Hakkoryu 1 - otokodate.com

HAKKORYU JUJUTSU
James A. Benko a James Breitenback, s přispěním Naraki Hara (1960)
Umění jujutsu bylo spolu s dalšími bojovými uměními jako taijutsu (forma jujutsu), tojutsu
(šerm), sojutsu (techniky oštěpu) a bojutsu (umění boje s holí) založeno v Japonsku.
Japonské ostrovy nejsou ani tak velké jako stát Kalifornie. Před mnoha lety bylo toto území
rozděleno do mnoha teritorií či prefektur zvaných „kuni“. Každý daimyo (guvernér prefektury) měl
vlastní hrad a vlastní armádu. Armáda bývala o velikosti mezi tisíci až deseti tisíci válečníky zvanými
samurajové.
V této době byli obyvatelé japonského ostrova rozděleni do čtyř tříd: 1) válečníci - shi; 2)
rolníci – no; 3) úředníci – ko; a 4) obchodníci – sho.
Jednou z nejuznávanějších vrstev těch dob byli válečníci. Důvodem bylo, že do této třídy
patřili odborníci na bojová umění, kteří byli jako cvičitelé armád vyhledáváni různými daimyo. V
různých dobách daimyo mezi sebou válčili, a proto byl schopný cvičitel či odborník velmi důležitým
funkcionářem ve službách svého daimyo. Kvůli tomu, že armády byly vysílány do boje, byli bojové
techniky samurajů technikami jejich cvičitele, a tak se boj stal jistým způsobem utkání různých technik
tak, jak byly vyučovány jednotlivými instruktory. Z tohoto důvodu jsou i dnes takové techniky známé
jako „bojová umění.“ Tedy vhodné k válečnictví či jemu přizpůsobené.
Roku 1260 (??? snad 1560; pozn. redakce) byla do Japonska Portugalci poprvé dovezena
puška známá Evropanům. O šedesát let později, během éry Tokugawa, Holanďané dovezli pro
válečné účely značné množství těchto zbraní.
Během šógunátu Tokugawa se vzájemně střetly techniky samurajů obohacené o meče,
oštěpy a podobné zbraně. Vynikajícím válečným instruktorem těchto časů byl muž jménem Yataro
Sekiguchi, který vyvinul vlastní styl či techniky boje. Tento systém byl v dané době (kolem roku 1320;
spíše 1620; pozn. redakce) považován za nejúčinnější a nejničivější ze všech. Po celém ostrově učili
různí instruktoři samuraje svým osobním stylům boje z blízka, což vedlo k pojmenování stylů podle
jejich zakladatelů.
Jujutsu je technikou založenou v počátcích japonské civilizace. Ruce, paže a tělo byly
používány koncem 16. století k boji. Každý jeden systém byl ve své podstatě systémem kompletním.
Během 17. a počátkem 18. století bylo založeno několik nových stylů. Jmenovaly se yawari (yawara;
pozn. redakce), kosaguka ((???; pozn. redakce)), koshinomawari, hosoku, iaijutsu, wajutsu, torite,
kempo, jujutsu, modaku a shubaku. Rozdílné systémy, ale stále formy jujutsu. Tyto techniky jujutsu se
nazývaly ryu, což znamená „zakladatelův systém,“ jako Takenouchiryu založené v roce 1532 v období
Edo (období Edo začalo až od roku 1600; pozn. redakce). Existovaly Sekiguchiryu, Shabukaluaryu,
Kitoryu, Jikishinryu, Tenjinshinyoryu a další.
V roce 1862 za časů třetího šóguna, v podstatě premiéra, se stalo zvykem pořádat soutěže
v Edo (hrad v Edo). Edo je v současnosti císařským palácem v Tokyo. Soutěžící pocházeli z celého
Japonska a reprezentovali ryu, systém. Každý z účastníků dychtil po předvedení svého systému jako
nejúčinnějšího a nejlepšího způsobu boje.
Přibližně před sto padesáti lety byli válečníci stále ještě ozbrojeni meči a podobnými zbraněmi.
