Download/Stáhnout - Evropská volební studia

Transkript

Download/Stáhnout - Evropská volební studia
100
European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 2, pp. 100–111
Jak hodnotit nerealizované volební reformy?
Jan Hejtmánek ∗ ([email protected])
Marcela Voženílková ‡ ([email protected])
Abstract
Even if almost every country is dealing with some kind of discontentment with its electoral system, the area of
electoral reforms belongs to less developed ones on the field of political science. If there is not one general accepted
approach to study electoral reforms, how to deal with unrealized reforms? How to study and evaluate them? This
paper deals with this question and focus primarily on specific question of unrealized reforms—why the reform
was not established? The text introduces two main approaches, theory of veto players and the barriers approach,
as its answer.
Keywords
electoral reform, unrealized electoral reform, veto players, barriers approach
Note
Text byl zpracován v rámci projektu specifického výzkumu Katedry politologie FSS MU „Volby, politické strany
a prosazování zájmů II“. (Kód MUNI/A/0846/2013.)
∗ Student doktorského studijního programu na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno,
Česká republika/Czech Republic.
‡ Studentka doktorského studijního programu na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno,
Česká republika/Czech Republic.
Hejtmánek, J., Voženíková, M. Jak hodnotit nerealizované volební reformy?
101
Úvod
Rostoucí zájem o volební inženýrství dnes dostává prostor díky nespokojenosti s politickými systémy,
která je charakteristická pro celou řadu soudobých společností. S jistou nadsázkou lze konstatovat, že
žádná země není zcela spokojena se svým volebním systémem a na různých úrovních se proto vede
diskuze o možné volební reformě (Šedo 2009: 143). Představa, že reforma volebního systému změní
charakter a fungování politického systému, vede ke zvýšenému zájmu o politiku volebního designu,
jehož typickými znaky jsou institucionální změny, reformy, propaganda a konfliktní, ideologizované
spory (Chytilek et al. 2009: 104).
Nicméně oblast politických reforem patří k těm méně zmapovaným oblastem politické vědy. Důsledkem je určitá nejednotnost v přístupu ke studiu politiky volebních reforem a obecně akceptované
teorie volebních reforem (Charvát 2013: 25). Pokud však neexistuje obecně uznávaný analytický rámec pro zkoumání přijatých volebních reforem, otevírá se otázka, jak vysvětlovat a hodnotit politiku
a případné efekty volebních „nereforem“, tedy přístup, který by objasňoval, proč nakonec nebyly připravované volební reformy realizovány. Doposud se s rozsáhlejším teoreticky ukotveným výzkumem
nerealizovaných volebních reforem příliš nesetkáváme (Leyenaar a Hazan 2011: 449). Přesto se již někteří autoři pokusili alespoň zahájit diskuzi o této větvi výzkumu volebních reforem, většinou přitom
přistupovali k dané problematice z perspektivy veto aktérů, příp. tzv. bariérového přístupu (barriers
approach; Rahat a Hazan 2011). Ještě složitější je však odpovědět na otázku, jak případné „nereformy“
hodnotit.
Tento text se zabývá jak teoretickými aspekty výzkumu volebních (ne)reforem, tak možností aplikace teorie na konkrétní případy. Nejprve budeme zkoumat možnosti analýzy volebních reforem
obecně, kdy představíme základní teorie a přístupy k výzkumu tohoto jevu a pokusíme se zamyslet
nad tím, do jaké míry jsou tyto teorie aplikovatelné v případě výzkumu volebních reforem nerealizovaných. Po vymezení a definici některých základních pojmů se poté přesuneme k samotným nerealizovaným volebním reformám a představíme na základě existující literatury určité teoretické rámce,
které je možné využít k výzkumu konkrétních nerealizovaných volebních reforem. Je přitom nutné
podotknout, že se věnujeme volební reformě z hlediska volebního systému, čili sadě pravidel, jejichž
hlavním úkolem je překlad hlasů na mandáty kandidujícím subjektům.¹
Cílem práce, jak je patrné ze spíše teoretického charakteru, není komplexní analýza nerealizovaných
volebních reforem ani aplikace konkrétní teorie na vybraný případ. Naopak, cílem je spíše pokus
o vyvolání diskuze o dosavadním výzkumu nerealizovaných volebních reforem a o prozatímním
teoretickým rámcům vycházejícím z literatury a dalších možnostech. Takový přístup je dle našeho
názoru ospravedlněn tím, že nerealizované volební reformy dosud nebyly, a to ani v celosvětovém
kontextu, předmětem dostatečného zájmu výzkumníků (Leyenaar a Hazan 2011: 449). Širší aplikace,
která by mohla vést k zajímavým relevantním závěrům, by si vyžadovala prostor nesrovnatelně větší,
než je předpokládaný rozsah tohoto příspěvku. Stejně tak sběr empirického materiálu pro takovou práci
by byl velmi náročný. To nicméně nijak nebrání tomu, aby byl takový výzkum v budoucnu proveden
ať už na základě teorií zde představených, či jakýchkoliv jiných. Ve výzkumu volebních reforem by se
jednalo o originální a přínosný příspěvek.
Možnosti analýzy volebních reforem
Empirický výzkum volebních reforem
Než se začneme věnovat nerealizovaným volebním reformám, je nejprve nutné věnovat se dosavadnímu výzkumu v oblasti volebních reforem. První přístup, který v tomto odvětví politické vědy můžeme pozorovat, je přístup, který někteří autoři nazývají jako empirický výzkum volebních reforem
¹Nebudeme se tedy zabývat volebním zákonem jako celkem, který v sobě zahrnuje širokou škálu pravidel a zákonů
rámující celý proces a organizaci voleb – od způsobu vyhlášení voleb a jejich náležitostí, přes stanovení pravidel jednotlivých
fází nominace kandidátů, pravidla volební kampaně, pravidla pro hlasování a sčítání hlasů, až po způsob vyhlášení výsledků
a možnost podání stížnosti na průběh voleb či finančních příspěvků pro kandidující politické subjekty za získané voličské
hlasy a zastupitelské mandáty (viz Farell 2001: 3–4).
102
European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 2, pp. 100–111
(Chytilek et al. 2009: 107), ale mohli bychom jej také označit jako vývojový (Charvát 2013: 18) či historický. Ať už tento přístup nazveme jakkoliv, jeho výchozím bodem je teorie Samuela Huntingtona
o vlnách demokratizace (Huntington 1991), která je poté využita jako základ k historické klasifikaci
volebních reforem. Benjamin Reilly a Andrew Reynolds (1999) tak identifikují tři základní vlny volebních reforem.² Čtvrtou vlnu volebních reforem ve své práci jako první explicitně popsal David Farrell
(2001: 176–181). Ten se již ale odklání od Huntingtonova demokratizačního schématu a popisuje vlnu
