Paul Ricoeur 1983

Pravda
- přístupnost
Sókratés (dle
Platóna)
.. Ale moudří jste, tuším, vy, rapsódové, herci a ti, jejichž básně vy zpíváte,
kdežto já nedělám nic než mluvím pravdu, jak je pochopitelno u neodborníka.
Například i v tom, nač jsem se tě nyní otázal, podívej se, jak je prosté a
neodbornické a každému přístupné poznat, co jsem pravil, ...
(Sókratés v dialogu Ión, in: 7569, Hippias Větší, Menší, Ión, Menexenos,
Praha 1996, str. 88.)
00-05
Filosofie
- srozumitelnost
Emanuel Rádl,
1932
Moje maminka byla prostinkou obchodnicí v malém městečku a já jsem
studoval. Často jsme hovořívali o poměru těchto dvou povolání, obchodu a studia.
Maminka byla hrdá na svůj malý obchod: na to že obchod uživí velkou rodinu, že
obchodník má přímý styk s potřebami lidu, vyzná se v lidech a dovede jim poradit, že
výsledek opravdové práce v obchodě je makavý, slovem, že obchod tkví jakoby v
samém srdci života. Jaký vztah ke skutečnému životu má však studium, sedění nad
knihami, čtení románů, spisování? Maminka uznávala význam studia a měla respekt
před ním; k čemu však doopravdy jest? Jaký jest jeho poměr k té praktické činnosti,
jejíž výsledek snadno rozpoznáš u obchodníka v krámě, u rolníka na poli, u zedníka na
vystavěné zdi? ... Je už to velmi dávno, co jsme spolu takto hovořívali; zkusil jsem
promyslit teď toto thema, nikterak neobvyklé v hovorech intelektuálů s lidmi povolání
praktického. Ale nepodařilo se mi podat je tak, aby můj rozbor mohl /VI/ číst prostý
obchodník, rolník, dělník,ačkoli vlastně o nich a o jejich poměru k idálům studovaného
člověka tuto jednám; spis je mnohem učenější než být měl. To je nedostatek, který jsem
nedovedl překonat; ale thema, poměr mezi praktickým zaměstnáním a studiem,
zůstalo.
(V
Praze, v červnu 1932.)
(Dějiny filosofie I., předmluva, Praha 1932, s. V-VI.)
Paul Ricoeur 1983
00-05
Odpor
(klásti)
(N.O.:) Věnoval jste vždy velkou pozornost svým předchůdcům, včetně těch, kteří
vůči vám stáli v naprostém protikladu.
P.Ricoeur: Profesor Roland Dalbiez, který mě na lyceu v Rennes uváděl do filosofie,
mi vštípil jednu zásadu, kterou jsem později našel u Nietzscheho. „Jděte přímo za tím,
co vám /17/ nejvíc vzdoruje.“ Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co
mi klade největší odpor. Dám vám příklad. Pracoval jsem kdysi ...
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)
00-05
Paul Ricoeur 1983
„Překonat“
(N.O.:) Nikdy úmyslně nepolemizujete. Váš přítel Jean Lacroix říkal, že „uchováváte“
to, co jste „překonal“.
P. Ricoeur: Člověk nikdy nic nepřekonává. Musíme pracovat sami na sobě, což
předpokládá, že ten druhý bude ponechán tam, kde je, tam kde nemohu být já.
Nemohu vystát to hrozné slovo "přivlastnit si někoho". Chceme-li být hodni určitých
protivníků - a to není malá ambice - nesmíme je snižovat. Když jsem byl profesorem
ve Štrasburku, dal jsem si za úkol každý rok číst jednoho velkého filosofa: byla to
užitečná zkušenost. Má kritika je vždy plodem jisté sympatie, řekl bych dokonce
jistého dluhu. Tohle by mělo platit také na poli filosofie dějin. Myslím, že bychom se
měli znova dopracovat myšlenky, že historik je ve všem všudy „zadlužen“ vůči /18/
mrtvým. Proto stále opravujeme, proto se stále opravujeme; a nikdy s tím nebudeme
hotovi. Člověk je vždy zavázán. Jsme rukojmí svých předchůdců.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)
00-05
Paul Ricoeur
1983
Víra
a filosofie
(N.O.:) Vy jste filosof a zároveň křesťan ...
