SVS: První setkání

SVS: První setkání
Jonáš Jenšovský
2
Mlčenlivý, stále živý
Plíživé ticho narušily odměřené kroky. Ulicí kráčel cizinec v černém.
Na zádech meč, na sobě kroužkovou zbroj. Kráčel pomalým a vyrovnaným krokem. Jeho očím nic neuniklo, ale díval se kolem sebe
klidně a rozvážně, netrhal hlavou, jakmile zaslechl nějaký zvuk. Vzbuzoval respekt, nejistotu a strach…
Kolik příběhů začíná těmito nebo podobnými slovy…? Až moc.
Nemohla by ta první část být trochu jiná? Těch předtím jsme si za ta léta
užili do sytosti.
Liška a Sumec postávali na rohu ulice Prasklé sam/nice a pozorovali
stíny, jestli se nevyloupne neopatrný noční chodec 1(je třeba říct, že neopatrný noční chodec byl biologický druh, kterému hrozilo už delší dobu
vyhynutí).
,,Viděls poslední dobou Pádla?“ zeptal se najednou Sumec.
,,Prej má něco dlouhodobýho v Ostviru a tam když nemusim, nelezu.“
odvětil Liška a ubalil si cigaretu.
Sumec se uchechtl. Párkrát už v Ostviru byl, ale vzhledem k praktikám Chiprunevovy Triády by se rozmýšlel, jestli tam jít na vlastní triko.
Ozvalo se unavené skřípání zřejmě ještě unavenějších kol. Před
protější zdi zastavil povoz s několika pytli a krabicemi, obchodník
seskočil s kozlíku a rozhodným krokem se vydal vstříc hospodě U Zmetka. Název mělo na svědomí několik bytů na protější straně ulice, které
SVS – soranský výzvědný syndikát- používal k výslechům a verbování
nových agentů, přičemž o praktikách všech těchto zmetků kolovalo
hodně… nepěkných věcí.
Liška se Sumcem obchodníka znali. Letmo na něj kývli, aniž se však
dočkali odezvy. Asi někde upil už předtím.
Jejich pozornost po chvíli přitáhlo něco, co začalo pozvolna infiltrovat
chladný noční vzduch. Pach spáleniny. A sílil.
1
tohle písmeno bylo nečitelné, protože ho kdysi něco ostříklo a
nikdo ne nenamáhal ceduli vyčistit.
3
Za chvíli je jeho intenzita donutila otočit hlavy. Blížil se někdo, z koho
se celkem intenzivně kouřilo. S rozeznáním obrysů těla zaslechli oba i
lehké klapání káry na dláždění.
Neznámý chodec vstoupil do světla lampy nade dveřmi hospody, čímž
se zjevil v celé své poněkud pochroumané kráse. Měl na sobě černou
tuniku, plášť stejně barvy a sem tam nějaký ten bandalír. Jeho oděv byl
potrhaný a propálený, nijak intenzivně, ale zato všude.
Za sebou táhl ležérně kárku s dvěma bezvládnými těly, která se v
přítomnosti kouře nelišila. Když míjel Sumce a Lišku, přátelsky na ně
kývl, ačkoli v tom byl obsažen jistý smrtící podtón – něco ve smyslu tvařt
esepřátelskyneboseknimpřídáte. Na chvíli se zastavil a pustil kárku, čímž
došlo k jejímu částečnému převrácení doplněnému o tlumené zasténání
cestujících.
Zalovil někde v záhybech svého pláště a vytrhl pouzdro s třemi
hvězdicemi, tedy spíše třemi kusy roztaveného kovu. Znovu chytl kárku,
odhodil pouzdro někam do šera se slovy ,,Tak tahle děvka mě tlačila do
žeber.“ a pokračoval beze slova v cestě.
Liška a Sumec se na sebe s trochou očekávání podívali, přičemž nebylo možné odhadnout, jestli nečekají na tváří toho druhého třeba oslí uši,
a pokrčili rameny. Pak, aniž by se o to museli starat, zaujala jejich těla
podvědomě stejnou ležérní polohu jako před několika minutami.
Kdesi ve vzdálených astrálních rozměrech, jejichž souřadnice se
možná vyskytly některému z mnoha profesorů matematiky na ranních
novinách, je tma.
Náš pohled se po chvíli otočí a na několika místech vysvitnou hvězdy.
Není to sice ideální pomůcka pro skvělou orientaci, ale lepší, než kdyby
zase zhasly. Aniž víme proč, začneme se pohybovat. Pomalu, ale zrychlujeme. Jen to cítíme, protože vše ostatní se zdá být na svém místě.
Pak nás zahalí nás zlatý svit. Otočíme hlavu… a zíráme na povrch
zlaté koule, která tu předtím nebyla. Na jejich povrchu se převaluje zlaté
světlo jako lehké vlnky oceánu všehomíra. Není to zavádějící, neboť tato
koule je vesmír. Mnohovesmír. Svět světů…
Naefar. Krutý i krásný, vášnivý i objektivní Naefar dunící nesčetnými
prameny viditelné energie a ještě více prameny té, která vidět není. Na
chvíli zapomene na to, že jeho povrch se dá jen těžko proniknout a pustí
4
nás dovnitř.
Skrze trhlinu mineme jakési oranžové hory a vnitřní varianta prostoru nás bez milosti omráčí. Chvílemi není vidět přes svazky blesků,
které zastupují všechny barvy spektra stojícího však mimo hranice lidské
představivosti. Buší do světů, které jsme při našem tichém letu již nechali pod námi, a které jsou menší a menší, přičemž se spojují do jakési
gigantické skládačky, jejíž dílky a linie zahalí závoj vnějších astrálních
sfér, které je okamžitě zakryjí jako škraloup horké mléko. Slijí se zpět do
jednolitého zlatého pláště ubíhajícího do neznáma.
Bez ohledu na to, co zrovna zaujalo naši pozornost, letíme dál. Zvedneme oči po směru letu a spatříme mezi všudypřítomnými a neúnavnými
plameny sil nám neznámé podstaty černobílou pulsující kouli.
Jakýmsi vrozeným smyslem cítíme, že realita kolem mění svou povahu. Hmota začíná ztrácet sílu, pevnost, význam a své výsadní postavení.
Je nevyhnutelně nahrazována pouhým slovem, znakem, symbolem,
myšlenkou, rozkazem…
Blížíme se k protipólu hmotného světa. K syrovému, nehostinnému
jádru mnohovesmíru, zdroji jeho soudržnosti, variability a miliony let
trvající proměnlivosti.
Daonar, srdce astrálních sfér, vnitřní vesmír, nám kyne na pozdrav.
Aniž bychom chtěli, zrychlujeme. Tohle nebezpečné místo je třeba
proletět rychle. Tady není zcela bezpečno pro nikoho a dlouhý pobyt si tu
mohou dopřát jen duše těch, kteří umí silou vůle vykrást beze stop banku
na druhém konci kontinentu. A těch je jenom pár stovek miliard.
Při průletu srdcem Naefaru letíme rychlostí myšlenky, informace…
ne něčeho tak zoufale pomalého jako je třeba světlo. Stejně se ale většina
z nás setká na pár chvil s vlastními touhami, sny, ale na mnohem déle s
nočními můrami, které nás sledují od narození, od úsvitu našeho vlastního času a zřejmě sami od sebe nikdy dobrovolně nepřestanou.
S tichým zasyčením jsme víc venku než uvnitř a opět vidíme kdesi v
dálce zlatou mozaiku světů. Je jedno, kam se nakonec dostaneme, hlavní
je, že snad budeme nohama na pevné zemi, nebo ji aspoň spatříme někde
opodál.
Tryskem vyrazíme vstříc světlu, vyhneme se několika bleskům, a
ačkoli jsme byli ještě před chvílí hrozně daleko, plujeme teď pomalu nad
jednotlivými dimenzemi zalitými hřejivým vesmírným ohněm sfér.
5
Začínáme jemně, téměř neznatelně klesat. Plameny nám olizují prsty
u nohou, ale není to nepříjemné ani to nebolí. Co naplat, skočme do toho
rovnýma nohama.
Málem nám uletí hlava i všechno ostatní, když nás praští ledový vichr.
