existence - Anarchistická federace

EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
Editorial
V předešlých dvou číslech Existence jsme se zaměřili na samosprávné
projekty, iniciativy a aktivity, které nějakým způsobem napomáhají
lidem vypořádat se s tíživou sociální situací. V předminulém čísle jsme
se věnovali pracovištím pod samosprávou - družstevním projektům,
obsazování továren apod. Minulé číslo neslo podtitul „Solidarita v praxi“ a představilo lokální i mezinárodní solidární sítě či iniciativu Food
not Bombs. Toto číslo Existence pokračuje ve smyslu jmenovaných
témat a pod mottem „Obsaď a žij!“ seznamuje se sociálním squattingem a jeho historickými kořeny.
Úvodní článek k tématu se obrací za politickým squattingem tak, jak
jsme ho znali, jako za minulostí pohřbenou či pohřbívanou pod tíhou
zpřísňující se legislativy a represe. Jako nový fenomén doprovázející
ekonomickou krizi však odhaluje squatting sociální, který vychází především z potřeb rodin, jež se v jejím důsledku ocitají na ulici. Podobně
jako jsou obsazovány prázdné domy, začaly se na jihu Evropy objevovat také akty obsazování půdy nezaměstnanými dělníky, kteří na ní
začali hospodařit.
Od letošního jara je centrem tohoto dění především Španělsko, nejvýrazněji pak jeho jižní část - Andalusie. Zde je velmi aktivní odborový
svaz SAT, jehož nedávné aktivity si přiblížíme a zvlášť se zaměříme na
obsazenou farmu Somonte.
Zamíříme ale také přes oceán do Spojených států, kde se na pozadí
hnutí Occupy rozvíjí iniciativy na podporu lidí, kteří přišli o domov
z důvodu neschopnosti platit nájem či hypotéku. Jako předchůdce
těchto aktivit představíme iniciativu Homes not Jails, která funguje již
dvacet let a mezitím dopomohla stovkám lidí ke střeše nad hlavou.
Formy sociálního squattingu, zejména v poválečných letech ve Velké
Británii, přiblíží kapitola z knihy Anarchy in Action anarchistického
autora Colina Warda. Podíváme se ale i na projevy sociálního squattingu v české historii, ať už jde o vznik chudinských dělnických kolonií či
žižkovský projekt Černá ruka zajišťující lidem bydlení v prázdných
bytech.
Jedním z čelných aktérů Černé ruky byl i známý Žižkovák Franta
Sauer, jehož život, aktivitu a dílo si při té příležitosti představíme
v samostatném článku v rubrice „Osobnosti hnutí“.
Dál v tomto čísle Existence naleznete reportáž z Mezinárodního anarchistického setkání ve švýcarském městečku Saint Imier. Zde se mimo
jiné konal i kongres Internacionály anarchistických federací a vy si
můžete přečíst jeho závěrečné prohlášení. Podíváme se do Egypta, a to
prostřednictvím rozhovoru s aktivistou, který zde pobýval během tzv.
arabského jara. S poukazem na napadání imigrantů v současném Řecku
si připomeneme dvacet let od pogromu v rostocké čtvrti Lichtenhagen.
Neopomněli jsme se zastavit ani v severošpanělské Asturii, kde povstali
horníci proti záměru vlády připravit jejich odvětví o dotace a vrhnout
je tak do spárů dlouhodobé nezaměstnanosti. A v rubrice „Anarchist
Black Cross“ představíme běloruské anarchisty, které tamní autoritářský režim poslal za jejich aktivity na dlouhá léta do vězení.
V článku „Propaganda jako mocenský nástroj“ si ukážeme podíl
masmédií na usměrňování tzv. veřejného mínění. Veřejnoprávní média
jsou závislá na státních institucích řízených politiky, komerční média
jsou závislá na svých vlastnících – korporacích. Masmédia jsou pouhým
zprostředkovatelem působení moci skrze její tradiční nástroje, mezi
než patří v první řadě propaganda.
U příležitosti českého vydání knihy Partekon: život po kapitalismu
přinášíme rozhovor s jejím autorem Michaelem Albertem. Odpovídá na
otázky týkající se projektu ZNet, participativní ekonomiky a obecněji
také antikapitalistické ideologie a praxe.
Z textů věnujících se anarchistické teorii si v Existenci můžete přečíst článek „Anarchismus a politika afinitních skupin“, který napsal
profesor politických věd na univerzitě v Québecu Francis Dupuis-Déri.
Text se vrací k historickým počátkům afinitních skupin v anarchistickém Španělsku na konci 19. století a mapuje jejich rozšíření v sociálních hnutích 70. a 80. let století 20. až po hnutí za globální spravedlnost. Analyzuje politický potenciál tohoto druhu militantní organizace
a potvrzuje tezi, že masovému hnutí umožňuje fungovat během pouličních akcí racionálním, rovnostářským a svobodným způsobem.
V rubrice „Vidíme to jinak“ nás její autoři z kolektivu V.A.P. seznámí
se svým pohledem na současný anarchopacifismus. Nechybí pravidelné
rubriky, jako jsou „Kvartál“, mapující aktivity antiautoritářského hnutí
za poslední čtvrtrok, či „Recenze“, kde největší prostor dostalo kritické zhodnocení knihy Kup si svou revoltu!.
A na závěr nezbývá jako obvykle nic jiného než popřát příjemné
a doufejme i poučné a inspirující čtení.
2
EDITORIAL
Obsah
2
3
4
5
6
7
8
8
10
11
12
14
15
16
18
19
20
23
24
25
26
28
31
32
35
36
37
38
… Editorial
… Kvartál
… Do ulic za lidskou důstojnost
… Obsaď a žij!
… Ztráta síly?
… Solidarita v Andalusii
… Obsazováním půdy proti nezaměstnanosti
… Sindicato Andaluz de Trabajadores
… Obsazeno: squatteři se nastěhovali
… Domy místo cel
… My bydlíme, vy jste ubytováni, oni jsou bez domova
… Od hladu po chlebu a důstojnosti ke hladu po svobodě
… Vznik „Černé ruky“ na Žižkově
… Muž činu Franta Sauer
… Mezinárodní anarchistické setkání
… Utlačovaným lidem celého světa
… Ohlédnutí za arabským jarem
… Solidaritu s vězněnými kamarády
… Pogrom v Lichtenhagenu
… Asturijská rebelie
… Propaganda jako mocenský nástroj
… Alternativa existuje: participativní ekonomika
… Partekon: život po kapitalismu
… Anarchismus a politika afinitních skupin
… Nepohodlní mrtví
… Současný anarchopacifismus
… A3
… Recenze
Distribuční místa
Kde můžete Existenci (případně další publikace ČSAF) zakoupit:
Kamenné obchody:
Infocentrum Salé (Orebitská 14, Praha 3 - Žižkov),
Rekomando (Trojanova 9, Praha 2),
Café a knihkupectví Fra (Šafaříkova 15, Praha 2),
Emergency shop (Tachovské náměstí 5, Praha 3 - Žižkov),
Antikvariát Černý pes (Sedláčkova 20, Plzeň),
Infoshop Pelech (Čápkova 48, Brno),
Galerie u Mloka (Lafayettova 9, Olomouc; jen při koncertech),
Plan B Hardcore Cafe (Českobratrská 1, Ostrava)
Internetové distribuce:
xBASTAx (xbastax.cz), Waking the dead (wakingthedead.cz), Papagájův
hlasatel (phr.cz), Phobia records (phobiarecords.net), Insane society
(insanesociety.net), Nuclear Madness (nuclearmadness.wz.cz), Hitchin’to Revolution (hitchintorevolution.wordpress.com)
Pro zájemce ze Slovenska doporučujeme objednávat na e-mailu:
[email protected]
Anarchistická revue
Existence
4 / 2012 (v pořadí 26. číslo)
vydává Československá anarchistická federace
kontakt: [email protected]
web: www.csaf.cz
Anarchistická revue
AKTIVITY HNUTÍ
Kvartál
Přehled veřejných aktivit širšího antiautoritářského hnutí za uplynulé tři
měsíce od uzávěrky předešlého čísla
Existence.
Proti DSSS v Poděbradech
V sobotu 30. června se vypravil Tomáš Vandas, vůdce Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) napojené na neonacistické hnutí,
do středních Čech, aby se pokusil nasbírat
politické body před blížícími se krajskými
a prezidentskými volbami. Tento pokus mu ale
moc nevyšel.
Kolem 15. hodiny dorazil společně s několika
svými spolustraníky na poděbradské náměstí,
kde ho již očekávala skupinka asi pěti sympatizantů. Kromě nich se na náměstí pohybovalo
kolem deseti policistů v civilu, několik příslušníků antikonfliktního týmu a na parkovišti
poblíž vyčkávala dodávka plná těžkooděnců.
Jakmile se Vandas rozpovídal, dorazilo k němu více než patnáct odpůrců a odpůrkyň neonacismu, kteří rozvinuli transparent s nápisem
„V lázních nácky nechceme“, načež byla zahájena ostrá diskuse vedoucí ke slovním útokům
ze strany DSSS. Nikam nevedoucí rozhovor
s demagogem Vandasem byl ukončen hozením
několika vajíček, z nichž jedním byl zasažen
přímo Vandas a dalším jeho auto a předseda
místní buňky DSSS. Dva vrhači vajíček byli asi
na hodinu zadrženi a čeká je přestupková
komise.
Vandas pokračoval z Poděbrad do Nymburka,
kde však jeho přítomnost prakticky nikoho
nezaujala.
Podobné akty odporu vůči mítinkům DSSS se
v poslední době odehrály také v Neratovicích
či začátkem června ve Vysokém Mýtě, kde
bylo navíc zasaženo Vandasovo auto plechovkou barvy.
a psychicky ponižováno uvnitř budovy mimo
dosah kamer a svědků. Sedm aktivistů se skrylo mezi komíny na střeše budovy, kde riskovali
své životy v čtyřpatrové výšce. Vydrželi noční
bouřku i tropické počasí následujícího dne. Po
celonedělním vyjednávání a několika stupidních pokusech české policie vytlačit desítky
přívrženců před budovou se squatteři rozhodli
slézt dolů, pokud je policie nechá posbírat si
své věci v dolních částech budovy. Zatímco ale
ještě seděli na střeše, policie donutila lidi
dole vypnout soundsystém a postupně je
všechny legitimovala. V neděli v podvečer
zjistili, že všechno jejich vybavení, zahrnující
mimo jiné notebooky, zesilovače, kytarová
komba, elektrické kytary a desky, bylo záměrně zničeno při policejním zásahu. Vlastník
domu má prý v úmyslu podat proti aktivistům
žalobu.
Anarchisté na Prague Pride
Podpořit práva sexuálních menšin a jejich
touhu po respektu se v sobotu 18. srpna vydali
i anarchisté a anarchistky. Někteří z nich se
pak pražského duhového pochodu, který uzavíral celotýdenní sled akcí festivalu sexuálních
menšin Prague Pride, účastnili podobně jako
v loňském roce formou tzv. černo-růžového
bloku.
Další příspěvek anarchistů a anarchistek
k akci, která probíhala v přátelské atmosféře
a v karnevalovém duchu, měl podobu speciálního čísla časopisu A-kontra, které se mimo
jiné věnovalo aktuální kauze odsouzených
členek ruské punkové kapely Pussy Riot.
Proti pochodu Prague Pride, jehož se účastnilo na 10 000 lidí, vystoupilo pár příznivců
konzervativní iniciativy D.O.S.T., náboženských fanatiků a neonacistů. Dostalo se jim
opět podpory od Václava Klause a jeho nejbližších. Jejich protiakci kromě médií skoro
nikdo nevěnoval pozornost jinak než jako
krátkému pobavení.
Anarchisté se staví proti nesmyslným předsudkům a evidentní diskriminaci, a to právě
i na základě sexuální orientace. Náboženské
bludy a údajné tradice omezující svobodu
člověka i společnosti musí zůstat směšným
pozůstatkem minulosti. Stejně tak směšným,
jako byla účast nenávistných samozvaných
zástupců „normální společnosti“ oproti tisícům veselících se lidí, kteří se nechtějí nechat
jakousi „normalitou“ omezovat.
Policie na Miladě revival
Jednorázová akce, uspořádaná 30. června
v bývalém squatu Milada, připomněla tříleté
„výročí“ násilného vyklizení tohoto bývalého
pražského autonomního prostoru. I když šlo
o jednodenní akci, režim manifestoval svůj
strach téměř dvojnásobným počtem policistů
oproti vyklízení v roce 2009 a zadržením 24
lidí.
Akce měla podobu improvizovaného koncertu, kterému předcházel piknik v režii pražských Food not Bombs. I když byly úřady předem upozorněny, že se jedná o jednorázovou
akci, která není pokusem místo znovu obsadit,
ale snahou symbolicky poukázat na pasivní
přístup českého státu k péči o nevyužívané
budovy a na utlačování alternativní kultury,
policie reagovala masivní represivní akcí,
včetně agresivního útoku proti účastníkům,
který vyústil v množství krvavých zranění
a dočasné zadržení více než dvou desítek lidí.
Přinejmenším 20 lidí bylo brutálně zbito
E
4/2012 EXISTENC
Veganské hody
V Praze proběhla v sobotu 25. srpna akce
nazvaná Veganské hody. Inspirací pro tento
projekt se stal podobný podnik pořádaný
v bratislavském klubu Obluda.
Cílem bylo ukázat a nabídnout široké veřejnosti veganskou stravu a způsob života a poučit i samotné vegany a vegetariány o výhodách a zákoutích čistě rostlinné stravy. Akce,
která se konala v prostoru před Café na půl
cesty, byla organizována na antiautoritářských
principech a své kulinářské výtvory mohl přinést každý, kdo měl zájem a chuť. Jedinou
podmínkou bylo, že nabízené jídlo musí být
veganské, tzn. bez jakýchkoliv živočišných
produktů.
Na veganských hodech bylo možno ochutnat
veganské dobroty u osmi stánků, na nichž se
mezi jinými podíleli plzeňsko-pražští Food not
Bombs, Svoboda zvířat či Lifefood. Na louce se
konala také krátká přednáška o výhodách raw
(minimálně tepelně upravované) stravy a po
páté hodině odpolední byla akce zpestřena
živou hudbou.
Žižkovská Bezpeněžní zóna
V neděli 26. srpna jste si na pražském Žižkově mohli na srpnové Bezpeněžní zóně vyzkoušet alternativu ke kapitalistickému trhu.
Celá akce probíhala v duchu „žádné peníze,
žádný obchod, každému dle jeho potřeb
a tužeb“.
Na začátek připomeňme, že šlo již o třetí
Bezpeněžní zónu v Praze, kterou tu iniciovala
Asociace Alerta. První se konala v rámci prvomájových Akčních dnů a druhá, avizovaná na
1. července, nakonec vůbec neproběhla, jelikož veškeré síly byly soustředěny k vile Milada, kde policie trénovala s pendreky na squatterech, kteří si sem přišli připomenout třetí
výročí evikce domu.
Kostnické náměstí se tedy opět stalo prostorem, který konfrontoval veškeré tržní a obchodnické uvažování. Princip kapitalistického
trhu byl vytěsněn a náměstí se stalo místem,
kde se tvořilo a distribuovalo podle možností
a potřeb. Koordinační tým členů a členek
Asociace Alerta se začal scházet kolem druhé
hodiny odpolední.
Přicházející byli následně zváni na veganskou banánovou zmrzlinu nebo si mohli dát
polévku či pálivé fazole, které připravil Infoshop Salé. Lidé se scházeli při hudbě akordeonu a místo se začalo plnit věcmi, které kdo
přinesl, aby si je druzí mohli odnést. Mezi
stromy viselo na laně oblečení, na lavičkách
byly rozloženy knihy, nádobí, potřeby na kreslení a další věci, které se určitě někomu můžou hodit.
Příjemným zpestřením byl hudební a streetartový koutek pro malé i velké. Netrvalo dlouho a byl plný dětí, které si vyzkoušely stříkání
sprejem přes šablony i bez nich. Po celou
dobu trvání Bezpeněžní zóny zajišťovala příjemnou atmosféru hudba hned z několika
kytar, za občasného doprovodu flétny, bubínku, tamburíny a dalších nástrojů. A pokud měl
někdo potřebu, bylo tu „free hugs“ neboli
„obejmutí zadarmo“.
Celá akce probíhala ve velmi přátelském
duchu a byla završena diskusním kolečkem,
kde se probírala podoba dalších Bezpeněžních
zón.
3
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
Bezpeněžní zóna v Mostě
V neděli 19. srpna se poprvé realizovala Bezpeněžní zóna v Mostě, a to přímo mezi paneláky v centru města. Stejně jako na Bezpeněžních zónách, které probíhají v Praze, i zde vše
fungovalo podle jasné výzvy: „Něco přines
nebo vytvoř, cokoliv si odnes nebo spotřebuj!“
V zóně se během odpoledne shromáždilo
mnoho užitečných věcí a za doprovodu reprodukované hudby se tyto hodnoty staly předmětem bezpeněžní distribuce. Každý si bral podle
svých potřeb a tužeb, případně zde zanechal
věci podle svých možností. Akce sice neměla
příliš velkou účast, ale její pikniková atmosféra ve všech zúčastněných zanechala uspokojivé pocity. Pozitivní hodnocení jistě zaslouží
i rozšíření sousedských vazeb, ke kterému zde
došlo. Alespoň na chvíli někteří lidé ze sídliště
sdíleli společný prostor pro společné aktivity
a opustili svůj individualistický život probíhající v izolaci mezi stěnami sídlištních bytů.
Letní aktivity účastníků
nezávislého diskusního klubu
O prázdninách se nediskutovalo v klubu (tam
pouze probíhala celé léto výstava dosavadních
ročníků pouličních novin A3, vydávaných
ČSAF), ale zpravidla mimo město, a navíc při
(dobrovolné) práci. V červenci proběhl už
devátý ročník anarchistického tábora, jako
vždy v romantických přírodních podmínkách
bez většiny civilizačních vymožeností, jako je
elektřina, splachovací záchod či koupelna
s teplou vodou. Cíl pořádání anarchistického
tábora zůstal zachován: aspoň jeden týden
v roce žít v komunitě organizované na principu
AKTIVITY HNUTÍ
rovnosti, dobrovolnosti a kolektivní zodpovědnosti. I letos se zúčastnění - děti i dospělí
- pokoušeli vymanit z běžných konzumentských návyků či ze standardní opozice pasivní
účastník vs. aktivní organizátor, program vznikal většinou spontánně podle proměňujícího
se složení komunity, počasí a osobní energie.
Veganská kuchyně tu byla samozřejmostí,
stejně jako při benefičním občerstvení, které
bylo zorganizováno bezprostředně po skončení
tábora na hradeckém festivalu Play Fast or
Don’t. Výtěžek prodeje umožní tisk dalších
čísel anarchistického časopisu od dětí Klíčení.
Připomínka výročí SNP
Slovenští antifašisté si připomněli 68. výročí
vypuknutí Povstání z roku 1944. 29. srpna
místní odpůrci fašismu vyvěsili velkoplošný
transparent z hradeb hradu Děvín s jednoznačně vypovídajícím nápisem „Antifa“.
Scream fest 2012
Za účasti několika desítek lidí proběhl v sobotu 8. září v Mostě další ročník protestního
happeningu Scream fest, tentokrát s podtitulem „Překonejme ekologickou krizi!“. Součástí
akce byla živá i reprodukovaná hudba, distra
či bezpeněžní zóna.
Genderfuck fest
O víkendu 14. až 16. září se na několika
místech v Praze konal další ročník Genderfuck
festu. Jeho cílem je dle slov organizátorů/ek
„škodolibě narušovat tradiční představy o genderových identitách, rolích a reprezentacích“.
Na programu byla divadelní vystoupení, živá
i reprodukovaná hudba, ale především spousta
tematických workshopů, přednášek a diskusí.
Iniciativa Ne Rasismu! přispěla „migrantskou
pouliční hrou“ a nechyběla ani distra antiautoritářských skupin.
Benefice, přednášky, promítání…
Některé další akce, jež se konaly v uplynulém čtvrtroce: Přednášky, besedy, workshopy, výstavy: Ženy v neonacistickém hnutí
(2. 7., Praha); Současný squatting v Nizozemí
(9. 7., Praha); Jak řešit oznámení sexuálního
násilí v komunitách? (10. 7., Praha); Antifa
Záhřeb (12. 7., Praha); Výstava A-kontra (15.31. 7., Praha); Tactical Frivolity (26. 7., Praha); Reflexe aktivistického kempu (29. 7.,
Praha); Do ulic za lidskou důstojnost! (13. 8.,
Praha); Beseda a výstava o squattingu (24. 8.,
Jimramov); Reflexe hnutí za osvobození zvířat
(1. 9., Praha); Infovečer k Genderfuck festu
(12. 9., Praha). Promítací večery: Praha (4x),
Ústí nad Labem (2x), Liberec, Plzeň. Benefiční koncert: 2. 9. na Genderfuck fest (Praha).
Po uzávěrce tohoto čísla proběhly ještě akce
jako Fotbal proti rasismu (22. 9., Sedlec), Vegánské hody (22. 9. Bratislava), Veřejný nesouhlas s Dny NATO (22. 9., Ostrava), Kralupy
proti neonacismu (28. 9., Kralupy nad Vltavou), DIY karneval (29. 9., Praha) – o nich
budeme informovat v následujícím čísle.
Do ulic za lidskou důstojnost
Solidarita se stávkujícími uprchlíky v Německu
Jako asi většina lidí, kteří jsou tím či oním způsobem politicky aktivní, si občas klademe otázku, zda to, co děláme, má
nějaký reálný dopad. Tato otázka je namístě obzvláště
u témat, která nezajímají ani mainstreamovou společnost,
ale ani „aktivistickou scénu“.
Když se 15. srpna sešlo okolo dvaceti lidí před německým velvyslanectvím v Praze, aby zde vyjádřili podporu uprchlíkům protestujícím
v mnoha městech v Německu, mohli jsme si být alespoň jisti, že přestože náš protest nejspíš až k uším mocných nedolehne, svou cestu si
k myslím a srdcím uprchlíků, kteří bojují za znovunabytí své důstojnosti, najde. S členy řezenské aktivistické skupiny podporující tamní stávkující uprchlíky jsme byli během příprav v úzkém kontaktu a i díky nim
se protestující žadatelé o azyl dozvěděli o naší solidární akci.
Jejich boj začal v březnu letošního roku. Spouštěcí událostí a pověstnou poslední kapkou, která vzedmula vlnu hněvu a solidarity, se stal
jinak v uprchlických táborech nijak výjimečný incident. Sebevražda
jednoho z žadatelů o azyl. Jmenoval se Mohammad Rashepar. Stále
více a více uprchlíků si poté začalo uvědomovat, že pokud chtějí být
opět vnímáni jako lidské bytosti namísto pouhých položek v molochu
byrokratické imigrační mašinerie, musí začít jednat. Jednat přesto, že
riskují vlastní životy svým otevřeným protestem proti státu, který má
jejich osud ve svých rukou a který je může kdykoliv poslat zpět, nezřídka vstříc jistému mučení či smrti v zemích, ze kterých byli předtím
nuceni uprchnout.
Jako houby po dešti začaly růst další a další protestní tábory v centrech německých měst. Ve Würzburgu, Aubu, Řezně, Bamberku, Düsseldorfu, Berlíně, Norimberku a Pasově. Proběhly demonstrace, protestní hladovky a někteří uprchlíci si dokonce sešili rty k sobě.
Nevyšli do ulic proto, aby si vymohli o trochu lepší životní podmínky.
Jsou v ulicích proto, aby zpochybnili samu podstatu hranic a národů
jako takových, aby bojovali za svět, ve kterém se každý může svobodně pohybovat a stěhovat.
Právě tento statečný boj jsme chtěli naší akcí podpořit. Chtěli jsme
dát svým protestem uprchlíkům hlas, přečíst nahlas jejich požadavky
4
z
a předáním protestního dopisu od uprchlíků německému prezidentovi
Gauckovi zajistit, aby nás úředníci ambasády nemohli jednoduše ignorovat. Spolkový prezident původem z východoněmeckého města Rostock se paradoxně právě nyní nachází ve svém rodném městě, kde
řeční o hrozivosti pogromů na uprchlíky, které právě tam přesně před
20 lety proběhly.
Ve chvílích ticha jsme česky a německy přečetli dvacet krátkých
tragických osudů lidí z desetitisíců dalších, kteří na své cestě nenašli
nový domov, ale smrt. Zemřeli rukou policistů během deportace na
frankfurtském letišti, ve vlnách Středozemního moře poblíž evropských
enkláv v Africe či na česko-rakouských hranicích. Antimigrační politika
se z úrovně národních států přesunula na ještě gigantičtější a nelidštější úroveň evropskou, a proto je dnes ještě důležitější než kdy předtím
poukazovat na desítky mrtvých, které za sebou (bez povšimnutí) nechává, a bojovat za svět, ve kterém se bude moci každý volně stěhovat. Za
svobodný svět bez národů a hranic, detenčních center a deportací!
Projevy, otevřený dopis německému prezidentu, fotky ze solidárního
happeningu a další podrobnosti o protestech uprchlíků v Německu najdete na stránkách Iniciativy Ne Rasismu www.nerasismu.cz.
-al- (INR)
Anarchistická revue
TÉMA
E
4/2012 EXISTENC
Téma Existence:
...
A
Motto „Obsaď a žij“ se vžilo jako heslo
vlastní squatterskému hnutí. Obraz
tohoto hnutí byl formován desítky let
především mladými lidmi, kteří na jednu stranu hledali možnost levného bydlení, které bylo často nedostupné, a na
stranu druhou společným obsazováním
opuštěných prostor naplňovali své
představy o komunitním životě a seberealizaci, která velmi často korespondovala s jejich subkulturním zaměřením. Vytvořilo se tak hnutí, které mělo
úzké vazby na různé sociálně-politické
organizace a skupiny, především anarchistické.
Soumrak politického squattingu
Obsazování domů, jejich provoz coby kontrakulturních center, stejně jako jejich obrana
před pokusy policie o násilné vyklizení provázely kampaně na zviditelnění problematiky
nedostupného levného bydlení a na zdůraznění
potřebnosti alternativních kulturně-sociálních
center. Vedle toho ale probíhaly policejní
a mediální kampaně na diskreditaci squatterů
coby nepřizpůsobivých živlů a feťáků.
Podíváme-li se však za tento obecný obraz,
zjistíme, že squatting je mnohem širším fenoménem, který navíc sahá hluboko do historie.
A právě oné „jiné“ podobě squattingu se chceme věnovat v tomto čísle Existence.
V současných dnech je v Evropě „zlatý věk“
squattingu minulostí. Kodaňská Christiánie
horkotěžko odolává tlaku úřadů už jen díky
svému statutu turistické atrakce. Berlínský
Kreutzberg není už dávno žádnou squatterskou
čtvrtí. Dokonce i umělecký squat Tacheles
v Berlíně ustoupil toto léto majetkovým nárokům banky. Squatterský ráj - Holandsko - byl
vypleněn díky zákonu, který se postaral o kriminalizaci obsazených domů. Také v Británii
začal od září platit nový zákon, který zpřísňuje postih za obsazování prázdných bytových
prostor. A u nás? Pouhá vzpomínková párty
v bývalém squatu Milada se stala záminkou pro
policii k zmlácení účastníků a zničení veškerých věcí na místě - počítačů, aparatury, hudebních nástrojů, desek.
Ačkoli mnoho evropských států v posledním
desetiletí zpřísnilo svou legislativu a represivní
postup proti squatterům, k obsazování nevyužívaných objektů poslední dobou dochází čím
dál více, i když zpravidla potichu. A to ze
zcela jednoduchého důvodu - přibývá lidí bez
domova, dlouhodobě nezaměstnaných; těch,
kteří nejsou schopni ze svého platu utáhnout
nájem; těch, kterým banka sebrala dům či byt
kvůli neschopnosti splácet hypotéku…
Nová hnutí
V loňském roce se světem přehnala vlna
protestních hnutí. V západním světě těmi
nejvýraznějšími bylo Hnutí 15. května (15M)
ve Španělsku a hnutí Occupy ve Spojených
!
J
I
Ž
A
Ď
A
OBS
státech. Obě hnutí se ze začátku věnovala
především demonstrativnímu okupování náměstí v centrech měst a organizování obrovských demonstrací proti politice vlád, které
zachraňují banky a zároveň škrtají obyčejným
lidem a potřebným.
Po této vlně, provázené nezřídka policejními
represemi, se hnutí stáhla do čtvrtí a začala
se věnovat problémům konkrétních lidí a ohrožených skupin. Začaly vyrůstat (nebo se intenzivněji rozvíjet) iniciativy zaměřené na bránění exekucím, v jejichž důsledku končí celé
rodiny na ulici. Podobně se někteří aktivisté
zaměřili na zpřístupňování prázdných domů
a bytů lidem bez přístřeší.
Síla nových sociálních hnutí, která zpravidla
fungují na antiautoritářských principech, dnes
tedy tkví v jejich zakotvení v místním společenství. Kupříkladu projekt Occupy Pisa začal
v listopadu 2011 obsazením staré budovy ve
vlastnictví banky v italské Pise, a to s cílem
poskytnout alternativní a samosprávné sociální
prostory pro místní komunitu. Po několika
málo měsících úspěšných iniciativ, jako je
lidová jídelna, vzdělávací kurzy a poradenství
lidem v nouzi, byla letos v únoru budova vyklizena. Aktivisté odpověděli vybudováním časově neomezeného tábora na nedalekém náměstí Piazza Dante a po globálním dni akcí proti
škrtům, jenž se konal 15. května a v Itálii byl
zaměřen zejména na tamní daňový úřad, byl
projekt přemístěn. Jeho sídlem se stalo zabrané opuštěné sportovní centrum, které posledních šest let nebylo využíváno, a to i navzdory
žádostem místních obyvatel, aby bylo znovu
zprovozněno. Práce na „Nuova Periferia Polivalente“ začaly okamžitě a vyvrcholily 3. června veřejným shromážděním, kde byly za účasti
více než stovky lidí diskutovány nápady a návrhy ohledně projektu, který zahrnoval jednak
renovaci sportovišť, ale také vytvoření sociálních prostor pro dospělé a děti, prostoru zaměřeného na zaměstnanost, kde by se organizovali místní pracující, a poradny pro lidi zápasící s dluhy. Levná lidová jídelna - jeden
z klíčových prvků projektu od jeho počátků
- se vrátila s nově vybudovanými venkovními
kamny.
O tom, že squatting a obrana komunitních
prostor není jen otázkou mladých, jsme se
letos mohli přesvědčit například v Berlíně, kde
se 29. června skupina místních důchodců rozhodla zabránit uzavření svého společenského
centra jeho osquatováním. Jejich rozhodnutí
se setkalo s velkými sympatiemi okolí, lidé jim
začali nosit jídlo, zařídili připojení k internetu
či jim obstarali televizi. Pozemek centra je
dlouhodobě v hledáčku developerů, kterým
úřady svým rozhodnutím o jeho zrušení vychází vstříc s výmluvou, že nejsou prostředky na
jeho další provoz.
Obsazování půdy
Vedle obsazování bytů a domů v souvislosti
s ekonomickou krizí se v Evropě stáváme svědky nového fenoménu - obsazování půdy. Na
následujících stránkách si představíme iniciativu zemědělského odborového svazu SAT,
který se snaží nezaměstnaným zemědělcům
opatřit obživu obsazováním ladem ležící půdy.
Velkou inspirací jsou pozemkovým squatterům především sociální hnutí bezzemků Latinské Ameriky, od mexických zapatistů po členy
brazilské organizace Movimento dos Trabalhadores Rurais Sem Terra (MST), která
vznikla v roce 1984. Členové tohoto hnutí se
snaží získat zpět svou půdu, o kterou přišli.
Jejich cílem je rovněž prosazení agrárních
a sociálních reforem, které by pozvedly současnou ekonomickou a sociální situaci v zemi.
Bezzemci vedle protestních akcí, na kterých
nechybí ani jejich ženy a děti, nelegálně obsazují nevyužívanou půdu. V bojích proti komodifikaci půdy bylo v prvních čtyřech letech
působení MST usmrceno více než 1600 bezzemků. Od samého vzniku však jejich hnutí
zaznamenává obrovskou vlnu solidarity a podařilo se mu založit několik odborových organizací a družstev. Pozemkové reformy přitom
nemají přinést užitek pouze rolníkům, ale
i lidem ve městech, kterým mohou být dodávány zdravější potraviny za příznivější ceny.
Velký důraz klade hnutí na zvyšování vzdělanosti především chudšího venkovského obyvatelstva a také na zpřístupnění kvalitní zdravotní péče všem obyvatelům Brazílie. V současné
době hnutí bezzemků dávno překročilo lokální
úroveň a stalo se největším sociálním hnutím
v celé Brazílii.
Historickou inspiraci zas můžeme hledat
v podobě hnutí tzv. diggerů (kopáčů), kteří
prohlásili, že Anglie nebude svobodná, dokud
nebudou chudí bezzemci moci obdělávat obecní půdu, díky čemuž se postarají sami o sebe.
V roce 1649 přistoupili k činu a 30 diggerů
obsadilo pahorek Sv. Jiří v Surrey, zoralo jej
a osázelo. Navzdory jejich konečné porážce
žoldáky, které si najali velkostatkáři, byli diggeři velkým příkladem pro mnoho bojů o půdu
v Evropě a Spojených státech.
Naděje?
Jedna éra squattingu je, alespoň co se týče
Evropy, za námi, ale ve stínu ekonomické
krize se začínají objevovat zdola organizované
i spontánní formy aktivity, která má za cíl
zajistit lidem bez přístřeší nový domov, podobně jako nezaměstnaným zemědělským dělníkům půdu pro obdělávání. Tyto okupace jsou
tváří v tvář moci vlastníků a síle státní represe
zcela závislé na solidaritě vycházející jak
přímo z dotčených komunit a oblastí, tak od
organizovaných sociálních hnutí.
„Politický squatting“ byl téměř poražen, ale
ten sociální, vycházející přímo z potřeby bydlení, má vzhledem k horšícím se ekonomickým
podmínkám mnoha lidí velký potenciál rozvinout se ve větším měřítku. Začněme podporovat a zvykat si na squaty, odkud nezní punkrock či tekno, ale kde se organizují a přebývají třeba imigranti, důchodci či nezaměstnaní.
-sr- & -lb-
5
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
TÉMA
Ztráta síly?
Marta Sánchez
Alternativní vize španělských indignados
Je španělské Hnutí 15. května (15M) na ústupu? Nebo spíše
sílí v „podzemí“? Mainstreamová média prohlašují, že indignados (rozhořčení), jak je hnutí také označováno, ztratili od
loňského roku podporu a že jejich jediným úspěchem je už
jen schopnost zmobilizovat lidi u příležitosti speciálních dat.
Španělské noviny El País to v květnu 2012 v rámci výročí
hnutí okomentovaly tím, že jeden rok od jeho vzniku se
u španělské populace lidová podpora a sympatie pro indignados propadla asi o 13 %, a to i přes masivní mobilizace,
které se konaly od 12. do 15. května. ABC uvedla svůj šot
z 15. května zase tím, že „výročí hnutí indignados ukazuje
úbytek jeho sil“. Jenže média nepochopila pointu. Ve skutečnosti hnutí není na ústupu, ale sílí, je organizovanější
a lépe koordinované a podporuje ho nadšení stovek lidí.
Decentralizace hnutí
Když se květen 2011 chýlil ke konci, muselo nedávno zrozené hnutí
15M přijít na to, jak přežít mimo tábor na náměstí Puerta del Sol
(acampadasol). A tak se prosadila idea decentralizace hnutí směrem
k jednotlivým čtvrtím a sousedstvím: „toma los barrios“, čili začít působit v sousedstvích, podporovat a iniciovat vznik shromáždění ve všech
madridských čtvrtích. Tímto způsobem zakořenilo hnutí na lokální úrovni a od vzniku místních shromáždění 28. května 2011 se jich zrodilo asi
120. Společně jsou pak koordinovány prostřednictvím Asamblea Popular
de Madrid, lidovým shromážděním Madridu, které je známé také jako
Asamblea Interbarrios. Stejně jako vzniklo v původním táboře na Puerta del Sol mnoho tematických pracovních skupin, byly pracovní skupiny
s podobným zaměřením vytvořeny ve většině místních shromáždění
a na své činnosti spolupracují či ji koordinují se skupinami z acampadasol.
Smysl této decentralizace spočíval v prvé řadě v podpoře přímé
a participativní demokracie na místní úrovni, založené na pochopení
politiky coby umění kolektivní tvorby alternativního modelu společenských vztahů přesměrováním lidí z izolace ke komunitě. Druhým záměrem bylo vzít si zpět veřejnou sféru, jak ji definoval Habermas, jako
místo, ve kterém se politická participace odehrává prostřednictvím
diskuse; jako prostor, ve kterém občané přemítají o svých společných
záležitostech; tudíž jako jakousi arénu diskurzivní interakce. Tato interakce je strukturována pomocí shromáždění, která představují nejvyšší výraz horizontální organizace a demokracie zdola. Z kombinace
obou cílů vyplývá snaha hnutí bojovat za „skutečnou demokracii
teď“ (Democracia Real Ya), která směřuje ke konceptu Daniela Barbera
„silné demokracie“, „normativní alternativy, kde jsou občané zapojeni
na místní a národní úrovni v různých politických aktivitách a berou
diskurz, diskusi a rokování jako nezbytné podmínky pro dosažení společného východiska“.
Vznik nových sociálních iniciativ
Sousedská shromáždění se obvykle schází jednou týdně a představují
veřejný prostor pro debatu, kde si sousedé vyměňují myšlenky a vize
o obecných tématech (ekonomika, nezaměstnanost, bydlení, systém
financování, vzdělávání, sociální zabezpečení...), ale také tu diskutují
o místních problémech, které mají nějakým způsobem dopad na jejich
čtvrť. Velké množství aktivit je organizováno v rámci těchto shromáždění. Asi nejzajímavější z nich je vznik tzv. „časových bank“, neboli
bancos de tiempo. Časové bankovnictví je modelem nepeněžních vzájemných služeb, který se snaží řešit požadavky mimo tržní sféru. Jako
měnová jednotka je v této alternativě k peněžnímu systému používána
hodina práce. Časové banky se tak snaží zajišťovat pobídky a odměny
za práci obvykle dělanou na dobrovolnické bázi. Shromáždění ve čtvrti
La Concepción na severovýchodě Madridu má jednu z největších a nejlépe organizovaných časových bank, která je koordinována prostřednictvím internetu. Sousedé si vytváří online profily, kde sdílejí informace
o službách, které mohou poskytnout, a mají tak zároveň příležitost
dostat se do kontaktu s lidmi, kteří nabízejí služby, jež zase zajímají
je. Jednotlivé transakce si domlouvají mezi sebou navzájem a v případě, že nastanou nějaké problémy, je svolána smírčí komise.
Další iniciativy, které vznikly v rámci shromáždění, se věnují vytváření organických zeleninových zahrad na nevyužitých městských prostorech s cílem redukovat potravinovou závislost a zakládání družstev
ekozemědělské spotřeby, která se snaží obcházet překupní řetězce
6
a navázat užší vztahy s producenty. Jedná se o velmi názornou materializaci kritiky konvenčních kapitalistických modelů výroby a spotřeby,
které nejsou ani udržitelné, ani spravedlivé, ani zdravé. Tímto způsobem shromáždění podněcují vznik alternativních životních stylů a spotřebitelských návyků.
Jednou z nejúspěšnějších akcí hnutí 15M, kterou pomáhají sousedství
koordinovat, je kampaň „Stop nuceným vystěhováním“ (Stop desahucios). Od loňského roku bylo zastaveno kolem dvou set evikcí (vystěhování). Hned od počátku byla v rámci hnutí rozhořčených ustavena pracovní skupina zabývající se právem na bydlení, komise pro bydlení
(oficina de vivienda). Když byla vytvořena sousedská shromáždění,
posloužila jako prostředek pro rozjetí iniciativy proti evikcím. Jen
v loňském roce bylo ve Španělsku provedeno 58 241 evikcí, což představuje nárůst o 22 % oproti roku 2010. Platforma pro oběti hypoték
(Plataforma de Afectados pro la Hipoteca, PAH), sdružení, které bylo
založeno v roce 2009, aby se pokusilo najít řešení dramatu nucených
vystěhování, se úzce propojilo s hnutím 15M, aby mohlo přidat svým
akcím proti nuceným evikcím na síle a viditelnosti. Sousedství se stala
v tomto procesu klíčovým aktérem: začala shromažďovat informace
o plánovaných evikcích ve své oblasti a organizovat na dané termíny
aktivisty. Skrze účast na společných fórech a sdílení informací prostřednictvím sociálních sítí se stalo bydlení jedním z hlavních cílů sousedských shromáždění, kolem něhož dál pracují a mobilizují se.
Pod heslem „žádná lidská bytost není ilegální“ byly ve spolupráci se
sousedskými shromážděními v Madridu zformovány Sousedské brigády
pro monitoring dodržování lidských práv (Brigadas Vecinales de Observación de los Derechos Humanos), většinou ve čtvrtích s velkým počtem
imigrantů. Jejich cílem se stalo zviditelnění policejních razií na přistěhovalce, stejně jako odsudek xenofobních a rasistických předsudků.
Sousedská shromáždění se se svými brigádami pro monitoring dodržování lidských práv rovněž stala kolébkou protestu proti internačním centrům pro imigranty (Centro de Internamiento de Extranjeros) a prosazují jejich uzavření a dodržování lidských práv zadržovaných.
Indignados oživili sousedské hnutí: nové formy spolupráce koexistují
se starými sousedskými asociacemi, koordinují se a podílejí na velkém
množství iniciativ a společných akcí. Sousedské asociace, které se
v Madridu objevily na konci šedesátých let, postupně zmírnily své požadavky a upadly do lehkého spánku. Hnutí 15M znovu probudilo lokální
politiku a posílilo komunitně založenou mobilizaci: jsme svědky toho,
jak spolu koexistují staré a nové formy sousedské organizace, koordinují se a vzájemně se učí jedna od druhé.
Nové společenské klima
Média v poslední době zdůrazňují, že hnutí 15M má stále silný vliv na
demonstracích, ale že bez ohledu na masivní mobilizace ztrácí svůj vliv
v každodenním životě. Jenže 15M ve skutečnosti vytvořilo nové společenské klima. Jak vyjádřilo lidové shromáždění z Algete na svém Twitter profilu: „Spali jsme, probudili jsme se a nyní máme chronickou
nespavost.“ Filozof Amador Fernández-Savater jde dál a tvrdí, že hnutí
15M otevřelo „nový stav mysli“. Pravdou je, že hnutí 15M bylo zlomovým bodem společenského klimatu Španělska: otevřelo zcela novou
sféru veřejné debaty. Ukázalo, že je možné myslet jinak, cítit jinak
a jednat jinak. Předvedlo, že je možné nastavit alternativy k současnému systému, a svedlo dohromady obrovský počet lidí, kteří nyní dokazují, že za hnutím se skrývá mnohem více než jen sporadické masové
mobilizace.
Ve více než stovce čtvrtí Madridu se každý týden konají lidová shromáždění, jsou vytvářeny pracovní skupiny a krystalizují nové iniciativy.
Jednou za týden se schází lidové shromáždění Madridu, neboli Comisión
Interbarrios, koordinační instance, která analyzuje, diskutuje a přijímá návrhy přicházející od různých sousedských shromáždění. Tiché
spojenectví myslí probíhá každý týden po celém městě, na náměstích
i na internetu. Přesto média neustále trvají na tom, že hnutí ztrácí na
síle. Jsme svědky vytváření paralelní, alternativní, podzemní ekonomiky. Přesto k tomu ti u moci zůstávají slepí. Jak to vyjádřil politolog
Carlos Taibo: „Neustále sledujeme, jak média prohlašují, že je hnutí
15M mrtvé. A já si uvědomil, že je lepší na to neodpovídat: čím méně
vědí o realitě hnutí, tím více budou překvapeni tím, co se vynoří ze
stínu.“
„Hnutí 15M bylo explozí v ulicích, avšak rozhodilo semena práce po
všech sousedstvích,“ říká Lola Díaz z Ágora Sol. Jeden rok po jeho zrození můžeme konstatovat, že je hnutí 15M živější než kdy předtím.
