docZde - Střední Evropa - revue pro středoevropskou kulturu a politiku
download 
Stížnost Transkript
Zde - Střední Evropa - revue pro středoevropskou kulturu a politiku
133 Ročník 22. říjen 2009 odpovědnost za podmínky k životu ISE INSTITUT PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU strana 2 STØEDNÍ EVROPA ? REVUE PRO STREDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU Šéfredaktor: Rudolf Kuèera Zástupce šéfredaktora: Ivan Štern Redakèní rada: Petr Anderle, Josef Forbelský, Alexander Fried, Milan Churaò, Helmut Kohlenberger (Salzburg), Milan Kubes, Bernd Posselt (Evropský parlament) Administrace: Jana Jagerová Tisk a sazba: Grantis s.r.o. Ustí nad Orlicí Adresa redakce a institutu: Vyšehradská 2, 128 00 Praha 2 e-mail: [email protected] ISSN 0862-691 X INDEX 47 407 Vydává: Institut pro støedoevropskou kulturu a politiku IÈO 499676 © Bankovní spojení: Èeská spoøitelna Karlovo nám., Praha 2 èíslo úètu 15154379 / 0800 IBAN CZ41 0800 0000 0000 1515 4379 BIC GIBACZPX Doporuèená cena tohoto èísla pro knihkupce je 130 Kè, pøedplatné 90 Kè. Cena jednotlivého výtisku v zahranièí je 7 Euro, pøedplatné 5 Euro. Zasílání pøedplatitelùm zajišuje firma SEND Pøedplatné s.r.o. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Publikovaná stanoviska nevyjadøují nutnì názor redakce. obsah SE 133/2009 Úvodní slovo Darwinistické prostředí české politiky Rudolf Kučera strana 5 Odpovědné, anebo kolektivní vlastnictví? Paul Kirchhof strana 8 O požehnání finančních trhů Norbert Walter strana 16 Náboženská krajina Evropy Karl Gabriel strana 23 Lidé uprostřed odpovědnosti Andreas Kruse strana 35 Turecká stranická demokracie Dirk Tröndle strana 42 strana 68 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? Nečasova mise a rozpad Československa v roce 1938 Jan Cholínský strana 81 Anselm von Canterbury Von Helmut Kohlenberger strana 113 James Madison a Alexander Hamilton: Lidské vášně a problém uchování demokracie ve Spojených státech amerických Kristián Vítů 3 OBSAH 4 SE 133/2009 Úvodní slovo SE 133/2009 Darwinistické prostředí české politiky Rudolf Kučera Charles Darwin, jeden z nejslavnějších a nevlivnějších badatelů v oblasti přírodních věd, se narodil v Británii před dvěma sty lety, v roce 1809. Významné výročí proběhlo vcelku bez větší pozornosti, což je překvapující, protože stále, byť v nové podobě, přetrvává konflikt mezi křesťanským obrazem člověka a Darwinovým pojetím člověka. Nemám tím na mysli nějakou polemiku s vývojovou teorií přírodního světa a jeho druhů, která je podložena nesčetnými vědeckými důkazy, ale s neustále se opakujícím přenášením Darwinovy teorie na společenský a politický svět, opírající o pochybnou antropologii a pochybný vztah k morálním pravidlům.. V roce 1859 publikoval Darwin své hlavní dílo O původu druhů prostřednictvím přirozené selekce neboli o udržení nejlepších ras v boji o život. Problémem tohoto díla je, že vývoj druhů prostřednictvím výběru, selekce nemá žádný plán a děje jen jako sled více méně nahodilých procesů. Z Darwinova hlediska to bylo logické, protože odmítnul Boží působení v historii světa a tím také jakýkoli inteligentní plán, nebo jak dnes Darwinovi odpůrci říkají, Inteligent Design. Vše se děje jen na základě vnitřního vývoje, nyní jde ale o to dokázat, zda má tento vývoj nějakou svou vnitřní zákonitost, nějaká vnitřní pravidla a případně jaká. Z hlediska dnešní vědy se například ukazuje, že biosystémy mají vlastní syntetický a kreativní potenciál, ale o tom budeme mluvit později. Co se týká Darwinových následovníků, někteří uvádějí, že člověk má v sobě jakýsi agresivní pud nebo egoistické geny, které ho vedou do boje o život. To je pochybná darwinistická ideologie, protože se nic takového nedá vědecky prokázat. Darwin sám ovšem stál jen na tvrzení, že znakem vývoje jsou náhodné variace biologického substrátu a že probíhala a probíhá na různých úrovních života přirozená selekce těch nejživotaschopnějších druhů. Nesmíme ale zapomenout, že Darwin mluví také o boji o život, struggle for existence, jak je uvedeno již v samotném názvu jeho díla. Badatel Joachim Bauer, nositel renomované ceny Německé společnosti pro biologickou psychiatrii ale uvádí, že konkurence a boj jsou sice biologické skutečnosti, ale případy, kdy nějaké druhy jsou jinými druhy vyhlazeny, jsou spíše výjimkami. Většina dříve existujících druhů nepadla za oběť boji druhů o život, ale vyhynula v důsledku těžkých globálních ekologických katastrof. 5 Úvodní slovo RUDOLF KUČERA Darwin se ve svých tvrzeních nechal inspirovat spisy Thomase Roberta Malthuse, v nichž byla vyslovena hypotéza, že prudký geometrický nárůst obyvatel v průmyslových zemích je spojen s pouze lineárním nárůstem produkce potravin, což vedlo a povede k zničujícím konfliktům o zdroje, které přežili a přežijí jen ti nejživotaschopnější. V takto pojatém boji o život už nehrála židovsko-křesťanská etika žádnou roli. Pro každého věřícího člověka je ale problémem představa, že například ve vývoji lidského druhu je zcela určující tendence, že velcí požírají malé, silnější slabé nebo výkonní ty nevýkonné. Nebo bych také mohl připomenout situace před první světovou válkou, kdy mezi všemi tehdejšími mocnostmi vládla darwinistická nálada, která všechny vedla k neustále se zvyšujícímu zbrojení a přípravám na válku. Nikdo nechtěl projevit slabost a každý se snažil připravit pouze na nastávající boj o život, v němž zvítězí jen ty nejsilnější národy. Nakonec vlastně nezvítězil nikdo, všichni prohráli za cenu strašlivých lidských, materiálních, ale i kulturních ztrát. Proti této aplikaci darwinismu na lidskou společnost a politiku je proto třeba argumentovat, naštěstí je tu moderní věda, genetika, výzkum buněk, biologická psychiatrie a další vědy, které v době Darwinově ještě neexistovaly Obecně řečeno, výsledky těchto věd ukazují něco jiného, jiný obraz člověka. Není samozřejmě totožný s křesťanským pojetím člověka jako obrazu Božího, ale ani nepotvrzují Darwinův obraz člověka, jenž se údajně vyvíjí na základě přírodní selekce a boje o život. Ukazují, že živé organismy, včetně člověka, jsou schopny jako odpověď na vnější stresující podněty změnit fundamentálně své genomy, tj.dědičné vlastnosti tak, že v procesu evoluce vznikají stále nové komplexnější živé organismy, včetně nových druhů. Průběhy změn genomů mají přitom vlastní interní pravidla. Jedno z nich zní, že přes veškeré změny zůstává zachován jistý neměnný genomický základ, o němž Bauer tvrdí, že disponuje vlastním kreativním potenciálem. Když bychom to aplikovali na obraz člověka, mohli bychom dojít k tomu, že člověk není ve své podstatě egoistický agresivní a bojovný tvor, i když se tak mnohdy chová, ale mnohem spíše bytost, jejíž genom je v podstatě založen na komunikaci a kooperaci s jinými lidmi. Příjemné mezilidské vztahy a především potřeba uznání jinými lidmi je dnes prokázanou biologicky zakotvenou potřebou člověka. Ne stále přítomná agresivní touha jiné porazit, převálcovat a ovládat, ale touha být uznán a přijímán jako součást menšího nebo většího lidského společenství. Agresivita je pak spíše vyvolávána potřebou zbavit se izolace a pocitů vydělenosti či 6 Úvodní slovo SE 133/2009 vyvrženosti ze společnosti. Nic tedy podle dnešní vědy nesvědčí pro tezi, že agresivita je normální potřebou psychicky zdravého člověka. Kdybych si dovolil aplikaci těchto poznatků na dnešní politickou situaci u nás, řekl bych, že některé politické postavy, vyznačující se vystrčenou bradou, neustálým napadáním soupeřů a vytrvalou snahou je převálcovat a zahnat do kouta, jsou symptomem psychicky poškozených lidí. Nejen poškozených, ale škodících celé politické scéně u nás. Jsou to političtí darwinisté, kteří už dávno ztratili jakékoli povědomí o nějakých etických normách a chápou politiku jen jako holý boj o přežití sebe sama, svých klientů a spřátelených kruhů. Prohra ve volbách neznamená pro ně pouze aplikaci demokratických pravidel, ale hrozbu sociálního vyvržení, což je, podle soudobých vědeckých experimentů, vnímáno lidským mozkem jako nesnesitelná fyzická bolest a jako spouštěč agrese. Agresivně se chovající člověk chce ostatním lidem něco ukázat, chce, aby se ho báli a tím si vynutil uznání a respekt mimo daná pravidla. V politice je to přitom podobné jako například na silnici. V jejích horních patrech se pohybuje mnoho lidí, kteří nejednají racionálně a už vůbec ne s ohledem na obecný prospěch. Potlačují v sobě smysl pro spravedlnost a férovost a pěstují v sobě asociální způsoby, o nichž jsou přesvědčeni, že jim vynesou uznání podobně frustrovaných a psychicky narušených lidí. Nezbývá tedy než doufat, že se ve volbách tato část společnosti neprosadí v nějakém větším měřítku a že naši darwinisté s vystrčenými bradami a pevnými ocelovými pohledy odejdou do politického důchodu a budou se muset živit stejně jako většina normálních občanů. Charles Darwin si zaslouží i dnes uznání za své objevy vývojových procesů v přírodě. Že svět je založen na vnitřních evolučních procesech nelze dnes zpochybnit. Musíme však diskutovat o pravidlech selekce v evoluci, čím se skutečně řídí a to zvláště v lidském světě. V němž totiž neprobíhá jen boj o život a materiální zdroje k životu, ale také zápas o podobu lidského společenství a o hodnotový charakter mezilidských vztahů. A v něm hrály a budou hrát morální pravidla svou roli a klíčovou otázkou dnešní doby je, jak velkou. Ne Darwin, ale darwinisté, především v politice, by se proto měli stát veřejně známým ohrožením jakékoli lidské společnosti. 7 odpovědnost za podmínky k životu Paul Kirchhof Odpovědné, anebo kolektivní vlastnictví? Paul Kirchhof Myšlenka soukromého vlastnictví a profesní svobody nejsou v současnosti ohroženy socializací, ale kolektivizací. Jestliže může moderní člověk podílením se na fondu vydělat víc peněz než cestou vlastní práce, jestliže velká kapitálová společnost ovládá trh v neprospěch osobně vedeného podniku, jestliže výroba aut nebo počítačů probíhá bezmála bez účasti člověka, rozpustí se způsoby jednání, odpovědnosti, zisk a ztráta v kolektivu. Vlastnická svoboda a profesní svoboda jsou naproti tomu zamýšleny jako práva člověka, která by měla platit i pro právnické osoby. Anonymní kapitálová společnost Modelovým případem svobodné soutěže v stávajícím hospodářském systému je odpovědnost vlastníka. Podniká a svůj podnik vede sám, stojí si svým jménem a svým majetkem za kvalitou výkonů. Denně se setkává se svými zákazníky a na základě zkušenosti s nimi rozvíjí svůj produkt. Uskutečňuje tezi, kterou společně sdílí Adam Smith a Ludwig Erhard, že podnikatelův úspěch se dostavuje jen tehdy, jestliže odhalil spotřebitelovu potřebu a uspokojil ji. Naproti tomu anonymní kapitálová společnost odděluje vlastníky, kteří do ní vložili svůj kapitál, od konání společnosti, určované představenstvem. Podílníkem už není kmenový akcionář, který by byl se svojí společností natrvalo propojen, ale krátkodobý vkladatel, který od společnosti v dané chvíli očekává co největší výnos. Nevládne už plnou vlastnickou svobodou – vlastnictví mít, spravovat je, užívat a mít nad ním vládu, – ale omezuje se jen na své dividendové požadavky a podílení se na vývoji jím upsaného vkladu, vyjádřeného drženými cennými papíry. Podnik se už v menší míře stará o svoji hodnotu jako jednotky zabezpečující pracovní příležitosti, jako těžiště regionální hospodářské struktury, daleko více se upisuje, dokonce bezmála zcela, cíli maximalizace zisku, sice cíli legitimnímu, nicméně nutně nepodléhajícímu kultuře uměřenosti. Jestliže se kapitálová společnost změnila v organizaci, která se vyznačuje trvalou proměnou kapitálových vkladatelů, krytých anonymitou, potom je tento typ společnosti sotva schopen účinné kontroly vlastníků nad představenstvem a manažery 8 Odpovědné, anebo kolektivní vlastnictví? SE 133/2009 společnosti, pak se i vytrácí souvislost mezi uplatněním svobody a mezi odpovědností ze svobody. Spolkový ústavní soud už před lety v rozhodnutí o sdílené správě zpochybnil, zda anonymní kapitálová společnost ještě představuje onen ústavní typ svobodného sdružení a zda lze vůči němu brát v potaz ústavu. Kapitálové společnosti určují, co jíme, jak se oblékáme a pohybujeme. Které informace budeme mít k ruce a jaké potřeby pro volný čas si máme rozvíjet. Tato rozhodovací moc se pohybuje bezmála výhradně ve službách krátkodobého zisku, čtvrtletního výkazu nebo výroční zprávy. Zcela pomíjí trvale udržitelné potřeby podniku a dlouhodobé potřeby spotřebitelů a odběratelů. Jestliže se přitom odměny manažerů odvíjejí od krátkodobých úspěchů, pak mohou ohrožovat podnikatelskou strukturu z hlediska delšího času. Nadto tento pobídkový systém sám v sobě obsahuje původ sebezničení. Vkladatel své peníze předá manažerovi fondu, který je ve vteřině prožene kolem celé zeměkoule a umístí tam, kde se dá čekat nejvyšší výnos. Zda za pomoci kapitálové síly vkladatele vyrábí obilí nebo zbraně, zda za tyto peníze budou provozovány nemocnice nebo války, je nepodstatné. Jen očekávání výnosu rozhoduje o to, co se odehraje. Šance kapitálu je systematicky oddělována od odpovědnosti za působení nasazeného kapitálu. Zde musí ústavní stát tlačit na nové formy transparentnosti a informovanosti, aby se jednající vlastník opět stal vědoucím, tedy zodpovědným vkladatelem. Nejprve by měl být každý fond zavázán k tomu, aby si obstaral písemný souhlas vkladatele se zamýšleným nakládáním se silou jeho kapitálu. Musíme konečně znovu uvést v život zásadu svobodného tržního hospodářství, podle které odpovědnost vlastníka představuje trvale i jeho vlastnické ručení. I ona bezmála liduprázdná továrna, která vyrábí zboží pouze za pomoci robotů a počítačů a lidem ponechala jen kontrolní funkci, mění zásadně skladbu vlastnické svobody. Stroj člověka osvobozuje od fyzické práce, naplňuje tak ideálním způsobem zadání soukromého vlastnictví tak, že slouží individuálnímu rozvoji vlastníka. Na druhé straně liduprázdná továrna zpochybňuje dosavadní samozřejmost, že kapitálový vkladatel, který koupil počítače a roboty, si pro sebe požaduje také nezkrácené tržby, plynoucí z výkonu těch strojů. Neboť promění-li se tento model ve všeobecnou výrobní zásadu, zůstane nám v průmyslovém odvětví pouze deset procent kapitálových vkladatelů, kteří pro sebe požadují veškerý zisk, zatímco de9 odpovědnost za podmínky k životu Paul Kirchhof vadesát procent propuštěných zaměstnanců ztratilo zcela svoji kupní sílu, aby si produkty liduprázdnými továrnami vyráběné mohli vůbec koupit.1 V této souvislosti musíme začít přemýšlet o dlouhodobých a včas uskutečněných organizačních formách družstevnictví, o podílu zaměstnanců na řízení, o vytváření širokých možností, jak se podílet na majetku, abychom tento vývoj vrátili k soukromému vlastnictví, sloužícímu osobnímu rozměru, jednotlivým lidem. Ztráta odpovědnosti Jak dalece anonymita vede k nezodpovědnosti, nás přesvědčuje současný problém finančního trhu. Na něm se banky a finanční instituce setkávají se zákazníky, kterým příjem už neslouží jen k živobytí, ale kteří naopak usilují neustále o rozmnožování svého majetku. Zajistili si pravidelný příjem, který je udrží naživu až do konce jejich dnů, finančně nijak nestrádají, naopak, a nyní se u nich rozvíjí zvláštní potěšení, že mohou rozmnožovat majetek. Jeho přírůstek osobně nikdy nevyužijí – navyšování majetku tudíž prakticky nepotřebují – přesto překypují vášní, když jejich majetek roste. Cítí podobně jako hráči anebo diváci fotbalového utkání, kteří veškeré své úsilí a vášnivost vrhnout do toho, aby jejich oddíl mohl hru vyhrát jedna nula, ačkoli jinak výsledek zápasu ve skutečném životě pro ně nemá nijaký význam. Finanční instituce mají pochopení pro takové jednání svých zákazníků. Už dávno vstoupily do fanouškovského klubu této soutěže o co nejvyšší nárůst. I ony už dostatečně mnoho vydělaly, a přesto chtějí svůj majetek množit. Zdá se však, že hranice růstu je dána opravdovým pokrokem v řemesle, ve výrobě a v obchodě. Pokud se banka chce z těchto omezení uvolnit a osvobodit se od rizik špatného dlužníka, propojí své pohledávky z poskytnutých 1 Když jsem v roce 1996 byl na jednání u firmy Blefa, patřící do koncernu Thyssen, v Siegenu, ukazoval nám ředitel firmy nově spuštěné robotizované linky na výrobu nerez pivních sudů a nerezových kontejnerů. Pyšně se holedbal, že těch několik málo lidí, které ještě v továrních halách vidíme, také zmizí. Jsou tu jen do doby, než se robotizované linky z režimu poloprovozu převedou do provozu plného. Když jsme vyšli zpátky na tovární dvůr, zeptal se pln dychtivého očekávání, co tomu říkáme, a čekal slova plná obdivu a úžasu. Poznamenal jsem tehdy, že jedno jsem tedy neviděl – ty lidi, kteří si budou kupovat pivo, pro které on vyrábí sudy, přemýšlel jsem totiž, zda vůbec takto budou mít šanci si někde vydělat nejen na pivo, ale vůbec na živobytí. Šéf Blefy se zarazil. Uvědomil si, zmizí-li poptávka, dříve nebo později ani on sám svoji fabriku neuživí – a to jen proto, že sám nedává vydělat lidem, ale strojům (poznámka překladatele). 10 Odpovědné, anebo kolektivní vlastnictví? SE 133/2009 úvěrů dohromady s ostatními a jako jeden balík vloží do jiné, k tomu účelu založené účelové společnosti. Tomu balíku dodá zajímavě znějící jméno a začne prodávat podíly na tomto balíku v podobě cenných papírů soukromým osobám a jiným bankám. Podíly uloží do úschovy i u centrální banky, protože ta poskytuje úvěry komerčním bankám jen proti záloze. Tak se miliardy euro v podobě úvěrů promění v cenné papíry, „upíšou se“, aniž úpis v sobě obsahuje něco podstatného, a následně se upisovatelům prodají. Tak banka zpětně získá peníze, aby mohla dál poskytovat úvěry, které zas zabalí do úhledného balíčku a opět použije k výrobě nových cenných papírů, jejichž prostřednictvím si obstará další peníze. Solidnost dlužníka je sotva ještě významná, když riziko z dluhu je okamžitě předáno a uloženo do balíčku. Domy pak mohou být zadluženy až po střechu. Každý krok této finanční transakce přináší zúčastněným – manažerům, pojišťovatelům, ratingovým agenturám, poradcům a ověřovatelům – hezké zisky. Namísto bankéře osobní věrohodnosti se tu objevuje finanční instituce, jejíž transakce se stále více vzdaluje od hospodářské reality výroby, práce, investování a obchodu, a odpojená od světa peněz a úvěrů ve velmi krátké době mizí i ze světa všeobecného finančního trhu. Nikdo už nerozumí tomu, co se s financemi děje, tento jev, – aby vyjádřil povědomí o jeho umělosti – se nazývá bublinou, která – což nakonec nikoho nepřekvapuje – praskne. Její rána otřese zúčastněnými finančními institucemi – a to jsou všechny instituce tohoto světa. Část těchto úvěrů není použito k získání peněz pro koupi zboží, jako jsou auta, stroje nebo pozemky, ale tyto peníze se použijí s cílem dosáhnout zisku tak, že se upíší na finančních trzích. Žene to ceny nahoru – u nemovitostí, akcií, surovin, půjček. Vyhánění cen nahoru na oplátku přitahuje další kupce, kteří se zaměřují na zisky ze spekulací. Banky mohou současně poskytovat dodatečné úvěry a tak pro sebe dosahovat dalších rychlých zisků. Tak se i snadněji dosahuje zajištění půjček; díky rostoucím cenám domů mohou jejich vlastníci nabídnout vyšší ručení, kterým banky zajišťují jimi poskytované úvěry. Tato technika zhodnocování vykazuje účetně něco, co ve skutečnosti neexistuje. Odhání peníze, důvěru a spolehlivost od výkonné síly hospodářství. Jiné obchodní modely zas spekulují s měnou. Velkomajitel kupříkladu koupí na dluh anglickou libru a zaváže se tento dluh zaplatit opět v anglických librách. Prodá následně stále ještě vysoce hodnocenou libru za euro. Postará se tak na burze o vzrůst obav z padajících kursů, před kterými je třeba 11 odpovědnost za podmínky k životu Paul Kirchhof včas uniknout. K jejich pádu svým krokem opravdu přispěje. Znehodnocenou librou, kterou nakoupil před tím za eura, zaplatí předchozí dluh, a pak už jen počítá dosažený zisk2. Spekulace bez míry Tento spekulant porušuje čtyři kritéria, kterými vymezujeme spravedlnost. Odnímá hospodářství úlohu, v rámci které si hospodářství bere od toho, jenž chce peníze střádat a dává je tomu, jenž zamýšlí investovat, protože si chce vylepšil svoji konkurenceschopnosti stroji a rozvojem vlastní výroby. Přitom bankéř ručí za to, že spořiteli zpětně vyplatí dobrý peníz stejného druhu a kvality, v odpovídající lhůtě, a proto si hlídá svého dlužníka i jeho hospodářskou činnost. Spořitele může totiž obsloužit jen tehdy, jestliže jeho investor půjčku spolehlivě splácí. Spekulant se naopak chce od obou těchto odpovědností vůči svým zákazníkům osvobodit. Převádí své závazky z titulu poskytnutých půjček na společnost, pro ten účel založenou, a odpoutává se tak od odpovědnosti za dobro zákazníka a od splácení půjčky, aniž by se ale zřekl zisku, který ze smlouvy o půjčce vyplyne. Toto zdráhání se nést odpovědnost za vlastní konání odporuje tomu, co považujeme za spravedlivé. Jestliže úvěrové instituce proměňují miliardové úvěry v cenné papíry, „upisují je“ a následně jako úpisy je prodávají, ztrácí svět peněz a úvěrů provázanost k hospodářské skutečnosti. Peníze ale, pokud mají odrážet výkonnost opravdového hospodářství, by se měly opírat o důvěru, že za ně výměnou dostaneme jakékoli zboží. Pokud by ale kdokoli chtěl stvořit peníze, které by neodpovídaly své reálné hodnotě, způsobil by tím, že by se staly bezcennými a civilizační výdobytek našeho hospodářského systému by tak došel ke svému zničení. Chování spekulantů se proto rozhodně nesmí stát všeobecnou normou, nelze je zevšeobecňovat. Tak bychom ztratili druhé kriterium, které spojujeme s myšlenkou spravedlnosti. Naše spekulanty žene neomezená chuť rozmnožovat majetek, doslova až pošetile, riskantně a přehnaně. Zdráhají se přijmout myšlenku, že jejich metoda, jak získávat zákazníky, a jejich technika zhodnocování poškozují 2 Ve středověku by takové chování hodnotili jako hrdelní zločin penězokazectví s odpovídajícím trestem – penězokaze vařili v horkém oleji. Pokrok , jak vidno, dnes nespatřujeme jen v odstranění všech forem trestu smrti, ale i v tom, že tyto skryté penězokaze sanujeme z daňových výnosů, aby si ještě mohli – někdy naposledy – dopřát a vyplatit si tučnou prémii, plynoucí z textu uzavřené manažerské smlouvy (poznámka překladatele). 12 Odpovědné, anebo kolektivní vlastnictví? SE 133/2009 jejich zákazníky, investory, peněžní hospodářství a nakonec i základy jejich vlastního povolání a způsobu obživy. Spekulant tak ztrácí kulturu uměřenosti a ostatní poškozuje, přičemž pomíjí už dvě kriteria spravedlnosti. Svoboda a odpovědnost Soukromé vlastnictví tvoří hospodářskou základnu, zajišťující svobodný průběh života každého jednotlivce. Vláda nad sebou samým dodává každému jeho svobodu, a tím i svobodu nad tou oblastí života, kterou máme k dispozici. Tuto nám po právu přiřazenou oblast života určuje manželství, rodina, povolání, ze svobodné vůle uzavřené společenství, vzniklé na základě našeho vlastnictví. Vlastnictví představuje právo, podle kterého vlastník se statkem, který tvoří jeho majetek, nakládá podle svého rozhodnutí, svobodně užívá, spravuje a případně poskytuje dál. Záruka vlastnictví představuje současně záruku vlastníkovy svobody. Svoboda ale znamená smět se odlišovat od ostatních tím, že konám na základě svých možností a na vlastní riziko. Jeden pracuje nepřetržitě den a noc, přijde si na hromadu peněz. Druhý nepřetržitě den a noc filosofuje a zbohatne spoustou myšlenek. Oba se od sebe od základu liší a svoje odlišnosti jeden od druhého budou v průběhu dalšího života rozmnožovat. To lze ospravedlnit, pokud každý jedná podle svých možností a na vlastní riziko. Svoboda jde ruku v ruce s odpovědností, s možností dělat dluhy, ale i za ně ručit. Svoboda je neustále chápána jen jako právo být svobodný. Pokud oprávněný svobodu vezme za svou tak, že se týká jen jeho samotného, a pokud se rozhodne například, že si chce vypít sklenici vína nebo piva, pak právo být svobodný připouští tuto libovůli. Pokud se ale jeho svoboda dotýká i druhých, vykonává určité povolání, staví dům, zakládá rodinu nebo firmu, pak natrvalo přebírá odpovědnost i za lidi, kterých se jeho svobodné jednání nějak začne týkat. Malinké současné svobody si člověk může užívat po libosti. Vstoupí-li ale do velké zahrady, kde se pokládají základy svobodě povolání, podnikání, manželství a rodiny, vědě a bádání, pak tato svoboda předpokládá trvalé vědomí odpovědnosti a připravenosti dostát svým závazkům. Státní finanční moc Stát také potřebuje peníze a disponuje finanční mocí. Přesto peníze ve veřejné ruce představují trvale něco zcela jiného než peníze v ruce soukromé. 13 odpovědnost za podmínky k životu Paul Kirchhof Získávány jsou prostřednictvím daní. Státu jsou předávány do svěřenecké péče a beze zbytku se zas vracejí kolektivu plátců daní. Státní peněžní hospodářství se jeví jako zvlášť bezejmenné a musí být proto velmi silně vázáno zákony. Daně se řídí zákonem, státní výdaje vymezují rozhodnutí parlamentu. Vedle toho ústava vyžaduje daňové právo, které je všeobecně pochopitelné, neobsahuje v sobě žádné rozpory a je zásadně pro každého srozumitelné – jde o veliký a dodnes neuskutečněný úkol.3 Nicméně slib vlády, že začne práce na reformě daní, zní nadějeplně. Podobná průhlednost je při použití daňových prostředků potřebná. Přidělování financí státem má sklon se stávat privilegiem. Kdyby nyní měl stát rozdělit osmdesát miliónů euro a držel by se striktně zásady rovnosti, pak by každému občanovi přidělil jedno euro a akce by byla nesmyslná. Pokud vezme v úvahu jen osmdesát občanů a každého obšťastní jedním miliónem euro, pak může využít i moc, kterou tyto peníze sebou nesou a jejich příjemce přimět k tomu, aby se dali do služeb v jeho prospěch. Proto musí přidělování státních prostředků probíhat zvláštním způsobem, který je pro veřejnost a potažmo pro každého jednotlivého občana pochopitelný a přístupný veřejné kritice. U každého státního peněžního fondu musí být také vzato v úvahu hledisko ústavního práva. Sám fond je ukotven v zákonu o státní rozpočtu, přijímaném parlamentem, je vybaven finančními prostředky a oprávněn s těmito prostředky nakládat. Uvedené platí o to víc, pokud takový fond má právo se i zadlužit. Dnes probíhající finanční a hospodářská krize v sobě proto obsahuje zadání a současně šanci, abychom náš ústavní stát vrátili zpět k přesvědčivým zásadám jeho ústavy. 3) Ve skutečnosti daňové zákony – zejména zákony o dani z příjmu – jsou jednak nesrozumitelné, nepřehledné plné rozporů, tudíž i plné děr, které umožňují tak zvané „daňové uniky na hraně zákona“, ve skutečnosti státem tolerované neplacení daní, a jednak výhodné ne pro plátce daní, ale pro příživníky, kteří si říkají daňoví poradci, v neposlední řadě i pro sám stát, který díky nepřehlednosti daňových zákonů tu má ohromný prostor pro šikanu daňových poplatníků. Z tohoto pohledu jsou daňové zákony prototypem neústavnosti. Podobně neústavní mohou být zákony o státním rozpočtu, které opakovaně vedou k prohloubení státního dluhu. Ten totiž nepřímo zvyšuje nejen stávající, ale u budoucí daňové zatížení občanů, přesněji jejich soukromého vlastnictví. Zátěž v důsledku rok co rok rostoucího státního dluhu může nakonec vést k tak vysokému zatížení majetku občanů, že se pomalu rovná jeho nepřímému vyvlastnění. I tento proces může tedy narazit na hranici, od které se ocitá v rozporu s ústavou (poznámka překladatele). 14 Odpovědné, anebo kolektivní vlastnictví? SE 133/2009 Die politische Meinung, č. 471, únor 2009 Přeložil Ivan Štern Autor Paul Kirchhof, bývalý soudce Spolkového ústavního soudu, nyní ředitel Institutu pro daňové právo na Ruprecht-Karlově univerzitě v Heidelbergu, předseda stálého zastoupení Svazu německých právníků. 15 odpovědnost za podmínky k životu Norbert Walter O požehnání finančních trhů Norbert Walter Když byly patrné průvodní škody finanční krize, která v létě 2007 vyšla ze Spojených států, vysloužily si finanční trhy špatnou pověst hrobařů tržního hospodářství. Tento pohled není falešný jen z věcného hlediska. Kdyby se tato myšlenka měla prosadit, mohla by se stát i zdrojem velkých a dlouhodobých škod světovému hospodářství a konceptu sociálně tržního hospodářství,. Neboť platí: účinné finanční trhy představují základnu pro výkonné hospodářství, které se podílí na tvorbě sociální rovnováhy. Nadto finanční trhy slouží jako dohlížitel nad finanční politikou, která je důležitá, pokud chceme řízení i přerozdělování stanovit rozumné hranice. Příspěvky k národnímu hospodářství Finanční trhy prostřednictvím řady různých kanálů přispívají růstu a výkonnostní schopnosti národního hospodářství. Jako první bychom přitom u finančních trhů měli zmínit jejich přímý prorůstový příspěvek. Je sice relativně skromný ve vztahu k nepřímým prorůstovým příspěvkům, které diskutujeme dále, v žádném případě však není triviální. Ve skutečnosti se finanční trhy – banky, pojišťovny a další finanční instituce jako burzy – neustále podílejí na ročním hrubém domácím produktu Německa kolem jeho čtyř a půl procent. To představuje, a je to velice málo známé, větší přínos, než jsou schopny na váhu dodat renomované a příkladné obory země, jako je elektroprůmysl a nebo průmysl chemický. I ve vztahu k nabídce pracovních příležitostí se finanční branže počítá mezi ty důležité. Pracuje zde jen v bankách zhruba 670 tisíc osob a dohromady 1,3 miliónů v úvěrových a pojišťovacích společnostech. Zmíněný přímý růstový vklad finanční branže v žádném případě není, jak by možná někdo soudil, odraz neuměřeného nafouknutí finančního sektoru v rámci nedávné celosvětové bubliny na finančních trzích; ve skutečnosti se vklad finančního sektoru v Německu v rámci mezinárodního srovnání pohybuje spíš stále ještě na nízké úrovni. Pro srovnání: ve Spojených státech se příspěvek k hrubému domácímu produktu pohybuje kolem osmi procent, ve Velké Británii a ve Švýcarsku kolem osmi a půl, respektive desíti a půl procent. Nesrovnatelně důležitější a kvantitativně významnější je ale přirozeně nepřímý nebo vlastní příspěvek finančních trhů, totiž ono financování hospo16 O požehnání finančních trhů SE 133/2009 dářských aktivit a poskytovaní omezených prostředků ve prospěch alternativních účelů, které je spojeno z povahy věci s převzetím a rozložením rizik. Stejné je i zrcadlové financování spotřebitelské poptávky v různých životních fázích z vkladů střadatelů. Co se týká funkce financování, pak se decentralizovaný tržní mechanismus finančních trhů stará o to, aby úspory, které jsou po ruce, byly užity k výhledově nejvýnosnějšímu užití. Alokační funkce se může se přitom projevit a stát se o to lepší, o co je výkonnější sám finanční systém. V řadě studií bylo mezitím doloženo, že národní hospodářství, která se vykazují výkonným a rozvinutým finančním systémem, rostou rychleji než ta, u kterých tento předpoklad postrádáme. Výkonnost finančního systému se na jedné straně přitom odvíjí od hloubky finančního systému (měřeno třeba vztahem úvěrů a dalších finančních aktiv, jako jsou akcie a úpisy k HDP), na straně druhé od všestrannosti finančního trhu, což představuje šíři nabízených finančních nástrojů. Poslední je výrazně důležité. Celkově disponibilní kapitál je o to lépe využit, o co více máme po ruce finančních nástrojů, které odpovídají individuálním rizikům konkrétních kapitálových investorů. Disponibilní finanční instrument Význam úplnosti (nebo šíře) finančních trhů se často podceňuje ve vztahu k jejich hloubce – a nespravedlivě. Přitom by mělo být zřejmé, že rozdílné finanční projekty vyžadují rovněž zcela rozdílné finanční nástroje. Zvlášť výrazně se toto projevuje při přímém srovnání investičních projektů s rozdílnými charakteristikami: byly srovnány rozvojové investice podniku v etablovaném odvětví s financováním rozvoje nového odvětví, náročného na lidský kapitál. V prvním případě lze vcelku spolehlivě předpovědět budoucí příjmy na základě historických zkušeností, toku hodnot a známého profilu. Díky dlouhodobému trvání podniku se může podnik patrně těšit určitým jistotám. Za takové konstelace se financování investice může uskutečnit za značné pomoci cizího kapitálu při stanovení pevného úrokového výnosu. Vzniklá finanční zátěž pro investora (vzhledem k očekávaným příjmovým tokům) je jednak spolehlivě odhadnutelná, nízké je i možné riziko pro poskytovatele kapitálu právě díky historii podniku a jistot, které tak poskytuje. Naopak v druhém případě konstrukce jeho financování musí vzít jednak v potaz, že budoucí příjmové toky z investice jsou nejisté a nepředpověditelné (což vylučuje nárokovat si pevný a pravidelný úrokový výnos ze strany poskytovatele kapitálu), pro poskytovatele kapitálu musejí 17 odpovědnost za podmínky k životu Norbert Walter být nadto zajištěna práva zasahovat do věci tak, aby si své nároky mohl odpovídajícím způsobem zajistit. V tomto případě vcházejí do hry finanční instrumenty, které mají blízko ke kapitálové účasti a které poskytovatelům kapitálu umožňují spolurozhodování a v případě úspěšného vývoje přiměřené vysoké výnosy, odpovídající riziku a rozsahu poskytnutého kapitálu. Jsou to právě ony často opovrhované produkty investičního bankovnictví, které nabízejí rozmanité spektrum finančních nástrojů. Jejich opodstatněnost můžeme odvodit z nároků mnohočetných finančních projektů. Pomáhají tak konkrétním poskytovatelům a příjemcům kapitálu, které mohou odpovídajícím způsobem obsloužit. To svědčí o tom, že je dětinské, tento segment finančních trhů nechat usychat ve prospěch zájmů reálného hospodářství, spíš zdánlivých, sloužících jednodušším finančním formám, jako je tradiční bankovní úvěr. Uvedená úplnost by byla poloviční (a to nejen kvůli probíhající politické diskusi), kdybychom nezmínili, že neexistuje souvislost mezi rozdílností finančního systému a příspěvku k růstu jen v rámci financování podnikatelské činnosti, ale i v rámci finančních potřeb soukromých domácnostních rozpočtů. Tak například nedávná studie, kterou předložila Evropská komise, ukázala, že národní hospodářství, v rámci kterých je rozvinuto široké spektrum nástrojů k financování nemovitostí, rostou rychleji než ta, která nabízejí jen omezený rozsah takových instrumentů. Bylo by dokonce v rámci tohoto tržního segmentu kontraproduktivní, kdyby se rozsah nabízených finančních nástrojů zcela redukoval díky vražedné regulaci. Neplatí to jen s ohledem na možný příspěvek k růstu národního hospodářství, ale i ve vztahu k sociálně politické dimenzi: pružnější finanční modely – například s proměnlivým umořováním anebo s delší umořovacím obdobím – dovolují i těm vrstvám obyvatel ucházet se o vlastnictví k bytům, které mají počáteční nižší příjmy a zanedbatelný majetek. Odstranit rizika Důležitou funkcí finančních trhů je rozkládat rizika. To platí i pro jednoduché financování podnikatelských investic anebo domácích rozpočtů. Názorně si to můžeme ukázat na příkladu zajištění se před kursovými riziky. Podnikatelé, kteří své výrobky vyvážejí do oblastí jiných měn anebo tam zboží nakupují, usilují