S koncem éry Tokugawa a výběrem jednoho vládnoucího císaře došlo ke sjednocení Japonska a
konečnému umístění Edo v Tokyo. S příchodem éry Meiji byl status samurajů snížen na běžného
občana a bylo jim zakázáno nošení meče. Místo zbraní se tedy tito muži uchýlili k jujutsu, bojovému
umění vyvinutému pro boj s mečem a pomocí soutěží i pro boj holýma rukama. Tím se tato metoda
boje vyvinula do podoby, kterou známe dnes. Tím se techniky kumite a taijutsu, které byly technikami
k likvidaci protivníka na bojišti, staly známé jako jujutsu. Během tří set let mírového soutěžení mezi
studenty různých ryu či systémů se toto umění rozšířilo po Japonsku. Bojová umění byla vyučována v
místech zvaných dojo, což v překladu znamená „místo kultivace techniky a duchovní povahy“. Jméno
bylo zvoleno kvůli víře tehdejších lidí v to, že pouze když osoba dokáže zvládnout spojení mezi
duchem a myslí, dosáhne v těchto uměních mistrovství. Tak jako staří Římané a Řekové vzdávali hold
bohu Martovi, bohu války, věřili středověcí válečníci Japonska, že zasvěcení mysli a její čistota je
jedinou cestou ke zvládnutí libovolného bojového umění.
Jujutsu je do určité míry vysvětleno v Kojiki (Záznam starověkých událostí) a také v
Nihonshoki (Kronika Japonska). Během období Edo, v letech 1615 až 1868, založilo mnoho mistrů
školy zasvěcené učení své vlastní ryu či systému, což přilákalo velké množství mužů.
Orientální studenti bojových umění studují s úmyslem uvolnění a zasvěcení mysli. Mnoho
studentů pokračuje v této metodě prostřednictvím zen buddhismu, který učí vyprázdnění či vyčištění
mysli a ducha. Jsou přesvědčeni, že energie člověka vyzařuje z bodu přibližně deset centimetrů pod
pupkem člověka, v podbřišku. Jsou přesvědčení, že dokonalým spojením ducha a těla může být tato
energie uvolňována a libovolně užívána. Existuje stav zvaný „mizunokokoro“ či v překladu „mysl jako
voda“ (podobné cvičení jógy). Když člověk oprostí mysl od všech zbytečných myšlenek, vstoupí do
stavu naprostého uvolnění, stane se duševně klidným a jeho mysl se podobá křišťálově jasnému
poklidnému jezeru, jehož hladinu nečeří ani jedna vlnka. Vše je naprosto klidné a pokojné. Když je
tento stav mysli úmyslně přenesen do oblasti podbřišku a současně se do prostupují síla těla a mysli,
všechna energie je náhle uvolněna a kontrolována člověkem samotným. Tímto jsou fyzické schopnosti
člověka několikanásobně zvýšeny. Správní karatisté při praktikování tameshiwari (umění lámání
desek, cihel, dlaždic a podobně) musí nejprve rozvinout tuto dovednost. Jakmile toho dosáhnou, stane
se zmíněné lámání jednodušším. Proto opravdový mistr jakéhokoli bojového umění provádí své umění
s poklidnou a uvolněnou myslí, a to i při útoku nepřítele.
Během středního období éry Meiji bylo jujutsu přijato policií po celé zemi. Policisté bez ustání
praktikovali své umění v dojo a byli tak neustále připraveni pro případ útoku kriminálníků.
Ve stejném období si profesor Kano Jigoro, člen horní komory císařského Japonska a
univerzitní profesor, všiml upadajícího zájmu o bojová umění a začal přetvářet jujutsu tak, aby bylo
použitelné pro sportovní účely. Všechny nebezpečné hody byly odstraněny a byl zaveden
procedurální řád, jímž se praktikanti měli řídit. O několik let později založil v Tokyo Kodokan, neboli
Světové centrum judo. Judo se stalo velmi populárním a bylo vyučováno na středních školách a
univerzitách po celé zemi, tak jako je wrestling a box vyučován na amerických školách.
I přesto bylo umění skutečného jujutsu stále praktikováno těmi, kteří si udrželi válečnického
ducha. Proto mnoho ryu či systémů přežívalo a bylo předáváno z generace na generaci.
