My stárneme, domy dostávají patinu

ZAMYŠLENÍ SEDMNÁCTÉ
MY STÁRNEME, DOMY DOSTÁVAJÍ PATINU
Dům má být proveden tak, aby se stal krásnou ruinou.
Auguste Perret
Stárnutí může (a nemusí) být krásné. Perfekcionistický obraz
sterilního světa v nás se děsí z každé puklinky ve zdivu či skvrny na
jinak běloskvoucí omítce a zatím Felliniovský stařík popíjí své
zoxidované Frascati v poloruinách antické Itálie, všímaje si daleko spíše
krásy zdejšího modrého podnebí než tichého pelichání svého světa.
Pošetilost a současně velkolepost mnohých inženýrů spočívá v tom, že
nevnímají kapky vody, dopadající v destruktivním staccatu na kámen
jejich konstrukcí. Termiti po celém světě likvidují rodinné domky po
tisících, produkujíce pět procent tepla ve skleníku této planety ze
svých metanových pšouků. Železo zrezne a dřevo se rozpadne, ať jej
mírně proplešatělý sardonik z nevkusné televizní reklamy, zeť
maminky, která „už tady příště nebude“, natírá čím chce. A každá
omítka jednou oprýská, prach je a v prach se také obrátí.
Člověk se ovšem působení času na svá stavební díla vzpírá,
dokonce čím dál úspěšněji. Moderní věda a technologie vám skutečně
dokáží zaručit, že barvy fasády vašeho domu či krytina jeho střechy
posunou nutnost oprav daleko za horizont lidského života. Tytam jsou
zaplaťpánbůh doby, kdy se tašky na střeše rozpadly na kaši při prvním
větším dešti či mrazu, jako se to stalo na většině domů hlavní třídy,
legendárního „Kočkodromu“, ve Františkových Lázních v 70. létech,
dobách, kdy reálný socialismus „racionalizoval“ výrobní postupy v
cihelnách. Protože zřejmě byl i „přechodný nedostatek“ lepenky,
používalo se pod tašky jako pojistná folie gumové lino, vyvzorované tak
obludně, že bylo neprodejné. Spláchnuté tašky pak vytvořily na
střechách díry, kudy se na světlo draly tu imitace parket, jinde
slunečnice nebo kubistické dekory… (Dnes vám střecha vydrží celé
století, jak se sami můžete přesvědčit, nedojde-li ovšem zatím k invazi
mimozemšťanů či k vyčerpání světových zásob preclíků).
A přesto: vnímáte také ten podstatný rozdíl mezi domem, který
je čerstvý a dodaleka rozdává všem očím signály své neposkvrněné
novosti, a domem, který už svoji existenci ustálil do podoby zdánlivě
nezpochybnitelné, plné trvalé noblesy a ovšem i šrámů? Šrámů a skvrn
jaksi samozřejmých a svým způsobem krásných ?
Dřevo zčerná, měděný plech zezelená (do úžasného tyrkysova !),
kámen šedne, ztrácí lesk a navětrává působením povětří i nenápadných
lišejníků. Den za dnem, rok za rokem, se dům mění. A postupně se po
staletích dokonce mění i naše vnímání jeho architektury. Gotický hrad
s donjonem, stájemi a hradbami… Umíte si představit, že by jej ve 13.
století někdo vztyčil kvůli jeho studené gotické kráse a velkoleposti,
obdivované turisty i kunsthistoriky dneška ? Ještě po třech či čtyřech
stovkách let nedokázal uspokojovat nároky (samozřejmě i nároky estetické) a byl buď ponechán svému osudu, zbořen či přestavěn. Teprve
18. a 19. století se svým romantismem a nacionalismem objevilo v jeho
ruinách něco nečekaného: krásu. Když naši prapradědové rozváželi
svorníky gotických kleneb hradu Rabí do základů svých stodol, jistě se
něčeho podobného nenadáli.
Ale nemusí jít jen o hrady či památky stáří takto úctyhodného.
Byl-li jakýkoli dům promyšleně proveden a ošetřen při svém vzniku,
stářím nabývá na kráse. Patina stavbu kultivuje a i to, co zkraje budilo
pochybnosti či dokonce odpor, časem vyhlíží alespoň útěšně. Vladislav
Vančura dokonce napsal, že „čas propůjčuje důstojnost i zrůdám“.