zpravidla o odstranění rizika, plynoucího z pohybů měnových kursů. Výpomoc ze strany měnových derivátů a termínovaných obchodů umožňuje se před takovými riziky zajistit. I zde přístupnost odpo18 O požehnání finančních trhů SE 133/2009 vídajícího finančního nástroje jednoznačně napomáhá růstu. Je známo, že otevřená národní hospodářství rostou rychleji než hospodářství uzavřená. Pokud dostupnost nástrojů k zajištění se před kursovými riziky zvýší připravenost podnikatelů zapojit se do mezinárodní dělby práce, pak už z toho titulu můžeme mluvit o přímém příspěvku k růstu. Málo je známé, že za pomoci dalších derivátů je možné dostat pod kontrolu i jiné projevy rizik. Platí to pro surovinové deriváty, díky kterým se podnikatelé mohou zajistit před riziky, způsobené cenovými výkyvy surovin. Platí to i pro úrokové deriváty, pomocí kterých se nejen banky, ale i podnikatelé mohou jistit proti riziku nežádoucích pohybů uvnitř nákladů spojených s financováním. V poslední době to platí i pro klimatické deriváty, které například umožňují, aby podnikatelé, zásobující energií, ale i v dalších odvětvích, závislých na průběhu počasí, svoji produkci mohli zajistit proti klimatickým výkyvům a tak si zabezpečit příjmové toky. Rozsáhlejší zajištění Využívání finančních trhů v zajištění může samozřejmě pokročit ještě o kus dál. Stejně jako podnikatelům finanční nástroje slouží i soukromým domácím rozpočtům a jednotlivcům k zajištění se před riziky. Je to patrné ze zajištění se před nemocemi, úrazem a riziky spojené s majetkem za pomoci pojišťovacích produktů. Méně zřejmé je to však, jestliže do hry zapojíme schopnost pokrýt taková rizika finančním sektorem. Určité na síle nabývající těsné propojení mezi pojišťovacím sektorem v tradičním slova smyslu a kapitálovými trhy se tu už vyskytuje: schopnost pojišťoven vzít na sebe rizika je známá díky pravděpodobnosti výskytu škod, stanovující možnou výši škody, stejně jako korelaci mezi jednotlivými riziky. Zatímco tyto parametry jsou pro tradiční rizika, jakými je riziko úmrtí, dobře vypočitatelná, v oblasti majetkové se vyskytují případy, které se vyznačují rostoucí nejistotou ohledně stanovení pravděpodobnosti výskytu škod a jejich výše. Naprosto zřejmé je to u rizik, plynoucích z katastrof, které jsou vyvolávány extrémními klimatickými událostmi (hurikány, povodně) nebo terorismem. Zde hrozí určitá nevypočitatelnost rizika, vedoucí buď k nezaplatitelným pojišťovacím prémiím nebo v tom nejhorším případě k nemožnosti takové riziko vůbec pojistit. Obojí hrozí značným omezením hospodářských aktivit. Široké veřejnosti je známá skutečnost, kdy teroristické útoky 11. září 2001 měly pokračování v tom, že civilnímu letectví hrozilo, že si nebude moci svá letadla pojistit. Poněkud méně dramatická je starost pojišťoven, 19 odpovědnost za podmínky k životu Norbert Walter spojená s rostoucím významem globálních klimatických změn. Nesou v sobě nadměrná zatížení, plynoucí ze škod, podmíněných právě klimatickými změnami. V tomto případě poslední dobou pojišťovny v zesílené míře využívají možnost tato rizika postoupit na kapitálový trh za pomoci tak zvané Insurance-Linked Securities (pojištění za pomoci propojených zajištění) – a přenést tak pojišťovací činnosti na hráče na kapitálových trzích. Tento příklad ukazuje, jak může být využita inovační síla finančních trhů a finančního odvětví pro hledání přiměřených odpovědí na nové hospodářsko politické výzvy. Střádání v podobě odložené spotřeby Komplement k funkci financování představuje ukládání úspor. Z pohledu spořitele se jedná přitom o odložení spotřeby v čase. Mimořádný význam tu má – vzhledem k demografickým proměnám stále zřetelněji se rýsující hranice státem financovaného systému starobních důchodů – zajištění životní úrovně ve stáří. Z pohledu spořitele tu platí cíl, dosáhnout správné rovnováhy mezi výnosem z úspor ve výši pociťované jako dostatečná (čím je vyšší, tím spíš roste chuť zříci se dnešní spotřeby) a vlastním zabezpečením úspor (tak, aby prostředky také byly ve stáří po ruce spolehlivě, v žádoucí výši). Zvláštní význam v této souvislosti má internacionalita kapitálových trhů: demografické stárnutí tradičních průmyslových států jako je Německo je spojeno s poklesem možných temp růstu jejich národních hospodářství. Přiměřený výnos úspor je proto dosažitelný jen prostřednictvím mezinárodní diverzifikace (rozložení) upisovaného majetku – přičemž sama diverzifikace musí být doprovázena z důvodu bezpečnosti úspor vhodnými opatřeními, zajišťujícími úspory proti kursovým výkyvům a dalším rizikům. I zde se ukazuje: čím rozvinutější, čím hlubší a čím rozmanitější jsou finanční trhy, tím spíš se dosahuje požadovaného cíle, zajištěného stáří. Udržitelný růst Aby nevzniklo žádné nedorozumění: finanční trhy nevytváří, odhlédnuto od jejich příspěvku k růstu, žádný růst per se (sám o sobě). Účinné finanční trhy jsou ale neodmyslitelné, pokud chceme v rámci národního hospodářství efektivně využívat omezené zdroje a zvyšovat jejich působnost na růst. Udržitelný růst nepředstavuje jen základ a výraz rostoucího blahobytu země. Je současně nejlepším předpokladem pro to, aby se široké vrstvy obyvatelstva podílely na národním hospodářství a tím i na blahobytu, pří20 O požehnání finančních trhů SE 133/2009 padně – v situaci, kdy z nějakých důvodů je jim trvale v tom bráněno, – aby mohly být finančně kompenzovány cestou sociálních dávek. Kdo neustále sní o tom, že bude moci elegantně vyřešit přerozdělovací konflikty v ochabující nebo stagnující ekonomice, ten svými sny jen krmí iluze. Tyto konflikty jsou řešitelné jen tehdy, pokud máme po ruce dostatečně rozsáhlé prostory pro přerozdělování. Indikační a kontrolní funkce Z hlediska sociálně politického významu mají finanční trhy ještě jinou funkci, kterou zpravidla přehlížíme. Může se to, připouštím, v dnešním prostředí zdát troufalé, jestliže na to upozorňuji. Věcný obsah ale i po finanční krizi zůstává v zásadě správný: otevřené finanční trhy v sobě obsahují důležitou indikační funkci ve vztahu ke kvalitě hospodářské politiky země. Finanční trhy například trestají ve vztahu k jiným státům relativně inflační peněžní politiku, popřípadě politiku zadlužování konkrétní země, navíc spojenou s požadavkem vyšších úroků, případně s poklesem přílivu kapitálu. Tato dozorovací funkce se v dnešním prostředí, ve kterém se přinejmenším některé státy mohou financovat s úroky blížícími se nule, nemusí jevit jako hodnověrná, vyjadřuje však skutečnost a je opět patrná v souvislosti s normalizací trhů. Podobným způsobem se mohou akciové trhy stát indikátorem kvality konkrétní země. Přirozeně, že může a má být každá výchylka akciového trhu v souvislosti s postavením země vykládána obezřetně – právě kursové výkyvy v poslední době představují varování před neopatrným, jednoznačným výkladem. Stejně ale platí: pokud se akciový trh konkrétní země systematicky zpožďuje ve svém zhodnocování a kapitalizaci, musíme takový projev vykládat jako jednoznačný hlas nedůvěry k rámcovým podmínkám konkrétního národního hospodářství a ekonomického vnímání země. Nota bene: to není žádný diktát finančních trhů ve prospěch určitých hospodářských modelů, každá země je v tomto smyslu svobodná a může si volit svoji hospodářskou politiku podle většinových preferencí obyvatelstva. Finanční trhy tu mají v tomto smyslu jen indikační funkci, díky které se ekonomické důsledky určité politiky zřetelněji projeví. Takové zhodnocování představuje quasi trvalý proces. Neprojevuje se proto pouze, jak jsme zvyklí u voleb, v rámci delších, po sobě jdoucích období. Z hlediska procesu tvorby veřejného mínění tuto skutečnost nelze než hodnotit kladně. Z hlediska jednajících (politických) činitelů nemusí být vždycky zcela 21 odpovědnost za podmínky k životu Norbert Walter vítána. Z této indikační a kontrolní funkce mají prospěch zejména slabší vrstvy společnosti: jsou to lidé s nižšími příjmy, důchodci, nemohoucí, lidé s drobným majetkem, kteří například vydělávají zvlášť díky stabilitě hodnoty peněz. Bohatí, movití občané mají větší možnost svůj majetek rozložit, popřípadě přenést mimo vlastní zem, aby jej uchránili před zápornými vlivy poklesu hodnoty peněz. Účinné finanční trhy nepřispívají jen k tomu, aby financovaly investice, aby zajišťovaly rizika, aby přerozdělovaly spotřebu a aby zvyšovaly možné tempo růstu národního hospodářství - mají vedle toho i významnou sociálně politickou funkci. Die politische Meinung, č. 471, 2009 Přeložil Ivan Štern Autor Norbert Walter, vedoucí ekonom Deutsche Bank a současně v téže bance vedoucí výzkumu 22 odpovědnost za podmínky k životu Karl Gabriel Náboženská krajina Evropy Karl Gabriel V evropských zemích se v posledních letech objevila rostoucí náboženská různorodost – při všech možných rozdílech v jednotlivých zemích - , která se vyznačuje společnou strukturou. Všechny evropské země se projevují jistou historicky vyvinutou charakteristikou, danou katolickou nebo evangelickou církví anebo oběma velkými církvemi současně. Všude v Evropě má už několik desetiletí počet členů ve velkých církvích klesající tendenci. V důsledku toho vznikající náboženská různorodost překračuje prostor, příznačný pro tradiční konfesní pluralismus. Rozmnožila se zpravidla menší křesťanská náboženská společenství, která se v různých údobích vývoje oddělovala od svých mateřských církví. Zejména v rámci protestantismu přitahují tak zvané svobodné církve a sekty do svých společenství velký počet věřících. K různorodosti náboženské krajiny Evropy také patří sílící přítomnost ortodoxních církví rozdílných tradic. V Německu k ortodoxním církvím patří bezmála jeden milión věřících. Proměna náboženské krajiny Evropy je nejsilněji zřetelná v tom, že se součástí všedního dne a existující skutečnosti stávají vedle křesťanství i ostatní světová náboženství. Migrační procesy posledních desetiletí vedly k tomu, že se islámská společenství v mnoha zemích Evropy stala druhými nebo třetími největšími náboženskými seskupeními. Pro západní Evropu se islám stal jednoznačně přistěhovaleckým náboženstvím. Židovské obce v Evropě získaly na významu a na počtu členů díky jejich příchodu zvláště z východní Evropy. Nicméně i buddhismus a hinduismus se ve zvýšené míře staly v Evropě skutečností. Náboženský pluralismus se však v Evropě neomezuje jen na velké církve, na svobodné církve, na ortodoxní a ostatní světová náboženství. K náboženské skutečnosti západní Evropy patří i novonáboženská a synkretistická společenství a hnutí. V Německu k nim patří dvaadvacet společenství s celkem 140 tisíci členů. Vliv náboženské scenérie na kulturní vývoj Evropy je ale zřetelně vyšší, než bychom odvozovali od daného počtu členů. Pokud vezmeme ještě v úvahu, že se protestantismus a katolicismus v jednotlivých zemích od sebe vzájemně liší, pak můžeme sdílet postoj Hartmuta Lehmanna, jenž s překvapením zjistil, „že se náboženská scéna v Evropě nijak neliší od podobné scény ve Spojených státech“ (srovnej Hartmut Lehmann – Religiöser Pluralismus im vereinten Europa. Freikirchen und 23 odpovědnost za podmínky k životu Karl Gabriel Sekten – Náboženský pluralismus ve sjednocené Evropě. Svobodné církve a sekty, Göttingen 2005, strana 8). V jednom bodě ale zřetelná odlišnost mezi Evropou a Spojenými státy zůstává. V západní Evropě – zcela jinak než v USA – najdete oblasti, kde neúčast v jakémkoli náboženském společenství nepředstavuje pro většinu společnosti nejen skutečnost, ale usadila se tu i jako norma. Na čele tohoto trendu najdeme východní Německo, kde dvě čtvrtiny obyvatelstva – a spíš s rostoucí tendencí – nepatří do žádného náboženského společenství. Západoevropský sekularismus není sice organizován v žádné věroučné obci, přesto dodává výraz evropskému náboženskému kontextu – právě mezi vzdělanci - a to významně a trvale v protikladu k severoamerickému. Vcelku lze prohlásit, že se Evropa vykazuje vysokou světonázorově náboženskou rozmanitostí. Dosud ale chybí přesnější náboženská topografie Evropa, která by mapovala i náboženské menšiny, vyskytující se zde na počátku jedenadvacátého století. Pokročilé odcírkevnění Napětí mezi moderní společností a náboženstvím se v Evropě odráží v procesu pokročilého odcírkevnění. Obrat ve vývoji církevního náboženství se nedá předpokládat ani v jedenadvacátém století. Náboženský výzkum konstatuje zvláště pro západ a sever Evropy dlouhotrvající a krok za krokem zesilující ústup církevně institucionalizovaného náboženství. Vytrácí se jak víra v samotného Boha, konstitutivní pro církevní věroučného přesvědčení, tak se projevuje v odvracení se od církví formulované víry v život po smrti. Stejně tak slábne empiricky prokazatelná vazba na instituci církve. Tento trend dokládá rozměr církevně rituální praxe: pravidelné návštěvy mší jsou stále řidší, stejně jako pravidelné modlitby. Oslabena je i poslušnost vůči církevním normám chování. Soustavný ústup církví utvářeného náboženství se překrývá s urychleným odklonem od církevních norem v průběhu šedesátých a sedmdesátých let a v devadesátých letech dvacátého století. Zvlášť drasticky tento ústup od církevně utvářeného náboženství dopadá mezi mládeží. To tvrdí studie Schell Jugend 2000 (Mládež 2000), když vzala v úvahu posledních patnáct až dvacet let: „Jen slabá třetina západoněmecké mládeže se modlí a věří v pokračování života po smrti, pouze šestina chodí na mše. Už tak nízká úroveň z roku 1991 mezi mladými v nových spolkových zemích ještě více poklesla; mše navštěvuje a modlitby praktikuje jen drobná menšina.“ (Werner Fuchs-Heinritz, Religion, in Deutsche 24 Náboženská krajina Evropy SE 133/2009 Schell (Hg.), Jugend 2000, Bd. 1, Opladen 2000, 157-180, strana 162). Souhrnně můžeme uzavřít, že církevně utvářená náboženství se vyznačují ztrátou samozřejmosti a normality. Přestože dál mají dominující postavení, nevlastní už žádný monopol na náboženství. Poklesla motivace, opírající se o společnost a vedoucí k přebírání církevních pojetí víry a jejích normativních předpisů a tím také ztratila na působnosti síť sociální kontroly. Církevní náboženství ztratilo tak svůj charakter primárně „donucovací“ instituce a stalo se svobodně volitelnou, anebo odvolitelnou sekundární institucí. Tento vývoj má podle všeho pokračovat i dalších letech. Evropské společnosti se na poli náboženství vyznačují rostoucím pluralismem a individualismem. Můžeme zde rozeznávat na počátku inter-organizační pluralitu – nástup náboženské a konfesní heterogenity, pak intra-organizační pluralitu – nárůst rozmanitosti náboženských společenství. Inter-organizační pluralita, která v Německu například podle výsledků výzkumu let 1939 až 1961 navzdory všem převratům zůstala bezmála stejná, narůstá počátkem šedesátých let. Potkáme tu dva procesy, které sehrávají hlavní roli. Mezi léty 1950 až 1987 v západním Německu vzrostl podíl lidí bez vyznání z 3,7 procent na 8 procent, zatímco pokles počtu členů v evangelické církvi představoval devět procent. Současně rostl i podíl jiných společenství, neopírajících se o křesťanské náboženství, a to z dvou desetin procenta až na čtyři celé sedm desetin procenta. V souvislosti se znovu sjednocením se náboženské a konfesní heterogenitě dostalo ještě jednou významného podnětu. Intra-organizační pluralita v obou velkých církvích díky rozlišení a rozdílnému vývoji vytváří velmi zřetelný vzorec, určujícího způsob, jak se v obou případech praktikuje vlastní členství. Vedle inter- a intra-organizační plurality se rozrůstá i pluralita na individuální úrovni. Týká se třeba – jak ukazují studie místních sítí – úrovně mezilidských vztahů. Tak se v případě města Kolína jeví, že stále ještě největší konfesní uzavřeností se zde prokazuje příbuzenství, avšak mladší lidé zřetelně daleko méně vyhledávají manželského partnera stejné konfese a sociální vztahy k přátelům, ke kolegům, sousedům a jiným, kteří se nenacházejí v příbuzenském vztahu, nabraly nábožensko – konfesní smíšený charakter. Současně můžeme sledovat na úrovni interpersonální nárůst tak zvaného „náboženského promíšení“ (patchwork religiosity), v jejímž rámci si jednotlivec vlastní náboženství sestavuje takříkajíc samoobslužně. Rostoucí náboženská pluralita zasahuje stejným způsobem institucionálně – organizační rovinu, jako osobní, in25 odpovědnost za podmínky k životu Karl Gabriel dividuální rovinu. Uvedené procesy náboženské plurality se podle všech předpokladů nezastaví ani v následujících letech. Individualizace náboženskosti Individualizace náboženskosti mění „náboženské pole“ od základu. Nejdůležitější parametr proměny tkví v důsledném posunu mocenské rovnováhy ve prospěch individua (jednotlivce). Na místo klasického modelu jasně definovaného náboženství s organizovanou reprezentací nenastoupil dosud žádný podobně strukturovaný, alternativní model. Rovněž se neobjevuje žádný symbolický anebo rituální komplex, nemluvě o instanci, která by ex catedra vystřídala tu starou. Daleko spíš se náboženské pole, obsazené monopolní nabídkou, mění ve strukturu, v jejímž rámci si každý jednotlivec utváří, formuje náboženství podle svého, jak se mu to právě hodí ( v německém originálu je použito slovo „basteln“ – pozn.redakce). Vzorec této svépomoci se proměňuje v závislosti na stáří, na vazbě k určitému milieu a na vlivu modernizovaného způsobu života. Náboženský komplex starších, plný záplat, ukazuje navzdory nepřehlédnutelnému fenoménu výběru i tak na velkou blízkost k překonávanému náboženskému modelu. Zhruba pětačtyřicátníci až padesátníci tvoří zřetelnou hranici, od které se směrem k mladším ročníkům množí svépomocně vytvářené náboženské představy. Extrémní pól v tomto směru tvoří mladí lidé z prostředí okultismu, vyznačující se „smyslem pro svépomoc“ a hledáním „okultního dobrodružství“, slibujícího vysokou prožitkovou intenzitu (Werner Hesper, Okultismus. Die neue Jugendreligion? – Okultismus. Nové náboženství mladých? – Opladen 1992). Vedle stáří se tu vyskytují další vlivné faktory, působící na vzorec „svépomoci“ ( der Bastelei ), a to blízkost a vzdálenost významové roviny církevně – konfesní. V její blízkosti „svépomoc“ do sebe zahrnuje formu osobní hierarchizace věroučných pravd a synkretistické zabudování nových prvků. Značnému množství stoupenců církve se tak daří bez větších obtíží připravit se na to, aby do svého církevního, individuálně utvářeného věroučného systému integrovali ideje reinkarnace. S celoživotním volbou a s často se měnícími řešeními v rámci hledání smyslu, vyznačujícími se vysoce reflexivní účastí, se setkáváme v novonáboženském prostředí New Age. Dokonce i v regionech, poznamenaných venkovským způsobem života, vzrostl v posledních letech díky ochabování kolektivní kontroly velmi zřetelně celkový podíl „křesťanů volbou“ V této dimensi představuje „městské náboženství“ mladých, dobře vydělávajících ve velkoměstských 26 Náboženská krajina Evropy SE 133/2009 aglomeracích, náboženství zaměřené na rychlý obrat a spotřebu extrémní případ „svépomoci“. Nové pole náboženství nabralo tendenci spíš prostor pro náboženské rozšiřovat, než zmenšovat. Na moc vymezit náboženskou sféru užším způsobem mohou církve více méně úspěšně poukazovat už jen ve specifických příkladech sekt mladých, které lze definovat jako sociálně škodlivé. Do této souvislosti patří fenomény opětovného návratu okultismu do všedního dne vysoce modernizované společnosti anebo tendence k sakralizaci milostných vztahů. Nové náboženské pole mění také kvalitu náboženství. Nabývá stále více silněji osobně-subjektivní, k prožitku a zkušenosti vztaženou formu. Velké transcedence bez možnosti vytvořit vztah k prožitkovému světu jednotlivce umožňují jen obtížně a za zvláštních opatření samy sebe tradovat. Jsou, pokud se má prokázat jejich důvěryhodnost, závislé přinejmenším na středních a malých transcedencích. Jako symptomatická se tu jeví tendence k sakralizaci subjektivity a sakralizaci vztahu ke skupinám jako typických míst náboženskosti, která je sociálně neviditelná. Viditelné jsou nové formy náboženskosti (religiozity) v nových rituálních projevech uprostřed takových prostředích mladých, jakými jsou punkové a demonstrativní masově rituální hudební scény. Jak ukazuje sám použitý symbolický materiál punkové scény, tvoří křesťanský symbolický svět i tak zdroj, z kterého jsou formy novější náboženskosti rovněž tvořeny. Nepřehlédnutelné jsou fenomény individuální „svépomoci“ a sebesakralizace subjektu v moderní historii křesťanství – zvláště v protestantské tradici. V tom může spočívat důvod, proč do hloubi sahající proměny náboženského pole vcelku dodnes nevedly k revolučnímu převratu v náboženském systému evropské společnosti. Díky různorodým, konfliktem nabitým procesům inkulturalizace se dosud církvím dařilo sledovat proměny náboženského natolik, aby v novém vývoji skrytá výbušná síla i nadále zůstala skryta. Trh výkladů světa Rozpouštění tradovaných náboženských modelů a tendence k individualizaci náboženského na straně nabídky odpovídá tržně analogické pluralizaci aktérů. O tradičním modelem uvolněný prostor náboženského se vede souboj. Všichni aktéři se pohybují v prostoru, jehož institucionalizace si ještě podržela sekundární charakter. Nabízejí symboly, rituály a životní styly v rámci jednoho trhu, jenž umožňuje soukromým zájmům rozhodování. Novou mocí, která omezuje náboženské, se tedy stává logika trhu. 27 odpovědnost za podmínky k životu Karl Gabriel Vytváří novou pluralitu náboženského. Představuje ale současně i tendenci omezovat náboženské s ohledem na podmínky trhu. Pro všechny prostory klasického náboženského monopolu se dnes fakticky s úspěchem vyskytují alternativy, které se buď nedefinují jako náboženské, anebo přinejmenším představují volitelné náhrady pro váhavé publikum. Díky masmédiím dosáhne nabídka i do posledního koutu společnosti. Nová tržní situace a díky ní vzniklá kulturní reflexivita zprostředkovává rostoucí šance těm, kteří nabízejí „novou religiozitu“. Rozšiřování psychokultů a terapií, které se označují jako „nová náboženská hnutí“, zcela zřetelně odráží logiku trhu. Oslovují zámožnější obyvatele velkoměst mezi třiceti až padesáti, kteří si mohou dovolit zaplatit kursovné za duchovní cestu k náhledu na sebe, ke zdraví, štěstí a k úspěchu. O dynamizaci trhů výkladů světa a životních způsobů se starají masová média, především televize. Po zorným úhlem informačních a senzačních hodnot přepisují tendenčně kvalitu a výraz alternativních nabídek na náboženském trhu. Pod značkou „Nová náboženská hnutí“ se skrývají ony nabídky, které nereagují zvýšením reflexivity na trhem vyvolaná znejistění, ale naopak slibují jejich zničení. Fundamentalistické nabídky vděčí své šanci do té míry tržní logice, pokud využívají pro svoji náboženskou tradici ústřední potřebu, kterou tržně orientované náboženství už není schopno naplnit: potřebu bezpodmínečné jistoty a absolutního náboženského ukotvení. Přísně hierarchické struktury, přísné ohraničení navenek a dualisticky znehodnocující výklady okolního světa mají vytvářet trvale ohrožovanou hráz proti bacilu znejišťujícího individuálního náboženského výkladu. K tomu, abychom mohli mluvit o náboženské individualizaci při pohledu na (západní) Evropu, bylo by třeba analyticky prozkoumat otevřené dosud jen slabě nebo (ještě) neinstitucionalizované formy náboženské a komunikační zkušenosti. Jakou skutečnost a význam připisujeme na poli náboženského před-institucionálnímu prostoru, určuje ve značné míře volba pojmů, ale i preferencí. Pokud se výlučně rozhodujeme pro hromadně statistické množstevní výzkumné instrumentarium, lehce zmizí individualizovaná religiozita v prostoru mezi nenáboženskostí a nábožensky indiferentním polovičním odstupem od církevnosti. Individualizovaná religiozita nabude na svých rysech a konturách teprve tehdy, vezmeme-li v potaz i kvalitativní výzkumné instrumentarium, 28 Náboženská krajina Evropy SE 133/2009 Procesy deprivatizace Kritika klasické sekularizační teze nezůstala stát u popisu náboženských pluralizačních a individualizačních procesů, ale obsahovala i poukazy na procesy deprivatizace náboženství. . Franz Höllinger vyhodnotil srovnávacím způsobem v zajímavé studii data Světového hodnotového výzkumu (World Value Servey) a Mezinárodního sociálního výzkumného programu (International Social Survey Programm) z deseti evropských zemí a ze Spojených států a rozvinul na základě získaných výsledků tezi, podle níž nelze v dostatečné míře vysvětlit stupněm společenské modernizace národní rozdíly v tom, jak si v jednotlivých zemích stojí náboženství, křesťanství a církev. (Franz Höllinger – Volksreligion und Herrschaftskirche. Die Wurzeln religiösen Verhaltens in westlichen Gesellschaften, Opladen 1996 – Lidová náboženství a vládnoucí církev. Kořeny náboženského chování západních společností). Ke správnému vysvětlení dospějeme, pokud vezmeme v potaz dějiny příslušné národní náboženské kultury a mentality. Höllinger poukazuje na dvě, dodnes (spolu) působící konfliktní pole náboženství a jejich představitelů. Na jednom z nich se stává rozhodujícím, zda od počátku christianizace se politická moc opírala o církví stvořené náboženství, popřípadě zda si náboženství při svém prosazení k politické vládě posluhovalo násilím, nebo zda se naopak náboženství ve sporu s politickou vládou chápalo jako ten, který se staví na stranu lidu. U druhého konfliktního pole, které utvářelo národní náboženskou kulturu, poukazuje Höllinger na nastávající velikost propasti mezi žitou sexuální a manželskou morálkou na straně jedné a církevními předpisy a způsob jejich prosazovaní na straně druhé. Tam, kde se křesťanská náboženství – tak zní Höllingerova teze – převážnou měrou opírají o vládnoucí moc a vystupují vůči manželské a sexuální morálce spíš represivně a jsou i tak vnímána, si sama připravují půdu pro to, co se dnes jeví jen jako důsledek modernizačních procesů. Kde ale našla naopak ukotvení uprostřed lidu, probíhají modernizační procesy až do současnosti zcela jiným způsobem. Rozměry sekularizace Na Hölingerovo dotazování směrem k určující souvislosti s modernitou a odcírkevněním, popřípadě sekularizací, se napojuje diskuse, která vyšla z americké sociologie náboženství. Tak se třeba José Casanova nezdráhá mluvit přímo o „deprivatization of modern religion“ (deprivatizaci moderního náboženství). (José Casanova – Public Religions in the Modern 29 odpovědnost za podmínky k životu Karl Gabriel World, Chicago and London 1994 – Veřejná náboženství v moderním světě – a totéž v Chancen und Gefahren öffentlichen Religion – Šance a nebezpečí ve veřejném náboženství – v Otto Kallscheuer – Das Europa der Religionen, Frankfurt am Main 1996 – Evropa náboženství). Katolická teologie osvobození v Latinské Americe a islámský fundamentalismus – tvrdí Casanova – vrátily na pořad dne - už počínaje osmdesátými lety - otázku veřejné role náboženství. Z výsledků pěti případových studií zemí rozdílných jak konfesně, tak politicky (Španělsko, Polsko, Brazílie, evangelikální protestantismus a katolicismus ve Spojených státech) vyvozuje Csanova následující závěry: abychom získali ostřejší pohled na vztah religiozity a modernity než lze najít v dosavadních nábožensko sociologických výzkumech, musíme od sebe zcela jasně oddělit tři v pojmu sekularizace provázané dimenze: sekularizace jako strukturální diferenciace společnosti, jako úpadek náboženské víry a náboženských praktik a sekularizace jako zatlačení náboženství do soukromé sféry. Strukturální diferenciace – tak zní Casanovova argumentace – přichází spolu s modernou jako žádoucí trend, který se má prosadit a je spojen konstitutivně s moderními společenskými strukturami. S modernitou jsou naopak nekompatibilní etablované (státní) církve, stejně jako fúze mezi politickými a církevními společenstvími, které odporují modernímu principu občanství, popřípadě stranicko politické organizace náboženské tradice. Z hlediska podmínek náboženské svobody, viděno z pohledu sekulárního státu, nabývají všechna náboženství charakteru dobrovolných sdružení, popřípadě denominací. Ačkoli se sekularizační teorie napájí z pozorování dvou dimensí – z propadu náboženské víry a náboženských praktik a z podmínek modernizace – zdůrazňuje Casanova, že se v tomto případě nejedná o strukturální trend moderny. Srovnatelně získaná datová základna, kterou vezmeme v úvahu, je lépe vysvětlitelná, jestliže si v této souvislosti položíme otázku, do jaké míry nese odpovědnost za úpadek náboženské víry a konání způsob reakce náboženských tradic na probíhající strukturální diferenciace ve společnost i v rámci procesu modernizace. Pro hrubou orientaci může platit pravidlo, že tam, kde etablovaná náboženství vystupovala proti trendu strukturální diferenciace a kde v reakci na to se v sociálním hnutí objevila argumentace charakteru protináboženského a proticírkevního, tam také došlo k projevům úpadku náboženské víry, tak typickému pro mnoho západoevropských společností. Kde se naopak náboženství od samého začátku přidala 30 Náboženská krajina Evropy SE 133/2009 k strukturálním diferenciacím a přijala strukturu dobrovolných organizací, vytvořily se pro Casanovu vzorce náboženské sebereprodukce, resistentní na sekularizaci a konformní vůči moderně. Představuje to poznání, které můžeme odvodit z tak zvaného amerického „exceptionalismu“ – modernizace bez náboženského úpadku. I na privatizaci náboženství musíme pohlížet sice jako na opci pro určité postavení náboženství ve společnosti a nesmíme ji stylizovat do strukturálního trendu, který se pohybuje na pozadí moderny. Casanova rozlišuje mezi státní, politickou a občanskou veřejností a rozvíjí tezi, že teoreticky stejně jako empiricky je zcela kompatibilní jak se strukturální, tak i s kulturní modernou veřejné náboženství, orientované na občanskou společnost. Deprivatizace náboženství vyžaduje ideologicky zpevněné hranice mezi soukromou a veřejnou sférou, kdy – podobně jako u feministického diskursu – vnáší do soukromé sféry jak veřejnou odpovědnost, tak i morálku do veřejných sfér politiky a hospodářství. Církev jako zprostředkovatel Jaká jsou místa a role náboženství a církve v kontextu občanské veřejnosti? Model občanské veřejnosti implikuje roli veřejného náboženství, jak se Evropě zcela neprosadilo: v rámci občanské společnosti veřejná reprezentace náboženství. Zatímco náboženství v rámci modernizačního procesu bylo strukturálně přinuceno opustit jak státní, tak i politický prostor v tom užším slova smyslu, neplatí to pro sféru, v níž se pohybuje veřejnost občanské společnosti. Občanská společnost předpokládá chráněnou a funkční soukromou sféru. Náboženství, které se osvobodilo od veřejného nátlaku, se může rozvíjet na soukromém poli, na základě svobodného přihlášení se k víře a nevynucovaných náboženských závěrů. V rámci občanské společnosti získávají motivy – které náboženské v sobě obsahují – zvláštní význam, vedoucí a naplňující přemostění mezi soukromým a veřejným. Občanská společnost je závislá i na sociálně morálních zdrojích a kulturních tradicích, které jsou zakořeněny v soukromé sféře a vyvolávají zájem a orientaci o věc obecného rázu. Náboženské tradice mohou odpovídajícím způsobem vnést do veřejného diskursu své představy o dobru pro obec, o spravedlnosti, solidaritě a dobrém životě. Diskursivní rozprava o hodnotové orientaci a o vazbách, které jsou legitimně normativní, patří do prostoru veřejnosti občanské společnosti. Náboženské tradice se tak mohou postarat o to, aby z veřejného diskursu občanské společnosti nebyly vytla31 odpovědnost za podmínky k životu Karl Gabriel čeny otázky hodnot, otázky pravdy a témata kulturních vazeb. Náboženský jazyk a symbolika, které jsou jim díky tomu po ruce, mohou ve zvláštní míře způsobit, aby zkušenosti společenských útrap byly ve veřejnosti občanské společnosti srozumitelně vyslovovány a byly slyšitelné. Přítomnost náboženských tradic ve veřejnosti občanské společnosti je spojena s jejich schopností spoléhat na mimořádnou kvalitu diskursivního komunikačního stylu. Jsou nuceny svá naléhání, své představy a perspektivy řešení předkládat podložené argumenty a otevřené kritice. Tam, kde se omezují na prohlášení a soustřeďují se na agitaci vůči protivníkům, ztrácejí oporu ve sféře diskursivní veřejnosti. V souvislosti s veřejností občanské společnosti získávají církve zprostředkovatelskou (intermediální) a prostředkující funkci jako společenství tradiční a interpretační. Jsou jednak místem, kde náboženské zkušenosti jednotlivce mohou vystoupit ze světa soukromí do prostoru komunikačního společenství. Jednak prostředkují obsah křesťanské víry do sfér veřejnosti občanské společnosti jako do prostoru diskursivní rozpravy o identitě a budoucnosti společnosti vůbec. Předpokladem pro to je, aby byly schopny představovat svoji vlastní tradici a způsoby života reflexivně, a ne fundamentalisticky. Návrat nebo modernizace Vracejí se tedy náboženství do společností západní Evropy a měla by proto platit sekularizační teze jako vyvrácená? Detlef Pollack poukazuje na zajímavou skutečnost: „V míře, v jaké se vytrácí osvícenská víra v pokrok, racionalitu a technologickou kontrolu, nabývají na atraktivitě tradiční mocnosti, ke kterým patří i náboženství.