Trochu se rozkoukáme a všimneme se obrysů skal, které se pod námi
pozvolna zjevují. Zasněžené špičky hor, zamrzlá jezera a vytí větru. Hory
bez varování zmizí a před námi se rozprostřou nekonečné pláně. Letíme
přes Střední Tassarth, nejsevernější kontinent Namidu, světa podobného
v mnoha směrech tomu našemu.
Zachytíme ve větru lehké oteplení a pevnina pod námi ustoupí moři.
Nemáme ponětí o směru, vítr hvízdá a zpívá si písně a balady
dávnověku o tom, co všechno se tu za ta léta stalo. Války, potopy, magie
živlů, zrady a spojenectví (což je svým způsobem to samé) – jako kdekoli
a kdykoli jinde. Lidé jsou stále stejní a stejně nepoučitelní.
Na obzoru spatříme zemi. Než párkrát mrkneme, přeletíme nad stavbou připomínající zároveň pevnost i chrám. Stojí na kraji útesu a pod ním
se odráží a třpytí slunce v mořských vlnách, které zrcadlí oblohu.
Výhled nám zaplní lesy a podle rychlosti pohybu korun stromů
zpomalujeme. Zahlédneme několik chaloupek, povalených sloupů a ruin,
nejspíš památek na dávno zapomenuté bohy.
Otočíme se právě včas – před námi se rýsují městské hradby. Mineme
několik políček a říček. A kousek od městských bran zahlédneme malou
postavičku v černém plášti, kráčející vstříc hlavnímu městu machajského
království, centru všeho od bordelů po knihovny, Soranu.
Hory, pouště i celý svět pamatovaly lepší časy. Pamatoval rozkvět lidského plemene, zrod i zánik tisíce civilizací, vzestupy a pády králů a
císařů, národy zmítané válkami, vnitřními nepokoji i dlouhá léta klidu.
Pamatoval čest bojovníků, kodex vrahů a lupičů, mnichy, kteří dosáhli
dokonalé rovnováhy a mágy obrovské moci.
Pamatoval to všechno. Rasy bojovaly mezi sebou i sami se sebou,
srdce elfů stále ovládala arogantní nadřazenost a víra, že jsou vyvoleni
vládnout ostatním. Trpaslíci budovali svá horská království a vytvořili
tisíce legendárních čepelí a břitů, skrytých v hlubinách hor a času.
Teď světem zmítaly další nepokoje. Ostatně války, boje a chaos se
střídaly v různých obměnách od prvního úsvitu, ale tenkrát to bylo…
6
jiné. Vrazi měli více cti, zloději byli inteligentní a nevraždili, pokud nemuseli. Bojovníci uměli nějak lépe válčit a kouzelníci využívali své síly
taky trochu jiným způsobem.
Stará pravidla a zvyky, města a národy vzaly téměř všechny za své,
když nadešla Bílá noc. Jeden člověk. Jeden člověk, který našel způsob,
jak z ostatních vysát jejich sílu a přidat ji ke své. A ta síla se mu jednoho
dne stala osudnou jako mnoha jiným před ním. Neudržel svou energii a ta
zaplavila svět v obrovské přívalové vlně, která se odrazila od stěn reality
a několikrát se přehnala kontinenty. Bílá noc… Půlnoc jasnější než letní
den v poušti. Ta spousta magie udělala své. Zmutovala anshe, dotvořila
skvirty a zmutovala stovky jedinců z ostatních ras. Vylila se všude. Zaplavila každý kámen, každé jezírko, každý strom. Občas ničila, někdy
obnovovala, vždy změnila. Někdy pálila na popel, jindy oživovala, vždy
ale zasáhla. Kdoví, co všechno se teď najde pod povrchem Namidu.
Pár desetiletí po Bílé noci se pláně a lesy Namidu stále ještě vzpamatovávají z těch několika smrtelné dlouhých hodin. Lidé se snaží uživit,
jak se dá. Tajné služby mají žně. Pořád je potřeba někoho unést, někoho
odstranit a někoho vyděsit.
A do toho chaosu přišli oni. Kernos je nazval Mlčenlivými. Nevím
přesně proč, ale zeptám se ho. Možná chce světu pomoct, možná sleduje vlastní zájmy. To ví jen on. Mlčenliví se tu potloukají někde kolem.
Možná hledají jeden druhého. Možná hledají jen vlastní cestu vším tím
zmatkem a peklem. Ale když se potkají, určitě se poznají… je to v jejich
přístupu, v jejich stylu myšlení.
On je jedním z nich. Do Soranu přišel ze severu. Nikdo nevěděl, odkud se vzal. Člověk s jeho schopnostmi svou přítomnost nikdy dlouho
neutají. Někteří říkali, že je z jiného světa. Až po mnoha letech, mnoha zlomených čepelích a nespočtu úderů a polibků vyšlo najevo, jak to
vlastně celé bylo. I on sám na to přišel až po letech, když byl připraven.
Severní branou Soranu procházela denně spousta lidí. Hodně dovnitř,
hodně ven. Našlo by se tu hodně podivných a podezřelých živlů, ale když
nedělaly kraviny, stráže je nechaly na pokoji. Svět se stále vzpamatovával
a každý se snažil dělat, co mohl. Bylo však s podivem, s jakou rychlostí
se zmátořily tajné služby a nejrůznější syndikáty a nájemná bratrstva a
začala opět nabízet své služby těm, kteří byli buď vysoce postavení, nebo
7
neměli hluboko do kapsy nebo obojí.
A do toho chaosu přišel on. Jmenoval se Mozenrat. Mozenrat nra TarEnor.
Vzdor vší pravděpodobnosti a ustáleným zvykům nepřišel za bouřlivé
noci, ale během poměrně klidného odpoledne.
Bylo na něm něco zvláštního. Nebyl podezřelý. Nedíval se přivřenýma
očima kolem sebe. Neotočil se prudce po každém zvuku. Nedržel ruku
stále na jílci meče a nevypadal, že by byl stále ve střehu. Ale nepůsobil
ani dojmem spořádaného občana, který jde za svými denními povinnostmi.
Došel na malé náměstíčko poblíž brány a rozhlédl se kolem. Po chvilce spočinul zrakem na procházející dvojici městských stráží. Usmál
se. Pak k nim vykročil.
,,Promiňte, nerad vás obtěžuji, ale kde bych tu našel slušný hostinec?“
Strážný se zarazil. Zdvořilost tu nebyla častým jevem.
,,Tady kolem jsou jenom pajzly plný rváčů a pivo tam nestojí za nic.
Ale asi tři bloky touhle ulicí je hospoda U Letící čepele. To už je slušnější
podnik.“
,,Děkuji, jsem vám zavázán.“ odvětil cizinec a vydal se směrem, který
mu strážný ukázal.
Rozhlížel se kolem sebe a přemítal o všem, co musí udělat. Hlavně
potřebuje nějaké peníze. Neměl ve zvyku hromadit majetek, ale než najde Nareatha, musí sehnat nějaké ubytování, slušný meč a možná luk,
protože momentálně měl jen prvotřídní ktaru, zashionskou dýku, kterou
mu věnoval Tarinok. Musí koupit i nějaké další oblečení, sehnat kvalitní
černý plášť a několik bandalírů…
V příštím momentě jeho tělo reflexivně ztuhlo. Zaslechl nezaměnitelný
zvuk pomalého tasení něčeho ostrého.
Ohlédl se a zašklebil. V boční uličce byl očividně právě někdo
přepadáván.
Tohle ho pronásledovalo skoro pořád. Ve svých dvaceti nenavštívil
příliš mnoho míst, ale kam přišel, tam se zrovna něco dělo.
První pohled na scénu poskytl jeho mozku asi tři cesty možného
útěku (vlevo, vpravo a někudy nahoru) a několik možností řešení včetně
několikanásobného znásilnění.
8
,,Nepotřebujete s tim pomoct?“ křikl do uličky na dva chlápky, z
nichž jeden držel tělnatému chlapíkovi za zády a druhý ho s nožem v
ruce šacoval.
Ten, co držel oběť, se ohlédl po zvuku a odsekl: ,,Nepleť se do toho,
jestli chceš vodejít vcelku, mladej.“ a Mozenrat si uvědomil, že mu něčím
strašně připomíná králíka.
