obsah: editorial - Apoštolský exarchát

OBSAH:
EDITORIAL ................................................................................................................ 3
SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 3
INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5
LITVA, VILNIUS A VÝCHODNÍ KATOLÍCI .................................................................... 6
ГЛАВА УГКЦ НАЗВАВ ВІЗИТ ПАПИ ДО ТУРЕЧЧИНИ ДУЖЕ ВІДВАЖНИМ ................. 8
JSME KOUSKEM DOMOVA .......................................................................................... 9
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: KOSTEL SEDMIBOL. PANNY MARIE V PARDUBICÍCH .. 11
POSELSTVÍ SV. OTCE BENEDIKTA XVI. KE DNI MIGRANTŮ A UPRCHLÍKŮ ............... 13
MIKULÁŠ NA TITANIKU .......................................................................................... 14
UKRAJINSKÉ VÁNOCE ............................................................................................. 15
KRÁTKÝ POHLED DO ŽIVOTA PLZEŇSKÉ FARNOSTI SV. MIKULÁŠE.......................... 15
LITURGICKÉ POJMY: DISKOS, KALICH ..................................................................... 18
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. JAN ZLATOÚSTÝ (30. LEDNA)......................................... 19
SVATÝ JAN ZLATOÚSTÝ O MODLITBĚ ..................................................................... 21
EDITORIAL
Vážení a milí čtenáři, držíte v ruce
první číslo našeho časopisu v roce
2007.
V tomto vydání vás chceme upozornit na důležité výročí. V září 2007
uplyne 1600 let od smrti jedné z největších osobností východní církve,
svatého Jana Zlatoústého. Už v tomto
čísle mu ale věnujeme dva články,
protože v měsíci lednu slavíme dva
svátky sv. Jana Zlatoústého. Dne
27. ledna si připomínáme přenesení
ostatků tohoto světce a 30. ledna slavíme svátek tří světitelů – Bazila Velikého, Řehoře Teologa a Jana Zlatoústého. Odkazu tohoto učeného muže
budeme věnovat pozornost i v dalších
číslech našeho časopisu.
Přinášíme tentokrát také podrobnější aktuality z našich farností v Plzni
a v Českých Budějovicích. V Plzni byl
koncem minulého roku posvěcen nový
zvon, což je událost mimořádná, protože se obyčejně děje jednou za několik staletí. V Českých Budějovicích si
věřící před Vánocemi zazpívali ukrajinské koledy, přišel tam dokonce i
Mikuláš, a to přímo na Titanik!
Náš tradiční rozhovor nám tentokrát poskytl biskupský vikář v pražské
katedrále u sv. Klimenta o. Vasyl Slyvotskyj, který pečuje o významnou
část našich věřících, pocházejících
z Ukrajiny. O tom, proč stále více lidí
nachází cestu do pražské katedrály, se
dočtete na straně 9.
V březnu se těšíme na další setkání
s vámi.
Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA
V měsíci lednu probíhá ve
všech našich farnostech týden
modliteb za jednotu křesťanů.
Je to velmi důležitý fakt, který
se však nemá omezit jenom na tento týden, ale má
být naším stálým úkolem a stylem
života po celý rok. Jde tady o takzvaný duchovní ekumenizmus, který je v moci každého z nás a je duší
ekumenizmu. Je vyjádřením touhy
po skutečné jednotě všech křesťanů. A Svatý Otec Jan Pavel II. kdysi
řekl, že když existuje taková touha
v mnoha upřímných srdcích křesťanů, tak jednou určitě dojde vyslyšení. Kromě těchto modliteb existuje ještě takzvaný teologický ekumenizmus, kde se vytváří smíšené
teologické komise, jež studují některé sporné otázky, a pak je ještě
takzvaný praktický (institucionální) ekumenizmus spočívající ve
společných aktivitách křesťanských
církví ve prospěch života, ve prospěch obecných křesťanských a lidských hodnot.
Ani my řeckokatolíci nemůžeme
stát bokem od těchto proudů. Máme se i my moudře a v pravdě
v tomto hnutí angažovat. Svatý
Otec Benedikt XVI. minulý rok
před obnovením práce smíšené ka-
4
tolicko-pravoslavné teologické komise zdůraznil, že tyto práce mají
pokračovat v pravdě a v lásce.
Pravda a láska se nedá oddělit. I
my chceme v tomto dialogu předkládat naší katolickou pravdu pokorně a s láskou. Jenom pravda
nás může osvobodit od rozdělení.
Žádné politické kompromisy tady
nejsou na místě.
Letos koncem července (28. 6.
– 1. 7.) se na Velehradě uskuteční
mezinárodní konference u příležitosti stého výročí unionistických
sjezdů. Zúčastní se na něm mnoho
významných hostů. Mezi jinými
kardinál Lubomír Huzar, vyšší arcibiskup z Kyjeva a kardinál W.
Kasper z Říma. Přislíbili účast i
některé významné osobnosti zahraničních pravoslavných církví.
Doufáme, že podporované našimi modlitbami to bude další malý krůček k jednotě všech křesťanů.
Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY
Zprávy z farností
• Dne 26. listopadu 2006 slavili věřící pražské farnosti apoštolského
exarchátu svůj chrámový svátek.
Slavnostní liturgii sloužil apoštolský exarcha Ladislav Hučko,
spolu s ním emeritní pomocný biskup Ján Eugen Kočiš, generální vikář Milan Hanuš a biskupský vikář
Vasyl Slyvotskyj. Ve své promluvě
o. biskup zdůraznil dnešní úlohu
papeže při sjednocování křesťanů.
• Dne 30. listopadu 2006 navštívil
apoštolský exarcha L. Hučko a biskupský vikář V. Slyvotskyj soukromé ukrajinské gymnázium
v Praze 4 - Nuslích. V průběhu návštěvy, která se konala na pozvání
ředitelky školy, o. biskup obeznámil a přiblížil studentům činnost a
postavení Apoštolského exarchátu
Řeckokatolické církve v České republice.
• Při příležitosti chrámového svátku svatého Mikuláše posvětil
v Plzni apoštolský exarcha L. Hučko nový zvon. Slavnostní liturgii
dne 3. prosince 2006 sloužil spolu
s místním duchovním o. Igorem
Bibkem.
• Ve věku nedožitých 87 let zemřel
dne 23. prosince 2006 v Praze Václav Hora, náš dlouholetý pražský
farník. Manžel Marie HorovéMyšanič, jejíž některé básně jsme
publikovali v letošním Kalendáři.