P. Ricoeur: To je neuvěřitelné, jestlipak se někdo pozastavuje nad tím, že filosof může
být ateista? Nevím, proč bych měl být pro svou „motivaci“ diskvalifikován, když na
druhé straně se připouští, že Sartrův ateismus je neodlučitelný od Sartrova myšlení ...
...
(N.O.:) Jste tedy filosof, který věří?
P. Ricoeur: To jsou dva různé způsoby, jimiž se člověk angažuje; jsou to prostě dvě
roviny mého života a myšlení, roviny velmi odlišné. Abychom si rozuměli: když
hovořím o „motivaci“, nechci tím podceňovat její význam. Ale moje práce je
filosofická: spočívá v identifikaci otázek, které si kladli filosofové.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 15.)
Paul Ricoeur 1983
Filosofie
a tázání
Filosofie se zrodila z otázek, které nepatří do oblasti žádného vědního oboru,
ani víry nebo náboženství. Držím se tohoto názoru - je to myšlenka, kterou rozvinul
anglický filosof Collingwood ve své autobiografii -, že základní strukturou myšlení je
vztah otázka - odpověď. „Filosofie“ je tam, kde se s trvalou naléhavostí vynořily
určité otázky: Aristotelés se např. ptá „Co je to bytí?“ nebo Descartes „Jaká je první
pravda?“. Do oblasti filosofie vstupujeme právě tehdy, když vstoupíme do těchto
otázek.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16.)
00-05
Paul Ricoeur 1983
Subjekt
Už ve své první práci jsem užil výrazu „raněné cogito“. Nikdy mi nebyla vlastní
základní myšlenka Descartova, a také Husserlova, podle níž je subjekt sám sobě
"průhledný". Sám jsem rozvíjel hermeneutiku, protože sebe sama znám pouze díky
tomu, že se poznávám skrze díla druhých, kterým jsem porozuměl a která jsem si
zamiloval. Nejkratší cestou od sebe k sobě je vždy myšlení druhého ... Psychoanalýza
nás naučila, že „ego“ a „subjekt“ se zdaleka nekryjí. Je to však určitý subjekt, který je
pacientem, „analyzantem“. Bez toho by nebyla psychoanalýza. Snad nám ve
francouzštině chybí slovo, kterým bychom vyjádřili ono „já sám“ - to, co zmamená
anglicky „self“ nebo německé „selbst“ ... Podle mne tu jde o problém etický a
politický. Kdybychom neměli ideu právního subjektu, který je zároveň subjektem pro
sebe sama i subjektem politickým, jak bychom vůbec mohli zastávat a bránit politiku
lidských práv? Tady nejde o nějaký prvek sebepotvrzení, nýbrž o utváření sebe sama
skrze myšlení druhých. Subjekt je zároveň i zdrojem i důsledkem schopnosti
komunikovat. Velmi pěkně na to ukázal Habermas, když studoval, jaké překážky se
kladou a k jakým pokřivením dochází při tom velikém dobrodružství komunikace, kde
běží o osud subjektu, vědomí.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)
Paul Ricoeur
1983
00-05
Práva lidská
Už ve své první práci jsem užil výrazu „raněné cogito“. Nikdy mi nebyla vlastní
základní myšlenka Descartova, a také Husserlova, podle níž je subjekt sám sobě
"průhledný". Sám jsem rozvíjel hermeneutiku, protože sebe sama znám pouze díky
tomu, že se poznávám skrze díla druhých, kterým jsem porozuměl a která jsem si
zamiloval. Nejkratší cestou od sebe k sobě je vždy myšlení druhého ... Psychoanalýza
nás naučila, že „ego“ a „subjekt“ se zdaleka nekryjí. Je to však určitý subjekt, který je
pacientem, „analyzantem“. Bez toho by nebyla psychoanalýza. Snad nám ve
francouzštině chybí slovo, kterým bychom vyjádřili ono „já sám“ - to, co zmamená
anglicky „self“ nebo německé „selbst“ ... Podle mne tu jde o problém etický a
politický. Kdybychom neměli ideu právního subjektu, který je zároveň subjektem pro