Anarchistická revue
TÉMA
E
4/2012 EXISTENC
Vyvolalo globální povědomí o důležitosti být sjednoceni v boji za změnu. Jak poznamenala aktivistka a výzkumnice Esther Vivas: „Izolovanými akcemi nemůžeme zamýšlet měnit svět, změna paradigmatu vzejde
pouze z kolektivní akce; pokud nebudeme bojovat, pokud nebudeme
aktivní, pokud si nevezmeme zpět ulice, prohrajeme, ještě než začneme.“
Hnutí 15M překonalo protesty: uspělo v samém základě při změně
kolektivní představivosti a politické atmosféry. Nastartovalo proces
repolitizace společnosti. Program akcí se rozšířil a radikalizoval: nyní
nejenže okupujeme náměstí, ale bereme si zpět i veřejný prostor
v našich čtvrtích. Bráníme evikcím. Kolektivně financujeme své iniciati-
vy. Podáváme žaloby na bankéře. Budujeme vlastní paralelní sítě sociální podpory. Poukazuje to snad na slábnutí hnutí, na ztrátu síly? Nebo
jde spíše o ukázku dynamického hnutí, které pracuje v undergroundu
na tiché revoluci? Hnutí 15M, vyzbrojené „tichým odporem“, jak poukázal filozof Daniel Bensaïd, vkládá své úsilí do přeměny poměru sil
mezi jedním procentem u moci a naprostou většinou společnosti, zbývajícími 99 procenty. A tak zůstaňte odhodlaní: toto je teprve začátek.
Podle originálního článku „Losing Strength? An Alternative Vision of Spain’s
indignados“, který vyšel 23. 6. 2012 na webu roarmar.org přeložil -jk-
Solidarita v Andalusii
Squatting a obrana proti evikcím
Aktivní solidarita a obrana sousedů
před vystěhováním z jejich domovů
není jev, který lze najít jen v Madridu.
Podobné příklady bychom našli po celém Španělsku. Podívejme se tedy na
několik takových na jihu země, ve slunné, avšak poměrně chudé Andalusii.
Další si přiblížíme v samostatném článku, který se zaměřuje na aktivity tamního odborového svazu SAT.
Dostat se ke konkrétním informacím o tom,
co se ve Španělsku mezi lidmi „tam dole“ děje, není vůbec snadné. Vyjdeme tedy z informací, které zprostředkoval anarchistický web
libcom.org v jednom ze svých článků, k němuž, jak bývá na těchto stránkách zvykem,
vyhledali sami čtenáři další související zprávy
nebo popsali vlastní zkušenosti.
Jako jeden z příkladů obrany proti vystěhování je tu zveřejněno video, které přibližuje
evikci v Coronil, vesnici v provincii Sevilla.
Juan, otec rodiny, jež v domě žije, je nezaměstnaný zedník. Rodina s dvěma dětmi nebyla schopna platit hypotéku, protože přišel
o práci. Proběhlo několik pokusů vypudit tuto
rodinu z domu, ale na její obranu se vždy
postavilo 70 až 100 lidí, kteří vlastními těly
bránili soudnímu vystěhování, včetně sousedů,
aktivistů 15M a dělníků organizovaných v zemědělských odborech SAT. Na plakátech, které jsou vidět v oknech domů v okolí, stojí:
„Vaši sousedé jsou s vámi“.
I v Andalusii funguje v předešlém článku
zmiňovaná Platforma pro oběti hypoték (PAH).
Působí tu i na mnoha vesnicích a tvoří ji vedle
aktivistů zejména místní lidé ze sousedství.
Úřady se snaží hnutí kriminalizovat udělováním pokut za bránění soudnímu výkonu a lidé
podporující své sousedy čelí často policejnímu
násilí. Přesto se platformě daří a úspěšně tu
již zabránila desítkám exekucí.
26. června popsal Dannny, jeden z diskutérů
na portále libcom.org, jak může probíhat
taková obrana před vystěhováním: „Právě
jsem se vrátil z blokády evikce v Pinos Puente, malé vesnici u města Granada. Byla to
větší zábava, než je obvyklé, protože tam
byla spousta dětí a lidé, o jejichž dům se
jednalo, se jim postarali o něco na zub. Akce
probíhala jako obvykle, účastníci se skládali
z osob napojených na 15M (některé skupiny
15M se zaměřují přímo na boj proti evikcím)
a sousedů, kteří se shromáždili před domem
asi hodinu předtím, než mělo dojít k vystěhování, zpívali a povzbuzovali kolemjdoucí, ať
se připojí. Řekl bych, že se tu dnes dalo dohromady tak 50 lidí. Právník z banky, nebo co
to bylo zač, přivolal policii. Zástupci skupiny
na zastavení evikce (z nichž jeden je předák
odborů CGT a další dva jsou tuším právníci
v oblasti bydlení) promluvili s policií a zástupcem banky, kteří se později rozhodli nepouštět se do vystěhování. Je možné, že se pokusí
pro evikci stanovit náhradní termín, ale to
není něco, co mohou udělat přes noc, a je
možné, že mezitím najde banka s rodinou,
které bude radit podpůrná skupina, jiné řešení. Dosud nebyl nikdo, kdo v Granadě kontaktoval skupinu proti evikcím při 15M, úspěšně
vystěhován.“
Lidé v oblasti ale nezůstávají jen při obraně
proti evikcím. Pro ty, kteří přišli o domovy
a ocitli se se svými rodinami na ulici, hledají
vhodné ubytování v prázdných objektech. Přichází nová vlna squattingu, která má především sociální rozměr, zároveň je však jasnou
politickou manifestací.
V Seville zabraly vystěhované rodiny bytový
dům a vytrvávají ve svém odporu navzdory
tomu, že byly odříznuty od vody a elektřiny,
zároveň vyzývají ostatní, aby je následovali.
V prohlášení od Barrios en Lucha (Sousedství
v boji) z pondělí 14. května, které informuje
o obsazení budovy, stojí: „Dvacet rodin organizovaných v hnutí 15M obsadilo z naléhavé
potřeby bydlení prázdnou budovu v Avenida
de Juventudes Musicales (v ulici Mladých hudebníků), aby zde našly svůj nový domov,
který pojmenovaly Corrala de Vecinas la Utopia (Sousedský dvůr Utopie), a ,zviditelnily
děsivý bytový problém, kterým trpí tolik lidí‘.
Budova byla prázdná od té doby, co byla
v roce 2010 dokončena. Místo toho, aby nadále zůstávala bez užitku, udělalo z ní dvacet
rodin svůj domov.“
Budova je prázdný bytový komplex, který
nebyl od doby svého postavení nijak využíván,
protože je vlastněn společností, jež se díky
závazkům vůči bance Ibercaja nachází v úpadku. Rodiny, které budovu obsadily, jsou bezdomovci, některé byly vystěhovány ze svých
domovů bankami, protože nebyly schopny
platit hypotéku, jiné zas bydlely v nájmu, za
který dlužily. V současné době se v domě nachází 36 rodin. Sami o sobě říkají: „Jsme skupina lidí, kteří mají naléhavou potřebu bydlení. Krize nám, tak jako mnoha dalším lidem,
ublížila. Jsme pracující, chudí lidé, ti, kteří
přišli o zaměstnání.“ Od nastěhování byli
squatteři z Corrala de Vecinas la Utopia vystaveni šikaně v podobě odpojení elektřiny a od
8. června také vody, i když jsou uvnitř vážně
nemocní lidé.
Obyvatelé Corrala de Vecinas la Utopia jsou
uklízečky, stavební dělníci, kadeřnice, pokladní v supermarketu, kteří léta odevzdávali
většinu ze své mzdy, aby zaplatili za střechu
nad hlavou, a když ztratili práci a nemohli
dále tolik platit, byli vyhozeni na ulici. V blo-
ku, kde žila jedna ze squatterek, bylo vyhnáno
ze svých domovů třicet rodin. Většina squatterů v Corrala de Vecinas la Utopia pochází z la
Macareny, která se v současné době vyznačuje
nejvyšší mírou zabavování domů ve městě.
V Seville (coby velkoměstské aglomeraci) se
nyní nachází 100 tisíc prázdných bytů, populaci tu tvoří asi milion obyvatel.
Corrala de Vecinas la Utopia získal podporu
od silného sevillského bytového hnutí a od
hnutí 15M. Konaly se demonstrace stovek lidí
na podporu squatu a na protest proti odpojení
plynu a vody. Komunita pořádá přes léto promítání filmů či akce pro děti. Nejde o první
skupinu lidí, která ve městě něco podobného
podnikla, příkladem jsou abuelas ze San Bernarda, „squatující důchodci“, staří lidé, jejichž domovy byly neobyvatelné, a díky
squattingu se dostali k lepšímu bydlení.
Taková inspirativní přímá akce provedená
lidmi na obranu jejich základních potřeb je
čím dál nezbytnější. Corrala de Vecinas la
Utopia se rychle stal inspirací pro ostatní.
V polovině června došlo v Seville k obsazení
dalšího domu, poté co lidé napochodovali před
místní zastupitelstvo se seznamem požadavků,
mezi nimiž nechyběla ani legalizace squattingu. Odtud se následně vydali do centra města
a za bílého dne několik z nich vybouralo palicemi zazděný vchod opuštěného domu, zatímco ostatní lidé zablokovali silnici. Do domu,
který byl několik let prázdný, se nastěhovalo
pět rodin. Jednalo se o lidi, kteří byli předtím
v Corrala Vecinas la Utopia požádat o pomoc.
Squat je ale již plný, a tak se inspirováni tímto
projektem sami zorganizovali a obsadili byty
v centru. V jejich úsilí jim byli nápomocni
aktivisté z místního hnutí 15M.
Podle článku „Evicted families occupy a building
in Seville and call on others to do so“ na webu
libcom.org a diskusních příspěvků pod ním připravil –jk-
7
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
TÉMA
Obsazováním půdy proti
nezaměstnanosti
Almudena López
Žena kolem čtyřicítky, s tmavýma očima a kůží ošlehanou
větrem a sluncem, se probouzí po siestě, kterou si užívala
na matracích ležících na zemi. Vtom vidí muže, jenž na koni
podupává zeleninu, o niž se poslední dva měsíce tak pečlivě
starala. Muž začne křičet na asi třicítku dělníků, kteří se
spolu s ní rozhodli obsadit farmu Somonte v Palma del Río,
v provincii Córdoba.
„Co tu sakra blbnete na tom koni?“ křičí zas žena, která se uprostřed
ostatních ukazuje být hlavní postavou.
Lola Álvarez strávila svůj život prací na poli a od založení Svazu
andaluských pracujících (Sindicato Andaluz de Trabajadores, SAT) dlouho a tvrdě bojuje za práva zemědělských dělníků, říká ale, že nikdy
nezažila tak těžké časy jako nyní. Již měsíce nepracuje: sklizeň pomerančů byla zničena pozdním mrazem a žádná jiná práce nebyla k dispozici. A tak se s ostatními kolegy nádeníky rozhodla v Palma del Río
obsadit 400 hektarů farmy Somonte vlastněné regionální vládou Andalusie.
Vzali za své heslo ¡La tierra para el que la trabaja!, bojovný slogan
ještě z dob před občanskou válkou, jenž by se dal přeložit jako „Půdu
těm, kdo na ní pracují“. Inspiraci čerpali od vesnice Marinaleda v sousední provincii Sevilla, v jejímž čele stojí již 33 let starosta Juan Manuel Sánchez Gordillo, který na konci 70. let rozhodl obsadit nevyužívané
pozemky a obdělat je. O více než tři desetiletí později je tato komunita jednou z mála v oblasti s plnou zaměstnaností. Gordillo podporuje
Lolu Álvarez a její kolegy, stejně jako andaluský ombudsman José Chamizo, který navštívil Palma del Río, aby její iniciativu podpořil.
Pozemek na Somonte se rozhodli obsadit 4. března, v den, kdy měl
být vydražen. Bylo to potřetí od 21. června 2011, co se regionální vláda
Andalusie pokoušela prodat půdu za vyvolávací cenu 1,5 milionu eur.
Za tuto cenu neměli o koupi zájem žádní dražitelé, a v obavě, že by
mohla být půda prodána neveřejně, rozhodl se ji SAT obsadit.
„Pro vládu teď bude jednodušší pozemky prodat, protože mohou
vyjednávat o ceně,“ říká Álvarez. Pokud se vládě podaří Somonte prodat, nebude to poprvé, co se ocitne soukromých rukou.
Tento kus země, který byl užíván pro pěstování ovsa, ječmene, fazolí
a slunečnice, byl majetkem markýzů z Montesión až do roku 1991, kdy
ho koupil dnes již zaniklý Andaluský ústav pro agrární reformu, aby
realizoval zákony přijaté v polovině 80. let a zaměřené na zvýšení zemědělské produkce, a tím i zaměstnanosti. Půda byla užívána pro nezavlažované plodiny, což znamenalo, že v průběhu tří měsíců stačili na
provoz tři lidé.
V důsledku rozpočtových škrtů ústřední vlády se rozhodla regionální
vláda Andalusie prodávat pozemky. Doufala, že vydělá nějakých 75
milionů eur za 15 000 hektarů, zatím se jí ale podařilo získat jen 10,6
milionu eur.
Nádeníci na farmě Somonte dali svou kauzu k soudu, kde jak doufají,
prokáží, že půdu zúrodňují zavlažováním, aby se dala lépe využívat.
„Alespoň půdu nějak využíváme, jelikož zde tato země posledních
několik let ležela neobdělávaná,“ říká Javier Ballestero Osuna, jeden
z těch, kteří obsadili Somonte. „Nikdy jsem nechodil do školy. Jediné,
co umím dělat, je pracovat na poli, tak mi řekněte, co jiného bych
mohl dělat, když nemůžu najít práci.“
Den začíná v 7 hodin ráno. Lola a její manžel bydlí v hospodářských
budovách, stejně jako další rodina, která se ocitla bez střechy nad
hlavou v loňském roce. V kuchyni si nad šálkem kávy plánují každý den.
Minulý týden se věnovali opravám zavlažovacího systému ještě před
výsadbou paprik. Zatím jim rostou vodní melouny, okurky, rajčata
a hlávkové saláty. Tvrdí, že to je teprve začátek, a říkají, že jak doufají, začnou brzy s prodejem své produkce.
19. dubna nechala regionální vláda dělníky vyhnat. Ale ti hned druhý
den Somonte opět obsadili. Od té doby stále odolávají. V červnu byli
někteří povoláni svědčit u místního soudu kvůli obvinění z porušení
veřejného pořádku. Podali výpověď a pak se vrátili na farmu.
Na stranu nádeníků ze Somonte se mimo jiných postavilo také Hnutí
15. května (15M). I když 15M působí z velké části ve španělských městech, pracuje na sousedské úrovni a stále více zjišťuje, že venkovské
komunity lépe vnímají jeho filozofii společného a spravedlivého sdílení.
Lola odcestovala minulý měsíc do Madridu, aby se zúčastnila řady lidových shromáždění, schůzí, kde má každý možnost promluvit. Nyní se
skupina na farmě Somonte rozhodla svolat své vlastní shromáždění
(asambleu) na příští víkend a s velkou pravděpodobností bude následovat více aktů obsazování půdy.
V Somonte žijí Lola a její kolegové stále v nejistotě, jak se budou
věci vyvíjet, ale všichni se shodují na principu, že dokud je půda neobdělaná a lidé bez práce, jediná věc, kterou je třeba udělat, je obsadit
ji a obdělávat.
Podle článku „Squatting the land to rise up against unemployment“, který
vyšel 8. 7. 2012 na webu elpais.com, přeložil –jk-
Sindicato Andaluz de Trabajadores
Odbory, co se mocných neptají na dovolení
Farmu Somonte popisovanou v předešlém článku obsadili členové a členky
odborového svazu zemědělských dělníků, který se jmenuje Svaz andaluských
pracujících (Sindicato Andaluz de Trabajadores, SAT). Sdružuje asi 20 000 členů
a v regionu, v němž působí, se poslední
dobou, díky své radikální aktivitě, těší
velké popularitě mezi řadovými pracujícími a mládeží. Činnost SAT je důležitá
nejen proto, že protestují proti vládní
politice škrtů, ale i proto, že pomáhají
rodinám bez domova zabírat prázdné
byty a zemědělští dělníci bez práce za
8
jejich přispění okupují a obdělávají půdu, která doposud ležela ladem.
Somonte
Na začátek doplňme několik informací
k předcházejícímu textu od Almudeny López.
Nezaměstnanými zemědělskými dělníky obsazená farma Somonte oslavila 4. září půl roku
svého fungování. Lidé z farmy mají za sebou
těžkou práci na obdělání půdy, sázení, pečování o domácí zvířata (začaly se zde postupně
chovat ovce, kozy, slepice, krůty, husy…),
stále probíhá sklizeň vypěstovaných plodin
a jejich distribuce. Kolektiv pracujících zemědělců vydal k šestiměsíčnímu výročí prohlášení
na svém facebookovém profilu, kde zveřejňu-
je fotografie z práce na poli, ze života komunity a sklizené úrody.
Na farmě se mimo jiné pořádají různé akce,
jako třeba přednášky. Například se tu konala
debata o hospodaření s vodou v Andalusii či
o nenásilném odporu proti okupaci Palestiny.
Na druhou stranu pořádá SAT besedy s lidmi
z farmy Somonte. Ti se prezentovali kupříkladu na diskusním večeru v Córdobě, kde mluvili
o tom, jak na farmě žijí a pracují, představili
básnickou sbírku jednoho ze svých členů a dovezli produkty z obsazené farmy.
Během podávání svědectví u soudu, jak je
zmiňováno ve výše uvedeném článku, se 15.
června konalo několik podpůrných akcí v Córdobě, Seville a Granadě. Paradoxně bylo obvi-
Anarchistická revue
TÉMA
něno 16 lidí z farmy, aby uhradili škody, které
způsobila policie během razie, při níž nikdo
nekladl odpor. Demonstrace na podporu Somonte se konaly i na dalších místech Španělska, například v Madridu jednu spolupořádali
anarchisté ze svazů CNT a CGT.
Okupace armádní půdy
Vedle farmy Somonte obsadili odboráři ze
SAT 24. července další zemědělskou půdu. Asi
tisícovka členů svazu obsadila v ranních hodinách farmu Las Turquillas, která spadá pod
správu armády. Ministerstvo obrany tu vlastní
1200 hektarů, z nichž drtivá většina leží ladem, jelikož armáda využívá pouhých 20 hektarů. Na oplocení byly vyvěšeny četné transparenty a první noc na obsazené půdě strávilo
asi 100 lidí.
Mluvčí SAT, Diego Cañamero, prohlásil, že
cílem okupace je „vrátit půdu do rukou pracujících“. V kraji Sevilla panuje 40% nezaměstnanost a za takových okolností je naprosto
asociální, že se tu nachází ať už veřejné či
soukromé pozemky, které leží ladem.
Někteří z odborářů tady vystavěli stanové
městečko a zázemí, které vydrželo téměř tři
týdny, 3. srpna je andaluská Guardia Civil
přiměla k odchodu. Odboráři však svůj boj
o tuto půdu zatím nevzdávají.
lidí na ulici naplnili základními potravinami.
Vyjádřili se, že lidé byli vyvlastněni a nyní
mají v plánu vyvlastnit vyvlastňovatele, tedy
pronajímatele půdy, banky, supermarkety, ty,
kteří vytvářejí zisk během ekonomické krize.
Navíc od pracovníků supermarketu Mercadona
přichází mnoho stížností ohledně jejich šikany
a perzekuce zaměstnavatelem.
V jednom případě nebyla akce úspěšná,
protože policie znemožnila odchod s potravinami, ale na druhém místě, i za přispění dalších demonstrantů, se podařilo potraviny vyvézt z obchodu ven. Celkem bylo vyvlastněno
dvacet nákupních vozíků jídla v odhadované
ceně tisíc eur. Jednalo se o základní potraviny, jako jsou mléko, cukr, cizrna, těstoviny
a rýže, které byly následně dány charitě na
další rozdistribuování chudým. Pracovníci charity prohlásili, že nejsou schopni se vypořádat
se všemi žádostmi o pomoc, které dostávají.
Na 350 tisíc rodin je podle katolické sítě
Cáritas přímo závislých na potravinové pomoci. Potraviny byly také doneseny do sevillského squatu Corrala de Vecinas la Utopia.
Okupace šlechtického panství
21. srpna zdolaly stovky nezaměstnaných
zemědělských dělníků plot kolem pozemku
paláce ve vlastnictví vévody ze Segorbe
a prohlásily ho za vlastní. Jde o jeden z aktů
ze série zemědělských okupací v andaluském
regionu během tohoto měsíce.
Jejich cílem je vytvořit společný zemědělský
projekt - podobně jako je tomu u dalších okupovaných farem, aby vdechli regionu, který je
sužován vysokou nezaměstnaností, nový život.
Diego Cañamero, předák SAT, prohlásil k zemědělským squatterům: „Jsme tady, abychom
odsoudili sociální třídu, která nechala ležet
takové místo ladem.“ Velkoryse udržovaná
zahrada, dům a bazén jsou ponechány prázdné, jelikož vévoda žije v Seville, 60 kilometrů
odtud. Jeden z nezaměstnaných zemědělských
dělníků řekl: „Nikdo tady a teď nežije, ale jak
jsem si všiml, jsou tu funkční zavlažovače,
které udržují trávník nádherně zelený. Jen si
představte, kolik zemědělských mezd se mohlo vyplatit namísto toho, aby se ty peníze
vyhodily na vodu pro prázdné zahrady.“
Stejně jako úspornými opatřeními, která
byla coby údajné řešení ekonomické krize
uvalena i na zbytek Španělska, trpí zemědělská komunita navíc kvůli bohatým vlastníkům
zemědělských pozemků, kteří se rozhodli přijmout velké sumy peněz za to, že nebudou nic
pěstovat, což pak vedlo k masivnímu úbytku
práce v celém odvětví.
Cañamero prohlásil: „Evropské dotace posílily zájmy vlastníků půdy, protože hodnota
plateb byla založena na velikosti pozemků
spíš než na jejich produktivitě. Je tedy nulová
motivace, aby tito již zámožní vlastníci cokoliv pěstovali.“ A dodal: „Nejsme anarchisté
vyhledávající konflikt, ale naše požadavky
jsou podobné těm z 30. let, protože země je,
naneštěstí, dnes pod kontrolou ještě menší
skupiny lidí než v té době.“
Expropriace v supermarketech
Členové a členky SAT uskutečnili 7. srpna
dvě přímé akce, při kterých sebrali potraviny
ze supermarketů a věnovali je potřebným.
Nákupní vozíky v supermarketech poblíž Sevilly a nedaleko Cádizu za podpory dvou set
E
4/2012 EXISTENC
Jak bylo řečeno, nezaměstnanost se v daném regionu blíží ke 40 %, přičemž u mladých
dosahuje až 51 %. Odborový svaz SAT na svých
stránkách prohlásil, že v době škrtů, navyšování DPH, daňové amnestie pro podvodníky,
nalévání veřejných peněz do velkých bank
apod. je nutností postarat se o obživu těch,
kteří se stávají obětí nezaměstnanosti a vystěhovávání ze svých domovů. A proto vzali iniciativu do svých rukou a potraviny přesunuli
z místa přebytku do místa nedostatku.
Čin způsobil v mainstreamových médiích
a mezi politiky hysterii. Na účastníky expropriace byly na popud ministra vnitra Jorge Fernándeze Díaze vydány zatykače. Několik z nich
již bylo obviněno z loupežného přepadení
a narušování veřejného pořádku. Na mnoha
místech ve Španělsku navíc začaly supermarkety ve velké míře zamykat své kontejnery na
odpad, jelikož s prohlubující se krizí a hrozivou nezaměstnaností si stále více lidí hledá
jídlo právě mezi vyhozeným zbožím. Andaluský premiér José Antonio Griñán ze sociálnědemokratické PSOE v médiích pokrytecky prohlásil: „Podobné barbarské činy nelze tolerovat…
Je zapotřebí je jasně odsoudit, ať už je hospodářská situace jakákoliv. Ke zvládnutí krize
je nutné vytvořit více pracovních míst, a ne
krást v supermarketech.“ Odboráři naopak za
skutečné zloděje označili vládu a banky.
Na podporu akce SAT a zadržených se postavili i místní anarchosyndikalisté z odborových
svazů CNT a CGT. CNT-Andalucía ve svém
prohlášení z 10. srpna podtrhla tři aspekty
této přímé akce. Zaprvé šlo o projev obyčejných pracujících lidí, kterým vyjádřili postoj,
že nehodlají platit za krizi, již nezpůsobili.
Zadruhé protest zdůraznil iracionalitu stávajícího ekonomického systému, v němž velké
korporace hromadí potraviny, a to i za účelem
jejich ničení, zatímco tisíce lidí se dostávají
do situace bezvýchodné nouze. A zatřetí anar-
chosyndikalisté vítají fakt, že existují bojovné
odbory, jako je SAT, které se zavázaly k neposlušnosti a jsou protiváhou neúčinných a milionovými granty dotovaných odborů, jako CCOO
a UGT. Podobně se vyjádřila i CNT-Jaén a odsoudila mimo jiné masmédia, která mají svůj
podíl na kriminalizaci sociálních hnutí. Podporu SAT vyjádřili i další organizace, kolektivy,
svazy, umělci a intelektuálové.
Andalucíe En Pie
Jednou z nejvýznamnějších protestních akcí
se v současném Španělsku vedle pochodu horníků z Asturie stal také Pochod pracujících
„Andalucíe En Pie“, který od 13. srpna do
7. září prošel pod organizační záštitou SAT
celý andaluský region.
Součástí pochodu byla i výše popisovaná
okupace nevyužívaného šlechtického majetku.
Několik z pochodujících bylo hospitalizováno
kvůli úpalu, jelikož akce probíhala za poměrně
velkých veder. Účastníci pochodu byly během
cesty podporováni místními obyvateli, a to
i navzdory tomu, že policie nutila podnikatele,
aby při průchodu pochodu měli z „bezpečnostních důvodů“ uzavřené své provozovny.
Svou podporu pochodu vyjádřila i známá
španělská punková kapela SKA-P s tím, že je
rozhodnuta zdarma zahrát, aby nějakým způsobem byla nápomocná: „Jsme připraveni
zazpívat na festivalu a darovat veškerý zisk na
pokuty, které dostávají.“
Pochod se skládal z několika etap, z nichž
každá končila v jednom z velkých andaluských
měst. První etapa končila ve městě Jaén,
druhá v Cordóbě. Třetí část směřovala na
Cádiz, kde nakonec 28. srpna pochodovalo na
pět tisíc lidí.
Čtvrtá etapa pochodu zamířila do Granady.
Na všech místech byli odboráři stejně jako
v předešlých dnech vřele vítáni místními obyvateli a stovky z nich se k pochodu přidávaly,
v samotné Granadě čítal 31. srpna pochod již
10 tisíc lidí. Během pochodu byl v Granadě na
ústředí společnosti ZARA, která patří jednomu
z nejbohatších španělských miliardářů Amancio Ortegovi, vyvěšen transparent „ZARA vykořisťuje“. V granadském amfiteátru se shromáždilo asi 3000 lidí, aby si poslechli projevy.
Vystoupily dvě hlavní mediální ikony celého
pochodu, předák SAT Diego Cañamero a známý
levicový starosta města Marinaleda Juan Manuel Sánchez Gordillo. Promluvilo také několik
účastnic pochodu. Všichni vyzývali především
k mobilizaci proti vládním škrtům. Nestor
Salvador, jeden ze zadržených při zmiňované
expropriaci v supermarketu, reagoval na vysokou nezaměstnanost mladých slovy: „Mládež
bez práce znamená společnost bez budoucnosti.“
Pátá etapa pochodu dorazila 4. září do Malagy, a to opět s obrovskou podporou veřejnosti.
V jeden okamžik se policie pokusila o provokaci a zadržela dvanáct odborářů v čele průvodu. Policejní nasazení bylo k závěru pochodu
vůbec nepřiměřené a obrovské, dokonce za
použití vrtulníků.
Šestá etapa se vydala na město Sevilla.
I přes neustálé mohutné nasazení policie se
podařilo obsadit několik supermarketů nadnárodních řetězců a 7. září dorazil Pochod pracujících do svého cíle, kde se proměnil
v obrovskou protivládní manifestaci za účasti
15 tisíc demonstrantů. Diego Cañamero zde ve
svém projevu prohlásil: „Budeme okupovat
paláce, pozemky a banky.“
Podle www.sindicatoandaluz.org zpracoval –jk-
9
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
TÉMA
Obsazeno: squatteři se nastěhovali
Za dostupné bydlení navzdory zákonům
Rebecca Burns
Po třech letech bydlení v obývacím pokoji své sestry se Tene Smith rozhodla
přestěhovat svou rodinu do domu, který se před více než dvěma roky uvolnil
v chicagském South Side.
S pomocí Liberate the South Side, místní
chicagské organizace, která se zaměřuje na
volné budovy využitelné pro obsazení, a po
několika měsících strávených rekonstrukcí
domu, se Tene a její tři děti v lednu 2012
nastěhovali během veřejného happeningu za
účasti členů komunity. „Byla jsem ustrašená,
když jsem prvně přijala tento závazek,“ řekla
pro In The Times, „ale jak běžel čas, získávala
jsem pocit nezávislosti, které se mi dlouhou
dobu nedostávalo.“
Výraz „squatter“ vyvolává představu převážně mladých městských hipsterů, kteří v minulých desetiletích obsazovali volné nemovitosti v oblastech, jako je Lower East Side
v New Yorku. Vzhledem k narůstajícímu počtu
prázdných domů ve Spojených státech se dnes
nová vlna squatterů – jak těžce zkoušených
rodin, jako je ta Tenina, tak mladých, politicky motivovaných aktivistů – stěhuje do prázdných a kvůli nesplácené hypotéce zabavených
nemovitostí ve městech, jako jsou Chicago,
New York či Minneapolis.
Dnešní bytové hnutí se blíží tempu svých
předchůdců – historici Richard Boyer a Herbert
Morais spočítali, že v roce 1932 nastěhovaly
výbory nezaměstnaných dělníků v samotném
New Yorku 77 tisíc vystěhovaných rodin zpět
do jejich domovů. Dnes znásobily skupiny za
práva v oblasti bydlení své úsilí díky podpoře
hnutí Occupy.
Novinář Robert Neuwirth tvrdí, že vzhledem
k faktu, že více než jedna miliarda lidí po
celém světě žije v současnosti v neformálních
obydlích, komunity squatterů jsou mezi primárními tvůrci bydlení v rozvojovém světě.
Nyní se v souvislosti s globální hypoteční krizí
vynořuje squatterské hnutí napříč rozvinutými
zeměmi, aby proměnilo jinak prázdné budovy
v domovy.
Ve Španělsku se zavedená squatterská síť
sblížila s Hnutím 15. května (15M), které
je také známé pod označením indignados.
„Squatting je ve Španělsku více spojen s radikální politikou a autonomním hnutím,“ vysvětluje Miguel Ángel Martinez, sociolog na
univerzitě Complutense v Madridu, „ale byl
přijat hnutím 15M, jež zažilo tragédii mnoha
lidí, kteří navštěvovali jeho shromáždění a žádali o pomoc, protože žili na ulici nebo nad
nimi tato hrozba aktuálně visela.“
Od roku 2007 došlo ve Španělsku odhadem
k 350 tisícům vystěhování. Ze spolupráce mezi
zkušenými squattery a aktivisty 15M vzešly
mimo jiné vysoce funkční „squatterské kanceláře“ ve velkých městech, jež koordinují informace o prázdných budovách a radí lidem,
kteří projeví zájem squatovat.
V Irsku se squatteři zapojení do hnutí Occupy začali pouštět do tisíce nemovitostí, které
spekulanti předali Státní agentuře správy majetku (National Assets Management Agency,
NAMA), vytvořené národní bankou kvůli skoupení špatných úvěrů na rozvoj majetku po
zhroucení trhu s nemovitostmi. V Corku obsadili v lednu aktivisté budovu NAMA a přeměnili
ji v komunitní centrum služeb s knihovnou
a bezplatnou právní poradnou.
V zemích se starší a viditelnější squatterskou kulturou mají zákony tendenci být volnější a jsou tam větší možnosti zabírání prázdných budov pro komunitní centra. Ačkoli mnoho amerických států má „squatterské zákony“,
které stanoví, že obyvatelé, nacházející se
v nemovitosti déle než 30 dní, mohou být
vyklizeni pouze prostřednictvím formálního
soudního procesu, nejasnost obestírající tuto
situaci může být pro rodiny žijící v prázdných
domech nebezpečná.
Take Back the Land
V článku zmiňovaná skupina Take Back the Land (TBL) je americká protigentrifikační organizace založená v Miami na Floridě a inspirovaná brazilským hnutím bezzemků a jihoafrickou
kampaní proti evikcím Western Cape Anti-Eviction Campaign. Věnuje se blokování evikcí
a ubytovávání bezdomovců v zabraných domech. TBL byla založena v říjnu 2006, když vystavěla chudinskou čtvrť Umoja Village na opuštěném území, aby protestovala proti gentrifikaci
a nedostatku bytové výstavby pro nízkopříjmové rodiny v Miami. Projekt na konsenzu založené
komunity byl rozběhnut s více než padesáti lidmi, zpravidla bezdomovci. Po šesti měsících ho
však zničil „tajemný“ požár. V říjnu 2007 začala skupina se zpřístupňováním domů, od té doby
našla bydlení v opuštěných či bankami zabavených domech desítkám rodin. Dobrovolníci TBL
pronikají do domů, vyčistí je, vymalují a udělají potřebné opravy, vymění zámky a pomohou
nastěhovat se rodinám bez domova. Zajistí dodání nábytku a pomohou obyvatelům zapojit
elektřinu a vodu. Skupina prosazuje změnu státní bytové politiky, rodiny bez domova stěhuje
převážně do státem či bankami vlastněných nemovitostí. TBL eviduje pořadník rodin, které by
se rády nastěhovaly do zabavených domů, určující je zejména naléhavost jejich potřeby,
narkomani jsou odmítáni. (Zdroje: motherjones.com, en.wikipedia.org)
10
Poté co Tene Smith a její rodina obsadily
svůj nový dům na více než měsíc, se dlouhodobě nepřítomný majitel objektu, který mu byl
zabaven kvůli nesplácení hypotéky v roce
2007, znovu objevil. Tene se rozhodla odejít,
protože šlo o „náš boj s bankou a ne majitelem domu“. Ale Liberate the South Side řekli
In These Times, že dům byl v únoru náhle
nabídnut k prodeji, a podezřívají tudíž Bank of
America, hypotečního správce domu, že nabídl
majiteli dohodu, až když se Tene v lednu nastěhovala. (Banka nereagovala na žádost
o komentář.)
Bytové skupiny v posledních dvou letech
dosáhly řady jednoznačnějších vítězství tlakem na banky, aby redukovaly jistinu držitelů
hypoték, kterým hrozí exekuce. Poprvé politici volají po rozsáhlém odpisu jistiny. Ale Max
Rameau, aktivní ve skupině za práva na bydlení Take Back the Land, tvrdí, že by bylo ostudné, kdyby se s tím hnutí spokojilo. „Pokud
vláda dosáhne nabídky na snížení jistiny
a hnutí na to skočí… neudělá nic pro nízkopříjmové skupiny lidí, kteří nejvíce utrpěli
v důsledku této krize, jež bude skutečným
výprodejem,“ říká.
Rameau, který s Take Back the Land od roku
2007 pomáhá stěhovat lidi do prázdných domů
a bránit evikcím, prohlašuje, že redukce jistiny napomáhá pouze těm majitelům domů,
kteří mají zaměstnání, a nedělá nic pro obyvatele státních obytných domů čelící krizi, která
je „objektivně horší“ než evikční krize.
Ačkoli hypoteční krize vytvořila politický
prostor pro růst hnutí, Rameau říká, že konečným cílem je dosáhnout dostupnějšího bydlení
a dát komunitám kontrolu nad tím, jak ho
spravovat. „Naším skutečným cílem není zaměřit se na banky,“ uzavírá. „Naším skutečným cílem je naplnit základní lidské právo na
bydlení.“
Rebecca Burns, kmenová autorka In These
Times, se zabývá výzkumem zaměřeným na
globální práva na půdu a bydlení. Pracuje také
jako výzkumná asistentka na projektu zkoumajícím násilí proti humanitárním pracovníkům.
Podle článku „No Vacancies: Squatters Move In“
z webu zcommunications.org přeložil –jk-
Anarchistická revue
TÉMA
E
4/2012 EXISTENC
Domy místo cel
Když člověk umírá na chodníku před prázdnou budovou
S rozmachem hnutí Occupy ve Spojených státech se vedle
protestů proti stávajícímu systému, který upřednostňuje
zisk menšiny před potřebami většiny lidí, začali jeho aktivisté zabývat také otázkami praktických řešení tady a teď. Stanová městečka okupující náměstí jednotlivých měst pomalu
pod tíhou represe zmizela a na pořad dne se dostaly skutečnější okupace, které nejsou jen protestem, ale hmatatelnou
pomocí lidem bez domova a těm, kterým hrozí exekuce
a vystěhování z domovů. A tak vznikla i iniciativa Occupy
Our Homes.
Aktivisté hnutí Occupy nemuseli objevovat nic nového, stačilo navázat na tradici squatterských organizací, které se podobnou činností
zabývají již desítky let, nebo s nimi rovnou začít spolupracovat. Tou
nejznámější squatterskou sítí ve Spojených státech je bezesporu antiautoritářská, na anarchistických principech fungující organizace Homes not Jails (Domy místo cel, HNJ).
HNJ vznikla v roce 1992 v San Francisku a byla úzce provázána s již
fungujícím anarchistickým kolektivem Food not Bombs (Jídlo místo
zbraní, FNB). První akci podnikla na Den díkůvzdání ve třiceti lidech
a bylo jí převzetí budovy na 90 Golden Gate Avenue ve čtvrti Tenderloin. Krátce po této první okupaci uspořádala skupina shromáždění,
pochodovala k další budově na 250 Taylor Street a veřejně ji obsadila.
Tak jako FNB, jehož skupiny po celém světě rozdávají jídlo potřebným, poukazuje již ve svém názvu na paradox toho, že na jedné straně
se vráží miliardy do zbrojení a na straně druhé existuje spousta hladovějících lidí, tak i HNJ odkazuje na to, že chudí lidé jsou zavíráni do
věznic namísto toho, aby jim bylo zajištěno důstojné bydlení. Rozmach
vězeňství a jeho privatizace ve Spojených státech je klasickým příkladem kriminalizace chudoby – neoliberálního receptu, jak oddělit třídu
deklasovaných od zbytku společnosti, snížit nezaměstnanost a zajistit
kontrolované „sociální bydlení“ ve věznicích, z kterého inkasují soukromé subjekty. Blíže se této problematice věnuje například Jan Keller
v kapitole „Kriminalizace chudoby“ své knihy Tři sociální světy.
Cílem iniciativy HNJ je prosazovat využívání opuštěných domů
a prázdných bytů lidmi, kteří se nacházejí bez přístřeší, a vystupovat
tak proti skutečnosti, že lidé bez domova umírají na chodnících před
budovami, které zejí prázdnotou. Existuje mýtus, že život na ulici je
něco jako dovolená. Naneštěstí je realita velmi odlišná. Život na ulici
neumožňuje žádné soukromí a čas na odpočinek. Lidé nosí pár svých
věcí stále s sebou, jelikož si jsou vědomi, že díky jediné chybě by mohli ztratit vše, co vlastní. Policie bere lidi bez domova jako hru v loveckém revíru. Navzdory tomu většina lidí ochotně a soustavně otáčí hlavu, aby neviděla jejich úděl. Jejich osud je ale i naším osudem. HNJ
zastává myšlenku, že k úniku ze zhoubné spirály chudoby potřebují lidé
poskytnout oddech, aby se mohli postavit zpátky na nohy. Za tu dobu,
co HNJ působí, se ale obecně příliš nezměnilo – vlastnická práva i nadále vládnou nad lidskými právy a lidé stále umírají na chodnících před
prázdnými budovami. Majitelé volných objektů s radostí udržují tato
místa mimo trh, třebaže to snižuje bytový fond a žene do výše nájemné pro všechny. Zájmy vlády a velkých vlastníků realit jasně dokazují
jejich spokojenost s tím, že mohou i nadále profitovat z útrap obyčejných lidí.
HNJ je výhradně dobrovolnická, nenásilná, na přímé akci založená
organizace, která zpřístupňuje volné budovy pro lidi bez domova, aby
v nich mohli žít, a protestuje proti společenským normám, které umožňují, aby budovy zůstávaly prázdné, zatímco lidé žijí na ulici. Od roku
1992 zpřístupnili členové a členky HNJ stovky squatů a zapojili se do
desítek veřejných protestů. Mnohé squaty vydržely několik let, některé
stále fungují a HNJ má v plánu otvírat nové do té doby, dokud budou
lidé nuceni žít na ulici.
Asi nejznámější a nejaktivnější je zakladatelská skupina v San Francisku, která si však nenárokuje žádné právo mluvit do činnosti ostatních skupin, ty jsou plně autonomní, ráda jim však pomůže při jejich
rozjezdu. Stejně tak se squaty, které skupiny HNJ otevřou a pomohou
jim v začátcích, těší vlastní autonomii a jejich obyvatelé sami rozhodují o tom, co se v domě bude dít.
Činnost HNJ se točí především kolem dvou věcí – squattingu a veřejných akcí. V rámci HNJ fungují zpravidla tři pracovní skupiny. První se
věnuje umění, propagaci a médiím – stará o vyvěšování transparentů,
pořádání veřejných akcí, zajišťování aparatury, psaní tiskových zpráv
apod.; druhá logistice – zajišťuje transporty, nutné opravy v obsazených budovách, ve spolupráci s FNB obstarává jídlo a zdravotní pomoc
v případě napadení policií; a nakonec třetí skupina, která má na starost
pronikání do opuštěných budov. Posledně jmenovaná skupina je vybavena pákovými kleštěmi, vyměňuje zámky za vlastní nebo nechává
otevřená okna. Mimoto HNJ poskytuje informace o squattingu a buduje
síť s dalšími squatterskými skupinami.
Bezdomovci jsou oslovováni přímo či letáky během vydávání jídla
kolektivy FNB. Jsou zváni na pravidelné schůzky HNJ, kde je jim vysvětleno vše potřebné a mohou si vyslechnout zkušenosti těch, kteří
tímto způsobem již střechu nad hlavou nalezli, a mnohdy se mohou
ještě ten večer nastěhovat. I když bydlení je nejisté a členové a členky
HNJ často čelí policejní represi a různým obviněním, skupiny se účastní
jak veřejných, tak utajených převzetí prázdných domů.
HNJ se také snaží podporovat legislativní kroky, které by zamezovaly
ponechávání budov bez užitku a opuštěných. V roce 1999 se HNJ pokusili vznést nárok na vlastnictví volného domu na 715 Page street v San
Francisku. Argumentovali tím, že squatteři obývají budovu po dobu pěti
let a organizace zaplatila více než 5000 dolarů na dani z nemovitosti.
HNJ bylo vlastnictví odepřeno, protože údajně nemohli prokázat kontinuální okupaci po dobu předchozích pěti let. V roce 2004 sanfranciská
supervizorka Angela Alioto představila legislativu navrženou HNJ, která
by umožnila, aby město využilo opuštěné budovy a dalo je neziskovým
skupinám, které se zabývají bydlením: bezdomovci by tak mohli být
zaměstnáni při opravách a následně v domech bydlet. V roce 2007
v Kalifornii tlačili HNJ na průchod návrhu státního zákona, který by
odrazoval spekulanty s bydlením požadavkem na pětiletou dobu vlastnictví před tím, než vlastník může vystěhovat nájemníky na základě
zákona nazývaného Ellis Act, a poskytnutí roku všem nájemníkům, aby
si našli nové bydlení, pokud v budově bydlí senior či zdravotně postižená osoba.
HNJ doporučuje squatům řídit se podle jejích tří hlavních zásad,
nebo spíše praktických pravidel: nenásilí, žádný alkohol a drogy a rozhodování konsenzem. Tato doporučení se vztahují jak na utajené, tak
na veřejné squaty. HNJ, vzhledem k výše zmíněné autonomii squatů,
nijak nehlídají jejich dodržování. Tyto tři zásady vychází z praktických
zkušeností a squaty, které je dodržují, jsou mnohem úspěšnější než ty,
které se jimi neřídí.