Rozvoj Hakkoryu jujutsu
Ryuho Okuyama se narodil 21. února 1902 (oficiální web Hakkoryu uvádí, že Okuyama
shodaisoke se narodil 1901; pozn. redakce). Poté, co celý svůj zasvětil pilnému studiu bojových umění
založil 1. června 1940 Hakkoryu jujutsu. Objevil, že úmyslným vzdáním se či „odhozením“ tělesné síly
a napětí a aplikací určitých technik, byl schopen snadno porazit protivníka mnohem větší síly a
rozměrů. Jako příklad uvádí dítě, které je vzhůru, kope a pláče v postýlce. Když je takové dítě
zvednuto, jde to provést poměrně jednoduše. Pokud, na druhou stranu, je dítě v hlubokém spánku,
jeho váha se stane „mrtvou vahou“ a zvednout dítě je obtížnější. Další příklad, pokud je míč
nahuštěný vzduchem a napjatý, může být foukáním posouván z místa na místo jednoduše. Pokud je
však vypuštěn, stane se toto velmi obtížným. Mistr Okuyama proto vyvinul vlastní ryu či systém boje,
kdy všichni praktikanti úmyslně ztratí všechnu sílu. Tato technika se prokázala být značně účinnou.
Technika částečně čerpá z umění bushido (rozvoj života pro válečnictví a rytířství). Bushido zahrnuje
umění válečnictví a je „duchem“ starých samurajů. Jejich mottem bylo: „Pokud má nepřítel meč, užiji
vlastní ruku. Když přijdu o ruku, přijdu o život.“ V tomto smyslu mistr Okuyama někdy mluví o
Hakkoryu jako o „technice otevřených rukou“.
Mistr Okuyama si uchovává mnoho tajemství o Hakkoryu. Publikace o Hakkoryu jsou
dostupné jen v japonštině a pro studenty Hakkoryu. Mnoho studentů karate a judo studuje také
Hakkoryu. Znalost technik Hakkoryu jim poskytuje výhodu nad protivníky a napomáhá jim ve
zlepšování jejich technik karate a judo. Prvek překvapení je základním nástrojem sebeobrany. Kdyby
útočník věděl, že napadený je zkušený v Hakkoryu, uvědomoval by si i defenzivní taktiku. Hakkoryu
bylo vyvinuto striktně jako sebeobrana a nikoli jako sport.
Hakkoryu vyučuje také nervový systém lidského těla (atemiwaza).
Ve východní medicíně praktikanti tvrdí, že vyvíjením tlaku na různé nervy a svaly mohou být
odstraněny určité nemoci, zranění či tělesná poškození. Pokud je taková znalost nervového systému
užita i osobou menšího vzrůstu a síly vůči protivníkovi, stává se zničující. Z tohoto důvodu není
Hakkoryu vyučováno bez rozdílu, ale studenti jsou pečlivě vybíráni. Pokud je člověk v napětí, jeho
zranitelné části se vyboulí blíže k pokožce a stanou se jednodušeji zasažitelnými. Naproti tomu
uvolněný jedinec se stává mnohem bezpečnějším před útokem.
Pojmenování Hakkoryu bylo zvoleno mistrem Okuyama z japonských znaků ha, což znamená
„osm“ a ko, což znamená „světlo“. Východní kultury věří, že slunce vyzařuje osm pásem světla
(obdobně jako spektrum červené, oranžové, žluté, zelené, modré, indigo a fialové). Věřili, že také
existuje osmé pásmo světla, které je velmi slabé. Jelikož mistr Okuyama vědomě vyučoval oproštění
se od síly během boje, bylo vnímáno, že Hakkoryu vystihuje jeho umění boje z blízka poměrně
výstižně. A tak se vyvinul název a styl Hakkoryu jujutsu.
V současnosti existuje přibližně 70.000 studentů Hakkoryu. Mistrů je přibližně 1.500 a asi
10.000 držitelů černého pásu.
Techniky Hakkoryu jsou podobné těm z jakéhokoli jujutsu. Hakkoryu stejně jako všechna
bojová umění vyznává techniky, které všem hodnotným lidem umožňují lepší sebeobranu.
Centrála Hakkoryu ve Spojených státech je v Akronu v Ohiu. V USA je vedena pod názvem
Hakkoryu Martial Arts Federation (HMAF; pozn. redakce), ředitel pro USA: James A. Benko (mistr).
Dalším bojovým uměním ve HMAF je Seishinkai karate.
Kruhový znak Hakkoryu a HMAF byl erbem samurajských generálů. Čtyři diamanty jsou čtyři
oči směřující na sever, jih, východ a západ. Samurajové byli připraveni na útoky ze všech stran.
- volně přeložil z http://www.robertg.com/hakkoryu.htm Martin Gajdoš, redigoval Zdeněk Minařík