• Na svátek Narození Páně dne 25.
prosince 2006 v katedrále sv. Klimenta v Praze sloužil apoštolský
exarcha L. Hučko slavnostní liturgii, koncelebroval generální vikář
M. Hanuš. Ve své promluvě o. biskup zdůraznil, že smysl svátku Narození Páně spočívá v tom, že nám
dává splněním všech Božích přislíbení pevnou a jistou naději pro
věčnost.
• V prosinci 2006 vydal Apoštolský
exarchát publikaci Řeckokatolický
kalendář na rok 2007. Též vyšel
sborník "10 let Apoštolského exarchátu". Brožurka obsahuje příspěvky připomínající nejvýznamnější události prvního desetiletí
v Apoštolském exarchátu v ČR.
Ze života církve
• Dne 30. listopadu 2006 se papež
Benedikt XVI. zúčastnil liturgie,
kterou v istanbulském patriarchálním chrámu sv. Jiří sloužil
konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I., duchovní vůdce pravoslavných křesťanů ve světě. Papež prohlásil usmíření katolíků
s pravoslavnými věřícími za prioritu svého pontifikátu. Katolická a
pravoslavné církve jsou rozděleny
od roku 1054, kdy došlo k velkému
schizmatu.
vf
5
LITVA, VILNIUS A VÝCHODNÍ KATOLÍCI
Litevští historici předpokládají, že původním
autorem myšlenky založit
unii byl velký litevský
kníže Vitold (zemřel v roce 1422).
Po uzavření brestské
unie (1596) byl ve Vilniusu zřízen duchovní seminář, který připravoval
východní katolické duchovní pro všechny "nekatolické" státy Evropy. Seminář byl umístěn v budově, která byla
přestavěna v renesančním stylu v roce 1622. Seminář fungoval do
roku 1798, tedy do posledního rozdělení Litevsko-Polského státu. V
tomto roce byla budova odevzdána Vilniuské univerzitě. Budova byla před několika lety vrácena Vilniuskému arcibiskupství a
v současnosti se zde často konají hromadná setkání křesťanské
mládeže. Začátkem 19. století fungovalo v Litvě 254 byzantských
katolických chrámů. Zvlášť silný byl baziliánský řád, který pečoval
o vzdělávání. Měl vlastní kláštery dokonce v západní části Litvy, kde
se stal vážnou konkurencí jezuitům. V dobách existence Sovětského svazu byly všechny východní katolické chrámy a kláštery zavřeny a řeckokokatolíci byli postaveni mimo zákon.
V současné době funguje ve Vilniusu (stejně tak jako v celé Litvě)
jediný východní katolický kostel Svaté Trojice. Nachází se ve Starém
Městě, na území bývalého baziliánského kláštera (místnosti kláštera
byly dány k dispozici vysoké škole). Dveře kláštera, které byly po
požáru vytvořeny vilniuským sochařem I. K. Glaubicem, jsou mistrovským dílem epochy renesance a státní architektonickou památkou. Mohutná vysoká vrata svými silnými zdmi vyvolávají dojem
neuvěřitelné lehkosti a ladnosti. Vzdálenost mezi vnějšími a vnitřními dveřmi je více než 50 metrů. Klášter se rozprostírá na kopci
Svaté Trojice. Podle legendy zde byli v roce 1347 umučeni první
křesťanští mučedníci Jan, Antonín a Eustachius. Na památku této
události nechala manželka velkého litevského knížete, Olgerda Juliona, postavit dřevěný chrám. Pamětní deska na zdi kostela tuto
událost připomíná.
6
Po Brestské unii
v roce 1596 se Vilniuský baziliánský klášter stal centrem řeckokatolické provincie
Svaté Trojice založené
v roce 1617. Zde připravoval archimandrita V. I. Rutskyj spolu
s budoucím biskupem
I. I. Kuncevičem adepty. V roce 1596 si osvojili typografii a začali s knihtiskem, což
se stalo základem náboženské kultury řeckokatolíků až do uzavření kláštera. V roce 1623 byl polocký
biskup I. I. Kuncevič
nepřáteli unie zabit a
později byl kanonizován (jako první řeckokatolický svatý). Informuje o tom také pamětní deska u vchodu do chrámu.
V roce 1821 byli baziliáni vyhnáni, chrám byl odevzdán pravoslavné církvi a v klášteře byla zřízena věznice, ve které věznila
carská vláda v roce 1823-1824 studenty vilniuské univerzity, mezi
nimi i básníka A. Mickiewicze. V sovětských dobách byl chrám Svaté Trojice využíván jako sklad, přičemž interiér byl totálně zničen.
Řeckokatolíkům byl chrám vrácen v roce 1990 na začátku "perestrojky". V současné době je chrám stále v rekonstrukci, zrestaurovat se podařilo zatím jen jednu kapli, ve které se konají bohoslužby. Společenství tvoří asi 40 věřících. Bohoslužby jsou slouženy
v ukrajinském jazyce.
Vincas-Lucius Lapinskas
psáno pro časopis Exarchát
7
ГЛАВА УГКЦ НАЗВАВ ВІЗИТ ПАПИ РИМСЬКОГО
ДО ТУРЕЧЧИНИ ДУЖЕ ВІДВАЖНИМ
У вівторок розпочався чотириденний
візит до Туреччини Папи Римського Венедикта XVI. Напередодні візиту в Стамбулі
відбулися масові акції протесту, які зібрали
близько 25 тисяч чоловік, що вимагали від
Глави Католицької Церкви не приїжджати.
Свою оцінку візиту понтифіка та про можливий шлях розвитку ситуації, яка склалася, в інтерв'ю кореспонденту Бі-Бі-Сі Ірині
Сомер під час свого перебування в Брюсселі
представив Глава Української Греко-Католицької Церкви Блаженніший Любомир.
«Цей візит, я думаю, дуже відважний зі
сторони Папи Римського, і я надіюся, що з нього буде користь, хоча я чув, що
там є протести, - зокрема прозвучало в ефірі української служби Бі-Бі-Сі. Але протести минуть, а певне, може суттєве порозуміння буде осягнене.
Бачите, відношення, стосунки Католицької Церкви з ісламом, мусульманським світом це є дуже особлива ділянка, треба її розглядати історично, але
також її треба розглядати в обставинах сьогодення.