,,Já jen, že by nebyl blbej nápad jít trochu stranou, tady ste strašně na
očích.“
Lupiči se na sebe podívali a tělnatec zděšeně ztuhl v očekávání věcí
příštích. Pak se začali beze slova krok za krokem šourat blíž ke zdi,
přičemž bedny, sudy a harampádí kolem je částečně kryly. Mozenrat k
nim svižně vykročil.
Držitel nože se vrhl na původně obchodníkova zavazadla. Mozenrat
míjel králičího muže a pohledem zkontroloval, že jeho druha zaměstnává
něco jiného. Pak chytl králíka za límec a současně s trhnutím mu podkopl
levou nohu.
Králičí muž se svalil a strhl na sebe svou oběť, která sice hekla, ale ten
dole na tom byl rozhodně hůř.
Jedinec s nožem zvedl oči a v prvním momentě udělal tu základní
chybu, že se na Mozenrata s řevem a napřaženým nožem vrhnul, což
Mozenrat čekal.
Udělal krok stranou a vyhnul se čepeli. Jeho levačka švihnutím chytla
soupeřovo předloktí, pravačka ohnula prsty a jejich klouby trefily zápěstí.
Moc to nebolelo, ale účel byl jinde. Cíl se na chvilku zaměřil svou pozorností na bolest a ruka na moment povolila sevření.
Obě Mozenratovy ruce sjely k dlani a rozevřely prsty. Pravačka sjela
po čepeli nože a hodila ho přes uličku někam mimo dohled. Levá ruka
stále držící zápěstí opsala dlouhý horní oblouk. Tělo následovalo ruku a
stále nohama na zemi se otočilo kolem vlastní osy a pláclo sebou na zem
s nevýrazným ,,Eeek.“
Protože celý proces zabral jen několik vteřin, zkontroloval Mozenrat
status quo. Obchodník se pomalu zvedal, čímž způsobil králičímu muži
několik krušných chvilek.
Původní majitel nože se zvedal rychleji. Trochu se oklepal a podíval
se na Mozenrata způsobem, který by dohnal k explozi i vodní meloun.
9
,,Co to mělo bejt, ty zmetku? Si myslíš, že s náma stačí fláknout jednou vo zem a sme tuhý?!“
Králičí muž se trochu sebral a odstrčil tělnatce stranou. Ten udělal
pár kroků vzad, ale k odchodu se neměl. Hypnotizoval přitom očima dva
vaky u Mozenratových nohou.
Tentokrát se na Mozenrata vrhnul králík, což ovšem na výsledku nic
nezměnilo. Mozenrat ho nechal nabrat trochu rychlost, udělal krok vzad
a švihl levačkou v protisměru. Jeho dlaň narazila do prsou soupeře, jehož
nohy účinkem setrvačnosti podklouzly, jejich majitel se částečně protočil
ve vzduchu a sekl sebou na dlaždice.
Stojící lupič hleděl chvíli do prázdna a pak se dal plynule do běhu
zachvácen na moment krystalicky čistým pudem sebezáchovy. Když to
registroval ten na zemi, zvedl na chvíli hlavu a pak svého druha následoval.
Mozenrat pozoroval se založenýma rukama zdrhající zlodějíčky a ze
zamyšlení ho vytrhl až děkující hlas.
,,Kámo díky, tohle bylo úžasný, nebejt tebe tak už sem byl na prkně.“
,,Přinejhorším bys přišel o svý věci, trochu by tě postrašili a vzali by
roha.“
,,Vo čem to mluvíš, měli kudly?!“
,,To sice jo, ale nejsou to zabijáci. Jen drobný krysy, takovejch najdeš
všude desítky. Chytaj se všeho, co jim přijde pod ruku, dělaj ze sebe
drsňáky a nemůžeš jim věřit. Jsou kluzký jak mastná čepel, ale krouhnou
tě až když jim jde o krk.“ odvětil Mozenrat s pohledem stále upřeným do
uličky. Pak se otočil tak rychle, že právě zachráněný ucukl.
,,Ale kam jsem dal způsoby. Napadá mě otázka, jestli jste v pořádku.
Ale mluvíte, stojíte a hýbete rukama, takže asi jo. Nevíte, kde bych našel
hostinec U letící čepele? Byl mi doporučen hlídkou jako jedno z mála
slušných míst ve městě.“
,,To maj sakra pravdu. No vlastně máte kliku, já tam dělám hostinskýho. Sem Henlin.“ řekl bodře a napřáhl ruku. Mozenrat ji s úsměvem
stiskl. ,,Mozenrat nra Tar-Enor.“
Henlin se zarazil. ,,Co znamená to nra? Asi nebudeš zdejší, co?“
,,No to opravdu ne. Pocházím z jednoho pouštního světa a sem jsem
se dostal řízením osudu po několika složitých událostech. Nra znamená
,,pocházející z“ a je to u nás běžná součást jména.“
10
,,Co to bylo za události?“ zeptal se Henlin a Mozenrat postřehl opatrný
podtón.
,,Nic, co by mohlo kohokoli tady ovlivnit.“
,,Jasný. Neměj mi to za zlý, ale málokdo v tomhle městě má zájem o
další problémy než svoje vlastní.“
,,Rozumim.“ Mozenrat se rychle rozhlédl kolem. ,,No mohli bysme
zmizet, co ty na to?“
,,Sem pro.“ kývl Henlin a sebral svoje vaky.
Mozenrat našel mezi harampádím nůž a očividně spokojen s jeho
kvalitou, kterou předtím neměl čas posoudit, si ho zasunul někam do
útrob pláště.
Pak vykročili k hlavní ulici, a když je uvítal šum lidí kolem, zatočil
Henlin doleva.
,,Co tě sem vlastně přivádí, Mozenrate? Hledáš někoho, něco, práci,
jen tak procházíš?“
,,Hledám člověka jménem Nareath.“
Henlin se na Mozenrata pozorně podíval. ,,Co mu chceš?“
,,Nezníš moc nadšeně?“
,,Asi takhle. Když někdo hledá Nareatha, hledá přes něj buď několik
dalších pár lidí, protože Nareath je tady něco jako spojka, nebo mu chce
něco provýst, protože je tu něco jako spojka.“
,,Mě za ním poslal jeho bratr.“
,,Tak to jo, to je jiná.“
Mozenrat se zarazil. ,,To je nějakej tajnej kód s tim bratrem, že mi
hnedka věříš?“
Henlin se zasmál. ,,Ani ne, ale hodně málo lidí vůbec ví, že Nareath
má bratra. Když o tom víš, téměř určitě ses s ním setkal, takže jdeš z
chrámu Mořského slunce, nebo jsi tam aspoň byl.“
Mozenrat pokýval hlavou. ,,Můžu ho teda někde najít?“
Henlin si lehce odfrkl. ,,Jestli je v Soranu, tak se u mě občas objeví na
pár skleniček a kus řeči. Ale teď tu podle mě neni, vyřizuje něco na Ethu,
což je skoro druhej konec dimenze.“
,,Jaký jsou možnosti?“
,,To uvidim podle toho, kdo bude v lokále, ale někdo ze syndikátu je
tam skoro furt. Možná narazíš přímo na Černou pěst.“
,,Koho?“
11
,,Derakin Černá pěst. Nový velitel soranského výzvědého syndikátu,
nebo taky SVS. Hezkej název, ale občas je to pěkná sebranka. No ale do
toho tě zasvětěj až voni, já většinou jen vyřizuju vzkazy. A jsme tady.“
Henlin se zastavil před lehce ožehlými dveřmi, nad nimiž viselo na
jakési variaci bidýlka několik vrhacích nožů a hvězdic, které cinkaly ve
větru.
Henlin strčil do dveří a zmizel v šeru. Mozenrat pokrčil rameny a
následoval ho.
Henlin zmizel z Mozenratova zorného pole a ten viděl jen clonu kouře
a tlumený hovor. Pokusil se zorientovat.
,,Udělej pár kroků dopředu.“zaslechl Henlina a podle zvuku byl jen
kousek od něj. Poslechl ho. Kouř zmizel a až na přítmí stál Mozenrat v
překvapivě čisté hospodě. Když se otočil, jasně viděl vstupní dveře.