Zdroje:
Squatting in the USA (motherjones.com); Homes Not Jails San Francisco
(homesnotjailssf.org); Homes Not Jails (en.wikipedia.org)
Zpracoval –jk-
11
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
TÉMA
My bydlíme, vy jste ubytováni,
oni jsou bez domova
Colin Ward
Kapitola z knihy Colina Warda Anarchy in Action, kterou poprvé
vydal v roce 1973. V této části se zabývá otázkou bydlení
a svobodnou a radikální iniciativou lidí, kterým se ho nedostává.
V angličtině je slovo housing používáno jako podstatné jméno nebo
jako slovesný tvar. Pokud se používá jako podstatné jméno, je tím míněno bydlení jako komodita nebo produkt. Sloveso to house (bydlet) popisuje proces nebo aktivitu bydlení…
Problémy bydlení jsou definovány materiálními měřítky a hodnoty
bydlení jsou posuzovány podle celé řady souvisejících materiálních složek
jako zisk nebo cenová výhodnost. Ze stanoviska plánovače bydlení nebo
úředního architekta nebo městského úředníka jsou to samozřejmě pravdy…
Když vycházíme ze stanoviska lidí, pro něž bydlení znamená skutek,
činnost, jsou takové závěry absurdní. Selhávají – rozlišujeme mezi věcmi
v materiálním smyslu a jejich významem v životě člověka. Tato zaslepenost, která proniká všemi institucemi, vysvětluje omezenost rozhodnutí
nechat zbourat domy, které jsou „pod normou“, nebo slumy, zatímco
jejich obyvatelé nemohou jít jinam, než jen do ještě zbývajících slumů;
znamená to tedy, že jsou přirozeně donuceni vytvářet nové slumy
z někdejších „domů v normě“. Tato zaslepenost vysvětluje také ohromné
projekty za nízkou cenu (které se ukazují téměř vždycky velmi nákladnými pro veřejnost, jakož i pro ty nešťastné „příjemce dobročinnosti“).
John Turner, Housing as a Verb
Naše společnost se vyznačuje tím, že na všech místech jedna skupina
lidí činí rozhodnutí, provádí kontrolu, omezuje výběr, zatímco velká
většina má tato rozhodnutí akceptovat, podřídit se kontrole a jednat
v rámci zvnějšku kladených mezí. Dnes to není nikde zjevnější než právě
v oblasti bydlení: u takové základní lidské potřeby, jejímž prostřednictvím mohli být lidé v průběhu dějin a na celém světě tak spokojeni, jak
bylo v jejich vlastních silách; přičemž používali materiál, který měli
k dispozici, a svou vlastní práci a práci svých sousedů. Nádherná bohatá
anonymní domorodá architektura v každé části zeměkoule je svědectvím
dovednosti lidí. Lidé používali užitkové dřevo, slámu, trávu, listy, kůže,
kameny, hlínu, kosti, zeminu, bláto, dokonce sníh. Pohlížíme na iglú:
maximum uzavřeného prostoru vytvořené s minimem vynaložené práce.
Materiální a dopravní výdaje jsou nulové. A všechno je vytvořeno z vody.
Dnes žijí Eskymáci z milodarů v malých severských slumech. Člověk, jak
říká N. J. Habraken, „už nebydlí pro sebe: je ubytován“.1)
Dokonce ještě dnes „žije třetina světové populace v domech, které si
lidé sami postavili, nejednou bez přítomnosti vlády a úředních zásahů,
někdy v rozporu s nimi“.2) Čím většího pokroku bylo dosaženo v bohatých
zemích v technologii bydlení, tím vyšší jsou finanční provize, které musí
člověk vydávat, tím nepoddajnější je to „problém“. Ani ve Velké Británii, ani ve Spojených státech nezasáhly vysoké veřejné investice do programů bytové výstavby potřeby nejchudších občanů. V zemích třetího
světa – v Asii, Africe a Latinské Americe – existuje enormní příval obyvatelstva do velkých měst během posledních dvou desetiletí, což mělo za
následek nárůst ohromných okrajových městských sídlišť; tato města
jsou obydlena „neviditelnými“ lidmi, kteří nemohou prokázat žádnou
oficiální městskou příslušnost. Pat Crooke poukazuje na to, že města rostou a rozvíjejí se ve dvou fázích; totiž oficiálně, v teoretické fázi, a živelně, v neoficiální fázi, a Crook poukazuje dále na to, že většinu obyvatelstva mnoha latinskoamerických měst představují „neoficiální občané“
s vlastní „lidovou ekonomickou strukturou“ mimo oficiální finanční strukturu města. Takto popisuje Barbara Ward tato neoficiální města, colonias proletarias, jak se jim říká v Mexiku, barriadas v Peru, gourbivilles
v Tunisku, gecekondu v Turecku, ranchos ve Venezuele:
„Když pojedete z neofunkcionalistických letišť ze skla a betonu nějakého velkoměsta v rozvojové zemi do neofunkcionalistických velkoměstských nejmodernějších hotelů ze skla a betonu, budete muset někde
mezi tím projíždět sektorem, v němž je polovina nebo i více obyvatel
města odsouzena žít. Někdy přes tento sektor vede moderní nadúrovňová ulice. Když se člověk podívá dolů, získá jako cestující za oblaky kouře
z bublajících hrnců v zadních dvorech prchavý dojem: míle za mílí se
vinou malé uličky mezi hustě postavenými chýšemi ze slámy, nepálených
cihel či rozbitých krabic od konzerv.
Nebo hlavní třída vede skrz několik předpotopních chatrčových měst;
a krátkou chvíli návštěvník hledí dolů na nekonečně dlouhé řady chatrčí,
vidí díry, bláto, odpadky v uličkách, vidí zobat vyzáblé slepice ve špíně
a hejna téměř nahých dětí se špinavými vlasy, s nezúčastněným pohle-
12
dem a hubenýma nohama. A nad tím mezi neduživými stromy jsou zavěšené šňůry s ubohými hadry a roztrhanými kusy oblečení.“3)
Tak se to jeví návštěvníkovi. Usazení „oficiální“ občané vůbec nevnímají toto „neviditelné“ město. Ale je tomu tak i u obyvatele, který si
vytvořil svůj vlastní prostor v životě města a v městském hospodářství?
Oficiální pohled městských úředníků, vlád, novinových reportérů a mezinárodních agentur je ten, že taková sídliště jsou líhní každého druhu
kriminality, demoralizace, nemocí, sociální a rodinné dezorganizace. Jak
by tomu také mohlo být jinak, když ta sídliště vznikla bez oficiálního
souhlasu nebo finančních prostředků a jako důsledek nelegálního vyvlastňování půdy? Realita vypadá jinak:
„Deset let práce v peruánských barriadas umožňuje ukázat, že takový
pohled je nanejvýš nesprávný: I když slouží nějakým dobře míněným
politickým a byrokratickým zájmům, má málo zřetele ke skutečnosti...
Namísto chaosu a dezorganizace ukazuje příklad vysokého stupně organizace obsazování veřejné půdy z hlediska policejních překážek, vnitřní
politické organizace s každoročními místními volbami a soužití tisíců lidí
uspořádaným způsobem bez policejní ochrany nebo jiných veřejných
služeb. Slaměné domy, které tu původně vznikly, se tak rychle, jak to
jen bylo možné, proměnily ve stavby z cihel a cementu, s investicemi,
které by dohromady činily miliony dolarů v použitém materiálu a vynaložené práci. Čísla o zaměstnanosti, mzdách, odstranění negramotnosti
a vzdělanostní úroveň jsou v souhrnu vyšší než u slumů založených
v centru (z nichž většina obyvatel barriady utekla) a jsou také vyšší, než
je celostátní průměr. Kriminalita, delikvence mládeže, prostituce
a gamblerství jsou vzácné, odhlédneme-li od drobných krádeží, u nichž
je zřetelně nepatrnější výskyt než v jiných čtvrtích města.“4)
Takové zprávy o zkušenostech ze sídlišť lze uvést z mnoha částí světa.
Autoři John Turner a William Mangin si kladou jasnou otázku: Může být
tento způsob vývoje chudých, jako je tomu u barriady, společnost masového hnutí založená na svépomoci, exportován do Spojených států?
„Někteří obyvatelé si mysleli – vedeni dojmem, který měli od vlád Peru,
Brazílie, Chile, Turecka, Řecka a Nigérie, jež převzaly hnutí barriady
jako způsob politického řešení podobných problémů – že Spojené státy
by mohly učinit totéž. Ve skutečnosti to vypadá tak, že vlády jmenovaných zemí podporovaly barriady, protože nebyly s to zabránit masovému
obsazování půdy. Jednoduše nemají sílu (ani si nejsou jisté s ohledem
na šance svého vlastního přežití), aby obsazováním půdy takového druhu
násilně zabránily. Ve Spojených státech by se vláda mohla rozhodně
bránit a takové akci zamezit. Kromě toho každý kousek země patří určité osobě, obyčejně má jasného majitele…“4)
John Turner a William Mangin poukazují také na poučení z knihy
Oskara Lewise The Culture of Poverty (Kultura chudoby): když strčíte
lidi do domovních projektů vlády, sotva zabrzdíte ekonomický cyklus,
do něhož jsou lapeni, zatímco „když se lidé sami odstěhují, půdu si
obsadí a vybudují si své vlastní domovy a společenství, má to nějaký
významný efekt“. Lewisův důkaz ukazuje, že mnoho sociálních sil, stejně jako nevalných, ale přece jen reálných ekonomických jistot bylo
ztraceno, když se lidé museli přestěhovat z vlastnoručně vytvořených
společenství v San Juanu do domů z veřejné výstavby. „Nájmy a počáteční investice do veřejných bytů jsou vysoké, což si rodina určitou dobu
nemůže ani v nejmenším dovolit. Kromě toho jsou tyto sociální byty
vytvořeny architekty, plánovači a ekonomy, kteří by se asi sotva nechali
strhnout k tomu, aby v takových bytech do smrti bydleli. Jak by měli
obyvatelé mít psychologickou nebo duchovní tužbu bydlet v takových
domech?“4)
Ve Spojených státech – tak uzavírají Turner a Mangin – jak se zdá,
agentury, které zdánlivě pomáhají chudým a mají peruánské zkušenosti
před očima, chtějí ve skutečnosti držet chudé v chudobě.
Chudí lidé třetího světa v chatrčových oblastech, kteří jednají anarchisticky, protože žádná autorita není dost silná, aby je zadržela, mají
trojí svobodu, kterou chudí z bohatého světa ztratili. Jak John Turner
píše, mají svobodu zvolit si sami své společenství, hospodařit s vlastními
prostředky a mají svobodu utvářet si své vlastní okolí. V takovém světě
patří každý kousek země někomu, kdo má pevně na své straně zákon
a zákonného zástupce. Stavební předpisy a plánovací zákonodárství je
každému přísně vnuceno, jestliže člověk není náhodou investorem, který
si může najmout architekty a prostředníky, kteří jsou dostatečně protřelí, aby obešli zákony nebo mohli zaranžovat obchod s úřady.
Když se podíváme paralelně na vývoj ve Velké Británii, co budeme
přesně hledat? Budeme-li hledat příklady výzev svatého práva na vlast-
Anarchistická revue
TÉMA
nictví, najdeme dostatek příkladů v celých našich dějinách. Půjdeme-li
dostatečně daleko nazpět, zjistíme, že všichni naši předci museli být
kolonisty. Neustále tu byla hnutí za prosazení práv, která rozdělují
pozemky. V 17. století měl člověk bez domova možnost obrátit se na
takzvanou Quarter Session, která mu s povolením příslušné obce mohla
udělit dovolení, aby si postavil na veřejném pozemku dům včetně malé
zahrady. Hnutí Diggerů, kdy Commonwealth prosadil právo na George's
Hillu v blízkosti Weybridge, a Cromwellovy jednotky vypálily jejich
domy. Naše dějiny musely být plné nezaznamenaných příkladů kolonistů,
kteří byli dostatečně chytří, aby předpokládali, že mají nárok na půdu.
Naše dějiny jsou plné příkladů krádeže veřejné půdy ze strany bohatých
a mocných. Podívejme se po příkladech, kdy si lidé stavěli sami pro
sebe, a zjistíme, že samosprávná bytová družstva byla jako soudobá.
Ať už to bylo používání přímé akce v oblasti bydlení, nehledě na hnutí
kolonistů od roku 1946, masové stávky proti nájemnému, jako byly ty
z roku 1915 v Glasgow nebo z roku 1938 ve východním Londýně, jež se
staly nejpozoruhodnějšími příklady, a v budoucnosti jich s jistotou přibude.
Během kolonistické kampaně roku 1946 jsem kategorizoval stupně
a fáze, které můžeme na všech příkladech veřejných přímých akcí
v oblasti bydlení v nerevoluční situaci připustit. První je iniciativa, individuální akce nebo rozhodnutí, které odstartuje kampaň; jiskra, která
zapálí plamen. Druhá konsolidace, když se hnutí dostatečně rozšířilo,
aby představovalo ohrožení vlastnických práv, a když bylo dostatečně
velké, aby muselo být ze strany úřadů respektováno. Jako třetí je
úspěch, kdy úřady musí připustit to, čeho hnutí dosáhlo. Konečně oficiální akce, která je většinou neochotně podniknuta, aby byl veřejný požadavek přijat nebo připojen do statu quo.
Kampaň z roku 1946 se zakládala na velkoprostorově založené konfiskaci vojenských táborů, které byly na konci války vyklizeny. Začala
v květnu téhož roku, když některé rodiny v Lincolnshire obsadily vyklizený vojenský tábor, a rozšiřovala se jako lavina na stovky táborů, jak byly
ve Velké Británii podchyceny. V říjnu 1946 bylo 1038 táborů obsazeno
40 000 rodinami v Anglii a Walesu, ve Skotsku to bylo dalších 5000 rodin.
V tomto momentu obvinil ministr zdravotnictví Aneurin Bevan – který byl
tehdy odpovědný za bytový program vlády – osadníky, že „se drali kupředu v bytovém pořadníku“. Osadníci skutečně vybočili z řady, když se
vypravili do budov, které jinak nebyly pro bytové účely určeny. Pak
náhle považovalo ministerstvo práce, které předtím prohlásilo, že se
o věc nezajímá, za možné nabídnout ministerstvu zdravotnictví 850
bývalých vojenských táborů, a obsazení se stalo „oficiálním“.
Některá z původních osadnických společenství existovala ještě po léta.
Více než sto rodin, které roku 1946 obsadily tábor nazývaný Field Farm
(Polní farma) v Oxfordshiru, zůstalo pohromadě a teprve po dvanácti
letech se rodiny odstěhovaly do nové vesnice Berinsfield, která se nacházela ve stejném kraji.
Velmi poučnou evidenci rozdílů mezi „oficiálními“ a „neoficiálními“
osadníky přinesla novinová zpráva o táboře v Lancashire po první zimě:
„Mezi vyklizenými jsou dva tábory – oficiální osadníci (tím jsou míněni
lidé, kteří se usadili v boudách po prvním obsazení) a neoficiální osadníci (někdejší vojáci, jimž bylo dovoleno, aby v táboře zůstali, což bylo
možné). Obojí platili stejný nájem 10 šilinků za týden – ale tady končí
rovnost. Ačkoli se můžeme domnívat, že akceptace nájmu oběma dovolovala stejná privilegia, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Řemeslníci
zřídili v domech dělící příčky u oficiálních osadníků a oni si zařídili umyvadla a další pohodlí. To jsou ty „ovce“; „kozy“ se musely postarat
samy.
Komentář k této situaci podala jedna mladá sociální pracovnice při
bytovém odboru. Při jedné inspekční návštěvě zjistila, že „kozy“ začaly
pracovat s vůlí, šly na to s pomocným bedněním, pilně malovaly a byly
iniciativní. Oficiální osadníci naproti tomu posedávali nevrle kolem, bez
iniciativy a bez přiložení ruky k dílu, aby si sami pomohli. Naříkali na
svůj osud, i když mohli být z těch hrozných slumových oblastí odsunuti.
Až do okamžiku, kdy k nim přišli přepracovaní zaměstnanci akciové
společnosti, nepokoušeli se ani dokázat, že si svoje záležitosti zařídili
sami.“5)
Tato historka odhaluje velmi mnoho o stavu vědomí, kterého bylo
dosaženo svobodnou a nenásilnou činností, a takového, jež je způsobeno
závislostí a netečností. Ukazuje rozdíl mezi těmi lidmi, kteří sami iniciují
záležitosti, a těmi, kteří dopouštějí, aby se jim záležitosti děly.
Novější „kolonizační, squatterská kampaň“ ve Velké Británii má své
počátky v účasti „liberální levice“ na kampaních 60. let. Přitom šlo
o podmínky v oficiálních přijímacích táborech pro bezdomovce, kdy
především po léta vedená akce vedla ke zlepšení podmínek v ubytovnách
King Hill v Kentu.
„Kampaň King Hill začala spontánně mezi obyvateli ubytoven, a když
se lidé zvenčí chtěli přidat k účasti, platil obecný princip, že na rozhodování o bezdomovcích se mají sami dotyční podílet. Aktivity těch
E
4/2012 EXISTENC
Colin Ward se narodil 14. srpna 1924 ve Wasteadu (Essex). V 15
letech opustil školu, pracoval na
bytovém úřadě a později jako projektant. Za války byl v roce 1942
odveden do armády, kde sloužil až
do roku 1947. Během té doby začal
psát do anarchistického časopisu
War Commentary, který se později
přejmenoval na Freedom. V letech
1947-1960 byl jeho redaktorem. Od
roku 1961 redigoval magazín Anarchy, a to až do roku 1970. Svůj pohled na anarchismus pak v roce
1973 shrnul ve své nejznámější práci Anarchy in Action. Byla to na
jedné straně distance od tradičního anarchismu s jeho revolucionářskými iluzemi i utopickými sny, na druhé straně prosazování praktického postoje k sociálním otázkám i každodenním zkušenostem lidí.
Vedle toho nadále pracoval jako stavitelský projektant. Zemřel
v Ipswichi 11. února 2010. Jeho osobu, dílo a myšlenky připomíná
kniha Anarchie jako setba pod sněhem vydaná Václavem Tomkem.
,zvenčí‘ se měly omezit pouze na to, dávat rady, sbírat informace, aby
se to dotýkalo také veřejnosti a zajistila se podpora hnutí. Podle tohoto
vzoru se jednalo v každé následující kampani.“6) Vyjdeme-li z úspěchu
kampaně King Hill, přecházelo osídlovací hnutí k obsazování neobydlených čtvrtí, jež ve většině případů patřily místním úřadům, které tyto
čtvrtě koupily za účelem konečného zboření, aby se pak mohly zlepšovat
ulice, budovat parkoviště nebo veřejné úřady nebo aby se vyjednávalo
s developery. Na začátku se úřady bránily takovým osídlovacím aktivitám
a protahující se proces vedl k využívání takzvaných soukromých detektivů a bezpečnostních agentur, které měly osídlence zastrašovat jako
teroristy. Obecní úřady také vědomě bouraly nemovitosti (a pokračují
v tom), aby si udržely squattery od těla. Nyní použilo Londýnské sdružení
rodin osídlenců gandhiovský způsob morálního nátlaku na veřejné mínění
v době procesu, aby si vynutilo spolupráci rad městských čtvrtí. Ty měly
rodinám squatterů poskytnout možnost krátkodobého ubytování. V některých případech městské rady jednoduše zavíraly oči před existencí
squatterů, aby se vyhnuly politickým potížím.
Propast mezi vlastníkem a „veřejným nájemcem“ je jen jedním
z mnoha předvídaných paradoxů v oblasti bydlení ve Velké Británii.
Téměř třetina obyvatelstva žije v městských nebo obecních domech
nebo nájemních bytech, ale ani jedno jediné osídlení není spravováno
jeho obyvateli, nehledě na hrstku kooperativních bytových společností.
Vlastník hájí svůj dům, pečuje o něj a vylepšuje ho, ačkoli jeho prostornost, všeobecný standard a stavební kvalita mohou být nižší než veškerá
cenově výhodnější část veřejné architektury, jejíž obyvatelé mají méně
hrdosti a potěšení ze svého bydlení. Veřejný nájemce je stižen syndromem závislosti a hněvu, jež přesně představují reflexi jeho bytové situace. Lidé se zajímají o to, co jim patří, co mohou modifikovat, měnit,
přizpůsobovat měnícím se potřebám a pro sebe zlepšovat. Lidé musí být
s to působit na své prostředí, přizpůsobovat ho, aby ho mohli skutečně
učinit svým vlastním. Musí převzít přímou odpovědnost za své prostředí.
Stejně silně, jako roste tlak na veřejné nájemce permanentním zvyšováním nájemného, proti čemuž jsou nájemníci bezmocní, kromě kolektivního odporu – stejně tak silně roste přání po změně statutu nájemce
a po změně kontroly nájemce.
Převzetí veřejného majetku jeho nájemci je jedna z těch rozumných
myšlenek, která vázne, protože náš přístup k veřejným záležitostem
ještě stále vězí v šablonách paternalismu 19. století. Jako návod tu máme plně zdokumentované případy z Osla v Norsku. Tam začaly problémy
s jedním předválečným sídlištěm s nízkým standardem, které představovalo neutěšený krajní fenomén a vyvolalo široký odpor proti zvyšování
nájemného, protože to mělo krýt náklady na zlepšení. Jako experiment
bylo toto sídliště změněno ve sdružení obyvatel, což byla politika, která
měla změnit jak sídliště, tak i přístup jeho obyvatel. Nyní je založena
veškerá bytová politika v Oslu na tomto principu. To není žádná anarchie, ale je to jedna její součást.7)
Poznámky:
1) N. J. Habraken, Supports: an Alternative to Mass Housing, London, 1972.
2) John Turner and Robert Fichter (eds.), Freedom to Build: Dweller
Control of the Housing Process, New York, 1972.
3) Barbara Ward, Poor World Cities, London, 1970.
4) William P. Mangin and John C. Turner, Benavides and the Barriada Movement, in: Paul Oliver (ed.) Shelter and Society, London, 1969.
5) The Squatters in Winter, News Chronicle, 14. ledna 1947.
6) Nicolas Walter, The New Squatters, Anarchy, Vol. 9, No. 102, srpen 1969.
7) Andrew Gilmour, The Sale of Council Houses in Oslo, Edinburgh, 1971.
13
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
TÉMA
Od hladu po chlebu a důstojnosti
ke hladu po svobodě
Sociální a politický squatting na Ladronce
Boj o život, o důstojný život, stejně jako boj o autonomní
životní prostor je ve výsledku vždy bojem politickým. Obecná společenská norma totiž takový boj popírá, mlčí o něm.
Vždyť tuto normu prosazují mocní jako standard, o který
máme všichni usilovat a přitom si nevšimnout, že jde o standard vládnoucích, obyčejným lidem nedostupný. Respektování této normy pak znamená, že se máme stydět, když ji
nesplňujeme, a svůj stud maskovat aspoň vnějškovým konformismem a neutralizovat ho ukazováním na ty, co už nemůžou nic maskovat - na chudší, než jsme my. A samozřejmě taky na ty, co ani nechtějí vzývaný standard naplňovat
- na antiautoritáře, alternativce, aktivisty… Stačí ale prohlédnout taktiku mocných, abychom se přestali téhle frašky
účastnit. Pak navíc zjistíme, že ve svém nesouhlasu či vzdoru nejsme zdaleka sami. Drobným příkladem může být třeba
historie jednoho místa, které svého času obsadili z nouze
sociální squatteři a později ze vzdoru političtí squatteři.
Tímhle symbolickým prostorem boje o chleba, důstojnost
a svobodu, boje o místo k bydlení a životu je pražský Břevnov, konkrétně usedlost Ladronka a její okolí. A to už bezmála sto let.
Skalní obydlí
V bezprostředním okolí usedlosti Ladronka a východním směrem od ní
se kdysi usadili lidé, které sem zahnala krajní nouze. Vznikla tu jedna
z pověstných nouzových kolonií, jakých se po první světové válce v Praze (ale třeba i v Brandýse nad Labem, Mělníku, Mladé Boleslavi, na
Kladně, v Liberci, Plzni, Brně či Ostravě) vyrojila řada. Šlo o důsledek
průmyslové expanze města, které hledalo pracovní sílu, ale nehledalo
nové obyvatele, respektive zůstávalo lhostejné k tomu, kdo byl nucen
svou práci prodávat pod cenou, komu zbývaly peníze na trochu jídla,
ale už ne na střechu nad hlavou. S příchodem krizí kapitalistického
systému, které se ovšem tradičně eufemisticky nazývají hospodářské
(nebo nověji ekonomické) krize, navíc obrovsky vzrostla nezaměstnanost, podle oficiálních čísel bylo v Československu v roce 1921 devadesát jedna tisíc nezaměstnaných a o dva roky později už jich bylo skoro
pětkrát tolik. Praha na tom byla - tehdy jako dnes - s nezaměstnaností
lépe než zbytek republiky, ovšem nouzových kolonií tu bylo například
k roku 1926 evidováno dvaadvacet s celkovým počtem 1456 nouzových
obydlí (plus 419 tzv. osamělých nouzových obydlí). Za nouzová obydlí
se považovaly krámy, dílny a skladiště, dále dřevěné baráky, odstavené
vagony, maringotky, lodě a v nejnižší kategorii boudy z prken, slámy či
jakéhokoli podřadného stavebního materiálu. Osobitou formou byla
podzemní a skalní obydlí.
Nouzová skalní obydlí, vyhloubená ve vertikálních sprašových svazích
nebo v měkkých pískovcových skalách, se objevovala hlavně v 19. století po celé Evropě a byla opouštěna až s koncem druhé světové války,
kdy na nějakou dobu vymizela nezaměstnanost. Celou polovinu civilizo-
vaného dvacátého století byla jediným útočištěm tisíců lidí. Tehdejší
byrokracie byla neúprosná a aspoň si připravovala půdu pro „rychlé“
řešení: evidovala tyto lidi nesplňující normu v nejrůznějších hlášeních,
kde stálo například o nouzovém obydlí osmičlenné rodiny, že „se svými
nevzhlednými přístavky a špínou působí odporně a jest již nyní velkou
závadou zdravotní a estetickou“.
Atmosféru čerstvě opuštěné skalní kolonie u Ladronky popsal archeolog středověku Zdeněk Smetánka v eseji Děti ze skal: „Kolem opuštěných jeskyní se povalovala oprýskaná umyvadla, několik deformovaných barelů od asfaltu, kolena kouřových rour od kamen a kusy pokroucených okapních žlabů - nejspíš pozůstatky nějakého systému na
jímání dešťové vody… Nedomyslel jsem, že celý ten chátrající komplex
a jeho materiální pozůstatky, všechna ta pestrá artefaktuální směsice,
která se nacházela kolem opuštěných jeskyní a rozpadajících se zbytků
zřícených kůlniček a chatrčí, je pozoruhodným reziduem sociálně určené subkultury, odrazem lidského chování a vůbec života lidí na okraji…“ Proletářské jeskyně u Ladronky pokryla postupně navážka odpadu.
Ale kruh jako by se uzavřel padesát let po odchodu sociálních squatterů, kdy se na Ladronku vrátili squatteři političtí.
Nejznámější squat
Ladronka byla určitě nejznámějším českým squatem, kvůli kterému
se demonstrovalo například ve Varšavě nebo v New Yorku, když se ho
magistrát pokoušel z moci úřední zlikvidovat. Squat dokázal fungovat
a vzdorovat moci po sedm let díky anarchoautonomní scéně domácí
i zahraniční, díky občanským iniciativám i lidem ze sousedství. Chátrající a volně přístupnou usedlost obsadili v roce 1993 anarchisté sdružení
kolem časopisu Autonomie, aby z ní vytvořili nezávislé samosprávné
sociální a kulturní centrum. Na vlastní náklady rekonstruovali, vyjednávali s úřady o legalizaci a hlavně bydleli a žili - během několika let
vytvořili živý prostor, otevřený tvořivé alternativě a nezávislým názorům. Na Ladronce proběhly stovky koncertů, výstav, divadelních představení, přednášek a tematických diskusí. Běžná každodenní práce na
Ladronce byla samozřejmě dobrovolná, stejně tak „práce“ kulturní.
Nikdo by tu přátelům svoji práci neprodával.
Usedlost Ladronka byla obecním majetkem. Do té doby byl majitel
laxní a nechal historický objekt pustnout; navíc začal být žárlivý, protože Ladronka měla dobré jméno nejen mezi alternativci, ale i mezi
lidmi žijícími v okolí, no a samozřejmě byl majitel usedlosti hlavně
hamižný a začal konat, když se konečně objevila možnost s objektem
kšeftovat. Navíc magistrát jako vrcholný reprezentant mocenské byrokracie nemohl ustupovat nonkonformitě. A tak vyhrožoval, zastrašoval,
kriminalizoval obyvatele Ladronky, až nakonec zvítězil za pomoci podlé
(mediálně manipulativní) i hrubé (policejní) síly. Lidé byli z Ladronky
vyhnáni na podzim 2000. A co zůstalo? V korporátním tisku nezapomněli po čase oslavit fakt, že když „policie vyhnala z polorozpadlého,
,vybydleného‘ statku Ladronka v Praze squatery… dočkala se barokní
stavba rozsáhlé rekonstrukce“ za privátních 75 milionů korun a „po
nákladné rekonstrukci a proměně na vyhledávaný areál volného času
získala stavba prestižní cenu“. Ani nebylo třeba uvádět, že ona investice do opravy objektu znamenala příslib byznysu - v Ladronce se teď
prodává sportovní vyžití a občerstvení zabalené do pocitu příslušnosti
k vyšší vrstvě. Slovy Zdeňka Smetánky: celý prostor přetvořili v „promenádu, po níž se teď bezstarostně procházíme, jako by tady někde
dole pod námi v celkem nedávné minulosti nic znepokojivého nikdy
nebylo“.
Nouze a vzdor
Téma tohoto čísla Existence je jasné a výmluvné: Obsaď a žij! Na
příkladech ze Španělska i odjinud, kde krize systému kulminuje, vidíme
logické spojení sociálních důvodů squatování s užitím politických prostředků: zkušenost totiž ukazuje, že úspěch boje za důstojný život
vyžaduje solidaritu, rovnou kooperaci a vzájemnou úctu a toleranci
- tedy základní anarchistické hodnoty. Můžeme tudíž tak trochu odhadnout, v jaké podobě se asi jednou vrátí squatting třeba na Ladronku.
Možná nejde o kruh, ale o spirálu.
-tb-
14
Anarchistická revue
TÉMA
E
4/2012 EXISTENC
Vznik „Černé ruky“ na Žižkově
Kapitola z knihy Franta Habán ze Žižkova
Frantu Sauera jsme do následující rubriky „Osobnosti hnutí“ vybrali pro toto
číslo Existence především kvůli jeho
podílu na vzniku a působení neformální
organizace Černá ruka, která na pražském Žižkově v letech po první světové
válce zajišťovala lidem bez přístřeší nastěhování do volných bytů, a to
i přes odpor jejich majitelů. Tato aktivita totiž plně koresponduje s tématem
tohoto čísla a ukazuje, že pro podobné
solidární a samosprávné projekty nemusíme hledat inspiraci jen v zahraničí, ale můžeme navázat na odkaz necelé století starého počinu našich předchůdců. A nyní si přečtěte, jak popisuje vznik Černé ruky sám Franta Sauer
ve své autobiografické knize Franta
Habán ze Žižkova, kterou vřele doporučujeme k přečtení. Sehnat byste jí
mohli v některém z antikvariátů či knihoven.
Po mnoha různých svízelích a trampotách
vyšel konečně první sešit „Osudů dobrého
vojáka Švejka“. Habán se svým synovcem
Ferdou roznesli jej po všech pražských knihkupcích, zatímco Čermák rozesílal jej poštou
po celé Československé republice. Hašek roznášel „Švejka“ po známých hospodách a získával celou řadu „kolportérů“, přesvědčen o naprosté jejich poctivosti. Každý dostal tři sta
exemplářů do prodeje bez jakékoliv zálohy,
kolportéři rostli jako houby po dešti a činili se,
aby brzy rozprodali – dávali „Švejka“ za poloviční cenu. Žádný však podruhé nepřišel, jen
své známé posílali na firmu nebo na Haška,
který se vždy za každého osobně zaručoval, ač
ho v životě snad jakživ neviděl. Haškovi stačilo, že je to chudák a že si také rád vydělá.
Švejk byl brzy všude znám. Druhý sešit nemohl však vyjít v ohlášenou dobu, poněvadž
Hašek ocitl se bez přístřeší. Bytná ho z bytu
vypověděla, protože rád si doma v noci prozpěvoval a ze spánku ji rušil. Akciová společnost se radila, co počít v této trapné situaci.
Nic kloudného pořád nevycházelo, až teprve
Habán měl radikální nápad, s nímž Hašek souhlasil. Habán vybídl žižkovského socialistického důvěrníka Nerudu, aby svolal schůzi nebydlících, že referovat přijde Hašek. To se stalo,
Hašek mluvil ohnivě a nakonec navrhl, aby se
utvořila okamžitě organizace pod názvem
„Černá ruka“ a ta aby nebydlící nešťastníky
hleděla nakvartýrovati. Měla zabrati prázdné
byty, sklady, obchody, zrušiti biografy a bordely a nastěhovat do nich nebydlící. Návrh byl
přijat s jásotem bez debaty a okamžitě se
přikročilo k činu.
Jeden občan měl tu vůz s nábytkem, a tak
byla okamžitě zahájena činnost. Návštěvníci
schůze do jednoho zúčastnili se stěhunku.
Ihned vědělo se o sterých místnostech, kde
by se mohl člověk i s rodinou umístiti. Povoz
s nábytkem zastavil před nejbližším domem,
v němž dle doslechu byl byt k zabrání. Paní
domácí nechtěla sice o ničem ani slyšet, že
prý dům je celý obsazen. Konečně milostivě
dovolila dům prohlédnouti, a když jí byl ukázán uzamčený byt, řekla, že je to její skladiště. „Skladiště se, mrcho, z bytu nedělá,“ za-
zněl výkřik. „Otevřte hned!“ rozkazoval jiný.
Paní domácí se k tomu neměla a ptala se po
zákonném podkladě akce. Bylo jí řečeno, že
„Černá ruka“ je nejvyšší zákon, aby tedy okamžitě otevřela, „než ti to, maškaro, tady
rozflákáme“. Poněvadž paní domácí zmizela,
aby zavolala policii, opřelo se několik silných
paží o dveře, které brzy povolily. V bytě, který sloužil paní domácí v době válečné za skladiště pro všelijaké keťasování, jak nasvědčovaly tomu prázdné bedny a láhve, nebylo kromě nich zhola nic. V okamžiku bylo toto haraburdí vyházeno na dvůr, byt zameten a nová
partaj si jej zařizovala za pomoci „Černé ruky“. Policie sice přišla, ale spatřila vše už ve
vzorném pořádku. Jen paní domácí, která
dostala z toho bolení hlavy, poněvadž přišla
s hlavou ovinutou hadrem, lamentovala a dovolávala se ochrany. Nic jí to však nepomohlo,
a nájemník je tam podnes.
„Černá ruka“ scházela se v hostinci „U Brabce“, kde měla svou kancelář. Sta lidí putovalo
sem den ze dne, aby si zde vyžádali pomoc
„Černé ruky“, která skutečně pomáhala účinně a naprosto nezištně. Byli to většinou dělníci
z různých továren, vojáci-legionáři a pošťáci.
Pomáhali bez rozdílu každému, ať patřil k jakékoli straně a jakémukoli stavu, ano i členům
pražské bezpečnostní stráže byl opatřen tímto
způsobem byt. Staly se ovšem při tom, jak
nemohlo ani jinak býti, různé nesmyslné přestřelky, které však „Černá ruka“ zase napravila, když viděla, že byla uvedena v omyl. Lidé
ve své touze po bytě ve všem viděli možnosti
nebo zbytečnosti.
Jakýsi Zelenka našel byt v Riegrově třídě na
Žižkově, naložil vůz nábytkem a žádal – a také
dostal – pomoc „Černé ruky“. Když přijeli, našel vůdce v onom bytě kancelář jistého inženýra, který v domě má svůj strojnický závod
a kancelář potřeboval pro své spolupracovníky, kteří na velkých prknech rýsovali potřebné
plány. Zelenka nechtěl ani slyšet, že to tady
Franta Sauer
tedy nejde, a svou výmluvností přesvědčil
většinu kamarádů, že ta kancelář je úplně
zbytečná, že ji dříve měl ve sklepě, aby si ji
tam dal zase. Byla to pravda, že ji tam měl,
jak přiznával jeden kreslič, ale už to dál nešlo, byli by všichni oslepli, a proto šéf pronajal
uprázdněný byt. Ale důvody, třeba věcné,
nepomohou, když jsou lidé už, jak se říká,
v ráži, a proto vůdce „Černé ruky“ dal sem
nastěhovat Zelenkův nábytek a tropil si z něho
žerty: „Pěkný byt jsi si našel, Pepíčku, to je
pravda. Je vidět, že máš vkus. Elektrické
osvětlení, telefon u kušny, kdyby se ti snad
stará rozsypala, můžeš na babičku jen brnknout, kluku stará; to věřím, že se ti vodtud
nechce. Ale myslím, že se tu ani neohřeješ.
Víš, musíme to chlapcům u Brabců říci, že je
to volovina. Proto ti kamarádsky radím, koukej si najít něco jiného, dokud je čas, dokud
máme v rukách vládu na Žižkově my. Jinak
pohoříš.“
„Myslíš, kamaráde, opravdu, že to tady nevyhraju?“ ptá se Zelenka už trochu krotce.
„Myslím rozhodně, že ne.“
„Tak tě poslechnu a zítra rychle vyhledám
něco jiného…“
Haška chtěla „Černá ruka“ několikráte umístiti, ale vždy odmítl, poněvadž v každém jiném viděl potřebnějšího. Viděl matky s maličkými bez přístřeší a mnohé smutné scény.
A proto, když se Habánovi podařilo bratra
z Vídně, kterého měl po smrti své matky
i s rodinou ve svém bytě, přestěhovat do nového bytu za pomoci „Černé ruky“, nabídl svůj,
trochu uvolněný byt Haškovi. Druhý sešit
„Švejka“ opozdil se sice, ale „Švejk“ byl přece
jen zachráněn!
16. kapitola knihy Franta Habán ze Žižkova. Obrázky z doby popřevratové, NPL, Praha 1965,
s. 268–270
15
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
OSOBNOSTI HNUTÍ
Muž činu Franta Sauer
Přímá akce na Žižkově
Žižkovský proletář, anarchista, bohém
a recesista, který si od nikoho nedal
nařizovat, co smí či nesmí dělat. Nekázal morálku, neukazoval nové cesty ani
směry, zato jednal všude tam, kde bylo
třeba.
Život jako čin
František Sauer se narodil v roce 1882. Měl
celkem sedm sourozenců, matka pracovala
jako služka, otec byl až do úrazu posunovačem
na dráze, potom se živil jako pouliční prodavač párků. Proslul velmi osobitými zvyky: vždy
nosil vysoké boty, hustý plnovous a dlouhé
vlasy, každý večer pil obřadně několik litrů
čaje. Oba rodiče Franty Sauera byli negramotní. Rodina žila na Žižkově, který byl v té
době druhým největším pražským předměstím
a poskytoval útočiště hlavně lidem přicházejícím z venkova za prací. V rámci Prahy a okolí
měl vlastně funkci noclehárny. Tomu odpovídaly zdejší životní podmínky a například Sauerovi obývali pokoj a kuchyň bez okna s vchodem na pavlač v typickém žižkovském činžáku, o němž ostatně bude ještě řeč…
Franta Sauer se vyučil zámečníkem a s krátkou výjimkou dvou let, kdy se jako tovaryš
vydal na zkušenou po Rakousko-Uhersku
a Německu, strávil na Žižkově celý život.
S jeho živelnou, impulzivní a (dobro)družnou
povahou se stal všem Žižkovanům dobře známou postavou a sám také osobně znal všechny, jejichž jména se ve spojení se Žižkovem té
doby zapsala do historie. Živil se úměrně možnostem proletářů a své v dobrém slova smyslu
lehkomyslné nátuře: byl obchodníkem (podle
měnící se poptávky prodával podobenky svatých nebo Lenina), pojišťovacím agentem banky Slavie (kde byla takto pojištěna i řada anarchistů), provozovatelem prádelny, lampářem,
zřízencem pohřebního ústavu, filmovým statistou, publicistou, pašerákem cukerínu a tabáku…
Proč pašerákem a proč právě cukerínu? Slovy
známého kontroverzního představitele anarchistického hnutí a Sauerova kolegy-pašeráka
Karla Vohryzka šlo při pašování o expropriaci
státu. Sauerova připomínka tehdejšího rčení
„co Čech to pašerák“ odkazuje však s nadsázkou k faktu, že mezi anarchisty nebo obecně
nezaměstnanými to bylo často prostě východisko z hmotné nouze. Pokud jde o artikl,
cukerín byl nasnadě. Ceny potravin, samozřejmě včetně cukru, byly tehdy v monarchii vysoké a prodej cukerínu tu byl zakázán. Zato
v Německu a Švýcarsku ho v té době dokázali
velmi levně vyrábět a stal se logicky objektem
k pašování, který bylo možno finančně zhodnotit až pětinásobně. Cukerín (jde o německý
výraz pro sacharin) jako syntetické sladidlo
má asi 450krát vyšší sladivost než cukr, z čehož plynula zásadní výhoda pro převážení
– skladnost. Nicméně šlo o celkem namáhavé
a vyčerpávající zaměstnání, aspoň podle Sauerovy mistrné autobiografické prózy Pašeráci.
Ačkoli Sauer je dnes známý nejvíc svým
přátelstvím s Jaroslavem Haškem či Xenou
a Arturem Longenovými, do okruhu jeho kamarádů patřilo osobností mnohem víc. Za
všechny připomeňme alespoň Michala Káchu
a okruh jeho anarchistických spolupracovníků,
s nimiž Sauer sdílel odpor proti monarchii,
16
militarismu, autoritářství, klerikalismu, měšťákům, policejnímu režimu…
Franta Sauer měl veliký talent žít. Pro úzkoprsé nedůtklivce byl opilcem a flamendrem,
pro své souputníky byl neopakovatelnou famózní osobností oplývající jedinečným humorem, ale hlavně velkou úctou k člověku
a smyslem pro spravedlnost. Zemřel v březnu
1947 na tuberkulózu, kterou si přivezl z protektorátní internace v Terezíně, kam se dostal
ke konci války na základě udání za kolportáž
Masarykových spisů.
Politika jako čin
Sauer byl angažovaným člověkem, avšak
nikoli snad jen ve jménu abstraktních principů. Nekompromisně se angažoval kvůli každému člověku, kterého zastihl právě zbavovaného či zbaveného lidské důstojnosti jen za to,
že je chudý. Ne náhodou je označován za
zbojníka z hory Vítkov nebo Jánošíka pražských hospod, „protože těm, co měli, bral,
a těm, co neměli, dával“.
Neuměl a nechtěl čekat se svými přímými
akcemi na příznivé okolnosti, na podporu davu, na minimální riziko. Když se na schůzi
žižkovské socialistické mládeže mluvilo o nelidských podmínkách učňů, tehdy třiadvacetiletý zámečník Franta Sauer okamžitě navrhl,
že připraví školní stávku, nejlépe generální,
protože to může být jediný účinný protest.
Když o pár měsíců později vypukly masové
demonstrace za všeobecné volební právo,
Sauer málem hodil do Vltavy policajta, který
chtěl demonstrujícím zabavit rudý prapor.
Mladí sociální demokraté vždy včas zasáhli…
Ve své přirozené potřebě činu, okamžité přímé akce, kde se dá, netoleroval Sauer opatrnické politikaření a taktizování. A tak mezi
všemi svými žižkovskými přáteli dal nakonec
za pravdu anarchistům. Ať už zrovna něco
podnikali či nikoli, Franta Sauer byl praktikujícím anarchistou vždy a všude.
