vás tato
stavba znamenala pro Prahu?
Skoro bych teď na tuto otázku ani neměl odpovídat, momentálně jsem totiž členem komise, která
se tím zabývá. Nicméně samozřejmě máte pravdu
v tom, že s panem Kaplickým jsme možná opravdu
takové protipóly. Ale víte co je zajímavé? Že jsou
okamžiky, kdy se mi třeba nezdá až tak důležité,
jak je zpracována forma. On to prostě dělá takhle
a já raději „do hranata“, nemusí to vždy být tak
fatální rozdíl. Určitě mohu říci jednu věc: myslím
si, že jsem velmi tolerantní a že právě díky této
toleranci se nepotřebuji postavit bezvýhradně
na jednu ani na druhou stranu.
Ve sporu o knihovnu zaznívalo z úst jejích
obhájců, že odpor vůči ní je výrazem
české malosti a apriorní uzavřenosti vůči
všemu novému. Co říkáte na tento názor,
který bylo možné slyšet od nejednoho
umělce?
KRÁSA HISTORICKÝCH SEDIMENTŮ
Nyní se zeptáme trochu zlehka. Jakou
budovu máte v Praze nejraději?
Já nevím, jestli se dá najít jedna.
Tak nemusí to být nutně jedna...
Třeba Karolinum mám strašně rád, kdybych měl
jmenovat nějakou budovu, ale určitě není jediná.
To se mě tedy nezdá. Já se cítím strašně uražený,
když se mluví o malosti českého národa. Myslím
si, že je úplně stejně malý nebo stejně velký jako
Josef Pleskot (1952) patří mezi
současné přední české architekty. Významné
jsou jeho realizace v areálu Pražského hradu,
mezi nimi zejména adaptace Lvího dvora
či průchod valem Prašného mostu. S tímto
projektem také architekt zvítězil v soutěži
o nejlepší evropskou cihlovou stavbu Brick
Award 2004. Mezi jeho další ceněné práce
patří například vila Petra Kellnera ve Vraném nad Vltavou, administrativní centrum
Metrostavu Palmovka park, bytové domy
v Horažďovicích či naposledy budova banky
ČSOB v pražských Radlicích (viz obr.).
20
jakýkoli jiný národ. To, že samozřejmě má ten
lehký komplex nepočetného národa – že prostě
nejsme Američani ani Rusové, to je samozřejmě
fakt, ale to ještě zdaleka neznamená, že by šlo
mluvit o nějaké malosti. Mně to vlastně dost vadí
a mám pocit, že úplně nejvíc by to mělo vadit
vám, mladým generacím, protože vy už se přece
vůbec nijak malí cítit nemusíte.
KDO POZNÁ GÉNIA?
Poznáváte řadu mladých architektů,
například při klauzurních pracích na
Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Jaký
z nich máte pocit?
No čekám, čekám. Jsem strašně zvědavý, to
víte, ale ono to je pro ně těžké. Architektonická práce se neprojevuje jedním úspěchem. Ke
skutečnému úspěchu se dá dojít až po letech.
Čas od času povystoupí nějaké jméno, ale ono
se to jméno musí také udržet. Každopádně tu
teď určitě startují různí velmi zajímaví lidé. Ale
přeci jenom ještě nemám od té mladé generace
takový odstup, abych to dokázal lépe zhodnotit.
Často vidím spoustu zbytečného sebevědomí,
ale i to k tomu asi patří.
Mluvíte-li o přehnaném sebevědomí,
není to někdy tak, že architektovy tvůrčí
ambice ohrožují samotného klienta? Že
architekt, ve snaze postavit sobě samému
pomník, ignoruje jeho skutečné potřeby?
Tak to víte, že někdy se to také může stát, ale
kdo tady může být soudcem? Někdy jsou ty
architektovy ambice natolik dobré, že je třeba
i na místě zválcovat nějakého klienta. Ale kdo
to rozliší, kdo to pozná? Já si myslím, že se to
v historii mockrát stalo – architekt nejprve třeba
i negativně zasáhl do života současníků, ale
následně třeba pozitivně ovlivnil životy několika dalších generací. To je strašně těžké, to aby
pánbůh soudil. A když je někdo génius, tak na
to prostě kašle. Ale kdo to pozná, že?
Snad právě až ty příští generace...
Jasně. Hloupé jenom je, když si někdo o sobě
myslí, že je génius, aniž by jím skutečně byl.
A takových falešných proroků je samozřejmě
většina, že ano.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autorka: Lenka Vítková
PAPÍROVÁ KAPSA V ČASE
K VÝSTAVĚ ADRIENY ŠIMOTOVÉ SE V HLAVNÍM SÁLE ROUDNICKÉ GALERIE DOSTANETE LESEM STÁLÉ
SBÍRKY NAINSTALOVANÉ NA PANELECH A KONSTRUKCÍCH NA ZDECH I V PROSTORU. STOJÍ ZA PROHLÉDNUTÍ – MAJÍ TAM SPOUSTU SVĚŽÍCH SLAVÍČKOVÝCH SKIC, BUSTU PANÍ KYBALOVÉ OD JOSEFA
KAPLICKÉHO, KTERÝ BYL VE 40. LETECH PROFESOREM ADRIENY ŠIMOTOVÉ NA VŠUP, ČI MOC PĚKNÝ
OBRAZ VÁCLAVA BOŠTÍKA.
Za velkým bílým panelem, kterým je sbírka
oddělena od prostoru pro přechodné výstavy,
mi práce Adrieny Šimotové připadaly ukryté
jako v kapse. Svou energií si rozměrné i menší
práce na papíře (nebo spíš z papíru, v papíru?) vytvářejí klidný prostor v těsné blízkosti
reliktů uměleckých bojů pár desetiletí. Tenhle
pocit zvláštního přesně vymezeného území
podpořil i fakt, že vystavené práce pocházejí
z omezeného období (1975-85), a tak jde tak
trochu o kapsu v čase.
BRAILLŮV BODY ART
„Tyto kresby perforace vznikaly, jak to ostatně
bylo u autorky časté, na podlaze jejího ateliéru.
Při práci klečela na velkém archu a bez předchozí
kresebné přípravy do papíru vybodávala či vypichovala prvotní linie finální kresby. Následně
arch papíru obrátila, takže to, co bylo dosud
rubem, se stalo lícem a naopak. Svrchní plochu
archu pokryla takzvaným propisovacím papírem
s karbonovou vrstvou, v některých případech
nahrazenou vrstvou modré barvy shodných vlastností, a to vždy tak, že karbonová či modrá plocha
byla položena na předtím perforací vytvořeném
reliéfu. Pak dotyky prstů a dlaní, nehty či rydlem
mez možnosti přímé zrakové kontroly, neboť perforací vzniklý reliéf byl při ní kryt propisovacím
papírem, sledovala původní reliéfní linie kresby
a dotvářela konečnou podobu díla. Tak trochu
jako by četla text psaný Braillovým písmem.“
Díky svému v podstatě sochařskému postupu,
který ale zhodnocuje i „zkušenost s uměním
akce, s body artem“ zachytila to podstatné
a vyhnula se jakémukoli estetickému dobovému zatížení, které činí umění méně času
odolným.
TĚLO JAKO PROSTOR, KTERÝ
JE, NEBO CHYBÍ.