volebních reforem, která se v devadesátých letech minulého století udála v několika vyspělých demokratických zemích.³ Někteří autoři pak v souvislosti s volebními reformami v nově se demokratizujících
zemích na počátku 21. století uvažují i o páté vlně volebních reforem (Chytilek et al. 2009: 110).
Ačkoliv může přístup na základě diachronního srovnání jistě přinést zajímavé poznatky, pro nás
není vzhledem k cílům textu použitelný. Proto se mu nemusíme podrobněji věnovat a můžeme se
přesunout k dalšímu přístupu k výzkumu volebních reforem, založenému tentokráte na synchronním
srovnávání. Tento přístup můžeme nazvat jako anatomii volebních reforem (Chytilek et al. 2009: 104),
typologii volebních reforem, nebo jakkoliv jinak, podstata ale zůstává stejná.
Anatomie volebních reforem
I v rámci této větve výzkumu volebních reforem se můžeme setkat nejméně se dvěma odlišnými přístupy, a to přístupem racionalistickým a přístupem strukturalistickým, případně institucionalistickým
(Charvát 2013: 25–33). Mezi směry, jež na volební reformy nahlíží z racionalistické perspektivy, řadí
Jakub Charvát (2013: 25–26) výzkumy založené na teoriích společenské a racionální volby. Základním
předpokladem je zde tvrzení o racionalitě aktérů, kteří v určité situaci v daném čase preferují řešení
umožňující maximalizaci vlastních zisků (tamtéž: 26). Ukázkovým příkladem takového výzkumu může
být práce Josepa Colomera a Iaina McLeana, kteří se zabývali reformami volebního systému při papežské volbě. Autoři se snažili ukázat, že „postupné reformy pravidel pro volbu papeže během středověku
lze vysvětlit jako řadu racionálních reakcí na politické problémy, kterým čelila církev a jednotliví volitelé. I když se konkrétní formy tohoto vývoje nedaly předem odhadnout, protože závisely na určitých
podmínkách, proces jako celek může být vysvětlen z hlediska teorie sociální volby“ (Colomer a McLean
1998: 22).
Ve své další práci pak již Colomer formuluje obecnější hypotézu, když tvrdí, že „je to počet politických stran v systému, co může vysvětlit volbu volebního systému, nikoliv opačně. Dosavadní strany
v systému jsou nakloněny k takovému výběru volebních pravidel, který vykrystalizuje, zkonsoliduje
a posílí existující stranickou konfiguraci“ (Colomer 2005: 1–2). Colomer tak ve svých výzkumech zastává takový přístup, že určitá historicky podmíněná situace kauzálně vede ve svém důsledku k danému výběru volebního pravidla. I tento přístup k výzkumu volebních reforem má své nepopiratelné
kladné stránky, má ovšem slabiny, o nichž budeme částečně diskutovat dále. Domníváme se ale, stejně
jako v případě vývojového přístupu, že ani racionalistická perspektiva se svou podstatou příliš nehodí
k výzkumu volebních reforem nerealizovaných.
Nyní tedy můžeme představit poslední přístup k výzkumu volebních reforem, který jsme výše
nazvali jako institucionalistický. Tento přístup částečně také vychází z racionalismu, nicméně nahlíží na
problematiku volebních reforem v mnohem komplexnějším rámci. Dále se budeme zabývat zejména
třemi důležitými otázkami, a to proč, kdo a jak reformuje volební systém.
Na otázku, proč dochází k volebním reformám, asi nejkomplexněji odpovídá svou teorií Ma hew
S. Shugart. Ten nejprve definuje koncept extrémních volebních systémů, které dle něj čelí neustálému
tlaku na svou změnu (Shugart 2003: 25). Extrémní volební systémy jsou ty, které buďto v mezistranické
nebo ve vnitrostranické dimenzi vykazují extrémní hodnoty. Může se tak jednat o volební systémy
²Tyto tři vlny volebních reforem se prakticky shodují s vlnami demokratizace známými z Huntingtonovy teorie. První
vlna tak dle autorů probíhala v letech 1820–1920, druhá v období po druhé světové válce a třetí poté od sedmdesátých do
devadesátých let 20. století (Chytilek et al. 2009: 108–109).
³Připomeňme například Itálii, Japonsko, Nový Zéland nebo Izrael.
Hejtmánek, J., Voženíková, M. Jak hodnotit nerealizované volební reformy?
103
hyperreprezantativní⁴ a systémy nejvyššího počtu⁵ v rámci mezistranické dimenze a systémy hypercentralizované⁶ a hyperpersonalizované⁷ v rámci vnitrostranické dimenze (tamtéž: 29).
Na koncept extrémních volebních systému pak Shugart dále navázal definicí inherentních a kontingenčních faktorů volebních reforem (Shugart 2003, 2008). Inherentní faktory souvisejí s dysfunkcí
stávajícího volebního systému. Dysfunkcí se přitom chápe zejména neschopnost volebního systému
produkovat zamýšlené důsledky. Podle Shugarta (2008: 7–12) má každý systém určitou tendenci k dysfunkcím, nicméně to samozřejmě samo o sobě neznamená, že musí dojít k jeho reformě. Ta nastane až
v případě, kdy dojde k podstatnému selhání systému a kdy jsou splněny i kontingenční faktory, o nichž
budeme psát níže. Jako příklad dysfunkce volebního systému uvádí Shugart případ, kdy jednokolový
relativně většinový volební systém (FPTP) neprodukuje jednobarevnou většinu v parlamentu a opozici
z většiny koncentrovanou do jedné strany (tamtéž: 13).
Jinak se na otázku, proč jsou iniciovány volební reformy, dívá Richard Katz. Ten stanovuje šest
možných důvodů, proč mohou vládnoucí strany chtít změnu volebního systému (Katz 2005: 63). Za
prvé se jedná o možnost, kdy se strany domnívají, že je jejich budoucí vítězství ohroženo. Za druhé se
může jednat o situaci, kdy je reforma vládnoucím stranám vnucena např. politickými protivníky. Dále se
může jednat o kompromisní řešení v rámci vládní koalice, nebo o situaci, kdy vládnoucí strany přecení
pozitivní účinky reformy. Pátým důvodem pro reformu je možnost, že strany preferují změnu systému
v dlouhodobé perspektivě, která je jim ku prospěchu, před krátkodobou výhodou v následujících
volbách. A konečně poslední situace předpokládá to, že strany mohou svolit k volební reformě výměnou
za splnění jiných vlastních cílů, které mohou považovat za důležitější než podobu volebního systému.
Vrátíme-li se zpět k Shugartově teorii, v rámci kontingenčních faktorů už se dostáváme ke druhé
otázce, a to kdo reformuje. Shugart (2003, 2008) chápe kontingenční faktory jako nutnost existence konkrétního aktéra, který dokáže volební reformu prosadit. Shugart rozlišuje mezi těmi aktéry, kteří iniciují volební změnu, neboť se domnívají, že jim nová pravidla přinesou větší zisk (outcome-contingencies),
a těmi aktéry, kteří předpokládají samotný proces reformy za přínosný z důvodu popularity reformní
politiky u občanů (act-contingencies).
Andrew Reynolds, Ben Reilly a Andrew Ellis (2005: 15–16) na otázku, kdo je aktérem iniciujícím
volební reformu, předkládají šest možných odpovědí. Volební systém může být dle nich beze změn