Jestliže v „bouřlivém“ roce 1905 Sauer
s rozčarováním vnímal nekonzistentnost proklamovaných cílů a aktivit socialistických politiků, postupem času už s ironickým odstupem
pozoroval, jak jim okolnosti umožňují nechá-
Dagmar Magincová
vat se korumpovat mocí, a svým příznačným
živelným způsobem to komentoval: „Panstvo,
jemuž slouží, odplatí jim jistě všechny úsluhy
– nevděkem. A docela je to v pořádku. Páni
vědí velmi dobře, že když dovedli zradit za
babku své vlastní kamarády, dovedli by to
v příhodné době učiniti i jim. A proto je budou držet hezky od těla, tu a tam jim hodí
jako psům cukříček, když budou pěkně a poslušně aportovat…“ Byl z dlouholeté zkušenosti skeptik, pokud šlo o jiné než řečnické hrdinství všemožných bojovníků za rovnoprávnost
a sociální spravedlnost, a ovšem neočekával
skutečně revoluční akce ani od oficiálních
převratových představitelů při podzimním
vyhlášení samostatné republiky. Osobně ho
tehdy k činu jistě přiměla i oficiální nálada šířená mezi těmi nejchudšími – že je třeba se
opět uskromnit a čekat, až jednou přijde
v nové republice blahobyt. A náhle se vyrojivší
desítky rádobyhrdinů, kteří se na náměstích
dovolávali díků za osobní zásluhy v odvážném
boji proti monarchii, dotvořily tragikomickou
atmosféru Sauerova individualistického hmatatelného příspěvku k revoluci v pravém slova
smyslu. Franta Sauer zorganizoval na neděli
3. listopadu 1918 stržení mariánského sloupu
na Staroměstském náměstí, podle Michala
Mareše „v prvních popřevratových dnech jediný revoluční čin v Praze“. Tímto činem předběhl dobu – spontánní obrazoborecké hnutí
propuklo v republice naplno až o pár měsíců
později, na jaře 1919. Nemohlo mu zabránit
ani to, že stržení sloupu nebylo kvalifikováno
jako poškození majetku, že se celý případ
během pár dnů zametl pod koberec, aby nikoho neinspiroval k následování.
Mariánský sloup, nazývaný všeobecně sloup
hanby a symbolizující útlak za monarchie, byl
pro Sauera v první řadě symbolem postoje
katolíků k útrapám první světové války: „Když
ve strašlivé světové válce mordovali se lidé
navzájem po statisících a ztráty ty byly neustále doplňovány novým a novým lidským
materiálem, když z válečného pole přicházeli
domů mrzáci: slepí, bez nohy, bez ruky, když
doma nemohly matky dáti dětem co do úst
a když zoufalství dostupovalo vrcholu, tu
nenašel se ani jediný kněz, ani jediný klerikální poslanec, ani jediný jezovita… aby proti
tomu strašnému vraždění zaprotestoval.“
Sauer celý čin zdůvodnil, zdokumentoval
a zveřejnil v roce 1923, čímž si vysloužil
s dalšími třiceti „spoluviníky“ soudní žalobu,
tehdy už byl však známý jako přítel Jaroslava
Haška, a tak neměl nouzi o dobrovolně se
hlásící profesionální obhájce – což mu pak
posloužilo hlavně jako materiál pro jeho humorná vyprávění. Sauer, nesmiřitelný vůči
státnímu násilí, byl koneckonců vězněn za
monarchie, první republiky i protektorátu.
V poslední kapitole svých Pašeráků například
s osobitým sarkasmem popisuje, jak to skončilo, když za první republiky v hospodě škádlil
velkohubé osazenstvo zpěvem rakouské hymny, čímž se provinil proti zákonu na ochranu
republiky: „Tak jsem byl doveden za katr,
neboli do šeredy… I usedl jsem na pryčnu,
protože touto dobou tam nebylo žádného
hosta, a hluboce jsem se zahloubal. Asi po
hodině, po kterou mi hlavou vířily vzpomínky,
dospěl jsem k poznatku, že mezi monarchií
mého císaře pána a republikou není podstat-
Anarchistická revue
OSOBNOSTI HNUTÍ
ného rozdílu a že světu vždycky vládne jen
bůh a policajt.“
A ještě jednou Sauer dobu příkladně předběhl. Jak zmiňuje Ondřej Slačálek, na posledním
sjezdu českých anarchistů v zimě 1919 vystoupil Michal Kácha s návrhem účinné anarchistické politiky, a to „jít do chudinských čtvrtí
a vést tam boj s konkrétními sociálními problémy, na jednom z prvních míst vypráskat
lichváře. Že nešlo jen o slova, svědčí aktivity
některých anarchistů v proletářském Žižkově,
kde působila např. organizace Černá ruka
shánějící chudým rodinám bydlení.“
Z dostupných údajů víme, že tento anarchistický spolek fungoval v letech 1918–1920,
iniciátorem a hlavním organizátorem byl právě
Franta Sauer a že činnost Černé ruky se stala
i předmětem měšťáckého humoru v tehdejším
bulváru. Zajímavý na činnosti tohoto spolku je
bezesporu fakt, že ji nelze označit za nezákonnou (což ostatně vyplývá i ze Sauerova
vylíčení historie Černé ruky v knize Franta
Habán ze Žižkova). Už za monarchie totiž byly
prováděny formální pokusy o řešení katastrofálních podmínek dělnického bydlení – v zájmu
udržení pracovní síly při životě. Na přelomu
století platný zákon o dělnických bytech zůstal
zachován i po vzniku Československa a podstatné v něm bylo zejména regulované nájemné. Majitelé domů tedy přestali prázdné byty
pronajímat, jejich existenci před úřady tajili
a doufali, že časem převáží pravičácké politické snahy, hlásající hned po skončení první
světové války potřebu „přitáhnout opasek“ pro
ty nejchudší, tedy např. zrušit regulované
nájemné. (Podstatného omezení chráněného
bydlení se tito milovníci majetku, který má
vydělávat za všech okolností, dočkali zhruba
za deset let.) Roku 1919 navíc přibyla v nouzových oblastech povinnost pro majitele domů
předložit soupis prázdných bytů a místností,
které pak měly obce právo zabrat. Činnost
Černé ruky byla vlastně svépomocnou (a ve
srovnání s byrokratickými postupy jistě účinnější) paralelou tehdejšího oficiálního řešení
bytové otázky.
Organizace Černá ruka měla navíc zcela
konkrétní předobraz rovněž v Sauerově režii.
Ve vyprávění Bouřlivého roku 1905 je autorem
zachycena solidární akce, kterou Sauer zrealizoval pro sousedku: „Přitáhnul hned po demonstraci v Praze s hloučkem demonstrantů
na dvůr činžáku. Vyvolal Holanovou s dětmi.
Přečetl její exekuční výpověď. Oznámil, že
má být v pondělí policejně vystěhována. Předložil žižkovskému obyvatelstvu k rozhodnutí,
zda svolí, aby něco podobného mohlo být
provedeno. Přítomní se jednohlasně vyslovili
proti. Šla hned deputace k domácímu.“
V ještě velkolepějším stylu popisuje obdobnou
Sauerovu přímou akci pro pověstnou Annu
proletářku Ivan Olbracht. Přímočarost a veřejná forma, kterou Sauer akcím vtiskl, natolik
neobvyklá v běžném pokoutním řešení smluvních vztahů mezi majiteli či zaměstnavateli
a nájemníky či zaměstnanci, měla na úspěchu
tohoto projevu solidarity nemalý podíl.
E
4/2012 EXISTENC
autorův životní postoj, dochovaný ve vzpomínkách pamětníků. A navíc čtení s jedinečnou
dokumentární hodnotou. Traduje se, že odevzdávání rukopisů probíhalo u Sauera podobně, jako když z Haška nakladatelé svého času
páčili jednotlivé kapitoly Švejka.
Ostatně prvním vydavatelem Švejka byl
Haškův oddaný kumpán Franta Sauer. Hašek se
Sauerem se asi skvěle doplňovali, jejich společnou vlastností byla averze k bezpráví, kterou zejména Hašek završoval sžíravou otevřeností, nonkonformismem a nelítostným sarkasmem, jež najdeme výstižně vykreslené v Sauerově knize In memoriam Jaroslava Haška,
napsané společně s I. Sukem, ale například
i ve Veselých příbězích ze života Jaroslava
Haška od anarchosyndikalisty Antonína Řehoře
-Hýskovského, Haškova kolegy v redakci anarchistického obdeníku Komuna.
Sauer literární práce často podepisoval českým ekvivalentem svého příjmení – Kysela
– a dnes by ho jako antiklerikalistu určitě pobavilo, že si ho občas pletou s katolickým
básníkem a skladatelem chrámové hudby Františkem Kyselým, vlastním jménem rovněž
Františkem Sauerem.
Po vydání Franty Habána začal Sauer občas
publikovat časopisecky, uveřejňoval politické
komentáře, básně či kratší prózy a vzpomínky.
Mimo jiné psal do Trnu a Trampa, když byl
zvolen předsedou studentského Svazu nezávislých tuláků, založeného „na protest proti
policajtům a na postrach všem paďourům“.
Franta Sauer uměl okouzlit každou generaci.
Zdroje:
Holubec S., Lidé periferie. Sociální postavení
a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době. ZČU, Plzeň 2009
Honzík M., Praha 1921. Vzpomínky, fakta,
dokumenty. Svoboda, Praha 1981
Konrád K., Nevzpomínky. Československý spisovatel, Praha 1963
Mareš M., Ze vzpomínek anarchisty, reportéra
a válečného zločince. Prostor, Praha 1999
rpk, [Franta Sauer]. Kultura 1962, r. 6, č. 48,
s. 4
Sauer F., Franta Habán ze Žižkova. Obrázky
z doby popřevratové. Nakladatelství politické
literatury, Praha 1965
Sauer F., Naše luza, jesuité a diplomaté. Historický doklad svržení mariánského sloupu na
Staroměstském náměstí v Praze. Franta SauerKysela, Praha 1923
Sauer F., Pašeráci. Pokrok, Praha 1929
Slačálek O., Sokačová L., Nesvoboda na úvěr.
V Česku udávají rytmus života splátky. Britské
listy 7. 7. 2008, blisty.cz/art/41544.html
Šesták Z., Jak hřešil Žižkov před sto lety.
Academia, Praha 2006
Šolleová M., To prý jednou Franta Sauer…
Dějiny a současnost 1963, r. 5, č. 5, s. 34–37
Zápotocký A., Bouřlivý rok 1905. Práce, Praha
1949
Literatura jako čin
Sauerův vypravěčský talent nemohl zůstat
nepovšimnutý. Logicky tedy ve chvíli, kdy se
opět dostavila finanční nouze, přišel popud
(od Michala Káchy), aby sepsal historky ze
svého života a jejich knižním vydáním si přivydělal. Tak vznikla počátkem dvacátých let
autobiografická kniha Franta Habán ze Žižkova
(přezdívku Habán měl pro svou dlouhou
a klátivou postavu) a později Pašeráci, čtení
tak poutavé, humorné a vypointované, ironické i sebeironické ve své přímočarosti jako
17
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
INTERNACIONALISMUS
Mezinárodní anarchistické setkání
a kongres Internacionály anarchistických federací
Británie, Německa, Itálie, Švýcarska, Mexika
a dalších zemí. K dispozici byly časopisy, knihy, brožury, letáky, filmy, plakáty, samolepky, placky či trička. Svůj stánek tu měla také
ČSAF, která zde nabízela jak své tiskoviny, tak
materiály Antifašistické akce a produkty propagující kampaň Good Night White Pride.
Poslední den, v neděli, se na závěrečném
setkání ve velkém sále sešlo několik stovek
lidí. Přečetly se texty od několika skupin, sítí
a federací. Někteří pak zhodnotili celé setkání
na mikrofon.
Více než tři tisíce anarchistů a anarchistek se sešlo ve dnech od 8. do 12.
srpna 2012 na mezinárodním setkání ve
švýcarském městečku Saint Imier. Právě zde před 140 lety založili anarchisté
a antiautoritáři svou internacionálu,
poté co se názorově rozešli s marxistickým křídlem.
Do Saint Imier, které se nachází v malebném
údolí mezi kopci Švýcarské Jury, se sjeli anarchisté z většiny evropských zemí, z Jižní Afriky, z Latinské Ameriky, Kanady, USA, Kamerunu, Japonska a mnoha dalších zemí. Mezinárodní anarchistické setkání bylo složeno z bohatého programu konferencí, seminářů, promítání, kulturních akcí a anarchistického knižního veletrhu.
Zázemí
Kongres IAF-IFA
Paralelně se setkáním probíhal v Saint Imier
i kongres Internacionály anarchistických federací (IAF-IFA), jejíž členskou sekcí je také
Československá anarchistická federace (ČSAF).
Kongres byl přístupný pouze delegacím členských federací a pozvaným hostům a účastnila
se ho více než stovka lidí.
Kongresy IAF-IFA se konají jednou za čtyři
roky, a to již od toho zakládajícího v roce
1968. Vedle oficiálních reportů jednotlivých
členských federací a zdravic hostů bylo na
programu kongresu k projednání celkem šestnáct různých teoretických i praktických témat. Těší nás, že nově byla do Internacionály
přijata slovinská federace.
Jedním z výstupů kongresu bylo také prohlášení solidarity s vězněnými anarchisty v Bělorusku a výzva ke kampani za jejich propuštění,
kterou si můžete přečíst na stránkách této
Existence. Jen pro ilustraci tamní situace: kamarádi, kteří jeli do Saint Imier, strávili pět
hodin nazí na běloruských hranicích.
Hlavním oficiálním výstupem kongresu se
stalo prohlášení, které uvádíme za tímto článkem.
Program setkání
Program přednášek konaných v rámci Mezinárodního anarchistického setkání byl natolik
rozmanitý, že by bylo extrémně zdlouhavé ho
zde vyjmenovávat. Chcete-li si o něm udělat
18
představu, podívejte se na webové stránky
setkání anarchisme2012.ch. Akce byly rozložené po celém městě, ale vzhledem k jeho velikosti se všude dalo snadno během pár minut
dostat pěšky. Ve velkém sále byl zajištěn do
sluchátek simultánní překlad ve čtyřech jazycích. Na dalších místech se překlad zpravidla
domlouval aktuálně a byl řešen silami samotných návštěvníků. Ve dvou prostorech probíhala po celých pět dní promítání filmů různých
žánrů, především dokumentů. O promítání byl
menší zájem, lidé přece jen využívali čas spíše
k diskusím a rozhovorům s ostatními. Ke
zhlédnutí bylo připraveno několik výstav, ta
v městském muzeu se například věnovala španělské občanské válce.
Kromě předem stanoveného programu se
konalo také množství nezávislých diskusí,
které byly domluveny až na místě. Jednou
z nich bylo například setkání přítomných zástupců Anarchistických černých křížů.
Důležitým místem setkávání a výměny byl
bezesporu knižní veletrh na místním zimním
stadionu. Byla zde asi tak stovka stánků
a prezentovaly se zde skupiny, sítě, vydavatelé a odborové svazy z Francie, Španělska,
Z hlediska účastníků je třeba pochválit skvělé zázemí. Lidé spali v několika kempech
a někteří i mimo ně, či ve svých autech, zajištěno bylo také ubytování v místní tělocvičně.
Fungovalo tu několik kuchyní, jídlo se podávalo třikrát denně, pekl se vlastní chléb, k dispozici byly teplé (černý a bylinkový čaj, zapatistická káva) a studené nápoje. S mytím nádobí
pomáhali dobrovolníci. Bylo pamatováno i na
ty, kteří trpí nějakou alergií na potraviny
– mohli uvést své alergie a vařilo se jim odděleně. Veškeré jídlo bylo veganské, pouze za
budovou Espace noir se grilovalo maso. Večer
pak byl čas na neformální posezení či na návštěvu některého z koncertů anarchistických
interpretů.
Zajištěná byla i vícejazyčná péče o děti.
Nástěnné noviny aktuálně informovaly o nových tématech, komplikacích, změnách místa
a výzvách ke spolujízdě.
Zhodnocení
Setkání v Saint Imier bylo přátelské a přínosné, i když bylo limitováno skutečností, že se
jednotlivé konference protahovaly kvůli potřebě překladů, a v tak velkém počtu lidí neměla
celá akce velkou ambici na přijetí významnějších praktických závěrů.
Jedním z důsledků akce byl také rekordní
nárůst tržeb ve městě, takže starosta prohlásil, že by příští rok podobné setkání opět uvítal. Místní lidé si jsou vědomi anarchistické
historie svého města, a to také díky neúnavné
práci samosprávného kolektivního podniku
Espace noir. Oficiální informační cedule mimo
jiné tuto anarchistickou minulost na několika
místech připomínají, například u Hotelu Central, kde byla před 140 lety založena antiauto-
Anarchistická revue
INTERNACIONALISMUS
ritářská internacionála. Někteří místní obyvatelé, ale i turisté projíždějící městem, se
zájmem navštívili například knižní veletrh.
Na závěr je potřeba ocenit organizační výbor, který se několik měsíců podílel přibližně
ve 20 lidech na přípravách setkání. Náklady na
akci byly kolem 100 tisíc eur, jen zajištění lanovky spojující město s kempy stálo 1000 eur
denně. Cena za kemp se pohybovala od 9 do
14 franků, podle toho, co si mohl kdo dovolit.
Spousta věcí byla „free“ a jídlo bylo za dobrovolný příspěvek, doporučená částka byla 8 eur
na den. Předposlední den setkání pak kuchyně
vyčíslily náklady a příjmy a požádaly přítomné
o příspěvek na dorovnání nákladů. Za zmínku
E
4/2012 EXISTENC
stojí i to, že během oněch pěti dnů neoperovali ve městě žádní policisté.
Šlo rozhodně o příjemnou zkušenost. Samotné setkání bylo ukázkou, jak mohou fungovat
anarchistické principy v praxi i za přítomnosti
tolika lidí, kteří mluví různými jazyky, a vedlo
k mnoha reflexím ohledně toho, co pro příště
zlepšit. Velmi příjemná byla rozmanitost návštěvníků. Nejenže byli z tolika různých zemí,
ale byli zde zastoupeny i různé věkové kategorie, od mladých aktivistů, přes rodiny s dětmi
až po bělovlasé anarchisty a anarchistky
v důchodovém věku.
Jedinou větší, i když nepřímou, nepříjemností setkání byla jeho represivní dohra, k níž
došlo ve Velké Británii, kde byli na letišti zadrženi na několik hodin dva členové Anarchist
Federation vracející se ze Švýcarska. Byli vyslýcháni důstojníky protiteroristického oddělení, bylo jim sděleno, že se na ně nevztahují
obvyklá práva při zadržení, byla jim odepřena
přítomnost právníka, dále jim byl odebrán
vzorek DNA, otisky prstů a byli fotografováni.
Byly pořízeny kopie všech tiskovin, které měli
s sebou, stejně tak si důstojníci zkopírovaly
veškerá data z jejich mobilů a fotoaparátů. Na
zadržené vyvíjeli psychický nátlak a kladli jim
výhružné otázky, jako například: „Co bys dělal, kdyby byla tvoje matka znásilněna?“
delegáti ČSAF na kongresu IAF-IFA
Utlačovaným lidem celého světa
Závěrečné prohlášení z kongresu IAF-IFA
Závěrečné prohlášení z kongresu Internacionály anarchistických federací (IAF-IFA) v Saint Imier, konaného ve dnech
9.-12. srpna 2012, k ostatním vykořisťovaným a utlačovaným
lidem celého světa.
Shromáždění v Saint Imier umožnilo vzájemné setkání mnoha skupin
a aktivistů, ať už jsou či nejsou členy IFA. Představitelé IFA by rádi
shrnuli události posledních několika dní.
Před sto čtyřiceti lety bylo v tomto městě založeno mezinárodní
„antiautoritářské“ hnutí. Hrálo významnou roli při utváření organizovaného hnutí anarchistů. Toto hnutí po celou dobu usilovalo o hlubokou
společenskou přeměnu a v tomto duchu se i my, jakožto IFA, účastníme
mezinárodního setkání v Saint Imier. Musíme se snažit nabídnout ten
nejlepší možný druh společnosti, jehož je lidstvo schopno dosáhnout.
Chceme vytvořit svět, ve kterém bude existovat úplná ekonomická rovnost, čímž máme na mysli, že zde nebude existovat žádné osobní vlastnictví, ale že vše budeme vyrábět a vlastnit společně a peníze budou
zbytečné.
Ale zároveň s ekonomickou rovností by zde mělo být dosaženo maximální osobní svobody. To znamená, že budeme moci žít tak, jak chceme, a nikdo nás nebude nutit dělat nic, co dělat nechceme, ani nám
nebude bránit dělat to, co dělat chceme, ledaže by to omezovalo svobodu ostatních. Nebude tu tedy žádná hierarchie ani žádný druh útisku.
Nebude třeba žádný stát ani policie, protože nebudeme potřebovat
ovládání ani donucování. Nebude třeba žádných válek ani globálních
konfliktů, protože nebudeme mít žádné politické nepřátele a ani touhu,
ani potřebu zmocnit se zdrojů kohokoli druhého. Toto nazýváme Anarchismem.
Anarchisté odmítají představu, že pro člověka je přirozené, aby někdo osobně vykořisťoval druhého a abychom si nebyli rovni. Je tomu tak
proto, že vládcové a státy tento systém v průběhu dějin udržovali. Tato
lež ospravedlňuje kapitalismus jako „přirozený“ systém. Slýcháme
dnes, že je tu „krize“ kapitalismu, ale kapitalismus sám je krize. Je to
náš dnešní systém, v historickém smyslu, a než přivodil současnou situaci, dokázal již mnohokrát srazit lidstvo na kolena. Ale lidé na celém
světě již tuto lež prohlédli a staví se na odpor proti státům a kapitalismu tak jako nikdy dříve a snaží se spojit své úsilí přes hranice národů.
Možnost anarchistické společnosti je tak bližší než kdykoli předtím.
Anarchismus však není utopismus. Jistě, aby taková společnost mohla
fungovat, musí se nejprve mnoho věcí změnit, a naším úkolem dnes je
pomoci uskutečnit tyto ohromné proměny a nabídnout analýzy, jež pro
ně budou užitečné. Pracující třída, čímž máme na mysli všechny vykořisťované a zbídačené lidi včetně nás samotných, musí začít působit
jako masové hnutí. Rozhodně nesmí svěřit svůj boj novým vůdcům se
starými myšlenkami, nýbrž určit si svou vlastní cestu.
Společenská hnutí dnes využívají nové způsoby organizace, jež se
silně blíží anarchismu, například zaměření činnosti přímo a konkrétně
proti překážkám, jež brání jejich postupu, či experimentování s nehierarchickými formami organizace. Patří mezi ně studentská hnutí, akce
proti ničení přírody a obecně sdílených zdrojů, antimilitaristický zápas,
protesty proti summitům G8 a proti kapitalismu obecně a nejnověji boj
proti úsporným opatřením, který sjednocuje mezinárodní pracující třídu. Hnutí jako Occupy nebo indignados a podobná hnutí samosprávné
organizace proti bankovnímu systému ukázaly význam použití přímé
akce k opětovnému ustavení veřejného prostoru. Vzbouření utlačova-
ných původních obyvatel v posledních desetiletích, jako jsou například
zapatisté, inspirovala nová sociální hnutí a ovlivnila i samotný anarchismus. Tato nová hnutí vytvářejí početná shromáždění, v nichž rozhodují
společně, bez vůdců. Praktikují horizontální způsob rozhodování. Spojují se federálně, jako organizace s rovnoprávným statutem bez výkonných orgánů ve svém středu.
Tyto pokusy však často velice rychle ztroskotají, protože smysluplná
společenská změna také vyžaduje, abychom se změnili jako jednotlivci.
Jako jednotlivci chceme být svobodní a navzájem si rovní, ale musí tu
existovat i dobrovolnost, osobní odpovědnost a smysl pro samostatnou
organizaci. Sama pracující třída zahrnuje rozdělení, utlačování a hierarchie, jež nezmizí náhle jen proto, že chceme žít bez vládců a že si
chceme být rovni. Jako příslušníci pracující třídy tedy musíme v jejím
nitru bojovat proti našemu vlastnímu rasismu, sexismu a patriarchálním
postojům a zvyklostem. Stejně tak musíme bojovat proti předsudkům,
jako např. že heterosexualita je norma nebo že jasně definované kategorie „mužského“ a „ženského“ jsou „normální“. Musíme odhalovat
diskriminace a stereotypy, související s věkem či schopnostmi, a stavět
se proti nim. Dokud nebudou zvnitřněné nerovnosti a podrobování se
hierarchii objeveny a vyhlazeny, nemůžeme být svobodní, a proto je
musíme ukazovat a bojovat proti nim i v sociálních hnutích a v organizacích pracujících, stejně jako ve společnosti obecně.
A konečně, dělnická třída musí sama porazit vládce a kapitál, aby
vytvořila tuto společnost svobody a rovnosti. Nazýváme to „sociální
revolucí“. Anarchisté se snaží vybudovat v rámci pracující třídy víru
v to, že budeme schopni provést ji úspěšně, co nejrychleji a s minimálním možným násilím. Dosahujeme toho tak, že se spojujeme s jinými
pracujícími, abychom získávali drobná vítězství. Konáme tak prostřednictvím přímé akce, nikoli pomocí reforem a vyjednávání s šéfy. Přímá
akce znamená nečekat, ale vzít si to, co by mělo patřit nám všem. Musíme se mezi sebou podporovat v našich bojích prostřednictvím vzájemné pomoci. To znamená praktickou solidaritu v dobách strádání. Vzájemná každodenní pomoc také ukazuje lidem, co jsme zač. Tak dnes
praktikujeme anarchii v té míře, v jaké můžeme, a tím, jak se organizujeme a jak bojujeme, abychom dokázali, že anarchistická společnost
je možná.
Vzdáváme poctu našim soudruhům z minulosti, jejich práci a osobní
oběti, vykonaným pro emancipaci člověka. Pokračujeme v jejich díle
a kriticky rozvíjíme jejich myšlenky a aplikujeme je na naši situaci. Oni
by zase vzdali poctu celosvětové pracující třídě v tomto okamžiku jejích dějin, v němž zápasí o skutečnou svobodu a rovnost.
V minulých pěti dnech IFA jednala o mnoha tématech, mezi něž patří
především:
- ekonomické krize a sociální boj
- mezinárodní solidarita
- antimilitarismus
- boj proti jaderné energii, za alternativní zdroje energie
- otázky migrace
Na základě toho Internacionála dodala nových sil svým vlastním aktivitám a vyzývá všechny vykořisťované lidi k boji za proměnu společnosti, k boji za anarchismus.
Internacionála anarchistických federací (IAF-IFA)
Saint Imier, 12. srpna 2012
http://i-f-a.org
19
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
EGYPT
Ohlédnutí za arabským jarem
Rozhovor se svědkem revolučního dění v Egyptě
Následující rozhovor vznikl v jedné pražské kavárně už na
začátku léta. Do tisku se dostal se zpožděním až nyní, ale
myslím, že to vůbec nevadí. Nejde totiž o nějakou aktualitu,
ale o ohlédnutí za událostmi, které zmizely ze stránek médií, a to i těch alternativních (v Existenci jsme o dění
v Egyptě informovali v číslech 2/2011, 3/2011 a 1/20012);
o pohled člověka, který v Egyptě pár měsíců strávil, chodil
tam s otevřenýma očima a jeho názory jsou nám velmi blízké. Osobní, i když formou rozhovoru zprostředkovaný vhled
do situace nám myslím může doplnit poměrně plochý obrázek, získaný z často propagandistických článků na různých
serverech…
Na začátku bych vynechal faktické údaje, protože se dají bez
problémů vyhledat a psalo se o nich i v našich médiích. Ty jsi
ale byl na místě během protestů a bouří, a tak by mě zajímal
tvůj dojem z těch událostí. Jaké jsi měl pocity jako Evropan
uprostřed arabského jara…
Můj největší dojem se týká hlavně médií. Viděl jsem to, co mi posílali
rodiče a lidi tady z Čech s tím, že „se tam dějí strašné věci, nemůžete
ani vyjít na ulici“ a tak… Fakt je, že lidi tam umírali, že tam policajti
a vojáci stříleli lidi, ale zase na druhou stranu nebydlel jsem tak daleko
od centra a od Tahríru a kdybych to neviděl ve zprávách, tak si toho
nevšimnu. To je můj velký dojem. Nebo kdybych nejel metrem přes
Tahrír, kde když se zavřely dveře, všichni, co nastoupili, slzeli
a i v metru byl cítit slzný plyn, tak bych nic nepoznal. To byl můj úplně
první dojem.
Myslíš tedy, že to západní korporátní média přeháněla a nafukovala?
To je těžký. To je podle mě trochu podstata médií, že si vybírají
taková témata. Přeháněly to určitě v tom, že podávaly Egypt jako zemi, do které se najednou nedá jet, Káhiru jako strašně nebezpečnou
válečnou zónu… V tom to přeháněly. Jinak ale pravda je, že tam umírali lidi na ulicích a byly to desítky lidí.
Co se týká těch protestů samotných, tak to bylo taky zvláštní. Já
jsem tam nebyl v těch dnech, kdy probíhaly ty největší protesty, ale
když se konaly protesty ve vedlejších ulicích u Tahríru, což byla třeba
ulice Mahmud nebo ulice u ministerstva obrany, tak jsem šel na Tahrír.
Tam byla demonstrace, hodně lidí tam bylo – víc, než jsme zvyklí tady
v Čechách (smích) – a probíhalo to formou happeningů, byly tam stany
a různý skupiny debatovaly o tom, kam by ony chtěly, aby směřovala
revoluce, hráli tam třeba nějaký interpreti, byly tam kavárny, lidi tam
prodávali trička s revoluční tematikou a tak. Takový to mělo charakter.
Občas to vypadalo tak, že si někdo na sebe vzal nějakou stavařskou
helmu a běžel do té ulice jakože „tak a teďka se tam jdeme řezat
s policajtama“.
Jeden člověk, kterého jsem tam potkal a který byl úplně mimo hnutí,
mi říkal, že se tam šel jenom podívat, že chtěl vidět, jaký to je, když
po tobě střílejí gumovým projektilem… Pak tam byli lidé, kteří to samozřejmě brali vážně, kteří tím opravdu chtěli něco docílit, to byla
většina.
Jak ty události vnímali místní, když ses s nimi o tom bavil? Co
to pro ně znamenalo?
Lidem ze středních vrstev, což je opravdu malá část egyptský populace, se to ze začátku ani nelíbilo, protože byli nějak napojeni na režim
a líbilo se jim v tom klídku, ale pak to v tom hledali… Já vlastně ani
nevím, co v tom hledali tyhle lidi.
Asi budu muset říct spíš svůj názor. Já si myslím, že šlo o to, že ta
společnost byla v absolutní sociální krizi. Tam je třeba skupina intelektuálů, lidí kolem nakladatelství Merit a tak, který jsou aktivisti z hnutí
Kifája, který už dlouho bojovalo proti Mubarakovi, dělalo kampaně
a tak, a ti – ačkoliv je to taková jednotná fronta od islamistů až po
anarchisty – měli nějaké ideály, chtěli svrhnout Mubaraka a pak třeba
každý pokračovat v tom svém boji za nějaké ideály a neřešili primárně
třeba to, že jejich cíl bude kupříkladu levnější chleba. Ale pak je tam
strašně moc lidí, kteří žijí ve slumech, jsou to třeba většinou taxikáři
nebo lidi, kteří přišli z jihu Egypta, farmáři, co hledají práci, a většina
z nich se živí taxikařinou nebo si otevřou kavárnu a podobně. A ti
už neměli na to žít. Neměli finance na přežití a to byla samozřej-
20
mě hybná síla a myslím si, že si od toho ani nic moc jiného neslibovali
než čistě to, že se budou mít líp. Tenhle pocit jsem nabyl i z rozhovorů
s taxikáři, se kterými jsem se o tom bavil.
U nás to bylo v médiích, jak korporátních, tak alternativních,
prezentováno jako totální převrat, revoluce… A mě zajímá,
jestli se tam na to lidi také takhle dívají, nebo je to pro ně sice
změna, ale ne nějaká radikální proměna, převrácení všeho na
hlavu…
Bohužel, většina lidí se na to jako na velkou změnu nekouká. Oni
tomu sice říkají revoluce, ale když se pak s nimi bavíš o jejich představách, tak to je… O tom vypovídají i poslední volby v Egyptě. Většina
lidí tam volila islamisty. Nebylo to tak, že by lidi třeba bojkotovali
volby s tím, že chtějí něco jiného, že je to ta samá maškaráda. Ne. Oni
nemají jiný přístup. Nechtěli tenhle režim, protože se za něj neměli
dobře, chtěli něco jiného, aby se měli líp. Ale neměli žádnou představu
nějaké komplexní revoluce. Tam ale v podstatě neproběhla ani polovičatá revoluce. Tam jde o to, že se toho chopila armáda, což je Mubarakův ministr obrany, a to jsou ti, co vlastní kdeco. Teď zrovna probíhá
kampaň na bojkot výrobků a firem, co vlastní armáda. Ale to je třeba
70 % společností v Egyptě. Nevím přesně, kolik to je, ale snad 40 %
majetku v Egyptě vlastní lidé z armády. To je úplně šílený.
Už jsi trochu odpověděl na moji další otázku. Teď je situace
uklidněná, je po volbách, jaká je tam situace teď? Změnila se
nějak společnost? Tady se tomu média věnovala jen potud, že
drtivě vyhrála islamistická strana, ale mě by zajímalo, jestli
ty události měly nějaký dopad na společnost jako celek.
To je pro mě těžké posoudit, protože jsem nebyl v předrevolučním
Egyptě. Hodně se toho změnilo i za dobu, co jsem tam byl. Když jsem
tam přijel, lidi byli v takové euforii, čekali volby, demonstrovali třeba
za to, ať už jsou ty volby… A pak přišly události jako třeba ty na náměstí před budovou televize, kde zemřelo asi 30 lidí, které zastřelila
a tanky přejela armáda, a další krveprolití a lidi začali být spíš nasraný.
A co slyším teď od lidí, co tam jsou, tak kamarád mi říkal, že ho třeba
na ulici zdraví: „Vítej v posraný zemi.“ Myslím si, že tam byla taková
euforie, že společnost měla snahu se změnit, třeba co se týká úplatků.
Dřív bylo normální i na poště, když jsem něco potřeboval, dát pár liber,
aby se to nějak zařídilo. Všichni si spojovali tyhle věci s Mubarakem
a říkali, tohle už nechceme. Ale za tu dobu už jim začalo docházet, že
to není jenom jedna postava, a začali být apatický, nějaká část nasraná. Myslím si, že je to podobné tomu, co zažíváme my tady.
A když se podíváme na egyptské opoziční hnutí, jaká je jeho
skladba?
Celkově jak je Egypt a Káhira absolutně chaotická, tak přesně tak
bych popsal jejich opoziční hnutí. Před revolucí byla hlavním hnutím
Kifája. Jak jsem říkal, je to jednotná fronta od islámského Muslimského
bratrstva až po lidi, co se hlásí k anarchismu, což je velmi široká škála
politických názorů. To se rozpadlo a každý si jel v tom svým.
EGYPT
Jsou tam skupiny mladých lidí, co jsou jako „mladí lidé za revoluci“,
říkají o sobě, že jsou liberálové, ale ten pojem je tam chápaný tak
zeširoka, že si tak říkají sociální demokrati i lidé, co vyznávají kapitalismus volného trhu. Je tam spousta hnutí mladých lidí, kde se sdružují
blogeři a tak, kteří ani nereprezentují žádný politický názor nebo ideologii. Mluví o demokracii, o svobodě, ale je to všechno takový… nijaký.
Pak jsou tam komunistický hnutí, je tam trockistický hnutí, revoluční
socialisté, ty jsou docela aktivní, dělají spoustu věcí, tisknou celkem
pěkně zpracované brožury.
Pak je tam taková intelektuální skupina, která se považuje za levicovou, a jsou to spíš lidi okolo literatury, spisovatelé a tak. Třeba v nakladatelství Dar Merit, které vede Kesí Muhammad Hášim, což je jedna
z velkých postav opozičního hnutí proti Mubarakovi, ale i v současnosti
se staví proti Nejvyšší vojenské radě. To je z mého hlediska jedna
z nejzajímavějších skupin, dělají dost věcí, mají i potenciál, protože
jsou hodně známí. Teď Hášima třeba chtěli zatknout, že podněcuje
násilí na demonstracích, protože tam rozdával roušky, rukavice a letáky. Má tu výhodu, že se za něj postavil Svaz spisovatelů a nakladatelů
a řekl, ne, vy ho soudit nebudete. Takže to je taky jedna samostatná
jednotka v rámci opozičního hnutí.
No a nakonec je tam hodně jednotlivců, kteří se nikam neřadí. Mají
třeba kontakty s různými těmi skupinami. To je třeba člověk, který
dělá jeden egyptský anarchistický blog. Je to novinář, já ho bohužel
osobně neznám, ale četl jsem jeho články, které píše pro Egypt Independent, a podle toho, co jsem zjistil, je to jeden z těch lidí, co se
v žádné skupině neorganizuje, ale podílí se na protestech s jednou
nebo druhou skupinou.
No a do opozičního hnutí by se dalo zařadit i to islamistické hnutí. Od
méně radikálních až po ty radikálnější odnože.
Když jsi mluvil o tom, že trockisté nebo intelektuálové dělají
hodně akcí, co to obnáší?
Pořádají happeningy, věnují se street artu, tisknou brožury, organizují demonstrace… S demonstracemi to je ale spíš tak, že to organizují
různé skupiny dohromady, ve stylu spojené fronty. Lidé okolo toho
spisovatele zase organizují demonstrace, pořádají setkání, kde se sejde
pár intelektuálů, ale co si budeme povídat, třeba horníkovi, který přijde odněkud z venkova do Káhiry a je pologramotný, to nemůže nic
dát. To je problém téhle skupiny. Tisknou taky třeba docela dobré
aktivistické noviny, jmenují se nějak jako Revoluční magazín, jedno
číslo jsem dostal. Většina je v arabštině, část v angličtině, má to
Anarchistická revue
E
4/2012 EXISTENC
i docela hezkou grafiku a je to dobře udělané. Píšou tam i relevantní
věci.
Když jsem si tady o tom četl zpravodajství, hodně v něm zmiňovali dvě takové potenciálně zajímavé skupiny nebo spíš subkultury: blogery a fotbalové chuligány. Můžeš něco říct k tomuhle?
Blogy tam hodně frčí. Píše se na ně i literatura a několik těch blogerů
bylo odsouzeno na několik let do vězení, protože podle Nejvyšší vojenské rady napsali něco proti islámu, nebo za protistátní činnost. Ta blogerská scéna je docela velká.
O fotbalové subkultuře toho moc nevím, nesetkal jsem se s nikým,
kdo by byl aktivista a zároveň fotbalový fanoušek. Ale nebyl jsem ani
jednou někde v čele demonstrace, to jsem nerisknul.
Zajímavá kategorie je taky hip hop. Při revoluci hiphopeři dělali videoklipy, kterými aktivizovali lidi, mělo to dobré buřičské texty a hodně lidí na to slyšelo, ale teď je to takový zvláštní. Na všech hiphopových akcích, co se týkají revoluce, si hrozně moc chce přihřát polívčičku Evropa a zejména EU, takže třeba dánská nebo španělská ambasáda
dělaly graffiti jamy, hiphopové akce typu „hip hop za revoluci“ se zaťatými pěstmi a červenými hvězdami na plakátech… Byly tam pozvaný
největší hiphopový hvězdy z Blízkého východu, Palestiny, Egypta…
A dělala to dánská ambasáda. Je to tam prostě dost jinak než tady u
nás.
Myslíš, že to mělo nějaký efekt, že podporovali revoluci? Je
tam tahle subkultura populární?
Já myslím, že jo. Hip hop je celkově v arabském světě hodně populární. Třeba punk a rock ne, ale hip hop jo. Na koncerty chodí hodně
lidí, ale zase to je spíš otázka té malé střední vrstvy. Chodí na to ten
typ děcek, co bys u nás označil za zlatou mládež. Vidíš na nich, že jsou
to lidi, co se nikdy neměli vyloženě špatně, a jsou úplně v kontrastu,
tím jak vypadají, jak se oblíkají (prostě úplně jak u nás), s lidmi venku
v tradičních oděvech, šátkách a tak, co mají někde na střeše jednu ovci
a prodávají na ulici zeleninu.
A pak se člověk teda ptá, co ta revoluce, co ty lidi, co to dělali, co
tahle mládež, co ty lidi chtějí, co si představujou, jestli ty lidi, co jdou
na hip hop se zaťatou pěstí na plakátu, si představujou, že Mercedes se
bude prodávat bez cla, a tudíž levněji, nebo… (smích) Co jsem třeba
pochytil z textů, ty jsou o svobodě a tak, ale pod tím si každý představí
trochu něco jiného…
21
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
Když teď narážíš na tohle, tak se zeptám, jestli sis všiml nějakého třídního rozdělení ve struktuře toho hnutí?
Ti, o kterých jsem mluvil, jsou spíš bohatší lidé, rozhodně to nejsou
rolníci nebo přistěhovalci z venkova, kteří jsou chudí. Ti třeba na ty
demonstrace a protesty chodí, ale takovýhle lidi vidíš spíš na protestech organizovaných islámskými stranami. Ale jinak i ti blogeři jsou
lidi, jejichž rodiče jsou třeba významní spisovatelé nebo známí novináři, spíš z prominentnějších kruhů.
Byl tam příklad té holky, blogerky, která se rozhodla bojovat proti
tomu, že všichni tlačí, aby ženský nosily šátky, je tam i mravnostní
dohled třeba v metru a tak. V islámských zemích v podstatě neproběhla
sexuální revoluce a otázka sexuality je v islámské společnosti hodně
složitá. Některý mladý lidi to fakt už štve, ale zase spíš z těch středních vrstev, který chtějí žít způsobem života, kterej vidí v seriálech, na
Facebooku nebo když jedou do Evropy. Někoho z venkova prostě nenapadne, že by si žena neměla vzít šátek, protože to tak je po staletí, od
té doby, co je islám v Egyptě, a ty lidi žijou skoro stejně. No a ona se
se svým přítelem svlékla do naha a hodili ty fotky na svůj blog. Chtěli ji
soudit, musela zmizet, protože jí islamisté vyhrožovali smrtí. Ale člověk se pak zase dočetl, že to byla studentka americké univerzity
v Káhiře, což je univerzita, kterou bych si nikdy finančně nemohl dovolit já, člověk ze střední Evropy. A tyhle lidi tvoří hnutí blogerů a tak.
Musí to být lidé, co mají přístup k internetu, počítač… Jinak ale na
protestech se podílely všechny společenské vrstvy, to se zase nedá
takhle zjednodušit. A třeba Mládež 6. dubna, to jsou zase lidé z lépe
postavených rodin, ne nutně super bohatý, ale je tam minimum lidí, co
by bydlelo v chudých čtvrtích.
Dalo se během těch protestů mluvit o nějakých prvcích samosprávy?
Třeba péče o zraněné nebo záchrana knihovny… Je tam skupina doktorů, která na Tahríru vybudovala několik nemocnic, kde byli ošetřováni ranění ve střetech s policií… Další samosprávný prvek byl, když za
záhadných okolností – údajně tam jeden z aktivistů hodil molotov
– začala hořet jedna významná knihovna, kde je uložený i originál významného díla Popis Egypta z napoleonských dob. Když začala hořet,
začali ji hasit lidi současně s hasiči. Protestující brali ty knihy, dávali je
dohromady a snažili se je dopravit do konzervačního fondu a spolupracovat s lidmi z jiných institucí, kteří se to snažili sebrat, aby se to nerozkradlo, aby to neshořelo, aby se to dalo dohromady, protože to
rozfoukal vítr a tak.
Ty tu situaci sleduješ, tak ti položím těžkou otázku: myslíš si,
že se to bude ještě nějak vyvíjet? Po události s hořícím fotbalovým stadionem proběhla korporátními médii teorie o tom, že
to bylo udělané úmyslně, aby to definitivně vyvolalo reakci,
touhu po pořádku, kdy si armáda upevní moc a sociální hnutí
zase utne…
To si taky myslím. Armádě jde o peníze. O majetek. A když jde
o majetek, tak je jim jedno, kolik lidí zařve. Chtějí tahat za nitky.