sebe sama i subjektem politickým, jak bychom vůbec mohli zastávat a bránit politiku
lidských práv? Tady nejde o nějaký prvek sebepotvrzení, nýbrž o utváření sebe sama
skrze myšlení druhých. Subjekt je zároveň i zdrojem i důsledkem schopnosti
komunikovat. Velmi pěkně na to ukázal Habermas, když studoval, jaké překážky se
kladou a k jakým pokřivením dochází při tom velikém dobrodružství komunikace, kde
běží o osud subjektu, vědomí.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)
00-05
Paul Ricoeur 1983
Vědomí
(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto
klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení
problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom,
abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii
vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností,
nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou
frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká
racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)
00-05
Paul Ricoeur 1983
Uvědomění
(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto
klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení
problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom,
abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii
vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností,
nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou
frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká
racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)
00-05
Samota
LvH, 2000
Na „Lyře pragensis“ (v pondělí 22.5.) jsem měl říci několik slov o samotě a
společenství; téma jsem se dozvěděl až na místě. Odmítl jsem obojí stavět proti sobě,
protože obojí nejen souvisí, ale vzájemně se podmiňuje. Když se člověk narodí, není
ještě sám sebou, ale musí se sám sebou stávat. Ale aby se mohl sám sebou stát, k tomu
nezbytně potřebuje "ty druhé": teprve přes druhé, za jejich pomoci, ale zároveň také
proti nim se musí postavit na vlastní nohy. Člověk tedy není nikdy jen daností a
nemůže se sám sebou stát tak, že si pak je "dán", nýbrž člověk je vždycky sám sobě
úkolem, je právě "k sobě" povolán, je povolán, aby se stal sám sebou. To je ten
zásadní, hluboký problém vztahu člověka ke svému vlastnímu poslání, které si
nevymýšlí, ale které buď plní nebo neplní, ale které na něho nenakládají "ti druzí",
nýbrž pouze mu pomáhají, aby svému vlastnímu poslání lépe porozuměl a aby se
naučil mu nejen rozumět, ale také je plnit, naplňovat. Dnes jsem si přečetl něco z
Ricoeura (mám napsat několik osobních slov k Milošovu překladu větší knížky
rozhovorů s ním) a teprve poté, co jsem musel formulovat zmíněnou myšlenku, jsem
si všiml, jak Ricoeur cituje Jeana Lacroix, že "vědomí není žádnou daností, nýbrž
úkolem". Je mi zcela jasné, že to platí v mnohem větší šíři, než jak to Lacroix
formuloval. Sám člověk není daností, nýbrž úkolem. Je zvláštní, že při dřívějším čtení
mě to nijak neupoutalo a neoslovilo, ale dnes jsem pro to byl zjevně připravenější.
Ricoeur to totiž umístil do kontextu, který míří vlastně jinam, přinejmenším na první
pohled. Totéž platí o jeho slovech (která napsal krátce předtím), že jde o to, "abychom
nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění" (s. 18). To zase bez přípravy dost
neosloví; je třeba to důkladně vyložit. U Descartesa je vědomí resp. myšlení něčím
neproměnným, "substancí" (res cogitans). To je nepochybně omyl: vědomí je pouze to,
které se děje, které se stává - tedy uvědomění resp. uvědomování.
(Praha, 000524-2.)