Ohraničením nebo vyplněním perforací měří
Šimotová těm, co tu nejsou, i těm, co tu jsou,
stejným dílem. Perforace propojuje prostor
vnitřní a vnější a v Šimotové pracích úzce
souvisí s jejím pojetím tvorby vůbec, kterou
lze označit za figurální nejen proto, že k figuře
a k člověku v jeho totalitě se vše neustále vztahuje, ale i proto, že fyzický kontakt vlastního
těla s materiálem je zde stále přítomným východiskem. Existenciální situace procházejí testem
času, někdy až mrazí z pocitu, že umělkyně
předpověděla vlastní časem proměněné tělo.
Když si přečteme názvy, klíčová slova vyjadřují
procesy nebo výsledky procesů – vymezení, prostoupení, návrat, dotyk, schoulení, přepadnutí.
I pokud jde o portrét, dal by se popsat slovy
jako ohledávání, nacházení, vyvolávání (např.
„meditace tváře“ Profil chlapce (Martin) s nožem
vyřezanou linií obličeje v plátně nalepeném na
desce). Otevřenost, neukončenost organických forem stojí v kontrastu s vymezujícími
architektonickými prvky, jako jsou zeď či kout.
Zároveň jsou v otvorech propíchnuty jehlou,
dokonce snad i šicím strojem, a tak vymezené
či ohraničené neustále uniká.
Výstavu doprovází kvalitní katalog s věcným, ač
hluboce zasvěceným textem Pavla Brunclíka,
z nějž jsem zde několikrát citovala. Z hlediska
výtvarného provozu stojí za pozornost sám
formát malé tematické výstavy, na níž se
vystavená díla setkávají po letech zapůjčena ze
soukromých i státních sbírek, z těch neznámých
zázemí umění ve větších i menších městech za
účelem „připomenout a vytvořit příležitost
k setkání“ s jednou z kapitol tvorby Adrieny
Šimotové.
Adriena Šimotová: perforace, kresby. Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem,
25. ledna – 30. března 2008
TOALETNÍ VYZNÁNÍ
Výstavy na toaletách v brněnské kavárně organizuje Marian Palla podle jednoduchého klíče: ženy ženám (vlastně na ženách),
muži mužům. Vendula Chalánková zveřejnila na kachličkách upřímná erotická vyznání na různá mužská jména – veršované
textíky kapely Muženy, která se rozpadla dřív, než začala. Vladimír Havlík si ve svém teritoriu lehce sebeironicky pohrál
s postavičkou performera v různých životních situacích, výstavu mu za zvuků automatických splachovadel zahájil Jiří Ptáček.
Vendula Chalánková: Solitér (dámské toalety), Vladimír Havlík: Pták Performák (pánské toalety). Kavárna Švanda, pasáž
Alfa Brno, 5. února – 3. března 2008
21
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autorka: Tereza Marečková
ROZTANČENÉ VYPRÁVĚNÍ
„NIEKTORÉ ŽENY LEN ČAKAJÚ, KEDY SA NIEČO STANE, ABY MOHLY PRIBEHNÚŤ A KRIČAŤ DO OHLUCHNUTIA.
KEĎ NIEKTO ZOMRIE AJ KEĎ SA NARODÍ. POTOM SA ZBEHNÚ MUŽI, CHCÚ, ABY ŽENY BOLY TICHO, ZAČNÚ
SA HÁDAŤ, NO ŽENY KRIČIA EŠTE VIAC. NIEKTORÉ SI KLAKNÚ NA KOLENÁ, TRHAJÚ SI VLASY, TAK SILNO
VŠETKO PREŽÍVAJÚ. ČASTO JE POTOM BITKA NA CELÚ OSADU.“
Formování vlastního života nebo života společenství, k němuž patříme, do příběhu, který
má neochvějný začátek, přehledné příčiny
a následky a míří ke smysluplnému konci, to
je touha rozhýbávající vypravěčskou tradici
lidského pokolení. A v tomto procesu proměny
skutečnosti ve vyprávění, se odehrává zázrak
pochopení a smíření se s vlastním osudem.
LETEM ROMSKÝM GHETTEM
Vypravěč příběhu o Kivaderovi, běžném obyvateli východoslovenské romské osady, je
z našeho pohledu vlastně nešťastná existence.
V rozpadlé boudě na okraji vísky živoří pravděpodobně ze zbytku podpory, který nespadl
do kapsy místního lichváře. Jenže v tom právě
vězí hlavní a úchvatná síla této maličké knížky
– o náš ustálený a v mnoha ohledech zkreslený
pohled tu vůbec nejde. Máme možnost prožít
intenzivní pobyt v romském ghettu a to díky
pohledu bubeníka místní kapely. Jsme uvnitř
společenství, uvnitř víru jeho slov. Vypravěč
je nejspíš trochu snílek a rozhodně zdatný
fabulátor, takže ukecá leckoho, aby ho za jeho
vyprávění pozval na sklenku kořalky. Přesně tak
se rýsuje rámec celého textu, který je hodnověrným a nefalšovaným vyprávěním Romáka
nad dalším a dalším douškem, kupovaným
milovníkem bezuzdného klábosení a krasosmutnění, jakým se zdá autor Kivadera být.
Bouda na okraji vsi, v níž bydlí Kivaderův přítel,
který celou historii vypráví a asi do určité míry
i utváří, má ve střeše díru. Často se jí v noci
dívá na hvězdy a povídá si se svou ženou, které
už dávno odpustil, že se zabila v ladě z bazaru,
když v ní ujížděla pryč s milencem. A protože
i dcera, kterou mu zanechala, už je ve městě
a čeká děcko, tráví bubenický samotář hodně
času poblíž Kivadera, jehož chalupa je stále
plná a rušná. Vše, co tam vidí a zažívá, vytesává do příběhu jasnými a krátkými větami,
jejichž pružný rytmus nedovolí čtenáři odložit
knížku z ruky. Výživná literární jednohubka je
také významně určena tím, že není přeložena
do naší mateřštiny. To samozřejmě ještě umocňuje temperament a švih vyprávění a zároveň
podporuje pocit autenticity a dokumentárnosti
výletu do východňárského romského světa.
péče pro romské děti jsou problémy, o nichž
v souvislosti s Romy slýcháme až příliš často.
Se soucitným a trochu útrpným povzdechem
pak krčíme rameny nad donebevolající marností jakýchkoli snah naší velkorysé většiny.
Kivader také chlastá jako duha a je po uši
zapletený do tenat místního lichváře Vajdy. Rozdíl je ale v tom, že ho v příběhu Víťo
Staviarského vidíme jako celou bytost, a ne
jako sociální případ zúžený do úřední kolonky.
Vidíme hromského romského chlapa, třeskutě
milujícího svou rodinu – ženu Helenku, co
má krásné nohy, nepřehledný počet dcer
a nakonec všechna trápení korunujícího
retardovaného syna Rudka, který je středobodem silného Kivaderova příběhu. Kivader
není rezignovaný a parazitující ubožák, jak
bychom bohužel byli zvyklí předpokládat. Je
to bojovník a muzikant.
