URL - Evropská volební studia

Transkript

Studies
Jakub Kyloušek – Michal Pink
Electoral support for the Communist Party of Bohemia and Moravia in parliamentary
elections in the Czech Republic after 1990…………………………………………………149-163
Kateřina Vráblíková
Vliv volebních systémů na politickou reprezentaci žen v postkomunistických
zemích……………………………………………………………………………………………………164-179
Articles
Maxmilián Strmiska
Volební arény, obvody a regionální oblasti. Poznámka k výběru a pojetí teritoriálních
jednotek analýzy volebního chování ve víceúrovňových uspořádáních…………..180-184
Jakub Kyloušek
Aspekty politologického výzkumu v městských aglomeracích……………………….185-193
Pavel Maškarinec
Parlamentní volby na Islandu – květen 2007………………………………………………194-210
Eva Kneblová
Volby do Severoirského shromáždění v roce 2007………………………………………211-219
Jan Obludník
Parlamentní volby v Rakousku v roce 2006………………………………………………..220-237
Leona Kleinová
Parlamentní volby v Estonsku 2007……………………..……………………………………238-246
Projekt "Evropská volební studia" byl zpracován v rámci Výzkumného záměru
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky "Politické strany a
reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích" (kód 0021622407).
Electoral support for the Communist Party of Bohemia
and Moravia in parliamentary elections in the Czech
Republic after 19901
Jakub Kyloušek([email protected])
Michal Pink ([email protected])
Abstract:
The purpose of this text is to find an answer to the question of where Communist
Party of Bohemia and Moravia enjoys the highest degree of support within the Czech
Republic, and whether this support has or has not been stable over the last sixteen
years. The basic data file is made up of election results since 1990 compiled by
district. The distribution of electoral support will be correlated with selected
socioeconomic statistics such as rate of unemployment, suicides, divorces, average
wages, and religious faith. On this basis the text will analyze the interdependence of
electoral behaviour.
Keywords: election, electoral geography, Communist Party of Bohemia and
Moravia, the Czech Republic
1
The paper was produced as a part of the project “Political parties and interest
representation v current European democracies“(code MSM0021622407).
J. Kyloušek – M. Pink: Electoral Support for the Communist Party of Bohemia and Moravia...
1. Introduction
At the time of the rapid collapse of undemocratic regimes of Central and Eastern
European countries around 1990, the main representative of “the old-time rules” was
Communist party in its various forms. But this political force succeeded in reestablishing itself under the new conditions, and it integrated itself into the emerging
political systems of individual countries. A concrete example is the Communist Party
of Bohemia and Moravia (CPBM), the principal heir of the Communist Party of
Czechoslovakia (CPC), which was the strongest political party in the years 1948 1989. Although the Communist Party of Bohemia and Moravia has been exclusively
an opposition party since 1989, it has consistently found sympathisers, and in
comparison with its affiliated formations in the surrounding countries the CPBM can
be considered a relatively successful political party at present.
There democratic elections to representative bodies of the various types have
been held regularly since 1990, and the course of the electoral competition itself has
become an object of interest on the part of social scientists who have been trying to
give the general public an idea of what is going on in the electoral process with the
help of various methods and techniques.
One of the many perspectives on electoral procedures has been electoral
geography, a subject area which gives us an idea of the electoral behaviour and
distribution of electoral support within a given geographical area. Among the first to
focus on this phenomenon was André Siegfried in the first half of 20th century
(Siegfried 1913). An area study focused on the Central and Eastern European postcommunist countries was written by Tomasz Zarycki, who compares electoral
behaviour in the former Czechoslovakia, Hungary, Poland and [Latvia] (Zarycki
1999). The first analyses of electoral behaviour in the Czech environment were
studies by Petr Jehlička and Luděk Sýkora that showed the possibility of a
continuation of the traditions in electoral behaviour interrupted in 1948, and
described the electoral support of conventional political parties in domestic
environment. The text concludes that the non-existence of real electoral competition
for more than 40 years has not erased the traditional territorial patterns of electoral
support for individual political parties. (Jehlička - Sýkora 1991).
150
European Electoral Studies, Vol. 2 (2007), No. 2, pp. 149-163
Among later Czech works on the topic, Tomáš Kostelecký examined the electoral
behaviour within the Czech Republic in comparison with neighbouring Slovakia, and
support for individual parties after the division of the federal state. His work showed
three facts. Firstly, the historically-established electoral maps are too stable to be
easily changed by the influence of a relatively short period of political and economic
development. Secondly, in the Czech Republic some differences can be explained by
economic factors. However, this it is not the case in Slovakia because of the more
important ethnic, religious and historic features in the individual regions. Thirdly, in
the Czech Republic the differences in electoral behaviour depending on the gradual
penetration of political parties into the lower sphere tend to reduce regional
differences, but in Slovakia it is the other way around (Kostelecký 2001a).
Besides, electoral geography, the status of communist parties in Central Europe
during the last 16 years has also become an integral part of political research. There
are also works focusing on the potential for the transformation or eventual
accommodation of the former main representatives of undemocratic regimes, such
as that by authors Darius Stola, Fraçois Mayer, Michel Perottino and others (Stola Mayer - Perottino 2000).
It is apparent from the given information that research connected with the
Communist Party has become an integral part of the academic agenda,. and
explanation of electoral behaviour within specific geographical areas suggests itself
as an appropriate way to continue along this path. .
2. Methodological background
As mentioned above, the following paper will identify areas of support for particular
political parties, and whether regional support is stable or unstable. The basic data
file is made up of election results to the lower house of the Parliament of the Czech
Republic, the Chamber of Deputies. The electoral system in this case is based on
proportional representation. There were a few modifications to electoral law during
the monitored period of time. Voters behave more often according to their personal
convictions in electoral competition because the rules of proportional representation
have a less restrictive effect than the electoral principles of majority electoral
systems (Birch et al 2002: 85-86).
151
Because of the limitations on the character and range of topic, attention will
be limited to selected questions. Individual electoral maps will be compared, and the
methods of areas of electoral support and the Pearson correlation coefficient will be
used to examine the stability of electoral support. This area is identified on the basis
of simple calculation. Election results for individual political parties are arranged
according to percentage gain from the highest to the lowest. Then we find half of the
total by subsequent addition in the set order. In this line we divide the examined
units into halves, and get areas which comprise 50% of the electoral support out of
the total number of votes in given elections. An area outlined in this way is called
area of electoral support for a political party (Jehlička - Sýkora 1991).
The district level will be taken as the base level for research; it has been
studied several times in research, but not for the whole time period 1990 – 2006.
The basic data file consists of the by results of the elections to the Chamber of
Deputies (ChD) since 1996, and elections to Czech National Council (CNC) in 1990
and 1992. At this stage it is necessary to say that the districts were reformed at the
end of the researched period of time, but the changes are not yet shown in the
aggregation of election results. One of the main changes is the administrative
division of the Šumperk district, and the subsequent constitution of the Jesenik
district, which has appeared in the statistics since 1996. This change will be solved
by dividing the Šumperk district into a Jesenik district and a Šumperk district from
1990. To determine the mutual cohesion and stability of electoral support, the basic
statistical method of the Pearson correlation coefficient will be used, as it is
commonly used for this purpose in Czech surroundings.
In brief, the aim of this paper is to determine whether the Communist Party
has found areas with permanent and stable electoral support over the last 16 years
in regularly repeated elections.
3. The Communist Party and its position in the party system of the Czech
Republic
In comparison with the other post-communist countries of Central and East Europe,
we can affirm that the party system of the Czech regions has stabilized during the
last 16 years and is relatively easy classifiable. Today it is possible to consider four
152
main basic political currents as established and stabilised players in the political party
spectrum. There are two main political parties, i.e. the Civic Democratic Party with its
liberal-conservative orientation, and the Czech Social Democratic Party which belongs
to the broader group of social democratic political parties. The other two stabilised
subjects are the Christian and Democratic Union – Czechoslovak People’s Party which
presents itself as a centrist formation, and the Communist Party of Bohemia and
Moravia as the main principal heir of the Communist Party of Czechoslovakia. In the
period under consideration there are also other formations which broke through, but
they did not maintain their position and gradually quit the party field. In the latest
elections the Green Party succeeded in gaining the necessary number of votes to
enter Parliament, but it is too early to speak of them as an established element in
the party field (Kostelecký 2001b).
Table 1. Election results of main political parties in Czech regions in 1990 – 2006
CNC 1990 CNC 1992 ChD 1996 ChD 1998 ChD 2002 ChD 2006
CSDP
4,11
6,53
26,44
32,31
30,20
32,32
CDU
8,42
6,28
8,08
9,0
14,272
7, 22
CPBM
13,24
14,05
10,33
11,03
18,51
12,81
CDP
29,73
29,62
27,74
24,47
35,38
Turnout
96,79
85,08
76,41
74,03
58,0
64,47
Source: www.volby.cz
According to the information given, it could be possible to fit the party system
of the Czech lands into Giovanny Sartori’s concept of moderate pluralism, a type of
party scheme which results in practice in a system of coalition government, and is
based on the existence of at least three - preferably five, possibly six relevant
political parties (Sartori 1976).
In assessing the Czech party environment, there is a problem with applying
the criterion of the general acceptability of individual political parties as parts of a
government coalition, because the CPBM is ostracized by the other parties and its
coalition potential is zero. Today it is a party which does not represent fundamental
opposition to the system itself, but because of its ideology an agreement there is an
agreement to exclude it. The CPBM regularly takes part in electoral competition and
2
In 2002 stood The Christian and Democratic Union - Czechoslovak People´s Party together
with smaller liberal party The Union of Freedom on the common ballot.
153
gains representation in the legislature, but it is still prevented from participating in
the executive. (Kostelecký 2001b).
A close up look at election results makes it possible to identify its nation-wide
support at in the ragne of 10-20%. The CPBM enjoyed its best post-1990 results in
the 2002 elections. At that time it gained 18.51% of votes, which guaranteed it 41
seats out of a total of 200. This was its highest point during the last 16 years.
Table 2. Number of CPBM deputies in 1990 – 2002
CNC 1990
CNC 1992
ChD1996
ChD 1998
32 (200)
35 (200)
22 (200)
24 (200)
ChD 2002
41 (200)
ChD 2006
26 (200)
Numbers of votes won in elections are certainly important, but more important
are the numbers of individual seats the party gains in the election that help it
advance its policy. CPBM and its group consisted of 32 and 35 members in the first
two terms. This number dropped slightly to 22 and 24 members on the basis of
election results in 1996 and 1998. In the 2002 election they reached their greatest
highest numbers with 41 CPBM deputies seated in the Lower Chamber of Parliament.
However, the upward trend did not carry over into the latest elections, and the
number of CPBM legislators in the lower house dropped to 26.
4. Support in 1990 – 2006
The first free and democratic election in the Czech environment took place in July
1990, and the Communist Party was the main representative of the old times. For all
intents and purposes it was not so much an election as an vote for social
democratisation. The main representative of the pro-reform forces was the
heterogeneous Civic Forum, which consisted of a number of factions whose shared
motivation was the move towards civil society. The Communists gained more than
13% of the votes, and the map below shows the regions where the Communist Party
of Czechoslovakia of that time won the majority of its support in 34 districts, located
more in Bohemia than in Moravia. The Communist Party of Czechoslovakia found its
highest support in areas of Central and Western Bohemia, and in the following
districts: Tachov, Domažlice, Louny, Beroun, Litoměřice, Rakovník.
154
Map 1. Areas of electoral support in 1990
Source: data of CZSO, own map
In the following election in 1992 the renamed Communist Party (now the
CPBM) ran within a coalition called the Left Bloc. But because of its dominant
position the pre-election coalition can be considered a CPBM ballot.
The main
subject latently present in the election campaign was the future of the common
federal state with Slovakia. The Communist Party held the opinion that the federation
should be preservaed, and it gained 14.05% in the elections. There were only small
changes in its areas of electoral support. 32 districts were areas of electoral support
for the party. In comparison with the previous period their numbers in Moravia
increased, but some districts in Central and South Bohemia dropped out.
The first election within an independent Czech Republic saw a moderate
weakening of the Communist Party. They won 10.33% of the vote, a slight decline,
and their parliamentary group shrank to 22 from the previous 35. As for distribution
of geographical support, 33 districts were identified as areas of geographical support,
mainly areas which had been so before. New areas of support were areas the
Hodonín and Břeclav areas of South Moravia, and the Prachatice and Český Krumlov
areas of Bohemia. At the same time districts in northern tip of Bohemia dropped out.
Noteworthy was the change in the Karviná district, which is one of the CPBM’s areas
of electoral support in the long term, but did not meet the criteria in the 1996
elections.
155
After the 1998 election, the CSBM found itself more and less in the same
position as before. They got 11.03% of the vote, and its parliamentary group grew
by 2 deputies to a total of 24. The electoral support maps show consistent support
from the same districts : the western tip of Bohemia except for the Plzeň, Karlovy
Vary, and Sokolov districts, the area of Czech-Moravian Highlands, south Moravia,
and north Moravian districts of Šumperk, Jeseník, and Bruntál.
In the parliamentary election of 2002, the map of areas of electoral support
for the CPBM shifted towards two areas independent of each other. Districts situated
in the centre of republic, e.g. Jindřichův Hradec, Jihlava, Pelhřimov, Havlíčkův Brod,
ceased to qualify as areas of support. The CPBM’s main support was focused on
areas in the east, especially the Moravian districts which had been identified in
previous elections, and districts in the northwest of Bohemia, with the exception of
Karlovy Vary and Plzeň. On the whole
31 units qualifed as areas of CPBM electoral support; that is, a slight decline.
156
Similar trends in geographical distribution of CPBM support were confirmed in the
last parliamentary election. Regions with higher concentrations of CPBM voters are
South and North Moravia, and north-west Bohemia area with the exception of the
Plzeň and Karlovy Vary districts .There are changes in Bohemia, where the districts
of Děčín, Ústí nad Labem, and Beroun dropped out as areas of support in comparison
with previous elections. On the other hand, the districts of Jindříchův Hradec,
Havlíčkův Brod, Žďár nad Sázavou, Greater Brno,and Ostrava can again be identified
as CPBM support areas. On the whole, then, CPBM voters are still found in the same
areas.
When we compare electoral maps, there is an obvious stability of electoral
behaviour and support for the CPBM. The subsequent map confirms it even more.
Table 3. Stability of regional differences in CPBM electoral support (Pearson
correlation coefficient)
CPC 90
CPBM 92
CPBM 96
CPBM 98
CPBM 02
CPBM 06
CPC 90
1
0,783
0,825
0,754
0,727
0,722
CPBM 92
0,783
1
0,671
0,641
0,677
0,668
CPBM 96
0,825
0,671
1
0,952
0,811
0,825
CPBM 98
0,754
0,641
0,952
1
0,882
0,885
CPBM 02
0,727
0,677
0,811
0,882
1
0,953
CPBM 06
0,722
0,668
0,825
0,885
0,953
1
Note: Correlation is significant from the level 0.01
Table 3 clearly shows a high degree of stability in regional and district support
for the Communist Party. On the basis of the data shown, it is possible to claim that
157
the basic character of interdistrict differences remains the same, with minor
variations found when comparing later elections to the base election of 1992. In this
case the numbers were the lowest, but still highly significant. At the same time we
need to mention that the high correlation between the electoral results of the party
in successive elections do not necessarily mean that a particular political party in an
individual district enjoyed the support of the same number of voters. The correlation
coefficient can remain high even if the party gained or lost a major part of its
electoral support, as this phenomenon is not reflected by a change in the electoral
map.
5. Electoral maps in wider context
At this point we have defined where the CPBM regularly finds its voters, and which
districts are its ´strong districts´ with the help of electoral support area maps. By
comparing individual maps we can identify the districts that consistently qualified as
the CPBM areas of electoral support.
Map 7. Districts of long-term electoral support for the CPBM 1990 – 2006
The map above shows the areas of long-term support after comparing the maps. In
South Moravia, the districts of Znojmo, Vyškov, and Blansko regularly meet the
criteria as support areas. Despite higher support for communist candidates in North
Moravia, the district of Bruntál was the only one which qualified for the final map.
Larger areas regularly identified as areas of electoral support are found in the
western part of the Czech Republic, except for the Sokolov, Karlovy Vary, and Plzeň
districts. The following table shows how many votes the CPBM gained there.
158
Table 4. Electoral support for CPBM by district (data in %)
District
CNC 1990
Blansko
15.16
Bruntál
15.1
Domažlice
16.51
Cheb
14.49
Chomutov
15.43
Kladno
19.86
Litoměřice
18.04
Louny
18.73
Most
17.92
Plzeň
15.29
sever
Rakovník
18.63
Rokycany
16.7
Tachov
19.08
Vyškov
15.93
Znojmo
15.97
CZ
13.24
CNC 1992
17.49
18.41
16.38
26.08
16.35
20.86
18.69
19.18
19.19
15.4
ChD 1996
13.8
12.19
13.12
11.98
12.69
14.23
14.83
16.02
14.97
12.19
ChD 1998
14.54
14.84
13.87
12.87
14.95
14.79
15.38
17.1
15.77
12.67
ChD 2002
22.11
27.87
20.76
23.87
24.7
23.68
24.7
29.07
27.41
21.03
ChD 2006
15.64
18.35
15.51
16.36
16.13
16.27
16.74
19.71
17.05
15.33
19.08
17.71
20.68
18.48
17.35
14.05
13.56
12.99
18.12
13.59
14.96
10.33
14.12
14.58
18.37
15.29
18.18
11.03
24.65
22.9
31.02
23.54
29.18
18.51
17.52
16.4
20.86
16.65
19.82
12.81
According to the data given, it is possible to note various tendencies in
individual districts. The most successful district for the CPBM is Tachov, which has
maintained the highest support in long term. Along with this district there are the
other regularly identified districts of Louny, Most, and Litoměřice among the top ten
districts. But what are the characteristics and features of these districts? And is it
possible to find any other specifics which could indicate why the communists gain the
highest support in these areas? We will try to find the answer in two ways. At first
we will compare selected socioeconomic factors, such as the divorce rate, number of
religious people in society, rate of unemployment, gross wage level, and number of
suicides at the individual district level. These characteristics should give a true
picture of the voters who did not duly profit from the transformation processes after
1990, and exhibited greater feelings of uncertainty. On the basis of simple
comparison, we will look for the basic connection between the selected parameters
and electoral behaviour. Then we will cross-correlate between these parameters and
electoral support for the CPBM in latest election in 2006.
159
Table 5. Selected districts and data (data in %, gross wage is nominal)
District