“ (Detlef Pollack – Die Wiederkehr des Religiösen. Eine neue Meistererzählung den Soziologen – Návrat náboženskosti. Nové mistrovské vyprávění sociologovo – v Renaissance der Religion. Mode oder Megathema? – Renesance náboženství. Móda, anebo megatéma? – Herder Korrespondenz spezial Freiburg i. Br. 2006, strana 11.) Pokud modernizace v první linii znamená rozšíření kontingence, což představuje nárůst nejistoty a rizika, je možný názor , že pokračující modernizace může vyvolat oživení náboženství. Platí to pro mnoho rozvíjeních se zemí, kde dnes probíhá úspěšné rozpouštění tradičních jistot, aniž je širokým lidovým vrstvám za to nabízena naděje na zlepšené životní 32 Náboženská krajina Evropy SE 133/2009 podmínky. K něčemu podobnému můžeme dojít i v Evropě, kde se modernizační rozšiřování kontingence spojuje masivně s úzkostí z úpadku a se strachem před zhoršením životních podmínek. K tomu přidejme ještě druhé hledisko: globalizační proces mění postavení náboženství. Podobně jako na poli kultury ukazují se vcelku dva možné vývoje. Ke globalizaci patří, že celosvětový referenční systém je chápan ve vztahu k náboženství jako vyvíjející se. V současné době vládne úsilí tento referenční systém dotvořit, avšak není v žádném případě zřejmé, jakou podobu nakonec přijme. Pod globalizační proces zahrnujeme také celosvětové působení tradičních církví a náboženských společenství. Dostává tak zcela nový význam. Proto je nezbytné situaci církví hodnotit diferencovaně, jak se také zpravidla děje. I pro Evropu se tu nabízí koncepce, v jejímž rámci se počítá s modernizací náboženství, včetně církví. Je přiměřené církve – k čemuž většina náboženských sociologů má sklon směřovat – vydělovat z procesů náboženských modernizací? Neprodělaly církve už počínaje osmnáctým a ranným devatenáctým stoletím do hloubky jdoucí modernizační procesy? Ani dnes si nemůžeme evropskou náboženskou krajinu představit bez církví. Mnohé varianty alternativní náboženskosti žijí z protikladu vůči církvím, nemluvě už o plynulých přechodech mezi institucionalizovanými a alternativními formami náboženskosti. Alternativní náboženskost, na rozdíl od církví, nesehrává v rozpravě o globálním referenčním systému pro náboženství žádnou roli. Naproti tomu zcela snadno poznáme, že kupříkladu současný papež a jeho předchůdce patří, popřípadě patřil, k výjimečným činitelům na poli globálního referenčního systému pro náboženství. Dva pozoruhodné body nejnovějšího pontifikátu Benedikta XVI. směřují zřejmě k roli křesťanství a církve v globálním rámci pro náboženství. V rámci prvního zamýšlí přispět ke globálnímu náboženskému diskursu myšlenkou, že se Bůh křesťanů projevil jako bezpodmínečně milující Bůh. A v rámci druhé mu jde o náboženskou víru, která vyrůstá z půdy racionální teologie a kritického korektivu rozumu a současně se pokouší rozum osvobodit z vlastních slepých uliček. V obou oblastech obsazuje rozhodující pole. Globálním referenčním systému pro náboženství má ostatní aktéry k tomu, aby se k tomu úkolu rovněž hlásili. Světovou komunikaci si bez náboženství, i v jejich institucionalizovaných podobách, nelze představit. Zpětné působení na 33 odpovědnost za podmínky k životu Karl Gabriel Evropu je tak neodvratitelné. Modernizace náboženství v jeho rozličných podobách je tedy v plném běhu. Die politische Meinung, číslo 470, leden 2009 Přeložil Ivan Štern Autor je ředitelem Institutu pro křesťanské sociální vědy na vestfálské univerzitě v Münsteru 34 odpovědnost za podmínky k životu Andreas Kruse Lidé uprostřed odpovědnosti Andreas Kruse Otázka individuálního a společenského významu stáří hned zpočátku vyvolá otázku jinou, blízkou, a sice v jakých vztazích odpovědnosti se člověk ocitá. Odpověď má připravenou jazykový výraz coram : toto latinské slovo můžeme přeložit jako na očích. Tento výraz pozná každý, jakmile se spojí s výrazem publico: coram publico můžeme tak přeložit jako na očích veřejnosti (společenství, společnosti, světa). Tři zákládající vztahy k odpovědnosti člověka tvoří ve své celistvosti coram-strukturu, uvnitř které máme možnost popsat souvislosti významu stáří pro jednotlivce a pro společnost. První vztah k odpovědnosti představuje péči jednotlivce o sebe sama, to znamená odpovědnost za sebe sama a před sebou samotným. Druhý pak tvoří spoluodpovědnost jednotlivce, což chápeme jako připravenost angažovat se pro jiného člověka či společnost. Nakonec, třetí vztah je odpovědnost jednotlivce ke stvoření, k Bohu, jinými slovy spoluodpovědnost za podmínky k životu následujících generací. Možnosti ve vysokém stáří Pokud bychom měli vést úvahy o stáří ve vztahu k odpovědnostem, znamená to ptát se, co člověk může v ranných a pozdějších letech života vykonat sám, aby si udržel schopnost být samostatný a udržel si i svoji kvalitu života. Je samozřejmé, že pro to musí v předstihu své vykonat i společnost ( a to ve smyslu přítomnosti předběžné péče), pokud si má člověk udržet schopnost se o sebe postarat. Stejně tak je důležité, zdůrazňovat odpovědnost za vlastní život ve všech fázích života a připomínat ji. V této souvislosti by měly být živé až do vysokého stáří možnosti člověka učit se a měnit se. Budeme tak moci lépe mluvit ve prospěch vzdělávacích procesů i po tom, co se člověk rozloučí se svou profesí. Individuální vzdělávací aktivity mohou neocenitelným způsobem udržet v dostatečné výši kompetenci a samostatnost (včetně dobrého zdravotního stavu), stejně jako samu kvalitu života. Vydařené stáří, a to jak z pohledu společnosti, tak z pohledu jednotlivce, je spojeno víc než významně s odpovědností člověka, kterou zde máme chápat jako společenské sdílení – anebo slovy politické filosofky Hannah Arendtové - jako přístup do veřejného prostoru, včetně podílu na jeho dotváření. Veřejný prostor pak popisuje jako onen prostor, ve kterém se lidé 35 odpovědnost za podmínky k životu Andreas Kruse (v jejich různorodosti) setkávají, vzájemně se častují slovy a činy, něco začínají společnou rukou – a to v důvěře, že budou ostatními lidmi uznáváni a přijímáni ve své jedinečnosti, že se mohou druhým vydat, angažovat se pro jiné lidi, pro nějakou věc. Přitom nezřídka pozorujeme u starých lidí obavu, že budou v případě tělesných změn života (které přirozenou cestou přicházejí spolu se stářím a v důsledku kterých je i navenek na první pohled zřetelně poznat konkrétní věk) a tělesných omezení ostatními lidmi odmítáni, jejich jedinečnost tak nebude rozpoznána, naopak díky jejich stáří nebudou už jako rovnocenní přijímáni. Znamená to, že se víc a víc cítí vylučováni z veřejného prostoru a přestávají věřit v možnost naplnit tak svoji spoluodpovědnost za ostatní. V takovém případě, a to podtrhněme, bereme takovému člověku i to politické – už se dál necítí být součástí společenství (nebo společnosti), které vlastním přičiněním může spoluvytvářet, za které může spolucítit odpovědnost. V takových případech, díky nimž jsou staří lidé vyloučeni z veřejného prostoru, se naše společnost okrádá o část své rozmanitosti. Nadto si škodí v samotném jádru myšlenky demokracie. Spoluodpovědný život je většinou starších lidí chápán jako zdroj subjektivně žité příslušnosti, stejně jako smysluplné prožívání kladných pocitů, kvality života. Nejen sama sociální integrace je staršími lidmi chápána jako významná, ale i aktivní angažovanost pro jiné lidi – a právě v tom hledejme základ pro spoluodpovědnost a sociální sdílení. Vedle těchto dvou vztahů k odpovědnosti byl jmenován i třetí: odpovědnost člověka před Stvořením, před Bohem. Takto je oslovena připravenost člověka zasadit se i za zájem následujících generací a posílit je prostřednictvím poskytnutí vlastních zdrojů – materiálních, poznávacích, instrumentálních, emocionálních nebo dobových – v jejich rozhodování při volbě nového života a podpořit je v propojování rodinných a profesních úloh. Iniciativu zákonodárce, která podporuje angažmá starších generací ve prospěch následujících generací bychom na tomto měli místě zvlášť vypíchnout a podpořit. Toto angažmá ve prospěch budoucích generací se vyznačuje vysokou hodnotou na jedné straně a na straně druhé posiluje starší lidi v odhodlání vynaložit svůj příspěvek ve prospěch spravedlnosti mezi generacemi. Jeden pojem – velká různost Nejprve musíme uvést: nejsme staří je v jednom ohledu. Když mluvíme o lidském stáří, pak u té samé osoby se nám před očima objevují rozličná „stáří“. Co to přesně znamená? Znamená to, že se „stářím“ máme spojená 36 Lidé uprostřed odpovědnosti SE 133/2009 rozličná hlediska, podle toho, z jaké oblasti tohoto člověka nazíráme. Ve vztahu k výkonnosti jednotlivých orgánů a nervových buněk můžeme ve srovnání k rannějším životním obdobím prokázat určitá zpomalení – v jednotlivých orgánech zhruba od poloviny čtvrtého roku života, v nervových buňkách už od konce třetího roku života. Přitom tato zpoždění mohou alespoň zpočátku být kompenzována usilovným tréninkem, přinejmenším zčásti – přece jen ale nastane okamžik, kdy kompenzace začíná být méně a méně účinná, v jisté chvíli dokonce přestane být možná. Ve vztahu k rozdílnému stupni zkušeností a úrovní vědění znamená stáří naproti tomu něco zcela jiného: za předpokladu, že byl konkrétní jednotlivec ve svém životě otevřený k nově nabývaným zkušenostem a vědomostním obsahům a měl také možnost získávat stále nové zkušenosti a nové vědomostní obsahy, znamená „stáří“ něco víc, vyšší bohatství jak zkušeností, tak znalostí. To jedno tedy představuje „stáří“ jako jisté opožďování, to druhé naopak obohacení výkonnostní kapacity. A dál: ve vztahu k finančním prostředkům představuje stáří ne zrovna malou skupinu obyvatel, která má po ruce nepominutelný objem materiálního bohatství. Staří může znamenat ještě něco dalšího: totiž možnost mít děti a vnuky, které lze díky zkušenostem a rozvinutému vědění, nabytým během života podporovat, v neposlední řadě i na základě materiálních prostředků, které staří mají k ruce. V psychologické literatuře se objevuje pojem generativita – můžeme ho přeložit jako: spoluodpovědnost a zaopatření následující generace – a použít, pokud chceme popsat rozvojovou úlohu a rozvojové možnosti lidí v dospělém věku. Právě převzetí odpovědnosti za následující generaci – ať už se tak děje uvnitř rodiny, anebo mimo rodinu, ať se tak děje v rámci osobních sociálních vazeb, anebo v rámci organizací nebo jednot. Toto převzetí odpovědnosti může v průběhu dospělosti neustále nabývat na rozsahu – zejména pod dojmem rostoucích materiálních a duchovních zdrojů. K duchovním zdrojům patří zkušenost a vědění, ale i čas: Zkušenost a vědění mohou sloužit k podpoře mladých lidí ve chvílích jejich přípravy na budoucí profesi a vzdělávání, popřípadě cestou převzetí patronátu nad nimi. Mohou v podnicích vytvořit základ vztahu mentor-mentorovaný. Starší spolupracovnice či spolupracovníci převezmou tak vedení mladších a jsou jim jako poradci pro první měsíce jejich praxe k ruce za předpokladu, že s tím příslušný mladý člověk souhlasí. Část volného času mohou starší lidé například využít ke hlídání dětí – tím mnoha rodinám pomohou, aby se obě oblasti života, rodinná a profesionální, spolu daly propojit. Nakonec nemůžeme podceňovat ani 37 odpovědnost za podmínky k životu Andreas Kruse význam materiálních prostředků jako zdroj podpory mladších generací. Finanční výpomoc ze strany rodičů anebo prarodičů nezřídka vede k tomu, že si mladá rodina může opravdu začít budovat svoji existenci. „Stáří“ tedy i z této perspektivy znamená možnost, jak naplnit generativitu na základě získaných duchovních i materiálních prostředků – tedy hledisko, které v naší společnosti je velice zřídka spojováno se „stářím“. Shledáváme tedy, jakmile začneme přemýšlet o rozličných formách stáří, že tu narážíme na pozoruhodnou různorodost stáří, a to u té samé osoby. Nicméně toto ještě nikdo výrazně nezdůraznil. Proměnlivá hranice stáří Dochází k tomu, že se lidé ze stejné věkové skupiny ve vztahu ke svých výkonnostním schopnostem ve všech zkoumaných hlediscích od sebe navzájem zřetelně odlišují. Potkáme sedmdesátileté ženy a muže, kteří vykazují srovnatelně vysokou tělesnou i duševní kompetenci. Na druhé straně se střetneme se sedmdesátiletými ženami a muži, kteří jsou ve svých výkonnostních kompetencích už viditelně omezeni. Na základě této různosti si musíme dávat velký pozor při zobecňujících výpovědích o stáří. Různost „stáří“ u jedné osoby, jakož i velké rozdíly mezi stejně starými osobami v jejich výkonnostních schopnostech by měly mít v zásadě výrazné dopady na společenské zacházení se stářím. Pevná, nehybná hranice stáří se v souvislosti s odchodem ze zaměstnání vyznačuje ve vztahu k těmto poznatkům velkou problematičností. Daleko více by se měl okamžik, ve kterém se člověk loučí se svou profesionální dráhou, vymezovat na pozadí skutečně dané kompetence. Z tohoto důvodu je k zamyšlení, zda lidem, kteří odcházejí do důchodu, neměl být spíš dán určitý časový koridor – řekněme od 61. až do 70 roku života. Vznikl by tak dostatečně velký hrací prostor pro rozhodnutí, zda chce v zaměstnání zůstat, nebo se s ním naopak rozloučit. Dalo by se tu pracovat se srážkami podobně jako s podněty, přičemž v oblasti srážek bychom museli brát v potaz, v jakém zdravotním stavu se příslušná osoba nachází. A dále: skutečnost, že v každém člověku se snoubí v zásadě rozdílné „stáří“, že v určitých oblastech vykazuje sílu, v jiných zas slabost, v oblasti světa práce by se profesní profilové požadavky měly průběžně přizpůsobovat proměnám – a to tak, aby aktuální profesní požadavky odpovídaly aktuálně daným kompetenčním profilům. To se například může dít tím způsobem, že výkonnostní oblasti, kde se u starších lidí budou projevovat s větší pravděpodobností jejich slabiny – například v rychlosti 38 Lidé uprostřed odpovědnosti SE 133/2009 zpracovávání informací – budou stále víc a častěji vydělovány z požadovaného profilu práce, aby naproti tomu oblasti, v nichž předvedou s větší pravděpodobností svoje přednosti, byly stále víc a častěji zastoupeny. Z předností mít zisk Rozdílný pohled na stáří se v naší společnosti ještě opravdově nemohl rozvinout. Nakonec i intenzivnější rozklad otázky, do jaké míry naše společnost může mít zisk ze sil a předností stáří, pokud starší lidé dostanou možnost a budou motivováni se angažovat jak ve světě práce, tak i v sociálních, politických a kulturních institucích, bude možný teprve podle praxe. Avšak už sama demografická proměna nás nutí k tomu, abychom si začali rozvíjet změněný, a to znamená především velice diferencovaný, pohled a intenzivně se zabývali otázkou, jak by mohli být starší lidé ve větší míře vtahováni do zvládání společenských úkolů. Bylo by ale přesto špatně, kdybychom odkazovali naléhavost společenské otázky zaměstnanosti starších na problémy spojené s demografickou proměnou. Nacházíme přece v naší společnosti tolik kladných příkladů předností a síly stáří, že se jeví jako přiměřené sledovat otázku podstaty stáří nezávisle ne demografickém vývoji. Tato fáze života, zdá se, je tak individuálně a společensky daleko více zajímavější, než jsme s to si vůbec uvědomit. Jakmile se toto poznání poprvé prosadí, pak se bude vytrácet i společenská a kulturní rezervovanost vůči stáří. Teprve pak se budou starší lidé cítit zřetelně silněji motivovaní k tomu, aby veřejný prostor aktivně spoluvytvářeli, aby převzali spoluodpovědnost za naši společnost. Pokud by se to naopak nemělo zdařit – pokud by tedy společenská a kulturní rezervovanost vůči stáří neměla opravdu slábnout a pokud by se starší lidé neměli cítit motivováni převzít za naši společnost spoluodpovědnost – měli bychom zřejmě dlouhodobě počítat s problémy naší demokracie vůbec. Žádná demokratická společnosti si nemůže dlouhodobě dovolit, aby se jedna velká skupina obyvatel stáhla z občanské angažovanosti, aby se už více necítila odpovědná za konání společnosti. Nyní se starší lidé ve společnosti neangažují. Musejí být pro to nejprve získáni. Už dnes ale pozorujeme uvnitř rodiny, ale i uvnitř společnosti pozoruhodnou angažovanost starších žen a mužů. Teprve 4. listopadu ocenil spolkový prezident Horst Köhler jedenadvacet osob Záslužným křížem s pásem Spolkové republiky. Zvlášť výrazným způsobem se zasadili o spolužití mezi generacemi. Mezi vyznamenanými se nacházeli staří a velmi 39 odpovědnost za podmínky k životu Andreas Kruse staří lidé, kteří svými expertizami a svým věděním podporují instituce a organizace i v jiných státech. Byli to lidé, kteří poskytují pomoc školačkám a školákům v rámci jejich vzdělávacích a učebních aktivit, slouží mladým lidem jako patroni při jejich nástupu do zaměstnání, ale také lidé, kteří pracují jako průvodci a podporovatelé lidí chronicky a smrtelně nemocných. Spolkový prezident ve své řeči vyjádřil, že angažovanost generací – a zde právě také starší generace – má nedocenitelný význam pro mezigenerační solidaritu, ale i pro úspěšné společenské soužití. V tomto smyslu lze dát spolkovému prezidentovi za pravdu a jeho iniciativu proto podpořit. Poukázal na trvající zájem o společenskou angažovanost a zdůraznil výrazným způsobem bezpříkladné zacházení s celospolečenským humánním kapitálem. Podnítit změny Možnosti nést spoluodpovědnost v naší společnosti staršími lidmi jsou významné. Přispívají k tomu, že se obraz stáří zásadně proměňuje. Současně se starší lidé ukazují jako zaujatí, angažovaní, kompetentní a otevření lidé, a vyvracejí tak negativně zdůrazňovaný obraz stáří. Dávají výrazně najevo, že lidé, navzdory tělesným procesům stárnutí, jsou schopni i tak produktivního a tvořivého života. Svou angažovaností přispívají současně k solidaritě mezi generacemi, která je tak důležitá. Bezprostředně mladším lidem ukazují, že starší lidé v žádném případě nejsou ti, kteří jen natahují ruce, ale kteří dávají. Pro připravenost mladších lidí k tomu, aby do starších lidí investovali – a tak jednoznačně přitakali třígenerační smlouvě – má tento příspěvek solidaritě nedocenitelný význam. Zastavme se ještě u sebeodpovědnosti a spoluodpovědnosti starších lidí a zeptejme se na ony požadavky, které vycházejí z obou odpovědnostních vztahů jak k jednotlivým lidem, tak i k celé společnosti. Nejprve zmiňme, že kognitivní, duševní a duchovní, jakož i komunikativní kompetence starých a velmi starých lidí jsou empiricky velmi dobře doloženy. I když ve stáří musíme vzít v potaz tělesné i kognitivní ztráty, nejdou nikdy tak daleko, aby zcela znemožnily kompetentní chování. Především přehled, vědění, zkušenost a schopnost motivovat v komunikaci s jinými lidmi představují potenciální sílu stáří, která napomáhá vyrovnat ztráty stářím naopak způsobené. K tomu připočtěme, že větší část starších lidí má po ruce uspokojivé finanční zdroje – v žádné věkové skupině nejsou rizika chudoby tak malá jako právě ve skupině starších lidí. (Tento výhodný vý40 Lidé uprostřed odpovědnosti SE 133/2009 voj – alespoň podle současných předpovědí – v budoucnu bohužel nebude pokračovat. Vyslovuje se naopak obava před chudobou stáří – a především v důsledku přerušené nebo předčasně ukončené profesní dráhy.) Pokud shrneme všechny tyto přednosti stáří, pak můžeme vyžadovat, aby starší lidé převzali významně silnější iniciativu v odpovědnosti, než tomu bylo dosud. Zmínit bychom tu mohli vzdělávací iniciativy pro lidi v době po ukončení profesionální dráhy, kteří jsou sice ještě podporováni obcí, ale mohli by být podníceni k sebeodpovědnosti a odpovědnosti samotnými staršími lidmi. Tak by si obce mohly uvolnit ruce a své zdroje nasadit v rámci jiných sociálních a kulturních úkolů. Příspěvek starších lidí k subsidiaritě by zpětně působil pozitivně na obraz stáří v naší společnosti. Zvláštní hodnotu tu mají především všechny formy sebeorganizace starších lidí, které mohou přijít vhod i lidem mladším – tak například vzdělávací iniciativy rovněž i pro mladší. V této souvislosti je důležité ještě jedno hledisko: výslovnou připravenost obcí, spolků a institucí, dobrovolnou angažovanost starších lidí využívat a podporovat tehdy, kdy představuje kompetentní, efektivní jednání. Ruka s veřejnými prostředky, pokud by se měla otevřít, by vůbec měla být spojena s podmínkou prověřit, do jaké míry odpovídající oblasti úkolů mohou být pokryty dobrovolnými aktivitami starších lidí – za zmínku tu stojí především navštěvní služby na klinikách, v pečovatelských zařízeních a hospicích nebo i doprovodné služby v mateřských školách, stejně jako pomoc při učení v oblasti školního i mimoškolního vzdělávání. Přitom bychom měli vzít v úvahu, že podle reprezentativních průzkumů víc než jedna třetina sedmdesátiletých a ještě starších lidí zdůrazňuje, že by se ráda angažovala, avšak není jí nabídnuta sebemenší možnost. Die politische Meinung, č.471, únor 2009 Přeložil Ivan Štern Autor Andreas Kruse je ordinář pro gerontologii, ředitel Institutu pro gerontologii a současně děkan Fakulty nauky o chování a kulturních věd Ruprecht – Karlovy univerzity v Heidelbergu. Mimoto působí jako předseda komise pro otázky stáří spolkové vlády a komise „Stáří“ německé evangelické církve 41 odpovědnost za podmínky k životu Dirk Tröndle Turecká stranická demokracie Dirk Tröndle Úvod Turecko opět dorazilo ke kritickému bodu obratu svých dějin. Státní krize přituhuje a tón debaty mezi opozičním táborem a zástupci státních institucí na jedné straně a protagonisty vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) na straně druhé se výrazně přiostřuje. Počátkem mizérie bylo zrušení prvních prezidentských voleb tureckým ústavním soudem 1. května 2007. Rozsudek se mezitím stal značným předmětem sporu mezi ústavními soudci a odborníky. Díky úzkému propojení mezi opoziční republikánskou lidovou stranou (CHP), vedením armády a části justice se tak zabránilo ovládnutí nejvyššího úřadu „politickým islámem“, čehož se tyto kruhy obávaly, a současně se podařilo čelit podlomení laického tureckého státu, které s tím souviselo. Jediný kandidát Abdulah Gül svoji kandidaturu stáhl a Ahmet Needet Sezer až do voleb svého nástupce zůstává v úřadě. ( v srpnu 2007 se A.Gül stal znovu prezidentem a je jím dodnes – pozn.redakce ) Nyní jsou volby do úřadu státního prezidenta provázeny velikými debatami a krizí. Mustafa Kemal (Atatürk) se sám nechal zvolit státním prezidentem teprve 29. října 1923, kdy současně vyhlásil Tureckou republiku, tedy ve chvíli, kdy se jeho nejzarputilejší odpůrce a politický protivník nacházel mimo Ankaru. Při rozhodujícím hlasování získal zakladatel státu pouhých 158 z 257 hlasů. Hlasování se přitom neúčastnil plný počet poslanců. Na jeho nástupce Ismeta Inönü měl být v Istanbulu v roce 1938 učiněn pokus o atentát s cílem mu zabránit kandidovat. Nadějnému kandidátovi profesorovi dr. Fuad Basgilovi, ústavnímu soudci a civilistovi hrozili v roce 1960 v Ankaře dva generálové z pučistického výboru zbraněmi. Tak svoji kandidaturu stáhl a současně se vzdal i svého poslaneckého mandátu. Na tomto místě nenásleduje analýza aktuálního politického vývoje a s ním spojené implikace do budoucnosti. Prvním důsledkem nezdařené prezidentské volby bylo rozhodnutí parlamentu, uspíšit parlamentní volby a stanovit je na 22. července 2007. Ve výsledku tyto parlamentní volby jen v jiné podobě odrážejí aktuální vývoj a pokračující polarizaci turecké společnosti. Těžiště předkládané práce představuje teze o tom, že parlamentarismus v Turecku dosud nestojí na pevných základech a je nadále ohrožován významnými dělícími liniemi. Na jedné straně zásahy „zvenku“ 42 Turecká stranická demokracie SE 133/2009 jak od justice, tak i od armády jsou stále ještě uznávány jako legitimní a nezbytné, dokonce od těch, které v konečném důsledku zasáhnou nejvíce, jsou mlčky přijímány. Na druhé straně aktuální změny ve volebním právu pro prezidentské a parlamentní volby odrážejí nestabilní poměry. Stejně tak se projevují i stranická propojení a dohody na levé i na pravé straně stranického spektra. Debaty o volebním právu, o volebních změnách, o zakládání stran, o stranických dohodách a o postupech, vedoucích k zákazu stran jsou přitom v dějinách více než osmdesátiletého tureckého parlamentarismu naprosto běžné. V následujících pasážích si obzvlášť přiblížíme turecký stranický systém a volební systém se zřetelem na historická hlediska. Po krátkém průřezu dějin tureckého stranictví se více zaměříme na zvláštnosti turecké stranické krajiny a volebního systému. Jen tak mohou stávající debaty dostat určitý řád. Parlamentarismus a systém jedné strany do roku 1946 Dějiny stran a stranám podobných organizací v Turecku, popřípadě v Osmanské říši, můžeme začít rokem 1859, kdy bylo založeno sdružení jménem Společnost pro sebeobětování (Fedailer Cemiyeti). Na konci reformních opatření „Léčivého nového uspořádání“ (Tanzimat-i Hayriye) počínaje rokem 1838 až do roku 1876 nalezneme vedle rovného práva pro nemuslimy mezi jiným také první ústavu (Kanun-i Sasi) z roku 1876. Toto období, které se váže na způsob vlády, vázané ústavou, je označováno jako první konstitucionalismus (I. Meșrutiyet). První osmanský parlament se ustavuje 20. března 1877 v paláci Dolmabahçe – má 115 členů, z toho je 49 nemuslimovů. Parlament (Meclis-i Umuni) se sestává ze dvou komor. Na jedné straně tu jsou volení poslanci – Meclis-i Mebusan – a na straně druhé poslanci jmenovaní sultánem - Âyan Meclisi. Práva suveréna, osmanského sultána, však nejsou nijak omezena a výkonná moc se nachází plně v jeho rukou. Libovolným způsobem může jako šéfa vlády právě působícího velkovezíra (sadrazam) a ministra odvolat nebo naopak dosadit do funkce a stejně tak rozpustit parlament a vypsat nové volby. Sultán Abdülhamit už rok na to parlament rozpustil a ministr ponížil na úroveň tajemníků. To byly první nejisté pokusy „demokratizace“, které mnozí označovali jako „zdánlivé procitání“. Ačkoli se parlament měl své práce ujmout teprve na základě tlaku ze strany Mladoturků a o triumvirát usilujících Ebvera, Talaata a Cemal Paši v roce 1908 v rámci druhého konstitucionalismu (II. Meșrutiyet), vyznačuje se rok 1877 přinejmenším změnou paradigmatu a symbolickým 43 odpovědnost za podmínky k životu Dirk Tröndle začátkem parlamentarismu v Turecku, respektive v Osmanské říši. Na rozdíl od roku 1877 byli ministři v roce 1908 odpovědni jen poslancům a parlamentarismus se rozvíjel na tehdejší poměry dobře alespoň na papíře. Teprve od založení turecké republiky v roce 1923 můžeme opravdu mluvit o moderním parlamentarismu západního ražení. Na místo sultánovo nastupuje jako suverén turecký národ. I když je v roce 1923 založeno 89 většinou lokálních nebo regionálních stran či organizací, které se stranám blíží, začal se paralelně k vývoji například v Itálii a Rusku tento parlamentarismus rozvíjet spolu s Republikánskou lidovou stranou (CHP) do podoby systému jedné strany. Pokud vezmeme v potaz zvláštnosti vzniku tureckého národního státu, začne se nám tento vývoj jevit jako pochopitelný. Trvalou modernizaci a reformaci země v duchu revolučních myšlenek Gazi Mustafy Kemala Paši bylo možné lépe prosadit díky silné vládě, trvající delší časový úsek. Režim jedné strany nás ale nesmí mýlit v tom, že by CHP byla jakýmsi sběračem politiků různého zabarvení a společenského původu. Vedle důstojníků a válečných hrdinů nezávislé armády a intelektuálů zde nacházíme mezi prvními poslanci místní honoraci, jako jsou guvernéři, zemští radové, místní představitelé, ale také mnoho muftí a imámů. Vymezit CHP v prvních letech ideologicky bylo z toho důvodu nemožné a uvnitř strany velice brzo vyrostla opozice Atatürkovi, známá jako „druhá skupina“ (ikinci grub). Až do smrti Atatürka 10. listopadu 1938 nedošlo uvnitř strany k žádnému významnému štěpení. V podobě Republikánské pokrokové strany (Terakkiperver Cumhuriyet Firkasi) v roce 1924 a Republikánské svobodomyslné strany (Serbet Cumhuriyet Firkasi) v roce 1930 vznikly dvě významné opoziční strany, které už bylo nutné brát vážně, a které ve srovnání s CHP byly orientovány daleko liberálněji. Obě strany přesto byly po několika málo měsících zakázány a rozehnány. Proti vytváření další opozice mluvilo samo volební právo: v každém volebním obvodu byli přípustní pouze kandidáti CHP, rozlišení mezi státem, stranou a vládou bylo vyloučené. Mnoho provinčních předsedů strany se nacházelo v personální unii s guvernéry a mnoho úředníků bylo zas členy strany. Zavedení systému více stran a jeho vývoj do roku 1960 Na pátém stranickém sjezdu CHP v roce 1939 bylo usneseno, že do parlamentu získají přístup někteří „kritici“ jako nezávislé skupiny a že budou moci vystupovat jako opozice vůči vládě. Proměna této opatrné demokra44 Turecká stranická demokracie SE 133/2009 tizace a otevření se nakonec zpozdilo o několik let díky vypuknutí druhé světové války. Prolomení vlády jedné strany však bylo v zásadě naplněno. Prezident Ismet Inönü v roce 1945 označil absenci opoziční strany jako porodní selhání tureckého parlamentarismu a vyslovil se pro zásadní změnu stranického systému. Založením Národní rozvojové strany (Milli Kalkinma Partisi – MKP) v červenci 1945 a Demokratické strany (Demokrat Partisi – DP) v lednu 1946 začalo období vlády více stran. V následujících parlamentních volbách v roce 1950 mohla DP dosáhnout nečekaně volebního úspěchu v podobě více než 50 procent hlasů. Po více než 27 letech vlády jedné strany tak padl „politický monopol“ CHP a v turecké politické literatuře je tento bod obratu označován jako „bílá revoluce“. DP vystoupila s volebním sloganem: „Stačilo, nyní má slovo lid.“ Přitom zpočátku strana nenabízela skutečně žádné nové koncepty. Celal Bayar, nový prezident, byl mezi roky 1937 až 1939 předseda vlády, sestavené CHP, politická stáj nového předsedy vlády Axmana Menderese byla rovněž CHP, ačkoli už od roku 1930 spolupůsobil v „liberální“ Republikánské svobodomyslné straně. Během intermezza Demokratické strany mezi roky 1950 až 1960 tato strana prosadila zásadně nové politické stavební kameny. CHP už začala brát nazpět některé striktně laicistní opatření, s jejíchž pomocí měli být mezi roky 1923 až 1945 vytlačeni věřící muslimové z politického, veřejného a společenského života. Zatlačení islámu na okraj politického života bylo revidováno. První kroky, které CHP podnikla pro náboženské otevření se, bylo založení teologické fakulty na univerzitě v Ankaře. Náboženské menšiny posílily v okamžiku, kdy CHP umožnila vstup i nemuslimským členům. DP důsledně pokračovala v započaté liberalizaci v otázkách náboženství zakládáním kazatelských škol (imam-hatip), koránských škol, teologických fakult a institutů vysokého islámu. Mezi jiným bylo připuštěno arabské volání k modlitbě poté, co od roku 1932 – což bylo unikátem v muslimském světě – muezzinové zvali k modlitbě turecky. Věřící se opět směli oficiálně vydávat na poutě do Mekky. Památníky a hroby islámských svatých a učenců byly znovu přístupné veřejnosti. Lidový islám se stal salonfähig. Na své v rámci této liberální politiky si přišly i další náboženské menšiny. Mezi tureckou vládou a řecko – ortodoxním patriarchátem došlo ke sblížení. Patriarcha Athinagoras směl poprvé po dobytí Konstantinopole v roce 1453 navštívit Nejsvětější Sofii a v roce 1952 navštívil předseda vlády Adnan Menderes dosud jako první a jediný turecký premiér patriarchu 45 odpovědnost za podmínky k životu Dirk Tröndle v jeho istanbulském úředním sídle. Rovněž i díky těmto liberálním myšlenkám a zásadním postojům byli v roce 1961 po vojenském puči Adnan Menderes, ministr zahraničí Fatin Rüstü Zorlu a dřívější ministr financí Hasan Polatkan odsouzeni k smrti a popraveni. Díky DP došlo v parlamentním demokratickém systému k důležitým novým uspořádáním. Jestli například do roku 1950 byla politika záležitostí elit, pocházejících ze správy a úřednictva nové republiky, DP otevřela politiku širokým lidovým vrstvám a vliv úřednických elit byl tak oslaben. To a liberální hospodářská politika DP přinesly výhodu také vznikající obchodní a průmyslové buržoasii. Zvýhodněny systémem více stran, poprvé se zřetelně projevily znaky, jimiž se voliči od sebe odlišovali. DP oslovovala svou politikou široké lidové vrstvy, zvláště také sedláky a obyvatelstvo venkova, zatímco CHP reprezentovala více elity mezi úřednictvem a ve společnosti. Tento dualismus mezi státně elitářskou CHP, jejíž politika se stále víc orientovala na hodnoty a výdobytky republiky a na jejich udržení, a mezi DP, která byla zaměřena pragmaticky a lidu blíž, aby „mu mohla co nejlépe sloužit“, tak tento dualismus je nám i dnes s to vysvětlit platnou základní strukturu tureckého parlamentního spektra. DP nebyla liberální přitom jen v náboženských, ale i ve společenskopolitických a ekonomických otázkách. DP představovala stranu hodnotově konzervativní ve středu s výraznou vazbou na liberalismus. Turecká armáda a stranická krajina až do dnešních dnů Mezi léty 1960 až 1980 se turecký parlamentarismus vyznačoval ohromnou nestabilitou. Měnící se koaliční partneři a přestavby vlád vedly celkem ke 20 rozdílných vládám a tři zásahy armády v roce 1960, 1970 a 1980 celé to období jen zvýraznily. V nové ústavě Turecké republiky z roku 1961 byly politické strany poprvé uvedeny také jako nezbytné prvky demokratického státu. Na to navazoval v roce 1965 zákon o politických stranách, který umožnil právní postavení stran odpovídající opravdovým nezbytnostem. Nová liberální ústava vedla k záplavě vzniku nových stranických uskupení. Od ledna do května v roce 1961 vyrostlo před parlamentními volbami 21 nových politických stran. Ideologické rozdíly mezi stranami, které se projevily, se dostaly i do politických debat. Nástupnickou organizací zakázané Demokratické strany se stala v roce 1961 založená Strana spravedlnosti (Adalet Partisi – AP), která měla sehrá46 Turecká stranická demokracie SE 133/2009 vat v turecké politice významnou roli až do puče v roce 1980. Bylo možné ji označit za konzervativně liberální stranu středu. Ve volbách ve stejném roce dosáhla strana AP 34,8 procenta hlasů a 158 poslanců pro ni představovalo dobrý výsledek. Stala druhou nejsilnější parlamentní frakcí, hned za CHP. Ismet Inönü převzal po desetiletí v opozici ještě jednou vládní odpovědnost. Tehdy mu bylo 76 let. Turecko se po bezmála 40 letech vlády jedné strany začalo seznamovat s vládou koaliční; neměla dokonce zůstat poslední. Po šesti měsících se už ocitla před zevrubnou vnitřní přestavbou. Na místo strany AP nastoupily dvě strany – Nová turecká strana (Yeni Türkiye Partisi – YTP), konzervativní strana středu, která rovněž pokračovala v tradici zakázané Demokratické strany, a Republikánská rolnická strana (Cumhuriyetçi Köylü Millet Partisi – CKMP), která se na konci šedesátých let za Alparslana Türkeșe proměnila ve stranu Národního hnutí (Milliyetçi Hareket Partisi – MHP). V roce 1964 vstoupil na politickou scénu Süleyman Demirel poté, co jej zvolili předsedou strany AP. Demirel dával turecké politice tvar po dobu 40 let. Strana AP ve volbách 1965 dosáhla 52,87 procent hlasů a mohla se s touto většinou držet u moci až do roku 1971. Demirel se tehdy stal zářivou postavou turecké politiky. Většina myslitelů Demokratické strany našla mezitím svůj politický domov ve straně AP. V důsledku svérázného Demirelova vůdčího stylu – nárokoval si neomezenou vládu a výrazné oligarchické stranické struktury – založili někteří politici v roce 1970 znovu Demokratickou stranu. Na konci šedesátých let a v sedmdesátých letech se turecká stranická krajina štěpila stále více a byly zakládány stále radikálnější a ideologičtější politické strany. Do této doby rovněž spadá nástup politického islámu v Turecku. Po náboženské liberalizaci v padesátých letech vstoupila na politickou scénu poprvé strana Národního pořádku (Milli Nizam Partisi – MNP), která představovala islámem motivované hnutí. Politický islám je v Turecku úzce spojen s osobou profesora strojírenské výroby Necmetina Erbakana. Strana MNP se hned od počátku stala hlásnou troubou „zaostalosti Anatolie“ a pro její hospodářský vzestup požadovala státní subvenční programy. Po puči, který vypukl v březnu 1970, byla MNP označena za islamistickou a reakční stranu a jako taková byla zakázána. Její protagonisté krátce na to v roce 1972 založili v podobě strany Národní spásy (Milli Selamet Partisi – MSP) nástupnickou stranu. Ve volbách 14. října 1973 dosáhla 11,8 procent hlasů (48 poslanců) a jako juniorská strana 47 odpovědnost za podmínky k životu Dirk Tröndle spolu CHP Bülenta Ecevita vytvořila vládu. Tato koalice mezi tvrdě islámskými silami a stranou CHP, která se v sedmdesátých letech vyznačovala silnou sociálně demokratickou orientací, umožnila dosud nevídaný vzestup politického islámu mezi politický establishmentu. Jeho zavedení do stranického systému pak mělo způsobit jeho konečnou de-radikalizaci. Období mezi lety 1975 až 1980 se vyznačuje výraznou nestabilitou. V rámci pěti přestaveb vlády se střídala vládní odpovědnost