převzat z předcházejícího, např. koloniálního, období, dále může být výsledkem kompromisu vyjednávání politických elit bez jakékoliv účasti občanů. Třetí možností je zavedení volebního systému skupinami odpovědnými za postkonfliktní politickou rekonstrukci v určité zemi, dále je zde možnost, že na
výsledný volební systém budou mít zásadní vliv představitelé předcházejícího politického režimu. Pátým potencionálním aktérem mohou být komise expertů, jejichž návrhy mohou vést k volební reformě,⁸
a konečně šestým aktérem mohou být sami občané, zejména skrze referendum.
Ještě do větších podrobností problematiku aktérů volebních reforem rozpracoval Alan Renwick
(2010: 10–17). Ten nejprve stanovuje dvě základní situace, kdy podle něj dojde k volební reformě. Za
prvé se jedná o situaci, kdy volební reformy prosadí sama vládnoucí politická elita, za druhé pak
situaci, kdy vládnoucí politici ztratí nad procesem reformy kontrolu ve prospěch jiného aktéra. Obě
dvě základní situaci Renwick dále zpřesňuje. Pokud změnu iniciuje vítěz voleb, v zásadě můžeme
rozlišit dvě skupiny aktérů, kteří usilují o přijetí volební reformy. (1) Politici chtějí maximalizovat svůj
zisk (posílit své postavení), a proto iniciují změnu volebního systému. (2) Politici ztrácejí moc a chtějí
minimalizovat ztráty. Na základě toho lze reforma uskutečněná vládnoucí politickou reprezentací mít
podobu buď vnucení ze strany vládní většiny, nebo dohody širších politických elit⁹ (Renwick 2010: 2 až
13).
⁴Vedou k přílišné fragmentaci stranického systému, v němž není fungující většina a tím pádem ani akceschopná vláda.
Příkladem může být Itálie do 90. let 20. století.
⁵Tyto volební systémy umožňují straně utvořit jednobarevnou vládu přesto, že strana nezískala absolutní většinu hlasů.
Jako příklad můžeme uvést Nový Zéland před volební reformou.
⁶V těchto systémech je potlačena role členstva strany, příkladem může být dle Shugarta Venezuela.
⁷V těchto systémech poslanci vystupují jako jednotlivci, stranická identita je potlačena. Příkladem může být Japonsko před
volební reformou.
⁸To je podle Reynoldse, Reillyho a Ellise (2005: 16) případ Velké Británie, které se budeme věnovat dále.
⁹Příkladem tohoto typu volební reformy může být Československo po pádu komunistického režimu v roce 1989.
104
European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 2, pp. 100–111
Druhý případ, kdy vládnoucí politici ztratí nad procesem volební reformy kontrolu, dělí Renwick
do čtyř subtypů. Za prvé mohou mít na podobu volební reformy rozhodující vliv soudci¹⁰, dále pak
experti, externí aktéři a občané. U externích aktérů je pak možné rozlišovat, zda se jedná o volební
reformu vnucenou takovým aktérem, nebo zda byla reforma přijata ve spolupráci s představiteli domácí
politické autority. Podobné rozdělení je možné i u posledního subtypu, kde Renwick rozlišuje vnucení
masami a přijetí reformy kompromisem mezi masami a politickou elitou (tamtéž: 13–17).
Dostáváme se nyní k poslední otázce, a to jakým způsobem se reformuje. Každá reforma je samozřejmě v odpovědi na tuto otázku specifická¹¹, nicméně můžeme zaznamenat určité trendy v tom,
jaké konkrétní změny volebních systémů volební reformy obsahují. Richard Soudrie e a Andrew Ellis
(2006: 21–23) se pokusili postihnout trendy ve volebním inženýrství v období mezi lety 1993 až 2004.
Na základě empirických dat došli k závěru, že celosvětově můžeme pozorovat trend ústupu většinových volebních systémů ve prospěch systémů poměrných a smíšených. To si vysvětlují tak, že poměrné
volební systémy jsou vhodnější pro společnosti etnicky, nábožensky i jinak rozdělené, druhým důvodem pak mohlo být selhání většinových systémů v produkci akceschopných vlád v některých zemích
(tamtéž: 22–23).
Jakub Šedo (2007: 86–87) sledoval trendy volebních reforem v postkomunistických zemích od roku
1990 do roku 2007. V této oblasti došlo k jednoznačnému odklonu od většinových volebních systémů¹²,
stejně tak postupně klesala obliba smíšených volebních systémů ve prospěch systémů poměrného
zastoupení. V rámci jednoznačně převládajících poměrných volebních systémů jsme pak mohli sledovat
snahu o zhoršení přístupu k mandátům pro malé strany.¹³
Proč vůbec zkoumat nerealizované volební reformy?
Jaký je důvod pro zkoumání volebních reforem, které nebyly naplněny (ve smyslu proběhnuvších voleb
na základě dané úpravy volebního mechanismu)? Na tomto místě musíme nejprve konceptualizovat
některé základní pojmy, s nimiž budeme dále v textu pracovat. Logicky se jako první nabízí samotný
termín nerealizovaná volební reforma, jehož obsah nemusí být zdaleka tak jednoznačný, jak by se mohlo
na první pohled zdát. Domníváme se, že bychom se měli v první řadě omezit na volební reformy,
u nichž můžeme jednoznačně určit jejich podobu, tzn. reformy, které se již dostaly do některé fáze
legislativního procesu, ať už se jedná o schvalování parlamentem, nebo občany v referendu. Jednalo
by se také o volební reformy, které již dokonce řádně prošly legislativním procesem, nicméně ještě
předtím, než se dle jejich pravidel konaly volby, byly tyto reformy odvolány. Máme na mysli však
i takové, které jsou skutečně životaschopné a čekají „pouze“ na schválení. Nejde tedy jen o odborný
zájem, ale snažíme se predikovat výstupy voleb na základě užití jiné sady pravidel. Nejčastěji k tomu
dochází skrze simulaci/modelování výstupů voleb na základě užití minulých volebních výsledků. Je
však vůbec objektivně možné vytvořit model volební reformy? Volební výsledky se nikdy neopakují,
volby se odehrávají za určité politické a ekonomické situace a nálady voličů. Proto jsou veškeré výpočty
pouze hypotetické.
Je proto nutné rozlišit, s jakou volební reformou máme co dočinění? Záleží totiž na tom, jak
samotný termín „volební reforma“ chápeme. Richard Katz (2005: 60–69; porovnej Leyenaar a Hazan
2011) rozlišuje mezi tzv. major a minor reformami. Pokud se reforma vztahuje k hlavním změnám
volebního systému, jako je přechod od většinového na poměrný, nebo od poměrného na smíšený volební
systém, pak hovoříme o major reformě. V této souvislosti se ptáme, proč vítězové mění pravidla hry, ve
¹⁰Zde Renwick uvádí jako příklad Českou republiku v roce 2001, tomuto případu se opět budeme věnovat dále.
¹¹Většina odborných textů zabývajících se volebními reformami v České republice odpovídala právě na otázku, jakým
způsobem se reformuje. Autoři (Klíma 2000a, Klíma 2000b, Kostelecký 2000, Lebeda 2000, Lebeda 2004, Pecháček a Němec
2008, Charvát 2009, Chytilek et al. 2009: 309–314, Šedo 2009a, Šedo 2009b, Lebeda 2010, Trávníček 2012 a další) se zaměřili