Divorce
rate ./100
marriage3
52.0
74.4
52.1
72.8
74.8
67.6
62.2
66,4
85
Total of
Rate of
4
worshippers unemployment.5
Blansko
49.8
6.5
Bruntál
27.4
13.6
Domažlice
33.5
5.4
Cheb
21.9
6.7
Chomutov
15.7
14.2
Kladno
15.6
7.8
Litoměřice
18.1
10.10
Louny
19,3
11,40
Most
12.4
20.4
Plzeň
60.5
17.8
5.0
north
Rakovník
64.3
14.4
5.7
Rokycany
62.9
17.7
5.1
Tachov
68.1
19.5
7.6
Vyškov
49.8
42.4
7.4
Znojmo
53.0
41.1
12.0
CZ
60.34
31.95
7.9
Source: Czech Statistical Office, http://www.czso.cz/
Gross
wages6
Rate of
suicides7
15474
14902
14902
14728
17469
17476
18237
14962
19662
12.8
17.4
17.4
19.0
15.8
15.2
12.9
15,4
21.0
15541
16.6
19195
17648
15794
14989
14877
17460
15.5
15.8
14.8
12.0
21.0
15.8
According to the given data, it is not possible to find common data in the individual
districts that would point to a mutual context. We can see figures several times
greater than the national level; but other, below-average figures can be identified as
well. The rate of divorce is a clear example. The districts of Most and Chomutov
show the highest rates of divorce in the whole Czech Republic. On the other hand,
the districts of Vyškov and Blansko also belong to the group of regions with high
support for CPBM where the rate of divorce is on the lowest possible level. Similar
differences are also evident with the rate of unemployment, which reaches very
different figures. In district of Tachov, where support for the CPBM is highest, the
rate of unemployment is below the national average, and in other regions such as
Plzeň – north and Rokycany, the rate is even lower. A similar trend can also be
3
The divorce rate is calculated as the number of divorces to 100 marriages, according to the
methodology of the Czech Statistical Office (CSO).
4
Statistics on religiosity come from 2001 census, source CSO.
5
Unemployment – official source of CSO from the end of May 2006.
6
Indicator of gross wage is taken from CSO materials, as aof 31.12.2004.
7
Statistics on number of suicides are taken from CSO, calculated as the number of suicides
per 1000 inhabitants.
160
identified in the suicide statistics, where the districts of Most and Znojmo take first
place, while the districts of Vyškov, Blansko, and Litoměřice do not reach even
average. So it is not possible to draw the conclusions about electoral behaviour from
some of these selected statistics. For better conclusions we can use a simple
measure expressing correlation. For this purpose cross-correlation will be used, with
the aim of monitoring single correlation coefficients and their figures.
Table 6. Correlation of selected parameters with support for CPBM (Pearson
correlation coefficient)
Unemployment Suicides Divorce rate Religiosity
Wages
CPBM 2006
0.441
-0.079
0.190
-0.075
-0.076
According to given figures, only with the average rate of unemployment is
there a partial correlation with regional support for the CPBM. In simple terms, the
highest rate of unemployment and the highest degree of support for communist
candidates are found in the selected district. For that reason it is appropriate to
compare the electoral map of CPBM support in 2006 with a map presenting the
unemployment rate on the district level. The other indicators were not sufficient to
prove correlation, even if their figures seem to be decisive for explanation of
electoral behaviour in connection with support for the CPBM.
Map 8. Electoral map of CPBM support
in 2006
Map 9.Rate of unemployment as
at 31.5.2006
From the comparison of the two maps it is evident that the district of Most. which
is one of the districts with the highest rate of long-term unemployment, is at the
same time one of the areas with the highest support for the CPBM. Among the other
161
areas with higher rates of unemployment are the districts in the immediate
neighbourhood of Most, including Chomutov, Louny, Litoměřice, Sokolov, Ústí nad
Labem and Děčín. In South Moravia there are the districts of Znojmo, Třebíč and
Hodonín; in the north of Moravia the region of Karviná and surrounding areas. Most
of the specified districts qualified as areas of electoral support in the parliamentary
election in 2006; however, not all districts with high support for the CPBM have high
rates of unemployment.
A prime example are districts in the central areas, the
districts of Vysočina, Tachov, and Domažlice as noted previously in Table 5.
6. Conclusion
The aim of this paper was to find the areas of higher support for the CPBM in the
long term, and try to outline possible factors affecting the distribution of votes.
Comparison of electoral maps showed the districts with higher long-term electoral
support for the CPBM. Comparison of electoral support maps revealed the following
districts: Blansko, Bruntál, Domažlice, Cheb, Chomutov, Kladno, Louny, Litoměřice,
Most, Plzeň – north, Rakovník, Rokycany, Tachov, Vyškov, Znojmo, all of which met
the definition. The districts of Most, Litoměřice, Louny and Tachov have regularly
placed among the top ten CPBM support districts in parliamentary elections since
1990. In these districts, were selected socioeconomic indicators that might explain
the social conditionality of electoral behaviour were compared. However, on the basis
of simple comparison no clear connection was proven. By subsequent testing and
finding of connections with the help of the statistical method of the Pearson
correlation coefficient, significant correlation was found only between support for
CPBM and the district rate of unemployment. When we return to the comparison
between of electoral maps of communist party support and the district rate of
unemployment, we find there are districts among the ones mentioned above where
the correlation is not that noticeable. On the basis of established facts we can assert
that support for the Communist Party of Bohemia and Moravia in the Czech Republic
has been relatively stable since 1990, and is more conditioned by a long term
influence which is regionally conditioned than on socioeconomic features alone.
162
List of references and sources:
Balík, S. (2006): Kontinuita či diskontinuita voličských vzorců? Volební podpora KSČ a
KSČM v prostoru dnešního Olomouckého kraje v období 1929 – 1935 a 1996 –
2002.
Euroepan Electoral Studies. Vol. I, No. 1, pp. 38-60
(http://ispo.fss.muni.cz/kontinuita-diskontinuita).
Birch, S. et al. (2002): Emboding Democracy. Electoral System Design in PostCommunist Europe. New York: Palgrave Mamillane.
Jehlička, P. - Sýkora, L. (1991): Stabilita regionální podpory tradičních politických
stran v českých zemích (1920 – 1990). In: Sborník ČGS 96 (2), s. 81 – 95.
Kostelecký, T. (2001a.):„Vzestup nebo pád politického regionalismu?“. Praha:
Sociologický ústav AV ČR, Working papers 2001 (9).
Kostelecký, T. (2001b): Political parties after communism. The Johns Hopkins
University Press.
Perottino, M. - Mayer, F. - Stola, D. (2000): Les communistes en Europe centrale.
Revue d'études comparatives Est/Ouest, 3/2000, sept. 2000, pp. 5-68.
Siegfried, A. (1913): Tableau politique de la France de l´Ouest sous la Troisième
République. Paris: Arnam Colin.
Sartori, G. (1976): Parties and Party Systems. A Framework for Analysis, I..
Cambridge: Cambridge University Press.
Zarycki, T. (1999): The New Electoral Geography of Central Europe.
(http://www.iss.uw.edu.pl/zarycki/pdf/RSS2.pdf).
Český statistický úřad (SCZO), http://www.czso.cz/, http://www.volby.cz
163
Vliv volebních systémů na politickou reprezentaci žen
v postkomunistických zemích1
(Influence of the Electoral Systems on the Political Representation of the
Women in Post-Communist Countries)
Kateřina Vráblíková ([email protected])
Abstract:
This paper examines the relationship between electoral systems and female political
representation in post-communist states. West European research has suggested
that more women are elected in proportional representation systems (PR) than in
majoritarian ones, and points out PR’s characteristics (district magnitude, electoral
thresholds and closed party lists) as the main explanatory factors. I find that unlike
western democracies, post-communist states do not follow these presumptions.
Neither basic electoral type nor the characteristics of PR systems explain low
women’s representation in national legislatures of post-communist states.
Keywords: electoral systems, women’s representation, post-communist states.
1
Tento článek byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Politické strany a reprezentace
zájmů v soudobých evropských demokraciích (kód MSM 0021622407).
1. Úvod
Problematika politické reprezentace žen patří v současnosti k dosti diskutovaným
tématům. Potřeba reflexe této oblasti se objevila už v poslední třetině 19. století, kdy
se důraz na otázky postavení žen v soukromém sektoru přesunul i na jejich pozici ve
veřejné sféře. Feministické teoretičky si totiž uvědomily, že pro zlepšení postavení
žen jako osob je bezpodmínečně nutné jejich uznání i v oblasti veřejné. A tak se
objevil explicitní požadavek rovného podílu obou pohlaví na veřejné správě a
politickém rozhodování (Havelková 2006).
V porovnání s řadou detailních výzkumů západní (a zvláště severské)
provenience má česká politologická literatura dosud dluh ve zkoumání této
problematiky. Předkládaný text se pokusí přispět přinejmenším k tematizaci dané
oblasti. Hlavním cílem článku je posoudit, jakou roli hraje typ volebního systému v
otázce míry zastoupení žen v parlamentech regionu postkomunistických zemí. Studie
nemá ambici detailně zachytit vývoj a všechna hlediska politické reprezentace žen
zkoumaných zemí, ani se nesnaží o teoretickou inovaci. Nabízí nástin možné cesty
výzkumu dané problematiky a chce v prvé řadě zmapovat stav situace v daném
areálu a následně jej v základních aspektech konfrontovat s analytickými koncepty,
které nabízí západoevropské přístupy. Vzhledem k rozsahu textu i metodě použité
pro analýzu (kvantitativní statistické metody)2 bude potřeba řady zjednodušení a
zobecnění, takže jsme si vědomi určitého omezení platnosti našich závěrů.
Zdrojem dat nám byla jednak databáze, kterou spravuje Inter-Parliamentary
Union (IPU) a která poskytuje velké množství dat vztahujících se k politické
reprezentaci žen ve všech zemích světa. Text pracuje s údaji platnými k 30. 11.
2006. Z hlediska informací ohledně volebních systémů postkomunistických zemí a
jejich jednotlivých aspektů jsme vycházeli z disertační práce J. Šeda (2006) Volební
systémy postkomunistických zemí.
2. Politická reprezentace žen
Empirickou realitou zůstává prozatím skutečnost, že politická moc je rozdělena podle
pohlaví. Zavedení všeobecného volebního práva pro ženy vedlo v praxi k uplatnění
především práva aktivního, avšak naplňování práva pasivního, tedy být volena,
2
Dostatečné prozkoumání problematiky by vyžadovalo kombinaci jak kvantitativních, tak
kvalitativních metod, kdy by bylo potřeba věnovat prostor každému státu regionu zvlášť.
165
K. Vráblíková: Vliv volebních systémů na politickou reprezentaci žen…
zůstává nadále ne zcela uskutečněným předpokladem (Havelková 2006). Pro
představu ženy zastávají v dolních komorách parlamentů celého světa v průměru jen
17,2 % křesel.3 Míra jejich politické reprezentace se nicméně v jednotlivých
regionech významně liší. Severské země mají nejvyšší podíl žen v politických
strukturách (průměrně 40,8 % v dolních komorách parlamentů), zatímco arabské
země nejnižší (v průměru 9,3 % v dolních komorách parlamentů) (IPU 2006a).
Pro zkoumaný region postkomunistických zemí je charakteristické nízké
zastoupení žen v celém politickém životě4 (např. Gaber 2004). Průměrný podíl žen
v dolních komorách parlamentů regionu je 16,8 %. Tato hodnota se může zdát
zarážející ze dvou důvodů. Jednak se zde objevila určitá očekávání v souvislosti s
přechodem od nedemokratických režimů. Proces tranzice provázela rozsáhlá
transformace společnosti, což se jevilo jako příležitost začít jakoby nanovo. Tato
nestandardní situace tak představovala jedinečnou možnost vytvořit „skutečné“
demokracie (viz např. Rueschemeyer 1998). Oproti těmto očekáváním se příběhy
jednotlivých postkomunistických zemí odvíjely přinejmenším ve střízlivějším stylu.
Pokud vůbec došlo ke konsolidaci demokracie, jedná se ale o, jak je nazývá Millard
(2004: 185), „maskulinní demokracie“.
Druhý podnět k reflexi představuje markantní úbytek žen v politických
institucích regionu v porovnání s minulou érou. Systémy socialistického bloku
uplatňovaly ve způsobu formálního ustavení svých orgánů politické reprezentace
logiku zastoupení podle profilu struktury celé společnosti. Díky zavedení kvót byl
podíl žen v komunistických legislativních orgánech daleko vyšší, než tomu bylo
v západních státech5 (např. Millard 2004, Gaber 2004). Tato „povinná emancipace“
3
Reprezentace žen má řadu indikátorů, od jejich podílu v legislativních tělesech po míru
zastoupení ve vedoucích funkcích jak politických, tak ve sféře ekonomiky. Z hlediska naší
analýzy používáme jako indikátor podíl žen v parlamentech, resp. u dvoukomorových
parlamentů podíl v dolních komorách.
4
Tato analýza se zaměří pouze na zkoumání některých aspektů celostátní úrovně vrcholné
politiky. Totiž situace na celostátní úrovni se v porovnání s regionální úrovní značně liší a tato
problematika by vyžadovala samostatné prozkoumání.
5
Podíl reprezentace žen v parlamentech střední a východní Evropy během 70. a 80. let
značně vzrostl a regulace kvótami představovala důležitý fenomén sovětské minulosti (např.
v Sovětském svazu platila kvóta 30 %). Tzv. „komunistické zneužití systému kvót“ někdy
slouží jako vysvětlení současné nevole postkomunistických zemí přikročit k těmto regulím.
Jak ale dokazuje Dahlerup (2004), „mýtus sovětských kvót“ je spíše politickým argumentem
proti než skutečným faktorem.
166
ale neměla vliv na reálný podíl žen na rozhodování a skutečné fungování systému,
politickým institucím fakticky dominovali muži6 (Dahlerup 2004).
Jednotlivé státy regionu se v konkrétních opatřeních (tedy i v jejich výstupech)
poměrně lišily7 a tato variabilita v zásadě platí dodnes. Z hlediska zastoupení žen je
areál postkomunistických zemí velice heterogenní a netvoří jednolitý celek (viz graf
1). Zemí s nejvyšším zastoupením žen je Bělorusko, kde v současné době ženy
představují 29,1 % členstva dolní komory, čímž se země zařazuje na 21. příčku
celosvětového žebříčku. Nejnižší zastoupení žen nalezneme v Albánii, kde podíl žen
v parlamentu činí 7,1 % a země se v celosvětovém porovnání nachází u dna tabulky
na 113. místě. Pobaltské státy mají všechny poměrně vysokou úroveň reprezentace
žen. Naopak balkánský region je značně divergentní. Totiž v těch státech, kde byly
zavedeny genderové kvóty v důsledku mezinárodní intervence spojené s vojenskými
konflikty, nalezneme výrazně vyšší zastoupení žen. V kontrastu stojí ostatní státy této
oblasti, které dosahují velice nízkých hodnot. Podobně je na tom i skupina členských
států EU, které svojí variabilitou v podílu zastoupení žen rovněž odrážejí celkovou
různorodost celého postkomunistického regionu.
6
Což jasně vidíme v minimálním zastoupení žen v ústředních orgánech komunistických stran,
které měly reálný vliv na fungování systémů.
7
V 80. letech tak např. v SSSR nalezneme v parlamentu až 49 % žen, na Ukrajině přes 38
%, Litvě 35 %, v Rumunsku 34 % a Československu 25 %. (Millard 2004:184)
167
Graf 1. Státy podle podílu žen v dolních komorách parlamentů (%)
7,1
8,6
8,7
Albánie
Černá Hora
Ukrajina
Ruská federace
Maďarsko
Rumunsko
Srbsko
Slovinsko
Bosna a Hercegovina
Česká republika
Estonsko
Lotyšsko
Slovensko
Polsko
Chorvatsko
Moldávie
Bulharsko
Litva
Makedonie
Bělorusko
9,8
10,4
11,2
12
12,2
14,3
15,5
18,8
19
20
20,4
21,7
21,8
22,1
24,8
28,3
29,1
0
10
20
30
40
podíl žen v dolní komoře parlamentu (%)
Pozn.: údaje jsou platné k 30. 11. 2006.
Zdroj: IPU 2006b
3. Konceptuální předpoklady
Politická reprezentace žen představuje značně komplexní fenomén, při němž dochází
k vzájemné interakci a prolínání mnoha faktorů. Pokud chceme detekovat příčiny
míry zastoupení žen v politických strukturách, a stavíme tedy ženskou politickou
reprezentaci jako závislou proměnnou, nabízí se řada možností. Obecně (např.
Matland 1993, Millard 2004, Hoecker 1998 cit. dle Havelková 2006) se zde
intervenující faktory rozdělují do třech analytických dimenzí: vliv politické kultury,
sociálně-ekonomických předpokladů a institucionálního rámce. Politická kultura v
této souvislosti představuje náklonnost společnosti k genderové rovnosti či naopak
patriarchální postoje zastávající tradiční dělbu genderových rolí.8 Ze sociálně-
8
Indikátory jsou zde různé škály postojů k rovnosti, vliv má i typ náboženské orientace či
působení ženského hnutí. Průkazným indikátorem náklonnosti k genderové rovnosti je také
vliv doby zavedení volebního práva pro ženy. (např. Rule 1987, Havelková 2006)
168
ekonomických faktorů se jako nejdůležitější faktory uvádějí vzdělání a zaměstnanost.9
Tato práce se bude primárně soustředit na analýzu třetí roviny faktorů, a bude se
tedy snažit o institucionální vysvětlení míry politické reprezentace žen.
Z institucionálního hlediska se za nejzásadnější proměnnou považuje základní
typ volebního systému (např. Matland 1998, Millard 2004). Na prozkoumání zejména
tohoto faktoru se soustředily i první studie, které zkoumaly dramatický nárůst
reprezentace žen v poměrných systémech západní Evropy od počátku 70. let.10 Tyto
přístupy kladly důraz na rozdíl mezi proporčním a jednomandátovým typem a jejich
závěrem bylo tvrzení, že pro reprezentaci žen je výhodnější poměrný systém a že
tento faktor je hlavní příčinou nárůstu podílu žen v reprezentativních orgánech.
3.1. Velikost volebního obvodu
W. Rule (1987) ve své dnes už klasické studii 23 demokratických zemí definovala
jako nejzásadnější determinant nárůstu míry politické reprezentace žen velikost
volebních obvodů (district magnitude) (pro srov. Matland 1993, Matland 1998, Norris
2004). Logika většiny argumentů, které se snaží vysvětlit vliv faktoru typu volebního
systému, operuje zejména se strategickými efekty volebních systémů. Soutěže
v jednomandátových obvodech představují ze své povahy hry s nulovým součtem,
protože když je velikost obvodu jedna (jak je tomu skoro u všech většinových
systémů), strana může získat nanejvýš jedno křeslo v obvodu. Strategie strany je
v tomto případě taková, že nominuje kandidáta nejpřijatelnějšího pro co nejširší
skupinu voličů.11 Povaha nulového součtu hry staví situaci tak, že kandidátky ženy
9
Jak ale někteří autoři (např. Millard 2004, Havelková 2006) upozorňují, korelace
socioekonomických ukazatelů s mírou politického zastoupení žen v postkomunistických
zemích není vždy prokazatelná.
10
Tento proces byl výstupem uplatnění požadavků většího politického zastoupení žen, které
v západním světě v 60. letech přinesla druhá vlna feminismu. Naopak ve většinových
systémech se tyto požadavky do vyšší reprezentace žen přeložit nepodařilo. (Matland 1998:
5-6) Ve sledovaném období mezi léty 1970 a 1993 vzrostl u proporčního typu volebních
systémů podíl žen z 6 % na 20,2 % a u většinového typu volebních systémů (s jedním
mandátem v obvodu) z 2,2 % jen na 9,5 % (Matland - Studlar 1996: 709).
11
Mezi jinými např. P. Norris (2004: 182-184) tvrdí, že systém výběru kandidátů má tendenci
reprodukovat status quo, takže zvýhodňuje dosavadní držitele postů (podíl znovuzvolených
bývá až 2/3) nebo nové kandidáty, kteří ztělesňují typické sociální pozadí a zkušenosti
charakteristické pro většinu dosavadních poslanců. Tuto skutečnost vidí jako jednu ze
základních příčin podreprezentace žen v legislativních orgánech i Schwindt-Bayer (2005). Její
výzkum navíc dokazuje, že omezení počtu volebních období, po něž může
169
musí soutěžit přímo proti mužům, a navíc, když je za stranu nominovaná žena,
explicitně se tak musí odepřít aspirace, které mají její spolustraníci muži ve stejném
obvodě.
Naproti tomu pokud roste velikost volebních obvodů (což je charakteristické
pro proporční volební systémy), strana může očekávat, že získá větší počet křesel,
což zásadním způsobem ovlivňuje její strategii nominací. V proporčním typu
volebního systému všechny strany prezentují pro každý vícemandátový obvod
kolektivní seznam kandidátů – kandidátní listinu, takže je v této situaci mnohem
snazší stavět na kandidátky i ženy, protože teď už se nemusí hledat jediný kandidát,
který osloví co největší množství voličů. Předpokládá se, že kandidátní listina se tvoří
podle logiky vyrovnávání (ticket balancing), kdy každý kandidát má oslovit specifický
sektor voličů. Systém stimuluje stranu, aby se snažila z tohoto pohledu o co
nejkomplexnější kandidátku, která bude reprezentovat všechny hlavní sociální
cleavages elektorátu. Navíc pokud kandidátka některé základní sociální sektory
vynechá (to platí i pro ženy), může být tento jev nazírán jako úmyslná diskriminace,
což je pro stranu z hlediska zisku hlasů příliš riskantní. Zahrnutí žen na kandidátku je
tedy výhodné, až nezbytné, protože zajistí určitý okruh voličů, a to aniž by se tím
nutně vyřazovali ze hry všichni ostatní muži, jak by tomu bylo v jednomandátových
obvodech.
Některé studie (např. Matland 1993) ale upozornily na to, že větší velikost
obvodů automaticky nevede k nárůstu podílu zvolených žen. Toto kritérium totiž
závisí ještě na podmínce, že musí jít o poměrně velké strany. Pokud totiž parlamentní
zastoupení získá spousta malých stran, jejich zástupci budou stále pocházet
z nejvyšších míst kandidátky. Navíc když každá strana očekává, že vyhraje jen
několik křesel, soutěž o posty na vrcholu kandidátky se v tu chvíli stává soutěží
s nulovým součtem podobnou té v jednomandátových obvodech.12 Z toho plyne, jak
zjistil Matland (1993), že spíš než velikost obvodů je důležitější velikost stran (party
poslanec/poslankyně zastávat svůj mandát (ač nebylo zaváděno s tímto úmyslem), má
významně pozitivní vliv na politickou reprezentaci žen.
12
Millard (2004: 206) v této souvislosti upozorňuje na to, že nejen malé strany, ale i volební