se značnou pravidelností, jednou u Süleymana Demirela (celkem 3x), aby podruhé skončila u Bülenta Ecevita (celkem 2x). Uvedená léta se vyznačovala ideologickými spory mezi nacionalistickými a levicovými uskupeními. Útoky a vraždy, které se odehrávaly přímo na ulicích, dostaly zemi až na pokraj občanské války a nezřídka politici tyto antagonismy vyvolávali ve svůj vlastní prospěch. Tisíce lidí díky těmto pět let trvajícím nepokojům na ulici našlo svoji smrt. Když vypuknul v roce 1980 puč, byly všechny politické strany zakázány a všichni poslanci a straničtí funkcionáři dostali desetiletý zákaz vykonávat politickou činnost. Hlasování o nové turecké ústavě bylo spojeno s volbou Kenana Evrena novým prezidentem, kdy byl podruhé, po Cemalu Gürselovi (1961 až 1966), zvolen prezidentem země generál, který předsedal pučistům. Turgut Özal, který se jako kandidát islamistické MSP představil v roce 1977 a chyběl mu pouhý jediný poslanec, který působil v prozatímní vládě Bülenda Ulusu, ustanovené pučisty, jako vicepremiér, založil v roce 1983 stranu Vlasti (Anavatan Partisi – ANAP). Kdyby byl před šesti lety parlamentem zvolen, patřil by k vyhnaným politikům a sotva by ve volbách v roce 1983 získal pro svoji stranu 45 procent hlasů a mohl tak sám vytvořit vládu. Turgut Özal politicky zemi ovlivňoval v dalších deseti letech a natrvalo ji poznamenal. Úspěch strany ANAP se však také zakládal na umění schovat po několik let pod jednu politickou střechu všechny čtyři vůdčí a současně zakázané polické směry – pravicově liberální, sociálně demokratický, konzervativně pravicový a pravicově nacionalistický. Turgut Özal sám, stejně jako členové jeho rodiny, byli pro tuto syntézu rozdílných ideologických proudů. Po celý svůj život se netajil zbožností a s příslušností k nábožensko duchovnímu řádu Nakșibendi. Vedle hodnotově konzervativního přesvědčení jako inženýr zaujímal vůči vědě a hospodářství liberální postoje. S jeho synem Ahmetem se veřejnost seznámila poprvé v roce 1991 jako s prvním zakladatelem turecké soukromé televizní stanice. Ovlivnil tak rozhodujícím způsobem kladně mediální scénu tím, že ji otevřel. Jeho 48 Turecká stranická demokracie SE 133/2009 žena Semra dodnes platí za příklad moderní sebevědomé ženy. „Özalova“ dynastie ale mnoha tureckým voličům zprostředkovala také jistou blízkost k lidem a lidovou prostotu. V roce 1987 díky úsilí Turguta Özala došlo k referendu o důležitých ústavních změnách. Referendum bylo spojené s předčasným ukončením zákazu politické činnosti pro některé, do soukromí zahnané politiky. V předčasných volbách do parlamentu se poté sice ANAP nepodařilo zopakovat s 36,81 procenty získaných hlasů výrazný volební výsledek z roku 1983, nicméně díky desetiprocentní klausuli si i nadále podržela takřka 65 procent poslaneckých mandátů. Tento úspěch je možné zhodnotit jako mimořádně významný, neboť v předchozích čtyřech letech se Özal dostal do přímé konkurence se Süleymanem Demirelem a dalšími představiteli politického establishmentu. Spolu s nově založenou stranou Správné cesty (Dog˘ru Yol Partisi – DYP), pokračovatelkou v konzervativní tradici středu strany Spravedlnosti, případně Demokratické strany, dosáhl Süleyman Demirel na první pokus 20 procent hlasů a přišel do parlamentu. Zatímco nová sociálně demokratická strana Demokratická levicová strana (Demokrat Sol Partisi – DSP) Bülenta Ecevita a nově založená strana Blahobytu (Refah partisi – RP) Necmettina Erbankana nedosáhly potřebných deseti procent a zůstaly před prahem parlamentu. Turgut Özal se stal v roce 1989 nástupcem v prezidentské funkci po Kenanu Evrenovi. Tímto datem začíná také pomalý úpadek Vlastenecké strany (ANAP), která si volebním výsledkem v roce 2000 sáhla na politické dno, když zůstala s necelými čtyřmi procenty trčet před parlamentní branou a tak po čtyřiceti letech působení se ocitla mimo parlament. Devadesátá léta se vyznačují mnoha přechodnými vládami, předčasnými volbami a nestabilními koalicemi. Ráz jim vtiskují i ideologické zákopové války a rivalita mezi Nesutém Yilmazem (ANAP) a Tansu Ciller(ovou) (DYP). Profesorka ekonomie nastoupila po Süleymanovi Demirelovi ve funkci šéfky strany DYP a v roce 1995 se stala jako žena první ministerskou předsedkyní Turecka. Rivalita mezi oběma konzervativci středu Ciller(ovou) a Yilmazem bránila vytvoření silných rozhodných vlád právě v období, kdy teror PKK (Kurdské vlastenecké fronty) dosahoval vrcholu a vytvářel tak prostředí pro reakční fundamentalistický vývoj laického státu. Spojení mezi ANAPem a DYPem se sice dosti často dostávalo na přetřes, i když obě strany středu oslovovaly konzervativní voličské skupiny rozdílnou intenzitou – ANAP oslovovala seskupení orientovaná na islámské hodnoty a DYP mo49 odpovědnost za podmínky k životu Dirk Tröndle derní vesnické obyvatelstvo – tak toto spojení se nakonec nezdařilo, avšak ne díky nějakým neslučitelným politickým postojům, ale díky osobním ambicím a rivalitě stranických předsedů. V této situaci se mohla strana Blahobytu (Refah Partisi – RP) Necmettina Erbankana etablovat jako důležitá politická síla. V parlamentních volbách v roce 1995 se s bezmála 21,5 procenty hlasů stala nejsilnější politickou frakcí. Protože však ještě před volbami všechny strany odmítly koalici se stranou Blahobytu, dostal se Erbakan poprvé do politické izolace. Koaliční jednání probíhala mimořádně obtížně a nakonec se ustavila koaliční vláda „národního rozumu“ mezi stranou ANAP a DYP. Tato menšinová vláda se však měla po třech měsících později rozpadnout. Poslanci strany ANAP se přidali k parlamentní většině, která souhlasila s vydáním paní Ciller a jejího muže vyšetřovací komisi. Tato skutečnost paní Ciller zahnala na stranu Necmettina Erbakana, i když ona sama ještě jako předsedkyně vlády varovala evropské politiky před tímto „reakcionářko fundamentalistickým“ nebezpečím v Turecku a prosila je o podporu. Poslanci strany RP naopak hlasovali proti vydání vyšetřovací komisi, anebo se zdrželi hlasování, aby nebylo možné dosáhnout většiny. Tak došlo k následné politické spolupráci. Strana DYP Tansu Ciller v roce 1996 šla jako menší strana do koalice (Refahyol) se stranou Blahobytu (RP) a Necmettin Erbakan se stal ministerským předsedou. Politický islám se tak v Turecku objevil na obzoru. V rámci koaličních jednání požadovala strana DYP velice důležitá ministerstva jako vnitro, zdravotnictví a školství pro sebe a paní Ciller se měla stát ministryní zahraničí a místopředsedkyní vlády a po uplynutí poloviny volebního období ministerskou předsedkyní namísto Erbakana na poslední rok a půl. K tomu ale nedošlo. Necmettin Erbakan se musel vládnutí jako šéf vlády vzdát po prvním roce. Národní bezpečnostní rada 28. února 1997 po devítihodinovém jednání – toto jednání vstoupilo do dějin jako „Rozhodnutí 28. února“ anebo jak „Únorový proces“ – vyjádřila o vládě silnou pochybnost a usnesla se na rozsáhlých opatřeních, vedoucích k utlumení fundamentalismu a pokusů o reislamizaci. Erbakanova vláda se tímto zásahem dostala pod velice silný tlak armády, koalice se stranou DYP Tansu Ciller se rozpadla. Desítky jejích poslanců totiž stranu opustily. Nakonec se vláda zhroutila. V závěr pak turecký ústavní soud zakázal v roce 1998 stranu RP. Spatřoval v ní ohrožení laicistických základů Turecka. Tento rozsudek nakonec potvrdil i Evropský soud pro lidská práva. 50 Turecká stranická demokracie SE 133/2009 Nástupnickou stranou se stala nově založená strana Ctnosti (Fazilet Partisi – FP). Nicméně vnitrostranické trhliny tu byly patrné. Vedle „tradicionalistů“ shromážděných kolem Erbakana se tu objevilo silné křídlo „novátorů“ a reformátorů, kteří propagovali pragmatickou a méně islámsky doktrinářskou cestu. Politici jako Abdullah Gül, Nehmet Sahin a Abdüllatif Sener – všechno ministři a vicepremiéři bývalé vlády – se seskupili jako síla, snažící se o reformu a tvořící vnitrostranickou opozici. Chyběla tu vlastně jen charismatická a integrující vůdčí osobnost. Po tom, co byla i tato čtvrtá Erbakanova strana v roce 2001 zakázána, došlo ke konečnému rozštěpení mezi reformními a zatvrzelými silami. Tradicionalisté se seskupili ve straně Šťastného duchovního rozpoložení (Saadet Partisi – SP) a ve volbách v roce 2002 dosáhli ještě zhruba dvou procent hlasů. Reformátoři přešli spolu s ostatními aktéry konzervativního pravého středu politického spektra pod vedením Recepa Tayyipa Erdogana do jeho strany (Adalet ve Kalkinma Partisi – AKP). Po volebním úspěchu v roce 2002 se Turecko ocitlo ve stabilním období parlamentarismu. Inkluse radikálních islamistických sil do politického systému Turecka urychlila transformaci a dotvoření umírněného islámsko demokratického politického hnutí. Heslem Ani šaría, ani demokracie načrtl podstatu strany Blahobytu začátkem devadesátých let nejlepší znalec politického islámu v Turecku, novinář Rușen Çakir. Strana se ocitla v dilematu. Její stoupenci díky tomu, že zdůrazňovali náboženskost, nebyli ostatními považováni za demokraty. Na druhé straně byla ale uvnitř natolik demokratická, že požadavek na zavedení šaríi považovala za nicotný. Toto dilema se už u strany AKP neobjevuje. Politický islám se v té době v Turecku ocitl ve zcela jiné vývojové fázi a spojil s ostatními konzervativními, stejně jak středovými proudy a silami. AKP chtěla tak působit jako „konzervativně-islámskodemokratická“ strana po vzoru evropských křesťanských demokratů. Závěrečné zhodnocení tohoto vlastního nároku strany AKP není však ještě u konce a musí být prověřeno budoucím vývojem. Na druhé straně se množí také hlasy těch, kteří ve straně AKP chtějí vidět jedinou tureckou všelidovou stranu. Ve skutečnosti cosi pro to mluví. Avšak i zde je na nějaké hodnocení ještě brzo. K celkovému zhodnocení tureckých stran dojde ze strany tureckých politických badatelů nejdříve po skončení druhého volebního období. 51 odpovědnost za podmínky k životu Dirk Tröndle Podstatné rysy stran a politické kultury V tomto zjednodušeném náčrtu tureckých stranických dějin přece jen v jednotlivostech upozorníme na zvláštnosti a speciální rysy turecké stranické krajiny. Měla by zde být některá hlediska blíže nasvícena a krátce shrnuta. Vedle veskrze „normálních“ způsobů chování politických stran v Turecku také narazíme na zvláštnosti, které nesou odpovědnost za „nestabilní“ parlamentarismus a křehkou tureckou stranickou scénu. 1. Tradičně se vyvíjející všelidové strany (catch all parties), jejichž politika je v pluralistických demokratických státech jako v Německu orientována na obecné blaho, a které usilují o vyrovnání a kompromis mezi nerozličnějšími společenskými zájmy a seskupeními, v Turecku naopak existují jen v zárodku. Velké turecké strany sice uplatňují nárok na to, oslovit široké lidové vrstvy a pokoušejí se ustavit jako všelidové strany, přesto nemají nárok být za ně považovány. Pohybují se mezi stranami kádrovými a kartelovými a mezi ideologickými tábory. Uvnitř stran pak a jejich organizací, zvláště na regionální a místní úrovni, jsou jednotlivá rozhodnutí přijímána na principu kmotrovství a klientelismu. Od vyhlášení turecké republiky v roce 1923 bylo založeno 223 stran, což ukazuje na objemné rozptýlení turecké politické scény, zvláště když vezmeme v potaz jednotlivá stranická křídla. Republikánská lidová strana (CHP) byla založena v roce 1923 a jde o vůbec nejstarší tureckou politickou stranu. 2. Vnitrostranická demokracie významně pokulhává uvnitř tureckých stran za všudypřítomnou a všemocnou vedoucí rolí jejich předsedů. Straničtí předsedové rozhodují o obsazení nejdůležitějších grémií. Předsednictvo a představenstvo se nadto sestavují podle jeho seznamu. Delegáti na stranické sjezdy z celé země jsou rovněž tak schvalováni stranickou centrálou, respektive předsedou strany. Stranická základna má velmi malý vliv na sestavení kandidátky a vytváření volebních kandidátních listin, přičemž političtí nástupci se rekrutují v menší míře z vlastních řad a mnohem častěji přicházejí zvenku. Všechny strany současně usilují o nejznámější jména z řad úřednictva, hospodářství, sportu a společnosti vůbec. Ostatní kandidáti se ucházejí o kandidaturu přímo u stran jako „kandidáti na kandidaturu“ (aday adaylıg˘ ı) a po vstupním pohovoru s uchazečem následuje rozhodnutí ve stranické centrále. 52 Turecká stranická demokracie 3. 4. 5. SE 133/2009 Tady rozhodují grémia a předseda, kdo jako kandidát, ve kterém volebním obvodu, na kterém místě volební listiny má být umístěn. I zde existují určité počty míst, které se mohou v množství měnit a které si stranický předseda obsazuje svými kandidáty, aniž se musí kohokoli ptát či s někým věc konzultovat. Vnitrostranická opozice jednotlivých poslanců nebo skupin většinou končí buď vyloučením ze strany nebo ti, kteří se jich to týká, tomu předcházejí dobrovolným odchodem. Vnitrostranická tvorba společné vůle se jeví v turecké politice jako neobvyklá. Schopnost docházet ke kompromisu je silně omezena. Stranické programy hrají nadto zcela podřadnou roli. Štěpení strany, stranické fúze a přechody poslanců během volebního období nejsou v turecké politice žádným řídkým jevem. Poslanci mohou být jinými strana zlákáni, přičemž jen politické přísliby nebyly v minulosti podněty k takovým „transferům“. Takové změny při nepatrné vládní většině mohou vést k přestavení celé vlády. Od založení turecké republiky v roce 1923 až do současnosti zde vládlo celkem 59 vlád. Přitom je pozoruhodné, že voliči takové „proměnlivé chování“ zástupců lidu často podporovali, nebo přinejmenším nepovažovali za zavrženíhodné. Stranické organizace jsou křehké a velké míře závislé na výsledcích voleb. Vládnoucí strana, která má po celé zemi funkční stranické organizace, se může v následujícím volebním období zhroutit, dostane-li se do opozice nebo dokonce zůstane mimo parlament. Na jedné straně po prohře ve volbách nechají ji její členové padnout a přítok příspěvků ze strany vlivných sponzorů vyschne. Na druhé straně důvody pro zánik strany spočívají ve velmi jednostranné skladbě jejího financování. Turecké strany jsou financovány převážně ze zdrojů státního rozpočtu. Odhlédneme-li od výjimek, vlastní příjmy jako členské příspěvky, příjmy z majetku a příjmy z prodejů představují ve srovnání s příspěvky od státu zanedbatelný podíl. Samotné příspěvky stranám a příspěvky kandidátům před volbami nejsou finančně neměnné. Údaje o příjmech a výdajích jednotlivých stran zcela chybí. Jen strana AKP uvádí na svých oficiálních webových stranách informace o své finanční situaci. Ačkoli otcové ústavy chtěli už v roce 1980 začít rozvíjet systém, v rámci kterého se budou strany 53 odpovědnost za podmínky k životu 6. 7. 54 Dirk Tröndle financovat převážně vlastním přičiněním a navíc politici jako Turgut Özal odmítali státní financování, vyvinul se systém zcela jinak. Nárok na státní financování získá strana teprve tehdy, když se v posledních parlamentních volbách může vykázat ziskem nejméně sedmi procent volebních hlasů. Do poloviny roku 2006 si mohly i strany, kterým od 20 získaných poslaneckých mandátů a výše vznikl nárok na založení poslaneckého klubu, požádat o státní podporu. Toto pravidlo bylo ale stranami AKP a CHP společnou rukou zrušeno, protože motivovalo poslance měnit politické barvy. Nadto je vazba voličů na politické strany velmi proměnlivá a zvlášť vůči poslancům se může jevit místy až jako velice slabá. Tak například v průzkumech bylo schopno nanejvýš pět procent dotázaných Ankařanů vyjmenovat tři anebo více jmen poslanců z obou zdejších volebních obvodů. A to navzdory tomu, že z obou volebních obvodů pochází mnoho ministrů vlády. Celkem tu je poslanců dvacet devět. Odpovědný je za to na jedné straně způsob vybírání kandidátů a na straně druhé neosobní tvorba hlasovacích lístků, pro Turecko charakteristická. Jsou na nich uvedeny znaky strany, avšak žádná jména špičkových kandidátů. Pořadí znaků jednotlivých stran tu je stanoveno generátorem náhodných čísel, který běží pod notářským dohledem. A tak se strana AKP dostává na hlasovacím lístku pro parlamentní volby, konané 22. července 2007, na 13. místo, v závěsu za celou řadou naprosto nicotných stran. Vazba na konkrétní stranu tu probíhá přes osobou předsedy. Tím se ale dá také vysvětlit, proč volební sympatie jsou tak silně kolísavé. Slabá vazba voličů se projevuje i v počtu členů strany. Strany sice vyhlašují silácká prohlášení o tom, kolik členů mají. Lze je ale velmi obtížně prověřit, protože si strany nevytváří žádné členské soupisy, které by bylo možné prověřit. Nevybírají žádné členské příspěvky, tudíž nemohou mít ani přehled o skutečných členech. Na druhé straně ústředí partají už delší čas sotva projevují zájem o takové stranické statistiky. Turecký volič se orientuje při svém rozhodování nikoli podle politického programu strany. Ostatně není obvyklé, aby se před volbami rozdávaly nebo byly pro voliče k dispozici natištěné stranické programy. Politické strany bývají také rády trestány. Tak se stal volební výsledek v roce 2002 pro většinu stran jakýmsi trestem. Turecká stranická demokracie SE 133/2009 Procentní podíl přelétavých a protestních voličů je totiž velmi vysoký. Politolog Prof. Ersin Kalayciog˘lu objevil, že 42 procenta voličů v roce 2002 dala své hlasy zcela jiným stranám, než je dala v roce 1999. Volební boje v Turecku jsou proto mnoha stranami vedeny až příliš populisticky. 8. Badatelé v oblasti stranického života a voleb zjistili, že se v posledních 30 letech příklon k umírněným stranám levého i pravého středu zeslabuje. Namísto těchto stran se z rostoucí podpory těší strany jako strana Blahobytu (MHP), tedy zástupci politického islámu a nacionalismu. Z hlediska politických ideologií se scéna tureckých politických stran pohybuje mezi politickým islámem, nacionalismem a modernizací Turecka. 9. Zřídka turecké politické strany vyhlašují před volbami záměry, s kým hodlají uzavřít povolební koalici, a už vůbec ne nějaké povolební koaliční sliby. Všechny strany mají svého vůdčího kandidáta, s nímž aspirují na post předsedy vlády, a proto se nechtějí příliš brzo zavazovat. Ačkoli všechny strany až do volebního výsledku považují veškeré opce a alternativy za otevřené, nakonec některé své voliče přesto zklamou. Taková strana totiž po volbách může jít případně do koaliční vlády s jednou či více stranami, které jejím voličům nutně nemusí být po chuti. 10. Další zvláštnost spočívá v nezvyklém chápání opozice a opoziční politiky. Strany v opozici zřídka přijdou s alternativním protinávrhem zákona či se pokoušejí o konstruktivní kritiku práce vlády a tak ji mít pod kontrolou. Velmi často propadají opoziční strany „ideologicky vedené“ opozici a do středu pozornosti se dostávají soukromé záležitosti. Velmi často tento diskurs končí ohazováním se špínou navzájem, což vede v posledku k tomu, že voliči ještě silněji znejistí. Nejjednodušší způsob opozice přitom představuje návrat k základním prvkům republiky a s nimi spojený požadavek na zachování statusu quo. Cestou poukazů na imaginární ohrožení integrity republiky nebo obvinění, že například není ctěn princip laicismu, se může politika politického protivníka ocitnou na pranýři, aniž k tomu jsou potřeba jakékoli konkrétní argumenty. „Odmítáme rozhodnutí vlády, protože v něm vidíme ohrožení národní jednoty země!“ Takové prohlášení nemusí být podloženo nějakými argumenty a důvody. Dr. Umut Özkirimli z univerzity 55 odpovědnost za podmínky k životu Dirk Tröndle Bilgi v Istanbulu se jednou pokusil v malém šetření za pomoci hesel a pojmů stanovit, do jaké míry si Republikánská lidová strana (CHP) v posledních měsících opozice posloužila ideologickými hledisky. Vědec prozkoumal 15 projevů stranického předsedy Denize Baykala před vlastním poslaneckým klubem a zjistil, Baykal použil patnáctkrát „národní identitu“, devatenáctkrát „nebezpečí pro politický režim“, dvaapadesátkrát „teror“ a šestadevadesátkrát „nebezpečí, kterému musíme čelit“, samotný pojem „stát“ vyslovil stojedna devadesátkrát. Z vyhodnocení vyplývá, že se v případě strany CHP jedná o radikální nacionalistickou partaj. Odpovídá to odhadům uznávaného stranického badatele Tanila Bora, který pozoruje, jak se rozhořívá reakcionářský nacionalismus v politice levicových strana, ale i v straně CHP. Republikánská lidová strana CHP představuje pro mnohé badatele záhadu, protože se vůbec nezhošťuje svého sociálně demokratického poslání a voličské skupiny, jako jsou dělníci, více oslovuje strana AK. Někteří badatelé v oblasti politických stran rozpoznali, že vyvážená politika sociální spravedlnosti, praktikovaná stranou AK, v převážné míře vychází z náboženských hodnotových postojů, jak plynou z učení o společenství a o odpovědnosti za chudé a potřebné. Vývoj volebního práva v Turecku Na pozadí debat o volební právu se nacházejí následující užitkové maximy. Má volební systém zajistit víc princip reprezentace co možná největšího počtu voličů, anebo má vyjít vstříc zásadě stability, díky které vznikne prostředí, umožňující tvorbu silných většinových vlád. Turecká ústava v článku 67 požaduje sice, aby byly brány v potaz obě zásady, nicméně v Turecku dávají přednost volebním systémům, které povedou k většinovým stabilním vládám. Od zavedení systému více stran v roce 1950 byl turecký volební zákon změněn sedmkrát ve duchu zásadní systémové změny, v tom nepočítaje nesčetné drobné reformy a malé novelky. Během čtyř voleb do Národního shromáždění se od roku 1946 volilo podle většinového volebního zákona a při jedenácti volbách byl použit zákon o proporčním volebním právu. V období vlády jedné strany od roku 1923 do roku 1946 se volilo podle absolutního většinového práva, kdy v jednom volebním období byl pouze jeden kandidát Republikánské lidové strany (CHP). Situaci bylo možné 56 Turecká stranická demokracie SE 133/2009 přirovnat ke koňskému dostihu, kterého se účastní jen jeden kůň a závod přirozeně rozhoduje pro sebe. Přesto začala demokratizace. V roce 1935 došlo k zavedení aktivního i pasivního volebního práva pro ženy, když turecké ženy měly už v té době od roku 1930 aktivní volební právo pro místní volby. I když Turecko v té době mnohé evropské země předstihovalo, sehrávaly ženy v turecké politice i tak podřadnou roli. V současném parlamentu se nachází 550 poslanců a mezi nimi jen 4 procenta žen. Tento podíl je jeden z největších v celé osmdesátileté historii tureckého parlamentu. V roce 1939 mohly kandidovat i nezávislí kandidáti a v roce 1943 bylo možné, aby v jednom volebním období bylo postaveno více kandidátek. Zavedení většinového volebního zákona Založení Demokratické strany (DP) v roce 1946 představuje změnu paradigmatu v tureckém stranickém systému. Po 27 letech poprvé usilovalo o voličskou přízeň více stran. Volby v roce 1950 můžeme tak chápat jako první svobodné demokratické volby v moderním Turecku. Nová situace vedla současně k zásahům do volebního práva. Díky většině v parlamentu změnila CHP měsíc před volbami volební zákon. Namísto absolutního většinového volebního pravidla dvou volebních kol a zúžené volby v druhém kole, prosadili jednoduché volební většinové pravidlo s jedním volebním kolem a jednou volební listinou. Volební obvody odpovídaly hranicím provincií a byly tak příliš veliké. Díky tomu došlo k výrazným nesrovnalostem. Jak jinak bychom asi měli vykládat tehdejší volební výsledek: zatímco Demokratická strana s 52,7 procenty platnými hlasy měla do parlamentu poslat 420 poslanců, získala Republikánská lidová strana na základě 39,4 procenta platných hlasů pouhých 63 poslaneckých mandátů. K ještě výraznějším nesrovnalostem dochází ve volbách v roce 1957 ve volebním obvodu Istanbul. DP získává díky 315 967 platných hlasů všech 39 mandátů tohoto volebního obvodu, zatímco CHP se ziskem 249 097 hlasů, tedy 41 procent, nezískává jeden jediný mandát. Volební reforma byla tedy zejména ve prospěch DP, jejíž politická hegemonie a volební úspěchy byly významným způsobem založeny také formulací volebního zákona. Zavedení poměrného volebního pravidla v roce 1961 Po memorandu v roce 1960 přijali otcové ústavy nový pokrokový zákon, zavedli v roce 1961 na základě dosavadní špatné zkušenost dvoukomorový systém. Vedle Velkého tureckého národního shromáždění (Türkiye Büyük 57 odpovědnost za podmínky k životu Dirk Tröndle Millet Meclisi – TBMM) s jeho 450 poslanci byl zřízen Republikový senát s 188 křesly (Cumhuriyet Senatosu). Nevybavili ho sice možností podávat návrhy zákonů, ale u předloh byl nutný jeho souhlas. Z voleb vzešlo celkem 150 senátorů, 15 jich jmenoval přímo prezident a zbývajících 23 senátorů představovalo „přirozené členy“, kteří vzešli „národního komitétu“, založeného v důsledku puče z předešlého roku. Zatímco senátoři byli voleni na základě dosavadní většinové volby, byla pro národní shromáždění zavedena volba poměrná s dolní hranicí, potřebnou pro vstup poslance do parlamentu. Zákon ji zavedl pro každý volební obvod. Mandáty byly přidělovány podle nejvyššího počtu získaného za pomoci d´Hondtova výpočtu. Volební obvody se nadále kryly s hranicemi provincií a nejnižší hranice potřebná pro vstup do parlamentu se získávala dělením sta počtem poslanců, volitelných v daném volebním kraji. Znamená to, že kupříkladu ve volebním obvodu Agri, v nejvzdálenější severovýchodní provincii, představovalo nejnižší hranice při třech poslancích 33,3 procenta. Ve volbách v roce 1961 získala Republikánská zemědělská národní strana (Cumhuriyetci Köylü Millet Partisi – CKMP) v tomto volebním obvodu 34,35 procent hlasů a tím i všechny tři mandáty. Ostatní strany totiž zůstaly pod nejnižší hranicí. CHP nedosáhla víc než 32,36 procent a Nová turecká strana (YTP) zůstala mimo s bezmála jednou čtvrtinou hlasů. Stejně jako ve volebním kraji Agri došlo k podobným výrazným nesrovnalostem i v dalších menších volebních obvodech. Ani pro velké volební obvody, jako byl Istanbul, nebyly výhody nového volebního zákona na první pohled tak zřejmé. Mandáty tam mohly být přidělovány velmi reprezentativně. Poprvé se o ně vůbec podělily čtyři strany, které se tak dostaly do Národního shromáždění. Nastala zcela nová situace. Vedla také poprvé v dějinách tureckého parlamentarismu k vytvoření první koaliční vlády mezi CHP a stranou Spravedlnosti (AP). V roce 1965 platil stále stejný volební zákon, založený na pravidlu poměrného zastoupení. Jen dolní hranice volitelnosti v rámci volebních obvodů byla nahrazena postupem přidělování mandátů na základě „národní saldo metody“ (Milli Bakiye Usulü). Přinesla prospěch menším stranám a celkem tak se do parlamentu dostalo sedm stran a někteří nezávislí. Volebním vítězem se stala strana Spravedlnosti a její předseda Süleyman Demirel se poprvé stal tureckým premiérem. Jeho strana v roce 1968 usilovala o změnu volebního zákona, spočívající v návratu k poměrům v roce 1961, kdy hranice volitelnosti se určovala pro každý volební obvod. Ústavní soud tehdy pravomocně rozhodl, že taková 58 Turecká stranická demokracie SE 133/2009 hranice volitelnosti je v rozporu s rovností před zákonem a zakázal její použití. A tak se volby v roce 1969 odehrály na základě čistých volebních poměrů a bez jakýchkoli vstupních omezení. Výsledky tohoto rozhodnutí se daly odečíst ze samotných volebních výsledků. Všech devět stran, které byly připuštěny k volbám, se dostaly do tureckého Národního shromáždění. Voličská účast ve výši 64,35 procent naopak znamenala nejnižší účast po celou dobu, kdy se v Turecku vůbec volí. Vojenské memorandum 12. března 1971 donutilo premiéra Süleymana Demirela, aby se vzdal funkce a v roce 1973 následovaly nové volby. Výrazný přírůstek počtu stran v tureckém parlamentu – v roce 1973 bylo osm a v roce 1977 bylo v parlamentu zastoupeno sedm stran – vedl ke vzniku nestabilních vlád, složených ze dvou a více koaličních partnerů. V sedmdesátých letech, která byla bohatá na politické události, došlo celkem na jedenáct přestaveb vlády. Tento počet odráží velmi nestabilní politickou situaci, která má svoji příčinu dílčím způsobem i ve stávajícím volebním zákoně. Bezmála neodvratným koncem tohoto procesu byl státní převrat v roce 1980, který politický a demokratický vývoj Turecka vrhnul o celá desetiletí nazpět. Vojenský puč v roce 1980 a jeho vliv na volební zákon Výsledek negativních zkušenosti s volebním systém bez dolní hranice volitelnosti představoval doplněk otců ústavy z roku 1982. Zaváděl do proporčního systému dvojitou dolní hranici volitelnosti. Vedle meze, platné po celé zemi ve výši deseti procent, byla opět zavedena hranice volitelnosti v rámci jednotlivých volebních obvodů z roku 1961. Mandáty byly opět přidělovány podle nejvyššího počtu získaných hlasů na základě d´Hondtovy metody a jako dosud platily volební seznamy. Senát byl nadto odstraněn a počet parlamentních křesel snížen ze 450 před pučem na 400. Měla se tak urovnat cesta k silným vládám. Volební pravidlo poměrnosti bylo uchováno i pro volby v roce 1987 a 1991. Nicméně některé změny však měly v určitých ohledech velmi výrazný vliv: před volbami v roce 1987 bylo množství parlamentních křesel opět zvýšeno na 450. Počet poslanců na jeden volební obvod se tak mohl přizpůsobit vývoji obyvatelstva. V roce 1983 volilo 2,5 miliónů voličů v největším volebním obvodu Istanbul 36 poslanců, zatímco 109 275 voličů ve volebním obvodu Agri na severovýchodě Turecka volilo čtyři poslance. Poslanec z Istanbulu tak představoval 70 tisíc voličů, zatímco jeho kolega z Agri 59 odpovědnost za podmínky k životu Dirk Tröndle jen zhruba 27 tisíc voličů, kterých bylo zapotřebí na jeden mandát. To bylo hluboko v rozporu se zásadou rovnosti hlasů a jejich stejné hodnoty. Nové bylo i zavedení kontingentů pro volební obvody, čítající více něž pět poslanců. Straně nebo nezávislým s většinou hlasů byl první mandát přiřazen přímo. Celkový počet odevzdaných zbývajících hlasů ve volebním obvodu byl pak dělen počtem zbývajících mandátů, na základě čeho byly pak tyto mandáty dál rozděleny. Mělo to posilovat větší strany. Před volbami do parlamentu v roce 1995 byl volební zákon opět ve více bodech modifikován. Zrušeno bylo pravidlo přidělování kontingentů. Zákon si předsevzal proměnu některých velkých volebních obvodů. Obě proměny měly zabránit přehnanému zastoupení velkých stran. Počet parlamentních křesel byl zvýšen ze 450 na 550. Brala se přitom na zřetel skutečnost nárůstu počtu obyvatel a jeho změny v linii východ západ. Na konci roku 1995 odstranil ústavní soud také dolní hranice volitelnosti. Podle něj byly v rozporu se zásadou spravedlnosti a zastupitelnosti. Tak znělo zdůvodnění. A tak se uzavírá kruh. Po čistokrevném většinovém systému v padesátých letech následoval volební systém podle poměrného pravidla mezi roky 1960 až 1980 a volební systém se pak dostal do podoby systému smíšeného. Přinejmenším teoreticky se pokoušel nalézt jednotu mezi výhodami obou systémů. Změny volebního zákona mohou ale přispět ke zlepšení demokracie jen tehdy, je-li současně reformován i zákon o politických stranách a jsou zlepšovány aspekty stranického financování a mezistranické demokracie. Jako tenor diskuse nad volebním zákonem po desetiletí zněla intenzivní debata o přednostech a nevýhodách stávajících volebních systémů. Zdá se ale, že směřování v Turecku dávalo přednost takovým volebním systémům, které se mohly vyznačovat většinovým systémem a vládami jedné strany. Podle názorů politických pozorovatelů zpravidla koaliční vlády zemi sotva posunuly kupředu. Volební zákon, platný v současnosti Způsob volby určuje zákon číslo 2839, který je zákonem pro volbu poslanců (Milletvekili Secimi Kanunu) z roku 1983. Dnes v Turecku platí jednoduchý zákon, postavený na pravidlu poměrného zastoupení a na pětiletém volebním období. Jako volební obvody bylo zvoleno 81 vládních provincií. Tím je každá v tureckém Velkém národním shromáždění, sestávajícím se z 550 křesel, zastoupena bez ohledu na počet obyvatel. Nejprve je každé provincii přidělen jeden mandát. Celkový počet obyvatelstva je pak vydě60 Turecká stranická demokracie SE 133/2009 len 469 mandáty. Takto získaná kvóta rozhoduje o tom, kolik volebních obvodů je v každé provincii. Počet zdejšího obyvatelstva se totiž takto získanou kvótou vydělí a získá se tak i počet mandátů na jeden volební obvod. Pokud na provincii vychází do 18 mandátů, je sama volebním obvodem. Pokud se mandáty pohybujeme mezi 19 až 35, dělí se provincie na dva obvody a při počtu 36 a více mandátů jde už o volební obvody tři. Provincie Istanbul se vykazuje 70 mandáty a dodává dnes nejvíce poslanců. Rozdělena je také na tři obvody. Přidělování mandátů na úrovni volebních obvodů se děje za pomoci d´Hondtovy metody. Turecké strany musejí být založeny nejméně šest měsíců před volbami a být alespoň v polovině všech 81 provincií zastoupeny po jedné regionální organizaci. Strana platí za organizovanou v provincii, pokud se může vykázat alespoň ve třetině jejích okresů místním zastoupením (článek 36 zákona o politických stranách). Konečné slovo má o účasti strany ve volbách Vysoká volební rada (Yüksek Secim Kurulu). Celostátně, jak už bylo řečeno, platí od roku 1983 pro vstup do parlamentu dolní hranice ve výši 10 procent. V dané chvíli se o ní velmi intenzivně diskutuje, protože může vést k přehnané reprezentaci. Tak stačilo při posledních volbách v listopadu 2002 straně AKP 32 procenta hlasů, aby získala dvě třetiny celkového počtu parlamentních křesel. Ale i strana Vlasti (ANAP) ve volbách v roce 1987 získala 36,3 procenta hlasů a mandátů přitom 65 procent. Vedle toho se díky tomu může malým stranám přihodit, jako kupříkladu prokurdské straně, že se do velké politiky jednoduše nedostane. Její voličský potenciál nedosahuje více než šest, sedm procent všech hlasů. Desetiprocentní klausule sice možná zajistí stabilní vládu, avšak současně vytváří neustálý problém legitimity. Dosavadní ministr spravedlnosti Cemil Cicek však při svém loučení s funkcí dal novinářům na srozuměnou, že vstupní hranice musí být dokonce zvýšena. Země vyžaduje i nadále stabilní vlády, a teprve bude-li dosaženo určitého demokratického standardu, je možné uvažovat o jejím snížení. Aktivní volební právo a hlasovací právo v rámci lidových hlasování má každý turecký občan od 18 let věku. Omezení volebního práva existují pro vojáky, poddůstojníky a důstojníky, pro žáky vojenských akademií a odsouzené, pobývající ve vězení. V zásadě i tyto skupiny mají volební právo, je jim pouze zapovězeno hlasovat v aktuálních volbách. Vedle toho tu jsou ještě skupiny osob, pro které volební právo zásadně neplatí, pokud jsou zbaveni svéprávnosti nebo jsou stiženi zákazem výkonu povolání ve veřej61 odpovědnost za podmínky k životu Dirk Tröndle ných službách. Už v říjnu 2006 bylo pasivní volební právo sníženo z 30 na 25 let. Ústavní článek 67 však vymezuje, že změna volebního zákona nabývá právní moci, když je přijata nejméně jeden kalendářní rok před nastávajícími volbami. Tím chce zákonodárce zabránit svévolným zásahům do volebního práva. Díky tomu, že volby už proběhly, snížení věku na 25 let pro pasivní volební právo bude platit v