,,Tenhle fígl tu vytvořil Černý klíč. Něco jako spřátelená organizace mágů. Kohokoli příchozího jasně vidíme, zatímco on sám je na
dostatečně dlouhou dobu dezorientován.“ Henlin mu kývnutím naznačil,
aby ho následoval.
Vykročil za ním a rozhlédl se přitom po lokále. Zahlédl několik postav
v pláštích, róbách a několik v brnění. Zaslechl také pár šustivých zvuků.
Šepot čepelí. Bylo mu jasné, že tiše tasené dýky, zbraně, šipky a kdovíco
ještě se plynule vracejí k opaskům a do rukávů.
Henlin obešel výčepní pult, odložil vaky někam do kouta a pootevřel
zadní dveře, šikovně ukryté ve stínu. Jen do nich nahlédl a utrousil:
,,Někoho ti vedu.“ Pak se podíval na Mozenrata, který se mezitím opřel
o bar a mávl na něj. Podržel mu dveře a Mozenrat vklouzl do salonku.
Uvítal ho orlí pohled muže v perfektně padnoucí tunice. Měl černé
vlasy, které se akorát dotýkaly ramen, nenásilně sevřené rty tvořily krátkou linku a modré oči si měřily Mozenrata s výrazem naprosté kontroly
nad situací.
Jeho ruka se opírala loktem o stůl a zdvižená dlaň svírala téměř
mazlivě několik karet.
Aniž spustil z Mozenrata oči, kmitl palcem a malíčkem proti sobě,
sklepl karty k sobě a uvolněně je položil na stůl.
Ticho přerušil Henlin.
,,Mozenrat nra Tar-Enor, Derakin Černá pěst, velitel Soranského
výzvědného syndikátu, SVS.“
12
Derakin pokynul Mozenratovi, aby si sedl a kývnutím poděkoval Henlinovi. Mozenrat přijal místo u zdi a teprve teď si všiml, že je tam ještě
někdo. V šeru zářila bílá hubená tvář s očima, jejichž zorničky byly jen
matně patrné. Ten někdo měl na sobě šedou róbu, ruce položené křížem
na koleně nohy opřené o hranu stolu. Zřejmě si Mozenrata prohlížel, ale
nebylo možné to říct určitě.
Pak několikrát zamrkal a s Mozenratovýma černýma očima se utkala
dvojice purpurových zorniček s mírně pobaveným výrazem.
Derakin se zasmál. ,,Omlouvám se, pokud tě to zaskočilo, ale můj
kolega Rentgol Půlnoční šepot si rád hraje.“
Rentgol se usmál a odhalil bílé zuby. Pak se podíval na Černou pěst.
,,Nechám vás o samotě.“
,,Díky, kolego.“
Bez jediného zvuku vstal a zmizel v lokále.
Derakin opět spočinul zrakem na Mozenratovi.
,,Takže komu nebo čemu vděčím za tvou přítomnost?“
,,Posílá mě sem Daregan z Mořského slunce. Podle jeho slov se tu
najde využití pro moje schopnosti.“
,,No další ruka, vrhací nůž nebo inteligentní mysl se vždycky hodí.
Co umíš?“
,,Umím toho hodně. Dost na to, abych od svých čtrnácti přežil šest let
v říši prolezlé zabijáky, kde má každý člověk vrozenou schopnost ovládat
jeden z pěti živlů.“
,,To zní zajímavě. Kterou schopností obdařila příroda tebe?“
,,Mám vrozenou telepatii. Při dost chaotickém přesunu na tento svět
jí sice většina zmizela, ale pořád jí mám dost na to, abych cítil soupeřův
úder předtím, než si ho uvědomí on sám.“
Derakin švihl rukou přes stůl. Mozenrat cítil impuls v myšlenkách
už ve chvíli, kdy ještě prostorem zněla ozvěna jeho vlastních slov. Látka
šatů zašustila a Derakinova malíková hrana se zarazila o Mozenratovu
dlaň v úrovní jejich očí.
,,Vítej u SVS.“
Mozenrat se usmál. Černá pěst pokračoval. ,,Vím sice, jak se jmenuješ,
ale nevím, jaké jméno používáš.“
,,Narodil jsem se jako Arf. Ale Mozenrata používám už hodně dlouho,
Mozenrat nra Tar-Enor je oficiální verze.“
13
,,Zůstaneme u Mozenrata, ale tohle si budu pamatovat.“
,,Fajn, co se mnou teď provedeš?“
,,Normálně bych ti nechal chvíli na aklimatizaci, ale trochu mě tlačí
čas a taky myslim, že plynulý přechod do akce pro tebe nebude problém.“
,,Fajn.“ zopakoval Mozenrat.
,,Máš teď kde zůstat?“ nadhodil Derakin.
Mozenrat zavrtěl s lehkým povzdechem hlavou. ,,Ani ne před hodinou
jsem přišel do města. Měl jsem najít Nareatha a krom něj tu neznám ani
nohu. Tady jsem to našel, protože jsem narazil na Henlina.“
Černá pěst pokýval hlavou. ,,No to nebude tak velký problém. Zatím
zůstaneš tady u Henlina a až se trochu rozjedeš, nepochybuju o tom, že si
budeš moct koupit něco klidnýho na předměstí.“
,,Nemám prachy.“
Derakin se upřímně zasmál. ,,Příteli, s tvejma schopnostma se tohle
brzo změní. Teď zůstaneš tady na náš účet.“
Černá pěst vstal a zmizel v lokále. Mozenrat ho po chvilce následoval.
,,Henline, náš nový přítel tu nějaký čas zůstane na můj účet.“
,,Bez problémů.“
Derakin se otočil k Mozenratovi. ,,Já tě teď opustím, očekávám nějaký
informace ohledně dnešní noci. Zatim se tu trochu rozhlídni, pokecej s
Henlinem a tak. Ráno sem někoho pošlu nebo se pro tebe stavim sám.“
Mozenrat přikývl, ale Derakin ještě nad něčím přemýšlel. Nakonec
sáhl do útrob své tuniky a podal Mozenratovi měšec. ,,Na průběžný
výdaje, zkrátka co budeš zatim potřebovat, což nechám na tobě. Kdyby
něco, obrať se na Henlina, málokdo to tu zná líp.“
Černá pěst ještě obhlédl lokál a odešel.
,,Kamaráde, musels udělat fakt dojem, tohle se běžně nestává.“ řekl
Henlin, zatímco oškraboval něco z baru.
Mozenrat pokrčil rameny. ,,Zase nic tak úžasnýho jsem mu nepředvedl.
Chtěl mě praštit a já mu chytnul ruku.“
Henlin vědoucně kývl. ,,Jeden z jeho jednoduchých testů. Jak daleko
před vlastníma zubama si ho zarazil?“
,,Zubama? Chytl jsem ho v polovině úderu.“ odvětil Mozenrat.
Henlin ztuhl v polovině pohybu. ,,Normálně bych řek, že kecáš, ale
podle Derakinova chování to musí bejt pravda.“ pak se natáhl k věšáku s
klíči a jeden Mozenratovi hodil.
14
,,Dvanáctka s výhledem na ulici.“
Když ho Mozenrat míjel, naklonil k němu spiklenecky hlavu. ,,Kde
ses to naučil? Takhle rychlej není nikdo.“
,,Naučil? Henline, tohle mám vrozený.“ lehce si povzdechl. ,,Jak to
říct jednoduše… řekněme, že cítím cizí úder moment předtím, než se cizí
svaly dají do pohybu.“ řekl Mozenrat a vykročil směrem ke schodům do
patra.
Henlin se za ním díval se směsí zděšení a úžasu. Než se vrátil k čištění
sklenic, prolétla mi hlavou jediná myšlenka. A do prdele.
Našel dveře s odpovídajícím číslem a po krátkém souboji se zámkem
vešel do útulného a čistého pokoje.
Sundal si plášť a hodil ho přes židli. Na několika řemíncích, poutkách a v několika pouzdrech a kapsách, které byly většinou prázdné, se
momentálně nacházel všechen jeho majetek.