na konkrétní podobu daných volebních reforem, zejména pak na výpočty jejich potencionálních účinků. Samozřejmě se ale
objevují i snahy o to, postihnout důvody a aktéry reforem, nicméně oproti přístupu zaměřenému na podobu reforem je tato
větev výzkumu značně menšinová.
¹²Ten používá již jen nedemokratické Bělorusko.
¹³Takovým příkladem, pokud by byla realizována, mohla být i volební reforma v České republice z doby opoziční smlouvy,
naopak druhá česká nerealizovaná volební reforma už měla za cíl opak.
Hejtmánek, J., Voženíková, M. Jak hodnotit nerealizované volební reformy?
105
které vyhrávají? Nicméně hlavní reformy jsou poměrné vzácné a častěji dochází k jistému vychýlení
od stávajícího volebního nastavení. V takovém případě hovoříme o minor reformě. Například Arend
Lijphart (1994: 10–12) navrhuje v rámci minor reforem sledovat čtyři dimenze: formuli, volební obvod,
uzavírací klauzule a velikost voleného orgánu¹⁴, tedy dimenze, které podstatně mění logiku fungování
volebního systému.
Z logicky daného vyplývá, že simulace výsledků minor reforem je snadnější a je skutečně nejpřesnějším empirickým podkladem pro analýzu potenciálních dopadů volební reformy. Volební systémy mají
totiž dva účinky (viz Duverger 1954). Mechanické účinky přímo vyplývají z volebních pravidel, které
určují, jakým způsobem jsou hlasy převedeny na mandáty. V rámci mechanického účinku volebního
systému proto sledujeme vztah mezi poměrem hlasů, které strana získá, a poměrem mandátů, které jí
přísluší v zákonodárném sboru. Jinými slovy, zajímá nás počet stran, které získají zastoupení, a přítomnost nebo absence parlamentní většiny (Blais a Massico e 2002: 58). Psychologické účinky se vztahují
k tomu, jak strany a voliči reagují na volební pravidla. Sledujeme především to, zda strany a voliči mění
své chování kvůli očekávaným mechanickým účinkům volebních systémů, a to, zda toto jejich chování
ovlivňuje výsledky voleb. Z perspektivy stran se proto zaměřujeme na zodpovězení dvou otázek: závisí
počet stran soutěžících ve volbách na volebních pravidlech; ovlivňují volební pravidla strategii stran?
Z hlediska voličů se pak zaměřujeme především na přítomnost nebo absenci strategického nebo taktického hlasování v pluralitních systémech (Blais a Massico e 2002: 56–57). K pochopení důsledků volební
reformy je nutné brát v úvahu oba tyto efekty (Fiva a Folke 2013: 2). Logicky je tedy jednodušší hodnotit potenciální dopad minor reformy, jelikož dopad na strategii stran a voličů není tak razantní a pravděpodobně zcela odlišný, než je tomu u major reforem. Simulace minor reforem, u kterých sledujeme
změnu dílčího nastavení volebního systému a která je založena na přesném přepočtu minulých volebních výsledků, poskytuje informace o obecných vlastnostech a mechanických účincích, tedy zejména
o možných důsledcích změny volebních pravidel a o předpokládaných tendencích nové úpravy parametrů volebního systému (Charvát 2013: 12). Predikovatelnost možných účinků změněného volebního
systému přitom exponenciálně narůstají s tím, jak se navrhovaný volební systém vzdaluje od nastavení
původního volebního systému (porovnej Shepsle 2001: 324).
U nerealizovaných volebních reforem je někdy dokonce důležitější sledovat politiku dané reformy
jako celek, jelikož bez pochopení daného není možné v plném rozsahu porozumět konečným výsledkům procesu volební reformy. Není tedy možné očekávat, že reformní proces pochopíme bez předchozí analýzy mechanismů, jejich prostřednictvím spolu na pozadí historických, kulturních, institucionálních, kontextuálních či personálních faktorů vzájemně působících a následně formujících konkrétní
výsledky (Renwick 2010: 84–85).
Na co se zaměřit v případě nerealizovaných volebních reforem
Jaký je rozdíl v evaluaci realizované a nerealizované reformy? Je nutné zmínit, že i nerealizované
reformy bychom mohli zkoumat z pohledu teorií, které se vztahují k reformám realizovaným. Vždy
budou existovat důvody, proč byla reforma vůbec předložena do legislativního procesu, stejně tak bude
přítomen aktér, který bude za tento krok zodpovědný. Reforma bude mít i konkrétní podobu, tudíž bude
možné zkoumat i její potenciální účinky, a to např. na stranický systém, jak tomu bylo často v případě
obou nerealizovaných českých volebních reforem. Jak bylo uvedeno výše, pokud se nezaměříme na
celou řadu faktorů, nelze politice volební reformy zcela porozumět. V jaké (ekonomické, politické)
situaci se nacházela země? Jaké bylo aktuální rozložení sil a předchozí volební výsledky. Jaký volební
systém země pro daný typ voleb doposud používala? Jaké cíle měl daný volební systém naplňovat?
Naplnil by zvolený alternativní volební systém tyto cíle?
¹⁴Nicméně je nutné podotknout, že neexistuje jasná hranice mezi major a minor reformami a ještě těžší je rozlišovat mezi
reformami, které označujeme jako minor, a těmi, které jsou pouze technické nebo triviální.
106
European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 2, pp. 100–111
V případě nerealizovaných volebních reforem je třeba se zaměřit na čtyři okruhy témat:
a) politicko-stranický vývoj a debata o volební reformě;
b) kdo je iniciátorem reformy a jaký je její cíl;
c) naplnila by reformy daný cíl;
d) proč nebyla reforma přijata.
Nejvíce rozdílnými body jsou body c) a d), které lze označit za specifické ve zkoumání nerealizovaných
volebních reforem. Třetí bod u realizovaných reforem hodnotíme poměrně snadněji, a to díky skutečnosti, že na základě nové úpravy proběhly volby. Nicméně ani hodnocení výstupů voleb, které proběhly na základě nového mechanismu (tedy dle realizované reformy), není neproblematické. Problém,
na který zde narážíme, se vztahuje ke kritice zkoumání a především evaluování mladých volebních
systémů, protože nový mechanismus není usazený a strany ani voliči se jej zatím nenaučili používat.
Psychologický efekt není možné zcela zachytit ihned po prvních volbách. Nelze ani používat klasické
kvantitativní nástroje na měření efektivity daného volebního systému. To je např. dle Taagepery (1999)
možné až po proběhnutí tří voleb za stejných volebních pravidel. S jistou nadsázkou proto můžeme
tvrdit, že hodnocení realizovaných a nerealizovaných reforem si není příliš vzdálené.
Čtvrtý bod, proč reforma nebyla přijata, je zcela jedinečný a pro hodnocení nerealizovaných reforem
snad i zásadní. Svou podstatou může navazovat na modelování volebních výsledků. Zaměřme se tedy
důkladněji právě na čtvrtý bod.
Veto aktéři
Jakub Charvát (2013: 33–35) připomíná, že většina výzkumníků, kteří se zabývali nerealizovanými
volebními reformami, zkoumala zejména veto aktéry. Zabývali se tedy především tím, kdo má možnost