Snad i proto se dnes vyhledávají kameny na lícové zdivo domu na poli či
se používá kamenů z rozbořené staré stodoly a nejezdí se pro nové,
čerstvě nalámané haklíky do lomu. Ručně dělané holandské či belgické
režné cihly, které se i u nás dobře snášejí s charakterem místa, pak
vyhlížejí jak použité z domu před časem zbouraného. Existují dokonce i
technologie, jak nové materiály „zestařit“. Dřevo se pískuje, aby se
vytloukla jeho měkčí substance a tvrdé zimní přírůstky vystoupily ve
struktuře, kterou by jinak vítr, déšť a ultrafialové záření vyrobily za
desítky let. Osobně jsem vyzkoušel metodu rychlé patinace čerstvě
nalámaného lomového kamene, kterou před mnoha léty doporučoval
v televizi velký herec a zahradník Bohuš Záhorský. Kameny se natřou
směsí kobylinců a sazí, rozpuštěných v mléce. Za pár dní je zaroste
lišejník a celkově „zajdou“ tak, že vypadají, jakoby tisíce let
vzdorovaly rozmarům grónského povětří.
Jako architekt jsem proti jakékoli imitaci, tedy i imitaci stáří. Je
to velmi citlivá věc a přirozeně zásadně souvisí s otázkami vkusu i
filosofií tvorby. Přijde mi však mnohem přijatelnější nastolovat určité
zdání starobylosti svrchu popsanými metodami, než imitovat působení
času tvaroslovím stavby – pseudoklenebnými oblouky či zlatavými
„středověkými“ mřížkami v členění oken. Člověku, který si zasadí
dvanáctiletý odrostlý strom v netrpělivé snaze uspíšit stav završené
existence svého domu, rozumím. Dům ani po kolaudaci není ve svém
působení „úplný“ a čas, který je k tomuto stavu třeba, se dá takto
popohnat. Nerozumím však tomu, kdo si dům opatří historizujícím
dekorem: ten člověk lže a lhostejno, zdali především nám ostatním či –
což bývá ještě horší – sám sobě.
Vidím-li venkovskou vilku, postavenou v roce 1953, dovedu si
představit, jak velký zásah do svého prostředí a tím i určitý estetický a
společenský problém nastolovala. Přestože ji ještě patrně stavěl pan
stavitel s prvorepublikovou praxí, již většinou nese známky určité
pokleslosti a vulgárnosti, dané jak tehdejší materiálovou bídou, tak i
novými politickými podmínkami. Zmizela římsa, okenní ostění je
obloženo sklíčky druhdy lesklými a šedá eternitová šablona na střeše
budí v kontextu vesnice rozpaky. O padesát let později jsem však (jen
zdánlivě paradoxně !) vnímat tenhle domek v podstatě příznivě. Nejen
proto, že mezitím vznikly všude kolem realizace výrazně odpudivější,
ale i proto, že patina udělala své. Agresivní třpyt sklíček kolem oken
vybledl, ta dílem vypadala, dílem oslepla. Střechu pokryl lišejník a
mech a římsa tak jako tak přestala být znakem každé architektury…
Omšely i kameny z podezdívky a loubinec či klematis zakrývají značnou
část uliční fasády. V domě už bydlí třetí generace a jejich životní osudy
učinily ze zdí domu něco mnohem víc, než souhrn cihel, vápna a písku,
kterým původně byly.
Moc času je opravdu bez hranic. Snad i břízolitová monstra ze
70. a 80. let dojdou v budoucnu svého kouzla. Vždyť obecnou normou
se přes všechny výhrady poučených dávno staly. A časem vypadá slída
z každého břízolitu a rez sežere plot z plechových výlisků. Nebo je tu
přání otcem myšlenky ? Nevím s určitostí, představuji si tu čas jako
šípkový keř, obrůstající hrad se spící Růženkou…
Snad se teď může zdát, že popisuji-li patinu jako vyvážený a
nenápadně krásný stav každé stavby, jako bych pomíjel v jejím jméně
nutnost běžné provozní údržby. Ale to je opravdu omyl: patina ostatně
nevzniká neúdržbou, ale, není-li imitována, jen a jen časem. Vztah
patiny, oné noblesní zvetšelosti, kterou tím míním, a neúdržby je
irelevantní. Karel Honzík, český architekt a teoretik, ve své knize
Tvorba životního slohu píše: „Je to už prastará tradice, že se o dům
přestáváme starat již v tom okamžiku, kdy je dostavěn. Teprve tehdy,
když se ukážou závady, když omítka začne ohrožovat kolemjdoucí, když
střechou začne zatékat, když se výtah zastaví, se majitel domu zastaví
nad tím, že by měl domu věnovat nějakou péči“. Jak byla a je naše
realita někdy absurdní ! Patinu domku nepropůjčí díra ve střeše či jiné
zanedbání údržby. Právě naopak: opravená díra, kdy se na střeše vedle
sebe objevím tašky různého stáří, může najednou zjevit půvabnou
harmonii stárnutí původní stavby. Vzpomínám na tři, čtyři i více vrstev
prejzů na střechách mediteránních staveb, které tam nanosil čas.