„Bod obratu“ této gádžovské knížky o Romech,
je v humoru, který se nevysmívá, ale očišťuje
od nánosu předsudků nebo falešného romantizování a sentimentu, do nějž bychom mohli mít
tendenci se utíkat. Když jede celá parta z osady
hrát na jarmark do města a vydělat si trochu
peněz, vyhrávají na celý autobus. „No načo robí
šoféra, keď je taký nervózny?“ ptá se sám sebe
bubeník, když jim řidič stále znovu vyhrožuje,
že jestli nepřestanou, půjdou pěšky. Pro něj
šofér, který nemá rád lidi a neumí se bavit,
pro nás zodpovědný řidič. Díky Kivaderovi se
můžeme na chvíli podívat do nepoznaného
vesmíru, který se ale kupodivu rozkládá zrovinka na vedlejším sedadle.
ČUNKOVA POVINNÁ ČETBA
Zběsilá a téměř souvislá konzumace alkoholu
a jiných drog, vydřidušská lichva nebo ústavní
Viťo Staviarský: Kivader. Vydali Pavel Mervart,
Vista, 2007
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
22
Zde trapno existovat
Bohuslav Brouk, Host 2008
Hlava na stole
Ivan Wernisch, Druhé město 2008
Bohém Bohuslav Brouk (1912 – 1978) je neprávem pozapomenutým fenoménem zejména meziválečné avantgardy.
Kniha zahrnuje všechny doposud nalezené autorovy texty,
vzniklé za Broukova pobytu v exilu mezi lety 1948 až 1978,
například jeho verše iniciované právě touto zkušeností.
Autor o své knize říká: „Proč pořád ještě píšu? Vždyť já
ani nevím. Ze všeho nejradši se procházím po lesních
cestách – jen tak – chodím a poslouchám jak bzučí
hmyz, šumí listí, krápe déšť. Je to lepší než psát, ale
ponouká mě to k psaní.“
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autor: Vojtěch Lindaur
MÉ GRAMMY. POPADESÁTÉ!
JSME STEJNĚ STAŘÍ, JEN TY SHOWBUSINESSOVÉ ŽNĚ SLAVÍ ROK CO ROK NAROZENINY PONĚKUD OBŘADNĚJI A HONOSNĚJI. POTKALI JSME SE PRVNĚ TVÁŘÍ V TVÁŘ, KDYŽ NÁM BYLO SEDMATŘICET. ACH!
Z Hollywoodu je to do losangeleského downtownu ke Staples Centre, takto sluncem vybělené
mešitě populární hudby, necelých patnáct
kilometrů, zčásti přes nebezpečné ingelwoodské „gangsta“ území. Jako blbeček vydal
jsem se tam, tedy v roce 1995, pěšky, jen tak.
Střelbě znepřátelených gangů jsem se vyhýbal
za pochodu, v jehož cíli černí kamarádi těch
pistolníků přinášeli dosud stočené červené
koberce. Byl nejvyšší čas: neprůhledné limuzíny
po celém městě už túrovaly motory a nejkrásnější nohy na světě (Sheryl Crow, tehdejší
grammy-novicky) už měly na červený koberec
našlápnuto.
VALMEZ BEZ GRAMOFÓNKU
Na udílení Grammy Awards, nejspíš nejrespektovanějších cen v celém showbusinessu, jsem
pak dojížděl rok co rok, jelikož na přelomu
února a března je v Kalifornii jaro a všecko
kvete. Jen ten letošní, jubilejní, mně nezbylo
než sledovat prostřednictvím satelitů. Na
jednu stranu škoda: Grammy měly tentokrát
i pro nás v srdci Evropy příchuť „opravdové“
soutěže. Vždyť jsme, my Češi, přihřívali své
želízko v ohni hned ve dvou kategoriích. Jistě, hned zkraje jsem byl skeptický k představě,
jak Markéta Irglová s Glennem Hansardem
třímají v rukou zlaté gramofónky za „filmovou
píseň roku“ a za „hudbu k filmu“. Příliš dobře
za ta léta, co se americkou akademií NARAS
a jejími členy zaobírám, znám jejich velmi
konzervativní vkus. A tak v první kategorii
převálcovala skladbu Falling Slowly písnička
Love You I Do z muzikálu Dreamgirls, podruhé
se irsko-české dvojici z Valašského Meziříčí
postavili do cesty samotní Beatles, kteří
si prostřednictvím Ringa Starra a George
Martina „odnesli“ gramofónek za hudbu
k muzikálu Love na motivy písní „nejslavnější
čtveřice“.
MORÁLNĚ NEPŘÍPUSTNÁ VÍTĚZKA
PLANTŮV POP
Z druhého pohledu dobře: obřadní tanečky se
zpěvy byly nejspíš stejně nudné jako kdykoli
předtím, snad jen z přesvědčivého vítězství
výtržnice Amy Winehouse, víc než slušného
ohodnocení majstrštyku White Stripes Icky
Tumb a poměrně spravedlivé dělby bodů mezi
Bruce Springsteena a Foo Fighters bychom
mohli mít i radost, kdyby… Inu, kdyby potetovaná britská kráska neděkovala americké
akademii jen prostřednictvím transoceánského telemostu, jelikož jí vzhledem k excesům
neslučitelným s americkou morálkou americká
administrativa odmítla otevřít „zlatou bránu“. Vítězka tří ze čtyř hlavních(!) kategorií
Grammy – nahrávka, písnička a nová tvář roku
(o vedlejších nemluvě) – tak dojemně poplakávala k losangeleskému publiku z Londýna.
Navýsost trapná chvilka, americká ostuda,
případná k dávným Lennonovým tahanicím
o zelenou kartu.
Potěšit a taky malinko rozesmát mohou výsledky popových kategorií, kde si originální artefakty odnesli třeba Beastie Boys za nejlepší
popové album nebo rockový veterán Robert
Plant s Alison Krause za nejlepší pěvecký
výkon v kategorii pop.
Přes všecky výhrady a bez jakékoli ironie
dovoluji si př ipojit potěšitelný závěr: za
poslední roky se sbor amerických akademiků
v mezích zákona zradikalizoval. Netroufám
si hodnotit výsledky ve všech sto devíti
kategoriích, zejména na „nejlepší instrumentální pojetí polky“ si netroufám, ale
v jádru se zdá, jako kdyby docházelo k jakési
generační proměně a jako kdyby se některým
zasloužilým akademikům otevřely uši. Ať už
si o cenách pro rappera Kanye Westa můžeme
myslit cokoli.
Toť vše. Ke Grammy někdy příště, možná už
brzy, nejlépe v souvislosti s Anděly.
AL KOOPER AND MIKE BLOOMFIELD: Fillmore East The Lost Concert Tapes 12/13/68 (2008)
I znalci tohoto jedinečně improvizujícího dua by se mohli zmýlit. Vždyť přece tyhle nově objevené pásky nemohou být jinačí
než už dávno vydané The Live Adventures of Mike Bloomfield and Al Kooper (1968). Ale kdepak – tyhle ztracené kotouče obsahují materiál nahraný o dva a půl měsíce později s úplně jinou partou doprovodných hudebníků (Paul Hartus, Jerry Jemnoty
a John Cresci). Jistě, některé písničky jsou téměř totožné, žánr – tedy blues, rock a jazz – je neměnný, ale instrumentální
schopnosti obou hlavních protagonistů zase tak výjimečné a improvizační touhy tak silné, že stejně nezní ani jedna. A ještě
jedna rarita. Když Bloomfield uvádí skladbu It´s My Own Fault, přizve na pódium úplně neznámého kytaristu: „Welcome
Johnny Winter!“ (Podle Al Koopera ještě týž večer nabídli hledači talentů Winterovi smlouvu s vydavatelstvím Columbia).