Ми знайшлися в дуже новій ситуації, коли і в середині ісламу, і в середині
Католицької Церкви відбувається певний процес, духовні процеси. Один з
них є так званий фундаменталізм, де люди дуже дослівно, дуже вузько
беруть, розуміють свою релігію і за всяку ціну хочуть це накинути іншим,
за всяку ціну, можливими і неможливими способами», - сказав Предстоятель УГКЦ.
За його словами, таке явище, яке сьогодні, на жаль, є вже досить
поширеним в релігійних колах, не дає підстави, надії на швидке та
легке порозуміння. «Тут треба величезної долі терпеливості, терпіння,
щоби один одного прийняти, щоби не бажати один одному щось накинути.
Це є дуже складна справа», - наголосив Блаженніший Любомир.
Відтак Глава УГКЦ висловив надію, що побут Папи Римського
Венедикта XVI в якійсь спосіб спричиниться до того, що порозуміння
настане. «Я думаю, що якби це було б досягнутим, був би великийвеликий крок вперед», - сказав щодо цього Предстоятель УГКЦ.
Прес-секретаріат Глави УГКЦ
8
JSME KOUSKEM DOMOVA
Světový den migrantů a uprchlíků se letos slaví 14. ledna.
K tomuto dni vydal Svatý otec
Benedikt XVI. poselství s podtitulem
Migrující rodina. O tom, jaká je
v České republice situace migrujících
rodin, ale také jednotlivých řeckokatolických věřících, jsme si povídali
s biskupským vikářem pro ukrajinské
věřící o. Vasylem Slyvotskym:
* Jak dlouho působíte v Praze a nakolik se za tu dobu změnilo složení vašich věřících?
Nastoupil jsem 15. října 2003,
kdy mě otec biskup jmenoval
farářem v katedrále u sv. Klimenta a biskupským vikářem
pro věřící ukrajinské národnosti
v České republice. Tak od toho času až do dnešního dne jsem tady, tři roky
a tři měsíce. Podle všech statistik a podle toho, co vidím také já, počet věřících narostl o 120 procent. Předtím jsme měli tak 40 křtů, teď za minulý rok
jsme jich měli 62.
* Tak to musíte mít radost...?
Mám z toho radost a přeji si, aby to tak bylo i nadále. Předtím byla v
neděli slavena jedna liturgie, teď máme v katedrále sv. Klimenta tři a pokaždé je návštěvnost velmi dobrá. Začínáme utreňou v 7.30, potom na
ukrajinské liturgii v 8.30 je tak minimálně 300 lidí a skoro stejný počet věřících je na staroslověnské liturgii v 10.15 a večer v 17.00 chodí tak kolem 50
lidí, takže musím říci, že účast na bohoslužbách v katedrále je velmi pěkná.
V neděli, mimo velké svátky, tedy navštíví katedrálu tak 500-600 věřících.
O Velikonocích přijde i několik tisíc věřících.
9
* Myslíte, že je to tím, že sem přijíždí více lidí z Ukrajiny nebo se
změnil přístup k věřícím?
Hodně pomohlo, že otec biskup umožnil v roce 2003 slavit liturgie v národních jazycích, na které jsou naši věřící již zvyklí z domova. Dnes tedy
máme liturgii nejen staroslověnskou, ale i ukrajinskou, slovenskou a českou. Neřekl bych, že do České republiky přijíždí více lidí, a tím pádem i víc
našich potenciálních farníků. Spíš platí, že dnes mají možnost si vybrat.
* Ze kterých částí Ukrajiny jich přijíždí nejvíc?
Většinou ze západní části Ukrajiny, z Haliče a Zakarpatské Ukrajiny.
* Nakolik těžké je tu v Praze vybudovat společenství věřících, když
zde existuje velká fluktuace lidí?
Podívejte, žijí tady tři skupiny věřících. Jedni jsou ti, kteří tu pracují a žijí s rodinami nastálo a mají trvalý pobyt, případně i občanství. Druhá skupina jsou "míchané" rodiny věřících, on Ukrajinec, ona Češka nebo obráceně. Třetí skupina jsou věřící, kteří tu vydělávají a často jezdí domů. Takže
společenství můžete vytvořit z těch, kteří tu s rodinami žijí, bydlí, pracují.
Ukrajinská menšina je jednou z největších v ČR.
* Může církevní společenství aspoň částečně nahradit rodinu pro ty,
kteří tu nejsou doma a do Česka jezdí pouze za prací?
Oni tu mají kousek domova. Není to domov, ale důležitý kousek domova. Takže v tomto smyslu ano.
* Mění se pohled Ukrajinců na víru po příjezdu do Čech?
To víte, že se mění. V každém případě začínají o těchto věcech jinak
přemýšlet. Záleží od každého člověka, kdo v jakém prostředí vyrostl a v
jakém žije. Lidem, kteří navštěvují liturgie v Praze, je to všechno blízké,
protože se cítí téměř jako doma, na Ukrajině.
* Co podle vás potřebují ukrajinští věřící v České republice ze všeho
nejvíc?
To je hodně těžké. Z těch lidí, co znám, asi největší skupinu tvoří ti, kterým nejvíc chybí domácí prostředí, rodinné zázemí. Když tu pracují a na
Ukrajině mají partnera nebo děti, je to pro ně opravdu velmi náročné.
Viera Folkmanová
10
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: KOSTEL SEDMIBOLESTNÉ PANNY
MARIE V PARDUBICÍCH – „KOSTELÍČEK “
Kostel P. Marie Sedmibolestné –
tzv. "Kostelíček" na Vystrkově
v Pardubicích byl postaven v roce
1710 na místě, kde původně stála
kaplička Sedmibolestné Panny Marie. O výstavbu kostela v barokním
slohu se zasloužil bohatý zeman Jakub Antonín Stross. "Kostelíček" se
stal později útočištěm v dobách, kdy
bylo město obsazeno pruskými vojsky. U Matky Sedmibolestné se
scházeli lidé z blízka i z dalekého
okolí, aby zde hledali Boží útěchu.
Protože kvůli velkému zájmu poutníků prostory uvnitř kostela nestačily, konaly se pobožnosti také
v ambitech, které byly díky přispění
řady dobrodinců postaveny hned po
Strossově smrti. Celý "Kostelíček" i
s ambity představují bolest Matky
Boží a utrpení Ježíše Krista. Městská
rada v Pardubicích zde nechala
později sloužit pravidelnou nadační
mši, a to za blaho všech občanů.
