5–6/2008 ročník 17 (11)

5–6/2008 ROČNÍK 17 (11)
„Podívej, jsem člověk, který jde tímto světem. Viděla jsem
mnoho krásných a dobrých věcí, a jen ty mě vždy přitahovaly. Jednoho dne (už přesně nevím kdy) jsem uviděla světlo. Zdálo se mi krásnější než všechny ostatní krásné věci,
a následovala jsem ho. Uvědomila jsem si, že je to Pravda.“
2
| Nové Město | 4/2008
Z dopisu Chiary Lubichové ze 40. let
Foto: Margarita Melanová
Zůstáváme
spolu
Ve čtvrtek zpráva: Chiaru odvážejí
z nemocnice domů. Bolest: maminka odchází. A my, co my teď?
N
ásledující noci, 14. března
2008,odešla.Zemřela Chiara Lubichová, zakladatelka
Díla Mariina – Hnutí fokoláre, rozprostřeného na
všechny kontinenty. Veliká
postava církevních dějin,
veliký člověk – bližní všech. Neúnavná
Květa a Zbyněk Hyršlovi s Chiarou Lubichovou v roce 2001 v Praze.
iniciátorka. Pomocnice, která vychází
vstříc víc než jen na půl cesty – vždy jako
první, s radostí. Byla to ona, smíme-li
zmínit i zcela osobní svědectví, kdo nám
před třiceti lety, kdy zemřel náš jediný
syn, otevřela novou cestu: ne už jen trpně odevzdanou, ale činorodou, radostnou – naučili jsme se znovu být i šťastni
– cestu možné svatosti. To, že jsme jí za to
směli vyjádřit díky z očí do očí, pokládáme oba za jedno z dalších svědectví Boží
velkorysosti.
Odešla bytost – společnice svatých.
Zůstala maminka Chiara. Zůstáváme
s ní. Zůstáváme spolu.
Květa a Zbyněk Hyršlovi
Kresba: Petr Štěpán
Když odchází maminka
stojíme kolem jejího lože
držíme se za ruce
pevně
nepláčeme
(ale možná i trochu pláčeme)
spolu s ní spojeni
spolu
zůstáváme.
5–6/2008 | Nové Město |
3
Foto: Thomas Klann
NA SHLEDANOU, CHIARO!
Odkaz
duchovní
rodině
Při posledním rozloučení s Chiarou Lubichovou v římské
bazilice svatého Pavla za hradbami se kolem zakladatelky Hnutí fokoláre shromáždila její duchovní rodina.
kali: Chiara je více anglikánkou než my všichni.“ Jeden
buddhistický mnich hovořil o „mamince Chiaře“ a byl
přesvědčen o tom, že „nepatří
jenom křesťanům,nýbrž celému lidstvu“. V tomto kontextu pak bylo pro všechny překvapující, že papež Benedikt
XVI. ve svém poselství především děkoval za její „poslušnou věrnost“ církvi a papežům. Jednoduchá rakev
jakoby se téměř ztrácela na
zemi před obrovským oltářním prostorem. Přesto k sobě
stále přitahovala pozornost,
a to včetně televizních kamer,
a tento moment se všem, kteří spoluprožívali poslední pozdrav Chiaře, hluboce vtiskoval do paměti. Tři červené
karafiáty, které byly na rakvi položeny, připomínaly také jeden z okamžiků Chiařina života, plný jednoduchosti: totiž 7. prosinec 1943, den
jejího darování se Bohu, kterému se zasvětila při mši svaté a poté na oslavu koupila tři
červené karafiáty a položila je
svému Snoubenci před kříž.
Malá knížka evangelia připomínala nepomíjivost Božího
slova, které Chiara postavila
do středu svého života.
Tajemství pestré rodiny,
jež se nalézala ve svatém Pavlu za hradbami, vystihl velmi
přesně hlavní celebrant pohřebních obřadů, státní sekretář kardinál Tarcisio Bertone úvodními slovy: „Její život byla píseň lásky, píseň na
lásku.“ Pak ještě vysvětlil, jak
je Chiařino charisma jedinečné. „Zakladatelka Hnutí fokoláre nevytvářela insti-
Ú
Někteří účastníci z České republiky.
4
| Nové Město | 5–6/2008
Poselství
papeže
Benedikta
XVI.
Foto: Thomas Klann
J
akoby mnohé věci
byly to odpoledne 18.
března v jednom z největších římských kostelů na první pohled
v určitém protikladu.
Ke smuteční slavnosti
se zde shromáždilo přes 8 000
lidí. Dalších 12 000 sledovalo dění prostřednictvím velkoplošných obrazovek před
bazilikou. Vítali Chiaru dlouhým, neutuchajícím potleskem – skoro stejně jako kdyby přicházela na setkání, při
němž se nyní radostně vyjadřovala vděčnost a uznání.
Byl to pestrý lid,který Chiara kolem sebe ještě jednou
shromáždila: 18 kardinálů,
přes 40 biskupů, množství
kněží; zástupci anglikánské, reformované, luteránské a pravoslavné církve; lidé
všech kontinentů a věkových
skupin; buddhisté, hinduisté,
muslimové, příslušníci dalších náboženství; politici nejrůznějších barev – bylo zde
zastoupeno celé spektrum
italských politických stran –
a zástupci veřejného života.
Široké spektrum názorů vyjadřovala také slova, jež
poté zazněla z úst některých
těchto osobností. Anglikánský biskup Robert Smith například prohlásil: „Se svými
spolubratry jsme si často ří-
Foto: Osservatore romano
V bazilice sv. Pavla za hradbami 18. března 2008.
tuce věnující se pomoci a povznesení člověka, ale snažila
se svým tichým a pokorným
způsobem zapalovat Boží lásku v srdcích.“
Skutečnost, že tento odkaz
nyní přechází na její duchovní rodinu, nezdůraznili jen
papež a jeho státní sekretář.
Mnoha přítomným se zdálo,
jakoby jim to Chiara ještě jednou sama řekla ve videonahrávce svého rozhovoru z roku 2002: „Teď je řada na vás!“
Gabi Ballweg
častním se duchovně slavnostní liturgie, kterou při rozloučení s touto zemí
doprovází křesťanské společenství Chiaru Lubichovou,
aby vstoupila do lůna nebeského Otce. Znovu vyjadřuji s láskou svou účast zodpovědným a celému Dílu Mariinu – Hnutí fokoláre, a těm,
kdo spolupracovali s touto
velkorysou svědkyní Krista,
vždy pozornou na „znamení času“ a věnující se ze všech
svých sil šíření evangelní-
ho poselství do všech oblastí
současné společnosti.
Církev dostala v této ženě
neohrožené víry, tiché nositelce naděje a míru, zakladatelce rozsáhlé duchovní rodiny, zahrnující mnohé oblasti
evangelizace, dar, za který je
třeba z mnoha důvodů Pánu
děkovat. Chtěl bych především poděkovat Bohu za službu, kterou Chiara poskytla
církvi: Za tichou a výraznou
službu, která byla vždy v souladu s učením církve. „Papežové nás vždy chápali,“ říkala. To proto, že Chiara a Dílo
Mariino se vždy snažily odpovídat na každou výzvu a přání
papežů s poslušnou věrností. Nepřetržité pouto s mými
ctihodnými předchůdci, služebníkem Božím Piem XII.,
blahoslaveným Janem XXIII.,
služebníky Božími Pavlem
VI., Janem Pavlem I. a Janem
Pavlem II. je toho konkrétním svědectvím. Názor papeže byl pro ni jistým vedením,
podle kterého se orientovala.
Sledujeme-li iniciativy, které vyvolala, mohlo by se dokonce říci, že měla prorockou
schopnost je vytušit a v předstihu uskutečnit. Její dědictví
přechází nyní na její duchovní rodinu. Ať Panna Maria,
neustálý vzor Chiary, pomáhá každému fokolarínu a fokolarínce pokračovat na téže
cestě a přispívat k tomu, co
napsal milovaný Jan Pavel II.
v předvečer Jubilejního roku
2000: Aby církev byla stále více domovem a školou společenství.
Bůh naděje ať přijme duši této naší sestry a utvrdí
a podpoří úsilí těch, kteří berou za svůj její duchovní odkaz. Ujišťuji svou vzpomínkou v modlitbě a posílám
všem přítomným na bohoslužebných obřadech apoštolské
požehnání.
Ve Vatikánu, 18. března 2008
Benedikt XVI.
Foto: archiv
NA SHLEDANOU, CHIARO!
Kardinál Tarcisio Bertone při slavnostní homílii.
Homilie kardinála
Tarcisia Bertoneho,
státního sekretáře
Vatikánu
Hlavním celebrantem při rozloučení s Chiarou Lubichovou byl vatikánský
státní sekretář, kardinál Tarcisio Bertone.
Předkládáme znění jeho homilie, tak jak
zazněla po úvodním oslovení všech přítomných.
P
rvní čtení nám znovu nabídlo k zamyšlení známý text z Knihy Jób. Spravedlivý a těžce zkoušený Jób téměř křičí: „Já vím, že můj Vykupitel je živ … já
ho uzřím … mé oči ho uvidí, ne někdo cizí“ (Jb
19, 25.27). Zatímco vzdáváme poslední projev úcty Chiaře Lubichové, slova svatého Jóba v nás vyvolávají vzpomínku na její vroucí
touhu setkat se s Kristem, která byla znakem
celého jejího života a ještě intenzivněji se projevovala v posledních měsících a dnech. Ty byly poznamenány zhoršující se nemocí, která ji
zbavila všech fyzických sil, a její pozvolný výstup na Kalvárii vyvrcholil pokojným spočinutím v Otcově lůně.
Chiara prošla závěrečnou etapu své pozemské pouti doprovázená modlitbami a láskou
všech svých blízkých, kteří se kolem ní pevně
semkli. Její poslední „ano“, vyřčené uprostřed
noci mystickému snoubenci její duše – Opuštěnému a Zmrtvýchvstalému Ježíši – bylo bolestné, ale rozhodné.
Teď je skutečně vše dokonáno. Její počáteční
ideál se stal skutečností a vášnivá touha se naplnila. Chiara se setkává s tím, kterého milova-
la, aniž ho viděla, a plná radosti může zvolat:
„Ano, můj Vykupitel žije!“
Zpráva o její smrti vyvolala na pěti kontinentech, v každém prostředí, mezi tisíci muži a ženami, věřícími i nevěřícími, mezi mocnými i chudými této země vroucí soustrastné
ohlasy. Benedikt XVI. udělil ihned své utěšující požehnání a v této chvíli mým prostřednictvím znovu ujišťuje o své účasti na veliké bolesti její duchovní rodiny.
Představitelé různých křesťanských církví
i jiných náboženství jednohlasně projevili spolu s obdivnou úctou svou hlubokou účast. Sdělovací prostředky připomněly práci, kterou
konala, aby se evangelní láska šířila mezi lidmi rozdílných kultur, vzdělání a náboženství.
Můžeme říci, že Chiařin život byl písní lásky
k Bohu – k Bohu, který je Láska.
„Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh
v něm“ (Jan 4,16). Kolikrát Chiara meditovala
o těchto slovech a kolikrát je citovala ve svých
spisech, například ve „Slovech života“, z nichž
čerpaly a byly duchovně formovány statisíce
lidí! Není jiné cesty jak poznat Boha a dát lidskému životu smysl a hodnotu. Pouze Láska,
božská Láska přetváří naše srdce, abychom
mohli rozdávat lásku a milovat dokonce i nepřátele. To přináší křesťanství a v tom spočívá
celé evangelium.
Jak můžeme milovat takovou láskou? Po Poslední večeři, při dojemném loučení s apoštoly – jak jsme slyšeli před chvílí – se Ježíš modlil,
„aby všichni byli jedno“. Kristova modlitba tedy podpírá cestu jeho přátel v každé době. Jeho
Duch probouzí v církvi svědky živého evangelia; je to On, živý Bůh, který nás vede v hodinách smutku a pochybností, těžkostí a bolestí.
Kdo se svěřuje jemu, nebojí se ničeho, ani námahy při přechodu přes rozbouřené moře, ani
překážek a nepřízní všeho druhu. Kdo buduje
svůj dům na Kristu, buduje na skále Lásky, která vše vydrží, vše překoná a nad vším zvítězí.
Dvacáté století je poseto zářivými hvězda5–6/2008 | Nové Město |
5
NA SHLEDANOU, CHIARO!
možné pro každého, protože evangelium
má na dosah každý: biskupové i kněží,
děti, mladí i dospělí, zasvěcení i laici,
lidé v manželství, rodiny a komunity.
Všichni jsou povoláni žít ideál jednoty,
„aby všichni byli jedno“.Ve svém posledním poskytnutém rozhovoru Chiara prohlásila, že „zázrak vzájemné lásky
je životodárnou mízou Kristova mystického Těla“.
Hnutí fokoláre usiluje o to, aby se věrně žilo evangelium, které je „nejmocnější a nejúčinnější sociální revolucí“.
Z něho vyrůstá hnutí „Nových rodin“
a „Nového lidstva“, nakladatelství „Città
nuova” („Nové město“), citadela Loppiano a další městečka na různých místech
světa, která jsou svědectvím tohoto života, i větve, jako jsou například „Boží dobrovolníci“ – volontéři, žijící uprostřed
ré z těchto průkopníků lásky církev už
prohlásila za svaté nebo blahoslavené:
Alois Guanella, Alois Orione a Giovanni Calabria, Matka Tereza z Kalkaty a ještě další.
Bylo to také století, ve kterém vznikala
nová církevní hnutí. Pro vlastní, původní charisma, které má apoštolský charakter, náleží mezi nimi místo i Chiaře
Lubichové. Zakladatelka Hnutí fokoláre
nevytvářela instituce věnující se pomoci
a povznesení člověka, ale snažila se svým
tichým a pokorným způsobem zapalovat
Boží lásku v srdcích. Inspirovala lidi, kteří jsou sami láskou a žijí ve společenství
s Bohem a bližními charisma jednoty.
Jsou to lidé, kteří šíří „lásku – jednotu“
tím, že ze sebe samých, ze svých domovů a pracovišť vytvářejí „fokoláre“, kde se
planoucí láska stává nakažlivou a zapaluje toho, kdo je nablízku. Takové poslání je
světa. Chiařina odvážná ekumenická
otevřenost a hledání dialogu mezi náboženstvími nacházely úrodnou půdu
v ovzduší obnovy vyvolaném pontifikátem blahoslaveného Jana XXIII. a Druhým vatikánským koncilem. V letech
revolty mladé generace spojilo hnutí
GEN tisíce a tisíce mladých lidí, nadchlo
je ideálem evangelní lásky a ještě rozšířilo okruh činnosti s „Mladými za sjednocený svět“. Návrh žít evangelium bez
výhrad předložila Chiara i dětem, pro
něž bylo založeno hnutí „Chlapci a děvčata za jednotu“. V Brazílii vyšla vstříc
těm, kteří žijí na periferii velkých metropolí, a předložila projekt „ekonomiky
společenství“, z jehož zkušeností vyrůstá
nová ekonomická teorie a praxe založená
na bratrství, s cílem udržitelného rozvoje ve prospěch všech. Kéž by Pán dal, aby
mnoho vědců a ekonomů přijalo ekono-
Foto: archiv
mi Boží lásky. Proto bychom si ho neměli
připomínat jen pro podivuhodné objevy
na poli vědy a techniky a pro ekonomický
pokrok, který ani neodstranil, ale dokonce ještě prohloubil nespravedlivé rozdělování zdrojů a majetku mezi národy.
Do historie nevstoupí pouze úsilí vynakládané na zajištění míru, které bohužel
nezabránilo děsivým zločinům proti lidskosti, konfliktům a válkám, které nepřestávají třísnit krví rozsáhlé oblasti země.
Minulé století, i když v sobě nese nemálo
rozporů, bylo stoletím, kdy Bůh povolal
nespočetné hrdinské muže a ženy, kteří léčili rány nemocným a trpícím, sdíleli osud nejmenších, chudých a nejubožejších. Rozdávali chléb lásky, která
léčí srdce, otevírá mysl pro pravdu, vrací
důvěru a elán životům zlomeným násilím, nespravedlností a hříchem. Někte-
6
| Nové Město | 5–6/2008
miku společenství jako seriózní východisko pro vytváření nového světového
pořádku, na základě vzájemného sdílení
materiálních a ostatních hodnot. Díky
Hnutí se ještě uskutečnilo mnoho dalších setkání – se zástupci různých náboženství, s představiteli politiky či kultury.
Mariapoli, Mariina města – takto nazvala setkání i projekt společnosti
obnovené evangelní láskou. Proč Mariina města? Protože pro Chiaru byla Panna Maria „nejvzácnějším klíčem k otevření evangelia“. A možná právě proto byla schopná účinně a konstruktivně
ukazovat v církvi její „mariánský profil“.
Rozhodla se svěřit Marii své Dílo tím, že
ho nazvala Dílem Mariiným. Jak Chiara
říká, Dílo „zůstane na zemi jako druhá
Maria: je celé evangeliem a ničím jiným
než evangeliem, a protože je evangeliem, nezemře“. Jak si nepředstavovat,
že to byla právě Nejsvětější Panna, která doprovodila Chiaru do jejího cíle na
věčnosti?
Drazí bratři a sestry, pokračujme ve
slavení eucharistie a přinesme na oltář
naše poděkování Pánu za svědectví, které nám tato sestra v Kristu zanechává, za
její prorockou intuici, která předběhla
dobu a připravila ji na velké dějinné změny a na mimořádné události, které prožila církev 20. století. Naše díky se spojují s Chiařinými. Když Chiara rozjímala
o tolika darech a tolika milostech, které dostala, říkala, že až přijde před Boha a Pán se jí zeptá na její jméno, odpoví
jednoduše: „Mé jméno je ´díky´. Díky,
Pane, za všechno a stále.“
Nám, a především jejím duchovním dětem, patří úkol pokračovat v jejím započatém poslání. Ona v nebi, kam
– jak rádi věříme – byla přijata Ježíšem,
svým snoubencem, bude i nadále s námi
a bude nám pomáhat. Když se s ní dnes
s láskou loučíme, vyslechněme si její slova, která tak ráda mnohokrát opakovala:
„Chtěla bych, aby celé Dílo Mariino na
konci věků, kdy bude očekávat svůj příchod před Opuštěného a Zmrtvýchvstalého Ježíše, si mohlo vzít za svá slova belgického teologa Jasques Leclercqa, která
mě stále dojímají, a opakovat: ´...Ve tvůj
den, můj Bože, přijdu k Tobě... přijdu
k Tobě, můj Bože (...) se svým nejbláznivějším snem: přinést Ti celý svět v náručí.´“ To byl Chiařin sen, to je i naše neutuchající touha: „Otče, aby všichni byli
jedno, aby svět uvěřil.“ Amen!
Foto: CSC Audiovisivi
ŽIVOT
DOBRODRUŽSTVÍ
JEDNOTY
Chiara
5–6/2008 | Nové Město |
7
ŽIVOT
Charisma inspirované
evangeliem, přístupné
a srozumitelné všem, charisma s mnoha plody. Ideál
a životní orientace. Lid zrozený z evangelia.
P
ero neví, co
má napsat,
štětec neví,
co má namalovat a dláto
neví, co má
vytesat. Když
Bůh vezme do svých rukou
nějakou bytost, aby skrze ni
dal v církvi vzniknout nějakému svému dílu, vybraný člověk neví, co má vykonat. Je
nástrojem. Myslím si, že tak
tomu je i se mnou.“ Chiara
sama, těmito slovy dala klíč
k porozumění příběhu, mnohokrát vyprávěnému a vzpomínanému, který zpravidla začínal slovy: „Byla válka a všechno se hroutilo…“
Zuřila druhá světová válka
a Trident prožíval nelítostné
bombardování.
Za takových okolností se
zrodilo hnutí, které má kvality vlastní jen Božímu dílu. „Přináší stále více ovoce a šíří se větší měrou, než
nač by stačila jakákoli lidská
moc nebo vlohy. Nese s sebou
kříže, ale přináší plody, a to
mnohé plody. Boží nástroje mají obvykle jednu vlastnost: jsou malé a slabé… Je-li
nástroj používán Boží rukou,
je také formován tisíci bolestmi a radostmi, aby byl stále
způsobilejší k práci, kterou
má konat. Až si uvědomí hlubokou pravdu o sobě a dojde
k určitému tušení Boha, aby
mohl říci: Já jsem nic a Bůh je
všechno. Když začalo v Tridentu naše dobrodružství,
neměla jsem žádný plán,
nevěděla jsem nic. Myšlenka
Hnutí byla v Bohu, byl to plán
v nebi.“
„
8
| Nové Město | 5–6/2008
1920
Silvia Lubichová, narozená po bratru Ginovi, přišla na svět v Tridentu, pokojném malém městě, jehož obyvatelé jsou plní energie,
pilní a pracovití. Záhy se v její povaze projevuje pro ni typická
jemnost i síla. Snímek je asi z roku 1921.
1920
Pocházela z dělnické rodiny. Všichni se vždy zajímali o současné
dění. Otec byl antifašista, matka žena pevné víry. V rodině vládlo ovzduší vzájemného porozumění. Rodiče pracovali v tiskárně.
Bratr Gino byl v čele komunistického odboje a s Davidem Lajolem se stal slavným redaktorem novin L’Unità. Po budapešťských
událostech roku 1956 se od levice odvrátil. Sestra Liliana se provdala za budoucího senátora Berlandu.
SILVIA, DÍVKA
S RADOSTNOU
POVAHOU
Silvia bylo jméno, které Chiara dostala při křtu.
Narodila se 22. ledna 1920
jako druhá ze čtyř dětí. Otec
byl Luigi Lubich, obchodník
s vínem, bývalý tiskař, antifašista, socialisticky smýšlející. Matka Luigia měla silnou
tradiční víru. Starší Chiařin
bratr Gino se za druhé světové války, po studiích medicíny, účastnil odboje slavných Garibaldiho brigád. Po
válce – než po maďarských
událostech roku 1956 uvěřil
v ideály Hnutí a přidal se ke
Chiaře – působil jako novinář v komunistickém deníku
L’Unità.
Igino Giordani kdysi
vyprávěl příhodu z Chiařina dětství, která se odehrála
v roce 1930. Byla o tom, jak
drobná a půvabná postavička, oblečená do chudých šatů,
nenápadně kráčela svým
lehounkým krokem, připomínajícím míhání paprsku světla, a když došla na
konec ulice Torrione, najednou pocítila, že je povolána
k mučednictví. Bylo to jasné
a náhlé povolání. Překvapeně se tehdy zastavila, obrátila
tvářičku k nebi a odpověděla
– „ano“.
V osmnácti letech získala Silvia plný počet bodů, aby
mohla dostat diplom učitelky na základní škole. Přála si
dál studovat, a tak se pokusila o přijímací zkoušky na
milánské katolické univerzitě Sacro Cuore. Bylo to marné, protože skončila třicátá čtvrtá a neplacených míst
bylo k dispozici jen třicet tři.
Jelikož nebylo u Lubichů dost
peněz, aby mohla pokračovat
v placených studiích, navíc
v jiném městě, byla Silvia
nucena začít pracovat.
Od školního roku 1940–
41 začala v Tridentu vyučovat na škole Opera Serafica,
založené kapucíny. Giordani
ŽIVOT
popsal učitelku Silvii Lubichovou v úryvku, který dobře
charakterizoval její pedagogické schopnosti: „Vcházela
do třídy skromně, usebraně,
nedbala na ty, kteří tropili
rámus a nepořádek a šla rovnou ke katedře. A jak šla, hlasy pomalu umlkaly, nastávalo ticho. Vstupovalo něco posvátného a děti si toho
všimly. A tak mohla hovořit
tiše. Všechno dělala přívětivě, takže se jí dětské duše připodobňovaly a uklidňovaly
se. Disciplína byla výsledkem
úcty, kterou k ní cítily, poněvadž pramenila z jejího soužití s Bohem. Nebylo slyšet ani
hlásku, pokud někoho nevyvolala… Uměla se sjednotit
s dětmi, které sotva začínaly,
i s dospívajícími, kteří odcházeli… používala Ježíšovu
didaktickou metodu. Posvěcovala sebe, aby posvětila i je.
Milovala každého z nich jako
sebe.“
LORETO
Rozhodujícím počátkem
její božsko-lidské zkušenosti byla cesta, kterou vykonala v roce 1939. „Jsem pozvaná na sjezd katolických studentek do Loreta,“ napsala
Chiara, „kde je podle tradice
uchováván ve velkém kostele
domek Svaté rodiny z Nazareta… Na koleji se spolu
s ostatními účastním přednášek, ale jakmile mohu, utíkám tam. Poklekám před
stěnou začazenou svíčkami. Zahaluje mě něco nového, božského, téměř mne
to drtí. Kontempluji v myšlenkách panenský život těch
tří. Maria zde bydlela, myslím si, a po tomto místě chodil Josef. Malý Ježíš s nimi
tady po dlouhá léta přebýval. Stěny zněly jeho dětským hláskem… Každá taková myšlenka se mne dotýká,
svírá mi srdce, až nekontrolovatelně pláču. O přestávce sem vždycky pospíchám.
Je poslední den. Kostel je
plný mladých. Napadá mne
jasná myšlenka, která se
nikdy nesetře: Bude tě následovat zástup panen.“
Když se Chiara vrátila z Loreta zpět do Tridentu,
vyhledala kněze, který ji v té
době duchovně vedl. Když ji
spatřil rozzářenou a skutečně šťastnou, zeptal se jí, zda
už našla svoji životní cestu.
Chiařina odpověď ho zdánlivě zklamala, protože mladá
žena dokázala pouze vyjmenovat povolání, která pro
ni nejsou – tedy ta tradiční
– ani klášter, ani manželství,
ani zasvěcený život ve světě.
Nic víc.
1943
Už v sedmi letech prosila Chiara Ježíše o „jeho světlo a oheň“. Její
osobní vztah k němu brzy dozrál. V devatenácti letech, při jejím
pobytu v Loretu, vzal na sebe konkrétní podobu. V jednom dopise napsala, že jí dal Ježíš pochopit, co od ní chce. Tušila vrcholy
i propasti toho, co mělo následovat, ale odpověděla: „Tady jsem.“
Pracovala jako učitelka a studovala. Své „ano“ stvrdila památného 7. prosince 1943, kdy se zasvětila Bohu. Na snímku je učitelka
Chiara se svými žáky.
1945
Uprostřed válečné vřavy, zasažena obrovskou Boží láskou se se
svými prvními družkami rozhodně nasadí pro život podle evangelia. Od toho okamžiku vše nabralo na rychlosti. 31. května
vyprávěla zkušenost: „Když jsou lidé spolu, každý se stává krásnější.“ Nechala stranou řešení nabízená tehdejší dobou: kolektiv
nebo individuum. Evangelium ji vedlo k nové syntéze.
7. PROSINCE 1943
Po návštěvě Loreta – mezi
roky 1939 až 1943 – Silvia dál
studovala, pracovala a zapojila se do služby církvi. Stala se františkánskou terciářkou a přijala jméno Chiara,
„po krásnější polovičce Prosťáčka“, jak napsal Giordani.
V roce 1943 bylo Chiaře dvacet tři let. Jednou šla několik
kilometrů z domova pro mléko do místa nazývaného Bílá Matka Boží. Šla tam tehdy
místo mladších sester, které tam maminka posílala, ale
ony nešly kvůli veliké zimě.
Ve chvíli, kdy šla pod železničním mostem, pocítila, jak
ji Bůh volá: „Dej se mi celá.“
Od toho okamžiku už Chiara více neztrácela čas a dopisem hned požádala kapucínského kněze, otce Kazimíra
Bonettiho o dovolení, aby se
mohla zcela odevzdat Bohu.
Po důkladném rozhovoru jí
to dovolil. V šest hodin ráno,
7. prosince 1943, se zasvětila
Bohu.
Toho dne neměla Chiara v srdci žádný záměr něco
zakládat, pouze se darovala
Bohu. To pro ni znamenalo
vše. Teprve po nějaké době se
k tomuto datu přiřadil symbolický začátek Hnutí foko5–6/2008 | Nové Město |
9
ŽIVOT
láre. V každém případě, jak
Chiara později napsala, onoho 7. prosince 1943, byla její
„vnitřní radost nevysvětlitelná, skytá, ale nakažlivá“.
PŘIPOJUJÍ SE
DALŠÍ MLADÉ
DÍVKY
Nakažlivá, přesně tak.
Žádné slovo by nevyjádřilo
lépe, co se stalo v následujících několika měsících. Chiařina vnitřní radost přitahovala další mladé dívky. Některé
z nich chtěly jít po stejné cestě jako ona – nejprve Natalia Dallapiccola, pak Doriana Zamboni a Giosi Guella,
následovaly Graziella de Luca a sestry Gisella a Ginetta
Calliari, Bruna Tomasi, Aletta Salizzoni. Později se přidala ještě další dvojice sester,
Valeria a Angelella Ronchetti. Všechno to se stalo, přestože cesta fokolarínek nebyla
ještě ani vytýčená. Byl zde jen
Chiařin absolutní evangelní
radikalismus.
V té době zuřící válka
zanechávala po sobě v Tridentu trosky pobořených
domů a spoustu mrtvých.
Chiara a její družky si zvykly
scházet se při každém náletu
v protileteckém krytu. Jejich
touha být spolu a objevovat stále nový způsob jak být
opravdovými křesťany, jak
praktikovat evangelium, byla
od chvíle, kdy pocítily povolání učinit z Boha střed svého
mladého života, velice silná.
„Každá událost se nás hluboce dotýkala,“ řekla později Chiara. „Lekce, kterou nám
Bůh uštědřil prostřednictvím těchto okolností, byla
jasná. Všechno je marnost
nad marnost, všechno pomíjí. Zároveň však Bůh vkládal do mého srdce i do srdce ostatních otázku a spolu
s ní i odpověď: Existuje ideál,
který neumírá, který žádná
bomba nerozdrtí a kterému
bychom se mohly cele oddat?
10
| Nové Město | 5–6/2008
Ano, Bůh. Rozhodly jsme se,
že z něj učiníme ideál svého
života.“
1947
Tajemstvím evangelní lásky se pro ni 24. ledna 1944 stalo tajemství výkřiku opuštěného Ježíše na kříži, který hovoří o hloubce
Boží lásky, o jednotě mezi třemi božskými osobami a dává klíč
k bratrskému vztahu mezi lidmi. V Římě jí v únoru roku 1947
řekl otec Veuthey, odborník na mystickou teologii: „Vy začínáte
tam, kde jiní končí.“
1947
Konkrétní láska prvních fokolarínek k chudým vyvolává obdiv
dokonce i u tridentských komunistů. O Vánocích roku 1947 tato
láska vyústí v organizované společenství majetku. Dvěma komunistickým vůdcům, kteří ji přátelsky provokovali, Chiara odpověděla: „Je nás málo, jsme chudé a jsme dívky, ale uvidíme, kdo
vyhraje.“ Brzy pochopily, že láska léčí i nehmotné životní rány.
SVĚTLO
Bylo jaro roku 1944. Chiara vysvětlovala Dorianě, které už nějaký čas dávala soukromé hodiny, Kantovu filosofii. „Její metodou bylo
milovat každého myslitele,“
zdůraznila později Doriana.
„Milovat jedni druhé, a tedy
je chápat, rozumět jim, sledovat jejich myšlenky. Tak
jsme se dostaly ke Kantovi,
doslova nadšené jeho myšlenkami… Ale studium nás
odvádělo od božské reality,
kterou jsme objevovaly, když
jsme uskutečňovaly evangelium. Takže Chiara řekla:
´Zastavme se a pomodleme
se Krédo. Kantovský systém
nevede k věčnému životu.´
Tehdy se mnou Chiara začala
mluvit o vzkříšení těla a věčném životě. Společně jsme
měly pocit, jako by z obrazu
Nejsvětějšího Srdce Páně vytryskl paprsek světla. Později jsme tomuto silnému světlu
začaly říkat Ideál.“
Jednou v květnu četly dívky v tmavém sklepě domu
Natalie Dallapiccoly při světle svíčky evangelium, jak
už bylo v té době jejich zvykem. Namátkou ho otevřely
a narazily na Ježíšovu modlitbu před jeho smrtí: „Otče,
aby všichni byli jedno.“ (Jan
17,21) Je to podivuhodný
a složitý text evangelia, je to
Ježíšova závěť, kterou studovalo mnoho exegetů a teologů
všech křesťanských věků.V té
době však byl trochu pozapomenut, protože byl pro většinu lidí příliš tajemný. Navíc
se slovo jednota dostalo do
slovníku komunistů, kteří si
na něj v určitém slova smyslu
dělali nárok. „Zdálo se nám,
jako by se jedno slovo po
druhém začalo vyjasňovat,“
napsala Chiara, „a vkládala nám do srdce přesvědčení,
ŽIVOT
že pro tuto stránku evangelia
jsme se narodily.“ Později, na
Vánoce roku 1946, si dívky
vybraly pro sebe slova – jednota nebo smrt.
Jednou se jich jeden kněz
zeptal: „Víte, jaká byla největší Ježíšova bolest?“ Podle všeobecně rozšířeného
mínění křesťanů té doby mu
dívky odpověděly: „Bolest,
kterou vytrpěl v Getsemanské zahradě.“ Kněz jim však
odpověděl: „Ne, Ježíš nejvíce trpěl na kříži, když volal:
´Bože můj, Bože můj, proč
jsi mne opustil.´“ Jeho slova
na Chiaru velice zapůsobila.
Jakmile osaměly, řekla Chiara jedné své družce: „Máme
jen jeden život, prožijme ho
co nejlépe! Jestli bylo největší bolestí Ježíše to, že se cítil
opuštěný od Otce, následujme opuštěného Ježíše.“ Od té
chvíle se pro Chiaru stal právě On jediným životním druhem.
DOMEK
Válečný konflikt zatím
nepolevoval. Rodiny dívek se
z velké části rozprchly do horských údolí, dívky se ale rozhodly, že zůstanou v Tridentu. Některé kvůli studiu nebo
práci, další jako Chiara proto,
aby neopustily tolik lidí, kteří se kolem nich začali shromažďovat. Chiara v té době
bydlela v podnájmu u jedné své známé. Když příštího
září našla na tridentské periferii přístřeší v domku číslo 2 Kapucínského náměstí,
přestěhovala se, a s ní i některé její nové družky. První
se připojila Natalia Dallapiccola a poté další. Vzniklo tak
první fokoláre. Skromný byt
o dvou místnostech se nacházel v široké aleji poblíž kapucínského kostela. Říkaly mu
„domek lásky“ nebo jednoduše „domek“.
Dívky, které zde bydlely,
ale i lidé, kteří se kolem nich
shromažďovali, cítili v tomto
1948
Setkání se spisovatelem a poslancem Iginem Giordanim v září
roku 1948 přivedlo Chiaru ze vzdáleného Tridentu do srdce katolického světa, do Říma. Seznámila se s osobnostmi, jako byl prezident italské rady ministrů De Gasperi, který o začínajícím Hnutí
20. listopadu 1950 prohlásil: „Církev podá své mínění, ale podle
mne je to úžasná věc.“ Snímek je ze 70. let.
1949
Duchovní život rodícího se Hnutí se postupně obohacoval
a v létě roku 1949 vyústil v okamžiky hluboké kontemplace. Zrodil se mystický rozměr, který z mladé Chiary Lubichové učinil
osobu, jejíž hloubku je třeba stále ještě objevovat. Chiara se spolu
s první skupinou definitivně vydala po nových cestách církevního
a společenského života.
období, že se určitým způsobem stává jejich život lepší.
Zakusili, jak mezi nimi Ježíš
uskutečňuje svůj slib: „Kde
jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já
uprostřed nich.“ (Mt 18,20)
S touto novou zkušeností už
nechtěli přítomnost Ježíše
nikdy ztratit a dělali všechno
pro to, aby se neztratila jejich
vinou. „Později, mnohem
později,“ upřesnila Chiara, „jsme to pochopili. Je
to napodobení, v zárodku,
a svým způsobem originální,
Nazaretského domku: soužití osob žijících v panenství
(a brzy i vdaných a ženatých)
s Ježíšem uprostřed nich. To
je fokoláre, místo, kde oheň
lásky ohřívá srdce a pozvedá mysl. Abychom ale měly
Ježíše uprostřed,“ vysvětlovala svým družkám, „musíme
být připraveny dát život jedna
za druhou. Ježíš je duchovně
a plně mezi námi přítomen,
pokud jsme takto sjednoceny. On řekl, „aby byli všichni
jedno v nás, aby svět uvěřil“.
(srov. Jan 17,21)
K životu jednoty se totiž
semklo kolem Chiary a dívek
z fokoláre překvapivě mnoho
lidí. Přitahoval je svou novostí, ačkoli byl sotva v začátcích.
Nechyběly ani nejrůznější konverze. Zachraňovala se
ohrožená povolání a vznikala nová. Brzy, dalo by se říci
téměř ihned, začínaly dívky
z fokoláre následovat i mladí
muži a dospělí. Maria Tecilla, sestra prvního fokolarína
Marca, vzpomíná: „Ne že by
tam byli jen fokolaríni,komunita byla jedním celkem. Bylo
mezi námi mnoho maminek
od rodin, bývalých terciářek
i stařenek.“
Z této doby se do paměti
zapsala zvláště hojně navštěvovaná a intenzivně prožívaná setkání, která probíhala
každou sobotu ve tři hodiny odpoledne v sále zvaném
Massaia. Tam Chiara vyprávěla o zkušenostech s žitím
5–6/2008 | Nové Město |
11
ŽIVOT
evangelia a prvních objevech
toho, co se později rozvinulo jako spiritualita jednoty.
Nadšení neuvěřitelně rostlo,
takže už v roce 1945 toužilo
téměř pět set lidí všeho věku
– muži i ženy různých povolání i sociálního původu –
sdílet ideál dívek z fokoláre. Všechno měli společné,
tak jako tomu bylo v prvních
křesťanských obcích.
DALEKÉ ZEMĚ
V evangeliu čtou: „Dávejte a bude vám dáno.“ Jsou to
slova, která se proměňovala v každodenní zkušenost.
Dávali – dívky a jejich přátelé neustále dávali – a stále znovu dostávali. V domě
zůstalo pro všechny jen jediné vajíčko? Darovali ho chudému člověku, který zaklepal
na dveře. Ještě téhož dopoledne jim někdo nechal na
prahu domku sáček… vajec!
V evangeliu je také napsáno
– „proste a dostanete“. Prosili tedy o všechno možné,
co kdo potřeboval. Ne pro
sebe, ale pro bratry v tísni.
A i ve válečném nedostatku přicházely pytle mouky,
mléko, sklenice marmelády, otýpky dřeva, oblečení.