A pak že nic.
23
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autor: Petr Šourek
JAK DLOUHO ZRAJE INSCENACE
NA PREMIÉRY CHODÍ JENOM ŠKODOLIBÍ LIDÉ A DIVADELNÍ KRITICI, ZNÍ HLAS DIVADELNÍHO LIDU.
NĚCO NA TOM JE. V NAŠÍ RUBRICE PREMIÉRÁM NEHOLDUJEME. JEDNU JSME ALE NAVŠTÍVILI. A TAKÉ
JEDNO PŘEDSTAVENÍ DVA ROKY STARÉ. A SROVNALI NESROVNATELNÉ.
Premiérové Gorillas Ondřeje Lipovského jsou
pohledem do nitra tradičního čínského domu.
Autor strávil rok na stáži v Číně, kde studoval
kaligrafii, a jistě ví, o čem mluví. Zajímavá scéna vytváří očekávání něčeho skutečně dálně
východního. Připomíná tradiční čínské malby,
na nichž se zobrazené domy rozkládají a otevírají více pohledům. Výklopná perspektiva je
doplněna střechou, která naopak celou scénu
přiklápí, snižuje a stlačuje do suterénu.
MANIPULAČNÍ JÍZDA
Takové uspořádání scény a usazení diváků na
obou stranách vytváří větší nároky na herce
a jejich přesuny v členitém terénu jeviště.
Gorillas jsou pohybové představení a na scéně
je pohybu víc než dost. Dvě nebo tři v hrdle
zaskočené věty přispívají nanejvýš k dalšímu
zmatení publika. Divák jen těžko rozpoznává, který pohyb si má nějak vykládat a který
je pouhou technickou manipulací s hercem.
Pakliže žádný pohyb není ryze technický přesun, není jasné, proč je množství pohybů tak
špatně koordinovaných, bezbarvých či civilně
pojatých.
Možná je to záměr a jistá nevysvětlitelnost
chování postav má evokovat kulturní odlišnost.
Akce začínají na pokyn, který jako by přicházel z režie, nikoli z druhé strany scény. Jako
by na sebe původní inspirace nabalila různé
podněty, ale nedokázala je vstřebat a spojit
nebo odhodit a nechat jako inspiraci na příště.
Scéna mlaskavého jedení rýže vypadla z cestovatelského deníčku generace Lonely Planet.
Duchové a jiné nadpřirozené animální bytosti
se na scénu zatoulali z populárního východoasijského žánru duchařské povídky. Nechybějí
dokonce ani dětské bicykly, erbovní maskoti
české alterny. Hezké jsou příliš malé židličky,
úprava vlasů, paviánsky otevřená ústa a mnoho
dalšího, co bude potřebovat ještě nějaký čas,
než začne dotvářet dusivou atmosféru členitých
útrob tradičního čínského domu.
SMUTNÁ VERNEOVKA
Polární expedice Vojty Švejdy a Jana Beneše–McGadieho putuje po našich jevištích už
druhým rokem. Za tu dobu inscenace s názvem
Polaris urazila značný kus cesty. Dvojice badatelů se vydává k místu, kde ručička kompasu
ztrácí ustálený směr. Hladce oholené tváře
gentlemanů zarůstají věčně zmrzlým vousem.
Mění se v lední medvědy, tuleně a lachtany.
Černobílé fraky se hodí pro tučňáky. Polárníci
uvíznou mezi ledem a sněhem, slyší svištění
větru a praštění ker. Zdá se jim, že odplouvají.
Blouzní, sní o slávě, báječném přivítání národních hrdinů, jízdě vlakem, bouřlivých ovacích,
mávátcích...
Na první pohled verneovka, kde vítězí dobro,
přátelství, věrnost a oddanost nad ledem
a mrazem. Jenže Jules Verne, jak známo,
nestrávil ani dva roky „prázdnin“ na pustém
ostrově, ani neplul na ledové kře, dokonce ani
dva tisíce mil pod mořem neurazil, nýbrž své
inženýry Smithe projektoval v tiché pracovně obklopen komfortem Francie 19. století.
A přesto nás jeho příběhy fascinují. Popisy
hlubokomořských světů okny ponorek, které
by se nedokázaly potopit ani deset centimetrů pod hladinu. Nostalgické dekorum této
inscenace nás nesmí zmást. Pod patetickou
ódou na báječné muže ve službách poznání
a lidstva zaznívá nesmyslnost podobných podniků. Z vybledlých obrazů, které připomínají
daguerrotypie, na nás dýchá chlad a praští
mráz. Tušíme, že polární výprava nedopadne
dobře a tito gentlemani budou muset podat
definitivní důkaz o svých kvalitách.
DÁMA SE NEOBRACÍ,
prohlásila Margaret Thacherová, když ji média vyzývala k politickému obratu a zmírnění tvrdých ekonomických opatření.
Teď by se nejspíš obracela v hrobě. Tedy kdyby v hrobě byla. Nová londýnská hra Smrt Margaret Thacherové začíná právě
oznámením úmrtí stále ještě živé Železné lady. Hra vyvolala znechucené reakce stoupenců bývalé britské premiérky,
kteří však, jak sami přiznávají, hru neviděli a ani ji vidět nechtějí. Pobouření vyvolává zejména postava horníka, který
putuje pěšky ze severu Anglie do Londýna, aby mohl osobně plivnout na barončin hrob. Známý televizní bavič Tom Green
zůstal i v tomto svém divadelním kousku věrný své pověsti provokatéra. Divadelně se ovšem jedná o konvenční britskou
činohru.
24
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autorka: Dominika Prejdová
PUNKOVÁ OPERA SE NEKONÁ
JEDEN Z NEJNADANĚJŠÍCH TVŮRCŮ SVÉ GENERACE, AMERICKÝ REŽISÉR TIM BURTON, PROSLUL COBY
AUTOR S VIZUÁLNÍ NESPOUTANOSTÍ, SMYSLEM PRO BIZARNOST, SATIRIČNOST I SPECIFICKÝ HUMOR,
KTERÝMI VYTVÁŘÍ SVÉ POETICKÉ, VYSOCE STYLIZOVANÉ PŘÍBĚHY LIDSKÝCH OUTSIDERŮ. V NOVÉM
FILMU SWEENEY TODD: ĎÁBELSKÝ HOLIČ Z FLEET STREET VŠAK SPÍŠ SVÁ KOUZLA JEN RECYKLUJE.
Přes svá nejlepší díla, mezi něž patří Střihoruký
Edward (1990) nebo Batman se vrací (1992) ke
kontroverzněji přijatým posledním filmům (Karlík a továrna na čokoládu či Mrtvá nevěsta Tima
Burtona, 2005), se adaptací broadwayského
muzikálu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet
Street vrací k typickým oporám svého stylu
– gotickému fantasknu, ponuré atmosféře,
vynalézavé výpravě a dekoraci, výrazně stylizovaným postavám a v neposlední řadě Johnny
Deppovi v hlavní roli. Přesto muzikálový thriller
nefunguje, jak by měl, a místo toho předvádí
jen mechanicky recyklované rysy Burtonova
světa, který ustrnul v podivné akademičnosti
a diváka nechává bezděčně chladným. Jedině
skvělý závěr vytrhuje z divácké apatie a do jisté
míry film rehabilituje.