V roce 1786 byl ovšem "Kostelíček" na základě patentu císaře Josefa
II. zavřen a začal být používán jako
skladiště pro císařské panství
v Pardubicích. Občané se spolu
s městskou radou domáhali během
následujících let odvolání císařského
patentu, a za tímto účelem se vypravili orodovat za jeho otevření u královéhradeckého biskupa Haye. Až
teprve další císař Leopold II. vydal
14. března 1790 povolení, aby se
mohly v kostelíčku konat obvyklé
pobožnosti. Město se ale muselo zavázat, že nechá na náhradním místě
postavit velké skladiště a špejchar
pro císařské panství. Slavnost vysvěcení kostelíčka proběhla během
třetí neděle po Velikonocích. Slavného průvodu, který vyšel z farního
chrámu a ubíral se městem ke „Kostelíčku“, se zúčastnilo celé město
v čele s městskou radou. Na památku znovuvysvěcení kostela se zde
začala konat každou třetí neděli po
Velikonocích pouť.
Císařský špejchar, který muselo
město kdysi postavit a jež stál před
„Kostelíčkem“, byl v roce 1900 koupen městem a kvůli úpravě náměstí
před kostelem rozbourán. Z dobových trámů špejcharu byla vyhotovena dubová zpovědnice, kazatelna
a oltářní mřížka v „Kostelíčku“. Až
do roku 1903 probíhalo rozsáhlé restaurování vnitřních výzdob „Kostelíčka“ – například oltářního obrazu
Krista na Olivetské hoře a Krista
před Pilátem; restaurovány byly
dřevěné sochy sv. Josefa, Maří Magdalény a sv. Petra. Jako okno nad
hlavním oltářem byl umístěn umělecký obraz na skle znázorňující
Sedmibolestnou Pannu Marii.
V roce 1931 byl "Kostelíček" znovu restaurován, neboť hrozilo jeho
sesutí. Těžká nákladní auta způsobila svými těžkými otřesy padání
11
omítky, ve zdi se objevily trhliny,
ohrožující bezpečnost přítomných v
kostele. "Kostelíček" proto musel být
pro veřejnost uzavřen. Jeho oprava
byla ukončena v roce 1932, a to i díky přispění řady dobrodinců.
V období druhé světové války
byl "Kostelíček" během bombardování Pardubic spojeneckými letouny
v roce 1944 poškozen jenom nepatrně. Tlaková vlna vyrazila několik
barevných okenních tabulek v okně
na evangelní straně v presbytáři a na
téže straně popraskalo barevné okno
s obrazem Božského srdce Páně a
vysypalo se dovnitř chrámové lodi.
Po roce 1948
přešla správa „Kostelíčka“ pod Městský
národní výbor v
Pardubicích,
který
v následujících letech
několikrát
uvolnil
peníze na jeho opravu. Velké množství
práce ale bylo odvedeno bez nároků na
odměnu. Po mnoho
let o "Kostelíček"
pečovaly sestry františkánky, které působily v sousedním domově důchodců. Roku 1977 se ovšem sestry přestěhovaly do Opavy a do Bílé Vody a
péči o "Kostelíček" převzalo několik
rodin. V roce 1978 sem byly přesunuty mládežnické mše svaté z kostela
sv. Bartoloměje; po zrušení pravoslavné modlitebny byly v kostelíčku slouženy pravoslavné boho-
12
služby. Kvůli klesajícímu počtu věřících ale nakonec byly zrušeny.
Začátkem 90. let byl "Kostelíček"
pro nedostatek kněží uzavřený a
sloužil jako skladiště interiérů opravovaných kostelů Zvěstování Panny
Marie, sv. Bartoloměje a sv. Jana. Na
kostelíčku se v té době prováděly
pouze nejnutnější opravy. Znovu do
původního stavu byl "kostelíček"
uveden v zimě 1997 – 1998.
Hned poté našel nové uplatnění,
když v něm začaly být slouženy bohoslužby řeckokatolického ritu.
Podkladem pro to se stala Smlouva
o výpůjčce z 15. 7. 1998. "Kostelíček"
tak zase začal fungovat pro účel, pro
který byl postaven, tj. k oslavě a
chvále Boha a povznesení věřících.
Původně se konaly bohoslužby východního ritu jen v neděli v 10 hodin, nyní i v pondělí a ve středu.
vf
POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. K XCIII.
SVĚTOVÉMU DNI MIGRANTŮ A UPRCHLÍKŮ (14. LEDNA 2007)
„Migrující rodina“
(Úryvek)
Evangelista Matouš vypráví, že těsně po Ježíšově narození byl Josef přinucen odjet v noci do Egypta a vzít s sebou dítě a jeho matku, aby unikli
před pronásledováním krále Heroda (srov. Mt 2,13-15). Papež Pius XII., v
komentáři této evangelní pasáže v roce 1952 napsal: „Nazaretská rodina v
exilu; Ježíš, Maria a Josef jsou emigranty v Egyptě a tady jsou jako
uprchlíci před hněvem bezbožného krále vzorem, příkladem a oporou
všem emigrantům a těm, kdo odkudkoli a v každém věku musejí putovat;
všem, kteří prchají z jakékoliv situace hrozících perzekucí nebo nouze a
jsou nuceni opustit vlast, drahé příbuzné, sousedy, blízké, přátele a vydat
se do cizí země.“ V dramatu nazaretské rodiny přinucené uprchnout do
Egypta spatřujeme bolestnou situaci všech migrantů, zejména přistěhovalců, exulantů, utečenců, uprchlíků a pronásledovaných. Vidíme těžkosti každé migrující rodiny, nepohodlí, pokořování, tíseň a křehkost milionů a milionů migrantů, uprchlíků a přistěhovalců. Nazaretská rodina odráží Boží obraz, který spočívá v srdci každé lidské rodiny, i když je zraněná a oslabená
emigrací.
Odloučení členů rodin a chybějící znovusjednocení působí často rozpad
původních svazků. Ustavují se nové vztahy a rodí se nové city; zapomíná se
na minulost a vlastní povinnosti, vystavené těžké zkoušce odloučení a samoty. Není-li rodině přistěhovalců zajištěna reálná možnost začlenění a
společenství, je těžké předpokládat její harmonický rozvoj.