00-05
sám sebou
(být)
LvH,
2000
Na „Lyře pragensis“ (v pondělí 22.5.) jsem měl říci několik slov o samotě a
společenství; téma jsem se dozvěděl až na místě. Odmítl jsem obojí stavět proti sobě,
protože obojí nejen souvisí, ale vzájemně se podmiňuje. Když se člověk narodí, není
ještě sám sebou, ale musí se sám sebou stávat. Ale aby se mohl sám sebou stát, k tomu
nezbytně potřebuje "ty druhé": teprve přes druhé, za jejich pomoci, ale zároveň také
proti nim se musí postavit na vlastní nohy. Člověk tedy není nikdy jen daností a
nemůže se sám sebou stát tak, že je si pak "dán", nýbrž člověk je vždycky sám sobě
úkolem, je právě "k sobě" povolán, je povolán, aby se stal sám sebou. To je ten
zásadní, hluboký problém vztahu člověka ke svému vlastnímu poslání, které si
nevymýšlí, ale které buď plní nebo neplní, ale které na něho nenakládají "ti druzí",
nýbrž pouze mu pomáhají, aby svému vlastnímu poslání lépe porozuměl a aby se
naučil mu nejen rozumět, ale také je plnit, naplňovat. Dnes jsem si přečetl něco z
Ricoeura (mám napsat několik osobních slov k Milošovu překladu větší knížky
rozhovorů s ním) a teprve poté, co jsem musel formulovat zmíněnou myšlenku, jsem
si všiml, jak Ricoeur cituje Jeana Lacroix, že "vědomí není žádnou daností, nýbrž
úkolem". Je mi zcela jasné, že to platí v mnohem větší šíři, než jak to Lacroix
formuloval. Sám člověk není daností, nýbrž úkolem. Je zvláštní, že při dřívějším čtení
mně to nijak neupoutalo a neoslovilo, ale dnes jsem pro to byl zjevně připravenější.
Ricoeur to totiž umístil do kontextu, který míří vlastně jinam, přinejmenším na první
pohled. Totéž platí o jeho slovech (která napsal krátce předtím), že jde o to, "abycho
nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění" (s. 18). To zase bez přípravy dost
neosloví; je třeba to důkladně vyložit. U Descarta je vědomí resp. myšlení něčím
neproměnným, "substancí" (res cogitans). To je nepochybně omyl: vědomí je pouze to,
které se děje, které se stává - tedy uvědomění resp. uvědomování.
(Praha, 000524-2.)
00-05
Dialog
(jako setkání)
LvH,
2000
Ricoeur vzpomíná v jednom rozhovoru (7128, s. 16-17) na svého středoškolského učitele
filosofie a jím doporučovanou zásadu (kterou prý Ricoeur později našel u Nietzscheho): "Jděte
přímo za tím, co vám nejvíc vzdoruje." A sám pak dodává: "Stalo se mi pravidlem, že se
obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor." To je Ricoeurova odpověď na otázku, proč
věnoval tolik pozornosti předchůdcům, včetně těch, kteří vůči němu stáli v naprostém
protikladu. - Celá věc je ovšem mnohem komplikovanější, než jak by se z tohoto kousku
rozhovoru zdálo. Ricoeur se zcela zřejmě ve své odpovědi soustřeďuje na ne zcela zjevný
podiv tazatele, že věnuje tolik pozornosti myslitelům jinak myslícím, dokonce "stojícím v
naprostém protikladu" k jeho vlastnímu myšlení, a posunuje to od onoho "dokonce i" ke
zdůrazněnému "zejména". Právě to, že je tak docela jiné a dokonce v napětí až rozporu s námi
a s naším myšlení, stojí za to, abychom se na to orientovali především. Můžeme se proto tázat:
proč je pro filosofa tak důležité věnovat se studiu myslitelů, kteří jsou pro jeho pochopení
zátěží, kteří mu jsou obtížní, nesnadní, kteří mu kladou do cesty překážky a kteří mu vzdorují?