přespříštích volbách. Pasivní volební právo jen nadto upřeno například lidem, kteří nemají základní vzdělání anebo se vyhýbají vojenské službě. Dalekosáhlé návrhy na změnu volebního zákona Stávající novela všeobecného volebního zákona – měla by nabýt právní moci k volbám – nebude mít nijak výrazný vliv na volební výsledky v té či oné formě. Zkrácení volebního období na čtyři roky představuje už dávno přezrálé přizpůsobení se politickým skutečnostem. Pětileté období je ze strany všech politických stran pociťováno jako příliš dlouhé. Soupis nezávislých kandidátů na společný hlasovací lístek je rovněž čistě formální změna. Snížení pasivního volebního práva na 25 let představuje jedinou skutečnou zásadní změnu. Po léta vedené debaty jsou vedeny i nadále. A zde se pokusíme jen stručně popsat nejdůležitější reformní snahy. Istanbulský právní vědec a odborník na volby profesor Servet Armagan dává v porovnání se stávajícím systémem přednost systému většinové volby. Požaduje buď reaktivní většinový volební systém s malými volebními obvody a jednomandátovými obvody – každá provincie se má rozdělit počtem volených poslanců – nebo naprostým většinovým volebním systémem při stávajících volebních obvodech. Tím podle Armagana lze dosáhnout silnější identifikace voliče se svým poslancem. Další návrhy přicházejí od poslanců strany AKP a předsedy ústavního výboru tureckého parlamentu, odborníka na ústavní právo, profesora Burhana Kuzu. V roce 1999 se ještě přimlouval za posílení postavení menších stran, protože tyto strany jsou elixírem a zárukou demokracie. Z toho důvodu vyžadoval odstranění desetiprocentní dolní hranice vstupu do parlamentu a zavedení možnosti ustavovat volební spojenectví a společné hlasovací lístky menších stran. Jako politicky zodpovědný člověk v současné době vesluje opačným směrem. Je naopak pro dolní hranici pro nezávislé. Kuzu spatřuje v německém volebním systému směs poměrného a většinového systému jako ideální a vyslovuje se pro to, aby v Turecku byla vyzkoušena, do jaké míry by ji země mohla převzít. Navrhován je i jednoduchý poměrný systém se společnými 62 Turecká stranická demokracie SE 133/2009 volebními seznamy a kontingenty, opírající se o francouzský volební zákon z roku 1950. Další požadavky, vyslovované občanskými organizacemi a volebními experty zkoumají snížení dolní hranice na pět procent, v prvním kroku alespoň na sedm procent. Jiný návrh, jdoucí z Centra pro turecká studia z Essenu, se týká lepší volební účasti Turků žijících v zahraničí. Vedle zjednodušeného hlasování by měli mít Turci žijící v zahraničí možnost v parlamentních volbách volit v dodatečném volebním obvodu vlastního kandidáta. Strana AKP a ministerský předseda Erdogan podnítili v posledním roce zavedení tak zvaného tureckého poslance (Türkiye Milletvekili). Pod tím můžeme rozumět to, že 100 z 550 poslanců by mělo být voleno po celém Turecku čistě poměrně bez dolní vstupní hranice. Tím by menší strany, které dosud narážely na desetiprocentní vstupní hranici, získaly také možnost dostat se do parlamentu. Zbývajících 450 mandátů by se rozdělilo na základě stávajícího volebního systému. Návrh byl přijat s rozdílným hodnocením. Také proto, že přesně tento reformní návrh už v roce 1995 ústavní soud odmítl. Dál Erdogan přišel na nápad zavést tak zvaného náhradního poslance. Jím se má zabránit poslancům, aby během volebního období přebíhali do jiných stran. V takovém případě totiž příslušný poslanec, zamýšlející převléknout kabát, automaticky ztrácí svůj mandát ve prospěch „náhradníka“. Erdoganovy úvahy o rozšíření dolní hranice na nezávislé kandidáty rovněž narazily na veliký odpor. Připomíná to dvojitou vstupní hranici, která se tu už vyskytovala v předchozích desetiletích, týkala se nejen nezávislých, ale i kritiků. Takové úvahy ale nejsou zásadně namířeny proti „normálním“ nezávislým, tak soudí političtí pozorovatelé, ale proti stranám, jakou je prokurdská Demokratická společenská strana (DTP). Prokurdské strany byly až dosud neúspěšné díky desetiprocentní vstupní hranici, i když v některých volebních obvodech na jihovýchodě Turecky získávaly až 40 procent voličských hlasů. Kandidáti DPT se v zásadě všichni mohou účastnit voleb jako nezávislí a až po uskutečněných volbách vstoupit opět do strany. Přesně tuto strategii chce DTP v nastávajících volbách uplatnit. Tak se do nového parlamentu mohlo dostat až 35 prokurdských poslanců z DTP. Musí být naléhavě také reformován zákon o politických stranách v otázce seznamu kandidátů a jejich umístění na hlasovacím lístku strany. Seznamy ve volebních obvodech se tvoří ve stranických centrálách za silného vlivu předsedy strany. Mnozí odborníci požadují, aby v prvním kroku tu bylo zakotveno právo místních organizací a regionálních stranických institucí do 63 odpovědnost za podmínky k životu Dirk Tröndle toho mluvit. Malé zastoupení žen v turecké politice – kde je vedena debata o zavedení kvót – a dalších skupin, jako jsou mladí lidé, lidé s postižením, to jsou všechno další témata, o nichž je zapotřebí dál debatovat. Turecký zákon o stranách a postup při zákazu strany V článcích 68 a 69 turecké ústavy stejně jako v zákonu číslo 2820 o politických stranách jsou upraveny zájmy politických stran. Každý státní občan počínaje 18 rokem věku (do roku 1995 to bylo od 21 let) má právo spoluzaložit politickou stranu nebo se stát členem politické strany. Souběžné členství ve více politických stranách je zakázané. Členy stran nesmí být státní zástupci a soudci, představitelé vysokých justičních orgánů a nejvyššího účetního dvora (obdoba našeho Nejvyššího kontrolního úřadu – pozn. překl.), úředníci veřejné správy a institucí, jakož i příslušníci armády a školáci před přijetím na vysokoškolská studia. Politické strany jsou chápány jako nezbytné prvky současného demokratického života. Strany mohou být zakládány bez předchozího povolení a mohou vyvíjet činnost v rámci ústavy a platných zákonů. V článku 69 tureckého zákona o politických stranách jsou aktivity strany popsány. Vnitřní výstavba strany a její vnitřní život se musejí odvíjet podle zásad demokracie. Ústavní komise, která v roce 1995 stanovila ve své novele důležité body, jimi chtěla zejména vědomě poukázat na význam vnitrostranické demokracie pro politické strany Stranám je ve stejném článku zapovězena jakákoli komerční činnost. Založit politickou stranu v Turecku může bez předchozího svolení nejméně 30 tureckých státních občanů. Strany jsou však povinny svoji činnost vyvíjet v rámci ústavního uspořádání Turecké republiky a utvářet ji na základě kemalistických zásad a principů. Stranická centrála se musí usídlit v hlavním městě Ankaře. Rovněž tak stranické sjezdy se musejí odehrávat v hranicích vládního ankarského okresu. Protože v Turecku daleko častěji zahajují procedury zákazu politických stran než například v Německu a velmi často tu strany jsou opravdu zakazovány – od roku 1961 bylo celkem vedeno 41 řízení, směřujících k zákazu strany a 24 stran skutečně zakázáno – vyplatí se si tyto paragrafy zákona o politických stranách blíže vysvětlit. Ze 124 paragrafů stávajícího zákona o stranách upravují paragrafy 78 až 120 omezení a zákazy stran, řízení se stranami s cílem je zakázat a důsledky takových řízení. V paragrafu 101 jsou vyjmenovány činy, podléhající potrestání a vedoucí k zahájení řízení o zákazu. Tak se politické strany v Turecku snaží zdržet se podpory jakých64 Turecká stranická demokracie SE 133/2009 koli aktivit, které by byly namířeny proti jednotě a nezávislosti tureckého státu, demokratického a svobodného základního uspořádání, lidským právům stejně jako proti základním principům Turecké republiky. Podle změny zákona z roku 2002 může ústavní soud namísto zákazu stanovit, že dotčená strana bude muset nejméně 50 procent státní finanční podpory vrátit nebo její finanční podpora bude zastavena. Dál je zapovězeno stranám, aby usilovaly o přímý nebo i nepřímý přístup k finanční pomoci zahraničních organizací, cizích států a netureckých právnických a fyzických osob. Strany od takových organizací nesmějí přijímat ani žádná doporučení nebo se spolupodílet s nimi na rozhodováních, popřípadě účastnit se akcí, které jsou namířeny proti nezávislosti a národní integritě Turecka. Vedle uvedených činů existují ještě další zákazy a příkazy pro turecké strany, které mohou vést k jejich zákazu. Tak paragraf 81 určuje, že se strany mají chránit tvorby menšin. Znamená to, že politické strany nesmějí provozovat žádnou „menšinovou politiku“, pokud do popředí svých politických aktivit staví národní, náboženské, kulturní, rasistické nebo jazykové rozdíly. Stejně tak málo smějí udržovat, rozvíjet a rozšiřovat jiné jazyky a kultury kromě tureckého, pokud takovou politikou zamýšlejí rozvoj menšin. Strany jsou vázány, aby svá vyjádření, stranické programy a publikace nechávaly tisknout v turečtině. Program nebo vyjádření mohou být pro lepší pochopení strany přeloženy do významných cizích jazyků . Pro sjezdy však, uzavřená jednání a stranická shromáždění, platí v každém případě příkaz používat turečtinu. Stranám je dál zakázáno zpochybňovat laicistický princip Turecké republiky a podporovat činnosti, které by vedly ke znovuzavedení kalifátu (paragraf 86). Náboženství nesmí být podkladem pro politická konání. Stejně tak je zapovězeno cíleně využívat náboženské city a hodnotové představy v politické propagandě. Stejně tak zákon zapovídá hledat novou právní definici pro Prezidium pro náboženské záležitosti (Diyanet). Řízení o zákazu strany zahajuje vyšší státní zastupitelství kasačního soudního dvora (T.C. Yargitay Cumriyet Bassavcisi) Turecké republiky a jednání probíhá před tureckým ústavním soudem. Řízení, vedené k zákazu strany, musí jednající komora ústavního soudu odsouhlasit třemi pětinami svých členů. Rozsudek ústavního soudu je závazný a vnitroturecká právní cesta je tak zcela dokončena. Strany mohou podat žalobu už jen u Evropského soudu pro lidská práva (EGMR). Návrh na obnovu řízení u strany Blahobytu (Refah Partisi) byl kupříkladu v roce 2001 odmítnut s následují65 odpovědnost za podmínky k životu Dirk Tröndle cím odůvodněním: Zákaz strany je pravomocný, jsou jím chráněny vnitřní mír a demokracie. Nicméně mentalita, která se za touto inflací stranických zákazů skrývá, je mnoha lidmi v Turecku kritizována. Právníci poukazují na to, že turecké zákonodárství o politických stranách neumožňuje jejich funkci a úlohu, která jim v demokratickém systému přísluší. Při některých řízeních o zákazu strany naproti tomu se stává, že nepatrné odchýlení se ve stranických stanovách od základních principů republiky slouží jako postačující důvod k zákazu strany. Za uvedenou mentalitou se schovává odmítání politického pluralismu, tvrdí badatel Oktay Uygun z istanbulské univerzity. V Turecku sice mohou být založeny rozličné strany, musí ale vyrůstat ze stejného ideologického fundamentu. Díky tureckému zákonu o politických stranách se ze stran stávají státní zařízení a státní strany. Tak zní další výtka. Benátská komise přitom vymezuje dva směry pro řízení o zákazu strany. Na jedné straně smějí být politické strany zakázány teprve tehdy, jestliže začnou násilí propagovat, používat a nebo v politice začnou spatřovat prostředek k násilí. Rasismus, nepřátelství k cizincům a netolerance zde platí jako formy posvěcující násilí. Na druhé straně musí zákaz strany v demokratickém systému představovat vždy až poslední sankční stupeň. Strana se musí stát skutečným nebezpečím pro demokratické uspořádání země a všechny ostatní možnosti, jak tomuto nebezpečí zabránit, musí být nejprve použity. Shledání, že tu jde o postoj, výpověď nebo jednání proti demokratickému uspořádání státu tedy samo o sobě nestačí. Výhled Debaty kolem volebního a stranického zákona, kolem dějin tureckého parlamentarismu, poukazují na tendenci – přinejmenším od posledního zásahu armády v roce 1980 – posuzovat volební právo převážně podle toho, zda vytváří „stabilní“ většinu. Zásada reprezentativnosti a rovnosti, zdá se, tu ustupuje do pozadí. Budoucí změny ve volebním zákonu musejí v prvé řadě obsahovat odstranění desetiprocentní dolní hranice vstupu do parlamentu. Země ale vyžaduje při hledání lepšího volebního zákona také naléhavou reformu zákona o politických stranách, vedoucí k prohloubení vnitrostranické demokracie, k zpřehlednění stranického financování a k novému posouzení politické kultury. Důležité změny zde musí nastat v oblasti občanské společnosti. Rozhodující tu není jen další demokratizace, která vymezuje stupeň nezávislosti a aktivit v oblasti občanské společnosti, ale i státní podpora při vytváření občanské angažovanosti. Chybějící občanská 66 Turecká stranická demokracie SE 133/2009 angažovanost a malá účast na tvorbě politické vůle dosud zabraňují rozvoji ještě aktivnější a nezávislejší občanské společnosti. To vše nakonec brání konsolidaci moderního demokratického uspořádání. Kompletní balíček opatření, který by všechny tyto aspekty obsahoval, povede k prohloubení demokratičnosti tureckého parlamentarismu. Pokud se vývoj bude ubírat stejným směrem jako dosud, pak dojde na slova politického vědce profesora Mümtaz´era Türköne: „Turecko nemá žádný volební systém, který by mohl vést k odpovídající politické konkurenční kultuře a tradici, který by mohl společnost přimět mobilizovat se ke společným politickým cílům. Existuje bezpočet volebních systémů, které bychom dál mohli položit na stůl. Demokracie je nejvíce obtížný provozovaný politický systém a nejlepší metoda je jeho vyzkoušení.“ KAS – Auslandsinformationen, č.106, 2007 Přeložil Ivan Štern Rukopis byl ukončen 5. června 2007. Dirk Tröndle je projektový koordinátor na Konrád- Adenauer Stiftung v Ankaře 67 odpovědnost za podmínky k životu Kristián Vítů James Madison a Alexander Hamilton: Lidské vášně a problém uchování demokracie ve Spojených státech amerických Kristián Vítů 22. listopadu 1787 James Madison píše desáté pokračování Listů federalistů,1 jako svůj první příspěvek do souboru článků v newyorském deníku Daily Advertiser, vydávaných na podporu ratifikace nové Ústavy Spojených států amerických. Ústava má nahradit provisorní a dosud ještě neratifikované Články konfederace. V boji o ratifikaci Ústavy se střetávají na jedné straně federalisté, na straně druhé demokraté, odpůrci ústavy a silné federální vlády, vedeni Thomasem Jeffersonem. Původní novinové články se postupem času stávají jedním z nejpůvodnějších zdrojů americké politické teorie a jedním ze základních pramenů pro výklad Ústavy. Za fiktivním pisatelem Publiem se skrývají tři velké osobnosti utváření Spojených států amerických – Alexander Hamilton, James Madison a John Jay. Hamilton se v první vládě Spojených států amerických stává ministrem financí, Madison, pozdější president, je váženým representantem státu Virginia ve federálním kongresu a John Jay je zvolen prvním vrchním soudcem Nevyššího soudu Spojených států amerických. Hamiltonovo jméno je spojováno, byť zcela neoprávněně, s láskou k osobnímu úspěchu a materiálnímu zisku a jeho popularita v očích americké veřejnosti, stejně jako historiků, klesá a stoupá v závislosti na konkrétní ekonomické situaci. V průběhu dvacátých let minulého století, díky dlouhé hospodářské konjunktuře, je Hamilton na výsluní popularity, v hospodářské krizi let třicátých a s nástupem New Deal je naopak téměř zapomenut.2 Za jeden z největších přínosů Madisona k teorii demokratické vlády pokládám jeho výklad frakcionářství,3 kterým se zabývá právě ve Federalistovi 1 Alexander Hamilton, James Madison, John Jay. The Federalist papers (New York: Signet Classic, 2003) V českém vydání: Listy federalistů. Přeložila Svatava Raková. (Olomouc: Vydavatelství University Palackého, 1994) 2 V R. B. Bernstein. The Founding Fathers Reconsidered (New York: Oxford University Press, 2009), s. 141 3 V českém překladu Listů federalistů, je anglické slovo „faction“ překládáno jako strana, popř. stranictví, což v češtině implikuje politickou stranu. Madison měl však 68 James Madison a Alexander Hamilton… SE 133/2009 č. 10. Text natolik převratný, že mu nikdo ve své době nevěnoval dostatečnou pozornost a jeho myšlenky zůstávají na dlouhou dobu nepovšimnuty. Michael Meyerson, profesor práv z baltimorské university sumarizuje význam Federalisty č. 10 těmito slovy: „Vhled tohoto Madisonova eseje je natolik originální a hluboký, že většina lidí včetně těch, kteří se účastnili Konstitučního shromáždění, i těch, kteří organizovali ratifikační shromáždění jednotlivých států, stejně tak i všeobecné povědomí v devatenáctém století, jednoduše vůbec neporozuměli jeho argumentům.“4 Ve Federalistovi č. 10 Madison rozebírá slabiny demokracie, její pravděpodobný a nevyhnutelný vývoj, pokud se nepodaří vytvořit dostatečné konstituční záruky, protože právě nová ústava, správně pochopená, má takové prostředky poskytnout. O padesát let později se stejnou otázkou se zabývá Alexis de Tocqueville ve své dvoudílné knize Demokracie v Americe.5 Tocqueville předvídá vývoj americké demokracie k uniformitě. Zjednodušeně řečeno, Tocqueville věřil, že konformita bude výsledkem důrazu na rovnost, který je typický pro demokratickou formu vlády. V masové společnosti člověk nemůže očekávat přílišnou různorodost názorů nebo snahu se odlišit. Demokracie usilují o dosažení rovnosti, protože rovnost v demokracii vychází ze svobody. Jenže svoboda je nakonec v demokracii zaměněna za pouhou rovnost, v lepším případě před zákonem, v horším jde o rovnost majetkovou. Ovšem tito konformisté, neboli střední třída, jak ji definoval Hamilton, jsou pro demokracii nezbytní, protože jen díky nim je možné definovat „společné dobro.“ Lidé věří v jeho universální platnost jen tehdy, když mají stejné cíle a stejné potřeby. Amerika se svými universálními hodnotami, konzumností, úsilím o materiální bohatství, které jsou právě charakteristikami buržoasie, stejně jako pracovitost - onen “vzteklý pes”, tolik nenáviděný J.-P. Sartrem, nakonec porazil komunismus a americký způsob života se prosadil nejenom v Evropě, ale také v Asii a na Středním východě. Tocqueville se obával, že se demokracie rozpadne zevnitř a stane na mysli něco mnohem širšího. Frakcí můžeme rozumět různé zájmové skupiny, které na politice participovat nemusí vůbec nebo jen částečně, jak například ekologická hnutí atp. Z Madisonova výkladu je nadto zřejmé, že frakce je definována negativně, totiž frakcí máme na mysli naše oponenty, protože ti, vzhledem k tomu, že my stojíme na straně zákona, pro nás znamenají právě jen destruktivní frakci. 4 Michael I. Meyerson. Liberty’s Blueprint. (New York: Basic Books, 2008) 5 Alexis de Tocqueville. Demokracie v Americe I., II. Přeložil Vladimír Jochman (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1992) 69 odpovědnost za podmínky k životu Kristián Vítů se tyranií většiny. V jeho představách se rozmanitost postupně z demokracie vytrácí. Není tomu však tak, že by se v demokracii přestali rodit lidé s odlišnými názory, jen už nenacházejí potřebné obecenstvo. Tocqueville spojil tuto myšlenku se sílící pozicí vlády, která se dříve nebo později začne starat o každý aspekt lidského života. Tocqueville de facto předpovídá vznik socialismu, který vidí jako nevyhnutelný plod demokracie. Z takového výkladu by měli jistě radost marxisté, stejně jako všichni přívrženci historického determinismu. Důvodem proč Tocquevilla necitují je zcela určitě fakt, že Tocqueville takový vývoj chápal negativně, jeho završením je naprostá ztráta svobody, otroctví. Ovšem historie nedala Tocquevillovi tak úplně za pravdu. V demokracii možná převládá většinové myšlení, ale jen stěží by jej šlo skutečně definovat. Reálným důsledkem a hrozbou demokratického vývoje, pokud hovoříme o Americe, je něco zcela odlišného, totiž postupné zbezvýznamňování role státu. Jisté a nemalé politické moci se dnes těší různé zájmové skupiny, odbory atp., které na jedné straně stát postupně zbavují moci a na straně druhé jej zasypávají stále větší odpovědností. To, k čemu dochází s rostoucí rovností, není stejnost, jak předvídal Tocqueville, ale naopak stále větší diversifikace společnosti do navzájem soupeřících skupin, postupně nabývajících politické moci, která jim nepřísluší. Francouzský spisovatel a politolog, Jean-Francois Revel ve své knize How Democracies Perish o tomto fenoménu napsal: „V jistém smyslu žijeme ve věku masovosti jako obyvatelé „planetární vesnice,“ kde se všechny způsoby a styly mísí. Ale paradoxně žijeme také v době naprostého vítězství menšin, v době srovnávání velmi odlišných postojů. I když je zřejmé, že vášeň pro rovnost, kterou Tocqueville pokládá za hnací motor demokracie, produkuje uniformitu, nezapomínejme, že demokracie také závisí na touze po svobodě, která posiluje různorodost, roztříštěnost a neortodoxnost.“6 Vyústěním takového vývoje není tedy nutně socialismus, ale spíše postupné zbezvýznamňování role státu, relativizace hodnot a ztráta schopnosti vykonávat jakoukoli akceschopnou politiku. V průběhu 20. století se demokracie stala celosvětově uznávanou universální formou vlády a zároveň jakýmsi kritériem, normou dobré formy politického uspořádání. Dnes hodnotíme všechny vlády světa podle toho, do jaké míry jsou demokratické, kdy jediným požadavkem a vágním kritériem 6 Jean-Francois Revel. How Democracies Perish (New York: Doubleday & Company, INC., 1983), s. 14 70 James Madison a Alexander Hamilton… SE 133/2009 dobré vlády je právě míra demokratičnosti, ať už si pod tím každý představuje cokoliv. Něco takového nebylo vždy pravdou. Antičtí filosofové a mezi nimi ti nejznámější a nejvlivnější, Platón a Aristoteles, rozhodně neřadili demokracii mezi nejlepší formy vlády. Tyranie je pro Platóna ve skutečnosti jediným politickým režimem horším než demokracie a vlastně jejím nevyhnutelným vyústěním. Všechny ostatní formy vlády, které Platón vyjmenovává – tedy aristokracie, oligarchie a timokracie – chápe jako vždy lepší formu vlády. Podobně Aristoteles rozumí demokracii jako nejlepší z nejhorších forem vlád a tedy vždycky horší než ty nejlepší: monarchie, aristokracie a politeiá (smíšený režim, který představoval v antice jakýsi ideál). Antičtí filosofové vnímali demokracii negativně, jde totiž o vládu lidu, démos a tedy o vládu nevzdělaných a chudých, kteří nemají nezbytné předpoklady a moudrost k vládnutí. U moderních filosofů a teoretiků vlády (například Niccolo Machiavelli, Thomas Hobbes nebo John Locke ) nacházíme rovněž nechuť k vládě lidu. Machiavelli vidí slabiny demokracie v tom, že nikdy nemá dlouhého trvání a mnohdy nepřežije déle než pouhou jednu generaci. Locke vidí ideál v jakési smíšené vládě. Všichni tito filosofové ovšem zakládají své myšlenky zejména na reflexích athénské demokracie, na knihách Thukydidových, na historii Peloponéských válek, které zachycují problémy demokratického vládnutí v Athénách. Athény na vrcholu své moci sice demokracii měly, ale ve skutečnosti byly vedeny jedním mužem, totiž Periklem. Obtíže vycházející z vlády demokracie se projevily po Periklově smrti, kdy se Athény ocitají v politickém vakuu, protože ztratily osvíceného vůdce, což ve stále se měnící demokracii vede nakonec k vládě tyranů a pádu impéria. „Nedůvěra“ v lid se nachází ve všech textech konservativních myslitelů jako Edmund Burke, Irving Babitt, Russell Kirk, Eric Voegelin nebo Leo Strauss… a dokonce i v mnoha textech liberálů jako například v díle Johna S. Milla. Zkrátka demokracie, oproti aristokracii či monarchii, často postrádá ty, kteří jsou přirozeně uzpůsobení k vládnutí urozeností, vzděláním a bohatstvím. Filosofové chápali jako své spojence aristokraty. Z Obrany Sokrata je zřejmé, že krom malé skupinky přívrženců jsou aristokraté jedinou částí společnosti, o jejichž náklonnost Sokrates může usilovat. Lid jej okamžitě odsoudí. Antičtí filosofové mají tedy za to, že pouze aristokraté mohou být otevřeni vůči filosofii, tj. naslouchat filosofům. Leo Strauss v knize The City and Man píše o Aristotelově postoji vůči urozeným: „…aristokrat má od přirozenosti schopnost vnímat filosofii a Aristotelova politika je pokusem rozvinout 71 odpovědnost za podmínky k životu Kristián Vítů tyto schopnosti.“7 Důvodem proč má Aristoteles námitky i vůči té nejlepší z demokratických forem vlády je ten, že lid, démos ze své přirozenosti stojí proti filosofii. Tedy základní obtíž, kterou demokracie představuje je nasnadě: kde vezme lid, který je zaměstnán každodenním dobýváním prostředků k svému přežití, čas na politiku nebo filosofii? Obtíží, kterými trpěly antické demokracie, si byli vědomi také autoři americké Ústavy (v samotných Listech federalistů lze nalézt nespočetné množství odkazů na klasické autory). Není snad třeba dodávat, o jak průkopnický projekt se jednalo. Politická filosofie jejich doby si stěží uvědomovala význam rozlišení a oddělení moci legislativní, exekutivní a soudní. V dopisu Gov. Morrisovi z března 1777 Hamilton píše: „K tomu určit způsobilost náležitou vykonavateli exekutivní moci vyžaduje rozvážnou moudrost vybraného shromáždění, a tedy nemůže být bez rizika dána do rukou lidu všeobecně. Nestabilita je vlastní přirozenosti lidové vlády... Složené vlády, jakkoli harmonické se mohou z počátku zdát, přinesou mnoho protichůdných a navzájem si odporujících zájmů, uvrhnou stát do nepokojů a povedou k změnám nebo rozkladu. Pokud jsou poradní komise nebo soudní moc svěřeny zcela nebo jen z části lidu jako celku, nelze očekávat nic jiného než omyly a chyby, zmatek a nestabilitu.“8 Madison po důkladném studiu historie konfederací vydává spisek s názvem Antient & Modern Confederacies (Starověké a moderní konfederace), kde kritisuje republiky jako krátké co do svého života, jejichž konce často provází násilí.9 Madison tu podrobně zkoumá například konstituci Lykijské konfederace, nebo z modernější doby švýcarskou (helvetskou) a belgickou konfederaci. Právě s touto znalostí se pouští do vytváření textu Ústavy, stejně jako do její obhajoby. Z těchto a dalších zmínek je patrné, že samotní federalisté, přestože přesvědčení demokraté, věděli, před jak nelehkým úkolem stojí, pokud chtějí vytvořit životaschopnou a zároveň svobodnou společnost. Připustíme-li argumenty svědčící proti demokracii, je zřejmé, že přímá demokracie jako forma vlády by byla jen utopickým snem. Přesto důvěra v demokracii je spojena s největším americkým předsudkem, totiž předsudkem proti rodové nerovnosti. „Nikdo dnes už nezavírá oči před lidský7 Leo Strauss. The City and Man (Chicago: University of Chicago Press, 1978) 8 Alexander Hamilton. Writings (New York: The library of America, 2001), s. 46 9 James Madison. The Writings. Vol 2. (1783-1787). Of Ancient & Modern Confederacies (New York: G.P. Putnam’s Sons, 1900). 72 James Madison a Alexander Hamilton… SE 133/2009 mi právy. Věda dnes před každým otevřela zřejmou pravdu, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovnými a většina lidí se s požehnáním božím nenarodila se sedlem na svých zádech, jiní pak s botami a ostruhami, a tedy s právem nechat se na ostatních nosit“ píše Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti, prvního dokumentu Americké revoluce.10 Realitou však zůstává, že každá společnost v historii lidstva byla řízena malou menšinou schopných, často bezohledných a ambiciózních lidí, mimořádně obdařených kvalitami a schopnostmi pro vládnutí. Nicméně tato pravda nemůže být nikdy otevřeně přiznána. Popřít ji by však znamenalo postavit nejschopnější a nejambicióznější skupinu obyvatelstva proti společnosti samé. Je však tato skutečnost nutně odsudkem demokracie a výsměchem rovnosti? Madison odpovídá, že nikoli. Pokud totiž nemůžeme změnit přirozenost lidí, neznamená to ještě, že ji nelze využít ku prospěchu věci. Tedy, pokud se této skutečnosti nedá uniknout, protože by to znamenalo popírání lidské přirozenosti, nezbývá než vytvořit a nastavit společenský systém tak, aby „ambice stála proti ambici.“11 Klíčem k uchování demokracie s výhledem na budoucnost je podle federalistů republika.12 Z čistě teoretického hlediska demokracie předpokládá, že veškerá moc musí být získána od lidu a svěřena do co možná nejpočetnějšího množství zástupců volených v pravidelných a častých volebních obdobích. Nesnáz však spočívá v tom, že právě taková vláda je synonymem pro vše kromě stability. Smíšené režimy jako aristokracie nebo monarchie řešily tento problém tak, že „ustavily vůli nezávislou na většině, tedy na společnosti samé.“13 Ačkoli snaha o vytvoření jakési aristokracie či monarchie v rámci demokracie je často federalistům podsouvána, Madison si dobře uvědomoval, že americká vláda musí být demokratická. Poukazuje na antiku a připomíná, že takoví demokraté jako Athéňané, kteří nikdy nevyslali do války méně než deset generálů, 10 Thomas Jefferson, letter to Roger C. Weightman, June 24, 1826 11 Madison, Federalista č. 51 12 Obecně republikou mají federalisté na mysli vládu suverénního lidu, kteří usilují o spravedlnost a společné dobro skrze zákon. Lid se však nepodílí na vládě přímo nýbrž skrze zástupce. Jde tedy o zastupitelskou demokracii. Ve Federalistovi č. 39 Madison definuje republiku jako formu vlády „odvozující veškerou svou moc přímo či nepřímo od většiny lidí a spravovanou osobami, které svůj úřad zastávají na dobu neurčitou [soudci nejvyššího soudu], na dobu určitou [volené zastupitelstvo] nebo po dobu bezúhonnosti.” 13 James Madison. Federalista č. 51. 73 odpovědnost za podmínky k životu Kristián Vítů nechávají své zákony napsat jediným člověkem, totiž Solónem. Tohle podle Madisona ukazuje pouze k jedinému, že věřili v těchto otázkách spíše jedincům, než skupinám poradců. Nakonec těžko by člověk obhajoval argument, že skupina lidí rozhoduje s větší moudrostí než jednotlivec. Najdeme spíše argumenty opačné; jednotlivec se například bude rozhodovat odpovědněji, protože odpovědnost v tomto případě není rozmělněna mezi množství delegátů. Asi nejznámější pasáž Listů Federalistů z pera Madisonova se nachází ve Federalistovi č. 51, kde Madison píše: „Proti ctižádosti musí být postavena ctižádost. Zájem člověka musí být spojen s ústavními právy jejich úřadů. Možná vrhá na lidskou povahu špatné světlo, že je nutno použít takových triků, aby se zneužívání vlády udrželo pod dohledem. Ale čím jiným je politické zřízení, než nejvěrnějším obrazem lidské přirozenosti? Kdyby lidé byli anděly, všechny vlády by byly zbytečné. A kdyby lidem vládli andělé, nebylo by na vládu nutno dohlížet ani zvenčí, ani zevnitř. Pokud však jde o to vymyslet vládu spravovanou lidmi nad ostatními lidmi, největší obtíž spočívá v tomto: Nejprve musíte umožnit vládě dozírat nad lidem; a hned na to ji donutit k tomu, aby dozírala sama nad sebou. Závislost na lidu je bezpochyby tím nejpodstatnějším prostředkem ke kontrole vlády, avšak zkušenost lidstvo poučila, že jsou za potřebí ještě další pomocná opatření.“14 Tím, na co chce Madison poukázat především je skutečnost, že lidé nejsou andělům podobni ve všech ohledech, ale přesto s nimi mají jedno společné, totiž rozum. Madison si uvědomuje, jak velký význam mají lidské vášně a chce říci, že rozum se musí těmto vášním postavit na odpor. Přesto však vášně nemohou být zcela potlačeny, protože dávají život celému společenství. A tak úkolem rozumu je postavit vášně proti sobě díky prostředkům jako representace, federace, dvoukomorová legislativa atp. Takovým způsobem Madison obhajuje odhodlání postavit jednotlivé odvětví federální vlády proti sobě, protože jedině skrze vzájemnou kontrolu a konkurenci bude možné zabránit tomu, aby se moc dostala do jedněch rukou. Sama rozloha Spojených států zaručuje, že vliv jednotlivých minoritních zájmových skupin na vládu bude minimalizován. Něčím takovým však Madison nemá na mysli pouze principy, s nimiž stojí a padá dnešní republikanismus, a které jsou dnes na rozdíl od doby Madisonovy standardy 14 tamtéž 74 James Madison a Alexander Hamilton… SE 133/2009 dnešních demokratických vlád, nýbrž má na mysli „frakcionářství“ (dnes můžeme hovořit o zájmových skupinách15) v širším slova smyslu. Právě frakcionářství tvoří největší problém lidové vlády. V odhalení této skutečnosti je genius Federalisty č. 10. Madison frakci definuje následovně: „Frakcí mám na mysli skupinu občanů, ať už představuje většinu nebo menšinu společnosti, která je sjednocena a puzena společným impulsem, nebo zájmem, který stojí proti zájmům ostatních obyvatel, nebo proti trvalým a celkovým zájmům společnosti.“16 V každé společnosti stojí proti sobě zájmové skupiny a „pokud většinu pojí společný zájem, práva menšiny jsou ohrožena.“17 Nejde jenom odlišné názory na politiku, různá vyznání, nýbrž si můžeme povšimnout, že frakce doprovázejí téměř každý aspekt našeho života; už jenom příslušnost k určitému stavu vytváří kolizi zájmů. Zbavit se frakcí lze jen dvojím způsobem, buď despotismem, který je „horší než nemoc sama,“ nebo tím, že každý obyvatel bude mít stejné názory, vášně a zájmy, což je „stejně tak nepraktické, jako je první řešení nemoudré.