bloky nebo tzv. „strany moci“ maří možný efekt velikosti volebního obvodu. Pokud totiž
kandiduje koalice stran nebo strana sdružující celou řadu různorodých zájmů, logika
obsazování mandátů se opět přibližuje hře s nulovým součtem.
170
magnitude), resp. kolik strana získá v obvodě mandátů.13 Stejnou argumentaci
používá Millard (2004: 215-216), když tvrdí, že předpoklad narůstajícího počtu
zvolených žen s rostoucí velikostí volebního obvodu rovněž neplatí i v případě, kdy
celý stát představuje jediný velký volební obvod.
3.2. Preferenční hlasování
Dalším bodem, který má z institucionálního hlediska vliv na to, kdo konkrétně získá
mandát, je otázka uzavřených/otevřených volebních listin. Tedy zda strana
determinuje pořadí kandidátů nebo zda to jsou voliči, kdo může díky preferenčnímu
hlasování ovlivnit, který z kandidátů je zvolen. Matland (1998) tvrdí, že zatímco by se
mohlo zdát, že otevřené kandidátky jsou pro vyšší reprezentaci žen příhodnější,
protože preferenční hlasování umožňuje voličkám ženám posunout výš ženy, není
tomu tak. Pravděpodobnost vyššího zastoupení žen je podle jeho názoru vyšší
v případě uzavřených kandidátek. Tato rovina vysvětlení je nicméně ze všech
argumentů nejproblematičtější a nalezneme zde málo empirických důkazů. (např.
Millard 2004) Hlavním otazníkem totiž je, zda je snazší přesvědčit voliče, aby aktivně
volili ženy, nebo zda je snazší přesvědčit stranické struktury, že zahrnutí žen na vyšší
místa kandidátky je pro ně strategicky výhodné.
3.3. Proces contagion
Konečně poměrný systém je pro nárůst reprezentace žen příhodnější bezpochyby
proto, že usnadňuje použití pozitivních akcí (zákonem daných či dobrovolně přijatých
genderových
kvót)
v procedurách
výběru
kandidátů.
(např.
Norris
2004)
V proporčních systémech totiž spíš probíhá proces „nakažení“ (contagion) než
v systémech většinových. Jedná se o proces, kdy strany přebírají politiky, které
iniciují ostatní politické strany. Vysvětlení tohoto determinantu spočívá na stejných
argumentech jako předešlé body. Náklady na zavedení kvót jsou v poměrných
systémech nižší, protože strana má více míst na kandidátce, kam může nominovat
ženu. Ve většinových systémech, kde strana má jen jednoho kandidáta, by musela
odepřít
13
nominaci
tradičnímu
kandidátovi
(ať
už
minulému
poslanci
nebo
Přesněji řečeno party magnitude podle Matlanda (1993) představuje intervenující
proměnnou, která je blíž závislé proměnné, ale do jisté míry se také odvíjí od velikosti
obvodu (korelace je mezi nimi vysoká). Vliv velikosti strany se však snižuje, pokud se
politická reprezentace žen stane součástí každodenní politiky.
171
reprezentantovi silné frakce strany), kterými jsou převážně muži. Proces „nakažení“
tak ve většinových systémech prakticky nenastane.
3.4. Zhodnocení konceptu
Nastíněný koncept s sebou nese řadu nejasností a neexistuje všeobecná shoda o
konkrétních aspektech vlivu typu volebního systému. (Matland 1998) Millard (2004)
upozorňuje na to, že samotné východisko zmíněného přístupu spočívá na určitých
nevyslovených podmínkách. Předpokládá totiž, že jsou to pravděpodobněji muži, kdo
jsou na vyšších místech kandidátky. Proto tento přístup může tvrdit, že malé velikosti
volebních obvodů povedou ke zvolení mužů a že naproti tomu s větší velikostí
obvodů úspěšné strany obsadí víc mandátů, které získají i kandidáti z nižších míst na
kandidátce, což budou spíše ženy. Upozorňuje tak na to, že zde působí řada dalších
vlivů, a to zejména samotný nominační proces, který není ovlivněn pouze
institucionálním charakterem volební soutěže.14
Právě tuto otázku, zda má institucionální dimenze v případě regionu
postkomunistických zemí vliv na politické zastoupení žen či nikoliv, bude řešit
následující analýza.
4. Aplikace na případ postkomunistických zemí
Region postkomunistických zemí představuje pro výzkumníky volebních systémů
ojedinělou laboratoř. Od roku 1989 se zde vystřídala celá řada typů volebních
systémů a různých variant v rámci těchto kategorií. Lze zde vysledovat určitý trend
vývoje od většinového typu k preferenci poměrných volebních systémů. Většinový
systém s absolutní většinou používá už jen Bělorusko. Smíšené volební systémy se
uplatňují v Maďarsku (supersmíšený), Litvě a Ruské federaci. Ostatní státy regionu
používají poměrný volební systém, a to v listinné podobě, kromě Albánie, která
používá personalizovaný poměrný volební systém (Šedo 2006: 75).
První vodítko k zodpovězení otázky, do jaké míry souvisí typ volebního
systému s mírou politické reprezentace žen, nabízí tabulka 1, která znázorňuje
průměrný podíl žen zvolených do dolních komor parlamentů podle typu volebního
14
Např. levicové strany mají větší tendenci zohledňovat ve své politice genderovou rovnost,
vliv má i strukturace vedení stran, celkový podíl žen ve stranách atd.
172
systému.15 Jak vidíme, nejnižší zastoupení žen vykazují smíšené volební systémy
(navrstvující 15,86 % a supersmíšený 10,36 %).16 Naopak největší podíl žen
nalezneme v případě většinového volebního systému, a to 29,09 %. Tato hodnota je
mnohem vyšší než průměr 16,05 %, který vykazují listinné poměrné systémy.
V případě základního typu volebního sytému regionu postkomunistických zemí tedy
nelze potvrdit výše nastíněné teoretické předpoklady, že uplatnění poměrného
volebního systému vede k vyššímu zastoupením žen v reprezentativních orgánech.
Tvrzení je potřeba doplnit poznámkou, že je toto srovnání vztaženo jednak k pouze
jedinému
případu
většinového
systému
a
zároveň
případu
nanejvýš
problematickému.17
15
Použití podílu na výsledku voleb jsme zvolili spíše než data, která souhrnně poskytuje
databáze IPU jako podíl žen v parlamentech (ta používá graf 1), jelikož se tyto hodnoty
mohou lišit vlivem výměny poslanců atd., což nemá souvislost s podobou volebního systému.
Jednotlivé hodnoty tak představují výpočty z podílu žen na výsledku posledních voleb
konaných v jednotlivých zemích k 30. 11. 2006. Data jsme získali rovněž z databáze IPU, ale
z její části o parlamentech, kde se uvádí výsledky voleb a rovněž tak i podíl zvolených žen.
16
Konceptuální východiska práce nepojednávala o typu smíšených volebních systémů a
nebude mu věnována pozornost ani v další analýze. Této problematice se podrobně věnuje
R. Moser (2001), která podle výstupů svého výzkumu došla k závěru, že případy
postkomunistických zemí používajících smíšený volební systém vyvrací předpoklad, že
v proporčních částech voleb by mělo být zvoleno více žen než v částech většinových.
V případě Ruské federace bylo dokonce zvoleno signifikantně více žen v jednomandátových
obvodech než v proporční části voleb.
17
Jelikož Bělorusko představuje nedemokratický autoritativní režim (viz Hlaváček - Holzer
2005), mají srovnání volebních procesů s ostatními státy určité limity.
173
Tabulka 1. Podíl žen v dolních komorách parlamentu podle typu volebního systému
(%).
Typ volebního
systému
% žen
v dolní
komoře
Počet případů
Většinové
Dvoukolový
absolutní
29,09
1 (Bělorusko)
15,86
2 (Litva, Ruská federace)
10,36
1 (Maďarsko)
Smíšené
Navrstvující
Supersmíšený
Poměrné
Listinný
16,05
personalizovaný
7,14
15 (Česká republika, Slovensko, Polsko, Estonsko,
Lotyšsko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a
Hercegovina, Srbsko, Černá Hora, Makedonie,
Bulharsko, Rumunsko, Moldávie, Ukrajina)
1 (Albánie)
Zdroj: vlastní výpočty, IPU 2006c.
I když první krok naší analýzy nepotvrdil vztah typu volebního systému s mírou
politické reprezentace žen, nabízí se další postup. Pokud by totiž platil předpoklad
zásadního vlivu volebního systému, měly by stejné typy volebního systému
produkovat stejné výsledky. Jak ale ukazuje náš zkoumaný soubor zemí, v rámci
kategorie poměrných systémů existuje značná variabilita.18 Nutně se pak musíme
ptát po příčinách. V zásadě se zde nabízejí dvě možná vysvětlení. Jak ukázala
konceptuální část výše, poměrné systémy nejsou zdrojem vyššího zastoupení žen
samy o sobě, ale proto, že jsou spjaty s určitými specifickými vlastnostmi, které lze
označit za skutečné vysvětlující faktory. I v rámci kategorie poměrných systémů tedy
existují určité rozdíly, které lze identifikovat právě podle nastíněných faktorů. Na
tomto základě tak Matland (1998: 8) představuje rozlišení v rámci kategorie
poměrných systémů podle:
•
Velikosti obvodu
A předpokládá, že větší velikost obvodu umožňuje vyšší zastoupení žen.
•
18
Volební klausule
Minimální hodnotou je 8,6 % u Černé Hory a maximální 28,3 % u Makedonie, viz graf č. 1.
174
Předpokládá, že její narůstající hodnota zamezuje vzniku „ministran“, které jsme
v předchozí kapitole identifikovali jako překážku uplatnění žen ve větších volebních
obvodech.
•
Uzavřené kandidátky
Zde vyslovuje předpoklad, že pokud strana determinuje pořadí kandidátů, zastoupení
žen bude vyšší, protože nemohou být preferenčním hlasováním vyřazeny.
Druhým možným řešením otázky příčin vysoké variace hodnot politické
reprezentace žen je vysvětlení, že do vztahu nezávislé proměnné charakteristiky
volebního systému a závislé proměnné míra zastoupení žen intervenují jiné
proměnné, které náš model hledající institucionální vysvětlení nezachycuje.
Následná analýza tak testuje, zda platí naše předpoklady institucionálního
vysvětlení míry reprezentace žen v postkomunistických zemích (viz tabulka 2).
Testujeme model, který zkoumá vliv faktorů velikost volebního obvodu a volební
klausule
v rámci
kategorie
poměrných
volebních
systémů.
Třetí
Matlandův
předpoklad – podobu hlasování z analýzy vynecháme, jelikož už teoretická část
ukázala jeho nejasnost. Použijeme statistickou metodu regresní analýzy, kterou
aplikujeme na datový soubor, kde jednotlivé případy představují konkrétní volby do
parlamentu, resp. jeho dolní komory v jednotlivých zemích regionu s tím, že jsme
zahrnuli poslední troje volby.19
Míru zastoupení žen jsme operacionalizovali jako
podíl mandátů, které získaly ženy v daných volbách. Velikost volebního obvodu
reprezentuje průměrná velikost volebního obvodu konkrétního státu a konkrétních
19
Tato strategie nám umožní navýšit počet případů, abychom získali relevantnější výsledky
z naší analýzy, a zároveň nám umožní zahrnout i faktor vývoje charakteristik poměrného
volebního systému v jednotlivých zemích. Rovněž se tak tímto způsobem snažíme nejvyšší
možnou měrou vyrovnat s fungováním toho omezujícího faktoru, že dané volby vyhraje
strana určité charakteristiky (např. levicová, které tradičně více zohledňují genderové
hledisko nominace kandidátů). Do analýzy nezahrneme případy, kdy se v zemi uplatňuje
systém pouze jednoho celostátního volebního obvodu (viz výše). Pracujeme tedy s výsledky
posledních tří voleb v České republice, Polsku, Estonsku, Lotyšsku, Slovinsku, Bosně a
Hercegovině a Rumunsku, v případě Chorvatska a Makedonie zahrnujeme poslední dvoje
volby. (IPU 2006c)
175
voleb.20 Proměnná volební klausule nabývá hodnot podle její skutečné nominální
výše.21
Tabulka 2. Vliv institucionálních faktorů na podíl politické reprezentace žen
B
Model
SE
Beta
Velikost volebního obvodu
0,218
0,166
0,264
Volební klausule
0,285
0,477
0,137
Genderové kvóty
-1,824 2,206 -0,192
Institucionální faktory
Konstanta
R2
12,599 3,291
0,168 0,050
Pozn.: koeficienty znázorňuje beta (B), směrodatná odchylka (SE), standardizované
koeficienty (Beta). Koeficient determinance je 5 %, což je procentuální vyjádření hodnoty
reziduálu (R2). Výsledky jsou výstupem modelu lineární regrese s podílem žen v dolních
komorách parlamentů jako závislou proměnnou.
Jak vyplývá z tabulky, výsledky multivariační analýzy nepotvrzují předpoklad,
že hlavním vysvětlujícím faktorem míry politické reprezentace žen jsou určené
institucionální proměnné (velikost volebního obvodu a volební klausule), a to i přesto,
že
jsme
do
modelu
zahrnuli
kontrolní
proměnnou
přítomnost/nepřítomnost
celostátních volebních genderových kvót.22 Hodnota koeficientu determinance, který
nám říká, jak velký podíl variace závislé proměnné jsme naším modelem vysvětlili, je
pouhých 5 %. První možné vysvětlení variace proměnné míry politické reprezentace
žen v rámci kategorie poměrných systémů, tedy že příčinou jsou jednotlivé
charakteristiky tohoto volebního systému, tak musíme odmítnout. Rovněž tak není
možné vysvětlit, jak jsme původně zamýšleli, ani vliv základního typu volebního
20
Abychom udrželi reprezentativnost průměru pro tuto charakteristiku, museli jsme přikročit
k určitým opatřením. V případech, kde se vyskytují vyhrazené obvody pro regionální nebo
menšinové mandáty, které mají minimální velikost, jsme jako průměr počítali hodnotu pouze
bez těchto „extra“ obvodů (např. Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina).
21
Nezvolili jsme tedy strategii, kdy bychom tuto proměnnou mohli jednoduše kategorizovat
na možnosti má, či nemá klausuli. V tomto případě získáváme více kategorií, nuly nabývají
případy, kdy nominální klausule není zavedena.
22
Tato data jsme získali z Global Database of Quotas for Women (2006).
176
systému, resp. potvrdit předpoklad, že poměrný volební systém se váže s vyšším
zastoupením žen.
Výsledky analýzy tak odkazují k druhému možnému vysvětlení, a to, že do
vztahu charakteristiky volebního systému a míry zastoupení žen intervenují jiné
proměnné, které náš model hledající institucionální vysvětlení nezachycuje.
Potenciální
faktory,
které
mají
na
podíl
politické
reprezentace
žen
v postkomunistických zemích zásadnější vliv, představují tedy proměnné zahrnuté
v dimenzích politicko-kulturní a/nebo socioekonomické.23
5. Závěr
Hlavním cílem textu bylo posoudit vliv volebního systému na zastoupení žen
v parlamentech postkomunistických zemí. V analýze jsme vycházeli z konceptů, které
byly formulovány na základě reálií západoevropských zemí. Ty předpokládají, že
poměrné typy volebních systémů mají pozitivní vliv na míru politické reprezentace
žen, a navíc identifikují základní charakteristiky, které umožňují studovat i rozdíly
mezi jednotlivými typy poměrných volebních systémů (velikost volebního obvodu,
volební klausule).
Naše analýza ukázala, že případ regionu postkomunistických zemí nepotvrzuje
pravidlo, že poměrné systémy jsou spjaty s vyšší reprezentací žen než systémy
většinové. Konečný závěr z tohoto hlediska však učinit nemůže, protože jedinou
zemí, která v současnosti používá většinový volební systém, je nedemokratické
Bělorusko. Dále jsme se pokusili získat určitá vysvětlení prozkoumáním samotné
skupiny poměrných systémů, kdy jsme předpokládali, že variaci hodnot proměnné
politické zastoupení žen vysvětlíme průměrnou velikostí volebního obvodu a
hodnotou volební klausule. Takto nastavený model se ale ukázal jako neúčinný.
V současném stavu typ volebního systému míru politické reprezentace žen v
postkomunistických zemích neovlivňuje. Příčinu nízkého zastoupení žen v politice
v zemích regionu je třeba hledat v ostatních dimenzích, a to politicko-kulturní a/nebo
socioekonomické. Roli volebního systému a s ním spjatých vlivů nelze ale vyškrtnout
23
Pro konečné přijetí tohoto vysvětlení by ale bylo potřeba provést analýzu, která by
zahrnula zmíněné faktory. Museli bychom tedy identifikovat jednotlivé indikátory daných
dimenzí, kterými bychom doplnili náš datový soubor. Takový postup ale přesahuje zaměření i
rozsah tohoto textu.
177
úplně. V zásadě totiž platí, že jeho současné nastavení (převažující poměrný typ
v regionu) představuje potenciálně příznivou podmínku mnohem výraznějšího
zastoupení žen, než je tomu doposud. Tzv. spouštěč tohoto procesu by musel ale
přijít z jiné dimenze, předpokládáme z politicko-kulturní, která se pak překlopí do
institucionální roviny např. v podobě širšího zavedení genderových kvót.
Seznam pramenů a literatury
Dahlerup, D. (2004): Overview of Quota System in The Region of Central and
Eastern Europe. In Ballingron, J., Binda, R. (eds.): The Implementation of
Quotas: European Experiences. Quota Report Series. Budapest: IDEA. Dostupné
on-line (http://www.idea.int/publications/quotas_europe/index.cfm).
Gaber, M. A. (2004): No Quota Fever in Europe? in The Region of Central and
Eastern Europe. In Ballingron, J., Binda, R. (eds.): The Implementation of
Quotas: European Experiences. Quota Report Series, Budapest: IDEA. Dostupné
on-line (http://www.idea.int/publications/quotas_europe/index.cfm).
Global Database of Quotas
(http://www.quotaproject.org).
for
Women
(2006).
Dostupné
on-line
Havelková, H. (2006): Jako v loterii: politická reprezentace žen v ČR po roce 1989. In
Křížková, A., Linková, M. (eds.): Mnohohlasem: Vyjednávání ženských prostorů
po roce 1989, Praha: Sociologický ústav AV ČR.
Hlaváček, P. - Holzer, J. (2005): Lukašenkovo Bělorusko. Případová studie
nedemokratického režimu. Středoevropské politické studie, VII, 4, s. 409-427.
IPU (2006a): Women in Parliaments, Situation as of 30 November 2006. Dostupné
on-line (http://www.ipu.org/wmn-e/arc/world301106.htm).
IPU (2006b): Percentage of women in each national Parliament, Situation as of 30
November
2006.
Dostupné
on-line
(http://www.ipu.org/wmne/arc/classif301106.htm).
IPU (2006c): Parline Databaze. Dostupné on-line (http://www.ipu.org/parlinee/parlinesearch.asp).
Matland, R. E. (1993): Institutional Variables Affecting Female Representation in
National Legislatures: The Case of Norway. The Journal of Politics, LV, 3: pp.
737–755.
Matland, R. E., Studlar, D. T. (1996): The Contagion of Women Candidates in SingleMember Distrikt and Proportional Representation Electoral Systemes: Canada and
Norway. The Journal of Politics, LVIII, 3, s. 707-733.
Matland, R. E. (1998): Enhancing Women’s Political Participation: Legislative
Recruitment and Electoral Systems. In: Women in Parliament: Blond Numbers,
Stockholm, International IDEA. Dostupné on-line
(http://www.onlinewomeninpolitics.org/beijing12/Chapter3_Matland.pdf).
178
Millard, F. (2004): Elections, Parties, and Representation in Post-Communist Europe.
Houndmills, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan.
Moser, R. G. (2001): The effects of electoral systems on women’s representation in
post-communist states. Electoral Studies, XX, 3, pp. 353-369.
Norris, P. (2004): Electoral Engineering. Voting Rules and Political Behavior. New
York: Cambridge University Press.
Rueschemeyer, M. (ed.) (1998): Women in the Politics of Postcommunist Eastern
Europe. New York, London: M. E. Sharp, Inc.
Rule, W. (1987): Electoral Systems, Contextual Factors and Women’s Opportunity for
Election to Parliament in Twenty-Three Democracies. The Western Political
Quarterly, XL, 3, pp. 477-498.
Schwindt-Bayer, L. A. (2005): The incumbency disadvantage and women’s election
to legislative office. Electoral Studies, XXIV, 2, pp. 227-244.
Šedo, J. (2006): Volební systémy postkomunistických zemí. Disertační práce, Brno:
FSS MU.
179
Volební arény, obvody a regionální oblasti.
Poznámka k výběru a pojetí teritoriálních jednotek
analýzy volebního chování ve víceúrovňových
uspořádáních 1
(Electoral Arenas, Districts, and Regional Areas: A Comment on Choosing
and Defining Territorial Units of Analysis of Electoral Behaviour in MultiLevel Settings)
Maxmilián Strmiska ([email protected])
Abstract:
The article comments upon choosing and defining territorial units of analysis in the
study of elections in multi–level institutional settings. The issue seems to be quite
important because of an increasing demand put on both intra–level and across–levels
comparability of electoral data. The article discuss some research implications and
consequences of the use of the concepts of electoral arena, voting district and
regional area for assessing of the territorial congruence and/or homogeneity of
electoral behavior within as well as among (horizontally) and/or between (vertically)
electoral arenas.
Keywords: elections; analysis; electoral arena; regional area; multi–level settings.
1
Srovnávací
rozbory
volebního
chování
a
stranické
soutěže
v komplexních
víceúrovňových institucionálních uspořádáních, jež se snaží brát patřičně v úvahu
horizontální (vnitroúrovňové) i vertikální (meziúrovňové) dimenze a implikace
volebního chování, představují nesporně velmi důležitou a dynamicky se rozvíjející
oblast volebních studií. Budiž však zároveň řečeno, že v tomto případě rozhodně
nejde o výzkumné pole, jež by bylo prosté různých metodologických úskalí. Opak je
pravdou. S přechodem od analýzy „jednoúrovňových“ volebních fenoménů ke
komparativní analýze voleb a s volbami bezprostředně souvisejících procesů utváření
a reprodukce stranických soustav v kontextu víceúrovňových institucionálněpolitických komplexů vyvstaly nové metodologické problémy a řada problémů již
známých se objevila v pozměněném světle, resp. byla uvedena do nových souvislostí.
Je tedy zcela přirozené, že organickou součástí budování nové teoretickometodologické báze, odpovídající novým, zvýšeným potřebám výzkumu, se staly
nejrůznější inovace a revize „starých“ pojmů a přístupů, stejně jako experimenty
s novými koncepty a modely.
Tento krátký příspěvek je věnován posouzení několika relevantních souvislostí a
konsekvencí výběru vhodné teritoriální jednotky analýzy při studiu volebního chování
ve víceúrovňových uspořádáních. Pozornost zde bude věnována uplatnění konceptů
volební arény, volebního obvodu a regionální oblasti ve výzkumné perspektivě
počítající
s horizontální
i
vertikální
dimenzí
volebních
procesů
probíhajících
v soudobých komplexních politických obcích.
Dalšímu výkladu a argumentaci musím předeslat stručnou poznámku. Při
jakýchkoli úvahách o výběru teritoriální jednotky analýzy nelze ztrácet ze zřetele
podmíněnost tohoto výběru různorodými faktory, včetně celkového zaměření daného
výzkumu, povahy vstupních hypotéz a v neposlední řadě rozsahu a charakteru
dostupných dat. Bylo by tedy velmi neprozřetelné předpokládat, že na tomto poli lze
nalézt nějaké univerzální, za všech okolností stejně funkční řešení.
Jak je zřejmé, regionální výseč či oblast (která sice nemusí být nutně chápána jako
subnacionální útvar, nicméně v drtivé většině případů tomu tak je) není v rámci