Postupně ho naházel na postel. Tři vrhací nože, které stejně raději
používal na blízko, zashionská dýka zvaná ktara a několik tar-enorských
mincí, které se při přechodu sférami částečně roztavily. Jídlo, které si
nesl z Mořského slunce, mu vystačilo akorát na dnešní oběd a papíry
zahrabal v lese, takže neměl žádné klasické zavazadlo a všechno nesl de
facto na těle.
Zalovil ve zbývajících a skrytých skulinách tar-enorského úboru
vrahů, což vzhledem k jeho propracovanosti chvilku zabralo. Nahmatal
něco ostrého. Hodil to na postel a vyhlédl z okna. Přicházel pomalu
soumrak a nebe bylo zatažené. Vzal ze stolu sirky, instinktivně otevřel
zásuvku stolu a napíchl svíčku na jehlu svícnu. Škrtl a pokoj ozářila univerzální supernova. Počkal, až se plamen ustálí a sebral z postele to, co
se o chvilku později ukázalo jako úlomky sloupů z tar-enorského paláce
Zářícícho, které se na něm asi zachytily, když se vrhal do trhliny v nestabilní realitě.
,,To ses trefil. Proběhl jsi několika mraky prachu. Ovšem většina
sloupů to kupodivu přežila. Zashionci uměli vždycky stavět.“ řekl klidný
hlas.
Mozenrat se beze spěchu otočil a podíval se do stříbrných očí
bělovlasého starce v bílém rouchu, který mu byl častým společníkem
během několika posledních let.
15
,,Není taky divu, když stavěj telekinezí. Co tady ksakru děláš?“
Kernos Hmotné světlo pokrčil rameny. ,,Jen jsem si říkal, kam ses tou
trhlinou dostal, protože v tu chvíli jsem to nebyl schopen určit. Nakonec
jsem tě našel podle dvou věcí.“
,,A sice?“
,,Směs kovů, ze kterých je vyrobena tahle zashionská ktara, tady na
Namidu nebyla nikdy vyrobena. Teda byla tu kdysi namíchána, ale nikdy
se z ní nic nevyrobilo. No a tvůj stupeň vrozené telepatie je tu naprosto
unikátní.“
,,Tady to neznaj?“ zarazil se Mozenrat.
Kernos se zasmál. ,,Ale jo. Jistěže. Vrozený tu může být prakticky
všechno, na co si vzpomeneš a nejen jedna věc. Telekineze, pyrokineze,
jasnovidectví, schopnost regenerace, vidění skrze zdi… je toho spousta.“
,,Ale pokud vím a v tomhle si můžu být celkem jistý, tvoje částečná
telepatie je něčím novým.“
,,Nemůžou se jí naučit? Furt mi to nějak nedocvaklo.“ povzdechl si
Mozenrat.
,,Ne. Kromě skutečnosti, že učení se všech psychických disciplín je
dlouhé a náročné, naučená telepatie je v soubojích spíše na škodu.“
,,Proč?“
,,Vycítíš přítomnost svého protivníka. Můžeš odhadnout, kolik toho
umí a jak je silný. Můžeš vycítit jeho myšlenky, když to umíš hodně
dobře, můžeš používat jeho oči, uši a ostatní smysly, aniž by to on sám
věděl.“
,,Nádhera.“
,,Problém je, že je to duševně i časově náročný a většinou tě to částečně
zbavuje tvé vlastní sebekontroly. Když to zjednoduším, je tu velká šance,
že jdi jedinou osobou v této dimenzi, která cítí cizí pohyby prakticky jako
svoje vlastní a například nůž po tobě vržený můžeš cítit v letu, jako bys
ho chtěl hodit ty sám. Cítíš prostě úmysl a samotný proces.“
Mozenrat tiše hvízdl.
,,Pokud mám trochu předběhnout tvoje vlastní myšlenky,“ pokračoval
Kernos. ,,na Derakina to udělalo hodně velkej dojem a dříve či později si
uvědomí, plný rozsah toho, jak jsi mu svou telepatii popsal.“
,,A ten plný rozsah je co konkrétně?“
,,Že tohle spolu s výcvikem Měsíčního Draka z tebe dělá jednu z
16
nejnebezpečnějších a asi i nejméně předvídatelných osob tohoto světa a
možná i několika dalších.“
,,Tak to má něco do sebe.“ konstatoval Mozenrat zamyšleně a z jeho
hlasu bylo patrné, že tohle nečekal.
Na chodbě se ozvaly svižné kroky. Mozenrat koukl na tmavnoucí nebe
a napadlo ho, že Henlin bude chtít něco stran večeře.
,,Nebude tu vadit, když tě opustím? Moje přítomnost by momentálnímu zmatku zrovna neprospěla, i když dřív nebo později se o mě Derakin doví.“
Mozenrat se na něj podíval. Kernos Hmotné světlo, žijící historie v
plášti, který se nezničí ani po třech stech letech pobytu v džungli. Poklepává stále prsty na svou jednoduchou hůl a u pasu má svitek s pečetí, z
něhož kouká stříbrný brk.
,,Dělej co uznáš za vhodné a dík za informace.“ řekl Mozenrat po
několika vteřinách a uvědomil si, že celý rozhovor nezabral v reálu
vteřinu ani jednu. Kernos se s kývnutím neslyšně rozplynul a v příští
vteřině se ozvalo zaklepání.
,,Jo?“ zeptal se Mozenrat.
,,Máš dole večeři.“ ozval se Henlinův hlas a pak kroky odcházejících
nohou.
,,Tak uvidíme co se z toho vyklube.“ řekl si.
Mozenrat převzal od Henlina měděný talíř a položil ho na bar. Ten
zatím hrábl neomylně do armády sklenic za svými zády a do jedné nalil
trochu červeného.
Mozenrat upil. ,,No aspoň víno je mezi světy univerzální nápoj.“
,,Chlastá se všude.“ konstatoval Henlin jednoduše. ,,Tohle je jen místní patok. Až poznáš doktora Medúzu, tak ti ukáže další barvy.“
Arf pomalu ujídal jehněčí kotletu. ,,Řekni mi něco o lidech z SVS.“
,,Rentgola Půlnočního šepota jsi už viděl.“
,,Co je zač?“
Henlin pokýval hlavou a taky si nalil. ,,Mystik, trochu zvěd a někdy
konstruktér precisních a malejch zbraní. Mystikové jsou mágové lidskýho
myšlení. Stopujou lidi, uměj si hrát s jejich pocitama, přesvědčovat je a
vůbec všechno možný co tě s mozkem napadne.“
,,Docela svinstvo.“
17
,,Může být, ale jako u všeho jde o způsob použití. Mystikové jsou
poměrně častá a stále žádaná profese, takže se nediv, když uvidíš spoustu
lidí v šedejch hábitech, protože se všichni oblíkaj skoro stejně.“
,,Hmm..Doktor Medúza?“ Mozenrat se pustil do druhé kotlety.