“18 A v důsledku by toto poslední řešení opět neznamenalo nic jiného, než že by převládla jediná frakce, pokud tedy frakcí rozumíme společenství lidí stejného zájmu, přesvědčení a vášní. Tím druhým případem má Madison na mysli Platónovu Ústavu, kdy Platónův výklad náležitých činností a nařízení (jako zákaz poslechu určité hudby) má vést k tomu, aby lidé zcela podřídili své osobní vášně těm veřejným.19 Takové řešení není jenom nepraktické, ale nepřátelské vůči demokracii jako takové. Sokrates svůj výklad „ideální“ obce začne kvůli neodbytnosti Glaukóna a dalších v jejich tázání se po spravedlnosti. Jde tedy nepochybně o jakýsi žert ze strany Sokrata a výklad společnosti, ve které by asi ani on sám žít nechtěl. Zhouba přímých demokracií spočívala podle Madisona v tom, že nedokázaly řešit problém s frakcemi, což bylo také důvodem, proč byly vždycky tak krátkého trvání. Madison tedy nachází jediné možné řešení v tom, postupovat přesně obráceně – vytvořit co největší počet frakcí, čemuž právě geografická rozloha Spojených států nahrává. Je nezbytné zasadit se jak o ochranu práv občanských, tak i náboženských. Nejde však jen o svo15 Srovnej např. Meyerson, s. 165 16 James Madison. Federalista č. 10 17 Federalista č. 51 18 Federalista č. 10 19 Platón. Ústava. Přeložil František Novotný (Praha: Oikoymenh, 2005) 75 odpovědnost za podmínky k životu Kristián Vítů bodnou společnost, ale právě schopnost podpořit vytváření „rozmanitosti zájmů,“ kdy právě míra rozmanitosti je zároveň mírou zajištění. Protože „latentními důvody, kvůli kterým vznikají frakce, jsou vryty do přirozenosti člověka,“20 není možné frakce vymýtit a tedy nezbývá než kontrolovat jejich důsledky. Není ani tak problém kontrolovat malé frakce, nýbrž ty velké, majoritní. Jde o to, že pokud ve společnosti jedna vášeň převládne, svoji silou povede k zániku demokratického politického uspořádání. Minority naopak mohou získat značný vliv, ale většina v demokracii si s nimi vždy dokáže poradit, totiž v každých následujících volbách, krom jiných legislativních záruk. Problém s přímými demokraciemi v antice byl ten, že jednak šlo o společnosti s relativně malým teritoriálním územím a jednak byly malé co do počtu svých obyvatel, což nevyhnutelně vedlo k tomu, že posléze vždy převládla vášeň společná většině, čehož důsledkem bylo „krátké trvání“ těchto demokracií a jejich „krvavé konce,“ doplňuje Madisona Hamilton. Právě z tohoto důvodu je pro Spojené státy americké vhodnější republikánská zastupitelská demokracie – vláda je takto v rukou relativně malého počtu obyvatelstva (daného zastupitelstva). Madison se odvolává na zásadu Charlese Montesquie,21 že pro republikánskou formu vlády se hodí území s velkou rozlohou. Madisonův argument proti konfederaci se zakládá na stejné myšlence: „tím, jak by se na území Unie vytvářely menší konfederace či státy, vznikaly by snáze panovačné většiny a právní jistoty by se zmenšovaly….”22 Naopak v rozsáhlé republice Spojených států, kde lze nalézt pestrou směsici zájmů, stran a vyznání, by jen stěží mohla vzniknout celospolečenská většinová koalice na jiných zásadách, než je spravedlnost a společné dobro. Jeffersonův návrh, který chtěl řešit konfrontace spojené s ustavováním skrze veřejné debaty a většinový hlas, by se mohl zdát jako ideál racionálního uvažování. Ve skutečnosti by však takový pokus jistě ztroskotal právě díky vášním a nevyhnutelným výsledkem by bylo podkopání celého konceptu vlády. Nemluvě už vůbec o akceschopnosti takové vlády. Není možné očekávat, že lidé se budou někdy rozhodovat čistě na základě rozumového úsudku, vždy se totiž již nacházejí v nějakém kontextu a zejména vždy mají 20 Federalista č. 10 21 Charles de Montesquieu. O duchu zákonů. Přeložil Stanislav Lyer (Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003) 22 Federalista č. 51 76 James Madison a Alexander Hamilton… SE 133/2009 své osobní zájmy. Něco takového by se mohlo uskutečnit ve státě filosofů, píše Madison, v takové společnosti by totiž osvícený rozum dokázal vytvořit pevné záruky pro vládu a sepsat zákony. Pod touto představou podle Madisona však nemůžeme vidět nic jiného, než vládu filosofů tak, jak si ji představoval Platón. Pokud ale bereme lidské bytosti, jaké jsou, pak i ta „nejracionálnější vláda nemůže dospět k tomu, že by nutnost mít předsudky společnosti na své straně chápala jako něco zbytečného.“23 Každá vláda spočívá na názorech, jejichž síla spočívá v množství lidí, kteří tyto názory sdílí a také dobou, po kterou jsou je schopni udržet, protože rozum sám o sobě nezmůže nic, pokud se s ním neztotožnila většina. Kvůli porozumění celé problematice se chci ještě vrátit k Tocquevillově studii o demokracii v Americe. V úvodu třetí kapitoly první knihy – kde analyzuje sociální kontext24 ve Spojených státech amerických – Tocqueville poznamenává: „[sociální kontext] je obvykle výsledkem nějakého faktu, někdy zákonů, nejčastěji obou současně; ale když už jednou existuje, lze jej považovat za hlavní příčinu většiny zákonů, zvyklostí a idejí, které řídí chování národů; co nevytváří, to mění.“25 Je to právě sociální situace ve společnosti, která má naprosto zásadní význam pro formování celé politiky a zákonodárství. Žádná vláda světa či politický koncept se nemůže ubránit tomuto vlivu.26 Ani při studiu americké demokracie nelze ignorovat, v jaké sociální situaci se Spojené státy nacházejí. Tocqueville popisuje Američany v celku stejně vzdělané a majetné. Jinak řečeno, sociální otázka v Americe nemá takovou váhu. Není tomu však proto, že by tu neexistovaly zájmové skupiny: pouze rozpoutat Americkou revoluci zna23 Federalista č. 49 24 Vladimír Jochman překládá Tocquevillovo „l’état social“ jako „společenské zřízení.“ Pokud by se člověk chtěl držet překladu slova social jako společenské, což podle mého není nutné, nejpřesnější překlad by zněl „společenský stav,“ což také odpovídá anglickému překladu, kterého se držím: „social condition.“ Osobně se přikláním překládat toto slovního spojení do češtiny jako „sociální kontext,“ který se podle mého názoru nejvíce blíží tomu, co měl Tocqueville na mysli. 25 Demokracie v Americe, Díl. I, s. 39 26 Kromě klasického příkladu s otroctvím a občanskou válkou ve Spojených státech. Je dalším důkazem této skutečnosti tzv. New Deal a jeho vliv na federální politiku USA. Nebo srovnej např. Charles Murray. Losing Ground: American social policy 1950-1980 (New York: Basic Books; 10. výroční vydání, 1994) 77 odpovědnost za podmínky k životu Kristián Vítů menalo přesvědčit různé skupiny obyvatelstva o výhodách samostatnosti – držitelé půdy se nacházeli v jiném rozpoložení vůči britské nadvládě, než například obchodníci. Ovšem celkem vyrovnané sociální podmínky - Tocqueville tomu říkal rovnost životních podmínek, o níž byl přesvědčen, že je předpokladem demokracie - stejně jako neexistence společenské hierarchie, měly naprosto zásadní význam při vývoji Americké revoluce a budování republiky. Hana Arendtová na tomto předpokladu zakládá svůj výklad úspěchu Americké revoluce a krachu Velké revoluce francouzské. 27 Zakladatelé americké politiky jsou skutečnými zakladateli, což je v diskursu západní civilizace od antiky zcela ojedinělou skutečností. To, že si toho byli Otcové-zakladatelé americké demokracie vědomi je zřejmé z Federalisty č. 1, kde Hamilton vkládá právě takovou interpretaci do úst Publia: „Bylo již mnohokrát zmíněno, že se tomuto lidu zdá být vyhrazeno a na jeho chování a příkladu rozhodnout závažnou otázku, zda jsou lidské společnosti skutečně schopné, či nikoli, založit dobrou vládu na základě rozvahy a výběru, nebo zda jsou lidské společnosti navždy odsouzeny co do formy svých politických zřízení na náhodu a násilí. Pokud je na této zmínce něco pravdivého, krize, do které jsme se dostali, může být bezesporu považována za dobu, ve které musí být učiněno rozhodnutí a špatná volba v našem rozhodnutí, může být z tohoto pohledu považována za neštěstí pro celé lidstvo.“28 I když se sociální otázka nedostává do popředí při utváření americké demokracie, Madison se ve svém Federalistovi č. 10 této otázky dotýká. „Nejběžnějším a nejtrvalejším zdrojem frakcí je … různé a nestejné rozdělení majetku,“ píše.29 Dále vysvětluje, že lidské zájmy jsou značně odlišné, jsme-li například v roli věřitele nebo dlužníka. Bylo by ovšem pošetilé chápat Madisonův výklad svárů ve společnosti pouze ekonomicky, tedy jak jej interpretují marxisté.30 Na rozdíl od marxistů, Madison tvrdí, že samo právo na vlastnictví pochází právě z rozličných schopností lidí v dosahování majetku, což je zároveň největší překážkou k tomu, vytvořit 27 Hannah Arendt. On Revolution. (London: Penguin Books, 1973 (Druhé vydání ve Velké Británii)) 28 Hamilton, Writings, s. 171 29 Federalista č. 10 30 Fakt, že marxismus nepochopil důsledky své ideologie, když trval na odstranění majetkové nerovnosti, a když celou historii lidstva interpretoval pouze na zápas ekonomický, považuji za jeden největších zločinů této ideologie, ale o tom snad někdy jindy. 78 James Madison a Alexander Hamilton… SE 133/2009 společnost založenou na jednotě zájmů a největším zdrojem frakcí. Avšak „ochrana těchto schopností,“ je podle Madisona, „prvotním cílem vlády“ a vlastně jejím smyslem vůbec.31 Problém s frakcemi, stejně jako s lidskou společností, je ovšem mnohem komplikovanější než majetková nerovnost. Příčinou rozdílných názorů ve společnosti je jednak lidská omylnost a pak také jakési nutkání vytvářet antagonismy, když už pro nic jiného, tak jen pro pocit spoluúčasti. Jinými slovy, neexistuje-li skutečný důvod ke sváru, lidé si nacházejí různé výmluvy, aby mohly právě tyto sváry vznikat. Zkrátka lidé potřebují být zainteresováni. I když dnešní demokracii provází více či méně kulturní uniformita, už jen těžko takto člověk může uvažovat o politickém či intelektuálním světě. V dnešní době, kterou někteří rádi definují jako postmoderní, nacházíme bezpočet frakcí, pokud se budeme držet Madisonovy terminologie, nenacházíme však společný zájem a ochotu bojovat za společné hodnoty. Zatímco se rozplývá společný zájem a relativizují se hodnoty, ve společnosti roste diversifikace. Problém filosofie a ostatních humanitních věd dneška je jejich zpolitizování. Pokud věříme, že existuje jistá korelace mezi děním na universitě a společností mimo universitu, dostáváme se do skutečného problému. Universita dnes není místem svobodné diskuse, nýbrž bojištěm frakcí. Historie, filosofie a literární věda se pod vlivem dekonstruktivismu relativizují a vytvářejí takové prostředí, ve kterém se rozdíly mezi pravdou a nepravdou, dobrem a zlem rozplývají. Stát za názorem, že je možné vnímat skutečnost a pravdu a dokonce, že mezi těmito dvěma fenomény existuje jistá vazba, stejně jako existuje vazba mezi estetikou a moralitou, tedy, že je možné rozlišit mezi dobrem a zlem dnes budí v lepším případě pohrdlivý výsměch a nařčení z idealismu, v horším potom obviňování z rasismu, sexismu nebo fašismu. Tento trend spolu se zánikem střední třídy chápu jako skutečné nebezpečí pro západní společnost. Nikoliv uniformita, ale ztráta hodnot a třídní, rasový, pohlavní antagonismus, mohou být osudné pro dnešní demokracii. Naopak učinit z „rovnosti, svobody a úsilí o štěstí“ něco víc než abstraktní frázi, vyžaduje soustředěné každodenní úsilí a ochotu tyto hodnoty bránit. 31 tamtéž 79 odpovědnost za podmínky k životu Kristián Vítů Literatura: Alexander Hamilton, James Madison, John Jay. The Federalist papers. New York: Signet Classic, 2003. Roger M.Barrus, John H. Eastby, Joseph H. Lane Jr., David E. Marion and James F. Pontuso. The Deconstitutionalization of America. New York: Lexinton Books, 2004. Arendt, Hannah. On Revolution. London: Penguin Books, 1973 (Druhé vydání ve Velké Británii) Bernstein, V R. B. The Founding Fathers Reconsidered. New York: Oxford University Press, 2009. Hamilton, Alexander. Writings. New York: The library of America, 2001. Jefferson, Thomas. Letter to Roger C. Weightman, June 24, 1826. Online: Letters of Thomas Jefferson. http://odur.let.rug.nl/~usa/P/tj3/writings/brf/jeflxx.htm#1820 Madison, James. The Writings. 1783-1787, Vol 2. New York: G.P. Putnam’s Sons, 1900. Meyerson, Michael I.. Liberty’s Blueprint. New York: Basic Books, 2008. Montesquieu. Charles. O duchu zákonů. Přeložil Stanislav Lyer. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003. Murray, Charles. Losing Ground: American social policy 1950-1980. New York: Basic Books; 10. výroční vydání, 1994. Platón. Ústava. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2005. Revel, Jean-Francois. How Democracies Perish. New York: Doubleday & Company, INC., 1983. Strauss, Leo. The City and Man. Chicago: University of Chicago Press, 1978. de Tocqueville, Alexis. Demokracie v Americe I., II. Přeložil Vladimír Jochman. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1992. Autor Kristián Vítů, student magisterského studia politické filosofie na Filosofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem 80 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský Mnichovská zrada, nebo pražský krach? Nečasova mise a rozpad Československa v roce 1938 Jan Cholínský Dvacáté století v českých dějinách je možné nazvat nejen stoletím osmiček (a devítek) podle datace přelomových událostí, ale také stoletím manipulace veřejného mínění, vytváření propagandistických legend a zakořenění mylných myšlenkových stereotypů. Jedním z nich je sklon svalovat vlastní chyby na jiné, který se projevil při zániku tzv. první republiky, když její prezident prohlásil „Západ nás zradil“ (načež abdikoval a odletěl na Západ). Dne 16. září 1938 dorazil do Paříže zvláštní vyslanec československého prezidenta Edvarda Beneše s tajným posláním. Jeho úkolem bylo kontaktovat předsedu francouzské socialistické strany Léona Bluma a předat jeho prostřednictvím poselství francouzské vládě. Obsahem tohoto poselství byla žádost prezidenta Beneše, aby Francie a Velká Británie jako tajní zprostředkovatelé nabídli, resp. „vnutili“ Adolfu Hitlerovi a jeho nacistickému Německu československé pohraniční území o rozloze 4–6 tisíc kilometrů čtverečních pod podmínkou, že s tímto územím si „vezme“ jeden a půl až dva miliony československých Němců. Zároveň s odstoupením území tak měla být „přemístěna“ resp. vysídlena podstatná část obyvatel německé národnosti z československého území. Oním zvláštním poslem byl Jaromír Nečas, československý ministr sociální péče, který – přes osobní nesouhlas s obsahem poselství – jako Benešovi oddaný politik a loajální ministr svůj úkol splnil.(1) Překvapený Blum o věci poté zprostředkovaně informoval předsedu francouzské vlády Édouarda Daladiera. Po následných jednáních zástupců Francie a Velké Británie a britského předsedy vlády Nevilla Chamberlaina s Hitlerem byla československá vláda mezi 19. a 29. zářím opakovaně Francií a Velkou Británií vyzývána k odstoupení pohraničního území ve prospěch Německa. Po přijetí poslední z těchto výzev, známé jako Mnichovská dohoda, Československá republika 1. 10. 1938 po dvaceti letech své existence fakticky zanikla. Jaromír Nečas během druhé světové války zemřel a jeho rodina tragicky zahynula v osvětimském koncentračním tá81 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský boře. Prezident Beneš až do konce svého života o Nečasově misi mlčel a klamal československou i mezinárodní veřejnost nepřesným vylíčením „mnichovských“ událostí. Ve své zprávě sepsané v roce 1943 uvedl Jaromír Nečas, tehdy již někdejší ministr a někdejší Benešův stoupenec, svoje svědectví o pařížské misi následovně: „Dva týdny před Mnichovem jsem byl zavolán prezidentem Benešem z jeho úřadu. Vzpomínám si, jak jsem byl šokován naším rozhovorem při této příležitosti a trvalo několik minut, než jsem se vzpamatoval. V tomto telefonickém hovoru mně prezident Beneš důvěrně oznámil, že při své příští návštěvě v Paříži bych měl prodiskutovat otázku postoupení části Československa, aby se zabránilo jeho úplnému zničení“.(2) Před svoji cestou do Francie obdržel Nečas prezidentem Benešem vlastnoručně psané instrukce: „. min. Nečas: 1.) Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází od Českosl. 2.) Musí být krajně tajně držen, nesmí býti nic publikováno. 3.) Musil by býti umluven tajně mezi Francií a Anglií po přesném našem vymezení rozsahu území, které bychom my postoupit mohli, neboť je nebezpečí, že ve chvíli, kdy připustíme princip, na konec oni ustoupí Hitlerovi a dají všecko. 4.) Pak by musel býti celý plán už hotový Hitlerovi jako poslední koncese s jinými koncesemi vnucen. 5.) Znamenalo by to, že by se Německu dostalo tolik a tolik tisíc km2 (já sám nevím, ale bylo by to asi 4–6000 km2 – v té věci se nevázat) pod podmínkou, že by si vzal aspoň 1,500.000 až 2,000.000 německého obyvatelstva. Znamenalo by to tudíž přemísťování obyvatelstva, při čemž by demokraté, social. židi zůstali u nás. 6.) Jiné řešení by nebylo možné, poněvadž by jinak se postavila otázka prostého dělení republiky. Proto celá myšlenka je krajně nebezpečná a kdyby se ležérně pustila, byla by to katastrofa. 7.) Dejte také pozor – mohli by Vám provést s tím nějakou neloyálnost – člověk nikdy neví. 8.) Při plebiscitu uveďte, že nás chtějí dostat do situace, aby President Beneš vydal několik set tisíc demokratů, social. židů do masakru, jaký byl v Rakousku a jinde, do barbarství antisemitického vraždění a hanobení a do koncentračních táborů. To on neudělá. A kdyby je chtěli přece jen nějak 82 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 zachránit, že tvoří nový problém národnostní. Jakmile by totiž bylo známo, že bude plebiscit, tož všichni demokraté, social. židi atd. z území toho utečou, my budeme míti vnitřní emigraci a nad to problém národnostní řešen nebude. – Plebiscit je prostě technicky a právně nemožný. Ukázat také na mapě, jak by po plebiscitu náš stát svou formou a posicí Německa vypadal. 1.) Neříci, že to pochází ode mne. 2.) Neříci nic Osus. a žádat, aby s ním nebylo o tom mluveno. 3.) Tyto papíry zničit.“ Podtržené pasáže v originálu instrukcí zvýraznil prezident Beneš. S těmito pokyny obdržel ministr Nečas i mapu, na níž bylo vyznačeno území připadající v úvahu, která se však nedochovala.(3) Je Nečasova pařížská mise, označovaná také jako „pátý Benešův plán“, významným nebo jen podružným faktem pro poznání mnichovských událostí? Jaké důvody přiměly Beneše k tomu, že nabídl Německu část československého území a proč se o tom nikdy veřejně nezmínil? Jak vlastně pravda o uskutečnění tohoto plánu vyšla najevo? Proč česká historiografie strká většinou před tímto i dalšími Benešovými omyly hlavu do písku? Skrývá tragický osud Jaromíra Nečase ještě některá další tajemství? Následující text vychází z předpokladu, že vřazení Nečasovy mise do správného kontextu mnohovrstevnaté problematiky tzv. mnichovské krize přispěje k pochopení podstatných aspektů tehdejších událostí, ale i jejich příčin a pozdějších následků. Pokouší se také nastínit odpověď na otázku, zda a za jakých okolností bylo Československo ve svých hranicích, stvrzených mezinárodně v roce 1919, jako mnohonárodnostní stát udržitelné. Mnichovské dny aneb co bylo a co nebylo Československá republika či tzv. první republika zanikla de facto 30. září 1938 přijetím výzvy Německa, Velké Británie, Francie a Itálie k odstoupení českého pohraničního území ve prospěch nacistického Německa. O přijetí podmínek této výzvy (Mnichovské dohody) rozhodli v rozporu s platnou ústavou, tj. bez účasti parlamentu, prezident Edvard Beneš, vedoucí představitelé koalice českých politických stran a vláda generála Jana Syrového. V říjnu 1938 pak bylo na konferenci v Berlíně již s česko-slovenskou účastí rozhodnuto o rozšíření území předaných Německu a o odstoupení Těšínska Polsku a v listopadu 1938 na konferenci ve Vídni o odstoupení jižního 83 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský pohraničí Slovenska s jihem Podkarpatské Rusi Maďarsku. Zmenšený stát, který je znám jako druhá republika, byl přejmenován na Česko-Slovensko, přičemž Slovensko a Podkarpatská Rus zavedly vlastní autonomní správu. Po necelých šesti měsících se Slovensko osamostatnilo, Podkarpatská Rus byla připojena k Maďarsku a české země, které obsadila německá armáda, se staly součástí Velkoněmecké říše a byly přejmenovány na Protektorát Čechy a Morava. Co těmto událostem předcházelo? V roce 1938 se Československo dostalo do vážné vnitropolitické krize, která byla z politického hlediska důsledkem dlouhodobé nespokojenosti českých (tzv. sudetských) Němců s národnostní politikou státu a bezprostředně vyhrocena stupňovanými požadavky radikální Sudetoněmecké strany (SdP) pod vedením Konráda Henleina. Národnostní složení obyvatelstva bylo velkým vnitřním problémem Československa již od vyhlášení tohoto státu v říjnu 1918. Jeho vlády, tvořené až na výjimky výhradně Čechy, však nedospěly ani po dvaceti letech k takovému řešení této problematiky, které by bylo akceptovatelné pro sudetské Němce a dostálo původní dohodě se Slováky. Henleinova SdP v roce 1935 zvítězila v parlamentních volbách, když jí volila dvoutřetinová většina z více než třímilionového sudetoněmeckého etnika v Československu, a získala dokonce více hlasů než nejsilnější česká strana – strana agrární. Henlein a spol. veřejně prosazovali nejprve autonomistické požadavky uznání sudetských Němců jako rovnoprávného státního národa, uznání němčiny za státní jazyk vedle češtiny a slovenštiny a zavedení samosprávy v pohraničních oblastech obývaných převážně občany německé národnosti. Stále více se však dostávali pod vliv nacistického Německa, až se stali pouhým nástrojem Hitlerovy dobyvačné politiky a jedinou alternativou pro ně zůstalo připojení československého pohraničí k Německu. Tak se postupně sami připravili o legitimitu i o legalitu v rámci československého právního řádu. Sudetoněmecká strana, která žádala nejprve autonomní správu pohraničí, vstoupila pod přímý politický vliv Hitlerova Německa nejpozději na podzim 1937, přičemž část jejích funkcionářů byla nepochybně pod vlivem nacistické ideologie již mnohem dříve. V následujícím roce, již v intencích této „spolupráce“, se její předáci snažili předkládat československé vládě nesplnitelné požadavky a návrhy vlády na řešení situace odmítali jako nedostatečné. Československý prezident a vláda nakonec přistoupili na přiznání plné autonomie a jazykové rovnoprávnosti, ale jednání byla přerušena po nepokojích vyvolaných v severomoravském pohraničí členy Henleinovy 84 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 strany. K dalším nepokojům vyvolávaným v pohraničí sudetoněmeckými extrémisty došlo 11. -13. 9, načež vláda vyhlásila stanné právo a 16. 9. byla Sudetoněmecká strana, nedlouho poté co její vůdce Konrád Henlein 15. 9. vyhlásil heslo „Heim ins Reich“, zakázána. Na území Německa se začali sdružovat členové a příznivci strany, kteří v důsledku předchozích událostí opustili Československo, do dobrovolnických jednotek Freikorps, vyzbrojovaných nacistickou armádou, a podnikali násilné výpady do československých pohraničních okresů. Proti těmto aktivitám statečně vystupovala sudetoněmecká sociálně demokratická strana, která se veřejně stavěla za obranu Československa a jejíž členové a příznivci dokonce utvořili občanský dobrovolnický sbor Republikanische Wehr s programem právě opačným než Freikorps. Tím, že Hitlerovo Německo vstoupilo do situace a pasovalo se za ochránce údajně utiskované německé menšiny v Československu, se z vnitropolitického problému stal problém mezinárodněpolitický, jehož vyřešení bylo spojováno se zachováním míru v Evropě, a který dramaticky kulminoval ve druhé polovině září 1938. Vzhledem k Hitlerově rétorice a jeho v roce 1938 již zcela zjevné snaze zmocnit se československého pohraničí a vzhledem k mezinárodní izolaci Československa ve střední Evropě, měl pro Československo vedle připravenosti vlastní armády zásadní význam postoj Francie – klíčového spojence a domnělého patrona. Československý prezident Beneš a premiér Milan Hodža se proto na domácí politické scéně „pět minut po dvanácté“ pokoušeli neúspěšně realizovat čtyři tzv. plány na urovnání československo-sudetoněmecké krize, a proto se o následné pařížské misi ministra Nečase hovoří také jako o pátém plánu (realizovaném tajnou diplomacií na mezinárodní scéně). Francouzský předseda vlády Daladier se o Nečasově misi a Benešově návrhu dozvěděl ještě před svým odletem do Londýna, kam se chystal s ministrem zahraničí Georgem Bonnetem k rozhodujícím politickým rozhovorům ve věci československo-sudetoněmecké krize, sjednaným na 18. 9. s představiteli Velké Británie. Francie měla podle smlouvy uzavřené v roce 1924 a dohody z roku 1925 poskytnout Československu v případě „nevyprovokovaného napadení Německem“ vojenskou pomoc. Francouzští političtí představitelé však byli v otázce této pomoci proti případnému německému útoku (jehož deklarovanou motivací by byla pomoc Německa utlačovaným sudetským Němcům) nejednotní nebo nerozhodní, což lze říci i o francouz85 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský ském veřejném mínění. Jednoznačně proti vojenskému angažmá a za revizi smluv byli důrazní odpůrci války a ti, kteří byli přesvědčeni, že Francie nemá takový vojenský potenciál, aby byla schopna závazku dostát. Velký vliv zde měl i kontinuální postoj Velké Británie, která dávala najevo svou neochotu jít po boku Francie do případné války proti Německu za udržení Československa v jeho hranicích stvrzených mírovou konferencí, jež se konala po skončení první světové války v Paříži v roce 1919. Francouzské protikladné názory z roku 1938 výstižně reprezentují výroky dvou tamních významných právníků. Joseph Barthélémy vznesl v tisku otázku, zda je nutné, aby kvůli zachování formy československého státu, který je politickým agregátem několika národů, byl rozpoután světový konflikt a zda je nutné, aby kvůli tomu, že tři milióny Němců zůstanou pod pražskou vládou, zahynuly tři milióny Francouzů. Odpověděl si na ni sám konstatováním, že Francie není povinna vést válku jen proto, aby udržela Sudety v područí Prahy. Oproti tomu Émil Giraud vypracoval pro Daladierovu vládu rozsáhlou analýzu, v níž uvedl: „V naší současné krizi by bylo tím nejhorším možným řešením obětování Československa skryté i nepokryté. To by umožnilo Hitlerovi nejen dosáhnout svého krátkodobého cíle, ale ve svém důsledku v letech 1939 nebo 1940 rozpoutat válku proti Anglii a Francii, kterou by mohl vyhrát.“ Tento názor zastávali (včetně některých ministrů) nejen ti, kteří stejně jako Giraud věřili, že obětování Československa by mohlo v budoucnu ohrozit samotnou Francii, ale také ti, pro které bylo dodržení závazků samo o sobě věcí cti.(6) Nicméně po Nečasově misi, která byla ještě nepřímo stvrzena zprávou francouzského vyslance v Praze Victora de Lacroix o jeho rozhovoru s Benešem dne 16. 9. 1938 v Praze, měli Daladier s Bonnetem při setkání s Brity v rukou silný argument a zároveň politické alibi, které jim usnadnily rozhodování. A ospravedlňovaly jejich souhlas, který byl nyní také přijatým stanoviskem francouzské vlády, s odtržením sudetského pohraničí od Československa a pasivitu Francie při německém nátlaku na toto řešení v souladu s britskou politickou linií smířlivou vůči Německu. Beneš se totiž, kromě vyslání Nečase do Francie, v podobném smyslu vyjádřil také ve zmíněném rozhovoru z 16. 9. s vyslancem de Lacroix, když se zmínil o tom, že již v roce 1919 byl pro přenechat Německu území o rozloze osm tisíc čtverečních kilometrů obývané 800 až 900 tisíci sudetskými Němci. Benešovo stano-visko z roku 1919 bylo tehdy v souladu s tajnou diplomacií vůdce české a slovenské exilové politiky a pozdějšího českosloven86 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 ského prezidenta Tomáše G. Masaryka, kterou se snažil po skončení první světové války prosadit své předválečné postoje, ale která byla neúspěšná z důvodu francouzského tlaku na oslabení Německa. V Londýně se poté během jednání s Brity dne 18. 9. 1938 francouzští politikové dozvěděli ještě o Benešově rozhovoru s britským vyslancem Newtonem, který měl podobný obsah jako Benešův rozhovor s vyslancem de Lacroix.. Historik Milan Hauner uvádí, že jak prezident Beneš, tak ministerský předseda Hodža ve dnech 14.–17. 9. 1938 „zkoušeli reakci západních diplomatů tím, že se vraceli několikrát k myšlence územních úprav ve prospěch Německa“ O rozhovorech Beneše s vyslanci Francie a Velké Británie v tomto smyslu píše rovněž historik Josef Kalvoda, který mimo jiné poukazuje na rozhovor britského vyslance Newtona s Benešem 15. 9. 1938, v němž mu Beneš sdělil, že by nebyl proti odstoupení některých částí pohraničí. Současní přední čeští historikové se oproti tomu ztotožňují s vysvětlujícím komentářem samotného Beneše. Například historik Jindřich Dejmek považuje poněkud nelogicky prezentaci Benešova rozhovoru s vyslancem de Lacroix za snahu francouzských politiků ospravedlnit vlastní postup. Podle Dejmka se jednalo jen o účelově přibarvené tvrzení francouzského ministra zahraničí Bonneta, který chtěl Československu „podrazit jeho k odporu se zapírající nohy“, když ve francouzských politických kruzích od 19. 9. 1938 šířil tvrzení, že sám československý prezident připouštěl možnost odstoupení části území. Dejmek však sám sobě protiřečí, když vzápětí přiznává, že postavení ČSR v Paříži bylo oslabeno Benešovým „pátým plánem“, tj. Nečasovou misí. S tímto „plánem“ byli francouzští představitelé prokazatelně seznámeni 17. 9. 1938. Vyplývá z toho, že účelové zabarvení má spíše současný výrok Dejmkův, než někdejší Bonnetovo tvrzení, že československý prezident souhlasí s odstoupením části pohraničí. Pro zajímavost dodejme, že v jedné z posledních publikací na „mnichovské“ téma vydané komunistickým státním aparátem, uvádějí autoři Robert Kvaček a Aleš Chalupa k Benešovým aktivitám: „Neočekávanou záminku [pro přenechání československého pohraničí Hitlerovi, pozn. J. Ch.] nabídl Francouzům sám Beneš: ve snaze odvrátit nebezpečí plebiscitu (…) naznačil tajně do Paříže, že by se Československo mohlo vzdát určité části svého pohraničí. Daladier a Bonnet se o tom dozvěděli těsně před odletem do Anglie, kde měli vyslechnout Chamberlainův referát o jednání s Hitlerem a domluvit společný postup vůči Československu. Benešova stanoviska okamžitě využili k odůvodňování a krytí svého chování na poradě s Brity.“(7) 87 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský Velká Británie s Československem žádnou podobnou smlouvu jako Francie neměla a její političtí vůdcové zjevně nehodlali pro vzdálené Československo riskovat životy britských vojáků. Navíc někteří z nich naivně věřili, že zdrženlivou politikou tzv. appeasementu (smířlivosti) vůči nacistickému Německu dokážou udržet evropský mír. Jiní, mezi něž patřil i Winston Churchill, se však stavěli proti vyjednávání s Hitlerem. Mnozí britští politikové a publicisté zastávali názor, že po první světové válce bylo „přidělení“ území s početným německým a maďarským obyvatelstvem Československu chybným rozhodnutím pařížské mírové konference a poukazovali i na to, že Československo nesplnilo sliby svého tehdejšího zástupce a současného prezidenta Beneše o vnitřním uspořádání státu. Sudetoněmecký resp. německý politik Wenzel Jaksch ve své knize Cesta Evropy do Postupimi poukazuje na to, že již na mírové konferenci v roce 1919 byl postoj Britů včetně premiéra Lloyda George vůči začleňování Němců (a Maďarů) obývajících příhraniční oblasti do nově vznikajících států záporný, na rozdíl od mínění francouzských diplomatů v čele s premiérem Georgesem Clemenceauem, které bylo v souladu s československými požadavky prosazeno. Dále pak uvádí, že názory britských politiků, diplomatů, žurnalistů i veřejnosti ve třicátých letech zásadně ovlivnila kniha diplomata Harolda Nicolsona Peacemaking 1919 (v letech 1933–1937 vyšla ve Velké Británii v pěti vydáních), která zasvěceně rozkrývala ne vždy lichotivá fakta a souvislosti poválečných procesů v režii válečných vítězů. Nicolson byl na pařížské mírové konferenci v roce 1919 britským delegátem a členem klíčové komise pro vytyčení nových státních hranic. Podobný a pro Československo nepříznivý ohlas mělo podle Jaksche v roce 1935 vydání Deníku amerického účastníka konference Huntera Millera, jehož díly XIII.–XV. se dotýkaly československo-sudetoněmecké problematiky (Hunter mj. publikoval Benešova tajná memoranda, viz pozn. 9) a také publikování práce Lloyda George The Truth About The Peace Treaties (Pravda o mírových smlouvách).(8) Na pařížské mírové konferenci v roce 1919 přednesl Beneš celkem jedenáct memorand souvisejících se vznikem Československé republiky a jejími hranicemi, v nichž uváděl nepravdivé údaje a také později nesplněné sliby. Například v Memorandu č. 3 počet obyvatel německé národnosti v pohraničí a ve vnitrozemí nového státu „upravil“ z reálných tří milionů na jeden a půl milionu. Tamtéž dále vyhlašoval, že Němci budou mít v Čechách stejná práva jako Čechoslováci, že němčina bude druhým zemským jazykem, že 88 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 proti Němcům se nikdy nebude používat žádných potlačovacích prostředků a že státní režim bude podobný režimu švýcarskému.(9) K problematice československo-sudetoněmecké krize se v roce 1937 vyjádřil také proslulý historik Arnold J. Toynbee ve vlivných listech The Economist a The Times v tom smyslu, že česká politika vůči sudetským Němcům není demokratická a její součástí jsou mnohé přehmaty a nedostatky. Mimo jiné přirovnal situaci sudetských Němců v Československu k situaci Walesanů ve Velké Británii a vznesl při tom otázku, co by se asi přihodilo, kdyby Anglie spatřovala hrozbu v tom, že se ve Walesu mluví walesky, a kdyby tam poté v rámci ochrany vyvážela anglické listonoše a výhybkáře.(10) V srpnu 1938 vyslala britská vláda se souhlasem Prahy do Československa misi v čele s finančníkem a bývalým ministrem lordem Walterem Runcimanem, která měla vyhodnotit situaci a přispět k mírovému urovnání problému podle britských představ. Runciman dospěl k názoru, že československé úřady za posledních dvacet let sice sudetské Němce aktivně neutlačovaly, ale „vyznačovaly se netaktností, nedostatkem porozumění, malichernou nesnášenlivostí a diskriminací do té míry, že nespokojenost německého obyvatelstva nutně musela vést k revoltě“. Ve své zprávě dále konstatoval po neúspěšných jednáních po již čtvrtém „plánu“ na zlepšení situace předloženém československou vládou, že vinu za momentální přerušení těchto jednání mají sice radikálové z Henleinovy strany, ale zároveň doporučil, aby okresy, v nichž mají sudetští Němci většinu, byly neprodleně postoupeny Německu. Pro československou vládu nyní již bylo pozdě dále vyjednávat o míře sudetoněmecké autonomie – SdP pod vlivem Hitlera už o ni nestála a Britové začali podporovat separatistické požadavky SdP.(11) Dne 15. 9. 1938 navštívil hlavní představitel politiky appeasementu, britský ministerský předseda Chamberlain, v německém Berchtesgadenu Hitlera a přislíbil mu podporu ve věci získání československého pohraničí pro Německo. Hitler, který připravoval vojenský vpád do Československa, byl překvapen jeho prohlášením, že pokud opravdu nechce víc než sudetské oblasti, může je mít. Odpověděl, že o víc mu nejde, což byla lež, která ale zároveň znamenala jisté oddálení vojenské agrese Německa vůči Československu. O Chamberlainově chystané cestě byl československým vyslancem v Londýně Janem Masarykem dne 14. 9. informován Beneš a vstoupil zvláštním způsobem do této mezinárodněpolitické hry o československé pohraničí prostřednictvím Nečasovy mise. Zároveň 15. 9. a 16. 9. v již 89 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský zmíněných soukromých rozhovorech sděloval vyslancům Velké Británie a Francie, že již na mírové konferenci v roce 1919 byl pro, aby část pohraničí připadla Německu. Z následujících porad francouzských a britských diplomatů zahájených 18. 9. v Londýně pak vznikla diplomatická nóta z 19. 9., která československou vládu žádala o předání „oblastí převážně obývaných sudetskými Němci v rámci hranic československého státu“ Německu. Tuto nótu nejprve československá vláda premiéra Milana Hodži odmítla a v její odpovědi z 20. 9. mj. stálo, že „vláda československá nemůže z důvodů ústavních učiniti rozhodnutí, které se týká hranic“ (podle tehdejší československé ústavy mohl takovéto rozhodnutí učinit jen parlament). Z francouzské strany však přišla překvapivá a dnes již ne příliš známá informace o tom, že ještě 20. 9. večer si Hodža s vědomím Beneše objednal u Francie a Velké Británie prostřednictvím vyslance de Lacroix nátlakové „ultimátum“, aby vše naoko vypadalo jako tuhý diplomatický boj a aby tak přijetí podmínek odstoupení území bylo pro československou veřejnost stravitelnější. Hodža, podle depeše francouzského vyslance odeslané z Prahy do Paříže 20. 