181
M. Strmiska: Volební arény, obvody a regionální oblasti…
volebních studií teritoriální jednotkou analýzy stejně přirozeně danou jako volební
obvod nebo volební aréna (pojímaná při této příležitosti jako celkový prostor volební
soutěže, přičemž – z hlediska tohoto základního vymezení – není podstatné, kolika
volebními obvody je vlastně utvářena). Zjevně jde o koncept flexibilní, protože
regionální oblast může být koneckonců definována různě. Ačkoli to nemusí být
zřejmé na první pohled, tato flexibilita skýtá jisté nezanedbatelné výhody.
Samozřejmě pro řadu analýz a komparací pohybujících se v jedné institucionální
rovině a počítajících se srovnáváním typu obvod-obvod, obvod-aréna, popřípadě
aréna-aréna, je pojem regionální oblasti postradatelný anebo zde přichází v úvahu
jeho použití jen jakožto doplňkového nástroje. Tato situace se ovšem mění,
přejdeme-li k poněkud složitější problematice srovnávacích rozborů voleb a volebního
chování zahrnujících buď více než jednu institucionální úroveň anebo počítajících
s náročnější diferenciací teritoriálních aspektů uvnitř jediné roviny (není přitom nyní
podstatné – z hlediska posuzování důsledků – zda jde skutečně o rozbory explicitně a
„z definice“ mnohorozměrné či nikoli).
Není například náhodné, že Daniele Caramani (Caramani 2004) při studiu
„nacionalizace“ elektorátů, stran a stranických systémů, resp. územní homogenizace
volebního chování, zvolil právě regionální oblasti (regional units subdividing national
territories; Caramani 2004: 42) za výchozí a klíčovou jednotku prováděné analýzy.
Svoji roli zde sehrála – kromě jiných důvodů – právě výše zmíněná flexibilita
konceptu regionální oblasti či výseče.
Volba regionálních výsečí a pochopitelně národních celků (celostátních arén
volební soutěže),
k nimž tyto oblasti přísluší, za výchozí jednotky analýzy má,
podobně jako jiné opce, své výhody a nevýhody. Velkou výhodu podle mého názoru
představuje to, že tato volba zajišťuje nezbytnou míru vnitronárodní i mezinárodní
srovnatelnosti
(jak
horizontální/vnitroarénové,
tak
–
a
to
především
–
vertikální/meziarénové) a ponechává otevřenou řadu možností pro další rozvíjení
komplexních analýz.
Jsem si samozřejmě dobře vědom toho, že není regionální oblast jako
regionální oblast, což ostatně platí i o volebních arénách (ať národních či jiných –
včetně těch nadnárodních). Pro ilustraci vezměme níže do úvahy třebas volby do
182
národních parlamentů členských zemí Evropské unie (pro zjednodušení uvažujme jen
o parlamentech jednokomorových anebo pouze o dolních komorách) a volby do
Evropského parlamentu. Regionální výseč, jak bylo naznačeno, může a nemusí být
totožná s volebním obvodem – což platí jak pro rovinu národních legislativních voleb,
tak pro volby do EP – a rovněž s regionálním správním či samosprávným celkem
(utvářejícím, na příslušné institucionální úrovni, specifickou regionální volební arénu;
tento moment se jeví jako potenciálně významný především v rovině národních
legislativních voleb). Podobně národní aréna může být totožná s jedním volebním
(makro)obvodem nebo být utvářena souhrnem volebních obvodů (viz Tabulku 1).
Tabulka 1. Arény a dvoučlenné soubory arén (základní rozlišení podle jejich členění
na obvody)
Volby do národních
Volby do evropského parlamentu v jednotlivých
parlamentů
členských zemích
(jednokomorových nebo
Jediný volební obvod
Více volebních obvodů
dolních komor)
Kombinace I: soubor dvou Kombinace III: z definice
vnitřně (z daného
heterogenní soubor
Jediný volební obvod
hlediska) nečleněných
vnitřně členěné a
arén.
nečleněné arény.
Kombinace II: z definice
Kombinace IV: soubor
heterogenní soubor
dvou vnitřně členěných
Více volebních obvodů
vnitřně členěné a
arén.
nečleněné arény.
Podobně bychom mohli postupovat při rozlišování různých druhů (potenciálně více
než dvoučlenných) souborů volebních arén v národním měřítku.
Má takový přístup své oprávnění a smysl? Domnívám se, že ano; navržený postup
s sebou přináší zajímavé možnosti pro horizontální a vertikální komparaci arén a pro
komparaci souborů arén – a to do značné (pochopitelně však nikoli neomezené) míry
i bez následného přihlížení k rozdílům v charakteru uplatněných volebních pravidel.
Dále než za tento závěr postoupit nyní nemohu. Odvažuji se nicméně (a prozatím)
alespoň doufat, že podněty obsažené v předcházejících poznámkách poslouží
k žádoucímu rozvíjení diskuse o nabízejících se metodologických inovacích v oblasti
výzkumu teritoriálních aspektů volebního chování.
183
M. Strmiska: Volební arény, obvody a regionální oblasti…
Caramani, D. (2004): The Nationalization of Politics. The Formation of National
Electorates and Party Systems in Western Europe. Cambridge: Cambridge
University Press.
Detterbeck, K., Renzsch, W. (2003): Multi-level Electoral Competition. The German
Case, European Urban and Regional Studies, 11, 3: 257–269.
Koop, R. (2004): Federal-Provincial Voting and Federal Integration in the Fourth
Canadian Party System, Federal Governance, 4, 1. (http://www.cnfs-rcef.net/cnfsrcef.net/__site/cnfs/__files/journal-pdfs/VCPDFLink.415a298b08552.pdf; ověřeno k 6. 6.
2007).
Strmiska, M. (2005): Regional Parties and Party Systems. Concept and Typology of
European Regional Parties and Regional Party Arrangements. Brno: Anton
Pasienka.
Strmiska, M. (2006): Analýza voleb a posuzování stranického systému: poznámka k
defektní konceptualizaci stranického systému. Evropská volební studia, 1, 1: 92–
97.
184
Aspekty politologického výzkumu v městských
aglomeracích1
(Aspects of Political Research in Metropilitan Area)
Jakub Kyloušek ([email protected])
Abstract:
Progressive suburbanization in post-comunist area changes the sociodemographic
structure of the city. This changing process (migration of middle-class from the core
city into the suburban zones) re-defines electors´ behaviour in the city and its
agglomeration. The aim of this articel is to delimit the metropolitan area according to
needs of detailed election research. On the example of Brno agglomeration the text
compares different approaches how to define the suburban area according to
existing sociodemographic data and comparable election data.
Keywords: agglomeration, election, election research, suburbanization.
1
J. Kyloušek: Aspekty politologického výzkumu v městských aglomeracích
1. Úvod
Zvyšující se úroveň sítě komunikací a rozšiřující se infrastruktura mění podobu
sídelních struktur. Města se přestávají uzavírat uvnitř svých katastrů a rozšiřují se do
širokého okolí. Na rozdíl od období před rokem 1989, kdy bylo běžným jevem
„pohlcování“ okolních obcí jádrovým městem, přestává proces suburbanizace
v 90. letech (až na výjimky) nabývat své územně-administrativní tváře. To ale
neznamená, že se města dále prostorově nerozšiřují a nemění charakter okolních
obcí. Naopak. Proces suburbanizace nabývá na intenzitě. Politologický výzkum
zaměřující se na prostorovou variabilitu volebního chování nemůže zůstat vůči tomuto
jevu netečný. Výzvou jsou například zkoumání proměny volebního chování
v příměstských
oblastech
či
komparace
volebních
výsledků
v metropolitních
a nemetropolitních regionech.
Cílem předkládaného textu je metodologické vymezení prostoru metropolitní
oblasti pro potřeby politologického výzkumu, a to na konkrétním příkladě aglomerace
města Brna. Posoudíme různé definice brněnské aglomerace a pokusíme se
zhodnotit, která z použitých metod se jeví jako nejvhodnější z hlediska volebního
výzkumu. V průběhu textu budeme upozorňovat na úskalí, která mohou nastat
v momentě, kdy zvolenou metodiku budeme aplikovat i v případě dalších městských
aglomerací nacházejících se v českém volebním prostoru, případně i mimo něj.
2. Jak vymezit aglomeraci?
Zajímavým pokusem sjednotit data pro 258 evropských městských aglomerací je tzv.
Urban Audit zpracovaný v roce 2004 na základě dostupných dat jednotlivých
statistických
úřadů
27 evropských
zemí.
Zmíněný
audit
sleduje
různé
sociodemografické a ekonomické ukazatele nejen pro samotné město v jeho
administrativněsprávních hranicích, nýbrž i v rámci tzv. Larger Urban Zone (LUZ).2
V případě Brna byla LUZ definována jako prostor o rozloze 3170 km2 s počtem
obyvatel 729 510 dle údajů ze sčítání lidu, domů a bytů (SLDB) provedeného v roce
2001. Ačkoliv LUZ vypadá na první pohled jako sofistikovaný model, bližším
zkoumáním zjistíme, že se ve skutečnosti jedná o území poskládané z okresů Brno2
Srovnej dokument Urban Audit (Methodological Handbook) uveřejněný na URL adrese
http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_OFFPUB/KS-BD-04-002/EN/KS-BD-04-002EN.PDF a profil města Brna dostupný na adrese http://www.urbanaudit.com.
186
město, Brno-venkov, Blansko a Vyškov.3 Zpracovatelům studie je bezpochyby nutné
přiznat logický postup při výběru okresů. Ten nepřímo potvrzuje například postupná
geneze integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje (IDSJMK). Při
pohledu na současnou územní podobu IDSJMK můžeme konstatovat, že de facto
kopíruje území výše jmenovaných okresů.4
Problém se však skrývá v samotné struktuře okresů. Stávající okresy vznikly
zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, bez respektu k přirozeným
územním vztahům. Jižní část okresu Blansko (právě kolem města Blansko) lze ještě
považovat za spádovou oblast Brna (byť toto autorovo tvrzení jiní autoři dále v textu
vyvracejí). Je však otázka, nakolik vykazuje podobné znaky severní část okresu
kolem města Boskovice. Ke stejnému úsudku se můžeme dopracovat povrchním
prozkoumáním jednotlivých částí okresu Vyškov (jeho východní část) a možná i Brnavenkov (Ivančicko).5 Je proto namístě otázka, zda bychom při výzkumu obecně
neměli do budoucna pracovat s úrovní regionů správních obvodů obcí s rozšířenou
působností (SO ORP), které jsou přece jenom blíže historickým okresům (například
z období první republiky nebo po druhé světové válce) s přirozenou vazbou na lokální
centrum.6
Jako další pomocné kritérium při stanovování metropolitních oblastí může
sloužit nárůst počtu obyvatel. Toto kritérium se v případě brněnské aglomerace
ukazuje jako velice zajímavé. Pokud si srovnáme celkový počet obyvatel v Brně a
v okrese Brno-venkov (ve stávajících hranicích) v letech 2006 a 2001,7 zjistíme, že
zatím co okres Brno-město, a tedy samotné Brno ztratilo 9492 obyvatele, okres Brno3
Pro zajímavost, 13. března 1985 schválila vláda Územní plán velkého územního celku
Brněnské sídlení regionální aglomerace (usnesení č. 64) zahrnující území jmenovaných čtyř
okresů.
4
Součástí IDSJMK zatím není převážná část Pohořelicka, které bylo počínaje 1. lednem 2007
přidruženo k okresu Brno-venkov, a východní část okresu Vyškov. Naopak součástí systému
jsou některé obce spadající pod jiné okresy Jihomoravského kraje (např. Moravský Krumlov),
nebo dokonce i obce ze sousedících krajů.
5
Zatím co LUZ Brna a Ostravy lze hodnotit jako relativně kompaktní území (Ostravskou LUZ
tvoří celý Moravskoslezský kraj kromě okresu Bruntál), v případě LUZ Prahy sledujeme
poměrně bizarní útvar. Pražská „aglomerace“ je definována jako oblast Středočeského kraje
bez okresů Kutná Hora, Mladá Boleslav, Příbram a Rakovník.
6
V rámci některých SO ORP můžeme nelézt ještě tzv. mikroregiony kolem pověřených měst.
Výsledky na této úrovni zobrazuje na svém volebním serveru http://www.volby.cz Český
statistický úřad.
7
Údaje z roku 2006 jsou k 31. prosinci, údaje z roku 2001 byly zjištěny při SLDB.
187
venkov o 9162 obyvatele narostl. Podstatně menší přírůstek počtu obyvatel
zaznamenáváme v okresech Blansko a Vyškov. Ani v rámci Brna-venkova nedochází
ke konstantnímu přírůstku počtu obyvatel na celém území okresu. Nýbrž děje se tak
výhradně v mikroregionech Šlapanicko a Kuřimsko, v bezprostřední blízkosti Brna.
Ačkoliv uvedené oblasti tvoří pouze 40 % obyvatel okresu Brno-venkov, na růstu
populace okresu v posledních pěti letech se podílejí z téměř tří čtvrtin. Přestože
nárůst/pokles počtu obyvatel je přímým důsledkem procesu suburbanizace, lze
takovéto kritérium označit za účelové a špatně aplikovatelné u jiných českých
a moravských aglomerací.8
Důsledný badatelský přístup při vymezení (nejen) brněnské metropolitní
oblasti zvolili Tomáš Kostelecký s Danielem Čermákem (2005). Výchozím bodem pro
zařazení obce/města do metropolitní oblasti byla bezprostřední závislost zjištěná
Českým statistickým úřadem (ČSÚ) při sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001.
Konkrétně se jednalo o dojezdnost obyvatel za prací, na základě které autoři rozlišili
vnitřní (za prací vyjíždí více než 40 % obyvatel) a vnější (za prací vyjíždí 30 až 40 %
obyvatel) suburbální oblast (srov. Kostelecký, Čermák 2005: 335). Sami autoři však
upozorňují na skutečnost, že občan byl dotazován, zda v případě, že za prací vyjíždí,
činí tak v rámci obce, okresu, kraje či mimo mateřský kraj. Přesná vazba na jádrové
město tak ani těmito daty nemohla být zcela podchycena. Autoři na základě výše
zmíněného kritéria identifikovali v rámci Jihomoravského kraje celkem 89 obcí, jež
spadají do vnitřní části metropolitního území (inner Suburban zone), a 43 obcí
náležejících do vnější části aglomerace (outer Suburban zone, srov. Kostelecký,
Čermák 2004). V následující tabulce můžeme srovnat četnost zastoupení obyvatel
v jednotlivých částech aglomerace dle správních obvodů obcí s rozšířenou působností
(SO ORP).
8
V případě pražské aglomerace dochází k nárůstu počtu obyvatel jak v příměstských
oblastech (a to výraznému), tak i ve vzdálenějších okresech a rovněž v samotné Praze.
Naopak přetrvávající pokles počtu obyvatel na severní Moravě se projevuje jak v Ostravě, tak
v její aglomeraci.
188
Tabulka 1. Přehled počtu obyvatel žijících ve vnitřní a vnější metropolitní oblasti dle
jednotlivých správních obvodů obcí s rozšířenou působností.
z toho
celkový
ve vnitřní
počet
obyvatel
abs.
v%
SO ORP Židlochovice
28039
27409 97,75
SO ORP Šlapanice
56157
55050 98,03
SO ORP Kuřim
19836
4391 22,14
SO ORP Pohořelice
12523
3009 24,03
SO ORP Slavkov u Brna
20694
9301 44,95
SO ORP Ivančice
23242
0
0,00
SO ORP Hustopeče
34696
3881 11,19
SO PM Ždánice*
8376
0
0,00
SO ORP Rosice
23381
3127 13,37
SO
ORP
Moravský 22156
0
0,00
Krumlov
SO ORP Blansko
65733
695
1,06
SO ORP Tišnov
27656
0
0,00
celkem
106863
* SO PM (pověřeného města) Ždánice je součástí SO ORP
z toho
ve vnější
abs.
v%
630
2,25
0
0,00
13774 69,44
4354 34,77
2318 11,20
7075 30,44
5989 17,26
2008 23,97
1449 6,20
1562 7,01
z toho
mimo
abs.
v%
0
0,00
1107 1,97
1671 8,42
5160 41,20
9075 43,85
16167 69,56
24826 71,55
6368 76,03
18805 80,43
20705 92,99
1124
520
40803
63914 97,23
27136 98,12
1,71
1,88
Kyjov okrese Hodonín. Poněvadž
se však identifikovaná metropolitní oblast týká pouze dvou obcí v tomto malém obvodu, do
tabulky je započítán pouze tento. V obdobném případě SO ORP Hustopeče, jehož součástí je
i SO PM Kobylí u Brna, tento postup nebyl použit, neboť výsledné podíly zastoupení obcí jsou
v obou částech správního obvodu podobné.
Pozn.: Do tabulky jsou zahrnuty pouze ty SO ORP, v nichž se alespoň jedna obec dle zjištění
Kosteleckého s Čermákem nachází ve vnitřní nebo vnější části aglomerace.
Zdroj: K vlastním výpočtům byla použita data ČSÚ platná k 31. prosinci 2006.
Z tabulky můžeme vyčíst, že jádro aglomerace tvoří kromě samotného města Brna
SO ORP Šlapanicko a Židlochovicko. Pouze jediná obec na Šlapanicku (Viničné
Šumice) nebyla zařazena do aglomerace. Obec Medlov na Židlochovicku náleží do
vnější části metropolitní oblasti. Hraničním případem je kuřimský správní obvod.
Nabízí se otázka, zda by aktualizovaná data ze SLDB nezměnila jejich rozložení ve
výše uvedené tabulce. Město Kuřim bylo na základě SLDB autory zařazeno do vnější
části aglomerace. Od roku 2001 však narostl počet obyvatel ve městě o více než tisíc,
tj. přes 11 %! Budeme tak muset počkat na další sčítání obyvatel v roce 2011, které
ověří hypotézu, že nejen Kuřim, ale i celá řada dalších obcí autory zařazených do
vnější části aglomerace se posunula z její vnější do vnitřní části. Právě slábnoucí
validita získaných dat (a jejich aktualizace jednou za 10 let) komplikuje používání
Kosteleckého a Čermákova přístupu.
189
Srovnáním LUZ a identifikace metropolitní oblasti překvapivě zjišťujeme zcela odlišné
směřování sledované aglomerace. Ačkoliv se obě území překrývají, LUZ se rozšiřuje
na sever a východ od Brna, Kosteleckého a Čermákova identifikovaná metropolitní
oblast postupuje víceméně jižním směrem. Následující tabulka porovnává nárůst
počtu obyvatel v LUZ, metropolitní oblasti a vybraných SO ORP.
Tabulka 2. Nárůst počtu obyvatel v LUZ, metropolitní oblasti a vybraných SO ORP*
LUZ**
metropolitní oblast***
SO
ORP
Kuřim,
Židlochovice
Šlapanice,
k 1. 3.
2001
372240
138697
96320
k 31.12.
2006
383393
147666
104032
změna
+11153
+8969
+7712
změna v
%
3,0
6,5
8,0
* Není započítáno území města Brna.
** Do LUZ je v roce 2001 připočítán počet obyvatel v obcích, jež jsou součástí okresu Brnovenkov od 1.1. 2005 a 1.1. 2007.
*** Součet inner a outer Suburban zone.
Z tabulky
můžeme
vyčíst,
že
proces
suburbanizace
se
realizuje
výhradně
v bezprostřední blízkosti Brna. Nelze se tudíž zbavit dojmu, že LUZ je příliš široce
vymezený prostor pro potřeby sledování proměny volebního chování v aglomeracích.
Pokud bychom skutečně vymezili brněnskou metropolitní oblast prostřednictvím LUZ,
narážíme dokonce na problematickou komparovatelnost dat u 25 obcí v okrese Brnovenkov (SO ORP Tišnov a Ivančice), které byly v letech 2000 a 2002 součástí jiného
(volebního) kraje.9 Pokud bychom při stanovení zkoumaného prostoru vybírali mezi
LUZ a metropolitní oblastí, přikloníme se jistě ke druhému jmenovanému přístupu.
Přesto si dovolíme ve vymezení území zkoumané městské aglomerace učinit jistou
revizi. Do městské aglomerace budou zahrnuty správní obvody obcí s rozšířenou
působností (nebo pověřených měst), kde se 70 % obyvatel nachází ve vnitřní nebo
vnější části metropolitní oblasti, tak jak ji definovali Kostelecký s Čermákem. Proč
sčítáme vnější i vnitřní část metropolitní oblasti a proč toto kritérium nastavujeme
takto vysoko? Pokud v tabulce č. 1 blíže srovnáme SO ORP Kuřim, Pohořelice
a Slavkov u Brna, zjistíme, že ve vnitřní části metropolitní oblasti se ze sledovaných
9
U ostravské nebo plzeňské LUZ na podobný problém nenarazíme. Komplikovaná je ale
situace v případě LUZ Prahy. Území hlavního města Prahy a region středních Čech jsou
dvěma samostatnými kraji. Volby zastupitelstva magistrátu hlavního města Prahy a
zastupitelstva Středočeského kraje se navíc konají v jiných letech.
190
SO ORP nachází nejvíce obyvatel Slavkova u Brna, nejméně v Kuřimi. Mimo
metropolitní oblast se nachází přes 40 % obyvatel SO ORP Slavkov u Brna
a Pohořelice, zatím co pouze něco přes 8 % obyvatel SO ORP Kuřim. Co je příčinou?
Zatím co obec s rozšířenou působností Kuřim byla Čermákem a Kosteleckým
zařazena do inner Suburban zone, města Pohořelice a Slavkov u Brna se
v metropolitní oblasti Brna nenacházejí. Součtem inner a outer Suburan zone
snižujeme riziko, že z výzkumu vyčleníme region (jeho obce), který ve sledovaném
období (rok 2001) ještě nesplňoval kritéria pro zařazení do vnitřní části aglomerace,
přesto se můžeme domnívat, že v průběhu dalších let došlo ke změně této situace.
Nastavením „laťky“ na 70 % pak vyřazujeme z výzkumu ty správní oblasti, jejichž
mnohé obce sice spadají do aglomerace, nikoliv však často samotné pověřené město.
Výše popsaný postup považujeme za vhodně aplikovatelný nejen u dalších českých a
moravských aglomerací, nýbrž u výzkumu aglomerací v dalších zemích střední a
východní Evropy.10
Zkoumání proměny volebního chování v aglomeracích nelze omezit výhradně
na okolí měst. Nezapomínejme, že suburbanizace se dílem realizuje i uvnitř
administrativních hranic jádrových měst. Ačkoliv jsme výše uvedli, že počet obyvatel
Brna v letech 2001 až 2006 poklesl o více než devět tisíc, řada menších okrajových
městských částí naopak populačně roste. Výsledky voleb v jednotlivých městských
částech jsou dostupné, a je proto nezbytné rozšířit výzkum právě na tyto územní
jednotky.
3. Závěrem: možné hypotézy a operacionalizace výzkumu
Budeme-li vycházet z předpokladu, že obce v aglomeraci se rozrůstají o nové
obyvatele přicházející z jádrového města, pak v rámci takovéhoto výzkumu lze
ověřovat hypotézu, zda volební chování v centru a jeho aglomeraci vykazuje totožné
či alespoň příbuzné znaky. Z toho plynou další dílčí výzkumné otázky.
(1) Je stejná úroveň volební participace ve městě a jeho okolí? Při volbách do
Evropského parlamentu dochází ke zlomu – volební účast je počínaje těmito volbami
10
Slovenské okresy nebo polské powiaty mají podobnou velikost.
191
vyšší ve městech než na venkově. V obcích v rámci městské aglomerace zůstane dle
našeho předpokladu volební účast nadprůměrná.
(2) „Přibližují se“ volební zisky relevantních stran ve městě a jeho aglomeraci?
Příchodem nových voličů, obyvatelstva stěhujícího se z jádrových měst, do
aglomerace se volební výsledky u jednotlivých politických stran ve městě a obcích
v jeho okolí budou sbližovat. V obcích kolem města bude narůstat podpora ODS a
naopak klesat volební podpora KDU-ČSL a KSČM.
Analýza proměny volebního chování se bude opírat o volební výsledky a o dostupná
sociodemografická data. Pro „porovnatelnost“ získaných volebních výsledků bude
vhodné zaměřit se v první fázi na volby do Poslanecké sněmovny PČR, teprve ve
druhé fázi budou do výzkumu zahrnuty volby krajské11, evropské a s přihlédnutím
k jisté specifičnosti i volby komunální12.
Tento text si ve svém úvodu uložil cíl definovat prostor městské aglomerace
na konkrétním příkladě Brna. Konkrétní výzkumy volebního chování v městských
aglomeracích a případné reakce jiných autorů či výzkumných týmů na tento text
mohou potvrdit či naopak vyvrátit správnost navrženého postupu.
Kostelecký, T. - Čermák, D. (2004): Metropolitan Areas in the Czech Republic –
Definitions, Basic Characteristics, Patterns of Suburbanisation and their Impact