ČISTÁ LÁSKA A JINÉ KÝČE
Původní muzikálová předloha Stephena Sondheima, jež byla s velkým úspěchem uvedena na
Broadwayi poprvé v roce 1979, zde není známa.
Těžko tedy soudit, zda tkví problém v muzikálu,
či ve filmu. Ze zahraničních recenzí lze nicméně
vyčíst, že Burton zůstal muzikálu věrný, i když
ho významně zkrátil. Co prý ale především
Burton vynechal, je humor předlohy, který
ve filmu až na výjimky chybí, a její cynismus,
který přetřel sentimentálním tónem. Přesto se
nelze ubránit dojmu, že určité problémy jsou
už v muzikálu samotném – v jeho plytkém naivním příběhu o ubohém holiči, který se vrací do
Londýna pomstít své nespravedlivé uvěznění,
v nezajímavé hudbě, v motivech plných klišé
(například nechutně zlý pedofilní soudce, čistá
láska mladého námořníka), v předstírané sociální kritice, která ale zabředává do podobného
kýče, v popově nihilistickém efektním ladění.
Možná je problematické samotné spojení
radostného muzikálového žánru s temným
naladěním příběhu holičovy slepé pomsty,
v jejíž rámci podřezává všechny své zákazníky
bez rozdílu viny. Dalo se očekávat, že tvůrce
Burtonova formátu dá adaptaci osobitý rukopis
a zdánlivě nesourodému spojení nový smysl.
Burton se ale spokojil s vnějšími atributy svého
stylu a jinak na vlastní přístup rezignoval.
STERILNÍ PŘÍBĚH VÁŠNÍ
Dekorace Londýna poloviny 19. století v temné
černobílé variaci působí přesvědčivě, stejně
přesvědčiví herecky i pěvecky jsou Johnny Depp
a Helena Bonham Carterová v roli zamilované
vdovy-spolupachatelky, film je dobře sestříhaný a zaujme pár vizuálními nápady. Je ale
nezvykle staticky snímaný. Burton inscenuje
hudební výstupy, jež zaujímají většinu filmu.
Činí tak bez invence v klasicky používaných
výstupech. Příkladem za všechny je námořník
kráčející zasněně ulicí a zpívající své milostné
vyznání. Kromě zpěvu se nic neděje. Kdo není
nadšený obdivovatel muzikálů, začne se brzy
u výstupů nudit. Jejich slabinou je navíc to, že
působí příliš odděleně, jako variace na zrovna
dané téma a chybí jim větší soudržnost celku.
Hlavní postavy působí až příliš šablonovitě
a odtažitě. Holič hnaný jen pomstou je až
komický, například ve snové sekvenci vdovy.
Příběh o vášních je tak nečekaně sterilní a přes
veškerou stylovou temnost není ani hrůzný.
Určité subverzivní motivy Burton totiž nijak
nerozvíjí. Z holičova mstění na nevinných
lidech, kdy říká, že si všichni zaslouží zemřít,
dělá jen další klipovitý výstup z mnoha, aniž by
z něho vytvářel potencionální dráždivý morální horizont příběhu a pevnou součást stylu.
Z tvůrčí paralýzy Burton vystoupí jen zmíněným
závěrem, kde nesmyslnost a hořkost pomsty
náhle ostře vynikne, tím jak koresponduje
s náhle oživeným roztančeným stylem pekelné
spirály zla. Bohužel příliš pozdě.
AKCE, KTERÉ STOJÍ ZA VAŠI POZORNOST
Zavedený Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět oslaví již 10. ročník 5.-13. března v Praze a poté v průběhu března
a dubna v dalších městech. Filmy jsou rozděleny do zajímavých tematických kategorií. Letošní ročník věnovaný barmské disidentce Aun Schan Su Ťij uvede
například zvláštní sekci současného francouzského dokumentu nebo sekci nazvanou Filmy, které změnily svět, v nichž zaujme přelomový dokument Marcela
Ophülse Lítost a soucit demytizující francouzskou společnost v době německé okupace za druhé světové války. Podnětný program slibuje i sekce Putinovo Rusko. Zaměření na problémy životního prostředí přinese kategorie Modrá a zelená planeta nebo sekce Umlčená svědectví s dokumenty vzniklými za socialismu,
jež byly cenzurou zakázány.Více informací na www.jedensvet.cz.
25
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autorka: Eva Bořutová
PRŮŘEZ PRODEJCEM
prodejce Láďa
Já se jmenuji Petr a prodávám na Staroměstském náměstí. Je to hodně dobré
místo, protože tam chodí dost lidí. Nový Prostor neprodávám nějak zvlášť dlouho,
asi něco přes rok. Není to špatná práce. Člověk je pořád mezi lidmi a to je pro mě
důležité. Předtím jsem pracoval jako skladník, prodavač a velmi dávno, hned po
vojně, jsem jezdil několik let s tramvají.
Už si vlastně ani nepamatuji, jak jsem se dostal k Novému Prostoru. Vím, že když
jsem přestal jezdit s tramvají a přešel jsem k soukromníkům, tak to bylo náročné.
Vyzkoušel jsem prodávat Nový Prostor půl roku a pak toho nechal. A teď před
rokem jsem se k tomu vrátil. Někdo mi prodej Nového Prostoru doporučil, asi
někdo z kamarádů, ale už přesně nevím kdo.
Když prodávám Nový Prostor, tak musím asi nejvíce bojovat s nohama, protože
člověk dlouho stojí, někdy i deset hodin s nějakými krátkými přestávkami.
O přestávkách si jdu do knihovny přečíst noviny nebo si zajdu na hovězí polévku.
A když se člověku navíc nedaří prodávat, tak je to ještě horší. Já jsem trpělivý,
ale někdy je to těžké. Když třeba za celý den prodáte pět časopisů, tak je to
hrůza. Ale nejvíc jsem prodal před Vánocemi, asi 30 časopisů za den.
Já jsem z Kladna, tam bydlím u táty. Teď na chvilku jsem u kamaráda v Dejvicích,
ale jinak bydlím v Kladně a dojíždím do Prahy. A co se týká mé rodiny, tak mám
bráchu a dceru, ale ta je už velká a je v Německu, takže se moc nevidíme. V létě
nejraději chodím na houby. Mám rád to ticho, les, klid. Myslím, že jsem dobrý
houbař. Už podle samotného lesa poznám jestli tam něco bude nebo ne a taky
se rozhoduji podle počasí. Mám svá oblíbená místa, ale ty jako správný houbař
nemohu prozradit.
Co se týká lidí, asi mě nejvíc na nich štve závist, s tím jsem se hodně ve
svém životě setkal a hodně mě to rozčiluje. Na to jsou právě dobré ty
houby, člověk se tam úplně uklidní.
S Novým Prostorem jsem spokojený, ale pokud bych si mohl vybrat jinou
práci, tak bych se asi chtěl vrátit k ježdění tramvají. Velmi rád cestuji,
tak k něčemu takovému. Rád bych viděl Španělsko, Anglii. Ještě něco
o časopisu Nový Prostor. Jsem rád, že to není bulvár. To jsem fakt rád,
že prodáváme intelektuální časopis. Já sám ho čtu, protože jsou tam
opravdu zajímavé věci, psané z jiného pohledu než v jiných časopisech.