zabránit přijetí volební reformy, jak to může tento aktér učinit a kolik takových aktérů je. Mohli bychom
pak dojít k závěru, že čím méně takových aktérů bude, tím větší bude pravděpodobnost realizace
volební reformy, nicméně takový závěr není vůbec jednoznačný.¹⁵
Přístup zkoumající nerealizované volební reformy prostřednictvím veto aktérů podrobně popsal ve
své práci Adrian Blau (2008: 77–89), který zkoumal možnosti realizace volební reformy ve Velké Británii.
Ten označuje celý proces přijímání volebních reforem jako veto hru, na níž participuje jeden nebo více
hráčů, kteří stanovují reformní agendu, a jeden nebo více hráčů, kteří mají naopak právo veta, tedy
právo reformní proces zastavit. Právě tito druzí veto aktéři jsou pro nás nejdůležitější, protože právě
oni jsou klíčem ke zjištění, jak a proč byla volební reforma nerealizována.
Na příkladu Velké Británie pak Blau (tamtéž) jmenuje tři možné veto aktéry, a to dolní a horní
sněmovnu britského parlamentu a občany v referendu. Zda veto aktér skutečně využije své možnosti
volební reformu zastavit, není samozřejmě automatické. Je zde několik faktorů, které tento proces ovlivňují. Existence veto aktéra může namísto zamítnutí volební reformy vést ke kompromisu mezi tím, co
navrhuje aktér stanovující agendu a mezi veto aktérem.¹⁶ Dále je samozřejmě důležité i to, jakým konkrétním způsobem volební reforma probíhá. Blau identifikuje celkem devět možných případů, jak může
reforma volebního systému ve Velké Británii probíhat. V některých těchto případech, můžeme zmínit například situaci, kdy bude reforma přijata parlamentem bez vypsání referenda, bude samozřejmě
pravděpodobnost veta nižší, než například v případě, kdy bude referendum vypsáno. Stejně tak, pokud
by byla reforma vypracovaná odbornou komisí a předběžně schválena občany v referendu, bude poté
pravděpodobnost využití veta parlamentem nižší, než kdyby byl zákon přímo navržen parlamentu.
¹⁵Blais a Shugart (2008: 186–187) upozorňují na to, že podle této logiky by bylo nejsnadnější měnit jednokolový relativně
většinový systém, protože je tato otázka plně v kompetenci vládnoucí strany. To ale empirická data vyvracejí, jelikož se změny
tohoto systému neobešly bez dohody s opozicí nebo pořádání referenda. Podrobně to je možné ukázat například na procesu
nakonec nerealizované volební reformy v kanadském Ontariu, kterou odmítli v referendu občané (Kuchapski 2013, LeDuc
et al. 2008).
¹⁶Přesuneme-li se opět krátce do České republiky, tímto případem v podstatě bude každá volební reforma v České republice,
jelikož se do jisté míry musí jednat o kompromis navrhujícího aktéra (vlády) a veto aktéra, kterým je v tomto případě Ústavní
soud (viz např. Antoš 2009).
Hejtmánek, J., Voženíková, M. Jak hodnotit nerealizované volební reformy?
107
Empirická zkušenost nakonec ukázala, že veto aktérem se v procesu volební reformy ve Velké Británii nakonec stali sami občané, kteří v květnu roku 2011 poměrně jednoznačně odmítli přechod z jednokolového relativně většinového volebního systému k systému alternativního hlasování (AV). Radek
Švec (2013: 29) uvádí čtyři důvody, proč nakonec občané reformu odmítli, a to nedostatečnou politickou podporu pro tento krok ze strany vládní koalice liberálů a konzervativců, podobu navrhovaného
volebního systému, nezájem voličů o toto téma a silnou antikampaň vůči realizaci reformy.¹⁷
Podíváme-li se na případy českých volebních reforem, není přístup zaměřený na veto aktéry příliš
rozšířený. Texty zabývající se tímto tématem nalezneme v souvislosti s první českou nerealizovanou
reformou z doby opoziční smlouvy. Komplexně situaci popisuje například Tomáš Dušek (2004), na roli
Ústavního soudu se poté zaměřil Jan Filip (2004). Jedná se ale o příspěvky spíše popisné a v případu
textu Jana Filipa také spíše o text ústavněprávní než politologický. Veto aktéry, tentokrát již v souvislosti
s oběma volebními reformami, se ve své publikaci zabývá i Jakub Charvát (2013: 120–127, 161–164),
ovšem opět se jedná v první řadě o deskriptivní text.
Bariérový přístup
Další přístup, pomocí něhož je možno zkoumat nerealizované volební reformy, nazývají Gideon Rahat
a Reuven Hazan (2011) jako bariérový přístup. Ten by podle autorů (2011: 491) měl představovat
komplexní rámec pro výzkum toho, proč některé volební reformy jsou realizovány, zatímco jiné nikoliv.
Rahat a Hazan (tamtéž: 479) v textu představují celkem sedm potencionálních bariér, které představují
překážky, jež musejí být překonány, pokud má být volební reforma realizována. Je samozřejmé, že
ve složité společenské realitě téměř nikdy nebude možné vysvětlit daný případ pouze na základě
jedné jediné překážky. Neúspěch volebních reforem tak budeme moci vysvětlovat pomocí kombinace
jednotlivých bariér.
Tabulka 1:
Bariéry volebních reforem v demokratických režimech (Rahat a Hazan 2011: 479–486)
Bariéra
Popis
Procedurální nadřazenost statu quo (1)
Institucionální status má přednost před reformou. Potřebné právní
předpisy nebo postup pro přijímání změn dodávají strážcům statu
qua mnoho možností, jak blokovat reformy. Také velikost většiny
potřebné v referendu může být zásadní.
Politická tradice (2)
Kultura a politická tradice vysvětlují tendenci anglo-amerických
politických systémů k většinovému modelu demokracie,
tzn. většinovému volebnímu systému.
Sociální struktura (3)
Institucionální nastavení odpovídá struktuře společnosti.
Zdůvodnění na systémové úrovni (4)
Země bude zachovávat svůj volební systém tak dlouho, dokud produkuje určité očekávané výstupy.
Osobní zájmy (5)
Volební reforma se nekoná tehdy, pokud jsou politické strany, které
mají potenciál volební reformu realizovat, stávajícím volebním systémem dlouhodobě zvýhodněné a neočekávají, že by z případné volební reformy mohly profitovat ve srovnání se stávajícím stavem.
Politika koalice (6)
Koaliční politika činí volební reformu obtížnější, protože jakýkoli zásadní člen koalice má právo veta proti reformě.
Neshoda nad obsahem (7)
Potřeba dosáhnout shody nad obsahem reformy napříč těmi, kteří
mají tvořit potřebnou většinu.
¹⁷Přeneseně tak můžeme jako o možném hlavním veto hráči hovořit o labouristické straně, která disponovala nejvíce
mandáty, stávající volební systém ji výrazně zvýhodňoval a v přijetí reformy nebyla zcela jednotná. Její postoj mohl ovlivnit i jí
loajální (tradiční) nerozhodnuté voliče. Jistým potenciálem v této veto hře disponovali také konzervativci, kteří se jednoznačně
stavěli proti přijetí AV a vedli proti volební reformě ostrou kampaň.
108