Ve fokoláre nezřídka sedávali kolem stolu prostřeného pěkným ubrusem, jaký
se dává, když přijde vzácná
návštěva – fokolarínka vedle
chudého, vedle něj fokolarínka a zase chudý…
Na slavnost Krista Krále se
Chiara a ostatní fokolarínky
setkaly po mši kolem oltáře.
Obracely se k Ježíši s prostotou těch, které pochopily, co
znamená být Božími dětmi.
Prosily ho: „Ty víš, jak se dá
uskutečnit jednota, ut omnes
unum sint. Tady jsme. Chcešli, použij nás.“ Denní liturgie
je fascinovala. Když v jednom
žalmu četly,„požádej mne a já
ti dám do vlastnictví národy,
budeš vládnout nad dálavami
země“, nežádaly ve své evan-
12
| Nové Město | 5–6/2008
1950
V září roku 1950 požádala Chiara mladého Pasquale Foresiho,
narozeného roku 1929, aby s ní sdílel zodpovědnost za vznikající
Hnutí. Jako kněz a teolog doprovázel Hnutí na cestě k církevnímu schválení, viděl vznik časopisů, knižního vydavatelství a citadel Hnutí. Pomáhá formulovat dopad charismatu na teologii a
humanitní vědy. V současnosti to vyústilo v založení Univerzity
Sophia. Snímek ze 70. let.
1956
Chiara měla velmi živý vztah k Písmu, takže návštěva Svaté země
ji uchvátila. O otvoru v kameni, kde byl vztyčen první kříž, napsala: „Kdyby zde nebyl ten první kříž… Ten, který na něm byl
vyzdvižen jako zločinec, daroval hodnotu a smysl moři úzkostí,
v němž se často topí lidstvo a nezřídka i každý člověk.“
gelní prostotě o nic menšího,
než jsou dálavy země. Pro ně
byl Bůh všemohoucí.
Chování dívek z „domku“
udivovalo každého, kdo se
s nimi setkal. O radikalitě fokoláre se vypráví jeden
příznačný příběh, který se
odehrál ještě za války. Gino,
Chiařin bratr, a jeho kolega
z medicíny, oba tehdy komunisté, navštívili na Kapucínském náměstí Chiaru, která
byla právě nemocná. Ginův
přítel se od zdravotní sestry Ducci Calderari, pracující v jejich nemocnici, dozvěděl o činnosti fokolarínek,
zvláště o tom, jak žijí společenství majetku. Chtěl Chiaře vyjádřit svůj obdiv a zeptal
se jí: „Kdo vás k tomu vede?“
Chiara místo odpovědi ukázala na ukřižovaného. Oba
sklopili oči a Ginův přítel
pak dodal: „To, co jste dokázaly mezi málo lidmi, chystáme my na celém světě.“ Chiara mu odvážně odpověděla: „Nás je málo, jsme chudé
a jsme dívky, uvidíme, komu
se to podaří dřív.“
To všechno nemohlo zůstat
bez povšimnutí ve městě,
které v té době mělo několik
desítek tisíc obyvatel, a tím
spíše v tridentské církvi.
„JE V TOM
PRST BOŽÍ“
Věta evangelia – „Kdo vás
slyší, mne slyší“ – se Chiary
a jejích družek velmi dotkla.
Vyvodily z toho, že kdo
poslouchá biskupa, poslouchá Krista. Právě v té době si
je dal biskup zavolat. Chiara
neznala důvod a přemýšlela proč. Ve velkolepé budově biskupství na náměstí Fiera předstoupila před biskupa
a předložila mu, co ve městě dělají. Byl to obraz skutečné revoluce, která jim rostla
pod rukama, aniž si to uvědomovaly. Ale byly připraveny okamžitě zničit všechno, co do té doby vybudova-
ŽIVOT
ly, pokud by si to biskup přál.
Skrze biskupa, domnívaly se,
hovoří Bůh. Bůh byl jediný,
kdo je zajímal. Při této příležitosti vyslechl Chiaru a její první družky biskup Carlo
de Ferrari. Usmál se, a řekl
větu, která zůstává v historii
Hnutí zachována: „Je v tom
prst Boží.“ Jeho schválení a požehnání doprovázelo
Hnutí až do jeho smrti.
Od té chvíle se téměř nepostřehnutelně před nimi začaly
posouvat hranice jejich působení. Byly pozvány do Milána, do Říma, na Sicílii. A všude začaly vznikat křesťanské
komunity po vzoru té tridentské. Očekávaly je však
ještě větší dálky.
V této době se k nim připojila nečekaná osobnost
– křesťanský myslitel pronásledovaný v období fašismu, novinář, politik a poslanec Igino Giordani. Byl to on,
kdo dokořán otevřel dveře
a okna bytečku na Kapucínském náměstí takřka do celého světa. On vzbudil pozornost veřejnosti, když poukázal na velikost charismatu,
na jeho univerzální hodnotu.
Rodící se Hnutí nebylo podle
něj určené jen pro náboženský svět, jen pro katolíky, ale
bylo darem pro celé lidstvo.
Giordani šířil jistotu, že rodící se spiritualita v sobě skrývá
skutečnou teologickou a společenskou revoluci, určenou
v prvé řadě laikům, včetně
těch, kteří žijí v manželství.
Byl přesvědčen, že přinese
revoluci i v oblasti myšlení.
V létě roku 1949 se Giordani připojil ke Chiaře, která
se uchýlila do údolí Primiero v Tonadicu, v horách u Tridentu,aby si odpočinula.Spolu s komunitou zde intenzivněprožívalaevangelníúryvek
o Ježíšově opuštěnosti.Chiara
si 12. července poznamenala:
„Opuštěný Ježíš! Důležité je,
abychom byli pozorní, když
projde kolem nás, a slyšeli to, co nám chce říci, pro-
1960
Do zahraničí se Hnutí šířilo od roku 1958. Chiara v roce 1960
vyslala za železnou oponu lékaře a jiné odborníky. Tento svět pro
ni zvláštním způsobem představoval tvář opuštěného Ježíše, protože tam nechtěl, nebo si netroufal jít žádný věřící. Odvážný krok
vyvolal u komunistických autorit překvapení z křesťanství, z jeho
sdílení a solidarity. Na fotografii se buduje berlínská zeď.
1965
Pius XII. krátce před smrtí řekl Chiaře, že schválil Hnutí ne proto,
že by mu to někdo doporučil, ale z toho důvodu, že je to dílo Boží.
Papež Pavel VI. schválil roku 1965 odvážný rozvoj Hnutí: „Vy jste
architekty tohoto díla.“ Jan Pavel II. umožnil, aby „v čele tohoto díla stála vždy žena“. Na snímku je jedna z četných audiencí u Pavla VI. Uprostřed Dina Zenari, jedna z prvních „Božích
dobrovolníků“.
tože nám má stále co nového říci. Ježíš opuštěný si přeje,
abychom byli dokonalí. Ježíš
je náš jediný učitel a využívá všechny okolnosti k tomu,
aby nás přetvářel, aby pročistil všechny záhyby naší povahy, aby nás posvětil. Jediná
věc, kterou musíme udělat,
je poslouchat za všech okolností jeho hlas. Všechno, co
se kolem mě děje, se děje pro
mne a je výrazem Boží lásky
ke mně.“
Od 16. července, o čtyři
dny později začalo období,
známé jako „Ráj 1949“. Chiara to tehdy vyjádřila slovy:
„Snažili jsme se prožívat vlastní nicotu, být ´prázdní od sebe´, aby Ježíš mohl žít v nás.
Igino Giordani a já jsme při
svatém přijímání – které jsme
milovali a objevili v něm pouto jednoty – požádali Ježíše,
aby na této nicotnosti sjednotil naše duše, tak jak to
umí jenom on. Díky zvláštní
milosti jsme zakusili, co znamená být živou buňkou mystického těla Kristova. Znamenalo to být Ježíšem, a jako
takoví spočinout v Otcově lůně. Slova ´Abba, Otče´ spontánně vytryskla z našich úst.
Takto začalo mimořádné období světla, kdy se nám
kromě jiného zdálo, že Bůh
nám chce ukázat určitý plán
s naším hnutím. Lépe jsme
také pochopili různé pravdy
víry, zvláště kým je pro lidstvo a pro stvoření opuštěný
Ježíš, který v sobě všechno
shrnuje. Tato zkušenost byla
tak silná, že jsme si mysleli, že
život bude takový už napořád
– světlo a nebe. Skutečnost,
která pak následovala,byla ale
všední. Zprudka jsme procitli a ocitli se znovu nohama na
zemi. On jediný nám dal sílu
dále žít.“ Na papír s hlavičkou
poslanecké sněmovny, který jí Giordani půjčil, napsala
tehdy Chiara jedním tahem
pera své veledílo, které začíná dnes už proslulou větou:
„Mám jediného Snoubence
5–6/2008 | Nové Město |
13
ŽIVOT
na zemi: Ježíše opuštěného.“ (viz str. 49) Sestup z této
„malé hory Tábor“ znamenal
definitivní potvrzení toho, že
Opuštěný je cestou k jednotě.
„Půjdu světem a budu ho hledat v každém okamžiku svého života,“ bylo napsáno na
onom papíře.
Nebyla to jen slova. V roce
1959 se pokoušeli někteří
fokolaríni – s různým úspěchem – dostat za železnou
oponu do komunistického
Německa. Tehdy se někdo
neočekávaně Chiary zeptal,
proč se Hnutí snaží dostat do
toho, tehdy temného kouta
Evropy, kde se zdála jakákoli evangelizace nemožná. Její
bezprostřední odpověď zněla: „Protože milujeme Ježíše
opuštěného.“
OBDOBÍ
PARADOXŮ
Ve čtyřicátých letech, ještě
v Tridentu, vzbuzovalo Hnutí v katolickém světě svou
originalitou mnohé otazníky. Od doby, kdy se fokolaríni začali v padesátých letech
šířit do zbytku Itálie, započala církev v Římě spolu s ostatními italskými biskupy rodící
se Hnutí pozorně zkoumat.
Vycházelo sice z tradičních
pravidel laických spolků,
ale svou novostí vyvolávalo
u některých pastýřů nemálo
pastoračních a doktrinálních
obav.
Tehdy začala rozporuplná doba, která trvala asi patnáct let. Na jedné straně církev v Římě – a zejména italští
biskupové – vyjadřovali nutnost hlouběji zkoumat rodící
se Hnutí. Na druhé straně ti,
kteří charisma jednoty následovali, si stále větší měrou
uvědomovali, že „jsou církví“
a spontánně Hnutí dále šířili. Toto šíření už po několika letech není možné vysvětlit podle běžných parametrů
apoštolátu. Světlo, zrozené
v létě 1949, bylo prostě pří-
14
| Nové Město | 5–6/2008
1966
Poprvé došlo k mezináboženskému dialogu roku 1966 v rámci
kmene Bangwa v Kamerunu, spjatého s tradičními domorodými
náboženstvími. Král Chiaru přijal bratrsky, a když kmen se 160
tisíci příslušníky viděl úžasný výsledek bratrské pomoci fokolarínů v sociální a zdravotnické oblasti, vzdal Chiaře v roce 2000 čest
jako své Mafua Ndem – královně seslané z nebe.
1967
Málokdy byla Chiara přijata srdečněji! Starý pravoslavný patriarcha v Istanbulu, prorocká osobnost, žil pro jednotu „jako
fokolarín“, jak jednou sám řekl. Dějiny jednou zhodnotí, jakou
roli Chiara sehrála ve vztahu Athenagora I. a Pavla VI. Ekumenická zkušenost Hnutí fokoláre svědčí o síle vztahů, které dokázala od roku 1960 navazovat navzdory jakýmkoli hranicím.
liš silné na to, aby kolem sebe
nešířilo svoji zář.
Pasquale Foresi poznal ideál jednoty v Pistoi. Stal se, jak
to vyslovila Chiara, jedním
ze spoluzakladatelů vznikajícího Hnutí. Hnutí bylo v té
době konfrontováno s tíživými společenskými jevy: s palčivým problémem komunismu (Chiařin bratr a někteří první fokolaríni pocházeli
přímo z marxistického prostředí), se složitým poválečným obdobím (De Gasperi
vstupuje v kontakt s Chiarou)
a se skandálním rozdělením
křesťanstva (kardinál Bea
a Giordani byli v katolické církvi průkopníky ekumenismu). Hnutí v těchto
letech prolomilo severní italské hranice a rychle se rozšířilo téměř do všech evropských zemí. V letech 1958 až
1967 vkročilo už do všech
pěti kontinentů.
ZKOUŠKY
Několik let po začátku Hnutí přicházely podle
Boží logiky zkoušky. Byly to
těžké duchovní zkoušky a pro
někoho znamenaly dlouhé
období temnoty. Především
to ale kvůli zdlouhavému
a podrobnému zkoumání ze
strany církve s sebou přinášelo přerušení činnosti a pocity nejistoty. Chiara k tomu
říkala: „My víme, že za život
se platí. Život, který skrze nás
vstupuje do mnoha duší, se
rodí ze smrti. Jen skrze mráz
se dojde k ohni.“ A dále:
„Zvláště jedna myšlenka mne
neustále neopouštěla. Byla
výsledkem bolestné vnitřní
zkoušky, která byla v té době
nejpalčivější. Pochopila jsem,
kdo jsem já a kdo je On. On je
vše. Já nic. On je síla. Já jsem
slabost. A právě toto vědomí
mé slabosti mne přesvědčovalo, že ovoce, které přinášíme, ty tisíce obrácení, mohou
být jedině Božím dílem.“
Chiara přirovnávala toto
ŽIVOT
období k bolestem, za nichž
se rodí člověk, a které jsou
jakousi ozvěnou Ježíšova
výkřiku na kříži. Tyto bolesti pramenily vždy z jednoho
hlubokého důvodu – strachu,
že Hnutí bude zrušeno…
Ježíš si však ani v opuštěnosti nezoufal, nemohl ztratit
naději. Někteří říkali, že jeho
výkřik byl nářkem. Nářkem
jsme proto nazvali i těchto pár řádků: „Jsme unaveni, Pane, jsme unaveni pod
křížem a při každém malém
kříži se nám zdá nemožné nést ty větší. Jsme unaveni, Pane, jsme unaveni pod
křížem, pláč nám svírá hrdlo
a polykáme hořké slzy. Jsme
unaveni, Pane, jsme unaveni
pod křížem. Urychli hodinu
svého příchodu, protože tady
pro nás už není místo radosti,
není nic než opuštěnost. Protože dobro, které milujeme, je
celé tam, zatímco tady jsme
unaveni, příliš unaveni, pod
křížem. Panna Maria je vedle nás, krásná, i když smutná
bytost. Pomoz skrze její osamělost té naší dnešní.“
ZROZENÍ
Vytoužené církevní schválení přišlo 23. března 1962.
V tu dobu se duch jednoty rozšířil již i do nejvzdálenějších světadílů. Chiara
o několik let později napsala
o tomto období: „Zkoumání
trvalo dlouho. Církev ve své
staleté zkušenosti a moudrosti mateřsky zkoumala
novou církevní realitu, která nedávno vznikla.“ Chiara
nikdy neustoupila ani o milimetr ze své naprosté důvěry
v církev. Několikrát se svěřila svým nejbližším, že kdyby
bylo došlo k rozpuštění Hnutí, všichni by toto rozhodnutí
poslechli.
Od té chvíle se více než
dřív Chiařin příběh proplétal s příběhem Hnutí, které založila, a které se dál šířilo podle přesného Božího
1967
Chiara toužila prohloubit vztah k mladým generacím. Při pohledu na noční hvězdnou oblohu napsala v roce 1961: „Přijdou ještě nové generace a to jsou všechny ty hvězdičky tam nahoře.“
O několik let později dorostla druhá generace Hnutí – „gen“.
1967
Jednota je dar nebe, úlohou lidí je pečovat o vzájemné vztahy
a léčit zranění tam, kde vztah byl porušen. Hnutí se začalo zabývat problematikou rodiny. Objevily se nové zkušenosti, inspirované Chiařinými radami. Od roku 1967 se rozvíjí rozsáhlá síť
rodin zapojených do společenství Nových rodin, které je dnes nejrozšířenější částí Hnutí fokoláre.
plánu, a to nejen geograficky. Začala totiž vznikat nová
povolání, navzájem odlišná,
ale všechna stejně radikální. V roce 1956, poznamenaném událostmi v Maďarsku
– lidovou vzpourou krvavě
potlačenou sovětskou invazí
– Chiara pociťuje naléhavou
potřebu vnést znovu Boha do
společnosti, aby v něm lidstvo znovu nacházelo pramen
svobody a bratrství. Vedle
fokolarínů vyrostli takzvaní
Boží dobrovolníci (volontáři), schopní budovat novou
společnost…, která by svědčila o jediném, o Bohu. Bylo
to i v souladu s touhou tehdejšího papeže Pia XII. Zároveň s volontáry se k životu
hlásila další nová hnutí – dětí,
mládeže, rodin, farností či
povolání rozličně společensky angažovaná. A v následujících letech se ještě rozvinula další.
V roce 1961 začal duch
Hnutí pronikat také mezi
nekatolické bratry křesťany. Že to byl Bůh, kdo jednal,
dokazuje fakt, že v roce 1950
Chiara na otázku otce Boyera vyloučila, že by podstatou Hnutí byl ekumenismus.
„Bůh na mne počkal,“ řekne
později.
KONCIL,
MODERNA
A MLADÍ
Po prvním schválení, které přišlo z Vatikánu s podpisem Jana XXIII., následovaly audience u Pavla VI. a další schvalování. V roce 1967
dozrála na celém světě druhá generace Hnutí. S postupem času přicházela také třetí a čtvrtá generace. Bylo to
období prožívané s kombem
a kytarou, roky skupin Gen
Rosso a Gen Verde a mnoha
dalších kapel mládeže Hnutí. Při jejich prvním veřejném vystoupení v květnu
roku 1975 zaplnilo dvacet pět
tisíc mladých každé místečko
5–6/2008 | Nové Město |
15
ŽIVOT
v římské sportovní hale, kde
se konají rockové koncerty či
politické mítinky.
Ale byla to také doba
intenzivních společenských
aktivit. Křesťanům různých
povolání, která v Hnutí spontánně vznikala, jakoby něco bránilo zůstat jen do sebe uzavřenou skupinou horlivých a dobrých věřících.
Díky tomu se Hnutí v těchto letech rozvinulo ještě
o další specifická společenství. Kolem fokolarínů žijících v manželství vzniklo hnutí Nové rodiny, kolem
volontárů hnutí Nové lidstvo, kolem diecézních kněží
kněžské hnutí, kolem seminaristů nová kněžská generace, kolem kněží působících ve
farnostech farní hnutí…
Zrychlení bylo patrné i na
poli ekumenismu. 13. června 1967 začaly mimořádné
kontakty Chiary s istanbulským pravoslavným patriarchou Athenagorem I., člověkem plným lásky, moudrosti
a prozíravosti, který přestože byl jednou z největších
osobností dvacátého století, se chtěl stát – jak několikrát sám řekl – obyčejným
fokolarínem. Chiara o tomto
vztahu napsala: „Od něj jsem
se naučila milovat všechny
národy, nacházet na každém
dobro. Nikdy o nikom neřekl špatné slovo. Athenagoras byl skutečně veliký
a nikdy na něj nezapomenu.
To on mi ukázal krásu pravoslavné církve. Od něj jsme
pochopili, jaký důraz se na
Východě klade na život, na
umění převádět pravdu do
života, a jak je vyzdvihována
role lásky.“
Živé dění nechybělo ani na
poli kultury. Časopis Ecclesia
pod vedením dona Foresiho začal teologicky formulovat některé body spirituality, které přinášely něco obnovujícího. Množily se
formační časopisy a vzniklo první studijní centrum.
16
| Nové Město | 5–6/2008
Hnutí tak komplexně anticipovalo globalizaci konce
tisíciletí a představilo se jako
společenská a církevní realita, která je ze své přirozenosti
mezinárodní, multikulturní
a mnohonárodnostní.
1977
Templetonovou cenou (Londýn) začala etapa jednoho z nejintenzivnějších dobrodružství Chiařiny historie – mezináboženského dialogu. Na tomto poli se toho do té doby příliš neodehrálo, i když koncil otevřel cestu. O třicet let později mohla Chiara
najít své duchovní děti ve všech velkých náboženstvích. Odvolávají se na ni stavitelé mostů mezi velkými světovými náboženstvími.
1984
Vydala svoji nejočekávanější knihu o opuštěném Ježíši. Téma má
velkou doktrinální hodnotu. V roce 2000 následuje kniha „Výkřik“
(v českém vydání vyšla v roce 2001 v nakladatelství Nové město
– pozn. red.). Už od roku 1955 říkala Chiara, že se nebojí, že by
„Paříž“ (symbolika studia) zatlačila do pozadí „Assisi“ (symbol
spirituality). 16 čestných doktorátů, originální experiment skupiny kolem školy Abba a nová univerzita jsou toho důkazem. Na
snímku přijímá čestný doktorát z psychologie na Maltě.
KONSOLIDACE
A PROHLOUBENÍ
V roce 1976 se v Rocca di
Papa z iniciativy cášského
biskupa Klause Hemmerleho
poprvé konalo setkání biskupů, přátel Hnutí. Následující rok dostala Chiara v Londýně Templetonovu cenu za
pokrok v náboženství. V této době se začal rozvíjet otevřený dialog Hnutí i s mimokřesťanskýmináboženstvími.
Navenek však bylo Hnutí dál málo známé, zůstávalo
relativně skryté, vyjma několika viditelnějších setkání
mládeže.
Na celém světě se začala
rodit nová sociální díla. Svědectvím života Hnutí se stávají městečka společného
života zvaná citadely, která
rostou a přijímají nové obyvatele, počínaje Loppianem
v italském Toskánsku. Vznikl
fundovaný časopis pro šíření kultury jednoty nazvaný
Nuova umanità (nové lidstvo). V roce 1982 se v aule
Pavla VI. konala historická
eucharistická slavnost, které
předsedal Jan Pavel II. a které se účastnilo 7000 kněží
a řeholníků z Hnutí. O dva
roky později tento papež
navštívil v Rocca di Papa centrum Hnutí fokoláre.
Chiara napsala o svých
vztazích s papeži: „Stává se
mi, že když například při
audienci vytvářím papeži
velkou jednotu, jako dcera,
mám dojem, jakoby se nebe otevřelo a já se ocitám ve
veliké jednotě s Bohem, bez
prostředníků. Cítím velmi
silnou jednotu s Bohem, a co
tuto jednotu charakterizuje,
je právě to, že je bez prostřed-
ŽIVOT
níků. Jednota s Bohem bez
prostředníků.“
V tomto období také došlo
na půdě Hnutí k prvnímu
setkání spřátelených biskupů, pocházejících z různých
křesťanských církví a církevních komunit.
Chiara se též účastnila biskupských synod,svolávaných
ve Vatikánu papežem. V roce
1985 byla v roli pozorovatele na mimořádné synodě biskupů svolané při příležitosti dvacátého výročí ukončení
Druhého vatikánského koncilu a v roce 1987 hovořila
na synodě biskupů věnované
laikům. Za podporu vztahů
mezi církvemi je v roce 1988
Chiaře udělena v německém
Augsburku cena, vydávaná
na paměť uzavření augsburského míru.
ROKY
RADOSTI
A CHVAL
Potvrzení spirituality a její prohlubování, zvláštní duchovní formace členů
a sympatizantů Hnutí fokoláre se ukázaly v devadesátých letech a na počátku třetího tisíciletí jako nezbytné,
jestliže měly podpořit to, co
vznikalo.
V roce 1990 schválila Papežská rada pro laiky
obecné stanovy Hnutí. Téhož
roku založila Chiara ve spolupráci s cášským biskupem
Klausem Hemmerlem školu
Abba. Ta počítá s přítomností vzkříšeného Ježíše uprostřed společenství, která je
plodem lásky k opuštěnému
Ježíši a vzájemné lásky, stále obnovované paktem všech
členů. Na tomto základě se
snaží vyjádřit v jasné a spolehlivé doktríně život společenství a spiritualitu jednoty.
V roce 1991 dala zakladatelka a prezidentka Hnutí v Brazílii popud k realizaci projektu „ekonomiky společenství“, která se v krátké
1987
Chiara se účastnila synodu, který se zabýval povoláním laiků.
Vynořilo se téma hnutí a nových komunit. Chiara pak napsala
svou zkušenost: „Jedná Někdo, kdo převyšuje jednotlivce i celek
a všechno mocně obrací směrem, který nikdo neočekává, k nové
etapě, kterou je církev povolána prožít. Ten Někdo je Duch Svatý.“ O něm pak napsala jako o posledním bodu své spirituality.
1991
Když Chiara zahájila v Brazílii éru ekonomiky společenství, začalo pro ni nové období. V roce 1955 řekla: „Nebude jen ´Paříž´
a ´Assisi´, ale i ´Hollywood´.“ Tím chtěla vyjádřit, že vzniknou
iniciativy, které se dostanou do celé společnosti, mimo náboženskou sféru. Bratrství mezi chudými a podnikateli první z řady iniciativ, které vnášejí bratrství do dnešní společnosti.
době rozšířila do pěti světadílů a oslovila mnoho podnikatelů a firem, které se do ní
zapojily.
Tyto tři události svědčí spolu s dalšími o pronikání spirituality do nejrůznějších oblastí lidského konání.
Mimo jiné to bylo potvrzeno i šestnácti čestnými doktoráty, které Chiara obdržela
v letech 1996 až 2008 za činnost v různých oborech.
V roce 1996 se jí dostalo dalšího uznání. Unesco jí udělilo cenu Za výchovu k míru
a v roce 1998 rozhodla Rada
Evropy, aby byla Chiaře předána Cena za lidská práva.
V téže době ještě Chiara získala více než dvanáct čestných občanství.
V těchto letech vznikly v úzkém sepětí se školou
Abba i velmi originální iniciativy. Představují snahu
aplikovat v nejrůznějších
oborech prvky učení, vycházející z charismatu jednoty,
které mohou otevírat nové
obzory v teologii, filozofii,
politice, ekonomii, psychologii, pedagogice, umění,
architektuře, mediální práci a dokonce i ve sportu. Jde
o proces, který se v současnosti dále rozvíjí a zasahuje
stále nové a nové oblasti.
Mnoho cest, které Chiara vykonala po Evropě i po
jiných kontinentech a které sledovala místní i mezinárodní média, ukázaly viditelným způsobem univerzální
rozměr charismatu.
DIALOG
VE VŠECH
OBLASTECH
Během Chiařiných cest
vyšlo zvláštním způsobem
najevo, že činnost Hnutí je
také charakteristická vedením čtyř typických dialogů. První z nich je veden
uvnitř katolické církve. Jeho
důležitým mezníkem byly
Letnice roku 1998, kdy se na
5–6/2008 | Nové Město |
17
ŽIVOT
pozvání Jana Pavla II. setkalo
na náměstí sv. Petra více jak
350 tisíc příslušníků církevních hnutí a nových komunit,
za účasti mnohých zakladatelů. Chiara tehdy před církví
za tento dialog přijala zodpovědnost.
Církev otevírající se třetímu tisíciletí ovanul mocný závan Ducha Svatého. Na
ekumenickém poli se kromě jiného připomínají plodné kontakty Chiary s Konferencí evropských církví
a „ekumenická spiritualita“,
kterou formulovala na setkání v rakouském Štýrském
Hradci. V posledních letech
jde také o slibný dialog mezi
hnutími z různých církví. Ten
je rozvíjen zvláště v Německu, kde již vyústil ve dvě ekumenická setkání, konaná ve
Stuttgartu pod názvem Společně pro Evropu.
Oblast mezináboženského dialogu doznala pravděpodobně nejneočekávanějšího rozvoje díky otevřenosti,
s níž Chiara dokázala udržet
konstruktivní a nepřerušované vztahy s některými jeho
představiteli. V této souvislosti lze jmenovat například imáma W.D. Mohammeda, vůdce afroamerických muslimů v USA. Chiara
se stala dokonce první bílou
ženou a křesťankou, která promluvila v mešitě Malcolma X. v Harlemu. Vztahy navázala i s buddhisty,
stoupenci Theravady z thajského města Chiang Mai,
s významnými hinduistickými skupinami v Indii nebo
s japonským laickým buddhistickým hnutím Rissho
Kosei–kai… V roce 1994
byla Chiara zvolena čestnou
prezidentkou WCRP (Světové konference náboženství za
mír) a v lednu 2002 vybrána,
aby mluvila jménem katolické církve spolu s Andreou Riccardim, zakladatelem
Komunity Sant´Egidio, na
velkém mezináboženském
18
| Nové Město | 5–6/2008
1998
Touha dostat se ke všem dovedla Chiaru k tomu, že rozvinula v církvi plodný dialog mezi jednotlivými charismaty. Zrodila
se iniciativa Společně pro Evropu se svým již dvojím setkáním
ve Stuttgartu. Vykonala usilovnou práci i ve službách politiky.
Na snímku z roku 1996 dostává Chiara v Paříži cenu Unesco Za
výchovu k míru.
2001
Léta 1995 až 2004 znamenala pro Chiaru podivuhodné období
cest, při nichž otevírala nové obzory dialogu v Indii, USA, Thajsku, Taiwanu, v Africe… Zde vidíme její přílet na bratislavské
letiště.
setkání v Assisi, iniciovaném
papežem.
Na řadu přišel také dialog s lidmi bez náboženského přesvědčení. Chiara řekla
„přátelům“ (jak tyto lidi nazývá): „Naše dílo má univerzální poslání. Proto je naším
heslem, ´aby všichni byli jedno´. Uvnitř těchto ´všech´
jste i vy. Nemůžeme to bez
vás uskutečnit… Budeme
jedno v hodnotách, v některých myšlenkách či v něčem
konkrétním.“
Zvláštní zmínku zasluhuje rozvoj citadely Hnutí ve
Fontem v Kamerunu, kde
po Chiařině návštěvě v roce
2000 proběhla opravdu nová
a celonárodní evangelizace
a začala i realizace projektu
sociálního rozvoje.
Je třeba zmínit i klíčící
semínka v tak složitých prostředcích komunikace, jako
jsou televize a film. Každý
z těchto dialogů vedený na
jejich půdě byl navázán díky
schopnosti Chiary sblížit se
s každým člověkem a udržovat osobní vztahy, které
vybudovala. Pečetí za tímto
obdobím je papežský list Novo millennio ineunte, v němž
papež Jan Pavel II. představil
celé církvi spiritualitu společenství, která je se spiritualitou Hnutí fokoláre v jedinečné harmonii.
BUDOUCNOST
V roce 2003, při příležitosti 60. výročí založení Hnutí, poskytla Chiara krátké
interview, které doprovodila téměř neobvyklým patosem. Na jednu otázku v něm
odpověděla: „Toto výročí mne přivádí k obdivnému mlčení, úžasu, jelikož
jsem za tato desítiletí uviděla svýma očima rodit, růst
a rozvíjet se Boží dílo, které se z malého zrnka stalo, jak už o tom mluvil Pavel
VI., velkým stromem, který svými větvemi dosahuje
POSLEDNÍ
ZKOUŠKA
Poslední tři léta pozemského dobrodružství Chiary Lubichové patřila k nejtěžším. Opuštěný Ježíš, její
ženich, se dostavil na schůzku „slavnostním způsobem“:
s temnotou, v níž Bůh zapadl
jako slunce za obzorem. Pře-
2004
Poslední Chiařino veřejné vystoupení v římské hale Auditoria při
druhém Světovém dni vzájemnosti. Krátce poté, po desítkách let
neúnavné práce začalo její dlouhé „odebrání se do ústraní“.
Foto: Anna Paula Meier
až k nejzazším končinám země.“
Pak Chiara uvedla dlouhý seznam důvodů, které ji
vedly k tomu, že zakoušela intenzivní pocit vděčnosti Bohu, který byl tak silný,
že už nezbylo místo pro nic
jiného. Byl to seznam dlouhého působení mnoha milostí: „Děkuji za všechno a navždy, z tisíce a tisíce důvodů. Za to, že jsem se narodila v jeho církvi a že si mne
vybral za nástroj, že jsem se
stala Boží dcerou a fokolarínkou, že mne sytil sebou, skrze Eucharistii, pouto jednoty.
Díky za hojné světlo charismatu jednoty, které dal mně
i mnoha dalším, a za duchovní rodinu, která z něj vznikla.
Za to, že mi jako první sdělil tajemství jednoty – Ježíše
opuštěného. Za stonásobek
ve všech směrech, který jsem
zakusila. Za to, že mě utvrdil ve víře, za to, že mi ukázal
lásku jako nejvyšší dobro. Za
to, že mi dal za matku Marii
a alespoň částečně účast na
jejím univerzálním mateřství.
Děkuji, že mi odpustil hříchy
a za všechno utrpení, které
dovolil. Také za to, že mi otevřel srdce pro celé lidstvo, za
dlouhá léta, která mi dopřál
jako znamení své lásky. Za…
za…“
Na otázku po budoucnosti Hnutí byla její odpověď
velmi prostá: „Neznám ji. Je
to psáno v nebi. My musíme
tuto budoucnost odhalovat
a naplňovat – a to ještě lépe,
než jak jsme se o to doposud
s Boží pomocí snažili.“
Fota: CSC Audiovisivi
ŽIVOT
2008
Chiara, která zamlada napsala článek o třetím věku nazvaný „Snad ještě krásnější“, prožila v posledních letech snad nejvýznamnější období svého plodného života. Jako dědictví této
zkušenosti zanechala téměř nepopsatelné svědectví o „kulturní
noci“, kterou sdílela s jistotou, že se před dnešním člověkem otevírá nová cesta. Čekalo ji poslední svítání.
sto Chiara dál milovala, okamžik za okamžikem, bratra
za bratrem. Dál sloužila Božímu plánu s Hnutím, jehož
kroky sledovala až do posledních dnů, kdy byl ve Vatikánu
schválen – k její velké radosti – vznik univerzity Sophia.
Vždycky měla jen jediné přání: „Chtěla bych, aby
na konci věků, až bude celé
Dílo Mariino v očekávání, že
stane před opuštěným a zmrtvýchvstalým Ježíšem, mu
mohlo opakovat: ´Dnes, můj
Bože, přicházím k tobě… se
svým nejbláznivějším snem,
přinést ti v náručí celý svět.´
Otče, ať jsou všichni jedno!“
Chiara zemřela 14. března
2008, krátce po druhé hodině ranní. Poslední měsíc
strávila v nemocnici Gemelli v Římě. Tam ještě vedla korespondenci a konala
pro Hnutí důležitá rozhodnutí. Byl jí doručen dopis od
papeže, který si často pročítala a nacházela v něm velkou
útěchu. Pravoslavný patriarcha Bartoloměj z Istanbulu ji
v nemocnici navštívil, aby ji
pozdravil a požehnal jí.
V posledních dnech vyjadřovala opakovaně přání vrátit se domů. Bylo jí vyhověno. Osobně se ještě rozloučila s těmi, se kterými společně
začínala dobrodružství jednoty a se svými nejbližšími
spolupracovníky. Zatímco se
její stav zhoršoval a její život
dohasínal, přicházely stovky
lidí k ní domů a po jednom
vcházeli do jejího pokoje,
aby ji viděli, políbili jí ruku
a vyslovili své „díky“. I když
dojetí bylo veliké, víra v lásku
byla mnohem větší.
Zní Magnificat o velikých věcech, které s ní učinil
Pán, a obnovujeme snahu žít
evangelium, tedy milovat, jak
to Chiara vždy dělala a učila.
Michele Zanzucchi
(spolupráce: Bennie
Callebaut, Giulio Meazzini
a Michel Vandeleene)
5–6/2008 | Nové Město |
19
ŽIVOT
O
Chiara s Eli Folonari a Doni Fratta v obývacím pokoji svého fokoláre, kde se konala četná setkání.
CESTA K VRCHOLU
Fota: Anna Paula Meier
Poslední roky
Září 2004, začátek závěrečné „noci“.
Fyzické utrpení, duchovní zkoušky, otázky bez odpovědi. Závěrečné
období Chiařina života ve svědectví
Eli Folonari, její nejužší spolupracovnice.
Chiara i v době své nemoci přijímala doma návštěvy. Snímky jsou z října 2007, kdy
během setkání delegátů Hnutí fokoláre z jednotlivých oblastí světa ji mohli pozdravit
i zástupci z České republiky. První zleva Martin Uher.
20
| Nové Město | 5–6/2008
sobní vztah, který prožívá během svého života každý zakladatel s Bohem, je
vždycky něčím zvláštním.
Ale závěrečná fáze jeho
života se vyznačuje skutečnou cestou k vrcholu.
Důležité schůzky, cesty, vystoupení
na veřejnosti, spolu s neustálými povinnostmi prezidentky Hnutí plnily životní
kalendář Chiary Lubichové i v září 2004.
Pak se náhle ve druhé polovině měsíce musela zakladatelka Hnutí fokoláre
zastavit. Zdánlivě pro to nebyl důvod.
„Pamatuji si, že jen řekla: ,Necítím se
dobře‘,“ vzpomíná Giulia Folonari, pro
všechny Eli, nejbližší Chiařina spolupracovnice, která žila v malé komunitě okolo zakladatelky už od roku 1953.
V listopadu 2006 měla Chiara zápal
plic, kvůli kterému byla hospitalizovaná na poliklinice Gemelli v Římě. Když
nemoc překonala, mohla rok v Hnutí sledovat i zásadní věci. Pak přišlo postupné
slábnutí a v určitém okamžiku se v organismu, který byl zkoušen dlouhým životem, prožitým v neobvyklé intenzitě,
zhoršily dýchací funkce.
Jak se Chiara v posledních letech
vyrovnávala se svou nemocí?
„Viděla v tom vůli Boží.Pro Chiaru bylo
obvyklé, že v každé okolnosti rozpoznávala Boží vůli a v lásce ji přijímala. Bylo tomu
tak i při těchto zdravotních obtížích.Výrazem Boží vůle pro ni bylo i to, co říkali
lékaři, a proto odpovídajícím způsobem
dbala poslušně jejich doporučení.“
Co se s ní dělo v tomto období duchovně?
„Pro Chiařin život byly charakteristické duchovní výšiny i hlubiny, světla
i stíny. V posledním roce nám prostřednictvím některých poznámek dávala nahlédnout do velké duchovní zkoušky,
kterou prožívala.“
A oč se v ní jednalo?
„Vysvětlovala nám, že v temné noci
Ducha, jak ji popisuje sv. Jan od Kříže,
Bůh duši radikálně očišťuje, aniž ona rozumí tomu, co se s ní děje. Ví to jedině
Bůh. Ale duše Ho nicméně vnímá; ví, že
On zde koná.“
A jak tomu bylo u Chiary?