9. večer, argumentoval tím, že československá vláda, její prezident a armádní velení se potřebují krýt před vlastním obyvatelstvem a tato forma intervence je prý jedinou možností, jak zabránit sebevražednému střetnutí s německou armádou a zachránit mír. Vyslanci tedy se souhlasem svých vlád údajné Hodžově žádosti vyhověli a oním požadovaným „nátlakem“ se stala jejich návštěva u Beneše v brzkých ranních hodinách 21. 9. na Pražském hradě, která ovšem podle jejich verze byla jen diplomatickou šarádou. Během této návštěvy je Beneš požádal o písemné znění požadavků jejich vlád a to od nich ještě téhož dne také dostal. Jakékoliv své i Hodžovo objednání ultimáta však poté vždy popíral a návštěvu vyslanců líčil dramaticky jako hrubý nátlak. Zůstává zde tedy tvrzení proti tvrzení a z hlediska historiografie není tato otázka dosud zcela vyjasněna. Pro francouzskou verzi ovšem hovoří depeše vyslance de Lacroix, kterou odeslal do Paříže po svém rozhovoru s Hodžou 20. 9. ve 21 hodin 45 minut, a nepřímo také několik dní předtím uskutečněná Nečasova mise a pozdější Benešova snaha misi popřít. Ještě týž den, kdy vyslanci navštívili Beneše s ultimátem (21. 9.), vydala Hodžova vláda prohlášení, že „přinucena okolnostmi, ustupujíc neobyčejně naléhavým domluvám“ přijímá podmínky na odstoupení pohraničního území, které odpovídaly požadavkům britskofrancouzské nóty, aniž by rozhodnutí projednala v parlamentu. O objednání ultimáta československou stranou psali svým vládám vyslanci 90 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 Francie (21:45 hodin) a Velké Británie (22:45 hodin) ve svých depeších z 20. 9. 1938. Hlavním zprostředkovatelem, na něhož se údajně s žádostí o ultimativní nátlak obrátil premiér Hodža, byl francouzský vyslanec de Lacroix, z jehož depeše pochází výše uvedené Hodžovo zdůvodnění. Současná česká historiografie o objednání ultimáta až na výjimky (Milan Hauner, Vladimír Nálevka či Vít Smetana) mlčí nebo je prezentuje v souladu s Benešem jako francouzský výmysl a depeši francouzského vyslance v souladu s Benešovým tvrzením považuje za falzifikát. Historik Milan Hauner však ve svém komentáři k Benešovým pamětem konstatuje, že text de Lacroixovy depeše „byl dodatečně ověřen experty-paleografy edice DDF jako autentický. Dodejme, že v již citované publikaci Československý rok 1938 uvádějí její autoři Kvaček a Chalupa: „Už z rozmluvy s Benešem 19. září 1938 odpoledne si vyslanci Francie a Velké Británie odnášeli dojem, že prezident se přes všechnu hořkost kloní spíše k přijetí britsko-francouzské nóty“. Dále pak tito autoři bez podrobnějšího komentáře uvádějí, že „bylo do Paříže a Londýna naznačeno, že odpověď nemusí být považována za konečnou – pokud Francie zcela zřetelně dá najevo, že v případě války Československu nepomůže“.(12) Historik Milan Hauner ve své výše zmiňované práci naznačuje, že objednání ultimáta Hodžou (a Benešem) je nejspíše historickou realitou a že Benešovo usilovné popírání této věci bylo jen snahou zahladit stopy stejně jako mlčení ve věci Nečasově. Beneš událost prezentoval jako intriku – snahu svalit vinu za „Mnichov“ na československé politiky – francouzského ministra zahraničí Bonneta, který údajně dal vyslanci de Lacroix pokyn, aby československého premiéra Hodžu vyprovokoval k podobnému prohlášení. K večernímu telegramu vyslance de Lacroix z 20. 9. 1938 (publikovaném v roce 1940 ve francouzském tisku), v němž vyslanec o objednaném ultimátu informoval, se Beneš vyjádřil: „Dle mých zpráv Bonnet telegramy ještě pro své účely falšoval, aby ovlivnil členy vlády a veřejnost. Ti zrádci a ničemové v Paříži chtějí přesunout všecku svou vinu za zradu na někoho jiného a zeslabit všecku svou zodpovědnost za Mnichov.“ Jak ovšem dokládá Hauner, autentičnost zmíněného telegramu byla potvrzena a z toho vyplývá, že Beneš měl zprávy nepřesné nebo si je sám vymyslel. Hodža byl během druhé světové války v exilu jedním z Benešových oponentů, ale Beneš se přesto z problému s objednaným ultimátem usilovně snažil Hodžu vyvinit. Důvody pro to měl dva – jednak podle publikované de Lacroixovy depeše Hodža jednal i jménem prezidenta a zároveň objednané ultimátum 91 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský mohlo přivést pozornost i k Nečasově misi. Žádal Hodžu, aby znění tohoto de Lacroixova telegramu dementoval, což Hodža učinil v několika protokolárních prohlášeních mezi 17. 2. a 15. 3. 1941, kde tvrdil, že v rozhovoru s vyslancem de Lacroix nepoužil výraz ultimátum. Slovenský historik František Vnuk však zastává názor, že Hodža byl připraven o ultimátum žádat, a upozorňuje na to, že již v červnu 1938 hovořil v podobném stylu s britským vyslancem v Praze Newtonem.(13) Následující den po přijetí ultimativních podmínek československou vládou, 22. 9., dostal Beneš telegram od československého vyslance v Paříži Štefana Osuského, který ho informoval o setkání několika ministrů francouzské vlády s Daladierem. Osuský psal, že někteří ministři protestovali proti nátlaku a konstatovali, že jsou pro, aby Francie i za cenu ztrát na životech uhájila svou čest a Československo neopouštěla. A dále také to, že Daladier jim řekl, že Beneš si sám francouzský postoj vyžádal, aby se kryl, načež po něm ministři chtěli, aby to prohlásil veřejně a očistil tak Francii z obvinění, že Československo zradila. Daladier jim odpověděl, „že by pak prezidenta Beneše zabili“ a že si vše ještě rozmyslí. Osuský žádal Beneše, aby mu obratem poslal vyjádření, že tato obvinění jsou „nejsprostší kalomnie“.(14) Beneš odpověděl 23. 9. a uvedl, že odmítá jakékoliv ničemné obvinění v tomto smyslu, že nátlak, který měl ráz ultimáta, pokládal za strašlivý a že oběma vyslancům řekl, že „celá ta věc je jedinečná v historii“ a že „zůstane navždy potupou Francie a Anglie“.(15) Tím ovšem politická hra o československé pohraničí neskončila. Jednak proto, že proti odstoupení území se v Československu zorganizoval silný občanský odpor a Hodžova vláda musela 22. 9. 1938 odstoupit, a rovněž proto, že Hitler, který nyní cítil převahu, své požadavky ještě zvýšil. Když Chamberlain přicestoval 22. 9. na schůzku do německého Bad Godesbergu, aby Hitlerovi s potěšením oznámil, že československá vláda souhlasí s odstoupením sudetského pohraničí, Hitler mu odpověděl, že ho to velice mrzí, ale o tohle řešení již nemá zájem, že nyní chce okamžité odstoupení širšího území a uznání následných československých hranic podmiňoval urovnáním vztahů Prahy s Polskem a Maďarskem, což znamenalo odstoupení dalších pohraničních lokalit těmto státům. Chamberlain mu vytkl, že porušuje své slovo a po následném Hitlerově vysvětlujícím monologu bylo jednání přerušeno. Chamberlain neprodleně informoval o situaci britská a francouzská místa, včetně britského vyslance v Československu, který dostal pokyn předat československé vládě vzkaz, v němž mj. stálo: „Do92 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 hodli jsme se s francouzskou vládou informovat československou vládu, že obě vlády nemohou nadále brát odpovědnost radit Československu, aby nemobilizovalo.“ Rozladěný Chamberlain tehdy napsal Hitlerovi ze svého hotelu, že britské veřejné mínění není nakloněno tolerovat jeho nové požadavky, ale zároveň ho požádal, aby tyto požadavky sepsal formou memoranda. Poté se oba znovu sešli, avšak během tohoto setkání se již dozvěděli o československé mobilizaci, načež Hitler prohlásil, že tím to tedy končí, ale ještě předal Chamberlainovi memorandum požadující, aby československé pohraniční území vyznačené na přiložené mapě bylo 1. 10. 1938 připraveno k předání Německu, včetně neporušených vojenských, dopravních a hospodářských zařízení, přičemž o dalším sporném území mělo rozhodnout lidové hlasování. Hitler ještě Chamberlainovi na rozloučenou řekl – přičemž opět lhal –, že toto je jeho poslední územní požadavek v Evropě. Když si Beneš přečetl anglo-francouzský vzkaz se zmínkou o mobilizaci, byl mimořádně rozrušen. V domnění, že se postoj velmocí náhle neočekávaně obrací ve prospěch Československa, řekl „ano, ano, to je válka“ a souhlasil s vyhlášením mobilizace.(16) Ta byla poté 23. 9. 1938 vyhlášena a vcelku úspěšně provedena, rychle narukovaly zálohy a československá armáda zaujala obranné pozice. Vojenští velitelé i mobilizovaní civilisté byli odhodláni i přes nepříznivou situaci bránit hranice své vlasti. Ač již bezprostředně po vyhlášení mobilizace očekávali českoslovenští političtí a vojenští představitelé útok německé armády, k jejich překvapení k němu nedošlo. Dne 25. 9. tedy dodala československá vláda Chamberlainovi stanovisko k Hitlerovu memorandu, v němž stálo, že „požadavky pana Hitlera v jejich nynější formě jsou naprosto a bezpodmínečně nepřijatelny. “ Nová československá vláda pod vedením bývalého legionáře generála Jana Syrového se stala pro nespokojené občany příslibem obrany vlasti a vyhlášená mobilizace tyto naděje ještě prohloubila. Očekávání veřejnosti bylo však jen iluzí, protože Syrový a spol. nejenže nezrušili souhlas Hodžovy vlády s odstoupením území z 21. 9., ale byli jen vykonavateli rozhodnutí prezidenta Beneše a českých politických vůdců, přičemž rozhodující slovo v zásadních otázkách měl Nečasovou misí limitovaný prezident. Hitler překvapivě vyčkával a provedl pozoruhodný taktický tah, když prostřednictvím britského vyslance v Německu Nevila Hendersona předal Chamberlainovi anglické přepisy telefonických rozhovorů československého vyslance v Londýně Jana Masaryka s jeho ministerstvem zahraničí 93 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský a s prezidentem Benešem. Tyto rozhovory, které v průběhu září zachytila německá zpravodajská služba, měly cenu nejen informační, ale také kompromitační. Masarykovo (ne)diplomatické vyjadřování totiž zahrnovalo hrubé výrazy, jimiž častoval britské politiky a diplomaty. Nazýval Chamberlaina „starým volem“, o vládě Velké Británie prohlásil, že „jsou to jen pitomci, kteří mají patnáct křižníků a bojí se, že o ně přijdou“, premiérova blízkého spolupracovníka tituloval „ta svině Horace Wilson“, o Chamberlainovi po jednání s Hitlerem referoval, že „Němci z něho udělali takovou fašírku, že dnes ráno nebyl schopen ani koktat“ atd. Není známo, jak reagoval britský premiér při četbě těchto materiálů, ale s Masarykem ani s Benešem se již nikdy nesetkal. O předání přepisů těchto odposlechů píše také historik Hauner a dále uvádí, že „třebaže nemohl znát detaily, Hitler byl informován o Nečasově misi odposloucháváním telefonních linek mezi Paříží, Londýnem a Prahou“.(17) Chamberlainův poradce Wilson při své návštěvě u Hitlera dne 26. 9. 1938 znovu opakoval, že vše lze stále vyřešit jednáním, ale Hitler nyní trval nekompromisně na splnění požadavků ze svého godesberského memoranda. Večer téhož dne pak pronesl v berlínském Sportpalastu řeč ostře namířenou proti Československu a zejména osobně proti Benešovi, v níž prohlásil, že jeho trpělivost je již u konce, že nebude dál přihlížet, jak šílený Beneš týrá tři a půl milionu Němců a že je nyní na Benešově rozhodnutí, zda bude válka nebo mír – podle toho, zda přijme podmínky z Bad Godesbergu. Následující den vydal směrnice k zahájení vojenského útoku v rámci plánu Fall Grün na 30. 9. a odeslal Chamberlainovi dopis, v němž stálo, že mu jde jen o Sudety a že se německá armáda po vstupu na československé území zastaví na národnostní hranici. Chamberlain mu odpověděl 28. 9., že „vše podstatné může dostat bez války“ a zároveň požádal italského diktátora Benita Mussoliniho, aby pomohl zorganizovat konferenci vrcholných zástupců velmocí v Mnichově. To se stalo a Mussolini, Chamberlain a Daladier byli pozváni k narychlo připravenému jednání do Mnichova. Ještě předtím však Britové (27. 9.) i Francouzi (28. 9.) znovu apelovali na Prahu, aby Československo dostálo souhlasu Hodžovy vlády a připravilo se k předávání Německem požadovaného území.(18) Stanovisko „nedoporučující nemobilizovat“ vyjádřené jako bezprostřední reakce na Hitlerovy stupňující se požadavky bylo v tomto ohledu již nepodstatné. Mnichovskou konferenci, která se uskutečnila 29. 9., zahájil Hitler ve 12 hodin 45 minut a přitom prohlásil, že „existence Československa v jeho 94 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 nynější podobě ohrožuje mír v Evropě“. Chamberlain souhlasně konstatoval, že „československá otázka je evropskou otázkou a její vyřešení je pro velmoci nejen právem, ale i povinností“. Následně bylo ustanoveno, že Německo obsadí československé území s německou většinou ve dnech 1. 10. až 10. 10. a že o dalším sporném území rozhodne mezinárodní výbor, složený ze zástupců účastníků konference a Československa. Konečný text dohody měl osm bodů a několik dodatků včetně garance nových československých hranic Francií a Velkou Británií proti nevyprovokovanému útoku. Byl podepsán 29. 9. v pozdních večerních hodinách Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem a oznámen československým diplomatům Hubertu Masaříkovi a Vojtěchu Mastnému přizvaným až 30. 9. v půl druhé ráno. Poté byl ještě ráno v 6 hodin 15 minut oficiálně předán československé vládě německým vyslancem v Praze Andorem Henckem. Prezident Beneš, vláda a vůdcové vládních politických stran (s výjimkou strany Národní sjednocení) mnichovský ortel ještě týž den – 30. 9. – přijali s odůvodněním, že osamocená válka proti Německu by byla národní sebevraždou. Toto rozhodnutí však bylo znovu porušením československé ústavy, podle níž mohl o změně státních hranic rozhodovat pouze parlament. Bylo velkým zklamáním pro armádní velení a československé občany, kteří projevili v době mobilizace odhodlání k obraně státních hranic. Od té doby se v Čechách vedou odborné i laické spory o to, zda kapitulace byla nezbytná a také o to, jak by se situace dále vyvíjela v případě odmítnutí mnichovského diktátu. To lze však jen obtížně odhadovat. Posudky vojenských odborníků hovoří o tom, že německá armáda by patrně po několika týdnech prorazila československé obranné pozice, když předtím by německá letecká převaha mohla způsobit velké škody ve vnitrozemí, byť Hitler v Mnichově přislíbil, že v případě československé neústupnosti nebudou německá letadla útočit na civilní cíle. V neprospěch Československa je třeba vzít v úvahu také nepřátelské postoje Maďarska a Polska, států, které měly vůči němu rovněž územní požadavky. Do situace však mohly zasáhnout ještě i jiné faktory než pouhá vojenská síla. V Německu mohlo dojít k vojensko-politickému převratu, protože část generality válku proti Československu neschvalovala a měla připraven plán na svržení Hitlera v případě, že vydá povel k útoku. O plánu německé generality na svržení Hitlera v případě, že dá povel k útoku na Československo, se zmiňuje např. historik Josef Kalvoda a uvádí, že vysocí němečtí důstojníci, kteří si byli vědomi nebezpečí plynoucího z Hitlerovy agresiv95 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský ní politiky, připravovali proti Hitlerovi puč a byli připraveni odstranit ho třeba i násilím. Odkazuje přitom na podrobné zpracování tohoto tématu v publikacích Gerharda Rittera a Hanse Rothfelse. V publikaci historika Pavla Šrámka a kol. Když zemřít, tak čestně je uvedeno, že do plánovaného spiknutí v roce 1938 byl vedle jiných vojenských hodnostářů zapojen také náčelník štábu německé pozemní armády gen. Franz Halder. Historik Zdeněk Kárník uvádí bez uvedení pramenů, že „Hitlerova dobrodružná politika vzbuzovala v části říšských špiček, zvláště mezi generalitou, stále větší pochybnosti“, a dále, že se proti němu formovala vážná opozice, k níž náleželi „nejvýše postavení generálové, např. náčelník generálního štábu Ludwig Beck, pozdější náčelník generálního štábu Franz Halder, zapojen byl i generál Walter von Brauchitsch, šéf armádní špionáže a kontrašpionáže, tj. Abwehru, admirál Wilhelm Canaris, Carl Goerdeler (vyhlédnutý při druhém spiknutí za kancléře po Hitlerovi), přimkl se i finanční genius Hjalmar Schacht, z šéfů diplomacie von Weizsäcker ad.“, a že „stanoveno bylo dokonce i datum připravovaného puče na 28. září. 1938 (tj. na první z plánovaných dnů útoku na Československo)“. Kárník dále uvádí, že nešlo jen o konspiraci, ale že opozice předložila prostřednictvím Becka Hitlerovi memorandum varující před zahájením války. Hitler chtě nechtě musel brát na generály ohled, a proto se snažil vyvíjet psychologický nátlak na západní velmoci, přičemž se pohyboval na velmi tenkém ledě. Ke Kárníkovu příspěvku dodejme, že touto situací lze zřejmě vysvětlit i to, proč po vyhlášení československé mobilizace Hitler k údivu československých generálů a politiků nedal německé armádě pokyn k útoku a soustředil se na agresi „diplomatickou“.(19) V Československu se ovšem mohla situace také zkomplikovat a mohlo zde rovněž dojít k politickému převratu, případně i k rozsáhlým občanským nepokojům. Většina Slováků se hlásila k politickému programu slovenské Lidové národní strany vedené knězem Andrejem Hlinkou, která dlouhodobě neúspěšně usilovala o (Čechy přislíbenou) autonomní správu Slovenska a nesympatizovala s tzv.pražskými centristy, jejichž hlavním představitelem byl Beneš. Není tudíž zcela jasné, jak by se vyvíjela v případě války s Německem situace na Slovensku. Dále je ale také možné uvažovat o tom, že Francie by již na začátku vojenského střetu zveřejnila fakta o Nečasově misi, aby se vyvinila z nedodržení spojenecké smlouvy. Důsledkem by vedle pádu Beneše byla pravděpodobně i krize politického systému. Do mocenských pozic se tak mohli dostat nejen rozhodní zastánci obrany státu 96 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 a s nimi i proradní komunisté ve službách Stalinova Sovětského svazu, ale v případě nepříznivého vývoje vojenského konfliktu i politikové se vstřícným vztahem k Německu. Uvedené hypotézy následného vývoje jsou však spekulativní nejen ze své podstaty, ale také vzhledem k tomu, že v tehdejší situaci s jednoznačnou vůdčí pozicí prezidenta bylo rozhodnutí o vojenské obraně státu téměř vyloučeno. Pokud by totiž Beneš po 15. 9. 1938 rozhodl proti vůli Francie o obraně státu, pak jedině s rizikem, že Francie odtajní jeho tajné návrhy na odstoupení území. V emociálně vypjaté situaci v Československu by se po takovémto odhalení jeho tajné diplomacie jistě musel obávat nejhoršího. Když tedy prohlásil, že za daných okolností nepovede národ na válečná jatka, chránil nejen národ před zcela jistě obrovskými ztrátami (k nimž ovšem později stejně došlo), ale i sám sebe před politickým pádem. Zároveň si osočováním Západu ze zrady vytvářel alibi a připravoval výchozí pozici pro svou další politiku. Jeho vůdčí postavení mu umožňovalo kontrolovat situaci a jeho názory byly respektovány většinou funkcionářů ve vedení většiny českých politických stran, včetně nejsilnějších agrární a sociálně demokratické. Jako jediná možnost někdejší obrany státu se tedy jeví vojensko-politický převrat, o němž uvažovali někteří méně významní politikové s několika významnými vojenskými veliteli, ale ke kterému nedošlo, čehož později ve svém doživotním exilu veřejně litoval generál Lev Prchala. V září 1938 zde byli také komunisté, kteří sice halasně podporovali vojenskou obranu státu, ale jejichž skutečným cílem vždy bylo co nejvíce oslabit a rozložit politický systém a připravit podmínky pro revoluci a vlastní převzetí moci. Kromě toho je všeobecně známo, že byli řízeni Moskvou a nehájili zájmy československé, ale zájmy mezinárodního komunistického hnutí, tj. zájmy Sovětského svazu. V této souvislosti připomeňme ještě iluzorní pseudospojenectví Československa se Sovětským svazem pod krutovládou Josefa Stalina, stvrzené smlouvou z roku 1935, jako jeden z omylů československé předválečné zahraniční politiky. Pro Stalina a spol. bylo hlavním strategickým mezinárodně-politickým cílem rozpoutání světové komunistické revoluce, respektive prosazení sovětské moci všude tam, kde to jen bylo možné. Komunisty později proklamovaná nabídka vojenské pomoci Sovětského svazu Československu v roce 1938 byla jen součástí jejich propagandy. O jakou pomoc ze strany Sovětů se ve skutečnosti mělo jednat, ukázaly poválečné tři roky a následné půlstoletí „bratrské spoluprá97 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský ce“, která byla faktickou a posléze i komunistickým parlamentem právně stvrzenou sovětskou okupací. Této – již druhé – okupaci Československa ovšem otevřela dveře „pomnichovská“ československá zahraniční politika během druhé světové války a po jejím skončení, jejímž hlavním architektem a vykonavatelem byl znovu Edvard Beneš, podporovaný svými přívrženci a vlastní prosovětskou propagandou. Ve zjevné touze po zadostiučinění po předešlém krachu, po naplnění svých mocenských ambicí a po realizaci svých sociálně-inženýrských vizí o autoritativním socializujícím politickém systému se Beneš (a s ním i jeho přívrženci tj. zejména čeští národní socialisté, sociální demokraté a lidovci a slovenští „čechoslovakisté“, ale také významní „nestraníci“ tj. diplomaté, státní úředníci, vojáci a zpravodajští důstojníci) během války odvrátil od západních demokratických tradic, přimkl se ke Stalinovi a spojil se s československými komunisty. Po válce pak nastolili v obnoveném Československu diktaturu tzv. Národní fronty, potlačující nejen principy tradiční liberální demokracie a politická práva občanů, ale i neoddiskutovatelná přirozená práva lidská. Problematika Národní fronty a cesta komunistů k neomezené moci je však již samostatným na „Mnichov“ navazujícím a rovněž značně spletitým tématem české moderní historie. Národní fronta pod vedením komunistů uzurpovala politickou moc, zakázala opozici, vysídlila a vyvlastnila sudetské Němce, zavedla cenzuru a znárodnila rozsáhlý soukromý majetek. Během tohoto revolučního procesu skandálním způsobem degradovala právo v procesech před tzv. Národním soudem a retribučními soudy, kde se většinou nerozhodovalo na základě viny, ale s ohledem na politickou objednávku. Mezi nejkřiklavější případy křivd v procesech Národního soudu patří odsouzení předsedy agrární strany Rudolfa Berana a generála Jana Syrového k dvacetiletému těžkému žaláři. Běžné představě spravedlnosti, ale i lidskosti, se zcela vymyká zatčení a týrání těžce nemocného protektorátního prezidenta Emila Háchy. Z tisíců tzv. retribučních vězněných, ať již viníků nebo nevinných, byli mnozí ve věznicích a zřizovaných táborech krutě týráni spodinou společnosti přijatou do státních služeb, a to vesměs bez vyhlídky na jakékoliv zastání.(23) Jedním z prvořadých cílů Národní fronty se stalo vysídlení a vyvlastnění sudetských Němců z obnoveného Československa. Ze zde žijících tří miliónů příslušníků tohoto etnika byl tento cíl naplněn u přibližně dvou miliónů a sedmi set tisíc. Tento akt byl odůvodněn jako odplata za zradu československého státu, kolaboraci s nacistickým Německem a zároveň 98 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 jako opatření, díky kterému se předejde obdobnému nebezpečí do budoucna. Zároveň byl nacionalistickými hesly nadšeně oslavován obnovený a „nyní očištěný“ slovanský národní stát. Faktem je, že Henleinově SdP daly svůj hlas na dvě třetiny českých Němců. Ne všichni její členové a příznivci ovšem vítali stupňující se radikalizaci strany a ne všichni byli přívrženci Hitlera či aktivními nacisty. Naopak připomeňme, že za zachování státu se veřejně a aktivně postavili sudetoněmečtí sociální demokraté. Proti státu se nepochybně provinili a potrestáni měli být vůdcové SdP, kteří se dali do Hitlerových služeb a pronacističtí sudetoněmečtí extrémisté. Avšak princip tzv. kolektivní viny, tj. odsouzení českých Němců k vysídlení a vyvlastnění na základě jejich etnické příslušnosti, je nesmyslný jak z hlediska právního, tak z hlediska mravního. Způsob, jakým bylo vysídlení provedeno, je odsouzeníhodný, a to od vyzývání představitelů státu k násilí až po beztrestně páchané a poté ještě amnestované násilí na sudetoněmeckých civilistech, včetně žen a dětí.(24) Úsloví „hanebná zrada Západu“ se stalo zaklínadlem českých moderních dějin v podání komunistických, ale i současných historiků a je součástí české národní historické identity. Ještě po šedesáti letech v jubilejním roce 2008 prezentovali preferovaní historikové a politologové na odborných konferencích i v médiích „mnichovskou“ problematiku jednostranně v obdobném smyslu, aniž by adekvátně analyzovali také problematické aspekty samého vzniku Československa, československé národnostní a mezinárodní politiky či Nečasovu misi a dostupné údaje ve věci tzv. objednaného utimáta československé vládě související stejně jako kapitulace 21. 9. a 30. 9. s krizí ústavnosti a zákonodárné moci. Jediná zmínka o Nečasově misi padla na konferenci Mnichovská dohoda – sedmdesát let poté. Historik a pedagog Robert Kvaček zde prezentoval analýzu předmnichovského období, kořeněnou kritickým náhledem na politiku Francie či zmínkou o jiskérkách naděje na obranu vlasti poté, co se zadrhlo jednání Chamberlaina s Hitlerem, ale o Nečasově misi se nezmínil. Až v odpovědi na dotaz z řad posluchačů připustil, že Benešova tajná diplomacie už značně předjímala rozhodnutí o kapitulaci a že ony jiskérky naděje na obranu byly spíše chimérické.(25) V současných školních učebnicích se žáci a studenti o zmíněných problematických aspektech ani o Nečasově misi rovněž nedočtou, ale dozvědí se jen to, že Československu připravili politickou porážku ti, jimž věřilo, a 99 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský dokonce také jeho přímý spojenec Francie, že Francie nedodržela spojeneckou smlouvu a dokonce naléhala, aby Československo Hitlerovi vyhovělo, že o Československu se rozhodovalo v zahraničí, že mise lorda Runcimana nebyla nestranná a že díky těmto okolnostem snahy československé vlády vyzněly naprázdno. Pojetí výkladu událostí v září 1938 v učebnicích navazuje na učebnice publikované v devadesátých letech dvacátého století, z jejichž interpretací lze vyvodit, že „Mnichov byl vyvolán jistou konstelací sil [tj. „zradou Západu“, pozn. aut., v níž malý stát neměl sám o sobě možnost situaci řešit a nutně se stal její obětí“.(26) Mnohem lepší by však bylo také sebekriticky uvažovat o vlastních chybách, s nimiž bylo spojeno již samo založení Československa v roce 1918 i jeho následná národnostní politika. Mezi ně patřily nemístné velikášství a nedostatek velkorysosti české, resp. čechoslovakistické vládnoucí elity vůči národnostním tužbám českých Němců a Slováků i nedostatek prozíravosti při tvorbě nového státu a již zmíněném „vývozu“ zájmů zahraniční politiky mimo střední Evropu. Kromě negativ zahraniční a národnostní politiky se v dnes tolik oslavované československé „první“ republice vyskytovaly takové negativní jevy, jako je propagandistické formování veřejného mínění spojené s neúctou k náboženské a stavovské tradici a naopak s pěstováním kultu prezidenta Masaryka, vytvoření „hradní“ mocenské skupiny, financované ze státních peněz samotným prezidentem, zbytnění moci politických stran a stranickost (zkorumpovanost) státní správy, skandální případy politického zneužívání moci soudní nebo politická tisková cenzura.(27) Beneš a Nečas aneb kdo koho vlastně zradil Prezident Beneš se ve svých veřejných proslovech během druhé světové války a po válce a ani ve svých pamětech o Nečasově misi nezmínil – nezapadala totiž do jeho vysvětlení „mnichovských“ událostí. Jako zkušený pragmatický politik věděl, že tato jeho diplomatická aktivita je z hlediska udržení vlastní důvěryhodnosti pro veřejnost „nevysvětlitelná“. V případě zveřejnění pravdy o Nečasově misi během války by těžko mohl získat vedoucí místo v zahraničním odboji a v případě zveřejnění po válce by byla ohrožena jeho další politická kariéra, byť již byla zajištěna diktátem Národní fronty a omezením svobod v oblasti sdělovacích prostředků. Nepochybně by se rovněž rozplynul pracně vybudovaný mýtus o Benešovi jako o prezidentu „Budovateli“. Hypotéz o tom, proč Beneš udělal v září 1938 tak výraznou politickou 100 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 chybu a zároveň diplomatický nonsens, když vyslal Nečase do Francie, je v podání českých historiků několik. Autor jedinečné knihy o cestě Československa do komunistického područí Role Československa v sovětské strategii Josef Kalvoda poukazuje na to, že Beneš vysláním Nečase do Francie v podstatě zopakoval postup Tomáše G. Masaryka, který chtěl část západního území patřící do českých historických hranic podstoupit prostřednictvím tajné diplomacie po první světové válce Německu. Kalvoda konstatuje, že zatímco Masarykovu tajnému návrhu zabránila v roce 1919 protiněmecká politika Francie, Beneš se v roce 1938 chytil do pasti vytvořené z jeho tajné diplomacie a neetických, ale i protiprávních politických postupů – nabídl Hitlerovi prst a on si vzal celou ruku. Milan Hauner, autor rozsáhlého doplňujícího komentáře k nejnovějšímu vydání Benešových pamětí v němž upozorňuje na Benešovy omyly a snahy o jejich utajení, ve věci Nečasovy mise jen přejímá Benešovo stanovisko, tak jak je psáno v pokynech pro ministra Nečase, a zastává názor, že cílem mise bylo korigovat Hitlerovy požadavky, poté co se Beneš dozvěděl o chystaném jednání Chamberlaina s Hitlerem. Autor významné studie o konferenci vítězných velmocí konané po druhé světové válce Postupim a Československo Milan Churaň při prezentování této problematiky klade důraz především na Benešovu snahu zbavit se zároveň s odstoupením pohraničí maximálního počtu nepohodlných sudetských Němců, kteří nejenže představovali ohnisko napětí ve státě, ale zároveň byli z pohledu českého nacionalismu cizorodým prvkem v národním společenství. Jiní historikové Nečasovu misi opomíjejí (Robert Kvaček), dezinterpretují (Zdeněk Kárník) nebo bagatelizují (Jindřich Dejmek). Někdejší známý sudetoněmecký pročeskoslovenský politik, sociální demokrat Wenzel Jaksch, vyslovil ve své knize Cesta Evropy do Postupimi názor: „Benešova myšlenka, že situaci lze zachránit částečným odstoupením území, byla absurdní“, ale „vytvořila most ke kapitulaci“. Podle Jaksche Beneš od poloviny září už nebojoval za zachování Československa, ale pouze za své osobní alibi. Pochopil, že jeho zahraničněpolitické koncepce selhaly a že území získaná pro Československo v roce 1919 nejsou velmoci ochotny pro tento stát dál hájit, a vykonstruoval legendu o zradě Západu. Jeho cílem bylo udělat z Československa a ze sebe sama oběť této údajné zrady.(29) Beneš vyjádřil své stanovisko (reálné souvislosti více mlžící než vysvětlující) k problematice „mnichovské krize“ krátce poté v dopisu poslanci 101 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský Ladislavu Rašínovi z listopadu 1938, po válce v parlamentní řeči z 28. 10. 1945 nazvané Zpráva národu a v obsáhlém textu svých „pamětí“ Mnichovské dny. Ve své knize pamětí Mnichovské dny, která je ovšem více propagandistickým než vzpomínkovým textem, Beneš napsal, že se po zralé úvaze rozhodl ustoupit nátlaku Francie a Velké Británie, protože předpokládal, že Německo se nespokojí jen s pohraničím a napadne i zmenšené Československo, na jehož stranu se pak přece jen přidají Francie s Velkou Británií a s nimi Sovětský svaz, a po porážce Německa bude odstoupené pohraniční území navráceno Československu.(30) Pokud vezmeme v úvahu tato Benešova slova, můžeme hypoteticky rozšířit Jakschův názor ještě o předpoklad, že Beneš se „po zralé úvaze“ začal připravovat již ve druhé polovině září 1938 na válečnou diplomacii a také na poválečnou revoluční situaci. Pak je možné pohlížet na jeho „mnichovskou“ politiku nejen jako na snahu ospravedlnit očerněním Západu krach vlastní „staré profrancouzské“ zahraničněpolitické linie, ale zároveň jako počátek linie „nové prosovětské“, směřující k naplnění vlastních představ o novém vnitřním uspořádání státu a novém mezinárodním ukotvení. Tyto představy byly spojeny s úsilím zbavit se českých Němců, s plánem zavést autoritativní socializující režim a s přimknutím se k Sovětskému svazu jako k záštitě těchto „velkých změn“. Nečasova mise se pak může jevit jako počátek Benešovy nové politiky (a skutečného tajného plánu). Na Nečasovu misi a následnou kapitulaci navázal Beneš propagandou s hesly o selhání Západu, odvěkém německém nepříteli, slovanské vzájemnosti, krachu liberalismu a nezbytnosti socialismu. Konečným výsledkem po sedmi letech jeho systematické práce bylo naplnění všech tří uvedených představ v tzv. třetí československé republice. Ve spojení s komunisty, za tiché podpory sovětské armády, využil se svými přívrženci – českými národními socialisty, lidovci, sociálními demokraty a slovenskými čechoslovakisty poválečnou revoluční situaci k budování třetí republiky pod diktaturou Národní fronty. Politický systém obnoveného státu se tak stal konglomerátem Benešovy „vědecké politiky“ (jak svou pragmatickoutopickou činnost nazýval) a cílené strategie komunistů, pro které ovšem byla součinnost s Benešem a spol. v Národní frontě jen první částí dvoufázové revoluce. Po spojení Benešova londýnského tzv. demokratického exilu s Gottwaldovým moskevským exilem komunistickým vznikla Národní fronta, první 102 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 – nevolená – vláda obnoveného státu a její Košický vládní program spolu s Benešovými dekrety fakticky nahrazující ústavu. Komunisté měli vypracovaný vlastní koncept dvoufázové revoluce, který úspěšně realizovali s nevědomou pomocí Beneše a představitelů nekomunistických stran Národní fronty, kteří se tak stali podle komunistické terminologie „užitečnými idioty“, tj. nevědomými pomocníky komunistů. První fází tohoto konceptu bylo uskutečnění „národní a demokratické revoluce“, spočívající v popření a rozrušení modelu předválečného uspořádání státu (v intencích principů tradiční liberální demokracie) společnou Národní frontou, a druhou fází bylo „přerůstání v revoluci socialistickou“ tj. odstavení dosavadních spojenců a uchvácení neomezené politické moci komunistickou stranou.(31) Beneš nedokázal „vědecky“ správně vyhodnotit dvě podstatné věci. Nepředvídal či nepochopil, že komunisté se nebudou chtít (při uskutečňování jejich vědecké politiky) dělit o moc ve státě, a zároveň si nedokázal připustit, že zahlazování stop po selhání jeho předválečné zahraničně-politické koncepce a také po scestné Nečasově misi je dlouhodobě neudržitelné. Dezinformace a snahy zamlžit realitu v psaných textech a ve veřejných projevech z Benešovy dílny ve srovnání s dnes známými a prokazatelnými fakty stejně jako způsob, jak se Beneš choval během války i po válce vůči svým oponentům, podávají výstižný obraz o jeho politickém a lidském profilu. Beneš uzavřel na konci roku 1943 se Stalinem smlouvu o spolupráci Československa a Sovětského svazu s platností na dvacet let. Jí proklamativně zabezpečil budoucnost svobodného Československa, ale především svou vlastní politickou kariéru (jak se mělo ukázat jen na krátký čas), přičemž fakticky odevzdal Československo do sovětské zájmové sféry. Nečasovi odpověděl na jeho varování v posledním ze vzájemných dopisů slovy: „Vážený kolego Nečasi, nezměníte-li svou politickou orientaci, budete v Československu nepřítelem komunistů číslo jedna a za těchto okolností by Váš návrat byl skutečně nežádoucí.