Ve filosofii snad ještě více než kdekoli jinde jde o to, abychom neztratili kontakt se
skutečností. A skutečnost se nám projevuje jako skutečnost vždycky především a právě tam,
kde nám klade odpor. Ten odpor, pokud jej chápeme dost široce a všeobecně, ovšem může
spopčívat také v pouhé netečnosti, inerci: malé dítě v kolébce nebo v kočárku chce (touží, má
chuť atd.) slyšet chrastění, ale chrastítko samo nechrastí, teprve až když dítě něco udělá, mávne
rukou a bouchne do něho. Když však chrastí někdo jiný, uspokojení dítěte je zdánlivě stejné,
ale povrchnímu pohledu uniká, že dítě ve skutečnosti nemuselo překonávat nehnutost,
netečnost, "neochotu" chrastit chrastítka samého. Ve filosofii tohle platí sice také, ale jen na té
nejprimitivnější rovině: kniha se nepřečte sama, je třeba ji vzít do ruky, otevřít a číst. A tady
dochází k něčemu naprosto novému: chcete-li přečíst knihu autora, který myslí jinak než vy,
musíte se - byť jen dočasně - vzdát něčeho, co jste jakoby vy sami, musíte odložit nějak (byť
jen částečně) nejen své představy, myšlenky, svá pojetí, své samozřejmosti atd., ale i svůj
způsob myšlení, něco, co si vůbec nedovedete pomyslit odděleně od sebe, a musíte se alespoň
trochu, zčásti a jen přechodně (jak si říkáte) nějaké části sebe samých jakoby zbavit, nechat to
za sebou a otevřít se, odevzdat se tomu, s čím nyní přichází autor té knihy, kterou jste otevřeli.
Tady už nejde jen o to, že kniha je vaší překážkou, ale zároveň se může ukázat, že vy sami jste
velkou překážkou svého pochopení té knihy a jejího autora. A teď to nejdůležitější: vy se
musíte naučit takto se vzdávat sebe samých a svých myšlenek, ale zároveň se nesmíte sami
sobě ztratit, nesmíte přestat být sami sebou, nesmíte ztratit svou osobní kontinuitu. A to vše je
něco, co daleko přesahuje každou logiku, jak jí obvykle rozumíme, i když to ve skutečnosti je
právě cosi specifického pro život myšlenek a myšlení vůbec, pro sám LOGOS.
(Praha, 000524-1.)
00-05
Lidská práva
A. N.
Whitehead, 1933
This growth of the idea of the essential rights of human beings, arising from
their sheer humanity, affords a striking example in the history of ideas. It formation
and its effective diffusion can be reckoned as a triumph - a chequered triumph - of the
later phase of civilization. We shall find out how general ideas arise and are diffused,
if we examine the sort of history which belongs to this particular instance.
(0029, Adventures of Ideas, Cambridge Univ. Press 1943, p. 15-16.)
Významný příklad v historii idejí představuje rozvoj ideje základních práv lidských bytostí
rodících se z jejich pouhé lidskosti. Sám vznik této ideje a její aktivní rozšiřování může být
považováno za triumf - ne však jednoznačný - pozdějšího stadia civilizace. Jestliže
prozkoumám typ historie, který náleží tomuto konkrétnímu příkladu, púoznáme, jak vznikají
obecné ideje a jak se rozšiřují.
(
, Dobrodružství idejí, Praha 2000, s. 22.) (z korektury)
00-05
Subjekt
a čas
LvH, 2000
Myšlenka subjektu je základním předpokladem správného chápání spravedlnosti,
práva, pravdy, správnosti atd., vůbec norem, hodnot a všeho, co s tím souvisí.
Rozhodujícím předpokladem tu je správného pochopení času a zejména jeho
rozhodující dimenze, totiž budoucnosti. Představa kontinuálního přechodu
budoucnosti v minulost přes práh tzv. přítomnosti je nesprávná. Takový přechod
všeobecného charakteru neexistuje. Přejít z budoucnosti do přítomnosti a pak do
minulosti lze jen tak, že je použito jediných možných "dveří" či "vrat", a to znamená
subjektů. Subjekt je vždy "individuální", tj. nerozdělitelnou jednotou vnitřního a
vnějšího, budoucího a minulého (přesněji: budosti a bylosti), řečeno pojmenováním
Leibnizovým, je "monádou", ovšem nikoli bodovou a bez možnosti přechodu zevnitř
naveneke a zvenčí dovnitř. Nejpodstatnější charakteristikou subjektu - a to všech
úrovní bez výjimky - je jeho schopnost oscilovat mezi vlastní budostí a bylostí, tj.