„Ona už vůbec nepociťovala Boží přítomnost,nevnímala Jeho konání.Použila
přirovnání jako když slunce zapadne za
obzor a definitivně se ztratí. Její zápisky
tedy nakonec naznačují, že toto byla ještě
strašlivější noc, v níž si člověk klade otáz-
ŽIVOT
Vít Valtr při osobním pozdravu Chiary. Říjen 2007.
chom mohli udělat. Viděli jsme, jak její utrpení přináší plody do života celého Hnutí, ale pro ni to moc neznamenalo. Pak v určitou chvíli začala říkat, že ty
výsledky vnímá jako své a to jí přineslo
určitou útěchu.“
Myslela s rostoucí slabostí častěji na
smrt?
„O smrti nehovořila. Možná uvnitř
cítila, že přichází ona hodina, ale také
v tom rozeznávala Boží vůli.“
Zajímala se ještě v poslední době
o to, co se odehrávalo ve světě? Sledovala zprávy?
„V posledním období je již nesledovala, a také se již přestala informovat o staFota: Anna Paula Meier
ku: Proč žiji? Co dělám na tomto světě?
Pro co jsem vlastně žil, když už můj Ideál
neexistuje?“
To jsou – často nevyslovené – otázky
dnešního člověka, stěžejní otázky světa,
který žije, jakoby Bůh neexistoval.
„Velmi mě zasáhla věta, kterou Chiara
opakovala: ,Trpím za všechny hříchy světa, za všechny hříšníky.‘ V nádherném telegramu,který nám papež zaslal,zdůraznil
vykupitelskou hodnotu utrpení.Souznělo
mi to právě s tím, co Chiara říkala – i v posledním týdnu života, kdy bylo možné vidět její všeobjímající pohled.“
Stýskalo se jí po intenzivním životě,
který prožívala před svým onemocněním?
„Takový postoj jí byl zcela cizí. Neměla už sice sílu konat to, co by ráda dělala,
ale současně se vždy dívala dopředu, aby
tvořila něco nového.“
Chiara již neměla možnost setkat se
osobně s papežem Benediktem XVI. To
pro ní muselo být bolestné, že?
„Určitě. S tehdejším kardinálem Ratzingerem se setkávala v rámci práce na
uznání všeobecných stanov Hnutí. Když
se jí loni v září udělalo o něco lépe, chtěla
ho navštívit. Ale síly jí už na to jednoduše nestačily.“
V posledních letech Chiara navzdory všemu přijímala mnoho lidí z Hnutí. Lze vysledovat ve slovech, vyřčených
při těchto setkáních něco, co se jimi vine jako „zlatá nit“?
„Chiara odpovídala na všechny možné
otázky. Všem, se kterými se setkala, však
zejména zdůrazňovala, že mají posilovat
lásku k Ježíši a Marii tím, že budou rozhodně a nekompromisně žít Slovo.“
A co říkala vám, které jste s ní žily ve
společném fokoláre?
„Chiara byla náročná a současně plná
lásky. V posledních letech její láska ještě rostla. Měla s námi nekonečnou trpělivost – především, když pozorovala, že
nejsme ,nahoře‘. Ne vždy mezi námi byla
ta pravá míra jednoty, ale ona se tomu
nepřizpůsobovala. Považovala za svou
povinnost znovu nás dovést ,nahoru‘.
Proto se nám také snažila říkat to, co by
nám mohlo pomoci v žití komunitární
spirituality.“
Bylo v tomto období fyzického a duchovního utrpení také něco, co jí přineslo radost?
„Její život byl vztah s Bohem. Když ho
necítila, nemohlo jí přinést radost nic,
opravdu nic. A my jsme nevěděli, co by-
Chiara měla po celý svůj život mimořádnou lásku k dětem. Na snímku se skupinou dětí na
podzim loňského roku. Ještě v únoru 2008 se s mateřskou starostlivostí zajímala o zdraví
Dominika Fürsta z Jižních Čech, který nemohl přijet na kongres.
5–6/2008 | Nové Město |
21
Fota: Anna Paula Meier
ŽIVOT
A bylo něco, čemu se v poslední době
zasmála?
„Andrea Riccardi jí při návštěvě
v nemocnici řekl: ,Podívej, kolik jsem
shodil. To je kvůli tomu, že už jsem u tebe dlouho nebyl na obědě.‘ A Chiara odpověděla: ,Hned, jak budu zpátky
doma, tak tě pozvu.‘ Když Chiara měla
sílu, neztrácela svůj smysl pro humor.“
Co bylo jejím posledním textem, který vytvořila?
„Jedna duchovní myšlenka pro celé
Hnutí, kterou sepsala a několikrát kori-
govala. Téma se týká kvality našeho vztahu k Bohu a našich vzájemných vztahů
na základě žitého evangelia. Jejím zcela posledním textem je však poselství
k padesátému výročí existence Hnutí
v Německu.“
Trvala její duchovní noc až do smrti?
„Někdy volala ,mami‘, jakoby chtěla
poprosit o pomoc, porozumění. Několik dní před smrtí upřela svůj pohled
dopředu a vyslovila ,Madona‘. Zeptala jsem se jí, jestli pocítila útěchu. To mi
potvrdila. Celé odpoledne pak působila
šťastně a spokojeně. Také v posledních
třech dnech se zdála být uvolněná. Možná
i předtím, ale někdy volala zpovědníka.“
Během posledního týdne Chiara
několikrát vyjádřila přání, vrátit se
zpět domů. Byla jsi ráda nebo jsi měla
nějaké obavy?
„Již před delší dobou napsala, že si
lidé bezprostředně před smrtí přejí, aby
se mohli vrátit zpátky domů. Je to však
touha ne po pozemském domově, ale
po nebeském. V okamžiku, kdy Chiara vyslovila toto své přání, sevřelo se mi
hrdlo…“
Byla Chiara ráda, když se mohla vrátit domů?
„Určitě. Vrátily jsme se kolem jedné v noci. Když se pak následující ráno
vzbudila, podívala se z okna na zahradu a radovala se ze slunečného dne. Byla
ráda.“
Teresa Cifaldi a Marie Koukolová předávají Chiaře CD s životním příběhem Mons.
Karla Pilíka, jednoho z průkopníků Díla Mariina v naší zemi, jehož si Chiara nesmírně
vážila. Říjen 2007.
Slunce se pro ni vrátilo – venku i uvnitř. Poté, odpoledne 13. března, se však
její zdravotní stav zhoršil. Mnoho lidí mělo ještě možnost se s ní rozloučit.
Podřimovala, její dech se krátil. Mnozí
ji políbili, pohladili její ruku. Pro všechny tyto lidi byla matkou, které chtěli
být nablízku. Radost a bolest, vděčnost
a náklonnost se zde vzájemně prostupovaly a zpod okna byly slyšet písně zpívané pro ni. Poslední návštěvník k ní přišel
kolem desáté večer. Řekl jí: „Navrátíš se
brzy do Otcova lůna a zůstaneš tam navždy.“ Chiara odpověděla jasným „ano“.
To bylo její poslední slovo.
Celý svůj život hovořila o Otcově lůně a 14. března, ve dvě hodiny ráno do
něj došla. Také Benedikt XVI. se ve svém
telegramu zmínil o Otcově lůně. Byla to
náhoda?V životě zakladatelů takové shody nechybí. Odkazují na bohatství, které
se odkryje až časem – k dobru všech.
Paolo Lòriga
S přípravným ekumenickým výborem „Společně pro Evropu“.
vu věcí. Ovšem prostřednictvím dopisů,
které z Hnutí dostávala ze všech částí světa, byla přesto dobře informovaná. Dozvěděla se tak například o nepokojích, odehrávajících se v mnoha afrických zemích,
nebo o napětí panujícím mezi Venezuelou
a Kolumbií. Dříve mi často říkala: ,Pošli
tam nebo tam pozdrav a řekni našim
lidem, že se za ně modlím a čekám na zprávy.‘ V poslední době se to však již nedělo – buď z únavy nebo proto, že duchovní dimenze jejího života překryla všechno
ostatní. Nejsem schopná to posoudit.“
22
| Nové Město | 5–6/2008
Foto: archiv
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
Co přitahuje
moderní
svět
Co přitahuje moderní svět?
Ponořit se do nejhlubší
kontemplace
a zůstat v zástupu
člověk vedle člověka.
A co víc?
Být ztracen v zástupu,
a nechat se proniknout
Božskou silou,
tak jako víno prostupuje chléb
do něj ponořený.
A co víc?
Jako účastníci Božích záměrů
s lidstvem,
svolávat na zástup
paprsky světla
a přitom se dělit s bližními
o potupu, hlad, rány,
o letmé radosti.
Protože naši dobu přitahuje,
stejně jako všechny
ostatní doby,
to nejlidštější a nejbožštější,
co si lze přestavit:
Ježíš a Maria,
Slovo Boží, syn tesařův,
stolice Moudrosti, matka,
žena v domácnosti.
Chiara Lubichová
(Cesty světla,
Nové město, 1996)
5–6/2008 | Nové Město |
23
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
Nástroj Boží
Poselství papeže, státního sekretáře Svatého stolce
a konstantinopolského ekumenického patriarchy.
Foto: Pinio Lepri/AP
S
hlubokým dojetím jsem přijal
zprávu o smrti paní Chiary Lubichové, která zemřela s velkou vírou
v našeho Pána po
dlouhém a plodném životě, poznamenaném neúnavnou láskou k Ježíši opuštěnému. V této chvíli bolestného
loučení jsem duchovně s láskou nablízku všem jejím blízkým, celému Dílu Mariinu –
Hnutí fokoláre, které díky ní
vzniklo, i všem, kdo si vážili
jejího vytrvalého úsilí o společenství v církvi, o ekumenický dialog a o bratrství mezi všemi národy. Děkuji Pánu za svědectví jejího života,
který prožila s porozuměním
pro potřeby současného člověka, v plné věrnosti církvi
a papeži. Svěřuji její duši Boží dobrotivosti, aby byla přijata do lůna Otce. Přeji těm,
kdo ji poznali, setkali se s ní
a obdivují mimořádné věci,
které Bůh vykonal prostřednictvím její misionářské horlivosti, aby ji následovali v neporušenosti jejího charisma-
24
| Nové Město | 5–6/2008
tu. S tímto přáním vyprošuji,
aby se za vás Maria mateřsky
přimlouvala, a s radostí všem
uděluji své apoštolské požehnání.
Benedikt XVI.
Dar církvi
a světu
D
ěkuji časopisu Città
nuova (Nové město)
za možnost naposledy pozdravit Chiaru
Lubichovou a za příležitost
předat svá slova celému Hnutí fokoláre, které se v toku lidských dějin snaží žít a realizovat charisma jednoty, darované Chiaře Bohem.
Při setkáních s Chiarou
a lidmi z Hnutí jsem vždy vnímal jejich velikou duchovní
a apoštolskou plodnost, intenzitu radosti – té radosti,
jakou si tolik přeje Benedikt
XVI. a která má své kořeny
v trinitárním společenství.
V současné době,čelící stále
rozšířenějšímupoklesuvýznaKardinál Tarcisio Bertone,
státní sekretář Svatého stolce.
mu víry a relativizaci pravdy, která pak pozbývá dostatečnou přitažlivost a vede ke
ztrátě jistot, jsou zapotřebí
zapálení lidé, skuteční neúnavní svědkové pravdy. Chiara Lubichová jednala přesně
v tomto duchu, když vyzývala
k hojnému rozšiřování Božího slova a přinášela důvody
ke křesťanské naději. Konala to nejen tím, že se snažila
poznat a prohlubovat pravdu,
ale i tak, že mnohé lidi – a především mladé – doprovázela
svou vlastní zkušeností víry.
Kdo žije z víry, je to na něm
vidět; je jí proměňován, a proto přitahuje, podmaňuje, vyzařuje. Kdo žije ideál společenství, je Božím nástrojem, díky němuž lze zakusit
ráj v míře, jak je to na zemi
možné. To, co nejvíce zraňuje a brzdí tuto možnost, je
rozdělení, lpění na vlastních
pozicích, osamocení a lidská
zatvrzelost. Krajním prožitkem nesdělitelného osamění je peklo, zatímco společenství otevírá nebe. Sartre říkal:
„Druzí jsou pro mne peklem,“
zatímco Gabriel Marcel jako
věřící odpovídal: „Druzí jsou
pro mne nebem.“ Tak tedy nebe, ráj začínáme už zde, jestliže žijeme spiritualitu společenství,odpovídajícíplněcharismatu jednoty, darovanému
Bohem Chiaře Lubichové.
V bohatství a kompletnosti
Chiařiny spirituality byl ukřižovaný Ježíš ve své vrcholné
osamělosti – i když stále pod
láskyplným pohledem Otce –
klíčem ke znovuzískání společenství s Bohem a bratry
a nevyčerpatelným zdrojem
života ve společenství.
Jednou z charakteristik Hnutí fokoláre je rodinná atmosféra lásky, která prostupuje každé setkání, z nichž
některá se příznačně nazývají „Mariapoli“ – Mariino město. Je to charakteristický rys,
který se objevuje, byť trochu
jiným způsobem, i v promluvách Svatého otce Benedikta
XVI., ve kterých často používá
výstižná slova jako přátelství
a společenství, a kdy přátelstvím označuje sílu citů, která
drží pohromadě lidskou spoFoto: R. Squillantini/La Presse
PŘI VZPOMÍNCE NA CHIARU
lečnost a je neodmyslitelnou
pomocí života ve společenství.
Při svých setkáních s Chiarou Lubichovou, zvláště v posledních letech jejího života, jsem měl možnost vnímat v jejích osobních rysech
a v záři jejího pohledu mimořádné bohatství citů prostoupených Duchem Svatým.
Během mého zodpovědného úkolu v církvi mi Chiara
ve chvílích, kdy jsem to potřeboval, stála nablízku – jak
svou modlitbou, tak i konkrétní iniciativou.
Chiara v sobě vždy živila touhu, aby – nakolik je
to možné – žila ctnosti blahoslavené Panny Marie. A to
nejen ona sama, ale i všichni
ti, kteří ji následují. A možná
právě proto dokázala v církvi
účinně a tvořivě představovat
její „mariánský profil“.
ŽivotopisChiaryLubichové
je plný významných uznání,
téměř jako důkazů toho,že síla
evangelní mírnosti a moudrost srdce představují dnes
víc než kdy jindy „mariánské
rysy“, které by měly neodmyslitelně patřit do nejrůznějších
oblastí lidské činnosti – ať už
jde o umění, vědu, ekonomiku
i politiku – aby se dalo vyjít ze
slepé uličky, do které nás zavedl materialismus.
Hnutí fokoláre se stalo pod
moudrým a mateřským vedením své zakladatelky od samého počátku pramenem, který
zmohutněl v řeku, zavlažující
svými blahodárnými vodami
církev a svět. V jeho apoštolských a společenských aktivitách, realizovaných dnes po
celém světě, můžeme zakoušet účinnost evangelního života, který má moc proměňovat, vyvolávat obdiv, pozornost a údiv také u nekřesťanů.
Dar těchto průzračných vod
byl na nejvyšší úrovni uznán
církevnímiautoritami,samotnými papeži – zvláště Janem
Pavlem II., a dnes i papežem
Benediktem XVI.
Závěrem bych chtěl Hnu-
Foto: Domenico Salmaso
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
Konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj I.
tí fokoláre do všech jeho činností popřát, aby stejně jako
jeho zakladatelka, bylo podle slov encykliky Spe salvi
papeže Benedikta XVI. stále
více „hvězdou naděje, která
vysílá své paprsky všude, přitahuje a vytváří jednotu, světlo a přináší radost“.
Kardinál Tarcisio Bertone
Ovlivnila
milióny lidí
E
xistují lidé, jejichž život
se dotkne naší existence tak univerzálním způsobem, že i po
jejich odchodu přetrvává
jejich nesmazatelná inspirace a milost. Jedním, takto prožitým životem, který si
pro svůj význam a důstojnost
zaslouží, aby se na něj vzpomínalo, je život Chiary Lubichové, zakladatelky Hnutí
fokoláre.
Z at í m c o v h lu b o ké
a upřímné bolesti oplakáváme její zesnutí v Pánu, záro-
veň si uvědomujeme, že po ní
nezůstalo prázdno, protože
svými skutky ovlivnila milióny lidí na celém světě.
Chiara Lubichová během
svého života zakládala komunity založené na lásce, živené prvním Ježíšovým přikázáním lásky a shodné s jeho hlavní výzvou: „Milujte se
navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (Jan 13,34) Plody takové lásky nikdy neuvadnou,
ale budou dále žít v každém
jednotlivém člověku.
Chiara Lubichová se snažila žít slova evangelia, být
v jednotě s církví, šířit univerzální bratrství. Právě tím
se její činnost dotkla nejen
desítek tisíc členů a miliónů
sympatizujících s Hnutím fokoláre, ale povzbudila i mnoho lidí jiných vyznání a náboženství; v duchu pravé pokory a lásky objímala všechny.
Ať vítala zástupce církví,
nebo zdravila hlavy států, ať
přijímala ceny za dialog mezi
náboženstvími nebo čestné
doktoráty v oboru humanitních věd, ať mluvila k milovaným členům své veliké
komunity nebo k váženému
shromáždění OSN, byla stále plná ohně a všechny naplňovala plamenem Božího
ducha, rozdávaného vždy
s úsměvem.
Osobně nikdy nezapomeneme, jak nás v každém městě, které jsme navštívili a kde
byla kvetoucí komunita fokoláre, pokaždé podle jejího
vzoru velkoryse přijala a přivítala květinami.
Chiara si za své obrovské dílo při šíření ekumenických vztahů„dialogem lásky“
zaslouženě získala největší
a nejhlubší respekt naší velké
konstantinopolské církve.
V tomto úsilí úzce spolupracovala s papežem Pavlem
VI., takže jí ekumenický patriarcha Athenagoras přátelsky udělil jméno „Tekla“, po
vzoru apoštolské spolupracovnice svatého Pavla. Rádi vzpomínáme na její četné
návštěvy patriarchy Athenagorase a mého předchůdce
Demetria, i na návštěvy během mé pokorné služby. Především nikdy nezapomeneme na naše společné setkání při naší nedávné návštěvě
Říma, na počátku března tohoto roku, několik dní před
jejím svatým odchodem na
věčnost.
Jako život vzkříšeného Ježíše vyrůstá z reality kříže
a křesťanská církev je budována na krvi mučedníků, tak
není překvapením, že Chiara Lubichová vybudovala své
hnutí na ruinách a utrpení
druhé světové války. Posláním celého jejího života bylo zmírňovat lidské utrpení,
chudobu a bolest, a na všech
místech naší planety být znamením „radostné zvěsti“ pokoje a smíření.
Kéž její duše najde odpočinek tam, kde spočívají spravedliví, v místě, kde už není
bolest, utrpení a pláč. Jsme si
jisti, že vzpomínka na Chiaru bude věčná. Ať Pán života
a smrti utěší všechny, kdo ji
5–6/2008 | Nové Město |
25
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
PRVNÍ SVĚDCI
Matka
a učitelka
života
Rozhovor s některými z těch, kdo
v Tridentu s Chiarou začínali dobrodružství jednoty.
K
do vlastně Chiara byla, kým
byla pro tebe, a jak si nyní
představuješ budoucnost?
Tak zněly otázky položené
Bruně Tomasi, Marcu Tecillovi,Aldo Stedilemu a Dorianě Zamboni těsně po Chiařině odchodu.
| Nové Město | 5–6/2008
Foto: archiv
HARMONIE LIDSKÉHO A BOŽÍHO
Byla mi matkou. Tak jako matka dává
život svému dítěti, i Chiara mi byla matkou, protože mi dala život – život v Bohu.
Ukázala mi nové, živé křesťanství, sdílené a žité ve společenství. Zdůrazňovala
některé aspekty evangelního poselství,
které sice byly známé už z učení církevních Otců, ale potom se nestaly běžnou
praxí, tak jak to zamýšlel Ježíš.
Za všechny vyberu jeden příklad. Byla
jsem v počátcích tohoto nového ideálu plná rozpaků. Vždy jsem měla strach
z utrpení, z kříže. Jednoho dne jsem se
s tím Chiaře svěřila. Odpověděla mi:
„Nedívej se na kříž, dívej se na Ježíše na
kříži. On je Láska.“ Chtěla tím říct: nezastavuj se u nástroje utrpení, dívej se na
toho, kdo jej přijetím utrpení proměnil
v lásku, ve spásu. Tato odpověď, tak jednoduchá, se mi stala provždy řešením,
a to zvláště ve chvílích, kdy se objevila
bolest.
Prožila jsem s Chiarou dvanáct let,
až do té doby, než jsem odešla za dalším
posláním. Byla to zkušenost života plně
shodného s evangeliem, dokonalosti lásky, v níž jsem nacházela jednotu lidského a Božího. Stačilo položit si otázku, co
by tomu řekla nebo co by udělala Chiara
v nějaké situaci, abych věděla jak jednat.
Byl to vzor člověka, který znovu žije Ježíše, který znovu žije Marii. Později, když
jsem navštívila několik našich center
26
mi, mohu s tebou mluvit!” Zdálo se mi,
jako bych se s ní vrátila do stejného vztahu, jako když byla zde, ne víc, ne míň. Je
to vztah v Bohu, který trvá. Ano, Chiara
nám dál pomůže nést dopředu své Dílo,
udržet lásku mezi námi, být jedno v Kristu.
Bruna Tomasi
v Německu, spontánně jsem fokolarínkám řekla: “Promiňte, ale ještě nejsme
tím, čím by nás Chiara tady chtěla mít!”
Bylo to tím, že já jsem tu zkušenost udělala, ale ony ne. Mohlo by se říci, že jsem
na ně byla náročná; v hloubi srdce jsem
ale cítila, že dospět k takovému stupni
lásky bylo i jejich touhou.
Dar obdržený od Chiary je život, který
naplňuje radostí, dává možnost překonat každou těžkost, vždy nasměruje na to
podstatné, na Boha, bez toho, aby se člověk ztrácel v lítosti. Odtud pramení jak
má nekonečná vděčnost, tak i plná odpovědnost žít tak, jak mne vždy učila.
Před několika dny, když jsme se všichni obávali o její život, mi proběhla hlavou
jedna myšlenka. Bez Chiary by byl svět
chudší, ztratil by pramen, z něhož čerpalo a bylo obdarováno lidstvo i církev.
A tak, když jsem se dnes ráno dověděla, že odešla, byla jsem rozrušená, ale jakmile jsem se ocitla sama, spontánně jsem
si řekla: “Jsi tady víc než dřív, nasloucháš
Chiara během jedné z Mariapolí
v Dolomitech.
STÁLÉ ZNOVUZAČÍNÁNÍ
Když jsem jako mladý a plný sil slyšel,
jak mluví o Bohu, oslnilo mne nenadálé světlo a zasáhla láska. Jako by mi z očí
spadly stejné šupiny jako Pavlovi z Tarsu. Od té doby zůstal můj život spojený s jejím. V té době byla velká propast
mezi dělníky a intelektuály. I když jsem
byl dělník a ona učitelka zapsaná na univerzitu, přesto se ke mně chovala jako
k sobě rovnému, věnovala mi důvěru,
protože pro ni ona propast neexistovala.
V ní jsem našel matku, která mne vedla
krok za krokem na mé cestě konverze.
Vzpomínám si na jednu známou epizodu. Jelikož jsem byl dělník a uměl jsem
různé typy prací, mnohokrát jsem se
večer ubíral něco opravovat do prvního
tridentského fokoláre na Kapucínském
náměstí, kde jsem měl možnost poslouchat rozhovory Chiary a těch, které se
k ní přidružily. Prostředí fokoláre mne
stále víc a více přitahovalo, bylo v něm
cítit vysoce duchovní atmosféru. Jeden
večer jsem měl nějakou delší opravu, než
bylo běžné. Když jsem skončil svou práci,
Chiara mě pozvala, abych si sedl a trochu
si odpočinul. Začala mi vyprávět o tom
Ježíši, ve kterého jsem věřil, ale kterého
jsem cítil vždy velice daleko, ač jsem se
považoval za horlivého křesťana.„Ježíš,“
řekla mi mimo jiné, „byl vždy Ježíšem,
i když pracoval, modlil se, konal zázraky,
jedl, odpočíval… Kdyby přišel dnes do
tohoto 20. století, myslím, že by byl dělníkem jako ty.“ Bylo to pro mne světlo.
Na jedné straně se mi zhroutil můj svět
svátečního křesťana, a na druhé povolání
být druhým Ježíšem celých 24 hodin denně. Tahle nová vize mne natolik ohromila, že jsem tu noc nedokázal zamhouřit
oko.Později,během vojenské služby (kdy
už jsem přemýšlel nechat všeho, abych následoval stejnou cestu jako Chiara), jsem od ní dostal dopis, z něhož mi
utkvěla jen jediná věta,jako ohněm vypálená do mé duše: “Pamatuj si, Marco, že
náš život je neustálé znovuzačínání.“ Pro
mne to znamenalo věřit vždy a za jakoukoliv cenu v Boží lásku.Například v situaci, kdy jsem musel opustit Brazílii kvů-
Fota: archiv
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
Bruna Tomasi: „Vztah s Chiarou je vztah v Bohu, který
pokračuje.“
Marco Tecilla: „Jsme povoláni
být Ježíšem celých 24 hodin
denně.“
li nemoci, ke které se účinkem léků přidalo úplné vyčerpání. Chiara, která tehdy pobývala ve Švýcarsku, mne zavolala
k sobě, aby mohla zblízka sledovat mou
zdravotní situaci. Ve stavu, v jakém jsem
byl, jsem se jí se slzami v očích svěřoval
se svým trápením. Ona mně dvě hodiny
naslouchala a chovala se přitom skutečně jako matka. Tisíckrát jsem zakusil, že
mně znovu dala život.
Zda mám nějaké starosti o budoucnost? Vzpomínám si, co nám Chiara při
několika příležitostech říkala. „Až tady
nebudu, určitě to bude pro Hnutí těžká
chvíle, ale já budu z ráje sledovat každý
váš krok, a vy najdete ve všem, co jsem
vám zanechala (přednášky, nahrávky,
myšlenky a tak dále), moudrost, abyste nesli Hnutí kupředu.“ Jsem si jistý, že
tuto schopnost budeme mít. A zde bych
také rád vzdal chválu Bohu, který nás ve
své lásce v těchto posledních třech a půl
letech Chiařiny nemoci na tuto chvíli
připravil. Když už jsme jí nemohli být tak
nablízku jako dřív, byli jsme každý z nás
nuceni pohlédnout do tváře toho druhého a říci si: co by dělala, co by řekla teď
ona na našem místě?
Marco Tecilla
ZKUŠENOST DVANÁCTI
Poprvé, když jsem slyšel Vale, jedno z prvních děvčat, která se ke Chiaře přidružila, vyprávět o ideálu jednoty skupině lidí v Roveretu, byl jsem úplně fascinován. Tehdy jsem zaváhal – já,
který jsem snil o tom, že se stanu umělcem a založím si pěknou rodinu – zda
nemám malování i snoubenku zanechat
a následovat tato děvčata z Tridentu, která všechno opustila pro Boha. Tato myšlenka ve mně vnitřně sílila, když jsem
poznal Chiaru a ostatní z Kapucínského
náměstí. Při návštěvách prvního fokoláre v Tridentu se mi hned před očima
vybavoval obraz Ježíše s jeho učedníky.
Aldo Stedile: „Setkat se s Chiarou znamenalo prožít zkušenost dvanácti apoštolů s Ježíšem.“
Krátce poté jsme s Marcem a Carlem
začali v jednom domku, dříve používaném jako kurník a sklad dřeva, dobrodružství prvního mužského fokoláre.
Vzpomínám si, jak jednou večer Chiara přijala naše pozvání na večeři. V totální chudobě těchto začátků jsme neměli
ani ubrus, kterým bychom pokryli stůl,
ani si nepamatuji co jsme jedli, což bylo
stejně úplně druhořadé. Pamatuji si však,
jak jsme jí s dětskou důvěrou říkali, co
pro nás ona, jako naše matka a vůdkyně znamená. Rozloučila se tehdy s námi
touto větou: „Víte, našla jsem tu ztělesněný Ideál.“ Ale připojila k tomu příklad
zlaté sošky Ježíše, čerstvě vytažené z formy, avšak ještě pokryté zbytky surového
kovu. Jako by chtěla říci – ano, našla jsem
Ideál, ale je třeba ho opracovat – protože
jsme byli ještě neopracovaní, jako skuteční začátečníci.
Setkat se s Chiarou a mluvit s ní skutečně znamenalo prožít zkušenost dvanácti s Ježíšem uprostřed, tak jako před
dvěma tisíci lety. I když tentokrát se
těchto dvanáct jmenovalo Marco, Bruna, Dori, Graziella… Bylo to společenství učedníků, kteří sice žili ve 20. století,
ale měli jako první apoštolé stejné milosti a těžkosti, které museli překonávat, aby
změnili svět. O tom jsme nejen byli, ale
stále jsme přesvědčeni. Náš Ideál je schopen měnit svět, dnes stejně jako tehdy.
S podmínkou, že On je mezi námi.
Aldo Stedile
UČILA MNE ŽÍT
Byla učitelkou. Nejen proto, že mne
učila studovat a doučovala mne, abych
dohnala nedostatky v některých předmětech, ale protože mne učila žít, abych
věděla, jak se zachovat v jakékoli situaci.
Zpočátku se mým rodičům zdál Ideál,
který jsem chtěla následovat, nepřirozený, přehnaně duchovní. V té době se mi
Doriana Zamboni: „Jsem si
jista, že nám Chiara bude
pomáhat víc než kdy jindy.“
snažila pomoci jedna básnířka, sympatizantka s rodícím se Hnutím. Pokoušela
se mým rodičům vysvětlit, že se naopak
jedná o dobrou věc. Musím ale přiznat,
že neměla valného úspěchu. Tehdy jsem
se začala, nevím proč, cítit jakoby nesvá,
plná strachu. Šla jsem se s tím hned Chiaře svěřit. Když mne viděla v slzách, zcela dezorientovanou, tak mi řekla: “Víš,
proč tak trpíš? Protože jsi hledala řešení
svých problémů u někoho zvenku, místo
abys ho hledala v Ježíši uprostřed. Pouze
dáme-li vše do společného, budeme-li se
milovat a budeme-li mít Jeho mezi námi,
dokážeme jisté věci pochopit a vyřešit.“
A také později, když viděla, že se lopotím s nějakou zkouškou fyzickou nebo
duchovní, mi opakovala stejné pozvání
k důvěře v jednotu.
Pokaždé, když nějaký stín zatemňoval
můj život, bylo pro mne spontánní křičet z celé duše: „Chiaro! Chiaro!“ Jako ty
panenky, které když se stisknou na bříšku, volají: „Mami!“ Byl to zkrátka velice
silný impulz k tomu, abych jí vše svěřila, a mohla pak věci vidět v novém světle.
Jednoho dne mi řekla: “Přijde k nám
jeden řeholník, kterému bys měla vyprávět o našem Ideálu.“ Protože jsem se na
to necítila, měla jsem chuť jí říct, že jsou
jiné fokolarínky, mnohem schopnější
než já, ale neřekla jsem nic. Když viděla mé váhání, dodala mi pro povzbuzení: „Ideál máš uvnitř i ty, a proto o něm
můžeš klidně mluvit.“ Po jejích slovech
jsem se do rozhovoru s tímto řeholníkem
pustila. Byl z našeho setkání nadšený.
A teď, když tak bolestně, ale sladce odešla do ráje? Ó, já jí budu volat do
své blízkosti co nejčastěji, jak jen to bude
možné. Jsem si jista, že nám bude pomáhat víc než kdy jindy. Ostatně ona sama
nám to řekla.
Doriana Zamboni
Za rozhovor děkuje Oreste Paliotti
5–6/2008 | Nové Město |
27
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
ho, kdo se později stal prvním
fokolarínem knězem“.
PRVNÍ FOKOLARÍN KNĚZ
Svědek charismatu
Rozhovor s Pasqualem Foresim, který se důležitým způsobem podílel na realizaci ideálu jednoty.
P
asquale Foresi je
fokolarín, kterého si Chiara přála mít nablízku,
aby jí pomáhal
uskutečňovat Boží plán v díle, které se utvářelo.
Byl prvním fokolarínem
knězem. Intenzivně pomáhal Chiaře začlenit Hnutí do
církve. Sehrál rozhodující roli
při pokládání základů dialogu, který fokoláre vede na poli kultury. Dal vzniknout nezbytným nástrojům k uskutečňování tohoto rozvoje:
citadelám, vydavatelstvím,
čtrnáctidenníku Città nuova
(Nové město) a kulturnímu
časopisu Ekklesia, dnes známému jako Nuova umanità,
Institutu Mystici Corporis
v Loppianu, který byl nyní určen za sídlo vznikající univerzity Sophia.
Don Foresi odpověděl časopisu Città nuova na několik otázek.
28
| Nové Město | 5–6/2008
Jak jste se seznámil s Chiarou?
„Na konci roku 1949 jsem
se spolu s Giuliem Marchesim a Antoniem Petrillim,
kteří tam jeli z Říma, vypravil na pozvání Grazielly, jedné z prvních Chiařiných družek, do Tridentu. Tam jsme se
setkali s prvními tridentskými fokolaríny (Marco Tecilla
a Aldo Stedile) a fokolarínkami, které žily s Chiarou. Tehdy jsem se s ní setkal poprvé.
Byl jsem ještě skoro chlapec, ale už jsem znal církev
a svět. Byl jsem však nesmělý
a velmi uzavřený. To setkání
poznamenalo moji budoucnost.“
Když Giordani hovořil
o tomto prvním setkání dona Foresiho s Chiarou, mluvil o jeho „nadšeném obdivu
k ní, jejím prvním družkám
a prvním fokolarínům a jejich neustálé radosti; a také
o jejich radosti z příchodu to-
Fota: archiv
Don Pasquale Foresi s Chiarou na Svatopetrském náměstí zdraví Jana Pavla II. při příležitosti Mariánského roku.
Zvolil jste si, jako i jiní,
v jednotě s Chiarou službu
Bohu a jeho dílu, které se
rodilo, a nazpět jste se neohlížel. Mohu se vás zeptat
nyní, v této zvláštní chvíli, kdy se oči těch, kdo mají vztah ke Chiaře, obracejí k ráji, co Chiara pro vás,
a podle vašeho mínění pro
církev, pro lidstvo znamenala a ještě znamená?
„Chiara je jednou z největších charismatických postav,
které kdy v katolické církvi
žily. Pamatuji si, jak mi některé fokolarínky říkaly: ´Známe
Chiaru už mnoho let a nikdy
jsme neviděly, že by se dopustila jen nejmenšího pochybení.´ Vím, že to není možné,
pokud člověk nemá zvláštní
milost, a myslím, že se jí Chiaře dostalo.
Chceme-li říci,co znamenala pro církev, musíme projít její život a pročíst mnoho jejích
spisů a těch,které byly napsány
o ní. A především pozorovat
nekonečný zástup osob, které
ji chtěly následovat v různých
povoláních, jež z jejího charismatu v Hnutí vznikla. Jsou
jich po světě milióny a žádná národnost nezůstala mimo
oblast jejího vlivu.
Hnutí se rozšířilo i mezi
nekatolíky. To byla v církvi
velká novinka, protože se ještě nikdy nestalo, aby nekatoličtí příznivci tvořili součást
katolického hnutí.
Ale Hnutí se postupně rozšířilo i mezi nekřesťany. I to
bylo v církvi velkou novinkou. I muslimové, buddhisté, šintoisté a hinduisté se
rozhodli být součástí Hnutí
a Svatý stolec je schválil jako
´spolupracovníky´.
Dva papežové, zejména Jan
Pavel II. a před ním Pavel VI.,
Chiaře žehnali a podporovali
ji. Zřejmě cítili vliv jejího života na církev.
I mnohým biskupům byly
myšlenky Hnutí tak blízké, že
chtěli v jeho duchu žít, aniž by
s ním byli v nějakém právním
vztahu.
A pokud jde o lidstvo, myslím, že všechno, na co se v souvislosti s Chiarou vzpomíná,
mělo na něj nějaký vliv. Na
sociální rovině stačí zmínit jen
jedinou kapitolu této historie,
totiž ekonomiku společenství. Nesmíme zapomenout
ani na vliv, který měla Chiara
na kulturu a na společnost, na
její četné čestné doktoráty, na
vydavatelství a časopisy, které
se tisknou po celém světě, a na
vznikající univerzitu Sophia.“
Giuseppe Garagnani
Chiara spolu s donem P. Foresim na jednom z prvních kongresů
mladých v Centru Mariapoli v Rocca di Papa.
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
PAKT
Setkání v Montecitoriu
Cesta vzdělaného muže, Igina Giordaniho, se setkává s cestou Chiary. Rodí se
„pakt“, který je začátkem netušeného rozvoje Hnutí.
Igino Giordani na svatbě dvou mladých
v citadele Loppiano u Florencie.
I
gino Giordani, významná osobnost na poli církve i kultury, přijal
v Montecitoriu několik františkánů. V té době byl poslancem. Mezi františkány byla i mladá dívka
Chiara, která „mluvila jako člověk inspirovaný Duchem Svatým“
a ohlašovala „začátek nové doby: Ježíšovy éry“.
Byl to hlas, na který čekal a který
v něm „vyvolal něco jako novou konverzi“; zahořel plamen Ducha Svatého, který, jak napsal,„se stal duší mé duše“. Jeho
cesta ke svatosti individuálního typu se
nyní proměnila ve „společný výstup“
k Bohu, kterého mu tato dívka ukázala
jako Lásku.
Při návštěvě komunity v Tridentu
konstatoval velikost a novost Chiařina
„božského dobrodružství“. Zpočátku,
když viděl její „kontemplativní i praktickou zbožnost“, ji přirovnával ke svaté Kláře z Assisi. Když se ale setkal s jejím hnutím, s lidmi zasvěcenými evangeliu, uprostřed světa, přirovnal ji spíše ke
svaté Kateřině Sienské. Jako dominikánský terciář rozjímal Kateřininy Dopisy
a čerpal z jejího Dialogu s Boží prozřetelností do své vlastní knihy mystiky (Krev
Kristova); vážil si jí tak, že o ní psal jako
o „druhé Marii“ a považoval ji „za největší ženu po Panně Marii“.
Nyní viděl Kateřinu znovu žít v Chiaře; proto požádal, aby se s ní mohl spojit
slibem poslušnosti, jak to činili katerináti (název pro žáky sv. Kateřiny Sienské, pocházející z její doby, pozn. překl.). Chiara mu však navrhla „pakt“
s Ježíšem v Eucharistii. Giordani byl připraven a souhlasil. Bylo 16. července
1949.