,,Šedá eminence tajných služeb a spousty dalších organizací. Mimoto
člověk, kterej ví o jedech a rafinované smrti víc než polovina celýho kontinentu. Vždycky svinsky elegantní, mrštný a jako spousta lidí tady asi
tak přítulnej jako jezírko piraní.“
,,Je nepříjemnej?“
Henlin se uchechtl. ,,To ne, je moc milej a je s nim sranda. Ale má
trochu zakřivený uvažování a nesmíš u něj brát všechno doslova.“
,,Vymejšlí si?“
,,Ne.“ řekl Henlin po chvilce. ,,Nemá důvod si něco vymejšlet nebo
přibarvovat vzhledem ke svejm schopnostem. Ale většinu problémů nebo
zvláštních situací řeší odzadu.“
,,Rozveď to.“
,,No pro něj sou denní rutinou neuvěřitelně komplikovaný postupy,
ale jen výjimečně se uchýlí k tomu někoho jednoduše probodnout. Když
chce někoho během večeře otrávit, myslí na jedovatý víno až jako na
poslední možný řešení, radši si vymyslí něco co má aspoň pět složek a
servíruje se odděleně.“
Mozenrat kývl uznale hlavou. ,,Takovejch lidí už moc není.“ Na koho
narazím dál?“
,,Na Weasta.“
,,Co je zač?“
,,Má spoustu talentů, ovládá spoustu profesí a je to génius improvizace do té míry, že nikdy neplánuje a zatím se nikomu nepodařilo zahnat
ho do kouta. Zabiják, vyjednavač, tvůrce a perfektní ostřelovač.“
,,Jak tomu mám rozumět s tou improvizací?“
,,No ten chlap má takovej čuch na lidi a odhad na jejich chování, že
podle toho jak se člověk zachová stanoví, co bude následovat. Blíží se to
jasnovidectví, ale vychází to ze čtení lidí.“
,,Když bych měl říct příklad. Weast vidí novýho člověka a v tu chvíli
vidí řadu možností podle toho, pro koho pracuje a nepracuje, co umí
a neumí. Ve všech vidí potenciální zrádce a nepřátele a pro zradu má
několik možností proč a s kým. Takže když pak některá z těhle eventualit
18
nastane, Weast jednoduše přepne na další možnost a pokračuje. Je to jako
by furt stál v kulatý místností se spoustou dveří a otvíral je podle toho co
se kolem něj děje. On je něco jako diagnostik situací.“
Mozenrat seděl už nějakou chvíli naprosto strnule se sklenkou na půli
cesty ke rtům. ,,A odhadne někdo jeho?“
Henlin pokrčil rameny. ,,Já ti z hlavy neřeknu, co všechno tomu
předcházelo, ale všichni mu tady věří. Podobně jako Medúza občas nemusí jednoduchý věci, a...“ Henlin se zamyslel. ,,možná se dá říct, že
podrazit někoho je pro tyhle dva něco naprosto přízemního.“
,,Taky zajímavá osoba.“
,,Tady na moc nudnejch lidí nenarazíš.“
,,Proč?“
,,Buď vzali roha, nebo je někdo zabil nebo vzali roha potom, co je
někdo zabil což je asi nejčastější.“ konstatoval Henlin.
,,Tohle město asi antitalentům moc nepřeje, co?“ zeptal se Mozenrat a
nechal plavat tu podivnost ohledně smrti.
Henlin si povzdechl. ,,Ne že by nepřálo, ale prostě tu nepřežijou.“
,,Nevím ani proč, ale nějakým zvrácením způsobem se mi tu začíná
líbit.“
Henlin se zasmál. ,,A to ještě neznáš všechno.“
,,Fajn. A proto pokračujeme v představování. Kdo dál?“
,,Ardwen, Vidto Plamenné prsty a Wyhar Čirý zrak.“
,,Dámy maj přednost.“
,,Ardwen... zaklínačka, ninja a runař. Má ráda sex, zbraně a přiléhavou
zbroj. Svůdná, přítulná, ale přímo úměrně nebezpečná. Prostě holka,
která nejde pro ránu daleko.“
,,To tady asi nikdo, jak to poslouchám.“
,,Svatá pravda.“ přikývl Henlin a pustil se hadříkem do další řady
skleniček.
,,Vidto Plamenné prsty je asi největší milovník ohně co znám. Sežene
nebo vyrobí většinu známých zbraní nebo jejich variace, stejně je to s vybavením nebo výbušninama. V akcích jako takovejch ho moc neuvidíš,
spíš se stará o zadní krytí.“
,,Wyhar Čirý zrak je právník takovýho kalibru, že tě zbaví obvinění z
vlastizrady přes zákon o silniční dopravě. Kromě toho hraje skvěle karty
a perfektně padělá.“
19
,,A tyhle všichni dělaj pro Derakina Černou pěst?“ zeptal se Mozenrat
s neskrývaným údivem. Jestli tohle komando přijalo Derakinovo velení,
jaké kvality musí mít on sám?
Henlin se na chvíli zarazil a pozoroval sklenku proti chabému světlu
svíček na baru.
,,Ono je tu vůbec zavádějící říkat, že někdo dělá pro někoho.“
Mozenrat čekal na pokračování.
,,Každej, kdo tu zabíjí, krade, padělá… prostě pohybuje se mimo
běžnou sféru, dělá nějakým způsobem pro SVS, protože odevšad se na ni
dají vysledovat nějaké vazby.“
,,Takže se de facto nedá pracovat proti ní?“
,,Dalo by se, ale provedení něčeho takovýho by tě stálo víc prostředků
a úsilí než to, co z toho budeš nakonec mít. Každej z těch, co jsem o nich
mluvil, má celkem pravidelný zakázky od Černý pěsti, díky čemuž má
stálý příjem a kontakt s podhoubím Soranu a vůbec Namidu. Finance
jdou z královský pokladny, nebo od klientů, který si SVS najímaj. To je
šlechta, obchodníci nebo podobná verbež. A krom toho dělaj i akce na
vlastní triko, kdy záleží odměna jen na nich.“
Mozenrat dojedl a chvíli se díval do plemene svíček nad barem. Pak
si ale všiml, že nad barem nevisí svíčky, ale cosi skleněného. Henlin sledoval jeho pohled a řekl:
,,Světelná esence. Laciný světlo který vydrží dlouho a je silnější než
klasickej lustr se svíčkama. Krom toho se dá jednoduše kontrolovat.“
,,Nech mě hádat.“ přerušil ho Mozenrat. ,,Silou vůle.“
Henlin s úsměvem přikývl. ,,Začínáš se chytat. Silou vůle se tu dá
dělat cokoli. Schválně s nima něco zkus.“ nadhodil.
Mozenrat se pohodlně opřel a zavřel oči. Cítil jemu neznámou energii, ale připadalo mu, že si na ni vzpomíná. Jako by byla zakódována
někde hluboko v jeho nitru a byla s ním od jeho narození, což ovšem
mohl být stejně tak následek cesty mezi světy. Bylo to jako cítit vodu, ale
jinou vodu. V dosud neznámém skupenství. Chvíli si s ní hrál. Nechala
se. Obtočil ji kolem svého těla a zkusil do ní poslat několik mentálních
impulsů.
Zaslechl Henlinovo hvízdnutí.
Otevřel oči a rychle je přivřel. Lokál byl zaplněn jasným bílým
světlem.
20
,,Teď to zkus bez toho divadla kolem, jen jedním příkazem.“
Mozenratovi si podržel před očima obraz a postup celé procedury a
spojil ji v jediný obraz, jediný záblesk.
Lokál se ponořil do předešlého šera.
,,Chlape ty máš talent. Až budeš mít možnost, prober to s Rentgolem
nebo s někým kdo vidí víc do magie. Myslim že se ti otevřou nový obzory.“
,,To mi připomíná poslední otázky stran SVS.“
,,Hmm?“
,,On se někdo v tomhle bordelu vyzná?“
Henlin chvíli dumal. ,,Myslim, že Černá pěst se tomu blíží, protože
ten bordel vytvářel a nějakým způsobem ho udržuje v pohybu. Všechny
vazby nelze zmapovat, protože polovina teď uzavíranejch spojenectví
nebude zítra existovat, nebo, a to bývá ještě častější, se ukážou jako totální habaďůra od začátku. Ale má to jednu obrovskou výhodu.“
,,Jakou?“
,,Pokud se v tom my vyznáme jen trochu, tak komukoli zvenku z toho
při pokusu o infiltraci začne spolehlivě hrabat.“
Několik vteřin bylo hrobové ticho.
Pak se oba srdečně rozesmáli do té míry, že Mozenrat neuhlídal vlastní emoce a opět rozsvítil. Pak si promnul oči a lehce zívl. Henlin ho
vědoucně pozoroval.
,,Běž si lehnout, kolego.“
Mozenrat hleděl do stropu a vzpomínal na rodný Zashion. To, že ho
přesun astrálem nepřipravil o vzpomínky, bylo skvělé, ale zároveň dost
skličující.
Viděl sloupy chrámů, mosty desítky metrů nad ulicemi vybudovanými
do soustředných kruhů a obrazy Tar-Enoru, takzvaného Skalního srdce,
zalitého světlem měsíce mu vháněly slzy do očí.
Pomalu se propadal do závojů spánku s myšlenkou, jestli se bude ještě
někdy prohánět po střechách toho pouštního světa. Pamatoval si roucha
kněží živlů, kimona Měsíčních draků, k nimž sám patřil a Sluneční tygry,
jejich odvěký opak. Bojovali bok po boku a vzájemně tvořili jednotu tak,
jak je den obklopen z obou stran nocí a naopak.