I když byly volby a cokoliv, co probíhalo, pořád trvali na tom, že rozpočet armády bude tajný a bude si ho určovat jenom armáda. Za každou
cenu se snaží udržet si výsadní postavení a já věřím tomu, že ty věci,
co se děly… dám příklad ještě s tou knihovnou. Média hned psala, podívejte se, co je to za zvířata, zapálili knihovnu. Ale jediný, kdo psal, že
se dobrovolně ty lidi organizujou a vozí tam náklaďáky, do kterých
zachraňujou ty knihy, byli zase jen aktivisté a v tu samou chvíli po nich
stříleli gumový projektily nebo i ostrejma. A ty události na Aspiru, kde
zemřeli hlavně křesťané, protože to byla křesťanská demonstrace…
A armáda řekla v televizi, že křesťané tam pálí Korány a ať jim jdou
lidé pomoct, a pak to popírali.
Prostě všechno nasvědčuje tomu, že někdo dost pomáhá, aby propuklo násilí. Tam je tradice policejních provokatérů, to bylo za Mubaraka a je to dál, ta země je hodně profízlovaná. Ty lidi po revoluci
nikam nezmizeli, nikdo je nesoudil, ty tam jsou pořád k mání a není
problém v takovémhle chaosu, když je tam třeba dvacet tisíc lidí, někam hodit molotov, třeba do knihovny. Já teda taky věřím té variantě,
že armáda se snaží provokovat a tvrdit, že tady se to nezvládá a že
musí vládnout ona.
Jak tě tak poslouchám, tak se téměř pořád bavíme o armádě.
Jak se na tohle uskupení dívali ti lidé, co se zúčastnili protestů
a dělali revoluci? A snažili se konfrontovat i moc armády, nebo
jim šlo opravdu jen o to, co jsi zmiňoval na začátku – korupci
atd.?
Myslíš před rokem? Před rokem to bylo tak, že armáda byli největší
hrdinové. Když probíhala revoluce, armáda nezačala střílet do demonstrantů, postavila se proti policii a dala se na stranu revoluce – rádoby.
Takže armáda byli donedávna největší hrdinové. Všichni byli v pohodě,
než si všimli, že jim předávání moci do civilních rukou trvá trochu dlou-
22
EGYPT
ho. Dneska je armáda u většiny lidí, co demonstrují, brána jako nový
Mubarak. Vlastně jim došlo, že to byl od armády podvod. Původně proti
armádě nebyli. Ta revoluce byl spontánní protest. V té zemi probíhaly
spousty stávek a protestů, byly a jsou tam sociální problémy. Egypt
dováží strašně moc potravin, dotují i pohonné hmoty a všechno, ta
země je v absolutním rozkladu…
Já myslím, že jsme u konce… Dodáš něco na závěr?
Tam je to taková džungle, že ani za několik měsíců se nestihneš se
všema potkat. A já jsem tam zjistil, že to není jako tady, že se všichni
znaj. Tam v podstatě jeden trockista třeba neví o druhém. Bylo zajímavý, že ty lidi se na protestech vzájemně neznali. No, město, co má
dvacet milionů lidí… Třeba ty trockisti vůbec nevěděli o tom anarchistickém blogu, což je fakt divný. Kór tam, v zemi, kde je to strašně moc
rozdělený na ty, co věří v boha, a na ty, co v něj nevěří. A ten, kdo
nevěří, je totálně na okraji. Bylo by podle mě teda logický, že lidi
s ateistickými názory o sobě vědí – i když všichni víme, jak to je, jaký
vztah má spolu trockismus a anarchismus, tak by byla logická alespoň
nějaká spolupráce.
Teď mě ještě napadá zeptat se na to, jestli náboženství hrálo
v těch protestech nějakou roli, nebo to šlo úplně mimo?
Protesty se nesly v tom duchu, že lidé mávali křížem a půlměsícem
dohromady, jakože všichni spolu. Tam ty lidi ani moc nenapadne, že
někdo nevěří. Podle mě to žádná z těch skupin ani přímo nedeklaruje,
protože to prostě nejde. Samozřejmě všichni ví, že levicové skupiny asi
nemají dobrý vztah k náboženství, tohle povědomí tam určitě je, ale…
Já jsem tam narazil na takovou plytkost pojmů jako liberální, levicový,
komunista, anarchista, ale to je na jednu stranu možná dobře. Ale
třeba jsem narazil na názor, že anarchisté jsou ti, co tam chodí, malují
áčka po zdech a jsou to individualisti, co nechtějí být v žádné skupině
a s nikým spolupracovat… (smích)
Takže tam jsou i nějací anarchisté?
Já jsem akorát sledoval ten blog. Ale ten blog nikdo neznal. Přitom
ten bloger píše do jednoho z nejprofláklejších egyptských plátků, je to
normální novinář, má tam fotky a všechno. Nemůže být úplně neznámý, píše pod tím samým jménem jako ten blog. Tam policajty nikdo
neřeší, což je asi i chyba… Ale sejít se s ním, to se mi nepodařilo.
Rozhovor připravil a otázky kladl Jan Hanuš
Anarchistická revue
ANARCHIST BLACK CROSS
E
4/2012 EXISTENC
Solidaritu s vězněnými kamarády
Výzva Internacionály anarchistických federací
k podpoře anarchistů uvězněných v Bělorusku
Je tomu již dlouho, co se objevila poslední výzva k solidaritě
s běloruskými anarchisty. Nyní si musíme připustit, že k tomu, abychom jim pomohli z vězení, je nezbytná nová vlna
solidarity. To je také důvod, proč vyzýváme k účasti na akčních dnech solidarity s běloruskými politickými vězni, které
se budou konat 22. a 23. září (23. září probíhají v Bělorusku
parlamentní volby).
Aktivisté Ihar Alinevič, Mikalai Dziadok, Artsiom Prakapenka, Pavel
Syramolatau, Aliaksandr Frantskievič a Jauhen Vaškovič, kteří byli zadrženi na podzim roku 2010 a v zimě 2011, a následně v květnu 2011
odsouzeni na tři až osm let vězení za sérii útoků na symboly státu
a kapitálu, jsou ve vězení bezmála dva roky. Během této doby se jejich
kamarádi a příbuzní snažili, aby se aktivisté ve vazbě cítili co možná
nejpohodlněji a aby byli propuštěni.
V říjnu 2011 byli lidskoprávními organizacemi uznáni za politické
vězně. Tato skutečnost zvětšila jejich šanci na propuštění, protože
v tuto chvíli prezident Běloruska Alexandr Lukašenko čelí tlaku ze strany Evropské unie, která požaduje propuštění a dekriminalizaci všech
politických vězňů. Od srpna 2011 Lukašenko omilostnil více než 30
z nich, ale nikdo z našich soudruhů mezi nimi nebyl. Lukašenko veřejně
prohlásil, že omilostní jen ty, kteří sepíší žádost za své propuštění,
uznají tak svou vinu a požádají osobně o milost. Uvedl, že všichni
ostatní zůstanou ve vězení. Všichni věznění anarchisté byli opravdu
mnohokrát tázáni, zda chtějí podepsat takovou petici. Pět z nich to
odmítlo udělat. Pavel Syramolatau pod tlakem podepsal, ale i tak se
nadále nachází ve vězení.
Nyní je v Bělorusku stále 15 politických vězňů, mezi nimi je našich
pět soudruhů a jeden další, uvězněný kvůli akci solidarity s nimi. Všichni vězni zažívají různé druhy nátlaku ze strany správy věznic, v nichž
jsou drženi, protože Lukašenko chce vyjít z této situace jako vítěz,
jako ten, který vězňům odpouští ze své dobré vůle (opět pouze v případě, že o to sami požádají), a nikoli kvůli EU, která ho nutí k osvobození
politických vězňů pod pohrůžkou dalších politických a ekonomických
sankcí.
Chceme důrazně vystoupit proti skutečnosti, že naši soudruzi jsou
nyní směňováni za výhody od EU, a odsoudit tlak, který zažívají. Vyzýváme všechny k protestům proti tomuto mučení a požadujeme okamžité osvobození všech politických vězňů v Bělorusku, včetně anarchistů.
Vítáme solidární akce jakéhokoli druhu, od teď až po vyvrcholení
během akčních dnů solidarity. Také vás chceme požádat o pořádání
solidárních akcí alespoň jednou za měsíc, a pokud je to možné, i po
akčních dnech. Potřebujeme v této situaci vyvinout stálý tlak na režim
a politiky EU.
Internacionála anarchistických federací, srpen 2012
Seznam vězněných kamarádů společně být důsledkem skutečnosti, že jeho matka Pavel Syramolatau
s překladem aktuálních (z poloviny srp- začala publikovat jeho vězeňské deníky. Již
Odsouzen na sedm let. V červnu podepsal
dříve také odmítl podepsat žádost o milost.
na) informací o jejich osudu.
žádost o milost, avšak propuštěn stále nebyl.
Mikalai Dziadok
Odsouzen na 4,5 roku.
Právě končí třetí měsíc
na samotce, kam byl
umístěn, protože odmítl
pracovat o sobotách.
Práce je v běloruských
trestaneckých koloniích
povinná, podléhá však
zákoníku práce, který
stanoví, že by nikdo neměl pracovat více než
40 hodin týdně. Mikalai byl nucen pracovat
nad tento rámec, což odmítl. 1. června byl
potrestán šestiměsíční vazbou na samotce.
Během tohoto období jsou mu odepřeny
všechny návštěvy, telefonní hovory a přijímání
potravin zvenku.
Ihar Alinevič
Odsouzen na osm let.
Odseděl 14 dní v samovazbě za to, že odmítl
čištění vnitřního nádvoří
trestanecké kolonie. Tato činnost je vykonávána
pouze tzv. nejnižší „kastou“. To znamená, že
vězeňská
správa
se
z Ihara snaží udělat příslušníka této kasty.
V běloruských kriminálech vězni z nejnižší
kasty dělají všechnu špinavou práci, jedí
a pracují daleko od ostatních, stávají se objekty ponižování a sexuálního zneužívání
ostatními vězni. Tlak vyvíjený na Ihara může
Aliaksandr
Frantskevič
Odsouzen na tři roky.
Byl vsazen do samovazby, protože odmítl čistit
celu, což je opět práce
pro vězně z nejnižší kasty. Předtím byl navštíven
vysoce postaveným policistou, který organizoval
zatýkání anarchistů na podzim 2010. Snažil se
zastrašit Aliaksandra a naznačil nutnost podepsání žádosti o milost. Navíc byli ostatní vězni
potrestáni za to, že byli s Aliaksandrem v kontaktu.
Jauhen Vaškovič
Odsouzen na sedm let.
Smí přijímat pouze dopisy od rodičů. U ostatních
mu cenzor ukazuje pouze prázdné obálky. Rovněž byl požádán o sepsání žádosti o milost,
avšak také odmítl.
Artsiom Prakapenka
Odsouzen na sedm let. Drží od 8. srpna hladovku a byl nyní umístěn do samovazby. Artsiom byl donucen pracovat v první směně, aby
si nemohl připravovat vegetariánskou stravu
jako dříve, kdy pracoval v druhé směně. Také
Artsiom odmítl podepsat žádost o milost
a dostává korespondenci pouze od rodičů.
Poznámka:
V postsovětských věznicích existuje přísná hierarchie, podle které lze rozlišit několik „kast“.
Tato hierarchie dnes není sice tak striktní, jako
tomu bylo dříve, ale stále se s ní musejí vězeňské
orgány potýkat. Někdy ji ovšem využívají ve svůj
prospěch, jak je naznačeno výše. Rozlišují se tyto
základní kasty: Blatnye (Profesionální kriminálníci, součást „mafie“ nebo organizovaných skupin,
jsou na vrcholu této hierarchie. Mají na starost
nelegální dodávky potravin, čaje, cigaret a mobilních telefonů do vězení. Dohlížejí na „zákony
věznice“ a soudí konflikty mezi ostatními vězni.
Obvykle nepracují.); Mužiki (Obyčejní vězni,
nejpočetnější skupina. Pracují, nebojují o moc ve
věznici, nespolupracují se správou věznice.);
Kozly („Důvěrníci“ – otevřeně kolaborují s orgány
věznice, pracují pro správu věznice.); Opuščennye („Nejnižší kasta“ – gayové, dále vězni, kteří
jsou sexuálně zneužívání ostatními (i když nejsou
gayové), vězni odsouzení za pedofilii, znásilnění,
a ti, kteří jsou v kontaktu s výše uvedenými. Pro
znečištění, tzn. zařazení mezi tuto nejspodnější
kastu, stačí vzít si něco od takového vězně, jen se
ho dotknout či jíst s ním u jednoho stolu. Vězni
z této kasty nemají žádná práva a obvykle vykonávají špinavou práci – umývání záchodů apod.
Žijí vždy odděleně od ostatních vězňů.)
Správa věznic se pokusila tyto „zákony“ zlomit
a všechny „druhy“ vězňů promíchat, ale vždy to
skončilo masovými nepokoji a sebevražednými
pokusy. Pro každého z vězňů je lepší zemřít nebo
být potrestán než být označen za příslušníka
nejnižší kasty a strávit zbytek trestu v ponížení.
Změnit příslušnost k některé z kast je téměř
nemožné.
23
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
ANTIRASISMUS
Pogrom v Lichtenhagenu
I 20 let poté dělá EU stále stejné chyby
Koncem srpna jsme si připomněli dvacet let od děsivých událostí v RostockuLichtenhagenu. V Německu se o nich
často mluví jako o pogromu.
V NDR platila přísná pravidla týkající se
cestování a migrace, přesto i zde existovali
migrantští dělníci. Do roku 1981 přišlo jen do
Rostocku 368 vietnamských dělníků povětšinou
za prací v přístavu a docích. Oficiálně v NDR
neexistovala nezaměstnanost. Každý měl povinnost pracovat. V souvislosti se zánikem NDR
a znovusjednocením Německa přišlo mnoho
lidí o práci, prudce vzrostla nezaměstnanost
a vyhlídky do budoucna byly více než nejisté.
Ve stejnou dobu přišlo do Německa jen za rok
1992 více než 440 000 žadatelů o azyl a míra
kladně vyřízených žádostí poklesla na 4,3 %.
Již předtím v roce 1986 zahájila konzervativní
strana kampaň proti „zneužívání práva azylu“
a „ekonomickým uprchlíkům“. Emocionálně
vypjatá veřejná debata o „azylové otázce“
částečně vedla k nárůstu počtu hlasů pro extrémně pravicové politické strany.
Od léta 1991 bylo rasistické násilí na vzestupu. V září stejného roku napadl pětisethlavý
dav ubytovnu pro přistěhovalecké dělníky
v Hoyerswerda. Lidé útočícím naziskinheadům
tleskali a policie byla nucena ustoupit a evakuovat přes 300 potenciálních obětí pogromu.
Téhož roku se útoky rozšířily do mnoha měst
ve východním Německu a částečně i do Německa západního. Osmnáctiletý Rumun byl
ubit k smrti. Pak přišly události v Rostocku.
Slunečnicový dům v Rostocku-Lichtenhagenu
dostal své jméno podle velkých obrazů slunečnic na zdech. Jedna z jeho částí (číslo 19) byla
domovem pro 100 vietnamských dělníků a jejich rodiny, z nichž někteří zde žili i více než
deset let. Další část (číslo 18) byla přeměněna
na Ústřední přijímací centrum (ZAst), kde
uprchlíci procházeli procesem zpracovávání
žádostí o azyl. Proces obvykle zabral několik
dní a maximální kapacita zařízení byla 300
osob. ZAst v Lichtenhagenu byla jediným zařízením tohoto druhu v Meklenbursku-Předním
Pomořansku, které v tu dobu mělo více než
1,8 milionů obyvatel a rozlohu více než 23 000
km2. Ve skutečnosti zde přebývalo více než
650 lidí. Budova nebyla dostatečně velká, aby
pojmula všechny žadatele, a mnoho z nich
bylo proto nuceno tábořit na travnaté ploše
před centrem. Fotky z roku 1992 ukazují celé
rodiny přebývající v mezerách mezi domy
a podél jejich stěn doslova bez přístřeší.
Přestože byly úřady opakovaně informovány
o hrozivých podmínkách, neudělaly pro zlepšení situace zhola nic. Ultrapravicové strany
šířily letáky prohlašující, že „Rostock zůstane
německým“ a vyzývající jeho obyvatele, aby
„sami začali řešit uprchlický problém“. Dvoje
místní noviny obdržely telefonáty vyhlašující,
že „bude nastolen pořádek“ a vybízející lidi
k „vyčištění Lichtenhagenu“ během víkendu
22. a 23. srpna. V telefonátech rovněž zaznělo, že místní obyvatelé budou těmto akcím
nejen přihlížet, ale dokonce jim tleskat a aktivně je podporovat. Oboje noviny tyto výhružky bez dalších komentářů přetiskly.
V sobotu 22. srpna 1992 večer se okolo dvou
tisíc lidí shromáždilo před slunečnicovým domem. Brzy více než 200 z nich začalo na budovu útočit dlažebními kostkami a kameny. Netr-
24
valo dlouho a vzduchem letěla první zápalná
láhev. Mnoho lidí křičelo „Německo Němcům,
pryč s imigranty“ či „Sieg Heil“. Pouliční prodejci začali útočníkům a přihlížejícím prodávat jídlo a pití. Třicet přítomných policistů
bylo rychle vytlačeno pryč. Žádné posily nedorazily. V té době měl přitom Rostock takřka
1100 policistů. Ve dvě hodiny ráno konečně
dorazila dvě vodní děla. Protestující jimi byli
natlačeni blíž k budovám namísto od nich, kde
zůstali až do pěti hodin ráno. Nakonec na
místo dorazilo 160 policistů, kteří pozatýkali
devět lidí. Všichni byli hned následující den
opět na svobodě.
Okolo nedělního poledne se dav opět začal
srocovat. Neonacisté, včetně velkého počtu
známých postav (jako byl Christian Worch), se
sjeli z celého Německa. Odpoledne opět začaly útoky na budovy. Útočníci se probili několika patry budovy obývanými vietnamskými
dělníky. Policie je vytlačila zpět, přičemž byla
sama několikrát napadena. Policisté vystřelili
několik varovných výstřelů. 74 policistů bylo
zraněno. 130 lidí bylo zadrženo. Více než 60
z nich byli antifašisté protestující proti rasistickému násilí a vyjadřující solidaritu s oběťmi
útoků.
V pondělí se dav začal scházet již od pozdního rána, a tak bylo ve tři hodiny odpoledne
ZAst evakuováno. Vinou špatné koordinace ale
nebyly evakuovány vietnamské rodiny. Více
než sto lidí včetně malých dětí a těhotných
žen zůstalo uvězněno v budově číslo 19, která
byla napadena již předchozí noci. S nimi zůstal i televizní štáb jedné z veřejnoprávních
televizí a několik zaměstnanců centra. Do
večera byla stažena více než polovina policejních sil. Budova zůstala zcela bez ochrany.
Opakovala se situace z předchozího večera
a vzduchem začaly létat dlažební kostky
a „molotovy“. Útočníci se probili do budovy
a začali ničit vybavení baseballovými pálkami,
rozlévat benzín a zakládat požáry. Křičeli při
tom „všechny vás dostaneme“ a „upečeme
vás“. Tou dobou se požár začal šířit do prvního
a druhého patra budovy. Požární auta byla
opakovaně blokována a hasiči si stěžovali na
neschopnost policie. Trvalo více než hodinu,
než policie poslala posily a začala čistit průchod, kterým by se hasičská auta dostala
k hořícím budovám. Za další hodinu začali
konečně dostávat oheň pod kontrolu. Mezitím
však bylo sto lidí stále uvězněno v hořící budově. Nakonec se jim podařilo rozbít zamčené
dveře označené jako požární východ a někteří
lidé přes střechu uprchli do vedlejší budovy,
již předtím evakuovaného ZAst. Ostatní lidé se
uchýlili do posledního patra ke dveřím opatřeným dvěma zámky a mřížemi. Zámky se podařilo rozbít a mříže ohnout tak, že zbylí lidé
mohli utéci na střechu budovy. Ještě v půl
dvanácté křičeli ti pod nimi „všechny vás dostaneme“. Ženy a děti uprchly přes střechu
do vedlejší budovy, odkud byly nakonec evakuovány do místní tělocvičny. Pogrom v Rostocku-Lichtenhagenu trval čtyři strašlivé dny,
během kterých nebyl jako zázrakem nikdo
zabit.
Dnešní situace v Řecku v mnohém připomíná
Rostock. Stejný útočný a nebezpečný diskurz
politiků mluvících o „hygienické časované
bombě“ a o tom, jak vyčistí ulice od migrantů
a uprchlíků. Vysoká nezaměstnanost a nejistá
budoucnost. Roste počet rasistických útoků,
kde útočníci na oblečení často nosí symboly
Zlatého Úsvitu, řecké fašistické strany, která
ve volbách do parlamentu získala 18 mandátů
a která si ve svém jednání počíná zcela beztrestně. Vládne zde ekonomická krize s obrovskou nezaměstnaností, dělníci nedostávají
výplaty a budoucnost vypadá pochmurně. Lidé
sem utíkají za bezpečím ze zemí jako Afghánistán, ve kterých vedeme válku proti teroru,
ale ve skutečnosti válčíme proti lidem. Když
se sem konečně dostanou, necháme je opuštěné na ulici.
Vše zde probíhá ve větším měřítku. Jestliže
byl Lichtenhagen produktem německé azylové
politiky, pak to, co se děje v Řecku a dalších
hraničních zemích EU, je výsledkem evropské
migrační politiky. Právě tyto státy jsou nejvíce
zasaženy ekonomickou krizí a mají nejméně
zdrojů jak uprchlíkům efektivně pomoci. Takřka žádný z uprchlíků neměl v plánu v Řecku
zůstat. Chtěli se dostat do Velké Británie,
Francie, Německa, Belgie, Norska, Švédska.
Zůstali uvězněni v Řecku kvůli nařízením EU,
která nutí uprchlíky žádat o azyl v první evropské zemi, do které přicestují.
Útokům v Lichtenhagenu, stejně jako mnoha
dalším, se dalo předejít, pokud by bylo žadatelům o azyl poskytnuto přístřeší, jídlo a další
základní potřeby. Při procházce centrem
Athén dnes můžete narazit na desítky uprchlíků bez domova. Na policejních stanicích, kam
jsou uprchlíci posíláni kvůli podání žádostí
o azyl, přicházejí žadatelé jednou týdně po
dobu dvou měsíců, šesti měsíců, dvou let, aniž
by jim bylo umožněno zahájit proces udělení
azylu. Spí v parcích. Jsou odkázáni na pomoc
a jídlo od charitativních spolků a církví. Nedostává se jim lékařského ošetření. Jsou napadáni na ulicích.
Pokud se situace nezačne urychleně řešit,
vytváří si Evropská unie další Lichtenhagen.
Lichtenhagen v rozsahu celého jednoho státu.
Originální článek naleznete na intothefire.org,
redakčně upraveno.
Více informací o složité situaci uprchlíků v Řecku
můžete nalézt na stránkách Iniciativy Ne Rasismu! www.nerasismu.cz.
Anarchistická revue
SOCIÁLNÍ BOJE
E
4/2012 EXISTENC
Asturijská rebelie
Filip Šimeček
Hornické nepokoje na severu Španělska
Na obálce předešlého čísla Existence jsme zveřejnili fotografii stávkujících asturijských havířů, nyní přinášíme stručné
shrnutí nedávných hornických nepokojů v kontextu radikální
historie regionu.
Píše se říjen 1934. Španělská Asturie je ve varu. Tisíce pracujících se
zapojují do lokálních vzpour a stávek. Anarchosyndikalisté z odborového svazu CNT postupně přebírají kontrolu nad Gijonem, Cianem, La
Felguerou a dalšími oblastmi, kde uvádějí do praxe ideály anarchismu.
Ve zdravotnictví, zásobování, ale i v továrnách vznikají výbory pracujících, které boří hierarchický model a vrací lidem životy zpět do jejich
rukou. Očitý svědek píše: „La Felguera se rozhodla pro model libertinského komunismu (...), o všech otázkách se jednalo veřejně, byly zrušeny peníze, jídlo a oblečení se racionálně přerozdělovalo.“
Rebelie však nemá dlouhého trvání. Vláda reaguje brutální represí
a tisíce revolucionářů jsou masakrovány. Svou pravou tvář odhaluje
i PSOE, etablovaná socialistická strana a odborový svaz UGT, kteří se
od revolty důrazně distancují.
Nyní, téměř o 80 let později, zažívá Asturie další vzpouru. A stejně
jako kdysi, vůdčí silou jsou místní horníci, kteří odmítají přijít o práci
Z dopisu asturijského horníka
Pracoval jsem pětadvacet let v dolech.
Poprvé jsem sfáral, když mi bylo 18,
a před nedávnem jsem odešel do předčasného důchodu. Představím vám svůj
pohled na současné dění.
Boj, který horníci v současné době vedou,
nezačal proto, že by žádali peníze. Je to tak,
že respektují dohodu, která byla v loňském
roce podepsána mezi ministerstvem průmyslu
a odborovými svazy horníků a zaručovala dotace určené až do roku 2018. Šlo o peníze
z Evropského společenství, nikoli od španělské
vlády. Nejde o prostředky, které by pocházely
od lidí ze Španělska, aby nám pomohli, jak si
myslí velká část těch, co nás kritizují. Pokud
jde o tyto peníze, ptám se, stejně jako téměř
všechny hornické rodiny, sám sebe, kde je
část peněz z Báňských fondů, které prý měly
vést k vytvoření alternativních odvětví v uhelných revírech po uzavření dolů? No, stejně
a s vědomím, že nemají co ztratit, se pouští do militantních přímých
akcí.
Barikády na dálnicích
Tak jako všude v Evropě, i ve Španělsku se vláda rozhodla v rámci
„utahování opasků“ pro politiku tvrdých škrtů, což vyvolalo obrovskou
nespokojenost pracujících. Právě španělští horníci byli jednou ze skupin, která měla nést tíhu úsporného balíčku nejvíce. I přes dlouhé vyjednávání odborů s vládou nakonec politici přistoupili ke zrušení dotací, které byly horníkům původně garantovány až do roku 2018. Následkem tohoto kroku se vzedmula obrovská vlna propouštění. To bylo pověstnou poslední kapkou.
Na konci května 2012 vypukla vzpoura čítající okolo osmi tisíc horníků. Na dálnicích bylo vztyčeno na 16 barikád a zátarasů, z nichž některé horníci podpálili. Došlo k tvrdým střetům s policií, a to všechno za
velmi silné podpory španělské veřejnosti. Po období pacifistických akcí
Hnutí 15M to byl v každém případě čerstvý vítr do plachet antikapitalistického hnutí. 15M ostatně stávkující horníky bezvýhradně podpořilo.
Jak pokračovaly protesty horníků, stoupala i brutalita policie. Těžkooděnci se během června pustili do terorizování vesnic, kde napadali
i ženy a děti, aby tím odradili potenciální sympatizanty od podpory
povstalců. Násilí ze strany státu však revoltu neumlčelo, právě naopak.
Horníci zorganizovali tzv. Černý pochod, jehož cílem byla španělská
metropole Madrid. Během více než čtyřsetkilometrové trasy byly zraněny desítky demonstrantů, přesto do hlavního města dorazily 11. července stovky z nich.
Tentýž den také prošla Madridem mnohatisícová demonstrace proti
škrtům, která vyjádřila protestujícím horníkům plnou solidaritu. Pochod měl opět dohru v podobě policejního násilí.
Během července však začaly protestní a stávkové aktivity slábnout.
A znovu jsou to velké odborové svazy UGT a CCOO, které hněv pracujících pacifikují a stejně jako během asturijské vzpoury ve 30. letech
odhalují, na jaké straně barikády jejich vedení skutečně stojí. Horníci
se vrátili do práce až začátkem srpna, po skoro 70 dnech stávky.
La lucha continua...
Plané sliby šéfů levicových stran či reformistických odborů však situaci nevyřeší. Koncem srpna začaly propukávat nové ohníčky vzpoury.
Mimo zájem médií stovky horníků opět vztyčily barikády. Vznikl však
i nový fenomén. Manželky stávkujících horníků založily neformální
iniciativu „Uhelné ženy“, jejímž úkolem je organizovat podpůrné solidární demonstrace. Jedna z nich k tomu dodává: „Žádáme jen to, co
nám patří. Nic víc.“
Nyní záleží na odhodlanosti stávkujících i na solidaritě ostatních pracujících. Jen tak lze vládu přimět, aby své postoje přehodnotila. Vzhledem k tomu, že protestní akce manželek horníků inspirovaly horníky
k další vlně stávek, asturijské uhelné doly ještě zdaleka neřekly své
poslední slovo.
jako v mnoha jiných odvětvích, byly tyto peníze ovládnuty politiky a odbory. Částí těchto
peněz například Gabino de Lorenzo, bývalý
starosta Ovieda, zaplatil za nové pouliční
osvětlení ve svém městě, za Výstavní a kongresový palác a mnoho dalších projektů. Felgeroso, exstarostka Gijonu, je utratila za
Technickou univerzitu a další projekty.
(…) V roce 1962 vyvolali horníci stávku,
která se rozšířila po celém Španělsku a v níž
jsme vybojovali mnoho práv, kterým se těší
všichni Španělé až dodnes a které se nám nyní
snaží ukrást. Během této stávky bylo mnoho
z nás zbito, mnoho uvězněno a mnoho deportováno do jiných provincií Španělska, odloučeno od svých rodin až do návratu v roce 1980.
(…) Říkají, že uhlí dovezené ze zahraničí je
levnější než to španělské. Bylo by tomu ale
tak, kdybychom byli nuceni pracovat jako
otroci, jak je tomu v některých zemích? Já
nechci, aby jakýkoliv dělník kdekoli na světě
byl otrokem.
(…) Pokud by byli všichni španělští dělníci
jednotní právě jako horníci, mohu vás ujistit,
že na rozdíl od nynější situace by se vládci
této země museli dvakrát rozmyslet, než přijdou s nějakými škrty. Přemýšlejte o tom, kdo
vám opravdu zamezuje, abyste jeli do práce
nebo šli do školy, ve světle propuštění lidí tak,
jak je to dnes snadné, a škrtů ve vzdělávání.
Lidé, kteří vás omezují, jsou právě politici.
(…) Pevně věřím, že dělník, který hájí svá
práva, není terorista, jak nás nyní nazývají
kvůli našemu boji na obranu blahobytu našich
rodin. Vyzývám všechny, aby opustili své domy a bránili to, co jim náleží. Tím, že zůstáváte doma, necháváte kousek po kousku přicházet hlad do vašich životů. (…) Vyžeňte
z vašich hlav slovo „strach“ a frázi „nemá to
cenu, nic se nezmění“ a převezměte kontrolu
nad svou budoucností do vlastních rukou. (...)
Juan Jose Fernandez,
Asturie
25
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
MÉDIA
Propaganda jako mocenský
nástroj
Podíl masmédií na usměrňování tzv. veřejného mínění je neoddiskutovatelný a současně hrozivý, bereme-li v úvahu jejich „nezávislost“. Veřejnoprávní média jsou závislá na státních institucích řízených politiky, komerční média jsou závislá
na svých vlastnících – korporacích. Masmédia jsou pouhým
zprostředkovatelem působení moci skrze její tradiční nástroje, mezi než patří v první řadě propaganda.
Formy moci
Povaha moci1) je neměnná a to, co se proměňuje, je její forma – nebo
ve foucaultovské terminologii technika –, jež se postupně stává stále
méně transparentní. Z hlediska invariantnosti moci, pokud jde o její
formy (od těch krajních užívajících přímé násilí a ohrožujících tak životy
lidí až po formy efektivnější, symbolické, uplatňované v ekonomické,
sociální a kulturní oblasti), je na místě připomenout také koncept hegemonie zformulovaný Antoniem Gramscim, umístěný mezi ideologií (jako
instrumentálním zkreslením a manipulací obrazů a informací) a normativně chápanými hodnotami. Gramsci rozlišuje dva způsoby realizace kontroly v rámci moderních společností: souhlas a sílu. „Prozatím lze stanovit dvě veliká ,patra‘ nadstaveb – jednomu můžeme říkat ,civilní společnost‘, čili soubor orgánů, kterým se lidově říká ,soukromé‘, a druhému ,politická společnost neboli stát‘, což odpovídá funkci ,hegemonie‘,
kterou vládnoucí skupina uplatňuje v celé společnosti, a funkci ,přímého
vládnutí‘ a přikazování, která má výraz ve státu a v ,právoplatné‘ vládě.
Tyto funkce obstarávají přesně organizaci a spojení. Intelektuálové
jsou ,příručími‘ vládnoucí skupiny pro vykonávání podřízených funkcí
společenské hegemonie a politické vlády čili: 1. ,spontánního‘ souhlasu,
s nímž přijímají velké masy obyvatelstva zaměření, které společenskému
životu vtiskuje vládnoucí společenská skupina; souhlasu, který se ,historicky‘ rodí z prestiže vládnoucí společenské skupiny (a tedy z důvěry
vůči ní), odvozovaného z jejího postavení a z její funkce ve světě výroby;
2. státního donucovacího aparátu, který zákonně zajišťuje kázeň těch
skupin, jež ,nesouhlasí‘ buď aktivně, či pasivně, který je však vybudován
pro celou společnost s ohledem na možnou krizi v přikazování a v řízení,
kdy spontánní souhlas selže.“2) V moderních liberálních společnostech
jsou síla a konsenzus navzájem vyvážené hlavně díky jednomu z pilířů
hegemonie – díky institucím ovládaným mocenskou elitou, které dokážou
zajistit právě onen konsenzus podřízených společenských vrstev (v první
řadě jde o komplexně ovládaný vzdělávací systém, masová média atd.).
Co je to propaganda
O efektivně uplatňovaném institucionálním vlivu na vzájemný vztah či
poměr ekonomického a kulturního kapitálu (v bourdieuovském slova smyslu)3) lze hovořit ještě před obecným kopírováním a rozšířením účelně
zavedeného principu byrokratického aparátu římské říše do státně organizovaných celků středověké Evropy a jeho etablováním v rámci novověkých monarchií, ale zejména v kontextu fungování moderních demokratických režimů, případně jejich represivních protějšků, jejichž instituce
různých úrovní zaštiťují záměrné ovlivňování a usměrňování emocí, myšlenek a názorů jedince.
Podíváme-li se na některé definice propagandy, bude zřejmé, že dnešní
obecně rozšířený zjednodušený pohled na tento odvěký fenomén, spojený
s účinným fungováním organizovaných společenství, pohled determinovaný současnou nejrozšířenější – netotalitní – propagandou (díky které vzniká optický klam aktuální neexistence propagandy v neoliberální postindustriální společnosti), totiž ztotožnění propagandy s totalitními systémy,
omezení jejího užívání na otevřenou, deklarovanou ideologickou persvazivní rétoriku, je zavádějící a do jisté míry pohodlný, protože nás zbavuje
odpovědnosti za rozpoznávání skrytých manipulativních technik, jejichž
účinkům jsme sami vystaveni. Naše historická zkušenost podmíněná padesátiletou existencí totalitního režimu vedla ke ztotožnění pojmu propaganda s jeho marxistickým, respektive leninským pojetím, jež otevřeně
prosazuje propagandu jako nutný nástroj ideologického působení
(komunistické) strany za účelem posílení politického uvědomění lidu.
V tzv. západním pojetí propagandy dominuje sociologický výklad fenoménu propaganda. Dnes již klasická práce Propagandes,4) jejímž autorem
je francouzský filozof, teolog a sociolog (a podle vlastní charakteristiky
křesťanský anarchista) Jacques Ellul, kriticky reflektuje dosavadní pojednání věnovaná propagandě, odmítá dominující psychologické výklady,
stejně jako zobecnění založená na statistikách či tzv. vědeckých experimentech s malými skupinami dobrovolníků vystavených specifickým laboratorním podmínkám.
26
Dagmar Magincová
V daných souvislostech je ovšem rovněž nezbytné upozornit na definice
datované zhruba do doby, kdy se etablovala moderní propagace jako
plnohodnotná součást ekonomických aktivit společnosti charakterizované
masivním rozvojem liberální tržní směny. Tyto definice z první poloviny
20. století vycházejí z pojetí propagace a propagandy jako dvou různých
forem sociální komunikace, a vyznačují se tudíž akcentem na etickou
neutralitu propagandy.5) Podobně lze nalézt výklad relativizující samotnou metodu ovlivňování (a hodnotící pouze její účel): „Propaganda je
pokus ovlivňovat druhé, aby přijali identické postoje; toto ovlivňování je
buď neuvědomělé, nebo je součástí systematického úsilí jedince nebo
skupiny, která má určitou víru nebo sleduje jisté cíle.“6) Většina pozdějších definic – nepochybně po zkušenosti s totalitní nacistickou propagandou, respektive jejími důsledky – už zahrnuje její z hlediska příjemců
nepominutelné aspekty, jako jsou manipulace, kontrola, zkreslování
faktů a jejich vztahů, apel na emoce (předsudky a stereotypy) či mimo
evropskou válečnou a totalitní zkušenost rovněž zastírání záměru.
Elity a veřejné mínění
Když Noam Chomsky označil za velkolepý úspěch propagandy kontrolu
médií,7) měl na mysli tzv. masová média v souvislosti s konkrétními propagandistickými akcemi v rámci 20. století. Mohli bychom však jeho pojetí rozšířit na komunikační technologie vůbec a vrátit se tak v čase přinejmenším do těch dob, z nichž se dochovaly nějaké doklady veřejné komunikace. Pro ilustraci fungování propagandy jako základního mocenského
instrumentu ovšem postačí návrat k Velké francouzské revoluci, jež propagandu cíleně užívala (zejména díky technologii knihtisku), a tím rovněž
iniciovala kontrapropagandu u svých protivníků vnitřních i vnějších. Fakt,
že v roce 1790 vycházelo ve Francii tři sta různých periodik (týdeníků
a deníků), je dostatečně průkazný pro konstatování o širokém prostoru,
v němž se dobová propaganda mohla realizovat.8)
Vrátíme-li se k Chomského americkým příkladům, zdá se nám jeden
názornější než druhý. Prezident Woodrow Wilson, zvolený v roce 1916, se
zavázal, že USA vstoupí do první světové války, k čemuž potřeboval podporu svých voličů – americké veřejnosti. Ta byla dosud naladěna velmi
pacifisticky a neměla důvod podporovat přímou účast Spojených států
v bojích odehrávajících se za oceánem. Byl proto ustaven tzv. Creelův
úřad (Committee on Public Information),9) jehož úkolem bylo za pomoci
účinné propagandy změnit veřejné mínění. Mediální nastolení úzce vymezeného tématu krutosti německých vojáků a jejich nevinných mrzačených
obětí, zejména dětí, dokázalo během šesti měsíců vyvolat jak strach
z Němců, tak fanatické volání po odplatě a přivést běžné Američany
k přemrštěným, hysterickým reakcím či k dobrovolnému vstupu do armády. Fakta předváděná v propagandistické kampani byla pro Creelův úřad
(složený z politiků a předních intelektuálů z okruhu jednoho ze zakladatelů filozofie pragmatismu Johna Deweye) připravována britským ministerstvem a jejich autentičnost je podle Chomského velmi sporná. Úspěch
uvedené kampaně, tj. bleskový diametrální obrat veřejného mínění,
inspiroval k zobecňujícím úvahám o roli obsahu přinášeného masovými
médii při vytváření sociální konstrukce významu např. Waltera Lippmanna, který pak v průběhu 20. let 20. století10) dospěl k poznání, že tisk je
prostředkem konstruování významů a interpretací nezávisle na reálných
faktech. Chomsky nicméně upozorňuje na fakt, že Walter Lippmann,
tento kritik zahraniční a domácí politiky a jeden z významných teoretiků
liberální demokracie, uznával např. nutnost státní propagandy (postupně
začal teoreticky obhajovat účinnost nových technik propagandy v USA
a do práce komise pro propagandu se zapojil, stejně jako výše citovaný
průkopník public relations Edward Bernays),11) jelikož podle něj obecné
zájmy chápe pouze třída odborníků (intelektuální elita), a je tedy nutné
vyvolat souhlas veřejnosti s věcmi, které nechce. Lippmann přisuzuje
veřejnosti (společenské třídě, která není schopna nést zodpovědnost)
pouze roli diváka, který je tu proto (v demokracii na rozdíl od totality),
aby občas vystoupil z pasivity a dal najevo souhlas s oprávněným postavením určitého člena elitní třídy (odborníka schopného analyzovat a řídit
realizaci politického, ekonomického a ideologického systému v rámci
demokracie). „Je to typický leninský názor. Ve skutečnosti má blízko
k leninské koncepci, podle níž avantgarda revolučních intelektuálů převezme státní moc s využitím lidové revoluce jako síly, která ji k této
moci přivede, a poté povede tupé masy k budoucnosti, kterou ve své
hlouposti a nekompetentnosti nejsou s to předvídat. Liberální demokratická teorie a marxismus-leninismus jsou si velmi blízké ve svých obecných ideologických předpokladech.“12)
Fenomén veřejného mínění neponechali stranou ani představitelé tzv.
frankfurtské školy, jmenovitě Walter Benjamin. V článku z března 1931
MÉDIA
píše: „Mínění je věc soukromá. Veřejnost má zájem jen na ortelech.
Existuje buď jako sudí, nebo neexistuje vůbec. Ale smyslem veřejného
mínění vyráběného tiskem je právě to, že zbavuje veřejnost schopnosti
soudit a že jí sugeruje postoj, charakterizovaný neodpovědností a uniformitou.“13)
Praktickým a velmi ilustrativním příkladem účinné propagandy využité
v demokratickém systému, konkrétně v USA (sebeprezentujících se coby
nejsvobodnější stát světa), je uplatnění osvědčeného způsobu usměrnění
veřejného mínění při eliminaci „demokratické odchylky“ – odborového
hnutí14) demonstrujícího pro řídící elitu nepříjemný jev, a to překonání
pasivity, roztříštěnosti a izolace na straně veřejnosti v reakci na hospodářskou recesi přelomu 20. a 30. let 20. století. Klíčová byla podle Chomského stávka v letech 1936–1937 v západní Pensylvánii. Nebyla zlikvidována silou,15) nýbrž delikátně uplatněným tlakem na veřejné mínění, jemuž
byla prostřednictvím masových médií předložena idea harmonické společnosti, kde mají manager, obchodník, žena v domácnosti i dělník stejné
zájmy. Klidné harmonické soužití – americký sen či amerikanismus – narušují a destruují stávkující (vedení odboráři).
Specifické a v novodobých dějinách demokratických států bezprecedentní propagandistické ideologické tažení se všemi příznačnými represivními důsledky představuje mccarthismus v USA, rozměrná politická
represe16) namířená proti komunismu, respektive levici, rámcově ohraničená lety 1947–1957. Tato represe opět využila principu amerikanismu,17)
budovaného soustavně díky vytvoření jakéhosi bodu nula historie nového
světa. Amerikanismus fungoval ovšem také za pomoci veřejně akceptované xenofobie či problematicky uplatňované ochrany vnitřní bezpečnosti
a stejně problematických represí vůči vnitřní opozici. Naplno se uplatnil
právě s počátkem studené války jako součást propagandy, jíž konvenovaly
především poválečné sociální nepokoje či zahraničněpolitické finanční
závazky: „Sociální vření, které zjevně otřásalo americkou společností,
a vývoj mezinárodní situace, jak ho líčili političtí činitelé, vyvolaly nakonec v americkém veřejném mínění skutečnou úzkost. To věřilo ve spolupráci se Sovětským svazem, na kterou pomýšlel Roosevelt, a přálo si ji.
Jeho zklamání se dalo snadno přeměnit v represivní frustraci a jistý počet vedoucích politických činitelů se bez váhání pokusí tuto operaci
úspěšně provést. Antikomunismus se opíral o antisyndikalismus, vyvolaný
mohutnými stávkami. Antikomunismus a antisyndikalismus se stanou
hlavními tématy volební kampaně roku 1946. Mohly se ujmout ve veřejném mínění, protože ve stejné době sílily obavy z komunistické podvratné činnosti, rovněž živené čelnými politiky.“18)
Duševní vyvlastňování
Propaganda jako institucionalizované šíření ideologických pravd, vyznačující se užíváním všech možných formálních prostředků persvaze, může
být z hlediska respektování etických pravidel dělena na tzv. bílou, která
jistá etická pravidla nepřekračuje, a tzv. černou, kdy účel světí jakékoli
prostředky a pravdivost obsahu není kritériem tvorby propagandistického
sdělení. Slabinou tohoto dělení se může jevit skutečnost, že tzv. bílá
propaganda může mít díky použitým technikám charakter emotivních
sdělení, který výrazně znemožňuje adekvátní interpretaci jeho smyslu,
ale i rozpoznání jeho významu.