Pro integraci rodin přistěhovalců se dělá mnoho, třebaže mnohé ještě
zbývá udělat. Existují skutečné obtíže spojené s určitými „obrannými mechanismy“ první generace přistěhovalců, kteří upadají do nebezpečí klást
překážky dalšímu dozrávání mladých z druhé generace. Je proto nutné
podniknout zákonné, právní i sociální kroky, které by tuto integraci usnadnily
Kéž se Světový den migrantů a uprchlíků stane užitečnou příležitostí pro
zvýšenou vnímavost církevních společenství a veřejného mínění pro potřeby a problémy, jakož i pozitivního potenciálu migrujících rodin. Slova apoštola Pavla: „Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14) vybízejí darovat se přednostně těm bratřím a sestrám, kteří se ocitli v nouzi. S těmito pocity vyprošuji každému pomoc Boží a ze srdce uděluji apoštolské požehnání!
Vatikán, 18. října 2006.
13
MIKULÁŠ NA TITANIKU
Jak všichni víme, podle staré tradice
přichází sv. Mikuláš k dětem 19. 12. Náš
Mikuláš ale přišel už o dva dny dříve.
Ptáte se kam? Na Titanik!
Hned vysvětlím. Titanik je název jedné
ubytovny v Benešově nad Černou, kde žije
mnoho Ukrajinců, kteří v místních podnicích pracují. Polemiku nad podobností staré lodi a této ubytovny necháváme na vás...
Asi deset dětí z Benešova, Kaplice a
okolí bylo nejdříve zděšeno, když přiběhl
strašlivý čert, ale po volání o pomoc
adresovaném sv. Mikuláši nadšeno, protože sv. Mikuláš opravdu přišel. Nejdříve se
ptal dětí, co je rodiče doma učí a když
slyšel nějakou pěknou odpověď (což byly mimochodem všechny), daroval
drobnůstku nejdříve rodičům. Pak přišlo na řadu vyprávění ze života sv.
Mikuláše, pak bylo slovo dáno dětem, každé mohlo Mikuláši něco předvést, zazpívat, zarecitovat. A tak jsme slyšeli básničky a písničky v češtině i
ukrajinštině. Pak děti malovaly Mikuláši obrázek, za který opět dostaly nějaký dáreček.
No ale protože Mikuláš nedává dárečky jen za to, co si zasloužíme, dostaly děti na závěr
od sv. Mikuláše ještě pěkný balíček dobrot. Dospělí dostali po
jablíčku. Pak jsme všichni zpívali o sto šest a kdo chtěl, mohl
se s Mikulášem ještě i vyfotit.
Lidé byli velmi vděční, neboť
do těchto končin Mikuláš pro všechny zavítal poprvé. Děti byly nadšené, rodiče děkovali a mnozí říkali, že to pro ně byla první akce tohoto druhu. Byla zde atmosféra radosti a klidu.
Svatý Mikuláš a jeho pomocníci z Českých Budějovic (zpěváci, andělé i
čert) nás potom opustili, protože spěchali zase k jiným dětem. Třeba právě
k vám?
o. Ruslan Zassiedko
14
UKRAJINSKÉ VÁNOCE
13. prosince se v kavárně Měsíc v Českých
Budějovicích uskutečnila prezentace ukrajinských koled a zvyklostí
pod názvem Ukrajinské
vánoce. Programu se
zúčastnil i sboreček při
tamější
řeckokatolické
farnosti. Zazpíval známé
ukrajinské vánoční koledy a přidal i něco z liturgických zpěvů. Vyslechli
jsme si i vyprávění o
ukrajinské kuchyni a tradicích během těchto krásných svátků. Také jsme se
seznámili s osudem jedné ukrajinské rodiny, která se do Čech přistěhovala.
Večerem nás provázel o. Ruslan Zassiedko. Přítomni byli i zástupci
masmédií. Tohoto večera se zúčastnilo kolem 40 lidí.
o. Ruslan Zassiedko
KRÁTKÝ POHLED DO ŽIVOTA PLZEŇSKÉ FARNOSTI SV. MIKULÁŠE
V minulém roce 2006 se odehrály v životě naší farnosti dvě významné
události, které jsou pro každé farní společenství ojedinělé, a proto bychom
vám je chtěli na těchto stránkách více přiblížit.
První slavností bylo jubileum, které se vztahovalo k našemu farnímu
chrámu. Zdejší kostel, ve kterém už několik let slavíme sv. liturgie řeckokatolického obřadu, a který nám nyní už definitivně patří, byl postaven v roce
1406. Loni tedy uplynulo jubilejních 600 let od jeho stavby. Historické prameny města Plzně uvádějí, že kostel ke cti sv. Mikuláše a sv. Jana Křtitele
vystavěl plzeňský měšťan Vít Malíř ( Vít Hiat, malíř miniatur ) roku 1406
na své vinici zvané „Mitterwald“.
Po roce 1989 nastaly pro kostel zlé časy. V roce 1990 byl celkem šestkrát
vyloupen. Poslední loupež v noci z 21. na 22. 12. 1990 měla přinést úplnou
zkázu. Samotný kostel měl lehnout popelem prostřednictvím ohně založeného pod dřevěným schodištěm na kůr, který se ale jako zázrakem nerozhořel. Bohužel, pachatelé těchto loupeží až na výjimky nebyli vypátráni.
15
Na podporu snah o
zvelebení kostelíka a
na upozorňování projevů vandalizmu vůči
kostelu a hřbitovu vyvíjí iniciativu také občanské sdružení HUMART, které mj. převzalo záštitu nad pořízením nového zvonu
za starý, který byl zrekvírovaný během II.
světové války.
Ale to se už dostáváme k podstatě druhé velké události minulého roku v naší farnosti. Obřad
svěcení nového farního zvonu není každoročním jevem, naopak, může jít o
svátek jednou za několik století, a tento svátek jsme mohli prožít i my.