“(41) Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Sovětským svazem s platností na dvacet let sjednal a uzavřel Beneš v prosinci 1943 v Moskvě přes nesouhlas Velké Británie. Tato smlouva společně se závazky, které během svého pobytu v Moskvě Beneš učinil Stalinovi a československým komunistům a nikoliv jednání jaltské konference v únoru 1945, jak je to v české historiografii a žurnalistice často prezentováno, znamenala (dobrovolné) začlenění Československa po druhé světové válce do sovětské sféry 103 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský vlivu.(42) Nečas se stejně jako jeho žena a dcera, které zahynuly v roce 1944 v koncentračním táboře Osvětim, konce války nedožil. Naprosto nic nechtěl mít zvláště společného s komunisty a cestou prezidenta Beneše do Moskvy a s celým vývojem, který potom nastal.(43) Ing. Jaromír Nečas zemřel 30. 1. 1945 v obci Merthyr Mawr a jeho poslední vůlí bylo, aby byl zpopelněn a jeho popel byl rozprášen na místním vřesovišti. O Nečasově misi přinesl první zmínku v zahraničním exilu časopis Svědectví v článku Theodora Procházky z roku 1959. Autentické a pozoruhodné svědectví o Nečasově misi podal v roce 1967 bývalý diplomat Štefan Osuský v článku Na lži se budoucnost národa stavět nedá. Později se Nečasovou misí a Benešovým jednáním na stránkách exilového tisku opakovaně a podrobně zabýval historik Josef Kalvoda.(46) Po roce 1989 byly v České republice publikovány Kalvodovy texty na toto téma v druhé a třetí části trilogie Z bojů o zítřek, Benešovy instrukce publikovala dvakrát revue Střední Evropa v článcích autora tohoto textu a historika Milana Churaně. V roce 2000 byla vydána brožura Jiřího Mikulky Příběh téměř zapomenutého politika Jaromíra Nečase a v témže roce vyšel článek Karla Černého v časopisu Reflex Causa Nečas.(47) Vyjma publicistiky se kusé zmínky o Nečasově misi objevily i v historiografických pracích, ovšem skutečně nestranný a dostatečně obšírný rozbor této problematiky se odvážil publikovat až historik Milan Hauner v předmluvě a poznámkách k Benešovým pamětem v roce 2007. Na otázky položené v úvodu článku lze tedy nabídnout následující odpovědi. Pravda o Nečasově misi vyšla najevo po válce ve Francii (mimochodem informace o těchto francouzských pramenech v českých publikacích nejsou k nalezení), v padesátých letech v Československu a poté v českých exilových časopisech. Kdy a jak se o ní dozvěděli komunisté, prozatím nevíme, stejně jako to, jak se do jejich rukou dostal list s Benešovými instrukcemi pro Nečase. Nečasova mise je pro pochopení „mnichovských“ událostí a jejich důsledků významná, a to i navzdory mínění současných autorit z řad historiků a navzdory pravděpodobnosti, že by velmoci dospěly k „Mnichovu“ i bez této diplomatické aktivity. Nečasova mise totiž souvisí s příležitostí nahlédnout na axiomy českého historického povědomí o zradě Západu, o vzdorujícím ušlechtilém prezidentovi a o vzorné demokracii prvorepublikového Československa realističtějším pohledem. O významu 104 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 mise mimochodem svědčí i Benešova křečovitá snaha zahladit stopy po svém „pátém plánu“ Současní čeští historikové až na výjimky zarputile opakují dogmata ospravedlňující Benešovo jednání a strkají hlavy do písku jako pštrosi nejen před souvislostmi Nečasovy mise, ale také před vším, co by mohlo zpochybnit mýtus o velkém státníkovi a demokratovi Edvardu Benešovi – prezidentu Budovateli. S případným „historiografickým pádem“ Beneše se logicky vynoří otázka: Proč si jej tedy vybral tolik oslavovaný Masaryk jako svého nejbližšího spolupracovníka a nástupce? Odpověď na ni je prostá a formuloval ji již před mnoha lety v exilu historik Josef Kalvoda: „Masaryk a Beneš byli spojité nádoby.“ Ve své monumentální knize o vzniku Československa Kalvoda tyto hlavní představitele moderní české státnosti charakterizoval: „Oba měli tendenci zaměňovat politické iluze za realismus a střízlivost (…). Vnímali realitu pouze svýma vlastníma očima – na sebe a události kolem nikdy nepohlíželi jinou optikou. Upadali tak do sebestřednosti a pokrytectví, uplatňujíce v konkrétních situacích ,svatý zákon sobectví‘. Oběma byla česká otázka problémem malého národa žijícího mezi východem a západem, nikoli problémem politického národa, jehož historie a tradice jsou spjaty se střední Evropou. (…) Oba představovali moderní politický trend, charakterizovaný politickou manipulací lidských vztahů, v níž ti, kdož se formálně hlásí k racionalismu, uměle vytvářejí atmosféru iracionality“(49) K otázce, zda tragický osud Jaromíra Nečase skrývá ještě nějaká podstatná tajemství by mohla a měla přispět česká historiografie. Velmi přínosné by bylo nalézt a prostudovat Nečasův ztracený text Svět po druhé světové válce stejně jako zdokumentovat okolnosti zatčení manželky Marie Nečasové, vypátrat identitu oné osoby, které Nečasová předala Benešovy instrukce, a zjistit, jak se tyto instrukce dostaly z jejích rukou do rukou komunistů. Zbývá tedy ještě zamyšlení nad otázkou, kdo koho tedy v roce 1938 vlastně zradil? Beneš a Nečas nepochybně porušili ústavu, když výše uvedeným způsobem nabízeli část československého státního území jinému státu a tím z právního hlediska zradili vlast. Beneš poté zradil Nečase, když na něho naléhal, aby cestu do Francie prohlásil za svou soukromou aktivitu, a když ho odstavil z exilové vlády. Beneš také podvedl francouzské politiky popřením Nečasovy mise a osočováním Francie ze zrady. Pro nepředpojaté historiky a zájemce o českou moderní historii není žádným tajemstvím, 105 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský že Edvard Beneš byl v politické praxi machiavelistou (přesněji řečeno intrikánem), jehož jednání neobstojí před základními etickými principy. Na mezinárodní politické scéně bylo jeho lstivé jednání známo již od pařížské mírové konference a od druhé světové války byl považován za Stalinova vlivového agenta. Například podle britského premiéra Lloyda George byl Beneš „impulzivní, lstivý, ale mnohem méně chytrý, zato však krátkozraký politik, který nepředvídal, že čím více uchvátí, tím méně může udržet“.(50) Americký vyslanec ve Francii William Bullit psal o Benešovi ve své zprávě pro prezidenta, že „každý, kdo něco znamená v politickém životě Francie a Anglie, považuje Beneše za naprosto sobeckou postavičku, která svou lacinou mazaností v drobných záležitostech a naprostým nedostatkem moudrosti ve věcech velkých umožnila rozpad své země“. Co se týče názorů na Benešovo vlivové agentství ve prospěch Stalina, například v dubnu 1943 americký diplomat Anthony J. Biddle ve své zprávě pro prezidenta vyslovil názor, že „český zdroj [tj. Beneš, pozn.aut.) může být nástrojem ruské propagandy“ ve věci (ne)otevření druhé fronty na Balkáně západními spojenci a v květnu téhož roku se úředníci ministerstva zahraničí Spojených států domnívali, že při rozmluvě s americkým prezidentem „se dr. Beneš pokusí vyvrátit všeobecně rozšířené mínění, že je agentem Moskvy“.(51) Své důvody, proč Nečas splnil Benešův pokyn a uskutečnil pařížskou misi, vysvětlil s následovně: „Vzhledem k tomu, že prezident Beneš řídil naši zahraniční politiku po dvacet let a také vzhledem k naší slepé důvěře v jeho vedení – věřili jsme, že nejlépe zná prostředky k odvrácení katastrofy (když náš soused byl zločinec) – pokládal jsem za svou povinnost splnit jeho instrukce.“(51) Když poté od října 1938 četl v českých novinách o zradě a kapitulaci, tížilo ho svědomí a jak napsal ve výše citované zprávě, několik týdnů po Mnichovu v důsledku toho dostal svůj první srdeční záchvat. O svých pocitech viny, které jej neopustily ani po útěku z okupované vlasti dále vypověděl: „Později, když jsem byl ve Francii a na všech stranách slyšel a stále četl poznámky, týkající se Mnichova, cítil jsem to vždy jako dýku v srdci“. Po Mnichovu a na počátku války však Nečas přes své potíže zůstal vůči Benešovi bezvýhradně loajální a nejen, že nepřiznal veřejně fakta o své misi, ale ani k prezidentovi neztratil důvěru. Jak si tehdy asi vykládal následující dvojsmyslný dopis, který od Beneše dostal krátce po Mnichovu? „Milý kol. Nečasi, díky za Váš milý dopis. Ano, přijde zase čas, čas nás všech, kteří jsme šli správnou cestou proti zlu a zbabě106 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 losti – a proto klidně a pevně se připravuji k další práci. A zase se sejdeme. Není jiných alternativ nežli právo, pravda, fair play – zlo, násilí, zbabělost a zrada. My šli cestou první – půjdeme jí dál. Pozdrav Vám i Vaší paní od mé ženy! Váš Dr. Edvard Beneš. Londýn 30. 10. 1938.“ To, že, po událostech dokumentovaných v tomto článku včetně neštěstí celé Nečasovy rodiny, Beneš tento dopis po válce zařadil do svých Pamětí s vysvětlením: „Chtěl jsem za všech okolností udržet doma dobrou morálku a naději na lepší doby“ a „jeden z takových typických dopisů zde cituji“, svědčí velmi výstižně o jeho morálním profilu.(52) Poznámky (1) Nečasova mise je historiograficky prokázanou událostí. Viz Milan Hauner: Mnichovské dny a Edvard Beneš (in: Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti I. Mnichovské dny, Praha 2007, s. 8, 10, 21 - 23, 45). Zachovaly se ručně psané pokyny prezidenta Beneše pro ministra Nečase (Archiv Ústavu T. G. Masaryka, Edvard Beneš, karton 248; viz Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III. Dokumenty, Praha, 2007, s. 187–188), dále Nečasova anglicky sepsaná zpráva z roku 1943 o vykonání mise (Remarks about the Political Events Before and After Munich, Hoover Institution Archives, Stanford University, Osuský, box 47; korespondence mezi Nečasem a Benešem (Hoover Institution Archives, Stanford University, Osuský, box 47), poválečná svědectví francouzských diplomatů a politiků (vyšetřování parlamentního výboru na konci druhé světové války, svědectví Léona Bluma, Édouarda Daladiera atd.) a někdejšího československého vyslance ve Francii Štefana Osuského (Na lži se budoucnost národa budovat nedá, in: Novina, Chicago, 1967, č. 1). Podrobnou studii o této problematice nazvanou The Nečas Mission during the Munich Crisis: Nečas´s Own Account from the Hoover Institution Archives [Nečasova mise během mnichovské krize: Nečasova zpráva z archivu Hooverova ústavu] publikoval americký historik Jonathan Zorach (East Central Europe, roč. 16, 1989, č. 1 - 2, s. 53–70). (2) Jaromír Nečas: Remarks about the Political Events Before and After Munich [Poznámky k politickým událostem před Mnichovem a po něm]. (3) Co se týče území, které připadalo v úvahu a bylo vyznačeno na mapě (bod č. 8 instrukcí), jednalo se pravděpodobně o Chebsko, severočeské výběžky a Bruntálsko a Krnovsko. Viz Milan Churaň: Střední Evropa, 2007, č. 129. V rozhovoru s francouzským vyslancem dne 16. 9. 1938 poukazoval Beneš na svoji ochotu z roku 1919 postoupit Německu oblasti v severozápadním rohu Čech, v severovýchodní části Čech a při hranici slezské a na jih od výběžku kladského. Viz Josef Kalvoda: „Mnichov: Beneš a vojáci“, in: Z bojů o zítřek III., Kladno 1998, s. 95. (4) Josef Kalvoda: Genese Československa (Praha 1998, s. 264 -265). (5) Viz např. Josef Kalvoda: Role Československa v sovětské strategii (Kladno 1999, s. 46 (6) Názory francouzských právníků jsou citovány podle studie francouzského historika Antoina Marèse Mnichov a Francie (in: Mnichovská dohoda, cesta k destrukci 107 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský demokracie v Evropě, Praha 2004, s. 68 - 79). Tamtéž jsou uvedeny i „předmnichovské“ názory francouzských politiků a žurnalistů. (7) Milan Hauner o aktivitách Beneše a Hodži viz „Mnichovské dny a Edvard Beneš“, s. 20; Josef Kalvoda o rozhovorech Beneše s vyslanci viz „Mnichov: Beneš a vojáci“, s. 95 a 100 -101; Jindřich Dejmek o Bonnetovi a Nečasově misi viz Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata, část druhá, Praha 2008, s. 154; Robert Kvaček a Aleš Chalupa k Benešovým aktivitám viz Československý rok 1938, Praha 1988, s. 194. (8) Viz Wenzel Jaksch: Cesta Evropy do Postupimi, Praha 2000, s. 62–63, 142–143 a 157–159. (9) Memorandum č. 1 (Čechoslováci) a Memorandum č. 3 (Problém Němců v Čechách) publikoval v plném znění časopis Střední Evropa (1992, r. 8, č. 25, s. 9 - 21). Tamtéž (s. 7) napsal v průvodním komentáři politolog Rudolf Kučera: „Všechna Benešova memoranda se dají bez nadsázky označit za snůšku polopravd či dokonce lží..“ O Benešových memorandech a jejich vyznění se zmiňují např. Josef Kalvoda (Genese Československa, Praha 1998, s. 408 - 409) nebo Wenzel Jaksch (Cesta Evropy do Postupimi, s. 67, 77 - 80), ale opomíjí je kupodivu Zdeněk Kárník v rozsáhlé publikaci o meziválečném Československu (České země v éře první republiky, Díl I-III., Praha 2000 - 2003). (10) Wenzel Jaksch: Cesta Evropy do Postupimi, s. 375–376. (11) Runcimanova zpráva Chamberlainovi a Benešovi (in: Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III. Dokumenty, Praha 2007, s. 211 - 214). (12) Viz Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III. Dokumenty, Praha 2007, s. 199 - 201 a Robert Kvaček a Aleš Chalupa: Československý rok 1938, s. 198. (13) Snaha Beneše zahladit stopy viz Milan Hauner: Mnichovské dny a Edvard Beneš, s. 17 - 19; Benešovo vyjádření viz Jan Kuklík a Jan Němeček: Hodža versus Beneš, Praha 1999, s. 130 - 133; Hauner o autentičnosti telegramu francouzského vyslance: Edvard Beneš, Paměti III., s. 199 - 200, Haunerovy poznámky č. 106 107); názor slovenského historika viz František Vnuk: Slovenská otázka na Západě v rokoch 1939 - 1940, Cleveland 1974, s. 364 - 365. (14) Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III. Dokumenty, Praha 2007, s. 217–218. (15) Tamtéž, s. 221 - 222. (16) O telegramu adresovaném československé vládě, v němž stálo, že „britská a francouzská vláda nemohou nadále bráti odpovědnost, aby radily Československu nemobilizovat“, a o Benešově reakci se zmiňuje s poukazem na svědectví Prokopa Drtiny například Václav Kural (Češi, Němci a Mnichovská křižovatka, Praha 2002). (17) Milan Hauner: Mnichovské dny a Edvard Beneš, s. 22, pozn. 41 a Edvard Beneš, Paměti I., Mnichovské dny, s. 356, Haunerova pozn. č. 58. Citace z těchto přepisů jsou zde převzaty z knihy Johna Irvinga Hitlerova válka a válečná stezka let 1933 - 1945 (Brno 2000, s. 147 a 154). Na toto téma viz též Günther W. Gellerman: A naslouchali pro Hitlera, Odposlouchávací centrály Třetí říše (Brno 1995). (18) Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III. Dokumenty, Praha 2007, s. 238–239. 108 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 (19) Josef Kalvoda: Mnichov: Beneš a vojáci (in: Z bojů o zítřek III., Kladno 1998, s. 98 - 99) upozorňuje na publikace Gerharda Rittera The German Resistance (London 1961, s. 80 - 112) a Hanse Rothfelse The German Opposition to Hitler (1958, s. 56 - 63). Dále viz Pavel Šrámek a kol.: Když zemřít, tak čestně (Brno 1998, s. 93); Zdeněk Kárník: České země v éře první republiky, díl třetí,(Praha 2003, s. 570 - 571). (20) Viz Antonín Klimek: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XIV. 1929 - 1938 Praha 2002 (21) Viz Antonín Klimek: Boj o Hrad I, Praha 1996, s. 50 - 51 a Ministr Beneš o dynamičnosti demokracie (Demokratický střed, 1935, s. 1 - 2, in: Mnichovská dohoda, cesta k destrukci demokracie v Evropě, s. 196–197). (22) Edvard Beneš: Demokracie dnes a zítra (Praha 1946, s. 252 - 253, 257, 311– 312). (23) Problematikou politického systému Národní fronty se zabývají následující práce. Josef Kalvoda: Role Československa v sovětské strategii (Kladno 1999), Karel Kaplan: Pravda o Československu 1945 - 1948 (Praha 1990), Emanuel Mandler: Jeden díl permanentní revoluce v Čechách a na Moravě I. - III. (in: Střední Evropa, č. 58, 59, 73, 74, Praha 1996), Milan Drápala: Na ztracené vartě Západu, Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945 -_1948 (Praha, 2000). Jan Cholínský: Československo 1945 - 1948 (in: Poutník Josef Kalvoda, Kladno 2002). Vladimír Bystrov: Svobodná nesvoboda (Praha 2006). K problematice tzv. retribučního soudnictví viz Mečislav Borák: Spravedlnost podle dekretu, Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (Ostrava, 1998). K problematice vězeňství viz Tomáš Staněk: Retribuční vězni v českých zemích 1945–1955 (in: Vězeňské systémy v Československu a ve střední Evropě, Opava 2001) a Tábory v českých zemích v letech 1945 - 1948 (Šenov u Ostravy, 1996). (24) O násilnostech během vysídlení sudetských Němců viz Tomáš Staněk: Perzekuce 1945 (Praha 1996) a Tábory v českých zemích v letech 1945 - 1948 (Šenov u Ostravy, 1996). Otřesná svědectví postižených byla publikována v měsíčníku Střední Evropa (1990, č. 14 - 16 a 2000, č. 100). Násilí páchané nebo tolerované státními zaměstnanci, „soudem ulice“, samozvanými „Revolučními gardami“, loupeže a krádeže legalizoval Zákon č. 115/1946 o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků z 8. 5. 1946. (25) Jedná se o konference Mnichovská dohoda – sedmdesát let poté (25. 9. 2008, Centrum pro ekonomickou politiku, kde vystoupili Robert Kvaček, Jan Kuklík a Jan Dobeš), ČSL a Mnichovská dohoda (30. 9. 2008, Parlament ČR, kde vystoupili Michal Pehr, Miloš Trapl a Jaroslav Šebek), Mnichov 1938 a česká společnost (18. 9. 2008, Ústav pro studium totalitních režimů, kde vystoupili Václav Kural, Robert Kvaček a Miloš Trapl). (26) Zdeněk Beneš: Mnichov v československých a českých učebnicích dějepisu (in: Mnichovská dohoda, cesta k destrukci demokracie v Evropě, s. 292). Současnými učebnicemi dějepisu o nichž je řeč jsou Josef Harna-Rudolf Fišer: Dějiny českých zemí II. (Fortuna, Praha 1998), Jana Burešová: Dějepis 9 (Prodos, Olomouc, 2000), Jan a Jan Kuklíkovi: Dějepis 4 pro gymnázia a střední školy (SPN, Praha 2005) a Dějiny 20. století (SPL-Práce, Praha 2000), Vratislav Čapek-Jaroslav 109 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský Pátek: Dějepis pro střední odborné školy (Scientia, Praha 2001), Robert Kvaček: České dějiny II. (SPL-Práce, Praha 2002) atd.. (27) Viz zejména zlomová práce české historiografie moderních dějin – Antonín Klimek: Boj o Hrad I. a II. (Praha, 1996 a 1998). Významnou změnou s ohledem na stále rozbujelé jednostranně oslavné prezentování meziválečného Československa byla i část zaměření a obsahu tematického bloku České televize (ČT 24, 28. 10. 2008) u příležitosti devadesátého výročí vzniku Československa. (28) Milan Churaň: Postupim a Československo (Praha 2001, s. 30 - 31), Pátý plán prezidenta Beneše (in: Střední Evropa, 2007, č. 129); Robert Kvaček: Osudná mise (Praha 1958, s. 188), Evropa a ČSR ve třicátých letech (in: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. Praha 2002, s. 107), České dějiny II. (Praha 2002), Glosy o Mnichovu v historiografii (in: Mnichovská dohoda, cesta k destrukci demokracie v Evropě, Praha 2004, s. 243 - 251), Co předcházelo Mnichovské dohodě (2008) a Mnichovské desatero (2008); Zdeněk Kárník: České země v éře první republiky, 1918 - 1938, Díl třetí, O přežití a o život (Praha 2003, s. 576); Jindřich Dejmek: Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata, část druhá (Praha 2008, s. 147 -148). (29) Wenzel Jaksch: Cesta Evropy do Postupimi, s. 189 a 191. (30) Viz Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti I. Mnichovské dny. Benešovy texty Zpráva národu a Dopis poslanci Ladislavu Rašínovi viz Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III, Dokumenty. (31) Josef Kalvoda: Role Československa v sovětské strategii (Kladno 1999, s. 224, 226 - 235, 240 - 245). (32) Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III, Dokumenty (s. 288–290). Hauner v poznámce č. 185 na s. 290 konstatuje, že neudržitelnost Benešových tvrzení v tomto dopisu je zřejmá. (33) Viz český překlad Nečasovy anglicky sepsané zprávy z roku 1943 o vykonání mise Remarks about the Political Events Before and After Munich [Poznámky k politickým událostem před Mnichovem a po něm], Hoover Institution Archives, Stanford University, Osuský, box 47. Jak dokládá Hauner (Mnichov a Edvard Beneš, s. 21), o (ne)zničení Benešových pokynů se zmiňuje také Benešův kancléř Jaromír Smutný v krátké poznámce zachované v pozůstalosti: „Beneš si přál, aby Nečas zničil poznámky, které mu dal na cestu. Dobře, že tak neučinil“ (ANM, Smutný, neinventar., kart. 2, s. 13) a ve svých podrobných poznámkách k Nečasově misi a k rozhovorům, které sám za války s Nečasem vedl (Columbia, Bakhmeteff Archives/ Smutny, 3493). (34) Český překlad Nečasovy anglicky sepsané zprávy Remarks about the Political Events Before and After Munich [Poznámky k politickým událostem před Mnichovem a po něm]. Nečas píše: „Z uvedených důvodů jsem dopis ukryl, předal své ženě a ještě jedné zcela spolehlivé osobě“. Viz předchozí poznámka. (35) Tamtéž. Skutečnost, že Beneš naléhal na Nečase, aby pařížskou misi prohlásil za vlastní iniciativu, potvrdila historikovi Josefu Kalvodovi v osobním rozhovoru Pavla Osuská, manželka československého diplomata Štefana Osuského, který byl během války s Nečasem v úzkém kontaktu (Případ ing. Jaromíra Nečase, in: Z bojů o zítřek II., Toronto 1996). 110 Mnichovská zrada, nebo pražský krach? SE 133/2009 (36) Dopis Jaromíra Nečase Edvardu Benešovi z 8. 7. 1943 (s. 2 - 3). Dopis je uložen v Hooverově ústavu (Hoover Institution Archives, Stanford University, Osuský, box 47), jeho kopie je ve vlastnictví autora tohoto textu. (37) Dopis Jaromíra Nečase Edvardu Benešovi z 8. 7. 1943 (s. 2). (38) Viz překlad Nečasovy anglicky sepsané zprávy Remarks about the Political Events Before and After Munich [Poznámky k politickým událostem před Mnichovem a po něm]. (39) Dopis Jaromíra Nečase Edvardu Benešovi z 8. 7. 1943 (40) Tamtéž (s. 3 - 4 ). (42) Podrobnosti viz Josef Kalvoda: Role Československa v sovětské strategii (s. 191 - 215) a „Jalta 1945 a vítězný únor 1948“ (in: Z bojů o zítřek III., Kladno 1998, s. 166 - 169). Podrobnosti k jaltské konferenci viz Václav George Panocha: Jalta 1945 (Praha 2002). Tezi o přiřazení Československa do sovětské sféry vlivu Spojenými státy a Velkou Británií na jaltské konferenci či v závěru války odmítl a kvalifikovaně vyvrátil historik Vít Smetana: „Sféry vlivu a Československo: oběť nebo spoluarchitekt?“ (in: Československo na rozhraní dvou epoch nesvobody, Praha 2005) a „Pod křídla Sovětů“ (in: Soudobé dějiny, 2/2008). (41) Z Benešova posledního dopisu Nečasovi cituje Nečasův synovec Otakar Zoufalý v článku „Politik čistých rukou – sociální demokrat ing. Jaromír Nečas“ v exilovém Právu lidu (1984, č. 1), vydávaném Jiřím Löwym v německém Wuppertalu. (43) Viz přepis rozhovoru Jana Cholínského s Otakarem Zoufalým. (44) Tamtéž. (45) Jan Pachta a Pavel Reiman: O nových dokumentech k otázce Mnichova (in: Příspěvky k dějinám KSČ, 1957, č. 1, s. 104 - 133); Mnichov v dokumentech, II. díl (Praha 1958); V. Vrabec: Zrada se začala naplňovat (in: Rudé právo, 16. 9. 1938). (46) Theodor Procházka: „Dvě episody z mnichovské prehistorie“ (in: Svědectví, č. 10, 1959), Štefan Osuský: Na lži se budoucnost národa budovat nedá (in: Novina, Chicago, 1967, č. 1); Josef Kalvoda: Bojovat či nebojovat (Hlasatel, Chicago, 19. 10. 1979), Mnichovská problematika (Národní politika, Mnichov, březen 1980), Dr. Beneš a Mnichov (Hlasatel, Chicago, 9. 4. 1982), Případ ing. Jaromíra Nečase (Nedělní hlasatel, Chicago, 17. 6. 1984), Mnichov: Beneš a vojáci (in: Nedělní hlasatel, Chicago, červenec 1984), Svědectví Dr. Osuského o Mnichově (in: Nedělní hlasatel, Chicago 3. 2. 1985), Mnichovská diskuse (in: Nedělní hlasatel, Chicago, 28. 5. 1989). (47) Jiří Mikulka: Příběh téměř zapomenutého politika Jaromíra Nečase (Nové město na Moravě 2000); Karel Černý: Causa Jaromír Nečas (in: Reflex, 2000, č. 23); Jan Cholínský: Mnichov 29. 9. 1938 a Praha 30. 9. 1938 (in: Střední Evropa, 1998, č. 84). (48) Jindřich Dejmek: Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata. Praha 2008, s. 721–722. (49). Josef Kalvoda: Genese Československa. Praha 1998, s. 447. (50) Wenzel Jaksch: Cesta Evropy do Postupimi, s. 162. (51) Josef Kalvoda: Role Československa v sovětské strategii, s. 117 a s. 151. K otázce Benešova „agentství“ se vyjádřil historik Josef Kalvoda ještě v článku 111 odpovědnost za podmínky k životu Jan Cholínský „Byl Edvard Beneš sovětským agentem?“ (in: Z bojů o zítřek III., s. 156–160) K témuž Stanislav Ausky, který v rozhovoru s autorem tohoto článku konstatoval, že během jeho výzkumů ve Spojených státech týkajících se druhé světové války se zpravodajští důstojníci, s nimiž se setkal, o Benešovi vyjadřovali jako o vlivovém agentovi Sovětského svazu. (52) Viz Remarks about the Political Events Before and After Munich [Poznámky k politickým událostem před Mnichovem a po něm]. (53) Citáty viz Edvard Beneš: Paměti (Praha 1948, s. 77). (54) Na nespokojenost národnostních „menšin“ s jejich postavením v Československu upozorňuje Churaň (Postupim a Československo, s. 28 - 29). Autor Mgr. J. Cholínský,. (nar. 1965), do roku 1992 pracoval jako dělník a knihovník, vystudoval obor sociální pedagogika (Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové), v letech 1993-2007 pracoval jako sociální pracovník a pedagog, od roku 1997 publikuje články o českých soudobých dějinách, je autorem životopisné monografie „Poutník Josef Kalvoda“ (Kladno 2002), v současné době se zabývá výzkumem českého protikomunistického exilu a dokončuje soubor esejů s názvem „Češi v bojích o minulost 1989-2009“ s podtitulem „Vyrovnávání se zločiny komunismu a spory o moderní českou státnost“ a hledá pro něj nakladatele. 112 odpovědnost za podmínky k životu Helmut Kohlenberger Anselm von Canterbury Von Helmut Kohlenberger Am 21.April dieses Jahres wird des 900. Todestages des Heiligen Anselm von Canterbury gedacht. Dieser in seiner Zeit wegweisende Mönch und Bischof ist heute ein großer Unzeitgemäßer. Als solcher hat er über die Jahrhunderte hinweg inspiriert, nicht zuletzt im 20.Jahrhundert. Karl Jaspers spricht von der „Vollendung der Frühe“ eines Denkens, das noch nicht von den zahllosen Zerrissenheiten späterer Zeiten betroffen ist. Anselm weiß, dass nicht nur der Glaube, auch das Wissen seinen Grund nicht in sich selbst hat. Papst Johannes Paul II. hat in seiner Enzyklika „Fides et Ratio“ (vom 14.9.1998) Anselms Grundintention der Entsprechung von Glauben und Vernunft ( fides quaerens intellectum) hervorgehoben. Während der Glaube zu verstehen sucht, „gibt die Vernunft auf dem Höhepunkt ihrer Suche das, was der Glaube vorlegt, notwendig zu“. Dem Mönch Eadmer verdanken wir die Kenntnis von Anselms Lebensweg, der ihn im Jahre 1059 aus dem Aostatal in das normannische Kloster Bec führte, wo er unter der Mentorschaft des erfolgreichen Abtes Lanfrank studierte. Bald wurde Anselm Prior und später Nachfolger Lanfranks, der im Zuge der normannischen Eroberung Englands im Jahre 1070 Erzbischof von Canterbury wurde. Unter Anselm wurde Bec zu einem weithin bekannten Ort des geistlichen Lebens und der Bildung. Davon zeugen seine Gebete, Betrachtungen, ebenso seine Abhandlungen und sein ausgedehnter Briefwechsel zu vielen Fragen des täglichen Lebens. Nach dem Tode Lanfranks (1089) endete freilich sein beschauliches Klosterleben. Anselm wurde jetzt in die instabile Lage in England hineingezogen, ins Amt des Erzbischofs und damit in die Reform einer Kirche gedrängt, die ihre Rombindung und Unabhängigkeit von der Königs- und Adelsherrschaft gegen das bislang geltende Gewohnheitsrecht erst mühsam durchsetzen musste – nicht zuletzt auch gegen die Mehrheit der ans alte lokale Recht gewohnten Bischöfe selbst. Bei diesen Auseinandersetzungen des englischen Investiturstreites ging es um eine einschneidende Transformation im Zuge von Zentralisierung, Disziplin und Latinisierung, die sich an die Ausbreitung des von den Klöstern ausgehenden Gottesfriedens anschloß. Anselm musste zweimal ein hartes mehrjähriges Exil auf sich nehmen. Erst im Jahre 1107 wurden die Auseinandersetzungen zwischen 113 odpovědnost za podmínky k životu Helmut Kohlenberger Rom und dem englischen Königshaus mit einem mühsam ausgehandelten Ausgleich beendet. Doch Anselms erklärtes Ziel, den Klerus im Sinne der monastischen Lebensform zu reformieren, blieb in den Wirren der Zeit im wesentlichen undurchführbar. Die bleibende Bedeutung Anselms beruht indes nicht zuletzt auf der Kraft seiner Schriften, die aus Lehrgesprächen im Kloster, später vielfach aus Konflikten des Tages hervorgingen. Titel und Gestalt dieser Schriften zeigen das Suchen, den erkundenden Neubeginn. Am Anfang steht eine Ortsbestimmung des Denkers - das „Monologion“, das vom Begehren des Menschen ausgeht, das sich auf unterschiedlich Gutes und weniger Gutes richtet. Dieses setzt notwendig ein von sich her Gutes voraus, von dem alles Gute herkommt. Dieses von sich her Gute ist indes nicht direkt zu erkennen, es ist dem „unzugänglichen Licht“, das von sich her leuchtet, zu vergleichen. In der entscheidenden Wende vom Gegebenen zum vergleichenden Sprechen zeigt sich das schöpferische Wort als Wirkliches schlechthin. Jedes Sprechen nimmt dieses Wort auf und wird zum Gleichnis. Wirklich ist nicht ein „Sein“, sondern die sich in die Schöpfung verströmende Liebe Gottes. In strenger Argumentation gelingt Anselm eine Gleichnisrede, die im Sinne des Ersten Korintherbriefes „nur durch einen Spiegel – wie in Rätselgestalt“ verstehen läßt. Sie läßt die grundlegende Verpflichtung des zu dieser Sicht befähigten menschlichen Geistes sehen. Doch ist Anselm sich des sündhaften Status des Menschen bewusst, aus dem er sich im „Proslogion“ in einem Gebet aus der Tiefe der Erschütterung an Gott wendet. Ihn bewegt das Verlangen, „ein Stück weit einzusehen“, was er mit dem Herzen glaubt und liebt. Wieder kommt Anselm an die Grenze des sich dem Denken entziehenden Selbstseins Gottes. Diese ist kein autonomer Akt des Denkens oder ein Denkverbot – sie zeigt sich im Denken als „das, worüber hinaus nichts Größeres gedacht werden kann“. Dieses Wort zu hören und einzusehen ist eo ipso die Einsicht der Wirklichkeit Gottes. Zugleich zeigt sich damit die Grenze des Denkvermögens. In diesem von der Spannung argumentativer und poetischer Sprache bestimmten einzigartigen Text hat Anselm seine Zeitgenossen und der Nachwelt bis heute zu denken gegeben. Gaunilo, ein Mönch aus Marmoutiers, hat sofort die Schullogik gegen Anselm geltend gemacht. Ihm geht es um Gewissheit, die im Rahmen begrifflicher Differenzierungen erreicht werden soll. Anselms Großmut wollte es, dass diese die Problemdimension unterbietende Entgegnung mit seiner Antwort jeder Abschrift 114 Anselm von Canterbury SE 133/2009 seines Werkes beigefügt werde. Eine lebendige Auseinandersetzung folgte diesem Text vom Mittelalter bis heute. Thomas von Aquin unterschied zwischen Einsicht aus der Natur und der Offenbarung und teilte nicht Anselms ursprüngliche Einsicht, während seit Descartes die Idee des unendlichen Gottes zu einer rationalen Objektivierung des Gottesbegriffes führte, die von Kant der Kritik unterzogen wurde. Doch wurde in der Folgezeit seit Hegel Gott im neuzeitlichen Prozeß der Weltgeschichte gedacht und in diesem Zusammenhang - mit den katastrophalen Folgen des 20. Jahrhunderts - verleugnet. Karl Barth hatte in seinem Anselm-Buch den Grundriß seines kirchlich- theologischen Programmes vorgedacht und den Anstoß zu einem breiten Studium Anselms gegeben. Bald folgte die große kritische Edition der Werke Anselms (1938-1961) durch Pater Franciscus Salesius Schmitt OSB. Die leidenschaftliche Diskussion des Proslogion haben Henri de Lubac, Hans Urs von Balthasar ebenso weiter geführt wie philosophische und theologische Autoren aller Schulrichtungen - von Positionen mystischer und hermeneutischer Theologie bis hin zu analytischer Theorie. Anselms Denk- und Schreibweise war ganz vom Dialog geprägt. Dies zeigt sich in den Schriften, die aus Gesprächen in Bec erwuchsen und in den vielen aus dem Leben gegriffenen Gleichnisreden, in denen die Situation des Menschen von der Ordung (rectitudo) Gottes her bestimmt wird. Von hier aus versteht er die Ausrichtung von Denken und Handeln, Vernunft und Willen. Doch weiß Anselm, dass Engel und Menschen nicht in dieser Ordnung, in der Annahme der Gabe des göttlichen Lebens blieben und sich ihrem Eigenwillen, damit dem Verderben preisgaben. Daß diese Sicht des Menschen dem Anspruch moderner Autonomie nicht entspricht, liegt auf der Hand. In der zweiten Lebensperiode als Erzbischof verfasste er im Exil das große viel zitierte Werk über die Menschwerdung Gottes („Cur Deus homo“), legte er das Erlösungsgeschehen mit Vernunftgründen für Glaubende und Nichtglaubende dar: Gott steht zu seiner Schöpfung, nachdem der Mensch in hybrider „Selbstverwirklichung“ sich von der gegebenen Ordnung lossagte, diese durcheinander brachte, aber die Wiederherstellung dieser Ordnung von sich aus nicht zu leisten vermag. Aber es gibt Hoffnung, Vergebung - selbst angesichts des Unheils einer Schuld, die zu groß für uns Menschen ist (vgl. Psalm 65(65)). Die „notwendigen Vernunftgründe“ der Argumentation stehen im Horizont von Bildern und Analogien, die 115 odpovědnost za podmínky k životu Helmut Kohlenberger das Gesagte mit dem Leben verbinden. Anselms Bedeutung in der Geschichte des Denkens verdankt sich der Stringenz seiner Darlegungen. Dafür ist er bewundert, auch getadelt worden. Aber diese Stringenz ist kein Gedankenspiel intellektueller Kreise. Sie steht im Dienst des Aufweises einer Ordnung, die anzuerkennen wir gerufen sind. Anselm weiß aus eigener Lebenserfahrung, dass wir mit uns selbst im Konflikt stehen. Seine Gebete, Betrachtungen und Briefe zeigen uns einen Menschen inmitten von Verwirrungen, bestimmt von der Notwendigkeit zur Ordnung zu finden und zu führen. Sie sind der Kontext des argumentativen Oeuvre, Zeugnisse im beginnenden Aufbruch Europas. Anselm hat keine Schule begründet, sein Titel als „Vater der Scholastik“ ist nur metaphorisch zu nehmen. Seine Intuition, sein archaisch anmutender Zugang zu grundlegenden Problemen stellte sich verfestigende Denkmuster in den Schulen und Konfessionen in Frage. Seit dem 17. Jahrhundert wurden seine Werke vermehrt im Druck verbreitet, in Salamanca wurde seine Theologie systematisch gelehrt. Breite kirchliche Anerkennung als Lehrer erhielt Anselm mit der gesamtkirchlichen Ausbreitung seines Festes im Jahre 1690. Seine epochenübergreifende Bedeutung zeigt sich erst mit dem Ende der europäischen Ideengeschichte, die sich in ihrem Abgrund seit Nietzsche offen zeigte und viele alte Konfrontationen vergessen ließ. Heute müssen wir um des Lebens willen die Grenzen des Wissens wissen. Daß dieses Wissen einer explorativ klaren Argumentation bedarf, darüber hinaus sich einer unentrinnbaren Hoffnung verdankt – dies lehrt uns der Heilige Anselm. Autor Známý rakouský filosof, jenž spolupracoval s českou filosofickou opozicí, například s profesorem Janem Patočkou. Je dlouholetým členem redakční rady revue Střední Evropa. 116