opětovně se vymykat své danosti a svému unikání do minulosti a nořit se, pronikat do
své budosti (či opět lépe: nechat se obnovovat svou budostí). A druhou nejpodstatnější
charakteristikou subjektu (a tou se subjekty různých úrovní od sebe liší) je schopnost
překračovat meze své vlastní subjektnosti, tj. meze své budosti i bylosti, jak směrem
do budoucnosti, tak směrem do minulosti, a to znamená reagovat nejen na sebe, nýbrž
také na jiné subjekty. Přesah směrem do minulosti je nám dobře srozumitelný, i když
i zde je zapotřebí jemnějšího rozlišování mezi "minulostí", která je "tu", a minulostí,
která "tu" není, ale může být vykonstruována. Naproti tomu je od dob řeckého
vynálezu pojmů a pojmovosti zanedbáván či dokonce zcela opomíjen přesah směrem
do budoucnosti, tj. různíé formy interakce niterností, niterných stránek subjektů,
zejména pak subjektů různých úrovní (bez této formy interakce by nebyla možná
žádné intergace nižších subjektů v supersubjekty).
(Praha, 000525-1.)
00-05
Metafyzika
Goethe, 1808 (-32)
Mephistopheles:
Nachher, vor allen andern Sachen,
Müßt Ihr Euch an die Metaphysik machen!
Da seht, daß Ihr tiefsinnig faßt,
Was in des Menchen Hirn nicht paßt;
Für was dreingeht und nicht drein geht,
Ein prächtig Wort zu Diensten steht.
Doch vorerst dieses halbe Jahr
Nehmt ja der besten Ordnung wahr.
Fünf Stunden habt Ihr jeden Tag,
Seid drinnen mit dem Glockeschlag !
Habt Euch vorher wohl präpariert,
Paragraphos wohl einstudiert, Damit Ihr nachher besser seht,
Daß es nichts sagt, als was im Buche steht;
Doch Euch des Schreibens ja befleißt,
Als diktiert’s Euch der Heilig’ Geist !
J. W.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 59.)
00-05
Theologie
Goethe, 1808 (-32)
Schüler:
Mein Abscheu wird durch Euch vermehrt.
O glücklich der ! den Ihr belehrt.
Fast möcht’ ich nun Theologie studieren.
Mephistopheles:
Ich wünschte nicht Euch irre zu führen.
Was diese Wissenschaft betrifft,
Es ist so schwer den falschen Weg zu meiden,
Es liegt in ihr so viel verborgnes Gift,
Und von der Arzenei ist’s kaum zu unterscheiden.
Am besten ist’s auch hier, wenn Ihr nur Einen hört,
Und auf des Meisters Worte schwört.
Im Ganzen - haltet Euch am Worte !
Dann geht Ihr durch die sichre Pforte
Zum Tempel der Gewißheit ein.
J. W.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 60.)
00-05
Pojem
Goethe, 1808 (-32)
Mephistopheles:
...
Im Ganzen - haltet Euch am Worte !
Dann geht Ihr durch die sichre Pforte
Zum Tempel der Gewißheit ein.
Schüler:
Doch ein Begriff muß bei dem Worte sein.
Mephistopheles:
Schon gut! Nur muß man sich nicht allzu ängstlich quälen;
Denn eben wo Begriffe fehlen,
Da stellt ein Wort zur rechten Zeit sich ein.
Mit Worten ein System bereiten,
An Worte läßt sich trefflech glauben,
Von einem Wort läßt sich kein Jota rauben.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 60.)
J. W.
00-05
Teorie
Goethe, 1808 (-32)
Mephistopheles:
Grau, teurer Freund, ist alle Theorie,
Und grün des Lebens goldner Baum
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 61.)
J. W.
00-05
Teorie
Goethe, 1808 (-32)
Mephistopheles:
’s ist ein Gesetz der Teufel und Gespenster:
Wo sie hereingeschlüpft, da müssen sie hinaus.
Das erste steht uns frei, beim Zweiten sind wir Knechte.
Faust:
Die Hölle selbst hat ihre Rechte?
Das find’ ich gut, da ließe sich ein Pakt,
Und sicher wohl, mit euch ihr Herren schließen?
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 43.)
J. W.
00-05