Až do II. světové války nesla věž zdejšího kostela sv. Mikuláše své
dva zvony. Ale během této války, podle vzpomínek tehdejšího kostelníka, padl nešťastnou záměnou za oběť rekvirace na vojenské účely právě
větší a cennější zvon, který byl pravděpodobně z XV. století. Zůstal jen
menší zvon a kostel nadlouho ztratil svůj původní hlas. Až změnou
poměrů po roce 1989 se začalo vážně uvažovat o pořízení nového zvonu. Iniciativy se ujal pan Petr Puchta, který se inspiroval tím, čím spousta lidí jinak pohrdá. Od roku 1969 začal shromažďovat drobný měděný
šrot, který sbíral na skládkách, kam byl vyvážen jako odpad. Drobné
částečky kovu, kterých se jiní zbavovali a vyhodili je na smetiště, se tak
staly základní surovinou pro zhotovení nového zvonu. Na tomto místě
je třeba velmi poděkovat rodičům pana Puchty, kteří měli trpělivost a
tolerovali ve sklepě hromady drátků a plíšků. Staří rodiče pomáhali s
„revizemi“ kdejakých sutin při domovních rekonstrukcích elektrických
rozvodů. Dík patří i jeho přátelům a aktivistům kolem kostela Všech
svatých v Plzni na Roudné, kteří jsou sdruženi i ve výše zmíněném občanském sdružení HUMART, a kteří Petra Puchtu od dob hluboké totality štědře zásobovali měděným šrotem, aniž by tušili, kdy k realizaci
nového zvonu dojde.
K prvnímu kroku došlo v lednu roku 2005 díky velkorysosti ředitele
firmy TSR – Kovové odpady v Plzni, který umožnil bezplatné slisování
celkově pěti pytlů měděného odpadu. Zhotovení zvonu se ujala Zvonařská dílna Tomášková – Dytrychová paní Leticie Vránové – Dytrycho-
16
vé v Brodku u Přerova. Sem byl také v květnu 2005 dopraven balík slisovaného měděného šrotu o celkové hmotnosti 62 kg spolu se zbylým
zvonem určeným k restaurování, a taky k určení ladění nového zvonu,
aby spolu zvony harmonicky souzněly. Celá akce se však protáhla kvůli
technickým problémům. Pracovníci firmy BOROKO, kteří spolupracují
s danou zvonařskou dílnou, museli nejprve zaměřit zvonové stolice pro
umístění nového zvonu, k čemu došlo v srpnu a předání zjištěných údajů pro dílnu proběhlo o něco později.
Na zvonu, který se jmenuje Sv. Mikuláš, se začalo pracovat až v roce
2006. Jeho výzdobu – ornamenty, letopočet, jméno zvonu, darovací texty, vyobrazení reliéfů patronů kostela a zvonu sv. Mikuláše a sv. Jana
Křtitele – provedla akademická sochařka Věra Kunčarová. Je vyroben
ze zvonařského bronzu, má celkovou hmotnost 30 kg, průměr 355 mm a
je laděn na tón D3. Hotový zvon byl přivezen do Plzně dne 10. 10. 2006.
Firma BOROKO však ještě dodá ke zvonu potřebný závěs a provede jeho osazení na stolici ve věžičce. Nutno na závěr dodat, že celou tuto akci zaštítilo občanské sdružení pro humanitu a umění HUMART, Barrandova 12, Plzeň, které vyvíjí iniciativu při zdejším kostele a při příležitosti 600. výročí založení chrámu vydalo malou informační brožurku.
Ať je proto zdejší zvon svědectvím, co dokáže lidská trpělivost, obětavost a kolektivní nadšení pro dobrou věc. Současně je to příklad dnes
tolik zdůrazňované ekologie, sběru surovin, vztahu člověka k ohrožené
přírodě bez toho, aby se někde kradly kolejnice, lešení, nebo vodiče
elektrického napětí. Ad Maiorem Dei Gloriam.
Vyvrcholením výše uvedených událostí byla slavnostní svatá liturgie
za hojné účasti věřících a hostů. Tu jsme slavili v neděli dne 3. 12. 2006,
kdy byla naše farní pouť ke cti patrona chrámu sv. Mikuláše, ale zejména to byly oslavy 600 let založení kostela, při kterých byl slavnostně posvěcen nový zvon. Hlavním celebrantem a světitelem zvonu byl náš o.
biskup Ladislav Hučko, apoštolský exarcha, který byl i skvělým kazatelem, přednesl velmi aktuální homilii. Celou svatou liturgii krásně doprovázel řeckokatolický chrámový sbor z Prahy pod vedením Olgy
Mandové. Nechybělo závěrečné a chutné agapé, o to se postarali naši
věřící, kteří připravili výzdobu a úpravu chrámu.
Sdílená radost je dvojnásobná radost a o tu jsme se chtěli s vámi podělit.
Petr Puchta, o. Igor Bibko
17
LITURGICKÉ POJMY: DISKOS, KALICH
Diskos je pozlacený „talířek“,
podnos pro chléb při svaté liturgii. Za
dob prvních křesťanů, když přistupovali
ke svatému přijímání všichni, byl dost
velký, aby se na něj vešel potřebný počet
částeček (partikulí).
Diskos při proskomidii (přípravě
obětních darů) znamená jesle Ježíše
Krista. Na příslušných místech liturgie
znamená Golgotu, ale také hrob
Spasitele.
Má být vyroben z vhodného
materiálu, který je většinou pozlacený. I v dnešních dobách má být dost velký, aby
se na něj vešly částečky ke svatému přijímání, alespoň na běžných liturgiích.
Kalich (čaša, potir) se v řeckých bohoslužebných
knihách nazývá poteérion - nádoba na pití. Symbolizuje
utrpení Ježíše Krista i kalich, který podával Ježíš Kristus
apoštolům při Poslední večeři.
V prvních časech křesťanství byly kalichy vyrobeny
ze dřeva, skla i mosazi. Existují i zmínky o
ušlechtilejších kovech. Z praktických důvodů Církev
nedoporučuje používání různorodého materiálu, ale
doporučuje užívat kalichy z pozlacených materiálů. Pro
cestovní účely mohou být malé příp. rozebíratelné.
Kalich a diskos světí sám biskup nebo ten, koho biskup
pověří.
V každém chrámě je minimálně jedna souprava
liturgických předmětů. Kompletní liturgickou soupravu
tvoří kalich, diskos, lžička, kopí a hvězdička. Ve východních chrámech zůstává kalich na žertvenniku
(obětním oltáři), aby byl vždy připraven k použití.
Ke kalichu a diskosu patří tři přikrývky:
- pokrovec - přikrývka na kalich je malý kus plátna ve
tvaru čtverce, dobře vyztužený, aby byl pevný. Má tvar pětiúhelníku.
- přikrývka na diskos - je podobna první, jen o něco větší.