European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 2, pp. 100–111
První překážku můžeme označit jako právní. Tato bariéra se projevuje tím, že k přijetí volební reformy je nutné dodržet určitou právem předepsanou proceduru a splnit další právem stanovené podmínky (tamtéž: 480–481). Domníváme se, že do značné míry měla právě tato bariéra vliv na neúspěch
první české volební reformy. V našem případě byla sice dodržena zákonem předepsaná procedura,
nicméně nebyl splněn jiný důležitý předpoklad platnosti všech zákonů, a to soulad s ústavním pořádkem. Tento ryze právní požadavek tedy nebyl naplněn, což v příčinné souvislosti vedlo ke zrušení
volebního zákona Ústavním soudem (Filip 2004) a nerealizaci volební reformy.
Další překážkou, kterou zmíníme, je bariéra kulturní, která se váže k politické tradici. Autoři teorie
zde zmiňují (tamtéž: 481–482), že konkrétní institucionální nastavení systému je vždy vázáno na určitou
tradici v dané zemi. Pro reformátory bude tedy vždy těžší, pokud volební reforma bude sledovat určitý
odklon od této tradice. Opět bychom možná mohli i tuto bariéru částečně označit za „viníka“ neúspěchu
volební reformy z doby opoziční smlouvy, a to tentokráte spíše nepřímo. Jistá prvorepubliková tradice
existence poměrného volebního systému ale v České republice nepochybně existuje a změna volebního
systému na většinový, či poměrný se značnými většinotvornými prvky, by zcela jistě narážela i na tuto
bariéru.¹⁸
Třetí zmíněnou překážkou je bariéra společenská, která souvisí se společenskou strukturou v dané
zemi (tamtéž: 482). V tomto případě může být volební reforma buď pokusem o iniciaci společenských
změn, nebo naopak pokusem, jak vlivu těchto změn čelit. Ve společensky tak homogenní zemi, jako je
Česká republika, by tato bariéra dle našeho názoru neměla mít příliš významný vliv.
Můžeme se nyní přesunout k bariéře systémové. V tomto bodě se předpokládá, že volební systém
by neměl být úspěšně změněn v případě, že produkuje očekávané výstupy (tamtéž: 482–483). Tomuto
tématu jsme se již věnovali výše v souvislosti s Shugartovým konceptem extrémních volebních systémů
a inherentních faktorů volebních reforem (Shugart 2003, 2008). Můžeme jen dodat, že v České republice
by tato bariéra neměla být příliš vysoká, jelikož volební systém dlouhodobě produkuje velmi těsné
vládní většiny, což je vnímáno spíše negativně. V souvislosti s druhým pokusem o volební reformu je
ale zajímavé, že požadavkem bylo jak zvýšení stability vládnutí, tak zachování proporcionality (Šedo
2009a: 54), tedy do jisté míry šlo o dosažení dvou protichůdných cílů.
Zaměříme-li se na pátou bariéru, kterou je maximalizace mandátů, musíme se věnovat především
zájmům jednotlivých aktérů (Rahat a Hazan 2011: 483–486). Tato bariéra je považována Rahatem
a Hazanem za jednu z nejdůležitějších. Předpokladem je, že pokud je pro politické strany v systému
volební systém příznivý, nebudou poté mít zájem takový systém reformovat. To může opět pomoci
vysvětlit i situaci v České republice, kdy iniciátory první volební reformy byly dvě největší strany
v systému, pro něž měla být tato reforma příznivá (Charvát 2013: 101–118), stejně tak druhá volební
reforma byla iniciována opět stranami, jimž měla pomoci k vyššímu zisku mandátů (tamtéž: 143–147).
Předposlední bariéra je postavena na konceptu veto hráčů. Této problematice jsme se taktéž věnovali
výše (Blau 2008). Rahat a Hazan (2011: 485–486) ale tuto bariéru chápou jiným způsobem a zaměřují
se čistě na koaliční politiku. Předpokládají, že velké strany v některých případech odmítnou volební
reformu uskutečnit, i když by pro ně mohla být příznivá, a to v zájmu zachování existující koalice. Jakub
Charvát (2013: 36–37) k této bariéře poznamenává, že u obou volebních reforem tato bariéra působila
víceméně opačně, když byla volební reforma v podstatě základní součástí koaliční politiky.¹⁹
A konečně poslední bariéra, kterou Rahat a Hazan (2011: 486) staví na teorii her, souvisí s neshodou
na konkrétním obsahu reformy v rámci proreformního tábora. Domníváme se, že tato bariéra velmi
výrazně přispěla k neúspěchu druhé volební reformy v České republice, kdy neshody v rámci stran
vládní koalice přispěly k dlouhému trvání reformního procesu, jenž byl následně v podstatě ukončen
pádem vlády Mirka Topolánka a zamítnutím reformy Poslaneckou sněmovnou (Charvát 2013: 143 až
161). Samozřejmě nelze tvrdit, že v případě shody vládního tábora na podobě reformy by byla reforma
přijata, pravděpodobnost úspěchu reformy by ale nejspíše byla vyšší. Jak jsme předpokládali, roli při
¹⁸Teoreticky by samozřejmě bylo možné, v případě existence stanovené většiny ochotné takto učinit, Ústavu změnit a zavést
v České republice většinový volební systém. V takovém případě by poté již nemohla hrát roli bariéra právní, ale do popředí
by se dle našeho názoru dostala právě tato bariéra.
¹⁹Nicméně, poznámka Jakuba Charváta se váže spíše k pokusu o realizaci reforem a ne k samotnému aktu odmítnutí, v němž
koaliční politika nehrála v podstatě žádnou roli v prvním případě a jen zprostředkující roli v případě druhém.
Hejtmánek, J., Voženíková, M. Jak hodnotit nerealizované volební reformy?
109
odmítnutí volebních reforem ve dvou českých případech hrálo hned několik bariér. Výkladový rámec
představený Rahatem a Hazanem se tak ukázal být na český případ aplikovatelný, nicméně je na druhou
stranu možná až příliš široký. Lepší východisko k podrobnému studiu nerealizovaných volebních
reforem ale v současné literatuře zřejmě nenajdeme.
Závěr
Hodnocení nerealizovaných volebních reforem, ve smyslu změny volebního systému, ne dílčích úprav
volebního zákonodárství, má svá značná úskalí. Tento text představil čtenáři základní přístupy v analýze realizovaných volebních reforem, které lze do jisté míry aplikovat i na reformy nerealizované. V zásadě bychom totiž měli (v případě nerealizovaných reforem) vždy sledovat čtyři body, a to:
a) politicko-stranický vývoj a debatu o volební reformě;
b) kdo je iniciátorem reformy a jaký je její cíl;
c) zda by naplnila reforma daný cíl;
d) proč nebyla volební reforma přijata.
První dva body přitom sledujeme i při hodnocení realizovaných reforem za možnosti užití výše popsaných přístupů, zatímco body c) a d) jsou specifické pro nerealizované reformy. Co se týče bodu c)
– naplnění cíle – nemělo by se jednat o pouhé zamyšlení nad možným dopadem nového volebního
systému, ale pokud je to možné i o simulaci volebních výsledků na základě dat z předchozích let. To
je přitom možné především v případech, pokud hovoříme o návrhu nového mechanismu, jehož zavedení by znamenalo tzv. minor reformu volebního systému. V případě major reforem takto nelze činit