Asi bych se přimlouval za to, aby se přidaly strany, protože když už je
to tak drahé, tak by tomu měl odpovídat i rozsah časopisu. Takže více
článků nebo křížovky. Myslím, že by to lidé pak více kupovali.
INZERCE A VZKAZY
Moc děkuji lidem,
kteř í si ode mě kupu
jí časopis
a taky bych jim ch
těla vzkázat, že jse
m teď začala
zprostředkovávat
půjčk y, tak kdyby
měl někdo
zájem, může se za
mnou zastavit .
Vladimíra, Rozt yly
požádal
Dobrý den, rád bych
posky tnout
hl
někoho, kdy by mo
. To bych byl
čku
pra
í
kčn
starou fun
ji.
ku
moc rád. Moc dě
Boris (774574727)
26
Stále hledám bydlení pro mě a pro
pejska. Jakékoli bydlení v Praze
s elektrikou a vodou. Jsem schopna
platit maximálně 3000,- měsíčně.
Předem moc děkuji.
Ivana, Dejvická (723112652)
Já moc děkuji paní, která byla tak hodná, že mi dala úplně
nový discman. Taky děkuji všem, kteří si kupují časopisy
od nás oficiálních prodejců a ne od černých prodejců
a držte nám palce, ať vydržíme dalších osm let.
Majka, Masarykovo nádraží
prosit o rozkláChtěl a bych znovu po
lidí, na které by
dací sedačku pro více
kuji a zdrav ím
dě
m
de
se dalo spát. Pře
všechny z Florence.
017734)
Květa, Florenc (731
Ještě jednou bych moc chtěl
poprosit o nějakou starš í použ itelnou kytaru. Moc děkuji.
Milan, Vltavská (737577075)
Hledám bydlení, nutně!
Bohdanka (736791696)
ULIČNÍCI TVOŘÍ
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Když deštivý je den
Toužím po probuzení
Když ošklivý mám sen
Toužím po tobě
Když se cítím sám
Toužím po lásce
Když krach v životě mám
Jsi krásná
Oldřich, Karlovo náměstí
Já dokážu vymyslet báseň na počkání. Je to tím,
že mám obrovskou slovní zásobu, teda myslím
si to. Je to proto, že jsem odmala četl. Z toho
důvodu nosím i brýle, protože už od sedmi let
jsem četl pod dekou a v devíti letech jsem měl
přečtené už velké množství knih. A pak když
vidím krásnou ženu nebo krásné zákaznice,
které si ode mě kupují časopis, tak mě to inspiruje tak, že ta slova plynou z duše.
Jsi krásnější než s ranní rosou je květ růže
Jen tvá přízeň by mohla potěšiti muže
Na tvé přání bych já ke každému ránu
Stával sám zmrzlý někde u ledového oceánu
Pro tebe bych tu louži
Přenesl na jiný kontinent
Proto abych slyšel od tebe jediný
kompliment
Jsi krásná
Jsi krásná
A co já víc říci mohu
ať mi vlkodlak sežere i nohu
když někdy zradím tvojí lásku
neboť…
Já toužím po slunci
Jsi krásná
Báseň o lásce
ANKETA
Zajímáte se o politiku?
O politiku se moc nezajímám. Ale mám televizi,
tak se koukám na zprávy. Většinou se mi ale
zpění krev v žilách. Když to vidím, tak zprávy
rychle přepínám na DVD a raději koukám na
nějaký film.
Standa, Muzeum
Nezajímám. Politika je bordel.
Jarda, Strašnická
Mě politika štve. Pořád se hádají, nemůžou
se dohodnout. Je to šaškárna a debilita. I ta
volba prezidenta. Proč se neptají lidí? Oni si
tam dají toho, koho chtějí. Já bych tam osobně
dala Havla.
Majka, Masarykovo nádraží
Ano. Mě politika zajímá. Já jsem politiku i dělal.
Teď, když politiku sleduji, tak mi to leze na nervy, protože takový stav tu ještě nikdy nebyl.
Tahle země by potřebovala pojistit na vysokou
částku a zapálit.
Zdeněk, Štefánikova pasáž
mě naše sousedka poprosila, zda bych jí
nevyvenčila psa. Můj vztah ke zvířatům je
dosti problematický, zvláště od doby, kdy
jsem jako dítě spadla v zoologické zahradě do
koryta k suchozemským želvám. A vůbec, veškeré mé tragické zážitky se zvířaty mě přivedly
k jasnému názoru: jediné zvíře, s kterým jsem
schopna žít, je malá akvarijní rybička, která
může bydlet v zavařovací sklenici od okurek
a která nešplouchá ploutvičkami a tím pádem
nijak nenarušuje můj poklidný život.
„Jistěže můžu vyvenčit vašeho psa,“ odpověděla jsem, protože paní Dušičková je přece jen
zlatá paní a již několikrát za mě vytřela schody
a kromě stovky po mě nechtěla nic.
Dostala jsem do ruky vodítko a ze dveří velmi
ladně vyběhla obrovská kolie.
Helena je nádherná dlouhosrstá světlá fena,
která pochází ze šlechtického rodu. Kolie je
rasa, která vypadá velmi nevinně, šlechetně
a vznešeně. Helena si navíc tyto své klady
dokázala vždy udržet i na takovém místě, jako
je Smíchov. Alespoň mi to takto vyprávěla paní
Dušičková pokaždé, když se s Helenou vrátila
z procházky.
Helena vyběhla na ulici. Rozhlédla se a elegantně dvěma skoky přeběhla dvouproudovou ulici
a zamířila k tramvajové zastávce. Utíkala jsem
zoufale a zcela neelegantně za ní a byla ráda,
že Helena na tramvajové zastávce zpomaluje,
neboť jsem již byla na konci sil. Helena se zastavila, přikrčila se a začala kakat. Udýchaná jsem
sledovala živý obraz lidmi nacpané tramvajové
zastávky s kakající Helenou uprostřed. Z Heleny vypadlo velké válcovité hnědé „hovínko“.
Hned jak dopadlo na zem, všichni lidé se otočili
směrem ke mně a já pocítila povinnost ukázat
lidstvu, že jsem zodpovědný občan a sáhla
jsem po dvou papírových pytlících upevněných v zeleném kontejneru. Přistoupila jsem
k onomu hnědému a válcovitému... Záměr byl
jasný – jedním pytlíkem dokutálet hovínko do
druhého pytlíku. Ale skutečnost dopadla zcela
jinak. Válcovitý tvar mi neustále prokluzoval a já
lezla po čtyřech kolem tramvajového ostrůvku
a před sebou kutálela hovínko. Lidé sledovali
s neuvěřitelným zájmem mé soustředěné
počínání a mou geometrickou propracovanost
různých postupů, jak ho dostat do pytlíku. Po
dvaceti minutách z pravé části zastávky zazněl
smích a mě najednou došlo, že jsem asi hloupá, když tady lozím po Smíchově a honím „kus
teplého trusu“. A tak to nějak na mě přišlo a já
se rozbrečela a seděla jsem tam u toho smradla-
Eva Bořutová
STALO SE, ŽE…
vého válečku a začalo pršet a kolie byla kdo ví
kde a mě to bylo děsně líto a lidé vystupovali
a nastupovali, až nakonec někdo zavolal policii,
a oni přijeli a šťouchali do mě obuškem a já se
naštvala a holou rukou jsem vzala to hnědé
rozteklé a švihla s tím na to jejich houkající auto
a sama se na to auto vrhla a rozmazala jim ten
smrad po celé kapotě a oni křičeli a odvezli mě
na stanici i s dvěma prázdnými pytlíky a vodítkem obtočeným kolem krku.