„Umění obchodníků – umění přimět člověka ke koupi toho, co nepotřebuje nebo co nechtěl vůbec koupit – velmi prospělo moderním státům,
jež systematicky budovaly politickou, kulturní a hospodářskou propagandu jako nástroj mocenského boje. Toto poslední vývojové stadium propagandy, jež počíná první světovou válkou, mohli bychom dobře označit
jako propagandu totální. Od starších forem propagandy liší se všeobecností a všestranností, jež je umožněna nebývalým technickým vybavením
(tisk, rozhlas, film, televize) a neostyšným používáním vědeckých poznatků o psychických automatismech v chování člověka, o nápodobě,
o funkcích podvědomí, o davové interakci, o sugestibilitě představové
a citové atd. Byl-li člověk dřívějšími formami propagandy ovlivňován jen
po nějaké stránce, totální propagandou může být doslova duševně vyvlastňován.“19) Dnes tak rozvinuté sofistikované sociální inženýrství napříč
celým spektrem je toho jasným dokladem.
Vyvstává před námi tedy zásadní otázka, jaký smysl vůbec může mít
snaha o participaci na fungování institucí mocenského systému, které
nám v důsledku nedovolují narušit protežovaný ideologický diskurz.
Poznámky:
1) „... moc je třeba chápat především jako mnohost vztahů sil, jež jsou imanentní oblasti, ve které působí a kterou konstituuje jejich vlastní organizace;
jako hru, která tyto vztahy transformuje, posiluje a převrací prostřednictvím
bojů a neustálého střetávání; jako podporu, kterou tyto vztahy sil nacházejí
jeden v druhém, přičemž vytvářejí série či systémy, nebo naopak rozdíly
a opozice, které je izolují; a konečně jako strategie, v nichž se realizují a jejichž
obecná osnova či krystalizace ve formě institucí je ztělesněna ve státních aparátech, ve formulacích zákona, ve společenských hegemoniích.“ Foucault, M.,
Dějiny sexuality I. Vůle k vědění. Praha: Herrmann & synové, 1999, s. 108–109.
2) Gramsci, A., Základy politiky. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 131. Též
Gramsci, A., Sešity z vězení. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 15.
3) Srov. Bourdieu, P., Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998.
Anarchistická revue
E
4/2012 EXISTENC
4) První francouzské vydání je z roku 1962, první anglický překlad vyšel 1965 pod
názvem Propaganda. The Formation on Men’s Attitudes.
5) Srov. Bernays, E. L. Propaganda. New York: Horace Liveringt, 1928.
6) Mackenzie, A. J., Propaganda Boom. London: The Right Book Club, 1938,
s. 35. Překlad cit. dle Marek, F., Psychologie propagandy. In Hemelík, M. De
propagando. E-Logos. Electronic Journal for Philosophy, 2008, [on-line],
dostupné z e-logos.vse.cz/index.php?article=240, s. 4.
7) Chomsky, N., Kontrola médií. Velkolepé úspěchy propagandy. Britské listy,
[on-line], dostupné z www.britskelisty.cz/0105/20010511o.html#14 a www.blisty.cz/
files/isarc/0105/20010515h.html. Originální znění textu bylo dostupné na stránkách
Open magazine pamphlet series v únoru 1992, dnes tyto stránky neexistují. Srov.
též knižní vydání: Chomsky, N., Media Control. The Spectacular Achievements
of Propaganda. New York: Seven Stories Press, 1997.
8) Srov. Prokop, D., Boj o média. Praha: Karolinum, 2005.
9) „Wilson založil Výbor pro veřejné informace a do jeho čela postavil novináře
George Creela (1876–1953). Nová instituce naverbovala 75 000 ,čtyřminutových‘
řečníků, kteří při nejrůznějších příležitostech (například během divadelních
přestávek) propagovali válečné cíle Ameriky. Dále distribuovala celkem 100
milionů pamfletů v nejrůznějších jazycích, točila filmy (typu Císař nebo Berlínská bestie) a pořádala výstavy ,hrůz‘ páchaných ,barbarskými Huny‘... Úřady
zakázaly hrát německou hudbu a vyučovat němčinu.“ Johnson, P., Dějiny amerického národa. Praha: Academia, 2000, s. 516.
10) Srov. Lippmann, W., Public Opinion. New York: The Macmillan Company,
1956 (1. vyd. 1922); Lippmann, W., The Phantom Public. New Brunswick, N. J.:
Transaction Publishers, 2002 (1. vyd. 1927).
11) V naznačeném kontextu experimentování s veřejným míněním v USA není
divu, že Bernaysova kniha byla po svém vydání v roce 1928 považována za velmi
vlivnou. Sociální inženýrství, kterému je obsah podřízen, zde není nijak implicitní a hned v úvodní kapitole autor konstatuje: „Vědomá a inteligentní manipulace organizovaných zvyků a názorů mas je v demokratické společnosti důležitým
prvkem. Ti, kteří manipulují tímto neviditelným mechanismem společnosti,
představují neviditelnou vládu, jež je skutečnou vládnoucí silou naší země.“
Bernays, E. L. Propaganda, c. d., s. 9.
12) Chomsky N., Kontrola médií, c. d., s. 2 (překlad upraven).
13) Benjamin, W., Karl Kraus. In Dílo a jeho zdroj. Praha: Odeon, 1979, s. 189.
14) V roce 1935 se na základě tzv. Wagnerova zákona mohly začít organizovat
dělnické odbory vyjednávající se zaměstnavateli a oprávněné uzavírat s nimi
kolektivní smlouvy. Zákon pozbyl účinnosti v roce 1947 po přijetí tzv. TaftHartleyova zákona.
15) Uplatnění síly, známé z přelomu století, již patrně bylo ekonomicky i společensky neefektivní. „Koncem století otřásla Spojenými státy série silných stávek: velká železničářská stávka roku 1877 (vzbouřenci dokonce obsadili město
Pittsburg), Haymarket roku 1886, Homestead roku 1892, Coeur d’Alene v letech
1892 až 1899, ,třicetiletá válka‘ v Coloradu 1884–1914 a stávka ve společnosti
Pullman roku 1894 představují jen pár nejznámějších z celé řady tehdejších
vystoupení amerického dělnictva. Tato sociální hnutí byla brutálně potlačena;
často zasahovalo vojsko a běžně se využívalo provokací. Podle amerických ekonomů Tafta a Rosse... přišlo například v mimořádně násilném období od ledna
1902 do září 1904 při stávkách a výlukách o život 109 lidí a 1966 jich bylo zraněno.“ Toinetová, M.-F., Hon na čarodějnice 1947–1957. Mccarthismus. Praha:
Themis, 1999, s. 14–15.
16) Na základě analýz FBI z března 1946, podle nichž existovala v USA komunistická špionážní síť, zahájila Obchodní komora USA v říjnu 1946 antikomunistickou kampaň. Dekret prezidenta Trumana v březnu 1947 protikomunistickou
(protisovětskou) doktrínu oficiálně potvrdil a pronásledování vnitřního nepřítele
vyvrcholilo v letech 1950–1954 díky aktivitám senátora McCarthyho (v prosinci
1954 mu v nich zabránil Senát). Roku 1957 prohlásil Nejvyšší soud metody
mccarthismu za procesně nezákonné. Důsledky mccarthismu stroze vyjádřené
čísly uvádí např. Toinetová: „Zhruba v letech 1946–1956: dvě popravy (Ethel
a Julius Rosenbergovi). Dvě vraždy ve vězení (William Remington a Robert Thompson). Tři politické vraždy (Robert Now, Thomas Parkinson a Stephen Thomas). 6 úmrtí (nejčastěji srdeční příhoda) po obvinění (John Brown, Mady Christians, John Garfield, Edwin Rolfe, Norman Tallentire a Harry Dexter White). 15
známých sebevražd (Edward Bromberg /?/, Madelyn Dmytryková, Lawrence
Duggan /?/, Abraham Feller, Minnie Gutrideová, Raymond Kaplan, Morton Kent,
Philip Loeb, Francis Mathiessen, E. Herbert Norman atd.). Nejméně 11 500
odvolání a propuštění: federální úředníci (včetně vojáků) 3900, zaměstnanci
soukromých podniků pracujících v rámci federálních programů 5400, úředníci
místní a na úrovni států 1000, soukromí námezdní pracovníci 1200... Nejméně 12
tisíc demisí ve federálních veřejných úřadech. Nejméně 300 osob, figurujících na
černých listinách Hollywoodu, nemůže najít zaměstnání. Několik desítek exulantů (do Mexika a do Evropy) – zejména lidi od divadla a filmu (Larry Adler, Charlie Chaplin, Jules Dassin, Carl Foreman, Joseph Losey, Abraham Polonsky...). Asi
v deseti tisících případů došlo k přezkoumání naturalizovaných osob; 13 z nich
bylo denaturalizováno. Stovky cizinců byly zatčeny kvůli deportování; uskutečněno 163 deportací. Na základě Smithova zákona bylo 145 osob zatčeno kvůli
komunismu; 89 z nich bylo odsouzeno (celkem 418 let vězení a 345 500 dolarů
pokut). Desítky osob byly odsouzeny za urážku Kongresu nebo za křivé svědectví.
Více než stovka odborových předáků se stala obětí čistek nebo byli odsouzeni za
křivé svědectví. FBI prověřovala 2,3 milionů federálních úředníků a 40 000 z nich
podrobila důkladnějšímu prošetření. Z celkového počtu 65 milionů tehdy aktivně
pracujících lidí prověřila FBI spisy 13,5 milionu námezdních pracovníků. Miliony
osob měly svůj spis a vyskytovaly se na seznamech HUAC, FBI, CIA a Pentagonu,
nepočítaje v to udavače pracující na vlastní pěst a nacházející se tedy pod dohledem.“ Toinetová, M.-F., Hon na čarodějnice, c. d., s. 158–159.
17) Viz např. Tocqueville, A., Demokracie v Americe. Praha: Lidové noviny,
1992; Chomsky, N., Media Control. c. d.
18) Toinetová, M.-F., Hon na čarodějnice, c. d., s. 23.
19) Marek, F., Psychologie propagandy, c. d., s. 8.
27
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
ALTERNATIVNÍ EKONOMIKA
Alternativa existuje:
participativní ekonomika
Rozhovor s Michaelem Albertem
V Existenci číslo 2/2011 jsme zveřejnili jeden z rozhovorů,
v němž Michael Albert (*1947), spoluzakladatel alternativní
mediální organizace Zcommunications a autor knihy Parecon: Life after Capitalism, představoval model participativní
ekonomiky, který v roce 1991 vytvořil společně s Robinem
Hahnelem. U příležitosti vydání českého překladu této knihy
přinášíme vedle krátké recenze další rozhovor s jejím autorem. Zachycuje část debaty mezi Jérômem E. Roosem
a Michaelem Albertem, který odpovídá na řadu otázek týkajících se ZNet, participativní ekonomiky a obecněji také antikapitalistické ideologie a praxe.
Přesto ale záběr a počet
lidí v tomto společenství je
stále mnohem menší, než
bychom si přáli. Koneckonců naší myšlenkou je přispět k vítězství změny,
nikoli pouze vybudovat trvalou instituci. Proto jsme
se posunuli dál k ZSocial
– což bude sociální síť bez
toho, abychom prodávali její uživatele korporacím (pomocí reklamy),
bez shromažďování údajů, dohlížecích a ovládacích zásahů, bez státní
a korporátní cenzury a – což je myslím méně dramatické, ale o to důležitější – bez sklonu k tomu, co bych nazval rozdrobená komunikace.
Jérôme E. Roos (JER): Michaeli, ty jsi jedním z původních zakladatelů Zcommunications, nepochybně jednoho z hlavních
intelektuálních center libertariánského socialistického myšlení
a kritiky. Co vás původně motivovalo, abyste založili ZMagazine a ZNet a jak se vaše iniciativa od té doby rozvinula?
JER: Razíte také spolu s Robinem Hehnelem myšlenku „participativní ekonomiky“. Můžete nám vysvětlit laickými slovy,
co to znamená?
Michael Albert (MA): Po pravdě řečeno, všechno začalo s nakladatelstvím South End Press. Zhruba po deseti letech, strávených pomocí
s rozjezdem a stabilizací tohoto podniku, jsme se s Lydií Sargentovou
rozhodli, že se pohneme dál a založíme ZMagazine. Potom jsem se také
účastnil mnoha on-line aktivit, v rozmanitých formách, které vyústily
v ZNet. Pracovali jsme na tom projektu s mnoha dalšími lidmi, také
jsme začali organizovat letní školu nazvanou ZMedia Institute, která
pomohla mnoha novým lidem naučit se technikám práce v médiích
a také získat nové politické názory. Když jsme začínali, snažili jsme se
vyvíjet nějakou vyšší mediální činnost, která by nicméně dosáhla určitých nových cílů. Časopis byl na rozdíl od vydávání knih měsíčník a měl
pravidelné čtenáře. Doufali jsme, že by to mohlo vést ke vzniku jakési
komunity lidí schopných podporovat a vytvářet další aktivity.
Základem v redakci bylo, podobně jako u South End Press, to, co
jsme nazývali holistický či totalistický přístup, zdůrazňující rasu, pohlaví, třídu a moc a, jak jste řekl, byl zakořeněný v libertariánském
a anarchistickém socialistickém myšlení a kritice. U časopisu nám šlo
o to rozšířit společenské vazby s nadějně se rozrůstajícím publikem.
Když se nám s časopisem podařilo něčeho dosáhnout, i když zdaleka
ne tolik, kolik bychom si přáli, přidali jsme on-line aktivity. Měli jsme
něco, co jsme nazývali zbbs, starý bulletin-board systém, který jsme
opustili a přešli na začátečnický on-line web systém, a po několika
převtěleních jsme zavedli a stále máme ZNet. Tato diverzifikace směrem k on-line komunikaci zvětšila rozsah našeho spojení se čtenáři
a také značně rozšířila obec našich čtenářů, i když stále doufáme, že
jich bude ještě víc.
Další krok se připravuje právě nyní a velmi brzy budeme schopni
provozovat živě určité činnosti. Nazývá se to ZSocial a v zásadě je to
systém sociální sítě, který bude poskytovat našim stoupencům skutečně
excelentní prostředek k socializaci a vzájemné komunikaci, ovšem bez
toho, že by byli podřízeni nějakým normám nebo přispívali k rozvoji
komerčních aktivit jako například Facebook. Tyto činnosti jsou fajn
– ačkoli jistě jako korporace nikoli optimální – pro získání dlouhodobých
přátel a pro další způsoby navazování kontaktů s novými lidmi, ale
nejsou nejlepší pro angažování se v politických organizacích, pro rozvíjení nových spojení a vztahů, pro hledání nových idejí a pro rozvoj
politicky pronikavých a oddaných společenství.
JER: Jaké jsou tedy klíčové rysy pareconu?
JER: Jak si vysvětlujete úspěch vašich iniciativ a očekávali
jste, že se věci vyvinou takovým způsobem, když jste ZMagazine v roce 1987 zakládali?
MA: Myslím si, že hlavním důvodem našeho úspěchu, který ale, řekl
bych, není zase až tak velký, jak si asi mnozí myslí, byl jednoduše
v tom, že obsah, který jsme preferovali, byl a zůstává důležitý pro
mnoho lidí a že jsme rozvinuli velmi brzy také on-line aktivity, které
vedly již od počátku ke vzniku podstatné základny našich on-line uživatelů a podporovatelů. Když jsme začínali, nevěděli jsme pochopitelně
přesně, co se z naší on-line komponenty stane, ale věděli jsme, že to
bude velmi důležité, takže v zásadě se věci odehrály zhruba tak, jak
jsme čekali.
28
MA: Participativní ekonomika neboli „parecon“ je návrh nového způsobu hospodaření, který by nahradil kapitalistický způsob, jaký máme
v USA, ale který by nahradil i to, co jsme zde již měli pod názvem socialismus dvacátého století, tak jak existoval v Sovětském svazu nebo
v Číně.
Parecon minimalizuje přístup k vizionářským popisům, neboť se soustřeďuje jen na jasné atributy pouze čtyř aspektů ekonomiky. Naproti
tomu maximalizuje přístup, pokud jde o výhody, získané popisem klíčových institucí, nezbytných pro generování a udržování ekonomického
života, který je beztřídní a založený na samosprávě dělníků a spotřebitelů, který vytváří solidaritu a rozmanitost a který pečuje o životní
prostředí.
Jinými slovy, vize pareconu se nesnaží jít někam za hranice toho, co
můžeme vědět, a také ne za hranice toho, za co můžeme převzít odpovědnost. Není to pro nás otázka toho, změnit něco málo, abychom nyní
mohli dělat rozhodnutí, aby budoucí lidé měli svobodu dělat, co budou
chtít. Naším úkolem je místo toho pouze nabídnout budoucím lidem
instituce, které by jim daly sílu učinit tato rozhodnutí.
MA: Zaprvé, parecon má dělnické a zákaznické samosprávné rady.
Samospráva znamená, že podílníci mají své slovo v zásadních rozhodnutích v té míře, nakolik jsou jimi postiženi. Někdy se to může dít na
základě majoritního hlasování, jindy na základě konsenzu, někdy lze
použít jiný algoritmus pro uspokojení všech preferencí. Někdy to bude
znamenat širokou debatu a dlouhé rozvažování, jindy rychlejší dohodu
a rozhodnutí. Cílem není nalezení nějakého zvláštního způsobu diskuse
a počítání hlasů, jde o to, aby byl způsob diskuse a hlasování zvolen
v každém jednotlivém případě tak, aby dobře fungoval při uskutečňování samosprávy, tedy řekněme pro vyšší informovanost a dostatečnou
svobodu k tomu, aby se prováděla moudrá rozhodnutí.
Zadruhé, parecon nabízí odměňování podle trvání, intenzity a obtížnosti společensky hodnotné práce. Nemůžete vyrábět, co lidé nechtějí,
a být za to odměňován. Ovšem na tom, co je požadováno a co uspokojuje potřeby lidí a rozvíjí jejich potenciál, budete pracovat a budete za
to odměňováni tak, že když pracujete déle, více nebo v horších podmínkách, vyděláte více.
Tento přístup se ukazuje být nejen spravedlivý, ale také přiměřeně
podněcuje aktivitu a rovněž vhodným způsobem rozlišuje a propojuje
úrovně potřeby ekonomických vstupů a výstupů, nezbytné pro rozhodování. Přístup pareconu kontrastuje s odměňováním na základě vlastnictví, moci či zisku – nic z toho se v pareconu neobjevuje, neboť to vše
generuje nespravedlivé rozdíly v příjmu, pokroucené informace a zvrácené motivace.
Zatřetí, parecon obsahuje to, co se nazývá vyvážené pracovní komplexy. Každý pracovník v každé ekonomii má vždy různé druhy odpovědnosti a úkolů, které společně představují jeho zaměstnání. V participativní ekonomice má zaměstnání každé osoby poskytovat srovnatelné posilující účinky skrze zkušenost s jeho vykonáváním, stejně jako
zaměstnání jakékoli jiné osoby. I v pareconu existuje dělba práce
ALTERNATIVNÍ EKONOMIKA
– někdo dělá to, někdo ono a tak dále. Není tu však hierarchické rozdělení práce, přinášející někomu (koho nazývám příslušník řídící třídy)
větší moc a příjem a jiným (třídě pracujících) menší moc a příjem.
V tradičním přístupu korporací, který byl společný jak kapitalismu,
tak socialismu dvacátého století, se okolo 20 procent pracovní síly
monopolizuje na úlohy upevňující moc. Jinak řečeno, zaměstnanci
vykonávají práce, které jsou z velké části složeny z úkolů a odpovědností, jež se jejich prováděním posilují – poskytují jim převahu v informacích, zručnostech, znalostech, sociálních vazbách, energii či iniciativě a také přístup k řídícím mechanismům. Mluvím tu o inženýrech,
manažerech, účetních, CEO, právnících, lékařích, prestižních profesorech atd. Zbývajících 80 procent pracovní síly je vyhrazeno pro zaměstnání složená z úkolů a odpovědností, jež ty, kteří práci vykonávají,
moci zbavují tím, že snižují jejich zručnost, znalosti, společenské vazby, energii a iniciativu a separují je od prostředků řízení.
Zmíněná skupina, vybavená mocí, nazvaná řídící třída, operuje nad
tou druhou skupinou, zbavenou moci, nazvanou třída pracujících. Jejich postavení vnucuje těmto dvěma třídám protikladné zájmy a poskytuje velkou moc řídící třídě. V kapitalismu stojí řídící třída mezi prací
a kapitálem, často zprostředkovávají vůli vlastníků, ale také do jisté
míry prosazují vlastní zájmy v konfliktu s níže postavenými pracujícími
i s výše stojícími vlastníky. V socialismu dvacátého století sice vlastníci
již neexistují, zato řídící třída zde nejenže existuje, ale stává se novou
vládnoucí třídou. Z tohoto důvodu mají obhájci pareconu tendenci
nazývat socialismus dvacátého století „koordinacionismus“.
Přejděme k dělnickým radám. Se starým korporátním rozdělením
práce zajišťovaly, i když byly věrné samosprávě, že tato věrnost bude
podvedena a zničena institucionálními implikacemi korporátní dělby
práce. Dvacet procent bude ovládat diskusi, určování programu jednání, rozhodování. Setkání rady mohou formálně uvítat všechny členy
daného pracoviště, ale protože pětina těchto členů je vyzbrojena mocí
a čtyři pětiny jsou moci zbaveny, ta první skupina bude ovládat tu
druhou.
I kdyby zde byla původně určitá věrnost demokratickým postupům či
dokonce samosprávě, po čase bude tato oddanost poražena každodenní
realitou vyčerpaných dělníků, poslouchajících příkazy, jež vycházejí od
zesláblých řídících pracovníků. Korporátní dělba práce neúprosně strukturálně podvrací výdobytky samosprávných rad a stejně tak i spravedlivého odměňování, které řídící pracovníci dostatečně rychle eliminují
tím, že si sami zvýší své příjmy. Jednou z minimálních charakteristik,
kterou proto musí mít nová beztřídní ekonomie, je požadavek nového
způsobu poměrného rozdělení práce.
Tímto novým způsobem v pareconu jsou vyvážené pracovní komplexy. Pozice každého zaměstnance je vůči mocenským účinkům v podobné situaci. Jinými slovy, každý pracovník plní určité úkoly, které
jeho moc zvyšují, a určité úkoly, které ji snižují, přičemž kombinace
v celém pracovním komplexu je v průměru podobná ve všeobecných
mocenských účincích pozici jakékoli jiné osoby v daném pracovním
komplexu. Výsledkem je, že tu není žádný strukturální tlak, který by
produkoval řídící pracovníky s větší mocí nad moci zbavenou třídou
pracujících. Jsou tu jen ekonomičtí činitelé, srovnatelně disponující
mocí, společně se podílející na samosprávném hospodářském životě.
Začtvrté, také parecon potřebuje prostředky k alokaci. Problém,
který je třeba překonat, spočívá v tom, že jak trhy, tak centrální plánování představují podobné volby a neodpovídají způsobu alokace,
který by byl konzistentní s beztřídní společností a samosprávou. Obě
tyto možnosti tím, že diktují určité chování a motivy, podkopávají
výhody a dokonce i trvalou přítomnost dělníků a spotřebitelů v samosprávných radách, spravedlivé odměňování a vyvážené pracovní komplexy. Kdybychom připustili, že to tak je, zůstal by nám tu prostě problém. Jak může participativní ekonomika řešit vstupy a výstupy své
ekonomické aktivity, jež by byly konzistentní se samosprávou a nezaváděly třídní rozdělení?
Odpověď pareconu se nazývá participační plánování. Jádro tohoto
přístupu je velmi jednoduché, možná na první pohled dokonce až příliš
jednoduché na to, aby se zdálo být uskutečnitelné. Dělnické a spotřebitelské rady prostřednictvím svých propojených vztahů navrhují své
představy o spotřebě a produkci. Hodnotí také návrhy jiných a přizpůsobují své vlastní v souladu s dalšími koly oběhu informací. V podstatě
vyjednávají kooperativně o vstupech a výstupech ve světle potřeb
a možností a v souladu se spravedlivým odměňováním. Parecon skutečně tvrdí, že to je nejen jediná možná cesta, ale také skutečně efektivní spojení potřeb a možností rozvoje a rovněž realizace samosprávného
rozhodování.
A to je vše. Jako vize představuje parecon dělnické a spotřebitelské
rady, spravedlivé odměňování, vyvážené pracovní komplexy a participační plánování. Pochopitelně každá z instancí toho typu hospodaření
bude mít obrovské pole dalších detailních charakteristik a upřesnění
těchto nejzákladnějších rysů, a stejně tak i určitých variací případ od
Anarchistická revue
E
4/2012 EXISTENC
případu, stát od státu – dokonce možná pracoviště od pracoviště. Ale
zásada je, že uskutečnění těchto čtyř rysů je klíčem k dosažení beztřídního stavu, samosprávy, solidarity a rozmanitosti.
JER: Jak si představujete, že tato vize může přispět k vytvoření alternativní společnosti?
MA: No, jak může jakákoli vize přispět k dosažení vytoužené budoucnosti? A potom se také můžeme ptát, zda k tomu parecon přispívá nějakým zvláštním způsobem. Vize nám může pomoci pochopit přítomnost a kořeny jejích potíží pomocí kontrastního srovnání s lepší budoucností. Vize může motivovat k aktivismu. Skutečnou překážkou, rozhodně největší současnou překážkou, masivní, nekompromisní, nepřekonatelnou, oponující veškeré nespravedlnosti, je fatalistické přesvědčení,
že neexistuje žádná alternativa a že nespravedlnost je součástí života,
že člověk se s ní musí vyrovnat a nechat ji být. Vize by měla zformovat
víru v alternativu a vyvrátit tento fatalismus.
Vize by nás měla orientovat, abychom byli schopni posunout se ve
směru, kterým se chceme ubírat, spíš než abychom se pohybovali jinam, kam nechceme. To se může zdát banální, ale podíváme-li se do
historie, vidíme, že tomu tak není. V jednom případě za druhým vedla
různá hnutí nakonec jinam, než kam původně směřovala, nebo přinejmenším jinam, než kam velká část jejich členů doufala, že povedou.
Vize by nám měla pomoci vyznačit krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle a usnadnit nám jednat v souladu s dosažením těchto cílů,
pomoci nám vymyslet, co potřebujeme, atd.
Podobně by měla vize pomoci vtělit do přítomnosti zárodky budoucnosti. Jak byste mohli něco dělat, kdybyste o vytoužené budoucnosti
nic nevěděli?
Dobře, a jak je to tedy speciálně s pareconem? Je to užitečná vize?
Ovšem, budeme-li sledovat širší, obecnější proud, je třeba poznamenat, že parecon tu nestojí o samotě, ale je součástí způsobu pojímání
věcí, který říká zcela jasně, že ekonomika není všechno. Samotná ekonomika dokonce není ani tou primární věcí. Spíš lze říci, že ekonomika
je velmi důležitá, ale stejně tak je důležitá také rodina, kultura a politika – a tak je primární vize opírající se o tyto oblasti společenského
života, tak jako je primární i ekonomika. Ale pro naše účely, jestliže
usilujeme o participativní ekonomiku, jak nám to může aktuálně pomoci posunout se vpřed, dál z naší přítomnosti?
Parecon nám může pomoci porozumět kořenům ekonomických hierarchií a třídního rozdělení, diferenciaci příjmů, agendě sociálních hnutí,
otázkám rozpočtu atd. – a to všechno najednou pomocí kontrastu mezi
tím, co tu máme dnes, a naší předpokládanou, velmi odlišnou budoucností. Parecon nás může motivovat odkrýváním možnosti svobodného
života po kapitalismu a poukazováním na to, že neduhy současného
ekonomického života nejsou nevyhnutelné, ale jsou společenské. Ukazuje nám, jak by mohlo odlišné společenské uspořádání tyto dnešní
neduhy eliminovat.
Z mnoha implikací pareconu pro směřování vpřed, které musíme
přijmout, abychom dospěli tam, kam chceme, vyčnívá patrně zvláště
jedna. Existují dva možné způsoby života po kapitalismu. Jeden způsob
se objeví v ekonomii ovládané řídící vrstvou, s nerovným rozdělením
příjmů, s produkcí nadhodnoty a s autoritářským podrobením pracujících. To jest společnosti, kterou nazýváme „koordinacionismus“ nebo
socialismus dvacátého století. Jiný způsob se objeví v beztřídní ekonomii se spravedlivým rozdělením příjmů, s produkcí odpovídající potřebám a rozvoji potenciálu a se samosprávou dělníků a spotřebitelů.
Toto je tedy zhruba parecon. Důležitou věcí, kterou parecon nabízí,
je možnost vyburcovat nás a zaměřit naši pozornost a dokonce umožnit
nám porozumět, jak vybudovat hnutí, jak vybojovat jednotlivé boje
a jak vystavět infrastrukturu, aby to vše vedlo k beztřídnosti a nikoli
k novému třídnímu rozdělení.
Pokud jde o pěstování zárodků budoucnosti v přítomnosti, což parecon činí, spočívá v tom, nasměrovat nás k přednostnímu budování rad,
zapojování samosprávy do rozhodování, k pokusům o vytváření vyvážených pracovních komplexů v našich vlastních projektech, a pokud máme vliv na hospodaření s rozpočty, k usilování o spravedlivé odměňování, a dokonce jestliže rozvíjíme prvky ekonomické směny, k pokusům
o participační plánování.
Také nás v souladu s výše uvedenými body tlačí k boji za proměnu již
existujících institucí, které posouvají kupředu ony hledané atributy.
Jinak řečeno, pěstujeme tyto zárodky v institucích, které vytváříme
a které jsou zamýšleny jako vhodné pro novou ekonomiku, ale také se
snažíme prosadit změny v institucích již existujících a posunout je tak
směrem k novému způsobu hospodaření. Nejde o malé věci, ale spíš
o běh na dlouhou trať, jehož cílem je pomoci definovat, jak by měly
revoluční projekt a hnutí a organizace vypadat.
Je toho jistě ještě mnohem víc, co bych o tom všem měl říct a vysvětlit to. V tuto chvíli se připravuje a brzy i spustí webová stránka
29
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
Mezinárodní organizace pro participační společnost (International Organization for Participatory Society), která bude obhajovat parecon
a také nové vize v ostatních oblastech života. Tato prozatímní organizační struktura a program vycházejí z cílů a hodnot participační společnosti. Popravdě, existuje skutečný smysl, v němž jak doufáme budou
kulminovat ta původní přání – z doby začátků ZMagazine a ZCommunications –, totiž vytvořit společenství podobně smýšlejících lidí, pracujících společně. Bylo zatím vybudováno jen několik málo odvětví
a kapitol, ale když je ta webová stránka zviditelní pro všechny, je tu
naděje, že jich bude čím dál tím víc.
JER: Může nás „participativní ekonomika“ vyvést ze současné
krize – a pokud ano, jakými cestami toho můžeme dosáhnout?
MA: Záleží na tom, o jaké krizi hovoříme. Vraťme se zpět o pět,
deset nebo kolik chcete let. V mých očích tu byla i tehdy krize, protože
i tehdy existovaly gargantuovsky ohromné počty lidí, kteří mají hlad,
jsou chudí, zbaveni své důstojnosti, je jim odpíráno vzdělání, nemají
možnost rozhodovat o svých životech, jsou znásilňováni, stříleni, využíváni, zneužíváni, trpí nouzí atd. Současná krize je nazývána krizí
v mainstreamových médiích nikoli proto, že škodí naprosté většině
lidstva, nýbrž proto, že poškozuje či ohrožuje bohaté a mocné. Pouze
tehdy se mainstreamová média zajímají o společnost a mluví o krizi. Ve
zbylém čase nepředstavují bolest a utrpení, které jsou právě tak zjevné a naléhavé, žádnou krizi, jsou to prostě běžné každodenní věci.
Může nám tedy participativní ekonomika pomoci vyvést nás z krize,
kterou chápu jako trvalou, jako něco, co je tu neustále, co přímo vyplývá z kapitalismu, patriarchálního uspořádání společnosti, rasismu
a autoritářství? Tedy z krize, která vyplývá ze současných ekonomických, rodinných, kulturních a politických institucí, které zneužívají
lidský potenciál? Ano, může, a pokusím se to teď zhruba popsat.
Může nám pomoci ven z této „krize“ jako ve skutečné krizi, doprovázené současným rozvratem mezi elitami a dodatečným utrpením pro
všechny ostatní? Jistě, není to zcela jasné. Pokud uvažujeme o tom,
zda nám může pomoci dostat se z tohoto zmatku způsobem, který nás
přivede nikoli zpět k běžnému každodennímu životu, ale spíš na cestu
vstříc skutečné a trvalé změně, pak ano – s tím nám pomoci může, ale
musíme pro to také něco udělat. A může nám pomoci zpět k běžnému
každodennímu životu? Ne.
Jaká by to tedy byla cesta? Existuje pochopitelně mnoho věcí,
o nichž bychom zde mohli mluvit. Ukážu však především několik příkladů: může nás například inspirovat k dosažení plné zaměstnanosti pomocí zkráceného pracovního dne a týdne. Může nás inspirovat k dosažení
masivních, dokonce obrovských škrtů ve výdajích na zbrojení, spolu
s výrazným navýšením sociálních výdajů. Může nás inspirovat k prosazení masivní podpory vzdělání pro všechny a všeobecné zdravotní péče.
Může nás inspirovat k prosazení změn vedoucích k participaci v rámci
firem i v širším makroekonomickém měřítku. A to je jen začátek a týká
se to pouze ekonomiky. Vize pro politiku, kulturu a rodinu mohou vyvolat podobné změny i v těchto sférách.
JER: Minulý rok došlo na mnoha místech k zajímavému vývoji
v sociální, ekonomické i politické oblasti. Jak se prohlubuje
krize kapitalismu, lidová povstání se šíří po celém světě od
Káhiry po Athény a od Santiaga po New York. Jak byste vysvětlil tento vývoj z perspektivy „participativního socialismu“ a do
jaké míry je podle vás hnutí Occupy spjato s vašimi myšlenkami? Je to „participativní socialismus“ v praxi?
MA: Myslím, že používáte termín „participativní socialismus“ pro
shrnutí participativní ekonomiky, politiky, kultury a společenství; také
ho k tomu někdy používám, nebo říkám participativní společnost. Řekněme tedy, že tato hnutí jsou tím, čím se zdají být. Někteří lidé – je
jich stále ještě příliš málo, ale ten počet roste a stává se čím dál významnější – jsou naprosto znechuceni obrovskou nespravedlností, kterou vidíme všude okolo nás. A z mnoha důvodů a povzbuzeni různými
událostmi začínají vyrážet do boje.
Někdy jsou tito lidé velmi špatně informovaní a podle mého mínění
může jít o hnutí zcela reakční – jako například Tea Party v USA. Ale
v těch nejlepších případech, jako je Occupy, si myslím, že tato hnutí
jsou velmi blízká myšlenkám pareconu v mnoha směrech. Mají třeba
tendenci zabývat se všemi stránkami života a žádnou neupřednostňovat
před ostatními. Usilují o skutečnou rovnost a mají pro to rostoucí pochopení, což je sbližuje s koncepcemi pareconu pro spravedlivé a rovné
odměňování. Mají sklon být bojovně podezíraví a nepřátelští vůči autoritářským trendům a řešením a upřednostňují skutečnou demokracii
a dokonce samosprávu. A jsou rovněž nepřátelští vůči tržnímu soupeření a komerčnímu prostředí, a tak doufám přirozeně směřují k participačnímu plánování.
Takto řečeno, vidíme, že je tu také jeden vážný problém. Tato hnutí
ve svém základu a ve svých nejobecnějších přáních obsahují a často
obsahovala obdivuhodné aspirace – včetně naprostého návratu k ruské-
30
ALTERNATIVNÍ EKONOMIKA
mu revolučnímu hnutí například. Avšak jak se často stává, navzdory
přáním svých členů dospěje hnutí většinou k výsledkům strašlivě odlišným od původních masových aspirací těchto členů. Myslím, že to má
hodně společného s tím, jakou mají tato hnutí strukturu, a proto i vedení, že to tedy nikdy nebyly instituce, které by hledaly řešení v souladu s aspiracemi svých členů na osvobození, ale namísto toho instituce
usilující o výhody příslušníků řídící vrstvy.
Aby se hnutí Occupy a další projekty a hnutí, která se objevují
a pokračují všude po celém světě, spojily dohromady v masivní projekt,
který by byl skutečně orientován na to, aby připravil beztřídní, feministickou, interkomunitární participační budoucnost – k tomu bude nutné,
aby rozhodovalo členstvo těchto hnutí, nikoli nějaká elita v jejich čele.
A toto členstvo bude muset znát široce definované atributy toho, kam
chtějí směřovat, aby použili taktiky a strategie v souladu s tím, čeho
chtějí dosáhnout. Já osobně věřím, že parecon a participační společnost mohou poskytnout množství pronikavých myšlenek a snad i společenský tmel právě tomuto trendu.
JER: Indignados a hnutí Occupy dokázali obrátit pozornost
k excesům finančního kapitalismu a k rostoucí nerovnosti
v srdci západní společnosti. Jak se veřejná debata posouvá čím
dál tím víc od úzkého tématu rozpočtového deficitu, stále více
lidí začíná mluvit o celkové restrukturalizaci finančního sektoru. Zde na ROAR jsme často připomínali myšlenku kooperativních bank a/nebo družstevních záložen jako možnou cestu
z dnešní bankokracie. Jaký je váš názor na družstevní záložny
a na družstevní vlastnictví obecně? Odpovídá to vaší vizi participatorní ekonomiky?
MA: Ano i ne. Jestliže mluvíte o nápravě finančního sektoru – potom
pravděpodobně ne. V takovém případě je skrytým předpokladem, že
vlastnické vztahy, dělba práce atd. přetrvají ve stejném stavu, jak jsou
dnes. Pokud to tedy chápete takto, pak všechno, o co zde jde, je nakonec jen to, jak uniknout z krize, poškozující ty nahoře, nikoli to, jak se
vymanit ze struktur ničících všechny ostatní. Ať získají finance jakoukoli formu, jestliže základní třídní vztahy v ekonomii zaručují více
bohatství a moci malé skupině, strukturálně, potom výsledkem bude
vždy jejich vzestup na úkor ostatních. Jistě, můžeme mít lepší nebo
horší verzi tohoto systému – a také verzi více nebo méně stabilní
a odolnou vůči šokům a podobně. A některé z těchto změn by nepochybně zlepšily životy lidí, dokonce i těch na samém dně společnosti.
Ale nejde tu o osvobození. Jde tu o reformu, při níž však přetrvávají
netknuté základní určující vztahy.
Na druhé straně i když se zabýváte korporátními strukturami uvnitř
firmy nebo otázkami národního rozpočtu či něčím jiným, počítaje v to
bankovnictví, hypotéky atd., existuje způsob, jak to dělat, jak usilovat
o změny již dnes – o změny z definice reformní –, které nebudou reformistické, což znamená, že jim nepůjde o pouhou nápravu utlačovatelského systému. Tento přístup bojuje za změny k lepšímu, čelí všemu
tomu nejhoršímu, včetně vyhýbání se obrovským ekonomickým šokům
atd., ale vždy způsobem, který se pokouší vyzdvihnout uvědomění si
potřeby pokračovat dál v boji až k vítězství celé nové ekonomie
– a vždy způsoby usilujícími ustavit nové úrovně organizace a moci,
stejně jako nové stupně vědomí, takže bude možné pokračovat v boji
a bude to možné na základě zlepšených podmínek.
Takže z tohoto hlediska je možné bojovat za reformy finančního
sektoru způsoby, které rozšiřují věrnost hodnotám a dokonce i specifickým institucionálním záměrům, jež jsou antikapitalistické – a řekl bych
klidně pareconistické. Toho je možné dosáhnout způsoby, jež usilují
o vytvoření trvalých organizací, zajišťujících pokračování dalších kroků. Ty mohou požadovat změny, které nejenže překonávají současný
chaos, ale poskytují také lepší podmínky a větší moc pracujícímu lidu.
Nevím, jestli zrovna finanční sektor je ideálním prostředím pro tento
typ přístupu, ale je určitě možné zde postupovat cestami více či méně
vhodnými následovaní a zajišťujícími stálé prohlubování boje. Ideální
představa je, že by tyto snahy měly být úzce spojeny s boji, dotýkajícími se základních otázek – například plné zaměstnanosti a zkracování
pracovní doby, větší míry progresivního zdanění, posílení sociálních
výdajů a podobně.
JER: Zdá se, že vaše vize participativní ekonomiky je velice
blízká hlavním myšlenkám libertariánského marxistického myšlení (zejména dílu Rosy Luxemburkové a Komunistické radě
Antona Pannekoeka), stejně jako hlavním principů anarchosyndikalismu a komunitaristickému étosu tradičních hnutí jako
kibucim a quakeři. Do jaké míry se vaše vize liší od těchto intelektuálních tradic a praxí a kde vidíte určité překrývání? Inspirovala vás nějaká konkrétní filozofie, když jste rozvíjel vaše
myšlenky?
MA: Musím přiznat, že nemám nijak zvlášť blízko ani ke kibucim, ani
ke quakerům. Ale máte pravdu, že jsem byl silně ovlivněn Luxemburko-
Anarchistická revue
ALTERNATIVNÍ EKONOMIKA
vou a Pannekoekem, stejně jako mnoho lidí, s nimiž jsem spolupracoval, a také Kropotkinem, Bakuninem a různými dalšími anarchisty.
Myslím si, že parecon je pokračováním tohoto velice širokého dědictví,
a doufám, že jím bude také participativní společnost, ačkoli to bude
velký skok vzhledem k relativnímu ekonomismu minulosti.
Idea rad je v jasném souladu s minulými prioritami tohoto širokého
trendu. Myslím si, že parecon se o samosprávě vyslovuje mnohem opatrněji, než jak to činili mnozí předtím, nicméně můj odhad je, že by
s tím neměli žádný problém. Ani idea rovného a spravedlivého odměňování by neměla být příčinou žádných potíží, myslím – pokud ano, dejte
mi vědět –, ale tyto ideje jsou v literatuře o pareconu opět vysloveny
mnohem opatrněji a doufám, že i jasněji.
Vyvážený pracovní komplex je něco nového, ale pouze ve formě provedení. Řekl bych, že i tato idea nebo aspirace tu již byla, jakkoli nezřetelná, rozmazaná. Základní pochopení třídy stojící mezi prací a kapitálem nacházíme už v Bakuninovi, ačkoli si myslím, že identifikace
socialismu dvacátého století jako ekonomiky řídících pracovníků je
rozhodně nová, tak jako zcela explicitní formulace problematiky vyváženého pracovního komplexu. Konečně, participativní plánování je,
domnívám se, také zcela nová věc.
JER: Napsal jste koneckonců mnoho knih obecně o marxismu
a socialismu. Je Marx dnes stále ještě relevantní? A jak se vaše
vlastní vize liší od myšlenek ortodoxního marxismu?
MA: Nikdy si nejsem jistý, co tím lidé myslí, když kladou takové otázky. Je Marx relevantní? Jako osobnost? Jako od jakékoli jiné osobnosti
si od něj můžeme mnohé přečíst a učit se z jeho životních zkušeností.
Pokud se někdo chce dozvědět něco o jeho životě, je to skvělé. Pokud
ne, žádný problém.
Někdy však tato otázka znamená, a předpokládám, že se to týká i té
vaší: Jsou Marxovy spisy relevantní? To je jiná otázka, ale přiznám se,
že i ta mě stále ještě poněkud mate. Jeho texty obsahují mnoho myšlenek. Jsou tyto myšlenky relevantní? Ano, jistě, jako u většiny jiných
vynikajících autorů. Pochopitelně v tomto případě relevance znamená
relevanci nejen pro pochopení světa, ale i pro jeho změnu, a výsledkem toho je, že zatímco je možné číst Marxe pro jeho myšlenky, bylo
by také dobré číst mnoho jiných, a já věřím, že se čtou, kteří jeho
myšlenky užitečně použili a zdokonalili.