zcela jednoduchým přepočtem starých volebních výsledků, ale potřebujeme i sadu dat, která by nás
seznámila se strategií voličů za použití zcela jiného typu volebního mechanismu.
Richard Katz si na začátku svého textu o nerealizovaných volebních reformách pokládá otázku proč,
když mohou politické strany změnou pravidel hry získat výhodu, tak nečiní častěji (Katz 2005: 69–73).
Pokusili jsme se nastínit dva hlavní přístupy odpovědi na otázku, proč nejsou reformy přijímány – bod
d) –, a to teorii veto hráčů a bariérový přístup. Přístup zaměřený na veto aktéry není tak náročný na
nutnost shromáždit velké množství empirického materiálu a dle našeho názoru je použitelnější i pro
rozsáhlejší komparativní výzkumy. Výhodou tohoto přístupu je také to, že je možné jej dále rozvíjet
a zabývat se tak např. motivacemi veto aktérů. Nevýhodou je pak logicky to, že je tento přístup omezen
právě jen na aktéry a do jisté míry záměrně opomíjí ostatní prvky struktury politického systému, které
se mohou na procesu odmítnutí volební reformy podílet. Bariérový přístup pak sice nabízí mnohem
komplexnější rámec výzkumu nerealizovaných volebních reforem, nicméně je možné jej využít jen tam,
kde je k dispozici poměrně rozsáhlý empirický materiál. Velmi náročná by pak u tohoto přístupu byla
případná konceptualizace a operacionalizace pojmů jako je politická tradice, sociální struktura a dalších.
Nicméně se jistě jedná o inovativní a užitečný přístup a je tak možné zcela souhlasit s apelem autorů,
aby se další vědci pokusili tento přístup využít ke studiu konkrétních volebních reforem (Rahat a Hazan
2011: 491).
Seznam použité literatury
B
, A., M
, L. 2002 Electoral Systems. In L D , L., N
, R. G., N
, P. (eds) Comparing
Democracies 2: New Challenges in the Study of Elections and Voting. London: SAGE Publications.
B
, A. 2008. Electoral Reform in The UK: a Veto-Player Analysis. In B
, A. (ed.) To Keep or to
Change First Past the Post? The Politics of Electoral Reform. Oxford: Oxford University Press.
C
, J., M L
, I. 1998. Electing Popes: Approval Balloting and Qualified Majority Rule. Journal
of Interdisciplinary History 29, č. 1, s. 1–22.
110
European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 2, pp. 100–111
C
, J. 2005. It’s Parties That Choose Electoral Systems (or, Duverger’s Law Upside Down).
Political Studies 53, č. 1, s. 1–21.
D
, T. 2004. K diskuzi politiků o volební reformě: od voleb 1998 do rozhodnutí Ústavního soudu.
In N
, M., L
, T. (eds) Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá
Voda: Aleš Čeněk.
D
, M. 1954. Political parties, Their Organization and Activity in the Modern State. New York: Wiley
and Sons.
F
F
H
C
C
C
K
, D. 2001. Electoral Systems. A Comparative Introduction. Basingstoke: Plagrave.
, J. 2004. Volební systém pro Poslaneckou sněmovnu a nález Ústavního soudu č. 64/2001 Sb. In
N
, M., L
, T. (eds) Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda:
Aleš Čeněk.
, S. 1991. Democracy’s third wave. Journal of Democracy 2, č. 2, s. 12–34.
, J. 2009. Řecká varianta a reforma sněmovního volebního systému. Evropská volební studia 4,
č. 1. s. 66–89.
, J. 2013. Politika volebních reforem v ČR po roce 1989. Praha: Grada.
, R et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.
, R. 2005. Why There Are So Many (or So Few) Electoral Reforms? In G
P. (eds) The Politics of Electoral Systems. Oxford: Oxford University Press.
, M., M
,
K
, M. 2000a. Poměrný nepoměrný volební systém pro novelizaci zákona o volbách do
parlamentu ČR. Politologický časopis 7, č. 4, s. 334–361.
K
, M. 2000b. Volební reforma v České republice v letech 1998–2000. Politologický časopis 7, č. 3,
s. 223–241.
K
, T. 2000. Navrhované změny volebního zákona vzešlé z dodatku „opoziční smlouvy“
v roce 2000 a jejich možné důsledky. Sociologický časopis 36, č. 3, s. 299–305.
L
, T. 2000. přiblížení vybraných aspektů reformy volebního systému. Politologický časopis 7, č. 3,
s. 242–258.
L
, T. 2004. Volební reforma v ČR. Zmařený pokus z let 1998–2002. In N
, M., L
(eds). Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk.
L
, T. 2008. Volební systémy poměrného zastoupení. Mechanismy, proporcionalita a politické konsekvence.
Praha: Karolinum.
L
, T. 2010. Volební reforma 2009 – poměrný nebo smíšený systém? In M
, J. (ed.). Smíšené
volební systémy a většinotvorné modifikace systémů poměrných. Praha: Karolinum.
L
, M., H
s. 437–455.
P
, Š., N
, J. 2008. Změna volebního systému do Poslanecké sněmovny podle koaliční
dohody: analýza a alternativní pojetí. Politologická revue 14, č. 1, s. 9–27.
R
, G., H
, R. 2011. The Barriers to Electoral Systém Reform: A Sythesis of lternative
Approaches. West European Politics 34, č. 3, s. 478–494.
R
, A. 2010. The Politics of Electoral Reform. Changign the Rules of Democracy. Cambridge:
Cambridge University Press.
R
, B., R
S, A. 1999. Electoral Systems and Conflict in Divided Societies. Washington: National
Academy Press.
R
, A., R
, B., E
, A. 2005. Electoral System Design: The New International IDEA Handbook.
Stockholm: International IDEA.
T
, R. 1999. Designing Electoral Rules and Waiting for an Electoral System to Evolve. [on-line].
Dostupné na http://kellogg.nd.edu/faculty/research/pdfs/
taageper.pdf.
, T.
, R. 2011. Reconceptualising Electoral Reform. West European Politics 34, č. 3,
Hejtmánek, J., Voženíková, M. Jak hodnotit nerealizované volební reformy?
111
T
, M. 2012. Pokus o reformu volebního systému pro volby do PS PČR z let 2007 až 2009. Acta
Politologica 4, č. 1, s. 18–55.
S
, K. A. 2001. A Comment on Institutional Change. Journal of Theoretical Politics, roč. 13, s. 321–5.
S
, M. S. 2003. Extreme Electoral Systems and the Appeal of the Mixed Member Alternative. In
S
, M. S., W
, M. P. (eds). Mixed-Member Electoral Systems: The Best of Both Worlds?
Oxford: Oxford University Press.
S
, M. S. 2008. Inherent and Contingent Factors in Reform Initiation in Plurality Systems. In
B
, A. (ed.). To Keep or to Change First Past the Post? The Politics of Electoral Reform. Oxford:
Oxford University Press.
Š
, J. 2007. Volební systémy postkomunistických zemí. Brno: Centrum pro studium demokracie
a kultury.
Š
, J. 2009a. Návrhy volební reformy a posun ve volebním inženýrství v České republice. Evropská
volební studia 4, č. 1, s. 48–55.
Š
, J. 2009b. Reforma volebního systému v ČR – 20 let diskuzí. Evropská volební studia 4, č. 2,
s. 142–153.
Š
, R. 2013. Volební reforma ve Velké Británii – vítězové nemění pravidla hry. Evropská volební studia
8, č. 1. s. 22–36.