- aer - aérion - vozduch - je velký čtyřúhelníkový kus plátna, který se užívá na
přikrytí kalichu a diskosu najednou.
Dvě menší přikrývky symbolizují buď plenky nebo pohřební plátno Ježíše Krista. Vozduch symbolizuje kámen na hrobě Ježíše Krista nebo vesmír, ze kterého
přišla Betlémská hvězda.
zpracováno podle: Vojtěch Boháč, Liturgika II.
18
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. JAN ZLATOÚSTÝ (30. LEDNA)
Sv. Jan se narodil kolem r. 347 ve významné patricijské rodině v Antiochii.
Po ukončení studia si Jan zvolil dráhu
advokáta. Úskoky soudních síní se mu
ale znechutily a službu opustil. V té
době se blíže seznámil s antiochijským
biskupem Melecijem, který jej kolem
r. 367 pokřtil. Jan začal také navštěvovat antiochijskou teologickou školu.
Když se vrátil z Jeruzaléma biskup
Zeno, ustanovil Jana lektorem v jednom z antiochijských chrámů. Po matčině smrti Jan odešel do kláštera
v blízkosti Antiochie. Pak se uchýlil
do opuštěné jeskyně, kde strávil dva
roky v tvrdé disciplíně a studiu. Příliš
tvrdá askeze však Janovi podkopala
zdraví, proto se vrátil zpět do Antiochie. Po návratu byl vysvěcen na diakona a stal se spolupracovníkem patriarchy Melecia. R. 386 byl Jan vysvěcen Meleciem na kněze s tím, aby se
stal kazatelem v katedrálním chrámě.
V této funkci působil dvanáct let a
získal si tam světové jméno a přezdívku Zlatoústý. Přes velkou skromnost
byl Jan přísný, ale přátelský a spíše
snášel rozhněvaného člověka než své
ctitele. V řeči byl velmi otevřený. Byl
činný i literárně a zanechal po sobě
mnoho děl, hlavně exegetických.
R. 397 zemřel cařihradský patriarcha Nektarius. Mladý císař Arkádius
rozhodl, že novým biskupem města
bude slavný antiochijský kazatel.
Předpokládalo se, že se Jan bude snažit vyhnout císařskému rozhodnutí,
povolali jej tedy do Cařihradu pod jinou záminkou a teprve na cestě mu
prozradili, co ho čeká. Jan se podvolil
a po formální volbě cařihradského cír-
kevního synodu funkci přijal. Aby vysvěcení mělo větší váhu, byli na císařův rozkaz povoláni četní biskupové a
alexandrijský patriarcha Teofil. Ten,
ale navrhoval svého kandidáta. Teofilovi hrozil soud, proto dostal na vybranou: buď Jana vysvětí, nebo bude
souzen. Teofil uznal ze strachu Jana za
biskupa a v r. 398 byl vysvěcen na cařihradského patriarchu.
Jan viděl, že musí mnoho věcí
změnit. Z patriarchálního paláce odstranil všechen luxus. Žil jednoduše a
to vyžadoval i od duchovenstva. Zakládal nemocnice a domy pro chudobné. Cítil s každým člověkem. Protože
byl přísný na klérus, začala jej část
kněží nenávidět a pomlouvat. Lid jej
však pro jeho kázání miloval. Pokud
byl Jan osočován pouze v kléru, mnoho to neznamenalo. Když však začal
příliš kárat úředníky, začala plát proti
němu nenávist ještě více.
První větší nedorozumění s císařským dvorem měl Jan r. 399. V té době Eutropius prosadil zákon, ve kterém se dovolovalo, aby člověk odsouzený k smrti, který se ukryl v chrámě,
mohl být odtud vyveden i násilím. Jan
se proti zákonu postavil. Sotva však
byl zákon vyhlášen, upadl Eutropius u
císaře v nemilost a utekl do chrámu.
Když ho Jan viděl ležet u oltáře a třást
se strachem, vystoupil na kazatelnu a
ostře jej káral. Toho využili nepřátelé
a obviňovali patriarchu z tvrdosti. Ten
se ale Eutropia u císaře zastal a zachránil ho. Později se však Eutropius
opět provinil a byl popraven.
Jan se též zasloužil o to, aby nebyly ariánům povoleny v Cařihradě bo-
19
hoslužby. Když žádal vojenský velitel
Gainas o obnovení ariánské bohoslužby, Jan protestoval. Když ariáni začali
chodit v průvodech po městě a rouhali
se Kristu, zavedl Jan katolická procesí
na oslavu pravé víry (takto vznikla
procesí).
V Cařihradě si Jan ztížil situaci
kritikou císařovny Eudoxie, která nežila příkladným křesťanským životem
a lehce se poznala v jeho kázáních.
Podrážděná císařovna hledala jen
vhodnou příležitost, jak by se zbavila
nepříjemného mravokárce.
Tato příležitost se naskytla, když
Jan poskytl útulek padesáti mnichům,
které alexandrijský patriarcha Teofil
nespravedlivě obvinil z origenismu a
vyhnal ze země. Jan sice mnichy nepřijal do církevního společenství, protože nechtěl zasahovat do kompetencí
alexandrijského patriarchy, ale neviděl
důvod, proč by jim měl odmítnout pohostinství. Toho využila císařovna a
předvolala Teofila s dvaceti pěti biskupy do Cařihradu. Ti v r. 403 Jana
sesadili. Arkádius rozsudek potvrdil a
chtěl poslat Jana do vyhnanství. Lid se
však proti tomuto rozhodnutí bouřil.
Patriarcha chtěl předejít krveprolití,
proto se sám vydal do rukou vojáků.
Ti jej pak odvezli do vyhnanství do
blízké Bitýnie.
Toto vyhnanství netrvalo dlouho.
V císařském paláci se stalo neštěstí a
Cařihrad postihlo zemětřesení. To vylekalo Eudoxii a požádala o Janův návrat. Janův pobyt v Cařihradě netrval
dlouho. Nedaleko chrámu Boží Moudrosti byla postavena socha císařovny.
Mezi chrámem a sochou bylo malé
náměstíčko, na kterém se odbývaly
lidové hry. Jan v domnění, že se jedná
20
o znesvěcení chrámu, obrátil svá kázání proti původcům sochy. To popudilo císařovnu. Pod jejím vlivem a na
neustálé žaloby Janových protivníků
byl svolán nový sněm, který patriarchu zbavil hodnosti. Proti Janovu sesazení protestoval papež Inocent I., ale
císař odmítl přijmout jeho posly. Tehdy Inocent přerušil církevní společenství s východními patriarchy.