Dostávám se k druhé části otázky. Stručně řečeno, ortodoxní marxismus se podle mého názoru týká hlavně ekonomiky a všeho ostatního
jen odvozeně, ve vztahu k ekonomice. Nabízí pohled na historii, který
je založen na ekonomické dynamice a rozporech a na jejich důsledcích
pro třídy a jejich vzájemný boj. Jako nejdůležitější identifikuje vlastníky – kapitalisty – a dělníky a podrobně analyzuje systém zvaný kapitalismus ve světle vlastnických vztahů, jimiž jsou tyto třídy definovány.
Je mnoho marxistů, kteří jsou ortodoxní v tomto výše popsaném širokém smyslu, a mezi nimi existuje v mnoha různých částech světa značné množství různých odnoží – leninská koncepce změny, organizace
atd.
Parecon, jeho příznivci a jejich myšlení se od tohoto pojetí zcela
zásadně liší téměř ve všech ohledech. Především, považuje sice ekonomiku za kriticky důležitou, ale se stejnou důležitostí připojuje otázky
rodiny, kultury a společenství, moci a politiky. Nechápe historii jen
jako postavenou na ekonomice a jako nějaký vyvíjející se model nevyhnutelných rozporů a jejich řešení. Jeho pohled je mnohem rozmanitější. Zachovává mnohé z Marxova pochopení dynamiky mezi prací
a kapitálem – jež bylo neuvěřitelně pronikavé –, ale rozšiřuje jej
o třídu řídících pracovníků, nacházející se mezi těmi dvěma marxistickými třídami, díky přesunu pozornosti od přímého vlastnictví k širšímu
poli vztahů, které hluboce zasahují motivy a podmínky participantů
v ekonomii.
Nechci se u toho příliš dlouho zdržovat. Je tu však patrně nejkontroverznější tvrzení. Když Marx zkoumal celek myšlení, zjišťoval, co zahrnuje a co vylučuje, a u těchto inkluzí a exkluzí se ptal, zájmům koho
slouží? A přál si, aby inkluze a exkluze v rámci jeho hlediska byly takové, které by sloužily zájmům utlačovaných.
Když se tak dívám na ortodoxní marxismus a vidím zde vylučování
hodnotných feministických, nacionalistických a antiautoritářských
(anarchistických) názorů, napovídá mi to – v souladu s logikou samotného Marxe –, že celek tohoto myšlení slouží zájmům určitých skupin lidí
na vrcholu těchto hierarchií. Myslím, že mnoho marxistů už to pochopilo a začali doplňovat marxistické myšlení těmito názory. Právě to dnes
představuje objevování se feministického marxismu, socialistického
feminismu, nacionalistického marxismu, anarchomarxismu, které probíhá již nějakých čtyřicet let.
Ale i pokud jde o ekonomii, je tu jedna exkluze – marxismus vylučuje
uvědomění si či konceptualizaci třídy řídících pracovníků. Věřím, že
kdyby se dnes Marx objevil a viděl by ortodoxní marxismus a dějiny
snah o postkapitalistickou společnost, jako byl Sovětský svaz atd.,
E
4/2012 EXISTENC
Michael Albert
Partekon: život po kapitalismu
Kritikové kapitalismu bývají často zesměšňováni poukazováním na
fakt, že nedokážou nabídnout žádnou lépe fungující vizi společnosti, a jsou proto označeni za utopistické snílky, jejichž myšlenky by
svým aplikováním vedly pouze k omezování individuální svobody,
a tím i k totalitě. Michael Albert ve své knize Partekon argumentuje
jak proti kapitalismu, tak proti „socialismu 20. století“, čímž překonává zažité paradigma těchto dvou protipólů ekonomických zřízení
a nabízí třetí a dle něj nejlepší cestu, již představuje participativní
ekonomika.
Nejdříve skrze ekonomické hodnoty, jimiž jsou spravedlnost, diverzita, solidarita, účast na řízení a rozhodování o sobě samém
a efektivita, autor prozkoumá jednotlivé hospodářské soustavy
(kapitalismus, tržní socialismus, socialismus s centrálním plánováním, zelený bioregionalismus a participativní ekonomiku). Participativní ekonomika se vyhýbá jakékoliv hierarchizaci zaměstnanců,
každý rozhoduje o tom, co se ho na pracovišti týká. V jednotlivých
radách se skrz řadu kroků dosáhne kompromisu, na kterém se podílí
každý účastník pracovního procesu. Zaměstnanec má větší slovo tím
spíš, čím se konkrétní rada pracujících zabývá jeho činností. Díky
tomu má každý v partekonu možnost ovlivnit svůj pracovní život
a nemusí se potýkat s žádnými arbitrárními rozkazy od svých nadřízených, k čemuž dochází v tržních či centrálně plánovaných ekonomikách. Základním předpokladem pro fungování partekonu je i odmítnutí soukromého vlastnictví výrobních prostředků, jež také vede
k hierarchizaci práce. Principy rad jsou přeneseny i na sféru spotřeby, kde se postupně vyjedná, kolik veřejných statků či výrobků pro
individuální konzumaci bude potřeba. Tím se překonává tržní proces
nabídky a poptávky či direktivní rozhodnutí o našich potřebách
v centrálním plánování.
Každý pracující je v partekonu hodnocen radami podle kritérií
osobní snahy, ne podle svého talentu, vzdělání či pracovní pozice.
Každý musí vykonávat různé činnosti s odlišnou důležitostí a náročností, aby nevznikaly na pracovišti mezi zaměstnanci rozdíly. Všichni by tak měli odpracovat stejně co do hodin, námahy, společenské
odpovědnosti a důstojnosti. Lepší ohodnocení by každý dostal pouze
na základě přinesených obětí, díky čemuž by se snaha vyplatila
úplně každému, nejen těm, co mají vyhlídky na kariérní postup.
V knize je participativní ekonomika představena pouze na základě
snadno pochopitelných argumentů a příkladů bez složitých ekonomických propočtů, navíc s přesahem do politického a sociálního
života. Umožňuje nám seznámit se nejen s ucelenou ekonomickou
vizí anarchistické společnosti, ale i s promyšlenou kritikou kapitalismu a státního socialismu.
(Vydala Mezera, Praha 2012)
Vítězslav Louda
zaznamenal by tuto exkluzi a disciplinovanou aplikaci svých vlastních
rad, a uznal by, že marxismus se stal navzdory jeho přáním ideologií
nikoli dělnické třídy, ale třídy řídících pracovníků.
Tak jako buržoazní myšlení nevysvětlilo plně prospěchářskou logiku
a činnost jeho vládnoucí třídy vlastníků, myšlení ortodoxního marxismu, a ve skutečnosti ani většina marxistického myšlení vůbec, nevysvětlilo plně převahu kontrolující logiky a činnosti své vládnoucí třídy
řídících pracovníků. Ortodoxní marxismus – a leninismus, strategie této
třídy – ve skutečnosti ani neuznal její existenci, což je velmi závažný
stupeň tohoto nepochopení.
Záleží ale na tom, jestli mám pravdu v otázce, jak by Marx jako
osobnost reagoval, kdyby se dnes znovu narodil? Ani trochu. Na čem
však záleží, to je otázka, zda když se podíváme pozorněji a přesněji,
má to vše, co jsem výše uvedl, nějaký smysl. Pokud ano, pak by se
všichni ti socialisté, kteří se sami hlásí k různým typů leninismu a jiným
přístupům skrytě zavázaným třídě řídících pracovníků a kterých je
mnoho, zejména v méně rozvinutých zemích, měli zamyslet, jestli by
nebylo lepší jejich aspirace propojit s hnutím participativní ekonomiky
a participativní společnosti. Já myslím, že bylo. Snad si to budou myslet i jiní.
Podle originálu, který naleznete na stránce www.zcommunications.org/there-isan-alternative-participatory-economics-by-michael-albert, přeložil Čestmír Pelikán
31
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
TEORIE
Anarchismus a politika
afinitních skupin
Anarchisté byli od samého počátku aktivní v hnutí za globální spravedlnost (tzv. alterglobalizačním hnutí). Vliv anarchismu na něj spočívá z velké části v rozšíření rovnostářských
forem organizace, mezi něž patří taktika afinitních skupin,
autonomních militantních1) celků tvořených pěti až dvaceti
jednotlivci. Uvnitř skupin fungují anarchistické rozhodovací
procesy, to jest rovnostářské, participační, poradní a konsenzuální. Následující text se vrací k historickým počátkům
afinitních skupin v anarchistickém Španělsku na konci devatenáctého století a mapuje jejich rozšíření v sociálních
hnutích sedmdesátých a osmdesátých let století dvacátého
až po hnutí za globální spravedlnost. Text analyzuje politický potenciál tohoto druhu militantní organizace a potvrzuje
tezi, že masovému hnutí umožňuje fungovat během pouličních akcí racionálním, rovnostářským a svobodným způsobem.
Participaci anarchistů na hnutí za globální spravedlnost najdeme už
v Chiapasu, po boku zapatistů krátce po povstání 1. ledna 1994. Najdeme je v Ženevě v květnu 1998 mezi členy Peoples’ Global Action, oslavující padesáté výročí Světové obchodní organizace (WTO) rozbíjením
symbolů globálního byznysu a kapitalismu. Přesto nebyla anarchistická
přítomnost v srdci hnutí příliš viditelná až do 30. listopadu 1999, kdy se
odehrála bitva o Seattle. Afinitní skupiny organizace Direct Action
Network (DAN) zablokovaly přístup ke konferenčnímu centru a za použití taktiky nenásilné občanské neposlušnosti vzdorovaly policejním
útokům. Přibližně čtyři hodiny po první akci DAN zaútočili aktivisté
a aktivistky v black bloku, maskovaní a oblečení v černém, na výlohy
bank, restaurací McDonalds, obchodů Nike a Gap. Různorodost a hloubka anarchistického vlivu na antiglobalizační hnutí, také známého jako
hnutí za globální spravedlnost, evidentně není pouze v ulicích, ale
v jeho celosvětové struktuře, v jeho alternativních médiích, uměleckých výstupech, stejně jako v autonomních stanových městech postavených během sociálních fór a kontrasummitů. Diskurz hnutí za globální
spravedlnost je nasycen odvoláváním se na participační demokracii.
Jsou to ti, kteří se označují za anarchisty nebo také za antiautoritáře,
běžně nazývaní radikálové, kteří víc než kdokoliv jiný podněcují participaci a autonomii militantů. Uvnitř alterglobalizačního hnutí se anarchismus vyznačuje horizontálními, participačními, poradními a konsenzuálními rozhodovacími procesy.
Afinitní skupina je jednou z organizačních struktur, která umožňuje
realizovat anarchistické principy v praxi. V afinitní skupině je militantní autonomní celek tvořen pěti až dvaceti jednotlivci, kteří sdílí principy, jež stojí za to bránit, a preferují stejný druh aktivit. Rozhodovací
proces je anarchistický. Tuto militantní formu organizace si v principu
mohou osvojit politické i sociální skupiny. Na konci devadesátých let
a počátkem jedenadvacátého století byla používána především antiautoritáři – ať už se označovali za anarchisty nebo ne. Rozšířením afinitního stylu organizace v srdci alterglobalizačního hnutí vzrostl vliv anarchismu přesto, že se nemusel ztotožňovat s anarchismem každý, kdo se
k němu přidal. V tomto textu se nejdříve poohlédnu po historickém
původu afinitních skupin v anarchistickém Španělsku na konci devatenáctého století, jejich rozšíření napříč novými sociálními hnutími sedmdesátých a osmdesátých let, až po hnutí za globální spravedlnost.
Poté se pokusím analyzovat politický potenciál tohoto druhu militantní
organizace. Na závěr nastíním tezi o tom, jak tato struktura umožňuje
masovému hnutí fungovat racionálním, rovnostářským a svobodným
způsobem. Během průzkumu vycházím z širokého spektra zdrojů: textů
zabývajících se politickou filozofií a historií, ale také z rozhovorů
s aktivisty a aktivistkami, které jsem vedl jako účastník/pozorovatel
hnutí za globální spravedlnost ve Francii a Severní Americe.2)
Zrod a rozšíření afinitních skupin
Afinitní skupiny se poprvé objevily na konci 19. století ve španělském
anarchistickém hnutí, v souladu s výzvami Michaila Bakunina po utváření „důvěrných skupin“. V sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století se zde již formovaly malé skupiny přátel známé jako
grupos de afinidad nebo tertulias (schůzky, debaty, kroužky). Anarchisté a anarchistky se scházeli v kavárnách, kde debatovali, připravovali
akce a sdíleli zprávy (vzhledem k vysoké míře negramotnosti bylo předčítání zpráv důležitou aktivitou).
32
Francis Dupuis-Déri
Na počátku dvacátých let 20. století spáchali záškodníci, nasazení
šéfy do syndikalistické organizace Sindicators Libres sérii vražd militantů radikálního odborového svazu Národní konfederace práce (CNT).
Jako odpověď zformovali anarchisté sebeobranné afinitní skupiny.
V červenci 1927 byla ve Valencii v utajení založena Iberská anarchistická federace (FAI).3) Skládala se z afinitních skupin, jejichž příslušnost
k FAI byla ryze neformální. Organizace neměla žádné členské průkazy
ani povinné členské příspěvky. Vztah členů byl postavený na důvěře
a rozhodnutí o vstupu nových členů byla přijímána kolektivně. Federace jednotlivců a regionů, která neměla rozhodovací pravomoci, organizovala regionální mítinky skupin (nebo delegátů skupin), často formou
venkovských pikniků. Ale podle jednoho z členů FAI v té době „každá
skupina uvnitř FAI myslela a jednala dle vlastního uvážení, bez toho,
aby se zabývaly tím, jaký mají ostatní skupiny názor a jaká rozhodnutí
přijaly. Nebyla zde vnitřní disciplína, typická pro komunistické buňky
regionu.“
Pojem afinitní skupiny byl také užíván anarchisty mimo Španělsko. Na
začátku dvacátého století zakládali afinitní skupiny také argentinští
anarchisté (často pocházející z Evropy). Ve Francii v roce 1931 anarchistický individualista Émile Armand v textu věnujícím se experimentům autonomních a svobodných komun zmínil, že komuny fungovaly
mnohem lépe, pokud v nich byli lidé sdruženi na bázi afinity – blízkého
vztahu a náklonnosti. Proto při hodnocení obrody afinitních skupin
globálním hnutím za sociální spravedlnost musíme uznat velký vliv
anarchismu a jeho hluboké historické kořeny.
Praxe afinitních skupin se nestala vzácností ani po občanské válce
(1936-39), kdy byl španělský anarchismus krvavě potlačen. Není pochyb
o tom, že si španělští anarchisté, kteří uprchli do Toulouse a dalších
míst, udrželi tuto formu organizace ve snaze realizovat své politické
cíle. Totéž platí o veteránech z mezinárodních brigád, kteří si přivezli
zkušenost s afinitními skupinami do Severní Ameriky a dalších částí
světa. Zdá se, že o afinitních skupinách měla povědomí i pacifistická
organizace se sklony k anarchismu - Liga odpíračů války (War Resisters’
League), založená v r. 1923. Nicméně ultralevice čtyřicátých a padesátých let byla silně ovlivněna hegemonií vysoce autoritářských marxisticko-leninských organizací, kterým se expanze autonomních afinitních
skupin nezamlouvala. „Afinitky“ se znovu ve významném množství
objevily během šedesátých a sedmdesátých let hlavně ve Spojených
státech a v západním Německu. Na přítomnost afinitních skupin na
demonstraci v šedesátých letech vzpomíná také sociolog a militant
George Katsiaficas.
Afinitní skupiny by neměly být spojovány výlučně s anarchismem.
V USA figurovalo několik různých propagátorů struktury afinitních skupin, kteří tuto taktiku používali a měli vliv na její utváření – někteří
jsou dodnes známí, jiní upadli v zapomnění. Například socioložka Barbara Epstein konstatuje, že praxe afinitních skupin byla v USA v šedesátých letech popularizována křesťanským hnutím quakerů, kteří patřili
také mezi propagátory konsenzu. „Afinitky“ propagoval i militantní
anarchista a historik španělské občanské války Murray Bookchin ve své
knize Post-Scarcity Anarchism (Postnedostatkový anarchismus, 1971).
Klíčový prvek druhé vlny feministického hnutí v šedesátých letech, tzv.
skupiny šířící uvědomění, byly v mnoha případech podobné afinitním
skupinám, kromě toho, že během protestních akcí zřídka působily jako
kolektivní buňky. K promotérům celé řady participačních metod patřilo
i Hnutí za novou společnost (Movement for a New Society - MNS). Jeho
kořeny vycházely z tradice nenásilných akcí a v boji proti jaderné energetice i v dalších kampaních používalo taktiku afinitních skupin. Zatímco v radikálním feminismu existovaly anarchistické principy, přinejmenším anarchistické tendence, MNS a antinukleárnímu hnutí anarchistické vazby chyběly. Přesto hlavní protijaderné a pacifistické mobilizace čítaly stovky afinitních skupin, které budovaly kempy na staveništích
atomových elektráren a účastnily se aktů občanské neposlušnosti, jež
vedly ke stovkám zatčení. Podle jednoho holandského militanta, aktivního v osmdesátých letech2), fungovalo autonomní hnutí v západním
Německu podobným způsobem a organizovalo militantní antinukleární
kempy, kde byla „základní skupina“ tvořena menšími buňkami. Ty byly
poněkud odlišné od afinitních skupin, poněvadž byly výsledkem permanentních kolektivů vycházejících ze stejného města nebo sousedství
a během mítinků mohli mluvit pouze mluvčí těchto kolektivů. V té
době si již militanti na obou stranách Atlantiku adaptovali modus operandi afinitních skupin, zděděný od předchozí generace a přizpůsobený
TEORIE
aktuálním politickým a taktickým potřebám a používali afinitní skupiny
během masových mobilizací, kde jednali jako jednotná síla.
Struktura afinitních skupin byla znovu ve velkém propagována během
osmdesátých a devadesátých let feministickými organizacemi, ekology
a hnutím solidarity s nakaženými AIDS, např. Act Up! (AIDS Coalition to
Unleash Power), kteří se o rozšíření afinitních skupin zasadili. Koncept
afinitních skupin si dokonce získal popularitu mimo sféru sociálních
hnutí. Luc Boltanski a Ève Chiapello popsali, jak systém kooptoval organizační modely a ideologické principy sebeorganizace a autonomie,
typické pro protestní hnutí šedesátých a sedmdesátých let. Tato dynamika pirátství mezi sociálními hnutími a „systémem“ přetrvává. Ve
Spojených státech si koncept a dokonce i termín „afinitní skupiny“
osvojily a uzpůsobily banky, manažerské školy a univerzity, včetně
Massachusettského institutu technologie (MIT) a ministerstva zahraničí.
Citujme alespoň jeden příklad. Mezinárodní akreditační asociace obchodních a manažerských univerzit (Association to Advance Collegiate
Schools of Business - AACSB International) tvrdí, že afinitní skupiny
umožňují „maximalizovat participaci“ a „usnadňují komunikaci a rozšiřování podniku“. Ministerstvo zahraničí nabádá své zaměstnance, aby
se zapojovali do afinitních skupin „asiatů“, „černochů“, „gayů, leseb“
a „hendikepovaných“. Způsob organizování pomocí afinitních skupin
odpovídá novému duchu kapitalismu, formulovanému v manažerských
příručkách, jež nabádají manažery k prosazování horizontálních struktur, samosprávných týmů, individuální autonomie a kreativity. Na naprosté většině pracovišť je však realita této teorii na hony vzdálená.
Nicméně rétorika týkající se autonomie a svéprávnosti zaměstnanců
odráží probíhající rozpor mezi dynamikou samosprávy (pracující
a střední manažeři mají daleko větší motivaci, pokud se mohou sami
rozhodovat) a touhou managementu udržet svou moc. Vrcholný management je tak nucen udržet samosprávný organizační prvek pod kontrolou a využít ho jako nástroj pro zvýšení spokojenosti pracujících
a nižšího managementu, a tudíž jejich loajality a oddanosti firmě. Na
rozdíl od anarchistických afinitních skupin nejsou ty korporátní autonomní, jelikož jsou vytvářeny institucionálně (shora) a poté nabízeny
zaměstnancům. Zavádění takových korporátních afinitních skupin je
jinými slovy top-down proces. Kromě termínu afinitní skupina a několika principů nemají tyto korporátní skupiny s anarchistickou tradicí nic
společného.
Zdá se, že snaha o vytváření afinitních skupin se rozšířila napříč celým hnutím za globální spravedlnost. Region od regionu je na ni však
kladen různý důraz. V Itálii byla na internetu zveřejněna výzva k utváření afinitních skupin, které by plánovaly a realizovaly nenásilné přímé
akce během protestu proti summitu G8 v Janově v červenci 2001. Před
mobilizací proti summitu G8 ve francouzském Évianu v červnu 2003
byly pokusy o vytváření afinitních skupin vzácné. Přesto člen syndikalistického odborového svazu Národní konfederace práce (CNT – Vignoles)
zaznamenal, že se francouzští autonomové organizovali formou afinitních skupin bez toho, aby se odvolávali na nějakou organizaci.
V zemích bývalého východního bloku, jako např. v Chorvatsku, je hnutí
za globální spravedlnost složeno zejména z anarchistů, kterým jsou
principy afinitních skupin dobře známé, ale nerealizují je formální
cestou. V dalších koutech světa různorodé organizace k utváření afinitních skupin, na nichž má stát mobilizace, vyloženě povzbuzují. Během
příprav na odpor proti Summitu zemí amerického kontinentu (Summit
of the Americas; Résiste!), zveřejnila Antikapitalistická konvergence
Montreal (Anti-Capitalist Convergence of Montreal, CLAC) ve svém
magazínu výzvu, že „je důležité utvářet afinitní skupiny odpovědně
v předstihu, aby byla zajištěna efektivní komunikace a demokratické
rozhodovací procesy“. Rozšíření formy afinitních skupin je daleko efektivnější, když organizace aktivně a přímo pomáhají militantům utvářet
vlastní afinitní skupiny, jak tomu bylo během mobilizace na bitvu
o Seattle. Direct Action Network (DAN) spolu s organizací Ruckus Society prováděly workshopy, kterých se účastnily stovky militantů a seznamovaly se zde s principy afinitních skupin. Během dne akcí byly tyto
skupiny podpořeny dalšími afinitními skupinami, jež byly utvořeny
v autobusech na cestě do Seattlu. Nechyběli mezi nimi ani studenti
z Asociace University of Victoria z Britské Kolumbie. V rozhovorech
uvedlo několik účastníků a účastnic afinitních skupin, že se o této organizační struktuře dozvěděli na seminářích pořádaných neanarchistickými organizacemi, další dotázaní si byli vědomi anarchistických kořenů
afinitních skupin. Přesto pouhá přítomnost afinitních skupin v srdci
hnutí za globální spravedlnost dokazuje anarchistický vliv. Lidé organizovaní v afinitních skupinách de facto získali zkušenost s anarchistickou
politikou.
Anarchistická revue
E
4/2012 EXISTENC
vztah mezi dvěma doktrínami, určovaný analogiemi mezi jejich racionálními strukturami, emocemi a morálkami. Termín afinita v současnosti znamená sdílené zájmy, povolání, sport, hudbu či politické názory. Pro anarchisty však znamená mnohem víc. Jejich specifikace termínu afinita se poprvé objevila v textech Charlese Fouriera. Podle tohoto
antiautoritářského socialisty počátku devatenáctého století je atrakce
(pro Fouriera synonymum afinity) zásadním organizačním principem,
kolem kterého se společnost musí vyjadřovat. Později klade důraz na
význam afinity pro anarchismus Encyclopédie anarchiste (1934) a Petit
lexique philosophique de l’anarchisme (2001). Sébastien Faure poznamenává, že princip afinity „je nejpevnější, protože je schopný odolávat konfliktům, roztržkám a rozložení, která jsou typická pro organizace, politické strany a ligy seskupující jednotlivce s protichůdnými zájmy (…); je to nejlepší organizační princip, lépe řečeno, jediný organizační princip, který odpovídá povaze anarchismu, pokud nedusí touhy,
charakter a svobodu jednotlivců“. Afinitní skupina je tudíž potenciálním základem anarchistické organizace či společnosti. Jak prohlásil
Faure, „anarchistická společnost, ke které chceme dospět“, by byla
utvořena „mimořádným rozkvětem afinitních skupin“. Člen FAI popsal
formování afinitních skupin během třicátých let dvacátého století těmito barvitými slovy: „Po čtyřech či pěti slovech můžete říct, jestli je zde
afinita, jestli je zde důvěra. Je to jako láska mezi mužem a ženou
– potkali se a po několika málo slovech vědí.“ Jenomže přirovnání lásky
k afinitním skupinám, ať už je sebebarvitější, vzbuzuje koncepční
a politické rozpory. Zdá se, že koncept přátelství vyjadřuje životní
postoj účastníků afinitních skupin přesněji, i když „není jisté, zda se
můžeme dopracovat, nebo alespoň přiblížit k obecné definici přátelství“. Na rozdíl od lásky neevokuje přátelství exkluzivitu či žárlivost,
ale spíše vzájemnost a společné zájmy; kromě toho aktivity sdílené
s přáteli udržují a posilují pouto přátelství. Přátelství není – principiálně – určováno pohlavím či sexuální orientací jednotlivců. K tomu všemu
pocit spoluviny, důvěra a v neposlední řadě také afinita, jež je podle
psychologů rozhodujícím způsobem spojena s přátelstvím. Láska může
být navíc jednosměrná, zatímco afinita v sobě nese vzájemný sentiment. Anarchisté, kteří pro účel tohoto eseje poskytli rozhovor, stejně
jako několik textů zabývajících se otázkou afinitních skupin, zdůrazňují
důležitost přátelských vazeb jako spojujícího elementu, který upevňuje
soudržnost skupiny.
Přátelské vztahy mají bezpochyby obecný vliv na fungování politické
organizace, dynamika afinitních skupin je však přátelstvím mezi členy
ovlivněna obzvlášť. Při utváření či zapojení se do afinitní skupiny se
z jednotlivců stávají takzvaní amilitanté. Toto označení vystihuje
amalgám výrazu přátelství – francouzsky „ami“ – a militant (bojovník),
a stejně tak jisté odmítnutí tradiční militantnosti, pokud předponu
a- chápeme jako negaci. V tomto případě je chování politických aktérů
Anarchismus a politika přátelství
Na první pohled se výrazy afinita a anarchismus nezdají být synonymy. Afinita je nejasným pojmem, nejprve používaným chemiky a alchymisty. Albert le Grand (třinácté století) ho používal k popisu přirozené
přitažlivosti mezi kovy, substancemi a molekulami. Pro sociology jako
Max Weber a později také Michael Löwy vysvětluje afinita specifický
33
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
ovlivněno hlavně přátelským vztahem namísto lpěním na ideologické
doktríně či organizovaném patriotismu, jak je tomu obvykle v případě
tradiční militantnosti. Tato politika přátelství přispívá k šíření anarchistických principů uvnitř hnutí za globální spravedlnost, ať už si jsou
aktivisté vědomi anarchistické tradice nebo ne. Amilitanté cítí, že
jádro jejich skupiny založené na afinitním a přátelském vztahu s sebou
nese téměř přirozenou touhu a vůli dosáhnout konsenzu. Jeden z nich
tak popisuje, že se jeho afinitní skupina skládala z „pěti přátel“ a rozhodovací proces byl „spontánně konsenzuální“. Přítomnost přátelských
vztahů v srdci afinitních skupin tudíž usnadňuje rovnostářskou a konsenzuální kolektivní praxi. To se shoduje s výsledky sociologických
studií na téma přátelství, jež je vztahem neslučitelným s autoritou
a hierarchií. Kromě toho jednotlivci, kteří působili v afinitních skupinách, říkají, že jednali v anarchistickém prostředí, přestože se nepovažují za anarchisty nebo neví o anarchismu zhola nic. Jeden militant
uznává, že se nechal „zmanipulovat“ svými anarchistickými přáteli.
Vysvětluje, že „skupina nebyla výlučně anarchistická, protože se chtěla
vyvarovat sektářství. Například já jsem spíš marxista a nechtěl jsem
být označen za anarchistu, ale fungování skupiny bylo anarchistické.“
A usuzuje, že „neexistují afinitní skupiny, které nejsou anarchistické
ve smyslu způsobu organizace“.
Demokracie nebo anarchismus?
Afinitní skupiny nabízejí konkrétní model anarchistické praxe, která
nejenže narušuje logiku zastupitelské demokracie liberálního režimu,
ale také logiku různých militantních organizací s volenými vůdci nebo
zastupiteli. Proto je typickým rysem afinitních skupin subverze – podvratný potenciál, jelikož proměňuje tradiční rozhodovací procesy zastupitelské demokracie a v oficiálním politickém režimu moc drženou
zastupiteli, politickými stranami nebo v rámci sociálních hnutí organizacemi. Zkušenost a fungování afinitních skupin demonstruje, že lidé
nebo dav jsou obdařeni schopností organizovat sebe sama, kolektivně
uvažovat a jednat ve složitých situacích, jež nastávají během mobilizací a masových akcí. Z toho důvodu může praxe afinitních skupin přiživovat historickou debatu mezi dvěma postoji, které jsem v předchozích
textech pojmenoval jako politickou agorafobii a politickou agorafílii.
Politická agorafobie je založena na přesvědčení, že lidé přirozeně postrádají politický názor, takže pokud se shromáždí v agoře (lidovém
shromaždišti), aby jednali, stávají se nevyhnutelně oběťmi vášní, jež
jsou manipulované demagogy a egoistickými zájmy, kterým je lhostejné obecné dobro. Na druhou stranu politická agorafílie tyto argumenty
převrací zdůrazňováním, že jednotlivci, kteří mají moc, si nevyhnutelně vyvíjejí výrazně odlišné emoce a zájmy než lid, převážně z důvodu
svého postavení v hierarchické struktuře. V souvislosti s tím je elita
jednotkou sama o sobě, která neváhá pokoušet se přesvědčovat lidi
skrze demagogii, že vládne jménem obecného dobra. Navzdory pokusům elit limitovat lidskou autonomii nám agorafilové připomínají, že
v minulosti existovalo mnoho komunit, včetně afinitních skupin, které
si vládly samy přímo a bez vůdců. Malé politické komunity, jako squaty, militantní spolky, přípravné schůzky na demonstrace nebo afinitní
skupiny jsou alternativním politickým prostorem, kde mohou být rozhodovací procesy rovnostářské a mohou se vyjadřovat skrze diskusní shromáždění v halách, amfiteátrech nebo dokonce na ulicích, které po
obsazení demonstranty mohou sloužit jako agora. Skrze tyto zkušenosti
lidé ukazují, že ve skutečnosti mají schopnost činit racionální rozhodnutí a dodržovat rozhodovací procedury, které mohou zajistit racionalitu těchto procesů. Takové samosprávné skupiny jsou navíc schopny
jednat dohromady v koalicích na bázi ad hoc, což zpochybňuje logiku
držení centralizované moci zastupiteli nad suverénním subjektem
(národem, proletariátem, občanskou společností atd.), jež má homogenní jádro a společné zájmy.
Je přesnější mluvit v případě afinitních skupin o přímé demokracii
nebo anarchismu? Akademici i militanti si často neuvědomují rozdíl
mezi anarchismem a přímou demokracií: v anarchismu jsou rozhodnutí
přijímána kolektivně a konsenzuálně, zatímco v demokracii většinovým
počtem hlasů. Příběhy a svědectví o afinitních skupinách ukazují, že
jejich účastníci obecně upřednostňují anarchismus před přímou demokracií, ať už z morálních důvodů (demokracie může sklouznout k tyranii
majority) nebo politických (předpokládá se, že konsenzus zajišťuje
jednotu skupiny, spontánní dělení úkolů a pocit bezpečnosti). Řekněme, že rovnostářská a přátelská povaha politického svazku může představovat vlastní napětí a problémy. Zaprvé „v kruhu přátel i v romantickém vztahu nejsou sociální vztahy určovány pouze afinitou, pramení
také ze sociálních faktorů“. Navzdory velké míře tolerance vyjadřované
anarchisty přátelské vztahy rostou snadněji mezi militanty se stejnými
kulturními, sociálními a ekonomickými kořeny a mezi těmi, kteří jsou
přibližně stejného věku. Kromě toho může být vyjadřování militantů
v afinitní skupině ohroženo „nebezpečím přílišného egocentrismu,
jelikož jednotlivec je s lidmi, kteří myslí jako on“. Některé vztahy
– hlavně profesní genderově smíšené – navíc mohou mít vliv na neformální moc ve skupině. Muž má například tendenci osobovat si nefor-
34
TEORIE
mální moc nad ženou a považovat ženu za méně schopnou v politických
aktivitách, akci a autonomii. V afinitních skupinách začnou být vztahy
mezi mužem a ženou mnohem problematičtější, pokud jejich členové,
hlavně muži, mají problémy chápat možnost přátelství mezi mužem
a ženou, zejména pokud si vyobrazují ženu primárně jako sexuální
objekt. Nicméně také nerovnosti v rozložení neformální moci jsou principiálně méně závažné v anarchistických strukturách než hierarchických, jelikož v nich není žádná oficiální autorita, která by umožnila
jednotlivcům hromadit neformální moc a privilegia, a kolektiv není
ovládán donucovacími prostředky. Přesto byly v zájmu snížení nerovností způsobených neformální mocí a privilegii a v zájmu usnadnění
jednání vyzkoušeny různorodé postupy, například rotace funkcí, podmíněné různými faktory jako čas, pohlaví apod., jež pomohly naplnit
požadavek rovnostářské, svobodné a efektivní diskuse.
V Severní Americe, kde jsou anarchisté hluboce ovlivnění radikálním
feminismem předchozí generace, jsou mítinky často moderovány tandemem muže a ženy, při diskusích si pak muži a ženy předávají slovo.
To má vyrovnávat šance žen při řečnění, jelikož pro muže může být
vyjadřování na veřejnosti snadnější. Někteří militanti jsou toho názoru,
že vzhledem k dopadu patriarchální ideologie jak na společnost, tak
na aktivistické hnutí je také pro ženy důležité, aby se pravidelně sdružovaly v nesmíšených afinitních skupinách. Ty jim umožňují osvobodit
se od nadvlády mužů, definovat vlastní témata a aktivity, aby „zažily
úžasné pouto solidarity“, a konfrontovaly způsoby, kterými západní
kultura privileguje přátelství mezi muži a nedůvěřuje přátelství mezi
ženami. Nicméně ve Francii se názory mezi anarchisty na podobnou
praxi liší, jelikož se zde má za to, že vycházejí z komunitního cítění.
Následkem toho mnoho francouzských anarchistů ukazuje nedostatek
zájmu a mají problémy uvažovat o konkrétních kolektivních řešeních, jež by snížily nerovnost mezi různými identitami (muži, ženami
apod.) v rámci hnutí. Navzdory těmto důležitým a konkrétním problémům nabízejí afinitní skupiny možnost rozšíření přímé participace
a autonomie aktivních jednotlivců uvnitř obrovských sociálních hnutí.
Navíc do té míry, že několik skupin se může rozhodnout pro akci
v koalici s dalšími skupinami, takže počet výsledných účastníků není
limitován.
Anarchismus a racionální davy
Skrze své hluboké historické kořeny byly afinitní skupiny používány
různými způsoby v různém politickém kontextu. V devatenáctém století
ve Španělsku byly afinitní skupiny nezávislými celky, jež fungovaly
nepřetržitě po dlouhou časovou periodu až několika let. Některé
z afinitních skupin aktivních v hnutí za globální spravedlnost tento
model následují. Ale od šedesátých let dvacátého století se militanti
uchylují k metodě afinitních skupin, aby realizovali aktivity během
událostí, jako jsou např. velké pouliční demonstrace. V těchto případech fungují afinitní skupiny v rámci koalice a jejich trvání je měřeno
řádově hodinami, maximálně několika dny.
Pro ilustraci zmiňme příklad. Při příležitosti oficiálního summitu
mohou aktivisté hnutí za globální spravedlnost naplánovat sérii alternativních mítinků a demonstrací rozložených do několika dnů. Reformisté
– termín, který použiji k pokrytí širokého spektra skupin, od nevládních
organizací, církevních asociací po odbory a levicové strany – zorganizují
velký společný pochod, jehož trasa je konzultována s politiky a policií.
Pochod je v předstihu deklarován jako nenásilný a tým pořadatelů na
něj dohlíží. Účastníkům sjednoceného pochodu, kteří obvykle přicházejí s partou přátel, se nedostává žádného povzbuzení, aby při demonstraci hráli jakoukoliv aktivní roli. Afinitní skupiny se mohou zapojit (se
svými obřími loutkami, divadelními scénkami, písněmi, slogany, letáky
apod.), ale efektivita demonstrace nezávisí na iniciativě účastníků.
Naproti tomu radikálnější skupiny upřednostní taktiku přímých akcí.
Organizace založená na afinitních skupinách umožní každému účastníkovi, aby převzal odpovědnost za autonomní aktivity vytvářené v rámci
kolektivní akce. Koalice afinitních skupin usnadňuje dobrovolné dělení
práce ve třech úrovních: v rámci skupiny, mezi skupinami a časové. To
je navíc slučitelné s úsilím o autonomii, kterou anarchisté podporují.
Afinitní skupiny poskytují každému prostor pro aktivní účast. Jak upozorňuje jeden anarchista: „Dříve jsem byl ochotný uchýlit se k radikálnějším aktivitám, ale dnes některé aktivity dělat nemohu. Vzhledem
k fungování afinitní skupiny můžete dělat, co vám vyhovuje a zapojit
se do skupiny, která ve stejnou dobu upřednostňuje stejné aktivity
jako vy.“ Přátelský vztah také umožňuje sdílení a dělbu práce mezi
jednotlivci, kteří by se ve skupině založené na nějaké „identitě“ cítili vyloučeni. Například heterosexuálně orientovaný muž vysvětluje:
„Během demonstrace lesbiček jsem byl členem afinitní skupiny, ale
jelikož jsem muž, akce jsem se přímo neúčastnil. Můj úkol spočíval
v poskytování podpory (doprava, telefon, pomoc v případě zadržení
apod.).“
Stručně řečeno, horizontální koalice afinitních skupin nabízí každé
skupině možnost ujmout se nějaké aktivity. V případě black bloku se
Anarchistická revue
TEORIE
mohou některé skupiny soustředit na ofenzivní akce, další na defenzivní, jiné mohou zajišťovat první pomoc, hlídky, hudbu, nosit transparenty a vlajky. Ti, kteří nechtějí být v ulicích, formují skupiny zajišťující
dopravu a ubytování, právní ochranu, styk s oficiálními či alternativními médii, vzdělávací workshopy a tak dále. To neznamená, že všichni
lidé, kteří se účastní radikální demonstrace, musí být členy afinitní
skupiny. Ve skutečnosti představují afinitní skupiny stále minoritu i na
radikálních demonstracích. V souladu se zachováním principů rovnosti
a autonomie obvykle předchází dnům přímých akcí generální shromáždění, kde účastníci sdílí informace, kladou otázky, oznamují, na čem
má jejich afinitní skupina zájem pracovat, a kolektivně přijímají závěrečná rozhodnutí přesto, že rozhodnutí týkající se místa a hodiny shromáždění byla přijata militantním jádrem aktivistů týdny nebo měsíce
předem. Rozhodovací procesy koalice afinitních skupin se liší v závislosti na okolnostech. Pokud je mobilizace menší, je možné, aby se
generálního přípravného shromáždění účastnili všichni. Nicméně pro
mobilizace obřích rozměrů je koordinace afinitních skupin zajišťována
prostřednictvím shromáždění delegátů, v Severní Americe známé jako
„rady mluvčích“ (spokescouncil), které existovaly v americkém antinukleárním hnutí již od sedmdesátých let dvacátého století. Termín
spokescouncil připomíná dynamický vztah mezi delegáty, kteří se setkávají, a různými skupinami, jež tvoří koalici. Funkce delegátů nejsou
permanentní a nemají žádnou nátlakovou moc, která by jim umožňovala vnutit své afinitní skupině rozhodnutí odporující vůli amilitantů.
Delegátům mohou také asistovat takzvaní runneři, kteří jsou spojnicí
mezi delegátem a afinitní skupinou a dohlíží na to, aby bylo stanovisko
skupiny respektováno. Jistě stojí za zmínku, že výše zmíněné procedury
snižující nerovnosti způsobované neformální mocí jsou nejčastěji používány během spokescouncilů.
Organizační struktura založená na koalici afinitních skupin umožňuje
přijímat rozhodnutí na základě rovné diskuse dokonce i během demonstrace – mezi afinitními skupinami i uvnitř každé z nich –, což přeměňuje dav lidí v racionálního politického aktéra se schopnostmi taktického
myšlení. Ale rozhodování skrze spokescouncil vyžaduje docela dost
času a často vyvolává napětí mezi požadavkem rovnostářské a svobodné politické participace a požadavkem taktické a strategické efektivity. Člen Antikapitalistické konvergence Montreal v rozhovoru konstatoval, že anarchistický rozhodovací proces „je zdlouhavý a vyčerpávající,
hlavně poprvé, ale musíme změnit naše smýšlení, přestat neustále
uvažovat o produktivitě a potom zjistíme, že člověk nemůže vše vyřešit
za dvě sekundy“.
A není snad potřeba rychlého rozhodnutí v situaci, kdy může být dav
konfrontován policií? Demonstrace proti summitu G8 (Évian) ve francouzském Annemasse v roce 2003 může posloužit jako příklad, jak
může i za složitých podmínek metoda spokescouncilu dosáhnout taktické efektivity. Jedna z demonstrantek vzpomíná: „Ohromilo mě, že
jsme byli schopni uskutečnit poradu delegátů přímo uprostřed blokády.
Barikády hořely a policie nešetřila slzným plynem. Přesto bylo svoláno
shromáždění delegátů. Někdo zařval: ,Za deset minut mítink u téhle
lampy.‘ Mítink se konal několik stovek metrů od policejního kordonu
a díky němu jsme učinili rozhodnutí, co dělat dál (...) Lidé se navzájem
Nepohodlní mrtví
(Co schází, to schází)
Dvě výjimečné osobnosti – Subcomandante Marcos a Paco Ignacio Taibo II. – vytvořily společně na základě střídavého psaní
kapitol napínavý příběh záhadné vraždy, založený na protínání
dějových linií. Kapitoly psané dokonale maskovaným Marcosem
odkazují k místu svého vzniku v horách Chiapasu a vypráví je
zapatistický zmocněnec pro vyšetřování Elías, zatímco Taibovy
kapitoly nechávají vyniknout velkoměstského detektiva „drsné
školy“, věčnou cigaretu kouřícího Héctora Belascoarána Shaynea. Obě dějové linky se dramaticky střetnou v ohromné spleti
ulic Ciudad de México. Vynořuje se zde hlava odporné historie
městského politického násilí a oba detektivové se sami ocitnou
v hrůzném tanci smrti se silami současně kriminálními, historickými i politickými.
Kniha vycházela nejprve na pokračování v mexických novinách
La Jornada a později byla vydána nejen v Mexiku, ale i v Itálii,
Francii, Spojených státech amerických, Řecku, Turecku a v dalších zemích.
Český překlad, doplněný obsáhlým doslovem o zapatistickém
hnutí, vychází v nakladatelství Pavel Mervart na podzim 2012.
Předpokládaný rozsah 250 stran, předpokládaná cena 240 Kč,
v nezávislé distribuci 160 Kč.