on Political Behaviour, Sociologický ústav AV ČR, Edice Sociologické
studie/Sociological Studies 04:03.
Kostelecký, Tomáš, Čermák, Daniel (2005): Metropolitanization and Political Change
in the Czech Republic. In: Hoffman-Martinot, Vincent, Sellers, Jefferey (eds.):
Metropolitanization and Political Change. Wiesbaden: VS Verlag für
Sozialwissenschaften, pp. 353–370.
Urban Audit, Methodological Handbook (2004). Luxemburg“ Office for the Official
Publications of the European Communities.
Územní plán velkého územního celku Brněnské sídelní regionální aglomerace
schválený usnesením vlády České socialistické republiky ze dne 13. března 1985
11
Problematický bude na úrovni krajských voleb výzkum pražské aglomerace. Volby do
zastupitelstva magistrátu hlavního města Prahy se konají současně s volbami komunálními, a
tudíž v jiné periodicitě než volby krajské.
12
Samotné výsledky komunálních voleb v jednotlivých obcích nelze porovnávat. Lze však
například sledovat míru expanze parlamentních stran na lokální úrovni v obcích aglomerace.
192
č. 64, ve znění usnesení vlády České republiky ze dne 13. dubna 1994 č. 196 a
usnesení vlády České republiky ze dne 13. září 2000 č. 892.
Internetové zdroje
http://www.urbanaudit.com – internetové stránky se zveřejněnými výsledky auditu
258 evropských městských aglomerací zpracovanými Eurostatem v roce 2004
http://www.czso.cz – server Českého statistického úřadu
http://www.sldb.cz – výsledky sčítání lidu, domů a bytů ze dne 1. března 2001
http://www.volby.cz – volební server Českého statistického úřadu
193
Parlamentní volby na Islandu – květen 2007
(The Parliamentary Election in Iceland – May 2007)
Pavel Maškarinec ([email protected])
Abstract:
This article deals with the election to the Iceland parliament (Alting) held on the 12th
May 2007. This election has brought termination of the current government coalition
and creation of a new form of government composition. The article describes
electoral system, situation before the election and analyses election results. The
results of the election are compared with the results of the parliamentary elections in
2003.
Keywords: Iceland, elections, party system, SF, S, VG, FSF, FF, IH.
1. Úvod
Dne
12.
května
2007
se
na
Islandu
uskutečnily
parlamentní
volby
do
jednokomorového parlamentu – Altingu. Vítězem voleb, které se konaly v řádném
termínu, se stala vládní Strana nezávislosti (Sjálfstæðisflokkurinn, SF), zatímco pro
druhého člena vládní koalice, Pokrokovou stranu (Framsóknarflokkurinn, FSF),
skončilo volební klání drtivou porážkou. Výrazná ztráta voličské podpory FSF
současně znamenala ukončení vládní spolupráce SF a FSF, trvající od roku 1995.
Novou vládní koalici vytvořila SF a Spojenectví (Samfylkingin, S), které i přes mírnou
ztrátu dokázalo uhájit pozici druhé nejsilnější islandské politické strany. Složení vládní
koalice, ve které zasedly pravicová SF a sociálnědemokratické S, znamenalo obnovení
levopravicového koaličního modelu, který byl na Islandu naposledy použit v letech
1991–1995.1 Druhým vítězem voleb se stalo Levicové hnutí – zelená alternativa
(Vinstrihreyfingin – grænt framboð, VG), které téměř zdvojnásobilo své parlamentní
zastoupení a nahradilo FSF na místě třetí nejsilnější islandské strany. Parlamentní
zastoupení si s téměř shodným ziskem udržela i Liberální strana (Frjálslyndi
flokkurinn, FF). Jediný neparlamentní politický subjekt ucházející se o zisk
parlamentního zastoupení, Islandské hnutí – živoucí země (Íslandshreyfingin – lifandi
land, IH), ve volbách neuspělo, a počet parlamentních subjektů tak zůstal nezměněn.
Volební účast dosáhla 83,6 % a proti roku 2003 (87,7 %) zaznamenala mírný pokles.
2. Volební systém
Volební systém pro volby do Altingu vychází z pravidel poměrného zastoupení
vázaných kandidátních listin s vyrovnávacími mandáty.2 V současnosti (od roku 2003)
je pro volební účely území Islandu rozděleno do šesti volebních obvodů, jejichž
velikost se pohybuje v rozmezí 8–10 mandátů.3 K rozdělování mandátů dochází na
1
Vládní koalici v letech 1991–1995 tvořily SF a Sociálnědemokratická strana
(Alþýðuflokkurinn, AF). AF se později stala jedním ze subjektů, které v roce 1998 vytvořily S
(srov. Kopeček 2003: 128-129).
2
Poměrný systém byl na Islandu zaveden v roce 1959, a Island tak představuje výraznou
anomálii v rámci skandinávského prostoru, kde se poměrný systém prosadil již na počátku
20. století (srov. Caramani 2000: 60). Historický vývoj islandského volebního systému viz
Caramani 2000: 518-521; Kopeček 2003: 119.
3
V roce 2003 byly všechny volební obvody devítimandátové. Ke změně došlo před volbami
2007, vzhledem k vysokému nepoměru mezi počtem hlasů nutných pro získání mandátu
v jednotlivých volebních obvodech (srov. Statistics Iceland 2004: 5). Počet mandátů
195
P. Maškarinec: Parlamentní volby na Islandu – květen 2007
dvou úrovních. V první fázi se rozděluje 54 (z celkových 63) mandátů na úrovni
jednotlivých volebních obvodů. Pro přepočet hlasů na mandáty na úrovni volebních
obvodů je využíván d’Hondtův volební dělitel (dělí se číselnou řadou 1; 2; 3; 4…) bez
využití omezovací klauzule. Při vlastním hlasování disponují voliči několika
možnostmi: a) mohou odevzdat svůj hlas celé kandidátce; b) provádět změny na
kandidátce (označením kandidátů čísly 1, 2, 3 mohou stanovit jimi preferované
pořadí kandidátů); c) případně vyškrtnout vybrané kandidáty. Mandát následně
získávají kandidáti dle počtu získaných hlasů. Voliči nicméně disponují možností změn
pouze
v rámci
kandidátní
listiny
jednoho
politického
subjektu.
Následného
rozdělování devíti vyrovnávacích mandátů, které mají na celostátní úrovni snížit
disproporcionalitu volebních výstupů, se účastní pouze politické subjekty, které
překročí 5% celostátní omezovací klauzuli. Rozdělování vyrovnávacích mandátů
probíhá metodou nejvyšších průměrů. V tomto případě se počet hlasů daného
subjektu vydělí počtem mandátů, které daný subjekt získal při rozdělování v první
fázi na úrovni volebních obvodů, zvýšeným o 1; 2; 3… (dle mandátu, jenž má být
přidělen).4 Mandát následně obdrží politický subjekt s nejvyšším průměrem, resp.
volební kandidátka tohoto subjektu v daném volebním obvodu (Alþingiskosningar
2003; Kosning.is; Kristjánsson 2004: 157).
Účinek d’Hondtova volebního dělitele bývá označován jako disproporční ve
prospěch větších stran (především ve spojení s malými volebními obvody), podobně
jako metoda nejvyšších průměrů, jejíž výsledky se mohou jevit jako mírné
zvýhodnění silnějších stran (srov. Lebeda 2001: 435-440). Tento předpoklad se
potvrzuje i na Islandu. I přes neexistenci omezovací klauzule na úrovni volebních
obvodů dochází, díky použitým volební formulím ve spojení se středně velkými
volebními obvody, ke znevýhodnění menších stran. Ty pro zisk mandátu na úrovni
volebního obvodu potřebují obdržet přibližně 7 % hlasů.
přidělovaných ve volebním obvodu Norðvesturkjördæmi byl snížen na 8 a počet mandátů
přidělovaných v obvodu Suðvesturkjördæmi zvýšen na 10.
4
Ve volebních obvodech Norðvesturkjördæmi, Norðausturkjördæmi a Suðurkjördæmi je
přidělován 1 vyrovnávací mandát a v obvodech Suðvesturkjördæmi, Reykjavíkurkjördæmi
suður a Reykjavíkurkjördæmi norður 2 mandáty.
196
3. Vývoj po volbách 2003
Výsledek parlamentních voleb v roce 2003 přinesl pokračování pravostředové vládní
koalice liberálně-konzervativní SF a agrárně-liberální FSF, modelu, který vznikl již
v roce 1995. V premiérské funkci i nadále setrval předseda SF Davíd Odsson,
nicméně volbami oslabená pozice SF se projevila ve vzájemné dohodě obou stran, že
k 15. září 2004 nahradí předseda FSF Halldór Ásgrímsson v premiérské funkci
Odssona a po dobu, kdy bude předseda SF zastávat premiérskou funkci, zůstane
zachována parita v rozdělení ministerských křesel. Přestože bylo poprvé od roku 1942
možné vytvořit koaliční vládu bez účasti SF, dala FSF přednost pokračování
spolupráce s SF v důsledku silnější parlamentní většiny těchto stran (srov. Hardarson
– Kristinsson 2004: 1027-1028).
Rok 2004 přinesl několik důležitých událostí. Nejvýznamnější představovala
ústavní krize spojená s přijetím vládní verze mediálního zákona. Poté, co Alting přijal
verzi zákona kritizovanou opozicí, novináři i většinou veřejnosti, odmítl islandský
prezident Ólafur Ragnar Grímsson zákon podepsat a poprvé v islandské historii využil
možnosti předložit zákon občanům v referendu. Vzhledem k názorům veřejnosti,
které hrozily zákon v referendu zamítnout, předložila vláda novou verzi zákona s
několika ústupky a po nadále neustávající kritice rozhodla o odložení přijetí zákona po
volbách 2007 (srov. Hardarson – Kristinsson 2005: 1041–1044). Rok 2004 přinesl
rovněž prezidentské volby, ve kterých byl do třetího funkčního období znovuzvolen
dosavadní prezident Grímsson. Vzhledem k charakteru islandského politického
systému, který lze zařadit mezi parlamentní demokracie, a to i přes jeho
ústavněprávní vymezení,5 ovšem představovala důležitější událost výměna na postu
premiéra. Podle dohody uzavřené mezi SF a FSF po volbách 2003 nahradil předseda
FSF Ásgrímsson v premiérské funkci Odssona, který funkci opustil po 13 letech (srov.
Hardarson – Kristinsson 2005: 1046-1047).
Rok 2005 znamenal v islandské politice výrazné personální změny na úrovni
politických stran. Poté, co se předseda SF Davíd Odsson vzdal v září 2004 premiérské
5
Islandský prezident je volen v přímých volbách, je odvolatelný pouze na základě lidového
hlasování a podle textu ústavy představuje klíčovou osobu exekutivy, když formálně jmenuje
a odvolává ministry. V politické praxi ovšem v procesu vytváření vlády rozhodují vyjednávaní
předsedů politických stran (srov. Arter 1999: 225-227; Kopeček 2003: 118-120).
197
funkce, odstoupil v roce 2005 z pozice předsedy SF, kde byl nahrazen dosavadním
místopředsedou strany Geirem Hilmarem Haardem. Změny se nevyhnuly ani
nejsilnější opoziční straně. V čele Spojenectví stanula dosavadní místopředsedkyně
strany Ingibjörg Sólrún Gísladóttir, která v korespondenční volbě, otevřené všem
členům strany, porazila úřadujícího předsedu strany Össura Skarphédinssona (srov.
Hardarson – Kristinsson 2006: 1129-1130).
Výrazné personální přesuny na islandské politické scéně pokračovaly i v roce
2006. V důsledku výrazné porážky v komunálních volbách 27. května 20066 oznámil
5. června premiér Ásgrímsson, že se vzdává premiérské funkce, ve které ho nahradil
předseda SF a dosavadní ministr zahraničních věcí Haarde. Na mimořádné konferenci
FSF odstoupil Ásgrímsson z předsednické funkce a současně oznámil, že se vzdá
poslaneckého mandátu, který zastával od roku 1974, a odejde z politiky. Předsedou
FSF byl zvolen Jón Sigurdsson, který do aktivní politiky vstoupil teprve v červnu 2006
poté, co opustil funkci guvernéra Islandské centrální banky a stal se ministrem
průmyslu a obchodu.
4. Volební kampaň 2007
Ústřední otázkou celé volební kampaně se stalo pokračování vládní politiky zaměřené
na podporu pokračování rozvoje těžkého průmyslu. Vládní strany SF a FSF se stavěly
za program další výstavby tavíren hliníku využívajících islandské geotermální a
hydroelektrické zdroje s cílem zajistit pokračování a urychlení ekonomického růstu7 a
tuto politiku podporovala i FF. Zbývající opoziční strany S, VG a IH se k politice vládní
koalice v tomto směru stavěly vesměs odmítavě a požadovaly pozastavení tohoto
trendu, minimálně do doby, než budou jasné dopady záměru na ekonomiku a životní
prostředí (srov. Olafsdottir – Edmonds 2007; Will Your Party Support the Continued
Build-up of Heavy-Industry in Iceland?). Důležitost tématu životního prostředí
potvrdil i průzkum z února 2007, ve kterém se téměř 73 % respondentů vyslovilo
6
FSF ztratila v místních volbách 26 ze 68 mandátů, tj. více než třetinu (srov. FontaineNikolov 2006).
7
Island zažil období ekonomického růstu po celé vládní období SF a FSF od roku 2003 (růst
dosáhl 2,7 % v roce 2003; 7,7 % v roce 2004; 7,5 % v roce 2005 a 2,6 % v roce 2006).
Nízkých hodnot dosahovala i nezaměstnanost (3,4 % v roce 2003; 3,1 % v roce 2004; 2,6 %
v roce 2005 a 2,9 % v roce 2006) (Statistics Iceland).
198
proto, aby politické strany věnovaly více pozornosti otázkám ochrany životního
prostředí (Björnsson 2007a).
Volební kampaň nejsilnější islandské strany SF nebyla příliš výrazná, stejně jako
v roce 2003, přičemž premiér Haarde zůstával během kampaně v pozadí (Björnsson
2007b). Hlavním tématem SF bylo pokračování daňových škrtů, tedy politiky, která
podle premiéra Haardeho prokázala, že vede správným směrem. Zjednodušení a
zefektivnění daňového systému mělo být podle názoru SF hlavním prostředkem,
který by umožnil, aby islandský daňový systém neznevýhodňoval islandské
podnikatele proti podnikatelům v zemích s příznivějším daňovým prostředím (příznivé
podnikatelské prostředí mělo zajistit např. zrušení daní z kapitálových zisků). SF dále
zdůraznila potřebu pokračovat v rozumném využívání energetických zdrojů, pro což
se dle strany jeví jako nejvhodnější těžký průmysl, a předseda strany důrazně odmítl
členství Islandu v EU (Deloy 2007; Olafsdottir – Edmonds 2007; Will Your Party
Support the Continued Build-up of Heavy-Industry in Iceland?).
Kampaň druhé z vládních stran FSF probíhala ve více agresivním duchu, i když
strana omezila, ve srovnání s rokem 2003, rozsah předvolebních slibů (Björnsson
2007b). Mezi tématy, jež FSF zdůrazňovala, bylo především pokračování dosavadního
trendu podporujícího ekonomický růst na základě umírněných reforem vycházejících
ze silného a soutěživého pracovního trhu, inovací a ekonomického rozvoje jako
předpokladů zajištění plné zaměstnanosti a rozvinutého sociálního státu. K dalším
tématům FSF patřilo zvyšování rovnosti a rovných příležitostí (pro ženy, postižené a
imigranty), respekt k lidským právům, právům jedince a rodiny a odmítání
diskriminace založené na rase, pohlaví, víře nebo sexuální orientaci (Onward
progress – no stopping now).
Nejsilnější opoziční strana S se soustředila na kritiku vlády za oklešťování
sociálního státu a zdůraznila potřebu jeho rozšíření v oblastech sociálního
zabezpečení důchodců, postižených a rodin s dětmi a současně prosazovala potřebu
odstranění mzdových rozdílů mezi muži a ženami. V hospodářské politice nabídlo S
koncepci průmyslu založenou na nejmodernějších technologiích a požadovalo
pozastavení velkých průmyslových investic, dokud nebudou zhodnoceny jejich
potenciálně negativní vlivy na životní prostředí. K důležité prioritě S patřila rovněž
199
oblast přímé demokracie, kde strana přišla s požadavkem zavedení všeobecného
referenda. V zahraniční politice S zdůraznilo potřebu zahájení vstupních rozhovorů
pro přistoupení země k EU (The Future of a Country – The Future of a Nation).
Volební kampaň VG se soustředila na tři otázky. Nejdůležitější představovalo
životní prostředí. VG důrazně odmítlo snahu vládních stran kladenou na budování
tavíren hliníku a gigantických vodních elektráren, které by mohly poškodit životní
prostředí a extrémně navýšit produkci skleníkových plynů, a požadovalo změnit směr
energetické politiky k vyšší energetické účinnosti při nalezení jiných možností
podpory zaměstnanosti. Druhý bod kampaně představoval důraz na posílení
sociálního státu a rovnosti, který měl odstranit zvyšující se rozdíly mezi bohatými a
chudými. Jako třetí bod kampaně zdůraznilo VG posílení rovnosti mezi muži a ženami
a nutnost zavedení legislativních nástrojů k odstranění platových rozdílů (Why Should
I Vote For Your Party?). VG rovněž znovu důrazně odmítlo členství Islandu v EU.
Oblast EU patří mezi jednu z mála, na níž se VG shoduje s SF, což potvrdilo i
podepsání společného protokolu obou stran odmítajících členství Islandu v EU
v březnu 2007 (Iceland Review, 7. 3. 2007).8
Nejmenší parlamentní strana FF prosazuje především ekonomické liberální
názory, koncepci volného trhu a odmítá centralizaci a státní řízení ve všech
oblastech, kde to není nezbytně nutné (The Basic Objectives of the Liberal Party). Ve
volební kampani prosazovala FF rozšíření využití geotermální a vodní energie, a
přestože podle názoru FF je třeba brát při rozvoji islandského hospodářství ohled na
životní prostředí, zastavení rozvojových plánů vlády v oblasti těžkého průmyslu nelze
připustit, protože by tento krok mohl ohrozit možnosti dalšího růstu zaměstnanosti
(Will Your Party Support the Continued Build-up of Heavy-Industry in Iceland?). Na
konci roku 2006 se část členů FF pokusila vnést do volební kampaně téma imigrace.
Část členů strany hlasitě vyjadřovala nesouhlas s rostoucím počtem zahraničních
pracovníků, což straně na přelomu roku 2006–2007 přineslo nárůst preferencí,
nicméně současně vyvolalo spor uvnitř strany. K vnitrostranickému střetu došlo poté,
co do FF v prosinci 2006 vstoupili členové strany Nová síla (Nýtt Afl, NA) vedení
8
Postoj dalších stran k otázce členství Islandu v EU se pohybuje od opatrné podpory vstupu
(FSF) až k názoru, že spolupráce s EU je žádoucí pouze v případě, že to bude pro Island
výhodné (FF) (Kopeček 2005: 276).
200
soudcem Nejvyššího soudu Jónem Magnússonem, kteří zastávali výrazně tvrdší
postoje k imigrační politice; k nelibosti zakladatele strany Sverrira Hermannssona a
jeho dcery a manažerky strany Magrét Sverrisdóttir. Poté, co se hlavní kritička tohoto
kurzu Sverrisdóttir rozhodla bojovat o post místopředsedkyně strany, byla v prosinci
2006 odvolána z funkce manažerky strany. K rozhodujícímu střetu došlo na stranické
konferenci FF na konci ledna 2007. Stávající místopředseda FF Magnús Thór
Hafsteinsson, disponující podporou předsedy strany Gudjóna Arnara Kristjánssona,
obhájil v souboji se Sverrisdóttir svůj post, po čemž Sverrisdóttir se svými spojenci
opustila FF a oznámila úmysl založit vlastní stranu (srov. Magnússon 2006a; 2006b;
2007).
I přes snahu dalších stran zúčastnit se blížících se voleb9 zůstalo jediným
subjektem, který se zapojil do volebního klání, IH.10 Hlavní programové priority IH
představovalo životní prostředí a boj proti pokračování projektů těžkého průmyslu
v chráněných oblastech. K dalším tématům IH patřil rozvoj různorodé, pokrokové a
spravedlivé společnosti, ve které by individuální svoboda a kolektivní zodpovědnost
hrály roli předpokladů udržitelného růstu zajišťujícího vysoký standard životní úrovně.
V ekonomické oblasti podpořilo IH koncepci tržní ekonomiky v případě, že přispívá
k podpoře sociálního státu, a prosazovalo snížení daně z právnických osob. Vysoký
důraz kladlo IH také na rozšíření integrace dětí, starších osob a handicapovaných do
společenského života. Pozitivně se strana stavěla k imigraci, kterou považovala za
obohacení společenského života (Icelandic Movement – Living Land – Policy; Why
Should I Vote For Your Party?).
9
K dalším politickým subjektům, které uvažovaly o kandidatuře ve volbách, patřil v únoru
2007 založený Bojový svaz (Báráttusamtökin, BS) zastupující zájmy důchodců a tělesně
postižených. BS oznámil 29. března úmysl kandidovat ve volbách, týden před volbami však
svou kandidaturu stáhl. Podobně se kandidatury již v únoru vzdala Budoucnost země
(Framtídarlandid, FL), jejímž hlavním cílem byla změna vládní politiky v oblasti těžkého
průmyslu (Iceland Review, 30. 3. 2007, 7. 5. 2007).
10
IH bylo založeno v březnu 2007 a svou kandidaturu oznámilo 22. března. Předsedou strany
se stal dřívější reportér islandské televize a zastánce životního prostředí Ómar Ragnarsson,
místopředsedy bývalá manažerka FF Margrét Sverrisdóttir a Jakob Frímann Magnússon, který
v únoru opustil Spojenectví.
201
5. Výsledky voleb 2007 a rozdíly v teritoriální podpoře jednotlivých stran
Vítězem voleb, kterých se zúčastnilo 83,6 % oprávněných voličů, se stala SF, která
získala 36,6 % hlasů a 25 mandátů a oproti roku 2003 si polepšila o 3 mandáty. SF
dosáhla zlepšení svého postavení v 5 ze 6 volebních obvodů. Nejvíce hlasů získali
kandidáti SF ve volebních obvodech Suðvesturkjördæmi (42,6 % hlasů) a
Reykjavíkurkjördæmi suður (39,2 % hlasů), tj. ve stejných obvodech jako v roce
2003. Největšího nárůstu voličské podpory dosáhla SF v obvodech Suðurkjördæmi (+
6,8 % ), Norðausturkjördæmi (+ 4,5 %) a Suðvesturkjördæmi (+ 4,2 %), přičemž v
každém z těchto obvodů se vyšší počet hlasů promítl i do navýšení počtu mandátů.
Další výrazný úspěch SF se projevil ve skutečnosti, že SF dokázala zvítězit ve všech
volebních obvodech, zatímco v roce 2003 byla ve dvou obvodech předstižena S a
v jednom FSF. Stejně jako v roce 2003 se potvrdilo, že nejslabší voličskou podporou
disponuje SF na severu ostrova; ve volebních obvodech Norðvesturkjördæmi a
Norðausturkjördæmi získala SF 29,1 %, resp. 28,0 % hlasů.
Pozici druhé nejsilnější islandské strany dokázalo i přes ztrátu více než 4 % uhájit
Spojenectví. S obdrželo 26,8 % hlasů a 18 mandátů (oproti 20 v roce 2003).
Z hlediska teritoriální podpory dosáhlo S nižších zisků ve všech volebních obvodech a
na rozdíl od roku 2003 se straně nepodařilo v žádném z volebních obvodů překročit
hranici
30
%
hlasů.
Nejvyšší
ztrátu
utrpělo
S ve
volebním
obvodu
Reykjavíkurkjördæmi norður (– 7,1 % hlasů), nicméně i přes tuto ztrátu dosáhlo
S v tomto obvodu nejlepšího výsledku se ziskem 29,2 % hlasů. Podobného výsledku
29,0 % hlasů dosáhla strana ve volebním obvodu Reykjavíkurkjördæmi suður a
potvrdilo se, že strana disponuje nejsilnější podporou v hlavním městě Reykjavíku a
na jihozápadě ostrova, zatímco nejslabších výsledků dosáhlo S, stejně jako v roce
2003, v severně ležících obvodech Norðvesturkjördæmi a Norðausturkjördæmi (21,2
%, resp. 20,8 % hlasů). Z teritoriálního hlediska kopíruje podpora S volební zisky SF.
Největší porážku přinesly volby druhé ze stran vládní koalice. FSF získala 11,7 %
hlasů a 7 mandátů, což ve srovnání s rokem 2003 znamenalo ztrátu 6 % hlasů a 5
mandátů.11 FSF ztratila přízeň voličů ve všech volebních obvodech, přičemž ztráty se
nevyhnuly ani tradičním baštám podpory strany na severu a východu ostrova. To
11
FSF zaznamenala nejhorší volební výsledek od zavedení poměrného systému v roce 1959.
202
dokládá i nejvyšší propad FSF ve volebním obvodu Norðausturkjördæmi (– 8,2 % ),