Mozenrat během vteřiny kmitl ještě ze spánku rukou a odstrčil prsty,
21
které se ho dotkly. Aniž by ztratil koordinaci a plynulost pohybu, přesunul
se do sedu, zachytil cizí ruku a přitáhl si cizí hlavu, které vmáčkl prsty
do krku a přitiskl ji na postel v místě, kde ještě před vteřinou sám ležel.
,,Už vim, co Derakina tak okouzlilo.“ ozval se přiškrcený kovový
hlas. ,,Co mě takhle pustit?“ nadhodil po chvilce ticha.
Mozenrat uvolnil sevření a neznámý vstal. Provedl nějaký pohyb,
Mozenrat opět ucítil závan energie a pokoj zalilo jasné bílé světlo.
,,S kým mám tu čest?“ zeptal se Mozenrat stále sedící na posteli.
Pohlédly na něj modré oči v popelavě šedém obličeji s naprosto hladkou kůží a černými vlasy staženými vzadu do uzlu.
,,Mám několik jmen, ale většinou mi říkají Weast. Ty budeš Mozenrat.“ Bylo to něco mezi konstatováním, otázkou a úlevou.
Mozenrat přikývl a vstal. Weast ustoupil a mávl rukou. Svíčka na
stole tiše vzplála a Mozenrat si teď všiml, že Weast drží v ruce hůlku se
svítícím koncem.
,,Pěkná věcička.“ řekl a kývl směrem k hůlce, zatímco kompletoval
své skromné vybavení.
,,Rubium s platanovou jehlicí.“ řekl Weast nevzrušeně.
Mozenrat si srovnal bandalíry a navlékl plášť. ,,Co je to rubium?“
,,Směs oceli, rubínovýho prachu a tušim cínu nebo něčeho podobnýho. Je to slitina podporující většinu útočných a bojových kouzel a
stejně tak oheň.“
Mozenrat uznale pokýval hlavou. Pak se zarazil.
,,Kolik je hodin?“
,,Za pár hodin svítá.“ konstatoval Weast při pohledu z okna. ,,Setkání,
který bylo původně avizovaný na dnešní odpoledne nastane dřív a my u
toho potřebujem bejt. Což mi připomíná, že by nebylo od věci vyrazit.“
Trhl hlavou ke dveřím a Mozenrat ho následoval skrz tichý hostinec.
Nebe nad Soranem se pomalu probouzelo.
Naproti Letící čepeli visel někdo z okna za nohu a nehýbal se.
,,Někdo si hrál.“ řekl Weast opět nevzrušeně a ledabyle kmitl rubiovou
hůlkou, přičemž nešťastníkům provaz byl ve vteřině přepálen. Dotyčny
lehce žuchl na dláždění a Weast vykročil ulicí dál. Mozenrat chtěl něco
namítnout, ale začal si pozvolna uvědomovat, že tady bude asi možný
všechno.
22
Kráčeli ulicemi a Weast občas někoho pozdravil, něco nebo někoho
odněkud sestřelil nebo mu něco ustřelil a Mozenrat se přistihl, že ho to
začíná bavit.
,,Na jakým principu to pracuje?“ zeptal se po chvíli.
,,Jak bych ti to...“ začal Weast ,,Tahle hůlka je něco jako převaděč
tvojí duševní, psychický prostě vnitřní energie na reálný efekt. K hůlkám
z různých materiálů existujou různý sestavy run, buď už hotový obrazce,
nebo části, který lze poskládat dohromady. Když potřebuješ něco seslat, tak s tou hůlkou nakreslíš ve vzduchu potřebnej znak a pošleš do ní
svou energii, kterou ona převede na to, co chceš. Když už se s timhle
hodně naučíš a víš co kdy čekat, nemusíš znaky kreslit, ale stačí ti si je
představit a poslat svou energii jakoby skrze ně, jako přes zaměřovač.“
,,Můžu to zkusit?“ zeptal se Mozenrat.
Weast pokrčil rameny a zabočil z hlavní třídy někam do spleti uliček.
„Proč ne, jak jsem slyšel od Henlina, už sis hrál se světlem, takže v sobě
něco máš.“
Sáhl do rukávu pro hůlku a podal ji Mozenratovi.
,,Teď ti ukážu znak ohnivýho impulsu, paprsku, prostě šlehnutí ohněm.
Podej mi ruku.“
Mozenrat pozvedl dlaň a Weast se jí lehce dotkl konečky prstů.
Před Mozenratovým duševním zrakem se objevilo něco, co připomínalo
nadvakrát přelomené vidle. Obraz vystupoval z jakési šedostříbrné mlhy
a pulsoval vnitřní silou. V příští vteřině se celá vize svinula sama do sebe
a Mozenrat opět hleděl na Weasta.
,,Teď jsem ti ten znak vryl do paměti. Už si ho budeš pamatovat
instinktivně. Omlouvám se, je to trochu brutální metoda, ale ať nestvoříme
něco co nám uteče a někoho zakousne.“
,,Je tim možná tvořit i hmotu a život?“zeptal se Mozenrat s trochou
údivu.
,,Jo, ale jenom dočasně. Ty vlastně nevytvoříš novou hmotu, ale
dočasnou kopii něčeho už existujícího, takovej odraz. Například tohle “ Weast kmitl jinou hůlkou z druhého rukávu a o nedalekou zeď cinkla
vrhací hvězdice. ,,je kalená ocel a ta hvězdice tu za dvě minuty nebude,
protože se rozplyne. Za chvíli jsme na místě.“
Mozenrat si všiml, že se okolí změnilo. Tahle čtvrť sestávala z rozlehlých bloků těsně přiléhajících staveb a úzkých a ještě užších uliček.
23
Zřejmě tu nebylo místo, kam by se nedalo dostat po střechách a zřejmě
to byl i záměr.
,,Jak se to tu jmenuje?“ zeptal se Weasta.
,,Nikdysvit. Vražedný i sebevražedný místo, a pokud jde o prostor, tak
pravý opak skvostného a prostorného Chrámvěží na druhý straně Soranu.
Nikdysvit proto, že do spousty míst ti tu nikdy nezasvítí slunce, takže
noční verbež se tu může vždycky někde schovat.“
,,Jaká verbež?“ zajímalo Mozenrata.
,,To poznáš.“ konstatoval Weast s tajemným úsměvem. Pak bez varování strčil hůlkou do jedněch dveří a zmizel v útrobách domu. Mozenrat
udělal vlivem setrvačnosti ještě dva kroky a pak ho následoval.
Weast vystoupal několik pater a prsty jeho pravačky si stále hrály s
rubiovou hůlkou. Čekala je ještě chvilka proplétání a nakonec dorazili
do podkroví.
Tady, v menší skladové místnosti, čekalo jádro SVS včetně Derakina
Černé pěsti pokuřujícího dýmku.
,,Ha… jsme komplet.“ houkl Derakin.,,Tedy aspoň to, co je
momentálně naživu. Všem přítomným, tohle je Mozenrat nra Tar-Enor,
občas také používá jméno Arf. Mozenrate, tohle je “
,,Stačí jména, Henlin mi poskytl krátkou charakteristiku.“ přerušil ho
Mozenrat.
,,Fajn.“ kývl Derakin hlavou. ,,Takže začneme-“
Než mohl pokračovat, okno roztříštila střela z kuše a s cinknutím
zůstala ležet na dlažbě.
,,Rentgole, Daonar.“ křikl Černá pěst.
V příští vteřině vytryskla z každého kousku okolní přítomnosti jiná
realita. Ačkoli všechno zůstalo na místě, Mozenratovi připadalo, že se
otočil kolem vlastní osy a.... a svět se změnil.
Místnost vypadala jako část jeskyně, uvnitř se povalovaly obláčky
barevné mlhy a venku, kde byl ještě před chvílí Soran, to nevypadalo o
moc líp.
-Takže teď to můžeme v klidu probrat a zabere to jen pár vteřin.- konstatoval Derakin. Pak se otočil k Mozenratovi.