Pro Chiaru vyplynuly z paktu dary hluboké kontemplace, o něž se dělila
s Giordanim. Ten byl fascinován a v jednom dopise z 20. července prorocky napsal: „Chiara dosáhla takových vrcholů a tak hlubokého osvícení, že jsem až
rozechvěn. Po Panně Marii tu na světě snad nebyla duše tak spojená s Bohem.“
Ten, kdo Chiaru hodnotil takto
odvážně, byl člověk formovaný ve škole církevních otců, publikoval životopisy svatých jako byli Jan Zlatoústý, Justýn, Pavel z Tarsu, Ignác, Jan z Boha:
nešlo o historicko-filologické výzkumy,
ale byly to meditace plné světla o specifickém poselství jejich svatosti, kterou
Giordani předkládá dnešním křesťanům. Právě pro tyto křesťany svědčil slovem a životem o kráse Chiařina poselství.
Tommaso Sorgi
Chiara Lubichová a Igino Giordani
v „Centro Uno“ (centrum ekumenického dialogu Hnutí fokoláre), které vzniklo
v roce 1961.
Fota: archiv
Chtěla dojít
ke všem
Uveřejňujeme text, který Igino Giordani napsal v roce 1977, den po udělení Templetonovy ceny Chiaře Lubichové za pokrok v náboženství.
L
etos byla Templetonova cena udělena Chiaře Lubichové. Byla zvolena
souzněním hlasů lidí různých ras,
náboženství, různého přesvědčení;
podle programu Templeton je to ocenění univerzality lásky. V Chiaře Lubichové
jsme viděli apoštola Kristovy lásky: lásky
darovanéevangelijnímsvědectvímvlastního života – světlo, které vzešlo z alpského města Tridentu k nebi, aby osvěcovalo
města a tvořilo z lidí jeden Boží národ.
Náhlá proslulost nenarušila její skromnost, tím méně její odstup od lidského
uznání, protože základy své spirituality
zakotvila v bolesti Krista opuštěného na
kříži. Apoštolát Chiary Lubichové se soustředil na lásku k Bohu a s ní neodlučitelně spjatou lásku k bližním. Už jako dívka
psala v dopisech svým spolužačkám, že je
naléhavě třeba žít pro to, „aby Láska byla
milována“. Její touha milovat bez hranic
s ní spojila první družky, které s ní za války
hrdinsky sloužily tridentským obětem.
Bez prostředků,bez pomoci,sama chudá, přijímala všechny, muže i ženy, bohaté i chudé, mladé i staré, chtěla se dostat
ke všem: od kmene Bangwa z Kamerunu
po státníky, spisovatele a umělce, od brazilských mocambos po korejské chatrče, od De Gasperiho po Daniela-Ropse,
od kardinála Bey po Světovou radu církví, od katolíků po luterány, reformované
i nekřesťany, nevěřící i ateisty.
Ti, kteří usilovali o svatost, oceňovali její dary. Athenagoras ji nazýval svou
„dcerou“, říkal jí Tekla a viděl v ní jedno
z pojítek s Pavlem VI.
Pavel VI. v březnu 1968 zase napsal
Chiaře Lubichové:„kolik útěchy, povzbuzení a naděje vzbudily v mé duši zprávy,
které jste mi sdělovala po rozhovorech se
ctihodným patriarchou Athenagorem,
kterého tolik obdivuji a miluji“. Zakladatel Taizé Roger Schutz napsal v předmluvě ke Chiařině knize Meditace: „Vím, že
prostřednictvím žen, jako je Chiara, nám
Bůh dává jedinečný nástroj jednoty – pro
nás, rozdělené křesťany.“ Igino Giordani
5–6/2008 | Nové Město |
29
Foto: archiv
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
ších komunistických zemích
východní Evropy. Byl velmi
dojatýanečekaněpoznamenal:
„V dějinách církve bylo hodně radikalismů lásky. Existuje
váš radikalismus lásky, Chiařin a fokolarínů. Láska otvírá
cestu.“ A dodal: „Vidím, že se
skutečně věrně držíte definice,
kterou církev o sobě uvedla na
Druhém vatikánském koncilu.“ Tyto zprávy se přes železnou oponu dostaly až ke mně,
i když jsem tehdy byl nucený
dělat myče oken v Praze.
Památné zůstanou Letnice roku 1998. Církevní hnutí a nová církevní společenství se tehdy setkala s Janem
Pavlem II. Papež – do té doby
nevídaným způsobem – zdůraznil podstatnou sounáležitost charismatické a institucionální dimenze církve.
Chiara mu poté slíbila, že se
v lůně církve ujme práce pro
jednotu mezi hnutími. Plody
toho se brzy projevily i mimo
katolickou církev.
V předvečer Velkého jubi-
Pavel VI. s Chiarou Lubichovou.
CHIAŘIN VZTAH S PAPEŽI
Od Pia XII.
po Benedikta XVI.
M
ám ještě živě před očima krátký
rozhovor
mezi Chiarou a Janem
Pavlem II.ze
dne 12. února 1999, na konci
soukromé audience biskupů,
přátel Hnutí fokoláre.
„Dílo Mariino je dílem
Božím,“ řekl už postarší
papež. Byl si vědom, kdo ho
nejen poslouchá, ale i ze srdce
miluje. Tento výjev pro mne
zůstane navždy jako ikona
zobrazující setkání dvou profilů církve: petrovského a mariánského.
V souvislosti s tím si vzpomínám, jak roku 1985 Chiara
pracovala na stanovách Díla
Mariina a zeptala se papeže
Wojtyly, zda by prezidentkou
Díla mohla být stále žena. On
odpověděl: „Ano, dokonce
je to pěkné!“ A na vysvětlení
dodal: „Vidím ve vás projev
30
| Nové Město | 5–6/2008
mariánského profilu církve.“
Nyní je to již černé na bílém.
Kontakty Jana Pavla II.
a Chiary byly časté a intenzívní, zvláště při velkých setkáních rodin, mládeže, kněží
a řeholníků nebo farností. Často během nich papež
překročil stanovený protokol
a použil překvapivé výroky.
Jednou například řekl: „Přeji
vám, abyste byli církví.A církvi přeji, aby byla jako vy.“
Když byl papež Wojtyla
již vážně nemocný, Chiara nechala zdokumentovat
tato setkání formou krátkého videa s názvem: Díky, Svatý otče! A poslala mu to. Jak
jsme slyšeli, vícekrát se na to
podíval.
Velmi významným mezníkem se stala návštěva Jana Pavla II. v mezinárodním Centru Hnutí v Rocca di Papa dne
19. srpna 1984. Kromě jiného
se dověděl, jak hustě je rozšířeno Hnutí fokoláre v tehdej-
Foto: Thomas Klann
Názory papežů měla stále před sebou. Prorocká schopnost Chiary je pochopit a uskutečňovat. Úloha Pavla VI.
a Jana Pavla II.
lea vyzval papež Jan Pavel
II. ve své encyklice Novo
millennio ineunte celou církev,aby všude šířila spiritualitu schopnou„vytvářet z církve
domov a školu společenství“.
Za několik dní, když psal kardinálům a biskupům, přátelům Hnutí fokoláre, vysloveně se zmínil o Hnutí fokoláre:
„Takto žitá spiritualita jednoty a společenství, která charakterizuje vaše Hnutí, jistě
přinese hojné plody obnovy
u všech věřících.“
V souvislosti s Janem Pavlem II. nemohu nevzpomenout schválení „biskupů, přátel Hnutí fokoláre“ jako větve
Hnutí fokoláre. Stalo se to 21.
května 1996, krátce po jejich
setkání s Chiarou, také za mojí přítomnosti. Rozhodující
podíl na řešení teologických
a kanonických záležitostí měl
tehdy kardinál Ratzinger.
Budoucí Benedikt XVI.
měl 8. prosince 1989 v Centru
Mariapoli v Castelgandolfu
setkání s všeobecnou radou
Díla. Hovořil o povolání
fokolarínů k dialogu. Použil
při tom evangelní podobenství o stromu, který vyrůstá
z nepatrného semínka, ale se
svými rozkošatěnými větvemi se později stává útulkem
pro nebeské ptactvo. Zároveň zdůraznil, že se v hnutích
rozmáhá nové chápání víry,
které je schopno víru novým
způsobem vysvětlovat a žít.
Po této návštěvě jeho vztah
s Chiarou dostal charakter
vzájemné hluboké úcty. Velkou odvahu získala Chiara
především na základě proslovu kardinála Ratzingera
o Letnicích roku 1998, předneseného s názvem Církevní
hnutí a jejich postavení z teologického hlediska. Když došlo
k volbě nového papeže, byla
už Chiara nemocná. Benedikt XVI. se opakovaně zajímal o její zdraví, posílal jí své
pozdravy a požehnání.
Pavel VI. byl příbuzný Eli
Folonari, úzké Chiařiny spolupracovnice. Kolem roku
Foto: M. Casubolo/Centro S. Chiara
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
Chiara Lubichová s kard. Josefem Ratzingerem v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry.
1954, kdy Mons. Montini
působil ve vatikánském Státním sekretariátu, došlo k prvnímu setkání. Obsah rozhovoru plného lásky inspiroval Chiaru k napsání známé
meditace: „Jestliže jsme sjednoceni, Ježíš je mezi námi.
A to má hodnotu. Ano, on má
větší cenu než… umělecká
díla tak velkého města, jako je
Řím.“ (viz str. 35)
V deníku z let 1964 až
1965 Chiara napsala:
“Kdyby mě Bůh ve
svém milosrdenství
povolal k sobě, přála
bych si, aby na mém
hrobě byla jako symbol
kupole chrámu sv.
Petra. To pro mě
symbolizuje všechno.
Hovoří o tom, co
nejvíce miluji a chci
milovat, o církvi... „
Na snímku je mozaika
s tímto symbolem
na stěně naproti
Chiařinu hrobu
v kapli mezinárodního
Centra Hnutí fokoláre
v Rocca di Papa.
Ještě jako milánský arcibiskup měl v rámci italských
biskupů rozhodující vliv na
to, aby Hnutí fokoláre nebylo
rozpuštěno. Také jako papež
se hluboce zajímal o Hnutí
a o jeho rozvoj.Snažil se zabezpečit, aby jeho právní schválení plně odpovídalo tomu,
k čemu ho inspirovalo charisma. „Zde je možné všechno,“
řekl Chiaře jednou. A osobně se podílel v tomto duchu
na úpravách stanov. Na této
audienci, ale i během dalších
audiencí u papežů, zakoušela
Chiara mimořádnou jednotu
s Bohem. Audienční místnost
jakoby „neměla strop a nebe
a země se spojily“. Zároveň
Chiara pochopila, že papež je
„prostředníkem“.
Významným rysem pontifikátu Pavla VI. byl jeho vztah
s ekumenickým patriarchou
Athenagorem. Několik let byla jejich prostředníkem právě Chiara. Myšlenka Jana
XXIII. o církvi jako znamení a nástroji jednoty, která se
stala duší Druhého vatikánského koncilu, byla s Chiařiným charismatem ve zvláštním souzvuku. Právě za papeže Roncalliho církev schválila
5–6/2008 | Nové Město |
31
Jan Pavel II. s Chiarou Lubichovou v Rocca di Papa v roce 1984
v mezinárodním Centru Hnutí fokoláre.
Foto: Markéta Jírů
do té doby neslýchanou skutečnost, jaká je v Hnutí, které
kromě jiného sjednocuje lidi
žijící v panenství s těmi, co žijí v manželství, a to v jednom
jediném společenství zvaném
fokoláre.
Tomu předcházely roky
důkladného a často bolestného zkoumání ze strany církevních úřadů. Avšak Chiara
ujišťovala: „Papežové nás pokaždé pochopili.“ Vskutku,
Pius XII. byl vícekrát proti,
když mu bylo navrženo, aby
Hnutí rozpustil.
Velké důsledky měla soukromá audience 21. května
1953, kterou udělil papež Pacelli zodpovědným za Hnutí.
Brzy se zrodila intenzivní práce za „železnou oponou“, z které jsem mohl osobně těžit.
V paměti se mi vynořují
i další vzpomínky. Když v roce 1956 Pius XII. při pohledu na krvavý konec povstání
v Maďarsku během jednoho
rozhlasového poselství zvolal: „Bůh, Bůh…“ Chiara pocítila potřebu vzniku takzvaných „Božích dobrovolníků“.
Jde o větev Díla se širokým
okruhem působení v sociální oblasti.
Jednoho dne jsem se s překvapením dozvěděl,že Chiara
měla na stěně ve své pracovně
v domě v Rocca di Papa neustále před sebou zarámované
dopisy různých papežů. Je to
výmluvná skutečnost o jejím
vztahu k nástupcům sv. Petra.
Nositelka charismatu a spirituality jednoty se cítila hluboce svázaná s tím, kdo má
v církvi univerzální poslání
jednoty. Její kontakty a setkání s papeži představovaly
rozhodující etapy, ale vnitřní pouto s nimi bylo nepřetržité. Ne náhodou vyjadřuje ve svém Deníku z let 1964
až 1965 touhu, aby na jejím
náhrobku byla zobrazená
kupole chrámu sv. Petra.
kardinál Miloslav Vlk
Foto: Centro S. Chiara
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
Kardinál Miloslav Vlk s Chiarou Lubichovou v Praze v roce 2001.
32
| Nové Město | 5–6/2008
Osobní
vzpomínka
„V
rozhovorech s Chiarou Lubichovou
jsem cítil, že mám
před sebou ženu,
která je hluboce zakotvena
v Bohu a žije trvale přirozeně
v lásce, která zapomíná na sebe a je tu zcela pro toho, kdo
stojí před ní... Její postoj nebyl
něčím umělým, strojeným, ale
cítil jsem vždy, že je přirozeně
nadpřirozený. Bůh byl v jejím
srdci, v jejích slovech a v jejím
jednání vždy na prvním místě, a proto se její postoj jevil
jako hluboká pokora. Z těchto rozhovorů jsem se učil, co
je to pravá láska a jednota, aniž
mě o něčem poučovala. V této atmosféře jsem hmatatelně
cítil pravdivost Ježíšova slova:
„Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém,tam jsem já uprostřed
nich...“ V kontaktu se mnou
i s druhými žila své charisma
a měla úctu k přítomnosti Ježíše v druhém člověku, zvláště
v biskupovi... Ze života Chiary
Lubichové a úzkého společenství, které měla kolem sebe,
jsem pochopil, že tak mimořádné světové rozšíření této
náročné spirituality vychází
ne z nějakých organizačních
a manažerských schopností, ale ze silného společenství,
vyrůstajícího ze žitého slova
Božího,které vytváří prostředí
vzájemné lásky a jednoty, v níž
je přítomen Ježíš zmrtvýchvstalý, a ten je vlastní silou rozšíření Hnutí ve světě...
Když jsem ji v posledním
půlroce dvakrát navštívil,
a zvláště krátce před její smrtí, pochopil jsem, že celé její životní dílo by nebylo možné bez úžasné věrnosti Ježíši
ukřižovanému a opuštěnému,
kterému Chiara jako svému
snoubenci zasvětila celý svůj
život, a on ji věrně doprovázel
až k poslednímu vydechnutí...“
kardinál Miloslav Vlk
(Katolický týdeník 13/2008)
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
byla, bylo pro ni zcela samozřejmé a přirozené. Vyplývalo to přímo z hloubi její
životní zkušenosti s Bohem.
Ta vystupovala do popředí,
když hovořila o Panně Marii,
krásné a vznešené v tom, že
není nositelkou autority, ale
tou, která silou vlastního bytí
zdůrazňuje prvenství lásky.
Bylo to i tehdy, když zasvěceně popisovala „mariánský
profil“ církve – jako nevyhnutné charismatické spojení světla a lásky – který podporuje „profil petrovský“.
Bylo to tehdy, když dokázala utišit spěch typický pro
„zakladatele“, aby zůstala
věrná svému poslání vytvářet
vždy nejprve jednotu. Tváří v tvář těžkým situacím riskovala všechno pro zachování vztahu.
Bylo to i tehdy, když se
při projevech k různorodým shromážděním politiků
nebála znovu všechny vyzývat k politice prožívané jako
povolání, povolání k lásce,
která je pravou podstatou
autority. Chiařina programová hesla, vycházející z její
neustálé niterné konfrontace se slovy evangelia, zůstala
v mnoha parlamentech světa:
„Milovat vlast toho druhého
jako vlastní… Milovat stranu toho druhého jako vlastní…“
Mateřství Chiary, univerzálnost jejího života zasvěceného Bohu v pannenství, které si zvolila z lásky, však bylo
možné pochopit především
tehdy, když nás učila „umění
milovat“. Říkala, že je to jediné umění, které může každého vtáhnout do všeobecného
plánu míru a bratrství díky
tomu, že se jeho účinky šíří
jako kruhy na vodě.
V roce 1989, když hovořila o specifickém poslání ženy
v církvi a ve společnosti, řekla: „Existují ženy, které jsou
skutečnou nadějí, protože
Duch Svatý pracuje v jejich
prospěch.“
A skrze ni se zajisté projevil jako ten, který činí „všechno nové“.
Lucia Crepaz
Chiara Lubichová ve Fontem, ve východním Kamerunu, spolu s „fonem“, králem kmene Bangwa
(vpravo) a s králem ze sousedního Fonjumetaw. Ti se právě zavazují, že budou žít vzájemnou lásku
mezi různými etnickými skupinami.
5–6/2008 | Nové Město |
DUCHOVNÍ MATEŘSTVÍ
Žena
nového lidstva
To, že byla bytostně ženou,
vyplývalo přímo z hloubi
její životní zkušenosti žité
s Bohem.
„P
Foto: M. Casubolo/Centro S. Chiara
řijela jsem
do Kamerunu, do
pr a l e sa, kde žije kmen
Bangwa.
Na jejich krále udělalo silný dojem obsáhlé rozšíření
Hnutí do všech pěti kontinentů, a tak se na mne obrátil slovy: ´Jste žena, a proto neznamenáte nic. Řekněte
mi, jak k tomu všemu došlo?´
Mohu vás ujistit, že mě tato
věta nesmírně potěšila, pro-
tože jsem věděla, že to, o čem
vyprávím, není v žádném případě dílo nějaké ženy, ale dílo
Boží.“
Těmito slovy zahájila
Chiara svůj proslov v Londýně v roce 1977 při příležitosti
převzetí Templetonovy ceny.
Byla si vždy všeho velmi jasně vědoma.
Do jaké míry však asi mohla ovlivnit zrod, organizaci a rozšíření Hnutí fokoláre
skutečnost, že u jeho vzniku
byla žena? Chiara takto nikdy
neuvažovala. Ale to, co vykonala i způsob jakým to dělala, vždy ukazoval, jaký je to
osobitý dar – mít v čele ženu.
Její osobní identita, to, čím
33
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
V Ježíšovi Bůh sestoupil až
tam, kde Boha není. Právě
toto je Chiařin objev.
H
11. října 1984: Chiara během ekumenického setkání biskupů v Konstantinopoli při návštěvě patriarchy Dimitria. Po její pravici biskup Klaus Hemmerle, po levici metropolita Chrysostomos Konstantinidis a patriarcha Dimitrios.
NEZNÁMÉ OBZORY
Fota: archiv Centra S. Chiara
Ježíš opuštěný
Biskup Klaus Hemmerle a arcibiskup Miloslav Vlk spolu s Chiarou.
34
| Nové Město | 5–6/2008
istorieHnutífokoláre není ničím jiným
než stálým objevováním a stále hlubším pronikáním do
tajemství, soustředěného v pojmu
„Ježíš opuštěný“.
Právě toto je jedinečná novost
Chiařiny zkušenosti s Bohem:
v Ježíšovi Bůh sestoupil až tam,
kde Boha již není, v Ježíšovi vzal
na sebe Bůh svou nepřítomnost
mezi lidmi. Jeho láska jde až tak
daleko, že se podle slov svatého
Pavla stal „hříchem“ a „prokletím“ (srov. Gal 3,13; 2 Kor 5,21).
Nelze si představit větší bláznovství lásky než sdílet a prožívat
oddálení od Boha z lásky k těm,
kteří jsou od něj vzdáleni, i kdyby jejich vlastní vinou. To skutečně velmi převyšuje teologii, která
se zabývá jen pravdou a přikázáními, i když ani jí nechci vůbec
nic ubírat. Zde se totiž vyskytuje cosi jiného: jde o nové pochopení tajemství Boha. Důsledkem
tohoto objevu neexistovalo pro
Chiaru a pro ty, kteří ji následovali, nic důležitějšího, než ustavičné vyhledávání této tváře
plné bolesti.
Já tento Chiařin objev vidím
jako dar nejen pro ty, kteří chtějí žít jako křesťané, ale i jako dar
pro teologii. Jednota všech křesťanů, jak je vyjádřena u svatého
Jana v Ježíšově velekněžské modlitbě (srov. Jan 17) a která je určitým způsobem shrnutím všeho,
co Bůh od nás chce, nikdy nedosáhla, nakolik je mi známo, takové radikálnosti a hloubky jako
u Chiary. Tato jednota v sobě obsahuje život Trojice, ale zároveň
i opuštěnost Bohem, kterou Ježíš
vytrpěl.
I když už dříve teologové
uvažovali o některém z těchto hledisek, Chiařin pohled na
jednotu otvírá nový horizont
k poznání Boha, který neznala
ani teologie.
Klaus Hemmerle
Foto: archiv
Z TRIDENTU DO SVĚTA
Jsme-li sjednoceni, Ježíš je mezi námi
J
estliže jsme sjednoceni, Ježíš je
mezi námi. A to má hodnotu.
Ano, on má větší cenu než každý jiný poklad, který by mohlo vlastnit naše srdce; je víc než
matka, než otec, než bratři, víc
než děti. Má větší hodnotu než
dům, než práce, než majetek, než všechna umělecká díla tak velkého města, jako
je Řím. Je víc než všechny naše záležitosti, víc než příroda, která nás obklopuje se
svými květy a loukami, mořem a hvězdami – víc než naše duše.
Právě on vnukal svatým věčné pravdy, a tak z každé doby vytvářel epochu.
Také tato naše hodina je jeho hodinou, ne snad hodinou nějakého světce,
ale Jeho hodinou! Hodinou Ježíše mezi
námi, hodinou Ježíše žijícího v nás, kteří v jednotě lásky budujeme jeho mystické Tělo.
Ale tohoto Krista je zapotřebí zvěstovat dál. Je třeba působit, aby rostl v ostatních údech, abychom se stali, tak jako
on, nositeli Ohně.
Ze všech vytvořit „jedno“ a ve všech
Jednoho!
A nyní žijeme v lásce okamžik za okamžikem ten život, který nám on dává.
Bratrská láska – to je základní přikázání. Proto je hodnotné vše, co je výrazem
upřímné bratrské lásky. Z toho, co děláme, nic nemá cenu, chybí-li prožitá láska k bratřím, poněvadž Bůh je Otec a má
neustále v srdci jedině své děti.
Chiara Lubichová
(Cesty světla, Meditace, Nové město,
1996)
5–6/2008 | Nové Město |
35
Foto: Giuseppe Distefano
Z TRIDENTU DO SVĚTA
Ammán, Jordánsko: shromáždění Světové konference náboženství za mír (WCRP) v listopadu roku
1999. Od roku 1994 byla Chiara čestnou prezidentkou WCRP.
Živé
buňky
Chiara neměla plán zakládat fokoláre, přesto však
dala život síti tisíců a tisíců skupin, které jsou „jen
láskou“.
kém italském městě Tridentu, odkud se rozšířil až do
vzdálených vesnic v Indonésii či do srdce Amazonie, kde
o Tridentu, stejně jako třeba
o tridentském koncilu nikdy
předtím neslyšeli.
Je to příběh ženy, která svým životem přinesla dar, o němž zpočátku ani
sama netušila, jaký bude
mít dopad. Se srdcem naprosto oddaným Bohu, který jí
kdysi řekl, „dej se mi celá“,
sledovala jeho plán, který se
odvíjel ve stále nových událostech.
A mnozí ji následovali; nejprve stovky, pak tisíce a nyní
milióny. Své síly a vlohy dávají do služeb budování jednoty, i když se to někdy jeví
jako pouhý sen, protože stejně jako za časů druhé světové války, kdy všechno začalo,
stále existují nové a nové konflikty.
Když dnes vstoupíte do
haly skleněného paláce OSN,
řekli byste, že se pro množství
Foto: Michele Zanzucchi
„JEJÍ“ HNUTÍ
„B
yla válka
a všechno
se hroutilo…“ Tak
začíná známý příběh
o Chiaře,
který se vypráví v mrakodrapech v New Yorku a Sao Paulu, stejně jako na zanedbaných předměstích velkých
měst od Bombaje po Nairobi,
ať už malým skupinkám nebo
zástupům, které plní světové
stadióny.
Je to příběh, který má své
kořeny v evangeliu, v pevné víře v Boha – Lásku. A je
také výzvou ke vzájemné lásce, aby nás Bůh vždy vedl po
cestě určené lidstvu od věčnosti, po cestě univerzálního
bratrství.
Příběh začal v nepříliš velSkupina mladých v ekumenické citadele Ottmaring, Německo.
36
| Nové Město | 5–6/2008
detektorů kovů jedná spíše
o nějakou pevnost. Tak tomu
bylo i onoho 28. května roku
1997, kdy zde mluvila Chiara.
Přinesla sem téhož tridentského ducha, ale s novou tváří. Šlo o tytéž silné impulzy,
nabízené s vroucí výzvou ke
vzájemné lásce mezi národy
jako cestě k většímu dobru.
Výzva, která zněla v těchto zdech až neskutečně, byla
adresována těm, kteří byli
přímo určeni k tomu, aby na
všech úrovních podporovali dialog. Pro Chiaru jako by
se tato výzva už naplňovala,
vždyť pro ni ve světě existovaly tisíce „zapálených ohnisek“, „fokoláre“, rozžehnutých „jejím“ hnutím. „Musím
stále svědčit o Bohu, kterého
miluji nade vše,“ řekla při té
příležitosti.Proto se její životní ideál rozšířil jako záplava
do mnoha zemí světa.
Také dnes je to veliká a velmi soudržná rodina. Mohli
bychom ji přirovnat k rozsáhlé síti, kterou drží pohromadě
nekonečné množství uzlíků.
Jsou to menší či větší komunity, dočasné či trvalé, boha-
Chiara zdraví děti během své návštěvy Prahy v roce 2001.
velice blízko, všichni byli
nějakým způsobem „jejími
dětmi“. A bude to tak i nadále,
navždy. Nesčetné dopisy, které napsala, se budou dál číst,
a budou přispívat k vybudování tisíců živých buněk, uzlíků sítě, kamínků mozaiky,
jimiž jsou bezpočetná malá
„životodárná společenství“
Hnutí fokoláre. Dopisy, které
ujišťovaly o solidaritě s trpícími, o modlitbě za nemocné,
dávaly odpovědi na závažné
otázky mladých, cenné rady
rodinám, podněty k setkání těch, kteří ztratili životního partnera, vzácná slova
k vykročení na novou cestu… „Milovat, milovat, milovat“,„nade vším zvítězí láska“,
„milovat vždy“, „vyprázdnit
nitro a přijmout moudrost“,
„zůstávat stále v Bohu“...
„Založila jsi velké Hnutí,“
opakovali jí často. Ano, velké, zahrnující obnovené rodiny, staré lidi předávající své
životní zkušenosti, a mnoho
mladých, dospívajících i dětí.
Jedna z malých holčiček napsala po setkání Chiaře, že
jí připadalo, jako by kolem
ní prošel oheň. „A víš proč?
Protože ty jsi láska všech, láska celého světa.“
Moje myšlenky na závěr
směřují k mezinárodnímu
setkání WCRP (World Conference of Religions for Peace – Světová konference náboženství za mír, pozn. překl.). Konalo se roku 1999
v Ammánu, v Jordánsku.
Chiara tam byla pozvaná jako
hlavní přednášející. O přestávkách za ní chodilo mnoho delegátů, aby jí předali
pozdravy z celého světa. Byli
to lidé všeho věku, barvy pleti
a národností;buddhisté,muslimové, hinduisté, křesťané
z různých církví. Chiara byla
překvapená a spíše sama pro
sebe si říkala: „Podívej, kam
až se dostala láska.“ Ano, pro
ni bylo Hnutí vždy a jen láska, zrozená z charismatu, které ona sama definovala jako
„lásku, která je jednotou, která je církví, která předpokládá ´dva a více´“.
Serenella Silvi
Foto: Giuseppe Distefano
té svým evangelním životem a Ježíšovými slovy, „kde
jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já
uprostřed nich“ (Mt 18,20).
Proto jsou to také místa naděje, osvětlující nové cesty, místa, řečeno slovy Chiary, „která přispějí k tomu, že se svět
bude usmívat“.
Na tuto síť se lze dívat také
jako na kaleidoskop, ve kterém se kombinují stále nové
a nové barvy. Chiara iniciovala skupiny tvořené lidmi,
kteří žijí a pracují například
v oblasti umění v duchu společenství, nebo se angažují v politice, šité na míru člověka. Mohou to být ale i lidé
pracující na radnicích, ve
školách, v továrnách, ve sportovních klubech…Tisíce různých barev se stejnými kořeny.
Chiara jednou řekla, že
mnozí z těch, kteří ztratili
smysl života, ho najdou, jestliže mezi lidmi potkají ty, kteří všechno dávají z nezištné
lásky. A to se stává, ona sama
tomu šla příkladem.
Vždycky byla svým lidem
Foto: archiv
Z TRIDENTU DO SVĚTA
Manželské páry z celého světa na Familyfestu v Římě v roce 2006.
5–6/2008 | Nové Město |
37
Z TRIDENTU DO SVĚTA
zodpovědní za různé větve
a skupiny, po dvou zodpovědných za jednotlivé zóny
v celém světě a určitý počet
voličů, zastupujících jednotlivé regiony.Shromáždění volí prezidentku, spoluprezidenta a minimálně 30
poradců a poradkyň do všeobecné rady. Skutečnost,
že v čele Hnutí bude stát
vždy žena, výslovně schválil papež Jan Pavel II. Chiaře
Lubichové při jedné audienci v roce 1985. Poukázal přitom na teologa Hanse Urse
von Balthasara, podle něhož
bylo možné již v prvotní
církvi najít čtyři profily: petrovský, janovský, pavlovský
a mariánský. V Hnutí fokoláre viděl zvláštním způsobem živoucí mariánský
profil také skrze to, že jeho
prezidentkou bude vždy žena.
Foto: Centro Santa Chiara
zkušenost. Mým protějškem
byl Bohem vyvolený člověk,
jeden z jeho nástrojů, s jehož
pomocí chtěl Bůh darovat
církvi a lidstvu nové charisma. V naslouchání hlasu Ducha Svatého se Chiaře podařilo postupem doby vlít tento dar také do odpovídající
právní formy a popsat tímto
způsobem dílo, jež z tohoto
charismatu vyrostlo a jehož
nejjemnější vlákna zná pouze
ta, skrze kterou vzniklo.
Na začátku snah o právní zachycení Chiařina charismatu, tváří v tvář revoluci,
kterou přinášel život evangelia, vyvstaly určité pochybnosti. Potřebuje vůbec život,
který vzešel z evangelia a ztělesňuje ryzí křesťanství, nějaké stanovy? Tyto pochybnosti však byly vystřídány Chiařiným přesvědčením, že tato
revoluce na sebe vzala podobu díla Božího, které je třeba
zasadit do církevní půdy, aby
přinášelo dobré plody.
Toto poznání šlo ruku v ruce s Chiařinou nesmírnou láskou k církvi, v níž vždy viděla matku, a také ji tak milovala.
Proto přijímala každý podnět
ze strany církve s velikou vděčností a viděla v něm Boží dar.
Aktualizace stanov patřila
v posledních letech k velkým
Chiařiným přáním. Chtěla,
aby odpovídaly nejnovějšímu vývoji. Ve spolupráci s ní
vyvstávaly přede mnou některé stěžejní body Chiařina
přístupu. Její pohled byl vždy
nasměrován na uskutečnění
univerzálního bratrství. Proto se snažila formulovat právní předpisy v největší možné
otevřenosti. A co bylo vždy
důležité,Chiarapřitomvycházela z konkrétního života.
Tvorba předpisů kvůli předpisům pro ni byla nemyslitelná. Každé pravidlo muselo
Kardinál Eduardo Pironio, předseda Papežské rady pro laiky,
předává v roce 1990 Chiaře Lubichové schválené znění všeobecných stanov Hnutí fokoláre.
STANOVY
Život a pravidla
Fokolarínka Maria Voce je církevní právnička a společně s Chiarou pracovala v posledních letech na nejnovější
aktualizaci všeobecných stanov Díla Mariina – Hnutí fokoláre.
D
íky mým studiím práv a zkouškám z oboru kanonického práva jsem mohla
v posledních letech pomáhat
Chiaře při práci na přepracování a aktualizaci všeobecných stanov Díla Mariina.
Byla to pro mě zvláštní
NOVÉ VOLBY
V důsledku úmrtí Chiary Lubichové musí být
v Hnutí fokoláre nově
obsazeny důležité vedoucí funkce. Z tohoto důvodu se bude v červenci 2008
konat mimořádné všeobecné shromáždění. Účastní se
ho dosud úřadující členové všeobecné rady Hnutí,
38
| Nové Město | 6–6/2008
být odvozeno ze života, vždy
také životu sloužit a mít tedy
schopnost nový život utvářet. Současně si byla vědoma
důležitosti takové práce. Tyto
stanovy měly totiž také uchovat charisma – s požehnáním
církve – pro budoucí staletí.
Proto bylo jejím velkým přáním, aby každý detail ve stanovách vyjadřoval ono společenství, na němž je život celého Hnutí postaven a které je
předpokladem každého dalšího pravidla. Z tohoto důvodu
naslouchala každému podnětu,i když věděla,že nakonec jen
ona sama mohla stvrdit, zdali je pravidlo v souladu s jejími
inspiracemi z počátků Hnutí,
a popsat, definovat jeho fyziognomii.Chiařino nasazení pro
práci na stanovách charakterizovaly zápal a horlivost. Cítila,
že ji Bůh pobízí k dokončení
této práce, aby mohla zanechat
všem, kteří její charisma nejrůznějším způsobem následují, soubor jednoduchých a přece radikálních norem. Ty měly
být srozumitelné a současně
použitelné k tomu, aby utvářely život a působily na cestě jednoty radost. „Naše Dílo musí
být v těchto stanovách dobře zakotveno,“ říkala Chiara s pohledem na dobu, kdy
zde již fyzicky nebude přítomná. „Stanovy vám potom řeknou, co máte dělat. Pustíte se
do života a vrátí se radost, vrátí
se jistota, vrátí se štěstí.“
Maria Voce
Prezidentka, spoluprezident, poradci a poradkyně
mohou být do svých funkcí zvoleni maximálně dvakrát po sobě – tedy nejvýše na dvanáct let (funkční
období je šestileté). Volbou
nové prezidentky také končí všechny vedoucí funkce,
do kterých ona musí jmenovat nové osoby, včetně zodpovědných za jednotlivé zóny.
Z TRIDENTU DO SVĚTA
A
ť už to bylo pro Chiařin živý
pohled upíraný do budoucnosti nebo pro její neutuchající dynamičnost, strhující nadšení při uskutečňování cílů, či přirozené cítění,
prostě jen velmi zřídka jsme
slyšeli mladé lidi hovořit o Chiaře jako
o někom z jiné generace. „Je to jedna
z nás.“ „Rozumí nám.“ „Mluví naším jazykem, ale umí nás vést jako nikdo jiný,“
slýchali jsme často.
Byla mladá, a to i podle data narození,
když Hnutí fokoláre dělalo první krůčky a přitahovalo do nového dobrodružství lidi všeho věku, ale hlavně mnoho
a mnoho mladých, ochotných ji po dosud neznámé cestě následovat.
Do této doby mne přenesla zažloutlá
fotografie, kterou mám ve své kanceláři.
Zobrazuje ji jako učitelku v jednom sirotčinci. Upoutá na ní chudoba dětí, bosých a bídně oblečených, ale ještě více to,
jak se všechny smějí. Nic nemají a škola
nemá co jim nabídnout, ale díky lásce té,
která nad nimi ve třídě bdí, mohou hledět do budoucnosti klidně. Je pro mne
znamením, ikonou výchovy, založené
nikoli na hmotných prostředcích, programech a technikách, ale na tom, co nepomíjí: na opravdových vztazích.
Pak přišla léta protestů, rok šedesátý
osmý, a Chiara šla dál po boku mladých,
v nichž viděla druhou generaci Hnutí, ty, kteří ponesou dál evangelní revoluci, začínající se už šířit. Vroucí výzvou
a parafrází jiných revolučních vět –„Mladí celého světa, spojte se!“ – začal otevřený a upřímný dialog, který Chiara vedla a rozvíjela v minulých čtyřiceti letech
jak s mladými, dospívajícími a dětmi
z Hnutí (kteří si brzy začali říkat „gen“1),
tak i s jejich ostatními vrstevníky, s nimiž
se setkávala často na svých cestách a při
různých akcích.
Jedna vzpomínka jako příklad za
všechny: bylo to na stadionu Flaminio
v Římě v srpnu roku 2000. Chiara přecházela trochu nejistým krokem přes zelené sportoviště,s rukama napřaženýma,
jako by chtěla obejmout desítky tisíc mladých, kteří ji vítali, a blížila se k tribuně.
Ani hlasitá hudba nemohla přehlušit potlesk, který podtrhoval hmatatelný vztah
mezi ní a celým shromážděním. Její slova
tehdy byla přímočará, se silným apelem,
protože pramenila z hloubky života podle evangelia. Všichni se cítili osloveni, ať
už to byli gen nebo mladí z jiných hnu-
MLADÍ A NEJMLADŠÍ
Jedna z nás
Chiara měla vždycky slabost pro nové generace. Nikdy neváhala, aby
jim ukázala velké ideály a žádala po
nich maximální velkorysost.
tí, mladí křesťané či hinduisté, buddhisté
a muslimové, či teprve hledající nebo nějak zklamaní životem.
Když jsem pozoroval halasné sváteční
nadšení, které doprovázelo každé setkání a bylo spojeno i s dojetím, a navzdory
davu i s pocitem osobní blízkosti, musel
jsem s úsměvem myslet na svoji chlapeckou tvář, kterou jsem objevil na jednom
snímku z prvních let Hnutí. Jsem na něm
zachycen, jak s pusou dokořán stojím
před Chiarou, když odpovídala na naše
malá a velká proč.
Vzpomenu-li na minulá léta, na četná
setkání, která po sobě následovala, měl
bych si i já přisvojit nadšení, s nímž žila
s mladými. Přestože se generace obměňovaly, znovu ji bezpečně následovaly,
protože cítily, že kráčí s nimi a má v ně
vždy důvěru.