Vzpomínám na vrstvy mnohonásobných vápenných nátěrů jihočeských
stodol. Na nové latě v plotech podkrkonošských chalup… Kolik
destrukce i pýchy, kolik promrhaných prostředků skrývá způsob
uvažování, který nám dovoluje nečistit okapy a následně opravovat
celou omítku stavby. Jak charakteristické pro komunistickou
čtyřicetiletku, kdy se v naší zchátralé zemi přistupovalo daleko častěji
k opravám generálním či rovnou asanacím, než aby legendární svinčík,
zvaný OPBH, natřel okna…
Údržba nezabrání vzniku patiny. Ani sebepečlivější cídění a
natírání, překládání a očišťování se nedá postavit proti nepostižitelnému a absolutnímu působení času. Proč je ale tohle působení
úhrnem harmonizující, jindy však spíše odpudivé a destruktivní ? Vedle
zanedbání údržby se tu prosazuje i vliv vlastní hmotné podstaty
použitých materiálů. Je v řádu tohoto světa, že hmoty přírodní a
„přirozené“ (kámen, cihla, dřevo atd.), stárnou „do krásy“, harmonicky
zvětrávají, daleko spíše, než hmoty syntetické, vyrobené člověkem.
Rezavá vrata či popraskaný laminát na střeše opravdu za žádnou krásu
běžně považovat nebudeme. Ideálem stavebníka rodinného domu bude
takový dům, o jehož údržbu nebude prakticky nutné se starat. Velmi
bych se ale přimlouval, aby do podobných úvah vstupovala hlediska
opravdu reálná, nikoli jen reklamní formulky. (Eternit je krásný název
pro dnes už zdravotně neškodnou krytinu. Eternity znamená věčnost. O
opravdovém trvání této věčnosti se však už mnozí přesvědčili ne zrovna
povzbudivým způsobem). Tak jako tak je proto třeba postavit filosofii
své stavby na poznání, že zastavit přirozené stárnutí prostě neumíme.
Volbu materiálu nepochybně ovlivní i jeho cena. Trvanlivější
bývá dražší. Měděný okap vám začne protékat za podstatně delší dobu,
než obyčejný okap z ocelového pozinkovaného plechu. Relace jejich
ceny tomu také pochopitelně odpovídá.
Investuji-li rodinný domek, měl bych umět přemýšlet i o jeho
budoucí generálce. Příklad za všechny: bytová jádra našich paneláků
mají životnost kolem dvaceti let (to že doslova hnijí v mnohých z nich
už déle než dvojnásobnou dobu je jiná písnička), ale vlastní konstrukce
domu přirozeně vydrží mnohem déle. Co znamená vyndat takové jádro
si mnohý z nás zažil na vlastní kůži. Neznám přitom příklad, že by staré
jádro bylo nahrazeno jádrem novým, ani by to ostatně nebylo možné.
Bez vyjímky je proto nová koupelna a WC vyzděna z cihel a obložena
nikoli umakartem, ale bělninovými obkladačkami. Vypadá to mnohem
lépe a hlavně – životnost nového jádra se přizpůsobila celkové
životnosti domu.
Také u rodinného domku je dobré tyhle věci vážit. Výrobce
garantuje osmdesátiletou životnost střešní krytiny ? Výborně, ale
střechu tvoří i klempířské prvky. I na ně bych měl užít materiál
odpovídající kvality a ne plech s životností sotva třetinovou. Tyhle
počty se týkají i jiných konstrukcí, např. vztahu životnosti finální
podlahy a podlahového vytápění, vnější omítky a výplní okenních a
dveřních otvorů atd.
Závěrem dovolte jedno doporučení. Bylo už řečeno, že krásu a
vznešenost patiny dokáže přirozeně vytvořit jedině čas. Má v tom podle
mého názoru ale pomocníka, schopného běh věcí podstatně urychlit:
popínavou rostlinu. Výkony v ročním přírůstku správně ošetřovaného
břečtanu, loubince či vistárie úspěšně relativizují časovou stránku
vzniku patiny, dům bude už po pár letech vypadat velmi „usedle“,
náležitě zvetšele po anglickém způsobu a také ovšem útulně a krásně.
Dendrologickými aspekty popínavých rostlin se obírá řada odborných
knih, které spolehlivě zaplaší vaše představy o tom, že tyto rostliny ničí
omítku (většinou jí účinně chrání), přitahují hmyz (většinou ho
odpuzují), pokoje za stěnami takto porostlými vlhnou (naopak !) a myši
po nich připutují do vašich spižíren (ty potvory vylezou i po omítce…).
Také jako opora při nočním šplhání nejrůznějších zloduchů do dívčích
pokojíčků v podkroví se příliš neosvědčily. Prý je pro tento účel
mnohem lepší spustit se do okénka po laně ze stacionární družice (v
USA a SSSR), nebo si vzít žebřík (u nás).
Přeji vašemu domu půvabné stárnutí.