E
4/2012 EXISTENC
informovali, kde je potřeba pomoc: ,potřebujeme posily v prvních
řadách‘, ,potřebujeme pomoc stavět barikády‘, ,potřebujeme někoho
na hlídky (...)‘ a tak dále. Byli jsme schopni fungovat dynamickým
způsobem během akce bez toho, aby na nás někdo hulákal, musíte
udělat tohle a musíte udělat tamto!“
Potom dívka komentuje situaci, která nastala mezi demonstranty
a policií: „Policie si myslí, že jste pouhý dav a že tak budete taky reagovat. Model afinitních skupin všechno mění: už nejednáte jako dav,
ale jako racionální bytost. Afinitní skupiny nám pomohly uchopit naši
vlastní sílu. Policie z nich nepřestává být překvapená a rozladěná:
,Máme vodní děla a slzný plyn,‘ říkají si, ,ale podívej se na ně, místo
aby utíkali, mají mítink, aby se rozhodli, co budou dělat!‘“
Podobná svědectví připomínají teze sociologa Francesca Polletta,
podle něhož má přímá demokracie nebo konsenzus uvnitř sociálních
hnutí obrovskou politickou hodnotu, protože usnadňuje (sebe)organizaci, inovace a soudržnost mezi militanty. Mnoho lidí, kteří působili
v afinitních skupinách, navíc poznalo jejich politickou efektivitu jako
struktury pro rovnostářské a svobodné procesy, stejně jako jejich taktickou výhodu, umocňující jejich schopnost manévrovat a jejich sílu při
střetech s policií. Typickým rysem afinitních skupin je, že podněcují
lidi k autonomnímu jednání a ke zodpovědnosti vůči organizaci. Dokazují, že davy lidí jsou schopny sebeorganizace rovnostářským způsobem, přičemž jsou vysoce efektivní. A co je nejdůležitější, umožňují
přímou debatu mezi jednotlivci, kteří potom mohou kolektivně definovat, co je a co není politicky efektivní.
Francis Dupuis-Déri je profesorem politických věd na univerzitě
v Québecu (UQAM). Napsal několik knih, např. Les Black Blocs (2007),
stejně jako mnoho článků do různých magazínů (Agone, Anarchist Studies, Canadian Journal of Political Science, New Political Science,
Political Studies, Politix, Recherches féministes, Réfractions, Social
Anarchism, atd). E-mail: [email protected]
Poznámky překladatele:
1) Výraz militantní zde není užíván jen jako synonymum výrazu násilný, ale
také jako aktivní, zapálený, bojovný. Bojovat lze nenásilnými i násilnými
prostředky.
2) V původním článku i v anglickém překladu odkazuje autor na obrovské
množství textů. Z důvodu přehlednosti nebyly tyto odkazy do českého překladu zahrnuty. Autor také vychází z mnoha rozhovorů s anarchisty a anarchistkami, kteří mají zkušenosti s organizačním modelem afinitních skupin.
Rozhovory byly anonymní, nicméně věk, pohlaví a aktivistické zaměření lze
rovněž najít v původním textu nebo anglickém překladu.
3) FAI je stejně jako ČSAF členskou organizací Internacionály anarchistických federací (The International of Anarchist Federations / L’Internationale
des Fédérations Anarchistes, IAF-IFA).
Podle Anarchist Studies 18. 1. 2010 (www.lwbooks.co.uk/journals/anarchiststudies) přeložil Tonda Kováč
O autorech:
Revolucionář Subcomandante Marcos je mluvčím
Zapatovy armády národního
osvobození a poradcem zapatistů, domorodého povstaleckého hnutí, vzniklého v mexickém státě Chiapas. Ke
guerillové skupině, z níž později vzniklo zapatistické hnutí, se připojil počátkem 80.
let. Marcos je autorem několika knih, přeložených do
řady jazyků.
Paco Ignacio Taibo II.
se narodil v Gijónu ve Španělsku a žije v Mexiku od roku
1958. Je autorem bezpočtu
beletristických i odborných
knih, proslul zejména detektivní sérií s hlavním hrdinou
soukromým očkem Héctorem
Belascoaránem Shaynem. Je
profesorem historie na Metropolitan University v Mexico
City.
35
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
VIDÍME TO JINAK
Současný anarchopacifismus
v podání skupiny Voice of AnarchoPacifism (V.A.P.)
Tento nástin vznikl na základě častých
otázek týkajících se postojů „volné komunity V.A.P.“ a jejího výkladu anarchopacifismu.
Anarchismus je sám o sobě velice široký a pohybuje se v takovém názorovém rozsahu, že
některé jeho krajní směry jsou navzájem mezi
sebou v rozporu. Anarchopacifismus je ve své
šíři pramálo konkrétnější. Je proto nesnadné
hledat jeho přesnou definici. Pilíři anarchopacifistické filozofie jsou bezesporu myšlenky pocházející z různých náboženství, antiautoritářských idejí antických filozofů atp. Navazuje na
L. N. Tolstého, H. D. Thoreaua a v určitém úhlu
pohledu i M. K. Gándhího. Jako zjednodušující
poučka se hodí citát Derricka A. Pikea: „Anarchopacifisty lze definovat jako lidi, kteří se nepodílejí na násilí v revolucích a válkách. Pomocí
nenásilných metod chtějí budovat ideální společnost (připravovat vhodné společenské klima
ke zrušení státu apod.).“ Mnoho ideových základů čerpá anarchopacifismus i od ostatních filozofů a teoretiků, třeba některé Kropotkinovy
úvahy jsou pevnou součástí anarchopacifistické
filozofie. Rozpětí této odnože anarchismu nasvědčuje i to, jak široké spektrum kolektivů
a jednotlivců přistupuje k tomu nejsnáze pojmenovatelnému dělítku - násilí. Některé krajní
názory odmítají násilí kdekoliv, kdykoliv a za
jakýchkoliv podmínek. Na druhé straně se za
anarchopacifisty označují i antimilitaristé (možná chybně), kteří považují násilí za legitimní
prostředek. Najděme tedy alespoň základní
postoje většinově zastávané mezi anarchopacifisty, jakési „nejčastější názorové průsečíky“:
♠ Jedním z nich je odmítání násilí jako programového prostředku, jako nástroje vedoucího
k společenské změně. Vychází z předpokladu,
že celospolečenská změna je možná až po dosažení určité úrovně sociálního uvědomění. Pokud
tomu tak není a podstatná většina ještě není
připravena na takovou změnu systému, je veškerá snaha dopředu odsouzena k nezdaru. Navíc
všechny prostředky použité k dosažení jakékoliv
přeměny společnosti musí být v souladu s ideami, pro něž jsou tyto změny prováděny. „Účel
nesvětí prostředky.“ Pokud zapomeneme na
toto pravidlo, znehodnotíme samotné ideje
dřív, než dojdou svého naplnění. Nedotknutelnost svobodné volby každého individua je považována za naprosto zásadní kritérium. Jistou
úroveň altruismu jedince vůči společnosti berou
anarchopacifisté jako nezbytnou pro jakoukoliv
společenskou změnu. To jsou postoje, které
nelze žádným způsobem vynutit. Pokud se tento
společenský posun snažíme přeskočit, snadno
potom pokusy o vytvoření nové svobodnější
společnosti vedou ke vzniku totalitních režimů.
Neznamená to ovšem odmítání revolučních
změn obecně, pouze takových, které neodpovídají obecné úrovni sociálního uvědomění.
♠ Dalším většinovým postojem je odmítání konkrétních představ o podobě ideální svobodné
společnosti. Jsou tu samozřejmě zásadní kritéria jako maximální svoboda jednotlivce, rovnost, beztřídnost…, konkrétní podrobná schémata jsou ovšem odmítána jako nepodstatná
a dokonce nebezpečná. Má se za to, že hledání
detailních podob budoucí svobodné společnosti
může vytvořit dogmata, která nemusí odpovídat
podmínkám a potřebám doby, v níž vznikne.
Neznamená to ovšem odmítání vizí charakteru
a podstaty takovéto společnosti. Myšleny jsou
konkrétní představy. „Projektování domu ve
36
chvíli, kdy nevíme kde, kdy a z čeho“ je nejenom zbytečné, ale může nás v budoucnu značně
omezit v optimálním budování. Anarchopacifismus dokonce nenazývá tuto budoucí svobodnou
společnost anarchistickou. Heslem „Anarchie je
cesta, svoboda je cíl“ je vyjádřen přístup k tomuto tématu. Jak již bylo zmíněno, pro anarchopacifismus je nedotknutelná svobodná vůle,
proto je zastáván názor, že o konkrétní podobě
si ve svobodné společnosti rozhodnou svobodně
lidé. Zvolí si, co budou považovat za nejlepší.
♠ Z předchozích témat je zřejmé, jaký důraz je
v anarchopacifismu kladen na „vývoj společnosti“, označovaný od „etické evoluce“, přes „sociální vývoj“, „kulturní evoluci“ až po „úroveň
sociálního uvědomění“. Žádný z těchto výrazů
není přesným synonymem, jaký vývoj máme na
mysli. Nejbližším by snad mohla být „etická
evoluce“. Tento proces je naprosto klíčový.
Anarchopacifisté zastávají většinou názor, že
lidé jsou ve své lidské podstatě dobří. Většina
negativních vlastností a projevů je důsledkem
působení nezdravých tlaků a vztahů v současné
společnosti. Věří, že pokud jsou k tomu vhodné
podmínky, dochází stále k vývoji i po stránce
lidské etiky. Podporování tohoto procesu je
zpravidla jejich nejčastější aktivitou. Ať už jde
o vytváření komun, podporování různých iniciativ v oblasti lidských práv, ekologie atd. Mnohdy
se anarchopacifisté zapojují do projektů či
iniciativ, které nejsou přímou součástí anarchopacifismu. Snaží se pouze přispět k tomuto
společenskému vývoji. To je navíc dost typické.
„Není potřeba podepisovat, je potřeba konat.“
♠ Dalším rozšířeným postojem mezi anarchopacifisty je „nepovyšování vlastních ideálů nad životy ostatních“. I u některých radikálních pacifistů, kteří odmítají použít násilí i ke své vlastní
obraně, panuje názor, že nelze povyšovat své
vlastní ideje nad životy ostatních. Můžeme tedy
sledovat poněkud paradoxní situaci, kdy jedinec, který je napaden, se nebrání. Ve chvíli,
kdy se ho zastane někdo další a hrozí případné
nebezpečí i někomu jinému, aktivně použije
násilí jako prostředek k odvrácení potenciální
hrozby. „Sebesvětější idea nestojí nad životem
ani toho nejposlednějšího.“ Tento postoj je rozšířen až do té míry, že pokud je napadena skupina radikálních pacifistů odmítajících násilí,
použije násilí jako krajní prostředek po vyčerpání všech ostatních možností každý jednotlivě,
vždy v zájmu toho druhého. Zní to sice trochu
nesrozumitelně, je to ovšem naprosto logický
kontext anarchopacifistické filozofie. Nutno ale
podotknout, že radikálních pacifistů není mnoho. Naprostá většina anarchopacifistů uznává
jako krajní možnost osobní obrany použití násilí
(samozřejmě jen k odvrácení hrozby).
♠ Nakonec shrňme ostatní postoje rozšířené
mezi anarchopacifisty. Jednoznačně sem patří
radikální přístup k většině patogenních jevů
současné společnosti (rasismus, sexismus, homofobie…). Dále je to určitě oblast ekologie
a zvířecích práv, které jsou považovány za neoddělitelné součásti celého evolučně etického
procesu. A mnoho dalších.
Anarchopacifismus je neoprávněně považován
za málo aktivistický. Ale není tomu tak, jde
o naprosté nepochopení jeho samé podstaty.
Stejně jako celý anarchismus je i on neustále se
tvořící a modifikující směr. Kolektivy a jednotlivci hledají stále nové formy aktivit. Je asi
jisté, že nejširší pole působnosti zůstane vždy
na poli agitace ve všech podobách.
Jak jednou řekl jeden náš francouzský kamarád: „Mnohem víc je anarchopacifistů, kteří
nevědí, že vlastně jsou anarchopacifisty, než
těch, co to o sobě vědí, nebo si to aspoň myslí.“
Názorové a ideové průsečíky V.A.P.
To, co jsme se tak komplikovaně snažili pojmenovat u anarchopacifismu jako filozofie či
hnutí, je ještě mnohem komplikovanější v případě V.A.P. Abychom nastínili, co je myšleno
pojmem „volná komuna“, je třeba přiblížit
základní strukturu a vazby. Jedná se o volné
sdružení či kolektiv lidí pracujících na propagaci
nenásilného anarchismu. Ač se může jevit jeho
členská základna poměrně široká, je to způsobeno pouze tím, že „komuna“ považuje nepřímo za svého člena kohokoli, kdo se zapojí do
jakékoliv její činnosti. Nebo je či byl kdykoli
nápomocný jakékoli její aktivitě. Síť kontaktů
a spolupracovníků je nerovnoměrně rozložena.
Nelze nalézt žádné konkrétní místo se silnou
lokální buňkou. To konečně ani není záměrem.
Vytvoření co možná nejširšího rozsahu kontaktů
je důležité pro mnoho našich dalších aktivit. Je
lhostejné, zda se ten či onen hlásí k naší komuně. Důležitá je činnost, kterou odvádí. Aktivizovat různé skupiny, projekty a iniciativy je jednou ze základních myšlenek i našeho vnímání
anarchopacifismu. To, že jsme naprosto otevřeni komukoli, kdo má chuť pracovat na propagaci
ideálů lidské svobody a rovnosti, je pro nás
podstatný prvek. Je nám jedno, jestli se jedná
o manažera v bance, studenta ekonomie či
policistu. Abychom umožnili participaci i těm,
kteří se bojí otevřené spolupráce, máme také
několik anonymních spolupracovníků. V současnosti je důležitou součástí našeho aktivismu
práce s informacemi, jejich získávání a následné používání k rozkrývání podstaty politickoekonomického systému. Tím se snažíme urychlit
celkový proces „sociálního uvědomění“. Celá
aktivita ale probíhá v „důvěrné“ rovině a nelze
specifikovat podrobnosti.
O to komplikovanější je nalézt průsečíky jak
ideové, tak názorové. Vycházejme tedy alespoň
z postojů těch nejčinorodějších, tzv. Active
Crew VAP, což je aktivistické jádro V.A.P. Asi
jsme naprosto zajedno ve všech obecných přístupech pojmenovaných výše jako jednotící
myšlenky většiny anarchopacifistického hnutí.
Je pouze několik drobných nuancí, které lze
pojmenovat.
Domníváme se, že je důležité nejenom iniciovat a propagovat. Vnímáme jako vysoce efektivní aktivně vstupovat a podporovat vytváření
organizovaných i neorganizovaných struktur
v systému, které ho cíleně narušují. Další oblastí částečně nás odlišující od většinového proudu
je postoj k rasistickým, homofobním a xenofobním organizacím. Domníváme se, že blokády,
letákové akce atp. jsou bezesporu velmi důležité. Přesto vnímáme jako potřebné chod těchto
struktur maximálně a cíleně narušovat. Samozřejmě v nenásilném duchu.
Jistě by se našla i další hlediska, která jsme
opomněli pojmenovat, a to jak v obecné rovině,
tak rovině V.A.P. Doufejme, že alespoň rámcově tento rozbor představí vize a teze současného anarchopacifismu. Je nutné si ale uvědomit,
že co platí dnes, nemusí platit zítra. Hledání
cest, řešení a znovu dalších otázek - to je anarchopacifismus. Hledání cesty člověka k člověku.
Nový blog V.A.P.: voiceofanarchopacifism.noblogs.org
Anarchistická revue
A3
E
4/2012 EXISTENC
A3
je projekt nástěnných novin, které každý měsíc
vydává Československá anarchistická federace (ČSAF)
a vylepují ho její členové a členky. Přidat se však může
každý, kdo má zájem a rád by šířil A3 ve svém okolí. Každé nové číslo je ihned k dispozici ke stažení v tiskové
podobě na stránce www.csaf.cz nebo si o něj můžete
napsat na e-mail: [email protected].
A3 – Červenec 2012
Policejní brutalita aneb tonoucí
se stébla chytá
Dne 30. června 2009 vyklidila a zdemolovala policie ve spolupráci se soukromou agenturou pražský squat Milada. Přesně za tři roky, 30. června
2012, se zhruba 40 lidí sešlo u Milady
s cílem připomenout si tuto událost
i to, že vyklizením „zachráněný“ majetek se za tu dobu díky svým majitelům dostal do skutečně dezolátního
stavu. O vilu se léta vedou různé
úřední hádky (nejdřív restituční, potom mezi vlastnickými institucemi
a nakonec ještě s ministerstvy) a než
skončí, nebude patrně co využívat
– vlastník nechá vilu za úřední asistence spadnout. Zatím ji ovšem chrání
před všemi „nepřáteli“ co nejsrdnatěji. V sobotu 30. června 2012 stovka policistů za dohledu policejního
vrtulníku zpacifikovala návštěvníky připomínkového koncertu: zbila je,
prohnala uličkou hanby sestavenou z těžkooděnců a rozmlátila jim
kytary, desky a ostatní hudební aparaturu včetně jednoho počítače.
Média v honbě za senzací použila běžný stereotyp, aby vykreslila
příznivce squatu jako militantní, asociální, divně vypadající a nebezpečnou mládež. Tím vlastně odůvodnila brutalitu policie. Jako vždy se
nezmínila ani o jediné myšlence, kterou squatting symbolizuje. Mlčela
o snaze dát život opuštěným a zanedbaným budovám, když je tu navíc
bytová nouze a lidi pomalu přestávají mít na nájem, mlčela o potřebě
místa pro jinou než mainstreamovou kulturu, mlčela o sociálních
a vzdělávacích aktivitách systematicky probíhajících ve squatech.
Pokud měla korporátní média v něčem pravdu, pak v tom, že tahle
mládež může být nebezpečná. Má totiž vlastní politický názor, podložený důkladnou argumentací, takže se samozřejmě vymezuje vůči systému kriticky. Většina z nás to poslední dobou ostatně dělá taky, ale
buď soukromě, nebo jednou za rok manifestačním pochodem, který
těžko něco změní a těžko ohrozí arogantní moc. Squateři naproti tomu
dávají svůj kritický postoj vůči systému najevo činem – upřednostní
legitimitu před legalitou, obsadí cizí chátrající majetek a učiní z něj
smysluplný veřejný prostor, ve kterém panuje skutečná svoboda. Proto
policie nemlátí opilou mládež na diskotékách, i kdyby v okolí demolovala popelnice, proto nemlátí účastníky letních megafestivalů, kde se
točí velké peníze a kapely známé z rádií, i kdyby tahle mládež měla
dredy a tetování (které se ostatně už staly módou bez obsahu). Tahle
mládež se jen baví. Proto ale policie mlátí squatery a jejich příznivce –
mlátí totiž myšlenku a názor, který cítí jako ohrožení současné moci,
jíž slouží.
A proto policie bude mlátit každého, kdo tuto moc bude reálně ohrožovat třeba jen tím, že se zapojí do stávky nebo že bude svůj názor
dávat najevo ve veřejném prostoru. V celosvětovém hnutí Occupy si to
ostatně už lidé vyzkoušeli. Mírumilovní účastníci okupací veřejných
prostor odmítali jakoukoli formu násilí vůči represivním složkám v naivní představě, že policie při zákroku rozlišuje ty, kteří si zaslouží dostat
pendrekem, a ty, s kterými by si spíš popovídala o tom, co se to tu
děje. Lidé bez ohledu na věk, vzhled či profesi, kteří se za poslední rok
ocitli někde na náměstí uprostřed protestů, dostali přes držku zcela
demokraticky – stačilo se ocitnout v blízkosti policajta. Jiným chováním
by vlastně takoví policejní těžkooděnci popírali smysl své profese
a oprávnění dostávat ze státního rozpočtu peníze na praktické procvičení natrénovaného boje proti nepříteli. A nepřítele určuje ten, kdo je
platí. Jednou jsou to squateři, jindy těch 99 % obyčejných lidí, na které
se taky svede kdeco, třeba ekonomická krize.
Jedna věc je snad už každému jasná: kapitalistický systém přestává
fungovat, politické loutky v roli výkonné moci si to uvědomují a stupňují preventivní zastrašování. Například když ukážou, jakým fyzickým
násilím vůči svým kritikům z ulice disponují. Argumentovat hrubou silou
je pro ně typické. Nenechme se ani zastrašit, ani navzájem rozeštvat.
Pak už jim „argumenty“ dojdou.
A3 – Srpen 2012
Lidé v ohrožení a přímá akce
Nebyli jste letos v létě na dovolené
ve Španělsku? Nebyli jste na dovolené
v zahraničí? Jste rádi, že jste mohli
jet těch pár kilometrů navštívit příbuzné a známé? Taky vám peníze stačí
sotva na běžný denní domácí provoz?
A o úsporách na horší časy, natož na
zážitky „nad poměry“ vůbec nemůže
být řeč? Buďte rádi, že jste měli
aspoň tu dovolenou. Znamená to totiž, že máte práci.
Návštěva Španělska by vám ovšem
ukázala, co nás pravděpodobně čeká
za pár let: v některých oblastech téměř 40% nezaměstnanost, exekuce,
ztráta střechy nad hlavou, hlad. To
vše napříč společenskými vrstvami
a vůbec ne jen někde mezi nekvalifikovanými dělníky, tzv. nepřizpůsobivými, sociálně vyloučenými apod.,
jak naznačuje mocenská propaganda v korporátních médiích.
Prosazované politické řešení ekonomické krize zahání do kouta i ty,
kteří se při práci v kanceláři neušpiní, kterým banky bez skrupulí půjčují peníze na dům, na školné i na vánoční dárky, kteří tráví víkendy
v nákupních centrech. Zahání do kouta ty, kteří si myslí, že patří ke
střední třídě (a dnes si to ještě myslet můžou). Toto politické řešení
totiž spočívá v cynickém konstatování, že si za krizi můžeme sami,
protože jsme každý zvlášť špatný hospodář. A je tudíž na nás jednotlivě, jak si poradíme a jak se už konečně naučíme žít na vlastní zodpovědnost. Politik nám může pomáhat jen tak, jak je v jeho silách:
z výchovných důvodů zvýšit DPH, zpřísnit výběr daní u (nejpočetnější)
střední třídy, ocejchovat nezaměstnané a nahnat je na nucené „obecně
prospěšné“ práce pro privátní korporace. No a navrch připomenout
princip utahování opasků, které si máme kolem pasu nebo hrdla zatáhnout taky každý sám.
Návštěva Španělska by vám ukázala i to, že neomalenost boháčů
a jejich politických poskoků nutně vyvolá reakci zdola. V Asturii na
severu země v červnu povstali horníci, blokovali silnice a potýkali se
s policií, která v reakci na protest začala šikanovat hornické vesnice.
Poté se horníci vydali pochodem na Madrid, tam je vedle obrovského
a nadšeného přijetí místními obyvateli, včetně hnutí rozhořčených,
přivítaly opět policejní obušky a střelba. V Andalusii, která se nachází
naopak na jihu, začali odboráři z místního svazu SAT obsazovat nevyužívanou půdu a obdělávat ji. Jejich poslední akcí bylo vyvlastnění zboží
z několika supermarketů a jeho rozdání potřebným. Po celé zemi pak
funguje solidární hnutí, jehož cílem je bránění exekucím, v jejichž
důsledku končí tisíce rodin na ulici.
Když český prorežimní pravičák z iluzorní střední vrstvy mluví o rozdílu mezi pravicí (která prý pracuje, aby dosáhla blahobytu) a levicí
(která prý jen stávkuje, demonstruje, demoluje, podpaluje a rabuje,
aby se onoho blahobytu domohla), nevidí si na špičku nosu. Už dávno
nejde o blahobyt, ale o holé přežití. Vždyť i takovýhle mudrlant žije ze
dne na den, je okamžitě nahraditelný a postradatelný ve společnosti,
která pohrdá solidaritou a člověkem vůbec. Vzýváním bohatých na tom
těžko něco změní, vzýváním elitářství se těžko dostane mezi elitu,
i kdyby se stejnou chutí jako ona šlapal po těch, kteří jsou na tom hůř
už dnes.
Ano, lidé, přezdívaní u nás pohrdavě levičáci za to, že se nechtějí
vzdát boje za důstojný život pro každého bez rozdílu, jsou všude stejní. Jejich sociální hnutí roste a přímé akce, které navzdory represi
probíhají dnes ve Španělsku, mohou zítra začít u nás. Nebudeme platit
za cizí dluhy a za krizi, kterou jsme nezpůsobili. A týká se to i nás
všech, kteří zatím ještě máme práci, máme kde bydlet a co jíst.
Možná i my budeme brzo nuceni přijít na to, že prosbami u těch nahoře se ničeho nedomůžeme. Je naivní věřit ve volby, které tu jsou jen
proto, aby reprodukovaly stávající systém a aby jeho podstata zůstala
nezměněna. Možná to nebude trvat tak dlouho, kdy konečně pochopíme, že protest musí být radikální, aby byl alespoň trochu účinný.
A možná stejně jako lidé ve Španělsku začneme bránit sebe a své sousedy před exekucemi, pomáhat lidem vyhnaným z domova obsazovat
prázdné domy a těm bez prostředků zajišťovat potraviny z míst jejich
přebytku a plýtvání. Možná, že i zde se přestaneme nechat štvát proti
sobě a objevíme sílu vzájemné solidarity a kolektivní přímé akce.
37
EXISTENCE 4/2012
Anarchistická revue
A3 – Září 2012
Politici jsou paraziti
Solidaritu s Romanem Smetanou!
Další soudní instance potvrdila
oprávněnost trestu pro Romana Smetanu za „tykadla“.
Roman Smetana okomentoval v roce
2010 graficky i slovem předvolební
letáky s politickou reklamou nesouhlasným názorem a neučinil to podle
žádného stranického klíče – jen na
základě zkušenosti obyčejného člověka, kterému se politikové u moci po
léta cynicky vysmívají každým svým
činem. Ke svému politickému názoru
se jmenovitě přihlásil. Byl zažalován,
souzen a odsouzen za útok proti majetku. Trest obdržel dvousložkový:
jednak peněžní náhradu 15 667 korun
za znehodnocený majetek, jednak 100
hodin obecně prospěšných prací. Peníze uhradil ne z úcty k nedotknutelnosti majetku politických stran
(který chtě nechtě spolufinancují občané, když musí odvádět daně),
ale proto, aby nevystavil rodinu exekuci. Převýchovnou složku trestu
Roman Smetana odmítl. Náhradní trest domácího vězení odmítl rovněž,
a tak mu bylo vyměřeno 100 dní odnětí svobody. Výkon trestu mu byl
přerušen kvůli projednávání stížnosti u Nejvyššího soudu, kterou ovšem
nepodal Roman Smetana – ta byla součástí politických her, jež se kolem
medializované kauzy rozběhly. Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl.
V čem tkví podstata celé kauzy? Pro ty, kdo nám vládnou, spočívá
takzvaná společenská nebezpečnost jednání Romana Smetany především v jeho nezávislosti. Nedělá totiž kompromisy, které nás ostatní
RECENZE
Klíčení č. 3
Také třetí číslo Klíčení přináší texty,
které otevírají řadu otázek o světě kolem nás. O světě, který není ani ideální,
ani spravedlivý a jehož problémy nepřestanou existovat jen proto, že se
o nich mlčí nebo je zrovna nemáme před
očima.
Snad i to je důvod, proč se například
vydáváme na cesty. O cestování vyprávějí v tomto čísle v rubrikách Od nás
a Čítanka děti i dospělí – někteří jeli
daleko a dávno, někteří se teprve vracejí
domů. Cesty dětských autorů Klíčení
možná nejsou nijak exotické a nepočítají
se na tisíce kilometrů, ale při srovnání
jejich zážitků se zážitky dospělých cestovatelů-tuláků se ukazuje, že jsou stejně cenné a objevné. Všichni o svých
dojmech totiž přemýšlejí, zasazují je do kontextu svých zkušeností a nespokojují se s povrchním pohledem. A všechny zajímají především lidé, ne
turistické atrakce.
A protože lidské životy spojuje vždy několik neodmyslitelných rysů, jako
je potřeba práce či vědění, ne náhodou se tahle témata prolínají několika
dalšími rubrikami. V Černo-červené škole najdeme text o vzniku a podstatě
odborových hnutí, která mají za cíl boj o rovné podmínky pro práci smysluplnou a uspokojující, nikoli povinnou a ponižující, a text s názvem Dluh,
ilustrující důsledky toho, když si někdo udělá „práci“, tj. kšeft z nedůstojných životních podmínek druhých lidí. Originální komiks Klíčení o Hrochu
Buřičovi pak lapidárně postihuje vztah vzdělání a užitečnosti každého věděníchtivého jednotlivce pro kolektiv. A o svém vztahu k práci i ke vzdělání
se mimo jiné vyjadřují v rozhovoru v rubrice Muzika členové pozoruhodné
kapely Křikzticha.
(40 barevných stran formátu A4, cena 60 Kč)
38
A3 / RECENZE
paralyzují – hlásí se otevřeně ke svým názorům, nelpí na zaměstnání,
jež ho neuspokojuje, nelpí na konformitě v podobě čistého trestního
rejstříku, nepřijímá roli nesvéprávné figurky v mocenském mechanismu. Velmi dobře chápe, jak v praxi funguje to, co nazýváme spravedlností: jde o tanec mezi paragrafy, který provozují placení profesionálové, který se zpravidla ani nedotkne podstaty věci a je předváděn jako
tyátr pro větší či menší publikum. Laik je v něm jen pasivní platící
stafáží. To Roman Smetana odmítl a v soudním řízení se hájil sám.
Odmítl i všechny „laskavosti“, které mu nabídl trestající systém v podobě opravných prostředků, žádosti o milost atd.
Roman Smetana svými postoji dokazuje odvěkou pravdu: když neprivilegovaný není hezky zticha, když se tiše nebojí o svou almužnu, když
jasně a srozumitelně mluví a jedná, je mocí a jejími přáteli nenáviděn
a pronásledován. Noční můrou mocných je prostá odvaha čelit jejich
aroganci, projevit vlastní názor a nenechat se zastrašit ani koupit,
nemít jejich zištné cíle.
Postoj a činy Romana Smetany lze jedině podpořit, obdivovat a následovat. Jsme bezvýhradně na jeho straně v boji s politickým režimem
za projev vlastní politické vůle a nezávislosti.
Jsou před námi volby do krajských zastupitelstev. Opět jsme nuceni
dívat se na tváře politiků a číst nesmyslná hesla a sliby, které se stejně
nikdy nenaplní. Tak jako se nenaplnily po celých 22 let, kdy můžeme
chodit k „svobodným volbám“. Za tu dobu jsme si už mockrát mohli
potvrdit skutečnost, že lidé jsou pro politiky zpravidla až na posledním
místě. Proč se smiřovat s volbou menších zel? Proč tento systém legitimizovat účastí na volební komedii, která stejně nic nezmění? Protože
kdyby mohly volby něco změnit, už dávno by je zakázali!
Je neuvěřitelné, že jeden plakát politické strany vyvěšený v tramvaji
stojí víc než tisíc korun. Alespoň tak to naúčtovala ODS Romanu Smetanovi. Jedno je však evidentní – politici si na svou propagandu vlastní
poctivou a tvrdou prací rozhodně nevydělali. Tak jako tak jsme jim ji
zaplatili my, aby nás s ní ještě otravovali na každém kroku a za její
úpravu pokutovali a trestali. Nebojme se jich a ukažme jim, co si
o nich myslíme, třeba i tím nejnevinnějším způsobem, dokreslením
tykadel. Parazitům přece tykadla sluší.
Časopis si můžete objednat na e-mailu kliceni[a]csaf.cz nebo zakoupit
v obchodech Rekomando (Trojanova 9, Praha 2), Emergency shop
(Tachovské náměstí 5, Praha 3), Infocentrum Salé (Orebitská 14, Praha 3 Žizkov), Café a knihkupectví Fra (Šafaříkova 15, Praha 2), Antikvariát Černý
pes (Sedláčkova 20, Plzeň), Infoshop Pelech (Brno).
redakce Klíčení
A-kontra č. 5/2012
Další letošní číslo nepravidelně vycházejícího zpravodaje A-kontra je koncipováno jako „queer speciál“, který vyšel
u příležitosti festivalu sexuálních menšin
Prague Pride.
Právě na jeho účastníky je směřován
úvodní text, který je výzvou, aby svou
objevenou a demonstrovanou hrdost pomáhali jako menšina, která ví, jaké je to
být jiný, nalézt i menšině, která je na
tom dnes v Česku asi nejhůř – Romům.
V krátké úvaze se zpravodaj zamýšlí nad
mnohdy zkomercionalizovanou podobou
celého festivalu a v dalším textu se
věnuje těm, kteří proti festivalu brojí,
seč mohou – náboženským fanatikům,
Mladým křesťanským demokratům, iniciativě Akce D.O.S.T. a neonacistům.
Z dalších témat se A-kontra věnuje snaze vystěhovat obyvatele ostravského Přednádraží a kauze aktivistek z kapely Pussy Riot, nově okleštěnému shromažďovacímu právu v Rusku a pokrytectví mnoha z těch, kteří se
dívek proti Putinovi verbálně zastávají, avšak na druhou stranu jsou ochotni
podporovat věci, které se těm putinovským s přehledem vyrovnají.
Poslední stránka je věnována Romanu Jochovi a jeho snaze označovat ty,
kdo nesouhlasí s kroky vlády, jako bezpečnostní hrozbu pro ČR; krátké
recenzi na zcestně vyznívající knihu Kup si svou revoltu; pražským autonomním prostorům a pravidelné rubrice zestručněného přehledu událostí
a výroků „Odvrácená strana měsíce“.
Jako vždy nechybí uvnitř čísla plakát formátu A2, tentokrát s tematikou
zmiňovaných Pussy Riot.
Za zmínku bezesporu stojí, že heslem z titulní stránky „Svatý Václave,
vyžeň Duku s Nečasem!“ se nechali inspirovat aktivisté iniciativy ProAlt
a pod tímto mottem zorganizovali happening ve svatovítské katedrále.
-jk-
Anarchistická revue
RECENZE
Kup si svou revoltu!
Na jaře letošního roku se do českých knihkupectví dostala kniha Kup si svou revoltu! od
Josepha Heatha a Andrewa Pottera, jejímž hlavním poselstvím je „překvapivé“ zjištění, že kontrakultura (zde rozuměj revolta) nestojí nijak
v opozici vůči převládajícímu kapitalismu, ale
naopak je jeho živnou půdou. Pokud již tato
jednoduchá myšlenka, kterou si lze přečíst na
obálce samotné knihy, někoho nadzvedla ze
židle, měl by si celou knihu raději přečíst ve
stoje.
Osobně jsem měla z knihy velmi rozporuplné
pocity. V deseti kapitolách autoři postupně rozebírají postoje tzv. kontrakultury, kterou již v 60. letech reprezentovali hippies. Spíše než vlastní
pozorování jsou autorům inspirací pro sepsání knihy dříve vydávaná díla
a nespočet filmů (mezi jinými Městečko Pleasantville, Klub rváčů, Pláž
nebo Americká krása), které prakticky do nejmenších detailů popisují.
Možná proto je první polovina knihy znatelně čtivější. Autoři zde čerpají
nejen z Naomi Kleinové, jejíž knihu Bez loga, ale i Kleinovou samotnou
podrobují ostré kritice působící až dojmem vyřizování si účtů, ale také
z natolik zásadních prací, jako je Veblenova Teorie zahálčivé třídy či práce
Lipovetského.
Jednou ze stále se opakujících myšlenek, která se knihou prolíná jako
červená nit, je zdůraznění, že „hnací silou trhu není již několik desetiletí
konformita, ale právě revolta“. Tento fakt následně autoři „vyčítají“ Kleinové, která podle nich jaksi nepostřehla, že právě její kniha nikterak nepodkopává konzumerismus, ale svou prodejností jej podporuje. Pak však
nezbývá než říci, že sami autoři se dostali do pozice, kdy „zloděj křičí
‚chyťte zloděje!‘“, neboť právě oni sami nazvali svou práci Kup si svou
revoltu!, a jsou to oni, kdo se rozhodl na této „revoltě“ vydělat jako ostatní. Přesto v první polovině knihy nacházíme i řadu myšlenek (nikoliv však
původních), které osvětlují fungování konzumní společnosti a její hnací
síly, např. teorie závodu ke dnu, soutěživé spotřeby či pozičního zboží.
Kladně můžeme hodnotit řadu příkladů, které autoři užívají, aby předložené teorie přiblížili. Souhlasit pak lze i s tvrzením, že „ve společnosti, která
si cení individuality a opovrhuje konformitou, se ‚rebelantství‘ stává novou exkluzivní kategorií“.
Druhá polovina knihy však najednou působí spíše jako kritika ze setrvačnosti. Autoři se zde dopouštějí stále se opakující generalizace a postupné
radikalizace (kterou sami na kontrakultuře kritizují) svých názorů. Namísto
debaty zde pouze povrchně přeskakují od tématu k tématu, protože by
zřejmě zjistili, že celá věc je složitější a jejich povrchní postoj by mohl být
smeten opozičními argumenty.
Za zcela zásadní pak považuji absenci definic klíčových termínů, se kterými autoři pracují, např. alternativa, o které hovoří v souvislosti s východní medicínou a kterou neopomínají zesměšnit na pouhou módní záležitost.
Jejich kritika je mnohdy žel mělká a nepřesvědčivá.
Rozhodně se nelze bez výhrad ztotožnit s tvrzeními, jako jsou: „[Škola]
vytváří ve studentovi celoživotní závislost na spotřebě produktů masové
společnosti způsobem, který vede nutně k vyprázdnění ducha, vyčerpávání
zdrojů a znečišťování životního prostředí.“ Obávám se, že tak jednoduché
to není a pasovat studenty na loutky, se kterými si „systém“ může dělat,
co se mu zlíbí, je také mimo mísu.
Představy autorů o biochovech jsou také vskutku překvapující: „Každý,
kdo strávil nějaký čas na farmě, ví, že kuře na volné pastvě je asi stejně
věrohodné jako sluncechtivá žížala. Za krásného letního dne kuřata nejspíš
najdete v nejtmavším koutě kurníku. Budou se jich tam vedle sebe tísnit
desítky, obvykle budou spát a vypadat jako velká žlutá koule. Kuřata prostě nejsou typ na pastvu.“ Skoro se chce říct, že sami autoři nikdy neviděli
drůbež hrabat. Pak by totiž zjistili, že v klecích ve velkochovech to jaksi
není možné a svou kritiku bio značky by postavili na jiných argumentech.
Dalším velmi osobitým názorem autorů je až neskrývaná propaganda fast
foodů, resp. McDonald’s (po tolika letech kritiky a kopání do tohoto
„symbolu západní svobody“ je jeho pochvalování zřejmě výrazem rebelie),
když píší: „Zajděte si ale do jakékoliv úspěšné franchisy nebo řetězce
s nezaujatou myslí a snadno pochopíte, proč jsou tak úspěšné. Většinou
proto, že nabízejí poměrně kvalitní výrobky za poměrně nízkou cenu.“
Pokud autoři tak často čerpají příklady z filmů, možná by měli zhlédnout
dokument Super Size Me nebo se dopátrat, co že to ve fast foodech vlastně
požívají, nemluvě o pracovních podmínkách zaměstnanců, díky čemuž si
Heath a Potter mohou kupovat levné hambáče.
Po těchto výstřelcích už asi nikoho nepřekvapí neoliberalismem proklamované tvrzení, že pokud někdo neuspěje, je to pouze a jen jeho vina, na
kterém se autoři shodují, či názor, že právě instituce jako Světová obchodní organizace řeší zásadní problémy třetího světa, avšak dařilo by se jí to
lépe, kdyby nemusela plýtvat energií na antiglobalizační aktivisty. Žel nás
už ani nepřekvapí fakt, že autoři obracejí eko-problematiku pouze na malé
znečišťovatele typu jednotlivých domácností, ale přehlížejí dopady na
životní prostředí způsobené například firmou Shell či Texaco (a jinými,
samozřejmě).
E
4/2012 EXISTENC
Závěr pak podtrhuje prohlášení, ke kterému celá druhá polovina knihy
směřovala, totiž: „… pak se skutečně musíme konečně přestat tolik obávat
fašismu. Naše společnost potřebuje více pravidel, nikoliv méně.“ Bohužel
z historie je jaksi známo, že právě systém neprůstřelných a striktně dodržovaných pravidel umožnil zrůdnosti páchané Hitlerovými poskoky.
Zkrátka a dobře: „Někdy ty nejdůležitější rysy našeho okolí uniknou naší
pozornosti právě proto, že jsou všudypřítomné.“
Přes osobní kritiku rozhodně doporučuji tuto knihu každému, kdo se
o konzumní společnost zajímá. A jelikož nepatřím mezi ty, kteří ctí copyright, doporučuji si knihu stáhnout na internetu. Autoři by z toho jistě
– jakožto rebelové – měli radost.
-lb-
Salé newsletter č. 5 a 6
Tento informační list vydává každý měsíc kolektiv žižkovského infoshopu Salé. Přináší stručné informace o aktuálních akcích a projektech
antiautoritářské scény, a to především těch, co
se odehrávají v Praze. Funguje ale zejména jako
tištěný program infoshopu. I přesto je lepší, jak
autoři sami upozorňují, sledovat doplňování
jednotlivých akcí programu či případné změny
na webové stránce sale.s.cz. Tam také naleznete infolist ke stažení.
Č. 5: Červencové číslo se hned ze začátku
věnuje násilnému útoku policie na vzpomínkovou
kulturní akci, která se konala ve vile Milada
u příležitosti třetího výročí jejího násilného
vyklizení. Zmlácení a zadržení lidé, zničené věci, včetně zdemolovaných
hudebních nástrojů a zlámaných gramofonových desek – prostě policejní
řádění, za které by se žádný totalitní režim nemusel stydět. Vedle toho
jsou v newsletteru pozvánky na akce dalších autonomních projektů – usedlosti Cibulka a Draháňské komunity.
Č. 6: Přes prázdniny si kolektiv Salé dal se svým infolistem menší odmlku
a vyšlo až zářijové číslo. V něm se dočtete o aktivitách na podporu lidí ve
vyloučených lokalitách. V ostravském Přednádraží, jehož obyvatelé se
odmítli podvolit šikaně úřadů a rozhodli se bránit své domovy, na začátku
srpna vyrostlo modré šapitó jednoho z českých anarchistických soundsystémů. Squatteři, technaři, anarchisti a další sympatizující, kteří s ním přijeli,
zde tři týdny pomáhali místním s pokusy o ustavení prvků samosprávy,
opravami domů a odrážením nátlaku okolí. V neposlední řadě pak zajišťovali zábavu místním dětem a umožnili jim tak o prázdninách zažít něco
aspoň trochu výjimečného, vybočit z neustále napjaté a tíživé atmosféry…
Zbytek zpravodaje tvoří pozvánky na akce, jako jsou antifašistická demonstrace v Kralupech, Freeze fest, Genderfuck fest či DIY karneval.
-jk-
Zoufalý (ot)rok č. 3
„Informační občasník nejenom pro nezaměstnané“ Zoufalý (ot)rok vydávají anarchopacifisté z Volné komunity VAP a jak uvádí podtitul, je určen
zejména nezaměstnaným, ale nejen jim.
Infolist vychází ve formátu přeloženého čtyřstránkového letáku. Můžete
si ho stáhnout v tiskové podobě a podle svých možností namnožit. Poté ho
můžete přímo rozdávat nebo nechávat ležet například na úřadech práce.
Pokud nemáte možnost vlastního tisku, obraťte se na e-mail vydavatele
([email protected]) a jistě se na zaslání či předání potřebného počtu výtisků domluvíte.
V Zoufalém (ot)roku naleznete text „Lidé v ohrožení a přímá akce“ převzatý z nástěnných novin A3; článek o tzv. sociálních kartách, jejichž zavedení směřuje k „větší možnosti šikanování a kontroly lidí“; popis právních
důsledků práce na černo; a stručnou radu, jak se bránit šikaně v zaměstnání, tedy jevům zvaným bossing a mobbing.
4 stránky formátu A5, ke stažení na www.ulozto.cz/xWaHfnM/otr-iii-pdf
-jk-
Hlas ulice č. 11
Hlas ulice je zpravodajem Asociace Alerta a letos
v srpnu vyšlo jeho jedenácté číslo, které je koncipováno
především jako pozvánka na veřejné akce pořádané
zejména tímto kolektivem. Naleznete tu prohlášení
k Screamfestu 2012, který se konal 8. září v Mostě, či
výzvu k zapojení do akce „Zažít město jinak“, na které se
22. září Alerta podílela svou Bezpeněžní zónou. Smyslu
a podrobnějšímu vysvětlení principů bezpeněžních zón je
pak věnován větší prostor, jenž je následně doplněn
o zamyšlení nad městskou vyhláškou v severočeské Krupce, která omezuje využívání veřejného prostoru pro setkávání lidí (rozuměj Romů), a pozvánce na letošní Genderfuck fest, který proběhl v Praze ve dnech 14.-16. září.
4 stránky formátu A4, kontakt: [email protected].
-jk-
39