Domů jsem se dostala po dvou dnech. Paní
Dušičková se mnou nemluvila, jen jsem další
neděli viděla z okna, jak má Helena přední packu v sádře a někdo mi říkal, že v ten hrozný den
nastoupila Helena sama do nějaké tramvaje
a dojela až na sídliště Řepy a vrátila se sama
domů úplně špinavá a potlučená. A když jsem
se s tímto svěřila prodejcům, řekli mi že jsem
úplně hrozná, že se neumím postarat ani o psa
a všichni litovali Helenu, a já šla do zverimexu
a koupila si křečka.
27
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
Autor: Martin Hruban
JDE TO I BEZ VYSTRČENÉ BRADY
ZAMĚSTNAT ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ? POKUD SE ZEPTÁTE DESETI ČESKÝCH PODNIKATELŮ, U DEVÍTI
SNESE PLNO.
Vojtěch Sedláček je ředitelem pražské agentury
ProVás, která se věnuje řadě služeb od vylepování a prodeje plakátů po práci s internetem.
Před více než deseti lety dal lidem se zdravotním nebo mentálním handicapem šanci. Dnes
jich jeho podniky, které se úspěšně rozrostly,
zaměstnávají téměř stovku. „Ukázalo se, že lidi
s Downovým syndromem a další postižení, kteří
jsou vnímaní jako nezaměstnatelní, je možné
regulérně zaměstnat. Dělají pomaleji, nemají
třeba tu obratnost a zručnost, ale dají se najít
oblasti, kde mohou pracovat, a pracovat tak,
že to na trhu obstojí,“ říká sociální podnikatel,
mimo jiné také milovník astronomie, hvězdných
map a staroměstského Orloje.
FOTO: WWW.PODNIKATELROKU.CZ
Z NICH OBVYKLE NEPOCHODÍTE. PODNIKÁNÍ JE SAMO O SOBĚ JISTÉ RIZIKO A… TĚCH „A“ VÁM KAŽDÝ
Odkud k vám postižení přicházejí?
V poslední době spolupracujeme hlavně s úřady práce. Ze začátku zase tvořily zdroje hlavně
osobní kontakty a doporučení, což v určité
formě funguje stále.
Kolik zaměstnanců vaše agentura má
a jaké je procento znevýhodněných?
Ta příznivá budoucnost vašich podniků
byla ve hvězdách?
To těžko. Astronomie je ale jinak moje velká
slabost a obor, kterému se věnuji. Tuhle zálibu
jsem ovšem také spojil s podnikáním, vydáváme
unikátní pojednání o pražském Orloji, oceněné
Akademií věd i odbornými mezinárodními organizacemi. Prodává se i na Staroměstské radnici.
Zaměstná to tam a uživí tři invalidy.
Co Vás přivedlo k zaměstnávání znevýhodněných lidí?
Já jsem před Listopadem pracoval v Jedličkově
ústavu pro děti s těžkými fyzickými handicapy.
Tam mi přišlo, že tyto děti s handicapy jsou
schopné se uplatnit mezi zdravými dětmi.
Vedl jsem tam kromě jiného předmět práce
s počítačem, kde se děti se učily programovat. Řadu z nich to chytlo, a když z ústavu
odešly, začaly se tím živit. Po převratu, když
tady začaly ty divoké podnikatelské časy, kdy
často rozhodovala jistá drzost a vystrčená
brada, tihle lidé měli problémy. Když chcete
začít jako invalida podnikat, mnohem obtížněji
získáváte půjčku, musíte řešit spoustu dalších
překážek. Já jsem byl s řadou z těch, kteří prošli
ústavem, ve spojení, scházeli jsme se, bavili
a radili a nakonec jsem se rozhodl a založil
dvě „eseróčka“ za účelem zaměstnání lidí se
zdravotními handicapy.
S čím jste začínali?
Jeden vozíčkář, můj žák, dostal podnikatelský
nápad na prodejnu a zkušebnu zdravotních
28
pomůcek. Já jsem ho finančně podpořil a ukázalo se, že to je dobrý projekt. Dnes tento Pepa
Melichar zaměstnává sám třicet lidí, prodejny
existují tři. Tenhle princip se dá vlastně uplatnit i na další činnosti, které jsme později rozjeli. Základem je konkurenceschopná myšlenka,
prostě přijít s něčím, co na trhu chybí, nebo
co tam třeba je, ale vy si myslíte, že by se to
dalo dělat jinak.
Můžete přiblížit aktivity, kterým se vaše
agentura věnuje v současnosti?
My jsme takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Lepíme plakáty pro kulturní účely, tiskneme
je, prodáváme reprinty z historických plakátů,
děláme originální pohlednice. Dále spravujeme
a děláme archivy, poskytujeme šatnářské služby,
recepční služby, v Přerově jsme otevřeli pobočku,
která se věnuje práci s internetem – například
kódování dat, zpracování mediálních obrazů,
což je třeba bezvadná práce pro vozíčkáře. Takže
kdybych to shrnul, je to spousta činností, které
mají jednu společnou věc, dělají je výhradně
nebo přednostně lidi s postižením.
Zaměstnáváme asi devadesát osob s různým stupněm zdravotního nebo mentálního postižení. Znevýhodnění tvoří zhruba
90 % všech lidí, kteří v agentuře pracují.
V těch deseti procentech jde o práce, které
tito zaměstnanci zvládali obtížně. Snažím se
o to, aby i ti zdravotně postižení dělali pokud
možno v otevřeném prostředí. Aby byli třeba
v šatně v Senátu, aby byli na Staroměstské
věži. Samozřejmě, mám spoustu těch lidí, kteří
z nějakých důvodů chtějí dělat práci doma, což
u nás také jde.
Využíváte při svém podnikání nějaké
dotace, granty a podobně?
Podnik se neopírá o žádné dotace nebo sponzoring. Jsme regulérní s. r. o., nikoli chráněná
dílna. Nechci, aby to znělo, že jsme v nějaké
opozici vůči různým jiným projektům nebo
neziskovým organizacím, ale prostě to je
takhle. Všechny činnosti, které máme, je
jich patnáct nebo sedmnáct, se dříve nebo
později musí ukázat jako vitální, musí samy
sebe uživit. Samozřejmě neuživí nás to tak, že
by z toho byly nějaké auťáky. Je to ve skromnějším režimu.
Jaké plány máte do budoucna?
Můj cíl není mít tolik a tolik lidí, ale aby se ti
lidé sami postavili na nohy. Aby třeba sami
podnikali. Což se také děje. Takže, když se mi
stane, že mi třeba někdo přetáhne lidi, tak
já to neberu jako újmu. Když lidé s nějakým
postižením nebo znevýhodněním získají pracovní návyky a sebevědomí, mohou jít dál. To
je vlastně cíl celého tohohle podniku.
Jak svoje zaměstnance vybíráte?
Lidé mohou mít handicap různě vážný. Jediné,
co od člověka, který k nám přijde, vyžaduji, je
schopnost vstřícné komunikace. To je základ.
Jinak to, co by on konkrétně mohl dělat, si umíme
najít, nebo se k tomu postupně dopracujeme.
TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN
EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A
STÁTNÍM ROZPOýTEM ýESKÉ REPUBLIKY
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
„Ve světě, (znění tajenky), je možné cokoli.“
Autorem citátu, jehož střední část naleznete v tajence, je český básník a esejista Ivan Diviš (1924-1999).
Vyluštění tajenky z minulého čísla: „Leckdo si stěžuje na svůj vzhled, ale nikdo na svůj rozum.“ (Talmud)
29
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY
SMS A EMAILY
Čtenářský příspěvěk
Kapitalismus s lidskou tváří.
Autor: Miroslav Vlček
Řečnící politik stojící na podiu
lže a zlatě září
říká:
Já vám dam kapitalismus
s lidskou tváři.
Navlečte si můj obojek
no a všechno bude fajn.
Nejdříve však
k tomu abych vám mohl zlepšit
blahobyt
budu vam muset zvednout činži
za váš byt.
Ona mi naznačila karma
že to nepůjde zdarma.
Dále poté.
Bývalá socialistická zdravotní
péče
vám dávala chorobu.
No a
vaši emancipovanou dceru rád
zaměstnám ve svém bordelu.
Zvýšený turismus nám bude
všem
ve prospěch.
No a
abychom nenechali ležet
Daliborku ladem.
Začneme trestat kriminály
hladem.
Pár houslistů se nám tím možná
narodí?
No a také
aby to nebylo panstvu na
Hradčanech líto.
Začnem vybírat na každém
mostu mýto.
Kdo ví kolik hektolitru nafty
nám to tak ušetří?
Navlečte si můj obojek
no a všechno bude fajn!
Ke čtyřicátému výročí Pražského Jara 68.
Poznámka redakce: autor není
předsedou Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR, shoda jmen je jen
náhodná. To by už dadaismu bylo
nějak moc.
Emaily
Chci vam opravdu podekovat za
vasi praci. Na Masarykove nadrazi mne pozdravila s usmevem
jedna vase starsi
prodavacka. Chtela jsem ji
podekovat za mily usmev a tak
jsem si koupila vas casopis. To
je dobre, rekla mi. Jste dneska
muj prvni zakaznik. Nevim proc
jsem potom vecer casopis zacala
cist. Vlastne jsem ho chtela jen
prolistovat. Ale nepopularni
tema jako korupce a jeho analisa
mi velmi zaujaly a skoncilo to,
ze jsem si ten casopis precetla
cely. Kdykoliv ted prijedu do
Prahy (ziji 40 let v Italii), uz
se ohlizim, zda-li neuvidim
nejakeho vaseho prodavace. Vas
casopis se mi velmi libi a chtela
bych si ho predplatit. Je
mozne, az zjistim jmeno te pani
z Masarykova nadrazi, abyste
ji poukazali jeji vydelek? Je
mozne, abyste mi tento casopis
posilali do Italie? Samozrejme
budu hradit postovne. Preji vam
mnoho uspechu na tuto nezvyklou akci a dekuji za vysoky
standart vaseho casopisu.
Ludmila Wolfova
Odpověď redakce
Vážená paní Wolfová,
Nový Prostor je samozřejmě
možné předplatit. Informace
o podmínkách předplatného
najdete na našich webových
stránkách http://www.novyprostor.cz/casopis/predplatne.html,
či jej můžete rovnou domluvit
skrze email predplatne@
novyprostor.cz. Cena je stejná
jako u našich prodejců, polovina
z každého prodaného čísla jde
najejich sbírkový účet, z něhož
o.s. Nový Prostor financuje
nákup léků pro prodejce, provoz
kupónového obchodu, ubytování
a ošacení některých prodejců.
S pozdravem,
Redakce NP
z uplaceni Izaka, ktery ale byl
jen otcem hladoveho Ezaua
i lstiveho Jakoba. J. Ruth
Nazdar Prostore, s krizovkou
jste mi udelali fakticky radost,
popremyslejte jeste o sudoku.
Kdyz netisknete zadny nahotinky, narvete tam aspon naky
zviratka. Lidi sa chcu bavit.
Josef
SMS
Vazena redakce, jiz nekolik
let trenuju box, ale zatim
jsem nemel moznost vyuzit
to v praxi. Kdyz jsem se
ale na tramvajove stanici
u Andela opakovane setkal
s vasim neurvalym, doternym
prodejcem, mel jsem co delat,
abych se ovladnul. Vzkazte
mu prosim, ze jeho „uspesna“
prodejni taktika neleze na
nervy zdaleka jen me. S uctou,
Petr S., Praha
Mila redakce, diky za skvely
casopis, opravdu zajimave
clanky. Chtel bych take podekovat „svemu“ prodejci Markovi
(č.582), ktery byva na stanici
metra Vysocanska. Sleduji jeho
snahu a pristup uz nekolik let
a take jsem sledoval v prubehu
let jeho „promenu“, a o to vice
si ho vazim. Vim take, ze jezdi
az ze Steti a si cenim i jeho
vytrvalosti. Preju mu mnoho
stesti, radosti a drzim nadale
palce. Zdravi Petr
Hned zkraje clanku Dejiny
uplaceni autor „krive narkl“
Dekuji za hezke cteni. Jsem
rada, ze pomahate lidem, kteri
si chteji pomoci. Vazim si toho
a neprestavam vam fandit.
Zuzana, Olomouc
Dobry den, brzy budou jarni
prazdniny, tak me napadlo,
jestli byste nechteli udelat
zvlastni cislo o nasich horach.
To je preci takova nadhera...
Jinak hodne stesti, Adela
Ne Svejnar, ne Klaus, ale
Eva Borutova na Hrad! Jeji
sloupek me pokazde autenticky
rozchechta. I kdyby mely
byt ve zbytku casopisu jen
same „sucharny“, ona mi za
tech 40 korun stoji urcite.
Vsechno dobre (a to predevsim
prodejcum) preje Jarda
Dobry den,koupila jsem si vas
casopis N. P. Je super. Kupuju
si ho v podchodu u Tesca u p.
Milana 0537, doufam, ze to cislo
je dobre. Pan Milan je nevtiravy,
prijemny a rozdava kolem sebe
pohodu. Preji mu vse dobre
a vam dekuji, ze pomahate tem
nejpotrebnejsim Jarka z Brna
S hlubokým zármutkem oznamujeme, že dne
18. 2. 2008 zemřel náš mnohaletý prodejce, pan
Pavel Hlavatý. Prodával časopisy v Praze na
Petřinách. S tichou vzpomínkou, pracovníci
pražského Denního centra
sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected]
30
zveme vás k nám do divadla ve 45. sezoně
www.divadloviola.cz
viola_inzerce_A3.indd 1
9/20/07 11:34:56 P
TIRÁŽ
KODEX PRODEJCE
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00,
tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktorka: Veronika Hrdinová,
redakce: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan, korektury: Zuzana Josková,
grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok
(koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]),
Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297
([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5,
503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]),
Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642
([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]),
Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum.
cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988,
České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
SUPPORTED BY A GRANT FROM TRUST FOR CIVIL SOCIETY IN CENTRAL AND EASTERN EUROPE.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Předtisková příprava: Art –D – ČTK Tisk: ČTK Repro
NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE.
MINISTERSTVO PRÁCE
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
Veřejná sbírka NP skončila k 1. 9.
a bude následně obnovena.
Číslo účtu: 1061013598/5500