Jan byl odvezen do vyhnanství do
Kukuz v Arménii. Protože byl ve spojení se svými přívrženci, kteří jej tam
navštěvovali, dal jej císař r. 407 odvléci k Černému moři. Vyhnaný patriarcha nastoupil na dalekou cestu. Podlomené zdraví mu ztěžovalo přechod
přes horské hřebeny maloasijského
vnitrozemí. Bezcitní průvodci mu nedopřáli ani odpočinek. 14.9.407 opustily Jana síly a padl na zem. Průvodci
jej donesli do blízkého chrámu
v Komaně. Umírající ještě přijal eucharistii. Jeho poslední slova byla:
„Sláva Bohu za vše.“ Pochovali jej
vedle hrobu místního mučedníka sv.
Baziliška.
Liturgická úcta sv. Jana začala
r. 428, kdy byl ustanoven jeho svátek.
R. 438 byly jeho ostatky slavnostně
přeneseny z Komany do Cařihradu,
kde jej uložili v chrámě Svatých apoštolů. Sám císař prosil nad rakví za odpuštění vin své matky Eudoxie, jejímž
přičiněním byl Jan poslán do vyhnanství. V současné době se ostatky Jana
Zlatoústého nacházejí v Římě, v Bazilice sv. Petra, kam byly převezeny křižáky.
zpracováno podle:
Antonín Čížek, Synaxár
SVATÝ JAN ZLATOÚSTÝ O MODLITBĚ
Ježíš Kristus nás zve
k modlitbě se slovy: "Proste
a bude vám dáno! Hledejte
a naleznete! Tlučte a bude
vám otevřeno! Neboť každý,
kdo prosí, dostává, a kdo
hledá, nalezá a kdo klepe,
tomu bude otevřeno" (Mt 7,
7-8).
Sv. Jan Zlatoústý napomíná věřící, aby při modlitbě neprosili o věci pomíjivé, jako je krása těla, která časem uvadne, nemocí
se ničí a smrtí zaniká. Při
modlitbě není třeba prosit o
peníze, bohatství ani o moc.
Ježíš učí, že při modlitbě
není dobré hodně mluvit,
tak jak to dělají pohané (Mt
6, 7). Pohanům jsou podobni ti, kteří prosí o pomíjivé
věci. Je vhodné prosit o věci
dobré, které jsou zapotřebí. Bůh ví nejlépe, co potřebujeme. Někdy
křesťan prosí o věci, které jsou pro něj škodlivé, ale on se domnívá,
že jsou užitečné. Bůh je naším lékařem a nedá nám to, co by bylo
naší záhubou. Ani milující otec nedá úplně malým dětem meč nebo
žhavé uhlí, neboť ví, že takový dar by byl pro ně škodlivý.
Sv. Jan Zlatoústý zdůrazňuje, že někteří prosí nejen o neužitečné
věci, ale proklínají své nepřátele a žádají od Boha pro ně nějaký
trest. Proto nám Pán dává za vzor modlitbu Otče náš. Máme se
modlit vždy pozorně. Kdo mluví s Bohem, nemá ve chrámu sledovat
lidi. Když někoho prosí, dívá se jen na toho, kdo je schopen splnit
jeho prosbu, a tím je Bůh. Kdo se dívá očima na všechny strany,
odejde s prázdnýma rukama. Sv. Jan Zlatoústý přirovnává modlitbu
k dýchání: tak jako potřebujeme dýchat, stejně tak potřebujeme
Boha.
21
Všechno máme dělat ve jménu Božím, u všeho máme prosit o
Boží pomoc. Kde je Pánovo jméno, tam všechno končí šťastně.
Abrahám posílá svého sluhu ve jménu Božím (Gn 24, 1), David ve
jménu Božím zvítězil nad Goliášem (1 Sam 17, 45).
Sv. Jan Zlatoústý velice doporučuje společnou modlitbu. Pozoruhodně popisuje slavení Eucharistie. Mystický stůl je připraven, Beránek Boží snáší smrt za hříšníky, duchovní oheň pramení z neposkvrněného oltáře, krev se vylévá z přečistého boku na očištění člověka. Při Eucharistii máme účast na Božském tělu a krvi, jako bychom jsme se ústy dotýkali přečistého božského boku. Modlitba v
chrámu má probíhat s bázní, chvěním, s povznesenou duší, vždyť
na oltáři spočívá Beránek Boží, kněz stojí před oltářem, s rukama
pozdviženými k nebi vzývá Ducha Svatého, aby přišel a dotkl se
předložené oběti, a Duch rozdává milosti.
Při modlitbě máme následovat Pána a modlit se za nepřátele. On
nám říká: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem"
(Mt 11, 29). Spasitel na kříži se modlí za ty, kteří ho ukřižovali. Také
svatý Štěpán říká: "Pane, nepočítej jim tento hřích" (Sk 7, 60). Svatý
Štěpán je příkladem dobré modlitby.
Jsme také pozváni děkovat za dobra, která dostali jiní lidé. Při
modlitbě odpouštějme, aby nám bylo odpuštěno (Lk 6, 37). Modleme
se za odpuštění a zapomenutí křivd, které byly na nás spáchány.
"Když nás ponižují, my se modlíme" (1 Kor 4, 13). Když se modlíme "buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi" - vyprošujeme, aby všechny
Bůh přitáhl k sobě, i když jsou našimi nepřáteli. Jan Zlatoústý
chválí mnichy, kteří v noci oslavují Boha a přes den se věnují čtení
Bible. Tak jako modlící se Mojžíš, i když nepřítomen, pomohl svojí
modlitbou k vítězství nad Amalekity (Ex 17, 11), tak i modlitba může pomoci nepřítomným.
zpracováno podle: Slovo č.25-26/2006
__________________________________________________________________
Foto na str. 1: ilustrativní foto, autor o. biskup Ladislav, str. 2: nové lavice a nový ikonostas v kapli sv. Ondřeje v Karlových Varech, str. 23: ilustrativní foto, str. 24: řeckokatolický farní chrám Panny Marie Sedmibolestné v Pardubicích řečený "Kostelíček"
__________________________________________________________________
EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4,
110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro
vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ distribuováno za dobrovolný dar (náklady na
jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová,
Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22