-Jsme ve vnitřní nebo astrální realitě, jednom z vláken astrálních sfér,
které se pne všemi světy. Mluvíme tu rychlostí myšlenky, což je docela
trefný, protože nepoužíváme hubu. I hodinová debata ti v přepočtu na čas
24
hmotné skutečnosti trvá jen pár vteřin. –
- Jak to tak vypadá, všude kolem začal Rej Nikdysvitu a naši hosté
jsou někde mezi zdejší společností.
- Co je to Rej? – zeptal se ho Mozenrat.
- Rej, - vložil se do toho Weast – je jakási pravidelná válka místních
i přespolních gangů, většinou noční. Zabijáci a podobný živly se prostě
proháněj po střechách města a snaží se sejmout cokoli se pohne. -Něco jako pouštní rej o dvou Sluncích. – odtušil Mozenrat
-A to je co? – zeptal se pro změnu Weast.
-Něco podobnýho tomuhle, jen se to odehrává na několika čtverečních
mílích pouště. – pak se podíval na Černou pěst. – Takže jaký je další
postup?Derakin se uchechtl. – Prostě tam vlítnem, sejmeme na co narazíme a
třeba mezitim někdo zjistí, po kom vlastně deme. Dámy a pánove...vhůru
na střechy. Komunikace jen přes daonar.
Realita se s lehkým zahučením vrátila do reality.
Ardwen, Derakin, Weast, doktor Medúza a Mozenrat se pohli ve stejný okamžik a Rentgol je následoval.
Mozenrat si teprve teď všiml žebříku v rohu místnosti očividně
směřujícího přímo na střechu. Chladný vzduch blížícího se rána ho praštil
se stejnou intenzitou jako rána mečem naplocho.
Bylo to jako vyhrabat se na běžeckou trať v polovině odpolední špičky.
Ve vzduchu bylo doslova všechno.
Na kraji střechy po sobě několik postav házelo vzduchem svítící runy
a jedna z nich současně s větším či menším úspěchem uhýbala šípům létajícím odněkud ze tmy nebo se je snažila odrazit jinými runami. Tmu sem
tam proťal paprsek světla a skoro s každým druhým se odněkud ozval
výkřik či nadávka, mnohem častěji ale obojí bez ohledu na chronologii.
V příští chvíli Mozenrat pochopil, že měl svinské štěstí, když na
střechu vylezl jako poslední. Weast a ostatní připomínali dokonale sehranou stíhací letku a snad ve všech soubojích a bitkách kolem se staly
rychle rozhodující silou. On sám zatím vylezl, pozoroval okolí a každých
pět vteřin něčemu uhnul.
Černá pěst tasil dva krátké meče, kohosi v černé kutně dekapitoval už
tasením a pak bodnutím naslepo za sebe bodl někoho dalšího do ruky s
kuší, která (ne)plánované vystřelila a odlétla do tmy, z níž cosi zakňučelo.
25
Doktor Medúza seděl na kraji střechy a s velkým úspěchem používal
svojí špacírku jako dálkovou odstřelovací hůlku. Kousek od něj se dva
hromotluci prali s Ardwen, respektive ona se stoickým klidem uhýbala
jejich úderům a oni se mlátili vzájemně.
Weast vytrhl s pouzder u pasu dvě kovové hůlky, zatočil s nimi v prstech
a jal se likvidovat cíle na okolních střechách. Společně se zasyčením
jednoho jeho výboje se pak ozvalo kovové zazvonění s nepřirozenou
ozvěnou.
SVS se jako jeden organismus zarazila v půlce pohybu a kmitla zrakem
k jedné z okolních střech. Na jejím kamenném povrchu se leskla stříbrná
hůl, překvapivě čistá a viditelná.
-Slabá magická aktivita, zřejmě vnitřní štít proti rozpadu a pouzdra.ozval se všem v hlavách Rentgolův hlas.
-Příliš nápadné, tohohle jsme si museli zákonitě všimnout. Podle mě
je to falešná stopa.- ozval se s pochybami Černá pěst.
-Nebo je pravá a triáda z Ostviru spoléhá právě na tenhle myšlenkový
pochod.- opáčil Weast, který se dosud nepohnul a očima stále hůl hypnotizoval.
-Sper to ďas, Jdem se tam mrknout.- zakončila Ardwen a shodila se
střechy jakéhosi anonymního ozbrojence.
Weast složil hůlky k sobě a přidal třetí. Párkrát zakmital, něco zašeptal
a mezi budovami se objevilo něco na způsob řeky tekutého rubínu.
,,Rychle, nebude to tam pořád.“ houkl, když se nikdo neměl k pohybu.
Překonali vzduchem ulici a spočinuli pohledem na holi. Mozenrat
nevěděl proč, ale měl silnou tendenci považovat ji za vyděšené štěně.
,,To tam nemohli aspoň vyrýt, že někdo smrdí?“ zeptal se Medúza
pohrdavě, když naprosto jednoduchou stříbrnou tyč několikrát otočil v
ruce. ,,Třeba je to uvnitř.“ nadhodil Mozenrat.
Derakin se uchechtl. Medúza se pak vítězně zasmál, když prsty našel
štěrbinu závitu. Vzal tyč do obou rukou a škubl.
Pak se stalo několik věcí najednou. První byla, že tyč explodovala.
Respektive vyšla z ní tlaková vlna, která spolu s hlasitým kovovým dzzoooiiinngggg smetla všechno kolem na zem a kdesi v dáli opět něco
zaskučelo. V následující vteřině začala tyč vibrovat. Vlastní silou vylétla
do vzduchu, uprostřed se zlomila a z konců vystřelily ostré tyče, které se
zabodly do dlažby.
26
Chvilku bylo hrobové ticho rušené jen lehkým hučením. Derakin a ostatní se zvedli. Weast se na torzo hole podíval ještě tázavěji než předtím.
,,A to má bejt jako co, tohle?“ zeptal se okolní tmy. Odpověď mu přinesl
následující okamžik.
Kolem obou polovin hole se vytvořil světélkující kruh a Mozenrat se
přistihl, že mu to připomíná tykadla. Kruh se ustálil a proměnil v obraz
zjizvené tváře muže s páskou přes oko a bradkou, která by potřebovala
přistřihnout. Ozvala se slavnostní hudba.
,,Derakine Černá pěsti.“ promluvil temně muž s bradkou. ,,Jistě víš,
jaké je dnes datum a že ti něco dlužím.“ Derakin se tvářil snad jedinkrát
za večer skutečně nechápavě.
Obraz v kruhu se zmenšil a odhalil skupinu asi šesti lidi se svíčkami
v rukách.
Chlap s bradkou se usmál a nadechl se a Derakin instinktivně ztuhl.
,,Všechno nejlepší k narozeninám, ty stará podšívko.“ zvolal bradka a
ostatní kolem něj začali cosi prozpěvoval.
Černá pěst se zadíval někam do dáli, pak ještě dál a ztuhl ještě víc.
Pak se plácl do čela a rozchechtal se.
,,Mě je dneska tři a třicet a ten zmetek Chiprunev na to na rozdíl ode
mě nezapomněl.“
Ostatní se rozesmáli a přidali se s přáním. ,,A takhle ti přeje každej
rok?“ zeptal se po chvíli Mozenrat.
Černá pěst pokrčil rameny. ,,Loni zapomněl, předloni jsme si deset
minut kvůli něčemu nadávali a vyhrožovali a pak vyhodili do vzduchu
kus města. Naštěstí teďka už mi za to nehrozí problémy, protože vedu
SVS.“
,,Ha, vedení ti bylo odkázáno na smrtelné posteli?“
,,Ne, mému předchůdci se stala nehoda.“
,,Jaká?“
,,Myslim, že se tomu říká nůž v zádech.“ řekl Derakin a políbil Ardwen.
,,Takžes ho zabil?!“ zahučel Mozenrat.
,,Vždyť říkám, že se mu stala nehoda.“ odvětil Derakin odevzdaně
a podíval se na Mozenrata s bezelstným úsměvem ve tváři. ,,Za chvíli
svítá, jdem se ožrat a je to rozkaz.“ houkl do větru.
Nikdo nic nenamital a Mozenrat cítil, že se mu tady začíná opravdu
27
líbit. Ale ještě si musí zjistit, jestli je Ardwen zadaná. A i kdyby nakrásně
ano, civilizační choroby se ještě pořád léčit dají.
28