Dokonce ani negativní fakta a statistiky nedokázaly Chiaru přivést ke všeobecně vládnoucímu pesimismu. Vždycky v mladých lidech viděla jejich kvality
a poukazovala na jejich nadšení pro ideály a životní elán. Předávala jim své nejcennější duchovní bohatství a představovala je jako svou naději, jako budoucnost
toho daru světla moudrosti, který jí dal
Bůh.
I při rostoucích obavách ze situace, definované jako krize výchovy, ukazovala
Chiara ve své přirozené pedagogice obrovskou hodnotu živého vztahu s mladými jako cestu k autentickému růstu. Byla
skutečnou učitelkou, protože byla věrohodným svědkem. Na nikoho nehleděla
s předsudky a každému důvěřovala.Vedla mladé lidi k tomu, aby sami pomáhali
jiným mladým. Myšlenkou vzájemného
sebedarovánípřekonávalaobvykléspory
mezi generacemi.
Kdybychom se ale dívali jen na masová setkání, mnoho aspektů vztahu mezi
Chiara uprostřed dětí při její návštěvě v Praze v roce 2001. Foto: Margarita Melanová
5–6/2008 | Nové Město |
39
Z TRIDENTU DO SVĚTA
Chiara zdraví gen 3 na jejich Superkongresu v roce 2002, který vyvrcholil před Koloseem.
Foto: Giuseppe Distefano
40
| Nové Město | 5–6/2008
va a její tvář však dál přitahovaly, ať už
prostřednictvím webových stránek nebo
části videa na Youtube, tradiční knihy
či nějaké z akcí, které se díky ní zrodily
a stále se množí po celém světě. Vedou je
mladí lidé, činní na nejrůznějších frontách, aby pokračovali v revoluci lásky,
kterou rozpoutala.
Osobní setkání tak s Chiarou pokračovala jinou formou. „Vím, že s ní mohu
vždy počítat,“ říkala o ní rozhodně Luisa z Německa. „Mohu jí napsat všechny svoje myšlenky, a jsem si jistá, že mi
odpoví.“ „Při hledání něčeho velkého,
krásného a nefalšovaného jsem našel
ženu s velkým charismatem,“ vyjádřil
Lakis z Řecka.„Osobně jsem se s ní nesetkal, ale na základě jejích spisů, její radosti a vzájemné lásky lidí, kteří ji následují, jsem změnil svůj život.“ „Je to pro mne
dobrá přítelkyně,“ tvrdil Moon, mladý
Foto: archiv
zakladatelkou Hnutí fokoláre a mladými by nám chybělo. Byly to tisíce osobních dopisů, které jí za tuto dobu přišly
z celého světa; od dětí, co se sotva naučily
psát, až po dostudovanou mládež. Dopisy, které často nezůstaly bez odpovědi,
v níž byla vždy cenná rada, a hlavně ujištění o tom, že nejsme ve svých velkých
životních krocích sami.
Uskutečnilo se i mnoho osobních
setkání, při nichž se každý mohl cítit jako
doma; byl pochopen, podpořen a nabral
nový elán. Není to tak dlouho, co přišla ke
Chiaře například skupinka děvčat a chlapců, kteří s ní chtěli trochu pobýt „bez
dospělých“, a Chiara, i když byla nemocná a měla málo sil, je přijala a vyslechla.
V příštích dnech je pak následovalo mnoho dalších, kteří jí přicházeli zazpívat pod
okno a přinášeli dárky k narozeninám.
Chiara nikdy neměřila, kolik lásky, světla a moudrosti rozdává, a dělala to vždy nenuceně, prostě a s tichostí.
Setkávala se zvláště s těmi, kteří to nejvíce potřebovali. Byla jim nablízku mnoha
různými způsoby,s prostou přirozeností,
která mnoho lidí přiměla se jí s důvěrou
otevřít a navázat s ní trvalý vztah. Zrodily se vztahy, které zůstávají, a to i s těmi,
kteří se pak rozhodli pro jinou cestu.
„Chtěl bych poděkovat za to, co dala
každému z nás a co nepomíjí,“ svěřil mi
jeden přítel, s nímž jsem jako chlapec
čelil stejným životním výzvám, ale který
pak šel po jiných cestách.
Mnoho mladých už nemělo příležitost
se s ní v těchto posledních letech osobně setkávat, protože stále méně a méně
cestovala a veřejně vystupovala. Její slo-
Pákistánec,„která mi vždy pomůže. Chci
přinést mnoha lidem světlo, které mi ona
dala, spolu se zodpovědností.“
„Světlo, které se rozšířilo do světa,“
jemně vysvětlila Gioia, „přišlo i do mé
země, do Koreje. Ona nám nabízí moudrost, aby nám pomohla se navzájem
milovat, odpovídat společně na všechny
naše bolesti.“ „Je to velká revolucionářka
současného světa,“ potvrdila s brazilskou
živostí Josiane, „protože přinesla lidstvu
novou naději na mír. S ní jsem se naučila žít pravou lásku, naučila jsem se, co
je štěstí. Je to velká žena, moje skutečná
matka.“ „Je pravda“, řekli Diego a Miguel,
dva bratři z Mexika,„že bychom se mohli v tomto světě nadobro ztratit, ale díky
tomu, že vedla nás a naši rodinu, máme
radost z následování Ježíše. Je příkladem
křesťanského radikalismu tohoto století.“ Immaculée ze Rwandy dosvědčila:
„Zdá se mi, že mne dobře zná. Potřebuji
její přítomnost vedle sebe a cítím, že ona
žije v mém srdci a já žiji v jejím.“
To byla slova mladých lidí, díky nimž
bude sen, vyprávěný jednoho dne Chiarou, stále hmatatelný: „Dříve, než jste se
narodili, než byla druhá generace Hnutí,
byla jsem na horách ve Švýcarsku. Byla
noc, šla jsem po cestě a nebe bylo nádherné, plné hvězd. Když jsem se podívala vzhůru, uviděla jsem Mléčnou dráhu, tvořenou spoustou hvězd! Spoustou maličkých hvězdiček. A když jsem
se tak dívala na nebe, ve svém nitru jsem
pochopila – Ježíš mi to dal pochopit – že
přijde druhá generace, a tou budete vy,
a naše cesta nikdy neskončí.“
Francesco Châtel
1) zkratka italských slov „generazione
nuova“ (nová generace)
Na Genfestu v roce 2000 na stadionu Flaminio během Světového setkání mládeže, kterého se zúčastnila i početná skupina z České republiky.
Z TRIDENTU DO SVĚTA
ŠTĚSTÍ NA DOSAH RUKY
Rodina a láska
Z Chiařiny intuice se zrodilo velké hnutí Nových rodin
rozšířené po celém světě, kvas nové kultury rodin.
nom rozhovoru v roce 1960,
„byli kolem naší první skupiny
i lidé žijící v manželství, kteří
se cítili přitahováni, aby se cele
odevzdali Bohu v tomto ideálu, tak jak to umožňovaly podmínky jejich manželství.“
Je totiž známo, že do ráje
jdeme sami za sebe, nebudeme
tam žít jako manželé. Je tedy
rodina stvořena jen pro tuto
zemi? Chiara pokračuje: „Ale
brzy jsme viděly, že Pán volá
do našeho Hnutí celé rodiny.
To je nádherná věc!“ Tato spiritualita odpovídá potřebám
každého člena rodiny, je pro
celou rodinu. „Kromě toho,“
poznamenává Chiara, „uskutečňování Ježíšova snu ´aby
všichni byli jedno´, nemůže
vylučovat božskou instituci,
jíž rodina je. Proto rodina tvoří podstatnou a velmi důležitou součást Hnutí fokoláre, jehož cílem je jednota mezi všemi lidmi.“
Setkání s Iginem Giordanim
znamená pro rozvoj Božího plánu s Hnutím fokoláre
zásadní etapu. Část tohoto roz-
Chiařina láska k dětem byla
příslovečná. Nikdy je neopomněla pozdravit. Foto: archiv
voje se týká právě rodiny, kde
se mohou fokolaríni v manželství „někdy sami, někdy společně připojit k fokoláre a přinášet světu velmi potřebný
kvas dokonalosti. Nesou oheň
lásky od jednoho pólu k druhému a znovu budují ve světě
mosty,“ připomíná Giordani.
Ve Valtournanche v roce
1964 Chiara potvrzuje tuto
„kontemplaci rodiny-fokoláre“: „Taková rodina působí na
svět velice přitažlivě, protože
svět hledá právě tyto dva prvky: štěstí v lásce. Tyto rodiny
jsou nádherné, protože naplňují jak svátost,tak přirozenou
funkci. Je to tedy něco krásného, co ani nedovedu popsat.“
O tři roky později: Je ráno
19. července 1967. V Loppianu nedaleko Florencie probíhá první škola pro fokolaríny
v manželství. Chiara jim chce
něco nového říct a tak rychle
jedou do Říma.
Foto: archiv Nových rodin
C
hiara Lubichová
je zakladatelkou
komplexního díla,
které zahrnuje osoby žijící zasvěceným životem, laiky,
děti, mládež, kněze, řeholníky, biskupy, hnutí
širokého záběru, vydavatelství, citadely, školy, studijní
centra, ale které si za východisko a model bere rodinu.
První, ještě neurčité povolání, nepřišlo náhodou právě v Loretu, na mariánském
poutním místě, kde je podle tradice uchováván domek
nazaretské rodiny.Zde Chiara
v roce 1939 pocítila, že našla
svoji cestu, kterou pak nedokázala vysvětlit těm, kdo se
jí ptali po příčině jejího štěstí. Pochopí to až později, když
světlo světa spatří „fokoláre“
a jeho tajemství nadpřirozené jednoty ztělesněné rodinným soužitím osob žijících
v panenství i v manželství.
Chiara milovala a chápala
rodinu jako málokdo. Pocházela z normální rodiny, otec
byl socialista, matka hluboce věřící katolička. Měla dvě
sestry a bratra idealistu, který
přešel z hnutí Katolická akce
k partyzánskému boji a komunistickému militantismu.
„Ale všichni jsme se měli velmi rádi,“ říkala Chiara, „nekonečně rádi, rodina držela
vždy pohromadě a všechno
překonávala.“
Odtud zřejmě pramení její
postoj k dialogu s těmi, kteří
smýšlejí jinak: spontánně jim
vychází vstříc, téměř jako by
jí to bylo vrozené, otevírá se
světu na 360°.
„Už od počátku,“ říká v jed-
Chiara Lubichová s některými rodinami ze školy Loreto v Loppianu, citadely Hnutí fokoláre nedaleko Florencie.
Chiara mluví spontálně,
jako by potřebovala vylít srdce téměř neschopné pojmout
oznámení nového kroku, který mají rodiny v Hnutí učinit.
Mluví oduševněle a rozhodně jako zakladatelka: „Musí
vzniknout, a já vám to nyní oznamuji, obrovské hnutí našeho Díla, kde budou
vdané a ženatí pracovat pro
svět rodin. Toto velké hnutí leží na vašich ramenou a já
vám dnes oznamuji, že vznikne!“ Chiara mluví o obnovených rodinách, které budou
líhní nejrůznějších povolání. Pro tyto manžele vznikne
stálá škola, kam budou moci
rodiny jezdit na formační
kurzy. Předvídá zástup snoubenců, kteří budou prožívat
objevování lásky jako Božího
daru.
Byla to prorocká řeč, která
nás přibila na židle, naplnila
Boží přítomností a zároveň
otazníky a pocitem zodpovědnosti. Protože po seznamu věcí, které je třeba udělat, následoval seznam křížů,
které je třeba nést: vdovství,
sirotci, rozchody, rozvody,
všechny ty obrazy Boha umírajícího v opuštěnosti. „Zde
před vámi,“ uzavřela Chiara, „se mi zdá, že vidím jiného Ježíše, Ježíše, který hledí
na svět, na jeho trápení a má
s ním soucit: protože z celého tohoto světa jsem na vaše
bedra vložila to nejrozbitější
a nejpodobnější Jemu opuštěnému. Tento Ježíš se musí
našima očima dívat na to trápení a nechat rozkvést obrovskému hnutí, aby soucit nezůstal jen u sentimentu, ale přešel k činům.“
Uběhlo čtyřicet let a toto
proroctví se pomalu naplňuje. Nové rodiny jsou skutečně
rozšířené všude. Téměř není
hlavního města, kde by nebyla skupina Nových rodin.Toto
hnutí zorganizovalo kongresy a formační kurzy, tři velká setkání, nazývaná Familyfest, která se zapsala do dějin
5–6/2008 | Nové Město |
41
Nové rodiny
v České
republice
R
odina je v každé společnosti základní stavební buňkou, ve
které se rodí a roste
láska, vzájemná úcta a solidarita bez ohledu na politický
režim. Právě v naší zemi Boží
prozřetelnost zcela zvláštním
a mimořádným způsobem
použila rodinu jako nástroj
k šíření spirituality jednoty.
42
| Nové Město | 5–6/2008
Prostý úsměv, který získával každého bez rozdílu věku.
S odstupem času je vidět, že
rodina byla vlastně tím jediným přirozeným prostředím,
které dokázalo skrýt Ježíše
mezi námi před zlovůlí moci,
stejně jako kdysi nazaretská
rodina skryla Ježíše před císařem Herodem.
Rok 1968 byl tím historickým okamžikem, kdy také do
naší republiky pronikla spiritualita jednoty. Řada mladých
laiků, ale i kněží a řeholníků,
byla oslovena spiritualitou
založenou na vzájemné lásce
a důsledném životě podle slov
Písma. Na počátku sedmdesátých let byla u nás uzavřena
řada manželství, která si zvolila Ježíše za Ideál svého života a rozhodla se budovat svoji
rodinu na pevných základech
žitého evangelia. Když přišlo normalizační pronásledování církve, staly se tyto rodiny jakýmsi inkubátorem, ze
kterého se Ideál jednoty bezpečně šířil dál: osobním svědectvím a osobním kontaktem. K setkáním se využívalo
rodinných oslav a společných
výletů, jichž se často účastnili i kněží, kteří žili tutéž spiritualitu.
Při společném životě těchto Nových rodin se profilovala řada duchovních cest,
povolání i rozhodnutí. Některé rodiny se rozhodly osvojit či vzít si do pěstounské
péče děti z dětských domovů.
Objevili se i jedinci, kteří měli
pedagogické nadání a začali
děti potajmu vyučovat katechismus. Další rodiny nabídly svoji pomoc a praktické
zkušenosti při přípravě na
manželství a otevřely poradnu pro plánování rodičovství
podle encykliky Humanae
vitae. Jiné rodiny se začaly
systematicky starat o snoubence. Z malého společenství
Nových rodin časem narůstalo větší, které zasahovalo
další rodiny po celé republice. Životní styl Nových rodin
spontánně vtiskoval své stopy
i do pracovního prostředí, ve
kterém se rodiny pohybovaly.
Odborný seminář „Den pro rodinu“
19. dubna 2008 v Centru Mariapoli v Praze.
Foto: Markéta Jírů
a kultury sdružování rodin.
Vstoupilo do médií, ovlivnilo
politiku a vede stále intenzivnější dialog se současnou společností a kulturou.
Dalo popud nové a mohutné akci solidarity vůči dětem
v nouzi. Za 25 let této činnosti získalo třicet tisíc dětí a jejich rodin hmotnou nezávislost díky adopcím na dálku.
Zkrátka to, co bylo řečeno
v Chiařině prorockém proslovu, se stává konkrétní skutečností. Není to samozřejmě
všechno. Chiařina láska k rodině také myslela na bolesti,
v nichž žije nejrozbitější část
lidstva: osamělí lidé, vdovy,
rozvedení. Právě k tomuto zástupu se dnes obrací Nové rodiny se stejným zápalem v srdci jako Chiara.
Na nedávné setkání pro
rozvedené žijící v novém
manželství poslala ona sama
své poslední dojemné poselství lásky. Věděla, že setkání
bude končit společným čtením Bible a uctěním svatého
kříže. Poslala tedy pro tento
obřad svůj osobní kříž, před
nímž bděla v noci před 7. prosincem 1943, kdy řekla své
definitivní ano Bohu.
Je to znamení lásky a něhy
matky, která má srdce veliké
jako lidstvo.
Nedo Pozzi
Foto: archiv Nových rodin
Z TRIDENTU DO SVĚTA
Mezi některými Novými rodinami narostla touha
žít spiritualitu jednoty ještě radikálněji, jako fokolaríni
a fokolarínky žijící v manželství. V tomto období nebylo
v naší zemi skutečné fokoláre,
jezdily za námi rodiny ženatých fokolarínů ze zahraničí,
především z NDR a naopak
zase my jsme řadu let jezdili
pravidelně do fokoláre v NDR
a na Slovensku. Některým
se podařilo strávit větší část
své dovolené v prostředí, kde
život podle spirituality jednoty již zapustil hluboké kořeny.
Život Nových rodin se po
pádu železné opony podstatně nezměnil. Zůstal v zásadě
stejný, rozšířily se ale kontakty s Novými rodinami z celého světa. Nové rodiny v České
republice se skrze „adopce na
dálku“ postupně během třinácti let postaraly o sto dvacet
dětí z chudinské čtvrti v Sao
Paulo v Brazílii a v této iniciativě stále pokračují.
Postoj Nov ých ro din
„jít proti proudu“ začal být
v liberální konzumní společnosti mnohem náročnější a nesnadnější. Hovoříme-li
o vztahu rodiny a společnosti,
nemůžemenevidětspíšenegativní vlivy „velké“ společnosti
na fungování„malého“ rodinného společenství. Ale právě
k těmto stále častějším problémům rodiny nám dala Chiara
klíč: Ježíše nám podobného,
Ježíše opuštěného.
Spolu s Iginem Giordanim si
Nové rodiny i u nás uvědomují,
že „zachránit rodinu znamená
zachránit civilizaci. Stát je tvořen rodinami; jestliže se rozpadají rodiny, je ohrožen i stát
(…). Láska se z rodiny šíří do
zaměstnání, do obce, do národa, do lidstva jako vlna, která
se šíří do nekonečna.“
Zapálený oheň lásky v rodině a náruč otevřená bolestem
lidstva – to jsou výzvy pro
Nové rodiny i na počátku třetího tisíciletí. P. a S. Ettlerovi
J. a J. Synkovi
Fota: Giuseppe Distefano
Foto: Markéta Jírů
Z TRIDENTU DO SVĚTA
V lednu roku 2000 získává Chiara čestné občanství města Říma.
V LIDSTVU
Město
člověka
Pro Chiaru byl vždy duchovní rozměr neoddělitelný od rozměru společenského. Evangelium může ovlivnit každou rovinu lidského života,
i tu nejvšednější.
17.
duben roku 2005 byl
na náměstí Campidoglio v Římě
dnem velkého svátku rodin – „Familyfestu“. Setkání bylo
satelitem propojeno se stovkami dalších měst světa a stalo
se cennou událostí v životě rodin.
Chiara měla z tohoto úspěšného
setkání radost, ale ihned pocítila potřebu dalšího směřování. „Další setkání,“
řekla tehdy, „bude určeno městu.“ Představovala si ho jako okamžik, v němž by
se ukázalo, jak ideál jednoty zasáhl na
občanské rovině do nejrůznějších společenských záležitostí a jak prokvasil evangeliem společnost nejrůznějších kultur.
Město. Jak jí odjakživa leželo na srdci!
Během svých posledních let prošla nejdůležitějšími městy světa – od Říma po
Florencii, Buenos Aires, Sao Paulo, Londýn, Štrasburk, Tokio, Manilu, Nairobi, Bangkok. Dostávala čestné doktoráty a uznání, ale především i mnohá
čestná občanství. Ta jí pak poskytovala
příležitost ukázat na dějinách toho kterého města jeho jedinečnou specifičnost,
a v kontextu rozvoje společnosti jako celku, i jeho osobité „povolání“.
Kořeny Chiařiny lásky k městu ale
sahají mnohem hlouběji. Dá se říci, že až
do okamžiku, kdy se v noci z 13. na 14.
května 1944 rozhodla jako mladá dívka,
po jednom z tragických náletů na Trident, že nechá svoji rodinu nalézt útočiště
v horách, ale sama se vrátí do města zničeného bombami. Tímto činem si vyvolila trpící lidstvo, jehož součástí a symbolem bylo zničené město.
V Tridentu, v městě plném zmaru a utrpení, začala se svými družkami originální
duchovní cestu, spojenou s pomocí všem
potřebným, díky čemuž během krátké doby vznikla první komunita. Komunita, jako plod spirituality společenství,
v níž proudí láska, a kde lze zažít bratrství a rovnost všech. U Chiary se tedy od
samého počátku spojoval duchovní rozměr s rozměrem společenským, evangelium u ní nikdy nepostrádalo své konkrétní uplatnění.
V roce 1983 zaplnili zástupci z mnoha
zemí římský stadion Palaeur, aby svědčili o plodech jednoty, jakémsi opakování
Buenos Aires, duben 1998: Chiara přijímá čestné občanství v argentinském hlavním městě.
Praha – Břevnov, 5. května 2001. Začíná
iniciativa „Zlatá Praha“.
zázraku první tridentské komunity, tentokrát už na mnoha místech světa. Chiara
je tehdy představila Janu Pavlu II., který
mezi ně přišel, a prozradila mu i tajemství
rozkvětu. Bylo dílem lidí, kteří obzvlášť
toužili„svým životem svědčit světu, který
je obklopuje, a ukázat jasnými činy, jaký je
přínos a vliv evangelia i na ten nejpozemštější aspekt života, individuální i společenský, a co je při budování pozemských
měst schopno nabídnout Boží slovo uvedené do praxe“.
Pino Quartana
Zlatá
Praha
P
raha je jedním z měst, které je díky
své architektuře, kultuře a zvláštní atmosféře magnetem pro velké
množství turistů. Jak by bylo krásné, kdyby mohli o Pražanech říkat:„Podívejte, jak se mají navzájem rádi, jeden za
druhého je připraven dát život.“ Nebo
jinak: „Podívejte, jak nás mají rádi...“
Tuto myšlenku vyjádřila Chiara Lubichová při setkání s komunitou Hnutí z Prahy
a okolí 5. května 2001. Iniciativa, pro niž
se ihned ujal název „Zlatá Praha“, má být
konkrétní realizací jejího návrhu k uskutečňování nové evangelizace v prostředí města. Přívlastek „Zlatá“ symbolizuje
ty nejcennější hodnoty, jimiž je konkrétní láska, která má své kořeny v evangeliu.
Již sedmým rokem se pravidelně každou
třetí neděli v měsíci v podvečer konají
setkání, která jsou inspirací a povzbuzením v úsilí o pozitivní mezilidské vztahy
v každodenním životě.
M. K.
5–6/2008 | Nové Město |
43
Truhlářské učiliště v Manile na Filipínách. Jedna
z mnohých sociálních iniciativ Hnutí fokoláre.
KONKRÉTNOST
Myšlenky
uvedené do života
Z charismatu jednoty vznikají tisíce různých společenských aktivit, vydavatelství, školy…, a dokonce města
a univerzity.
„S
lovo života“ je slovo,
které se žije.
Pro Chiaru
Lubichovou
nebylo Boží slovo jen
předmětem meditace, ale bylo v běžném životě prakticky uskutečňované. V důsledku toho roste počet větších
i menších konkrétních aktivit, které si kladou za cíl vytvářet ovzduší univerzálního
bratrství a přispívat k míru.
Už od počátku Hnutí, hned
po válce, se Chiara snažila v Tridentu zmírňovat chudobu. Nebyla to náhoda. Ve
městě se díky jeho přirozené různorodosti mohlo bratrství zviditelnit, a tak se dala zakoušet právě ona jednota společnosti, kterou si přeje
Bůh.
První setkání, na němž se
sešly tisíce lidí, bylo nazváno „Mariapoli“, tedy Mariino
město. Tato letní setkání nejsou duchovními obnovami,
Chiara Lubichová v redakci Città nuova. Časopis vznikl v roce
1956 a dnes má 36 vydavatelství ve 22 jazycích po celém světě.
První zleva je Gino Lubich, Chiařin bratr, dlouholetý redaktor
časopisu. První zprava je Spartaco Lucarini, bývalý ředitel časopisu. Uprostřed s brýlemi je další bývalý ředitel Guglielmo Boselli.
Foto: archiv Città nuova
44
| Nové Město | 5–6/2008
kam se každý jede občerstvit,
ale místa, kde se to duchovní
proměňuje v lidských vztazích ve „skutky lásky“, tedy
ve spalující Boží lásku k člověku. Protože bylo potřeba udržovat mezi těmito lidmi kontakt, vznikl tehdy přirozeně časopis Città nuova
(Nové město), jehož padesáté výročí jsme nedávno oslavili. Ale Città nuova není od
počátku jen sympatickým
časopisem spojujícím členy
nějakého společenství. Přináší bezprostřední pohled na
svět a na církev, který odhaluje, dává růst a ukazuje to,
co později Druhý vatikánský
koncil nazval „znamením času“. Časopis Città nuova je
otevřený světu, je otevřený
každému – a ve vší skromnosti dává mnoha lidem
doporučení pro jejich život.
Nejprve byl překládán z italštiny, nyní už ideál jednoty, „inkulturovaný“ do místních tradic, rozvíjí 36 samostatných nakladatelství. Tak
se časopisy a knihy dostávají do nakladatelského povědomí v mnoha zemích. Při
padesátém výročí vydávání
časopisu ve Francii zdůraznil
předseda syndikátu křesťanských vydavatelství originalitu Nouvelle Cité (pozn.: francouzská verze časopisu Nové
město): „Je to nakladatelství
vskutku otevřené dnešnímu
světu, aniž by se vzdalo svých
hlubokých kořenů spjatých
s velmi silnou spiritualitou
Chiary Lubichové.“
Zviditelnit Boží lásku,
vytvořit ideální město, stálé
„město na hoře“, ne omezené
jen na několikadenní setkání
na Mariapoli – to byla další
z myšlenek Chiary Lubichové. Při pohledu na benediktinské opatství ve švýcarském
Oberibergu se tato myšlenka
nezdála ničím novým. Z každé spirituality se rodí styl
architektury s vlastním pojetím prostoru, v němž mají lidé žít. Ve 20. století bylo
pro Chiaru právě město místem sdílení života lidí. Bylo
k tomu však zapotřebí „znamení“ Ducha Svatého, který vedl intuici zakladatelky
Hnutí fokoláre.
V roce 1964 navštívil jeden
z jejích spolupracovníků
pozemky, které zdědil v Toskánsku, aby je prodal. Při jeho
návratu do Říma se během
malé porady zrodila myšlenka: „A co když je to místo, které nám Bůh dává, abychom zde vybudovali stálou
dílnu jednoty, citadelu, stálou
Mariapoli?“ Po důkladném
promyšlení se toto místo stalo prvním „městem na hoře“
Hnutí fokoláre, které brzy
znal celý svět: Loppiano ve
Valdarnu nedaleko Florencie.
Během let se podobná
městečka rozvíjela na všech
kontinentech. Nejde při tom
Foto: Michele Zanzucchi
Z TRIDENTU DO SVĚTA
Fota: Markéta Jírů
Z TRIDENTU DO SVĚTA
marněn jejich odkaz. Chiara
nejen těmto mladým rozuměla, ale odkázala jim i své
ideály. Mluvila jejich řečí
a navrhla jim skutečnou revoluci: sdílení majetku, ochranu nejchudších a úctu k druhým… Někteří mladí lidé
to, co dostali a co prožívali
v každodenním životě, vzápětí ztvárnili do hudby, do
písní. Po světě vzniklo několik hudebních skupin; v čele
stojí Gen Rosso a Gen Verde,
profesionální a proslulé kapely, s hudbou rytmů a melodií
své doby.
Přibývá příkladů, inspirovaných nasloucháním Duchu Svatému, příkladů lásky k bližnímu, kterou Chiara
klade každému na srdce. Po
světě se rodí mnoho konkrétních aktivit, které odpovídají
na potřeby naší doby: adopce
dětí, sociální projekty, umělecké a sportovní skupiny,
centra dialogu…, ale i univerzita, která přispívá k šíření a rozvoji kultury života vyrostlé z těchto mnoha zkušeností.
Ještě před několika měsíci
Chiara Lubichová poznamenala, že pokud se Hnutí fokoláre po desetiletí představovalo jako velká duchovní
skutečnost, musí se dnes prezentovat i jako velká skutečnost kulturní. Pole, které je
třeba zúrodnit, je rozsáhlé.
Jean-Michel Merlin
5. května 2001: Chiara Lubichová navštívila vznikající citadelu
v Praze – Vinoři. Vložila na místo budoucí stavby Centra Mariapoli medailky Panny Marie, které jí darovala Matka Tereza
z Kalkaty.
Model celého objektu Centra Mariapoli v Praze – Vinoři.
Autor Ing. arch. Jindřich Synek.
Foto: Markéta Jírů
o nějakou ideální předlohu, která by se na různých
místech neustále kopírovala. Jednota v sobě zahrnuje bohatství odlišností, počítá s tím, že bude každý bratrsky přijímán se všemi rysy
své osobnosti. Tato městečka
tak dostala různá zabarvení:
v Latinské Americe reflektují
sociální problémy, v Asii mají mezináboženský charakter,
v Africe usilují o dobré soužití v multietnicky uspořádané společnosti, v Německu
a Velké Británii o ekumenické vztahy…
Formační centra, průmyslová střediska, rekreační místa a místa dialogu jsou
otevřená pro kohokoli, ať je
jakékoli rasy, náboženství
a politického nebo filozofického přesvědčení. Tyto citadely hostí po celý rok děti,
mládež i dospělé, ať už na
několik hodin, či na několik
dní. Panuje v nich harmonie
prostředí, práce a odpočinku, respekt k jeho obyvatelům i k přírodě. Citadely jsou
opravdu dílnami jednoty,které ukazují světu, že bratrství
je možné.
V roce 1967 se mládež celého světa vzbouřila. Dospělí měli z těchto mladých
a dospívajících strach, protože jim přestávali rozumět;
báli se nebezpečí, že se ztratí „zdravé hodnoty“ autority a respektu a že bude pro-
První budova centra Mariapoli,
která je v provozu od podzimu
roku 2002.
5–6/2008 | Nové Město |
45
45
Z TRIDIENTU DO SVĚTA
Foto: archiv
PRO DNEŠNÍ CÍRKEV
Spiritualita
společenství
Charisma jednoty otevřelo lidem nejrůznějších povolání
duchovní cestu k soudobému křesťanství a učinilo z nich
posly jednoty a bratrství, míní Vincenzo Zani, podsekretář římské Kongregace pro katolickou výchovu.
A
očekával papež Jan XXIII. od
Druhého vatikánského koncilu. Z tohoto důvodu nepřekvapuje, že papež Jan Pavel
II. zdůraznil v roce 1984 při
své návštěvě mezinárodního
Centra Hnutí fokoláre, že zde
našel všechny podstatné rysy
pokoncilní církve.
Díky objevu, že Boží slovo může velice rychle měnit
osobní a společenský život,
začala vznikat malá společenství. Pro ně bylo charakteristické, že v nich vládly bratrské
vztahy,které byly typické i pro
Chiara Lubichová s několika kněžími z Hnutí fokoláre. Vlevo
vedle Chiary, s brýlemi, je před rokem zesnulý don Silvano Cola,
který byl mnoho let zodpovědný za větev diecézních kněží Hnutí
fokoláre.
prvopočátkykřesťanství.Praxe oblékat Slovo života každý den jako oděv uchvacovala milióny lidí. Chiara Lubichová tak plnila přání koncilu
o nové evangelizaci.
Společenství Hnutí toužila vytvářet prostor, v němž
by mohl být Ježíš díky vzájemné lásce (srov. Jan 15,12)
přítomen v jeho středu (srov.
Mt 18,20). Tak se on sám stával tím, který vyzýval – stejně
jako tehdy v Palestině – nesčetné množství lidí různého
věku ke svému následování.
Foto: Giuseppe Distefano
Foto: M. Casubolo/Centro S. Chiara
ž časem bude
možné porozumět, jaké účinky má pro život
církve charisma
jednoty a z něho
vyrostláspiritualita.Zkušenosti prvních šedesáti let však mohly něco z toho již zachytit. Duch evangelia, který charakterizoval
Hnutí fokoláre od jeho počátků v Tridentu, se překvapivě
rychle rozšířil po celém světě a byl jistě jedním z průkopníků církevní obnovy, kterou
Chiara při rozhovoru s několika františkánskými řeholníky
v Assisi v roce 2001.
Foto: archiv
Řeholnice různých kongregací a národností na jednom mezinárodním setkání v USA.
46
| Nové Město | 5–6/2008
Jedna z mnoha mimořádných audiencí u papežů. Na snímku je Jan Pavel II. s Chiarou a biskupy,
přáteli Hnutí fokoláre během jejich mezinárodního setkání v roce 1995.
Tato zkušenost vedla uvnitř
Hnutí fokoláre k objevení a rozvinutí množství rozmanitých povolání, mezi nimi i vyloženě laických, která
v sobě nesou jasný společenský závazek, například podnikatelé v rámci „ekonomiky společenství“ nebo politici
v rámci Hnutí jednoty v oblasti politiky.
Z kolektivní dimenze evangelia se rozvíjela spiritualita společenství, kterou darovala Chiara Lubichová
církvi. Zvláštní síla této spirituality pochází z toho, že jejím
ústředním bodem se stalo tajemství ukřižovaného a opuštěného Ježíše. On učí otevírat
se druhým, být vnitřně prázdným od sebe a zároveň plným
lásky. Takové jednání umožňuje jednotu v mnohosti.
Díky tomu přijalo charisma
jednoty nejen široké spektrum laiků, ale též duchovních,
řeholníků a biskupů. V celém
světě našli diecézní kněží a seminaristé jeho prostřednictvím cestu, na níž svou službu
neplní jen jako osamělí bojovníci, ale společně, v nejrůznějších formách života ve společenství a v bratrské shodě –
právě v duchu přání Druhého
vatikánského koncilu.
Jedenznejdůležitějšíchplodů „spirituality společenství“
je posléze i výraznější „vyzařování“ Panny Marie v církvi, mariánský profil. Chiařina
spiritualita představuje Pannu Marii jako model, matku
a formu církve, jako Matku
lidstva. Napodobovat Pannu
Marii znamená následovat její
duchovní cestu. Panna Maria
byla připravena všechno ztratit, dokonce i svého Syna, který jí dal z kříže za syna místo
sebe Jana. Vidět Pannu Marii
tímto způsobem jako Matku
církve, znamená být dovedeni k základům křesťanství, být
svědky a staviteli jednoty, aby
všichni byli jedno, aby svět
uvěřil (srov. Jan 17,21).
Vincenzo Zani
Foto: M. Casubolo/Centro S. Chiara
Z TRIDIENTU DO SVĚTA
MEZI NEBEM A ZEMÍ
Na shledanou!
Chiara Lubichová s několika fokolaríny
u hrobu Teilharda de Chardina (ve Spojených
státech, nedaleko New Yorku). Přechod ze
smrti do života byl vždy jedním z hlavních
témat úvah zakladatelky Hnutí fokoláre.
Chiařina zkušenost nebyla zkušeností osamělé a izolované mystičky. Dokázala nás
do ní vtáhnout, přiblížit nebe zemi.
N
ikdo se odtamtud ještě nevrátil, aby nám řekl,
zda nebe skutečně existuje.“ Kolikrát jsme už slyšeli nebo dokonce vyslovili podobná slova plná
pochyb, zvláště ve chvílích, kdy jsme ukládali naše drahé do země.
Je to pravda, nikdo se ještě nevrátil. Ale
jsou tací, kteří tam došli a přitom zůstali mezi
námi. Jsou to mystikové, muži a ženy uchváceni do extáze, kteří slyšeli a viděli nebeské
věci. Chiara byla jednou z nich. Byla ženou
naší doby, které jsou cizí extatické jevy, vnější
projevy nebo zvláštní stavy. A přece byla tato
dcera v Synu uvedena Duchem do Otcova
lůna. Tato žena společenství nám dala účast
na tom, co viděla („ne těmato očima,“ měla
ve zvyku opakovat, „ale bylo to, jako bych to
viděla“), a vložila nám do srdce palčivou touhu po ráji.
Její zkušenost nebyla zkušeností osamělé a izolované mystičky. Dokázala nás do ní
vtáhnout, takže jsme si uvědomili skutečnější a hlubší realitu, do níž jsme ponořeni:
„Jsme tak v Bohu, že jsme jeho nitrem.“
„
Ale jsme-li tam, v Bohu, tak i ten, kdo díky
smrti přebývá tam, žije zde s námi. Je to, jako
by Chiara prolomila neprostupnou hráz mezi nebem a zemí a znovu nastolila nikdy nepřerušené společenství mezi mrtvými a živými: „Cítím, že jsou blízko, cítím, že na mne
čekají.“
Jaký je mezi nimi a námi vztah? Oni jsou
vtaženi do společenství tří božských osob,
které žijí jedna pro druhou, v druhé a z druhé. My můžeme prožívat tentýž nebeský život, protože Ježíš ho z nebe přinesl a shrnul
do přikázání vzájemné lásky. A také mezi
nebem a zemí je totéž pouto proudící lásky:
„Ne, naši bratři nejsou ztraceni. Žijí v nebeské vlasti, a skrze Boha, v němž jsou, se můžeme dál s nimi navzájem milovat.“ My je
milujeme tím, že si připomínáme jejich příklad, jejich slova, ctíme jejich hroby a prosíme je o pomoc. Oni nás milují tak, že nám
stojí nablízku a přimlouvají se za nás. Jsme
jedna jediná rodina, která čeká, až se opět
setká.
„Na shledanou,“ řekla mi, když jsem ji viděl naposledy.
Fabio Ciardi
5–6/2008 | Nové Město |
47
Z TRIDIENTU DO SVĚTA
Vyslankyně
nebes
48
| Nové Město | 5–6/2008
Kresba: Petr Štěpán
M
ožná teprve teď, když
odešla, ji uvidíme. Naše oči, naše mysl se nezarazí o její strhující
osobnost. Zachytíme,
přečteme lépe než dosud zprávu, svědectví
o věčném životě, které nám nesla a bohatě předala.
Po zesnulých bývá prázdno. Jen
pomalu zaplňujeme osiřelý prostor.
Tato zemřelá však, jako by byla po svém
odchodu přítomnější než dříve. Je to asi
tím, že patřila více nebi než zemi. Navrátila se domů, došla plnosti, ke které tak
vášnivě směřovala.
Nevím jak o ní psát. Byla neuchopitelná, vymykala se představě duchovního vůdce. Masová média ji téměř nezaznamenala. Záměrně se ničím vnějším
neodlišovala. Uměřený zevnějšek dokonale upravené paní učitelky neprozrazoval výjimečnost. Byl výrazem touhy být
blízko ostatním, být darem pro druhého.