Podobné dokumenty

Kristus, ideál mnicha - Cisterciácký klášter Vyšší Brod

Kristus, ideál mnicha - Cisterciácký klášter Vyšší Brod „hledat Boha“. „Hledá-li vpravdě Boha“: Si revera quærit Deum (RB 58,7). To právě vyžaduje především od těch, kteří přicházejí klepat na bránu kláštera, aby tam byli přijati jako mniši. Do této disp...

Více

Kristus ve svých tajemstvích.indb

Kristus ve svých tajemstvích.indb lidský život Spasitele, zcela božský, je utvořený spojením lidské přirozenosti s osobou Slova. Tajemství Bohočlověka nejsou jen vzory, které máme uctívat; obsahují v sobě navíc poklady zásluhy a mi...

Více

02–2007 - Časopis Kabrňák

02–2007 - Časopis Kabrňák přináší velkou šanci čerpání z vydatné pomoci strukturálních fondů EU – nutno však dodat, že se jedná o šanci jak mimořádnou, tak zřejmě poslední. S plánovaným přistoupením dalších zemí do EU se to...

Více

EVROPSKÝ VEŘEJNÝ OCHRÁNCE PRÁV

EVROPSKÝ VEŘEJNÝ OCHRÁNCE PRÁV práv, prosazování právního státu, řádné správy a úcty k lidským právům jakož i snaha oslovit občany v celé Evropě. Rozšíření Unie bylo hlavním tématem všech tří priorit a má hlavní filozofie při je...

Více