tj. obvodu, ve kterém strana v roce 2003 zvítězila. I nadále nicméně FSF dosáhla
v těchto
oblastech
nejlepších
volebních
výsledků.
Ve
volebním
obvodu
Norðausturkjördæmi 24,6 %, Norðvesturkjördæmi 18,8 % a Suðurkjördæmi 18,7 %
hlasů. Naproti tomu na více urbanizovaném jihozápadě ostrova a v Reykjavíku
poklesla podpora FSF na hranici 5–7 %. Pokles voličské podpory v Reykjavíku dosáhl
takové úrovně, že strana nedokázala získat v hlavním městě jediný mandát, na což
doplatili předseda FSF Jón Sigurdsson a ministryně životního prostředí za FSF Jónína
Bjartmarz. Přestože kandidovali na prvních místech kandidátky FSF ve volebních
obvodech Reykjavíkurkjördæmi norður, resp. Reykjavíkurkjördæmi suður, nedokázali
získat poslanecký mandát.
K vítězům voleb lze na rozdíl od FSF zařadit VG. Zisk 14,3 % hlasů a 9 mandátů
znamenal navýšení voličské podpory VG o 5,5 % hlasů a téměř zdvojnásobení počtu
získaných mandátů. VG získalo více hlasů ve všech volebních obvodech a nárůst
voličské přízně strany se pohyboval mezi 5–7 % (nejvíce 7,1 % ve volebním obvodu
Reykjavíkurkjördæmi norður). Nejlepšího výsledku dosáhlo VG ve volebním obvodu
Norðausturkjördæmi (19,6 % hlasů), kde stál v čele kandidátky předseda strany
Sigfússon. Na rozdíl od dalších stran byla voličská podpora VG poměrně rovnoměrně
rozložena a strana dokázala získat podobný voličský zisk jak na severu ostrova, tak
v Reykjavíku (mírně horších výsledků dosáhlo VG v obvodech Suðvesturkjördæmi a
Suðurkjördæmi). Zatímco si strana udržela své postavení na severu ostrova, nárůst
voličské přízně ve zbývajících obvodech byl příčinou, která z VG po volbách 2007
učinila třetí nejsilnější islandskou stranu na úkor FSF.
Nejmenší z parlamentních stran FF získala 7,3 % hlasů a dosáhla téměř
shodného zisku jako v roce 2003, přičemž obhájila i stávající počet 4 mandátů. FF si
udržela stejnou voličskou podporu i z teritoriálního hlediska. Nejvíce hlasů ztratila FF
ve volebním obvodu Suðurkjördæmi (– 1,7 %). V dalších volebních obvodech
nepřevýšily zisky a ztráty FF hranici 1 % hlasů. Volebním obvodem s nejsilnější
voličskou přízní FF zůstal, stejně jako ve volbách 2003, obvod Norðvesturkjördæmi
(13,6 % hlasů), v němž kandidoval předseda strany Kristjánsson. V dalších obvodech
se podpora strany pohybovala na úrovni 5–7 % hlasů.
203
Jediný nově kandidující subjekt IH obdržel 3,3 % hlasů a nedokázal získat
parlamentní
zastoupení,
průzkumy.12
Z hlediska
což
ostatně
teritoriální
předpokládaly
podpory
bylo
IH
i
poslední
předvolební
nejúspěšnější
ve
více
urbanizovaných oblastech na jihozápadě ostrova a v Reykjavíku, kde se podpora IH
přiblížila 5 % hlasů (4,9 % v obvodu Reykjavíkurkjördæmi norður), zatímco ve
venkovských oblastech nepřesáhla podpora strany 2 % hlasů.
Z hlediska celkového srovnání voličské podpory jednotlivých stran se potvrdila
přetrvávající důležitost „urbánně-rurální tenze“ (srov. Kopeček 2003: 132).13 Zatímco
dvě nejsilnější islandské strany SF a S disponují silnější podporou na více
urbanizovaném jihozápadě ostrova, podobně jako IH, naprosto opačným vzorcem
voličské podpory disponuje FSF, která vznikla na podporu obrany zájmů rybářů a
malých zemědělců na severu a východu ostrova a i přes následný posun identity
(Kopeček 2003: 120, 132) si udržuje nejsilnější postavení v těchto oblastech, zatímco
na jihozápadě ostrova dosahuje výrazně nižších úspěchů. Zbývající dvě strany VG a
FF představují v tomto ohledu výjimku, když disponují vyrovnanější teritoriální
podporou jak ve více urbanizovaných oblastech na jihozápadě ostrova, tak na
agrárnějším severu a východu ostrova. Přetrvávající rozdělení ostrova z hlediska
urbánně-rurální dimenze přitom potvrzuje i srovnání voličské podpory jednotlivých
stran na úrovni volebních obvodů (viz tabulka č. 2). I navzdory přesunům hlasů, ke
kterým došlo mezi jednotlivými politickými stranami, zůstal vzorec voličské podpory
z roku 2003 zachován i v roce 2007.
12
Zatímco po svém založení v březnu 2007 dosáhlo IH v předvolebních průzkumech až 5%
podpory, následně došlo k setrvalému poklesu preferencí, který se straně nepodařilo zastavit,
a den před volbami disponovalo IH již pouze 2% podporou voličů (Fréttabladid, 24. 3. 2007;
Morgunbladid, 4. 5. 2007, 9. 5. 2007, 11. 5. 2007).
13
Podle Szajkowského (2005: 288-289) došlo na Islandu k oslabení významu třídního
hlasování na úkor faktorů, jako je rozdělení na urbanizovanější jihozápad ostrova a
agrárnější sever a východ ostrova. Podobně Kopeček při analýze problematiky islandských
cleavages (konfliktních linií) zdůrazňuje, že na Islandu nikdy nehrála klíčovou roli sociálněekonomická pravolevá osa (srov. Kopeček 2003: 131-133).
204
6. Závěr
Parlamentní volby na Islandu potvrdily na jedné straně stabilizaci stranického
systému po jeho částečné proměně na konci 90. let (srov. Kopeček 2003: 128–129),
ale na druhé straně přinesly jisté proměny v síle jednotlivých politických stran.
Z hlediska postavení politických stran a jejich role v systému bylo potvrzeno
postavení SF jako dlouhodobě nejsilnější islandské strany,14 která po skončení II.
světové války zasedala ve většině vlád a současně v těchto disponovala postem
premiéra (srov. Indridason 2005: 452-459).
Volby současně potvrdily trend v poklesu voličské přízně FSF (v roce 2006
potvrzený i porážkou strany v komunálních volbách). Výrazný propad FSF se promítl i
v povolebním vyjednávání. Stávající pravostředová vládní koalice SF a FSF sice
disponovala po volbách většinou jednoho hlasu a dva dny po volbách (14. května
2007) se předsedové SF a FSF Haarde a Sigurdsson setkali, aby diskutovali o
pokračování vládní koalice, ovšem již 17. května došlo v jednáních mezi SF a FSF ke
zvratu a předsedové obou stran oznámili ukončení koaliční spolupráce.15 Důvodem
k tomuto kroku byla podle premiéra Haardeho právě příliš těsná většina obou stran
v Altingu (Iceland Review, 17. 5. 2007).
Za této situace se v dalším povolebním vyjednávání stal klíčovým postoj
nejsilnější opoziční strany. I přesto, že S utrpělo volební ztrátu, výrazný nárůst
voličské podpory VG vedl v souhrnu k posílení stran levice a levého středu, což
podnítilo VG k úvahám o vytvoření menšinové vlády VG a S, kterou by v parlamentu
podpořila FSF. Ve stejný den, kdy došlo k ukončení rozhovorů mezi SF a FSF, ovšem
Haarde oslovil předsedkyni S Gísladóttir s nabídkou k zahájení koaličních rozhovorů.
Výběr S jako koaličního partnera zdůvodnil premiér Haarde faktem, že stranické
programy SF a S jsou si bližší než programy SF a VG (Iceland Review, 17. 5. 2007).
Spojenectví přistoupilo na nabídku SF a k rozhovorům o potencionální možnosti
14
SF dokázala zvítězit ve všech volbách po skončení II. světové války (srov. Caramani 2000:
536-546).
15
Předseda FSF Sigurdsson vyvodil z voleb osobní zodpovědnost a rozhodl se rezignovat na
post předsedy FSF.
205
vytvořit menšinovou vládu mezi S a VG vůbec nedošlo.16 Za jeden z důvodů tohoto
kroku lze považovat i rozdělení FSF v otázce spolupráce a potencionální podpory
menšinové vlády S a VG.17 Jednání mezi SF a S trvalo pouze krátce a již 22. května
seznámili předsedové SF a S s dosaženou dohodou členy svých stran. Následujícího
dne byla koaliční dohoda předložena prezidentu Grímssonovi a po setkání
s prezidentem uspořádaly SF a S společnou tiskovou konferenci, na které představily
nový vládní program (srov. Policy Declaration of the Government of the
Independence Party and the Social Democratic Alliance 2007). Formálně vstoupila
nová vláda do úřadu 24. května, kdy prezident Grímsson jmenoval nové ministry.18
Z hlediska budoucího vývoje se jeví důležitou především otázka, zda se v případě
FSF jedná pouze o dočasný propad voličské přízně, který se straně podaří zvrátit,
nebo o dlouhodobější trend. Pokud se FSF podaří získat ztracenou důvěru voličů,
může znovu stanout v pozici koaličního spojence SF. V případě, že se FSF nepodaří
znovu nabýt ztracené pozice, mohla by strana usilovat o získání pozice pivotální
strany využívající svůj koaliční potenciál pro participaci ve vládách jak napravo (spolu
s SF a FF), tak nalevo (s S a VG) od politického středu, zvláště v situaci, kdy by se
neosvědčilo vládní spojenectví mezi SF a S. Na druhé straně je třeba mít neustále
v paměti, že na Islandu nehraje a nikdy nehrála sociálně-ekonomická pravolevá osa
klíčovou roli.
16
Předsedkyně S Gísladóttir potvrdila, že model menšinové vládní koalice S a VG byl zmíněn,
nicméně se neuskutečnily žádné formální ani neformální rozhovory týkající se tohoto tématu
(Iceland Review, 14. 5. 2007).
17
Zatímco nově zvolený poslanec FSF Höskuldur Thór Thórhallsson zdůraznil důležitost
uchování vládního postavení stany, bez ohledu na to bude-li vláda tvořena pravicovými nebo
levicovými stranami, místopředseda FSF a ministr zemědělství Gudni Ágústsson odmítl
spolupráci s VG (Iceland Review, 15. 5. 2007).
18
Nová vláda pod vedením staronového premiéra Haardeho je tvořena, stejně jako její
předchůdkyně, 12 členy při zachování parity v rozdělení ministerských křesel; předsedkyně
S Gísladóttir se stala ministryní zahraničí.
206
Tabulka 1. Výsledky voleb do Altingu v letech 2003 a 2007
2003
Strana
2007
Počet hlasů % hlasů Mandáty Počet hlasů % hlasů Mandáty
SF
61 701
33,7
22
66 749
36,6
25
S
56 700
31,0
20
48 742
26,8
18
VG
16 129
8,8
5
26 136
14,3
9
FSF
32 484
17,7
12
21 349
11,7
7
FF
13 523
7,4
4
13 233
7,3
4
IH
-
-
-
5 953
3,3
0
NA
1 791
1,0
0
-
-
-
844
0,5
0
-
-
-
FÓÍS
Volební účast v %
87,7
Zdroj: Alþingiskosningar 2003; Kosning.is
207
83,6
Tabulka 2. Výsledky voleb do Altingu v letech 2003 a 2007 v jednotlivých volebních
obvodech (v % hlasů – strany, které získaly parlamentní zastoupení)19
2003
Volební obvod/Strana
SF
S
VG
FSF
Norðvesturkjördæmi
29,6
3
23,2
2
10,6
21,7
2
14,3 2 (1)
Norðausturkjördæmi
23,5
2
23,3
2
14,1 2 (1) 32,8
4
5,6
0
Suðurkjördæmi
29,2
3
29,7 4 (1)
4,7
0
23,7
2
8,7
1
Suðvesturkjördæmi
38,4 5 (1) 32,8
6,2
0
14,9
1
6,8 1 (1)
Reykjavíkurkjördæmi
suður
38,0 5 (1) 33,3 4 (1)
9,3
1
11,3
1
6,6
0
norður
35,5 4 (1) 36,3
9,8
1
11,6 2 (1) 5,5
0
Celkem
33,7
4
4
20
22
31,0
(2)
(3)
8,8
1
FF
12
5
17,7
(1)
(1)
7,4
4
(2)
2007
Volební obvod/Strana
SF
S
VG
FSF
FF
Norðvesturkjördæmi
29,1
3
21,2
2
16,0
1
18,8
Norðausturkjördæmi
28,0
3
20,8
2
19,6
2
24,6 3 (1) 5,9
Suðurkjördæmi
36,0
4
26,8
2
9,9
1
18,7
2
7,0 1 (1)
Suðvesturkjördæmi
42,6 6 (1) 28,4 4 (1) 11,6
1
7,2
1
6,7
suður
39,2
5
29,0
14,4 2 (1) 5,9
0
6,8 1 (1)
norður
36,4
4
29,2 5 (2) 16,9
0
6,3
Celkem
36,6
3
2
6,2
1
13,6 2 (1)
0
0
0
25
18
9
4
26,8
14,3
11,7 7 (1) 7,3
(1)
(3)
(1)
(3)
Zdroj: Alþingiskosningar 2003; Alþingiskosningar 2007; Kosning.is; Statistics Iceland
2004: 24–27
19
V závorce je uveden počet vyrovnávacích mandátů získaných danou politickou stranou.
208
Seznam použitých zkratek politických stran
AF
BS
FF
FL
FÓÍS
FSF
NA
IH
S
SF
Sociálnědemokratická strana (Alþýðuflokkurinn)
Bojový svaz (Báráttusamtökin)
Liberální strana (Frjálslyndi flokkurinn)
Budoucnost země (Framtídarlandid)
Nezávislé hnutí v jižním volebním obvodu (Framboð óháðra í Suðurkjördæmi)
Pokroková strana (Framsóknarflokkurinn)
Nová síla (Nýtt Afl)
Islandské hnutí – živoucí země (Íslandshreyfingin – lifandi land)
Spojenectví (Samfylkingin)
Strana nezávislosti (Sjálfstæðisflokkurinn)
VG
Levicové hnutí – zelená alternativa (Vinstrihreyfingin – grænt framboð)
Seznam literatury a použitých pramenů:
Alþingiskosningar 2003 (http://www.kosning2003.is/).
Alþingiskosningar 2007 (http://www.mbl.is/mm/frettir/kosningar/).
Arter, David (1999): Scandinavian politics today, Manchester – New York,
Manchester University Press.
Björnsson, Sveinn, Birkir (2007a): 73% Favor More Environmental Protection, on-line
(http://www.grapevine.is/default.aspx?show=news&part=fullstory&id=1676).
Björnsson, Sveinn, Birkir (2007b): Elections From the Journalist’s Standpoint,
Reykjavík
Grapevine,
No.
5,
on-line
verze
(http://www.grapevine.is/pdf/issue5_2007.pdf).
Caramani, Daniele (2000): The Societies of Europe. Election in Western Europe since
1815. Electoral Results By Constituencies, London, Macmillan.
Deloy, Corrine (2007): General elections in Iceland, a few days before the election,
on-line text (http://www.robert-schuman.eu/oee.php?num=434).
Fontaine-Nikolov, Paul (2006): The Long Goodbye of the Progressive Party, Reykjavík
Grapevine, No. 8, on-line verze (http://www.grapevine.is/pdf/issue8_2006.pdf).
Fréttabladid, 24. 3. 2007, on-line verze (http://www.visir.is/).
Hardarson, Ólafur, Th. – Kristinsson, Gunnar, Helgi (2004): Iceland. European
Journal of Political Research, Vol. 43, No. 7–8, pp. 1024–1029.
Icelandic Movement – Living Land – Policy
(http://www.islandshreyfingin.is/?expand=17-22&i=22).
Iceland Review, 7. 3. 2007, 30. 3. 2007, 7. 5. 2007, 14. 5. 2007, 15. 5. 2007, 17. 5.
2007, on-line verze (http://www.icelandreview.com/).
Indridason, Indridi, H. (2005): A theory of coalitions and clientelism: Coalition politics
in Iceland, 1945-2000. European Journal of Political Research, Vol. 44, No. 3,
pp. 439–464.
Kopeček, Lubomír (2003): Politika v ministátu: islandský stranický a politický systém
ve 20. století. Politologická revue, roč. IX, č. 2, s. 116–137.
209
Kopeček, Lubomír (2005): Skandinávie, in: Strmiska, Maxmilián – Hloušek, Vít –
Kopeček, Lubomír – Chytilek, Roman: Politické strany moderní Evropy. Analýza
stranicko-politických systémů, Praha, Portál, s. 175–281.
Kosning.is (http://www.kosning.is/).
Kristjánsson, Svanur (2004): Iceland: Searching for Democracy along Three
Dimensions of Citizen Kontrol. Scandinavian Political Studies, Vol. 27, No. 2, pp.
153–174.
Lebeda, Tomáš (2001): Hlavní proměnné proporčních volebních systémů.
Sociologický časopis, roč. 37, č. 4, s. 425–448.
Magnússon, Haukur (2006a): ‘Liberal Party’ Pushes Immigration Issues To The
Forefront, on-line text
Magnússon, Haukur (2006b): “Liberal Party” Increases Following, Doesn’t Fire Racist,
on-line text
Magnússon, Haukur (2007): Ousted Manager Splits From ‘Liberal Party’, Party Then
Splits,
on-line
text
Morgunbladid, 4. 5. 2007, 9. 5. 2007, 11. 5. 2007, on-line verze
(http://www.mbl.is/mm/frettir/).
Olafsdottir, Audbjorg – Edmonds, Sarah (2007): Iceland set to vote in neck-and-neck
election,
on-line
text
(http://news.scotsman.com/latest_international.cfm?id=737292007).
Onward
progress
–
no
stopping
now
(http://www.framsokn.is/framsokn/upload/files/framsokn/onward_progress.pdf)
Policy Declaration of the Government of the Independence Party and the Social
Democratic
Alliance
2007
(http://eng.forsaetisraduneyti.is/media/Ymislegt/Policy_Declaration_Independe
nceParty_SocialDemocraticAlliance_2007.pdf).
Statistics Iceland (http://www.statice.is/).
Statistics Iceland (2004): Alþingiskosningar 10. maí 2003, Reykjavík, Statistics
Iceland, on-line verze (http://www.statice.is/lisalib/getfile.aspx?ItemID=971).
Szajkowski, Bogdan (2005, ed.): Political Parties of the World, 6th Edition, London,
John Harper Publishing.
The
Basic
Objectives
of
the
Liberal
(http://www.xf.is/default.asp?Sid_Id=29688&tId=1).
Party
The Future of a Country – The Future of a Nation: The political declaration of the
national
convention
of
Samfylkingin,
12–13
April
2007
(http://www.samfylking.is/Forsida/Kosningastefna2007/Stjornmalaalyktun2007/
English/).
Why Should I Vote For Your Party? Reykjavík Grapevine, 4. 5. 2007, No. 5, on-line
verze (http://www.grapevine.is/pdf/issue5_2007.pdf).
Will Your Party Support the Continued Build-up of Heavy-Industry in Iceland?
Reykjavík
Grapevine,
13.
4.
2007,
(http://www.grapevine.is/pdf/issue4_2007.pdf).
No.
4,
on-line
verze
Elektronické zdroje jsou aktuální k 25. 6. 2007.
210
Volby do Severoirského shromáždění v roce 2007
(Northern Ireland Assembly Elections 2007)
Eva Kneblová ([email protected])
Abstract:
The article deals with the election of the Northern Ireland Assembly – held in March
2007. The article describes the situation before elections and the electoral system,
and analyses the election results. Attention is also paid to a comparision of the
support of the main political parties in the Northern Ireland Assembly Elections and
House of Commons elections.
Keywords: Northern Ireland, elections, party system, STV.
E. Kneblová: Volby do Severoirského shromáždění v roce 2007
1. Úvod
Severoirský stranický systém představuje z hlediska svého fungování i charakteru
politických stran velice zajímavý případ regionální stranické soustavy. Na jeho
novodobé podobě a směřování ke konsociačnímu uspořádání se projevila zejména
mírová jednání v 90. letech, ukončená Belfastskou dohodou. Ta dala také impuls
k samotnému obnovení činnosti regionálního parlamentu. Poprvé od roku 1972, kdy
byl rozpuštěn, se do něj konaly volby v roce 1998, přičemž Severoirské shromáždění
bylo ustaveno až o rok později. Přes řadu vládních problémů vyřešených až
konečným
zastavením
činnosti
jak
vlády,
tak
Severoirského
shromáždění
Ministerstvem pro Severní Irsko, se další volby konaly až v roce 2003. Zatím
naposledy rozhodovali severoirští voliči o rozložení politických sil 7. 3. 2007.
2. Stranický systém Severního Irska
Jako mezní prvky v novodobém vývoji stranické soustavy lze brát dva roky, rok 1998,
kdy se konaly první volby do obnoveného Severoirského shromáždění, jako druhý
pak rok 2003. Tento zlom byl klíčový pro fungování systému. Pro něj bylo od 80. let
typické, že jej představovaly 4 hlavní strany tvořící samostatné póly, přičemž bylo
obtížné stanovit, které z nich představovaly hlavní a které vedlejší pól (Strmiska
2005: 101). Pro fungování severoirského stranického systému je již historicky typické
dělení stran ne na základě socioekonomické cleavage, ale stranická soutěž je
bipolárním soupeřením protestantských a katolických stran. Další rozměr stranickému
fungování dává radikálnost požadavků politických stran. Jako hlavní strany se tak
profilovaly Sinn Féin (radikální nacionalistická strana), Demokratická unionistická
strana (DUP, již z jejího názvu vyplývá, že požaduje setrvání v Unii se Spojeným
královstvím, tato strana je radikální). Umírněnými prvky pak byly Ulsterská
unionistická strana (UUP), požadující udržení postavení Severního Irska jako
integrální součásti Spojeného království, a Sociálnědemokratická dělnická strana
(SDLP). Tento systém charakterizovala volební soutěž v rámci unionistického x
nacionalistického bloku, nikoliv mezi nimi, což vedlo k označení tohoto zvláštního
uspořádání za „etnicky duální stranický systém“1.
1
Tento pojem poprvé použil Paul Mitchell ve svém článku Party Competition in an Ethnic
Dual Party System vydaném v roce 1995.
212
Volby v roce 2003 však s sebou přinesly změny v tomto uspořádání. Vítězem voleb se
stala DUP, která tak vůbec poprvé předstihla UUP. Ta skončila druhá, co se týče
mandátů, a třetí, co se týče hlasů, následována SDLP. To znamenalo změnu
v konsociačním uspořádání, kdy obě populistické strany ve svém voličském segmentu
předstihly umírněné, přitom UUP byla až do těchto voleb historicky nejsilnější
severoirskou stranou vůbec (Strmiska 2005: 101–102). Posledním výraznějším
subjektem v porovnání se zisky ostatních je Strana spojenectví (AP), pro kterou je
typická její dvojkonfesnost, kterou se tak odlišuje od ostatních aktérů. Jedná se o
středový subjekt, který však pro fungování stranického systému nemá větší význam.
3. Severoirská varianta STV
Ve volbách do Shromáždění Severního Irska je použit, na rozdíl od Dolní sněmovny,
kde se volí relativním většinovým systémem, subtyp poměrného volebního systému,
a to systém jednoho přenosného hlasu2. Ten umožňuje vhodné propojení
proporčního zastoupení s personalizovanou volbou. Volič nedává hlas přímo politické
straně, ale konkrétnímu kandidátovi, nicméně jeho stranická příslušnost se stejně
projeví po skončení sčítání při konečném rozdělení mandátů politickým stranám
v jednotlivých volebních obvodech. Volební preference voličů se však v tomto typu
poměrného volebního systému projeví až ve chvíli, kdy již není dále možné hlasy
přenášet. Jeho výhodou zároveň je, že volič nepomůže zvolení kandidáta, kterého
nechce (Havlík – Šedo – Čaloud 2004: 113). V Severním Irsku byl tento systém
používán již historicky, stejně jako v Irsku. Ve 20. letech jej však nahradil systém
prvního v cíli3, aby v 70. letech Severní Irsko opět přistoupilo k STV.4
Volby v Severním Irsku probíhají v 18 volebních obvodech. Ty jsou shodné jak pro
volby do Severoirského shromáždění, tak i pro volby do westminsterské Dolní
sněmovny.5
Volební obvody pro severoirský parlament jsou přitom všechny
šestimandátové. Jejich součtem je tak dán počet volených zastupitelů, který je
ustálený na čísle 108 (v severoirské variantě STV tedy nejsou přidělovány žádné
2
Dále jen STV.
Ten způsoboval, že UUP v tomto období pokaždé vyhrála volby. Více viz Siaroff 2000: 473.
4
Volebním reformám ve Spojeném království se věnují webové stránky http://www.electoralreform.org.uk/article.php?id=54
5
Jejich výčet a lokalizace viz níže.
3
213
prémiové mandáty, ani se jejich počet nemění v závislosti na demografickém vývoji
jednotlivých obvodů). Minimální počet preferencí vyžadovaný pro platnost hlasu je
pak v Severním Irsku, stejně jako v Irsku, jeden. To znamená, že pro platnost
hlasovacího lístku stačí, aby volič vyznačil svou první preferenci. Zda určí i další
pořadí, je pouze na něm. Seřazení kandidátů na hlasovacím lístku je odshora dolů,
přičemž kandidáti jsou seřazeni podle abecedy, v závorce u jejich jmen je pak
uveden název strany, za kterou kandidují. K přenosu hlasů dochází shora, zohledňují
se pouze přenesené části hlasovacích lístků.
Otázka vhodnosti použití volebního systému STV i míry jeho proporčnosti je pak
předmětem politologických diskuzí již řadu let. Zatímco někteří autoři tento sytém
považují za nejproporčnější, jiní, mezi nimi například J. Blondel nebo M. Gallager, jej
navrhují
přiřadit
k semiproporčním
systémům
(Farrell
2001:
140).
O
míře
proporčnosti STV může leccos vypovědět následující tabulka, která demonstruje
procentuální rozdíly mezi distribucí hlasů politickým stranám a jejich přepočtem na
získané mandáty. Zajímavá zjištění ukazuje také porovnání se systémem FPTP, který