Nebyl to však projev asketismu. Přijímala současnou kulturu, hledala její podoby a dokázala jim vracet duchovní rozměr.
Smiřovala přirozené s nadpřirozeným, ukázala dostupnost mystiky, zbožnost, která není nadstavbou spořádaného života, ale která prostupuje vše, co
děláme.
Byla tlumočnicí nadpřirozena. Překládala nám posvátné texty do naší řeči.
Gejzíry myšlenek strhávaly posluchače,
překvapovaly a někdy šokovaly. Aktivně
přijímat bolest, sjednotit se s druhým až
po hranici hříchu, být ničím… Nebylo to
nic jiného než evangelium zbavené všeho archaismu a historizující vůně. Zcivilněné, přesazené do naší skutečnosti
ohromovalo svojí novostí.
Nevím jak o ní psát. Možná by bylo
účinnější o ní zpívat či malovat. Též bych
ji mohl přiblížit psaním o sobě. Od jisté
chvíle se jí týkalo vše, co jsem dělal a žil,
vše bylo poznamenáno, dotčeno jejím
vlivem. Moje manželství, výchova dětí,
konání v církvi, kontakty s lidmi, moje
profese. Pomalu mi dochází, jaká to byla
milost žít v její době. Jednou o tom budu
vyprávět svým vnoučatům.
V její blízkosti bylo těžké nemyslet na
svatost. Ukládali jsme si ovšem zdrženlivost. Nehodí se takto smýšlet a mluvit
o někom žijícím. Nedalo se však přehlédnout, že její průzračná, celistvá osobnost
měla rysy modelu, vzoru, příkladu. Byla
si toho asi vědoma, také proto pečlivě
skrývala vše jedinečné, vše, čím převyšovala své okolí. Myslím, že nám byla dána
jako živá ikona současného životního
stylu křesťana.
Měla charakteristický úsměv. Byl
nakažlivý, rozpoznatelný na tvářích
mnohých jejích následovníků. Zrcadlil něco velmi podstatného, jádro její
spirituality. Znamenal asi toto: „Především mě zajímáš ty. Možná mám důležité
úkoly, poslání, jedinečné poznání, ale ty
jsi pro mě prvořadý.“ Mohli jsme pozorovat, jak tento postoj nechal rozkvést
mnoha lidem i mnohým dílům. Zůstal
pro nás trvalou lekcí o privilegiu lásky,
která čerpá svoji totožnost a sílu z trojiční podstaty Boha.
Petr Štěpán
INTUICE
M
Mám
jediného
Snoubence
na zemi
Foto: Michele Zanzucchi
ám jediného Snoubence na zemi:
Ježíše opuštěného; nemám jiného
Boha kromě něho.
V něm je celý ráj
s Trojicí a celá země s lidstvem.
Proto je mé všechno, co je jeho, a nic jiného.
Jeho je všechna bolest – a tedy i má.
Půjdu světem a budu ho hledat
v každém okamžiku svého života.
To, co mi působí bolest, je mé.
Má je bolest, která na mne doléhá
v přítomnosti. Má je bolest duší okolo
mne (to je můj Ježíš). Mé je všechno,
co není pokoj a radost, co není krásné,
laskavé a milé…, tedy to, co není ráj.
Vždyť i já mám svůj ráj, a sice ten, který je v srdci mého Snoubence. Neznám
žádný jiný. Po všechny roky, které mi
ještě zbývají, budu tedy žíznit po bolestech, po úzkostech, po zoufalství, po
smutku, po odloučení, po vyhnanství, po opuštěnosti, po mukách, po
všem, co je On. A On je hřích, peklo.
Tak budu vysoušet slzy trýzně v mnoha blízkých srdcích,
a díky spojení se svým všemohoucím Snoubencem, i vzdálených.
Přejdu jako oheň, který spálí vše, co má padnout,
a nechá stát pouze pravdu.
Avšak je třeba být jako
On, je třeba být jím v přítomném okamžiku života.
Chiara Lubichová
(Výkřik, Nové město, 2001)
5–6/2008 | Nové Město |
49
INTUICE
MATKA VŠECH
Foto: archiv
Panna Maria a její Dílo
„Celá oděná Slovem“ se ukazuje
Chiaře Matka Boží. Je mostem a též
vrcholem, je vzorem k následování.
Z
Chiara Lubichová pochopila, že Boží
záměr s Dílem je žít jako Maria.
jako „celá oděná do Slova Božího“, a tedy
nekonečně krásná.
To vyvolá v Chiařině srdci silnou přitažlivost, úplně novou lásku k Panně
Marii. Lásku, skrze kterou se ještě jasněji
zjevuje ve své nevýslovné velikosti jako
Matka Boží, Theotòkos.
Jde o úplně nové pochopení tohoto
tajemství. Dříve bývala Maria přirovnávána k měsíci a Kristus ke slunci. Nyní
se Maria ukazuje jako „obrovské mod-
Foto: Michele Zanzucchi
dá se, že mezi mnoha intuicemi, které se týkají skutečností víry, vystupují do popředí
zvláště ty o Marii. Jsou to intuice, které už od počátků měly
svůj značný podíl při formování Díla, které příznačně nese
název Dílo Mariino.
První intuice spadá do roku 1939. Ve
svatyni Panny Marie v Loretu je uchovaný Mariin nazaretský „domek“. V tomto „domku“ Chiara pochopila, že ji bude
následovat zástup panen.
O několik let později se začíná v Tridentu stále přesněji rýsovat spojení mezi
Pannou Marií a Hnutím.
Zuří válka, život je v neustálém nebezpečí, a v těchto chvílích Chiara prožívá bolest z toho, že pokud by zemřela,
nemohla by se už modlit Zdrávas Maria.
Jak pochopí později, v té modlitbě je
předobraz budoucího Díla, pojmenovaného podle Panny Marie.
Už v roce 1949, který je v historii
Hnutí „obdobím světla“, Chiara zvláštním způsobem objevuje podstatu Marie
a následně i její Dílo. Maria se jí ukazuje
Velká prosklená okna kostela zasvěceného Panně Marii, Matce Boží (Theotòkos)
v Loppianu.
50
| Nové Město | 5–6/2008
ré nebe, ve kterém je slunce“. I když je
Maria obklopena Trojicí, je v ní Trojice
zvláštním způsobem přítomná, a to skrze Syna, který sám je Bohem.
V letech objevování Mariiny podstaty
se otevírá nový rozměr jejího tajemství:
Je to její zármutek u paty kříže, kde má
s nevýslovnou intenzitou účast na opuštěnosti Syna, který se vzdaluje i v tom, že
jí naznačuje přechod k jinému mateřství:
„Ženo, hle tvůj syn.“ (Jan 19,26) Maria
je tedy povolaná nejen k tomu, aby ztratila Ježíše, ale aby na jeho místo přijala
někoho jiného. Díky tomuto nejvyššímu zřeknutí se stává naší matkou, matkou nespočetného množství lidí, stává se
vzorem univerzálního mateřství a Chiara cítí, že je k němu povolaná s celým
Dílem.
Při kontemplaci takové velikosti a krásy Marie, „Matky krásného milování“,
„Dcery Otce v nejvyšším slova smyslu“,
„Ženy lásky“ vystupuje stále do popředí typická skutečnost jejího příkladu ve
vztahu k Hnutí a všem jeho členům. V ní
poznávají vzor, tedy to, jakými „mají být“,
zatímco každý z nich Marií „může být“.
Chiara pochopila, že Boží záměr
s Dílem je žít jako Maria. Dokonce víc.
Máme žít znovu určitým způsobem
Marii. Potvrzuje to jedinečná epizoda, jejíž obsah se stal známým rozjímáním (viz str. 62). „Jednoho dne jsem vešla do kostela a se srdcem plným důvěry
jsem se Ho ptala: ,Proč jsi chtěl zůstat na
zemi, na všech místech země, v předrahé
Eucharistii, a nenašel jsi ty, který jsi Bůh,
žádný způsob, abys nám dal a zanechal
zde i Pannu Marii?‘ Odpověď byla jasná:
,Protože ji chci znovu vidět v tobě.‘ “
V letech, kdy se Hnutí velmi rozšířilo
a objímá nejrůznější části lidstva, se nám
zdá, že se projevilo to duchovní mateřství, kterým Maria Chiaru obdarovala,
a tím přispěla k vyniknutí mariánského
profilu v církvi.
Je to záměr, který nese Hnutí v sobě,
a který Chiara zpečetila v jeho stanovách.
V nich čteme, že „Dílo Mariino touží být
– nakolik je to možné – Mariinou přítomností zde na zemi a jakoby jejím pokračováním.“
Vidíme, že se tato touha realizuje jako
odpověď na modlitbu, která jednoho dne
vytryskla Chiaře ze srdce, a se kterou se
obrátila na Marii: Je to prosba, aby si zde
na zemi vytvořila „rodinu ze synů a dcer,
kteří by byli zcela jí“.
Alba Sgariglia
INTUICE
Foto: archiv
ANTROPOLOGIE
A SPOLEČENSKÉ
VZTAHY
Noví lidé
Chiařina výzva k humanismu není jen jednou z mnoha. Životní harmonie člověka se upevňuje ve společnosti.
bí tuto proměnu křest a další
svátosti; silně ale vnímala, že
je k tomu zapotřebí naší odpovědi, naší snahy a naší spolupráce. Být druhým Ježíšem,
domnívala se, znamená mít
Ježíšovu mysl a smýšlení, Ježíšovy city a srdce, Ježíšovu vůli
a jednání.Jak toho dosáhnout?
Chodit do jeho školy, následovat ho – tedy znát, žít a uplatňovat v praxi jeho učení.
Objev skutečněprastarý,ale
zároveň stále platný a aktuální. Evangelium je třeba žít slovo za slovem, abychom znovu
evangelizovali sami sebe,abychom se stali láskou, lidmi,
kteří milují. Jednoduchá, univerzální věta, která platí pro
všechny: „Když milujeme,
jsme druhým Ježíšem.“ Vidíme ale také Ježíše ve všech,
nacházíme ho ve všech lidech.
Ježíšův pohled ve mně vnímá
a odkrývá Ježíše v druhých.
Ježíš, který je ve mně, a Ježíš
v druhém, nastolí vzájemnost
lásky. Díky tomu se pak všude
rodí a vznikají silná společenství. Lásky se lze dotknout,
lze ji vidět. Láska, jakmile se
stane společenstvím, buduje,
vytváří, proměňuje a šíří se.
Je to nová společná cesta, jejíž
podstatou je láska.
Chiara a její družky a lidé
z první tridentské komunity po léta pracovali a živili se
„slovy – láskou“ z evangelia.
Malá vzpomínka: Když
jsem se s Chiarou seznámiFoto: archiv
V
průběhu dějin je
lidstvo stále konfrontováno s hledáním nového
humanismu. Slovo „nový“ tu znamená „dokonalejší“,zasazenýdokonkrétních
souvislostí. Humanistických
výzev bylo již mnoho. Ta Ježíšova je ale jedinečná – vtělené Slovo přináší Boží život do
lidskosti, aniž by ji ničilo, ale
naopak ji přivedlo k plnosti. Ježíš sám se stává vzorem
i cestou k fascinujícímu cíli.
Poselství evangelia nás zve
na novou cestu: Být láskou,
abychom rozdávali lásku
a budovali „civilizaci lásky“.
„Už nežiji já, ale žije ve mně
Kristus.“ (Gal 2,20) Toto tvrzení sv. Pavla nepřestává provokovat křesťany a v podstatě každého člověka, každého
Abrahámova potomka. Také
Chiara už od začátku svého mimořádného duchovního i lidského dobrodružství
chápala tuto pravdu, která
je základem nového života.
V roce 1946 psala svým družkám: „Duše musí směřovat
k tomu, aby se co nejdříve stala druhým Ježíšem… Působit jako Ježíš na zemi. Propůjčit Bohu své lidství, aby je
použil k tomu, že v něm znovu nechá žít svého milovaného Syna.“
Chiara znala dobře učení církve, podle něhož půso-
Chiara Lubichová při interview pro janovský deník „Secolo
XIX“.
la na Mariapoli roku 1959 ve
Fiera di Primiero, můj první
dojem byl silný a jemný: realizovaná, opravdová žena,
která se mnou navázala velmi hluboký a nekomplikovaný vztah, a změnila tím směr
mého mladého života. Mariapoli jsem vnímala jako něco, o čem jsem snila a co jsem
dlouho hledala: Společnost,
kde všechno funguje, protože
všichni milují.
Postupně Chiara formulovala otázku: Láska je náš
život, ale život a každé společné soužití vyžaduje i pravidla, zákon, řád. Může být láska
naším pravidlem?
Byla to intuice, která se stala inspirací a kterou Chiara
vnímala jako dar světla. Její vyprávění je tak prosté, že
má příchuť „objevu“, objevu
ozářeného darovaným světlem, které jí Bůh dával. Ona
sama říká: „Láska je světlo,
jako paprsek světla; když tento paprsek prochází kapkou
vody, lomí se do duhy, v níž
můžeme obdivovat sedm
barev. Jsou to všechno barvy světla, které mají nekonečné množství odstínů. Jako
je v duze červená, oranžová,
žlutá, zelená, modrá, indigová, fialová, tak i láska – Ježíšův
život v nás – má mnoho barev
a projevuje se různými, odlišnými způsoby.“
Stejně jako má duha sedm
barev, tak i život nové komunity je uspořádán do sedmi
aspektů, výrazů lásky: láska, která znamená duchovní
a hmotné společenství; láska,
která má schopnost se šířit,
vyzařovat; láska zakořeněná v Bohu, k němuž se obrací v modlitbě, v rozhovoru;
láska, která uzdravuje, pečuje
a je tedy zdravím, a to i tělesným; láska, která shromažďuje lidi do společenství a vytváří domov; láska, jejíž rozum
a moudrost vše poznává
a prostupuje jako světlo; láska, která z mnoha tvoří jedno,
která buduje jednotu.
5–6/2008 | Nové Město |
51
jsou v souladu. Člověk prožívá jednu jedinou realitu – lásku – ve všech jejích výrazech.
Je láskou, když pracuje, nakupuje, modlí se, trpí, jí či spí,
je-li s rodinou nebo s ostatními, studuje-li, přemýšlí
nebo se baví. Život na veřejnosti a život v soukromí nejsou v rozporu, už není kontrast mezi vztahy anonymními a přátelskými, rodinnými.
Vše je spojeno jediným pohledem na všechny jako na „kandidáty jednoty“ a v každé společnosti vidíme „možnost
sjednoceného světa“. Je to řád,
který se přizpůsobuje životu
společností a národů, rodin
a komunit, i vztahům mezi
kulturou a vědou. Je to globální model organizace, jejíž
jednotlivé části, nebo lépe
řečeno, členové mají i při
své odlišnosti společný průnik a navzájem se doplňují,
aby dosáhli společného cíle.
Takto se stává každý člen, jeli ve vztahu lásky k druhému, jedinečným, důležitým
a nenahraditelným, tvůrcem
společenství.
Rozbije-li se společenství
a ve vztazích se objeví konflikty, je jediným možným
způsobem, jak znovu začít,
Foto: Giuseppe Distefano
Tyto mnohé podoby lásky se staly životní normou
všech, kdo Chiaru následovali, staly se normou každé aktivity Hnutí: od citadel po fokoláre, od formačních center po
život v rodinách, až po velká
setkání a Mariapoli.Všude na
světě jsou různé podoby lásky organizačním modelem
života, modelem, který má
mimo jiné schopnost vnořit
se do různých kultur. Zůstávají stále láskou, a tak v sobě
spojují řád a svobodu, tvořivost a harmonii,individualitu
a společenství. Každý je protagonistou, subjektem a zároveň je otevřený a připravený dostávat i ztrácet. Tyto
aspekty lásky Chiara vysvětlovala, prohlubovala, osvětlovala, vtělovala do struktur
Hnutí s mateřskou péčí a velkou moudrostí, dokud nám
nepřešly do krve.
Humanismus, který pramení z charismatu jednoty a
směřuje k co největší dokonalosti: Ježíš-já, Ježíš-ty, Ježíšmy, Ježíš-všichni, přináší každému jednotlivci, který se stává osobou v pravém
slova smyslu, tedy Ježíšem,
vnitřní a vnější sjednocení.
Jeho smýšlení a jeho činnost
Foto: Domenico Salmaso
INTUICE
52
| Nové Město | 5–6/2008
jak obnovit důvěru a vyřešit
problémy, vždy láska. Láska,
která pak z překonaných problémů vychází ještě více posílená.
Představme si, jak by mohlo vypadat město, kdyby
hospodářství, národnostní
vztahy, etika, zdravotnictví,
architektura, umění, kultura, škola, komunikace, média
a mnoho dalších prvků utvářejících život města, byly ve
vzájemném souladu a žádný
aspekt by nepřevažoval nad
jiným, kde by každý z lásky sloužil ostatním. Pokud
by se i příslušná autorita stala službou lásky celému společenství, výsledkem by byl
nejen rozvoj lidského potenciálu, ale i rozvoj celého města – podle jeho rázu a specifického zaměření. Mohlo by
být obohacením i pro širší
komunitu, do které je každé
město začleněno. Také by na
svém území přispělo aktivní
a konstruktivní spoluúčastí k budování sjednoceného
světa.
Představme si továrnu, podnik nebo jakoukoli
výrobní činnost, kde se jednotlivci snaží prosadit a mít
převahu nad ostatními, v často tvrdé a stresující soutěživosti. Organizace, řídící se
aspekty lásky, by vytvářela
soulad mezi funkcemi jednotlivců, lidé by raději spolupracovali, než soutěžili a láska by je vedla ke společnému
cíli.
Představme si vzájemnou
spolupráci věd a kultur, kde
by se každý rozvíjel a zdokonaloval ve vlastním oboru podle jeho specifičnosti.
Pro dobro člověka a společnosti by vstupoval do vztahu lásky se všemi ostatními
obory. Není to iluze: Už se
to děje, a může to být velmi
cenný a hodnotný příspěvek
k modernímu způsobu života, k hledání jednoty v odlišnosti a odlišnosti v jednotě.
Vera Araújo
Foto: archiv
INTUICE
Chiara Lubichová
při jednom
z mnoha vysílání
„kolegamenta“,
tentokrát během své
návštěvy v Irsku
v roce 2004.
KOMUNIKACE
Vzájemnost
Chiara se nebojí techniky, nemá negativní pohled na
moderní způsoby komunikace. Chápe je jako nástroje,
které mohou ve světě napomáhat ke sjednocení.
Z
dá se, jakoby dnešní dorozumívání ve světě trpělo
nebezpečnou formou schizofrenie.
Na jedné straně je
přímá komunikace
mezi lidmi a na druhé straně
v protikladu k ní komunikace
prostřednictvím médií. Obě
se od sebe vzdalují, jako by
mezi nimi neexistovaly žádné styčné body. Odborníci,
kteří se zabývají hromadnými sdělovacími prostředky,
informatici a sémiologové totiž příliš často zastávají názor,
že by se o každé z nich mělo
hovořit zcela samostatně, jako by jedna byla nezávislá na
té druhé.
Chiara svými myšlenkami a tím, jak je uváděla do života, chtěla naší globalizované společnosti naopak sdělit,
že komunikace prostřednictvím moderních médií musí
být v neustálém vztahu s mezilidskou komunikací. Jen tak
si udrží svůj skutečný cíl, totiž
přispívat ke stmelování společnosti, dělat ze světa místo,
kde se dá lépe žít, kde je více
jednoty a bratrství.
Příklad? V osmdesátých
letech „vymyslela“ to, co bylo
později nazváno„kolegamento Ch“ („spojení Ch“, Ch jako
Švýcarsko, kde toto mediální dobrodružství začalo, ale
samozřejmě i jako Chiara).
Nejprve se jednalo o telefonáty s některými blízkými spolupracovníky v Itálii. Pak se tato
iniciativa rozšířila do celého
světa a sloužila pro komunity
Hnutí jako jistý druh „rozhlasových zpráv“ v přímém přenosu. Posléze se „kolegamento Ch“ stalo televizním. Trvá
asi půl hodiny a nabízí zprávy, duchovní podněty, sdílení
společenství, zkrátka pravou
komunikaci. Pokaždé spojuje desítky, možná i stovky tisíc
lidí.
Tato iniciativa – o kterou se
léta stará Anna Paula Meier,
jedna z Chiařiných „nejvěrnějších“ spolupracovnic, která také stála Chiaře po boku
zejména v posledních letech
nemoci – je malým příkladem „prorocké síly“ Chiařiny
intuice v oblasti komunikace.
Takový prostředek nás
může ve stejnou dobu spojit,
abychom mohli prožívat společně tutéž událost. Podporuje vzájemnost naší komunikace – naslouchání, sdílení
a dávání. Usnadňuje proudění zpráv, napomáhá mondializaci, kterou Chiara odedávna
pěstovala, daleko dříve, než se
stala hlavním tématem sociologů a odborníků zabývajících
se masmédii.Je nástrojem,který využívá pokročilé technologie, satelit a digitální přenos.
Hlavní rysy komunikace –
naslouchání a řeč – nenalézají u Chiary svůj vzor v ničem
menším než v Ježíši opuštěném – zřítelnici Božího oka,
skrze niž lze s láskou hledět na svět – a v Panně Marii
u paty kříže, Marii „celé oděné do Slova“. S těmito vzory se
vydaly na cestu mediální bratrské oboustranné komunikace již tisíce novinářů a pracovníků sdělovacích prostředků.
Pietro Parmense
5–6/2008 | Nové Město |
53
INTUICE
SPIRITUALITA PRO MĚSTO
Změna pohledu
Dívat se na svět Božíma očima, pochopit ho, milovat, změnit ho.
A umět „položit život za své lidi“.
H
ledám únik před bolestí v ulicích Sao Paola, kde
chatrče z hlíny a papírových krabic obepínají město jako trnová koruna; zpomaluji krok na tokijských
dopravních tepnách a v davu mne přepadá pocit osamění; mezi domy v Nairobi spěchám poháněná hrůzou z všudypřítomného násilí; ztrácím
se v Jeruzalémě, kde jsou územní vztahy a uličky spletité jako bludiště a srdce i konfese rozdělené; z krvavých tržišť
Bagdádu by se mi chtělo vykřičet do světa všechnu bídu svého města. Už nechci
vidět nic dalšího a zastavuji se.
du. Když se uvnitř sebe přidržím toho, co
nepodléhá prostoru a času, mohu se vrátit a vyhlédnout ven; ale už se nedívám já,
„je to Kristus, jenž skrze mne hledí a vidí
slepé, kteří potřebují světlo, němé, kteří touží promluvit, a chromé, kteří chtějí
chodit.“ Tak se město opět zalidňuje svými obyvateli, lidmi čekajícími na vlídné
slovo a problémy, které je nutné řešit.
Chiara takto žila, vedla nás k tomu,
abychom se starali o místa, v nichž žijeme, do té míry, abychom byli připraveni „zemřít za své lidi“. Když procházela městem Sao Paolo, poprvé ji napadla
myšlenka ekonomiky společenství; snila o citadelách, kde by se žilo vzájemné
sdílení majetku, jako o svících které se
neukrývají, ale naopak staví se na svícen,
o citadelách, které dnes rostou po celém
světě. Když hleděla Božíma očima, vidě-
Přicházejí mi na mysl Chiařina slova
z roku 1949: „Když pohlédnu na Řím, jaký skutečně je, cítím, že můj ideál je daleko.“ I jí se jevily vzdálené ony časy, kdy
první křesťané svým životem prozařovali
zdi nynějších římských památek, ale nezastavila se.
Nechávám se jí vést a utíkám se do sebe, hledám pravé hodnoty. Tento můj
ústup ze světa je předzvěstí změny pohle-
Bratislava
la i v ostatních stejné světlo, jaké nesla ve
svém nitru.
Jistě existují různé názory na to, co je
to vlastně město. Můžeme ho vnímat také
jako řadu po sobě jdoucích generací, životů krásně prožitých, i těch promarněných. Město v sobě akumuluje množství
ambicí i snů o lepší budoucnosti, a možná také dobře myšlených záměrů, či ideálů, z nichž některé nemají pevný základ
a rychle vyprchají. Dnes se můžeme ve
světě setkat s bohatými metropolemi,
v jejichž centru se tyčí vznosné budovy s okázale estetickou architekturou, ale
přesto tam na nás dýchne smutek a odcizení. A na druhé straně se možná někde
uprostřed rozvalin a válečných hrůz zase
probouzí nová naděje.
„Spiritualita pro město“ se rodí z proŠternberk
54
| Nové Město | 5–6/2008
Fota: Marek Trizuljak
INTUICE
UNIVERZÁLNÍ
BRATRSTVÍ
Sestra
Chiara
Jeruzalém, cesta do arménské čtvrti.
měny duše: Když změníme úhel pohledu, roste v nás schopnost chápat svět,
milovat ho a měnit. Je to práce, v níž nikdy nemůžeme zůstat sami.
Bůh přebývá tam, kde jsou dva nebo
tři shromážděni v jeho jménu, stan mezi
stany, dům mezi domy.
Učinit naše města obyvatelnějšími
znamená vytvářet prostory pro vzájemnost, kde je možné se setkat v pluralitě příslušností a identit. Vzájemnost vyjadřuje dynamickou rovnováhu života, shodu a vztah, krizi a syntézu, soutěž
a dohodu, drží pohromadě alternativy,
rozdíly znovu se skládající v jednotu, příbytek mnohého pod ochranou jednoho.
Tomu, aby se všechno toto dalo uskutečnit, slouží lidé připravení osobně se nasadit, schopní odhalovat příležitosti právě uprostřed těžkostí.
V naší zemi jsme začali rozvíjet – za
velké podpory a součinnosti přátel z jiných
evropských zemí – projekt s názvem „Město jako místo pro člověka“. Ten vytváří příležitosti k setkání a dialogu mezi
umělci, politiky, univerzitními profesory, studenty, sociology, filosofy, architekty, literáty a lidmi mnoha dalších oborů.
První kroky směřují k vytváření prostoru pro vzájemnou komunikaci. Specifická a od daného projektu neoddělitelná
je snaha, aby tento prostor byl ovlivněn
přítomností uměleckých forem, dimenzí
krásy, či harmonie zprostředkované uměleckými díly. Často přitom objevujeme, že
i lidé navzájem značně vzdálených specializací mají uvnitř podobné smýšlení.
Občas probleskne a silněji zazáří touha
po jiné, vroucnější a lidštější kvalitě života. Člověk je neustále znovu pokoušen
k tomu, aby využíval dobra tohoto světa jenom pro sebe a aby přijímal veškerá
rozhodnutí v takzvané „svrchované autonomii“, sám o sobě, jako jedinec. Končí
však smutný a oklamaný. Vidina globalizovaného světa naplněného zástupy izolovaných, bezbranných, manipulovatelných a svrchovaně osamělých lidských
bytostí je strašlivá. Tím naléhavěji potřebujeme znovu objevit a vynést na světlo
pravou podstatu našeho bytí, jíž je vzájemnost a společenství. Neznamená to
jenom dílčí svazky mezi lidmi, jakkoliv
pěkné, jako jsou společné zájmy, přátelství, rodina, či náležitost k národu a státu.
Ve hře je mnohem víc, skutečná vzájemnost vyžaduje přítomnost lásky, takové,
která se umí vzdát všeho pro dobro druhého, která přitahuje Boha, aby přišel a
„učinil si příbytek“ uprostřed mezi svými.
To je to skutečné a životodárné „místo“
pro člověka, to je naše pravé bytí, k němuž
jsme povoláni, jak zde a v této chvíli, tak
i pro celou naši budoucnost.
Hledám světla v městských ulicích.
A kde jsem dřív viděla jen roztříštěnou
kompozici, naučila mne Chiara jako občanka a vzdělaná žena hledat „předurčení“, které v sobě každé město nese, „slovo“, které může vyslovit.
Elena Granata,
Miroslava a Marek Trizuljakovi
Bratrství – nejužší, nejhlubší,
nejvýlučnější pouto, které spojuje to nejširší společenství,
lidstvo. Bratrství nemůže být
omezené, neboť je všeobecné
svojí podstatou. Není nestálé,
protože patří k podstatě lidské
identity, a není utopií, neboť ho
už mnozí vědomě uskutečňují.
5.
února roku 2000 jsme se, tak jako každou sobotu, setkali s Chiarou. Bylo
nás něco přes dvacet.
V ten den se konala
„Škola Abba“, která
vznikla před deseti lety z Chiařiny iniciativy ke studiu doktrinálního a kulturního obsahu charismatu jednoty.
Během setkání jsme četli několik úryvků z Chiařiných spisů
a hovořili jsme o nich s ní i mezi
sebou. Chiara vysvětlovala, že je
zbytečné namlouvat si, že budujeme křesťanství a necháváme v sobě
růst Krista, pokud v sobě nejdříve
nezpřetrháme ostatní pouta, která
nás svazují.Teprve potom můžeme
do srdce a mysli opět nechat vstoupit Boha Otce – tak jak to dělal
Ježíš.
Na ideálu jednoty má proto účast pouze ten, kdo se úplně
oprostí od všech pout, aby se přidružil k ostatním, díval se na ně jako na bratry v Kristu, a tedy miloval je pro Boha samotného, „v univerzálním bratrství. Tak nastoluje
jednotu, která byla narušena hříchem. Jde o rodinu s jediným Otcem – Bohem a ostatními jako bratry a sestrami.“
Když Chiara před mnoha lety
psala tato slova, myslela především na překonání pokrevních
pout. Avšak když jsme je tehdy na
5–6/2008 | Nové Město |
55
INTUICE
Foto: M. Casubolo/C. Santa Chiara
konci tisíciletí četli znovu,
opakovaně se v našich rozhovorech vynořovala touha
nechat z charismatu jednoty
vytrysknout novému pojetí
společnosti a politiky.
Abych uvedl jeden příklad:
Vzpomínám si, že jsme v této souvislosti pojmenovali
jako pouta, která je potřeba
přetrhnout, i všechny formy
utlačování a nespravedlnosti,
přízemních zájmů a nezákonností. Ježíš vstal z mrtvých
a Otec ho povýšil nad všechny „trůny“ a „mocnosti“, které, jak se nám zdálo, ztělesňovaly všechny ty mocenské
struktury, které lidstvo v průběhu dějin vytvořilo ke spoutání jedněch druhými.
Chiaře vždy záleželo na
kulturní dimenzi politiky,
a proto mezi modly, od kterých Ježíš osvobozuje, řadila
také ideologie.
Hořel v ní jediný plamen:
byla očividně vedená vnitřním impulzem k tomu, aby
56
se snažila konkrétně vyjádřit
veřejný rozměr ideálu jednoty, aby zapojila do evangelní
proměny jak školy a továrny,
tak i parlamenty a náměstí.
„Pouštíme se do dobrodružství! Přijměme každé pozvání, abychom přinesli oheň
všude!“ To byla slova, která jsme četli onoho 5. února 2000, ale Chiara je napsala
před padesáti lety, což dokazuje, že v ní tento oheň planul
stále.
Právě tehdy se zdálo, že
přišel ten okamžik, že dozrál
čas, aby se do veřejného života rozšířila nová myšlenka:
už existoval „lid jednoty“,
přítomný a angažovaný ve
všech oblastech ekonomiky,
politiky a života společnosti.
A tak se představila nosná myšlenka: bratrství, avšak
chápané tak, jak ho chce Bůh.
Chiara vysvětlovala, že „Bůh
má zájem na Božím poutu“.
Jaké je? „Duch Svatý, kte-
rý z nás dělá Boží děti a bratry a sestry navzájem. Jedině On je poutem bratrství.
Abychom ho dosáhli, je třeba
zpřetrhat ostatní pouta, která
jsou na překážku, přetrhnout
je, což znamená spálit je Duchem Svatým.“
Chiara chápe Ducha jako
oheň, který spaluje a proměňuje, a tak my, kteří žijeme pravou Lásku, která je
Duchem, můžeme jako on
všechno spálit, proměnit
a zbožštit.
Pro Chiaru tedy není bratrství omezené na pokrevní
vazby, ani nestálé jako nějaký cit, ani neuskutečnitelné
jako nějaká utopie. Je to reálný stav, do kterého Ježíš uvedl
všechny lidi navzájem, když
se stal bratrem všech.
Duch je pouto mezi Otcem
a Synem, které Ježíš na kříži
již necítí. Chiara vysvětluje,
že ho necítí, protože ho dává nám všem. Bratrství je tedy totéž pouto, které je mezi
Chiara Lubichová v Insbrucku v Rakousku na kongresu starostů „Tisíc měst pro Evropu“, uspořádaném Hnutím fokoláre v roce 2001, s Romanem Prodim a rakouským prezidentem Thomasem Klestilem. Přítomná byla i početná delegace z České republiky.
| Nové Město | 5–6/2008
božskými osobami a je darované lidstvu. Celému lidstvu,
těm,kteří vyznávají jinou víru
než křesťanství, těm, co nevěří, a přece tím, že jsou lidské
bytosti, jsou plně schopní žít
v bratrství. „Trojiční vzor“ se
stává modelem mezilidských
vztahů, jejich bohatství a rozmanitosti, vztahů, které zrcadlí nekonečnost a svobodu
božské lásky.
Bratrství – hle, jaký paradox: Nejužší, nejhlubší, nejvýlučnější pouto spojuje to
nejširší společenství – lidstvo. Bratrství nemůže být
omezené, neboť je všeobecné svojí podstatou. Není nestálé, protože patří k podstatě
lidské identity, a není utopií,
neboť ho už mnozí vědomě
uskutečňují.
Nyní je na nás, abychom ho
skloňovali ve všech pádech
a v každém jazyce, do kterého se může obléci při nejrůznějších lidských činnostech,
abychom objevili jeho cesty
a vztyčili jeho stavby.
Na začátku třetího tisíciletí Chiara znovu předkládá
výzvu ke všeobecnému bratrství. Ve skutečnosti čerpá
z toho, co tu bylo už na začátku její zkušenosti. Copak
nezačala se svými prvními
družkami pomáhat a milovat ostatní – bratry a sestry,
postižené hrůzami války, aby
tak odpověděly na Boží lásku,
Bohu – Lásce, který se během
bombardování dal poznat jako jediný ideál, který nepomíjí?
Chiara tedy byla především
sestrou. Na tomto prvotním
pojetí bratrství se rozvinulo
Hnutí fokoláre. Všechna sociální díla, hnutí zaměřená
na specifické aspekty, které
se z něj zrodily (jako je ekonomika nebo politika), celé
poselství, které Chiařino Dílo přináší světu, jsou výrazem
tohoto bratrství, které buduje
jednotu.
Oheň hoří dál.
Antonio Maria Baggio
INTUICE
DOPIS OD SRDCE
Chiara Lubichová s chudými z předměstí
Jardim Margarida, ve Vargem Grande
Paulista (Brazílie).
Díky jménem
chudých i podnikatelů
Slova jednoho z nejbližších Chiařiných spolupracovníků na projektu ekonomiky společenství, který navštívil i naši republiku.
M
ilá Chiaro, nejprve ti
děkuji jménem chudých, a potom i jménem všech podnikatelů
a pracujících, kteří jsou
zapojeni do ekonomiky
společenství.
V roce 1991 jsi nám svojí intuicí otevřela v oblasti běžné hospodářské činnosti cestu ke štěstí, svobodě a spravedlnosti. Ekonomie je jedním z oborů, kde
tvé charisma přineslo nejvíce ovoce. Věnovala jsi jí velkou pozornost, mnoho času, sil a lásky. Dala jsi život novému pojetí
ekonomiky. Začala jsi u chudých, u svých
dětí, které jsi viděla ve slumech v Sao
Paulo. Inspirovaly tě k myšlence, že společenství může být cestou i pro ekonomiku, že je standardní cestou pro všechny.
Mnohá charismata v historii církve
ovlivnila hospodářské prostředí (Benedikt, František, Ignác…), avšak tvoje
charisma nejen vdechlo život významným hospodářským projektům, ale přineslo plody a přináší je dál i v rámci eko-
nomické teorie. Setkáváme-li se v dnešní
odborné a společenské diskusi s termíny jako „dobro mezilidských vztahů“,
„nezištnost“, „ničím nepodmíněná
vzájemnost“, „společenství“, „agapé“
a podobně, vděčíme za to tobě, která jsi
svými činy a myšlenkami tyto nové pojmy inspirovala. Nyní ti mohu říci, že jsem
během své vědecké dráhy nikdy nepřišel
na nic originálního, co by nebylo ve vztahu k tobě, protože ty jsi byla vždy pramenem mé inspirace i při čistě vědecké
práci. Bylo mi sotva třicet let, když jsi mi
zavolala do Londýna a požádala mě, abych přijel do Říma a spolu s dalšími úžasnými kolegy pomohl dát ekonomice společenství vědeckou váhu. Ve skutečnosti
jsem si hned všiml, že jde o víc, než jen
o vědeckou vážnost, tu vážnost jsi tomu
dala ty, protože jsi ekonomiku založila
na lásce k chudým, o níž hovoří evangelium. Deset let práce s tebou ve škole
Abba a na teorii ekonomiky společenství
bylo pro mne nejvýznamnější zkušeností mého života, jak z intelektuálního, tak
i z lidského hlediska. Zkušeností, kterou
jsi mi poskytla nezištně, bez jakýchkoli nároků, jako skutečný dar, který nás
proměňuje, protože ho nečekáme, ani si
ho nezasluhujeme. Z těchto let se mi do
duše a do mysli nejvíce vryly tři věci.
Zaprvé jsem díky tobě pochopil, co
je to duchovní dar, a jakou úlohu hraje
nejen tvoje charisma, ale každé autentické charisma v občanském a hospodářském životě. Pochopil jsem, že kde působí charisma, tam existuje skutečná svoboda a nezištnost, protože lidé jednají na
základě svého svědomí.
Zadruhé jsi mne svým životem naučila, že nelze učinit žádnou opravdu intelektuální zkušenost, jestliže se teorie
a myšlenky, na kterých pracujeme, nestanou skutečným životem toho, kdo je
jejich tvůrcem. Ve tvé škole jsem pochopil, že pokud chci nějak významně a závazně přispět k teorii ekonomiky společenství, musím se i já sám postupně
začlenit do společenství ve všech oblastech svého života. Když jsem pracoval
po tvém boku, zjistil jsem, že není možné psát a mluvit o daru, společenství, nezištnosti, nejsem-li sám darem, společenstvím a nezištností. Ukázala jsi mi, že
takto prožívaný život je větší a předchází všem idejím. A jedině takovýto život
skutečně zachrání nás i ostatní.