je používaný ve volbách do Dolní sněmovny britského parlamentu.6
Tabulka 1. Rozdíl v proporčnosti/disproporčnosti za použití FPTP x STV
DUP
Sinn
Féin
UUP
%
mandátů
2007
33,3 %
% rozdíl
hlasy/mandáty
2007
+2,2 %
% rozdíl
hlasy/mandáty
2005
+16,3 %
%
hlasů
2007
30,1 %
24,3 % 27,8 %
+3,5 %
26,2 % 25,9 %
-0,3 %
17,7 % 5,6 %
-12,1 %
14,9 % 16,1 %
+1,2 %
-0,8 %
15,2 % 14,8 %
-0,4 %
%
hlasů
2005
33,7 %
%
mandátů
2005
50,0 %
SDLP 17,5 % 16,7 %
Zdroj: www.parties-and-elections.de,
http://news.bbc.co.uk/1/shared/vote2007/nielection/html/main.stm
Z tabulky č. 1 je jasně vidět, že systém FPTP nahrává oběma radikálním stranám,
zejména DUP, která je schopna koncentrovat svou podporu. Na systému naopak tratí
UUP, která, ač měla ještě vyšší procentní zisk než SDLP, je často ve volebních
6
Právě z důvodu zisku mandátů na celonárodní úrovni je srovnání vztaženo pouze na čtyři i
celostátně relevantní severoirské politické strany.
214
obvodech předstižena oběma radikální stranami, což odpovídá trendu v poslední
době, a tak často na mandát nedosáhne. Systém STV jí naopak přisuzuje ještě o
něco vyšší procento mandátů, než je procento získaných hlasů, přesto rozdíly mezi
ziskem hlasů a mandátů nejsou u žádné ze stran markantní.
Další metodou zjištění míry disproporčnosti volebního systému vyplývající z výše
uvedených rozdílů může být Gallagherův index disproporcionality7. Ten v posledních
volbách mírně stoupl z 2,88 na 3,12, přesto se hodně vzdaluje číslu 16,73, které
odpovídá indexu disproporcionality pro poslední westminsterské volby.
4. Volby do Severoirského shromáždění v roce 2007
Volby 2007 přinesly další změnu v pořadí umístění hlavních 4 politických subjektů.
DUP zopakovala svoje prvenství, kdy jí 30,1 % hlasů zajistilo 36 mandátů, Sinn Féin
za 26,2 % dosáhla na 28 mandátů, a předstihla tak UUP. Ta se tentokrát umístila až
na 3. místě za 14,9 % hlasů. Nejméně mandátů z těchto čtyř hlavních politických
stran získala SDLP – 16 mandátů za 15,9 % hlasů.
Tabulka 2. Rozdělení mandátů po volbách 2007
Politická strana Zisk mandátů Zisk hlasů
DUP
36
30,1 %
SF
28
26,2 %
UUP
18
14,9 %
SDLP
16
15,2 %
AP
7
5,2 %
GP8
1
1,7 %
PUP9
1
0,6 %
Independent
1
3,2 %
Zdroj: http://news.bbc.co.uk/1/shared/vote2007/nielection/html/main.stm
7
Index disproporcionality se počítá metodou nejmenších čtverců, která byla poprvé
v politologii použita v roce 1989. Číselně zachycuje míru disproporcionality mezi distribucí
hlasů a rozdělením mandátů. Toto číslo se v novodobých volbách reálně pohybuje od 0,26
v JAR v roce 2004 až po 30,21 v posledních albánských volbách, které se konaly v roce 2005.
Více
k výpočtům
indexu
disproporcionality
viz
http://www.tcd.ie/Political_Science/Staff/Michael.Gallagher/ElSystems/Docts/lsq.php.
8
Strana zelených.
9
Pokroková unionistická strana.
215
Jak je vidět z tabulky č. 2, kromě uvedených čtyř politických stran a Strany
spojenectví se do Severoirského shromáždění dostaly ještě další dvě strany a jeden
nezávislý poslanec. Nově se do poslanecké sněmovny s jedním poslancem dostala
Strana zelených a stejně jako v roce 2003 Pokroková unionistická strana. O mandát
naopak přišla Unionistická strana Spojeného království, a to přesto, že od posledních
voleb o 0,7 % posílila (zisk 1,5).
Po volbách utvořily vládu všechny čtyři hlavní strany, jak bylo již předmětem
Belfastské dohody z roku 1998. Alan Siaroff toto vládní uspořádání, kdy ve vládě
vedle sebe zasedne jak radikální Sinn Féin, tak i umírnění UUP, označuje jako
„nedobrovolnou koalici“ (involuntary coalition – Siaroff 2001: 476). Nenastala tak
opět situace, ke které došlo po volbách v roce 2003, kdy se předseda vítězné – proti
Belfastské dohodě vystupující – DUP, reverend Ian Paisley, vyjádřil, že „s teroristy
(Sinn Féin) jednat nebude“. Kvůli minimálním šancím na vznik vlády proto k ustavení
vlády ani obsazení Severoirského shromáždění v roce 2003 nedošlo.10 Ian Paisley tak
až letos začal předsedat vládě, ve které Demokratická unionistická strana (DUP)
obsadila čtyři ministerská křesla, Sinn Féin tři, UUP dvě a na SDLP zbylo poslední –
desáté – křeslo. Dohoda mezi Ianem Paisleym a předsedou Sinn Féin Martinem
McGuinnessem tak dala nový reálný rozměr severoirské otázce.
5. Zastoupení severoirských stran v Dolní sněmovně a regionální podpora
v Severním Irsku
Podíváme-li se na úspěšnost severoirských politických stran na úrovni celého
Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, v posledních volbách do Dolní
sněmovny11 získala, stejně jako v Severoirském shromáždění, nejvíce mandátů DUP.
S devíti mandáty tak byla vůbec nejúspěšnější politickou stranou zastupující některou
historickou část Spojeného království (navíc o 4 mandáty posílila oproti volbám v roce
2001). Společně s ní se do Dolní sněmovny dostaly ještě Sinn Féin (5 mandátů za 0,6
% hlasů), SDLP (0,5 % hlasů a 3 mandáty) a UUP (0,5 % hlasů a 1 mandát).12
Sestupujeme-li naopak z celostátní úrovně na úroveň regionů ve volbách do
Národního shromáždění, jak je vidět z následujícího obrázku, nejvyšší podpora
10
11
12
Více ke koaličním vyjednáváním viz: http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=772
Ty se konaly ve dni s magickým datem 5. 5. 2005.
http://www.parties-and-elections.de/unitedkingdom.html
216
určitým stranám je shlukována do územních celků, kdy jihozápad země je spíše
nacionalistický, zatímco na severovýchodě je vyšší koncentrace voličů DUP. V obou
případech, stejně jako v celkovém průměru, zde však významný zisk mají obě
radikálnější strany. Naprostou baštou Sinn Féin je geograficky malý volební obvod
West Belfast. Zde Sinn Féin získala 70 % hlasů, tím i 5 mandátů (poslední zůstala
SDLP za zisk 12,2 %). Ve West Belfast je přitom podpora Sinn Féin stále velká již
minimálně od nejstarších dodnes dohledatelných podrobných výsledků voleb, jimiž
byly volby do Severoirského fóra v roce 1996. V nich Sinn Féin získala 53 % hlasů (4
mandáty). Od té doby její podpora v obvodu neustále – až na jednu minimální
procentní výjimku – stoupá. Sinn Féin přitom dále dosahuje výrazně nad průměrem
výsledky ve West Tyrone (44 % hlasů), v Mid Ulster (48 %) i Newry and Amagh (42
%, tam navíc dochází k postupnému posilování z 25,96 % v roce 1998 na 42 %
v roce 2007, DUP zde v roce 2007 dosáhla pouze 13 %). DUP měla naopak rovnou
polovinu hlasů v Strangforsu, téměř polovinu (49 %) v North Antrim a 48 % v Lagan
Valley. Jen o 3 % nižší pak v East Antrim. Tam navíc zaznamenala na její poměry
zajímavý zisk AP – rovných 16 % (více než trojnásobek průměru). Naopak nejnižší
zisk v obvodech, kde přesto skončila na prvním místě, získala v Upper Bann (31 %),
jen o něco méně měly shodně Sinn Féin a UUP. Více než dvojnásobné přízni oproti
průměru se těší SLDP ve Foyle – zde dosáhla 37 %, což představuje její vůbec
největší zisk. V South Down je o něco nižší (31 %). Na druhém místě v obou těchto
baštách SDLP skončila Sinn Féin (shodně v obou získala 31 %). Třetím obvodem, kde
SDLP získala nejvyšší počet hlasů, je South Belfast, zde však na druhém místě
skončila DUP (22 %).
217
Mapa 1. Regionální podpora severoirských politických stran
Zdroj: http://www.ark.ac.uk/elections/
6. Závěr
Jak se ukázalo již ve volbách v roce 2003 – a letošní volby trend potvrdily –,
v Severním Irsku stoupá podpora radikálnějších politických stran na úkor umírněných
v obou táborech, přičemž od minulých voleb došlo navíc k posunu v tom smyslu, že
obě radikální strany se umístily na prvních dvou místech co do zisku mandátů. I
přesto v roce 2007 opět došlo po přestávce trvající již od roku 2000 k ustavení vlády.
Volební systém STV v případě Severního Irska navíc umožnil v posledních volbách
zastoupení sedmi stranám a jednomu nezávislému kandidátovi, přičemž zastoupení
stran mimo hlavní čtyři politické síly je tak minimální (mají dohromady ani ne 1/10
mandátů), že nijak nenarušuje stranickou konfiguraci. Zároveň umožňuje poměrně
různorodé zastoupení. Zajímavým účinkem severoirské varianty STV je pak nezískání
mandátu v případě zisku 1,5 % oproti zisku za 0,6 %.
218
Seznam literatury a použitých pramenů
Bohrer, R. E. - Krutz, G. S. (2004): Duverger and devolution: a note on the effects
of New Electoral Rules in the UK. Electoral Studies no.23, pp. 315–327
Farrell, D. M. (2001): Electoral Systems: A Comparative Introduction. Basingstoke:
Palgrave.
Havlík, V. - Šedo, J. - Čaloud, D. (2004): Systémy poměrného zastoupení. In:
Chytilek, R. - Šedo, J. (eds.): Volební systémy. Brno: Mezinárodní politologický
ústav Masarykovy univerzity, s. 104-142.
Chytilek, R. (2005): Spojené království Velké Británie a Severního Irska. In: Strmiska,
M. a kol. (ed.): Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko-politických
systémů. Praha: Portál, s. 57-74.
Mravinač, M. (2004): Severní Irsko: Jaké jsou naděje na usmíření rozdělených
komunit?
(http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=772).
Siaroff, A. (2000): Comparative European Party Systems: An Analysis of
Parliamentary Elections since 1945. New York: Garland Publishing.
Strmiska, M. (2005): Regionální strany, stranické systémy a teritoriálně-politický
pluralismus: pojetí a typologie evropských regionálních stran a regionálních
stranických soustav. Brno: Anton Pasienka.
United Kingdom. In: Szajkowski, B. (ed., 2005): Political
World, London: John Harper Publishing, pp. 610–631.
Parties
of
the
Elektronické zdroje (ověřeny k 21. 6. 2007):
BBC News - Elections 2007
(http://news.bbc.co.uk/1/shared/vote2007/nielection/html/main.stm).
Electoral Reform Society (http://www.electoral-reform.org.uk/article.php?id=54).
Electoral Systems web site of Michael Gallagher
(http://www.tcd.ie/Political_Science/Staff/Michael.Gallagher/ElSystems/index.php).
Northern Ireland Elections (http://www.ark.ac.uk/elections/).
Parties and Elections (http://www.parties-and-elections.de).
Publicistické zdroje:
V Severním Irsku vzniká společná vláda protestantů a katolíků
(http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/v-severnim-irsku-vznika-spolecna-vladaprotestantu-a-katoliku_114644_7rks4.html).
Severní Irsko dostalo novou vládu a šanci na mír (http://zpravy.idnes.cz/severniirsko-dostalo-novou-vladu-a-sanci-na-mir-ftv/zahranicni.asp?c=A070508_132150_zahranicni_klu).
219
Parlamentní volby v Rakousku v roce 2006
(Parliamentary Elections in Austria in 2006)
Jan Obludník ([email protected])
Abstract:
The article deals with the austrian parliamentary elections held at the beginning of
October 2006. In the opening part author closely introduces relevant features of the
electoral system, next ones focus on election campaign and election results. The
attention is above all paid to the differences in electoral support for particular
political parties in nine electoral districts. In conclusion you can find some
information about difficult formation of the new governing coalition.
Keywords: Austria, Austrian political parties, Electoral districts, Electoral system,
Parliamentary elections.
1. Úvod
Rok 2006 přinesl parlamentní volební klání i na území jižního souseda České
republiky a tento text si klade za cíl zanalyzovat okolnosti spojené s touto událostí.
Tato práce se skládá, kromě krátkého úvodu a rekapitulujícího závěru
nastiňujícího povolební vývoj, z celkem tří částí. V první se pokouším o podrobnou
deskripci rakouského volebního systému a vycházím přitom ze znění rakouského
volebního zákona z roku 1992 (Bundesgesetz über die Wahl des Nationalrates, BGBl.
Nr. 471/1992). V následujících pasážích lze nalézt základní faktografické informace o
průběhu volební kampaně a výsledcích voleb s akcentem na teritoriální rozdíly
v podpoře jednotlivých kandidujících stran. Hlavní pomůckou se mi staly internetové
stránky ministerstva vnitra (http://www.bmi.gv.at), doplněné dalšími internetovými
zdroji.
2. Charakteristika volebního systému
Do Národní rady Rakouské republiky (Nationalrat) probíhají volby každé čtyři roky a
volí se v nich celkem 183 poslanců. Volit může každý, kdo dovršil věk 18 let před 1.
lednem roku, v němž se konají volby, a má rakouské občanství (Bundesgesetz über
die Wahl des Nationalrates BGBl. Nr. 471/1992). Pasivní volební právo má občan
Rakouska, jemuž nejpozději v den voleb bylo alespoň 19 let.
Rakousko je pro účely voleb rozděleno do devíti zemských volebních obvodů,
které se kryjí s územím jednotlivých spolkových zemí – Burgenland, Korutany
(Kärnten), Dolní Rakousy (Niederösterreich), Horní Rakousy (Oberösterreich),
Salzburg, Štýrsko (Steiermark), Tyrolsko (Tirol), Vorarlberg a Vídeň (Wien). Tyto
zemské obvody se dále dělí na celkem 43 regionálních obvodů, přičemž počet
mandátů přidělovaných v jednotlivých obvodech se pohybuje od 1 do 8 (Chytilek
2005: 651). Suma mandátů náležející jednotlivým zemským volebním obvodům se
odvozuje od počtu obyvatel dané spolkové země. O nejvíce legislativních postů se
hraje na území Dolních Rakous (alokuje se celkem 36 mandátů), Vídně (33) a
Horních Rakous (32). Následuje Štýrsko s 28 mandáty, Tyrolsko s 15 mandáty,
Korutany se 13 mandáty, Salzburg s 11 mandáty, Vorarlberg s 8 mandáty a
Burgenland se 7 mandáty.
Na území Rakouska se využívá listinného poměrného volebního systému.
Poměrný volební systém mohu charakterizovat jako systém, ve kterém se na úrovni
221
J. Obludník: Parlamentní volby v Rakousku v roce 2006
volebního obvodu dělí mandáty (přibližně) v souladu s poměrem hlasů mezi
jednotlivými stranami (Šedo 2004: 34). Podle podoby hlasování se jedná o systém
s vázanou kandidátní listinou, kdy volič disponuje jedním preferenčním hlasem.
Distribuce mandátů probíhá na třech úrovních. V prvních dvou skrutiniích se při
přepočtu hlasů na mandáty užívá Hareova kvóta, kdy se celkový součet hlasů
odevzdaných v tom kterém zemském volebním obvodě dělí počtem mandátů
připadajících na daný zemský volební obvod. Tento vztah se dá vyjádřit následujícím
vzorcem: Q=H/M (Šedo 2004: 26). Výsledkem je tzv. zemské volební číslo.
Na úrovni regionálního volebního obvodu politická strana obdrží tolik mandátů,
kolikrát je toto číslo obsaženo v součtu hlasů odevzdaných pro tuto stranu. V rámci
strany, jež má nárok na mandát, se sestaví pořadí kandidátů na základě
preferenčních hlasů voličů. Přednost dostanou ti, kteří obdrželi alespoň tolik
preferenčních hlasů, kolik činí polovina zemského volebního čísla, nebo nejméně
šestinu z celkového počtu preferenčních hlasů odevzdaných pro kandidáty dané
strany
v regionálním
volebním
obvodě
(Bundesgesetz
über
die
Wahl
des
Nationalrates BGBl. Nr. 471/1992). Zbývající mandáty se rozdělují na základě pořadí
kandidátů v rámci stranických listin. Nárok na účast ve druhém skrutiniu (na úrovni
zemských volebních obvodů) mají pouze ty formace, které obdržely na celostátní
spolkové úrovni alespoň 4 procenta hlasů nebo na úrovni regionů docílily zisku
minimálně jednoho mandátu. Každá z těchto stran dostane tolik mandátů, kolikrát se
do počtu hlasů obdržených v zemském volebním obvodu vejde volební číslo po
odečtení všech mandátů přidělených v prvním skrutiniu (Bundesgesetz über die Wahl
des Nationalrates BGBl. Nr. 471/1992). Zde mandáty přednostně získají ti, jejichž
suma preferenčních hlasů dosáhla zemského volebního čísla. Ostatní mandáty se
distribuují opět na základě pořadí na kandidátní listině. Rovněž ve třetím skrutiniu na
spolkové úrovni musí politické formace překročit čtyřprocentní omezovací klauzuli
anebo získat alespoň jeden mandát na regionální úrovni, aby si uchovaly naději na
přidělení mandátů. Mandáty, nerozdělené na regionální a zemské úrovni, se
distribuují prostřednictvím D’Hondtovy formule, což znamená, že volební zisky stran
(sumy obdržených hlasů) se postupně dělí řadou lineárních čísel (1, 2, 3, 4, …) (Šedo
2004: 28). Mandáty se následně přidělují až do naplnění stanoveného počtu stranám
s nejvyšším podílem na tomto dělení. Pokud by pomocí D’Hondtova dělitele straně
222
připadlo méně mandátů, než kolik již získala na zemských a regionálních úrovních,
postupuje se, jako by tato strana nepostavila do třetího skrutinia kandidátku, a
výpočet se opakuje. Naopak, přesahuje-li počet takto přináležejících mandátů počet
mandátů z prvního a druhého skrutinia, je straně přiřčeno tolik mandátů, kolik činí
rozdíl obou čísel. Na této úrovni již voliči nedisponují preferenčními hlasy a legislativní
posty získají lidé výše postavení na stranické kandidátce.
3. Volební kampaň
Do voleb do Národní rady Rakouské republiky, které se konaly dne 1. října 2006, se
přihlásilo celkem 12 formací, které si činily ambice stát se parlamentními subjekty.
Jednalo se o tyto politické strany:
Svaz pro budoucnost Rakouska (Bündnis Zukunft Österreich, BZÖ)
Zelení – Zelená alternativa (Die Grünen – Die Grüne Alternative, Grünen)
Vystoupení z EU – Neutrální svobodné Rakousko (EU–Austritt – Neutrales
Freies Österreich, NFÖ)
Svobodná strana Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ)
Iniciativa 2000 (Initiative 2000, INV)
Komunistická strana Rakouska (Kommunistische Partei Österreichs, KPÖ)
Kandidátka Dr. Martina za demokracii, kontrolu a spravedlnost (Liste Dr.
Martin – Für Demokratie, Kontrolle, Gerechtigkeit; MATIN)
Starkova kandidátka (Liste Stark; STARK)
Rakouská lidová strana (Österreichische Volkspartei, ÖVP)
Jistý, přesvědčivý, nezávislý Franz Radinger (Sicher
– Absolut –
Unabhängig, Franz Radinger; SAU)
Sociálnědemokratická
strana
Rakouska
(Sozialdemokratische
Partei
Österreichs; SPÖ)
Socialistická levicová strana (Sozialistische LinksPartei; SLP)
Ve volebním klání se střetla dosavadní pravicová vláda vedená Rakouskou lidovou
stranou a opozice složená ze sociálních demokratů a zelených. Hlavním tématem
volební kampaně se staly ekonomické reformy prosazené vládním kabinetem.
223
Hlavními favority nadcházejících voleb se jednoznačně stala Rakouská lidová strana
(lídr vládní koalice se Svazem pro budoucnost Rakouska) opírající se o charisma
svého vůdce Wolfganga Schüssela a opoziční Sociálnědemokratická strana Rakouska
v čele s Alfredem Gusenbauerem. Třetí místo v předvolebních průzkumech zaujímali
Zelení. Relevantní pravicově populistické strany Svaz pro budoucnost Rakouska
i Rakouská svobodná strana se v kampani snažily především odlišit jedna od druhé,
jelikož prvně uvedená se nedlouho před volbami odštěpila od Rakouských
Svobodných. Volební kampaň nepostrádala útočnost a do popředí se dostávaly
nejrůznější aféry spojené s oběma hlavními stranami, jako např. skandál kolem
odborářské banky Bawag, jejíž manažeři s požehnáním bossů rakouských odborů
prováděli pochybné machinace a pravděpodobně se snažili také uplácet vlivné
politiky.1
4. Průběh a výsledky voleb
Hlasovací místnosti se otevřely dne 1. října 2006 a z celkových 6 107 892
registrovaných voličů se k urnám dostavilo 4 793 735 hlasujících, což znamenalo
přibližně 78,5% volební účast.2 Vůbec poprvé v historii druhorepublikového
Rakouska se tak tento ukazatel dostal pod hranici 80 procent (Kořan 2006). Možnost
volit dostali i ti občané Rakouské republiky, kteří se přechodně či trvale zdržovali
mimo území státu, a to prostřednictvím pošty. Jejich počet dosáhl takřka čtvrt
milionu.3 Níže umístěná tabulka nám vyjeví počet platných volebních hlasů pro
jednotlivé politické subjekty a podíl těchto hlasů na celkovém součtu hlasů na území
Rakouské republiky. Dále zahrnuje počty křesel, která získaly jednotlivé formace a
disponují jimi v legislativním tělese.
1
viz
Pár
dní
před
volbami
v Rakousku
bobtnají
aféry
(http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/par-dni-pred-volbami-v-rakousku-bobtnajiafery_96866_q30sm.html).
2
viz Wahlen und Volksbegehren (http://www.bmi.gv.at/wahlen/).
3
viz
Volby
v Rakousku
překvapivě
vyhráli
opoziční
sociální
demokraté
(http://svet.ihned.cz/1-10070880-19417940-003000_d-a2).
224
Tabulka 1. Výsledky voleb do Národní rady v roce 2006
Strana
Počet hlasů
Podíl hlasů v %
Počet mandátů
SPÖ
1 663 986
35,34
68 (67)4
ÖVP
1 616 493
34,33
66
Grünen
520 130
11,05
21
FPÖ
519 598
11,04
21
BZÖ
193 539
4,11
7
MATIN
131 688
2,8
0
KPÖ
47 578
1,01
0
NFÖ
10 594
0,23
0
SLP
2 257
0,05
0
SAU
1 514
0,03
0
INV
592
0,01
0
STARK
312
0,01
0
NFÖ – účastnila se voleb pouze v Korutanech, Salzburgu, Tyrolsku, Vídni a
Vorarlbergu.
SLP – účastnila se voleb pouze ve Vídni.
SAU – účastnila se voleb pouze v Korutanech.
INV – účastnila se voleb pouze v Burgenlandu.
STARK – účastnila se voleb pouze v Korutanech.
Zdroj: Nationalratswahl 2006, endgültiges Gesamtergebnis
Rakouské parlamentní volby tedy oproti původním očekáváním vyhrála dosud
opoziční Sociálnědemokratická strana Rakouska (SPÖ) se ziskem 35,34 procent
hlasů a 67 mandátů (jeden v držení zástupce Liberálního fóra). Je to sice méně než
při minulých volbách před čtyřmi lety, ale na vítězství to stačilo, protože hlavní rival
Rakouská strana lidová (ÖVP ) utrpěla těžké ztráty, kdy oproti roku 2002 obdržela
o 8 procent hlasů méně (34,33 %) a o 13 křesel méně (66). Slušných 11 procent
shodně získali Zelení – Zelená alternativa
(Grünen) a Svobodná strana
Rakouska (FPÖ). Každá disponuje v parlamentu 21 křesly. Nejmenším subjektem
v Národní radě Rakouské republiky je v současné době Svaz pro budoucnost
Rakouska (BZÖ) se ziskem 4,11 procent hlasů a 7 křesly.
Z rozložení sil v parlamentu je zřejmé, že ani jedna ze stran není schopna sama
sestavit jednobarevnou většinu v legislativním tělese.
Nyní bych se stručně zaměřil na volební podporu, které se nejvýznamnějším
politickým formacím dostalo napříč státem, tzn. v jednotlivých spolkových zemích.
4
Výsledek taktiky SPÖ, která vstoupila do volebního spojenectví s mimoparlamentním
Liberálním fórem (LIF), jemuž přislíbila 1 parlamentní křeslo. Podstatou této taktiky bylo
přilákání liberálních voličů.
225
Rakousko lze považovat za homogenní zemi, což se promítá i do podobnosti
vyjevených preferencí voličů v jednotlivých volebních obvodech. Kompletní volební
výsledky všech kandidujících politických formací ve všech spolkových zemích se
nacházejí v přílohách 1–9. V níže uvedené tabulce uvádím volební podporu pouze