A konečně zatřetí jsem díky tobě,Chiaro, objevil hluboký smysl bohatství a chudoby. Pochopil jsem, že nejcennějším
majetkem je vždy vztah k Bohu a k lidem,
vzájemná láska, Ježíš mezi námi. Bez vzájemných vztahů se žádný majetek nestane blahem, a i když je majetku málo a je
ohrožen, vzájemná láska nenechá nikoho
v bídě. Pouze společenství je cestou k plnému štěstí, štěstí, které přichází jen tehdy, zapomeneme-li na sebe a darujemeli se navzájem druhým. A o tomto štěstí
jsem se snažil mluvit i ve svých studiích.
Z charismatu jednoty, které se rodí
z výkřiku opuštěného Ježíše na kříži, nyní vzniká i ekonomická teorie vztahů mezi lidmi, zvláště vhodná k tomu, aby hledala odpovědi (ekonomika společenství)
na novou chudobu dneška a zítřka, která
plyne z osamění a nedostatku nezištných
vztahů. To je logika charismat, kterou jsi
nám odkryla, darů prozřetelnosti Boží,
které mají v určité historické době ulehčovat břemeno a zpříjemňovat život.
Tvé charisma nám dává nové oči, abychom zahlédli novou bídu a viděli nový
prospěch plynoucí ze vztahů, abychom
5–6/2008 | Nové Město |
57
INTUICE
Jeden z kongresů zabývající se ekonomikou společenství. Druhý zprava
Luigino Bruni, docent politické ekonomie na milánské univerzitě.
„Aby svět uvěřil“
Pár myšlenek vyvolaných odchodem
Chiary Lubichové na věčnost.
S
e jménem Chiara Lubichová jsem
se setkával v létech svého návratu
do církve: Na různých lístečcích,
psaných a kopírovaných na psacím stroji, byla krátká myšlenka, intence
modlitby, meditace. Přiznávám, že jsem
dlouho nevěděl, kdo je ta žena, jen mne
udivovalo – v mé mužské domýšlivosti –
že je to právě žena, kdo usiluje o hluboké pochopení znamení naší doby. Žena
jako prorok? Nicméně myšlenky dokázaly natolik zaujmout, že předchozí otázky
ztrácely na významu...
Po mnohých letech přijela tato světově proslulá žena i k nám, a mně byla dána příležitost ji z blízka vidět a slyšet. Při
odchodu z pražského arcibiskupství, si
(ne)jeden čelný křesťanský politik kladl
otázku, zda „má na to“ vést stranu, když
je na křesťana kladen tak vysoký nárok.
Zaznamenal jsem i bratra, který otevřeně
přiznával – s nevěřícným vrtěním hlavy
– že „na to nemá“, aby miloval i politiky
z těch „protivných“ stran, zvlášť té jedné...
V mezičase asi dvou desítek let jsem
se seznámil s „Novým městem“ a s růz-
nými lidmi z Hnutí fokoláre v naší zemi.
V časopise jsem zjistil, že existuje „ekonomie společenství“ a dokonce jí inspirovaná ekonomická teorie. Vydal jsem se
na boloňskou univerzitu, abych se po patnácti letech setkal s profesorem Stefano
Zamagnim a dověděl se něco víc od jednoho z univerzitních ekonomů, kteří na
nejstarší evropské univerzitě nominovali
laickou sestru Chiaru na doktorát ekonomických věd, protože jim dala inspiraci,
jak dál v krizi paradigmatu dnešní ekonomie. Dva jeho kolegy jsem pak mohl přivítat na našem institutu v Opletalově ulici a vést s nimi kolegiální bratrský dialog
o dobru mezilidských vztahů mezi ekonomickými partnery a soupeři. I já zjistil, že je to patrně to, co dávno hledám –
a co jsem už nalézal v životě a díle jednoho českého františkána žijícího ve světě,
JUDr. Františka Noska...
Jiný profesor z Hnutí, L. Bruni, mne
přivedl k tématu „ekonomie a štěstí“. Té-
Fota: archiv
budovali ekonomiku člověka a lásky, mariánskou ekonomiku. Práce, která před
námi stojí, je velká, to jsi nám vždy připomínala, ale začátek je nádherný, úžasný
a fascinující. Za to všechno, a za všechno,
čím jsi byla, Chiaro, pro mne, pro ekonomy, pro podnikatele, pro pracující a hlavně pro chudé – díky!
Luigino Bruni
ma zřejmě zaujalo i kolegy z redakce „Politické ekonomie“, a tak úvahu o tom, že
„více někdy není lépe“,umístili jako úvodní stať. Česká Iustitia et Pax se k tématu inspirovanému touto cestou rovněž vrátila,
v době kdy i v naší společnosti začalo být
patrné, že konzum není cestou ke štěstí...
BratrFrantišekbylnejenpolitikemjako
„vystřiženým“ pro Hnutí jednoty, on byl
i organizátorem hospodářských družstev
a lidového svépomocného peněžnictví.
Způsob duchovního i profesionálního vedení těchto podniků nápadně připomíná
„ekonomii společenství“, jen ještě o další
generaci dříve oproti těm, kdož chtěli totéž – jenže bez Boha – a proto neuspěli(?).
Ale ouha: Můj soud je příliš příkrý, vždyť
jsem se sám po pádu komunismu podílel
na realizaci myšlenky katolického družstva. My jsme se k Bohu modlili, a přece
jsme (také) neuspěli... Co když jsme také
stavěli víc na sobě než na Bohu?
Běda tomu, kdo by se chtěl spolehnout
(jen) na člověka – to je už starozákonní
moudrost. Najde-li se někdo takový, jako
sestra Chiara Lubichová, kdo se spolehne plně na Boha, Bohu se odevzdá, a plní
věrně jeho vůli, pak jeho skutky, dokonce
i pouhé myšlenky, „nápady“, a vybídnutí
mohou dělat divy. Divy ve světovém měřítku! Kéž bychom dovedli lépe naslouchat radám Chiary i my u nás! Ona už je
u Boha – jak si troufám věřit – a proto je
i naší slabosti nápomocná víc než dříve.
Modleme se, abychom byli jedno, aby
svět uvěřil. A nevzdávejme ani sny o hospodářství a politice s „lidskou tváří“. Jen
si buďme vždy vědomi, že i své sny máme
zakládat na Bohu – ne na sobě.
Lubomír Mlčoch, OFS
Brasilský hutnický podnik, který se hlásí k projektu ekonomiky společenství.
58
| Nové Město | 5–6/2008
INTUICE
Úloha krásy v životě
Foto: Giuseppe Distefano
Nejkrásnější ubrus prostřený pro chudé. Nahlížení Boha zde a nyní
„D
Chiara s brazilským zpěvákem Tico da Costa.
Foto: Marek Trizuljak
vě píšťaly vydávají dva rozdílné
hlasy,ale rozeznívá je tentýž Duch.
První z hlasů říká: ,Krásný, nejkrásnější mezi lidskými syny.‘ A druhý,
společně s prorokem Izajášem, praví: ,Viděli jsme ho,
neměl krásy ani vzhledu, nic
v čem bychom nalezli zalíbení.‘ Do obou píšťal fouká Boží
Duch, proto v jejich zvuku ve
skutečnosti není disharmonie. Nelze jim přestat naslouchat kvůli zdánlivému rozporu, spíše se snaž pochopit je.
O jaké kráse a jakém vzhledu
mluví? Je to láska, abys mohl
žít a milovat, milovat a žít.“
V těchto slovech svatého
Augustina snad můžeme zachytit něco z hlubokého vztahu Chiary ke kráse, kterou
hledala a bláznivě milovala,
podobně jako nevěsta z Písně
písní, po celý svůj život. Je to
krása Vzkříšeného, který zároveň nese na svém těle rány po hřebech. Je to oslavný
zpěv, který je ozvěnou výkřiku opuštěnosti.
Toto pravdivé, plné a vitální
pojetí krásy může vyléčit srdce těch, kdo kvůli záplavě utrpení ve světě ztrácejí naději
a nechávají se zmáhat úzkostí.
A může také překonat nedorozumění u těch, kdo si krásu
zaměňují s pomíjivými estetickými pravidly, či dokonce s povrchní líbivostí.
V kráse, zprostředkované
například uměním, se ukrývá potenciál schopný ovlivnit
naše konání. Kdysi jsme v jednom kostele osazovali nový oltář. V určité chvíli jsme uvízli s velkým blokem mramoru
v prostoru pod kůrem. Kolem
5–6/2008 | Nové Město |
59
INTUICE
60
| Nové Město | 5–6/2008
vání všeho jmění je „stonásobek“. (srov. Mk 10,30) Pro
Chiaru je tímto stonásobkem
i harmonie, z níž vyzařuje Boží přítomnost. Všechno v lidském životě podléhá této základní potřebě.
Každý člověk má nárok na
krásu, vždyť jsme Božími dět-
Jak ji poznat, na to není
žádná jednoduchá poučka, či
návod. Ale ani tak nelze souhlasit s těmi, kdo krásu zpochybňují, či dokonce popírají.
Vždyť nás všude obklopuje, je
v otlučené staré zdi, je ve vrásčité tváři stařenky, je v narozeném dítěti, je v každém koutku
mi. Ona nás obklopuje, ale
my ji mnohdy nevidíme kvůli
negativním věcem – a přitom
nás může zachránit. Pomáhá správnému rozlišování,
pomáhá nalézání toho, co je
dobré a důležité, toho, z čeho
se můžeme radovat. Povznáší
naši mysl, ale také odhaluje, co
je falešné.
přírody jako nepřehlédnutelný rukopis toho, kdo ji stvořil.
Krása je všude kolem, máme
šanci ji vidět na každém kroku, jenom nesmíme mít uzavřené srdce.
Chiara měla v oblibě hledače na cestě krásy ve všech
formách umění všech kultur
a náboženství. Podněcova-
Kresba: Miroslava Trizuljaková
kamene bylo nejméně dvanáct
mužů, ale nebyli schopní s ním
pohnout ani o kousek. Nebylo
to pro nedostatek síly, ale proto, že každý se napínal sám za
sebe, i když s maximálním nasazením a podle své nejlepší
představy. Mezitím se z kůru
rozezněla hudba, neboť právě začala zkouška pěveckého
sboru. Byl to zvláštní kontrast:
Nahoře krásné a složité harmonie Händelovy mše a dole
pod kruchtou, v přítmí, vlhku
a zimě jsme prožívali chvíle
bezmoci a narůstajícího napětí. A pak, myslím že určitě pod
vlivem té hudby, jsme se najednou dali všichni spontánně do pohybu, otočili jsme kámen správným směrem, zvedli
ho a naložili na připravený vozík. Mnoho jiných detailů z toho dne už zapadlo, ale na ten
okamžik, kdy jsme najednou
všichni napnuli síly společně
jedním směrem, se zapomenout nedá.
Krása má velice konkrétní
praktický smysl, jak napovídají kromě jiného také přírodovědní výzkumy. U mnoha
forem života na zemi lze pozorovat, že harmonicky vyvinuté organizmy zjevují často také
svým vnějškovým vzhledem –
svojí krásou, že nesou zdravé
a neporušené genetické informace.
Už od čtyřicátých let se
v prvním fokoláre na Kapucínském náměstí v Tridentu
rozdával přebytečný majetek.
Spalo se na matracích na zemi a na zdi visel jen jeden obraz: byl to návrat k těm nejzákladnějším věcem.
Ale zároveň se prostíral
chudým na večeři ten nejhezčí ubrus. Výsledkem odpoutanosti od majetku a rozdá-
la je k tomu, aby se nešetřili a aby se rozdávali skrze svá
díla, aby se nechávali přetvářet společenstvím s ostatními, aby vytvářeli umění, které zasahuje člověka do hloubi
srdce a posiluje jeho společenskou důstojnost a zodpovědnost.
Celý život Chiary ukazuje
na dokonalý soulad Augustinem popsaných dvou hlasů
píšťal. Krása se u ní spojuje
s oním výkřikem opuštěnosti od Otce, s okamžikem, který je zároveň nejvyšším důkazem Krásy. U Chiary je krása
této cesty k cíli zralá, dospělá,
naplněná vědomím dokonalé
formy. Je to krása, která překonala porodní bolesti, jsou
to však bolesti druhého zrození, k němuž vede cesta skrze bránu smrti.
„Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny
k sobě.“ (Jan 12,32) Běh
po cestě lásky k Ježíši opuštěnému umožňuje Chiaře kontemplaci nových nebes a nové
země. „Tam uvidíme a uslyšíme tance, hudbu a poezii jako
nikdy předtím, budou tam
hory a údolí, jezera, ptáci, ale
i lidská díla, Boží krása jako
ryzí láska se bude rozeznívat
odevšad,“ píše Chiara v jenom
dosud nepublikovaném textu.
Pro Chiaru to však znamená
nečekat až na „potom“, tento
Ráj musíme budovat už nyní, v každodenním životě, ve
všech okamžicích, které znamenají„dávat život“ za každého člověka, s nímž se setkáme.
Podle článku Marie Thérèse
Henderson „Il ruolo della bellezza“ (Città Nuova 7/2008)
zpracovali Miroslava a Marek
Trizuljakovi.
INTUICE
Společné
povolání k jednotě
Svědectví bratra Aloise, představeného komunity Taizé, následovníka zakladatele bratra Rogera, který byl velkým Chiařiným přítelem.
P
o mnoho let sbližoval našeho bratra Rogera a Chiaru Lubichovou vztah důvěry a hlubokého společenství.
Chtěl bych se podělit o osobní vzpomínky.
Když pobýval bratr Roger
v Římě, čas od času rád zval Chiaru do
našeho bytu nedaleko náměstí Venezia.
Pokaždé to byly radostné chvíle, jak pro
něj, tak pro nás bratry, kteří jsme s ním
společně bydleli. Prostřeli jsme na stůl
ubrus, abychom si u něj mohli vypít čaj,
a koupili jsme kytici. Přál si, aby vždycky dostala bílé květiny, i když to v ně-
kterých ročních obdobích nebylo snadné.
Po Chiařině příchodu začal jejich společný rozhovor. Jak bylo krásné být při
tom! Oba byli velice komunikativní a rádi sdíleli stejný vnitřní oheň, který v sobě
nesli. Oba byli povoláni k jednotě a často si kladli otázku, jak předávat v dnešní
době Krista. Shodovali se v tom, že život
je při tom důležitější než slova.
Bratr Roger oceňoval to, čím byl život
zakladatelky Hnutí fokoláre. Dva měsíce před svojí smrtí, prvního června 2005,
jí napsal: „Nezapomenu na to všechno,
co nás po tolika letech spojuje, na naše
setkání v Římě a Grazu. Jste přítomná
v mém srdci a v mých modlitbách. S bratry víme, že náš život dostává smysl, když
je konkrétní odpovědí na Boží povolání, na výzvu krok za krokem dávat sami
sebe, aniž bychom znali další cestu. A to
jsme my objevili. V pokorném darování
vlastního života je štěstí!“
Už dávno se naše cesty nejednou setkávaly s cestami Hnutí fokoláre. A to na
mnoha různých místech světa. Pokaždé
jsme mohli zakoušet naše vzájemné přátelství, zejména ve východoevropských
zemích před změnami v roce 1989. Pamatuji si například, jak jsem jednou doprovázel bratra Rogera do východního
Německa. Přišla ke mně nenápadně jedna mladá žena a řekla mi: „Jsem z Hnutí
fokoláre.“ Toto setkání v tak těžce zkoušené zemi na mne velmi zapůsobilo.
Nyní se Chiara přimlouvá za nás
všechny u Boha a já bych se chtěl modlit za všechny, kteří patří k Hnutí fokoláre
slovy našeho bratra Rogera: „Kriste slitovný, dej, abychom byli ve společenství
s těmi, kteří nás předešli, ale mohou zůstat blízko nás. Oni již hledí na Neviditelného. A ty připravuješ i nás na přijetí paprsků tvého světla.“
Foto: archiv
STEJNÝ OHEŇ
Chiara
Lubichová
s bratrem
Rogerem
Schutzem.
Uprostřed
Eli Folonari,
jedna z nejbližších
spolupracovnic
zakladatelky
Hnutí fokoláre.
5–6/2008 | Nové Město |
61
DIALOGY
Poněvadž ji chci
znovu vidět v tobě
J
ednoho dne jsem vešla do kostela
a se srdcem plným důvěry se obrátila na Ježíše:
„Proč jsi chtěl
zůstat na zemi,
na všech místech země,
v předrahé Eucharistii,
a nenašel jsi
ty, Bůh,
žádný způsob,
abys nám dal a zde zanechal i Pannu Marii,
Matku nás všech, poutníků?“
Zdálo se mi, jako by
v tichu odpovídal:
„Nezanechal jsem ji
zde, protože ji chci
znovu vidět v tobě.“
I když nejste bez poskvrny,
moje láska vás učiní panensky čisté
a ty, vy,
s mateřskou náručí otevřete srdce lidstvu,
které žízní – tak jako
kdysi – po svém Bohu
a jeho Matce.
Nyní je vaším úkolem
zmírňovat bolesti, hojit rány,
stírat slzy.
Zpívej litanie a usiluj o to,
abys v nich viděl svůj obraz.
Chiara Lubichová
(Cesty světla,
Nové město, 1996)
Kalai Chelvan: Madona s Dítětem.
62
| Nové Město | 5–6/2008
Foto: M. Casubolo/Centro Santa Chiara
DIALOGY
Jedno z mnoha setkání Andrey Riccardiho,
zakladatele komunity Sant´Egidio, s Chiarou.
HNUTÍ SPOLEČNĚ
Osobní přátelství
Slova zakladatele komunity Sant´Egidio a docenta současných dějin na římské Univerzitě Roma Tre.
S
mrt Chiary Lubichové je pro mne
velikou ztrátou.
Byl jsem Chiařiným dobrým přítelem, i když patřím
do jiné generace
a mám za sebou odlišnou životní zkušenost, i tu duchovní. Přes to všechno jsme měli
mezi sebou hluboký duchovní a bratrský vztah. Chiara,
ačkoli byla v Hnutí neustále
pracovně vytížená, měla přirozený smysl pro přátelství.
Pamatuji si na mnoho rozhovorů, setkání, obědů, diskusí i na projevy její osobní starostlivosti.
Pominu-li osobní rovinu,
jsem přesvědčen, že Chiařin
odchod pocítí i církev. Byla to laička, žena, která začala v obyčejných podmínkách.
Získala moudrost srdce, došla stáří. Ukázala, čím může
laik v církvi být.
Žila pro svůj veliký sen
o jednotě mezi lidmi, jednotě mezi národy, o jednotě
s Bohem. Všechno mělo svůj
počátek v evangeliu, obyčej-
to tridentské dívky, musíme
si povšimnout s jakým přesvědčením a s jakou pokorou přijala dar, charisma jedné cesty. Tak vzniklo Hnutí fokoláre. Na tomto místě
nebudu hovořit o jeho mnohotvárné a krásné činnosti.
Ale skloním se před zrnem,
které Chiara Lubichová zasela a kterým sama byla.
Dnes Chiara zesnula. Její
tělo strávené nemocí a námahou tvrdého života bude
pohřbeno. Ale Chiara žije dál
ve svém Hnutí a v síti přátelství a jednoty, kterou za svůj
život utkala. Dívka z Tridentu se stala moudrou starou ženou, stále plnou vitality, která dále snila (pomysleme na události ve Stuttgartu),
i když by mohla „usnout na
vavřínech“ svých úspěchů.
Během posledních let je-
jí nemoci jsme na ni nezapomněli. Několikrát jsem se s ní
setkal. Vždy jsem ji našel pozornou, a i když ji to namáhalo, nikdy nebyla soustředěná na sebe. Nyní její smrt,
která nás kolem ní shromáždila, znovu upozorňuje na její sen o jednotě. Stává se novým okamžikem jednoty,který nás vede k zamyšlení nad
tím, jak nenechat padnout
sen, který neplatí jen pro její,
ale i pro mnohá hnutí.
Chiara,stejně jako Jan Pavel
II., prožila druhou světovou
válku jako něco dramatického, co si od ní žádalo velkorysou odpověď lásky a touhy po
jednotě. Nestačily už drobné dobré skutky. Chiara psala: „Zpočátku jsme, hlavně
kvůli bolestným okolnostem
války, směřovaly svoji lásku
k chudým, poněvadž jsme si
ný, velmi obyčejný ideál, ale
nesmírný: původce jednoty.
„Byla válka. Všechno se před
námihroutilo…“tojsouChiařina slova, jimiž vzpomíná na
zrození svého snu. Všechno
bylo rozbité na kusy a Chiara objevila ideál jednoty.
Našla ho v Ježíši a ve slovech
evangelia. „V evangeliu jsme
nacházely všechno,“ vzpomínala. Byla dívkou na začátku
cesty: „Čím více žijeme evangelium, tím více chápeme.“
Proto bylo potřeba kráčet.
A Chiara došla na této cestě daleko. Je to historie jejích
cest, šíření Hnutí, hlubokých
setkání s mnoha různými lidmi.
Jedním Chiařiným ponaučením je, že žít evangelium znamená pracovat. Chiara pracovala ve svém životě
mnoho, až do svých posledních sil. Jsem toho svědkem.
Její cesta byla cestou mnoha
bolestí (Chiara neměla nikdy
v oblibě je zdůrazňovat),
mnoha radostí,mnohé námahy, ale především velké lásky.
Když hledíme na cestu téZe setkání církevních hnutí
a komunit České republiky
v Praze. Květen 2001.
5–6/2008 | Nové Město |
63
DIALOGY
byly jisté, že v jejich vyhublých a často odpudivých tvářích vidíme tvář Pána. Byla to
škola.“ Bylo zapotřebí nového snu. A tím se stalo charisma jednoty. V temnotě, v dramatu válečného konfliktu, za
ztráty všech pevných bodů
vybledly všechny ostatní sny.
Zrodil se z nich nový sen: jednota pro rozdrásaný svět.
Zrod charismatu je zvláštním příběhem. Naléhavě přichází touha po něčem zcela
novém, až by se v tom mohlo
spatřovat opovrhování církví, jejími institucemi, tím, co
již existuje. Ze strany církevní struktury by to mohlo být
vnímáno jako něco alternativního. Chiara však milovala církev odvěkou, církev tradiční i současnou, ale cítila,
že musí budovat novou cestu.
Nebylo snadné to vysvětlit,
ale mladá dívka z Tridentu,
následovaná mnoha dalšími,
šla s přesvědčivou pokorou
kupředu. Křehká dívka Chiara vždy v obtížích projevovala
pevné a pokorné přesvědčení
o svém charismatu.
Sloužila celé církvi. Obnovovala svět řeholníků intenzivní prací několika desetiletí. Navrátila smysl a svěžest
mnoha kněžím, kteří přilnuli ke spiritualitě Hnutí. Zosobňovala hledání jednoty
s mnoha křesťany jiných církví. Učila hodnotě charismatu
mnoho nových komunit. Žila
to, co říkal Pavel VI.: „Církev
se stává dialogem.“
Prvními přáteli Hnutí,
mohu-li to tak říci, byli chudí. Ježíš fokoláre je Ježíš chudý, Ježíš opuštěný: „Jestli za
mnou přijdou mladí, až budu vetchou stařenkou,“ řekla, „a budou chtít, abych jim
stručně definovala náš Ideál,
slabým hlasem jim odpovím:
Je to Ježíš opuštěný.“
Síla evangelia se nikdy
nestane lidskou všemohoucností, protože musí počítat s omezením, s křížem. Je
to zkušenost, kterou Chiara
64
64
| Nové Město | 5–6/2008
Setkání církevních hnutí a komunit České republiky s Chiarou Lubichovou v Praze. Květen 2001.
Fota: Markéta Jírů
prožila v bídě nemoci a tíži
let. Naposledy jsem se s ní
setkal v nemocnici Gemelli. Dívala se na mne láskyplným pohledem a svým hlasem dál tkala naše, už dávné
přátelství. Navzájem jsme se
rozloučili s ujištěním, že spolu v budoucnu poobědváme.
Chiara si vždycky dopředu
domlouvala další schůzku.
Andrea Riccardi
Malé osobní
vyznání Chiaře
Chiaru Lubichovou jsem
měla tu čest a milost osobně spatřit či se s ní pozdravit jen několikrát v životě.
Na setkáních nových hnutí a komunit a potom při
její cestě do Prahy, kde se
zúčastnila setkání hnutí
a komunit v České republice. Kdykoli jsem věděla, že
Chiara na některém z jmenovaných setkání bude,
o to více jsem se těšila.
yla to pro mne vždy
žena, která svědčila
o důstojnosti a radosti učednice evangelia a ze které zářila neobyčejná láska Krista ke každému,
s kým se setkala, byť na pár
okamžiků.
O její životní cestě vždy
ráda vyprávím mladým lidem
z Komunity Sant´Egidio
v České republice jako o cestě ženy, která si právě za války
uvědomila, že při úsilí o mír
musí být v životě křesťana na
prvním místě autentické přátelství s Pánem. Chiara, když
začínala svou velkou cestu
s Dílem Mariiným – Hnutím
fokoláre, jistě musela ze svého
přátelství s Kristem,jeho církví a Pannou Marií, čerpat velikou odvahu a sílu. Vždyť jako
žena budovala laické hnutí v době před Druhým vatikánským koncilem! Chiařina
odvaha, jež se vždy snoubila
s pokorou a velkou schopností
číst znamení doby, je pro mne
velkým příkladem krásy ženy,
která se živí Kristovou láskou.
A tak mi nezbývá než děkovat Bohu, že mi dal tuto krásnou ženu poznat, děkovat
Chiaře za všechno, co nám
dala a čemu nás naučila a žít
dál její odkaz s neutuchající radostí a pokorou žité víry,
jež je zdrojem lásky a jednoty, které tento svět tolik potřebuje.
Kristina Koldinská,
Komunita Sant´Egidio
v České republice
B
DIALOGY
SPOLEČENSTVÍ NEJEN
MEZI KATOLICKÝMI HNUTÍMI A KOMUNITAMI
Ze všech svých sil
Setkání nových církevních hnutí
a komunit s Janem Pavlem II. o Letnicích roku 1998 a závazek vzájemné
spolupráce. Od historického mezníku v Římě po stuttgartská setkání.
O
Letnicích roku 1998 vyslovila Chiara Lubichová před
Janem Pavlem II. tato slova:
„Víme, že si církev přeje úplné společenství mezi hnutími, jejich jednotu, která se
už začala naplňovat. Vzhledem k tomu, že naším specifickým charismatem je jednota, chceme vaši Svatost ujistit, že se budeme snažit ze všech
svých sil, abychom přispěli k její úplné
realizaci.“
V předvečer Letnic, 30. května 1998,
svolal polský papež poprvé na Svatopetrské náměstí nová církevní hnutí a komunity. Byla to nevídaná událost, kterou po
něm zopakoval i Benedikt XVI. (Nové
město 7–8/1998; 7–8/2006).
Tehdy bylo cílem vytvořit společenství mezi katolickými hnutími, která toto
náměstí zaplnila. Už jen to představovalo
náročný program. A málokoho napadlo,
že se brzy touha a snaha po společenství
rozšíří i na hnutí jiných církví.
Pravděpodobně na to nemyslela ani
Chiara Lubichová. Ani ona, ani ostatní
neměli v tomto směru nějaký „strategický“ plán.„Jak to bude, je psáno v nebi. Až
se setkáme, naším úkolem bude naslouchat, co nám říká Duch Svatý, naslouchat
jeho hlasu,“ řekla.
Asi o rok později, 31. října 1999,
navečer po historickém podpisu „Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění“ mezi Světovým luterským sva-
zem a katolickou církví, se konalo první setkání Chiary Lubichové, Andrey
Riccardiho a zástupců patnácti evangelických komunit a hnutí.
O dva roky později položila Chiara solidní základy dialogu, když vyzvala
sedm set zástupců hnutí z různých církví v Německu, aby mezi sebou uzavřeli
„pakt vzájemné lásky“. Měli tím naplnit
Ježíšovo nové přikázání, a to nejen mezi
sebou, ale i mezi hnutími, která představují – milovat i charisma bližního jako své
vlastní… V Itálii, Německu i jinde začaly vznikat přátelské vztahy v Kristu, což
se stalo prvním charakteristickým rysem
tohoto společenství.Brzy nato byl vytýčen
cíl „vrátit Evropě duši“, s vědomím, že lze
společně nacházet konkrétní řešení pro
dobro starého kontinentu. Tak vznikla
dvě setkání, nazvaná „Společně pro Evropu“, která se konala v roce 2004 a 2007 ve
Stuttgartu, a kterých se zúčastnilo na 250
hnutí a komunit z různých církví. Byla to
důležitá setkání přenášená satelitem do
celého světa, během kterých se více než
sto tisíc lidí účastnilo paralelních setkání na dalších místech Evropy.„Našel jsem
takovou lásku k Evropě, jakou jsem jinde
neviděl,“ řekl Romano Prodi.„Díky vašemu společenství dáváte jednotě Evropy
tvář a sítí svých aktivit budujete mosty
mezi různými kulturami a národy,“ prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová. Jeden africký biskup se k tomu
vyjádřil: „Dosud jste nám vy Evropané
a křesťané přinášeli Krista po kouskách,
nyní mám naději, že ze Stuttgartu přijde
na náš kontinent ´celý´ Kristus.“
„Chiara je předsedkyní a inspirátorkou společenství mezi hnutími. V tom,
co řekne, nacházíme cestu, jak řešit
problémy lidstva,“ vyslovil se nyní již
zesnulý Helmut Nicklas, jeden z německých evangelických organizátorů setkání „Společně pro Evropu“, bývalý odpovědný za sdružení YMCA v Mnichově
a viceprezident YMCA World Urban
Network.
Ve Stuttgartu se konala dvě setkání „Společně pro Evropu“, která měla „vrátit duši“ starému kontinentu a vybudovat mosty mezi náboženstvími a kulturami. Na fotografii je
první setkání v květnu roku 2004.
Foto: Domenico Salmaso
5–6/2008 | Nové Město |
65
DIALOGY
Chiara i v době své nemoci sledovala každý krok společenství mezi hnutími jako jednu z věcí, která jí nejvíce ležela na srdci. Nepřestala je povzbuzovat
a radit jim.
Vždyť pro to vždy žila. Už v padesátých
letech Chiara pěstovala vztahy se zakladateli jiných hnutí – s Matkou Terezou
z Kalkaty, Rogerem Schutzem z Taizé,
s Riccardem Lombardim z Hnutí za lepší svět, Patrickem Peytonem z Crociata
del Rosario, Pedrem Richardsem z hnutí Familiar Cristiano, Werenfriedem van
Straaten… Obrovskou důležitost těchto vztahů vysvětlovala takto: „Když jsme
začínali s naším Hnutím, setkání s těmito
charismatickými lidmi nám dávalo mnoho odvahy a síly. Ale je ještě jeden důvod,
proč se radovat z těchto setkání. Když
v nás Ježíš trochu povyroste, často se zrodí přání udělat v životě veliké věci. Například když se díky televizi dozvím o strašném hladu ve světě,mám chuť založit hnutí, které by proti němu bojovalo. A tehdy
si vzpomenu na Matku Terezu z Kalkaty, která mi často opakuje: ´To, co můžeš
udělat ty, nemůžu udělat já, a to, co dělám
Chiara Lubichová s Matkou Terezou
z Kalkaty. Panovalo mezi nimi velké přátelství a duchovní porozumění.
Foto: archiv
já, nemůžeš dělat ty.´ V tu chvíli se mi zdá
krásné a nutné žít, pracovat a zemřít pro
to, co ode mne Bůh chce: přinést do světa trochu jednoty, znovu spojovat rodiny, oživovat farnosti, sjednocovat křesťany, vést dialog s nekřesťany a s těmi, kteří
nemají náboženské přesvědčení. Setkání
se všemi těmito charismatickými lidmi je
pro mne zdůrazněním, že v Kristově těle
mají všichni svůj úkol, kterému musejí
zůstat věrní.“
Chiaru k tomu pobízelo její radikálně
evangelní a vůči všem otevřené chování.
Ve svém deníku 1. června 1967 napsala: „To, co naše spiritualita učí v oblasti
vztahů mezi jednotlivci, se musí dostat
na společenskou úroveň. Hnutí je tím
autentičtější, čím více zná a váží si ostatních hnutí, učí se od nich a ostatní se učí
od něj. Ze vzájemného společenství duchovních darů vyroste spolupráce na základě vůle i srdce, a my tak budeme sloužit církvi, kterou se snažíme milovat.“
Kdoví, jak bude chtít Bůh použít společenství mezi hnutími, které Chiara iniciovala, ve svých plánech s církví a světem.
Severin Schmidt
Chiara Lubichová a někteří další zakladatelé na náměstí Sv. Petra během setkání církevních hnutí a komunit s Janem Pavlem II. Bylo
to 30. května v předvečer Letnic roku 1998.
Foto: Giuseppe Distefano
66
| Nové Město | 5–6/2008
DIALOGY
VELKÁ
NÁBOŽENSTVÍ
L
Nepatří
jen vám!
Phramaha Thongratana
Thavorn je buddhistický mnich z Thajska. V roce
1995 se setkal s Chiarou
Lubichovou, která mu
dala jméno „Luce Ardente“ (Zářící světlo).
Shahrzad Houshmand.
juje. Takové okamžiky spirituální výměny jsem dosud
nikdy nezažil. Od té doby
jsem ji nazýval „maminkou
Chiarou“, neboť jsem se také
já cítil být jejím synem. A ona
mě nazvala jménem, které se mi velice líbilo – „Luce
Ardente“ (Zářící světlo). Ke
Hnutí fokoláre patří v Thajsku
mnoho buddhistů. S křesťany je spojuje vzájemná láska.
V tomto duchu žijí společně pro sjednocený svět, svět
pokoje a míru. Svým křesťanským bratřím a sestrám stále
opakuji: „Maminka Chiara
nepatří jen vám, ale také nám.
Patří celému světu.“
Phramaha Thongratana
Thavorn
Nebeský
květ Boží
Shahrzad Houshmand
pochází z Íránu. Je muslimská teoložka a v Římě
mimo jiné vyučuje islámskou kulturu.
Fota: archiv
S
eznámil jsem se
s Chiarou před 13
lety. Poprvé mi
o ní vyprávěl jeden
mladý buddhista,
který byl v kontaktu s mladými lidmi z Hnutí fokoláre. Mohu
tedy říci, že jsem se o Chiaře dozvěděl prostřednictvím
jejíhoduchovníhodítěte.Později jsem měl možnost strávit nějakou dobu v Loppianu
nedaleko Florencie,městečku
Hnutí fokoláre. Tamní pobyt
pro mě znamenal převratnou
zkušenost.Začal jsem objevovat význam opravdové lásky,
lásky v duchu „agapé“, kterou
rád srovnávám s buddhistickým učením „Metta Karuna“.
Nakonec se uskutečnilo i dlouho očekávané první
setkání s Chiarou.Doposud se
mi však nepodařilo tuto událost výstižně popsat. Byl jsem
uchvácen její osobou, jejíma očima, její jednoduchostí, tím, jak se mi věnovala, jejím respektem k mé osobě, jejím pozorným nasloucháním,
atmosférou, kterou nelze slovy vyjádřit... Vyprávěla mi
o křesťanské víře, o charismatu jednoty, o Ježíšově modlitbě („aby všichni jedno byli“)
a o tajemství jeho výkřiku na
kříži. Ukázalo se, že se velmi
zajímá o buddhismus, a chtěla vědět, co nás vzájemně spo-
Druhý zleva Phramaha Thongratana Thavorn – „Luce Ardente“
(Zářící světlo).
idé přicházejí a odcházejí. Po všechny časy
a na všech místech světa.
Mezi nimi však existují tu
a tam osoby, které plně a radikálně milují. Jejich srdce se stává chrámem Boha, který není
nic jiného než Láska. Jejich
srdce vyzařuje milost, milosrdenství a pokoj, podobně
jako jen průzračně čisté zrcadlo odráží světlo. Chiara byla
oním požehnaným chrámem
Božím. Stejně jako její Ženich,
milovala i ona všechny bez
hranic a bez rozdílu. Byla ztělesněním milosrdenství, které
se v Koránu nazývá „rahma“.
Chiaro! Tys byla pokojem,
tys byla dárcem pokoje a prostřednictvím tvých duchovních dětí pokoj šíříš i nadále. Pro mě, jako muslimku,
jsi byla – a teď jsi ještě více
než dřív – krásným a reálným
vyjádřením islámu.Islám totiž
znamená:„zcela se svěřit Božímu pokoji“. Tvůj ideál byl bratrstvím, objímajícím celý svět
a usilujícím o jednotu všech
lidí. To je poselství každého
náboženství,jež zůstává věrné
svým počátkům.
Desetdnůpředtvýmodchodem jsem ve spánku potichu
a dlouho plakala. Prosila jsem
Boha za tvé zdraví a tvoji – také
fyzickou – přítomnost mezi
námi. Bůh mi odpověděl tím,
že mi ukázal jednu nebeskou
scénu. Před mýma očima se
objevil velkolepý obraz,ve kterém bylo znázorněno tvé jméno, jméno fokolarínů a tvého
ideálu… Vše bylo ponořeno do jediného světla. Naproti tobě byla země, celá modrá,
a uprostřed ní velký blankytný nápis: „Pokoj“. Dál už tam
nestálo nic...
Pokoj proto, že ty spolu se
svými následovníky přinášíte světu a celé planetě pravý a plný mír a pokoj – onen
mír, který je Bohem, Láskou
a Světlem. Když myslím na
tento sen, pociťuji ve svém
srdci hluboký, nebeský pokoj.
Shahrzad Houshmand
5–6/2008 | Nové Město |
67
Foto: Gabriele Viviani
CHIARA PATŘÍ VŠEM
Rozšířit srdce
J
e zapotřebí, abychom rozšířili své
srdce na míru srdce Ježíšova. Jaký úkol! Ale to jediné je potřebné! Když toto dokážeme, vykonali jsme vše. Jde o to, abychom
každého, kdo se ocitne v naší blízkosti, milovali tak, jak ho miluje
Bůh. A poněvadž žijeme v čase, můžeme
v jednom okamžiku milovat jen jednoho
bližního, a nesmíme si v srdci ponechávat nějaké city k bratrovi, s nímž jsme se
setkali minutu předtím. Vždyť ve všech
68
| Nové Město | 5–6/2008
milujeme téhož Ježíše! Jestliže nám však
v srdci něco zůstane, znamená to, že jsme
předešlého bratra milovali kvůli sobě nebo kvůli němu…, ne kvůli Ježíšovi. A tady je právě ta chyba!
Pro nás je nejdůležitější zachovat si
ryzost Boha, to znamená mít v srdci takovou lásku, jakou miluje Ježíš. Být čistí
neznamená zbavit srdce lásky a potlačit
ji. Je zapotřebí rozšířit své srdce na míru
srdce Ježíšova a milovat všechny! A tak
jako z miliard proměněných hostií sta-
čí jedna jediná, abychom se nasytili Bohem, tak stačí jediný bratr, kterého nám
Boží vůle posílá do cesty, abychom mohli
být spojeni s celým lidstvem, které tvoří
mystického Ježíše.
Mít společenství s bratrem – to je druhé přikázání, které následuje hned po
přikázání lásky k Bohu a je jeho určitým
výrazem.
Chiara Lubichová
(Cesty světla, Nové město, 1996)
CHIARA PATŘÍ VŠEM
Hold
tisíců
Chiaře
Lubichové
Svědectví, vyslovená bezprostředně po odchodu Chiary Lubichové
z této země.
V
klidné atmosféře, naplněné
dojetím a modlitbami, neustále přicházely zástupy lidí všech věkových kategorií
vzdát úctu Chiaře Lubichové. Její rakev byla vystavena
v konferenčním sále mezinárodního centra Hnutí fokoláre v Rocca
di Papa, v Římě. Chiara spočívala uprostřed sálu, obklopena záplavou květin.
Za ní byl umístěn obraz Matky Boží s Dítětem, známá„Černá Madona“ z Čenstochové, dar od papeže Jana Pavla II.
Ošetřující lékař Salvatore Valente,
svědek posledních týdnů života Chiary
během jejího pobytu v římské nemocnici Gemelli: „Chiara v tomto posledním
období snášela všechno utrpení s vyrovnaností a živou účastí, které dojímaly.
Utrpení v takových případech často znamená pouze bolestnou zátěž. Chiara si
však až do samotného odchodu udržela
jasný pohled, kterým mě velice oslovila.“
tra Rogera.„My v Taizé,“ řekl bratr Alois,
„děkujeme Bohu za Chiařin život. Je pro
nás světlem. Světlem, které zůstane mezi
námi.“ Připomněl také „velkou úctu a lásku, kterou ke Chiaře choval bratr Roger.“
Kardinál
Stanislav Rylko,
předseda
Papežské rady pro laiky.
osobní dojem: „Chiara mi vštípila vědomí
o důstojnosti charismatu, o jeho hodnotě. Ukázala mi, že to je to nejcennější, co
máme.“ A dodal: „Chiara patří všem: církvi, stejně tak jako lidem jiného vyznání.
Chiara náleží celému světu, neboť náležela
Ježíši. A právě nyní, když spočívá v tichosti, bychom se měli naučit jí naslouchat ještě
lépe. To se nám podaří pouze tehdy, budeme-li mezi sebou usilovat o jednotu.“
Salvatore Martinez, italský národní koordinátor hnutí Obnovy v Duchu
Svatém, prohlásil: „Chiařin odkaz je
dědictvím lásky jejího duchovního
mateřství. Chiaře patří vděčnost nás
všech laiků.“ Vyzdvihl svědectví této
ženy, „která se nezastavila před výzvami
sekularizace, ani před kulturními, ideologickými a náboženskými rozpory.“
V modlitbě před Chiarou setrval spolu se dvěma spolubratry též bratr Alois,
převor komunity v Taizé, nástupce bra-
Kardinál Stanislav Rylko, předseda
Papežské rady pro laiky, který se přijel
osobně rozloučit s Chiarou do Rocca di
Papa: „Setkal jsem se s Chiarou vícekrát.
Naposledyběhemvánočníchsvátků.Každé z těchto setkání ve mně však zanechalo
hlubokou stopu. Chiara měla dar nakazit
každého, s kým se setkala, svým nadšením pro věci Boží.“ Kardinál se také obrátil na Chiařiny duchovní děti: „Odvážně
neste dál oheň tohoto charismatu. Jeho
historie v církvi nekončí, ale začíná.“
Andrea Riccardi, zakladatel Komunity Sant´Egidio, vyjádřil jako jeden ze
zakladatelů nových církevních hnutí svůj
Telegram zaslaný Italskou biskupskou konferencí, který vlastnoručně
podepsali předseda kard. Angelo Bagnasco a generální sekretář Mons. Giuseppe Betori, hovoří o Chiařině „zkušenosti společenství, která obohacuje život
církve v Itálii a ve světě“. A připomíná
„s velkou vděčností sílu Chiařina svědectví,které nabízí duchovní cestu založenou
na principu jednoty. Cestu, která je jak
v církvi, tak ve světě lemována lidskými
životy žitými v plnosti a radosti.“
Kard. Giovanni Coppa, první nuncius
v naší zemi po sametové revoluci. „Právě jsem se vrátil z baziliky svatého Pavla
za hradbami, kde se obrovské zástupy rozloučily s Chiarou na její cestě do Otcova
domu. Během mše svaté, kterou jsem koncelebroval s ostatními šestnácti kardinály,
mnohými biskupy a nespočetnými kněžími, jsme se modlili, aby Pán daroval věčný
pokoj této velké duši, jež nyní v nebi pracuje s ještě větším zápalem pro jednotu
křesťanů. Dnes ráno jsem ve své soukromé kapli sloužil mši svatou za vás všechny z Díla Mariina. Za to, aby vás odchod
zakladatelky do nebeského domova posílil ve víře, umožnil vám věrně převzít
dědictví, které vám zanechala, a obdařil
vás novými podněty vedoucími k novým
cílům, a to vše s Boží pomocí a pod vedením Chiařina příkladu, který bude zářit
v církvi stále jasněji. Chtěl jsem vám toto
napsat ještě před koncem dnešního dne.
Nejste sami, Chiara je s vámi, přimlouvá
se za vás a předchází vás na cestě v lásce
Kristově a v lásce církve. Přeji požehnané Velikonoce dnes, na tento předčasný
Velký pátek! Již začínají zářit světla Zmrtvýchvstání.Odvahu.Žehnám vám ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.“
Karel Skalický, vedoucí Katedry systematické a ekumenické teologie TF
Jihočeské univerzity. „Dnes se mi donesla smutná zpráva o odchodu zakladatelky a duchovní matky Hnutí fokoláre Chiary Lubichové. Byla velkou ženou a velkou
křesťanskou duší, která šířila ducha společenství tou měrou, že její zásluhou se
tento rys církve skutečně prohloubil. Její
ekumenické charisma, schopné spojovat
Salvatore Martinez koordinátor hnutí
Obnovy v Duchu Svatém.
5–6/2008 | Nové Město |
69
zdánlivě nesjednotitelné a překonávat náboženské rozdíly mezi lidmi, je něčím, co
Chiaru odlišuje od všech ostatních charismatických zakladatelů duchovních hnutí vzešlých z katolické církve 20. století.
Uchovávám drahou vzpomínku na setkání s Chiarou 23. června 1966, které pro mě
bylo cennou duchovní zkušeností. Při této příležitosti Chiara vyprávěla kardinálu Beranovi a mně o vnějších okolnostech a niterných inspiracích, které ji vedly
k založení Hnutí fokoláre. Od té doby chovám k Fokoláre skutečnou sympatii. Ztrátu vaší ´Matky´ proto spolu s vámi nesu
o to bolestněji. Věřím však, že od onoho pátku 14. března máte u Toho, jemuž
Chiara obětovala svůj život, velkou přímluvkyni. Přeji vám, abyste pro vaše hnutí
zvolili důstojnou nástupkyni Chiary.“
Mnohá svědectví pocházejí z úst
zakladatelů, prezidentů a zodpovědných
za nová církevní hnutí a komunity, které spolu s Chiarou vyzval v roce 1998
papež Jan Pavel II. ke vzájemnému sdílení. Uvádíme zde některé z prvních projevů účasti od zástupců hnutí a komunit
z České republiky.
„´Je země živých a země mrtvých,
a mostem mezi nimi je láska...´ T. Wilter.
Drazí, dovolte mi vyjádřit smutek nad
odchodem vzácné ženy Chiary Lubichové a zároveň i naději, že došla Domů,
k Otci, k veliké Lásce svého života...“
Růžena Fialová,
hnutí Modlitby matek
“Drazí přátelé v Hnutí fokoláre, známí i neznámí, neseme vás i vaši drahou
Foto: archiv
CHIARA PATŘÍ VŠEM
Chiaru v modlitbách, děkujeme, že jsme
se mohli vaším prostřednictvím seznámit se spiritualitou Díla Mariina a odžívat ve společenství s vámi úsilí o jednotu
a lásku, které naplňovaly Chiařin život.
Věříme, že Chiara bude všechny vaše
další kroky provázet i nadále v lůně toho
nejdokonalejšího společenství Jednoty
a Lásky.“
Luďka Koukalová,
Ludvík Kolek, Komunita Emmanuel
„Drazí přátelé, s pohnutím jsme přijali zprávu o odchodu zakladatelky Hnutí
fokoláre Chiary Lubichové. Završil se tak
pozemský život jedné z nejvýraznějších
osobností moderního křesťanství a ženy
ducha vpravdě prorockého; jedné z těch,
jejichž tvořivá a neúnavná spolupráce
s vanutím Ducha Svatého přinesla ono ´jaro
církve´, jehož jsme svědky. Jistě také cítíte,
že odchod vaší zakladatelky není jen smutnou událostí a ztrátou, ale i čímsi velikým
aslavnostním–odchodemvěrnéslužebnice
do pravého domova, k milujícímu a milosrdnému Otci. Vaše hnutí teď čeká velká
změna – získává u Boha přímluvkyni a zároveň odpovědnost za jeho duchovní vedení budou muset přijmout jiní. Nejste v této
situaci sami. Možná, že to, že nyní odchází generace zakladatelů nových duchovních hnutí, je znamením, Boží výzvou
k věrnosti i tvořivosti, k vytrvalosti přesahující generace i k obnovené naději, víře
a lásce. Dovolte drobnou osobní poznámku: Při rodinné bohoslužbě v naší farnosti
přicházejí děti se spontánními přímluvami. Děvčátko, které dnes bylo první, nás
všechny překvapilo: ´Za Chiaru Lubichovou´. Rádi se k její prosbě připojujeme.”
Bořivoj Tydlitát, Hnutí Cursillo
Romano Prodi
Velkorysé
dílo
Jednomyslné ocenění činnosti Chiary také na poli politiky a kultury.
C
hiara Lubichová celý život
pracovala bez únavy, soustředěně, v tichosti a velkodušně
jako matka, pro dobro světa
a církve v rámci své univerzální vize, v pravém smyslu slova
„katolické“.
Když jsem byl prezidentem Evropské komise, vždy na mne zapůsobila diskrétní, avšak přátelská přítomnost Hnutí fokoláre. Kamkoli jsem přišel jako představitel ideje Evropy, která
byla Chiaře tak drahá, velmi uctivě mně
vždy někdo z nich, kdo v dané oblasti
žil a pracoval,nabídl s pohostinnou otevřeností svou pomoc. Na této srdečné otevřenosti Chiara vybudovala univerzální hnutí, určené pro každého,
70
| Nové Město | 5–6/2008
Chtěl bych vám všem vyjádřit nejupřímnější soustrast nad odchodem Chiary. Vím, jakou inspirací byla pro vaše
životy a jak formovala v Hnutí fokoláre váš velkorysý vztah k zodpovědnému
občanství a vzájemné závislosti. Byl bych
vděčný, kdybyste mohli říci všem, které
v Hnutí znám,jak hluboce obdivuji Chiaru pro její úžasné bohatství duše, vážím
si jejího díla pro schopnost oslovit i lidi
mimo církev a najít v bratrství společnou
řeč se všemi.
Benjamin R. Barber,
politolog USA
Ron Austin
jako mně ukázala Chiara svou zvláštní
osobitou cestu a svedla nás dohromady.
Věřím, že tenhle můj zážitek vůbec nepatří minulosti. Chiara nám pomáhá teď,
stejně jako dřív. Odešla přece tam, kde
nejsou žádné hranice. Po správné Cestě.
Veronika Sedláčková,
novinářka Praha
Když čelíme ztrátě bezprostřední přítomnosti Chiary Lubichové mezi námi,
měli bychom zároveň cítit i hlubokou
vděčnost za její život a učení.
Její myšlenky a její příklad prohloubily moji práci a můj život, stejně jako životy mnoha dalších. Byla vedena světlem
lásky a byla paprskem světla, který nikdy
nezhasne.
Ron Austin,
hollywoodský režisér
S Chiarou Lubichovou jsem měla možnost se setkat osobně na tiskové konferenci v Praze koncem dubna roku 2001.
Novinářům se tehdy představila temperamentní, jemná, dobře upravená žena,
ze které vyzařovala velká osobní jiskra.
Zaujalo mě, jak se nestavěla do popředí
zájmu, ale naopak působila v jisté skrytosti. Vzpomínám si, že na otázky odpovídala konkrétně a uváděla hodně příkladů z osobní zkušenosti. Mimo jiné
se mluvilo i o nové evangelizaci a v souvislosti s ní Chiara říkala, že všichni laici mají charismata, která by měli dát do
služeb nové evangelizace. Ovšem, aby
jejich svědectví bylo věrohodné, musí
začít u sebe. I slovo dialog pro ni, myslím,
bylo důležité. Mluvila o potřebě vést dialog ve společnosti, která už není křesťanská. I o tom, že je důležité vést dialog vzájemně mezi sebou, s lidmi z jiných kultur, jiných národností a náboženství.
A k dialogu vyzývala i novináře. O tom,
že Chiara nezůstávala jen u slov, a že své
charisma nabídla plně, svědčí i dialog,
který otevřela, a který mnohé nenechává
lhostejnými.
Daniela Brůhová,
redaktorka ČRo2 Praha
Foto: Margarita Melanová
podle Ježíšových slov „aby všichni byli
jedno“.
Často jsem se sám sebe ptal, proč jsou
pro mne její myšlenky neustále takovou
výzvou. Chiara nikdy nic nežádala ani
pro sebe, ani pro své lidi! Zahrnula mne
do velkých a hřejivých setkání Hnutí jednoty v oblasti politiky, které má budovat
základy spolupráce a míru ve všech koutech světa. Věřím, že tento ideál jednoty
i v ekonomii – ztvárněný do ekonomiky
společenství, která má sílu přetvořit ekonomiku zisku – je tu proto, aby nám ukazoval možnou cestu, pro kterou se slovo „společně“ stává účinným a trvalým
doporučením. Chiara toto slovo, odhalující tajemství neustálé lásky ke všem
lidem, používala v každodenním životě a učila nás je realizovat i v těch nejsložitějších otázkách, kterým politika
čelí. Je to poselství, které mi zanechala
i při posledním dojemném setkání před
několika měsíci v Rocca di Papa.
Romano Prodi,
bývalý předseda
italské Rady ministrů
a Evropské komise
Foto: Domenico Salmaso
CHIARA PATŘÍ VŠEM
S Chiarou Lubichovou jsem se setkala
před asi deseti lety ještě jako redaktorka České televize. Tehdy jsem nevěděla
o Hnutí fokoláre skoro nic. Přemýšlela jsem v těchto dnech, k jakému zážitku z tohoto setkání bych se měla vrátit,
aby opravdu vypovídal o významu, který pro mě mělo. Snažila jsem se vybavit
si specifický tón hlasu, gesto ruky nebo
úsměv. Pak mě ale napadlo, že to vlastně není důležité. Právě díky Chiaře jsem
poznala lidi, kteří v Hnutí fokoláre žijí
u nás, v Česku. Jsou jedineční svou vírou
i optimismem, schopností odevzdat úplně všechno Bohu a zůstat otevření každému okamžiku každého dne. Jim, stejně
Daniela Brůhová s Chiarou Lubichovou
na tiskové konferenci v Praze. Duben 2001.
5–6/2008 | Nové Město |
71
CHIARA PATŘÍ VŠEM
LID,
KTERÝ SE ZRODIL Z EVANGELIA
Díky, Chiaro!
Malá i velká svědectví osobní lásky. První nepatrný
výběr z množství poselství a svědectví ze světa i od nás,
která ještě stále přicházejí.1
72
| Nové Město | 5–6/2008
„Život Chiary je pro mě
učebnicí křesťanského života a jeho nejvyššího naplnění. V údivu stojím nad dílem,
které mění a naplňuje životy lidí a dává jim smysl. Její nový pohled na život z víry
dal i mému životu nový směr.
Děkuji Bohu za tebe, Chiaro!
Raduj se v náručí svého Ženicha.” Jitka Beníšková, Praha
je nepochybně jednou z největších postav církve. Teď
je to možná ještě troufalost
a chce to časový odstup.Ale je
fakt, že si ji Bůh vybral a díky
jejímu ´ano´ nám dal mimořádné charizma. Milost, díky
které se vrátil na zem ´uprostřed společenství´. A já jsem
velmi vděčný za to, že ji můžu
následovat.“ Jiří Hájek, Praha
„Chiara mi ukazuje, co
to znamená opravdu ´být´.
´Být´ znamená být taková,
jakou mě chtěl On. Být skutečněrealizovanýmčlověkem
znamená být Ničím. Budu-li
Ničím, budu Jím, tedy vším...
Chiaru jsem nikdy necítila blíž než teď… Vždyť už tu
cestu ´prošlápla´! Čeho se
bát? Stačí jí jen podat ruku
a jít… Díky, že jsi, Chiaro.”
Marie Kotková, Brno
„První Slova života, která
mi dávala jedna moje kolegyně jsem ignorovala, aniž
bych je četla, ale když nadešla chvíle bolesti, věnovala
jsem jim trochu času, abych
do nich pronikla. Naučila
jsem se obětovat i své těžkosti
spojené s částečným ochrnutím těla, protože jedině Ježíš
opuštěný nám dává pochopit
tajemství každé bolesti. Díky,
Chiaro.”
Luisa, Itálie
„Odchod Chiary do nebe
je pro mne bolestný i radostný současně. Na jednu stranu
mám pocit opuštěnosti a na
druhou se raduji. Nikdy jsem
jí nenapsal dopis a neměl
jsem ani moc pochopení pro
´emocionální výlevy duše´
směrem k ní. Nicméně můj
vztah k ní byl jako k matce,
která mi dala život duchovní. A musím říci, že po její smrti je mnohem silnější
než předtím. Jakoby ten blok
zmizel. Mám s ní nyní vztah
mnohem silnější a osobnější. Je u Boha, mimo prostor
a čas a může pomáhat a přimlouvat se. Ostatně, prosím
Boha na její přímluvu a funguje to moc dobře! Chiara
„Po smrti Chiary jsem zcela jasně pocítila, že to vše, co
nám zde zanechala, slyším
jakoby zesíleně.”
Ludmila Kalná, Praha
„Nepatřím k Hnutí fokoláre, ale Chiara mě i tak měla
velmi ráda. To mi ukázalo
míru její obrovské duše, která
uměla přijímat a živit všechny.” Cristina Mannari, Pisa
„Odvaha, kterou jsi mi
vštípila, abych bojoval, byla
obrovská. Na jednom Genfestu jsi nám řekla: ´Drazí mladí, máte pouze jeden život,
nepromarněte ho, směřujte vzhůru!´ Toho dne jsem ta
slova vzal vážně. Myslím, že
tam se zrodilo moje povolání
politika, protože žít pro druhé,
aby všichni byli jedno, je politika.” Raffaele Scamardì, Řím
„Byla to veliká slavnost.
Účastnit se pohřbu Chiary pro mě znamenalo jít jí
poděkovat za všechno, co mi
v životě dala. Prožívala jsem
velmi silně hlubokou vděčnost. Setkání s lidmi, kteří žijí
tuto spiritualitu, před dvěma
desítkami let naprosto ovlivnilo můj život. Naučila mě,
a učím se tomu stále, prožívat život naplno – tedy v lásce
ke všem lidem. Co mě už při
prvním setkání s touto spiritualitou oslovilo, byl kromě
nadpřirozené lásky mezi všemi také velmi silný duch rodiny. Se stejnou realitou, ale
mnohonásobně umocněnou,
jsem se setkala nyní v Římě
při pohřbu Chiary.“
Veronika Němečková,
Praha
„Narodil jsem se dvakrát:
poprvé fyzicky z mojí matky,
podruhé duchovně z Chiary. Učinila ze mne hlasatele
evangelia, člena místní i univerzální církve.”
Toni, Udine (Itálie)
„V den,kdy Chiara zemřela,
jsem večer obcházela všechny
naše děti s přáním na dobrou
noc. Když jsem přišla k nejmladší Terezce, v modlitbě
chtěla myslet na Chiaru. Tak
se tedy začala modlit: ´Milý
Pane Ježíši. Pozdravuj Chiaru v nebíčku a aby Chiara
měla pořád ráda všechny děti
a ostatní lidi a modlila se za
nás.A až se zase sejdeme s gen 4
(pozn. redakce: děti z Hnutí fokoláre, 4. generace), abychom pořád myslely na Chiaru v modlitbě. Tvoje Terezka.´
Starší dcera Maruška se mohla zúčastnit pohřbu v Římě.
I pro ni měla tato událost velký význam a skrze naše děti
i zpětně pro celou naši rodinu, společenství...“
CHIARA PATŘÍ VŠEM
Alexandra, Stanislav, Maruška, František a Terezka
Benešovi, Aš
„S hlubokým pohnutím
a se zármutkem v srdci jsme
přijali zprávu o skonu Chiary Lubichové, zakladatelky
a prezidentky Hnutí fokoláre. Jsme oba příznivci tohoto hnutí, které nás již před
lety hluboce oslovilo a ukázalo nám, že se vskutku vyplatí
zasazovat se o takové, vpravdě morální a navýsost lidské hodnoty, jako přátelství,
kolegialita, obětavost a láska
k bližnímu.“
Eva a Petr Tatranští, Praha
„Jsme Chiaře velmi vděční,
že jsme mohli poznat praktické žití evangelia se všemi
lidmi, se kterými se v životě
setkáváme! Budeme ji nosit
ve svém srdci až do našeho
odchodu z tohoto světa.“
Bohunka a Ivan Podolští
a Kateřina Rezková, Brno
„Když jsme na sklonku
noci přijeli do Rocca di Papa
a po rozednění vešli do domu
Hnutí fokoláre, kde Chiara Lubichová žila a zemřela,
mým hlavním dojmem byla
vděčnost. Za všechny impulsy, které jsem od ní dostával
a které ovlivňovaly a nasměrovaly můj život během více
než dvaceti let. V té době
už to byla známá osobnost,
vždy obklopená davy lidí,
takže nebylo jednoduché se
s ní setkat osobně. Představoval jsem si během těch let, jaké
to asi bylo na začátku Hnutí.
Jak kolem zakladatelky vznikalo´neformálníspolečenství´
lidí všeho druhu, které spojoval stejný ideál, kdy nezáleželo
na tom, že někdo je poslanec
nebo profesor, někdo jiný dělník nebo žena v domácnosti,
všichni byli jako bratři a sestry v rodině. Po vstupu do sálu
s vystaveným tělem Chiary
mi blesklo hlavou, že asi takhle nějak to tehdy bylo. Zau-
jala mě velká otevřenost pro
tu různorodou společnost,
která tam přicházela. Při mši
svaté, sloužené jedním biskupem a několika kněžími neseděli v prvních řadách nějací ´zasloužilí členové Hnutí´,
ale mladí lidé, kteří ji poznali teprve nedávno. Vedle zodpovědného za Hnutí v nějaké
zemi byl místní obyvatel, který se o ní poprvé dověděl, když
zemřela. Buddhistický mnich,
který přišel uprostřed mše svaté sloužené katolickým biskupem, před ním setrval až do
konce, aby pak mohl na rozloučenou zazpívat píseň své
´druhé mamince´, neboť ona
ho učila, že Bůh je Láska, která miluje všechny… Nic nebylo problém, všechno se odehrávalo v atmosféře velkého
pokoje. Obdobné to bylo pak
i v bazilice sv. Pavla za hradbami a v kapli při ukládání těla
do hrobu. Když jsem poté, co
se náš autobus vydal zpět do
Prahy, rekapituloval ve svém
srdci celý den, zjistil jsem, že
vedle vděčnosti v něm převládá ještě něco – touha být po
návratu stále také tak otevřený pro každého, koho potkám
– ať už to bude kdokoliv.”
Petr Křivánek, Praha
„Setkala jsem se Chiarou,
když jsem byla ještě hodně malá a poznávala jsem
Hnutí. Věděli jsme, že přijede a nachystali jsme si pro ni
nějakou písničku. Když jsem
ji poprvé uviděla, úplně mě
uchvátila svým úsměvem
a takovou jiskrou, co měla
v očích. Zazpívali jsme jí připravenou písničku a potom
jsme k ní běželi, abychom se
s ní mohli osobně setkat. Překvapila mě hodně osobitým
přístupem a velkou láskou
a dobrotou ke všem, co tam
byli. I když musela být unavená, chtěla s každým něco prohodit a setkat se. Když jsem
k ní přišla, usmála se na mě
a objala mě. I když neumím
italsky a už si nepamatuji,
co mi tehdy řekla, stejně mě
zážitek s ní uchvátil. Věděla
jsem, že se snaží o dobro a je
to vidět na každém kroku.“
Maruška Slavíková, Brno
„Přijaly jsme zpráv u
o úmrtí vaší velké zakladatelky Chiary Lubichové. Chtěly bychom vám sdělit, že jsme vám nablízku modlitbou
v této chvíli, která přes bolest
odloučení je plná naděje –
naděje z toho, že se vítězná
církev v nebi rozrostla o další svatou a že Chiara je vám
blíže než kdykoliv dříve a přimlouvá se za celé Hnutí fokoláre i za nás všechny.“
Sestry trapistky, Praha
„NejdražšíChiaro,pokaždé,
když jsme odjížděli ze setkání
v Castel Gandolfu, mohli jsme
ti napsat dopis. Teď mi ta chvíle chybí, ale cítím, že i když
jsi na cestě do ráje, musím ti
´napsat´. Tvým odchodem ze
světa sice něco skončilo, ale
zároveň začalo něco nového,
krásného. Od chvíle, kdy jsem
se dověděla o tvém odchodu
mi v srdci zní píseň o Panně
Marii. Ty jsi pro mě byla ´druhou Marií´, která milovala
Krista a dávala ho světu. Stále jsi žila pro Něj a naplňovala
nás žitím Jeho slova. Mé srdce jsi naplnila touhou jít stále
za Ním a rozdávat Jeho lásku
všude tam, kam mě pošle.“
Dita Boudová, Praha
„Setkání s Chiarou pro
mne bylo jako ´nový křest´.
Vše rozkvetlo ve mně i okolo mne. Moje řeholní rodina
znovu dostala odvahu a naději. Přišla nová povolání.”
Sr. Cristina Di Nocco, Sestry františkánky chudých, Itálie
„Chiaro, díky za tvé ´ano´
největší lásce – Ježíši opuštěnému.”
Jozefa Honková, Liberec
1) Texty jsou redakčně kráceny.
Časopis Hnutí fokoláre
Květen – červen 2008, ročník 17 (11)
Roční příspěvek 330,- Kč
Půlroční příspěvek 165,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč
Bankovní spojení:
UniCredit Bank,
Czech Republik, a. s. Praha
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
Zodpovědný redaktor:
Mgr. Marie Koukolová
Výkonný redaktor:
Mgr. Ludmila Šturmová
Technický redaktor:
Veronika Němečková
Redakční rada:
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
PhDr. Ilona Špaňhelová
Štěpán Filcík
Administrace:
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Lucie Vodičková
Tisk: OMIKRON
ISSN 1212 – 0782
Překlady a redakční spolupráce:
Mgr. Anna Černá
P. Bohumil Kolář
Mgr. Veronika Matiášková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
Dr. Jaroslav Šebek
Ph. Dr. Jarmila Synková
Ing. Ludmila Čiháková
Mgr. Irena Kyliánová
NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ
Argentina Ciudad Nueva
Austrálie New City
Belgie Nieuwe Stad
Brazílie Cidade Nova
Dánsko Ny Stad
Filipíny New City
Francie Nouvelle Citè
Holandsko Nieuwe Stad
Hongkong San Sing Seung Yuet Hong
Chorvatsko Novi svijet
Itálie Città Nuova
Kanada Nouvelle Citè
Kolumbie Ciudad Nueva
Korea Cumul
Maďarsko Új Város
Německo Neue Stadt
Polsko Nowe Miasto
Portugalsko Cidade Nova
Rumunsko Oras Nou
Slovensko Nové mesto
Slovinsko Novi svet
Španělsko Ciudad Nueva
a Ciutat Nova
Švýcarsko Città Nuova
Švédsko Enad Värld
Uruguay Ciudad Nueva
USA Living City
Velká Británie New City
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Redakcia
Bjornsonova 6
811 05 Bratislava, Slovensko
Fax: 00421 252 492 183
e-mail: [email protected]
Titulní strana:
Přivítání na
letišti|v Praze
| ruzyňském
5–6/2008
Nové Město
73
26. dubna 2001. Foto: Jaroslav Hodík
SLOVO ŽIVOTA
Slovo života na červen 2008
„KDO ZACHOVÁVÁ
JEHO PŘIKÁZÁNÍ,
ZŮSTÁVÁ V BOHU A BŮH
V NĚM.“ (1 JAN 3,24)
á-li člověk
někoho rád,
chce být stále s milovanou osobou.
Přání Boha,
který je Láska, je stejné. Stvořil nás, abychom se s ním mohli setkat,
a my nezažijeme plnou radost,
dokud nedosáhneme niterného spojení s ním. On je jediný, kdo může uspokojit naše
srdce. Sestoupil z nebe, aby
byl s námi, a chce nás uvést do
svého společenství.
Jan ve svém dopise hovoří
o „zůstávání“ jednoho v druhém – nás v Bohu a Boha
v nás. Připomíná nám nejzávažnější požadavek, který Ježíš pronesl při poslední
večeři. „Zůstaňte ve mně, a já
(zůstanu) ve vás,“ řekl Mistr,
když podobenstvím o kmeni a ratolestech vysvětloval,
jak silné a podstatné je pouto,
které nás s ním spojuje. 1
Ale jak sjednocení s Bohem
dosáhnout?
Jan neváhá a říká, že stačí
zachovávat jeho přikázání.
M
74
| Nové Město | 5–6/2008
„KDO ZACHOVÁVÁ
JEHO PŘIKÁZÁNÍ,
ZŮSTÁVÁ V BOHU
A BŮH V NĚM.“
Je mnoho přikázání, která
je třeba zachovávat, aby člověk dospěl k této jednotě?
Od chvíle, kdy je Ježíš promítl do jednoho jediného přikázání, jich není třeba mnoho. Jan těsně předtím, než
vyslovil toto Slovo života,
zvolené pro tento měsíc, připomněl: „A toto je to jeho
přikázání, abychom věřili ve
jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak
nám nařídil.“ 2
Věřit v Ježíše a milovat se
navzájem tak, jako on miloval
nás – to je jediné přikázání.
Jestliže k naplnění lidské
existence dochází tehdy, když
Bůh přebývá mezi námi, existuje jen jediný způsob, jak se
stát naplno sami sebou: milovat! Jan je o tom tak přesvědčený, že to opakuje v průběhu celého listu: „Kdo zůstává
v lásce, zůstává v Bohu a Bůh
zůstává v něm“,3 a „když se
milujeme navzájem, Bůh
zůstává v nás…“. 4
Tradice v souvislosti s tím
vypráví, že když se ho už jako
starého ptali na Pánovo uče-
ní, opakoval stále slova nového přikázání. Na otázku,
proč nemluví o něčem jiném,
odpovídal: „Protože je to
Pánovo přikázání. Jestliže se
uskutečňuje, stačí to.“
Tak je tomu s každým Slovem života – nevyhnutelně
vede k lásce. Nemůže tomu
být jinak, protože Bůh je Láska, a každé jeho Slovo obsahuje lásku, vyjadřuje ji, a jestliže se podle něho žije, proměňuje v lásku.
„KDO ZACHOVÁVÁ
JEHO PŘIKÁZÁNÍ,
ZŮSTÁVÁ V BOHU
A BŮH V NĚM.“
Slovo tohoto měsíce nás
vybízí,abychom věřili v Ježíše,
abychom celým svým bytím
přilnuli k němu a k jeho učení. Věřit, že On je láska Boží,
jak nás tomu učí Jan v tomto listě, a že dal z lásky za nás
život.5 Věřit, i když se zdá, že
je daleko, i když ho necítíme,
i tehdy, zakoušíme-li těžkosti
nebo přijde bolest…
V síle této víry dokážeme
žít podle jeho příkladu, být
poslušni jeho přikázání a milovat se, jako on miloval nás.
Milovat i tehdy, když se
druhý už nezdá být hoden
naší lásky, nebo máme-li
dojem, že naše láska je nepřiměřená, neužitečná a není
opětovaná. Tak oživíme mezi
sebou vztahy, které budou
stále upřímnější, stále hlubší,
a naše jednota přitáhne Boha,
aby přebýval mezi námi.
„KDO ZACHOVÁVÁ JEHO
PŘIKÁZÁNÍ, ZŮSTÁVÁ
V BOHU A BŮH V NĚM.“
„Já a můj manžel jsme byli
v prvních letech manželství
do sebe zamilovaní, a proto byl náš vztah snadný.
V poslední době je však manžel
velmi unavený a vyčerpaný.
V Japonsku leží práce na bedrech muže jako těžký balvan.
Jednou večer, když se vrátil
z práce, sedl si za stůl k večeři.
Sedla jsem si vedle něho, ale
on se na mě rozkřikl, abych
odešla: ´Nemáš právo jíst,
protože nepracuješ!´ Strávila jsem s pláčem celou noc
a přemítala o tom, že odejdu
z domu a rozejdu se s ním.
I následujícího dne mne sužovaly tisíce myšlenek, například že jsem udělala chybu,
když jsem si ho vzala, nebo že
už s ním nezvládnu žít.
Odpoledne jsem o tom
mluvila s přítelkyněmi, se kterými sdílím svůj křesťanský
život. S láskou mě vyslechly a díky jejich společenství
jsem znovu nalezla nezbytnou sílu a odvahu jít kupředu.
Ještě se mi podařilo připravit pro manžela večeři. Jak se
postupně přibližovala chvíle jeho návratu, rostla ve mně
obava, jak bude dnes reagovat. Ale jakoby mi nějaký
hlas uvnitř říkal: ´Přijmi tuto
bolest, nevzdávej se. Pokračuj
a miluj.´ V tu chvíli se objevil
ve dveřích a v rukou držel krabici s dortem pro mě. ´Promiň mi, prosím, ten včerejšek,“ řekl. Chiara Lubichová
1)
2)
3)
4)
5)
Srov. Jan 15,1–5.
1 Jan 3,23.
1 Jan 4,16.
1 Jan 4,12.
Srov. 1 Jan 3,16.
Časopis Nové město vděčí za svůj vznik Chiaře Lubichové, která inspirovala v roce 1956 zrod italského časopisu Città nuova. Nové město vzniklo v roce 1992 nejprve jako československá, v roce
1998 jako samostatná česká verze. Je jedním z 36 vydání vycházejících ve 22 jazycích. Každé
číslo obsahuje Chiařina slova a snaží se šířit život a myšlenky, které se rodí z charismatu jednoty.
CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ
Co přitahuje moderní svět
Nástroj Boží
Matka a učitelka života
Svědek charismatu
Setkání v Montecitoriu
Od Pia XII. po Benedikta XVI.
Žena nového lidstva
Ježíš opuštěný
OBSAH
NA SHLEDANOU, CHIARO!
Zůstáváme spolu
Odkaz duchovní rodině
Poselství papeže Benedikta XVI.
Homilie kardinála Tarcisia Bertoneho
ŽIVOT
Chiara
Poslední roky
23/
24/
26/
28/
29/
30/
33/
34/
INTUICE
Mám jediného Snoubence na zemi
Panna Maria a její Dílo
Noví lidé
Vzájemnost
Změna pohledu
Sestra Chiara
Díky jménem chudých i podnikatelů
Úloha krásy v životě
Společné povolání k jednotě
49/
50/
51/
53/
54/
55/
57/
59/
61/
DIALOGY
Poněvadž ji chci znovu vidět v tobě
Osobní přátelství
Ze všech svých sil
Nepatří jen vám!
Nebeský květ Boží
62/
63/
65/
67/
67/
CHIARA PATŘÍ VŠEM
Rozšířit srdce
Hold tisíců Chiaře Lubichové
Velkorysé dílo
Díky, Chiaro!
Slovo života
Má závěť
68/
69/
70/
72/
74/
76/
3/
4/
4/
5/
7/
20/
Z TRIDENTU DO SVĚTA
Jsme-li sjednoceni, Ježíš je mezi námi 35/
Živé buňky
36/
Život a pravidla
38/
Jedna z nás
39/
Rodina a láska
41/
Město člověka
43/
Myšlenky uvedené do života
44/
Spiritualita společenství
46/
Na shledanou!
47/
Vyslankyně nebes
48/
Má závěť
bo z jakéhokoliv jiného důvodu? Radujte se
s ním, aby se jeho srdce nezarmoutilo a duše se neuzavřela, ale aby radost patřila všem.
Odchází někdo? Nenechte ho odejít, aniž byste mu naplnili srdce jediným dědictvím – prožitím příslušnosti k rodině – aby ho přinesl tam, kam se ubírá.
Nedávejte nikdy přednost žádné činnosti, ani duchovní ani apoštolské, před duchem rodiny s bratry, s nimiž žijete.
A kamkoli půjdete přinášet Kristův
ideál… neuděláte nic lepšího, než když se budete s diskrétností a rozvahou, ale i s rozhodností snažit vytvářet ducha rodiny. Je to duch pokory, který chce dobro druhých, nenadýmá se…
je to vlastně opravdová, dokonalá láska.
Stručně řečeno, kdybych měla od vás odejít, přála bych si, aby vám Ježíš ve mně opakoval: „Milujte se navzájem… aby všichni byli jedno.“
25. prosince 1973
K
dybych dnes měla opustit tuto zemi
a někdo mě požádal o poslední
slovo, které by vyjádřilo náš Ideál,
řekla bych vám – s jistotou, že
budu v pravém slova smyslu
pochopena – „buďte rodinou.“
Jsou mezi vámi ti, kteří trpí pro duchovní nebo morální zkoušky? Chápejte je jako matka, dokonce více než matka, darujte jim světlo slovem nebo příkladem. Nedopusťte, aby jim chybělo teplo rodiny.
Naopak ho kolem nich zintenzivňujte.
Jsou mezi vámi ti, kteří trpí fyzicky?
Ať patří mezi nejmilovanější bratry. Trpte s nimi. Snažte se až do hloubky pochopit jejich bolesti. Dejte jim účast na plodech vašeho apoštolského života, aby věděli, že k nim přispěli více než ostatní.
Jsou mezi vámi ti, kteří umírají? Představte si, že jste na jejich místě, a dělejte, co byste si přáli, aby se až do posledního okamžiku prokazovalo vám.
Raduje se někdo z nějakého úspěchu ne-