relevantních politických stran. Z tabulky vyplývá skutečnost, že dvě hlavní formace,
SPÖ a ÖVP, obdržely takřka ve všech spolkových zemích nejvíce hlasů. Jedinou
výjimku tvoří Korutany, kde se díky výrazné popularitě korutanského hejtmana a
donedávna vůdce BZÖ Jörga Haidera podařilo právě této populistické pravicové
straně vklínit mezi dva stranické kolosy. Bez úspěchu v této oblasti by se stěží
prosadila do parlamentu. SPÖ se těšila největší důvěře voličů v Burgenlandu (45 %),
dále ve Vídni (41 %), Korutanech (35,4 %) a Horních Rakousech (36,1 %). ÖVP
oslovila nejvíce elektorátu z kandidujících politických subjektů v Tyrolsku (43,8 %),
Vorarlbergu (42 %), Dolních Rakousech (39,2 %), Salzburgu (39,2 %) a rovněž ve
Štýrsku (37,5 %). Lidovci tedy zvítězili ve větším počtu spolkových zemí, ale
vzhledem k relativně stabilnější územní podpoře se jako nejúspěšnější formace
profilovala SPÖ.
Tabulka 2. Výsledky voleb do Národní rady v jednotlivých spolkových zemích –
parlamentní strany
Spolková země Volební účast (%)
SPÖ
ÖVP
Grünen
Burgenland
86,8
45
36,1
5,8
Korutany
77,3
35,4
21,2
7,5
Dolní Rakousy
85,2
36,2
39,2
9
Horní Rakousy
81,4
36,1
35,2
10,2
Salzburg
76,9
28,5
39,2
12,5
Štýrsko
78,6
37,2
37,5
7,9
Tyrolsko
72,8
23,2
43,8
13
Vorarlberg
70
18,5
42
16,4
Vídeň
72,3
41
21,8
17,4
FPÖ
8,7
7,2
9,6
12,2
12,3
10,4
10,8
10,9
13,9
BZÖ
1,7
24,9
2,3
2,6
3,1
3,2
3,3
3,2
1,8
226
5. Závěr
Když skončily v Rakousku volby, nastala téměř stejná patová situace jako v Čechách.
Přes všechny předpoklady se vítězem voleb stala SPÖ a její předseda A. Gusenbauer
byl pověřen sestavením vlády. Ale protože SPÖ už před volbami veřejně odmítla
jakoukoliv spolupráci s nacionalistickými stranami FPÖ (vedenou H. C. Strachem) a
BZÖ (vedeným P. Westenthalerem, potažmo J. Haiderem), zúžila se tím volba k
možné koalici pouze na dvě strany – Zelené (vedené A. Van der Bellenem) a ÖVP
(vedenou W. Schüsslem). Varianta vlády se Zelenými trpěla značným handicapem
v podobě nedostatku křesel k sestavení většinové koalice. Jako pravděpodobnější se
jevila možnost vytvoření velké koalice, ke které se klonil i předseda SPÖ. Vzájemná
jednání brzdila řada sporných bodů, přičemž tím nejskloňovanějším se stala otázka
nákupu stíhaček Eurofighter, který dojednala koalice kancléře Schüssla. Sociální
demokracie tuto transakci označila za nevýhodnou a požadovala její zrušení.
Problematické se jevily rovněž záležitosti navyšování daní a reforma školství (Kořen
2006).
Nakonec se po tříměsíčním jednání plném kontraverzí dohodli dne 8. ledna 2007
představitelé SPÖ a ÖVP na vytvoření velké koalice, která navázala na 34leté
poválečné společné vládnutí těchto subjektů. Nová vláda v čele s kancléřem a šéfem
SPÖ
Alfredem Gusenbauerem se zavázala modernizovat infrastrukturu, prosadit
reformu školství (rakouští studenti v současné době platí 363 eur za semestr
vysokoškolského studia, v dohledné budoucnosti by posluchači měli být zbaveni
povinnosti platit školné, pokud během studia vykonávají všeobecně prospěšné práce)
a reformu volebního systému (snížení aktivního volebního práva z 18 na 16 let).5 Jak
konzistentní bude tato koalice složená z velkých rivalů, ukáže čas…
5
viz
V Rakousku
se
po
třech
měsících
dohodli
na
nové
vládě
(http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/v-rakousku-se-po-trech-mesicich-dohodli-na-novevlade_105967_tbnt4.html).
227
Seznam literatury a použitých pramenů
Bundesgesetz über die Wahl des Nationalrates BGBl. Nr. 471/1992
Šedo, J. (2004): Volební právo a klasifikace volebních systémů. In: Chytilek, R. Šedo, J.: Volební systémy. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy
univerzity, s. 11-36.
Kořan, M. (2006): Pokračující pluralizace rakouského stranického systému:
interpretace voleb do Národní rady 2006. Mezinárodní politika, roč. XXX, č. 11, s.
25-27.
Chytilek, R. (2005): Podněty a výsledky Volební a stranické soutěže. In: Strmiska, M.
- Hloušek, V. - Kopeček, L. - Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy.
Praha: Portál, 2005, s. 603–651.
Pár dní před volbami v Rakousku bobtnají aféry
(http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/par-dni-pred-volbami-v-rakouskubobtnaji-afery_96866_q30sm.html).
Nationalratswahl 2006, endgültiges Gesamtergebnis (http://www.bmi.gv.at/wahlen/).
V Rakousku se po třech měsících dohodli na nové vládě
(http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/v-rakousku-se-po-trech-mesicichdohodli-na-nove-vlade_105967_tbnt4.html).
Volby v Rakousku překvapivě vyhráli opoziční sociální demokraté
(http://svet.ihned.cz/1-10070880-19417940-003000_d-a2).
Wahlen und Volksbegehren (http://www.bmi.gv.at/wahlen/).
228
Přílohy
Příloha 1. Výsledky voleb 2006 v Burgenlandu
Burgenland
Počet registrovaných voličů
muži
ženy
Odevzdané hlasy
Neplatné hlasy
Platné hlasy
Volby 2006
celkově
v%
222 281
100
107 686
48,4
114 595
51,6
193 047
4 224
188 823
ÖVP
68 078
SPÖ
84 953
FPÖ
16 336
GRÜNEN
10 972
BZÖ
3 247
KPÖ
962
MATIN
3 683
IVE
592
229
86,8
2,2
97,8
36,1
45,0
8,7
5,8
1,7
0,5
2,0
0,3
Příloha 2. Výsledky voleb 2006 v Korutanech
Korutany
muži
ženy
Odevzdané hlasy
Neplatné hlasy
Platné hlasy
Volby 2006
celkově
v%
433 920
100
206 793
47,7
227 127
52,3
335 333
7 789
327 544
ÖVP
69 566
SPÖ
115 994
FPÖ
23 737
GRÜNEN
24 611
BZÖ
81 574
KPÖ
2 908
NFÖ
1 104
MATIN
6 224
STARK
312
SAU
1 514
77,3
2,3
97,7
21,2
35,4
7,2
7,5
24,9
0,9
0,3
1,9
0,1
0,5
230
Příloha 3. Výsledky voleb 2006 v Dolních Rakousech
Dolní Rakousy
Volby 2006
celkově
v%
1 204 859
100
muži
ženy
580 119
624 740
48,1
51,9
Odevzdané hlasy
Neplatné hlasy
Platné hlasy
1 025 942
21 041
1 004 901
85,2
2,1
97,9
ÖVP
394 149
SPÖ
363 379
FPÖ
96 915
GRÜNEN
90 383
BZÖ
22 698
KPÖ
7 546
MATIN
29 831
231
39,2
36,2
9,6
9,0
2,3
0,8
3,0
Příloha 4. Výsledky voleb 2006 v Horních Rakousech
Horní Rakousy
muži
ženy
Odevzdané hlasy
Neplatné hlasy
Platné hlasy
ÖVP
SPÖ
FPÖ
GRÜNEN
BZÖ
KPÖ
MATIN
Zdroj: Nationalratswahl 2006, endgültiges
Volby 2006
celkově
v%
1 046 347
100
503 758
48,1
542 589
51,9
851 676
19 224
832 452
81,4
2,3
97,7
292 998
300 790
101 743
85 232
21 840
6 793
23 056
Gesamtergebnis
35,2
36,1
12,2
10,2
2,6
0,8
2,8
232
Příloha 5. Výsledky voleb 2006 v Salzburgu
Salzburg
muži
ženy
Odevzdané hlasy
Neplatné hlasy
Platné hlasy
Volby 2006
celkově
v%
375 938
100
178 231
47,4
197 707
52,6
289 096
6 681
282 415
76,9
2,3
97,7
ÖVP
110 727
39,2
SPÖ
80 400
28,5
FPÖ
34 596
12,3
GRÜNEN
35 239
12,5
BZÖ
8 826
3,1
KPÖ
2 125
0,8
NF
1 612
0,6
MATIN
8 890
3,1
233
Příloha 6. Výsledky voleb 2006 ve Štýrsku
Štýrsko
muži
ženy
Odevzdané hlasy
Neplatné hlasy
Platné hlasy
Volby 2006
celkově
v%
940 100
100
450 851
48,0
489 249
52,0
738 790
10 961
727 829
78,6
1,5
98,5
ÖVP
272 767
37,5
SPÖ
270 596
37,2
FPÖ
75 988
10,4
GRÜNEN
57 641
7,9
BZÖ
23 216
3,2
KPÖ
13 744
1,9
MATIN
13 877
1,9
234
Příloha 7. Výsledky voleb 2006 v Tyrolsku
Tyrolsko
muži
ženy
Odevzdané hlasy
Neplatné hlasy
Platné hlasy
Volby 2006
celkově
v%
503 580
100
242 053
48,1
261 527
51,9
366 601
4 818
361 783
72,8
1,3
98,7
ÖVP
158 608
43,8
SPÖ
83 842
23,2
FPÖ
39 187
10,8
GRÜNEN
46 935
13,0
BZÖ
11 837
3,3
KPÖ
2 702
0,7
NFÖ
3 745
1,0
MATIN
14 927
4,1
235
Příloha 8. Výsledky voleb 2006 ve Vorarlbergu
Vorarlberg
muži
ženy
Odevzdané hlasy
Neplatné hlasy
Platné hlasy
ÖVP
SPÖ
FPÖ
GRÜNEN
BZÖ
KPÖ
NFÖ
MATIN
Zdroj: Nationalratswahl 2006, endgültiges
Volby 2006
celkově
v%
250 521
100
121 196
48,4
129 325
51,6
175 458
1 495
173 963
70,0
0,9
99,1
73 076
42,0
32 204
18,5
18 998
10,9
28 609
16,4
5 592
3,2
957
0,6
1 115
0,6
13 412
7,7
Gesamtergebnis
236
Příloha 9. Výsledky voleb 2006 ve Vídni
Wien
muži
ženy
Odevzdané hlasy
Neplatné hlasy
Platné hlasy
Volby 2006
celkově
v%
1 130 346
100
518 708
45,9
611 638
54,1
817 792
9 221
808 571
ÖVP
176 524
SPÖ
331 828
FPÖ
112 098
GRÜNEN
140 508
BZÖ
14 709
KPÖ
9 841
NFÖ
3 018
MATIN
17 788
SLP
2 257
237
72,3
1,1
98,9
21,8
41,0
13,9
17,4
1,8
1,2
0,4
2,2
0,3
Parlamentní volby v Estonsku 2007
(Parliamentary Elections in Estonia 2007)
Leona Kleinová ([email protected])
Abstract:
The article presents the results of March 2007 parliamentary elections in Estonia. The
main attention is paid to the results of the 2007 election which are compared with
the results of the parliamentary elections in 2003. The territorial support of the main
Estonian political parties is also analysed.
Keywords: Estonia, elections, electoral system, political parties.
L. Kleinová: Parlamentní volby v Estonsku
1. Úvod
Estonská republika je země, která v průběhu devadesátých let 20. století prošla
transformačním procesem. První zcela svobodné volby po totalitní zkušenosti se
konaly v roce 1992 na tříleté funkční období. Od roku 1995 je v Estonsku zavedeno
čtyřleté funkční období parlamentu. V letošním roce se tak konaly již páté svobodné
volby. Cílem této práce je podat stručný pohled na estonský volební systém a
výsledky posledních voleb. V první části práce se budu věnovat estonskému
volebnímu systému, v druhé části se budu zabývat samotnými výsledky voleb a
v poslední části se budu věnovat rozložení volební podpory jednotlivých stran v rámci
celého Estonska.
2. Volební systém
V Estonsku se setkáváme s poměrným volebním systémem, který byl inspirován
finským modelem personalizovaných stranických kandidátních listin (Švec 2004:
130).
Obecná volební pravidla jsou dána článkem 60 estonské ústavy, podrobně
upravuje volební akt zákon Parlamentu Estonska, který vstoupil v platnost 18.
července 2002. Volby v souladu s článkem 78 Ústavy vyhlašuje prezident republiky
ve čtyřletých intervalech vždy na první neděli v březnu (Electoral system, National
Electoral Committee). Kromě kandidátů politických stran se voleb mohou zúčastnit
rovněž nezávislí kandidáti.
V rámci estonského parlamentu je obsazováno 101 křesel. Volba probíhá ve 12
vícemandátových obvodech, přičemž v každém je voleno mezi 6–12 kandidáty.
Mandáty jsou proporcionálně distribuovány na základě počtu voličů v jednotlivých
volebních obvodech (Electoral system, National Electoral Committee). Pro přepočet
hlasů na mandáty se používá Hareova kvóta na úrovni volebních obvodů (nejprve pro
jednotlivé kandidáty a posléze pro strany, které překročily 5% klauzuli), v posledním
skrutiniu pak modifikovaná d’Hondtova metoda volebního dělitele. Platí 5% volební
klauzule (Švec 2004: 130). Aktivním volebním právem jsou nadáni občané Estonska
starší 18 let, pasivním volebním právem pak disponují občané, kteří dosáhli věku 21
let.
239
Mandáty v estonských volbách jsou přidělovány na základě součtů hlasů postupně
ve třech skrutiniích. V prvním skrutiniu mandát získá kandidát, který obdrží stejný
počet hlasů, jakým je jednoduchá kvóta v jeho volebním obvodě. Jednoduchý
kvocient se vypočítává pro každý volební obvod tak, že se vydělí počet hlasů ve
volebním regionu počtem mandátů přidělených volebnímu obvodu (Electoral system,
National Electoral Committee).
Ve druhém skrutiniu se mandáty přidělují kandidátním listinám politických stran,
které obdržely více než 5 % hlasů na národní úrovni, s kandidáty řazenými v souladu
s počtem přímých hlasů, které obdrželi. Kandidátní listina obdrží tolik mandátů,
kolikrát počet obdržených hlasů ve volebním obvodě překročí jednoduchou volební
kvótu. Kandidáti, kteří obdrží minimálně 10 % hlasů z jednoduché kvóty, jsou zvoleni
(Electoral system, National Electoral Committee) .
Ve třetím skrutiniu jsou všechny zbývající mandáty distribuovány mezi národní
kandidátní listiny, které překročily 5% volební klauzuli. V této distribuci hlasů se
používá modifikovaná metoda d’Hondtova dělitele. V tomto případě se dělí číselnou
řadou 1; 20,9; 30,9; 40,9; …, která zvýhodňuje velké strany ve srovnání s klasickým
d’Hondtovým dělitelem (Havlík - Šedo - Čaloud 2004: 126). Zbývající mandáty obdrží
kandidáti shora kandidátní listiny, kteří obdrží minimálně 5 % hlasů jednoduché kvóty
ve svých volebních obvodech (Electoral system, National Electoral Committee).
3. Parlamentní volby v Estonsku v roce 2007
V letošních volbách estonští voliči disponovali několika možnostmi volby. Na území
Estonska bylo možné volit v předtermínech 19.–23. února a 26.–28. února a
samozřejmě v rámci volebního dne 4. března od 9.00 do 20.00 hodin. Estonci žijící
v zahraničí měli možnost volit dopisem nebo na zahraničních misích.
Zvláštností těchto voleb byla poprvé možnost hlasování prostřednictvím
internetu. Elektronické hlasování v Estonsku bylo uvedeno do provozu v říjnu 2005
v rámci lokálních voleb. Estonsko se stalo první zemí na světě, která přijala legislativu
pro
možnost
parlamentních.
internetové
K internetové
volby
volbě
v nejdůležitějších
byla
zřízena
volbách,
speciální
tedy
volbách
webová
stránka
www.valimised.ee, na níž bylo možné volit od 26. do 28. února 2007. K elektronické
volbě musel být volič držitelem ID karty s platnou certifikací a PIN kódem. V rámci
240
časového limitu mohla být volba prostřednictvím internetu měněna, přičemž za
platnou se považovala volba poslední (Election and e-voting). Možnosti volby
prostřednictvím internetu využilo 30 275 voličů, tzn. 3,4 % občanů (Estonian
Parliamentary Elections 2007).
4. Výsledky parlamentních voleb v Estonsku v roce 2007
Parlamentních voleb v roce 2007 se v Estonsku zúčastnilo 546 139 voličů, což je 61
%
z celkového
počtu
zaregistrovaných
voličů.
Nejvyšší
účast
voličů
byla
zaznamenána v hlavním městě Tallinu, a to 65,8 % voličů, nejmenší byla naopak ve
volebním obvodě Ida-Virumaa, kde se k volebním urnám dostavilo pouze 52,2 %
voličů. Volební účast tak byla v letošních volbách téměř o 3 % vyšší než v roce 2003
(58,2 % v roce 2003, 57,4 % v roce 1999, 69,1 % v roce 1995 a 67,8 % v roce
1992) (Riigikogu Valimine).
Ve volbách v roce 2007 se podařilo překonat 5% volební klauzuli celkem šesti
politickým subjektům: Reformní strana, Estonská strana středu, Vlastenecká unie a
Res Publica, Estonská sociální demokracie, Estonští zelení, Estonská venkovská lidová
strana. Hranici 1 % překročily ještě další dvě politické strany: Estonští křesťanští
demokraté a Konstituční strana. Ostatní subjekty hrály ve volbách zcela marginální
roli a dosáhly maximálně 0,2 % hlasů (Parliamentary Elections 2007).
Vítězem voleb se v rámci celé země stala s 27,8 % hlasů Reformní strana, která
v porovnání s volbami v roce 2003 získala o 12 % více hlasů, a vyhoupla se tak ze
třetího místa do čela soutěže politických stran. Téměř stejného výsledku jako v roce
2003 dosáhla Strana středu, která s 26,1 % obsadila opět druhé místo. Res Publica,
sloučená s Vlasteneckou unií, neobhájila v letošních volbách vítězství z roku 2003 a
se ztrátou 16 % hlasů s celkovým počtem 98 347 hlasů, tedy 17,9 % obsadila třetí
místo. S 10,6 % hlasů si o čtyři procenta polepšili čtvrtí sociální demokraté. Stejného
výsledku jako v roce 2003 dosáhli Estonští zelení, celkem obdrželi 7,1 % hlasů.
Posledním subjektem, kterému se podařilo překonat 5% hranici, byla rovněž se 7,1
% hlasů venkovská Estonská lidová unie, která si oproti roku 2003 o sedm procent
pohoršila.
241
Tabulka 1. Výsledky voleb v roce 2007 a v roce 2003 v Estonsku
Počet hlasů
Strana
(abs.)
Počet mandátů
(%)
2007
2003
2007
2003
153044
87551
27,82 17,69
2007 2003 změna
Estonská reformní strana
(Eesti Reformierakond –
ERE)
Estonská strana středu
(Eesti Keskerakond – EKE)
31
19
12
25,4
29
28
1
121856 17,87 24,62
19
28+6
-15
143518 125709 26,08
Vlastenecká unie a Res
Publica (Erakond Isamaa ja
Res Publica Liit – IRP)
98347
Sociálně demokratická
strana (Sotsiaaldemokraatlik
Erakond – SDE)
58363
2059
10,61
0,42
10
0
10
39279
36169
7,14
7,31
6
7
-1
39215
64463
7,13
13,02
6
13
-7
9456
5275
1,72
1,07
0
0
0
5464
11113
0,99
2,24
0
0
0
1273
2705
0,23
0,55
0
0
0
1084
990
0,20
0,20
0
0
0
607
2059
0,11
0,49
0
0
0
563
2161
0,10
0,44
0
0
0
Estonská strana zelených
(Vene Erakond Eesti – VEE)
Estonská lidová unie
(Eestimaa Rahvaliit – ERL)
Strana estonských
křesťanských demokratů
(Erakond Eesti Kristlikud
Demokraadid – EEKD)
Konstituční strana
(Kostitutsioonierakond –
KE)
Strana nezávislosti
(Eesti Iseseisvupartei – EIP)
Ruská strana v Estonsku
(Erakond Eestimaa
Rohelised – EER)
Estonská levicová strana
(Eesti Vasakpartei – EVP)
Nezávislí kandidáti
Zdroj: Riigikogu Valimine (http://www.vvk.ee/r07/index.html).
242
Nejvíce mandátů v letošních volbách získala Reformní strana – 31 (Obrázek 1 –
Distribuce mandátů), jen o dva mandáty méně získala Strana středu. Výrazně méně
mandátů již obdržela třetí Vlastenecká unie – Res Publica – 19, následovaná sociální
demokracií s 10 mandáty. Strana zelených a Venkovská strana obdržely shodně po
šesti mandátech.
Obrázek1. Distribuce mandátů
Reformní strana - 31
Strana středu - 29
Vlastenecká unie – Res Publica
- 19
Sociální demokraté - 10
Estonští zelení - 6
Venkovská lidová strana – 6
Zdroj: Estonská národní volební komise http://www.vvk.ee/r07/paev3eng.html
5. Rozložení volební podpory
Volební podpora pro jednotlivé politické subjekty nebyla v regionech shodná. 12
volebních obvodů je tvořeno 24 správními obvody (Obrázek č. 2 – osm správních
obvodů náležejících k hlavnímu městu je označeno pouze názvem hlavního města
Tallin) (Eesti Vabariik). Tabulka č. 2 uvádí volební obvody a zařazení správních celků
do jednotlivých volebních obvodů. Pro správní celky Tallin 1, Tallin 2 a Tallin 3 byly
výsledky voleb sčítány společně. Výsledky voleb tak jsou k dispozici za 19, nikoliv 24
celků. Volební podpora jednotlivých stran je napříč správními celky velice rozdílná.
243
Obrázek 2. Správní obvody Estonska
Zdroj: Estonská národní volební komise
(http://www.vvk.ee/r07/valimiskomisjonid.stm)
Reformní strana, která celkově zvítězila na celostátní úrovni, obdržela nejvíce hlasů
pouze v 10 správních obvodech – Tallin 3, Harju (4), Rapla (4), Saare (5), Järva (8),
Viljandi (8), Tartu (9), Tartu City (10) a Põlva (11).1 Nejlepšího výsledku dosáhla
Reformní strana ve správním obvodě Harju se ziskem 38,7 % hlasů. Nejhoršího
výsledku Reformisté dosáhli v sedmém volebním obvodě s jedním správním celkem
Ida-Viru, kde obdrželi pouhých 15,4 % hlasů. Naopak nejlepšího výsledku 55,2 %
hlasů dosáhla v tomto správním obvodě celkově druhá Strana středu. Vítěze voleb
Strana středu porazila ještě v dalších pěti správních obvodech – Tallin 1, Tallin 2,
Lääne – Viru (6), Jõgeva (9) a Valga (11). V dalších výsledcích Strany středu nejsou
patrné nečekané výkyvy. Nejhoršího výsledku dosáhli centristé se 14 % hlasů ve
správním obvodě Hiju v pátém volebním obvodě, ve kterém s 26,8 % zvítězila
Sociálně demokratická strana (SDE). Celkové prvenství SDE získala rovněž
v jedenáctém volebním obvodě ve správním celku Võru se získanými 24,2 % hlasů.
Zajímavé jsou rovněž výsledky celkově poslední venkovské Lidové unie, která
v obvodech hlavního města Tallinu dosáhla přibližně jednoprocentní podpory, zatímco
1
Čísla v závorkách uvádějí číslo volebního obvodu, ve kterém se daný správní celek nachází.
244
v obvodě Jõvega (9) získala 30,2 % hlasů. Vlastenecká strana a Res Publica ani
Estonští zelení nedosáhli v žádném správním celku výrazných výsledků.
Nová vláda Estonska pod vedením lídra reformistů Andruse Ansipa vzešla z koalice
tří stran – Reformní strany, Vlastenecké unie a sociálních demokratů. Tato vládní
koalice disponuje ve 101 Rigiikogu pohodlnou 60mandátovou většinou.
Tabulka 2. Volební obvody
Volební obvod
1 Tallin
2 Tallin
3 Tallin
4
5
6
7
8
9
10
11
12
Správní obvod
Haabersti linnaosa
Põhja-Tallinna linnaosa
Kristiine linnaosa
Kesklinna linnaosa
Lasnamäe linnaosa
Pirita linnaosa
Mustamäe linnaosa
Nõmme linnaosa
Harju maakond
Rapla maakond
Hiju maakond
Lääne maakond
Saare maakond
Lääne-Viru maakond
Ida-Viru maakond
Järva maakond
Viljandi maakond
Jõgeva maakond
Tartu maakond
Tartu linn
Võru maakond
Valga maakond
Põlva maakond
Pärnu maakond
ERE
EKE
IRL
VEE
SDE
ERL
24,8
33,3
19,6
7,2
9,4
1,2
21,2
39,0
19,9
6,5
7,7
1,3
32,6
24,7
19,2
7,8
10,2
1,9
38,7
35,1
22,3
31,6
34,0
24,1
15,4
25,0
27,0
18,7
28,2
34,5
22,5
22,5
28,9
27,7
17,0
18,6
14,0
21,3
23,1
25,7
55,2
23,1
21,7
23,9
20,5
17,0
18,1
26,3
24,5
23,0
19,4
17,2
13,0
16,4
13,3
17,8
8,4
16,7
18,6
12,7
17,1
21,2
17,8
13,5
9,2
19,1
9,7
9,6
5,9
9,7
6,0
6,9
3,3
5,9
7,3
4,1
6,4
8,0
5,1
4,7
5,4
8,1
8,0
9,2
26,8
11,9
7,3
14,3
4,1
18,0
11,8
8,3
6,7
13,4
24,2
12,1
15,0
10,8
3,0
7,7
15,0
5,0
10,5
9,2
8,9
9,3
11,9
30,2
17,6
3,8
10,2
18,5
15,1
8,4
Zdroj: Estonská volební komise/zpracování autorka
245
Seznam použité literatury
Havlík, V. – Šedo, J. – Čaloud, D. (2004): Systémy poměrného zastoupení. In:
Chytilek, R. – Šedo, J. (eds.): Volební systémy. Brno: Mezinárodní politologický
ústav Masarykovy univerzity, s. 104-142.
Švec, L. (2004): Estonsko. In: Kubát, M. a kol.: Politické a ústavní systémy zemí
středovýchodní Evropy. Praha, Eurolex Bohemia, s. 120-136.
Internetové zdroje
Eesti Vabariik (http://www.vvk.ee/r07/valimiskomisjonid.stm).
Elections and E-voting (http://www.valimised.ee/teema_eng.html).
Electoral system, National Electoral Committee
(http://www.vm.ee/estonia/kat_172/3288.html).
Estonian Parliamentary Elections, 2007
(http://en.wikipedia.org/wiki/Estonian_parliamentary_election,_2007#_note2#_note-2).
Parliamentary Elections 2007 (http://www.vvk.ee/r07/paev3eng.html#).
Riigoku Valimine (http://www.vvk.ee/r07/index.html).
246

URL - Evropská volební studia

Transkript

Podobné dokumenty

program - kulturní centrum 12

Stáhnout číslo v PDF

0b. ISLAND Čas ke studiu: 2 hodiny Výklad

Volby do Evropského parlamentu 2014

Stáhněte si sborník textů glosujících rok působení ČR v

Jak vystoupit z EU

Hannas útes

Full Article - Evropská volební studia

Pokus o omezení pravomocí prezidenta Islandu v „nové ústavě“

Zločiny proti Evropské unii EU - socialismus a

Negativní parlamentarismus - Acta Politologica

politické vedy / political sciences

Více žen do politiky?

Politics in Central Europe

Sylabus Soudobé dějiny Evropy 1 2013/14

Marathon 118

www.ssoar.info Prostorová analýza českého stranického systému

Lukáš Boubal

Full Article - Evropská volební studia

Pracovní život

zde najdete výsledky školních kol vědomostních olympiád i úspěchy

European Social Policy Seminars - Group A (morning 9.30 – 11.20